zde - Nový Prostor

Transkript

zde - Nový Prostor

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena:
40 Kč / polovina pro prodejce
295
v prodeji od 28. prosince 2007
slavit?
Proč neumíme
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: SVÁTKY | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
S koncem starého roku a začátkem toho nového
míváme tendenci ohlížet se zpět, bilancovat
a plánovat. My jsme se v redakci Nového Prostoru rozhodli, že se tentokrát ohlédneme jen
pár dní nazpět. Vánoční svátky a Nový rok nabízejí prostor pro unikátní špionáž či, chcete-li,
terénní výzkum. Jsou dobou, kdy většina národa
podniká rozmanité kroky k slavnostnímu vybočení ze stereotypu každodennosti. Svátky nás
zlákaly k zúčastněnému zamyšlení nad tím, jak
umíme slavit. Netrvalo dlouho a přistihli jsme
se, že u některých dnů v kalendáři váháme nad
důvodem jejich ocenění řádem významnosti.
Jednoduše a s přiznanou sebekritikou jsme zjistili, že tápeme. Abychom se podělili o Ariadninu
nit vedoucí z bludiště moderního kalendáře,
jenž bere poctivě v potaz to, co mu káže církev,
národní stát i nadnárodní politika, přinášíme
vám text mapující naše svátky. Filosof Jan Sokol
a antropolog Ivo T. Budil vám pak nabídnou
svůj zasvěcený pohled na problematiku rituálů
a naší schopnost reagovat na sváteční čas.
Plány do budoucna jsme si oproti výhledu za
nejbližší roh uplynulých dní dovolili poněkud
odvážnější. Rozhodli jsme se vás v novém roce
uvítat několika změnami. Tou nejpodstatnější
je zrození nové rubriky ROK PO ROCE, v níž bude
novinářka a překladatelka Petruška Šustrová
postupně, rok za rokem odkrývat historii
Československa. Mimo ní bychom v Novém
Prostoru rádi přivítali i další dva autory,
kteří budou na naše stránky pravidelně přispívat – Terezu Marečkovou v literární rubrice
a Vojtěcha Lindaura na hudební stránce. Pro
neutuchající prosby některých čtenářů a našich
prodejců jsme se rozhodli do časopisu zařadit
i pravidelnou křížovku. Od tohoto čísla jsme
zároveň získali svého stálého komiksového
hrdinu, Samorosta. Doufáme, že vás tyto a další
změny stejně jako nás povzbudí, osvěží a třeba
i potěší.
Přeji vám, aby byl pro vás celý nový rok plný
vítaných překvapení!
OBSAH
fejeton:
novoroční
probuzení
/Jirák/
pošli to dál:
téma:
svátky
zapomněli jsme
slavit?
téma:
svátky
jsme horší než
američani
téma:
svátky
bez rituálu
zešílet
/Sokol/
/Zoufalá, Bystřičan,
Bojar/
/Budil/
4 – 5
rok po roce:
ohlédnutí
za druhou
světovou
válkou
6 – 7 reportáž:
hamlet mezi
mantinely
/Šourek/
8 – 9
referát:
romantická
láska je
perverzní!
/Bystřičan/
/Šustrová/
10 – 11
rozhovor:
všichni jsou
tu lucinky,
karlíčkové
a pepíčkové
/Bojar/
12 – 13
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
14 – 15
16 – 17
18 – 20
kultura:
LITERATURA
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
/Marečková/
/Lindaur/
/Šourek/
/Vítková/
21
kultura:
film
22
uličníci:
/Bořutová/
/Prejdová/
23
equal:
chráněné
dílny opět
vroce nula
/Bystřičan/
25
26 – 27
24
komiks:
Samorost
/Bažant, Novák/
křížovka:
28
Veronika Hrdinová
Ilustrace na obálce: Matouš Liesler, Štěpán Bartošek
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Nádražní 56/740
Praha 5 – Smíchov, 150 00
tel.: 220 199 301 (302)
e-mail: [email protected]
SMS: 774 150 551
www.novyprostor.cz
Druhé lednové číslo Nového Prostoru bude věnovat své hlavní téma Korupci.
Jaké jsou historické kořeny uplácení? Co všechno je podle Čechů ještě
korupce a co naopak nikoli? A co všechno musí
řadový občan udělat, aby jeho požadavkům
bylo na konkrétních místech vyhověno? Na
tyto a další texty se můžete těšit už
14 ledna.
29
Autor: Jan Jirák
Novoroční probuzení
„Kruci, to už je světlo?“ podivil se výrostek,
který až do té chvíle spal na sedačce v zadním
voze tramvaje číslo 16. Prospal Žižkov, Vinohrady
i Karlovo náměstí a probudil se pod Vyšehradským
tunelem. Jeho poznámka svědčila o mysli značně
zastřené: odpoledne se chýlilo k večeru, světla
valem ubývalo, takže všimnout si, že „už je světlo“
vyžadovalo notně oslabený kontakt s okolním
světem.
Možná to bylo tím, že se hoch necítil zrovna nejlíp.
Jevil nápadné známky opotřebení, pro něž si čeština našla půvabné označení „kocovina“.
Pro poučení těch, kteří mají s podobnými stavy
pramalou zkušenost, kocovina je rozpoložení
těla a ducha, jež nastává po nadměrném požití
nápojů obsahujících alkohol. Vyznačuje se takovými příznaky, jako je touha po hadru (který by
mohl být namočen a přiložen na rozpálené čelo),
četné vzdychání a hekání a sebevražedný sklon
přistoupit na kterýkoliv zaručený recept, jenž
postiženému poradí úslužný přítel. I jsou k vidění
hříšníci, kteří polykají silnou česnečku, po níž mají
dech, že by tele padlo, hltají syrové vejce pokapané
worchesterovou omáčkou, snaží se vpravit do těla
sklenici olivového oleje s pepřem, popřípadě pijí
kávu se solí. A když jim někdo namluví, že „člověka
vyléčí to, čím se zkazil“, odvažují se hned po ránu
strkat nos do pivní pěny či přes zaťaté zuby cedí
tělem odmítané kapky kořalky.
Vedle kocoviny běžné, tedy pijácké, existuje ještě
kocovina morální. Ta nastane, když člověk prohlédne hanebnost vlastních činů nebo celkovou
pokleslost doby a nechá se unést poznáním, že se
s tím nedá nic dělat. Od téhle kocoviny nepomůže
hadr ani česnečka. Ale někteří říkají, že ji docela
úspěšně zdolá kocovina prvního typu. Alespoň tak
soudím z opakovaně vyslechnuté věty „To se nedá
vydržet, to se chce ožrat“. Nedělejte to, vždycky
je lepší jedna kocovina než dvě.
Slovo samo prý původně znamenalo kočičí muziku
(Katzenmuzik) a na kocovinu se změnilo v roce
1848 podle jména mladoboleslavského krajského
hejtmana Kotze, neboť ten „vzbudil proti sobě
nevoli české veřejnosti“. Rozumějme tomu tak,
že páně hejtmanovo politické vystupování bylo
podobno drásavé muzice, popřípadě rovnou kočičímu mrouskání. Slovník dále uvádí, že dnešní
význam „bolení vlasů po opici“ přišel z německého
Katzenjammer. Potud slovníkové heslo. Já bych
dodal, že bolení vlasů je označení velmi trefné,
ale ne vždy dostatečně výstižné.
Tedy, mladík na sedačce šestnáctky kočičí muziku neprovozoval, o dobré rady nestál, česnečky
se nedožadoval a k morální kocovině měl zjevně
daleko. Odfukoval dusivým chropotem opilců,
sklouzával pod sedadlo, brumlal si cosi pro sebe
a soukal se zpátky do sedu. Okolím byl sledo-
ván ostražitě, leč laskavě. Je v naší povaze, že
dokážeme brát opilce s vlídností jindy těžko
zahlédnutelnou. „No jo, přebral, tak ho opřeme,
ať neupadne, ještě by se umazal,“ má v sobě
zakódované snad každý našinec.
„To musela být noc,“ poznamenal jakýsi tatínek
téměř závistivě, když mladík zvlášť srdečně
zachrápal. Dvě dcerky, které se tatínka způsobně držely a podle oblečení se vracely z návštěvy
u prarodičů, si jistě uložily do paměti informaci,
že spráskat se do němoty a nahlas chrápat v tramvaji je záviděníhodný způsob zábavy. „Taky jsme
byli mladý,“ přidala se tělnatá paní se síťovkou
a ježatým psem. Tatínek se na ni podíval a zapškl. Zřejmě ho ranila samozřejmost, s níž ho paní
zařadila mezi ty, kteří už mladí byli.
Jinak ale byla v tramvajovém voze nálada laskavá
a povznášející. Inu, byl Nový rok, první lednové
odpoledne, ve vzduchu visela předsevzetí, šuměly
bublinky ze sektu a voněl bramborový salát. A co
víc – ten kluk byl tak neodolatelně namazaný,
kdo by se na něj mohl zlobit?
Pak se mladík probudil, zabručel, zamžoural kolem
sebe zpod opuchlých víček a pronesl osudovou
větu: „Kruci, to už je světlo?“ Nálada v tramvaji se
změnila téměř okamžitě. Místo mile bezbranného
opilce hodného péče a ochrany sedělo najednou
v tramvaji ožralé prase. Takové jsou proměny
veřejného mínění.
„Ještě se tu zbleje,“ pohoršila se paní, co taky jednou byla mladá. „Pojďte kousek dál,“ táhl tatínek
dcery na druhou stranu vozu a už nemyslel na to,
jaká to asi byla noc. Ze zachovaného mudrosloví
našeho lidu je zřejmé, že odpradávna se lidé těší
na to, až se den prodlouží, přibude světla a noc
se začne krátit. Už na Nový rok radovali se předci,
že den pokročil „o slepičí skok“, na Tři krále jásali,
že den je „o krok dále“ a na Hromnice je „o hodinu
více“. Pak si všimli, že „Lucie noci upije“, prostě
každý ždibíček vítězství dne nad nocí jim stál za
zaznamenání. A když nám někdo tuhle nadějeplnou vidinu pohaní, jsme ochotni zapomenout
na to, že tak činil v opici. A tak mladík – netečný
k tomu, co způsobil – dojel do Modřan v atmosféře
všeobecného odsudku. Když ho na konečné řidič
budil, mladík pootevřel oko, podíval se na řidiče,
sklouzl pohledem k oknu a zabručel: „Co je? Ještě
je tma…“ V tu chvíli se nad ním skláněl soudce
Lynch.
A tak vám přeju v tom roce počínajícím méně kocovin. A když už se vám přihodí, tak ne ty morální, ale
radši obyčejné pijácké. A ať jsou v tu chvíli kolem
vás lidí milí a laskaví.
Taky vám přeju více světla.
A ze všeho nejvíc vám přeju milý a vlídný rok
2008 – ať je to rok, na který se bude jednou dobře
vzpomínat.
Země vskutku boží
Málokterá žijící osoba má muzeum zasvěcené
sama sobě. Karel Gott ano, dokonce vtipně
nazvané Gottland. Mimo příborů, parfému Karel
Gott, bonboniéry a kšiltovky s logem Gottland je v muzeu možné zakoupit i publikaci
Umění vycházet s lidmi - Jak to vidí slavní, kde
pochopitelně nechybí názor samotného Mistra.
Tato kniha by se jistě hodila polskému spisovateli Mariuszovi Szczygiełovi, aby se dozvěděl, jak vyjít s populárním českým umělcem.
Reportér předního polského deníku Gazeta
Wyborcza napsal totiž knihu o poválečné české
historii. České společnosti nastavil nezvyklý
obraz odrážející zrcadlo skrze subtilně pojaté
osobní příběhy významných postav tuzemské
minulosti a nazval ji Gottland. Kniha vzbudila
obrovský zájem jak v Česku (aby ne, když je
o nás, a že do nás vidí), tak v Polsku. Vydavatelství Dokořán/Jiskra si mohlo mnout ruce
stejně jako knihkupci umístivší ji do svých
regálů, protože se v nich dlouho neohřála.
Podle Szczygiełova jemně gradovaného popisu
vybraných lidských osudů se Čechy jeví jako
značně absurdní prostor k životu, ač k nim
polský autor neskrývá svůj vřelý vztah. Tu
nejabsurdnější kapitolu však kniha získala až
po svém vydání. Jednoduše to vyjádřil titulek
Blesku: „Gott zuří, zneužili jeho jméno“. Parta
ilustrace: Vojtěch Šeda
z Gottlandu nelenila a zmocnila organizaci
Bohemia Patent, aby ostře vypálila proti těm,
kdož si dovolili použít jméno Slavíkova jména
na obal knihy – vydavatelství Dokořán/Jiskra.
Patentová zástupkyně zároveň pohrozila všem
knihkupcům, aby knihu neprodleně stáhli z prodeje, nebo bude zle. Kdoví, jestli Szczygiełova láska k Čechům neochladla, když majitel
největšího ostravského knihkupectví Librex
Jan Becher hned nato poslušně její vůli koná.
„Začerňujeme název knihy na plakátech a letácích. Vystřihujeme, přelepujeme. Stahujeme
knihu z e-shopu. Autogramiáda sice proběhne,
ale bude se týkat blíže nespecifikovaného titulu,“ píše na svém blogu. Kdo se však nakonec
nezalekl, je sám vydavatel. Ten zpochybnil
oprávněnost nařčení ze zneužití ochranné
známky a „nekalosoutěžního jednání“ s tím,
že název literárního díla neslouží k odlišení
výrobku jednoho podnikatele od výrobku
podnikatele druhého. To ví i majitelé automobilky Mercedes-Benz, které za takový název
knihy nežalovali spisovatele Pawla Huelleho.
Možná proto, že majitelé značky MercedesBenz nejsou Češi. Jenže Mercedes zná každý,
kdežto muzeum jednoho pěvce, plné příborů
a ponožek, v nichž složil Včelku Máju, rozhodně
ne. Snad mu tato roztomilá a zároveň mrazivá
kauza přivede nové návštěvníky. Zatím by si
nějaké německé církve mohly rozmýšlet, zda
Gotta nežalovat třeba za jeho příjmení nebo
za to, jak z něj učinil celou boží zemi.
ib
HUBNOUCÍ PENĚŽENKA
MOR NA ÚSTUPU
Předvánoční honička je za námi, i čas svátečního přejídání již minul, a tak nastal příhodný čas
povědět několik důležitých věcí, které se s plným
břichem poslouchají přece jen snáze. Nuže slyšte:
materiální požitky nejsou všechno, bohatství má
i svou „temnou stránku“ a jednostranná honba
za penězi vás může ochudit vnitřně. Společnost
je dnes bohatší, než kdy byla, ale přitom je plná
nešťastných lidí, kteří nevědí, co si počít se
s svými životy. Touha vlastnit a ovládat jim naplnění nepřinesla, naopak: čím dál víc se ve svém
hédonistickém běsnění jeden druhému vzdalují.
A navíc přitom ještě ničí naši planetu. Zkrátka
a dobře, slepé následování neviditelné ruky trhu
možná přinese bohatství, ale bohatý život nikoliv.
Zajímavé je, že vám to tentokrát nesděluje pan
farář v kostele ani aktivista Hnutí Duha.
Říká vám to jedna z nejzavedenějších evropských
politických stran, od níž bychom to ještě před
několika lety čekali akorát tak ve snu – britští
konzervativci. Poté, co se do jejich čela dostal
výřečný David Cameron, změnila se strana k nepoznání. Odkaz Margaret Thatcherové je v ní k velké
nelibosti našeho prezidenta v podstatě již mrtev
– jestliže za její éry se nejčastěji skloňovala slova
Byla by škoda, kdybychom do nového roku
nemohli vstoupit s nějakou příznivější zprávou. Naštěstí tu jedna je: od 1. ledna nabývá
účinnosti nová celoměstská vyhláška, která
z pražského centra vykazuje blikající herny. Ty
se v něm v posledních letech rozmnožily natolik,
že tu nyní podle umírněných odhadů můžeme
napočítat více než sedm a půl tisíce výherních
automatů. Například na Praze 2 se jejich počet
za poslední dva roky dokonce zdvojnásobil.
Třeba dříve vcelku snesitelná Vinohradská ulice se takto večer co večer ocitá v záři neonů.
Pražští zastupitelé se pro jednou zachovali
moudře a rozhodli, že z Prahy 1 zmizí herny od
Nového roku úplně a v Praze 2 se jejich počet
zatím alespoň o 40 procent sníží. Při nestydatosti jejich majitelů, kteří celou svou živnost
založili na systematickém znevolňování druhých,
lze očekávat žaloby a argumenty typu: „Je to
podnikání jako každé jiné a nikdo nemá právo nás
v něm omezovat.“ Na to lze odpovědět jednoduše:
„Možná to dokonce je i podnikání, ale rozhodně je
to mor. A město, které by se proti moru nebránilo,
by bylo na hlavu padlé.“
tb
jako „privatizace“ a „deregulace“, dnešní slovník
už je zcela odlišný. David Cameron pochopil, že
řadu Angličanů již při jejich politickém rozhodování přednostně nezajímá, jak se ta která
strana postará o ekonomiku. Stejně důležité
– ne-li důležitější – je pro ně to, do jakých škol
budou chodit jejich děti, k jakým hodnotám je
budou učitelé vést a jaké morální klima bude
ve společnosti panovat. Zajímá je rovněž, jaký
vzduch budou dýchat, jaké potraviny doputují
na jejich stůl či co se bude dít s jejich krajinou
a městy – zda se v jejich čtvrti například podaří
udržet životaschopnou komunitu, zda se budou
podporovat místní spolky nebo sázet nové stromy.
A samozřejmě se také strachují, aby všechno toto
úsilí do budoucna nezhatily klimatické změny.
U nás, kde politici v předvolební kampani stále
dokola mluví o různých „tlustých peněženkách“ a „jistotách a prosperitě“, se zatím zdá
být nemyslitelné, že by se tato témata měla stát
hlavní hybnou silou politického boje. Ale uvidíme, třeba se za pár let dočkáme prohlášení, že
peněženka nemusí být nutně tlustá a že důležité
jsou i jiné věci.
tb
Autor: Jan Sokol
Zapomněli jsme slavit?
„Jak to,“ můžete namítnout, „copak nevidíte, jak se obchody už od půlky října chystají
na Vánoce?“ Kdyby se Vánoce daly měřit třeba „bohatstvím“, patřily by ty loňské do Guinessovy knihy, kde by je brzy nahradily ty letošní. Jenže ony se nejspíš měřit nedají.
Předvánoční shon, reklamy a vtíravé přesvědčování, co všechno člověk „musí mít“, co ho
docela určitě „udělá šťastným“ vůbec nepřipomínají slavení svátků. Sváteční je snad
jen ta chvilka, když už se nic shánět nedá a všechno je upečeno, jenže to už míváme všeho
dost a byli bychom nejraději, kdyby nám s tím všichni vlezli na záda.
Jako všichni živočichové je i člověk „udělán“
na to, že se střídá den a noc, léto a zima. To
teprve v posledních letech si můžeme udělat
světlo, kdy se nám zachce, v zimě topit a v létě
klimatizovat. Ale bez střídání by to nešlo. Jenže
i to střídání je nakonec stále stejné; nedalo by
se s tím něco udělat? Slavná britská etoložka
Jane Lawick-Goodallová popsala jakési „slavení“
mezi šimpanzi: když přijdou první deště, tlupa
se potuluje po džungli jako obvykle. Najednou
z ničeho nic popadne šéf tlupy klacek, začne
s ním mávat nad hlavou a za hlasitého řevu se
pustí z kopce dolů a všichni ostatní za ním. Jen
tak, patrně z radosti, že prší.
LIDSKÝ ŽIVOT PLNÝ RUTINY
Možná i šimpanzí, ale docela určitě lidský život
je vždycky rutina. Asi ne pro docela malé děti,
1. leden – Den obnovy samostatného českého státu, Nový rok, Velikonoční pondělí
ale jen co začnou chodit do školky, už si zvykají, že každý den je jako ten předchozí: v osm
tam musíme být a ve tři přijde maminka. Čím
jsme starší, čím víc se v životě vyznáme, tím
víc cítíme břemeno stereotypu a nudy. Hegel
dokonce říká, že „člověk umírá také díky zvyku,
když se zabydlel, otupěl a všeho dosáhl“. Přitom právě moderní život rutinu vyžaduje; chce,
abychom své činnosti dělali rychle a přesně,
Bohatí by se za své bohatství měli v té chvíli
(ve svátek!) zastydět a uvědomit si, že je to ten
chudý žebrák, který jim dává příležitost, aby se
štědrostí a dary zalíbili samému Bohu.
foto: štěpán mamula
DĚLAT VŠE OPAČNĚ
spolehlivě a stále stejně, tak jako třeba pokladní
v samoobsluze. Jen žádné experimenty, žádné
„mimořádné události“.
Bez rutiny se tedy nemůžeme obejít, ale už naši
pradávní předkové vynalezli geniální způsob, jak
se jí vymknout: čas od času vypřáhnout a dělat
chvíli všechno jinak, pokud možno obráceně. To
je antropologický kořen slavení a svátků: čas od
času bude všechno vzhůru nohama. Z Hérakleita
se zachovala věta, že „život beze svátků je jako
dlouhá cesta bez hospod“. To ovšem neznamená,
že by člověk mohl trávit život v hospodě místo
té cesty: musí se nejdřív plahočit a namáhat,
jinak by si svátek ani hospodu řádně neužil.
Nejlepší kuchař je, jak známo, hlad a kdo neměl
žízeň, nemá ani co hasit; to je logika slavení
a svátků.
NEUPRACOVAT SE
Dokud lidé žili jen z toho, co našli a chytili,
byl každý den dost dramatický a rutina je tolik
netrápila. Každý večer a každé ráno měli pocit,
že zase jednou unikli smrti a „zvítězili“. Zato
když začali pracovat na poli a když se ukázalo, že
čím víc pracují, tím víc také sklidí, začala hrozit
katastrofa: že se upracují. Proto staří Izraelci
zavedli důležitou novinku: týdenní a povinný
svátek, židovský šábes, pozdější křesťanskou
neděli. Její český název přesně vyjadřuje, v čem
spočívá: po šesti dnech díla se jednou pracovat
nebude, přesně jako Hospodin, když tvořil svět.
Sedmý den se pracovat nebude, nesmí se ani
rozdělávat oheň, smí se jen číst Bible, rozjímat
a nanejvýš jít na malou procházku.
Ale vraťme se k nám do střední Evropy. Jak to
tenkrát, před staletími a tisíciletími, lidé dělali,
když chtěli slavit svátek? Dokud celý týden třeli
nouzi, těšili se, že se v neděli dobře najedí. Že
se ze staroslovanského slova „god“ mohlo stát
jak ruské slovo pro rok, tak české pro hostinu,
svědčí asi o tom, že to nebývalo často.
BOHATÝ VDĚČÍ ŽEBRÁKOVI
Už ty nejstarší předkřesťanské společnosti slavily několikrát do roka: většinou na jaře, že přežily
zimu, a hlavně uprostřed zimy, kdy byla nálada
v mužstvu nejvíc skleslá. Příznačně se i dnešní
Vánoce slaví uprostřed zimy, v té nejsmutnější,
pošmourné době, a slaví se víc na severu než
třeba ve Středomoří, kde zima na lidi nedoléhala
tak těžce. Protože v dávných společnostech se
prestiž nezískávala bohatstvím, nýbrž jedině
štědrostí a rozdáváním, mohli se v této kritické
chvíli bohatí blýsknout tím, že dají najíst chudým. Mohli se předvést jako furianti a ukázat,
co si mohou dovolit. Odtud pocházel slavný
indiánský „potlač“ a téhož původu je patrně
i náš „Štědrý den“, který potom křesťanství
obrátilo naruby. Příběh Spasitele, který se právě
narodil jako bezdomovec v betlémských jeslích,
povzbuzoval chudé, aby svému žebrání dodali
nebývalou důstojnost, jak ji vyjadřují koledy.
Řekli jsme, že ve svátek má být všechno jinak.
Dokud všichni pracovali na polích a byli celý
týden sami nebo večer s rodinou, přirozeně se
těšili, jak se v neděli sejde celá vesnice, svátečně oblečená v kostele. Že si společně zazpívají
a potom také proberou, co se za týden stalo.
Pokud žili v nouzi, oslavili neděli lepším obědem,
a když se jim vedlo dobře, mohli se před svátkem
třeba postit, aby si svátek užili.
Městský život a bohatství současných společností s tímhle vším náležitě zamíchaly. Velká
většina z nás vůbec neví, co je hlad: máme svátek
oslavit tím, že se přejíme? Žijeme celý týden mezi
lidmi a o víkendu jich máme až po krk: proto se
těšíme, že v neděli zůstaneme doma. Také vánoční „dárky“ nedáváme hladovým, ale přátelům
a příbuzným, kterým vlastně nic nechybí, proto
musíme vymýšlet možné i nemožné, abychom se
před nimi ukázali nebo aspoň nezůstali pozadu.
Když by se rodina chtěla na Štědrý večer sejít, je
matka uštvaná ze shánění a vaření a větší děti
hledí zmizet někam za zábavou; stačí maličkost,
a je z toho konflikt. Co s tím?
ČÍM NAHRADIT MODERNÍ „POTLAČ“?
Našim předkům slavení a svátky dobře fungovaly
a vydrželi to s tou svojí rutinou mnoho staletí.
Život měli těžší, nesrovnatelně chudší a mnohem
nebezpečnější než my, zato ale slavit nepochybně
uměli. Co kdybychom se zkusili vrátit k tomu jejich
starému receptu na slavení svátků a hledat, jak
vypadá náš všední den, naše denní rutina, a co by
tedy ve svátek mohlo a mělo být jinak, obráceně.
Všední den už pro nás není hlad a dřina, ale shon
a štvaní za výkonem. Jeden na druhého nemáme
čas. Co kdyby to ve svátek bylo jinak? Volný čas
zabíjíme mlčky před televizí; co kdybychom si
místo toho zahráli a zazpívali sami? Ti největší
spisovatelé 19. století psali do novin „vánoční
povídky“, které si pak lidé doma četli. Možná
nějaké najdete ještě doma: Dickense, Andersena,
Stevensona, Lagerlöfovou. Že jsou už staré, zastaralé? Není to právě to, co pro svátek hledáme?
Rozdáváme spoustu dárků, které pracně sháníme
a které pak často udělají radost spíš nám než
jejich příjemcům. Ti si pak zase lámou hlavu, jak
nám je oplatit, aby hlavně nezůstali pozadu. Co
kdybychom tenhle indiánský „potlač“, podivnou
soutěž „kdo dá víc“, nahradili něčím jiným? Podle
evangelia se dary mají dávat těm, kdo je potřebují
a kdo je oplatit nemohou. My šťastnější žijeme
mezi lidmi, máme rodinu a přátele, ale ti méně
šťastní budou i o Vánocích sami. Co kdybychom
právě ty příště pozvali k vánočnímu stolu, jak se
to dělá třeba v severských zemích?
Autor je filosof. Působí na Fakultě humanitních
studií Univerzity Karlovy.
1. květen – Svátek práce
Autorství: Marcela Zoufalá, Ivo Bystřičan, Tomáš Bojar
Jsme horší než Američani
Říká se, že národy poznáte mimo jiné i podle jejich vztahu k svátkům. Zeptáte-li se takřka
jakéhokoliv Francouze, co že se to u nich slaví 14. července, dočkáte se přesné, rozhodné
a v neposlední řadě i hrdé odpovědi. Američanů, kteří nevědí nic o Dnu nezávislosti,
také mnoho nenajdete. Zato u nás je vše jinak: lidé se 5. července či 28. září budí s vědomím, že do práce toho dne naštěstí vstávat nemusejí, ale proč tomu tak je, už vědí jenom
někteří. Vyjasnit si pozadí našich státních svátků proto zdaleka není od věci.
Češi v dějinném vakuu
Pokud by cizinec navštívil naši zemi před dvaceti lety a dnes, musel by si patrně říci, že Češi
jsou velmi svérázný národ. Za komunismu se
u nás povinně slavily svátky, v jejichž význam
nikdo pořádně nevěřil a které byly většině lidí
jenom protivné – na tupé prvomájové průvody
či křečovité podnikové oslavy Mezinárodního
dne žen dnes vzpomíná s láskou skutečně jen
málokdo. O to méně ženy, jejichž manželé brali MDŽ jako dobrou omluvu vlastní opilosti.
Jestliže od prvorepublikové tradice s jejími
památnými dny se komunisté chtěli programově
odtrhnout, tradiční křesťanské svátky potírali
ještě nemilosrdněji. Ať se však snažili sebevíce,
rituály jejich nového politického náboženství je
v srdcích občanů nahradit nedokázaly. Nadýmat
se hrdostí při Dni armády či Dni znárodnění
není zrovna jednoduché.
Když komunismus padnul a brzy nato se rozložil i společný československý stát, ocitli
jsme se v jakémsi dějinném vakuu, které je
ještě umocněno tím, že je u nás snad největší procento bezvěrců v celé Evropě. A tak se
cizinci podivují nad tím, že na Velký pátek
chodíme do práce, zatímco 28. října oslavuje-
8. květen - Den vítězství
me výročí vzniku již zaniklého státu. A někdy
se i shovívavě smějí – to když jim nedovedeme
vysvětlit, proč je zrovna ten den volno. Je to
škoda, svátky máme v Čechách docela zajímavé
a koneckonců, připomínají historické kořeny
toho, co jsme.
Dovolujeme si to připomenout.
Hrdinové národa bez
paměti a víry
Začněme zkraje. 1. ledna každý rok většina
z nás s kocovinou vítá nejen Nový rok, ale
často nevědomky také Den obnovy samostatného českého státu. Volno tedy máme nejen
proto, abychom mohli obnovit sami sebe pro
silvestrovském hýření, ale také abychom si
připomněli vznik samostatné České republiky.
Rozpad porevolučního Československého státu
proběhl na přelomu let 1992 a 1993 klidně,
bez vypjatých emocí. Možná také proto, že
novoroční ráno to Čechy a Slováky zajímalo
méně, než vlastní bolehlav.
Po prvním lednovém dni si na další svátek, tudíž
i volno, musíme počkat až do 8. května, kdy se
slaví Den vítězství. Ne tedy zrovna vítězství,
které jsme si vybojovali my, ale vítězství ame-
rických, britských a sovětských jednotek nad
nacistickým Německem, které vedlo k osvobození Československa v roce 1945.
Není divu, že v zemi zarytých ateistů nepatří
další svátek mezi ty nejoslavovanější – má
totiž co dělat s příchodem křesťanství na naše
území. Pátého července máme v kalendáři Den
slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje.
Kolem roku 863 je na Velkou Moravu vyslal
byzantský císař Michal III. Věrozvěsti přinesli na naše území nejen křesťanství, ale
i základy slovanské vzdělanosti vůbec. I když
to asi občany země s jedním z nejmizernějších
rozpočtů na školství a kulturu v Evropě nemusí zajímat. Ti, kdož místo svátku křesťanství
a čím dál víc opomíjené kultury raději oslavují hrdinství, mohou o jeden den počkat na
6. července, Den upálení mistra Jana Husa.
Jan Hus může imponovat tím, že byl jedním
z posledních odvážných a nekompromisních
Čechů, jež neznali bázeň a za svým názorem si
dokázali stát. Celá věc se seběhla roku 1415.
Přední český myslitel a reformátor katolické
církve Mistr Jan Hus přijel na kostnický koncil
pořádaný ve snaze vyřešit papežské schizma.
Měl za to, že je pod ochranným glejtem krále
5. červenec - Den
Zikmunda a obhajoval své kritické názory vůči
katolické církvi. Když odmítl své učení odvolat,
byl v Kostnici upálen.
V českém kalendáři však svátky bují zejména na
podzim. Již 28. září se našinec chtě nechtě nevyhne dalšímu z křesťanských odkazů na průběh
české historie. Jmenuje se vcelku nenápadně
Den české státnosti a je pokládán za druhý nejvýznamnější státní svátek. Tento den roku 935
byl totiž zabit český kníže Václav I. svým bratrem
Boleslavem. Zabitý Václav je ten stejný, kterému se později začalo říkat svatý Václav, patron
české země. Zabit byl ve Staré Boleslavi, kde se
každoročně v tento den koná svatováclavská pouť.
Svátek má úzké sepětí s křesťanskou tradicí, protože Václav proslul svými snahami o christianizaci
české země. Asi by se na svůj svátek sám divil, co
tady z jeho křesťanských snah zbylo.
Celé to tehdy samozřejmě začalo nenápadně
a pro většinu občanů dost nečekaně, protože
„bojovali“ leda u televizních obrazovek. Na
ulicích si v rámci možnosti vyjádřit někomu
politický odpor či naopak podporu, připomínají
tuto událost: 17. listopadu 1989 šel Prahou
povolený průvod, jenž měl připomenout
zvěrstva fašistické okupace, ale na Národní
třídě se změnil v demonstraci proti stávajícímu totalitnímu režimu. Nastartoval vleklou
občanskou protirežimní vzpouru a přechod
k demokracii. Jenže 17. listopadu se slaví ještě
z důvodu jednoho velmi krátkého boje, který
vedl jediný člověk a coby oběť se zakrátko stal
symbolem všech. Stejný den, o padesát let dříve
roku 1939 byl postřelen student medicíny Jan
Opletal při potlačení protinacistické demonstrace pořádané k výročí vzniku samostatného
Klid, zapomenutí či opovržení
Přesně o měsíc později máme svátek nejzvláštnější, neboť oslavuje stát, který už neexistuje.
Inu, proč také ne. Křesťanští věrozvěstové se
taky oslavují, i když drtivá většina obyvatel ČR
křesťanskou víru za vlastní nepokládá. Slaví se
prostě to, co přispělo k tomu, že Česká republika vůbec existuje, a je taková, jaká je. Včetně
vymizelých kořenů. 28. října tedy máme Den
vzniku samostatného československého státu.
Ten den roku 1918 se konečně naplnila snaha
Čechů a Slováků o uznání národních práv a tyto
dva národy se odtrhly se od Rakousko-Uherské
monarchie. Tehdejší vzniklý československý
stát tvořila kromě Čech, Moravy, části Slezska
a Slovenska také Podkarpatská Rus.
československého státu. Následkům zranění
podlehl a jeho pohřeb konaný 15. listopadu
přerostl v další mnohatisícovou demonstraci.
Vzápětí byly uzavřeny veškeré české univerzity
a přes tisíc studentů posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Devět studentů
bylo 17. listopadu popraveno.
Další státní svátky již v Čechách nemáme, ale
jejich nabídku doplňují takzvané významné
dny. Jedním z nich je i na našem území komunisty zprofanovaný a dnes často vysmívaný
1.máj – Svátek práce. Ač je pro mnohé z nás
bezprostředně spojen s nedávnými úkazy
alegorických vozů JZD dokládajícími plnění
pětiletek a znuděných soudruhů s mávátky,
má tento mezinárodně oslavovaný den více
než stoletou tradici. Tento dělnický svátek
zavedla v roce 1889 na návrh francouzských
socialistů II. internacionála jako připomínku
stávky amerických dělníků v Chicagu, která
proběhla 1. května 1886. Svátek se poprvé
slavil již roku 1890 a to i u nás na Střeleckém
ostrově v Praze. Zvláště v Praze je dnem, kdy se
setkávají početné skupiny vášnivých zastánců
různých politických idejí, a policie si tak každoročně procvičí svou akceschopnost.
oslavnou píseň údernicím do továrny či hordy
podroušených mužů kráčejících podvečerem
se zlomenými karafiáty a zmačkanými chlebíčky jako poctou svým chotím. Leč nebyli to
komunističtí funkcionáři, kdo vymysleli MDŽ.
Původ má ve Spojených státech amerických.
8. března roku 1910 jej vyhlásila Socialistická
internacionála v Kodani ke dni výročí stávky
newyorských švadlen, která proběhla o rok
dříve, tedy 1909. Mezinárodní den žen byl
vyhlášen především na podporu dosažení
univerzálního hlasovacího práva.
Aby byl seznam kompletní, mezi připomínané významné dny patří také Den památky
obětí holocaustu a předcházení zločinům
proti lidskosti (27. ledna), Den přístupu
České republiky k Severoatlantické smlouvě
(12. března), Květnové povstání českého lidu
(5. května) a Den památky obětí komunistického režimu (27. června). V redakci Nového
Prostoru doufáme, že své čtenáře již nebudeme vídat v příslušných televizních anketách,
kterak přepadeni zlomyslnými reportéry ve
sváteční den marně loví v paměti, čím že je
to onen den významným. Tedy krom toho, že
se nemusí do práce.
Svátky poněkud vášnivější
Jeden z mála svátků, který se slaví docela
hřmotně a každoročně stojí miliony za početné
policejní kordóny a účty za vodu pro vodní děla,
je Den boje za svobodu a demokracii. Vlastně
je to ku podivu, protože onen boj s totalitním
režimem během desetiletí komunismu nevedly
zrovna davy odhodlaných občanů. Ovšem zpětně se na nějaké to osobní hrdinství rozpomenout dá, a proto 17. listopad také patří všem.
slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje 6. červenec - Den upálení mistra Jana Husa
V relativním poklidu pak probíhá další mezinárodně slavený Den válečných veteránů. Datum
11. listopadu připomíná uzavření příměří, kterým bylo v důsledku rozhodnuto o konci první
světové války. Toho dne roku 1918 podepsal
maršál Foche v železničním vagónu v Compiégne na řece Marně s poraženým Německem
císaře Viléma příměří. Pacifisté versus militaristé se tento den na ulicích nestřetávají,
a zásluhy tak někdejším veteránům upírány
nijak nejsou.
Další, kdysi tolik oblíbený svátek již poněkud
pozbyl svého lesku, podobně jako První máj pro
zneužití komunistickým režimem. Ten zhusta
využíval Mezinárodní den žen pro vlastní propagandu a pamětníkům jistě vytanou vzpomínky na zástupy školáků přicházejících zazpívat
28. září - Den české státnosti
Autor: Ivo T. Budil
Bez rituálu zešílet
Na světě existuje bezpočet rituálů, nad nimiž jen kroutíme hlavou. Například takzvaný potlač rozšířený mezi indiánskými kmeny obnáší vzájemné obdarovávání, které
se stupňuje do obrovských objemů darů s následným ritualizovaným ničením. V očích
moderního Evropana se takové roztodivné události jeví jako čiré a bezdůvodné bláznovství. Málokdy si však uvědomí, že i jeho život je rituály a slavnostmi protkán a že
by se bez nich ocitl v trýznivé duševní prázdnotě.
Před více než sto lety, v devatenáctém století,
se v antropologii, vědě pojednávající o lidské
společenské a kulturní rozmanitosti, prosadil
osvícenský přístup k náboženství a jeho obřadům. Byly pokládány za výraz překonaného
pověrčivého údobí vývoje lidstva, který nemůže
obstát před moderní vědou a čistě racionálním
chováním. Britský vědec Edward Burnett Tylor
se domníval, že jedním z úkolů antropologie
je nejenom popis různých archaických obřadů a slavností, ale také jejich odstraňování
prostřednictvím „světla rozumu“. Jeho žák,
nesmírně pracovitý cambridgeský učenec James
George Frazer, shromáždil v mnoha svazcích
svých děl nazvaných Zlatá ratolest, Totemismus
a exogamie nebo Folklór ve Starém zákoně tisíce
dokladů o rituálech, obřadech a víře lidských
populací celého světa, které takto měly být
zachráněny před zapomněním. Sigmund Freud,
tento pilný čtenář antropologických spisů, byl
přesvědčen o tom, že náboženství a jeho obřady
jsou projevem kolektivní neurózy. Duševně
zdravé a hmotně zabezpečené lidstvo náboženskost údajně nepotřebuje.
Přibližně ve stejné době, na Boží hod vánoční
roku 1907, se na hradě Werfensteinu tyčícím se
nad rakouským tokem Dunaje sešlo shromáždění mužů oděných v bílém rouchu s červeným
křížem, aby obráceni ke starogermánskému
bohu Bandurovi s vážnou tváří založili Řád
nových templářů. Byl to první zlověstný
náznak toho, že pohanský mýtus a rituál nezemřely, ale že naopak sehrají důležitou úlohu
v totalitních hnutích dvacátého století zahrnujících nacismus, fašismus a komunismus.
Francouzský spisovatel a publicista Georges
Sorel zdůraznil, že moderní politická hnutí
emocionálně působivý mýtus a rituál potřebují. Představují totiž mocnou mobilizující
sílu, která sjednocuje a magicky spoutává
masy. Z Werfensteinu vedla přímá cesta na
pyšné nacistické srazy v Norimberku, které
zachytila ve filmu Triumf vůle dokumentaristka
Leni Riefenstalová.
Pražák jako Křovák
s kosmem v souladu
Tragické politické události minulého století
ukázaly, že rituál, slavnost a náboženská
zkušenost vybočující a narušující banalitu
každodenního života představují všeobecnou lidskou potřebu. Najdeme ji mezi paleolitickými lovci, archaickými kmeny na Nové
Guineji, indiány v povodí Amazonky, občany
nacistického Německa nebo obyvateli dnešní
multikulturní Prahy. Hovoříme proto o obřadu
jako o takzvané antropologické konstantě.
Proč tomu tak je? Kde máme hledat zdroje
zmíněné touhy či náboženského pudu spojujícího tvůrce jeskynních výjevů v Altamiře
nebo Lascaux s Michelangelovou výzdobou
Sixtinské kaple?
Freudův žák a zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung byl přesvědčen
o tom, že v lidském nevědomí existují dědičné
a kolektivně sdílené struktury zvané archetypy, které se prostřednictvím archetypálních obrazů projevují v rámci náboženských
rituálů. Na takové archetypy je podle Junga
vázána psychická energie, kterou archaičtí
lidé využívají při lovu, válečných konfliktech
nebo jiných fyzicky náročných akcích. Obřad
tak představuje účinný nástroj soustředění
psychické energie pro dosažení určitých
praktických cílů.
Jak zdůraznil německý sociolog Max Weber,
člověk je tvorem symbolickým. Proto vyžaduje,
aby svět kolem něj byl tvořen znaky, kterým
rozumí a jež mu poskytují psychickou záštitu
a ochranu v dobách krizí a životních zkoušek.
Jako pravděpodobně jediní živočichové mezi
sebe a přírodu vkládáme prostřednictvím
naší obrazotvornosti symbolicky vystavěný
a soudržný kosmos, který je výlučnou sférou
obřadu a náboženské zkušenosti. Důvěra
v hodnověrnost kosmu je podmínkou životnosti určitého náboženství. Podstatou každého obřadu je důmyslné nakládání se znaky
tvořícími stavební kameny kosmu.
Lidská přirozenost vyžaduje, abychom s kosmem žili v souladu. Pokud tomu tak není, naše
duše trpí a její trýzeň se může posléze projevit v bolestech těla. Přesvědčivý a působivý
obřad, slavnost a rituál představují proto prostředky jak sladit naše nitro s povahou kosmu,
jak se na základě vzájemné solidarity svázat
s druhy, s nimiž sdílíme zážitek obřadu, a jak
vzdorovat skutečným či případným přírodním
nebo historickým pohromám a chaosu, které
neustále narušují řád našich životů.
Boj s banalitou každodennosti
Rumunský religionista a spisovatel Mircea
Eliade napsal v proslulé knize Mýtus o věčném návratu, že archaičtí lidé se pomocí
rituálu přenášeli do posvátného času (který
nazýval in illo tempore), v němž se účastnili
posvátných dějů a ztotožňovali s legendárními hrdiny, zakladateli dané kultury. Tímto
způsobem přírodní národy zabezpečovaly svůj
kulturní řád před rozkladným působením chaosu a vyvolávaly dojem cyklického opakování
času, které je – slovy Eliada – chránilo před
„terorem historie“. Nelze se ubránit dojmu,
že Mircea Eliade se sám snažil uprchnout
do „mýtického bezčasí“ před historickými
katastrofami dvacátého století, které jej
pronásledovaly v důsledku jeho účasti ve
fašistickém hnutí Legie archanděla Michaela,
celoživotního exilu a nemožnosti návratu do
vlasti. Jeho dílo odráží toto trvalé osobní
trauma.
Moderní civilizace, která je postavena na
židovsko-křesťanských základech, odmítla
cyklické pojetí času ve jménu lineárního,
tedy přímočarého, průběhu dějin. Původní
náboženskou myšlenku konečné spásy lidstva
nahradila civilizační vize postupného uskutečňování morálního a hmotného pokroku.
Technologie vytlačila magii a staří mocní
bohové a duchové se stali mediálně manipulovanými ikonami zábavního průmyslu. Lidská
touha po slavnosti a obřadu, které přerušují
10
28. říjen – Den vzniku samostatného československého státu
17. listopad – Den boje za svobodu a demokracii
koláž: štěpán bartošek (NP)
banalitu a nudu každodennosti a potvrzují
naši sounáležitost s kosmem, však nezmizela.
Lidé nadále vyžadují, aby zásadní události
a přechody jejich života byly doprovázeny
působivými iniciačními rituály, a potřebují se
prostřednictvím účasti na masových obřadech
a slavnostech stále utvrzovat ve své kolektivní
identitě a příslušnosti k celku. Podle antropologa Victora Turnera byl náboženský a rituální symbolismus tradičních kultur nahrazen
souborem nových symbolů, ikon, idejí a vzorů
rodících se ve sféře filmu, hudby, televize,
divadla a dalších forem masové zábavy. Victor
Turner, který se zabýval neurobiologickými
základy rituálu, se domníval, že obřad umožňuje nejpříhodnější souhru mezi pravou a levou hemisférou lidského mozku a náboženství
má tak „zdravé genetické základy“.
Kus barbarství v rituálu
Jednou z největších výzev soudobé civilizace je vytvořit emocionálně a intelektuálně přesvědčivou podobu kosmu, která by
uspokojovala touhu moderního člověka po
obřadu a víře. Pokud k tomu nedojde, hrozí,
že území opuštěné tradičními božstvy bude
obsazeno krutými formami pseudonáboženství, které představoval například nacismus.
Tuto hrozbu si uvědomoval již na počátku
minulého století anglický spisovatel Gilbert
Keith Chesterton, kter ý napsal: „Uctívání
přírody je dost přirozené, dokud je společnost
mladá, nebo jinými slovy pantheismus je správný, pokud je uctíváním boha Pana. Příroda však
má i druhou stránku, kterou zkušenost a hřích
snadno objeví, a není pouhý žert, řeknu–li,
že Pan brzy vystrčil čertovo kopyto. Jedinou
námitkou proti přírodnímu náboženství je to,
že se vždycky nějakým způsobem stane nepřirozeným. Ráno miluje člověk přírodu pro její
nevinnost a líbeznost a večer, miluje–li ji ještě,
je to pro její temnotu a krutost. Za svítání se
po vzoru stoického mudrce omývá v průzračné
vodě, na temném sklonku dne se však koupe
v horké býčí krvi jako Julián Apostata. Pouhé pěstování zdraví vede vždycky k něčemu
nezdravému. Hmotná příroda se nesmí stát
přímým důvodem naší poslušnosti. Musíme
se z ní těšit a ne ji uctívat. Hvězdy a hory se
nesmějí brát vážně. Berou–li se, skončíme tam,
kde skončilo pohanské uctívání přírody: Protože země je vlídná, smíme napodobit všechny
její krutosti.“
Podcenit zmíněné riziko znamená zapomenout, že obřad není pouze radostnou oslavou
narození, dosažení dospělosti, ukončení studia
či svatby, důstojným rozloučením se zesnulým
při jeho odchodu na „onen svět“ nebo nadšeným stvrzením naší příslušnosti s určitým
kolektivem. Rituál byl rovněž zdrojem krutosti
vůči jiným lidem nebo prováděním praktik,
které byly pro svou nelidskost z naší civilizace
vyloučeny jako nezákonné. Jak názorně ukázaly tragické události dvacátého století, ztráta
kontroly nad obřady a jejich rozporuplnou
povahou může vyústit do ústupu před novou
formou barbarství.
Autor je antropolog.
24. prosinec – Štědrý den, 25. prosinec – 1. svátek vánoční, 26. prosinec – 2. svátek vánoční
11
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: svátky | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Autorka: Petruška Šustrová
Ohlédnutí za druhou světovou válkou
Rok po roce se budete v této rubrice moci setkávat s dějinami Československa. V roce
1945 skončila druhá světová válka, a tak se za ní nejprve trochu ohlédneme, abychom
si uměli představit, z čeho svět startoval do období, které se tady před námi bude pravidelně rozkrývat.
S druhou světovou válkou jsou dodnes – po
více než šedesáti letech - spojeny různé
mýty.
Hned její začátek: ve Spojených státech se
běžně mluví o válce, která začala v roce 1941,
kdy do ní USA vstoupily. Pro Československo
válka začala vlastně na konci září 1938 Mnichovem, po němž Československo přišlo o
Sudety. Oficiálně ovšem válka začala 1. září
1939, kdy nacisté vpadli do Polska, a brzy po
nich druhou polovinu Polska obsadila Rudá
armáda, jak se oba totalitní státy předem
domluvily v paktu z 23. srpna 1944, podepsaným Vjačeslavem Molotovem za sovětskou
a Joachimem von Ribbentrop za německou
stranu. Bojovat se ovšem začalo už dřív.
Napadení Polska 1. září 1939 neznamenalo
začátek bojů v Evropě. V témže roce mu předcházel v březnu německý útok na Litvu a v dubnu
italský útok na Albánii. Vstup Sovětského svazu
v září 1939 do války v Evropě – Sověti totiž v té
době už válčili s Japonci v Mongolsku – tedy
znamenal propojení mezi evropskými a asijskými bojišti. Předpokladem aktivního zapojení
Rudé armády v Evropě se zřejmě stalo rozhodující vítězství u Chalchyn-golu, kterého 28.
srpna 1939 dosáhly sovětské obrněné jednotky
tehdy neznámého generála Žukova. Nebyla jistě
náhoda, že Stalin s vpádem do Polska otálel,
dokud nebylo v Mongolsku 15. září podepsáno
příměří a Žukovovy jednotky se nezačaly vracet
přes Ural do Evropy.
Norman Davies, Evropa ve válce
VÁLEČNÉ ZTRÁTY
Svět se z války vynořil otřesen – miliony lidí
zahynuly, další miliony přišly o domov, Evropou bloudilo na 30 milionů uprchlíků, četná
města ležela v troskách. Železniční spojení
moc nefungovalo, dodávky potravin vázly.
Abychom si představili rozsah tohoto otřesu,
připomeneme si některá čísla.
Odhaduje se, že v důsledku druhé světové války zahynulo asi 50 milionů lidí. Pro válčení je
charakteristické, že přesné počty obětí nelze
nikdy zjistit. Rozhodně nejbolestivější utrpení
ze všech bojujících států postihlo Sovětský svaz,
12
J. V. Stalin, F. D. Roosevelt a W. Churchill na Jaltské konferenci (1945)
jenž ztratil nejméně 7 milionů lidí v bojích a
utrpěl dalších 7 milionů ztrát z řad civilních
obyvatelstva. Většinu z nich tvořili Ukrajinci a
Bělorusové, kteří umírali v důsledku strádání,
represálií a nucených prací.
V poměru k počtu obyvatelstva trpělo nejvíce
z bojujících zemí Polsko. Válku tam nepřežilo
zhruba 20 procent předválečné populace, asi
6 milionů lidí. Zhruba polovinu polských válečných obětí tvořili Židé a Židé také představují
největší počet zemřelých v ostatních východoevropských zemích včetně pobaltských států,
Maďarska a Rumunska. Občanská a partyzánská
válka má na svědomí smrt čtvrt milionu Řeků a
milionu Jugoslávců.
Počet vojenských i civilních ztrát byl na daleko
větší východě Evropy než na západě: je to ukazatel intenzity a zuřivosti vedení války v oblastech, kde Němci bojovali a utiskovali Slovany.
Ve Francii, v Itálii a v Holandsku však byly ztráty
také těžké. Od června 1940 do listopadu 1942
měla francouzská armáda 200 000 mrtvých.
Při náletech a v koncentračních táborech bylo
zabito 400 000 civilistů. Itálie ztratila více
než 330 000 obyvatel, z nichž polovina byli
civilisté. V důsledku bombardování a deportací
zahynulo 200 000 Holanďanů, a až na 10 000
to všechno byli civilisté.
Západní vítězové utrpěli absolutně i v poměru
k počtu obyvatel daleko méně. Britské ozbrojené síly ztratily 244 000 mužů. Jejich druhové
ve zbrani z Britského impéria utrpěli dalších
100 000 smrtelných ztrát: Austrálie 23 000,
Kanada 37 000, Indie 24 000, Nový Zéland
10 000, Jižní Afrika 6000. Asi 60 000 britských
civilistů bylo zabito při bombardování, většina
z nich v Londýně. Vojenské ztráty Američanů
činily 292 000 mrtvých, což byl značný kontrast kontrastu k 1,2 milionu japonských mrtvých. Civilní obyvatelstvo Spojených států bylo
z pochopitelných důvodů přímého válečného
utrpení ušetřeno.
Německý lid zaplatil v letech 1939-1945 za
rozpoutání a vedení války strašlivou lidskou
a materiální cenu. Více než 4 miliony německých vojáků zemřely rukou nepřítele a 593 000
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: svátky | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
v důsledku leteckých útoků. Ačkoliv spojenecké
bombardování zabilo více žen než mužů, poměr
byl 60 : 40, počet žen ve Spolkové republice
Německo v roce 1960 stále ještě převyšoval
počet mužů v poměru 126 : 100. Nerovnost
ovšem nebyla tak výrazná jako v Sovětském
svazu, kde ženy po válce o celou třetinu početně
převyšovaly muže. Avšak ani v Sovětském svazu
neprožilo obyvatelstvo takové hrůzy, jaké po
roce 1945 přinesla Německu nucená migrace.
John Keegan, Druhá světová válka
Dalším otřesem, ze kterého se svět vzpamatovává vlastně až dodnes, byly hrůzy
holocaustu. Záběry z koncentračních táborů, vzpomínky vězňů, fotograf ie hromad
mrtvol a podobné – to byly věci, jaké svět
do té doby nezažil. Lze však říci, že v prvním šoku z tohoto odhalení trochu zaniklo,
že hlavními oběťmi Hitlerova běsnění byli
Židé. Připomeňme si, že se běžně uvádí 360
000 československých válečných obětí. Jen
málokdy se však zmiňuje, že valná část těchto
obětí byli Židé – počet zavražděných osob
židovského původu v českých zemích vyčíslili
historici na 73 000. Uváděné číslo 360 000
však zahrnuje i zahynuvší Židy ze Slovenska a
Podkarpatské Rusi, jejich počet se odhaduje
zhruba na 130 000.
REAKCE SVĚTOVÉHO SPOLEČENSTVÍ
Stejně jako po první světové válce, která měla
být „válkou, která ukončí všechny války“,
i v roce 1945 byli politici i občané odhodláni už nikdy takové utrpení nedopustit.
Mezinárodní společenství se poučilo z chyb,
jichž se dopustilo po první světové válce - a
v nichž se daly vysledovat příčiny války druhé.
Byla založena Organizace spojených národů,
která se měla stát (ale nestala, či aspoň ne
důsledně) nejvyšším rozhodovacím fórem
mezinárodního dění, a vznikly i mezinárodní
ekonomické organizace, Mezinárodní měnový
A. Hitler
V. Molotov a J. Ribbentrop při podpisu paktu 23. srpna 1944
fond a Světová banka. Politici si uvědomovali,
že jedním z faktorů, které umožnily nástup
Adolfa Hitlera byla krutá hospodářská krize
na začátku třicátých let dvacátého století.
Jedním ze závazků nově se formujícího světového společenství tedy bylo nedopustit už
žádnou takovou krizi, která by mohla zplodit
nového Hitlera.
V západní Evropě – i v Československu – vládla
po válce levicová nálada, například v Británii
byl v prvních poválečných volbách poražen
Winston Churchill, jehož válečný kabinet měl
nepochybně lví podíl na vytváření protihitlerovské koalice a na válečném vítězství, a
následná vláda Clementa Attleeho začala
rychle a ve velkém rozsahu znárodňovat.
ČESKOSLOVENSKÝ VÁLEČNÝ CÍL
Československo za války neexistovalo, Slovensko vytvořilo vlastní stát, který bojoval po
boku nacistického Německa, a Čechy, Morava
a část Slezska byly od března 1939 německým
protektorátem. Existovala však československá exilová vláda v Londýně, která byla
součástí protihitlerovské koalice. Exilový
prezident Edvard Beneš mnohokrát hovořil
o tom, že hlavím cílem jeho snah je obnovení
československého státu v předmnichovských
hranicích. Beneš měl z Mnichova a následného
rozpadu Československa těžké trauma, vnímal
tuto tragédii i jako krach celé koncepce své
předválečné politiky. Spojenectví s Francií,
na něž bylo Československo v meziválečných
letech tak hrdé, se ve chvíli, kdy šlo o bytí a
nebytí státu, projevilo neúčinné.
Po válce se však ukázalo, že o předmnichovské
hranice patrně šlo jen na západě, konkrétně
o Sudety, které okupovali Němci. Podkarpatskou Rus, která byla nepochybnou součástí
československého území, po válce pohltil
Sovětský svaz - nikoli poražený nepřítel, ale
spojenec a významný člen protihitlerovské
koalice. Připojení Podkarpatské Rusi – nebo
řekneme změna Podkarpatské Rusi v Zakarpatskou Ukrajinu – byl akt, který byl v rozporu
s jaltskou dohodou z února 1945. Na ní se totiž
představitelé velmocí (Josif Stalin za Sovětský svaz, Franklin D. Roosevelt za Spojené
státy a Winston Churchill za Velkou Británii)
dohodli, že nebudou měnit území, že se nebudou posouvat žádné hranice bez jejich další
dohody. Sovětský svaz tuto dohodu porušoval
a spoléhal na to, že když postaví spojence před
hotovou věc, nebudou se bránit. A Spojenci se
nebránili. Nebránili se ani představitelé Československa: Edvard Beneš podepsal smlouvu
o připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému
svazu, souhlasil s tím jako s určitým ústupkem, určitým poděkováním Sovětskému svazu
za jeho přínos k osvobození Československa.
Stojí ovšem za připomenutí, že na konferenci
v Jaltě se o Československu vůbec nejednalo
– nebylo proč. Československo podepsalo 12.
prosince 1943 se Sovětským svazem smlouvu,
v níž se obě strany zavazovaly k vzájemné
spolupráci a vojenské pomoci, k tomu, že
nevstoupí do koalice namířené proti jedné
ze stran, že nebudou vést separátní mírová
jednání bez souhlasu obou stran a že budou
respektovat svou svrchovanost a vzájemně
se nebudou vměšovat do svých vnitřních
poměrů. Smlouva byla uzavřena na dvacet
let. A západní velmoci svému sovětskému
partnerovi věřily.
13
Autor: Petr Šourek
Hamlet mezi mantinely
Divadelní improliga se ve světě hraje na kluzištích mezi mantinely. V hokejovém Česku zápolí týmy improvizátorů na komorních divadelních scénách. Divadelní sportovci
pravidelně trénují. Nový Prostor byl na zápase i na tréninku.
Na scénu pražského klubu Klamovka vybíhají
dva týmy: modrý a žlutý. Je pátek večer a koná
se zápas improligy. Soutěží se v divadelní
improvizaci. Přichází rozhodčí a konferenciérka nás seznamuje s pravidly soutěže.
O vítězi zápasu rozhodnou diváci hlasováním.
Kromě modrých a žlutých hlasovacích lístků
dostaneme pár látkových papučí. Když se nám
někdo nebo něco, zejména výrok sudího nelíbí,
hodíme po něm bačkorou.
Publikum ve varu
Týmy improvizují na témata, která navrhujeme
z hlediště. Určujeme prostředí, ve kterém se
hráči pohybují, stejně jako role, které v něm
budou hrát. Nakonec rozhodneme, kdo to
zvládl lépe. Ze začátku nás konferenciérka
nabádá, abychom vyjadřovali svůj souhlas
či nesouhlas pískáním, dupotem, potleskem.
Po dvaceti minutách nás už ale povzbuzovat
nemusí. Sami povzbuzujeme soutěžící ze všech
sil. Na scénu prší papuče. Není jasné, jestli je
měl schytat sudí či faulující hráč. Publikum se
dostává do varu.
14
Rozhodčí píská, když se akce zacykluje, když
nikam nesměřuje, když hráči šaškují a baví publikum lacinými vtipy, když ignorují, či dokonce
přehrávají spoluhráče, když upadnou do klišé
a stereotypů, když jsou hrubí a útočí na nízké
pudy. To všechno jsou fauly. Po dvaceti minutách ale už nečekáme na výrok sudího a sami
pískáme a tleskáme. Toužíme po napětí, a tak
nedovolíme, aby byl odstup mezi soutěžícími
týmy větší než dva body. Konečné vítězství si
však odnáší skutečně lepší družstvo.
Improvizační posilovna
Tajemství napínavého zápasu spočívá v pravidelném tréninku. Jako se divadelní představení
zkouší, improvizace se trénuje. Každý tým
improligy má svého trenéra. Pod jeho vedením jednou týdně rozvíjí fantazii a schopnost
týmové spolupráce. Nový Prostor se vydal
do Kobylis, kde trénuje historicky nejstarší
tým české improligy: Pra.l.i.ny (pra.žská l.iga
v i.mprovizaci ny.ní).
Je deštivý večer na začátku prosince. Pražský
dům dětí a mládeže sídlí v bývalé školce. Dveře
jsou otevřené. Improvizátory najdeme v divadelním sále. Mezi nimi Míša Puchalková, která
před sedmi lety založila první družstvo Pra.
li.n a tím i českou improligu. Chřipková sezóna
vrcholí a Pra.li.n je dnes málo. Ve vedlejším sále
však trénuje Ot.i.sk (ot.evřená i.mprovizační
sk.upina) a oba týmy se pro dnešní večer spojí.
Na scéně stane devět hráčů.
Pravidla souhry
„Základní pravidla hry jsou pravidla spolupráce,“
vysvětluje Míša Puchalková: „Když přijde na
scénu někdo nový, věnujeme mu pozornost. Přijímáme nabídky, které nám činí druzí. Vnímáme, co
dělají ostatní.“ Vypadá to jednoduše, ale již první
úkol, který od trenérky improvizátoři dostanou,
důkladně prověří schopnosti empatie. Úkol se
jmenuje orákulum, čili věštba. Skupina se postaví čelem k trenérce a odpovídá na její otázku.
Odpovídat však musejí všichni sborem, bez
zjevného lídra. Jednoslovně odpovídá věštírna
rychle, i když po krátkém zaváhání. Víceslovná
předpověď počasí se však ze sborové věštírny
táááhhhhne veeeelmi dlóuuuho.
V improlize se píská
ŠAŠKOVÁNÍ
NEPŘEHLEDNOST
Když se hráč nevhodně předvádí a přehání,
aby na sebe upoutal pozornost publika,
a narušuje tak společnou improvizaci.
Když nerespektuje danou situaci a upřednostňuje laciné vtípky a hrubá slova na úkor
improvizace či kolegů.
Když většina herců na jevišti a diváků
v hledišti přestává chápat, co se děje.
Jestliže není situace či imaginární rekvizita
dostatečně jasně nastolena. Již delší dobu se
neurčitě hovoří o „tom“: to by se mělo, tamto
je tam…
Když se hráč dopustí závažné zeměpisné,
dějepisné či jazykové chyby a improvizace se
stane nesrozumitelnou.
Jestliže se hráč splete a použije již nastolené
imaginární rekvizity tak, že už nikdo neví, kde
co bylo a kde je to teď.
(palec rozevřené ruky se dotýká
nosu – tůdle) – 1 trestný bod
KLIŠÉ
(poklepávání na kotník) – za 1 trestný bod
foto: Zdeňka Hanáková
Když hráč přehrává notoricky známé scénky
či postavy.
Když hráč používá známou značku, jméno,
název či slova písně. Místo Nivea lze použít
třeba Pivea, místo Knížáka kritizujte
Snížáka, z Holky modrooké udělejte Holku
hnědookou.
VYPADNUTÍ Z ROLE
(dvojitý pohyb skrčené ruky zaťaté
v pěst nahoru a dolů) – 1 trestný bod
Pokud hráč vypadne z role (odbourá se).
Pokud hráč svou postavu pomalu ztrácí.
Pokud hráč nelogicky změní v průběhu hry
svou postavu, aniž odešel ze scény.
(skrčené ruce dělají mlýnek
v úrovni pasu) – 1 trestný bod
NEPOZORNOST
(jedna ruka drží druhou za
zápěstí) – 1 trestný bod
Jestliže si hráč nevzpomíná nebo v improvizaci přehlédl důležitou informaci nebo určitý
detail. Postava se na začátku improvizace
pojmenovala Jana. V průběhu akce se překřtila na Jitku a skončí jako Jarmila.
Když si hráči nerozumí a nedokáží společně
vytvořit příběh.
Když hráči neberou v potaz vstup dalších
herců na scénu v průběhu improvizace.
NERESPEKTOVÁNÍ POSTAVY
(rozevřená dlaň zakrývá
obličej) – 1 trestný bod
Když hráč odmítá postavu vytvořenou druhým
hercem nebo tu, kterou mu kolega nabízí.
Když hráč nevytváří nebo svévolně, nevysvětlitelně a bezdůvodně mění svou postavu.
Když postava, která právě vstupuje na scénu,
zabírá příliš místa v improvizaci a neposunuje
ji dál.
BRÁNĚNÍ VE HŘE
foto: Zdeňka Hanáková
(vpředu do x zkřížené paže)
hrubá chyba – 2 trestné body
Když hráč brání ostatním hercům pokračovat v započaté myšlence či akci, která
by posunula improvizaci dál. Překřikuje,
nenechá domluvit či jinak rušivě vstupuje do
improvizace.
Když hráč předkládá svůj nápad jako jediný
možný a systematicky odmítá jiné návrhy.
Když hráč stupňuje nebo opakuje chyby
označené výše jako nepřiměřený nátlak
a nerespektování postavy.
V celé improlize se klade důraz na jednoduchost
pravidel, která umožňuje maximální souhru.
Sehranější týmy vytvářejí divácky vděčnější
a překvapivější situace. Trenérka svým svěřencům neúnavně opakuje: vycházet z těla,
nedublovat spoluhráče, netříštit obraz. Po dvou
hodinách tréninku jsou její svěřenci důkladně
připraveni na zítřejší zápas.
Vždy připraven
Improligový trénink není přípravou pouze na
zápas, zvyšuje kondici a pohotovost hráčů ve
všech životních situacích. „Díky improvizačnímu tréninku jsem udělal většinu zkoušek,“ říká
Nikola Orozovič (Ot.i.sk), který hraje improligu
druhým rokem a studuje vysokou školu. „Jeden
profesor mi řekl, abych neimprovizoval. Jen jsem
se usmál a jel jsem dál. Zkoušku jsem udělal za
jedna.“ Marie Kestřánková (Ot.i.sk) učí cizince
česky a improvizace ve škole se nebojí. Naopak. „Proto jsem začala hrát improligu. Chtěla
jsem využít divadlo pro výuku a improvizace je
nejlepší.“ Se svými studenty založila dokonce
divadelní spolek BČT.
Menší část improligových hráčů hraje rovněž
klasické ochotnické divadlo. V názoru, jak se
dají improvizační zkušenosti využít při tvorbě
inscenací, se ale různí. Ivo Machalík (Pra.l.i.ny)
má za sebou typický repertoár amatérského
divadla. Vyzkoušel si dokonce Aischylovu Oresteiu. „Od té doby, co hraju improligu,“ říká, „se
tolik nebojím, že mi vypadne text. Hraje se mi
líp.“ Jitka Kulhavá ze stejného týmu s ním ale
nesouhlasí: „Pro mě jsou to dvě úplně odlišné
věci. Co dělám v improvizaci, nemůžu dělat
v inscenaci a naopak.“
Mít či nemít mantinely
Názory se liší také na zahraniční vzory v divadelních sportech. Míša Puchálková k nám
improligu přivezla z Francie. Původně ale
pochází z kanadského Quebeku. Inspirací pro
improligu byly rychlé hokejové zápasy NHL.
V Kanadě, Spojených státech i v západní Evropě se improliga hraje na kluzištích bez ledu
s mantinely. „Je to větší show,“ shodují se hráči,
kteří měli možnost zahrát si na kluzištích ve
Francii a ve Švýcarsku. „V Americe improvizaci
hrají profesionálové, všechno připomíná hokejový
zápas,“ dodává Míša Puchálková.
Většina hráčů z Pra.l.i.n a Ot.i.sku by ráda
hrála mezi mantinely. I když je Česko hokejovou velmocí, „zatím nám nikdo hokejovou
arénu nenabídl,“ říká smutně Nikola. To Jitka je spokojená, že u nás mají improvizace
komornější podobu a hrají se v divadelních
sálech. „Jsme ohromně flexibilní,“ dodává
Míša, „nic moc nepotřebujeme. Nevozíme
s sebou kulisy ani rekvizity. Stačí dva týmy:
osm nebo dvanáct hráčů, rozhodčí, papuče,
barevné kartičky, diváci a zápas může začít.“
Kde bude další zápas improligy, se nejsnáze
dozvíte na www.improliga.cz.
15
Autor: Ivo Bystřičan
Romantická láska
je perverzní!
Dlouho jsme v redakci váhali, jak referovat o podivuhodné knize Totem, incest a odkouzlení
buržoazie mediálního teoretika Jana Sterna. Není to totiž vůbec jednoduché, když se to
v jeho psychoanalytických esejích hemží zdánlivě nesourodými postavami jako jsou Vesmírní lidé, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, kapitán Pavel Minařík, Ally McBealová či markýz
de Sade. Nakonec nezbylo, než si ze spleti důmyslných esejů vyznavače Sigmunda Freuda
vybrat jednu, na které se ukáže, že freudovsky orientovaná psychoanalýza má mnohé co říct
o světě moderních mýtů. V losování vyhrál mýtus romantických milenců o osudové lásce.
Znovu slibný Freud
Od smrti Sigmunda Freuda uteklo dobrých sedmdesát let a jakoby se nad ním voda zavřela. Jeho
pojetí psychoanalýzy čelilo značné kritice již za
jeho života a další významní stoupenci psychoanalytického hnutí jako Aflred Adler či Carl Gustav
Jung psychoanalýzu postupně opustili. Dnes by
se zdálo, že psychoanalýza byla spíše obskurní
kapitolou v dějinách myšlení o lidské psýché,
zároveň nedlouho módní a nepříliš praktickou
formou psychoterapie. Druhé stanovisko je asi
přesnější. Psychoanalýza se v klinické praxi
již tak intenzívně nevyužívá, je dlouhá, drahá
a výsledek nejistý. Ani ve Spojených státech už
16
není v movitých kruzích takovou ostudou nemít
svého psychoanalytika. Že by však byla pouhým
podivným a překonaným nástrojem pohledu
několika podivínů, není až tak jisté od doby,
co se upnula pozornost k pozdějším Freudovým
spisům. V nich klasické pojmy psychoanalýzy, nad
nimiž často kroutívají mladí studenti psychologie
hlavou, maje je za výplody choré mysli do sebe
zahleděného starého psychiatra, získaly nový
obsah. Freud se odklonil od jednotlivce a začal
nazírat psychoanalytickou optikou na společnost, na vztahy moci, autority, vůdce a instituce.
Zaprášené psychoanalytické pohovky možná
skončily ve výprodejích, ale psychoanalytický
pohled získal novou sílu. Zaměřil se na sociální
procesy, umožnil analyzovat kulturu. Mnohdy
podstatně trefněji či hlouběji než tolik populární
sociologie.
Nabourání moderní
víry v sebe sama
V Čechách nemáme mnoho zastánců Freuda,
kteří by jeho koncepce využívali k analýze
společnosti a kultury. Ba dokonce, máme jen
jednoho. Vycházet z Freuda a obhajovat ho se
nenosí. Pro mnohé psychology a jiné vzdělance
je to málo vědecké, feministkám zase nelichotí
Freudův patriarchální vztah k ženám, ostatní
si celé dílo zjednodušují na vysvětlení člověka
jako vazala sexuálního pudu. Mediálnímu teoretikovi Janu Sternovi to, jak se zdá, nevadí.
Psychoanalýze věnoval už svou druhou knihu.
Přesněji řečeno, v obou svých knihách používá Freudem inspirovanou psychoanalýzu, aby
skrze ni nahlížel na aktuální věci kolem nás. Ta
první se jmenovala Média, psychoanalýza a jiné
perverze a už svým názvem vzbudila značný
mediální ohlas. Druhá kniha Totem, incest
a odkouzlení buržoazie není provokativní o nic
méně. Provokativnost netkví ovšem jen v tom,
že svůj pohled zakládá Stern na Freudovi, tom
kontroverzním a (raději?) zapomenutém mysliteli, jenž vyjevil důležitost toho, co nechceme
vědět. Stern provokuje rovněž klipovitostí
svého psaní, hravým glosováním popkultury,
pamfletickou ironií a zejména drzou analýzou
institucí, na nichž je společnost založena.
Tím, že „dávno překonaného“ Freuda uplatňuje při rozboru důvodů naší víry v racionalitu
nás samých i okolního světa, může v leckom
vzbuzovat dojem novodobého kulturního
kacířství.
nabídnuté milence, odmítla nástup dospělosti
a přijetí ženské role. Zůstala v infantilním
stádiu značeném sexuálním vztahem k otci
(kterým si podle Freuda projde v ranné fázi
vývoje každá dívka). S takto jasnou interpretací se však Stern nespokojuje a hledá další
význam voňavého myrrhovníku, aby chiméře
romantické lásky zasadil ránu.
foto: Konstantin Binder
Rozbor klíčového klamu
Jednou z takových věr, do nichž se Stern s freudovskou výzbrojí snaží proniknout a zpochybnit
ji, je víra v romantickou lásku. Romantická
láska není součástí života lidí od pradávna
a je vpravdě produktem moderní společnosti.
Do té doby minimálně nebyla ustavena jako
všeobecný ideál a norma. Stalo se z ní jedno
z klíčových témat, které může donekonečna
zaplňovat stránky rozličných magazínů, časopisů pro muže i ženy a na nabídce „Najdeme vám
toho pravého či tu pravou“ je založen slušný
byznys. Romantická láska si pevně stojí za prvé,
jako ta jediná pravá láska a za druhé, jako to
hlavní, čeho by člověk měl ve svém životě
dosáhnout a bez čeho bude jeho život jaksi
nenaplněný. Na to by ovšem přišel i sociolog
a mohl by Freuda klidně nechat spát. Psychoanalýza však Sternovi nabízí účinnější nářadí,
aby se podstatě romantické lásky dneška mohl
podívat na zoubek.
Jde na to, jak jinak, než skrze mýtus. Činí tak
pochopitelně ryze psychoanalytickou optikou
a uplatňuje ji na mýtus o asyrské dívce jménem
Myrrha. Bohyně Afrodita jí nabídla řadu milenců, leč Myrrha je všechny odmítla. Afrodita ji
za takovou zpupnost ztrestala tak, že způsobila, aby se Myrrha zamilovala do svého otce.
Myrrha jej svedla v převlečení za neznámou
dívku, několikero nocí s ním souložila a počala
s ním dítě. Pocit viny neunesla a žádala bohy,
aby byla ze světa živých i mrtvých vyvržena.
Bohové ji proto proměnili ve strom myrrhovník,
který vylučuje podmanivě voňavou pryskyřici.
V mýtu o Myrrze jsou podle Sterna dobře viditelná dvě symbolická sdělení, která jsou ve
vztahu k lásce úzce provázaná. První je samozřejmější – to, že Myrrha odmítla Afroditou
Ukrást sex přírodě
Dráždivá vůně myrrhovníku je tím, co po Myrrze,
potrestané takto za odmítnutí dospět, zbývá. A je
to právě vůně, tajemná a svůdná, která je běžnou
součástí lidských sexuálních aktivit, prostředkem vzrušení. Narozdíl od jiných savců se člověk
sexuálním aktivitám neoddává pouze v časově
omezeném, cyklicky se opakujícím, období.
Namísto toho se je snaží ozvláštnit, osmyslnit,
učinit z nich umění či hru, vtisknout jim kulturní
náboj. Jan Stern má za to, že člověk takto „krade sex přírodě“ a na sexu jej vzrušuje právě to
„infantilní“, „perverzní“ a „předsexuální“. To jsou
bytostně lidské prvky, využívající pro osmyslnění
sexuálního aktu vnější pomůcky, z nichž parfém
je tím nejčastějším. Umělou vůni parfému lze
ovšem brát jako souboj s přirozeným pachem
přírodním, jako vyjádření boje člověka s přírodou. Herní schéma moderní soulože je jemným
a nenápadným výsledkem uplatnění infantility
a perverze vlastní každému člověku.
Jan Stern si však všímá nenápadného detailu.
Symbolickou ozdobou i dnešních svatebčanů je
svatební snítka, která má původ právě v lístku
z myrrhy. A tak se ptá: „Proč se vlastně milenci
zdobí výhonkem, který vyrašil z dcery svádějící
svého otce?“ Odpovědí je, že myrrhová snítka
symbolizuje začlenění vlastní perverzní a infantilní stránky, svou hlubokou a individuální sexualitu,
do vztahu s druhým. Nenastává tak sice jakási har-
monie a splynutí obou, ale zkrocení vlastní perverze
ze solidarity a přátelství vůči tomu druhému. I když
v sexuálním svazku zůstane něco oboustranně
neslučitelného, cizího a míjejícího se, dospělost
je schopná to unést a brát v úvahu.
Pravá láska je bez emocí
V přemýšlení o lásce si Stern kromě Freuda bere
na pomoc dalšího psychoanalytika, Francouze
Jacquese Lacana. Protože je člověk bytostí
„nepřirozenou“, tedy nejednající nutně s přírodou v souladu, nelze jeho touhu podle Lacana
spojovat s láskou. Dospělá láska pak znamená
vzdát se objektu a vzdát se touhy. Ač by to zavánělo chladem rezignace a askeze, Stern Lacana
chápe jinak. Cílem není vzdát se sexuality a touhy
po těle, ale přijmout, že smyslem soužití milenců
není splynutí jejich duší a fúze osobností. Podle
Sterna „nejde tedy o askezi tělesnou, ale psychickou“. V takové verzi lásky je vzájemně milován
určitý stupeň nepřekonatelné cizoty, o které
milenci vědí a s níž počítají, vzájemná loajalita
a oboustranný předpoklad vývoje, který oba vnímají. Na piedestalu současných hodnot však stojí
láska romantická. Je klamná, protože vychází
z víry v existenci nezaměnitelné osoby, člověka,
který jediný je „tím pravým“. Romantická láska
je osudová, nepočítá v žádném případě s tím,
jak Stern provokativně stanovuje, že „milovat
lze v zásadě kohokoli“. To zní dozajista krutě,
nicméně schopnost člověka prožít v životě „jediných“, „těch pravých“ a „naprosto jedinečných“
lásek hned několik může jeho názor částečně
podporovat. Osudová, tedy romantická láska
počítající s nezaměnitelností toho druhého, se
milence zcela zmocňuje, znásilňuje jej, ovládá
a je tak diktaturou posedlosti. Láska dospělá je
proti tomu svobodná, protože předpokládá zaměnitelnost milovaného člověka. A tím nutí k umění
zamilovanosti, umět vlastní zamilování vytvořit
a udržovat. Oproti romantické lásce je reflexivní,
vnímá jinakost druhého a oslavuje ji.
Posedlost druhým, která je základem romantické
lásky, podle Sterna naopak odkazuje k nevědomému přenosu a perverzi – člověk romanticky
zamilovaný není sám schopen svou lásku pochopit a vysvětlit, protože vyvěrá z nevědomí. Je
fixací. Svobodně zamilovaný to naopak ví, miluje
vědomě a ví, že svou lásku musí neustále spolu
s druhým spoluvytvářet. Protože není osudová,
není ani automatická ani samozřejmá.
Podobných způsobů narušení moderních mýtů
s využitím psychoanalytického pohledu kniha
Totem, incest a odkouzlení buržoazie přímo kypí.
Je nepohodlnou četbou pro všechny, kdo chtějí
bez přemýšlení věřit, že svět je jaký je právě
proto, že jiný být nemůže. Narušuje samozřejmý
dojem, že společnost a její kultura mají jasnou
a nezpochybnitelnou logiku. Psychoanalytický pohled na současnou kulturu není jediný
platný ani jediný možný. Dokáže však poodkrýt
něco, kam jiné způsoby pohledu proniknout
nemohou.
17
Autor: Tomáš Bojar
Všichni jsou tu Lucinky,
Karlíčkové a Pepíčkové
18
foto: Štěpán mamula
S profesorem právní filozofie a teorie Jiřím Přibáněm z britské Cardiff University jsme
se sešli těsně po jeho příletu do Prahy. Stihl si ještě zajít k holiči a znovu ho trkly
zdrobněliny, kterými se u nás lidé oslovují. Potom už se rozpovídal, zdaleka nejen
o tom, jak si všichni ti Karlíčkové s Lucinkami věří navzájem, ale v oficiální struktury
valnou důvěru nemají.
STÁLE SI MYSLÍME, ŽE
JSME JINÍ A LEPŠÍ
Často se zdůrazňuje, že jedním ze základních principů demokratického právního
státu je rovnost občanů před zákonem
– všem se musí měřit rovným metrem,
nikdo nesmí být zvýhodňován. Člověk
uvažující selským rozumem ale může
snadno namítnout: jakápak rovnost před
zákonem, když ve sporu o právo často
vítězí ten, kdo má peníze na schopnějšího
advokáta, lhostejno zda je právo na jeho
straně. Co byste mu na to odpověděl?
Tady jsme narazili na jeden z naprosto klíčových
problémů právní reformy a fungování právního
systému jako takového. Musíme především rozlišovat mezi spravedlností ve smyslu formální
rovnosti před zákonem a širším i neurčitějším
pojmem sociální spravedlnosti. Je jistě hezké
vědět, že vám zákon měří rovně a že stát má chránit vaše práva. Když ale máte vést právní spor,
tak je jasné, že s ním budete mít finanční výdaje.
Najednou tu do hry vstupují sociální nerovnosti
a ten, kdo je méně majetný, se bude hůře dovolávat svých rovných práv. Ve všech právních státech
a demokratických společnostech se tak musí řešit
problém, kdo by měl mít nárok na právní pomoc.
A právní pomoc je sociální právo – stejně jako
máte nárok na dávky v nezaměstnanosti, tak
byste měl mít i právo na to, aby vám stát, tedy
alespoň pokud vaše příjmy klesnou pod určitou
úroveň, uhradil výdaje za právní služby.
I kdyby však stát zaplatil těm méně
majetným právníky na úrovni, stále tu
hrozí, že soudy a policie budou s těmi
mocnějšími a bohatšími zacházet jinak...
To, jestli mocní stejně nakonec neuplatí soudce
a policii, jestli si prostě spravedlnost nekoupí,
se bude odvíjet mimo jiné i od toho, jaké pojetí
státu u nás zvítězí. Zda budeme mít silný stát, ve
kterém se od všech stejně vyžaduje dodržování
oficiálních pravidel, nebo zda budeme mít slabý
stát, ve kterém se problémy řeší mimo oficiální
struktury přes nejrůznější známosti a kde přátelské vazby mají mnohem větší význam než
zákony či jiné předpisy. Je otázka, jestli chceme žít jako v Itálii, kde vládnou zkorumpovaní
mediální magnáti jako Berlusconi, nebo jestli
bychom raději měli chtít demokracii nizozemského, skandinávského či koneckonců i britského
typu. V evropských zemích očividně fungují různé
politické a společenské modely s často velmi
odlišnými pohledy na to, co je korupce, jaké jsou
povinnosti státní byrokracie, práva občana atp.
Posledních dvacet let se snažíme provádět politické, právní a ústavní reformy, ale neustále nám
do toho vstupují takové ty spodní proudy právní
a politické kultury, tradice a dlouhodobě zažitých
vzorců chování, které jsou typické nejen pro nás,
ale spojují nás i s ostatními středoevropskými
zeměmi. Takže najednou zjišťujeme, že jsme
podobně zkorumpovaní jako Poláci a Maďaři,
že máme sklony k opozičním smlouvám jako
Rakušané a že jsme dokonce i stejně xenofobní.
Přitom si stále myslíme, že jsme jiní a lepší. To je
ostatně také středoevropská tradice.
VŠE UŽ NEZÁLEŽÍ NA POLITICE
Mluvíte-li o těchto spodních proudech,
velmi mě zajímá, zda v naší společnosti
vůbec vnímáte nějaký zásadnější posun
k lepšímu...
Společnost se určitě v dobrém slova smyslu
zkomplikovala, takže už vše nezáleží na politice
a politicích. V takovém roce 1992 byli politici
strašně důležití – rozhodovali o miliardách
v kuponové privatizaci, dělili československou
federaci, rozhodovali o integraci do mezinárodních a evropských organizací a podobně. Dnešní
společnost je ale komplikovanější a mnohem
diferencovanější, takže důležitost politiků je
logicky mnohem menší. V poslední době se
říká, že česká politika je doménou průměrných
zkorumpovaných lidí. To by ale jen potvrzovalo, že politická moc ztratila na důležitosti
ve srovnání například s ekonomickou mocí.
Zdrojem i terčem ideologických útoků se spíše
než politické strany stala sama média, jak jsme
toho byli svědky i v případě nedávného výpadu
MF Dnes proti Novému Prostoru. Především se
ale od politiky emancipovala kultura a v první
řadě umění. Zatímco po celá 90. léta měli umělci
pocit, že mladá demokracie se neobejde bez
jejich podpory, dnes už tento pocit přežívá tak
maximálně v karikatuře Lucie Bílé jako pravicové
Matky Kuráže.
Ale umělci se tu a tam ozývají i dnes...
To ano. Prahou teď hýbe spor o Kaplického
knihovnu a je přece úžasné vidět, jak si veřejnost
nenechala vnutit představy politiků o tom, jaký
má být správný vkus a co by bylo pro hlavní město
nejlepší architektonické řešení. Ukázalo se, že
veřejnost politiky nepovažuje za součást kulturní
elity. Odpovědní politici najednou vypadali jako
hlupáci, kteří se pletou do věcí, do kterých by se
vůbec plést neměli, a současně i jako podvodníci,
kterým neprošlo, že za fasádou kázání o obecném
vkusu skrývali mnohem přízemnější důvody jako
například zájem o pozemky, na kterých má budova knihovny stát. V současnosti mohou politici
korumpovat sami sebe, ale již se jim ve jménu
obecného vkusu nedaří tak snadno korumpovat
veřejné mínění. V tom vidím jednoznačný posun
české společnosti, přestože tu jinak máme politický marasmus a dochází k mnoha skandálům.
Tyto skandály – ať už je to podivný postup
státního zastupitelství v kauze Čunek
nebo politizace určitých složek policie,
jak jej naznačovala Kubiceho zpráva
– ovšem berou občanům základní důvěru
v celý náš právní a politický systém. Jak
moc je to podle Vás zásadní?
Víme, že demokracie je jediný systém v politických dějinách, který je legitimován ze
společnosti samé, protože si občané sami volí
politickou moc. To ale předpokládá vztah minimální důvěry mezi těmi, kdo vládnou, a těmi,
kdo jsou jimi ovládáni. Myslím, že u nás, stejně
jako v ostatních středoevropských zemích, byla
důvěra k oficiálním strukturám vždycky slabší.
V sociologii existuje klasické rozdělení mezi společností, ve které vládnou „studené“ racionální
zákony, a pospolitostí, pro kterou jsou naopak
rozhodující „vřelé“ neformální vztahy mezi lidmi.
Zatímco v Čechách málokdo věří oficiální politické společnosti, pospolitost je tu velmi silná
a lidé věří hlavně tomu, koho znají osobně nebo
přes známé. To je základní rozdíl třeba oproti
Velké Británii. Tam, když máte nějaký problém
nebo spor, zajdete na oficiální místo – ať už je
to sociální úřad nebo třeba policista u vás ve
čtvrti – a zcela automaticky očekáváte pomoc.
Naproti tomu tady v Čechách lidé chodí raději za
kamarádem nebo vlivným známým. Tady funguje
pospolitost, ale ve společnosti „to skřípe“. Já
jsem teď akorát přiletěl, jel autobusem z letiště
do města, došel si k holiči a jen za tu chvíli jsem
si opakovaně všiml, jak se tu lidé oslovují zdrobnělinami. Všichni to jsou Lucinky, Karlíčkové
a Pepíčkové a mají k sobě blízko. To je sice hezké,
ale chybí tomu ten druhý rozměr, který je zásadně
důležitý pro fungování demokracie, totiž ona
důvěra k oficiálním strukturám.
19
PRÁVNICKÁ DŽUNGLE JE
RÁJ PRO PRÁVNÍKY
Pokud jde o důvěru občanů v právo, dosti
ji oslabuje jistá nepřehlednost právního
řádu. Každý rok se přijímá neuvěřitelné
množství nových zákonů – o novelách
nemluvě – a právní řád se tak postupně
zapleveluje. Vládne tu představa, že každou dílčí otázku je třeba upravit psaným
předpisem. Těch už je dnes tolik, že se
v nich často nevyznají ani sami právníci.
Jak tento problém vnímáte Vy?
Vnímám to jako určitou právní normalizaci, protože když se podíváte na jiné právní systémy,
tak zjistíte, že trpí úplně stejnou chorobou. Já
jsem teď strávil semestr přednášením v Kalifornii
a tam na každém dětském hřišti máte tabulku,
že volné pobíhání psů je zakázáno, že znečištění
hřiště se trestá pokutou a že to najdete v tom
a tom zákoně, tom a tom paragrafu. Takže ona
právnická džungle, ve které nám podobné značky
mají pomoci alespoň minimálně se orientovat,
existuje i tam. A právnická džungle je samozřejmě
ráj pro právníky, vždyť na tom je vlastně založena
celá jejich živnost. Jistě je problém, že se zákony
neustále mění, ale všimněte si, že společnost se
tím nechá zatěžovat jenom do určité míry a jinak
si žije svým vlastním životem. Na společnost
se totiž nedá hledět výhradně skrze právo, jak
k tomu my právníci máme občas sklon.
Faktem ovšem je, že si lidé na nepřehlednost právního řádu a množství předpisů
často stěžují. A také jim vadí, že je jazyk
právních norem odcizen běžnému jazyku.
Právnické ptydepe tu vždy bylo, je a bude. Teď
jsem zrovna četl knihu o Marcelu Proustovi,
kterého se jeho rodina marně snažila uchytit
v jisté právnické kanceláři. V jeho očích to bylo
to největší myslitelné peklo. Neměli bychom
ale podléhat iluzi, že může existovat moderní
společnost, kde bude minimálně zákonů, všichni
lidé jim budou snadno rozumět, a proto je budou
také dodržovat a chovat se k sobě ctnostně
a mírumilovně jako andělé. Všechny moderní
společnosti trpí přemírou zákonů, které právní
systém zjednodušuje jen tehdy, když hrozí jejich
absolutní nesrozumitelnost a nepoužitelnost,
jako se to stalo před časem ve Spojených státech. Tam se ukázalo, že daňové předpisy jsou
již natolik nesrozumitelné, že jim nerozumí ani
daňoví poradci. Nakonec se podařilo prosadit
jejich podstatné zjednodušení, takže daňové
přiznání dnes dokáže vyplnit každý průměrně
i podprůměrně inteligentní Američan. Problém
tedy není v množství zákonů, ale v míře jejich
srozumitelnosti a použitelnosti.
OBHAJOVAT ČESKOU JUSTICI
JE MARNÁ SNAHA
K důvěře našich občanů v právo nepřispívají ani soudci. Bývá jim toho vyčítáno
mnoho: zkorumpovanost, nedostatek
20
odvahy, častý nezákonný procedurální
postup nebo naopak přehnané lpění na
liteře zákona. Jak nahlížíte na stav české
justice Vy?
Mám zkušenost, že kdykoli napíšu nějaký publicistický článek o soudech a soudcích, tak je
to záruka toho, že mi přijde několik desítek
rozhořčených e-mailů o strašlivých zkušenostech občanů s českou justicí. Obhajovat ji je
vlastně marná snaha, nicméně se o to pokusím.
Jiří Přibáň (1967) je profesorem právní
filozofie a teorie na britské Cardiff University. Studium práv absolvoval na pražské Právnické fakultě, kde také řadu let působil jako
pedagog. Je autorem bezpočtu novinových
a časopiseckých článků i několika ceněných
knižních titulů – mezi jinými to jsou především Sociologie práva (1996), Disidenti práva
(2001) či Jací můžeme být? (2004). Ve svých
textech se neomezuje výhradně na právní
otázky, ale všímá si například i literatury či
výtvarného umění.
Interpretace práva je velmi složitá – vyžaduje
určitou právnickou zkušenost a vzdělanost,
která je tady obecně špatná. Nicméně zejména
u Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
se postupně tato vzdělanost začíná vytvářet
a stále více prosakuje i do nižších soudních
instancí. Všimněte si, že před deseti lety všichni
mluvili o vymahatelnosti práva a zdlouhavých
soudních procesech, zatímco dnes se bavíme
daleko více o tom, zda jsou rozhodnutí obecných
soudů v souladu s nálezy Ústavního soudu, zda
normy evropského práva neodporují české ústavě
atp. Došlo také k radikálnímu posunu v tom, že
ústava a Listina základních práv a svobod se staly
součástí běžné právnické argumentace a dnes je
nikdo nepovažuje jen za politické texty, které
s pozitivním právem nemají nic společného. Také
to, že nálezy Ústavního soudu běžně při svém
rozhodování používají i soudci nižších instancí, je
doslova revoluční změna. Navíc nezapomínejme,
že dvacet let je ve fungování právního systému
strašně krátká doba.
Mluvil jste o významu soudcovské
zkušenosti. V této souvislosti by mě
zajímalo, co říkáte neutuchající diskuzi
o minimálním soudcovském věku?
Především se musíme zbavit iluze, že bychom
tu vytvořili nějakou variantu systému „common
law“, kde se uplatňuje přechod „from the bar to
the bench“, tedy z advokátní komory do soudní
síně. Soudcem se tam stává ten, kdo po delší
dobu praktikoval právo zpravidla jako advokát,
i když to neplatí bez výjimky. Tento postup je
u nás neznámý – my naopak vycházíme z dlouholeté tradice tzv. profesního soudce, kterou
nemůžeme jen tak změnit a podle které absolventi právnických fakult nastupují k soudům, kde
se dále vzdělávají a připravují na soudcovskou
kariéru. Pokud jde o minimální věk, těch třicet let
mi přijde zcela v pořádku, protože soudce musí
mít určité minimální profesní a sociální zkušenosti. K tomu je třeba mít i dobré mechanismy, aby
justiční čekatel do soudcovské funkce postupně
dozrával. Ale myslím si, že co se týče soudcovské
moci, tak největším úkolem je konečně prosadit zcela nezávislou justici. Česká republika je
jednou ze zemí EU, kde je justice nejzávislejší
na výkonné moci.
NIC JAKO „SOUDCOKRACIE“ NEZNÁM
Vidíte to – a náš prezident přitom tvrdí
pravý opak. Po jeho prohraném sporu
s předsedkyní Nejvyššího soudu Brožovou
jsme se dozvěděli, že u nás dokonce hrozí
„soudcokracie“...
Je známá filozofická pravda, že vytvářet slovní
novotvary jako třeba právě „soudcokracie“ svědčí
spíše o bezradnosti než o jasném a kritickém
úsudku. V právní vědě se ten termín nepoužívá
a když, tak se spíše hovoří o „juristokracii“ nebo
„soudcovském státu“, což jsou ale pojmy, které
s prezidentovou kritikou soudní moci nijak nesouvisí. Jistě, máte země, kde jsou soudci pouze určitými správními úředníky oligarchické vlády – stačí
se podívat třeba do zemí bývalého Sovětského
svazu. A máte i země jako je Velká Británie, kde
soudům náleží velká prestiž a rozsáhlé pravomoci,
které si žádný ministr nedovolí zpochybňovat.
Dnes jsme koneckonců v celé Evropské unii svědky
toho, jak se soudcovské právo postupně stále více
prosazuje jako neodmyslitelná součást právního
systému. Neprosazuje se ale proti demokratické
moci, nýbrž v paralelním procesu: potřebujete,
aby někdo demokraticky vykonával moc, ale zároveň tu musí být nějaký orgán, který bude chránit
všechna vaše ústavní práva a současně dohlížet
nad tím, že moc je skutečně demokraticky vykonávána. V tomto kontextu je také třeba chápat
například onu sérii rozhodnutí v kauze Brožová
a její zcela klíčovou roli pro fungování právního
státu v české společnosti. Za několik desítek let
si možná stěží kdo vzpomene, které konkrétní
osoby tento spor vedly, zda prezident Klaus, předsedkyně Brožová nebo bývalý ministr Bureš, ale
studenti právnických fakult se budou v hodinách
ústavního práva učit principy obsažené v nálezech
Ústavního soudu v této věci.
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autorka: Lenka Vítková
Americká krása
Než přiletí na začátku února Hans Ulrich Obrist, můžeme si o výstavě Uncertain States
of America, Americké umění ve třetím tisíciletí myslet, co chceme. A tak si říkám, jestli
ona takzvaně euroamerická civilizace není málo funkční konstrukce. Jsme spojeni iluzí
demokracie, ale to je asi tak všechno. Mentálně je Amerika stejně daleko jako Čína nebo
Spojené arabské emiráty. Obraz složený z vyleštěných střípků americké reality, kterými
nás neustále zásobují média, je stejně matoucí jako pohled do rozbitého zrcadla.
Podobný pocit mám i z výstavy, která teď
dorazila do Rudolfina. Trochu alibistický název
označuje přehlídku děl „42 nejzajímavějších
amerických umělců“, která vznikla roku 2005
prací trojhlavého evropského kurátorského
týmu (Daniel Birnbaum, Gunar B. Kvaran, H. U.
Obrist) pro soukromé Muzeum moderního umění
v Oslu. Od začátku s tím, že se bude přesunovat
dál. Praha je její šestou a předposlední štací.
Jak bude asi výstava přijata v Pekingu? Pravděpodobně se pro čínské umělce stane zřetelným
potvrzením jejich stávajícího směřování.
Na první pohled je nejpřitažlivějším aspektem
výstavy jinakost, projevující se prostě tím, že
jsou to jiné plechovky, jiné barvy, jiná plátna,
jiné značky oblečení a jiné krabice – fakt, že
v jedné z instalací byla použity palety s razítkem
ČD, beru jako zradu na atmosféře. Asi sem prostě měli nějak dopravit pravá americká prkna.
Osvěžující pocit jinakosti ale tlumí patrná snaha
kurátorů o srozumitelnost prací mimo jejich
původní kontext, což je kámen úrazu – pracovali
s dosud ne úplně známými umělci a v takovém
případě je snadné nechat se vést snadno
čitelným konceptem, odkazem, vtipem. Jistá
tvrdá přímočarost amerického umění, která by
mohla přínosně vstoupit do kontrastu s místní
jemností, je tak nakonec utlumena pocitem
únavy z opakovaného „aha“ momentu.
Těsto a oprátky
Přesto stojí za to do Rudolfina vyrazit třeba
kvůli videoskulptuře Dough (což se dá přeložit
jako těsto i peníze, tedy oběživo)(2006) mladé
newyorské umělkyně Mika Rottenberg, kterou
hostilo vloni celé třetí patro Kunstwerke v Berlíně. Sestává z instalace s videem v jádru, na
němž v sedmiminutové smyčce běží pohledy
do jakési manufaktury, několika buněk uvnitř
obrovské stavby, kterou obývají ženy v béžových pracovních úborech. Ta velmi tlustá se
štítkem čichá ke gerbeře, slza stéká po masivní
snědé nožce a kape do spodní místnosti, kde se
vypařuje s prudkým zasyčením, těsto kyne. Jiná
pracovnice s dlouhými nehty tvaruje padající
chuchvalec a stříhá gerbery a úkolem štíhlé
paní u pásu je dělat na pruhu těsta žmolky
a cídit pás, tak dále… Podobně mnohoznačně
na mě působili Viselci a Krajinný prvek (2005)
Paula Chana v poslední temné místnosti se
stínohrou. Jako bychom se už vzdalovali vzduchem pryč v prostoru i historii po překvapivě
působivém epilogu.
Energie
Praha je hlavní město opatrnosti. Ředitel
Rudolfina Pavel Nedoma si v rozhovoru pro ČRo
3 pochvaloval pocit silné energie, který mu
většinou chybí na výstavách českých umělců.
Ale zatímco píšu, zuří v Karlin Studios vernisáž
výstavy XYXX Vladimíra Skrepla a jeho hostů
Viktora Freša, Ondřeje Brodyho, Bruce Labruce, Jana Mucsky a Marka Thera. Po strhujícím
vystoupení Mary Exklusive hraje v koridoru
z hliníkové folie kapela Climatizado, za ní
výhružně vyčnívají monumentální mužoženy
na Skreplových nových malbách, které vznikly
před pár dny přímo v galerii. Velké instituce,
jakou je Rudolfinum, mohou z opatrnosti
snadno přehlédnout, co mají přímo pod nosem.
A Skrepl asi disponuje až příliš silnou energií na
to, aby mu konečně některá česká výstavní síň
zorganizovala velkou výstavu, její zahraniční
pokračování, katalog, besedu, doprovodný
program a tak dál.
Uncertain States of America, Americké
umění ve třetím tisíciletí.
Galerie Rudolfinum, 6. prosince 2007 – 24.
února 2008
2x MINA
Dvoučlenná skupina Mina se dvakrát vrací a dokonce bilancuje. Od 13. prosince do 13. ledna vystavují Jan
Mikuláštík a Milan Nálevka v etc.galerii v prostoru NoD (otevřeno čt–pá 12–18 hodin), kde probíhá Retrospektiva 1995–2007, MINA.
Jan Nálevka a Milan Mikuláštík jsou jako MINA zařazeni kurátorem Jiřím Ptáčkem i do výstavy zaměřené na
fotografii NEEXISTUJU KDYŽ MĚ NEVIDÍŠ, která probíhá od 11. prosince do 10. února v galerii Futura. Tady běží
video ze série fotografií Popletená identita (2003), viz obrázek.
21
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autorka: Tereza Marečková
Chlípnice - tisíc a jedna bukvice
Všechno je už v pohledu, jakým se na vás dívá fotka na zadní straně knihy. Jistěže je
to muž, ale něco na tom nehraje. Z protivně našpulených úst, ze zrádně přivřených očí
a z ukazováku teatrálně přiloženého na ústa kouká past. Chce mi snad ta metrosexuální
hlava poslat vzdušný polibek, nebo dokonce naznačuje, že my dva spolu máme nějaké
tajemství? Nejdřív jsem se pohledu prostě vyhýbala, pak ho parodovala a nakonec jsem
ho viděla všude, za každým písmenem Chlípnice.
Zpodobený autor – Michał Witkowski – je totiž
ústředním kabaretiérem svého fiktivního dokumentu. Přesněji řečeno kabaretiérkou, protože
jazyk je svobodný a alespoň skrze něj je možné
přivlastnit si ty skutečně prožívané přípony,
které nám společnost nebo příroda upřela. Je
to nádherná hra Michala na Michašku a Lukáše
třeba na Lukrécii. Hra skutečnější než živoření
ve „vyšších patrech dna“ v bývalé Polské lidové
republice nebo v popřevratové kapitalistické
přetvářce. Z této smrtelně vážné hry se také rodí
pozoruhodné napětí v jazykové rovině textu.
Kaleidoskop chlípnosti
Chlípnice má dvě chtivá chapadla – Knihu ulice
a Buznovskou bíč. Kniha ulice je drastickou předehrou, po které buď znechuceně utečete z hlediště,
anebo zůstanete a pod vrstvami odporu se začne
rýsovat pochopení pro drastický humor a nadsázku
autora a pro vnitřní zákonitosti dané komunity.
V předehře vystupují krom reportérky – kabaretiérky především dvě tetky (ve slovníku autora
postarší vypelichaní homosexuálové s bříšky
a rádiovkami). Patricie a Lukrécie, které prožily
vrchol a středobod svých životů v bývalé PLR.
S pavlačovou lačností chrlí příběhy s hororovými
kulisami potemnělých parků nebo kasáren plných
brutálních ruských polobůžků. Pronikáme do
světa, který tehdejší společnost vytěsňovala
a popírala, a to včetně kapitalistického viru
H.I.V. Mnoho příběhů tetek má proto drastickou
a bolestnou pointu. Tetky po těchto časech teskní
a utápí se v „komunonostalgii“ a vodce. Dnešnímu
světu se všemi jeho lidskými právy a registrova-
ným partnerstvím nebo gaykluby nerozumí. Na
co všecka ta emancipace? Kam se vytrácí směs
rozkošného ponížení a tajemství?
Buznovská bíč, pojmenovávající druhou část
knihy, je imaginární pláž, na které se autor setkává s „výstavními kousky“ polské homosexuální
scény. Jak samo toto spojení napovídá, má v sobě
dané společenství mnoho divadelnosti. Proto je
také Chlípnice při všech protivně naturalistických plivancích vlastně zábavné čtení. Jazyk je
hra, hra je život. „Když se neschováváš, tak se
vystavuješ, místo abys prostě byl.“
Příběhy slečen z holandy – „místo dostaveníček
homosexuálů, týká se jak veřejných záchodků, tak
i jejich okolí“ – režíruje Witkowski rafinovaně. Od
„tradičního“ a přesto svíravého příběhu Dianky
– kluka z Bratislavy, který neměl na vídeňském
trhu prostitutů dost ostré lokty, až po legrační
anekdoty z balení „vošoustů“. To jsou skuteční
chlapi – heteráci, kteří jediní stojí za hřích, ale
je přetěžké je ulovit.
Ztráta důstojnosti
a svobodná hravost
Na textech je velmi příjemné, že nepsychologizují, nehrabou se v příčinách a komplexech.
Prostě jen s nadhledem a humorem popisují i to
nejdrastičtější, co lze na scéně vidět. Kaleidoskop chlípnosti má ovšem v této části místy
slabinu v příliš stejném tempu. Klábosivý rytmus
– nerytmus textu brzy omrzí a ze zdání autentického povídání na pláži se stává nevýhoda.
Katarzní účinek má pro čtenáře především
odzbrojující humor, který balancuje mezi ztrátou
důstojnosti a nalezením svobody. I v nejkrutějším příběhu popsaném zručně naturalisticky
je cítit soucit. V tom je ale zároveň ona past
– soucit především s „heteráky“, kteří pozbyli
všechen smysl pro hru a nadsázku, protože se
zuby nehty drží betonových hodnot, z nichž
staví svou tvrdou realitu. A v takové jen těžko
nalézají místo měkké a proměnlivé „slečny“
s tajemstvím.
Novinky na knihkupeckých pultech:
22
Potichu
Jaroslav Rudiš, Labyrint 2007
Zoufalství
Yasmina Reza, Fra 2007
Román ze současnosti. Jeden den a jedna
noc. Pět příběhů na konci léta mezi
Lisabonem a Letnou. O pohyblivých snech,
o touze žít s někým, kdo chce být s námi,
o hudbě a tichu, které nenacházíme.
Samuel, pán v letech, si pěstuje svou zahrádku a stejně tak pečuje o svou hořkost.
Nebude i pro čtenáře tento příběh příliš hořkým soustem? Sladké počtení to
není, ale zajímavé určitě – a navíc, poutavé a, přes tu jasnou linku načrtnutou na
začátku, poměrně nepředvídatelné. Zoufalství je přinejmenším trochu zvláštní
román trochu neobyčejné autorky a má trochu nezvyklého hrdinu.
Autor: Vojtěch Lindaur
Sny v americkém bouráku
V jednom z rozhovorů z poloviny sedmdesátých let, zhruba před třiceti lety, se Neil
Young svěřil, že plánuje vydat nové album, které by se mělo jmenovat Chrome Dreams.
„Chrome“ je v tomto případě výraz pro klasický americký bourák z padesátých let, pro
nesestřelitelné kerouackovské koráby silnic, které Neil Young tak ukrutně miluje. Čert
a Neil vědí, proč to tehdy nedopadlo. My můžeme jenom usuzovat podle toho, jak známe
dnes dvaašedesátiletého nikdy nespokojeného hudebního workoholika.
Neil Young připravený repertoár částečně rozpustil do dalších desek (byly tam i skladby Like
A Hurricane, Sedan Delivery či Pocahontas),
některé písně předělal a kamsi založil. Zkrátka,
když se po velmi politickém albu Living With War
(2006) rozhodl vydat nový materiál, zalovil
v archivech, písničky opět přepsal, cosi dodělal
a výsledek? Je to skvělé album, dokazující nejen
nezměrnou šíři Youngova talentu i píle, ale
především fakt, že „hudba je jedna“ a že u Neila
Younga opravdu nesejde na tom, napsal-li čerstvě vydané písničky letos nebo před třiceti lety.
A když v těch skladbách uslyšíte ohlasy alb Old
Ways či Freedom anebo Ragged Glory (Dirty Old
Man), je to opět jen důkaz toho, že Youngův
skladatelský rukopis je v kontextu populární
hudby zřejmý a především – výjimečný.
Obyčejní lidé v rádiích
Nové album Neily Younga navíc způsobilo
značný rozruch v médiích. V dnešní době, kdy
je každému vyhrazeno třicet sekund slávy, to
zní neskutečně, ale je to fakt. Asi nejvýraznější
skladba desky, osmnáctiminutový epos Ordinary People, tedy Obyčejní lidé, zamotala hlavu
rozhlasovým dramaturgům. Hrát ji v nezkrácené
verzi jako singl anebo nic? Autor totiž kompromis v podobě „radio edit“ nepřipustil. A tak
se teď rozhlasové stanice za oceánem dělí na
ty revoluční, co hrají celou skladbu, a na ty,
které vyčkávají. Z historického hlediska známe podobné případy: Dylanovu Like A Rolling
Stone odmítala nejdřív rádia také, podobně
jako plnou verzi Light My Fire (Doors ovšem
nakonec souhlasili s tou kratší), z beatlesácké
Strawberry Fields Forever měla být vystřižena
psychedelická mezihra, a tak podobně.
A co je na Youngově osmnáctiminutové skladbě tak zvláštní, že se kvůli ní, jedné písničce,
rozhořel tak lítý boj? Inu, snad nic, kdyby to
nebyla prokazatelně nejlepší skladba s naprosto
senzačními dechy, kterou si Neil Young (jak jest
jeho zvykem) sušil v šuplíku na zlé časy.
Epické a monumentální dílo, které někteří kritici srovnávají s Picassovou Guernikou, hrával
Young už na turné v roce 1988. Od té doby si
s ní pohrával – až do dnešní podoby.
Chromovaná nejednolitost
V téhle velepísni nenudí ani jeden tón a že snad
jednou přijdu na kloub jejímu textu.
Druhým středobodem alba je také velmi
rozsáhlá, téměř patnáctiminutová skladba
No Hidden Path, snad ještě o něco syrovější, snad ještě víc příbuzná těm znamenitým
koncertním vytržením, kdy Young společně se
stejně naladěnými kolegy z kapely Crazy Horse
několikanásobně natahoval písně a extaticky
prožíval nekonečné cody, tedy konce skladeb.
Album Chrome Dreams II nemá (a z podstaty ani
nemůže mít) jednolitou náladu jako Neilovy
předchozí desky (koncepční Greendale, lyrický Vítr z prérie či občansky rozhněvané album
Living With War). Vedle těchto dvou stěžejních
opusů tu slyšíme countryové hříčky (Beautiful
Bluebird či Boxcar), které jako by vypadly z jeho
dávných desek Harvest či After The Goldrush
nebo dokonce ještě z časů Buffalo Springfield,
anebo „ušpiněný“ hard rock Spirit Road.
Jediné, čím by šlo nové album Neila Younga svázat, mohl by být vzácný pocit svobody umělce,
který má (a vždycky měl) čáku na to dělat to,
co ho baví: „I‘m dirty old man/I do what I can“
zpívá hlasem, v němž při všem zaujetí slyšíte
sarkasmus a ironii. Nezbývá než dodat „chválabohu!“ a přidělit plný počet hvězd.
Různí umělci: I´m Not There [Sony BMG 2007]
Pod dojmem stejnojmenného filmu režiséra Todda Haynese o Bobu Dylanovi vznikl jeden z nejpodivnějších „Tributes To“, tedy jakási
poklona tomu kterému Mistrovi.
Na dvou discích ve třiatřiceti skladbách smekají svůj širák umělci nejrůznějších generací. Od Dylanových současníků Willeho
Nelsona, Rogera McGuinna či Richie Havense přes Toma Verlaina (z Television), Eddieho Veddra, Stepena Malkmuse a Sonic Youth,
až po ty nejmladší (Sufjan Stevens, Charlotte Gainsbourg, Antony and the Johnsons, Hold Steady). Pro nás z Čech má tento projekt
navíc ještě jeden mimořádný význam. Na podobně prestižní kompilaci se objevuje naše rodačka: společně s Glenem Hansardem tu
písničku You Ain‘t Goin‘ Nowhere zpívá Markéta Irglová z Valmezu.
A abych nezapomněl: poslední písničku Já tu nejsem, podle které byl „soundtrack“ nazván, tedy I´m Not There si s chutí zazpívá Mistr sám.
23
Autor: Petr Šourek
Rozbal britský balíček
Na scénu přichází řečník s černou krabičkou. Je to rodinné balení performancí. Obsahuje sadu umělců, typy obecenstva, místo, čas, různé druhy akcí a jejich dokumentace.
Během této performance si z nabídky publikum sestaví svou vlastní performanci. Bude
nabídnuta vybranému umělci k realizaci.
Diváci hlasují a z „performančního balíčku“
vyberou umělce, obecenstvo, místo, trvání, typ
i dokumentaci akce. Každou kategorii ilustruje
performer Joshua Sofaer na příkladu ze sbírek
londýnské Tate Modern. Nešaškuje a nepřehání,
ukazuje špičkové umění. Každý sbírkový předmět
doprovodí trochou kunsthistoričtiny, neklouže
však k laciné parodii. Scholastický pavouk kategorií působí komicky i distingovaně.
Diváci v Alfredu ve dvoře odhlasovali následující
kombinaci: Robin Deacon pro nepřítomné publikum vytvoří na stanoveném místě minutovou
akci, reflexi úlohy umění. Obecenstvo se o ní
dozví z drbů a řečí z druhé ruky. Tuto volbu
lze vyložit jako věrnost domácím tradicím. Za
širší zmínku však stojí ještě dvě performance,
které mělo možnost nepřítomné publikum
vidět v rámci festivalu britského live artu Live
in Prague.
Čichám, čichám performance
Trojice britských performerek Guerilla Girls se
svou produkcí On the Scent (Na stopě) obsadila malý byt v holešovickém činžáku. Pachový
arzenál pražského činžáku umocnily třemi.
Pachy i vůně byly cítit všude. Jejich intenzita
odstupňovala sílu zážitku. Sentiment levných
parfémů a nechutných bonbónů od Lois Weaver
přinesl konvenční kompozici. O to přesvědčivější
byl orchestr připálené kotlety, cigarety, chilli
a bouchajícího popcornu v podání Leslie Hill.
Před smrští pachů sluch ustoupil nosu a člověk
přestal poslouchat triviální řeči o atomové bombě, jakmile vybouchla první várka kukuřice.
Závěr v ložnici patřil literárnímu zpracování
pachové ságy od Helen Paris. Příběh tety a strýce se probral z květnaté malátnosti při protáčení
zrcátka nebo při otázce, kdy se luxusní parfém
proměnil ve výhodné balení kosmetické řady
za sníženou cenu. Sluch zanesený metaforami
začal opět vynechávat, tentokrát ho však čich
nenahradil.
Každý z návštěvníků bytu vyprávěl na kameru
o svých pachových asociacích. Většina zřejmě
vyprávěla některou ze svých chalupářských či
dětských reminiscencí. Já také. V první chvíli
mě nic lepšího nenapadlo. Od chvíle, kdy se za
naší čtyřčlennou skupinkou zaklaply dveře bytu,
se však čichové asociace v mé hlavě rozrůzňují.
Čichám ostřeji a snad jsem na stopě tomu, o co
v pachové performanci Guerilla Girls šlo.
(Ne)nucená zábava
Dva tisíce otázek, šest hodin tázání v kuse.
To nevypadá jako zvlášť lákavá pozvánka na
dynamickou performanci. Jenže Quizoola není
nehybný experiment s výdrží diváka à la léta
šedesátá (dům s jedním smutně rozsvíceným
oknem a řízně chrápajícím maníkem). Dva tisíce
otázek v podání britských Forced Entertainment
je maratón v ostrém tempu, dlouhý rychlý závod.
Otázky nepadají z ciferníku hodin. Rytmus
a tempo tázání se stále mění. Cítíme taktiku
běžců na dlouhou trať. Prorážení vzduchu. Dva
tisíce otázek Tima Etchellse jsou zásobník, ze
kterého pálí hned jeden hned druhý.
Nezáludná otázka se promění v trýznivý výslech.
Vlezlý osobní dotaz nepronikne do soukromí
dál než zdvořilostní fráze. Zkušení performeři
umějí s tázáním zacházet. Jako by na sebe mrkli
a najednou se tu uzavírá cyklus nápadně podobný tomu předchozímu, polopodobný řeklo by se
v jazyce fraktálové geometrie. Stáčí se jako vír
na hladině toku, stejně nenucený a chaotický
jako strhující a táhnoucí pod povrch.
Nezapomeňte si zapnout své mobilní telefony
V divadle ve finském Oulu nejspíš hlášení, drnčení a jiné vtipné hlášky, že si máte vypnout během představení své mobilní telefony neuslyšíte. Od listopadu je
v této zemi zaslíbené informačním technologiím k návštěvě divadla potřebný právě a pouze mobilní telefon. Mobilním telefonem v Městském divadle v Oulu
zaplatíte vstupenky, stáhnete si krátké upoutávky na představení, objednáte a zaplatíte drink o přestávce a přivoláte taxi. Umožňují to speciální značky
umístěné na tabulích ve foyer divadla s takzvanou NFC (Near Field Communication) technologií, která přenáší data bezdrátově na krátkou vzdálenost. Když
se mobilní telefon přiblíží k panelu, automaticky naváže spojení a uživatel telefonu potvrdí nebo odmítne nabízenou službu. Technologie se dosud využívala
především k placení jízdenek městské hromadné dopravy.
24
Autorka: Dominika Prejdová
Nekonvenčně erotický vítěz z Benátek
Poslední snímek mezinárodně uznávaného režiséra Anga Leea Touha, opatrnost je charakterizován jako erotický špionážní thriller. Leeovo dílo se už tradičně vyznačuje
žánrovou i tematickou pestrostí, zároveň dokonalou řemeslnou zručností, jež u některých vzbuzuje pochybnosti o autorské individualitě. Nový snímek tak umožňuje znovu
přehodnotit povahu Leeova stylu.
Autor známého filmu Zkrocená hora tentokrát
adaptoval povídku čínské spisovatelky Eileen
Changové, která je situovaná do Číny okupované
za druhé světové války Japonskem. Svým základním motivem – mladá dívka dostane od odboje
za úkol svést šéfa policie kolaborantské vlády
– připomíná jiný nedávný film z druhé světové
války, Černou knihu Paula Verhoevena. Zatímco
Černá kniha zaujala svým ironickým až sarkastickým pohledem na dějiny, k nimž přistupovala
bez jakékoli sentimentality, Ang Lee vstupuje
do války jinak. Činí tak důrazem na předstírání,
tzn. hru na všech možných úrovních, jako jeden
ze základních prvků lidského chování, který je
válkou jen umocněn. Chvíle, kdy se předstírání
a hra protíná s realitou, jsou pak nejsilnějšími
místy i klíčem k uchopení celého filmu.
Padání masek a narušení
konvence
Touha, opatrnost vychází z estetiky filmu noir
a ctí jeho pravidla – zahrnuje osudovou ženu,
ponurou napjatou atmosféru, řetězec událostí,
který spěje neodvratně k tragickému konci.
Obrazová krása zvláštně odvádí a zároveň podtrhuje konvenčnost filmu týkající se jednotlivých
motivů i jejich ztvárnění (mladistvá zapálenost
členů odboje, mladá kráska vzbuzující okamžitě
touhu padoucha, prožívaná radost zesílená
nastavením tváře dešti, portrét okupovaného
města skrze standardizované detaily ponižování obyvatelstva a jeho chudoby). Poprvé
film odkryje svůj skrytý proud v momentě
prvního neúspěchu mladé odbojové skupiny.
Scéna zahrnující několik souběžně probíhajících
dějů, ukazuje nezvykle syrově, ale i komicky, tak
jako se i v obraze spojuje násilí s bezradností,
mladickou naivnost celé skupiny a její palčivé
důsledky. Odboj nemůže vypadat bezmocněji
a žalostněji než v této scéně, přesto ho výjev
zásadně nezpochybňuje. Podstatné je, že to je
chvíle, kdy padají dosavadní masky. Ze hry na
odboj u odbojářů, u hlavní hrdinky navíc role
hraná pro odboj, u kolaboranta jeho dosavadní
přesvědčení. Všichni tu najednou stojí sami
za sebe.
Hry sexuální reality
Ještě výrazněji a z jiného hlediska je vidět
střetnutí lidské hry a reality v odvážném zobrazení několika sexuálních scén. Hlavní hrdinka
se stane milenkou pana Yee a vznikne mezi nimi
ambivalentní vztah. Kdo v něm víc a kdo méně
hraje? Kdo v něm ovládá a kdo je ovládaným?
Kdy se hra přetváří v autentický prožitek? Film
nedává jasnou odpověď, ale ukazuje spleť hry
a touhy, navíc i jako odraz dobového kontextu.
Lee ukazuje scény nezvykle přímočaře, s nic
nezakrývající fyzickou otevřeností, která mu
umožňuje zachytit i psychický prožitek. Aniž
by ztrácel svoji tajemnost, ztělesňuje spíš
moment autenticity, navzdory vzájemné hře
(ví pan Yee o skutečné roli hlavní hrdinky?),
kterou předstírají vzhledem ke svým společnostem, navzdory své době. Hrdinka totiž ve své
organizaci vypovídá o povaze svého sexuálního
vztahu jinak než divák vidí. První, ale i další
setkání jako by odrážely atmosféru represe
a agresivity v níž žijí.
V celé Leeově tvorbě je společným motivem
hledání, přijímání sebe navzájem v kontrastu
ke společenským konvencím a tlakům. V Touze,
opatrnosti to nabývá zvlášť fascinující podoby
ve spojení s válečným tématem. Lee neaplikuje
žádná morální stanoviska ani na jednu ze stran,
zajímá ho jen důsledek společenské situace
a jejich volby na jejich pravé „já“. Nezajímá se
o dobré a o zlé, ale jak konkrétní doba války
vstupuje do psychiky prožívání, jakými nánosy
zakrývá lidskou identitu.
Akce, které si zaslouží Vaši pozornost
10. ledna 2008 začíná nový Projekt 100. Tentokrát slibuje několik výjimečných zážitků: především poslední film Nový svět jednoho z nejosobitějších režisérů
současné kinematografie Terrence Malicka (Nebeské dny, Tenká červená linie), který ve své tvorbě pozoruhodně využívá filmové obrazové prostředky a výjimečně zpodobňuje spojení lidského osudu s přírodou. Dalšími lákadly může být nejlepší polský film roku 2006 Náměstí spasitele nebo první film natočený v Iráku
po pádu Saddáma Husajna, Želvy mohou létat. Z klasických děl světové kinematografie jsou zastoupeny například expresionistický Kabinet doktora Caligariho
nebo film Wernera Herzoga Aguirre, hněv Boží, kde autor poprvé uvedl svého typického hrdinu – osamělého vizionáře, jehož posedlost neuskutečnitelnými sny
ho přivede do konfliktu se společností.
25
Autorka: Eva Bořutová
Průřez prodejcem
prodejce Zdeněk
Jmenuji se Zdeněk, prodávám Nový Prostor mimo Prahu, kde mě lidé
už znají. Nový Prostor prodávám 7 let. Prodávám rád, ale už mě to
trošku zmáhá, protože mám operované nohy, takže je to náročné.
Před Novým Prostorem jsem byl prodejcem Večerní Prahy. Pamatuji
si dodneška jak mě oslovil jeden z pracovníků Nové Prostoru, když
jsem zrovna prodával noviny a povídali jsme si a skončili v kanceláři,
plácli si a od té doby prodávám Nový Prostor. Za těch 7 let, co
prodávám Nový Prostor je asi pro mě nejtěžší zima. Jsem těžký
astmatik, takže ty zimy jsou dost tvrdé.
Bydlení mám krásné, v karavanu, ve Strašnicích. Voda, plyn – všecko k dispozici. Je to opravdu dost slušné bydlení. Mám tři kluky,
takže se mám co ohánět. Jeden studuje VŠ ekonomickou.
Pracuji už tak moc, že nemám nějaký volný čas, ani koníčky.
Prostě ty mé děťátka mi nedávají moc možnost se sám sobě
nějak věnovat, ale kdybych mohl, tak bych asi fotografoval,
jeden čas jsem se tomu věnoval i profesionálně, a nebo bych
chodil do kina a na koncerty. Ale dnes to opravdu nejde,
protože prodávám.
Někdy mně na lidech štve, když si mě vůbec nevšímají, ani mne
nevnímají a chovají se dost namyšleně. Ale udržuji si nadhled.
A myslím vždycky na to, že mě hodně lidí má rádo.
Jsem rád, že můžu prodávat, protože přece jen v mých 54
letech a s mým invalidním stavem (v důsledku autohavárie),
bych asi jinou práci podle svých představ nenašel.
Na Novém Prostoru se mi líbí ta atmosféra lidí, kteří se
Novému Prostoru věnují, pracuje se tady příjemně. Ale
trošku bych změnil samotný časopis. Když se na to podívám
z profesionálního hlediska, přece jen tady prodávám 7
let, chtělo by to více témat, které lidi opravdu zajímají
– léčitelství nebo křížovka. Ale nechci si stěžovat, já
budu prodávat dál.
Co můžu říci, kdykoli mi nebylo dobře tak mi pomohli
dobří lidé. Je fakt, že se člověk musí spoléhat sám na
sebe, ale i lidé, kteří patří mezi mé zákazníky, mi stále
pomáhají a já je mám rád.
INZERCE A VZKAZY
Potřebuji košile, 39/40 z nějakého teplejšího
materiálu a taky boty bych potřeboval zimní,
č.9. Nemám telefon, ani email, můžou mě
zastihnout každý den na náměstí Míru nebo
nechat vzkaz na výdejně v Řeznické ulici.
Děkuji. Milan z Náměstí Míru
Já bych chtěl lidem vzkázat ať se usmívají
a ať jsou hodní, hlavně ti, kteří cestují přes
Holešovické nádraží. Karel z Holešovického
nádraží
26
Bohdana, Strossmayerovo náměstí
Moc bych potřebovala nějakou levnou přenosnou televizi. Kvůli pohádkám, já je ráda
poslouchám. Děkuji, Bohdanka, 736791696
nebo 736416228
Hledám bydlení. Pro mě a pro psa. Jakékoli.
Ivanka, 723112652
Uvítala bych starší sedačku, nejlépe rozkládací,
větší (asi pro čtyři lidi).
Moc děkuji. Květa z Florence, 731017734
Sehnal jsem si nové bydlení a potřeboval bych
nějaké nádobí, pračku a ženu. Pračka může být
stará, z nádobí uvítám cokoli (hrnce, talíře,
příbory) a žena nejlépe blondýnka do 45 let,
která ovládá domácí práce a je citlivá. Boris,
774574727
Já přeji všem lidem, kteří si u mě kupují
časopis, hodně zdraví, blahobytu ani tak
ne, protože ten je většinou na nic, když to
zdraví chybí, takže hodně zdravíčka. Jarda
z Mírovského náměstí
Uličníci tvoří
Totalitní
Jde malá holčička po ulici a zpívá si:
Nemám ráda tuhle vládu
zdražili mi čokoládu
mamince kafíčko
dědečkovi rumíček
tatínkovi autíčko
a kdopak to vymyslel?
No, přece Gustíček
Bohdanka, Strossmayerovo náměstí
Já píšu velmi ráda a dlouho. Poezii píšu asi
pět let a mám ráda rýmy a témata o zvířatech a lidech. Jsem slepá takže si básničky
nemůžu zapisovat, ale pamatuji si je dobře.
Manželovi je vždycky odpřednáším a on mě
pochválí a řekne, že mám básnické střevo.
Nejvíce se mi líbí Seifert a Šrámek.
Kočka
Kočko kočko kočkatá,
kde máš svoje koťata?
Drápky pyšně tasila
a pak zhurta pravila:
To vám říkat nebudu
a šla krmit na půdu.
Na léto
Vlnky a vlny
okolo tebe
rybník je plný
modrého nebe
mám ráda léto
z bílých pěn
vodičko teto
dobrý den
Na zimu
Snížek přikryl celou zem
už v září pálí mráz
Teplo je nám u kamen
zima přišla zas
Vánoce zas přišly k nám
radujeme se z nich
těšíme se k maminkám
zima, zpěv a sníh
Anketa
Jaká byla vaše nejkrásnější oslava?
Vladimíra, Roztyly
Tak to je už hodně dlouho. Já poslední dobou
ani nevím, co jsou to svátky, zapomínám i na
svoje narozeniny, ale vzpomínám si na jedny,
to byly moje 40. narozeniny, které jsem oslavila
se svým mužem a dostala jsem od něho růže
a to bylo hodně krásné.
Karel, Holešovické nádraží
Hodně hezká oslava byla pro mě o minulých
Vánocích, které jsem trávil u synovce. On má
teď malou holčičku, vlastně moji „praneteř“.
A zjistil jsem, že Vánoce jsou vždycky s těmi
dětmi o něco krásnější.
Jarda, Mírovské náměstí
Oslava je pro mě asi něco jiného než pro ostatní
lidi, protože já nepiju. Takže pro mě je oslavou
to, když mám volno a nic nemusím dělat a na
nic nemusím šahat a mám klid. Takhle já slavím
bez alkoholu.
Ivanka, Dejvická
Oslava? Nějaká krásná oslava? To si ani nepamatuji. Vzhledem k situaci ani nemám náladu
o tom uvažovat. A budoucí oslavy, které mě
čekají se budou odvíjet pouze od toho jestli na
tom budu lépe nebo stejně. Bydlím na Hlavním
nádraží a tam se moc oslavovat nedá.
…jsem přišla na výběrové řízení do jednoho
nejmenovaného velkoobchodu, kde hledali prodejce nejmenovaných sušenek. Byla jsem si jista,
že dané výběrové řízení zvládnu hravě, neboť jsem
expertka na sušenky. Znejistila jsem až ve chvíli,
kdy 25 jiných uchazečů o stejnou pracovní pozici
jako já si začalo obouvat kolečkové brusle. Asi
jsem tuto podrobnost v požadavcích na prodejce
sušenek přehlédla. Začala jsem couvat směrem
k východu. Zastavila mě postarší paní s velkými
ňadry a strčila mi do ruky brusle a plyšový kostým
s oranžovým zobákem.
Oblékla jsem se a obula. Už při obouvaní jsem
pocítila obrovské problémy s udržením rovnováhy, a proto jsem se držela raději stranou zatímco
25 lidí předvádělo s veškerou elegancí své bruslařské umění přihlížejícímu řediteli velkoobchodu.
Po chvíli ke mně přistoupila opět postraší paní
a postrčila mne, neboli jinak řečeno, pomohla
mi s odrazem. Byla dosti silná, takže odraz způsobil, že jsem předjela všechny ostatní uchazeče
o zaměstnání. Z této jízdy si pamatuji ředitele, kte-
rý na mě ukazoval prstem a nadšeně zařval: Tahle
jede dobře. Taky jsem se během své cesty ujistila,
že náraz do plechovek s broskvemi a mandarinkami
není až tak bolestný a není ani schopen zastavit
dobře rozjetého bruslaře. Uprostřed obchodu
byla paleta a na ní akce s pneumatikami. Pokusila jsem se o skok. Zdařil se, ale byl nízký. V jízdě
jsem pokračovala s třemi pneumatikami v náručí.
Vjela jsem do skladu, kde jsem se zastavila o ranní
směnu asi 15ti dosti vypracovaných skladníků.
Mezi nimi se najednou objevila opět neznámá
prsatá postarší paní, otočila mě a vystrčila plnou
parou zpět. Ředitel obchodní společnosti mě viděl
jak vyjíždím ze skladu s několika pneumatikami
a nadšeně zvolal: Je báječná. Tu bereme.
A tak jsem dostala pracovní místo a za odměnu
jsem celé letní prázdniny mohla pracovat jako
plyšová slepice na kolečkových bruslích v jednom
nejmenovaném obchodě (absolutně se nepozastavuji nad tím, že kdykoli bylo venku 30 stupňů
tak ve slepici bylo o deset stupňů více, to je, jak
sami uznáte, proti tomu všemu úplná maličkost).
Eva Bořutová
Stalo se, že…
Nedávno mi jeden náš prodejce vyprávěl o svých
zkušenostech se zaměstnáním, a pak se na mne
znechuceně podíval a povzdychl si, že je vlastně
zbytečné, aby mi to vyprávěl, protože já jsem
mladá a spokojená a stejně nic nepochopím. Tak
jsem mu na oplátku já povyprávěla tento krásný
příběh s plyšovou slepicí. Když jsem skončila,
viděla jsem v jeho očích obrovský obdiv a úctu
k mé osobě, byl to typ úcty, kterou máme k filmovým hrdinům, kteří po letecké havárii pouze
v ponožkách přelezou celé Himaláje a promrzlí
na kost dorazí do indiánské vesnice, kde je zabalí
do bizoních kůží. Takhle se na mě ten prodejce
koukal, protože pochopil, že trávit dva měsíce
ve slepici vede k pochopení všech bolestí, které
přináší jakékoli zaměstnání.
27
Autor: Ivo Bystřičan
Chráněné dílny opět v roce nula
Vyrostl na záhoně vedle užitečných plodin i plevel? Vezme se sekačka a záhon posekáme
celý! Právě taková neprozíravá zahradnická strategie ohrozila existenci chráněných
dílen – podniků, které zaměstnávají zdravotně postižené. Dávají jim práci, umožňují
jim být více soběstační, seberealizovat se a osobně se rozvíjet.
V posledních letech v ČR vznikla chráněných dílen řada, mnohé několikanásobně
zvýšily kapacitu. Vše díky štědré podpoře
státu. Bohužel se našli i prostí ziskuchtivci,
schopní pobírat příspěvky, a přitom reálně
nezaměstnávat jedinou postiženou osobu.
Letošní vládní reforma veřejných f inancí
měla tento stav vyřešit. Jenže plošné snížení
státní podpory platné od ledna 2008 výrazně
postihne i poctivé dílny. Mnohé budou muset
omezit počet postižených zaměstnanců,
zastavit rozběhnuté projekty, někter ým
hrozí i zánik.
Nevidomí, lidé s mentálním nebo zdravotním postižením, sociálně vyloučení. Výrobní
družstvo Karko, které ve třech chráněných
dílnách v severních Čechách zaměstnává 280
takových zdravotně postižených, je jedním
z těch, kter ých se připravovaná úprava
zákona dotýká nejvíce. V této společnosti,
která se věnuje výrobě dřevěných výrobků,
opravě elektrických přístrojů a dalším činnostem, tvoří zdravotně postižení přibližně
80 % zaměstnanců. Zatímco doposud díky
zákonu o zaměstnanosti z roku 2004 mohli
na každého těžce postiženého získat státní
příspěvek až třináct tisíc korun, nyní to bude
kvůli systému paušálních plateb jen cca devět
tisíc. „Je to pro nás nepřijatelné. V současnosti hledáme možnosti, jak tuto situaci řešit.
Pomoci by mohla i projednávaná novela zákona
o zaměstnanosti, ale ta začne platit nejdříve
v dubnu,“ říká Vilma Huspeková, předsedkyně představenstva Karka. Do té doby to
však vypadá na ohrožení existence: „Přijdou
tak o čtyři miliony ročně. Pokud neseženou
nějaký grant nebo sponzora, mohou to vydržet
maximálně dva roky,“ odhaduje místopředseda Asociace zaměstnavatelů zdravotně
postižených Karel Rychtář. Ze zhruba stovky
podniků, které jeho organizace sdružuje, je
v přímém ohrožení třetina.
Jak na záhonu vyrašil plevel?
Dílny, def inované zákonem jako podniky, jejichž zaměstnance t voř í minimálně
z poloviny zdravotně postižení, zaznamenaly v posledních letech v tuzemsku značný
28
rozmach. Proč? Přispěl k tomu novelizovaný
zákon, který firmám s více než 25 pracovníky
př ikazuje zaměstnat nejméně 4 procenta
postižených. Ti se mohou z tohoto závazku „v yplat it “ poplatkem státu nebo t ím,
že nakoupí určitý podíl zboží nebo služeb
právě od chráněných dílen. A zde je jádro
problému. Zákon tot iž přesně neurčoval,
zda výrobky a služby nakoupené komerční
f irmou od chráněné dílny musí bý t př ímo
jejím produktem, nebo zda se může jednat
o pouhou „přefakturaci“. Někteř í podnikatelé přišli na to, že když chráněná f irma
nakoupí jakékoli zboží, které následně prodá
s pot vrzením o nákupu z chráněné dílny,
nepřestává být chráněnou dílnou. Tím má
nárok na f inanční podporu od státu na své
postižené zaměstnance, i když reálně žádné
nemá. Jako problematické se také ukázalo
to, že státní podpora nebyla přímo vázána
na platy zaměstnanců: „Ty peníze byly velice
často používány na zcela jiné účely než na
mzdy pro zdravotně postižené. Podle zákona
totiž nebylo třeba vykazovat, na jaký účel byly
použity,“ vysvětluje Jana Majerová z Ministerst va práce a sociálních věcí. Úřad sice
žádnou analýzu zneužívání prostředků zpracovanou nemá, ale argumentuje prostými
čísly. V roce 2004 bylo vyplaceno na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením
649 milionů korun, odhad pro rok 2007 se
blíží částce tři a čtvrt miliardy.
Všechny zainteresované strany se shodují,
že se současným systém bylo třeba něco
udělat. Administrativní zásah, kdy procentuální částku vypočítávanou z průměrné
mzdy v ČR nahradí paušální příspěvek (6 000,a 9 000,- podle závažnosti postižení) a nutnost prokázat skutečné mzdové náklady však
provozovatelé skutečně funkčních chráněných dílen důrazně odmítají: „Důsledkem rozhodnutí učiněného v ‚Evropském roce rovných
příležitostí’ budou tendence ukončit zaměstnání většiny postižených lidí, jejichž výkon
nepokryje alespoň minimální osobní náklady.
Finanční dopady na většinu zodpovědných
zaměstnavatelů OZP budou kruté,“ burcuje
společné prohlášení Asociace zaměstnava-
telů zdravotně postižených a Svazu českých
a moravských výrobních družstev. „Kvůli
snížení podpory pro zaměstnávání postižených
a zpřísnění podmínek pro jejich poskytování
mohou jen v Libereckém kraji přijít o pracovní místo stovky lidí,“ varuje Milan Černík
z 1. Integračního centra v České Lípě.
Nejsou to jen „fabriky
pro postižené“
Mnohé z dílen se snaží nespoléhat jen na
dotace. Hledají cestu, jak se prosadit na trhu
práce, přizpůsobují svůj sortiment poptávce.
Samy se snaží hledat odběratele a pokud to
finanční situace dovolí, vylepšují svoji situaci nákupem nové technologie. V ideálním
případě se jim daří svými příjmy alespoň
pokr ýt náklady, v řadě případů dokážou
být i ziskové. Navíc tím, že chráněné dílny
dávají práci postiženým, šetří státní kase
prostředky na jejich další finanční podporu
(dávky nezaměstnaným apod.).
Celá věc má vedle ekonomického i další, podstatnější rozměr. Zákon a jeho nová úprava jej
bohužel opomíjí. Dílny představují prostředí,
kde mohou lidé s postižením najít pochopení, osobní naplnění a třeba i smysl života.
Práce, kterou zde dostanou, je prostředkem
integrace do normální společnosti, možností
seberealizace. Součástí projektů chráněných
dílen jsou často i různé tranzitní programy
či rekvalif ikační kurzy, které žijí právě ze
státních příspěvků. I zde se manévrovací
prostor výrazně sníží: „Peníze lze získat
z jiných zdrojů, zažádat ministerstvo práce
nebo čerpat prostředky z evropských fondů,“
tvrdí Jana Marková z MPSV. Mezi provozovateli chráněných dílen ale vládne obrovská
nejistota. Jako holt nastává tehdy, když se
přestane rozlišovat mezi žádoucí rostlinou
TENTO PROJEKT JE
a plevelem.
SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM
FONDEM EU A STÁTNÍM
ROZPOýTEM ýESKÉ
REPUBLIKY
www.socialni-ekonomika.cz
TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A
STÁTNÍM ROZPOýTEM ýESKÉ REPUBLIKY
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: SVÁTKY | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | ~ | REFERÁT
Johann Wolfgang von Goethe: Když člověk na světě již nějakou tu chvíli viděl, jak se nejmoudřejší věci hatí a největší absurdnost často dovádí
k šťastnému cíli, rozmyslí si chtít někomu radit. Vlastně je to od toho, … (tajenka).
29
SMS a emaily
Ze čtenářských příspěvků
PAPADRIVER
Mýtická představa z dětství.
Zná to každý a přec je vždycky
jiná. Já díky středně-silně věřící
babičce ( jakmile je v kostele
zima, odchází) tajně snil o svezení ve slavném papamobilu.
Sedmdesát sedm let vatikánských mercedesů je pro automobilového nadšence neskutečně
lákavou garáží… A stejně tak
nedostupnou. Sny jsou ale od
toho, aby se plnily, ne?
Jest tedy pátého prosince, slaví
Jitka, práce slušně ubíhá a já
se připravuji na svou večerní
úlohu.
Chudák Máňa. Je špinavá až
za ušima a vlastně ani umytá
by díky zelenomodré metalíze neoplývala běloskvoucí
čistotou terénního médi G, ve
kterém kolega vozí Benedikta.
Usedám však, zapínám rádio
a hnán sebevědomým zvukem
japonského dvoulitru vyjíždím
na dnešní rito.
Bílá paní, kněz a zvířátko
O pár minut a kilometrů dál mám
svatou trojici naloženou. Působivé mimikry blyštivého alobalu
na Pápově berle dají vzniknout
originální ochranné kleci uvnitř
vozu; pocit bezpečí prostoupí
všechny z nás.
V čem ale tkví podstata správného papamobilu? Je jí samotná
služba Pápovi, spící terénní
schopnosti, hříšný výkon, nebo
snad palcový pancíř? Co z toho
by mohla má Mazda splňovat?
Pravda, máloco. Však ten nejdůležitější znak svatých vozů
má i ten můj z Hirošimy.
Symbol svátosti
Šíbr mizí ve střeše, větrná
clonka letí vzhůru a hned za ní
následuje můj večerní svěřenec – Markus I., dočasný Pápa
řádu Mikulášského pražského.
Neskutečná dávka centimetrů
podpořená poctivou svatou
čepicí v mžiku působí jako brzdný padák přistávajícího Su-27.
Což se nakonec hodí na další
červené – ono nové zimní gumy
a ABS jsou věc jedna, vztyčený
Mikuláš druhá.
Míjíme další a další pražské ulice. Stejně jako jeho vatikánský
protějšek cestou na Svatopetrské náměstí zdraví své věřící,
tak i můj Pápa kyne na kolemjedoucí a jdoucí. Ti překvapivě
nevycházejí z úžasu. Nevím,
zda-li to způsobila bělostná
barva průsvitného šatstva, či
moudrost slov, kterých se jim
z úst prorokových dostávalo,
ale s každou další křižovatkou
(a že jsme těch červených chytli)
jsem se víc a víc bál, aby při vší
té duchovní blaženosti nezapomněli řídit a hlavně ti za mnou
jedoucí brzdit.
Nic se však nemá přehánět
a mrzké počasí umocněné svižnou devadesátkou zažene i nejzarputilejšího věrozvěsta. Pápa
mizí v teple vozu a já si konečně
můžu oddychnout. Vyhnul jsem
se všem kulkám, zamilovaným
jeptiškám, roztomilým chlapečkům a na čas dorazil do kýžené
destinace.
Sen dosněn. Áméénééí.
Ladislav Veselý
z Holandska, Jindra
Ach boze, vytahla jsem v praci
NP 293 a prave se kacim smichy
u ulicnicke definice krasy.
Dokonala slova. Zdravim Evu
B. Ze bych na stara kolena sla
studovat Skvoreckeho literarni
akademii? :D No a potkala jsem
v brnenskem podchodu u TESCA
strasne mileho pana, vratil mi
par set ve dvacetikorunach
a hezky jsme si popovidali. Tak
vas zdravim a preju hezke Vanoce dopredu, vam i prodejcum...
Jana z Brna
S panem Janem Cibulkou se
primlouvam za levnejsi NP i za
cenu nejake aspon trochu inteligentni reklamy. Znacnou cast
kupujicich tvori totiz duchodci!
Jitka
Dobry den. kazdy den vidam
vaseho pracovnika ve stanici metra i.p.pavlova.jmeno
neznam, ma delsi vlasy. chtela
bych timto vzkazat,ze se mi
velmi libi jeho zpusob prodeje.
diky vasemu casopisu jsem se
rozhodla pro dobrou vec,jako
je podporit nadaci UNICEF.
libi se mi,ze pisete uprimne
veci, ktere vsak obycejni lide
jako my nezmenime.take moc
ocenuji vasi pomoc socialne
slabsim lidem.mnoho uspechu
a krasne svatky vanocni, preje
slecna diana.
MAILY
SMS
Vas casopis ma vybornou uroven,
jedina pripominka je, ze dobry
prodavac proda spoustu casaku
detem, ktere poslou rodice a ty
deti nenajdou v obsahu nic
pro sebe. Kdyby mi bylo 7 tak
me to trochu nastve. Prodavac
Vážená redakce,
dovolte mi vyslovit Vám uznání a pochvalu za obsah NP, ve
kterém jste se věnovali Polsku.
Myslím, že se jednalo o velmi
objektivní a nezaujatý pohled
na našeho severního souseda.
Skutečně mě až do této chvíle
nenapadlo, jak málo o této zemi
víme. Přestože se v Polsku vyskytuji poměrně často, Vaše články
mi do jisté míry otevřely oči. Ještě jednou díky za velmi kvalitní
materiál. Těším se na další téma.
Mirek Esterka
Dobrý den,
už delší dobu Vám chci napsat,
jsem zaměstnanec Domu Matky
Terezy v Hradci Králové, mám
na starosti asi 2 roky distribuci
časopisu NP, mám pocit, že ambice výtvarníka na přední stranu
časopisu - titulní obálku - jsou
často v rozporu se zkušenostmi s prodejností. Jednodušeji řečeno
- obálka s Rumcajsem a podobně
laděné obálky vzbuzovaly zájem
o koupi, naproti tomu obálky
typu Hákový kříž, Švejk na kříži,
ošklivé postavy viz 289 - škola
života a podobně ironicky či
negativně laděné obálky vzbuzující odpor, strach, nasrání,
a pod.negativní reakce ať je to
myšleno kdovíjak smysluplně,
jdou velmi lopotně prodat, navíc
jsou bezdomovci vystaveni
nadávkám, v případě protinacistických obálek i fyzickému
napadení ze strany opilých přívrženců tohokterého hnutí. Moc
se přimlouvám za přihlédnutí
těchto skutečností při výběru
obálek, někdy je mi prodejců
skutečně líto, někdy mám vztek,
a myslím, že po některém typu
obálek jsme přišli o část příznivců, kteří si časopis do té
doby kupovali. Vždyť ambicí
výtvarníka by měl být i spokojený zákazník a prodejce a ne
jen ukojený filosofický postoj
umělce, který je v podstatě vždy
jen jeho subjektivní záležitostí,
což je ve výsledku ne tak prospěšné pro věc samu.
S pozdravem,
Petr Macl
sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]
30
zveme vás k nám do divadla ve 45. sezoně
www.divadloviola.cz
viola_inzerce_A3.indd 1
9/20/07 11:34:56 PM
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctdeníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová,
redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan korektury: Zuzana Josková,
grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok
(koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]),
Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297
([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5,
503 41, Petr Mancl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]),
Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642
([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]),
Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum.
cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Supported by A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Veřejná sbírka NP skončila k 1. 9.
a bude následně obnovena.
Číslo účtu: 1061013598/5500
Pour Féliciter 2008
Ji Hlava.
Organizátor Mezinárodního
festivalu dokumentárních filmů.
Nový provozovatel
Bio Oko.
V kinosálu vám nabízíme jak
distribuční filmy, tak filmy
klubového charakteru.
Dokumentární projekce, festivalové ozvěny, premiéry. Psům
a nápojům vstup povolen.
Na galerii se každý druhý
čtvrtek v měsíci otevírá
„Poetické oko“ - večer volné
verbální performance. Jinak je
prostor novým domovem pro
vaše obrazy a fotografie.
www.biooko.net
Fr. Křížka 15, Praha 7
V novém cafébaru na vás
čeká bohatý nápojový lístek
a milá obsluha.
Otevíráme od dvou.

zde - Nový Prostor

Transkript

Podobné dokumenty

Elsa Aids Trojjediný prst

písničky-kurz

MČR družstev mladších žáků