Distribuční materiál

Technické
údaje
Programování
a materiály
Je muž, který je vysoký, šťastný?
Animovaná konverzace
s Noamem Chomským
Is The Man Who Is Tall Happy?
Programování
David Huspenina
e-mail: [email protected] | tel.: +420 724 339 341
Dop. přístupnost
přístupný
Kopie
DCP, DVD
Francie 2013 / 88 minut
Režie
Michel Gondry
Žánr
animovaný dokument
Monopol
Od: 31. 7. 2014
Do: 23. 2. 2021
Formát
1:1.37
Originální verze
anglicky
Titulky
české
Propagace
Plakáty A1, PR článek k filmu
Mediální partneři AČFK
Respekt, Metropolis, Radio 1, ČSFD, Full Moon, Protišedi, Artikl
Další informace
http://www.acfk.cz/je-muz-ktery-je-vysoky-stastny.htm
On-line trailer
http://youtu.be/PQtK0gqLBoE
Materiály ke stažení
www.acfk.capsa.cz
(jméno a heslo: guest)
Vyjádření
distributora
Synopse
Michel Gondry je absolutní snílek a velké dítě současného
světového filmu. Spojení Gondryho a „überintelektuála“ No­
ama Chomského v jednom dokumentu postaveném na jejich
dialogu a Gondryho animacích bylo natolik lákavé, že jsme
jako distributoři nemohli odolat. Jedná se o malý velký film,
o absolutní libůstku a delikatesu v naší distribuční stáji; film
náročný, ale netušeně hluboký a zároveň netušeně hravý.
V rámci série dokumentárních rozprav ilustruje Gondry teorie
Noama Chomského, jehož intelektuální nesmlouvavosti skvěle
sekunduje svou kreativitou a imaginací. Vzpomínky, vědecké
i historické poznatky a nedostižné a obdivuhodné schopnosti
dedukce velkého myslitele nabývají podoby naivních, ale zato
komplexních animovaných výjevů z Gondryho dílny.
Jan Jílek, hlavní dramaturg AČFK
Živý, chvílemi spletitý, do značné míry dojemný a v každém případě velmi lidský dialog s Noamem Chomským je vyobrazen
prostřednictvím přirozeného proudu Gondryho subjektivních
kreseb. Ve svém animovaném dokumentu představuje Gondry
Chomského coby význačného myslitele i obyčejného muže.
O filmu
Michel Gondry je sice známější díky svým osobitým hraným
filmům jako Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Nauka
o snech, ale na kontě má i pár výrazných dokumentů. Jeden o komikovi Daveu Chapellovi a jeho velké hudební party
v newyorských ulicích (Block Party). Druhý o své tetičce Suzanne, hlavě rodiny, a jejím vztahu ke svému homosexuálnímu synovi (Trn v srdci). Ten natočil Gondry také proto, že teta
už stárne a nebude tu věčně. I Noam Chomsky stárne (v prosinci oslavil pětaosmdesátiny) a Gondry se díky dokumentu
mohl dostat do jeho společnosti. Tedy do blízkosti amerického filozofa, lingvisty, politologa, levicového aktivisty, kritika
globalizace i americké zahraniční politiky, muže označeného za „nejdůležitějšího současného myslitele“ a zvoleného
v jedné internetově-časopisecké anketě nejvlivnějším globálním intelektuálem. Kdo by odolal?
Francouz Gondry Američana židovského původu Chomského objevil, když v jednom newyorkském obchodě koupil pár
DVD o jeho názorech, včetně filmové verze knihy o zpravodajských médiích Manufacturing Consent, která se i u nás
vyučuje na žurnalistické katedře. V českém překladu jsou
k dispozici Chomského interpretace dominantní role USA
v současné světové politice Hegemonie nebo přežití či záznam jeho debaty s filozofem Michelem Foucaltem Člověk,
moc a spravedlnost.
Snímek Je vysoký muž šťastný? je záznamem debaty Chomského s Gondrym a zároveň její interpretací. Snímek má podtitul An Animated Conversation with Noam Chomsky. Anglická
slovní hříčka odhaluje, že rozhovory byly živé a vzrušené i to,
že ve filmu jsou z velké části animované, Gondryho rukou.
Režisér tak chtěl diváky upozornit, že sledují film, ne realitu,
a nakolik přijmou Chomského náhledy na svět, je jen na nich.
Pro diváka má Gondryho roztomilá, jakoby dětská animace
i další, příjemný efekt. Jeho ilustrace, asociace a reakce pomáhají Chomského filozofie zpřístupnit a přiblížit. „Radostný
a vybízející k zamyšlení,“ chválí svěže nekonvenční dokument časopis Variety.
Michel
Gondry
Narodil se před 51 lety ve Versailles, jako vnuk inženýra
a vynálezce Constanta Martina. Jako malý chtěl být malířem nebo vynálezcem, v 80. letech studoval uměleckou
školu v Paříži. Svou režijní vynalézavost uplatňoval nejdříve
v hudebních videoklipech pro francouzskou skupinu Oui Oui,
kde působil jako bubeník. Tak si ho všimla zpěvačka Björk.
Kromě ní natočil hudební videa i pro kapely White Stripes, Radiohead, Daft Punk nebo pro Kylie Minogue a Paula
McCartneyho.
V 90. letech oživil také svět reklam, kde jako jeden z prvních použil techniku „bullet time“, později proslavenou Matrixem, a díky počtu ocenění za reklamu na džíny Levi‘s se
dostal do Guinessovy knihy rekordů.
V hraném filmu debutoval v roce 2001 americkou tragikomedií Slez ze stromu, promítanou na festivalu v Cannes,
natočenou podle scénáře Charlieho Kaufmana. Druhá spolupráce s tímto svébytným umělcem, romance Věčný svit
neposkvrněné mysli, se stala jedním z nejoblíbenějších
a nejlépe hodnocených filmů roku 2004 a vynesla Gondry-
mu Oscara za podíl na scénáři. Poté si začal režisér ke svým
hraným snímkům psát scénáře převážně sám.
Do loňska natočil Nauku o snech, Prosíme přetočte a adaptaci populární knihy Borise Viana Pěna dní – další vizuálně
výrazné a formálně nekonvenční tragikomedie o ne zcela
ještě (psychicky) dospělých mužích odehrávající se v surreálných fantastických světech. Z jeho typických imaginativních hravých snímků nejvíce vybočuje adaptace rozhlasového superhrdinského seriálu Zelený sršeň podle scénáře
Setha Rogena a Evana Goldberga a snímek Poslední školní
autobus o skupině teenagerů z Bronxu a jejich cestě autobusem domů v poslední den střední školy.
Gondry režíroval i několik dokumentů, krátkých snímků,
jednu povídku ve filmu Tokio, jeden díl komediálního seriálu Flight of the Conchords nebo epizodu talk show Jimmy
Kimmel Live. Letos zasedal v porotě na filmovém festivalu
v Berlíně. Žije v New Yorku.
Ne úplně tradiční rozhovor
Michela Gondryho
s Noamem Chomským
Na úvod bych se rád zeptal, jakou první
vzpomínku z dětství si vybavíte…
První vzpomínku z dětství? Vybavuji si několik vzpomínek, které dokážu datovat, protože jsou spojeny s určitým místem…
Vím, že moje vzpomínky pocházejí z doby, kdy mi byl asi rok
a půl … vím, přesně, kde to bylo, muselo mi být asi jeden a půl
roku, seděl jsem v kuchyni a hlídala mě teta… oba rodiče tehdy
chodili do práce, což nebylo úplně běžné, bylo to někdy v třicátých letech minulého století. Takže se kolem motala spousta
tet a bratranců a sestřenic a tak dál… Tety nás občas hlídaly
a jedna se mě snažila donutit sníst ovesnou kaši, kterou jsem
nechtěl. Tak jsem si ji nacpal za tvář a odmítal jsem ji spolknout. Snažila se vyšpekulovat, jak do mě tu kaši dostat, ale já
jsem tam dlouho zatvrzele seděl, a nechtěl jsem ji ani za nic
spolknout, ha ha! To si vybavuji úplně zřetelně a to mi muselo
být 16 nebo 17 měsíců a z této doby mám i jiné vzpomínky.
O procesu osvojování jazyka se dozvídáme stále nová fakta.
Čím intenzivněji se určitému tématu věnujeme, tím sofistikovanější výzkumné techniky využíváme… A je čím dál tím zřejmější, že děti si dokáží osvojit jazyk v mnohem větší míře, než
bychom čekali, a mnohem dříve, než umí své jazykové schopnosti prokázat. Existují přímé i nepřímé důkazy, jako například
technika výuky jazyka pro hluchoslepé, na té jsem shodou
okolností pracoval se svou ženou… Vyučuje se pomocí metody
zvané „Tadoma“.
Ano, komunikace pomocí dlaně.
Pomocí dlaně položené na obličej jiného člověka se učíte, jak
z pohybů obličeje a hlasivek interpretovat, co ten druhý člověk
povídá. Zjistíte tak sice velmi mizivé množství informací, touto
metodou však lze získat poměrně uspokojivé jazykové znalosti. A to dokonce natolik slušné, že musíte dělat dost složité
testy, aby se zjistilo, co vlastně neumíte. Tato metoda ale nikdy
nebyla s úspěchem aplikována u lidí, co přišli o zrak a sluch
dříve než ve věku asi osmnácti měsíců. A to nám naznačuje,
že právě při raném kontaktu s jazykem, kdy dítě nevykazuje
příliš rozvinuté jazykové schopnosti, řekne možná jednoslovnou nebo dvouslovnou větu… si osvojuje základní charakter
jazyka a získává poměrně velkou spoustu znalostí. A na těch
pak mohou právě hluchoslepí stavět… samozřejmě se jedná
o podvědomý proces, ale později se o tyto znalosti mohou
opřít… například když dostanou pokyny, které by pro něj jinak
byly nesrozumitelné. Dokáží ostatně žít ve společnosti, kde se
lidé dorozumívají jazykem a rozumí tomu, co lidé říkají, pokud
jim přiloží roku na obličej.
Chodil jsem do školy vycházející z principů Johna Deweyho.
Byla to velmi progresivní a úspěšná škola a alespoň pro mě
byl dokonalá. Výuka nebyla strukturovaná, zato kladla důraz
na iniciativní tvořivost a spolupráci s ostatními. Nedostávali
jsme známky a byli jsme vedeni k tomu, abychom rozvíjeli
svoje zájmy.
Když mi bylo asi deset nebo jedenáct, s otcem jsme si každý
pátek večer četli židovské klasiky, literaturu 19. století, eseje, takhle to u nás prostě chodilo. Rodiče nás seznamovali se
znovu oživenou hebrejskou kulturou, zasvětili jí celý svůj život.
Byli naprosto oddáni obrodě kultury, jazyka, a celé komunity
z území původní Palestiny.
Jakmile začnete o věcech pořádně přemýšlet, zjistíte, že
vlastně nedávají valný smysl. A na jakémkoli stupni vědeckého poznání nebo v procesu opravdu důkladného zkoumání je
nejdůležitější klást si otázky, proč věci fungují tak, jak fungují,
a proč nefungují jinak. Zjistíte, že svět kolem je velká hádanka
a jestliže na tuhle hru přistoupíte, také se budete moci něco
naučit, když na ni nepřistoupíte, tak si jenom opisujete, co vám
někdo jiný diktuje nebo se chováte podle toho, co vás někdo
naučil, a stanete se replikou mysli někoho jiného. A technická
práce, které se nyní věnuji, pramení částečně z mého náhlého
zjištění, že předpoklady, které jsou v rámci moderní historie
generativní lingvistiky, nebo vlastně v celé historii tradičního
studia jazyka, přijímány jako standardní, vlastně nestojí na
žádných základech. A tak se musím ptát, z čeho tyto předpoklady pramení. Nejdříve je třeba hledat východiska a pak se
vám otevře řada cest a tak to jde pořád dokola…
Ale tak to pokračovalo až k Newtonovi a Newton pak ke své
hrůze zjistil, že svět nefunguje jako stroj, že existuje něco, co
jeho kolegové vědci nazývají okultními silami, přitažlivá a odpudivá síla, které nefungují na bázi kontaktu, lze tedy na dálku
přitahovat věci, což bylo předtím nemyslitelné. Newton sám to
nazýval absurditou, které nikdo, kdo má jakékoli ponětí o vědě,
nemůže nikdy uvěřit.
Takže vy si myslíte, že dokážeme porozumět
světu kolem sebe? A že mu můžeme porozumět
pouze v mezích svých schopností?
Zatím jsem hovořil jenom o Newtonovi a Youngovi. Ptáte se na
kognitivní schopnosti, které jsou nám vrozeny. O tom, že máme
takové vrozené poznávací schopnosti, není pochyb, pokud si
tedy nemyslíte, že jsme andělé. Jsme-li však součástí organického světa, máme pevně dané vlastnosti. Jakože například
neumíme létat. Tyto vlastnosti či schopnosti pak mají určitý
rozsah a určité limity, mají takovou povahu. Pak přichází na
řadu otázka – jaké tedy tyto vlastnosti jsou? Skutečnost, že
to, co jsem právě uvedl, tedy naše vrozené poznávací schopnosti, jsou vlastně jedním z nejpřekvapivějších objevů, nás
ponouká k tomu, abychom pohlíželi na svět jako na mechanický celek. Víme, že je to špatně, ale prostě pohlížíme na
svět těmahle očima.
Například vidíme strom a víme, že je to strom.
Značí to, že je náš mozek vybaven fixní
schopností, která nám říká: tohle je strom?
To je vlastně další hádanka, jak poznáme, že je něco strom?
Není to snadné… Tak například, zasadíte-li strom, řekněme
vrbu, to je dobrý příklad. Vyroste vám a pak jí třeba uříznete
větev a zasadíte ji do země. Předpokládejme, že z ní vyroste
úplně stejný strom, jako byl ten původní. Teď předpokládejme,
že ten původní strom se vykácí, stane se z toho nového původní vrba? A proč ne? Je geneticky identická, má stejné vlastnosti, ale víme, že to není tentýž strom… Ale proč?
Vnímaná kontinuita není vlastnost sama o sobě, je to vlastnost, kterou věcem pouze přisuzujeme. Nyní tedy máme
naději, že najdeme způsob identifikace objektů, které mají
symbolické souvislosti, na základě zkoumání jejich fyzických
vlastností. Tyto objekty jsou individualizované, identifikujeme
je v rámci svých mentálních konstrukcí, jsou tedy v podstatě
mentálními objekty. A to značí, že celou tuto referenční teorii musíme opustit. Nyní je tedy třeba zkoumat vztah jazyka
a světa z jiné perspektivy.
V následující malé ukázce hovoříte o tom, jak se snažíme
interpretovat svět a jak bychom měli zahodit všechno,
čemu věří lingvistika nebo filozofie. Ptáte se, proč si
myslíme, že je ten nově zasazený strom jiný strom, ačkoli
je identický. Já jsem si pak četl nějaké genetické studie
o tom, že klon je vlastně reprodukce jinou než sexuální
cestou, takže je potenciálně identický. Ale jediné, co
jsem dokázal odpovědět, bylo, že vím, že je to jiný strom,
protože jsem viděl, jak ho někdo pokácel a jak vyrostl
ten druhý… Ale takhle jednoduché to asi nebude.
Naopak, já myslím, že právě v tom to vězí, že část naší koncepce stromu má cosi dočinění s určitou předabstraktní
představou kontinuity, takže původní strom má kontinuální existenci, kterou mu připisujeme, protože uřezaná větev
představuje v genetickém smyslu ten samý objekt, ale když
se z něj stane strom, nevztahuje se na něj nám známá kontinuita. Jiná inteligence by si ale vysvětlovala kontinuitu úplně
jinak a tvrdila by například, že ten nový strom je tím původním stromem, jedná se tedy jenom o náš pojem kontinuity,
který je však velice komplexní.
Vzpomínáte si na své první setkání s vědou?
Ano, to byla dosti trapná záležitost, kterou si celý život vyčítám. Ve třetí třídě jsem se rozhodl zpracovat vědecký projekt
o astronomii, aby byl učitel spokojen. Nakonec jsem zalistoval v encyklopedii Britannica a opsal jsem oddíl o astronomii
a odevzdal jsem projekt s vědomím, že takhle by se to dělat
nemělo. Učitel to musel poznat, vůbec jsem to neupravoval,
a to jsem byl ve třetí třídě, bylo mi asi osm let, takže asi sedmdesát pět let mě tíží tahle vina, ha ha!
Myslím, že náboženská víra je kulturní univerzálie. Nevzpo-
mínám si, že by bylo objeveno nějaké společenství, které
by nemělo zakořeněnou víru v něco, co přesahuje vědomou
zkušenost, v něco, co v pozadí vše řídí a dává jejich životu
smysl. Nemusí se jednat o víru v božstvo, ale v nějakého ducha světa, kterého nelze uchopit a který dává smysl věcem
kolem a jejich životu. V žádném známém historickém období
a v žádné společnosti se lidé nedokázali spokojit s tím, že
by si jednoduše řekli: dívej, jsem prach a v prach se obrátím
a můj život jinak nemá žádný smysl.
A jako to vnímáte vy?
Já jsem přesvědčen, že jsme prach a v prach se obrátíme
a že život nemá žádný smysl, ha ha. Ale to je těžké, naprosto
chápu, proč to spousta lidí nedokáže přijmout.
Můžete mi jednoduše vysvětlit prvotní
přístup ke generativní gramatice?
Jde takřka o truismus. Když si představíte, co je jazyk, z toho,
co oba víme, máme v mysli určitý postup pro vybudování nekonečného množství strukturovaných výrazů, z nichž každý má přisouzenou určitou zvukovou podobu a sémantický
význam. Tedy něco jako truismus. Navíc tyto strukturované
výrazy mají schopnost zvanou digitální nekonečnost, připomínají totiž čísla, přirozená čísla. Máme pětku a šestku, ale
nic mezi tím, to už nejsou přirozená čísla, a stejně to funguje
i v případě jazyka. Máme větu o pěti slovech, o šesti slovech,
ale ne o pěti a půl slovech. Tento systém se velice liší například od komunikačního systému včel nebo jiného způsobu komunikace. Digitální nekonečnost je v přirozeném světě
vzácný úkaz. A v té době, dejme tomu na konci čtyřicátých let,
byla světová matematika velmi rozvinutý obor, byla vyvinuta
výpočetní teorie, teorie rekurzivních funkcí, v rámci soudobé
matematiky se tedy jednalo o známé teorie. Studoval jsem
je, když jsem zkoumal pokročilou logiku a matematiku. A nějak mi to do sebe zapadalo, tenhle systém digitální nekonečnosti a postupy, které generují nekonečnost strukturovaných
výrazů, to jest vlastně generativní gramatiku, o nic jiného se
nejedná. To by měl být základ studie, a pak přichází otázka,
co to vlastně je? V tu chvíli narazíte na problém, který už jsem
zmínil, zjistíte, že abyste mohli zpracovávat dostupné informace, musí být extrémně komplexní a spletité. Což taky nedává smysl, protože každé dítě je zvládne za chviličku, takže
vlastně nemohou být tak rozvrstvené a komplexní. A z toho
vzniká obor a v daném oboru se snažíte ukázat, že to, co se
zdá komplexní a spletité, je v podstatě velice jednoduché.
Prostě se ta schopnost z ničeho nic objeví, a funguje dokonale na principu sněhové vločky, v souladu s přírodními zákony,
objeví se jako sněhová vločka, přesně tak to funguje. Tahle
schopnost pak přejde částečně na potomstvo, a po nějaké
době možná za několik generací se může začít šířit danou
populací a v ten moment vznikne důvod ji externalizovat, najít způsob jak to, co vám prochází hlavou, převést do zvukové
podoby nebo do podoby gesta a tak dále.
A zvýhodňuje tato schopnost příslušnou
osobu nebo skupinu?
Danou osobu samozřejmě zvýhodňuje, protože pokud máte
schopnost plánovat a interpretovat a tak dále, máte samo
sebou oproti ostatním určitou výhodu. Ale není úplně snadné, aby se tyhle výhodné vlastnosti dále šířily, často prostě
zaniknou, a pokud víme, to už se za uplynulých 100 tisíc let
stalo už mnohokrát, ale pokud se některá taková vlastnost
uchytila, tak se uchytila, díky tomu, že jsme tady. V určitém
momentě se tedy ta vlastnost uchytila, objevila se u více lidí
a pak se začala externalizovat a vyvinula se z ní komunikace. Ale to znamená, že v rozporu s tisíciletými předpoklady,
s tím, co se nyní téměř univerzálně předpokládá, nemohla
komunikace hrát v rámci evoluce významnou roli, je to pouze
sekundární proces.
Bojíte se o své zdraví?
Ne, doktoři ano, ale já ne.
Takže nemáte obavy?
Jak říká bible, počet našich let má býti sedmdesát, a to navíc
už je jen bonus. Když mi bylo asi deset, měl jsem z umírání
úplnou hrůzu, víte, z toho, co se stane, když zmizí ta jiskřička
vědomí. Měl jsem noční můry, ale jako dospívajícímu mi to už
připadalo směšné. Mým vzorem je David Hume. Když umíral,
byli u něj jeho přátelé jako například Adam Smith, byl už úplně
zesláblý, ale tak to prostě chodí, vždyť víte, jak naše existence funguje, a pak sbohem, žádný posmrtný život, nic.
Brali jsme se ještě jako děti. Carole bylo devatenáct a mně
dvacet.
A myslíte, že bylo manželství přínosem ve vaší práci?
Těžko říct. Carole celkem ráda chodila do společnosti, ještě
jako náctiletá chodila na večírky a ven s kamarády a já jsem
byl naopak velký solitér. Pár let jsme žili víceméně jejím způsobem života, ale stejně jsem na těch večírcích posedával někde
v rohu. Ale po nějaké době jsme se prostě přeorientovali na domácí život. Měli jsme pár přátel, nebyli jsme úplní poustevníci,
pak přišly děti, vnoučata, někdy jsme trávili čas s přáteli a tak,
ale většinou jsme byli rádi sami.
To není jako dnes, tehdy nehrozilo, že vás někdo zastřelí na
ulici, ale nebylo to zrovna příjemné, kolem spousta antisemitismu a do některých ulic jsem se neodvažoval vkročit, protože v nich žily děti irských přistěhovalců a ty mě tam nepustily,
ale o tom jsem s rodiči nikdy nemluvil, nikdy se o tom zřejmě nedozvěděli. Ale v době, kdy přišla druhá světová válka,
tak se všechno změnilo, tedy zdánlivě. Například 7. prosince
1941 lidé, kteří stále ještě slavili dobytí Paříže, chodili po ulici
v přilbách a říkali ostatním, ať si zatáhnou rolety, protože se
nás chystá bombardovat Luftwaffe.
A kdy jste se poprvé dozvěděl
o koncentračních táborech?
Kolem roku 1942 či 1943 začaly prosakovat nějaké zvěsti, ale
nikdo netušil, jakých to nabralo rozměrů, zlehčovalo se to, a to
až neuvěřitelnou měrou. Vlastně si vzpomínám, že se pořádaly
mezinárodní konference za účelem pomoci lidem, kteří chtěli
utéct z Evropy, ale nikdo nebyl ochoten udělat vstřícný krok,
Roosevelt dokonce odmítl loď St. Louis, na které jelo, tuším,
tisíc utečenců z Evropy, kteří zkoušeli štěstí někde na Kubě
nebo se potloukali tady v regionu, ale USA je prostě nepřijaly.
Poslali jsme je zpátky do Evropy a většina z nich pak skončila
v plynových komorách.
Co vám přináší potěšení?
Potěšení? Děti, vnoučata, přátelé… Ale takhle to neberu, nevyhledávám zábavu, zvláště poté, co mi zemřela žena, nechodím do kina, do divadla ani do restaurace. Věnuji se svým povinnostem. Ale spousta věcí mi přináší uspokojení, například
když vidíte odškodnění obětí, třeba teď jsem se vrátil z Turecka, kde jsem byl v minulosti již několikrát a kde se pořád řeší
otázky týkající se utlačování Kurdů. Poprvé jsem tam jel právě
jako účastník jednoho takového procesu. Ale tentokrát jsem
tam byl na konferenci na téma utlačování a svobody vyjadřování. Vidíte lidi, kteří jsou nesmírně obětaví, odvážní, celý svůj
život zasvětili boji proti útisku. To je pro mě velká inspirace.
Asociace českých filmových klubů
Nábřeží 950/12 | 779 00 Olomouc
www.acfk.cz