Wittmannová – Sporty CPO

Komentáře

Transkript

Wittmannová – Sporty CPO
IKS-SPORTY CP (KAT/SPCP)
Cíl předmětu (anotace):
Studenti získají základní znalosti o možnostech pohybového vyžití osob s postižením
(specificky osob s dětskou mozkovou obrnou a podobnými poruchami hybnosti) od rekreační
úrovně provozování až po sport vrcholový. Získají také základní dovednosti v různých
sportech a sportovních disciplínách (boccia, polybat, závěsný kuželník, Petrabike). Budou
schopni nabyté poznatky a dovednosti využít při přípravě sportovní lekce, kterou prakticky
realizují se sportovci s dětskou mozkovou obrnou (DMO).
Po absolvování předmětu bude student schopen:
<ol>
<li>využívat znalosti o možnostech pohybového vyžití osob s dětskou mozkovou obrnou a
podobnými poruchami hybnosti v praxi; </li>
<li>analyzovat získané současné trendy v oblasti APA osob s poruchou hybnosti
(somatopatologie, kompenzační pomůcky, sportovní pravidla, klasifikace, specifika sportovní
přípravy atd.) </li>
<li>zpracovat zadané téma ve formě seminární práce s využitím různých zdrojů; </li>
<li>připravit a realizovat vyučovací jednotku integrované hodiny TV; </li>
<li>posoudit individuální potřeby a možnosti osob s poruchami hybnosti ve vztahu k APA.
</li>
</ol>
1. Dětská mozková obrna a další poruchy mobility s podobným
klinickým obrazem
Ikona5
Dobrý den, vítám Vás u první kapitoly distančního textu předmětu „Sporty CP“. Tento
předmět, po nastudování následujícího textu, splnění všech úloh a praktickém vedení výukové
jednotky TV u osob s dětskou mozkovou obrnou (DMO) bude zakončen zápočtovým testem.
Ikona1
Po nastudování první kapitoly student získá základní informace o DMO a jejích typech.
Ikona2
Pro zvládnutí kapitoly je dobré mít určité vstupní znalosti z oblasti somatopedie, dále pak ze
speciální pedagogiky.
OSOBY S PORUCHOU HYBNOSTI, S DMO
Charakteristika DMO
DMO definujeme jako „onemocnění, jež vzniká na základě poškození mozku v těhotenství,
při porodu nebo do jednoho roku věku dítěte a projevuje se poruchou hybnosti a vývoje
hybnosti. Často se přidružuje snížení intelektu, smyslové vady a sekundární epilepsie“ (Janda
& Kraus, 1975, 108). Je to porucha neprogresivní se stupněm závažnosti od lehkého po velmi
těžký. Ingham (1966) charakterizuje DMO jako kolektivní název pro množství chronických
neprogresivních poruch motorických funkcí dětí zapříčiněných poškozením mozku před,
během i po porodu. Tato porucha je také popsána jako ovlivňující motorické funkce
poruchami držení těla, svalového tonu a motorické koordinace, často doprovázená
senzorickými poruchami jak vizuálních, tak i dalších percepčních funkcí, či poruchami řeči
(Barbas & Taft, 1986).
V předchozím odstavci se v definicích DMO objevují terminologicky nejednotné
charakteristiky, někde je DMO charakterizována jako onemocnění (Janda & Kraus, 1975,
1987), jinde jako porucha či postižení (Ingham, 1966; Mutch, Alberman, Hagberg, Kodama,
& Perat, 1992). DMO má velmi rozmanitý obraz, což vede k existenci velkého množství
definic a klasifikací. V oblasti zdravotnictví, v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí
Světové zdravotnické organizace (MKN-10), je DMO uvedena pod číslem diagnózy G80.
Současná definice vytvořená kolektivem autorů (Ketelaar, 1999, 7) stanovuje, že DMO je
„zastřešující termín pro skupinu neprogresivních, ale často se (v ontogenetickém vývoji
jedince) měnících syndromů poruchy motoriky v důsledku lézí či anomálií, vzniklých v
raných stádiích vývoje mozku“. Ve většině uváděných definicí je motorická porucha
považována za primární. Přestože je DMO neprogresivní, klinické rysy této poruchy jsou ke
změnám náchylné.
Etiologie
Také etiologie DMO je velmi rozmanitá, zahrnující vše, co zapříčiňuje poškození nezralého
mozku. Příčiny můžeme rozdělit na prenatální, perinatální a postnatální. Okolo 90 % těchto
poškození mozku se objevuje před či během porodu (Sherrill,1998).
Z prenatálních příčin poškození plodu v prvních třech měsících nitroděložního života se
uvádějí všechny prodělané infekce těhotné ženy. Mezi nejčastější infekční choroby patří
toxoplasmóza, rubeola, nákaza cytomegalovirem a herpes. Dále sem patří působení
chemických toxinů (např. alkohol, tabák, léky) či poranění matky, která působí na vývoj
plodu. V pozdější fázi těhotenství může být mozek poškozen poruchami krevního oběhu,
které způsobí nedostatek kyslíku v těle plodu (fetální hypoxie), či ledvinovými poruchami
matky.
Mezi porodní (perinatální) příčiny patří všechny komplikované a protrahované porody. Je
řada příčin, jež mohou vést k postižení mozku plodu, především poporodní asfyxie, tj.
nedostatek kyslíku a kříšení novorozence. Za nejčastější perinatální příčinu DMO považují
Trojan, Druga, Pfeiffer a Votava (1996) nedonošenost a nízkou porodní váhu; nezralé
a nedonošené děti mají zvýšeně zranitelné drobné mozkové cévy a často dochází k drobnému
krvácení, zejména v okolí mozkových komor.
Sherrill (1998) uvádí, že okolo 10 % DMO vzniká postnatálně, přičemž vychází z odhadů od
6 do 25 %. Tyto odhady se liší dle toho, jakou daný autor používá definici k popisu nezralého
mozku. Podle většiny definicí by se měly problémy s hybností projevit před druhým rokem,
ale někteří autoři akceptují jako diagnostickou hranici věk až pět let. Poškození mozku
vzniklá později mají větší podobnost s postižením mozku dospělých, a proto se do DMO
nezařazují. Nejčastějšími příčinami DMO, která vzniká po narození, mohou být různé infekce
(encefalitida, meningitida), dále sem patří úrazové poškození mozku, týrání dětí, chemické
toxiny, kyslíkové deprivace apod.
Protože nejsou diagnostická kritéria k určení DMO jednotná, přesná čísla a procenta výskytu
a rozšíření se různí. Podle Krause (2005) se prevalence DMO pohybuje, přes geografické
variace, v rozsahu 1,5–3 na 1000 osob živě narozených a výskyt je větší u chlapců,
prvorozených dětí a také mnohočetných těhotenství.
Poslední nalezené číselné vyjádření výskytu osob s DMO v České republice je údaj Ústavu
zdravotnických informací a statistiky za rok 1996, který udává, že je postiženo 0,43 % dětí do
čtrnácti let. Od zpřísnění ochrany osobních dat neprobíhá cílená evidence výskytu DMO.
Charakteristika
DMO je většinou popsána dvěma způsoby: dle typu svalového postižení (spastická, atetická,
DMO s ataxií, smíšená), nebo dle části těla, která je postižena (kvadruplegie, triplegie,
diplegie, paraplegie, hemiplegie, monoplegie) (Jones, 1988). Dělení DMO může být tedy
různé, většina autorů však určuje dvě hlavní formy, které dále dělí.
Zde prezentuji členění DMO dle Jandy a Krause (1987):
Formy spastické
1. Diparetická forma
Projevuje se symetrickým postižením obou dolních končetin. Většina svalových skupin má
zvýšené napětí čili spastickou hypertonii, svaly se zkracují, což má za následek vadné držení
dolních končetin i pánve. Zádové a břišní svalstvo je téměř vždy slabé. Horní končetiny mají
normální utváření a zpravidla dobrou hrubou motoriku. V mnoha případech je pozorována
neobratnost, zvláště v pohybech prstů.
Diparetická forma DMO vzniká poškozením mozku, především v oblasti jeho kmene, kde
jsou již motorické nervové dráhy z obou mozkových polokoulí pohromadě vedle sebe.
Mozková kůra nebývá zasažena a tak je u této formy inteligence většinou zachována.
2. Hemiparetická forma
Projevuje se poškozením jedné poloviny těla, horní končetina bývá postižena více, je
v připažení, ve flexi v lokti a pronaci předloktí, ve flexi ruky i prstů (Lesný, 1985). Chybí
flekční pyramidové jevy, na postižené straně jsou typické pyramidové jevy extenční (Stehlík
et al., 1977). Postižené končetiny jsou slabší a zpravidla kratší ve srovnání s druhostrannými.
Inteligence je asi u poloviny případů snížena v různém stupni.
Hemiparetická forma vzniká poškozením mozku v oblasti jedné mozkové hemisféry, vždy
kolaterální k postižené straně.
3. Kvadruparetická forma
Spastickou obrnou jsou postiženy všechny čtyři končetiny, neboť se jedná o závažnější
poškození mozku. Vzniká na základě výraznějšího poškození v oblasti mozkového kmene.
4. Oboustranná forma hemiparetická
Jde o dvě hemiparetické formy vedle sebe (tzv. bilaterální hemiparéza). Postižení je
asymetrické, často bývají horní končetiny více postiženy než dolní.
Vzniká na podkladě dvou samostatných ložisek, přičemž každé je v jedné mozkové
hemisféře.
Formy nespastické
5. Dyskinetická forma
Dříve nazývaná extrapyramidová forma se vyznačuje přítomností nepotlačitelných pohybů,
které jsou v kojeneckém věku „atetoické“ (červovité, hadovité a pomalé) a později se většinou
mění na drobné rychlé pohyby „choreatické“ nebo prudké „balistické“ pohyby s velkou
amplitudou. Pohyby se objevují spontánně, v klidu, nebo je lze vyprovokovat různými
podněty. Zpravidla se zesilují při volních cílených pohybech, které doprovázejí, ruší
v provedení a někdy dokonce znemožňují pohyb provést.
Jedná se o postižení subkortikálního motorického regulačního systému, nejčastěji bazálních
ganglií a jader thalamu.
6. Hypotonická forma
Projevuje se celkovým snížením svalového tonu. Následkem toho mají osoby s postižením
větší rozsah pohybů v kloubech, velmi nejistý stoj o široké bázi, a jestliže chodí, chůze je
vrávoravá a rovněž velmi nejistá. Centrální hypotonický infantilní syndrom není trvalá forma,
mění se spolu se zráním mozku.
Jednotlivé formy DMO se často kombinují, pak lze hovořit o smíšených formách či
kombinované DMO.
Centrální porucha hybnosti je u DMO nejnápadnější, ale ne jediná funkční porucha. Často
dochází k přidruženým poruchám zraku, sluchu, koordinace, imunity, dýchání, polykání a
řeči. Vyskytují se také různé poruchy čití, mentální defekty a další vývojové odchylky. Časté
jsou i epileptické záchvaty, vyskytující se až u 1/3 případů.
Literatura využitá v textu
Ikona7
Barabas, G., & Taft, L. T. (1986). The early signs and differential diagnosis of cerebral palsy.
Pediatric Annals, 15, 203–214.
Ingham, T. T. S. (1966). The neurology of cerebral palsy. Archives of Disease in Childhood,
41, 337−357.
Janda, V., & Kraus, J. (1975). Neurologie pro rehabilitační pracovníky. Praha: Avicenum.
Janda, V., & Kraus, J. (1987). Neurologie pro rehabilitační pracovníky (2nd ed.). Praha:
Avicenum.
Ketelaar, M. (1999). Children with cerebral palsy: A functional approach to physical therapy.
Delft: Eburon Publishers.
Kraus, J. (2005). Etiopatogeneze a patofyziologie. In J. Kraus et al. (Eds.), Dětská mozková
obrna (pp. 35–51). Praha: Grada.
Mutch, L., Alberman, E., Hagberg, B., Kodama, K., & Perat, M. V. (1992). Cerebral palsy
epidemiology “Where are we now where we are going?” Developmental Medicine and Child
Neurology, 34, 547–551.
Sherrill, C. (1998). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and
lifespan (5th ed.). Boston, MA: McGraw-Hill.
Sherrill, C. (2003). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and
lifespan (6th ed.). New York, NY: McGraw-Hill.
Trojan, S., Druga, R., Pfeiffer, J., & Votava, J. (1996). Fyziologie a léčebná rehabilitace
motoriky člověka. Praha: Grada – Avicenum.
Specifika psychologická a sociální
Ikona3
Psychické zvláštnosti dětí s určitým postižením mají celou řadu společných znaků a zároveň
jsou vždy individuálně variabilní (Svoboda, Krejčířová, & Vágnerová, 2001). Některé
psychické zvláštnosti a odchylky mohou vznikat na základě zdravotního postižení, jiné s ním
souviset nemusí. Postižení zapříčiňuje různá omezení a díky tomu vnější prostředí působí
jinak, než za normálních okolností. Odchylky v socializaci se řadí mezi sekundární problémy,
závislé na chování společnosti a rodiny k dítěti s postižením. Mnoho autorů (Čálek, 1982;
Fox, 1997; Kusák & Dařílek, 1989; Novosad, 2000; Sherrill, 2003; Vágnerová, 1999, 2001a;
Vágnerová et al., 1999) podtrhuje závislost rozvoje osobnosti dítěte s postižením na přijetí
dítěte rodiči, na způsobu rodičovské výchovy (od hyperprotektivní výchovy na straně jedné až
k odmítání na straně druhé), na možnosti kontaktu s dalšími lidmi, získání různých rolí a
sociálních zkušeností. Děti se závažnějším postižením bývají infantilní, závislejší
a nesamostatné, nezkušené a nekritické, více egocentrické a méně schopné sebeprosazení či
adekvátního způsobu seberealizace. Mívají pocity nejistoty a méněcennosti, které jsou
způsobeny odmítáním, podceňováním apod.
Vývoj dětí s DMO je od nejútlejšího věku postižením významně ovlivněn. Pohybové
postižení je „sociálně nápadným a relativně stabilním znakem organismu. Jeho nositel proto
získává roli postiženého se všemi pozitivními i negativními znaky, jaké tato role v dané
společnosti či konkrétní sociální skupině má. V důsledku toho se k němu lidé na jedné straně
chovají ohleduplněji, ale na druhé straně jej mají tendenci podceňovat, nemají k němu stejná
očekávání jako ke zdravým jedincům“ (Vágnerová, 2001a, 414). Děti s těžkým pohybovým
postižením mají po narození často obtíže v posturálním přizpůsobení matce a děti s hypertonií
nejsou schopny relaxovat při chování a mazlení a nereagují očekávaným způsobem na zásahy
rodičů. Abnormální svalový tonus má vliv na úroveň aktivity, mimika dětí bývá málo zřetelná
a gesta omezená, je opožděn vývoj aktivní složky řeči. Pro dítě s DMO je tak těžké si bez
pomoci okolí zajistit stimulaci přiměřenou svému věku a vývojové úrovni (Krejčířová, 1997).
Vývoj jedince s vrozeným postižením probíhá od narození odlišně, a tak nemůže získat určité
zkušenosti. Přesto Vágnerová (2001a, 414) konstatuje, že „není vrozené postižení tolik
subjektivně traumatizující, protože je na něj jedinec adaptován. Postupně si uvědomuje, že
druzí mají další možnosti, které nemá, a přeje si mít totéž, ale často si neumí představit, jaké
konkrétní výhody by tím získal“.
Psychosociální zátěž pro osoby s DMO představuje především viditelná tělesná deformace či
estetický handicap. Mimo narušení hybnosti a vývoje hybnosti se často DMO projevuje
mentální retardací nebo poruchou aktivity a pozornosti typu ADHD (attention deficit
hyperaktivity syndrom). Po intelektu je dalším významným faktorem ovlivňujícím vývoj
dítěte s DMO hloubka postižení, protože z psychologického hlediska je významná míra
soběstačnosti a nezávislosti jedince. Ta je spojena se zachováním přijatelné úrovně pohybové
funkce horních i dolních končetin a mluvidel pro komunikaci.
Děti s pohybovým postižením obvykle nastupují do školy o rok či dva později, mívají odklad
školní docházky. Důvodem bývá sociální nezralost a nepřipravenost na roli školáka. Mnohé
děti bývají příliš závislé na rodinném prostředí, málo samostatné a chybí jim některé sociální
dovednosti. Často nemají dostatek zkušeností s vrstevníky a komunikací s nimi. Přes odklad
nástupu do školy mohou mít děti s pohybovým postižením problémy s adaptací, které se
mohou projevit nízkým výkonem či problematickým chováním. „Dítě s pohybovým či jinak
řečeno tělesným postižením snadno vzbuzuje extrémní postoje u dětí i dospělých. Může být
v kolektivu izolováno, odmítáno, stát se objektem posměchu, ale na straně druhé bývá častěji
tolerováno, ochraňováno a pečováno i svými spolužáky (hlavně dívkami)“ (Vágnerová,
2001a, 457). Takto dítě s postižením získá ve skupině vrstevníků většinou méně obvyklé
zkušenosti, které se projeví i na jeho sebepojetí.
Předpokládá se, že mezi dětmi s postižením a bez postižení jsou rozdíly nejen ve vývoji
sebepojetí obecně, ale i v kompetenční motivaci, vnímaných kompetencích a vnímané
kontrole (Harter, 1999; Svoboda et al., 2001; Vágnerová, 1999; Vágnerová et al., 1999).
Výsledky výzkumů na toto témata však nelze generalizovat, protože individuální vývoj těchto
charakteristik je výslednicí interakce mezi dítětem a prostředím.
Přehled významných proměnných, ovlivňujících motivaci a rozdíly v ní u dětí s postižením
a bez postižení podává ve své práci Kunnen (1991). Motivaci značně ovlivňuje frekvence
zkušenosti jedince s úspěchem a pocitem úspěšnosti. Autorka se nejprve zmiňuje
o kompetencích a udává, že děti s postižením mají obecně méně zkušeností s prožitky
úspěchu, kvůli limitovanějším aktuálním kompetencím, které vedou k častějším neúspěchům.
Síla vlivu kompetencí na motivaci závisí na věku, senzitivitě rodičů; aktivitách, ve kterých
děti mohou být úspěšné; skupině, se kterou se děti srovnávají; druhu postižení; množství
hospitalizací apod.
Děti s postižením jsou většinou méně kompetentní v oblasti pohybových aktivit. Obecně nižší
jsou i jejich kognitivní a sociální kompetence. Ve věku kolem šesti až sedmi let začíná být
kritériem úspěchu srovnávání se s druhými a míra pocitu „nekompetentnosti“ závisí na tom,
jaké vrstevníky děti poznají a používají jako referenční skupinu pro srovnávání. V tomto věku
se mnoho dětí s postižením začíná formálně vzdělávat (vyjma případů odkladu školní
docházky). Jestliže navštěvují speciální školu, mohou porovnávat své kompetence zejména se
spolužáky s postižením a „negativní vliv sociálního srovnávání může být u těchto dětí nižší,
ale i tak se dostávají do situací, ve kterých se srovnávají s nepostiženými. Z těchto zkušeností
mohou vyvodit, že patří do skupiny méně kompetentních lidí“ (Kunnen, 1991, 56). Ve
speciální škole děti více pracují individuálně a učitelé více využívají individuální referenční
normy (srovnání s vlastním výkonem v minulosti). To snižuje vliv sociálního srovnávání jako
zdroje zkušeností s úspěchem či neúspěchem. Sociální srovnávání a preference sociálních či
autonomních norem je důležitým faktorem vývoje sebepojetí, v mladším věku je tato
preference značně ovlivněna typem norem používaných rodiči a učitelem.
Další faktor působící na motivaci a rozvoj pocitu kompetentnosti je množství příležitostí
k samostatnému provádění činností. Děti s postižením mají těchto možností obecně méně
(Kunnen, 1991; Kusák & Dařílek, 1989; Sherrill, 1998), často z důvodu příliš protektivní
výchovy rodičů, projevující se nedostatečnou svobodou k exploraci (hlavně v předškolním
věku).
Ve výčtu působících faktorů nesmíme zapomenout na požadavky a očekávání prostředí. Pro
rodiče je většinou těžší klást realistické cíle a požadavky na děti s postižením a vybírat
vhodně uzpůsobené aktivity, hračky a pomůcky. Často se objevují extrémy (Kunnen, 1991)
a děti s postižením jsou konfrontovány s příliš těžkými nebo naopak lehkými požadavky na
svou osobu.
Už v raném věku je důležitá zpětná vazba a frekvence reakcí druhých lidí, prostřednictvím
kterých dítě vnímá očekávání kladené na jeho osobu. Reakce jsou ovlivněny očekáváním
a názory na dítě s postižením. V naší kultuře je tělesné postižení často spojené
s nemohoucností, speciálně při těžších poruchách hybnosti, když má jedinec mimovolní
pohyby nebo problémy s řečí. Kunnen (1991, 61) říká, že „přinejmenším od cizích lidí děti
s postižením často dostanou implicitně vyjádřené poselství o své údajné neschopnosti; reakce
soucitu následující neúspěch a překvapení následující úspěch. Také je jim více vnucována
nevyžádaná pomoc“. Děti s postižením vykazují větší entuziasmus pro denní aktivity, když
rodina projevuje respekt a důvěru ve schopnosti dětí a očekává pozitivní budoucnost.
Problémem při výchově dětí s postižením je skutečnost, že se cizí lidé rozpakují při zpětné
vazbě podávat negativní informace a ukazovat negativní reakce na nežádoucí chování dětí.
V diskusi s učiteli škol pro děti s postižením mnoho učitelů udávalo, že reagují velmi nadšeně
už na minimální projevy aktivity dětí (Kunnen, 1991). V důsledku velmi časté pozitivní
zpětné vazby se mohou vyvinout nerealisticky vysoké vnímané kompetence.
Literatura využitá v textu
Ikona7
Fox, K. R. (Ed.). (1997). The physical self. From motivation to well-being. Champaign, IL:
Human Kinetics.
Harter, S. (1999). The construction of the self: A developmental perspective. New York, NY:
The Guilford Press.
Kunnen, S. (1991). Mastering with handicap: The development of motivation in physically
handicaped children. Dissertation thesis, Universiteit Utrecht, Utrecht.
Kusák, P., & Dařílek P. (1989). Sebeobraz postiženého dítěte. In J. Koluchová et al. (Eds.),
Patopsychologie dítěte I (pp. 108–117). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Novosad, L. (2000). Základy speciálního poradenství. Struktura a formy poradenské pomoci
lidem se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Praha: Portál.
Sherrill, C. (1998). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and
lifespan (5th ed.). Boston, MA: McGraw-Hill.
Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál.
Svoboda, M., Krejčířová, D., & Vágnerová, M. (2001). Psychodiagnostika dětí a
dospívajících. Praha: Portál.
Vágnerová, M. (1997). Psychologie problémového dítěte školního věku. Praha: Univerzita
Karlova.
Vágnerová, M. (1999). Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie
lidské psychiky. Praha: Portál.
Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál.
Vágnerová, M. (2001a). Smyslově a motoricky postižené děti. In M. Svoboda, D. Krejčířová,
& M. Vágnerová (Eds.), Psychodiagnostika dětí a dospívajících (pp. 413–460). Praha:
Portál.
Vágnerová, M. (2001b). Škály sebehodnocení. In M. Svoboda, D. Krejčířová, & M.
Vágnerová (Eds.), Psychodiagnostika dětí a dospívajících (pp. 374–397). Praha: Portál.
Vágnerová, M., Hadj, S. (1999). Psychologie handicapu. Praha:
Karolinum.
SPC a integrovaná výuka (individuální plán do TV)
O tělesné výchově a začleňování žáků a studentů s DMO do výuky si povíme ve výuce,
využijeme výukových E-learningových materiálů Centra APA a některých informací ze
sborníků seminářů Integrace jiná cesta 1 – 7 (http://www.apa.upol.cz/web/index.php/daliinformace-cols3/materialy-ke-staeni/cat_view/93-seminae-integrace-jina-cesta)
Ikona7
Bartoňová, R., & Ješina, O. (2012). Individuální vzdělávací plán ve školní tělesné výchově.
Olomouc. UP.
Ješina, O., Kudláček, M. a kol. (2012). Aplikovaná tělesná výchova. Olomouc. UP.
Kudláček, M., & Ješina, O. (2008). Integrace žáků s tělesným postižením do školní tělesné
výchovy. Olomouc: UP.
Vyhlídal, T., Janečka, Z. a kol. (2012). Vstupte prosím, aneb společně v pohybu (DVD).
Olomouc: UP.
Vyhlídal, T., & Janečka, Z. (2013). Už to také dokážu! (DVD). Olomouc: UP.
Máte nějaké zkušenosti s osobami s dětskou mozkovou obrnou? Praxe, aktivity, praktické
zkušenosti. Nebo pouze něco z teorie? Nebo jen „ze života“? Podělte se o informace.
2. a 3. Sport a osoby s poruchami hybnosti.
Ikona1
Po nastudování kapitoly se bude student orientovat v organizacích nabízejících PA a sport
osobám s DMO. Stručně se seznámí s historií sportu osob s těžším tělesným postižením,
sportem na nejvyšší Paralympijské úrovni a klasifikací sportovců pro závodní provozování
(Klasifikace CP-ISRA).
Ikona2
Prostudování 1. kapitoly textu.
OSOBY S DMO A POHYBOVÉ AKTIVITY
Osoby s DMO a dalšími poruchami hybnosti podobných projevů se mohou účastnit hodin
tělesné výchovy (TV) ve školském zařízení a mohou také provozovat pohybové aktivity na
různých výkonnostních úrovních, od rekreačního provádění ve volném čase až po sport
vrcholový. Formy pohybové aktivity je vhodné volit s přihlédnutím na hloubku postižení
a zájmy jedince, možnosti rodiny apod.
Tento názor nepanoval v praxi ani v odborných kruzích (především v oblasti medicíny a
fyzioterapie) vždy, jak vidíme například u autora Stehlíka et al. (1977), který „sport“ jako
takový sice doporučuje, ale vylučuje jeho závodní provozování. Z oblasti školní TV
nalezneme v naší literatuře pouze sporé informace o možnosti provozování pohybových
aktivit, např. Šandera (1977, 181) píše v knize určené rodičům dětí s DMO: „Proto bývají
naše děti vždy od tělesné výchovy osvobozeny. Je to pro ně škoda, ale v normální škole to
jinak nejde. Zato ve školách při ústavech pro postižené děti se tělocviku připisuje velký
význam.“ Přínos pohybových aktivit pro osoby s DMO byl zaznamenáván pouze sporadicky
(nejen v oblasti tělesné zdatnosti a pohybových dovedností, ale i psychologického přínosu a
přínosu v oblasti socializace). V některých studiích z 90. let 20. století (např. Holland &
Steadward, 1990; Mushett, Wyeth, & Richter, 1995) byly řešeny otázky způsobilosti
a bezpečnosti sportovců se spasticitou mozkového původu při účasti ve sportovních soutěžích.
Potvrdilo se, že námaha a vzrušení při provozování pohybových aktivit zvyšuje spasticitu jen
dočasně a ta se po „cvičení“ v krátkém časovém intervalu vrací do původního stavu. Po
prezentaci studií prokazujících, že nehrozí zvýšené riziko poranění či zhoršení zdravotního
stavu a že vysoce zátěžové aktivity, jako např. vytrvalostní sporty, nejsou pro spasticitu
škodlivé, se tedy strach ze zhoršení zdravotního stavu ukázal jako nepodložený. Daná
nedůvěra ale byla mnohdy důvodem pro opoždění rozvoje závodního sportu osob s DMO.
V posledních letech autoři také potvrzují význam účasti dětí s DMO v integrovaných
hodinách TV na základní škole (Block, 2000; Čurdová, 2001; Hutzler, Fliess, Chacham, &
Auweele, 2002; Mačáková, 2004; Marshallová, 2004; Vogler, Koranda, & Romance, 2000).
Z důvodu velkých rozdílů v hloubce postižení u jedinců s DMO a unikátnosti jednotlivých
projevů, které inklinují k maskování výsledků provedených výzkumů, nenajdeme mnoho
výzkumů na téma tělesné zdatnosti (Sherrill, 1998). V jedné části projektu UNIQUE
(Winnick & Short, 1991) bylo srovnáváno 309 jedinců s DMO s necelými 1 200 jedinci bez
postižení ve věku 10–17 let v různých testech pohybových schopností a dovedností. Byly
potvrzeny statisticky významné rozdíly ve všech položkách, vyjma měření kožních řas. Ze
zajímavých výsledků Sherrill (1998) vybírá, že se jedinci s DMO obecně nezlepšují v
položkách testů s rostoucím věkem, jak předpokládá obecný vývojový trend, a také v mnoha
položkách nejsou rozdíly mezi pohlavími. Předpokládá se, že výsledky měření tělesné
kondice (fitness) u jedinců s DMO jsou ovlivněny rozdíly v tělesné stavbě, proto je třeba se
zabývat modifikacemi běžných testů dovedností a pohybových schopností pro jedince
s postižením.
Spasticita, atetóza a zvýšená reflexní činnost jsou spojovány s mechanickou neúčinností
a velkým výdajem energie (i při vykonávání lehčích úkolů). Protože jedinci s DMO potřebují
více času k úkonům běžné denní sebeobsluhy (activities of daily living – ADL)
a přemísťování se z místa na místo, nezbývá jim tolik času a energie k příliš namáhavým
aktivitám. „Zeptáte-li se, jaké cíle v oblasti pohybových aktivit upřednostňují, mnoho osob
s DMO preferuje rozvoj pohybových dovedností a provozování volnočasových aktivit“
(Sherrill, 1998, 646).
Častější jsou studie zabývající se rehabilitačním procesem a používáním diagnostických
nástrojů k zjišťování poruchy hybnosti či funkčnímu hodnocení dětí s DMO. Přehled těchto
zahraničních studií se nachází v knize Mariolijn Ketelaar (1999), která se svými kolegy
přehodnotila sedmnáct nástrojů používaných v pediatrické rehabilitaci a fyzioterapii
k hodnocení funkčních motorických schopností či dovedností u dětí s DMO. Z těchto nástrojů
autorka vybrala pouze dva, „Gross Motor Function Measure“ (GMFM) a „Pediatric
Evaluation of Disability Inventory“ (PEDI), které splňují kritéria reliability a validity a jsou
dostatečně citlivé ke změnám ve schopnostech a dovednostech. Ostatní nástroje slouží
převážně k účelům rozlišení normálního vývoje a vývoje nějak porušeného.
Kognitivní schopnosti jedinců s DMO ovlivňují programování pohybových aktivit (Sherrill,
1998). Jestliže se k poruše hybnosti přidruží mentální postižení, jsou tito jedinci většinou
organizováni ve Special Olympics (SO), v České republice v Českém hnutí Speciálních
olympiád (ČHSO) anebo v International Sports Federation for Persons with Intellectual
Disability (INAS-FID), u nás zastoupenou Českým svazem mentálně postižených sportovců
(ČSMPS).
Je třeba obecně věnovat více úsilí socializaci dětí s DMO prostřednictvím pohybových aktivit
a poskytnout jedincům s DMO celoživotní možnosti k sebeaktualizaci pomocí provozování
sportu (na výkonnostní nebo vrcholové úrovní) (Sherrill, 1998). Nejvhodnější je hledat
volnočasové aktivity společné celé rodině a provozované v sociálním okolí jedince s DMO.
Děti s DMO by již od nejútlejšího věku měly být (prostřednictvím rodičů) seznamovány s
vhodností provozování pohybových aktivit a s jejich nabídkou. Tyto informace by měly
vycházet od zařízení a odborníků nabízejících služby rodinám osob s postižením.
Literatura využitá v textu
Ikona7
Block, M. E. (2000). A teacher’s guide to including students with disabilities in general
physical education (2nd ed.). Baltimore, MD: Brookes.
Čurdová, J. (2001). School physical training and other sports physical activities in integrated
and special educational system: Children with cerebral palsy. In H. Válková & Z.
Hanelová
(Eds.), Movement and Health (pp. 136–140). Olomouc: Univerzita Palackého.
Holland, L., & Steadward, R. (1990). Effects of resistance in flexibility training and strength,
spasticity, muscle tone and range of motion of elite athletes with cerebral palsy. Palaestra,
6(3), 27–31.
Hutzler, Y., Fliess, O., Chacham, A., & Auweele Y. (2002). Perspectives of children with
physical disabilities on inclusion and empowerment: Supporting and limiting factors.
Adapted Physical Activity Quarterly, 19(3), 300–317.
Ketelaar, M. (1999). Children with cerebral palsy: A functional approach to physical therapy.
Delft: Eburon Publishers.
Mačáková, I. (2004). Analýza inkluzivních vyučovacích jednotek. Diplomová práce,
Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc.
Marshallová, M. (2004). Realita integrace studenta s tělesným postižením do hodin školní
tělesné výchovy na střední odborné škole v Novém Městě na Moravě. Diplomová práce,
Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc.
Mushett, C. D., Wyeth, D., & Richter, K. (1995). Cerebral palsy, traumatic brain injury and
stroke. In Goldberg, B. (Ed.), Sports and exercise for children with chronic health
conditions, (pp. 123–133). Champaign, IL: Human Kinetics.
Sherrill, C. (1998). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and
lifespan (5th ed.). Boston, MA: McGraw-Hill.
Stehlík et al. (1977). Dítě s dětskou mozkovou obrnou v rodině. Praha: Avicenum.
Šandera, O. (1977). Problematika školního vzdělání u dětí s dětskou mozkovou obrnou. In A.
Stehlík et al. (Ed.), Dítě s mozkovou obrnou v rodině (pp. 178–184). Praha: Avicenum.
Vogler, E. W., Koranda, P., & Romance, T. (2000). Including a child with severe cerebral
palsy in physical education: A case study. Adapted Physical Activity Quarterly, 17(2),
161–175.
Winnick, J. P., & Short, F. X. (1991). A comparsion of the physical fitness of nonretarded and
mildly mentally retarded adolescent with cerebral palsy. Adapted Physical Activity
Quarterly, 8(3), 43–56.
CP-ISRA a ČESKÁ FEDERACE SPASTIC HANDICAP o. s.
Jestliže chce sportovat jedinec s poruchou hybnosti bez postižení intelektu, tito sportovci se
sdružují do Cerebral Palsy International Sports and Recreation Association (CP-ISRA),
což je světová organizace pro osoby s poruchou hybnosti a příbuznými neurologickými stavy.
CP-ISRA byla založena v roce 1978 a je v naší republice zastoupena Českou federací
Spastic Handicap o. s.
Více na:
http://www.cpisra.org.za/
http://www.spastic.cz/
Projděte si www stránky České federace Spastic Handicap o. s., vypište sporty, kterými se
zabývá. Vyberte nějakou informaci, která Vás zaujala. Je ve Vašem okolí (trvalé bydliště)
někde klub Spastic Handicap?
Paralympijské hnutí a sportovci s poruchou hybnosti
Akceptace jedinců s DMO jako vrcholových sportovců se v současnosti zdá jako
bezproblémová, nebylo tomu však odjakživa. Sportovci s DMO nebyli do roku 1980 do
Paralympijských soutěží zařazeni, přestože paralympijské hnutí začalo již v roce 1960. Od
roku 1980 jsou začleněni chodící sportovci s DMO, sportovci užívající vozík se účastní
paralympijských her teprve od roku 1984.
Jones (1988) řadí mezi sporty provozované na závodní úrovni atletické disciplíny, fotbal,
házenou, volejbal, volejbal vsedě, basketbal, quadragby, střelbu, lukostřelbu, jízdu na koni,
stolní tenis, tenis, bowling, cyklistiku, cyklistiku na tricyklu, plavání, vzpírání, lyžování,
bocciu apod. Sportovci s DMO obecně dosahují lepších výkonů v individuálních než
týmových sportech, což je spojeno především s problematikou časování činností (problém tzv.
„timingu“) (Jones, 1988; Sherrill, 2003). Z kolektivních sportů se na závodní úrovni
provozuje fotbal, quadragby a boccia.
Funkčně sportovní klasifikace
Organizace CP-ISRA klasifikuje své sportovce do 8 závodních tříd, kdy nejtěžší postižení
zahrnuje třída 1. Klasifikace se určuje dle stupně spasticity, optickým a funkčním
ohodnocením s testem pro horní a dolní končetiny a trup (Porretta, 2000). Diagnózou musí
být neprogresivní poškození mozku s pohybovou dysfunkcí, jako např. DMO, traumatické
poškození mozku, cévní mozková příhoda nebo podobné stavy. Prezentujeme členění do tříd
a stručnou charakteristiku funkčního profilu sportovců jednotlivých tříd (Česká federace
sportovců s centrálními poruchami hybnosti Spastic Handicap, 2004):
Od roku 1978 soutěžili sportovci s DMO na nejvyšší mezinárodní úrovni s použitím funkční
klasifikace CP-ISRA. Tato klasifikace zajišťovala spravedlivé šance při soutěžích, protože
brala ohled na hloubku postižení. Na paralympiádě v Barceloně v roce 1992 byl poprvé použit
integrovaný funkční klasifikační systém, na základě kterého sportovci s DMO soutěží se
sportovci s jinými druhy tělesného postižení. Tento klasifikační systém je však kritizován jako
neobjektivní pro sportovce s DMO, protože se neadekvátně zabývá přidruženými
dysfunkcemi, které jsou pro DMO specifické (Sherrill, 1998, 2003).
Klasifikační systém CP ISRA uznává, že mozková obrna je stav oslabení v různém stupni,
způsobený poškozením mozku. Účelem klasifikace je poskytnout všem sportovcům
spravedlivý výchozí bod pro soutěžení a předcházet tomu, aby bylo sportovcům zabráněno v
dosažení možného úspěchu pouze kvůli stupni jejich neurologického postižení. Cílem
klasifikace je zajistit, aby rozlišující faktor sportovního výkonu závisel na tréninku, úrovni
dovedností a soutěžních zkušenostech, spíše než na neurologických schopnostech sportovců.
Systém hodnotí přirozené neurologické funkce sportovce ve vztahu k jeho/její sportovní
disciplíně způsobem, který mu umožní soupeřit s jedinci s podobnými stupni neurologického
postižení.
Text upraven z CP-ISRA (2005) Classification and Rules Manual (9th Edition) Pravidla
klasifikace a sportovních disciplín (9. Edice):
FUNKČNÍ PROFIL – CP 1
Kvadruparetické postižení: Těžké postižení s prvky atetózy nebo chabým funkčním
rozsahem pohybu a chabou funkční sílou ve všech končetinách a trupu. Při pohybu využívá
elektrický vozík nebo pomoc asistenta. Není schopen samostatného funkčního pohybu na
vozíku.
Dolní končetiny: považovány za nefunkční ve vztahu k jakémukoliv sportu z důvodu
omezení v rozsahu pohybové síly a/nebo kontroly.
Kontrola trupu: Statická i dynamická kontrola trupu je velmi chabá nebo žádná. Problémy
při návratu zpět do středové nebo vzpřímené polohy při výkonu sportovních pohybů.
Horní končetiny: Těžké omezení funkčního rozsahu pohybu nebo těžká atetóza jsou
hlavními faktory ve všech sportech. Zřetelné omezení při odhodu s chabým dotažením
pohybu. Opozice palce a jednoho prstu se může vyskytovat a umožňuje sportovci úchop.
FUNKČNÍ PROFIL – CP 2
Kvadruparetické postižení: Těžké až střední postižení. Chabá funkční síla všech končetin a
trupu. Oproti CP 1 je sportovec schopen pohánět vozík.
Dolní končetiny: Prokazatelný stupeň funkčnosti v jedné nebo obou dolních končetinách,
který umožňuje pohon vozíku, kvalifikuje takového jedince do Třídy 2 dolní. Sportovci CP 2
dolní jsou velmi zřídka také schopni chůze.
Kontrola trupu: Statická kontrola je poměrně dobrá. Dynamická kontrola trupu je chabá nezbytnost použití horních končetin a/nebo hlavy, při napomáhání k návratu do vzpřímené
polohy.
Horní končetiny: ruka – Těžké až střední postižení. Jestliže je funkčnost rukou a paží shodná
s popisem u Třídy 1, pak jsou pro určení toho, zda je vhodnější zařazení do Třídy 2 či nikoliv,
rozhodující dolní končetiny.
Sportovec Třídy 2 horní má často cylindrický nebo sférický způsob úchopu a může prokázat
dostatečnou zručnost při manipulaci a odhodu míče, ale projevuje chabý úchop a vypuštění.
Odhodové pohyby musí být otestovány pro zjištění jejich dopadu na funkci ruky. Sportovec
dokáže také pohánět vozík s využitím horních končetin.
FUNKČNÍ PROFIL – CP 3
Kvadruparetické postižení: (těžší formy hemiparézy). Střední (asymetrická nebo
symetrická) kvadruplegie nebo těžká hemiplegie, jedinec používá ortopedický vozík.
Sportovec má téměř úplnou funkční sílu v dominantní horní končetině a je také schopen vozík
samostatně pohánět.
Dolní končetiny: při přemísťování lze vypozorovat částečnou funkčnost. Může být schopen
chůze s pomoci nebo s pomocnými prostředky.
Kontrola trupu: Poměrně dobrá kontrola trupu je evidentní při pohánění vozíku, ale
dopředný pohyb trupu je často omezován napětím extenzorů v průběhu záběru. Při odhodu lze
zaznamenat rovněž určité pohyby trupu pro úpravu držení těla, ale odhodové pohyby
vycházejí zejména z paže. Rotace je omezená nebo žádná.
Horní končetiny: Střední omezení stupněm křečovitosti 3 až 2 u dominantní paže se
projevuje jako omezení extenze a dotažení pohybu.
Funkce ruky: Pohyby ruky spočívající v úchopu a uvolnění jsou obvykle pomalé a
namáhavé. U dominantní ruky je možnost cylindrického nebo sférického úchopu, ale
vypuštění předmětů je nápadně horší než u sportovců Třídy 4.
FUNKČNÍ PROFIL – CP 4
Diparetické postižení: střední až těžké postižení. Dobrá funkční síla s velmi lehkým
omezením nebo problémy v kontrole je patrná u horních končetin a trupu.
Dolní končetiny: Střední až těžké postižení obou dolních končetin, spasticitou která je
obvykle činí nefunkčními k chůzi na dlouhé vzdálenosti bez pomoci pomocných prostředků.
Také proto je pro sport primární volbou ortopedický vozík.
Trup: Velmi malé omezení pohybů trupu. U některých sportovců může únava křečovitost
zvýšit, což lze překonat správným nastavením. Ve stoji je zřetelná špatná rovnováha i za
použití pomocných prostředků.
Horní končetiny: Horní končetiny často vykazují normální funkční sílu. Velmi malé omezení
pohybového rozsahu se může vyskytovat, ale při odhodu nebo pohánění kole je vidět
normální dotažení pohybu a udělení rychlosti.
Funkce ruky: Ve všech sportech je vidět normální cylindrickou/sférickou opozici a chápavý
úchop. Existuje-li nějaké omezení, pak je obvykle zřejmé pouze při rychlých jemných
pohybových úkolech. Diplegie obvykle znamená výraznější spasticitu dolních končetin.
FUNKČNÍ PROFIL – CP 5
Diparetické postižení: střední postižení Tento jedinec potřebuje k chůzi kompenzační
pomůcky, ale ne nezbytně je potřebuje pro stoj nebo odhod. Dynamický posun těžiště může
vést ke ztrátě rovnováhy.
Dolní končetiny: Postižení jedné nebo obou nohou, které může vyžadovat pomocné
prostředky pro chůzi. Sportovec Třídy 5 může mít dostatečnou funkčnost končetin k běhu na
trati. Je-li funkčnost nedostatečná, je pravděpodobně zařazení do Třídy 4 vhodnější.
Rovnováha: Obvykle normální statická rovnováha, ale problémy s dynamickou rovnováhou,
např. při pokusu o otočku nebo silový odhod.
Horní končetiny: Jedná se oblast, kde se projevuje rozdílnost. Určité střední až velmi malé
omezení v horních končetinách lze často pozorovat zejména při odhodu, ale síla je v rámci
běžných mezí.
Funkce ruky: Normální cylindrická/sférická, opozice a chápavý úchop a uvolnění u
dominantní ruky lze pozorovat u všech sportů.
FUNKČNÍ PROFIL – CP 6
Sportovec s atetózou nebo ataxií – střední postižení: Sportovec je schopen bipedální
lokomoce bez kompenzačních pomůcek. Atetóza je faktor, který převládá nejvíce, i když do
této třídy mohou být zařazeni i někteří chodící kvadruparetici s křečovitostí (tj. s větším
postižením paží než u chodících diparetiků). Při sportovní činnosti jeví obvykle všechny čtyři
končetiny funkční postižení. Sportovci Třídy 6 mají obyčejně větší potíže s ovládáním
horních končetin než sportovci Třídy 5, avšak mají obvykle lepší funkci dolních končetin,
zejména při běhu.
Dolní končetiny: Funkčnost se může do značné míry lišit v závislosti na vyžadované
sportovní dovednosti od chabé, namáhavé, pomalé chůze až po běžecký krok, jež je často
ukázkou dokonalejší mechaniky. U chodícího sportovce s atetózou může být značný rozdíl
mezi nekoordinovaným způsobem chůze a hladkým, z hlediska tempa vyrovnaným
koordinovaným běžeckým/cyklistickým výkonem. Rozběh při hodu oštěpem je možný.
Horní končetiny a kontrola ruky: U středně až těžce atetického sportovce může být úchop a
uvolnění při odhodu značně ovlivněno. Čím větší je křečovitost, tím větší jsou omezení při
dotažení pohybu a zachování rovnováhy po odhodu.
FUNKČNÍ PROFIL – CP 7
Hemiparetické postižení: Tato třída je určena pro (ambulantní) chodící sportovce s
hemiparézou. Sportovec Třídy 7 trpí stupněm křečovitosti 3 až 2 v jedné polovině těla. Chodí
bez pomocných prostředků, ale častým jevem je kulhání v důsledku křečovitosti v dolní části
končetiny. Dobrá funkční schopnost dominantní poloviny těla.
Dolní končetiny: Dominantní strana má lépe rozvinutý pohyb a jeho dotažení při chůzi a
běhu. Sportovci se střední až velmi lehkou atetózou do této třídy nespadají.
Horní končetiny: Kontrola paže a ruky je ovlivněna pouze u nedominantní strany. Na
dominantní straně je funkční kontrola dobrá.
FUNKČNÍ PROFIL – CP 8 Velmi lehké postižení
Do této třídy patří sportovci s diparézou, hemiparézou, a monoparézou s velmi lehkým
postižením. Sportovec musí mít zřetelně zhoršenou určitou funkci, která je v průběhu
klasifikace evidentní. To znamená - musí vykazovat zřetelné známky spasticity (křečovitosti),
bezděčné pohyby a/nebo ataxie.
4. Rekreační formy pohybových aktivit (indoor/outdoor)
Ikona1
V kapitole budou zmíněny možnosti rekreačního vyžití osob s DMO.
Ikona2
Prostudování předcházejících kapitol. Znalosti problematiky rekreace, volného času a
pohybových aktivit.
VOLNÝ ČAS A OSOBY S DMO
Ikona5
Ve výuce v teoretické části si připomeneme zvláštnosti výběru PA pro osoby s postižením,
trávení volného času. Prakticky potom vyzkoušíme některé PA.
Plánování pohybových aktivit ve volném čase
Jistě jste se ve výuce setkali s modelem plánování pohybových aktivit PAPTECA (Planning,
Assessment, Prescribing, Teaching, Evaluating, Consulting, Advocating) (Sherrill, 2004;
Ješina & Hamřík, 2011). Tento model je aplikován i pro osoby se speciálními potřebami a lze
ho použít i k vysvětlení toho, jakým způsobem by se mělo postupovat při strukturaci volného
času osob s postižením (v našem případě třeba osob s DMO).
Model znázorňuje zastřešující oblast celého modelu, kterou je poradenství, to pomáhá
vytvářet vnější podmínky, samozřejmě v rámci určitých legislativních norem. Tyto normy
nám u osob s postižením mohou být spíš nápomocné při prosazování práva na volnočasové
vyžití či přístupu k určitým službám. Jednotlivé dokumenty uvádějí Ješina a Hamřík (2011),
str. 41 – 51 a ve výuce.
Při plánování PA musíme brát ohled na časové, materiální, prostorové a především personální
podmínky. Vše je mnohem náročnější u osob s těžkým postižením hybnosti.
Obrázek 1: Model PAPTECA (Sherrill, 2004; Ješina & Hamřík, 2011).
Prvním krokem je:
a) monitorování možností a nabídek v oblasti nabízených služeb
b) diagnostika potenciálního uživatele služby (možnosti, omezení, potřeby, zájmy, …)
Programy musí být většinou modifikovány, lze využít model Pěti kroků modifikace
volnočasových programů (Sugerman, 2001):
7. Sběr informací, pomoc odborníků
8. Volba instruktorů a dalšího personálu a jejich příprava
9. Sběr informací o zdravotním stavu a možnostech klientů
10. Úprava aktivit, prostředí
11. Implementace a evaluace programu
CO NESMÍME OPOMENOUT JE FAKT, ŽE OSOBA S TĚŽKÝM POSTIŽENÍM
HYBNOSTI BUDE VŽDY NĚJAKÝM ZPŮSOBEM ZÁVISLÁ NA SVÉM OKOLÍ PŘI
VOLBĚ I NÁSLEDNÉ REALIZACI POHYBOVÝCH AKTIVIT! A TO VŽDY, NEJEN
VE SVÉM VOLNÉM ČASE, ALE I V HODINÁCH TV ČI PŘI TRÉNINKU!
Ikona7
Ješina, O., Hamřík, Z. a kol. (2011). Podpora aplikovaných pohybových aktivit v kontextu
volného času. Olomouc: UP.
Ješina, O., Kudláček, M. a kol. (2012). Aplikovaná tělesná výchova. Olomouc. UP.
Ikona5
Ukážeme si příklady dobré praxe - organizace a občanská sdružení nabízející pohybové
aktivity pro osoby s postižením, přístupnost různých turistických atrakcí, turistických cest,
pamětihodností pro osoby s postižením.
Připomeneme si aktivity, které lze rekreačně provozovat – od organizovaných aktivit venku i
v různých vnitřních prostorách organizací, po různé pobyty v přírodě, využívání vodních
ploch a toků k vodní turistice apod.
5. Specifické sportovní disciplíny (polybat, závěsný kuželník,
quadrugby, 7 side soccer /fotbal pro sedm hráčů/).
Ikona1
Seznámení s méně tradičními sportovními hrami pro osoby s poruchou hybnosti.
Ikona2
Nejsou potřeba žádné předchozí znalosti.
POLYBAT
Polybat je pálková sportovní hra, přizpůsobená verze stolního tenisu. Hra byla vytvořena ve
Velké Británii jako přizpůsobený spot, který mohou hrát i hráči s těžkým postižením hybnosti.
Vybavení pro hru
Hra se podobá stolnímu tenisu a dá se hrát na běžném stole pro tenis (bez síťky, výška stolu
upravena pro vozík a po stranách přidělány bočnice vysoké 10 cm).
Hrací pálky mohou být dřevěné či plastové a mají obdélníkový tvar. Maximální délka pálky i
s rukojetí je 30 cm, umístění rukojeti je individuální vzhledem k úchopu (proti poškození
stolu odřením lze na pálku přidat krycí materiál, jako gumu, pěnu, izolepu, …).
Míček – velikost lze měnit velikost a materiál dle dovedností a potřeb hráčů či stylu hry
(měkký plast, lze hrát i s pingpongovým, ale problém odskoku).
Cíl hry
Zahrát míček na soupeřův konec stolu tak, aby ho nezachytil a míček spadl dolů. Po celkou
dobu musí být míček v kontaktu s deskou stolu.
Stručná pravidla
 Hrají jednotlivci i páry,
 vítěz první dosáhne 11 bodů, hraje se 5 směn v zápase
Podání:
 podává se z místa podávací čáry
 při podání musí hráč odehrát míček odrazem od jedné z bočnic na soupeřově straně
stolu
 přijímající musí umožnit odraz míčku od bočnice předtím, než odehraje míček zpět
Manipulace s míčkem:
 hráč smí odehrát míč víc než jednou předtím, než ho odehraje soupeři
 hráč nesmí míček ale zastavit rukou či pálkou a poté jej odehrát
Zisk bodů:
 pokud protihráč pokazí podání
 pokud protihráč pokazí přihrávku
Ztráta bodů:
 pokud odehraje míč tak, že přeskočí bočnici
 pokud míč chytí nebo zastaví
 pokud míč odehraje nebo jej zastaví jakoukoliv částí těla
Hráč se smí dotknout povrchu stolu, jen pokud je to nutné k znovunabytí rovnováhy.
Bezpečnost:
 zajistit vhodnou výšku stolu, pozor na odřeniny, naražení; při dvojhře zajistit prostor
pro oba hráče
 hlídat stav hráčů (u DMO rychlejší únava, napětí a vzrušení zvyšuje spasticitu, …)
Další průpravné hry a cvičení:
Kuželky
Polybatový stůl a kuželky či plastové kelímky.
Cílem hry je odrazit polybatový míček tak, aby shodil co nejvíce kuželek umístěných na stole
(počet kuželek, jejich postavení a způsob shození lze volit dle dovedností hráčů).
Polysquash
Polybatový stůl (stačí jeho ½) opřít o stěnu, rozpůlit středovou čárou a hrát odrazem o stěnu.
Bodování jako u polybatu.
Stolní minigolf
Vytvoření různých překážek, průjezdných branek apod. Vyhrává ten, kdo projede dráhu na co
nejmenší počet pokusů.
Ikona7
Spurná, M. (2011). Stolní pálková hra polybat. APA v teorii a praxi, 2(2), 17–18.
Spurná, M. (2013). Polybat – pravidla hry. Retrieved: www.dumy.cz [online]. 18.10.2012, [cit.
3.5.2013].
ZÁVĚSNÝ KUŽELNÍK
Závěsný kuželník (ruský kuželník), který nepatří mezi paralympijské sporty se podle
upravených pravidel České federace Spastic Handicap (ČFSH) pro spasticky a tělesně
postižené sportovce těší velkému zájmu sportovců bez rozdílu postižení.
Hráči jsou rozděleni do kategorií dle věku a pohlaví. Kategorie muži, ženy (v roce konání
soutěže věk 16 let a výše), mladší spadají do kategorie žáci, žákyně.
Závěsný kuželník se v ČR hraje jako soutěž čtyřčlenných družstev. Složení hráčů může být
z různých klasifikačních tříd, věkových kategorií a pohlaví (pokud možno 1 žena v týmu).
Všichni závodníci hrají 60 hodů sdružených (viz níže). Výsledek nejlepších tří závodníků
z družstva se započítává do výsledku družstva (čtvrtý hráč se do týmového hodnocení
nezapočítává).
Při hře sportovec sedí na vozíku či stoličce (úhel natočení vozíku, vzdálenost od hracího pole
či výška nejsou určeny). Kuželky musí být po odhozu shozeny nárazem koulí zezadu či se
poshazovat navzájem.
Soutěžní disciplíny
Hody do plných – před každým hodem se postaví do základního postavení všech 9 kuželek.
Závodník vždy hází do plného počtu.
Hody dorážkové – po každém hodu se odstraní regulérně sražené kuželky a dohazuje se do
zbylých. Pokud padne poslední kuželka, pak se znovu postaví na hod plné postavení (9)
kuželek.
Hody sdružené – kombinace předešlých, první polovina hodů se hází do plných, druhá
dorážkou.
Počet hodů v disciplínách je 10, 20 nebo 30 (ve sdružených hodech 20, 40, 60). Hráč může
před každým kolem provést dva zkušební odhody.
Popis zařízení
Závěsná konstrukce: trubka tvaru šibenice - výška vodorovného části trubky nad zemí je 260
cm ± 15 cm.
Ložiskový rám: plochá ocelová konstrukce zapuštěná do úrovně země s devíti otvory pro
umístění kuželek; má tvar kosočtverce s velikostí úhlopříčky 1 m. Prostřední otvor (uprostřed
kosočtverce) je vzdálen od závěsné konstrukce přibližně 1 m.
Kuželky: používají se běžné kuželky pro dráhový kuželník, průměr kuželky v nejširším místě
je 100 mm a výška je 400 mm. Jsou vyrobeny ze dřeva, nebo z umělé hmoty. Hmotnost
kuželky je 1750 - 1800 g. Kuželek je celkem devět a jsou umístěny na ložiskovém rámu.
Koule a zavěšení: má průměr 160 mm a hmotnost 2900 ± 100 g a je vyrobena z umělé hmoty
Koule je zavěšena na tenkém lanku, mezi koulí a rovinnou rámu je mezera 40 ± 10 mm a
volně zavěšená koule se dotýká nejvzdálenější kuželky od konstrukce na vnější straně.
Ikona7
Charvát, J. (2011). Závěsný kuželník /ruský kuželník). APA v teorii a praxi, 2(1), 17–19.
RUGBY NA VOZÍKU – QUAD RUGBY
Pravidla hry částečně vycházejí z basketbalu na vozíku, ale jsou přizpůsobená většímu
zdravotnímu handicapu. Hraje se v tělocvičně na basketbalovém hřišti, na jehož koncových
čarách jsou umístěny kužely vymezující branky. Každý tým může mít 12 hráčů, z toho jsou 4
na hřišti, které lze libovolně střídat (resp. podle určitých pravidel s přihlédnutím ke
zdravotním klasifikacím jednotlivých hráčů). Cílem hry je dát gól, to znamená přejet alespoň
dvěma koly vozíku přes brankovou čáru s míčem plně pod kontrolou. Vítězí mužstvo, které
dá během hrací doby (4x8 minut čistého času) více branek.
Historie
Vozíčkářské rugby (wheelchair rugby) vzniklo v roce 1977 ve Winnipegu, Kanadě. Od roku
1990 oficiálně existuje světová asociace IWRF - International Wheelchair Rugby Federation,
která v součastné době sdružuje asi 40 zemí. Poprvé se hrálo na Paralympiádě v roce 2000
v Sydney. Více v angličtině na stránkách IWRF http://www.iwrf.com/.
V České republice byl v lednu 1993 založen první klub „SK Quadru Fit“ Hradec Králové, v
roce 2000 založen Český ragbyový svaz vozíčkářů – ČRSV (http://crsv.cz/). Reprezentace ČR
se od roku 1995 účastní turnajů v Evropě. V sezóně 2013 hrají v ČR čtyři týmy.
Zkrácená pravidla
Hra quadrugby se hraje na 4x8 minut čistého času.
V quadrugby se hraje míčem rukama nebo předloktím, míč může být při jízdě položen na
klíně. Kromě toho jej lze přihrávat, házet, kutálet, driblovat s ním apod. Je zakázáno hrát
úmyslně nohama (přestupek se ztrátou míče). Pokud má hráč míč pod kontrolou, musí s ním
driblovat nejméně jedenkrát za 10 sec. (nedribloval-li – přestupek se ztrátou míče).
Míč v zámezí: Je zahrán některým hráčů ze hřiště a opustil hrací plochu nebo se dotkne hráče
nebo jeho vozíku v momentě, kdy ten se nachází mimo hřiště (úmyslné zahrání míče do
zámezí - přestupek se ztrátou míče).
Utkání a každá hra v prodloužení začínají rozskokem ve středovém kruhu. Hráči vně
středového kruhu se mohou postavit střídavě mimo středový kruh podle vlastní volby.
Druhá, třetí a čtvrtá část hrací doby není zahájená rozskokem, ale tzv. "náhradním postupem",
tj. vhazováním z postranní čáry ve středu hřiště. Všechna pravidla týkající se vhazování
v quadrugby jsou, až na nepatrné výjimky, totožná s pravidly pro basketbal: hráč provádějící
vhazování za postranní čarou nejblíže místu, kde došlo k přestupku nebo nedovolenému
zákroku. Po obdržené brance se vhazuje za koncovou čarou; způsob vhazování není určen,
hráč může míč vrhat, házet, kutálet, odbíjet nebo jiným způsobem zahrát do hřiště.
Družstvo, které získá míč ve své obranné polovině nebo obdrží branku, musí přejít do útočné
poloviny v průběhu 15 sekund. Porušení tohoto pravidla znamená ztrátu míče a vhazování
soupeře z místa za postranní čarou nejblíže k místu přestupku.
Za každou dosaženou branku získává družstvo bod. Branky je dosaženo, jestliže hráč, který
má míč v držení, přejede alespoň dvěma koly vozíku čáru ohraničující bodovaný prostor.
Kombinací pravidel basketbalu a ledního hokeje je v quadrugby hodnocení nedovolených
zákroků a způsob jejich trestání. Za každý obranný nedovolený zákrok je hráč potrestán
vyloučením na 1 minutu. Útočný nedovolený zákrok neznamená vyloučení, ale ztrátu míče
pro útočící družstvo. Za nedovolené zákroky se v quadrugby považuje: držení (omezování
soupeře ve volném pohybu držením za vozík nebo některé části těla nebo oblečení), strkání
(vrážení, strkání nebo podobná činnost jejímž výsledkem je kontakt se soupeřem, který tím
nedobrovolně opouští zaujatou pozici), napadání (vytváření nátlakového kontaktu na soupeře
bez pokusu jej zastavit, zpomalit nebo změnit jeho směr), couvání (najetí do soupeře
couváním s cílem zkřížit mu přímý směr jízdy), nedovolené bránění (pohyb ve směru pohybu
protihráče tak rychle a náhle, že ten nemá čas zastavit ani změnit směr jízdy).
Počet střídání v quadrugby není omezen. Družstvo však může střídat v těchto situacích: je
odpískán držený míč, je odpískán nedovolený zákrok, technická nebo diskvalifikující chyba,
je poskytnut započitatelný oddychový čas nebo je vybrán oddychový čas rozhodčími kvůli
zranění hráče nebo poruchy na vozíku. Na rozdíl od jiných sportovních her vozíčkářů může ve
quadrugby požádat o oddechový čas i hráč na hřišti. V utkání vítězí to družstvo, které po
skončení čtvrté části hry získalo více bodů. Jestliže je stav utkání po čtvrté části hry
nerozhodný, tak se prodlužuje až do konečného rozhodnutí. Pravidla quadrugby neznají
nerozhodný výsledek.
Hřiště a vybavení pro rugby vozíčkářů
Hřiště a vybavení hřiště má stejné rozměry jako regulérní hřiště pro basketbal s tím, že je
využito postranních a koncových čar, středové čáry a středového kruhu. Uvnitř hřiště při
koncových čarách je vyznačen stejnou barvou jako postranní čáry tzv. bodovací prostor o
rozměrech 1,75 x 8,0 metrů. Mimo hranice hřiště jsou na čtverhranných podstavcích umístěny
brankové tyče tak, že jedna jejich strana se dotýká okraje koncové čáry a druhá pomyslného
prodloužení čáry bodovacího prostoru. Po straně hřiště je trestná lavice, kterou tvoří dva boxy
pro každé družstvo. Minimální rozměr boxu je 1 x 2 metry, mezi boxy musí být vzdálenost
alespoň 2 metry. Více viz obrázek. Quadrugby se hraje volejbalovým míčem, hráči mohou při
hře používat rukavice. Dresy hráčů musí být označeny číslem o velikosti 10 cm vpředu na
levé části trika. Stejné číslo o velikosti 15 cm má každý hráč umístěno uprostřed na zádech.
Pro hru je nutný odpovídající ukazatel času a skóre včetně signalizačního zařízení, které
umožňuje měřit každou část hry, trestné minuty, oddechový čas a zaznamenává tzv. "náhradní
postup".
Klasifikace
Každý hráč rugby na vozíku musí absolvovat ohodnocení svého zdravotního stavu, kdy se
určí, zda je způsobilý hrát tento sport. Následně je klasifikován za účelem zařazení do jedné
ze sedmi skupin podle stupně postižení. Součástí klasifikace je fyzické vyšetření (svalový test
na vozíku), technické ohodnocení (funkční test) a sledování hráče na hřišti (při treninku nebo
hře). V závěru je hráči přidělena sportovní třída (číselná kategorie v rozmezí 0.5 - 3.5 bodu) a
stav/status této sportovní klasifikace (vznik a platnost).
Více na: http://ref.webnode.cz/klasifikace/
Obr. 2: Hřiště na quadrugby (z http://ref.webnode.cz/ke-stazeni/ )
Celková pravidla a vše o sportu najdete taktéž na http://ref.webnode.cz/ke-stazeni/
FOTBAL PRO 7 (osob s DMO) – 7 side soccer
Fotbal pro 7 je určen hráčům s centrálními poruchami hybnosti (CP/ DMO). Hrají se dva 30
minutové poločasy na hřišti, které je menší než u tradičního fotbalu (minimum 70 x50m,
maximum 75m x 55m). Ve hře se nepoužívá pravidlo offsidu a postranní vhazování může být
pouze jednou rukou.
Klasifikováni mohou být sportovci chodící, třídy C5 – 8. Každý tým musí mít ve hře alespoň
jednoho hráče C5 nebo C6, nebo musí hrát se 6 hráči a může mít pouze jednoho ráče C8.
Fotbal pro 7 je řízen mezinárodní organizací CP-ISRA. Na program LPH se tento sport dostal
v roce 1984 v New Yorku.
Obr. 3: Hřiště pro „7 side fotbal“
PETRA BIKE (RACE RUNNER)
Co to je Petra bike nebo Race-runner? Zkuste „proserfovat net“! Kdybyste byli zoufalí, že
nic, na stránkách CP-ISRA (v angličtině) klikněte:
http://www.cpisra.org.za/indexcd1a.html?id=161
Zkuste najít informace, zajímavosti apod. a poslat s odkazy na www. stránky. Povíme si více o
tomto specifickém sportu ve výuce!
6. a 7. Cílové sporty (boccia, curling, bowling, další sporty
golfového, kuželkového a střeleckého typu)
Ikona1
Po prostudování lekce budete mít kompletní informace o sportovním odvětví boccia (od A do
Z) a základní informace z dalších cílových sportů.
Ikona2
Není třeba žádné předchozí znalosti.
Ikona5
Tato kapitola věnovaná hře boccia bude obsáhlá a spojena s několika praktickými výukovými
lekcemi. To pro to, že je to moje „oblíbená sportovní disciplína“, se kterou mám i bohaté
praktické zkušenosti.
CÍLOVÉ SPORTY
Cílovým sportem rozumíme soutěživou činnost, která je vymezena institucionálně
schválenými pravidly a ve které je úkolem co nejpřesnější vypuštění soutěžních předmětů na
určený cíl (Táborský, 2006). Mezi cílové sporty patří celá řada sportovních her, které jsou co
do své podoby velmi odlišné a lze je rozdělit do šesti kategorií - golfový typ, curlingový typ,
kuželkový typ, kulečníkový typ, šipkový typ a střelecký typ.
Možnosti cílových sportů k adaptaci pravidel či používaného náčiní jsou obrovské, a proto
tyto sporty mohou provozovat i sportovci s těžkým zdravotním postižením. V celosvětovém
měřítku se s nimi setkáte na všech vrcholných sportovních soutěžích, jak Paralympiádách, tak
i Deaflympiádách (Světové hry neslyšících) a Světových hrách Speciální olympiády (pro
osoby s mentálním postižením). V naší republice se většina těchto sportů také s osobami s
postižením provozuje a pořádají se regionální a celorepublikové soutěže.
BOCCIA
Úvod
Boccia je sportovní aktivita patřící mezi cílové sporty. Boccia patří do kategorie curlingového
typu. My se zde budeme zabývat pouze hrou boccia pro sportovce s poruchou hybnosti,
především sportovce s dětskou mozkovou obrnou, která je na závodní úrovni v ČR
provozována pod hlavičkou České federace Spastic Handicap o. s.
Boccia je podobná francouzské hře Petanque, ke hře se však používají modré a červené míčky
z měkké kůže. Pro osoby, které mají vážné funkční omezení a je téměř nemožné je do
provádění většiny sportovních disciplin zahrnout, může boccia otevřít cestu ke sportu a to na
všech úrovních. Od provádění pro zábavu a rekreaci, přes závodní provozování na různých
výkonnostních úrovních. Je jedinou sportovní disciplínou, kterou mohou tito sportovci na
nejvyšší paralympijské úrovni provozovat a také jedinou, kde spolu měří své síly společně
hráči obojího pohlaví. Hru hrají jednotlivci i družstva a existuje celkem sedm hracích divizí.
Boccia po hráčích požaduje společně fyzickou zdatnost, dovednostní a taktické prvky.
Na nejvyšší úrovni hrají sportovci boccia během paralympijského programu, a je určena pro
členy asociace CP-ISRA (Cerebral Palsy – International Sport and Recreation Association), v
ČR České federace Spastic Handicap o. s. V České republice je hrána v I., II. a III. lize.
Historie
Nejstarší nálezy koulí a objektů podobných koulím jsou datovány už do období 5 000 let př.
n. l. Archeologové nalezli v Egyptě sarkofág mladíka, ve kterém byly umístěny hrací koule, a
jednou z domněnek odborníků je, že tyto koule sloužily ke hře sportovního charakteru. Zda to
však byla hra podobná petanque či nikoliv můžeme dnes už pouze hádat.
Překleneme-li několik tisíc let, dostaneme se do období Starobylého Řecka a Říma. Jedna
z teorií o původu hry boccia říká, že ji Římané převzali od Řeků, kteří považovali hry
s koulemi za výborné cvičení. Hod koulí byl původně pouze manifestací síly a cílem bylo
dohodit co nejdále, nejvýše apod., později se soutěžilo v hodu koulí do kruhu (hře podobné
kuželkám). Římané hru pozměnili a hráč měl za úkol umístit kouli co nejblíže k určenému
pevnému bodu, který byl později nahrazen malým oblým předmětem, a zde došlo
pravděpodobně ke zrodu základů hry v podobě, jak ji známe dnes. Nejstarší známá forma
tohoto sportu prý byla hraná v italských Alpách v rané křesťanské éře, kdy byly kameny
házeny na kámen cílový (terč) s cílem terč trefit či dostat svůj kámen terči co nejblíže. Bocce
byla hlavní zábavou římských vojáků, kteří ji rozšířili po celé říši. Časem byly kameny
nahrazeny koulemi či míči a ty pak byly spíše kouleny než vrhány. Hra se postupně šířila a ve
středověku byla tak oblíbená, že se hrála na veřejných prostranstvích a na ulicích (ve 14.
století se o podobných hrách zmiňují různé kroniky).
Další možný historický pramen nás zavede ke hře zvané bocce, která je předchůdcem a
zároveň současníkem hry boccia a odvodila své jméno z pojmenování koule či míče lidovou
latinou – bottia. Je to italská verze trávníkového kuželníku (hraní v bowls).
Během století se vyvinuly odlišné typy trávníkového bowlingu. Jedna forma tohoto sportu je
známá v Anglii jako lawn bowls. Jiní hledají počátky ve francouzské hře petanque, či hře
známé jako boules (z antické latiny slovo pro kouli, míč). Zatímco lawn bowling je
venkovský sport vyžadující střižené trávníkové hřiště, bocce začala být v Itálii spíše hrou
městskou, často hranou v ulicích. Výsledkem je hřiště s tvrdým povrchem z udusané hlíny
nebo štěrku. Používané koule či míče se od sebe liší také materiálem; pro bocce se používají
většinou koule dřevěné, petanque kovové a v boccie pro osoby s poruchami hybnosti se
používají míče kožené.
Her s koulemi bylo velké množství; s různými názvy, velikostí a povrchem hřiště a
materiálem použitým na výrobu koulí. Budeme-li hledat v historických pramenech, jistě
objevíme další možné varianty a možnosti původu hry v různých zábavách národního
charakteru, protože házení předmětů na přesnost bavilo lidi odjakživa a bylo jedno, čím se
házelo a na jaký cíl a jaká byla dávána těmto kratochvílím jména. Podobnou podstatu hry cílení - má i všem dobře známé hraní „čáry“ s drobnými mincemi, kdysi to bylo například
házení podkovy na do země zaražený hřeb.
Zkrácená pravidla hry
Boccia hrají jednotlivci i družstva. Existuje celkem sedm herních divizí. Všechny divize
mohou být hrány soutěžícími obojího pohlaví. Tyto divize jsou:
- jednotlivci BC 1, BC 2, BC 3 a BC 4; páry - družstva dvojic pro hráče třídy BC 3 a BC 4;
týmy - družstva trojic pro hráče třídy BC 1 a BC 2 (viz níže Klasifikace).
Ke hře je potřeba šest červených, šest modrých a jeden bílý míč, tzv. “jack”. Cílem hry je
umístit míčky své barvy co nejblíže bílému míči. Míče můžeme k cílovému míčku hodit
přímo, nebo k němu přiťuknout míček jiným míčkem, nebo přiťuknout cílový míček do
blízkosti svých míčků či odrazit soupeřův míček dále od cílového. Po skončení směny
(vyházení všech obdržených míčů oběma stranami) se sčítají všechny míčky, které jsou blíže
cílovému míčku než nejbližší míček soupeře. Za každý takový míč je jeden bod. Pokud jsou
dva nejbližší míčky ve stejné vzdálenosti od cílového míče, dostávají obě soupeřící strany po
bodu.
V soutěžích jednotlivců a družstev dvojic – párů se hrají vždy čtyři směny. V soutěži trojic –
týmů se hraje vždy šest směn. Hráči se střídají ve vhazování cílového míčku („jack“) na hrací
plochu v každé směně; hru začíná strana s červenými míčky (o tom, kdo bude mít červené
míčky, rozhodne los). V průběhu hry hází míčky ta strana, která má svůj nejbližší míč dále od
cílového míče než soupeř. Pokud je po odehrání zápasu stav nerozhodný hraje se rozhodující
směna (tie-break).
Rozměry hracího pole jsou 12,5 m × 6 m, povrch musí být rovný a hladký, jako například
dlážděná nebo dřevěná či umělá podlaha v tělocvičně. Odhodové území je rozděleno do šesti
odhodových boxů. Čára ve tvaru písmene „V” označuje území, kde je v případě dopadu
„jacku“ hod neplatný. Středové „X” označuje polohu, kde je umístěn „jack“ po vyražení ven
z hracího pole.
Celá originální pravidla hry naleznete v příručce CP-ISRA mezinárodní pravidla boccia:
překlad 12. vydání (2013).
Obrázek 4: Hrací pole pro boccia (plán hřiště z Pravidel boccii: Příručka pravidel klasifikace
a sportovních disciplín 2005-2008 (2005).
Sportovně specifická klasifikace - boccia
Cílem klasifikace sportovců do závodních podskupin je zajistit, aby sportovní výkon záležel
na úrovni tréninku, sportovních dovednostech a soutěžních zkušenostech sportovců a ne na
úrovni neurologického postižení a jeho vlivu na sportovní činnost. Sportovci se v základním
klasifikačním členění CP-ISRA, respektive u nás Spatic Handicap, dělí do osmi podskupin
(CP.1 - CP.8). Nejtěžší formy poruch hybnosti patří do kategorie CP.1 a nejlehčí funkční
poškození nalezneme u kategorie CP.8. Více o klasifikaci se můžete dočíst v překladu Spastic
Handicap (2013) Pravidla klasifikace a sportovních disciplín (12. vydání) či ve skriptech
Kudláček a kol. (2007).
Klasifikace sportovců je „funkční“ a „sportovně specifická“, tzn. sportovec je zařazen dle
lékařského popisu postižení velmi orientačně a zařazení probíhá především na základě
testování sportovně specifických schopností a dovedností. Každý sport má tedy svoji
klasifikaci.
Pro porozumění hře boccia není nutné znát celou klasifikaci, postačí seznámení s profilem
kategorií sportovců CP.1 a CP.2. (viz předchozí kapitoly). Boccia je hra pro tyto nejvíce
postižené kategorie sportovců s dětskou mozkovou obrnou či jinými postiženími s těžkými
pohybovými dysfunkcemi končetin určena. Sportovci z těchto dvou kategorií se v boccia ještě
dělí na 4 podskupiny – hrací divize, které se značí BC 1, BC 2, BC 3 a BC 4.
Třída CP.1 - Třída 1. kvadruplegik (tetraplegik) – závodní kategorie BC 1 nebo BC 3
Tři základní typy sportovců (Manuál CP-ISRA, 12. vydání):
12. Těžká kvadruparéza: s výraznou spasticitou, která prakticky omezuje normální pohyb
všech končetin. Postižení může být symetrické, ale může se i na obou polovinách lišit.
Vzhledově rozlišíme dvě rozdílná postižení. V prvním případě sedí sportovec na vozíku,
končetiny má ve všech kloubech napnuté, hlavu má v záklonu. V druhém případě je poloha
opačná, tzn., že sportovec sedí s pokrčenými končetinami a v předklonu. Trup je velmi
nestabilní, jakékoli vychýlení z fixované polohy naruší rovnováhu těla. Schopnost vzpřímení
z předklonu zpět do vzpřímeného sedu je prakticky nemožné, neboť svalová síla je velmi
malá nebo se povede s pomocí zákonu hlavy. Pohyb prstů, zápěstí a předloktí je natolik
omezen, že sportovec zvládne pouze primitivní úchop dlaňový nebo opozicí palce s ostatními
prsty. Samostatný pohyb bez vozíku je nemožný, sportovec je schopný pouze pohybu v
nejnižších polohách (překulování, plazení) a i to velmi omezeně.
13. Těžké dyskinetické poškození: je jednou z nespastických forem, kdy pohyby nejsou
omezeny zvýšeným svalovým napětím, ale nekoordinovanými rychlými nebo pomalými
pohyby nejen na koncových částech končetin, ale i na trupu a v obličeji. Často bývají
postižena mluvidla, takže schopnost komunikace je velmi omezená a často doprovázená
slintáním a chrčením. Sportovec se na první pohled jeví jako mentálně retardovaný, což
nemusí být pravda. Často se při cyklických pohybech (jízda na kole, plavání) jejich potíže
malinko zlepší, neboť odpadne část mimovolních pohybů.
14. Kombinace obou forem: toto poškození bývá nejhorším postižením sportovců. Zbývající
možné pohybové schopnosti již už dost omezené spasticitou, jsou ještě navíc znemožněny
mimovolními pohyby. Sportovec s tímto postižením je prakticky plně odkázán na pomoc
druhé osoby. Vzhledem k velmi omezenému rozsahu pohybu v kloubech jednotlivých
končetin a malé svalové síle, jsou sportovci této zdravotní klasifikační třídy odkázáni na
pohyb na elektrickém vozíku, který obsluhují nejrozmanitějšími způsoby (rukou, bradou,
prstem, …).
Jsou přítomny patologické reflexy:
 předklon hlavy a současné natažení horních končetin v ramenních, loketních kloubech
a v zápěstí, natažení a roztažení prstů;

při otočení dlaní dolů dochází reflexně k natažení loktů a při otočení zpět k jejich
pokrčení.
Třída CP.2 - Třída 2. kvadruplegik (tetraplegik) – závodní kategorie BC 2 (Manuál CPISRA, 10. vydání):
15. Asymetrická kvadruparéza: kdy jedna horní končetina je lepší. Spasticita je nižší než u
CP.1, ale stále velmi omezuje pohyb končetin ve všech kloubech. Více postižená horní
končetina má vysoký stupeň spasticity znemožňující pohyb, lepší končetina sice zvládá úchop
štipcem nebo špetkou, ale ostatní pohyby jsou stále velmi omezeny. Stabilita trupu je
narušena při prudkém pohybu končetinami. Z předklonu do vzpřímeného sedu se zvedá první
převážně hlava nebo jde hlava současně s trupem. Sportovec je schopen samostatného pohybu
na vozíku pouze omezeně, provádí krátké posuny jednou končetinou, přičemž se většinou
otáčí do kolečka. Takto je schopen krátkého posunu vpřed po rovině, nezvládne však žádné
převýšení, proto mají většinou elektrický vozík. Asymetrie tohoto postižení může způsobit, že
jedny z končetin jsou funkčně lepší než druhé, a proto se tato klasifikační třída dělí na
podskupiny:
 CP.2 u (upper/horní) – horní končetiny jsou podstatně lepší než dolní končetiny
 CP.2 l (lower/dolní) – dolní končetiny jsou podstatně lepší než horní končetiny
(sportovec se pohybuje na vozíku pomocí nohou)
16. Dyskinetická forma: mírnější než u CP.1.
17. Asymetrická kvadruparéza s dyskinezami: sportovci s tímto postižením jsou schopni
chůze, avšak s dopomocí nebo s oporou a o velmi široké bázi. Mimovolní pohyby nedovolí
bez obtíží uchopit předmět a pustit ho ve správnou chvíli. Stabilita trupu se zlepší při usednutí
na vozík.
Hrací divize:
Jednotlivci BC 1
V této divizi soutěží hráči zařazení v rámci klasifikace CP-ISRA jako CP.1 nebo CP.2 l
(dolní). Hráčům smí asistovat jeden spoluhráč, který musí setrvat vsedě ve vymezené oblasti
alespoň 2 m za hracím boxem, pokud možno.
Obrázek 5: Hráči kategorie BC 1 (v modrém Šárka Hynková s asistentkou Evou Novotnou)
Spoluhráč smí přistoupit a asistovat, je-li o to viditelným způsobem požádán hráčem. Tito
pomocníci vykonávají úkony jako například:
 seřízení nebo stabilizace hracího vozíku
 podání míče hráči
 uválení míče (získání požadovaného tvaru)
(Spoluhráč může zůstat v hracím boxu, ve kterém hráč, který je na řadě, hází, pouze tehdy,
pokud jeho pomoc spočívá ve stabilizaci [ne nastavení] vozíku.)
Jednotlivci BC 2
V této divizi soutěží hráči zařazení v rámci klasifikace CP-ISRA jako CP.2 (horní). Hráči
nejsou oprávněni k asistenci spoluhráče. Hráči mohou žádat o pomoc pouze rozhodčího
(podání míčku během jejich hry či o vstup do hřiště).
Obrázek 6: Hráči kategorie BC 2 (v modrém hráči Kateřina Cuřínová /Nola Teplice/ a
Vladimír Petr Kolert /APA Včas Olomouc/)
Jednotlivci BC 3 (hráči používající pomocné prostředky)
V této divizi soutěží hráči s velmi těžkou pohybovou dysfunkcí všech čtyř končetin, která je
mozkového nebo jiného původu. Klasifikační třída CP.1 a ostatní nespastická postižení
s motorickým omezením obdobným jako u CP.1. Hráči nejsou schopni funkčního uvedení
míče do pohybu a jsou závislí na pomoci nebo na elektrickém vozíku.
Obrázek 7: Hráči kategorie BC 3 (v modrém Eva Kvapilová s asistentkou Julií
Wittmannovou /APA Včas Olomouc/).
Hráči nejsou schopni vytrvalého stisku (úchopu) nebo uvolnění, ale mohou mít schopnost
pohybu v paži. Funkční rozsah pohybu je však nedostatečný k tomu, aby umožnil důsledné
uvedení míče do hracího pole. Všem hráčům je povolena asistence spoluhráče, který setrvává
v hracím boxu, avšak musí zůstat zády k hracímu poli a s očima odvrácenýma od vlastní hry.
Jednotlivci BC 4
V této divizi soutěží hráči s těžkou pohybovou dysfunkcí všech čtyř končetin v kombinaci
s chabou dynamickou kontrolou trupu, jež jsou jiného než mozkového původu nebo
degenerativně-mozkového původu. Hráč je schopen projevit dostatečnou zručnost k
důslednému zpracování a odhodu míče do hracího pole. Je zřejmý chabý úchop a uvolnění,
v kombinaci se špatným načasováním vypuštění míče a dotažení pohybu. Lze si také
povšimnout nedostatečné kontroly hladkosti a rychlosti pohybu a synchronizace. Hráči nejsou
oprávněni k asistenci spoluhráče.
Hráči mohou žádat o pomoc pouze rozhodčího, aby jim během jejich hry podal míček, nebo
smějí-li vstoupit do kurtu.
Patří sem např. sportovci s následující diagnózou a výše uvedeným profilem:
Fiedreichova ataxie, svalová dystrofie – proximální síla je menší než 3/5, roztroušená sklerosa
mozkomíšní, amyotrofická laterální sklerosa, transverzální míšení léze C5 kompletní a vyšší,
rozštěp páteře kombinovaný s postižením horních končetin, ostatní podobné vnější podmínky,
které mají za následek slabou sílu a koordinační problémy.
Obrázky hráčů této kategorie nejsou autorce textu k dispozici.
Páry – pro hráče třídy BC 3
Soutěžící musí být klasifikováni jako hráči kvalifikovaní pro soutěž jednotlivců v divizi BC 3.
Pár BC 3 musí zahrnovat 1 náhradníka. Výjimka závisí na vůli IBC (Mezinárodní komise pro
boccia), jejíž rozhodnutí musí být konečné. Dva hráči jsou s původem mozkové obrny, třetí
účastník hry může být s postižením nemozkového původu. Každému hráči smí asistovat
spoluhráč způsobem stanoveným v pravidlech pro hru jednotlivců. Pravidla hry v této skupině
jsou totožná s pravidly pro soutěž týmů, s výjimkou toho, že boxy 2-5 jsou používány
v příslušném pořadí. Počet směn pro hru párů činí čtyři (4).
Páry – pro hráče třídy BC 4
Soutěžící musí být klasifikováni jako hráči kvalifikovaní pro soutěž jednotlivců BC 4.
Pravidla hry v této skupině jsou totožná s pravidly pro soutěž týmů, s výjimkou toho, že boxy
2-5 jsou používány v příslušném pořadí.
Týmy
Soutěžící musí být klasifikováni jako hráči kvalifikovaní k soutěži jednotlivců v divizi BC 1
nebo BC 2. V každém týmu musí být alespoň jeden hráč klasifikace BC 1. Každému týmu je
povolen jeden spoluhráč, který musí dodržovat pravidla stanovená pro divizi BC 1. Každý
tým zahrnuje tři hráče v hracím poli, je povolen jeden nebo dva náhradníci. Pokud má tým 2
náhradníky, tým musí mít dva hráče BC 1.
VÝBAVA PRO HRU
 míče – pro závodní pojetí: kožené míče (váha 275 g +/- 12 g, obvod 270 +/- 2 mm)
barvy modré, červené a bílé.
Čtyři výrobci: MAMAKU & Co (Nový Zéland) www.mamaku.com
HANDI LIFE SPORT (Dánsko) www.handilifesport.com
Flag House (USA) www.flaghouse.com
EXPOSTAR (Pákistán) www.xpostar.com
Nejčastěji používané našimi hráči jsou míče od výrobce Handi Life (Obr. 7).
 pomocná zařízení (rampy pro kategorii BC 3) viz Obr.8 - s rampou se hráč a
asistent musí vejít do boxu (Obr. 1 – hrací boxy), na rampě nesmí být příčné vodicí
pruhy pro zaměřování, žádné vodicí šipky, vodováhy, laserové měřiče či mechanická
zařízení pro zrychlení pohybu míče.
Schopnost sportovce využít efektivně rampy závisí na množství faktorů, zahrnující typ rampy,
techniku vypuštění míče, množství asistence ze strany spoluhráče apod. Nejčastěji byla u nás
využívána rampa zhotovená z odpadních novodurových trubek, nyní si sportovci kromě
mezinárodních zkušeností ze závodů přivážejí i nové inspirace jak a z čeho vyrobit pomocná
zařízení. Fantazii výrobce se meze nekladou, zásadou je funkčnost a maximální kontrola nad
vypouštěním míčem (samozřejmě mimo existujících omezení, pomocná zařízení prochází
před závodem kontrolou rozhodčích).
– různé druhy a typy, nutno se spojit se zkušenějšími trenéry a posléze po delším hraní zjistit
který typ vyhovuje právě vašemu hráči.
Obrázek 8: Míče firmy Handi Life z Dánska

vozík – výška sedu max. 60 cm a musí se vejít do hracího boxu (viz Obr. 1)
Obrázek 9: Ukázka rampy/pomocného zařízení/ (jedna z mnoha variant)
Individuální dovednosti, průpravná cvičení
Každá tréninková jednotka by měla trvat alespoň 45-60 min; dle možností je vhodné trénovat
několikrát týdně (zahraniční hráči účastnící se mezinárodních turnajů trénují denně).
Tréninková jednotka by měla sestávat ze stejných částí, jako běžná hodina TV. Přestože se
Vám může zdát, že sportovci pouze sedí a odhazují míče, je třeba je na pohybovou aktivitu
připravit – na úvod je vhodné zařadit rušnější část, je nutné rozcvičení jednotlivých tělesných
partií (za pomoci asistentů), se zaměřením na horní končetiny. Vhodné jsou různé formy
strečinku (po poradě s fyzioterapeutem).
V každé hodině budete procvičovat pro boccii především dva druhy činností:
c) házení či kutálení míčů na přesnost;
d) vyrážení míčů.
Formu průpravných cvičení je vhodné volit s ohledem na věk sportovců. Starších sportovci
jsou většinou motivováni samotnou přípravou na závody a turnaje, u mladších dětí je vhodné
průpravné cviky obměňovat a motivovat formou různých her.
Zde uvádíme několik příkladů průpravných her (Obr. 10 - 13)
Průpravná hra 1 (Obr. 10)
Ikona6e
Bílý míč umístíme do středu hracího pole. V rozích jsou umístěna jednotlivá družstva a
střídají se po jenom hodu každé družstvo a i jednotliví hráči družstva. Úkol: dopravit bílý míč
do bodovaného pole soupeře. Družstvo, které má bílý míč ve svém poli, dostává trestný bod.
Bílý míč se opět staví do středu pole. Hráči mohou házet pouze z vymezeného odhodového
pole. Pokud vyrazí hráč bílý míč mimo hrací pole, jeho družstvo obdrží trestný bod.
Libovolný počet kol.
Obrázek 10: Průpravná hra 1
Průpravná hra 2a, 2b, 2c (Obr. 11)
Ikona6e
Hru hrají 4, 8 (či násobky 4) hráčů, kteří se ve stejném počtu rozestaví do rohů hřiště. Tak, že
a) společně hrají hráči stojící naproti sobě v diagonále. V poli jsou libovolně rozmístěny dva
protínající se trojúhelníky. Prostor je různě bodově ohodnocen; b) spoluhráči jsou na stejné
polovině hřiště, zakresleny libovolně 4 trojúhelníky, různě se protínající s bodovým
ohodnocením. Při hodech se družstva střídají, vyhrává to s nejvyšším počtem nasbíraných
bodů za určený počet pokusů. Obrazce a bodování lze různě obměňovat – dle věku hráčů
(obrázky, panáčci, sněhulák, terč).
2a)
2b)
2c)
Obrázek 11: Průpravná hra 2 a, b a c.
Průpravná hra 3 (Obr. 12)
Ikona6e
Hra na přesnost (tréninková varianta už originální hry boccia s reálnými pravidly). Může být
hrána tak, jak je níže popsána, nebo ji lze využít za účelem rozvoje hracích dovedností
potřebných pro reálnou hru. Cílem hráčů je dostat jejich míče do vyznačených oblastí hřiště
(boxů). Na hřišti jsou vyznačeny tři oblasti (boxy) s různým bodovým označením, hráč si
musí před každým odhodem vybrat, do kterého boxu bude míč vhazovat. Každý z hráčů
dostane 9 míčů, tři k odhodu do každého z boxů. Hru lze různě obměňovat.
Obrázek 12: Průpravná hra 3
Tipy pro začínající sportovce, trenéry
1) Než začneme s tréninkem:
Při závodním provozování hráče musí projít klasifikační procedurou (zařazení do kategorií
BC 1 – BC 4). Klasifikaci provádí vyškolení klasifikátoři ze Spastic Handicapu.
2) Vlastní trénink
Začátečníci: zjistit u hráčů nejvhodnější způsob úchopu a odhodu míče. Lze uchopovat míč do
prstů, dlaně, jsou hráči používající k odhodu nohou – kop; odhod možno provádět spodem,
vrchem (dle typu postižení, schopností hráče). Hráč oklasifikovaní jako BC 3 hrají
s pomocnými zařízeními (tzv. rampy) – nutno tyto rampy samostatně vyhotovit či zakoupit
přes Spastic Handicap.
Boccia je hra, která na závodní úrovni vyžaduje množství pohybových dovedností,
preciznosti, strategie a schopnosti se dlouhodobě soustředit a hlavně praxi. V následujícím
textu se zaměříme na některé informace pro trénink sportovců v závodním pojetí hry,
informace důležité především pro trenéry.
Pozn.: Chceme-li trénovat, musíme znát plné znění pravidel boccii!
3) Poznámky ke hře (zpracováno z informací autora Jonese /1988/ a školení boccii Spastic
Handicapu /Česká federace sportovců s poruchou hybnosti/:
Pozice hráčů při hře
Při hře párů nebo týmů (viz pravidla a nákres hřiště na boccii) je důležité rozhodnutí o tom, ze
kterého hracího boxu budou jednotlivý hráči hrát (viz Obr. 1).
Je vhodné dávat silnější hráče (s lepší odhodovou technikou, zkušenostmi) do vnějších
odhodových boxů a slabší hráče do středních boxů. Tým tak zvýší pravděpodobnost mít
území okolo cílového bílého míče (Jack) ve vhodné oblasti pro všechny své hráče. Je vhodné
do vnějších boxů také umisťovat hráče používající rampy. Je totiž obecně složitější při použití
rampy kontrolovat rychlost míče na krátké vzdálenosti a dosáhnout všech území v kurtu.
Důležité je také pořadí vhazovnání bílého míče (Jack). Hráči či týmy většinou preferují
vhazovat Jacka do hry ve druhé směně (volí při výhře v losování před započetím zápasu
modré míče, protože hráč(i) s červenými míči začínají vhazování), protože pak mají možnost
vhazovat Jack v poslední směně. To může být někdy důležité, protože lze během hry zjistit
slabiny soupeře a dle toho míč umístit.
Technika (Jones, Eds.; 1988) v boccii – pomocné prostředky (rampy), asistence
Sportovci hrající divizi BC 3 hrají s asistencí spoluhráče, který manipuluje s pomocným
zařízením. Pozor, tento spoluhráč pouze asistuje, nesmí během soutěže udávat trenérské
rady! Spoluhráč většinou umisťuje na pokyn hráče míč do pomocného zařízení a se zařízením
manipuluje, k dosažení zacílení. Kožené míče boccia také často ztrácejí svůj přesně kulatý
tvar a tak spoluhráč také míč před odhodem „válí“ k dosažení požadovaného tvaru. Dle
pravidel sportovec musí před vypuštěním míče pohyb tohoto míče iniciovat. Asistence tedy
především spočívá ve změnách pozice rampy ve směru vpravo/vlevo a nahoru/dolů (tímto
způsobem se dosahuje zamíření), v úpravě pozice, umístění vozíku v boxu apod. Spoluhráč
musí po celou směnu sedět zády ke kurtu a asistovat sportovci jen když je o to požádán.
Při tréninku je nutné vytvořit si systém dorozumívání mezi hráčem a asistentem a naučit se
dokonalé souhře. Preciznost a souhra jsou pro dosažení dobrých výsledků v závodě to
nejdůležitější.
Herní strategie (Jones, Eds.; 1988)
Umístění cílového míče (Jack) a následné hraní míčů zahrnuje množství variant a možností
volby a základních strategií. Tyto strategie budou vždy závislé na technice a dovednostech
vašeho hráče a soupeře.
e) vhození cílového bílého míče (Jack)
Vhození by mělo být provedeno s úmyslem zahrát „Jack“ do místa, ve kterém se cítí
sportovec nejkompetentněji. Ideální je, když je rozsah zvládnutých hracích možností hráče
větší než jeho soupeře. Každá soupeřící strana má stejný počet možností uvést cílový míč
do hry a základem je, abyste při vlastním vhazování udrželi cílový míč v pro sebe vhodné
pozici.
Všechny následující míče je vhodné hrát co nejblíže k Jacku s tím, že by vlastní míč měl
vždy skončit mezi soupeřem a Jackem (soupeři tak ztížíte možnost skórovat).
f) vhození posledního míče hry
Vedle umístění cílového míče je důležité dobře umístit poslední míč sady. Když jste
v situaci hráče umisťujícího poslední míč, musíte se soustředit na skórování co nejvíce
bodů. To můžete provést několika způsoby: posledním míčem přeskupit formaci ostatních
míčů, nebo vyhozením cílového míče za pomezní čáry nechat tento přemístit na „kříž“ a
změnit tak poměr hry (viz úplná pravidla). Tyto zmiňované strategie „posledního míče“
jsou však již pro opravdové mistry!
Ikona7
Jones, J. A. (1988). Training guide to cerebral palsy sports. Champaign, IL: Human Kinetics
Books.
Kudláček et al. (2007). Aplikované pohybové aktivity pro osoby s postižením. [Učební texty].
Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury.
Pravidla boccia: Příručka pravidel klasifikace a sportovních disciplín 2005-2008 (9th Ed.);
(V. Besta, Trans.). (2005). Teplice: Spastic Handicap.
Spastic Handicap o. s. (2013). CP-ISRA mezinárodní pravidla boccia: překlad 12. vydání.
Teplice: Spastic Handicap.
Suda, R. (2002). Boccia, příležitost kvalitního sportovního vyžití pro jedince s nejtěžším
tělesným handicapem.
Táborský, F. (2006). Cílové sporty. Praha: Grada Publishing.
Zde minitestík z pravidel (ke zjištění správných odpovědí využijte pravidel Boccia (viz
příloha):
1) Kolik směn se hraje v soutěži párů (dvojic) v boccia?
2) Charakterizujte hráče boccia v kategoriích BC1, BC3 a BC4.
3) Hráči jaké klasifikační třídy CP ISRA (třída CP1-CP8) mohou hrát boccia?
4) Kolik můžete maximálně skórovat (nahrát) bodů v jednom zápase boccia?
5) Vyjmenujte 3 příklady přestupků v boccia a druhy trestů (3), které za ně mohou být
uloženy.
6) Kolik minut má hráč boccia k tomu, aby odhodil všechny míče v jedné hře (sadě)?
7) Shrňte kritéria/pravidla pro použití pomocných prostředků.
CURLING
Curling vozíčkářů je vyhrazen sportovcům s jasným postižením dolních končetin/chůze např.
poranění míchy, spasticita, roztroušená skleróza, amputace obou končetin, apod., kteří
potřebují vozík ke každodennímu použití. Ještě přesněji je curling vozíčkářů pro osoby, kteří
nechodí vůbec nebo ujdou jen velmi krátké vzdálenosti. Vymezení minimálního postižení a
klasifikace musí být vyhotovena mezinárodním klasifikátorem (platí pro Mistrovské soutěže
jako MS nebo Zimní paralympijské hry).
Pravidla
g) Kameny jsou odhazovány ze stojícího vozíku, který je umístěno tak, aby kámen byl
odhazován z centrální linie.
h) Pokud je odhoz kamene prováděn mezi „hackem“ a vnější hranou cílových kruhů na
odhodové straně, musí být vozík umístěn tak, aby kámen před odhozem byl na centrální
linii. Pokud je odhoz kamene prováděn mezi vnější hranou cílových kruhů a „hog line“ na
odhodové straně, musí být vozík umístěn tak, aby byl kámen na začátku odhozu celou
svou šířkou mezi čarami pro vozíčkáře.
i) Během odhozu musí kolečka křesla být v přímém kontaktu s ledem. Nohy odhazujícího se
během odhozu nesmí dotknout ledu.
j) Odhoz je prováděn obvyklým vypuštěním z ruky nebo pomocí schváleného extenderu.
Kámen musí být z ruky nebo extenderu vypuštěn viditelně před dosáhnutím „hog line“ na
odhodové straně.
k) Kámen je ve hře, pokud se dotkne „hog line“ na odhodové straně. Pokud se kámen
nedotkl „hog line“ blíže odhazujícímu, může být odehrán znovu.
l) Metení není dovoleno.
m) Během všech soutěží pořádaných WCF se každý hrající tým musí skládat z hráčů obou
pohlaví pro všechna utkání. Každý tým na těchto soutěžích musí čítat čtyři hráče
odhazující kameny.
n) Všechna utkání se hrají na 8 směn (endů).
o) Každý tým má k dispozici 68 minut hracího času. Pokud se tým zpozdí, čas určen ke hře
se zkracuje o 8 minut za každou směnu, který je považován za odehraný.
p) Pokud je potřeba extra end, časomíra je vynulována a každý tým má k dispozici 10 minut
hracího času na každý extra end.
Obrázek 13: Hrací pole Curling (in http://www.curling.cz/p_ploch.php)
Představení curlingu v anglickém jazyce najdete na youtube:
http://www.youtube.com/watch?v=ulEO1AeqDyk
a jen 2 minutky „vo co gou“ na:
http://www.youtube.com/watch?NR=1&v=ImDw6qn-Bxg&feature=endscreen
Ikona5
Curling v tělocvičně si vyzkoušíme, rovněž boccia, střelecké sporty a bowling, na to asi čas
nezbude. O lukostřelbě, jako jednom z prioritních sportů Spastic Handicap, o. s. najdete
informace na http://www.spastic.cz/cz/lukostrelba/o-sportu.php
8. Volejbal sedících, basketbal na vozíku a další sporty pro
sportovce s tělesným postižením (TP), s možností začlenění
sportovce s poruchou hybnosti.
Ikona1
Většina kolektivních sportů z paralympijského programu je dle klasifikace přístupná i
sportovcům s poruchou hybnosti. Porozumíte, proč na nejvyšší úrovni závodního provádění
v týmech mnoho sportovců s DMO či jinými formami mozkových lézí nenajdeme. Jsou
prostě vzhledem ke specifiku jejich postižení „méně motoricky šikovní“.
Ikona5
Tato kapitola obsahuje především základní informace a internetové odkazy na pravidla
kolektivních sportů. My si budeme ve výuce k daným znalostem „přikládat charakteristiky
sportovců s DMO“ a vysvětlovat základy tréninku apod.
BASKETBAL NA VOZÍKU
Zkrácená pravidla
Hraje se podle pravidel schválené IWBF ve spolupráci s basketbalovou federací zdravých
sportovců FIBA. Rozdíly mezi basketbalem vozíčkářů a basketbalem intaktních jsou
minimální:
 rozskok – hráč se nesmí nadzdvihnout ze sedačky, žádná část vozíčku nesmí
přesahovat půlící čáru kruhu
 hráči není dovoleno při hře se nadzdvihnout z vozíku ve vztahu zachytit přihrávku
nebo blokovat
 hráč provádějící trestný hod smí stát předními koly v území trestného hodu, stejně tak
při střelbě za tři body stačí, aby v okamžiku, kdy míč opouští ruce, byly pouze zadní
velká kola v tříbodovém prostoru
 hráč se smí pohybovat pomocí driblingu nebo jej má volně položený na klíně, v tomto
případě může kolo (kola) svého vozíku popohnat (zabrat) pouze dvakrát, brzdění
nebo proklouznutí obruče v ruce (rukou) se nepočítá za záběr.
 hráč, který se dotýká rukou země, může hrát na míč, pokud se stupačkou nedotýká
země nebo opustil vozík
 jedna kapitola se zabývá rozměry vozíku, kol polštáři (podložkami) bandážemi
(vypolstrováním) atd.
Funkční klasifikace (IWBF, 2004) (Válek, 2012)
Systém IWBF klasifikace (International Wheelchair Basketball Federation), zavedený poprvé
v roce 1984 na paralympijských hrách ve Stoke Mandeville ve Velké Británii, zahrnuje čtyři
hlavní bodové kategorie: 1.0, 2.0, 3.0 a 4.0. O čtyři roky později byl doplněn o kategorie
půlbodové (1.5, 2.5, 3.5 a 4.5). Hráči, kterým je uznáno minimální postižení na základě
lékařské dokumentace, obdrží 4.5 bodu.
Maximální dovolený součet bodů jednoho družstva na hřišti je 13,5 (v klubových soutěžích
14,5). Každý hráč má svou kartu (licenci) s uvedeným počtem bodů vydanou klasifikátorem
IWBF, ta není na pořád daná, může se měnit (zlepšení nebo zhoršení zdravotního stavu) na
základě zdravotního vyšetření, ale i pozorováním.
Skupina 1 (jeden bod)
postižení: paraplegici s kompletní lézí Th 7 včetně a výše; postižení se značným poškozením
horním končetin (jedno nebo oboustranným)
funkční schopnosti:
 nedostatečná rovnováha při sedu bez opory
 bez pomoci horních končetin nemůže otáčet trupem
dovednosti:
 při sebemenší změně polohy trupu musí použít horních končetin k zajištění stability
 hráč sedí velmi nízko ve vozíku, záda jsou ve stálém kontaktu s opěradlem, které je
mnohdy vyšší než normálně
 hráč ztrácí rovnováhu, jakmile drží míč oběma rukama nad hlavou
Skupina 2 (dva body)
postižení: paraplegici s kompletní lézí Th 8 až 11 včetně; všichni ostatní postižení
(poliomyletis, oboustranná exertikulace kyčlí nebo oboustranná amputace s velmi krátkými
pahýly), kteří odpovídají funkčnímu typu paraplegiků této skupiny; postižení s jednostranným
poškozením horních končetin, které jsou patrné při jízdě nebo kontrole míče, jinak s kontrolou
trupu odpovídající skupině 3 nebo 4.
funkční schopnosti:
 dostatečná rovnováha při sedu bez opory
 postižený může otáčet trupem a rameny daleko dozadu
dovednosti:
 mít ruce na obručích, držet se jich a pohánět vozík při všech polohách trupu
 trup nelze udržet při rozjezdu a při zatáčení v optimální poloze
 při přihrávce nebo střelbě na koš jistí jedna ruka obvykle rovnováhu, míč je házen
většinou pouze jednou rukou
Skupina 3 (tři body)
postižení: paraplegici s kompletní lézí L 2 až L 5 včetně; všechna ostatní postižení, která
odpovídají paraplegii tohoto typu, tzn. ti postižení, jež mají pouze minimální funkční
schopnost kyčelních kloubů; postižení s jednostranným postižením horních končetin, kteří
jsou při přihrávce a kontrole míče znevýhodněni na postižené straně, jinak s kontrolou trupu
odpovídají skupině 4.
funkční schopnosti:
 volný, resp. kontrolovaný předklon a napřímení trupu
 stehna poskytují oporu trupu, paraplegici této skupiny mohou stisknout klena k sobě
 chybí laterální stabilita trupu a abdukce kyčlí
dovednosti:
 přirozené držení trupu při ovládání vozíku
 obtížné zpracování míče letícího stranou
 při boji o míč je hráč schopen menšího fyzického nasazení oproti hráči skupiny 4
Skupina 4 (čtyři body)
postižení: paraplegici s kompletní lézí od L 5 níže; všichni ostatní postižení, kteří odpovídají
tomuto typu léze, zvláště pokud mají schopnost dostatečně ovládat stehno alespoň jedné nohy,
tj. oboustranně amputovaní ve stehně s dobrými pahýly, které umožňují udržet přirozenou
polohu trupu při ovládání vozíku; jednostranně amputovaní ve stehně nebo exartikulovaní
v kyčli; oboustranně amputovaní ve stehně s krátkými pahýly, avšak používající při hře
protézy; oboustranně amputovaní pod koleny
funkční schopnosti:
 kontrolované pohyby trupu do všech stran
 stabilita může být jednostranně omezená
 alespoň jedno stehno se může vzepřít proti vozíku
dovednosti:
 téměř neomezená funkce trupu při jízdě, přihrávání a střelbě
 možnost driblingu na obou stranách vozíku
 hráči této skupiny mohou bez obtíží sedět na vodorovné sedací podložce bez jakékoliv
opory a přitom jim nehrozí vypadnutí z vozíku
Ikona7
Válek J. (2012). Charakteristické znaky basketbalu na vozíku. Trochu jiné hry, 46-53. (V.
Karásková, Ed.). Olomouc: UP.
SLEDGE HOKEJ
Sledge hokej je paralympijskou verzí ledního hokeje s již padesátiletou tradicí a je určen
primárně pro sportovce s postižením dolní části těla. Hráč sledge hokeje musí být
klasifikovaný odbornou osobou, která uzná v souladu s pravidly jeho postižení jako přípustné.
Na lokální úrovni se v omezené míře běžně zapojují i zcela zdraví hráči a tento sport tak plní i
důležité integrační poslání. Reprezentační mužstvo je však tvořeno pouze handicapovanými
hráči.
Sledge hokej se hraje ve speciálních sáních, odtud pochází i jeho název (anglicky sledge =
sáně). Sáně jsou zkonstruovány ze sedáku, ocelového rámu a dvou nožů k bruslení. Hráči se
pohybují a zároveň ovládají puk pomocí dvou krátkých hokejek opatřených na konci
ocelovými hroty.
V České republice je zaregistrováno osm klubů. České Budějovice, Karlovy Vary, Kolín,
Pardubice, Praha, Studénka a Zlín proti sobě nastupují v České sledge hokejové lize,
Olomouc svou činnost dočasně pozastavila. Žádný český hráč nenastupuje za zahraniční klub.
Kromě klubové soutěže rozvinuté na světovou úroveň má Česká republika také svůj národní
tým, který náleží do světové elitní skupiny A.
Sledge hokej je řízen Českou sledge hokejovou asociací, která byla 4. prosince 2006 přijata
do Českého svazu ledního hokeje.
Zkrácená pravidla
Pravidla sledge hokeje jsou v zásadě shodná s pravidly klasického ledního hokeje. Specificky
jsou upravena některá ustanovení o výstroji a výzbroji, nedovolených zákrocích nebo hrací
době. Rozdílný je maximální počet hráčů, který je omezen na patnáct v jednom mužstvu.
Oficiální pravidla sledge hokeje vydává Mezinárodní paralympijský výbor (IPC) a jsou ke
stažení (v anglickém jazyce) na stránkách www.ipc-icesledgehockey.org/Rules.
Pravidlům Mezinárodního paralympijského výboru podléhají akce jím řízené, jako jsou
mistrovství světa a Evropy, paralympijské hry a některé mezinárodní turnaje. Pravidla
stanovují i technickou specifikaci sání, hokejek apod. Do českého jazyka tato pravidla nejsou
prozatím přeložena.
Česká sledge hokejová liga je hrána podle modifikovaných pravidel Českého svazu ledního
hokeje, což způsobuje některé odlišnosti od pravidel Mezinárodního paralympijského výboru.
Největší rozdíly v pravidlech sledge hokeje a klasického hokeje:
 Hrací doba činí třikrát 15 minut.
 Do utkání může nastoupit maximálně třináct hráčů v poli a dva brankáři.
 Všichni hráči bez rozdílu věku musí nosit celoobličejový kryt a chránič krku.
 Za najetí do protihráče pod pravým úhlem se udělí menší trest.
 Po zakázaném uvolnění může provinivší se mužstvo vystřídat.
 V případě nerozhodného výsledku v základní hrací době i po prodloužení následují
samostatné nájezdy, na které nemohou hráči nastupovat opakovaně.
 Jsou povinné bezbariérové střídačky a trestné lavice s průhlednými mantinely.
Specifika České sledge hokejové ligy oproti pravidlům IPC:
 Nastoupit do utkání může až šest zdravých (neklasifikovaných) hráčů, ale maximálně
dva smí zasáhnout do hry zároveň; za porušení tohoto pravidla se udělí menší trest.
 Maximální počet hráčů na soupisce je 18 v poli + 2 brankáři (oproti IPC 13+2).


Po zakázaném uvolnění nesmí provinivší se mužstvo vystřídat.
V případě nerozhodného výsledku v základní hrací době následují samostatné nájezdy,
na které mohou hráči v případě nerozhodnutí po třech nájezdech nastupovat
opakovaně.
 Nejsou povinné bezbariérové střídačky a trestné lavice.
Informace jsou přejaty z http://www.cslh.cz/text/64-pravidla-sledge-hokeje.html. Jak vidíte,
český sledge hokej se zdá být etablován a vzat pod křídla Českého svazu ledního hokeje, což
je výborné.
Historie sportu (http://www.cslh.cz/text/63-historie-a-spchy-sledge-hokeje.html)
Tento sport pro tělesně postižené má své kořeny ve Švédsku, kde v šedesátých letech
minulého století vymysleli jeho základy nadšenci z rehabilitačního ústavu ve Stockholmu.
V roce 1994 se v Lillehameru zařadil do rodiny paralympijských sportů. Sledge hokejovými
velmocemi se postupem času staly kromě Švédska Norsko, Spojené státy nebo Kanada.
Kolébkou českého sledge hokeje je město Zlín, kde první průkopníci začali zkoušet hokej
vsedě na přelomu let 1999 a 2000. Rozvoj ve zbytku České republiky, tradiční hokejové
bašty, na sebe nenechal dlouho čekat. Dnes u nás existuje sedm sledge hokejových klubů, z
toho šest aktivních. Po Zlínu se sledge hokej usadil také v Olomouci, Českých Budějovicích,
Kolíně, Karlových Varech, Praze, Studénce a naposledy v Pardubicích. Všechny kluby,
kromě Olomouce, jsou přihlášeny do České sledge hokejové ligy.
Český reprezentační tým vznikl v sezóně 2002/2003. O dva roky později obsadila Česká
republika čtvrté místo na domácím mistrovství Evropy ve Zlíně. Na paralympijské hry 2006
v Turíně se Češi nekvalifikovali. Přelom znamenala pro reprezentaci sezóna 2007/2008.
Nejprve vybojovala v listopadu stříbrné medaile na mistrovství Evropy v Itálii a následně
v dubnu postoupila díky druhému místu na mistrovství světa „B“ v USA do elitní skupiny
šampionátu, který o rok později hostila Ostrava.
Mistrovství světa „A“ v Ostravě 2009 bylo zároveň kvalifikačním turnajem pro paralympijské
hry. Národní tým při své premiéře obsadil páté místo a zajistil si poprvé v historii postup na
paralympiádu. Zimní paralympijské hry ve Vancouveru 2010 potvrdily úroveň české
reprezentace, která obsadila stejně jako na předchozím mistrovství světa páté místo. Na
Mistrovství Evropy 2011 v Sollefteå obhájila Česká republika stříbro.
VOLEJBAL SEDÍCÍCH
Ikona5
O volejbale sedících si povíme přímo ve výuce, ukážeme si způsob využití volejbalu
v integrované hodině a zahrajeme si. Tento sport se v ČR sice nehraje, ale jako předmět jsem
ho dříve vyučovala, tak si ho „trochu užijeme“.
9. Plavání a jeho specifika u osob s poruchou hybnosti (Halliwickův
koncept plavání, Bb kontakt)
Ikona1
Studenti se seznámí se specifiky plavání a pobytu ve vodním prostředí u osob s poruchou
hybnosti. Bude jim přiblížen Halliwickův koncept plavání a metodika bB plavání.
Ikona2
Dobré jsou základní informace o didaktice plavání jako takové, jestli jste už absolvovali
předmět Plavání v APA, či dokonce Halliwickovu metodu plavání, tohle je pro Vás pouze
opakování.
HALLIWICKŮV KONCEPT
Pro nácvik plavání osob, které vyžadují osobní asistenci při pobytu ve vodě, nebo při
prvotním seznámení s vodou a se specifiky vodního prostředí lze použít také alternativní
přístupy k nácviku plavání, jako například Halliwickovu metodu plavání. Nezanedbatelný je
také přinos metody pro překonávání strachu z vody a odbourávaní anxiózních pocitů.
Halliwickův koncept můžeme uplatnit u všech osob libovolného věku, u kterých
z nejrůznějších příčin není možné uplatnit klasické postupy.
Halliwickův koncept byl vyvinut v roce 1949 v Anglii (J. McMillan), ovšem jeho vývoj
neustále pokračuje. Je stále obohacován a rozšiřován na základě nejnovějších vědeckých
poznatků i zkušenosti instruktorů. U Halliwickova konceptu nejde ani tak o výcvik
dokonalého plavce (ačkoli samozřejmě v rámci individuálních možnosti usilujeme o
maximální rozvoj). Celá výuka by měla směřovat především k radosti z vodních aktivit.
Cílem je tedy radostný a (v rámci možností) samostatný pohyb plavce ve vodě. Výuka probíhá
individuálním tempem s důrazem na schopnosti a zvládnuté aktivity, ne na handicap.
Pracuje se dle základních principů:
18. „one to one“ (jeden na jednoho) – plavec a asistent (zajišťuje flexibilně oporu)
19. „Face to face“ (tváří v tvář) – podporuje pocity jistoty a bezpečí, udržuje vizuální kontakt,
komunikuje
20. bez nadnášecích pomůcek
Pracuje se dle 10 bodového programu (The Ten Point Program):
21. Psychická adaptace.
22. Uvolnění se a osamostatňování
23. Transverzální rotace (podél příčné osy – přetočení z lehu na zadech do stoje a lehu na
břiše a zpět).
24. Sagitální rotace (otáčeni těla vlevo a vpravo).
25. Longitudinální rotace (podél podélné osy – tzv. „Eskymák“).
26. Kombinované rotace.
27. Vztlak – vybudováni důvěry v podporu vody.
28. Rovnovážná poloha.
29. Turbulence.
30. Základní plavecké pohyby.
Dle Pacholíka, Vlčkové a Blahutkové (2009)
Ikona7
Association of swimming therapy. (1992). Swimming for People with Disabilities. London:
A&C Black.
Čechovská, I., & Miler, T. (2001). Plavání. Praha: Grada.
Pacholík, V., Vlčková, I., & Blahutková, M. (2009). Halliwickova metoda plavání. Brno:
Fakulta sportovních studii.
Ikona5
Výborné ilustrativní instruktážní video o Halliwikově konceptu najdete na
http://is.muni.cz/elportal/?id=763083 - Pacholík, V., Blahutková, M., Sebera, M., & Huta, P.
(2008). Halliwickova metoda plaváni. Elportál [online]. Brno: Masarykova univerzita.
Mrkněte na video, viz výše http://is.muni.cz/elportal/?id=763083 , vyberte a popište 3 hry na
procvičování jakékoliv dovednosti z ukázek Halliwick.
KONTAKT bB
Motto:
„Snažil jsem se definovat podstatné principy pohybu ve vodě, které jsou stejné pro člověka,
který vládne celým svým tělem, jako pro člověka, který vládne minimem svalů, mění se
jenom parametry – je posunuté těžiště, jiná část těla táhne dolů, jinak je postavená asymetrie –
člověk, kterému chybí třeba pravá ruka a noha se pak přetáčí k jedné straně. Základem je
naučit člověka ležet na vodě a udržet balanc v krajních polohách. Učíme lidi také hodně
pracovat s dechem, protože to přináší potřebné uklidnění. Jde o to poskládat dobře všechny
zásadní fyzikální principy a doplnit je o principy, které umožňují i rozvoj psýché. Prostě jsme
správně dohromady poskládali to, co tady od nepaměti bylo,“ říká Jan Nevrkla
(www.kontaktbb.cz)
Kontakt bB je občanské sdružení, jehož hlavní činností je výuka plavání osob s tělesným
postižením. Plavání je realizované podle metodické řady Jana Nevrkly a Martina Kováře.
Plavání je prostředkem pro upevnění fyzické kondice, zbytkového funkčního potenciálu,
ideálním prostředkem pro kompenzaci sekundárních dysbalancí a asymetrií vyplývajících
z handicapu. Odborně a kvalitně vedená výuka vede ke zvládnutí samostatného pohybu po
hladině a přeneseně vede i k samostatnému pohybu v běžném životě (Výroční zpráva
Kontaktu bB, 2006).
Tato organizace se nezabývá pouze výukou plavání, ale má i jiné oblasti činnosti: pobytové
akce, kontaktní program, sportovní program.
Metodika plavání pro osoby s tělesným postižením bB kontakt
V textu vycházím z metodiky plavání Kontaktu bB, jejíž tvůrci jsou Mgr. Martin Kovář, Mgr.
Jan Nevrkla a Mgr. Roman Vojáček. Bohužel doposud nevyšla žádná ucelená publikace, kde
je popsaný postup při výuce. Je tedy použito informací z prací M. Kováře a J. Nevrkly (2011).
Ikona7
Zpracováno:
Kovář, M., & Nevrkla, J. (2011). Úvod do metody Aqua (E)Motion Therapy a její metodické
řady KONEV KONTAKTU bB aplikované v unikátním programu plavání tělesně i jinak
zdravotně postižených. In A. Vyskočilová, & O. Ješina (Eds.), Integrace – jiná cesta VI (pp.
54-64). Olomouc: Univerzita Palackého.
„Plavání osob s tělesným postižením“ (Kudláček, M., & Ticháčková, J.) na stránkách Centra
APA:
http://www.apa.upol.cz/web/index.php/e-learningove-texty-cols3/sport/263-plavaniosob-s-tlesnym-postienim.html:
Metodiku lze rozdělit na dvě základní etapy: přípravnou a základní
Přípravná etapa
Při plavání hraje důležitou roli přípravná plavecká etapa, ve které se budoucí plavci seznamují
s vodním prostředím. V této fázi je klíčové získání pozitivního vztahu k vodě a překonání
strachu z vody. Důležitou součástí vlastní plavecké metodiky je vstup do vody (pocit bezpečí,
a důvěry, samostatnost při vstupu a výstupu z bazénu). U dětí s DMO se osvědčil způsob
přesunu pomocí dvou asistentů, kdy asistent vezme plavce pod kolenem a v podpaží, druhý
asistent provede totéž z druhé strany. Přesuneme dítě z vozíku na okraj bazénu, chvíli
počkáme, až se adaptuje na změnu prostředí. Je vhodné, když vyučující je již ve vodě a během
přesunu sleduje výraz klienta a podle aktuálního stavu improvizuje a volí další postup.
Vždy je nutné vědět, jaký je dospělý či dítě plavec. Zda je začátečník nebo patří ke
„zkušeným“ plavcům, které plavecké dovednosti má osvojené, co zvládá samostatně a co s
dopomocí. Které hry či plavecká cvičení ho ve vodě baví a která nikoliv. Je nutné si tyto věci
uvědomit již před vstupem do vody a podřídit daným zjištěním obsah výuky.
Pro nenásilné seznámení s vodou je vhodné využívat her ve vodě.
Hry ve vodě
Hra může probíhat ve dvojici s asistentem nebo ve skupině. Vždy musíme brát na zřetel
schopnosti, dovednosti, psychické rozpoložení a tělesný stav dítě. Ze začátku zařadíme
rychlejší hry, aby se dítě zahřálo.
Hlavní část lekce
V hlavní části střídáme nové prvky plaveckých dovedností s již osvojenými kroky, jejichž
opakování je nezbytné pro další progres i pro fixování nových dynamických stereotypů
(programů). Je důležité, aby učitel sledoval klienta i z pohledu teplotní adaptace a při
teplotním deficitu flexibilně zařadil energeticky náročnější cvičení, nebo výcvik přerušil
(Kovář, 2000). Vždy na začátku výuky zařazujeme uvolňovací cviky (pasivní cviky k
uvolnění klienta).
Uvolňovací cviky
31. Z polohy tváří v tvář, kdy jsou paže klienta na ramenech vyučujícího a okolo krku,
přetáčíme postupně klienta zády na vlastní hruď. Otáčíme jej o 180 a postupně uvolňujeme
sevřené držení. Stále dbáme na blízký kontakt, kontrolujeme držení ve vzpřímené poloze
s hlavou nad vodou. Podle Kováře (2000, 21) „vyučující se musí dostat pažemi pod klienta a
po spodní straně stehna si postupně podávat nohu klienta až do skrčení a totéž zopakovat s
druhou nohou“. „Po dosažení polohy „skrčence“ uvedeme klienta do rotačního pohybu ze
strany na stranu. Rotační pohyb by měl začínat z pánve, přenáší se do nohou, chodidla
zůstávají pevně na zemi, nepřešlapujeme. Pohyb necháváme plynule dokončit a pokračujeme
na opačnou stranu. Pohyb musí být veden pouze v horizontální úrovni, nesmí dojít
k vertikálním výkyvům.
32. Pokračujeme dalšími uvolňovacími kroky, které mají přispívat k adaptaci na vodní
prostředí, zmírnění spasticity, klidné a uvolněné poloze na znak. „Uvolníme držení v
podkolení a co nejpomaleji převádíme klienta do polohy vleže s nataženýma nohama. Pro
uchování pocitu bezpečí zůstáváme za ním a klademe jeho hlavu na své rameno. Opora hlavy
musí být minimální, nesmí docházet k předklonu ani záklonu hlavy, musí zůstávat ve střední
poloze. Opět provádíme plynulý pohyb ze strany na stranu. Trup fixujeme pažemi v podpaží
klienta a dlaněmi v oblasti lopaty kostí kyčelních. Při rotačním pohybu dochází k uvolněnému
pohybu dolních končetin. Podporu hlavy uvolňujeme, až nechá hlavu ležet bez opory na
hladině. Tato fáze je velmi kritická, protože klient ztrácí oporu hlavy. Bojí se, že se na hladině
neudrží a potopí. Častá je tendence sklánět bradu k hrudníku, jako přirozené úsilí dostat se
nad vodu. Zcela nevhodně působí ve výuce i pozdějším výcviku nadnášení hlavy pomocí
krčních límců. Je důležité, aby vyučující dokázal určit těžiště klienta a stěžejní opěrné body,
které se liší podle stupně postižení. U začátečníků můžeme použít neoprenové pomůcky (na
kotníky, kolena a kolem trupu). Usnadňují splývavou polohu těla, klient má pocit většího
bezpečí. Samostatné zaujetí splývavé polohy je důležité pro správné provedení plaveckých
cvičení v další fázi výuky.
Etapa základní
33. Znaková poloha:
Po základním uvolnění, přecházíme k nácviku udržení ve znakové poloze. Učitel zůstává za
hlavou klienta, pro lepší kontakt a bezpečnost. Pokud klient nedokáže samostatně zaujmout
splývavou polohu, jistíme ho dlaní. Klesají-li dolní končetiny ke dnu, nadlehčujeme klienta
v křížové oblasti. Kontrolujeme i paže, aby nepracovaly příliš hluboko, nebo neprotínaly
hladinu. Správná poloha hlavy je mírný záklon a brada, jež směřuje ke stropu.
34. Nácvik dýchání:
Ve vertikální poloze zařazujeme nácvik výdechu. Couváním vzad se pohybujeme a klient
volně vydechuje, při výdechu musí mít ponořený celý obličej a vydechovat ústy i nosem
součastně. Dále vedeme klienta k potopení hlavy (hlava v prodloužení trupu), co nejdelší
výdech.
35. Obraty:
Především z bezpečnostních důvodů je nutné ve výuce obsáhnout i obraty z břicha na záda a
zpět, přičemž je klient stabilní buď vůči podélné ose, nebo pravolevé. Nácvik předozadní i
pravolevé rovnováhy je nutný v etapě základní ke zvládnutí zejména krizových situací
vyplývající z ventilačních problémů. Při nácviku těchto obratů je hlavní poloha hlavy, která
při předklonu napomáhá přechodu do „stoje“ a na břicho. Naopak zakloněním, osmičkovitými
pohyby a vzpažením se klient dostává do polohy na záda (Kovář, 2000, 24).
36. Cvičení pro senzorickou adaptaci:
Dále cvičíme „protipohyby“, cvičení balanční, které napomáhá uvědomění si nové polohy
těžiště. Klient je v poloze na znak, vyučující stojí za klientem. Klient začíná plynulý pohyb
z připažení před upažení do vzpažení (pohyb plynulý a do krajní polohy). Podobné cvičení se
dělá i v poloze na břiše.
37. Znakový záběr:
Po zvládnutí průpravné fáze a dobré adaptaci klienta na vodní prostředí můžeme přistoupit
k nácviku znakového záběru. Klient má jednu paži vzpaženou, druhou podél těla. Vyučující
jde z boku - např. při pravém boku klienta a vede jej za jeho vzpaženou pravou ruku svojí
levou rukou a svoji pravou jej podporuje v křížové oblasti, nebo pod lopatkami (podle těžiště
klienta a podle schopnosti korigovat polohu hlavy). Klient provádí svojí levou rukou (paží)
znakový záběr. Učitel uvolňuje a vytahuje „vodící“ paži - nedovolí přitahování. Při přenosu
vzduchem je záběrová paže natažená a uvolněná, zanořuje se malíkovou hranou co nejdál, ale
v ose - ne přes osu ani ne stranou (vystřídání rukou)
Znak jednoruč samostatně s kompenzačním pohybem je dalším krokem, kdy vyučující je za
hlavou klienta (na znak) - jedna paže v připažení provádí kompenzační dopomocný pohyb
(osmičkový pohyb - sculling), druhá paže zabírá znakově (vystřídat paže, pravidelné
dýchání).
Tento krok je pro plavce s DMO obzvláště těžký, protože mají narušenou schopnost
koordinace pohybů. Proto různé pohyby levé a pravé paže nedokážou správně provést. Pro
tyto plavce je mnohem snazší znak soupaž.
38. Znak soupaž
Při počátečním nácviku, učitel stojí za hlavou klienta a jistí ho mezi lopatkami. Tím zajistí
bezpečnost a brání nekontrolovanému potopení. „Paže je třeba přenášet nad vodou rychle a
vysoko nad sebou (téměř spojené) ne pokrčené, ne stranou - co nejdál, malíkovou hranou do
vody“ (Kovář, 2000, 25).
Ikona7
Drábková, J: (2004). Výuka plavání pro děti s tělesným postižením. Diplomová práce.
Olomouc: UP.
Práci Martina Kováře jsem nikde nenašla, ani odkaz na ní, budete-li někdo vědět, ráda
doplním!
FUNKČNÍ KLASIFIKACE PLAVCŮ (IPC, 2004)
Plavecká klasifikace je specifická tím, že spojuje závodníky s různými druhy postižení (př.
paraplegii, osoby s DMO, amputacemi apod.). Plavci se rozdělují do 10 plaveckých tříd pro
sportovce s TP. Systém je ještě složitější, sportovci mohou být zařazení do různých tříd pro
volný způsob, prsa či polohovací závod.
Kategorie S1: neschopnost „uchopit“ vodu; výrazně omezená hnací síla z rukou kvůli
svalové slabosti omezený rejstřík pohybů, dyskoordinace pohybu
 nekontrolovatelnost trupu, nefunkčnost pohybu nohou, vlečení nohou;
 časté použití znaku; pomoc při startu z vody;
 celkové míšní poškození v oblasti C4-C5 nebo mozková obrna charakterizována jako
závažná kvadruplegie.
Kategorie S2: neschopnost „uchopit“ vodu nebo kontrola zápěstí; omezená hnací síla z rukou
v důsledku svalové slabosti
 omezený rejstřík pohybů nebo dyskoordinace pohybu;
 bez kontroly trupu, nefunkční pohyb nohou, důležité vlečení nohou kromě některých
osob;
 s mozkovou obrnou, kde hnací síla s nohou může být dominantní; asistence při startu z
vody celkové poškození míchy C6-C7 (nebo stejné svalovo-kosterní poškození) nebo
mozková obrna charakterizována jako kvadruplegie.
Kategorie S3: neschopnost „uchopit“ vodu s omezenou kontrolou zápěstí; omezená hnací síla
z rukou v důsledku svalové slabosti, omezený rejstřík pohybů nebo dyskoordinace pohybu,
minimální nekontrolovatelnost trupu
 určitý pohon nohou
 start z vody s minimálním odstrčením
 kompletní poškození míchy C7 nebo nekompletní poškození C6 ,mozková obrna
charakterizována jako mírná kvadruplegie nebo těžké amélie, dysmélie u všech
čtyřech končetin, těžká svalová atrofie u všech čtyřek končetin nebo amylóza
ovlivňující všechny čtyři končetiny s hnací silou pouze z dolních končetin.
Kategorie S4: kontrola zápěstí a některých prstů; hnací síla z paží s omezenou koordinací,
minimální dyskoordinace trupu
 určitý pohon nohou, ale lepší než S3 plavci;


start z vody s omezeným odstrčením;
kompletní poškození míchy C8 nebo nekompletní poškození od C7,mozková obrna s
těžkou diplegií nebo těžká dysmélie tří končetin, amylóza ovlivňující čtyři končetiny s
hnací silou z horních končetin.
Kategorie S5: kontrola zápěstí i prstů; hnací síla paží s omezenou koordinací, omezená
kontrola trupu nohy obstarávají rovnováhu s minimální hnací silou
 start z vody nebo skok s asistencí s minimálním odstrčením
 kompletní poškození míchy T1-T8,částečné poškození C8 nebo srovnatelná obrna,
mozková obrna s těžkou diplegií nebo těžkou hemiplegií, zakrslost s vážnou nebo
mírnou dysmélií tří končetin nebo amylóza ovlivňující čtyři končetiny, s hnací silou
horních a dolních končetin
Kategorie S6: schopnost „uchopit“ vodu; dobře fungující pohyb rukou s přiměřeným
pohonem
 dobrá kontrola horní částí trupu
 omezen dobrý pohon nohou
 skok s asistencí nebo start z vody
 paraplegie v T9-l1 s nefunkčností nohou přiměřené pro plavání, mozková obrna s
mírnou diplegií, hemiplegií, ataxie, nadloketní nebo nadkolenní amputace na stejné
straně vrozené chybění tří končetin
Kategorie S7: kontrolovatelný úchop vody; dobrá hnací síla paží, různá kontrola trupu
 omezený dobrý pohon nohou
 skok s asistencí nebo start z vody
 paraplegie L2-L3 nebo srovnatelná dětská mozková obrna, mozková obrna s
částečnou hemiplegií, dvojitá podloketní amputace, nadkolenní amputace,nadloketní a
nadkolenní amputace na protějších stranách nebo ochrnuté paže a výrazně omezená
funkce nohou na stejné straně
Kategorie S8: efektivní úchop; dobrá, kontrolovaná hnací síla paží, min. ztráta kontroly trupu
 omezená dobrá hnací síla nohou
 skok s asistencí nebo start z vody
 paraplegie L4-L5 nebo srovnatelná dětská mozková obrna, mozková obrna s
minimální hemiplegií nebo spasticitou čtyř končetin, dvojitá nadkolenní amputace s
dlouhým pahýlem, dvojitá podkolení amputace nebo jedna nadloketní amputace,
dvojitá amputace rukou nebo těžké kloubní omezení dolních končetin
Kategorie S9: efektivní úchop; účinná kontrolovaná hnací síla nohou, plná kontrola trupu
hnací síla vychází z kopu
 start skokem
 paraplegie s minimálním zapojením nohou nebo srovnatelná dětská mozková obrna,
mozková obrna s minimálními koordinačními problémy nebo monoplegie nebo
jedna nadkolenní amputace, dvojitá nadkolenní amputace s dlouhými pahýly nebo
jedna podkolení amputace
Kategorie S10: efektivní úchop účinná, kontrolovaná hnací síla nohou
 start skokem
 minimální ztráta funkčnosti nohou
 mozková obrna s minimální spasticitou nebo ataxií, paréza jedné končetiny nebo
velké omezení jednoho kyčelního kloubu, jedna podkolení amputace, dvojitá
amputace chodidel nebo amputace rukou
Zpracováno z textu „Plavání osob s tělesným postižením“ (Kudláček, M., & Ticháčková, J.)
na stránkách Centra APA: http://www.apa.upol.cz/web/index.php/e-learningove-textycols3/sport/263-plavani-osob-s-tlesnym-postienim.html
10. Sportovní trénink, soutěže a osoby s poruchou hybnosti
Ikona1
Student pozná specifika plánování, vedení, motivace, strategie tréninku.
Ikona2
Základy sportovního tréninku, didaktiky TV nebudou na škodu.
TIPY PRO ZAČÍNAJÍCÍ SPORTOVCE, (TRENÉRY)
Všechny osoby podporující sport osob s DMO, specielně trenéři, by si měli být vědomi, že:
 sportovci s DMO provozují sport ze stejného důvodu, jako kdokoliv jiný:
o chtějí zlepšit svou zdatnost
o získat nové dovednosti
o zvýšit množství sociálních kontaktů
o pro vlastní potěšení a osobní rozvoj, způsob dokázat si, že „mohu“, „zvládnu“
o pro vzrušení ze závodění, soutěží a
o pro možnost dosáhnout uznání ve zvoleném sportu
 emoce, naděje a aspirace sportovců s DMO obecně odpovídají těm, jaké mají běžní
sportovci
 DMO zřídka kompletně brání účasti ve sportu. Úroveň participace se však bude lišit
vzhledem k postojům a schopnostem jedince a závažnosti postižení
 v raných stádiích participace má sport specifické výhody pro osoby s DMO, protože
může zlepšit svalovou kontrolu, flexibilitu, koordinaci, rovnováhu a držení těla.
 sportovci s DMO mohou reprezentovat svůj region, kraj, vlast i účastnit se
Paralympiády.
 úspěchy (i ty malé) moou zvednout a posílit sebevědomí sportovců a
 úspěchy a pozitivní postoje vytvořené na hřišti mohou mít pozitivní vliv na kvalitu
života všech sportovců.
Pohybová zdatnost a základní pohybové dovednosti osob s DMO jsou obecně nižší než u osob
bez postižení. Avšak výzkumy ukazují, že je to spíše z nedostatku možností sportovat a
účastnit se pohybových aktivit než důsledek faktorů fyziologických (Sherrill, 1998).
Sportovci, kteří mají možnost účasti na raných intervenčních programech (např. terapie,
tělesná výchova, gymnastika, tanec) obecně mají výhody před těmi, co žádným programem
neprošli.
Základní trenérské tipy


Nesoustřeďte se přespříliš na nefunkční části těla, využijte plně sportovcovi silné
stránky a funkční schopnosti.
Buďte přizpůsobiví a kreativní. Uvažujte, jak nejlépe využít vaše sportovní zkušenosti
vzhledem k funkčním schopnostem sportovce.

Vezměte v úvahu sportovcův stav a to, jakým způsobem ovlivňuje koordinaci jako
celek, nejen nefukčnost končetiny
 Metoda pokus a omyl může být nezbytná, nezapomínejte na bezpečnost. Učit se i
z proher a neúspěchů je základní složka úspěchu.
 Přestože je DMO nevyléčitelné postižení, pomocí tréninku můžeme zlepšit sportovní
výkony.
 Sportovci s DMO se unaví rychleji díky slabé biomechanické účinnosti
 Dovednost řešit problémy může být u sportovců s DMO nižší než u nepostižených
vrstevníků. Může být dáno nedostatkem zkušeností, ne neschopností.
 Jestliže jste na pochybách v čemkoliv, zkuste najít pomoc kolegů
 Obecně lze využít stejné tréninkové principy a metody jako u zdravých sportovců
vzhledem k: stanovení realistických cílů, disciplíně a plnění povinností, monitorování
a provádění zpětné vazby u pokroku v tréninku, rozcvičení a závěrečná část, trénink
flexibility, silový či vytrvalostní trénink a periodizaci tréninku.
Na co je nutno brát ohledy?
Individualizace Samozřejmost u všech sportovců, každý je jedinečný, zde ale platí
dvojnásob!
Znalost sportu, který děláte Znovu, znát specifika sportovní disciplíny, kterou trénujete je
samozřejmostí! Je opravdu vhodné být nejen „speciální pedagog“, ale především odborník na
daný sport, potřebujete znát:
 metodiku nácviku
 znát, jak rozdělit učební postup dovedností na jednotlivé kroky
 každou komponentu dovednosti spojit a přizpůsobit funkčním schopnostem sportovce
 vytvořit rámec upravených postupů, které zvládne sportovec s DMO
Volba komunikace se sportovcem
Ikona5
Více si povíme a ukážeme ve výuce. Také si ukážeme formy přípravy sportovce:
 rozvoj funkční zdatnosti
 trénink silový
 trénink flexibility
 trénink vytrvalostní A JEJICH SPECIFIKA
Ikona5
Dále drobné poznámky a poznatky k přečtení před výukou, další možné zdroje pro přípravné
studium:
39. Než začneme s tréninkem osob s dětskou mozkovou obrnou
Budete-li organizovat jakékoliv hodiny pohybových aktivit pro osoby s dětskou mozkovou
obrnou (DMO), ať už na rekreační či závodní úrovni, je dobré si zjistit a potvrdit písemně
informace o zdravotním stavu. Tyto informace se vám budou hodit nejen při případných
zdravotních potížích sportovců, vyskytlých se při provozování sportu, ale především pro
plánování pohybových aktivit a jejich modifikací.
Velmi užitečné je spojit se s fyzioterapeutem, ke kterému dítě či dospělý dochází, informovat
ho o tom, že tato osoba bude u vás sportovat a domluvit se na případných kontraindikacích při
cvičení. Trénink je vždy lépe organizovat ještě nejméně s jednou další osobou (trenérem,
asistentem apod.), můžete pak u osob používajících vozík pracovat efektivněji.
Pozn.: DMO se často spojuje s epilepsií, mnoho sportovců má ve své zdravotní kartě záznam
o možnosti záchvatů. Za 10 let práce se sportovci s DMO se mi při cvičení nestalo, že bych
musela řešit záchvat epilepsie. Je ale dobré mít u sebe mobilní telefon a znát první pomoc
v těchto případech!
40. Principy v APA u osob s CP (DMO) Kudláček, 2013 (www.apa.upol.cz)
V oblasti rozvoje pohybových schopností se doporučuje rozvíjet vytrvalost, kardiovaskulární
(aerobní) kapacitu, sílu i flexibilitu. U osob na vozíku se doporučuje 6-15 minutová jízda 2x
týdně. U ambulantních osob se doporučuje chůze o stejné délce a frekvenci. Pro posilování se
doporučuje vytvoření individuálního plánu, který by měl počítat se cvičením 2 x týdně o třech
sériích a 8-12 opakováních. Flexibilita by se měla rozvíjet pomocí strečinku před i po cvičení.
Osoby s DMO by se měly začlenit do systému organizace Spastic Handicap, který však
neposkytuje hustou sít SK (TJ). Z toho plyne potřeba trénovat v rámci sportovních klubů
nepostižených sportovců, či v rámci struktur ČSTPS. Klíčovou roli v zapojení do sportu hrají
u dětí bez postižení rodiče, kteří mnohdy sami sportují. U dětí s CP rodiče často řeší problémy
spojené s rehabilitací a vzděláním svých dětí a mnohdy jsou také přesvědčeni, že sport není
určen dětem s CP. Mnoho dětí s CP je také uvolňováno s hodin školní TV a tak se jim oblast
pohybových aktivit „úspěšně vyhýbá“. Systém organizace Spastik Handicapu je založen na
síti sportovních klubů při speciálních školách pro TP, či léčebnách kam děti dojíždějí na
dlouhodobější léčebné pobyty. Děti tedy mají možnost seznámení se sportem ve výše
zmíněných institucích.
41. Posilování sportovců s DMO
Celý text lze najít v prezentované diplomové práci „Návrh koncepce posilovacího tréninku
pro zdravotně postižené osoby po dětské mozkové obrně“, autora Ing. J. Švajgla (1997),
k nahlédnutí na http://svajgl.sweb.cz/diplomove_prace/detska_mozkova_obrna/uvod.htm
Ikona7
Goodman, S., Houbolt, M., & Denman, K. (1998). Coaching athletes with cerebral palsy.
Queanbeyan: Better Printing.
Musilová, M. (2011). Roční tréninkový plán v hodu oštěpem u osoby s tělesným postižením.
Bc. práce. Olomouc: UP.
Taucová, M. (2006). Fitness u diagnózy DMO v dospělosti. Diplomová práce. Brno: MU.
Na: http://is.muni.cz/th/102335/fsps_b/Bakalarska_prace.txt
11. Fyzioterapie a rehabilitace osob s DMO – vztahy k pohybovým
aktivitám, sportu, tréninku; mezioborový přesah, spolupráce
Ikona1
Seznámení s oblastí fyzioterapie a rehabilitace, jako důležitých složek pohybového režimu
osob s DMO.
Ikona2
Nejsou potřeba extra znalosti, tedy „trocha anatomie, fyziologie a neurologie by neuškodila“
FYZIOTERAPIE A REHABILITACE OSOB S DMO
1. Léčba DMO
Ikona5
V textu se budu občas odkazovat na „velmi čerstvou“ knihu, vydanou roku 2012 Miroslavem
Kudláčkem „Svět dětské mozkové obrny, s podtitulkem „Nahlížení vlastního postižení
v průběhu socializace“. Ano, jak z názvu správně vyvozujete, autor je sám člověk žijící
s diagnózou DMO. Jak se píše v předmluvě doc. B. Titzla „… autor nás přesvědčí, že člověk
dětskou mozkovou obrnou netrpí, ale DMO je pro něho velice nepohodlná a obtěžující
komplikace.“.
Pod pojem léčba u osob s DMO si musíme představit spíše aktivity (techniky a metody)
zaměřené na zmírnění projevů DMO, nikoliv na léčení, poškození mozkových struktur je
trvalé, dítě s DMO se vyvíjí a roste, mění se klinický i celkový obraz člověka s DMO, ale
„vyléčit“ se nelze.
Hovoří-li se o léčbě DMO, myslí se především rehabilitace!
Léčebná rehabilitace a terapie
Terapie motorických projevů DMO v dětském věku má několik úrovní. O výběru metod a
časovém sledu rozhoduje nejen typ, distribuce a tíže svalového hyperonu, ale také růst, rozvoj
kontraktur, deformit kloubů, páteře a řada dalších faktorů (intelekt, epilepsie) včetně
organizace péče (Štětkářová, Ehler, Jech a kol., 2012).
Hlavním prostředkem léčebné rehabilitace a základem léčby osob s DMO je rehabilitace
(Vojtova metoda, Bobatova metoda aj.), převážně použití konceptů na neurofyziologickém
podkladu. Jejich základním principem je cílené ovlivňování motorických neuronů předních
rohů míšních prostřednictvím aferentních signálů ze šlachových, svalových a kloubních
receptorů. Přehled některých rehabilitačních konceptů na neurofyziologickém podkladu:
 přístupy vyžívající hlavně reflexní lokomoci (Vojtův princip)
 přístupy vycházející z ontogenetického vývoje zaměřené na centrální poruchy
hybnosti u dětí (Bobath koncept)
 koncept proprioceptivní neuromuskulární facilitace (PNF)
 přístupy využívající senzorickou stimulaci
 koncepty zaměřené na využití proprioceptivní stimulace
 francouzské neuropediatrické koncepty (metodický přístup Tardieu)
Další léčba se týká:
 protažení svalů (i dlahování),
 celková aplikace myorelaxancií (pozor na sedanci nemocných a zhoršenou
spolupráci)
 lokální aplikace léků do spastických svalů (botulotoxin)
 neurochirurgické zákroky a ortopedické operace (prodloužení svalů, šlach, korekční
operace kloubů, páteře).
Po dokončení růstu jsou již muskuloskeletální změny pomalejší (záleží na zátěži a postupném
nárůstu degenerativních změn. Zde se pak dělají ortopedické zákroky (transpozice šlach prstu
pro úchop, korekce deformit kloubů, nohy).
U nás převládá metoda reflexní lokomoce podle Vojty, dále také Bobathova nebo Petöho
terapie.
Kromě fyzioterapie jsou součástí komplexního rehabilitačního programu také další metody:
 ergoterapie (léčba prací)
 hipoterapie (využití koní při léčbě)
 canisterapie (využití psů)
 arteterapie (léčení pomocí malby)
 muzikoterapie (léčení pomocí hudby) a jiné
Vojtova metoda reflexní terapie
Základem je reflexní ovlivnění pohybu- určitý podnět vyvolá typický pohybový projev. Cílem
je podpora napřimování, s konečným stádiem bipedální chůze malého dítěte. Reflexní
lokomoce jako prostředek pro možnost integrace primitivních pohybových vzorců do
fylogenetické a ontogenetické lokomoce tvoří základ Vojtovy terapie.
Václav Vojta uvedl do terapie princip včasné diagnostiky, což znamená, že terapie je možná
už v prvních týdnech života novorozence. Přesto se v současnosti spokojujeme s představou
opožděného vývoje, protože s potvrzením diagnózy se musí počkat nejméně do 3. trianonu
(trianon = 3 měsíce) a později, kdy se manifestují definitivní symptomy. Pak se teprve začíná
s terapií, někdy i dnes, i když je k dispozici ověřený a dobře zpracovaný systém.
Vojta našel cestu, jak staré pohybové vzorce použít pro integraci do vyšších motorických
vzorů, když je spontánní proces ontogeneze přerušen.
Koncept Bobathových – neuro-developmental treatment (NDT)
Souhrnný terapeutický koncept, zapadá do něj fyzioterapie, ergoterapie a logopedie. Zaměřuje
se na zlepšení koordinace držení těla a pohybu.
Autoři konceptu jsou manželé Karl (pediatr – neurolog) a Berta (fyzioterapeutka) Bobathovi.
Základem konceptu je hlavně cílené a přesné vyšetření klienta v rámci dané funkce,
individuální naplánování pohybové terapie a následná aplikace zvoleného léčebného postupu
manuálním technikami. Velký důraz je kladen na vzdělání rodičů a pečujících osob.
Podstatou konceptu Bobathových je inhibice nižších řídících mechanismů (které u osob
s DMO přetrvávají) a facilitace vyšších řídících mechanismů motoriky (které se přes nižší
nemohou projevit).
Inhibice se dělá pomocí reflexních inhibičních poloh a facilitace stabilizací polohy,
vzpřimovacími reakcemi, vyprovokováním rovnovážných reakcí v dosažené poloze,
přechodem z jedné polohy do druhé podle vývojové řady a obrannými reakcemi proti pádu.
Terapeutický základ tvoří mechanismus centrální posturální kontroly, nejdůležitější pojem
je handling. Handling je soubor manuálních technik, při kterých terapeut analyzuje reakce
dítěte na pohyb a transportuje jeho volní aktivitu do nové pohybové dovednosti. Cílem je
získat co nejsprávnější senzomotorickou zkušenost v nacvičovaném pohybu. Terapeut pohyby
neučí, ale dělá vše pro to, aby klient pohyb mol sám co nejsprávněji provést.
Terapie vždy směřuje k funkci, základní motto zní: „Dej dítěti tolik opory, kolik je nutné,
ale pouze tolik, kolik je potřebné“ (Berta Bobathová in Marešová, Joudová & Severa, 2011,
79). Veškerá terapie je prováděna v rámci funkční situace. Cílem terapie je optimální funkce.
Více Pavlů, D. (2003). Speciální fyzioterapeutické koncepty a metody. Brno: Cerm.
Terapie Petöho (Metodika konduktivní pohybové pedagogiky)
Charakteristickým znakem terapie je komplexnost, cílená aktivizace a důsledné zaměření
aktivit k činnostem spojeným s režimem dne. Používají se běžné pomůcky – židle, hůlky,
kroužky. Dítě pracuje ve skupině a uplatňuje svou vůli. Všechna probíhající cvičení jsou
doprovázená rytmickým doprovodem (říkankami). S dětmi pracují konduktoři – terapeuti a
učitelé v jedné osobě, kteří jsou mu neustále nablízku. Metoda je využívána u těžších
spastických forem DMO a vzhledem k tomu, že děti pracují z vlastní vůle a učí se reagovat
podle pokynů konduktora, není tato metoda příliš využívaná u dětí se souběžným nebo
těžkým postižením. Nelze však zcela vyloučit z komplexní terapie a léčby dětí s těžkým
postižením, protože metody a postupy mohou být redukovány a upravovány podle
individuálních dovedností, schopností a potřeb každého jedince (Vítková, 2006).
Metodika prof. Tardieu
Je určená pro děti od tří let.Tardieu dělil postižené děti na infirmité motrice cérébrale (IMC) a
encephalopathie (EP) a podle toho zaujímal k léčení odlišný postup. Děti s IMC jsou
vzdělavatelné, aktivně začlenitelné do života, děti s EP mají postižený intelekt tak, že by
jejich intenzivní terapie byla neúčinná a navíc by se při léčbě trápily. Tedy je-li intelekt nízký,
věnuje se pozornost rodičům. Jde tedy o psychoterapii rodiny a instruktáž, jak s dítětem
správně zacházet. Vhodné je využívat různé speciální technické pomůcky, doporučí se
dostupná sociálně-ekonomická podpora atd. Metodika navazuje na léčbu reflexní lokomocí.
Kabatova metodika
Tato metodika vyžaduje spolupráci postiženého. Je to technika proprioceptivní
neuromuskulární facilitace. Vychází se z předpokladu, že svaly na končetinách a trupu jsou
stavěny a uloženy tak, že se dají maximálně protáhnout jen úhlopříčným a rotačním pohybem.
Schwartzova metodika
Metodika je založena na emocionálním působení na dítě. Necvičí pohybové vzory, ale
podněcuje dítě k pohybu tím, že mu nabízí ve zjednodušených situacích různá lákadla (např.
hračky). Dítě se jich snaží dosáhnout a tím se přinutí vykonat požadovaný pohyb. Metodika
působí na citový a smyslový vývoj dítěte, ale opomíjí cvičení a nepodporuje vývoj
normálních pohybových vzorů.
Další používané metodiky jsou např. Fayova metodika, Technika Collisové, Deaverova
metodika atd. Součástí rehabilitační léčby je také terapie hrou a prací (Janda, & Kraus, 1975,
Klenková, 2000 Trojan, Druga, Pfeiffer, & Votava, 2001).
U všech dětí s DMO je doporučována opakovaná lázeňská péče.
Ikona3
Příklad lázeňského pobytu dítěte v Lázních Klimkovice
Neurologický program pro děti DĚTSKÁ MOZKOVÁ OBRNA
(specializovaný pohybový program, sloužící ke zlepšení a udržení mobility dětí s DMO)
Speciálně vyškolený a zkušený tým fyzioterapeutů a patentované rehabilitační zařízení zajistí
dítěti kvalitní neurorehabilitaci. Toto v kombinaci s unikátní přírodním léčivým zdrojem
(jodobromovou solankou) přispívá Vašemu dítěti ke zlepšení mobility a soběstačnosti.
14denní neurologický léčebný program pro děti zahrnuje:
 13x ubytování v 1/2 KWC
 13x stravování - plná penze



3x lékařské vyšetření (vstupní, kontrolní, výstupní)
13x zdravotní péče
individuální balneo-rehabilitační program zahrnující:
o 10x individuální cvičení s fyzioterapeutem á 15 minut
o 2x skupinovou léčebnou tělesnou výchovu v tělocvičně
o 2x skupinovou léčebnou tělesnou výchovu v bazénu
o 6x klimkovický přírodní léčivý zdroj - jodobromovou individuální koupel
o 3x vířivou koupel na horní nebo dolní končetiny
o 4x fitness - cvičení na přístrojích (ergometr, posilovací přístroje)
o 3x termoterapii (parafín)
o 2x saunování
o 3x masáž klasickou částečnou
o 2x podvodní masáž
o 2x skupinovou psychoterapii
Balneorehabilitační program sestavuje lékař při vstupním vyšetření dle aktuálního
zdravotního stavu klienta.
Farmakoterapie většinou zahrnuje užívání léků na snížení svalového napětí, nebo k tlumení
mimovolních pohybů (např. trihexyphenidyl nebo vpichování botulotoxinu do svalů), u
epileptiků se podávají antiepileptika.
Rehabilitační přístupy (zejména v USA a Kanadě) v poslední době preferují opuštění
rigidních, od okolí izolovaných konceptů a namísto nich navrhují kondiční trénink (strength
training). Damiano a kolegové (in Kudláček, 2012, 81) ukazují, že silový trénink může
jedincům s DMO pomoci ve zlepšení kvality a zvýšení rychlosti chůze, aniž by došlo ke
zhoršení projevů spasticity, autoři zpochybňují názor, že lpění na konkrétních terapeutických
konceptech zajistí zvýšení dovedností. Kladou důraz na rozvoj praktických dovedností, které
pomohou v lepším zapojení jedince do společnosti.
Ikona7
Kudláček, M. (2012). Svět dětské mozkové obrny. Nahlížení vlastního postižení v průběhu
socializace. Praha: Portál.
Štětáková, I., Ehler, E., & Jech, R. a kol. (2012). Spasticita a její léčba. Praha: Maxdorf.
Marešová, E., Joudová, P., & Severa, S. (2011). Dětská mozková obrna. Možnosti a hranice
včasné diagnostiky a terapie. Praha: Galén.
Vítková, M. (2006). Somatopedické aspekty. Brno: Paido.
Ikona5
Pro představu, jak se pracuje s žáky s DMO v oblasti léčebné rehabilitace, navštívíme
sdružení Jitro, o.p.s., kde budeme mít možnost si pohovořit s terapeutkou i shlédnout nějakou
tu terapii.
Opět budete muset nahlížet na internet – půjdeme do zařízení Jitra a ZŠ a SŠ Credo
v Olomouci. Vaším úkolem je prohlédnout jejich stránky http://www.jitro-olomouc.cz/ a
http://www.credoskola.cz/ a vypsat, která volnočasové či povinné akce a aktivity či služby
nabízí z oblasti trávení volného času, se zaměřením na pohybové aktivity.
12. a 13. Projektové práce s praktickými výstupy – sportovci se
specifickými potřebami (s DMO, kombinace s intelektuálním
postižením apod.)
Ikona1
Studenti nabudou praktickou zkušenost při implementaci získaných teoretických znalostí a
praktických dovedností do vlastní přípravy na vyučovací jednotku. Vyzkouší si vést
vyučovací jednotku s žáky se specifickými potřebami. Pomocí evaluace vyučujícím i kolegy
dostanou podněty k možné budoucí práci.
Ikona2
Tady byste asi měli projevit znalosti z jednotlivých pedií, k tomu didaktiku TV, trochu
pedagogického umu a zkombinovat to do zajímavého pedagogického výstupu.
Ikona7
Sullivan, T., Slagle, C., Hapshie, T. J., Brevard, D., & Brevard, V. Build it so they can play.
Affordable eqipment for adapter physical education. Champaign, IL: Human Kinetics.
- zde najdete náměty na „podomácku“ vyrobené pomůcky k pohybovým aktivitám
Ikona5
Tak se velmi těšíme na Vaše nápady – Vaše vyučující a sportovci!
A poslední úkol:
Prosím o informaci o tomto distančním textu, jak se s ním pracuje, plusy i mínusy, podněty
pro mě do dalšího roku. Moc mně tím pomůžete zkvalitnit výuku, neboť Vy jste první
absolventi této formy v daném předmětu (což je asi mínus pro kvalitu a novost, ale malé plus,
protože občas přivřu oči! Takže prosím písemně!!!
ÚKOLŮ MÁM 7 – BODOVÁNÍ MAX. 10B ZA ÚKOL (0-10) A NA SPLNĚNÍ STAČÍ
50 BODŮ.

Podobné dokumenty

L. Rybová-Sporty TP

L. Rybová-Sporty TP Do této třídy patří diparetici, hemiparetici a monoparetici s velmi lehkým postižením. Sportovec musí mít zřetelně zhoršenou určitou funkci, která je v průběhu klasifikace

Více

Výroční zpráva 2004

Výroční zpráva 2004 Školicí program pro studenty, dobrovolníky, pracovníky zdravotnických zařízení je v naší originální metodice výuky plavání osob se zdravotním postižením realizován v průběhu celého roku. Jejich pom...

Více

APA in the Czech republic overview

APA in the Czech republic overview soutěží, dle statutu závodníka. V případě pochybností či protestu se provádí „reklasifikace“ Obecně platí, že nižší číslo znamená těžší postižení (neplatí to však ve všech sportech!). Pokud je zařa...

Více