Zavislosti na digitalnich technologiich

Následující kapitola je překladem kapitoly „When Is It Too Much?
Excessive Internet Use and Addictive Behavior“ z knihy:
„Digital Youth: The Role of Media in Development“ autorů Kaveri
Subrahmanyam a Davida Šmahela (Springer, 2011). Viz
http://link.springer.com/book/10.1007/978-1-4419-6278-2
9. KAPITOLA: Kdy dochází k překročení hranice?
Nadměrné používání internetu a závislostní chování
Uvážíme-li, že život mladých lidí je v dnešní době pevně svázán s technologiemi, stává
se řešení otázky extrémního používání a návykovosti na těchto novějších nástrojích
nutností. Podívejme se na případ „Jamieho“, šestnáctiletého středoškolského studenta
z Velké Británie, jak jej popsal Griffiths, který s ním vedl pohovor osobní i online (tj.
Griffiths, 2000a). Jamieho rodiče byli rozvedení a on byl jedináček, který žil s matkou.
Podle Griffithse trávil Jamie na počítači zhruba 70 hodin týdně, včetně dvou
„dvanáctihodinovek“ o víkendech. Jamie sám o sobě říkal, že je „blázen do sci-fi“, a
udával, že tráví celé hodiny diskutováním o televizním pořadu „Star Trek“ na síti Usenet.
Jamie, zcela upoutaný internet, tvrdil, že právě internet představuje tu nejdůležitější
činnost v jeho životě, a že na něj myslí, i když je offline. Říkal, že internet ovlivňuje jeho
náladu, že v něm může vybudit nadšení nebo naopak uklidnit, a také popisoval
abstinenční příznaky v situacích, kdy se nemohl připojit. Měl problémy s kontrolováním
času, který trávil online, a jeho snahy o omezení internetových aktivit byly marné,
protože zjistil, že „lákavost kyberprostoru je příliš silná, než aby jí dokázal odolat“ (s.
213). Také nebyl schopen omezit čas strávený před počítačem offline (v roce 2000 měl
připojení přes modem, které nebylo trvalé) a svůj počítač aktualizoval jedenáctkrát
během dvou let. O tom, jak počítač používá, hovořil takto: „Zůstávám online tak dlouho,
1
dokud mě někdo doslova fyzicky neodpojí... nemůžu bez toho pracovat ani žít – můj
sociální a duševní život je s počítačem pevně provázaný“ (s. 213).
Díky takto intenzivnímu používání internetu trpěl Jamieho spánek, Jamie dokonce občas
zameškal vyučování, protože zaspal. Jednou se pokusil přestat s používáním internetu;
vydržel to pouhé tři dny, aniž by se připojil. Jamie udával, že mimo rámec svého online
života neměl žádné přátele, a že internet používal pro sociální účely a k setkávání s lidmi.
Je zajímavé, že popíral, že by měl s používáním internetu nějaký problém, a sám sebe
nepovažoval za někoho s návykem na internet. S takto nadměrným používáním internetu
se sice setkáváme ve všech věkových skupinách, převažuje ovšem zejména mezi
dospívajícími a mladými lidmi ve fázi vynořující se dospělosti (Smahel, Sevcikova,
Blinka, & Vesela, 2009b; Tsai & Lin, 2003).
Úvodem této kapitoly se pokusíme prozkoumat, zda je možné výraz „návyk“ (pro větší
přesnost je výraz „návyk“ použit pro překlad anglického „addiction“ a výraz „závislost“
pro překlad „dependence“, ovšem v řadě případů jsou oba výrazy vzájemně zaměnitelné
– pozn. překl.) používat v kontextu uživatelů internetu, a dále si popíšeme, co návykové
chování na internetu obnáší. Poté pojednáme o prevalenci návykového chování mezi
dospívajícími, přičemž budeme mít na zřeteli především to, že jako skupina jsou
dospívající nejvíce vystaveni riziku online návyku. Následně si probereme příznaky,
které lze z hlediska návykového chování spjatého s internetem považovat za varovné, a
popíšeme si osobní a sociální kontext návykového chování na internetu. V samostatné
části si popíšeme čtyři oblasti online návyků, které byly předmětem většiny
realizovaných výzkumů: online hry, online vztahy (komunikace), virtuální sexuální
chování a online gamblerství. A konečně, závěrem si popíšeme terapeutické přístupy,
které se používají při léčbě návykového chování na internetu.
Je výraz „závislost“ v souvislosti s internetem relevantní?
Při zběžném prozkoumání Jamieho případu můžeme usoudit, že internet používal
nadměrně, protože tato jeho aktivita podle všeho ovlivňovala ostatní aspekty jeho života.
Některé z jeho příznaků, například obtíže připomínající abstinenční příznaky, připomínají
příznaky u osob s návykem na nikotin, alkohol a jiné látky. I když se při popisu takto
nadměrných online aktivit s výrazem „závislost na internetu“ setkáváme, odborníci na
2
duševní zdraví nejsou jednotní v tom, zda vůbec „závislost na internetu“ existuje, a
dokonce zpochybňují používání výrazu „závislost“ v kontextu používání internetu.
V červnu roku 2007 nedoporučila American Medical Association (Americká lékařská
asociace) American Psychiatric Association (Americké psychiatrické asociaci) zařadit
„poruchu závislost na internetu“ jako formální diagnózu do příštího vydání DSM
(Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders – Diagnostický a statistický
manuál duševních poruch), a stejně tak nedoporučila zařadit „závislost na videohrách“
jako vážnou duševní poruchu (Grohol, 2007). Podle Grohola (2005) není zřejmé, zda
závislost na internetu je výsledkem nebo naopak příčinou určitých životních otázek, a zda
se jedná o problém sám o sobě nebo o projev jiných onemocnění; většina lidí, kteří se
považují za „osoby s návykem na internet“, má problémy s řešením konfliktů a problémů
ve svém životě. Autor upozorňuje, že velká část z raného výzkumu návykového chování
na internetu byla explorativního rázu a neřešila příčinné souvislosti, takový výzkum lze
tudíž přinejlepším považovat za spekulativní. Jiní autoři, například britský psycholog
Mark Griffiths (Griffiths, 2000a, 2000b; 2000c, 2001a, 2001b), používají výraz
„závislost“ k popisu nadužívání internetu, jelikož tento způsob jeho používání vykazuje
charakteristické vlastnosti jiných návyků včetně návyků látkových. Griffiths argumentuje
tím, že chlapec Jamie, jehož případ jsme si uvedli výše, vykazoval příznaky
charakteristické pro jiné návyky, například změny nálad, toleranci, abstinenční příznaky,
konflikt a relaps.
Young, která na toto téma realizovala mnoho výzkumů, popsala závislost na internetu
jako jakékoliv kompulzivní chování související s pobytem online, které narušuje
normální běh života a vyvolává silný stres odrážející se v rodině, u přátel, milovaných
osob a v pracovním prostředí daného jednotlivce. Návyk na internetu se označuje jako
závislost na internetu a kompulzivní používání internetu (Young, 1998a, 1998b).
Klíčovým prvkem je nadměrné používání internetu, které je dominantou života závislého.
Výzkumní pracovníci, kteří s popisem takového nadměrného chování jako „závislosti na
internetu“ nesouhlasí, používají místo toho jiné výrazy, například „návykové chování“,
„vysoká angažovanost“, „kompulzivní chování“, „nadměrné používání“ a „problematické
používání“ (Beard, 2005; Beard & Wolf, 2001; Charlton, 2004; Goldsmith, Shapira,
3
Hollander, & Stein, 2006; Morahan-Martin, 2005; Morahan-Martin & Schumacher, 2003;
Shapira, Goldsmith, Keck, Khosla, & McElroy, 2000).
Vyvstává rovněž otázka, zda bychom měli rozlišovat mezi „závislostí na internetu“ a
„návykem na internet“ (Griffiths, 2000c; Widyanto & Griffiths, 2007). „Návyk na
internetu“ implikuje, že internet je pouhým prostředím, v jehož rámci se odehrávají
hlubší a původní problémy. Za nepřítomnosti internetu je pravděpodobné, že se daný
problém projeví jiným způsobem. V tomto případě by bylo možné internet dokonce
považovat za relativně bezpečné prostředí, v němž se takový problém může vynořit,
místo aby na sebe vzal formu rizikovějších příznaků nebo způsobů chování, jako je
užívání drog, sebepoškozování nebo anorexie (Smahel, 2003). Naopak z výrazu
„závislost na internetu“ vyplývá, že příslušné chování budící obavy by se v jiném
kontextu nevynořilo (Griffiths, 2000b; Widyanto & Griffiths, 2007). Tento druhý typ by
mohl znamenat, že internet a jeho různá fóra vytvářejí prostředí, jež lidem umožňují dělat
věci, které by nikde jinde nedělali (např. kybersex, kyberstalking) (Griffiths, 2000b).
Je zřejmé, že je potřeba další výzkum, aby bylo možné určit, zda extrémní způsoby
používání internetu představují charakteristické symptomy „reálné závislosti“. Ve světle
těchto otázek budeme používat výraz „návykové chování na internetu“ pro popis
nadměrného používání internetu, aniž bychom tím předpokládali, že původcem tohoto
návykového chování je internet samotný. Vzhledem k aktuálnímu stavu výzkumu
souhlasíme s názorem, že výraz „závislost na internetu“ pro uživatele internetu neplatí.
Při popisu výzkumů jiných autorů používáme ovšem pro účely shody konkrétní výrazy,
které volí tito jiní autoři, včetně výrazu „závislost na internetu“.
Prevalence návykového chování na internetu
Abychom si ozřejmili problém návykového chování u mladých lidí v online kontextech,
podíváme se zevrubněji na to, v jaké míře tento způsob chování mezi dospívajícími a
mladými ve fázi vynořující se dospělosti skutečně převažuje. Rovněž se zamyslíme nad
tím, zda a proč je možné, že jsou mladí lidé vystaveni největšímu riziku z hlediska
návykového chování. Zde si uvedeme pouze obecné statistiky o prevalenci online
návykovosti; statistické údaje týkající se konkrétních aplikací (např. online her) lze nalézt
v částech, které pojednávají o návykovosti těchto příslušných aplikací.
4
Vzhledem k tomu, že výskyt návykového chování na internetu se v různých kontextech
značně liší, uvádíme údaje o prevalenci samostatně pro jednotlivé státy. V USA
vypracovali autoři Morahan-Martin a Schumacher průzkum 277 uživatelů internetu z řad
amerických vysokoškolských studentů; ve svém vzorku identifikovali 8,1 % jako
patologické uživatele, kteří vykazovali nejméně čtyři ze šesti příznaků patologického
používání internetu (Morahan-Martin & Schumacher, 2000). Patologičtí uživatelé
internetu trávili online v průměru 8,5 hodin týdně. Tato průměrná doba strávená online se
může jevit jako krátká; autoři také argumentují tím, že svědčila o problémech, které
vyplouvaly na povrch během krátkých pobytů na internetu. Patologičtí uživatelé
přistupovali na internet spíše proto, aby zde hráli interaktivní hry, setkávali se s novými
lidmi pro získání emoční podpory a chovali se více bez zábran. Znepokojující je to, že
informací o prevalenci mezi dospívajícími v USA je málo, a v době psaní této knihy se
nám nepodařilo nalézt žádné novější odhady ani odhady návykovosti mezi dospívajícími
v USA. Jak si ukážeme dále, výzkum tohoto tématu probíhal naopak více v asijských
zemích, například v Číně a na Tchaj-wanu, což by mohlo odrážet naléhavost, jež má svůj
původ ve zprávách o internetových kavárnách v těchto zemích, kde vysedávají většinou
mladí muži s očima fixovanýma na obrazovku a naprosto zabraní do online her
(Macartney, 2008).
U čínských dospívajících zjistili autoři Cao a Su (2007), že 2,4 % jejich vzorku (n =
2620; věk 12 až 18 let) dospívajících uživatelů internetu vykazovalo přítomnost návyku.
Uživatelé internetu s návykem trávili online v průměru 11 hodin týdně, zatímco skupina
bez návyku trávila online tři hodiny týdně. Je zajímavé, že uživatelé s návykem byli
s mnohem větší pravděpodobností chlapci (83 %) než dívky (17 %). To je rozdíl oproti
studiím v USA a v Evropě, kde typicky nebývají zjištěny žádné rozdíly mezi pohlavími
(tj. Johansson & Gotestam, 2004; Smahel et al., 2009b).
V evropském kontextu vypracovali autoři Johansson a Götestam (2004) průzkum mezi
3237 mladými Nory ve věku 12 až 18 let. Autoři použili diagnostický dotazník dle
Youngové (Young’s Diagnostic Questionnaire) (1996) a zjistili „návyk na internet“ u 2 %
účastníků, a dále u 8,7 % zjistili riziko nadměrného používání internetu. Další analýzy
používající návyk na internet jako závisle proměnnou ukázaly významné hodnoty pro
rozsah používání internetu a typ online aktivit. Jednotlivci ve skupině s návykovým
5
chováním udávali vyšší četnost a dobu strávenou online; tito respondenti rovněž udávali
vyšší míru používání diskusních skupin, čtení / posílání e-mailů, hraní her, kupování a
objednávání zboží a služeb a čtení novin a časopisů. Výzkumní pracovníci nezjistili
žádný vztah mezi demografickými proměnnými (věk, pohlaví, geografické údaje a
proměnné sociálního pozadí, například docházka do školy, práce a typ bydliště) a
návykovým chováním na internetu.
Obecně se má za to, že mladí lidé jsou vystaveni vyššímu riziku návykového chování na
internetu v porovnání s dospělými, a je tudíž důležité skutečně porovnávat prevalenci
návykovosti neboli skóry návykovosti mezi dospívajícími, mladými ve fázi vynořující se
dospělosti a dospělými. Takové porovnání jsme provedli s využitím dat získaných
z odpovědí na otázky ohledně online návykového chování, jež byla součástí projektu
World Internet Project v České republice (Smahel et al., 2009b). Sběr dat probíhal od září
2008 a projektu se zúčastnilo 2215 respondentů ve věku 12 let a starších; data se sbírala
formou osobních pohovorů a skládala se ze dvou částí: původní vzorek byl
reprezentativní z hlediska české populace a zahrnoval 1520 respondentů ve věku 12 let a
starších, druhý vzorek zahrnoval 695 respondentů ve věku 12 až 30 let. Otázky týkající se
návykového chování online se měřily na základě pěti dimenzí podle autorů Griffiths
(Griffiths, 2000a, 2000c) a Beard a Wolf (Beard, 2005; Beard & Wolf, 2001): (1)
kognitivní a behaviorální nápadnost, (2) tolerance, (3) pozitivní a negativní změny
nálady, (4) konfliktní aspekty, (5) časové aspekty – neúspěšné pokusy omezit čas
strávený používáním internetu. Obě skupiny byly sestaveny podle těchto kritérií: skupina
A (návykové chování na internetu) – muselo být zastoupeno všech pět dimenzí a skupina
B (riziko návykového chování na internetu) – musel být zastoupen konflikt plus nejméně
tři další faktory.
Všechny příznaky návykového chování na internetu (skupina A) vykazovala 4 % českých
uživatelů internetu, přičemž u 8,6 % uživatelů bylo přítomno riziko návykového chování
online (Smahel et al., 2009b). Na obrázku 9.1 jsou znázorněny věkové trendy prevalence
návykového chování na internetu u zkoumaných uživatelů. Návykové chování na
internetu vykazovalo nejvyšší prevalenci mezi osobami ve věku 12 až 15 let (8 %
vykazovalo všechny příznaky návykového chování), po nich následovalo věkové rozmezí
20 až 26 let (5,3 %). Skupiny s příznaky návykového chování ostře klesaly s věkem,
6
přičemž u uživatelů internetu ve věku 36 let a starších vykazovala všechny příznaky
návykovosti méně než 2 %. Dále byla zjištěna strmá křivka u skupiny s rizikem
návykového chování, přičemž počet dospívajících a mladých ve fázi vynořující se
dospělosti, kteří byli vystaveni riziku, byl velmi vysoký. Uvážíme-li, že na obrázku 9.1
jsou zahrnuta pouze data od uživatelů internetu, přičemž používání internetu klesá
s věkem, je skutečné riziko mladších osob vzhledem ke zbývající části populace, zejména
dospělým, pravděpodobně ještě vyšší. Je zajímavé, že z hlediska výskytu návykového
chování na internetu nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi pohlavími. V případě mladých
(12 až 19 let) byl se zvýšeným rizikem spojen čas strávený online: ti z respondentů, kteří
vykazovali všechny příznaky návykového chování (skupina A), udávali, že doma internet
používají v průměru 15,1 hodin týdně, v porovnání s 9,8 hodinami, jež udávali
dospívající, kteří nebyli vystaveni riziku.
15.0
15.0
11.4
%
10.0
9.2
8.0
7.2
4.5
5.0
Addictive
behavior
present
5.3
4.7
2.9
1.9
1.5
1.5
At risk for
addictive
behavior
0.0
12 - 15
years
16 - 19
years
20 - 26
years
27 - 35
years
36 - 49
years
50 and
more
years
Obrázek 9.1 Podíly prevalence (v %) závislostního chování na internetu podle věku
uživatelů (2008 česká data z World Internet Project).
7
30 - 45 years 20 - 29 years 16 - 19 years
46 and older
54.7
Chile
32.0
42.3
Czech Republic
39.6
63.7
Sweden
11.0
20.8
51.7
Czech Republic
18.0
25.3
67.5
Chile
13.3
11.7
36.7
86.8
Sweden
11.2
77.6
Chile
16.8
67.9
Czech Republic
23.7
83.7
Sweden
Chile
76.1
Czech Republic
76.0
0%
20%
16.4
20.0
40%
2.0
Rarely
5.6
Often + very often
8.4
14.1
92.2
Sweden
Never
11.6
2.1
7.5
4.0
7.0 0.8
60%
80%
100%
Obrázek 9.2 Procenta respondentů, kteří uváděli míru zažívaného konfliktu s rodinou,
přáteli nebo partnery kvůli používání internetu – podle věku v Čile, České republice a
Švédsku (2008 WIP data)
8
Jedním z důvodů vyšší prevalence návykového chování mezi mladými může být obecněji
přítomnost konfliktu v jejich životech. Z obrázku 9.2 bychom mohli usuzovat, že u
dospívajících ze tří států (Chile, Švédsko a Česká republika) (Smahel, Vondrackova,
Blinka, & Godoy-Etcheverry, 2009c) byla větší pravděpodobnost, že budou udávat
konflikt ohledně svého používání internetu v porovnání s osobami ve fázi vynořující se
dospělosti a staršími dospělými. Podle některých výzkumných pracovníků může konflikt
ohledně používání internetu představovat nejvýznamnější rozměr návykového chování
(Beard & Wolf, 2001), a tudíž jeho zesílená přítomnost během dospívání může souviset
s vyšší pravděpodobností návykového chování u této věkové skupiny.
Identifikace dospívajících, u nichž může být přítomen návyk na
internet
Důležitým krokem na cestě k porozumění návykovému chování online je identifikace
mladých lidí, jejichž online aktivity by mohly být nadměrné a patologické. S cílem
posoudit návykové chování na internetu navrhla autorka Youngová krátký dotazník
(Young, 1995, 1996, 1998b), který je postaven na kritériích patologického hráčství
v offline kontextech, jež je podle DSM-IV klasifikováno jako porucha kontroly
impulzivnosti. Zjištění získaná z tohoto krátkého dotazníku byla použita pro vypracování
testu návyku na internet (IAT) o 20ti položkách, jenž je k dispozici na webových
stránkách centra Center for Internet Addiction Recovery, které řídí Young (1998a).
V souladu s obecnými kritérii DSM IV navrhl Griffiths (Griffiths, 2000a, 2000b; 2000c;
Widyanto & Griffiths, 2007) šest základních komponent návykového chování na
internetu (Griffiths, 2000a), o nichž přinesly poznatky dotazníky použité u dospělých (tj.
Ko, Yen, Chen, Chen, & Yen, 2005; Lemmens, Valkenburg, & Peter, 2009; Smahel et
al., 2009b).
Nápadnost: Situace, kdy některá online aktivita získá největší význam v životě
jednotlivce a převažuje v rámci kognitivních a emočních procesů a chování
Změny nálad: Má-li online aktivita vliv na subjektivní prožitky daného uživatele
internetu
Tolerance: Průběžný proces, kdy jsou pro zakušení původní nálady potřebné čím dál
větší „dávky“ online aktivity
9
Abstinenční příznaky: Negativní pocity a emoce, které se dostavují po ukončení online
aktivit nebo v případě nemožnosti jejich provádění
Konflikt: Interpersonální (převážně s rodinnými příslušníky a přáteli) nebo
intrapersonální konflit je vyvoláván online aktivitami
Relaps: Tendence k relapsu a návratu k návykovému chování, dokonce i po obdobích
relativní kontroly
Griffiths navrhuje, že u jednotlivce je přítomen návyk pouze tehdy, jsou-li zastoupené
všechny komponenty. Například, v rámci pěti případových studií Griffiths (2000a)
ukázal, že vykazovaly-li jednotlivé osoby pouze několik z těchto dimenzí, bylo nadměrné
používání internetu čistě symptomatické, a že tyto osoby mohly internet používat pouze
ke zmírnění („neutralizaci“) jiných problematických oblastí, například problémů ve
vztazích, starostí o vlastní fyzický vzhled, postižení apod. Z tohoto důvodu nemusí
vysoký skór z některých dotazníků (aniž by byly přítomné všechny komponenty)
znamenat, že příslušný uživatel internetu má vytvořen „návyk“, ale spíše to, že nadměrné
používání internetu je zde symptomatické pro jiné problémy na pozadí. Při používání
dotazníků, jako je zmiňovaný dotazník Youngové, které nerozlišují mezi „návykem“ a
„nadměrným používáním“, by psychologové a poradci měli postupovat s opatrností.
Výše uvedená kritéria pro diagnostiku návykového chování na internetu jsou obecná a
platí pro dospělé, osoby ve fázi vynořující se dospělosti i dospívající. Pro účely
diagnostiky návykového chování na internetu u dospívajících se nicméně domníváme, že
by bylo vhodné popsaná kritéria upravit, jelikož řada ze současných kritérií se zakládá na
negativní rodinné dynamice, jako jsou konflikty ohledně používání internetu, stížnosti ze
strany členů nejbližší rodiny (například rodičů), lhaní členům rodiny apod. Jak jsme již
měli možnost vidět na obrázku 9.2, je konflikt mezi dospívajícími a jejich rodiči během
dospívání relativně běžný a často bývá v té či oné formě přítomen, bez ohledu na rozsah,
v jakém dospívající jednotlivec internet používá. Je tedy možné, že současné dotazníky
přeceňují skóry návykovosti u dospívajících, a měli bychom je používat opatrně.
Ve snaze navrhnout speciální diagnostická kritéria pro dospívající vypracovali výzkumní
pracovníci na Tchaj-wanu (Ko et al., 2005) průzkum 468 dospívajících ve věku 12 až 19
let. Respondenti vyplňovali dotazník na návyk na internetu (CIAS); dále se studie
účastnilo sedm psychiatrů, kteří na základě diagnostického pohovoru hodnotili návykové
10
chování na internetu. Výsledky vedly k odkrytí 13ti diagnostických kritérií, která jsou
rozdělena do tří skupin (Ko et al., 2005):
A) Maladaptivní charakter používání internetu: Vede ke klinicky významnému narušení
nebo tísně a vyskytuje se kdykoliv v průběhu stejného tříměsíčního období. Musí být
přítomno šest (nebo více) z následujících příznaků:
1. Zaujatost aktivitami na internetu
2. Opakované selhávání ve snaze odolat nutkání použít internet
3. Tolerance: značný nárůst délky používání internetu potřebné pro dosažení uspokojení
4. Abstinence projevující se některým z těchto způsobů:
i. Příznaky dysforické nálady, úzkosti, podráždění a nudy po několika dnech bez
provádění aktivit na internetu
ii. Používání internetu pro dosažení úlevy od abstinenčních příznaků nebo s cílem jim
zabránit
5. Používání internetu déle, než měl uživatel původně v úmyslu
6. Perzistující touha anebo neúspěšné pokusy výrazně omezit nebo zredukovat používání
internetu
7. Nadměrná doba strávená aktivitami na internetu
8. Nadměrné úsilí vynaložené na aktivity potřebné pro získání přístupu k internetu
9. Pokračování ve značném používání internetu, přestože si je uživatel vědom, že má
přetrvávající nebo opakující se fyzický či psychický problém, jenž je pravděpodobně
způsobován nebo zhoršován používáním internetu
B) Funkční narušení: Musí být přítomen jeden (nebo více) z následujících příznaků:
1. Opakující se používání internetu, které vede k selhávání při plnění školních či
domácích povinností spjatých s hlavní rolí uživatele
2. Používání internetu vede k narušení sociálních vztahů
3. Používání internetu vede k chování, které porušuje školní řád nebo zákony
C. Nelze vysvětlit jiným psychiatrickým postižením: Návykové chování na internetu
nelze přičítat žádné psychotické poruše ani bipolární poruše I.
Vzhledem ke složitosti, kterou se vyznačuje diagnostika návykového chování na
internetu, autoři Beard a Wolf (2001) doporučují, že „diagnóza by měla být založena na
rozsáhlém klinickém pohovoru a na výsledcích veškerých provedených testů. Klinický
11
pracovník by měl být schopen posoudit, zda zjištěné informace vyhovují navrhovaným
kritériím pro diagnostiku návykovosti na internetu“ (s. 379). Mínění těchto autorů zde
reprodukujeme vzhledem k nutnosti postupovat opatrně, hodnotíme-li návykovost u
dospívajících, a také s cílem zdůraznit, jaký význam má pro diagnostiku návykového
chování na internetu klinický pohovor.
Koreláty návykového chování na internetu
Na základě výzkumů lze usuzovat, že dospívající s návykovým chováním na internetu
mají problémy i s jinými stránkami svého života. Příklady bychom mohli hledat
v akademické sféře (zhoršení známek, chození za školu), v oblasti rodinných vztahů
(konflikty a potřeba skrývat nadměrné používání internetu před rodiči), tělesného zdraví
(spánková deprivace), duševního zdraví (deprese) a financí (výdaje za internet),
zneužívání látek a kyberšikany (Chou, Condron, & Belland, 2005; Griffiths, 2000a; Ko,
Yen, Chen, Chen, Wu, & Yen, 2006; Kraut, Patterson, Lundmark, Kiesler,
Mukopadhyay, & Scherlis, 1998; Kubey, Lavin, & Barrows, 2001; Tsai & Lin, 2003;
Young, 1998a). V rámci jednoho průzkumu mezi 576 vysokoškolskými studenty (věkový
průměr = 20,25 let) udávalo zhruba 9 % účastníků, že jsou možná psychicky závislí na
internetu. Nebyly zde sice zjištěny žádné účinky věku, nicméně u studentů mužského
pohlaví byla větší pravděpodobnost „závislosti“. Dále 14 % studentů udávalo, že kvůli
používání internetu utrpěla újmu jejich školní práce (Kubey et al., 2001). Výraznější
používání internetu vykazovalo vysokou korelaci s narušeným výkonem ve škole. Selfreported závislost na internetu i narušený výkon ve škole byly spojené se zvýšeným
používáním všech internetových aplikací, nejsilněji se ovšem vyskytovalo u těch
účastníků, kteří navštěvovali chatovací místnosti a MUD (textové virtuální světy).
Dalším typem problematického chování je zneužívání látek, u něhož byla zjištěna
spojitost s návykovým chováním na internetu. Ko s kolegy zpracovali průzkum 3662
středoškolských studentů 3. a 4. ročníku na Tchaj-wanu, jejichž věk se pohyboval od 11
do 21 let (Ko et al., 2006). Účastníci vyplňovali dotazník Tridimensional Personality
Questionnaire (trojdimenzionální dotazník osobnosti; TPQ), Chen Addiction Scale
(Chenovu škálu závislosti) a Questionnaires for Experience in Substance Use (dotazníky
na zkušenosti s užíváním látek). U dospívajících s vyššími skóry návyku na internetu
12
existovala větší pravděpodobnost, že budou udávat užívání látek. Návykové chování
souviselo s vysokou mírou hledání nového, s vysokou mírou vyhýbání se škodě a
s nízkou závislostí na odměně, přičemž vysoká míra hledání nového, nízká míra vyhýbání
se škodě a nízká závislost na odměně predikovaly vyšší míru užívání látek. Autoři došli
k závěru, že dospívajícím s vysokými skóry hledání nového a s nízkými skóry závislosti
na odměně by měly být poskytnuty strategie pro prevenci návyku na internetu a užívání
látek.
Souvislost mezi návykem na internet a užíváním látek je obdobou vztahu mezi
kyberšikanou a užíváním látek (tj. Hinduja & Patchin, 2007), což je tématem následující
kapitoly. Na základě našeho vlastního výzkumu postaveném na českých datech z projektu
World Internet Project jsme zjistili podobnou, středně silnou korelaci mezi kyberšikanou
a dvěma komponentami návykového chování, a sice konfliktem a nápadností (Smahel,
Blinka, & Sevcikova, 2009a). Studie autorů Cao a Su (2007) dospívajících ve věku 12 až
18 let v Číně odkryla skutečnost, že účastníci vykazující příznaky návykového chování
na internetu dosahovali vyšších skórů na podškálách neurotického chování, psychózy,
lhaní, emočních příznaků, problémů s chováním, hyperaktivity a celkových potíží.
Skupina s návykem na internetu rovněž dosahovala nižších skórů na podškálách pocitu
kontroly nad časem, pocitu hodnoty času, pocitu účinného využívání času a prosociálního
chování. Společně tyto výsledky naznačují, že problémy v offline i online životě mladých
lidí mohou být vzájemně provázané. Vskutku se zdá, že offline a online problematické
chování u dospívajících, jako je zneužívání látek a nadměrné používání internetu, může
být propojené, a že může dokonce ukazovat na hlubší psychologické a emoční potíže.
Není jistě překvapivé, že s online návykovostí souvisejí také rodinné proměnné,
například spokojenost, ekonomický status, stav rodičů z hlediska manželství a užívání
alkoholu v domácnosti (Yen, Yen, Chen, Chen, & Ko, 2007). Yen s kolegy uvádějí, že
vyšší míra konfliktu mezi rodiči a dospívajícím, navyklá konzumace alkoholu u
sourozenců, pociťovaný kladný přístup rodičů k užívání látek u dospívajících a nižší
fungování rodiny jsou faktory, které s návykem na internet souvisejí. Návyk na internet a
zneužívání látek sdílejí podobné rodinné faktory, což dále naznačuje, že obojí bychom
mohli zahrnout jako dílčí součást syndromů problematického chování.
13
Běžné oblasti online návykového chování
V dalších částech této kapitoly se budeme věnovat čtyřem běžným oblastem online
návykového chování, které mohou představovat nejvíce problematické aspekty
nadměrného používání internetu u mladých lidí: (1) online hraní her, (2) online vztahy
(komunikace), (3) virtuální sexuální chování a (4) online gamblerství.
Online hry a návykové chování
Podle výsledků projektu Pew Internet Project hraje 97 % dospívajících v USA hry na
počítači, na webu, na hand-heldech či herních konzolích, 50 % hrálo hry včera a 80 %
hrálo hry spadající do pěti nebo více různých žánrů (Lenhart, Kahne, Middaugh, Macgill,
Evans, & Vitak, 2008). Zdá se, že hraní počítačových her je mezi dospívajícími
v rozvinutých zemích všeobecně rozšířenou aktivitou. Podle dat projektu WIP hrálo
online hry 59 – 87 % uživatelů internetu ve věku 12 až 18 let (viz obrázek 1.6 v 1.
kapitole). Online hry zaujímají tudíž ústřední místo v online životě mladých lidí, a také
mají výrazné zastoupení v kontextu nadměrného používání internetu; o problematice
násilí a online her pojednáme odděleně v 10. kapitole.
Zde se zaměříme na jeden typ online her, tzv. Massively Multiplayer Online RolePlaying Games (online rolové hry pro více hráčů), o nichž jsme se již zmínili v 1.
kapitole. Důvodem je to, že se výzkum návykovosti dosud zaměřoval převážně na tento
kontext. Dosavadní výzkum naznačuje, že hry MMORPG a MMO vykazují značný
potenciál pro utváření herního „návykového chování“ u řady hráčů (tj. Rau, Peng, &
Yang, 2006; Wan & Chiou, 2006a, 2006b). Začneme jednou případovou studií, která
ilustruje návykové chování v kontextu online her, poté pojednáme o charakteristikách
hráčů a her, jež jsou pro nadměrné online hraní relevantní.
Níže je uveden případ jedenáctiletého chlapce z Velké Británie, který se jmenoval
Martin, a který měl problémy s hraním her MMORPG (Wood, 2008, s. 173):
„Martin je jedináček, který neměl moc přátel, alespoň ve „skutečném“ světě ne, a hodně
volného času trávil hraním jedné hry typu MMORPG (Massively Multiplayer Online Role
Playing Game) – The World of Warcraft. Martinovi se hraní této hry líbilo a vysvětloval
nám, jak si užíval různá dobrodružství, která zažíval se svými herními přáteli. Bál se, že
se ho rodiče snaží od hraní odradit, protože podle nich byl na hraní „závislý“.
14
Připouštěl, že skutečně hraje co nejvíc, jak jen to jde, a že když hraje, cítí se nejšťastnější.
Martin se ale svěřil také s tím, že ve škole byl vystaven šikaně, a že školu nenávidí. Hraní
této hry pro něj byl způsob, jak se s touto zkušeností vyrovnával, a umožňovalo mu to
udržovat společenské kontakty, aniž by musel chodit ven a riskovat, že bude opět vystaven
šikaně. O šikaně nikomu neřekl. Rodiče s povšimli, že do školy chodí neochotně, že si
jeho učitelé dělají starosti s jeho výsledky, a že tráví příliš mnoho času o samotě ve svém
pokoji, kde hraje svoji hru. Domnívali se, že příčinou problémů je právě hra, a hrozili
mu, že mu ji vezmou. Martin byl rozčilením bez sebe, nejen že musel zažívat šikanu, navíc
byl ohrožen jeho jediný únik z reality jeho existence. Martin měl pocit, že kdyby nemohl
s kamarády hrát online, nezbylo by mu v životě už nic, co by ho těšilo.“
Wood poznamenává, že rodiče mají často před očima především čas strávený hraním her
a zacházejí s ním jako s problémem, často si ale neuvědomují, že pro mladé se v mnoha
případech jedná o sociální aktivitu (Wood, 2008). V mnoha případech se ústřední příčina
hraní skrývá jinde a v případě Martina byla takovým základním problémem v offline
světě šikana ve škole.
Vyjasňuje se jedna věc, totiž že pro mladé online hráče jsou hry typu MMORPG velmi
významnou součástí jejich života, přinejmenším z hlediska stráveného času. Griffiths
s kolegy zjistili, že dospívající (ve věku 20 let a mladším) hrají hry v průměru dva roky, u
starších hráčů jsou to dva roky a tři měsíce (Griffiths, Davies, & Chappell, 2004).
Dospívající lidé dále hrají hry typu MMORPG intenzivněji (26 hodin denně) než mladí
dospělí (20 až 22 hodin týdně v případě hráčů starších 26 let). Průměrný věk hráčů
MMORPG pravděpodobně spadá do období vynořující se dospělosti, přičemž typický
věk se pohybuje kolem 25 let (Smahel, Blinka, & Ledabyl, 2008; Yee, 2006). Chlapci a
mladí muži představují téměř 90 % hráčů a je zajímavé, že průměrný věk hráček
ženského pohlaví je vyšší (32 let) (Yee, 2006). Griffiths rovněž zjistil, že starší hráči
bývají více smíšení, pokud jde o zastoupení pohlaví, u mladších je naopak vyšší
zastoupení chlapců či mladých mužů (Griffiths et al., 2004).
Pokud jde o výskyt návyku na online hrách, budeme vycházet z celosvětového online
vzorku 548 hráčů MMORPG (The World of Warcraft a Everquest), jejichž skór online
návykového chování byl hodnocen na podkladě práce Griffithse (Griffiths, 2000c;
Smahel et al., 2008). Kladli jsme několik otázek ohledně příznaků popsaných pěti faktorů
15
návykového chování a spočítali jsme skór návykovosti. Výsledky ukázaly, že 5,5 %
online hráčů vykazovalo velmi vysoký skór návykovosti, a 26,5 % účastníků vykazovalo
vysoký skór návykovosti (Smahel et al., 2008). Z hlediska návykového chování
dosahovali významně vyššího skóru dospívající a osoby ve věku vynořující se dospělosti
(do 26 let věku) než starší hráči (rozdíl mezi dospívajícími a mladými ve fázi vynořující
se dospělosti není významný). Hráči s nízkým skórem návykovosti trávili hrou méně než
20 hodin týdně, zatímco hráči s velmi vysokým skórem strávili hraním v průměru 41
hodin týdně. Nejproblematičtější skupina zahrnovala hráče s vysokým skórem
návykovosti, kteří ovšem zároveň sami sebe nepovažovali za osoby s návykem: to
odpovídá 6 % hráčů v naší studii. Tito hráči vykazovali příznaky návykového chování,
přitom ale tvrdili, že žádný návyk nemají. Naopak 45 % všech hráčů mělo za to, že mají
na hraní vytvořen návyk, ovšem více než polovina z nich vykazovala nízký skór
návykovosti. Pokud jde o míru návyku, kterou u sebe hráči sami vnímají, je rovněž
možné, že když mladí říkají „jsem na něčem závislý/á“ (tj. sport), jedná se pouze o módní
vyjádření.
Sociální rozměry her typu MMOGRPG jsou důležité z hlediska svého potenciálu vzniku
návykového chování (Wan & Chiou, 2006b). Hráči typicky hrají ve skupinách, sdružují
se do tzv. „bratrstev“ a během hraní spolu bohatě komunikují. Spolupráce s jinými hráči
je běžná a často je nutná, chce-li někdo ve hře uspět. Toto na skupinu orientované
prostředí, kterým se hry MMORPG vyznačují, koresponduje s potřebou dospívajících a
mladých ve fázi vynořující se dospělosti utvářet skupiny a stávat se členy skupin (Bee,
1994; Dunphy, 1963). A dále, jsou to dospívající chlapci, více než dívky, kteří se cítí
nuceni porovnávat se mezi sebou a poměřovat své síly a posilovat tak svoji sebeúctu a
soběstačnost (tj. Macek, 2003). Hry MMORPG tento aspekt měření sil v sobě zahrnují,
stejně tak i nutkání dosáhnout v hierarchii skupiny dobrého umístění. Je zajímavé, že se
do her MMORPG ponořují mladí muži ve fázi vynořující se dospělosti – očekávali
bychom, že tito jedinci budou pociťovat nižší potřebu vzájemně se ve skupinách
porovnávat a poměřovat své síly ve virtuálních hrách, což ale není tento případ; tato
problematika si zasluhuje další výzkum.
Rovněž je možné, že hraní online her vštěpuje hráčům větší smysl soběstačnosti a tudíž
posiluje jejich motivaci hrát fantazijní rolové hry s následkem rizika návykového
16
chování. Wan a Chiou uskutečnili pohovor s deseti dospívajícími hráči z Tchaj-wanu,
kteří hraním MMORPG trávili více než 48 hodin týdně (Wan & Chiou, 2006b). Na
základě uplatnění psychoanalytické perspektivy vyslovili úvahu o tom, že hry hráčům
nabízejí prostředí vyznačující se nižší sociální kontrolou, nemusejí se zde tudíž skrývat za
obranné mechanismy. Naopak je možné, že prostřednictvím své herní postavy získávají
pocit kontroly nad událostmi a naplňují svoji potřebu sebeprezentace. Pokud se ovšem
dospívající hráč ve fyzickém světě necítí příliš silný, mohla by jej soběstačnost, kterou
díky své virtuální postavě získá, na hře fixovat a v konečném důsledku spirálovitě vést
k určité formě návyku. Na základě případové studie jednoho hospitalizovaného hráče ve
věku 18 let navrhli Allison s kolegy podobný mechanismus vzniku návyku. Tito autoři
vyslovili úvahu, že jednotlivé výskyty nadměrného hraní, které mohly zabrat až 18 hodin
z jednoho dne, byly převážně řešením jeho problémů se sebeúctou a sociálními
nedostatky (Allison, von Wahlde, Shockley, & Gabbard, 2006). Online postavou tohoto
hráče byl „šaman schopný vracet život mrtvým a svolávat blesky“, což mu umožňovalo,
aby si ve hře vytvářel plnohodnotné self, a pomáhalo mu překonat jiné deficity. Přestože
například v offline světě trpěl sociálními fóbiemi, ve hře se úspěšně socializoval. Oba
z výše uvedených mechanismů jsou spekulativního rázu a zakládají se na výzkumu
malého počtu subjektů (deset pohovorů a jediná případová studie). Je potřeba realizovat
další výzkum, abychom porozuměli tomu, jak lákavost online her hráčům pomáhá
kompenzovat deficity a potíže v offline světě, čímž by mohla bezděčně přispívat
k nadměrnému hraní online her.
Stejně tak je potřebný další výzkum, máme-li porozumět charakteristikám mladých lidí,
kteří mohou být vystaveni riziku návykového chování na internetu. U dospívajících
v Kanadě bylo zjištěno, že silným až středně silným prediktorem vzniku návyku na
online hrách a problémů s online gamblerstvím je emoční inteligence (Parker, Taylor,
Eastabrook, Schell, & Wood, 2008). Mladí lidé s deficitem v oblasti čtení, sebevyjádření
a dosahování žádoucích emocí mohou být náchylnější k online návykovému chování.
V tomto výzkumu byla korelace skórů emoční inteligence a návykového chování na
internetu obzvláště vysoká u mladých dospívajících (r = -0,38). Výzkumní pracovníci
rovněž vyslovili úvahu v tom smyslu, že jevy návykového chování na internetu, hraní her
17
a gamblerství mohou vykazovat etiologickou souvislost a nemusí se tudíž jednat o tři
nezávislé jevy.
Návykové chování z hlediska kybervztahů
Jak si je čtenář bezpochyby vědom, skýtá internet pestrou škálu možností, jak se lidé
mohou setkávat a interagovat s ostatními. Občasný anonymní charakter online
komunikace, který byl pravidlem především v raných letech existence internetu,
podporuje rychlou výměnu osobních informací intimního rázu a může dokonce mezi
účastníky komunikace utvářet určitý druh emoční vazby. Uživatelé se díky tomu mohou
cítit k online komunikaci přitahováni a mohou dokonce nabývat dojmu sociální opory,
tedy něčeho, v čem možná v offline životě mohou pociťovat nedostatek (King, 1996;
Young, 1997). Okamžitost odezvy těchto interakcí a jejich zdánlivou dostupnost 24 hodin
denně by mohli shledávat lákavou dokonce i mladí lidé, kteří mají dobré sociální vztahy
v offline světě a nástroje online komunikace používají k interagování s offline přáteli, a
kteří by interagováním s těmito přáteli online mohli trávit nemírné množství času. Bez
ohledu na to, zda se jedná o online či offline komunikačního partnera, je zde ústředním
tématem čas strávený interagováním a komunikací. Jestliže doba strávená online
komunikací vzroste do té míry, že daný jednotlivec ztratí kontakt s jinými aspekty svého
života, mohli bychom na takovou interakci nahlížet jako na návykové chování na
internetu.
Návyk na online komunikaci bychom si mohli ilustrovat na příkladu Becky, která začala
s vytvářením webových stránek, když jí bylo 15 let (Hall & Parsons, 2001). Její rodiče se
rozvedli, když jí bylo 16; od té doby se postupně izolovala v online chatovacích
skupinách s jinými vrstevníky, jejichž rodiče byli také rozvedení. Měla pocit, že její
online přátelé jsou pro ni důležitější než kamarádi ve škole, a začala s nimi online na
internetu trávit téměř veškerý svůj volný čas. Neúměrně dlouhým časem, který Becky
trávila v online prostředí, trpěly její vztahy s kamarády z offline světa i práce ve škole.
Tato doba strávená online se dále prodlužovala a Becky začala předstírat nemoc, aby
nemusela do školy a mohla zůstat u počítače. Nakonec věci došly tak daleko, že hrozilo,
že Becky nedokončí čtvrtý ročník se svými spolužáky; v této době se její matka obrátila
na poradce na duševní zdraví.
18
Stejně jako v případě jiných druhů problémového chování, mohou některé charakteristiky
u mladých lidí zvyšovat riziko nadměrné online komunikace. Z předběžně
shromážděných výsledků bychom mohli usuzovat, že uživatelé s návykem možná
komunikují častěji než jiní uživatelé online. V jedné z prvních studií na toto téma autorka
Young uvádí, že jednotlivci bez návyku (všech věků) používají nejčastěji ty aspekty
internetu, které jim umožňují přístup k informacím, zatímco uživatelé náchylní k online
návykovému chování používají aplikace, které podporují komunikaci mezi uživateli
(Young, 1995, 1996). Niemze et al. uvádí, ž studenti (n = 371) s tendencí k návykovému
chování na internetu se projevovali více přátelsky a otevřeněji online než ve fyzickém
světě; na internetu mají více kamarádů a sdílejí s nimi všechna svá tajemství (Niemz,
Griffiths, & Banyard, 2005).
Další z uživatelských proměnných je osamělost, která může přispívat k nadměrné online
komunikaci. V literatuře lze nalézt dvě vzájemně si odporující hypotézy, pokud jde o
vztah mezi používáním internetu a osamělostí: první z nich říká, že používání internetu
vede k osamělosti, naopak podle druhé hypotézy je u osamělých jednotlivců větší
pravděpodobnost, že budou internet používat nadměrně díky rozlehlým sociálním sítím,
které virtuální prostředí nabízí (Morahan-Martin & Schumacher, 2003). Výzkum Krauta
a kolegů se zaměřením na první hypotézu jsme si již uváděli v 7. kapitole (Kraut, Kiesler,
Boneva, Cummings, Helgeson, & Crawford, 2002; Kraut et al., 1998). Druhá hypotéza
předpokládá, že osamělost je součástí charakteru člověka (Morahan-Martin &
Schumacher, 2003), což je předpoklad, který nemusí platit ve všech případech. V rámci
studie autorů Morahan-Martin a Schumacher realizované u 277 uživatelů internetu z řad
vysokoškolských studentů byl zkoumán vztah mezi osamělostí a používáním internetu a
zvyky. Osamělí jednotlivci uváděli, že internet používají častěji pro získání emoční
podpory, aby se setkávali s novými lidmi, aby mohli interagovat s ostatními, chovat se
s menšími zábranami; dále tito uživatelé dávali přednost online komunikaci, cítili se
v online prostředí více otevření, sdíleli mezi sebou intimní tajemství a říkali, že většina
jejich přátel jsou právě online přátelé. Osamělí lidé se také přihlašovali online, když se
cítili sami, byli deprimovaní nebo úzkostní, a také častěji uváděli rozvoj problémů
v souvislosti s internetem, které se projevovaly v jejich každodenním fungování. V rámci
své studie realizované se vzorkem 699 mladých lidí nezjistil ovšem Leung (2002) žádný
19
významný vztah mezi osamělostí a častou online komunikací. Autoři vyslovili úvahu, že
online komunikace s přáteli je mezi mladými lidmi populární aktivitou, a že s osamělostí
může mít málo společného, což je tvrzení, pro které máme málo konkrétních důkazů, ať
už jedním či druhým směrem.
Je tedy patrné, že výstupy výzkumů zabývajících se osamělostí, online komunikací a
nadměrným používáním internetu jsou neprůkazné. Získané výsledky vykazují značnou
závislost na vzorku a na konkrétních způsobech, jak autoři jednotlivých výzkumů definují
návykové chování. Domníváme se, že osamělost může být pravděpodobně důležitá coby
rizikový faktor v souvislosti s návykovým chováním na online komunikaci, protože lidé,
kteří jsou v offline světě osamělí, mohou mít dosti dobře větší tendenci vyhledávat
interakce a sociální oporu online. Je potřeba další výzkum, máme-li objasnit vztah mezi
online komunikací a návykovým chováním na internetu.
Sexuálně kompulzivní chování a sexuálně návykové chování na
internetu
Podobně jako v případě „návyku na internetu“, ani online sexuální návykovost
nepředstavuje oficiální kategorii, nýbrž se týká otázek ohledně nadměrného sexuálního
chování ve virtuálních světech, které se v poslední době vynořují. V literatuře se pro
popis těchto způsobů chování používají výrazy typu „sexuální návyk na internetu“
(Griffiths, 2001b) nebo „online sexuálně kompulzivní chování” (Cooper, Putnam,
Planchon, & Boies, 1999a). Online sexuální kompulzi lze nahlížet jako předchůdce
sexuálně návykového chování na internetu; kompulzivní chování online se nejvíce
vyskytuje v dospělosti a v menší míře také ve fázi vynořující se dospělosti. V současné
době je k dispozici jen málo výzkumů zabývajících se zkoumáním návykového
sexuálního chování online mezi dospívajícími. Také není zřejmé, do jaké míry se
dospívající do těchto způsobů návykového sexuálního chování zapojují. Jak jsme si řekli
již ve 3. kapitole, značná část online sexuálního chování dospívajících má podobu
převážně explorativní, zde tudíž uvedeme pouze stručný popis charakteristických aspektů
sexuálně kompulzivního chování online, jež by terapeutům a jiným klinickým
pracovníkům mohly být nápomocné při rozpoznávání tohoto typu chování.
20
Cooper s kolegy (Cooper, Morahan-Martin, Mathy, & Maheu, 2002; Cooper et al.,
1999a; Cooper, Scherer, Boies, & Gordon, 1999b) definovali sexuálně kompulzivní
chování jako „neodolatelné nutkání k iracionálnímu sexuálnímu chování“. S tímto typem
chování se setkáváme u uživatelů internetu různého věku a obou pohlaví a lze jej
definovat pomocí pěti základních charakteristik:
(1) Popření: Jedinec podceňuje nebo skrývá svoji sexuální aktivitu online.
(2) Opakovaně neúspěšné pokusy o zanechání této aktivity: Jedinec se opakovaně
pokouší své sexuální chování opustit, ovšem bezúspěšně.
(3) Nadměrný strávený čas: Jedinec tráví mimořádnou dobu sexuální aktivitou /
aktivitami online.
(4) Negativní účinky sexuálního chování online: Online sexuální aktivity jedince vedou
k sociálním, individuálním a osobním problémům a konfliktům.
(5) Opakování online sexuálního chování: Jedinec své online sexuální chování opakuje
přes jeho nepříznivé důsledky.
Cooper et al. (1999a) rozlišuje tři typy uživatelů internetu, kteří se do takových online
sexuálních aktivit zapojují. Rekreační a nepatologičtí uživatelé uspokojují svoji faktickou
zvědavost, pokud jde o dostupné sexuální materiály, příležitostně experimentují a
uspokojují tak své sexuální potřeby. Kompulzivní uživatelé vykazují sexuálně
kompulzivní rysy a kvůli svým aktivitám zažívají negativní důsledky. Internet se pro ně
stává pouze další doménou, kde mohou své problematické sexuální chování vyjadřovat.
Kompulzivní uživatelé již mohou mít zaběhnuté určité vzorce nekonvenčních sexuálních
praktik, například zaujatost pornografií, větší počet sexuálně motivovaných setkání apod.
Online sexuální kompulzivita se rozvíjí v kontextu těchto jiných, méně typických aktivit.
Rizikoví uživatelé dosud nevykazovali sexuálně kompulzivní chování, nýbrž své první
problémy zažívají při zkoumání prostředí internetu. Cooper et al. (1999a) považuje tuto
poslední skupinu uživatelů za nejzajímavější, protože jejich problémy by se možná bez
internetu neprojevily. Možnosti anonymity a dostupnosti některých sexuálních aktivit na
internetu je „pohltily“ a změnily jejich sexuální chování a zvyklosti. Zdá se, že vlastnosti
virtuálního prostředí u této skupiny vyvolávají projevy sexuálně kompulzivního chování
a návyk. Cooper popisuje případ Richarda, dvacetiletého vysokoškolského studenta, u
něhož se po nahodilém shlédnutí online pornografie rozvinuly kompulzivní rysy chování
21
– totiž masturbace přitom, když se díval na online pornografii. Zameškával kvůli tomu
hodiny ve škole, vzdálil se té hrstce přátel, které měl, a rozvinula se u něj porucha
spánku. Zhoršovaly se jeho známky, sílila jeho deprese, nakonec se obrátil na lékaře,
který u něj diagnostikoval depresi a poslal jej k psychologovi. I když nevíme, jaké
vyústění tento případ nakonec měl, bezesporu ilustruje, jak může nahodilá expozice vést
k návyku u lidí, kteří až dosud žádné nekonvenční sexuální praktiky neprovozovali.
Nejrizikovějšími skupinami jsou druhá (kompulzivní uživatelé) a třetí (rizikoví
uživatelé). U dospívajících by mohla být pravděpodobně nejčastěji stanovena příslušnost
ke třetí skupině, protože jejich offline sexuální chování není rozvinuté v takové míře jako
u dospělých, a protože pravděpodobně mají pouze málo nebo žádné zkušenosti
s kompulzivním sexuálním chováním. Internet se svým potenciálem nahodilé expozice
různým materiálům by mohl být nebezpečný obzvláště pro ně, jelikož by mohl dláždit
cestu k rozvoji takových typů kompulzivního chování.
Online gamblerství
Gamblerství nebo také hráčství je definováno jako činnost, při níž jedinec riskuje něco
cenného v závislosti na výstupu z nejisté události, nad jejímiž výsledky nemá kontrolu
(Cabot, 1999). V případě „online hráčství“ taková aktivita probíhá na internetu. Hráčství
bývá typicky o penězích, v digitálních světech jedinci ale mohou utrácet virtuální měnu
(např. Linden dolar v prostředí Second Life). Mezi nejvíce typické formy internetového
hráčství patří: online kasina, karty, sportovní sázky a online loterie (Hardoon,
Derevensky, & Gupta, 2002; Manzin & Biloslavo, 2008). Problematika gamblerství a
online gamblerství je důležitá, jelikož je spjatá s postihem ze strany zákona a policie,
jichž se ovšem tato kniha dotýká pouze okrajově. Můžeme na ně nahlížet také jako na
rizikové chování, do této kapitoly jsme je ovšem stručně zařadili vzhledem k jejich
potenciálu vývoje návykového chování.
22
USA 4 5
New Zealand
91
4 7
90
Hungary 23
Monthly Less than
monthly
95
Czech Republic
43
93
China
43
93
0%
Weekly
20%
40%
Never
60%
80%
100%
Obrázek 9.3 Frekvence online sázení / gamblingu mezi dětmi starými 12 až 18 let (WIP
2007).
Z obrázku 9.3 je zřejmé, že hráčství online udává velmi málo dospívajících. V rámci dat
projektu WIP udávalo 2 až 4 % respondentů (12 až 18 let) online gamblerství jednou
týdně, což je frekvence, která se považuje za „pravidelné hráčství“ (Hardoon et al., 2002).
Podobně bylo v rámci průzkumu 2 336 dospívajících ve věku 11 až 19 let z roku 2001,
který probíhal v Ontariu, v Kanadě, zjištěno, že 0,6 % dospívajících hrálo na internetu
pravidelně a 2,2 % tak činilo příležitostně (Hardoon et al., 2002). V rámci stejné studie
udávalo 66 % dospívajících, že se v uplynulém roce zapojilo do některého typu hráčství,
přičemž podle výzkumných pracovníků 4,9 % z nich byli patologičtí hráči a 8,0 % byli
rizikoví hráči. Jelikož je online gamblerství mezi dospívajícími relativně vzácným jevem
a výzkum tohoto jevu v předmětné populaci je sporý, nemáme příliš mnoho poznatků o
dopadu či korelátech online gamblerství mezi mladými, kteří mu holdují. Víme ovšem, že
patologičtí a rizikoví mladí hráči udávají vícero typů problémového chování. U těchto
mladých lidí byla větší pravděpodobnost, že uvedou problém s drogami anebo
s alkoholem, buď sami u sebe nebo u svých vrstevníků a členů rodiny, že jejich schopnost
se učit bude nějak postižena, že sami sebe označí za osoby, které učí pomalu, že budou
mít více rodinných problémů, a že v klinickém rozsahu hodnotícím emoční problémy
23
dosáhnou vyšších skórů (Hardoon et al., 2002). Tyto koreláty gamblerství jsou velmi
podobné korelátům návykového chování na internetu, jimiž jsme se zabývali výše. Je
tudíž velmi pravděpodobné, že mladí lidé, kteří se zapojují do online hráčství, budou
udávat problémy i v jiných oblastech svého života.
Léčba návykového chování na internetu
Vzhledem k tomu, že první zmínka o „návyku na internetu“ se v literatuře objevila před
pouhými 14 až 15 lety (Young, 1995, 1996), získali kliničtí pracovníci, terapeuti a
výzkumní pracovníci do současné doby pouze omezené zkušenosti s léčbou tohoto
nového návykového chování. Výzkumné práce zabývající se hodnocením účinnosti
různých léčebných přístupů jsou dokonce ještě vzácnější. Stejně tak se nám nepodařilo
nalézt žádný výzkum, který by se zaměřoval na léčbu dospívajících. Zde si popíšeme
léčebné metody, které byly sestaveny pro celkovou populaci, i když není zřejmé, zda jsou
či nejsou potřebné metody, jež by byly určené konkrétně pro dospívající. A jelikož dále
není zřejmé, zda se u příslušného uživatele internetu jedná o návyk na „internet“ jako
takový, je důležité uvážit i další, potenciálně problematické oblasti v životě daného
jedince, i konkrétní online aplikace, u nichž dochází k nadměrnému používání, a také
prostředí, v němž se návykové chování rozvinulo. Výzkumní pracovníci dosahují obecně
shody o tom, že cílem terapie není celkově ukončit používání internetu, ale přerušit
používání problematických aplikací, například online her, chatovacích místností, aplikací
instant messaging a stránek se sexuální tématikou (tj. Kim, 2007; Young, 2007).
Návykové chování na internetu je možné léčit pomocí psychoterapie i farmakoterapie,
kterou zajišťují psychiatři (Kim, 2007, 2008; Young, 2007). Jelikož farmakoterapie
přesahuje rámec této knihy, zaměříme se zde na psychoterapii a zejména na dva léčebné
přístupy, které se v případě online návyků používají: jedná se o kognitivně behaviorální
terapii (Young, 1999, 2007) a realitní terapii neboli terapii realitou (Kim, 2007, 2008).
Kognitivně behaviorální terapie
Kognitivně behaviorální terapie (neboli KBT) je postavena na předpokladu, že myšlenky
určují pocity (Young, 1999, 2007); v rámci této terapie se klienti učí sledovat a
identifikovat myšlenky, které jsou spouštěčem návykového jednání a pocitů. V dalším
24
kroku terapeut klientovi pomáhá vybudovat si nové dovednosti copingu, a také způsoby,
jak návykovému chování a možnému relapsu předejít. KBT trvá přibližně tři měsíce
anebo 12 sesí jednou týdně (Young, 2007).
Intervence KBT pomáhají klientům omezit čas strávený online a používají k tomu tyto
nástroje (Young, 1999): mapování struktury dne a aplikování struktury opačné, stanovení
cílů terapie, používání externích upozornění (například nastavení budíku, který uživatele
informuje o tom, že čas pro pobyt online vypršel), abstinence (úplnou abstinenci lze
použít, jestliže se u nebezpečných aplikací nedaří dosáhnout úspěchu omezováním času),
kartičky s doporučením (napíše se pět největších problémů, které používání internetu
vyvolává, a tato sdělení se nalepí na počítač), (d) a konečně osobní inventář (věci nebo
položky, které uživatel omezil nebo zcela přestal používat kvůli času trávenému online).
Young hodnotila účinky kognitivně behaviorální terapie u 114 klientů (průměrný věk
mužů = 38 let, průměrný věk žen = 46 let) a došla k závěru, že „po šestiměsíčním
sledování byla většina klientů již schopna dále zvládat příznaky a pokračovala v úzdravě“
(Young, 1999, p. 677).
Realitní terapie
Realitní terapie v případě návyku na internet vychází z realitní terapie tak, jak ji popsal
Glaser (tj. Glasser, 2000); tato terapie předpokládá, že lidé nesou zodpovědnost za svůj
život a za to, co dělají, cítí a jak myslí. Zaměřuje se na racionální volby chování, které
mohou uživatelům internetu pomoci v dosažení jejich cílů, a tedy omezit používání
internetu. Celý program se skládá z deseti skupinových sezení, která podrobně popsal
Kim (2007); pro získání podrobnějších informací o postupu léčby čtenáře odkazujeme na
tuto literaturu. Kim rovněž hodnotil účinky realitní terapie u vzorku 276 vysokoškolských
studentů (2008) a dospěl k závěru, že „skupinový poradenský program využívající
realitní terapie je u vysokoškolských studentů s návykem na internet velmi účinný při
zlepšování míry tohoto návyku, a že posiluje jejich sebeúctu vzhledem k používání
internetu“ (s. 10).
Přestože jsou v současné literatuře popisovány pouze dvě hlavní terapeutické metody, je
pravděpodobné, že poradci působící v praxi mohou používat i jiné metody při léčbě
návykového chování na internetu u dospívajících. Prvním krokem je pro poradce a
25
terapeuty porozumět tomu, co klienta k internetu přitahuje (Watson, 2005). Jestliže se
návykové chování rozvíjí v kontextu širších rodinných problémů, může být vhodná
manželská nebo rodinná terapie.
Závěry
Návykové chování na internetu nabývá řady forem a bývá také různě nazýváno –
například „nadměrné používání internetu“, „problematické používání internetu“ nebo
jednoduše „návyk na internet“. Takové nadměrné používání je často doprovázeno
příznaky spojovanými s jinými návyky, jako je například zaujetí pro konkrétní online
aplikaci, abstinenční příznaky a intrapersonální nebo interpersonální konflikt.
Nedomníváme se ovšem, že empirické důkazy opravňují k tomu, aby se tento způsob
chování klasifikoval jako klinická kategorie, a souhlasíme tudíž s těmi, kdo zpochybňují,
zda lze nadměrné používání internetu skutečně označit za „návyk na internet“.
Bez ohledu na to, zda problematické používání internetu přestavuje skutečný návyk či
nikoliv, by rodiče měli zpozornět, pakliže se internet stane jedinou nejvýraznější
aktivitou v životě jejich dospívajícího potomka. Samotné trávení dlouhých hodin na
internetu nemusí být známkou návykového chování, pokud ovšem online aktivita
narušuje jiné aktivity v offline světě a vytváří konflikt, například jestliže dospívající
zanedbává kvůli internetu školu nebo jestliže kvůli používání internetu trpí rodinné
vztahy a offline přátelství, je třeba to chápat jako výstražné znamení. V těchto případech
je důležité identifikovat konkrétní online aktivitu, která zabírá veškerý čas dospívajícího,
konkrétní potřeby, jež může tato aktivita uspokojovat, a podle toho určit, zda nemohou
být v životě dospívajícího přítomny jiné problémy. Například, nadměrná komunikace
přes instant messaging nebo na sociálních sítích může u dospívajících sytit jejich potřebu
sociální opory a kontaktu (Niemz et al., 2005), stejně tak ale může být důsledkem
osamělosti. A podobně, hraní fantasijních her (jakými je většina her typu MMORPG)
může propůjčovat sílu díky příslušnosti k určité skupině vrstevníků anebo hráčů, stejně
také může být únikem z fyzického světa do světa fantazie.
Dosavadní výzkum se zabýval převážně návykovým online chování ve vztahu k online
hrám (povětšinou MMORPG), virtuálním vztahům a kybersexu. Nebezpečné mohou být i
jiné typy aplikací, například P2P (peer-to-peer) sítě pro sdílení a stahování souborů,
26
hráčství a aukce a online obchody, jež mohou obnášet další finanční dopady (Young,
1996, 1998a). Vzhledem k tomu, že existuje tolik různých druhů internetových aplikací,
které mohou vést k široké škále problematických způsobů používání, nabývá zásadního
významu porozumění podstatě návykového chování. Jedná se o kompenzaci vztahů
v reálném světě? Nebo se může jednat o způsob, jak dospívající posiluje vlastní sebeúctu
a soběstačnost? Zodpovězení otázek tohoto typu nebývá pro rodiče a učitele snadné;
doporučovali bychom poslat dospívající náchylné k návykovému chování na internetu
k terapeutovi nebo klinickému specialistovi, který má zkušenosti s léčbou nadměrného
používání internetu.
Na jednu stranu bychom neradi podcenili nebezpečí online návykového chování, na
druhou stranu naše vlastní, sporé zkušenosti naznačují, že extrémní používání internetu
nemusí být vždy škodlivé. Je pravdou, že jeden z autorů během svých studií hrával MUD
a několik z jeho spolužáků si prožilo všechny dosud popsané příznaky návykového
chování – někdy strávili během dne hraním až 14 hodin. Školu nakonec opustilo jen
velmi málo z nich, kteří také měli spíše málo vztahů v offline světě. U ostatních ovšem,
přestože strávili čtyři nebo pět let svého života intenzivním hraním, tato aktivita skončila
stejně jako prostě jedna z životních fází. Všichni mají v současné době práci a rodinu, žijí
produktivní život, většina z nich pracuje jako programátoři. I když nebyl proveden žádný
longitudinální výzkum, který by se zaměřoval na online hráče, je třeba říci, že online
aplikace nejsou drogy jako alkohol nebo kokain a dlouhodobý vliv nadměrného
používání internetu nemusí být tak vážný, jak se mnozí obávají. Přesto by nebylo vhodné
účinky online návykového chování podceňovat a je důležité zjistit, proč dospívající
jedinec tráví mimořádné množství času jakoukoliv konkrétní online aktivitou. To může
být snad ještě důležitější než extrémnost dané aktivity samotné.
Literatura
Allison, S. E., von Wahlde, L., Shockley, T., & Gabbard, G. O. (2006). The development
of the self in the era of the internet and role-playing fantasy games. The American
Journal of Psychiatry, 163, 381-385.
27
Beard, K. W. (2005). Internet addiction: A review of current assessment techniques and
potential assessment questions. CyberPsychology & Behavior, 8, 7-14.
Beard, K. W., & Wolf, E. M. (2001). Modification in the proposed diagnostic criteria for
internet addiction. CyberPsychology & Behavior, 4, 377-383.
Bee, H. L. (1994). Lifespan development. New York, NY: HarperCollins Publishers.
Cabot, N. A. (1999). The internet gambling report ii: An evolving conflict between
technology, policy & law. Las Vegas: Trace.
Cao, F., & Su, L. (2007). Internet addiction among chinese adolescents: Prevalence and
psychological features. Child: Care, Health and Development, 33, 275-281.
Charlton, J. P., Danforth, I.D.W. (2004). Differentiating computer-related addictions and
high engagement. . In J. Morgan, Brebbia, C.A., Sanchez, J. & Voiskounsky, A. (Ed.),
Human perspectives in the internet society: Culture, psychology, gender. (pp. 59-68).
Southampton: WIT Press.
Chou, C., Condron, L., & Belland, J. C. (2005). A review of the research on internet
addiction. Educational Psychology Review, 17, 363-368.
Cooper, A., Morahan-Martin, J., Mathy, R. M., & Maheu, M. (2002). Toward an
increased understanding of user demographics in online sexual activities. Journal of Sex
& Marital Therapy, 28, 105-129.
Cooper, A., Putnam, D. E., Planchon, L. A., & Boies, S. C. (1999a). Online sexual
compulsivity: Getting tangled in the net. Sexual Addiction & Compulsivity, 6, 79.
Cooper, A., Scherer, C. R., Boies, S. C., & Gordon, B. L. (1999b). Sexuality on the
internet: From sexual exploration to pathological expression. Professional Psychology:
Research and Practice, 30, 154-164.
Dunphy, D. C. (1963). The social structure of urban adolescent peer groups. Sociometry,
26, 230-246.
Glasser, W. (2000). Reality therapy in action. New York: HarperCollins.
Goldsmith, T. D., Shapira, N. A., Hollander, E., & Stein, D. J. (2006). Problematic
internet use. In Clinical manual of impulse-control disorders. (pp. 291-308). Arlington,
VA US: American Psychiatric Publishing, Inc.
Griffiths, M. (2000a). Does internet and computer "Addiction" Exist? Some case study
evidence. Cyberpsychology & Behavior, 3, 211-218.
28
Griffiths, M. (2000b). Excessive internet use: Implications for sexual behavior.
Cyberpsychology & Behavior, 3, 537-552.
Griffiths, M. (2000c). Internet addiction - time to be taken seriously? Addiction Research,
8, 413-418.
Griffiths, M. (2001a). Online therapy: A cause for concern? Psychologist, 14, 244-248.
Griffiths, M. (2001b). Sex on the internet: Observations and implications for internet sex
addiction. Journal of Sex Research, 38, 333.
Griffiths, M., Davies, M. N. O., & Chappell, D. (2004). Online computer gaming: A
comparison of adolescent and adult gamers. Journal of Adolescence, 27, 87-96.
Grohol, J. M. (2005). Internet addiction guide [Electronic Version]. PsychCentral, 2005.
Retrieved 2nd October, 2008 from http://psychcentral.com/netaddiction/.
Grohol, J. M. (2007). Video games no addiction for now [Electronic Version].
PsychCentral, 2007. Retrieved 2nd October, 2008 from
http://psychcentral.com/news/2007/06/26/video-games-no-addiction-for-now/.
Hall, A. S., & Parsons, J. (2001). Internet addiction: College student case study using best
practices in cognitive behavior therapy. Journal of Mental Health Counseling, 23, 312.
Hardoon, K., Derevensky, J., & Gupta, R. (2002). An examination of the influence of
familial, emotional, conduct and cognitive problems, and hyperactivity upon youth risktaking and adolescent gambling problems. Ontario.
Hinduja, S., & Patchin, J. W. (2007). Offline consequences of online victimization:
School violence and delinquency. Journal of school violence, 6.
Johansson, A., & Gotestam, K. G. (2004). Internet addiction: Characteristics of a
questionnaire and prevalence in norwegian youth (12-18 years). Scandinavian Journal of
Psychology, 45, 223-229.
Kim, J.-U. (2007). A reality therapy group counseling program as an internet addiction
recovery method for college students in korea. International Journal of Reality Therapy,
26, 3-9.
Kim, J.-U. (2008). The effect of a r/t group counseling program on the internet addiction
level and self-esteem of internet addiction university students. International Journal of
Reality Therapy, 27, 4-12.
29
King, S. A. (1996). Is the internet addictive, or are addicts using the internet? [Electronic
Version]. Retrieved 15th October 2008 from
http://webpages.charter.net/stormking/iad.html.
Ko, C.-H., Yen, J.-Y., Chen, C.-C., Chen, S.-H., Wu, K., & Yen, C.-F. (2006).
Tridimensional personality of adolescents with internet addiction and substance use
experience. The Canadian Journal of Psychiatry / La Revue canadienne de psychiatrie,
51, 887-894.
Ko, C.-H., Yen, J.-Y., Chen, C.-C., Chen, S.-H., & Yen, C.-F. (2005). Proposed
diagnostic criteria of internet addiction for adolescents. Journal of Nervous and Mental
Disease, 193, 728-733.
Kraut, R., Kiesler, S., Boneva, B., Cummings, J., Helgeson, V., & Crawford, A. (2002).
Internet paradox revisited. Journal of Social Issues, 58, 49-74.
Kraut, R., Patterson, M., Lundmark, V., Kiesler, S., Mukopadhyay, T., & Scherlis, W.
(1998). Internet paradox: A social technology that reduces social involvement and
psychological well-being? American Psychologist, 53, 1017-1031.
Kubey, R. W., Lavin, M. J., & Barrows, J. R. (2001). Internet use and collegiate
academic performance decrements: Early findings. Journal of Communication, 51, 366382.
Lemmens, J. S., Valkenburg, P., & Peter, J. (2009). Development and validation of a
game addiction scale for adolescents. Media Psychology, 12, 77-95.
Lenhart, A., Kahne, J., Middaugh, E., Macgill, A. R., Evans, C., & Vitak, J. (2008).
Teens, video games, and civics [Electronic Version]. Pew Internet & American Life
Project. Retrieved 16th October 2008 from
http://pewinternet.org/pdfs/PIP_Teens_Games_and_Civics_Report_FINAL.pdf.
Leung, L. (2002). Loneliness, self-disclosure, and icq ("I seek you") use.
Cyberpsychology & Behavior, 5, 241-251.
Macartney, J. (2008). Internet addiction made an official disorder in china. Times Online
Retrieved October 15, 2009, from
http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/asia/article5125324.ece
Macek, P. (2003). Adolescence (Second edition. ed.). Praha: Portál.
30
Manzin, M., & Biloslavo, R. (2008). Online gambling: Today’s possibilities and
tomorrow’s opportunities. Managing Global Transitions, 6, 95-110.
Morahan-Martin, J. (2005). Internet abuse - addiction? Disorder? Symptom? Alternative
explanations? Social Science Computer Review, 23, 39-48.
Morahan-Martin, J., & Schumacher, P. (2000). Incidence and correlates of pathological
internet use among college students. Computers in Human Behavior, 16, 13-29.
Morahan-Martin, J., & Schumacher, P. (2003). Loneliness and social uses of the internet.
Computers in Human Behavior, 19, 659-671.
Niemz, K., Griffiths, M., & Banyard, P. (2005). Prevalence of pathological internet use
among university students and correlations with self-esteem, the general health
questionnaire (ghq), and disinhibition, CyberPsychology & Behavior, 8(6), 562-570.
Parker, J. D. A., Taylor, R. N., Eastabrook, J. M., Schell, S. L., & Wood, L. M. (2008).
Problem gambling in adolescence: Relationships with internet misuse, gaming abuse and
emotional intelligence. Personality and Individual Differences, 45, 174-180.
Rau, P.-L. P., Peng, S.-Y., & Yang, C.-C. (2006). Time distortion for expert and novice
online game players. CyberPsychology & Behavior, 9, 396-403.
Shapira, N. A., Goldsmith, T. D., Keck, P. E., Khosla, U. M., & McElroy, S. L. (2000).
Psychiatric features of individuals with problematic internet use. Journal of Affective
Disorders, 57, 267-272.
Smahel, D. (2003). Psychologie a internet: Děti dospělými, dospělí dětmi. [psychology
and internet: Children being adults, adults being children.]. Prague: Triton.
Smahel, D., Blinka, L., & Ledabyl, O. (2008). Playing mmorpgs: Connections between
addiction and identifying with a character. Cyberpsychology & Behavior, 2008, 480-490.
Smahel, D., Blinka, L., & Sevcikova, A. (2009a). Cyberbullying among czech internet
users: Prevalence across age groups. Paper presented at the Eu Kids Online conference.
Smahel, D., Sevcikova, A., Blinka, L., & Vesela, M. (2009b). Abhängigkeit und internetapplikationen: Spiele, kommunikation und sex-webseiten. [addiction and internet
applications: Games, communication and sex web sites]. In B. U. Stetina & I. KryspinExner (Eds.), Gesundheit(spsychologie) und neue medien. Berlin: Springer.
Smahel, D., Vondrackova, P., Blinka, L., & Godoy-Etcheverry, S. (2009c). Comparing
addictive behavior on the internet in the czech republic, chile and sweden. In G.
31
Cardosso, A. Cheong & J. Cole (Eds.), World wide internet: Changing societies,
economies and cultures. Macao: University of Macao.
Tsai, C.-C., & Lin, S. S. J. (2003). Internet addiction of adolescents in taiwan: An
interview study. Cyberpsychology & Behavior, 6, 649-652.
Wan, C.-S., & Chiou, W.-B. (2006a). Psychological motives and online games addiction:
A test of flow theory and humanistic needs theory for taiwanese adolescents.
CyberPsychology & Behavior, 9, 317-324.
Wan, C.-S., & Chiou, W.-B. (2006b). Why are adolescents addicted to online gaming?
An interview study in taiwan. CyberPsychology & Behavior, 9, 762-766.
Watson, J. C. (2005). Internet addiction diagnosis and assessment: Implications for
counselors. Journal of Professional Counseling: Practice, Theory, & Research, 33, 1730.
Widyanto, L., & Griffiths, M. (2007). Internet addiction: Does it really exist? (revisited).
In J. Gackenbach (Ed.), Psychology and the internet: Intrapersonal, interpersonal, and
transpersonal implications (2nd ed.). (pp. 141-163). San Diego, CA US: Academic Press.
Wood, R. T. A. (2008). Problems with the concept of video game addiction: Some case
study examples. International Journal of Mental Health & Addiction, 6, 169-178.
Yee, N. (2006). The demographics, motivations and derived experiences of users of
massively-multiuser online graphical environments. PRESENCE: Teleoperators and
Virtual Environments, 15, 309-329.
Yen, J.-Y., Yen, C.-F., Chen, C.-C., Chen, S.-H., & Ko, C.-H. (2007). Family factors of
internet addiction and substance use experience in taiwanese adolescents.
CyberPsychology & Behavior, 10, 323-329.
Young, K. S. (1995). Internet addiction: Symptoms, evaluation, and treatment.
[Electronic Version]. Center for On-Line Addictions. Retrieved 6th October 2008 from
http://www.netaddiction.com/articles/symptoms.pdf.
Young, K. S. (1996). Internet addiction: The emergence of a new clinical disorder.
Cyberpsychology and behavior, 237-244.
Young, K. S. (1997). What makes the internet addictive: Potential explanations for
pathological internet u. Paper presented at the 105th annual conference of the American
32
Psychological Association. Retrieved 15th October 2008, from
http://www.netaddiction.com/articles/habitforming.pdf.
Young, K. S. (1998a). Caught in the net. New York: John Wiley & Sons.
Young, K. S. (1998b). The center for on-line addiction - frequently asked questions
[Electronic Version]. Center for On-Line Addictions. Retrieved 6th October 2008 from
http://www.netaddiction.com/faq.htm.
Young, K. S. (1999). Internet addiction:Symptoms, evaluation and treatment. In L.
VandeCreek & T. Jackson (Eds.), Innovations in clinical practice: A source book (Vol.
17, pp. 19-31). Sarasota: FL: Professional Resource.
Young, K. S. (2007). Cognitive behavior therapy with internet addicts: Treatment
outcomes and implications. Cyberpsychology & Behavior, 10, 671-679.
33