DĚTI DĚTEM VON KINDERN FÜR KINDER OD ROKU 2002 SEIT

DĚTI DĚTEM
VON KINDERN FÜR KINDER
DEUTSCHE SCHULE PRAG
NĚMECKÁ ŠKOLA V PRAZE
&
&
KINDERHÄMATOLOGIE &
ONKOLOGIE
DĚTSKÁ HEMATOLOGIE A
ONKOLOGIE
KRANKENHAUS MOTOL
FN MOTOL
DĚTSKÁ
TRANSPLANTAČNÍ
JEDNOTKA
PRAHA
ČESKÁ REPUBLIKA
OD ROKU 2002
SEIT 2002
1
Veselé zpívání pro smutné děti
Je pár dní před Štědrým dnem. Ve škole už všichni myslí jen na to, co najdou pod stromečkem a jak si
budou užívat vánoční prázdniny. Většina dětí pojede s rodiči na hory za sněhem, kterého je sice zatím
poskrovnu. Všichni ale doufáme, že se počasí tento rok konečně umoudří, „něco“ napadne, budou bílé
Vánoce a budeme si vychutnávat zasloužené volno n
a sjezdovce, stavět sněhuláky nebo sáňkovat. Prostě si pořádně užívat života!
To se ale nepoštěstí jen tak každému. Tam, kam se právě chystám s částí našeho pěveckého sboru, jsou
děti, které takové štěstí nemají. Jediné, co si teď opravdu přejí, je, aby mohly vyskočit z postele a sněhu
se alespoň dotknout. A sluneční paprsky v létě? Pošimrají je vůbec v novém roce, který se pomalu blíží?
Do léta sice zbývají dlouhé měsíce, ale tyto děti ani zdaleka nevědí, jestli sluníčko uvidí jinak než jen přes
okno nemocničního pokoje.
Jedeme do nemocnice Motol na Kliniku dětské hematologie a onkologie zazpívat dětem koledy a
oficiálně předat výtěžek z vánočního bazaru – neoficiální šek na 60 000 korun.
V tomto oddělení Fakultní nemocnice Motol nejsem poprvé. Vždy, když tam jedu a vím, co tam uvidím,
vážím si toho nejcennějšího, co mám. Vážím si ZDRAVÍ svého i celé své rodiny a blízkých a toho, že so
nikdo z nás nemusí prožívat to, co děti a jejich rodiče na této klinice.
Ptáte se, co tu dělají? Co to mají za nemoc, že tu leží tak dlouho? Proč je pro ně nemyslitelné sáhnout si
v zimě na sněhovou vločku nebo se vyhřívat v létě na sluníčku u moře? Mají rakovinu – zákeřnou a velmi
rozšířenou nemoc. Rakovina je nevyléčitelná nebo jen těžce vyléčitelná nemoc. Velmi jednoduše se dá
popsat tak, že se vaše vlastní buňky v těle zblázní a začnou se k organizmu chovat nepřátelsky, množí se
uvnitř těla a napadají orgány, oslabují je a ty pak postupně
umírají a ztrácí svoji funkci. V Motole jsou konkrétně děti
s rakovinou kostní dřeně neboli leukémií. Ta se dá léčit tak,
že se nemocnému transplantuje – přenese - do jeho těla
kostní dřeň vhodného dárce. Člověka, který má stejné
dispozice kostní dřeně jako pacient, je často velmi těžké
najít. Když už se najde, tak právě tady v Motole je jediná
transplantační jednotka v ČR, kde podstupují transplantaci
děti.
Jsme před nemocnicí a vyzvedává si nás paní Věnka, abychom v Motole nezabloudili. Je tam spousta
oddělení, chodeb, schodů, výtahů. Věnka pracuje na klinice již 13 let jako učitelka. I nemocné děti se učí,
aby měli co nejméně zameškaných hodin. Po zdolání motolského bludiště jsme se dostali na první
oddělení kliniky. Hned u vchodu si musíme nazout návleky na boty – předpisy jsou předpisy! V místnosti
pro návštěvy nás uvítá pan profesor Sedláček, vedoucí lékař transplantační jednotky, a paní Maruška
Choniawková, již přes 40 let dobrá duše kliniky. Jejich práci i času vlastního soukromí, který dětem na
klinice dávají, patří můj obdiv.
Sbor se nejprve pár písněmi rozezpívá a pak jdeme na chodbu před pokoje. V tomto prvním oddělení
jsou děti po transplantaci a začínají se samotnou léčbou. V nemocničním pokoji pro jednoho pacienta
tráví několik měsíců upoutané k přístrojům, vyhublé, bez vlasů. Některé nemůžou ani ven z pokoje,
dokonce ani malinko otevřít okno, aby slyšely naše vánoční koledy. Jsou ve velmi přísné izolaci. Maminky
a sestřičky za nimi mohou pouze po důkladné dezinfekci, ve sterilním oblečení a s rouškou přes ústa.
Takový život žijí s vědomím toho, že ani nevědí, zda se vůbec uzdraví. Pár dětí může sedět na vozíku mezi
2
dveřmi a i přes roušky na jejich ústech vidíme úsměv v jejich očích. Konečně něco zábavnějšího, než ten
sterilní pokoj a nekonečně stejný pohled z okna. Jejich maminky neskrývají obdiv nad našimi zpěváky.
Pokud se tyto děti vůbec dožijí toho, že se nemoc začne zlepšovat, přesunou se do dalšího oddělení. Teď
se tam přesunujeme s paní Věnkou my.
Ve druhém oddělení to není s izolací až tolik přísné, jako v oddělení prvním. Přesto jsou zde děti 24
hodin denně upoutané k přístrojům. Alespoň jsou v pokoji po dvou až třech. Opět zde tráví nějaký ten
měsíc léčbou. Sboristi se postaví do půlkruhu na chodbě a dětem můžeme otevřít dveře do pokojů, aby
si poslechly zpěv koled doprovázený kytarou pana učitele Salveta. I přes zářivými barvami vymalované
zdi a veselé obrázky pohádkových postaviček to tu na nás moc vesele nepůsobí. Představa, že jsme na té
druhé straně, v tom pokoji, který je nám na několik měsíců domovem, není vůbec veselá.
Přesouváme se zpátky do motolského labyrintu a jdeme na oddělení, kde jsou děti, které se připravují na
opuštění nemocnice. K tomu patří i místní „škola“, kde zase začíná učení a příprava na běžný školní život.
Ani v tomto oddělení však děti ještě nemají úplně vyhráno. Ale v této fázi mají již naději na úplné
uzdravení, které trvá i několik let.
A právě pro tyto děti, které prošly léčbou rakoviny a snaží se postupně vrátit do běžných kolejí, jsou
určeny peníze, které získáváme v rámci vánočního bazaru. Naše škola věnuje tento výtěžek každoročně
na úhradu cesty autobusem na dětské onkologické hry ve Wroclavi a
částečně hradí rekonvalescenční a rehabilitační pobyty dětí v kempu
v Chrustenicích u Berouna. Zde jsou děti po léčbě poprvé v kolektivu.
Poprvé po dlouhých měsících, kdy byly zavřené v nemocničním pokoji,
si opět hrají s ostatními dětmi. Od svého nástupu do nemocnice až do
této doby neviděly rozkvetlé stromy, zelenou trávu, fotbalový míč,
nemohly se proběhnout na čerstvém vzduchu, tak jako my, kdykoli nás
napadne. Do života se pomalu vracejí i díky nám všem z Německé
školy v Praze.
Před odchodem z kliniky se loučíme předáním šeku v hodnotě 60 000 korun. Pan profesor Sedláček a
paní Choniawková nám děkují, jako kdybychom jim právě předali několik milionů. Uděláme společnou
fotku s úsměvem, který jde těžko vykouzlit po to všem, co jsme viděli. Odcházíme zamlklí, ale s
dobrým pocitem, že i naše škola podpořila boj dětí se zákeřnou nemocí, a že jsme mohli dětem a
rodičům alespoň malinko zpestřit ty nekonečné měsíce v nemocnici.
Doteď jsem napsala „jen“ o tom co jsme viděli v nemocnici. Ale to není zdaleka všechno. Téměř ve všech
případech se musí jeden z rodičů vzdát své práce, tedy jednoho rodinného příjmu, aby mohl s
nemocným dítětem trávit čas v nemocnici. Někteří rodiče tam i bydlí. Podpora vlastní rodiny a
přítomnost rodičů během léčby má velký vliv na psychiku dítěte. A jen v opravdu ideálním případě má
nemocné dítě oba rodiče.
Závěrem bych ráda poděkovala za spolupráci a podporu Vám všem z Německé školy v Praze,
sponzorům a partnerům. My všichni máme zásluhu na tom, že na tvářích dětí a jejich rodičů vidíme
úsměv, a že naše zdravé děti mohou podpořit ty nemocné, které podporu potřebují.
Velmi děkuji panu učiteli Salvetovi a jeho „ovečkám“ ze školního pěveckého sboru za vánoční zpívání na
klinice: paní Geitmann, paní Adiprasito, paní Carstensen, Sophii, Isabel, Ariadne, Antonii, Lorenzovi a
Annabel.
3
Děti dětem od roku 2002
Píše se rok 2002 a děti z motolské nemocnice oslovily Německou školu v Praze projektem S internetem
po světě. Upoutané na nemocniční lůžko cestovaly po zeměkouli alespoň virtuálně. Když se jakoby
chystaly překročit hranici Německa, vyhledaly si naši školu na internetu, kontaktovaly e-mailem žáky a ti
jim poslali informace o své zemi, kultuře a zvyklostech.
Dalším ze společných projektů bylo Světlo mého života. Děti malovaly obrázky toho, co je pro ně v životě
nejdůležitější. Malovaly to, jak vidí důležité věci nemocné děti z kliniky a jak to vidí zdravé děti naší školy,
které pochází z různých koutů světa. Následovala další spolupráce na projektech (Tulipánový den,
Indiánské léto).
Pak přišel nápad darovat výtěžek z pravidelných vánočních bazarů právě dětem v Motole. Z části peněz
byly uhrazené rehabilitační programy pro děti, které prošly léčbou a z části pak cvičení a nadstandardní
služby, jako jsou rehabilitace, masáže, pomůcky pro léčbu (míče, podložky apod.). V pozdějších letech
byly částečně hrazeny onkologické sportovní hry ve Wroclavi, kam jezdí děti až po dvou letech od
ukončení léčby a prochází tzv. léčbou udržovací. Až tehdy mají sílu závodit s ostatními a pořádně si
zasportovat
Zvláštní poděkování patří paní učitelce Kahánkové. Již od počátku je s klinikou v kontaktu a podpora
nespočívá jen v předání výtěžku z vánočního bazaru. Každoročně malují naše děti na polštářky pro děti v
Motole, které pak slouží jako dar pro sponzory drahých přístrojů. Jednou za čas uspořádá paní
Kahánková se svými žáky aukci obrazů. V červnu loňského roku jsme navštívili s dětmi a rodiči rekondiční
pobyt dětí v Chrustenicích u Berouna. Všechny děti si zahrály společně fotbal, diskutovaly s naším
učitelem Davidem Chrištofem o charitativním běhu do Londýna. Děti byly z naší návštěvy opravdu
nadšené a jejich rodiče zase po dlouhé době spokojení a usměvaví. I tyto aktivity jsou součástí podpory
nemocných dětí.
Tato spolupráce však přináší mnoho i žákům naší školy. Je hezké vidět, jak se zamýšlejí nad tím, že
v životě není nic samozřejmé a že ne všichni si mohou vždy splnit svá přání. Je i hezké pozorovat, jak
se snaží svojí prací, tvořivostí a nápady přispět k naší společné pomoci druhým. Tento projekt – tato
spolupráce - přináší a dává oběma stranám.
DĚTI DĚTEM mluví za vše. Zdravé děti z Německé školy v Praze pomáhají nemocným dětem a v tom to
budeme pokračovat i v dalším školním roce.
15. května 2013
Marie Grygerová
PR/Marketing
NĚMECKÁ ŠKOLA V PRAZE
DEUTSCHE SCHULE PRAG
ww.dsp-praha.cz
4
Lustiges Singen für traurige Kinder
Es sind ein paar Tage vor dem Heiligen Abend. In der Schule denken schon alle schon nur daran, was sie
unter dem Weihnachtsbaum finden und wie sie die Weihnachtsferien genießen werden. Die meisten
Kinder werden mit ihren Eltern ins Gebirge fahren, obwohl ganz wenig Schnee liegt. Wir alle hoffen
jedoch darauf, dass das Wetter endlich zur Vernunft kommt, „etwas“ Schnee fällt, wir wieder mal weiße
Weihnachten haben und die Freizeit auf der Skipiste verbringen, einen Schneemann bauen oder
Schlitten fahren können – einfach das Leben richtig genießen!
Doch so etwas gelingt nicht jedem. Dort, wohin ich mich mit einem Teil unseres Kinderchores gerade auf
den Weg mache, gibt es Kinder, die solches Glück nicht haben. Das Einzige, was sie sich wirklich
wünschen, ist aus dem Bett zu springen und den Schnee zu mindestens berühren zu können. Und die
Sonnenstrahlen im Sommer? Werden diese die überhaupt im neuen Jahr, das sich langsam nähert,
kitzeln können? Dazwischen liegen zwar noch viele Monate, aber diese Kinder wissen gar nicht, ob sie
die Sonne anders sehen werden als durch das Krankenzimmerfenster.
Wir fahren ins Motol-Krankenhaus, die Abteilung der Kinderhämatologie und –onkologie, um den
Kindern Weihnachtslieder vorzusingen und den Erlös aus dem Weihnachtsbasar – einen inoffiziellen
Scheck über 60 000 Kronen – offiziell zu übergeben.
Ich bin nicht zum ersten Mal in dieser Abteilung des Motol-Krankenhauses. Immer wenn ich dahin fahre
und weiß, was mich dort erwartet, achte ich das Wertvollste, was ich besitze – die GESUNDHEIT! Meine
Gesundheit, die Gesundheit meiner ganzen Familie und aller mir nahestehenden Personen, und ich bin
dankbar, dass keiner von uns das miterleben muss, was für die Kinder und ihre Eltern in dieser Klinik
alltäglich ist.
Fragen Sie sich, was die Kinder hier machen? Was für eine Krankheit sie haben, dass sie hier so lange
bleiben müssen? Warum es für sie unvorstellbar ist, im Winter den Schnee anzufassen oder im Sommer
die Sonne am Meer zu genießen? Sie haben Krebs, eine sehr verbreitete und heimtückische Krankheit.
Krebs ist meist nur schwer heilbare Krankheit. Etwas vereinfacht kann man sie so beschreiben, dass die
eigenen Körperzellen verrückt werden und sich zum eigenen Organismus feindlich benehmen, sie
vermehren sich und befallen Organe, schwächen sie, bis diese dann langsam ihre Funktion verlieren und
absterben. In Motol gibt es Kinder mit
Knochenmarkkrebs, anders genannt Leukämie.
Diese Krankheit kann man heilen, indem man dem
Kranken das Knochenmark von einem geeigneten
Spender transplantiert. So ein Mensch, der die
gleichen Dispositionen im Knochenmark hat wie
der Patient, ist schwer zu finden. Wenn ein solcher
Spender schon gefunden ist, gibt es gerade hier, in
Motol, der einzigen Transplantationsklinik für
Kinder in der Tschechischen Republik, Hilfe für
krebskranke Kinder.
Wir stehen vor dem Krankenhaus und werden von Frau Věnka abgeholt, damit wir uns im Krankenhaus
nicht verlaufen. Es gibt hier eine Unmenge von Abteilungen, Gängen, Treppen, Fahrstühlen. Věnka
arbeitet seit 13 Jahren in der Klinik als Lehrerin. Auch kranke Kinder müssen lernen, um den versäumten
Lehrstoff nachzuholen. Nach Bewältigung des Motol-Labyrinths kommen wir in die erste Klinikabteilung.
Gleich am Eingang müssen wir die Schuhüberzieher anziehen – Vorschrift ist Vorschrift! Im
5
Besucherzimmer empfängt uns Herr Professor Sedláček, der Chefarzt der Transplantationsklinik, sowie
Frau Maruška Choniawková, bereits seit 40 Jahren die gute Seele der Klinik. Ihre Arbeit, auch wegen der
Privatzeit, die sie den Kindern in der Klinik widmen, betrachte ich voller Bewunderung.
Der Chor fängt zuerst mit ein paar Liedern an und dann begeben wir uns in den Gang vor die Zimmer. In
der ersten Abteilung liegen Kinder nach der Transplantation, die mit der eigentlichen Therapie
beginnen. Im 1-Bett-Zimmer verbringen sie einige Monate angeschlossen an Geräte, mager, ohne Haare.
Einige dürfen ïberhaupt nicht aus dem Zimmer herauskommen, nicht mal das Fenster ein bisschen
aufmachen, um unsere Weihnachtslieder hören zu können. Sie befinden sich in einer sehr strengen
Isolation. Eltern und Krankenschwestern kommen zu ihnen nur nach einer gründlichen Desinfektion, in
steriler Bekleidung und mit Mundschutz. Die Kinder haben keine Sicherheit, ob sie überhaupt einmal
gesund werden. Einige Kinder dürfen im Rollstuhl zwischen der Tür verweilen und dem trotz des
Mundschutzes sehen wir das Lächeln in ihren Augen. Endlich etwas anderes, als das sterile Zimmer und
die immer gleiche Aussicht aus dem Fenster. Die Mütter verbergen kaum ihre Begeisterung von unseren
Sängern. Wenn die Kinder aus dieser Abteilung eine Verbesserung ihres Gesundheitszustandes erleben,
wechseln sie in die nächste Abteilung, wohin wir jetzt Frau Věnka folgen.
In der zweiten Abteilung ist es mit der Isolation nicht mehr so streng wie in der ersten. Trotzdem sind
hier die Kinder Tag und Nacht an Geräte gefesselt. Sie sind jedoch zu zweit bis zu dritt in den Zimmern.
Hier verbringen sie mit der Therapie wieder einige Monate. Unsere Sänger stellen sich im Flur im
Halbkreis auf und für die kranken Kinder dürfen die Türen geöffnet werden, damit sie dem
Weihnachtsgesang, begleitet von der Gitarre von Herrn Salvet, zuhören können. Auch trotz der bunten
Wände und lustigen Bilder der Märchenfiguren wirkt es hier auf uns nicht sehr lustig. Die Vorstellung,
auf der anderen Seite zu sein, in dem Zimmer, welches für uns für einige Monate das Zuhause sein
sollte, ist gar nicht lustig.
Wir begeben uns zurück ins Krankenhauslabyrinth und wechseln zu der Abteilung, in der sich die Kinder
auf das Verlassen des Krankenhauses vorbereiten. Dazu gehört auch die hiesige „Schule“, in der das
Lernen und die Vorbereitung auf das normale Leben beginnt. Nicht einmal in dieser Abteilung haben die
Kinder endgültig gewonnen. In dieser Phase haben sie allerdings schon die Hoffnung, ganz gesund zu
werden, auch wenn es sogar mehrere Jahren dauern kann.
Gerade für diese Kinder, die die ganze Therapie durchmachten und ins normale Leben zurückkehren
wollen, ist unsere Spende bestimmt, die wir jedes Jahr aus dem Weihnachtsbasar gewinnen. Unsere
Schule spendet diesen Erlös jedes Jahr für die Busreise nach Wroclaw,
wo onkologische Sportspiele für Kinder stattfinden, sowie für die
Rekonvaleszenz und Rehabilitation der Kinder im Camp in Chrustenice
bei Beroun. Hier sind die Kinder zum ersten Mal nach der Behandlung
in einer Gemeinschaft. Nach den langen Monaten im Krankenhaus
spielen sie wieder mit anderen Kindern. Die ganze Zeit im
Krankenhaus konnten sie keine blühenden Bäume, keinen grünen
Rasen, keinen Fußball sehen, konnten nicht an der frischen Luft
laufen, so wie wir, wenn es uns gefällt. Sie kehren ins Leben auch dank
uns allen aus der Deutschen Schule Prag zurück.
Bevor wir uns verabschieden, übergeben wir noch einen Scheck im Wert von 60.000 CZK. Herr Professor
Sedláček und Frau Choniawková bedanken sich bei uns, als ob wir ihnen gerade ein paar Millionen
übergeben hätten. Wir machen ein gemeinsames Foto mit einem Lächeln im Gesicht, was gar nicht so
einfach ist nach allem, was wir gerade gesehen haben. Wir gehen nach Hause schweigsam nach Hause,
doch mit einem guten Gefühl, dass auch unsere Schule den Kampf der Kinder gegen die heimtückische
6
Krankheit unterstützt und dass wir den Kindern und ihren Eltern die unendliche Zeit im Krankenhaus
mindestens ein wenig bunter machen können.
Bisher schrieb ich „nur“ darüber, was ich im Krankenhaus gesehen habe. Das ist aber bei weitem nicht
alles. Beinahe in allen Fällen muss ein Elternteil auf seine Arbeit, d. h. auch auf sein Einkommen,
verzichten, um die Zeit mit dem kranken Kind im Krankenhaus verbringen zu können. Einige Eltern
wohnen sogar dort. Die Unterstützung der eigenen Familie und die Anwesenheit der Eltern während der
Therapie hat einen großen Einfluss auf die Kinderpsyche. Und nur im Idealfall hat ein krankes Kind beide
Eltern bei sich.
Zum Schluss möchte ich mich bei allen aus der Deutschen Schule Prag, bei den Sponsoren sowie den
Partnern, für die Zusammenarbeit und Unterstützung bedanken. Dank uns allen sehen wir ein Lächeln
in den Gesichtern der Kinder und ihrer Eltern, dank der Tatsache, dass unsere gesunden Kinder die
kranken unterstützen konnten, die das auch brauchen.
Ich danke sehr Herrn Salvet und seinen „Schäfchen“ aus dem Schulchor für das Weihnachtssingen in der
Klinik: Frau Geitmann, Frau Adiprasito, Frau Carstensen, Sophie, Isabel, Ariadne, Antonia, Lorenz und
Annabel.
Von Kindern für Kinder seit 2002
Man schreibt das Jahr 2002 und die Kinder aus dem Motol-Krankenhaus sprechen die Deutsche Schule
Prag mit dem Projekt „Mit Internet durch die Welt“ an. Am Krankenbett gefesselt, reisten sie
zumindestens virtuell durch die Welt. Als sie die Grenze nach Deutschland „überschreiten“ wollten,
suchten sie sich unsere Schule im Internet aus, nahmen per E-Mail Kontakt zu unseren Schülern auf, die
ihnen anschließend Informationen über ihr Land, dessen Kultur und Gewohnheiten, geschickt haben.
Ein weiteres gemeinsames Projekt hieß „Das Licht meines Lebens“. Kinder malten Bilder davon, was für
sie im Leben das Wichtigste ist. Man konnte vergleichen, welche Dinge für die kranken Kinder aus der
Klinik und für die gesunden Kinder aus unserer Schule, die aus verschiedenen Weltecken stammen,
wichtig sind. Daraufhin folgte die Zusammenarbeit an weiteren Projekten (Der Tulpentag, Der
Indianersommer).
Dann kam die Idee, den Erlös aus den regelmäßigen Weihnachtsbasaren gerade den Kindern in Motol zu
schenken. Aus einem Teil des Geldes wurden die Rehabilitationsprogramme für die Kinder, die die
Therapie durchmachten, bezahlt und aus dem anderen Teil die Übungen und ÜberstandardDienstleistungen, wie Rehabilitation, Massagen und Hilfsmittel (Bälle, Übungsmatten etc.). Später
wurden teilweise auch die onkologischen Sportspiele in Wroclav bezahlt, die für Kinder zwei Jahre nach
dem Abschluss der Therapie bestimmt sind, die die sogenannte Erhaltungstherapie durchmachen. Erst
dann haben sie die Kraft, mit anderen zu wetteifern und richtig Sport zu treiben.
Ein besonderer Dank gilt Frau Kahánková. Sie ist von Anfang an mit der Klinik in Kontakt und ihre
Unterstützung liegt nicht nur in der Übergabe des Erlöses aus dem Weihnachtsbasar. Jedes Jahr
bemalen unsere Kinder für die Motol-Kinder Kopfkissen, die dann als Geschenk für die Sponsoren der
teuren Geräte dienen. Frau Kahánková veranstaltet auch gelegentlich mit ihren Schülern eine
Bilderauktion. Im Juni letzten Jahres besuchten wird mit den Kindern und Eltern das Reha-Camp in
Chrustenice bei Beroun. Alle Kinder spielten gemeinsam Fußball und diskutierten mit unserem Lehrer
David Chrištof über seinen karitativen Lauf nach London. Die Kinder waren von unserem Besuch wirklich
7
begeistert und ihre Eltern nach der langen Zeit wieder zufrieden und lächelnd. Auch diese Aktivitäten
stellen einen Bestandteil der Unterstützung kranker Kinder dar.
Diese Zusammenarbeit bringt aber auch den Schülern unserer Schule Nutzen. Es ist schön zu sehen,
wie sie darüber nachdenken, dass nichts im Leben selbstverständlich ist und dass nicht immer alle
ihren Wünsche in Erfüllung gehen. Es ist auch schön zu beobachten, wie sie sich bemühen, mit ihrer
Arbeit, Schöpfungskraft und den Ideen unserer gemeinsamen Hilfe für die anderen beizutragen.
Dieses Projekt – diese Zusammenarbeit bereichert beide Seiten.
VON KINDERN FÜR KINDER – das spricht für sich selbst. Gesunde Kinder aus der Deutschen Schule
Prag helfen kranken Kindern und werden das auch im nächsten Jahr fortsetzen.
15. Mai 2013
Marie Grygerová
PR/Marketing
ww.dsp-praha.cz
8