Svodka č. 17

ÚVODNÍK
Vážení studenti a čtenáři Svodky,
dovolte, abych vás na stránkách našeho časopisu slavnostně uvítal do
nového školního roku a projevil zároveň naše společné přání, aby byl
minimálně právě tak úspěšný jako
ten minulý.
S novým školním rokem přišli také
někteří noví studenti a žáci, které
bych rád tímto uvítal.
Obměnil se rovněž i redakční tým
Svodky. Věřím, že se nám bude
naše společná práce dařit a předáme našim čtenářům mnoho zajímavých článků a postřehů.
A teď to nejdůležitější: Byli bychom
moc rádi, kdybyste se především
Vy, milí studenti a žáci Svobodné
chebské školy, více zapojovali do
dění kolem časopisu. Posílejte nám
prosím své návrhy, články, ukázky
své tvořivosti atd. Na tomto totiž
celé naše snažení stojí.
Adresa
pro
doručování:
[email protected]. Je možné
také osobně kontaktovat jednotlivé
členy organizačního týmu a domluvit se s nimi na spolupráci.
Děkujeme za Váš zájem.
za redakci Svodky
Mgr. Martin Flaška
Redakce:
Mgr. Martin Flaška
Jan Bureš
Aneta Nebeská
Jan Gavlas
Matěj Šnajdr
A je to tady, Jindra je v čudu a můj
pověstný orientační smysl, který mi
umožní zabloudit ve vlastním domě,
mě opět nezklamal. Nervózně pobíhám po pralese a neomylně se vracím na místo mé bažinové story. „No
výborně“. Nervozita není na místě, a
tak se vydávám po téměř neviditelné
stezce a zanedlouho jsem u vstupu do
areálu, kde postává spokojená Jindra.
Zaujímám postoj zvědavého cestovatele a můj výraz jasně říká „Kdybys
tak neběžela, mohlas vidět, to co já.“
V duchu jsem však rád, že zůstanu
ušetřen hodnocení mého bažinového
extenpore.
Na zpáteční cestě do Puerto Morelos
neodolám a u pouličního krámku,
který je opravdu hygienickým skvostem, si dávám takos. Jindra odmítá a
mumlá něco o tom, že peníze za očkování proti žloutence, nebudou alespoň
vyhozenou investicí.V Puerto Morelos
si domlouvám potápění na druhém
největším korálovém útesu na světě.
Jednou z velmi příjemných vlastností
mexických podnikatelů je bezproblémovost, a tak se těším na zítřek. Jindra
my ještě pokládá potměšilou otázku,
jestli vím, co je maňana, ale mé nadšení to nijak nemůže zchladit.
Nazítří v domluvených deset hodin
nervózně přešlapuji na místě a v jedenáct přichází úplně cizí člověk, který
mne, jak doufám, zve na ponor. Neumím španělsky, opodál stojící Jindra
se jen potutelně usmívá a já odcházím
s malým, přitloustlým a upovídaným
Mexikáncem. Nastupujeme na loď
a Jose, alespoň doufám, že to je jeho
jméno, mne odváží na člunu směrem
k rifu. Mluvím anglicky, Jose španělsky a celkem dobře si cestou poklábosíme. Zpovzdálí sice musíme působit
dojmem námořních signalizátorů a já
mám obavy, že jestli se Jose brzy nechopí kormidla a nepřestane posunkovat, začneme ponor dříve, než jsme
měli v plánu. Všechno dobře končí a
současně začíná. Ještě dnes se spokojeně usmívám, když si vzpomenu, jak
jsem měl, díky maňana, ponor sám
pro sebe.
Nakonec jsem šťasten i za to, že jsem si
popálil nohu o žahavý korál. Vždycky,
když uvidím jizvu, vzpomenu si, jak
byl Karibik krásný.
J. a J. Papežovi
Povzbuzen vařící sprchou a Jindrou,
opouštím náš pokojík a vydáváme
se po frekventované silnici k místní
největší atrakci, do blízkého deštného pralesa. Jindra kráčí svižně přede
mnou a auta se jí mistrně vyhýbají. Po
chvíli raději volíme bezpečnější cestu
po trnité krajnici, přeci jen jsme tu
první den a na úraz nenastal ještě ten
pravý čas. Začínám sakrovat, i když
vím, že to Jindru vždycky naštve. Co
se dá dělat, trn vražený v chodidle je
důvodem k menšímu záchvatu zloby
a ještě ke všemu se to musí stát právě
mně.
Tento pocit nespravedlnosti se mě
zmocňuje vždy při nějaké nehodě a
bývá pro mě více traumatizujícím prvkem, než nehoda sama. Rozptýlení
nacházím až v deštném pralese. Jindra, asi aby mě nemusela poslouchat,
je už hodný kus cesty přede mnou a
já mám obavy, že se mi v lese ztratí.
Přirozeně, že obavy mám především
o ni. Volám na ni ve snaze zpomalit
její chůzi, abych jí mohl uchránit nebezpečí, která na mladou dámu v divokém pralese mohou číhat, ale vše je
marné. Les je vlhký a probouzí ve mně
představy značně prosluněné prádelny. Jako bych cítil mýdlovou pěnu,
která voněla ve staré prádelně našeho
panelového domu. Do reality mě vpravuje až na cestě sedící leguán, který mě
se zaujetím pozoruje a v jeho očích se
zračí pobavení nad tím, jaké figurky
tu dnes potkává. Dlouhým jazykem si
přejíždí přes oko, snad aby se ujistil, že
to co vidí je opravdu z reálného světa.
Přejíždím se pohledem a ujišťuji se, že
můj zevnějšek je celkem v pořádku.
Evropská měřítka však pro leguána
nejsou mírou upravenosti a pobaveně
vrtě chvostem, odchází do křoví. Na
druhou stranu podle mých měřítek
také nebyl žádný elegán.
Tištěný průvodce sliboval krokodýly
a opice, a tak se cítím trochu ošizen.
Nemohu pochopit, proč v průvodci
obvykle uvádí, co všechno byste mohli
za určité konstelace hvězd v příslušné
lokalitě vidět. Velryby, lvi, tygři, opice
a vše, co může měnit svá stanoviště,
by nemělo mít napříště v průvodcích
své místo, tyto informace se totiž stávají zdrojem zklamání. Pro našeho
průvodce to naštěstí neplatí, a tak se
za chvíli těším pohledem na opice, a
to až do chvíle, kdy s očima upřenýma do korun stromů se až po pás propadám do bažiny. Oko do této chvíle
přilepené k hledáčku kamery vlhne a
pohříchu to není dojetím. Ve snaze vybřednout z bažiny a přitom nepoškodit drahý přístroj, svedu soukromou
a naštěstí vítěznou bitvu s žabincem v
okruhu asi třiceti metrů. Krokodýli tu
zcela jistě nejsou, kdyby tu v okolí pěti
mil byl alespoň jeden, není možné, že
bych jej nepřilákal. A tak vybřednu z
bahna špinavý, ale nepoškozen.
POPRVÉ DO ŠKOLY
Skončily prázdniny. V pondělí
1. 9. 2014 konečně začal nový
školní rok.
a společně jsme symbolickým
pokřikem „HURÁ“ přivolali veselý
a úspěšný školní rok.
Prvňáčky čekal jejich velký den,
start školní docházky. Na naší
školu nastoupilo s úsměvem do
dvou prvních tříd 20 žáčků, které
je povedou paní učitelky Mgr.
Havlíčková a Bc. Račáková. Poprvé
si prohlédli svoji novou třídu
„Všem prvňáčkům přeji, aby se jim
ve škole líbilo, a rodičům trpělivost
a snahu naslouchat, vždyť dnes
prožívají svůj velký den,“ uvítala
je paní ředitelka Ing. Lenka
Malkovská.
TIP NA VÝLET
(NEJEN LETNÍ)
Ing. Jindřich Papež
Cyklostezka z Aše do Che- Vystupujeme na první zastávbu po německé straně přes ce v nejzápadnějším městečku
Wunsiedel nebo Schirding Čech, vracíme se po hlavní
Léto je cyklistům nakloněno a
slunečné počasí přímo vybízí
k osedlání dvoukolových ořů
a užít si třeba jen na jeden den
vítr, mouchy, pražící slunce a
nádobu na vodu, jejíž objem
jakoby se horkým vzduchem
srazil. Možná by se zdálo, že
za těmito zážitky musíme vážit cestu přinejmenším do jižní Itálie, ale pravdou je, že na
nás čekají přímo za humny.
cestě k vjezdu do města a pak
už jen šlápneme do pedálů a
necháme se unášet krásnou
cyklostezkou směrem na Selb.
Cyklostezka se pyšní názvem
Brückenradweg a ti bystřejší z
nás už po chvíli pochopí proč.
Stará železniční trať, která
místy kopíruje obchodní a vojenskou stezku z osmého století, nás neomylně vede krásnou krajinou s malebnými
městečky po mostech k WunZakoupíte jízdenku do Aše, a siedlu. Abych byl přesný, dnes
pokud se na vás štěstí zazubí, to již není trať - byla přetransnajdete ve vlaku místo i pro formována na cyklostezku.
kolo. Na nás se usmálo, ale
bylo to jen díky velké dávce Jsme rozhodnuti absolvovat
dobromyslnosti zaměstnanců celý okruh Cheb- WunsiedelČD. Trocha kodrcání a než po Cheb, který měří něco kolem
páté přeneseme své kolo, jsme 85km, ale nakonec se díky
na místě.
horku vzdáváme a mezi Thiersteinem, jenž založil snad již
je, naše srdce klesají: „Já ti říkal, neber
ty Hamé párky,“ stačím ještě hlesnout.
Opálená tvář se na nás dobrácky obrátí a usmívající se ústa praví: „Do you
now, what is it cervesa?“ Odpovídám,
že to je španělsky pivo. Razítko pleskne
o pas a stáváme se žádoucí pro Mexiko
na devadesát dní. Nechceme zůstat v
Cancúnu, který rozhodně není typickým Mexickým městem a odjíždíme
do Puerto Morelos, což je rybářská vesnička na pobřeží Karibiku, vzdálená
asi 20 km od Cancúnu. Vzhledem k
tomu, že už se únavou sotva motáme,
bereme zavděk malou místnůstkou v
místním hotýlku, připomínající trošku celu v Alkatrazu.
Puerto Morelos
Vesnička, do které se vyplatí odjet, pokud nechcete trávit volný čas na plážích
Amerického Cancúnu, ještě nedávno
sloužila jako přístav pro lodě směřující
na Cozumel. Dnes je centrem potápění
na druhém největším rifu světa. Za taxík z Cancúnu do Puerto Morelos sice
zaplatíte čtyřicet dolarů, ale tato investice se vám zcela jistě vyplatí. Ceny
jsou v Puerto Morelos jistě o polovinu
nižší a přátelské prostředí malého města vás jistě nadchne. Většina hotelů je
soustředěna podél pláže, ale levnější
ubytování si můžete snadno zamluvit i
ve vnitřní části města. Pokud vás omrzí
koupání na krásné poloprázdné pláži,
či potápění v průzračné vodě, může-
te se ze skupinou Maya Echos vydat
za zdejší komunitou Májů do blízkých
vesniček, kde se žije tradičním životem,
nebo se společností Goyo´s Jungle Adventures na výlet do deštného pralesa.
Velmi pěkná je také procházka Jardín
Botanico dr.Alfredo Barrera, kde kromě běžných pralesních rostlin můžete
zhlédnout flóru rostoucí na území státu
Quintana Roo.
Karibské mañana
Ježíši Kriste, probouzíme se v sedm
ráno. Ne že bychom nebyli čilí, ale jsme
totálně zmateni časovým posunem.
Vstávej, nebo si to neužijem, zní mi
v uších. Startuji rovnou do televize v
nohách postele. Ještě že kaktusy rostou
až před domem. Ale než si uvědomím,
že nejsem doma v ložnici, utržím ještě
několik ran od potměšilých předmětů.
Vzhledem k situaci oceňuji, že máme
na pokoji sprchu a tato, jak se zdá disponuje i teplou vodou. Doufám, že se
rychle proberu. Lehce spařený oceňuji
v zápětí Mexickou specialitku, která
má zřejmě tříbit rozum zastřený spánkem. Kohoutky s teplou a studenou
vodou se otáčejí každý jiným směrem.
Já končím spařený a později se v návštěvní knize dočtu, že jedno německé
děvče nemělo za celý pobyt ani jednou
teplou vodu. Nevím, co je praktičtější.
Německá důkladnost jí zřejmě nedovolila otočit kohoutkem nesprávným
směrem.
MEXIKO
CESTOPIS NA POKRAČOVÁNÍ
Letiště
V sedm přistáváme v Mexiko City.
Konečně jsme se dočkali a po dvaceti
letech plánování jsme tady. Nádherné
letiště, velikosti menšího města nás a
dalších deset tisíc cestujících vítá s otevřenou náručí. Obavy z dobrodružné
cesty jsou rozptýleny až do chvíle než
zjistíme že „skvěle“ organizovaná informační služba na tomto letišti nám
poskytuje velmi rozporuplné informace a přestup na letadlo do Cancúnu začíná nabývat na dramatičnosti. Obrazovky se hemží přílety, odlety a to vše
tak propracovaně, že jejich rozluštění
by bylo oříškem i pro šachového velmistra. Vzhledem k tomu, že s námi
žádný neletí, nezbývá nám než se s nabídkou vypořádat sami. Nakonec nezbývá než obrátit se s žádostí o pomoc
k letištnímu personálu. Nutno říci, že z
informací uváděných na obrazovkách
jsou ještě zmatenější než my. Na naše
dotazy odpovídá každý z přítomných
pracovníků velmi ochotně, bohužel
každý jinak. Vzhledem k rozloze letiště
mají celkem neomezenou volbu možností, a tak se vydáváme na samostatný lov, systémem pokus omyl. Když s
ruksaky poběžíme a předm vyřadíme
velmi nepravděpodobné oblasti, máme
reálnou šanci, že letadlo ve zbývajících
třech hodinách najdeme. Na chodbách
J. a J. Papežovi
potkáváme větší množství cestujících
s vyjevenými tvářemi a vzhledem k
tomu, že některým zbývá do odletu
jen pět minut, nejsme schopni některé
z nich předběhnout, i když jejich věk
odhaduji téměř na dvojnásobek našeho. Máme štěstí a na rozdíl od některých vyjevenců nacházíme svoji bránu
celých deset minut před odletem. Letadlo připomíná stáj dostihových koní,
až na štamgasty, kteří na nás hledí se
značným despektem. Staří harcovníci
si hoví ve svých sedačkách bez krůpěje
potu a pobaveně usrkávají tequillu. Letadlo je velmi moderní, a kdyby pilot
neměl na palubce nedojedený banán
zabalený v mapě letiště, jeden by řekl,
že není místo pro obavy. Startujeme
velmi pohodově a přistání v Cancúnu
proběhne jako do peřinek, obdiv je na
místě. Pilotovi během letu zřejmě vyhládlo, což dokazuje banánová slupka
na sedačce a mastná skvrna na mapě.
Z letadla musíme vystupovat opatrně,
neboť motory ještě běží, snad proto,
aby technik mohl odhalit, odkud cáká
na plochu nevyhořelý letecký benzín.
Malá modlitbička je na místě. Imigrační úředník se na nás již z dálky usmívá.
Pojímáme podezření, neboť v našich
zeměpisných šířkách by to znamenalo,
„konečně si zpestřím službu“. Pomalu
se blížíme a jak se jeho úsměv rozšiřu-
Karel Veliký při své pouti do
Čech a Thiersheimem, což je
také zajímavá obec, odbočíme
směrem na Schirding. Také
je možno zvolit kopcovitější
trasu po vojenské stezce Karla Velikého přes hrad Hohenberg. Celý okruh se tím zkrátí
na 50 km. Budete-li mít štěstí
jako my, tak i pro vás někdo
kolem lesní cesty do Schirdingu vysází alej hříbků.
Sbíráme houbičky a jsme z
bohulibé činnosti vyrušeni jakýmsi pánem, který se nás ptá,
zda nejsme Češi (Němci nejsou vyhlášení houbaři). Naše
odpověď ho viditelně rozradostní a je přesvědčen, že nás
sem seslalo samo nebe, my si
nejsme úplně jisti, ale nakonec nás přesvědčí. Půjčuji mu
lepení na kolo a společnými
silami opravíme bicykl jeho
synka. Pán pracuje v pivovaře Bernard, a tak až pojedeme
přes Humpolec, máme tam
uschovanou basičku piv. Vracíme se tedy domů s plným
košíkem hub a plnou hlavou
dojmů, obojí je jen k radosti.
Pokud se tedy o prázdninách
budete trošku nudit, vzpomeňte, že hned za humny na
vás čeká příležitost jak dobře
naložit s načatým dnem. Tak
ať se potkáváme a nezapomeneme se na cestě pozdravit,
třeba jen AHOJ.
ANKETA
(NÁBOŽENSTVÍ)
Vybrala jsem si aktuální a velmi
ožehavé, celosvětové téma,
kterým je náboženská tolerance, a to zejména ve vztahu k
současnému dění ve světě, jako
jsou boje v pásmu Gazy, přes
francouzský zákaz zahalování
muslimů, až po kontroverzní uřezávání hlav britských a
amerických novinářů v přímém
přenosu radikálními islamisty v Sýrii. Náboženství se tak
jeví jako častou příčinou sporů
a válek a dopady se projevují
globálně.
Aneta Nebeská
sexta
Oktáva:
„Ne, nesouhlasím. Každý stát
má svojí kulturu a zvyky a
neměly se tyto zvyky tahat do
států jiných.“
„Rozhodně ne. Já osobně nehodlám tolerovat lidi, kteří
kolem mě budou vhodit v oblečení, které prosazuje jejich víru.
Ať si tyto oděv nosí ve svém
státě a netahají je do jiných.“
„Ano, myslím si, že by každý
člověk měl mít takovou míru
Otázka: „Domníváte se, že by
osobní svobody, aby mohl vyměl být umožněn plný výkon
znávat jakoukoliv formu nánáboženských práv lidí i v ostat- boženství v kterékoliv zemi na
ních státech a nikoliv pouze
světě.“
ve státě domovském? (nošení
odlišného oblečení, zahalování, Septima:
stavění mešit, uznávání od„Podle mě je to kontroverzní
lišných náboženských svátků
téma a nedá se vyřešit během
apod.)“
jedné otázky. Vzhledem k tomu,
že je ve většině Evropských zemí
Zde je několik odpovědí od
demokracie, tak se muslimové a
studentů:
lidé s dalšími vyznáními mohou
Většinou jsme ale ještě tak půl
hodiny hráli hry. Spát jsme
chodili cca v půl dvanácté. A
takto to chodilo každý den.
Tento tábor má 4. běhy, já
jsem se zúčastnil 2. běhu a každý z těchto běhů trvá 11 dní.
Poslední den zazněly závěrečné koncerty, které se konaly
v sobotu. Následně si pro mě
přišla hostitelská rodina, se
kterou jsem odjížděl z tábora
k nim domů, kde jsem strávil
dalších pět dní. Tato rodina
mě brala na různé výlety, a
jednou jsme se byli koupat i
u Michiganského jezera. Moc
jsem si to s nimi užil. Po pěti
dnech jsme se rozloučili a dopravili mě na letiště, které bylo
vzdálené cca 5 minut od jejich
domu. Letadlo mi letělo v půl
čtvrté a v Chicagu jsem byl ve
čtyři. Tam opět byly tři hodiny volna, a tak jsem se prošel
po tomto obrovském letišti. V
půl osmé jsem odlétal zpět do
Evropy, tentokrát do Mnichova, což trvalo asi devět hodin.
Když jsem přiletěl do Mnichova, nezbývalo mi moc času
na přestup. A tak jsem šel rovnou na odpovídající gate, ze
kterého jsem letěl směr Praha
- Ruzyně, kde už na mě čekali
rodiče v hlavní hale. Už jsem
se nemohl dočkat, až je zase
uvidím.
No a tímto končí mé vyprávění o výletu na hudební
tábor do USA. Ještě bych rád
dodal, že se mi tam velice líbilo a že bych to doporučil
každému muzikantovi nebo
výtvarníkovi.
na obhlídku tábora, ale pouze
té části, kam mohli kluci. Bydleli jsme v tzv. units, kde se
nacházelo vždy 6 chatek. Celý
tábor se skládal z 18 units, 12
dívčích a 6 chlapeckých. V
každé chatce bydlelo 12 studentů a 2 vedoucí. Celý tábor
obývalo přesně 1410 studentů
a 540 vedoucích. Z Evropy nás
tam bylo 25, z čehož z Německa pocházelo 15 studentů, z
Francie 9 studentů. Já jediný
zástupce České republiky. Tábor byl rozdělen na dvě části,
takže kluci a holky se mohli
potkávat pouze na zkouškách.
Druhý den to všechno začalo. Budíček v 5,45 hodin, ale
z postele se mohlo až v šest
hodin. Do tři čtvrtě na sedm
hygiena. V 6,50 odchod na
snídani. Hala, ve které se snídalo, obědvalo a večeřelo, byla
obrovská, vešlo se tam všech
2000 lidí. Po snídani následovaly zkoušky orchestrů,
přičemž každý účastník hrál
v jiném. Celkem fungovalo
5 orchestrů. Já jsem měl tu
čest hrát v druhém nejlepším orchestru. Abychom se
dostali do nějakého z těchto orchestrů, museli jsme při
příjezdu projít zkouškou. Někteří se věnovali i zaměřením
jako např. zpěvu, divadlu, hře
na klavír či výtvarnému oboru. Po zkouškách jsme měli
sekce, volno a potom následoval oběd. Po obědě každý šel
na volitelný obor, který trval
jednu hodinu. Já jsem si vybral dirigování. Každý měl
na výběr z 30 možností volitelného oboru. Po volitelném
oboru následovala odpolední
zkouška orchestrů. Po zkouškách jsme měli hodinu volno a následovala večeře. Jídla
nestála za moc, ono vařit pro
2000 lidí asi není brnkačka.
Po večeři následoval koncert.
Chodili jsme do takové obrovské mušle o kapacitě 5000
lidí. Když skončil koncert,
následoval návrat do chatek,
hygiena a v 11 hodin večerka.
nárokovat svobodné vyznávání víry pod rouškou hrozby
utlačování, jak se může zdát.
Ovšem myslím, že kdyby nebyly dnešní konflikty, nikdo by si
muslimů nevšímal. Podle mě,
pokud chtějí praktikovat své
náboženství, mají zůstat ve své
zemi, i když několik ústupků se
v Čechách i jiných zemích EU
udělalo.“
Sexta:
„Ne. Každý má právo vyznávat
náboženství, jaké chce, ale nesmí tím omezovat ostatní, nebo
porušovat stanovené zákony
daného státu. Pokud mu zákony
nevyhovují nebo neumožňují
plné vykonávání jeho náboženství, může se odstěhovat jinam.“
„Absolutní nesouhlas. Jak se
do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Myslím, že pokud se lidem s určitým vyznáním nelíbí pravidla
a kultura určitého státu, měli by
zůstat ve svém státě, kde jim to
vyhovuje. Jsme ale demokratický stát, tak myslím, že ústupek,
jako nošení šátků by nevadil.
Avšak nesmí ničím zasahovat
do systému.“
Kvinta:
„Ne, myslím, že hodně lidí by s
tím nesouhlasilo a následně by
se bouřili a vraždili se navzájem.
Svět by se zničil mnohem rychleji, než za současného stavu.“
Učitelé:
„Na jednu stranu by měli mít
všichni náboženskou svobodu,
ale na druhé straně je plný výkon náboženských práv mimo
domovský stát dosti obtížný.
Co se islámu týká, měli by, dle
mého názoru, jeho stoupenci
žít na jednom území a neovlivňovat ostatní lidi. Se stavbou
mešit na našem území je spojeno mnoho problémů. Dál by
měla být dána svoboda dívkám
a ženám, aby mohly studovat,
aby nemusely chodit zahalené,
a aby si mohly samy vybírat své
partnery. Určitě by se k tomuto
tématu dalo napsat hodně, ale
doufám, že Vám alespoň toto
stručné info postačí.“
DNY VĚDY A TECHNIKY
Druhý týden v měsíci září byl, tedy
alespoň v městě Plzni, ve znamení
vědy a techniky. Celých šest dní
tam totiž probíhala interaktivní výstava, kterou již po deváté pořádala Západočeská univerzita v Plzni
spolu se statutárním městem Plzní
a Plzeňského kraje. Tento festival
probíhal v prostorách ZČU a zároveň v ulicích města.
dií a další. Například strojní fakulta
ve svých stáncích ukazovala stavebnice a další pomůcky sloužící ke
vzdělávání budoucích konstruktérů. Každý stánek nabízel něco zajímavého, co jinde jen tak neuvidíte,
například roboty, vzducholoď nebo
také 3D tiskárnu.
Někdy kolem dvanácté hodiny
jsme se vydali do budovy školy, kde
Naše škola se na tento festival vědy jsme shlédli chemické pokusy. Po
se spoustou experimentů, které jen chemických pokusech jsme se natak neuvidíte, jela podívat. Výprava jedli a šli jsme se podívat na zbytek
pod vedením p. uč. Papeže, p. uč. stanovišť.
Veselé a p. uč. Kobrlové začala v pátek ráno na chebském nádraží. Od- Všechny stánky jsem projít nestihtamtud jsme jeli vlakem do Plzně. nul, ale studenti na stanovištích
Když jsme přijeli, vydali jsme se měli na každou otázku odpověď a
na náměstí, kolem kterého se celá vše vám podrobně vysvětlili. Akce
výstava odehrávala. Po skupinkách byla podobná našemu projektojsme se vydali do ulic prohlédnout vému dnu, samozřejmě ve větším
si jednotlivé stánky.
měřítku. Mě nejvíce zaujaly stánky
s tématy, jak se stát neviditelným
Mnoho stánků ukazovalo fyzikální a jak kreslit do vzduchu pomonebo chemické jevy, ale to nebylo cí displeje. Bohužel počasí nebylo
vše. Každá fakulta ZČU tam měla nejlepší. Celý den pršelo. Ale to názastoupení. To znamená, že vedle vštěvníky ani moc neodrazovalo.
stánků s fyzikou a chemií jsme zde
mohli navštívit stánky ekonomické
fakulty, fakulty zdravotnických stu-
BLUE LAKE FINE
ARTS CAMP
Hudební tábor v USA
Před dvěma lety jsem začal
navštěvovat Český hudební
tábor mládeže zde v České Republice v Horním Jelení. Když
jsem byl na tomto táboře podruhé, položil mi pan ředitel
otázku, jestli bych nechtěl letět na hudební tábor do Ameriky. Tak jsem si to rozmyslel,
poradil s rodiči a přihlásil se.
Poté, co skončil tento český tábor, nám asi tak po dvou měsících začal pan ředitel posílat
různé informace a přihlášky
do Blue Lake. Postupně jsme
tyto přihlášky vyplňovali a
posílali je do Ameriky. Přes
zimu jsme vyřizovali různá
víza a povolení ke vstupu do
USA. Když se blížil březen,
začali jsme vyřizovat letenku, protože 8. července byl
termín mého odletu. Poté, co
jsme sehnali letenku, jsme už
pouze dodělávali různé drob-
Tadeáš Šorejs
kvarta
né záležitosti. Jak již bylo řečeno, 8. července nadešel čas
odletu z pražského letiště. Byl
jsem druhým Čechem, co tento tábor navštívil, a také jediným Čechem, který tam tento
rok byl. Odlet se uskutečnil v
6 hodin a 10 minut s mezipřistáním ve Frankfurtu, odkud
jsme v 10 hodin odlétali Boeingem 747 do Chicaga. Tento
let trval 8 hodin. Když přiletělo letadlo do Chicaga, pocítil jsem trochu únavu vlivem
šestihodinového posunu času.
Na letišti jsem musel projít
přes celníky a jít si pro kufr a
následně přejít na jiný terminál, odkud mi odlétalo další
letadlo, tentokrát do města
kde se nachází náš hudební tábor. Po 33 minutách přilétáme
do Muskegonu v Michiganu,
kde na mě čekají pracovníci z
tábora. Po příjezdu do tábora jsem se ubytoval a vydal se