Asociace českých filmových klubů uvádí Projekt100/2013 v kinech
Transkript
Asociace českých filmových klubů uvádí Projekt100/2013 v kinech
Aso c i ac e česk ých filmovýc h k lu b ů u vád í P r oje kt 10 0/20 13 v k i n ec h o d 2 1 . 3 . 2 0 1 3 w w w. p r oj e k t 1 0 0.c z Projekt100/ Tenkrát na Západě Mistrovské dílo Sergia Leoneho a jeden z nejlepších westernů vůbec splétá osudy čtyř ikonických postav – ovdovělé ženy, nemilosrdného zabijáka, tajemného mstitele a bandity – do příběhu umírajícího Západu a jeho mýtů. Technické údaje/ Programování C’era una volta il West Once Upon a Time in the West Itálie,USA 1968 / 166 minut Produkce Fulvio Morsella Hudba Ennio Morricone Žánr drama/western Originální verze anglicky Režie Sergio Leone Hrají Henry Fonda (Frank), Charles Bronson (Harmonika), Claudia Cardinaleová (Jill McBainová), Jason Robards (Cheyenne), Frank Wolff (Brett McBain), Gabriele Ferzetti (Morton), Keenan Wynn (šerif), Paolo Stoppa (Sam) Monopol Od: 21. 3. 2013 Do: 31. 10. 2013 Titulky české Scénář Sergio Leone, Sergio Donati podle námětu Daria Argenta, Bernarda Bertolucciho a Sergia Leoneho Kamera Tonino Delli Colli Střih Nino Baragli Dop. přístupnost od 12 let Kopie DCP a DVD Formát 2.35 : 1 Programování David Huspenina [email protected] telefon: +420 724 339 341 Další informace www.acfk.cz /tenkrat-na-zapade.htm www.projekt100.cz Materiály ke stažení www.acfk.capsa.cz (jméno a heslo: guest) Synopse Tenkrát na Západě kombinuje dva základní konflikty: příběh mlčenlivého muže, zvaného Harmonika, který přijíždí do malého městečka Flagstone na Jihozápadě a z důvodů, jež zná jen on, hledá muže jménem Frank. Jeho trpělivá cesta za pomstou se splétá s příběhem mladé ženy, Jill, která opustila svůj život v neworleanském bordelu, vdala se za farmáře Bretta McBaina a přijíždí za ním na farmu Sweetwater. Nachází však svého muže a jeho tři děti mrtvé, a stává se tak majitelkou půdy, která je zdánlivě bez ceny – ovšem jen na první pohled. Je to jediné místo se zdrojem vody v kraji a blížící se stavba železnice by z farmy učinila důležitý uzel a jádro nového města. To ví velmi dobře železniční magnát Morton, jehož snem je spojit obě pobřeží Ameriky, i jeho „výkonná ruka“ Frank, který měl pozemek od McBaina koupit, ale místo toho vyvraždil ce- lou rodinu a nechal vinu padnout na místního banditu Cheyenna a jeho muže. Harmonika s Cheyennem se, každý z vlastních pohnutek, stávají ochránci Jill proti Frankovi, jehož krutost a ambice už nedokáže ovládnout ani Morton, a komplikovaný tanec smrti, v němž umírají sny i jejich nositelé a odchází starý dobrý Západ, se blíží ke svému poslednímu akordu. o filmu „Western začal upadat, když do něj scenáristé a režiséři začali příliš sebevědomě vkládat psychologické prvky. John Ford a ostatní pracovali tak, jak to cítili. Spaghetti westerny Sergia Leoneho žánr oživily, protože se vědomě vrátil k mýtickým příběhům, dbal na věrohodnost struktury i detailů, ale nemilosrdně osekal současné výhonky „skutečného“ západu a jeho psychologických motivací. V Hollywoodu to bohužel nepochopili… Jediný, komu Leoneho nápověda došla, byl Sam Peckinpah… V Tenkrát na Západě dosáhl western svého vrcholu. Leoneho název je vyjádřením jeho záměru a také darem Americe, která ztratila své pohádky. Je to ten druh mistrovského díla, které se objevuje mimo všechny trendy a módu. Je to největší a také poslední western.“ —John Boorman Po veleúspěšné „dolarové trilogii“ – Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý – která přinesla Sergiu Leonemu slávu i nečekanou tvůrčí svobodu, chtěl režisér za americké peníze natočit adaptaci románu Harryho Greye The Hoods - Tenkrát v Americe. Natažená americká ruka byla ale otevřená jen podmínečně: studio nechtělo ságu o židovských gangsterech ve 20. a 30. letech, ale další western s tím, že právě on bude vstupenkou k Leoneho projektu snů. A Leone se tedy rozhodl, že natočí western, jímž dá vale své předchozí tvorbě a začne novou trilogii o klíčových okamžicích amerických dějin: Tenkrát na Západě, Plné kapsy dynamitu a Tenkrát v Americe. Postmoderní western Leoneoho epická freska vědomě pracuje s klasickým mýtem, že právě stavba transamerické železnice byla důkazem americké podnikavosti a houževnatosti a její vznik de facto představuje zrod moderní Ameriky. Motiv železnice je také základem celé řady westernů (např. Železný oř/The Iron Horse, 1924, Union Pacific, 1939, Jak byl dobyt Západ/How the West Was Won, 1962), ovšem Leone nechtěl točit jen další variaci. Záměr- ně použil desítky prvků, postav a motivů z klasických westernů, tak, aby měl divák pocit, že sleduje cosi, co důvěrně zná, a přesto vidí zcela originální příběh. Tenkrát na Západě mělo být stejně výrazem jeho lásky k americkému westernu jako jeho pochybností o americké ideologii. Začal tedy tím, že s dvojící mladých intelektuálů – začínajícím režisérem Bernardem Bertoluccim a filmovým kritikem Dariem Argentem – měsíce sledovali své oblíbené westerny, diskutovali o nich a vymýšleli vlastní příběh. Jeho zpracování do scénáře se pak ujal Leoneho oblíbený scenárista Sergio Donati. V 60. letech nebylo zcela běžné, aby film citoval jiné snímky a z tohoto pohledu lze Tenkrát na Západě označit za první postmoderní western, neboť obsahuje na tři desítky citací z jiných snímků (nejvýrazněji asi Johnny Guitar, 1954, V pravé poledne/High Noon, 1952, Shane, 1953, Stopaři/The Searchers, 1956). Není to však pouhá sumarizace – zažitá dějová klišé Leone důsledně obrací a tvoří díky nim svůj vlastní Západ. Například úvodní scéna je přímou citací na V pravé poledne, jen s tím rozdílem, že trojice pistolníků nečeká na svého šéfa, ale na muže, kterého chtějí zabít. Hra s diváckým očekáváním se týká i hlavních postav, které Leone vybral podle klasického westernového kánonu – „Chtěl jsem si vypůjčit ty nejstereotypnější postavy z amerických westernů. Nejlepší děvku z New Orleansu, romantického banditu, zabijáka, který je napůl byznysmen, napůl vrah a chce vstoupit do nového světa byznysu, byznysmena, který se považuje za střelce, a osamělého mstitele.“ Jejich prostřednictvím chtěl jak vzdát poctu starému westernu, tak zachytit proměnu, kterou v jeho očích Amerika procházela. Ona proměna je podle Leoneho stejně melancholická jako cynická. Všechny postavy (až na Jill) vědí, že jsou odsouzeny k morální i fyzické smrti, že se nezbytně musejí stát obětmi nové, nastupující éry. Tato éra je ovšem podle Leoneho ne dílem velikosti amerického ducha, ale je prezentovaná jen jako výraz sobectví a hrabivosti. Svou epickou fresku o smrti staré a zrození nové Ameriky pak představuje jako elegii, v záměrně pomalém tempu, pomocí úchvatných panoramatických záběrů krajiny a typických velkých detailů. Třešničkou na dortu je obsazení trojice pistolníků, kteří nepřežijí úvodní titulky. Původně je chtěl na důkaz svého rozchodu s dola- rovou trilogií nabídnou jejím hrdinům Clintu Eastwoodovi, Elimu Wallachovi a Lee Van Cleefovi, ale po Eastwoodově odmítnutí („Neměl moc smysl pro humor,“ kvitoval to Leone) obsadil jako výraz úcty westernové herce Woodyho Strodea, Ala Mulocka a Jacka Elama. Melodie smrti Legendární soundtrack Ennia Morriconeho, obsahující především čtyři klíčové hudební motivy pro každou z hlavních postav – nejslavnější je vedle melodie harmoniky motiv Jill, jehož vokály jsou dílem italské zpěvačky Eddy Dell‘Orso – je pozoruhodný mimo jiné tím, že vznikl na základě scénáře (který obsahoval jen 15 stran dialogů) a Leone ho používal při natáčení tak, aby herecké akce přizpůsobil jejímu rytmu. Dosáhl tak neuvěřitelně působivé souhry obrazu se zvukem. Přestože Leone tvrdil, že právě hudba tvoří na 40 % kvality filmu, je zajímavé, že jedna z jeho kultovních scén, úvodní desetiminutová sekvence čekání na příjezd vlaku, se odehrává zcela bez hudby a její atmosféra je tvořena jen zvýrazněnými zvuky prostředí. Hodný, zlý, ošklivý – a krásná Trumfem (a také jedním z důvodů, proč se Leone do filmu vůbec pustil) byl Henry Fonda. Leone ho léta zbožňoval ve Fordových westernech a možnost obsadit ho byla pro něj splněným snem. Geniálním tahem ovšem bylo obsadit ho v polemice s jeho ikonou do role nelítostného zabijáka. Přestože se Fonda snažil připravit a do Itálie dorazil s hnědými kontaktními čočkami a bradkou, což splňovalo jeho představu zloducha, Leone jeho návrhy šmahem zamítl a postavil Frankovu chladnokrevnou krutost právě na Fondových jasně modrých očích. Roli Harmoniky sice Leone původně nabízel Clintu Eastwoodovi a po jeho odmítnutí zvažoval Jamese Coburna, Terence Stampa či návrhy studia např. na Warrena Beattyho a Rocka Hudsona, nakonec se ale rozhodl pro v té době zcela nehvězdného Charlese Bronsona. „V Americe jsem se setkal se spoustou důležitých lidí – byznysmeny, šéfy korporací – vážně, a ti byli ještě tvrdší než Bronsonova postava. A všichni měli přesně stejný úsměv jako Charles Bronson, hrozivý a znepokojivý,“ komentoval to Leone. Obsazení Jasona Robardse do role romantického bandity Cheyenna bylo dalším z překvapivých Leoneho tahů, protože Robards byl v té době vnímán především jako charakterní divadelní herec bez většího filmového charismatu a nadto měl minimální zkušenost s westerny. Ale Leone ho viděl na jevišti v Cestě dlouhým dnem do noci a byl fascinován: „Má v sobě zneklidňující sílu charakteru a přitom vypadá romanticky. Pravda je, že vypadá jako Humphrey Bogart, ale může hrát i role Leslieho Howarda, což Bogart nemohl.“ Obsazení Claudie Cardinaleové bylo naopak krokem velmi logickým: k roli Jill ji předurčoval nejen její statut sexuálního idolu (David Niven o ní mluvil jako o „největším italském vynálezu hned po špagetách“), ale především kombinace její živočišnosti a herecké inteligence, kterou prokázala v řadě italských filmů. Cesta monumentů Leone byl odhodlán natáčit ve Spojených státech, ale nedokázal najít vhodné, civilizací nezatížené lokace, a proto většina snímku vznikla ve španělské Andalusii. Jediným místem, kterého se ovšem nemohl vzdát, bylo Údolí monumentů. Kameraman Tonino Delli Colli vzpomí- nal, jak se tam s Leonem vypravili a režisér mu s nadšením dítěte ukazoval, který záběr pro jaký western tu natočil John Ford. Kromě několika sekvencí si odtud nakonec odvezli i pytle plné charakteristicky červeného prachu, který měl španělským lokacím pomoci k větší autenticitě. Když už tedy Leone nemohl točit v Americe, rozhodl se se svou pověstnou péčí o každý detail ji zrekonstruovat a donutil architekta Carla Simiho nastudovat desítky dobových záběrů a fotografií městeček, staveb a kostýmů. Ranč Sweetwater, který má být základem McBainova snu, přitom vznikl z materiálu, zanechaného štábem Orsona Wellese po natáčení Falstaffa. Krátce po začátku natáčení ovšem Leone s hrůzou zjistil, že pokud bude trvat na tempu vyprávění, jež si zvolil, bude film trvat přes tři hodiny a vyslal SOS do Říma. Přerušil natáčení a spolu se Sergiem Donatim začali scénář přepisovat, resp. vyhazovat některé scény a kondenzovat jejich motivy a dialogy do scén, které ve filmu měly zůstat. Na hotovém snímku je to v některých detailech znát, zato se ale podařilo zachovat elegicky pomalé tempo, o něž Leone usiloval. Přijetí Přes veškerou snahu mělo Tenkrát na Západě ve finále 168 minut a americké předpremiéry byly skličující. „Nuda mezi kaktusy,“ glosoval film místní tisk. Paramount zpanikařil a nechal z filmu vystříhat 20 minut (především scény z hostince, kde se poprvé setkají Jill, Cheyenne a Harmonika, a pak celou sekvenci Cheyennovy smrti). Filmu to příliš nepomohlo a jeho přijetí bylo vlažné, protože byl obecně pokládán za příliš dlouhý a pomalý. Oproti tomu například ve Francii, žijící revolučním rokem 1968, byl snímek promítán v původní verzi a zaznamenal fantastický úspěch. Režisér Sergio Leone 3. ledna 1929 – 30. dubna 1989 Sergio Leone se, jak sám říkal, „narodil v kině… skoro.“ Jeho otec režíroval němé filmy a matka byla herečka. Leone tedy vyrůstal ve světě filmu a svou cestičku si do něj vyšlapal od píky. Začínal jako poslíček, klapka, pak začal asistovat (např. Comencinimu, Soldatimu, Camerinimu). Pracoval tak na celé řadě italských , ale i amerických filmů (např. Quo Vadis, 1951 a Ben-Hur, 1959), které se v té době i Itálii točily. Jako režisér druhého štábu se podílel např. na velkofilmech typu Paris a Helena (Helen of Troy, 1956), Poslední dny Pompejí (Gli ultimi giorni di Pompei, 1959) či Sodoma a Gomora (Sodom and Gomorrah, 1962). V podobném tónu se nesl jeho celovečerní debut Rhodský kolos, ovšem Leoneho kariéru skutečně odstartoval až v roce 1964 western Pro hrst dolarů, který nejen oživil upadající italský filmový průmysl po krizi na počátku 60. let a stal se úhelným kamenem Režijní filmografie: kariéry Clinta Eastwooda, ale především založil tradici tzv. spaghetti westernu, který se stal v 60. letech veleúspěšným italským vývozním artiklem (byť ne vždy kvalitou dosahoval Leoneho snímků). „Dolarovou trilogii“, typickou jak nebývalou měrou brutality, tak obrazovou monumentalitou a klíčovou rolí hudby, pak doplnily Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý. Úspěch trilogie otevřel Leonemu cestu do Spojených států a právě díky americkému financování pak začal realizovat svou druhou, americkou trilogii - Tenkrát na Západě, Kapsy plné dynamitu a Tenkrát v Americe. Prvotní neúspěch Tenkrát na Západě v USA ovšem vedl Leoneho k tomu, že se pak dlouhá léta věnoval především produkci a ke svému nejambicióznějšímu projektu, gangsterské sáze Tenkrát v Americe se vrátil až v roce 1983. Snímek ovšem postihl podobný osud jako Tenkrát na Západě. Z původní distribuční stopáže 229 minut se do amerických kin dostala zmrzačená 139minutová verze, která propadla. V roce 2012 byla na festivalu v Cannes promítnuta 256minutová verze, která se nejvíce blíží původní Leoneho představě. • 1960 – Rhodský kolos ( Il colosso di Rodi) • 1964 – Pro hrst dolarů (Per un pugno di dollari) • 1965 – Pro pár dolarů navíc (Per qualche dollari in più) • 1966 – Hodný, zlý a ošklivý (Il buono, Il brutto, Il cattivo/ The Good, The Bad and The Ugly) • 1968 – Tenkrát na Západě • 1971 – Kapsy plné dynamitu (A Fistful of Dynamite/ Giù la testa) • 1984 – Tenkrát v Americe (C’era una volta in America / Once Upon a Time in America) Herci: Henry Fonda 16. května 1905 – 12. srpna 1982 Sergio Leone sice obsadil Henryho Fondu do Tenkrát na Západě na základě obdivu, který léta choval k jeho westernovým rolím, ikonická postava Fondy jako ušlechtilého Američana, symbolu jeho mravních a lidských hodnot, se ale konstituovala i mimo tento žánr. Původní aspirant novinářského řemesla přesedlal koncem 20. let k divadlu (kde také začalo jeho celoživotní přátelství s Jamesem Stewartem) a v polovině 30. let se přesunul do Hollywoodu, kde měl opakovat jednu ze svých úspěšných divadelních rolí v The Farmer Takes a Wife (1939). Jeho úspěch byl okamžitý – pohledný mladý muž, vybavený odzbrojující opravdovostí a přirozeností projevu, se jakoby pro plátno přímo narodil. Studiová politika mu sice nabízela širokou škálu žánrů, jeho nejvýraznějšími úspěchy před válkou byla ale dramata Johna Forda Mladý Lincoln (Young Mr. Lincoln, 1939) a steinbeckovské Hrozny hněvu (The Grapes of Wrath, 1940). Po válečné službě v námořnictvu dokončil Fonda svou smlouvu se studiem skvostnou sérií (většimou) westernů s Johnem Fordem – Můj miláček Klementina (My Darling Clementine, 1946), Uprchlík (The Fugitive, 1947) a Fort Apache (1948) a noirovým dramatem Anatole Litvaka Dlouhá noc (The Long Night, 1947) – a pak se na osm let přesunul k divadlu. Na plátna se vrátil v roce 1955 v adaptaci svého divadelního úspěchu, válečné komedii Pan Roberts (Mr. Roberts). Jeho divadelní i filmová kariéra pokračovala pak další čtvrtstoletí – např. Vojna a mír (War and Peace, 1956), Nepravý muž (The Wrong Man, 1956), Dvanáct rozhněvaných mužů (12 Angry Men, 1967), Jak byl dobyt Západ (How the West Was Won, 1962), Bitva v Ardenách (Battle of the Bulge, 1965), Tenkrát na Západě, Cheyennský klub (The Cheyenne Social Club, 1970), Mé jméno je Nikdo (Il mio nome e Nessuno, 1973) – a uzavřela se strhujícím dramatem Marka Rydella Na Zlatém jezeře (On Golden Pond), kde vedle Katharine Hepburnové účinkovala i jeho dcera Jane. Charles Bronson 3. listopadu 1921 – 30. srpna 2003 „On je Osud… jako kus žuly, neproniknutelný, ale poznamenaný životem.“ —Sergio Leone Charles Bronson pocházel z patnácti dětí chudé imigrantské rodiny s polskými a litevskými kořeny. Jako první z rodiny sice dokončil střední školu, ale své dospívání přesto strávil v dolech jako úředník a poté havíř. Zlom v jeho životě znamenala 2. světová válka, kdy sloužil v letectvu a za zranění, která utržil v boji, byl vyznamenán Purpurovým srdcem. Po válce se rozhodl věnovat herectví, ale podařilo se mu uchytit v podstatě až počátkem 60. let (v 50. letech si pod vlivem dobové atmosféry změnil jméno z Buchinsky na Bronson) a i pak byly role drsných, mlčenlivých mužů, které dostával, většinou jen ved- lejší – byť i ve velmi kvalitních filmech (Sedm statečných/The Magnificent Seven, 1960, Velký útěk/The Great Escape, 1963, Tucet špinavců/The Dirty Dozen, 1967). Evropa k němu byla mnohem přívětivější a právě od Tenkrát na Západě se tam často uchyloval – příkladem budiž Cestující v dešti (Le passager de la pluie, 1969), Krvavé slunce (Soleil rouge, 1971) či Valachiho svědectví (The Valachi Papers, 1972). Dalším mezníkem v jeho kariéře se stal v roce 1974 thriller Michaela Winnera Přání smrti (Death Wish) a s ním role samozvaného mstitele Paula Kerseyho, která ho proslavila snad nejvíc a k níž se pak ještě čtyřikrát vrátil. Tématu drsných mlčenlivých mužů, usilujících o spravedlnost, zůstal pak věrný prakticky po zbytek své kariéry, která se uzavřela v 90. letech 20. století na televizní obrazovce. Claudia Cardinaleová 15. dubna 1938 „Je jako nádherná kočka, odpočívající na ohromné pohovce a čekající na pohlazení ale pozor! Kočka se může změnit v tygra.“ —Luchino Visconti Cestu tuniské rodačky ke slávě neodstartovalo ani tak vítězství v soutěži krásy v roce 1957 a následná cesta na filmový festival do Benátek jako osobnost producenta Franca Cristaldiho, který potřeboval najít náhradu za dvě velké hvězdy italského filmu, Sophii Lorenovou a Ginu Lollobrigidu, které stále častěji pracovaly v Americe, a vybral si Claudii. Posepsal s ní dlouhodobou smlouvu, staral se o její kariéru a v roce 1966 se s ní oženil (manželství vydrželo do roku 1975, od té doby je jejím partnerem režisér Pasquale Squitieri). Filmografie Cardinaleové dnes čítá hod- ně přes stovku filmových a televizních rolí, její kariéra ale kulminovala v 60. a 70. letech 20. století, kdy hrála např. u Luchina Viscontiho ve snímcích Rocco a jeho bratři (Rocco e i suoi fratelli, 1960), Gepard (Il gattopardo, 1963), Hvězdy Velkého vozu (Vaghe stelle dell‘Orsa, 1965) a Rodinný portrét (Gruppo di famiglia in un interno, 1974), ve Felliniho 8 ½ (Otto e mezzo, 1963) či v Herzogově Fitzcarraldu (1982). Jason Robards 26. července 1922 – 26. prosince 2000 Robards pocházel podobně jako Leone z herecké rodiny a byl i svědkem toho, jak kariéra jeho otce skončila s nástupem zvukového filmu. Přesto se rozhodl věnovat herectví, ovšem až po službě v námořnictvu, kterou prožil jako radista na válečných lodích v Pacifiku. Poté se na radu svého otce zapsal na Americkou akademii dramatických umění v New Yorku. Prvního hereckého úspěchu dosáhl na jevišti v inscenacích O´Neillových dramat The Iceman Cometh (Ledař přichází, 1956) a Cesta dlouhým dnem do noci (Long Day’s Journey Into Night,1957). Jakkoli se stal divadelní hvězdou, ve filmu se prosazoval pomalu, až od konce 60. let, například prostřednictvím komedie Tisíc klaunů (A Thousand Clowns, 1965) či právě Tenkrát na Západě. Z desítek jeho dalších rolí připomeňme např. Balada o Cablu Hogueovi (The Ballad of Cable Hogue, 1970), Pat Gar- rett a Billy the Kid (Pat Garrett and Billy the Kid, 1973), Všichni prezidentovi muži (All the President‘s Men, 1976 – Oscar za vedlejší roli), Julie (Julia, 1977 – Oscar za vedlejší roli), Přijíždí jezdec (Comes a Horseman, 1978), Den poté (The Day After, 1983, TV), Rodičovství (Parenthood, 1989), Proces (The Trial, 1992), Philadelphia (1993), Noviny (The Paper, 1994), Krvavý příliv (Crimson Tide, 1995), Nepřítel státu (Enemy of the State, 1998), Magnolia (1999).