2SM502

Komentáře

Transkript

2SM502
Mohli jsme zabránit
Rwandské genocidě?
Seminární práce 2SM502 Preventivní diplomacie
11. ledna 2008
Petr Holas
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
„Američané
měli
zájem
na
tom,
aby
ušetřili
peníze,
Belgičané na tom, aby si zachovali tvář a Francouzi na tom,
aby zachránili svého spojence – rwandskou vládu,“ uvedla
Alison Des Forges, odbornice na konflikt ve Rwandě, 31.
března 1999 pro BBC.1
Tato
práce
o
Rwandské
genocidě
v roce
1994
se
snaží
nalézt odpověď na dvě základní otázky: Za prvé, jestli
vůbec bylo mezinárodní společenství schopno tomuto masakru
zabránit a za druhé, jestli k tomu bylo vůbec dostatečně
motivováno. S problematikou genocidy ve Rwandě se autor
začal více zabývat po shlédnutí filmu Hotel Rwanda, který
je postaven na autentických zážitcích umírněného Hutu Paula
Rusesabaginy, později detailněji zpracovaných v knize An
Ordinary Man (Obyčejný muž). Autor nevylučuje, že vyznění
této práce a její závěry můžou být do značné míry tímto
dílem ovlivněny.
Úvod – historický
Konflikt
ve
Rwandě
je
nám
často
prezentován
jako
konflikt etnický, nicméně není to tak úplně pravda. Etnické
rozdělení obyvatel Rwandy na Hutu a Tutsi2 je do značené
míry
umělým
přestože
Tutsiů
konstruktem
někteří
a
jejich
autoři3
z první
poloviny
poukazují
antropologickou
na
20.
století,
nebantuský
blízkost
původ
etiopidnímu
rasovému typu.
1
přeloženo autorem z z http://www.ub.es/conflictes/conflictes/paisos/rwanda/rw_txt_4.htm
asi jedno procento obyvatel tvoří příslušníci kmene Twa, který je pygmejského původu
3
Hubinger, Václav a Honzák, František a Polišenský Jiří. Národy celého světa. Mladá fronta, 1985.
2
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Spíše než o etnické rozdělení jde v případě Rwandy o
rozdělení sociální. Bohatší Tutsijští pastevci historicky
dominovali
chudším
Hutuským
zemědělcům.
V předkoloniální
době však nebyly tyto skupiny hermeticky uzavřené a šlo
spíše o vyjádření společenského postavení. Lapidárně řečeno
měl-li Hutu dostatečný počet krav stal se Tutsim.
Když se země stala německou kolonií převzali noví vládci
země tuto strukturu a moc ponechali v rukou Tutsiům. Ještě
dále zašli Belgičané. Nejenom,
že koloniálním
úředníkem
směl být pouze Tutsi, ale navíc Belgičané do země povolali
„rasové odborníky“, kteří měli dokázat, že Tutsiové jsou
vyšší, mají světlejší pleť, zkrátka jsou evropštější.
V roce
1933
dokonce
Belgičané
zavedli
identifikační
průkazy, kde bylo vyznačeno, jestli je dotyčný Hutu nebo
Tutsi. Tato příslušnost se pak dědila v otcovské linii a
stala se tak neměnnou. Tyto identifikační karty ve svém
pozdějším
provedení
značně
ulehčily
práci
organizátorům
genocidy při vyhledávání jejich obětí. Teprve po roce 1994
došlo k jejich zrušení.
Když
došlo
v roce
1959
k protikoloniálnímu
povstání,
které bylo namířeno i proti Tutsiům, rozhodla se belgická
správa předat moc většinovým Hutům. V roce 1961 dochází
k definitivnímu odstranění monarchie a o rok později je
vyhlášena nezávislost. Ve stejné době dochází
k prvnímu
exodu Tutsiů do okolních zemí. V roce 1963 a opět o deset
let
později
dochází
k masovým
útokům
na
Tutsijské
obyvatele.
V roce
fronta,
1990
která
vpadla
se
do
Rwandy
zformovala
v sousední Ugandě. V jejím čele
Rwandská
vlastenecká
z tutsijských
utečenců
stál současný
prezident
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Paul Kagame, který do Ugandy uprchl s rodiči při prvním
hutuském povstání. Po dočasných příměřích je v roce 1993
uzavřena
v tanzanijské
Arushe
mírová
smlouva
na
jejíž
implementaci mají ve Rwandě dohlížet mise OSN a OAJ.
V noci
z šestého
na
sedmého
dubna
1994
došlo
k sestřelení letadla s prezidenty Rwandy a
Burundi
(oba
Hutu),
signálem
pro
které
se
stalo
pro
radikální
Hutu
zahájení dlouho připravované genocidy Tutsijů a umírněných
Hutu. Během následujících dní zahynulo odhadem milion lidí,
což
představuje
populace.
více
než
Dvojnásobný
sousedních
zemí.
desetinu
počet
Konec
tehdejší
obyvatel
genocidě
pak
rwandské
uprchl
učinil
až
do
postup
povstaleckých sil a zásah francouzské armády.
Úvod - teoretický
Úspěšná prevence konfliktu, respektive v případě Rwandy
spíše
jeho
několika
deeskalace,
faktorů.
je
Především
podmíněna
je
to
úspěšnou
samotná
souhrou
identifikace
všech relevantních stran konfliktu a udržení nebo vytvoření
komunikace mezi nimi. Při řešení konfliktu ve Rwandě nebyla
tato podmínka tak úplně dodržena.
Dalším
důležitým
faktorem
je
včasnost
v několika
rovinách. V první rovině je to včasné varování, to znamená
informace, „že se něco chystá“ doručená včas na příslušná
místa. V další rovině je to pak včasný zásah, přerušení
příprav na násilné vystoupení či jeho zadušení v zárodku.
Svoji roli hrají i endogenní faktory jako je negativní
historický
kontext
konfliktu
(i
po
více
než
čtyřiceti
letech pocit utlačovaných a ohrožených Hutů) či asymetrie
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
konfliktních
stran
(početní
převaha
jedné
strany
nad
druhou).
Posledním faktorem, který zmíníme, jsou aktéři, kteří se
snaží
konfliktu
mezinárodní
spojených
zabránit.
společenství
národů,
V případě
Rwandy
reprezentované
regionální
to
bylo
Organizací
společenství
zastoupené
Organizací africké jednoty. Dále několik jednotlivých hráčů
jako Belgie (bývalá koloniální mocnost), Francie (hájící
tradičně
své
zájmy
Spojené
státy
ve
(jsoucí
frankofonních
zemích
v postbipolárním
supervelmocí). Konflikt se pak
Afriky)
světě
samozřejmě přímo
a
jedinou
dotýkal
sousedních zemí – Ugandy, Tanzánie, Burundi a Zairu.
V případě
aktérů
je
důležité
všímat
si
následujících
kritérií: motivace konflikt řešit, zda náklady na řešení
konfliktu nepřeváží nad náklady na zdržení se jakékoliv
akce, vliv veřejného mínění, které může působit oběma směry
(zasáhněme i dejme ruce pryč).
Strany konfliktu
Konflikt
ve
Rwandě
byl
vnímán
jako
konflikt
mezi
vládními silami a povstaleckou RVF, kterým také zpočátku
byl. Proto také prvním opatřením OSN ve Rwandě bylo vyslání
pozorovatelské mise UNOMUR.4 Ta byla ustavena v červnu 1993
a měla za úkol dohlížet na vytvořené demilitarizované pásmo
na hranicích Ugandy s Rwandou, které mělo zabránit dalšímu
přísunu zbraní pro povstalce.
Postupem času se však objevuje na scéně další hráči a
těmi jsou polovojenské organizace hutuská domobrana, mezi
4
United Nations Observer Mission Uganda – Rwanda údaje o misi čerpány z:
http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/co_mission/unomur.htm
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
nimiž
stojí
zformovala
Rwandais
na
prvním
kolem
místě
rwandské
(Rwandské
Interahamwe,
strany
demokratické
která
se
Mouvement
Democratique
hnutí
sic!).
–
Tyto
polovojenské organizace, přestože formálně nezávislé, měly
silné vazby na rwandskou armádu. Někteří její příslušníci
dokonce vedly výcvik příslušníků milic a některé jednotky
milice obdržely armádní výzbroj, a to dokonce na přímý
prezidentův rozkaz.
Tichá
podpora,
respektive
nulový
odpor
vůči
těmto
milicím, které nesou hlavní podíl viny za genocidu, ze
strany rwandské vlády přispěla k tomu, že došlo ke ztrátě
té nejpodstatnější podmínky úspěšného jednání dvou stran
konfliktu – důvěry. A tak přestože stávající rwandská vláda
i po zahájení útoků na civilní obyvatelstvo v Kigali a
v dalších
částech
s tutsijskými
Rwandy
povstalci,
deklarovala
ti
již
této
ochotu
vyjednávat
vládě
nevěřili
a
naopak zahájili rozsáhlé vojenské operace na severu země.
Ze
strany
k zanedbání
mezinárodního
významného
společenství
účastníka
konfliktu,
zde
došlo
kterým
byly
tyto neformální milice. Přestože mezinárodnímu společenství
nechyběly poznatky o polovojenských organizacích ve Rwandě
ani
o
jejich
cílech,
zavíralo
nad
nimi
mezinárodní
společenství oči. A stejně tak nevyvíjelo dostatečný tlak
na
rwandskou
vládu,
přestože
mělo
dostatek
indicií
ukazující na rwandskou armádu jako na hlavního dodavatele
vojenské výzbroje milicím.
Teprve koncem dubna 1994, kdy již bylo zabíjení v plném
proudu, vyzvala Rada bezpečnosti obě strany (sic!), aby
odsoudily útoky na civilní obyvatelstvo, potrestaly viníky
a učinily opatření k zabránění jejich opakování.
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Včasné informace, včasné reakce
Podle různých svědectví přímých i nepřímých účastníků
rwandských
událostí
rozhodně
mezinárodní
společenství
netrpělo nedostatkem informací o připravovaném vyvražďování
Tutsiů a umírněných Hutů. Příprava a výcvik jednotek, které
měli provést čistku, probíhala víceméně veřejně.
V srpnu
Libre
1993
des
v zemi,
zahájilo
Mille
které
Collines
však
mělo
prezidentova
kabinetu.
stanice
stala
se
svou
(RTLM),
úzké
Jak
velmi
činnost
Radio
první
majetkové
popisuje
populární,
Télévision
soukromé
vazby
Paul
na
rádio
členy
Rusesabagina,
protože
vysílala
zajímavou hudbu a nebála se pouštět do kritiky stávajícího
režimu.
Stanice se však postupně proměňovala, pomalu, ale jistě
se její hlavní náplní stalo šíření nenávisti vůči Tutsiům.
Tutsiové se staly „šváby“, které bylo potřeba vyhladit.
RTLM využilo strach obyvatel z povstaleckých sil RVF a dále
ho přiživovalo cílenými mystifikacemi.
Nenávistný tón stanice RTLM přitvrzoval a bylo to právě
toto rádio, které dalo pokyn k zahájení genocidy v noci,
kdy
byl
sestřelen
prezidentský
letoun.
V následujících
dnech pak už explicitně vyzývala Huty, aby „nenechávali
hroby poloprázdné“.
Zpravodajskými
vyzbrojování
kanály
milicionářů
přicházely
z Rwandy
z armádních
skladů.
informace
o
V prosinci
1993 se objevila zpráva o tom, že Habyarimana se rozhodl
vyzbrojit Interahamwe granáty, mačetami a dalšími zbraněmi,
aby s nimi mohli zabít Tutsie a všechny ostatní, co stojí
proti nim.
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
V lednu 1994 našla jednotka UNAMIR tajné skladiště plné
zbraní,
munice
materiál
a
vrácen
výbušnin.
Posléze
rwandské
armádě,
byl
tento
která
vojenský
se
k němu
přihlásila.5
Navzdory sjednané demilitarizaci přistálo na konci ledna
1994
ve
Rwandě
francouzské
letadlo
obsahující
zásilku
zbraní pro rwandskou armádu. Přes snahu o utajení byl tento
let
odhalen
příslušníky
UNAMIR.
Představitelé
rwandské
armády se hájili tím, že zásilka byla objednána ještě před
podpisem mírové dohody. Zbraně skončily v rukou společných
jednotek UNAMIR a rwandské armády.
Veliteli
mise
OSN
se
dokonce
milicionáři
z Interahamwe
příslušníky
jednotek
se
UNAMIR,
dostalo
chystají
protože
varování,
zabít
že
belgické
předpokládali,
že
Belgičané následně své vojáky stáhnou.
Bezprostředně po zahájení bojů skutečně došlo nejprve
k zajetí a posléze i k zabití deseti belgických vojáků,
kteří
měli
chránit
umírněnou
premiérku
Uwilingiyimana.
Belgie
na
vývoj
reagovala
stažením
vojáků.
O
stažení
jednotek
svých
Agathe
okamžitým
požádal
i
Bangladéš. Došlo tak k citelnému oslabení mise.
Varovných signálů bylo tedy dost a reakce? Veskrze žádná
a to navzdory tomu, že sám velitel mise požadoval rozšíření
jejího
mandátu.
V jednom
ze
svých
telegramů
požadoval
povolení zabavovat zbraně nalezené v nelegálních skladech,
ale byl odmítnut.6
5
Leave None to Tell the Story. Genocide in Rwanda. Report. Human Rights Watch, 1999. URL:
http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/
6
tamtéž
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Nadnárodní aktéři – OSN, OAJ
Již
před
vypuknutím
konfliktu
působila
ve
Rwandě
nepočetná mise Organizace africké jednoty (OAJ) NMOG. Poté,
co byla v srpnu 1993 uzavřena v Tanzánii mírová smlouva,
požádaly obě strany konfliktu
o vyslání peacekeepingové
mise OSN do Rwandy, která by dohlížela na dodržování a
implementaci mírové smlouvy. Tuto misi předcházela v srpnu
vytvořená sto třiceti členná mise NMOG II, která nahradila
původní misi NMOG.
V říjnu
1993
byla
vytvořena
UNAMIR7
mise
pod
velením
kanadského generálporučíka Dallairea. Tato jednotka měla
především
zajistit
bezpečnost
v hlavním
městě
Kigali,
dohlížet na klid zbraní a demobilizaci v zemi a monitorovat
bezpečnostní situaci v zemi. Jejímu velení byly podřízeny i
dosavadní mise NMOG II a UNOMUR. Mise měla v zemi působit
do uspořádání celonárodních voleb, ke kterým mělo dojít
nejpozději koncem roku 1995.
Vzhledem k omezenému mandátu byla mise UNAMIR odsouzena
hrát
v Rwandě
nalezenou
pasivní
ilegální
roli.
výzbroj
Mise
milicí
nemohla
ani
ani
žádným
zabavit
způsobem
přerušit vysílání štvavého rádia, které se postupem času
pustilo i do šíření nenávisti vůči misi samotné.
Mise UNAMIR původně čítala 2 548 příslušníků, z toho 2
217
vojáků.
Na
zprávu
o
vypuknutí
bojů
v dubnu
1994
reagovala Rada bezpečnosti OSN výzvou k zastavení nepokojů
a plné spolupráci všech ozbrojených složek s misí UNAMIR.
7
United Nations Assistance Mission for Rwanda údaje o misi čerpány z:
http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/co_mission/unamir.htm
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Mezitím došlo k onomu osudnému zabití skupiny belgických
vojáků. Belgická vláda reagovala stažením svých vojáků do
vlasti, čímž došlo k výraznému oslabení kontingentu UNAMIR.
Generální tajemník OSN navrhl v této situaci tři možné
varianty řešení: radikální navýšení počtu příslušníků mise,
snížení
počtu
na
stažení
mise.
Rada
rozhodla
omezen
pro
na
270
lidí
nebo
bezpečnosti
druhou
možnost.
zprostředkování
8
bezprostřední
se
dne
Mandát
mezi
21.
mise
válčícími
a
úplné
dubna
byl
1994
současně
stranami
a
na
zajištění humanitární pomoci.
Teprve 17. května došlo k opětovnému navýšení stavu mise
na 5 500 mužů (nicméně ještě na počátku srpna byl počet
členů
mise
naplněn
sotva
z jedné
desetiny).
Mise
měla
zajišťovat ochranu uprchlíkům a civilistům a to především
pomocí vytvořených bezpečných humanitárních zón.
Současně
bezpečnosti
zahájila
Operaci
francouzská
Tyrkys,
armáda
jejímž
s pověřením
cílem
bylo
Rady
vytvořit
v jihozápadní pětiny země bezpečnostní zónu. Tato operace
byla přijata se značnými rozpaky, jelikož přišla pozdě a
navíc byla mnohými vnímána jako snaha Francouzů zachránit
pozice rwandské vládě.
Generálnímu
tajemníkovi
OSN
a
zástupcům
OAJ
nicméně
nelze upřít snahu zabránit šíření konfliktu do okolních
zemí,
které
uprchlíků,
byly
který
ohroženy
byl
především
vyvolán
masivním
nejprve
snahou
pohybem
Tutsiů
uprchnout před čistkami a posléze útěkem Hutů z obavy před
pomstou ze strany povstaleckých jednotek.
8
Gurská, Zuzana. Účinnost mírových prostředků v řešení mezinárodních sporů. Diplomová práce. FMV
VŠE, 2007. strana 96
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Tři důležití aktéři – USA, Belgie, Francie
V předchozích kapitolách byly víceméně popsány aktivity,
které mezinárodní společenství ve Rwandě vyvíjelo. V této
kapitole se blíže podívejme na motivace, které odrazovaly
tři významné vnější aktéry konfliktu od důraznějšího zásahu
v zemi.
Spojené státy americké
Vláda
Spojených
států
nebyla
dostatečně
motivována
k razantnějšímu zásahu ve Rwandě z několika důvodů. Jednak
Rwanda, malá převážně zemědělská země, neměla pro Spojené
státy žádný strategický význam.
Jedním
z prvořadých
úkolů
administrativy
prezidenta
Clintona byl navíc boj s obrovských státním dluhem, který
narostl za jeho předchůdců do astronomických výšin.
Je tedy zřejmé, že americká administrativa investovala
omezené prostředky raději do řešení konfliktu na Balkáně,
který byl pro ni strategicky významnější. Snaha ušetřit
peníze tak zvítězila nad snahou ušetřit lidské životy.
Třetím
faktorem,
administrativy
somálské
který
snižoval
k razantnějšímu
fiasko,
kdy
došlo
motivaci
zásahu,
k úmrtí
bylo
několika
americké
stále
živé
amerických
vojáků. Je velmi pravděpodobné, že k obětem na životech by
došlo
i
ve
Rwandě
a
Američané
neradi
vidí
svoje
muže
umírat.
Belgie
Belgičané byly zpočátku nejvíce motivováni situaci ve
Rwandě řešit, snad se cítili zodpovědní za osud lidí ve
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Rwandě vzhledem ke společné minulosti. Belgičané byli jedni
z prvních, kdo poslal své vojáky do mise UNAMIR a také byly
nejpočetněji zastoupenou zemí.
U Belgičanů se však v nejméně vhodný okamžik projevil
syndrom bílého muže. Belgická vláda prostě nebyla ochotna
vidět své vojáky umírat a své muže po prvním, byť tragickém
incidentu,
stáhla.
Následně
pak
prosazovala
stažení
zbývajících jednotek ze Rwandy.
Na
druhou
stranu
je
třeba
uznat,
že
po
vypuknutí
násilností byla Rwanda nebezpečnější pro belgické vojáky
než
pro
genocidy
vojáky,
vojáky
se
jiných
netajili
protože
národností,
tím,
podle
že
jejich
mají
protože
organizátoři
spadeno
na
belgické
měli
belgické
propagandy
jednotky aktivně pomáhat Tutsiům při návratu k moci.
Francie
Nejhůře by v pomyslném hodnocení přístupu ke Rwandskému
konfliktu dopadla Francie. Zatímco v případě Američanů jsme
hovořili
o
nečinnosti
a
v případě
Belgičanů
o
jisté
aktivitě až do okamžiku, kdy došlo ke ztrátám na životech u
jejich obyvatel.
V případě
aktivit
francouzské
vlády
můžeme
mluvit
o
naprostém selhání. Francouzská vláda měla dlouhodobě vazby
na rwandskou hutuskou vládu a prezidenta Habyarimanu, které
nepřerušila ani v okamžiku, kdy již bylo zřejmé k čemu se
ve
Rwandě
schyluje.
Rusesabagina
ve
své
knize
uvádí
zajímavý názor, že francouzská vláda se snažila udržet u
moci frankofonní rwandskou vládu a bránit jí před vpádem
Tutsijských
jednotek
z anglofonní
Rwandy,
jejichž
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
příslušníci
používali
namísto
francouzštiny
právě
angličtinu.
Dokonce
velení
ještě
začátkem
poskytnout
prováděli
dubna
vojenskou
evakuaci,
zamýšlelo
pomoc
rwandské
svých
armádě
francouzské
vojáků,
při
kteří
boji
proti
povstalcům. Nakonec se rozhodlo tak neučinit.
Proto není divu, že když francouzská armáda zahájila
z pověřeni
Rady
obviňována
z toho,
lidských
bezpečnosti
životů,
že
cílem
ale
OSN
operaci
této
operace
záchrana
alespoň
Tyrkys,
není
části
byla
záchrana
území
pro
rwandskou vládu.
Francouzi byli dokonce ochotni přistoupit na oficiální
vysvětlení
rwandské,
že
Tutsiové
vytvořené bezpečné zóně bylo
RTLM
a
následně
také
jsou
agenty
umožněno vysílání
umožněn
útěk
mnoha
RVF.
Ve
rozhlasu
organizátorům
genocidy, než bylo území předáno vládě vytvořené RVF.
Závěr
Je samozřejmě nesmírně obtížné až nemožné odpovědět na
otázku,
jestli
civilního
by
se
nám
obyvatelstva
podařilo
ve
zabránit
Rwandě.
masakru
Nicméně
je
neoddiskutovatelné, že jsme mohli učinit víc. Shrňme si
několik klíčových okamžiků:
1.
Umožnit
misi
UNAMIR
podílet
se
na
aktivní
demobilizaci a demilitarizaci země. Umožnit příslušníkům
jednotek
OSN
zabavovat
zbraně
nalezené
v ilegálních
skladištích a u polovojenských oddílů.
2. Vyvíjet tlak na prezidenta Habyarimanu, aby přestal
podporovat
extremistické
nepochopitelný
se
zdá
Hutuské
fakt,
že
organizace.
zástupci
Naprosto
vlády,
která
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
prokazatelně
měla
později genocidě
kontakty
na
organizátory
genocidy
nečinně přihlížela, seděli v roce
a
1994
v Radě bezpečnosti jako její nestálí členové.
3. V okamžiku, kdy vychází najevo, že rwandská vláda
podporuje polovojenské jednotky, jejímž cílem je eliminace
části
této
civilního
vládě
a
obyvatelstva,
to
především
zastavit
vojenskou.
veškerou
Je
podporu
absurdní,
že
navzdory všem zprávám, dodávají Francouzi tři měsíce před
vypuknutím
násilí
rwandské
armádě
zásilku
belgických
zbraní.
4. Vyvíjet tlak na zákaz činnosti RTLM, jehož vysílání
vyzývá k etnické nesnášenlivosti. V okamžiku vypuknutí bojů
rušit
vysílání
této
stanice,
která
slouží
k mobilizaci
vraždící mašinérie.
5. Nestáhnout v kritickém okamžiku vojáky z mise UNAMIR
(Belgie) a naopak navýšit počet členů mise UNAMIR namísto
jeho snížení. V tak malém počtu se prioritou vojáků OSN
stala ochrana jejich vlastních životů.
Na OSN se pak snesla kritika za to, že svojí přítomností
vzbuzovala v ohrožených občanech
mnohdy,
byť
zcela
jistě
Rwandy pocit
nezáměrně,
bezpečí a
usnadnila
milicím
organizaci masakru.
Mezi nejznámější patří incident, kdy došlo ke stažení
belgické jednotky OSN z budovy, ve které se ukrývalo na dva
tisíce ohrožených obyvatel. Budova byla obléhána milicemi a
masakr začal ve stejný okamžik, kdy poslední vozidlo OSN
opustilo
brány
objektu.
Následným
snížením
počtu
příslušníků OSN ve Rwandě na 270 došlo k bezprostřednímu
ohrožení životů třiceti tisíc lidí.
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Po
vypuknutí
zaslání
bojů
okamžité
vyzbrojeným
vojákům
požadoval
generálplukovník
logistické
a
navýšení
podpory
jejich
Dallaire
nedostatečně
počtu.
Dle
jeho
odhadu by stačily čtyři tisíce dobře vyzbrojených vojáků
k tomu, aby ukončili rozjíždějící se vraždění, kdyby byli
nasazeni včas a na adekvátním místě.
9
Leave None to Tell the Story
9
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM506
Literatura
Leave None to Tell the Story. Genocide in Rwanda. Report.
Human Rights Watch, 1999. URL:
http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/
Gurská, Zuzana. Účinnost mírových prostředků v řešení
mezinárodních sporů. Diplomová práce. FMV VŠE, 2007.
Rusesabagina, Paul a Zoellner, Tom. Obyčejný muž. JOTA,
2007.
Urbanová,
Martina.
Konflikt
ve
Rwandě
a
následná
mezinárodní odpověď. Bakalářská práce. FSS MU, 2007.

Podobné dokumenty