DOMÁCE NÁSILIE – NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE

Transkript

Bratislavská vysoká škola práva
fakulta práva
DOMÁCE NÁSILIE –
NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA
V EURÓPE
Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie
konanej v dňoch 15. – 16. októbra 2007
DOMESTIC VIOLENCE –
NEW PRACTICE AND LEGISLATION IN EUROPE
Sponzori BVŠP:
Bratislava 2008
DOMÁCE NÁSILIE – NOVÁ
PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE
DOMESTIC VIOLENCE – NEW
PRACTICE AND LEGISLATION IN EUROPE
Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej
v dňoch 15. – 16. októbra 2007
Collection of Presentations, the International Conference
in Bratislava October 15 - 16, 2007
2008
Recenzenti: prof. JUDr. Jaroslav Ivor, CSc., Bratislavská vysoká škola práva
JUDr. František Púry, Nejvyšší soud České republiky
právnické učebné texty
DOMESTIC VIOLENCE – NEW PRACTICE AND LEGISLATION IN EUROPE
Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15. – 16. októbra 2007
Collection of Presentations, the International Conference in Bratislava October 15 - 16, 2007
Zostavil: doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD.
Organizátori
Organizers
Bratislava School of Law
Slovenská Nadácia Silvie Gašparovičovej Slovak Foundation of Silvia Gašparovičová
Vzdelanie a zdravie pre všetkých
Education and Health for Everybody
Pomoc obetiam násilia
Victim Support Slovakia
Bílý kruh bezpečí ČR
Victim Support of the Czech Republic
február 2008
Technické spracovanie a tlač:
Vydavateľ:
Poradca podnikateľa, spol. s r. o.
© Bratislavská vysoká škola práva, 2008
ISBN 978-80-88-931-96-6
Jazykovo upravené.
2
Obsah
Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
Príhovor Ivana Gašparoviča, prezidenta Slovenskej republiky. . . . . . . . . . . . . .
7
1. Marta Bujňáková
Prístup Policajného zboru k riešeniu problematiky domáceho násilia . . . . . . . . . . . . .
9
2. Ludmila Čirtková
Příčiny, formy a projevy domácího násilí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Ohrožené osoby (včetně dětí) , typologie, priority intervence . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
Avizované zločiny, pronásledování a domácí násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
5. Tomáš Durdík
Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí – úloha policie,
justice a intervenčních center. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
6. Jaroslav Fenyk
Některé postupy v boji proti domácímu násilí v USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
7. Birgitt Haller
Desať rokov ochrany pred domácim násilím v Rakúsku
– zhodnotenie rakúskej právnej úpravy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
8. Barbara Jauk
Rakúsky federálny zákona na ochranu pred domácim násilím
– fakty o zákone a skúsenosti zo štajerského intervenčného centra . . . . . . . . . . . . . . 58
9. Jaroslav Klátik
Právne a kriminologické aspekty domáceho násilia. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
10. Alexandra Kotrecová
Ochrana obetí domáceho násilia inštitútmi občianskeho práva. . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
11. Barbara Michalek
Zákon proti sledovaniu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
12. Karel Netík
K osobnosti pachatele partnerského násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
13. Daria Netíková
Program terapie partnerských agresorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
14. Michaela Štefunková, Danka Knápková
Domáce násilie a výskumy obetí kriminality. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
15. Drahomír Ševčík
Činnost intervenčních center v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
3
16. Ladislav Vajzer
Postupy vo vyšetrovaní, eliminujúce sekundárnu viktimizáciu obete domáceho násilia . .
17. Petra Vitoušová
Nová praxe v České republice - aktuální údaje a poznatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Odhad rizika, metoda SARA DN v praxi České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
19. Jozef Záhora
Vývoj právnej úpravy postihujúce domáce násilie na Slovensku . . . . . . . . . . . . . . . . .
20. Závery a odporúčania z konferencie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
4
107
110
113
116
123
Contents
Contents . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
Speech Ivan Gašparovič, of the President of the Slovak Republic. . . . . . . . . . .
7
1. Marta Bujňáková
Methodology of the Police of the SR – Problem Solving on Domestic Violence . . . . . . .
9
Sources, Forms and Demonstrations of Domestic Violence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
People in Danger incl. Children, Typology, Priorities of Intervention. . . . . . . . . . . . . . 20
Advised Crimes, Stalking and Domestic Violence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
5. Tomáš Durdík
New Legislation in Czech Republic – Mission of Police,
Justice and Interventional Centres. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
6. Jaroslav Fenyk
Some Methods in Combating Domestic Violence in USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
7. Birgitt Haller
10 Years of Protection against Domestic Violence in Austria
– Evaluations of the Austrian Law . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
8. Barbara Jauk
The Austrian Federal Act on the Protection against Domestic Violence
– Facts about Law and Experiences of the Styrian Intervention Centre . . . . . . . . . . . . 58
9. Jaroslav Klátik
Legal and Criminological Aspects of Domestic Violence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
10. Alexandra Kotrecová
Protection Victims of Domestic Violence by Means of Civil Law . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
11. Barbara Michalek
The Anti-Stalking Act. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
12. Karel Netík
Personality of Offender Partner’s Violence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
13. Daria Netíková
Programme of Therapy Partners’ Aggressors. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
14. Michaela Štefunková, Danka Knapková
Domestic Violence and Victimisation Surveys . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
15. Drahomír Ševčík
Activities of Intervention Centres in Czech Republic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
5
DOMESTIC VIOLENCE – NEW PRACTICE AND LEGISLATION IN EUROPE
16. Ladislav Vajzer
Techniques of Investigation Eliminating Secondary Victimization
of Domestic Violence Injured Party . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
New Practice in Czech Republic – Actual Data and Know-How . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Risk Assessment, Method SARA DV in Czech Republic Practice. . . . . . . . . . . . . . . . .
19. Jozef Záhora
Development Legal Tools Eliminating Domestic Violence in Slovakia. . . . . . . . . . . . . .
20. Conclusions and Recommendations of Conference . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6
107
110
113
116
123
Príhovor Ivana Gašparoviča, prezidenta Slovenskej republiky
Speech Ivan Gašparovič, of the President of the Slovak Republic
7
8
Prístup Policajného zboru k riešeniu problematiky domáceho násilia
Methodology of the Police of the SR
– Problem Solving on Domestic Violence
Pplk. Mgr. Marta Bujňáková
Prezídium Policajného zboru, Bratislava
Polícia sa denne stretáva s prípadmi, ktoré sa označujú spoločným názvom
domáce násilie.
Aj keď Trestný zákon takýto trestný čin nepozná, orgány činné v trestnom konaní po novele Trestného zákona, Trestného poriadku, a iných zákonov majú legislatívnu možnosť postihovať protizákonné konanie, ktoré sa deje v rodinách,
účinnejšie, ako to bolo v minulosti. Sú trestné činy, v ktorých skutkových podstatách je definované protiprávne konanie voči blízkym osobám a zvereným osobám, odohrávajúce sa v domácnostiach a v rodinách.
Bolo prijaté úplne nové znenie skutkovej podstaty trestného činu týranie blízkej osoby a zverenej osoby. Reagovalo na nedostatočnú úpravu trestného činu
týrania blízkej osoby a zverenej osoby, ktorá, hoci bola zavedená v roku 1999,
iba čiastočne spĺňala požiadavky na ochranu detí, elimináciu násilia a účinné potrestanie páchateľov podľa európskych štandardov.
Zaviedli sa kvalifikované skutkové podstaty, ktoré implementujú najnovšie
poznatky odborníkov aj medzinárodné záväzky. Bola upravená definícia blízkej
osoby, podľa ktorej je možno postihnúť veľký okruh činov násilia páchaného v rodinách, a tak ochrániť obete tohto násilia a odsúdiť páchateľov. Boli sprísnené
tresty za páchanie násilia na osobách blízkych a zverených pri trestných činoch týrania blízkej osoby a zverenej osoby, vydierania, znásilnenia, sexuálneho násilia,
sexuálneho zneužívania.
V minulosti bola polícia frustrovaná pri riešení mnohých násilných skutkov
v rodinách, pretože poškodená osoba musela dať súhlas s trestným stíhaním páchateľa a počas trestného konania mala právo súhlas vziať späť. Teraz polícia
koná zo zákona a súhlas poškodeného na stíhanie nie je potrebný.
Policajný zbor chce profesionálne pristupovať k riešeniu prípadov domáceho násilia. Sú to však prípady, ktoré patria k najťažším a ich vyriešenie v prospech
obetí predpokladá širokú spoluprácu s ďalšími odborníkmi – lekármi, učiteľmi,
psychológmi, občianskymi združeniami a inými, ktorí pri výkone svojho povolania
zistia známky domáceho násilia. Od všetkých – aj od príbuzných, susedov aj náhodných svedkov – závisí, či predídeme ešte väčšiemu zlu a dokážeme konať
v súlade so zákonom a v záujme obetí.
9
1.
Je veľmi dôležité, aby policajti na regionálnej úrovni mali možnosť úzko spolupracovať s organizáciami poskytujúcimi pomoc obetiam, odbormi sociálnych
vecí a rodiny, zdravotníkmi, školami, aby sa pomohlo rodinám problémy vyriešiť
skôr, ako prerastú do trestného činu. Je dôležité, aby existovali na regionálnej
úrovni inštitúcie, ktoré zorientujú samotné obete v ich právach a možnostiach
a pomôžu im nájsť odvahu prerušiť bludný kruh násilia.
Je dôležité, aby policajti vedeli účinne, profesionálne a v súlade so zákonom
riešiť prípady domáceho násilia. Pre policajtov vydal kolektív autorov v rámci projektu ALTERNA Metodiku postupu polície v prípadoch domáceho násilia.
Táto príručka má za cieľ pomôcť policajtom prvého kontaktu pri riešení prípadov
domáceho násilia.
Každý prípad je jedinečný a špecifický a vyžaduje si od zasahujúceho policajta vysokú odbornosť, asertivitu i empatiu. Policajt však už nie je sám, je veľa inštitúcií a občianskych združení, s ktorými môže spolupracovať, a tak pomôcť všetkým zainteresovaným. Preto súčasťou príručky je i adresár inštitúcií, ktoré poskytujú poradenstvo, ale i inštitúcií poskytujúcich služby obetiam násilia.
Príručka približuje zasahujúcim policajtom domáce násilie, okolnosti, za
ktorých k nemu dochádza, jeho formy. Definuje protiprávne konanie páchateľa,
ktoré môže mať podobu priestupku proti verejnému poriadku či občianskemu
spolunažívaniu, ale môže prerásť aj do závažnejších podôb trestnoprávneho charakteru, napríklad násilia proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi, nebezpečného vyhrážania, znásilnenia, sexuálneho násilia či sexuálneho zneužívania,
a najmä do týrania blízkej osoby a zverenej osoby.
Aby policajti lepšie pochopili situáciu obetí domáceho násilia, ich vnímanie
reality, z príručky sa dozvedia o zmenách v psychike obete pod vplyvom domáceho násilia, o tom, ako obeť stráca schopnosť pomôcť si sama.
Je tu presne definovaná úloha polície, ktorá má právomoci vyplývajúce jej zo
zákona na ukončenie násilného správania páchateľa.
Sú tu odporúčania pre políciu, ako postupovať od prijatia oznámenia a počas
služobného zákroku. Sú tu upozornenia na „detaily“, na ktoré sa neraz zabúdalo
– na vlastnú bezpečnosť, na bezpečnosť pre obete, medzi ktorými môžu byť aj
deti, ale aj na česť, vážnosť a dôstojnosť osoby, proti ktorej smeruje konkrétny
služobný zákrok.
Najmä v prostredí, v ktorom „každý každého pozná“ je dôležité, aby policajti
vystupovali profesionálne a nestranne. V príručke je zdôraznené, že vždy musia
vstupovať do konfliktu ako tretia strana, musia zabezpečiť spoluprácu rovnako
s oboma stranami konfliktu a zhromaždiť informácie potrebné pre vyriešenie prípadu.
Príručka obsahuje veľa cenných rád ako postupovať, keď prídu na miesto,
keď dvere ostanú zatvorené, alebo keď ich otvorí násilník a presviedča policajtov,
že sa nič nedeje. Je tam upozornenie na skutočnosti, ktoré nikdy nesmie policajt
podceniť. Ide o prípady, ak je zjavné, že pred príchodom policajta došlo medzi
násilníkom a obeťou k incidentu, ale obeť nechce alebo nemôže túto skutočnosť
10
potvrdiť. Policajt musí zvážiť, či boli naplnené zákonné podmienky na zaistenie násilníka a ak neboli, mal by ho dôrazne upozorniť, za akých okolností môže byť zaistený a že ak bude polícia privolaná opätovne, bude policajt nútený situáciu riešiť účinnejšie. Obeti môže pomôcť i tým, že nechá v schránke, ale ešte lepšie
u susedov, informácie a telefónne čísla na dôležité organizácie poskytujúce pomoc obetiam, prípadne informáciu o právach a povinnostiach poškodeného
v trestnom konaní aj s kontaktom na príslušné oddelenie PZ.
Policajti v minulosti pri zákroku nevenovali dostatočnú pozornosť deťom,
pretože deti zvyčajne nie sú hlavnou obeťou ani páchateľom násilia. Ako ukázal
prípad v Tušiciach, útočník je násilný aj voči nim, a ak sa vyhráža zabitím detí, keď
si myslí, že partnerka ich chce opustiť, môže túto hrozbu vykonať. Deti sú preto
tiež vo veľkom nebezpečenstve. Policajt vždy musí zistiť, či sú v dome okrem obete a páchateľa aj deti a presvedčiť sa, či nemajú zranenia a nie sú v nebezpečenstve.
Metodika poskytuje policajtom informácie, ako viesť rozhovor s útočníkom
i obeťou pri získavaní informácií o konflikte, ale aj pri ďalšej komunikácii pri dokumentovaní skutku. Je snahou polície, aby sa vytvorili optimálne podmienky na to,
aby obeť mohla hovoriť otvorenejšie a na druhej strane, aby sa zabránilo stranám
konfliktu vzájomne sa napádať, či akokoľvek ovplyvňovať vyjadrenia druhého.
V príručke sú upozornenia na chyby, ktorých sa dopúšťajú policajti – spochybňovanie vyjadrení obete, obviňovanie, odsudzovanie jej konania či rozhodnutia. Sú tu odporúčania, čo môže policajt pre obeť urobiť – poskytnúť jej informácie o ďalších možnostiach, o tom, čo ju čaká, ak sa rozhodne podať trestné
oznámenie, ale môže vyjadriť i svoj postoj k násiliu ako k spoločensky neprípustnému konaniu, ktoré je potrebné riešiť.
Pri rozhovore s podozrivým mu nesmie policajt dávať dôvod myslieť si, že
súhlasí s jeho tvrdeniami, ktorými vysvetľuje svoje konanie, ale je nutné trvať na
faktoch o tom, čo sa stalo. Chýb sa policajti dopúšťajú najmä pri rozhovore s násilníkom, ktorého policajt pozná. Je nevyhnutné zachovať si služobný odstup, pri
rozhovore vykať a vyžadovať vykanie a úctu, ktorá policajtovi prináleží ako verejnému činiteľovi.
Tvorcovia príručky sa usilovali poskytnúť policajtom sumu informácií, rád,
postupov pri riešení prípadov domáceho násilia tak, aby dokázali účinne a v súlade so zákonom a spoločenskou situáciou pomôcť zlepšiť situáciu obetiam domáceho násilia a potrestať páchateľov tejto trestnej činnosti. Od nás všetkých – profesionálov, ktorí prichádzajú s obeťami do kontaktu pri dokumentovaní, vyšetrovaní a stíhaní trestných činov – policajtov, vyšetrovateľov, prokurátorov, sudcov,
ale i ďalších odborníkov a širokej verejnosti závisí, či dokážeme upozorniť kompetentné inštitúcie a spoločne eliminovať túto trestnú činnosť a pomôcť tým, ktorí to
potrebujú.
11
1.
Domáce násilie – štatistický prehľad za rok 2005
Skutok
Celkom
Obete muži
Obete ženy
Páchatelia
V
Na
V
Na
Manž. Druh Rodič Dieťa Súr. St.
Vnuk
byte verejnosti byte verejnosti
rodič
Vražda
106
18
43
12
20
7
4
4
5
0
0
0
Ublíženie
na zdraví
3901
293
2652
300
531
175
40
39
56
49
0
1
Násilie proti jed.
a skup.
3923
331
790 1375
1000
952 172
192
373 139
2
7
Vydieranie
1230
63
725
111
278
43
13
10
22
7
0
2
Týranie bl.
a zv. osoby
694
55
22
325
156
279
33
58
65
1
0
1
Poruš. osob.
slob.
370
92
70
111
68
3
3
0
3
1
0
1
Znásilnenie
200
0
0
81
119
30
6
11
1
5
1
0
Sex. násilie
85
3
13
20
44
4
1
4
0
2
0
2
Domáce násilie – štatistický prehľad za rok 2006
Skutok
Celkom
Obete muži
Obete ženy
Páchatelia
V
Na
V
Na
Manž. Druh Rodič Dieťa Súr. St. Vnuk
rodič
Vražda
89
26
41
10
5
7
0
2
4
3
0
0
Ublíženie
na zdraví
3283
231
2183
280
437
133
29
30
40
48
0
1
Násilie proti jed.
a skup.
96
229
612 1036
738
699 148
127
261
106
4
9
Vydieranie
1107
62
622
119
247
43
23
9
24
5
0
1
Týranie bl.
a zv. osoby
609
40
18
348
105
216
35
55
46
5
0
0
Poruš. osob.
slob.
128
9
33
24
56
7
5
4
1
0
0
0
Znásilnenie
174
0
0
76
98
18
6
5
1
1
0
0
Sex. násilie
109
6
21
21
58
3
1
0
0
0
0
0
12
Domáce násilie – štatistický prehľad za 1. polrok 2007
Skutok
Celkom
Obete muži
Obete ženy
Páchatelia
V
Na
V
Na
Manž. Druh Rodič Dieťa Súr. St.
Vnuk
rodič
Vražda
48
8
21
7
9
7
2
3
2
1
0
0
Ublíženie
na zdraví
1685
126
1160
124
200
36
14
14
25
23
0
1
Násilie proti jed.
a skup.
1501
135
320
545
354
338
64
56
118
58
1
7
Vydieranie
573
20
342
54
126
18
10
3
11
6
0
3
Týranie bl.
a zv. osoby
293
16
19
154
68
93
15
16
14
2
0
1
Poruš. osob.
slob.
82
2
28
11
33
6
3
0
1
0
0
0
Znásilnenie
94
0
0
42
52
8
1
2
0
1
0
0
Sex. násilie
55
2
11
8
33
1
0
0
0
1
0
0
13
1.
Sources, Forms and Demonstrations of
Domestic Violence
Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc.
Domácí násilí (dále také jen DN) je definováno jako opakované, dlouhodobé
a zpravidla eskalující násilí fyzického, psychického, sexuálního, sociálního a ekonomického rázu, které vytváří jednoznačně asymetrický vztah a vede ke stabilním
rozdělení rolí na násilnou a ohroženou osobu. V tomto příspěvku se pokusím shrnout aktuální poznatky ke třem klíčovým tématům DN:
l
Co víme o příčinách DN?
l
Jaké formy DN rozlišujeme?
l
Jaké jsou projevy DN?
DN žije v teorii i praxi zhruba 35 let. V době vzniku problému, t. j. v 80-tých letech dvacátého století, bylo DN vnímáno jako násilí uvnitř rodin anebo intimních
vztahů, kterého se dopouštějí partneři (muži) na ženách. Tomu odpovídaly i dobové názory na příčiny tohoto jevu. Dnes se definice domácího násilí v bodě
„ohrožené osoby“ rozšířila. Je všeobecně akceptováno, že DN může v roli oběti
postihnout muže, děti a také seniory. Toto rozšíření kategorií ohrožených
osob se přímo promítá do diskuzí o příčinách domácího násilí. Je např. zřejmé, že
transgenerační týrání seniorů v rodinách bude mít své specifické a dílem odlišné
příčiny, které se neuplatňují u klasického partnerského násilí. Dát jednoduchou
odpověď na otázku, co je příčinou DN, je tudíž obtížné. Je evidentní, že DN je
komplexní jev, který je sycen různými příčinami.
Přesto se v praxi setkáváme s jednoduchými tvrzeními. Uvedu ilustrativně
3 mýty o kauzalitě DN:
1. mýtus: Příčinou DN je „špatná“ reakce oběti na počátky násilí. Lapidárně řečeno DN existuje proto, že si to oběť nechá líbit. Z odborného hlediska
je tato úvaha mírně řečeno polemická, přenáší totiž příčinu na oběť, která není
schopná si s DN poradit. Teoretické, praktické i morální důsledky této pozice jsou
bez nadsázky katastrofální.
2. mýtus: Příčinou DN je tolerance či lépe řečeno nulová reakce společnosti. I toto tvrzení je chybné. Facilitující okolnost je zaměňována za příčinu. Odpovědnost je z násilné osoby přenášena na společnost.
14
Příčiny, formy a projevy domácího násilí
3. mýtus: Příčinou DN je kopírování agresivních vzorců z původní rodiny.
Ano, v konkrétních případech tomu tak může být. Ale pak dlužíme odpověď na
otázku: „kde se vzalo DN v původní rodině?“
Bylo by možné uvést řadu dalších zjednodušujících tvrzení o příčinách DN,
jako např. alkoholizace násilné osoby, její nezaměstnanost, konflikty v partnerském vztahu. Ačkoliv jde o významné faktory, ovlivňují pouze projevy DN, t. j. dobu
vzniku, startéry jednotlivých incidentů, jejich četnost.
Jaké jsou tedy příčiny DN? Jak je objasňována kauzalita DN v současných
koncepcích?
Na tomto místě je nutné rozlišit akademickou a praktickou perspektivu pohledu. Stručně k diskusi o příčinách DN na akademické půdě.
V roce 2004 uveřejnili Donileen R. Loseke, Richard G. Gelles a Mary M. Cavanaugh publikaci s názvem Current Controversies on Family Violence. Její
značná část je věnována právě příčinám DN. Publikace dobře vystihuje fakt, že
příčiny DN patří i po 35 letech výzkumů a legislativních změn v praxi ke kontroverzním tématům. V současnosti spolu soupeří tři vyhraněné přístupy: psychologický,
feministický a sociologický. Psychologický přístup (např. D. G. Dutton
a M. Bodnarchuck) vnímá DN jako problém individuálního muže. Za příčiny DN
jsou považovány různé poruchy osobnosti a její psychopatologie. Feministky
(např. K. A. Yllö) naopak zdůrazňují rodové (generové) nerovnosti jako příčiny DN.
Z jejich dílny pochází i známá teorie „kola moci a kontroly“, která je dnes přijímána
obecně i mimo vazby na feministické pozice. V sociologickém přístupu (např.
D. R. Loseke) je kladen důraz na analýzu postavení a fungování rodiny v současné
společnosti. Proměny rodiny, ochrana soukromí a také tlaky, kterým partnerské
soužití čelí, jsou hodnoceny jako zdroje DN.
Není divu, že každá ze tří velkých teorií příčin DN čelí kritice a má svou důvodnou opozici. Širokospektrální výklady, reprezentované sociologickým a feministickým přístupem, mají např. problém vysvětlit incidenci DN. Většina mužů (80 %)
není násilná, 12 % tvoří občasní zneuživatelé a pouze 8 % mužů spadá do kategorie chronických domácích násilníků.1 Feministický přístup je navíc konfrontován
s problémem, zda násilí žen na mužích má jiné příčiny než domácí násilí v klasickém gardu.
Ani psychologický přístup není bez polemiky. Je mu vytýkána přílišná psychopatologizace problematiky (t. j. příčin DN). Experti oponují, že nerozlišuje
zdravotní a sociální normu. U některých pachatelů DN se totiž skutečně vyskytují
poruchy osobnosti ve smyslu psychopatologie (personality disorders), ale mnoho domácích násilníků nespadá do psychiatrických diagnóz. Na psychopatologii
založené typologie (známá je např. bipolární typologie Duttona rozlišující instrumentální neboli kontrolované a impulzivní domácí násilníky) tak nepostihují celé
spektrum pachatelů. Kritizován je i fakt, že psychologické výzkumy se týkají mužů,
neexistují srovnávací výzkumy o ženách jako pachatelkách DN.
1) LOSEKE, D. R. – GELLES, R. J. – CAVANAUGH, M. M.: Current controversies of domestic
violence. UK: Sage Pulications, 2004, s. 38.
15
2.
Posoudit generální přínos tří velkých koncepcí o příčinách DN je obtížné.
Kam máme vlastně vrhnout nejsilnější investice k potírání domácího násilí? Mnoho
expertů i laiků preferuje psychologickou perspektivu, protože nabízí jednoduché
řešení, t. j. individuální terapii. Feministický i sociologický přístup atakují normy,
kulturní standardy atp. Ty měnit je v praxi obtížnější.
Pokud shrneme diskusi o příčinách DN, dospíváme momentálně k následujícímu závěru. Z pohledu praxe je užitečné vycházet z integrujícího modelu, který
kombinuje akademické teorie o příčinách DN. Takový model sice rezignuje na
přísně kauzální přístup, protože směšuje příčiny, zdroje i facilitující okolnosti, ale
zato dobře postihuje všechny faktory, které se na vzniku DN podílejí. Integrující
model identifikuje 4 roviny kauzálních činitelů DN:
l
makrosystémové faktory (společenské normy, předsudky atp. související
s DN, reakce společnosti na DN),
l
exosystémové faktory (postavení a problémy rodin, reakce institucí na DN),
l
mikrosystémové faktory (moc a kontrola uvnitř rodin, typy interakce),
l
individuální (ontogenetické, psychologické) faktory hlavních aktérů DN.
V konkrétním živém případě může být váha těchto faktorů různá. S DN se například můžeme setkat i v rodinách, které jsou materiálně velmi dobře situovány
a nečelí tudíž žádným vážným stresům (t. j. faktory na exosystémové úrovni odpadají). Pro praxi tedy platí, že při řešení jednotlivých případů je nutné zjišťovat kauzální souvislosti velmi pečlivě, chceme-li stopnout DN, ochránit ohrožené osoby
a poskytnout všem zúčastněným účinnou pomoc.
K druhé a třetí otázce: formy a projevy domácího násilí
Základní formy DN jsou notoricky známy. Stručně je připomenu:
l
fyzické násilí (zanechává zpravidla viditelné stopy ve formě tělesných poranění),
l
psychické, též emocionální násilí (označované též jako neviditelné násilí),
l
sexuální násilí (od omezování osobní svobody až po znásilňování v partnerském vztahu),
l
sociální násilí (t. j. kontrola a omezování sociálních kontaktů, sociální izolování oběti),
l
ekonomické násilí (odejímání finančních prostředků, přinucení oběti k tomu, aby násilníka finančně zajišťovala).
Původně se výzkumy zaměřovaly na zjištění četnosti těchto základních forem
a jejich kombinací. Získané výstupy byly opakovaně prezentovány v literatuře
16
(viz např. výzkum STEMu pro BKB a Philips Morris v ČR z roku 2001 a replika
z roku 2006).2
Výčet jednotlivých forem DN lze dnes považovat za ukončený. Současně je
třeba zdůraznit, že formy domácího násilí patří ke klíčovým poznatkům teorie
o DN. Dobrá znalost uvedených forem je totiž klíčová pro všechny, kdo díky své
profesi přichází do kontaktu s DN. Zjistit a přesně popsat formy DN by měli umět
policisté a další orgány činné v trewstním řízení stejně jako pracovníci z oblasti sociálních služeb. Identifikace forem domácího násilí v živém případě poskytuje jasný obraz o chování násilné osoby. Veškeré další kroky policie, justice i poradenské sítě a terapeutických středisek pro oběti i pachatele se musí odvíjet právě od
zjištěných informací o tom, jak se domácí násilí v daném vztahu projevuje. Konec
konců i zákonná opatření k ochraně oběti, jako je institut vykázání, jsou přímo odvislá od zmapování forem a projevů domácího násilí.
V posledních zhruba 5 letech se ve výzkumech DN objevuje nová tendence.
Aktuální studie usilují o komplexnější přístup tím, že se snaží postihnout celistvé
vzorce (podoby) DN. Vedle vyjmenovaných forem proto přihlížejí i k četnosti jednotlivých incidentů a také k jejich intenzitě (t. j. stupni závažnosti z hlediska následků
pro oběť) a dále k vývoji DN na časové ose. Výsledkem jsou klasifikace vzorců či
typů DN. Vzniká tak diferencovanější, plastičtější obraz DN. Ten umožňuje také
lépe diferencovat strategie intervence směřující k obětem i pachatelům DN. V tomto příspěvku nabídnu pro ilustraci tři pokusy o klasifikaci různých variant DN.
Výzkumy pracující s kriteriem četnosti a intenzity jednotlivých incidentů poukazují na existenci 3 základních typů (vzorců) domácího násilí:
1.
DN založené na ojedinělých incidentech s malou intenzitou,
2.
DN založené na incidentech se střední četností i intenzitou,
3.
DN založené na incidentech s vysokou četností i intenzitou.
S vysokou rozvodovostí (76 %) se setkáváme pochopitelně u třetího vzorce.
Právě u těchto podob DN je závažný i následující problém týkající se úpravy vztahů
násilného partnera (otce) s dětmi po rozvodu manželství.
Sofistikovanější klasifikaci opřenou o empirický výzkum nabídla finská autorka M. Piispa. Přihlížela i k délce trvání DN a rozlišila 4 nejčastější varianty:
l
Episode in the past (DN představuje epizodu, uzavřenou kapitolu partnerského soužití),
2) Téže Straus, M. A. – Gelles, R. J. Physical violence in American families: Risk factors and
adaption to violence. New Brunswick : Transaction, 1990; Tjaden, P. – Thoennes, N. Prevalence and consequences of male-to-female and female-to-male partner violence as measured by the
National Violence Against Women Survey. Violence Against Women, 2000, č. 6, s. 142-162;
Van Dijk, T. et al.: A National Study of the nature, Size and Effects of Domestic Violence in the Netherlands. European Journal on Criminal Policy and Research, 1998, roč.6, č.1, s. 7-35.
17
2.
l
Mental tortment (DN je založené na dlouhodobém, ale výlučně psychickém týrání),
l
Short history of violence (DN se koncentruje do občasných krátkých
úseků, následují dlouhá období klidu. Doprovází zejména partnerské
svazky s tradičním pojetí rodiny, kde se žena podřizuje muži.),
l
Partnership terrorism (dlouhodobé, závažné, chronické DN).3
M. P. Johnson a J. M. Leone rozlišují 2 základní typy DN a to podle motivace,
konkrétně podle toho, jakou roli hraje uplatňování moci a kontroly při vzniku DN:
l
Intimate terrorism
U tohoto vzorce je DN nástrojem pro udržování moci a kontroly nad obětí.
Partnerský vztah je silně asymetrický. DN bývá navíc spojeno s despektem a problematickými postoji vůči ženám.
l
Situational či common couple violence
Pod tímto vzorcem se skrývá DN, které je vázáno na probíhající konflikty ve
vztahu. Vyhrocení konfliktu přerůstá do násilných incidentů. Násilí i v tomto případě znamená uplatňování moci a převahy, ale není spojeno s despektem a devalvujícími postoji vůči oběti. Autoři se domnívají, že nejde o tak závažný typ domácího
násilí jako v prvním případě.4
Rozlišování celistvých vzorců DN má značný praktický význam. Diagnostika
konkrétního typu DN v živém případě totiž umožňuje lépe stanovit správnou strategii intervence vůči všem aktérům DN než pouhé zmapování jeho forem. Je totiž
rozdíl, zda DN v libovolných formách se odehrává s malou či vysokou intenzitou
a četností. Konec konců i metoda SARA (Spousal Assault Risk Assessment) pracuje s kriteriem četnosti a intenzity fyzického násilí a vážného vyhrožování. Problémem je samozřejmě současná pluralita klasifikačních přístupů. Do budoucna
lze očekávat, že analogicky jako u tématu příčin se prosadí pro praxi použitelný
model, který bude kombinovat ta kriteria a znaky, která jsou pro „management“
živých případů DN nejefektivnější.
Závěr
I po více než 30 letech bádání zůstává problematika příčin a vzorců či typů
DN otevřená pro nové poznatky. Pokroky, které jsme zaznamenali na úseku legislativy (t. j. přijímání specifických zákonů na ochranu rodiny před domácím násilím
v zemích EU) otevírají prostor pro další posuny jak v teoriích o DN, tak v praxi při
poskytování pomoci přímým i nepřímým obětem, ale i pachatelům DN.
3) PIISPA, M.: Complexity of Patterns of Violence Against Women. J. Violence Against Women,
2002, vol. 8, s. 873-900.
4) JOHNSON, M. P. – LEONE, J. M.: The Differential Effects of Intimate Terrorism and Situational
Coule Violence. Journal of Family Issues, 2005, č.3, s. 322- 349.
18
Literatura:
n
n
n
n
n
n
n
ČÍRTKOVÁ, L.: Forenzní psychologie. Plzeň : Nakl. Aleš Čeněk, 2004.
JOHNSON, M. P. – LEONE, J. M.: The Differential Effects of Intimate Terrorism and Situational Couple Violence. Journal of Family Issues, 2005, č. 3,
s. 322-349.
LOSEKE, D. R. – GELLES, R. J. – CAVANAUGH, M. M.: Current controversies of domestic violence. UK : Sage Pulications, 2004.
PIISPA, M.: Complexity of Patterns of Violence Against Women. J. Violence
Against Women, 2002, vol. 8, s. 873-900.
STRAUS, M. A. – GELLES, R. J.: Physical violence in American families:
Risk factors and adaption to violence. New Brunswick: Transaction, 1990.
TJADEN, P. – THOENNES, N.: Prevalence and consequences of
male-to-female and female-to-male partner violence as measured by the National Violence Against Women Survey. Violence Against Women, 2000,
č. 6, s. 142-162.
VAN DIJK, T. et al.: A National Study of the nature, Size and Effects of Domestic Violence in the Netherlands. European Journal on Criminal Policy
and Research, 1998, roč. 6, č. 1, s. 7-35.
19
2.
Dopady domácího násilí na ohrožené osoby jsou dostatečně známé. V roce
1979 publikovala psycholožka Leonore Walker svou první knihu „The battered
Woman“. Popsala v ní následky partnerského týrání a zneužívání. Během 10 let se
stal syndrom týrané ženy známým pojmem. Od té doby byl syndrom týrané ženy
a obecně řečeno syndrom týraného partnera v literatuře mnohokrát popsán.1 Ke
klasickým poznatkům o naučené bezmoci, minimalizaci, disociaci, sebeobviňovní
atd. se proto nebudu vracet. Tyto informace tvoří dnes už bazální vědění a patří do
edukativních programů a výcviků pro praxi. Ve svém vystoupení se zaměřím na
aktuální přístupy k problematice obětí domácího násilí (dále též DN).
Typologie ohrožených osob
Dříve byl obraz o obětech DN utvářen především týranými ženami v azylových domech či v psychologických poradnách Tam vznikl stereotyp o traumatizované a bezmocné, akce neschopné oběti DN. Ačkoliv tento typ obětí DN nikterak
nezpochybňujeme, z dnešního pohledu se zdá, že jde o redukci jevu. Zákony,
které byly mezitím v mnoha zemích přijaty, otevřely pro oběti nové možnosti institucionální podpory. Ke zveřejnění domácího násilí tak může dojít i v případech:
l
kdy se oběti nechtějí ještě odloučit od násilného partnera,
l
kdy se ohrožené osoby ještě necítí jako poškozené,
l
kdy násilí má epizodický, sporadický výskyt atp.
Prakticky to znamená, že se roztříštil původně jednolitý obraz obětí DN. Stereotyp o traumatizované a bezmocné oběti DN už neplatí obecně. Hluboce traumatizovaná a díky spirále násilí bezmocná oběť byla užitečná pro prosazení legislativy. Dnes, i kvůli poradenství, je třeba rozšířit představy o obětech DN. Dříve
jsme rozlišovali jen pravou a falešnou oběť DN. Dnes se učíme diferencovat
i v rámci kategorie pravých obětí.
Oběti DN lze členit podle různých kriterií. První diferenciace vznikaly v těsné
vazbě na praxi. Takovým praktickým hlediskem je např. ochota oběti
1) ČÍRTKOVÁ, L. – VITOUŠOVÁ, P. a kol.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha:
Grada, 2007; SHIPWAY, L.: Domestic Violence. A handbook for health Professionals. London: Routledge, 2004; STRAUS, M. A. – GELLES, R. J.: Physical violence in American families: Risk factors and adaption to violence. New Brunswick: Transaction, 1990.
20
Ohrožené osoby (včetně dětí), typologie, priority intervence
participovat na trestním řízení proti pachateli.2 Podle tohoto kriteria se oběti
člení do tří skupin:
l
l
l
oběti využívající všech svých zákonných práv a možností v TŘ (do této
skupiny spadá zhruba 13 %),
oběti rezignující na TŘ, nevyužívají žádné možnosti k prosazení svých
práv (do této skupiny spadá asi 34 %),
oběti s nekonzistentní spoluprácí (vypovídají sice, ale nechtějí pokračovat v TŘ (přes 50 % obětí).
Nastíněné rozvrstvení přináší změnu oproti dřívějším předpokladům. Dříve se
soudilo, že u obětí DN výrazně převažuje neochota k podání trestního oznámení
anebo k dotažení trestního řízení do konce. Dnes víme, že mnohem častější je kolísává, nekonzistentní motivace k trestnímu řešení věci. Do praxe to signalizuje
nutnost lépe utvářet první kontakt s obětí a více vysvětlovat postupy civilního a trestního řešení DN. Je totiž zřejmé, že na ochotě vypovídat závisí to, jak trestní řízení
dopadne. Také teorie a výzkum dluží v tomto ohledu empiricky podložené poznatky. Rozhodující role v kolísání ochoty spolupracovat s orgány činnými trestním řízení je přisuzována tlakům pachatele a syndromu naučené bezmoci (postoj stejně
mi nikdo nemůže pomoci), ale konkrétní výzkumná zjištění chybí.
Dříve než se budeme věnovat pokusům o klasifikace obětí DN, je nutné předeslat, že typologie obětí DN jsou momentálně spíše vzácným zbožím. Prakticky
až v posledních letech se odborníci zaměřují na zjišťování odlišností uvnitř velké
skupiny osob, které zažívají DN. Současné pokusy o diferenciaci obětí DN začínají u kritiky koncepce naučené bezmoci. Snahu o klasifikace (typologie) obětí
DN doprovází také polemika se syndromem týrané ženy. Oběma teoriím je dnes
vytýkáno, že házejí oběti DN do jednoho pytle. Jinak řečeno, že ignorují varietu
vzorců DN a tím i obětí.3 U typologizací pachatelů dominuje psychologický (respektive psychopatologický) přístup, t. j. pachatelé jsou podrobováni psychologickým vyšetřením včetně testování. Pro typologie obětí se hledají pochopitelně jiná
východiska. Experti se shodují v tom, že je vhodné rozlišovat oběti především
podle toho, jaký typ pomoci potřebují. Typ pomoci závisí na zdrojích, které mají
oběti k dispozici pro řešení své situace. Nejčastěji diskutované konkrétní kriterium diferenciace obětí DN dnes představuje koncept akceschopnosti týrané
osoby. Akceschopnost (angl. agency) je vnímána jako komplexní znak (vlastnost), podle kterého lze rozlišovat různé typy obětí DN.
Akceschopnost neboli agency je definována jako víra ve vlastní možnosti
a schopnosti aktivně ovlivňovat určité události a připisuje se jí klíčový význam pro
překonání domácího násilí aktivitou oběti. Psychologicky řečeno jde o kognitivní
2) KAVERMANN, B.: Zusammenhang von häuslicher Gewalt gegen Mutter mit der Gewalt gegen
Töchter und Söhne – Ergebnisse neuer deutscher Untersuchgen. In: HOFFMANN,
J. – WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und Tötung des Imtimpartners. Frakfurt: Verlag für
Polizeiwissenschaft, 2006, s. 65.
3) DOWNS, D. A.: Battered Woman Syndrom. In: LOSEKE, D. – GELLES, R. J. – CAVANAUGH,
M. M.: Current controversies of domestic violence. UK: Sage Pulications, 2004, s. 235.
21
3.
reprezentaci vlastních schopností jednat. Agency je vlastně protipólem naučené
bezmoci. Osoba s vysokou agency vnímá samu sebe jako způsobilou a schopnou řešit i ukončit násilný vztah. Uvědomuje si, že má prostor či možnost volby,
jak se svým partnerským vztahem naloží. (viz např. Hoffmann a Wondrak4).
Otázkou je, jak agency v konkrétním případu zjišťovat či měřit. Možná i proto
zatím neexistuje všeobecně akceptovaná a prakticky využitelná typologie obětí
DN. Kdybychom vyšly z výše uvedené diferenciace založené na hledisku ochoty
oběti aktivně se podílet na trestním řešení DN, dospěli bychom ke třem základním
typům obětí DN:
pasivní (slabá) oběť odpovídající klasickému syndromu battered
l
woman,
nevyhraněná oběť s neujasněnou agency, která pochybuje o své akcesl
chopnosti,
aktivní (silná) oběť s vysokou mítrou agency.
l
Pokusy o zjišťování typů obětí DN běží momentálně naplno. Upozorním na
zajímavý projekt ze SRN. Cornelia Helferich5 se svým týmem použila ke zjišťování
akceschopnosti metody hermeneutické diagnostiky. V hermeneutické diagnostice jde o analýzu narativní produkce (t. j. líčení událostí), které nabízí v tomto případě oběť DN.
Při analýze volného líčení se hodnotitel (poradce) zaměřuje na to:
l
jaké řečové obraty volí oběti pro popis násilí a komu ho připisují,
l
jak popisují svoji moc/bezmoc či schopnost jednat,
l
jak se staví k minulosti,
l
jaké vidí možnosti dalšího vývoje vztahu.
Výsledná pracovní typologie obětí DN vedla ke srovnatelným závěrům.
I v tomto výzkumu se potvrdil předpoklad o existenci 3 základních typů obětí DN.
1.
Pasivní, traumatizovaná oběť byla zde označena jako ambivalentní typ, pro
který je příznačné, že oběť i po dlouhých peripetiích DN váhá, není připravena situaci řešit.
2.
Aktivní oběť, která jasně odděluje minulost od přítomnosti, odlučuje se od
partnera a o budoucnosti vztahu uvažuje střízlivě.
3.
Třetí skupina nevyhraněných obětí DN představuje zatím sběrný koš, který
bude třeba jemněji diferencovat. Podle výzkumu Helferichové sem spadají
oběti, které jsou odhodlány dát vztahu novou šanci (jde zejména o vzorec
4) HOFFMANN, J. – WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und Tötung des Imtimpartners. Frak-
furt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006, s. 41.
5) HELFERICH, C.: Muster von Gewaltbezieehungen – ein beitrag zur hermeneutischen Diagnostik.
In: HOFFMANN, J. – WONDRAK, I. (Ed.): cit. dílo, s. 29.
22
DN, kdy násilné epizody střídá dlouhé období normality). Objevují se zde ale
i oběti, které se po těžkém a dlouhodobém DN odpoutaly od partnera. Jejich
rozhodnutí však ovlivnila silně intervence ze strany poradenských míst. Jakmile se ocitly mimo násilného partnera, uvažují o návratu. Zdá se jim, že neukončení vztahu bylo příliš náhlé.
Děti jako oběti domácího násilí
Zájem o situaci dětí žijících uprostřed násilných vztahů roste. Násilí mezi rodiči je totiž charakterizováno jako psychické týrání potomků. Momentálně jsou však
k dispozici převážně obecné poznatky o dopadech, které má násilí mezi rodiči na
děti. Výzkumy na toto téma chybí. Nedostatek konkrétních poznatků je citelný
především v praxi tam, kde se realizuje politika právní ochrany dětí. Zatím jsou zájmy žen, dětí a mužů postižených domácím násilím pojednávány spíše odděleně.
Faktem je, že děti různých věkových kategoriích zažívají různé podoby domácího násilí mezi rodiči. Všichni akceptují, že děti trpí, když je matka partnerem
týrána, zneužívána, ponižována či jinak ohrožována ve své lidské důstojnosti či
dokonce na zdraví a životě. Zatím slepé místo výzkumu představuje problém, kdy
násilím jsou postiženi otcové. I když jde z pohledu výzkumných i policejních statistik o vzácnější jev, neměl by být ignorován. Zatím nemáme specifické poznatky
o tom, jak dopadá psychické či fyzické týrání otce na děti. Vychází se z toho, že
z pohledu dětí není fundamentálního rozdílu mezi násilím páchaném na matce
anebo na otci. Někteří experti však upozorňují, že pohlaví oběti a pohlaví pachatele je přeci jenom jinak důležité pro syny anebo dcery, protože děti vnímají DN ve
vazbě na svoji příslušnost k mužskému či ženskému rodu.
Varieta dětských zkušeností s domácím násilím
Do domácího násilí jsou vtaženy děti všech věkových kategorií od kojenců až
po pubescenty. Dlužno podotknout, že s propuknutím násilí mezi rodiči se mohou setkat i mladiství. Různé výzkumy (ženských) obětí domácího násilí přináší
stále stejný obraz. Následující údaje jsou čerpány z první německé reprezentativní
studie s názvem Životní situace, bezpečí a zdraví žen v SRN z roku 2004.6 DN se
objevuje u 38 % obětí záhy po uzavření manželství anebo po nastěhování do společného bydlení (14 %). To znamená, že děti se rodí do již probíhajícího násilí ve
vztahu. Zhruba 10 % žen uvádí těhotenství jako startér násilí ze strany partnera,
20 % žen zmiňuje, že teprve narození dítěte spustilo násilné incidenty.
DN se však v partnerském vztahu může objevit i později. Dle výpovědí obětí je
spojeno se zlomovými událostmi, jako je ztráta zaměstnání partnera, potíže v
6) KAVERMANN, B.: Zusammenhang von häuslicher Gewalt gegen Mutter mit der Gewalt gegen
Töchter und Söhne – Ergebnisse neuer deutscher Untersuchgen. In: HOFFMANN,
J.– WONDRAK, I. (Ed.): cit. dílo, s. 65-90.
23
3.
pracovní kariéře, zevšednění vztahu atp. Z těchto údajů plyne, že dítě může být
ovlivněno násilím mezi rodiči v různých vývojových obdobích. Diferencované poznatky o specifikách dopadu domácího násilí v závislosti na věku dítěte nejsou k
dispozici. Zatím se vychází z předpokladu o vyšší traumatizaci v nízkém věku.7
Poučka tvrdí: čím mladší dítě, tím vážnější následky. Zkušenosti z individuálních
případů tomu poněkud protiřečí, neboť i pubescenti a mladiství mohou být násilím
mezi rodiči silně otřeseni ve svých životních postojích a hodnotách.
Zajímavé jsou i aproximativní údaje o reakcích dětí na násilí mezi rodiči.8
Zhruba 20 % až 25 % dětí se vměšuje do násilných incidentů (prosí násilnou osobu, aby upustila od svého jednání anebo se pokouší bránit ohroženou osobu),
10 % dětí je v průběhu útoků na matku také napadeno, 2 % dětí přechází z různých důvodů a motivů na stranu agresora.
Asi čtvrtina žen uvádí, že děti o domácím násilí nic netuší. Je však třeba zdůraznit, že jde o údaje získané od týraných žen. Děti i v této otázce zatím stojí mimo
dosah či zájem výzkumníků. Z terapeutické práce s dětmi týraných žen pobývajících v azylových domech je zjevné, že předpoklad matky o nic netušících dětech
je pouze iluzí.
Dopady domácího násilí na děti jsou ovlivněny i jeho povahou či typem.
Zvláště traumatizující situace domácího násilí z pohledu dětí
l
Děti s matkou na útěku před domácím násilím
Přesné údaje chybí, ale zhruba dvě třetiny žen na útěku mají s sebou děti,
jedno i více. Většinou jde o mladší děti pod 12 let. Sociální pracovnice pozorují,
že malé děti jsou domácím násilím silně traumatizované. Bývají tak vystrašené, že
je nelze oddělit od matky, umístění ve školce není možné. Obdobné zkušenosti
zaznamenávají poradci ve specializovaných poradnách. U malých dětí z rodin postižených domácím násilím se vyskytují vývojové retardace, poruchy koncentrace a spánku, extrémní fixace na matku, školní problémy, zvýšená agresivita atp.
Časté jsou i následky v oblasti tělesného zdraví. Typický je pokles imunity a například zvýšená afinita k nemocem z nachlazení.
Pracovníci azylových domů odhadují, že 70 až 80 % dětí vyžaduje speciální
péči.
l
Děti asistující zákrokům policie
V ČR bylo v prvním čtvrtletí roku 2007 realizováno 254 vykázání. Podle údajů
intervenčních center vyrůstalo v těchto rodinách 255 dětí, které byly s domácím
násilím přímo konfrontovány. Kolik dětí přímo asistovalo vykázání, se v přehledech neuvádí.
7) SHIPWAY, L.: Domestic Violence. A handbook for helth Professionals. London: Routledge,
2004, s. 129.
8) KAVERMANN, B.: cit. dílo, s. 68.
24
Jaké jsou poznatky ze zemí EU, kde se aplikuje vykázání? Podle některých
zdrojů9 dosahuje přítomnost dětí u policejních zákroků až 53 %.
Většina dětí je přitom mladší než 12 let. To znamená, že přivolaní policisté na
místě komunikují i s dětmi. Policie má pak často co do činění s vylekanými a plačícími dětmi. Někdy mohou být dokonce i děti zraněny. Obecně se zdá, že
ohrožené osoby očekávají ze strany policie více angažovanosti směrem k dětem,
než se momentálně děje anebo než jsou policisté schopni zvládnout.
Zvláště obtížné jsou případy, kdy týraná osoba je zraněna a její stav vyžaduje
lékařské ošetření. Pro děti je šokující, když je matka nejen zbita, ale i zraněna natolik, že musí vyhledat lékaře. V některých regionech zemí EU lze v této situaci
přivolat služby tzv. neodkladné psychologické péče, které poskytují dětem první
psychologickou pomoc. Vychází se totiž z toho, že rodinní příslušníci anebo pracovníci orgánů péče o děti a mládež (u nás nejspíše orgány sociálně právní
ochrany dítěte, zkratka OSPOD) takový servis poskytovat neumí.
l
Děti v kontaktu s násilnou osobou po odluce rodičů
Obecně platí, že násilní muži se nikoliv zřídka pokoušejí dosáhnout kontroly
nad partnerkou právě cestou uplatňování práva na styk s dětmi. A to i když dříve
projevovali o děti pramalý zájem. Na druhé straně mohou děti trpět ztrátou kontaktů s otcem a jejich zájmy se tudíž mohou dostat do rozporu se zájmy ohrožené
matky. Dříve upozorňovaly na problém bezpečí matek v rámci zajišťování styku
otců s dětmi hlavně azylové domy. Dnes je právě tato otázka považována za aktuální problém zákonů na ochranu rodiny před domácím násilím v řadě zemí EU. Experti také tvrdí, že je třeba specifických ustanovení (pravidel) pro mimořádnou situaci, kdy k rozvodu dochází v přímé souvislosti s domácím násilím. Přitom nejde a
priori o vyloučení kontaktu násilných otců s dětmi, ale je zapotřebí více sladit práva
otců, matek i dětí.
Priority intervence
Závěrem stručně shrnu priority intervence zaměřené na oběti DN. Poznatky
o zefektivnění intervence lze momentálně čerpat ze dvou zdrojů:
l
z viktimologických studií,
l
z výzkumů, které doprovázejí různé praktické intervenční projekty v zemích EU.
Zejména posledně jmenovaný zdroj je cenný. Potvrzují to i zkušenosti Bílého
kruhu bezpečí v ČR, který se podílí na vyhodnocování zkušeností z práce intervenčních center.
Za priority intervence směřující k obětem DN lze považovat:
l
zlepšení prvního kontaktu s obětí DN a to u všech míst sítě policií počínaje
a poradnami konče,
9) KAVERMANN, B.: cit. dílo, s. 71.
25
3.
diferenciaci pokračující intervence podle typu oběti a vzorce DN (t. j. více
zacílit následné poradenské aktivity na konkrétní situaci a potřeby oběti),
posílit proaktivní intervenci, které by měla dosáhnout na dosud latentní
l
oběti,
zřídit mobilní intervenci pro oběti, které se z různých důvodů (např. kvůli
l
malým dětem) nemohou dostavit do intervenčních center,
zajistit samostatné formy podpory pro děti a mladistvé žijící v rodinách pol
stižených DN.
Do budoucna je nutné respektovat právo dětí a mladistvých na samostatnou
ochranu, informace i intervenci. To například znamená ověřovat ohrožení eventuálně dopad DN na děti (mladistvé) v samostatných rozhovorech s nimi a ne jako
doposud jen oklikou přes primární oběť či třetí osoby. I děti by měli dostat po policejním zákroku nabídku podpory. Programy pro děti, matku a otce musí být
vzájemně sladěné.
l
Literatura:
ČÍRTKOVÁ, L. – VITOUŠOVÁ, P. a kol.: Pomoc obětem ( a svědkům) trestných činů. Praha: Grada, 2007.
DOWNS, D. A.: Battered Woman Syndrom. In. LOSEKE, D. – GELLES,
R. J. – CAVANAUGH, M. M.: Current controversies of domestic violence.
UK: Sage Pulications, 2004.
HELFERICH, C.: Muster von Gewaltbezieehungen – ein beitrag zur hermeneutischen Diagnostik. In: HOFFMANN, J. – WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und Tötung des Imtimpartners. Frakfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006.
HOFFMANN, J. – WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und Tötung des
Imtimpartners. Frakfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006.
KAVERMANN, B.: Zusammenhang von häuslicher Gewalt gegen Mutter mit
der Gewalt gegen Töchter und Söhne – Ergebnisse neuer deutscher Untersuchgen. In: HOFFMANN, J.–WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und
Tötung des Imtimpartners. Frakfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006.
SHIPWAY, L.: Domestic Violence. A handbook for health Professionals.
London: Routledge, 2004.
STRAUS, M. A. – GELLES, R. J.: Physical violence in American families:
Risk factors and adaption to violence. New Brunswick: Transaction, 1990.
WALKER, L.: The Battered Woman. New York: Harper & Row, 1979.
n
n
n
n
n
n
n
n
26
Avizované zločiny, pronásledování a domácí násilí
Advised Crimes, Stalking and Domestic
Violence
Bílý kruh bezpečí CR
V tomto příspěvku upozorním na další podobu násilí, která úzce souvisí
s domácím násilím. Jde o slídění, obtěžování, pronásledování, o systematické
a excesivní porušování osobní sféry. Mezinárodně je tento delikt označován jako
stalking, v překladu lze hovořit o nebezpečném pronásledování.
Oč jde? V určitém počtu případů nefunguje prostorové ani právní oddělení
partnerů jako cesta k ukončení domácího násilí. To pokračuje, ovšem v nových
podmínkách se překlopí do alternativní podoby násilí – t. j. do pronásledování
bývalým partnerem (angl. ex-partner stalking). Pronásledovatel už nežije s obětí
ve společné domácnosti, takže ji týrá a terorizuje jiným dostupným způsobem:
typický pronásledovatel se uchyluje k psychickému teroru. Obtěžuje svou oběť
nevyžádanými projevy zájmu, pokusy o kontrolu a kontakt a nakonec se uchyluje
i k nebezpečnému vyhrožování. V extrémních případech dochází i k fyzickému
násilí či vraždě pronásledované oběti. Právě v těchto případech hovoříme
pracovně o tzv. avízovaných zločinech, protože bývalý partner dlouho před
konečným napadením oběti oznamuje (t. j. avizuje), co hodlá učinit.
Domácí násilí a pronásledování
Domácí násilí a pronásledování bývalým partnerem představují dvě
samostatné, svébytné verze partnerského násilí. Mohou se vyskytovat izolovaně,
ale mohou se i propojit. K obligatorním znakům domácího násilí patří existence,
t. j. trvání partnerského vztahu. Domácí násilí se tudíž odehrává v živém
partnerském vztahu. Stalking naopak probíhá v ukončeném partnerském vztahu,
t. j. po odluce či rozvodu partnerů.
Souvislosti či vzájemné vazby mezi domácím násilím a pronásledováním patří
momentálně k horkým zkoumaným otázkám. Výzkumné projekty se zaměřují
především na srovnávání domácího násilí a pronásledování bývalým partnerem
jako dvou samostatných, svébytných jevů. Předmětem zájmu je především
srovnávání pachatelů a obětí obou forem partnerského násilí. Výzkumná zjištění
jsou zatím málo přehledná. Lze je shrnout takto:
l
Mezi oběti domácího násilí a oběti ex-partner stalkingu nelze klást
rovnítko. Jejich potřeby na pomoc a intervenci jsou různé. Jinak řečeno
na místa pomoci se obrací obě skupiny s různými požadavky a jejich
případy vyžadují jinou strategii intervence.
27
4.
l
l
Oběti ex-patner stalkingu vyhledávají přitom dříve pomoc než oběti
fyzického domácího násilí. Jsou také aktivnější ve vyhledávání různých
zdrojů pomoci. Významnou roli přitom zřejmě hraje fakt, že oběti
pronásledování již nežijí ve společné domácnosti s ohrožující osobou
a nepozorovaně vyhledat pomoc je pro ně tudíž po praktické stránce
snazší.
Zdaleka ne všechny případy domácího násilí se překlopí do
pronásledování. Pouze určitá část násilných osob pokračuje v domácím
násilí cestou pronásledování bývalé partnerky. Jednoznačně přitom
dominují muži, t. j. ex-partner stalking, který je pokračováním
domácího násilí (!), je jasně doménou mužů. Pro ženy, které
pronásledují bývalé partnery, je naopak typický klasický stalking bez
vazby na domácí násilí.
Zvláštnosti pronásledování, které je pokračováním domácího násilí
Zatím chybí jednoznačné prospektivní údaje o tom, jak časté je pokračování
domácího násilí cestou stalkingu. K dispozici jsou však retrospektivní data
vycházející z analýzy případů pronásledování. Dle výzkumů v USA je vazba
stalkingu na předcházející domácí násilí velmi vysoká. Některé studie zmiňují, že
až 81 % obětí ex-partner stalkingu bylo předtím ve vztahu fyzicky atakováno
a 32 % obětí zažívalo ve vztahu i sexuální násilí.1 Jiné údaje skýtají studie ze SRN
a Velké Britanie.2 Podle nich se zhruba 30 až 40 % obětí stalkingu setkalo dříve
s domácím násilím, kterého se dopouštěl současný pronásledovatel. A ještě údaj
z druhého břehu: 65 % ex-partner stalkerů přiznává, že se násilí na partnerce
dopouštěli již v době trvání vztahu.3
Vysoká vazba mezi pronásledováním a domácím násilím je všeobecně
považována za prokázanou a to bez ohledu na různost výzkumných zjištění.4 Za
dominantní znak právě této verze pronásledování bývalým partnerem je
považováno zvýšené riziko fyzického násilí.5 Existuje velká pravděpodobnost,
že pronásledovatel se zátěží domácího násilí přejde od čistě psychického teroru
(telefonování, mailování, zasílání SMS zpráv, postávání v blízkosti oběti, slídění)
k fyzickému násilí. To obvykle graduje. Nejdříve se projevuje poškozováním
1 ) HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.:
2)
3)
4)
5)
Psychologie des Stalkings. Frankfurt: Verlag für
SHERIDAN, L. – HOFFMANN, J.: Eine britische Online Befragung von Opfern von Stalking.
Praxis der Rechtspsychologie, 2005, Heft 2, s. 213-221; Löbmann, R.: Stalking in Rahmen
häuslicher Gewalt. Praxis der Rechtspsychologie, 2005, Heft 2, s. 198 - 212.
Dutton, D. G. – Douhlas, K. S.: Assessing the links between stalking and domestic violence.
Aggression and Violent Behavior., 2001, č. 6, s. 519-546.
KURT, J. L.: Stalking as a variant of domestic violence. Bulletin of the Academy of Psychiatry
and the law, 1995, č. 23, s. 219-223; COLEMAN, F. L.: Stalking behavior and the cycle of
domestic violence. Journal of Interpersonal Violence, 1997, č. 12, s. 420-432.
HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: cit. dílo, s. 193.
28
a ničením věcí, které jsou ve vlastnictví oběti, demolováním jejího majetku. Časté
jsou také útoky proti zvířecím mazlíčkům. Nakonec pronásledovatel fyzicky
napadá i oběť (přiskočí k ní na ulici, počká si na ni v místě bydliště atp.) anebo třetí
osoby. V tragických případech agrese vůči oběti pronásledování kulminuje do
vražedného jednání.
Zatím nelze nabídnout spolehlivé, jednoznačné indikátory překlopení
domácího násilí do nebezpečného pronásledování bývalým partnerem. Výzkumy
však běží na plné obrátky. Pro ilustraci zmíním dva přístupy. První přístup se snaží
o vytvoření profilů osobnosti domácích násilníků na straně jedné a ex-partner
stalkerů na straně druhé. Pak mezi nimi hledá shody či rozdíly. Ve známé typologii
domácích násilníků z roku 1995 od D. G. Duttona se rozlišují tři základní varianty
ohrožujících osob:
obecně agresivní typ (je agresivní ve vztahu i mimo něj),
l
kontrolující se typ (občasné výbuchy DN souvisí s jeho skrývanou vnitřní
l
nejistotou),
emočně nestabilní typ (vyznačuje se tzv. úzkostnou vazbou, poruchami
l
osobnosti typu B, např. boderline).
Největší pravděpodobnost spadnout do stalkingu má třetí typ. Jeho fragilní
sebevědomí neunese konec vztahu a dotyčný reaguje na odchod partnerky
rozvinutím jednotlivých fází stalkingu. Výzkumy také zjišťují nejvíce psychologických shod mezi právě tímto typem domácího násilníka a profilem
ex-partner stalkera.
Jiné výzkumy odhlíží od profilů osobnosti a zaměřují se na identifikaci
konkrétních pozorovatelných projevů domácích násilníků, které by signalizovaly
zvýšené riziko pronásledování do budoucna.6 K varovným signálům byly např.
přiřazeny následující vzorce chování domácího násilníka v průběhu existence
vztahu:
l
projevy vlastnictví,
l
úzkostná vazba (verbálně projevuje obavy o vztah, nechce bez partnerky
žít, po incidentu prosí o novou šanci…),
l
emocionální výkyvy od totální oddanosti až po výbuchy agrese,
l
falešné usmíření (opakované ujišťování, že se napraví, po incidentu dává
dárečky, prosí o odpuštění…).
Hoffmann a Kükenová7 navrhují rozlišit dvě varianty pronásledování bývalým
partnerem, a to defenzivní a ofenzivní. Liší se svou vazbou na domácí násilí. Oba
vzorce pronásledování mají podle nich i odlišnou psychologickou podstatu.
Defenzivnímu ex-partner stalkingu nepředchází žádné fyzické domácí násilí.
Jeho motivem je obsesivní, úporná snaha o obnovu vztahu, která se demonstruje
6) HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: cit. dílo, s. 196.
7) KÜKEN, H. – HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: Die Beziehung zwischen Stalking und häslicher
Gewalt. In: HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: Psychologie des Stalkings. Frankfurt: Verlag für
29
4.
vyhledáváním kontaktu s minulým partnerem/kou a umanutými pokusy o usmiřování. Ofenzivní stalking je naproti tomu pokračováním fyzického domácího
násilí a je motivován snahou o obnovení kontroly a moci nad obětí. Především
u ofenzivního stalkingu je nutné myslet primárně na ochranu oběti před fyzickým
napadením. Konkrétně zmiňuji fakt, že vyhledání pomoci ze strany oběti ofenzivního stalkingu může být spouštěčem pro výbuch agrese u pronásledovatele.
Někteří experti upozorňují na velké mezery v poznatcích o stalkingu. Málo
víme zejména o jeho fázích a dynamice. Větší důraz na diachronický přístup ke
zkoumání fenoménu pronásledování by měl prokreslit náš dosavadní obraz
o epigenezi tohoto jevu. Mohli bychom pak lépe určit konkrétní fázi
pronásledování v živém případu a podle toho volit i rozumné strategie intervence
vůči oběti i jejímu pronásledovateli.
Pro praxi plynou ze stávajících výzkumů dva závěry:
l
l
do strategií řešení případů domácího násilí, jak na úrovni legislativních
opatření tak na úrovni sociálně psychologických intervenci, je nutné
zahrnout také problém pronásledování bývalým partnerem,
při řešení případů ex-partner stalkingu je třeba vždy zjišťovat, zda
pronásledování předcházelo fyzické domácí násilí, neboť tato skutečnost
signalizuje vyšší nebezpečnost pronásledování, t. j. vyšší stupeň
ohrožení oběti.
Avízované zločiny
Pronásledovatelé bývalých partnerů se často uchylují i k výhrůžkám. Tam,
kde se do pronásledování vloudí i vyhrožování, existuje nemalé riziko jejich
naplnění. Avízované zločiny tak představují konečnou stanici pronásledování, ve
které pronásledovatel splní to, co předtím oznámil. Uvádím „avíza“ pachatelů ze
živých případů pronásledování bývalých partnerů: „Vánoc se nedožiješ.“ „Do
14 dnů ti rozmlátím hlavu.“ „Když tě nebudu mít já, tak nikdo jiný.“ „Když nechceš
být se mnou, zabiju děti.“ Všechna tato avíza skončila tragicky.
Výraz avízované zločiny neoznačuje tedy žádnou novou a samostatnou
kategorii deliktů, popisuje jen konečnou, kulminující fázi nebezpečného
pronásledování. Tragické případy z poslední doby otevírají i v ČR otázku
legislativních a jiných možností včasné ochrany obětí nebezpečného
pronásledování. Právě fáze avízovaného zločinu, která uzavírá některé typy
stalkingu, podtrhuje nutnost zařadit nebezpečné pronásledování jako
samostatnou skutkovou podstatu do trestního zákona. Nejde jen o „další“
kriminalizaci, jak namítají někteří odpůrci. Takový krok je užitečný především tím,
že umožňuje včas kombinovat represivní i terapeutická opatření vůči
nebezpečnému pronásledovateli.8 Včasný a správný postup přeruší vnitřní
8) JURTELA, S.: Häusliche Gewalt und Stalking. Wien: Studien Verlag, 2007, s. 257.
30
dynamiku fází či etap stalkingu a budoucího pachatele kapitálních zločinů může
odklonit z jeho tragické dráhy.
Závěr
Domácí násilí a pronásledování bývalého partnera představují dvě
samostatné varianty vztahového násilí. Mohou se však také prolnout. Pokračování
domácího násilí cestou pronásledování bývalého partnera je závažným
problémem pro současnou legislativu i praxi. Zatím neumíme efektivně jednat
tam, kde pachatel nerespektuje vykázání ani ukončení vztahu, opakovaně hrubým
způsobem narušuje soukromí oběti a tím jí způsobuje závažnou psychickou
i tělesnou újmu. Doufejme, že se přiřadíme k zemím, kde již anti-stalkingové
zákony existují.
Literatura:
n
n
n
n
n
n
n
COLEMAN, F. L.: Stalking behavior and the cycle of domestic violence.
Journal of Interpersonal Violence, 1997, c. 12, s. 420-432.
DUTTON, D. G. – DOUHLAS, K. S.: Assessing the links between stalking
and domestic violence. Aggression and Violent Behavior, 2001, c. 6,
s. 519-546.
KURT, J. L.: Stalking as a variant of domestic violence. Bulletin of the
Academy of Psychiatry and the law, 1995, c. 23, s. 219-223.
HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: Psychologie des Stalkings. Frankfurt:
Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006.
JURTELA, S.: Häusliche Gewalt und Stalking. Wien: Studien Verlag, 2007.
KÜKEN, H. – HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: Die Beziehung zwischen
Stalking und häslicher Gewalt. In: HOFFMANN, J. – VOSS,
H-G.: Psychologie des Stalkings. Frankfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft,
2006.
SHERIDAN, L. – HOFFMANN, J.: Eine britische Online Befragung von
Opfern von Stalking. Praxis der Rechtspsychologie, 2005, Heft 2,
s. 213-221.
31
4.
New Legislation in Czech Republic – Mission
of Police, Justice and Interventional Centres
JUDr. Tomáš Durdík
Při řešení fenoménu domácího násilí prošla situace v České republice,
stejně jako v ostatních evropských i jiných státech, postupným vývojem, který lze
názorně ilustrovat na třech různých způsobech možné reakce na danou
problematiku, kdy první reakce je reakce nulová vycházející z představy, že
domácí násilí je soukromou záležitostí obou partnerů, tzn., že tak jako partneři do
vzájemného svazku vstoupí, mají možnost kdykoli svobodně z tohoto svazku
vystoupit, a to zejména v případech, kdy je jeden z partnerů vystaven jakémukoli
projevu násilí. První typ reakce by se tak dal vyjádřit názorem, dle kterého je
domácí násilí gentlemanským deliktem, který do partnerských vztahů do jisté míry
patří, pročež státu nepřísluší do tohoto soukromého vztahu zasahovat. Stát je
oprávněn za využití prostředků trestního práva zasáhnout pouze tehdy, mají-li
jednotlivé projevy chování násilné osoby znaky trestného činu. Druhý typ reakce
je zcela opačný, kdy se jedná o přísnou, tvrdou reakci, která jde cestou
kriminalizace jednání násilné osoby. Tuto reakci poznaly USA zhruba v 80. letech
20. století na podkladě hnutí týraných žen, které iniciovalo legislativní smršť
v oblasti domácího násilí, kdy se však ukázalo, že tato přísná, striktně
kriminalizující reakce není vhodná a účinná, neboť nedošlo ke snížení počtu
případů domácího násilí, kdy se i nadále jednalo o stále masivně rozšířený jev.
Domácí násilí i nadále zůstávalo značně latentní (skryté) a nedošlo ani ke snížení
eskalace, tedy intenzity domácího úsilí z hlediska četnosti jednotlivých útoků
a jejich závažnosti. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ani druhá reakce
problematiku domácího násilí efektivním způsobem neřeší, kdy oproti prvnímu
typu reakce lze pouze zaznamenat podstatně vyšší nápad trestné činnosti.
Z bohatých zkušeností jednotlivých poraden Bílého kruhu bezpečí přitom
vyplynulo, že ohrožené osobě nejde primárně o trestní stíhání a potrestání násilné
osoby, nýbrž o to, aby její nelehká životní situace byla vyřešena, a to např. cestou
civilního práva či reparací narušených partnerských vztahů. Česká republika se
dlouhou dobu řadila mezi státy s první, t. j. nulovou reakcí na fenomén domácího
násilí, kdy bylo možno reagovat na dílčí útoky násilného chování jednoho
z partnerů, pakliže dosáhly intenzity trestného činu ublížení na zdraví, omezování
osobní svobody, znásilnění, vydírání apod. S účinností od 1. 6. 2004 bylo do
českého právního řádu zavedeno nové ustanovení § 215a trestního zákona,
konstituující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě,
kdy tento krok lze označit za prvek kriminalizace fenoménu domácího násilí.
Pachatele tohoto trestného činu bylo možno postihnout za jednotlivé nežádoucí
32
Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí
– úloha policie, justice a intervenčních center
projevy jeho chování jako celek. S účinností od 1. 1. 2007 byl v ČR nastolen třetí
typ reakce, který lze označit za reakci flexibilní, kombinovanou využívající prvků
sociálně-právní ochrany, institutu vykázání s kombinací prvků trestního práva tam,
kde je to účinné a možné. Daný typ reakce jde primárně cestou prevence na
podkladě rozhodnutí o vykázání násilné osoby ve spojení s odbornou pomocí
intervenčních center a dalších dotčených subjektů. Tato reakce je tím nejlepším,
co bylo doposud na poli boje proti domácímu násilí poznáno. Tato reakce se
poprvé objevila v Rakousku v roce 1997, kdy byl přijat zákon na ochranu před
domácím násilím zavádějící do praxe institut vykázání. Na myšlenkách, principech
a zásadách tohoto 3. typu reakce je vystaven i prezentovaný český model
ochrany před domácím násilím vtělený do zákona č. 135/2006 Sb.
Nová česká právní úprava, obsažená v zákoně č. 135/2006 Sb., nereaguje
na případy domácího násilí pouze cestou trestního práva, tzn. represí reagující na
v minulosti již uskutečněné chování, kdy preventivní dopad prostředků trestního
práva zůstává mnohdy v praxi nenaplněn. V případě domácího násilí je těžištěm
nové úpravy ochrana ohrožené osoby před dalšími útoky majícími znaky
domácího násilí a zajištění jejího bezpečí, tedy prevence směrem do budoucna
tak, aby se maximálním způsobem eliminovalo riziko dalšího nebezpečného
útoku ze strany násilné osoby vůči osobě ohrožené domácím násilím.
V konkrétním případě přitom není nikterak vyloučeno, aby vedle sebe byly
uplatněny prvky preventivního působení v rámci využití institutu vykázání za
současného navázání spolupráce ohrožené osoby s intervenčním centrem
a současně, bude-li určité jednání násilné osoby natolik závažné, že dosáhne
intenzity trestného činu, lze uplatnit opatření trestního práva hmotného
a procesního, kdy lze vůči pachateli zahájit trestní stíhání. Bude-li však řešená
situace natolik vážná, že i nadále hrozí nebezpečný útok proti základním
chráněným zájmům ohrožené osoby, lze i po skončení desátého dne vykázání
v zájmu zajištění ochrany a bezpečí ohrožené osoby iniciovat prodloužení doby
trvání vykázání nad rámec původních deseti dnů, a to cestou občanského
soudního řízení na základě návrhu ohrožené osoby na vydání předběžného
opatření.
Smyslem nové právní úpravy není plynulé převedení ohrožené osoby
z područí osoby násilné do područí státu tak, aby orgány Police ČR, intervenční
centra nebo soudy automaticky za tuto osobu rozhodovaly o jejím dalším životě.
Pouze na prvních deset dnů přebírá plnou odpovědnost za zásah na místě
vlastního konfliktu stát, kdy takovýto mandát pro vstup státu prostřednictvím jeho
orgánů do soukromého vztahu dvou fyzických osob vyplynul mimo jiné
z provedených výzkumů veřejného mínění, dle kterých ohrožená osoba není
schopna sama svoji tíživou životní situaci pramenící z domácího násilí na počátku
efektivně řešit, neboť není schopna z daného vztahu protkaného domácím
násilím, představujícím výrazně specifický typ násilí, vystoupit. Ohrožená osoba
násilné chování po určité době začíná vnímat jako normální jev, kdy ztrácí
racionální náhled na svoji situaci, jakož i faktickou schopnost ji efektivním
způsobem řešit. Podle výzkumů veřejného mínění provedených v ČR v letech
2001 a 2006 agenturou STEM se dotázané osoby vyslovily pro povinnost, resp.
33
5.
potřebu řešit případy domácího násilí za pomoci zásahu okolí, t. j. zejména ze
strany státních orgánů, lékaře, příbuzných a sousedů, neboť ohrožená osoba
tohoto není sama schopna, a to v roce 2001 v 79 % a v roce 2006 v 86 %
dotázaných. V této souvislosti je nutno konstatovat, že domácí násilí nelze řešit
izolovaně pouze institutem vykázání, tedy vytěsněním násilné osoby z privátu bez
dalších návazných opatření. Tímto lze docílit klidového stavu na dobu deseti dnů,
načež se násilná osoba vrací zpět do privátu, zatímco osoba ohrožená je zcela
nepoučená ve vztahu ke svým oprávněním a možnostem dalšího postupu ve věci
samé, není motivována, tzn., že původní situace se může znovu zopakovat a dále
eskalovat. Smyslem nové právní úpravy je však zajištění ochrany a bezpečí
ohrožené osoby z dlouhodobé perspektivy, to znamená poskytnout jí možnosti,
vybavit jí všemi klíčovými informacemi a podpořit její schopnosti při dalším řešení
její situace a tímto způsobem efektivně podpořit schopnost jejího samostatného
rozhodnutí. Z hlediska identifikace je zákon č. 135/2006 Sb. vystavěn na
čtyřech základních znacích domácího násilí, tzn. dlouhodobosti (t. j.
opakovanosti), eskalaci (t. j. stupňování závažnosti útoků či zvýšení jejich
četnosti), blízkém vztahu osoby ohrožené a osoby násilné při neměnném
zachování jejich rolí a specifičnosti místa, na kterém k projevům domácího násilí
dochází (t. j. místo stojící stranou společenské kontroly). V konkrétním případě se
přitom může jednat o násilné chování jak v rovině psychického násilí, tak v rovině
fyzického, sexuálního či ekonomického násilí. Pakliže jeden z uvedených znaků
absentuje, nelze aplikovat model ochrany před domácím násilím ve smyslu
zákona č. 135/2006 Sb. Poznatky dosavadní praxe pomáhajících organizací
ukazují, že osobě ohrožené nejde primárně o kriminalizaci osoby násilné, se
kterou žije v partnerském vztahu, ale o vyřešení tíživé situace, ukončení násilí tam,
kde je to možné. O reparaci narušeného vztahu, ozdravění narušených
společenských vazeb a popř. pokračování ve vzájemném soužití. Z těchto důvodů
není nový model založen na paušální kriminalizaci násilné osoby, nýbrž na využití
opatření netrestní povahy, t. j. opatření sociálně-právního charakteru. Jedná se
o preventivní působení, nikoli o represi. Plnou odpovědnost za prvotní zásah nese
stát, který v konkrétních případech detekovaného domácího násilí zasahuje
prostřednictvím svých orgánů, t. j. Policie ČR, jež spolupracuje na základě
principů interdisciplinarity i s dalšími subjekty, zejména intervenčními centry,
orgány sociálně právní ochrany dětí apod. Ohrožená osoba v této souvislosti
nemá žádnou možnost ovlivnit rozhodnutí policie o vykázání a ovlivnit délku trvání
vykázání. Doba trvání institutu vykázání z rozhodnutí Policie ČR je stanovena
přímo zákonem č. 135/2006 Sb., přičemž nemůže být zkrácena ani na žádost
ohrožené osoby. Jedná se o desetidenní prostor pro ohroženou osobu, která tak
může zkonsolidovat své síly bez vědomého tlaku násilné osoby, uvědomit si další
možnosti řešení své situace a čerpat odbornou pomoc ze strany intervenčního
centra. Je samozřejmě věcí ohrožené osoby, její svobodné vůle, zda využije
nabídku, která je jí ze strany intervenčního centra obligatorně poskytnuta, tedy
zda využije možnost navázání kontaktu s odbornými pracovníky a bude s nimi
spolupracovat. Intervenční centrum přitom nemá žádné zákonné páky, jimiž by
mohlo ohroženou osobu jakýmkoli způsobem přinutit ke spolupráci, kdy však není
vyloučeno, aby snaha o navázání kontaktu (např. telefonicky) byla ze strany
34
intervenčního centra zopakována i poté, co se prvotní kontakt z důvodu nezájmu
a odmítnutí ohroženou osobou nezdaří.
Základní změny, které byly s účinností od 1. 1. 2007 zaznamenány v oblasti
domácího násilí, představují pootočení dosavadní praxe při řešení obdobných
případů o 180 stupňů, kdy do 31. 12. 2006 byla situace v ČR taková, že z privátu
jako místa, kde k domácímu násilí dochází, odcházela ohrožená osoba, přičemž
záleželo na jejích nejen finančních možnostech a schopnostech, jakým
způsobem zabezpečí základní potřeby své, popř. svých dětí, s nimiž odchází,
jakož i to, zda a jaké místo následné pomoci bude vyhledávat a kam se uchýlí. Stát
se prostřednictvím svých orgánů nikterak nezajímal o to, jaký bude další osud
ohrožené osoby, kam se uchýlí, nebyla jí garantována žádná možnost
alternativního ubytování. Od 1. 1. 2007 se však situace v přístupu k řešení
problematiky domácího násilí pootočila o 180 stupňů, tzn., že na základě
aplikace institutu vykázání v odůvodněných případech to je násilná osoba, která
opouští na základě rozhodnutí Policie ČR, popř. soudu privát, zatímco ohrožená
osoba v tom prostředí zůstává. Prostor dotčený domácím násilím tedy opouští ten,
kdo se dopouští určité formy společensky nežádoucího chování majícího znaky
domácího násilí. Následně je zcela na této osobě, jakým způsobem se postará
o své základní potřeby, tedy aby si zajistila nějakou alternativu bydlení, k čemuž jí
jsou poskytnuty určité informace a součinnost od příslušníků Policie ČR. Toto je
jedna část základních změn v přístupu k řešení případů domácího násilí, přičemž
druhá, rovněž velmi podstatná část, spočívá v garanci dostupnosti a obligatorní
nabídky poskytnutí odborné pomoci adresované osobě ohrožené. Doposud
nebylo přímo na základě zákonné normy garantováno, že by se v případech
domácího násilí dostávalo ohrožené osobě automaticky intervence ze strany
státu, popř. dalších pomáhajících profesí, tzn., že záleželo na ohrožené osobě
a jejích možnostech a schopnostech, jak rychle se ve své nelehké situaci
zorientuje, vyhodnotí své možnosti a vyhledá cesty, popř. jiné informační kanály,
např. do nestátních neziskových organizací (Bílého kruhu bezpečí, RIAPSu
apod.), manželských poraden nebo dalších subjektů, na které se lze obracet
s žádostí o poskytnutí odborné pomoci. Od 1. 1. 2007 se stát snaží posílit
ochranu a bezpečí ohrožené osoby v delším horizontu ve snaze vybavit tuto osobu
maximem informací a podpořit jí v jejím případném rozhodnutí řešit s konečnou
platností svoji nelehkou životní situaci tak, aby bylo maximálním možným
způsobem eliminováno riziko dalších projevů domácího násilí poté, co se osoba
násilná vrátí po skončení vykázání zpátky do privátu. Záleží tedy na odpovědnosti
ohrožené osoby, jaký bude další vývoj situace po skončení trvání vykázání, avšak
za tímto účelem musí být maximálně fundovaná a vybavena maximem klíčových
informací.
Nový zákon na ochranu před domácím násilím č. 135/2006 Sb. představuje
tzv. zákon zákonů, neboť obsahuje dílčí novely stávajících právních předpisů
s účinností od 1. 1. 2007, a to zákona o Policii ČR, trestního zákona,
občanského soudního řádu a zákona o sociálních službách. Jedná se tedy
o zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím,
kdy původně byla zamýšlena změna osmi právních norem, nicméně v rámci
35
5.
legislativního procesu se nepodařilo prosadit některé myšlenky v oblasti novely
trestního řádu, zákona o přestupcích a občanského zákoníku. Návrh
předmětného zákona byl zpracován již v průběhu roku 2004, načež v listopadu
2004 byl cestou poslanecké iniciativy (celkem 55 navrhovateli z řad poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR napříč celým politickým spektrem)
předložen k projednání do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Následně
proběhl poměrně dlouhý legislativní proces, načež v březnu roku 2006 byl zákon
podepsán prezidentem republiky a publikován ve Sbírce zákonů ČR, čímž se stal
součástí českého právního řádu. Pro zažití nové úpravy a přípravu na její aplikaci
v praxi byla stanovena dostatečně dlouhá legisvakanční lhůta v řádu devíti měsíců,
během které měly být připraveny všechny materiální, personální a organizační
podmínky tak, aby celý model včetně všech třech pilířů mohl začít efektivně
fungovat od 1. 1. 2007.
Český model ochrany před domácím násilím je postaven na třech vzájemně
provázaných pilířích. Prvním z nich je policejní zásah, který se uskuteční na žádost
samotné ohrožené osoby, jejích rodinných příslušníků, či jiných osob a institucí.
Jeho cílem je v prvé řadě zastavení aktuálního násilí v rodině či společném obydlí,
pakliže k němu dochází, a to formou vykázání násilné osoby. Druhý pilíř pak
spočívá v kontrole dodržování povinností uložených násilné osobě při vykázání
a v následné péči o ohroženou osobu ze strany intervenčního centra spočívající
v pomoci psychologické, sociální i právní. Ingerence státu, vstup do privátní sféry,
se děje s ohledem na náležité zajištění ochrany základních lidských práv
ohrožené osoby i proti její vůli. Třetí pilíř si lze představit jako občanskoprávní
řešení situace ohroženou osobou, která se může obrátit na soud především se
žádostí o vydání předběžného opatření, na jehož podkladě by ten, kdo ohrožuje
tuto osobu svým násilným chováním, byl nucen opustit byt a jeho bezprostřední
okolí a ve stanovené době se do takto opuštěného místa nevracel. Tuto možnost
by osoba ohrožená domácím násilím měla mít jak v případě předchozího vykázání
násilné osoby podle zákona o Policii České republiky, tak i bez něj. Dále se
v rámci občanskoprávního řešení situace vyvolané domácím násilím předpokládá,
že ohrožená osoba bude iniciovat řízení ve věci samé, zejména pokud jde
o rozvod manželství, vypořádání společného jmění manželů včetně společného
bydlení, úpravu styku s nezletilými dětmi atd. V těch státech, které již přijaly právní
úpravu reagující na domácí násilí, je za prioritu považován preventivní přístup
k domácímu násilí, tedy přístup, jehož cílem není primárně stíhat a trestat násilné
osoby, nýbrž poctivý úmysl pomoci ohroženým osobám zastavit násilné incidenty
včasným a účinným zásahem zvnějšku. Tento přístup lze objektivně označit za
nejvhodnější typ reakce na domácí násilí. Tři pilíře nové právní úpravy jsou tvořeny
třemi subjekty, a to Policií ČR, intervenčními centry a orgány justice, resp.
obecnými soudy rozhodujícími na úseku civilního práva. Efektivní fungování
celého modelu ochrany před domácím násilím je podmíněno existencí všech
třech pilířů současně, tzn., že není možné, aby některý z uvedených pilířů byl
nahrazen, resp. suplován jiným subjektem, popř. zbylými dvěma pilíři. Role
jednotlivých pilířů je v rámci daného systému ochrany nezastupitelná a ryze
specifická, vyžadující úzkou specializaci na práci s osobami ohroženými domácím
násilím. Jednotlivé subjekty vystupující v oblasti ochrany před domácím násilím
36
fungují na základě principu interdisciplinarity, t. j. kooperace, sdílení a přenosu
získaných informací.
Pokud jde o samotný model ochrany před domácím násilím, pak jej lze
rozdělit na dvě části, které na sebe mohou v konkrétním případě vzájemně
navazovat či mohou být realizovány samostatně. Jedná se o správní řízení, ve
kterém se uplatní rozhodovací pravomoc Policie ČR, jakož i odborná pomoc ze
strany intervenčního centra a soudní řízení, ve kterém se uplatní rozhodovací
pravomoc soudu, který může rozhodnout o vydání předběžného opatření
v podobě vykázání či zákazu kontaktování poté, co již bylo ve věci rozhodnuto
policejním orgánem nebo zcela samostatně. Dochází-li tedy v konkrétním vztahu
k projevům domácího násilí, tedy útokům proti životu, zdraví, svobodě a lidské
důstojnosti ohrožené osoby, může dojít na základě různých podnětů
pocházejících např. od samotné ohrožené osoby, jiných členů domácnosti
stižené domácím násilím, sousedů, zasahujícího lékaře, zasahujícího strážníka
městské/obecní policie apod. k zásahu Policie ČR. Tato poté, co se dostaví na
místo samé, provede analýzu nastalé situace, kdy na základě zjištěných
skutečností vyhodnotí reálné riziko hrozby dalšího nebezpečného útoku proti
základním chráněným zájmům ohrožené osoby. Důležitým zdrojem informací pro
zasahujícího policistu jsou nejen vyjádření násilné a ohrožené osoby, ale také
vyjádření sousedů a přítomných dětí k okolnostem soužití obou aktérů násilného
vztahu, dále stopy poranění na těle ohrožené osoby, zničené věci v bytě stiženém
domácím násilím, dostupné evidence o držitelích střelních zbraní, zahájených
trestních stíhání, evidence Rejstříku trestů, jakož i evidence předchozích výjezdů
k případům domácího násilí. Pakliže zasahující policista na základě čtyř znaků
identifikuje daný incident jako případ domácího násilí, vyhodnotí na základě
zjištěných skutečností a využití metody SARA DN míru rizika reálné hrozby dalším
útokem proti životu, zdraví, svobodě či lidské důstojnosti ohrožené osoby.
Dospěje-li policista k závěru, že se jedná o domácí násilí a riziko hrozby
dalšího útoku je střední či vysoké, je oprávněn na základě zákona o Policii ČR
rozhodnout o vykázání násilné osoby z privátu stiženého domácím násilím, který
obývá společně s ohroženou osobou. Rozhodnutí o vykázání přitom představuje
preventivní opatření, jež má chránit ohroženou osobu směrem do budoucna před
dalším možným útokem násilné osoby, nikoli sankci adresovanou násilné osobě
za nežádoucí projevy jejího chování. Dané rozhodnutí činí policista v rámci
správního řízení na základě své diskreční pravomoci, t. j. správního uvážení, kdy
rozhodnutí o vykázání představuje jedno z jeho oprávnění, nikoli povinnost.
Rozhodnutí o vykázání může být učiněno ve dvojí formě, a to jako vykázání ze
společného obydlí (t. j. společně obývaného bytu nebo domu) a jeho
bezprostředního okolí nebo jako zákaz vstupu do společného obydlí a jeho
bezprostředního okolí. Policista je povinen přesně specifikovat, na jaký prostor se
vykázání/zákaz vstupu vztahuje. Ačkoli je tedy v rámci ochrany ohrožené osoby,
zajišťované státem, rovněž potřeba jednoznačně deklarovat prioritu zajištění
bezpečnosti ohrožené osoby mimo jiné i před podnikatelskou aktivitou osoby
násilné (což je významné zejména v případech, kdy prostor, ve kterém došlo
k násilnému jednání, je zároveň místem podnikání násilné osoby apod.), je možné
37
5.
vykázáním postihnout například jen ten prostor, který slouží k bydlení. To vše však
pouze s podmínkou, že je možné prakticky tyto prostory oddělit (například
uzavřením průchodu mezi těmito prostory apod.). Není-li takové oddělení možné,
pak je násilná osoba vykázána i z míst, která využívá ke svým podnikatelským
aktivitám. Vzhledem k těmto skutečnostem je jí však policejním orgánem
umožněno odnést si z obydlí, na které se zákaz vztahuje, věci nezbytné pro
zajištění řádného výkonu jejího podnikání nebo výkonu povolání.
Pakliže policista rozhodl o vykázání, je povinen poučit ohroženou, jakož
i násilnou, nyní vykázanou osobu o jejich právech, povinnostech a procesním
postavení, jakož i možnostech dalšího postupu ve věci samé, t. j. kontaktování
ohrožené osoby intervenčním centrem a možném rozhodnutí soudu o vydání
předběžného opatření, jímž lze fakticky dosáhnout prodloužení doby trvání
rozhodnutí o vykázání. Současně policista zajistí výkon daného rozhodnutí, kdy
násilnou osobu vyzve k opuštění společného obydlí, na které se zákaz vztahuje
a odevzdání klíčů tak, aby jí maximálním možným způsobem ztížil na zákonem
stanovenou dobu možnost návratu do tohoto privátu. Současně policista umožní
vykázané osobě, aby si ze společného obydlí, na které se vykázání vztahuje,
odnesla své nezbytně nutné osobní věci, jakož i věci, které potřebuje pro výkon
svého zaměstnání, povolání či jiné výdělečné činnosti. V praxi se jedná o movité
věci, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí v rámci exekučního řízení, t. j.
ošacení, hygienické potřeby, léky a zdravotnické pomůcky, mobilní telefon,
osobní doklady, základní finanční hotovost apod., přičemž se jedná o věci, které
vykázaná osoba nezbytně potřebuje po dobu trvání vykázání, t. j. na dobu
nejméně deseti dnů. Vykázaná osoba má dále právo na informace o možnostech
jejího dalšího ubytování a právo na poskytnutí součinnosti ze strany Policie České
republiky.
Rozhodnutí o vykázání je třeba doručit oběma stranám, tedy násilné osobě
i ohrožené osobě, jakož i intervenčnímu centru a pokud bude na místě zjištěna
přítomnost osob mladších 18 let, též orgánu sociálně právní ochrany dětí tak, aby
tento subjekt mohl zahájit svoji činnost na základě zvláštních právních předpisů.
Intervenční centrum je poté, co obdrží od policie zprávu o realizaci vykázání,
povinno do 48 hodin od obdržení této informace zkontaktovat prostřednictvím
svého odpovědného pracovníka osobu ohroženou a té nabídnou krizovou
intervenci v podobě odborné psychosociální, právní a organizační pomoci.
Poté, co bylo rozhodnuto o vykázání/zákazu vstupu, je nezbytně nutné, aby
dané rozhodnutí mělo určitou právní váhu, čili je zapotřebí zajistit mimo jiné
i zpětnou kontrolu, zda je toto rozhodnutí dodržováno a respektováno, a to jak ze
strany ohrožené osoby, tak ze strany osoby vykázané, tedy osoby násilné. Tuto
kontrolu zajišťuje ze zákona orgán Policie ČR, a to ve lhůtě tří dnů ode dne, kdy
bylo o vykázání rozhodnuto. Pokud je zjištěno, že osoba vykázaná maří vydané
rozhodnutí, tzn., že se nachází v privátu nebo do něho dochází, lze jí postihnout
v rámci přestupkového řízení za spáchání přestupku proti veřejnému pořádku,
neboť neuposlechla výzvy policejního orgánu jako veřejného činitele k opuštění
společného obydlí a zákazu návratu do tohoto místa po zákonem stanovenou
dobu. Bude-li však zjištěno, že vykázaná osoba opakovaně nebo závažně
38
porušuje vydané rozhodnutí o vykázání (např. do společného obydlí dochází
opakovaně bez jakéhokoli důvodu a zde se dopouští dalších útoků proti ohrožené
osobě), lze uvažovat i o jejím trestněprávním postihu v rámci trestního stíhání pro
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 trestního zákona.
V rámci zákonných pojistek proti zneužitelnosti daného modelu ochrany má
vykázaná osoba možnost podat proti rozhodnutí policejního orgánu o vykázání
řádný opravný prostředek, t. j. odvolání k nadřízenému policejnímu orgánu v rámci
správního řízení, t. j. krajské správě či policejnímu prezidiu. Proti vydanému
rozhodnutí se ovšem může cestou řádného opravného prostředku bránit rovněž
osoba ohrožená. Lhůta pro podání odvolání je stanovena v obecné rovině
patnácti dnů, přičemž odvolání nemá odkladný účinek, tzn., že rozhodnutí je
vykonatelné bez ohledu na to, zda si některá z oprávněných osob proti němu
podala odvolání. Po vyčerpáních všech zákonných přezkumných prostředků
v rámci správního řízení lze proti rozhodnutí policejního orgánu jako správního
orgánu podat správní žalobu k obecnému soudu v rámci správního soudnictví.
Vykázané osobě nelze upřít ani možnost podání ústavní stížnosti, pakliže se
domnívá, že rozhodnutím o vykázání byla porušena či ohrožena ústavou jí
zaručená základní práva a svobody, např. nedotknutelnost obydlí, ochrana
vlastnického práva, svoboda pohybu apod. Pokud se násilná osoba domnívá, že
byla poškozena její práva a svobody, má celou škálu zákonných prostředků,
kterak se proti napadenému rozhodnutí či postupu policejního orgánu bránit. Je
však věci rozhodovací činnosti příslušného orgánu v rámci jeho přezkumné
pravomoci, aby zjišťoval, jaký byl postup policisty v konkrétním případě, tedy zda
byl v souladu se zákonem a rozhodnutí o vykázání/zákazu vstupu tak bylo učiněno
na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu a vyhodnocení všech zjištěných
skutečností.
Druhá fáze modelu ochrany před domácím násilím je tvořena systémem
soudní ochrany, k jehož aktivaci je zapotřebí konkrétní projev vůle ohrožené
osoby, tzn. že soudy o stanovení či případném prodloužení vykázání nerozhodují
automaticky z úřední povinnosti. Ne každý zásah policie na místě samém nutně
znamená rozhodnutí o vykázání a ne každé rozhodnutí o vykázání automaticky
předpokládá rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření, na jehož základě
se doba trvání tohoto institutu fakticky prodlužuje.
K zahájení soudního řízení je tedy zapotřebí, aby ohrožená osoba podala
návrh na vydání předběžného opatření poté, co již bylo policejním orgánem
o vykázání rozhodnuto, čímž lze docílit faktického prodloužení doby trvání daného
institutu nebo aby podala návrh na vydání předběžného opatření v podobě
vykázání či zákazu kontaktování, aniž by tomuto kroku předcházelo jakékoli
rozhodnutí policejního orgánu v dané věci. Soudní řízení tak může plynule navázat
na řízení správní, tzn. rozhodnutí Policie ČR o vykázání/zákazu vstupu anebo jde
o prví řízení v dané věci, aniž by situaci dříve řešila Policie ČR. V druhém případě
půjde zpravidla o situaci, kdy ohrožená osoba nebyla aktuálně vystavena
žádnému útoku ze strany násilné osoby tak, aby ve věci zasahovala hlídka policie,
nicméně v jejich vzájemném vztahu dochází k domácímu násilí, jež má ohrožená
osoba v úmyslu řešit např. podáním návrhu na rozvod manželství, vypořádáním
39
5.
poměrů k nezletilým dětem apod., neboť se chce od násilné osoby oprostit,
avšak doposud takovýto zásadní krok neučinila z obavy z reakce násilné osoby,
u níž by vidina soudního řízení mohla podnítit eskalaci násilí. A právě z důvodu této
obavy, kdy další soužití obou osob již není možné a současně ohrožená osoba se
nemá kam uchýlit do bezpečí, má právo podat současně s návrhem na zahájení
řízení ve věci samé, popř. samostatně, návrh na vydání předběžného opatření,
kterým lze dočasně upravit poměry účastníků. Ohrožená osoba podává návrh na
vydání předběžného opatření zpravidla v součinnosti s odbornými pracovníky
intervenčního centra, kteří by jí měli vybavit klíčovými informacemi o dalším
možném postupu v dané věci, popř. jí pomoci při koncipování předmětného
návrhu. O podaném návrhu na vydání předběžného opatření je soud povinen
rozhodnout ve lhůtě 48 hodin od okamžiku jeho doručení. Pakliže ohrožená
osoba podá návrh na vydání předběžného opatření v průběhu desetidenního
vykázání stanoveného rozhodnutím policejního orgánu, pak se doba trvání
vykázání případně prodlužuje až do okamžiku soudního rozhodnutí o podaném
návrhu. Daná konstrukce má význam zejména tehdy, je-li návrh na vydání
předběžného opatření podáván v závěru desetidenního vykázání, čímž se doba
trvání předmětného zákazu automaticky prodlužuje o dalších maximálně 48 hodin
a to i přesto, že základní výměra deseti dnů pro trvání vykázání z rozhodnutí
policejního orgánu již uplynula. Jestliže soud návrh na vydání předběžného
opatření zamítne, platnost vykázání stanoveného rozhodnutím policejního orgánu
končí, tzn. že násilná osoba, která byla vykázána, se zase může vrátit zpět do
společného obydlí, na který se zákaz vztahoval. Místně příslušným orgánem
Policie ČR jí jsou vráceny klíče od obydlí, které v rámci rozhodnutí o vykázání
vydala a jež zde byly deponovány, přičemž je osobní věcí ohrožené a násilné
osoby, jakým způsobem budou svoji situaci dále řešit. V praxi může samozřejmě
nastat též situace, že ohrožená osoba ani nebude iniciovat podání návrhu na
vydání předběžného opatření, vykázanou osobu přijme zpátky a společně budou
svoji situaci řešit např. prostřednictvím služeb manželské poradny či rodinného
terapeuta apod. Vždy záleží na vůli a rozhodnutí ohrožené osoby, jak chce svoji
situaci na podkladě informací poskytnutých intervenčním centrem řešit. Pakliže
v určitém vztahu bude i v budoucnu docházet k dalším projevům domácího násilí,
lze při splnění všech zákonných podmínek a předpokladů pro vykázání daný
institut aplikovat znovu.
Jestliže soud návrhu ohrožené osobě na vydání předběžného opatření
vyhoví a předběžné opatření ve lhůtě 48 hodin nařídí, pak toto předběžné
opatření trvá po dobu jednoho měsíce. Během toho měsíce má ohrožená osoba
možnost podat příslušnému soudu návrh na zahájení řízení ve věci samé, t. j.
návrh na rozvod manželství, návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu
po rozvodu manželství, návrh na vypořádání společného jmění manželů či návrh
na zrušení práva společného nájmu k bytu. Za situace, kdy jsou již oba partneři
rozvedeni a pouze společně sdílejí nájemní byt, kdy čekají na rozhodnutí soudu
o tom, kdo zůstane nájemcem tohoto bytu a komu připadne určitá bytová
náhrada, může dojít k značnému vyostření vzájemného vztahu, eskalaci fyzického
či psychického násilí. Není-li návrh na zahájení řízení ve věci samé v rámci
stanovené lhůty podán, končí po uplynutí jednoho měsíce doba platnosti
40
předběžného opatření, tedy vykázání a násilná osoba se může vrátit zpět do
společného obydlí, na které se zákaz vztahoval. Je-li však návrh na zahájení řízení
ve věci samé podán, má ohrožená osoba současně možnost podat, a to i opakovaně, návrh na prodloužení platnosti předběžného opatření v podobě vykázání
či zákazu kontaktování.
Pakliže soud tomuto návrhu vyhoví, záleží vždy na jeho uvážení, o jakou dobu
trvání předběžného opatření prodlouží. Maximální možná délka trvání vykázání je
však jeden rok od okamžiku, kdy bylo poprvé o vykázání rozhodnuto,
tzn. policistou v bytě samotném anebo na základě rozhodnutí soudu v rámci
předběžného opatření. V případě rozhodování soudu o prodloužení trvání
předběžného opatření stejně jako v případě rozhodování policejního orgánu
o vykázání v rámci správního řízení musí být zákonný podklad pro vykázání, tedy
hrozící nebezpečný útok proti životu, zdraví, svobodě nebo zvlášť závažný útok
proti lidské důstojnosti ohrožené osoby. Není-li ohrožená osoba v rámci
domácího násilí aktuálně ohrožena žádným dalším nebezpečným útokem, nelze
vydat předběžné opatření a ani rozhodnout o prodloužení trvání vykázání.
Ve vztahu k podání návrhu na vydání předběžného opatření je nutno
zdůraznit, že v případech domácího násilí je takovýto návrh osvobozen od
povinnosti složit na účet soudu finanční jistinu ve výši 50.000,- Kč. Opačný
přístup by byl pro ohroženou osobu naprosto zničující, neboť sama nemá ve
většině případů na složení této jistiny dostatek finančních prostředků, čímž by jí
byla fakticky odepřena možnost dosáhnout na využití institutu předběžného
opatření, jež má v odůvodněných případech poskytovat prozatímní ochranu jejím
oprávněným zájmům.
Předběžná opatření, jimiž lze dosáhnout dočasné ochrany ohrožené osoby
před dalšími útoky ze strany osoby násilné, jsou koncipována ve dvou formách,
kdy obě formy mohou být vydány současně, popř. soud vydá pouze jednu
podobu předběžného opatření. Konkrétně se jedná o možnost uložit násilné
osobě, proti které návrh ohrožené osoby na vydání předběžného opatření
směřuje, povinnost dočasně opustit společně obývaný byt nebo dům, jakož i jeho
bezprostřední okolí nebo povinnost zdržet se setkávání s ohroženou osobou
a navazovat s ní kontakty, není-li pro takový kontakt zákonný důvod (např. soudní
řízení, upravený styk s nezletilými dětmi apod.). V prvním případě se jedná
o ochranu ohrožené osoby teritoriální, ve druhém případě pak ochranu
personální. Orgány Policie ČR jsou přitom nadány možnostmi zajistit ochranu
ohrožené osoby pouze na konkrétním místě, t. j. ve společné obydlí, ve kterém
k domácímu násilí docházelo a jeho bezprostředním okolí, zatímco na základně
rozhodnutí soudu lze cestou předběžného opatření zajistit ochranu a bezpečí
ohrožené osoby nejen z hlediska teritoriálního, t. j. tehdy, nachází-li se ve
společné obydlí, na které se vykázání vztahuje, ale též z hlediska personálního,
t. j. mimo tento vymezený prostor, tedy prakticky kdekoli, kde se tato osoba
pohybuje. Rozhodnutí o zákazu setkávání a navazování kontaktů s ohroženou
osobou tvoří pomyslný prstenec kolem této osoby, který se společně s ní
pohybuje v místě a čase (putuje s ní kdekoli, kde se právě nachází). V zahraničí
obdobný model ochrany funguje i v případě rozhodovací činnosti policejního
41
5.
orgánu o vykázání, avšak v rámci českého legislativního procesu byla daná
koncepce personální ochrany, o které by mohl rozhodnout policejní orgán, zcela
neprůchodná. Je tedy otázkou případné budoucí novelizace zákona
č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím, resp. zákona o Policii ČR,
zda bude oprávnění policejního orgánu vykázat násilnou osobu ze společného
obydlí doplněno rovněž o oprávnění zakázat této osobě jakýkoli nežádoucí
kontakt s osobou ohroženou tak, aby tato byla po nezbytně nutnou dobu
maximálním způsobem chráněna před jakýmkoli negativním vlivem ze strany
násilné osoby a měla možnost se sama svobodně rozhodnout, jakým způsobem
bude svoji nelehkou životní situaci směrem do budoucna řešit.
42
Některé postupy v boji proti domácímu násilí v USA
1
Some Methods in Combating Domestic
Violence in USA
Doc. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., Univ. Priv. Prof.
proděkan pro vědu a zahraniční vztahy Fakulty práva
Problematika domácího násilí v Evropě a na kontinentu vůbec se stala
v posledních letech jedním z velmi diskutovaných, ale i kontroverzních témat ve
společnosti, odborných kruzích a to i v oblasti trestního práva. Například sousední
Česká republika je jednou ze zemí, které se rozhodly řešit problematiku
domácího násilí ve vztahu ke všem kategoriím ohrožených osob pomocí
komplexního přístupu v oblastech práva občanského, správního i trestního.
Přistoupila tak k řešení problému podobně, jako tomu učinilo přesně před deseti
lety Rakousko. To jsou důkazy o tom, že bylo ve střední Evropě dosaženo řady
úspěchů.
Při porovnání výsledků v legislativní oblasti s právní úpravou, která byla přijata
v zámoří, se ovšem domnívám, že zmíněná, přijatá a v praxi převážně úspěšná
legislativa, stále ještě není v mnoha ohledech dokonalá. Jako inspiraci jsem proto
zvolil rozbor právní úpravy amerického státu Illinois, která v této zemi platí již
mnoho let v podobě zvláštního zákona proti domácímu násilí.2
1. Systematika zákona proti domácímu násilí
Zákon se vyznačuje poměrně specifickou systematikou, která je tvořena
čtyřmi celky (obecná ustanovení, příkazy k ochraně, povinnosti státních orgánů,
instituce poskytující ochranu zdraví) dělenými do mnoha dílčích článků (důvodová
zpráva a vysvětlení některých pojmů, vymezení příkazu k ochraně, osoby
ohrožené a chráněné, přístup k vysoce ohroženým dospělým osobám, podmínky
zveřejnění jména a adresy obětí, žaloby podle civilního práva, jurisdikce, průběh
soudního řízení, příkazy k ochraně, trestné činy domácího násilí, výkon příkazů
k ochraně, odvolání příkazu, další procesní postupy státních orgánů, atd.).
Zákon obsahuje komplexní úpravu, je to vlastně smíšený hmotněprávní
a procesní předpis, který zahrnuje opatření v oblasti občanského, správního
i trestního práva. Je velmi podrobně rozpracován, zachycuje nejen základní
1) Documents of Institute Director of the Illinois Coalition Against Domestic Violence – Legal
Institute, Jane Addams Hull House Association Chicago (Domestic Violence court Advocacy
program), Joseph Vosicky Law Office, Chicago, Illinois, USA.
2) Illinois Domestic Violence Act z roku 1986 (750 ILCS 60).
43
6.
zásady při postupu proti domácímu násilí, ale především ukládá konkrétní úkoly
a stanoví přesné postupy státních orgánů, soudů a jiných veřejných institucí.
Nadto ovšem nabízí jednoduchá právní poučení, resp. metodické návody pro
postup osob, které se v postavení oběti domácího násilí mohou ocitnout.
2. Důvody pro přijetí zákona
Důvodová zpráva, která tvoří úvodní část předpisu, se zabývá okolnostmi
a jevy, které vedly zákonodárce k přijetí této komplexní a moderní úpravy.
Poskytuje tím ovšem i obrázek současné americké společnosti, kde nejzávažnější
případy domácího násilí nepostihují ženy, jak se domnívají někteří evropští
aktivisté a navrhovatelé legislativních opatření proti domácímu násilí, ale seniory,
invalidní a jinak závislé osoby a děti:
¾ domácí násilí je závažným trestným činem proti jednotlivci v společnosti,
způsobuje rodinnou disharmonii v tisících illinoiských rodinách a nezřídka vede k vraždám, těžkým újmám na zdraví a způsobuje tak
atmosféru nežádoucí pro zdravý rozvoj dětí;
¾ domácí násilí postihuje ohrožené skupiny dospělých ale bezbranných
osob, které jsou zvláště zranitelné a nejsou schopny se samy bránit ani
vyhledat pomoc, dochází přitom k fyzickému násilí, sexuálnímu zneužití,
zanedbávání a vykořisťování;
¾ právní systém dosud nedostatečně účinně postupoval proti těmto
jevům, umožňoval pachatelům (abusers) uniknout trestní odpovědnosti
nebo finančním sankcím a nedostatečně vnímal kriminální podstatu
domácího násilí;
¾ je třeba poskytnout podporu oběti spočívající v ochraně před dalším
násilím rychle vydanými a pečlivě provedenými soudními příkazy, které
zakazují násilí a v případě potřeby dokonce znemožňuji přístup
pachatele k oběti, obsahují opatření péče o děti a ekonomickou či
finanční podporu, vedoucí k nezávislosti na pachateli;
¾ budou stanoveny a upřesněny postupy a odpovědnost státních orgánů
za okamžitou, účinnou pomoc a ochranu obětem domácího násilí, tak
aby ze strany státních orgánů nedocházelo k tzv. sekundární
viktimalizaci, čehož důkazem je mnoho oznámení, na která policie
nereagovala a následně došlo k usmrcení oběti;
¾ je třeba rozšířit civilní i trestní prostředky pro ochranu obětí domácího
násilí, je-li toho třeba, včetně takových, které umožní fyzické odloučení
stran a působí tak preventivně.
Předpis pak definuje některé pojmy s nimiž je následně v textu zákona
operováno. Domnívám se, že je dobré si tento výklad provedený samotným
předpisem připomenout:
¾ domácím násilím se rozumí fyzické zneužití, harašení, zastrašování
závislé/odkázané osoby, zásahy do osobní svobody, záměrné zbavení
svobody, ale nezahrnuje rozumná a přiměřená opatření směřující vůči
nedospělým osobám ze strany rodičů nebo osob v postavení rodičů;
44
1
¾
¾
¾
¾
¾
dospělými bezbrannými osobami se rozumí osoby pokročilého věku
(senioři) nebo osoby invalidní, které nejsou schopny se bránit proti násilí
ze strany rodiny nebo jejího člena;
vykořisťováním se myslí protiprávní a utrpení způsobující zneužívání
seniorů nebo invalidů, neetické a protiprávní odnímání jejich zdrojů,
příjmů, podvody páchanými na nich, jejich zastrašování, zneklidňování,
klamání;
zvláště ohroženými bezbrannými osobami jsou osoby mladší
18 let, nebo ty, jejichž fyzické nebo psychické omezení jim znemožňuje
vyhledat nebo opatřit si ochranu proti různým formám domácího násilí.
Tyto osoby je třeba chránit účinněji než ostatní oběti;
rodina nebo členy domácnosti zahrnuje manžele, bývalé manželé,
rodiče, děti, nevlastní děti a další osoby pokrevně příbuzné nebo osoby,
které sdílejí nebo dříve sdílely společné obydlí, osoby, které mají nebo
udávají, že mají dítě ve společné péči, osoby, které jsou pokrevními
příbuznými dítěte, snoubenci, bezbranné osoby a jejich pečovatelé
nebo asistenti. Nenáleží sem vztahy vzniklé mezi obchodními
společníky nebo partnery a podobné vztahy.
harašením se myslí vědomé chování způsobilé vyvolat u dotčené
osoby tíseň, strach, obavy jako například:
znepokojování v místě bydliště, školní docházky nebo v zaměstn
nání,
n
opakované telefonování domů, do školy nebo zaměstnání,
n
opakované sledování nebo pozorování oběti na veřejných místech,
n
vyhrožování odnětím dítěte rodiči bez ohledu na rozhodnutí soudu,
n
opakované vyhrožování fyzickou silou, uvězněním atd.
3. Procesní postupy
3.1 Návrh na zahájení řízení
Přístup k osobám, které zákon označuje za zvláště ohrožené, musí být
umožněn organizacím, které jsou podle zákona k takovému úkonu oprávněny.
V případě potřeby je příslušné státní orgány (šerif, policie…) na místo a do prostor,
kde se nachází oběť doprovodí a vstup jim zajistí (příkaz soudce ke vstupu).
l
l
K zahájení opatření na ochranu oběti se přistupuje buď:
na základě návrhu na zahájení soudního řízení podaného ohroženou
osobou,
na návrh v průběhu občanského soudního řízení (např. rozvodové řízení,
řízení o neplatnosti manželství), bez návrhu v trestním řízení, pokud taková
potřeba v průběhu řízení vyplyne.
Státní orgány jsou povinny poskytnout oznamovateli pomoc při sepisování
návrhu směřujícího k soudu. Takovou pomoc musí poskytnout například státní
zástupce. Navrhovatel musí v návrhu informovat soud o tom, zda v současnosti
45
6.
nebo v minulosti byla státními orgány přijata nějaká opatření na jeho ochranu před
domácím násilím.
Státní orgány na žádost navrhovatele nebo z vlastního podnětu rozhodnou
zpravidla o nezveřejnění informací o identitě, bydlišti nebo pracovišti (škole)
navrhovatele.
3.2 Další postup v civilním a trestním řízení
Návrh na zahájení řízení na ochranu u soudu nepodléhá poplatkové
povinnosti. Každým takovým návrhem se soud musí zabývat, nemůže dojít k tomu,
že návrh odmítne nebo se jím po dlouhou dobu zabývat nebude. Návrh naopak
bývá zpravidla projednán přednostně. Návrh musí směřovat k tomu, aby soud
vydal ochranný příkaz (Order of Protection).
V průběhu řízení ve věcech občanskoprávních nebo před trestním soudem
má oběť právo na bezplatného právního zástupce pro domácí násilí, pokud
soud nerozhodne jinak. Jde-li o zvláště ohroženou bezbrannou dospělou osobu,
které byl ustanoven opatrovník, soud vedle něho může ustanovit ještě
nezávislého poradce, který přezkoumává, zda opatrovník postupuje podle zákona
a zda nezneužívá své pozice v neprospěch opatrované osoby. V případě, že je
opatrovník účastníkem řízení jako svědek, soud ustanoví dočasného náhradního
opatrovníka.
V občanském soudním řízení nemá navrhovatel právo na projednání
návrhu před porotou, v trestním řízení však toto právo omezit nelze, pokud ho
uplatní obviněná osoba. Každý je povinen se dostavit na předvolání k soudu
projednávající domácí násilí. Soudy rozlišují mezi přednostními a běžnými
případy. Domácí násilí náleží mezi přednostně vyřizované věci. Pokud se
v případě navrhovatele jedná o zvláště ohroženou bezbrannou dospělou osobu,
které nebyl ustanoven opatrovník, není nikdo oprávněn na místo něho nebo jeho
jménem činit návrhy na provedení důkazů nebo použití opravných prostředků
a pod.
4. Ochranný příkaz
4.1 Charakteristika příkazu
Pokud soud uzná za prokázané, že navrhovatel je obětí domácího násilí
podle zákona o domácím násilí, vydá ochranný příkaz. Ochranný příkaz může
mít podobu:
l
l
l
46
neodkladného příkazu,
dočasného příkazu,
trvalého příkazu.
1
Příkaz obsahuje zákaz násilí, zanedbávání nebo vykořisťování. Zakazuje
tomu, jemuž je adresován, násilí, harašení, zasahování do osobní svobody atd.,
tedy všechny formy domácího násilí a dále, je-li toho třeba, další přiměřená
omezení.
4.2 Některé příklady přiměřených omezení uložených ochranným
příkazem
Zvláštním opatřením, které může ochranný příkaz provázet (ochranná
opatření) je rozhodnutí o výhradním užívání bydliště nebo domácnosti
osobou, která byla vystavena domácímu násilí. Tento příkaz zakazuje pachateli
domácího násilí vstup nebo pobyt v celém bydlišti nebo domácnosti, nebo jeho
části, bez ohledu na to, zda je vlastníkem nebo nájemníkem, za podmínky, že
navrhovatel bydliště nebo domácnost zákonným způsobem obývá také.
Vlastnictví k bydlišti nebo domácnosti však rozhodnutím zůstává nedotčeno.
Podobným institutem pak je právo navrhovatele na obsazení bydliště nebo
domácnosti, u něhož jsou však vlastnické či jiné podobné poměry zkoumány
podrobněji.
Dalším ochranným příkazem je příkaz vyhýbat se (nepřibližovat se k)
osobám chráněným příkazem. Týká se to vstupu nebo setrvání v zaměstnání, ve
škole, nebo jiných místech, kde se chráněná osoba zdržuje. Důvodem pro takové
rozhodnutí může být například presumpce týrání (zvláštní definice).
Soud může na žádost osoby, které jsou shora uvedené příkazy adresovány,
umožnit vstup do bydliště nebo domácnosti, aby si mohla odnést nutné osobní
potřeby (šaty, medikamenty, věci na nichž je závislá) a které používá výhradně
ona sama, a to jen za doprovodu soudem určené osoby nebo státního orgánu
(policie).
Soud může doporučit nebo nařídit, aby pachatel ve stanovené době
podstoupil konzultace s právníkem, sociálním pracovníkem, psychologem,
psychiatrem, podrobil se odvykací léčbě, programu proti domácímu násilí apod.
Soud může jako ochranné opatření použít též příkaz ke svěření
nezletilého dítěte ohroženého jedním z rodičů do péče navrhovatele
– druhého rodiče, nebo nařídit, aby pachatel dítě druhému rodiči nebo jiné
oprávněné osobě předal. Soud může omezit nebo zakázat návštěvy napadeného
dítěte pachateli.
Soud může vydat příkaz k výhradní držbě věcí navrhovatelem, pokud je
tento výlučným vlastníkem nebo spoluvlastníkem věcí nebo vydat na návrh
navrhovatele zákaz jakékoli dispozice s věcmi, příkaz, aby pachatel domácího
násilí finančně a materiálně podporoval navrhovatele a všechny děti, které
má v péči a aby mu nahradil náklady a kompenzoval ztráty a mnohé další potřeby
a pod.
47
6.
4.3 Formy příkazů
Neodkladný příkaz se týká případů, kdy přichází v úvahu uložení jednoho
nebo více ochranných opatření. Je možno jej uložit až na dobu 21 dnů.
Dočasný příkaz na dobu až 30 dnů je vydán pro případy, kdy přichází v úvahu
uložení jednoho nebo více ochranných opatření a pachatel se má v této lhůtě
dostavit před soud.
Trvalý příkaz se ukládá v případech probíhajícího soudního (občanskoprávního nebo trestního) řízení, až do jeho skončení.
4.4 Oznámení příkazu
Příkaz musí být soudním úředníkem ihned nebo nejpozději následující den
doručen tomu, na něhož se vztahuje a kopie navrhovateli. Současně je doručen
šerifovi nebo policii, aby zde byl zaznamenán do zvláštního rejstříku. U pachatelů,
kterým nelze doručit příkaz do vlastních rukou, je třeba provést přiměřeným
způsobem zveřejnění, že se má dostavit k příslušnému orgánu, kde jim bude
příkaz předán.
Příloha: Formulář návrhu na vydání ochranného příkazu.
48
1
49
6.
50
1
51
6.
Desať rokov ochrany pred domácim násilím
v Rakúsku – zhodnotenie rakúskej právnej
úpravy
Birgitt Haller
Institute of Conflict Research (IKF), Vienna
Yesterday you have already heard a contribution by Barbara Jauk dealing
with the Austrian Federal Act on the Protection against Domestic Violence. So
you have already been informed about the idea of the law and its main
instruments.
Before presenting some of the findings resulting from the law’s evaluations
carried out by our institute, I want to stress a few points with regard to the law. The
idea behind it is to make clear that protection of the personal safety is prior to the
respect for the private sphere. Therefore domestic violence has to be treated by
the police like any case of violence in the public sphere.
Furthermore I want to mention that the first initiatives aiming at having
protection against domestic violence more firmly anchored in law were
undertaken by feminist groups and in particular by the women’s shelters
movement in the late 1980s. And so representatives of the Autonomous Austrian
Women’s Shelters Network were also involved in the drafting of the Act on the
Protection against Domestic Violence.
¾
¾
¾
I would like to remind you of the three pillars of the Austrian law:
eviction and barring orders by the police;
a longer term protection by means of an interim injunction issued by the
family court; and
free counselling and support by the so-called ‘Intervention Centres’.
It is important that the police do not depend on the victim’s consent. They will
have to issue a barring order even against the will of the victim if it can be assumed
that an assault on the physical safety of an individual is imminent.
The ten days period of the barring order is extended to 20 days, if the person
at risk applies to the Family Court for an interim injunction. The Court is supposed
to come to a decision within this period, and in any case the ban will expire after
the twentieth day of its issue. An interim injunction can be issued against
a (former) close relative after physical abuse, or after threats, or in case of
psychological terror if this seriously impairs the victim’s mental health and
52
10 Years of Protection against Domestic
Violence in Austria – Evaluations of the Austrian Law
whenever these attacks make living with the violent person intolerable. Although
after barring orders a high number of interim injunctions are issued, there is no
“guarantee” that they will be imposed. Within the last years there were several
cases of women killed by their partners after an interim injunction had been
denied by the court.
At the moment, the interim injunction is valid for a maximum of three months,
but the Ministry of Justice is thinking about extending it to a period of six months.
Since the regulations have come into force in 1997, the number of eviction
and barring orders has increased every year. From May to December 1997,
within 8 months, the police issued about 1,400 barring orders. In 1998, the total
number amounted to 2,700. In 2005 already more than 5,600 barring orders
were issued. (By the way: Austria has about 8 million inhabitants.)
Interim injunctions are much less frequent: In 2005, about 1,650 were
applied for and 1,500 were admitted by the Court.
The evaluation of the law
In 1998 we analysed about 1.000 police files concerning domestic
violence. In these cases nine out of ten victims were female and 97 percent of the
perpetrators were male.
More than 80 percent of the interventions took place in partnerships:
50 percent against a spouse, 30 percent against a cohabiting partner.
In 8 percent of all cases a former partner was concerned, and in 7 percent the
conflict was an inter-generational one (the small number of female offenders
appear mostly in this context).
In the following I would like to address some short-comings and problems
because these might be important lessons to learn from.
1st: How do the police apply the regulations?
The urban police apply them more actively than the rural one. The urban
police are responsible for approximately one third of the Austrian population but
they impose nearly two thirds of the barring orders.
Before the Protection against Domestic Violence Act came into force, the
instrument most frequently used to respond to domestic disputes was that of
“dispute settlement”: the police officers talked to the so-called “conflicting
parties”, seeking to “calm” them and occasionally suggested to the woman to
seek refuge, for instance in a women’s shelter. The idea behind the wish to
mediate between victim and perpetrator was that violence in a personal
relationship was a “private matter”, and that the state and its authorities had no
right to interfere. The instrument of dispute settlement is still available to police
officers, along with eviction and barring orders. It is striking that dispute
53
7.
settlement is still often the method of choice used by the rural police in the event
of family conflicts.
Initially, police officers found it hard to meet their obligation of imposing
barring orders, especially when the women concerned were reluctant to support
them in the performance of their duties. Officers we interviewed told us that they
were upset and disappointed, when they were asked not to impose a barring
order, and occasionally complied with such requests. Another obligation police
officers were reluctant to meet, was that of cooperating with the intervention
centres: the obligation to pass on information to the intervention centres was
occasionally ignored.
It might still be a problem that police officers refuse to intervene in repeated
cases of violence. Victims we interviewed told us that police officers judged
another intervention to be useless as the women had not separated from the
perpetrator after the previous one.
2nd: How do victims react on the imposed measures?
We interviewed a number of victims, most of them twice (after a longer period
of time) to get information on the sustainability of the police measures.
More than half of the interviewees had divorced or separated from the
partner, among the remaining women one half was in divorce proceedings (but
not all of them felt sure that they really wanted to divorce), the other half was still
living in a relationship with the perpetrator. Out of those who still lived with their
partners only one interviewee stated that the relationship had changed to the
better. The others reported that they had been violated again, but could not leave
their partners: They did not feel strong enough for this step, were economically
dependent on them or were too frightened.
The reaction of some interviewees towards eviction and barring orders
changed in the course of time. In the beginning some of them had opposed these
measures, esp. when they did not want to give up their partners, but their partners
left them. In the follow-up interviews they admitted how helpful the new legislation
had been. Meanwhile they had got over the separation emotionally and told us
that without the help from the police they would never have decided to separate.
This proves the importance of the police taking these victims seriously.
Other women judged the barring orders as very important for themselves
already shortly after the intervention because they made them understand that
they should separate from their partners. In some cases, when the offenders did
not have to face a barring order but only a dispute settlement, their partners were
critical of this reaction: In their view the police intervention had made the
perpetrators even stronger, as they realized that nobody would stop their
aggressive behaviour.
Most of the victims were very satisfied with the behaviour of the police. We
found it remarkable that mixed teams of a male and a female officer were judged
as impartial whereas male officers seemed to be partial to women. Only in the
54
rural areas women complained about the police, who were often prejudiced
against women: They did not believe what the women had told them or blamed
the women for their partners’ aggressions.
The support of the intervention centres was judged as essential for getting
over the separation process by the interviewees. Therefore these centres are
important actors with regard to successful protection against violence.
3rd: The situation of children subject to domestic violence
If there are children living with the family, both youth welfare authorities and
intervention centres are immediately notified by the police, once eviction and
barring orders have been imposed. However, police reports focus primarily on
the situation and condition of the endangered woman, largely ignoring that of the
children. So, there is a “blind spot” as regards the situation of children.
As I mentioned already, youth welfare authorities can apply for an interim
injunction, if a child is at risk and the mother has not filed an application herself.
But they rarely make use of this possibility. According to the statistics of the
Ministry of Justice, during the first five years (from 1997 until 2002) only
31 applications were filed by youth welfare authorities. (Since 2003 statistics are
no longer available.)
Our interview partners working in youth welfare offices welcomed the Act on
the protection against domestic violence, because barring orders exclude
imminent danger for the children and they extend the available time frame for the
youth welfare officers to react. But they emphasized that an interim injunction
cannot be filed against the mother’s will: in a case like this a mother would not be
able to protect her children.
The intervention centres criticize this attitude. They expect youth welfare
authorities to file for an interim injunction for example in order to protect a mother
who might want to “hide” herself behind youth welfare officers, because if she
brings in the interim injunction by herself, the perpetrator directs his aggression
against her.
What makes it particularly difficult for youth welfare officers to deal with
domestic violence, is the fact that they recognise mothers subjected to violence
as victims, while, at the same time, they have to hold them responsible for the
children. This may lead to situations in which women are additionally challenged
instead of supported, for ex. when the youth welfare authority threatens to take
the children away if the woman re-admits the evicted partner to the home. In
a case like this the victim of violence is exposed to massive pressure from both
the perpetrator and the youth welfare office.
4th: The situation of foreign women
With regard to foreign women being victims of domestic violence it seems
that the Protection against Domestic Violence Act does not offer an as efficient
protection for them as for Austrians, especially for two reasons. Firstly, foreigners
are often not interested in contacting the police because they fear the police and
55
7.
women often do not speak German well enough to contact authorities. So in
many cases they seek refuge in women’s shelters (where migrants are
over-represented) instead of calling the police. Secondly, many migrant women
come to Austria in the course of the so-called “family reunification”. Their right of
residence depends on the husbands’ right – in case of divorce or if the husband
loses it (for ex. because of a conviction), the family members lose it, too.
Furthermore, these women are not allowed to work during the first four years of
their stay in Austria. Therefore they depend economically on their husbands and
cannot separate from them. For years the intervention centres have been
claiming a self-contained right of residence and of employment for foreign women
because otherwise they have no chance of leaving a violent partner.
5th: The role of the criminal courts
With regard to protection against domestic violence, major shortcomings are
still evident in the sphere of the criminal judiciary. The criminal courts are
sometimes rather reluctant to treat domestic violence in a decisive way. A high
percentage of proceedings instituted because of domestic violence are quickly
abated, not only because victims of violence refuse to give evidence, but also
because the deed is not regarded as punishable. Violence in the private sphere is
still perceived as a privileged offence.
In 2001, about one third of the legal proceedings after bodily injuries ended
with a diversion measure, mostly a victim-offender mediation. It is sufficient for the
offender to demonstrate his willingness to compensate for the damages, in
particular by making a (symbolic) payment. In some cases an apology or even just
a conversation between victim and offender, where the victim is able to explain to
the offender what she has suffered, may suffice. The usefulness of VOM is
strongly denied by the intervention centres because it ignores power imbalances
between victim and perpetrator and victims are often overruled.
The most appropriate judicial reaction in case of domestic violence might be
the imposing of a time of probation on the condition that the offender attends an
anti-violence-training. At the time our evaluation was done this possibility was only
rarely made use of.
Last year two major changes were made with regard to criminal law. Firstly,
“stalking” is prosecuted since the 1st of July 2006. Secondly, the public
prosecution of a threat with violence against a close relative does not require the
permission of the victim anymore. Especially the intervention centres have urged
this new regulation.
To conclude, I want to stress a few points. The Protection against Domestic
Violence Act is widely accepted both by the police and by the victims. It is
important that discretion for imposing eviction and barring orders lies exclusively
with the police. The new legal instruments signify a change of paradigm: domestic
violence being no longer perceived as a private ‘conflict’, but constituting
a ground for receiving protection from state agencies, thus confirming the rightful
claim to live free from violence also inside one’s home.
56
It is a main finding of the evaluation that the application of the Protection from
Violence Act strongly depends on the persons involved in the intervention
process, on their commitment and on their attitudes. This can be seen in the
different reactions of urban and rural police, but also among the representatives
of the courts. The higher the value of marriage and family is rated, the higher is the
probability that domestic violence is ignored.
The Protection from Violence Act involves youth welfare authorities and the
civil judiciary into ensuring the safety of persons subjected to violence and
assigns a clearly defined role to them. The result (mostly) is effective action in both
these areas. But the new legislation makes no reference to the role of the criminal
judiciary; so there are criminal lawyers who believe that the new legal provisions
are none of their concern, and they fail to understand that the administration of
criminal justice has an important role to play in interpreting and specifying these
new legal provisions. A multi-institutional approach involving all the state actors
and excluding any controversial messages is vital in enforcing comprehensive
protection from violence.
57
7.
Rakúsky federálny zákona na ochranu pred
domácim násilím – fakty o zákone a
skúsenosti zo štajerského intervenčného
centra
Barbara Jauk
Gewaltschutzzentrum, Steiermark
1 The Austrian Federal Act on the Protection against Domestic Violence
1
The Federal Act on the Protection against Domestic Violence entered into
force on May 1, 1997. Under this law, the police have the authority to order an
assailant to stay away from the place where the person he is threatening lives. The
order issued by the police ceases to be effective after ten days unless the victim
applies for a temporary injunction at a family court. In addition, co-operation
between the authorities and private bodies has been intensified.
In order to present you this very successful law dealing with domestic
violence, I will try to give you a summary of its basic contents. The next step will be
the presentation of the work of the Intervention Centre and of its 10 years lasting
experience with this law.
1.1
Aims of the Federal Act on the Protection against Domestic Violence
l
l
To give safety: Interruption of the dynamic process of violence. A woman,
who was beaten or threatened by her partner, sees that she can change
her situation. She shall be supported hereby.
To ban violence: The law shall make clear towards the violator and towards society that violence within the family is a crime. And it remains
a crime, regardless whether it is used within the family or in public.
1) Federal Law Gazette No. 566/1991 drafted as Federal Law Gazette I 146/1999. Imperial Law
Gazette no. 79/1896 as amended by Federal Law Gazette I 31/2003.
58
– Facts about Law and Experiences of the Styrian Intervention Centre
l
To improve cooperation: Violence can only be stopped, if police, civil and
penal courts, youth welfare and private social institutions work together.
The Federal Act on the Protection against Domestic Violence makes clear
that violence within the private atmosphere is a public, not a domestic affair. Herein you can see the decision of the Austrian legislator that the respect for the private sphere of each human kind is of secondary importance in cases of violence,
when the public intervention is necessary to protect victims from violence.
The Federal Act on the Protection against Domestic Violence therefore is
A signal for the right of a victim on safety,
l
A signal for the weight of the act of violence,
l
A signal for the responsibility of the perpetrator.
l
1.2
The guiding principles of the reform project: five dictates
for the prevention of domestic violence
1.2.1 Readiness to intervene in the home: domestic violence is not
a family affair
The reform project was based on the assumption that the state’s task to
maintain law and order also entails the obligation to prevent acts of violence
committed in the private sphere. Domestic violence must not be dismissed as
a family affair: it is a matter of public concern.
1.2.2 Prioritising physical safety
In preparing the reform, the objective of assuring physical safety was given
clear priority over other objectives.
1.2.3 The need for outlawing violence
In the long run, acts of violence committed (by men) in the home cannot be
eliminated unless such acts are unequivocally outlawed as crimes. All individual
state activities directed against domestic violence must be analysed with the aim
of establishing of whether they clearly convey this message.
1.2.4 The victim’s right to restitution
In the event that the state fails to perform its task of protecting individuals
against violence it has the obligation to grant the victim restitution, especially in
the form of psycho-social, legal and financial support.
59
8.
1.2.5 The need for institutional co-operation: common goals and
clearly defined roles
An effective repression of domestic violence can only be achieved through
close co-operation among a number of institutions, such as the police, civil
courts, criminal courts, youth welfare offices und private bodies. All of these
institutions must have the same approach to the problem, must set themselves
common objectives and agree on a clear assignment of roles.
1.3
The Role of Law Enforcement
Law enforcement agencies are required by law to protect individuals from
imminent criminal attacks on their safety. Whenever the police are called to a home because of an act of violence it is expected that they will immediately take
action to afford security to the threatened individuals (women and children).
Before the Act on the Protection against Domestic Violence was passed, the
set of instruments available to law enforcement agencies in performing this task
was very limited. Under Austrian law, a minor physical injury does not constitute a
reason for arresting the assailant on the danger of repetition. Moreover, the
judicial authorities are not always ready to issue a detention order against the
assailant in such cases, so that law enforcement officers must use other ways and
means in order to assure the safety of threatened individuals. In most cases, law
enforcement officers in the past could only advise the victim to take temporary
refuge if necessary together with her children in some place outside the home, be
it at the house of her mother, a friend or a shelter for beaten women.
In preparation of the entry into force of the Act on the Protection against
Domestic Violence, 150 experts were trained jointly by the staff of private bodies
and judges. These experts were entrusted with the training of all law enforcement
officials throughout Austria. These training activities extended the knowledge of
members of the police in the field of combating domestic violence and covered
the phenomenon domestic violence (especially reasons of and responsibilities
for domestic violence) and the national legal framework. The training activities
were carried out with support and participation of NGOs, dealing with domestic
violence issues. Important issues concerning the interpretation of the law, to
internal organizational matters and the writing of reports on police action, have
meanwhile been set out in administrative decrees, issued by the Federal Ministry
of the Interior.
The Austrian experience shows that a well done preparation of the
enforcement of the law against domestic violence, particularly within the police, is
very important. The detailed training of the police before the law had been put into
force was a relevant step towards the success of the Austrian law against
domestic violence.
60
1.4
The barring order
What does the Federal Act on the Protection against Domestic Violence
include? I shall give you a concrete insight in the implementation of the Austrian
reform project.
If a woman – most of the victims of domestic violence are women and
children – who is beaten or threatened by her partner and therefore in severe
danger, asks the police for protection, the police are required to expel the person
from the home and the close vicinity and to bar that person from re-entering it. The
offender may only take essential articles of daily use and the police must
immediately take away the keys of the place of living from the expelled person.
The police must define a safety area and notify the expelled person thereof.
In imposing a barring order the police must give the victim and the person
causing danger an information sheet containing information about the temporary
injunction. The expelled person is required to supply the police with a new postal
address, to which the court can send official correspondence. The police have to
inform the expelled person about accommodation facilities.
The aim of the law is to ensure that the victims must not leave their
accustomed surrounding because of the domestic violence, but the perpetrator
has to go.
A barring order is valid for an initial term of 10 days. As long as the barring
order is in effect, the expelled person may not return to the place of living without
police escort. Within 48 hours the law enforcement authorities, in this case the
law department of the police, have to check if the barring order was issued
correctly. If not, the barring order is cancelled (a case which is very rare). Once
the barring order is issued, the victim cannot influence the imposition of sanctions
nor can she or he influence the period of 10 days. This is assessed by the police
and a result of the danger assessment notified by the police.
The barring order is an administrative ban by the police. The perpetrator is
not criminally convicted. Additionally there can be a police report about
punishable offence, bodily harm, threatened violence or rape. If the victim is
threatened, these offences could be prosecuted and a criminal trial can be the
consequence.
The police are obliged to check compliance with a barring order within the
first three days. If the perpetrator returns to the home or its direct vicinity in
violation of a barring order the victim should call the police at once. The police will
expel the person again from the home. The expelled person is not allowed to
return, otherwise he is breaking a law which is punishable with a fine of up to
€ 360 or a prison sentence of two weeks and an administrative penalty.
61
8.
1.5
The Temporary Injunction
If the victim wants the protective measures to be prolonged beyond the
barring order, because it is still afraid of the perpetrator, it must apply for
a temporary injunction against the perpetrator within 10 days after the expulsion.
The moment the victim applies for a temporary injunction means that the barring
order is automatically extended to a maximum of 20 days after the issue of the
barring order. Within this time the court should reach a decision whether the
temporary injunction is granted or not. By following this procedure the victim can
extend its protection against the perpetrator over the period of ten days. The
victim can apply for a temporary injunction to be valid either for three months or for
the duration of a divorce or an assignment procedure or a procedure for deciding
who is entitled to use the place of living.
A temporary injunction is not necessarily connected to a former issued
barring order.
A temporary injunction may include the following protective measures:
The person causing danger must leave the place of living and the closed vicil
nity,
a ban to return to the place of living or the closed vicinity,
l
a ban to keep away from specific locations such as kindergarten, school or
l
the place of work,
l
a ban to contact the victim.
The following requirements must all be met to apply for a temporary injunction:
l
The victim is living or has lived in a family or a joint setting comparable to a family, with the perpetrator.
l
One or more of the following offences is present: physical injury, threat with
physical injury, behaviour which has a considerable negative effect on the
mental health of the victim.
l
The above mentioned behaviour of the perpetrator makes life with this person intolerable.
l
The only prerequisite is that the victim needs somewhere to live. It doesn’t
matter, if the victim has the option to go to a women’s shelter or to stay with
relatives.
The applicant of a temporary injunction will be notified as soon as the court
has pronounced its decision when the injunction will be enforced. The ownership
or tenancy of the place of living is irrelevant.
If the offender has already been barred from the place of living by the police, the injunction order is delivered to the postal address given by the perpetrator. This counts as enforcement. As long as a temporary injunction is in effect, the
62
expelled person must not return to the place of living without police escort to take
personal items, documents, articles of daily use and tools needed for work.
In carrying out the injunction, the official concerned notifies the offender of
the court decision, hands over the court papers and instructs him to leave the
place of living immediately. If necessary he will be supported by the police. The
official stays until the perpetrator has left the place of living and is empowered to
take away the offender’s keys. The keys are deposited at court. The expelled
person has the right to take personal items of value, documents, articles of daily
use and tools needed for work.
The perpetrator is not allowed to return to the place of living during the
temporary injunction. If the perpetrator returns home or to its immediate vicinity in
violation of the temporary injunction, the victim should call the police immediately,
because the police are competent to execute the temporary injunction.
2 The work of the Intervention Centre
2.1
Aims of the Intervention Centre
The most important aim of the Intervention Centre is to raise the safety
of threatened and beaten persons, particularly of women and children.
The focus of our interventions is to stop violence, not to maintain or stop
marriage or partnership.
2.2
The Intervention Centre
The Intervention Centre in Graz was established in 1995, even before the
Law against Domestic Violence entered into force in 1997. We were the first
organization of that kind in Austria and therefore we have a long lasting
experience in the implementation of the Austrian reform project. Now there are
nine Intervention Centres in Austria and one Intervention Centre for trafficked
women. The Styrian Intervention Centre with it`s headquarter in Graz and three
offices in the Styrian regions, has been enlarged into the so-called “Domestic
Violence Centre” in 2005.
The Intervention Centre or Domestic Violence Centre
l
offers support for all victims of domestic violence,
l
works as a pivotal point for the co-operation of all institutions concerned
with domestic violence,
l
is engaged in forming the public opinion concerning the topic of domestic violence.
The Intervention Centre is organised as a private association and is financed
by the Ministry of Interior, the Ministry of Women`s Affairs and the Styrian
63
8.
Government. Our experience is that it is good and helpful to be financed by the
Ministry of Interior, because this Ministry is responsible for the whole inner
security. On the one side this may help that Intervention Centres are recognized
as institutions concerned with the safety of victims. On the other side this fact
strengthens the acceptance from the police and may facilitate co-operation.
Experiences in Austria are that social workers, psychologists and lawyers
are the most important professions for NGOs in the field of combating domestic
violence. The team of the Styrian Intervention Centre consists of social workers,
lawyers and office managers (actual 11 persons, all women). It has become
evident for us to see that the mixture of social workers and lawyers has proven to
be very important, because each profession brings in its specific view of the
concerned matter. This leads to a complete and professional approach to the
problem of domestic violence.
2.3
Measures and activities of support
Law enforcement agencies are by law required to advise the woman at risk to
suitable victim protection facilities. This obligation constitutes a core element of
the reform. It is based on the assumption that in incidents of relational violence the
state must not wait for the victim to find her way to a counselling facility, but has
the obligation to help her actively – in form of supportive social work. Thus, the
support of the Intervention Centre is following a so-called “pro-active” approach.
The Intervention Centre has to be informed by the police after each case of a
barring order, which has been issued by the police. The Act on the Protection
against Domestic Violence created the legal basis for the exchange of information
– quite important from the legal point of view – which is required for a close
co-operation between the police authorities and the Intervention Centre. The
latter must now be supplied with information on the intervention procedure and
the behaviour of the perpetrator, which are of significance for the work of the
Intervention Centre.
After getting the barring order from the police, the team of the Intervention
Centre tries to get into personal contact with the victim as soon as possible, that
means via phone. In every case we send a letter to the victim and offer our measures of support. If the victim is a migrant, she gets the letter in her mother tongue. If
there are children within the family, the police have to inform the youth welfare
about the barring order.
The Intervention Centre is an officially authorised service to protect victims
and provide free counselling as well as free support during court proceedings.
The team of the Intervention Centre offers legal advice and psychosocial
assistance.
The crucial aspect of this work, on the one hand, is to provide the woman
with expert knowledge, and on the other hand to show understanding and to
support her emotionally by defending her rights, backing her up and encouraging
her to believe in the possibility of a new beginning under different circumstances.
64
The safety of women and children, who have become victims of violence, is
the main focus of our work, in other words: the most important aim in the domestic
violence centre is to prevent further violence. Therefore the creation of a safety
plan has high priority. Together with the women, we think about which steps are
necessary to increase their safety and the safety of their children.
Even if the police has issued a barring order against the assailant and the
women feel safe, we try to estimate the danger by using a violence risk
assessment. The basis for the risk assessment both are the statements of the
victim and the professional experience of the involved social worker or lawyer. In
addition we use the “Danger Assessment Scale” created by the American
scientist J. C. Campbell who is already working in the topic of domestic violence
for a long time. These components are the basis for creating a safety plan.
The safety plan should not only help the woman to protect herself and her
children, but also gives her the opportunity to reflect on the threat of violence. She
creates de-escalation rules with her assistant and learns about the risks that can
increase danger. These risks are explained, the necessity of taking action is
recognised and the uncertainty of overlooking sources of danger is lessened.
A continual evaluation of the success of the strategies and the setting up of a
network of resources empower women to take further measures.
A detailed documentation about the situation of violence of each woman,
should contribute to increase the safety of victims. With the authorisation of
a victim, we send the report about the risk of danger to the police, the courts or
other institutions. In these reports we recommend measures (e. g. a court
restraining order), with which the safety can be increased.
Mobile phones, pepper sprays, security alarms or safety locks are available
at the domestic violence centre.
Our offer includes the following measures:
l
Interventions in times of crisis
l
Danger assessment and safety plans
l
Advice after a barring order or a criminal report
l
Legal advice concerning the familiar situation after violence
l
Support in applying for a temporary injunction
l
Support of concerned children
l
Support in social matters
l
Coordination with public authorities, social and other institutions and professionals
l
Supply of psychotherapists, advocates and translators if necessary
65
8.
2.4
Co-operation with other institutions
We support victims during the whole period until the danger of violence is
over, which often means that the victim is not afraid of the perpetrator anymore.
This can be a short or a very long time, meaning that we have contact to some
women over years. The highest possible level of security can only be reached in
co-operation with other institutions like police, civil and penal courts, youth
welfare and other social institutions. No institution can reach this aim on itself.
This is, as I may say, the most important experience which we gained in Austria
over the last ten years.
Apart from their individual work with beaten and threatened women, the
Intervention Centres play an important role at institutional level: assuming the
function of pivotal points, they promote co-operation between the competent
authority and private institutions, such as police, civil and penal courts, youth
welfare and other social organisations. Intervention Centres are monitoring their
activities from the viewpoint of the woman concerned and submit proposals for an
improved co-operation with the aim of an effective prevention of violence to the
Advisory Council on the Prevention of Violence of the Federal Ministry of the
Interior.
3 Summary
The Federal Act on the Protection against Domestic Violence was the
starting point for an effective dealing with violence, which we did not have before.
These laws and instructions are very important for the victims of domestic
violence. But this law was also the breakthrough for further protective measures
like legal and psychosocial attendance in penal proceedings (since 1st of
January of 2006) and anti-stalking legislation (since 1st of July of 2006). These
rights for victims of domestic violence are the result of a legislation, which began
very early in Austria and turned out to be exemplary for other European countries.
This development was able to change the situation of victims of domestic violence
in the concerned legal proceedings and helped to provide the society with a new
look on the perspectives of domestic violence.
66
Právne a kriminologické aspekty domáceho násilia
Legal and Criminological Aspects of Domestic
Violence
JUDr. Jaroslav Klátik
Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Právnická fakulta,
Katedra verejného práva
Úvod
V právnom systéme Slovenskej republiky je úprava práv a slobôd regulovaná
právnymi normami rôznych právnych odvetví, pričom trestná zodpovednosť za ich
porušenie je upravená v Trestnom zákone, ktorý prednedávnom prešiel rekodifikáciou jednotlivých ustanovení týkajúcich sa aj trestných činov, ku ktorým pri domácom násilí môže dôjsť. Hrozbou trestu a jeho ukladaní sa zabezpečuje trestnoprávna ochrana prostredníctvom orgánov činných v trestnom konaní a súdov.
Tak ako sa vyvíjala ľudská spoločnosť, utváranie a zdokonaľovanie systému uplatňovania a ochrany ľudských práv a slobôd, vývojom takisto prešla i kriminalita na
Slovensku. Jej súčasťou je i domáce násilie, ktoré sa vo svojich formách vyskytuje
aj na území Slovenskej republiky, či už ide o sociálne násilie, alebo psychické,
ekonomické alebo sexuálne násilie. Predovšetkým spoločenské a politické zmeny, ktoré nastali po roku 1989, a s nimi súvisiaca nezamestnanosť, priniesli nárast
situácií, pri ktorých dochádza ku konfliktom medzi manželmi, rodičmi a deťmi, prípadne medzi partnermi. Dôvodom je často nedostatok finančných príjmov, frustrácia z nezamestnanosti, poprípade zo zamestnania. Tieto faktory ovplyvnili
použitie sily voči obeti, ktorou je často osoba blízka páchateľovi. Dnes sa problematika domáceho násilia dostáva čoraz viac na povrch, ako aj do povedomia odbornej či laickej verejnosti, pričom sa mu venujú odborníci z oblasti pedagogickej, právnej, zdravotnej, sociálnej sféry a nachádzajú oporu, pochopenie a pomoc dobrovoľných pracovníkov rôznych neziskových organizácií. Keďže ide
o latentnú kriminalitu, je veľmi ťažké vyčísliť skutočné číslo obetí a páchateľov.
Dôvodom sú predsudky spoločnosti, ako aj nedostatok právneho vedomia týraných ľudí, resp. tých, ktorí o takomto týraní vedia, ale nechcú byť do takejto nepríjemnej situácie zainteresovaní.
I. Domáce násilie ako forma ubližovania a nadvlády
Napriek tomu, že násilie, a zvlášť domáce násilie, je každodennou témou
nielen odborníkov v danej oblasti, ale i každodenného života, neexistuje ani jedna
definícia násilia, ktorej by sa mohli pridŕžať všetci odborníci zaoberajúci sa týmto
67
9.
problémom. Všeobecne sa násilie väčšinou stotožňuje s fyzickým násilím. Násilie
je však každá forma ubližovania, prejavu nadvlády, zneužívania moci, vyhrážania,
fyzického, sexuálneho a psychického nátlaku.1 Je to akýkoľvek akt alebo zanedbanie, ktoré ovplyvňuje život, fyzickú a psychickú integritu alebo slobodu osoby,
alebo ktorý závažne poškodzuje rozvoj jej osobnosti.2 Násilie nie je konflikt, ako
napríklad hádka, taktiež nemusí obsahovať fyzický kontakt s obeťou, pretože zastrašovanie, slovné vyhrážky a psychické násilie môžu mať rovnako ničivé následky. Pojem domáce násilie bol mnohé roky ponímaný skôr v striktne vymedzenom
rozsahu, čo zapríčiňovalo najmä to, že sa jeho výklad vo veľkej miere zužoval len
na oblasť sexuálneho násilia, znásilnenia a ublíženia na zdraví. Otázke domáceho
násilia sa nevenovala dostatočná pozornosť ani v zákonnej úprave, čo sťažovalo
najmä interpretáciu a aplikáciu existujúcich zákonných ustanovení, a to predovšetkým v otázke dokazovania takýchto skutkov. Domáce násilie zahrňuje i násilie páchané na deťoch. Je to klasifikované ako týranie, zneužívanie a zanedbávanie dieťaťa, pričom zanedbávanie môže byť výchovné, psychické, sociálne
a emocionálne.3 Prejavuje sa napr. v odopieraní potravy, hygieny, lekárskej starostlivosti, ignorovaní pomoci a podpory. Odborná verejnosť venuje dostatok pozornosti násiliu páchaného na ženách.4 Týmto násilím je každý prejav rodovo
podmieneného násilia, ktorý má alebo by mohol mať za následok telesnú, sexuálnu alebo duševnú ujmu alebo utrpenie žien vrátane hrozby takýmito činmi, zastrašovania a úmyselného obmedzovania slobody, a to vo verejnom alebo súkromnom živote.5
II. Formy domáceho násilia
Domáce násilie je sociálnopatologický jav správania sa medzi partnermi
alebo v rodine, ktoré spočíva vo fyzickom napádaní, psychickom týraní, sexuálnom zneužívaní, či už jednotlivo alebo vo vzájomnej kombinácii. Ide o ovládajúce
a nerovnoprávne zaobchádzanie jedného človeka s druhým, v ktorom model
vzťahu tvorí rola prenasledovateľa a rola obete.6 Pokiaľ ide o fyzické násilie ako
formu domáceho násilia, je relatívne ľahko odhaliteľné, možno ho identifikovať
pomocou zistenia patologických stôp na tele obete, či už vo forme modrín, podliatin, zlomenín. Ďalšou formou domáceho násilia je psychické násilie. Patrí sem
týranie citové, ako sú nadávky, ponižovanie dôstojnosti osoby, urážanie, vyvolávanie pocitu strachu, znižovanie pocitu sebavedomia obete, vyvolanie pocitov viny,
ubližovanie obľúbeným veciam, či zvieratám obete. Patria sem aj pasívne formy
1) SOPKOVÁ, E.: Problém o ktorom sa mlčí. In: Aspekt, č. 3/1998, Násilie I.
2) BABJAKOVÁ, Ľ. – SOPKOVÁ, E.: Legislatívne úpravy domáceho násilia. Justičná revue, 54,
2002, č. 11., s. 1235 – 1250.
ŠR A M O V Á , B. : D o m á c e n á s i l i e p á c h a n é n a d e ť o c h a m l á d e ž i – vy b r a n é
sociálnopsychologické aspekty. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2004, s. 7.
4) PIATA ŽENA – Záujmové združenie žien . Bratisslava: Aspekt, 2001, s. 19.
5) Domáce násilie. In: Násilie na ženách – vybrané texty. Bratislava: Občianske združenie Alianca
žien Slovenska, 2002, s. 92.
6) KACAFÍRKOVÁ, M.: Domácí násilí. In: Trestné právo, roč. 2, č. 5, 2002, s. 124.
3)
68
násilia, ako je napríklad nevšímanie si obete, zámerné nepochválenie jej zovňajšku, úspechu, nezáujem o obeť a nadradenosť. Formou domáceho násilia je i sociálne násilie. Možno sem zaradiť zákazy pracovať, či chodiť do zamestnania,
násilná a nútená izolácia od príslušníkov rodiny obete, priateľov, zákaz navštevovania obľúbených kultúrnych, spoločenských miest, zákaz venovať sa obľúbeným záujmom, uzamykanie v byte, blokovanie telefónu, alebo aj zákaz vzdelávania. Domáce násilie však môže mať formu i ekonomického násilia. Chápe sa
ako obmedzený prístup k spoločným peniazom, zatajovanie výšky príjmov, poskytovanie nedostatočnej sumy na chod spoločnej domácnosti, diskriminácia v rozhodovaní o ekonomických záležitostiach, neustála kontrola rozpočtu, výsmech
z malého mesačného príjmu a pod. Medzi manželmi dochádza často k tzv. sexuálnemu násiliu. Zaraďujú sa sem všetky nanútené sexuálne činy, vynútený vaginálny, orálny alebo análny styk, sexuálne obťažovanie, nútenie k rôznym sexuálnym
praktikám, sledovanie pornografie a podobne.7
III. Faktory spôsobujúce domáce násilie
Faktorov spôsobujúcich domáce násilie je niekoľko. Na strane rodičov sú
nimi psychické poruchy, mentálna retardácia, drogová závislosť, citová nezrelosť,
nízky vek rodiča.8 Príčinou môže byť i zdravotné postihnutie, promiskuita, veľký
podiel má aj minulá skúsenosť s násilím v detstve, ako aj sociálno-ekonomický
status, bytový problém, mnohodetnosť, nezamestnanosť, nedostatok času z dôvodu podnikania, príslušenstvo k etnickej skupine, členstvo k náboženskej sekte.
Faktormi na strane dieťaťa sú najmä telesné, zmyslové poškodenie, neobratnosť, hyperaktivita, ľahkú mozgová dysfunkcia, autizmus, poruchy učenia, mentálna retardácia, vek ako aj farba pleti. Psychické a sociálne faktory sú najmä neprítomnosť matky alebo otca, nevlastný rodič, nechcené dieťa, adoptované dieťa,
nezáujem okolia, dôverčivosť, apatia a predchádzajúce negatívne životné skúsenosti. Aj spoločnosť je určitým rizikovým faktorom, ktorá ovplyvňuje vznik domáceho násilia. Sú nimi zdravotná starostlivosť, anonymita domáceho prostredia,
nestarostlivosť o rizikových rodičov a deti. Okrem lekárskej starostlivosť je
dôležitá aj psychologická starostlivosť o obete. A ďalším je sociálny systém, do
ktorého sa zaraďujú aj právne predpisy, štátne a mimovládne inštitúcie, verejná
osveta, t. j. dôležité atribúty, na ktoré je potrebné sústrediť pozornosť pri prevencii. Napríklad Španielsko a Portugalsko vytvorili špeciálne právne nariadenia, ktoré sa zaoberajú násilím v rodine.9
7) HREBÍKOVÁ, V.: Problematika domáceho násilia v rovine psychologickej, sociálnej a právnej.
Justičná revue, 56, 2004, č. 3, s. 344.
8) ŠRAMOVÁ, B.: cit. dielo, s. 36.
9) Úrad OSN vo Viedni. Centrum pre sociálny rozvoj a humanitárne otázky: Stratégie boja proti
domácemu násiliu – príručka. New York: OSN, 1993, s. 24.
69
9.
IV. Domáce násilie zahrnuté do rekodifikovaných trestných
kódexov a iných právnych predpisov
Zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení zákona č. 650/2005 Z. z.,
zákona č. 692/2006 Z. z. a zákona č. 318/2007 Z. z. (ďalej len TZ) vo svojej
osobitnej časti neobsahuje špeciálnu skutkovú podstatu trestného činu domáceho násilia. O domáce násilie však môže ísť v prípade naplnenia skutkových podstát nasledovných trestných činov: vražda (§ 145 TZ), ublíženie na zdraví (§ 155
až 158 TZ), znásilnenie (§ 199 TZ), sexuálne násilie (§ 200 TZ), sexuálne
zneužívanie (§ 201 až 202 TZ), týranie blízkej a zverenej osoby (§ 208 TZ), násilie
proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi (§ 359 TZ), nebezpečné vyhrážanie
(§ 360 TZ), ublíženie na zdraví (§ 155 až 158 TZ), zabitie (§ 147 až 148 TZ), usmrtenie (§ 149 TZ), pozbavenie osobnej slobody (§ 182 TZ), obmedzovanie osobnej slobody (§ 183 TZ), obmedzovanie slobody pobytu (§ 184 TZ), výtržníctvo
(§ 364 TZ) a pod. Zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný poriadok v znení zákona
č. 650/2005 Z. z. a zákona č. 692/2006 Z. z. (ďalej len Trestný poriadok alebo
TP) nepozná slovo obeť. Tento pojem je významný predovšetkým z kriminologického hľadiska, pričom zahŕňa i príbuzných obete. Trestný poriadok v ustanovení
§ 46 definuje poškodeného, ktorému bolo ublížené na zdraví, spôsobená majetková, morálna alebo iná škoda, alebo mu boli porušené alebo ohrozené zákonom
chránené práva alebo slobody. V tejto súvislosti je významné, že § 10 ods. 22 TP
definuje organizáciu na pomoc poškodeným, ktorou sa podľa Trestného poriadku rozumie mimovládna organizácia zriadená podľa osobitného zákona poskytujúca bezplatnú pomoc poškodeným. Týmto zákonom sa rozumie napr.
zákon č. 34/2002 Z. z. o nadáciách, zák. č. 213/1997 Z. z. o neziskových organizáciách poskytujúcich všeobecne prospešné služby v znení zák. č. 35/2002 Z. z.
a pod. Účelom týchto organizácií je poskytovanie bezplatnej pomoci poškodeným,
teda i obetiam domáceho násilia. Tieto organizácie boli do Trestného poriadku
zakotvené už do starého Trestného poriadku (zákon č. 141/1961 Zb.) účinného
do 31. 12. 2005, čo bolo vykonaním Rámcového rozhodnutia Rady
2001/220/SVV z 15. marca 2001 o postavení obetí v trestnom konaní10
(ďalej len „rámcové rozhodnutie“), ktorý tvorí prílohu i rekodifikovaného Trestného
poriadku. Podľa § 46 ods. 8 a 9 TP, ak orgán činný v trestnom konaní alebo súd
zistí, že poškodenému hrozí nebezpečenstvo v súvislosti s pobytom obvineného
alebo odsúdeného na slobode, poskytne mu informáciu o tom, že obvinený bol
prepustený z väzby alebo z nej ušiel, resp. odsúdený bol prepustený z výkonu
trestu odňatia slobody alebo z neho ušiel. Poškodený tiež môže požiadať prokurátora a v konaní pred súdom súd, aby bol informovaný o týchto skutočnostiach.
Tieto ustanovenia sú vykonaním tohto rámcového rozhodnutia, ktorého ustanovenia Slovenská republika ako členský štát Európskej únie implementovala do svojho právneho poriadku. Takéto informovanie slúži na ochranu obete domáceho
násilia a informovanie o tom prichádza do úvahy najmä v prípadoch násilných
10) Ú. v. ES L 82, 22. 2. 2001.
70
trestných činov.11 Ustanovenie § 211 ods. 1 TP stanovuje súhlas poškodeného
s trestným stíhaním i v prípade spáchania trestného činu ublíženia na zdraví podľa
§ 157 až 158 TZ. V bežnom živote sa často stáva, že týraná manželka, resp.
i družka, tento súhlas zoberie späť alebo ho na trestné stíhanie svojho manžela,
resp. druha, vôbec nedá.
Ďalej je potrebné spomenúť i Ústavu Slovenskej republiky. Postoje spoločnosti k základným právam a slobodám, k rovnoprávnosti a dôstojnosti občanov
sú vyjadrené práve v Ústave Slovenskej republiky (zákon č. 460/1992 Z. z. v znení neskorších predpisov). Ústava SR vo svojom článku 12 hovorí, že ľudia sú slobodní a rovní vo svojich právach a dôstojnosti. Základné práva a slobody občana
nemožno odňať, zrušiť, premlčať ani odcudziť. Základné práva a slobody sa zaručujú na území SR všetkým bez ohľadu na pohlavie, jazyk, vieru, farbu pleti,
náboženstvo, rasu, politické alebo iné zmýšľanie, príslušnosť k národnosti alebo
etnickej skupine, národnostný či sociálny pôvod, majetok, rod alebo iné postavenie. Rozsah práv je rovnaký pre mužov aj pre ženy. V čl. 15 sa vymedzuje, že
každý má právo na život a nikto nesmie byť pozbavený života, čím sa zabezpečuje
ústavná ochrana ľudského života pred úmyselnými i nedbanlivostnými trestnými
činmi, ktoré smerujú proti životu. Taktiež sa zaručuje nedotknuteľnosť osoby a jej
súkromia, a tým sa poskytuje ochrana telesnej integrity každej osoby, pričom súkromie je v tomto zmysle potrebné chápať ako súkromie bezprostredne nadväzujúce na osobu občana (jeho odev, predmety, ktoré má pri sebe, ako aj celá intímna
oblasť človeka). Nikoho nemožno mučiť ani podrobiť krutému neľudskému či
ponižujúcemu zaobchádzaniu.12 Súčasťou celkovej ochrany osobnosti je právo
na zachovanie ľudskej dôstojnosti, osobnej cti, dobrej povesti a na ochranu
mena. Zaručuje sa osobitná ochrana detí a mladistvých. Ústava Slovenskej republiky je najzákladnejším dokumentom pri ochrane základných práv a slobôd týkajúce sa každej obeti domáceho násilia.
Keďže jednotlivé útoky domáceho násilia sú v aplikačnej praxi posudzované
skôr ako priestupok než ako trestný čin, možno v tomto kontexte hovoriť o zákone č. 372/1990 Zb. o priestupkoch v znení neskorších predpisov. Ide o konanie, ktorého stupeň nebezpečnosti je pre spoločnosť nižší ako u trestného činu.
Poškodeným v priestupkovom konaní je iba ten, komu bola násilným rodinným konaním spôsobená majetková ujma, a tým má práva účastníka. Poškodený sa
môže odvolať len vo veci náhrady škody. Občanovi, ktorý bol uznaný vinným
z priestupku spáchaného v rodine, ako aj navrhovateľovi (poškodená manželka,
družka, deti), ak bolo konanie začaté a na jeho návrh zastavené v dôsledku, že
vzal návrh na začatie konania späť alebo sa nedostavil na ústne pojednávanie bez
náležitého ospravedlnenia alebo bez dôležitého dôvodu, hoci bol riadne a včas
predvolaný, uloží sa povinnosť nahradiť štátu trovy spojené s prejednaním priestupku. Táto suma je napr. od násilníckeho manžela spravidla nevymožiteľná
a paradoxne ju často musí zaplatiť postihnutá manželka, resp. iná týraná osoba
11) MINÁRIK, Š. a kol.: Trestný poriadok. Stručný komentár. Bratislava: Iura Edition, 2006, s. 183.
12) Bližšie: ČIČ, M. a kol.: Komentár k Ústave Slovenskej republiky. Martin: Matica Slovenská, 1997,
s. 9.
71
9.
v domácnosti, napr. aj svokra násilníckeho zaťa. Zákon o priestupkoch tak nepostihuje páchateľov domáceho násilia dostatočne. Pokiaľ dospeje policajný orgán
k tomu, že sa nejedná o trestný čin, ale o priestupok, neformálne postupuje spis
priestupkovej komisii bez toho, aby sa obeť mohla dostatočne brániť. Ani opakované dopúšťanie sa priestupkov nezakladá trestnú zodpovednosť páchateľa a ani
priťažujúcu okolnosť v rámci priestupkového potrestania.
Zákon č. 171/1993 Z. z. o Policajnom zbore v znení neskorších predpisov ustanovuje základné postupy príslušníkov Policajného zboru pri plnení svojich
úloh. Konkrétna pomoc polície obeti násilia záleží od štádia, v ktorom sa práve
táto vec nachádza. V úvodných štádiách násilia môže polícia zohrať významnú
úlohu tým, že násilníkovi a jeho obeti definuje incident, ku ktorému došlo, ako násilie, ktoré je v rozpore so zákonom. Odporučí incident riešiť prostredníctvom organizácií, ktoré im môžu poskytnúť pomoc, aby sa nemusel ich vzťah ukončiť.
V neskorších štádiách, keď je obeť pripravená podať trestné oznámenie, je polícia povinná oznámenie prijať a konať v najlepšom záujme obete.
Zákon č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník v znení neskorších predpisov
(ďalej aj OZ) bol s účinnosťou od 1. januára 2003 doplnený novelou
č. 526/2002 Z. z., ktorá výrazným spôsobom upravila doterajšiu právnu úpravu
týkajúcu sa bezpodielového spoluvlastníctva manželov a spoločného nájmu bytu
manželmi. O tejto občianskoprávnej úprave sa možno zmieniť preto, lebo úzko
súvisí i s problematikou násilia páchaného na ženách v rodine a poskytuje popri
trestnoprávnej úprave významnú ochranu právam dotknutých osôb. Podľa § 146
OZ môže súd obmedziť užívacie právo druhého manžela k domu alebo bytu patriacemu do bezpodielového spoluvlastníctva manželov, prípadne ho z jeho užívania úplne vylúčiť, ak sa z dôvodu psychického alebo fyzického násilia alebo hrozby takéhoto násilia vo vzťahu k manželovi alebo blízkej osobe, ktorá býva v spoločnom byte alebo dome, stalo ďalšie spolužitie neznesiteľným.
Zákon č. 36/2005 Z. z. o rodine upravuje vzťahy týkajúce sa manželstva,
rodiny a výchovy a výživy detí. Zakotvuje okrem iného rovnosť manželov v manželstve, rovnaké práva a povinnosti, vzájomnú vyživovaciu povinnosť. Manželia sú
povinní žiť spolu, byť si verní, vzájomne si pomáhať a vytvárať zdravé rodinné podmienky. Záujem spoločnosti na riadnej výchove detí oprávňuje občanov i spoločenské organizácie, aby upozornili na závadné správanie detí ich rodičov, dôsledkom môže byť napomenutie od štátnych orgánov, určenie dohľadu, obmedzenia,
zverenie dieťaťa do výchovy iného, prípadne obmedzenie alebo pozbavenie rodičovských práv.
Štát zmierňuje následky trestného činu a poskytuje obeti určitú peňažnú
kompenzáciu prostredníctvom zákona č. 215/2006 Z. z. o odškodňovaní
osôb poškodených násilnými trestnými činmi. Zákon zakladá štátnu kompenzáciu poškodených, ktorým bola v dôsledku úmyselných násilných trestných činov spôsobená škoda na zdraví, ktorou sa na účely tohto zákona rozumie
ublíženie na zdraví, ťažká ujma na zdraví, smrť a znásilnenie. Za poškodeného sa
v zmysle tohto zákona považujú aj pozostalí, ktorým poskytovala alebo bola povinná poskytovať výživu osoba, ktorej bola trestným činom spôsobená smrť. O
72
odškodnenie môže požiadať poškodený, ak splní podmienky stanovené v tomto
zákone (rozhoduje o ňom Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky).
V. Poskytnutie pomoci a prevencia pred domácim násilím
Podpora sociálneho okolia je veľmi významná a v podstate nenahraditeľná,
avšak pre obete násilnej trestnej činnosti zriedkakedy dostačujúca. Pomoc musí
byť kombinovaná s odbornou psychologickou, sociálnou a právnou pomocou,
ktorú poskytujú predovšetkým organizácie zamerané na pomoc obetiam trestných činov. Predovšetkým obeť, ktorá nemá dostatočnú podporu v rodine, je na
takéto organizácie úplne odkázaná. Vznik mimovládnych organizácií zameraných
na poskytovanie služieb obetiam trestných činov je dôsledkom skutočnosti, že
v súvislosti s trestnými činmi štát takmer výlučne venuje pozornosť ich páchateľom, pričom pre obete nie je schopný zabezpečiť potrebné služby, i keď je to
v podstate jeho povinnosťou. Postavenie obetí trestnej činnosti a zabezpečenie
bezplatných služieb pomoci obetiam upravujú medzinárodné dokumenty, najmä
Deklarácia základných princípov spravodlivosti pre obete trestných činov a zneužitia právomoci z roku 1985, Odporúčania Výboru ministrov o postavení obetí
v trestnom práve a trestnom konaní a o pomoci obetiam a prevencii viktimizácie
z roku 1987. Všetky tieto dokumenty ukladajú úlohy, zamerané na zlepšenie postavenia obetí a poskytovanie bezplatnej pomoci a služieb.13 V súčasnosti dvoma
najvýznamnejšími organizáciami, poskytujúcimi služby obetiam násilnej trestnej
činnosti v SR, sú Pomoc obetiam násilia a Stredisko pre obete trestných činov.
Nezávislé občianske združenie Pomoc obetiam násilia (PON) sa zameriava na pomoc obetiam trestných činov, domáceho násilia a nešťastných udalostí. Poskytuje bezplatnú a diskrétnu pomoc obetiam a ich blízkym ľuďom, ktorí sa odôvodnene obávajú, že sa stanú obeťou takého násilia, právne rady a psychologickú pomoc. Usiluje sa o zabezpečenie a naplnenie práv obetí násilia trestnej činnosti
a o zlepšenie ich právneho postavenia. Zameriava sa taktiež na prevenciu kriminality – zabezpečuje preventívny program Bezpečné správanie, v ktorého rámci informuje verejnosť o možnostiach a prostriedkoch prevencie kriminality, najmä
o zásadách správania zameraných na zníženie rizika stať sa obeťou a prostredníctvom svojich publikácií informuje o problémoch obetí trestnej činnosti.
V najťažších prípadoch sa usiluje o sprostredkovanie finančnej pomoci obetiam
trestnej činnosti. Stredisko pre obete trestných činov poskytuje bezplatnú právnu
a inú pomoc výlučne obetiam trestných činov. V závažných prípadoch je pripravené pôsobiť ako splnomocnenec poškodeného. Komunikácia s osobami prebieha
osobne alebo telefonickou a písomnou formou. Zástupcovia strediska sa zúčastňujú aj na hlavných pojednávaniach a asistujú aj pozostalým. Toto stredisko poskytuje nasledovné služby: bezplatnú odbornú poradenskú pomoc obetiam, rozširovanie odborných informácií o postavení obetí trestných činov, vydávanie osobitnej príručky pre obete, ďalšie aktivity ako semináre a prednášky a zohľadňuje
13) Úrad OSN pre kontrolu drog a prevenciu kriminality: Spravodlivosť pre obete. Bratislava:
Sekretariát Rady vlády SR pre prevenciu kriminality, 2000, s. 99.
73
9.
skúsenosti obetí pri legislatívnych návrhoch. Na zabezpečenie pomoci obetiam
pri zvládaní emocionálnej traumy, pri účasti na trestnom konaní, dosiahnutí odškodnenia a vyrovnaní sa s problémami spojenými s viktimizáciou, je najefektívnejším riešením vytvorenie programov pomoci obetiam, ktoré budú schopné poskytnúť komplexný systém služieb obetiam. Mala by platiť zásada, že ak ponúknu
obmedzené služby, tieto by mali byť skoordinované s ostatnými službami, aby sa
zabezpečila kontinuita podpory pre obete. Úlohy týchto programov by mali splniť
nasledovné: zvýšiť povinnosť vlád a organizácií urobiť všetko, čo je v ich možnostiach, na pomoc obetiam, zväčšiť rozsah a dostupnosť služieb pre obete, počnúc
dobou viktimizácie a počas jej dozvukov, rozšíriť možnosti obete zúčastniť sa na
všetkých rozhodujúcich štádiách konania, zvýšiť koordináciu a budovanie sietí
všetkých príslušných ustanovizní, organizácií, skupín a rodín a podporných systémov príbuzenstva a komunity, ktoré poskytujú služby obetiam alebo ovplyvňujú zaobchádzanie s obeťami, aby sa vytvoril integrovaný systém pomoci obetiam, zvýšiť kvalitu dosahu obetí v núdzi a zaobchádzania s nimi, uvedomiť si osobné potreby tých, ktorým neboli poskytnuté dostatočné služby.14
Pokiaľ ide o prevenciu pred domácim násilím, adekvátna príprava a vzdelávanie odborníkov je dôležitým predpokladom na vytváranie efektívnych prístupov k domácemu násiliu. Profesionáli musia byť vnímaví voči realitám domáceho
násilia a musia poznať stratégie pre napĺňanie potrieb obetí, ako aj páchateľov.
Inak zostane tento problém aj naďalej z veľkej časti skrytý. Mnohí experti vnímajú
vzdelávanie ako kľúčový nástroj prevencie, ktorý môže oddialiť priame aj skryté
príčiny ústiace do domáceho násilia. Pri prevencii domáceho násilia by sa mal
klásť dôraz na to, ako zastaviť násilie a zabrániť vzniku ďalšieho násilia a zároveň
i zaistiť bezpečnosť a zdravie obetí a ohrozených osôb .V rámci prevencie netreba
zabúdať i na zvyšovanie informovanosti verejnosti a jej vzdelávanie. Môže sa to
diať prostredníctvom rôznych kampaní, akými sú mediálne, národné, vládou
sponzorované, lokálne, prípadne kombinované národné a lokálne.15 Úsilie, aby
kriminalita neprekročila určitú hranicu, za ktorou by už bolo narušené normálne
fungovanie našej spoločnosti, a to nielen z hľadiska kvalifikácie stavu, štruktúry
a dynamiky kriminality, ale aj z hľadiska viktimizácie občanov a ich strachu zo zločinnosti a ďalších sociálnopsychologických a ekonomických kritérií, sa nazýva
kontrola kriminality. Uskutočňuje sa prostredníctvom trestnej politiky štátu
trestnou represiou a prevenciou kriminality. Represia kriminality znamená potlačenie kriminality aj za použitia násilných, ale zákonných prostriedkov. Aplikovaná
je trestnoprávnymi predpismi a systémom trestného súdnictva.16 Prevencia kriminality sa v súčasnosti chápe ako proces tvorby sústavy a realizácie aktivít a opatrení, ktoré majú za cieľ znížiť rozsah a závažnosť kriminality.17 Sociálna prevencia
14) Úrad OSN vo Viedni. Centrum pre sociálny rozvoj a humanitárne otázky: Stratégie boja...,
cit. dielo, s. 101.
15) ŠRAMOVÁ, B.: cit. dielo, s. 7.
16) BUBELÍNI, J.: Prevencia kriminality. (Vybrané otázky teórie, metodiky a praxe). Trnava: Policajný
inštitút AFG, 1998, s. 5.
17) TURAYOVÁ, Y. a kol.: Vybrané kapitoly z kriminológie. Bratislava: VO PF UK, 1999, s. 127.
74
je súčasťou sociálnej politiky. Jej podstatou je vytváranie priaznivých spoločenských podmienok v oblasti ekonomickej, sociálnej, kultúrnej, v oblasti zamestnanosti, výchovno-vzdelávacej, využitia voľného času a vychádza z predpokladu, že
skvalitnením týchto oblastí dôjde k zníženiu rozsahu kriminality. Rodina má veľký
vplyv na formovanie osobnosti človeka, na jeho návyky, správanie, ciele. Mnoho
krajín už prehlásilo používanie fyzického násilia v rodine ako výchovného prostriedku za neprípustné. Telesné tresty majú byť nahradené oceňovaním žiaduceho správania dieťaťa, nenásilným odsudzovaním správania nežiaduceho a osobným príkladom. Situačná prevencia vychádza z faktu, že určité druhy kriminality
sa zjavujú v určitom čase, na určitých miestach a za určitých okolností. Orientuje
sa na odstraňovanie príležitostí pre páchanie trestných činov, na obmedzovanie
kriminogénnych situácií a na zvyšovanie možnosti odhalenia páchateľa. Opatrenia situačnej prevencie majú charakter prevažne technický, organizačný a administratívny. Prevencia viktímnosti smeruje k potencionálnym či skutočným obetiam trestných činov. Úlohou prevencie na tejto úrovni je aktivizovať občanov na
ochranu svojho života, zdravia a majetku a na druhej strane úlohou štátu je vytvárať primerané legislatívne, organizačné a ďalšie podmienky na dosiahnutie
požadovaného cieľa.18
VI. Pohľad na domáce násilie v zahraničí
Domáce násilie existuje vo všetkých krajinách sveta,19 rôzne sú však prístupy poňatia a spôsoby jeho riešenia. Domáce násilie v zahraničí zahŕňa nielen násilia na deťoch a ženách, ale aj na senioroch, rodičoch a medzi súrodencami.20
Česko
Tu tiež absentuje inštitút ochrany obeti a postup polície pri kontakte s domácim násilím sa opiera o všeobecné platné zákony a normy. Ich povinnosti smerujú
predovšetkým k osobe páchateľa a stíhaniu trestných činov, otázka účinnej pomoci obeti stojí bokom. Obeť je v situácii, keď si svoju bezpečnosť a dôstojnosť
musí zaistiť na svoje vlastné náklady, napríklad útekom do azylového domu. Štát
a jeho inštitúcie sa zatiaľ neprihlásili k ochrane a zaisteniu ľudských, ale tiež sociálnych práv obetí domáceho násilia.21
18) VOŇKOVÁ, J. – HUŇKOVÁ, M. – ČADSKÁ, M. – PAVLÍKOVÁ I.: Domácí násilí v ČR v roce 2002
z pohledu práva. In.: Policista, č. 7, 2002, príloha str. VIII.
19) Pozri: SEJČOVÁ, Ľ.: Deti a mládež ako obete násilia. Bratislava: Album, 2001.
20) VYKOPALOVÁ H.: Domácí násilí a jeho kriminologické aspekty. Olomouc: PF UP Olomouc,
2003, s. 431. Pozri aj: VYKOPALOVÁ, H.: Násilí v rodině. In.: Kriminalistika, roč. 34, 2001,
s. 253.
21) ČÍRTKOVÁ, L. a kol.: Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích,
BKB, 2002, s. 56; pozri aj: SEJČOVÁ, Ľ.: cit. dielo.
75
9.
Rakúsko
Rakúsky zákon z roku 1993 mal predovšetkým lepšie chrániť obete násilia
a umožniť im, aby mohli zostať vo svojom prostredí, dôsledky mali už znášať násilníci. Dôležité je právo na vykázanie z bytu za pomoci polície, obsiahnuté v policajnom zákone o bezpečnosti, podľa ktorého je polícia splnomocnená vykázať osobu, ktorá ohrozuje osobu bývajúcu v spoločnej domácnosti, a to na základe určujúcich skutočností, predovšetkým po uskutočnenom útoku a pri podozrení, že
môže prísť k ďalšiemu nebezpečnému útoku ohrozujúcemu život, zdravie alebo
slobody inej osoby.22 V prvom roku po prijatí zákona o ochrane pred násilím, bolo
vyslovených 2 500 zákazov vstupu do bytu, či domu pre násilníkov. Po uvedení
tohto zákona páchatelia v prekvapujúcej väčšine tento zákaz akceptovali a počet
mužov – bezdomovcov v Rakúsku od doby zavedenia zákona vôbec nevzrástol.23
Švédsko
Od roku 1864 je tu zakázané fyzické násilie voči manželkám. Švédska vláda
zostavila v roku 1995 výskumnú komisiu, ktorá vydala rad návrhov, ako zmeniť prístup k násiliu. Motto Pokoj pre ženy sa stalo hlavným motívom všetkých iniciatív
voči mužskému násiliu vo Švédsku. Najznámejšou kampaňou bola Operácia
KVINOFRID v máji 1997, v ktorej rámci sa konali početné semináre v krajine.24
USA
V štáte Washington je v platnosti zákon, ktorý definuje trojstupňový model
poskytovania informácií o zločincovi, a to podľa odborného posudku o riziku opakovania trestného činu. Trestaní sa musia pri sťahovaní hlásiť polícii a tá potom
rozhodne o stupni informovania, či už vylepením letákov v kostoloch a materských
školách, poskytnutím informácie miestnym médiám, pričom pri obzvlášť ťažkých
prípadoch môže polícia do vzdialenosti štyroch obytných blokov vylepiť letáky aj
na domy.
Švajčiarsko
Vo Švajčiarsku bol v roku 1997 predložený parlamentu návrh, ktorý požadoval zavedenie dane z násilia pre mužov. Daň mala pomôcť formovať vedomie ľudí
a zlepšiť finančné postavenie obetí násilia. Návrh bol nakoniec zamietnutý.
22) DOBRODSKÝ, R.: Domáce násilie v rakúskom práve. Justičná revue, 56, 2004, č. 12,
s. 1413-1418.
23) BABJAKOVÁ, Ľ. – SOPKOVÁ, E.: cit. dielo, s. 1244.
24) PIATA ŽENA – Záujmové združenie žien, cit. dielo, s. 123.
76
Kanada
V Kanade sa sformovala skupina niekoľkých mužov, ktorí si povedali, že
oslovia príslušníkov svojho pohlavia na tému násilie. Rozhodli sa nosiť bielu stužku
ako symbol toho, že násilie sa nedá ospravedlniť. Cieľom bolo, aby sa muži zamysleli nad svojím správaním, prehodnotili ho a aby iných mužov upozornili na potlačenie akéhokoľvek násilia voči ženám.25
Veľká Británia
Ani tu neexistuje jednotná definícia, ktorá by presne vymedzovala pojem domáceho násilia. Pre účely definovania domáceho násilia prijala Metropolitná polícia (pozn. polícia mesta Londýn) definíciu Association of Chief Police Officers, ktorá znie: „Akýkoľvek výskyt ohrozujúceho chovania, násilia alebo
zneužitia (psychického, fyzického, sexuálneho, ekonomického alebo emocionálneho) medzi dospelými osobami, ktoré sú alebo niekedy v minulosti
boli intímnymi partnermi alebo členmi jednej rodiny, a to bez ohľadu na pohlavie.“ 26
Záver
Slovenskú republiku možno zaradiť medzi krajiny, ktoré problematiku domáceho násilia berú vážne, čo sa týka otázky dodržiavania ľudských práv, o čom
svedčia mnohé prijaté medzinárodné dokumenty práve z tejto oblasti, ktoré Slovenská republika prijala, ale i jej vlastná právna úprava v rámci jednotlivých právnych odvetví. Isté negatívum možno vidieť v tom, že pokiaľ ide o bezprostredné situácie v bežnom živote, obete nie sú zo strany štátnych orgánov dostatočne chránené. Takéto situácie si vyžadujú rýchle reagovanie, avšak často, či už orgány
činné v trestnom konaní alebo súdnictvo, nezabezpečia dostatočnú a rýchlu
ochranu obete a spravodlivé potrestanie páchateľa, najmä na základe nedostatočného dôkazného materiálu. Často, keď je páchateľ (napr. manžel týranej obete) zadržaný, je po 48 hodinách prepustený na slobodu z dôvodu dôkaznej núdze, neochoty obete vypovedať alebo obeť svoj súhlas na trestné stíhanie v prípade ublíženia na zdraví nedá. Odhadnúť reálny výskyt násilia v domácnostiach je
veľmi náročné, pretože oficiálnych štatistík je veľmi málo a jeho charakteristikou
je skrytá forma výskytu. Na stav tejto kriminality majú značný vplyv demografické
procesy, preto sa za prínosnejšie považujú údaje o úrovni kriminality, ktoré berú
do úvahy počet obyvateľstva, čo umožňuje porovnávanie medzi jednotlivými
územnými celkami alebo štátmi.
25) Tamtiež, s. 130.
26) ČÍRTKOVÁ, L. a kol.: cit. dielo, s. 10.
77
9.
Protection Victims of Domestic Violence by
Means of Civil Law
JUDr. Alexandra Kotrecová
Bratislavská vysoká škola práva, Fakulta práva, Ústav súkromného práva
Žiadna rodina, alebo jej na roveň postavené spoločenstvo ľudí, si nesmie
vytvárať také mechanizmy fungovania a vlastnej organizácie, ktoré by popierali
právo jej jednotlivých členov nebyť vystavovaný domácemu násiliu, alebo jeho
hrozbe. Pokiaľ si ich vytvorí a podľa nich aj žije, musí na ochranu utláčaných
členov zasiahnuť zákon a právo.
Úlohou štátu v našich podmienkach je chrániť svojich občanov a vytvárať
také opatrenia, aby nedochádzalo k porušovaniu základných ľudských práv
a slobôd garantovaných Listinou základných práv a slobôd, ako aj Ústavou
Slovenskej republiky. Ústava okrem iného zaručuje právo na nedotknuteľnosť
súkromného života, pod ktorým je ponímané aj právo na pokojný rodinný život
a slobodný rozvoj osobnosti v oblasti jej vlastnej fyzickej integrity, cti a dôstojnosti
a pozície rovnocennosti. Do tejto kategórie spadá aj právo nebyť vystavovaný
domácemu násiliu.
V posledných rokoch, v dôsledku nárastu prípadov domáceho násilia,
Slovenská republika vykonala relevantné legislatívne zmeny, a to nielen v oblasti
trestnoprávnej, ale aj v oblasti civilnoprávnej.
Neustály záujem o eliminovanie konania označeného ako domáce násilie
z hľadiska trestnoprávneho, sa prejavuje nielen v snahách o vytváranie účinného
systému ochrany, ale aj v zdokonaľovaní samotnej úpravy tejto problematiky
v Trestnom zákone. Tým sa má zdôrazniť záujem jednak o zabezpečenie
zdravého prostredia pre maloletých, ako aj vytváranie zdravých existenčných
podmienok v osobitej skupine so špecifickým citovým prepojením, čím sa
deklaruje významná potreba prevencie vzťahov v rodine ako základnej bunke spoločnosti.
Dôvodová správa k poslednej predloženej novele Trestného zákona
predkladá potrebu oddeliť psychické formy týrania blízkej alebo zverenej osoby,
ktorým sa spôsobuje fyzické alebo psychické utrpenie, od ich fyzických foriem.
Taktiež okrem iného počíta so zvýšením trestných sadzieb v prípadoch fyzického
násilia a pri psychických, sociálnych a niektorých ekonomických formách
predpokladá zníženie sadzby trestu odňatia slobody.1
1) Dôvodová správa k návrhu zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný
zákon v znení zákona č. 650/2005 Z. z. a zákona č. 692/2006 Z. z., s. 30, www.justice.gov.sk
78
Ochrana obetí domáceho násilia inštitútmi občianskeho práva
Civilné právo, vo vzťahu k trestnoprávnej úprave plní funkciu subsidiárneho
nástroja ochrany, s cieľom primárne chrániť obeť, teda toho, na kom je domáce
násilie páchané. Ustanovenia, ktoré boli s týmto cieľom prijaté do nášho
právneho poriadku, sú obsiahnuté v zákone č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny
poriadok, ako aj v zákone č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník. Sú nimi
konkrétne § 75a a § 76 ods. 1 písm. b)2 Občianskeho súdneho poriadku, pokiaľ
ide o maloleté deti ako obete domáceho násilia, a § 76 ods. 1 písmeno g)3
Občianskeho súdneho poriadku, primárne vo vzťahu k dospelým obetiam
domáceho násilia, a taktiež ustanovenia § 146 a 705a Občianskeho zákonníka.
Navrhované a schválené úpravy obsiahnuté v Občianskom súdnom poriadku
a Občianskom zákonníku majú umožniť, aby v spoločnom obydlí, v mieste, kde
najčastejšie dochádza k násiliu v rodine, mohla zostať obeť a aby násilník mohol
byť na základe rozhodnutia súdu z domu/bytu vykázaný. Má ísť o istý druh
občianskoprávnej sankcie za protiprávne konanie násilného subjektu. Úlohou
tejto zákonnej úpravy je pôsobiť preventívne v tom smere, že pokiaľ si je násilník
vedomý, že môže prísť o pohodlie, ktoré mu spoločné bývanie poskytuje, môže to
ovplyvniť jeho súčasné aj budúce správanie. Na druhej strane ak obeť vie, že
právne existuje možnosť riešenia tohto problému, robí ju to silnejšou.4
Úmysel zákonodarcu v tomto smere možno hodnotiť pozitívne. Problémom
je, že takáto právna regulácia do istej miery prekračuje sféru, v ktorej sa pohybuje,
z hľadiska svojich inštitútov a ochrany, oblasť občianskeho práva.
Novelou vykonanou zákonom č. 424/2002 Z. z., s účinnosťou od 1. januára 2003 bolo ustanovenie § 76 ods. 1 Občianskeho súdneho poriadku, upravujúce druhy predbežných opatrení, ktoré môže súd vydať na návrh subjektu,
doplnené o nové písmeno g), ktorým sa mal vytvoriť účinný a efektívny prostriedok
pre riešenie akútnej situácie pre osoby, ktoré sa ocitnú v pozícii obete domáceho
násilia.5 Popri ostatných predbežných opatreniach, tzv. všeobecných predbežných opatreniach, ktoré ponúka Občiansky súdny poriadok, predstavuje toto
tzv. zvláštne predbežné opatrenie. Účastníkovi, voči ktorému návrh smeruje, ním
2) Ide o ustanovenia, ktoré sú základom úpravy ďalšieho zvláštneho predbežného opatrenia, a to
konkrétne vo veciach ochrany maloletých detí. Aj tieto predbežné opatrenie vyvolávajú v praxi
značné aplikačné problémy, ktorých množstvo a mimoriadnosť by mohli byť predmetom
samostatného článku. Z toho dôvodu sa tento príspevok primárne zameriava na ochranu proti
domácemu násiliu prostredníctvom civilnoprávnych inštitútov vo vzťahu k dospelým osobám ako
obetiam tohto protiprávneho konania.
3) Popri predbežnom opatrení podľa § 76 ods. 1 písmeno g) možno pre účely ochrany obete proti
osobe dopúšťajúcej sa násilia nariadiť aj predbežné opatrenie podľa § 76 ods. 1 písm. f)
Občianskeho súdneho poriadku, ktoré je potrebné vykladať v súvislosti s § 51 ods. 4 písm. a)
Trestného zákona, na ktorého základe môže civilný súd uložiť primerané obmedzenie v podobe
zákazu zdržiavať sa v blízkosti obydlia a zákazu priblížiť sa na vzdialenosť päť metrov k osobe
blízkej alebo zverenej, voči ktorej je dôvodne podozrivý z násilia.
4) BABJAKOVÁ, Ľ. – SOPKOVÁ, E.: Legislatívne úpravy domáceho násilia. Justičná revue, 54,
č. 11, 2002, s. 1235-1250
5) Pred účinnosťou zákona č. 353/2003 Z. z., ktorým bol novelizovaný zákon č. 99/1963 Zb.
Občiansky súdny poriadok bola lehota na nariadenie tohto predbežného opatrenia stanovená na
tridsať dní od doručenia návrhu. To sa však v akútnych prípadoch domáceho násilia javilo ako
nevhodné, nakoľko tým zanikal samotný účel a význam tohto druhu predbežného opatrenia.
79
10.
možno uložiť, aby dočasne opustil byt alebo dom spoločne obývaný s navrhovateľom. Úlohou tohto inštitútu je prostredníctvom rozhodnutia civilného súdu
eliminovať kontakt páchateľa s obeťou a bezprostredne a rýchlo reagovať na
aktuálne vzniknutý stav.
Predbežné opatrenie je v rámci civilného konania, popri inštitúte
zabezpečenia dôkazu, jedným zo zabezpečovacích prostriedkov. Súd ho nariadi
buď na návrh, alebo ex offo, t. j. z úradnej povinnosti, ak je to potrebné pre
dočasnú úpravu pomerov účastníkov, alebo ak je obava, že by výkon súdneho
rozhodnutia bol ohrozený.6 Navrhovateľ predbežného opatrenia musí mať na jeho
nariadení naliehavý právny záujem, to znamená, že musí osvedčiť neodkladnú
potrebnosť dočasnej právnej úpravy pomerov účastníkov.7
V súvislosti s nariaďovaním predbežných opatrení podľa § 76 ods. 1 písm. g)
sa vynárajú základné problémy v nasledujúcich skutočnostiach:
1. lehota, v ktorej musí súd rozhodnúť o nariadení predbežného opatrenia
v prípadoch podľa § 76 ods. 1 písm. g),
2. v spôsobe preukazovania dôvodného podozrenia z násilia a nejasnosti
tohto pojmu.
Ad 1: Súd rozhodne o nariadení predbežného opatrenia podľa § 76 ods. 1
písm. g) v lehote 7 dní od doručenia návrhu.8 Táto lehota bola zavedená
do Občianskeho súdneho poriadku novelou vykonanou zákonom č. 353/2003 Z. z.,
ktorou sa predmetné ustanovenia zmenili tak, že lehota, v ktorej musí súd
rozhodnúť o nariadení tohto predbežného opatrenia, sa skrátila z tridsiatich dní od
doručenia návrhu na spomínaných sedem dní od doručenia návrhu. Podľa
dôvodovej správy k tomuto zákonu pre účely ochrany obetí pred násilím
páchaným v rodine, je potrebné zabezpečiť rýchlu právnu úpravu situácie, ktorá
smeruje k ochrane maloletých detí a obetí domáceho násilia.9 Obdobná právna
úprava platí aj v Českej republike. Je obsahom zákona č. 99/1963 Sb. Občanský
soudní řád v § 76b, ktorým možno uložiť účastníkovi, voči ktorému návrh smeruje,
aby dočasne opustil byt alebo dom spoločne obývaný s navrhovateľom a aby sa
zdržal stretávania s navrhovateľom a nadväzovania kontaktov s ním. Lehota na
vydanie, je v porovnaní s našou ešte kratšia, 48 hodín od podania návrhu.
Naskytá sa teda otázka, či je alebo nie je sedemdňová lehota určená na
nariadenie takéhoto predbežného opatrenia v našom právnom poriadku dlhá na
dosiahnutie skutočne sledovaného účelu. Z pohľadu obete sa môže javiť až
nekonečná. Na druhej strane, keďže by mohlo dôjsť k zneužitiu na podklade
6) Paragraf 74 zákona č. 99/1963 Občiansky súdny poriadok.
7) MAZÁK, J.: Zabezpečovacie prostriedky v civilnom procese. Bratislava: Iura Edition, 1997, s. 75.
8) Návrh na nariadenie predbežného opatrenia musí okrem náležitostí návrhu podľa § 79 ods. 1
obsahovať aj opísanie rozhodujúcich skutočností, odôvodňujúcich vydanie predbežného
opatrenia, uvedenie podmienok dôvodnosti nároku, ktorému sa má poskytnúť predbežná
ochrana , a odôvodnenie nebezpečenstva bezprostredne hroziacej ujmy. Z návrhu musí byť
zrejmé, čoho sa mieni navrhovateľ domáhať návrhom vo veci samej. Zákon č. 99/1963 Zb.
Občiansky súdny poriadok § 75 ods. 2.
9) Dôvodová správa k novele zákona NR SSR č. 99/1963 Občianskeho súdneho poriadku.
80
istého súkromnoprávneho záujmu potenciálnej obete, ako aj z dôvodu, že civilný
súd nemá až do okamihu podania návrhu žiadne informácie o prípade a v priebehu samotného rozhodovania neprichádza do kontaktu ani s obeťou, ani s páchateľom, musí byť zabezpečené skutočné preverenie existencie dôvodného
podozrenia z násilia.
Ad 2: Pojem dôvodné podozrenie z násilia nie je doposiaľ nikde
špecifikovaný a pre oblasť civilného práva je skôr neznámy. V zmysle právnych
polemík, ktoré sa viedli v právnej obci, ide o akýkoľvek skutkovo odôvodnený
predpoklad, podložený relevantnými a hodnovernými tvrdeniami či dôkazmi,
smerujúci k reálne potenciálnemu podozreniu, že telesná či duševná sféra obete
je pravdepodobne skutočne ohrozovaná správaním sa násilníka.10
Súd pri rozhodovaní o nariadení predbežného opatrenia koná obvykle bez
pojednávania a spravidla bez vypočutia účastníkov, pričom dokazovanie má
v týchto prípadoch skôr charakter osvedčovania ako samotného dokazovania.
Osvedčovanie znamená, že súd prostredníctvom označených dôkazov zisťuje
najvýznamnejšie skutočnosti, dôležité pre rozhodnutie o návrhu na vydanie
predbežného opatrenia. Pri ich zisťovaní súd neprihliada a ani nemusí prihliadať
na všetky procesné formality, ako je to v priebehu riadneho procesného
dokazovania. Vo všeobecnosti platí, že je výlučne vecou navrhovateľa
predbežného opatrenia, aby svoje tvrdenie o osvedčení nároku, pre ktoré
požaduje dočasnú ochranu, podložil dostatočnými dôkazmi, z ktorých súd vyvodí
závery o prípustnosti a opodstatnenosti takéhoto návrhu. Nie je procesne
mysliteľné, aby sa uplatňovali námietky odporcu. Pripustenie takýchto námietok,
proti dôkazom a ďalšie dokazovanie by v konečnom dôsledku zmarilo účel
sledovaný predbežným opatrením.11 Z uvedeného preto vyplýva, že dôkazné
bremeno je na navrhovateľovi. Súd v konaní, o nariadení predbežného opatrenia,
bude vychádzať len z dôkazov a tvrdení predložených osobou označujúcou sa za
obeť násilia. Budú nimi napríklad právoplatné rozhodnutie správneho orgánu
o postihu za priestupok proti občianskemu spolunažívaniu, trestné oznámenie,
lekárske správy a potvrdenie z ošetrenia lekára.
Predbežné opatrenie je z hľadiska druhu rozhodnutia uznesením. Podľa
§ 168 uznesenie doručuje súd účastníkom, ak je voči nemu prípustné odvolanie,
alebo ak je to pre vedenie konania potrebné, alebo ak ide o uznesenie, ktorým sa
účastníkom ukladá určitá povinnosť. Lehota na plnenie povinnosti uloženej
predbežným opatrením začína plynúť odo dňa doručenia rozhodnutia. Takéto
riešenie sa nejaví ako najšťastnejšie, pretože by mohli nastať výrazné problémy
s doručovaním tohto rozhodnutia odporcovi (odporca by mohol napr. namietať, že
v čase doručovania sa v mieste svojho bydliska nezdržiaval). Azda vhodnejšia by
bola koncepcia obdobná, ako pri predbežnom opatrení nariaďovanom podľa
§ 75 a Občianskeho súdneho poriadku, kde podľa ods. 3 je predbežné opatrenie
doručené účastníkom až pri jeho výkone, pričom vyhlásením sa stáva
10) HREBÍKOVÁ, V.: Problematika domáceho násilia v súvislosti s rozhodovaním súdov o nariadení
predbežného opatrenia. Justičná revue, 56, 2004, č. 8-9, s. 930.
11) MAZÁK, J. : cit. dielo, s. 140-141.
81
10.
vykonateľné (vyhlásením na mieste pri doručení). Účastníkom, ktorí neboli pri
výkone uznesenia prítomní, uznesenie spolu s vyrozumením, že jeho výkon sa
uskutočnil dodatočne, doručí príslušný súd.
Na tomto mieste je potrebné upozorniť aj na tú skutočnosť, že Občiansky
súdny poriadok vo svojich ustanoveniach dotýkajúcich sa výkonu rozhodnutia,
ktoré boli v tejto právnej norme ponechané, po veľkej novele vykonanej zákonom
č. 341/2005 Z. z.,12 nehovorí nič o tom, ako sa má postupovať v prípade výkonu
nariadeného predbežného opatrenia podľa § 76 ods. 1 písm. g), pokiaľ neprišlo
k jeho dobrovoľnému splneniu. Občiansky súdny poriadok v ustanovení § 273c
ods. 1 len zakotvuje, ako sa má konať v prípadoch, ak prišlo k nariadeniu
predbežného opatrenia vo veciach maloletých detí podľa § 75a Občianskeho
súdneho poriadku.
Ako teda zrealizovať vykonateľné predbežné opatrenie, ktorým sa má
chrániť obeť domáceho násilia? Ťažko sa spoliehať na skutočnosť, že by dom
alebo byt opustil sám odporca (násilník) pod hrozbou obvinenia z trestného činu
marenia výkonu úradného rozhodnutia podľa § 349 Trestného zákona, so
sankciou trestu odňatia slobody jeden až päť rokov.13 Takéto trestné oznámenie
by musela podať samotná obeť domáceho násilia, nachádzajúca sa v pozícii
strachu a hrozby z ďalšieho útoku.
Jedinou možnosťou v zmysle platnej zákonnej úpravy bude primerane použiť
ustanovenia zákona č. 233/1995 Z. z. Exekučný poriadok, o výkone rozhodnutia
vyprataním nehnuteľnosti alebo jej časti podľa § 181 a nasl. alebo vyprataním
bytu podľa § 184 a nasl.
V praktickej rovine, dospelá osoba, ktorá sa ocitne v pozícii obete domáceho
násilia je nútená, obrátiť sa priamo na exekútora, ktorý po poverení súdom je
oprávnený toto predbežné opatrenie vykonať.
Negatíva takéhoto postupu sú jednoznačné. Primárne v tom, že osoba
v pozícii obete sa musí aktívne a sama podieľať na zabezpečení jeho vykonania,
čím má pravdepodobne podľa zámeru zákonodarcu deklarovať svoj skutočný
záujem na splnení povinnosti v ňom uloženej. V krajnom prípade môže dokonca
nastať situácia, keď sama oprávnená osoba bude povinná znášať trovy exekúcie.
12) Týmto zákonom bola s účinnosťou od 1. 9. 2005 z Občianskeho súdneho poriadku vypustená
prevažná časť ustanovení týkajúcich sa výkonu rozhodnutia. Cieľom tejto novely bolo odstrániť
dvojkoľajnosť, lebo výkon rozhodnutia pred účinnosťou tejto novely bol obsiahnutý jednak
v Občianskom súdnom poriadku, jednak aj v zákone č. 233/1995 Z.z. Exekučnom poriadku.
Upustením od tohto dualizmu mal štát na súdoch získať väčší priestor na výkon súdnictva a v iných
druhoch súdnej agendy. V zmysle súčasne platného zákona sa Občiansky súdny poriadok, pokiaľ
ide o výkon rozhodnutí, použije len na tzv. personálne exekúcie týkajúce sa starostlivosti
o maloletých, ďalej na vynútenie súdnych poplatkov, trov trestného konania, svedočného,
znalečného, pokút a iných nákladov trestného konania na podklade vykonateľných rozhodnutí
a napokon podľa § 275 a aj pri vykonateľnosti rozhodnutí orgánov Európskej únie a Európskeho
spoločenstva. Paragraf 251 ods. 1 a 2, § 275a zákona č. 99/1963 Občiansky súdny poriadok.
13) Súčasťou nariadeného predbežného opatrenia, samozrejme, nie je poučenie o možnosti
dopustiť sa tohto trestného činu. Napokon aj po obvinení z páchania tohto trestného činu nie je
nevyhnutné, aby osoba zostala vo väzbe.
82
A napokon, čo je najdôležitejšie, nedostatok špecifických oprávnení, ktorými
exekútor nedisponuje v takom rozsahu ako polícia. Tú bude povinný nepochybne
prizvať ako vhodnú osobu na zabezpečenie hladkého priebehu výkonu vykonateľného rozhodnutia.
Absencia presnej a konkrétnej právnej úpravy postupu pri výkone predbežného opatrenia nariaďovaného s cieľom ochrany obetí domáceho násilia
vyvoláva pochybnosti a právnu neistotu. Sťažuje vynútiteľnosť práva toho, komu
sa má poskytnúť bezprostredná, rýchla, účinná a efektívna ochrana. Jedna vec je
skutočná existencia rozhodnutia a druhá vec je zníženie jeho hodnoty v dôsledku
sťaženého vynútenia povinnosti v ňom uloženej.
Je potrebné čo najskôr prijať, v rámci relevantnej právnej normy, osobitý
postup pri výkone daného predbežného opatrenia. Touto právnou normou by mal
byť nepochybne Občiansky súdny poriadok. Ten v súčasnosti, ako už bolo
uvedené, upravuje okrem iného výkon tzv. personálnych exekúcii vo veciach
starostlivosti o maloletých. Tým sa deklaruje záujem štátu na ochrane práv
a oprávnených záujmov maloletého. V tomto smere, najmä pokiaľ ide o vôľu
chrániť subjekty vystavované neoprávnenému zasahovaniu do ich ústavou
garantovaných práv, najmä práva na život, zdravie, česť a ľudskú dôstojnosť,
takým konaním aké násilie rozhodne predstavuje, je nevyhnutné, aby aj tu štát
prejavil náležitý odpor voči takémuto počínaniu a aktívne sa zúčastňoval na
dosiahnutí ochrany týchto osôb.
Bolo by potrebné, aby v rámci šiestej časti Občianskeho súdneho poriadku
upravujúcej výkon rozhodnutia, boli zaradené ustanovenia ktoré:
1. by deklarovali, že súd bezprostredne po nariadení takéhoto predbežného opatrenia, ktorého obsahom je zákaz vstupu do obydlia pre
osobu, ktorá je dôvodne podozrivá z násilia, zabezpečí aj jeho
bezodkladný výkon,
2. by označovali príslušný štátny orgán, v súčinnosti s ktorým sa uskutoční
výkon tohto predbežného opatrenia. Takýmto štátnym orgánom by mala
byť predovšetkým polícia, lebo tá disponuje okruhom potrebných
nástrojov v rámci legálnej vynútiteľnosti,
3. by opísali aspoň základný rámec pravidiel postupu pri výkone tohto
predbežného opatrenia, napr., že povinnému sa odoberú kľúče,
umožní sa mu zobrať z predmetného domu alebo bytu jeho vlastné
doklady, cennosti, čím by bola zachovaná aj miera jeho vlastných
základných práv.
Druhú skupinu civilnoprávnych inštitútov slúžiacich na ochranu obetí domáceho násilia predstavujú tie, ktoré sú obsiahnuté v základnej právnej norme občianskeho práva v Občianskom zákonníku. Predmetné ustanovenie boli do Občianskeho zákonníka doplnené novelou vykonanou zákonom č. 526/2002 Z. z.
Prepojenosť a nadväznosť hmotnoprávnych a procesnoprávnych inštitútov
v oblasti civilného práva má vytvoriť jednoznačný a plynulý mechanizmus
zabezpečenia pomoci a nevyhnutnej miery bezpečnosti. Nová zákonná úprava
podľa § 146 ods. 2 a § 705a sa usiluje o to, aby v prípade, že dôjde k domácemu
83
10.
násiliu a ohrozená osoba dospeje k záveru, že je možné násilie ukončiť len
vyriešením spoločného bývania, má táto osoba právnu možnosť argumentovať
jeho spáchaním v situáciách, kedy súd rozhoduje o vlastníckych, či iných právach
k nehnuteľnostiam.
Podľa § 146 ods. 2 Občianskeho zákonníka: „Ak sa z dôvodu psychického
alebo fyzického násilia alebo hrozby takéhoto násilia vo vzťahu k manželovi alebo
k blízkej osobe, ktorá býva v spoločnom dome alebo byte, stalo ďalšie spolužitie
neznesiteľným, môže súd na návrh jedného z manželov obmedziť užívacie právo
druhého manžela k domu alebo bytu patriacemu do bezpodielového
spoluvlastníctva manželov, prípadne ho z jeho užívania úplne vylúčiť.“14 V danom
prípade ide teda o istý hmotnoprávny prejav prijatia zodpovednosti za vlastné
negatívne konanie.15 Zodpovednosťou sprevádzanou druhom hmotnoprávnej
sankcie, v ktorej zmysle je zasiahnuté do majetkového (vlastníckeho) práva osoby
dopúšťajúcej sa alebo hroziacej násilím vo vzťahu ku konkrétnej obeti. Občianske
právo v tomto prípade predstavuje osobitý druh ochrannej funkcie, ktorú v slovenskom právnom poriadku primárne plní trestné právo.
Aktívne legitimovaným na podanie takéhoto návrhu je ten z manželov, na
ktorom bolo páchané fyzické alebo psychické násilie, respektíve voči nemu
smerovala hrozba takýmto násilím. Predpokladom na obmedzenie alebo
vylúčenie zo spoločného bytu alebo domu bude:
1. existencia bezpodielového spoluvlastníctva manželov vo vzťahu k predmetnému bytu
alebo domu,
2. existencia spolužitia manželov v spoločnom dome/byte,
3. existencia alebo hrozba fyzického alebo psychického násilia,
4. realizácia násilia alebo hrozby násilím vo vzťahu k manželovi alebo k blízkej osobe
v spoločnom dome alebo byte bývajúcej,
5. neznesiteľnosť ďalšieho spolužitia.
Ad 1: Bezpodielové spoluvlastníctvo manželov vzniká uzavretím manželstva
a spravidla zaniká smrťou jedného z manželov, rozvodom manželstva, prípadne
vyhlásením manželstva za neplatné.16 Dom alebo byt, ktoré sú predmetom
vylúčenia alebo obmedzenia, tvoria súčasť bezpodielového spoluvlastníctva
manželov, ich vlastníkmi sú obaja manželia – bezpodielovo.
14) Zákon NR SSR č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník § 146 ods. 2.
15) ŠTERBOVÁ, M.: Nové trendy v řešení fenoménu domácího násilí v ČR. Státní zastupitelství,
12/2004, s. 19.
16) Bezpodielové spoluvlastníctvo manželov je možné dohodou na základe § 143a ods. 2
modifikovať, a to tým spôsobom, že bezpodielové spoluvlastníctvo manželov vznikne až ku dňu
zániku manželstva. Rovnako bezpodielové spoluvlastníctvo manželov môže zaniknúť aj iným
spôsobom ako smrťou jedného z manželov, prípadne rozvodom alebo vyhlásením manželstva za
neplatné, a to môže byť zrušené rozhodnutím súdu, na návrh jedného z manželov podľa § 148
ods. 2 a § 148a ods. 2., prípadne zanikne za trvania manželstva priamo zo zákona, ak bol
v trestnom konaní vyslovený trest prepadnutia majetku odsúdeného manžela na základe
ustanovení Trestného zákona.
84
Ad 2: Pôjde primárne o vedenie spoločnej domácnosti podľa § 115
Občianskeho zákonníka, t. j. trvalé spolužitie a spoločné uhrádzanie nákladov na
vlastné potreby.
Ad 3: Musí byť skutočne daná prítomnosť násilia vo vzťahu medzi manželmi
alebo osobami blízkymi, resp. rovnako musí byť daná aspoň hrozba takýmto
násilím. Je jedno, či ide o fyzické násilie, t. j. priame útoky voči ľudskej integrite
alebo psychické násilie, akými sú napríklad urážky, ponižovanie a iné.
Ad 4: Násilie alebo hrozba násilím smeruje voči konkrétnemu subjektu podľa
§ 146 ods. 2.
Ad 5: Neznesiteľnosť takéhoto spolužitia musí mať značnú intenzitu. Musí
byť spôsobilá natoľko znížiť kvalitu spolužitia v spoločnej domácnosti (byte alebo
nehnuteľnosti), že toto spolužitie možno objektívne považovať za neznesiteľné.17
Od posúdenia súdu bude závisieť rozhodnutie, v ktorom sa vysloví buď
obmedzenie, alebo úplné vylúčenie z práva na užívanie bytu/domu. Existencia
násilia, prípadne hrozby takýmto násilím, by preto mala byť v súdnom konaní
náležite a hodnoverne preukázaná. K rozhodnutiu dospeje súd v priebehu
súdneho konania, po vykonaní riadneho a úplného dokazovania, po zhodnotení
všetkých stranami predložených dôkazov.
Aké dôkazy budú plniť v tomto konaní relevantnú a rozhodujúcu úlohu? Za
dostačujúce určite nebude možné považovať, tak ako je to pri rozhodovaní o nariadení predbežného opatrenia, len osvedčenie navrhovateľom sprostredkovaných skutočností. Súd pri rozhodovaní o návrhu na obmedzenie užívacieho
práva z dôvodu psychického alebo fyzického násilia, prípadne hrozby týmto
násilím, bude podľa § 135 zákona č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok
viazaný rozhodnutím príslušných orgánov o tom, že bol spáchaný trestný čin,
priestupok alebo iný správny delikt postihnuteľný podľa osobitných predpisov,
a kto ich spáchal, ak v čase rozhodnutia súdu už rozhodnutie nadobudlo
právoplatnosť.18
Istým problémom bude pravdepodobne, postoj, ktorý zaujme súd – v akej
miere bude považovať za rozhodujúce čakať na právoplatné rozhodnutie
trestného súdu o vine alebo nevine potenciálneho páchateľa, čakať na skončenie
trestného konania. Ako ochrániť obeť v čase do právoplatného skončenia
konania o obmedzení, resp. vylúčení, práva užívania domu alebo bytu?
Tento priestor by mala preklenúť možnosť nariadenia už vyššie
spomenutého predbežného opatrenia podľa § 76 ods. 1 písm. g) Občianskeho
súdneho poriadku. Tým je zdôraznená aj bezprostredná prepojenosť hmotnoprávnej úpravy v zmysle Občianskeho zákonníka so spomínanými ustanoveniami Občianskeho súdneho poriadku. Tu však narážame už na vyššie opísaný problém v súvislosti s reálnou vykonateľnosťou tohto konkrétneho predbežného opatrenia.
17) SVOBODA, J. a kol.: Občiansky zákonník. Bratislava : Eurounion, 2004, s. 238.
18) Tamtiež, s. 658.
85
10.
Obdobne ako podľa § 146 ods. 2 Občianskeho zákonníka bude súd
postupovať pri rozhodovaní aj v prípade návrhu na vylúčenie alebo obmedzenie
užívacieho práva k bytu podľa § 705a, ktorý je v spoločnom vlastníctve manželov.
V tomto prípade je v porovnaní s § 146 ods. 2 Občianskeho zákonníka okruh
subjektov, voči ktorým smeruje násilie alebo hrozba násilím, rozšírený aj
o rozvedeného manžela žijúceho v takomto spoločnom byte. Zásah do práva
osoby dopúšťajúcej sa násilia tu nie je až taký závažný, ako je to v prípade a podľa
§ 146 ods. 2, pretože byt netvorí spoločný majetok (z pohľadu vlastníckeho
práva) manželov patriaci do ich bezpodielového spoluvlastníctva, ale právnym
titulom užívania je zákonný spoločný nájom bytu manželmi.
Podľa dôvodovej správy k novele Občianskeho zákona, ktorá sa týkala práve
predmetných ustanovení § 146 ods. 2 a § 705a právo na ochranu života
a zdravia, ktoré je vo vzťahu k obeti násilníkom ohrozované, má absolútnu povahu.
Z toho dôvodu je silnejšie ako samotné vlastnícke právo násilníka, či právo, ktoré
mu vyplýva zo spoločného nájmu bytu/domu. Vlastnícke právo rovnako aj právo
nájmu bytu mu zostáva zachované aj po právoplatnosti rozsudku, ktorým sa
obmedzuje alebo vylučuje jeho užívacie právo. Obmedzená alebo vylúčená je
len jedna jeho zložka a to ius tendi, buď na určitý čas alebo na neurčito. Aj
v prípade, žeby bol jeden z manželov obmedzený v užívaní a to do tej miery, že by
bol z užívania domu/bytu vylúčený, vlastníctvo k tejto veci v pôvodnom režime
BSM mu zostáva zachované a v prípade zániku BSM bude aj tento byt/dom
predmetom vyporiadania.19
Pri prijímaní predmetnej novely samotného zákona sa objavili isté polemiky
ohľadne absencie povinnosti obstarať páchateľovi aspoň náhradné ubytovanie.
Sám prezident požadoval, aby bola osobe, ktorá má byť postihnutá takýmto
rozhodnutím, ktorým sa zasahuje do jeho užívacieho práva, poskytnutá náhrada
za byt/dom, ktorý má opustiť. Napokon bolo od tejto požiadavky upustené.
Judikatúra ohľadom aplikácie tohto ustanovenia je veľmi skromná, takmer
žiadna. Je ľahké zaujať postoj obete a byť chránený z pozície slabého,
predovšetkým vtedy, keď aj zákon otvorene dáva takúto možnosť. Neustále vo
vzduchu visí pomyselný „Damoklov meč“ ústavnej rovnosti, ak zabudneme na túto
skutočnosť, veľmi ľahko sa môže stať, že z páchateľa sa stane obeť.
Výpočet daných problémov nie je vyčerpávajúci. Každý prípad predstavuje
v reálnom živote nové otázky, na ktoré môže existovať viacero odpovedí.
Individualita obete a páchateľa vytvára situácie, ktoré zabraňujú precedentnému
rozhodovaniu vo veciach násilia v rodinách. Nové otázky v súvislosti s problematikou domáceho násilia, otvárajú ďalšie, doteraz nepreskúmané siedme
komnaty a stavajú justíciu do nezávideniahodnej situácie. Nielen preto bude
potrebné, aby orgány disponujúce zákonnou mocou boli obozretnejšie a aby
svojou činnosťou aj naďalej zaručovali ochranu a garanciu ľudských práv a slobôd
v bežnom živote všetkým subjektom v rovnakej miere.
19) Dôvodová správa k novele občianskeho zákona č. 526/2002.
86
The Anti-Stalking Act
Zákon proti sledovaniu
Mag. Barbara Michalek
Leiterin des 24-Stunden Frauennotrufes, Wien
Some words about the 24-hour women´s emergency hotline of the
City of Vienna.
Offers:
¾ on-the-spot help for women and girls (aged 14 or older) who have
experienced sexual, psychological and/or physical violence.
Provides:
¾ counselling on psychological, legal and social issues by phone, in
person and online (via e-mail and once a week also in a chat-room,
since early 2006, a women’s emergency hotline forum is also available
for exchanges of experience),
¾ counselling for co-affected relatives and friends,
¾ the staff members accompany to medical examinations at the hospital,
to the police, or to court,
¾ all assistance is free of charge and, if requested, anonymous,
¾ the women’s emergency hotline employs nine counsellors, one
director, one administrative assistant and one secretary. The
counsellors of the women’s emergency hotline are trained in clinical
and health psychology, social work and law,
¾ one important part of their work and a substantial element of crisis
management is the cooperation and networking with other institutions
working in the area of violence, such as other women´s counselling
centres, the women´s shelters, the police, the hospitals, the justice,
etc.,
¾ the service of the 24-hour women´s emergency hotline is run 24 hours
a day, 365 days a year.
The initiative for an Anti-Stalking Act
In 2001, the 24-hour women´s emergency hotline of the City of Vienna
launched a project to create awareness for the stalking phenomenon. The
objective lay in analysing the problem and then developing concrete
improvements.
In 2002, the Women´s Department of the City of Vienna commissioned
a study from the Institute for the Sociology of Law and Criminoloy of Vienna. The
87
11.
results demonstrated that stalking is an internationally well-known, widespread
phenomenon.
In November 2003, the Women´s Department organised an international
conference on stalking. For the first time in Austria, the problem of stalking was
presented to a broad expert audience and instantly met with enormous interest.
An important result of the conference was the basic consensus among experts
that the legal situation in Austria would have to be improved to ensure efficient
protection against stalking.
In 2004, the women´s emergency hotline started a working group that,
together with the stalking team of the Viennese police, developed a checklist as
well as standards for the counselling of stalking victims.
The political demand for an anti-staking law was a key concern for the
Executive City Councillor for Women´s Issues, Integration, Consumer Protection
and Personnel. On her initiative, a motion was submitted by all political parties to
the Vienna City Council, which called upon the federal government to take
measures to formulate an anti-stalking law. The motion was unanimously adopted
by the City Council.
In January 2005, an inter-ministerial working group was set up at the Federal
Ministry of Justice, uniting experts from the fields of penal and civil law, law
enforcement and the women´s emergency hotline.
The Anti-Stalking Act entered into force on 1. July 2006.
The Anti-Stalking Act entails protection against stalking under penal and civil
law and thus enables victims on the one hand to report certain, persistent actions
of harassment and pursuit to the police (Art. 107a of the Penal Code) and on the
other hand to request an interlocutory injunction from the competent district court
to obtain civil-law protection against this invasion of privacy (Art. 382g of the
Enforcement Code).
“Persistent pursuit” (Art. 107a of the Penal Code)
The offence of “persistent pursuit” is embodied in Art. 107a of the Penal
Code and punishes certain actions of pursuit and enforced contact repeated over
a longer period of time. To become punishable, these actions must be carried out
against the victim’s will, over a longer period and continuously. Moreover, they
must be of a kind to cause the victim to change his/her way of living and thus
impair the victim’s life in an unacceptable manner. This e.g. applies if the victim
can no longer take phone calls without anxiety, is afraid to leave his/her dwelling
or has to make detours on the way to work.
Actions punishable under Art. 107a of the Penal Code include:
l
Seeking physical proximity with the victim (e. g. lurking for the victim in
front of his/her house or workplace, following the victim in the street);
88
Establishing contact with the victim by way of telecommunications
(phone calls, SMS, e-mails), by using other means of communication
(e. g. letters or parcels, leaving messages on the doorstep) or via third
parties (e. g. establishing contact with friends or relatives of the victim);
Ordering products and services by making use of personal data of the
l
victim (e.g. placing false ads in newspapers, ordering products and
services);
Motivating third parties to establish contact with the victim by using the
l
victim‘s personal data (e. g. placing ads that disclose the name/phone
number/address of the victim to motivate third parties to enter into
contact with him/her).
The offence of “persistent pursuit” is punishable with terms of imprisonment
of up to one year.
If the victim reports the perpetrator to the police, the latter is obligated to
relay the victim’s data to the regional intervention centre against domestic
violence, which will then contact the person to offer counselling and assistance.
Stalking victims are entitled to psychosocial and legal support in penal court
proceedings (Since 1 January 2006, victims of sexual and violent offences are
legally entitled to psychosocial and legal support in court proceedings (Art. 49a of
the Code of Penal Procedure).
Interlocutory injunctions for „protection against invasion of privacy“
(Art. 382g of the Enforcement Code)
l
Art. 382g of the Enforcement Code enables stalking victims to request an
interlocutory injunction from the competent district court (perpetrator’s district
court of residence) and hence to obtain additional, more concrete protection
against stalkers. This interlocutory injunction inter alia entitles the court to prohibit
the stalker any contact with the victim, following the victim, distributing or passing
on personal data or photographs of the victim, ordering products and services on
behalf of the victim and causing third parties to establish contact with the victim
and moreover bans the stalker from frequenting certain locations. The court may
charge the police with enforcing the prohibition on physical pursuit, personal
contact and the frequenting of certain locations. This guarantees stalking victims
rapid and reliable protection through police intervention if the stalker should
violate court orders.
89
11.
Personality of Offender Partner’s Violence
PhDr. Karel Netík, CSc.
Institut forenzní psychologie, Praha
V letech 2004 – 2006 byly Institutem forenzní psychologie v Praze
realizovány tři studie zaměřené na problematiku partnerského násilí, dotované
Ministerstvem zdravotnictví ČR. Hlavním cílem studií bylo navrhnout prakticky
využitelný program zacházení s pachatelem tohoto druhu násilí. V první práci byla
zmapována dostupná literatura, včetně odpovídajících programů a byly vymezeny
základní pojmy a zaměření připravovaného programu. Ve druhé studii, realizované
v roce 2005, byl navržen nástroj pro screening partnerských agresorů využitelný
pracovníky ve zdravotnictví, zkoumána osobnost pachatelů závažného
partnerského násilí a navržen psychoterapeutický program, který vychází
z charakteristik osobnosti agresora a povahy jeho násilí. Třetí studie, z roku
2006, byla věnována zpracování osnovy kursu terapeutů (zdravotníků), kteří
budou program realizovat a návrhu implementace programu do stávající sociální
sítě.
Studie podle požadavků Ministerstva zdravotnictví ČR zpracoval tým
sestávající z psychologů (PhDr. Daria Netíková – návrh psychoterapeutického
programu a osnovy kursu pro terapeuty; PhDr. Karel Netík, CSc. – vedoucí týmu,
teoretická část, screeningový instrument a sonda do osobnosti pachatele
závažného partnerského násilí; PhDr. Šárka Blatníková – teoretická část a screeningový instrument) a právníka (JUDr. Jiřina Voňková, CSc. – právní problematika,
implementace programu do stávající sociální sítě).
Základní pojmy
Účinný psychoterapeutický program by měl bezesporu brát v úvahu mimo
jiné i příčiny klientových potíží. Ty u partnerského násilí mohou spočívat
v osobnosti agresora, osobnosti oběti násilí a ve specifické situaci. Poznání
úlohy jednotlivých částí této agresogenní triády v konkrétních případech umožní
zaměřit program zacházení na klientovy nejzávažnější problémy.
Partnerské násilí vymezili též Roberts a Hanson(ová) jako „chování užívané
v intimním vztahu k udržení moci a ovládání jiné osoby, včetně fyzického
a sexuálního násilí, verbálních útoků a emocionálního týrání.“1 Ze samotné
definice je zřejmé, že autoři pojem násilí zužují na aktivní snahu pachatele
způsobit oběti fyzickou či psychickou újmu a tak ji ovládat, řídit její chování.
Samozřejmě existují i případy násilí mezi partnery, které jsou motivovány jinak.
1) ROBERTS, A. R. – HANSON, B.: Batterers and Abusive Partners. In: HICKEY, E. W. (ed.):
Encyclopedia of Murder and Violent Crime. London: Sage Publ. Inc., 2003, s. 48.
90
K osobnosti pachatele partnerského násilí
Například oběť opakovaného násilí odvracející masivní fyzický útok pachatele
ohrožující její tělesnou integritu, bývá motivována obavou o vlastní život a její
(proti)agrese má tak povahu agrese defenzivní. Partnerské násilí vyplývající
z chronické konfliktní či z krizové situace v rodině může být motivováno snahou
útočníka zamezit další frustrující komunikaci s partnerkou (partnerem) a snížit tak
neúnosné a v dané situaci zdánlivě jinak neřešitelné vnitřní napětí. V našich
studiích jsme nicméně vycházeli ze shora zmíněné definice.
Osobnost partnerského agresora lze vymezit jako soubor vlastností
typických pro pachatele partnerského násilí, a sice takových vlastností, které
významně přispívají ke vzniku agresivního chování.
Agresogenní situaci je možno definovat jako situaci, dlouhodobou
(chronický konflikt) či jednorázovou (aktuální v době útoku), která vyvolává nebo
významně přispívá ke vzniku partnerského násilí. Lze ji dále rozčlenit na
chronicky konfliktní, charakterizovanou dlouhodobě neřešenými problémy
v soužití a vyvolávajícími opakované konflikty, krizovou, pro niž je typický
provlekle se rozpadající partnerský vztah a neutrální situaci, t. j. situaci
nekonfliktní, event. mírný aktuální konflikt.
Pokud jde o případný podíl oběti na vzniku násilí, lze odkázat na některé
starší viktimologické práce, např. Wolfganga.2 Vzhledem k zaměření práce
nebyla osobnost oběti zkoumána zvlášť, t. j. bez souvislosti s kriminogenní situací.
Osobnost pachatele – popis souboru a výsledky zkoumání
Z celkového souboru 46 pachatelů domácího násilí, podrobených
psychologickému vyšetření v rámci soudních expertíz, byly vyřazeny osoby
útočící proti seniorům či dětem a pro další analýzy ponecháno 26 osob
– pachatelů násilí na partnerkách či partnerech.
Soubor obsahuje celkem 5 žen a 21 muže (81 %). Všichni byli za své
partnerské násilí trestně stíháni a téměř všichni odsouzeni — 81 % pachatelů bylo
trestně stíháno za vraždu (§ 219 tr. z.), z toho 1 pachatelka nebyla odsouzena
z důvodu nutné obrany a 1 pachatelka byla stíhána a odsouzena za vraždu
manžela ve spolupachatelství (nájemná vražda). Zbývajících 19 % pachatelů (5)
bylo odsouzeno za ublížení na zdraví (§ 221 tr. z.) – 3 osoby, za znásilnění (§ 241
tr. z.) – 1 osoba a za porušení povinnosti poskytnout pomoc (§ 207 tr. z.) také
1 osoba.
Věk pachatelů se pohyboval v rozmezí od 23 let do 74 let, modus činil 32 let,
průměr 37 let a směrodatná odchylka sd = 12,659 roku.
2) WOLFGANG, M. E.: An Analysis of Homicide-Suicide. J. of Clin. and Exper. Psychopathol. and
Quart. Rev. of Psychiat. and Neurol., vol 19, 1958, s. 208-218; WOLFGANG, M. E.:
Victim-precipitated Criminal Homicide. In: DRAPKIN, I. – VIANO, E. (eds.): Victimology.
Lexington: Heath, 1974, s. 79-92
91
12.
Pro účely analýzy bylo vytvořeno celkem 37 proměnných popisujících
osobnost, základní sociodemografické (věk, vzdělání, zaměstnání) a vybrané
relevantní charakteristiky vývoje (kriminální kariéra, alkohol, drogy) a 23 proměnné popisující vlastní agresi, způsob provedení, kriminogenní situaci a interakci pachatele s obětí tempore criminis.
Shrnutí výsledků analýzy
Osobnost pachatele
Osobnost pachatele závažného partnerského násilí zkoumaného souboru
osob lze nejčastěji popsat jako anomální až psychopatickou (ve smyslu
dissociální poruchy osobnosti), s rysy impulsivity, poruch seberegulace, rigidity,
sebenejistoty, s nedostatečným smyslem pro realitu, ale celkem dobrou sociální
kompetencí, s rysy labilní až impulsivní afektivity, jež není dostatečně zvládána
rozumem a sníženou odolností vůči zátěži. U poloviny souboru byla konstatována
chudá, plochá afektivita, snížená schopnost soucitu a vcítění, tedy nízká úroveň
inhibic, resp. zábran agrese.
Úrovní vzdělání nejsou pachatelé nijak nápadní, ale jejich profesionální
kariéra jeví známky poruchovosti, přinejmenším fluktuaci.
Mírně převládají jedinci dosud soudně netrestaní. Z trestaných pak
pachatelé různorodých trestných činů, nejčastěji majetkových a násilných.
Výše uvedené osobnostní charakteristiky zakládají určitou dispozici k selhání
v konfliktních, emoce provokujících situacích. K jejich agresivnímu selhání
nepochybně přispívá i přinejmenším lehká intoxikace alkoholem v kriminogenní
situaci. Projevem poruch seberegulace, s nimi spojené impulsivity a nedostatečného smyslu pro realitu je nepochybně též zjištěná poruchovost
profesionální kariéry. Pokud jde o inteligenci, partnerští agresoři se nijak
významně neliší od obecné populace.
Více než pětinu pachatelů lze – podle dále uvedené typologie – považovat za
obecné agresory.
Způsob provedení
Ve zkoumaném souboru jednoznačně převládaly trestné činy úmyslného
usmrcení (81 %), zbytek byl tvořen několika případy úmyslného ublížení na zdraví,
znásilnění a porušení povinnosti poskytnout pomoc.
V převážné většině analyzovaných partnerských násilí bylo možno jednání
pachatele charakterizovat jako tzv. afektivní (expresivní) agresi, jejímž cílem je
násilí samo o sobě. Většinou bývá podmíněno zejména situačně.
Ve většině případů použil pachatel ke zvýšení účinnosti svého útoku zbraň,
často však náhodnou, zpravidla tu, která byla právě po ruce. To je typické pro
spíše neprogramované násilí. Oběť sama často přispívá k útoku svým
92
K osobnosti pachatele partnerského násilí
„nevhodným“ chováním, ať už přímou provokací pachatele nebo vyvoláním či
eskalací konfliktu. Smrtícím útokům většinou předchází dlouhodobě neřešená
konfliktní či krizová situace. Za určitý – z preventivního hlediska – významný signál
nebezpečí homicidia lze považovat časté hrozby agresí předcházející vlastnímu
útoku.
Oběť zpravidla nebývá v době útoku pod výrazným vlivem alkoholu, a už
vůbec ne pod vlivem jiných návykových látek. Většinu útoků lze charakterizovat
jako ofenzivní agresi, doprovázenou silným zlobným afektem. Partnerské vraždy
páchané ženami mají častěji povahu agrese defenzivní, doprovázené afektem
strachu vyvolaným ohrožením ze strany pozdější oběti.
Motivační analýzy partnerských násilí typu homicidia zpravidla odhalují jako
jednu z hlavních příčin smrtícího útoku motiv redukce nahromaděného – aktuálně
nesnesitelného – vnitřního napětí z předchozích (a aktuálního) konfliktů. Méně
početnou skupinu tvořila násilná jednání odrážejících antisociální povahu
osobnosti pachatele, tedy jednání motivovaná potřebami moci a ovládání,
příp. snahou zbavit se oběti, která představuje překážku v cestě za „štěstím“ (zde
novým vztahem či dědictvím).
Z hlediska problému partnerského násilí je zkoumaný soubor osob relativně
malý a povaha jejich násilí (vysoce převládají vraždy) je spíše výjimečná. Proto mají
uvedená zjištění povahu hypotéz, k jejichž potvrzení (či vyvrácení) by bylo
zapotřebí většího souboru obsahujícího též jiné formy násilí.
Osobnost pachatele a program zacházení s ním
Je zřejmé, že nelze formulovat program zacházení s partnerským
agresorem, který by bylo možno obecně využívat pro účinnou práci s kterýmkoli
klientem. Výzkumy i vlastní zkušenosti naznačují, že pachatelé partnerského násilí
netvoří homogenní skupinu z hlediska jejich osobnosti či výše popsané
agresogenní triády a tedy ani z aspektu problémů, na jejichž řešení by měl být
program zaměřen.
Tento požadavek diferenciace zacházení s partnerskými agresory může
naplnit rozlišení pachatelů podle pravděpodobných společných charakteristik.
Lze přitom využít některé z již formulovaných typologií. Jako nejnadějnější se
z tohoto hlediska jeví typologie Hambergerova,3 která byla pro účely navrhovaného programu poněkud modifikována, a sice o pravděpodobné vazby
osobnosti se situacemi provokujícími partnerské násilí:
¾
Nepatologický typ, jehož agrese bývá podmíněna převážně poruchovou komunikací mezi partnery;
3) HAMBERGER, L. a kol.: A Large Sample Empirical Typology of Male Spouse Abusers and Its
Relationships to Dimensions of Abuse. Violence and Victims, 11, 1996, s. 277-292.
93
12.
¾
¾
Antisociální typ, jehož agrese pramení zejména ze specificky utvářené
osobnosti;
Pasivně agresivní, závislý typ, u nějž se na vzniku agrese podílí různou
měrou jak situace, tak jeho osobnost.
Psychoterapeutický program – popsaný v jiném příspěvku – je navržen
především pro první a třetí typ partnerského agresora. Antisociální (či dissociální)
typ lze z jiného hlediska považovat za tzv. obecného agresora a pro jeho terapii by
zřejmě bylo nutné navržený program modifikovat, zejména o prvky izolace, příp.
o speciální formy penitenciárního zacházení, včetně výraznějšího využití režimu.
Tento typ bývá zpravidla zařazován do programů poskytovaných trestní justicí.
Literatura:
HAMBERGER, L. a kol.: A Large Sample Empirical Typology of Male
Spouse Abusers and Its Relationships to Dimensions of Abuse. Violence
and Victims, 11, 1996, s. 277-292.
ROBERTS, A. R. – HANSON, B.: Batterers and Abusive Partners.
In: HICKEY, E. W.(ed.): Encyclopedia of Murder and Violent Crime.
London: Sage Publ. Inc., 2003, s. 48-53.
WOLFGANG, M. E.: An Analysis of Homicide-Suicide. J. of Clin. And Exper.
Psychopathol. and Quart. Rev. of Psychiat. and Neurol., vol 19, 1958,
s. 208-218.
WOLFGANG, M. E.: Victim-precipitated Criminal Homicide. In: DRAPKIN,
I. – VIANO, E. (eds.): Victimology. Lexington: Heath, 1974, s. 79-92.
n
n
n
n
94
Program terapie partnerských agresorů
Programme of Therapy Partners’ Aggressors
PhDr. Daria Netíková
Institut forenzní psychologie, Praha
Dále popsaný program terapie partnerských agresorů vznikl na základě
požadavků a dotací Ministerstva zdravotnictví ČR v letech 2004 – 2006. Rozsah
zadaného úkolu byl širší. V jeho rámci byl navržen též nástroj pro screening
partnerského násilí pro zdravotníky a zkoumána osobnost pachatele závažného
partnerského násilí.
Většina dostupných programů zacházení s partnerskými agresory je
realizována nezdravotnickými pracovníky, zpravidla bez psychoterapeutického
výcviku, často středoškoláky. Požadavek vytvořit program vyšel z Ministerstva
zdravotnictví ČR. Předpokládali jsme, že jej budou realizovat kliničtí psychologové
s psychoterapeutickým výcvikem. Pro ně byl vytvořen.
Teoretická východiska
Na počátku práce jsme se pokusili formulovat odpověď na otázku: „Co nám
brání chovat se bezohledně, agresivně, ubližovat blízkým?“ Po prostudování
literatury, po diskusích a úvahách jsme formulovali tyto „tři brzdy“:
l
l
l
Sebeúcta
Vztahové emoce – empatie, soucit, láska
Vnější omezení – strach z trestu, odvety apod.
Dále jsme si položili otázku: „Čím je usnadněno neagresivní jednání?“
Odpověď jsme shrnuli do následujících tří bodů:
l
l
l
Vědomé rozhodování na rozdíl od impulsivního jednání
Odpovědnost a ujasněné preference
Sociální dovednosti
Posílení těchto kvalit u pachatele partnerského násilí se pak stalo cílem
programu.
Metodická východiska
Při tvorbě programu jsme se opírali do značné míry o logoterapii, jakožto
poradenskou metodu posilující odpovědnost, ujasnění preferencí a vědomé
rozhodování. Zároveň nebylo možno vypustit režimové prvky, založené na
principech behaviorální terapie. Při rozvoji sociálních dovedností klientů
95
13.
využíváme především nácvik asertivity. Program dále pracuje s párovou terapií,
neverbálními a relaxačními technikami.
Popis programu
Vlastní program je koncipován jako 12 sezení. Může být využit jak pro
skupinovou, tak i pro individuální psychoterapii. Každé sezení se zabývá jedním
tématem, pouze v závěru počítáme, že řešení konkrétních problémových situací
zabere dvě sezení. Speciálně v individuální terapii je věnováno více prostoru
tématům, která jsou významná pro daného klienta a naopak pro něj méně
významná témata mohou být zkrácena. Nedoporučujeme je však zcela vypouštět.
Témata jednotlivých sezení:
o Seznámení
o Spolupráce
o Opora
o Preference, lásky, hodnoty
o Vztah k sobě samému
o Hranice, asertivita
o Sebeodstup, svoboda a odpovědnost, seberealizace
o Alkohol a drogy
o Život v páru
o Řešení problémových situací
Poslední, dvanácté sezení je věnováno zhodnocení a dalšímu nasměrování
klienta. V podstatě počítáme se třemi alternativami:
¾
¾
¾
Úspěšné ukončení péče
Pokračování ve specializované terapii nebo určitá forma dohledu
Neúspěšné zakončení – restrikce
Struktura sezení:
Téma každého sezení je rozpracováno v klíčových slovech. Dále
formulujeme soubor základních otázek, které nějakou formou klientovi položíme.
S tématem je poté dále pracováno v různých cvičeních, psychohrách a jiných
formách skupinové práce. Tyto techniky jsou formulovány alternativně, aby bylo
možno přizpůsobit se konkrétním klientům a aktuální atmosféře skupiny. Sezení je
zakončeno závěrečnými úkoly, které bývají ukládány do příště, a konečně
relaxací.
96
Program terapie partnerských agresorů
Ukázka sezení:
7. sezení:
Téma: Hranice, asertivita
Klíčová slova: Můj prostor, překročení, agrese, prostor
druhého, nespravedlnost, sebeobrana
Základní otázky:
Jak dobře si umím stát za svým?
Kde se mi to daří?
Co mi to ulehčuje?
Jak dobře dokáži říci ne?
Co mi to ztěžuje?
Jak se zachovám, když někdo překračuje mé hranice – má
práva?
Do jaké míry žiji svůj vlastní život – do jaké míry se
přizpůsobuji někomu jinému?
Jak dáváme najevo své hranice?
Cvičení a alternativy:
Diskuse ve skupinkách k vybraným otázkám
Hra: jeden vprostřed kruhu – co to s ním dělá, když ostatní
(někteří) se k němu přiblíží víc, než je mu příjemné
Na papír nakreslit blízké osoby v takové vzdálenosti, která
nám vyhovuje
Závěrečné cvičení a úkoly:
Relaxace + představa klidné domluvy s partnerem
Domácí úkol: vyzkoušet některou techniku ohraničení se
– asertivní techniku
Výcvik terapeutů
Na základě požadavků Ministerstva zdravotnictví ČR jsme dále vytvořili
schéma výcviku (kursu) terapeutů, kteří budou výše popsaný program provádět.
Výcvik terapeutů se realizuje formou přednášek a sebezkušenostní práce s tématy programu. Obsahuje tři moduly:
l
Sebezkušenostní práce – touto formou si frekventanti projdou všechna
témata programu a naučí se popisované techniky
97
13.
l
l
Základní právní problémy práce s partnerským agresorem – formou
přednášek a diskuse.
Teorie – formou přednášek a diskuse zaměřených na psychologii násilí,
partnerské násilí, osobnost agresora, diagnostiku agresora, komunikaci
a strategie řešení konfliktů.
V současné době probíhají jednání o začlenění tohoto programu do stávající
sociální sítě.
98
Domáce násilie a výskumy obetí kriminality
Domestic Violence and Victimisation Surveys
JUDr. Michaela Štefunková, JUDr. Danka Knápková
Bratislavská vysoká škola práva, Fakulta práva, Ústav verejného práva
Problematike domáceho násilia sa najnovšie začína venovať čoraz väčšia
pozornosť a to, čo sa donedávna považovalo za rýdzo súkromnú záležitosť, ktorá
sa mala riešiť v rámci rodiny, stáva sa problémom celospoločenským. V platnom
slovenskom Trestnom zákone (zákon č. 300/2005 Z. z. v znení neskorších
predpisov, ďalej len TZ) možno tiež nájsť skutkovú podstatu trestného činu
zameranú najmä na ochranu pred najzávažnejšími prejavmi domáceho násilia.
Konkrétne ide o skutkovú podstatu zločinu týrania blízkej a zverenej osoby, podľa
§ 208 TZ sa postihne ten, kto týra blízku osobu alebo osobu, ktorá je podľa tohto
ustanovenia v jeho starostlivosti alebo výchove, spôsobujúc jej fyzické utrpenie
alebo psychické utrpenie, pričom zákon ďalej vymenúva jednotlivé spôsoby
konania, ktorými sa týrania možno dopustiť. Môže sa tak stať bitím, kopaním,
údermi, spôsobením rán a popálenín rôzneho druhu, ponižovaním, pohŕdavým
zaobchádzaním, neustálym sledovaním, vyhrážaním, vyvolávaním strachu alebo
stresu, násilnou izoláciou, citovým vydieraním alebo iným správaním, ktoré
ohrozuje fyzické alebo psychické zdravie osoby alebo obmedzuje jej
bezpečnosť, bezdôvodným odopieraním stravy, oddychu alebo spánku alebo
odopieraním nevyhnutnej osobnej starostlivosti, ošatenia, hygieny, zdravotnej
starostlivosti, bývania, výchovy alebo vzdelávania, nútením k žobrote alebo
k opakovanému vykonávaniu činnosti vyžadujúcej jej neúmernú fyzickú záťaž
alebo psychickú záťaž vzhľadom na jej vek alebo zdravotný stav alebo spôsobilej
poškodiť jej zdravie, vystavovaním vplyvu látok spôsobilých poškodiť jej zdravie,
alebo neodôvodneným obmedzovaním v prístupe k majetku, ktorý má právo
užívať. Ide teda o celý diapazón konaní od najtvrdších foriem fyzických útokov až
po sofistikované formy psychického násilia. Podľa základnej skutkovej podstaty
tohto trestného činu sa páchateľ potrestá odňatím slobody na tri roky až osem
rokov. Ďalej nasledujú kvalifikované skutkové podstaty obsahujúce priťažujúce
okolnosti, ktoré zvyšujú závažnosť takéhoto konania. Pričom týraním možno
rozumieť zlé zaobchádzanie s blízkou alebo zverenou osobou, ktoré sa vyznačuje
vyšším stupňom hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalosťou, ktoré táto osoba
pociťuje ako ťažké príkorie. Nemusí ísť o sústavné alebo dlhší čas trvajúce
konanie. Nevyžaduje sa ani, aby u týranej osoby vznikli následky na zdraví, musí
však ísť o konanie, ktoré týraná osoba pre jeho krutosť, bezohľadnosť alebo
bolestivosť pociťuje ako ťažké príkorie.1
Napriek tomu, že právny poriadok dovoľuje domáce násilie postihovať
i trestno-právne a právny rámec možno v tomto smere považovať za dostatočný,
1) Viz SAMAŠ, O. – STIFFEL, H. – TOMAN, P.: Trestný zákon, stručný komentár. Bratislava: Iura
Edition, 2006, porovnaj R 20/1984-I.
99
14.
možno oprávnene tvrdiť, že táto forma násilnej trestnej činnosti vykazuje veľmi
vysokú mieru latencie. Je to dôsledkom najmä špecifického charakteru tohto
konania, ako i stále pretrvávajúcich mýtov, ktoré sú s touto problematikou
spojené. Domáce násilie je častokrát stále považované za súkromnú záležitosť,
prípadne nemusí byť v dôsledku pocitu hanby či strachu obete vôbec zjavné.
Dokonca i v prípadoch, keď si tieto incidenty vyžiadajú intervenciu polície,
vyvstávajú v tomto smere mnohé prekážky, napriek tomu, že páchateľ i následky
trestnej činnosti sú na prvý pohľad zjavné. Problémy spočívajú najmä v tom, že
tento typ trestnej činnosti sa odohráva v súkromí, v dôsledku čoho chýbajú
dôkazy, neexistujú svedkovia a i polícia má sťažený prístup na miesto činu.
Problematická býva aj spolupráca s obeťou v rámci trestného konania. I keď
poškodený je na začiatku ochotný spolupracovať, neskôr pod vplyvom situácie
a často i nátlaku zo strany agresora môže mať tendencie meniť výpovede, či
celkom odmietnuť vypovedať. Takéto konanie sa stáva závažným a trestnoprávne
relevantným až ako následok chronickej stupňujúcej sa situácie a často sa stáva,
že polícia nemôže zasiahnuť proti menej závažným čiastkovým útokom.
V neposlednom rade situáciu komplikuje i to, že hoci domáce násilie predstavuje
pomerne častý podnet k policajným zákrokom, nie je polícia na túto špecifickú
formu trestnej činnosti systematicky pripravovaná.2 Vzhľadom na existujúce
poznatky možno uvedené vzťahovať aj na situáciu na Slovensku. V neposlednom
rade možno spomenúť aj v tomto smere nedostatočnú legislatívu, ktorá
nezabezpečuje pre obeť dostatočnú mieru ochrany, a preto sa môže zdráhať
riešiť tento problém podaním trestného oznámenia zo strachu z toho, že by to
mohlo len vystupňovať agresiu útočníka.
Pri opise rozsahu, štruktúry a vývoja kriminality sa vo všeobecnosti väčšinou
vychádza zo štatistických údajov, ktoré o kriminalite zhromažďujú a spracovávajú
oficiálne inštitúcie, zaoberajúce sa trestnou činnosťou (ide najmä o policajné
štatistiky – pozn. aut.). Avšak pokiaľ tieto štatistiky použijeme pri interpretácii
vývoja kriminality, musíme mať na zreteli, že nejde o informácie o skutočnej
kriminalite, ale len o tej jej časti, o ktorej sa tieto oficiálne inštitúcie dozvedeli,
resp. bola nimi registrovaná. To znamená, že bola oznámená obeťou alebo inou
osobou či inštitúciou, prípadne bola zistená vlastnou činnosťou polície, a zároveň
došlo zo strany polície k jej zaevidovaniu.3 Vzhľadom na vyššie uvedené faktory
však možno práve v súvislosti s problematikou domáceho násilia predpokladať
veľmi vysokú mieru latencie. Jednou z možností skúmania skutočného stavu
kriminality popri oficiálnych štatistikách o registrovanej kriminalite sú výskumy
obetí kriminality. Prínos výskumov obetí kriminality spočíva okrem iného totiž aj
v tom, že okrem možnosti skúmania latentnej kriminality poskytujú prostredníctvom štandardizovaných dotazníkov aj široké spektrum údajov vzťahujúcich sa
napríklad aj k osobe obete či páchateľa, pričom tieto informácie nemožno na
základe oficiálnych, najmä policajných štatistík vôbec získať. Informujú teda aj
2) K tomu pozri viac ČÍRTKOVÁ, L. Policejní strategie při kontaktu s domácím násilím. Zpravodaj
Bílého kruhu bezpečí, 2001, č. 1, s. 11-15.
3) KUCHTA, J. – VÁLKOVÁ, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck,
2005, s. 125.
100
o vnímaní kriminality obeťami, a o ich potrebách a postojoch,4 pričom tieto údaje
môžu byť užitočné tak z hľadiska prognózovania, ako i efektívnejšieho zamerania
prevenčných opatrení a trestnej politiky.
Aj keď sa problematike domáceho násilia i v zahraničí začalo venovať
v poslednom období viac pozornosti, výskum obetí kriminality ako nástroj
skúmania a odhadu rozsahu výskytu domáceho násilia sa dlhodobo úspešne
využíva aj vo Veľkej Británii.5 V súvislosti s domácim násilím je tu problematické aj
to, že oficiálne štatistiky nemôžu poskytovať presné údaje o takýchto incidentoch,
pretože chýba legálna definícia a takéto delikty budú zaznamenané len v súlade
so spôsobeným zranením. Hlavným účelom britského výskumu (British Crime
Survey, ďalej len BCS) je poskytnúť odhad rozsahu trestnej činnosti páchanej
proti domácnostiam a jednotlivcom v Anglicku a Walese. Už od svojho počiatku sa
BCS sústreďuje na zisťovanie násilnej kriminality a preto incidenty domáceho
násilia bolo možné samostatne identifikovať v rámci otázok týkajúcich sa najmä
násilia a vyhrážania sa násilím vo všeobecnosti, či v rámci otázok týkajúcich sa
priamo domáceho násilia. Tieto série otázok tvoria súčasť hlavného výskumu.6
Pri BCS je možné odvodiť určitý druh trestnej činnosti aj na základe toho, kto
ho spáchal. V závislosti od vzájomného vzťahu páchateľa a obete možno násilné
trestné činy rozdeliť v podstate do troch subkategórií: násilie páchané partnerom,
expartnerom alebo iným príbuzným (domestic violence), prípady, keď obeť
páchateľa vôbec nepozná (stranger violence) a prípady, keď obeť jedného
alebo viac páchateľov pozná aspoň z videnia (acquaintance violence).7 Z toho
možno odvodiť pojem domáce násilie ako „incident spáchaný partnerom,
expartnerom, členom domácnosti, alebo iným príbuzným, odhliadnuc od
toho, kde sa stal.“ Na stránke Home Office možno nájsť nasledovnú definíciu
domáceho násilia: „domáce násilie je každý incident vyhrážky, násilia alebo
týrania medzi dospelými, ktorí sú alebo boli vo vzájomnom vzťahu alebo
medzi členmi rodiny, bez ohľadu na ich pohlavie alebo sexualitu.“8 Napriek
4) VÁLKOVÁ J.: Výzkum obětí trestního činu v ČR. Praha: IKSP, 1997, s. 6.
5) V roku 2004 bol vo Veľkej Británii prijatý zákon o domácom násilí (The Domestic Violence, Crime
and Victims Act 2004), ktorým sa mala zvýšiť miera ochrany a podpory poskytovaná obetiam.
Tento predpis takisto rozšíril práva obetí a svedkov a poskytol polícii nástroje pre účinnejší boj
s týmto druhom kriminality. Okrem toho vláda do potláčania domáceho násilia už investovala viac
ako 14 miliónov libier a bol vypracovaný i Národný akčný plán na potláčanie domáceho násilia
(Domestic Violence National Action Plan). Pozri viac:
http://www.homeoffice.gov.uk/crime-victims/reducing-crime/domestic-violence/
6) Britský výskum kriminality (The British Crime Survey BCS) je výskumom obetí kriminality a s jeho
realizáciou sa započalo v roku 1982. Predstavuje dôležitý zdroj informácií o rozsahu kriminality,
ako i o názoroch verejnosti na trestnú činnosť, rovnako je využívaný pri riešení ďalších otázok v
záujme britského Home Office a jeho výsledky významnou mierou ovplyvňujú jeho politiku. BSC
sa od roku 2001/2002 vykonáva každoročne na vzorke viac ako 50 000 respondentov vo veku
nad 16 rokov. Predchádzajúce kolá sa uskutočnili v rokoch 1982, 1984, 1988, 1992, 1994,
1996, 1998, 2000 a 2001. Prvý výskum sa rovnako ako tretí uskutočnil v Anglicku, Walese
a Škótsku (Škótsko i Severné Írsko majú v súčasnosti vlastné výskumy). Viac pozri:
http://www.homeoffice.gov.uk/rds/bcs1.html
7) NICHOLAS, S. – KERSHEW, Ch. – WALKER, A.: Crime in England and Wales 2006/07.
Home Office, 2007, s. 53.
8) http://www.homeoffice.gov.uk/crime-victims/reducing-crime/domestic-violence/
101
14.
tomu, že teda výskumy poskytujú lepší obraz o rozsahu skutočne páchaného
domáceho násilia ako oficiálne údaje, ani tento typ prístupu nie je celkom bez
problémov. Popri tradičných obmedzeniach, s ktorými sa potýkajú takéto typy
výskumných projektov, pri domácom násilí treba počítať i s ďalšími problémami
vyvstávajúcimi z jeho špecifického charakteru. Tento typ incidentov má totiž
privátny charakter a obete môžu byť veľmi zdržanlivé v súvislosti s referovaním
osobe, ktorá vedie interview. Ak sa tiež dotazník vypĺňa v domácnosti obete, treba
počítať i s tým, že prítomní môžu byť aj ďalší členovia domácnosti, pričom často
môže ísť práve o osobu agresora.9 Vzhľadom na uvedené fakty je správna
metodika použitá pri interview veľmi dôležitá pre získanie čo najpresnejších
údajov. Na elimináciu týchto negatívnych javov sa pri zisťovaní domáceho násilia
od roku 1996 v rámci BCS používa metóda, pri ktorej respondent sám vyplňuje
po krátkej inštrukcii dotazník priamo do laptopu, ktorý mu poskytne anketár
(computer-assisted self-interviewing CASI). Tento spôsob zaisťuje vyššiu mieru
anonymity a dôvery.10 Okrem otázok dotýkajúcich sa domáceho násilia obsahuje
takýto samovypĺňací dotazník aj otázky týkajúce sa sexuálneho násilia
a prenasledovania. Domáce násilie je tu definované ako „partnerské násilie
alebo násilie v rodine nesexuálneho charakteru, ktoré zahŕňa formy
finančného alebo psychického týrania, vyhrážanie sa použitím fyzického
násilia, alebo požitie fyzického násilia súčasným alebo bývalým partnerom
alebo iným členom rodiny.“11 „Týmto spôsobom sa podarilo zistiť až päťkrát
viac incidentov domáceho násilia, ako pri priamom rozhovore.“12 Napríklad
výskum z roku 2004/2005 odhalil, že až 3 % žien a 2 % mužov malo skúsenosť
s domácim násilím v minulom roku, oproti 0,6 % žien a 0,2 % mužov podľa
priameho rozhovoru, čo ukazuje na značné podhodnotenie tohto javu pri použití
metódy priameho rozhovoru.13
Samovypĺňacím dotazníkom z výskumu 2005/2006 sa zisťovali skúsenosti
osôb vo veku od 16 do 59 rokov s uvedenými formami interpersonálneho násilia,
a to od 16. roku veku a v priebehu predchádzajúceho roka. Zo správy pritom
vyplýva, že týranie partnerom vo všetkých sledovaných formách je tak u mužov
ako aj u žien najbežnejšou skúsenosťou. Celkom 29 % žien a 18 % mužov už od
svojich 16 rokov zažilo týranie zo strany partnera v jednej alebo viacerých
formách. Väčšinu incidentov tvorilo partnerské násilie nesexuálneho charakteru.
Celkovo až 28 % žien a 17 % mužov uviedlo, že od 16 rokov mali aspoň jednu
takúto skúsenosť. Pritom až 19 % žien a 10 % mužov malo skúsenosť s fyzickým
9) K tomu pozri napríklad MIRRLEES-BLACK, C.: Domestic Violence: Findings from a new British
10)
11)
12)
13)
Crime Survey Self- completion questionnaire. Home Office Research Study 191,
London, 1999, Appendix: D.
V rokoch 1996, 2001, 2004/2005, 2005/2006 a 2006/2007 nasleduje po hlavnom interview,
ktoré je uskutočnené v priamom rozhovore.
Pri ostatných dvoch formách násilia uvedených v dotazníku pritom tiež môže byť páchateľom
partner alebo člen rodiny. Pozri viac: COLEMAN, K. – JANSSON, K. – KAIZA, P. – REED, E.:
Homicide, Firearm Offences and Intimate Violence 2005/2006.
Home Office Statistical Bulletin, 2007.
NICHOLAS, S. – KERSHEW, CH. – WALKER A.: cit. dielo, s. 61.
JANSSON, K.: British Crime Survey- Mesuring for 25 years.
102
násilím zo strany partnera. Skúsenosť s týraním zo strany partnera (nesexuálneho
charakteru) za posledný rok uvádzalo 6 % žien a 4 % mužov.14
Okrem národného výskumu obetí sa na zisťovanie rozsahu domáceho násilia
realizovali v Británii aj ďalšie výskumy, ktoré sa špecializovali na konkrétne lokality
alebo skupiny obyvateľov.15 Hoci existujú rozdiely v metodologických otázkach,
či samotnej definícii pojmu domáce násilie, obdobné výskumy, ako je uvádzaný
britský, sa na zisťovanie rozsahu domáceho násilia využívajú aj v iných krajinách.
Napríklad v USA, Kanade, Holandsku, Austrálii či na Novom Zélande.16
V septembri 2007 sa aj na Slovensku uskutočnil výskum zameraný na
skúmanie skrytej kriminality. Výskum sa týkal obdobia od 1. septembra 2006 do
31. augusta 2007. V dotazníku bola aj otázka, ktorá sa týkala týrania.17
Formulácia tejto otázky však nie celkom korešponduje s príslušnou skutkovou
podstatou trestného činu týrania blízkej a zverenej osoby podľa § 208 TZ, ktorá je
spomenutá vyššie. Skutková podstata tohto trestného činu totiž za použitia
výkladu a contrario (dôkaz opaku) okruh potencionálnych páchateľov zužuje len
na osoby blízke18 alebo osoby, ktoré sa o poškodených starajú alebo ich
vychovávajú. Z tohto dôvodu napríklad šikana v škole medzi žiakmi by pod
uvedenú skutkovú podstatu už nepatrila, avšak mohla by byť ešte teoreticky
subsumovaná pod konanie opísane v otázke dotazníka. Je však zrejmé, že obe sa
sústreďujú predovšetkým na problematiku domáceho násilia a skreslenia v tomto
smere by asi boli zanedbateľné popri iných faktoroch, ktoré majú vplyv na
relevanciu zhromaždených údajov. Bolo by preto zaujímavé porovnať údaje
obsiahnuté v policajnej štatistike o výskyte trestného činu týrania blízkej a zverenej osoby s výsledkami spomínaného Výskumu obetí na Slovensku.
Literatúra:
n
COLEMAN, K. – JANSSON, K. – KAIZA, P. – REED, E.: Homicide, Firearm
Offences and Intimate Violence 2005/2006. Home Office Statistical
Bulletin, 2007.
n
ČÍRTKOVÁ, L. Policejní strategie při kontaktu s domácím násilím. Zpravodaj
Bílého kruhu bezpečí, 2001, č. 1, s. 11-15.
n
JANSSON, K.: British Crime Survey- Mesuring for 25 years.
14) COLEMAN, K. – JANSSON, K. – KAIZA, P. – REED, E.: cit. dielo.
15) Viac napr.: MIRRLEES-BLACK, C.: Domestic Violence: Findings from a new British Crime Survey
Self- completion questionnaire. Home Office Research Study 191, London, 1999, Appendix: B.
16) Viac napr.: MIRRLEES-BLACK, C.: Domestic Violence: Findings from a new British Crime Survey
Self- completion questionnaire. Home Office Research Study 191, London, 1999, Appendix: C
17) Otázka č. 22: Stali ste sa v sledovanom období obeťou týrania (niekto Vás pravidelne bije,
ponižuje, citovo vydiera alebo Vám odopiera stravu, hygienu, spánok, vystavuje Vás neúmernej
fyzickej alebo psychickej záťaži a pod.)?
18) Podľa § 127 ods. 5 TZ.
103
14.
n
n
n
n
n
104
MIRRLEES-BLACK, C.: Domestic Violence: Findings from a new British
Crime Survey Self- completion questionnaire. Home Office Research Study
191, London, 1999.
KUCHTA, J. – VÁLKOVÁ, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky.
Praha : C. H. Beck, 2005.
NICHOLAS, S. – KERSHEW, CH. – WALKER, A.: Crime in England and
Wales 2006/07. Home Office, 2007.
SAMAŠ, – STIFFEL, – TOMAN,: Trestný zákon, stručný komentár. Iura
Edition, 2006.
VÁLKOVÁ J.: Výzkum obětí trestního činu v ČR. Praha: IKSP, 1997.
Činnost intervenčních center v České republice
Activities of Intervention Centres in Czech
Republic
Mgr. Drahomír Ševčík
Intervenční centrum Olomouckého kraje, Středisko sociální prevence
Olomouc
Na policejní rozhodnutí o vykázání/zákazu vstupu navazuje sociálně právní
a psychologická pomoc poskytovaná ohrožené osobě právě během lhůty deseti
dní. Tuto komplexní poradenskou službu zajišťují intervenční centra v krajských
městech ČR v úzké spolupráci s policií a dalšími institucemi.
Činnost intervenčních center je zakotvena v zákonech č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, ve znění zákona č. 29/2007 Sb. (§ 60a): na základě
rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí nebo zákazu vstupu do něj vydaného
podle zvláštního právního předpisu je osobě ohrožené násilným chováním
vykázané osoby nabídnuta pomoc nejpozději do 48 hodin od doručení opisu
tohoto rozhodnutí intervenčnímu centru, a v zákoně č. 135/2006 Sb., na
ochranu před domácím násilím, ve znění zákona č. 29/2007 Sb.
Sociální služby v intervenčních centrech jsou poskytovány jako služby
ambulantní, terénní nebo pobytové. Jedná se zejména o socioterapeutické
činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání
osobních záležitostí. V některých případech poskytují intervenční centra pomoc
při zajištění ubytování nebo pomoc při zajištění stravy.
Intervenční centra jsou povinna stejné služby poskytnout i bez policejního
rozhodnutí, na požádání kterékoli ohrožené osoby nebo na požádání jiných osob
(příbuzní apod.).
Intervenční centra také zajišťují spolupráci a vzájemnou informovanost mezi
intervenčními centry a dalšími subjekty, zejména mezi Policií ČR, orgány
sociálněprávní ochrany dětí, obecní policií, ostatními poskytovateli sociálních
služeb a dalšími spolupracujícími institucemi.
Personálně jsou intervenční centra obsazována odborníky z oblasti sociální
práce, práva a psychologie.
Přijetím zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti
ochrany před domácím násilím, se Česká republika zařadila mezi státy Evropské
unie, které mají ve svém právním řádu komplexně upravenou ochranu
ohrožených osob před domácím násilím.
Intervenční centra v České republice mají v systému komplexní ochrany
osob ohrožených domácím násilím nezastupitelnou roli, bez jejich existence by
systém jako celkem nefungoval. Dosavadní zahraniční zkušenosti a téměř roční
105
15.
existence činnosti této specializované sociální služby v ČR ukazují správnost
a opodstatněnost zvolené cesty. K účinné pomoci osobám ohroženým domácím
násilím nestačí pouze právní úprava, ale zároveň je nutno vytvářet podmínky pro
následnou pomoc těmto osobám, kterou v ČR zajišťují intervenční centra
prostřednictvím kvalifikovaných a odborně proškolených pracovníků.
Literatura:
n
n
n
106
Metodický rámec práce intervenčních center a podpora jejich vzniku.
Zpracoval Bílý kruh bezpečí o. s. v rámci projektu Pomoc obětem domácího
násilí a zvlášť zranitelným obětem trestných činů HRÁZ, 2007.
Zákon č. 108/2006 Sb. o sociální službách ve znění zákona č. 29/2007 Sb.
Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany
před domácím násilím, ve znění zákona č. 29/2007 Sb.
Postupy vo vyšetrovaní eliminujúce
sekundárnu viktimizáciu obete domáceho násilia
Techniques of Investigation Eliminating
Secondary Victimization of Domestic Violence
Injured Party
Pplk. JUDr. Ladislav Vajzer
Prezídium Policajného zboru, Bratislava
Domáce násilie je latentným problémom, a preto je ťažké odhadnúť reálny
výskyt násilia v domácnostiach. Metódy odhadovaného počtu žien napádaných
svojimi partnermi, ako aj týraných detí sú nepresné. Štatistiky sa opierajú o nahlasované prípady násilia, pričom informácie sú získavané od polície, sociálnych
odborov, podľa záznamov o počte žien, vyhľadávajúcich azylové domy a podobne. Tieto počty sú však iba časťou skutočného počtu obetí domáceho násilia,
pretože v mnohých prípadoch majú ženy zábrany hlásiť útoky voči svojej osobe,
prípadne aj svojim deťom.
V čase krátko po útoku zo strany partnera má obeť nielen fyzické zranenia,
ale je tiež v psychickom šoku a rozvíja sa u nej stresová reakcia. V spôsobilosti
zvládnuť stres existujú individuálne odlišnosti. Obeť často trpí násilím dlhú dobu,
kým sa rozhodne vyhľadať pomoc. Je v štádiu, keď už na svoju situáciu rezignuje
a nehľadá únikovú cestu. Môže sa hanbiť priznať, že je obeťou domáceho násilia,
prípadne obviňuje samu seba. Keďže nemôže vziať „spravodlivosť“ do vlastných
rúk, očakáva kompetentnú pomoc, avšak bojí sa možných následkov, a preto
potrebuje získať pocit bezpečia.
Ak sa rozhodne oznámiť domáce násilie na polícii, zvyčajne nemá presnú
predstavu o možnostiach a právomociach polície a niekedy ani o tom, čo vlastne
sama potrebuje.
Základnou povinnosťou policajta je vyhnúť sa ďalšiemu traumatizovaniu
obete domáceho násilia a brať do úvahy jej psychické rozpoloženie či už krátko
po útoku zo strany jej partnera, prípadne ako dôsledok dlhodobo zažívaného
násilia z jeho strany, ktoré nesie v rôznej miere známky traumy. Je potrebné
konštatovať, že prístup polície k obeti nie je vždy citlivý a nevychádza zo snahy
pochopiť situáciu, v ktorej sa obeť domáceho násilia nachádza. Komunikácia
s obeťami a spôsob vykonávania niektorých nevyhnutných vyšetrovacích úkonov
majú za následok vznik druhotnej traumatizácie.
Neprofesionálny prístup k obeti zo strany polície sa prejavuje najmä
odmietaním prijatia trestného oznámenia policajtom prvého kontaktu, obviňovaním obete, že nadsadzuje dôsledky roztržky s partnerom, necitlivým prístupom
k obeti a neposkytnutím jej informácií.
107
16.
Ak chce vyšetrovateľ, aby sa obeť domáceho násilia zdôverila so svojimi
problémami, musí ju presvedčiť, že orgány činné v trestnom konaní budú
postupovať dôveryhodne. Otázky by nemal formulovať tak, aby spochybňovali
konanie obete, jej pocity a vyjadrenia k situácii, aby jej pripisovali vinu a zodpovednosť za to, čo sa stalo. V záujme zamedzenia sekundárnej viktimizácie
obete sa musí vyvarovať kritizovaniu jej konania a prejavov nedôvery v súvislosti so
skutočnosťami, ktoré oznámila. Pocit, že sa jej nedôveruje, vzniká najčastejšie
v dôsledku nevhodne volených otázok už zo strany policajta prvého kontaktu,
prípadne aj vyšetrovateľa.
Pri styku s obeťou by sa mal vyšetrovateľ usilovať o dostatočnú empatiu.
Vyžaduje si to pracovať na sebe a prípadne aj absolvovať špeciálny tréning
o zaobchádzaní s obeťami domáceho násilia, ktorý môžu zabezpečiť niektoré
mimovládne organizácie zaoberajúce sa pomocou týraným ženám a deťom.
Praktické skúsenosti odôvodňujú potrebu absolvovania špeciálneho školenia
policajtov v zaobchádzaní s obeťami domáceho násilia. Tento sociálny výcvik by
mal byť samozrejmou súčasťou vzdelávacieho procesu policajta pripravujúceho
sa na jeho povolanie.
Trpezlivosťou, chápavým postojom a pokojným vystupovaním možno vytvoriť
atmosféru, ktorá obeti uľahčí vyrozprávanie udalosti. Pri výsluchu treba brať ohľad
na duševné rozpoloženie obete, pretože táto prežitú násilnú situáciu v duchu
prežíva znovu. Je vhodné nechať najprv obeť voľne vyrozprávať celý priebeh
udalosti. Vyšetrovateľ, ktorý prerušuje spomínanie otázkami, narušuje u nej
sústredenie sa a upriamuje pozornosť obete na iné momenty prežitého násilia.
Netrpezlivosť vyšetrovateľa môže u obete vyvolať dojem, že sa od nej požadujú
iba stručné vyjadrenia a odpovede na otázky. Tu sa skrýva nebezpečenstvo
povrchných, nepresných vyjadrení obete. Dlhým výsluchom sa znižuje jej
koncentrácia, a tým aj kvalita výpovede, preto je potrebné urobiť vo výsluchu
krátku prestávku.
Na obeť je potrebné pôsobiť ukľudňujúcim dojmom a uistiť ju, že jej už
žiadne nebezpečenstvo nehrozí a že polícia a justícia urobia všetko preto, aby jej
pomohli. Dôležité je tiež nestresovať obeť netrpezlivosťou, pretože stres blokuje
výkon pamäti.
Vyšetrovateľ je povinný informovať obeť o jej právach, o priebehu trestného
konania vo všetkých jeho štádiách, ako aj o možnostiach pomoci a starostlivosti
vrátane ich dostupnosti a informovanie o občianskych združeniach a krízových
centrách poskytujúcich pomoc v danej oblasti.
Zaistenie bezpečnosti obete v priebehu trestného konania môže byť
realizované či už väzobným vyšetrovaním páchateľa domáceho násilia, ktoré je
však závislé na rozhodnutí príslušného súdu, alebo postupom podľa ustanovenia
§ 76 ods. 1 písm. g) Občianskeho súdneho poriadku, na ktorého základe môže
súd formou predbežného opatrenia uložiť účastníkovi konania, aby dočasne
nevstupoval do domu alebo bytu, v ktorom býva osoba blízka alebo osoba, ktorá
je v jeho starostlivosti alebo vo výchove, vo vzťahu ku ktorej je obvinený alebo
dôvodne podozrivý zo spáchania násilného trestného činu.
108
Postupy vo vyšetrovaní eliminujúce
sekundárnu viktimizáciu obete domáceho násilia
V súvislosti s týmto postupom môže vyšetrovateľ obeť informovať o uvedenej
možnosti a odporučiť jej, aby využila pomoc občianskych organizácií na pomoc
obetiam, ktoré jej pomôžu pri napísaní návrhu a jeho podaní na súd.
Z vyššie uvedených skutočností vyplýva potreba individuálneho a citlivého
prístupu ku každej obeti domáceho násilia, čo si vyžaduje kvalitne vyškolených
policajtov a ich špecializáciu na túto problematiku.
Literatúra:
n
n
n
n
n
n
n
Úrad OSN vo Viedni Centrum pre sociálny rozvoj a humanitárne otázky:
Stratégie boja proti domácemu násiliu. New York: OSN, 1993.
Úrad OSN pre kontrolu drog a prevenciu kriminality Centrum pre
medzinárodnú prevenciu kriminality: Spravodlivosť pre obete. Bratislava:
Sekretariát Rady vlády SR pre prevenciu kriminality, 2000;
Úrad OSN pre kontrolu drog a prevenciu kriminality, Centrum pre
medzinárodnú prevenciu kriminality: Stratégie eliminácie násilia voči
ženám. Bratislava, 2000;
ČÍRTKOVÁ, L.: Jak jednat s obětí trestného činu. Kriminalistický zborník,
roč. 43, 1999, č. 4.
ČÍRTKOVÁ, L: Role oběti ve vyšetřování násilných trestných činů.
Kriminalistický zborník, roč. 45, 2001, č. 4.
HAVRLENTOVÁ, D.: Informácia o odbornom seminári k problematike obetí
trestných činov zo dňa 15. 3. 1995 v Prahe. In: Násilná trestná činnosť,
ochrana práv obetí. V. kriminologické dni Trenčianske Teplice.
Bratislava: Slovenská kriminologická spoločnosť pri SAV, 1995.
BANGO, D. – VIKTORYOVÁ, J. – VAJZER, L.: Vyšetrovanie domáceho
násilia páchaného na ženách. Bratislava: Akadémia PZ, 2005.
109
16.
New Practice in Czech Republic – Actual Data
and Know-How
Mgr. Petra Vitoušová
Prezidentka Bílého kruhu bezpečí, ČR
V České republice bylo v období od 1. 1. – 30. 9. 2007 prostřednictvím
patnácti intervenčních center evidováno celkem 665 rozhodnutí Policie ČR
o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí na základě
nového zákona č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím.
V 32 případě (t. j. v 4,8 %) došlo ve sledovaném období k vykázání/zákazu
vstupu opakovaně (t.j. ve stejných domácnostech). Například v Karviné bylo ve
stejné domácnosti vykázáno již pětkrát, v Brně a v Ostravě-Hrabůvce bylo
vykázáno ve stejných domácnostech již potřetí.
Druh rozhodnutí
Policie ČR je oprávněna v případech zjištěného rizika dalších násilných
incidentů ochránit ohroženou osobu vykázáním násilné osoby (je-li na místě
přítomna) nebo zákazem vstupu (pokud není v bytě nebo v domě přítomna).
Z evidovaných 665 případů Policie ČR rozhodla v 325 případech (49 %)
o vykázání, v 263 případech (40 %) o zákazu vstupu. Celkem v 76 případech
(11 %) Policie ČR nesprávně rozhodla zároveň o zákazu vstupu a o vykázání.
Počet duplicitních rozhodnutí se podařilo snížit metodickým usměrňováním praxe
a školením policistů v posledních měsících sledovaného období na minimum.
Údaje k osobám ohroženým domácím násilím
V souvislosti s 665 případy vykázání/zákazu vstupu bylo domácím násilím
bezprostředně ohroženo 689 dospělých osob, z toho 664 žen a 25 mužů.
Z hlediska věku dominuje u dospělých ohrožených osob věková kategorie 31
– 40 let (37 %), následují kategorie 41 – 50 (25 %), nad 50 let (21 %).
Ve sledovaném období bylo celkem 773 dětí přítomno policejnímu zásahu
i násilnému incidentu, který zákroku předcházel. Ostatní děti v těchto
domácnostech byly v době zákroku policie mimo domácnost a jejich počet není
policií zjišťován.
Tento údaj byl poprvé monitorován v září, kdy začali ohroženým osobám klást
pracovníci intervenčních center otázku na skutečný počet dětí žijících
v domácnostech, kde došlo k vykázání. Z 68 případů vykázání byl uskutečněn
kontakt s ohroženou osobou v 54 případech, v 14 případech byla pomoc
110
Nová praxe v České republice – aktuální údaje a poznatky
intervenčního centra ohroženou osobou odmítnuta. V 54 případech kontaktu je
evidován mnohem větší počet dětí skutečně žijících v těchto rodinách – 84.
Srovnej:
Údaje Policie ČR (přítomno incidentu, zákroku) 68 případů
61 dětí
Údaje IC (žije v domácnostech s vykázáním)
84 dětí
54 případy
Z podnětu Bílého kruhu bezpečí a intervenčních center lze v dohledné době
doufat ve změnu povinností Policie ČR (metodicky zavedenou ze strany
Policejního prezidia PČR), kdy budou policisté na místě incidentu se znaky
domácího násilí zjišťovat celkový počet dětí (i v době zákroku nepřítomných)
žijících v těchto domácnostech.
Další zranitelnou skupinou jsou senioři. V 64 případech vykázání/zákazu
vstupu byla ohrožená osoba starší 61 let. V kategorii 61 – 70 let bylo ohroženo
33 osob, 71 – 80 let to bylo 20 osob a prostřednictvím institutu vykázání bylo
od ledna do září ochráněno dokonce 11 osob starších 81 let.
Celkem tedy bylo ve sledovaném období přímo ohroženo domácím násilím
1 462 osob, kterým institut vykázání zajistil ochranu před dalším násilím.
Údaje k násilným osobám a k jejich vztahu k osobě ohrožené
V případech domácího násilí bylo v období 1. 1. – 30. 9. 2007 vykázáno
660 mužů a 5 žen. Z pohledu vztahu mezi násilnou a ohroženou osobou převládá
vztah manželský – 373 případů (55 %), následuje vztah druh/družka
– 151 případů, transgenerační – 102 případů a rozvedení manželé – 41 případů.
K malému počtu vykázání došlo v partnerském, sourozeneckém a jiném vztahu.
Počty vykázání/zákazu vstupu podle krajů
Údaje za sledované období roku 2007 stále vykazují značný rozdíl mezi
jednotlivými kraji. Průměr vykázání na jedno IC je 44 případů, průměr na kraj je
47,5 případu. O 60 % vykázání/zákazu vstupu bylo rozhodnuto jen v pěti krajích
republiky: Moravskoslezském (172 případů), Jihomoravském (66), Středočeském (55), Pardubickém (53), Ústeckém (51).
Vytíženost intervenčních center
Intervenční centra poskytují specifickou sociální službu na základě § 60a
zákona č. 108/2006 Sb., která je určena všem osobám ohroženým domácím
násilím, tzn. nejen těm, o kterých se dozví od Policie ČR na základě rozhodnutí
o vykázání/zákazu vstupu. Statistické údaje umožňují porovnat veškeré kontakty
s těmi, které se uskutečnily na základě předání informace od PČR.
111
17.
Na základě předání informací od Policie ČR se od začátku roku do konce září
2007 uskutečnilo 3 069 evidovaných kontaktů s ohroženými osobami (z toho
2 234 telefonických, 465 osobních v IC, 128 osobních v rámci výjezdu do
bydliště, 251 písemných. Extrémně je v ČR případy policejního vykázání vytíženo
IC v Moravskoslezském kraji, které provozuje Slezská diakonie (116 případů za
sledované období).
V případech policejního vykázání intervenční centra uskutečnila
424 jednorázových kontaktů, 548 opakovaných se stejnou ohroženou osobou
a v 180 případech byla ohrožená osoba kontaktována, pomoc jí byla nabídnuta
a zůstala nevyužita.
V případě kontaktu s dalšími ohroženými osobami eviduje patnáct
intervenčních center od 1. 1. do konce září 2007 celkem 6 693 kontaktů
s uživateli služby (do tohoto počtu nejsou zaneseny kontakty profesní). Z toho se
jedná v 71 % (t. j. 4 773) o kontakty telefonické a v 26 % (t. j. 1 772) o kontakty
osobní. V průměru na jedno intervenční centrum v prvním pololetí roku připadá
446 kontaktů s uživateli služby.
Lhůty pro předávání informací a jejich respektování ze strany
Policie ČR a IC
Dodržování lhůt má výrazný dopad na ochotu ohrožených osob
spolupracovat s intervenčními centry a hledat a nacházet způsoby řešení
ohrožujícího soužití. Policie ČR má zákonem stanovenou povinnost o každém
případu vykázání/zákazu vstupu informovat do 24 hodin od vydání rozhodnutí
příslušné intervenční centrum ve svém kraji. Tuto zákonem stanovenou lhůtu se
nepodařilo policistům dodržet v 73 případech (t. j. v 11 %). Během sledovaného
období se podařilo tento počet radikálně snížit prostřednictvím metodického
působení Policejního prezidia a krajských správ Policie ČR. V září se tak stalo
pouze ve 3 případech.
Intervenční centra mají zákonem stanovenou lhůtu 48 hodin od přijetí
informace od Policie ČR pro kontakt s ohroženou osobou. Tuto lhůtu se
nepodařilo dodržet v 13 případech.
Předběžná opatření navazující na policejní vykázání
Z celkového počtu 665 případů policejních rozhodnutí o vykázání/zákazu
vstupu podaly ohrožené osoby v 249 případech žádost o předběžné opatření
soudu, kterým chtěly vykázání prodloužit. V 76 % (t. j. 190) z těchto podaných
žádostí soud vyhověl a lhůtu prodloužil, v 12 % (t. j. 31) žádost zamítl. V třech
případech vzaly ohrožené osoby svůj návrh zpět. O výsledku rozhodnutí
v ostatních žádostech nejsou informace.
112
Odhad rizika, metoda SARA DN v praxi České republiky
Risk Assessment, Method SARA DV in Czech
Republic Practice
Mgr. Petra Vitoušová
Prezidentka Bílého kruhu bezpečí, ČR
SARA je mezinárodně platné označení metody, které vzniklo spojením
začátečních písmen názvu metody v anglickém jazyce: Spousal Assault Risk
Assessment (Hodnocení rizik v partnerských napadeních). Autory této metody
jsou kanadský forenzní a klinický psycholog Randall Kropp a švédský policejní
psycholog a kriminolog Henrik Bellfrage. Česká verze SARA DN vznikla ve
spolupráci Bílého kruhu bezpečí s oběma autory a byla jimi schválena v květnu
2006. Podkladem pro českou adaptaci byla policejní verze metody, která se
jmenuje B-SAFER a dále SARA SV (SARA Screening Version). Adaptace pro ČR
byla schválena autory metody, kteří pro šíření SARA DN vyškolili lektory Bílého
kruhu bezpečí. Adaptace metody byla financována z prostředků Evropských
sociálních fondů a ze státního rozpočtu ČR.
SARA DN je metoda pro hodnocení a řízení rizika eskalace domácího násilí.
Uživatelům pomáhá přijmout nejlepší rozhodnutí. Rizikové faktory zařazené do
metody SARA DN byly vytvořeny na základě vyhodnocení vědeckých a odborných
publikací na téma násilí vůči blízké osobě.
Metoda SARA DN je zaměřena na identifikaci rizika opakovaného fyzického
násilí mezi současnými nebo bývalými blízkými partnery. Jejím hlavním smyslem je
prevence ( t. j. předcházení) nikoli predikce budoucího fyzického násilí. SARA DN
je průvodce pro hodnocení a řízení rizika násilí vůči důvěrnému partnerovi.
Stanovuje praktická vodítka či kriteria pro hodnocení rizika domácího násilí
v konkrétním případě. Je založena na systematickém zhodnocení stávajícího
vědeckého výzkumu v oblasti posuzování hrozby opětovného fyzického násilí.
Opírá se o vědecká zjištění a empirické výzkumy. Vychází z vědecké a odborné
literatury o domácím násilí, kde jsou definovány faktory rizika na straně násilné
osoby a kde je rovněž popsáno zajišťování a plánování bezpečí ohrožených osob.
Při její tvorbě byly vzaty v úvahu stávající standardy praxe, etické kodexy
a odpovídající zákony. SARA DN není náhradou vlastního odborného úsudku.
Jejím účelem je zavést systematický, standardizovaný a praktický rámec pro
shromažďování a zvažování informací při přijímání rozhodnutí o riziku opětovného
napadení v rámci domácího násilí.
Protože SARA DN není klasickým standardizovaným psychologickým testem
a je určena pro použití v mnoha různých kontextech, neexistuje jediný soubor
kvalifikačních předpokladů uživatelů. Pokud se SARA DN nepoužívá k hodnocení
nebo k přijetí rozhodnutí o jedinci, neexistuje žádná přísně předepsaná
113
18.
uživatelská kvalifikace. Metodu lze použít pro účely vzdělávání (např. lektor užívá
SARA DN pro výcvik policistů v oblasti hodnocení rizik domácího násilí),
konzultace (např. právník používá SARA DN pro přípravu výslechu znalce) nebo
pro empirický průzkum (např. sociální pracovníci specializovaných azylových
zařízení používají SARA DN pro zmapování a určení typických rizik, kterým čelí
jejich klienti).
Pokud se SARA DN používá v konkrétním případu k hodnocení a přijímání
rozhodnutí o jedinci, jsou uživatelé odpovědni za zajištění toho, že jejich
hodnocení je v souladu s odpovídajícími zákony, předpisy a dalšími standardy
poskytované služby. Kromě toho by uživatelé měli mít následující minimální
kvalifikaci:
(1) Kvalifikace pro hodnocení chování konkrétní osoby (např. formální
výcvik a/nebo pracovní zkušenost v psychologickém, psychiatrickém
hodnocení, hodnocení v sociální práci, ošetřovatelství či vězeňství);
(2) Kvalifikace pro oblast domácího násilí (např. formální kurzy, znalosti
odpovídající literatury, pracovní zkušenost).
Pro užívání SARA DN v praxi se od budoucích uživatelů v České republice
vyžaduje absolvování zaškolovacího výcviku v rozsahu jednoho dne vedeného
certifikovaným lektorem.
SARA DN je strukturovaný a svým charakterem klinický dotazník rizikových
faktorů pro domácí násilí. Obsahuje 15 základních položek vytvořených na
základě rozsáhlého zhodnocení relevantních empirických výzkumů. Autoři P. R.
Kropp a H. Bellfrage rovněž čerpali z odborných článků napsaných klinickými
pracovníky a znalci s velkou zkušeností v hodnocení násilných osob, které týrají
své partnerky (partnery).
Metodu SARA DN lze v praxi využít zejména:
l
pro vhodnou intervenci policie v případech domácího násilí
Policie je jednou ze složek, které přicházejí s domácím násilím často do
kontaktu. V souladu s novou legislativou (zákon č. 135/2006 Sb.) jsou na policii
kladeny zvýšené požadavky v oblasti hodnocení rizik budoucího fyzického násilí.
Hodnocení rizika se vyžaduje u výjezdů k případům domácího násilí i při přijímání
trestních oznámení v případech domácího násilí. Jestliže je někdo obviněn pro
delikty vztahující se k domácímu násilí, může povaha údajných činů nebo
anamnéza obžalovaného vyvolat otázku, zda mu lze odepřít vyšetřování na
svobodě na základě toho, že představuje akutní riziko hrozby pro identifikovatelné
osoby (např. manželku, děti), nebo zda může být vyšetřován na svobodě bez
jakýchkoli omezení.
l
jako podpora pro rozhodování civilních i trestních soudů v případech
domácího násilí
Výsledky strukturovaného posouzení rizikovosti (nebezpečnosti) násilné
osoby podle metody SARA DN mohou pomoci soudům přijmout správná
114
Odhad rizika, metoda SARA DN v praxi České republiky
rozhodnutí, např. ohledně způsobů trestání a uložit nebo doporučit podmínky
společenské kontroly (např. prodloužení institutu vykázání a zákaz styku).
l
pro působení sociálních služeb při usměrňování a řízení rizik v konkrétních případech domácího násilí
SARA DN mohou využívat intervenční centra, různé psychologické poradny
a další sociální služby (např. azylové domy) při zjišťování rizik a hledání vhodných
postupů a kroků v konkrétním případě domácího násilí, které řeší v souvislosti
s péčí o své klienty.
l
pro tvorbu cílených terapeutických plánů směrem k násilné osobě
Výsledky SARA DN mohou být využity při přípravě terapeutických plánů i pro
určení způsobilosti či stanovení podmínek pro manželské a rodinné návštěvy jak
u pachatelů domácího násilí ve výkonu trestu odnětím svobody, tak i u jiných
násilných osob, které nebyly či nejsou trestně stíhány.
l
při rozhodování o propuštění z výkonu trestu
V případě pachatelů, kteří byli uvězněni, může hodnocení rizik před
propuštěním pomoci expertům nebo vězeňským pracovníkům určit způsobilost
nebo stanovit podmínky podmínečného propuštění, pomoci při vytváření terapie
po propuštění. Ve zvláště závažných případech může konečné hodnocení rizik
např. vězeňským psychologem signalizovat, že vězeňští pracovníci by měli předat
formální varování ohroženým jedincům, aby splnili všechny etické a právní
povinnosti před tím, než je případ oficiálně ukončen.
Závěry z metody SARA DN lze využít i při volbě vhodných postupů v rámci
působnosti mediační a probační služby.
SARA DN je členěna celkem do tří oddílů. V oddílech I – III jsou uvedeny
jednotlivé rizikové faktory, jejichž výskyt či přítomnost je předmětem zjišťování.
Tyto oddíly umožňují přesně popsat a identifikovat rizikové faktory, které se
vyskytují v daném konkrétním případě. Oddíl I se nazývá Násilí vůči blízké osobě a
zahrnuje rizikové faktory, které jsou vědecky ověřené jako prediktory či signály
opakovaného fyzického domácího násilí. Oddíl II se nazývá Obecné sklony k násilí
a zahrnuje rizikové faktory, které jsou vědecky ověřené jako signály zvyšující
pravděpodobnost násilného jednání v obecném kontextu (t. j. jak vůči blízkým
osobám, tak i mimo ně). Oddíl III se nazývá Zranitelnost ohrožené osoby a vede
hodnotitele k tomu, aby při analýze situace přihlížel nejen k násilné osobě, ale
také k osobě ohrožené. Ve třetím oddíle je systematicky mapována momentální
situace oběti. Analyzují se faktory, které vznikly jako důsledek jejího
dlouhodobějšího týrání a nyní zvyšují její zranitelnost. Každá položka uvedená
v oddíle I – III je ve formuláři blíže konkretizována. Podrobné vysvětlení rizikových
faktorů a jejich skórování je předmětem zaškolovacího výcviku, který je stejně
jako metoda chráněn mezinárodním právem.
115
18.
Development Legal Tools Eliminating
Domestic Violence in Slovakia
Doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD.
Prodekan pre pedagogickú činnosť Fakulty práva
Problematika domáceho násilia je starým problémom, možno povedať,
starým ako ľudstvo samo. Patriarchálna spoločnosť tolerovala podriadenosť žien.
Výrazné zmeny v pohľade na tento problém nastali v polovici 19. storočia
v Spojených štátoch amerických. Skupina žien nazývajúca sa Suffragettes sa
dovolávala zrovnoprávnenia mužov a žien v spoločnosti. Po dlhom a vytrvalom úsilí
sa im podarilo v roku 1920 získať volebné právo aj pre ženy. V nasledujúcom
období bolo publikované množstvo článkov na tému zrovnoprávnenia žien
v spoločnosti, rovnakého prístupu k vzdelaniu, v povolaní a v športe. V období po
Hnutí za oslobodenie žien (The women’s liberation movement) v Spojených
štátoch amerických v roku 1960 sa začalo v Amerike otvorene hovoriť aj o domácom násilí.1
Na Slovensku Trestný zákon z roku 19502 obsahoval ustanovenie § 212
Týranie zverenej osoby.3 Ochrana pred týraním sa vzťahovala len na osoby
v starostlivosti a výchove. Z podobnej koncepcie vychádzal aj Trestný zákon
z roku 1960.4 Podľa dôvodovej správy k tomuto zákonu „telesný a duševný stav
detí a iných osôb, ktoré vyžadujú starostlivosť a pomoc, je vážne ohrozený zlým
zaobchádzaním s nimi. Preto je trestné aj týranie zverenej osoby (§ 215), pričom
sa pred takýmto konaním chráni nielen dieťa, ale aj každá iná osoba, ktorá je
z akéhokoľvek dôvodu (napr. duševná choroba) zverená do starostlivosti inej
osoby“. Pojem týranie bol charakterizovaný dvoma znakmi:5 znakom surovosti
a určitej trvalosti.
Táto právna úprava v nezmenenej podobe pretrvala až do roku 1999.
Novelou Trestného zákona6 bola v Trestnom zákone v § 215 zavedená nová
1) Podľa ECHOLS, A.: Nothing Distant About It. New York: Harper & Row, 1994, s. 150.
2) Trestný zákon č. 86/1950 Zb.
3) Kto týra osobu, ktorá je v jeho opatere alebo výchove, potresce sa odňatím slobody na šesť
mesiacov až tri roky.
4) Trestný zákon č. 140/1961 Zb.
5) BREIER, Š. a kol. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1964 s. 553.
6) Zákon č. 183/1999 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 140/1961 Zb. Trestný zákon v znení
neskorších predpisov a ktorým sa mení a dopĺňa zákon Národnej rady Slovenskej republiky
č. 249/1994 Z. z. o boji proti legalizácii príjmov z najzávažnejších, najmä organizovaných foriem
trestnej činnosti a o zmenách niektorých ďalších zákonov v znení zákona Národnej rady
Slovenskej republiky č. 58/1996 Z. z.
116
Vývoj právnej úpravy postihujúcej domáce násilie na Slovensku
skutková podstata Týranie osoby blízkej a osoby zverenej.7 Pojem blízkej osoby
bol vymedzený v § 89 ods. 7 Trestného zákona: „Blízkou osobou sa rozumie
príbuzný v pokolení priamom, osvojiteľ, osvojenec, súrodenec a manžel; iné
osoby v pomere rodinnom alebo obdobnom sa pokladajú za osoby sebe
navzájom blízke len vtedy, keby ujmu, ktorú utrpela jedna z nich, druhá právom
pociťovala ako ujmu vlastnú.“ Z predmetného ustanovenia teda vyplývalo, že
ochrana pred domácim násilím bola poskytovaná bez rozdielu, či ide o muža
alebo ženu, manžela či manželku, starých rodičov a podobne.8
Najvýznamnejšie zmeny v oblasti trestnoprávnej ochrany pred domácim
násilím boli zavedené v roku 2002. Novelou Trestného zákona9 sa vykonali v zákone nasledovné zmeny:
l
V § 72 ods. 2 písm. c) Trestného zákona sa zaviedla možnosť uloženia
ochranného opatrenia ochranné liečenie ak „páchateľ spáchal násilný
trestný čin voči blízkej osobe alebo zverenej osobe, ak možno vzhľadom
na osobu páchateľa dôvodne predpokladať, že bude v násilnom konaní
pokračovať.“
l
Pri trestnom čine marenie výkonu úradného rozhodnutia podľa § 171 sa
v odseku 3 rozšírila trestnosť aj na skutočnosť, ak páchateľ „marí výkon
predbežného opatrenia uloženého v občianskom súdnom konaní na
ochranu osôb ohrozených násilím."
l
Rozšíril sa pojem blízkej osoby a do ustanovenia § 89 ods. 7 sa na
konci pripojila veta: „Blízkou osobou sa na účely trestných činov násilia
proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi podľa § 197a ods. 2, týrania
blízkej osoby a zverenej osoby podľa § 215, vydierania podľa § 235
7) (1) Kto týra blízku osobu alebo osobu, ktorá je v jeho starostlivosti alebo vo výchove, spôsobujúc
jej fyzické utrpenie alebo psychické utrpenie
a) opakovaným bitím, neoprávneným uzatváraním, nadmerným vyvolávaním strachu alebo
stresu, alebo iným neprimeraným, alebo neodôvodneným trestaním,
b) opakovaným neoprávneným odopieraním stravy, základného ošatenia, základnej hygieny,
zdravotnej starostlivosti alebo bývania,
c) nútením k žobrote alebo k opakovanému vykonávaniu prác spôsobujúcich jej neúmernú
fyzickú námahu vzhľadom na jej vek, zdravotný stav alebo fyzickú, alebo psychickú vyspelosť,
alebo k vykonávaniu iných činností, ktoré sú škodlivé ľudskému zdraviu, alebo
d) opakovaným, alebo nadmerným vystavovaním vplyvu látok, ktoré sú škodlivé ľudskému
zdraviu, potresce sa odňatím slobody na jeden rok až päť rokov alebo zákazom činnosti.
(2) Odňatím slobody na tri roky až desať rokov sa páchateľ potresce, ak spácha čin uvedený
v odseku 1
a) obzvlášť surovým spôsobom alebo
b) na viacerých osobách.
(3) Rovnako ako v odseku 2 sa páchateľ potresce, ak poruší činom uvedeným v odseku 1 osobitnú povinnosť, ktorá mu vyplýva z jeho zamestnania, alebo povinnosť, na ktorej splnenie sa
osobitne zaviazal, alebo ak pokračuje v páchaní takého činu po dlhší čas.
8) Pozri MAŠĽANYOVÁ, D.: Trestné právo hmotné. II. diel: Osobitná časť. Bratislava: Akadémia PZ,
2000, s. 14.
9) Zákon č. 421/2002 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 140/1961 Zb. Trestný zákon v znení
neskorších predpisov.
117
19.
l
l
l
l
l
ods. 2 písm. c), znásilnenia podľa § 241 ods. 2 písm. c), sexuálneho
násilia podľa § 241a ods. 2 písm. c) a sexuálneho zneužívania podľa
§ 242 ods. 2 rozumie aj bývalý manžel, druh, bývalý druh, rodič
spoločného dieťaťa a osoba, ktorá je vo vzťahu k nim blízkou osobou
podľa prvej vety, ako aj osoba, ktorá s páchateľom žije alebo žila v spoločnej domácnosti."
Doplnil sa výpočet okolností ktoré súd môže uložiť ako primerané
obmedzenia v § 89 odseku 23: „písm. c) v zákaze priblížiť sa k poškodenému na vzdialenosť menšiu ako päť metrov a zdržiavať sa v blízkosti
obydlia poškodeného."
Odstránil nedostatky právnej úpravy z roku 1999 pri trestnom čine týrania
blízkej osoby a zverenej osoby pretože nespĺňala požiadavky na ochranu
obetí, elimináciu násilia a účinné potrestanie. Osobitne neprijateľné
v predchádzajúcej úprave boli termíny, podľa ktorých išlo o fyzické alebo
psychické utrpenie len pri opakovanom bití, nadmernom vyvolávaní
strachu alebo stresu, neprimeranom alebo neodôvodnenom trestaní.10
Trestná sadzba pri základnej skutkovej podstate trestného činu týrania
blízkej osoby a zverenej osoby sa zvýšila z pôvodných jeden až päť rokov
na dva až osem rokov.
Zaviedli sa kvalifikované skutkové podstaty, ktoré implementujú
najnovšie poznatky odborníkov, ako aj medzinárodné zmluvy a záväzky.
Osobitnou okolnosťou, ktorá bola upravená v ods. 5, bolo spôsobenie
smrti úmyselne pri týraní. Zákonodarca takéto konanie trestal odňatím
slobody na dvanásť až pätnásť rokov alebo výnimočným trestom. Táto
anomália bola z Trestného zákona vypustená v roku 2003.11 Dôvodová
správa odôvodňuje túto zmenu nasledovne:12 V tejto súvislosti sa
z § 215 vypúšťa odsek 5, ktorý je vo vzťahu k ustanoveniu § 219
ods. 2 písm. b) nadbytočný a nesprávny, keďže úmyselné
spôsobenie smrti konaním uvedeným v § 215 ods. 1 je postihnuteľné
práve trestným činom vraždy podľa § 219 ods. 2 písm. b). Uvedené
ustanovenie sa vypúšťa aj z dôvodu, aby nevznikli v aplikačnej praxi
orgánov činných v trestnom konaní zbytočné výkladové problémy.
Pritom dotknuté ustanovenie sa navrhovalo vypustiť už počas
prerokovávania novely Trestného zákona č. 421/2002 Z. z., avšak
administratívnou chybou sa v Národnej rade SR o tomto nehlasovalo.
Pri niektorých trestných činoch, ako napr. násilie proti skupine
obyvateľov a proti jednotlivcovi § 197a, vydieranie § 235, sexuálne
10) Vládny návrh zákona č. 1459, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 140/1961 Zb. Trestný zákon
v znení neskorších predpisov.
11) Zákon 171/2003 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 140/1961 Zb. Trestný zákon v znení
neskorších predpisov a o zmene a doplnení niektorých zákonov.
12) Dôvodová správa k návrhu novely Trestného zákona, s. 9.
118
násilie § 241a, sexuálne zneužívanie § 242, sa zaviedla okolnosť
podmieňujúcu vyššej trestnej sadzby spáchanie činu na blízkej osobe.
Ďalšie súvisiace zmeny boli v tomto roku vykonané aj v Trestnom poriadku,
Občianskom zákonníku a Občianskom súdnom poriadku.
V Trestnom poriadku č. 141/1961 Zb. sa novelou13 od 1. 10. 2002 zaviedla
v § 45 ods. 2 povinnosť, v prípade trestných činov spáchaných voči blízkej osobe
alebo zverenej osobe, ak poškodeným bola maloletá osoba, ustanoviť za
opatrovníka najmä orgán poverený starostlivosťou o mládež alebo zástupcu
občianskeho združenia so zameraním na ochranu ľudských práv.
Ďalšie úpravy týkajúce sa vyšetrovania problematiky domáceho násilia sa
premietli aj do výsluchu osoby mladšej ako 15 rokov. V tomto prípade pri výsluchu
sa umožnilo využiť zariadenia na prenos zvuku a obrazu ak je zrejmé z okolností
prípadu, že opätovná výpoveď osoby mladšej ako 15 rokov by mohla byť
ovplyvnená, alebo bol odôvodnený predpoklad, že výsluch by mohol ovplyvňovať
duševný a mravný vývoj takejto osoby. Osoba mladšia ako 15 rokov mohla byť
v ďalšom konaní vypočutá len výnimočne.
Najzávažnejšiu zmenou v tomto smere však nepochybne bolo že v § 163a
Trestného poriadku 141/1961 Zb. sa vypustili niektoré trestné činy14 spáchané
medzi blízkymi osobami, na ktorých stíhanie bol potrebný súhlas poškodeného.
Uvedená zmena bola odôvodnená tým, že z uznesenia vlády Slovenskej republiky
č. 930 zo 16. 11. 2000 vyplynula potreba legislatívne zabezpečiť, aby trestné
činy voči členovi rodiny boli stíhané zo zákona a nebol vyžadovaný súhlas obete
násilia, či znásilnenia. V tejto súvislosti sa zúžil okruh trestných činov, na ktorých
stíhanie je potrebný súhlas poškodeného.
V Občianskom zákonníku č. 40/1964 sa novelou15 v § 146 ods. 2 zaviedla
možnosť obmedziť spoluvlastnícke právo spoluvlastníka súdom, ak sa z dôvodu
fyzického alebo psychického násilia alebo hrozby takého násilia vo vzťahu
k manželovi alebo k blízkej osobe, ktorá býva v spoločnom dome alebo byte, stalo
ďalšie spolužitie neznesiteľným. Na začatie konania sa vyžadoval návrh jedného
z manželov na obmedzenie užívacieho práva druhého manžela k domu alebo bytu
patriacemu do bezpodielového spoluvlastníctva, prípadne na vylúčenie z jeho
užívania.
13) Zákon 422/2002 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 141/1961 Zb. o trestnom konaní
súdnom (Trestný poriadok) v znení neskorších predpisov a o zmene a doplnení niektorých
zákonov.
14) Násilie proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi podľa § 197a, ublíženie na zdraví podľa
§ 221, obmedzovanie osobnej slobody podľa § 231 ods. 1, vydieranie podľa § 235 ods. 1,
porušovanie domovej slobody podľa § 238 ods. 1, znásilnenia podľa § 241 ods. 1 proti tomu, kto
je alebo v čase spáchania činu bol vo vzťahu k poškodenému manželom alebo druhom.
15) Zákon 526/2002 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa Občiansky zákonník v znení neskorších
predpisov a o zmene a doplnení niektorých zákonov.
119
19.
Do Občianskeho súdneho poriadku č. 99/1963 Zb. sa novelou16 do § 76
ods. 2 zaviedlo predbežné opatrenie nevstupovať dočasne do domu alebo bytu,
v ktorom býva osoba blízka alebo osoba, ktorá je v jeho starostlivosti alebo vo
výchove, vo vzťahu ku ktorej je dôvodne podozrivý z násilia. Táto zmena bola
podľa dôvodovej správy odôvodnená tým, že: „Doterajšia právna úprava
neumožňuje týranému a ohrozovanému manželovi domáhať sa ochrany voči
násilníkovi a prax je taká, že v snahe vyhnúť sa násiliu odchádza z bytu ohrozovaný
manžel aj s ostatnými, ktorí v byte bývajú (zväčša ide o manželku s maloletými
deťmi, nielen pochádzajúcimi z tohto manželstva) a v byte zostáva násilník.
Kapacity azylových domov sú pre takého obete absolútne nedostatočné
a odchod ohrozovaného manžela nerieši jeho situáciu, často sa vyhrocuje do
rodinných drám (deti sú nútené zmeniť prostredie, školu, priateľov a pod. a často
napokon vyčítajú matke do akej situácie ich dostala).“
Ďalšie zmeny v tejto problematike boli až v súvislosti so schválením nového
Trestného zákona č. 3000/2005 Z. z. Spresnené boli znaky trestného činu
týrania blízkej osoby a zverenej osoby tak, aby eliminoval domáce násilie
vyvolávajúce fyzické alebo psychické utrpenie a zodpovedal európskym
štandardom. Na naplnenie znakov tohto trestného činu treba, aby v dôsledku
páchateľovho týrania bolo spôsobené fyzické alebo psychické utrpenie, a to
ktorýmkoľvek konaním uvedeným ako príklad v tomto ustanovení.
V novom Trestnom zákone tiež bola zvýšená dolná hranica trestnej sadzby
v základnej skutkovej podstate z dvoch na tri toky.
Ako kvalifikované skutkové podstaty zákon stanovuje spôsobenie ťažkej
ujmy na zdraví alebo smrti; osobitný motív,18 závažnejší spôsob konania19 alebo
recidíva v posledných dvadsiatich štyroch mesiacoch sa postihuje sadzbou od
sedem do pätnásť rokov. Až trest odňatia slobody na doživotie postihne
páchateľa, ak takým činom spôsobí ťažkú ujmu na zdraví alebo smrť viacerých
osôb.
Pojmy starostlivosť a výchova nemožno vykladať príliš reštriktívne.
Zákonná úprava má na zreteli aj prípady, keď maloleté deti sú síce v starostlivosti a
výchove rodičov, avšak vzhľadom na povinnú školskú dochádzku alebo prípravu
na budúce povolanie žijú prechodne mimo domova a so súhlasom rodičov sú
16) Zákon 424/2002 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny
poriadok v znení neskorších predpisov.
17) Dôvodová správa k vládnemu návrhu Trestného zákona, s. 48.
18) Podľa § 140 Trestného zákona Osobitným motívom sa rozumie spáchanie trestného činu na
objednávku, z pomsty, v úmysle zakryť alebo uľahčiť iný trestný čin, z národnostnej, etnickej alebo
rasovej nenávisti, so sexuálnym motívom, alebo zo ziskuchtivosti, ak nejde o trestný čin majetkovej
povahy.
19) Podľa § 138 Trestného zákona Závažnejším spôsobom konania sa rozumie páchanie
trestného činu so zbraňou, po dlhší čas, surovým alebo trýznivým spôsobom, násilím, hrozbou
bezprostredného násilia alebo hrozbou inej ťažkej ujmy, vlámaním, lsťou, využitím tiesne,
neskúsenosti, závislosti alebo podriadenosti, porušením dôležitej povinnosti vyplývajúcej
z páchateľovho zamestnania, postavenia alebo funkcie alebo uloženej mu podľa zákona,
organizovanou skupinou, alebo na viacerých osobách.
120
zverené do starostlivosti a výchovy iných (učiteľov a vychovávateľov v školských
alebo učňovských internátoch). Teda ani stav dočasnej alebo prechodnej
starostlivosti, prípadne výchovy nevylučuje aplikáciu ustanovenia § 208.
O týranie ide vtedy, ak páchateľ nepriaznivo pôsobí na telesný a psychický
stav blízkej alebo zverenej osoby. Páchateľ svojím zlým zaobchádzaním musí
prejaviť hrubší stupeň surovosti a bezohľadnosti a okrem toho jeho konanie musí
obsahovať aj znak istej trvalosti, aj keď sa nevyžaduje, aby išlo o sústavné
konanie.20
Pre naplnenie znaku kvalifikovanej skutkovej podstaty – závažnejším
spôsobom konania – surovým a trýznivým spôsobom podľa § 138 písm. c)
Trestného zákona musí ísť o konanie, ktoré sa vymyká z rámca obvyklého pri
väčšine trestných činov tohto druhu napr. pálenie rúk dieťaťa nad plameňom
sporáka, sviečky, zapaľovača, pálenie tela žehličkou, pálenie tela ohorkami
cigariet, opakované bitie s hlbokými modrinami, ktoré sa nezahoja v bežnom
čase.21
V legislatívnom procese je návrh novely Trestného zákona,22 v ktorom sa
navrhuje upraviť aj trestný čin týrania blízkej a zverenej osoby. Navrhuje sa
oddelenie psychických foriem týrania blízkej alebo zverenej osoby,23 ktorými sa
spôsobuje fyzické alebo psychické utrpenie od fyzických foriem tak, aby sa pri
fyzických formách sadzba trestu odňatia slobody zvýšila z 3 až 8 rokov na 4
až 10 rokov, avšak pri psychických a sociálnych formách, ako aj niektorých
ekonomických formách, sa navrhuje znížiť sadzbu trestu odňatia slobody na
2 roky až 6 rokov, aby sa zachovala aj trestnosť prípravy psychického násilia.
20) IVOR, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Osobitná časť 2 Bratislava: Iura Edition, 2006, s. 131.
21) SAMAŠ, O. – STIFFEL, H. – TOMAN, P. Trestný zákon, stručný komentár. Bratislava: Iura
Edition, 2006, s. 436.
22) Návrh zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení zákona
č. 650/2005 Z. z. a zákona č. 692/2006 Z. z. predložený na pripomienkové konanie
7. 9. 2007, číslo materiálu 5572/2007-120.
23)
Paragraf 208 Týranie blízkej osoby a zverenej osoby
(1) Kto týra blízku osobu alebo osobu, ktorá je v jeho starostlivosti alebo výchove, spôsobujúc jej
fyzické utrpenie alebo psychické utrpenie ponižovaním, pohŕdavým zaobchádzaním, neustálym
sledovaním, vyhrážaním, vyvolávaním strachu alebo stresu, násilnou izoláciou, citovým vydieraním
alebo iným správaním, ktoré ohrozuje fyzické alebo psychické zdravie alebo obmedzuje jej
bezpečnosť, potrestá sa odňatím slobody na dva roky až šesť rokov.
(2) Kto týra blízku osobu alebo osobu, ktorá je v jeho starostlivosti alebo výchove, spôsobujúc jej
fyzické utrpenie alebo psychické utrpenie
a) bitím, kopaním, údermi, spôsobením rán a popálenín rôzneho druhu,
b) bezdôvodným odopieraním stravy, oddychu alebo spánku alebo odopieraním nevyhnutnej
osobnej starostlivosti, ošatenia, hygieny, zdravotnej starostlivosti, bývania, výchovy alebo
vzdelania,
c) nútením k žobrote alebo opakovanému vykonávaniu činnosti vyžadujúcej jej fyzickú záťaž alebo
psychickú záťaž neprimeranú jej veku alebo zdravotnému stavu alebo spôsobilú poškodiť jej
zdravie,
d) vystavovaním vplyvu látok spôsobilých poškodiť jej zdravie, alebo
e) bezdôvodným obmedzovaním v prístupe k majetku, ktorý má právo užívať, potrestá sa odňatím
slobody na štyri roky až desať rokov.
121
19.
Takáto diferenciácia pri postihovaní zločinu týrania blízkej osoby a zverenej osoby
je odôvodnená záujmom štátu na dodržaní rovnakého prístupu tak pri ochrane
detí pred akýmkoľvek telesným alebo duševným násilím, urážaním alebo
zneužívaním, vrátane sexuálneho zneužívania, zanedbávaním alebo nedbanlivým
zaobchádzaním, trýznením alebo vykorisťovaním počas doby, keď sú v starostlivosti jedného alebo oboch rodičov, zákonných zástupcov alebo
akýchkoľvek iných osôb starajúcich sa o dieťa podľa čl. 19 ods. 1 Dohovoru
o právach dieťaťa, ako aj záujmom štátu na poskytnutí rovnakej ochrany pred
fyzickým, sexuálnym a psychickým násilím voči ženám podľa čl. 2 Deklarácie
OSN o odstránení násilia páchaného na ženách z 20. decembra 1993, v ktorej
preambule sa uvádza, že násilie páchané na ženách je porušovaním práv
a základných slobôd žien, pretože znemožňuje alebo celkom anuluje možnosť
žien využívať svoje ľudské práva a základné slobody.24
Záverom možno dodať, že ani najlepšia právna úprava nie je univerzálnym
liekom na odstránenie domáceho násilia. Pri eliminácii domáceho násilia by
trestné právo malo nastupovať už ako krajný prostriedok, keď iné prostriedky sú
už neúčinné.
Literatúra:
BREIER, Š. a kol.: Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1964.
ECHOLS, A.: Nothing Distant About It. New York: Harper & Row, 1994.
IVOR, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Osobitná časť 2 Bratislava: Iura
Edition, 2006.
MAŠĽANYOVÁ, D.: Trestné právo hmotné. II. diel: Osobitná časť.
Bratislava: Akadémia PZ, 2000.
NOVOTNÝ, O. – DOLENSKÝ, A. – NAVRÁTILOVÁ, J. – PÚRY, F.
– RIZMAN, S. –VANDUCHOVÁ, M. – VOKOUN, R.: Trestní právo hmotné
– II. Zvláštní část. Praha: ASPI Publishing, 2004.
SAMAŠ, O. – STIFFEL, H. – TOMAN, P.: Trestný zákon, stručný komentár.
Iura Edition, Bratislava, 2006.
n
n
n
n
n
n
24) Dôvodová správa k Návrhu zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný
zákon v znení zákona č. 650/2005 Z. z. a zákona č. 692/2006 Z. z. predložený na
pripomienkové konanie 7. 9. 2007, číslo materiálu 5572/2007-120 s. 30.
122
Závery a odporúčania z konferencie
Conclusions and Recommendations of
Conference
Medzinárodná konferencia Domáce násilie – nová prax a nová legislatíva
v Európe, ktorá sa konala 15. a 16. októbra 2007 v Bratislave na Bratislavskej
vysokej škole práva za účasti delegátov zo Slovenskej republiky, Českej
republiky, Rakúska a Holandska (Medzinárodný viktimologický inštitút InterVict,
Tilburg) pod záštitou prezidenta Slovenskej republiky Ivana Gašparoviča,
zamerala svoju pozornosť na nasledujúce okruhy:
l
aktuálny stav poznania príčin a foriem domáceho násilia,
l
typológia ohrozených a násilných osôb v prípadoch domáceho násilia
(prístup k obetiam a terapeutické programy pre násilné osoby),
l
modely legislatívnych úprav (Rakúsko, ČR, SR, USA),
l
metóda SARA a jej praktické využitie (ČR, Švédsko, Taliansko,
Holandsko),
l
komplexné a medziodborové prístupy, školenie a výcviky (vrátane využitia
vhodných nástrojov, napr. inštrukčnej karty, manuálov, videozáznamov,
modelových situácií, internetu a pod.) pre všetky orgány a osoby,
zúčastnené a zapojené do prevencie a riešenia konkrétnych prípadov
domáceho násilia.
Prítomní delegáti konferencie prijali tieto odporúčania:
Odporúčania v legislatívnej rovine:
Pri riešení problematiky domáceho násilia prihliadnuť na právnu úpravu proti
domácemu násiliu platnú v Českej republike a v Rakúsku, čoho prioritou je
včasná, účinná a komplexná ochrana ohrozenej osoby, a k tomu je potrebné:
l
aplikáciu inštitútu vyhostenia nepodmieňovať prípadnou trestnosťou
správania sa násilnej osoby voči ohrozenej osobe,
l
prepojiť na všetkých úrovniach teritoriálnu ochranu ohrozených osôb
s ochranou personálnou,
l
ťažisko úpravy preniesť z roviny trestnoprávnej na rovinu sociálnoprávnu
(využitie inštitútu vyhostenia/zákazu vstupu a spolupráce s intervenčnými
centrami (centrami pomoci obetiam),
l
účinné využitie metódy SARA (SARA DN) pri odhade rizika ďalšieho
možného útoku zo strany násilnej osoby,
123
20.
l
l
l
hľadať komplexné riešenie pre SR – pri riešení prípadov domáceho
násilia prepojiť orgány polície, súdnictva a sociálnej služby,
legislatívne riešenie (úprava stalkingu, t. j. zvýšiť ochranu osoby
ohrozenej domácim násilím),
zamerať sa na všetky kategórie osôb ohrozených domácim násilím a prispôsobiť legislatívu jednotlivým kategóriám týchto osôb.
Návrhy na opatrenia v organizačnej rovine:
riešiť problematiku na národnej úrovni, medziodborovo a komplexne,
l
zlepšiť prvý kontakt s ohrozenou osobou,
l
diferencovať pokračujúcu intervenciu (follow-up) podľa potrieb ohrol
zenej osoby (t. j. lepšie prihliadať k typu domáceho násilia a ohrozenej
osoby),
posilniť preaktívnu intervenciu (hľadať cesty k latentne ohrozeným osol
bám),
zriadiť/zaviesť samostatné podpory/programy pre deti a mladistvých,
l
seniorov, invalidov a inak odkázané osoby ohrozené domácim násilím.
Konferencia opäť potvrdila potrebu, význam a nevyhnutnosť prenosu
informácií, odovzdávania skúseností, modelov výcviku a jednotlivých pomôcok v
prostredí otvorenej diskusie.
Konferencia odporúča vzhľadom na úroveň poznania v oblasti zvládania
problematiky domáceho násilia podporovať otvorenú výmenu informácií (napr.
formou stáží, konferencií a výmenných pobytov a pravidelných medzinárodných
seminárov a konferencií).
124
125
126
127
Domáce násilie – nová prax a nová legislatíva v Európe
Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15. – 16. októbra 2007
Zborník je vydaný v spolupráci s Bratislavskou vysokou školou práva.
Technické spracovanie a tlač:
Bezplatné poradenstvo z oblastí daní,
účtovníctva a miezd vám poskytujeme
počas pracovných dní na tel. č.:
041/705 35 35, 0905 800 975
Rázusa 23
010 01 Žilina
Grafik:
Naďa Šimkovičová
Služby zákazníkom:
tel. č.: 041/70 53 222
fax:
041/70 53 343
e-mail: služ[email protected]
internet: www.epi.sk
www.zakon.sk
Sadzba dodaná do tlače:
26. február 2008
Vytlačil:
Krupaprint
Hollého 7
010 50 Žilina
ISBN 978-80-88931-96-6

DOMÁCE NÁSILIE – NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE

Transkript

Podobné dokumenty

Sborník textů k problematice domácího násilí

english synopsis - Časopis stavebnictví

Forenzně psychologické poznatky k domácímu násilí 1. Diferenciace

Národopisná Revue - Národní ústav lidové kultury

Zborník - Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety

Nabídka vaší Lékárny U Slunce

domácí násilí

česko-anglická verze prohlášení

ZDE - Policista.cz