Čtení pro lidi - Městys Čestice
Transkript
Čtení pro lidi - Městys Čestice
Čtení pro lidi Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC, CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA, PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC Dvouměsíčník Kulturního spolku v Česticích květen – červen 2015 mimořádně cena 20,- Kč 50. výročí otevření Základní školy Čestice (rozšířené vydání časopisu) Horní řada zleva: Roman Heimlich, Anna Koubová, Jitka Bártíková, Luděk Zdeněk, Marie Linhartová, Vlastimil Petráš, Martina Sluková, Marie Vanišová, Jana Kubešová, Stanislava Kozáková Prostřední řada zleva: Eva Žejdlová, Irena Hartlová, Martina Kalová, Miloslava Švehlová, Marcela Ouředníková, Eva Ratajová, Hana Rodová, Milena Maňhalová, Věra Mikešová, Jaroslava Nováková, Libuše Zámečníková Spodní řada zleva: Michaela Sluková, Alena Vlková, Pavla Horáková, Barbora Tomanová, Anna Uhlířová, Marta Kratochvílová, chybí: Dagmar Levá, Hana Trojanová Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Představení žáků školy, Slovo ředitelky ZŠ, Vzpomínky bývalých ředitelů a ředitelek, Vzpomínka na Časopejsek, Slovo starosty, Noc s Andersenem, Velikonoční odpoledne na Podlesí, Akce Banát, Výsadba stromů, O včelím bodnutí, Rok 1945 v kronice Čestic, Pozvánka na „lampioňák“, Se Šmoulátky na pohádky, Čím lépe, tím hůře, Dokaž, že umíš, Víkend na Zálesí, Rozloučení na místech nejmilejších, Staré rody Prácheňska Listování v občasníčku: 4.3. Výbor členek ČSŽ Čestice v salonku restaurace Čestice 6.3. Zima se zase ozvala. Venku nás uvítal poprašek sněhu a přimrzlo. 7.3. Včelařský ples v sále restaurace Čestice. Hrála Malá muzika Nauše Pepíka 8.3. Dětský karneval s tombolou, pořádal ČSŽ Čestice 13.3. Výroční členská schůze Kulturního spolku pro Čestice a okolí 14.3. Koncert skupin Tlustá Berta a NARTU v Česticích. 15.3. Schůze členů ČSV Čestice v salonku restaurace Čestice 20.3. Výroční členská schůze ČSŽ Čestice 28.3. Otevření sezóně na vodním mlýně v Hoslovicích akcí „Velikonoce na mlýně“ 31.3. Také Česticemi se prohnal vichr, který poničil střechu na „staré dílně“, odtrhl střechu na obecním traktůrku a povalil strom na „návsi“ na Kobylce. Škody jsou nahlášeny pojišťovně. 3.4. Velikonoční odpoledne na Podlesí, pořádal ČSŽ Čestice v sále restaurace Čestice 4.4. Taneční zábava, hrála kapela Labyrint 8.4. Zasedalo zastupitelstvo městyse. 9.4. Výbor členů SDH Čestice v salonku restaurace Čestice 24.-25.4. 50. Ročník Rallye Šumava 30.4. Stavění máje Občasníček před sto lety: 3.3. Konala s premiéra prvního amerického hraného velkofilmu režiséra Griffita - Zrození národa 7.-11.3.Na ustavujícím sjezdu v Moskvě utvořily dosud roztříštěné organizace ruských Čechů jednotný Svaz českých spolků na Rusi. V květnu 1915 byl přejmenován na Svaz československých spolků na Rusi. Hlavním úkolem bylo organizovat čs. jednotky, což zabezpečovala vojenská komise se sídlem v Kyjevě. 16.3. Váleční zajatci v Německu byli nasazeni jako horníci v rúrské pánvi; museli pracovat deset hodin denně. V březnu 1915 se konala první schůzka českých politiků, spolupracujících s T.G.Masarykem. Další schůzky tohoto druhu následovaly v rychlém sledu. 3.4. V Karpatech údajně přeběhl frontu k Rusům celý 28. pěší pluk rakousko-uherské armády, asi 1400 tzv. pražských dětí. V červnu následovali jejich příkladu vojáci 36. mladoboleslavského pluku. (Podle jiných historických pramenů bylo však několik set vojáků zdecimovaného 28. pluku v beznadějném postavení zajato; většina z nich pak do legií nevstoupila. Legendu o přeběhnutí prý vytvořil vrchní velitel arcivévoda Fridrich a měla sloužit perzekuci českých politiků.) 11.4. V Rakousko-Uhersku byly zavedeny tzv. chlebové lístky. 15.4. Rakousko-Uhersko prodloužilo vojenskou povinnost na osoby do padesáti let. Jess Willard zvítězil knokautem po 26 kolech v utkání v kubánské Havaně nad černým mistrem světa v těžké váze Jackem Johnsonem (31.3.1878). Po pěti letech tak znovu připadl titul mistra v těžké váze bílému boxerovi. 22.4. Německý plynový útok u města Ypra. Poprvé byly použity bojové chemické látky zakázané haagskou konvencí z r. 1899. 26.4. Výsledkem tajné konference mezi Velkou Británi, Francií, Ruskem a Itálií byla Londýnská smlouva: spojenci se dohodli, že pokud Itálie vyhlásí Rakousko-Uhersku válku, dostane Dalmácii (vyjma Rijeky- Fiume), Isrii, Terst a jižní Tyroly. Horní řada zleva: asistentka pedagoga Ratajová Eva, Václav Voldřich, Petr Kvěch, Jakub Valenta, Petr Jáchym, Tomáš Franta, Radek Janda, Hubert Bouzek, Filip Stropnický, Václav Mikeš, třídní učitelka Jitka Bártíková Prostřední řada zleva: Radek Kolařík, Adam Kilián, David Székely, Nela Dojčarová, Lucie Hanzalová, Tereza Pechová, Vojtěch Souček, Matěj Alois Blažek, Adam Voneš Dolní řada zleva: Natálie Dolíšková, Aneta Kozjurová, Tereza Strnadová, Ella Probst, Klára Kadlecová, Nikola Roučková, Ester Chvostová, Zuzana Székelyová, Tereza Poleníková My jsme žáčci 1. třídy, Hurvínci se jmenujem. Do školy se připravujem, vždy se zdravým rozumem. Abecedu celou známe, přečtem Vám ze slabikáře. Psát umíme, jak když tiskne, počítat i malovat. Naše paní učitelka nemůže si stěžovat. Také nás vždy pěkně odmění, jednička v notýsku, to je to znamení. Když zazvoní rychle běžíme, do jídelny se těšíme. Potom si v družině pohrajeme, doma pak úkoly vypracujeme. Jsme parta velká suprová, před námi se nikdo neschová. Horní řada zleva: Adam Tomášek, Matěj Václavík, Daniel Janda, Matouš Jakeš, Milan Švec, Vojtěch Vrzal, Štěpán Tomka, Pavel Troller, třídní učitelka Irena Hartlová Prostřední řada zleva: Matyáš Němec, Štěpán Tomášek, Anna Jonášová, Michaela Petrová, Adriana Pospíšilová, Filip Kozjura, Antonín Matějka Dolní řada zleva: Natálie Brožovská, Barbora Zdeňková, Jitka Pelešková, Veronika Smolová, Tereza Sutnerová, Gabriela Kozáková, Veronika Náhlíková, Kristina Šašková, Vanesa Kloudová. Na fotografii chybí Karolína Broučková, Šimon Martan. Milí čtenáři, představují se Vám piráti a pirátky z 2. třídy. Na palubě je nás celkem 27, 13 děvčat, 13 chlapců a jedna kapitánka Irča. Jsme rozděleni do tří týmů podle barev, zelení, žlutí a červení. Během vyučování soutěžíme a putujeme po stopách tajemné zelené příšery, kterou se na konci roku pokusíme společně ulovit. Soutěže nás baví, nejraději máme matematiku a tělocvik, rádi pečeme a malujeme. Umíme upéct muffiny, které ochutnali i rodiče v pátek 17. 4. 2015. To se u nás ve třídě konal ČTENÁŘSKÝ VEČER. Sraz ve škole byl v 17 hodin, napekli jsme pro rodiče překvapení, naše oblíbené muffiny, připravili zajímavé knížky na čtení a v 18. 30 hodin přivítali rodiče. Po dobré kávě a občerstvení nás čekaly soutěže v matematice a literatuře. Každý žák pak přečetl úryvek ze své oblíbené knížky nebo úryvek z čítanky. Venku už bylo pěkné šero, když jsme společně s rodiči vyrazili na pasování do zdejší knihovny na zámek. Venku na nás čekala jedna pohádková postava, čertík Janek, který s námi putoval až do knihovny. Nejkrásnějším okamžikem večera bylo pasování do rytířského řádu čtenářského, kdy nás pasoval opravdový rytíř Zdeněk Peleška st. Důležitý byl slib ve jménu všech krásných knížek, pohádek, příběhů a básniček, že budeme knížky opatrovat jako nejvzácnější dary a budeme se k nim chovat opatrně a s úctou. Za tmy jsme se vrátili do školy, s nadšením si ještě zazpívali veselé písničky a četli pohádky, při kterých jsme postupně usínali. Noc ve škole byla napínavá, krásná, moc jsme si to užili a těšíme se na příští dobrodružství. Děkujeme knihovnici, paní Bělohlavové, za prohlídku knihovny na zámku v Česticích. Škola nás baví, vše prožíváme na 100%, někdy až moc divoce a to potvrdí i rodiče. Piráti a pirátky z 2. třídy Dolní řada zleva: Lukáš Grabmüller, Janek Zábranský, Radek Nikodem, Kateřina Němcová, Anna Smilová, Lucie Matějovicová, Filip Michalec, Pavel Smola, Matěj Čajan Prostřední řada zleva: Kristýna Ptáčková, Anežka Hartlová, Veronika Novotná, Daniela Kulířová, Natálie Menšíková, Natálie Strnadová, Natálie Hlaváčková Horní řada zleva: Eliška Kulířová, Iveta Vávrová, třídní učitel Luděk Zdeněk, Lucie Humpolcová, Tereza Hradecká Žáci a žákyně 3.třídy A ještě něco, kromě fotografie, o třetí třídě? Můžeme prozradit, že Lukáš je nadějný talentovaný fotbalista a má přezdívku Lukas. Janek s přezdívkou Dragič nezkazí žádnou legraci a baví všechny kolem. Radek si rád hraje na počítači, jeho oblíbenou pochoutkou je pizza. Kačka má zase ráda těstoviny, zpívá ve školním sboru a v zimě bruslí. Anička miluje lívance a často si hraje se svojí kočkou. Lucku, mimo učení, také velmi baví balet. Filip by chtěl být jednou fotbalistou. Pavla hodně baví počítač, ale i práce doma, rád si rovněž pohraje se psem. U Matěje zatím jednoznačně vyhrávají stroje, hlavně motorky. Kyky, to je přezdívka Kristýny, která má velmi ráda koně a také na něm už jezdí. Anežce se také líbí koně, ale ještě raději se věnuje zpívání a pak energii doplňuje oblíbeným" smažákem" s hranolkama. Veronika ráda plave, hraje na klavír a kočka Micka s kocourem Mourkem jsou její domácí mazlíčci. Daniela přezdívaná Dandy, ráda jezdí na kolečkových bruslích a jí palačinky. Natálka dá přednost pizze, rovněž také miluje koně. Druhá Natálka v naší třídě ráda tancuje, zpívá a řídí se zásadou - nikdy to nevzdávej. Třetí Natálka, s přezdívkou Keliška, má zálibu v domácích pracích a také si ráda pochutná na pizze a rovněž má ráda koně. Eliška neporušuje tradici největší oblíbenosti koní v naší třídě a když se posilní dobrou svíčkovou, hned osedlá a vyráží cvalem vpřed, její přezdívka je Elka. To Iveta zase ráda jezdí na kole, lyžuje po sportování se rovněž posilní pizzou. Terezka je zdatná sportovkyně, nejraději skáče na trampolíně. Jejím oblíbeným zvířetem je pes, stejně jako u Lucky, která ráda pomáhá v domácnosti a někdy i uvaří své oblíbené špagety. Dolní řada zleva: Veronika Dolíšková, Ladislav Vrzal, Kristián Kopf, Matěj Mrázek, Martin Franta, Matěj Novák, Adéla Jáchymová Prostřední řada zleva: třídní učitelka Marcela Ouředníková, Anna Václavíková, Nicol Kiliánová, Aneta Valentová, Nikola Székelyová, Tereza Krtková, Marianna Gerčáková, asistentka pedagoga Michaela Sluková Horní řada zleva: Adéla Randáková a Natálie Janusová Chybí: Magdaléna Němcová a Tereza Červená Jak se žije žákům ve IV. třídě V hlavních rolích: Superman (Mariánka), Spiderman (Adélka J.) kapitán Nemo (Terezka Č.), Batman (Adélka R.), Hello Kitty (Matěj M.), Slanina (Anička) a ostatní obyvatelé třídy. Jezdíme na spoustu krásných výletů, do divadel, na interaktivní výstavy, rádi se učíme matematiku, vlastivědu i přírodovědu, rádi poznáváme nové dobré věci, sportujeme, ale přestávky jsou stejně nejlepší. V těchto krátkých oddechových chvilkách se naučíme víc než o hodinách. Mezi naše přestávkové hry patří papírová vybíjená, žabky, kohouti, mlácená tělocvikem. Občas jsme přistiženi a musíme hry ukončit. I o hodinách se zasmějeme, když Anička vytáhne kapesník z lavice a s ním letí i ostatní předměty a už je Slanina pod lavicí, začne se přehrabovat ve své skládce, paní učitelka šílí Anička zase nedává pozor. Kristián začne malovat vojáčky, Martin je ve svém světě. Začínáme rýsovat. Láďa, Matěj a Kristián místo rovnoběžek rýsují kolmice, Adélka si stříhá sešit, ZVONÍ, končí matematika, hurá přestávka. Na scénu přichází český jazyk a Nikola Sz. si začne podupávat do rytmu džezovou melodii. Matěj Mr. přednáší vlastní tvorbu v rytmech a Anetka a Mariánka zakládají debatní kroužek. Natálka se ptá: „Kdo to tu dupe?“ Adélka R. vše sleduje a Nikolka K. sní a přemýšlí o záhadách. Terezka K. s Verunkou tiše sedí a vše pozorují. Terezka Č. sleduje paní učitelku. Majda hraje divadlo O Červené Karkulce a O Bouřce. Jsme spolu rádi. Jestli se vám článek jen trochu líbil a nevěříte, můžete se k nám přijít podívat. Zdraví žáci IV. třídy Horní řada zleva: David Grabmüller, třídní učitelka Marie Linhartová, David Vastl, Jiří Šejna, Jiří Stropnický, ředitelka školy Martina Kalová Dolní řada zleva: Tadeáš Tomášek, Ladislav Jonáš, Monika Švecová, Lucie Kulířová, Libuše Smilová, Šimon Hradecký, Michal Brož My páťáci rádi vaříme v kuchyňce s paní učitelkou Tomanovou. Taky pracujeme na zahradě, čistíme jezírka, sejeme semínka a pěstujeme mrkev, ředkvičky, fazole apod. Naše záhonky a květiny na zahradě pravidelně zaléváme. V zimě krmíme ptáčky, dáváme jim hlavně slunečnici a proso, vyrábíme jim lojové koule. Veverce doplňujeme vodu a do krmítka jí dáváme semínka a lískové oříšky. Občas ji pozorujeme z okna třídy. Také rádi malujeme a vyrábíme při výtvarné výchově, se svými díly se úspěšně účastníme různých výtvarných soutěží. Při informatice se učíme pracovat s počítači, třeba jak se ukládají obrázky nebo jak se kopíruje. Rádi sportujeme a cvičíme – v tělocvičně i na hřišti. Nejradši hrajeme florbal, fotbal a basketbal. Ve třídě máme kytky, o které se staráme, a krásně nám rostou. Jsme takoví malí zahradníci. Letos jsme ze semínek vypěstovali kedlubny, dýně, cukety a nějaké květiny do zahrady. Třídíme odpad, máme nové barevné koše na papír, plast, kov a biologický odpad – ten nosíme do kompostu. Všichni chodíme na nějakého zájmového kroužku - na fotbal, florbal, ping-pong, keramiku, výtvarku, vaření, do sboru a do rybářského kroužku. Jsme hodní a pomáháme si. Táďa Tomášek, David Vastl a ostatní páťáci Horní řada zleva: třídní učitel Roman Heimlich, Zuzana Novotná, Hana Janotová, Štěpánka Náhlíková, Eliška Janusová, Daniel Hlaváček. Dolní řada zleva: Martin Krtek, Milan Martan, Tomáš Rezek, Lukas Krejčí, David Smola, Miroslav Ráb. Na fotografii chybí Zdeněk Peleška. Naše šestá třída. Jak ten čas letí…, už jsme skoro rok na druhém stupni. Nyní je nás dvanáct žáků, jako měsíců v roce. Již před dvěma lety od nás odešla do Strakonic Monika Lányová. Na počátku letošního školního roku odešel Samuel Vaššo a nedávno se odstěhoval také Tomáš Erd. Třídní učitel je druhým rokem Roman Heimlich. Za těch několik let jsme spolu zažili hodně věcí, například hezké výlety. Na tom posledním jsme byli na Husitských dnech v Táboře, kde nás zaujala především nádherná sbírka historických zbrojí z různých armád z celého světa, například samurajská zbroj z Japonska, která byla využita v americkém filmu Poslední samuraj. Na podzim byl u nás ve škole výchovný country koncert DDM Strakonice, jehož součástí bylo předvádění ukázek házení lasa jezdeckým oddílem z Hoslovic. V následné soutěži házení lasa pro nás vyhrál Milan Martan výlet pro celou třídu do Hoslovic, kde nám předvedou ukázky jízdy na koních a budeme se moci také svézt. Máme také vstupenku na rodeo na letošní rok. Naše třída je celkem hudebně nadaná. Osm z nás hraje na hudební nástroje a někteří jich docela dobře zvládnou i několik. Někteří mají sen studovat na konzervatoři, tak třeba se to povede. O vánoční besídce pro rodiče jsme zkusili hrát společně koledy a měli jsme docela úspěch. Zpívali jsme všichni, včetně pana učitele. Hlavní dirigentkou souboru byla Zuzana Novotná a hodně jí pomáhal také Zdeněk Peleška. V naší třídě je také několik nadaných rybářů, kteří získali v loňském roce v rybářském kroužku pod vedením našeho třídního učitele a ve spolupráci s rybářským svazem ve Volyni rybářský lístek a Zdeněk Peleška zde vyhrál soutěž v házení na cíl. Také letos se účastní kroužku další spolužáci, v červnu budou zkoušky, tak snad vše zvládnou. Horní řada zleva: Karolína Levá, Natálie Hampejsová, třídní učitelka Hana Rodová, Eliška Svobodová, Lucie Michalcová Dolní řada zleva: Martin Dolíška, Daniel Svoboda, Jan Kvěch, Tomáš Růžička, Tomáš Mrázek Milí čtenáři, ráda bych vám představila naši třídu. Už jsme v 7. ročníku a dohromady nás je devět. Teď vám řeknu o každém členovi naší třídy pár věcí. Začneme třeba: Natálkou Hampejsovou – má moc ráda zvířata a až vyroste, tak by chtěla být veterinářkou. Jako další: Lucka Michalcová – ráda se stará o děti a chodí ven. Chtěla by studovat pedagogickou školu. A dále tu máme: Káju Levou – také ji moc baví starat se o děti a přála by si studovat pedagogickou školu. Jinak má spoustu zájmových kroužků, na které se vždy moc těší. Poslední dívka naší třídy: Eliška Svobodová – je milá a ráda vytváří nové a nové výrobky. Holky už jsem vám vyjmenovala a na řadě jsou kluci: Martin Dolíška – nikdy se s ním nenudíme a chodí na ping-pong. Daniel Svoboda – stejně jako Martin je srandista, učí se dobře. Honza Kvěch – má rád motorky a chodí na kroužek florbalu. Tomáš Mrázek – hodný kluk, fotbal je jeho vášní. Tomáš Růžička – srandičky, srandičky...Velmi přátelský kluk. Zapomněla jsem zmínit, že velkým společným zájmem Daniela Svobody, Honzy Kvěcha, Martina Dolíšky a Tomáše Růžičky je rybářský kroužek a můžou se již pochlubit velkými úlovky. A úplně na závěr naše paní učitelka Hana Rodová – je na nás velmi hodná a učí nás na angličtinu a občanskou výchovu. Karolína Levá, 7.třída Horní řada zleva: Alice Pomahačová, Jana Magová, Lenka Kulířová, Kristýna Červená, Jana Mrázková, Anna Vlčková, třídní učitelka Milena Maňhalová Dolní řada zleva: Jakub Kříž, Jiří Humpolec, Jan Záhorský, Martin Mls, Vojtěch Petráš, David Oliva 8.třída Naši sestavu tvoří 6 chlapců a 6 dívek. Jelikož jsme osmáci, trochu přemýšlíme, co dál. Martin je vášnivý fotbalista, taky hasič jako většina třídy a zvažuje elektrotechniku nebo lesárnu v Písku. Honza má jasno, chce jít na programátora na střední školu do Písku, proto tráví nejvíc času u PC. Počítač baví i Davida, sedí u něj, když právě nehraje fotbal. Vojtu a Jirku nejvíc baví hasiči, Jakub je asi třídní spáč, tím prý tráví volný čas. Dívky mají už docela jasno. Lenka a Kristýna by se chtěly učit kadeřnicemi ve Strakonicích, Jana Mrázková se rozhoduje mezi gymnáziem a „veterinou“, má totiž doma hodně zvířat. Kromě toho je také úspěšnou atletkou v běžeckých disciplínách a hodu oštěpem. A naše dívčí trio z Dřešína – Jana Magová, Alice a Anička - jsou také úspěšné hasičky. Jana zvažuje studium Trivisu nebo cestovní ruch, Alice něco ve zdravotnictví a Anička průmyslovku ve Strakonicích. A něco z našich akcí. V letošním roce jsme se mimo jiné zúčastnili téměř všichni školního lyžařského kurzu ve Ski areálu Lipno, kde jsme byli ubytováni v hotelu Chata Lanovka“. Všichni jsme si rozšířili své lyžařské dovednosti a skvěle si to užili. Už od šesté třídy se zapojujeme do soutěže „Putování krajinou Země zamyšlené“, už jsme absolvovali románovou krajinu a básnickou krajinu. Vždy jsme byli úspěšní, v loňském roce se na nás dokonce usmálo štěstí a byli jsme vylosováni na dvoudenní výlet Českým středohořím „Po stopách K. H. Máchy“. Za dva dny jsme viděli hodně zajímavostí a památek – rotundu na Řípu, pštrosí farmu, pomník K. H. Máchy, křížovou cestu na Ostrý, zámek Ploskovice, projeli se po Labi, zašli do preparátorské dílny, muzea čertů v Úštěku a zdolali jílovitý kopec Radobýl u Litoměřic. Výlet se nám moc líbil a letos soutěžíme zase v krajině malované. Horní řada zleva: Zuzana Zámečníková, Veronika Levá, Lucie Němcová, Tereza Nikodemová, Petra Kamírová, třídní učitelka Anna Uhlířová chybí: Nikola Dvořáková Dolní řada zleva: Adam Novotný, Petr Vastl, Vojtěch Bělohlav, Filip Královič, Vojtěch Solus. V naší třídě je celkem 11 žáků, 6 dívek a 5 chlapců. V letošním roce budeme muset opustit naši školu, kam chodíme už pěkně dlouho. První v abecedě je Vojta Bělohlav, který rád surfuje po internetu a poslouchá hudbu, maluje a hraje si s jeho tlustou kočkou Valdou. Úspěšně složil zkoušky na Střední průmyslovou školu strojní ve Strakonicích, obor strojař. Druhá je Nikola Dvořáková, která se ráda učí, čte a chodí na procházky se svým psem. Po prázdninách nastoupí na Střední zdravotnickou školu v Písku, obor zdravotní asistent. Další Filip Královič je vášnivý rybář a rád hraje florbal a různé sporty. Proto není divu, že si podal přihlášku na Střední rybářskou školu ve Vodňanech a přijali ho. Čtvrtá ve třídě je Veronika Levá. Ráda čte, spí, píše, zpívá a přihlášky si poslala na Gymnázium ve Strakonicích a Obchodní akademii v Písku, na kterou chce nastoupit. Pátá je Petra Kamírová. Ráda maluje a tvoří hezké výrobky. Po prázdninách nastoupí na obor kadeřník. Šestá je Lucie Němcová. Ta ráda zpívá a pomáhá ostatním. Po prázdninách půjde na Střední zdravotnickou školu v Písku, obor zdravotní asistent. Další je Tereza Nikodemová. Ráda poslouchá hudbu, hraje divadlo a relaxuje spánkem. Nastoupí na Obchodní akademii v Písku, kde úspěšně složila zkoušky. Osmý je Adam Novotný. Rád spí, jí, hraje hry na počítači, poslouchá hudbu a jezdí na kole. Nastoupí na Střední průmyslovou školu stavební ve Strakonicích, obor strojař. Po něm v abecedě je Vojta Solus. Rád chodí na hasiče a na procházky se psem. Přihlášku zaslal na Střední školu lesnickou Písek, kam se chystá nastoupit. Desátý je Petr Vastl. Rád hraje fotbal, chytá ryby a celkově rád sportuje. Jeho budoucí škola je Střední průmyslová škola strojní ve Strakonicích. A poslední v abecedě je Zuzka Zámečníková. Ráda hraje na kytaru, poslouchá hudbu a tráví čas venku. Její další školou bude učební obor cukrář ve Volyni. Za to, že se nám povedlo dostat se na naše střední školy, vděčíme všem učitelům a rodičům, kteří nám byli velkou oporou. V naší třídě se máme všichni rádi a panuje tu dobrá nálada. Do odchodu ze základní školy nám zbývají poslední dva měsíce, které si plánujeme pořádně užít. Máme ale spoustu ještě nedodělaných úkolů například připravit tablo a písničku. Snad se to podaří. Po prázdninách se rozejdeme do nových škol. Ale nikdy nezapomeneme na všechno , co jsme tady za devět let prožili. Kolektiv žáků 9. třídy Vážení čtenáři Čtení pro lidi, na slavnostním zahájení letošního školního roku 2014/2015 jsem zmínila, že nás v tomto roce čekají dvě významná výročí. Již 13. listopadu 2014 se konal XX. ročník regionální literární a výtvarné soutěže O čestický brambor (viz minulé vydání Čtení pro lidi) a nyní se blíží oslavy 50. výročí otevření základní školy. Dříve se učilo ve třech budovách (v prostorách zámku, na faře a ve staré škole - dnešní škola v přírodě). Za padesát let prošlo touto novou školou mnoho žáků, kteří rádi vzpomínají na svá dětská léta, prožitá ve školních lavicích. Dnes už to není nová škola, vypadá jako dáma v nejlepších letech, vylepšená o nový kabát (okna i fasádu) a po několika omlazovacích operacích (nová elektroinstalace, toalety). Jenom se zamyslete nad těmi 50 lety existence školy, kolik tun křídy bylo nejprve naneseno na tabule, aby potom skončilo v houbě a kdesi v kanalizaci, kolik polámaných pravítek a zapomenutých přezůvek by se za tu dobu dalo spočítat. Dovedete si představit, kolik vysvědčení se muselo vypsat a učiteli podepsat? S vývojem techniky dnes odpadá množství křídy i vypsaných per. Na ruční psaní vysvědčení si ale i já pamatuji. Nejraději jsem je psala večer, kdy už moje děti usnuly. Měla jsem klid a čas vypisovat krasopisné známky. Nejlépe se mi psalo dobře, neboť trojka má nejméně písmen, ale nejraději jsem vypisovala výborně, asi jako každý učitel. Jsme hrdi na naší školu, kterou navštěvovala spousta významných lidí. Denně jsme v kontaktu s našimi bývalými žáky, jejíž děti, vnoučata či pravnoučata naši školu také navštěvují. Ať je to výborný řemeslník, prodavačka, kadeřnice, účetní, finanční poradce, učitel, muzikant, strojař, ekonom, právník, lékař, vědecký pracovník, všichni svoji profesi vykonávají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, s láskou ke svému povolání. Vraťme se však k dnešní době. Nyní je oficiálním názvem Základní škola a Mateřská škola Čestice. Součástí jsou základní škola, mateřská škola, školní jídelna, školní jídelna – výdejna v mateřské škole a školní družina. Při škole funguje plno zájmových kroužků, které si děti mohou vybrat podle svých oblíbených aktivit. V zimním období pořádáme lyžařský výcvik a oblíbené jsou u žáků i výjezdy do zahraničí, zejména do Anglie. Typická je pro naše žáky i práce na školní zahradě, kterou neustále zvelebujeme a snažíme si udržet ocenění Přírodní zahrada. V naší škole se nejen učitelé, ale i ostatní pracovníci snaží, aby ze školy vycházeli poctiví a slušní lidé, kteří najdou svoje místo ve společnosti. Přejme škole, pracovníkům školy a všem žákům, aby se jim stále dařilo a vedlo jako doposud, aby každý z nich chodil do školy rád. Vážení, dovolte mi, abych Vás všechny pozvala na oslavy, které proběhnou v naší škole. Program je uveden na jiném místě tohoto Čtení. Na závěr bych chtěla vyjádřit osobní poděkování všem, kteří se podíleli na celé přípravě a průběhu oslav 50. výročí otevření základní školy a přejme naší škole minimálně další padesátku. Mgr. Martina Kalová, ředitelka školy Zveme všechny bývalé, současné i budoucí žáky, rodiče, bývalé kolegy a další příznivce školy na Den otevřených dveří spojený s prohlídkou ZŠ a MŠ Čestice u příležitosti 50. výročí otevření základní školy v sobotu 16. 5. 2015 od 10.00 do 16.00 hodin Vzpomínání U příležitosti padesátého výročí školy v Česticích jsem byl osloven, abych jako pamětník zavzpomínal, jak to všechno začalo. Po dlouhém plánování bylo konečně rozhodnuto, že Čestice budou mít novou školu. Dosavadní rozmístění školy ve třech budovách (prostory zámku, fary a staré školy nynější školka v přírodě) a její sociální zařízení bylo značně nevyhovující. Hlavní zájem o vybudování měla především obec v čele se starostou - panem Bohumilem Žahourem. Stavba byla zahájena v roce 1963 a trvala dva roky, tedy do roku1965. V době výstavby jsem působil na postu zástupce ředitele školy. Ředitelem byl v té době Jaroslav Vokoun. Výstavbu dostal na starost okresní stavební podnik Strakonice pod vedením stavbyvedoucího pana Hejtmánka a stavitele Jana Soukupa. Do projektu stavby byla původně zanesena hlavní budova školy s tělocvičnou, budova kuchyně s jídelnou a domek pro zaměstnance školy( školníka a ředitele). Následně došlo ke škrtům v plánu týkajících se domku a školní jídelny. Díky hlavnímu přívodu el. energie umístěnému ve školní jídelně , tato nemohla být zrušena. Domek se ovšem obhájit nepodařilo. Přesto se nám podařilo získat v areálu ještě jeden objekt. Jedná se o přízemní budovu nad hřištěm, kterou byl podnik nucen vystavět, coby zázemí pro zaměstnance stavby. Mněli jsme zájem na tom, aby tato budova byla kvalitně vystavěna. Chtěli jsme ji po dokončení odkoupit pro školu. To se zdařilo a získali jsme tím prostory, které byly využity pro ubytování učitelů, následně sloužily jako sklad či školní družina. Stavba si vyžadovala i značné terénní úpravy, neboť celý pozemek se nacházel na skále. Snažili jsme se tedy co nejefektivněji využít veškerého materiálu pro vyrovnání okolí. Velkým úskalím bylo tedy i samotné osázení areálu okrasnými keři a stromy v zahradě. Také hřiště nebylo původně v nynější velikosti. Zvětšovalo se postupným odbourávání skalnatého terénu. Zpočátku jsme se potýkali také s nedostatkem vody. Školní studna nedokázala zásobit dostatečným množstvím vody. Proto mohu konstatovat, že nová škola byla vlastně hlavním podnětem vybudování obecního vodovodu. Velkou zásluhu na budování nové školy měli občané obce a především rodiče žáků. Ti nezištně obětovali mnoho ze svého volného času při oplocování areálu, terénních úpravách a pomocných pracech. Jsem velmi rád, že úsilí nás všech přispělo ke zlepšení a zmodernizování podmínek pro tak důležitou věc, jako je vzdělávání dětí. Josef Čekal Vážení čtenáři, u příležitosti kulatého výročí ZŠ Čestice budete určitě i vy vzpomínat. Někteří na prožitá léta ve školních lavicích, později jako rodiče svých dětí nebo prarodiče, kteří pomáhali svým vnoučatům. I já ráda vzpomínám na svá školní léta v Česticích, ale ve staré škole. Po studiích jsem šla na 20 let do Vacova a pak dalších 20 let působila ve zdejší škole. Byla to velmi náročná léta, žáků plné třídy (až 42), žádné počítače, vše se psalo i počítalo ručně. Vyučující byli mnohem více zapojeni do mimoškolní činnosti. Nacvičovali divadla, spartakiády, vedli kroužky a připravovali žáky na celou řadu soutěží. To vše bez finanční odměny. Kolektiv byl ale výborný, společně dosáhl i pěkných výsledků a ocenění v okresních i krajských soutěžích. Možná že si teď mnozí z vás řeknou: „Jo, to se týká i mne. Vyhrál jsem kdysi soutěž (olympiádu) ve Strakonicích.“ Velmi nás pak potěšila pozornost rodičů i zástupců obce. Ke Dni učitelů přicházel předseda SRPŠ s kytičkou pro každého pedagoga a se sladkým pokušením ke kávě. I obec oceňovala naši práci u tohoto svátku. Přicházeli i zástupci JZD, protože v té době jim škola vypomáhala ve sběru brambor a kamene. Uměly toho dne využít i děti. Ve třídě nás na tabuli vítala gratulace - Dneska je Den učitelů, nezkoušejte naši třídu. A k tomu zavoněla na katedře kytička fialek, narcisek nebo sněženek. Umí to děti i dnes? Dnes už jsem 13 let v důchodu. Se svými kolegyněmi vzpomínáme jen na to dobré. Máme k tomu příležitost každý měsíc při pravidelném setkávání u kávy a něčeho dobrého, co si přineseme. Co ale myslíte, o čem si povídáme? O našich žácích, jak se jim daří v životě. Každý jejich úspěch nás potěší. Na naše posezení přichází i současní učitelé školy. Těší nás to, protože neztrácíme kontakt se současností. Do příští padesátky přeji všem pracovníkům školy úspěšné vykročení a žákům ty nejhezčí vzpomínky na školu. Mgr. Helena Petrová Škola v Česticích slaví padesátiny. Je to dobrá příležitost připomenout si pár událostí. Časy se nezadržitelně mění. Děti vyrůstají v podmínkách, o kterých se nám ani nesnilo. Blahobyt, v němž děti žijí, má však i méně potěšující následky. Zdravé a dobře živené děti rychleji vyspívají a jsou většinou mnohem náročnější, než jsme bývali my. Ale vrátím se do čestické školy. Když mi inspektor Bláha nabídl učitelské místo s bytem v Česticích, odpověděla jsem: „A kde jsou ty Čestice?“ Jak já holka od Plzně z brdských lesů mohla znát Čestice? Inspektor Bláha zbrunátněl a zahřměl: „Kde jsou vaše vlastivědné znalosti? Vy opravdu nevíte, kde leží Čestice?“ Ale pak mě už smířlivě vedl k nástěnné mapě okresu Strakonice a ukázal, kde Čestice leží. „Tam se vám bude líbit, uvidíte“, dodal. Zajímal se, odkud pocházím. „Já jsem z Planin“, odpověděla jsem pyšně. „A kde to je?“ zajímal se soudruh inspektor. To byla příležitost pro mne. „A kde jsou vaše vlastivědné znalosti? Planiny jsou asi dvacet km od vašeho bydliště v Blatné.“ A také jsem se předvedla u mapy. Osud mě zavál správným směrem. Zůstala jsem až do důchodu. Asi dvě desetiletí byla škola přeplněna žáky. První třída se naplňovala do počtu 35. Od 2. třídy se třídy naplňovaly do počtu 40. Moje starší dcera byla ve třídě s 38 spolužáky po celou školní docházku. To si dnes asi málokdo umí představit. Jak se do třídy vešlo tolik lavic? Od roku 1988 se mohla třída dělit už při počtu 36 žáků. Žákům i učitelům se velmi ulevilo. Paralelní třídy existovaly několik let po dobu početných ročníků „Husákových dětí“ ze sedmdesátých let. Rádi na ty časy vzpomínáme. Idealizace minulosti je důsledek toho, že dříve jsme byli mladší, hezčí, zdravější, často též úspěšnější, a když ne, tak alespoň zamilovanější a poněkud naivnější. Lidi jsou vychvalovači starých časů, což je součástí jejich duševní hygieny, ochrany, určitého pevného zakotvení. S věkem se tato vlastnost prohlubuje a nenaruší ji ani současné poučování o tom, jak se dříve žilo chudě, skromně a pracně. Ruku v ruce s tím jde žehrání na zkaženost mládeže, jež je také staré jako lidstvo samo a pěstuje ho každá starší generace, sotva se věkově od kárané věkové skupiny odloupne. Co přát škole do další padesátky? Dostatek zdravých zvídavých žáků. A samozřejmě mnoho nadšených pedagogů, kteří zvídavost dětí budou opatrovat jako oko v hlavě, vhodnými podněty ji živit a prohlubovat. Mgr. Marie Radová Nová škola 29. srpna 1965 byla slavnostně otevřena nová, krásná, moderně vybavená ZDŠ v Česticích. Její výstavba si vyžádala částky 3 645 272 Kč. Tím byl uskutečněn dávný sen našich předků i nynějších současníků. K otevření školy přišlo mnoho zájemců z blízkého i vzdáleného okolí. Na čestné tribuně umístěné na vydlážděném prostoru před vchodem do hlavní budovy na severní straně zasedli zástupci KNV, ONV, MNV, NF a jiní hosté. Hlavním řečníkem byl zástupce KNV z Českých Budějovic a předseda ONV ze Strakonic, který také přestřihl pásku, aby se otevřela brána školy dokořán. Dříve však byl proveden kulturní program. V něm nejdříve vystoupili žáci zdejší školy se zpěvem a recitací. O další se postaral pěvecký, hudební /dudácký/ a taneční soubor Prácheň ze Strakonic, který svým uměním a dívčí dudáckou skupinou pobavil všechny diváky, kteří s velkým zájmem a pochopením přihlíželi. Po velmi pěkném kulturním zážitku přišla na řadu prohlídka všech tří budov, hlavní budovy s 10 učebnami, tělocvičny s dílnami a zdravotní ordinací, ve třetí budově jídelna, kuchyně a místnost pro družinu mládeže. Nová škola přijala své obdivovatele čistá a patřičně vyzdobena obrazy a květinami. Úklid školy obstarávali všichni učitelé, uklízečky a mnoho žen z Čestic i okolních obcí. To bylo moře odpracovaných hodin. To se neuklízelo jen jednou ale vícekrát. Dělníci a řemeslníci odcházeli a opět noví přicházeli. Jejich práce vyžadovala prostory aspoň trochu vyklizené a uklizené. Novým školním rokem byly zrušeny jednotřídní školy v Nové Vsi, Hoslovicích a Němčicích. Žáci těchto škol jsou denně přiváženi a odváženi autobusy do zdejší školy. S nimi přijíždí i jejich učitel Voj. Hynek z Hoslovic a K. Bambas z Němčic. Současně 1. zářím počínaje byla při škole zřízena Družina školní mládeže. Pro místní žáky zaměstnaných matek je v provozu do 17 hodin. V kronice je listina, na níž jsou podepsáni významní hosté, kteří se zúčastnili otevření nové školní budovy. Podle zápisu tehdejší kronikářky pani učitelky Marty Mikešové zapsala Věra Rodová Vzpomínka na Časopejsek Pokud bych měla odpovědět na otázku, která vzpomínka mi utkvěla z dětství a nedá se na ní zapomenout, tak je to určitě vzpomínka na Časopejsek... Při Základní škole v Česticích, myslím, že to bylo kolem roku 1993, založil a také vedl pan Josef Křešnička dětský kroužek s názvem Studio mladých reportérů. Jeho členy byly: Eva Šašková, Fanda Smola, Pavel Bublík, Štěpka Maroušková, Janina Voldřichová, Zdenka Koldová, Jana Hanzalová, Lenka Zábranská, Verča Tesárková a tak bych ještě chvilku mohla jmenovat a nevím, jestli bych se dobrala ke zdárnému konci. Ať už bylo složení SMR jakékoliv, každý z nás musel jako správný novinář nosit zápisník, do kterého zaznamenával vše důležité, co se v našem okolí událo. Abychom věděli, jak proniknout do tajů novinařiny, navštívili jsme redakci Listů Strakonicka a studio Českého rozhlasu v Českých Budějovicích. Každý měsíc jsme vydávali časopis ve formátu 1 listu A4, který si díky své velikosti vysloužil název „ČASOPEJSEK“. Tento časopis byl malý vzhledem, ale velký obsahově. Informoval čtenáře o veškerém kulturním dění v dětském světě a každý do něj mohl napsat svůj příspěvek, prodávali jsme ho za celé 2 Kč. Publikovali jsme v něm příspěvky dětských prací do literární soutěže „O Čestický brambor“. Nultý ročník této soutěže se uskutečnil 30.11.1994 v Česticích a byl spojený s besedou básníků Josefa Hrubého a Karla Kuncipála. Polovina bramboru se stala symbolem těžítka, kterým se krotí nepokojné básně, aby neutekly. Do bramboru byl zapíchnut husí brk – starodávná psací potřeba. Podmínky soutěže byly jednoduché: Kdo umí psát, ten ať píše a ať to pošle do Časopejsku. Brambory se rozdělovaly vždycky v listopadu, jak uvedl pan Josef Křešnička: to proto, že už bývá po sklizni... Studio mladých reportérů pomáhalo s organizací této soutěže a staralo se o kulturní program v jejím průběhu. Co nás ovšem bavilo nejvíc, bylo hraní divadla. Možná si někdo vzpomene na slavnou hru Josefa Křešničky Popelka. S tou jsme vystoupili na nemalém množství pódií. Z dalších mohu jmenovat hru O Malence, O Horymírovi a Doubravce a nebo také nedocvičené hry Lancelot a Alexandrina nebo Pan Johanes. S našimi divadelními představeními jsme vystoupili nejen po místním okolí, ale zúčastnili jsme se i divadelní přehlídky ve Strakonicích a v Bechyni. Náš vedoucí chtěl, aby se o nás ve světě vědělo a tak nás přihlašoval do všech soutěží, o kterých se doslechl. Ať už byli členové Studia mladých reportérů zdatní více či méně, pan Křešnička nás všechny stavěl na stejnou úroveň a ty slabší vyzdvihoval a popostrkoval dopředu. Redakce Časopejsku musela být vždy připravená a musela reprezentovat a ukázat ostatním dětem, jak se správně v novinařině uplatnit. Společně s rozpadem Studia mladých reportérů v roce 1997, zanikl i Čsopejsek a ten zůstane jen v našich vzpomínkách a nebo také uložen v našich poctivých záznamech a výstřižcích z novin, které mám dodnes schované, a ráda si jejich prostřednictvím tuto část dětských zážitků připomenu. Eva Česánková Fungovat teď bude snad celý vodovodní řad. Výše vodného se nemění jak se dozvíš dneska ve ČTENÍ. Vážení spoluobčané, v dnešním výtisku Čtení, bych vás rád seznámil s podrobnějším vyúčtováním provozování vodovodu a kanalizace za rok 2014. Z tohoto vyúčtování se vychází v následujících letech při přípravě kalkulace cen za vodné a stočné. Pro přehlednost jsem připravil tabulku s jednotlivými náklady. Položka Vodné 2014 Stočné 2014 Vysvětlivky 1.1. surová voda 35664 1.2. převzatá voda 0 1.3. chemikálie 344 1.4. ost. materiál 17082 2. elektrická energie 57962 3.1. přímé mzdy 37306 3.2. odvody 9190 4.1. odpisy 0 4.2. opravy majetku 110758 4.3. nájem 45100 4.4. polplatky za vypoušt 0 odpadních vod 4.5. externí provozní 7096 náklady 4.6. provozní náklady 61588 ve vlastní režii 0 0 0 1904 123773 48549 8869 0 4536 39800 0 Poplatky státu za vyčerpanou vodu V případě nákupu vody při závažné havárii nebo nedostatku Chemická úprava vody Náklady na výměnu vodoměrů Energie Přímé mzdy – obsluha ČOV, čerpačka, vodojem Odvody zdrav. a soc. zabezpečení Odpisy dlouhodobého majetku pořízeného provozovatelem Opravy – v 2014 vodojem Nájemné, které získává obec od provozovatele Prozatím se nás netýká 6185 Pravidelné revize strojů a zařízení 103657 Rozbory pitné i odpadní vody, vyjadřovačky k žádostem, digitalizace majetku, vytyčování sítí, telemetrie, lokalizace úniků, odkalování sítí, odvoz a likvidace kalů 5. finanční náklady 6. výrobní režie 7. správní režie 0 34600 26405 0 27417 20924 Místní provoz, část odpisů ze strojů cisterny, diagnostika ap. Fakturace, poštovné, zpracování smluv, hlášení apod. CELKEM 430431 398278 Provozování vodovodů a kanalizací se řídí zákonem č. 274/2011 Sb. o vodovodech a kanalizacích v platném znění, a dalšími prováděcími předpisy. Tímto zákonem se musí řídit všechny vodovody a kanalizace sloužící veřejné potřebě provozované ve veřejném zájmu, kde je využívá trvale více než 50 osob nebo produkce ročního průměru pitné nebo odpadní vody za den je 10 m3 a více. Zjednodušeně řečeno: čím více připojených osob a vyprodukované vody, tím jsou větší nároky z hlediska legislativy. Dost často je mě kladena otázka, proč si městys neprovozuje vodovod a kanalizaci ve vlastí režii, když tamti si jej provozují a mají vodu levnější atd. Zde je právě třeba připomenout, že všichni nežijeme ve stejných podmínkách, někomu teče voda do vodovodu přímo ze studen, jiný ji musí čerpat, dopravovat a soustřeďovat ve vodojemech. Stejně tak i již zmiňované legislativní nároky nejsou stejné. Právě proto dochází ke srovnávání něčeho co ani srovnávat nedá. Když vezmeme jednotlivé nákladové položky, dokážeme si z nich odvodit, které jsou pevně dané a na kterých by se nechalo tzv. ušetřit, kdyby provozoval vodovod a kanalizaci městys sám. Co by to pro obec znamenalo? V první řadě bychom museli najmout odborného zástupce splňujícího předpoklady pro správu a rozvoj vodovodů a kanalizací, dále pracovníka, který by se staral o běžný provoz a kontrolu, pracovníka zajišťujícího smluvní vztahy, fakturaci, zpracování dat a podávání hlášení včetně zajištění programového vybavení a jeho následné aktualizace a udržování. Po shrnutí nákladů na mzdové prostředky těchto pracovníků a programové vybavení apod. zjistíme, že již nám nezbývá moc dalších prostředků na opravy, běžnou údržbu, odkalování vodovodu, diagnostiky, vyhledávání poruch, odvoz a likvidace kalů apod. Jdem z pohádky do pohádky, jednou sem a pak zas zpátky. Babička tu zazáří – nese ČTENÍ v kapsáři. V současné době provozuje náš vodovod a kanalizaci firma ČEVAK a. s., která je nástupcem dřívějšího provozovatele JIVAK. Nebudu, a ani nechci, nikomu namlouvat, že současný provozovatel vodovodu a kanalizace to pro nás dělá úplně zadarmo a že se v kalkulaci nepočítá z jeho ziskem, to by nedělal nikdo, ale myslím si, že služby, které nám provozovatel poskytuje jsou na profesionální úrovni, a že za posledních několik let se nám podařilo stav vodovodu a kanalizace stabilizovat. Svědčí o tom to, že se podařilo snížit ztráty na vyrobené vodě z 56 % na cca 20 % (přibližný republikový průměr) a tento stav udržet. Výše vodného a stočného v posledních letech stagnuje, kdy se rozdíly jednotlivých let pohybují v haléřových položkách. Na závěr bych chtěl konstatovat, že jsem přesvědčen o tom, že spravovat vodovod a kanalizaci ve vlastní režii, by pro nás nebyl přínosem. Za městys Čestice Milan Žejdl, starosta Noc s Andersenem – Dřešín 2015 A když nastal pohádkový čas, sešli jsme se v naší milované klubovně zas... Přesně tak, jak jsme si loni slíbili, letos již poosmé. Překážkou nebyla ani akce Střelky na Zálesí ve stejném termínu. Pohádková noc z pátku 27. na sobotu 28.3.2015 slibovala tajuplně vynikající atmosféru s rodinným nádechem. Tentokrát se nám sešlo celkem 12 spáčů, převážně hodně malých, nejmladší účastník byl teprve sotva dvouletý. Spolu s dětmi přenocovalo také pět dospělých, celkem nás tedy bylo 17 spáčů - na naše skromné, avšak úžasné poměry, tak akorát. Každá noc je jiná a každá má své kouzlo a vždy přináší překvapení, zábavu, radost i poučení. Letos jsme si jako ústřední téma vybrali spisovatelku Boženu Němcovou a její Babičku. Vše bylo citlivě přizpůsobeno nízkému věku dětí s návratem do dob dávno minulých. Děti byly nejprve s knihou seznámeny krátkým vyprávěním i četbou. K tomu se nám podařilo úspěšně využít krásnou, bohatě ilustrovanou knížku Babička, převyprávěnou Petrem Prouzou. Příběh o moudré babičce je podán tak, aby si jej mohli přečíst i malí čtenáři. Jaké však bylo všeobecné překvapení, když na Staré Bělidlo najednou přijela „naživo“ za svými vnoučaty skutečná babička i se svými dárky. Rozehrál se příběh, jehož účastníky se staly nejen všechny tři organizátorky a čtyři babiččina vnoučata, ale i všechny ostatní děti. Bylo to krásné nejen pro zábavu a poučení, ale určitě i pro vzájemné sdílení prožitků v klidu, míru a pohodě. Jako by na chvíli najednou čas přestal existovat. Kromě kuřátek, koťátek, křížal, a zdobených velikonočních perníčků, přivezla babička dětem i jedno pohádkové překvapení. Byl to připravený polotovar kouzelných látkových pytlíčků na poklady, který si každý podle svého přání vyzdobil a nosil na krku. Poklady pak děti získávaly v průběhu večera za splněné úkoly, takže se samy staly tvůrci programu. A každý si pak mohl donést kouzelný poklad domů na památku. Před usnutím se ve čtení nejen Babičky, ale i pohádek B. Němcové, H.Ch.Andersena, J. Lady, J. Drdy a D. Krolupperové vystřídali všichni dospěláci. Byla to opět jedna velká radost. Tak jsme si zase slíbili, že za rok, až nastane pohádkový čas, sejdeme se u nás ve Dřešíně v klubovně zas. Zdeňka Šašková, knihovnice. Velikonoční odpoledne na Podlesí Opět po roce uspořádaly členky ČSŽ Čestice tradiční tvořivou velikonoční dílnu na Podlesí v prostorách sálu restaurace Čestice. Každý návštěvník si mohl vyzkoušet různé techniky zdobení velikonočních vajíček, vystřihnout filigrány, drátkování vajíček, pletení pomlázek některé velikonoční výrobky také koupit. O příjemnou atmosféru se postaral také pan Václav Rada, který hrál známé písně na harmoniku. Pro děti byl připraven tvořivý koutek, kde si mohly vyrobit přáníčko, sestavit zajíčka a další pěkné velikonoční věci. Děkujeme všem, kteří se podíleli na organizaci tohoto pěkného odpoledne. Tak opět za rok. Za ČSŽ Čestice Jana Kubešová „Doi porta roši“ – tak jdem na to, hoši. Až když leje, tak se ocení možnost v suchu číst si ve ČTENÍ. Akce Banát (5) Franta Havlíček Letos bylo tábořiště prázdné, hajného jsme potkali až o kus dál, na konci údolí, kde vybíral poplatek za vstup do národního parku - 5 lei na osobu, cca 30 Kč. Údolí se s námi rozloučilo posledním skalním chodníkem a krátkým tunelem a po sestupu zpět k řece i pořádnou průtrží mračen. Naposledy jsme přešli přes Neru, tentokrát po udržovaném lanovém mostu. Na kraji vesnice Sasca Romana, v malém krámku se suvenýry jsme si jako vždy dali rozlučkové pivo a hodný pan suvenýrář nám sehnal ubytování ve vedlejší vesnici, u paní Claudie Moldoveanu, v prázdném obýváku na koberci, do vlastních spacáků. Co více si v dešti přát. Domek paní Claudie jsme našli po několika kilometrech chůze ve vedlejší vesnici, přesně podle popisu „doi porta roši“ – dvoje červené dveře. Opravdu tam jiný takový nebyl. Dvoje dveře měl proto, že dříve v něm asi byl obchod nebo nějaká živnost. Nově k němu byla přistavěná veranda a koupelna. Dan, povoláním stavař - statik nevěřícně koukal do stropu. Byl odlitý z betonu, což se dělá dnes běžně, ale tenhle strop měl výrazný balkánský styl. Při stavbě vyrobili místní odborníci bednění ze všeho, co se dalo v okolí sehnat, a zakryli je igelitem. Poněkud zvlněný šedivý strop působil dojmem jeskyně. Že se nejedná o dílo přírody, nýbrž člověka, prozrazovaly cancoury igelitu, uvízlé v betonu, a nyní visící dolů. Naštěstí to byla jen drobná vada na kráse, jinak domek působil dojmem stability a pečlivá ruka paní Claudie mu dodala útulnosti. Paní Claudie Moldaveanu nás radostně přivítala, výšku platby nechala na nás, zaplatili jsme tedy 5 euro za osobu, což myslím bylo slušné a dostatečné. Paní nám zdvořile nabídla chléb, my jsme neméně zdvořile poděkovali a vyrazili do vedlejší restaurace na rozlučkovou večeři. Večeře byla dobrá, dokonce jsme se vrátili bydlet včas. V domku nás čekalo malé milé překvapení. Stolek na chodbě paní Claudie přizdobila tácem s flaškou tujky a domácí griotky, doplněné o hejnko štamprlat. Prostě Banát - i když se člověk vrátí z hospody včas, nemá vyhráno. Vypili jsme tujku, okoštovali griotku a Láďa položil na tácek desetieurovku, abychom se rozloučili jako slušní lidé. Brzy ráno jsme sbalili bagáž a odešli k nedaleké samoobsluze počkat na mikrobus, kterým pro nás přijel řidič Pepa se zbytkem party, a vydat se na zpáteční cestu. Paní Claudie ocenila naši konzumaci tujky a na cestu zpáteční nám po Danovi, který odcházel poslední, poslala ještě jednu flašku. Banát je holt těžká lokalita každým coulem a za každého počasí. Před nedalekou prodejnou, jak je zde dobrým zvykem kombinovanou s posezením ke konzumaci lahváčů, jsme čekali na příjezd Pepy Nedvěda se zbytkem výpravy. Překvapením byl automat na kafe uvnitř prodejny. Za jednu lejku , což je asi 6 českých korun, jsem čekal nějakou syntetickou břečku, ale automat hezky zavrčel mlýnkem a naplnil kelímek dobrým pressem z čerstvě umleté kávy. Nafotili jsme si ještě torza místní tržnice a několika paneláků. V Rumunsku je většina paneláků v menších sídlech vybavena provizorními komíny z rour od kamen, vyvedených dírami vysekanými v panelech. A protože místní centrální kotelny asi zkrachovaly na věčné časy, budou tam roury provizorně trčet stejně dlouho. Ale proti stavu před dvaceti lety, kdy jsme touhle vesnicí procházeli směrem ke Gerniku, Sláva nazdar výletu, zmokli jsme a už jsme tu. Do ČTENÍ se napíše kam pojedem zas příště. dýchala dnešní Saska Montana životem. Tehdy byl celý kraj zasažený útlumem těžby v dolech na měď a vesnice působila velmi ponurým dojmem. Jediné, co fungovalo, bylo pár náleven a heren. Všechno to působilo dost depresivně. Od té doby si ale místní lidé opravili domky, přibyly nové stavby, některé staré zase pro zachování rovnováhy spadly. Zůstaly jen ty roury v panelácích s děravými střechami a dlouhá nízká ponurá budova, snad bývalé dílny s provizorními byty, které už jsou asi trvalým bydlením pro chudé. Náladu nám pozvedl koník vezoucí na voze mladou rodinu, kteří se nechali s úsměvem vyfotit, a včasný příjezd Pepy s jeho expedičním mikrobusem. Cestou domů jsme u melounového lánu utratili poslední zbytek rumunských peněz, nechali se uspat nudnou maďarskou rovinou a v pozdním odpoledni nás Pepa dovezl zpět domů. Konec naší výpravy v Českých Budějovicích Výsadba stromů k 50. výročí otevření základní školy Ve čtvrtek 19. 3. 2015 jsme využili krásného počasí a děti z prvního stupně si zahrály na zahradníky. Každá třída si zasadila svůj strom k 50. výročí otevření základní školy. Naši prvňáčci a čtvrťáci se postarali o blumu, druháci o ořešák a třeťáci zasadili třešeň. Spolužáci z druhého stupně jim nachystali jámy a navozili zeminu. Viz foto Abys věděl jak se dává první pomoc při bodnutí když už nemáš lékárničku – to tě ČTENÍ přečíst nutí. O včelím bodnutí Petr Vlažný ml. Jak již bylo řečeno, je možné včelí jed aplikovat ve formě přirozeného žihadla, například při léčbě různých forem revmatismu nebo při podvrtnutí kotníku. Taková léčebná kúra pomocí žihadel pak spočívá v aplikaci včelích žihadel po dobu několika týdnů. První den aplikujeme 1 žihadlo, druhý den 2 žihadla, třetí den 3 žihadla, další dny přidáváme vždy 1 žihadlo a 10. den aplikujeme 10 žihadel. Následují 3 – 4 dny bez aplikace žihadel. Po nich následují 2 týdny, během nichž každý den aplikujeme 3 žihadla, poté učiníme 2 denní přestávku, po které zakončíme kúru užíváním 4 žihadel denně po 2 týdny. Pokud se rozhodneme pro léčbu včelím jedem, zejména pokud jde o aplikaci žihadel, léčba by se měla uskutečnit pod dohledem lékaře. Tady se přiznám, že jsem si podobně také zcela dobrovolně žihadla aplikoval – pomocí dlouhé pinzety jsem chytal včely za křídla, trochu je rozdráždil a přiložil na místo, kam jsem chtěl jed aplikovat. Zkušenosti jsou takové, že jsem měl spíše problémy včely naštvat tak, aby mě bodly, ale většinou se podařilo. Rozhodně je to lepší, než si stoupnout před včelí úl s bodavými včelami, kde dost dobře nelze korigovat počet ani umístění žihadel ☺. Užívání včelího jedu by se měli vyvarovat zejména alergici, pacienti s těžkou srdeční vadou, diabetici, pacienti s tuberkulózou plic, pohlavními nebo gynekologickými poruchami. Dalšími negativními faktory jsou: nízký věk, vyčerpanost, stres, vyšší tělesná teplota, těhotenství, onemocnění ledvin, onemocnění krve, onemocnění jater, infekční onemocnění, onemocnění slinivky břišní, onemocnění CNS, skleróza - tedy při těchto problémech je lepší se jedu vyvarovat. Pokud už ale včelí žihadlo dostanete, jak se říká mimoděk, a rozhodně jste toto dobrovolně nepodstupovali, pojďme si ještě připomenout chování vhodné po bodnutí včelou. Důležité jsou především dvě věci a to rozlišit bodnutí člověka alergického a nealergického. Pokud se nejedná o alergika, postupujeme následujícím způsobem: odstraníme žihadlo z rány, nejlépe nehtem, pinzetou nebo nožem. Pokud žihadlo necháme v ráně, hrozí, že bylo vytrženo i s jedovým váčkem a nervovou uzlinou, což mu umožňuje i nadále pumpovat jed do rány. Místo vpichu chladíme ledem, můžeme potřít rozkrojenou cibulí, medem, rebarborou nebo např. Fenistil gelem. Postiženému bychom měli zajistit dostatečné množství tekutin a odpočinek. Poté pozorujeme otoky, které by mohly způsobit dýchací potíže. Pokud taková situace nastane, neprodleně zajistíme rychlou lékařskou pomoc. Každopádně pokud se bude jednat o jednotlivá žihadla, žádné tragické konce hrozit nebudou. Složitější situace nastane v případě pobodání alergika. Tady pak může jít v mnohých případech i o život. Pokud o někom víme, že alergikem je a žihadlo dostal, pokusíme se zařídit podle následujícího postupu. Pokud alergik není vybaven léky, přivoláme lékařskou pomoc a pacienta neustále hlídáme. Odstraníme žihadlo a postiženému umožníme odpočinek. Místo vpichu chladíme, můžeme potřít Fenistil gelem. Co nejdříve se snažíme podat základní léky proti vzniku alergické reakce (například 1 tabletu medrolu a 1 tabletu zyrtecu). Tyto tablety už jsou dnes ve výbavě téměř každé lékárničky, ale co si budeme nalhávat – dle zákonů schválnosti k tomuto dojde vždy, když jste od domova co nejdále. Poprosil bych tedy alergiky, aby na tento svůj problém mysleli a do peněženky si jeden prášek dali. Tolik místa to nezabere a může vám to zachránit život. Pokud byste chtěli několik „praktických rad“, které jsem se dočetl v odborné literatuře, kterak se žihadlům nejen včelím vyhnouti, dodržujte prosím následující pravidla: vyhněte se piknikům a grilování venku (jídlo, sladkosti a pití přitahují vosy), zavírejte lahve s nápoji (vosa může do lahve nepozorovaně vlézt a následně bodnout osobu, která se napije) a přikrývejte jídlo. Další rada potěší lenochy - vyvarujte se namáhavých aktivit venku (pot přitahuje včely a vosy), nechoďte po trávě naboso a vyhýbejte se květinovým záhonům a včelím úlům, nepoužívejte silně parfemované deodoranty a krémy na opalování, parfémy (intenzívní vůně přitahují hmyz). Takže bych zakončil tento článek tím, že pokud už včelí žihadlo dostanete, bude to samozřejmě nějaký čas bolet, ale vzpomeňte si i na to, že zas včely udělaly něco pro Vaše zdraví... O tom jak proběhlo Čestic osvobození není toho moc v kronice ani ve ČTENÍ. V souvislosti se 70. výročím konce války jsem vám chtěla přiblížit osvobození Čestic. Kronika Čestic však končí v roce 1939. Ve válečných letech se kronika zřejmě nevedla, protože další zápis je až z roku 1945. Kronikářem byla ustanovena paní Jana Křížková. Roky 1945 – 1950 psala zpětně podle vyprávění a dochovaných dokumentů, protože zde do roku 1947 nežila a kronikářskou byla zřejmě ustavena až v roce 1953, kdy je po válce první zápis v kronice. JV Rok 1945 v kronice Čestic Rok 1945 znamenal ulehčení ze všech válečných útrap. Národ byl vyčerpán nacistickým útiskem. V naší zemi žilo množství uprchlíků, kteří bydlili především ve školách, ve kterých se nemohlo tudíž vyučovati. Mnoho rodin v našem národě vzpomínalo na své drahé, kteří někde trpěli v nacistických věznicích nebo již podlehli boji o svobodu. Jsme hrdi na všechny ty, kteří pevně po vzoru Julia Fučíka dovedli bojovat za lepší zítřek všech, které měli tak rádi. Na bojištích vítězila nádherná Rudá armáda a vyhnala fašistické vetřelce nejen ze své sovětské země, ale i z ostatních národů. Každý Čech jistě bedlivě sledoval její úspěchy a věřil teď již v brzký konec války a tím i v lepší život. Přišel květen, měsíc květů, lásky a mládí – měsíc krásy. I našemu národu přinesl nádherný květ – svobodu. 5. května o poledních hodinách zazněly z reproduktorů pochody svolávající lid k poslednímu zápasu. Na domech zavlály prapory, lid vyšel do ulic s trikolórami a členové revolučních národních výborů scházeli se k jednání, jak se zachovati v příštích chvílích. Mnohde stálo fašistické vojsko, tanky. Bylo třeba zachovat klid, aby nedošlo na poslední chvíli ke ztrátám lidských životů. Lid však se nedal zadržet, neboť již příliš dlouho tlumil v sobě revolučního ducha. Lid vyšel do ulic. V naší obci Česticích byli uprchlíci z Maďarska. 3 dny před skončením války byla zastavena dodávka mléka, neboť provoz na cestách znepokojovali hloubkaři. V neděli 5. května v poledne jel se podívati František Železný do Volyně, co se vlastně děje. Po jeho příjezdu vyvěšovali lidé prapory. Místní komisař Artur Sobel povolal na posilu z Volyně revoluční jednotku, která odzbrojila četníky. Ten den seskupila se agrární skupina a chtěla se opět uchopiti v obci moci, což se jim pro odpor lidu nepodařilo. Artur Sobel jmenoval revoluční národní výbor Jeho členové byli: Karel Kolářík, František Uhlík, Matěj Beránek, Petr Mikeš, Josef Cvrk, Antonín Trojan. A pak se teprve přidali dělníci, rolníci socialistického smýšlení. Revoluční národní výbor jmenoval národního správce na velkostatku a odzbrojil za pomoci Nivy(?) z Volyně na zámku SS a Volkssturm. Za vedení nadporučíka v záloze Novotného byla ustavena vojenská jednotka v Česticích po dobu revolučních dnů. 6. května konal se průvod všeho občanstva s hudbou. Průvod měl nadšený ráz. 7. května přijela do Čestic americká armáda. RNV nechal zajistit některé občany, na které byla domněnka, že kolaborovali. 18. května byl rozšířen RNV o zástupce KSČ: Bohumil Žahour, Václav Krejsa, Josef Jáchym, Jaroslav Sýkora, Jan Lukáš, Jaroslav Železný. Po revoluci odešli někteří občané do pohraničí. Byli to: František Král č.p. 71, Karel Bedlivý, č.p. 81, Karel Kubeš č.p. 105, Jan Žejdl. (z kroniky obce Čestice) Pozvánka ČSŽ Čestice zve děti a rodiče na tradiční lampionový průvod obcí v pátek 8. května 2015. Sraz všech účastníků je ve 20.45 hodin na nádvoří čestického zámku. Možnost pečení vuřtů na závěr průvodu na hřišti u školy (vuřty vezměte s sebou). V případě nepříznivého počasí se akce ruší. Pohádky my máme rádi, jsou v nich naši kamarádi. Do ČTENÍ jsme napsali, které z nich jsme viděli. Se Šmoulátky na pohádky V březnu se Šmoulata vypravila na dvě divadelní pohádková představení, první proběhlo v Č. Budějovicích a druhé ve Strakonicích. V neděli 22.března jsme se sešli v 13 h ve Strakonicích na vlakovém nádraží. Vlak měl bohužel zpoždění, tak jsme museli asi 20 minut čekat. Cesta uběhla rychle, ale v Č. Budějovicích jsme i tak museli jet městskou dopravou, abychom to do Divadla U kapličky stihli včas. Představení se jmenovalo České peklo a hrála Pohádková rezervace pana Ptáčka. Hned začátek byl velmi příjemný, protože p. učitelka byla vylosována do role Karkulčiny babičky. Tato divadelní společnost má totiž málo členů, a tak si do vedlejších rolí vybírá herce z řad dětských i dospělých diváků. Celá hra byla vlastně soudní jednání, kde se probíraly stížnosti různých postav z různých pohádek. Hlavním procesem byla pře mezi mlynářkou a vodníkem, kteří spolu vychovávali děti, jež připlavaly po vodě. Když se rozešli, soudili se o děti. Předsedou poroty byl Lucifer a ten vydával různá nesmyslná rozhodnutí, jako např. že se děti budou u mlynářky a vodníka střídat po minutách… Ale nakonec to jako v každé pohádce dobře dopadlo, předsedou poroty se stal Anděl, děti přisoudil mlynářce a vodníka zavřel za způsobenou povodeň. Po představení si ještě někteří nechali podepsat herce a pak jsme už pospíchali na vlak a odjeli domů. Zapsala Anna Václavíková V pátek 27. března jsme byli se Šmoulaty na 50. ročníku Skupových Strakonic. Protože jelo málo dětí, jeli jsme auty se třemi maminkami. Shlédli jsme loutkovou pohádku Černý mstitel na bílé klisně, která byla velice krátká – asi 20 minut. Z celé pohádky se nám nejvíce líbilo, že jsme si po představení mohli prohlédnout loutky a pohrát si s nimi. Celý výlet jsme zakončili v cukrárně a to nemělo chybu. Zapsala Tereza Hradecká Kulturní akce v Česticích 7. – 10.5. CHOVATELSKÁ PŘEHLÍDKA TROFEJÍ zvěře spárkaté, ulovené v roce 2014 v sále Lidového domu 16.5. 50. výročí otevření základní školy 23.5. Divadelní představení „Jak se peklo zadlužilo a co z toho všechno bylo“ v sále Lidového domu od 17,00 hodin – dětský soubor Kulturního spolku 30.5. 130. výročí SDH Čestice spojené s okrskovou soutěží v požárním sportu Blahopřejeme všem, kteří se v květnu a červnu dožívají významného životního jubilea a do dalších let přejeme jen to nejlepší, zdraví, štěstí a osobní pohodu. paní Marie Šašková ze Dřešína pan František Staněk z Němčic pan Jiří Hudec ze Dřešína pan Jan Stehlík z Chvalšovic pan František Kolář z Krušlova paní Vlasta Blažková z Němčic pan Jiří Hruška ze Dřešína pan Karel Altmann z Doubravice pan Václav Kotrc z Čestic 85 let 86 let 50 let 65 let 75 let 90 let 60 let 50 let 60 let paní Růžena Zámečníková z Nuzína pan Jan Záhorský ze Dřešína pan Antonín Ouředník z Čestic paní Jindřiška Kolářová z Krušlova paní Květa Staňková z Chvalšovic paní Helena Bublíková ze Dřešína paní Zdeňka Zdeňková z Čestic pan Michal Suttner z Nahořan 90 let 70 let 94 let 50 let 70 let 60 let 60 let 60 let V televizním zpravodajství pro zprávy teď místo není, proto vypni televizi a přečti si nové ČTENÍ Čím lépe, tím hůře Jiří Kolář V ústředí televizního zpravodajství vládla pochmurná nálada. Ředitel nervózně přecházel po místnosti a kouřil jednu cigaretu za druhou. Technický personál, redaktoři, kameramani, hlasatelé a hlasatelky utloukali dlouhou chvíli jak se dalo. Muži většinou u baru, ženy vylepšovaly svůj make-up, pilníkem zkrášlovaly své nabarvené nehty, jiné listovaly v módních časopisech. Nad nečinným pracovištěm se vznášela nervozita a napětí. A bylo opravdu proč být znepokojen. V posledních dnech a týdnech svět konečně dospěl do ideálního stavu míru, harmonie, snášenlivosti a vzájemného porozumění. Lidé začali být konečně šťastni, těšili se z hospodářské prosperity, zavládla všeobecná spokojenost. Televizní zpravodajství se tak ocitlo ve slepé uličce, začalo být ohroženo v samotných základech. Neboť jak servírovat lidem, že je všechno v nejlepším pořádku, že se vlastně nic negativního neděje? Vždyť zpravodajství může být úspěšné jen tehdy, když se zakládá na informacích veskrze negativního rázu. Právě ta proměna světa i lidí k absolutně pozitivnímu stavu způsobila kolaps ve zpravodajství. Nebylo o čem hlásit. S nostalgií se vzpomínalo na politické šarvátky, parlamentní i vládní aféry, na všechny ty neoprávněné sponzorské dary, na kriminalitu, řádění mafií, praní špinavých peněz, střelbu na ulicích, vraždy, atentáty, závist, pomluvy, loupeže, tunelování, nezaměstnanost, stávky, akci Olovo, jiskření mezi prezidentem a předsedou Parlamentu, války na Balkáně i jinde, hladomory a přírodní katastrofy. Dřív bylo bohatě z čeho vybírat, sotva přešla jedna jobovka, už tu byla jiná. Teď nic, dočista nic. Ke všemu i příroda se umoudřila. Alespoň kdyby spadlo nějaké letadlo, stačilo by docela malé, sportovní, srazily se nějaké vlaky, mohlo by jít o docela malou srážtičku, nastalo nějaké zemětřesení, třeba docela miniaturní, stačila by docela malá povodeň, žehrali zaměstnanci, a hned by bylo o čem hlásit. Dřív jsme si nevážili těch přebohatých zdrojů, tak je to, a Pánbůh nás potrestal, uvažovali chmurně. Jestli to takhle půjde dál, můžeme to tady zabalit. Nebylo opravdu o čem referovat. Vlaky jezdily v pořádku a včas, letadla nepadala, vraždy a loupeže se nekonaly, války jakbysmet, zákonodárné sbory fungovaly bezvadně, vláda i prezident se těšili všeobecné oblibě, lid byl spokojen. Svět dospěl do druhého zlatého věku lidstva. A o tomhle že máme hlásit? Nikoho by to ani nezajímalo. A tak jedinou informací mohly být zprávy o počasí, ale i ty se staly monotónní a nezajímavé. Také počasí dospělo do ideálního stavu. Slunečno, teplo, občas blahodárně zapršelo. Žádná bouřka, vichřice, žádná živelní pohroma. Televizní zpravodajství se ocitlo na pokraji bankrotu. Zatímco většina podniků kdysi zkrachovala v důsledku krachu bank, burzy a poklesu akcií, u televizního zpravodajství tomu teď bylo přesně naopak. Jeho krach byl zapříčiněn dokonalým fungováním bank, burzy a optimální hodnotou cenných papírů. Když se situace nelepšila a žádné negativní zprávy nebylo možno nikde získat, svolal si ředitel své zaměstnance a takto k nim promluvil: „Dámy a pánové, jak víte, naše zpravodajství se nachází v hluboké krizi. Protože se nám nedostává žádných pořádných zpráv a není tudíž o čem vysílat, jsem nucen vás propustit. Stagnující pracoviště je nerentabilní a navíc nám došly i finanční zdroje. Dnes večer to ohlásíme místo zpráv.“ Týž večer se na obrazovce objevila zachmuřená hlasatelka a přečetla do kamery: „Vážení televizní diváci, jak víte, lidstvo dospělo do stavu všeobecné harmonie, míru a lásky. S tím souvisí kritický nedostatek informací, které by vás mohly zajímat. S politováním oznamujeme, že rušíme redakci televizních novin a to alespoň do té doby, než se poměry vrátí do normálních kolejí.“ To byla po delší době první a také poslední zpráva televizních novin. Alespoň do té doby, než se věci vrátí do normálních kolejí. Zatím nám nikdo nevěří, že uspějeme v soutěži. Všechno se ale rázem změní až budem v ČTENÍ zveřejněni. Dokaž, že umíš Ve středu 8. 4. 2015 se děti zúčastnily soutěže „Dokaž, že umíš“. Žáci soutěžili v družstvech a utkali se například ve střelbě ze vzduchovky, hodu granátem na cíl, uzlování, dále museli v testu prokázat odborné znalosti, schopnost poskytnout první pomoc ap. Výsledky: a) žáci z prvního stupně 1. místo – družstvo 5. třídy, velitel družstva Ladislav Jonáš (460 bodů) 2. místo – družstvo 5. třídy, velitelka družstva Lucie Kulířová (397 bodů) 3. místo – družstvo 5. třídy, velitel družstva Lukáš Grabmüller (373 bodů) b) 1. místo – družstvo 8. třídy, velitel družstva Martin Mls (456 bodů) 2. místo – družstvo 6. třídy, velitel družstva Lukas Krejčí (413 bodů) 3. místo – družstvo 8. třídy, velitelka družstva Jana Magová (403 bodů) Blahopřejeme opožděně těm, kteří se v březnu a dubnu dožili významného životního jubilea (a dodali souhlas se zveřejněním svých údajů) a do dalších let jim přejeme zdraví, štěstí a osobní pohodu. paní Libuše Koláříková z Čestic paní Miloslava Sovová z Čestic paní Věra Barvířová ze Dřešína paní Helena Mandáková z Chvalšovic paní Marie Šťastná z Němčic pan Václav Tesař z Chvalšovic paní Marie Krejčová z Nuzína paní Milada Bečvářová z Chvalšovic 85 let 82 let 65 let 88 let 81 let 65 let 89 let 65 let paní Zdeňka Lencová z Čestic 83 let paní Jarmila Fesslová z Čestic 92 let pan Vojtěch Staněk z Čestic 87 let p. Jaroslava Zdeňková z Čestic 75 let paní Marie Pilná ze Dřešínka 85 let p. Marie Voldřichová z Dřešína 60 let Návštěva solno – jódové jeskyně Také v letošním školním roce navštěvovaly mladší děti z MŠ Čestice solno – jódovou jeskyni ve Strakonicích. Po dobu šesti týdnů, každé úterý, měly možnost strávit v příjemném prostředí jeskyně hodinu spojenou s hrou se solí podle vlastních představ. Některé děti toto prostředí navštěvují s rodiči, pro většinu byl tento pobyt v jeskyni zcela novým zážitkem. Rádi se do tohoto prostředí zase někdy s dětmi vrátíme, protože jsme zde byli moc spokojeni. Za MŠ Čestice Jana Kubešová Klíče nebo indicie – tím teď celá Střelka žije. Máme rádi soutěžení. Napíšem o tom do ČTENÍ Víkend na Zálesí aneb Pevnost Boyard Pátek Koncem března jsme s naším oddílem Střelka zase po roce vyrazili na Zálesí, kam se vždycky těšíme. Většina z nás jela autobusem z Čestic, ale byla i možnost přistoupit cestou do Zálesí nebo přijet na místo. Když jsme dorazili, ve dveřích nás už čekala vedoucí Danka. Přivítala nás a dala nám instrukce k ubytování. Po přezutí všichni honem utíkali, aby si zabrali co nejlepší místo na spaní a vybalili si věci. Byli jsme připraveni za chvilku, a tak jsme nemarnili čas a hned šli dolů do jídelny zahrát si jedny z prvních her. Hráli jsme například hru, při které jsme si museli oblečením dolu provlíknout klíč a musela to provést celá družina. Samozřejmě co nejrychleji – měřil se čas. Když přišel čas na večeři, najedli jsme se z toho, co jsme si přivezli z domova. Při večeři se nám také povedla taková ne moc příjemná věc, která se pak ještě bohužel několikrát opakovala. Při povídání a večeření nás na palandě bylo víc a propadla se pod námi postel. Naštěstí se nic nestalo, jen jsme všichni prošli hromadným šokem. Postel jsme opravili a šli dolů hrát další hry. Jelikož téma letošního Zálesí byla ,,Pevnost Boyard," měla už teď každá družina možnost získat první klíč. Úkol spočíval ve vyřešení otázky, kterou jsme všichni považovali za obtížnou, ale po vysvětlení byla velmi jednoduchá. Otázka byla: ,,Jak odměřím 4 litry vody, když mám pětilitrovou a třílitrovou nádobu? Mám neomezené množství vody a můžu ji vylívat i nalívat." I když mi odpověď po sléze přišla banální, radši se nebudu pokoušet o vysvětlení. Takže klíč získala jen jedna družina, ale nikdo nezoufal, jelikož jsme měli ještě celý den na získání pěti klíčů. Do večerky jsme hráli hry v jídelně a po večerní hygieně jsme zalehli do postelí. Zapsala: Tereza Nikodemová Sobota Poté co jsme ráno vstali a nasnídali se, proběhla místopisná hra o Zálesí. Dostali jsme na papíru sepsaná různá místa v Zálesí, která bylo třeba najít a zjistit určitou informaci nebo splnit nějaký úkol: například vyhledat dům se skleněnými koulemi a zjistit jejich barvy … zjistit, jak se jmenuje Lukášovic kočka …Když jsme našli všechna místa, mohli jsme se vrátit zpátky! Tady šlo už taky o čas. Po návratu bylo třeba ještě získat klíče. Takže se běhalo ze stanoviště na stanoviště, kde vždy jeden z týmu plnil úkol a buď získal nebo nezískal klíč. Mezi úkoly patřila například houpačka s vodou, lovení rybek, hledání klíče poslepu nebo v hlíně, srážení víček míčkem, klíč byl ale jen pod jedním z nich. Z pátku měla zatím jenom jedna družina jeden klíč, tak se všichni museli docela snažit. K obědu byla tradiční sekaná a brambory. Po poledním klidu, kdy ještě jedno družstvo muselo splnit úkoly na klíče, se měli hrát pašeráci, ale změnilo se to na baseball. Ty družiny, jež nehrály, zatím plnily různé úkoly za indicie, např. zaťukávání hřebíků, potopená loď, navlékání korálku … Ale ze všech nejdelší byla asi hra s hrnkem. Soutěžící musel mít nataženou ruku nad provázkem a nepokrčit jí ani se nedotknout provázku... Do tohoto programu byla též vložena svačina. K svačině byly připravené namazané rohlíky. Večer se zjišťovalo, co komu chybí. Hrály se hlavně hry o klíče, protože plný komplet měly jen dvě družiny, ale i hry o indicie. K tomu patřila například hra s moukou a kostkami. Po večeři, ke které jsme si opekli na ohništi párky, hrála Lenka Kolaříková na kytaru známé i méně známé písničky. Také nám zahrál jeden známý hudebník z Volyně. Kdo byl unavený, odcházel spát… Zapsala : Veronika Levá I poslední rozloučení občas bývá v našem ČTENÍ Neděle V neděli jsme vstávali v 8:00 hodin. Protože byl poslední den, někdo si začal balit ještě před snídaní, ke které jsme měli vánočku a čaj. Při snídani jsme se dohodli, že si zahrajeme mafiány. Po snídani jsme si šli dobalit věci a v průběhu balení si nás vedoucí volali za školu, kde jsme jako v pevnosti Boyard museli říct heslo a sebrat poklad za čas podle toho, kolik jsme měli klíčů. Všichni kromě Plameňáků měli nějakého zajatce a jako vykoupení zajatců nám vedoucí sebrali za každého zajatce stovku z pokladu. Družiny za vedoucími chodily postupně a záleželo na nich, jestli prozradí ostatním, co se dělo „v pevnosti“. Když jsme všichni nasbírali poklad a vykoupili zajatce, začal úklid základny, ve které jsme spali. Vedoucí nám rozdělili místnosti, které nám pak osobně zkontrolovali. Po úklidu, který dopadl dobře, nám vedoucí vyhlásili celkové vyhodnocení hry . Dopadlo to takto: 1Večernice 2Rychlý Šípy 3Tuláci 4Plameňáci Po udělení diplomů a cen jsme čekali, až si nás vyzvednou rodiče. Celý víkend jsme si skvěle užili a domů se vraceli s dobrou náladou a zážitky. Zapsala Lucie Němcová Rozloučení na místech nejmilejších Přelom zimy a jara bývá vždy plný očekávání. Den před prvním jarním dnem na sv. Josefa (ano, jako letos začalo astronomicky 20. března ve 23:45) se opravdu naplnilo staré české přísloví: „Svatý Josef tváří milou končí zimu plnou“. A skutečně to počasím také vyšlo. Ustupující zima a začínající jaro – taková byla třetí březnová sobota a první jarní. A pro mě zároveň druhý rituál za posledních čtrnáct měsíců. Loni lednová Šumava, mrazivá, ale s minimem sněhu. Letos v březnu kraj pod severním hřebenem Jizerských hor. Dva rituály ve dvou různých ročních obdobích, ve dvou horách na jihu na Šumavě a na severu v Jizerských horách, ale jedno společné. S příbuznými, rodinou, úplně poslední rozloučení s člověkem, který nás opustil a již není mezi námi. Zároveň rozsypání jeho ostatků na místech, které měl za svého života rád. Po šumavské Aničce liberecký Pavel. Zákeřná nemoc ukončila jeho život v říjnu předloňského roku. Dnešní putování začínáme v Hejnicích, velmi půvabném a majestátním kostele. Každou neděli tam Pavel s paní, co ho vychovala, chodil na Mši svatou. Pak i s Evou a Petrem, ten byl v Hejnicích i pokřtěn. Byl to takový pravidelný rituál, po mši společný oběd. U kláštera v Hejnicích necháváme první část ostatků Pavla. Další naše zastávka je v krásném parku Lázní Libverda, velmi oblíbeného místa Pavla. I zde část ostatků na vhodném místě necháváme. Třetí zastávkou je oblíbené výletní místo kam Pavel také rád chodil, okolí Obřího sudu nad libverdskými lázněmi. Okolní příroda přijímá další část ostatků. Celý první jarní den pomalu končí, zapadající slunce osvětluje severní, poměrně strmý hřeben Jizerských hor a my se vracíme na vlak do Hejnic, kde jsme Pavlovu pouť s ním začínali. Trochu ostatků zbývá, budou uloženy v malé broušené dóze. Tak jsme se s Pavlem rozloučili a přenechali ho Jizerskohorské přírodě, na místech, které byly Pavlovi blízké a měl je rád. Miroslav Zachariáš Staré rody Prácheňska málokdo už dneska zná. Jsme rádi, že zaplní zase stránky ve ČTENÍ. Staré rody v bývalém Prácheňském kraji Josef Vichr Prácheňský kraj byl správním a soudním okresem a jeho jméno zaujímalo Bezensko, Netolicko, Volyňsko a část Písecka. Jméno Prácheňský vzešlo od hory Prácheň blízko Horažďovic, kde stával hrad Prácheň. Když po roce 1264 byl hrad opuštěn, říkalo se na krátkou dobu kraj sušický. Kraj zaujímal rozsáhlé území od Tochovic, až za Krumlov. V 18.století bylo území zmenšeno o krumlovské panství. V polovině uvedeného století byl v Písku zřízen královský úřad prácheňského kraje, který měl trvání až do roku 1850. Z tohoto přehledu vyplývá, že Strakonicko, Lnářsko a Blatensko bylo součástí tohoto kraje. Bavorové ze Strakonic Bavorové ze Strakonic v té době byli mocným staročeským rodem, pokládaným za rovný tehdejším knížecím rodinám. Jejich erbem byl zlatý štít s modrou střelou s černým, neb červeným násadištěm. Klenotem byla dvě zlatá složená orlí křídla. K rodu patřily zchudlé rodové větve vladyk z Pořečína, z Chlumu a Křemže, ze Štěkně, Drahonic a z Nečtin. K jejich předkům náležel Bavor, který roku 1167 na Moravě daroval Ivanovice a okolní další vesnice litomyšlskému klášteru. Jednu ves daroval svému synovci Dluhomilovi. Ten se roku 1211 připomíná jako otec Bavorů. On 17.2.1235 společně s Bavorem ze Strakonic jako svědkové podepsali listinu, kterou král Václav potvrdil příslušenství ve Stříbře chotěšovskému klášteru. Prvně uvedený Bavor byl v letech 1208-1224 komorníkem olomouckého práva a do své moci dostal krajskou vládu v Prácheňsku. On byl velkým příznivcem řádu křížovníků sv. Jana, jinak Svatomářských, kteří měli hlavní komendu u sv. Máří pod řetězem v Praze. Druhý zmíněný Bavor I. ze Strakonic byl nejvyšším komorníkem a purkrabím na Zvíkově. Jeho manželka Bolemila řádu roku 1225 darovala šest vesnic v okolí Svijan. Bavor I. ze Strakonic založil novou komendu ve Strakonicích a jí daroval ve Strakonicích farní kostel, část svého dvoru a osm okolních vesnic. To bylo roku 1243. Jeho druhá manželka Bohumila přidala komendě další tři vesnice. Brzy potom se začalo se stavbou komendy, kapitoly a kaple. Bavor I. se roku 1253 stal purkrabím na Zvíkově a roku 1254 nejvyšším komorníkem Českého království. Zemřel ve vysokém věku roku 1260. Svatomářský řád byl také založen v Horažďovicích, kde mu Bavor I. daroval kostel a pět městišť. Z manželství mimo dcery Domaslavy měl syna Bavora II., jehož manželkou byla Anežka, poboční dcera krále Přemysla Otakara II. Bavor II. v letech 1277-1279 byl nejvyšším maršálkem a zemřel pravděpodobně roku 1279. Z manželství s Anežkou Přemyslovnou měl dceru Markétu, provdanou za Hynka Hlaváče z Paranešic a syny Bavora III., Viléma a Mikuláše. Roku 1315 předal Bavor II. Mikuláši blatenský hrad. Bavor III. byl roku 1289 purkrabím na Zvíkově a vystavěl kostel v Horažďovicích a v Bavorově, kde sídlil, držel Prácheň a Horažďovice, vyměnil Pořečín za Vitějovice, dvě vesnice u Strakonic a pičinský majetek u Příbrami. Velkou část majetku rozdal korunskému klášteru, kde byl pohřben, a svatomářským křížovníkům. Jeho manželkou byla Markéta z Rožmberka (+1357) a on zemřel roku 1317. Věnem se dostal Bavorov jeho manželce Markétě, Horažďovice dostal bratr Vilém (manželka Markéta ze Šternberka), Mikuláš měl Blatnou. Vilém byl v letech 1343-1356 u zemského soudu a zemřel kolem roku 1359. Vilém držel Prácheň a Horažďovice přes 40 let ( 1317-1359 ). Roku 1346 osvobodil poddané břevnovského kláštera v nezamyslickém újezdu od dosavadních platů a popravy v příčině vražd přenesl na opata kláštera. 25.6.1357 dostal Vilém povolení od císaře Karla IV., aby mohl Doubravici a Třebohostice odkázat Bavorovi IV., jinak Baškovi, který byl synem Vilémova bratra Mikuláše. 9.8.1359 strakonický konvent přiznal, že darem obdržel od Viléma a jeho manželky Markéty ze Šternberka Radomyšl, s podmínkou, aby dominikánskému klášteru v Písku, Klatovech a Budějovicích vyplácel 9 kop gr. ročně. Posledním držitelem Blatné z rodu Bavorů byl Břeněk v letech 1394-1403, jako pán na Blatné, Sedlici, Horažďovicích a Práchni. Bavor, Vilém, Mikuláš – do ČTENÍ je všechny dáš. Za chvíli lidé znají rody v Prácheňském kraji. Mikuláš , bez udání manželky měl dceru Anežku, provdanou za Zdeňka z Rožmitálu, pozdějšího držitele Blatné a syna Bavora IV. ( Baška ) a Viléma. Bašek byl na Blatné a zdědil po strýci Vilémovi Strakonice a Horažďovice. Žil ještě roku 1380. Druhý z bratrů Vilém se připomíná v letech 1367-1374, jako držitel Blatné. Synem Bavora IV. (Baška) byl Břeněk, který držel Prácheň, Horažďovice a Blatnou. Zemřel roku 1404. Syn Viléma byl Jan, již zchudlý potomek a žil ještě roku 1397 na Moravě. On jel přes Arlberg zapsal se do knihy bratrstva sv. Kryštofa. Zapsal se pod jménem Jan von Strolenberg. ? | Bavor 1167 na Moravě Domaslava 1256-1280 M.: Jindřich z Lichtenšteina + 1297 Bavor III. Markéta 1289-1357 Bavorov, Horažďovice Prácheň,Pořečín, Vitějovice, M.: Markéta z Rožmberka ? | | Dluhomil | | Bavor I. 1208-1260 nejvyšší komorník, kanov olomouckého práva purkrabí Zvíkov, I.manž.Bolemila, II. manž. Bohumila | | Bavor II. 1260-1279 Strakonice, Pořešín, Blatná Horažďovice, nejvyšší maršálek M.: Anežka, poboční dcera Přemysla Otakara II. | Vilém 1318-1360 Strakonice, Bavorov,Horažďovice zemský soudce, M.:Markéta ze Šternberka Bavor IV. (Bašek) Anežka 1353-po1380 Strakonice, Prácheň, Bezděkov Horažďovice | Břeněk + 1404 Prácheň, Horažďovice, Blatná Strakonice Mikuláš Blatná | | | | Vilém 1367-po 1374 Blatná ? | Jan 1397-1398 na Moravě + po 1398 M.: Zdeněk z Rožmitálu Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí Příspěvky můžete posílat na adresu: [email protected] Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169 Neprošlo jazykovou úpravou Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce květen – červen 2015 Cena 20,- Kč Tisk: Městské muzeum a kulturní centrum ve Volyni Registrační známka: EČ EMKČR 12994 IČO: 47255846