Miloslav Toman: HISTORIE Miloslav Toman: Nachricht über

Miloslav Toman: HISTORIE Miloslav Toman: Nachricht über

Ptolemaios, Keltové a Slované, sídlištní regiony, Kosmas, pravěké cesty (urzeitliche Wege), Atlantis
Miloslav Toman: HISTORIE
Německé shrnutí a zejména český překlad výběru tří statí z knihy
Deutsche Zusammenfassung und tschechische Übersetzung der Auswahl der drei Teilen aus dem
Buch
Miloslav Toman:
Nachricht über einigen Forschungen und Erwägungen aus den
Bereichen Historie, Botanik und Astronomie
erscheint in Edition Nove beim Novum Verlag GmbH, Rathausgasse 73, A- 7311 Neckenmarkt,
Österreich (www.novumverlag.com; [email protected]) Ladenpreis inkl. MWSt Euro 23,90.
( Anschrift des Verfassers : RNDr. Miloslav Toman, CSc., Kpt. Nálepky 7, CZ400 01 Ústí nad Labem,
Tschechische Republik)
Přehled všech částí knihy:
Übersicht aller Teilen des Buches:
A. Kartographische Identifikationder geographischen Angaben auf der sog. Karte des großen
Germaniens von C. Ptolemaios aus dem 1. Jahrhundert
B. Die uralten Siedlungsregionen in Böhmen und andere ungelöste Probleme der Chronik von
Kosmas wie auch die Problematik des Ursprungs der Schwarzerden und benachbarten Böden und die
Problematik der Entwicklung der tschechischen pseudoxermen Vegetation
C. Die Weise der genetischen Überlieferung der quantitativen Merkmalen, Computertheorie der
Vererbung und die Theorie über eine mögliche Art des Ursprungs des Lebens auf den verschiedenen
Planeten
D. Variabilität und Gliederung der Sektion Festuca der Gattung Festuca in Böhmen
E. Drei statistischen Gesetzmäßigkeiten bei der Bearbeitung des Materials aus den böhmischen
Populationen der Gattung Festuca Sekt. Festuca festgestellt
F. Einige astronomische Erwägungen
G. Bemerkungen zu den Informationen über Atlantis bei Platon
Als Nachtrag noch das Kapitel
H. Künstliche Auspflanzungen im Gelände
Deutsche Zusammenfassung – Německé shrnutí
A. Kartografická identifikace geografických údajů na t.zv. mapě Velké Germanie (= střední Evropy)
od C. Ptolemaia z 1. století
Kartographische Identifikation der geographischen Angaben auf der sog. Karte des Großen
Germaniens (= Mitteleuropa) von C. Ptolemaios aus dem 1. Jahrhundert.
Man kam bei der Rekonstruktion der Ptolemäischen Karte des Großen Germaniens von den
Angaben aus, die hat E. Šimek veröffentlichtt. Es ging hier aus der Voraussetzung, dass Ptolemaios
die Angaben aus den älteren Karten, die haben keine Koordinaten, übernahm. Man wurde
vorausgesetzt, dass diese Karten wurden in der azimutalen Projektion konstruiert, aber Ptolemaios
sie als die Karten in der Kegelprojektion anrnahm. Es wurde weiter begründet, dass die Angaben aus
der vier Vorlagenkarten (A,B,C,D) abstammten, wobei aus der ersten Karte die Angaben über Poleis,
aus der zweiten die Angaben über die Küsten der Baltischen- und Nordmeeres und über den
Siedlungsregionen der Stämme, aus der dritte die Angaben über Orographie und aus der vierte die
Angaben über Hydrographie der Gelände von Ptolemaios übernommen wurden. So es wurde
möglich, die Ptolemäischen Poleis mit den keltischen Oppiden und anderen wichtigen Siedlungen
aus der keltischen Zeit identifizieren. Die Identifikation ist in der Tab. A1 durchgeführt. Die
Identifikation der Siedlungsregionen wurde auf der Abb. A2 (ursprüngliche Polemäische Karte) und
Abb. A4 (Lokalisation der Siedlungsregionen der Stämme auf der gegenwärtigen Karte), die
Identifikation der Struktur der Küsten wurde in der Tab. A2 und Abb. A3, die Identifikation der
Orographie in der Tab. A3 und Abb. A5 gemacht. Man wurde für Hydrographie dreierlei Erklärung
angetragen.
Gleichzeitig wurde es festgestellt, dass die Poleis im Gebiet des Westpolens, nordwestlichen
Slowakei, Nordmähren und Ostböhmen die slawischen Namen haben und mit den Fundstellen mit
den ähnlichen gegenwärtigen Namen identifiziert sein können. Daraus leiten wir ab, dass dieses
Gegiet ist mindestens von der keltischen Zeit ununterbrochen von Slawen besiedelt.
Die völlige deutsche Version dieses Absatzes wurde auch in der Zeitschrift Eirene, 39: 174-208,
2003 (Toman, M. : Ein Versuch über die kartographische Identifikation der geographishen Punkte auf
der Karte des Großen Germaniens von C. Ptolemaios und E. Šimek) veröffentlicht.
B. Pravěké sídlištní regiony v Čechách a jiné nedořešené problémy Kosmovy kroniky jakož i
problematika původu černozemí a příbuzných půd a problematika vývoje české pseudoxermní
vegetace
Die urzeitlichen Siedlungsregionen in Böhmen und andere ungelösten Problemen der
Chronik von Kosmas, wie auch die Problematik des Ursprungs den Schwarzerden und
verwandten Böden wie auch die Problematik der Entwicklung der tschechischen
pseudoxerothermen Vegetation
Alle in diesem Arbeitteil angeführte Tatsachen entsprechen einer grundlegenden Voraussetzung,
dass die uralte Siedlungen auf solchen Stellen begründet waren, wo sich die freie Räume, die die
Bedingungen für Bewegung der Leuten leisten und die es wurde möglich für die landwirtschaftliche
Tätigkeit auszunutzen, sich mit solchen baumreichen Stellen mischen, die Holz für die Heizung und
für die Bauwerke bieten (Besiedlung- Grundprinzip). Es war das namentlich auf den Rändern der
ursprünglichen und künstlichen Steppenkomplexe und im Mosaiken Bewuchs. Die archäologischen
Funde gaben linienförmig die Steppenkomplexe um. In den ursprünglichen Mosaikräumen des
Waldes und den Waldfreien Zönosen sind aus denselben Gründen die archäologischen Funde flächig
verbreitet.
Ein wichtiger biologischer Zeiger der Besiedlung, Wermut (Artemisia absinthium), das Archäophyt,
kommt heute in den ursprünglichen Steppenregionen nur in einigen Randgemeinden vor. Es ist das
auf den Stellen, wo ursprünglicher Waldfreiregion ist künstlich im Wald ausweitet. In den zentralen
Teilen solcher Regionen wurde Wermut nach der Expansionszeit von den ursprünglichen zönologisch
ausgegliechenden Krautgesellschaften gänzlich liquidiert. Ähnlich es war im den Mosaikengebieten.
Deshalb finden wir heute in der Mitte der ursprünglichen Waldfreien und Mosaikengebieten keine
Wermutfundorte.
Diese ursprünglichen Waldfreien und Mosaikräumen sind auch am Rand mit den sog. strategischen
Punkten begleitet.
In der Bronzezeit band sich die Besiedlung nur auf die Mosaikformationen oder auf die Ränder der
ursprünglichen Waldfreien Gebieten. In den nachfolgenden Zeitabschnitten entstand die
Kolonisation auch im ehemaligen Wald. Diese ursprünglich ganz bewaldeten Räume hatten wieder
die Randbesiedlung, die mit den strategischen Punkten begleitet wurde. Wermut ist aber auf der
Fläche dieser Regionen in fast allen Gemeinden bis zur unseren Tagen aufbewahrt. Aus diesen Stellen
nämlich die ursprüngliche Vegetation gänzlich verschwand und hier nachträglich nur die reine
Unkraut- und andere Ersatzzönosen entstanden.
In der frühslawischen Zeit sind in der Mitte der Siedlungsregionen auf der Stelle des abgeholzten
Waldes und abgeholzten Mosaikengebieten, wie auch auf den ursprünglichen Waldfreien Räumen
die umfangreichen Weiden entstanden.
Auf der Grundlage dieser Prinzipe wurden in Böhmen fünfzehn frühslawischen Siedlungsregionen
identifiziert und ihre Entwicklung von dem Eneolithikum bis protohistorischen Zeit, beschreibt. Es
wurde auch die bisherige Voraussetzung über die Gliederung der uralten Lúka- Siedlungsgebiet
revidiert. Auf Grund derselben Methode es wurde der Verlauf der uralten Verkehrswege festgestellt.
Man diskutiert sich in der Arbeit auch die Fragen über den Kampf auf dem Turské- Feld, Lokalisation
der Hněva Brücke, Durchdringung der Slaven in Böhmen, Nichtexistenz der ersten Přemysliden und
anderen frühtschechischen Legenden, und über andere bisher nicht völlig gelöste Problematik der
Kosmases Chronik.
In den letzten Kapiteln leiten wir die ursprünglichen Steppen- und Mosaikvegetation von den
pliozänen und pleistozenen Seen ab. Auch den Ursprung den zweiphasischen Böden in Böhmen
begründen wir aus der Ausbreitung der periglazialen Seen. Wir mappieren diesen Seen aus den
floristischen Gründen und behandeln wir um der weiteren Entwicklung der pseudoxerothermen, d. i.
um der weiteren Entwicklung der seltensten Vegetation in Böhmen.
G. Poznámky k Platonově Atlantidě
Bemerkungen zur Atlantis bei Platon
Es ist einem überzeugenden Beweis gegeben, dass Atlantis als ein großer Insel bzw. ein Kontinent,
der sich jemals zwischen Europa, Afrika und Amerika ausbreitete, und der war tragisch vernichtet,
niemals existierte. Es ist auch eine Erklärung vorgeschlagen, was für einen Untergrund für Entstehung
der von Platon veröffentlichte Legende über Existenz und Untergang des Atlantis, sein sollte.
Český text-Tschechischer Text
A. Kartografická identifikace geografických údajů na t.zv. mapě Velké Germanie
(= střední Evropy) od C. Ptolemaia z 1. století
Tzv. "mapa C. Ptolemaia", která popisuje pravěký svět se považuje za velkou záhadu. Jedna
její část se zabývá střední Evropou (tzv. Velkou Germánií).
Tzv. "mapa C. Ptolemaia" není ve skutečnosti mapou ve vlastním slova smyslu. Je to soubor
údajů o koordinátách (zeměpisné délce a šířce) jednotlivých lokalit. Jestli k tomuto materiálu
také kdysi patřila skutečná mapa, není jisté.
Převážná většina jmen, která "mapa" udává, se v současné geografii nevyskytuje. Všechny
dosavadní pokusy věrohodně srovnat Ptolemaiovy údaje se současným světem ztroskotaly.
E. Šimek zkonstruoval mapu Velké Germánie, jak mohla tato mapa podle Ptolemaiových
údajů vypadat. Ani tato rekonstrukce však nepřinesla identifikaci lokalit. Šimkovu mapu jsem
použil jako podklad pro svoji práci.
Ptolemaios přebíral své údaje většinou z dnes nezvěstných starých map, zejména asi z map
Marina z Tyru. Předpokládal jsem, že ony předlohové mapy byly vytvořeny v azimutální
projekci. Ptolemaios zřejmě tuto skutečnost přehlédl a údaje lokalizoval jako by byly
zaneseny v projekci kuželové.
Bylo pracováno s tímto předpokladem. Bylo při tom zjištěno, že většina Ptolemaiových
sídlišť (polis) je identická s keltskými opidy. Tímto způsobem bylo možno vysvětlit i ostatní
zeměpisné údaje Ptolemaiovy "mapy".
Jako důsledek provedené rekonstrukce bylo také zajímavé zjištění, že Slované již v době
keltské sídlili ve východních Čechách, v severní Moravě, severozápadním Slovensku a v
západním Polsku.
A1. Úvod
Lokalizací údajů na mapě C. Ptolemaia se zabývá velmi četná literatura. Jako podklad pro naši práci,
která se věnuje oblasti střední Evropy (Ptolemaiova "Velká Germanie") sloužily především následující
prameny : Holder 1961, Steche 1937, Herrmann a kol. 1991 a Šimek 1930-1953. Poslední práce
přináší také kritický přehled po obsáhlé literatuře a podává tak dobrý přehled o problematice. Přijali
jsme ji jako hlavní podklad pro naše úvahy.
Z uvedené literatury lze konstatovat, že lokalizace Ptolemaiových údajů bývá u různých autorů
velice různě interpretována. To platí především pro lokalizaci Ptolemaiových sídlišť (polis). Některá
Ptolemaiova polis jsou při dosavadních pokusech o identifikaci ztotožňována jen toponomasticky na
základě zvukové podobnosti jmen, jiná na základě předpokládaného geografického umístění jména.
Lokalizace se obvykle váže na širší okolí některých měst nebo k některým částem řek nebo pohoří.
Většinou ale chybí doklady pro pravěké osídlení oněch míst. Řešení od dvou různých autorů bývají jen
velmi zřídka totožná. Někdy je nutno pro navržené řešení předpokládat Ptolemaiův omyl nebo jeho
nevysvětlitelnou nepřesnost. Tato nepřesnost představuje často až vzdálenost několika geografických
stupňů.
V naší předkládané práci byl vypracován empiricky systém k identifikaci lokalit na Ptolemaiově
mapě. Při něm byly také respektovány pravděpodobné změny terénu od doby Ptolemaiových
předchůdců, tj. těch, od kterých přebíral Ptolemaios údaje, do současné doby. Označení
Ptolemaiových měst bylo při tom určeno s průměrnou odchylkou 30 km. Nebylo při tom nutno
předpokládat omyly v Ptolemaiově textu.
A2. Metodika práce
Pravěká struktura tzv. Velké Germanie, což prakticky znamená střední Evropu, byla popsána v kap.
11 druhého dílu Ptolemaiovy práce Geografiké Hyfégesis. Dosud nejasné údaje tohoto materiálu byly
výrazně revidovány a byly znovu podrobeny kritickým excerpcím textu. K tomu jsme použili
monografické zpracování problematiky u E. Šimka (1930 - 1953). Tento autor publikoval údaje
Ptolemaia jak původním textem tak v jeho kritickém českém překladu, přičemž se věnoval i
předpokládanému umístění Ptolemaiových údajů na mapu střední Evropy. S ohledem na způsob
zpracování v předkládané práci jsme předpokládli, že Šimkova rekonstrukce mapy představovala
fundovaný pramen, který bylo možno použít jako spolehlivý podklad pro naši analýzu. Naše výsledky
potvrdily tento předpoklad.
V naší publikaci jsou zhodnoceny jen údaje z kap. 11 druhého dílu Ptolemaiových podkladů. Tato
část Ptolemaiovy práce představuje věrohodné podklady pro původní popis Velké Germanie. Pozdější
Ptolemaiovy doplňky ke geografii Velké Germanie, které ovšem také Šimkovo zpracování respektuje,
se nám jeví jen jako neorganicky vzniklé dodatky původních údajů.
Ptolemaios použil převážně metodiku přejímání cizích pramenů, které pocházejí převážně z
"nejlepších map". To vyplývá z jeho vlastního popisu pracovní metodiky (Šimek, l. c., díl 1 str. 5-6).
Při našem zpracování jsme došli k názoru, že Ptolemaiovy údaje představují neorganické spojení
několika, navzájem nezávisle vzniklých map, původně v azimutální geografické projekci. Tyto
předlohy měly rozmanitá měřítka a rozmanitou pozici. To způsobilo dosavadní nesrozumitelnost
Ptolemaiových údajů.
Velmi významný podklad pro naše úvahy o azimutální projekci Ptolemaiových předloh představuje
kromě jiného např. tvar Jutského (Kimbrišského) poloostrova, jak vyplývá z Ptolemaiových údajů.
Kromě toho však existují i jiné Šimkem (l. c., díl 1 str. 3-5) zmíněné směrové odchylky, kterými se
odlišuje Ptolemaiova Velká Germanie od současného kuželového pojetí. Všechny jsou
charakteristické pro azimutální projekci.
Po vysvětlení těchto nepřesností jsme konstatovali, že Ptolemaios pro konstrukci své původní, dnes
nezvěstné mapy Velké Germanie (dnes jsou z ní známy toliko geografické údaje) použil nejméně čtyři
v našem dalším textu charakterizované mapy. Nejspíše pocházely z pozůstalosti Marina z Tyru. Byly
bez geografické sítě. To potvrzuje Ptolemaiův údaj, že na materiálu Marina z Tyru chybí koordináty,
tedy poledníky a rovnoběžky (Šimek l. c., díl 1 str. 6).
Ptolemaios nezjistil azimutální charakter předloh. Opatřil mapy předloh sítí rovnoběžek a poledníků
kuželové projekce a celek pak přejal jako výslednou mapu v kuželové projekci. Různá měřítka a různé
polohy hlavních bodů těchto předlohových map byly mu neznámy.1
Proto při snaze o srovnání Ptolemaiovy mapy se současnými mapami vzniká mnoho obtížně
řešitelných nejasností. I my jsme při řešení problematiky přezkoušeli neúspěšně mnoho pracovních
hypotéz. Úvaha o vztahu mezi kuželovou projekcí u Ptolemaia a azimutální projekcí u jeho
předchůdců se zprvu jevila jako jedna z možných pracovních hypotéz. Když jsme ale zjistili, že s její
pomocí je možno dosíci velmi pravděpodobných výsledků, počali jsme považovat tuto pracovní
hypotézu za správnou, všestranně jsme ji rozpracovali a dále rozvedli.
Na základě této pracovní hypotézy se nám podařilo všechny údaje Ptolemaiovy Hyfégesis jak je
Ptolemaios uvádí v kap. 11 druhého dílu s výjímkou řek věrohodně lokalizovat. Srovnali jsme
Ptolemaiovu mapu v Šimkově versi s atlasem Vokálka, Janáčkové et al. (1971), mapami 27 - 28 a 45 46. Tyto podklady Vokálka, Janáčkové et al. jsou zhotoveny v moderní kuželové projekci.
Jestliže srovnáváme situaci na mapě s azimutální projekcí s mapou v projekci kuželové, musíme
hlavní bod na mapě s azimutální projekcí spojit s jiným libovolným bodem. Tím dostaneme přímku,
kterou budeme dále nazývat hlavní přímkou. Podobně musíme odpovídající body také spojit na mapě
s kuželovou projekcí. Situace je tenkráte identická, jestliže všechny lokality svírají na obou mapách s
hlavní přímkou týž úhel a jestliže vzdálenost od hlavního bodu na mapě v azimutální projekci ke
vzdálenostem od hlavního bodu u těchže míst na mapě s kuželovou projekcí je u všech míst
vyjádřitelná rovnoměrně stoupající nebo klesající křivkou. Jak vyplyne z dalšího rozboru, přichází tato
situace v úvahu i v našem případě.
Identifikace obou bodů na obou mapách není ale jednoduchou záležitostí.
Je nutno ještě upozornit na skutečnost, že použití běžného kilometrového měřítka není při tomto
srovnání možné. Na mapách s azimutální projekcí jsou totiž měřítka v každé části mapy rozdílná.
Srovnatelné jsou toliko vzdálenosti od hlavních bodů, které jsme odměřili přímo na obou mapách v
milimetrech a centimetrech. Tato měřítka před zmenšením map do tiskové podoby jsou znázorněna v
horním levém rohu obr. A2, A3, A4 a A5.
Složitým empirickým způsobem bylo zjištěno, že Ptolemaiovy údaje v jeho Hyfégesis, díl druhý, kap.
11 byly přejímány ze čtyř map velmi různého charakteru. Nepodařilo se nám ale zjistit, jaký mělo
důvod, že Ptolemaios identifikoval, ovšem ale nesprávně, hlavní body nejméně tří ze čtyř map jeho
předloh na jediné místo (jeho koordináty vždy jsou 480 jeho zeměpisné šířky a 420 30´ jeho zeměpisné
1
Kartografická projekce řeší problém, jak zobrazit na rovinnou plochu mapy skutečnosti zjistěné na zemském
povrchu, když Země má vpodstatě tvar koule. Jsou tři základní způsoby této projekce, azimutální zobrazení,
válcové zobrazení a kuželové zobrazení. V našem případě se jedná o rozdíl mezi azimutálním a kuželovém
zobrazení.
Azimutální projekce je ta, při které promítáme zemský povrch na rovinnou plochu. Místo, ve kterém se tato
rovná projekční plocha zdánlivě dotýká zemského povrchu označujeme jako hlavní bod. V okolí tohoto místa je
zobrazení nejpřesnější. Zkreslení se od tohoto místa k okrajům mapy výrazně zvětšuje.
Při kuželové projekci vztyčujeme nad Zeměkoulí nebo nad jejími částmi zdánlivý projekční kužel. Při tomto
zobrazení mají místa zobrazená ve stejné vzdálenosti od vrcholu tohoto hypotetického kužele srovnatelné
měřítko, v ostatních částech mapy je měřítko více či méně odchylné. Rozdíly jsou tím větší, čím je kužel
strmější. Proto je tato projekce nejužívanější pro mapy, zobrazující nevelké části terénu, kde je strmost nepatrná
a kde je proto zkreslení neveliké.
Ilustrační nákresy k této problematice jsou součástí obecné úvodní části každého dobrého atlasu světa.
délky). Toto místo samozřejmě neodpovídá oněm koordinátám na našich moderních mapách. I na
každé mapě z Ptolemaiových předloh znamenalo jinou lokalitu. Z této neočekávané zákonitosti, která
se na Ptolemaiových mapách objevila je možno například předpokládat, že mapy jeho předloh měly
označené hlavní body. Ptolemaios mohl předpokládat, že všechny tyto hlavní body označují totožné
místo.
Výše zmíněné čtyři mapy Ptolemaiových předloh byly následující:
Mapa A. Je to mapa středoevropského prostoru, která končí v severoněmecké nížině přibližně v
geografické šířce měst Bydgosc, Berlin a Hannover. Zasahuje na jih k dnešním městům Ljubljana a
Verona, na západě za státní hranici Francie a na východě do středního Slovenska. Má hlavní bod na
Ptolemaiových koordinátách 480 Ptolemaiovy zeměpisné šířky a 420 30´ zeměpisné délky. Jako hlavní
přímku jsme používali spojnici hlavního bodu s Ptolemaiovým polis Argelia.
Polis Argelia odpovídalo, jak bude ještě v dalších souvislostech zdůvodněno, keltskému oppidu
Závist u Zbraslavi jižně od Prahy. Hlavní přímka odpovídá tedy spojnici Závisti u Prahy s hlavním
bodem. Hlavní bod na našich mapách v kuželové projekci odpovídá bodu na hlavní přímce, ležícímu
mezi městy Tura a Zsambok východně od Budapeště.
Z předlohové mapy A přejímal Ptolemaios umístění svých polis (= "měst").
Mapa B. Tato mapa sahá od nejsevernějšího bodu Jütského poloostrova k severním okrajům Alp a
od francouské hranice přibližně k hranici slovensko-české. Hlavní bod na mapě v kuželové projekci je
mezi městem Půchov a obcí Červený Kámen v severozápadním Slovensku. Na Ptolemaiově předloze
odpovídal týmž koordinátám, jako hlavní bod na mapě A. Úhly jsou odečítány od hlavní přímky, která
vede od hlavního bodu k mysu Grenen (Dánsko), což u Ptolemaia odpovídá spojnici od hlavního bodu
k nejsevernějšímu a nejvýchodnějšímu bodu Kimbrišského (Jutského) poloostrova. Z této mapy
přejímal Ptolemaios údaje o pobřeží Jutského poloostrova a jeho okolí, jakož i o přilehlých ostrovech.
Odtud přejímal také údaje o jednotlivých kmenech ve střední Evropě.
Mapa C. Tato mapa sahá z prostoru Čech a Moravy do Alp a od Rýnu po Slovensko. Jeho hlavní bod
leží poblíže města Nová Dubnica u Trenčína (Slovensko). U Ptolemaia opět odpovídá týmž
koordinátám jako hlavní bod u map A a B. Z této mapy přebíral Ptolemaios údaje orografii (výškové
členění) terénu. Úhly jsme odečítali od spojnice hlavní bod s městem Görlitz (Německo), což u
Ptolemaia odpovídá spojnici hlavního bodu se severozápadním okrajem Askinburgského pohoří.
Při zpracovávání Ptolemaiových údajů je nutno ještě počítat s mapou D, která znázorňuje říční síť.
Její problematika bude blíže rozvedena v kap. A7.
A3. Předlohová mapa A.
Na mapu 27-28 z Atlasu světa (Vokálek, Janečková et al. 1971) byly podle popsané metody
přeneseny lokality polis ("měst"). Převážná část z nich se nacházela těsně u keltských oppid nebo
jiných důležitých lokalit z keltské doby, jak je uvádějí Filip (1956), Schaff et Teilor (1975), Grosvenor a
kol. (1977), Herrmann a kol. (1982), Novotný (1986) nebo Moscati a kol. (1991). Jestliže srovnáme
graficky vzdálenosti od hlavního bodu k těmto oppidům nebo k jiným důležitým místům z keltského
období s odpovídajícími polis na mapě E. Šimka (l. c.), dostaneme téměř pravidelně stoupající křivku,
poněkud ukloněnou k ose x (obr. A1 černé body a nepřerušovaná křivka). To ukazuje na identitu mezi
polis u Ptolemaia a keltskými oppidy, případně jinými důležitými místy z keltské doby. Tím je také
zdůvodněno, že předlohová mapa A vznikla nejpozději v keltském období.
Při této analyse jsme počítali k oppidům všechny lokality, které byly jako oppida označeny nejméně
v jedné z výše uvedených publikací. V tab. A1 je uvádíme jako lokality kategorie I. Ostatní důležité
lokality z keltského období, které jsme čerpali z výše uvedené literatury jsou lokality kategorie II. Jsou
to většinou rozsáhlá pohřebiště nebo důležité pohřby, často uváděné jako knížecí pohřby.
Předpokládáme, že tato naleziště nepřímo dokumentují dosud neznámá důležitá keltská sídliště v
jejich okolí.
Popsaným způsobem bylo možno ztotožnit 67 Ptolemaiových polis (71 %). Z nich identifikujeme
polis Pariena s oppidem Púchov a Asanka s oppidem Slovenské Pravno a považujeme obě za
slovanské. Důvodem k tomu jsou následující úvahy.
Puchov (Pariena) leží na řece Váh. Prakticky totéž jméno jako Ptolemaiovo polis nese nedaleká řeka
v úvodí Váhu, Parná. Předpokládáme, že toto jméno Parná měl původně (v keltském období) Váh
včetně jeho postranního toku, dnešní říčky Parná. Totéž jméno mělo v onom území na řece Váhu
(=Parná) ležící oppidum. Do naší doby se jméno zachovalo právě jako pojmenování přítoku Váhu.
Jméno je odvozeno ze slovanského základu pářiti (vydávati páru).
Vzhledem k apostrofu u "A" v rukopisu je možno číst jméno polis Asanka ( ´Asanka) jako Jasanka.
Totéž jméno má například les mezi Vílovem a Louční u Kdyně v jihozápadních Čechách.
V severním okolí oppida Slovenské Pravno jsou četné toponomasticky nebo archeologicky
dokumentovaná hradiště. Jsou zde také některá místní jména, která jsou, obdobně jako Jasanka,
odvozena ze základu "jasan" : Jasenová, Horní a Dolní Jaseno, Turčianské Jaseno, Jasenská dolina. Ta
ukazují na pravděpodobně neobvykle veliký výskyt jasanu v okolí. To je právě důvod pro naši
identifikaci oppida Slovenské Pravno s polis Asanka. Tento postup je kartograficky možný.
V severovýchodní části Ptolemaiovy mapy je pět dalších pravděpodobně slovanských polis:
Stragona, Rugion, Skurgon, Kalisia a Askaukalis. Jsou to všechna polis v tomto území. Všechna mají v
okolí srovnatelná místní jména. V tomto území ale nejsou žádná známá oppida.
Stragona je kartograficky téměř přesně identifikovatelná s obcí Strážná u Lanškrouna
(severovýchodní Čechy). V její bezprostřední blízkosti se nachází rozsáhlá, archeologicky dosud
neprozkoumaná výšina Hradiska.
Rugion odpovídá jménu Ružín, které má např. vodní plocha u Košic na Slovensku. Kartograficky
odpovídá prostoru severně od Gniezdna v Polsku. Tam se nachází obec Rogovo s velmi starými
dějinami. Nedaleko odtud je významná archeologická lokalita Biskupice.
Do blízkosti obce Skorzecin na Skorzecinském jezeře (jihovýchodně od Gniezdna) je možno
kartograficky umístit polis Skurgon. Ekvivalent tohoto jména je možno hledat ve jméně Skuhrov. Toto
jméno má např. devět obcí v Čechách.
Jméno polis Kalisia můžeme číst jako Kaliža nebo Kalíška (malá Kalisz). Příbuzná jména jsou např.
Kaluža (Slovensko), Kaliště (16 obcí v Čechách) nebo Kalisz (několik obcí v Polsku). Kartograficky
můžeme ztotožnit toto jméno s obcí Kalety jihozápadně od Czenstochové.
Něco podobného je také u Askaukalis, které je možno ztotožnit s městem Kalisz. Město je vzdáleno
jen 35 km od předpokládaného teoretického bodu tohoto polis. Prvý díl jména, Askau- není
slovanský. Přichází ale u dvou dalších Ptolemaiových jmen, u polis Askalingion a pohoří Askiburgion.
Ve jméně je v něm možno hledat protiklad k nedalekému Kalisia. Vzhledem ke španělské slovní
zásobě je možno Askaukalis vysvětlit jako "hnusná Kalis".
Při rozboru jmen pravděpodobných slovanských lokalit jsme vycházeli především z následujících
prací: Profous et al. 1949 - 1960, Lutterer, Majtán et Šrámek 1982, Hosák et Šrámek 1970 - 1980, a
Kropidlák et al. 1977 - 1978.
Všechna údajná slovanská jména polis se nachází v pásu, který vede ze středního Polska do
severozápadního Slovenska až severovýchodních Čech. V tomto prostoru se nenachází žádné jméno,
jehož původ by nebylo možno vysvětlit ze slovanského základu. Lze tedy předpokládat, že toto území
již v období vzniku předloh k Ptolemaiově mapě, tedy nejméně v 1. až 2. století před Kristem,
pravděpodobně ale ještě dříve, bylo slovanské.
Datování vzniku předlohové mapy A nejméně do 1. až 2. století před Kristem dokládáme tím, že v
tomto období ještě podle archeologických dokladů většina identifikovaných míst existovala. Pro
ostatní máme následující tři vysvětlení: Ptolemaiův předchůdce mohl některá místa zakreslit do mapy
na základě starších údajů, rozdíl v kulturní úrovni rozličných míst mohl být způsoben nerovnoměrným
vývojem keltské kultury nebo obyvatelstvo opuštěných oppid mohlo v jejich okolí vybudovat nová, do
naší doby archeologicky neznámá sídliště. Je však také možno připustit, že vznik předloh k
Ptolemaiově mapě se váže k ještě dřívějšímu období.
Skutečnost, že v severní části oblasti se sedmi pravděpodobně slovanskými jmény byly
identifikovány tři kmeny Lugiů (viz kap. A5 a obr. A4), považujeme za další důkaz, že toto území bylo v
období vzniku předloh k Ptolemaiově mapě osídleno slovanským obyvatelstvem. Jestliže totiž
odmítneme odvození těchto jmen od jména keltského boha Lugha, můžeme je ve smyslu Profouse (l.
c.) odvodit ze slovních základů "luh" nebo "louže". V tomto smyslu je také nutno upozornit na úzké
přimknutí tohoto území k dnešní Lužici, jejíž pojmenování má stejný původ.
Popisovaný pás slovanských jmen představuje střed území, na kterém byla v pozdější době
rozšířena przeworská kultura. Tato kultura bývá také někdy považována za slovanskou (Hlinka 1985,
str. 174 - 175).
Je nápadné, že při kartografické identifikaci můžeme nalézti na příslušných místech odpovídající
místní jména. V ostatních částech Velké Germanie s 88 polis mohou být polis jen zřídka takto
identifikovány. Leufana je nejspíše Leuphan u Lipska. Dalších několik možných případů tohoto typu
bude uvedeno na konci kap. A3.
Přežití slovanských místních jmen v severovýchodní části našeho regionu vysvětlujeme tím, že
obyvatelé tohoto prostoru, který byl již v čase předchůdců Ptolemaia osídlen Slovany, nezměnili
nikdy národnost.
V tab. A1 jsou Ptolemaiova polis, která na předpokládaných místech jsou doložena příbuznými
jmény uvedena jako kategorie III. U ostatních polis, která nemůžeme spojit s žádným známým
místem (kategorie IV) uvádí tab. A1 jen přibližnou polohu blízkým známým městem.
Ptolemaiova jména slovanských polis představují prvá zaznamenaná slovanská slova. Pro Českou
republiku je toto zjištění významné i tím, že dokumentuje, že v období předchůdců Ptolemaia byla v
severovýchodní části osídlena slovanským obyvatelstvem. Stragona (Strážná u Lanškrouna) je prvé
dokumentované slovanské místní jméno z území České republiky a současně prvá podle jména známá
lokalita v území.
Identifikaci Ptolemaiových polis uvádíme v tab. A1. Zde je také udána jejich geografická pozice
podle Šimkova (l. c.) rozboru, odchylka směru od hlavní přímky a vzdálenost od hlavního bodu na
obou mapách. Předposlední sloupec udává teoretickou odchylku od hlavní přímky na mapě Vokálka,
Janečkové aj. (l. c.). Byla stanovena na základě teoretické křivky, která přibližně odpovídá té, která je
znázorněna na obr. A1 nepřetržitou linií. Původní předloha k obr. A1 musela samozřejmě být
mnohem jemnější a přesnější. Musela být přepracována do přibližné podoby z důvodu nezbytného
zmenšení při publikaci.
Na základě odchylky, odečtené z původní předlohy k obr. A1 a na základě směrové odchylky na
Ptolemaiově mapě bylo zjištěno teoretické umístění polis. Poslední sloupec tab. A1 pak udává
odchylku mezi místem teoretického umístění na základě Ptolemaiových údajů a mezi jeho skutečnou
polohou. V průměru se jedná o 30 km, což je pro tak prastarý a primitivní pramen překvapující
přesnost. K tomu je nutno ještě připočíst to, že geografické umístění udává Ptolemaios většinou v
desítkách geografických minut, což samo o sobě v příslušné geografické délce způsobuje průměrnou
nepřesnost 12 km, při geografické šířce dokonce 19 km.
Jak již bylo uvedeno, u 22 lokalit (24 %), které náleží Kategorii IV. udává tab. A1 toliko přibližnou
posici. S výjímkou čtyř případů (Bibakon, Medoslanion, Tropaia Drusoi a Vomoi flavoi) se všechny
nacházejí na území německé nebo polské části Severoněmecké nížiny nebo v její bezprostřední
blízkosti, což je severně od oblasti, ve které se vyskytují keltská oppida.
Naše práce není první, která dává Ptolemaiovy polis z Velké Germanie do souvislosti s keltskou
civilizací. Již r. 1896 uváděl Holder (reprint Holder 1961) velkou část jmen Ptolemaiových polis z Velké
Germanie jako keltská slova. Že se opravdu pravděpodobně o keltská slova jedná vyplývá ze srovnání
v kap. A4. Ta na jedné straně uvádí názvy polis na druhé podobně znějící slova u Holdera (l. c.) (v kap.
A4 za písmenem K). Neuvádějí se tam ta polis, která jsou výše v naší práci indikována jako slovanská.
K tomu je ještě nutno poznamenat, že rozsáhlé dílo Holdera (l. c.) konstatuje převážnou měrou jen
jména vlastní. Důvodem je, že nejsou známy starokeltské texty, toliko osobní a místní jména z textů
latinských a jiných. Jen zřídka jsou tam uváděna jiná slova než vlastní jména, převážně s nejistým
vysvětlením jejich významu.
Jako příspěvek k poznání charakteru starokeltské řeči jsme udělali v kap. A4 s pomocí jmen polis
následující analýzu.
Vycházeli jsme ze zjištění, že polis ve Velké Germanii u Ptolemaia náležejí převážně keltským
oppidům. Srovnali jsme charakter těchto slov s podobně znějícími slovy v různých evropských
jazycích. Při tom jsme dávali přednost fonetickému čtení. Předpokládáme totiž, že vyjadřuje archaický
charakter řeči a přibližuje se tak více řeči příslušného území v době keltských oppid.
Ze srovnání je patrno, že pojmenování polis (= oppid) je blízké slovům v románských řečech, tj. ve
Španělštině (S), latině (L), rumunštině (R), a francouzštině (F). Jména ve východní části mapy
upomínají na turecká (T) slova. Výrazovou podobnost s irštinou (I) je možno zjistit zejména ve
středním západovýchodním pásu Velké Germánie. V protikladu k tomu, s výjimkou těch polis, jimiž
bylo výše indikováno praslovanské osídlení v severovýchodní části předlohové mapy A, je vztah k
slovanským nebo germánským slovům zjistitelný jen zřídka.
Nebylo účelem našeho rozboru vysvětlovat význam příslušných starokeltských slov, nýbrž jen zjistit
základní charakter starokeltské řeči. Z našeho rozboru, dokumentovaného materiály v kap. A4
vyplývá, že Keltové představovali pravděpodobně etnickou součást rozsáhlého komplexu kmenů,
který za časů Ptolemaiových předchůdců osídloval střední a jižní Evropu a byl při tom geograficky
diferencován.
Za časů oppid zasahovala tato skupina románsko- keltských prajazyků od britských ostrovů po
dnešní Turecko, jižní Italii a Španělsko. Jazykové změny v souvislosti s římskou invasí do dnešní
Francie setřely původní pozvolnost přechodů mezi keltštinou na území Francie a latinou. Podobným
způsobem odstranilo porománštění prarumunštiny a prašpanělštiny kdysi pozvolné jazykové
přechody na příslušných územích. Invaze Germánů a Maďarů, jakož i rozšíření Slovanů pak způsobilo
nejdůležitější hiáty mezi současnými keltskými a románskými jazyky.
Východokeltské kmeny se dokonce pokusili kolem roku 200 před Kristem rozšířit svoji moc do Malé
Asie a spojili se s Pergamonem proti Galatii. Ale teprve v r. 25 mohl si Řím Galatii podrobit (Bedürftig
1990). Domnívám se, že tímto způsobem lze vysvětlit i postavení praturecštiny ve zmíněné
geografické diferenciaci jazyků keltského období.
K problematice identifikace polis s oppidy ještě uvádíme, že severní okraj předlohové mapy A
odpovídá podle Schaaffa a Taylora (1975) přibližně hranici mezi germánskou a keltskou oblastí, jižní
okraj přibližně hranici mezi územím keltským a římským.
V souvislosti s národnostní problematikou na území tzv. keltské kultury v období oppid jakož i k
problematice vztahů římské a keltské kultury bychom rádi poznamenali, že považujeme za možné, že
zjištěná materiální kultura nemusí být výrazem národní identity. Rozšíření cizí kultury nemusí vždy
znamenat expansi cizího národa. V protikladu k tomu může jedna a táž kultura být produkována
různými, i národnostně velmi odlišnými skupinami. Na to poukazují následující příklady.
Kdybychom pro období po Kristu měli k dispozici jen produkty materielní kultury a historikové při
jejich analýze by používali tutéž metodu, kterou používají při hodnocení prehistorických nálezů, pak
by se muselo rozšiřování křesťanství ve Středozemí a posléze ve střední Evropě jevit jako rozšiřování
určitého národa. Předpokládalo by se pak, že gotika byla způsobena další národnostní výměnou,
rovněž pak renesance atd. V období ranně křesťanském by mohla být přijímána kulturní podobnost
Čechů s Němci, Francouzy a Italy jako vyjádření určité národnostní pospolitosti. Naproti tomu
pohanští Pobaltští a Polabští Slované, Čechům nesporně nejbližší národnostní okruh, by museli být
vnímáni jako jiný, výrazně odlišný národ.
Na tomto místě je také nutné učinit poznámku ke jménu polis Marobudon.
Podle mínění Steche (1937) a Ondroucha (1959) nemuselo mít jméno tohoto místa vztah ke jménu
historicky známého vůdce Markomanů Marobuda. Výše zmíněné pojetí jakož i podkladová mapa A,
která navíc odpovídá situaci v keltském, nikoli v germánském období se zdá pojetí Steche (l. c.) a
Ondroucha (l. c.) potvrzovat. Znamená, že není možno hledat polis Marobudon v území Markomanů.
Je naopak pravděpodobné, že nebylo pojmenováno Marobudon po Marobudovi, ale Marobud po
Marobudon. Mohlo se tak stát po germanizaci severního úbočí Alp. Podobná praktika, totiž že byl
šlechtic, případně i jiný občan, pojmenován podle místa nebo krajiny, bylo přece ve středověku
pravidlem. Je totiž také zajímavé, že v protikladu k lokalizaci polis Marobudon na předlohové mapě A,
nacházejí se podle předlohové mapy B (obr. A4) sídliště Markomanů při česko- moravsko- rakouské
hranici.
Na severních svazích Alp se nachází polis Bergion. Je možno také odvozovat jeho jméno z
německého záladu (Berg = hora). Tab. A1 uvádí toto polis jako identické s lokalitou Dürenberg. V
širším okolí nalezneme také města Bergen und Bergheim.
V tomto území se nacházelo i Marobudon. Tab. 1 identifikuje Marobudon jako Hallstadt. I u polis
Marobudon je možno předpokládat germánský původ. Např. část slova maro by bylo lze odvodit od
staroevropského základu pro moře (cf. Lutterer, Majtán et Šrámek 1982 : 202), budeln = německy
kopati; to by mohlo mít vztah k od pravěku těženým solným dolům u Hallstadtu. Možná, že tato dvě
polis naznačují germánskou enklávu mezi rakousko- českou hranicí a severními Alpami.
Identifikaci Ptolemaiových polis s významnými keltskými lokalitami patrně odporují polis Vomoi
flavoi a Tropaia Druzoi. U nich Šimkova (l. c. díl 3, str. 80) analýza potvrzuje, že jsou to dvě ze tří jmen,
která Ptolemaios přejal z jiných pramenů než zbývající. Je také nápadné, že to jsou dvě z jediných čtyř
jmen jižně od 510 sev. šířky, které se nepodařilo identifikovat s žádnou z významných keltských
lokalit. Jak je dokumentováno v kap. A4, jazyková podobnost jmen těchto dvou polis může potvrzovat
jejich jiný sémantický význam, než jaký je běžný u ostatních keltských oppid, případně u
Ptolemaiových polis.
A4. Seznam polis s uvedením jejich jazykové podobnosti
V následujícím textu je za jmény Ptolemaiových polis uvedeny podobně znějící slova z vybraných
evropských jazyků. V dalším uvádíme slovníky, které sloužily jako podklady tohoto srovnání, jakož i
symboly, jimiž jsou označeny srovnávané řeči: K (keltština : Holder 1961), S (španělština : Dubský
1993), L (latina : Říha 1889), F (francouzština : Neumann et Hořejší 1992), R (rumunština : Staca
1961), I (irština : Dinneen 1927) a T (turkština : Steuerwald 1966). Do seznamu nejsou zahrnuta
jména polis slovanského původu.
Význam tohoto přehledu byl vysvětlen v kap. A3.
Abiluon – K: Abileia, Abilia, Abilius. S: abierte. L: abluo, ab, lugeo, illue. F: abime. R: abil. I: ab, lua. T:
abis.
Aleison – K: Aleinus, sono-, sonno, Sonius. S: alejar, son. L: alea, sono. F: alea, son. R: son. I: a leit,
son, sonn. T: alay, son.
Aleisos – K: Aleinus, Sosa, Sosiacus, Sosianus, Soso. S: alejar, sosa. F: alea. L: alea. R:0. I: a leit, sos.
T: alay.
Alkiomoenis – K: Alce, alce, Alcianus, Alcius, Alciodorus, Menos, Menii, meno, menogenus. S: alcion,
alcor, menor. L: alcis, mens. F: mener. R: meni, menire. I: meon. T: alci, meni.
Amisia – K: Amitius, amma, Amma. S: 0. L: amisio. F: amission. R: 0. I: amasaim, amasan. T: 0.
Anavon – K: Anavo, Anavos. S: anavia, ana. L: anas. F: 0. R: 0. I: annaom. T: anavan, anavatan.
Anduaition – K: Andueia, Andus, Andura, Aita, Aiteia, Aitula. S: anduariales, andar, anduana, aiton.
L: 0. F: andouille. R: 0. I: annduir, anduine, anduil, aitionnlad, aitim, aitiompail. T: ait.
Argelia – K: Argela. S: 0. L: Argilla. F: argent. R: 0. I: argal, argail, arg. T: argal, argin.
Arsikua – K: Arsius, Arsiaco, Arsax. S: 0. L: ars, sica, siccus, ico. F: 0. R: arsic, arsikar. I: arsuigim, arsa.
T: ara, arsa.
Arsonion – K: Arsius, Arsiaco, Arsax. S: arzon, son. L: ars, son, sono, sonitus. F: 0. R: ars, son. I:
arsuigim, arsa. T: arsa, ar, son.
Artaunon – K: Artas, Artaunus, Artelia, Aunius, Aunia, Aunon, Aunus. S: arte, aunar. L: ars (artis),
arte. F: art, auna. R: arta. I: art, arta. T: ar, tau, taun.
Askalingion – K: Ascattinius, Asconis fossa, Asconius, Asconia, Lingaron, Lingauster, Lingones. S:
asko. L: ascia. F: linge. R: linge. I: asc, lingead, lingim. T: asik, aski, as-, as.
Askaukalis – K: Ascattinius, Asconis fossa, Asconius, Asconia, Aulinus, Auliquiacus, Aulon. S: asco,
cauce. L: as, ascia, caulis. F: caule. R: asculta. I: asc. T: aski, asik, as-, as.
Askiburgion – K: Ascattinius, Asconis fossa, Asconius, Asconia, Burgion, Burgogiate, Burgonnum. S:
asco, burgo. L: as, ascia, burgus. F: bourg, bourgion. R: asculta, bour. T: aski, asik, as-, as, burc.
Astovia – K: Asta, Astariacus, Astectus, Astoilunnus, Via, Viacus. S: asta, via. L: asto, astu, via. F: via.
R: via. I: asta, astal. T: 0.
Bergion – K: Bergium, Bergonius, Bergulla. S: Bergeantar. L: 0. F: berge, berger. R: berc. I: 0. T: 0.
Bibacon – K: Bibali, Bibe, Bacona, bacis, bacon. S: bacca. L: bi, bacca. F: bac. R: baca. I: bi, bacos. T:
bac, baca.
Bikurgion – K: Bibali, Bibe, Bigorra, Bigur, Curion, Kurgia. S: 0. L: bi,curo, cura. F: 0. R: curge. I: 0. T:
kurgu.
Bogadion K bogio-, Bogionius, Diodurum, Diogilium, Diolindum,Diona. S: bogar. L: 0. F: bogue. R:
bogat. I: bogadires, bog, dion. T: bogum.
Budorgis – K: Budares, Buddanus, Budenicum, buden, Budic, Orgius, Orgilus, Orgiacus, Orgus. S:
budare. L: orgia. F: bouden, bouder, boudair, organe. R: buda, budur, budala, orgie. I: bud. T: budun.
Budorigon – K: Budareo, Buddanus, Budenicum, buden, Budic, Origena, Origniacum. S: budare,
rigor, riego. L: rigo, rigeo. F: Bouden, boudair, rigueur. R: buda, budur, budala, rigid. I: bud. T: budun.
Budoris – K: Budares, Buddanus, Budenicum, buden, Budic, Orises, Orius. S: budare, oro. L: ora, or,
origo, orior, F: bouden, bouder, boudair. R: buda, budur, budala, ori. I: Bud. T: budun, ora.
Bunition – K: Buniones, Bunna, Buniaca. S: 0. L: 0. F: 0. R: bunicel, bunic. I: bun, bunnos. T: 0.
Devona – K: Deva, Devoni, Devonia, devos. S: devenir. L: 0. F: devoir. R: 0. I: 0. T: deva, devir.
Eburodunon – K: Eburacon, Eburianus, Eburobriga, Dunion, Dunius,Dunon, Dunus. S: eburneo,
duna. L: ebur. F: ebouler. R: ebulite, dunare. I: eibear, dun. T: ebru, dun.
Eburon – siehe Eburodunon.
Fabiranon- K: Fabiacus, Fabriacus, ranna, Rannius. S: fabrica, fabricar, rano. L: fabre, faber, annona,
anno. F: faber. R: ranit. I: fabar. T: 0.
Felikia – K: Feliaca. S: felicidad. L: felix. F: felicité, feliciter. R: feluri, felicitare, felie. I: 0. T: felek.
Feugaron – K: Garomanus, Garonius, Garos, Garra, Garunna. S: feuco, garra. L: garrio. F: feu, gare,
garer. R: feud, gauri. I: 0. T: 0.
Fleum – K: 0. S: 0. L: fleo. F: 0. F: fleos. I: 0. T: 0.
Furgisatis – K: Furseus, Satia, Sation, Saton, Satinus, Sator, Satta. S: furoso, sato. L: furo, fur, satis. F:
Fureur, satiété. R: fur, fura, furgon. I: fur, fuargaire, satior, sation. T: furya, satis.
Gravionarion – K: Graviacae, Gravieius, Gravii, Gravinum, Narus,Narius, Narrissus. S: grava, gravo,
narria, narigon, narrai. L: gravo, gravor, naris, narare. F: grave, narer. R: grava, grav, narui. I: naraire.
T: gravür, narin.
Hegetmatia – K: Egea, Egeus, Egeta, Eggius, Mattia, Mattium, Matton. S: hegemonia, mate. L:egeo,
egens. F: hégémonie, matin, mâtiné. R: hegemonia, matua, mate. I: mata. T: mat.
Kalaigia – K: Calladunon, Calaetus, Calaguritani. S: calar. L: calleo, caleo, aio. F: calé, caler, aiguille,
aigle. R: cala. I: calla, calas, calgaire. T: kale.
Kanduon – K: Canna, Caniacus, Cannicus, Canon, Duodecianus, duaogemel. S: can, cana, duo. L:
cano, caneo, canus, canis, duo. R: canat, cana, canin, duo. I: can. T: can.
Kantioibis – K: canta-, Cantarius, cantalon, Cantia, Cantiaca, Cantianus, Cantianilla, Cantii, Cantilia,
oibelos. S: canto, ojo. L: canto. F: oie. R: 0. I: canta. T: canta.
Karrodunon – K: Carrofulum, Carronenses, Dunion, Dunius, Dunon, dunus, S: carro, duna. L: careo,
caro, carus. F: carré, carre. R: cari, dunare. I: car, dun. T: kara, dun.
Kasurgis – K: Casuaria, Cassius, Cassion, Cassitalos, Cassilius, Uro, Urobiocae, Urogenia. S: casa,
urgir. L: cassus, urgeo. F: cas, urger. R: casap, urgisi. I: cas, urgnamaim, urgaire. T: kas, kasa,kase.
Kelemantia – K: Celeia, Celenses, Celena, Celenus, Mantius, Mantia, Mantiacus. S: cele, mato. L:
cella, celo, mane, maneo. F: celer, manteau. R: cela, celar, mantus. I: ceol, matair, mate. T: mat,
manti.
Koionoenon – K: Coios, Coionius, Coione, Neu, Nenni. S: cojo,nena, nene. L: coicio, nenia. F: coi. R:
cojor, nene. I: 0. T: nenin.
Kolankoron – K: Colon, Colius, Coroniacum, Corrogenatus, Coronca. S: cola, corona, coro. L: corona,
colo. F: cole, coron. R: colan, corogit. I: col, colan, colann, coroin, corr. T: kolan, kol, koro.
Koridorgis – K: Coria, Coriacus, Corialis, Orgius, Orgilus, Orgiacus, Orgus. S: corito, orgia. L: corium,
orgia. F: coriace, orgie. R: corijare, corija, orgie. I: 0. T: koro.
Lakiburgion – K: Laciacus, Lacimurga, Laciomanis, Lacon, Burgion, Burgogiate, Burgonnum villa. S:
lacio, laco, burgo, laca. L: lacus, lacer, burgus. F: lac, lacis, bourg, bourgeon. R: lac, lacis, bourg,
bourgeon. R: lac, bour. I: laca, burc. T: burc.
Leufana – K: Leucimaia, leuga, Leuconum. S: leudo, fana. L: leuca, fanum. F: leu, leuco, fanal. R: leu,
fana. I: 0. T: leu, fanus.
Leucaristos - K: Leucimaia, leuga, Leuconum, Caristus, Carisso, Carisss. S: leudo, cari, caricia. L:
leuca, cereo. F: leu, leuco, careo, carier. R: leu, cari. I: carr, carran. T: karis.
Limios alsos – K: Limitium, Limistus, Alsa, Alsatis, Alsena. S: limite, alsa. L: limes, alsus. F: limite. I: 0.
T: lime.
Lirimeris – K: Liria, Liricanus, Lirium, Lirinus. S: lirio, mero. L: mereor, meritium, merius. F: lier,
meris. R: mereor. I: 0. T: 0.
Lokoriton – K: Loccae, Loccon, Beneloci, Loconia, Locoverus, ritton, rito-, Ritona. S: loco. L: loco,
locus, ritus. F: loco, rite. R: loc, rit. I: locar, rit, ritim. T: loca.
Lugidunon – K: Lugi, Lugidamus, Lugidinus, Dunion, Dunius, Dunon, Dunus. S: lugar, duna. L: lugeo.
F: lugubre, luge. R: lugubru, dunare. I: lug, dun. T: dun.
Lupfurdon – K: Lupion, Lupiacus, Lupius. S: lupia,furo, furor, fuerte. L: lupa, lupus, furo. F: lupére,
loup, fouir, fuir, fureur, fuire. R: lup. I: luparan, lupaid, fuarda, fuard, fuar. T: lüp.
Lupia – siehe Lupfurdon.
Marionis – K: Marra, Marrilla, Marruca, Marius, Marus, maro-, Marilatus. S: marion. L: mare,
marinus, (mas) maris. F: mari, maron, marier, marais. R: marital, mare. I: mar. T: marj.
Marionis etera – siehe Marionis.
Marobudon – K: Marra, Marilla, Marruca, Marius, Marus, maro-, Marilatus, Budares, Buddanus,
Budenicum, buden, budic. S: marion, budare. L: mare, marinus, (mas) maris. F: mari, maron, marier,
marais, bouden, boudair. R: marital, mare, buda, budur, budala. I: mar, marb, marbas, budan, bud. T:
marj, budun.
Matiakon – K: Mattius, Matto, matiobarbulus, matiani, conaidus, Conantius, Conanus, Conbogius. S:
matita, mato, con. L: 0. F: matier. R: 0. I: mata, con. T: matia.
Medoslanion – K: Mediolon, Mediomano, Mediocantus, Slania. S: medio. L: medius. F: median. R:
mediu, media, slanina. I: meide, slain, slaine. T: medet, medyun.
Mediolanion – K: Mediolon, Mediomano, Mediocantus, Lannus, Lannius, Laniacus. S: medio, lanio.
L: medio, lanion. F: median, lanier, lanaire. R: mediu, media, lancier. I: meide, lana, lann. T: medet,
medyun.
Meliodunon – K: Melina, Melior, Melisa, Melissus, Dunion, Dunius, Dunon, Dunus. S: melito, duna.
L: mel. F: meler, duna. F: meler, duna. R: melian, dunare. I: melim, meilit, meill, dun. T: melûl, melûn,
dun.
Melokabos – K: Melodorum, Melus, Maela, Maelo, caballos, Caballos, Caballius, Cabalion. S: melar,
caboso. L: mel. F: mêler, mêlée, cabosse. R: melanj. I: meilim, meilit, meill, cabog. T: melûl, melûn,
caba.
Menosgada – K: Menogenos, Menos, Menosca, Gadalis, Gadeni. S: menos. L: 0. F: mener, gade,
gadoue. R: meni, gadina. I: meon, gada, gad. T: gadder, gaddere, gadir.
Mersovion – K: Mersella, vio-, Viomantos, Viomina. S: mero, via. L: merso, via. F: merisa, via, vie. R:
mereor, mereu, via. I: meirse. T: mersin.
Munition – K: Muna, Munniacum, Munnius, Munus. S: municion. L: munitio. F: munition. R: munitis.
I: mun, munar. T: munis.
Navalia – K: Nava, Navia, Navica, Navius, Navionius. S: nava, naval, nave. L: navo, navis, navalis. F:
naval. R: nava. I: 0. T: 0.
Nomisterion – K: Nomantinus, Nommus, sterio-, Sterius, stero-, Stero. S: nomo. L: nomos, sterto,
(sto) steti. F: nom. R: nomol, stare. I: staire. T: 0.
Novesion – K: Novena, noven, novello, Noveniares, Novento. S: 0. L: novo, novus. F: nouveau. R:
nou, novac. I: 0. T: 0.
Prodentia – K: Prodanus, Prodilus. S: prodigo. L: prodeo, prodigus, prodo. F: 0. R: prodig. I: 0. T: 0.
Redituinon – K: reda, redi-, Redeverus, Redones, Tuia, Tuidi, Tuillu. S: red, intuir. L: raeda, intueor.
F: redition, intuitif, intuition. R: redije, intuito. I: reidim, reide, intin, uin. T: reddiye.
Riusiava – K: Riusa, Riumanos, Riunda, Riuros, Ava, Avaka, -ava. S: riso. L: risus, avare. F: risée, aval,
avalé. R: ris. I: 0. T: riya, av.
Segodunum – K: sego-, Segobodium, Segobriga, Segodannianus, Segomaros, Dunion, Dunius,
Dunon, Dunus. S: segar, duna. L: seges. F: sec. R: seca, dunare. I: dun. T: dun.
Setidava – K: Setabis, Andaseta, Setanda, Setelsio, Davus, Ambidavus, Davius, Davanus. S: seto,
davalar. L: saeta. F: davier. R: sete, davalm. I: 0. T: setim, dava, davar. – Siehe auch Setovia.
Setovia – K: Setu, Setubogios, Setuleia, Setunia, Via, Viacus. S: seto, via. L: saeta, via. F: seton, via R:
sete, via. I: seoto. T: setir, setim.- Siehe auch Setidava.
Setuacoton – K: Setu, Setubogis, Setuleia, Setunia, Cotton, cottos, Cottus, Cottu. S: seto, coto. L:
saeta. F: seton, coton. R: sete, cotoi. I: seoto, cotun. T:setim, setir.- Siehe auch Setidava.
Siatuanda – K: Siacon, Sianiacon, Sianus, Siarus, tu, Tuatuci,Tuboricon, anda-, Andaseta, Andavum,
Ande. S: sia, tuatem. L: 0. F: tuat. R: 0. I: sia, tuan. T: tual.
Singoné – K: Singoria, Singilla, Singiacus, Singidunon. S: singar, singao. L: singular. F: singeur. R:
singe. I: sin, goin. T: 0.
Stereontion – K: Sterius, Stero, stero. S: 0. L: 0. F: 0. R: steregie. I: 0. T: 0.
Strevinta – K: Strenus, Streceia, Stremiacus, Vintancaestir, Vintedon, Vintilius, Vintion, Vintius,
Vintia. S: 0. L: strenus. F: stress. R: strein, strajer, vint. I: streabog usw., streara, streo. T: 0.
Susudata – K: su-, Sudini, Sudeta ore. S: sudante. L: sudo, (sudus) sudatus, sudis, susurr, udus. F:
sud, sudation, sus. R: sudoare, sud, sus, uda, udatura. I: susa, sudaire, data. T: 0.
Tarodunon – K: taro, Taro, Taronius, Taroana, Taros, Dunion, dunius, Dunon, Dunus. S: tarro, duna.
L: 0. F: taré, dune. R: tarim, dunare. I: tar, tara, tarr, tarra, tarád, taraim, dun. T: dun.
Tekelia – K: Tecco, tecco, Tecessus, Tecos, Tecus. S: tecle, tecleo. L: tectum, tectus. F: 0. I: 0. T: teke,
tekel.
Teuderion – K: Teuda, Teudecianus, Teudericiaco, Teudicius, teudius, Teudus, Deri, -dero, Derro. S:
0. L: 0. F: teindre, teint. R: teu, deriva. I: 0. T: dere.
Treva – K: Trevarium, trev-, Trevanacus, Treveri, Treverius, Treveriae. S: 0. L: 0. F: treve. R: 0. I: tré,
tré-, treabad, treabailte, treo. T: 0.
Tropaia drusoi – K: Tropos, Drusam, Drusiacus, Drusiacum, Drusianus, Drusinius, druso-, Druso,
Drusus. S: tropa. L: tropaeum. F: trop, drouser. R: tropai, druid. I: trop, druis, druidim. T: 0.
Tulifurdion – K: Tulia, Tulla, Tullio, Tullion, Tullo, Tullon, Furseus. S: tule, furo, fura, fuerte. L: (fero)
tuli, furo. F: tuile, tuer, fureur. R: tuli, tulei, furoare. I: tuilim, tulla, fuirim. T: tulû.
Tulisurgion – K: Tulia, Tulla, Tullio, Tullion, Tullo, Tullon, Surg, Suriacus, Surion, Surius. S: tule, surgir.
L: (fero) tuli, surgo. F: surgir. R: tuli,tulei, surgun. I: tuilim, tulla, suirgim. T: tulû.
Usbion – K: Ussia, usubim, Usura, Ussubium, Bio, Biocnos, Bionna, Bionta. S: uso, usual. L: 0. F: us,
bion. R: usca, usa, uz. I: us, bionn. T: us.
Virition – K: Vir, Vira, Viria, Viritus, Virisio, Virius. S: viril. L: vir, virido, viritim, viridis. F: viril. R: viril. I:
uiril, uirin, uirris. T: viraj, virane.
Virunon – K: Viruna. S: viruna. L: vir, virus, vireo. F: virer. R: viri. I: 0. T: viraj, virane.
Vomoi flavioi – K: Vomun, Flaviacus, Flaviniacus, Flaviobriga, Flavionavia. S: vomito, flavo. L: vomo,
flavus. F: vomi, vomir, flave. R: voma, vomita. I: 0. T: 0.
A5. Předlohová mapa B
Podobným způsobem jako u předlohové mapy A byly také zde přeneseny z Ptolemaiovy mapy
udávané geografické body Kimbriského (= Jutského) poloostrova a přilehlých ostrovů (obr. A2) na
mapu Vokálka, Janečkové aj. 1971, mapa 45-46, a sice do nejvíce pravděpodobných poloh ve
stanovených směrech (obr. A3). Z porovnání vzdáleností na Ptolemaiově mapě a na mapě Vokálka,
Janečkové aj. (l. c.) bylo opět možno získat očekávanou křivku (obr. A1 - prázdné kruhy a přerušovaná
křivka). Ta je velmi blízká té, která byla zjištěna u polis (obr. A1 - černé kruhy a nepřerušovaná křivka).
Na Ptolemaiově mapě překvapuje ostrovní charakter jižní Skandinavie. "Saské ostrovy" polohově
odpovídají oblasti Dogger Bank, která je dnes ostrovuprostá a ostrov Alokiai s přilehlým
poloostrovem na Ptolemaiově mapě odpovídají okolí města Thistedu.
Je ale nutno upozornit, že všechny tyto nepřesnosti jsou pravděpodobně toliko zdánlivé. Je možno
je vysvětlit pravděpodobným vývojem terénu od dob Ptolemaiových předchůdců.
Mělká Dogger Bank dosahuje na některých místech jen hloubky necelých 20 m. V její blízkosti jsou
četné malé ostrovy. Vzhledem ke známé rychlé redukci pevniny nedalekého ostrova Helgoland lze
snadno předpokládat, že v období vzniku předlohové mapy B mohla se v tomto prostoru ještě
nacházet významná skupina ostrovů. Mohla být Ptolemaiem označena jako "Sasské ostrovy".
Pojmenování "Sasské ostrovy" pro skupinu ostrovů na Dogger Bank se opět může zdát
nepravděpodobné. Zde je však nutno připomenout očekávaný směr sasské expanze do Anglie.
Výsledkem této expanse je, že dnes používáme pro obyvatele Anglie jméno "Anglosasové".
Dogger Bank leží mezi Dolním Saskem a Anglií a proto mohlo být od Sasů osídleno dříve než Anglie.
Pojmenování "Sasské ostrovy" může ale být také důsledek jejich zobrazení na pravděpodoné původní
kartografické Ptolemaiově mapě. Obvyklý důsledek zkreslení okrajových území v azimutální projekci
způsobuje, že ostrovy na dnešní Dogger Bank jsou zobrazeny nedaleko sasských břehů, a že proto
byly Ptolemaiem nazvány "Sasské".
Vzestup pevniny v jižním Švédsku po ústupu pevninského ledovce je všeobecně známou
skutečností. Je také známa bohatá sedimentace na pobřeží Severního a Baltického moře. Čtvrtohorní
sedimenty dosáhly např. na pobřeží Holandska mocnosti až přes 600 m (Ložek 1973 : 265).
Ještě v časné době poledové neexistovala v dnešní jižní Skandinavii pevnina. Je proto možné, že i od
doby vzniku předlohové mapy B po dnešní dobu došlo v tomto území k větším geomorfologickým
změnám.
Jižní Švédsko se dnes vyznačuje nepatrnými nadmořskými výškami. S výjimkou západní části
poloostrova Skäne a jihovýchodního pobřeží s oblastí Blekinge a jižní části provincie Kalmar je toto
území protkáno četnými jezery a bažinami.
Předloha B Ptolemaiovy mapy patrně odpovídá stavu geomorfologie jižní části Švédska před oněmi
změnami. V době jejího vzniku leželo toto území níže než dnes. Souvislá pevnina byla jen tam, kde je
dnes území bez bažin a jezer. Ostatní části současné pevniny byly v této době zaplaveny vodou, ve
které se nacházely četné větší nebo menší ostrovy. Předpokládaná pevnina v provinciích Kalmar a
Blekinge mohla být středem Velkých Skandin, poloostrov Skäne centrálním ostrovem Malých
Skandin.
Z podobných důvodů předpokládáme, že v době vzniku předlohy B k Ptolemaiově mapě mohla být
jihovýchodní část Limfjordu u města Alborg uzavřena. Úžina pokračovala v blízkosti města Fjerristlev,
případně také jihozápadně od města Hjorring. I tam jsou dnes bažiny. Tak vznikly ostrovy Alokiai.
Poměry znázorněné na obr. A1 (prázdné kruhy), A2 a A3 potvrzují tyto předpoklady. Přehledná
identifikace lokalit ve smyslu předchozího textu je znázorněna v tab. A2.
Z obr. A1 také vyplývá, že tyto vztahy jsou téměř totožné s těmi, které byly zjištěny na předlohové
mapě A. Vzhledem ke skutečnosti, že hlavní bod pro znázornění poměrů na Kimbrišském (Jutském)
poloostrově a přilehlých ostrovech leží výrazně mimo tuto oblast a že území kmenů jsou udávána
téměř z celého prostoru Ptolemaiovy mapy, lze předpokládat, že oba tyto typy údajů pocházejí z
jedné předlohové mapy. Území jednotlivých kmenů nejsou ale u Ptolemaia lokalizována pomocí
geografických koordinát, nýbrž pomocí vztahů k jiným geografickým charakteristikám. Podle těchto
údajů je Šimek (l. c.) také ve své verzi Ptolemaiovy mapy (obr. A2) znázornil.
Při přenášení geografické pozice kmenových území na mapu na obr. A4 vycházíme plně ze Šimkovy
lokalizace. Vždy jsme indikovali střed kmenových území podle Šimka (l. c.). Vzhledem k tomu, že z
obr. A1 vyplývá, že vzdálenosti u předloh A a B jsou téměř totožné, používáme při tomto přenášení
ideální křivku pro polis, tedy křivku, která je na obr. A1 znázorněna nepřerušovanou čarou.
Na obr. A2 a A4 jsou kmenová území znázorněna následujícími zkratkami: adk (Adrabaikampoi), ail
(Ailuaiones), ang (Angrivarioi), aur (Auarpoi), bai (Baimoi), bat (Batenoi), bch (Bainochaimoi), bre
(Brukteroi meizus), bri (Brukteroi mikroi), Bug (Burguntoi), bur (Lugoi Buroi), chm (Chaimai), chr
(Chairuskoi), cht (Chatai), chu (Chaituroi), dan (Dandutoi), dug (Dulgumnioi), dun (Lugoi Dunoi), far
(Faradenoi), fri (Frisioi), ink (Inkriones), int (Intuergoi), kae (Kauchoi meizus), kai (Kauchoi mikroi), kal
(Kalukones, kam (Kamavoi), kar (Karintoi), kas (Kasuarioi), kob (Kobandoi), kog (Kognoi), kor
(Korkontoi), kua (Kuadoi), kur (Kuriones), lak (Lakkobardoi), mar (Markomanoi), mav (Marvingoi), net
(Neretanoi), oma (Lugoi Omanoi), pak (Parmaikampoi), rat (Rakatai), rtr (Rakatrioi), rut (Rutikleioi),
sab (Sabalingioi), san (Sueboi Angeiloi), sax (Saxones), sid (Sidenoi), sie (Sidones), sig (Sigulones), sil
(Silingai), sla (Sueboi Langobardoi), sse (Sueboi Semnones), sud (Sudenoi), syg (Sygambroi), tea
(Teutonoaroi), ten (Tenkeroi), teu (Teuriochaimai), tub (Turbantoi), tur (Turonoi), var (Vargiones), vas
(Varistoi), vib (Visburgioi), vir (Virunoi), vis (Vispoi).
Použitým postupem byly odstraněny všechny nejasnosti, které Šimek (l. c., díl druhý) po srovnání
Ptolemaiových údajů s jinými historickými prameny vypočítává. Saxones leží na levém břehu Labe,
Sygambrové na levém břehu Rýna, Markomani jsou dokumentováni v jižních Čechách, Rakataiové a
Rakatriaiové va středním Rakousku (srovnej český název země Rakousko) a Bainochaimaiové v
blízkosti Prahy.
Je také zajímavé, že kmenové území Sudenoiů leží na jižních okrajích Českomoravské vrchoviny a že
Českomoravská vrchovina byla podle předlohové mapy C (viz níže) totožná s pohořím Soudeta. Šimek
(l. c.) tuto možnost připouštěl, ale při svém způsobu zobrazení Ptolemaiovy mapy ji nemohl doložit.
S identifikací Českomoravské vrchoviny se Soudety u Ptolemaia souhlasí i skutečnost, že podle
Kliepertovy (1878) dokumentace bylo jméno Sudety pro soubor pohoří na česko- moravskoněmecko- slezské hranici použito poprvé teprve roku 1558. Předpokládáme, že pojmenování Sudet v
dnešním slova smyslu vzniklo teprve po špatné lokalizaci textu Ptolemaiovy mapy.
Zdá se, že je na Ptolemaiově mapě ještě další jméno polis, odvozené od jména kmene: jméno
kmene Sidones a polis Sussudata. Šimek (l. c., díl 2, str. 34-35) také tuto možnost předpokládal, ale
opět ji nemohl na svém pojetí mapy doložit. S použitím naší metodiky jsme oba posledně jmenované
názvy mapovali na severním úpatí Lužických, příp. Jizerských hor.
Je pravděpodobné, že základ uvedených čtyř výrazů, Soudenoi, Soudata, Sidones a Sussudata měla
ve středoevropské keltštině určitý obecný význam. Pravděpodobně znamenala mokrý, vlhký nebo
provlhčený terén (srovnej heslo Susudata v kap. A4). Skutečně na severním úpatí Lužických hor, kam
je možné obě poslední jména lokalizovat, je území bohaté na jezera a bažiny.
Na Českomoravskou vrchovinu a do přilehlých pánví, Třeboňské a Českobudějovické, lokalizoval
Toman (1989 str. 557 - 559 a 1991 str. 576) výrazně vlhký předhistorický les More. Na základě analýzy
o rozšíření a charakteru společenstev kostřavy vlásčité (Festuca tenuifolia) v tomto prostoru
zdůvodnil, že v minulosti bylo toto území ještě výrazněji vlhčí než dnes.
A6. Předlohová mapa C
Při identifikaci geografické polohy pohoří na předlohové mapě C bylo nalezeno takové umístění
hlavního bodu na Ptolemaiově mapě a odpovídajícího bodu na mapě Vokálka, Janečkové a kol. 1971
mapa 27, aby se pohoří nacházela ve vzájemně přijatelné poloze (obr. A5), a aby vztahy mezi
okrajovými body pohoří na obou mapách kreslily požadovanou křivku. Tak bylo zjištěno, že hlavní bod
u Ptolemaia odpovídá na moderní mapě poloze města Nová Dubnice u Trenčína. Srovnání této
situace je znázorněno na obr. A5 a A6. Podklady jsou v tab. A3.
Jak již bylo uvedeno v kap. A2, odpovídá hlavní bod předlohové mapy C na Ptolemaiově mapě zase
koordinátám 480 zeměpisné šířky a 420 30´ zeměpisné délky. Hlavní přímku vedeme na Ptolemaiově
mapě po spojnici hlavní bod - severozápadní okraj Askinburgion oros, což odpovídá na moderní mapě
v kuželovité projekci spojnici hlavního bodu s městem Görlitz. Na tomto podkladě byla identifikace
provedena následovně: Askinburgion oros jsou pohoří od Jizerských hor a Krkonoš po Jeseníky,
Melibokon oros je komplex Českého středohoří, Doupovských hor, Krušných hor a Smrčin, Abnoby
jsou Schwarzwald, Schwäbische Alb a Fränkische Alb, Soudeta ore je Českomoravská vrchovina se
Šumavou a Bavorským lesem, Sarmatika ore jsou Javorníky a Moravskoslezské Beskydy, případně
snad celé Karpaty. Poslední pohoří, zaznamenané na mapě C jsou Alpy.
Z provedené rekonstrukce je možné odvodit, že výraz "hyle" znamená na Ptolemaiově mapě nížinu
se světlými lesy (stepními lesy) a s významným podílem lužních lesů. Semanos hyle, který se nachází
jižně od Melibokon oros, představuje tedy Severočeský lesostepní okres (Toman 1969, 1981) a
přilehlé části českého Polabí, Gabreta hyle, který se nachází jižně od Soudeta ore, tedy jižně od
Českomoravské vrchoviny je totožný s Dyjskosvrateckým úvalem. Orkynion drymos , který leží mezi
Orkynios drymos a Sarmatika ore je na lesostepi bohatý soubor Ždánických vrchů, Chřibů a Bílých
Karpat. Luna hyle, který má ležet "pod" Orkynios drymos je Dolnomoravský úval spolu se Záhoriem a
Moravským polem. Tento poslední nížinný komplex obklopený vrchovinami má skutečně vzezření
měsíce.
Lokalizace všech uvedených pohoří je provedena v tab. A3 pomocí okrajových bodů. Ty jsou na obr.
A5 označeny prázdnými kroužky a na obr. A6 jsou porovnány s Ptolemaiovými údaji.
A7. Předlohová mapa D
Rekonstruovat předlohovou mapu D se nám nepodařilo. Ptolemaios z ní přebíral údaje o
pramenech a ústí řek.
Byly opět přezkoušeny početné koncepce. Jako nejpravděpodobnější se nám jevila ta, která má na
Ptolemaiově mapě hlavní bod na 480 zeměpisné šířky a na 420 30´ geografické délky, což v tomto
případě odpovídalo meandru u Vácu na Dunaji. Hlavní přímka při tom spojovala hlavní bod s ústím
řeky Labe (ústí řeky Albis u Ptolemaia).
Jestliže přeneseme průběh skutečného toku Dunaje zpátky na Ptolemaiovu mapu, potom je její
pramen situován západně od Abnob. Dále protéká Abnobami, "nížinou" mezi Abnobami a Sudety,
pak opět středem Soudeta ore a teprve pak teče do Velké Uherské nížiny. Takový průběh toku se
pochopitelně musel jevit Ptolemaiovi jako nepravděpodobný. Je proto možné, že to byl důvod k
přesunutí Dunaje k jihu, a sice mezi Abnoby, Soudeta ore a Alpy. Při tomto způsobu zobrazení
lokalizace ostatních bodů na říční síti u Ptolemaia, tedy kromě těch bodů, které mapují průběh toku
Dunaje včetně jeho soutoků s přítoky, odpovídá předpokládané skutečnosti.
Jiné přijatelné řešení je to, při kterém hlavní bod na Ptolemaiově mapě hledáme při vyústění Visly
(u Ptolemaia Vistula), přičemž za dnešní vyústění Visly je nutno považovat vyústění ramena Visly u
Baltijska. Hlavní přímku vedeme odtud k vyústění toku Amisios, které je totožné s vyústěním Ems u
Emden. Potom odpovídá pramen řeky Albis pramenu Sázavy (Sázava se vlévá prostřednictvím Vltavy
do Labe), pramen řeky, která teče k Labi je pramen Labe. K tomu je nutno upozornit na skutečnost, že
na soutoku Vltavy s Labem má Vltava skutečně větší průtok.
Pramen řeky Amisios v tomto případě však není pramen Emže, nýbrž pramen Emsbach, levého
přítoku Lahnu. Na Lahnu nedaleko jeho ústí do Rýna leží město Bad Ems. Při této koncepci nemá tedy
pramen Amisios nic společného s ústím Amisios. Pramen odpovídá pramenu Emsbach, jeho ústí je
však ústí řeky Ems.
Při této koncepci by byl pramen řeky Danubius (Dunaj) totožný s pramenem Isaru a horní tok
Dunaje by byl identický s prvou řekou, která ústí ze strany Germanie do Dunaje.
Bylo by ale možné přijmout také třetí řešení, totiž, že Ptolemaios pro znázornění říční sítě ve Velké
Germanii použil dvě předlohové mapy, přičemž znázornil severní část území podle jedné, jižní část
území podle druhé předlohy.
Literatura
Bedürftig, F. (Red.) (1990) : Enzyklopädie des Wissens, díl 9.- Köln.
Dinneen P.S.(1927) : Folcloir gledilge agus bearla an Irisch-Englisch dictyonary.- Dublin.
Dubský J. et al. (1993) : Velký španelsko-český slovník.- Praha, 1993.
Filip, J. (1956) : Keltové ve střední Evropě. Praha.
Grosvenor, G. M. et al. (1977) : Celtic Europe.- Washington.
Herrmann, J. et al.(1982) : Deutsche Gesichte. Díl. l.- Berlin.
Hlinka, B.(1984) : Spor o praotce Čecha.- Praha.
Holder, A. (1961) : Alt-Keltischer Sprachsatz.- Graz.
Hosák, L. et Šrámek, R. (1970-1980) : Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Díly 1-2.- Praha.
Kropidlák, M. et al. (1977-1978) : Vlastivědný slovník obcí na Slovensku. Díly 1-3.- Bratislava.
Lutterer, J., Majtán, M. et Šrámek, R. (1991) : Zeměpisná jména Československa.- Praha.
Moscati, S. (Red.) (1991) : Les Celtes.- Bompiani.
Neumann, J. et Hořejší, V. (Red.) (1992) : Velký francouzsko-český slovník, Ed. 2.- Praha.
Novotný, B. (1986) : Encyklopédia archeológie.- Bratislava.
Ondrouch, V. (1959) : Historische Voraussetzungen für die Limesforschung in der Tschechoslowakei
(Boiohaemum, Markomanen und die Bainochaimai). In : Limes Romanus Konferenz, Nitra, 63-106.- Bratislava.
Profous, A. et al. (1949-1960) : Místní jména v Čechách.- Praha.
Říha, J. (1889) : Křížkův slovník latinsko-český.- Praha.
Schaaff, U. et Taylor, A.K. (1975) : Spätkeltische Oppida im Raum nördlich der Alpen.- RGZM 1975 :
322-327.
Staca, J. (1961) : Rumunsko-český slovník.- Praha.
Steche, T. (1937) : Altgermanien in Erkundenbuch des Cl. PTOLEMAIOS.- Leipzig.
Steuerwald, K. (1966) : Langenscheidts Taschenbuch der türkischen und deutschen Sprache.- Berlin, München,
Wien a Zürich.
Šimek, E. (1930-1953) : Velká Germanie Klaudia Ptolemaia.- Praha a Brno.
Toman, M. (1969) : Charakteristika Severočeského lesostepního okresu jako přirozené fytogeografické
jednotky.- Severočes. Přír., 1 : 115-162.
---(1981) : Die Gesellschaften der Klasse Festuco-Brometea im westlichen Teil des böhmischen
Xerothermgebietes.- Feddes Repertorium, 92 : 303-332, 433-498, 569-601.
---(1989) : Die Verbreitung des Wermuths (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische
Beobachtungen in Bezug zur frühhistorischen Besiedlung Böhmens.- Feddes Repertorium, 100 : 531-563.
---(1991) : Nachtrag zu den Analysen der Gattung Festuca Sect. Festuca in Böhmen.- Feddes Repertorium, 102
: 572-579.
Vokálek, V. et Janáčková, M. (Red..) (1971) : Atlas světa.- Praha.
Přílohy
Tab. A1. Identifokace Ptolemaiových polis ve Velké Germanii
Polis
(mm)
Kategorie lokality
(°)
Vzdálenost od hlavního bodu
Odchylka od hlavní přímky
Geografická šířka
Geografická délka
Identifikováno na místo
(km)
Nepřesnost v terénu
(mm)
Teoretická vzdálenost od
hlavního bodu (mm)
(°)
Vzdálenost od hlavního bodu
Odchylka od hlavní přímky
Ptolemaiova mapa (ŠIMEK 1930-1953)
Identifikace na mapě VOKÁLEK et JANÁČKOVÁ (1971)
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
35.
36.
37.
38.
39.
40.
Abiluon
Aleison
Aleisos
Alkimoennis
Amisia
Anavon
Anduaition
Argelia
Arsikua
Arsonion
Artaunon
Asanka
Askalingion
Askaukalis
Askiburgion
Astovia
Bergion
Bibakon
Bikurgion
Bogadion
Budorgis
Budorigon
Budoris
Bunition
Devona
Eburodunon
Eburon
Fabiranon
Felikia
Feugaron
Fleum
Furgisatis
Gravionarion
Hegetmatia
Kalaigia
Kalisia
Kanduon
Kantioibis
Karrodunon
Kasurgis
35° 20´
47° 20´
51° 30´
55°
-55
112
Vače b. Ljubljana
-59
80
80
30
-225
223
Ernolsheim
-24
175
177
10
47° 30´
+19
168
Severovýchodně od Gubinu
-*-
-*-
123
-*-
31° 30´
51° 30´
-50
153
Santa Lucia
-50
103
113
50
41° 55´
47° 30´
-21
178
-22
126
131
40
40° 30´
47° 40´
-100
18
-100
28
25
15
36° 30´
41° 40´
43° 30´
52° 20´
-66
35
-62
37
34
30
0
131
II Zbraslav u Prahy
0
94
94
0
30° 10°
52° 20´
+9
25
I Velká Maňa u Nitry
0
27
27
25
43°
50°
+47
95
I Okolí Sosnoviec
-*-
-*-
68
-*-
32° 30´
50° 20´
-30
187
-29
152
140
65
44°
53° 45´
+46
51
+29
34
42
60
27° 30´
54° 15´
-5
191
-9
148
144
50
37° 20´
52° 30´
+46
140
+42
96
102
35
33°
54° 30´
-19
237
-19
204
202
10
33°
49° 30´
+14
163
I Severozápadne od Cottbusu
-*-
-*-
120
-*-
34° 20´
48°
-34
145
I Dürenberg
-34
105
105
0
30° 15´
51° 15´
-45
145
I Jižně od Lienzu
-*-
-*-
105
-*-
40°
41°
52°
52° 30´
-15
139
-15
84
100
80
-19
198
-19
152
150
10
+7
68
+14
52
52
40
+27
108
I Okolí Nysy
-*-
-*-
78
-*-
-26
232
I Saverne Usspanne
-25
180
188
45
+27
172
I Jihovýchodně od Gorzóva Vlkp.
-*-
-*-
128
-*-
-41
153
IV Karlsteg
-42
117
113
20
-50
54
I Velem
-47
47
48
35
+5
38
I Pohanská u. Plavecké Podhradie
-3
42
37
30
+1
224
I Jižně od Hammeln
-*-
-*-
177
-*-
-37
55
I Sopron
-34
47
45
15
-13
172
I Houbig u Happurg
-13
129
132
15
-8
224
I Lanaye, Limbourg
-9
214
210
30
-48
113
II Magdalensberg u St. Veit
-47
81
81
5
-28
170
III Auerberg, Bernbeuren
-34
138
136
35
+10
78
+10
55
58
15
+5
120
+5
87
86
5
28°
38°
32° 30´
49°
28°
52° 40´
39° 30´
51°
32° 30´
55° 30´
39°
41°
31° 30´
48° 45´
39°
32° 40´
49° 30´
I
I
IV
II
I
I
II
I Manching
II Régoly
IV Czabrendek
III Heuneburg
I Slovenské Pravno
IV Steinsburg u Römhildu
II Kalisz
IV Titelberg u Pétange
IV Třísov u Českého Krumlova
I Finsterlohr
IV Hostýn
48°
55° 20´
28° 45´
48° 30´
36°
52° 15´
31° 30´
54° 45´
39° 40´
48°
37° 30´
50° 10´
43° 45´
51°
33°
52° 20´
32° 40´
42° 40´
52° 50´
39° 15´
51° 50´
I Staré Hradisko
II Hradenín u Kolína n. Labem
41.
42.
43.
44.
45.
46.
47.
48.
49.
50.
51.
52.
53.
54.
55.
56.
57.
58.
59.
60.
61.
62.
63.
64.
65.
66.
67.
68.
69.
70.
71.
72.
73.
74.
75.
76.
77.
78.
79.
80.
81.
82.
83.
84.
85.
86.
87.
88.
89.
90.
91.
92.
93.
94.
Kelemantia
Koinoenon
Kolankoron
Koridorgis
Lakiburgion
Leufana
Leukaristos
Limios alsos
Lirimeris
Lokoriton
Lugidunon
Lupfurdon
Luppia
Marionis
Marionis etera
Marobudon
Mattiakon
Mediolanion
Medioslanion
Meliodunon
Melokabos
Menosgada
Mersovion
Munition
Navalia
Nomisterion
Novesion
Pariena
Prodentia
Redintuinon
Riusiava
Rugion
Segodunon
Setidava
Setuakoton
Setovia
Siatuanda
Singoné
Skurgon
Stereontion
Stragona
Strevinta
Susudata
Tarodunon
Telekia
Teuderion
Tréva
Tropaia drusoi
Tulifurdon
Tulisurgion
Usbion
Virition
Virunion
Vomoi flavioi
41°
47° 40´
-68
25
I
Szalaczka
-82
42
37
35
36° 50´
55° 30´
+15
185
IV
Jižní okraj Berlina
-*-
-*-
137
-*-
39°
53° 30´
+18
134
I
Legnica
+21
94
96
25
37° 15´
48° 30´
-39
82
II
Neunkirchen
-36
51
60
30
39°
55° 35´
+24
176
IV
Jihozáp. od Gorzowa Wlkp.
-*-
-*-
130
-*-
34° 15´
54° 40´
+4
187
III
Leupahn jihových. od Lipska
+4
133
142
45
41° 45´
52° 40´
+33
105
IV
Okolí Opole
-*-
-*-
76
-*-
41°
53° 30´
+30
123
II
Wroclaw
+28
88
88
20
34° 30´
55° 30´
+9
2000
IV
Okolí Magdeburgu
-*-
-*-
152
-*-
31° 30´
49° 20´
-38
168
I
Fentbach in Bayern
-33
119
125
50
39° 30´
52° 30´
+17
112
IV
Okolí Klodzka
-*-
-*-
80
-*-
38° 10´
51° 40´
+4
103
I
Lhotice
+5
77
74
25
34° 30´
52° 45´
-6
158
I
Stradonice
-3
102
115
70
34° 30´
55° 50´
+9
208
IV
Mezi Magdeburg a Stendalem
-*-
-*-
160
-*-
36°
55° 50´
+15
198
IV
Severozáp. okraj Berlina
-*-
-*-
150
-*-
35°
49°
-36
115
II
Hallstadt
-35
88
83
40
30°
50° 50´
-27
194
I
Grabenstätten
-26
152
146
35
28° 10´
53° 45´
-13
238
II
Urmitz
-13
192
200
40
38°
47° 10´
-63
72
IV
Mezi Nagykanisza a Maribor
-*-
-*-
54
-*-
39°
49°
-26
58
I
Braunsberg u Hainburgu
-18
44
46
25
31° 30´
50° 40´
-26
173
I
Endelhausen u München
-30
121
128
55
34°
49° 30´
-32
132
I
Rainberg u Salzburg
-32
97
95
10
35° 30´
53° 45´
+6
162
I
Hohburg u Würzen
+6
133
120
65
31° 40´
52° 30´
-13
184
I
Schwanberg u Iphofen
-13
145
137
55
27° 40´
53° 15´
-16
240
I
Trier
-19
195
202
55
39°
51°
+4
85
II
Maloměřice u Brna
+4
57
62
25
31°
51° 10´
-22
182
I
Burgberg u Heroldingen
-22
137
137
0
42°
49° 20´
+24
31
II
Skalka u Půchova
+24
41
32
45
33° 45´
48°
-47
133
II
Feldkirchen
-47
88
95
35
38° 30´
50° 30´
-7
82
I
Oberleiserberg
-12
56
60
20
31°
47° 30´
-53
174
II
Este
-57
134
130
75
42° 30´
55° 40´
+39
170
III
Rogovo u Gniezdna
+39
117
125
40
31° 30´
49°
-39
166
II
Innsbruck
-38
127
123
25
44°
53° 30´
+48
123
IV
Jihozáp. od Pabianice
-*-
-*-
88
-*-
34°
48° 20´
-49
130
II
Klagenfurt
-49
85
94
45
Tab. A2. Identifikace Ptolemaiových údajů z pobřeží Jutského (Kimbrišského) poloostrova a ze
Skandií. Srovnání údajů na obou mapách je na obr. A3.
Označení na
mapě
Označení v Ptolemaiově Textu
Vzdálenost od
hlavního bodu
Ptolemai
os
Vokálek
(mm)
(mm)
Úhel svíraný s hlavní
přímkou
Ptolemai
os ( ° )
Vokálek
(°)
A
Výběžek za Labem
242
180
25
23
B
Saské ostrovy (Dogger Bank)
265
220
24
24
C
D
E
F
G
H
J
"Následující výběžek"
255
208
15
13
Ostrovy Alokiai
265
220
8
8
"Ještě další výběžek"
257
220
4
3
Nejsevernější a nejvýchodnější
bod
260
217
0
0
235
185
3
5
K
Prvý výběžek za ním
217
167
12
10
L
M
A
O
Další výběžek za ním
224
163
-2
-2
Prostřední ostrov z Malých
Skandin
223
162
-8
-9
Západní okraj Velkých Skandin
218
160
-12
-11
Jižní okraj Velkých Skandin
230
167
-16
-15
Východní okraj Velkých Skandin
235
175
-10
-12
Severní okraj Velkých Skandin
207
150
21
17
Ohyb poloostrova k východu
Tab. A3. Lokalizace Ptolemaiových údajů o pohořích (oros). Podklady k obr. A5. Grafické srovnání
vzdáleností k hlavnímu bodu je na obr. A6.
Ptolemaiova mapa podle Šimka
Mapa Vokálka a Janečkové
Vzdálenost k hlav- nímu bodu (mm)
Vzdálenost k hlav- nímu bodu (mm)
Odchylka od hlavní přímky ( ° )
Odchylka od hlavní přímky ( ° )
Kraj
Askibourgion
SZ
0
145
Görlitz
A
0
68
JV
+30
103
Prudnik
B
+30
103
-17
130
Úštěk
C
-11
64
-30
172
Coburg
D
-30
108
-58
175
Memmingen
E
F
-58
119
-38
192
Heidelberg
-38
132
Schwarzwald,
Schwäbische a
Fränkische Alb
-19
15
Českomoravská
vrchovina až
Bayerischer Wald
-44
68
Přibližný údaj
okrajového
bodu
Označení na obr. A5 a A6
Pohoří (Oros)
V
Melibokon
Z
J
Abnoba
S
Soudeta
Sarmatika
V
Z
J
S
G
H
-19
58
Přerov
-47
135
Regen
+27
10
Brumov
+33
59
-63
-71
J
K
L
M
+27
4
Nový Jičín
+33
17
145
Vöcklabruck
-62
70
207
La Chambre
-71
190
V
Alpeia
Z
Identifikace
Jizerské hory až Jeseníky
České středohoří až
Fichtelgebirge
Javorníky a
Moravskoslezské
Beskydy, evtl. Karpaty
Alpy
Obr. A1. Srovnání vzdáleností k Ptolemaiovým polis a ke keltským lokalitám (černé kruhy) jakož i
vzdáleností k Ptolemaiovým polis a k lokalitám na severoevropském pobřeží (bílé kruhy).
Obr. A2. Mapa lokalit na severoevropském pobřeží a umístění kmenů na mapě Ptolemaiově a Šimka.
Přehled lokalit je v tab. A2. PU = hlavní bod. GE = hlavní přímka.
Obr. A3. Přenesení Ptolemaiových lokalit ze severoevropského pobřeží na mapu Vokálka a Janečkové
1971, mapa 45-46. GE = hlavní přímka.
Obr. A4. Kmenová území na mapě Vokálka a Janečkové 1971. mapa 27-28.
27 28. PU = hlavní bod; Ge =
hlavní přímka. Vysvětlení zkratek je v kap. A5.
Obr. A5. Ptolemaiova orografie na mapě Vokálka a Janečkové 1971, mapa 27. Pohoří (oros) jsou
šrafovaná pole. Okrajové lokality viz tab. A3. Zkratky : Sar = Sarmatika ore; Orky = Orkynios drymos;
Gabr = Gabreta hyle.
Obr. A6. Grafické srovnání vzdáleností mezi hlavním bodem a okrajovými body pohoří na obou
mapách. Podklady jsou v tab. A3.
B. Pravěké sídlištní regiony v Čechách a jiné nedořešené problémy Kosmovy
kroniky jakož i problematika původu černozemí a příbuzných půd v Čechách a
problematika vývoje české pseudoxerotermní vegetace
Tento článek konstatuje v Čechách patnáct sídlištních regionů, vymezuje je s přesností na
katastry jednotlivých obcí a popisuje jejich vývoj od doby bronzové po dobu praslovanskou.
Charakterizuje průběh většiny komunikací, které vedly z Čech na Moravu a do ostatních
okolních zemí. Upřesňuje lokalizaci bitvy na Turském poli, dokazuje, že Mělník nevznikl na
místě pravěkého Pšova, že Přemysl Oráč, Libuše ani První Přemyslovci neexistovali, že Hněvin
Most nevedl přes Komořanské jezero, že poslovanění Čech nemělo původ v jihoevropském
Chorvatsku, ale v Chorvatsku východočeském, a odchylně od dosavadní interpretace
popisuje i některé další skutečnosti, zmiňované v Kosmově Kronice. V poslední kapitole se
vracíme se ke staré teorii o původu černozemí. Černozemě v Čechách vznikly podle této
teorie z usazenin vodních ploch, které přetrvaly jako zbytky pliocenního jezera do prvé doby
ledové, a analogických vodních ploch z druhého zavodnění Severočeského lesostepního
okresu. Na základě rozšíření pliocenních reliktů mapujeme rozsah pliocenního jezera ve
střední a východní části Čech a nastiňujeme pravděpodobný další vývoj pseudoxerotermní,
tedy nejvzácnější vegetace v Čechách.
B1. Úvod
Autor předkládané práce publikoval v časopise Feddes Repertorium (Berlin) studii Die Verbreitung
des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische Beobachtungen in bezug zur
frühhistorischen Besiedlung Böhmens (Toman 1989). V ní hodnotil vztah mezi rozšířením pelyňku
pravého (Artemisia absinthium L.) na území Čech a polohou pravěkých sídlištních regionů. Zjistil
zřetelné koincidence. V místech předpokládaných pravěkých sídlištních regionů se mu většinou
podařilo identifikovat větší či menší nahromadění lokalit tohoto druhu. Hranice územních celků s
rozšířením pelyňku pravého byly většinou doprovázeny lokalitami, které označil za strategické body.
Byly to lokality, na nichž byla faktologicky nebo toponomasticky dokumentována pravěká hradiště,
strážiště, týny apod. Tato souvztažnost byla tak nápadná, že bylo možno rámcově ztotožnit ony
enklávy s pelyňkem pravým s praslovanskými sídlištními regiony, jak jsou doloženy ve nečetných
protohistorických dokumentech. Výjimkou z tohoto pravidla byly sídlištní regiony Litoměřiců, Čechů,
Prvých Chorvatů a Zličanů. V místech jejich předpokládané existence enklávy pelyňku pravého
chyběly. To Toman (l. c.) vysvětlil regresí těchto enkláv v důsledku zpětné sukcese k původní vegetaci.
Popis této regrese je závažnou záležitostí předkládané práce.
Strategické body jako důležitého ukazatele hraničních poloh sídlištních regionů používáme i v předkládané
práci. Podobně jako Choc (1963) a na rozdíl od naší prvé koncepce (Toman, l. c.: 536) řadíme mezi strategické
body i lokality s názvem odvozeným od výrazu "čihadlo". Nepředpokládáme již, že by mohla být odvozena od
lapadel ptáků. Téměř všechna se totiž vyskytují v okrajových partiích sídlištních regionů nebo při jejich
pravděpodobných spojnicích, případně na jejich pravděpodobných spojnicích se zahraničím, tedy na pravěkých
komunikacích (viz kap. B8).
Některá jména obcí, která uvádíme jako strategické body odvozuje Profous (1949-1960) od osobních jmen
pocházejících od výkonu strážní služby. I tato místa zahrnujeme mezi strategické body. Předpokládáme totiž, že
ona osobní jména dostávali lidé, pověření strážní službou. I tato jména se vyskytují téměř výhradně v okrajových
zónách sídlištních regionů nebo na komunikacích.
Mezi strategické body je nutno počítat i odvozeniny místních jmen od výrazů „chod“ případně „choditi“.
Chodové byli totiž nejspíše chodící strážci kmenových hranic. Po sjednocení Čech ztratila jejich existence
opodstatnění s výjimkou okolí Domažlic, kde bylo nejspíše spojení s nejbližším sídlištním regionem Německa
obdobného charakteru jako spojení mezi sousedními sídlištními regiony na území Čech. Spojení ostatních
hraničních částí knížectví se zahraničím bylo uskutečnitelné jen po stabilních komunikačních spojích.
Předpoklad, že chodové byli původně chodící strážci hranic všech sídlištních regionů v Čechách je možno
zdůvodnit větším počtem odvozenin od slova „chod“ mimo území současného Chodska. Podle Profouse (l. c.)
jsou odvozeniny od slova „chod“ v Čechách následující : Chodov u Karlových Varů, Chodov u Bečova
n.Teplou, Chodovská Huť u Mariánských lázní, Chodova Planá, Zadní Chodov, Chodský Újezd, Maršovy
Chody, Nové Chody, dnes Svatý Kříž, Chodov u Domažlic, Chodouň u Hořovic, Chodov u Prahy, Chodovice u
Hořic, Chodouny u Roudnice n.L. a Chodovlice u Lovosic.
Předpokládáme následující možnou kategorizaci strategických bodů a jím odpovídajících členů strážní a
obranné služby. Chod byl stráž, chodící po hranicích, bez pevného stanoviště. Čihadlo znamenalo neopevněnou
pevnou strážní lokalitu při cestě, která spojovala kruhovitě rozložené (viz dále) okrajové lokality sídlištních
regionů. Čihadla byla také při komunikacích. Byla střežena čihákem (časté příjmení a název obce v okrese Ústí
n. Orlicí). Strážiště bylo nad úroveň cesty vyvýšené neopevněné místo osazené strážou či střížou. Týn znamenal
částečně opevněné místo v úrovni cesty a hradiště opevněné místo nad úrovní cesty. Obě měly početnější
posádky. Týny byly obsazeny týnčany (Týnčany u Příbrami), hradiště hradišťany (Hradišťany u Plzně a některé
kopce).
Laskavostí archeologického ústavu ČAV (kolegové PhDr. Kuna a PhDr. Hajšmanová) byla autorovi
této práce poskytnuta databáze archeologických nálezů z území Čech. To umožnilo srovnat závěry s
tímto novým velice důležitým aspektem. Rozsáhlou databázi Archeologického ústavu používám jako
reprezentativní soubor archeologických lokalit, tj. lokalit známých i dosud neznámých na území Čech.
Že tato praxe byla možná ukazuje skutečnost, že na jejím základě bylo možno stanovit v práci
uvedené jednoduché zákonitosti, které v podstatě téměř beze zbytku řeší jak otázky rozsahu a vývoje
sídlištních regionů v Čechách, tak navazující otázky biologické.
Při akceptování dalších přírodovědných vztahů bylo možno onu předpokládanou regresi lokalit ve
čtyřech výše vzpomenutých regionech dostatečně charakterisovat. Umožnilo to také postihnout
vývoj sídlištních regionů v Čechách od eneolitu resp. od doby bronzové po dobu ranně slovanského
(praslovanského) osídlení. Za dobu ranně slovanskou (praslovanskou) při tom považuji období
ranného středověku. Pokud by bylo možno na základě databáze odlišit nálezy mladohradištní, byly
tyto údaje z doby ranně slovanské vyděleny.
Při zpracovávání se ukázalo, že regrese rozšíření pelyňku pravého postihla částečně i některé další
sídlištní regiony. Srovnáním přírodovědných a historických ukazatelů se podařilo stanovit vcelku
jednoduché zákonitosti i pro vysvětlení tohoto jevu.
Jako závažný nedostatek práce se zprvu jevila neúplnost znalostí o rozšíření pelyňku pravého v
severovýchodních Čechách. Byla odstraněna laskavostí Agentury ochrany přírody a krajiny v
Pardubicích. Paní RNDr. Faltysová zaslala autorovi práce s neobyčejnou ochotou v několika zásilkách
výpisy z databáze Agentury, týkající se rozšíření pelyňku pravého ve východních Čechách a úplnosti
provedeného průzkumu v intravilánech obcí tohoto regionu. I jí bychom rádi vyslovili vřelé
poděkování.
Poskytnuté materiály ze severovýchodních Čech jsou dostatečně representativní. Z databáze
Agentury vyplývá, že nejméně 90% intravilánů obcí v území, které bylo v pravěku osídleno, bylo již
botanicky prostudováno. Je tedy možno v převážné většině případů předpokládat, že v intravilánech
obcí, o kterých chybí v databázi Agentury údaj o výskytu pelyňku pravého, se tento druh skutečně
nevyskytuje.
Pro konečné zpracování byl významně doplněn průzkum rozšíření pelyňku pravého i v ostatních
územních celcích.
Práce neřeší otázku politické samostatnosti sídlištních regionů v jednotlivých obdobích ani otázku,
do jaké míry lze pro společnost v jednotlivých sídlištních regionech používat pojem "kmen". Pokud je
na některých místech použit výraz "kmen", je to většinou reminiscence na údaje jiných autorů a toto
slovo je použito jako synonymum k výrazu "sídlištní region". Práce toliko dokumentuje, že na území
dnešních Čech existoval určitý počet vzájemně izolovaných osídlených prostor vyznačujících se
samostatným vývojem, které měly v době ranně slovanské svá pojmenování. Popisuje jejich rosah a
vývoj a identifikuje jejich jména.
B2. Význam pelyňku pravého jako indikačního druhu praslovanského osídlení
Pelyněk pravý se v Čechách chová jako archeofyt.
Archeofytem rozumíme rostlinný druh, který se díky lidské činnosti v určitém období intensivně
rozšiřoval. V následujících časových etapách však jeho nové lokality nevznikaly. Regresí se naopak
počet lokalit snižoval. Tímto procesem jsou dnes v rozšíření archeofyta konservovány určité rysy
informací o rozšíření antropogenní vegetace (a tedy i osídlení) v období expanse druhu.
Pelyněk pravý je rostlina východoevropských stepí. Do střední Evropy pronikla podle Hegiho (1929)
v době bronzové. Je však pravděpodobné, že se k nám dostal až v době předslovanské. Předslovanské
osídlení totiž často obklopuje jednořadě území, jehož základem je prostor osídlený v předchozích
dobách, rozšířený o část, která je charakteristická přítomností pelyňku pravého v intravilánu obcí.
Předslovanské osídlení však chybí úplně v jeho středu. Jedná se patrně o vnitřní pastvinu sídlištních
regionů.
Expanse pelyňku pravého byla zřejmě zastavena expansí příbuzného pelyňku černobýlu (Artemisia
vulgaris L.). To je dnes všudypřítomná plevelná a rumištní rostlina, kterou často nalezneme i ve
společenstvech s pelyňkem pravým.
Pelyněk pravý byl v době praslovanské nejspíše rozšířen v celé antropogenně obhospodařované
krajině. V důsledku dalšího vývoje krajiny, který bude níže popsán, zmizel z míst původní bylinné
vegetace. Vytvořením kulturní stepi a rozšířením společenstev svazu Bromion v původně zalesněných
územích byl likvidován i v těchto prostorách, a to na většině lokalit mimo intravilány obcí. V současné
vegetaci představuje součást oněch, kdysi všeobecně rozšířených, dnes ovšem vzácných, plevelných
společenstev, jejichž zbytky se dochovaly právě jen v uzavřených a neustále frekventovaných
intravilánech a v neuzavřených společenstvech na skalách. Tam, zejména v nejstarších částech obcí,
především na návsích, jmenovitě v blízkosti kostelů a kapliček, na zdech starých hřbitovů nebo na
hrázích návesních rybníků, nacházíme dodnes jeho lokality.
B3. Metodika zjišťování rozšíření pelyňku pravého v obcích
Rozšíření pelyňku pravého v obcích bylo zjišťováno za pomoci automobilu. Zaznamenáván byl jak
výskyt tak nepřítomnost druhu. Hlavní výzkum byl prováděn před prvou publikací výsledků (Toman
1989) v létech 1986 a 1987. Dodatečné zjišťování situace pak v létech 1995-1999.
Pelyněk pravý je rostlina, která je v době vegetace (do poloviny září) velmi nápadná svým intenzívně
sivým zabarvením. Lokalitu je možno objevit na vzdálenost deseti i více metrů. Proto asi 70% lokalit
bylo zjištěno ještě před zastavením automobilu. Samozřejmě vždy byla přímým ohledáním exemplářů
potvrzena taxonomická příslušnost nálezu.
Přibližně dalších 20% lokalit bylo zjištěno bezprostředně po zastavení po krátkém průzkumu okolí
(do tří minut). Při negativním zjištění bylo pokračováno v hledání po dobu dalších 15 až 20 minut. V
této době bylo objeveno zbývajících 10% lokalit. Jestliže ani poté nebyl druh zjištěn, bylo
předpokládáno, že se druh v obci nevyskytuje. Jak vyplývá z předchozích údajů, pravděpodobnost
tohoto konstatování se silně blížila jistotě.
B4. Lokality pelyňku pravého s netypickou výpovědní hodnotou
Netypickou výpovědní hodnotu pro řešenou problematiku mají především lokality, na které byl
pelyněk pravý zanesen se štěrkem. Jsou zejména na železničních tělesech (Vejprnice a Křimice u
Plzně, Úpohlavy u Lovosic, Veletice a Dobříčany u Loun, Louny hlavní nádraží a Mnichovo Hradiště
nádraží (obojí Schönfelder ústně), Častolovice u Kostelce n.Orlicí) a na okrajích silnic (u Boleboře,
mezi Jiřetínem a Litvínovem, u Nepomuku, Velkého Boru u Blatné, u Svéradic a Domyslic na
Blatensku). Do této skupiny mohou patřit i isolované lokality ve velkých městech.
Typem nálezu, neposkytujícím informaci o sídlištních regionech jsou také lokality v přirozených
společenstvech na pobřeží řek a na skalách.
Domin (1904) uvádí druh ve svém útvaru pobřeží řek, bohužel ale bez výčtu lokalit. Na skalách roste
pelyněk pravý u Týřovic na Berounsku, na Zbořeném Kostelci, u Zruče nad Sázavou, kolem Berounky
severně od Plzně, na Lovoši u Lovosic, na Hradišti u Řehlovic nebo na skalách kolem Labe v okolí Ústí
nad Labem i jinde. Podobný význam mají i lokality na jiných místech ve volném terénu (na pěšině
nad Novou Vsí u Ústí nad Labem nebo v polích severně od Budyně nad Ohří (Lukšan ústně)), případně
v obcích, isolovaných od sídlištních regionů (Tisá u Děčína). Zajímavé je, že v obcích nejbližších
lokalitám na skalách se často nepodařilo pelyněk pravý objevit. Jedná se zřejmě o místa v okolí
pravěkých cest. Na pravěkých komunikacích byly po jejich zrušení lokality pelyňku pravého
přirozenou cestou likvidovány. Rostlina, druh stepní, však zůstala zachována v přilehlých skalních
útvarech a společenstvech jim blízkých, na které z pravěkých komunikací pronikla. Tyto lokality jsou
v kap. B8 využity jako jedna z důležitých dokumentací průběhu pravěkých a předvěkých cest.
B5. Vztah sídlištních regionů a jejich osídlení k přírodnímu charakteru porostů a
rozšíření pelyňku pravého
B5.1. Základní princip při tvorbě lidských sídel
Při řešení této otázky je především nutno uvážit základní princip při vzniku osídlení. Ten byl realizován při
zakládání sídel již nejméně od eneolitu. Je následující : pravěká sídla vznikala tam, kde byla k disposici
dostatečná zásoba dřeva na stavby a otop a současně volný prostor pro polní zemědělskou výrobu (Toman
2000 : 35). Lze tudíž předpokládat, že pravěká sídla byla především zakládána ve více či méně liniovitých
útvarech na hranici původní stepi a lesa nebo v liniovitých útvarech na hranici lesa a uměle odlesněného
prostoru. Byla však také zakládána v plošných útvarech v mosaice lesa a bezlesých prostor, ať již původních
nebo vzniklých lidskou činností. V prostorách stepních je tak liniovitý pruh sídel ukazatelem ohraničení
sídlištních regionů. V mosaikálních útvarech je jím vnější hranice plošného osídlení.
B5.2. Význam pelyňku pravého při osidlovacím procesu
Z další úvahy při řešení této otázky vyplývá, že se lokality pelyňku pravého dnes vyskytují jen na místech, kde
se v době praslovanské po zániku původních společenstev vytvořila a do dnešní doby udržela konkurenčně
nevyrovnaná společenstva. Jsou to většinou společenstva plevelná, cizí původnímu porostu. Ta jsou obvykle
neorganickou směsicí druhů. Jsou tvořena vedle druhů domácích i druhy zavlečenými. Většinou jsou
v intravilánech obcí. Jak bude dále zdůvodněno, dokumentují tyto lokality regiony, nacházející se na místě
původních lesů.
Původní les totiž neměl vytvořeno travnaté pseudoxerofilní bylinné patro. Jeho bylinné patro bylo vytvořeno z
mezofilních květnatých druhů. Po vykácení lesa a jeho přeměnění v pastvinu se vytvořilo ono umělé,
konkurenčně nevyrovnané společenstvo s pelyňkem pravým a jinými plevelnými druhy.
Ostrovy s pelyňkem pravým jsou dnes obklopeny zbytky praslovanského osídlení. Uvnitř těchto regionů se
praslovanské lokality nenacházejí. Domníváme se, že tyto útvary dokumentují souvislou, na okrajích osídlenou
pastvinu a že tento útvar byl specifický pro dobu praslovanskou.
Společenstvo s pelyňkem pravým zůstalo nejspíše na místě tak dlouho, dokud území jako pastvina fungovalo.
Kruhovitý charakter má i praslovanské osídlení v regionech osídlení staršího, tedy předslovanského. Uvnitř
těchto prostor se však lokaloty pelyňku pravého nenachází. Předpokládáme, že praslovanská pastvina zasahovala
i tam. Nevznikla tam ale z lesa, nýbrž z kulturní stepi.
Kulturní step představuje konkurenčně vpodstatě vyrovnané společenstvo tvořené převážně bylinným patrem.
Jeho důležitou součástí jsou luční trávy. Ve starších kulturních regionech nahradilo les již před obdobím
rozšiřování pelyňku pravého.
Plevelná společenstva s pelyňkem pravým zůstala patrně na lokalitách tak dlouho, dokud prostor fungoval jako
pastvina. Po likvidaci souvislé pastviny se počala šířit kulturní step i do oněch částí někdejší pastviny, která byla
charakteristická rozšířením pelyňku pravého. Důvod k tomu poskytla změna společenského systému. Souvislá
pastvina s okrajovým osídlením, která byla charakteristická pro praslovanskou prvobytně pospolnou společnost
byla likvidována. Na jejím místě vznikly ve středu někdejších pastvin šlechtická sídla. Ta představují základ
současných obcí.
Dnes již kulturní step ovládla většinu v době praslovanské uměle odlesněné plochy. Plevelná společenstva
někdejších pastvin s pelyňkem pravým zůstala zachována takřka výhradně v nejstarších částech obcí, založených
v těchto uměle odlesněných prostorách. Tam se udržela díky neustálému pohybu lidí, zvířat a mechanizace.
Proto dnes souvislý výskyt pelyňku pravého v intravilánech obcí vymezuje ty regiony, které byly v dobách
předslovanských pokryty nepřerušovaným lesem. V době praslovanské byly uměle odlesněny a přeměněny v
souvislou pastvinu.
V původně lesních územích, v době praslovanské odlesněných, tvoří tedy rozšíření pelyňku pravého v obcích
vnější hranici sídlištních regionů.
Mimo prostory v době praslovanské vykáceného lesa pelyněk pravý při expansi toliko narušil konsistenci
původního konkurenčně vyrovnaného bylinného patra. Vytvořil tak heterogenní složku původní fytocenosy. Jeho
lokality tam proto byly zpětnou sukcesí přirozených společenstev snadno likvidovány. To bez ohledu na to, jestli
se jednalo o původní step, o zalesněnou step, vzniklou vytvořením stromového patra nad travnatým stepním
společenstvem (Toman 1988 : 73 - 74), o původní mozaikální formaci lesa a původních nelesních společenstev,
tedy o lesostep (též se stepí svazu Bromion), louky a lesa, nebo o mosaiku rašeliniště s lesem. Tentýž proces
dokonce dokonce proběhl i v konkurenčně vyrovnané kulturní stepi, která zůstala jako zbytky z předslovanského
osídlení.
Lokality pelyňku pravého zaznamenáváme ve stepních a původních mozaikálních územích jen ojediněle, a to
na okrajích sídlištních regionů. Tedy v místech, kde byl souvislý bezlesý prostor výrazněji uměle rozšířen do
okolního lesa. Proto jsou vzácné lokality pelyňku pravého v těchto prostorách jedním z ukazatelů ohraničení
sídlištních regionů.
B5.3. Velkoplošné stepní komplexy
Na základě zhodnocení rozšíření archeologických nálezů, strategických bodů a rozšíření pelyňku
pravého je možno konstatovat, že v Čechách existují dvě původní velkoplošné enklávy stepní
vegetace. Prvá počíná severně od Loun a táhne se kolem Litoměřic po severní okolí Libochovic a
severní okolí Roudnice. Východně od Loun zasahuje i jižně od řeky Ohře. Byla v pravěku sídlištním
regionem Litoměřiců. Druhá je v severní části sídlištního regionu Čechů mezi Kladenskem a okolím
Mělníka. Nazývala se v ranném středověku Turské pole (Toman 2000). Během změn archeologických
kultur od eneolitu po dobu ranně slovanskou se rozsah těchto velkoplošných stepních komplexů
výrazněji změnil jen v prostoru mezi Mělníkem a okolím Mladé Boleslavi.
Jak vyplývá z předchozí podkapitoly, byly zmíněné regiony osídleny jen na okrajích. Jen tato místa
byla pro osídlení příhodná. Jen tam navazovaly volné prostory, vhodné pro pastvu a zakládání polí na
les, který poskytoval dostatek dřeva na otop a ke stavbě příbytků. Střed stepních regionů sloužil
nejspíše za pastvu skotu (turů) nebo jako loviště divokého skotu ("Turské pole"). Lze také uvažovat o
možnosti polodivokého chovu skotu na těchto místech. Liniovité ohraničení nejen praslovanskými,
ale i předslovanskými sídlišti je možno využít při vymezení sídlištních regionů ve stepních územích.
Tvoří hranici původní stepi.
Jak již bylo konstatováno, přežívá pelyněk pravý ve velkoplošných stepních územních celcích jen
vzácně a toliko na okrajích. Bývá to nejčastěji tam, kde hranice stepního území byly činností
pravěkého člověka posunuty poněkud dále do území lesa, tedy mimo dosah původních stepních
porostů. V ostatních částech stepních regionů byl pelyněk pravý po odeznění jeho expansivního
období zlikvidován. Likvidaci provedly původní, cenologicky vyrovnané, stepní porosty.
Původní charakter velkoplošných stepních území není nutno si představovat jen jako soubory
rozličných společenstev stepních případně i slanomilných s vzácnými stepními a slanomilnými druhy.
Jednalo se o specifickou katénu, ve které na vlhčích místech mimo dosah slanomilných druhů
(zejména v okolí potoků) nebo na sušších místech mimo dosah druhů stepních (viz kap. B11)
existovaly porosty dlouhostébelných luk, do nichž snad pronikaly i dřeviny. Nikoli ovšem v takovém
množství, aby umožnily vznik osídlení.
Uvnitř Turského pole mezi obcemi vyjmenovanými v kap. B6.9. (znázorněno na obr. B15) se
nacházely dva větší komplexy lesa, dokumentované dnes nejen věncem archeologických lokalit, ale i
absencí významných stepních druhů. Jejich botanické složení můžeme dodnes indikovat na
významném zbytku, na Budenické bažantnici, lokalitě mesofilních lesních bylin. Donedávna se tam
vyskytoval vzácný hrachor hrachovitý (Lathyrus pisiformis). Dodnes tam nalezneme bohaté porosty
orseje blatoucholistého (Ficaria calthaefolia)(roste i na přilehlém hřbitově), který je charakteristický
pro lemové porosty mezi lesem a stepí.
V některých částech Turského pole je možno v původní vegetaci předpokládat menší prostory
pokryté zalesněnou stepí (stepní porosty s částečně vyvinutým stromovým patrem ( Toman 1988 : 73
- 74) s nadrostem borovice (Toman 1991a : 154 - 155). Míra zalesnění opět nedosahovala té úrovně,
aby vyvolala možnost osídlení.
Zalesněná step byla zřejmě na východě častější než na západě. Přecházela v chudé borové lesíky
asociace Armerio elongatae- Pinetum (Toman 1973a).
B5.4. Maloplošné stepní komplexy
Jsou to především čtyři drobné enklávy na Žatecku : kolem potoka Hasiny, kolem Velké Vsi u
Podbořan a dvě enklávy kolem Chomutovky. Jsou základem regionu Lúka. Jejich významnou součástí
jsou opět stepní společenstva podsvazu Astragalo-Achilleenion, některá společenstva svazu CirsioBrachypodion a společenstva slanomilná.
Původní jádra maloplošných stepních komplexů se, podobně jako stepní komplexy velkoplošné, se
vyznačují absencí pelyňku pravého v intravilánech obcí. Osídlení bylo v prvých etapách vývoje (eneolit
až halštadt) omezeno na jejich okraj. Vzhledem k neveliké vzdálenosti od okrajů někdejšího lesa se v
období praslovanském v některých případech přesouvalo osídlení i do centra maloplošného stepního
území.
Okolní původní les byl v době ranně slovanské přeměněn v pastvinu, ve které se bezlesé plochy
nejspíše střídaly se zbytky původních lesních porostů. To se dnes projevuje běžnou přítomností
pelyňku pravého v obcích, obklopujících tyto maloplošné stepní regiony. Tak vznikla kolem osídlení
poměrně vzácná vnější pastvina. V západním okolí Žatce pak vznikla částečným odlesněním umělá
mozaikální formace lesa a pastvin. Je to území, kde se dnes setkáváme s bohatými předslovanskými a
ranně slovanskými archeologickými nalezišti v prostoru, kde jsou uvnitř obcí plošně rozšířeny lokality
pelyňku pravého. Tato vazba ukazuje na průnik původního lesa v době předslovanské.
Maloplošný skalněstepní komplex na Berounsku, který pravděpodobně v údolích doprovázely
komplexy lesů, byl rovněž neosídlen. Zaujímal jádro Barrandienu. Lokality pelyňku pravého v něm
také chybí. Osídlení se vázalo na obklopující region, původně nejspíše s mozaikální strukturou
vegetace.
B5.5. Význam vegetačně významných stepních údolí pro osidlovací proces
Jedná se o drobné údolní útvary pokryté původně stepí, která zasahovala až k samým břehům řek
nebo potoků. Pro nevelikou rozlohu neovlivňovaly charakter osídlení. Lokality pelyňku pravého jsou
proto přítomny nebo nepřítomny stejně jako v území je obklopujících. Příkladem je úzký pruh
původních planárních stepí kolem Ohře mezi Strannou a Levonicemi na Žatecku, tvořený zejména
asociacemi Potentillo argenteae-Achilleetum setaceae a Armerio elongatae- Festucetum
trachyphyllae (Toman 1988 : 77). Tato společenstva je možno nalézti v bezprostřední blízkosti řeky.
Nalezli jsme je i necelý jeden metr od okraje vodního toku. Na přilehlých strmých svazích je výběr
asociací pestřejší. Stepní vegetace končí při horním okraji svahu. Všechny okolní obce jsou lokalitami
pelyňku pravého.
Podobně u Holedče a Holedečku na Žatecku sahá stepní vegetace až k Blšance a končí při horních
okrajích údolí. Rovněž zde nalezneme ve všech okolních obcích pelyněk pravý. V reliktně významných
údolích u Bělé p.Bezdězem sahá stepní vegetace opět jen k hornímu okraji strání, v některých
místech však téměř až k potokům. V Bělé p.B. právě tak jako v okolních obcích jsme pelyněk pravý
nenalezli. Situace se opakuje i jinde.
B5.6. Mozaikální formace a formy vývoje tohoto komplexu
Mapky č. B1 a B2 dokazují, že se na území jižních a západních Čech přísně vylučují regiony plošně
osídlené v době bronzové se dnešními regiony s výskytem pelyňku pravého. Totéž platí s jistými
výjimkami pro okolí Hradce Králové (mapka B3). Rovněž ve všech ostatních regionech s plošným
rozšířením kultury doby bronzové (okolí Duchcova a severně a severovýchodně od Prahy mezi
Kolínem, Kouřimí a Kutnou Horou) je pelyněk pravý jen vzácně nacházen, a to vesměs v okrajových
partiích regionů.
Aby bylo zřejmé, že se skutečně v místech s výskytem kultury doby bronzové lokality pelyňku
pravého v obcích nenacházejí, byl proveden representativní výzkum výskytu tohoto druhu ve všech
místech s plošně rozšířenou kulturou bronzovou ve východní části Bechyňska. Výsledky, vesměs
negativní zjištění, jsou na mapce č. B1 znázorněny.
V prostoru kultury z doby bronzové na mapce č. B 2 byl proveden podobný průzkum v 97 obcích.
Jen v šesti z nich byly nalezeny lokality pelyňku pravého. Z nich tři (Olešná, Čivice, Újezd u Kříže)
bezprostředně navazují na rozšíření pelyňku pravého v území beze zbytků kultury doby bronzové. V
ostatních územních celcích, v době bronzové plošně osídlených, tedy původně mozaikálních, je počet
obcí s positivním a negativním rozšířením pelyňku pravého zaznamenán v kap.B6 a v dodatcích.
Že zákonitost vzájemného vylučování archeologických nalezišť a lokalit pelyňku pravého již neplatí
pro dobu halštadtskou je patrno z mapky č. 4. Tehdy již byly v prostoru pozdějšího Bechyňska
vytvářeny osídlené enklávy také uměle uprostřed původního lesa. Ani další regiony s pelyňkem
pravým na celé ploše území nevykazují lokality z doby bronzové. Jsou to zejména sídlištni regiony
Pšov (kap. B6.11.) a Sázavsko (kap. B6.15.).
Vzájemné vylučování prostor, osídlených plošně kulturou bronzovou (tedy mozaikální formace
v našem slova smyslu) a prostor s rozšířením pelyňku pravého ukazuje, že v mozaikální formaci byl
antropogenně rozšířený pelyněk pravý původní mozaikální vegetací eliminován stejně jako ve
stepních regionech. Stepní (a konečně i stromová) složka mozaikální formace snadno při zpětné
sukcesi likvidovala plevelné druhy, jimiž byla její společenstva narušena. Tedy i pelyněk pravý. Stejně
na původních místech výskytu mozaikální vegetace, stejně ale i v sousedních lokalitách, původně
lesních, kam se mozaikální vegetace uměle, tedy za přispění člověka, rozšířila. Právě proto jsou území
se souvislým výskytem pelyňku pravého v intravilánech obcí charakteristická jen pro ta místa, kde
pravěká kultura velkoplošně nahradila původní les, nikoli pro místa, kde nahradila původní
mozaikální formaci.
Vzhledem k obecnému rozšíření pelyňku pravého téměř na celém Žatecku můžeme konstatovat, že
tento region nebyl původně ani souvislou stepí, ba ani souvislou mozaikální lesostepí. Byly tam v kap.
B5.3. popsané čtyři malé stepní enklávy obklopené lesem. Byly od pravěku osídlené. Dále se tam
vyskytovaly dva úzké pruhy stepních společenstev kolem Ohře a Blšanky. Jsou popsány v kap. B5.4.
Jak bylo zdůvodněno, bylo v době praslovanské na okrajovou zónu většiny sídlištních regionů vázáno veškeré
osídlení. Vnitřek sloužil nejspíše jako pastvina. Někdy bylo toto území původně lesem, a bylo tedy
dokumentováno rozšířením pelyňku pravého v intravilánech obcí. Jindy však bylo původně stepí nebo kulturní
stepí a nebylo tedy pelyňkem pravým dokumentováno.
Jen někdy byly některé části praslovanských sídlištních regionů osídleny plošně. Jedná se zejména o
následující území: okolí Duchcova, severní a severovýchodní okolí Prahy, pásovité Zlicko, mozaikální partie
pásovitého Lemůzska a některé části Lúky, Druhého Charvátska a Bozenska. V těchto regionech nejspíše
původní mozaikální formace přetrvala až do počátků doby historické. Mozaikální formace mohla ale zde také
mít i umělý, antropogenní původ. Antropogenně vzniklá umělá mozaika mohla buď rozšiřovat mozaiku původní
nebo mohla navazovat na základ v liniovité hranici lesa a bezlesého prostoru.
To, že kromě původních mozaikálních území existovaly i mozaikální regiony vytvořené člověkem, lze
dokumentovat následujícím srovnáním.
S mozaikálním územím Bechyňska, dokumentovaným již v době bronzové je prakticky totožné
mozaikální území v době halstadtské. Má jen poněkud větší rozlohu (obr. B4).
I v době laténské bylo v příslušném prostoru mozaikální osídlení. Zabíralo však plochu výrazně
menší a bylo vázáno na pás bažin (dnes rybníků) v okoí Budějovic a Vodňan (obr. B8). Z toho lze
odvodit, že mezi osídlením z doby bronzové a z doby halštadtské nebyla mezera. Druhé přímo
navazovalo na prvé, přičemž se na úkor lesa postupně zvětšoval rozsah jeho mozaiky. To dokonce
může znamenat, že obojí osídlení mohlo patřit téže populaci.
Nápadné zmenšení rozsahu osídlení v době laténské pak naznačuje časovou mezeru, ve které se
zpětnou sukcesí k lesu poměry přiblížily původnímu stavu. Populace doby laténské byla zřetelně
jiného původu. Okupovala nejspíše jen mozaikální prostor původních rašelinišť a bažin, který nejspíše
nalezla neosídlený. Byl nejspíše totožný s původním rozsahem osídlení v době bronzové. Na rozdíl od
doby bronzové a halštatské však populace z doby laténské zřejmě nevytvářela na svých severních a
jižních hranicích umělé mozaikální prostory, které by znamenaly rozšíření regionu.
Jak jsme již uvedli v kap. B5.2. tak v územních celcích, kde praslovanské osídlení narazilo na kulturní
step z předchozích období, rovněž nenacházíme v intravilánech obcí lokality pelyňku pravého. I tam
však má praslovanské osídlení většinou kruhovitý charakter. I tam sloužila v době praslovanské jejich
vnitřní, sídlišti liniovitě obklopených část, nejspíše jako pastvina. Tato skutečnost umožňuje přesně
stanovit hranice praslovanských sídlištních regionů i v původně mozaikálních územích, jakými jsou
části regionů Bozeňska, Bechyňska, Tuhoště, Silvany nebo Prvého Charvatska (viz kap. B6). Využít tam
ovšem můžeme, obdobným způsobem jako v územích lesních a stepních, i strategické body.
Jihovýchodní část území Bozenska není charakteristická ani plošnými nálezy z doby bronzové, které
by jednoznačně dokumentovaly mozaikální území, ani souvislým výskytem pelyňku pravého v
intravilánech obcí, který by indikoval původní les. Jedná se zřejmě o případ, kdy drobné mozaikální
území nebylo v době bronzové pro svou nevelikou rozlohu a možná i pro odlehlost úplně osídleno.
B5.7. Pastviny praslovanského období
Populace doby praslovanské jsou tedy charakteristické pastevectvím. Je to zřejmě proto, že tehdy byl opuštěn
jako základní způsob obživy lov.
Souvislé pastviny byly významným ekonomicko-geografickým útvarem, kterým se lišilo ranně
slovanské osídlení od všech předchozích. Byla to nezalesněná a neosídlená území, která zřejmě byla
vytvořena v každém slovanském sídlištním regionu. Sloužila k pastvě nebo k polodivokému chovu
skotu. V původně bezlesých územích mohla sloužit i jako loviště skotu divokého.
Pastviny byly jednak vnitřní, jednak vnější. Vnitřní vznikaly jednak na původně bezlesých prostorách
(regiony Česka, Litoměřicka), jednak odlesněním, a to buď odlesněním mozaikální formace (Prví
Charváti), lesa ( Pšované, Sázavsko) nebo mozaikální formace a lesa (Bozensko, Bechyňsko, Tuhošť,
Silvana, Druzí Charváti). Vnější pastviny měla Lúka v místech odstraněných lesů na širokém obvodu
několika původně osídlených enkláv. Některé části regionů, které si zachovaly do doby praslovanské
mozaikální strukturu (Duchcovsko, severní okolí Prahy až po Turské pole, Lemůzsko a Zlicko)
postrádaly dokumentovatelné souvislé pastviny.
B6. Charakteristika, vymezení a popis sídlištních regionů
(Přehled všech sídlištních regionů v Čechách je na mapce 5)
B6.1. Bozensko
Tento sídlištní region není Tomanem (1989), uváděn. Byl identifikován při neúplném průzkumu
rozšíření pelyňku pravého v roce 1999, kdy byl tento druh zjištěn v obcích Rybníky, Drhovy, Nechalov,
Drevníky, Žebrák, Vyskočilka, Nečín, Obory, Jelence, Dolní Hbity, Nepřejov, Větrov, Zduchovice,
Osečany, Nalžovice, Křepenice, Dublovice a Chramosty. Pelyněk pravý nebyl nalezen v obcích
Budínek, Drhovce, Jablonná, Sv. Jan, Hrabří, Oříkov, Třebnice, Solopysky, Břekova Lhota, Kňovice,
Kňovičky a Líchory.
V době předslovanské bylo Bozensko osídleno v době bronzové a halštadtské (obr. B7). V prvé
tvořilo zde osídlení úzký západovýchodní útvar, který má nápadnou odlišnost od úzkého
jihoseverního výběžku, kterým do sousedství lokalit na území pozdějšího Bozeňska zasahovaly podél
Vltavy lokality na území pozdějšího Bechyňska. Vzdálenost obou území je větší než 10 km. Je možné,
že touto strukturou byly již v době bronzové naznačeny hranice mezi oběma regiony.
Osídlení doby halštadtské jen nepatrně proniká do jižních částí prostoru, osídleného v době
bronzové. To vysvětluji tím, že během doby bronzové bylo toto území nejspíše plošně odlesněno.
Odlesněný prostor tvořil patrně hranici halštadtského osídlení mozaikální katény. Je zřetelně spojen s
halštadtským osídlením pozdějšího Bechyňska.
V době laténské bylo Bozeňsko neosídleno. Proto se tam rozšířil les. Po jeho částečném vykácení
zde vybudovalo ranně slovanské obyvatelstvo enklávu oddělenou od Bechyňska asi třináct kilometrů
širokým pásem bez nálezů z dohy laténské a bez lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí, avšak s
četnými lokalitami ranně slovanské kultury. V tomto území předpokládám hranici mezi oběma
sídlištními regiony, pás nepřerušovaného lesa mezi dvěma soustavami vnitřních pastvin, lemovaný na
okrajích řadami ranně slovanských nálezů. Izolovanost Bozeňska od Bechyňska dokumentuje nejen
absence nálezů z doby laténské na území Bozeňska, ale i izolovanost výskytů pelyňku pravého. Mezi
jeho arelami v Bechyňsku a Bozeňsku je pás široký dokonce asi 34 km.
Doplníme-li lokalisaci archeologických nálezů z doby ranně slovanské strategickými body a několika
prastarými archivními údaji (sec. Palacký 1907, který uvádí z prostoru mapky obce z r. 1057 Drázov a
Živohošť, z r. 1088 Součice a Raztely, z r. 1159 Kozárovice, z r. 1228 Hradiště, Záhořany, Svaté pole,
Podruhlí, Uzenice, Drahenice, Lisovice, Stěžov a Nerestce a z r. 1234 Horosedly), dostaneme uzavřený
kruh lokalit, který patrně ohraničuje někdejší vnitřní pastvinu Bozeňska (obr. B6). Hranice prochází
katastry následujících obcí: Příbram, Bytíz, Drázov, Duběnice, Skalice, Sv. Pole, Dobříš, St. Huť, Nový
Knín, Živohošť, Mokrovsko, Nalžovské Podhájí, Nalžovice, Radíč, Osečany, Strážovice, Hradištko,
Sedlčany, Doubravice, Jesenice, Počepice, Týnčany, Krašovice, Krásná Hora n. Vlt., Skrýšov, Vestec,
Hojšín, Milešov, Konětopy, Jesenice a Příbram.
Jádro regionu vyplňují obce s lokalitami pelyňku pravého, což právě dokazuje, že vnitřní pastvina
regionu vznikla odstraněním souvislého lesa. Lokality pelyňku pravého však nedosahují až k hranici
území.
B6.2. Bechyňsko (Behin)
Jak již bylo dokázáno mapkou č. 1, vylučují se v rozsáhlé části jižních Čech lokality kultury doby
bronzové a lokality pelyňku pravého, přičemž osídlení doby bronzové má zde plošný charakter. Z
toho lze vyvozovat, že v době bronzové bylo zde osídleno výhradně mozaikální území. Toto
mozaikální území ohraničovaly katastry následujících obcí: Černá, Hořice, Boletice, Kladné, Vyšný,
Křemže, Lipanovice, Holašovice, Vrábče, Haklovy Dvory, Hluboká, Zliv, Dívčice, Újezdec, Strpí, Újezd,
Libějovice, Netolice, Krtely, Šipoun, Prachatice, Laziště, Dvory, Strunkovice, Týnec, Dolní Poříčí, Jinín,
Modlešovice, Slaník, Řepice, Rovná, Putim, Kestřany, Dobev, Velké Nepodřice, Krašovice, Boudy,
Mírovice, Orlík, Chrást, Kostelec, Jickovice, Kučeř, Milevsko, Sepekov, Zběšičky, Staré Sedlo, Řepeč,
Dobronice, Černýšovice, Radětice, Bechyně, Nuzice, Soběslav, Hodětín, Smilovice, Třitim, Kostelec,
Lišnice, Ševětín, Mazelov, Lisov, Hodějovice, Zborov, Doudleby, Opalice. Analogické osídlení v době
bronzové v okolí Plzně, jehož jihovýchodní část patřila v době slovanské k provincii Behin (Bechyňsko)
byla ohraničeno následujícími obcemi : Klatovy, Tajanov, Tupadly, Lučice, Močerady, Křenovy,
Semošice, Horšovský Týn, Chrastavice, Spáňov, Kout, Nový Klíčov, Domažlice, Luženice, Šitboř, Starý
Kramolín, Svržno, Mělnice, Darmyšl, Horní Metelsko, Podražnice, Všekary, Honezovice, Vrhaveč,
Černošín, Třebel, Kšice, Únehle, Ostrov, Nové Městečko, Čeminy, Malesice, Radčice, Skvrňany,
Doubravka, Újezd, Bukovec, Jarov, Čivice, Olešná, Němčovice, Radnice, Holoubkov, Pavlovsko, Mítov,
Srby, Žinkovy, Habartice. Osídlení pozdějšího Bozeňska odděloval v době bronzové od osídlení
Bechyňska nápadný asi desetikilometrový neobydlený pás.
Z mapky č. 4 je patrno, že kultura doby halštadtské již hvězdicovitě pronikala i na okraje přilehlé k
lesní oblasti, tedy té, která je dnes charakterizována lokalitami pelyňku pravého v intravilánech obcí a
vznikla tedy odlesněním souvislého lesa (nálezy pelyňku pravého jsou uvedeny v dodatku 2, negativní
zjištění v dodatku 1). Osídlení bylo však stále vpodstatě plošné a dokumentovalo tedy stále území
mozaikální. Významným způsobem zasahovalo i do pozdějšího regionu Bozeňska. Jeho hranice tvořily
katastry následujících obcí : Český Krumlov, Kájov, Boletice, Chvalšiny, Chlum, Nová Ves, Lipanovice,
Dolní Chrášťany, Třebanice, Prachatice, Dub, Újezdec, Zálezly, Malenice, Černětice, Račí, Nišovice,
Volyně, Přechovice, Nemětice, Záhorčice, Sousedovice, Mutěnice, Strakonice, Dražejov, Katovice,
Dolní Poříčí, Horní Poříčí, Střelské Hoštice, Hejná, Čímice, Hydčice, Bor, Svéradice, Komušín,
Škvořetice, Blatná, Bezdědovice, Chlum, Lnáře, Kocelovice, Závišín, Pročevily, Pňovice, Vysoká,
Modřovice, Lašsko, Konětopy, Trhové Dušníky, Pičín, Jesenice, Kácíň, Jablonná, Horní Hbity, Solenice,
Velká, Vestec, Nový Knín, Nalžovice, Hrachov, Dublovice, Třebnice, Oříkov, Počepice, Blehov, Vlksice,
Drahnětice, Skrýchov, Drahnětice, Řepeč, Bečice, Dražičky, Tábor, Skalice, Rybova Lhota, Soběslav,
Veselí nad Lužnicí, Vlkov, Želeč, Malšice, Bechyně, Hodonice, Sobětice, Dolní Bukovsko, Kostelec,
Poněšice, Dobřejovice, Červený Újezdec, Jelmo, Zborov, Střížov, Kamenný Újezd, Třebonín, Rájov,
Český Krumlov. V době laténské zde vzniklo osídlení dosti geograficky odlišné od osídlení obou
předchozích období. Jak ukazuje jeho nejširší část, bylo však stále ještě plošné a tedy vázáno na
mozaikální katénu (obr. B8, východní část centrálního pásu). Bylo výrazně užší než osídlení z dob
bronzové a halštadtské. Do Bozeňska nezasahovalo. Jeho mnohem užší rozsah než bylo osídlení v
době halštadtské lze vysvětlit tak, že v delším mezidobí mezi halštadtským a laténským osídlením, ve
kterém bylo toto území bez obyvatelstva, pronikl na podstatnou část jeho okrajů regresivní sukcesí
les. Laténská kultura je známa z následujících katastrů : Boletice, Chvalšiny, Holubov, Třísov, Záluží,
Opalice, Vrábče, Plav, Roudné, Nedabyle, Staré Hodějovice, Hrdějovice, Češnovice, Kuklov, Hrbov,
Netolice, Mahouš, Vlhlavy, Plástov, Zliv, Munice, Hlavatce, Lékařova Lhota, Malovice, Mydlovary,
Dívčice, Olešník, Nákří, Záblatí, Dříteň, Záboří, Chvalešovice, Malešice, Knín, Vlkov, Veselí nad Lužnicí,
Horusice, Dolní Bukovsko, Pořežany, Jaroslavice, Temelínec, Těšínov, Protivín, Vodňany, Skočice,
Kloub, Milenovice, Radčice, Malenice, Zálezly, Úlehle, Litochovice, Vepřovice, Nišovice, Volyně,
Střítěž, Paračov, Milejovice, Hoštice, Staré Prachatice, Budkov, Strunkovice, Blanice, Bavorov, Tábor,
Dražičky, Bežerovice, Bechyně, Nuzice, Hvožďany, Týn nad Vltavou, Hostín, Dobronice, Radětice,
Blehov, Milevsko, Jestřebice, Květov, Paseky, Žďár, Nová Ves, Štětice, Heřmaň, Skála, Maletice, Nový
Dvůr, Putim, Semice, Smrkovice, Hradiště, Písek, Oldřichov, Nová Ves, Zvíkovské Podhradí, Zbonín,
Smetanova Lhota, Vrábsko, Laziště, Kostelec nad Vltavou, Orlík, Kožlí, Lety, Plíškovice, Čimelice,
Boudy, Mirotice, Lučkovice, Bělčice, Černínsko, Chlum, Blatná, Hradiště, Řásanice, Nová Ves, Srby,
Vrčeň, Komoušín, Velký Bor, Babín, Nezamyslice, Střelské Hoštice, Dolní Poříčí, Katovice, Mnichov,
Třebohostice, Podolí, Řepice, Strakonice, Slaník, Hájská, Strunkovice, Jinín, Cehnice, Štětice,
Modlešovice, Sedlíkovice, Kestřany, Lhota, Dobev, Nepodřice, Brloh, Velká Turná, Malá Turná,
Jemnice, Rohozná, Kbelnice, Rovná. Izolovanou enklávu prostorově rovněž nálející k pozdějšímu
Bechyňsku mělo laténské osídlení na jihovýchodním Plzeňsku, kde je dokumentováno
archeologickými nálezy v těchto obcích : Habartice, Bolešiny, Petrovice, Petrovičky, Předslav, Točník,
Klatovy, Tajanov, Tupadly, Malechov, Poříčí, Kaliště, Vlčí. Na území pozdějšího Bozeňska La-Tenská
kultura nepronikala. To lze vysvětlit opět tím, že v časově dlouhém hiátu mezi halštadtském a
laténském osídlení invadoval na široká okrajová území, v době halštadtké osídlená, les.
Z mapky č. 8 je také patrno, že v době praslovanské již osídlení liniovitě obklopovalo centrální
neobydlený pás. Tento neobydlený pás byl ve východní části prostorově identický s územím,
osídleným v době laténské. Představoval nejspíše území původně pokryté mozaikální katénou, která
byla v laténském období postupně antropogenně zbavována lesní složky. Můžeme předpokládat, že
likvidace lesní složky mozaikální katény byla podmíněna přemnožením obyvatelstva doby laténské a v
konečné fázi způsobila odliv obyvatelstva této doby. V době praslovanské representovala východní
část souvislé vnitřní pastviny Bechyňska.
Ranně slovanské osídlení pokračovalo dále na západ a severozápad do oblasti původně lesní, kde
liniovitě obepínalo dnešní soubor lokalit pelyňku pravého v intavilánech obcí (obr. B8 západní část).
Tento soubor lokalit pelyňku pravého, jak bylo uvedeno v kap. B5.1, dokumentuje vykácený les. V
území ještě dále na severozápad, v okolí Klatov, obklopovalo opět slovanské osídlení prostor, který
měl v době bronzové mozaikální charakter. Ten byl v době ranně slovanské rovněž již prost osídlení a
proto byl pravděpodobně také již bez lesní složky. Že část u Klatov byla skutečně původně mozaikální
vyplývá opět z mapky č. 10, na které hranice mezi lesní a mozaikální vegetací, označená tam čarou se
třemi šipkami, je totožná s hranicí mezi lokalitami pelyňku pravého a osídlení z doby bronzové na
mapce č. 2.
Popisovaným způsobem vznikla jednotící soustava, zřejmě nepřerušovaná vnitřní pastvina na okraji
s pásovitě strukturovaným komplexem obcí s ranně slovanskými lokalitami. Její hraniční body byly
Holubov u Č. Krumlova, Nedabyle resp. Zborov u Č. Budějovic, Mahouš u Netolic, skupina Velkého
Kameníku, Bechyně, Protivín, Písek, Prachatice, Strakonice, Střelské Hoštice, Komoušín, Bělčice a
Mírovice. Výběžek území sahal odtud k Blehovu u Milevska a Dobronicím u Bechyně. Pravděpodobné
pastvinné jádro území pokračovalo za hranicemi někdejších laténských sídlišť k Rábí, Štipoklasům a k
Blevicím a, jak vyplývá právě z mapky č. 10, okolím Nalžovských hor až ke Klatovům. Podrobně lze
tento pás lokalit vymapovat následovně : Březnice, Počaply, Martinice, Vacíkov, Závišín, Bezdědovice,
Chlum, Kocelovice, Hradiště, Řasanice, Kvášňovice, Myslív, Nehodív, Štipoklasy, Zborovy, Němčice,
Radochovy, Žinkovy, Klikařov, Vrčeň, Přešín, Mítov, Hořehledy, Těšnovice, Spálené Poříčí, Hradištský
Újezd, Blovice, Hradiště, Vlčice, Ždírec, Měcholupy, Měčín, Kbel, Týniště, Horšice, Nezdice,
Vřeskovice, Mezihoří, Malechov, Kokošín, Předslav, Bolešiny, Klatovy, Týnec, Javor, Hodousice,
Nýrsko, Stará Lhota, Hojsova Stráž, Strážov, Střeziměř, Hradiště, Čiháň, Buršice, Ustáleč, Zbynice,
Dobršín, Sušice, Trsce, Stráž, Albrechtice, Kadešice, Nezamyslice, Hejná, Hydčice, Týnec, Malý Bor,
Třebomyslice, Velký Bor, Komušín, Babín, Želenov, Katovice, Virtova Ves, Třebohostice, Hubenov,
Černíkov, Droužetice, Domanice, Řepice, Přešťovice, Přední Ptákovice, Paračov, Milejovice, Milíkov,
Kapsova Lhota, Strakonice, Libětice, Černětice, Malenice, Tvrzice, Lipovice, Kožlí, Budkov, Vítějovice,
Vítice, Krašlovice, Skočice, Sudoměř, Putim, Heřmaň, Kloub, Lékařova Lhota, Vodňany, Petrův Dvůr,
Jáma, Kuklov, Dolní Chrášťany, Češnovice, Homole, Chlum, Český Krumlov, Zlatá Koruna, Kamenný
Újezd, Doudleby, Římov, Malče, Veselka, Trocnov, Ledenice, Libníč, Červený Újezdec, Dobřejovice,
Vitín, Vlkov, Drahotěšice, Tichonice, Lišnice, Kostelec, Purkarec, Nová Ves, Litoradice, Týn nad Vltavou
, Hosty, Údraž, Kluky, Nová Ves, Žďár, Myšenec, Nový Dvůr, Semice, Písek, Podolí II, Mirotice, Boudy,
Zvíkovské Podhradí, Jetětice, Písecká Smoleč, Koloměřice, Hvožďany, Nuzice, Bechyně, Bežerevice,
Debrník, Soběslav, Sedlečko u Soběslavi, Želeč, Bezděčín, Malšice, Dražičky, Sedlečko u Chotovin,
Řepeč, Obděnice, Milevsko, Kostelec nad Vltavou, Kožlí, Laziště, Šerkov, Zalužany, Hořejany,
Modřovice, Pňovice a Březnice. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí prostřední, odlesněné
části Bechyňska jsou následující : Brod, Plánička, Skránčice, Mladotice, Zavlekov, Rábí, Černíč,
Těchonice, Žďár, Štipoklasy, Nehodív, Myslív, Týřovice, Břežany, Týnec, Hejná, Horažďovice,
Třebomyslice, Jelenovice, Velký Bor, Svéradice, Slatina, Holkovice, Maňovice, Pačejov, Olšany,
Kvášňovice, Defurovy Lažany, Újezd u Chánovic, Chánovice, Nová Ves, Čivice, Želvice, Vrčeň,
Smeredov, Huť, Řasanice, Hradiště, Horní Poříčí, Chlum, Mačkov, Nahošín, Doubravice, Lažany,
Třebohostice, Chrášťovice, Klínovice, Podolí, Hubenov, Černíkov, Droužetice, Vahlovice, Lom,
Jarotice, Bořetice, Malčice, Podolí II, Holušice, Velká Turná, Malá Turná, Petrovice, Jemnice, Brusy,
Dobev, Velké Nepodřice, Lhota u Kestřan, Putim, Štěkeň (Toman 1989 : 537-538).
Východní část popisovaného území, byla tedy v době brozové až laténské plošně osídlená. Nejspíše
dokumentuje původní mozaiku bažinné a slatinné vegetace s lesem. Ta byla zřejmě podmíněna
specifickými ekologickými podmínkami osídlených částí Budějovické pánve a Třeboňské pánve a
jejich nejbližšího okolí.
Lokality pelyňku pravého ve střední části území jsou následující : Brod, Plánička, Skránčice,
Mladotice, Zavlekov, Rábí, Černíč, Těchonice, Žďár, Štipoklasy, Nehodív, Myslív, Týřovice, Břežany,
Týnec, Hejná, Horažďovice- Vorstadt, Třebomyslice, Jelenovice, Velký Bor, Svéradice, Slatina,
Holkovice, Maňovice, Pačejov (Gemeindeteil beim Bahnhof), Olšany, Kvášňovice, Defurovy Lažany,
Újezd bei Chánovice, Chánovice, Nová Ves, Čivice, Želvice, Vrčeň, Smeredov, Huť, Řasanice, Hradiště,
Horní Poříčí, Chlum, Mačkov, Nahošín, Doubravice, Lažany, Třebohostice, Chrášťovice, Klínovice,
Podolí, Hubenov, Černíkov, Droužetice, Vahlovice, Lom, Jarotice, Bořetice, Malčice, Podolí II,
Holušice, Velká Turná, Malá Turná, Petrovice, Jemnice, Brusy, Dobev, Velké Nepodřice, Lhota u
Kestřan, Putim, Štěkeň. Negativní nálezy uvádí Toman (1989 ) na str. 559. Jsou též uvedeny zde v
doplňku práce.
Pro region je doloženo jméno Behin, Bechyňsko. Z jeho strukturální jednoty lze soudit, že byl na
tomto území jediným sídlištním regionem a že tudíž žádné další odtud uváděné "kmeny" (bývají pro
ně hledána jména jako Doudlebové, Netolici apod.) neexistovaly. Hradiště Doudleby a Netolice byly
toliko pevnosti vzniklé na přístupových cestách jako ochrana regionu. Tak to ostatně uvádí Kosmova
kronika (kniha prvá, kap. 27). Tyto pevnosti byly nejspíše osídleny jako vystěhovalecké osady
příslušníky jiných kmenů, po nichž byly pojmenovány (viz kap. B7.1).
Hranice mezi popisovaným regionem a následujícím Tuhoštěm probíhala v blízkosti potoka Zubřiny.
Jestliže Slavník ve smyslu Kosmovy kroniky stavěl na pokraji území pomezní hrady, pak je zřejmé, že
mu patřila celá provincie Behin. To také dokazuje, že Kosmův potok Surina (Kosmas, kniha prvá, kap.
27) byla skutečně Zubřina. Podobně hrad Oseka měl souvislost s horou Osek u Rokycan, situovanou
těsně za širokým pásem lesa na hranicích regionu. Obě tato místa, potok Zubřina a hora Osek, patřila
v době Slavníkově a Kosmově již k Česku. Byla na české straně širokého hraničního lesního komplexu.
Proto tvořila hranici Slavníkovy domény proti Česku.
Severní ohraničení západní části Bechyňska v době slovanské je naznačeno také hiátem v rozšíření
lokalit z doby laténské jižně od Plzně (obr. B9).
Autor předkládané práce došel k názoru (Toman, l. c. : 558-559), že les More u Kosmy (Kniha 2, kap.
39) se nechá odvodit z téhož staroevropského základu jako např. moře (německy Meer latinsky
"mare") a další německé výrazy Moor, Morast atd. Z toho odvodil, že se jednalo o obě původně
zabahněné jihočeské pánve, Třeboňskou a Budějovickou. Později (Toman 1991b : 576) v souvislosti s
velkým introgresním dvorcem u druhu Festuca capillata na Českomoravské vrchovině uvažoval, že
tato oblast musela být v pravěku mnohem vlhčí, než dnes, a že tudíž také nejspíše patřila do
komplexu lesa More. Naše současná analýza ukazuje, že Budějovická pánev byla v době Kosmově již
silně osídlena. Les More měl tedy nejspíše jádro na jižní, vyšší části Českomoravské vrchoviny, jižně
od toku řeky Sázavy, odkud zasahoval do Třeboňské pánve.
B6.3. Tuhošť (Tugust)
Jak vyplývá z mapky č. 10 po srovnání s mapkou č. 2 zasahoval Tuhošť jak do původně mozaikálního
tak do původně lesního území. Rozhraní mezi nimi je na mapce č. 10 vyznačeno silnou čarou a třemi
šipkami. Je totožné s hranicí mezi rozšířením pelyňku pravého (srv. s dodatkem 2), které
dokumentovalo území původně lesní a osídlením v době bronzové na mapce č. 2. Osídlení v době
bronzové bylo plošné a tedy vázáno na mozaikální katénu. Tvořilo součást velikého ostrova plošného
rozšíření bronzové kultury v okolí Plzně. Jeho ohraničení je posáno v kap. B6.2.
Toman (1989) neznal zákonitost o vzájemném vylučování mozaikálních území a lokalit pelyňku
pravého. Území vykreslil toliko na základě rozšíření pelyňku. Proto považoval hiát v rozšíření tohoto
druhu severozápadně od Stříbra za hranice mezi dvěma sídlištními regiony, Tuhoštěm a druhým,
který označil ve smyslu některých interpretací jedné z versí Kosmovy kroniky za Mežsko (Misa).
Přerušení výskytu však nebylo způsobeno při tvorbě arel pelyňku pravého, ale při jejich redukci. Je
totiž zřetelná koincidence tohoto hiátu s rozšířením lokalit doby bronzové a tudíž s existencí původní
mozaikální formace v těchto místech. Žádný sídlištní region Mežsko neexistoval.
Tuhošť byl ohraničen katastry následujících obcí : Bělá n. Radbuzou, Ostrov, Hostouň, Svržno,
Štítary, Tašnovice, Srby. Ohnišťovice, Meclov, Březí, Luženice, Stráž, Spáňov, Domažlice, Jeníkovice,
Podháj, Sv. Anna, Horšovský Týn, Horšov, Borovice, Podrážnice, Osvračín, Františkov, Nahošice,
Kanice, Hradiště, Podzámčí, Kdyně, Němčice, Úboč, Srbice, Krchleby, Staňkov, Holýšov, Lišina,
Mantov, Týnec, Hradec, Všekary, Hradišťany, Křtín, Jivjany, Milevo, Kladruby, Stříbro, Kšice, Slavice,
Černošín, Otín, Týnec, Planá, Dolní Jádruž, Chodský Újezd, Štichov, Brod n. Tichou, Lom u Tachova,
Lesná, Oldřichov, Kočov, Dolní Sedliště, Ošelín, Svojšín, Vrbice u Stříbra, Málkovice, Kurojedy, Lhota,
Skviřín, Kosov, Borovany, Bonětice, Racov, Mělnice, Čečín, Bělá n. Radbuzou. Tyto hranice jsou
určeny na území osídleném v době bronzové strategickými body, v ostatní části Tuhoště
strategickými body a hraničními polohami rozšíření pelyňku pravého v intravilánech obcí.
Zjištěné lokality pelyňku pravého v území Tuhoště vypisuje Toman (1989) na str. 538, v
předpokládaném regionu Mežsko na str. 541. Jsou následující : Bělá nad Radbuzou, Újezd sv. Kříže,
Doubravka, Čečín, Valcha, Borek, Štítary, Vidlice Libosváry, Miřkov, Horní Metelsko, Polžice, Sv. Anna,
Hlohová, Přívozec, Nahošice, Kanice, Úboč, Semněvice, Šlovice, Jivjany, Buková, Telice, Kladruby,
Milevo, Prostiboř, Tuněchody, Brod u Střibra, Staré Sedlo, Bonětičky, Bonětice, Borovany, Holostřevy,
Skviřín, Málkovice, Kurojedy, Nynkov, Ošelin, Ostrovice, Víchov, Štokov, Chodský Újezd, Dolní Jádruž,
Otín, Týnec, Boudy, Vysoké Sedliště, Dolní Sedliště, Lom u Tachova, Kočov a Oldřichov.
Tam je také základní přehled problematiky Tuhoště. Negativní zjištění v rozšíření pelyňku pravého
uvádí tatáž publikace na str. 559 a 560 (zde v dodatku 1).
Jméno Tuhošť nese nejen popisovaný region. Stejně se jmenuje prostor u hradiště u Smolova u
Domažlic (Strér sec. Turek 1967) a kopec u Švihova v téže oblasti. Podle Profouse (1949-1960) je
původ německého jména Domažlic, Taus, také ve jméně Tuhošť (Tugust). Jinde v Čechách se místní
jména odvozená od tohoto základu nevyskytují.
"Tuhošť" je tedy zřejmě výraz typický pro někdejší mluvu obyvatel tohoto území, označující nějaký
obecnější jev. Snad by bylo možno z významového příbuzenství slov tuhý a pevný odvodit i
příbuzenství slov tugust (tuhost) a pevnost.
B6.4. Silvana
Vzhledem k tomu, že v knize prvé kap. 10 své Kroniky uvádí Kosmas pět krajů pravěkého Lucka,
avšak toliko Silvaně dává specifické pojmenování, domníváme se, že toto území bylo původně rovněž
samostatným kmenovým územím. Bylo mnohem větší než ostatní kraje Lúky. Jen z menší části
spadalo do oblasti mozaikální katény (plošné osídlení v době bronzové). Dnes je jeho původně
lesnatá část identifikovatelná pásem lokalit pelyňku pravého, na jehož okrajích jsou archeologické
lokality z doby praslovanské a strategické body. Část původně mozaikální je doložena jen
praslovanskými archeologickými lokalitami a strategickými body, které ji ohraničují. Území je
znázorněno v severozápadní části mapky 10. Silná čára se šipkami i zde naznačuje rozhraní mezi
původním lesem a původní mozaikální vegetací. Hranice je opět totožná s hranicí mezi osídlením
v době bronzové a rozšířením pelyňku pravého, jak je znázorněna na mapce č. B2.
Pastviny obklopovaly neosídlené lesnaté území na rozvodí mezi Mží, Třemošnou, Střelou a
Úterským potokem, ohraničené obcemi Manětín, Vladměřice, České Doubravice, Strážiště, Křečov,
Horní Hradiště, Babina, Plasy, Loza, Dolní Bělá, Krašovice, Trnová, Horní Bříza, Ledce, Příšov , Všeruby,
Úněšov, Číhaná, Ostrov u Bezdružic, Březina, Borek, Pšov, Novosedla, Hrádek a Manětín. Vnější
hranice regionu procházela katastry obcí Kryry, Strojetice, Vrbice, Hořovičky, Bukov, Chotěšov,
Jesenice, Tlesky, Žďár, Podbořánky, Velečín, Tis u Blatna, Kračín, Číhání, Luby, Radotín, Rabštejn n.
Střelou, Přehořov, Potvorov, Sedlec, Mariánský Týnec, Hradecko, Nová Ves, Soseň, Oráčov, Zderaz,
Kolešovice, Kněževes, Chrášťany, Lubná, Lišany, Senomaty, Šanov, Klečetné, Velká Chmelištná,
Zdeslav, Všesulov, Krakov, Hvozd, Zhoř, Krakovec, Milíčov, Šípy, Bělbořice, Čistá, Kožlany, Hodyně,
Rakolusky, Kozojedy, Liblín, Borek, Dolní Hradisko, Koryta, Horní Bříza, Bukovec, Doubravka, Radčice,
Křimice, Vochov, Bděněves, Knyje, Úlice, Jezná, Hracholusky, Lipno, Třebouz, Dlouhé Hradiště,
MMydlovary, Trpisty, Bezemín, Strahov, Kohoutov, Kokašice, Okrouhlé Hradiště, Potín, Bezdružice,
Úterý, Teplá Vidžín, Světec, Dolní Jamné, Stožetín, Brložec, Radyně, Kozlov, Stružná, Těš, Týniště,
Těšetice, Polom, Ratiboř, Věrušice, Žlutice, Záhořice, Protivec, Mokrá, Lubenec, Řepany, Malměřice,
Petrohrad, Černčice, Kryry.
Rozšíření pelyňku pravého v někdejší Silvaně, které charakterizuje její lesnatou část, je možno opět
určit z údajů Tomana (1989), a sice positivní nálezy ze str. 541-543 (zde v dodatku 2), negativní ze str.
559-560 (zde v dodatku 1).
Silvana měla podle Kosmovy Kroniky ležet v povodí řeky Mže (Mže-Berounky). Sahala ke
Konstantinovým Lázním a Úterý. To je dokumentováno i listinou knížete Bedřicha z roku 1183, kde
jsou jako "quondam ad Sathec pertinentes" (kdysi patřící k Žatci: Silvana byla v době Kosmově již
součástí Lúky) uváděny obce Blažim, Bořislav Kejšovice, Krsy, Polínka, Staré Sedlo a Zahrádky. Také
část okolí Manětína patřila roku 1235 k Žatci (Sedláček 1921 : 19 a 159). Odtud opět Sedláček (l. c.),
Kudrnáč (1951) i Turek (1952, 1975) odvozují příslušnost okolí Manětína k Lúce. Všechny tyto
indikace odpovídají vymezení Silvany jak v předchozím textu, tak na obr. B10.
Kopec severovýchodně od Radčic u Plzně se dodnes nazývá Silvánský vrch. Je to vedle citované
pasáže z Kosmy druhá, a to dosud nezaznamenaná, dokumentace jména regionu Silvana. Ukazuje na
zasahování protohistorické Silvany do severního okolí Plzně. Zajímavé je, že údolí podél řeky Radbuzy
asi 5 km jihovýchodně od Silvánského vrchu u Radčic se nazývá České údolí. Naznačuje, že mezi
těmito dvěma místy probíhala hranice mezi Silvanou a Českem. Sahal tedy sídlištní region Čechů až
do okolí Plzně.
Vyhodnocením průzkumu rozšíření pelyňku pravého zjistíme skutečně pruh lokalit tohoto druhu,
který vede z Česka do okolí Plzně a je od lokalit regionu Silvana isolován. Tímto výběžkem Česka, tedy
okolím Radnic a údolím Berounky, asi vedla protohistorická spojnice z jižní Evropy do okolí Prahy.
Bude blíže popsána v kap. B6.9.
B6.5. Lúka.
Přehled nálezů pelyňku pravého na území Žatecka lze nalézt u Tomana (1989) na str. 541-543 (zde v
dodatku 2), negativní zjištění pak na str. 559-560 (zde v dodatku 1). K tomu byly po roce 1989
doplněny lokality pelyňku pravého v Lubenci, Řepanech, Dvércích, Podbořanském Rohozci,
Nepomyšli, Buškovicích, Podbořanech, Brodech, Chrášťanech, Pětipsech, Libědicích, Čejkovicích,
Selibicích, Levonicích, Okoříně, Všestudech a Sušanech. Pelyněk pravý nebyl nalezen také v serii obcí,
vyjmenovaných v posledním odstavci dodatku 1.
Z pravěkého Žatecka uvádí Kosmas (kniha prvá, Kap. 10) čtyři regiony. Kromě centrální Lúky tři další.
Ty popisuje následujícím textem: "Prima regio est sita circa rivulum nomine Guntna, secunda ex
utraque parte est fluvii Uzkca, tercia extenditur per circuitum torrentis Brocnica….".
Řeka Uzkca se obvykle ztotožňuje s Chomutovkou, a to vzhledem k německému názvu Chomutovky,
Assig. Sporné jsou dva další potoky, Guntna a Brocnica.
Pro identifikaci "torrens Brocnica" jsem upozornil (Toman 1989 : 545-546), že protohistorické
jméno tohoto toku je odvozeno ze staročeského výrazu "brotiti", což znamená červeniti (Machek
1961, Gebauer (1970). Profous (1949-1960) odvozuje od tohoto základu název obcí Brocno a Brocná.
Lze předpokládat, že jméno potoka mělo původ v červeně zabarvené vodě, kterou v některých
obdobích potok nabýval nebo v červených podkladových horninách, jimiž protékal. Významově
obdobná jména nesou v okolí např. Červený potok, přítok Rakovnického potoka nebo Červený vrch u
Královic v povodí Střely. Oboje tato pojmenování a zřejmě i pojmenování "Brocnica" je dáno existencí
geologických útvarů spodního červeného souvrství (karbon) nebo svrchního červeného souvrství
(perm), které jsou v tomto území obecné.
Srovnáním spádu toku jsem ve své práci (Toman 1989) porovnal rychlost proudu (torrens Brocnica
= bystřina Brocnica) obou říček, které bývají s Brocnicí identifikovány: Blšanky (Sedláček 1920, 1921,
Váňa 1973 atd.) nebo Střely (Turek 1952, 1957). Jednoznačně se ukázala být pravděpodobnější
Blšanka. Problém je ovšem v tom, že pojem bystřiny vyvolává představu drobného toku. Blšanka má
však průtok o polovinu větší než Chomutovka, která je v u Kosmy nazývána řekou (průtok
Chomutovky je 1,02 m3/sec, Blšanky 1,65 m3/sec; průtok Střely je dokonce 3,20 m3/sec : Vlček 1984).
Je sporné i jméno druhého toku, Guntná. Patrně nevzniklo ze základu hutný, jak bývá obvykle
předpokládáno.
Ze 14 rukopisů Kosmovy Kroniky (Bretholz 1923) se jen ve třech případech vyskytuje varianta
"Gutna", tedy bez "n" na třetí posici. Ostatní exempláře mají vždy na třetí posici ono "záhadné" "n"
(Guntna, Buntua, Suntua). Jedná se tedy u Guntny zřejmě o souvislost se slovem "huntéř", což
znamená (Gebauer 1970) "přespolní řezník, dovážející do města maso". Je tedy Guntna ekvivalentní
novočeskému "Řeznice". Výraz patrně souvisí se starohornoněmeckým "Gund", což ukazuje (Profous
1949-1960, díl 1 str. 705) na válku nebo krev. V severním Německu je podobnou odvozeninou
jmenován jeden z přítoků Vesery, řeka Hunte. Atributem potůčku (rivulum) je tedy opět nejspíše
červená barva. Je nutno ho tedy hledat v téže oblasti jako bystřinu Brocnici.
Sedláček (1920) ztotožnil potůček Huntná s tím, který byl do roku 1945 nazýván Svině (Saubach).
Uplatnění názvu Hutná na mapách po tomto roce pro Svini bylo jen reminiscencí na Sedláčkův
rozbor. Konstatování Váni (1973), že Hutná je jediné Kosmou uváděné jméno, které se zachovalo do
dnešní doby je proto nesprávné. Zmizení jména Huntná ze staré geografie dokumentoval rovněž
Sedláček (1920 : 107). Na území, na kterém teče Svině, se nevyskytuje ani útvar spodního ani útvar
svrchního červeného souvrství.
V dosti složitých poměrech osídlení pravěkého Žatecka jsem se pokusil identifikovat Kosmovy kraje
a vodní toky. Vyhotovil jsem jednak mapu, na kterou jsem zanesl katastry obcí s archeologickými
nalezišti z období eneolitu, doby bronzové a halštadtské a lokality pelyňku pravého (obr. B11), jednak
mapu, na kterou jsem zanesl katastry obcí s archeologickými nálezy z doby praslovanské a obce, v
jejichž katastru nebyly praslovanské nálezy učiněny (obr.B12). V obou případech se jeví na území
Žatacka pět osídlených enkláv. Dvě jsou severně od Ohře, tři jižně od ní.
Obě enklávy situované severně od Ohře jsou přičleněny k Chomutovce. V nejstarších dobách (obr.
B11) u nich zjistíme jen okrajové osídlení. V době slovanské to platí toliko o enklávě východní. V obou
jsou však bohatá naleziště nejvzácnější stepní a slanomilné květeny, nikoli ale pelyňku pravého. Obě
jsou však pásem lokalit pelyňku pravého odděleny. Tak jsou zde identifikována dvě centra osídlení, v
nejstarších dobách přičleněné k drobné centrální stepi.
Na základě této situace s dvěma osídlenými enklávami na Chomutovce se domnívám, že latinský
text Kosmovy kroniky "secunda ex utraque parte est fluvii Uzkca" nevystihuje obvyklý překlad "druhá
se rozprostírá na obou březích řeky Uzky" (Hrdina 1949 : 29). Bude pravděpodobně nutno akceptovat
doslovný překlad "druhá (se skládá) z obou částí na řece Uzkca".
Enkláva jižně od Ohře, západně od Blšanky má výrazné centrum v kotlině kolem Velké Vsi u
Podbořan. Je v ní významná skupina obcí, ve kterých chybí pelyněk pravý, a to v části, ve které se do
nedávna vyskytovala nejvzácnější slanomilná květena (Toman 1976). V okrajových partiích části bez
pelyňku pravého jsou lokality květeny stepní. Vše je začleněno do území s výskytem pelyňku pravého,
které se táhne do okolí Žatce. Region je v povodí Liboce, ve kterém se nikde nevyskytují horniny
útvarů spodního nebo svrchního červeného souvrství. Zde tedy asi byla ona centrální část Lúky.
Zajímavé jsou dvě poslední v pravěku osídlená území. Jimi protékají potoky, sbírající vody z
geologického útvaru svrchního červeného souvrství. V nich se tedy asi budou vyskytovat potoky
Brocnica a Huntná.
Prvá je kolem Hasiny a Klučeckého potoka. Zahrnuje archeologické lokality z období ranně
slovanského Hříškov, Smolnice, Brloh, Citoliby, Louny, Zbrašín, Jimlín, Zeměchy, Březno, Hřivice,
Markvarec, Lipno, Lipenec, Skupice, Mradice, Strkovice, Drahomyšl, Třeskonice, Líčkov, Liběšice,
Dobříčany, Kluček, Lhota, Sádek, Měcholupy a Holedeč. S výjímkou několika okrajových lokalit
(Zeměchy, Jimlín, Strkovice, Touchořice, Holedeč, Měcholupy) chybí v těchto obcích naleziště pelyňku
pravého. Osídlení je zde tedy plošné, v eneolitu až halštadtu však bylo okrajové (mapka 11). Území je
bohaté na stepní a slanomilné rostliny. Předpokládám, že jeho charakter byl tedy původně stepní, že
se však během přestávek v osídlení změnil v zalesněnou step nebo že pro jeho nevelikou rozlohu byl
pro obyvatele později osídleného centra regionu pro nevelkou vzdálenost dostupný i les za okrajem
území. K průniku stromů mohlo přispět i významné narušení původních stepních porostů v prvých
kulturních obdobích.
Název Hasiny je pravděpodobně původní. Přetrval z doby staročeské. Hasati znamenalo rejditi,
hasot hlučný rej (Machek 1961). To vystihuje charakter Hasiny, zejména v horním toku : potůček s
vodou hlučně se přelévající přes kameny. Hasina tedy asi nebude ani Brocnica ani Huntná. Bylo by
těžko vysvětlitelné, proč byl ve středověku opuštěn tehdy běžný název a nahražen jiným výrazem,
který se dnes jeví jako staročeský. Jedno z těchto dvou jmen bude mít ale asi Klučecký potok.
Poslední v pravěku osídlené území je na Černockém potoku s ranně slovanskými lokalitami Siřem,
Soběchleby, Malá a Velká Černoc. Na ně navazují Blšany, Libošovice, Milostín, Nesuchyně,
Mutějovice, Hředle a Třeboc. Osídlení je v podstatě liniovité, což odpovídá identifikaci Huntné. Podle
Kosmy mělo být jen "kolem potůčku" ("circa rivulum nomine Guntna"). Čenocký potok teče na
podkladu svrchního červeného souvrství. Je to skutečně jen potůček s průtokem 0,14 m3/sec . Je tedy
zřejmě s "rivulum nomine Guntna" identický. Tento a následující údaje byly převzaty od Vlčka 1984.
Jméno "Brocnica" nesl tedy zřejmě Klučecký potok. Tomu odpovídají také ostatní atributy: koryto je
vyhloubeno ve svrchním červeném souvrství, a má největší sklon ze všech potoků na Žatecku, 1,21%
(Hasina 0,86%, Černocký potok 0,88%, Blšanka 0,97%, Očihovecký potok 1,17%). To nasvědčuje
pojmu "bystřina" ("torrens") podobně jako nevelký průtok, 0,15 m3/sec.
Na Žatecku se vyskytují nejvzácnější slanomilné a stepní rostliny. Ty se však váží výhradně na výše
popsané čtyři enklávy a dvě vegetačně významná stepní údolí, charakterisovaná v kap. B5.4. Kromě
pravěkých základů oněch enkláv se stepní a slanomilnou květenou, se v intravilánech obcí běžně
vyskytuje pelyněk pravý. U Černockého potoka a v území jižně odtud kolem Očihoveckého potoka a u
Krýr je několik isolovaných drobných stepních lokalit. Je pravděpodobné, že byly podstatou pastvin
kolem "rivulum nomine Guntna".To vše ukazuje, že Žatecko, na rozdíl od sídlištních regionů
Litoměřiců (kap. B6.8.), Lemůzů (kap. B6.10.) a Turska, (část sídlištního regionu Česko : kap. B6.9.)
bylo, právě jen s výjímkou oněch stepních a slanomilných enkláv, původně celé zalesněno. Tomu
ostatně odpovídá i osídlení v době bronzové.
Rozšíření pelyňku pravého v regionu Lúka lze opět vymapovat podle dodatků 1 a 2. Lokality této
rostliny v hlavní části území obklopují osídlené enklávy ranně slovanského období (viz obr. B11) a
dokumentují tak vnější pastvinu.
B6.6. Sedlecko (Zedlza)
Jsou k disposici jen nedostatečné údaje o rozšíření pelyňku pravého v tomto regionu. Avšak při
cestě vlakem z Karlových Varů do Kadaně jsme donedávna téměř nepřetržitě pozorovali kolem tratě
trsy této rostliny. Teprve mezi léty 1998 a 2002 tam byl pelyněk pravý spolu s ostatními plevely,
nejspíše herbicidem, zničen. V severovýchodní části území, na Kadaňsku, byla tato rostlina zjištěna
téměř ve všech obcích, ve kterých byl dělán průzkum. Čelakovský (1873) udává bohatý výskyt druhu
kolem Ostrova ale, bohužel, bez výčtu lokalit. Celkově se tedy zdá, že rozšíření pelyňku pravého v
intravilánech obcí bude vymezení Sedlecka dokonale dokumentovat.
V území je také známo jen několik archeologických nalezišť. Příčinou je zřejmě řídké osídlení, malé
množství obdělávaných polí a nepřístupnost vojenského prostoru v Doupovských horách.
Strategickými body lze ohraničit Sedlecko následovně: kopec Strážný u Tocova, hradiště na Úhošti u
Kadaně (?), obec Hradiště u Kadaně, kopec Strážiště u Kadaně, Hradiště u Louchova, hora Hradiště u
Perštejna, Stráž n.Ohří, kopec Stráž u Jáchymova, Strážiště u Staré role, hradiště u Tašovic a hradiště
u Sedlce.
Jméno sídlištního regionu bylo odvozeno ze slova "sedlec", což je (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982)
staročeské deminutivum od slova "sedlo" a znamená malé pole, malý dvůr nebo malou zemědělskou
usedlost.
Malá chudá pole s malými dvory byla typická pro úzká údolí s prudkými svahy u Ohře mezi
Karlovými Vary a Kadaní a u přilehlých potoků. Jméno ukazuje na protiklad k úrodné rovinné Lúce (=
Louce) na Žatecku a lesnaté Silvaně. Jméno nedalekého Duchcovska (Dasena : Kap. B6.7.) bylo zase
odvozeno od bažinatého terénu.
Hranice mezi Lúkou a Sedleckem musely být v okolí Kadaně. Tam končí ekologické podmínky, které
jsou typické pro Sedlecko a přecházejí v ty, které jsou charakteristické pro Lúku. Nachází se tam také
několik strategických bodů, které mohly oba regiony oddělovat. Této skutečnosti odpovídá i rozložení
archeologických lokalit na mapách 11. a 12.
Znalosti o rozšíření pelyňku pravého v území jsou dosud nedostatečné. Jsou shrnuty u Tomana
(1989) na str. 542 a 543 (zde v dodatku 2), negativní údaje na str. 559 a 560 (zde v dodatku 1).
Centrum Sedlecka se hledá u Sedlce u Karlových Varů. Choc (1972) považuje hradiště na okraji obce
za správní středisko regionu. Důvodem je mu existence hradiště a jméno obce v bezprostřední
blízkosti.
Odvozeniny od výrazů "sedlo", "sedlec" apod. patří ale v Čechách k velmi hojným místním jménům.
Jsou dávána nejen obcím, ale i kopcům a horám. V území, které bezprostředně na region navazuje a
které bylo odtud kolonizováno (Šimek 1955) nalezneme Staré Sedlo a Nové Sedlo u Lokte.
Nápadné je, že odvozeniny od "sedla" apod. často mají úzkou regionální vazbu k archeologicky nebo
toponomasticky dokumentovaným hradištím nebo týnům. Příkladem jsou následující dvojice :
Hradsko u Kaniny a Sedlec, vrch Sedlo u Úštěka a obce Horní a Dolní Týnec, Sedlec, část Prahy a Levý
Hradec, Starý Plzenec a Sedlec, Týnec u Plané a Vysoké příp. Dolní Sedliště, hradiště Smolov u
Domažlic a nedaleké Sedlice, Mariánský Týnec nebo Hradecko u Královic a Sedlec, hradiště Kněží
Hora u Strakonic a Novosedly, Sedlice u Blatné a hradiště Hradec, hradiště přímo na hoře Sedlo u
Sušice, hradiště Branišovice u Českých Budějovic, které bylo samo nazýváno Sedlec (Dubský 1949) a
nedaleký les Sedlec a mnohé jiné. Proto mohla být geografická vazba obce Sedlec u Karlových Varů a
nedalekého hradiště jen dalším případem této zákonitosti. Není tedy bezpodmínečně nutno v něm
hledat centrum sídlištního regionu. Tomu odpovídá i skutečnost, že nejstarší prameny neznají Sedlec
u Karlových Varů jako konkrétní místo (obec, hradiště), ale jako územní region. Obec Sedlec u
Karlových Varů je historicky dokumentována teprve dosti pozdě, až 1226 (Choc 1972).
B6.7. Duchcovsko (Dazana, Dasena)
Archeologické nálezy na tomto území jsou plošně rozloženy. Jejich komplex je na východní straně
ohraničen fytogeografickým celkem Milešovského středohoří včetně jeho výběžků na severní
Lounsko, tj. do okolí Charvátců, na severní úpatí Brníku, Dlouhého vrchu, Rané a Milé: tedy opět na
území původně také zalesněné (Johanovský in Toman 1988 : 571-573). Severní hranici tvoří Krušné
hory, jižní a západní slané bažiny Srpiny, okolí Bylan, Komořanského jezera a duchcovských rybníků.
Srpinské bažiny sahají hluboko do regionu, až k samé Bílině.
Sidlištní region Duchcovska je územím typicky mosaikálním, bohužel dnes důlní těžbou z větší části
zničeným. Průzkum rozšíření pelyňku pravého byl dělán v regionu a jeho nejbližším okolí v 64 obcích
(srovnej s dodatkem 1). Positivní výsledek měl jen v některých okrajových místech včetně okolí
Srpiny, což plně odpovídá mozaikálnímu charakteru území : v obcích Okořín, Všestudech, Sušanech,
Koporči, Lišnici, Poleradech, Patokryjích, Hrobčicích, Bílině, Svinčicích, Korozlukách, Bečově,
Břvanech, Hrádku, Jablonci, Hořenci, Radovesicích, na Rači u Habří, v Teplicích, Oseku, Mariánských
Radčicích, Horním Litvínově a Kopistech. Tyto obce současně ohraničují sídlištní region. Celkově je
tento složitě strukturovaný region ohraničen také následujícími katastry s praslovanskými nálezy :
Křižatky, Horní Jiřetín, Souš, Kopisty, Braňany, Mariánské Radčice, Libkovice, Osek, Duchcov, Lahošť,
Hudcov, Zabrušany, Hostomice, Křemýž, Hradiště, Prosetice, Teplice, Trnovany, Srbice, Bystřany,
Nechvalice, Řehlovice, Stadice, Žalany, Černčice, Milešov, Bžany, Lhenice, Chudeřice, Radovesice,
Dřínek, Mrzlice, Dobrčice, Kozly, Odolice, Milá, Bečov, Zaječice, Korozluky, Lužice, Mirošovice,
Hrobčice, Bílina, Želenice, Liběšice, Patokryje, Havraň, Nemilkov, Skyřice, Vtelno, Slatinice, Vršany,
Vysoké Březno, Malé Březno, Strupčice, Okořín, Holešice, Kunratice, Podhoří a Ervěnice.
Duchcovsko je zakresleno na mapě 13. Je vymezeno obcemi, v jejichž katastru byl učiněn nález z
doby ranně slovanské, negativně katastry obcí, ve kterých takový nález učiněn nebyl. Je ohraničeno
také lokalitami pelyňku pravého v intravilánech sídlišť.
Ve druhé polovině dvacátého století bylo někdy (např. Turek 1975) území Duchcovska
ztotožňováno se sídlištním regionem Lemůzů, zatímco Duchcovsko (Dazana) bylo hledáno na
Děčínsku. K takové interpretaci bylo nutno předpokládat omyl v řazení regionů v listině Jindricha IV. z
29. dubna 1086. Nenalezl jsem nikde důvod, proč byla tato koncepce prosazována.
Lze dobře dokumentovat region Lemůzů v okolí Úštěku, tedy tak, jak to vyplývá z řazení uvedené
listiny Jindřicha IV. To konstatoval již Toman (1989). Znovu je to zdůvodněno zde v kap. B6.10. V okolí
Děčína není žádné nahromadění archeologických lokalit z doby ranně slovanské. Jméno Děčína
nevzniklo ze jména sídlištního regionu, ale z osobního jména Ďaka, které se ve 12. století změnilo na
Děka (Profous 1949-1960, Lutterer, Majtán et Šrámek (1982). Interpretaci názvu teritoria jako
Ďačané umožňuje toliko opis Kosmovy kroniky, pořízené Mnichem Sázavským (A3a, Dresden). Je to
tentýž exemplář, který jako jediný presentuje "torrens Brocnica" jako "Briznica" a umožňuje tím její
nesprávné ztotožnění s potokem Březnice, v jehož okolí není dokladováno žádné ranně slovanské
osídlení.
Jako údajné ranně slovanské centrum Děčínska bývá považován Quaderberg. Po podrobné analýze
dospěl Zápotocký (1977 : 538) k názoru, že z archeologického hlediska rovněž jako z hlediska
historického, toponomastického a folkloristického nic neukazuje na to, že by byl Quaderberg
slovanským hradištěm.
Většina sídlištních regionů má svoji ekvivalenci danou sídly archidiakonátů v seznamu Arnošta z
Pardubic (sec. Palacký 1907 : 201-208), několik sídly děkanátů. Děčín však v tomto seznamu
nefiguruje ani jako archidiakonát, ani jako děkanát, ba ani jako plebánie.
Výraz Dazana příp. Dasena je odvoditelný od předslovanského základu daks-, což znamená vodní
plochu, bahno nebo bažinu. Od téhož kmene lze odvodit jméno Duchcova (rukopis kol 1240
Tockczaw, 1393 Doxaw : Lutterer, Majtán et Šrámek 1982) i německé pojmenování Dux. Změna
samohlásky z "a" na "o" proběhla podle Lamprechta (1987) v ranně slovanském období.
V bezprostřední blízkosti Duchcova se nacházejí Želénky, na jejichž hranici bylo zjištěno významné
slovanské hradiště (Váňa 1976, 1978). Okolí Duchcova a celého sídlištního regionu se vyznačovalo
ještě počátkem dvacátého století charakteristickými bažinami (Domin 1904, 1907), které zřejmě kdysi
sloužily jako pastviny pro dobytek a které daly regionu jméno.
Ze stejného základu jako jméno Duchcova a kmene Dazana vznikla i jména obcí Doksy u České Lípy,
Doksy u Kladna a Doksany u Litoměřic (Profous 1949-1960, Lutterer, Majtán et Šrámek 1982).
B6.8. Litoměřicko (Lutomerici)
Území je na severu ohraničeno Milešovským Středohořím ve smyslu M. Tomana (1981 : 311, 316,
317, 1988 : 581), tedy včetně Třebušínské vrchoviny, na jihu pak lesnatým Poohřím. Jeho výběžky
jdou do okolí Roudnice a Terezína. Na západě pak zasahuje tento region do okolí Libčevse. Na
východě sousedí s hraničním lesnatým pruhem, postupujícím ze skupiny Sedla na Sedleckou plošinu.
Ten na píscích mezi Chodouny a Vetlou přechází v hraniční borový les.
Vnitřek území Litoměřiců zaujímala původně slanomilná vegetace (Toman 1989 : 554, 555 a zde na
obr. B11) lemovaná stepními společenstvy. Na píscích Travčického lesa a na okraji právě
konstatovaného pruhu borových lesů na východní hranici území byly vytvořeny pásy vzácné
psamofilní vegetace (Toman 1973a). Tak bylo formováno nejpozoruhodnější stepní území Čech, které
vytvářelo vnitřní pastvinu regionu Litoměřiců. Okolím Černčic a Počedělic přesahovalo řeku Ohři a
postupovalo až k Peruci.
Na výskyt pelyňku pravého byly prověřeny téměř všechny obce včetně obcí v nejbližším okolí území
(viz dodatky 1 a 2). Průzkumem a studiem literatury bylo zjištěno pouze několik lokalit: Litoměřice,
Tlučeň, Sebuzín, Církvice, Lovoš, Lipá, Lahovice a Žabovřesky. Archeologické lokality, lokality pelyňku
pravého a strategické body vymezují region Litoměřiců následujícím způsobem (obr. B14) : Dolní
Týnec, Soběnice, Dolní Řepčice, Pokratice, Skalice, Libochovany, Řepnice, Tlučeň, Sebuzín, Církvice,
Prackovice n.L., Litochovice n.L., Malé Žernoseky, Lhotka n.L., Lovosice, Čížkovice, Boreč, Lipá,
Vlastislav, Košťálov, Třebenice, Chodovlice, Dlažkovice, Podsedice, Vojnice, Lukohořany, Solany,
Třebívlice, Řisuty, Měrunice, Všechlapy, Lahovice, Libčeves, Židovice, Mnichovský Týnec, Chraberce,
Chožov, Obora, Černčice, Veltěže, Slavětín, Peruc, Stradonice, Pátek, Kystra, Radonice, Volejnice,
Horka, Křesín, Dubany, Libochovice, Poplze, Radivesice, Žabovřesky, Hostenice, Brozany, Rochov,
Keblice, Lukavec, Prosmyky, Žalhostice, Velké Žernoseky, Litoměřice, Počáply, Bohušovice n.O., Hrdly,
Dolánky, Doksany, Rohatce, Libotenice, Hrobce, Židovice, Vědomice, Kyškovice, Černěves, Chodouny,
Lounky, Nučnice, Encovany, Křešice, Horní Řepčice, Dolní Týnec. Toto vymezení velmi přesně
odpovídá rozšíření vzácné stepní, pískomilné a slanomilné vegetace.
B6.9. Česko.
B6.9.1. Členění pravěkého Česka
Region Česko se sestává z pěti součástí: z Turského pole, z plošně osídleného mozaikálního území,
sahajícího od jižní hranice Turského pole po čáru Kladno, severní okraj Prahy, Šestajovice, Mochov,
Čelákovice, z drobného stepního území, zřejmě s mozaikálním okrajem v okolí Uhříněvse, z
mozaikálního území se skalněstepním středem v Barrandienu a z dlouhého výběžku, nejspíše kolem
komunikace, vedoucí z Barrandienu do jižního okolí Plzně.
Botanicky dobře dokumentovaný stepní prostor severního Slánska a východního okolí Veltrus jsme
ztotožnili s Turským polem již dříve. Důvodem k tomuto ztotožnění byl předpoklad, že jméno
označuje místo, kdysi známé jako pastvina divokého nebo zdomácnělého skotu (turů). Tento
předpoklad je potvrzen i skutečností, že se na jeho okraji vyskytuje vesnice Tuřany. Její jméno
vysvětluje Profous (1949-1960) jako "vesnici lidí, kteří bydlí na tuřím poli nebo na tuří louce". Kdesi
tam, se tedy ve vzdálenosti dvou stadií od hradu Čechů se odehrávala známá bitva mezi Čechy a
Lučany (Toman 2000).
Území Turského pole jsem také v citované práci ztotožnil s územím rozšíření stepní květeny s
vůdčím druhem kozince vičencovitého (Astragalus onobrychys) a územím se slanomilnou květenou
na severním Slánsku, tedy s fytochoriony Jarpická tabule a Byseňsko-neratovický pás.
Fytochoriony v tomto a následujících odstavcích jsou přebírány od Tomana (1988) a sice ze stránek
229-231 a 339-342 a jsou znázorněny zde na obr. B26.
Na základě rozboru archeologických údajů jsme však nyní dospěli k závěru, že Turské pole bylo
zřejmě rozsáhlejší (obr. B15), než jsme předpokládali v roce 2000. Muselo zahrnovat také Slánskou
tabuli, rovněž význačnou bohatostí stepní květeny a vůdčími druhy trávnička prodloužená (Armeria
elongata), kozinec rakouský (Astragalus austriacus), čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis). (podrobné
rozšíření posledních dvou druhů v Čechách bylo publikováno Tomanem 1973b) a mateřídouška
obecná (Thymus serpyllum), bílichovskou část Evaňsko-bílichovské tabule, která byla ve své stepní
části charakterisována zejména druhy čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis), len tenkolistý (Linum
tenuifolium: jeho rozšíření v Čechách publikoval Toman 1967) a zimostrázek alpinský (Polygala
chamaebuxus). Muselo zahrnovat i Řipskou tabuli, která má vůdčí druhy podobné jako Slánská tabule
a Mělnickou kotlinu, kdysi bohatou na polabské černavy, doprovodnou stepní květenu a na vzácné
druhy pískomilné. Jednotící charakteristikou tohoto území byla původní bezlesost, jen vzácně snad
prokládaná drobnými lesíky, zejména borovými (Toman 1991a : 154-155.
V regionu bylo na výskyt pelyňku pravého prověřeno 71 obcí. V terénu nebo v literatuře byl tento
druh zjištěn toliko v Chlomku, Lhotce, Velkém Borku, Mělnické Vrutici, Zárybech, Borku, Zvoleněvsi,
Slaném, Dolínu, Ječovicích a Martiněvsi a na lesní cestě v místě někdejší osady Miletic u Budyně n.O.
Ohraničení Turského pole je ve smyslu metodiky předkládané práce dáno následujícími obcemi,
vesměs s praslovanskými archeologickými nálezy v katastrech nebo obcemi s lokalitami pelyňku
pravého, případně strategickými body : Roudnice nad Labem, Nížebohy, Budyně n.O., Martiněves,
Roudníček, Mšené lázně, Brníkov, Podbradec, Ječovice, Lukov, Černochov, Vraný, Páleč, Uherce,
Pananský Týnec, Žerotín, Hořovičky, Bílichov, Srbeč, Mšec, Mšecké Žehrovice, Honce, Lány,
Tuchlovice, Kačice, Lada, Řisuty, Tuřany, Byseň, Trpoměchy, Vítov, Žižice, Luníkov, Osluchov, Knovíz,
Jemníky, Slaný, Přelíc, Hrdlív, Libušín, Kladno, Dubí, Cvrčovice, Pchery, Olšany, Brandýsek, Dřetovice,
Libochovičky, Zákolany, Otvovice, Holubice, Debrno, Dolany, Lobeček, Máslovice,
Vodochody,Panenské Břežany, Bašť, Líbeznice, Měšice, Sluhy, Mratín, Kostelec n.L., Záryby, Borek,
Sudovo Hlavno, Konětopy, Kropáčova Vrutice, Kojovice, Přívory, Všetaty, Tišice, Mlékojedy,
Lobkovice, Předboj, Veliká Ves, Neratovice, Libiš, Tuháň, Lhotka, Mělník, Liběchov, Hořín, Obříství,
Hostín, Horní Beřkovice, Jeviněves, Černouček, Mnětěš, Sazená, Bříza, Straškov, Vražkov, Kostomlaty
p. Řípem, Libkovice p. Řípem, Bechlín, Předonín, Dobříň, Kleneč, Roudnice nad Labem. V území jsou
dvě enklávy, původně charakterizované nejspíše lesní vegetací, a to mezi obcemi Jarpice, Bratkovice,
Černuc, Budihostice, Hobšovice, Zlonice, Lisovice, Šlapánice a Jarpice a mezi obcemi Chržín, Uhy,
Lešany, Olovnice, Slatina, Blevice, Koleč, Třebusice, Želenice, Kamenný Most, Neuměřice, Velvary a
Chržín.
Druhou součástí Česka je území jižně od Turského pole mezi Kladnem, Prahou a Čelákovicemi. Tam
jsem bezúspěšně hledal pelyněk pravý ve 14 obcích. Plošné rozložené osídlení bez nálezů pelyňku
pravého zřejmě dokumentuje původní mozaikální katénu, zde nejspíše lesostep. V drobné stepní
enklávě, zřejmě s mozaikálním okrajem v okolí Uhříněvsi, ve třetí součásti českého sídlištního
regionu, nebyl pelyněk pravý hledán. Území je ohraničeno katastry obcí Běchovice, Koloděje, Říčany,
Popovice, Modletice, Čestlice, Průhonice a Dubeč. Jeho stepní květena je zpracována Šimrem (1925,
1929).
Pravěkými kulturami významné mozaikální území okrajů Barrandienu s neobydleným skalněstepním
středem lze velmi přesně identifikovat geologickým podkladem (viz mapku 16). Vnitřní skalněstepní
jádro je tvořeno srbskými vrstvami (břidlice a pískovce), vápenci bránickými a vápenci
hlubočepskými. Vnější ohraničení mozaikální zóny tvoří vnější hranice vrstev záhořanských (jílovité a
písčité břidlice a pískovce). Na výskyt pelyňku pravého jsem prověřil 32 obcí. Zjištěn byl jen v linii
Karlštejn-Srbsko-Koněprusy-Černín-Svatá-Záhořany-Hudlice. Na tu bezprostředně navazují lokality ve
výběžku českého území k Plzni, které představuje poslední, pátou, součást regionu. Lokality výběžku
Česka k Plzni jsou zřetelně odděleny od lokalit Silvany souborem obcí bez výskytu pelyňku pravého.
Území je ohraničeno archeologickými nálezy z doby praslovanské a serií strategických bodů na okraji.
Jeho příslušnost ke kmeni Čechů byla zdůvodněna v kap. B6.4. Představuje nejspíše komunikační
spojku sídlištního regionu Čechů s jižní Evropou.
Severní část tohoto úzkého geografického útvaru byla v území původně lesním a představovala
jakýsi koridor s lokalitami pelyňku pravého v intravilánu obcí Otročiněves, Nižbor, Sýkořice,
Pustověty, Kalubice, Nezabudice, Všestary, Skřivaň, Novosedly, Týřovice, Újezdec, Chříč, Ostrovec,
Lhotka, Terešov, Panoší Újezd, Svinná, Kamenec, Olešná, Čivice, Újezd u Radčic. Obklopující ranně
slovanské archeologické lokality jsou v této severní, původně zalesněné části v Radonicích,
Hlohovičkách, Branově, Křivoklátu, Velké Bukové, Pustovětech, Tytrách, Zvíkovci, Hradišti,
Podmoklech a Plané. V jižní, původně mozaikální části (tedy bez lokalit pelyňku pravého), poněkud
plošně rozšířené, jsou to praslovanské archeologické lokality v Nadrybách, Střapoli, Smědlicích,
Ejpovicích, Starém Plzenci, Losinné, Stěnovicích, Radobyčicích, Hradišti, Plzni, Nové Hospodě,
Vejprnicích, Liticích, Dobřanech, Netunicích, Chválenicích, Blovicích, Hradišti, Ždírci, Přešině, Mítově,
Hořesedlech, Spáleném Poříčí, Těňovicích, Mirošově, Pavlovsku, Strašicích, Cheznovicích, Mýtu,
Rokycanech, Litohlavech, Přívěticích, Březině a Radnicích. Hranice je zároveň určena relativně velkým
množstvím strategických bodů (mapka č. 10, severovýchodní část).
Jak ukazuje silná čára se šipkami na mapě č. 10 identická s ohraničením lokalit z doby bronzové na
mapce č. 2 byla část výběžku bez lokalit pelyňku pravého opět součástí prostoru, kam zasahovalo
území s archeologickými lokalitami z doby bronzové, neboli kde byla v původní vegetaci mozaikální
formace.
Kdesi v tomto území se měla nacházet mohyla Krokovy dcery Kazi. Měla být (Kosmas, kniha 1 kap. 4) nad
břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje Bechyňského přes horu, jež slove Osseca. Lokalisace
hory Osseca byla dosud sporná.
Výběžek Česka do okolí Plzně, pravděpodobná spoj z Česka na jih a jihozápad, je situován podél
řeky Berounky (Mže). Na konci se rozděluje na pět částí. Z nich druhá nejvýchodnější a následující
směřují do provincie Behin (Bechyňska; obr. B10). V nejjižnější části onoho druhého nejvýchodnějšího
výběžku je Osecký vrch u Rokycan, se kterým je tedy zřejmě hora Osseca totožná. Údajná Kazina
mohyla ležela tedy kdesi při této cestě.
Vzhledem k tomu, že hraniční hrady Bechyňska, Chýnov, Doudleby a Netolice, byly vybudovány
Slavníkem a že je tudíž pravděpodobné, že Slavníkovi patřilo celé Bechyňsko a že tudíž lze
předpokládat, že výběžkem Česka vedla cesta do provincie Behin, je s lokalitou Osecký vrch totožný i
hrad, který měl ležet „na hoře, jež slove Osseca“, a který měl také ohraničovat dle knihy 1 kap. 27
Kosmovy Kroniky Slavníkovo panství.
Rozšíření pelyňku pravého v regionu a okolí lze opět stanovit z dodatků 1 a 2.
B6.9.2. Bitva na Turském poli
Na Turském poli se odehrávala známá bitva mezi Čechy a Lučany. Kosmas (Kniha prvá kap. 12) uvádí, že
probíhala dvě stadia od hradu Čechů. Ve starém Římě bylo stadium osmina míle (Vyjedenskij 1954). Protože
míle byla 1479,5 m, měřilo stadium 184,9 m. Dvě římské míle měřily tedy 370 m. Kdyby se bitva odahrála v této
vzdálenosti, byl by Kosmas určitě referoval, že se odehrála "u hradu". Z toho je patrno, že Kosmova míle
musela být odlišně veliká než míle starořímská. Její velikost lze zjistit následujícím způsobem.
Kosmas použil pojem "stadium" ještě na jednom místě. Při popisu věštby založení Prahy měla Libuše věštit 30
stadií od budoucího hradu, což Sedláček (1923) komentuje následovně : "Lze mít za to, že Libuše věštila na
svém sídle, kterým měl být Libušín. Věštit na Vyšehradě nemohla, neboť ten měl být založen až po její smrti.
Vzdálenost z Libušína do Prahy přímou čarou je 27 km. Třicet stadií však obnáší pouhých 5550 m." Z toho
Sedláčkovi vyplývá, že Kosmas buď neznal vzdálenost z Libušína do Prahy, nebo že myslil na jiné místo,
vzdálené od Prahy 5,5 km.
Středověká míle ale pravděpodobně nebyla s identická s mílí římskou, ale s některou ze středoevropských mílí
z pozdější doby. Rakouská míle měřila 7,467 km, bavorská 7,420 km, pruská 7,533 km (Vyjedenskij 1924).
Neznal-li Kosmas správnou velikost římské míle a vycházel-li z ranně středověkého ekvivalentu některé z mílí
středoevropských, pak stadium (osmina míle) měřilo kolem 933 m, 927 m, příp. 941m. Vzdálenost z místa, na
kterém Libuše věštila do Prahy byla tedy 27,990 km, 27, 825 km příp. 28,230 km, což je nápadně blízké
Sedláčkem udávané vzdálenosti z Libušína do Prahy (27 km). Z toho vyplývá, že Kosmas předpokládal, že
Libuše věštila na Libušíně a že Kosmas znal vzdálenost z Libušína do Prahy velmi přesně. Jeho stadium však
bylo odvozeno z ranně středověké míle, která se v Kosmově době používala ve střední Evropě. Kosmovo
stadium tedy měřilo něco přes 900 m.
To také vysvětluje zdánlivou nesmyslnost Kosmova údaje vzdálenosti bojiště na Tursku od hradu Čechů v
pověsti o Lucké válce. Bylo to tedy dvě stadia přibližně po 930 m, čili necelé 2 km. Tuto vzdálenost již není
možno označit "u hradu". Je tedy pochopitelné, že ji Kosmas udává tak, jak ji udává.
Z Kosmovy kroniky však žádné bližší určení místa bitvy nevyplývá. Neúspěšně se o to pokusil až 200
let po Kosmovi tzv. Dalimil. Situoval místo bitvy do blízkosti obce Chýnov, dnes části Kralup nad
Vltavou. Bylo to nejspíše v souvislosti s existencí nápadného mohylového pole v Chýnovském háji,
které se ještě na počátku 20. století dávalo do souvislosti s bitvou na Turském poli (Otto et al. 1906).
V blízkosti tzv. Dalimilem předpokládaného bojiště leží dnes vesnice Tursko. Ta se ale původně
jmenovala Černuc. K přejmenování obce Černuc na Tursko došlo nejspíše mezi rokem 1406 a 1422,
jak to vyplývá z Profousem (1949-1960) citovaných materiálů. Ty totiž do roku 1406 uvádejí všude
toliko Černuc (1100, 1107, 1237, 1253, 1255, 1344, 1348, 1349, 1352, 1367, 1406). Listina z 1422
uvádí "Tursko alias Czrnuz", pozdější pak výhradně Tursko.
K problematice je ještě nutno učinit následující poznámku.
Údaj "in villa Czyrnucy Naturcye" v listině z roku 1205, který je jediný svého druhu vznikl 80 let po
Kosmově smrti a 120 let před dokončením Kroniky Dalimilovy s "upřesněnou" lokalizací Turského
pole. Vznikl patrně z nutnosti odlišit Černuc u Velvar a Černuc u Kralup nad Vltavou. Vzhledem k
identifikaci Turského pole, provedené v předkládané práci bude však nutno tento údaj vztáhnouti
tento údaj k Černuci u Velvar, která skutečně v pozdně osídleném území (na Turském poli) leží.
Časová souvztažnost změny jména k období, následujícímu po dokončení Dalimilovy kroniky je
nápadná a potvrzuje, že Turské pole bylo hledáno u Černuce u Libčic nad Vltavou teprve od doby
Dalimilovy lokalizace bitvy. Ke změně názvu obce Černuce na Tursko došlo v období počátků vzmachu
národního sebevědomí a počátků husitských bouří "ve kterých zájem o silně nacionálně exponovanou
kroniku stoupal. V období bezprostředně následujícím , ve druhé třetině 15. století, pak vznikla řada
opisů díla, přičemž někteří písaři dali najevo jeho pociťovanou aktuálnost nikoli jen jeho úpravou, ale
dokonce svým komentářem v podobě marginálních poznámek" (Daňhelka et al. 1988).
Místo Tyrova proslovu před bitvou není totožné s pahorkem Krleš (dnes Krliš), kde dnes stojí
starobylý křesťanský (sic!) kříž, jak to uvádí Rieger (1872). Není totožné ani s pahorkem s jiným
křesťanským křížem mezi Turskem a samotou Těšinou (Otto et al 1906). Místo Tyrova proslovu nelze
dokonce ztotožnit ani s kopcem Erš. Všechna uvedená místa totiž leží ve vzdálenosti 3,5 až 5 km od
Levého Hradce, 4 až 6 km od Budče. Nevyskytují se na volném prostoru Turského pole nýbrž v
navazující mozaikální lesostepi (viz níže).
Vzhledem k provedenému vymezení Kosmova stadia se zdá, že je nejspíše nutno hledat místo bitvy
na Turském poli na u Blevic, jak předpokládal Toman (2000). Výšině uprostřed pole odpovídá svah
nad obcí směrem k Zákolanům, který je jako jediný možný vzdálen od Budče, pravěkého střediska
kmene Čechů, téměř přesně 2 km a leží skutečně na Turském poli, tedy na nezalesněné části
severního okolí Budče.
Druhá možnost, která by přicházela v úvahu jsou svahy u Dřetovic. Ty jsou však od Budče vzdáleny
přes 3 km, nikoli 2 km (dvě stadia), kde podle Kosmy bitva probíhala. Vzhledem k velmi přesnému
údaji vzdálenosti Libušín- Praha by taková nepřesnost u Kosmy překvapovala.
Onen hrad Čechů, jejich kmenové centrum, který v citované pasáži uvádí Kosmas je skutečně
Budeč, nikoli Levý Hradec. O tom svědčí to, že Levý Hradec Kosmas označuje v téže pasáži jako "malý
hrádek". Ostatně totéž dokumentuje sám výraz "hradec" (hrádek) v názvu místa.
K pověsti o bitvě na Turském poli se patrně váže rozsáhlý soubor pohřebišť neznámého stáří
jihovýchodně a východně od Blevic. Nejspíše se jedná o původně veliké mohylové pole, ze kterého se
do 19. století zachovalo několik ostrovů identifikovatelných mohyl. Ve smyslu informací Sklenáře
(1992) lze předpokládat, že počínalo na návrší Nad Skalkou. Táhlo se odtud na východ až k zrušené
části cesty, která dodnes vede jižně od Blevic do Zvoleněvse. Na sever pokračovalo přes polohy Na
Libuši a Na Hrobích (!) snad až po Moučnici. Do tohoto mohylového pole mohla patřit i Sklenářem (l.
c.) neuváděná, blíže nelokalizovaná serie 7-8 mohyl v jedné řadě, kterou zjistil na katastru obce Knor
v roce 1930 (Sláma 1977). Mohyla, jmenovaná v době Kosmově "hrob udatného bojovníka Tyra"
(Kosmas kniha 1 kap. 12) mohla být Krolmusem zakreslená mohyla (reprodukce kresby u Sklenáře
1992 Tab. 1), mající v obvodu 90 kroků, tedy průměr ca. 20 m.
Sjednocovací proces se však v Čechách spíše nežli bitvami uskutečňoval vyvražděním soupeřících
rodů (viz vyvraždění Slavníkovců a Vršovců). Proto je možno také připustit, že pověst o bitvě na
Turském poli nemusí mít reálný podklad. Mohla vzniknout lidovou fabulací právě na základě
existence rozsáhlého mohylového pole nad východní stranou Blevic.
B6.9.3. Problematika lokality "Ztibecna pagus"
K Libušínu se zřejmě vztahuje i jiný údaj Kosmovy Kroniky, jehož lokalisace se dosud považovala za
spornou. Jedná se o problematiku jména "Ztibecna pagus".
Libuše postavila „hrad tehdy nejmocnější u lesa, který se táhne ke vsi Ztibecna“ (Kosmas, kniha 1, kap.
4). Jelikož Libušín neleží na spojnici Praha- Zbečno zdá se, že buďto Ztibecna pagus není Zbečno nebo že
Libušin hrad neztotožnil Kosmas s Libušínem. Libušín leží totiž 26 km severovýchodně, Zbečno 36 km
jihivýchodně. Podobně sporná je Kosmova lokalisace podle Kroka pojmenovaného hradu hradu, tedy
nejspíše Krakova nebo Krakovce a jeho vztažení k tomuto Ztibecne. Je totiž vzdálen od Zbečna 20 km.
Je důvod k předpokladu, že „Ztibecna pagus“ nebylo Zbečno, nýbrž Královice u Rakovníka. Hrad,
pojmenovaný podle Kroka u téže vsi byl potom asi skutečně Krakov, případně Krakovec u Královic u
Rakovníka. Tuto doměnku zdůvodňuji následujícím způsobem.
Jméno Královic u Rakovníka mohlo vzniknout až po prvém povýšení Čech na království, tedy po roce
1158. Tomu odpovídá prvá dokumentace jména Královic z r. 1183. Ves však existovala již dříve, a sice
na místě staršího knížecího dvorce (všechny tyto údaje podle publikace Lutterer, Majtán et Šrámek
1982). Její původní jméno však není známo.
Lze usuzovat, že původní jméno Královic bylo buď Šíbence (tak se nazývá také kopec jižně od
Nepomuku) nebo ze slovního základu téhož jména vzniklá jiná odvozenina, Šíbečná (ves). Středověký
přepis posledního výrazu je totožný se zněním jména obce v Kosmově Kronice, „Ztibecna pagus“.
Důvodem pro naši doměnku je jednak jméno vrchu mezi Královicemi a Kožlany, zejména na starších
mapách (např. Hrušák 1985) uváděný jako Šibenecký (nikoli Šibeničný!!), hlavně však jméno
Podšibenského mlýna. Ten se nachází u silnice kousek pod Královicemi. Je bez jakékoli geografické
návaznosti na předchozí lokalitu od které je plné tři kilometry vzdálen. Původ jeho jména je snadno
vysvětlitelný, příjmeme-li pro Královice, pod nimiž skutečně leží, jméno Šibence nebo Šibečná ves,
tedy „Ztibecna pagus“.
Základ výrazů Šíbence a Šíbečné může být šíbati = švihati, šlehati (Havránek et al. 1948 - 1951).
Uvažovaná slovní podoba může mít význam „větry nebo dešti ošlehané místo“.
K tomu je ještě třeba poznamenat, že tato "Ztibecna pagus" nemusí být totožná se "Stbecna curtis"
na jiných místech Kosmovy Kroniky.
B6.10. Lemůzsko
Sídlištní region Lemůzů (obr. B17) byl dosud kladen různými autory na velmi různá místa. Niederle
(1927 : 191-192) a Dubský (1928 : 97) vypočítávají, kde byl tento sídlištní region různými autory
předpokládán: severozápadně od Lučanů, u Bíliny, v pásu mezi Bílinou a Doksy, u Ploučnice, v okolí
Bezdězu, v děkanátu Jablonné, u Jablonce nad Nisou, v Záhvozdí, u Žitavy nebo u Zhořelce. Naše
koncepce ho klade na archeologicky, botanicky i toponomasticky dobře definovatelné místo mezi
sídlištním regionem Litoměřiců a Pšovanů, a odpovídá jeho řazení v listině Jindřicha IV. z 20. dubna
1086. Jeho okrajově osídlená část jižně od Úštěku velmi přesně souhlasila se souvislým, na lokality
bohatým rozšířením druhů koulenka prodloužená (Globularia elongata) a tořič muchonosný (Ophrys
insectifera), které jsou jinde v Čechách krajně vzácné (oba druhy mapuje Toman 1973b). Velmi
výrazná je i bohatá přítomnost dalších vzácných druhů, lnu tenkolistého (Linum tenuifolium) (Toman
1967), střevíčníku pantoflíčku (Cypripedium calceolus), třešně křovité (Prunus fruticosa), hořce
křížatého (Gentiana cruciata), sasanky lesní (Anemone sylvestris) (Toman 1975), lnu žlutého (Linum
flavum), hvězdnice chlumní (Aster amellus) (rozšíření obou druhů u Tomana 1974) aj. Tyto rostliny
vyžadují menší zastínění. Rostou obvykle na okraji řídkých borů. Předpokládáme tudíž, že osídlená
část jižního Lemůzska měla převážně mozaikální charakter.
Centrem sídlištního regionu Lemůzů byl široký neosídlený rovinatý lesnatý prostor okolo Úštěckého
potoka a navazující lesnatý prostor mezi Vědlicemi, Drahobuzí a Malečovem. Ten byl v území mezi
Úštěkem a Štětím lemován (odtud je název sídlištního regionu Lemůzů) osídleným mozaikálním
pásem s původně lesnatým okrajem (okrajové lokality pelyňku pravého v obcích) porostlým mosaikou
borových lesů a stepních společenstev svazu Cirsio-Brachypodion. Severně od Úštěku měl již
poměrně úzký osídlený prostor charakteristiku původně odlesněného území bez příměsi vzácných
druhů (viz dodatky 1 a 2).
Neosídlenost středového lesnatého území dosvědčuje zejména absence lokalit pelyňku pravého
v obcích Tetčiněves, Rochov, Vedlice a Drahobuz, se kterou je zde spojen nedostatek lokalit
archeologických a absence lesostepních druhů v prostoru mezi těmito obcemi. V tomto centrálním
v době protohistorické neosídleném území je naopak velký počet lokalit druhů lesních.
Okrajový mozaikální pás, který měl původně lesnatý vnější okraj, dosvědčují vyjmenované
lesostepní druhy na zvýšeném obvodu sídlištního regionu a doprovod lokalit pelyňku pravého
v obcích na jeho vnější periferii. Lesostepní druhy v okrajovém pásu severně od Úštěku chybí.
Sídlištní region vznikl nejspíše tak, že na cestách, jejichž poloha byla určena lesostepními pruhy, se
právě v oněch lesostepních pásech rozmnožilo prehistorické osídlení.
Je nutno upozornit na skutečnost, že druhy, charakterisující lesnaté území kolem Úštěckého potoka
chybí u Obrtky. To platí nejen pro dymnivky (Corydalis cava, C. fabacea) a hrachory (Lathyrus vernus,
L. niger), ale např. i pro křivatec žlutý (Gagea lutea). Stepní druhy zasahují v tomto území někdy až
téměř k samému potoku.
Borové, tedy nikoli listnaté lesy jako původní součást lesostepní mosaiky jižní poloviny okrajových
partií sídlištního regionu Lemůzů dosvědčuje zjištění Tomana (1981 : 587-590), že výsadba běžných
složek dourav, ptačího zobu (Ligustrum vulgare) a svídy (Cornus sanguinea) likviduje vzácné stepní
druhy bylinného patra. V posledních 40 letech bylo zde nevhodnou podsadbou těchto keřů pod
borovicí nebo nevhodnou výsadbou dubů (Quercus sp. div.) mnoho nejkrásnějších botanických lokalit
zničeno.
Výčet lokalit pelyňku pravého v intravilánu obcí Lemůzska nalezneme u Tomana (1989 : 548 a zde v
dodatku 2). Negativní vymezení, vyplývající z údajů do r. 1989 je tamtéž na str. 560 a zde v dodatku 1.
Byl proveden i průzkum dodatečný, vesměs negativní. Pomocí lokalit pelyňku pravého, lokalit
archeologických, strategických bodů a rozšíření výše uvedených charakteristických rostlin lze okraj
regionu vymezit následujícími katastry : Horní Týnec, Týniště u Zubrnic, Hradište u Levína, Náčkovice,
Mukařov, Sluková, Merboltice, Velká Javorská, Taneček, Stráž u České Lípy, Kvítkov, Hostíkovice,
Holany, Zátyní, Tuháň, Domašice, Rašovice, Kalovice, Robeč, Sukorady, Velký Hubenov, Střížovice,
Strachaly, Brocno, Chcebuz, Počeplice, Štětí, Čakovice, Velešice, Hoštka, Kochovice, Vetlá, Svářenice,
Vrutice, Drahobuz, Strážiště, Břehoryje, Chotiněves, Trnobrany, Úštěk, Starý Týn, Srdov, Levín, Horní
Týnec.
Západní hranici regionu tvoří pruh lesů, podrobněji charakterizovaný v kap. B6.8. Dvojici Týnců při
západním úpatí Sedla (Horní Týnec a Dolní Týnec) vysvětlujeme tak, že se jedná o dva strategické
body, nejsoíše na komunikaci, z nichž jeden patřil do sídlištního regionu Litoměřiců, druhý do
sídlištního regionu Lemůzů.
Na výskyt pelyňku pravého byly prověřeny (dodatky 1 a 2) téměř všechny obce v regionu a v okolí.
B6.11. Pšov
Je to rozsáhlé, v době ranně slovanské odlesněné území (obr. B18), charakterisovatelné souborem
lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí. Je obklopené strategickými body. Jedná se o dnes
zemědělsky neobhospodařované území, využívané takřka výhradně k rekreaci. Vesnice jsou často
polorozpadlé. Území sloužilo donedávna asi z poloviny jako nepřístupné vojenské cvičiště. Proto jsou
zde archeologické nálezy velice sporé. Jméno sídlištního regionu odpovídá jménu řeky Pšovky, která
teče středem regionu. Při jejím horním toku je prostor bez lokalit pelyňku pravého s ojedinělými,
někdy ovšem i velmi pozoruhodnými nálezy květeny stepní (např. i hlaváček jarní- Adonis vernalis).
Velmi vzácnou stepní květenu hostí také území, dnes v podstatě bez osídlení, mezi Doksy, Hradčany u
Mimoně a Zahrádkami u České Lípy.
Lze předpokládat, že mozaikální území kolem horní Pšovky bylo jádrem sídlištního regionu. Kolem
něho se odlesněním vytvořila vnitřní pastvina, dnes charakteristická bohatým výskytem pelyňku
pravého v obcích (lokality viz Toman (1989 : 548) (viz též dodatek 2), negativní vymezení na str. 560
(viz též dodatek 1). Sídlištní region lze ohraničit katastry obcí Kanina, Velký Újezd, Stránka, Skramouš,
Nosálov, Bezdědice, Kruh, Luka, Zbyny, Doksy, Bezděz, Strážov, Hradčany, Mimoň, Zákupy, Vlčí Důl,
Písečná, Srní u České Lípy, Provodín, Drchlava, Nedamov, Vidim, Horní Zimoř, Truskavna, Kanina.
Stanovení hranic bylo jako vždy provedeno také tak, že bylo na výskyt pelyňku pravého prověřeno
dostatečné množství obcí za obvodem regionu (Toman 1989 : obr. B7).
Původním správním centrem, tedy hrádkem Pšovem ve smyslu Kosmovy Kroniky (kniha prvá, Kap.
15) bylo možná hradiště u Kaniny. Přemyslovecký Mělník je v obvodu Turského pole a není s Pšovem
totožný. K jeho výstavbě došlo nejspíše pro odlehlost a těžkou přístupnost Pšovska a těžkou
dostupnost původního správního centra z centra Česka. Mělník byl vybudován ještě v regionu Čechů.
Z Prahy byl dobře dostupný a právě proto byl učiněn novým správním centrem kraje.
Mezi sídlištním regionem Pšovanů v původním rozsahu a Mělníkem je celý pruh obcí bez nálezu
pelyňku pravého. Ty pravděpodobně dokumentují neodlesněný pruh a tedy původní hranici mezi
Českem a Pšovskem : Liběchov, Želízy, Vehlovice, Střednice, Strážnice, Vysoká, Bosyně, Janova Ves,
Kokořín, Střemy, Nebužely, Jenichov, Hleďsebe, Hostín, Řepín, Živonín, Chorušice a Choroušky.
Jak bylo naznačeno, je překvapivé, že na okraji Turského pole, tedy mimo prostor sídlištního regionu
Pšovanů, leží Mělník. K tomu je nutno uvážit, že lze jen těžko hledat důvod pro změnu jména hrádku
Pšova, který skutečně existoval (Kosmas, kniha prvá, kap. 15) na Mělník, ačkoli tuto změnu současní
autoři vesměs předpokládají.
O změně jména se poprvé zmiňuje Kristián v legendě "De vita et passio sancti Wenceslai et sanctae
Ludmilae aviae eius". Jedná se však o změnu jména provincie, nikoli o změnu jména hradu. Mělník je
označen jako nově vystavený hrad. Nikde se neuvádí, že by byl vystavěn na tomtéž místě jako hrad
Pšov. Text Kristiánovy legendy zní (Profous 1949-1960): "Borzyvoy habuit uxorem Ludmilam, filiam
Slauiboris, comites ex prov. Sclauorum, quae Psow antiquitus nuncupatur, nunc a modernis ex
civitate noviter constructa Myelnic vocitatur", čemuž odpovídá i český překlad (Kolár 1998): "Měl
také manželku jménem Ludmilu, dceru knížete Slavibora z kmene slovanského, který se dříve
jmenoval Pšov a který dnešní lidé nazývají nyní podle nově vystavěného hradu Mělnickem".
Jako místně identické uvádí hrad Pšov a hrad Mělník teprve Kronika tzv. Dalimila ze 14. stol., tedy
plných 500 let po založení Mělníka (Profous 1942-1960): "Liudmila ta jest byla žena Bořivojova a
hraběnka ze Psowa, jemuž tehdy Psow diechu, témuž potom Mělník vzdiechu, neb před Mělníkem
hrad bieše, ten sobě Psow jmě jmějieše a pod městem potóček teče, ten sobě Psova řěče". Další starý
údaj předpokládané identity obou míst je marginální poznámka na rukopisu C1b Kosmovy Kroniky,
"qui nunc Mielnic dicitur". Tento rukopis pochází ale až z 15. století (Bretholz 1923). Marginální
poznámka je tam zřejmě reminiscencí na Dalimilovu Kroniku.
Kosmas sám se o žádné změně jména hradu nezmiňuje, i když by tak jistě učinil v textu knihy první
kap. 15, kdyby byl měl k tomu důvod. Píše jen "filia Zlauiboris, comitis de castello Psow nomine
Ludmila". O změně jména se nezmiňuje ani v úvodu Kroniky při dedikaci Šebířovi, proboštovi
mělnického kostela.
V nejbližším okolí Mělníka je několi obcí, ve kterých se vyskytuje pelyněk pravý: Chloumek, Lhotka,
Velký Borek, Mělnická Vrutice. Ty představují okrajové polohy Turského pole, kterými Turské pole
navazovalo na lesní zónu. V následujícím pásu se pak nachází značné množství obcí bez výskytu
pelyňku pravého. Jsou vyjmenovány výše v této kapitole. Představují původní hraniční území mezi
Českem (Turským polem) a Pšovskem, které je výskytem pelyňku pravého charakteristické. Zdá se
tedy, že Mělník, jak již bylo konstatováno, skutečně není místně totožný s hradem Pšov. Jak již bylo
také uvedeno, vznikl nejspíše na okraji Turského pole, tedy ještě v regionu Čechů, jako nové správní
centrum jinak poměrně nepřístupného Pšovska.
B6.12. Prvé Chorvatsko
Sídlištní region Prvých Chorvatů vznikl na části prostoru, který byl původně okrajově osídlenou
stepí, jež sem ve starších prehistorických dobách zasahovala z Turského pole (obr. B19). V době
laténské a římské a v období mezi římským a praslovanským osídlením byla nejspíše přirozenou
expansí stromů z okolních lesů přeměněna v zalesněnou step. Do ranně slovanského období
přetrvala okrajově osídlená centrální pastvina s příměsí vzácných druhů stepního charakteru na
severovýchodním Mladoboleslavsku. Na jejím obvodu jsou následující archeologické lokality z doby
praslovanské : Kobyly, Sezemice, Podolí , Hradec, Dneboh, Branžež, Obrub, Dolní Bouzov, Plazy,
Řepov, Kolomuty, Bojetice, Vinařice, Chloumak, Čejetice a Klášter Hradiště. Jsou tam i strategické
body Strážiště u Mukařova, Hradec u Březiny, Týnec u Bojetic a Čihátka u Ptýrova, Hradčany a
Střížovice a možná některé z hradišť na severovýchodním okraji regionu. Lokality pelyňku pravého,
které u lučně stepního regionu rovněž indikují okrajové polohy byly zjištěny v Budě, Vinci,
Podlázkách, Debři a Hrdlořezích (obr. B20). Že základem osídleného území nebyl les bylo stanoveno
tak, že na výskyt pelyňku pravého bylo bezúspěšně prověřeno dalších 27 obcí uvnitř regionu a dalších
32 obcí v někdejším výběžku Turského pole, tedy ve směru na Pšovsko a Česko (srovnej s dodatkem
1).
O prastarém napojení na Turské pole svědčí nejen mapka na obr. B19, ale i ojedinělé výskyty
některých stepních druhů, význačných pro Turské pole: řebříček štětinolistý (Achillea setacea),
kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychys), Komonice zubatá (Melilotus dentata) apod.
Kromě sídlištního regionu Prvých Charvátů vznikl z výběžku stepí Turského pole na
Mladoboleslavsko také základ regionu Pšovanů v enklávě na horní Pšovce. Ten byl v době ranně
slovanské odlesněním rozšířen do lesnatého území Dokska. Proto je dnes Pšovsko, ovšem kromě oné
nevelké enklávy kolem Pšovky původně pokryté stepí, význačné souvislým výskytem pelyňku pravého
v intravilánech obcí (viz kap. B6.11.). Druhotnou expanzi lesa na část území nejspíše umožnilo silné
narušení stepních společenstev v poměrně úzkém výběžku Turského pole původního rozsahu,
spojené s přerušením osídlení v těchto místech.
B6.13.Druhé Chorvatsko
Druzí Chorvati obývali region, který byl složitým komplexem sídel, pastvin a lesů mezi městy
Turnov, Lázně Bělohrad, Náchod, Dobruška, Rychnov nad Kněžnou, Litomyšl (až k obci Budislav),
Chrudim (výběžek k České Lhotici a Kovářovu), Týnec n. L., Městec Králové a Turnov. Osídlení mělo
pásovitý charakter. Situaci na převážné části území znázorňuje mapka č. 21, poměry v prostoru kolem
Turnova a Jičína mapka č. 22.
Absence pelyňku pravého a existence roztroušených nalezišť druhů z okruhu svazu Bromion v
severní části regionu dokladuje mozaikální charakter původních porostů v těchto místech. V jižní části
dokumentují naleziště pelyňku pravého v intravilánech obcí někdejší lesy v okolí Chlumce n. Cidlinou,
mezi Hradcem Králové, Rychnovem nad Kněžnou a Chocní a severně od Skutče. Okrajové partie
těchto lesů byly v době slovanské nejspíše přeměněny na pastviny. Jak ukazují mapky č. 21 a 22 byly
pastvinami zřejmě složitým způsobem proloženy i ostatní části regionu. Pastviny také ohraničovaly
území na západě.
S ohledem na jasnější situaci v jiných částech Čech považuji za pastviny ta území, která byla v
dřívějších dobách osídlena, avšak jsou prosta archeologických nálezů z doby ranně slovanské. Za
pastviny mám také regiony se souvislým výskytem pelyňku pravého v intravilánech obcí.
Jak jsem uvedl v úvodu k této práci, čerpám údaje o rozšíření pelyňku pravého v severovýchodních
Čechách z registru Agentury ochrany přírody a krajiny v Pardubicích (dodatek 2). Sám jsem se bez
úspěchu pokusil nalézt tento druh ve 34 obcích mezi Lázněmi Bělohradem, Kopidlnem a okolím
Turnova, v Holicích a v šesti obcích v jejich východním okolí, jakož i v devíti obcích jihovýchodně od
Dobrušky (dodatek 1). Vesměs tedy v regionech, ve kterých registr Agentury pelyněk pravý skutečně
neuvádí. Bezúspěšnost těchto pokusů potvrdila spolehlivost registru Agentury.
V území je zajímavý čtvercový prostor v okolí Chocně, Vysokého Mýta a Litomyšle. Jsou odtud
známy teprve nálezy z doby praslovanské. Je to nejspíše původně lučně stepní území obklopené
lesem. Toto naznačuje pásovitý soubor lokalit pelyňku pravého za jeho okraji, jakož i některé
botanické nálezy.
Soudě podle údajů u Kosmy (kniha první kap. 23), patřilo k Slavníkovu panství Druhé Charvatsko a
Bechyňsko. Ze skutečnosti, že sídelním hradem Slavníkovců byla Libice nad Cidlinou lze odvozovat, že
k němu patřilo i Zlicko, které bylo nejspíše původním dominiem celého rodu.
B6.14. Zlicko
Zlicko (mapka č. 23) je sídlištní region výrazně pásovité stavby mosaikální struktury. Ta byla
potvrzena absencí lokalit pelyňku pravého v obcích a plošným rozložením archeologických lokalit z
doby bronzové. Prověřil jsem intravilán 32 obcí (viz dodatek 1). Ani jednou jsem pelyněk pravý
nenalezl.
Pásovitost stavby nejspíše naznačuje směry protohistorických komunikací. Výběžek k Opolanům a
výběžek k Choťovicím směřuje do regionu Druhých Charvátů. Je možno očekávat, že na území
Druhých Charvátů na ně navazovaly spoje, vedoucí do dnešního Polska. Výběžky k Vrdům a k Čáslavi
vedly na Haberskou stezku, výběžek k Třebonínu navazuje na výběžek Sázavského regionu k Zruči n.
S., Pertolticím a Zbraslavicím. Liniovitý výběžek u Doubravan navazuje na výběžek téhož regionu u
Hryzel, podobně jako lokality u Chotýše na výběžek k Hrusicím a k Třemblatům. Výběžek k Mukařovu
směřuje do stepního území Česka v okolí Uhříněvse. Přes Kounice a Limůzy se možná chodilo do
severního Česka, případně do Prvého Charvátska a Pšovska. Má tedy sídlištní region Zličanů charakter
křižovatky komunikací.
Hiátem u Úval a Vykáně bylo Zlicko odděleno od Česka, hiátem v linii Žehušice-Týnec n. L.Radovesnice II. od Druhých Charvátů.
Popisovaná struktura území vznikla nejspíše tak, že mozaikální formace, plošně osídlená v době
bronzové (lokality z doby bronzové jsou na mapce 23 vyznačeny plnými body), která byla v podstatě
eliptičného obrysu, se postupně redukovala. V době neolitu a eneolitu zasahovala tato plošně
osídlená mozaikální formace dokonce ještě blíže k Českomoravské vrchovině.
Nejvýznamnější zbytky vzácné stepní květeny jsou v oněch osídlených pásech. V okolí asi byla v době
praslovanské hustá zalesněná step nebo les, který vznikl na místě původní mozaikální lesostepi
(mozaika stepi a lesa) expansí lesních druhů z lesních částí vegetačně porušené mozaikální formace
do jejích původně bezlesých součástí.
V neolitu sahal region vlastního Zlicka až k čáře Podmoky, Římovice, Vilémov, Skryje. Na ten
navazovalo území zřejmě s mosaikální strukturou vegetace mezi Habry, Prosečí, Tisem, Skuhrovem,
Havlíčkovým Brodem, Věží, Suchou, Mírovkou, Pohledem, Českou Bělou, Sobíňovem, Chotěboří,
Novou Vsí a Uhelnou Příbramí, které se v eneolitu zúžilo na lokality ve směru Nová Ves- ChotěbořHavlíčkův Brod a po této době bylo zřejmě úplně redukováno. Dále zde bylo malé území kolem Světlé
nad Sázavou.
Další region, tehdy zřejmě bezlesý, mezi eneolitem a dobou bronzovou redukovaný, byl ohraničen
kruhovitým souborem lokalit mezi obcemi Bělá, Zdislavice, Čihošť, Ovesná Lhota, Vlkanov, Pavlov,
Ostrov, Kožlí, Ledeč nad Sázavou, Obrvaň a Chřenovice.
V době bronzové bylo v pratypu regionu Zlicko plošné osídlení (mozaikální katéna) ohraničené
katastry obcí Stará Lysá, Straky, Bobnice, Chleby, Netřebice, Úmyslovice, Podmoky, Městec Králové,
Velké Výkleky, Nepodlisy, Olešnice, Dlouhopolsko, Ohaře, Býchory, Týnec nad Labem, Selmice,
Kladruby, Řečany, Záboří, Kobylnice, Sulovice, Žehušice, Zaříčany, Vlačice, Vrdy, Žleby, Potěhy,
Tupadly, Žáky, Krchleby, Olšany, Křesetice, Bylany, Miskovice, Suchdol, Chotouchov, Pučery, Bečváry,
Sobočice, Zásmuky, Hryzely, Ždánice, Kouřim, Třebovle, Lipany, Krupá, Kšely, Přistoupim, Tucharaz,
Doubravčice, Mrzky, Limuzy, Roztoklaty, Tlustovousy, Nehvizdy, Záluží, Čelákovice, Přerov nad
Labem, Lysá nad Labem a Stará Lysá.
Linie osídlení byly ve zlickém regionu v době praslovanské následující: prvá vedla od Mukařova přes
Doubravčice, Mrzky a Limůzy k Tismicím a přes Český Brod ke Kounicím, Liblicím, Klučovu, Hořanům,
Poříčanům, Třebestovicím, ke Kšelám a k Chotýši. Druhá sahala od Bohouňovic II, Hryzel a Doubravan
ke Kouřimi, Lipanům, Klášterní Skalici, Žabonosům, Vrbčanům a Plaňanům, Radimi a Pečkám, kde se
lomila ve směru na Ratenice, Cerhenice, Velim, Křečhoř, Štítary a Žibohlavy. Třetí začínala u Choťovic
a postupovala podél Cidliny a Labe k Opolánkám, Opolanům, Libici nad Cidlinou, Choťánkám, Kluku,
Poděbradům, Velkému Oseku, Osečku, Předhradí, Pňovicím, Veltrubám, Hradištku I, Kolínu a
Štítarům, Hlubokému Dolu, Starému Kolínu a Týnci n. L. Na ni navazoval nevelký plošný soubor lokalit
kolem Kutné hory (Opatovice, Hořany, Bylany, Kutná Hora, Sedlec, Malín, Nové Dvory, Církvice,
Neškaretice, Poličany, Křesetice, Kluky, Močovice a Třeběšice s výběžky k Chotusicím a Horním
Bučicim a k Třebonínu.
B6.15. Sázavsko
U tohoto protohistorického území jako u jediného v Čechách není dochováno skutečné jméno.
Region identifikoval Toman (1989) na základě zhodnocení souvislého rozšíření pelyňku pravého a
nazval je "Sázava-Siedlungsgebiet". Mapoval je (l. c.) na obr. B9 a B10. Lokality pelyňku pravého v
obcích uvádí na str. 550 (zde viz dodatek 2), lokality negativního vymezení na str. 560-561. Při
dodatečném výzkumu bylo na výskyt pelyňku pravého prověřeno dalších deset obcí na jeho západní
hranici, s jednou výjimkou (Bukovany) vesměs s negativním výsledkem. Rovněž byl tento druh
bezúspěšně hledán v sedmnácti obcích mezi Blaníkem a Lukavcem (negativní zjištění uvádím v
dodatku 1).
Sázavský sídlištní region byl vytvořen u Benešova a u Vlašimi. Vznikl pravděpodobně, podobně jako
Zlicko, na křižovatce pravěkých cest. Centrum měl v okolí Českého Šternberka. Jeho pravděpodobný
rozsah vymezený lokalitami pelyňku pravého, archeologickými lokalitami a strategickými body je
mapován na obr. B24.
Centrální plošná část Sázavska byla ohraničena katastry obcí Psáře, Liběž, Všechlapy, Těchnov,
Dalovy, Třemošnice, Drahňovice, Čeřenice, Vraník, Ledečko, Rataje, Otryby, Vranice, Kácov a Sošice.
Výběžek směrem k Boseňsku a Bechyňsku procházel katastry obcí Lbosín, Třebešice, Býkovice,
Střížkov, Struhařov, Dobříčko, Myslíč, Benešov, Bukovany, Pecerady, Zbořený Kostelec, Týnec
n.Sázavou, Chleby, Netvořice a Tuchyně s odbočkou do Česka a snad i do Zlicka přes Čerčany, Pyšely,
Lštění, Hrusice a Zvánovice. Komunikace odtud také odbočovala přes Jírovice a Bystřici na směr
Chýnov- Jindřichův Hradec- Slavonice- Krems. Výběžek přes Pavlovice, Hradiště a Louňovice vedl na
cestu do Brna. Další výběžky do Zlicka vedly přes Dojetřice, Vlkančice, Mělník, Újezdec, Bohuňovice a
Hryzely a přes Zruč, Slavošov a Zbraslavice. Cesty směrů Pelhřimov- Dačice- Znojmo a Jihlava – Brno
napojovaly na výběžek u Pertoltic a Vlastějovic.
B7. Diskuse k otázce vývoje sídlištních regionů v Čechách
B7.1. Pravděpodobnost existence dalších pravěkých sídlištních regionů v Čechách
Váňa (1968) se domnívá, že již ve druhé polovině 9. století došlo v Čechách ke kmenovému sjednocení.
Vyvozuje to ze skutečnosti, že Fuldské anály uvádějí v roce 845 čtrnáct pokřtěných vůdců z Čech, v roce 872
ještě pět, v roce 895 znají z Čech už jen dva "primores". S tímto sjednocovacím procesem souvisí zřejmě nejen
známá bitva na Turském poli, ale např. i konstatování Dubského (1949 : 610) že slovanský "kmen" na střední
Otavě (tedy Bechyňsko) byl vyvrácen na konci 9. století.
Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii (tzv. Bavorský geograf) uvádí na
popisovaném území také "Behaimare". Horák a Trávníček (1956) předpokládají identitu tohoto regionu s
komplexem "kmenů" v Čechách. Pozoruhodné je, že počet "civitates" v "Behaimare" , patnáct, je prakticky
totožný s počtem českých vůdců, kteří jsou zmiňováni ve Fuldských análech k roku 845. Rukopis je různými
autory kladen do rozličných období 9. století, někdy však i do pozdější doby (viz Horák et Trávníček, l. c., str. 410). Turek (1982) na základě zjištění, provedených R. Novým (písemná informace od autora) ohraničuje vznik
rukopisu léty 811 a 818.
Předkládaná práce uvádí na základě analýzy souborů archeologických nálezů a přírodovědných skutečností
tentýž počet sídlištních regionů : čtrnáct, se Silvanou patnáct. Materiály neposkytují další možnosti. Skutečnost,
že trojí vzájemně nezávislá dokumentace (Fuldské anály, Bavorský geograf a provedený rozbor) podávají
shodné výsledky, se zdá dokazovat, že počet pravěkých sídlištních regionů doby ranně slovanské na území Čech
jak jsou uvedeny v této práci (čtrnáct, se Silvanou patnáct), je konečný. Těchto patnáct protohistorických
sídlištních regionů je přehledně znázorněno na obr. B5.
V této souvislosti je nutno upozornit na poměry na Chebsku.
Na Chebsku nebyly zjištěny lokality pelyňku pravého (průzkum viz Toman, 1989 : 563). Je tam však drobná,
asi 5 km2 veliká v době praslovanské osídlená enkláva mezi obcemi Cheb, Hradiště, Dlouhé Mosty, Dolní
Lomany, Františkovy lázně, Střížov a Cheb, která je redukovaným pozůstatkem drobného sídlištního regionu
z období před příchodem Slovanů. Ten měl okrajové osídlení a byl ohraničen obcemi Cheb, Hradiště, Dolní
Dvory, Dřenice, Odrava, Povodí, Dvorek, Třebeň, Skalná , Žirovice, Dolní Lomany, Lužná, Cetnov, Střížov a
Cheb. Areál byl tedy nejspíše bezlesý (stepní). O tom svědčí i skutečnost, že se tam dodnes vyskytují
nejvzácnější slanomilné rostliny. Na přelomu 19. a 20. století byly známy zejména lokality Cheb, Františkovy
lázně a Soos.
Od doby po roce 1000 je toto území opět souvisleji osídleno (Šimek 1955).
Některá historická literatura uvádí z Čech další kmeny. Jejich jména bývají odvozena např. od pomezních
strážních hradů, postavených Slavníkem, otcem sv. Vojtěcha (Kosmas, kniha prvá, kap. 25). Jsou to zejména
údajné kmeny Doudlebové a Netolici. Dalším často takto uváděným kmenem bývají Volyňané.
Kap. B6.2. této předkládané práce dokázala, že tyto kmeny neexistovaly. Příslušné lokality byly organickou
součástí kmenového území Bechyňska (Behin), který obýval okraje rozsáhlých avšak souvislých pastvin v
jižních Čechách. Pomezní hrady Doudleby a Netolice neměly jinou funkci než tu, kterou Kosmas na citovaném
místě zmiňuje : chránily Slavníkovu doménu.
Zavádějící je, že Doudlebové, Netolici (Znetolici : Bavorský geograf) i Volyňané jsou jména kmenů, které
skutečně mimo území Čech existovaly.
V této souvislosti je třeba upozornit na četné osady vzniklé ze zajatců cizího "kmene" (Turek 1982 : 43),
případně z vystěhovalců cizího "kmene". Jsou to poměrně četné osady, které mají jméno odvozené od jména
cizího "kmene" : Charvátce, Pšov, Limůzy, Milčany, Čechy apod. Vznikly tím, že zajatcům z válek, případně
dobrovolným vystěhovalcům byl vyhrazen určitý prostor, na kterém si založili vlastní obec. Doudleby a Netolice
byly nejspíše také takové vystěhovalecké obce. Jejich obyvatele usídlil Slavník na svém panství a dal jim za úkol
střežit opevněná místa na jeho okraji. Podobný význam měla nejspíše i Volyně.
Stejným způsobem mohla vzniknout i velmi nepravděpodobná pověst o nočních návštěvách Libuše ve
vzdálených Stadicích a o původu nejstarší známé české dynastie, která byla později nazvána "Přemyslovci"
(Kosmas, kniha prvá, kap. 5 a 6). Základem pověsti mohla být skutečnost, že zakladatel českého knížecího rodu
byl "ze Stadic", tj. z kmene Stadiců. Stadici jsou jedním z regionů, které uvádí Bavorský geograf. Nezávisle na
této skutečnosti mohla vzniknout z příslušníků téhož kmene jako vystěhovalecká nebo zajatecká osada obec
Stadice.
Pokud se týče údajných osobností Libuše a Přemysla odkazuji na rozbory J. Kuzmy- Novotného (České slovo
z 23. 3. 1935 sec. Karbusický 1967 : 315) a Karbusického (l. c. : 315-316). Je v nich jednoznačně dokázáno, že
žádná kněžna Libuše ani žádný kníže Přemysl Oráč neexistovali. Tak zvaný výčet prvých českých knížat u
Kosmy (kniha prvá, kap. 3 až 9), kde jsou obě tyto osoby uváděny je toliko nesprávně koruptelou čtený obecný
text. Tento obecný text mohl znít například takto:
Krokъ kazi thetka (= teďka), liubosa przemysl. Nezamyslm na ta vojenu ni zla. V
krzo my se (e=l) neklan, hosti vit.
Přerklad do novočeštiny může být: Nyní přeruš krok, raději přemýšlej. Nechystáme na tebe vojnu ani zlo. Ve
(jménu) kříže my se nebijeme (neválčíme), hosty vítáme. Je nutno upozornit, že "neklan" není odvozeno od
slova "klaněti", jak předpokládá Karbusický (l. c.), ale od staročeského základu "kláti".
Nápis byl nejspíše text ranně křesťanského původu. Jako v jiných prvokřesťanských textech nebyla v něm
oddělována slova. Lid v něm počal vidět náhrobní kámen hrobky pohanských knížat. Mohl být umístěn na břehu
potoka Botiče. Na jednom místě se tam totiž (Jirásek 1956 : 74) říkalo "Na Hrobce" a podle lidové pověsti tam
bylo pohřebiště českých pohanských knížat.
Zmíněná pravděpodobnost tedy dokumentuje, že v českých pověstech zmiňované osoby Libuše a Přemysl
Oráč neměly reálnou existenci a tedy že prvý kníže rodu "Přemyslovců" se nejmenoval Přemysl.
B7.2. Obecné schéma vývoje sídlištních regionů v Čechách
Jak vyplývá z předchozího textu, je možno objevit ve vývoji sídlištních regionů v Čechách následující
základní schéma.
Prvé stabilnější osídlení vzniklo v eneolitu nebo v době bronzové. Bylo jím plošné osídlení
mozaikálních regionů (Bechyňsko, Duchcovsko) nebo okrajové osídlení stepních prostor (Litoměřicko,
Turské pole). V následujících etapách se některé z mozaikálních regionů redukovaly. Někdy z nich
zůstalo jen osídlení podél cest (Zlicko). Původní stepní prostory měly neměnnou posici. Jen po
zalesnění stepi mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví došlo k oddělení Prvého Chorvatska a základu
sídlištního regionu Pšovska od Turského pole. Vývoj tohoto typu umožnilo významné porušení
původní přírodní rovnováhy, zejména tehdy, jestliže bylo následováno etapou odlivu obyvatelstva.
Po likvidaci lesních součástí uvnitř lesostepní mozaiky vzniklo v severní části někdejšího výběžku
sídlišti obklopené neosídlené bezlesí, Prvé Chorvatsko. Jeho vnitřní část se v praslovanském období
změněnila v centrální pastvinu.
V následujících vývojových etapách se sídlištní regiony rozšiřovaly, a sice osídlováním prostoru
kolem navazujících cest (Lemůzsko) nebo kulisovitým klučením lesa a tím rozšiřováním bezlesí
(Pšovsko, postupný vývoj Bechyňska). Tím se zvětšovala vnitřní část sídlištních regionů. V době
praslovanské byla zvětšena a využívána jako vnitřní pastvina. Původní lesní plocha je dnes význačná
plošným rozšířením pelyňku pravého v intravilánech obcí.
Kombinací všech těchto typů vývojových procesů se rozdělil původně jednotný sídlištní region v
okolí Plzně na tři části.
Je možné, že právě redukce redukce mozaikální formace uvnitř některých sídlištních regionů
spojená se vznikem neosídlitelného bezlesého prostoru způsobila odliv obyvatelstva. Když pak po
určité době opět pronikla na toto území mozaikální formace, vzniklo zde znovu souvislé plošné
osídlení. Byl- li časový hiát dostatečně veliký, vyměnil se typ kultury: z kultury doby bronzové na
halštadtskou, laténskou atd. Tyto procesy mohly probíhat především v Bechyňsku.
Teprve slovanské obyvatelstvo, charakteristické zemědělskou výrobou plánovitě vytvářelo bezlesé
pastviny a okruh sídlišť na jejich mozaikálním okraji (Bozeňsko, Pšovsko), případně vnější pastviny v
okolí osídleného mozaikovitého centra (centrální Lúka). V době slovanského osídlení vznikly po
odlesnění také zcela nové sídlištní regiony, a sice v okolí cest (Sázavsko) anebo po kulisovitém
odlesnění, pravděpodobně opět s vývojovým centrem na cestách (Pšovsko).
B7.3. Pronikání Slovanů do Čech
V časopise Eirene (39 : 174 - 208, 2003) byla publikována studie autora této práce "Ein Versuch
über die kartographische Identifikation der geographischen Punkte auf der Karte des Großen
Germaniens von C. Ptolemaios und E. Šimek Její český překlad je na jiném místě této knihy pod
názvem "Kartografická identifikace geografických údajů na t. zv. mapě Velké Germanie (= střední
Evropy) od C. Ptolemaia z 1. století". Práce provádí identifikaci údajů Ptolemaiovy mapy Velké
Germánie. Vychází z předpokladu, že Ptolemaios přebíral údaje map předchozích autorů (zejména
Marina z Tyru), které byly mapovány v azimutální projekci, a mechanicky je převedl do projekce
kuželové, aniž respektoval rozdíly obou znázornění. Výsledek umožnil identifikovat s přesností na
dobu získávání informací neobvyklou (průměrná odchylka 30 km) Ptolemaiovy polis s keltskými
opidy. Tím byla také potvrzena správnost použité koncepce. To rovněž umožnilo určit období původu
podkladů pro vytvoření Ptolemaiovy "mapy". Bylo to údobí, ve kterém ve Velké Germanii dominovala
kultura doby s převládajícími keltskými sídlišti. Podobným způsobem jako Ptolemaiovy polis byly v
citované práci zpracovány i ostatní údaje Ptolemaiovy "mapy".
Bylo dále provedeno jazykové srovnání jmen Ptolemaiových polis. V severovýchodní části mapy,
tedy na území západního Polska, severního Slovenska, a severovýchodních Čech, tedy ve východní
části prostoru Velké Germanie, z něhož nejsou keltská opida známa, byla po rekonstrukci
Ptolemaiových podkladů zjištěna jména polis odvoditelná ze slovanských jmenných základů. Na
příslušném místě tam také vždy nalezneme současné místní jméno identické nebo téměř identické se
jménem na onom místě uváděného Ptolemaiova polis. Podobný jev je u keltských opid jak byla s
údaji Ptolemaiových polis identifikována, jakož i u ostatních polis, zaznamenaných na Ptolemaiově
"mapě", velmi vzácný.
Ona jména se slovanskými základy se týkají polis Rugion, Skurgon, Askaukalis ("Špinavé Kalis") a
Kalisia v západním Polsku, Asanka a Pariena na Slovensku a Stragona a Lugidunon v nejvýchodnějších
Čechách. Vzhledem ke zřejmé časové koexistenci keltských a slovanských jmen sídlišť lze tedy
předpokládat, že Ptolemaiova polis identifikují v severovýchodní části mapy slovanská sídliště
keltského období. Jejich jména přetrvala do současné doby. Narozdíl od ostatní Velké Germánie, kde
došlo k národnostní výměně keltské civilizace a tím k zániku původních keltských místních jmen, zde k
národnostní výměně nedošlo. To dokumentuje nepřetržitost slovanského osídlení nejméně od údobí
keltských opid.
Nejvíce k jihu a západu jsou z těchto slovanských sídlišť posunutá polis Stragona a Lugidunon. Po
rekonstrukci mapy je Stragona přesně (tj. s odchylkou přibližně 0 km) ztotožnitelné s obcí Strážná u
Lanškrouna, která má na okraji rozsáhlé, dosud nedostatečně prozkoumané hradiště. Podobně
Lugidunon (za použití výrazu "dun" z irského, tedy do dnešní doby přežívajícího keltského jazyka
"pevnost Lužanů") je snad ztotožnitelné s odchylkou 20 km s osadou Lužany, části obce Olešnice v
Orlických horách, případně s odchylkou 50 km s obcí Lužany nad Trotinou. Lze také uvažovat o tom,
že se jednalo o jakousi pevnost Lugiů, u které Ptolemaios neudal jméno.
Z právě popsaných souvislostí lze vyvodit, že nejpozději v době keltských opid sahalo souvislé
slovanské osídlení do severovýchodních Čech.
Charakter jmen polis v ostatních částech Čech není slovanský. V jiných částech Čech a Moravy v
době keltských opid tedy Slované ještě nesídlili.
Sledujeme- li původní názvy českých kmenů (Sázavsko je název umělý), zjišťujeme zajímavou
skutečnost, že značnou část z nich neodvodíme ze slovanského základu: Behin (Bechyňsko), Tugust
(Tuhošť), Silvana, Česko (odvozeno od pravěkých Zechů, jejichž hlavní rozšíření bylo v předvěké
Sarmacii), a Dasena (Duchcovsko). Jsou to právě ty kmeny, které mají základy na rozsáhlých
mozaikálních vegetačních útvarech. Jejich průnik na území Čech sahá možná již do doby bronzové, do
období prvotního rozdělování prostoru.
Zřetelně slovanská jsou toliko následující jména kmenů: Druzí a Prví Chorvati (chorvat = pastevec),
snad Bozeňsko, Zličané, Pšované (od pša = pšenice), Lemůzi (od "lemovati"), Litoměřici, Lučané a
Sedličané. Tato skupina kmenů slovanských jmen je rozšířena v pásu, ve kterém byl nedostatek
rozlehlých prostor porostlých mozaikálními formacemi. Byly tam původně buď souvislé stepi bez
nutného podílu stromů, nebo souvislé lesy, které bylo nutno před osídlením vyklučit. U Zličanů a
Lemůzů vzniklo osídlení v okolí pravěkých komunikací.
Výjimkou jsou pouze Druzí Charváti, na jejichž území se nacházela polis Stragona a Lugidunon, které,
jak bylo výše konstatováno, jsou také odvoditelná ze slovanského jmenného základu. Byla tudíž, jak
rovněž výše dovozujeme, osídlena slovanským obyvatelstvem nejspíše již v době keltské. Území
Druhých Chorvátů také mělo, jako jediné původně slovanské, na významné části prostoru mosaiku
stepi a lesa.
Zmíněný pás kmenů slovanských jmen sledoval především tok řek Labe a Ohře, Jizery a Pšovky.
Sahal na jih do Posázaví a byl vklíněn mezi sídlištní regiony kmenů neslovanských.
Je nutno opět připomenout, že pravěké osídlení od doby bronzové bylo vázáno na místa, kde bylo
současně k disposici dřevo na stavby a otop a bezlesý prostor pro zemědělskou výrobu. V pravěku
tedy především na mozaikální formaci. Sídlištní regiony slovanských jmen s výjimkou Druhých
Chorvátů byly vázány vždy buď na úzký pás na hranici mezi lesem a stepí (Litoměřici a prví Chorvati),
prostory po vyklučeném lese (Pšované, Lučané, Sedličané) nebo komunikace (Lemůzi, Zličané,
Sázavsko). Osidlovaly tedy většinou druhořadé polohy. Jedině Druzí Chorvati mají základ osídlení v
mozaikálním prostoru.
Z toho lze usuzovat, že v období prvotního rozdělování území se Slované do středních a západních
Čech nedostali. Sídlili však, nejpozději v období keltských opid, na severozápadní Moravě a v
nejvýchodnějších Čechách.
Z původně Slovany osídleného prostoru pak postupně pronikli naši slovanští předkové na zbytková,
civilizačně druhořadá stanoviště do pásu podél řek Labe, Jizery, Pšovky a Ohře a do pásu v okolí cest
přes Zlicko a Sázavsko snad až do Bozeňska. Tento průnik je nutno datovat do některého pozdějšího
období. Teprve poté následovalo poslovanění celých Čech včetně neslovanského území Čech
středních, obývaných neslovanským kmenem (ne národem!!) Zechů (Čechů).
Je-li něco pravdivého na pověsti o příchodu praotce Bohema, jak ji předkládá Kosmas nebo praotce
Čecha jak ji interpretuje kronika tzv. Dalimila, potom se jedná o epizodní případ pochodu neveliké
skupiny osob, která vyšla z tehdy již slovanského území Druhého nebo Prvého Chorvatska (nikoli z
Chorvatska jihoevropského) a usídlila se v nevelikém prostoru drobných borových lesíků ve stepi v
okolí Roudnice nad Labem. Ten navazoval na větší komplex souvislých borových lesů v okolí
Chodoun, Kyškovic a Račic (rozdíl mezi výrazem "les" pro ostatní zalesněnou plochu a "velký hvozd"
pro tyto porosty u tzv. Dalimila). Je ovšem možné, že od této skupiny slovanských osadníků
vycházelo poslovanění neslovanského středočeského kmene Zechů.
Je možné, že pás druhotně vzniklých slovanských kmenů od Prvého Chorvatska a Zlicka do Sedlicka
byl v době tohoto tak zvaného "příchodu Čechů" již vytvořen.
Záměna českých Chorvatů s Chorvaty jihoevropskými v kronice tzv. Dalimila je snadno
pochopitelná. V době vzniku Dalimilovy kroniky nebylo již povědomí o východočeských Chorvatech.
Byli však známi Chorvati jihoevropští.
Žádný praotec Bohemus ani praotec Čech neexistovali. Jména Čech a Bohemus nejsou slovanská
jména.
Z udaného vyplývá, že slovanský živel pronikl do východních Čech (Druhé Chorvatsko) nejspíše již v
době keltských opid nebo snad dokonce ještě časněji. Dále se rozšiřoval postupným vkliňováním mezi
stávající keltské a germánské kmeny do obtížně osídlitelného prostoru v linii Labe- Ohře a do
Posázaví. Poslovanění celých Čech pak bylo provedeno postupnou a všestrannou infiltrací z tohoto
základu.
Toto zjištění je nápadně příbuzné (minimálně směr a období průniku) představě, tradované
některými archeology ve 30. letech 20. století, totiž že lid popelnicových polí (lužická kultura) byl
národnosti praslovanské. Zmíněný proces průniku Slovanů a poslovanění Čech mohl být postupný a
mohl trvat více než jednu historickou etapu.
B8. Komunikace v době prehistorické a protohistorické (= primitivní počátky
historického období)
B8.1. Vztahy sídlištních regionů a pozemních komunikací
Pozemní komunikace v době prehistorické a protohistorické nemusely být totožné se zemskými stezkami
v době pozdější. Zatímco účelem zemských stezek bylo hlavně spojení Prahy se zahraničím, účelem komunikací
v době prehistorické a protohistorické, tedy v době rozčlenění Čech na isolované a samostatné sídlištní regiony,
bylo vzájemné propojení těchto sídlištních regionů a účelné spojení se zahraničím každého z nich. Je však
pravděpodobné, že základní charakter pravěkých a předvěkých komunikací měl mnohé shodné rysy se
základním charakterem sítě zemských stezek.
Pravěké a předvěké komunikace můžeme rozdělit do dvou okruhů, vnějšího a vnitřního. Komunikace vnějšího
okruhu spojovaly sídlištní regiony se zahraničím, komunikace vnitřního okruhu je propojovaly mezi sebou.
Zatímco komunikace vnitřního okruhu se patrně během vývoje osídlení měnily v souvislosti se změnou velikosti
a posice sídlištních regionů, komunikace vnějšího okruhu zůstávaly po všechny vývojové etapy prakticky
neměnné. To se projevuje dnes tím, že archeologické lokality a strategické body všech období od eneolitu po
dobu ranně slovanskou se vyskytují v příhraničním území Čech na stejných směrech. Tytéž směry zaujímají i
lokality pelyňku pravého. Můžeme tedy využít k vymapování pravěkých a ranně středověkých pozemních
komunikací v příhraničním území Čech všechny vyjmenované ukazatele.
Výjimkou z tohoto pravidla je území Havlíčkobrodska, kam v době neolitu a eneolitu zasahoval zlický sídlištní
region (viz kap. B6.14). Proto jsou tam pro mapování pozemních komunikací aplikovatelné jen archeologické
lokality z doby bronzové a údobí mladších. Metoda je nepoužitelná i tam, kde sídlištní regiony zasahují do samé
blízkosti zemských hranic. V těchto místech totiž nemůžeme dobře odlišit dokumentaci prastarých pozemních
komunikací od dokumentace hraničního pásu sídlištních regionů, který je charakterizován týmiž ukazateli.
Uvnitř sídlištních regionů byly komunikace mezi jednotlivými sídlišti. Tak se vytvářela v mozaikálních
regionech plošná síť spojných cest. Cesty na základních komunikačních směrech představovaly cesty
nejdůležitější a nejčastěji frekventované. Při okrajovém osídlení, ať již to bylo osídlení na okrajích primárně
bezlesých stepních prostor nebo sekundárně bezlesých útvarů, probíhala opět komunikace toliko mezi
sousedními sídlišti. Předpokládáme tam tedy převážně primární spoje po periferii sídlištních regionů.
B8.2.Směry komunikací vnějšího komunikačního okruhu
V této podkapitole bude proveden výčet pravděpodobných směrů cest vnějšího komunikačního okruhu
v Čechách, zpracovaný na základě metodiky, popsané v podkapitole předchozí. V závorce jsou uvedena
písmena, která označují typ dokumentace lokality : s – strategické body, a – archeologické lokality také z doby
slovanské, p – archeologické lokality jen z dob předslovanských, l - lokality pelyňku pravého. Metodika
dovoluje vytypovat ve vnějším komunikačním okruhu v Čechách následujících dvacet komunikací a
komunikačních komplexů :
1. Spojnice z Duchcovska po jižním a západním okraji Chabařovické kotliny vycházela pravděpodobně ze
Stadic. Postupovala mezi Rovným a Jedovinou. Dále šla přes Tuchomyšl (a), Vyklice (a), Zálužany (p),
Chabařovice (a), Přestanov (p), Chlumec (a), Žandov (a), a odtud nejspíše Telnickým údolím, případně
Nakléřovským průsmykem.
2. Spojnice z Litoměřicka postupovala po severním okraji Chabařovické kotliny : ze Sebuzína (l) přes Brnou
(l), Střekov (l,a) na Ústí n.L. (a), Hostovice (a), Trmice (a), Předlice (a), Hrbovice (a), mezi Střžovicemi
(s) a Českým Újezdem (a), kde navazovala na spoj č.1.
3. Další cesta navazovala na předchozí a postupovala kolem kopce Bukova (l), Strážek (s), vrchu Strážiště u
Libouchce (s) na Tisou (l).
4. Čtvrtá spoj navazovala na cestu 2. Další pokračování bylo kolem Mariánské skály (l), Krásným Březnem
(a), kolem skály mezi Krásným Březnem a Neštěmicemi (l), přes Neštěmice (a), Mojžíř (a), kolem Kozí
Hory (l), přes Povrly (a), Roztoky (a), Dobkovice (p), Borek (p), Malšovice (p), Chrochvice (p), DěčínPodmokly (a), Bělou (a) a dále snad kolem Maxiček do Saska.
5. Tato komunikace opět odbočovala ze spoje č. 2 přes Čihadla u Střekova (s) a Sluneční stráň na cestu u
Nové vsi (l), přes Březí (p), Svádov (a), Valtířov (a), Malé Březno (p), Těchlovice (l, p), Nebočady (a),
Boletice (p), Křešice (p), Děčín (a), Debrnou (p), Malou Veleň (p), kopec Hlídka u Jedlky (s), kopec Ostrý
u Benešova n.Pl. a skály u Františkova n. Pl. (l). Zde se nejspíše napojovala přípoj z Lemůzska a přes
Horní Polici (a) z Pšovska. Cesta pokračovala přes Malou Bukovinu (a), Strážný vrch u Veselého (s),
Srbskou Kamenici (a) a Strážiště u Srbské Kamenice (s), Na valech u Rynartic (s), Doubice (a), Hrazený a
Číhanou u Rynartic (s), Strážný vrch u Lipové (s) po Stráž u Lobendavy (s).
6. K předchozí spoji se poblíže Rumburku připojovala cesta z Pšovska : Česká Lípa (p), Svojkov (p),
Sloup(p), vrch Strážný u Cvikova (s), kopec Čihadlo u Horní Světlé (s), Krompach (p), Tolštejn (l) a
kopec Valy u Studánky (s).
7. Spoj z Prvého Charvátska na cestu 6 postupoval následovně : Svijany (a), Svijanský Újezd (a), Kobyly (a),
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
Střížovice u Pěnčína (s), hradiště Klamorna (s), Hradčany u Českého Dubu (s), Český Dub (p), Světlá pod
Ještědem (p), Hrádek nad Nisou(p), Loučná (a). Napojení bylo kdesi u Varnsdorfu.
Odbočka odtud severním směrem šla přes Příšovice (p), Střížovice u Pěnčína (s), Pilníkov (p), Machnín
(a), Stráž nad Nisou (s), Kunratice u Frýdlantu (p), hradiště Loučná u Frýdlantu (s) a Saň (a).
Spoj z Druhého Charvátska Podkrkonoším na Frýdlantsko šla z Choustníkova Hradiště (s, a) nejprve na
Dvůr Králové n.L. (a). Tam někde byla odbočka do Polska přes Trutnov (a) a Křenov (a). Dále
pokračovala na Záboří (a) a Hostinné (l, a) kde byla odbočka do Polska přes les Čihadlo u Dolního Lánova
(s), údolí Valy u Vrchlabí (s) a Strážné (s). Cesta dále pokračovala kolem následujících bodů : Dolní
Kalná (a), Horní Kalná (a), Jilemnice (p), Mříčná (a), Hrabačov (p). Tam někde byla odbočka na cestu 7
nebo 8 přes Háje n. Jizerou (p), Benešov u Semil (a), Semily (p), Smrčí (p), Malou Skálu (l, p), Frýdštejn
(p), Hodkovice (a) a Bílou (a). Dále šla cesta přes Novou Ves (p) a Vysoké n. Jizerou (p), v jehož okolí
byla odbočka do Polska přes Jablonec n. Jiz (p), a kolem hory Stráž u Rokytnice n. Jiz. (s). Další
pokračování bylo přes Zlatou Olešnici (a), Šumburk n. Desnou (a), rašeliniště Na Čihadlech pod Černou
horou (Jizerské hory) (s), výšinu Na stráži u Hejnic (s), a hradiště na sz okraji Frýdlantu (s).
V okolí Choustníkova hradiště nasedal také směr, na kterém se dnes nachází vrch Hradiště u Radvanic (s),
vrch Zadní Hradiště u Janovic (s) a vrch Strážný u Janovic (s).
Na této komunikaci opět bylo výchozím bodem Choustníkovo Hradiště. Dalšími lokalitami pak
Strážkovice (s), údolí Čihadlo u Skalky (s), Strážná hora u Broumova (s) a nedaleké hradiště (s).
Do Kladska vedla z Čech spoj po linii Úsí n. Orlicí (a), kopec Strážný u Černvíru (s), Dolní Dobrouč (a),
Celné (s) s přípojem z nejbližšího moravského regionu po linii Strážná u Lanškrouna (s), kopec Na Vartě
u Bystřece (s) a návrší Hradiska u Jablonného (s).
Výběžek Druhého Charvátska u Čisté se téměř dotýkal analogického výběžku nejbližšího moravského
regionu, ohraničeného lokalitami Radiměř, Květná, Chmelik, Kamenná Horka a umožňoval tak spoj
k Olomouci.
Z výběžku Druhého Charvátska u Kovářova vedly dvě cesty, které zřejmě zprostředkovaly tomuto regionu
přímý kontakt s většinou sídlištních regionů v Čechách. Prvá byla následující : Spytice (p), Heřmanice (a),
Vrtěšice (a), Zvěstovice (p), Římovice (p) a Kobylí Hlava (a). Druhá šla po linii Spytice (p), Heřmanice
(a), Proseč (p), Tis (p), Malčín (p), Světlá n. Sázavou (p), Koňkovice (p), Želiv (a), kopec Stráž u Červené
Řečice (s), Lesná (p) a Chýnov (s).
Komunikace z výběžku Zlicka u Čáslavi přes Habry na Moravu do Brna byla tato : Kobylí Hlava (a),
Proseč (p), Strážný vrch u Uhelné Příbrami (s), Nová Ves u Chotěboře (p), kopec Hradiště u Chotěboře
(s), Střížov u Chotěboře (s) (zde odbočka : Libice n. Doubravou (a), kopec Hradiště u Studnice u Hlinska
(s) a hradiště Cejřov u Skutče (s)). Dále cesta vedla kolem návrší Strážky u Olešenky u Přibyslavi (s). Tam
se nejspíše napojovala na následující linii od Vlastějovic n. Sázavou : kopec Hradiště u Starých Hamrů u
Ledče n. Sáz. (s), Ledeč n. Sáz. (p), Světlá n. Sáz.(p), Havlíčkův Brod (p), Michalovice (p), kopec Strážky
u Olešenky (s), hora Strážná u Nového Veselí, Strážná hora u Pejškova (s), obec Hradčany u Tišnova (s) a
kopec Strážná u Moravské Knínice (s).
Jihlavská cesta měla patrně severní a jižní větev. Severní byla vedena od výběžku Sázavského regionu u
Vlastějovic n. Sáz. kolem návrší Hradiště u Starých Hamrů u Ledče n. Sáz. (s) přes Ledeč n. Sáz. (p),
Koňkovice (p), les Na Čihadle u Nového Dvora u Kejžlic (s), horu Čihadlo u Herálce (s) po Na Čihádkách
u Jihlavy (s). Jižní větev vedla z téhož výběžku přes kopec Blažejovská Stráž u Dolních Kralovic (s),
Čihovice (s), les Hradiště u Hněvkovic u Humpolce (s), horu Stráže u Krasoňova (s), horu Strážník u
Šimanova (s) opět k výšině Na Čihádkách u Jihlavy (s). Cesta zřejmě pokračovala u obce Střížova u
Jihlavy (s), Čihalína (s) a nedalekého kopce Stráž (s), Týnce (části Třebíče) (s), Střížova u Třebíče (s), Pod
Čihadlem u Náměště n. Oslavou (s) a u Čihadel u Vysokých Popovic (s). Na další trase bylo zřejmě Brno.
Jiná cesta z výběžku regionu Sázavsko u Vlastějovic směřovala do Znojma. Procházela kolem hory
Blažejovická Stráž u Dolních Kralovic (s), obce Čihovice (s), hory Stráž u Červené Řečice (s), lokality
Červená Řečice (a), hory Varta u Pelhřimova (s), vrchu Strážný u Počátek (s), vrchu Hradisko u Velké
Lhoty (s), obce Hradisko u Dačic (s), kopce Na Stráži u Jemnic (s), a obce Čížova u Vranova n. Dyjí (s).
Cesta z výběžku regionu Sázavsko u Louňovic do Brna postupovala následujícím směrem : hora Strážiště
u Salačovy Lhoty (s), Pacov (p), Leskovice (p), hora Čihadlo u Ctiboře u Počátek (s) (kdesi zde byla
křižovatka s cestou 17), vrch Strážný u Jihlávky (s), kopec Stráhovice u Horních Dubének (s), kopec
Ostražka na jižním okraji Bezděkova (s), Hrutov (Kosmas, kniha 2, kap. 12). Komunikace navazovala
kdesi mezi Čihalínem a Týncem, částí Třebíče, na spoj č. 16.
Na trase 18 leží také obec Hrutov, zřejmě totožná s Hrutovem v Kosmově Kronice, kniha 2 , kap. 12. Tím je
zřejmě definitivně vyřešena dosud sporná lokalisace tohoto místa. Vávra (1971) se domníval, že Kosmův
Hrutov byla lokalita, která byla později překryta Vysokým Mýtem. Na témže místě informuje Vávra o
názorech jiných autorů na umístění Hrutova : početní badatelé jej hledají na hradišti u Benátek, Pekař v Řetové
u České Třebové, Richter u Moravské Třebové, Fukal u hradu Úsobrna, Ferulík ve Staré Trnávce a Hrutovské
pole u Jevíčka.
19. Trasa z Chýnova do Slavonic a dále do Rakous vedla kolem následujících lokalit : Chýnov (Kosmas,
kniha 1, kap. 27), kopec Strážiště u Psárova (s), obec Drunče (a), kopce Strážky a Čihadlo u Deštné (s),
Jindřichův Hradec (a), kopec Čihadlo u Jindříše (s), obec Strážkovice (s). Zde někde nasedala přípojka od
Novosedel n. Nežárkou (p), Stráže n. Nežárkou (s, a) a Malíkova n. Nežárkou (p). Hlavní cesta dále
pokračovala kolem obce Střížovice (s), komplexu rybníků Na strážích u Valtínova (s), a kolem kopců
Stráž a Čihadlo u Slavonic (s).
Neveliký prostor vnějšího komunikačního okruhu mezi Bechyňskem a státní hranicí a mezi Tuhoštěm a
státní hranicí je oním případem, kdy není možno dostatečně odlišit strategické body a lokality, indikující
pravěké cesty od těch, které indikují hranice sídlištních regionů. Situace je ztížena také tím, že se rozsah
regionů a proto zřejmě i průběh cest v tomto území v jednotlivých historických etapách měnil. Nelze tedy zde
aplikovat navrženou metodu. Je ale nutno upozornit na výběžky regionů, které pravděpodobně nesly
komunikace.
20. Hlavní komunikaci ze Silvany do Ašského výběžku předpokládáme na trase od Teplé u Mariánských lázní
(a) kolem hradiště u Bezverova (s), kopce Strážného u Horního Slavkova (s) (zde odbočka přes Cihelny
(a) do Sedlecka), hradiště Staré Sedlo (s) (tam odbočka přes Loket (a) do Sedlecka a přes Libavské údolí
(p) a Odravu (p) do enklávy u Chebu). Linie dále vedla přes Královské Poříčí (p), Týn u Sokolova (s),
kopec Čihadlo u Nových Dvorů (s), Liboc (p), kopec Wache u Bad Brambachu (s), kopec Stráž u Horních
Pasek (s) a obec Dolní Paseky (p). Od Královského Poříčí vedla nejspíše alternativní spoj přes Mlýnek (a)
a Lesnou (a). – Druhý směr ze Silvany na enklávu u Chebu byl určen následujícími body : Teplá u
Mariánských Lázní (a), obec Číhaná (s), hradiště Smraďoch u Mariánských lázní (s), obec Valy u
Mariánských lázní (s) a kopec Stráž u Vysoké. Na tuto trasu se napojovala patrně i přípojka z Tuhoště.
Prostor vnějšího komunikačního okruhu mezi sídlištními regiony Sedleckem, Lúkou a Duchcovskem a hranicí
je opět úzký. Je proto i tam velice obtížné rozlišit strategické body a lokality na cestách od strategických bodů a
lokalit určujících obvody sídlištních regionů.
B8.3. Hněvin most
Hněvin most vedl přes bažiny v sousedství dnešního města Mostu. Obvykle se předpokládá, že přes bažiny
někdejšího Komořanského jezera. Podle informace Ibrahima Ibn Jakuba z r. 965-966 (viz Vávra 1979) byl asi
dvě míle dlouhý a začínal hned za pohraničním hvozdem. V kap. B6.9. bylo dokázáno, že ranně středověká míle
byla blízká některé z vrcholně středověkých mílí středoevropských a měřila tedy přibližně 7,5 km. Hněvin most
musel tedy měřit asi 15 km.
Jméno města Mostu zřetelně s Hněviným mostem souvisí. Dokonce i vrch nad městem se dnes nazývá Hněvín.
Původ jména vrchu Hněvín je ale nutno hledati v reminiscenci na staré prameny při revizi geografických názvů
po roce 1945. Mapy z prvé republiky jmenují tento vrch Schlossberg, Zámecký vrch. Původně se dokonce
nazýval Landeswarte (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982).
Název Landeswarte poukazuje na hraniční polohu na zemské stezce. Město Most bylo založeno až za Přemysla
Otakara II. (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982), tedy mezi léty 1253-1278.
Po vysušení vodní plochy se Komořanské jezero změnilo na Jezerní louku. Dříve zavodněnou plochu lze
identifikovat z někdejší rozlohy rašelin. Ty zaujímaly v roce 1923 celkem 1132 ha a rozprostíraly se na
katastrech obcí Horního a Dolního Jiřetína, Ervěnic, Komořan, Dřínova, Jezeří a Albrechtic (Schreiber 1923).
Jak vyplývá ze skutečnosti, že mezi Komořanským jezerem a regionem Duchcovska je dnes pruh obcí bez
ranně slovanských archeologických nalezišť a bez lokalit pelyňku pravého (obr. B13), zasahoval na tato místa
v době protohistorické les, tedy výběžek pohraničního hvozdu. Polohu na okraji území Čech, tedy těsně před
hraničním hvozdem, dokazuje právě název Landeswarte pro dnešní Hněvín.
Jak odhaduje Vávra, případný most přes Komořanské jezero mohl být podle geografické situace nejvýše pět
km dlouhý (Vávra 1979). Ibrahim Ibn Jakub však uvádí dvě míle. Vzhledem k důkazu, provedenému v kap.
B6.9., totiž že středověká míle měřila asi 7,5 km, to znamená, jak bylo výše uvedeno, že Hněvin most byl
přibližně 15 km dlouhý. Nemohl tedy vésti přes Komořanské jezero.
Jižně od města Mostu vytypoval Toman (1969a) na základě zbytků vegetace slaných bažin a místních názvů
dvě zabahněná území. Prvé bylo v okolí Čepiroh a Bylan, druhým pak Srpinské údolí. Na mapce č. 13 se
projevují jako zářezy do hranic sídlištního regionu Duchcovska.
Srpinské údolí dávalo předpoklady být obzvláště významnou komunikací od hraniřního hvozdu do středu
Čech. Západně odtud je totiž terén rozbrázděn hlubokými napříč vedenými údolími, východně pak velmi
členitým kopcovitým terénem severního okolí Loun. Srpinské údolí jako zbytek prastarého říčního koryta
pravěké Ohře představovalo téměř absolutní rovinu. Bylo však silně zabahněné. Bažiny byly vysušeny až na
přelomu 19. a 20 století (Domin 1904 : 88-89). Prověrkou bohatých archivních materiálů kolem roku 1959
uložených v okresním archívu v Mostě, pocházejících z 19. století, byla zjištěna (Toman 1969a) velká zanášecí
schopnost vod v údolí. Přibližně v pětiletých cyklech se opakovaly spory o udržování odvodňovacích příkopů.
Již za několik let po pročistění tekla voda mimo odvodňovací strouhy. V katastrálních mapách z r. 1842 je tzv.
potok Srpina (tehdy ještě jmenovaný Lumpenbach) označován jako Hauptgraben, tedy nikoli jako potok, ale
jako odvodňovací příkop. Na starší speciální mapě z prvé republiky je potok jmenován Lumpengraben, kdežto
Srpina je udána jako název údolí.
Z toho je patrno, že koryto tzv. potoka Srpiny je zde umělé. Ranně středověká situace v údolí byla patrně
následující (Toman 1969a : 130-131) : na plochém, nepříliš svažitém dnu údolí (na 10 km asi 4 m, na 7 km mezi
Bečovem a Sedlcem pouhé 2 m) voda v důsledku velké zanášecí schopnosti nevytvářela stabilní koryto. Tekla
volně v bažinatém terénu v početných mělkých stružkách a jezírcích. Takto vzniklé bažiny byly důležitým
residuem slanomilných společenstev.
Na Srpinské údolí navazovalo u Počerad široké údolí potoka Jezeř, doleji pak široké údolí Hrádeckého potoka.
Z lokalit slanomilné květeny je možno soudit, že obě měla obdobný charakter jako Srpina. V místech jejich
napojení je obec Břvany. Původ jejího jména vysvětluje Profous (1949-1960) jako „ves lidí, bydlících u břví“
přičemž břví je podle něho „lávka, břevno, položené na lávku, kláda, trám“. Vzdálenost mezi řekou Bílinou a
Počerady je necelých 10 km, od Počerad do Břvan 2,5 km a od Břvan k řece Ohři je 4 km, celkem tedy asi 16
km. Vzdálenost je tedy přibližně dvě ranně středověké míle zabahněným terénem, což odpovídá délce mostu
podle Ibrahima Ibn Jakuba. Jméno obce Břvany v tomto prostoru dokumentuje jakési klády, nejspíše klády, jimiž
byla vydlážděna prastará komunikace, případně hatě. Hněvin most vedl tedy pravděpodobně těmito
komunikačně velmi výhodnými místy. Vedl tudíž od řeky Bíliny Srpinským údolím, údolím potoka Jezeř a
Hrádeckého potoka k řece Ohři.
Ostatně rovněž pojmenování "Gněvin most" znělo podle Luterera, Majtána a Šrámka (1982 : 294) původně
"Gněvin mast", přičemž "mast" mělo původ v středohornoněmeckém slově "mast", které znamenalo "kmen nebo
trám pokládaný na hatě". Byl tudíž Hněvin "most" ve skutečnosti cesta, v blátivých úsecích zpevněná kládami a
hatěmi.
Vzhledem k tomu, že město Most bylo založeno až za Přemysla Otakara II. (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982),
je pravděpodobné, že všechny ranně středověké literární údaje o Hněvině "mostu" včetně údajů Kosmovy
kroniky se vztahují jen k tomuto "mostu", nikoli k obci Most.
B9. Některé přírodovědné zákonitosti zjištěné při výzkumu sídlištních regionů
v Čechách
B9.1.Původ dvoufázových půd a stepních společenstev ve vnitročeské nížině
Předchozí kapitoly svým vytypováním stepních, mozaikálních a lesních prostorů umožňují při srovnání s
pedogenetickou mapou (Balatka et al. 1975-1977) a studiemi o rozšíření nejdůležitějších druhů stepních,
slanomilných (halofilních) a pískomilných (psamofilních) učinit některé závěry o vývoji dvoufázových půd
(černozemě, slinovatky, rendziny) v Čechách a tím i o vývoji vegetace na dně české kotliny (vnitročeské reliktní
území ve smyslu Tomana 1991a) během čtvrtohor.
Údaje o rozšíření nejdůležitějších druhů stepních, slanomilných a pískomilných lze získat např. v následující
literatuře: o druzích stepních pojednává zejména Toman 1967, 1969b, 1970, 1972, 1973b, 1974, 1975, 1978,
1997, Vulterin 1947, Martinovský 1961, 1969, Slavík 1966, Bělohoubek 1997, Kubát 1997 o druzích
slanomilných Toman 1976, 1988 : 205-235, Sládek 1999, Sládek et Ondráček 1989, Novák 2002, o druzích
psamofilních Toman 1973b a 1988 : 339-376.
Teoretické podklady našich úvah o vývoji dvoufázových půd na dně české kotliny během čtvrtohor jsou
následující.
Zakladatel ruské půdoznalecké školy Dokučajev konstatoval vázanost černozemí na rostlinnou formaci stepí
("Klasifikacija počv prof. V. V. Dokučajeva" a "Ruskij černozem" in Dokučajev 1949) a tamtéž charakterizoval
stepi v kapitole "Rastitel´nosť stěpěj" v práci "Naši stěpi preždě i těpěr" téměř výlučnou přítomností bylinných
druhů, někdy s přítomností některých nízkých keřů (čimišník křovitý - Caragana frutescens, mandloň nízká –
Amygdalus nana, višeň křovitá – Prunus fruticosa), tedy vesměs porostem bezlesých travinatých prostor.
Podobné charakteristiky nalezneme u Aljechina (1951) a jiných ruských autorů. Možnou mechaniku vzniku
černozemí, vázanou na suchou zemi, nastínil Vil´jams (1950), zejména v kapitole "Stěpnoj počvoobrazovatěl´nyj
proces" (str. 209-231) .Tyto základní teoretické these bývají dnes pro území východní Evropy a jihozápadní Asie
všeobecně přijímány.
Je ale nápadné, že v Čechách není možno pozorovat souvislost výskytu černozemí, příp. příbuzných
dvoufázových půd (slinovatky, rendziny) s bezlesými prostorami.
Rozsáhlé černozemní okrsky mezi Úvaly, Přerovem nad Labem a Kutnou Horou, mezi Čelákovicemi, Záryby
a Prahou, mezi Chlumcem nad Cidlinou a Jičínem, v okolí Chrudimi nebo severozápadně od Hradce Králové
byly původně charakteristické mozaikální formací. Byly tedy vázány na stejnou formaci (nejspíše na mozaiku
lesa se stepí svazu Bromion a loukami, případně rašeliništi) jako původní vegetace mezi Plzní a Klatovy (součást
sídlištních regionů Bechyňsko, Tuhošť, Silvana a Česko) nebo mezi Táborem, Milevskem, Protivínem a Českým
Krumlovem (součást sídlištního regionu Bechyňsko) (viz kap. B5.5.). Tam však dvoufázové půdy včetně
černozemí chybí.
Původně mosaikální území s četnými lokalitami druhů svazu Cirsio-Brachypodion mezi Úštěkem a Štětím,
osídlené kdysi kmenem Lemůzů, postrádá dvoufázové půdy. Tomu odpovídá i skutečnost, že po mnoho staletí
uměle odlesněné části sídlištních regionů Bozenska, Bechyňska, Tuhoště a Silvany neumožnily vznik
dvoufázových půd.
Značná část černozemí v okolí Žatce, Podbořan a Pětipes měla ve smyslu kap. B5.6. dokonce původně nadrost
lesa.
Vznik černozemí v Čechách nelze tedy u nás spojovat s bezlesým terénem.
Jak již bylo upozorněno (Toman 1991a) a bude v dalších kapitolách znovu diskutováno, je velmi
pravděpodobné, že rozšíření stepních společenstev řádu Festucetalia valesiacae halofilních druhů v bezlesých
regionech severozápadních Čech je spojeno s opakovaným ústupem Podřipského jezera (cf. Žebera et Mikula
1982). Vzhledem k pravděpodobné geografické podobnosti rozšíření dvoufázových půd v české kotlině s
územím periglaciálního jezera z pozdních třetihor a glaciálů donau a günz lze tam hledati příčinnou souvislost a
rozsah černozemí a příbuzných půd odvozovat z rozsahu těchto jezer. V této souvislosti je možno připomenout
teori o původu černozemí z bahna a řas (Pallas, Murchison, Wangenheim, Qualen, Eichwald sec. Pech in Otto
1893). Lze předpokládat, že alespoň v české kotlině proběhl proces tvorby černozemí a příbuzných půd
(slínovatky, rendziny) ve smyslu této teorie. Černozemě a příbuzné půdy v Čechách dokumentují nejspíše rozsah
periglaciálních zavodnění v obdobích donau a günz.
Zbývá vysvětlit, jak je možné, že dvoufázové půdy většinou zůstávají při povrchu půdy i tehdy, jestliže jsou
předpokládané jezerní sedimenty překryty mladšími zeminami, například sprašemi. Zde je nutno připomenout
mnohonásobné přemisťování humózních A- horizontů půdní faunou ve směru k půdnímu povrchu, pozorované
jak u černozemí, tak u rendzin (Nef 1957 sec. Ložek 1973 : 172-173). Tím je také možno odůvodnit skutečnost,
že v černozemních A-horizontech nenacházíme žádné fosilie. To byl nejdůležitější důvod, pro který byla svého
času odmítnuta teorie o původu černozemí z bahna a řas (Pech in Otto 1893). Tento proces současně vysvětluje,
proč jsou vrstvy spraší, časté podkladové horniny černozemí, protkány četnými chodbičkami živočichů, a to i v
horizontech, uložených mnoho metrů pod půdním povrchem.
B9.2. Pseudoxerothermní rostliny
Pseudoxerotermní květena (Toman 1991 : 157) včetně druhů stepních tvoří významnou složku české
vegetace. Je to vývojová skupina rostlin, která zahrnuje kromě jiného i druhy, které dnes rostou na
nejsušších, sluncem vyprahlých, teplých lokalitách, jiné však na místech podstatně vlhčích. Úvahy o jejím
vývoji poukazují na to, že se na naše území dostala a u nás se dále vyvýjela za podmínek, které
neodpovídaly vždy předpokladům xerothermosti, tedy suchosti a teplosti prostředí. Jak ukáže další
rozbor, rozšířila se k nám nejspíše pomocí vodních proudů. Některé druhy pseudoxermního komplexu
byly původně součástí porostů bažin, které zůstaly po ústupu pozdně třetihorního a ranně čtvrtohorního
jezera a teprve po jejich vysušení se dostaly na současná stanoviště, jiné se na bažinatých místech
vyskytují dodnes.
Pseudoxerotermní květena je nejpamátnější vegetace Čech, charakteristická tvorbou nelesních
travnatých společenstev (step), případně porosty světlých borových lesů a řídkých dubových lesíků.
Pseudoxerotermní vegetace porůstá spraše, opukové stráně, drobné skalky, případně i vysoké
kompaktní skály a droliny (sutě) a jiné podklady. Tak zvaná květena slanomilná se u nás většinou (ale
ne vždy) vyskytuje na bažinatém podkladě. V pseudoxerotermní květeně jsou zastoupeny vzácné
druhy, které většinou (ale nikoli vždy) vznikly okolí Středozemního nebo Černého moře, případně
v přilehlých částech Asie. Tam bývá i jejich dnešní hlavní rozšíření.
B9.3. Kategorie stepních a slanomilných druhů z hlediska osidlování uvolněného dna
periglaciálního jezera
Z hlediska vývoje opuštěného dna periglaciálních jezer lze stepní a slanomilné druhy rozdělit do následujících
kategorií :
1. obligátně stepní (obligátně pseudoxerothermní) druhy (kozinec bezlodyžný- A. exscapus, kavyl sličný- Stipa
pulcherrima, vlnice chlupatá- Oxytropis pilosa, hlaváček jarní- Adonis vernalis, len tenkolistý- Linum
tenuifolium, čičorka pochvatá-Coronilla vaginalis, hvězdnice chlumní- Aster amellus, hořec křížatý- Gentiana
cruciata apod.).Tyto rostliny nepronikaly bezprostředně po ústupu periglaciálních jezer do bažinatých území s
obligátními halofyty a nikdy tedy nevytvářely s obligátními halofyty smíšené regiony. Proto představují vůdčí
druhy stepních, v období günz povětšině nezabahněných okrsků fytogeografického členění terénu.
2. Fakultativně stepní (fakultativně pseudoxerothermní) druhy ( kozinec rakouský – Astragalus austriacus,
kozinec vičencovitý-Astragalus onobrychys, kavyl vlásčitý- Stipa capillata, vousatka obecná- Bothriochloa
ischaemum, kozinec dánský- Astragalus danicus, kozinec cizrnovitý- A. cicer, šalvěj hájní- Salvia nemorosa aj.).
Tyto druhy, dnes běžně rozšířené v stepních územích, byly původně přítomny i v basálních částech bažinatých
podokresů Severočeského lesostepního okresu, které jsou dnes význačné slanomilnou květenou. Vytvářely tak
s druhy slanomilnými charakteristickou mosaiku zabahněných okrsků někdejšího dna periglaciálního jezera. Při
postupném vysušování periglaciálních bažin ustupovaly obligátní halofyty (kategorie 4) z vysušovaných prostor
a fakultativní pseudoxerofyty se tak staly nejvýznamnější součástí těchto území.
Důkaz existence vztahu této kategorie rostlin k okrskům dnes chrakterisovaných halofyty podává květena
strání nad potoky mezi Chomutovem, Žatcem a Mostem a Dominovo (1904 : 91) referování o poměrech na
Srpině. Mísily se tam druhy slanomilné s druhy fakultativně stepními. Domin (l. c.) to charakterizuje
následujícím způsobem "Zajímavo jest, že někdy přímo nad pravou slanou vegetací na terénu sotva se
zvyšujícím, ale ovšem sušším, vyvinuty bývají teplé pontické útvary. Často tu sídlí Avena pratensis, Anthemis
tinctoria (jinak v tomto kraji vzácná), případně Salvie, nebo sem zabloudí nějaká Orobancha. K podzimku tu
ještě vlaje Stipa capillata neb Andropogon."
O tomto jevu bezprostředního regionálního míšení halofytů s druhy fakultativně stepními bylo již dříve
referováno (Toman 1988 : 231-232, 1991a : 156). Bylo vysloveno přesvědčení, že obdobnou strukturu měla
kdysi vegetace ve všech současných "halofilních" regionech. Po antropogenním narušení přírodního
rovnovážného stavu došlo k ústupu fakultativně stepních druhů z oněch převážně bažinatých území. Jelikož v
těchto regionech, dnes charakteristických především slanomilnou květenou, byly tedy původně přítomny
významným způsobem i druhy fakultativně stepní, je snad vhodné označovat tyto regiony jako halofilně-stepní.
3. Fakultativní halofyty (ledenec přímořský- Tetragonolobus maritimus, jetel jahodnatý- Trifolium fragiferum,
bahnička jednoplevá- Eleocharis uniglumis, sítina Gerardova- Juncus gerardi aj.).Tyto druhy jsou rozšířeny v
halofilně-stepních regionech, odkud pronikají i do některých společenstev regionů stepních, pokud tyto stepní
regiony byly kdysi zabahněny a po jejich vysušení v nich vymizely druhy obligátně halofylní. Je to tedy v
územích kdysi zavodněných a dodatečně přirozeným způsobem vysušených. Tam vytvářejí charakteristickou
mosaiku s fakultativně pseudoxerotermními druhy.
4. Obligátní halofyty (sivěnka slatinná- Glaux maritima, ostřice žitná- Carex secalina, komonice zubatá –
Melilotus dentatus, kuřinka slanomilná – Spergularia salina atp.). Jsou omezeny na bažiny, které přetrvávají po
ústupu jezera na původně nejnižších částech území, zasaženého jezerní transgresí a jsou podstatou halofilněstepních podokresů případně příslušných residuí.
Halofilně- stepní podokresy Severočeského lesostepního okresu jsou dva, centrální podokres se slanomilnou
květenou a Byseňsko-Neratovická brázda. Mají pásovitou strukturu (Toman 1988 : 230-232). Oddělují od sebe
jednotlivé stepní podokresy Severočeského lesostepního okresu. V současné době se v basálních komplexech
halofilně-stepních podokresů Severočeského lesostepního okresu nacházejí ze stepních druhů povětšině jen ty,
které mají schopnost přesahovat do svazu Bromion. Ostatní byly po antropogenním narušení ekologické
rovnováhy zlikvidovány.
B9.4. Pravděpodobný charakter původní struktury primárně bezlesých částí Turského pole,
Litoměřicka, Lemúzska a Lúky (Severočeský lesostepní okres)
Stepní lokality řádu Festucetalia valesiacae jsou dnes v Severočeském lesostepním okrese exponovány ke
všem světovým stranám. Většinou jsou sice orientovány k jihu, západu nebo východu. Jsou však i významné
lokality na rovině (křižovatka polních cest 1 km západně od Brníkova, mez za čp. 50 v Radešíně u Roudnice
před kolektivizací, okraj lesa jihozápadně od odbočky silnice do Radešína ze silnice Šlapánice-Mšené lázně,
polní cesta při severozápadním okraji Výšínku) nebo dokonce bohatá naleziště na severní exposici (stráně mezi
Ředhoští a Podbrádeckým potokem, mezi Roudníčkem a Kostelcem, u serpentiny mezi Brníkovem a Poplzemi
apod.).
Z těchto skutečností lze vyvozovat, že od ústupu jezera z období poslední jezerní transgrese do počátku doby
bronzové (tj. do počátku vzniku početnějších lidských společenství v krajině) pokrývala Severočeský
lesostepního okresu step, tvořená společenstvy řádu Festucetalia valesiacae, doprovodnými společenstvy řádu
Brometalia a původních luk. Na některých místech společenstva řádu Festucetalia valesiacae chyběla. Stepní
katéna byla v halofilně-stepních okrscích doplněna společenstvy slanomilnými. Bezlesost regionu potvrzuje
bezlesými okrsky Turského pole a Litoměřicka výše provedený rozbor sídlištních regionů.
Ve formě bylinných společenstev byla step udržována četnými stepními živočichy, kteří svou biologickou
činností (zejména pohybem a okusem) rozrušovali půdu. Okus a biologická rovnováha stepních porostů
neumožňovala rozšíření lesa. Po redukci počtu divokých stepních živočichů byla jejich činnost doplněna
pasoucími se stády polokulturního nebo kulturního skotu. Zbytky stepních společenstev zůstaly dodnes
zachovány zejména na okrajích cest, mezích a soliflukcích. Zbytky halofilních společenstev nalezneme v
halofilně-stepních podokresích na cestách, pastvinách a na místech periodicky zaplavovaných. V intravilánech
obcí nacházíme v halofilně-stepních podokresích zbytky halofilní flory tam, kde činnost domácího zvířectva
nahrazuje činnost původní fauny. Je to zejména kolem rybníčků a v zabahněných částech intravilánů.
Toman publikoval ze severozápadních Čech mapku rozšíření druhů, které mohou být považovány za možnou
součást původně bezlesých společenstev, významných rostlin slanomilných, psamofilních a význačných druhů
řádu Festucetalia valesiacae jakož i podřízených svazů a podsvazů. Přetiskujeme ji zde jako obr. B25. Významné
rostliny vyjmenovaných typů nejsou rozšířeny na prostoru souvisle, nýbrž vytvářejí jakousi síť lokalit.
Srovnáme-li tuto mapku s rozsahem Litoměřicka a Turského pole, tedy regionů ve všech historických etapách
bezlesých (obr. B14 a B15), zjistíme, že existují značné rozlohy původně bezlesých prostor, na které významné
druhy stepní a slanomilné nezasahují. Za původní porosty těchto území nelze tedy považovat nic jiného než
porosty společenstev řádu Brometalia, případně dlouhostébelných luk. Je možné, že ona síť nejvýznamnějších
stepních lokalit dokumentuje síť potoků v kterési historické etapě. Neprostupnost příslušných společenstev pro
les mohla být dalším činitelem, který zabraňoval průniku stromů do společenstev řádu Brometalia uvnitř této sítě
a způsoboval bezlesost regionů Turska a Litoměřicka.
Původní bezlesí dokumentuje vedle rozboru sídlištních regionů a právě uvedených skutečností i existence dvou
obcí Loucká v Turském poli. Je možno uvažovat také o tom, zda název obce Lukohořany v Litoměřicku nemá
podobný původ.
Pásy reliktních společenstev znázorněných na mapce B25 vznikly nejspíše jako více méně souvislá residua
jejich někdejšího celoplošného rozšíření. Je možné, že nějakým způsobem dokumentují síť řek a potoků ve
starších geologických obdobích. Bylo by možno uvažovat i o tom, že jejich síťovité rozložení v prostoru vedle
přirozené činnosti zvířectva rovněž zabraňovalo proniknutí lesních společenstev do bezlesého území
Severočeského lesostepního okresu.
B9.5. Pozdně třetihorní (paratetické) jezero na území Čech
B9.5.1. Všeobecná informace
Dostál (1944) publikoval názor, že druhy, které označujeme jako druhy pseudoxerotermního komplexu,
pronikly do Čech již koncem třetihor v souvislosti s vytvořením rozsáhlého jezera, případně zálivu paratetického
moře na našem území. Rozbor problematiky českých populací kostřav rodu Festuca sekce Festuca (oddíl D této
knihy) iniciovalo potvrzení tohoto předpokladu a dosti přesné stanovení rozsahu tohoto jezera.
Žebera a Mikula (1980) předpokládali v Čechách na přelomu třetihor a čtvrtohor dvě jezerní transgrese. Prvá z
nich byla zřejmě totožná s jezerem Dostálovým.
Rozborem populací kostřav rodu Festuca sect. Festuca bylo zjištěno, že vzácné druhy kostřav příslušné sekce
vytvářejí na našem území lineární soustavu lokalit, která nejspíše vykresluje hranice prvé jezerní transgrese (viz
oddíl D kap. D10 této knihy).
Na liniích této soustavy se vyskytují i izolované lokality zbývajících druhů kostřav. Pomyslné čáry výskytu
vzácných kostřav doplňují také lokality původní populace druhů pseudoxerotermního komplexu z jiných
rostlinných rodů, které se vyskytují v Čechách na jedné nebo na několika málo lokalitách.
Hranici vyznačují i izolované soubory několika lineárně řazených lokalit druhů komplexu. Menší plošně
strukturované enklávy podobných populací bývají pak orientovány tak, že je možno předpokládat začátek jejich
expanze v refugiu ležícím na oněch reliktních liniích. Všechna naleziště druhů pseudoxerotermního komplexu,
které mají u nás jen izolované lokality, leží rovněž na oněch liniích.
Na obdobné pozici pak leží i lokality některých vzácných druhů, které vzhledem k jejich ekologii lze jen dosti
obtížně označit jako pseudoxerotemní. Proto definovaný soubor rostlin označuji také ve smyslu dále
provedeného rozboru jako pliocenní invadienty.
Jak bylo již naznačeno, lze předpokládat, že pliocenní invadienty pronikly na území Čech koncem třetihor
(pliocén) v souvislosti s transgresí mladotřetihorního jezera případně zálivu mladotřetihorního moře. Do
periferního dvorce na pobřeží tohoto jezera se rozšířila na píscích Festuca albensis (jmenovitě na Řipském
ostrově) a na hlinitém podkladu a na pobřežních skalách F. airoides, později, po křížení s F. ovina, změněná na
F. subsudetica. V jejich porostech se zachytily rozmnožovací orgány (diaspory) jiných druhů pliocenních
invadientů, zanesených sem vodou z jiných částí Evropy. Pokud byly zasazeny do příhodných podmínek,
vytvořily na lokalitě rozsáhlejší populace. V oblastech vápenců a opuk se pobřeží snadno erodovalo a tvořilo
mělké zálivy, přičemž vznikaly drobné plošné arely pliocenních invadientů.
Velmi často se rozmnožovací orgány zachytily a dále rozšiřovaly nezávisle z několika míst. Zvláštní případ
tohoto typu je ten, kdy se rozmnožovací orgány rozšiřily z prvotní enklávy, opět nejspíše prostřednictvím vody,
na další lokality (ostřice tlapkatá - Carex pediformis, zvonovec liliolistý - Adenophora liliifolia), nebo na
izolované lokality na protilehlé straně zálivu jezera (např. lýkovec vonný - Daphne cneorum nebo tučnice česká Pinguicula bohemica), případně vytvořily souvislou řadu lokalit (devaterník šedý - Helianthemum canum u
Štětí). Obecně lze konstatovat, že izolované lokality nebo skupiny lokalit pliocenních invadientů nevznikly u nás
po redukci rozsáhlých arel, ale že jsou výslednicí paralelního osídlení na březích pliocenního jezera. Zajímavé je
například také to, že všechny exklávy vousatky obecné (Bothriochloa ischaemum) se nacházejí na
vymapovaných březích pliocenního jezera. Z toho lze soudit, že tyto exklávy nemají původ v zanesení člověkem,
jak se obvykle předpokádá, ale že i ony jsou výslednicí primární expanze na břehu pliocenní transgrese.
Je nutno konstetovat, že na břeh jezera lze umístit i Dominovu (1924) lokalitu mydlice bazalkovité (Saponaria
occimoides), kterou Domin považoval za pozoruhodný reliktní druh. To ovšem nesouhlasí s oficielním názorem
současné botaniky.
Kostřava labská (Festuca albensis) přežila v původní podobě toliko tam, kde se vyskytovala na píscích v
porostech se sinokvětem modrým (Jurinea cyanoides) a smělkem sivým (Koeleria glauca), tedy v Travčickém
lese. Jinde postupně vytvořila hybridní populace s jinými druhy kostřav, jmenovitě s kostřavou waliskou (F.
valesiaca). Podobná hybridizace postihla i kostřavou nízkou (Festuca airoides), která původně nejspíše rostla ve
skalních společenstvech, na lokalitách, které byly obnaženy erozí jezerních břehů.
Rozsah pliocenního jezera je zakreslen na obr. 27. Není tam však zakreslena jeho západní část v okolí Chebu,
Mariánských lázní a Plzně. Důvodem k tomu je, že bylo obtížné posoudit charakter původu lokalit, které odtud
udává nejstarší botanická literatura. Že se jezero rozprostíralo i v těchto místech dokumentuje kromě jiného
bohatost forem rožců (Cerastium) v okolí Mariánských lázní (Toman 2003) jakož i pliocenní sedimenty v těchto
místech.
V prostoru pliocenního jezera se při jeho mapování projevily tři ostrovy : Řipský (obr.B27 : 1), Kolínský (obr.
B27 : 2) a královéhradecký (obr. B27 : 3). Přehled lokalit, na jejichž základě jsem vymapování jezera prováděl
uvádím v dodatku 3 tohoto oddílu publikace.
Teplé třetihorní období úplně rozkládalo jemnou organickou hmotu, vzniklou z řas. Nevedlo tedy ke vzniku
dvoufázových půd.
Po maximu prvého zavodnění začala voda opadávat. Vznikaly izolované vodní plochy. Přitom se postupně
ochlazovalo klima. Tato situace přetrvala až do prvé doby ledové (donau). Tehdy se ve zbytcích vodních ploch
počala hromadit organická hmota odumřelých řas a bahen. Tak vzniklaly podmínky pro tvorbu dvoufázových
půd.
Za prvé jezerní transgrese se tedy základy pro tvorbu dvoufázových půd nevytvářely pod celkovým prvotním
rozsahem jezera, ale jen pod jeho roztrhanými zbytky, které přetrvaly z maxima jeho rozšíření v době pliocenní
do prvé doby ledové (donau). Tím lze vysvětlit ostrůvkovitou přítomnost dvoufázových půd v území mimo
Severočeský lesostepní okres, okolí Pražské a Berounsko, tedy zejména v Polabské nížině v nejširším slova
smyslu a v Pojizeří, jakož i jejich absenci v ostatních částech Čech. Z tohoto předpokladu ovšem vyplývá, že
hranice pliocenní transgrese v Polabí a Pojizeří musí být koncipována tak, aby území maximální pliocenní
transgrese zahrnovalo veškeré ostrovy dvoufázových půd v těchto místech. Samozřejmé je, že území pliocenního
jezera musí zahrnovat veškeré pliocenní sedimenty u nás tak, jak jsou zaznamenány na geologických mapách.
Struktura pliocenního jezera jak je vyznačeno na obr. B27 dovoluje také vysvětlit skutečnost, proč soustava řek
Labe a Vltavy obtékala v prastarém období, tj. těsně po ústupu pliocenního jezera, Řip z obou stran. Odpovídá
rovněž zjištění (Balatka a Sládek 1962) že se Sázava v nejstarších čtvrtohorách vlévala přímo do Labe. Ukazuje
také na to, jak vznikly toky Pšovky, Ploučnice, Jizery a jiných řek.
Ze skutečností uvedených v této kapitole lze tedy vyvodit, že pliocenní invadienty pronikly do Čech nejspíše
díky vázanosti na společenstva kostřav z rodu Festuca sekce Festuca. Pronikly především do porostů písčin a
skal při pobřeží jezera. Pliocenní invadienty byly tedy zřejmě druhy, které měly schopnost rozšiřovat
rozmnožovací orgány prostřednictvím vodních proudů (hydrochorie).
Kostřava písečná (Festuca ×psammophila) v Polabí mezi Káraným a Týncem n. Labem byla nejspíše původně
rozšířena na nízkém písčitém hřbítku, který vytvářel úzký ostrov uvnitř jezera (Kolínský ostrov dle obr. B27 : 2).
Na jeho okraji se souvisle rozšířila a je tedy jen zdánlivě vázána na současný tok řeky Labe. O zdánlivosti této
vazby svědčí absence jejích lokalit v nejbližším okolí Nymburka. Zdánlivost dokumentuje i dvouřadost těchto
lokalit a jejich orientace ve směru Písty - Konárovice.
Považuji za nutné zde konstatovat, že z doplňujícího materiálu pro údaj "6. Nymburk, beim Bahnhof (sterile
Probe)" který uvádí Toman (1974a : 549) bylo zjištěno, že na této lokalitě neroste kostřava písečná, nýbrž
dlouhoosinatý druh z okruhu Festuca duriuscula, obtížně dnes u nás taxonomicky zhodnotitelný, který se vlivem
člověka v současné době na některých píscích dosti rozšiřuje.
B9.5.2.Rozdíl mezi rostlinami, které byly na lokalitu vysazeny nebo dosazeny a původními rostlinami,
které mapují pobřeží parathetického jezera (pliocenními invadienty)
K pliocenním invadientům počítáme druhy izolovaných lokalit ojedinělých pseudoxerotermních
druhů. Nelze však k nim počítat druhy lokalit, na které byla rostlina vysazena.
Otázku vysazování v přírodě jsme zpracovali ve studii o výsadbách v Ústeckém kraji (Toman 2003b).
V území tohoto kraje bylo registrováno nejvíce lokalit vysazených „vzácných“ druhů. Je to proto, že
největší pravděpodobnost přežití skýtají výsadby do trvale nezapojených porostů. Trvale nezapojené
porosty mají především stepi (též písčité stepi), společenstva slanomilná a podobná společenstva
slatinná. Ta jsou právě specifikami Ústeckého kraje a jeho blízkého okolí.
Následuje stručný přehled charakteristik vysazených lokalit a jejich rozdílu od pliocenních
invadientů podle podrobného rozboru Tomana (2003b, viz též oddíl E předkládané práce).
Vysazené nebo dosazené druhy jsou často z estetického hledista zajímavé. Obvykle se jeví jako
cenologicky heterogenní součást porostu, která nedosahuje hranic fytocenosy. Šíří se rozmanitou
rychlostí z míst výsadby. Jelikož většinou bývá vysazováno několik (1 – 3 vzácně až 10) jedinců
zůstane v porostu právě takovéto množství jedinců nebo souborů vysazovaného druhu. Postupné
zvětšování souvislých ostrovů vysazených druhů je důležitým indikátorem výsadby.
Bylo zjištěno, že i ojedinělý vysazený exemplář může v nezapojených porostech přežívat desítky let.
Vzniká tak jeden krajní případ, kdy nacházíme na lokalitě jen ty exempláře, které tam byly vysazeny.
V případě, kdy dochází k rozrůstání výsadby můžeme sledovat souvislé zvětšování ostrůvků od míst
výsadeb. Často se pak stává, že vysazený druh, na lokalitě udávaný a v minulosti obtížně hledaný, se
stane nepřehlédnutelným.
Často nacházíme na lokalitách větší počet vysazených druhů. Identifikují někdy zbytky bývalých
šlechtických botanických zahrad (Čarodol u Horních Beřkovic, stráně nad zámkem v Encovanech).
Jindy jsou to významné lokality, které lákají k výsadbě svoji výjimečností (Milešovka, Řip). Mohou to
však být i místa, která si některý botanik obzvláště oblíbil (Holý vrch u Vrbky u Budyně n.O., několik
metrů široký prostor u pěšiny zápedně od Rovného, Habrovka u Roudnice, skupina Tříkřížové hory,
Slunečná stráň poblíže Střekova u Ústí n.L.). V těchto případech bývají dosazené rostliny rozmanité
ekologie a nemají fytocenologický vztah k původnímu porostu ani mezi sebou. Jejich areály na lokaliě
bývají oddálené, ale mohou se i částečně překrývat.
Antropogenní vlivy mohou způsobit, že některý z vysazených druhů se neobvykle rozmnoží. Po
odstranění tohoto vlivu dochází k jeho regresi. To je případ vztahu pastvy k prastarému kultivaru
hvozdíku pýřitého (Dianthus plumarius, jako kultivar Dianthus ×novakii)u Klenče a Vražkova nebo
známé lokality kyvoru lékařského (Ceterach officinarum) na Sluneční stráni u Střekova. U Klenče a
Vražkova se populace po odstranění pastvy značně redukovala. Na Sluneční stráni byl kyvor vysazen
do opuštěného lomu. Při běžných procesech sukcese se pak z lokality téměř vytratil.
Jestliže je rostlina vysazena po vykácení lesa do náhradní fytocenosy, potom se ostrůvek
vysazeného druhu může jistou dobu zvětšovat, ale po zpětné sukcesi k lesu zaniká. Jindy ke
zvětšování ostrůvku nedochází. Vysazené rostliny, na místě několik let přežívají. To platí jak pro suchý
a teplý Ústecký kraj, tak pro ostatní části Čech.
Předpokládáme, že pravděpodobnost, že mimo Ústecký kraj se výsadba pseudoxerotermního druhu
udrží je minimální. Souvisí to právě se skutečností, že trvale nezapojené porosty, ve kterých mají
pseudoxerotermní druhy schopnost trvale přežívat, jsou mimo Ústecký kraj vzácné. Předpokládáme
proto, že téměř všechny izolované lokality pseudoxerotermních druhů mimo Ústecký kraj a jeho okolí
jsou lokalitami které dokumentují pobřeží pliocenního jezera.
Větší počet lokalit kosatce bezového (Iris sambucina) kolem Ústí n. L. ukazuje, že některé druhy
bývaly vysazovány v některých regionech i soustavně. Kosatec bezový není totiž z volné přírody znám.
Je to umělý kulturní hybrid.
V témže prostoru jako lokality kosatce bezového se vyskytuje několik nalezišť tařice horské, vždy
s několika jedinci v netypické fytocenose. Obdobně v prostoru mezi Úštěkem a Štětím existuje
několik nevelkých lokalit lnu žlutého bez obvyklého fytocenologického doprovodu (pcháč panonský –
Cirsium pannonicum, hadí mord španělský- Scorzonera hispanica). U Břehoryjí a Vědlic se sice pcháč
panonský vyskytuje. Roste ale v naprosto jiných částech lokality než len žlutý. Je pravděpodobné, že
sem byl vysazen len žlutý i pcháč panonský, každý na jinou část lokality. Předpokládalo se, že se
výsadby rozrostou a spojí, což se nevyplnilo.
Lokalita lnu žlutého u Prackovic, dnes zničená lomem, vznikla na netypickém podkladu. Ani zde
nebyl obvyklý fytocenologický doprovod. I lokality ovsíře stepního registrované po druhé světové
válce byly nejspíše vysazeny.
Lokality, mapující pobřeží parathetického jezera jsou významné následujícími charakteristikami.
Na lokalitě bývá přítomen ojedinělý vzácný druh. Výskyt na nalezišti bývá souvislý až nesouvislý.
Jednotlivé exempláře bývají roztroušené. Nebylo pozorováno soustavné rozšiřování areálu druhu na
lokalitě.
Jestliže druh z lokality zmizel, je nutno prověřit, jestli to nemohlo být způsobeno antropogenní
změnou ekologických podmínek. Za ekologické podmínky je při tom nutno považovat také např.
púdní sesuvy a činnost zvířat. Činností zvířat může být nejen pastva, ale i činnost hlodavců, žab, ptáků
apod. Ekologie může být změněna např. i pravidelnými výlovy ryb nebo pravidelným koupáním.
Hranice výskytu původního druhu na lokalitě bývá totožná s některou hranicí ekologickou nebo
cenologickou. Lokalita se nachází na místě, na kterém je jí možno vzhledem k rozšíření ostatních
pliocenních reliktů pobřeží pliocenního jezera očekávat. Pliocenní invadienty nemusí být
z estetického hlediska zajímavé.
B9.6. Druhá jezerní transgrese
Druhou jezerní transgresi kladou Žebera a Mikula (1980) do druhé doby ledové. Je pravděpodobné, že k ní
došlo přibližně následujícím způsobem.
V prvé době meziledové, to je v období mezi prvou a druhou ledovou dobou (donau a günz) se odnosem
materiálu na dolním toku odtokové soustavy Labe, Vltava a předchůdce Ohře prohloubil terén více než na jejím
toku horním. V jádru dnešních regionů Turského pole a Litoměřicka se po zahloubení terénu udržely zbytky
bažin vzniklých po ústupu pliocenního jezera. Rozsah zbytků bažin z období prvé transgrese v mezidobí prvé
meziledové doby je zachycen na obr. B28 v prostorech 1, 2A a 2B.
Kolem těchto bažin se v době mezi prvou a druhou transgresí vytvořil na slínech široký pruh kalcifilních
obligátních pseudoxerofytů (čičorka pochvatá - Coronilla vaginalis, len tenkolistý - Linum tenuifolium, tořič
muchonosný - Ophrys insectifera, koulenka prodloužená - Globularia elongata, střevičník pantoflíček Cypripedium calceolus, len žlutý - Linum flavum, pcháč panonský - Cirsium pannonicum, hadí mord španělský Scorzonera hispanica aj. : Abb. B28 území 5 až 12). Druhá jezerní transgrese zasáhla posléze i do tohoto pásu
kalcifilních obligátních pseudoxerofytů. To dokazuje vztah mezi rozšířením těchto druhů na jedné straně a
černozemí a slínovatek na straně druhé. Lokality kalcifilních obligátních pseudoxerofytů se, s výjímkou regionu
B28 : 7, zachovaly v těchto místech přes druhou transgresi nejspíše toliko tam, kde drobné ostrůvky
nezaplaveného terénu vyčnívaly nad hladinu jezera.
V druhé jezerní transgresi, která byla zřejmě poslední (Žebera et Mikula l. c.), bylo zaplaveno Turské pole a
území pozdějších sidlištních regionů Litoměřicka a Lůky, tedy jádro Severočeského lesostepního okresu.
Po ústupu druhého jezera pronikl na východní okraj Džbánu a do okolí Peruce až po pravděpodobnou průrvu s
halofyty u Evaně borový les s podrostem zimostrázku alpinského (Chamaebuxus alpestris). Místy i šípaková
(Quercus pubescens) doubrava. Do jejich expanse byla stržena i čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis). Tak se
s ostatními kalcifyty na refugiích vytvořila mozaika, charakteristická pro toto území, mozaika zbytků kalcifilních
společenstev, borových lesů se zimostrázkem a šípákových doubrav (obr. B28 : 5).
Kalcifilní šípáková doubrava s kalcifilním stepním společenstvem obsahujícím len žlutým (Linum flavum),
hadí mord španělský (Scorzonera hispanica), pcháč panonský (Cirsium pannonicum) aj. nejpíše také pronikly
zpět na prostor kdysi jimi zabraný v severním okolí Litoměřic a u Třebívlic. Spolu se rozšířily šípákové
doubravy a místy (u Skalice u Třebívlic) i bory (obr. B28 : 9 až 11).
Na prostoru kol řeky Labe byla značná část dvoufázových půd odplavena. Řeka tam naplavila písčité
sedimenty. Rozšířila se pískumilovná vegetace (obr. B28 : 8).
Nekalcifilní obligátní pseudoxerotermy se šířily na uvolněná úbočí a úpatí skal v severním okolí Loun (obr.
B28 : 12) již během transgrase jezera prostřednictvím vodních proudů. Po ústupu jezera se také mohly rozšiřovat
od lokality k lokalitě poměrně pomalou souvislou expanzí. Z úpatí kopců se též částečně šířily kalcifilní druhy.
Podobný proces postihl i regiony B28 : 9 a 10.
Na Žatecku se nenacházely bažinaté zbytky pliocenní transgrese. Proto se tam dvorec kalcifytů nevytvořil.
Později vzniklé zavodněné území, tedy území jezera z doby druhé jezerní transgrese, je na Žatecku znázorněno
na obr. B28 : 3 a 4. Na rozdíl od Turského pole a Litoměřicka, kde druhá transgrese významně přesáhla rozsah
transgrese prvé (srovnej rozšíření dvoufázových půd), na Žatecku nedosáhlo druhé zavodnění úrovně prvého.
Na území mezi Úštěkem a Štětím pravděpodobně druhá jezerní transgrese nezasáhla. Tam dnes černozemě ani
příbuzné půdy nenacházíme. V tomto prostoru jsou ale v důsledku absence druhého zavodnění téměř souvislé
porosty kalcifilních obligátních pseudoxerotermů (obr. B28 : 7).
Fakultativní pseudoxerofyty a obě kategorie druhů halofilních vyplňovaly bažiny na uvolňovaném dnu jezera.
Při postupném vysušování bažin ustupovaly z okrajových poloh obligátní halofyty. Při kultivování prostoru
mizely z antropogenně využívaných bažinatých míst rostliny fakultativně pseudoxerofilní (Toman 1991a).
B9.7. Zonace vývoje území po druhé jezerní transgresi
Další vývoj území, které postihla druhá jezerní transgrese, nebyl jednotný. Jsou důležité především floristické
rozdíly mezi jeho západní částí, zasahující přibližně pravěkou Lúku, částí severovýchodní, které zahrnuje
pravěké Litoměřicko, a částí jihovýchodní, přibližně Turské pole.
Území s druhy refugiálního pásu kalcifilů, sahající z jižního okolí Kladna přes okolí Rané a Třtěna po okolí
Skalice u Třebívlic, odděluje západní část území druhé jezerní transgre od zbývajících dvou regionů. Tento pás
byl původně nejspíše rozvodím mezi Praohří, tekoucí Srpinským údolím do řeky Bíliny, a labsko- vltavskou
soustavou včetně hypotetické Brozanky. Brozanku předpokládají Žebera a Mikula (1980 : 28) jako ekvivalent
pozdějšího dolního toku řeky Ohře.
Území západně od onoho pásu kalcifitů bylo charakterizováno především prorostlíkem nejtenčím (Bupleurum
tenuissimum). Narozdíl od části severovýchodně od charakterizovaného hřbetu chybí zde vlnice chlupatá
(Oxytropis pilosa), hlaváček jarní (Adonis vernalis), kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychys) aj. Původně se
zde nejspíše nevyskytovaly ani kozinec bezlodyžný (Astragalus exscapus), kozinec rakouský (A. austriacus) ani
tařice horská (Alyssum montanum). Ty sem vnikly až po tektonických pohybech o intensitě 25 až 50 m, které pro
území mezi Kadaní a Vtelnem předpokládal Engelmann (sec. Balatka a Sládek 1962 : 236).
Dnes je známo z prostoru západně od pásu Kladno - Raná - Třtěno - Skalice u Třebívlic několik lokalit kozince
rakouského (zejména u Lipence, Selibic, Tatinné, Minic a Polerad). Ty navazují na lokality v severním okolí
Loun. Kozinec bezlodyžný se rozšířil poněkud dále. Tařice horská pronikla svými lokalitami až na jižní okraj
druhé jezerní transgrese. Její nejvíce k jihu posunutá naleziště na jižním Žatecku a Kadaňsku nápadně
korespondují s jižním okrajem rozšíření dvoufázových půd.
Do území zmíněné tektonické poruchy se také souvisle rozšířily i dymnivka nízká (Corydalis pumila) a orsej
blatoucholistý (Ficaria calthaefolia). V prostoru byly značně (avšak ne úplně) redukovány dříve tam běžně
rozšířené obligátní halofyty. Jak se do terénu v souvslosti s probíhajícím zdvihem postupně zařezávaly potoky
přesunuly se jejich vzácné zbytky na prameniště na svazích. Ty jsou dnes často nápadné porosty jitrocele
slatinného (Plantago maritima), jež jsou místy (např u Tatinné nebo u Škrle) i dosti rozsáhlé. Prostor
vyznačujeme na mapce B28 jako území 3. Část Žatecka, která nebyla geologickou poruchou postižena pak jako
území B28 : 4).
Severovýchodní část území zavodněného při druhé jezerní transgresi, tedy přibližně sídlištní region
Litoměřicka, odděluje od části jihovýchodní, tedy od Turského pole refugiální pás kalcifytů na linii PerucPoplzy- Mšené lázně- Vrbka- Štětí. Ten kdysi nasedal na pás Kladno- Skalice u Třebívlic kdesi u Bílichova.
Rozdíl v složení severovýchodní a jihovýchodní části regionu je zejména v druzích hlaváček jarní (Adonis
vernalis), vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa), tařice horská (Alyssum montanum) a orsej blatoucholistý (Ficaria
calthaefolia). Ty mají na severovýchodní části území těžiště rozšíření v Čechách, zatímco v jihovýchodní se
vyskytují jen vzácně. Většinou tam nejspíše představují neoživená rezidua pliocenních invadientů.
Na území, postiženém druhou jezerní transgresí je zajímavé vzájemné vylučování kozince vičencovitého
(Astragalus onobrychys) a kozince dánského (Astragalus danicus). Oba tyto druhy jsou rostliny fakultativně
pseudoxerotermní. Pří tom kozinec vičencovitý má jediné souvislé rozšíření v Čechách na Jarpické tabuli
(Toman 2000). Několik jeho izolovaných lokalit se také váže na halofilně stepní území severně od Ohře mezi
Libochovicemi, okolím Třebenic a okolím Lovosic : Košťálov, Radobýl, Libochovice a nejspíše také Chotěšov
(Toman 1997, 2002).
Na tato místa proniklo nejspíše jezero a po jeho ústupu i kozinec vičencovitý úzkou průrvou pod Evaní, na
které také končí rozšíření zimostázku alpinského v prostoru Džbán - Perucko. Lokality kozince vičencovitého
severně od Libochovic jsou na okraji jinak plochého okrsku slaných bažin východně od území na linii Košťálov
- Hazmburk. Lokality na této linii měly v době poslední jezerní transgrese nejspíše obligátně stepní charakter.
Nebyly však osídleny kalcifilními druhy.
Území Košťálov - Radobýl - Libochovice není rozbrázděno hlubokými údolími potoků, jako je tomu v okolí
Slaného. Bažiny byly proto během vývoje odvodněny nejspíše jen na okrajích. Právě tam byl kozinec
vičencovitý vzácně nalezen. Obligátně stepní linie Košťálov- Hazmburk nejspíše oddělovala poslední jezerní
transgresi v prostoru Slaný- Lovosice od ostatních nekalcifilních částí Severočeského lesostepního okresu. Jak
již bylo konstatováno, dokumentuje výběžek jezera na Slánsku do území Litoměřicka kozinec vičencovitý.
Prostor s ohraničený předpokládaným rozšířením kozince vičencovitého jsem označil na obr. B28 jako 2A,
zbývající části severovýchodního prostoru s bažinami přetrvávajícími od doby pliocenního jezera pak jako 2B.
B9.8. Poznámky k vývoji rozšíření druhů pseudoxerotermního komplexu v době po ústupu
druhé transgrese
Po zaříznutí řek se v následujících epochách obnažily nad jejich břehy souvislé komplexy skal po kterých se
rozšiřovaly některé významné pseudoxerofyty (locika vytrvalá - Lactuca perennis, trýzel škardolistý - Erysimum
crepidifolium, kosatec český - Iris bohemica aj.). Pod skalami se v dobách ledových hromadily díky arktickému
větrání rozsáhlé sutě. Na nich jakož i na místech, ze kterých se ze skal ony ohromné balvany příledovcových sutí
odlupovaly, rozšiřovaly se lomikámen trsnatý (Saxifraga decipiens), kapradinka skalní (Woodsia ilvensis),
jestřábník Schmidtův (Hieracium schmidtii), hlaváč fialový (Scabiosa columbaria), kozlík chlumní (Valeriana
wallrothii) aj.
Severovýchodní část okresu Polabsko-dokského měla do doby římské rovněž stepní charakter, a jak bylo
zdůvodněno v kap.B6. 12. byla součástí Turského pole. V době ranně slovanské byla již z větší části zalesněna.
V této době byly již zalesněny i části okresu Polabsko-dokského, které měly mosaikální charakter ještě v době
bronzové. Zalesnění však nebylo úplné. Nezalesněny zůstaly frekventované partie na cestách, ze kterých vznikl
sídlištní region zlický.
Lužní lesy v Poohří vytvářejí pruh, který přetíná jinak souvislou arelu fakultatině stepního kozince
vičencovitého (Astragalus onobrychys) a rozšíření druhů halofilních. Jsou charakteristické výskytem bledule
jarní (Leucoium vernum). Analogicky lužní lesy v Polabí přetínají Terezínskou kotlinu s pískomilnou vegetací a
jsou charakteristické výskytem sněženky (Galanthus nivalis). Oba pásy představují nejspíše nezávislé vývojové
proudy, které oddělovaly sídlištní region Litoměřiců od Turského pole. Jak je možno předpokládat ze současné
vegetace v trojúhelníku Roudnice n.L.-Doksany-Nížebohy, byly hraniční lužní lesy v těchto místech doplněny na
souvislý pás borovými lesy se stepním podrostem. Skutečnost, že přetínají jinak souvislou arelu významného
stepního kozince vičencovitého dokumentuje, že vznikly až po období expanse stepních a halofilních druhů které
se rozšiřovaly na opuštěné jezerní dno těsně po poslední jezerní transgresi. Představují dnes zřejmě nejmladší
původní vegetační strukturu Severočeského lesostepního okresu.
Nejvíce jihozápadní částí Severočeského lesostepního okresu je uměle odlesněné území (viz lokality pelyňku
pravého v intravilánech obcí), kdysi nejspíše pastvinného charakteru. Je charakteristické neobvykle častým
výskytem druhů s pravděpodobnou pastvinnou potencí : koniklec luční (Pulsatilla pratensis), hrachor trávolistý
(Lathyrus nissolia), mochna šedavá (Potentilla inclinata) a pochybek prodloužený (Androsace elongata). Tak
vznikla díky antropogenním zásahům Rohozecká pahorkatina.
Vzhledem k celkové situaci předpokládám, že ani hrachor trávolistý ani mochna šedavá nemusely proniknout
na území Čech teprve v souvislosti s lidskou činností. Jejich rozšíření v souvislosti s antropogenními vlivy toliko
uvolnilo jejich refugia, ve kterých počala expanze.
Dodatek 1. Obce bez nálezu pelyňku pravého, publikované v práci Toman, M. (1990) :
Die Verbreitung des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische
Beobachtungen in bezug zur frühhistorischen Besiedlung Böhmens.- Feddes Repert.,
Berlin, 100 : 531-563. Byly doplněny nálezy z let 1995 až 1999.
V tomto přehledu je podán seznam obcí, ve kterých nebyl zjištěn výskyt pelyňku pravého a které
jednak byly publikovány v prvé autorově práci o zpracovávané problematice, jednak byly doplněny
výzkumem mezi lety 1995 až 1999. Pokud se v Čechách vyskytuje několik obcí téhož jména je možno
z geografických souvislostí t.j. podle nejblíže uvedených obcí snadno zjistit, o kterou lokalitu daného
jména se jedná.
Lokality, které publikoval Toman (1990) na str. 559
Albrechtice, Údrač, Jehnědno, Chřešťovice, Doběšice, Kluky, Třešně, Záhoří, Svatonice, Vrcovice,
Vojníkov, Držov, Paseky, Kukle, Talín, Žďár, Myšenec, Semice, Nový Dvůr, Selibov, Maletice, Skály,
Heřmanice, Ražice, Kestřany, Sudoměř, Čejetice, Vlkov, Přešťovice, Kbelnice, Rovná Řepice, Rohozná,
Radomyšl, Domanice, Leskovice, Únice, Malé Nepodřice, Oldřichov, Křešovice,Zlivice, Čížová,
Chlapovice, Mladotice, Bošovice, Křešice, Třebkov, Kožlí, Šamonice,Dubí Hora, Pamětice, Drhovle,
Brloh, Cerhonice, Radobytce, Strážovice, Myštice, Uzeničky, Uzenice, Střížovice, Skaličky,Buzice,
Pcelice, Skvořetice, Důl, Mužetice, Němčice, Hněvkov, Čekanice, Závišín, Bělčice, Újezdec,
Kocelovice,Hajany, Záhorčice, Lnáře, Tchořovice, Vrbno, Kadov, Dobrotice, Bezděkov, Záhorčičky,
Nezdřev, Kasejovice, Polánka, Životice, Oselce, Bezděkovec, Mohelnice, Čmeliny, Víska, Tojice,
Třebčice, Mileč, Maňovice, Skašov, Soběsuky, Kokořov, Kramolin,Neurazy, Blížanovy, Zborovy,
Velenovy, Plichtice, Hnočov, Nová Plánice, Křížovice, Čiháň, Lukoviště, Mlázovy,Vlčkovice, Kolinec,
Malonice, Dlouhavec, Nemilkov, Hory Matky Boží,Mokrosuky, Hrádek,Zbynice, Čejkovy, Lipová Lhota,
Budětice, Vlkonice, Miřenice, Otěšín, Letovy, Ustáleč, Buršice, Vlčnov, Nalžovské Hory, Žichovice,
Bílenice, Žihovce, Dražovice, Podmokly, Zadní Chodov, Kyjov, Horní Jádruž, Halže, Ctiboř, Březí,
Neblažov, Brod n. Tichou, Nahý Újezdec, Vítkov,Malý Rapotín, Velký Rapotín,Pernolec, Částkov,
Trnová, Kundratice, Malé Dvorce, Třískolupy, Dubec, Pavlíkov, Stráž, Souměř, Muckov, Bojetice,
Bernartice, Strachovice, Darmyšl, Mezholesy, Svržno, Mirkovice, Hostouň, Tasnovice, Oplotec, Hašov,
Vítání, Medná, Srby, Meclov, Březí, Mráčnice, Bozdíž, Třebnice, Jenikovice, Mrchojedy, Lazce, Mírov,
Milavče, Radonice, Sedlice, Božice, Záhořany, Stanětice,Oprechtice, Hříchovice, Hradiště, Němčice,
Lučice, Třepadly, Chocomyšl, Únějovice, Lštění, Malonice, Františkov, Chotiměř, Osvračín, Močerady,
Čermná, Krchleby, Horní Kaamenice, Dolní Kamenice, Ohučov, Kvíčovice, Neuměř, Všekary,
Černovice, Neuměnice, Bukovec, Čečovice, Malý Malahov, Doubrava, Vranov, Křenovy, Semošnice,
Podražice, Horšov, Dolní Metelsko, Nový Dvůr, Věrov, Hradišťany, Zálezly, Krtín, Zhoř, Lšelín, Lisov,
Hradec, Střelice, Chotěšov, Týnec, Zbůch, Červený Újezd, Líně, Vodní Újezd, Dobřany, Vstíš, Černotín,
Losiná Mantov, Chodová Planá, Víškov, Kříženec, Brod n. Tichou, Křínov, Zliv, Svahy, Pavlovice, Janov,
Damnov, Bezděkov, Jemnice, Tisová, Horní Plezom, Dolní Plezom, Lobzy, Hlinná, Ostrov, Malovice,
Čenkovice, Kosov, Lažany, Pytlov, Krásné Údolí, Černotín, Třebel, Slavice, Horní Kozolupy, Očín,
Strahov, Lomy, Zádub, Domaslav, Lestkov, Vysoké Jamné, Čeliv, Horní Polžice, Dolní Polžice, Řešín,
Nová Ves, Poloučany, Okrouhlé Hradiště, Bezemín, Cebív, Lomnička, Sviňomazy, Trpisty, Pernarec,
Rozněvice, Skupeč, Křelovice, Ostrov u Bezdružic, Pláň, Záchlumí, Kšice, Erpuržice, Otročín,
Těchlovice, Svojšín, Lom u Stříbra, Benešovice, Láz, Úněšov, Hůrky, Zahrádka, Hubenov, Lhotka,
Kunějovice, Nekmíř, Kokořov, Stará Chodovská, Vintířov, Chodov, Mírová, Počerny, Jenišov, Tašovice,
Jakobov, Horní Hrad, Kostrčany, Valeč, Vrbice, Skřípová, Čichalov, Věrušičky, Budov, Knínice, Veselov,
Údrč, Dlouhá Ves, Kelšovice, Smilov, Políkno, Luhov, Služetín, Bezvěrov, Dobrá Voda, Kladruby,
Beranov, Heřmanov, Beroun, Staré Sedlo, Křivice, Blažim, Štipoklasy, Krsy, Polínka, Trhomné, Potok,
Zhořelec, Borek, Domašín, Štichovice, Pláně, Hodovíz, Osojno, Hvozd, Bažantnice, Krašovice, Žílov,
Stýskaly, Malenice, Chotíkov, Kyšice, Dýšina, Chrást, Volduchy, Osek, Výtínka, Bučovice, Smědčice,
Březina, Dolany, Druztová, Zruč, Žichlice, Nadryby, Kostelec, Nynice, Planá, Kaceřov, Břízko, Robčice,
Chockov, Lhotka, Němčevice, Chiná, Jarov, Dobříč, Obora, Vejvanov, Biskouky, Hlohovice, Hlohovičky,
Drahoňův Újezd, Třebnuška, Kladruby, Vojenice, Skoupy, Podmokly, Studená, Hlince, Holovousy,
Všehrdy, Brodeslavy, Bohy, Hedčany, Kožlany, Dřevec, Bílov, Vysoká Lybině, Žihle, Jablonná, Dvorec,
Chotěšov, Bedlno, Jesenice, Oráčov, Kosobody, Otěvěky, Lhota, Břežany, Milíčov, Kostelík,
Modřejovice, Slabce,Svinařov, Rousínov, Hřebenčíky, Novosedly, Skupá, Tytry, Panoší Újezd, Pavlíkov,
Lubná, Žďáry, Malinová, Příčina, Hostokryje, Petrovice, Závidív, Václavy, Řeřichy, Lužná, Lišany,
Krušovice, Hořesedly, Nesuchyně, Mutějovice, Milostín, Kounov, Dolní Chlum, Chlum, Ryší, Lašovice,
Luby, Běleč, Bratonice, Lhota, Žilina, Ploskov,Lány, Vašírov, Rynholec, Stochov, Kačice, Makotřasy,
Běloky, Hostouň, Dobrovíz, Kněževes, Tuchoměřice, Statenice, Černý Vůl, Hískov.
Lokality, které publikoval Toman (1990) na str. 560
Trubín, Bítov, Jarov, Tetín, Hostím, Butovice,Kozolupy, Mořina, Hlásná Třebáň, Běleč, Dolní Vlence,
Lítěň, Korno, Měňany, Tobolka, Tmáň, Slavíky, Kublov, Broumy, Nový Jáchymov, Karlov, Potočiště,
Loužek, Nebanice, Hartoušov, Hněvín, Lesinka, Třebeň, Doubí, Tršnice, Jindřichov, Hradiště, Střížov,
Klest, Slatina, Horni Ves, Horní Dvory, Dolní Lipina, Lipová, Háje, Dolní Pelhřimov, Velká Buková,
Vykmanov, Ondřejov, Klášterecká Jeseň, Útočiště, Vernéřov, Hradiště, Místo, Černovice, Málkov,
Lideň, Vysoká, Nebovazy, Strážky, Křímov, Celná, Suchdol, Krásná Lípa, Blatno, Květnov, Šerchov,
Březenec, Jirkov, Červený Hrádek, Jindřišská, Orasice, Boleboř, Pyšná, Drmaly, Vysoká Pec, Otvice,
Pesvice, Údlice, Droužkovice, Račice, Brany, Kopeček, Střezov, Holetice, Denětice, Hrušovany,
Přečapy, Hořenice, Bílence, Škrle, Zálezly, Havraň, Nemilkov, Čepirohy, Vtelno, Komořany, Lom,
Libkovice, Braňany, Želenice, Liběšice, Hrob, Košťany, Oldřichov, Jeníkov, Hudcov, Lahošť, Kladruby,
Straky, Štěrbina, Všechlapy, Zabrušany, Želénky, Hostomice, Světec, Štrbice, Červený Újezd, Mukov,
Kučlín, Razice, Mrzlice, Tvrdín, Hrobčice, Mirošovice, Lužice, Dobrčice, Chrámce, Skršín, Sedlec,
Zaječice, Bedřichův Světec, Volevčice, Počerady, Milá, Měrunice, Všechlapy, Libčeves, Charvátce,
Mnichov, Mnichovský Týnec, Chraberce, Dobroměřice, Březno, Rvenice, Seletice, Vidovle, Tatinná,
Bítozeves, Nehasice, Mínice, Žiželice, Skupice, Mradice, Lipenec, Cítoliby, Zbrašín, Touchovice,
Hřivice, Markvarec, Třeskonice, Drahomyšl, Dubčany, Liběšice, Kluček, Líčkov, Sádek, Očihov,
Očihovec, Březnice, Bílenec, Petrohrad, Blatno, Mukoděly, Příběnice, Lužec, Drahonice, Libyně, Dolní
Záhoří, Mlýnce, Vrbička,, Valeč, Dobřenec, Veliká Ves, Široké Třebčice, Vitčice, Radechov, Kadaňská
Jeseň, Soběchleby, Hrbovice, Srbice, Modlany, Roudníky, Věšťany, Suché, Žichlice, Koštov, Stadice,
Řehlovice, Brozánky, Rtyně, Vělvěty, Lbín, Mošnov, Bukovice, Lelov, Kostomlaty, Štěpánov, Lukov,
Medvědice, Opárno, Režný Újezd, Mrsklesy, Lhota, Skalice, Vlastislav, Teplá, Řisuty, Valtířov, Svádov,
Kojetice, Malečov, Homole, Haslice, Hlupice,, Kotelice, Třebušín, Řepčice, Všeradice, Rýdeč, Brná n.
Labem, Církvice, Libochovany, Kamýk, Miřejovice, Malíč, Michalovice, Píšťany, Skalice, Žitenice,
Pohořany, Ploskovice, Maškovice, Velký Újezd, Sedlec, Záhořany, Křešice, Nučničky, Počaply, České
Kopisty, Mlékojedy, Prosmyky, Nové Kopisty, Likavec, Bohušovice, Hrdly, Hrobce, Libotenice,
Brozany, Brňany, Keblice, Sulejovice, Šiřejovice, Úpohlavy, Sedlec, Třebenice, Lkáň, Vojnice, Pátek,
Veltěže, Chožov, Třtěno, Semeč, Židovice, Želkovice, Vrbka, Mšené Lázně, Vrbice, Loucká, Jarpice,
Výšínek, Zlonice, Miletice, Smečno, Hřensko, Janov, Labská Stráň, Růžová, Arnoltice, Bynovec, Kámen,
Ludvíkovice, Březiny, Soutězky,Horní Chlum, Prostřední Žleb, Horní Žleb, Jalůvčí, Maxičky, Sněžník,
Jílové, Modrá, Libouchec, Soběchleby, Chabařovice, Přestanov, Střížovice, Všebořice, Habrovice,
Strážky, Bynov, Žďárek, Žďár, Knínice, Malé Chvojno, Velké Chvojno, Čermná, Mnichov, Slavošov,
Lipová, Libov, Radešín, Valtířov, Javory, Malšovice, Borek, Dobkovice, Boletice, Nebočady, Přední
Lhota, Těchlovice, Rytířov, Lesná, Velká Veleň, Jedlka, Dolní Týnec, Knínice, Čáslav, Příbram, Rychnov,
Verneřice, Loučky, Merboltice, Horní Police, Jezvé,Valteřice, Heřmanice, Stvolínské Petrovice, Boletín,
Stráž, Stružnice, Horní Libchava, Manušice, Častolovice, Pihel, Chotovice, Janov, Sloup, Bukovany,
Svojkov, Svitava, Dobranov, Vítkov, Lasvice, Velenice, Kamenice, Velký Grunov, Bohatice, Noviny p.
Ralskem, Pertoltice, Srní Potok, Vranov, Svébořice, Boreček, Kuřívody, Vrchbělá, Obora, Tachov,
Okna, Žďár, Houska, Bořejov, Konrádov, Tubož, Nedamov, Sosnová, Okřešice, Zahrádky, Borek,
Pavlovice, Dřevčice, Lhota, Obrok, Tuhanec, Pavličky, Zakšín, Deštná, Bukovec, Mošnice, Újezd,
Veselí, Brocno, Radouň, Křešov, Snědovice, Střížovice, Julčín, Vědlice, Strážiště, Rochov, Lada,
Tetčiněves, Encovany, Hrušovany, Černěves, Vědomice, Kleneč, Levínské Petrovice, Třebín, Horní
Vysoké, Levín, Dolní Vysoké, Hobřina, Starý Týn, Bukovina, Brusov, Držovice, Líčenice, Dubičná,
Konojedy, Bílý Kostelec, Janovice, Rané, Kozly, Litice, Hvězda, Skalka, Stvolínky, Blíževedly, Lukov,
Lukovsko,Svobodná Ves, Úštěk, Lhota, Zimoř, Liběšice, Dolní Chobolice, Horní Chobolice, Mladé,
Miletice, Loucká, Ledčice, Daminěves, Cítov, Mlčechvosty, Vraňany, Bukol, Lužec, Zálezlice, Vrbno,
Pšovka, Vehlovice, Liběchov, Želízy, Tupadly, Dolní Zimoř, Chudolazy, Medonosy, Osinalice, Nové
Osinalice, Vlkov, Střezivojice, Vojtěchov, Sémanovice, Březinka, Sitné, Kokořín, Janova Ves, Bosyně,
Vysoká Strážnice, Střednice, Střemy, Nebužely, Jenichov, Hleďsebe, Živonín, Řepín, Mělnické Vtelno,
Radouň, Vysoká Libeň, Hostín, Liblice, Skuhrov, Malý Újezd, Jelenice, Vavřineč, Přívory, Všetaty,
Tišice, Chrást, Nedomice, Ovčáry, Dřísy, Lhota, Borek, Martinov, Polerady, Brázdim, Popovice,
Dřevčice, Brandýz nad Labem, Stará Boleslav, Choroušky, Chorušice, Ledce, Kadlín, Zamachy, Bezno,
Sovínky, Boreč, Vrátno, Horky, Brodce, Hrušov, Písková Lhota, Jezerní Vtelno, Krnsko, Strenice,
Rokytovec, Čejetice, Dalovice, Bukovno, Katusice, Skalsko, Kluky, Trnová, Doubravice, Víska,
Březovice, Březinka, Plužná, Čistá, Bítouchov, Hlínoviště, Bělá p. Bezdězem, Dolní Krupá, Následnice,
Úhelnice, Husí Lhota, Valy, Volenovice, Plazy, Kolomuty, Holé Vrchy, Týnec, Semčice, Úherce,
Dobrovice, Sýčina, Nepřevázka, Brodce, Bezděčín, Chrást, Svémyslice, Zeleneč, Šestajovice, Jirny,
Nové Jirny, Choroušany, Roztokaty, Přistoupim, Kšely, Vítice, Chotýš, Krupá, Svatbín, Bulánka,
Kouřim, Svojšice, Zásmuky, Konojedy, Výžerky, Hradec, Opolany, Kostelní Střímelice, Ondřejov,
Bohuňovice II, Horní Kruty, Benátky, Mělník, Nechyba, Radvanice, Sázava, Dojetřice, Bělokozly,
Xaverov, Choratice, Chocerady, Vestec, Vodslivy, Ostředek, Mřížovice, Čakov, Tatouňovice, Křešice,
Vlkov, Teplýšovice, Čeňovice, Střížkov, Věřice, Okrouhlice, Dlouhé pole, Roušice, Pozov, Nová Ves,
Popovice, Mladovice, Postupice, Lísek, Jemniště.
Lokality, které publikoval Toman (1990) na str. 561
Roubíčkova Lhota, Bořenovice, Takonín, Litichovice, Divišov, Bílkovice, Slověnice,, Liběž, Radonice,
Ctiboř, Radošovice, Znosim, Hradiště, Velíš, Dub, Ostrov, Kondrac, Zdislavice, Římovice, Rataje,
Trhový Štěpánov, Soutice, Tehov, Nemíž, Kladruby, Střechov, Zliv, Hobšice, Starý Samechov, Nové
Jiřice, Čestín, Čejovice, Krasoňovice, Radvančice, Prostřední Ves, Bohdaneč, Hranice, Věžníkov,
Ostrov, Milanovice, Machovice, Tichonice, Zdizuby, Podvěky, Úžice, Smilovice Chlum, Staňkovice,
Smrk, Skvrňov, Františkov.
Lokality, které byly doplněny výzkumem mezi lety 1995 a 1999
Budínek, Drhovice, Jablonné, Svatý Jan, Hrabří, Oříkov, Staré Sedlo, Rataje, Radětice, Senožaty, Hutě,
Černýšovice, Bechyňská Smoleč, Sudoměřice, Bežerovice, Nuzice, Hvožďany, Dražíč, Chrášťany,
Koloměřice, Koloděje nad Lužnicí, Hosty, Pašovice, Doubrava, Chotýčany, Lhotice, Úsilné, Hůry,
Adamov, Rudolfov, Chlumek, Olešnice, Zahájí, Munice, Zliv, Křtětice, Kloub, Chvaletice, Skočin,
Miloňovice, Nová Ves, Nebřehovice, Zadní Ptákovice, Radošovice, Přední Zborovice, Chodouň,
Málkov, Suchomasty, Býkoš, Neumětely, Hůrky, Dobřív, Hrádek, Pavlovsko, Mirošov, Kakejov, Mešno,
Lipnice, Spálené Poříčí, Struhaře, Nechanice, Hradišťanský Újezd, Pertoltice, Petrovice, Bíluky, Měčín,
Nedamice, Nedamičky, Přeclav, Třebícína, Hráz, Třebícínka, Vlkov, Nová Ves, Děkov, Svojetín, Kryry,
Dětaň, Krásný Dvůr, Chotěbudice, Podlesice, Nové Třebčice, Račetice, Staňkovice, Lišany, Senkov,
Kocanda, Břínkov, Úlovice, Ročov, Brodec, Brloh, Divice, Vinařice, Kozojedy, Smolnice, Nová Ves,
Hříškov, Sinutec, Kozly, Odolice, Žichov, Malé Březno, Vysoké Březno, Hošnice, Strupčice, Saběnice,
Modlany, Kvítkov, Nové Dvory, Drahkov, Nechvalice, Malhostice, Sezemice, Milešov, Páleč, Kocourov,
Mrsklesy, Vlastislav, Děkovka, Březno u Milešova, Sutom, Lukov, Štěpánov, Kyškovice, Vetlá,
Mastířovice, Svářenice, Vrbice, Vrutice, Lounky, Černěves, Chodouny, Vraný, Telce, Úherce, Vrbičany,
Kokovice, Hořešovičky, Pozdeň, Líský, Hořešovice, Žíchovec, Libovice, Tuřany, Byseň, Lotouš, Podlšín,
Zájezd, Okoř, Velká Bučina, Malá Bučina, Libochovičky, Brandýsek, Kobylníky, Čeradice, Páleček,
Strádonice, Lisovice, Zlonice, Beřovice, Vítov, Žižice, Třebusice, Blevice, Slatina, Úžice, Dřínov,
Újezdec, Netřeba, Kopeč, Líbeznice, Měšice, Mratín, Sluhy, Veleň, Kněžmost, Žantov, Boseň, Lhotice,
Dobrá Voda, Veselá, Horka, Následnice, Koprník, Spyšová, Lavice, Zajakury, Samšina, Zámostí,
Mladějov, Střeleč, Pařezská Lhota, Hrdoňovice, Roveň, Holín, Cidlina, Kněžice, Libuň, Újezd pod
Troskami, Hnanice, Radvanice, Roudný, Přepeře, Modřišice, Podháj, Všeň, Svijanský Újezd, Pěnčín,
Čtveřín, Zďár, Žehrov, Rakov, Bátín, Střevač, Bukvice, Velíš, Podhradí, Lázně Bělohrad, Choteč, Lužany,
Choceň, Dvořisko, Podrázek, Nořín, Kosořín, Koudelka, Holice, Veliny, Horní Jelení, Dolní Jelení,
Dobruška, Chábory, Podbřezí, Trnov, Horákovice, Byzhradec, Solenice, Litohrady, Domašín, Libel,
Vykáň, Černíky, Štolmíř, Liblice, Lstiboř, Bylany, Chrášťany, Chotouň, Myškovice, Vrbčany, Blinka,
Hradenín, Pohoří, Břežany I., Chocenice, Libodřice, Horní Chvalšiny, Mlékovice, Toušice, Křečhoř,
Bošice, Libeň, Okrouhlo, Zvole, Březová, Oleško, Zahořany, Petrov, Mnichovice, Stránčice, Třemblaty,
Struhařov, Mrač, Poříčí nad Sázavou, Městečko, Nespeky, Týnec nad Sázavou, Chrást, Pecerady,
Brodce, Břeková Lhota, Úročnice, Žabovřesky, Chrášťany, Ouštice, Křečovice, Roudný, Kňovičky,
Kňovice, Třebnice, Líchory, Solopysky, Chlistov, Krusičany, Soběšovice, Velběly, Sestrouň, Křížov,
Křehule, Lešáky, Volavka, Načeradec, Olešná, Domanice, Pravětice, Slavětín, Holýšov, Mezilesí, Zelená
Ves, Týmová Ves, Lukavec, Bezděkov, Dolní Lhota, Horní Lhota.
Dodatek 2. Úplný přehled rozšíření pelyňku pravého v intravilánech obcí po
jednotlivých regionech
Bozeňsko
Rybníky, Drhovy, Nechalov, Drevníky, Žebrák, Vyskočilka, Nečín, Obory, Jelence, Dolní Hbity,
Nepřejov, Větrov, Zduchovice, Osečany, Nalžovice, Křepenice, Dublovice a Chramosty
Bechyňsko
Brod, Plánička, Skránčice, Mladotice, Zavlekov, Rábí, Černíč, Těchonice, Žďár, Štipoklasy, Nehodív,
Myslív, Týřovice, Břežany, Týnec, Hejná, Horažďovice- Předměstí, Třebomyslice, Jelenovice, Velký
Bor, Svéradice, Slatina, Holkovice, Maňovice, Pačejov, Olšany, Kvášňovice, Defurovy Lažany, Újezd bei
Chánovice, Chánovice, Nová Ves, Čivice, Želvice, Vrčeň, Smeredov, Huť, Řasanice, Hradiště, Horní
Poříčí, Chlum, Mačkov, Nahošín, Doubravice, Lažany, Třebohostice, Chrášťovice, Klínovice, Podolí,
Hubenov, Černíkov, Droužetice, Vahlovice, Lom, Jarotice, Bořetice, Malčice, Podolí II, Holušice, Velká
Turná, Malá Turná, Petrovice, Jemnice, Brusy, Dobev, Velké Nepodřice, Lhota u Kestřan, Putim,
Štěkeň
Tuhošť
: Bělá nad Radbuzou, Újezd sv. Kříže, Doubravka, Čečín, Valcha, Borek, Štítary, Vidlice Libosváry,
Miřkov, Horní Metelsko, Polžice, Sv. Anna, Hlohová, Přívozec, Nahošice, Kanice, Úboč, Semněvice,
Šlovice, Jivjany, Buková, Telice, Kladruby, Milevo, Prostiboř, Tuněchody, Brod u Střibra, Staré Sedlo,
Bonětičky, Bonětice, Borovany, Holostřevy, Skviřín, Málkovice, Kurojedy, Nynkov, Ošelin, Ostrovice,
Víchov, Štokov, Chodský Újezd, Dolní Jádruž, Otín, Týnec, Boudy, Vysoké Sedliště, Dolní Sedliště, Lom
u Tachova, Kočov a Oldřichov
Silvana
Dlouhé Hradiště, Kokašice, Bezdružice, Úterý, Vidžín, Svěrec, Dolní Jamné, Krašov, Vlkošov, Buč,
Radyně, Brložec, Lažany, Štědrá, Kozlov, Sovolusky, Těšetice, Ratiboř, Větrušice, Žlutice, Jeřeň, Bošov,
Protivec, Chýše, Žďárek, Nahořečice, Skytaly, Vroutek, Kračín, Tis u Blatna, Velečín, Čichořice, Poříčí,
Luby, Kobylí, Kolešov, Vladařice, Radotín, Pšov, Močidlec, Rabštejn nad Střelou, Novosedly, Chlum,
Manětín, Hrádek, Vladměřice, Č. Doubravice, Přehořov, Odezly, Mladotice, Křečov, Potvorov,
Řemešín, Sedlec, Bukovina, Trojany, Hradecko, Mariánský Týnec, Hadačka, Výrov, Kopidlo, Babina,
Nebřeziny, Plasy, Rybnice, Dražeň, Loza, Dolní Bělá, Tlučná, Trnová, Horní Bříza, Ledce, Doudlevce,
Hodyně, Buček, Lednice, Kočín, Dolní Hradiště, Koryta, Borek, Kozojedy, Třímany, Chlum, Čistá,
Bělbožice, Šípy, Všesulov, Krakovec, Krakov, Zhoř, Hvozd, Nová Ves, Kůzová, Zdeslav, Velká
Chmelištná, Soseň, Klečetné, Nový Dvůr, Šanov, Senomaty, Nouzov, Pšovlky, Švihov, Přílepy,
Kolešovice, Zderaz, Bukov, Kolešov, Hořovičky, Vrbice, Podbořánky, Žďár, Krty, Stebno, Lubenec,
Řepany, Černčice, Maloměřice a Ležky
Lúka
Svojetín, Malá Černoc, Siřem, Pšov, Milčeves, Libořice, Měcholupy, Holedeč, Holedeček, Stránky,
Veletice, Bezděkov, Rybňany, Zálužice, Stekník, Dolejší Hůrky, Lišany, Hradiště, Selibice, Levonice,
Strkovice, Tuchořice, Lipenec, Zeměchy, Jimlín, Dvérce, Podbořanský Rohozec, Nepomyšl, Buškovice,
Podbořany, Brody, Chrášťany, Pětipsy, Libědice, Čejkovice, Nová Ves, Chmelištná, Maštov, Němčany,
Vysoké Třebušice, Kaštice, Mory, Moravěves, Blažim, Výškov, Vrbka, Lenešice, Velemyšleves, Lažany,
Vysočany, Hořetice, Žatec, Záhoří, Stroupeč, Vičice, Nechranice, Libočany, Čeradice, Větrušice, Kličín,
Žabokliky, Hůrky, Břežany, Chudeřín, Soběsuky, Roztyly, Přeskaky, Libědice, Vikletice, Vojkovice, Malé
Krhovice, Vidolice, Záhořany, Poláky, Hořenice, Vinaře, Vintířov, Ždov, Kadaňský Rohozec, Kojetín,
Úhošťany, Úhošť, Rokle, Nová Víska, Hradec, Želina, Nová Víska u Kralup, Ahníkov, Spořice, Chomutov
a Domina
Sedlecko
Pokutice, Zásada, Rašovice, Lestkov, Miřetice, Klášterec, Ciboušov, Kotvina, Dalovice, Černýš, Vysoké,
Pernštejn, Lužný, Okounov, Kamenec, Korunní, Stráž, Vojkovice a Zakšov
Duchcovsko
Okořín, Všestudy, Sušany, Koporeč, Lišnice, Polerady, Patokryje, Hrobčice, Bílina, Chouč, České
Zlatníky, Svinčice, Korozluky, Bečov, Břvany, Hrádek, Jablonec, Hořenec, Radovesice, na Rači u Habří,
v Teplicích, Oseku, Mariánských Radčicích, Horním Litvínově a v Kopistech
Litoměřicko
Litoměřice, Tlučeň, Sebuzín, Církvice, Lovoš, Lipá, Lahovice a Žabovřesky nad Ohří
Česko
Turské pole: Chlomek, Velký Borek, Mělnická Vrutice, Borek, Záryby, Zvoleněves, Slaný, Dolín,
Ječovice, Martiněves a na lesní cestě na místě bývalé osady Miletice u Budyně nad Ohří
Barrandien: Karlštejn, Srbsko, Koněprusy, Černín, Svatá, Záhořany a Hudlice
Výběžek do jižních Čech: Záhořany, Otročiněves, Nižbor, Sýkořice, Pustověty, Kalubice, Nezabudice,
Všestary, Skřivaň, Novosedly, Nezabudice, Hracholusky, Týřovice, Újezdec, Čilá, Chříč, Ostrovec,
Lhotka, Těrešov, Prašný Újezd, Svinná, Kamenec, Olešná, Čivice, Újezd u Radnic a Vranovice
Lemůzsko
Soběnice, Trnobrany, Srdov, Dolní Šebířov, Náčkovice, Mukařov, Velká Javorská, Taneček, Kvítkov,
Hostíkovice, Holany, Heřmánky, Zátyní, Ostré, Rašovice, Domašice, Kalovice, Robeč, Tuháň, Sukorady,
Strachaly, Lomy a Chcebuz
Pšovsko
Písečná, Vlčí Důl, Brenná, Veselí, Srní, Jestřebí, Provodín, Hradčany, Břehyně, Bezděz, Doksy, Staré
Splavy, Chlum, Drchlava, Vrchovany, Stará Skalka u Doks, Zbyny, Horky, Korce, Blatce, Ždírec, Luka,
Kruh, Vojetín, Bezdědice, Nosálov, Libovice, Lobeč, Skramouš, Stránka, Hradsko, Velký Újezd,
Dražejov, Nedvězí, Dobřeň, Vidim, Horní Zimoř a Truskavna
Prvé Charvatsko
Buda, Vinec, Podlázky, Debř a Hrdlořezy
Druhé Chorvatsko
Podle databáze Agentury ochrany přírody a krajiny v Pardubicích : Jaroměř, Nové Město nad Metují,
Černčice, Převýšov, Chlumec nad Cidlinou,, Radovesnice, Mlékosrby, Kosice, Kosičky, Kratonohy,
Dobřenice, Roudnice, Voleč, Rohovládcová Bělá, Dobřenice, Libčany, Lhota pod Libčany, Hvozdnice,
Opatovice, Libišany, Osičky, Štěnkov, Rokytno, Chvojenec, Petrovice nad Orlicí, Žďár nad Orlicí,
Olešnice, Černíkovice, Voleč, Vamberk, Doudleby nad Orlicí, Svárava, Labská Chrčice, Krakovany,
Uhlířská Lhota, Lipec, Božec, Tetov, Hlavečník, Bílé Vchýnice, Kojice, Týnec nad Labem, Záboří nad
Labem, Svatá Kateřina, Zdechovice, Řečany nad Labem, Trnávka, Horoušice, Semín, Živanice, Nerad,
Přelovice, Bohdaneč, Přelouč, Lohenice, Mělice, Bezzděkov, Lázně Bohdaneč, Hrádek u Bohdanče,
Černá u Bohdanče, Trnová, Srch, Brozany, Ráby, Kunětice, Pardubice, Drozdice, Černá za Bory,
Hostovice, Veska, Velíry, Borohrádek, Malá Čermná, Korunka, Nová Ves u Korunky, Chleny, Svídnice,
Horušice, Svobodná Ves, Sovoluská Lhota, Litošice, Seník, Krasnice, Semtěš, Konopáč, Chrucim,
Dvakačovice, Řestoky, Uhersko, Vraclav, Vysoké Mýto, Řepníky, Zálší, Choceň, Netřeby, Sloupnice,
Zhoř, Dlouhá Třebová, Dolní Dobroč, Horní Heřmanice, Seč, Žumberk, Bílý Kůň, Štěpánov, Libecina,
Proseč a Litomyšl.
Tyto lokality byly zpracovány následujícími autory : Baudyš, Bednář, Cibulková, Čelakovský,
Černohous, Deyl, Faltys, Faltysová, Felsmanová, Fiedler, Hadač, E., Hadač, J., Hendrych, Horák,
Houfek, Hrobař, Hrouda, Jehlík, Jirásek, Kirschner, Klika, Klimeš, Kopecký, Košťál, Kovář, Krčan,
Kropáč, Kroulík, Kubelková, Kučera, Marek, Mendlík, Mikyška, Mladý, Nováková, Neuhäusel,
Neuhäuslová , Opiz, Pospíchal, Procházka, Pulchart, Reitmayer, Rohlena, Rydlo, Skalický, Slavík,
Smejkal, Souček, Šmarda, Šourková, Šulc, Vodák, Vepřek a Zítko
Zlicko
Při průzkumu nebyly nalezeny lokality pelyňku pravého. Region měl výrazně mozaikální charakter.
Sázavsko
Bukovany, Újezdec, Rataje nad Sázavou, Drahňovice, Třemošnice, Dalovy, Lbosín, Třebešice,
Býkovice, Struhařov, Dobříčkov, Myslíč, Český Šternberk, Sternov, Měchnov, Všechlapy, Otryby,
Vranice, Soběšín, Zdebuzeves, Soušice, Psáře, Hrádek a Pavlovice
Dodatek 3. Ohraničení pliocenního jezera lokalitami charakterizujících druhů
Obvodová linie jezera
Františkov u Suchdola n. Lužnicí (Daphne cneorum); Chlum u Třeboně (Daphne cneorum); Třeboň
(Thrincia saxatilis, Astragalus onobrychys); Lužnice n. Lužnicí (F. subsudetica); Ponědražka (Thrincia
saxatilis); Tábor (Carex pediformis); Mladá Vožice (Asplenium cuneifolium); Kondrac u Vlašimi
(Festuca subsudetica); Vlašim (Festuca subsudetica); Zruč n. Sázavou (F. sazaviensis); Sedlice u Dol.
Královic (F. serpentinica, Asplenium cuneifolium, Potentilla crantzii atd.); Dolní Královice
(Bothriochloa ischaemum); Habrovčice (Carex pediformis); Vojslavice (Carex pediformis); Želivo
(Pulsatilla pratensis); Polná (Festuca serpentinica, Asplenium cuneifolium); Křížová (Festuca
serpentinica, Asplenium cuneifolium); Benátky u Litomyšle (Bothriochloa ischaemum); Němčice
(Achillea setacea); Potštein (Festuca filiformis); Nové město nad Metují; Josefov (Astragalus
onobrychys); Velichovky (Adenophora liliifolia); Habřina (Adenophora liliifolia); Lužany (Adenophora
liliifolia); Konecchlumí (Bothriochloa ischaemum); Lukavec u Hořic (Cirsium pannonicum, Festuca
subsudetica); Pec pod Sněžkou (Festuca pruinosa); Západní Krkonoše (Festuca airoides); Semily
(Festuca filiformis); Chuchelná (Adenophora liliifolia); Ohařice u Jičína (Festuca subsudetica); Tábor
(Gagea bohemica); Nouzov (Lathyrus pisiformis); Kněžice u Městce Král. (Virga pilosa); Žehuň (Trinia
ucrainica, Adenophora liliifolia, Achillea setacea, Astragalus austriacus atd.); Domanovice
(Adenophora liliifolia); Vlkov pod Oškobrhem (Ophrys insectifera, Linum flavum atd.); Dymokury
(Lathyrus pisiformis, Linum flavum atd.); Křinec (Linum flavum atd.); Nepřevázka (Hypericum elegans,
Astragalus onobrychys); Mladá Boleslav (Astragalus austriacus, Oxytropis pilosa); Radouč Kosmonosy (Achillea setacea); Debř (Fumana procumbens); Klášter u Mnichova Hradiště (Achillea
setacea); Příbrazy u Turnova (Daphne cneorum); Rakousy (Sesleia albicans, Daphne cneorum); Ralsko
(Carex macroura, Aster alpinus); Hradčanské stěny (Oxytropis pilosa, Gypsophila fastigiata, Astragalus
arenarius atd.); Zákupy (Astragalus arenarius); Klíč u Nového Boru (Aster alpinus); Česká Kamenice
(Festuca pallens); Ronov u Kravař (Festuca pallens); Stvolínky (Festuca subsudetica); Dubice u České
Lípy (Gagea bohemica); Zahrádky (Festuca subsudetica); Holany (Pinguicula bohemica); Provodín
(Gagea bohemica); Jestřebí (Festuca subsudetica, F. filiformis, Ligularia sibirica, Astragalus arenarius);
Doksy (Festuca subsudetica, Astragalus arenarius); Bezděz (Dianthus gratianopolitanus, Allium
strictum, Aster alpinus atd.); Bělá p. Bezdězem a okolí (F. subsudetica, F. belensis, F. muellerstollii a
množství dalších vzácných druhů, částečně možná záměrně vysazených); ? Malé Všelisy ( Saponaria
ocymoides); Benátky n. Jizerou (Daphne cneorum, Seseli hippomarathrum); Hlavenec (Daphne
cneorum); Mečeříž (Daphne cneorum); Konětopy (Pinguicula bohemica); Čečelice (Pinguicula
bohemica); Všetaty (Mariscus serratus, Linum perenne, Pinguicula bohemica atd.); Liblice (Pinguicula
bohemica); Mělnická Vrutice (Daphne cneorum, Pinguicula bohemica atd.); Mšeno u Mělníka (Carex
pediformis); Řepín (Virga pilosa); Chlomek u Mělníka (Daphne cneorum, Astragalus onobrychys,
Linum flavum atd.); Kokořín (Adinis vernalis, Astragalus onobrychys); Liběchov (Astragalus excapus);
Ješovice až severní okolí Štětí (řada blízkých lokalit Helianthemum canum); Sedlo u Úštěka (Aster
alpinus); Bílá Hora u Podviní, Satan a Loreta u Žitenic a Bílá stráň u Pokratic (vše Linum flavum s
bohatým doprovodem); Babiny I, Čeřeniště, Němčí (vše Adenophora liliifolia); Zababeč u Třebušína
(Cirsium pannonicum); Kozí vrch u Neštědic (Festca multinervis, Sesleria albicans, Saxifraga aizoon,
Minuartia setacea); Neštěmice (Festuca multinervis); Střížovice (Linum flavum); Stadice (Veronica
austriaca, Achillea setacea, Carlina acaulis subsp. simplex); Koštov (Thalictrum foetidum); Deblík u
Sebuzína (Dracocephalum austriacum, Carex pediformis atd.); Dubice (Artemisia alba); Lovoš
(Hypericum elagans atd.); Boreč (Festuca subsudetica); Vršetín (Viola ambigua); Kuzov u Třebívlic
(Allium strictum); Skalice u Třebívlic (Adenophora liliifolia); Hradišťany (Adenophora liliifolia); okolí
Třtěna (soubor lokalit Hypericum elegans); Brník (Thalictrum foetidum); Milá, Raná, Oblík (Viola
ambigua, na posledních dvou Helictotrichon desertorum, v okolí východisko expansí Astragalus
exscapus, Stipa spec. div., Oxytropis pilosa atd.); Janský vrch u Korozluk (Helictotrichon desertorum);
Most (Viola ambigua, Aster amellus); Zlatník (Dianthus gratianopolitanus); Bořeň (Dianthus
gratianopolitanus, Aster alpinus); Syslík u Razic (Stipa stenophylla); Osek (Virga pilosa); Klíny u
Litvínova (Festuca subsudetica); Hora sv. Kateřiny (Festuca subsudetica); Vysoká pec (Cirsium
pannonicum); Červený hrádek (Astragalus excapus); Krásná Lípa (Pulsatilla patens); Celná u
Chomutova (Festuca subsudetica); Hora sv. Šebestiána (Hammarbya paludosa, v okolí základ pro
arelu Festuca filiformis); Telcov (Astragalus danicus); Jindřichov (Astragalus danicus); Rašovice u
Kadaně (Anemone sylvestris); Úhošť u Kadaně (Dianthus gratianopolitanus atd.); Kadaň (Stipa
stenophylla); nad křižovatkou Kryry- Černčice- Kolešov , t.zv. Libořický les u Krýr starší literatury
(Aster amellus, Inula hirta, Platanthera chlorantha atd.); Nečemice (Aster amellus); Lhota (Aster
amellus); Holedeček (Stipa dasyphylla); Kluček (Scorzonera purpurea); Ličkov (Stipa stenophylla);
Tuchořice (Plantago maritima); Drahomyšl (Stipa stenophylla); Lipenec (Gypsophila fastigiata);
Malnice (Marrubium peregrinum); Nová Ves u Loun (Linum flavum); Bílichov (Veratrum nigrum,
Adenophora liliifolia atd.); Peruc (Carex pediformis, Polygonatum latifolium atd.); Poplze (Carlina
acaulis subsp. simplex); Dubany (Hypericum elegans); Hazmburk (Thalictrum foetidum); Úpohlavy
(Virga pilosa); Břežany (Seseli devenyense); Budyně n. Ohří (Arctium nemorosum, Virga pilosa atd.);
Mšené Lázně (Gypsophila fastigiata, Festuca subsudetica); Budenice (Lathyrus pisiformis); Beřovice
(Reseda phyteuma); Drnov (Gypsophyla fastigiata); Knovíz (Reseda phyteuma); Kvíce (Festuca
subsudetica); Smečno (Carex pediformis); Libušín (Oxytropis pilosa, Linum flavum atd.); Unhošť
(Gagea bohemica); Řevničov (Carex pediformis); Lužná (Festuca filiformis); Rakovník (Bothrichloa
ischaemum); Křivoklát (Moehringia muscosa); Baba u Křivoklátu (Allium strictum, Gagea bohemica);
Strádonice (Achillea setacea); Zdice (Allium strictum); Trubín (Allium strictum); Králův Dvůr (Virga
pilosa); Beroun (Virga pilosa); Hostím (Poa badensis); Sv. Jan Pod Skalou (Minuartia setacea);
Karlštejn (Anacamptis pyramidalis, Virga pilosa, Astragalus onobrychys, Adenophora liliifolia; v okolí
základy expansí druhů majících v Českém Krasu izolované arely); Dobříš (Anthemis montana); Zadní
Třebáň (Gagea bohemica); Mníšek pod Brdy (Pulmonaria molis); Štěchovice (Pulmonaria molis,
Erythronium dens- canis); Závist (Pulmonaria molis, Virga pilosa); Černolice (Adenophora liliifolia,
Gagea bohemica); Všenory (Festuca subhirtella, Carex pediformis); Dobřichovice (Adenophora
liliifolia); Roblín (Adenophora liliifolia); Černošice (Adenophora liliifolia); Modřany (Daphne cneorum);
Smíchov (Virga pilosa); Nusle (Daphne cneorum); Říčany (Gagea bohemica); Mnichovice (Festuca
subsudetica); Kouřim (Gagea bohemica); Zásmuky (Gagea bohemica); Rataje nad Sázavou (Alyssum
montanum); Benešov (Carex pediformis); Votice (Festuca subsudetica); Orlík (Arabis turrita);
Horosedly u Mirovic (Anemone sylvestris); Čimelice a Cerhonice (Alyssum montanum); Hvožďany u
Blatné (Festuca filiformis); Enkláva na vápencích u Horažďovic a Sušice (Lokality Oxytropis pilosa,
Anemone sylvestris, Ophrys insectifera u Hejné, Festuca rupicola a Gentiana cruciata u Rábí atd.);
enkláva na vápencích u Strakonic (Soubory lokalit Anemone sylvestris, Gentiana cruciata, Festuca
rupicola atd.); Písek (Festuca rupicola); Zvíkov (Carex pediformis); Strunkovice (Bothriochloa
ischaemum); Netolice (Bothriochloa ischaemum); Hadce severně a severozápadně od Českého
Krumlova (soubory lokalit Festuca serpentinica a Asplenium cuneifolium); Český Krumlov (Festuca
belensis, Astragalus onobrychys, soubory lokalit Anemone sylvestris, Gentiana cruciata, Bothriochloa
ischaemum atd.).
Řipský ostrov
Řada lokalit Astragalus exscapus : Vendula (též Allium strictum, Festuca ripensis, Minuartia setacea
atd.), Lukavec, Keblice (zde a u Šiřejovic též Hypericum elegans), Brozany, Hostenice. - Přestavlky
(Festuca subsudetica); Kleneč a Vražkov (Festuca ripensis); Chržín (Astragalus exscapus); Velvary
(Triglochin maritimum, základ expanze Reseda phyteuma); Mínice (Allium strictum, Astragalus
exscapus); Otvovice (Adonis vernalis); Zeměchy (Astragalus exscapus); Slatina (Astragalus exscapus);
Zákolany (Astragalus exscapus); Zákolany (Astragalus exscapus); Velké Přílepy (Festuca airoides);
Únětice (Astragalus onobrychys); Roztoky u Prahy (Virga pilosa); od Husince po Kralupy (lokality
Festuca ripensis, Allium strictum, Minuartia setacea); Úžice (Samolus valerandii); Zlosyně (Anthemis
montana); Dolní Beřkovice (Gagea bohemica); Cítov (Adonis vernalis); Řip (Festuca ripensis,
Hypericum elegans atd.); Podvlčí (Daphne cneorum); Bechlín (Festuca subhirtella, Daphne cneorum);
Sovice (Helianthemum canum, Linum flavum); Vetlá (Koeleria glauca, Gagea bohemica); Kyškovice
(Koeleria glauca, Corydalis pumilla); Chodouny (Koeleria glauca Festuca ripensis); Travčický les
(Festuca albensis, Gypsophila fastigiata Koeleria glauca); Litoměřice- Terezín (Virga pilosa); Radobýl
(Astragalus exscapus, Trigonella monspelliaca, Hippocrepis comosa); Knobložka (Linum flavum atd.).
Kolínský ostrov
Záboří (Gypsophila fastigiata); Starý Kolín (Festuca psammophila); Velim (Gagea bohemica); Festuca
psammopila : Oseček, Sokoleč, Kostelní Lhota.- Třebestovice (Festuca subhirtella); - Festuca
psammophila : Hradištko, Semice (též Coronilla vaginalis), Přerov nad Labem, Císařská Kuchyně,
Káraný.- Dvorce Lysé (Pinguicula bohemica); Lysá nad Labem (Festuca psammophila, Astragalus
arenarius, Pinguicula bohemica); Festuca psammophila : Ostrá, Stratov, Písty, Zvěřínek, Písková
Lhota, Kluk, Velký Osek, Hradištko, Tři Dvory, Konárovice, Lžovice.- Semín (Astragalus arenarius);
Chrudim (Bothriochloa ischaemum); Slatiňany (Narthecium ossifragum); Skála u Chrudimi (Festuca
pallens); Nasavrky (Festuca subhirtella); Oheb (Festuca pallens).
Královéhradecký ostrov
Astragalus arenarius : Horní Jelení, Čermná n. Orlicí, Zdelov, Olešnice u Častolovic.- Týniště n. Orlicí
(Festuca filiformis); Nový Bydžov (Bupleurum tenuissimum); Počáply u Pardubic (Bothriochloa
ischaemum); Kunětická Hora (Linum flavum).
Literatura
Aljechin, V.V. (1951) : Rastitěl´nosť SSSR v osnovych zonach.- Moskva.
Balatka B. et al. (1975-1977) : Pedografická mapa.- Brno.
Balatka B. et Sládek, J. (1962) : Říční terasy v českých zemích.- Praha.
Bělohoubek, J. (1977) : Současné rozšíření Adonanthe vernalis L.- Severočes. Přír., 30, 36-54.
Bretholz, B. (1923) : Die Chronik der Böhmen des Kosmas von Prag.- Berlin.
Čelakovský, L. (1873) : Prodromus květeny české. Díl 2.- Praha.
Dokučajev, V.V. (1949) : Izbrannyje trudy. Reprint.- Moskva.
Daňhelka, J. et al (1988) : Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. Díl 1.- Praha.
Domin, K. (1904) : České středohoří.- Praha.
---(1907) : Rudohoří a pruh podrudohorský.- Praha.
---(1924) : Mydlice bazalkovitá (Saponaria ocimoides) nová a památná rostlina květeny československé.- Rozpr.
2. Tř. čes. Akad. 33/21.
Dostál, J. (1944) : Význam moře Paratethys ve fytogeografii.- Sb. Čes. Spol. zeměp., 49, 37-43.
Dubský, B. (1928) : Slovanský kmen na střední Otavě.- Řepice.
---(1949) : Pravěk jižních Čech.- Blatná.
Gebauer, J. (1970) : Slovník staročeský. Díl 1.- Praha.
Greuter, W. et al. (1995) : Mezinárodný kód botanickej nomenklatúry (Tokijský kód). (Slovenský překlad).Bratislava.
Havránek, B. et al. (red.) (1948-1951) : Příruční slovník jazyka českého. Díl 5.- Praha.
Hegi, G. (1929) : Illustrierte Flora von Mitteleuropa. Ed. 1. Díl VI/2.- München.
Horák, B. et Trávníček, D. (1956) : Descriptio civitatum ad septentrionalem plagam Danubii.- Rozpravy
Československé akademie věd, Cl. 1, 66/2.
Hrdina, K. ed.(1949) : Kosmova Kronika česká.- Praha.
Hrušák, F. (red.) et al. (1985) : Žatecko a Rakovnicko. Soubor turistických map.- Praha.
Choc, P. (1963) : O území českých kmenů.- Časopis Národního muzea, Ser. hist., 132, 68-83.
---(1972) : Hradiště u Sedlce u Karlových Varů.- Acta regionalis, 1970-1971, 45-64.
Jirásek, A. (1956) : Staré pověsti české.- Praha.
Karbusický, V. (1967) : Nejstarší pověsti české.- Praha.
Kolár, J. ed. (1998) : Středověké legendy o českých světcích.- Praha.
Kubát, K. (1997) : Pulsatilla patens (L.) Mill. v České republice.- Severočes. Přír., 30, 5-10.
Kudrnáč, J. (1951) : Slované v západních Čechách.- Archeologické rozhledy, 3, 185-190, 198-200, 217.
Lamprecht, A. (1987) : Předslovanština.- Brno.
Ložek, V. (1973) : Příroda ve čtvrtohorách.- Praha.
Lutterer, J., Majtán, M. et Šrámek, R. (1982) : Zeměpisná jména Československa.- Praha.
Machek, V. (1961) : Etymologický slovník jazyka českého. Ed. 2.- Praha.
Martinovský, J.O., (1961) : Revize a dnešní stav lokalit chráněných kavylů tenkolistého a chlupatého v
Čechách.- Ochr. Přír. 16, 129-132.
---(1969) : Česnek tuhý, památná rostlina naší květeny.- Severočes. Přír., 1, 1-28.
Nef, L. (1957) : État actuel des connaisances sur le role des animaux dans la décomposition des litieres de
forests.- Agricultura, 5, Ser. 2e/3, 245-316.
Niederle, L. (1927) : Slovanské starožitnosti. Díl 3.- Praha.
Novák, J. (2002) : Rozšíření halofytů v dolním Poohří.- Severočes. Přír., 33-34, 111-124.
Otto, J. et al. (1906) : Ottův slovník naučný.- Praha.
Palacký, F. (1907) : Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě.- Praha.
Pech, V. (1893) : Černozem.- In Otto, J. (ed.) : Ottův slovník naučný. Díl 6, 633-634.- Praha.
Profous, A. et al. (1949-1960) : Místní jména v Čechách.- Praha.
Rieger F. L. et al. (1872) : Slovník naučný. Díl 9.-Praha.
Sedláček, A. (1920) : Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy.- Rozpravy
České akademie věd, Cl. 1, 60.
---(1921) : O starém rozdělení Čech na kraje.- Rozpravy České akademie věd, Cl. 1, 61.
---(1923) : Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách.- Praha.
Sládek, J. (1999) : Melilotus dentata (W. et K.) Pers. v Čechách.- Severočes. Přír., 31, 15-25.
--- et Ondráček, Č. (1989) : Spergularia marina (L.) Griseb. v Čechách.- Severočes. Přír., 23, 1-18.
Slavík, B. (1966) : Pflanzengeographische Studie über die Art Lactuca perennis L.- Folia geob. phytotax. 1, 2669.
Schreiber, H. (1923) : Die Moore Nordwestböhmens.- Prag.
Sklenář, K. (1992) : Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870.- Praha
Sláma, J. (1977) : Mittelböhmen im frühen Mittelalter.- Praha
Šimek, E. (1955) : Chebsko, dnešní nejzápadnější slovanské území ve staré době.- Brno.
Šimr, J. (1925, 1929) : O teplomilné květeně v okolí Uhříněvsi.- Čas. Nár. Muz., Sect. natur., 99, 142-148
(1925), 103, 138-151 (1929).
Toman, M. (1967) : Rozšíření lnu tenkolistého (Linum tenuifolium L.) v Čechách.- Regionální studie, 4, 14-24.
---(1969a) : Charakteristika Severočeského lesostepního okresu jako přirozené fytogeografické jednotky.Severočeskou přírodou, 1, 115-162.
---(1969b) : Rozšíření kavylu vlásčitého (Stipa capillata) v Čechách.- Regionál. Studie, 6, 45-64.
---(1970) : Die Verbreitung von Carex humilis Leyss. in Böhmen.- Bot. Jahrb., 90, 411-424.
---(1972) : Die Verbreitung von Pulsatilla pratensis (L.) Mill. in Böhmen.- Bot. Jahrb., 91, 483-495.
---(1973a) : Psamofilní vegetace Terezínské kotliny.- Preslia, 45, 70-86.
---(1973b) : Rozšíření některých stepních druhů v Čechách.- Sborn. Pedagogické fakulty v Ústí n.L., Ser. Nat., 2,
21-102.
---(1974) : Rozšíření druhů Aster amellus L. a Linum flavum L. v Čechách.- Zpr. Českosl. bot. Spol., 9, 9-21.
---(1974a) : Populationsanalyse der Sammelart Festuca cinerea in Böhmen.- Feddes Repert., 85, 533 - 574.
---(1975) : Přehled rozšíření chráněného druhu Anemone sylvestris L. v Čechách.- Československá ochrana
přírody, 15, 163-172.
---(1976) : Halofilní květena severozápadních Čech. Preslia, 48, 60 – 75.
--- (1978) : Rozšíření vousatky obecné (Bothriochloa ischaemum (L.) Keng.) v Čechách.- Čas. Nár. Muz., Ser.
nat., 145, 170-180.
---(1981) : Die Gesellschaften der Klasse Festuco – Brometea im westlichen Teil des böhmischen
Xerothermgebietes.- Feddes Repertorium, 92, 303-332, 433-498, 569-601.
---(1988) : Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens.- Feddes Repertorium, 99, 33-80, 205-235,
339-376, 565-602.
---(1989) : Die Verbreitung des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische
Beobachtungen in bezug zur frühhistorischen Besiedlung Böhmens.- Feddes Repertorium, 100, 531-563.
---(1990) : Ein weiterer Beitrag zur Kenntnis der Populationsstruktur und zur Taxonomie von Festuca Sekt.
Festuca in Böhmen (ČSSR).- Feddes Repert., 101, 1 - 40.
---(1991a) : Ein Beitrag zur Entwicklung der Vegetation in Böhmen während des Quartärs.- Feddes
Repertorium, 102, 151-157.
---(1991b) : Nachtrag zu den Analysen der Gattung Festuca Sect. Festuca in Böhmen.- Feddes Repertorium,
102, 571-578.
---(1992) : Die Stellung der Steppenvegetation Böhmens in der Steppenvegetation Mitteleuropas.- Feddes
Repert.,103, 127-141.
---(1997) : Souvislá arela kozince vičencovitéto (Astragalus onobrychs L.) mezi Velvary, Slaným a
Libochovicemi.- Severočes. Přír., 55-66.
---(2000) : Přírodní podstata pozdně osídlených prostor mezi Kladnem, Mělníkem, Litoměřicemi Bílinou a
Louny a probmematika Turského pole.- Ústecký sborník historický, 2000, 33-46.
--- (2002) : Ještě k problematice kozince vičencovitého (Astragalus onobrychys L.) a k jeho rozšíření v
severozápadních Čechách a v sererozápadní části středních Čech.- Severočes. Přír., 33-34, 73-83.
---(2003) : Ein Versuch über die kartographische Identifikation der geographischen Punkte auf der Karte des
Großen Germaniens von C. Ptolemaios und E. Šimek.- Eirene, 39, 174-208.
---(2003a) : Charakteristische ausdauernde Arten der Gattung Cerastium im südöstlichen Teil von Slavkovský
les (Kaiserwald, Tschechische Republik) und die Problematik der Art Cerastium alsinifolium.- Čas. Nár. Mus.,
Ser. Natur.hist., 172, 81-108.
---(2003b) : Podezřelá, většinou nejspíše vysazená naleziště pseudoxerotermní květeny na území Ústeckého
kraje.Podřipsko, Roudnice n.L., 13 : 110-131.
Turek, R. (1952) : Kmenová území v Čechách.- Čas. Nár. Mus., Ser. hist., 121, 3-46.
---(1957) : Die frühmittelalterlichen Stammesgebiete in Böhmen.- Praha.
---(1967) : Smolovské hradiště a problém Tuhoště.- Archeologické rozhledy, 19, 445-451, 461-464.
---(1975) : Listina Jindřicha IV. z 29. dubna 1086 a její teritoria.- Slavia antiqua, 22, 69-122.
---(1982) : Čechy v ranném středověku.- Praha.
Váňa, Z. (1968) : Vlastislav.- Památky archeologické, 59, 5-192.
---(1973) : Slovanské hradiště v Levousích a otázka rozsahu luckého území.- Archeologické rozhledy , 25, 271288.
---(1976) : Bílina.- Památky archeologické, 67, 393-478.
---(1978) : Bílina a staré Bělsko.- Památky archeologické, 68 : 394-432.
Vávra, I. (1971) : Trstenická stezka.- Historická geografie, 6, 77-132.
---(1979) : Mostecká cesta.- Historická geografie, 18, 3-382. Praha.
Vil´jams, V.R. (1950) : Počvovjeděnije.- Sobranije sočiněnij, díl 5.- Moskva
Vlček, V. red. et al. (1984) : Zeměpisný lexikon ČSR.- Praha.
Vulterin, Z. (1947) : O rozšíření tořiče muchonosného, Ophrys muscifera Huds. v Čechách.- Krása našeho
domova, 38, 41-46, 61-73.
Vyjedenskyj B. A. et al. (Red.) (1954) : Bol´šaja sovětskaja encyklopedia. Ed. 2, díl 27.-Moskva.
Zápotocký, M. (1977) : Slovanské osídlení na Děčínsku.- Archeologické rozhledy, 29, 521-553.
Žebera, K. et Mikula, J. (1980) : Říp, hora v jezeru.- Praha.
Karte B1. Gegenseitige Ausscheidung der archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit
(repräsentieren das Mosaikgebiet) und den Fundorten des Wermuts in den Intravilanen der
Gemeinden (repräsentieren das Waldgebiet) im Ostteil der Bechyňsko.- 1. Gemeinden mit den
Wermut- Fundorten. 2. Gemeinde ohne den Wermut- Fundorten. 3. Katastern der Gemeinden mit
den archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit.
Obr. B1. Vzájemné vylučování archeologických lokalit z doby bronzové (representují mozaikální území) a
lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí (representují území lesní) ve východní části Bechyňska (Behin).- 1.
Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Obce bez lokalit pelyňku pravého. 3. Katastry obcí s archeologickými
lokalitami z doby bronzové,
Abb. B1
Karte B2. Gegenseitige Ausscheidung der archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit
(repräsentieren das Mosaikgebiet) und Wermut- Fundorten in den Intravilanen der Gemeinden
(repräsentieren das Waldgebiet) im Westteil des Bechyňsko (Behin), im Ausläufer des Česko in die
Umgebung von Plzeň und in den Regionen Tuhošť und Silvana.- 1. Gemeinden mit den WermutFundorten. 2. Katastern der Gemeinden mit den Fundorten aus der Bronzezeit.
Obr. B2. Vzájemné vylučování archeologických lokalit z doby bronzové (representují území mozaikální) a
lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí (representují území lesní) v západní části Bechyňska (Behin),
výběžku Česka do okolí Plzně a v regionech Tuhošť a Silvana.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2.
Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové.
Abb. B2
Karte B3. Gegenseitige Ausscheidung der archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit
(repräsentieren das Mosaikgebiet) und Wermut- Fundorten in den Intravilanen der Gemeinden
(repräsentieren das Waldgebiet) in der region der zweiten Chorwaten. 1. Gemeinden mit den
Wermut- Fundorten. 2. Katastern der Gemeinden mit den Fundorten aus der Bronzezeit.
Obr. B3. Vzájemné vylučování archeologických lokalit z doby bronzové (representují území mozaikální) a
lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí (represenrují území lesní) v regionu Druhých Charvátů.- 1. Obce s
lokalitami pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové.
Abb. B3
Karte B4. Beziehung zwischen dem Mosaikgebiet und den Fundorten aus der Bronzezeit, Fundorten
aus der Hallstattzeit und Wermut- Fundorten in den Intravilanen der Gemeinden im Ostteil des
Bechyňsko (Behin).- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2. Katastern der Gemeinden mit den
Fundorten aus der Hallstattzeit. Grau markierter Raum ist das Gebiet besiedelt in der Bronzezeit (im
Sinn der Karte B 1).
Obr. B4. Vztah mezi mozaikálním územím s lokalitami z doby bronzové, lokalitami z doby halštadtské a
lokalitami pelyňku pravého v intravilánech obcí ve východní části Bechyňska (Behin).- 1. Obce s lokalitami
pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby halštadtské. Šedě vyznačený prostor je
území osídlené v době bronzové ve smyslu obr. B1.
Abb. B4
Karte B5. Siedlungsregionen im Böhmen.- 1. Bozeňsko. 2. Bechyňsko (Behin). 3. Tuhošť. 4. Silvana. 5.
Lúka. 6. Sedlecko (Sedlza). 7. Duchcovsko (Dazana). 8. Litoměřicko. 9. Česko. 10. Lemůzsko. 11.
Pšovsko. 12. Erste Chorwatsko. 13. Zweite Chorwatsko. 14. Zlicko. 15. Sázavsko.
Obr. B5. Území sídlištních regionů v Čechách.- 1. Bozeňsko. 2. Bechyňsko. 3. Tuhošť. 4. Silvana. 5. Lúka. 6.
Sedlecko. 7. Duchcovsko. 8. Litoměřicko. 9. Česko. 10. Lemůzsko. 11. Pšovsko. 12. Prvé Charvatsko. 13. Druhé
Charvatsko. 14. Zlicko. 15. Sázavsko.
Abb. B5
Karte B6. Abgrenzung des Bozeňsko.- 1. Katastern der Gemeinden mit den arshäologischen Funden
aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bozeňsko. 2. Strategische Punkte. 3. Gemeinde mit einer
sehr alten schriftlichen Dokumentation. 4. Durchforschte Gemeinde mit dem Vorkommen des
Wermuts. 5. Durchforschte Gemeinde ohne Wermut. 6. Katastern der Gemeinden mit den
arshäologischen Funden aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bechyňsko
Obr. B6. Vymezení Bozeňska.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské na
území Bozeňska. 2. Strategické body. 3. Obce s velmi starou písemnou dokumentací. 4. Prozkoumané
obce s výskytem pelyňku pravého. 5. Prozkoumané obce bez výskytu pelyňku pravého. 6. Katastry
obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské na území Bechyňska.
Abb. B6
Karte B7. Die Funde aus der Bronze- und Hallstatt- Zeiten im Gebiet des Bozeňsko und in ihrer
Umgebung.- 1. Katastern mit den archäologischen Funden aus der Bronzezeit. 2.Katastern mit den
archäologischen Funden aus der Hallstattzeit. 3. Katastern mit den archäologischen Funden aus der
Bronze- wie auch aus der Hallstattzeit. Der doppelte Strich abbildet die Linie der urslawischen
Besiedlung im Sinn der Karte B 6 und war gleichzeitig einer Grenze der inneren Weide.
Obr. B7. Nálezy z doby bronzové a halštadtské na území Bozeňska a v okolí..- 1. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami z doby bronzové. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby halštadtské.
3. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové i halštadtské. Dvojitá čára znázorňuje linii
praslovanského osídlení ve smyslu obr. B6 a je současně hranicí vnitřní pastviny.
Abb. B7
Karte B8. Charakter der urzeitlichen Besiedlung und Entstehung der inneren Weide im östlichen Teil
des Bechyňsko.- 1. Katastern mit den Fundorten aus den La-Tênen Zeit. 2. Katastern mit den
Fundorten aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bechyňsko. 3. Fundorte des Wermuts. 4.
Katastern mit den Fundorten aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bozeňsko. Grau ist die innere
Weide bezeichnet, die einerseits im Gebiet in der La-Tene-zeitlichen Kultur, andererseits im Gebiet in
der urslawischen Zeit entwaldetes Gebiet (also mit den Wermut- Fundorten) entstand.
Obr. B8. Charakter praslovanského osídlení a vznik vnitřní pastviny ve východní části Bechyňska.- 1.
Katastry obcí s lokalitami z doby laténské. 2. Katstry obcí s lokalitami z doby praslovanské na území
Bechyňska. 3. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí. 4. Katastry obcí s lokalitami z doby
praslovanské na území Bozeňska. Šedě je vyznačena vnitřní pastvina, vzniklá jednak v území
osídleném v době laténské, jednak v území
Abb. B8
Karte B9. La-Tênen- zeitliche Fundorte in der Umgebung von Plzeň.
Obr. B9. Lokality z laténského období v okolí Plzně.
Abb. B9
Karte B10. Abgrenzung des Westteils des Bechyňsko, des Ausläufers der Česko in der Umgebung von
Plzeň und den Regionen Tuhošť und Silvana.- 1. Fundorte des Wemuts in den Intravilanen der
Gemeinden. 2. Gemeinde ohne des Vorkommens des Wermuts, die in der Waldzone (d.i. jenseits der
Grenze der Besiedlung in der Bronzezeit im Sinn der Karte B 2) entstanden sind. 3. Katastern mit den
urslawischen archäologischen Funden. 4. Strategische Punkte. Die Siedlungsregionen sind grau
ausgezeichnet und sind mit einer doppelten Linie abgrenzt. Mit einer einfachen Linie und mit drei
Pfeilen ist die Grenze zwischen der Mosaik- Formation und Wald im Sinn der Karte B 2 aufmerksam
gemacht.
Obr. B10. Vymezení západní části Bechyňska, výběžku Česka do okolí Plzně a regionů Tuhošť a Silvana.- 1.
Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí. 2. Obce bez výskytu pelyňku pravého v lesní zóně, tj za
hranicemi osídlení v době bronzové ve smyslu obr. B2. 3. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby
praslovanské. 4. Strategické body. Sídlištní regiony jsou vyznačeny šedě a ohraničeny dvojitou čarou.
Jednoduchou silnou čarou zdůrazněnou šipkami je vyznačena hranice mezi mozaikální formací a lesem ve
smyslu obr. B2.
Abb. B10
Karte B11. Die Gründe der Regionen der urslawischen Lúka in der Besiedkung von dem Eneolithikum
bis zur Hallstattzeit.- 1. Katasten der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten von dem
Eneolihikum bis zur Hallstattzeit. 2. Gemeinde mit den Wermut- Fundstellen. 3. Gemeinden ohne das
Vorkommen des Wermuts. A. und B. Randbesiedelte Enklaven um Chomutovka (flumen Uzkca). C.
Randbesiedelte Enklave beim Bach Klučecký (torrens Brocnica). D. Libienbesiedlung um Černocký
potok (rivulum Guntna). E. Randbesiedlung um den Salzsümpfen bei Nová Ves nahe Podbořany und
um einem anliegenden Steppenstreifen, die stellt den Grund der zentralen Lúka vor. F. Das
Fundament der Silvana. Diese Regionen sind grau ausgezeichnet.
Die Teile der Gründen der Regionen von Sedlecko, Duchcovsko (Daksana) und Litoměřicko sind
schraffiert.
Obr. B11. Základy krajů praslovanské Lúky v osídlení z eneolitu až doby halštadtské.- 1. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami od eneolitu až do doby halštadtské. 2. Obce s lokalitami pelyňku pravého.
3. Obce bez výskytu pelyňku pravého. A.a B. Okrajově osídlené enklávy kolem Chomutovky (flumen
Uzkca). C. Okrajově osídlená enkláva u Klučeckého potoka (torrens Brocnica). D. Liniovité osídlení
kolem Černockého potoka (rivulum Guntna). E. Okrajové osídlení kolem slaných bažin u Nové vsi u
Podbořan a přilehlého stepního pruhu, které je základem centrální Lúky. F. Základ Silvány. Tyto
regiony jsou vyznačeny šedě. Šrafovaně jsou vyznačeny části základů sídlištních regionů Sedlecka,
Duchcovska (Dazana) a Litoměřicka.
Abb. B11
Karte B12. Die Bezirke der Siedlungsregion Lúka, auf Grund des Aufkommens oder Fehlens der
urslawischen archäologischen Funden in den Katastern der Gemeinden mit einer Hinsicht auf die
Gründe dieser Regionen von Eneolithikum bis Hallstattzeit (Karte B 11).- 1. Katastern der Gemeinden,
in welchen wurden die urslawischen archäologischen Funden gemacht. 2. Katastern der Gemeinden,
wo die urslawischen Funden fehlen.
Grau sind die Teile der Lúka ausgezeichnet : A. Westliche Enklave bei Chomutovka (flumen Uzkca),
schon flach besiedelt. B. Östliche Enklave bei Chomutovka, wieder noch mit den Rand- Funden. C.
Enklave beim Bach Klučecký (torrens Brocnica), schon mit der zentalen Besiedlung. D. Linien artig
besiedelte Enklave beim Bach Černocký (rivulum Guntna). E. Zentral besiedelte Enklave bei Velká ves
nahe Podbořany (in urslawischer Zeit griff schon bis in die Umgebung von Žatec). F. Ein Teil der
Silvana.
Die Teile der Regionen Sedlecko, Duchcovsko (Daksana) und Litoměřicko sind abweichen farbig.
Obr. B12. Kraje sídlištního regionu Lúka, vymapované na základě přítomnosti nebo nepřítomnosti
praslovanských archeologických nálezů v katastrech obcí s ohledem na základy těchto krajů z eneolitu až doby
halštadtské (na obr. B11). 1. Katastry obcí, kde praslovanské archeologické nálezy byly učiněny. 2. Katastry
obcí, na nichž praslovanské archeologické nálezy nebyly učiněny. Šedě jsou vyznačeny části Lúky : A. Západní
enkláva u Chomutovky (flumen Uzkca), již plošně osídlená. B. Východní enkláva u Chomutovky, stále jen s
nálezy v okrajových partiích. C. Enkláva u Klučeckého potoka (torrens Brocnica), již centrálně osídlená. D.
Liniovitě osídlená enkláva kolem Černockého potoka (rivulum Guntna). E. Centrálně osídlená enkláva u Velké
Vsi u Podbořan, sahající již až k Žatci, centrální část Lúky. F. Část Silvany. Odlišně barevné jsou části regionů
Sedlecka, Duchcovska (Dazana) a Litoměřicka.
Abb. B12
Karte B13. Abgrenzung der Region Duchcovsko (Daksana) auf Grund des Aufkommens oder Fehlens
der urslawischen Funden in den Katastern der Gemeinden und der Wermut- Fundstellen in ihren
Intravilanen.- 1. Im Kataster wurden urslawische archäologische Funde gemacht. 2.Aus dem Kataster
sind die urslawischen Funde nicht bekannt. 3. Lokalität des Wermuts.
Duchcovsko ist grau bezeichnet, Teile der Regionen Lúka und Litoměřicko sind schraffiert.
Obr. B13. Vymezení regionu Duchcovska (Dazana) na základě přítomnosti nebo nepřítomnosti nálezů
praslovanské kultury v katastrech obcí a lokalit pelyňku pravého v jejich intravilánech.- 1. V katastru obce byl
učiněn archeologický nález z doby praslovanské. 2. V katastru obce nebyl učiněn arcgeologický nález z doby
praslovanské. 3. Lokalita pelyňku pravého v obcích, ohraničující sídlištní region.
Duchcovské je vyznačeno šedě, části regionů Lúka a Litoměřicka jsou vyšrafovány.
Abb. B13
Karte B14. Abgrenzung der Region Litoměřicko.- 1. Fundorte des Wermuts in den Intravilanen der
Gemeinden. 2. Katastern der Gemeinden mit urslawischen archäologischen Funden. 3. Strategische
Punkte.
Die Teile der Regionen Duchcovsko (Daksana), Lemůzsko und Česko (das Feld Turské) sind schraffiert.
Obr. B14. Vymezení regionu Litoměřicka.- 1. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí. 2. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 3. Strategické body. Části regionů Duchcovsko, Lemůzsko a
Česko (Turské pole) vyšrafovány.
Abb. B14
Karte B15. Das Feld Turské.- 1.Katastern der Gemeinden mit den urslawischen archäologischen
Funden. 2. Gemeinden mit Fundstellen des Wermuts.
Die Teile des Litoměřicko auf dem nördlichen Rand sind schraffiert. Auf dem Südrand ist das MosaikHauptteil des Česko.
Obr. B15. Turské pole.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 2. Obce s lokalitami
pelyňku pravého. Části regionu Litoměřicka na severním okraji mapky jsou vyšrafovány. Na jižním okraji
centrální mozaikální území Česka.
Abb. B15
Karte B16. Die urzeitliche Besiedlung des Barrandien.- Grau sind die Schichte Záhořanské
ausgezeichnet. Die Punkte sind die Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Funden von
Eneolithikum bis die urslawische Zeit.
Obr. B16. Pravěké osídlení Barrandienu (součást Česka).- Šedě jsou vyznačeny vrstvy záhořanské. Body jsou
katastry obcí s archeologickýmu lokalitami od eneolitu po dobu praslovanskou.
Abb. B16
Karte B17. Abgrenzung der Region Lemůzsko.- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2.
Katastern mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 3. Strategische Punkte.
Im westlichen Sektor der Karte ist ein Teil des Litoměřicko- Gebietes (schraffiert).
Obr. B17. Vymezení Lemůzska.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými
lokalitami z doby praslovanské. 3. Strategické body. V západní části mapky je část území Litoměřicka
(šrafováno).
Abb. B17
Karte B18. Abgrenzung der Region Pšovsko.- 1. Gemeinde mit den Absint- Fundorten. 2. Gemeinde
ohne das Vorkommen des Wermuts. 3. Kataster der Gemeinden mit den archaeologischen Fundorten
aus der Ur- Slawischen Zeit. 4. Strategische Punkte.
Obr. B18. Vymezení Pšovska.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého.2. Obce bez výskytu pelyňku pravého. 3.
Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 4. Strategické body.
Abb. B18
Karte B19. Ausläufer des Feldes Turské in die Umgebung von Mladá Boleslav in der La-Têne und
Römische Zeiten.- 1. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der La-Tênen
Zeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der Römischer Zeit.
Obr. B19. Výběžek Turského pole na Mladoboleslavsko v době laténské a římské. 1. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami z doby laténské. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby římské.
Abb. B19
Karte B20. Abgrenzung der Region Ersten Chorwatsko.- Katastern der Gemeinden mit den
archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 2. Strategische Punkte. 3. Lokalitäten des
Wermuts in den Gemeinden.
Obr. B20. Vymezení Prvého Charvátska. 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 2.
Strategické body. 3. Lokality pelyňku pravého v obcích.
Abb. B20
Karte B21. Abgrenzung des Hauptteils der Region Zweiten Chorwatsko.- 1. Katastern der Gemeinden
mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den
archäologischen Fundorten von Eneolitikum bis zur La-Tênen Zeit. 3. Gemeinde mit den WermutFundorten.
Grau ist das Gebiet mit den Wermut- Fundstellen und mit den archäologischen Fundorten von
Eneolithikum bis zu der La-Tênen Zeit, nicht aber in der urslavischen Zeit besiedelt (vorausgesetzte
Weiden in der urslawischen Zeit), schraffiert sind die in der urslawischen Zeit vorausgesetzte Wälder
ausgezeichnet. Weis sind bezeichnet die vorausgesetzte mosaikale Bewächse, wie bereits
ursprünglich oder anthropogen geentwickelt. Sie sind durch Besiedlung der urslawischen Population
bedeutend.
Obr. B21. Vymezení hlavní části Druhého Charvátska.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby
praslovanské. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami od eneolitu až do doby laténské. 3. Obce s
lokalitami pelyňku pravého. Šedě je znázorněno území s výskytem pelyňku pravého v obcích a archeologickými
lokalitami od eneolitu po dobu laténskou, v době praslovanské neosídlené (předpokládané pastviny v době
praslovanské), šrafovaně v době praslovanské předpokládané lesy, bíle jsou vyznačeny předpokládané
mozaikální porosty, ať již původní nebo antropogenně vzniklé, které jsou charakteristické osídlením slovanskou
populací
Abb. B21
Karte B22. Abgrenzung des nordwestlichen Teils der Region Zweiten Chorwatsko.- 1. Katastern der
Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 2. Katastern der
Gemeinden mit den archäologischen Fundorten von Eneolitikum bis zur La-Tênen Zeit.
Grau ist das Gebiet mit archäologischen Fundorten von Eneolithikum bis zu der La-Tênen Zeit, nicht
aber in der urslawischen Zeit besiedelt (vorausgesetzte Weiden in der urslawischen Zeit), schraffiert
sind die in der urslawischen Zeit vorausgesetzte Wälder ausgezeichnet.
Obr. B22. Vymezení severozápadní části Druhého Charvátska. 1. Obce s archeologickými lokalitami z doby
praslovanské. 2. Katastry obcí s archeologickými lakalitami od eneolitu po dobu laténskou. Šedě je vyznačeno
území s archeologickými lokalitami od eneolitu po dobu laténskou, neosídlené v době praslovanské
(předpokládané pastviny), šrafovaně v době praslovanské předpokládané lesy.
Abb. B22
Karte B23. Abgrenzung der Region Zlicko.- Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Funden
aus der Bronzezeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Funden aus der
urslawischen Zeit. 3. Strategische Punkte.
Grau und schraffiert ist Zlicko, nur grau ein Teil von Česko.
Obr. B23. Vymezemí Zlicka.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové. 2. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 3. Strategické body. Šrafováno je Zlicko, šedě část Česka.
Abb. B23
Karte B24. Abgrenzung der Region Sázavsko.- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2.
Gemeinden ohne Wermuts- Vorkommen. 3. Katastern mit den archäologischen Funden aus der
urslawischen Zeit. 4. Strategische Punkte.
Obr. B24. Vymezení Sázavska.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Obce bez výskytu pelyňku pravého. 3.
Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 4. Strategické body.
Abb. B24
Karte B25. Die Regionen mit der Verbreitung der Fundorten des pseudoxerothermen Komplexes im
Nordböhmischen Bezirk und in den angebundenen Landschaften nach der Publikation Toman, M.
(1988) Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens , Bd. 4, Feddes Repertorium, Berlin,
99 :: 565-6O2 (auf der S. 600),- 1. Fundorte der obligaten Halophyten (außer Plantago maritima).- 2.
Fundorte der wichticsten psamophilen Arten.- 3. Fundorte der wichtigsten Steppenarten aus der
Festucetalia valesiacae im Nordböhmischen Waldsteppenbezirk.- 4. Dasselbe in Milleschauer
Mittelgebirge.- 6. Dasselbe im Vltava- Beroun Bezirk.
Obr. B25. Regiony s rozšířením lokalit pseudoxerotermního komplexu v Severočeském lesostepním
okresu a v navazujících regionech dle publikace Toman, M. (1988) Beiträge zum xerothermen
Vegetationskomplex Böhmens. Bd. 4. Feddes Repertorium, Berlin, 99 : 565-602 (na str. 600).- 1.
Lokality obligátních halofytů (kromě Plantago maritima).- 2. Lokality nejdůležitějších druhů
psamofilních.- 3. Lokality nejdůležitějších druhů stepních řádu Festucetalia valesiacae
v Severočeském lesostepním okrese.- 4. Totéž v Milešovském Středohoří.- 6. Totéž v Okrese vltavskoberounském.
Abb. B25
Karte B26. Untergliederung des Nordböhmischen Waldsteppenbezirkes nach der Veröffentlichung
bei Toman, M. (1988), Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens , Bd. 4, Feddes
Repertorium, Berlin, 99 :: 565-602 (S. 225). - A. Unterbezirke mit obligaten Halophyten. B.
Unterbezirke mit wichtigsten Pseudoxerothermarten.- 1. Rohozecká Hügelland. 2. Žatecká- Tafel. 3.
Evaňsko- Bílichovská- Tafel. 4. Citolibská Tafel. 5. Měrunická- Hügelland. 6. Libochovická- Tafel. 7.
Flußgebiet der unteren Ohře. 8. Úštěcká- Tafel. 9. Řipská- Tafel. 10. Jarpická- Tafel. 11. Slánská- Tafel.
12. Zentraler Unterbezirk mit salzliebender Flora. 13. Byseňsko- Neratovický Streifen.
Obr. B26. Členění Severočeského lesostepního okresu dle publikace Toman, M. (1988) Beiträge zum
xerothermen Vegetationskomplex Böhmens. Bd. 4. Feddes Repertorium, Berlin, 99 : 565-602 (na str. 225).- A :
podokresy halofilně- stepní. B: podokresy s pseudexerotermními druhy.—1. Rohozecká pahorkatina.- 2. Žatecká
tabule.- 3. Evaňsko-Bílichovská tabule.- 4. Citolibská tabule.- 5. Měrunická pahorkatina.- 6. Libochovická
tabule.- 7.Dolní Poohří.- 8. Úštěcká tabule.- 9. Řipsá tabule.- 10. Jarpická tabule.- 11. Slánská tabule.12.Centrální podokres se slanomilnou květenou.- 13. Byseňsko-Neratovický pás.
Abb. B26
Karte B27. Das vorausgesetzte Gebiet des Ostteils der ersten Seetransgression (schraffiert).- 1. Der
Insel Řipský.- 2. Der Insel Kolínský.- 3. Der Insel Královéhradecký.
Obr. B27. Předpokládané území východní části prvé jezerní transgrese (šrafováno).- 1. Řipský ostrov.- 2.
Kolínský ostrov.- 3. Královéhradecký ostrov.
Abb. B27
Karte B28. Zweite Seetransgression trift wahrscheinlich die Gebiete 1 bi 6 und 8 bis 12. Einzelne Teile
der Karte bedeuten folgende : Senkrecht schraffiert : Umfang der Sümpfen die resten nach der ersten
Transgression. Wahrscheinlicher Stand im Donau- Günz- Interglazial.- 3. und 4. Umfang des Sees in
der Umgebung von Žatec im Interglazial Günz (3 ist das Gebiet von der Geländeanhub betrofen).Nicht schraffierter Teil : Verbreitung der xerothermen Kalziphyten in der Zeitspanne zwischen der
ersten und der zweiten Transgressionen : 5. Das Gebiet, wo die Invasion der Kiefernwälder mit
Zwergbuchs nach Rücktritt des Sees hinderte einer Bildung des Streifens der fakultativen
Pseudoxerothermophyten mit den Halophyten.- 7. Ein Teil der Streifen mit den kalziphilen obligaten
Pseudoxerothermophyten, der von der zweiten Transgression nicht eingreifen wurde.- 8. Ein Teil der
Streifen mit den kalziphilen obligaten Pseudoxerothermophyten der ist von der psamophilen
Vegetation überdeckt.- 9. bis 11. Die Teile der Streifen der kalziphilen obligaten
Pseudoxerothermophyten, auf welchen die Invasion der Waldgesellschaften mit verschiedenartigen
Weise nach dem Rücktritt des zweiten Sees der Durchdringung der obligaten Halophyten hinderte,
bzw. dort die obligate Halophyten liquidierte.- 6. und 12. Das Gebiet, wo sich beim Rücktritt der
zweiten Transgression ein Streifen der fakultativen Pseudoxerophyten mit den Halophyten bildete.Region 7 und das waagrecht schraffierte Gebiet wurden schon jenseits der Grenze der zweiten
Transgression.
Obr. B28. Druhá jezerní transgrese zasáhla pravděpodobně regiony 1 až 6 a 8 až 12. Region 7 a,
vodorovně šrafovanou část mapky druhá transgrese nezasáhla.
Význam jednotlivých částí mapky je následující: Svisle šrafováno: 1 a 2 : Rozsah bažin zbylých po
prvé transgresi. Pravděpodobný stav v interglaciálu donau- günz,- 3. a 4. Rozsah jezera v okolí Žatce v
glaciálu günz (3 je území postižené pozdějším zdvihem). -Nešrafovaná část : rozšíření kalcifilních
pseudoxerotermů v době před druhou transgresí.- 5. Území, na kterém invaze borů se zimostrázkem
zabránila po ústupu jezera vytvoření pásu fakultativnich pseudoxerotermů s halofyty . - 7. Část pásu s
kalcifilními obligátními pseudoxerothermy, který nebyl zasažen druhou jezerní transgresí. - 8. Část
pásu s kalcifilními obligátními pseudoxerofyty překrytá psamofilní vegetací. - 9. až 11. Části pásu
kalcifilních obligátních pseudoxerotermů, na kterých invaze lesních společenstev různým způsobem
zabránila po ústupu druhého jezera průniku obligátních hakofytů, případně obligátní halofyty
likvidovala. - 6 a 12. Území, na kterém se při ústupu druhé transgrese tvořil pás fakultativních
pseudoxerofytů s halofyty.
G. Poznámky k Platonově Atlantidě
Je uveden přesvědčivý důkaz o tom, že Platonova Atlantida jako veliký ostrov až kontinent,
který se kdysi se rozkládal mezi Evropou, Afrikou a Amerikou a který byl tragicky zničen,
nikdy neexistovala. Je také navrženo vysvětlení, jaký mohl být podklad pro vznik Platonem
publikované legendy o existenci a zániku Atlantidy.
G1. Nástin problematiky
Podkladem pro tento příspěvek byl rozsáhlý a mnohostranný rozbor problematiky Atlantidy, který
provedl Z. Kukal (1985). Práce tohoto autora přináší také Novotného (1919) české překlady Platonova
díla Kritias a těch pasáží z Timaiose, které pojednávají o Atlantidě. To nám dává možnost upozornit na
některé souvislosti, kterým nebyla dosud věnována dostatečná pozornost.
Především je nutno poznamenat, že mezi Evropou, Afrikou a Amerikou nikdy žádný větší pevninský
celek neexistoval. O tom svědčí následující velmi přesvědčivý důkaz. Ten zřejmě nebyl ještě nikde
uváděn.
Struktury navazujících pobřeží Evropy, Afriky a Ameriky jakož i přilehlých ostrovů se rámcově
doplňují tak, že jejich komplex dokumentuje jednotný prakontinent, ve vědecké literatuře zvaný
Gondwana. Kdyby existoval v této oblasti kdysi zničený větší pevninský celek, projevilo by se to
výraznými anomáliemi ve struktuře pobřeží těchto tří pevninských ker.
Jsou však některé koincidence Platonových textů s realitou, s nimiž bych se rád vyrovnal v
následujících poznámkách. Jako dokumentaci provedeného rozboru přepisuji nejvýznamnějších části
Platonova textu v Novotného (1919) překladu. Jako podklad jsem použil právě přepis v Kukalově
(1985) práci.
G2. Přepis nejdůležitějších částí Platonových textů
Z rozhovoru Timaios uvádím následující text:
.............. Tak poslouchej, Sokrate; jest to vypravování velmi podivné, ale přece docela pravdivé, jak
kdysi řekl největší ze sedmi mudrců, Solón. Ten byl příbuzný a dobrý přítel našeho praděda Dropida,
jak i sám praví na mnoha místech ve svých básních; Kritiovi pak, našemu dědu, vypravoval - jak zase
tento nám vypravoval ze svých vzpomínek - že tato naše obec vykonala ve starověku velké a
podivuhodné činy, které však byly časem a vyhynutím lidí zahlazeny; jeden pak že byl ze všech největší
a ten nyní připomeneme, abychom, jak slušno, i tobě vzdali povinný dík a zároveň po právu a pravdě
jako by hymnem oslavili bohyni v jejím svátku.............
..............Povím vám tu starou pověst, jak jsem ji slyšel od muže ne mladého. Bylo totiž tehdy dědu
Kritiovi podle jeho řeči skoro již k devadesáti letům, mně pak nejvýše tak deset; slavil se právě třetí
den Apaturií, Kureotis. I tenkráte dostalo se dětem toho, co se podle obyčeje pokaždé dělá na tento
svátek; otcové nám totiž vystrojili závody v přednášení výpravných básní. Mnoho tu bylo slyšet básní
od rozličných básníků, ale mnozí z chlapců jsme přednášeli básně Solónovy, protože byly v oné době
ještě nové. A tu řekl kdosi z fratorů - ať už si to tehdy opravdu tak myslil anebo že chtěl Kritiovi jaksi
zalichotiti - že se mu zdá Solón ve všem nejmoudřejší a v básnictví nejušlechtilejší ze všech básníků. Z
toho měl stařec - pamatuji to jako dnes - velikou radost a řekl s úsměvem:" Kdyby nebyl měl,
Amynandre, básnění za vedlejší zaměstnání, nýbrž byl se mu zcela věnoval jako jiní, a kdyby byl
dokončil věc, kterou si sem přivezl z Egypta, a nebyl býval nucen pro občanské rozbroje a jiné
pohromy, které tu při svém návratu nalezl, jí nechati, myslím, že ani Hesiodos, ani Homeros, ani jiný
básník nebyl by ho slávou převýšil."...............
................." Byla věru, Solóne, kdysi před největší vodní zkázou nynější athénská obec nad jiné
nejzdatnější do války i ve všem nejlépe uspořádaná; ta podle vypravování vykonala nejkrásnější činy a
měla nejkrásnější ze všech ústavní zřízení, o kterých jsme se na světě doslechli."
Uslyšev to, Solón prý se podivil a velmi snažně prosil kněží, aby mu všechno zevrubně vypověděli o
dávných jeho spoluobčanech. Kněz pravil: "Velmi rád, Solóne, to povím, již kvůli tobě a vaší obci, ale
především z vděčnosti k bohyni, která dostala údělem vaší zemi a naší a která je vypěstovala a
vzdělala, vaši o tisíc let dříve, ze semene přijatého od Země a Ohně, tuto pak později. Trvání zdejšího
zřízení jest udáno v posvátných písmech počtem osmi tisíc let. Ukážu ti tedy krátce zákony tvých
spoluobčanů z doby před devíti tisíci lety.............
...............A tu mezi mnoha velkými činy vaší obce, jež jsou u nás vypsány, jest předmětem obdivu a
nade všechny vyniká jeden svou velikostí a statečností : vypravují totiž písma, jak vaše obec zastavila
kdysi velkou moc zpupně se valící od Atlantského moře na veškerou Evropu a Asii. Tenkrát totiž bylo
lze se dostat přes ono moře, neboť mělo před svým ústím, které vy jmenujete ve své řeči Heraklovými
sloupy ostrov; ten ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady a tehdejší cestovatelé mohli se z něho
dostat na ostatní ostrovy a z těchto ostrovů zase na celou protější pevninu, prostírající se kolem
onoho pravého moře. Neboť toto naše moře, které leží uvnitř řečeného ústí, jeví se jako záliv se zcela
úzkým vchodem; ale tamto jest vskutku moře a zem, která je úplně obklopuje, vším právem by bylo lze
zvát pevninou v pravém slova smyslu. A na tomto atlantském ostrově povstala velká a neobyčejná
královská moc, panující nad celým tím ostrovem a nad mnoha jinými ostrovy a částmi pevniny; mimo
to pak ještě na této straně k nám vládli nad Libyí až po Egypt a nad Evropou až po Tyrhenii. Nuže celá
tato moc sebrala se kdysi v jedno a pokusila se jedním nárazem podrobit si naši i vaši vlast i veškerou
zemi na této straně úžiny. A tehdy se mohutnost vaší obce, Solóne, před celým světem zaskvěla
statečností a silou: postavila se totiž na stranu všech a jsouc zprvu v čele Helénů, ale pak po
odpadnutí jiných donucena bojovat samojediná, postoupivší krajní nebezpečenství, svou odvahou i
válečným uměním přemohla útočníky a dobyla vítězství; tím zabránila, aby nebyli porobeni, kdo ještě
nebyli v porobě, u nás pak, ostatní obyvatele uvnitř Heraklových hranic nezištně osvobodila. Ale v
pozdějším čase nastala jednou neobyčejně silná zemětřesení a povodně; přišel jeden osudný den a noc
a tu propadlo se u vás všechno mužstvo schopné zbraně do země a právě tak ostrov Atlantis propadl
se do země a zmizel. Proto až dosud jest moře na oné straně nepřístupno plavbě a zkoumání, neboť
překáží v cestě vysoko k povrchu nakupené bahno, které zůstavil klesající ostrov.................
Z dialogu Kritias uvádím:
.............Především si vzpomeňme, že tomu jest všeho devět tisíc let od té doby, co podle vypravování
byla válka mezi těmi, kdo bydlili vně za Heraklovými sloupy, a všemi obyvateli uvnitř; tu je třeba nyní
důkladně vylíčit. Tyto uvedla podle pověsti naše obec pod svou vládu a vybojovala celou válku, ony
pak králové ostrova Atlantského, který, jak jsme pravili, kdysi se tam rozkládal a byl větší než Libye a
Asie, avšak ponořiv se při zemětřesení, působí nyní svým neproniknutelným bahnem překážku v
plavbě těm, kteří vyplouvají odtud na širé moře ................
.................Nežli začneme svůj výklad, jest třeba ještě něco málo objasnit, abyste se snad nedivili,
slyšíce helénská jména barbarských mužů; zvíte totiž příčinu toho. Solón zamýšleje užít té pověsti pro
svou báseň, vyptával se po významu těch jmen a nalezl, že oni Egypťané, kteří je zapsali, převedli je do
své řeči; tu zase, sám znovu probíraje smysl každého jména, převáděl je do našeho jazyka, a tak si je
zapisoval. Tyto zápisy byly u mého děda a ještě nyní jsou u mne; hned jako chlapec jsem je důkladně
prozkoumal. Budete- li slyšet taková jména, jako jsou u nás, nebudiž vám to nic divného; vždyť jste
slyšeli příčinu té věci. Takový byl asi tehdy začátek toho dlouhého výkladu ..........
..............Od moře ke středu celého ostrova prostírala se rovina, která byla ze všech rovin nejkrásnější
a dostatečně úrodná, s tou rovinou stýkala se uprostřed ostrova ve vzdálenosti asi padesáti stadií
hora, na všech stranách mírně vystupující..........
............... (Poseidon) vršek, na kterém (Kleito) bydlila, kolem dokola silně opevní; vytvoří totiž
vzájemně se objímající větší a menší kruhy střídavě moře a země, a to dva země, moře pak tři
...............
............. Zplodiv pak po pěti dvojčatech mužského potomstva, vychoval je a rozděliv celý ostrov
Atlantský na deset dílů, udělil prvorozenému z nejstarších blíženců matčino sídlo i okolní úděl, jenž byl
největší a nejkrásnější, i učinil je králem nad ostatními..............
V následujícím textu s více než 500 slovy se nastiňuje genealogie královského rodu a popis přírodního
bohatství ostrova. Pak navazuje tato pasáž:
..............Nejprve vystavěli mosty přes mořské pásy, které obkličovaly staré hlavní město, činíce tak
cestu ven i ke královskému obydlí. Toto královské obydlí zřídili hned na začátku v tom bydlišti boha i
předků a jak je potom jeden od druhého přejímal a výzdoby doplňoval novými výzdobami, převyšoval,
co mohl pokaždé svého předchůdce, až vytvořil sídlo, vzbuzující úžas při pohledu na jeho velikost a
krásu stavby. Prokopali totiž příkop od moře až k vnějšímu kruhu, tři sta stop zšíří, sto stop zhloubí a
padesát stadií zdélí a zřídili takto průplav z moře do něho jako do přístavu, učinivše ústí tak široké,
aby do něho mohly vplout i největší lodi. A také pásy země, které oddělovaly pásy moře, prokopali,
tak, aby jedna triera mohla proplouvat sem a tam a opatřili mosty tak vysokým krytem, aby do něho
mohly vplout i největší lodi. A také pásy země, které oddělovaly pásy moře prokopali, aby bylo možno
dole podplouvat. Křídla suchých pásů měla totiž takovou výšku, že dostatečně vyčnívala nad moře. Byl
pak největší z těch kruhů, s kterým bylo moře spojeno, tři stadia zšíří a sousední kruh země byl jemu
roven; z druhých pak měl vodní pás šířku dvou stadií; suchý byl zas roven předcházejícímu vodnímu;
ten pak, který obíhal kolem samého ostrova uprostřed, jedno stadion. Ostrov, na kterém byl královský
dům, měl průměr pět stadií. Pak obehnali ostrov, jakož i pásy a most, široký sto stop, ze všech stran
kolem dokola kamennou zdí a postavili všude na mostech u mořských průchodů věže a brány..............
Dále se popisuje pomocí asi 600 slov nádhera královského sídla a města. Po ní je pokračováno
následujícím textem:
..............O městě samém i okolí starobylého sídla jest tedy nyní řečeno skoro všechno, jak bylo tenkrát
vypravováno; pokusme se nyní charakterizovat povahu ostatní země i způsob jejího zřízení. Především
tedy podle vypravování zdvíhal se ostrov z moře velmi vysoko a příkře, ale krajina kolem města byla
úplná rovina; objímala město a sama byla kolem dokola objímána horami, svažujícími se až k moři,
holá a rovná, podoby obdélné, prostírající se na jedné i druhé straně tři tisíce stadií a zšíří a majíc od
moře vzhůru středem dva tisíce stop. Tato pak část celého ostrova byla obrácena k jihu, chráněna
proti straně severní. Hory kolem ní tehdy prý vynikaly množstvím a krásou nade všechny nynější,
chovajíce v sobě četné ostrovy perioiků a řeky i močály a luhy s hojnou potravou pro všeliká zvířata
krotká i divoká i lesy, rozmanité jak množstvím, tak druhy stromů a poskytující hojně dříví pro všechny
práce. Takto pak byla ta rovina upravena jednak od přírody, jednak od mnoha králů za dlouhý čas. Byl
to celkem podlouhlý pravoúhlý čtyřúhelník; co chybělo, bylo zarovnáno příkopem, kolem dokola
vykopaným; co pak se týče jeho hloubky šířky i délky nelze uvěřit vypravování, že by dílo rukou
lidských - vedle jiných prací - mohlo být tak veliké, ale třeba říci, co jsme slyšeli : byl vykopán sto stop
zhloubí, do šířky pak všude stadion a táhl se kolem roviny v délce deseti tisíc stadií. Přijímal vody,
stékající z hor, a vina se kolem roviny, i přicházeje z té i oné strany k městskému průplavu, vypouštěl je
tudy do moře. Shora pak vedly do něho rovné příkopy, zšíří asi sto stop, rovinou zase do průplavu,
vedoucího k moři; jeden od druhého byl vzdálen sto stadií : tamtudy plavili z toho města dříví a sváželi
po lodích dolů i ostatní zboží, spojivše umělými průplavy ony průkopy jednak napříč mezi sebou,
jednak s městem..............
Na konci Kritiase (dílo není dokončeno) se líčí pomocí asi 1000 slov státní zřízení, život a zvyky na
ostrově.
G3. Pravděpodobné skutečnosti, vyvozené z Platonových podkladů
Z uvedených podkladů vyvozuji následující skutečnosti:
1. Datování Platonem popisovaných událostí "před devíti tisíci lety" se zdá být z hlediska vývoje
civilizace nereálné.
Lze ale očekávat, že v některých územích kolem obratníku raka nebo ještě jižnějších, ve kterých
nedochází ke střídání ročních období a kde nebyla astronomie dostatečně rozvinuta, byl základní
časový úsek ("rok") totožný s periodicitou oběhu měsíce. Pocházel- li údaj o bojích s tzv, Atlantiďany z
takovýchto končin, potom popisovaným bojům došlo přibližně před sedmi sty lety (9000 : 13 = 692)
před dobou, kdy měl být o událostech informován Solón (590 př. Kr.). Tím se dostaneme přibližně k
roku 1200 před naším letopočtem ( - 590 - 692 = -1282). Ve smyslu Kienitze (1991) je to období
nevysvětleného zániku dosavadního kulturního světa Řecka, Egypta a Chetitské říše, doba nájezdů
národů, které Egypťané jmenovali "mořskými národy", "národy ze zemí moře" nebo "lidmi z ostrovů".
Z mocných a vojensky zdatných královských říší tehdy zbyla jen jedna: Atický stát, ovládaný z
Akropole v Athénách.
Tato charakteristika je časově velmi blízká charakteristice údajných Platonových nájezdů
"Atlanťanů", které měly odrazit právě Athény. Nelze však přehlédnout, že z rozboru, který provádí
Kienitz (l.c. str. 67 - 74) vyplývá, že tyto národy měly svá původní sídla nejspíše ve východním okolí
Středozemního moře, tedy ne v údajné Atlantidě. Kienitz (l.c.) dokonce upozorňuje na možnost, že
jejich invaze mohla být způsobena postupným vytěsňováním z původních sídlišť v době Stěhováni
národů.
K údajnému zničení "Atlantidy" mělo však dojít podle rozhovoru Timaios až "v pozdější době", tj.
kdykoli mezi tímto obdobím a dobou Solónovou.
2. Velikost "Libye", tj. Afriky bývala v době Platonově uvažována jen po rovník. Přesto ale, měla-li
být "Atlantis" větší než "Libye" (= Afrika) a Asie (tj. Malá Asie) dohromady, jednalo se o další světadíl.
Jestliže vsuneme takto veliký kontinent mezi Evropu a Ameriku, nezůstane již v Atlantiku příliš mnoho
místa.
Podle Diodora (sec. Kukal l. c.) měl být ale v Atlantickém oceánu proti "Libyi" (=Africe) veliký ostrov,
ke kterému se plulo od "Heraklových sloupů" (Gibraltarská úžina) mnoho dní na západ. Z toho
vyplývá úvaha, že tímto "velikým ostrovem" musela být nutně Amerika. To potvrzuje vědomí o
existenci Ameriky v antickém světě a současně dokumentuje, že skutečně byly v antické době jisté
styky mezi Starým světem a Amerikou.
3. Atlantis nebyla "zničena" beze zbytku, ale ve smyslu textu Platonova Timaiose vlastně jen
nahrazena velikým množstvím bahna, které se na jejím místě mělo nacházet ještě v době Solónově a
Platonově. Toto bahno ale dokumentuje, že předpokládaná Atlantis byla ještě v době Solonově a
Platonově pevninou. Podkladem míst, na kterých se vyskytovalo rozsáhlé a pro plavbu neprostupné
bahno je totiž nutně pevnina. I tento údaj tedy popírá propad Atlantidy do moře.
Z toho vyplývá, že Atlantis musela být totožná se silně zabahněným terénem mnoho dní plavby na
západ od Gibraltaru. Tato bahna ještě v době Solónově a Platonově, tedy mnoho staletí po údajné
katastrofě, existovala. Je tedy možné, že existují do současné doby. Takovýto zabahněný terén není z
oblasti Atlantského oceánu známý. Vyskytuje se ale např. v rozsáhlých bažinách v deltě Amazonky.
Vzhledem k tomuto rozboru by bylo možno údajnou "katastrofu" "Atlantidy" vysvětlit například
následujícím, v podstatě reálným způsobem.
S vědomím existence Ameriky, kterou tehdy jmenovali Atlantida, byla podniknuta k americkým
břehům výprava. Narazila však na rozsáhlé bažiny v deltě Amazonky, z čehož bylo usouzeno, že tento
kontinent byl nahrazen bahnem, tedy "zničen". Jelikož byla v paměti velká katastrofa, kdy ve Starém
světě v jedné nadmíru deštivé noci přišla za součinnosti zemětřesení velká povodeň, která spláchla s
athénské Akropole všechnu hlínu a vše kolem rozmočila (dialog Kritias) a kdy se "v jednom osudném
dni a noci propadlo všechno athénské zbraně schopné mužstvo do země" (dialog Timaios), dalo se
předpokládané "zmizení Atlantidy" do časové souvislosti s touto katastrofou ve Středozemním moři.
Platonem zmíněná katastrofa ve Středozemním moři mohla být způsobena tsunami, rozsáhlým
zemětřesením nebo bouřlivým přílivem. O historicky známých katastrofách těchto typů informuje
Kukal (l.c.) na str. 143 - 158. Dokladuje, že některé tyto události měly za následek smrt mnoha
desetitisíců lidí. Odhaduje se, že zemětřesení s následujícím tsunami v r. 2005 v Indickém oceánu si
vyžádalo kolem 250 000 lidských životů.
Informace k rozhovoru Kritias měly být čerpány z písemných poznámek Solóna, které měl Kritias k
dispozici. Je však výrazný rozdíl v údajích dialogů Timaios a Kritias. Zatímco v rozhovoru Timaios byla
Atlantida pevninou "větší, než Libye a Asie dohromady", v rozhovoru Kritias byla poměrně malým
ostrovem. Zatímco v dialogu Timaios jsou informace o problematice velmi kusé, v dialogu Kritias se
uvádějí až neuvěřitelné podrobnosti.
Přinejmenším část Solonovy pozůstalosti mohla být skutečně v majetku Kritiasovy rodiny. To
vysvětluje následující úvaha.
Dropidos, praděd Kritiase, účastníka rozhovorů, byl přítelem Solónovým. I děd Kriase, starý Kritias
byl obdivovatelem Solona. To může dokumentovat například následující skutečnost. Když se mu chtěl
Amynandros zavděčiti, konstatoval, že se mu Solon zdá být zdá být ve všem nejmoudřejší a v
básnictví nejušlechtilejší ze všech básníků. Starý Kritias měl z tohoto vyjádření radost. Z těchto
důvodů je skutečně pravděpodobné, že starý Kritias vlastnil část Solonovy pozůstalosti.
Podle Platonova Kritiase byly v Solónově pozůstalosti, deponované u Kritiasovy rodiny, také
Solónovy zápisy o Atlantidě. Podle rozhovoru Kritias hodlal je Solón použít pro chystanou báseň. Byly
nejprve v majetku Kritiasova děda. Kritias je již jako chlapec důkladně prozkoumal. V době
Platonových rozhovorů byly v jeho vlastnictví.
Jak je ostatně v dialogu Kritias uvedeno, představují tyto zápisy, vyznačující se neuvěřitelnými
podrobnostmi, tématický náčrt připravované básně. Je to tedy nejspíše jen Solónova básnická
fabulace a je nejspíše pouhým Solónovým výmyslem. Nemá tedy zřejmě žádný reálný podklad.
Literatura
Kienitz, F. - K. (1991) : Národy ve stínu. - Praha.
Kukal, Z. (1985) : Atlantis ve světle moderní vědy. - Praha.
Novotný, F. (1919) : Timaios, Kritias. - Praha.