Stáhnout si PDF verzi

1
MANŽELÉ TARISOVI
SHEENA
28. den druhého měsíce letní triády, rok 401 pátého tisíciletí
K lesům daleko od hertiského předměstí se blížil pomalu a tiše černý
vůz. Nezpozorován dorazil k plotové zdi Sendorského sídla a z předních
dveří vystoupila drobná blonďatá žena v podivně strohé zelené kombinéze. Zamračila se, když jí letní slunce osvítilo bledou tvář. Už tomu bylo
dlouho, co naposled vyšla na denní světlo. Otrávena paprsky natáhla
ruku proti žhavému kotouči na nebi a odvrátila se. Ve stejném okamžiku
uslyšela vzdálený hluk za stěnou.
Věděla, že někde na druhé straně panství se koná důležitá událost.
Úmyslně proto minula svým autem hlavní bránu, která dnes vítala do
zahrad desítky hostů. Ke svému příjezdu potřebovala samotu. A i když se
zdálo nesmyslné vydat se sem v ten nejrušnější den, vybrala si jej právě
proto, že veškerá pozornost místního služebnictva byla stažena do jediného místa.
Žena se tak poté, co vystoupila z auta, napjatě rozhlížela, zdali je při
odlehlém okraji skutečně sama. Cesta, les i blízké okolí však uspokojivě
mlčely. Zdejší tichost narušovaly jen ony ozvěny pobavených hlasů ze
zahrad.
Pro ty neměla zrovna pochopení. Bylo pro ni zvláštní, že v tento čas
měl někdo náladu se smát. Před pár měsíci Sendor obešlo obloukem početné vojsko, jenž mělo za úkol celý Hertis srovnat se zemí. Jen zázrakem
byla tato oblast jediná, která nenesla následky z proběhlé války. S tou radostí, co slyšela, to vypadalo, jako by se panstvo nadutě vysmívalo svému
nepříteli, že domov zástupce protější mocnosti nenašel.
Ona tajemná žena ale věděla moc dobře, kde se Sendor nachází.
To díky ní armáda zastavila u hranic sendorských lesů a měla velkou
zásluhu na tom, že zdejší pýcha rodiny Elbrow ještě stojí. Přesto dnes
mezi jmény na listině pozvaných nebyla. Nikdo jí tady nebyl za projevenou milost vděčen. Možná proto, že tušili, že dohra této laskavosti ještě
přijde. Nevěděli však, že dnes. Že Sendoru ponechala klid, aby se do něj
mohla sama pro něco vrátit.
…
Tak stála zde před dominantní zábranou proti nevítaným cizincům.
1
Přistoupila ke zdi blíže a zvědavě obhlížela, jestli všechny její vydrolené
díry a výčnělky jsou pořád tam, kde si pamatuje. Dotkla se při tom opatrně cihel a slastně se na ně usmála. Cihly byly natolik rozpálené poledním žárem, že by každý rychle ustoupil. Tato žena ale oplývala čímsi,
díky čemuž jí žár nemohl ublížit. Místo toho ji hladil po prstech a přinášel požitek. Hladová po té slasti přiložila na zeď obě dlaně a zapřela se
celou jejich plochou, aby co nejvíce pocítila tu žhavou sílu.
Pod intenzivním přívalem tepla její oči vzplály a mírná nervozita,
které propadala, byla pryč. Teď, když se jí srdce zklidnilo, odstoupila zpět
k autu, aby lépe viděla až za zeď na jižní stranu honosné stavby. Tam ve
třetím patře divoce vlály záclony u jediného balkónu a neměly daleko
k tomu, aby se utrhly a uletěly dolů do opuštěných stájí se zarostlou jezdeckou dráhou. Jako cílová vlajka příhodně označovaly místo, kam se
nyní musí dostat.
…
A dokud rozmýšlela své další kroky, zároveň s ní balkónovou hru
větru s kusem látky pozorovalo zevnitř sídla i roční batole.
To batole jsem byla já.
Taktéž mě v tu chvíli obklápěla samota. Táta právě vzdal mé uspávání, nechal mě v postýlce a vytratil se do kuchyně. Věnoval se mi sám,
výjimečně pro ten den byl všechen personál v zahradách vytížen velmi
důležitou prací. Ona událost venku, kterou obstarával, byla vzpomínka
na úmrtí dědy, Zahara Elbrowa, váženého dobrodruha a spisovatele,
který zemřel jen pár týdnů před mým narozením. Byl tomu přesně rok,
co vnesl svým odchodem do srdce mé matky velký smutek, a ona si přála
uctít jeho památku tak, jak bylo u našeho rodu vždy zvykem. Jen já se
protivila přemíře hlučné společnosti, a tak jsem byla přemístěna někam
dovnitř, kde mi bude lépe. A kéž bych mohla říci, že se dobrý úmysl mým
rodičům krutě nevymstil.
…
Samozřejmě nemám na tento den žádné vzpomínky. Ráda bych
z vlastní paměti vyprávěla, jak se to tenkrát celé odehrálo. Ale nemůžu.
A trvalo mi dlouho, než jsem pochopila okolnosti, které mi v této příhodě nebyly vůbec jasné.
2
Jako například, jak se podařilo oné blonďaté ženě v kombinéze vylézt
nahoru až ke mně a zjevit se na balkóně. Navzdory svému křehkému
vzezření do několika minut stála za otevřenými dveřmi tři patra nad
zemí a její pohublá silueta se promítla na podlahu ložnice.
Dál se ale nehrnula. Přeci jen na prahu znejistila, zda je dnes ten
správný den. Mohla se konečně postavit sama sobě, svému strachu i bolesti, která jí odpírala pocit štěstí. Zpět k autu ji ale táhla obava, že může
být každou chvílí odhalena. Cítila se tak spíše než jako zloděj jako vyhnanec, který se tajně vkradl domů. Tady ale její domov nebyl. Bylo tady
to, co posedle milovala a co stále považovala za své. Myslela si, že to láska
ji přivedla do zapovězeného místa. Byla si tím takřka jista, jen nějaký
ubohý dívčí hlas vzadu v její mysli křičel, že na své úmysly nemá právo.
…
Stále stojíc na balkóně se polekaně ohlédla. Dole po trávě se prohnal
pes za balónkem. Někdo se brzy objeví. Byl nejvyšší čas vstoupit, nebo
zmizet.
Rozhodla se raději nic neriskovat a stejně tiše odejít. Sotva ale udělala
krok, z ložnice se ozvalo dětské broukání. Můj hlásek ji probodl a celá
zkameněla. Došlo jí, jak blízko jsem a s tím už nedokázala čekat na další
příležitost. Odhrnula záclonu a ujistila se, že nikdo kromě mě v pokoji
není. Přistoupila blíže a naklonila se nad postýlku. Viděla, jak v ní sedím
a sleduji ji stejně upřeně jako ona mě. Skoro jako bych ji poznávala a věděla, co máme společného. Vydechla při tom úlevou z toho, co právě
dokázala.
…
„Sheeno?“ zazněl v pokoji nenadále mužský hlas.
Žena rychle zvedla pohled ke dveřím a v nich spatřila mého otce. Bez
dalších slov se na sebe dívali a neskrývali překvapení. Oba viděli někoho,
koho znali a už nikdy neměli potkat.
Žena poté shlédla zpět ke mně a své oči zase bolestně vrátila na něj.
V její tváři se mísily výčitky s nejistotou, zda má setrvávat. Závěr svého
utrpení měla na dosah.
„Sheeno…“ zopakoval táta měkce. „Co… co tady děláš?“
3
Žena stáhla dotčeně rty k sobě a zamračila se. Nečekala, že tohle bude
to první, co od něj po létech uslyší. Už jen to jméno, jež vyslovil, ji dráždilo více, než byla ochotna snášet.
Ponechala tak vyřčenou otázku bez odpovědi. Místo toho se zadívala
na mne a jediné, co cítila, byl vztek. Natáhla nade mne ruku a se vztekem
přicházela nenávist. Nenávist ke mně jako k symbolu všeho, co jí ještě
překáželo.
A s tou nenávistí začala pouhou její myšlenkou teplota v mém těle
vzrůstat a má jemná dětská kůže kriticky rudnout. Vmžiku mě obklopil
její zlostný žár a s prvními pálivými puchýři jsem se rozkřičela bolestí
do pláče…
…
Byl to můj konec, pro který přišla. Smířena s tím, že by si tak i uzavřela cestu k tomu, po čem touží. Chtěla mě sprovodit z tohoto světa,
který již téměř celý vlastnila. Mohla si ve své moci dovolit vše a nebylo
toho mnoho, na čem by jí skutečně záleželo. Byla krutá, nespravedlivá
a posedlá svým šílenstvím.
…
To byl však jen výsledek jejího příběhu. A abych byla upřímná, není
třeba jí to mít až tak za zlé. Nezasloužila se o svůj stav příliš. Vlastně
− vzhledem k tomu, co bych ráda vyprávěla, není vůbec dobrý nápad
takhle Sheenu představovat. Bylo by pak obtížné porozumět, jak se dostala k tomu, že zamýšlela mně, nevinnému dítěti, tolik ublížit.
A to bych nerada způsobila, neboť porozumění bylo důvodem, proč
jsem své deníky začala tehdy v Setenu psát. Ocitla jsem se po tomto
osudovém dni a dalších patnácti letech zpět v Areneánu a nerozuměla
naprosto ničemu. Prožila jsem dětství v pralesech Derigotu odtržena od
civilizace, od své rodiny, a Areneán se za tu dobu proměnil. Když jsem
se pak jako náhodou dostala zpátky ke svým kořenům, cítila jsem se tak,
jako by se asi cítil někdo, kdo by si přečetl jen tyto první strany úplně
bez kontextu a nikdy dříve o planetě Thea neslyšel. To je těžko představitelné, já vím, ale výstižněji bych to nemohla popsat. Byla jsem vhozena
do neznámého prostředí plného cizích názvů a podivného chování mentálně odlišných lidí.
4
A nebyl čas cítit se při tom ztraceně. Musela jsem pokračovat dál
s tím, že se vše postupně objasní. Což se také stalo a jedno z objasnění
bylo, že to nebyly náhody, jež mě vtáhly zpět do hlavního dění. Byla to
jistá část mne, která s sebou nesla důležité svědectví. Ta samá část, která
mě tehdy zachránila před následky Sheeniny smrtící výhně. Ale i ta samá
část, která mi toto neštěstí vpravdě způsobila.
To už ale zase říkám více, než by se dalo najednou pobrat. Nemá
smysl nyní prozrazovat něco o mém životě, který, přiznávám, začíná
poněkud dramaticky a vypadá, že nebude mít dlouhého trvání. Co ale
prozradit mohu, že dosud neskončil. Můj ani Sheeny Taris. Přežily jsme
obě podobný úděl, však Sheena to měla o poznání těžší. Narodila se totiž
o dvacet čtyři let dříve, do zcela jiné doby, a cestou, kterou se musela
vydat ona, se ještě nikdo předtím vydat nemusel.
Přes všechno, co se přihodilo, jsem ale nakonec ráda, jakým způsobem ji Sheena zvládla, protože díky tomu jsem přišla na svět i já. Jistě
bych tady vůbec nebyla, kdyby nebylo Sheeny Taris. Stejně tak by neexistoval tento náš společný příběh, který se onou chvílí, kdy se mě pokusila
svým ohněm spálit, rozťal na dvě podstatné části − na to, co se dělo před
tímto dnem, a na to ostatní, co se dělo po něm.
Ani jedna část ale není přednější, proto by bylo rozumnější vysvětlit
vše od začátku. Od Sheeny. Protože právě ona je neodmyslitelně spjata
také s tím, co důležitého se chystal můj děd vyzradit, žel ani jeho požehnaně dlouhý život tomu nestačil. Možná, kdyby věděl, jak blízko svému
cíli je, pravda by na sebe nemusela čekat další generaci a já bych neměla
s čím začínat právě teď…
6
Dcera svého otce
MANŽELÉ TARISOVI
etapa první, příběh první
Psáno dle deníků Isabel Tare Elbrow
teefu TAY TARIS
O 25 let dříve na okraji Kity, hlavního města Areneánu
Na malém sporáku, vypadajícím spíše jako stará kamna, poskakovala
poklička na modrém oprýskaném hrnci. Na zdech kuchyňky vyložené
dřevem viselo několik svazků sušených květů, které z něj nasávaly stoupající vlhkost. Nikdo do rytmu tančícího plechu nepřicházel, v domě
bylo prázdno. Jen vzadu na verandě se pohupovala postýlka, ve které
pod síťkou spalo miminko − před pár měsíci narozená Sheena.
Dole v zahradě ji přes kamennou cestičku měla na dohled mladá
žena. Okopávala záhonek pod svahem a chvílemi vzhlížela nahoru. Přes
košaté koruny stromů na stráni a slunce v očích si nikdy nebyla jistá,
co vidí. V dalších minutách ji nervozita přemohla a po neudržovaných
schodech z oblázků vyběhla nahoru. Na verandu už stoupla opatrně,
a přestože trámy zavrzaly, malá Sheena spala dál. Žena odhrnula síťku
a spokojeně sledovala, jak její dítě vydechuje do lehce pokrčené dlaně.
Během mateřského opojení konečně zaslechla syčení oběda. Zapomněla rázem na tichost a splašeně vběhla dovnitř, div nerozbila sklo ve
dveřích. Prošla hbitě obývákem, kde na gauč pohodila zahradní rukavice, a prosmýkla se kolem skříní úzkými futry rovnou do kuchyně.
Problýsklo jí při tom hlavou, kdo postavil tento dům tak těsný. Musela si ale odpovědět jako pokaždé, že na tom vlastně nezáleží. Chtěla
ho hlavně kvůli nádherné velké zahradě a zachovalému starobylému
vnitřku. Tolik jí připomínal dům babičky. Zatím od koupě nic nevyhodila. Měl sice vesměs prázdné pokoje, kuchyňka však zůstala plně
vybavená a na půdě na ni ještě čekala spousta harampádí. Zvenčí však
dům působil prostorně, rodinně a hřejivě. Vnější zeď tvořily trámy, které
dlouho nikdo nenatřel, takže byl více přírodně hnědý než zelený. Když
se tak jako dnes do něj opřelo slunce, vůně dřeva pronikla dovnitř a vytvořila atmosféru, která se držela až do zimy.
Neuměla si představit člověka, který by téhle nádheře neodpustil
nedostatek místa v každém pokoji. S takovou myšlenkou se jí na tváři
objevil úsměv. Ale ano, uměla. Žila tady s ním.
…
9
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Nebyla vždy taková a tohle nebyl její vysněný život. Ještě před čtyřmi
lety, tehdy jako Mishi Fasenoa, bydlela se svým přítelem Rohnem v moderním bytě v centru hlavního města. Chodili spolu už při studiích
a společně nastoupili do paláce jako účetní hospodářského oddělení.
Skoro každý večer trávili s přáteli v hlučných ulicích Kity, tančili v klubech a ráno se budili s kocovinou. Zvládala našlápnutou kariéru a užívala
si pozornosti, kterou přitahovala svou jemnou tváří líbezné zrzky. Čas
tím běžel neskutečnou rychlostí, brzy se měla stát asistentkou vedoucího
a s Rohnem po třech letech souznění plánovali svatbu. Dokonalý svět jim
narušila až banální nehoda, při které se Mishi zranila pádem ze schodů
a musela do nemocnice se zlomenou nohou.
Lékařům se nezdálo, jak lehce ke zlomenině došlo, podstoupila proto
několik komplexních vyšetření. Přišlo jí, že tam tráví věčnost naprosto
zbytečně. Bohužel se mýlila. Její kosti v posledních letech skutečně
prořídly, a to z onemocnění krve, jež se nazývá vouléza. Tuto dědičnou
chorobu měla Mishi od narození, ale byla zdravě zejícím dítětem, které
nikdy takové vyšetření podstupovat nemuselo. Samotná nemoc může
totiž v těle kolovat a neprojevit se libovolnou dobu. Jak se však spustí,
krev postupně není schopna rozvádět živiny a nemocný podlehne vyčerpání do několika let. Pro běžného člověka abiánské rasy vzácné a léčitelné, ale její deritské geny situaci komplikovaly. Derité mají značně
odlišný imunitní systém a v té době žádná léčba voulézy pro deritskou
rasu nebyla. Čekala ji ta nejhorší prognóza.
…
Mishi si promítala v kuchyni okamžik, kdy se otřesena touto zprávou
zastavila na chodníku před nemocnicí. Nemohla se tehdy dostat zpět
k sobě, ani se rozpomenout, kudy jít domů. Sevřelo se jí hrdlo z těch
vzpomínek. Zkontrolovala hodiny, načež popadla sáček těstovin natolik
horlivě, že se rozsypaly po lince a pár jich zčernalo žárem plotny. Naštvaně na to vydechla. Přišla si roztržitá. Každou chvílí totiž očekávala
manžela.
…
Nevzala si svého tehdejšího snoubence Rohna. Rohn ji opustil poté,
co zjistil, že je těžce nemocná. Měl samozřejmě pusu plnou jiných dů-
10
začátek vzpomínky
konec vzpomínky
kapitola teefu Tay Taris
do strany 23
vodů, ale Mishi stačil ten zbabělý výraz. Oba si uvědomovali moc dobře,
že má před sebou jen pár zdravých let, než z ní bude skomírající přítěž.
Nic z toho, co měli v plánu, se nestane. Nezazlívala proto Rohnovi útěk,
sama nezvládala nést takové pomyšlení. Rozum však nepomáhal tišit
bolest a ze dne na den odešla z oddělení, aby Rohna už nemusela potkávat. Na nějakou dobu úplně opustila palác. Bez práce, v holé garsonce
si týdny vyplakávala oči.
…
„Kde je?“ vytrhl ji kdosi ze vzpomínek.
Polekaně se s nožem odvrátila od linky tak prudce, že skoro skončil
v těle muže, jenž se objevil za ní. Ten ostří sledoval s ledovým klidem.
„Málem jsi mi zničila oblek,“ konstatoval suše.
„Málem jsem tě napíchla! Tohle mi nedělej, chodíš jako duch,“ oddechla si Mishi. Odložila nůž, stáhla z jeho hubených ramen sako a začala mu rozvazovat kravatu.
„Jako duch?! Vždyť se to tady nedá odemknout bez rachotu sto let
starých klíčů, které určitě pasují i do brány hřbitova Hanoského zámku,“
bručel a nemaje rád partnerskou péči vytrhl Mishi z ruky uvolněnou vázanku, aby si ji sám hbitě sundal. „Na cos myslela, prosím tě?! Přece jsem
ti volal, že přijdu ve dvě. Na co ti to potom hlásím jako idiot,“ divil se.
Ihned na to se ale netrpělivě rozhlédnul a zopakoval: „Kde je?“
„Na verandě. Spí. Teď ji neruš,“ odvětila Mishi a všimla si, že stále
čeká i na zbytek odpovědi.
Přestože by byl nejraději u venkovních dveří, vyčkával. Byl na tohle
pečlivý. Stál by tady klidně do večera, kdyby se mu zdráhala odpovědět.
„Vzpomínala jsem… na staré časy,“ pověděla Mishi ztěžka a pověsila
sako v předsíni, „když jsem ještě nebyla domácí puťka.“
Pohlédla na něj do kuchyně a pozvedla obočí. Hned rozpoznal, na co
Mishi naráží, a vydal se ven, skoro jako by utíkal před dalším možným
rozhovorem. To Mishi nijak nepřekvapilo. Nerad vzpomínal na jejich
seznámení, které nebylo zrovna vystřiženo z dívčího románu.
…
11
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Mishi znala jeho jméno ještě předtím, než se stal členem vládní
rady a získal titul teefu. Tay Taris býval v paláci asistentem vedoucího
oddělení, kam Mishi s Rohnem po škole nastoupili. Měsíc před jejich
příchodem ale Taris povýšil na zpravodaje vládní kanceláře a tak se prakticky na oddělení minuli. Tarisova pověst však žila na hospodářském dál.
Nikdo ho v paláci neměl rád. Pro všechny byl Tay Taris mlčenlivý
asociální chytrolín bez vlídných slov. Když už promluvil jako chladný
stroj, nebylo to s klidem. Nečitelný nervák, který svými výpady způsoboval podřízeným deprese.
Osobně ho Mishi zahlédla jen párkrát. Jako hubený podivný pavouk
procházel chodbami paláce a k nikomu nezvedal zrak. Vypadal, že neustále dumá nad něčím nesmírně důležitým. I Mishi byla v té době plna
předsudků k jeho osobě, ale ve skutečnosti o něm znala jenom vtipy. Pro
ni byl uzavřený, záhadný chlap s jemnými, ne příliš mužnými rysy.
Jediné, čím jí byl Taris sympatický, byla jeho deritská příslušnost. Moc
deritů se v této oblasti Areneánu nezdržovalo. To Mishi nijak nevadilo,
netoužila se sbližovat s muži svého druhu. Neshledala je přitažlivými
ani zábavnými, čímž asi nebyla od pravdy daleko. Deritští muži bývají
vskutku projevem strozí a tělem méně vzrostlí. Nejspíše proto, z jak dalekého ledového severu pocházejí.
Nicméně po rozchodu s Rohnem a měsících nicnedělání, během
kterých se Mishi trápila nad svou nemocí, dostala od kamarádky vesele
laděnou zprávu z paláce: ‚„Oblíbený“ Tay Taris se stal zástupcem vládce
a hledá už týdny osobního zpravodaje. Nikdo nemá odvahu se o místo
hlásit.‘
Sama dodnes neví, jestli silné prášky nebo pokles sebeúcty způsobil,
že se objevila ve dveřích jeho kanceláře.
…
„Hledám zpravodaje, ne zpravodajku,“ byla první věta, kterou od
Tarise uslyšela. S nezájmem a pálivou arogancí jí dalšími třemi větami
naznačil pokyn k odchodu.
Týdny izolace v jednom pokoji ale otupěly deprimovanou Mishi natolik, že už ji nevyvedl z míry ani Taris. Posadila se naproti a trvala na
pohovoru.
12
kapitola teefu Tay Taris
do strany 23
Teprve teď poznala, že ani sebehroznější povídky o něm nevystihují,
jak silnou kávou umí být. Jeho tmavě hnědé oči byly překryté tvrdou
nečitelnou clonou. Měl vystouplé lícní kosti z únavy, která o sobě dávala
vědět. Když viděl, že ta špatně chápavá slepice nemíní odejít, čelist se mu
zahýbala, jak vztekem zaskřípal zuby, a na čele mu naběhla žíla. Vypadal,
že začne řvát. Mishi věděla z vyprávění, že k tomu nikdy nemá daleko,
tak chvíli mlčela. Dívala se, jak se mu ruka s výrazně ostrými klouby
chvěje a převrací listy jejího životopisu.
Do napnutého ticha se Taris kupodivu nerozkřičel. Prohlédl doporučení od svého bývalého šéfa, které přinesla. Jako někdejší zaměstnanec
hospodářského oddělení na něj neměl dobré vzpomínky. Řekl o kusu
papíru pár jízlivých vět, které zpochybnily nejen Mishiny schopnosti pro
práci zde, ale i smysl celé její existence. Nejspíše pro tohle se nikdo neodvážil přihlásit. Tay zvládl během několika minut slabší povaze vnutit
myšlenku na sebevraždu.
Ale Mishi, ač byla oslabena posledními událostmi, uměla hrát. Zvládla
vydržet palčivé slovní jedy. Tay neměl tušení o jejím zdravotním stavu,
ani jak moc zarývá hluboko, když se jí snaží vykreslit vlastní zbytečnost.
Nakonec se během pohovoru taky poměrně vyčerpal a zaujat Mishiným
klidem rezignoval. A jelikož se nikdo jiný ani další dny nehlásil, porušil
poprvé svou zásadu a přijal na místo svého osobního zpravodaje ženu.
…
Mishi se vrátila myslí do přítomnosti a vnímala, jak Tay vchází z verandy dovnitř. Špatně upevněné sklo ve dveřích zařinčelo v doprovodu
jeho nadávek.
Položila na stůl talíř polévky a ohlédla se. Přestože přicházel s Sheenou
v náručí, byl to pořád on jako před lety. Stále dokázal ve vteřině vyletět
z kůže a bez kousku empatie si prosazovat svou. Jen ta clona v očích,
kterou tam viděla tenkrát, byla mnohem slabší. A nebyla tam vůbec,
když se díval na svou dceru.
Dlouho si Mishi myslela, že ty tvrdé ledy v něm roztopí sama. Tay
však svou ulitu prozatím úplně neopustil. Ale teď, když viděla každý den,
jak se k Sheeně má, věřila, že pro Sheenu to jednou udělá. Ani si neuvědomoval, jakou mocí ho mění dítě, které drží.
13
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Sledovala tak spokojeně, jak se Tay s protivným zamračením zasunul
do lavice a pokouší se ve stísněném prostoru jednou rukou jíst a druhou
chovat.
„Chtělo by to rozmyslet, kde bude za chvíli spát,“ řekl.
„Myslela jsem, že bychom mohli vyklidit půdu a udělat tam podkrovní pokojíček,“ opřela se Mishi o linku a pohlédla ven. Zasnila se nad
tím a dodala: „To by bylo hezké, miluji podkroví.“
„Myslel jsem, že bychom mohli vyklidit už tenhle barák a −“ začal.
„Tayi,“ přerušila ho. „Je to tady krásné. Má tady velkou zahradu, les,
žádný provoz, klidné sousedy −“
„Třísky, plísně, hmyz, půl kroku od rohu k rohu, aby se mohla praštit.
Podívej se, jak jsem obitej! To tady jsem jen pár hodin tejdně. A ty jí
chceš dát pokojík nahoru, aby furt běhala po schodech?!“
Když zvýšil hlas, Mishi se jenom trpělivě usmála. Zabíralo mlčet.
…
To se naučila již první měsíc jako jeho zpravodajka. Pracovat pro Tarise bylo totiž skutečné peklo. Kolotoč nadsazených, stresujících úkolů.
Se svou typickou bezohledností ji nechával od brzkého rána do nočních
hodin zavalit papíry, které daleko přesahovaly její povinnosti. Na druhou
stranu si na to Mishi nestěžovala. Doma ji nikdo nečekal a ve svých úzkostech shledávala jeho nesnesitelnost jako něco, co si snad i zaslouží.
Neměla tehdy už žádná přání, žádné vyhlídky. Jen doufala, že až přijde
„den D“, tak to s ní sekne někde při jeho křiku, aby si uvědomil, že lidi
kolem sebe přivádí do hrobu.
Jejich vztah tedy začal válkou, ale měnil se. Když prvotní nápor Mishi
zvládla, nepatrně jí Taris ulehčil a měla tak prostor si všímat. Především
toho, že sám byl mnohem vytíženější než kdy ona. Mishi netušila, kdy
Tay spí, protože jej v paláci viděla pořád. Vysvětlení takového nasazení se
k ní dostalo až po roce, kdy si už získala jeho důvěru a čtením některých
neveřejných dokumentů pochopila, jak jako zástupce vládce funguje a že
celá Tarisova funkce je vypočítavá myšlenka Maria Warda.
Samotný vládce Areneánu, Mario Ward, vlastně jako jediný z paláce
ještě před pár lety pověstného Taye vůbec neznal. Tay dělal v rámci své
14
kapitola teefu Tay Taris
do strany 23
práce na hospodářském oddělení i asistenci na vládních zasedáních.
Přehlédnutelného poslíčka, který měl za úkol jednou za čas prohodit
členům vládní rady složky na stole. Zbytek zasedání pak seděl Tay v rohu
u skříně jako na hanbě a s důležitostí tamějšího nábytku držel komín
listin.
Pro někoho velká nuda, ale pro Taye bylo velmi vzrušující být přítomen takovýmto vládním diskusím. Všemi těmi čísly a pojmy, které
létaly vzduchem, naprosto žil a hlavně jim rozuměl. Věděl, že jim rozumí
více než někteří u vládního stolu. A tak seděl a poslouchal se zdánlivě
nepřítomným pohledem z okna. Jenže taková aura sebejistoty s lehkou
arogancí radním neušla a postupně se na Tarise lepily nervózní zraky.
Když si konečně i Mario všimnul věčně zadumaného mladíka v jednacím sále, neměl ponětí o jeho jméně, ani proč podružného zpravodaje
sledují členové rady a mají s jeho přítomností nezvyklou nejistotu v hlase.
Jak sám pak později vyprávěl, Tay byl prostě podivín. Prý vypadal, že neposlouchá, ale cukaly mu koutky úst pokaždé, když se mluvilo o něčem,
z čeho sám Mario neměl dobrý pocit. Mario vnímal určité propojení
s tímto mladíkem a pak, aniž by si to příliš uvědomoval, díval se na Taye
pokaždé, když si nebyl jistý.
Mario Ward byl totiž od základu člověk intuitivní, velice otevřený,
veselý a sympatický. Ve své funkci až příliš neformální. Byl dobrý politik
i ekonom, ale své nejproduktivnější roky měl již za sebou a více ho zajímaly radosti věčně starého mládence. Přestože vládnul už skoro dvacet
let a táhlo mu na padesát, byl i s vráskami plný života a nikdy neseděl celý
den v kanceláři. Své povinnosti plnil tak minimálně, jak to šlo. Věděl, že
úřad potřebuje někoho, kdo mu dodá trochu vážnosti, ale rada ho nikdy
nenechala odstoupit, protože byl Areneánem zbožňován.
Nebylo tedy moc zvláštní, když Taye pozval na skleničku a po jedné
prodiskutované noci z něj udělal rovnou svého osobního zpravodaje. Ať
už mluvili o aktuálních problémech nebo se nechali unášet utopií, rozuměli si výborně a Mario v Tayovi viděl své mladší já. I když se mu Tay
podobal jen pracovně, měl ho Mario rád už od toho večera a stali se brzy
přáteli. Tay tak časem dostal funkci asistenta a nakonec zástupce vládce.
V době, kdy mu pomáhala Mishi, byl už Tay Taris fakticky více než
15
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
zástupce. Mario jej přespříliš využíval pro své povinnosti a Tay se stával
jeho stínem. Jejich spolupráce došla do stavu, ve kterém Tay Areneánu
tajně vládnul a Mario mu plně důvěřoval. Jen vládní rada nechtěla slyšet,
že by Tay Taris oficiálně usednul na Mariovo místo. Tay byl i přes své
schopnosti tolik nenáviděn.
…
Když Mishi tenkrát pochopila, že její nadřízený není skutečným zástupcem, a jak skrytě, pod velkým tlakem bez uznání, dělá tu nejzodpovědnější práci, cítila k němu najednou mnohem více úcty. Už to nebyl
ukřičený ignorant. Viděla v něm přepracovaného skromného génia,
který si na svá záda naložil více, než by si kdokoliv dokázal představit.
I když byl k ní Taris osobně nevrlý, viděla, jak mu na Areneánu záleží
a jak prožívá každý hrozící problém.
V malém osobním měřítku tak Tarisovi nezáleželo na nikom. V zákonech myslel na všechny. Bylo to pro Mishi podivně kontrastní, ale
rozuměla mu a možná… možná se jí tenhle nenáviděný asociál začínal
líbit.
Proto mu pomáhala dobrovolně nad své povinnosti a Tay její pomoc
přijal. Zatáhl ji i do několika utajených prací, ve kterých se k jeho spokojenosti osvědčila. Za dalších pár měsíců byla Mishi spíše Tarisova
asistentka než zpravodajka a očekávala s nadšením povýšení. Přestože
zdravotně se jí čas rychle krátil, s několika vydařenými projekty dostával
život zase smysl. Pochopila, proč Tay tuhle práci dělá a jaký je rozdíl mezi
duchaprázdným úředničením a vymýšlením něčeho, co lidem skutečně
mění život. Výsledky jejich práce pak vnímala i při chůzi po ulici.
…
„…a proto je nesmysl, abychom tu zůstávali, nechápu, že to nevidíš!“
dokončil Tay přednášku, která Mishi jen jako lehké hučení proplouvala
skrz myšlenky.
Vrátila se s Tayovým utichnutím k sobě. Odtáhla zamyšlený pohled
od okna a spatřila jeho čekající výraz. Neměla už ponětí, o čem se vlastně
bavili. Vzala prázdný talíř ze stolu a s klidným hlasem jej šla umýt:
„A co nového v paláci?“
16
kapitola teefu Tay Taris
do strany 23
Taye její nepozornost popudila, ale nakonec změnu tématu uvítal.
„Mario chce zítra přijít a ukázat ti svoji novou…“ nadechl se dlouze.
„Slečnu,“ dokončila Mishi za něj skloněná ke starému plechovému
dřezu, který svými zvuky narušoval rozhovor.
„To není tak úplně přesně, co jsem chtěl říct. Ale dobře.“
„Slyšela jsem, že je to milá holka. Jak vypadá?“ zastavila Mishi tekoucí
kohoutek a pak si uvědomila, že tohle není na něj zrovna nejlepší otázka.
„Jako Mariova sekretářka. Všechny vypadaj stejně. Začínám věřit, že
je někde továrna, kde je vylévaj z formy. Speciální Wardova edice. Na
každý měsíc jednu.“
„Ale nepřeháněj,“ smála se.
…
Maria jako věčného milovníka Mishi znala dobře. Několikrát jí sám
vyčetl, že si vzala z vládního patra paláce toho nesprávného. Podobné řeči
však Mario vedl pořád. Rád takhle obcházel všechny hezké ženy, nejen
na vládním patře, a jeho pozornosti neušla ani pohledná Mishi. Sama
jej brala s rezervou, ale kolegyně podléhaly. Málokterá si ho dokázala
upoutat na delší dobu. Téměř žádná nebyla nikdy zveřejněna. Pro média
byl Mario Ward stárnoucí osamocený mládenec plně oddaný Areneánu.
V paláci o jeho početných milenkách kdekdo věděl.
O to více Taye vytáčelo, že je takovým šéfem tlačen do konvencí. Jako
zástupce vládce musel Tay na společenské večírky, poskytovat za Maria
rozhovory a veřejná známost mu lezla krkem od samého počátku.
Pod tvrdou slupkou byl totiž Tay Taris obyčejným plachým chlapcem,
který se necítil dobře ani v přepychu, ani ve společnosti žen. I s vysokým
postavením si dlouho udržel od všeho odstup a bydlel v malém funkcionalistickém bytě, dokonale vystihujícím jeho duši. Mario mu zčásti
toleroval laxní přístup k reprezentativním gestům, ale v zájmu dobrých
obchodních vztahů a lepší vizitky vládní kanceláře zadal jednou Tayovi
zcela nečekaný úkol.
Ten přišel v době, kdy Mishi už řešila i Tayovy osobnější problémy.
Pokud se Tay chystal na nějakou konferenci nebo daleké jednání, hotely
musela zařizovat místo sekretáře. Předtím to dělal sám, protože kam
17
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
složí hlavu, nemínil nikomu svěřit. Měl tisíc a jednu zvláštnost. Ani
uvázat kravatu by si od nikoho nenechal. Ale Mishi mu celý tento prostor
nabourávala a nakonec byl Tay i rád, když mu akutně mezi zasedáními
sehnala novou košili. Pro Mishi byl Tay roztěkaným dítětem, které je geniální v jediné věci a zbytek ho nezajímá. Všechny tyhle formality byly
pro Taye nutné ubíjející zlo, ve kterém se Mishi cítila velmi užitečná.
…
I tak se na Taye nepříjemné povinnosti jen hrnuly a nastal den, kdy
vešel ze zasedačky do své kanceláře Mariem rozčilen jako nikdy dříve.
Ignoroval plně soustředěnou Mishi uvnitř a prásknul dveřmi, aby rána
na protest byla slyšet až k Mariovi přes chodbu. Hodil své těžké klíče na
stůl a ty podrazily sloup složek, které tam Mishi právě pracně naskládala.
Došel k oknu a se založenýma rukama ještě zlostně odfrkával.
Mishi byla zvyklá na tyhle situace. Třebaže Mario svárlivý nebyl,
vzteklý Tay zavedl mezi nimi ráznější rozpravy jako běžný pracovní postup. Vesměs ale nešlo nikdy o nic více, než aby Tay demonstroval, jak se
mu opravdu něco nelíbí, a do pár minut se ti dva spolu bavili zase klidně.
Mishi tedy nevzrušeně vstala od svého stolu a v tichosti začala složky
sbírat.
„Pro tohle tady nejsem,“ zavrčel si od okna Tay pro sebe a dál kmital
očima po střechách centra Kity.
Mishi dozvedala rozsypané papíry a pak ji zvědavost přemohla. Napěněného Taye se optala: „Můžu vám nějak pomoci, teefu?“
„Prý se potřebuju oženit, chápete to?!“ otočil se za Mishi plamenně.
„Protože to nějakej starej zakomplexovanej debil s miliardama řekl
a Mario mu chce pro příští období lézt do prdele. Nelíbí se mu, že
nemám rodinu a nebude s někým takovým, jako jsem já, nic uzavírat.
Tak já, kterej tady stavím denně rozpočty pro jeho příští investice a zajišťuju jeho rozežraným spratkům zlatý žvanec, nejsem dost dobrej.
Protože nejsem sám ‚rodinný typ‘! To je opravdu při mý práci hrozně
důležitý! K čertu s těmahle pravidlama! Chodím na ty dementní plesy ve
snobských hadrech, chválím mu tu jeho přestárlou konzervu a stejně…
stejně to nestačí! Řekne, že bych se měl oženit, a Mario mu poslušně
na to kývne, že se na to zrovna chystám. Nechystám! Nechápu, kde to
18
kapitola teefu Tay Taris
do strany 23
vzal!!! A teď na tom visí celej ten posranej kontrakt! Chcete mi pomoct?!
Dostaňte mě z toho!!!“
Zapadl nešťastně do křesla: „Anebo víte co? Raději sežeňte pistoli
a zastřelte mě. Bude to mnohem lepší, než abych si nějakou blbku bral.“
Bezradně utichl a dál si už klel v sobě sám.
„To zní jako ta nejhorší žádost o ruku, co kdo kdy slyšel,“ uznala po
chvíli Mishi.
Tayův zamračený obličej zvolnil. Zíral na Mishi udiven, čemu se
směje. Mishi však čekala zbytečně, kdy Tarisovi vtip dojde. Nezasmál se.
Místo toho přešel do hlubokého zamyšlení. Nakonec zvedl prst, jako by
na něco kápla, a pospíchal pryč. Neukázal se v kanceláři další dva dny.
…
S tím, jak Mishi Taye znala, měla pro jeho trápení pochopení. Stejně
jako dnes byly pro něj i tehdy ženy něčím, co se nedalo spočítat. Navázat
s kýmkoliv vztah bylo pro Tarise jako obléci si cizí kůži. Už jen to dobré
vycházení s Mariem bylo velkou výjimkou. Přesto tady a teď, o tři roky
později, seděl a díval se na Sheenu zcela pohlcen jejíma tmavě modrýma
očima.
„Věřím, že to bude příjemná dívka,“ pokračovala Mishi v rozhovoru
o zítřejší Mariově návštěvě. „Určitě by ocenil, kdybys jí dal šanci.“
„Proč já?“ povzdychl Tay a s Sheenou vstal.
„Protože jsi jeho přítel?“
„Proč nemůže mít dva…“ zamručel a zamířil do dveří pracovny,
„Klidně bych se o něj rozdělil.“
„Ty taky jiného nemáš,“ utrousila Mishi a pomyslela, že by se jistě
Mario o Taye podělil také rád. Je hotovým přítelem k pohledání.
Rozhodla se ale Tayovi vyjít vstříc a zatímco se natahovala po klice,
aby mu otevřela, navrhla: „Ale pokud je to tak hrozné, tak je tady zítra
zvládnu sama.“ Pohladila při tom něžně jeho uzoufanou tvář.
„To by bylo nejlepší,“ kývl, „nesnáším ty jeho ženský. Jsou to kancelářský krávy.“
„Tou jsem byla taky.“
19
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„Ne, ty jsi jiná,“ řekl Tay a zamračil se, jako by se ho hluboce dotkla.
Mishi se potěšeně uculila nad komplimentem, který byl u Tarise
vzácností. Hned se za to opřela rukou o rám dveří tak, aby mu zabránila
s Sheenou uniknout do pracovny, a smyslně se k němu přitiskla.
Rozpaky znehybněl, když jej hladila po zádech.
„A jaká jsem?“ zašeptala a přiblížila se tváří. „Chytrá… něžná…
krásná… prostě dokonalá?“ věnovala mu několik polibků mezi slovy.
Tay pod hebkými ženskými rty celý zkoprněl. Zahrnut něžnostmi
nebyl schopen ze sebe vydat hlásku.
Když se Mishi oddálila, opět se jí objevil na tváři potěšený úsměv.
Poznala na Tayovi toho stydlivého kluka, který panicky plánuje, jak
z téhle situace uteče. Ale přesně tohle očekávala. Bylo jasné, že odpověď
nedostane. Nebylo to ani důležité, tuhle roztomilou Tayovu plachost
zbožňovala. Občas se neudržela a takhle si s ním hrála, třebaže věděla,
že on se pod projevy citů či vášně necítí dobře. Neodolala, aby si znovu
nezkusila, jak je jediná na světě, která je schopna Tarise umlčet.
Teď již ale Tay pomalu z její blízkosti chytal křeč, tak se smilovala
a ustoupila. Osvobozen od Mishiných neřestných náznaků si oddychnul
a zadíval se na Sheenu, která celou dobu z jeho náruče sledovala své rodiče s velkým zájmem.
„Ona je prostě dokonalá,“ řekl Tay k Sheeně. Aniž by od dětské tváře
odtrhl zrak, pokračoval do pracovny a patou za sebou zabouchl dveře
nechávaje Mishi za sebou.
„A o mně to nikdy neřekne,“ komentovala Mishi jeho odchod nevážně, „nikdy, nikdy, nikdy.“
…
Nebyla zklamaná. Věděla o Tayovi, že by raději běžel nahý trním, než
by přiznal, jak moc je šťastný v současném dění, které dle jeho představ
nemělo nikdy nastat. Ve skutečnosti byl totiž tenhle vztah s Mishi daleko
více, než plánoval.
Ano – plánoval.
Všechno to začalo před těmi třemi lety dva dny poté, co zmizel
z kanceláře s hlavou obtěžkanou nuceným ženěním. Vrátil se za Mishi se
20
kapitola teefu Tay Taris
do strany 23
štosem papírů ve žluté složce, se kterou si sedl naproti, a dlouho tiše přemítal, jak začne. Mishi překvapená tím, že si Tay poprvé přisedl k jejímu
stolu, sledovala zvědavě, co se bude dít. Podle letmého prohlédnutí držel
nějakou rozsáhlou smlouvu.
„Původně jsem vás chtěl s létem povýšit,“ začal tehdy záhadně, „ale…
mám pro vás jinou nabídku. Řekněme protinabídku. Pořád můžete být
povýšena, pokud odmítnete.“
Měla ještě dnes v živé paměti, jak byl nervózní. Tay mluvil zpočátku
napínavěji a vážněji než doktor, který jí přišel říct, že jí zbývá pár let
života. Vůbec netušila, k čemu se chystá. A pak v několika zmatených
větách Tay vyslovil myšlenku, že by se mohli naoko vzít.
„Včera jsem dal dohromady dohodu, která by vám zaručovala vše,
co za sňatek nabízím. Vlastně jediné, co potřebuju, je vaše účast vedle
mě na všech těch hloupých společenských událostech. Nějakej kontakt
s novináři, široký úsměv šťastný manželky… naprosté minimum, které
Mariovi a jeho společníkům zavře klapačky.“
„Teefu Tarisi,“ skočila mu Mishi do řeči, „promiňte, jsem trochu
překvapená, že s tímhle jdete za mnou. Víte, nejsem zrovna ten správný
člověk. Asi jsem to měla říct dřív…“
Na okamžik se jí hlas zadrhnul. Do této chvíle nikdo z paláce kromě
kamarádky a expřítele o jejím stavu nevěděl.
„Jsem těžce nemocná. Nebudu tady na celé vaše funkční období.“
„Já vím,“ odvětil Tay s klidem, „nechal jsem si vás prověřit.“
„Nechal jste si mě co?!“ vytřeštila oči.
„Přece bych neriskoval, že byste mě zdiskreditovala,“ nechápal její
překvapení. „Musím vědět, z jaké rodiny pocházíte, jestli máte nějaké
záznamy, jakou máte pověst. Cokoliv, čeho by se hyeny mohly chytnout.
S tím přišla i vaše zdravotní karta. Snad si nemyslíte, že by se vám něco
takového podařilo utajit.“
Mishi ztěžka polkla: „A… a… to vám nevadí?“
„Ne,“ odpověděl Tay jednoznačně. „Sice jsem vůbec nevěděl, o co se
jedná, ale něco jsem si o té vaší vouléze zjistil a zarazilo mě, že ještě nebyl
spuštěn výzkum léčby pro derity. Přitom zrovna na nás to má tak fatální
21
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
dopad.“ Významně k ní zvedl zrak: „Mohl bych to změnit.“
Mishi se sevřelo u srdce. Její pozornost nabyla zcela jiných rozměrů.
„Vlastně jsem to udělal už včera,“ pokračoval, „je jedno, jestli do toho
půjdete. Potřebuju vás tady i jako asistentku. Třeba vám stihnou ještě
nějak pomoci.“
Mishi nevěděla, co říct. Dlouho se jen ztrácela ve vlastních úvahách.
Skutečně by mohla svůj stav ještě na nějakou dobu zlepšit?
„Dě… děkuji,“ vykoktala nakonec, „tohle jsem… děkuji, vážně.“
„To nemusíte, to byla samozřejmost,“ zastavil ji Tay. Bylo mu až nepříjemné vidět ji v takovém rozpoložení. „Jak jsem řekl, potřebuju vás.
A zrovna teď potřebuju, abyste si zahrála na rok mojí manželku. Jen…
to předstírala. Celé jsem nám to už naplánoval,“ sklouzl zrakem ke žluté
složce. „Stačí, aby si jen myslel, že to s tím zakládáním rodiny myslím
vážně. Až se ten kontrakt rozjede, už to bude jedno. Zvládla byste to?“
Mishi se vážně zahloubala. Ohromilo ji to šikovné řešení, když pominula, že do něj zahrnul i ji. Z toho už tolik nadšená nebyla.
„Na rok?“ utvrzovala se.
„Ano. Mně bude stačit rok. Pak ty smlouvy jen tak nezruší.“
„A potom?“
„Potom se zase rozvedeme. Budete volná. Vše, co si kvůli té šaškárně
pořídíme, si můžete nechat. Samozřejmě vás za takovou pomoc i po rozvodu zajistím. Výzkum poběží, budou vás léčit. Dál je to na vás.“
„Nebo bychom se nerozvedli a byl by z vás truchlící vdovec,“ zasmála
se Mishi hořce. „To by vám sedlo. S takovým statusem by vás už nikdo do
dalšího manželství nenutil.“
„Takhle nemluvte,“ zamračil se, „za rok budete zase svobodná a ještě
si hodně užijete. Udělám pro to maximum. Máte mé slovo.“
…
Mishi Tayovi zprvu nevěřila. Celé jí to přišlo jako podivný žert. Jenže
vždy odměřený Taris by stěží o něčem takovém žertoval.
Vzala sepnuté listy a začala dohodou listovat. Ačkoliv musela uznat,
že si svůj únik z problému vymyslel dobře, stále nerozuměla, proč dělá
22
kapitola teefu Tay Taris
do strany 23
tak nákladnou a komplikovanou nabídku. Nedokázala však v sobě popřít, že jí takový návrh přijde přinejmenším dobrodružný.
„Věřím, že byste si sehnal i levnější manželku,“ vyjádřila se k tomu.
„Možná,“ hlesl Tay a sledoval, jak zaujatě čte první odstavce.
Nechal ji nějakou dobu číst, než netrpělivě promluvil: „Asi k tomu
budete mít nějaké dotazy…“
„To rozhodně,“ zvedla Mishi oči od textu a měla v nich, že těch dotazů
bude aspoň milion. „Víte, teefu, já vás vlastně vůbec neznám. Nezlobte se
na mě, jen je to… je to… dost šílené, rozumíte… Neříkám ‚ne‘, ráda bych
vám pomohla, chápu, jak to myslíte, ale asi budu potřebovat…“
Rozpačitě vzdychla. „Hodně toho budu potřebovat… vědět… vysvětlit… rozmyslet…“
„Chápu,“ pokývl Tay, „poskytnu vám k tomu, co budete chtít, jen mě
hodně tlačí čas. Potřeboval bych tu svatbu už s koncem podzimu.“
„Za čtyři měsíce?“ překvapil Mishi ten spěch.
„Nemůžu si teď vybírat. Mario mi dal přesné datum, takže… buď vy,
nebo někdo jiný… potřebuju to vědět hned, protože jestli do toho jdete,
musíme se na to připravit co nejdřív.“
…
Tay čekal. Mishi hleděla na dohodu a mísila se v ní nejistota se vzrušením. Prožít dobrovolně rok vedle tak nepříjemného a nepředvídatelného člověka vyžadovalo velkou dávku bláznovství. A naštěstí pro Taye
ji v sobě Mishi tehdy měla. Lákala ji představa léčby prodlužující život,
ve kterém by se pak už neměla nikdy špatně. Navždy opečovávaná a zajištěná. Taková příležitost v nešťastné situaci. A to za jediný rok hraní
si na paní Taris. Za pomoc jednomu podivínovi, který si jen s jistými
osobními věcmi neví rady.
Usmála se, jak jí vycházelo, že se všem vlastně uleví a nikdo o nic
nepřijde. Její souhlas ve tváři byl pro Taye dobré znamení.
„Takže…“ připomněl se, „čím chcete začít?“
Mishi se úsměv protáhl ještě více, když směle navrhla: „Co třeba tím,
že si budeme tykat.“
23
ŽLUTÁ DOHODA
Mishi Fasenoa ve svých dvaceti pěti letech uzavřela s teefu Tayem
Tarisem tajnou dohodu o ročním manželství. Podle barvy složky ji pojmenovala „žlutá“ a neměla ten den tušení, jaký kolotoč vlastně roztáčí.
Popravdě si to představovala velmi jednoduše a zábavně. Zkrátka odejde
na chvíli z práce a nastěhuje se do domu, který si vybere. Vezme si svého
šéfa, předvede pár úsměvů a objetí, bude si žít v bavlnce a rok uteče jako
voda.
Byl to dobře promyšlený plán, o kterém nikdo kromě Maria Warda
nesměl vědět. Pro obchodní partnery a širokou veřejnost museli Mishi
s Tayem vypadat jako pravý zasnoubený pár. To znamenalo nejdříve hrát
dva měsíce odměřený, formálně pracovní vztah, dokud nebudou připraveni na pozornost, při které začnou hrát vztah milostný.
…
Než nastala svatba, Mishi se doslova vkrádala Tayovi noc co noc
tajně do bytu, aby tam s ním seděla nad seznamem věcí, které by jeden
o druhém měli vědět. Udělali z toho hotový předmět a zkoušeli se jako ve
škole. Chtěli, aby budoucí kontakt s novináři probíhal hladce.
V další fázi Tay učil Mishi etiketě, ve které měla značné mezery. To
už spolu sedávali v luxusních restauracích, kde Mishi, dívka poflakující
se celý život po tanečních klubech, byla naprosto v koncích. Ať se cítila
připravená na cokoliv, teprve pod drobnohledem okolí pochopila, co Tay
peklem cizích očí myslel. Palácem už poletovaly klepy a občas média
utrousila zprávu o tom, že teefu Taris nějak často obědvá se svou sekretářkou. Mishi dráždilo, jak novináři degradují její pozici, ale s Tayem
se dohodli, že nebudou reagovat na nic, dokud oficiálně nebudou
zasnoubeni.
…
Zprvu tak největší lekce dostávala Mishi. Musela se toho o Tayově
světě hodně naučit. Ne vždy věděla, s kým si má podat ruku první, ale
dobře improvizovala. Cokoliv uhrála do roztomilosti. I když se neuměla
nosit ve stylu dámy, rychle si zvykala a studovala noblesní okolí každou
vteřinu.
24
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
Zato Tay svou část hry předvádět nezvládal. Jeho jediným úkolem
bylo chovat se přirozeně jako muž, který miluje ženu. Jak složité pro člověka jeho nátury a zkušeností. Zde se jala Mishi statečně vedení a radila
mu, jak se má tvářit či jak ji má držet. Nebylo toho moc, co musel za těch
pár měsíců sehrát, ale tahle role byla pro Tarise bytostně nepohodlná.
Neměla to s ním Mishi zrovna lehké.
…
Veřejné oznámení o zasnoubení přišlo až měsíc před termínem svatby,
což bylo mnohem později, než očekávali. Tlačila je největší plesová akce
konající se začátkem zimy, na kterou měli přijít již jako manželé Tarisovi.
Přípravy zdržovaly především Tayovy pracovní cesty. Mishi musela plánovat téměř vše sama a zároveň připravovat nového kolegu namísto sebe
v kanceláři.
Když se jim životní událost blížila, byli oba navíc nervózní a prošli
neshodami, které nic neulehčily. Kdyby Mario nepřinesl místo Taye zásnubní prsten, možná by se ho Mishi ani nedočkala. Nakonec se však
svatba stihla zorganizovat za pět minut dvanáct a poslední noci už nastávající manželé jen seděli naproti sobě v Tayově obýváku a odpočívali.
Uštvaní a zničení.
AAA
„Máš je?!“ vlítla Mishi do hotelového pokoje, kde se Tay oblékal těsně
před obřadem. Teprve před hodinou kvůli jednání a dopravní zácpě dorazil do Kity.
„Co?“ zamračil se otráven knoflíky u košile.
„Co asi,“ poklepala si Mishi na prsteníček. S přidržováním objemné
sukně svých svatebních šatů se rozhlížela po pokoji.
„Mario je bude mít,“ odsekl protivně.
„Opravdu?“
„Něco takového říkal,“ zabručel a bojoval roztřesenou rukou s posledním knoflíkem.
Mishi povzdychla nad jeho náladou. Dosoukala se k němu opatrně,
aby o nic nezavadila, a spustila mručení své: „To je divné, že mně nic
25
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
neříkal. Mluvila jsem s ním před pár minutami.“
Přerušila jeho zápas se zapínáním a obratně dala knoflík na své místo.
„A co říkal?“ zeptal se a kravatu už jí radši rovnou podal.
„Že je tam sedm set lidí, přes dvacet fotografů. Asi budu zvracet,“
zoufale svraštila obočí. „Pitomé nehty,“ ulevila si, když mu ani napodruhé nedokázala kravatu zavázat.
„Ještě pořád můžem zdrhnout,“ zamumlal Tay vážně. „Někam na
Zimní ostrovy. Tam nás Mario hledat nebude.“
Mishi mezi tím dokončila úspěšně vázanku. Zadívala se na Taye
a uvědomila si s jeho zoufáním, jak tady oba neuvěřitelně plaší. Dvě vystrašené děti před velkou zkouškou. Musela se tomu nevěřícně zasmát.
„Ne,“ řekla, „to zvládneme. Je to přece jenom jako.“
Usmála se na Tayův kamenný obličej, který jako ustrnulý vykresloval,
jak vážný a stresující okamžik je teď čeká. Věnovala mu chvíli, během
které v jejích zářících panenkách hledal, co jí teď dalo důvod k lepší
náladě. Pak chytla jeho tvář a vtiskla mu na rty polibek, ze kterého ve
vteřině vycuknul jak praštěný elektrickým proudem.
„Co to děláš?!!!“ vylétlo z něj polekaně a udělal od ní krok vzad.
Mishi překvapena a částečně i pobavena koukala, jak mu zrychlený
tep opadává s ujištěním, že se ta šílená ženská už o nic více nepokouší.
„Promiň,“ chichotala se tomu, „jen jsem zkoušela, jestli žiješ, protože
to tak nevypadalo. Napadlo mě, že si přece nedáme první pusu tam dole
před tolika lidmi. Ještě by to dopadlo takhle. Počítáš s tím, že mě tam
musíš políbit, že ano?“
„No… počítám,“ klidnil se Tay a dál rozhozeně reptal, „jen teď jsem
s tím nepočítal. Tohle mi už nedělej. Myslel jsem, že mě aspoň… upozorníš nebo něco. Máš blbý nápady…“
Sňal z židle vestu a pokračoval v oblékání jakoby nic.
„Tak už to máš za sebou,“ zněla Mishi omluvně. „Upozorňuji tě tedy,
že asi za třicet sedm minut tě čeká ještě jedna před oltářem. Tak to zkus
jinak než teď. A taky mě zkus u toho nedržet jako svou sestru. Včera,
když jsme odcházeli od večeře, tak to nebylo zrovna ono.“
26
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
„Nikdo se na nás nedíval. Pochybuju, že to tu šatnářku nějak zajímalo,“ bránil se. „Ale pokud se chceš bavit o tomhle, nerad bych ti připomínal, čím ses včera pokoušela otevřít ústřici.“
„Dobře,“ ukončila Mishi tahanici, „jsi připravený?“
Uhladila Tayovi něžně sako a s úsměvem mu ze rtu setřela stopu od
rtěnky.
„Řekl bych, že jo,“ pohlédl odevzdaně na dveře.
„Takže, jak se jmenovala moje babička?“ zkoušela ho.
„Miladeth,“ zamračil se. „To nikdy nezapomenu. Kvůli ní jsem ti
musel koupit tu hroznou barabiznu. Vážně si to nechceš ještě rozmyslet?“
„Ne, je to nádherný dům, počkej, až uvidíš ten pozemek kolem.“
„Znalec mi řekl, že ti to za pár let spadne na hlavu, je to tam samej
prach a plíseň. Dokážeš si představit, jak budeme s takovým bydlením
vypadat?“
„Řekl jsi mi, že si můžu vybrat dům, jaký chci. Mám prý slovo Tarise,“ mrkla na něj. „A není tak starý, zvenku vypadá moc pěkně. Vevnitř
se už vyklízí, žádnou ostudu nám neudělá. Je to jenom na rok, pak tam
budu bydlet sama. To vydržíš, ne?“
„Tak doufám, že tam aspoň dneska nebudu spát na nějakém ztrouchnivělém gauči,“ remcal už celkem smířen.
„Ty máš ale představy… Vybavila jsem ti moderně pracovnu, dneska
ráno ti tam dovezli postel.“
„Dobře,“ nechal to být. „Tak máš ještě nějaké zbytečné otázky, nebo
už konečně můžeme na tu popravu jít?“
„Ještě jednu,“ zastavila ho a zavřela víčka, „jakou mám barvu očí?“
Pokojem zavládlo ticho s Tayovým bezradným výdechem.
„Ty jsi opravdu neskutečný, vždyť se na mě díváš každý den!“
Tay se zamračil a nad takovými nesmysly mávl rukou: „Kdyby se
někdo ptal, tak řeknu, že je máš nejkrásnější na světě. To by taky šlo, ne?“
Mishi se otráveně zašklebila. Na jeho smysl pro romantiku si teprve
začínala zvykat. Pro dnešek to ale s Tarisem vzdala: „Asi jo.“
Pomalu prosmýkla své bělostné šaty kolem nábytku ke dveřím.
27
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„Půjdu ještě odchytit Maria. Za deset minut dole,“ chystala se odejít.
Sotva však otevřela dveře, napadlo ji: „Co chceš vlastně dělat se svatební nocí? Budeme hrát zase šachy, nebo na to už konečně vlítnem?“
Užila si několik sekund výraz jeho zhrozeného obličeje a pak se rozesmála: „Dělám si legraci, už je mám rozložené v kuchyni. Zabírám si
bílé.“
„Proč ty?!“ nelíbilo se mu. „Já mám vždycky bílé!“
„Protože jsem dneska nevěsta!“ ozvalo se tlumeně z chodby.
AAA
Po vyčerpávajících přípravách stanuli teefu Tay Taris a Mishi Fasenoa
před oltářem. Stalo se tak třetího měsíce podzimní triády roku 373-5
a na to, s jakými dramatickými představami se na tento den chystali, probíhal hladce. Přítomní novináři omílali ještě několik týdnů, jak krásné
šaty Mishi měla nebo kdo a proč se na obřadě ukázal. Vyprávěli o životě
nemocné obyčejné dívky, která v náruči svého nadřízeného přišla ke
štěstí. Popisovali velkolepou svatbu, kde oba zářili ve šťastném konci jejího dojemného příběhu. Mishi se tak na čas stala nejsledovanější ženou
Areneánu a nebylo drobnosti, které by si na Tarisových nevšimli. Kromě
té nejpodstatnější. Že nebyli skuteční.
…
Vraceli se oba do stejného domu na předměstí Kity, spolu v něm ale
nežili. Tay pokračoval ve svém životě v paláci, jak byl zvyklý. Občas se
přijel na Mishi podívat, probrat nadcházející události, které spolu měli
zvládnout. Pokud však nemusel zůstat, raději přespával po hotelích
v rámci svých pracovních cest.
Mishi, která opustila dle dohody svou práci, byla zpočátku deprimovaná množstvím času, jež najednou měla. S příjmením Taris se jí otevřel
zcela jiný svět. V nových kruzích potkávala ženy, které neustále nakupovaly, zakládaly nadace pro pózu a navštěvovaly večírky v klubech, které
se zdaleka nepodobaly těm, do jakých byla zvyklá chodit. Jenže Mishi se
do této společnosti zapojit nechtěla. Všechno tam bylo cizí. Vyhazovala
příchozí pozvánky a krátila hovory, když se některá z manželek Tayo-
28
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
vých obchodních partnerů pokusila zavolat.
Seděla celé dny doma a padl na ni v tomto směru zvláštní smutek.
Když Tay společenskou akci neoznačil za důležitou, nikam nechodila. Ve
svém starém domě žila svým vnitřním světem. Pekla a vařila, pomalu vyklízela pokoje, přemalovávala nábytek, kultivovala zahradu a sušila květiny. Vše sama včetně žehlení Tayových košil. Srostla se svým domem,
který jí jako jediný spolu se sousedovic kočkami a ptáky na stromech
dělal společnost.
Nikdy by o sobě neřekla, že má takovou stránku. Poklidnou a něžnou.
Leckdy se zamýšlela nad tím, kam se vlastně ztratilo to divoké a nezávislé
já. Jestli ji nemoc takhle zlomila a silné léky, které s výzkumem musela
brát, vymyly hlavu. Zažívala nepoznaný mír a pocit bezpečí, do kterého
se však přeci jen s postupem času vkrádaly nenechavé otázky.
…
A tak jednoho dne s létem přišla odpověď v podobě malého papírku
hozeného do schránky. Byl celý ošuntělý a špinavý, jako by ho někdo stokrát promnul v ruce a nosil týdny po kapsách. Neobsahoval mnoho slov,
ale rozhodil veškerý její vnitřní klid. To bývalý přítel Rohn se v pár větách omlouval za svůj odchod a popřál dodatečně k velkolepému sňatku.
Byl to jenom vzkaz a neměl ani mezi řádky zpáteční adresu. Přesto
Mishi seděla zarmoucena po večerech na verandě a pročítala si ho dokola. Ve své mysli se neustále vracela k Rohnovi. Ztrácela se ve vzpomínkách na protančené večery, promilované noci, na žár jeho kůže a vůni
jeho dechu. Celá se třásla i při těch nejparnějších stmíváních a kytky
v tomto čase na oknech vadly a košile už nikdo nežehlil.
Rána pak prozírala do tabletek, pro které změnila své jméno. Čím dál
více je chtěla hodit do koše a ještě pár měsíců žít vášnivě jako dříve, než
za několik let spočinout v hrobě s nápisem Taris.
Tay postřehl její smutné zamyšlení. Zůstávala v něm i na veřejnosti,
kde vždy nasadila tu správnou masku. Příčilo se jí už hrát. Nedokázala
přestat myslet na papírek, který měla pořád při sobě. Tayovi pověděla, že
je rozhozena léky. O Rohnovi se před ním zmínit nedokázala. Tay se ale
ani dál nevyptával a nechal Mishi být. Pokračovali v dohodě, kterou už
měli z větší části za sebou.
29
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Tak uběhly další dva měsíce a Mishi se cítila koncem léta na pokraji
šílenství. Zjistila si, kde Rohn zrovna bydlí, co dělá a jestli někoho nemá.
Věděla, že když mu odepíše, nebude to jenom dopis, který z domu Tarisů
odejde. Myslela každým dnem na to, že dohoda se zimou vyprší. A i když
se to zdálo nekonečné, tu poslední triádu ještě vydrží. Neunesla pomyšlení, že by Tayovi natolik zkomplikovala život. Svědomí ale ustupovalo
do pozadí pokaždé, když viděla Tayův odměřený přístup k jejich přátelství. Už jí nepřišel ani roztomilý. Všechny tyhle pocity se neustále zmítaly a v síle domácího osamění se měnily doslova z hodiny na hodinu.
Jako probuzena ze snu nakonec Mishi spatřila své ruce, jak podávají kurýrovi obálku. Ta s Rohnovou adresou, obsahující celou pravdu
o jejím manželství, měla odnést trápení pryč.
Když se tak ale stalo a podlehla svému nutkání, ihned ji přepadl strach.
Náhle nepobírala, jak vlastně došla k tomu, že něco takového vůbec sepsala. S vědomím svého činu chodila po domě, ale nebyla schopna nic
udělat. Stokrát v hlavě vzteky dopis roztrhala a poskládala jej zase zpátky.
Nevěděla, jestli to, co provedla, bylo to nejlepší, nebo naopak to úplně
nejhorší, co ji kdy napadlo.
…
Po odpoledni plném výčitek nastal večer, při kterém se dívala z přední
verandy k cestě zalité světlem zapadajícího slunce. S obrazem houpajících se větví rozmýšlela Rohnovi další psaní.
A jak se dívala na cestu, přijíždělo auto. Bylo více než povědomé. Bylo
Rohnovo. Srdce se jí v momentě rozbušilo a všechny myšlenky o dopisech, Tayovi, léčbě a klidu v nádherném vlastním domě byly okamžitě
pryč. Vběhla do síně, popadla kabát a utekla za Rohnem.
AAA
Do domu v orosené čtvrti kitského předměstí se Mishi od Rohna
vrátila až nad ránem. Vypadal opuštěně, přesto měla pocit, že některá
zavřená okna zanechala otevřena. Opatrně tedy vstoupila a uklidňovala
se tím, že Tay má být ještě čtyři dny v Hertisu. S pocitem, že i zde v předsíni je něco jinak, položila kabát přes botník a udělala krok do kuchyně.
30
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
Rozsvítila, díky čemuž spatřila Taye sedícího na lavici. Téměř na ní
ležel. Strnule se při tom díval na lednici a jednou rukou točil na stole
známým ošuntělým papírkem. Ani ostré světlo mu nezměnilo směr
pohledu.
Mishi se sevřelo hrdlo z jeho výrazu a z toho, jak napjatým způsobem
zachází s důkazem pod prsty. Cítila se provinile. Jako náctiletá, která byla
tajně venku přes domácí vězení.
„Kde jsi ho našel?“ zašeptala.
„V síni,“ odpověděl stejně tiše. „Asi ti vypadl. Hodně jsi spěchala.“
„Jak –“ nechápala jeho jistotu.
„Zavolal mi jeden šmejd od novin. Naštěstí žádný důležitý plátek.
Podařilo se mi ho… umlčet. Má fotky z celé vaší noci, chceš je vidět?“
Pohlédl přitom na linku, na které ležela tlustá obálka. Postavil se
a těžce vydechnul. Snažil se udržet v klidu.
„Já je neviděl, ale popis mi stačil,“ řekl.
Vzal obálku a silou ji vrazil Mishi do rukou: „Na památku.“
Otočil se, udělal pár kroků po kuchyni. Vypadal, že rozmýšlí, do čeho
praští. Mishi vytáhla několik fotek a s přicházejícími slzami je dala rychle
nazpět.
„Promiň, Tayi, já… nechtěla jsem, aby to někdo věděl.“
„NECHTĚLA?!!!“ zakřičel. „Jako JAK jsi to jako nechtěla?! Dopis
přes kurýra svému bývalému? To si vážně myslíš, že jsou takoví idioti?!“
Mishi se polekala jeho náhlého výpadu a se zaškubnutím rozmrkala
zaslzené oči. Tayův křik byl jejím viditelným strachem umírněn. Přesto
vztek neovládnul.
„Musel jsem kvůli tobě přerušit jednání s Goladerem!“ pokračoval.
„Vypadal jsem před ním jako debil! Pak jsem jako debil musel letět půl
noci do Kity, abych následně byl za ještě většího podváděného debila
před celou redakcí! S blaženým výrazem koukali, jak solím!“
„Promiň,“ vzdychla Mishi.
„Ale…,“ zastavil se, aby úplně nevyletěl, „pořád to nejsem já, kdo
je tady mezi náma dvěma ten největší debil. Rohn?! To myslíš vážně?!
31
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Takovej vysranej kretén!!!“
Na to se v Mishi všechno dotčením vzepřelo.
„Tohle nebudu poslouchat,“ odsekla mu.
Pokusila se z hádky uniknout do ložnice, ale Tay chytil pohotově
dveře a nedovolil jí zavřít.
„Ani ho neznáš!“ křikla na Taye, když se o zavření přetahovali.
Bylo to zbytečné. Přesunula se ke skříni a začala z ní vyhazovat na
postel své oblečení. Tay zůstal na prahu ložnice a sledoval, jak Mishi vytahuje kufr a zuřivě balí.
„A ty ho znáš?!“ spustil na ni, „Už jsi zapomněla, proč tě nechal?!
Není ti divný, že má najednou zájem?! Teď, když jsi vdaná a z rozvodu
můžeš pěkně těžit?!“
„Jasně, všichni chtějí jenom tvoje prachy,“ zasyčela. „To je tvůj svět,
Tarisi, ne můj! Nech si ho. Nech si všechno! Nech si svoje prachy, nech
si tenhle barák, nech si svý ubohý jméno!“ naházela rázně s dynamikou
svých slov poslední kousky do zavazadla.
„Tak já jsem teď ten špatnej?! A on je teda poklad. Vysral se na tebe,
když jsi měla umřít. Vysere se na tebe znova, až zjistí, že ze mě nebudeš
nic mít! Co se to s tebou stalo?! Jsi neuvěřitelně blbá, když věříš, že tě
najednou miluje!“
„To si piš, že mě miluje!“ křikla Mishi a ve svém utvrzení nalezla sílu.
Prošla rychlým krokem kolem Taye do předsíně. „To je něco, co ty nikdy
nepochopíš, Tarisi. On není takový jako ty.“
„Takový jako já?!“
„Jo. Rohn není takový ubožák, jako jsi ty. Ty tady vůbec nemluv
o lásce. Ani nevíš, co to je někoho milovat! Neumíš se druhého ani dotknout, jsi úplně k pláči! Jsi jako chlap tak k ničemu, že jediný způsob,
jak bys ty mohl mít ženu, je sepsat s ní smlouvu a narvat do ní majlant!“
Sebrala si kabát z botníku a zasadila: „Tak si kup jinou, já tě už nechci
nikdy vidět!“
AAA
32
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
Mishi se vrátila zpět ze vzpomínek na den, kdy Taye nechala na pospas všem společenským žralokům. Utekla z tohoto domu s pomateným
srdcem tak dramaticky, že si dodnes pamatovala každý krok, který udělala, než se dostala mimo čtvrť a rozrušená zavolala Rohnovi své rozhodnutí manžela opustit.
Ačkoliv se tak stalo před bezmála třemi lety, všechno jí přišlo i nyní
velmi živé. Vytáhla nepřítomně z trouby koláč a přepadl ji neblahý pocit,
že další dny byly jen snem.
Rozhlédla se po tichém prostoru kuchyně a uvědomila si, že takhle
bloudí vzpomínkami už od včerejška. Nepamatovala si, kdy ráno Tay
odešel, ani kdy válela těsto. Přesto vše bylo hotovo. S neklidem ještě
vešla do ložnice, kde v dřevěné postýlce s vyřezávanými květinami našla
Sheenu. Sice si nevybavovala, že by se jí dnes věnovala, Sheena však nevypadala, že by jí něco scházelo. Mishi si tak s úlevou přisedla a hladila
Sheeninu spokojenou spící tvářičku. Nevěděla, proč jí minulost nedá
pokoj zrovna teď, ale věřila, že existuje vyšší důvod, proč ji musí znovu
projít a přerovnat. Jako by se život uklízel. Jako by přicházelo nové období. A s takovým zázrakem pod svou dlaní Mishi neměla pochyby, že
skutečně přichází.
…
V tom Mishi uslyšela lehké klepání. S pohledem na hodiny se divila
přesnosti, s jakou Mario dorazil. Poněkud z toho zneklidnila, jak neměla
přehled o svých posledních hodinách. Po cestě do síně raději zkontrolovala koláč, srovnala účes a zametla ponožkou pár kousků jablek pod
lavici, než otevřela Mariovi s velkým vřelým úsměvem.
Avšak jen co otevřela, hned jí onen úsměv ustrnul překvapením.
Mario před ní stál v černé kožené kombinéze, ve které se svým věkem
vypadal, jako kdyby právě dorazil ze srazu divokých motorkářů po třiceti letech. Možná čtyřiceti.
„Ahoj Myšičko, to koukáš, co?“ vychrlil Mario ze sebe nadšeně.
„Koupil jsem si novou motorku, támhle je, kráska,“ ukázal k prorostlé
bráně, kde skrz rozkvetlou akébii byla motorka vidět jen částečně. „Nejezdil jsem od doby, co mi vyměnili kyčel, ale to byla velká chyba. Teď
jsem celé dopoledne prolítal a je to úžasný! Nemůžu se nabažit!“
33
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„No…“ polkla Mishi, „úžasné. Vlastně jsem čekala, že mi přivedeš
ukázat nějakou živou krásku. Kde ji máš?“
„Jóóó… měl, no. Ale nějak to nevyšlo. Poslala mě ráno k čertu,“ podrbal se Mario za krkem a hodil při tom na Mishi rádoby nevinný úsměv,
který dobře znala. „Tak ale… já tady jsem, nejsi ráda?“
„Aha, tak nevyšlo. Už zase,“ založila Mishi přísně ruce. „Co se stalo?“
„Nóó… ale tak… znáš to. Ženský. Jeden den ti řeknou, že jim stačíš
jen tak, druhej si tě chtěj připnout jako brož a pózovat celýmu světu.“
„Takže chtěla, aby ses k ní veřejně přiznal, a to tys ji poslal k čertu,“
shrnula Mishi reálnější verzi a mračila se na něj jako na nezbedné dítě.
„A proto ta motorka? Opravdu? Mario, je ti už padesát.“
„Mně je pořád šestnáct! Nekaž mi to! A pusť mě už dovnitř, cítím, že
jsi něco pekla. Aspoň si můžu dát za dva,“ odbyl ji a pln nadšení přešlapoval s kouzlem rozverného hocha. „Tak… uvolníš už ty dveře?“
Mishi přimhouřila oči a zabručela: „Jenom proto, že jdu do kuchyně
najít něco, čím tě praštím.“
„Ale no ták,“ následoval ji, „Nebuď na mě tak přísná, Myšičko. Ona
už byla vážně dost nepříjemná. Víš, že kdyby byla jako ty, tak z ní udělám
první dámu hned. Ale ty dnešní holky…“
„Nesmíš pro ně chodit na sekretariát, Mario,“ odřekla mu Mishi výchovně a pustila se do krájení. „Dáš si k tomu kávu?“
Mario přikývl, položil opatrně klíče na lednici a zlehka otevřel dveře
ložnice. Než Mishi zvedla oči od koláče, vytratil se za Sheenou.
Stále napjatá tak využila chvíle. Pozametala hbitě zbývající kusy jablek
na zemi a sklidila nádobí. Přichystala dva šálky a mohla by si konečně
oddychnout, však nadále se rozhlížela po kuchyni, co by ještě vylepšila,
než se vrátí. Bylo tomu dlouho, co se Mario v domě Tarisů ukázal. Naposledy se s ním Mishi viděla v porodnici. Dnes se navíc necítila dvakrát
ve své kůži.
…
Poté, co se vdala, stali se i Mishi s Mariem blízkými přáteli. Měli mezi
sebou hezký vztah již v paláci, ale Mishi si držela od Maria uctivý odstup,
jaký by měla mít ke svému vládci. Mario se přesto k Mishi choval vždy
34
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
neformálně, a to především proto, že byla v jeho očích mladou půvabnou
ženou. Přesně tak mladou a půvabnou, jaké si rád vyhlížel. Nenechal si
proto ujít nevšední vzácnost v Tarisově kanceláři, která byla jinak obsazena samými muži.
Mario ale nikdy u Mishi neuspěl více než na polichocený úsměv, ve
kterém Mishi pracně skrývala své rozpaky z toho, jak je Mariův šarm
k neodolání. Nemohla by tvrdit, že se jí Mario nelíbí, jen pro ni byly
přednější jiné věci než jeho kouzlo. Což platilo doposavad, třebaže propadala lehké trémě, kdykoliv se objevil poblíž. Zároveň byl Mario pro
Mishi stále velkým váženým mužem, navzdory jisté ztřeštěnosti a hravému dvoření, které ho ani po svatbě Tarisů neopouštělo.
…
„Čím ji, u Lin-Chua, krmíš, je neuvěřitelně rozkošná,“ šeptal Mario
celý rozzářený, když za sebou zavíral ložnici.
„Ano, to je,“ usmála se Mishi.
Nechala Maria se usadit a postavila před něj kávu s koláčem. Sama
zůstala stát, jak jí nohy setrvaly v napětí. Podepřela se o komodu a snažila se tvářit uvolněně.
…
Několik minut v kuchyni šumělo jen ticho, do kterého Mario usrkával a pozorně se rozhlížel kolem. Během zkoumání novot se mu na
tváři mezi lehkou šedí a vráskami vykreslila spokojenost.
„Máš to tu pořád moc hezký, Myšičko. Celá ta tvoje něžná duše tady
září,“ oceňoval její práci a užíval si pohled na tikající staré hodiny mezi
sušenými květy. Bylo vidět, jak ho teplo domova uklidňuje natolik, že by
zapomněl i na řádění s motorkou. Mishi se tak těšila ze slov, která by od
Taye nikdy neslyšela.
Posléze se znovu rozmluvil: „A jak se cítíš? Bereš léky?“
Jeho dotaz Mishi na okamžik zarazil. Nevěděla, zdali si je dnes ve
svém rozpoložení vzala.
„Jo, beru,“ odvětila. „Už dělají docela pokroky. Teď to jsou jen takové malé kuličky, stačí dvě denně. Jsem ráda, že skončily ty staré kapsle.
Někdy mě z nich pěkně bolela hlava. Vypadá to ale dobře, ještě mám prý
35
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
poslední fázi daleko. Zase ten odhad prodloužili. Věří, že takových sedm,
osm let bych tady mohla v plné síle strašit. Tak… já věřím také.“
Mariovi poklesly líce vážností: „Určitě se ještě za tu dobu posunou.
Nasměrovali jsme tam teď nějaký nový zdroje, otevřeli další laboratoře.
Tay dělá, co může.“
„Já vím,“ ujistila ho, „a jsem moc vděčná, že se staráte.“ Pohladila
Maria po rameni. „Jsem vám moc dlužna. Oběma. Já můžu dát akorát
další kus domácího koláče.“
Přistavila ke koláči a chystala se Mariovi přidat.
„To není pravda,“ nesouhlasil Mario, „Nemusíš se cítit dlužna, Myšičko. Je to nesmysl, taky jsi pro nás hodně udělala. Ani netušíš, kolik
smluv jsme uzavřeli hlavně díky tomu, že jsi byla vedle Taye naprosto
okouzlující. Takovou chytrou květinku, co se vyzná v tržní ekonomice,
nikdo nečekal. Věčně se ho někdo vyptává, kde k tobě přišel. Za nás tedy
jsi toho udělala až až. Vlastně si myslím, že jsi pro Taye udělala mnohem
více, než by kdy mohl udělat on pro tebe. A to nemluvím o tom, že ses
ještě od Rohna vrátila a dala mu druhou šanci. Dala mu Sheenu. Má neuvěřitelný štěstí, že jsi s ním. Nevěřím, že by se svou ‚úžasnou‘ povahou
dal tohle dohromady s nějakou jinou ženskou.“
Mishi s jeho posledními větami zastavila nůž v jablcích, protože právě
cítila, jak jeden takový pomyslný projel skrz její svědomí.
„Já nebyla ta, která tenkrát dala druhou šanci,“ reagovala tiše. Jindy
by jí nevadilo o tomhle mluvit, ale s dnešním dopolednem se rána stala
opět čerstvou. „To já se zachovala jako nevděčná kráva a způsobila Tayovi
problémy.“
Mario viděl, že se Mishi nějak dotknul, ale jak moc zaťal do živého,
netušil.
Hned vysvětloval: „Já vlastně nevím, jak to tenkrát celý probíhalo.
A jak ti to s Rohnem dopadlo.“
„Tay ti to neříkal?“
„Blázníš? Tay aby něco říkal. Nikdy o tobě moc nemluví, aby nemusel
mluvit o sobě. Poznám na jeho ksichtě, že je to mezi vámi dobrý nebo
špatný, ale to je tak všechno. Řekl mi tenkrát, že jsi odešla, pak, že ses
36
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
vrátila, a potom jsem byl hrozně rozlítanej kolem Agramského konfliktu.
Po plese mi oznámil, že zůstáváš na neurčito. Najednou jsi byla těhotná,
v porodnici, a teď jsem tady. Vím, že jsem neměl na tebe moc času poslední dobou, abychom si povídali.“
Mishi se usmála, jak hezky zjednodušeně shrnul něco, co sama vnímá
jako kus rozvleklé a složité cesty svým životem.
„To nevadí,“ řekla na to. „No… není toho moc, co by se k tomu dalo
říct. Byla to hrozná hloupost, měla jsem prostě už tehdy Tayovi víc naslouchat. Nevím, jak to dělá, ale má vždycky ve všem pravdu. Byli jsme
s Rohnem ani ne tři týdny. Když viděl, že si skutečně od Taye nemíním
nic nechat, přestalo to fungovat. Několik dní jsme se s Rohnem jen hádali
a vytahovali na sebe staré věci, než mi došlo, že chce opravdu jenom ty
peníze. To mi stačilo, abych ho měla dost, a chtěla jsem zase rychle pryč.
Akorát nebylo kam. Vrátila jsem se sem, protože jsem neměla moc
možností. Nechala jsem tady úplně všechno. Rohn mě celou tu dobu
živil, neměla jsem u sebe nic, vzala jsem si s sebou jenom nějaké oblečení. Tak jsem se vrátila a čekala. Nedokázala jsem ani Tayovi zavolat,
že tu jsem. Ale naštěstí se tady za dva dny objevil sám a já ho odprosila.
Nebylo to dobré ještě dlouho, než se se mnou začal zase více bavit. Ale
souhlasil, že dohodu dokončíme a pak se rozvedeme s tím, že si nechám
všechno tak, jak jsme se původně domluvili.“
Utichla a pohlédla na dveře, za kterými byla slyšet Sheena oznamující
své probuzení. Vydala se za ní podívat: „Omluv mě na chvilku.“
…
Zatímco byla u Sheeny, Mario se bavil roztomilými komentáři, které
se z ložnice ozývaly. Postavil se, aby se krapet protáhl, a všiml si připnuté
fotografie na lednici. Byla z porodnice – Tay na ní držel Sheenu hned po
narození. Teda byl to někdo, kdo vypadal jako Tay, ale tenhle jeho obličej
nikdy nezažil. Pokýval hlavou a se stejným štěstím, s jakým fotka na něj
promlouvala, nevěřícně povzdechl.
„Co jsi to s ním udělala?“ poukázal na fotografii, když Mishi přišla
zpět s Sheenou.
„Já?“ smála se Mishi a lehce miminkem pohupovala. „Já rozhodně
neudělala nic. To tahle potvůrka. Na mě se takhle Tay nedívá,“ tvrdila dál
37
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
vesele a všechny chmury předchozích témat byly pryč.
„Třeba dívá, když se nedíváš ty,“ nevěřil Mario a vzal jí z rukou svou
kmotřenku. Rázem pochopil, proč Mishi i s takovými těžkým údělem
září. Jejich malý zázrak ocenil: „Je skutečně nádherná.“
„Ano,“ stvrdila Mishi něžně a společně se na Sheenu dívali v těsné
blízkosti.
„Jako ty,“ zašeptal Mario po chvíli a podíval se Mishi do očí tak, jak
už od něj párkrát se slůvkem navíc zakusila. „Pořád jsi taková křehká
a kouzelná kočička.“
Spatřujíc na Mishi potěšení se pokusil přiblížit více.
„Dej si radši ten koláč, starý kocoure,“ odřekla mu ihned znale.
Mario ještě krátce držel ten toužebný pohled na Mishiny rty, než se
pobaveně rozesmál.
„Dám, dám… na mě zbyl jen ten koláč,“ vrátil Sheenu zpět do matčiny náruče. Pustil se poslušně do druhého talíře a pokračoval: „Ale jsem
rád, že jsi šťastná, Myšičko. Že jsem vás nakonec dal dohromady dobře,
viď?“
Mishi se pousmála nad tím, jak si Mario rád připisuje zásluhy. Ale
pro tentokrát musela jedině souhlasit: „Dokonale.“
…
Šla zklidněnou Sheenu opět uložit a Mario s lícemi naditými koláčem
si znovu prohlížel fotku, kterou byl tolik fascinován. S Mishiným návratem pak horlivě spustil:
„Ne, stejně mi to musíš vysvětlit. Dneska jsem viděl, jak Tay vražedně
sjíždí svýho zpravodaje, protože měl na papíře přehozený dva naprosto
nepodstatný řádky. Ještě než jsem odešel, vypadal, jako by měl v puse
kyselou okurku, a nechtěl se mnou probírat vůbec nic. Prej, jestli mu
budu něco vykládat o svým rozchodu, tak rovnou na místě otevře okno
a skočí. Řekni mi, jak z člověka, jako je on, jsi dostala tohle,“ ukázal
prstem na fotku. „A to myslím naprosto vážně – jak jsi vůbec našla tuhle
jeho stránku v hromadě ledu a kamení, co má místo duše?! Protože já
ho znám osobně déle než ty a troufám si říct, že mi řekl věci, které tobě
nikdy neřekne. Přesto bych si ani ve snu nedokázal představit, že je to-
38
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
hodle schopnej. Tenhle vytlemenej člověk prostě není Tay Taris!“
Na to Mishi vyprskla v smích. Představila si chudáka zpravodaje
a dokázala by s přesností na slovo říct, co na něj Tay křičel. Pak se ale
ztišila, když si uvědomila, že by taky mohla vzbudit spáče v sousedním
pokoji.
„Jak jsi řekl, jsem prostě kouzelná,“ tlumeně se chichotala dál. „Ale
poprvé… poprvé jsem musela trochu podvádět. Našla jsem něco, po
čem Tay zvládne chvilku nebýt Tayem.“
Mario se zamračil, že zcela nerozumí, a sledoval její rozzářené tváře,
které pomalu přešly do nostalgie.
„Ale ne, to taky není úplně pravda,“ upřesnila, „Taky jsem si dlouho
myslela, že je Tay takový… chladný a protivný. Že má svůj život v paláci
a ten náš je pro něj jen ta kupa papírů. Jen ta blbá dohoda. Ale když jsem
se vrátila od Rohna a on mě našel, jak tady potmě v obýváku bulím jako
největší kráva pod sluncem, tak udělal něco, co jsem opravdu nečekala.
Normálně by nad tím utrousil něco cynického a zmizel. Víš, jak nesnáší
tahle citová divadla. Ale neudělal to. Sednul si ke mně a nechal mě se
vylít. Měl se mnou fakt trpělivost. Díval se, jak brečím a vysvětluji, co se
s Rohnem stalo, pak zase brečím a omlouvám se. Takhle pořád dokola.
Měla jsem neuvěřitelný monolog, mluvila jsem skoro hodinu o tom,
jak jsem hloupá, že se omlouvám, a on na to neřekl ani půl slova. Prostě
jen seděl a poslouchal. Teda, možná mě ani neposlouchal, já vlastně
nevím. Neříkala jsem mu nic, co by nevěděl, rozumíš. Ale nechal mě.
A pak, když jsem skončila s tím hrozným výlevem, tak jsem si všimla, že
vlastně naštvaný… ani není.
Nezajímalo ho, co všechno musel kvůli tomu zařizovat. Sám víš, co
kvůli mně musel tajit, aby mu nepřišli na to, že mu utekla manželka za
jiným. Nedělala jsem si vůbec starosti s tím, že by nás s Rohnem někdo
viděl. Byla jsem na Taye tak naštvaná, že mi to bylo jedno.
Bylo mi to pak strašně líto, jenže ho to omlouvání stejně nezajímalo.
Jen na něm bylo vidět, jak je zklamaný, že jsem vůbec odešla… nečekal to
ode mě. Nikdy jsem ho neviděla se takhle na mě dívat. A to mi konečně
došlo, že jsem mu mohla taky ublížit, víš. Že třeba není taková skála, jak
si o něm všichni myslí. A já jsem od něj odešla jako bezcitná mrcha a po
39
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
tom všem, co pro mě udělal, jsem na něj vykřičela, jaký je ubožák. Byla
jsem úplně slepá… nikdy bych mu to neudělala, kdybych tušila, že pro
něj nejsem jenom kolegyně, co mu pomáhá.“
„A proč si myslíš, že si tě bral, prosím tě,“ vstoupil jí do toho Mario.
„Já… já… nevím. Už nevím, co jsem si myslela. Jen mě to nenapadlo.
Byl to přece Tay. Prostě ten, co ženy úplně nesnáší. Vůbec všechny nesnáší. I když jsme se vzali, nepřišlo mi ani, že bychom byli přátelé. Vždyť
jsi viděl, jak se mnou mluvil,“ hájila se Mishi.
„No, já viděl ty vaše rozhovory trochu jinak než ty,“ usmál se.
„A samozřejmě jsi mi nemohl nic říct…“
„Tak řekl bych, ale líbilo se mi, jak se smaží, blbec,“ zubil se Mario dál.
Mishi si jeho pobavení měřila přísným pohledem. Něco takového ale
od Maria stejně čekala. Bylo jí jasné, proč na Taye tenkrát nic nevyzradil.
Byl by tím sám proti sobě.
…
Tay s Mariem byli totiž od prvních dnů jejich přátelství jako dva kluci
věčně se tahající o nějaké hračky. Tay nedosahoval Mariovy oblíbenosti
a Mario zdaleka neměl na Tayovo geniální logické myšlení. A nezapomínali to jeden druhému v tom svém království předvádět. I když pracovali
společně a jako politická dvojka byli velmi úspěšní, mezi sebou vedli
žabomyší války.
Pochopitelně kolem žen se nikdy měřit nemohli. Tay netečně přecházel všechny ženy, které vyhovovaly Mariově vkusu, rovněž jako ty
ostatní. Nebylo tudíž překvapením, že se Mario v rámci jejich rivality
začal o Mishi vážněji zajímat, sotva se Tay oženil. Zpočátku nenápadně,
jen formou slovních provokací. Získat si kteréhokoliv člověka, natož
ženu, byla Mariova parketa. Ač podporoval vznik Tayova manželství,
sám měl brzy po svatbě s Mishi své záměry. Jak ji poznával v rozličných
situacích, zamlouvala se mu čím dál více. A vzhledem k tomu, že Tay
celý rok zarputile Mariovi tvrdil, jak je jeho svazek s Mishi neosobní
a ani do budoucna tomu nebude jinak, Mario si natěšeně chystal půdu
a vyčkával. Jak se pak blížilo vypršení žluté dohody, Mario kolem Mishi
kroužil o to intenzivněji a dával jí najevo svůj obdiv a přízeň.
40
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
Rohn tak nebyl jediným mužem, jenž se snažil během času žluté dohody mezi Mishi a Taye vstoupit. Když poté nastal jeho samotný závěr –
plesová událost, po které mělo manželství Tarisů skončit – vytasil se
Mario rovnou s nabídkou nejvyšší. Po promluvě s Tayem nabídl Mishi
ještě na plese sňatek sám.
…
K těmhle tématům se ale již Mishi vracet nechtěla. Obzvlášť, když
už se jí podařilo Maria šikovně odlákat od sebe zpět ke koláči. Přesto si
neodpustila na Mariovu škodolibou radost kysele hlesnout: „Jistě.“ A na
jeho účet v duchu pronesla, že je také přítelem k pohledání.
Neměla to tedy Mishi ani dnes s Mariem jednoduché. Mario uměl být
i v padesáti neodolatelně šarmantní a chlapecky kouzelný, když se snažil
zaujmout něžné pohlaví. Ostatně se celý život nezabýval ničím více. A to,
že Mishi u Taye nakonec zůstala, nenesl se svou ješitností zrovna nejlépe.
I teď, po narození Sheeny, tak na Mishi občas vyzkoušel, jestli by dokázal
ještě nějak upoutat její pozornost. Ale jeho doznívající lichotky již postrádaly dřívější odhodlání a působily spíše jako výstřely do tmy.
…
Mishi se proto raději k jejich soupeření nevyjadřovala a pokračovala
o večeru, kdy mluvila s Tayem po návratu od Rohna: „No, nakonec jsem
to pochopila sama, takže… když jsem říkala, že se na mě Tay nikdy nedívá tak otevřeně jako na Sheenu, tak jsem trochu lhala.
Ten večer se na mě takhle díval. Bylo to jen na chvilku, ale stačilo
mi to k tomu, abych pochopila, jak se věci mají. Nikdy bych tuhle jeho
stránku nenašla, kdyby mi ji sám neukázal. Ale stejně mi nic víc neřekl.
Jen souhlasil, že ještě stojí o to, abychom dohodu dotáhli do konce,
a odešel.
Jenže tím mi dal do hlavy strašného brouka. Měla jsem z jeho mlčení
pocit, že ode mne čeká nějaký krok,“ zahleděla se do země a uculila se.
„Tím přišla na řadu ta vtipná část: Chtěla jsem se k němu dostat nějak
nenásilně blíže, ale nevěděla jsem jak. Vždycky ho děsilo, když jsem se
ho jenom dotkla. Začala jsem dělat neskutečně nenápadné akce, ze kterých se dokázal ještě nenápadněji vykroutit. I když plachost Taye znáš,
nevěřil bys těm absurdním situacím. Prostě mu to strašně pálí, nedá se
41
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
nachytat. Hned mu dojde, co na něj chystáš, je to absolutně nemožné.
Nepřála bych žádné ženě Tarise uhánět. Největší adrenalinový zážitek
mého života,“ hihňala se a tváře jí zarudly až k uším.
Chytila se u kořene nosu a pokývala nevěřícně hlavou. Pomyslela
stydlivě, proč to Mariovi vykládá jako nějaké kamarádce. Nejspíše proto,
že již žádnou neměla. Nikdy se nikomu o jejich historii nesvěřovala a ve
skutečnosti ani nesměla. Bylo toho mnoho, co musela s novou životní
situací uchovat v tajnosti. Cítila se s tím ve společnosti starých známých
tak nejistá, že rozvázala všechna přátelství, která ještě měla. Mishi tím
vlastně zbyl jen ten Mario. Ten jediný mohl jejich příběh znát. Pocítila
velkou úlevu, že se alespoň jemu vypovídala.
…
Jenže zabraná do svého vyprávění zapomněla, jak se Maria šťastný
konec Tarisů vlastně dotýká. Ani si to nikdy přiznávat příliš nechtěla.
Nevěřila, že tehdejší Mariovo dvoření mělo nějaký opravdový ráz. Mario
byl proslulý lišák. Vyložila si jeho chování tak, že ji tehdy na plese požádal o ruku jen proto, aby udělil Tayovi lekci. Někdy totiž viděla, jak
Mario Taye vyloženě provokuje, aby zkoušel, jestli bude žárlit. Myslela si,
že tím chce Tayovi jen dokázat, jak jeho přátelství k ní přátelstvím není.
Mariovy akce jí tedy přišly spíše jako výpomoc, která ji měla dát s Tayem
více dohromady. I když poněkud svérázně.
Proto si ani teď nevšimla, že Mario s historkou posmutněl.
„Takže jste se fakt dali dohromady přímo po tom plese, na kterém
jsem ti nabídl –“ začal.
„Ano. Přesně na poslední den.“
„A kdyby se tak nestalo, rozmyslela by sis to?“
Mishi se na něj káravě zachmuřila, proč to znovu vytahuje.
„Ne,“ zamítla jemně, „Víš, co jsem ti na to řekla, Mario.“
Mario se zhluboka nadechnul a s pohledem do stropu vypustil své
plíce, jako by tam byla i jeho zasažená duše.
„Jo, vím. Šťastnej parchant!“ zaklel si.
Poté se zvedl a jednou rukou Mishi objal kolem ramen.
42
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
„Skutečně nechápu, jak se mu povedlo, že si tě získal, Mishi. Ale mám
vás rád, děti. Ať se vám to nikdy nepokazí.“
„Díky, jsi zlatý,“ políbila ho Mishi na tvář a poplácala na hrudi.
„A neříkej to tak smutně. My tě máme přece taky rádi, Mario. Jsi vlastně
takový náš úžasný a obdivuhodný patron. Bez tebe bychom nic z toho
neměli.“
„No… když myslíš,“ odvětil a vzdychnul znovu, „ale budu potřebovat
mnohem více takovejch výbornejch koláčů, abych to zvlád.“
„Budu ti jich péct, kolik jen zvládneš sníst. A pak mi s tím pomůže
Sheena. Naučím ji přesně tenhle, jak ho máš rád. Dobře?“
Mario se zasněně nad jejími představami usmál. Místo odpovědi
Mishi pohladil po tváři s pocitem, že se dotýká něčeho křehkého. Chvíli
tak mlčel a rozmýšlel. Nevypadalo to, že o něčem, o čem se dnes bavili.
Někam se myslí zatoulal a nehodlal se podělit.
„Tak jo,“ zakončil.
Přetnul celou atmosféru tím, že sebral své odložené klíčky z lednice
a nahodil zase veselý, nic neřešící obličej.
S novým elánem, i když trochu nuceně, pronesl: „Ale celý to někam
sepiš. I se všema podrobnostma. Jednou se nad tím někdo pěkně pobaví.
Můžu to dát třeba Sheeně, až mi bude říkat, že ten její táta je nějakej
divnej. Tak aby mi to věřila, víš, že je fakt jeho. Že si na ni taky nevyrobil… smlouvu.“
Naznačil při tom žertovně prsty obdélník papíru a přemístil se
k hlavním dveřím.
„Rád jsem vás viděl, Myšičko. Už jsem si nadával, jak špatný strejda
Sheeně jsem, že se ani nepřijedu podívat, jak se jí na tom našem světě
líbí. Takže slibuju, že se napravím a odteď vás budu navštěvovat častěji.
Kdybyste cokoliv potřebovaly, dámy…“
„Zavoláme,“ objala ho Mishi a sledovala, jak míří ze zahrady ven.
„A buď na sebe opatrný, Mario. Žádné blbosti na té nové krásce! Co by
bez tebe Areneán dělal.“
Mario se od brány zasmál.
„To, co ty. Měl by Tarise,“ krčil na to rameny, „Možná by to nebylo
43
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
tak špatný. Jen by mě jako mrtvýho sralo, že neuvidím ty ksichty v radě,
až si bude sedat do čela.“
…
Mishi se jen s lehkou trpkostí pousmála. Zůstala stát ve dveřích a sledovala Mariův odjezd. Mrzelo ji, že ještě nenechal některé věci minulosti.
Přála mu, aby konečně našel klid jako ona. Aby zjistil, co skutečně chce,
protože pobíhal po Areneánu jako rozervaný. Záviděl Tarisům rodinu,
a přitom dělal všechno pro to, aby sám žádnou neměl. A nevěřila, že by
to sám o sobě nevěděl.
Více však pro něj udělat Mishi nemohla. Uzavřela proto v sobě Maria
a zamyslela se nad jeho poslední poznámkou. Možná by opravdu nebyl
špatný nápad sepsat to, co nesmí nikomu vyprávět. Vzpomínky, které si
musí nechat jen pro sebe.
…
Třeba právě ty, co měla na večer, kdy se s Tayem vrátili z onoho plesu,
po kterém mělo jejich manželství skončit. Čekal je rozhovor o tom, co
bude dál. Rozhovor o rozvodu.
Úspěšně se tématu poslední týden oba vyhýbali a zavládlo mezi nimi
nepopsatelné napětí. Jenže poslední datum bylo stanoveno v dohodě, tak
ji ten den ráno Mishi položila v obýváku na stůl.
Podívala se na ni a rozjímala nad tím, jak se cítila, když si ji prvně
pročítala. A hlavně – jak se cítí dnes. Protože i když se pak následně večer
Mariovi při tanci ze svých citů k Tayovi vyznala, nebyla tak pevně rozhodnutá, jak na Maria hrála. Potřebovala ještě něco. Aspoň malý náznak,
že se jí nezdálo, co na Tayovi viděla, když se od Rohna vrátila. Od té doby
byl totiž Tay zase odměřený jako dříve a neúspěšné nahánění, do kterého
se pak Mishi týdny pouštěla, ji značně vyčerpalo. Už se nevyznala v tom,
o co by Tay vlastně stál.
…
Tay smlouvu uviděl, až když se z plesu v noci vrátili, a její žlutý obal
ho zarazil na prahu obývacího pokoje.
Mishi mu tímhle gestem nepadla zrovna do noty. Už na plese byl neskutečně protivný. A to příliš i na Tarise. Celou cestu v autě ani nemukl
44
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
a doma jenom zabručel něco o tom, že si půjde hned lehnout. Když ho
Mishi našla v obýváku, jak se na dohodu nepřátelsky dívá, rychle si svůj
plán rozmyslela. Dnes už nebudou nic řešit.
Došla ke konferenčnímu stolku, aby dohodu zase někam schovala,
když v tom postřehla nad krbem víno, které Mario kdysi přinesl. Dala ho
tam jen kvůli krásné velké láhvi. Nemínila ho někdy otevírat. Avšak pohled na tuto láhev jí vnuknul myšlenku, že by se mohla pokusit o jeden
tah, jenž nikdy u Taye nezkoušela.
„Co kdybychom si dnes alespoň přiťukli,“ prohodila na něj mile.
S mrknutím na víno si však slízla Tayův tvrdý pohled ze špatného
vtipu. Věděla, že striktně nepije. Ale nevzdala to.
„Jenom trochu, že jsme ten šílený rok zvládli,“ pokračovala a přerovnala polštáře na sedačce naznačujíc, aby se uvelebil a nikam neodcházel.
„Přinesu nám skleničky a převleču se do tepláků, protože v těch šatech
se nedá dýchat. Můžeš mezi tím rozdělat oheň v krbu. Bude tady tepleji.“
Hraně se usmála a vevnitř ji vše škrtilo, jakou sázku tady zkouší.
Chtěla kolem jeho mlčící postavy rychle proklouznout, ale chytil ji
a rozmrzele se na ni zadíval: „Já bych si opravdu šel radši lehnout. Byl to
děsnej večer, jsem unavenej.“
Cítila to naléhání, ve kterém chtěl jen vzít nohy na ramena. Ale za rok
po jeho boku zlepšila své herecké schopnosti, a tak použila nic nechápající nevinný výraz.
„Já vím. Právě proto bychom měli dnešek uzavřít nějak pozitivně.
Jenom jednu skleničku, nezdržím tě dlouho. Prosím, udělej to pro mě,“
řekla a pohladila ho prosebně po ruce, kterou ji stále tiskl.
Jen co si Tay uvědomil, že je hlazen, okamžitě Mishi pustil a rozladěný jejím přáním povzdychnul. Přesto si Mishi byla jistá, že to udělá,
a bez dalších slov odešla do ložnice.
…
A ta krátká pauza, ve které zůstal Tay o samotě, se vyplatila.
S Mishiným návratem už byl obývák osvícen krbem a Tay dokonce jejich dohodou listoval. Byl na pohovce, hluboce zamyšlený, a ani si její
přítomnosti nevšiml. Až když zhasla světla, odtrhl se od textů, na které
45
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
již neviděl.
Místo toho měl před sebou Mishi, která se na něj šibalsky od dveří
usmívala a zkoušela ho: „Víš, že na straně padesát sedm je bod o tom, že
pojedeme na jednu dovolenou v rozsahu pěti až deseti dní?“
Tay položil dohodu zpět na konferenční stolek: „Zařídím ti předlouhou dovolenou. Můžeš jet, kam chceš.“
„Né!“ zdůraznila Mishi nesouhlas vysokým tónem jako paní učitelka,
„tam je psáno…,“ posadila se vedle něj, „že MY pojedeme na dovolenou.“
Položila skleničky na stoleček a přitáhla je k sobě, až cinkly. Vypadalo to
společně s jejím úsměvem velmi symbolicky.
„Pořád mi ji tedy dlužíš,“ dodala.
„Taky se tam píše, že můžu cokoliv takovýho zrušit nebo přeložit
z pracovních důvodů. A já jsem opravdu moc zaměstnanej,“ pověděl jí
na to a samotnému mu z toho cukaly koutky. Už nevypadal tak naštvaně
a to ještě nevypil ani kapku.
…
I tak jim Mishi nalila po skleničce a strávili u ní nakonec poměrně
dlouhou dobu. Samozřejmě si povídali o všem, kromě dohody, která tam
na ně neustále zírala a čekala, až se dostane na řadu.
Prozatím to ale nevadilo. Mishi se podařilo Taye přemluvit i ke druhé
skleničce a užívala si, že se díky tomu občas pousměje, i když stále kontrolovaně. Cítila se hloupě, že na něj musí jít přes víno, ale věděla, že by
od toho tématu utíkal klidně donekonečna. A ona nejspíše taky.
Únava pak ani s postupem noci nepřicházela a jejich rozhovor se stal
s vypitým vínem živější. Když se během něj dobrali i ke společným zážitkům v paláci, Mishi se odvážila mluvit napřímo.
„Takže… teď mě čeká slíbené povýšení. Budu asistentka zástupce
vládce. Takový zástupce zástupce. To zní zajímavě,“ pronesla a vesele se
tomu uchichtla nejen z vína, kterého měla v sobě o něco více než Tay.
„Těším se, až ti budu zase pomáhat. Ta práce mi moc chybí, víš.“
Čekala další z jeho jemných úsměvů, kterými se doteď blažila, ale
Tay namísto toho náhle umlkl. Lehce se odtáhl a zvážněl. Ve své cloně za
očima měl cosi provinilého.
46
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
„No…“ spustil pomalu, „vlastně jsem doufal, že se už nebudeš chtít
vrátit.“
„Ne?“ hrála Mishi udivenou a pocítila radostné zachvění.
„Ne. Myslím, že bys měla už jen odpočívat a nezatěžovat se prací. Víš,
odjet třeba na tu dovolenou nebo rovnou se přestěhovat někam, kde se
o tebe postarají. Kde tě nebudou už obtěžovat novináři. Stejně nemáš
ráda předměstí, chtěla jsi někam více k Jordinu.“
„Aha…“ hlesla Mishi překvapeně a vnímala z jeho tónu, jak by ji nejradši zabalil a poslal někam na druhý konec světa.
„Ale já nechci jet pryč,“ řekla. „Chci se vrátit za tebou do paláce. Nebudu se válet někde na pohovce a čekat, až pojdu.“
„Tak jsem to nemyslel. Jenom je nesmysl, abys byla ve svém stavu zase
v tom blázinci. Dostala jsi šanci žít o něco déle, tak si to užívej. Přece jsi
tady ten rok nedřepěla jenom proto, aby ses vrátila. Slyšela jsi dneska ty
obchodní kecy na plese. Do tohohle pekla chceš zpátky?!“
Ve zklamané Mishi se ale všechno bouřilo. Probouzela se v ní úzkost
z přísnosti, kterou nasadil, když jí tady kázal jak hloupému dítěti.
S příchozími emocemi se zeptala: „Tak, co mám podle tebe dělat?“
„To já nevím. Třeba zůstaň tady, jestli chceš. Máš tady zahradu, co
jsi tolik chtěla. Celej tenhle hroznej barák sis pracně předělala. Tak tady
klidně buď a ještě něco… dělej.“
„Něco dělej?!“ roztrpčeně vystartovala Mishi. „To jsi vymyslel?! Trvalo ti to hodně dlouho? Dokážeš mě tady poučovat, co dělat nemám, ale
nedáš mi žádný dobrý protinávrh? Tay Taris tam v tvé hlavě dnes není?!“
„Asi ne,“ odsekl Tay a zadíval se tvrdošíjně do polštáře.
Následující ticho Mishi rozezlívalo. Měla sto chutí Taye tím polštářem
přetáhnout už jen proto, že byl zrovna lepším objektem pro jeho oči.
„Já žádný návrh nemám, ale vím o někom, kdo by měl,“ zvedl Tay
zrak zpátky a byl ještě vážnější a tvrdší, než když kázal. „Mario mi na
plese naznačoval, že s tebou o něčem bude mluvit.“
„Mario,“ vskočila mu Mishi do nádechu.
„Ano. Ptal se mě, jestli by mi nevadilo –“
47
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„On se tě PTAL, jestli by ti to nevadilo?!“
„Jo. Přemýšlela jsi o tom?“ zněl, jako by se nečertila.
„To nemyslíš vážně…“ zírala.
„Rozumíte si. Vždycky jste si tady tak důvěrně povídali. Nejsem
slepej, abych neviděl, jak rád za tebou jezdí. A jak ho ráda vítáš.“
„Důvěrně. No jasně!“ spustila kysele. „To by nebylo vůbec divné.
Ani trochu! Prostě jenom přeskočím plot a vlezu do vedlejšího baráku. A v paláci řeknu, že jsem si na rok spletla dveře kanclu o dvě čísla
napravo.“
„Kašli na palác,“ stál si Tay za svým, „Co jim je do toho. Je to tvůj
život. Ty víš, že to tak není. Mezi námi nic není a nikdy nebylo. Jen jsi mi
pomohla. Jestli ho máš ráda, neztrácej tady čas.“
Mishi na něj hleděla a žasla nad tím, co právě řekl. Podívala se zaraženě na skleničku a zase zpět na něj, jestli neblouzní. Nakonec spustila
hořký smích, jak absurdní jí celá tahle chvíle přišla.
„Ty se mi snad zdáš!“ nevěřila. „Přeskočilo ti?!“
Musela se rychle napít a i když Tay chtěl k tomu ještě něco říci, nenechala ho: „Ne… ne… ne! Přestaň s tímhle! Já nevím, co ti Mario napovídal, ale fakt se tady s tebou o něm bavit nebudu! Vy dva jste horší
než ti pitomci ve škole, co se za mými zády domluvili, kdo se mnou bude
chodit první. Máš mě snad za nějakou nesvéprávnou blbku, že mi povoluješ za ním běžet?! Tak snad jsem s tebou, protože to tak chci, ne?!
Kdybych si myslela, že jsem si spletla dveře, tak proč bych se tady s tebou
celý večer o něčem bavila?! Ale víš co?! Jestli ti přijde normální dělat ze
mě štafetu, tak si běžte vy dva laskavě předávat někoho jiného. Na tyhle
vaše kraviny nemám žaludek!“
Na moment utichla a s rozpálenými tvářemi rozčileně vrtěla hlavou.
„To ses ve mně fakt spletl, jestli si myslíš, že bych s tebou někdy řešila,
co já s Mariem. To není tvoje věc. Umím mluvit sama za sebe a s Mariem
si všechno vyřídím, to se neboj. Ten si ještě vyslechne, co si o tom jeho
ptaní myslím. Vůbec ho do toho teď netahej. Teď řešíme, na čem jsme se
dohodli my dva před rokem, tak dodrž slovo a vrať mi moji práci!“
Jenže Tay z předstírání kamenného klidu neustoupil.
48
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
„Ne,“ zamítl jednoznačně.
„Vrať mi mou práci, Tarisi! Musíš! Je to tady černé na bílém,“ zapíchla
vztekle prst do složky. „Na co jsme si to potom psali?! Slíbils mi to!“
„Já vím.“
„Tak to dodrž!“
„Ne.“
„Ne?!“ pěnila Mishi, „To říkáš jen tak?! Nemůžeš si jen tak změnit
všechno poslední den!“
„Můžu,“ řekl. Na její protivenství připomněl suše: „Je to moje kancelář. Můžeš mě s tou dohodou žalovat, ale prostě tě nepřijmu.“
„Prostě mě nepřijmeš…“ nepobírala Mishi a zapřela se do pohovky,
„no to je od tebe báječné… to mám za tu pomoc…“
Tay však její narážky tiše přešel a více už Mishi nedráždil. Nechal
ji, dokud od zlosti nepřešla do lítostivého zklamání. Když vypadala, že
začne plakat, spustil na ni klidně:
„Našel jsem ti pěknou léčebnu v Jordinu. Je to malej zámeček v horách. Samý lesy, žádní lidi, obrovský zahrady… postarají se tam o tebe.“
Mishi k němu zvedla roztrpčený pohled.
„Šetři se,“ špitl na ni jemně, skoro jako by ji o to prosil.
„Nechci se šetřit,“ odmítla, „Chci se vrátit do paláce. Chci tam zase
sedět, Tayi.“
„Přece nebudeš asistentka, Mishi,“ nelíbilo se mu.
„Je to moje rozhodnutí! Chci se vrátit!“ čílila se znovu.
„Ne.“
„Jak NE?!“
„Ne jako NE! Prostě tam nepůjdeš!“ zatrhl Tay definitivně. „Nebudeš
dělat pitomou asistentku, Mishi!“
To Mishi zastavilo. Odkdy má místo své asistentky za pitomé?
Tay však opět zmlkl a znaven nikam nevedoucím svárem si promíjel
čelo.
„Ano, chybíš tam,“ přiznal po chvíli, „a kéž by ti tři budižkničemové
49
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
zvládli aspoň polovinu toho co ty, ale… Jako asistentku tě tam nechci.
Hlavně jsi těžce nemocná, uvědom si to! Ani s tou léčbou tady nebudeš do důchodu. Co se pořád chováš tak, jako bys na všechno měla
věčnost?! Máš jen pár dalších let navíc, můžeš mít cokoliv, tak si vymysli
něco, co tě bude bavit a nestrháš se u toho! V paláci je to jenom o nervy
a ty by ses vůbec neměla takhle zatěžovat!
Ale i kdybys byla zdravá, tak tam prostě nepatříš. Tohle není práce
pro tebe, Mishi. Já chápu, že mi chceš pomoct, ale já už bych nedokázal
koukat na to, jak tam děláš něco, co tě vůbec nedoceňuje… Máš na víc,
tak tady na mě nehraj, že to o sobě nevíš a chceš tam hrozně dělat!“
Mishi jenom překvapeně koukala, o čem to mluví.
„Myslel jsem si to už tenkrát, ale bylo mi to jedno. Byl jsem rád, že
ti to nedochází a svůj potenciál plýtváš zrovna v mý kanceláři. Ale teď
s tím, jak se známe… nemohl bych se dívat, jak tam ty poslední roky zahazuješ. A sralo by mě, kdybys je zahazovala i někde jinde, takže bych tě
zase tahal k sobě a snažil se tě pro svůj sektor využít. Ale bylo by to úplně
k ničemu. Nemohl bych… nemohl bych po tobě ani nic pořádně chtít,
ani bejt na tebe přísnej. Víš, jakej jsem. Jak mě tam všechno sere. Křičím
tam na ty pitomce od rána do večera. Třeba bych nakonec nešetřil ani
tebe. To chceš bejt zase u toho?! Copak bych na tebe mohl zase řvát?!“
Mishi se mu v napjaté pauze velmi snažila vracet jeho vážný výraz,
ale vpravdě brzdila své pobavení, když zaslechla, že si Tay myslí, že již
u jeho řvaní není.
„Včera jsi na mě v kuchyni křičel pět minut jen kvůli marmeládě,“
připomněla mu zlehka.
A to byl moment, ve kterém Tay přišel o všechny zbraně, a s příchozí
vzpomínkou na jejich spor se mu koutky na tváři samy rozjely do stran.
Spustil takový smích, že nedokázal přestat.
Mishi tím zažila ještě větší překvapení. Byla poprvé svědkem toho,
jak to vypadá, když se Tay naplno směje. Neměla pochyb, že víno udělalo
kus své práce v tomto díle, ale něco tak nevídaného u Tarise nečekala.
„Ale mazala jsi mi to schválně špatně, já to viděl! Už jsem ti to říkal
stokrát, že to takhle nesnáším,“ komentoval Tay včerejšek se zajíkáním.
50
kapitola Žlutá dohoda
do strany 52
Jenže ač se nemohl svého smíchu lehce zbavit, ten veselý chlapec z něj
zase mizel, sotva se mu podařilo nabrat dech. Jeho projev však znatelně
zjemnil. Před očima Mishi tak probíhaly na Tarisovi změny, o kterých se
jí ani nezdálo. Přesto se jejich rozprava neubírala lepším směrem.
„Prostě bych nezvládl pro tebe vytvořit místo, které by tě docenilo
tak, abych se necítil jako největší svině na světě,“ uzavřel Tay. „Nechci tě
tam. Promiň.“
…
V Mishi opadlo to krátké rozptýlení, když pochopila, že Tay už má
o všem rozhodnuto. Nemělo smysl se s ním přít. Také jí došlo, že jeho
přání je opravdu rozumnější, přestože to nechtěla uznat nahlas. Pomyslela, že teď nezbývá nejspíše nic jiného, než se přesunout do nějaké léčebny, kde bude v klidu, aby si nepřitížila.
Zklamaná dolila oběma ještě víno, ale už se nenapila. Dívala se mlčky
na ty skleničky a čtyři poslední Tayova slova jí pořád zněla v uších.
Takhle si konec svého manželství nepředstavovala. Tohle nebylo to, co si
dneska přála od Taye slyšet. Bylo jedno, jestli ji posílal do léčebny nebo
za Mariem. Vnímala v tom pouze, že si přeje, aby odešla z jeho života.
V tichu, ve kterém už ani pohasínající oheň nebyl slyšet a vše kolem
temnělo, jí tak pomalu docházel hořký závěr večera.
…
„Nechci, aby sis myslela, že jsem nevděčnej idiot, co ti lhal. Měl jsem
ti o tom říct dřív,“ promluvil na ni, když viděl, že se boří do zármutku.
„Moc jsi pro mě udělala. Vůbec jsem nečekal, že ten rok půjde přežít.
Fakt jsem nevěřil, že to zvládneme… Hlavně já sám.“
Mishi zbystřila. Přemýšlela, jestli se jí to z vypitého vína zdá, nebo
tady skutečně Tay Taris mluví poslední minuty o sobě. To v ní vykřesalo
jiskřičku naděje.
„A kdybych nebyla nemocná… co bys teď chtěl, Tayi?“ optala se tiše.
Na takovou otázku ale Tay nebyl připraven.
„Asi…“ odpovídal nejistě, „Asi bych chtěl, aby to tak zůstalo. Tak, jak
to je. Někdy mě napadlo říct ti ještě o další rok, dva, ale nepřišlo mi to
správný. Ty bys chtěla tu dohodu prodloužit a ještě si hrát na paní Taris?“
51
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„Ne,“ věděla okamžitě. „To nechtěla.“
Tay zamítnutí čekal a se svědomím na jazyku ihned nabídl: „Já vím, že
jsem ti zkazil plán. Chtěla jsi tu asistentku. Ale fakt to není dobrej nápad,
Mishi. Tak pokud budeš mít někdy nějakej jinej, stačí říct a udělám
všechno pro to, abych ti v něm pomohl.“
To Mishi vytrhlo ze smířeného hloubání.
„Jakýkoliv jiný?“ tázala se naprosto vážně a Tay souhlasně přikývl.
Pookřála z takové nabídky a nečekaně se zvedla: „Tak to jsem ráda, že
to říkáš. Nezapomeň to pro příštích pět minut. Jeden bych měla.“
Vzala ze stolku žlutou složku s dohodou, došla ke krbu a rázně ji vhodila do žhavých uhlíků. Plamen ve vteřině ožil a ozářil její spokojené bílé
tváře. Otočila se s úsměvem za Tayem, obklopená světelnou aurou. Tay
udiven, co ji to popadlo, jen hleděl.
Vrátila se zpět, vzala do rukou obě skleničky a jednu mu podala.
„Až do dna,“ zavelela.
Tay opatrně usrkl, ale když viděl, že ho Mishi sleduje s plnou vážností, dopil ji naráz a zašklebil se jako pravý abstinent.
„A teď ještě tuhle,“ podala mu druhou.
„Bude mi blbě, až zítra ráno vstanu. Hodně,“ bránil se.
„Neboj, už je skoro zítra ráno a rozhodně tak brzy vstávat nebudeš. Je
to součást nového plánu. Tak mi v něm pomáhej.“
„Doufám, že má i nějakou pointu ten tvůj novej plán. Krom toho, že
mě chceš zabít,“ vypil Tay i druhou skleničku a byl rád, že už není čím
dolít.
„Jo. Má. Pointa je v tom,“ sebrala mu Mishi skleničku z ruky a obě
odložila, „že ti to pomůže se nezbláznit, až udělám tohle…“
A než stačila větu doříct, obkročmo si na něj sedla, omotala mu ruce
kolem krku a přitiskla ho s vášní k sobě tak silně, že veškeré protesty byly
předem prohrané.
52
SENÍK
Netrvalo dlouho, další dva roky, než se do manželství Taye Tarise,
druhého muže tehdejšího světa, narodila holčička, které od počátku těhotenství neřekli jinak než Sheena. Takové jméno bylo na tehdejší dobu
ojedinělé a neskromné. Mishi jej vybrala podle bohyně Sheeny, kterou
Iliáni uctívají jako ztělesnění zázraku bytí. V mytologii má podobu všudypřítomného světla vycházejícího ze slunce, své matky, nejvyšší bohyně
Amu.
Zplodit dítě bylo totiž pro Mishi téměř nemožné. I potlačovaná
vouléza bránila početí a lékaři jí nedávali žádnou naději. Svou víru však
Mishi neopustila, a když jako zázrakem přišla do jiného stavu, slyšela od
Taye poprvé vyznání. Označil Mishi sluncem svého života a ona se cítila
jako skutečná bohyně Amu, která mu nyní přináší světlo − svou Sheenu.
…
Pečeť jejich svazku byla na světě. Přestože se Sheena narodila i na derita nezvykle malinká, svýma temně modrýma očima, křídově bílou tváří
a zářivě světlými vlasy upoutala každého. Vypadala až étericky čistá, jako
dítě lesních víl. Ani plynoucí roky na tom nic neměnily a Sheena byla
stále vedle svých rodičů drobným zlatavým přízrakem.
A pro ten přízrak byl Tay první čtyři roky schopný nemožného.
V očích Maria a Mishi se ze svého otcovství úplně pomátl. Dostal se do
stavu, který by u jiného tak šokující nebyl, jen u Tarise byl překvapivě bizarní. Vždy přepracovaný Tay, jehož vášní byly doteď obchody a zákony,
se z paláce vracel už po poledni. Odvolával a překládal schůzky a na svůj
dřívější výkon působil nepoužitelně. Bral si práci také domů. Přeplněná
pracovna, která mu předtím nepřišla dost dobrá, náhle vydala za dvacetiletý policejní archív a několik kartoték se nastěhovalo i do obýváku.
To vše, aby se již nemusel vracet do centra a mohl Sheenu uložit k odpolednímu spánku. Stanovil to doma jako své výsostné právo a kradl
Mishi jejich uzlíček štěstí, sotva do něj nacpala poslední lžíci.
V ložnici pak Sheenu kolébal vyprávěním a jeho hluboký hlas na
ni působil jako ta nejspolehlivější pohádka. Tay však nebyl ten, kdo by
se v pohádkách vyžíval, a tak místo smyšlených příběhů pro děti raději
Sheeně denně povídal o své práci, plánech, o čemkoli, co zrovna řešil,
53
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
a nezastavil se, dokud dozajista neusnula. Takové otevření bylo pro Taye
nové, a že Sheena ničemu z toho nemůže ještě rozumět, bylo na tom to
nejlepší. Stala se zpovědnicí, kterou tolik potřeboval.
Tayova uzavřenost okolnímu světu ale zůstávala nezměněna. Na
všechno s Sheenou proto potřeboval být sám. Mishi věčně vyháněl z pokoje, aby nebyla přítomna jeho bláznovství, a dokud se hlasitě nedomáhala, aby tomu bylo jinak, měl Tay velkou část dne Sheenu jen pro sebe.
…
Mishi však mnoho protestů nevynášela. Blažilo ji vidět Taye konečně
v rouše lidskosti se zájmem o něco, co mohou milovat společně. Navíc
teď, když kancelář přestěhoval domů, pomáhala Tayovi dorovnávat pracovní skluz a v podstatě byla i jeho asistentkou, jak si přála. Oba její sny
se tím vyplnily najednou a tento čas vypadal u Tarisů jako dokonalost
sama. Sice Mishi občas kousala zvědavost, co Tay Sheeně za zavřenými
dveřmi vypráví, ale tuhle část musela ponechat jen jim. Konec konců
na tom nebyla ani nijak ztratná. Vždyť právě ty hodiny, které Tay mohl
strávit s Sheenou o samotě, ho nejvíce rozzářily, a pak, než se Sheena
probudila, zvládla Mishi Tayovi nejen pomoci v pracovně se zákony, ale
taky si v ní uzmout kus jeho šťastné nálady pro sebe.
AAA
O dva roky později…
Když Sheena pobíhala krátce po svých, ať už kreslila písmenka křídami na chodník, nebo počítala sloupky od plotu, Tay se vnitřně celý
rozplýval nad její bystrostí. Ne, že by děti nějak zvláště znal, ale byl si
jistý, že je Sheena výjimečná. Samozřejmě jako on.
Podle toho se k ní také choval. Jen co malinko povyrostla, hned začal
horké železo kout a věnoval se Sheeně o to intenzivněji. Sheena se ráda
nechávala unášet veškerou pozorností tatínka, ale čas s ním nebyl nikdy
čas her. Tay byl doslova posedlý jejím učením a chytal se každé příležitosti, aby s ní opakoval vše od čísel, přes barvy, názvy až po správnou výslovnost slov. Neustále se jí na něco vyptával, byl přísný a pečlivý, z každé
situace dělal zkoušku a z chyb byl neúměrně ustaraný.
54
kapitola Seník
do strany 65
Někomu by přišlo, že takovým drilem musel Sheenu trápit, ale bylo
tomu naopak. Malá Sheena nadšeně nasávala všechny informace jako
houba a užívala si spokojený výraz otce, když znala odpověď. To byla její
jediná odměna a byla na ní brzy značně závislá.
Běžně trestána Sheena nebyla. S postupem let stačilo, aby se Tay jen
tvrději zadíval a Sheena hned ve svém snažení našla rezervy. Nezáleželo,
jak moc na mámu zkoušela protivenství a vymýšlela, co by chtěla, nebo
nechtěla. Jakmile na povyk těch dvou zvedl Tay zrak od novin, Sheena
okamžitě věděla, co by dělat neměla. Bylo to jako kouzlo. Ve vteřině seděla se zády srovnanými a utišila se natolik, že Mishi nepobírala, jak to
ten Tay vlastně udělal.
Sheenina poslušnost došla časem až do takových mezí, že Mishi začínala pochybovat, zdali je jejich dítě ještě v pořádku. Protože i když se
Tayova dominance někdy hodila, měla Mishi špatný pocit z toho, jak se
Sheena Tayovi bezmezně podřizuje. Netušila však, co konkrétního by
měla svému muži v tomto vytýkat. Nevšimla si, že by si Tay tuhle disciplínu na Sheeně nějak násilně budoval. Tayův přístup k Sheenině výchově
byl sice striktní, ale Sheena nejevila známky toho, že by ji to tížilo. Pro
Mishi, která v obavách z Tarisovy vzteklé povahy bedlivě sledovala tyto
hranice, tak byl vztah mezi Sheenou a Tayem velkou záhadou. Vypadalo
to, že Tay nedělá krom svých pohledů a neústupných pokynů vlastně nic
a Sheena ho zkrátka poslouchat chce. Sheena byla dokonce jediná, která
nepřiváděla Taye k tomu, aby před ní zakřičel. Měla tedy i ona na něj své
zvláštní uklidnící kouzlo, kterému vpravdě Mishi nerozuměla už vůbec.
…
Že tedy Sheena neodmítá a nepochybuje o rozhodnutích svého
otce, bylo od začátku evidentní. Z jejího pohledu však ani nebylo proč.
V Sheeniných očích na rozdíl od maminky otec neochvějně vždy všechno
věděl a dával logické a jasné instrukce. I jeho hodnocením proto Sheena
bezmezně věřila a pyšně si na sebe připínala, cokoliv o ní tvrdil.
Jenže ač prožívala velké radosti ze svého učení, měla jeden silný
strach, motivaci, kterou ani Mishi při svém sledování nevzala v potaz.
Stvořil ho pojem, který i ona sama před svou dcerou vypouštěla z pusy
častěji, než bylo zdrávo. Přikládala mu tak další váhu, jejíž podstatný
55
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
základ utvářel Tay svou vlastní osobou. Pojem, jenž měl mnoho různých
užití a znění jediné – Taris.
Z toho příjmení, které rezonovalo v domě každý den, si Sheena rychle
vytvořila znak své jedinečnosti. Znamenalo to víc než jen slovo, které
dostala za křestní jméno. S tím, jak vzhlížela ke svému otci, mělo pro ni
velkou cenu a věděla, že otec pojem Tarise splňuje do puntíku. S čímž
souhlasila i maminka.
Proto si Sheena již v brzkém věku usmyslela, že je důležité, aby jej
splňovala také. Těšilo ji, kdykoliv byla svými rodiči označena za „malého
Tarise“ a nejvíce se pak obávala toho, že by otec někdy její „tarisovství“
popřel. Což se domnívala, že by udělat mohl, kdyby ho někdy zklamala.
A tak nikdy nedokázala „velkého Tarise“ zklamat, i kdyby to znamenalo
budit se uprostřed noci a přeříkávat si v postýlce abecedu pořád dokola.
…
Mishi sledující Tayovy výchovné tendence pochopitelně časem nezůstávala jen u nečinného přihlížení. Třebaže netušila, čím je Sheenina
snaha poháněna, zakládala si v životě na jiných hodnotách než Tay a nesouhlasila s jeho dychtivostí Sheenu neustále něčemu učit. Neodhodlala
se do toho Tayovi mluvit napřímo, ale využívala dopoledne, během kterých byly spolu samy, aby si hrály a povídaly o něčem, co bylo blíže jejím
představám o raném dětství. Sheena se ale v tátovi viděla natolik, že se
snažila neustále maminku do jejich světa zatahovat. Ve stolních hrách
místo hraní sčítala a odčítala figurky, zřetelně se s chloubou pokoušela
předčítat návody a na panenkách opakovala, jak se která část těla jmenuje. Tahle válka byla tedy pro Mishi prohraná už od počátku. Sheena
v tomto věku neměla sebemenší zájem dělat něco jiného, než o co by stál
otec. Nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit.
Bylo to ale nakonec smiřování vcelku poklidné. Nebylo totiž dne, kdy
by si Mishi neuvědomovala postup své nemoci a jak moc záleží na tom,
aby si ti dva Tarisové rozuměli. Nemyslela nijak na nejhorší, prozatím
léčba dávala nadějné výsledky, přesto stín těchto otázek v Mishi občas
šlápl na citlivé místo a v tu chvíli byla Mishi vděčná, že Sheena visí celou
svou duší a budoucností právě na Tayovi.
56
kapitola Seník
do strany 65
AAA
U Sheeny nastal rok pátý, a přestože dál působila vedle rodičů na
dítě až nezvykle soustředěně a mentálně starší, začalo na jejím chování
prosvítat, že to celá pravda nebude. Sheena měla svět, který byl jen její
a oproti tomu, k čemu ji vedl otec, byl nesmírně snivý. Jen trvalo ony
čtyři roky, než se z něj rozhodla něco ukázat.
…
Třeba jako ten večer, kdy Mishi po večeři uložila Sheenu do postele
v jejím pokojíčku v podkroví. Po ulehnutí měla Sheena nad sebou zelený
strop, který byl od maminky pokreslený malými hvězdičkami. Už se
v duchu připravovala, až jí zanedlouho, jako každý večer, přijde dát otec
dobrou noc a na pár minut si ještě lehne vedle ní. Brzy se ho také dočkala
a na ty hvězdy se pak dívali společně, zatímco Sheenu začala uklidňovat
sladká vůně jeho košile. Přitulila se k otci jako k velkému medvědovi
a přepočítávala mu hvězdičky polohlasem tak, aby věděl.
Najednou se však při svém počítání zastavila. Zadívala se zasněně na
ty hvězdy a její mysl se kamsi zatoulala.
„A dál?“ ozval se Tay netrpělivě.
Neodpovídala. Se zatajeným dechem koukala nahoru.
„Kočka,“ vyhrkla nenadále, jako by to bylo další číslo.
„Jaká zase kočka?“ vzdychl. „Jsou to hvězdy, Sheeno.“
„Ne, támhle, tati! Má uši a tam ocas…“ obtahovala Sheena ve vzduchu
prstem hvězdičky.
„Ale prosím tě,“ stáhl jí ruku zpět pod deku, „ty vidíš kočky všude.“
A byla to pravda. Od doby, co si sousedé pořídili koťátko, které zabíhalo k nim, byla Sheena kočkami unesená. I přes všechny Tayovy zákazy
jej brala do náruče a tajně si s ním hrála pod velkým jírovcem na konci
zahrady, kam ani z okna obýváku nešlo dohlédnout. A to byl v její naprosté poslušnosti první opravdový vzdor.
Tay neměl totiž nikdy ke zvířatům vztah a viděl v nich jenom plno
chlupů a starostí. V tomto případě i škrábanců, u kterých se tak tak držel,
aby Sheeně nevynadal, když k nějakému přišla.
57
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„Tak ještě jednou, ano?“ pobídl ji k počítání a Sheena spustila znovu
od jedničky.
Ale už nepočítala hvězdičky. V nich viděla stále kočku – svou kočku.
A nejen ji. Za chvíli kolem kočky byla tráva a listí a hrábě, kolem kterých
v té představě kočka vesele poskakovala. To Sheena tátovi již neřekla. Nechala jej spokojeného odejít a poté, za svitu bludičky na stěně, dokončila
ve své fantazii kočičí představení.
Nastal tak čas, kdy si Sheena více uvědomovala, že má také něco, co
k otci nepatří. Nedokázala se ale pro jeho přání svých koček vzdát. Místo
toho pevně věřila, že otec jednou taky pochopí, jak jsou kočky úžasné
a jedno koťátko od něj dostane. Třeba na páté narozeniny. Nebo na ty
další. Ale to už určitě.
AAA
Když Sheena večer po odchodu otce zanechala počítání a konečně se
jí podařilo přes příběhy na stěnách usnout, pokračovaly v živých snech.
Obvykle byly o tom, jak šplhá po jírovci v jejich zahradě nebo jak je
s rodiči někde na cestách. A pak tu byly pochopitelně sny plné koček.
Těch bylo úplně nejvíce.
S pátým rokem však Sheeninu pozornost strhlo cosi neobvyklého.
To když Mishi, pocházející z malé vesničky u Werady, prvně rozdělala
dole na zahradě táborák. Bylo to v den, kdy Tay musel být služebně přes
noc mimo Kitu. Sheena těžce nesla večery, při kterých otec nebyl doma,
a nepovídali si před spaním. Tak Mishi napadlo, že by mohlo něco úplně
nového Sheenin stesk rozptýlit.
Po setmění si spolu sedly na starý kmen a zabaleny do jednoho velkého svetru se dívaly do ohně. V tom temném koutě zahrady, teple mámina objetí a s vůní škvařící se pryskyřice se do Sheeniných očí vtiskly
šlehající plameny jako obrovské a nádherné tanečnice. Fascinována
žhavým elementem pak Sheena žadonila o takový táborák pokaždé, když
otec nebyl na noc doma. Někdy i dříve než slunce stihlo zajít.
…
Jenže Sheenina záliba v plamíncích neskončila u táboráků a rozto-
58
kapitola Seník
do strany 65
milých kresbiček. Dokud se Sheena chtěla na hořící předměty jenom
dívat, přišlo Mishi takové zaujetí nevinné. Ale Sheenina obliba rostla
a vkrádala se Sheeně i do snů. Sheenino pravidelné zanícené vyprávění
o plamenech, mezi kterými chodí, ji u tak malého dítěte znepokojovalo.
Netrvalo tedy dlouho a Mishi si začala dělat z Sheenina přehnaného
zájmu o oheň starosti.
…
Bylo tomu tak i jednoho rána, kdy sledovala Sheeninu tvářičku zírající na hořící plotnu, aniž by si všímala bábovky před sebou.
„Copak rozmýšlíš, miláčku?“ vstoupila Sheeně do rozjímání.
„Hm,“ broukla Sheena neurčitě a konečně se pustila do jídla.
„Zase se ti něco zdálo?“ ptala se Mishi dál.
„Hm,“ stvrdila Sheena, ale zůstávala ponořená do sebe.
Tu noc se jí zdálo něco opravdu zajímavého, k čemu se ještě nyní vracela. Nerozuměla při tom maminčině vážnosti. Vnímala tyhle sny jako
všechny ostatní, naprosto přirozeně. Nebyly to noční můry. Plameny
v jejích snech byly přátelské a zábavné.
„A o čempak to bylo? Povíš mi?“ zněla Mishi netrpělivě.
Sheena začala mamince sen popisovat: „Já si hrála na zahradě. Viděla
jsem utíkat kočičku. Ona ta kočička utíkala do seníku, tak jsem běžela za
ní. Taky jsem tam byla. V seníku. Ale kočička tam už nebyla. Bylo tam
jenom seno, nemohla jsem ji najít.“
Znovu si kousla a s plnou pusou mumlala dál: „Já ji hledala, ale hořelo to. Zapálila jsem to.“
„Co jsi zapálila? To seno?“ nerozuměla Mishi a Sheena pokývala tváří
od drobků. „Jak?“
„Rukou,“ odpověděla Sheena se samozřejmostí a natáhla k mamince
rozevřenou dlaň. „Já ho hladila a hořelo.“
Mishi se starostlivě zamračila a opřela svá záda do židle.
„Myslíš, že tam kočička byla, mami?“ napadlo Sheenu.
„Určitě ne, zlatíčko,“ pohladila ji Mishi po blonďatém temeni, „určitě
ne. Utekla od ohně pryč. Kočičky se ohně bojí.“
59
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
…
Odvrátila se krátce od Sheeny a zamyslela se. Snažila se nedělat z toho
velkou vědu, ale nedokázala v sobě zapřít špatné tušení. Nevydržela své
obavy a rozhodla se poradit s Tayem. Když už se Mishi zaobírala nějakými představami, kterých se bála, cenila si jeho racionálního pohledu
na věc. Třeba pro ni bude mít pár úvah, které ji uklidní jako vždycky.
Zvedla se: „Půjdu si zavolat, ano? Tak to tady v klidu dojez a pak na
mě počkej nahoře. Pastelky jsem ti dala do šuplíku.“
Sheena tiše sledovala, jak máma mizí v pracovně. Slyšela odtamtud
její tlumený hlas, ale nerozuměla ani slovo. Vrátila se tedy zpět ke svým
snům. Pohlédla znovu na plotnu a ten hořící kotouč jako siréna vábil její
zvědavost.
Hodila do sebe poslední kousek a slezla z polštáře na lavici. Pomalu
došla k plotně a dívala se nahoru na hořák s velkým soustředěním. Neviděla jenom oheň, cítila ho. Jako by měl duši. Jako by jí chtěl něco říct.
Představovala si, jak volá a chce si hrát stejně jako v těch snech. Ale byl
ještě dost vysoko a nemohla jej vidět v plné kráse.
Chtěla si přistrčit židli, ale bála se, že s ní nadělá hluk. Tak si jen
stoupla na špičky a natáhla ruku. Aspoň konečky prstů si ho chtěla pohladit. Když ucítila jeho teplo, byla ještě pořád daleko, přesto v ní proudil
pocit neznámé blaženosti. Představovala si, jak bude měkký, až se ho
dotkne.
„SHEENO!“ křikla Mishi a odtrhla ji od sporáku dříve, než stačila
dokončit svůj úmysl. „Zbláznila ses?! Mazej pryč, OKAMŽITĚ!“
Sheenina vytřeštěná modrá očka sledovala mámu, kterou nikdy neviděla v takovém rozrušení. Raději poslechla a šla líně po schodech na
půdu. Ale i když se jí chtělo plakat, nepustila ani slzu. Neuměla si celou
situaci vysvětlit, ať se jí probírala sebevíc. Vlastně jí bylo líto hlavně to, že
zase neví, jak je ten plamen měkký.
…
Sedla si k oknu na postel a zklamaná se dívala dolů do zahrady. Brzy
nato přišel domů Tay a bylo z kuchyně slyšet, jak se rodiče o proběhlé
věci hádají. Nejspíše se nehádali a jen tak Sheeně tátův hlas zněl. Ale
60
kapitola Seník
do strany 65
to bylo jedno. Po chvíli už Mishi zase takticky mlčela a Sheena slyšela
zezdola jenom jednu stranu.
Bála se proto, že otec každou chvílí vyjde nahoru a okusí jeho křik
také. Jemu o svých ohnivých snech neříkala. Sny nebyly něčím, co by jej
zrovna zajímalo. Ale ač to čekala, ani po této příhodě s ní otec o ničem
takovém další dny nemluvil. Sheena měla od mámy nějakou dobu zakázanou zahradu, táboráky a byla pod ostrým dohledem, když se přiblížila
ke sporáku. A až když mámě po sté slíbila, že už se nikdy nebude pokoušet ohně dotýkat, byl jí její první trest odpuštěn.
AAA
Ale hned ten první den, kdy Sheena mohla opět na zahradu, usedla
do trávy pod jírovec a pozorovala zaujatě seník dole pod svahem. Tak
jako na něj hleděla celé ty dny ze svého pokoje, nespouštěla z něj zrak ani
tady. Dumala při tom dál nad svými představami, jež její dětskou mysl
nenechaly na pokoji. I když ji včera otec zkoušel ze čtení, tak bylo těžké
se od ohnivých myšlenek odtrhnout. Mezi pasážemi v knize pak místo
oddělovačů už viděla jen plamínky. Bylo to jako nějaká síla uvnitř ní,
která chtěla, aby nemyslela na nic jiného. Která jí tvrdila, že na to myslet
musí. A tak se Sheena nechala unášet tím vnitřním hlasem a poslední
hodiny myslela jenom na jedno. Na oheň.
…
Avšak nyní Sheenino zabrané přemýšlení nad ohni přece jen cosi
přerušilo. To sousedovic kočka Puly vyběhla se šramotem ze seníku, přelezla plot a pelášila si to ke svému domovu. Sheena zbystřila, jak silně jí
ten výjev připomněl nedávný sen. To ji zvedlo z vlhké země a seběhla po
travnatém svahu dolů. Celá napjatá vešla do dřevěné boudy a s pár kroky
se ocitla u úhledných balíků suché trávy.
Všechno zde krásně vonělo a spolu s vůní vlétával Sheeně do nosních
dírek i vlezlý prach, který šimral až k slzám. Nechtěla tu být dlouho. Jen
vzpomínala na svůj sen. Tolik si přála jej znovu prožít.
Přistoupila proto blíže a pohladila stěnu balíku. Ucítila hned, jak takové stonky uschlé trávy umí kousat. To ji rozesmálo a přimělo stáhnout
61
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
ruku zpět. Ale poté zase neodolala a dotkla se sena společně s promítáním toho, co viděla ve svém snu.
V něm ale tráva nebyla tak ostrá. Ve snu navíc cítila teplo ze své ruky.
Teď to bylo jiné. Sheenu roztrpčilo, jak ve snu bylo vše příjemné a tady
není. Hladila trávu znovu a znovu a snažila se vybavit si, jak to bylo. Ale
sen v její paměti již blednul a zbylo z něj málo. Přála si zavřít oči a vrátit
se do něj, aby znovu věděla. Kdyby jen mohla to teplo z něj přivolat.
…
A vtom se zpod Sheeniny dlaně prodral kouř. Ulekla se ho a prudce
ruku strhla. Z doutnající trávy rázem vyšlehl malý plamínek, jenž rychle
rostl a pohltil během okamžiku celý balík. Jako lavina začaly ihned hořet
další balíky, bující živel vystoupal do výše, až se samotná bouda seníku
ocitla v plamenech.
Překvapená Sheena obklopena hučící výhní setrvávala v ohromení.
Neměla se před plameny k útěku. Jen ustoupila největšímu žáru a zůstala
při vratech bez dechu zírat. Neviděla nikdy nic tak nádherného.
„Hoř,“ zašeptala s úžasem a všimla si, jak po trámu žhnoucích vrat se
plazí jeden ohnivý had přímo k ní.
Natáhla po něm ruku a dotkla se ho. Dotkla se ohně sžírajícího dveře
seníku. Byl teplý a byl hebký, přesně tak, jak čekala. Bylo to neskutečné.
Cítila kouř, který ji halil, ale nedusila se. Vnímala žár, který ji nepálil.
Všechno kolem hrálo překrásnou symfonii. Všechny plameny tu byly
jen pro ni. Tak živé a tak mocné. Zpívaly, tančily a chtěly její pozornost.
…
Znenadání do toho však Sheena uslyšela křik. Vyběhla z kouře ven
a spatřila plačící mámu sbíhat klopýtavě svah.
V zažívané euforii se mamince rozeběhla naproti:
„Mami, mami, podívej! Hoří!“
Mishi svůj běh ubrzdila a sesypala se k drobnému černému človíčkovi, kterému svítily radostí zuby a bělmo vykulených očí. Slzami se při
tom úplně zajíkala. Nezmohla se na slovo, jenom otřesena Sheenu rychle
prohlížela.
„Já to zapálila, maminko! Já chtěla, aby to hořelo, a hoří!“ pokračo-
62
kapitola Seník
do strany 65
vala Sheena zcela ignorujíc mámino šílenství. „Jako v tom snu! Rukou!“
Když Mishi skončila se zjištěním, že Sheena opravdu nemá zkroucený
ani jeden vlas, sedla do nahrnutého bláta a nevěřícně si podepřela čelo
rukou od popele. V dáli už byly slyšet sirény blížících se hasičů, které
přerušil rámus padající střechy vyhořelého seníku. Za ním se Sheena
smutně otočila jako za končícím představením.
„Škoda, žes to neviděla! Ohně byly tak krásné, všechny!“ kňourala
Sheena chvíli, ale pak si vzpomněla.
Rozevřela dlaň a na ní plápolal malý plamének. Jen tak, jako by jej
živila samotná kůže.
„Jeden jsem ti schovala.“
Mishi se nabídnutého ohně zděsila a ihned Sheenu po té ruce plácla.
Několikrát Sheeninu dlaň ještě přetřela, zdali je oheň opravdu pryč a nic
dalšího už nedokázala pobrat. Roztřesena si setřela slzy úlevy, vzala
Sheenu do náruče a nesla ji domů. To už kolem nich probíhali hasiči,
kteří se snažili zabránit rozšíření požáru na blízkou kůlnu sousedů.
AAA
Jen co nešťastná Mishi vydrhla Sheenu zpět doběla, Tay dorazil domů
jako velký vítr. Posadili Sheenu za stůl v kuchyni a opřeni o linku ji pozorovali jako při výslechu. Chvílemi se na sebe dívali a bezhlasně si předávali pro Sheenu nečitelné pohledy. Nevypadali naštvaně. Byli zoufalí.
„Sheeno,“ začala Mishi, „my teď potřebujeme slyšet pravdu.“
Čekala, ale Sheena jenom zmateně skákala zrakem z jednoho rodiče
na druhého. Byla popohnána: „Co jsi tam dělala?“
„Já hladila seno a… hořelo,“ vysoukala ze sebe Sheena.
Již zněla opatrněji, než když popisovala svůj zážitek mamince v koupelně. Začalo jí docházet, že se stalo něco velmi špatného. Její rozum
takovému napětí nerozuměl, ale viděla ve tvářích svých rodičů, že něco
zavinila. Natahovala pomalu k pláči, jak nevěděla, co vlastně chtějí.
Mishi přisedla a pohladila Sheenu po zádech: „Víš, co jsem ti povídala
o ohni, miláčku. Je hrozně nebezpečný. Pálí, udělá ti moc bolesti. Já vím,
63
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
že jsi nechtěla zlobit, nemusíš se bát. Jen nám řekni, jak to bylo. Našla jsi
tady někde sirky v kuchyni? Zapadly mi za sporák? Nebo jsi byla ve vedlejším pokoji na půdě? Slibuji, že tě nebudeme za nic trestat, nebudeme
se na tebe zlobit, jenom nám řekni, jak jsi to zapálila.“
„Rukou!“ vzlykla Sheena bezmocně a snažila se najít alespoň trochu
důvěry v očích otce.
Ten stál opodál a zamračený se snažil z Sheeny vyčíst něco více.
„Jenom tak? Sáhla jsi na to a začalo to hořet?“ prohodil pochybně.
„Ne,“ odpověděla Sheena tiše, „já chtěla. Řekla jsem mu to.“
Tay překulil naštvaně oči a zvýšil hlas: „Už vážně ztrácím trpělivost,
Sheeno, cos tam dělala?!“
„Neřvi!“ opřela se do něj Mishi a přitiskla k sobě Sheeninu vystrašenou tvář. Sheenu, nezvyklou na otcovy hlasité projevy, jen ten náznak
viditelně ochromil. „Ty jsi teda taktik.“
„Teefu Tarisi?“ přerušil všechny hasič ve dveřích, „Potřebuji, abyste
mi šel něco podepsat, prosím.“
Tay pohlédl na Mishi, která už zlomena láskyplně utěšovala svoje
zlatíčko. Otráven odpověděl: „Má žena to s vámi vyřídí. Je to její dům.“
To nebyl pravý důvod, proč nešel sám, ale zabral. Mishi s povzdychem následovala muže ven.
…
Tay díky tomu dál o samotě probodával Sheenu přísným pohledem
a čekal. Nevěděl, kde se v ní bere najednou takové vymýšlení a zapírání.
V jeho dokonalé dceři. Uvědomoval si, že je ještě příliš malá na složité
páky, jen si nemínil připustit, že je na světě něco, na co je krátký.
„Nikdy jsi mi nelhala,“ spustil, „ani mi nic netajila. A teď děláš…
takovou neplechu! Chápeš vůbec, jak tím maminku trápíš? Jak se o tebe
bojí? Sahat na sporák? Zapálit seník? Co to s tebou je? Máš snad málo
pozornosti? Málo se ti věnujeme?!“
„Ale já,“ začala Sheena znovu vzlykat, „já chtěla vědět, jak je ten oheň
měkký, tati. Chtěla jsem ho pohladit, on… on mě má rád! Je hodný!“
Tyhle pohádky začaly Taye vytáčet doruda. Zhluboka se nadechl,
64
kapitola Seník
do strany 65
chtěl něco zakřičet, ale měl před sebou v Sheenině obličeji stále zapsány
všechny ty sliby, které si dal. Chtěl alespoň jediného člověka, se kterým
dokáže jednat bez řvaní. Byla jeho čistým listem. Jak jinak ji teď přinutit
mluvit pravdu ale nevěděl. Ta bezvýchodnost z něj zase vzduch vypustila.
Zklamaně Sheenu propustil: „Běž nahoru. A dneska hned spát. S takovým lhářem si povídat nechci.“
Obrátil se k lince a upřel pohled do dřezu, aby už mohl zvolnit tvář.
Poslouchal, jestli se Sheena zvedá, ale místo toho byl slyšet jenom její
nářek. Tohle ještě nikdy neudělal. Jejich večery byly pro ni důkazem, že
ji má tatínek rád. Spustila takové slzy, že se nezvládla ani postavit.
A to nekončící vzlykání Taye vydíravě mučilo natolik, že se již neudržel. Otočil se prudce zpátky a ukázal na schody: „ŘEKL JSEM – BĚŽ!“
Sheena sebou polekaně trhla a pláči bylo v tu ránu konec. Okamžitě
se zapřela oběma rukama do stolu, aby se zvedla, a proletěla kolem otce
do svého pokoje, rychle co nejdál od jeho hněvu.
…
Tay si tak konečně mohl ulevit i slovně, během čehož zaregistroval
vracející se Mishi.
„Řekla něco?“ vyzvídala hned.
„Ne,“ sykl, načež i Mishi ztraceně vzdychla.
Ještě na moment se tím v sobě probíral, než od Mishi zaslechl:
„Tayi, podívej!“
Tay zvedl zrak ke stolu, na který Mishi strnule hleděla. Tam u místa,
kde Sheena seděla, byly v jeho dřevěné desce zřetelně vypáleny dvě
dětské dlaně.
„Ona nám nelhala,“ nemohla uvěřit vlastním očím, „je Nositel.“
65
NOSITEL
Toho večera, kdy Sheena zapálila seník, Tay s Mishi nezamhouřili oči.
Seděli v kuchyni celou noc a lámali si hlavy nad vypálenými otisky dlaní
na stole. Nedávalo smysl, proč by zrovna Sheena měla v sobě Levana,
neboť rod Mishi takovým dědictvím neoplýval. Jakožto ostatně nikdo
z deritů.
Ale Sheena skutečně projevila ve čtyřech letech nečekané schopnosti
a požár seníku přinesl vysvětlení – ve svém dětském tělíčku nebyla sama.
Nosila cizí duši vymřelé civilizace, takzvaného Levana, se kterým sdílela
mysl i tělo. Ten navíc oplýval velkou mocí. Uměl ovládat teplotu okolí
a dominoval ohnivému elementu. A protože s Sheenou splýval v jedno,
uměla se takto projevovat nyní i ona. Nadto jí Levan zprostředkovával
takovou tepelnou imunitu, že žár ani mráz jí prakticky neměly jak ublížit.
Měla tak téměř všechny vlastnosti pravého ohnivého Nositele.
Jednu podstatnou vlastnost současných Nositelů však Sheena nesplňovala. Nedostala Levana od své matky. Žádní „volní“ Levané se na
území Levy nenacházeli již tisíce let a jediným známým způsobem, jak se
stát Nositelem, bylo býti prvorozeným ženy Nositelky. Jenže Mishi Taris
Nositelem nikdy nebyla. Původ Sheenina nositelství byl záhadou a její
rodiče nemohli nic takového u ní předvídat.
A aby toho nebylo málo, s takovou skutečností se před Tarisovi postavil ještě vážnější problém, se kterým si museli i bez objasnění příčin
poradit. Ten se vázal na všeobecné postavení Nositelů Levana v tehdejším
světě. Nositelů bylo v té době na Thee oproti třem miliardám běžných
obyvatel pouze na pár tisíc jedinců. Za čtyři tisíce let existence nositelství, kdy ženy své Levany předávaly dětem a s muži Levané vymírali, celá
jejich jedinečná kultura postupně zanikala. Stali se křehkou vzácností
s potřebou útočiště pro své odlišnosti. Většina Nositelů se proto stáhla
na území Derigotu, do přírodní rezervace nacházející se ve východní
části Levy. Tam nalezli klid v prostém způsobu života uprostřed pralesů
a vybudovali si vlastní pevné společenství. Zbytek, rozsetý po Areneánu,
musel mít povolení a byl pečlivě mapován a hlídán.
Nebylo proto možné mít jen tak doma dítě s Levanem, jenž ovládá
ohnivé síly, a neřešit s úřady a nositelskou komunitou jeho budoucnost.
To Tay dobře věděl, lépe než kdokoliv jiný, jelikož tyto zákony vzešly
66
kapitola Nositel
do strany 85
právě z jeho pera. Ačkoliv byli Levané mnohými považováni za posvátné
povznesené duše a Nositelé uctíváni s nimi, Tay Taris měl na ně jiný názor.
Měl Levany za nepříjemnost, která obtěžuje tento svět příliš dlouho. Již
od nástupu do úřadu se zasazoval o to, aby se nositelská otázka řešila
rázněji a používat schopnosti mezi běžným obyvatelstvem bylo naprosto
nepřípustné. Podařilo se mu pravidla zpřísnit a teď jeho vlastní dcera
podléhala těmto krokům.
Bohužel v těch samých zákonech bylo také ustanoveno, jak takovou
bezpečnost u Nositelů zajistit už od dětských let. Každý nezletilý Nositel
musel projít nositelskou výchovou, která ho naučila se svým údělem
fungovat tak, aby byl s Levanem dobře sžit, byl si zodpovědně vědom
svých schopností a nikoho jimi neohrožoval. Třeba tím, že by svévolně
podpálil seník.
…
Sheena tudíž, jako Nositel, nyní patřila do rukou výchovným Nositelům v Derigotu. Výchova Nositelů probíhala výhradně za hranicemi
tohoto chráněného území a během ní nebylo možné komunitu opouštět.
Pokud by tedy Sheena byla nahlášena jako Nositel, byla by odvedena
mezi „své“ bez možnosti do svých šestnácti let rodiče častěji vídat.
Za to mohl především Tayův poslední protinositelský krok, kdy před
dvěma lety, ve snaze izolovat Nositele od obyvatelů Areneánu, vyhranil
Derigot pouze Nositelům. Jenom oni a jejich matky jako namatris – ty,
jež Levana dříve nosily – mohly v Derigotu dlouhodobě pobývat. Výjimku tvořilo malé procento dalších pozdějších dětí namatris, kteří se
v Derigotu narodili a v dospělosti domovinu neopustili.
…
Takže i když Tarisovi věděli, že Sheenu nahlásit musí a je velmi nebezpečné si ji s ohnivými schopnostmi ponechat, nedokázali ani pod
hrozbou zákonů svůj poklad odevzdat Nositelům do výchovy. Rozhodli
se, ač zmatení a bezradní, vše před úřady utajit.
Na to by si ale nevystačili sami. Utajení na areneánské straně nebylo
pro Taye s Mariem tak obtížné zařídit. Ale kdyby přeci jen strážní Nositelé pojali podezření a rozhodli se z jakéhokoliv důvodu Sheenu prošetřit
a odvést do Derigotu, byli by i tihle velcí muži bezmocní. A to, že Sheena
67
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
nosí Levana bez jasné příčiny by bylo důvodem patřičným.
Proto Tay s Mariem hledali v řadách Nositelů z Derigotu spojence.
Nad tím, co se děje interně mezi Nositeli, neměli přehled a potřebovali
někoho významného, kdo by v případě problémů měl u strážných složek
nositelské komunity nějaké slovo. Nezdráhali se tak se svým riskantním
požadavkem jít až do nejvlivnějších kruhů a oslovit v Derigotu člověka,
který mohl jejich plán s utajením Sheeny buď opravdu spolehlivě pojistit,
nebo naopak úplně zhatit.
Byl jím samotný Lin-Chu, nejvyšší představený a duchovní vůdce
Nositelů, se kterým Tay často vyjednával a řešil vztahy mezi Derigotem
a Areneánem. Přirozeně, vzhledem k Tayově odporu k Levanům, nebyl
ani Lin-Chu někdo, s kým by si Tay zrovna dvakrát rozuměl. Když měl
Tay příležitost, nijak se u Lina nebrzdil ve své nevrlosti. Přesto Lin-Chu
od Taye naléhavou zprávu přijal a souhlasil, že se na Tarisovo zázračné
dítě bez pozornosti okolí podívá.
…
Lin-Chu si totiž nikdy z Tayovi nevraživosti nic osobního nevyvozoval. Byl moudrým, uvědomělým mužem s nekonečnou trpělivostí, jež
byla pro jeho roli ve společnosti nezbytná. Narodil se a prožil celý svůj
život v Derigotu jako člen rodiny Chu, která v čele nositelské komunity
stála již od jejího vzniku. Zdědil Levana po své matce, dosud nejvýznamnější Nositelce, Danah-Chu. A svou matku Lin za 400 let života nijak
nezostudil. Pro ochotu pomáhat svými schopnostmi běžným lidem se
stal dosud nejlépe přijímaným Chu vůbec.
Především svými energetickými silami léčil vážně nemocné a poskytoval nešťastníkům výklad jejich trápení. Věřící tak u Lin-Chua nacházeli skutečnou fyzickou i psychickou úlevu, která už pro jejich stav
jinde nebyla k dostání. Z Lin-Chua se stal kult, mnohými až fanaticky
zbožňovaný, opředený historkami o jeho vševědoucnosti a moudrém
vhledu. Linův domov na derigotské hranici byl denně navštěvován těmi,
kteří prosili o vyléčení nebo chtěli porozumět svému spletitému životu.
…
Mezi takové ortodoxní věřící patřila i Mishi. Její víra v Nositele se
stala neochvějnou především v době, kdy se snažila v sílící nemoci na-
68
kapitola Nositel
do strany 85
vzdory své neplodnosti otěhotnět. Navštěvovala Lin-Chua pravidelně se
svými modlitbami až do narození Sheeny. Poté Mishi ustoupila Tayovi
a přestala, jelikož si Tay tyto její duchovní cesty vyloženě nepřál. Ještě by
ji náhodou napadlo brát Sheenu s sebou a učit ji těmhle věcem.
…
Přesto Sheenu setkání s Lin-Chuem neminulo a nastal její velký den,
kdy k tomu mělo dojít. Sheena do té doby znala Lin-Chua jen z maminčina vyprávění a měla ho spíše za legendu než někoho, kdo skutečně
existuje. Těšila se, že pozná toho, kterého máma obdivně označuje jako
toho „Nejvyššího“ a velmi v něj věří.
Ráno si proto obě přivstaly a napekly buchty s tvarohem, které Mishi
Lin-Chuovi nosívala, kdykoliv se šla do Derigotu pomodlit. Přestože již
bylo jasné, že Sheenu nemůže nic spálit, držela ji Mishi dále od trouby
a jiných tepelných zdrojů. Nechala Sheenu stát na stoličce a cukrovat
horké kousky s pečlivostí čtyřletého dítěte. Cukr byl pomalu všude po
kuchyni, i v květináčích s bylinkami a nejvíce bílého poprašku na Sheeně
samotné.
„Ty boty si cukrovat nemusíš, ty nikdo jíst nebude,“ zametala Mishi
cukr na zemi kolem stoličky, a když narovnala záda, spatřila talíř pocukrovaných buchet, kde na každé byl jasný malý dolíček.
„Co to…“ udivila se a pak uviděla Sheenu, jak prstíkem na dalším
talíři do každé buchty soustředěně dloubne. Hned ji brzdila: „Prosím tě,
nepočítej pořád.“
Vzala Sheeně talíř zpod ruky, aby zachránila ještě něco a dolíčky
jemně zahlazovala.
„Kolik?“ vešel na to Tay do kuchyně.
„Tady devět, tam…“ podívala se Sheena nejistě na talíř v mámině
ruce, „jede… náct.“
Tay přejel talíře očima a spokojeně kývl, na což Mishi jenom povzdychla a začala skládat buchty do krabičky.
„A kolik jich můžu sníst já?“ promnul si ruce Tay celý natěšený.
„Žádnou!“ zdůraznila Mishi. „Ty jsou pro Lin-Chua. A pro Sheenu.“
„Udělala jsi tři pekáče, abych nedostal nic?!“
69
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„Přesně tak,“ odpověděla Mishi s nezájmem.
…
Bylo poznat, že ti dva měli za sebou nepříjemnou diskusi trvající
dlouho do noci. Mishi vždycky věděla, že Tay Lin-Chua neuznává a z nějakého důvodu až nesnáší. Nikdy dříve to s ním ale obsáhleji nerozebírala.
Pro ni to byla jenom další Tayova věc, které nerozumí. Sama jako věřící
se s Tayem nepouštěla do diskusí, ve kterých by jí svou materialistickou
logikou jen znevažoval pokoru k osvíceným Nositelům.
Nyní ale měl Lin-Chu sehrát důležitou úlohu u jejich dcery a Mishi
nevěřila, že Tay bude schopen se svou povahou před Lin-Chuem při
žádosti dostatečně sehnout pomyslný hřbet. Pokoušela se svého manžela přesvědčit, aby se setkání zúčastnil i Mario, jenž uměl být za každé
situace příjemný a taktní. Neuspěla. Tay se rozhodl vydat do Derigotu
s Sheenou sám bez Mariovi pomoci a odmítl i její společnost.
Ještě včera večer z toho v ložnici mezi nimi zavládl takový rozpor, že
se Tay odebral k půlnoci raději do pracovny, kde měl pořád svou postel
a svůj klid. Nebylo proto divu, že mu stále rozladěná Mishi přisadila:
„Za hodinu se tu staví poslíček pro ty návrhy, tak chci Mariovi něco
přibalit k tomu. Ten se aspoň nebude vztekat, že dostal něco navíc, co si
neporučil… Ale když si tady pán myslí, že všechno zvládne nejlíp sám,
tak prosím – chceš buchty? Napeč si.“
Tay do Mishi zapřel svůj nakvašený pohled, ale na další hádku náladu
neměl. Místo toho si jednom pro sebe zabručel „bezva“ a dál pokračoval
neadresně tlumeným hlasem: „To mám za to, že jsem si vzal dneska
volno. Abych poslouchal tyhle blbý kecy. Ještě k tomu musím vidět LinChua, mluvit s tím idiotem, zasrat si auto derigotským bahnem, prodírat
se tam smradem mezi komárama –“
Sprchu Tayových stížností zastavila až buchta, kterou mu Mishi ne
zrovna něžně nacpala přímo do pusy s jasným vzkazem.
„Můžeš aspoň pro tu Sheenu někdy přestat?!“ vytkla mu vážně, jakým
řečem Sheenu vystavuje. „Snaž se tam na něj být milý, prosím tě. Aspoň
jednou v životě nebuď Taris.“
Poté vzala Sheenu za paži: „Pojď, miláčku, vysvleču tě z toho cukru.“
70
kapitola Nositel
do strany 85
Nechala Taye být a vedla Sheenu nahoru. Už jen proto, aby nemusela
poslouchat to jeho věčné remcání.
AAA
Derigotská hranice s Lin-Chuovým sídlem se nacházela od hlavního
města na jihovýchod až za celou Kitskou nížinou. Díky blízké těžbě
u Setenu však bylo možno velkou část vzdálenosti překonat rychlotahy,
které propojovaly dvě nejdůležitější města východní Levy. Tay tak vezl
autem svou Sheenu něco přes čtyři hodiny a celou dobu hleděl nepřítomně na nekonečně rovnou dálnici. Psychicky se přitom připravoval na
nepříjemné setkání a srovnával si myšlenky. Zneklidněn složitou situací
se přesvědčoval, že bylo správné, za čím roky stál, když ve jménu bezpečnosti „uklízel“ Nositele do Derigotu.
Protože Mishi zastupovala jen jeden ze všeobecně rozšířených názorů na Nositele. Bylo bezesporu pravdou, že Nositelé byli mnohými
milováni a ctěni. Zástup věřících tomu vždy nasvědčoval a oficiálně
se pak v Areneánu těšili Nositelé velké toleranci. Jenže Tay všechny
ty duchovnosti kolem nich nesnášel a naopak si všímal, že mezi nevěřícími se začíná rozrůstat napětí a strach. Nositelé byli zkrátka
„ti jiní“. Tím, jak počty Nositelů slábly, byla jejich odlišnost o to více na
očích. Byli dvěma entitami v jednom těle, při čemž jedna z nich ovládala
síly, které přesahovaly lidské chápání jakožto i možnosti se proti nim
bránit. Přestože se Nositelé dušovali, že jejich Levané jsou nenásilní bez
kousku žádostivosti a žijí s nimi v symbióze bez emočních projevů, Tay
tomu nikdy nevěřil a nebyl sám, kdo měl tehdy pochybnosti. Nositelská
kultura se stávala s moderní dobou velkou neznámou a nové generace
neměly přehled o tom, co by mohly od Nositelů očekávat.
O téhle počínající protinositelské náladě ve společnosti se veřejně nemluvilo, ale Tay o ní jako vrcholný politik samozřejmě věděl. Proto ani
neposlouchal argumenty své ženy. Vnímal mnohem vážněji cejch, který
Sheena nosí a který ji může od rodiny i běžného světa odtrhnout. Ale ať
se během cesty za Lin-Chuem jakkoliv probíral zákony, které sám uvedl
v platnost, byl si jistý, že nemohl činit jinak. Kdyby Nositele do Derigotu
tak zatvrzele netlačil, mohly by z rostoucích obav vypuknout nepokoje.
mapa povrchu planety Thea na straně 186
71
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
A přesně takové s podobně nevinným začátkem už zničily jednu civilizaci na tomto kontinentě před devíti tisíci lety. V tomhle směru by se už
rozhodně neměla historie opakovat.
…
Co si ale Tay neprobral dříve, a co přicházelo k němu až teď – jak
se vlastně Sheena vyrovná s úlohou Nositele? Pokud se jim podaří vše
utajit, jak zvládne přítomnost Levana v sobě zapírat? A jde to vůbec?
Natolik Tay život Nositelů zase neznal, aby si dokázal odpovědět. To mu
dělalo velké starosti.
…
Zato sama Sheena poslední dny vypadala, že se svým Levanem starosti nemá. Od příhody se seníkem nic dalšího s ohni nezažila, avšak
byla také se svým zájmem už opatrnější. Viděla, že rodiče nějak řeší, co
se tehdy stalo, ale žádné vysvětlení od nich prozatím nedostala. Hlavně
proto, že jej neměli ani pro sebe.
Byla tedy nadále dítětem bez větších trápení a o tom, že je Nositelem,
neměla až do setkání s Lin-Chuem ponětí. Zatímco se za ním vezla, nevydržela vzadu sedět v klidu. Na klíně si žmoulala papír příkladů, který
měla již dlouho vyplněný. Už i otci samou netrpělivostí přeříkala všechny
výsledky, ale získala nazpátek jen neurčité zabručení, u kterého si nebyla
jistá, zdali otec něco vnímal. Byla zvyklá od něj během cest dostávat
spousty náhodných otázek, na které se vždy těšila. Navíc, když jeli bez
maminky, měla možnost vymýšlet otci příklady také. Střídali se s nimi
a soutěžili, kdo bude vědět rychleji. Pravda, měla někdy podezření, že
otec prodlevy předstírá, ale i tak měla z občasného vítězství nesmírnou
radost.
Dnes však byl otec velmi tichý. Rovná dálnice ho nijak nezaměstnávala, přesto se jejich společným hrám věnovat nechtěl. Sheena z toho brzy
smutněla a z dlouhé chvíle postupně prozkoumala popsaný papír, záděru
u nehtu, okousanou propisku, otcovo ucho, až sebou začala nudou šít.
Klekla si na sedadlo a přitiskla ruce na okýnko. Celá se do něj zapřela, jako by se chtěla dotknout míhající se krajiny za ním. Ta se měnila
z domečků předměstí na louky a z luk na lesy. Jak se blížili k Derigotu,
všechny znaky civilizace mizely a okolí se stávalo krásnější a zelenější.
72
kapitola Nositel
do strany 85
A to bylo něco přesně pro Sheenu. Milovala jejich zahradu, především
ji unášely stromy, ale tohle bylo stokrát krásnější než kterákoli zahrada,
kterou kdy viděla. Nakonec nalepila na okýnko nos i pusu.
…
„Neolizuj to sklo,“ napomenul ji Tay a opakovaně ji kontroloval, zda
se opět neztratila ve svém snění. Ve chvíli, kdy Sheenu na okamžik zaostřil přes zpětné zrcátko, ulekl se něčeho před autem a dupnul na brzdu,
že se sesypala ze sedadla.
„Sedni si a připoutej se!!!“ zakřičel a vrátil se pohledem na silnici.
„Zvířata,“ syčel, „bezva…“
Zpomalil ale díky tomu natolik, že i ze sedadla Sheena viděla les
v plné kráse. Zapomněla tím rychle na to, že ji táta okřikl. Nebylo to
ostatně poprvé za poslední týden. Otec se nyní často nečekaně proměňoval bez větších důvodů.
…
Zanedlouho po sjezdu z dálnice dorazili do místa, kde v hustém lese
cesta končila. Vypadalo to, jako by ji někdo uťal s tím, že zde je konec
světa. Ale byl to jen konec moderního Areneánu a dál už na území Derigotu neměla auta co dělat. Začínala tu lehce vyšlapaná cestička, po které
Tay nesl Sheenu na ramenou. Ta s dlaněmi na jeho temeni zírala nahoru
do korun stromů a sledovala, jak divoce to tam žije.
Tohle neviděla ani v parcích, ani v lese u nich za domem. Měla před
sebou ten nejčistší poklad celého kontinentu. Stovky ptáků se proháněly
mezi větvemi a vytvářely spolu se šuměním listí nezaměnitelný orchestr.
Vůně mokrého listí prozrazovala noční déšť. Ostře ohraničené sluneční
paprsky protínaly zdejší příšeří a kreslily Sheeně svým teplem po porcelánových tvářích. Atmosféra pralesa byla hypnotická. Cítila ten obrovský
nabitý prostor. Pohledy zvířat někde z dáli a klid hvozdu rušený jejich
přítomností.
…
Byla naprosto zahleděná nahoru, takže ani nepostřehla, že se již
s otcem blíží k Lin-Chuovu domu. Její úžas přerušila až zvláštní úzkost.
Pocítila něco zcela neznámého, něco jako strach, ale bylo to strachu jen
73
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
podobné. Bylo to něco, co nedokázala ovlivnit, co se jí snad ani netýkalo.
Stupňovalo se to s onou prostě vypadající budovou ze dřeva a kamene,
čímž si stavby všimla a s ohlédnutím zjistila, že už otec musí jít hodně
dlouho. Objala jeho hlavu a zakňourala bolestí.
„Copak?“ sundal ji Tay z ramen a drobná kolínka se podlomila, sotva
se botičky dotkly země. „Sheeno?!“ zachytil ji dříve, než upadla a zvedl ji
do náruče. „Není ti dobře?“
Sheena nedokázala nic říct. Točila se jí hlava. Křečovitě se chytila
otcovy košile, aby schovala čelo pod jeho bradu.
Tay se obrátil s lehkou panikou. Plánoval, že ji odnese zpět k autu.
Udělal však krok a uslyšel za sebou známý hlas:
„Bude v pořádku, dej jí chvíli.“
Před kamennými schody domu stál mírně prošedivělý zavalitý muž
v hnědém hábitu s vínově rudými lemy. Ještě před okamžikem tam nestál, ale díval se na Taye, jako by ho sledoval celou dobu. Ve svých kožených sandálech pomalu došel až k nim a pohlédl na Sheeniny zlaté vlasy.
Ty jako závoj zakrývaly trápící se dítě schoulené v otcově náruči. Natáhl
k Sheeně ruku a Tay ji ještě víc s nedůvěrou přivinul k sobě.
„Jen si zvyká na dvě duše,“ pokusil se muž rozrušeného Taye uklidnit.
„Bude teď Levanovi vzdorovat, než ho nechá zaujmout své místo a on
už nebude jejímu tělu takhle ubližovat. Čeká ji nepříjemný proces, ale
zvládne to. Jako každé naše dítě.“
Pojem „naše dítě“ v Tayovi zaskřípal jako nehty na tabuli. Protivilo se
mu, aby nějaký Nositel si jeho Sheenu přivlastňoval byť jen slovy. Posléze
ale upustil od své tvrdohlavosti a dovolil, aby jí onen muž sáhl dlaní na
čelo a soustředěně se na ni zadíval.
Sheena se tím vrátila z jisté nepřítomnosti zpět k sobě a bylo to poprvé, co spatřila Lin-Chuovu baculatou tvář. V úzkých škvírkách ohraničujících jeho oči nalezla léčivý klid.
„Ano,“ vydechl Lin-Chu a nepatrně se usmál, „má ho. Derit se stal
Nositelem. Neuvěřitelné, že?“
Vrátil se pohledem na Taye, který mu udivený tón nevěřil. Už se mu
dobrých pár vteřin vařila krev v žilách, ale ještě se díky myšlence, že
74
kapitola Nositel
do strany 85
Lin-Chua potřebuje, ovládal.
„Můžeš ji dát na zem,“ pobídl ho Lin.
Když Tay viděl, že se Sheena zdá být v pořádku, opatrně ji postavil.
„A pojď dovnitř,“ vyzval ho Lin následně a vyšel pomalu těžkým
krokem schody ke dveřím. U nich se zastavil a ohlédl. Tay se k jeho následování neměl.
„Chceš se mnou přece mluvit o samotě,“ vysvětloval mu dále. „Vidím
v tobě spousty myšlenek, které před Sheenou určitě říkat nebudeš. O ni
se bát nemusíš. Půjde támhle k dubu, ochutná jeho pryskyřici a po cestě
zpět si potrhá o aránii kalhoty. Bude tu celou dobu nešťastná sedět na
schodech a přemýšlet, jak ti to vysvětlí. Nic jí zde nehrozí. Nikdo krom
nás v téhle oblasti dnes není. Pro Taye Tarise, velkého teefu, si musím
vyhradit vždy speciální samotu. Že?“
Tay se zaměřil na Sheenu, jež stála opodál a opět zírala do lesa. Nechtěl ji tady nechat, ale měl Lin-Chuovi co říct, než se s ní setká sám.
„Sheeno, počkej tady, nikam nechoď, rozumíš?“ zavolal na ni.
Zasněně pokývla. S očima nabitýma úžasem si poslušně sedla na
kámen pod sebou a Tay vstoupil za Lin-Chuem do chladna a šera kamenných zdí.
…
Kdyby měl někdo nazvat Lin-Chuovo rozlehlé obydlí jediným
slovem, byla by to jistě prázdnota. Všechny místnosti měl Lin po celá
staletí svého života dokonale vyklizené, jako by zde sám ani nebydlel. To
proto, že jeho dům sloužil v prvé řadě k meditacím a symbolizoval tichý
prázdný prostor, který měli příchozí věřící nalézt i ve svých myslích. Podlaha zde byla měkká, hliněná, částečně vykládaná oblázky se stopami
vosku od svíček. Oken zde nebylo mnoho, tudíž ani světla. Nebyla nijak
zasklena, byly to jen díry ve zdi ve tvaru čtverce orámované trámy, jež
byly po stranách zakrývány těžkými rudými závěsy. Ty visely i na některých místech jen tak ze stropu, zdánlivě chaoticky.
Lin-Chu Taye provedl skrz celou budovu až do malé místnosti, kde na
zemi plápolaly plamínky mezi kulatými polštáři. Tay dva z nich překročil
a zastavil se tak, aby se mohl na Lina dívat zblízka. Byl zde pobídnut, aby
75
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
spustil, co má na srdci, ale na tuhle hru náladu neměl.
„Když seš tak vševědoucí a čteš mi myšlenky, proč mi rovnou neřekneš odpověď a neušetříš nám čas?“ začal Tay hned zostra.
Lin-Chuova tvář se pousmála a jeho oči si uchovaly stále stejný klid
i s odrazem nabroušeného Taye.
„Nemáte rádi, když mluvím sám se sebou, Tayi Tarisi,“ odvětil a usedl
na jeden z polštářů. „Někdy stačí k odpovědi slyšet svou otázku.“
Na chvíli umlknul a následně žertovně dodal: „A ani já nemám rád,
když si povídám sám se sebou.“
„Co jsi udělal Sheeně?“ spustil Tay.
„To je tvrzení, ne otázka,“ reagoval Lin.
„Proč je Nositel?“
„To není to, co tě zajímá.“
„Už je to tu zase,“ rozdráždily Taye Linovy způsoby, „to mi budeš
takhle odpovídat? Zase? Znám tě, Line, na mě ty přemoudřelý řeči nezkoušej. Mluv se mnou normálně. Takhle se jen vyhýbáš, když nechceš
říct pravdu.“
„Někdo by vám Areneáncům měl už zakázat používat tohle slovo,“
vstoupil mu do toho Lin. „Vaše kultura nemá ani špetku respektu v zacházení s něčím takovým, jako je pravda.
Já bych ti rád odpověděl, Tayi Tarisi. Ale ty vůbec nevíš, na co se
ptáš. Ptáš se mě neustále tak, že ti záleží spíše na tom něco konkrétního
neslyšet, než se dobrat odpovědi. Není to poprvé, co jsem se ti snažil
tohle při našich setkáních vysvětlit.“
„Tak se nehrabej v hlavě těm, kteří tě tam nezvou, a odpověz za sebe
− co se to, kurva, děje s Sheenou?! Co chci nebo nechci slyšet, tě nemusí
zajímat,“ pěnil Tay.
„Musí, pokud na tom závisí, že tady budeš postávat dál a dožadovat
se mé pozornosti. Která tě navíc obtěžuje. Přišel ses mnou obtěžovat, ne
se ode mne něco dovídat. A já se ti pouze pokouším tuhle nepříjemnost
ukrátit.“
„O takovou dobrotu jsem tě nežádal. Chci vědět, co víš o Sheeně.“
76
kapitola Nositel
do strany 85
„Nosí Levana,“ řekl Lin.
„To jsem zjistil i bez tebe,“ mračil se Tay.
„Ne, to jsi beze mne pouze tušil. Ještě včera jsi doufal, že ty vypálené
dlaně jsou jen nějaký omyl. Protože jsi pak neviděl u Sheeny nic více,
zvažoval jsi ve strachu popřít i tento hmotný důkaz. Nechtěl jsi sem ani
jezdit, abys o tu nejistotu nepřišel. Byla sice dráždivá, ale v jistém směru
velmi útěšná. A teď se na mne zlobíš, že jsem ti to potvrdil. Ano. Má ho.“
„Ale jak je to možné?!“
„To tě nezajímá,“ zavrtěl Lin hlavou.
„A už zase,“ vytáčelo Taye Linovo odvádění.
„Ano, už zase. Ptáš se, proč tomu tak je, ale přitom tě zajímá jenom,
jak udělat, aby tomu tak nebylo. Chceš řešit, co se děje, nebo že se to stát
nemělo? Jsi opravdu tady, Tayi Tarisi, a řešíš něco skutečného, nebo se
plácáš v nemožné záchraně svého padlého snu o Sheeně?“
„Dobrá, pochopil jsem. Prostě jenom jedeš ty svoje sračky, aby to vypadalo, že mi říkáš hodně, ale neříkáš nic. To nemám zapotřebí,“ chystal
se Tay odejít.
„Kdybys tato slova neměl zapotřebí, tak tě ani nerozčilují. Ale k tobě
nepromlouvají, neboť se jich chytáš a snažíš se je probírat svým myšlením, na které jsi tak pyšný. Dokonce natolik, že jsi z něj udělal to jediné,
co považuješ za své já. Velký geniální Taris. Nejchytřejší muž světa. Tobě
mám něco říkat? Nejsi schopen ani pravdu poznat. Vždyť je všude kolem
tebe a ty se chodíš ptát toho, koho považuješ za idiota. To já ti mám
vyložit, co sám vidíš? Nenávidíš mě, jak si myslíš, že ti vyzní, cokoliv ti
teď povím?“
„Na tohle,“ odmítal Tay, „nemám trpělivost. Aby sis tady se mnou
hrál, to si nech pro své věřící. Na mě to nikdy fungovat nebude. Nejsem
žádná tvoje pitomá ovce. Vím, o co ti jde. Snažíš se, abych si myslel, že
sám sobě nerozumím a sežral ti pak, co mi nakecáš. Ale já moc dobře
vím, na co se ptám. Tak mi buď odpovídej něco, co dává smysl, nebo mi
rovnou řekni, že se ti hodí si to nechat pro sebe.“
„Žádáš po mně nemožné, Tayi Tarisi. Nemohu ti vyhovět. Chceš,
abych řekl něco smysluplného ve tvých nesmyslech. Chceš něco vědět,
77
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
přitom si ceníš toho, když ti věci dávají smysl. A proto nikdy nic nevíš.
S tou tvou logikou, které si tak vážíš, to nikdy nepůjde.
Nejsi ale nikým výjimečným. Nemusíš si z lidí dělat stádo, do kterého
nepatříš. Neděláš nic jiného, než každý, kdo sem přijde. Povyšuješ se se
svou inteligencí nad ostatní úplně zbytečně. Jsi s ní totiž jen neskutečně
omezený. Tvé usilovně nabyté znalosti, které by rozhodly o mé pravdomluvnosti, jsou ti překážkou. Podřizuješ se jen tvrzením, které ti byly
vštěpeny výchovou, vzděláním, které si přejímáš a schvaluješ sám.“
Lin následně několikrát povzdechl, než pokračoval:
„Ale všechna ta slova, co máš v hlavě, jsou jen prázdné symboly,
kterým nikdo nerozumí. Každý z vás si je upravuje a dává tomu významy
své. Jsou jedním velkým nesmyslem. Není divu, že když se s tím snažíte domluvit mezi sebou, nenajdete kolikrát pochopení. A do toho ten
podivný zlozvyk hledat ve větách druhých lidí nějaký smysl. Potřebovat
nějaký pocit pravdy, abyste si mohli vzájemně věřit.
Ale tady jsi v Derigotu a mluvíš s Nositelem. Tohle podřizování
se vašim hodnotám ode mne vůbec nečekej. Já jsem naopak ten, kdo
s tebou žádné hry hrát nechce. Nejsem tvým nepřítelem, ale neprojevuji ti ani přátelství. Nebudu si tě takto kupovat. Nemám potřebu tvého
uznání. Nemusíš se snažit dávat mým odpovědím nějakou cenu. Nebudu
ti něco vysvětlovat do doby, než si zhodnotíš, že ti nelžu. Tak dlouhý
život před sebou nemáme ani jeden z nás. Nezbývá mi než na tvé otázky
mlčet, nebo říci to, co tě neuspokojí. Nedáváš mi jinou možnost.“
Tay se na Linův přednes zlostně mračil.
„Samozřejmě. Zase jsem z toho vyšel blbej já,“ otráveně vrčel. „Máš
to dobře nacvičený, aby druhej přestal přemýšlet a úplně jsi ho ohromil.
Ale mně jsou ty tvý manipulativní kecy úplně jasný. Nikdy to u mě
neprostřelíš.“
Na to Lin pozvedl ruce, že více pro Tayovo pochopení dělat nemůže.
„Moje věty ti budou vždycky dávat smysl jenom podle toho, co
uznáváš,“ řekl. „Je nikam nevedoucí na tom stavět, jestli ti říkám smysl
nebo nesmysl. Kdybys přijal během svého života něco jiného, dávají ti
nyní smysl tvrzení jiná. Ale pleteš si smysl s pravdou, Tayi Tarisi. Že ti
něco dává smysl, neznamená, že je to pravda. Jen, že to vychází pravdivě
78
kapitola Nositel
do strany 85
ve tvé logice, která vychází z ničeho, protože si ji schvaluješ sám. A to je
celé to tvé cenné myšlení. Nic. Jedna velká pohádka. Tak si přemýšlej,
když tě to baví, ale nežádej po mne nějakou pravdu. Pokud bych měl být
ve tvých očích pravdomluvný, musel bych říkat pro tebe smysluplnou
lež.“
„Jistě. A tak by měli od tebe všichni všechno slepě brát jako fakt,“
přerušil ho Tay cynicky. „Ty tvé kecy pohádkami nejsou.“
„Ano, je to tak,“ stvrdil Lin, „Protože ‚já vím‘ a nemám potřebu toho
využívat. Těžko se ti to přijímá, protože před sebou vidíš člověka z masa
a kostí. Ale já nejsem člověkem jako ty. Ve mně žádné úvahy jako v tobě
neprobíhají. V mé mysli je naprostý klid. Nemusím se ničím probírat,
o ničem rozhodovat a ničemu věřit. Mám díky svému Levanovi dar, že
vím cokoliv, na co se zaměřím. Mám něco, co běžný člověk nikdy mít nemůže − čistý pohled. To znamená, že ke každé skutečnosti vidím všechny
souvislosti najednou. Bez hodnocení, bez dualit. Můžeme se bavit o čem
chceš, ale tvůj výklad oproti mému vědění bude vždy jako obraz proti
soše.“
Lin se na Taye smířlivě usmál, ale ten dál vypadal, jako by všechna
slova procházela skrz něj.
„Proto ti ji ani nemám jak předat, Tayi Tarisi. Nemůžu ti předat
vědění skutečnosti. Ale mohu ti říct nějaké tvrzení o ní. Mohu ti říct
mnoho tvrzení o jediné skutečnosti. Mohu ti tu sochu popsat, jak budeš
chtít, dát ti stovky obrazů. Ale ty je stejně budeš přebírat a jenom některé
uznáš jako pravdivé. A tak ti ta socha nikdy nebude zřejmá. Jsi na to žel
příliš chytrý,“ povzdychl si.
„A takhle si komplikuješ každý náš rozhovor, jako bys stál jenom o to
se nade mnou rozčilovat. Když mluvím, moc přemýšlíš, nic nevnímáš.
Jsi tak povýšený. Máš mě za idiota, tak slyšíš věty idiota. A idiot nemluví
nikdy smysluplně. Proto ti nevěnuji mnoho tvrzení, toho si všímáš dobře.
Nemělo by to totiž význam. Jsi až příliš závislý na tom, aby ti věci dávaly
smysl. A ještě jsi při tom zaměřený na to, abys z toho vyšel chytřejší než
já. Místo odpovědím se věnuješ tomu, co mi uznáš a co neuznáš.“
Lin své objemné tělo nakonec zvedl z polštáře: „Avšak věz, že mě
k odpovědím nepotřebuješ. Nejsou ti skrývány, jen se jim bráníš. Někdy
79
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
ti vyvstanou na mysl jako záblesk, ale tak se ti nelíbí, že je zaženeš. Stačí
o ně zase stát a vrátí se. A až je přijmeš, třeba pochopíš, proč ti dříve smysl
nedávaly. Žes to byl ty, kdo u nich stál a smysl jim potřeboval upřít.“
Lin vykročil ke dveřím, však Tay ho zastavil.
„Ty víš, proč je Sheena Nositel a hodí se ti, abych to nevěděl,“ zněl Tay
jistě. „Klidně se vsadím, že v tom máš prsty. Že je součástí nějaký tvý hry.
Potřebuješ nějakou páku na mě nebo tak něco. Ale tohle ti nedovolím.
Je mi jedno, proč to děláš, nikdy ti nedovolím Sheenu zatáhnout do těch
vašich levanských seancí. Sheena bude s námi jako normální dítě.“
„Ano, to bude,“ kývl Lin-Chu. „Ale nepovede se ti, aby byla jako normální dítě. Před chvílí ti omdlévala v náručí a tvá beznaděj byla cítit až
do mého domu. Nevíš, co si s jejím Levanem počít.“
Poté dal Lin Tayovi tichou chvíli, než mu sdělil k Sheeně své: „Bude
tady dvakrát týdně. Naučím ji, jak s Levanem vyjít, aby to na ní nikdo
v Areneánu nepoznal. Budeš mi ji sem vozit ve smluvený čas a já zajistím, aby se strážní drželi v nevědomosti dál. Prozatím. Do doby, než se
jim postavíš sám. Ale během výuky s ní budu vždy o samotě. To je moje
podmínka.“
Linův rozhodný hlas utichl a Tay strnul nad tím, jak málo možností
se mu teď naskýtá. Už jen to, že musel přijít žádat Lina o pomoc s utajením, stěží překousl. Teď mu má svěřovat Sheenu do učení? Lin-Chu
měl však pravdu. Tay si uvědomoval, že neví, jak Sheeně v soužití s Levanem pomoci.
…
„Dobře,“ souhlasil tedy. „Ale ohlídám si, co jí sypeš do hlavy. Klidně
si tady máchejte rukama, dělejte ohýnky, ale tím to končí. Nedovolím,
abyste jí vymyli hlavu nějakým Derigotem.“
Lin-Chuovi se pozvedly tváře: „Baví mě, jak mluvíš stále o Sheeně,
přitom tady vůbec nejde o ni. Tak zoufale potřebuješ pocit vlastní síly.
Absolutní kontroly nad vším. Jde ti jen o sebe. O tvou bolest. Problém
není v tom, že je tvoje Sheena Nositel. Ale že jsi jí už od začátku dal do
života úkol. Měls už všechno promyšlené, že? Celý její život. A ono to nevychází. Kdyby svého Levana přijala s láskou a byla šťastnější tady mezi
námi, nedovolil bys to. Zlomilo by tě to. A to tě děsí. Proto jsi ještě před
80
kapitola Nositel
do strany 85
pár lety neměl nic. Žádnou ženu, žádné dítě. Ty víš, proč jsi to nechtěl,
a odhadl ses dobře. Takový sobec jsi. Klidně bys oběma všechnu radost
zmařil, jenom aby jejich život byl podle tebe. Jenom, aby byly tam, kde je
to pro tebe nejlepší. Kde se sám cítíš nejjistější.
Nikomu totiž nevěříš a všichni jsou hlupáci. A tak se cítíš bolestně
osamělý, i když tě Mishi objímá a šeptá ti, jak tě miluje. Necítíš to. Jako
by to na tebe křičela přes celý oceán cizí řečí.
Pokud tady, Tayi Tarisi, přemýšlíš nad tím, co nedopustíš, tohle jsi
neměl dopustit. Je jedno, jestli vím, proč je Sheena Nositel. Jestli jsem
skutečně vyléčil Mishi neplodnost, zdali má vůle ji tenkrát přivedla
k tobě do kanceláře. Jestli jsi díky mně byl ve správnou chvíli na správném
místě, abys tu kancelář získal. Stále řešíš, proč se věci dějí, a neumíš je žít.
Neumíš být vděčný. Neumíš důvěřovat. Chceš všechno ovládat sám, nedokážeš přijmout, že jsi dostal něco, co jsi nevymyslel. Že existuje něco,
čemu nerozumíš. Že by se dělo něco, o čem bys nevěděl. Vytáčí tě ta
nejistota.
Ale tohle je rozjetý vlak, nad kterým nebudeš mít nikdy kontrolu.
Nezastavíš ho. Nezvládneš mu určovat ani sebemenší směr, dokud se
nenaučíš přijímat, co se kolem tebe děje. Budeš žít se svými plochými
obrazy, dělat zmatené kroky jako teď a divit se, proč to nefunguje.
Jen se podívej, co děláš. Přišel jsi pro mou pomoc, ale přitom vnitřně
odmítáš, že budu ve tvém životě. V čem ti tedy má být vyhověno? Tolik
se bráníš, abych do tvého života vstoupil a ani nepoznáš, že už v něm
dávno jsem. Nepoznáš, co všechno jsem ti dal. Jsi úplně ztracen v tom
svém geniálním myšlení.“
Nakonec položil Lin ruku na Tayovo rameno: „Přitom by se stačilo
zeptat na něco jiného. Nejsi tak nečitelný, jak si myslíš. Já vím, co tak
toužíš znát. Víš ty, proč se mě na to nedokážeš zeptat, Tayi Tarisi?“
Tay pod lící zaskřípal zuby a ucukl s ramenem, aby setřásl jeho dlaň.
Potlačil svůj vztek, jak jen zvládl a rozmluvil se na Lina s naprosto ledovým obličejem: „Ze Sheeny nevyroste loutka beznadějných Levanů.
Vím, že hledáte někoho, jako je ona. Dostat Levana do dítěte bez porodu.
Zachránit tyhle zvrácený schopnosti. Ale ona vám v tom nepomůže. Nedovolím to. Klidně tohle vzkaž tomu vševědoucímu Levanovi, kterého
81
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
v sobě nosíš:
Pro mě jste jen paraziti. Paraziti, kvůli kterým tento svět nemá klid.
Berete bezohledně životy svých Nositelů jako rukojmí. Necháváte se
uctívat pro něco, čím nejste. Cpete věřícím do hlavy žvásty a děláte z nich
vymytý pitomce. Kupujete si je uzdravováním, pár lety navíc, které stejně
promrhají klaněním se vašim kravinám. Vytváříte tak jen další věc, kvůli
který se lidi hádaj. Jste tu úplně k ničemu. Jsem rád, že vymíráte. Měli
jste vychcípat už dávno.“
A jen, co to Tay dořekl, Lina opustil. Prošel rychlým krokem celým
sídlem a dorazil ven před schody. Tam se zastavil a zhluboka svůj vztek
prodýchal. Rozhlédl se naprázdno po lese, ale ještě dlouho nic vnějšího
nevnímal. Až poté sklopil zrak k prvnímu schodu, na kterém seděla
Sheena a napjatě na něj zírala.
„Roztrhla sis kalhoty?“ zeptal se jí na nohavici, kterou si hned chytila,
aby nešlo nic poznat.
„Já ty trny neviděla, tati,“ kňourla mu.
Tay pomyslel na Linovo předvídání a jemně odvětil: „Já vím.“
Sklonil se a odhrnul nezbedné pramínky, které měla v jednom kuse
v očích. Když se do těch nevinných tmavě modrých tůní zadíval, pořád
měl v uších Linovy věty. Nejradši by ji vzal zase na ramena a odnesl
domů. Předstíral ale klid, aby v Sheeně nevzbuzoval další napětí.
„Budu čekat v autě, ano?“ řekl. „Pak si pro tebe zase přijdu. Nemusíš
se bát, Lin-Chu ti neublíží. Jen si budete povídat a ukážeš mu ty svoje
ohně. Řekneš mu, jak to bylo v tom seníku. Poradí ti, co dělat, aby se to
už nestalo.“
Sheena souhlasila. Přesto vypadala pořád sklesle, tak její zvolněnou
hlavičku srovnal: „Hej, jsi Taris, jasný? Neklop před nikým oči. Když se
ti tu nebude líbit, už sem nikdy nemusíme chodit, dobře?“
Srozuměna vše odkývla a čekajícího Lin-Chua ucítila za zády. Jen se
za ním krátce ohlédla, než se rychle navrátila pohledem k otci, ale ten už
bez rozloučení mizel lesní cestou pryč.
AAA
82
kapitola Nositel
do strany 85
Ten večer, kdy Tay přivezl Sheenu z první návštěvy Derigotu, vládla
v domě Tarisů rozporuplná atmosféra. Tay se bez jediného slova zamkl
do pracovny a Sheena se nadšeně vrhla na mámu s velkým vyprávěním.
Seděly spolu u večeře a Sheena popisovala každý detail jejich dne. Jen své
roztrhnuté kalhoty vynechala, ale těch si Mishi nevšímala. Dívala se na
rozzářenou Sheenu a potěšeně se usmívala.
Ráda si poslechla od Sheeny popis krásného Derigotu a úžasného
Lin-Chua, třebaže při tom myslela na Taye, jak ho teď musí každé Sheenino slovo za těmi dveřmi dráždit. Co teď vadí nebo nevadí Tayovi ale
bylo druhořadé. Návštěva Lin-Chua podle všeho dopadla dobře a tak se
Mishi hlavně soustředila na zbrklé Sheenino povídání, které občas ani
nedávalo smysl, protože Sheena ve velkém zápalu ještě neuměla dávat
pořádně věty dohromady.
To jí však nepřekáželo a nezastavila pusu ani po cestě do koupelny ani
při čištění zubů. Dnes to prostě s okousaným kartáčkem musela Mishi
vzdát. Uložila upovídanou Sheenu do postele a vrátila se do kuchyně,
kde Taye konečně našla za stolem.
„Už na tebe čeká,“ oznámila mu a posadila se vedle něj.
Tay pokývnul a dál zamyšleně koukal do talíře. Když si všiml, že se
na něj Mishi intenzivně dívá, zamručel jen „už jdu“, ale nijak zvlášť se
nepohnul.
„Něco tě trápí?“ zeptala se, ale Tay mlčel, jako by nic neřekla.
Sice se od rána ještě neudobřili, ale nyní se Tay jevil spíše sklíčený než
klasicky nevlídný. Vypadal, že vskutku řeší něco bolestivého.
„Něco ti Lin-Chu řekl?“ přisunula se blíž a něžně ho chytila za ruku,
jež měl položenou na stole.
Přitulila se k jeho rameni, a když viděla, že se k jídlu moc nemá, zašeptala: „Odložila jsem ti několik těch buchet, nechceš si je teď dát?“
Ale Tay se odtáhl a vyvlekl z jejího dotyku. Pokračoval s večeří, aniž
by se na Mishi jen na okamžik podíval.
Do Mishina hlasu se vlilo naléhání: „Chceš vůbec, abych tu teď byla?
Mám tě nechat o samotě?“
Ani tak se ničeho nedočkala. Zklamaná se od stolu zase zvedla.
83
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
…
Při rozmýšlení, co nyní, jí pohled zavadil o sešlou svíčku v malé skleničce. Stála na komodě celé roky. Vzala ji a vyšla potichu schody, aby
nakoukla, jestli Sheena už nespí.
To by Sheenu ani nenapadlo. Seděla na posteli s přikrytýma nohama
a dívala se ven do daleké tmy kitského lesa trpělivě čekajíc svého otce.
Tomu to dnes ale trvalo nějak déle než obvykle a již z toho začínala
smutnět.
Mishi se ohlédla ze schodů dolů, zdali se Tay nezvedá, a když uznala,
že se toho nejspíše nedočká, vešla dovnitř. Sheena ji hned zaznamenala
s radostí, že vůbec někdo přišel.
„Podívej, co mám,“ ukázala Mishi Sheeně svíčku.
Přisunula si k posteli malou zelenou židli od psacího stolu, posadila
se a natáhla ruce. V rozevřených dlaních skleničku podržela Sheeně před
očima: „Ukážeš mi, co tě dneska Lin-Chu naučil?“
Sheena se rozvrtěla vzrušením. Srovnala svůj posed a soustředěně se
zadívala na knot svíce uvnitř. Vmžiku se rozhořel jasným velkým plamenem. Mishi se toho vzplanutí lehce ulekla, neboť nikdy neviděla tyto
schopnosti takhle zblízka. Až teď jí došlo, že hrát si s ohněm v posteli
není zrovna dobrý nápad. Ale Sheena měla takovou radost. Svíčku nechávala zhasínat a zapalovat pořád dokola a Mishi sledovala její výraz
s dojemným sevřením v hrudi.
…
Trvalo několik minut neúnavného hraní si s plamínkem, než jej
Sheena nechala rozhořet naposledy. Poté svíčku místo odvolání plamene
rázně sfoukla a sdělila mamince vážně: „Mami, já to nesmím dělat.
Lin-Chu říkal, že Nositelé nesmí používat Levany někde jinde.“
„To je pravda,“ potvrdila jí Mishi. Odložila skleničku na chladný parapet a pocítila úlevu v horkých dlaních. „Nebudeš tyhle věci dělat před
ostatníma, ano? Přede mnou můžeš. Budeme si dávat pozor.“
„A před tátou?“ zeptala se Sheena. „Nemá to rád,“ dodala smutně.
„To nevadí, miláčku,“ pohladila ji Mishi. „Tak to bude jenom naše.
Můžeš mi občas ukázat, co umíš. Něco malinkého, ano? Ale opatrně.“
84
kapitola Nositel
do strany 85
Uložila Sheenu řádně do postele, políbila ji a přikryla něžně dekou.
„Bude to naše tajemství. Ale teď už spinkej,“ řekla a zhasla.
„Mami?“ zastavila ji Sheena před odchodem.
„Ano?“
„Můžeme zítra pod hvězdy namalovat stromy?“
„Stromy?“
„Tam,“ ukázala Sheena na volné místo mezi skříní a policemi.
„Stromy! A velké! Jako v Derigotu. Zelené a žluté.“
Mishi se usmála: „Dobře. Namalujeme tam zítra velké zelené stromy.
A žluté. Dobrou.“
Nechala dveře otevřené, a když sešla pár schodů, ozvalo se z postýlky:
„A kočky!“
„A pod to ještě kočky,“ zopakovala si Mishi pro sebe a s úsměvem na
tváři se vrátila do kuchyně.
85
SORIN
Sheena Taris opouštěla tajně od svých čtyř let dvakrát týdně Areneánskou říši a navštěvovala území zvané Derigot, aby jí Lin-Chu pomohl
s úlohou Nositele Levana. Bohužel na tom, co má tento úděl pro Sheenu
znamenat, se nedokázal shodnout Lin-Chu s jejími rodiči, ani oni sami
mezi sebou.
Sheenin otec – Tay – Levany nenáviděl a to, že s nějakým žije pod
jednou střechou, mu znepříjemňovalo život. Nesnesl to vědomí natolik,
že se opět naplno opřel do své práce v paláci, a dřívější brzké příchody
kvůli dceři byly ty tam. Patrně by tato změna Sheenu ranila, ale byla naprosto pohlcena svými objevenými schopnostmi a bez velkého smutku
vyměnila tátovo předškolní biflování za nositelské učení.
…
Ale ani kdyby byl Tay doma jako dříve, dny by nemohly zůstat stejné.
Sheena měla povětšinu času co dělat sama se sebou. Její dětské tělíčko se
obtížně vyrovnávalo se dvěma pány v jedné mysli a Levana vnímalo jako
nemoc. Vždy, když vystoupil z nevědomí, Sheena upadla do horeček
a silné nevolnosti. Dělo se tak zpočátku náhodně, sesypala se několikrát
denně při jakékoliv činnosti. Zdálo se, že to nemá žádný řád, že Levan
pouze zkouší na sebe upozornit, a když zjistí, že Sheeně ubližuje, stáhne
se zpátky.
Byla to prvotní fáze, během které s ním Sheena nedokázala nijak komunikovat, ani rozpoznat, kdy se chystá znovu ozvat. Měla velmi malou
kontrolu nad jeho činnostmi. Chvíli si třeba radostně hrála a během toho
jí do veselí vpadla úzkost. Zasténala něco o tom, že ji bolí bříško nebo
hlavička, a když takový stav trval déle, zvracela a nakonec omdlela.
Byla to těžká zkouška zejména pro Mishi, která byla s Sheenou denně
sama. Mohla Sheenu jenom držet a čekat, než to přejde. Nebylo možné
jet do nemocnice, nemohla by tam vysvětlit, co se děje. Jedinou oporou
byl Lin-Chu, od kterého měla jasné instrukce, z nichž skoro všechny přikazovaly vyčkávat. S vírou, že je Levan dost uvědomělý na to, aby Sheenu
nezabil.
…
Během roku se ale u Sheeny rychlé a agresivní změny zklidnily, slábly
86
kapitola Sorin
do strany 103
a stávaly se vzácnějšími. Po pátých narozeninách se Sheena už jen některý den prostě necítila dobře a proležela jej v posteli s lehkou teplotou.
Vypadala v takových dnech bez nálady, ale ve skutečnosti zažívala hluboké propojení se svým Levanem a apatie byla jen známkou soustředění
se na vnitřní svět, který se postupně rozpínal pro oba.
Mishi si toho času jen domýšlela, co se v Sheeně odehrává. Sheena se
snažila mamince vysvětlit, co prožívá, ale zněla velmi zmateně a nejspíše
i zmatená byla. Podle všeho jí Levan promítal nějaké své vzpomínky,
skrz které se představoval. Mishi věděla, že Levané si nesou s sebou
všechny vzpomínky předchozích Nositelů, ve kterých kdy přebývali.
Stávali se působivým výkladem historie. Poznávala u Sheeny z některých
převyprávěných snů skutečné události, o kterých se učila ve škole. Malá
Sheena ale máločemu rozuměla, a tak vše, o čem mluvila, bylo zkresleno
chápáním pětiletého dítěte.
…
S postupem měsíců pak už Sheeně nestačilo mamince jenom vyprávět. Brzy se Sheena snažila sdělení od svého Levana sama pojmout
a zkoumajíce své nositelství se začala zvědavě vyptávat. Jednoho rána
proto za ní vešla Mishi do zeleného pokojíčku a nesla s sebou velmi
zvláštní knihu. Měla s ní v úmyslu Sheeně objasnit důležitou etapu lidského pokolení. Tu, jež se Nositelů týkala nejvíce. Chtěla Sheeně konečně
prozradit, jak vlastně Levané přišli ke svým schopnostem a proč se dnes
pojí s lidmi.
„Tak jak se cítíme, sluníčko?“ oslovila probouzející se Sheenu. „Chceš
snídat?“
Sheena zavrtěla hlavou. Vypadala ale mnohem lépe než v noci.
Rozhrnula deku a posadila se. Velké zívnutí přerušil pohled na knihu
v mámině ruce, kterou nikdy neviděla. Měla zmapovány všechny knížky
v domě. I když uměla číst jen krátce a ještě četla velmi pomalu, čtení
milovala a prolistovávala si, na co narazila. Někdy k vzteku otce i jeho
šanony v pracovně.
Naklonila hlavu, aby viděla lépe, co máma drží.
„Za…har Elb…row, I-li-án-ské pověs…“ zamračila se, „poves…“
„Pověsti,“ pomohla jí Mishi a pobavilo ji, že se Sheena snaží nápisy
87
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
na knize rozlousknout dříve, než je pořádně uvidí. Posadila se na postel
a Sheeně tento svůj oblíbený literární kousek představila: „Schovávala
jsem ti ji, až budeš větší. Je o prvních Nositelích. Nechtěla jsem, aby ses
bála toho, co se tam píše. Není to moc pohádka a je to psáno těžkým
jazykem. Ale už jsi velká, viď?“
„Jsem,“ potvrdila Sheena hrdě a zpozorněla.
„Tak já ti něco z ní přečtu. Hezky pomalu. Ale je to jenom pro velké,
ano?“ pohladila ji Mishi po vlasech, čímž urovnala vrabčí hnízdo padající Sheeně do tváře. Poté otevřela knihu a spustila:
„Dávno tomu již, devatero tisíců let, bylať zem Levanská městy velikými posázena. Lid, jenž přebýval v nich, moudrostí a vědomostmi oplýval
takovými, že nebylo již nikdá v světě širém větších. Zoveme je dnes Levané,
však pravé jméno jejich zapadlo s věky v prach a nikdo jej nezná. Taktéž
příčina touhy jejich bezmezné hnát se za pokrokem známa již není.
Měliť sousedů, Iliánů, ostrov Ilián obývajících. Leč v očích Levanů lid
tento co hordy barbarů a divochů jevil se. Však nastojmež – Iliané obcování
veškrné v zemi Levanské okem pozorným sledovali! U vědomí toho Iliáné
byli, a v zkazkách svých potomkům sdělovali, že Levané paláce své až do
nebes stavějí, vybranými jídly lahodnými stoly jejich prohýbají se, což činí
je tlustými. Proto apráty nohy, ba i ruce jim nahrazující sobě strojiti musí!
Však i přes nezměrnost výdobytků těchto nebyloť v lidu Levanském
osob šťastných a spokojených. Oni přemýšlením a philosophováním dychtivě zaobírali se. Mozky své za stroje považovali. Za stroje dokonalé, leč
ladem ležící a nevyužité. Toužiliť objeviti vše, co by mysl pouhá sama dokázati mohla.
Oni dřívě ve strojích a přístrojích úžasných a divotvorných dokonalost
hledali, leč naplnění nedošli. Ba ni život dlouhý, nemocí a útrap prostý,
nestačilť jim. A ti oni, z toho lidu poslední, život svůj zasvětili hledání čehožsi vyššího. Posedlým chtíčem hnáni, nadpřirozeno do moci své uchvátiti
chtěli. Touhou jejich bylo mysl svou otevříti do široka tak, by síly tajemné
a neznámé ovládati mohli a pány nad osudy svými se stali.
Až tu, mladý lékař levanský, an Cryian zvalť se, kýžený klíč k bráně
mysli a schopnostem kromobyčejným nalezl. Ponejprv sobě sám posloužil
tak, že schopnosti všeckny ovládati mohl. Poté i manželce své, synu, i dcéři.
88
kapitola Sorin
do strany 103
A pak tisíců Levanů dychtivých proudilo k němu v zástupech, by dobrovolně pokus ten podstoupili a sobě provésti takový zákrok nechali.
A odemykalť on jim ochotně myslí. Leč záhy, kdy dcéra jeho v šílenství
sama na život si sáhla, vědomosti té nabyl, že schopností nových vícero
mysl jedinou obtíží k neunesení. Mysl taková, majitele nepřipraveného,
ovládání vymkne se a z otěží vymaní se. On však, Cryian, ač zlomen, po
zlatu a penězích prahnuv, neústupným zůstal. Jen to obměnil, že každému
jednomu jen jednu schopnosť dal, a to takovou, kterouž sám si onen ten
vyvolil. A Levou dále nadšení obcházelo. Dříví v krbu myšlénkou pouhou
zapáliti, či vodu v led ve sklénce proměniti – toť móda, která co mor šířila
se po městech levanských.
Netoliko všem byla však novost tato po vůli. Jako nadšení, tak i strach
a nevole šířily se. Ano, strach a závist, mezi těmi obzvláště, kdož chudí byli
a jimž zlaťáků na Cryianův klíč nedostávalo se. Ba i ti, kdož majetnější, leč
dosud pro velký zástup chtivců čekající, nespokojenost svou najevo dávali.
Strach, zmatek a nepořádky zachvátily zemi Levanskou. Zběsilých šílenců hordy, pro něž životy druhých bezcenné byly a jenž sami připodobňující se k bohům, zemi pustošili. Bratr bratra vraždil, sestra sestru rdousila,
konec Levanů se blížil. Svět jejich v peklo se změnil a ku zániku spěl.
Národ Iliánů, oceánem od země levanské oddělený, tehdy u toho vědomí byl, že Levanů již není. Hrůzný konec jejich, kdy sami sebe zatratili,
kázal Ilianům tradice držeti, život střídmý zachovávati a touhy po moci
a síle od sebe odvrhnouti. Vždyť po dnešní časy tomu tak jest!
Čtyř a půl tisíců let odplynulo, než rybáři iliánští toliké odvahy sebrali,
by ku prokletým břehům Levy se vydali. Výpravu velkou však, dosaživší
břehy země zpustošené, záhy zlá nemoc stihla. Horkost, křeč a šílenství
zklátilo jich velký díl. Oni totiž cizí obrazy v myslích svých viděli a zbaviti se jich nemohli, ač zoufale bohyni svou Amu vzývali, by tato z hrudí
kámen ten vyrvala jim, jenž vnitřnost jim pálí a bolest takovou působí, že
po tuctech v mdlobách hynou.
Netoliko všechny ale choroba pohltila. Novorození, kteříž během výpravy dlouhé světlo světa spatřili, jeviliť se zdravými. Ba i dítka čtyř let
mladší netrpěla nikterak, či snad jen pranepatrně. A i tací byli mezi dospělci, kteréž nestihlo protivenství nižádné.
89
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Ti oni, kdož ve zdraví zůstali, s korábem jediným pak zpět na Ilián
se ubírali, by o nemoci té smrtelné zvěst na Iliánu vypověděli. Jen hrstka
zůstala, by o děti a trpící pečovali.
Nám dnes známo jest, že nebylať to nemoc, lébrž duše Levanů. Těch,
jimž mysl odemknuta byla. Jim pouze tělo smrtí sešlo, však duše, napůl
šílená, putovala dále světem, troskami dříve kvetoucího Levanu. A tu Iliáni
zjevili se a duše ty, po tělech prahnoucí, zachvátily je.“
Sheena napjatě okusovala kousek deky a třeštila očka z toho, jak moc
znala takové stavy. Vize vzpomínek, pálivá bolest v břiše a mdloby. Když
si vyslechla, že takovému soužení neušli ani první Nositelé, ba trpěli ještě
více, nevnímala svého Levana už tolik jako něco skvělého.
„Přestane to někdy, mami?“ tázala se na své nevolnosti.
„Ano, miláčku, už brzy, neboj,“ zaklapla Mishi knížku. Sheena se po
ní zaujatě natáhla a Mishi ji nechala listovat. Sledovala, jak malým prstíkem obtahuje ilustrované lodě a poničené levanské mrakodrapy.
„A já jsem taky připlula?“ zajímalo Sheenu.
„Jak to myslíš?“ nerozuměla Mishi.
„Lin-Chu říkal, že Levana dostává miminko od maminky. Ale ty jsi
neměla Levana, že ne? Takže jsem taky připlula na lodi jako Iliáni?“
„Ne,“ pobavila Mishi ta představa. „Víš, Sheenuško, my zatím s tatínkem nevíme, proč máš Levana. Ale na tom nezáleží. Je prostě s tebou.
S ním nebudeš nikdy sama a to je krásný dar.“
„Takže ho mám od Lin-Chua? Dal mi Levana jako dal tobě mě?“
„To ti řekl?“ překvapilo Mishi.
„Hm,“ broukla Sheena souhlasně a dál si listovala. „Říkal, že jsi byla
moc smutná a nemohlas mě mít. Tak tě trochu uzdravil, abys doma nebyla sama. Jsem taky dar?“
Překvapená Mishi vydechla do úsměvu: „To určitě jsi. Moc jsem si
tě přála, zlatíčko. Doktoři mi říkali, že to nepůjde, tak jsem se chodila
modlit k Lin-Chuovi, aby mi pomohl. Nevěděla jsem, že mne vyslyšel.“
„Lin-Chu slyší každého,“ řekla Sheena. „I co si lidé povídají uvnitř.“
„Ano, je to tak. Má Levana, který umí úžasné věci.“
90
přepis informací z pověsti v glosáři pod heslem Levané na straně 206
kapitola Sorin
do strany 103
„Proč tě neuzdraví celou? Já bych chtěla, abys byla zdravá,“ nerozuměla Sheena.
„Asi nemůže, víš,“ odvětila Mishi, „už tak udělal pro nás moc. Stačí,
že jsi tady.“
…
Sheena se s odpovědí spokojila a vrátila se ke knížce, zatímco Mishi
se s posmutnělými myšlenkami ponořila do sebe. Zvenčí se ozývalo letní
ráno, do kterého vstupovalo pravidelné zašustění papíru, když Sheena
přetočila stránku. Mishino zamyšlení přerušilo až rázné zavření knihy.
„Už si nechceš číst?“
„Mám hlad,“ špitla Sheena opatrně, jako by bylo něco špatného, že si
to rozmyslela. „Dáš mi tuňáka?“
„Tuňáka chceš? Na chleba?“
Sheena souhlasila a chtěla ještě něco říct, ale uslyšela zezdola šramot.
„Strejda!“ vyhrkla euforicky na jeho příchod a vystřelila hbitě z postele. V pokrčené košilce bosky pádila dolů. „A máslo! Máslo, mami!“
zakřičela, než spustila nadšené jančení.
„Strejdó-ó-ó-ó,“ drkotal Sheeně hlas s každým schodem.
„Sheenóóóó,“ ozvalo se podobně tence z kuchyně, což Sheenu rozesmálo. S rozjařeným smíchem vběhla Mariovi do připravené náruče.
Zvedl ji a vesele s ní cloumal: „Bez másla to není ono, co?“
„Ne,“ hihňala se.
„Koukám, že je ti dneska už líp,“ povídal. „Maminka mi včera volala,
že ti není dobře, tak jsem přijel až teď, abychom si to užili víc.“
„Jo, je mi už dobře. Mamince je dneska taky dobře,“ ohlédla se Sheena
za příchozí Mishi.
„Tak to je bájo,“ pochvaloval si Mario. „To si už můžeš zase hrát pod
kaštanem, co?“
„To je jírovec, strejdo,“ opravila ho Sheena, když ji pouštěl zpět na
zem. Hned ho chytila za ruku a táhla k venkovním dveřím: „Chceš se na
něj kouknout?“
„No tak počkej, slečno, nejsi ani oblečená!“ zastavila ji Mishi. „Jestli
91
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
chceš jít ven, mazej nahoru se obléct. Udělám ti ten chleba a až se najíš,
můžeš vzít Maria na zahradu.“
Sheena na to chvíli nelibě přešlapovala, načež zmizela do pokojíku.
…
„Tak jak to zvládáš?“ zajímal se Mario, když se ocitli v kuchyni sami.
„Jde to,“ shrnula stroze Mishi a zkontrolovala schody, zdali je Sheena
už za dveřmi. Bylo na ní poznat, že tady nechce mluvit. „Doufejme, že
máme zase na pár dní pokoj.“
„Hm,“ zabručel Mario a Mishi soucitně pohladil. „Rád si s tebou
popovídám, Myšičko, ale dřív, než na to zapomenu, potřeboval bych ten
kontrakt. Tay říkal, že je v nějaký krabici pod eSkem nebo co.“
„Jo,“ ťuklo ji, „počkej.“
Položila snídani na stůl a zavolala nahoru: „Máš tu toho tuňáka na
stole, tak ho sněz, než půjdeš ven, ano? Budeme chvilku v pracovně a pak
za tebou strejda přijde.“
Slyšela z vrchu od Sheeny nějakou odpověď, která byla pro Maria
nesrozumitelná.
„A neber si ty zelené, jsou děravé! Na stoličce máš připravené červené! Slyšíš mě? Červené!“
A znovu se ozval z podkroví tlumený hlásek, po kterém Mishi spokojena naznačila Mariovi, aby se přemístili do pracovny. Tam otevřela
skříň, vytáhla krabici s písmenem S a začala se v ní přehrabovat.
„A jak to jde vám?“ zeptala se při probírání složkami. „Už jste dojednali tu dálnici na Yuto?“
„Jo,“ odpověděl Mario a následně se zarazil. „Ale to už tak před
tejdnem. Divím se, že ti o tom Tay neřekl, byl nadšenej.“
„No,“ povzdechla, „neřekl, protože tady ještě nebyl.“
Zvedla se a podala mu složku s hledanou smlouvou.
„Nebyl tady deset dní?!“ nevěřil Mario.
„Nebyl tady přes dva týdny,“ upřesnila Mishi kysele a posadila se na
pohovku vedle knihovny. „A to přišel jenom na pár minut.“
Mario zamračen zasyknul: „Já s tím idiotem promluvím.“
92
kapitola Sorin
do strany 103
„Ne, prosím. Nech to být. Je pro něj těžké vidět Sheenu takhle.“
„A pro tebe ne?!“ zlobil se. „Jak to má Sheena vůbec pobrat? Pár let je
do ní celej žhavej a najednou se neukáže?!“
„Víš, že takhle si to nepředstavoval,“ pokoušela se Mishi Taye zastat.
„Jo tak on si to takhle nepředstavoval. Já mu ukážu něco, co si určitě
nepředstavuje! Musíš si za tím stát, Mishi, nenechávej ho na tebe hodit
celou situaci.“
„Jasně,“ zasmála se hořce, „jako kdybys ho neznal. Jako by šlo na Taye
nějak tlačit. Stáhne se ještě více a neuvidíme ho měsíce. Až se ho budu
chtít na další čas zbavit, určitě mu zkusím něco připomínat. On není
hloupý, Mario, ví přesně, co tímhle dělá.“
„Jo to ví, ale hloupej je,“ bručel naštvaně Mario s nosem v papírech.
…
Mishi nechala Maria číst a zadívala se na prázdnou židli za Tayovým
stolem. Pomyslela roztrpčeně na ty časy, kdy se tady v pracovně s Tayem
milovali. Při jeho posledním průletu domem mu nestihla dát ani pusu.
Také se netvářil, že by se mu po nějaké stýskalo. I když odtažitého Tarise
znala, bylo těžké si v tyto dny říkat, jak mu rozumí. Velmi se jí dotýkal
způsob, jakým se vypořádával s komplikacemi u Sheeny. Bohužel ale ani
ona nedokázala projevit podobnou odvahu, jakou chtěla po něm. Dosud
mlčela a nevytasila se na Taye s tím, že se jí jeho chování nelíbí. Tu sílu
překonat samu sebe neměla ani ona. A i Mariovi se styděla přiznat, jak
moc se před Tayem bojí si za něčím takovým stát. Už mu v jeho povaze
ustoupila tolikrát, že si nedokázala představit něco jiného.
…
Z úvah Mishi vytrhl kovový rachot se zvukem bortícího se nádobí.
Rychle za ním vpadla do kuchyně a ulekla se kočky, která před ní nečekaně seskočila z linky na zem a zmizela přes obývák pootevřenými
dveřmi ven. Po bleskovém kočičím úprku Mishin zrak skončil na Sheeně
ve dřezu, která celá zmáčená zrovna dotahovala kohoutek, jenž se jí podařilo na sebe pustit.
„Ona ti jedla tuňáka, co byl na lince, mami. Nemohla jsem ji odehnat,
nedosáhla jsem tam. Musela jsem přes koš nahoru.“
93
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„A proč sedíš ve dřezu???“
„Spadla jsem,“ odpověděla Sheena jako jasnou věc a nechala se vytáhnout ven. „A pustila se voda.“
„A jak se sem, u Lin-Chua, dostala ta kočka, kdo tu pustil?“ pohlédla
Mishi na Maria, ale ten dušený smíchem jen vrtěl hlavou, že neví.
„Já,“ přiznala Sheena. „Seděla vzadu u dveří. Chtěla taky snídat.
Slízala ale jenom tuňáka a máslo. Chleba už nechtěla, tak jsem po ní
dojedla zbytek.“
Na to Mishi nahodila kyselý obličej. Napadlo ji mnoho, co by řekla,
ale před Mariem jen rezignovaně vzdychla: „Vidíš, Mario? A takhle tady
žijeme. U nás se dojídá po kočkách. Nejmilejší snídaně je olízaný chleba.“
Vrátila se k Sheeně: „A řekla jsem červené tepláky, ne zelené! Jak to
před strejdou vypadáš, tyhle jsou samá díra!“
„Ale… červené nejsou zelené,“ protivila se Sheena.
„To je pravda,“ schválil Sheeně Mario, „zelené s dírou jsou lepší než
červené.“
Byl za to od Mishi mlčky zpražen, jak jí výchovu neulehčuje, a musel
se tomu smát. Raději se jal Sheeniny mokré ručky a odváděl ji ven:
„Pojď, princezno, půjdeme uschnout na sluníčko, ať si maminka od nás
odpočine.“
„Ale já můžu, strejdo, uschnout –“
Sheenu ihned zastavil varovný mámin pohled. Rychle ztichla a nechala se odvést strýcem na zahradu.
…
Ovšemže Sheena uměla samu sebe rozehřát tak, že by na ní prádlo
uschlo do minuty. Někdy ještě zapomínala na svůj zákaz, když byl kolem
někdo, koho nepovažovala za cizího. Ale ani strýc Mario, ani otec nevěděli, že když jsou s mámou samy doma, občas jí máma takové drobnosti
povoluje.
A zpočátku s tím ani nebyl žádný problém. Dokud Sheena uměla
pouze zapalovat svíčky a sporák při společném vaření, Mishi kryla
Sheenu úspěšně. Samozřejmě o tomto porušení pravidel Lin-Chu věděl.
94
kapitola Sorin
do strany 103
O to více si Mishi vážila toho, že Sheeně neztěžuje pobyt mimo Derigot,
jelikož jí nedokázala úplně všechny nositelské projevy odpírat.
Sheena totiž měla vždy velké tendence se předvádět. Jak umí už
krásně mluvit a číst, kolik toho ví, do kolika napočítá a ohnivé schopnosti nebyly výjimkou. Mishi učila ohledně ohňů Sheenu hranicím, ale
nechtěla jí užívání Levana zcela zakazovat. Zákony byly v tomto směru
nekompromisní, ale příčilo se jí Sheeně vykládat o tom, že přihřát si
myšlenkou čaj v hrníčku je něco špatného. Nechtěla, aby Sheena slepě
podléhala příkazům, a proto se raději zaměřila na to, aby Sheena rozuměla dobře tomu, kde končí praktické užití a začíná nebezpečí. Sama
tak prošla několika rozčarováními, kdy musela Sheeně zakázat něco, co
dříve povolila, ale nakonec se obě začaly v neznámých silách více orientovat a Sheena měla velkou radost, když mohla být se svými schopnostmi
užitečná.
Jen před Tayem si musely dávat velký pozor na pusu. Mishi byla
ráda, že Tay o Sheeniných ohnivých aktivitách v domě neví. Jako první
by paranoidně řešil, proč Lin-Chu neučí Sheenu zákazům lépe, a poté
by se jeho vztek obrátil proti ní a její „nezodpovědnosti“, že neznámého
Levana u Sheeny podporuje. V pekle, které by si tím na sebe přivolala, se
jí zrovna žít nechtělo. Poslouchala by ještě více Tarisův chladný intelekt
bez kapky empatie. Bylo by mu jedno, že by Sheena měla ze všech těch
přehnaných omezení akorát otrávený život. Řekl by zkrátka stejné „ne“
jako poslední dobou říká na všechno.
Ale i když každý Tayův nesouhlas zněl Mishi spíše jako zlozvyk, tušila, že v tématu Sheenina Levana hraje prim něco jiného. S novou situací
v rodině to byl totiž Tay, jenž ztratil nejvíce. Mishi si byla jistá, že se
všemu protiví hlavně proto, že ho nesmírně mrzí, kolik pozornosti Levan
u Sheeny teď má a on sám a jeho cíle už Sheenu nezajímají jako dříve.
Rovněž si byla Mishi jistá, že kdyby něco takového Tay přiznal nahlas,
natož své ublížení řešil, začalo by z toho v subtropické Kitě sněžit. I proto
se Mishi Taye před Mariem zastávala. Viděla na Tayovi tu bezradnou
past vlastní hlavy, která ho přinutila utíkat tam, kde cítil pevnou půdu
pod nohama a kde nemusel nikomu nic vysvětlovat – do paláce.
…
95
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Aby ale byla pravda o jeho pracovním nasazení úplná, nutno dodat,
že měl v tomto období Tay Taris také jiné starosti. S Mariem v těch letech řešili přicházející finanční krizi a potřeba intenzivního řešení toho,
co Areneánu hrozilo, Tayovi přihrávala do karet. Mohl být „beztrestně“
i několik dní v kuse v paláci a přespávat v tamějších apartmánech rady.
Na Sheenu a jejího Levana už vlastně neměl ve svých starostech ani prostor a byl za to nejspíše i rád. O své nepřítomnosti doma si nic navíc pro
ty dvě vymýšlet nemusel.
…
Jenže ať se Tayovi dařilo domovu vyhýbat dokonale, Sheena uměla
do jeho dnů vpadnout s problémy, na které si najít čas prostě musel.
S plynoucími roky se Sheeniny potřeby neustále měnily a s žádným jejím
stavem se nedalo počítat nadlouho.
Až do Sheeniných osmi let bylo utajení jejího nositelství relativně
snadné. Sheena trávila skoro všechen svůj čas doma, na zahradě nebo
v Derigotu. Někdy doprovázela rodiče do města, ale kromě strýce Maria
se s nikým jiným více nepoznala. Díky Lin-Chuově učení měla svou
teplotu pod kontrolou a nejevila na veřejnosti žádné známky odlišnosti.
Ani když média odhalila Sheeniny pravidelné návštěvy Lin-Chuova
sídla, nekonalo se žádné velké prozrazení. Tento fakt se nakonec povedl
dobře zamluvit, protože Mishi byla vírou v Nejvyššího známá. Že učí
svou dceru tomu samému, nebylo překvapením.
S devátým rokem se však Sheena začala dívat čím dál častěji ze svého
pokojíčku v podkroví na druhou stranu. Tam přes ulici měli sousedé
také své mladé rodiny a jejich děti si hrály pospolu na předních zahradách. Na nich se také nacházely krásné houpačky, pískoviště a dokonce
i velký dřevěný domeček na hraní. V téhle čtvrti nebyla žádná střední
třída a všechny zdejší děti byly rozmazlené. Podle Sheeniných rodičů
doslova na zabití. Proto Sheenu drželi od těchto dětí dál a snažili se jí dát
veškerou potřebnou společnost sami. Nejdříve oba, později už tento úkol
zbyl převážně na Mishi.
Takto to ale nemohlo fungovat věčně a zvědavá Sheena vyšla ven
na ulici vstříc svým vrstevníkům. Byl to její vlastní nápad a byla z něj
vskutku nadšená. Konečně se odvážila poznat blíže děti jako je ona. Než
96
kapitola Sorin
do strany 103
dorazila k cestě, ohlédla se za maminkou stojící na verandě. Strážila tam,
jestli se Sheena rozhlédne. To Sheeně nedávalo moc smysl, neb auta zde
projížděla v počtu třech za den šnečí rychlostí. Přesto mámě vzorově
předvedla, nač čekala. Přecupitala ulici na druhou stranu a dorazila
k plotu sousedů. Vylezla na jeho betonový základ a rukama objala desky.
Měla tak oči nad nízkým plůtkem a mohla se podívat na tři holčičky
hrající si na pískovišti.
„Ahoj,“ řekla a holčičky zbystřily, „já jsem Sheena Taris, bydlím tady
naproti. Můžu si s vámi hrát?“
Na osmiletou holku byla Sheena hodně zvyklá se neustále představovat. I když se s nikým cizím více nestýkala, Tarisovi byli jako rodina
zástupce vládce dosti oslovováni novináři. Přepadli Mishi pokaždé, když
s Sheenou vyrazily do centra, a malá Sheena je milovala. Uměla správně
zapózovat a slušně mluvit. Ráda předvedla hru na vyspělou, aby nedělala
tatínkovi ostudu. Otrkala se natolik, že před ostatními neznala stud. Alespoň při oficiálním představování s máminou rukou v té své. O prostém
přátelství, ve kterém je jen sama za sebe, dosud nevěděla nic.
Co ale taky neznala, bylo, že by ji někdo ignoroval. Svou bezprostředností každého dospělého uchvátila. Zájmu dětí se ale dnes nedočkala.
Holčičky jenom něco broukly a dál si hrály, jako by tu Sheena nebyla.
To ji vyvedlo z míry. Zapochybovala, jestli ji vůbec bylo slyšet, tak
hlasitěji zopakovala: „Můžu si s vámi hrát?“
Teď si byla jistá, že rozuměly, ale už ani nezvedly hlavu.
Sheena se pustila plotu a sedla si vedle něj smutně na chodník. Rozmýšlela, co by jim ještě měla říct, ale nechala to být. Chvilku házela nazlobeně na silnici kamínky a poté se vrátila domů. U mámy v kuchyni se
usadila za stůl a sledovala její vlnící se sukni při vaření oběda.
…
Mishi se věnovala dál svému a v pozadí vnímala Sheenino zamlklé
zklamání. Nic jiného ani nečekala. Tay vedl Sheenu v prvních letech ke
spoustě věcem, ale jak být „obyčejným“ dítětem, které si hraje s ostatními
dětmi a vyrovnává se s pozicí mezi vrstevníky, ne. Nejspíše proto, že sám
takový nebyl a nikdy by nepřiznal, že by mu to chybělo. Ale Mishi měla
své dětské kamarádky a lásky, a když viděla Sheenu jako mladou slečnu,
97
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
nejednou si vzpomněla, že v jejím věku už dávno dostala první pusu
v lese u rybníka. Byl to sice malý kluk s pusou ulepenou od borůvek, ale
počítá se to.
Sheena se však uměla jenom učit a i po tom, co se jí otec přestal
věnovat, ponechala si návyky, které v ní budoval. Její dny byly o dopoledním vyučování se soukromou učitelkou a odpoledne trávila v Derigotu nebo se sama zabavila v pokoji. Bylo čím dál těžší vyhnat ji ven na
sluníčko. Když už, tak si jen četla dole v zahradě pod svým jírovcem.
Byla proto na pohled stále křídově bílá a drobounká. Kdyby do ní Mishi
sama necpala denně jídlo, nevěřila by, že vůbec jí. Sheena ale nevypadala
nikdy nespokojeně. Nestrádala. Měla svůj svět a až do dnešního dne jí
v něm nic nechybělo.
…
„Běž to zítra zkusit znova,“ promluvila Mishi něžně na smutný obličejík. „Vezmi si s sebou čokoládu a místo, aby ses představila jak před
kamerou, tak jim nabídni. Když se jim budeš líbit, samy se zeptají, jak se
jmenuješ. Pozvi je třeba k nám na houpačku.“
Posadila se vedle Sheeny a chňapkou ji pošimrala na tváři: „Až uvidí,
jak jsi super, vezmou tě zase ony na to své pískoviště.“
Sheena se zatvářila, že si snad maminka něco vymýšlí.
„To je jedno. Já se s nimi nepotřebuji bavit,“ mručela.
„No, viděla jsem u nich na zahradě nějakou kočku, tak možná že
by…“ pokusila se Mishi zahrát u Sheeny na správnou notu. Sheenu hned
zaujala. „Ale žádné vylomeniny, žádné ohně! Nic neumíš a Nositel nejsi.
Víš, že se před ostatníma nesmíš předvádět.“
„Neboj, ona se stejně teď nijak ukazovat nechce,“ ujišťovala Sheena.
„Ona?“ podivila se Mishi a uslyšela poskakující pokličku. Vrátila se
ke sporáku. „Tvůj Levan je dívka?“
„To nevím,“ pověděla Sheena, „ale bylo by lepší, kdyby to byla holka.“
Mishi se na to jenom usmála. Ještě nikdy neslyšela, aby někdo určoval
svému Levanovi pohlaví. Za ta tisíciletí už to byly jenom duše, jejichž
neurčitá identita byla pevně spjata s Nositeli.
„Mami?“
98
kapitola Sorin
do strany 103
„Hm?“ broukla Mishi s očima u hrnců.
„Můžu jí dát jméno?“ zeptala se Sheena vážně.
To Mishi zarazilo, že stáhla plamen a otočila se.
Během návštěv u Lin-Chua měla Mishi příležitost si s několika Nositeli popovídat o tom, jak svého Levana vnímají. Jejich Levané s nimi
splývali v jednu osobnost s naprostou přirozeností. Vlastně nikdy nemluvili vyloženě o Levanovi, pouze o sobě. Mnohým Mishiným otázkám
tudíž ani nerozuměli.
Avšak Sheena vnímala svého Levana již od počátku jako nějakého
návštěvníka. Mishi se do dnešního dne domnívala, že je to jen tím, že se
Sheena přizpůsobuje tomu, jakým způsobem o něm mluví oni, rodiče,
mezi sebou. Nechtěla nikdy v Sheeně vzbuzovat pocit, že k ní Levan nepatří, přestože jí Tay tuto snahu vpravdě kazil.
Poslední dobou ale Mishi pojala podezření, že si Sheena se svým
Levanem po večerech v sobě povídá jako s nějakou smyšlenou osobou.
Něco takového se u Nositelů vůbec nevyskytovalo, jelikož je Levan
v mysli Nositele natolik usazen, že není, kdo by si s kým povídal. To,
že ho Sheena chtěla pojmenovat, jenom dokazovalo, že se stále vnímá
rozpolceně jako dva v jednom. Přesněji dvě v jedné.
„Budu jí říkat Sorin,“ pokračovala si Sheena, „líbí se jí to.“
…
Mishi nevěděla, jak by nyní měla reagovat. Přemýšlela, jestli je v pořádku, o čem Sheena hovoří. Teď Sheena zněla trochu bláznivě, i když
v osmi letech mívají děti ve své představivosti fiktivní kamarády. Ona
měla v hlavě skutečného a Mishi poprvé ve všech souvislostech napadlo,
že možná právě tohle je důvod, proč Sheeně společnost ostatních nijak
neschází. Ale zatímco jiné děti z toho vyrostou, její přítel tady zůstane
a Sheena se v sobě bude kvůli němu nejspíše stále dělit na dvě části.
…
Sheena ale netušila, že mámě svým dotazem způsobila další obavy.
Zažívala od Levana první krátká sdělení, která konečně měla formu jakéhosi smysluplného hlasu. Ještě před rokem znala jen Levanovy vzpomínky. Také rozeznávala jeho pocity jako reakce na to, co se venku kolem
99
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
ní dělo. Poznala, jestli se mu něco zamlouvá nebo ne. Někdy celé dny do
ní prosakovala jeho nálada, u které si byla jistá, že není její, neboť pro ni
sama neměla důvod. Zakrátko se ze slov Levana stávaly věty a z neurčitého propojení jasnější vztah. A nakonec Levan získal u Sheeny i své
trvalé označení – Sorin.
Navíc, o čem se Sheena mámě dosavad nezmínila, cítila od své Sorin
neznámý druh lásky, který byl bytostně silný a ochranářský. Prolínal se
s vděčností a jistotou. Jistotou, že mají jedna druhou. A nebylo pravdou,
že by Sorin nějak tlumila Sheenin zájem o přátelství s dětmi. Byla to ona,
která přesvědčila Sheenu, aby vzala čokoládu a dle máminy rady vyrazila
další den na procházku po čtvrti.
Fungovalo to. Už první den se Sheena mezi trojčaty rozpovídala.
Zjistila, že se jmenují Lili, Mimi a Kishi, což jí přišlo neuvěřitelně vtipné.
Nenašla si ten den nové kamarádky, ale již nebyla tím neznámým dítětem odnaproti.
Při druhém setkání si musela vyslechnout jejich podivné příběhy
o panenkách. Měly pro Sheenu spousty logických děr, ale něco v ní jí
říkalo, aby o tom raději pomlčela. Při třetím setkání už viděla i jejich
maminku a bylo pro ni velkým překvapením, jak moc se lišila od té
její. Nikdy se neusmála, ani jednu holčičku nepohladila, zato jejich psa
hladila pořád. Za několik dní měla Sheena i to štěstí potkat se s jejich
kočkou, ale byla neskutečně vypasená a protivná. Celou dobu naštvaně
mlátila ocasem a chtěla utéct, načež ji holky zase přitáhly zpátky.
Sheena skončila z trojčat rozčarovaná. I když pak ještě poznala jejich kamarádky a kamarádky kamarádek, nenašla nikoho, s kým by si
maličko rozuměla. Ale o ten pocit, že vyjde ven a někam patří, o ten
nechtěla přijít.
…
Její snaha splynout se i posléze vyplatila a Sheena se dostala k nádhernému vysněnému pískovišti, jehož hřejivý písek, zářivý a zlatý, uvízl
v Sheeniných přáních na měsíce. Sedla si na okraj a hleděla na všechny
ty zamazané hračky. Něco takového by jí táta nikdy nedovolil. Ne, že
by neměla žádné hračky, ale každá byla zdlouhavě schvalována, takže
Sheena měla v pokojíčku vedle knih, které se tam neúměrně hromadily
100
kapitola Sorin
do strany 103
ve třech knihovnách, jen pár těžce vyprošených hraček. Tady bylo dle rodičů tolik nepotřebných věcí, že ani sama trojčata nevěděla, co všechno
vlastně mají. Při pohledu, jak s hračkami dívky zacházejí, ale Sheeně brzy
přišly naprosto bezcenné.
Vzala do ruky zlámanou lopatku a představovala si, o co ji asi musely
umlátit. Sama by za zničení něčeho takového dostala nekonečné kázání.
Bylo jí z toho smutno. Teď byly všechny děti ještě vzdálenější a hrát si na
pískovišti ztrácelo smysl.
Postavila se a na otázku děvčat odpověděla, že si už s pískem hrát
nechce. Stála uprostřed zahrádky před jejich domem a rozhlížela se. Od
klouzačky, přes kočku, po sladkosti na drahém dřevěném venkovním
nábytku tu nebylo nic, co by bylo zajímavé.
Vrátila se očima k trojčatům hrajícími si s panenkami. Dívky z pískoviště udělaly pláž a do vydlabané díry napouštěly zahradní hadicí vodu.
Ta se jim pochopitelně vytrácela, a tak dolévaly a dolévaly. Sheena nad
tím jenom povzdychla, sedla si na lavičku a u nohy stolu zbystřila plastový míč. Vzala jej a několikrát si s ním pohodila. Pak jej položila na
trávu, sedla si na něj a okamžitě se tím převrátila na zem s pořádným
žuchnutím.
To holky odtrhlo od jejich marného vodního snažení a rozesmály se
plně od plic. Přiběhly k Sheeně, když se znovu, tentokrát úspěšně, na
balón posadila. Chtěly si to samozřejmě hned také vyzkoušet, a tak trojčata mezi sebou soutěžila, kdo komičtěji spadne z balónu. Sheena rázem
ztratila to jediné, co ji bavilo. Posadila se zpět na lavičku a čekala, než
byly holky natolik otlučené, že toho nechaly a vrátily se k promočenému
písku.
Sheena využila situace a opět se začala zabývat míčem. To ale holky
popudilo. Čím více se Sheena radovala z míče, tím více se zdál písek obyčejný. Nakonec znovu přišly za Sheenou a chtěly jí míč vzít, ale tentokrát
se Sheena nedala. Trojčata se na Sheenu rozlítila a společně jak za jeden
provaz začala natolik dorážet, že se jedné podařilo Sheeně míč z rukou
vytrhnout a vztekle s ním Sheenu praštit do hlavy.
Přestože to nijak nebolelo, Sheena byla z rány zaskočená. Nevěděla,
co má dělat. Ve stejném okamžiku však ucítila dosud nepoznaný pocit
101
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
zlosti. Polekala se ho, ale nemohla s ním nic udělat. Nebyl její. V momentě zrudla a její pohled se stal mnohem vyzrálejší a vážnější. Trojčata
se té tvrdé tváře zalekla a ustoupila. Už měla na krajíčku a chystala se
křičet, když v tom v hloubce Sheeniných očí zaplály plamínky.
A tu se Lili, která Sheenu praštila, roztopil míč v rukách. Tak tak jej
upustila, že rozžhavený plast jí jen lehce zavadil o dlaně. I to stačilo na
ohromné puchýře a bolestný dětský pláč se rozlehl po okolí.
Neutichával. Všechny přítomné maminky vyběhly ze svých domovů
se podívat, kdo to tak křičí. Našly klečící Lili s popálenýma rukama,
které roztřesená Sheena polévala zahradní hadicí. Okamžitě je přerušila
máma trojčat, jež vzala své sténající dítě do náruče a spěchala s ním na
pohotovost. Lili hystericky plakala celou cestu až k autu. Než její maminka stačila nastoupit, rozkřičela se na Mishi se slovy, které by žádné
dítě slyšet nemělo.
…
Nešťastná situace s jejich odjezdem utichla a Mishi se ocitla u mokrého pískoviště s Sheeninou tváří zabořenou ve svém boku. Pod nemile
komentujícími pohledy sousedů chytila beze slov Sheenu za ruku a ignorujíc poznámky prošla hloučkem na druhou stranu ulice.
Sheeně už tekly lítostivě slzy po tváři nějakou tu minutu. Když zašly
do domu, v síni si k ní Mishi přiklekla a pomáhala jí se uklidnit.
„Já jsem nechtěla…,“ vzlykala Sheena v očekávání velkého trestu.
Mishi ale jen zvedla koutky úst a jemně se usmála v té vážnosti.
Pravdou bylo, že skoro každou minutu, co Sheena byla venku s dětmi,
stála věčně u nějakého okna za záclonou a nespustila je z očí. Viděla
přesně, co se tam stalo.
To ale Sheeně neprozradila. Nechala Sheenu v tom trpkém ponaučení
a možná byla i ráda, že tohle ukončilo Sheenino trápení mezi dětmi, se
kterými si nerozumí.
…
Zdálo se tak, že Sheena vyklouzla bez úhony, ale padlo jedno velké
tajemství. S tímto incidentem se Tay dozvěděl, že to nebylo poprvé, co
Sheena nedodržela zákaz užívání svých schopností mimo Derigot. Ten
102
kapitola Sorin
do strany 103
se za to opřel především do Mishi v jedné z mnoha dlouhých hádek,
které svou hlasitostí doléhaly až k Sheeně do podkroví. V domě Tarisů
začaly první horké dny.
103
DVA SVĚTY
O tři roky později…
Míjely měsíce a díky dobré práci Tayových soukromých složek se
v kitském předměstí na míčovou událost skoro zapomnělo. Jen bouře
v jednom tamějším domě ani po letech neutichla. Její příčiny se neustále
měnily, množily a zanikaly, až se naprosto ztrácel původní účel jakéhosi
Sheenina „dobra“ a utajení.
Mishi s Tayem prožívali ve svém vztahu těžké časy. Válku, kterou
mezi sebou začali, nedokázali zastavit. Mishi, jež dříve tolerovala vizi
Tayovy výchovy k obrazu svému, zcela přehodnotila svůj postoj. Přestože
Tay s Sheenou trávil čas poskrovnu, Mishi bojkotovala i tyhle jeho zbývající snahy vychovávat z Sheeny asociálního intelektuála, který jednou
nešťastně zabředne v paláci jako on. Tay na oplátku přestal vozit Sheenu
do Derigotu, mluvit s ní o čemkoli kolem Levana, a jeho přísný pohled
Sheeně znemožnil v jeho přítomnosti vůbec takovou skutečnost jakkoli
připomínat.
Od té doby se o Sheenino nositelské učení musela Mishi starat sama.
To by se svým zdravotním stavem pochopitelně nezvládla, proto měla
k dispozici spolehlivého řidiče, se kterým Sheena neměla na cestách do
Derigotu nikdy špatnou společnost. To však nic neměnilo na faktu, že
i tak byla tato společnost pro Sheenu cizí a především – že už tou společností nebyl její otec.
Ale ač se tak na první pohled nezdálo, to poslední, co oba rodiče
chtěli, bylo, aby se Sheena cítila jako mezi mlýnskými kameny. Ani jeden
si nepřál, aby si vyslýchala jejich spory, a proto před ní pomalu přecházeli z nepříjemných hádek do ještě nepříjemnějšího ticha.
…
Tay nakonec ulehčil těžkostem, které rodina při společném trávení
času prožívala. Zcela neplánovaně byl v té době pracovně vytíženější než
kdy dříve. Ekonomická krize v Areneánu propukla naplno a Tay ji musel
řešit chtě nechtě dny i noci. Hádat se s Mishi již nebylo kdy. Ty krátké
vzácné chvíle, které býval doma, se ještě více zredukovaly a nebylo výjimkou, že Mishi s Sheenou Taye neviděly třeba měsíc.
104
kapitola Dva světy
do strany 118
Rovněž jako dříve to tedy byla pro Taye dobrá záminka k tomu, aby
přespával mimo domov. Jeho nepřítomnost v domě se stala železným
pravidlem. Nastaly ale i výjimky. To když podlehl projevenému stesku
Sheeny a přeci jen zůstal. Ani s tím se však do ložnice nehrnul a zabral
si během noci svou soukromou postel v pracovně, kdyby zvonil telefon.
Samozřejmě takhle utíkal v prvé řadě od Mishi. Brával si Sheenu do
pracovny s sebou a někdy ji vzal na malý výlet do míst svých jednání.
Dělal to vždy tak, aby s Mishi komunikoval co nejméně. Své dítě si mezi
sebou doslova „předávali“ a neměli k tomu více slov, než bylo nutné. Byla
to od obou nejdříve okatá zbabělost, pak už jenom smutný zvyk.
Mishi ale Tayovi na jeho vyhýbání se společným dnům i nocím za
celou dobu neřekla ani půl slova. Hádala se s ním o Sheeně, o důsledcích
jeho nepřítomnosti vzhledem k ní, ale co tenhle stav vypovídá o tom,
co mají nebo nemají oni dva mezi sebou, s ním neřešila. Možná k tomu
raději ani nic slyšet nechtěla. Pokud jednou za čas Tay dorazil a věnoval
se jejich dceři, brala to stále za přijatelné. Že sama nepocítila jeho zájem
už přes tři roky, označovala vytrvale svým rozumem za nedůležité.
A tak, podobně jako Tay utíkal z jejich domu, ona utíkala ve své hlavě
před tím, že jí to vadí. Kdykoliv ji tohle odloučení trápilo, probírala se racionálně tím, jak Tay sám prožívá ty nejtěžší chvíle své kariéry a nemůže
se teď věnovat všem. Byla by sama ve svých očích sobecká, kdyby mu
vyčítala ještě navrch k tomu všemu, že se nechce věnovat jejich manželskému soužití.
Protože i když byl Tay Taris člověkem, se kterým se těžko vedl vztah,
byl to pořád ten nejschopnější ekonom a politik, který kdy v křesle vládní
rady seděl. To Mishi věděla moc dobře. Nejednou si také vyslechla od
Maria, aby s Tarisem měla nyní více trpělivosti než kdy jindy, neboť byl
pro jeho vládu velice potřebný.
S tím, jak Mario vnímal neutichající spory Tarisů, trnul nad představou, že by se Mishi odhodlala k nějakému ráznějšímu řešení a jeho
zástupci by se zrovna teď začal sesypávat osobní život. Nejen kvůli tomu
Mario za Mishi pravidelně jezdil a domlouval jí a domlouval.
Ujišťoval ji, že je Tay má obě pořád rád, jen ze své tarisovské podstaty není schopen tohle dávat najevo pod současným tlakem. Nikdy se
105
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
během své návštěvy neopomněl jako kmotr podobně věnovat i Sheeně
a vynahrazoval jí čas, který nemá se svým plně vytíženým otcem. Cítil
se sám za nepřítomnost Tarise doma zodpovědný a dokázal se, pohnut
svým svědomím, pro Mishi s Sheenou přetrhnout.
Ale i bez Mariova chlácholení a jeho velké pomoci měla Mishi k myšlenkám na rozvod daleko. Rozhodně si nepřála Tayovi vytvářet další
komplikace a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ani neviděla, v čem
by jí takový krok pomohl. Navíc neustále vzpomínala, jak se po narození
Sheeny s Tayem cítili šťastní. Přece se za ta léta tolik nezměnili, aby takové časy nemohli zažít znovu.
Mishi tedy Maria v nadsazených scénářích klidnila a v duchu doufala,
že s koncem finanční krize pomine i ta v jejich manželství. Sama v sobě
se tak přesunula důležitostí až za celý Areneán a snažila se být trpělivá.
Věnovala se naplno Sheeně a její život bez Tarise vypadal podobně, jako
v prvním roce po svatbě. Pletla a pekla, starala se o dům, sušila květiny,
nebo jenom tak seděla na verandě a dívala se dolů do tmavých koutů
zahrady.
Tvářila se během té doby přede všemi silně, ale pravdou bylo, že každým dnem odešel se zapadajícím sluncem malý kousek jejího zdraví.
I když se usmívala, vnitřně se trápila za Taye i za Sheenu. Bylo to období,
kdy ji vouléza pomalu prokousávala zevnitř a prakticky nikdo jiný než
ona si postupující nemoci nemohl všimnout.
…
A to ani Sheena, která svou maminku viděla každý den, neměla tušení, jak moc slabě se teď cítí. Až jednoho letního rána, krátce po oslavě
jedenáctých narozenin, sešla Sheena schody do kuchyně a pocítila
v domě podivný klid. Měla snídani již připravenou na stole, ale nikdo ji
jako obvykle nevítal. Chvíli mámu hledala, než ji spatřila sedět na lavičce
verandy. Vypadala ospale a neupraveně, jako kdyby od večera ještě nešla
spát a jen tak tady podřimovala. Tvářila se zamyšleně a měla na sobě
deku vlhkou od rosy.
Sheena si chtěla přisednout, ale byla hned poslána nahoru, připravit
se na vyučování. Každé dopoledne totiž dorazila slečna Vodner. Postarší
učitelka, která se vyznačovala hlavně korpulentní postavou a výrazně
106
kapitola Dva světy
do strany 118
rudými vlasy. Nebyla příliš pečlivá a během výuky usínala. Sheena však
byla dřívější výchovou vzorná studentka. I přes nepozornost své učitelky
si dál plnila úkoly, které mimo předmětů probíraných v běžné škole se
týkaly i etikety a rétoriky. Učila se všemu, co by mladá dáma z vyšších
kruhů měla znát.
Tyto předměty, jež Sheena měla navíc, nebyly ničím, co by nějak milovala, ale čím více se prohlubovaly problémy mezi rodiči, tím více brala
jako svou povinnost nedělat žádné další a být prostě „hodná“. Také proto
už nezkoušela navazovat jakékoli vztahy s dětmi a vůbec nevycházela ani
za plot. Obávala se dalších potíží.
Sorin, ke které měla stále silnější pouto, byla dosti nepředvídatelná.
Byla ke spořádané Sheeně rozverným protikladem. Sheenu Sorinina
společnost velmi bavila, ale nevěděla, co od Sorin může očekávat. Především, když se Sorin rozhněvala. Ve své bezděčnosti totiž Sorin přistupovala i k ochraně Sheeny velmi živelně, a tak raději Sheena v běžném
životě nepokoušela svůj žár vnější a ani ten vnitřní. Teď potřebovala
nevzbuzovat pozornost a Sorin od ní moc dobře cítila tu úzkost. Rodiče
už tak vedou kvůli nim válek dost.
…
Jenže ani s tímto vědomím Sheena nedokázala věčně zapírat svou
přízeň k nositelským schopnostem. Třebaže v Areneánu je již neužívala
ani pro praktické drobnosti, jak tomu bylo do příhody s míčem, když
překročila hranice Derigotu, kompenzovala si to ve velkém. Tam v pralese měla povoleno projevit veškerou svou přirozenost, ke které nyní
patřila i Sorin. Pod Lin-Chuovým dohledem v jedenácti letech zvládala
i složitější a rozsáhlejší kousky, které by si doma rozhodně nemohla dovolit. Její ohnivé dovednosti sílily a svého umění si velmi považovala.
Doma ale byla Sheena dál klidnou pěnou, jež se vzorně učí tomu, co
jiné děti. Byla s těmi rozličnými rolemi jako mezi dvěma světy a s nastalým dospíváním to přestalo býti něčím, co by jen tak bez výhrad přijímala. Jak se ony světy od sebe vzdalovaly a propast mezi nimi se stávala
znatelnější, počínalo v ní velké trápení.
Znala však neměnná rozhodnutí svých rodičů. Již s nimi nesouhlasila, ale protože se chtěla vyhnout jejich nevoli, své názory si nechávala
107
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
pro sebe. V důsledku pak už ani před maminkou o svých ohnivých aktivitách v Derigotu tolik nemluvila, takže nikdo další nevěděl, jak moc by
si přála oba světy prolnout.
Jen Lin-Chu, jako její učitel, pravidelně naslouchal tomu, jak by chtěla
být alespoň na chvíli tou celistvou pravou Sheenou, ohnivým Nositelem
a dcerou teefu Tarise zároveň, bez nutnosti něco skrývat. A protože
Lin-Chu nenechával nikoho vedle sebe dlouho zoufat, prozradil Sheeně,
že takový sen nemusí být nedosažitelný.
Sheena se od něj dozvěděla o existenci jedné světlé výjimky v temnu
areneánských zákonů. Jeden den v roce byl Nositelům vyhrazen pro
velký svátek. Byl jím první den podzimní triády, kdy se v Setenu konala
tradiční přehlídka nositelského umění zvaná Turnaj Nositelů.
Nejednalo se v pravém smyslu o turnaj. Nositelé při něm nebyli vystavováni žádnému vzájemnému násilí. Byla to událost, kdy se hrstka
Nositelů jednou za rok sešla v aréně a tam ve dvojicích poměřili své
schopnosti. V největším přístavu světa na východě Levy byla dokonce
vystavěna monumentální budova jen pro tyto účely. Zápasy v ní pak měly
formu divadla – byly působivými hrami, kde běžní lidé mohli shlédnout
efektní způsoby užití takových sil. A přestože zájem o nositelství mezi
lidmi utichal a zákony byly čím dál přísnější, turnaje měly v Setenu takovou tradici, že jeho pořádání nebylo ani letos ohroženo.
…
Sheena tak díky Lin-Chuovi objevila možnost přesně takového vyžití, po jakém toužila. Ráda s ním o turnaji rozpravovala, ale první slova
doma v Kitě o tom padla až v onen nezvykle laděný den, který začal
záhadně nevesele.
Když před obědem výuka skončila a slečna Vodner se odpotácela ze
dveří, Sheena našla maminku znovu sedět na verandě přesně jako ráno.
Nebylo těžké odhadnout, že se během celého dopoledne odsud nepohnula. Sheena se proto starostlivě posadila vedle s otázkou, zda je vše
v pořádku.
Mishi odpověděla tiše, že ano, a přitiskla Sheenu pevně k sobě.
Oznámila jí, že je jen unavená, ale nic vážného se neděje. Tomu Sheena
moc nevěřila, ale bála se dál vyptávat. Místo toho mámě vyprávěla, co
108
kapitola Dva světy
do strany 118
má za úkoly na zítra. Do jejího výčtu se však Mishi náhle narovnala.
Něco z toho, co Sheena řekla, ji přivedlo k novým myšlenkám. Požádala
Sheenu, aby jí pomohla vstát.
Odhrnula ze sebe deku a odhalila své holé, vyhublé nohy, na kterých
byly velké mapy modřin. Ty už Sheena viděla dříve, ale nikdy tak rozsáhlé a děsivě fialové. Dala si máminu ruku kolem ramen a zapřela se,
aby se mohla postavit.
Mishi se i přes snahu chvěla, jako by měla na zádech ještě obrovské
závaží. Až když díky opoře ustála zavrávorání, Sheena pochopila, proč
tady máma celou dobu seděla. Nebyla jen unavená nebo zamyšlená. Nemohla se vůbec sama zvednout.
Mishi bylo úzko při bezhlasých otázkách, jež měla Sheena ve tváři.
Po těch dlouhých hodinách na verandě ale už nebylo zbytí. Poprosila
Sheenu, aby si spolu sedly pod jírovec, a Sheena ochotně maminku podpírala celou cestu po svahu.
Než dorazily ke stromu, Sheeně docházelo postupně všechno, co
poslední dobou ponořena do svých světů přehlížela. Cítila na dlani, jak
moc hubená teď maminka je a jak těžce dýchá. Mishi se ruce křečovitým
přidržováním navíc celé roztřásly. U stromu se zachytila o kůru a pomalu usedla ke kořenům. Poté se ale zadívala do koruny na mladé zelené
tobolky a usmála se. Už rozuměla, co na tom jírovci Sheena vidí. S uvolněním se opřela o kmen a natáhla nohy do trávy. Sheena ji ještě přikryla
dekou, pro kterou mezitím doběhla, a přisedla si napjatá, co tím vším
máma vlastně myslí.
…
Mishi však Sheenu jen několikrát záhadně pohladila. Už nevypadala
unaveně, sluníčko prosvítající mezi listy ji rozjasnilo. Sheena se přesto
dokola starostlivě ptala, jestli je opravdu v pořádku, načež dostávala stále
jenom nic neříkající úsměv. Nakonec byla mámou zastavena úplně.
„Přišel ti včera dopis ze Setenu,“ uslyšela od ní.
Sheena okamžitě zbystřila. Jenom zaznělo jméno města Seten a už jí
bušilo srdce.
Mishi pokračovala: „Je to pozvánka na turnaj. Dostali na tebe od
109
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Lin-Chua doporučení. Píše se tam, že ses na něj poslední rok hodně
připravovala.“
S úmyslnou pauzou se zadívala na Sheenu, která z nadšení přecházela
do pocitu provinění.
„Proč jsi mi neřekla o tom, že tam chceš jít?“ zeptala se Mishi dále.
Sheena slyšíc výtku pobledla: „Já jsem nevěděla… promiň, mami,
nechtěla jsem, abyste se o tom hádali. Jenom jsem řekla Lin-Chuovi, že
bych to chtěla někdy zkusit. Postavit se tam jako Nositel, víš. Ani jsem
si nemyslela, že tam půjdu. Taky jsem mu řekla, že by mi to táta stejně
nedovolil.“
„Ale trénovala jsi na to,“ poznamenala Mishi.
„Jenom trochu,“ hlesla Sheena opatrně a hned se polekala. „Prosím,
mami, neříkej to tátovi, strašně se na mě naštve…“
Mishi se zamračila. Ne nad tím, že se Sheena nesvěřila, ale že měla
pravdu. Odhadla svého otce správně. A Mishi se vůbec nelíbilo, jaký
strach kvůli němu u Sheeny vidí. Ještě k tomu byla Sheena vystrašena
jeho reakcí na přání zúčastnit se, ale skutečná potíž jejího konání jí nedocházela. Pozvánka, která přišla do schránky, byla totiž jasným znamením, že Sheena již není pro nositelskou komunitu nikým neznámým.
Toho si zase byla vědoma Mishi. Ale nezlobila se a popravdě ji příchozí obálka ani nepřekvapila. Prozrazení čekala každou chvílí. Sama už
nějakou dobu řešila, jak dlouho ještě budou moci Sheenu držet v utajení,
když o jejich rodinu kvůli Tayovým protikrizovým aktivitám tolik vzrostl
zájem médií. Stačila by maličkost, pravda byla na spadnutí. A pozvánka
na turnaj mluvila nyní sama za sebe. Byla bezpochyby koncem jejich
letitého zapírání.
„A co Sorin? Ví, jak to může být těžké na takovém turnaji? Myslíš,
že už jste tak sladěné, že by tě dokázala ochránit?“ vedla Mishi nečekaně
hovor jiným směrem.
Sheena na takové náznaky rázem ožila.
„Určitě! Nikdy by nedovolila, aby se mi něco stalo, opravdu! I Lin-Chu
řekl, že na to mám, jsme úplně úžasné, mami!“
Následně jí však líce poklesly: „Ale táta by tomu nikdy nevěřil.“
110
kapitola Dva světy
do strany 118
Mishi si Sheenu prohlédla, zda sebevědomě nepřehání. Pochyby
ale v sobě rychle zahnala. Ty dětské oči plné touhy byly výmluvné
a přesvědčivé.
„Já ano,“ pohladila znovu Sheenu po vlasech, „Víš, miláčku, já si myslím, že bys tam asi měla jít. Nevím, co na to táta, ale proberu to s ním,
dobře? Vysvětlím mu to, neboj se.“
Sheenu tak rozzářila štěstím. Hned maminku ujistila, že je teď sama
tak silná, tak schopná, že budou ta nejlepší dvojka na turnaji.
…
Jenomže v radosti, kterou Sheena prožívala, bylo něco navíc. Něco, co
si přeci jen před maminkou prozatím schovávala pro sebe.
Nechtěla se jen na turnaji ukázat a vyřádit. Toužila také poznat blíže
další Nositele, jelikož v rámci utajení byla držena nejen od úřadů, ale
také od ostatních členů nositelské komunity. Dosud se osobně setkala
pouze Lin-Chuem a byla velmi zvědavá, jak se jí budou jevit další, podobně odlišní, lidé, jako je ona. A to zejména pro jedno velké téma, které
se týkalo vzpomínek, jež si Sorin s sebou do Sheeny přinesla.
Jak jsem již podotkla dříve, Sorin jako Levan oplývala krom velké
moci nad pohybem částic i svědectvím všech životů, které spolu s dřívějšími Nositeli prožila. Sheena v Sorininých vzpomínkách ráda po
večerech bloudila a doslova si prohlížela osudy předchozích Nositelek.
Bylo to mnohem lepší než vyprávění pohádek před spaním. Viděla nejdůležitější okamžiky žen, které žily v jiných dobách. Některé mluvily
nesrozumitelně starými nářečími, prazvláštně se oblékaly a lidé, s nimiž
komunikovaly, se od těch dnešních velmi lišili tím, jak přemýšleli a čemu
věřili. Sheena díky tomu měla od dětství silný vztah k historii a její znalosti dalece přesahovaly náplně učebnic. Dějiny byly předmětem, z jehož
látek Sheena vskutku zkoušena být nemusela.
Ale i když paměť jejího Levana byla rozsáhlá a uchvacující, nebyla
dokonalá. Mezi tím, co si Sorin nepamatovala a na co se snažila si vzpomenout, byly i věci, na které se snažila zapomenout. Kdykoliv si Sheena
chtěla vybavit tu poslední Sorininu vzpomínku – moment, než Sorin
vstoupila do Sheeny samotné – Sorin se stáhla hluboko do nevědomí
a Sheeně z vizí zbyla jen prázdnota. Když se Sheena nevzdávala a zkou-
111
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
šela si znovu a znovu rozpomenout na tento okamžik, začala se jí z toho
motat hlava a kůže se jí rozpálila se silnou nevolností. Sorinin odpor
k posledním vzpomínkám byl panicky silný.
Sheena se ale nenechávala odbýt. V historii posledního Nositele se
totiž skrývala ta nejdůležitější otázka, kterou si pokládala – jak se stala
Nositelem ona?
Ve svých jedenácti letech odpověď neznala. Poznala však ze Sorininy
hořkosti, že ji někdo vyrval násilím z prostředí, které měla ráda. Že se
v Sheeně neocitla nikterak dobrovolně. Sorinino odtažení při snaze vybavit si poslední vzpomínku bylo navíc Sheeně známé. Znala tento Sorinin ochranný stav, kdy Sorin k nepříjemným událostem Sheeně přístup
odpírala pro její vlastní dobro. Kdo ví, při jakých krutostech se tato věc
odehrála. Před jakou skutečností se ji snažila Sorin ochránit. Nezažila
jen krásné životy bez utrpení.
Tyhle své prožitky ale Sheena svým rodičům nevyprávěla. Měla pocit,
že by si Sorinino chování nepřebrali správně. Ostatně tomu nasvědčovaly
všechny jejich předešlé reakce, kvůli kterým cítila, že je na lásku k Sorin
sama. Ani máma po nehodě s míčem už k Sorin neměla takovou důvěru.
A proto si Sheena přála odhalit další skutečnosti kolem ní na vlastní pěst.
Ve svých úvahách byla jediná, kdo by dokázal Sorin porozumět.
Bylo tudíž lákavé zúčastnit se turnaje plného Nositelů. Sheena si myslela, že kdyby měla možnost si s nimi promluvit, nějak nenápadně se
poptat, mohla by se dostat k pojítkům, která by pomohla i Sorin. Třeba
by našla někoho, kdo by o ní věděl něco více.
…
To byly ovšem do dnešního dne jen Sheeniny představy plné odhodlání. Nepočítala s tím, že by se turnaj mohl stát skutečností. Teď měla
před sebou maminku, která ji chtěla podpořit, přestože k ní Sheena nebyla ohledně Sorin poslední dobou sdílná. Sheeně tak bylo najednou líto,
že už si s mámou o těchto věcech tolik nepovídají. S tím, jak umlkla před
otcem, zahrnula nějak po čase i mámu mezi ty, kteří nechtějí o Sorin nic
slyšet. Přitom už ani nevěděla, jak k tomu vlastně došla.
Hned se to rozhodla s vděčností napravit, avšak celou atmosféru
mezi nimi přerušila nečekaná návštěva. Dveře na verandě zaskřípaly
112
kapitola Dva světy
do strany 118
a obě jako pohrouženy do černého svědomí se za nimi polekaně ohlédly.
To Tay dorazil zcela neohlášeně po třech týdnech. Prošel prázdným
tichem domu a napadlo jej podívat se ven na zahradu. Tam našel pobledlou Mishi sedící s Sheenou u stromu. Když došel k jírovci, zíraly na
něj bez pozdravu jako na cizince. Mlčky si je prohlédl a všiml si modřin,
které Mishi rychle přikryla dekou.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se vážně.
Mishi se podívala na Sheenu, kterou od této otázky neustále odváděla, a pak zpátky na svého manžela.
Smutně přiznala: „Ne, nejsem.“
…
Tay pomohl Mishi do auta a odvezl ji do nemocnice.
Sheenu vzali s sebou. Na zadním sedadle během cesty pozorovala
jejich mlčení, které postrádalo klasické napětí. Na otcově kamenné tváři
byla vidět starost, máma zavřela oči a neřešili vůbec nic. Alespoň Sheena
se chtěla otce na něco zeptat po dlouhé nepřítomnosti, ale nedovolila si
rodiče rušit.
…
V nemocnici poté Sheenu nechali v čekárně a Tay doprovodil Mishi
na vyšetření k doktoru Malatovi. Malat byl ve své době nejlepším odborníkem na deritskou rasu, který se o Mishi staral už od prvních příznaků
voulézy. Ten zjistil pouze to, co už tušili oba. Mishi propukla předposlední fáze nemoci a fakticky jediné, co se dalo dělat, bylo šetřit se.
Malatovi jen nebylo jasné, jak se mohl Mishin stav tak rapidně zhoršit.
Když se do kvality jeho práce opřel Tay drsnou kritikou, nezbývalo Mishi
nic jiného, než přiznat barvu. Už déle jak půl roku léky sama neužívala.
S tímto zjištěním Tay okamžitě přestal a bez dalších slov ordinaci
opustil. Mishi už jen s Malatem dojednala další postup léčby a byla propuštěna domů. Slabosti však teď měly přicházet častěji, a tak z ordinace
vyjela už pro jistotu na vozíčku, dokud další léky nedají do pořádku, co
poslední měsíce zanedbala. Pokud to vůbec půjde.
…
113
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Taye pak Mishi našla hned při dveřích. Ani tady se ale nemínil vyjadřovat k tomu, co se dělo v ordinaci. Jal se bez debat vozíčku a vraceli
se společně zpátky chodbou, v jejíž polovině chytila Mishi kola, aby Tay
přestal tlačit.
„Tayi,“ vzhlédla k němu se zastavením, „promiň.“
Viděla na jeho tvrdé tváři, jaký má vztek, avšak chtěl si jej nechat pro
sebe. Zapřel se znovu do vozíku.
„Tayi, prosím,“ držela Mishi kola. Tay nelibě vzdychl a obešel vozík,
aby viděl Mishi do tváře. Ta se snažila omluvit: „Mrzí mě to, nechtěla
jsem tímhle způsobit problémy, vím, že máš starostí dost.“
„Necháme předělat pár věcí v domě, aby se ti… lépe pohybovalo,“
řekl, jako by to s tím mělo něco společného. „Možná by bylo lepší se
úplně přestěhovat. Najmeme někoho, kdo ti se vším pomůže.“
„Mrzí mě to, věř mi,“ zopakovala Mishi, „myslela jsem –“
„Co?!“ vypálil.
Mishi z jeho pronikavého pohledu pohltila ještě větší lítost a přikryla
si tvář dlaněmi: „Nevím… už jsem to nezvládala takhle… promiň.“
„Mně se neomlouvej,“ nehodlal Tay její nabírání k pláči řešit. Byl na
Mishi tak naštván, že ji nešetřil: „To vysvětluj pak Sheeně, proč tě musí
vidět takhle. Ji to bude určitě zajímat.“
„A tebe to už nezajímá?“ upřela na něj zaslzené oči.
„Ne, nezajímá, když děláš tohle, jako bys tady neměla za nikoho zodpovědnost. Je ti jedno, jak jí bude, když tady nebudeš?!“
„A tobě není jedno, jak jí je, když tady nejsi?! Mám já tady všechnu
zodpovědnost?! Víš, jak dlouho tě Sheena neviděla?!“ nenechala se Mishi
obviňovat.
„To je dost velký rozdíl, nemyslíš?!“ bránil se.
„Ne, nevidím v tom žádný rozdíl,“ nedala se Mishi. „Z jejího pohledu
určitě ne. Děláš, jako by tu nebyla. Nebo chceš, aby ti hrála, jak něco
nedělá. Nevíš nic o tom, co se s ní děje. Je jí k ničemu, že žiješ, když tě
nevidí, co je rok dlouhý, to s ní nemusíš být vůbec.“
A sotva to dořekla, spatřila na jeho naštvaném obličeji, jak takové po-
114
kapitola Dva světy
do strany 118
bídnutí vzal vážně. Znala jej příliš dobře na to, aby věděla, že není radno
si s ním takhle zahrávat. Mohl by to klidně vzít jako její přání a ve svém
dotčení ho demonstrativně splnit.
Rychle tak zamlouvala, co řekla: „Jen jsem chtěla říct, že… potřebuje vědět, že si nemyslíš, že je nějak… v nepořádku, rozumíš? Tolik na
tebe dá, Tayi, a ty se k ní chováš, jako by se nějak nepovedla. A ona to
pak hrozně řeší. Nechci, aby se za něco nenáviděla, nemůže za to, že má
Sorin!“
„Sorin?“ nerozuměl.
Tím Mishi zastavil. Ještě to slovo nikdy neslyšel a Mishi souhlasně
pokývla, neboť bylo jasné, že souvislosti si dal dohromady sám.
„Ano, tak mu říká,“ potvrdila.
„Bezva,“ zasyčel vztekle. „A tys jí na to nic neřekla?!“
„Co jsem jí na to měla říct?! Má ho ráda, je jako její kamarádka!“
„Není to její kamarádka!“ křikl na ni a nevěřil, co mu tady povídá. „Je
to obyčejnej parazit, o kterém nic nevíme, Mishi!“
„Není to žádný parazit, ona není nemocná!“ opáčila Mishi. „To je
přesně to, co děláš! Mluvíš o ní, jako by byla nějak vadná! A ona to ví,
Tayi, poslouchá tě a je z toho nešťastná! A taky to slyší ten Levan. Nedivila bych se, kdybys byl ty zodpovědný za všechny lumpárny, co kdy udělala! Sheena je hrozně hodná a křehká, od ní by to nikdy nebylo. Můžou
za to ty tvoje řeči! Kdyby ses k němu nechoval jako k nevítanému hostu,
možná by ani neměl potřebu Sheenu provokovat k takovým věcem. Jen
se snaží o naši pozornost. Abychom začali brát, že tady je.
A já nebudu Sheeně říkat, že si ho nemá pojmenovávat, že je to něco,
s čím nemá vůbec mluvit. Jsem ráda, že ho má za nějakou kamarádku.
Jsou si tak blízcí, bylo by pro ni úplně nepřirozené, kdyby ho odmítala.
Jak by pak s ním asi mohla žít? To nedělá žádný Nositel.“
„Ale ona není Nositel!“ vyletěl Tay.
„Je!“ odsekla mu Mishi. „Kdybys se svou dcerou žil, tak bys to věděl!“
Tay rozzlobeně zafuněl, obrátil se a šel se uklidnit na nedalekou lavici.
Mishi se smutně zadívala až na konec chodby, kde si Sheena zabraně
pročítala nějaké letáčky. Rozhovor rodičů k ní nedoléhal a neměla ani
115
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
tušení, že jsou již na cestě zpátky.
Mishi se tak vrátila zrakem k Tayovi, jenž vyčkával, až ho zlost na nerozumnou manželku přejde. Ta k němu pomalu dojela už se smířlivým
tónem.
„Já vím, že toho máš teď moc,“ řekla mu.
„Ne, nevíš,“ poznamenal na její výčitky.
„Jen nechci, aby se tím trápila, Tayi. Stačí, že to řešíme my. Nechci,
aby mu nevěřila. Chápu, že nevíme, co je zač, ale když se bude stavět
proti němu, taky nevíme, co to udělá. Je to, jak říkáš, nevíme o něm
vůbec nic. Možná sám neví, proč je v Sheeně, a my z něj hned děláme
nepřítele. Ale třeba za to nemůže a ani neví, jak se dostat z Sheeny ven.
Třeba by to i chtěl a nejde to. Co má podle tebe udělat?“
Tay se zamračil: „To chceš po mně, abych s ním nějak soucítil?“
„Chci, abys ho konečně přijal jako součást Sheeny. Mluv s ní o tom,
prosím tě, bojí se tě. Je pro ni důležité, co si o tom myslíš. Když nám nebude nic říkat, tak se těžko o něm něco dovíme. Nevíme, co jí v té hlavě
povídá. Nechává si to pro sebe a pak z toho sama nemá rozum.“
Tay od Mishi odvrátil tvrdohlavě tvář, ale již začal její argumenty brát.
Zamyšleně pravil: „Je jedno, co jí říká. Nevěřím mu. Ale i kdybych
chtěl, tak teď prostě nemůžu. Bude to katastrofa, jestli klesnem pod tři
procenta, budeme se z toho hrabat tak dvacet let. Já teď prostě… nemůžu
řešit nějakého posraného Levana, i kdybych chtěl. Nestíhám to sledovat.
Nevěřím mu a nemám čas k tomu, aby se to změnilo.“
„Já vím,“ chytila ho Mishi něžně za ruku. Když se trochu zklidnil,
přišel jí strhanější a ustaranější, než se cítila sama. „Tak věř mně. Já jsem
s Sheenou každý den, jde jí to s ním dobře. I Lin-Chu řekl, že to zvládá
a že si s ním rozumí. Jen by taky ráda viděla, že je to k něčemu, rozumíš?“
„Cože?!“ opět zneklidnil Tay. „Jak k něčemu?!“
„Že se prostě neučí ovládat ohně k tomu, aby s nimi nikdy nic nedělala, to je snad jasné –“ pokusila se mu vysvětlit, ale rozbouřila v něm jen
další rozčilení.
„Ona se tam nemá učit ovládat ohně, má umět být nenápadná!“
116
kapitola Dva světy
do strany 118
„To k tomu ale patří –“
„Ne, to k tomu rozhodně nepatří! Nemá se učit, jak ohně dělat, má se
učit, jak je nedělat vůbec! Nikdy! Nikde!“
Na takovou poznámku Mishi krátce utichla, než opatrně spustila:
„Na to už je asi pozdě. Ona to tak sama nechce, Tayi. Miluje to, úplně se
v tom vidí. Domluvila Linovi, že chce jít na turnaj.“
„Cože udělala?!“ vyletěl z lavice. „Je normální?!!!“
Hned měl nic netušící Sheenu v merku a chtěl za ní vyrazit, ale Mishi
ho chytila.
„Počkej, prosím,“ brzdila ho. „Nezlob se na ni, prosím tě…“
„A tys jí to dovolila?!“ zuřil. „Co tam, kurva, doma celý dny děláš,
Mishi, jsi na hlavu?!“
„Nemohla jsem nic dělat, Tayi, neřekla mi to! Říkám ti, že se s námi
bojí o tom mluvit, posloucháš mě vůbec?! Kdyby nepřišla pozvánka –“
„Pozvánka?!“ zatrnul Tay, co všechno se dovídá.
„Jo,“ ztišila se Mishi v hlase. „Už ji nahlásil pořadatelům jako Nositele. Promiň, nevěděla jsem to, nemohla jsem ho zastavit… ale myslím,
že tím Lin-Chu chtěl říct –“
„Zasranej hajzl,“ nemohl Tay uvěřit, že něco takového Lin udělal bez
jeho vědomí.
„Tayi, prosím,“ mírnila ho.
„Chce nás zničit. Nikdy jsme mu neměli Sheenu svěřovat.“
„Ne, snaží se nám právě pomoct, pochop to,“ zastávala se Lina Mishi.
„Nemohli bychom Sheenu tajit věčně. Pořád se kolem nás někdo motá,
určitě nám to chtěl jen ulehčit. Ví nejlépe, kdy je na to vhodná doba.
Možná chce Sheenu na turnaji právě proto, aby ukázala, jak své schopnosti ovládá. Určitě se za ni u strážných přimluví. A když pak uvidí, že
už má nějaké učení za sebou a přímo od Lin-Chua, tak by nám mohli
dát to povolení. A to jsme přece chtěli. Aby mohla zůstat s námi. Už by
nemusela nikomu lhát. Nutili jsme ji zapírat, abychom o ni nepřišli, ale
když ukáže, jak je šikovná a že žádnou další výchovu nepotřebuje, mohla
by zůstat tady a přesto být Nositel.“
117
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„Ale ona není Nositel!!! Jenom má Levana, Mishi, vzpamatuj se! Jak
jim vysvětlíš, že k tomu došlo?!“
Mishi umlkla a nevěděla, co na to říct. Na tohle odpověď neměla.
Pak ale opatrně navrhla: „To nevím… ale možná právě o tom bychom si
s Linem měli promluvit. Třeba nám poradí, co si k tomu máme vymyslet.“
„Ten určitě,“ zasyčel Tay ironicky.
„Tayi…“
„Co si myslíš, že ti řekne?!“ nenechal se klidnit, „Že je všechno jak má
bejt?! Že máš přijmout, co se děje, a věřit, že je to pro Sheenu to nejlepší,
i kdyby ji tam někde zavřeli a dělali s ní, kdo ví co?! Mishi, je to úplně cizí
člověk! Jeho dítě to není, je mu jedno, co s ní bude!“
„To není pravda! Má Sheenu rád! Je s ní pořád celé roky! Věnuje se
jí mnohem více než ty! Kdyby věděl, že nám ji jednou vezmou, ani by
nám Sheenu nikdy nedával. Nikdy by mě neuzdravil, abych ji přivedla
na svět.“
Na taková slova Tay nevěřícně otevřel pusu a naprosto vyletěl:
„To seš už úplně vymytá?!!! Posloucháš se, co to tady meleš?!!! Nikdo
tě neuzdravil, podívej se na sebe! Nikdo nám žádnou Sheenu nedal!
Udělali jsme si ji sami! Byl jsem u toho já a bylas u toho ty! Nikdo jiný
v tý ložnici nebyl! Tak tak jsi Sheenu odnosila a byli jsme rádi, že tě to
nezabilo! To už si nic nepamatuješ?! To ti stačí pár měsíců nebrat léky,
abys uvěřila takovým píčovinám?!! Nechce se mi věřit, že seš tak pitomá!
Za to, co říkáš, bys už neměla být ani svéprávná!“
Vytrhl se z jejího držení, které mu doteď bránilo odejít, a zamířil celý
rozzuřený za Sheenou.
Polekaná Mishi ihned vyrazila za ním, aby ho zastavila. Rychle se chytila kol, ale brzy je musela zase pustit. Neměla šanci jej dostihnout. Byla
naprosto vyčerpaná, i přes koktejl v krvi, který jí dal Malat na zotavenou.
Tay ale Sheenu nakonec svižně minul. Pokračoval dál nejkratší cestou
z nemocnice ven.
118
TURNAJ
O dva měsíce později…
Byl to zajisté bizarní výsledek hry osudu, že se manželé Tarisovi
prvního podzimního dne roku 388-5 vydali se svou Sheenou do Setenu
na událost zvanou Turnaj Nositelů. Ještě před sedmi lety, kdy se čerstvě
vypořádávali se zjištěním, že jejich dcera disponuje duší Levana, by si
nedokázali ani ve snu představit, že by tuto skutečnost vůbec zveřejnili.
Natož takovouto formou.
Situace však nabrala nečekaný spád a Sheena, navzdory přáním
rodičů, se sama začala zajímat o možnost úniku před neustálým sebezapíráním. Jistě si plně neuvědomovala, kolik komplikací tím způsobila,
zejména svému otci. Ten se po dalších nepříjemných diskusích s Mishi
vydal neochotně za Lin-Chuem, se kterým domluvil celý postup získání
oficiálního povolení Sheenina pobytu v Areneánu.
Jenže Lin-Chu, stejně jako Mishi, byl ve svých stanoviscích neústupný. Turnaj Tayovi předložil ne jako nejlepší, ale přímo jediné řešení,
pokud si přeje strážné Nositele získat na svou stranu. Lin byl toho názoru, že by bylo výborným základem pro Tayovu žádost, kdyby strážní
Sheenu poznali rovnou v akci. Mohli by s jejími schopnostmi před očima
být k rodině Tarisů shovívavější, protože v očekávaném jednání o Sheeně
bude hrát svou roli i fakt, že něco takového měl s nimi Tay řešit mnohem
dříve. Na Sheeně tak bylo ukázat se jako velmi schopný Nositel a na
Tayovi jako přesvědčivý vyjednavač.
Pochopitelně o ty své schopnosti Tay Taris strach neměl. Ale nad tím,
co umí nebo neumí Sheena, neměl přehled on, ba ani Mishi. Musel tedy
věřit dobrému slovu Lin-Chua a to pro něj nebyl snadný úkol.
…
Nakonec si ale Tay musel přiznat, že vyřešením téhle záležitosti by si
velmi ulehčil život. Doteď vytěžoval své lidi především k utajení Sheeny.
Dařilo se mu i těch pár nehod ututlat s nemalou pomocí speciálních
složek paláce. Jeho lidé však začínali mít větší starosti se samotnou bezpečností rodiny. Tay se totiž v letech hospodářské krize snažil zachránit
ekonomiku Areneánu spoluprací s podnikateli, kteří neměli zrovna
dobrou pověst. Byl za to později kritizován, ale jeho odvaha, nebo bláz-
119
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
novství, uchránila svět před hrozícím úpadkem.
To ale v den, kdy svou Sheenu vezl na turnaj, ještě nevěděl. Byl teprve
v počátcích nejistých plánů, které zahrnovaly těžařský koncern v rukou
pochybného magnáta z rodu Hemgonů, jenž se snažil za svou pomoc
státnímu rozpočtu získat ve vládní radě křeslo pro svého syna. Tayovi
s tím přibyly další strachy o rodinu, která by se mohla stát dobrou pákou
pro tyto obchodníky. Hemgonův syn se již během Tayových nabídek
viděl u moci a Tayova zdrženlivost, zdali nemá raději volit jinou cestu,
se Hemgonovým ani trochu nezamlouvala. Tay věděl, že by Hemgonovi neměli problém ani s něčím takovým, jako je únos dítěte. Už si za
poslední týdny vyslechl několik jejich „přátelských“ doporučení k opatrnosti. Ale majetek a vliv Hemgonů nyní pro ekonomickou záchranu
Areneánu opravdu potřeboval, a tak napjatá, nepříjemně osobní jednání
byla běžnou součástí jeho pracovního programu.
Cítil se s tím vším jak pod křížovou palbou a to, co se zdálo nadějnou
pomocí v otázce Sheeny, se mohlo v momentě obrátit v ještě větší zlo.
Nechtěl Sheenu vystavovat veřejným akcím, kde by se mohla stát lehkým
terčem. Ale bez turnaje by o ni mohl přijít také. V určitém bodě už to
pak vypadalo, že nezáleží na tom, jak se rozhodne. Povolil tedy turnaj
a nebyla chvíle, kdy by toho nelitoval a znova si to nerozmýšlel.
AAA
Přístavní město Seten, Aréna Nositelů
Se svou rodinou Tay dorazil časně ráno do Setenu a zaparkoval za obrovskou budovu arény, daleko od parkovišť běžných návštěvníků. Zde ho
již čekal osobní doprovod, který zajišťoval kolem Tarisů klid. Nervózní
Tay u vozu odmítl asistenci a sám vytáhl z auta Mishi vozíček, při čemž
přísně přeříkal Sheeně všechna pravidla, která tady musí dodržet.
Nebylo to poprvé za ten den. Sheena už měla pocit, že i kdyby vystoupila z vozu opačnou nohou, pojedou za trest okamžitě domů. Vzorně
proto pokyvovala hlavou, souhlasně odpovídala a měla z otce až vojenský respekt.
Stejně se ale neubránila, aby jí rozzářené oči ve chvilkách otcovy ne-
120
kapitola Turnaj
do strany 131
pozornosti nepoletovaly po parkovištích v dáli, kde se to lidmi jen hemžilo. Snažila se mezi nimi zachytit alespoň někoho, koho by z vyprávění
Lin-Chua poznávala.
Neměla však tušení, jak Nositele vlastně rozpoznat. Tyhle skupinky,
valící se k nekonečným frontám u vstupní brány, vypadaly spíše jako diváci. Ale to jen hádala. Nikdy nebyla přítomna takové události. Sledovala
zmatek a nadšené pokřikování a nemohla se vynadívat. A přestože měla
všechny ty návštěvníky daleko od sebe, všimla si, že jsou někteří zvláštně
oblečeni a drží obrovské cedule se jmény.
„Šaškárny,“ zabručel Tay na ten dav, když pomalu vezl Mishi k bočnímu vchodu.
Sheena však otcovo plísnění nevnímala. Cupitala za rodiči a neustále
se zvědavě ohlížela, že se div nepřerazila o sloup osvětlení.
Zato Mishi slyšela Tayovy řeči dobře. Hned se mračila.
„Nech toho,“ vytkla mu tiše a chytila Sheenu za ruku, aby nevrávorala
s každým krokem, jak vůbec nesleduje, kam jde.
Tím Sheena svůj zaujatý a mírně tápavý obličej nastavila i mamince.
„To jsou fanoušci, víš,“ vysvětlovala Mishi. „Nositelé, kteří chodí na
turnaje pravidelně, mají své příznivce. Jsou slavní. A čím jsou lepší, tím
jich mají více… nebo čím jsou hezčí.“
Zlehka se přitom usmála a pohlédla nahoru na Taye, který jenom dál
duchaprázdně tlačil vozík.
„Ty jsi taky jejich fanoušek, mami?“ zeptala se Sheena fascinována
představou, že by kvůli ní někdo přišel na turnaj s cedulí.
„No, dnes už to nesleduji,“ posteskla si Mishi. „Ale když jsem byla
mladá, byla jsem na každém zápase jednoho Nositele, který uměl ovládat
led. Měl ty nejkrásnější modré oči na světě. S kamarádkami jsme si mohly
vyřvat hlasivky, když vlezl na ten písek. Byly jsme do něj zblázněné, byl
neuvěřitelně urostlý, a když vypouštěl ledový vítr, po té jeho úžasně svalnaté ruce se mu vykreslovaly takové… – AU!“
Přerušila své vyprávění vyjeknutím, neb celý vozík s ní poskočil
a tvrdě narazil na obrubník.
„Kamínek,“ řekl suše Tay, „ten jsem neviděl.“ Zapřel se a vyhoupl
121
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
vozík nahoru. „A ten schod taky ne,“ dodal.
Mishi si ho namíchnuta změřila pohledem a Tay jako odpověď uměle
pozvedl koutky.
„Co měl na té ruce, mami? Povídej!“ tahala Sheena mámu za rukáv.
„Jasně… povídej,“ mručel Tay otráveně.
Mishi chtěla i přes náladu Taye pokračovat, ale protože byli jen pár
kroků od budovy, podrobnosti odložila na jindy.
Tarisovi přistavili u tří chlápků v uniformě, kteří hlídali malý boční
vstup pro privátní účely. Sheeně při pohledu na nával o kus dál došlo,
že skrz něj by se otec nikdy nepokoušel dostat. Běžně nevyužíval hlavní
vchod u velkých veřejných budov. Na to byla Sheena zvyklá. Nemusel
ani vytahovat lístky, jen ta jeho známá důležitá tvář jim zajistila hladké
vpuštění rovnou k výtahům s nějakým tím pochlebováním navíc, na
které Tay nebyl zvědavý. Se svým pokerovým výrazem protlačil vozíček
s Mishi dovnitř a jedním umělým zakašláním upozornil Sheenu, aby nestála venku a nezírala na fanoušky, jež ji pořád uchvacovali.
Sheena s otcovým gestem poslušně vběhla dovnitř a jen, co se za ní
výtah zavřel, zapomněla na dav venku a myslí byla zpět ve svém světě.
Ještě více se nořila do toho, kde je a co ji dnes čeká. Byla nadšená, vystrašená, měla trému, ale hlavně se nesmírně těšila už jen kvůli Sorin.
…
Výtah vyvezl Tarisovi do jednoho z liduprázdných koridorů vyšších
pater umožňující přímý přístup k tribunám. Rozlehlou chodbu bez oken
halilo přítmí z úmyslně stažených světel, které mělo nabudit dojem
soukromí. Tyto části arény nebyly určeny široké veřejnosti. Nebylo ani
důvodu, aby se v nich někdo z běžných návštěvníků potuloval. Propojovaly soukromé výtahy s nejkratší cestou k vybraným místům v hledišti.
Sheena tak prozatím nezískala o charakteru budovy žádnou velkou
představu, přesto s prvním krokem ucítila zvláštní vůni zdejších chodeb,
která jí navodila v nitru rozechvělé sevření.
Ten krátký silný pocit byl pro ni nový, měl ale nádech čehosi povědomého. Zastavila se, a když viděla, že otec studuje plánek areálu, přiblížila
se ke zdi, aby si ji mohla pohladit.
122
kapitola Turnaj
do strany 131
„Mami?“ upřela zrak na stěnu. „Už jsem tady byla?“
„Ne, zlatíčko,“ odpověděla Mishi.
„Byla! Byla jsem tu! Pamatuji si to! “ oznámila Sheena s úžasem a pohlédla na rytinu ve zdi, která zobrazovala dva Nositele sesílající na sebe
blesky.
Mishi se opřela do kol a dojela k Sheeně.
„Asi tady byla Sorin, víš… v jiném Nositeli,“ pohlédla Mishi také na
rytinu, kterou si Sheena intenzivně prohlížela. „To musí být Hes v zápase
s Joniem,“ poznávala Mishi scénu. „Jeden pán mi to tady kdysi vyprávěl.
Není to tak starý zápas, asi šedesát let zpátky. Tenkrát oba měli ambice na
gerota a tenhle souboj to měl rozhodnout. Nevyhrál ani jeden, po dvou
hodinách výbojů se zhroutil kus střechy a zápas byl zrušen. I tak je tady
zvěčnili. Musela to být fakt síla…“
Mishi pokračovala svým zrakem na rytiny dalších utkání, které se
táhly až ke konci chodby. Nejednalo se zde o nic výjimečného, podobné
obrazy se nacházely i ve všech dalších chodbách, napříč celým areálem.
Jeden z typických znaků tohoto architektonického unikátu.
…
Ale více, než jedinečné umění na zdech, teď Sheenu zaujalo označení
„gerot“, které maminka použila. Sheena již dříve slyšela od Lin-Chua
povídání o gerotech. Jednalo se o post pro jednoho Nositele, který je ve
svém druhu schopností nejlepší. Zdálo by se samozřejmé, že tento titul
bude spojován spíše s Levanem, ze kterého vychází ona vítězná síla, avšak
ne každý Nositel Levana bývalého gerota je schopen tak dokonalého propojení a využití potenciálu. Následující Nositel, potomek gerota, musí
tedy začít od začátku, pokud o takový post také stojí. Většinou tak už od
mládí usiluje na turnajích o místo, které jeho Levan již někdy vybojoval.
Těžko říct, co bylo důvodem k tomuto opakovanému srovnávání Nositelů, k němuž docházelo v aréně stovky let, ale nejspíše to mělo i pro
některé Levany svůj význam. Turnaj Nositelů v Setenu byl rozhodně
jedinečnou příležitostí, při které se mohli Levané projevit jako existence.
Lidé nesledovali na turnajích jen Nositele. Sledovali i celé rody a u každého nově narozeného netrpělivě čekali, zdali půjde ve šlépějích své
matky. Zda se Levan i v potomkovi projeví stejně nadaně, zda se gerot
123
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
stane opět gerotem.
…
Sheena věděla, že její gerot, gerot v ovládnutí ohně, se jmenuje Tlarabov. Bylo to také to jediné, co o něm mohla prozatím znát. Přesto si
představovala, jak úžasně spalující musí být to, co dokáže jen myšlenkou
stvořit. Její dětské sny byly ihned v obklíčení. Mít nejsilnější oheň na
světě. Kdo by si to nepřál.
…
„Tak jste se vykoukaly?“ zeptal se Tay užasle zahleděných dam
a oznámil čísla dveří, kterými musí projít, aby se dostali na svá místa.
Přestože by ty dvě zvědavě obhlížely krásné výjevy na zdech ještě
dlouhé hodiny, ani jedna nechtěla riskovat zbytečný hněv již tak rozladěné hlavy rodiny. Vyhověly požadavku rychlého přesunu a nedovolily
si už ničím zdržovat.
Ušli společně pěkný kus prázdných chodeb do další části budovy, ve
které se však také nikdo zvlášť nezdržoval. Sheeně už z té zdejší opuštěnosti přišlo, že jsou v areálu snad úplně sami. To jen do doby, než se
přiblížili ke dveřím vstupu na tribuny, od kterých zazníval nadšený křik.
Natěšená Sheena se do nich opřela a nečekaně se oslepila silným světlem
zevnitř. Křečovitě držela dveře, aby otec mohl projet, a sama nějakou
dobu neviděla vůbec nic. Až když si navykla na neúměrné osvětlení,
spatřila celou tribunu v plné kráse a z její velikosti se jí zachvěla kolena.
Měla před sebou tisíce sedadel, které se od ní táhly v desítkách řad
kolem neskutečně naddimenzovaného jeviště, jež bylo uprostřed arény
zapuštěno hluboko do země. Sheena, uchvácená rozlehlým prostorem,
nevěděla, na co hledět první. Nepobírala ani všechen ten rozruch, při
kterém se diváci mezi sedadly usazovali nebo bloudili zcela namačkáni
jeden na druhého. Dlouho se kolem sebe rozhlížela, než si všimla, že na
ni otec opět volá. Byl již v uličce mezi sedadly opodál a Sheena pořád
držela ony dveře.
Rychle se k rodičům přidala a vyhlížela cestou volná místa v zamyšlení, která jsou asi jejich. Otec se ale u žádných nezastavoval. Tlačil vozík
dál, dokud neprošli celou úroveň tribun na její okraj, kde se nacházel
opět další průchod. V něm je čekal ještě jeden malý výtah, po němž se
124
kapitola Turnaj
do strany 131
ocitli v soukromé lóži, kterou měli plně pro sebe.
…
„Páni,“ žasla Mishi, když do lóže vstoupili. Byl zde dokonalý výhled
na obrovský jevištní ovál pod nimi. „Tak na tahle místa jsem jako náctiletá koukala se závistivým opovržením,“ měla radost.
„To zní jako první chvíle tohoto týdne, kdy nelituješ, že sis mě vzala,“
ozval se Tay a podal jí sklenici vody, která tu byla na stole připravena.
„To bude nejspíše pravda,“ stvrdila Mishi na oplátku.
Sheena, zabraná do vlastních prožitků, dělala, že nepříjemné hlášky
svých rodičů neslyší. Raději si dala do pusy něco z dobrot na stole a na
špičkách opřená o zděné zábradlí koukala dolů na hlavy těm, kteří seděli
na svém místě nebo stáli u vysokého oplocení při okraji jeviště a dívali
se nedočkavě na písek, nacházející se hluboko pod nimi. Tam technici
dokončovali přípravy na první představení.
„A kde jsi byla, mami?“ rozhlížela se.
„U toho plotu tam dole,“ odpověděla Mishi. „V zimě jsem měla co
dělat, abych si na brigádě vůbec našetřila na lístek. Většinou to byl nějaký z támhle těch řad, kde vidíš kulový. Tak jsme se šly s kamarádkami
protlačit k síti aspoň na ty zápasy, co nás nejvíce zajímaly. Bylo to těžké,
ale byly jsme hezké, tak nás někteří kluci pouštěli nebo pomáhali udělat
místo,“ rozzářeně vzpomínala a Sheena viděla po dlouhé době na mámě
veselí.
„Jsi pořád moc hezká,“ řekla Sheena na to a přitiskla k mamince tvář.
Mishi se úsměv prohloubil. Ve svém nostalgickém vzpomínání na
svůj tehdejší půvab, jenž ještě nebyl dotčen voulézou, Sheenu vděčně za
potěchu hladila.
„Tak půjdeme?“ vskočil jim necitlivě do chvilky Tay. Na rozdíl od své
ženské společnosti, která se rozptylovala nesmyslnými zbytečnostmi,
měl on s pohledem na hodinky v hlavě pořád všechny povinnosti.
Sheena totiž musela jít potvrdit svůj zápis dřív, než turnaj začne, a zúčastnit se úvodního setkání, na kterém se předčítala pravidla. A protože
Mishi měla pohyb dost komplikovaný, všechno zůstalo na krku Tayovi,
který z toho nemohl mít větší radost.
125
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
…
Mishi proto zůstala v lóži a Tay vedl Sheenu dolů do přízemí.
Ve vstupní hale už bylo oproti chodbám nejvyšších pater velmi živo.
Tay a Sheena se propletli skrz hustý zástup čekatelů na vstupenky, jídlo,
suvenýry, a dostali se do druhého křídla komplexu, kde se v ohromném
sále registrovali poslední účastníci.
Tay celou cestu držel Sheenu silně za ruku a ta si všimla, jak jeho
oči neklidně těkají mezi kolemjdoucími. Vzpomínala na parkoviště, kde
měl podobný výraz. Někoho očekával. Někoho, koho by nechtěl potkat.
Nerozuměla tomu strachu, který u něj snad nikdy nezažila. Vždy sebejistý, kamenný táta byl najednou ustrašený, ohlížel se a každé sebemenší
zdržení jej čílilo. Nedovolila si však ani hlesnout a doslova za ním vlála.
Stěží stíhala tempo, které zrychloval s větším počtem lidí v okolí.
…
Spěchu byl konec, až když dorazili do registračního sálu, kde krátká
fronta u stolečku uvozovala hlediště s řídce osazenými lavicemi.
Tayovi se částečně ulevilo. Postavil se do řady, Sheenu postrčil před
sebe a dlaněmi přimknul její ramena k sobě. Snažil se ji tak celou svým
tělem obstoupit a chránit ze všech stran.
Ačkoliv Sheena vnímala jeho stres, byl tento postoj po dlouhé době
konečně nějaký blízký kontakt mezi nimi a velmi ji potěšil. Chytila otce
za ruce, které ji pevně svíraly, a na hřbet jedné z nich položila svůj líc.
Snažila se alespoň trochu k otci přitulit. Když to Tay zaznamenal, povolil sevření a nechal jejich ruce proplést. Vtom k němu Sheena vzhlédla
s něčím, čemu nerozuměl, tak si přidřepl, aby jí viděl lépe do tváře. Toho
okamžitě zneužila a celá se mu pověsila na krk.
„Tati, já se trochu bojím,“ prozradila na sebe.
Tay Sheenu s ustaraným výdechem jemně odtáhl: „Není čeho.“
Sám tomu ale očividně nevěřil.
Sheena se od něj zadívala na osazenstvo zdejších lavic a až nyní si
uvědomila, že ti zvláštně zející lidé v hnědých hávech jsou těmi, které
tolik očekávala.
„To jsou Nositelé?“ zašeptala s očima dokořán.
126
kapitola Turnaj
do strany 131
Tay projel zrakem nejbližší zástupce a tváře mu poklesly nechutí.
„Jo,“ odvětil a zase se vzpřímil. Nechal Sheenu být a dál se věnoval
vlastním myšlenkám.
…
Sheena díky tomu měla chvíli čas si poprvé Nositele dobře prohlédnout. A přestože si vyslechla od mámy o Nositelích mnohé, jejich skutečná podoba ji velice překvapila.
Především všichni přítomní vypadali mladě, ne více než na třicet let.
To mohlo být jen zdání, neboť Levané o zdraví svých Nositelů intenzivně
pečují a jejich fyzické stárnutí je velmi pozvolné. Zde se ale Sheena asi
opravdu dívala na mladou generaci, protože starší Nositelé se až na výjimky předváděním na turnajích nezabývali.
I tak tito mladí lidé nepřipomínali ani zdaleka své vrstevníky bez Levanů. Byli prostě oblečeni do volných látek přírodně nevýrazných barev.
Jejich nohy byly bosé, nebo chráněny jen tenkou podrážkou páskových
kožených sandálů, které Sheena viděla již u Lin-Chua. Jejich tváře navíc
pozbývaly jakékoliv pěstěnosti, jak znala od lidí z měst. Chlapci a muži
měli obličeje mírně zarostlé, společně s ženami si nechávali polodlouhé
či dlouhé vlasy v nepečlivých culících, copáncích nebo jiných kreacích,
které se pokaždé vyznačovaly velkou svobodou neposlušných pramenů.
A v neposlední řadě, čeho si Sheena také nedokázala nevšimnout, se
mezi nimi nevyskytoval nikdo výrazně světlovlasý a jejich plná hladká
pleť měla karamelový nádech od tropického slunce. Sheena tak se svým
typicky deritským vzezřením byla vskutku bílou cizí ovcí mezi těmi nejryzejšími abiány, jaké kdy viděla.
Avšak zrovna tento konkrétní poznatek překvapivý nebyl. Že se mezi
Nositeli derité nevyskytují, věděla. Tedy, díky ní již pár let toto tvrzení nebylo pravdou. Jejich podoba však nebyla jediným znakem, který Sheenu
ze společnosti Nositelů vyřazoval. Zdejší Nositelé působili zejména neobyčejně spořádaně a klidně. Snad jako by je dnes ani nic důležitého
nečekalo. Tiše si mezi sebou povídali bez známek velkého vzrušení či
obav. Ani okukování od Sheeny nevnímali. Nebylo toho mnoho, co by
dokázalo jejich vznešenou vyrovnanost narušit.
Jenže Sheena v sobě zažívala velký den a byla v nepřehlédnutelném
127
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
napětí. Nedokázala se uvolnit, jak nevěděla, co ji čeká. Takový klid, který
na Nositelích viděla, ve svém nitru nenacházela. S tím vším, co na nich
rozpoznala, se cítila v porovnání s nimi naprosto „nenositelská“.
…
Plna pochybností o sobě se obrátila zpět k otci. Věděla, že už nemůže
od turnaje odstoupit, protože teď záviselo i na její účasti, jestli se rodičům
povede získat povolení k pobytu. Bylo to navíc její vlastní rozhodnutí,
které je sem přivedlo, a vnímala, jak se na ni otec za takové svévolné jednání stále zlobí. Jen si nebyla jistá, jestli mu vadí, že riskovala prozrazení,
nebo to, že chce být Nositelem i veřejně.
To proto, že si nikdy nedokázala vysvětlit, proč k jejímu zařazení do
této skupiny svolit nechce. Nyní s pohledem na ostatní Nositele chápala
jasněji, odkud otec vzal tvrzení, že Nositelem sama není. Kdyby Nositele poznala dříve, také by s otcem musela souhlasit. Netušila, co s těmi
podivnými lidmi má vlastně společného, ani proč by se mezi ně měla
hrnout. Otcova představa jejího života jako obyčejné dívky jí teď byla
mnohem bližší. A doufala, že ještě není pozdě na změnu názoru.
„Když se se Sorin zapíšu na ten turnaj, budu pořád Taris, že jo?“ zapřela do něj po těchto úvahách prosebná očka.
Tay zprvu vypadal, že otázku neslyšel. Nad něčím se zamýšlel do okamžiku, než k Sheeně sklopil zrak a spatřil, jak jí na tom záleží. Nepatrně
se nad tím pousmál a ujistil ji: „Samozřejmě.“
Hned na to zbystřil volný stůl k zápisu a opět se plně soustředil na své
povinnosti. Vytáhl pozvánku, vyplnil formulář a podepsaný jej vyměnil
za papíry s potřebnými organizačními informacemi včetně seznamu
Sheeniných soupeřů. Všechno to bez mrknutí oka předal Sheeně do
rukou a posadil ji na kraj druhé řady. Sám se šel postavit za otevřené
dveře, aby ji mohl hlídat.
…
Sheena listy přeskládala a jako první hledala mezi nimi právě onen
seznam, na který dychtivě čekala. Bude znát jména těch, které dnes potká
tváří v tvář. Se vzrušením tak vytáhla seznam z letáčků a zarazila se. Na
strohém lístku byla napsána tři jména. To první bylo „Tlarabov“ a za ním
v závorce „oheň“.
128
kapitola Turnaj
do strany 131
Myslela si, že je to nějaký omyl. Tlarabov je přeci její gerot, proč by se
měla utkat poprvé hned s tím nejlepším? Upřeně se dívala na to jméno
a nemohla tomu uvěřit. Za ním byla Maraia Bolaire s ledem a Tivmo,
u kterého nebyla uvedena schopnost žádná.
Chtěla se jít zpět ke stolku zeptat, ale když odtrhla oči od seznamu,
všimla si, že už dávno někdo stojí na pódiu a předčítá pravidla. Spoléhala se, že ta první nebyla důležitá, a nyní se pokusila být pozornější.
Vyslechla si, že tyto soupeře vybírá porota v čele s Lin-Chuem. Každému
účastníkovi jsou přiděleni tři, vždy se zkušenostmi podle úspěchů v předchozích turnajích. Vybrané dvojice pak předstoupí proti sobě během dne
v plánovaný čas, a kdo předvede působivější prezentaci svého umění, ten
je zvolen za vítěze a výsledek je zaznamenán.
Ovšem, aby něco takového bylo pro veřejnost zajímavější, tyto schopnosti používají soupeři proti sobě. Pod ochranou svých Levanů a přihlížejících zkušených Nositelů, kteří by v případě nebezpečí zasáhli.
Na této bázi pak turnaj funguje každý rok. Tím, že se konkrétní Nositel účastní turnajů opakovaně, se mu počítá jakési pomyslné skóre –
stupeň – který dává přibližnou představu o jeho sladěnosti s Levanem
a o schopnosti užívat jeho vlastností. Takové hodnocení je pochopitelně
omezeno pouze na tuto každoroční událost, tedy na ty Nositele, kteří
umění svých Levanů ukazovat chtějí a turnajů se účastní. Těch je sice
vždy dobrá řádka, ale stále v Derigotu zůstává většina Levanů neznámá
a o jejich schopnostech mají povědomí jen jejich Nositelé. V nositelské komunitě tak nemá takový turnajový stupeň výpovědní hodnotu
pražádnou.
Od řečníka u mikrofonu ale turnaj zněl jako něco významného
a úžasného. Sheena z jeho přednesu pochopila, že se ocitla v jakési hře,
kde se nemusí ničeho příliš obávat. To ji maličko uklidnilo. Sice netušila,
jak na někoho vrhnout plamen, aniž by ho popálila, ale o to zde bylo
nejspíše postaráno. Také nikdy neviděla, jak tyhle její ohnivé síly ustává
Nositel. Po všech těch zákazech a barvitých popisech od rodičů, jak by
mohla svými ohni lidem ublížit, bylo trochu těžké brát své schopnosti
jinak.
K tomu ale naštěstí měla svou Sorin.
129
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Pro Sheenina Levana nebyl turnaj nic nového. Sheena ostře cítila, jak
Sorin tato místa a pravidla věrně zná. Na rozdíl od Sheeny sršela sebevědomím a nedočkavostí.
Ale ani tahle sebejistota Sheenu úplně nevytáhla z pochybností.
V Sorininém vzrušení bylo totiž také neznámé očekávání. Jako by se
těšila spíše na někoho konkrétního než na zápasy. Sheena se rozhlížela
po sále, ale v této místnosti se dotyčný určitě nenacházel. Nebyli zde ani
všichni účastníci a zdejší osazení pomalu mizelo už během čtení.
…
Když bylo to nejdůležitější řečeno, Sheena odcházela s rozporuplnými pocity. Nevěděla, jestli se jí ještě do arény chce. Čím déle tady byla
a věděla více o tom, co se bude dít, řešila, zdali se nerozhodla pro příliš
velké sousto. Ani žádné dítě u zápisu neviděla. V momentě, kdy se ocitla
opět vedle otce, tak neměla daleko k tomu, aby mu vyzradila, že by raději
jela domů. Na něco takového v ní ale příliš žhnula natěšená Sorin.
„Co se tváříš?“ zeptal se Tay na protažený obličej. Očekával, že Sheena
bude po přednášce zářit, když o ten zatracený turnaj zatvrzele stála. Teď
Sheena vypadala, že ji sem snad sám dotáhl za trest.
Smutně na něj pohlédla.
„Chtěla bych –“ spustila, ale zadrhla se a poslední písmena zapískala,
jako by ji někdo zatahal za hlasivky.
Ten zbytek už ji Sorin nenechala doříct. Začala se hněvat, když poznala, že chce Sheena dnešek překazit. Přece se nebudou teď chovat zbaběle a hloupě, když už jsou tady. Sheeně se z toho boje sevřel krk a v tu
chvíli pocítila, jak ji Sorin zoufale přemlouvá.
Sorin se však tentokrát nepodařilo bázlivou Sheenu přesvědčit žádnými řečmi. V napjaté tísni, kdy Tay očekával konec sdělení, se proto
Sorin uchýlila k něčemu nečekaně zlovolnému. Nechala Sheeně projet
hlavou ostrou jehlu bolesti, která rázně ukončila jejich spor.
„Na záchod,“ vyhrkla Sheena bez vlastní kontroly a bolest ihned
povolila.
Tay se na nesrozumitelné chování zamračil a Sheena se svých neřízených reakcí polekala. Dlaněmi si zakryla pusu a silně si na ni za-
130
kapitola Turnaj
do strany 131
tlačila, aby už Sorin nemohla nic vyslovit. Vypadala při tom, že bude
brzy zvracet. Otočila se a zjišťujíc, že příznačně s otcem postávají vedle
dámských toalet, vběhla dovnitř.
131
NINA
Na dámských toaletách Sheena nalezla potřebnou samotu. S úlevou
povolila sevření úst a opřela se o umyvadlo.
„Tohle nesmíš dělat!“ křikla na sebe přísně do zrcadla.
Měla při tom lehce narudlou tvář a srdce jí bušilo, jako kdyby se skutečně s někým poprala. Nemohla uvěřit tomu, že něco takového si Sorin
dovolila před otcem provést. Ačkoliv si vyslechla od Sorin obhajobu, že
by si odjezdem nadělaly velké problémy, zlobila se.
Zhluboka nadechla a zopakovala: „Tohle… nesmíš dělat.“
„S kým to, u Lin-Chua, mluvíš?“ ozvalo se z kabinky.
Sheenu hlas polekal. Toalety nebyly prázdné, jak se zdály. Se spláchnutím vyšla vysoká, tmavší dlouhovláska v zeleném úboru.
„Se svým…“ chtěla Sheena odpovědět, ale znejistila s otcovým zákazem o sobě komukoli povídat.
Tahle dospělá dívka ale nevypadala jako jedna z těch, kterých se dnes
otec obává. Měla na sobě podobně jednoduchý šat, jako měli Nositelé,
až na široký zlatý opasek, který jeho volnost v pase stahoval. Také měla
podobně výrazný pásek zlaté barvy přes čelo, na který Sheena zaujatě
zamrkala.
„Levanem,“ dořekla.
„Mluvíš přes zrcadlo se svým Levanem?“ usmála se dívka pobaveně.
„A co nesmí dělat?“ tázala se dál s upřímným zájmem, zatímco si myla
ruce. „Hm?“ pobízela mlčící Sheenu.
Sheena na její dotazy jen krčila rameny. Vypadala stydlivě, ale stud
nebylo to, s čím by měla problém. Plánovala, že se brzy beze slov vytratí.
Neznámá dívka nevypadala nebezpečně, ale i tak to byl někdo cizí, s kým
Sheena nesměla mluvit. Ona však stále čekala neodbytně na odpověď.
Sheenu její pohled usmlouval a přeci jen se jí zachtělo otcův příkaz
porušit. Dívka působila dojmem, že by snad mohla starostem se Sorin
i porozumět. Sheena ji odhadovala spíše na Nositele než na diváka, přestože mátla silným líčením a zlatou výzdobou.
„Mluvit za mě… před tátou,“ prozradila tedy a dívka se nechápavě
132
kapitola Nina
do strany 143
zamračila. Sheena jí situaci vysvětlila: „Říká místo mě věci, které já říct
nechci. Chce tady zůstat, ale já bych asi raději šla domů. Snažil se mě
přinutit, ale to nemůže dělat.“
„Ne, to nemůže,“ potvrdila dívka.
„Právě, tak jsem mu to řekla –,“ ukázala Sheena na zrcadlo.
„Ne, ty mi nerozumíš,“ přerušila Sheenu. „To opravdu NEMŮŽE
dělat,“ zdůraznila. „To Levané neumí. Nemají nás jak nutit a už vůbec
nemůžou za někoho mluvit. Není ani proč, jsou bez touhy a emocí. To
prostě nejde,“ zavrhla dívka takové představy a následně přimhouřila na
Sheenu oči.
„Kdo ty vlastně jsi?“ zaujalo ji pomatené dítě.
„Sheena Taris,“ odvětila Sheena nejistě.
„Taris… Taris…“ zamýšlela se dívka a snažila se jméno někam zařadit. „Ne,“ zavrtěla hlavou, „neznám. Ty nebydlíš v Derigotu, že? Tvá
matka se tady v Areneánu provdala? Jak se jmenovala předtím, když Levana ještě nosila? Bude asi z Horního Derigotu nebo někde odtamtud?“
„Moje máma není –“ zastavila se Sheena s velkou odezvou od Sorin,
která Sheeně připomněla, co se tady pokouší vykládat.
„Počkej, jsi ty vůbec Nositel?“ rozesmála se dívka.
„A kdo bych byla?“ nerozuměla Sheena.
„Já nevím,“ smála se dívka dál, „třeba zbloudilý člen nějakého ústavu,
který na turnaj udělal skupinový výlet? Slyšela jsem, že se jich tady letos
sjelo nějak hodně. Dokonce přijeli i děti ze sirotčinců, nějaká velká dotovaná akce. Nezabloudila jsi?“
„Jsem tu s rodiči,“ začala se Sheena cítit nesvá.
Dívka si pokračovala pobaveně své: „Né, nechápej mě špatně, prostě
jenom… jsi roztomilá… haha… že mi to hned nedošlo. Levan, který
mluví za tebe… jsi prostě malý blázínek. Máš hodně ráda Nositele, viď?
Potkala jsem už takové, kteří si rádi představují, že nějakého Levana
mají. Máš velkou fantazii, ale to je super!“
Na to Sheena nevěděla, co by měla odpovědět. Ale ani nemusela. Jen,
co otevřela pusu, strhla oběma pozornost jiná žena, která nečekaně vra-
133
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
zila do dveří.
„Nino! Kde vězíš?! Sedm minut, dělej!“ houkla a zase zmizela.
„Podívej,“ chytla dívka Sheenu přátelsky, sotva byly na toaletách zase
jen ve dvou, „mám teď první zápas, zahajuji turnaj. Musím běžet, ale
potom… potom určitě pokecáme, dobře? Popovídáš mi o tom ‚svém Levanovi‘, chceš? Já ti zase popovídám, jak je to doopravdy, aby ti to příště
lépe sedělo, ju? Tak zatím pa, prcku! A drž mi palce!“
Poté dívka vyběhla z toalet a Sheena zůstala sama uvnitř konsternovaná tím divokým zjevením. Nečekala, že takhle rozverně může Nositel
také vypadat.
Pozastavila se však více sama nad sebou a zadívala se opět do zrcadla.
„Já mám Levana…“ řekla na svůj odraz, jako by se tím ujišťovala.
Jak jen mohl být její Levan zpochybněn? Proč by si ho vymýšlela? Bylo
neuvěřitelné, kolik toho tahle Nina napovídala. S čerstvou vzpomínkou
na klidné Nositele v sále si tak Sheena nebyla jistá, jestli tím divným Nositelem nemyslela Nina spíše sebe. Navzdory tomu ji ale Sheena vzala
velmi vážně a Ninina tvrzení ještě dlouho v sobě probírala. Nadále se
před zrcadlem prohlížela a řešila i ostatní věci, které na svůj účet zaslechla. Přece nevypadá jako blázen. A taky není žádný prcek. Vždyť
derité jsou drobnější. Jak se tak říká – už od přírody.
…
S novými podněty k zamyšlení se vrátila na chodbu a narazila na otce
hned při dveřích. Nevzdálil se ani o krok a Sheenu ve strachu napadlo,
jestli náhodou neslyšel její rozhovor s Ninou. Byl ale naprosto zahloubaný, s pohledem do nikam si příchozí Sheeny ani nevšiml.
Musela ho vyrušit svým tenkým hlasem, při čemž se navrátil do ne
zcela dobrého rozpoložení. Ani se nezajímal, co Sheena říká. Uchopil
Sheenu necitelně za ruku a vedl ji spěšně zpět do lóže. Už se ani nerozhlížel, teď téměř vyprázdněnou vstupní halou utíkalo jen několik opozdilců na zahájení. Díky tomu také dobře viděl na přítomné muže ze své
ochranky, ale ani s nimi nedokázal zvolnit. Přál si být s Sheenou v lóži
co nejdříve.
Jenže Sheena jeho tempo brzdila zdráhavým krokem. Přetrvával
134
kapitola Nina
do strany 143
v ní souboj o vlastní pusu a ještě nepřestala myslet na to, co jí řekla
Nina. Zpracovávala ve své hlavince několik věcí najednou a otcův kvap
nestíhala.
„Tak…“ všiml si Tay neustálého tahání a zastavil, „co je?!“
Probodl ji přitom pohledem, ze kterého se cítila ještě poloviční.
„Co je s tebou?!“ rozlítil se na ni. „Mám toho tak akorát, Sheeno,
nebudu tě tady vláčet! Jestli se nezačneš chovat normálně, tak už vážně
dostaneš pár facek! Už jsem ti řekl, že tady nejsme na výletě! Jestli ti to
nestačí, vemu tě úplně odsaď a vrátíme se jen na tvý zápasy! Nebudu ti
tady ty kraviny zařizovat, když nemíníš poslouchat! Ještě chvíli mě štvi
a neuvidíš vůbec nic! Já tady fakt bejt nemusím!“
Sheena se během jeho křiku lítostivě odmlčela. Otec věty o fackách
nepoužíval často. Sheena ani nikdy žádnou nedostala. Bylo to pro ni jen
znamení, že už je skutečně zle. Tentokrát si ale byla jistá, že sama není
příčinou jeho zlosti. Otec jí připadal spíše vyčerpaný než naštvaný. Když
Sheena poznala tu jeho znavenost, ve které se ještě snaží hrát přísnou
otcovskou roli, přesvědčilo ji to k tomu, aby se překonala.
Chystala se otci slíbit, že už bude hodná, však celou halou náhle prolétla neskutečná rána v doprovodu zahřmění. Sheena si v úleku zakryla
uši a skrčila se. Tay Sheenu instinktivně přitiskl k sobě. Oba upřeli svůj
zrak na tunel, ze kterého rána přilétla.
Hřmění ustalo a po krátkém tichu se halou rozezněly vzrušené komentáře. Všichni byli zaskočeni intenzitou, zdroj byl ale jasný.
„Nina,“ cvaklo Sheeně a vytrhla se otci z objetí. Rozeběhla se ke
schodišti a brala schody k tribunám po dvou. Tay zaskočen několikrát
zakřičel, než pochopil, že se Sheena nezastaví. Utíkal tedy za ní, ale hbité
dítko se mu ztratilo s první odbočkou.
…
Sheena běžela za burácejícím rámusem celá v neznámém sevření.
Nebyla si jista, jestli je tohle Sorin, nebo ona, ale nemohla si nechat ujít
tu neznámou dívku v akci. Bylo to najednou to nejdůležitější, musela
vidět, co je Nina zač. Než by se ale dostala k výhledu z lóže, bylo by jistě
po všem. Zanechala tak všechna pravidla i s otcem za sebou a s nepod-
135
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
dajnou lehkostí utíkala skrz neznámé chodby.
Neběžela ale zcela poslepu. Sorin ochotně Sheenu navigovala. Sheena
díky Sorin vběhla do prvních vstupních dveří, které potkala, a zjistila,
že je v hledišti úplně dole u oplocení. Na něm ale bylo nalepeno tolik
diváků, že neměla šanci cokoliv z právě probíhajícího souboje vidět.
Nestačila se však ani rozhlédnout po jiné možnosti a už byla oslepena
zábleskem a ozvala se silná rána, ze které se jí podlomily nohy. Tvrdě se
usadila na zem a překvapena ani nedýchala. Zato všichni kolem ní se
rozkřičeli z plných plic a rozskákali se radostí jako šílenci.
Mezi živelným dupotem bot si Sheena rychle uvědomila svou křehkost. Okamžitě se zvedla a se svou malou výškou se začala drze prodírat
dopředu. Dalo to práci a několik nepříjemných šťouchnutí, ale drobná
Sheena nabitá odhodláním se nakonec protáhla až k plotu bez větších
problémů. Vítězně se na něj pověsila jako opička a s otevřenou pusou
měla konečně arénu na dlani.
Z písku bojiště na ni ihned dýchnul silný žár mísící se s vůní, jež
znala z nocí, kdy doma při silných bouřkách nezavřeli okna. S úžasem,
ohluchlá ohromným řevem a téměř slepá ze záblesků, se zaměřila na
dění ve středu jeviště, kde rozpoznávala zelenou, rozevlátou postavu
s blyštivým opaskem.
Měla štěstí. K souboji dorazila, když se zrovna nacházel v plném
proudu. A to doslova. Nina při něm stála na žhavém písku bosa, z dlaní
jí vylétávaly proudnice blesků a kolem jejího těla vše vířilo jako v jednom
tornádu. Zlatá čelenka v dlouhých vlasech se s každým vyslaným bleskem
impozantně zaleskla. Takhle z tribuny vypadala jako nefalšovaná korunovaná princezna.
Sheeně se až tajil dech z atmosféry, která se Nině podařila vytvořit
nejen tam dole, ale také zde podél oplocení. Tady se jednohlasně skandovalo Ninino jméno a až když si Sheena všimla, že někteří z fanoušků mají
dokonce na sobě stejnou zlatou čelenku, plně jí došlo, s jakou hvězdou
turnaje se to potkala.
Vrátila se pohledem zpátky dolů a měla pocit, že nikdy neviděla
nic tak úžasného. Nina metala blesky stejně lehce jako ona svůj oheň.
Přesto tohle bylo jiné. Nina uměla být dokonale soustředěná. Její pohyby
136
kapitola Nina
do strany 143
byly propracovaným tancem, kdy vše, co vyslala, zase uměla s přesným
načasováním přijmout nazpátek. Na jejím boji nebylo nic náhodného,
přestože viditelně neváhala a nic dlouze nerozmýšlela. Vytvářela dech
beroucí blýskavou show, při které nikdo ani nestačil sledovat, jestli ten
na druhé straně vůbec zvládá její nápor odrážet.
Nina byla na první pohled jednoznačným šampiónem a pozornost
hlediště měla jen pro sebe. Její nádherné představení se však také rychle
blížilo ke konci. V prostoru bojiště i na tribunách se od Niny zvedl silný
vítr, že se Sheena musela plotu pořádně přidržet. A ani by ji nenapadlo
se teď pouštět. Se srdcem až v krku, s vlasy v očích hltala každou vteřinu
těch dosud nepoznaných sil kolem sebe.
Větrný vír pod Ninou nakonec nabyl takové moci, že k úžasu všech
Ninino tělo spolu s okolním pískem nadzvedl a roztočil. V ten moment
se Nina stala zeleným rotujícím kuželem, který na svém vrcholu nabíral
ostrou záři. Během pár vteřin už nešlo z Niny vidět nic než světlo, které
se posléze prudce vrhlo na protější okraj a s ranou srovnatelnou s výbuchem se roztříštilo o stěnu.
Nejbližší diváci i přes ochranu dohlížejících Nositelů mohutným
otřesem hromadně popadali jeden přes druhého. To Sheenu vyděsilo.
S pádem lidí pomyslela na to, že se tam musel někdo zranit, ale ostatní
dál sledovali s nadšeným křikem zápas, jako by takové situace byly zde
zcela běžné. Lehce zmatena se tedy očima vrátila společně s diváky do
středu arény, kde se ještě pořád vířilo velké množství písku a v jeho zlatých vlnách nešlo naprosto nic vidět. Až když písek pomalu usedl na
zem, začala se v ustupující mlhovině rýsovat postava Niny. Stála tam sebejistě rozkročená a na zemi kolem ní zářilo cosi drobného. Trvalo ještě
dobrou minutu za doprovodu neutichajícího skandování, než Sheena
rozpoznala, že ony svítivé věci jsou električtí pavoučci, kteří kolem Nininých nohou oslavně skotačí.
Všechno nasvědčovalo velkému vítězství pro Ninu, ačkoliv výsledek
dosud oznámen nebyl. Ninin soupeř již od souboje odstoupil a to, na co
nejen Nina čekala, byl signál konce zápasu, který záhy přišel v podobě
zahučení sirény. Bylo téměř neslyšitelné skrz všudypřítomné nadšení, ale
stejně jej nikdo příliš slyšet nepotřeboval.
137
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
I Sheena pochopila, že už se nic dalšího dít nebude, a ještě ráda se
pustila plotu, kterého se v závěru držela s takovou vervou, že jí vtiskl
otlaky do dlaní. Ihned se obrátila a bez zastavení se prošťouchávala neomaleně ven. Bylo tady neúnosné horko a mezi propocenými ukřičenými
diváky se cítila příliš snadno k rozmáčknutí.
Nebyly to však pravé důvody, proč se najednou tak kvapně drala zase
k chodbám. Napadlo ji, že když bude dostatečně rychlá, stihne vidět
Ninu vycházet z arény. Musela divokou cizinku z toalet ještě jednou vidět
zblízka, než ji v tom nekonečném areálu ztratí. Nepřestávala při tom
myslet na Ninin upřímný zájem, který projevila během jejich krátkého
rozhovoru. Když Sheena poznala, že rozjařená mluvka z toalet je zkušený
a slavný Nositel, chtěla jí najednou říct o své Sorin úplně všechno. Věřila,
že potkat Ninu nebyla náhoda. Jak by se ale jinak znovu setkaly, když
jí nyní nepoběží naproti, nevěděla. Stěží by Nina našla jejich lóži kdesi
v patrech pro vyvolené.
…
A tak Sheena opět utíkala nazpátek, přes halu a mohutný tunel
rovnou ke vstupu do jádra arény. Tam už čekal zástup gratulantů, který
neprodyšně zacpával veškerý prostor před vraty. Zastavila se kousek za
ním a hypnotizovala netrpělivě svým pohledem železnou konstrukci, ke
které se nemohla dostat.
Naštěstí to netrvalo dlouho a vrata se rozevřela s patrnou těžkostí
vlastní váhy. Jenže Nina nebyla ani po dalších minutách přes onen zástup vidět. Sheena si jen domýšlela, že tam někde skutečně je za tím
hloučkem veselých tváří, které jistě patří jejím přátelům. Zůstala smutně
zírat a s rukama v kapsách se jí jenom nitrem rozlévala hořkost, jak
hloupá byla představa, že by se k někomu takovému dostala blíž. Nerozuměla přitom pálivému pocitu na hrudi, který měla, když srovnávala
obyčejnost, s jakou Ninu brala ještě před půl hodinou někde u umyvadla,
s hvězdnou aurou, kterou měla nyní.
…
Mezi přešlapujícíma nohama však Ninin zelený plášť nakonec vykoukl a Nina se dostala skrz gratulace z chumlu ven. Neúnavně děkovala,
potřásala si rukama na všechny strany i proti všem zdvořilostním pravi-
138
kapitola Nina
do strany 143
dlům jenom, aby každý, kdo přišel, měl z ní malinkatý kousek. Tomu poslednímu Nina věnovala i objetí a zahlédla díky tomu za jeho zády malé
blonďaté děvčátko. Zamžourala na něj přes písek na řasách a s milým
překvapením se zaculila.
„Prcku!“ zavolala na Sheenu vesele. Pustila se přítele a dorazila k ní.
„Sheena Taris,“ připomněla Sheena, i když teď už jí to oslovení tolik
nevadilo.
„Ano, Sheena Taris, já mám dobrou paměť, já… mám dobrou paměť,“
reagovala Nina zrychleně a zadýchaně.
Sheena si Ninu zvědavě prohlížela, jak je celá rudá a po divokém zápase za sebou zanechává cestičky písku. Také oči měla zarudlé, na líc jí
spadalo několik černých kapek od řasenky a hrudník se jí ještě pořád
splašeně vzdouval. I s únavou ale zářila vítězným zápalem.
„Vidělas ten blesk, vidělas ho? To bylo fúúú a BUM, úplně mě z toho
brní ruce! Chtěla jsem míň, fakt jsem chtěla míň, ale… hahaha… no to
bylo něco, to bylo něco!“ spustila Nina v jednom nádechu a divoce při
tom máchala rukama, jako by se zrovna dostala do víru, který vytvořila
v aréně.
Skrz ty zářivé oči plné bláznovství a nezastavitelnou pusu Sheena
objevila za maskou slavné hvězdy obyčejnou dívku, která byla unesena
vlastním úspěchem. Snad ho Nina ani nečekala a nevěděla, jak jej v té
velikosti a kráse pobrat. Sheena hltala Nininy emoce a představovala si,
jak se teď asi Nina cítí. Jestlipak se taky bude takhle cítit po svém prvním
zápase. Bylo to neskutečně nakažlivé, chtěla být rázem jako tahle princezna blesků. Chtěla o zápasech v aréně vědět úplně všechno.
Nině ale nebylo zrovna lehké rozumět. Mluvila opravdu rychle a řekla
toho víc než dost. Začala Sheeně vyprávět celé dějství proběhlého zápasu,
ale stejně se nedobrala k ničemu věcnému. Zahrnula Sheenu emotivními
změtmi popisů, jaké to na jevišti je. Na druhou stranu, nebylo potřeba
něco konkrétněji vysvětlovat. Sheena sdílela všechnu radost už jen z té
živé gestikulace a věřila Nině každé slovo. Znělo to naprosto úžasně. Konečně se začala těšit do arény.
…
139
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Ninu zastavilo až opětovné zaskřípání vrat, do kterých vstoupil další
hráč. V aréně započal druhý zápas. Na to Nina poznamenala, že by tady
nemusely stát věčně a nabídla Sheeně, aby se šly spolu dívat. Samozřejmě
s takovým osamělým mládětem před sebou se jako první Sheeny pozeptala na rodiče. Měla v úmyslu jim potulující se dítě dovést.
S její zmínkou o rodičích si Sheena pozdě vzpomněla, že nějaké rodiče vlastně má. Vybavila si lóži, kde čeká maminka. Navíc ji otec asi
hledá po celém areálu. Došlo jí, co udělala, a zbledla. Cestou do vstupní
haly Nině prozradila, že ji za útěk nečeká nic dobrého, a nohy jí těžkly
vinou. Než ale stačila říct Nině více, zahlédla místo, kde od otce utekla.
Bylo jí jasné, že porušila snad vše, co otci několikrát slíbila v autě. Určitě
z toho nejdříve úplně vyletí, poté bude po zbytek turnaje zlostí mlčet,
a až dnešek skončí, dostane doma ten nejhorší doživotní trest, jaký si od
něj uměla představit.
…
A sotva Sheena mučivý scénář domyslela, uřícený Tay se objevil
naproti u schodiště. Jeho poděšený zrak zaznamenal dvě dívky, z nichž
jednu poznával z letmého zahlédnutí u sálu a u druhé nevěděl, jestli ji má
přerazit teď, nebo až potom.
„Hele, toho chlápka znám,“ řekla Nina na Taye, když byly s Sheenou
ještě mimo jeho doslech, „to je teefu Taris, ne? Nevěděla jsem, že se na
nás chodí dívat i politici.“
Nina se zasmála svým poznámkám, načež sebou škubla a zastavila.
„Jo ty jsi TAHLE Taris!“ vypadlo z ní překvapeně.
To už byl u nich Tay. Popadl Sheenu a prudce ji k sobě přitáhl.
„Hehe… zdravím… teefu,“ promluvila Nina na Taye rozpačitě. Vnímala přitom, že on rozhodně nemá chuť se s ní nějak vybavovat.
Tay zvládl zdvořile kývnout, ale pusa se mu následně s pohledem na
Sheenu zahýbala, jako by drtil mezi zuby kameny. Z jeho výrazu Nině
úsměv ihned opadl. Na Sheeně poznala, že je chudák ve velkém maléru.
A z toho ledově zejícího chlapa nebylo těžké odvodit, že se nemá starat
v jakém. Napjaté ticho přesto dlouho nevydržela a pokusila se Sheeně
pomoci.
140
kapitola Nina
do strany 143
„Jenom se jí líbily moje blesky, pane Tarisi. Přišla se mě na ně zeptat.
Zajímalo ji jen, jak je to s Levany. Mrzí mě, že vám utekla, byla prostě
zvědavá. Víte, tady je to úplně normální. Věčně mě tady přepadávají nějaké děti. Zkrátka se jim to líbí, a pak se někde zapomenou. Jsme pro ně
jako postavičky z toho… z komiksu,“ zkoušela se přitom vesele usmívat,
ale vůbec se jí nedařilo situaci odlehčit. „Ale chápu, že jste se bál, je to
velké zlobidlo, viďte…“
Tay pochopitelně jejími řečmi obměkčen nebyl. Naopak. Čím podrobněji Nina líčila, co Sheena dělala a chtěla vědět, tím zlostnější pohled na Sheenu házel. Nina tak v dobrém úmyslu nechtěně na Sheenu
vyzradila i to poslední, co chtěla před otcem utajit.
„Jdeme!“ poručil a táhl Sheenu pryč, nechávaje Ninu za sebou.
…
Během hrozivě tiché chůze k němu Sheena opakovaně vzhlížela
a čekala, kdy ony výčitky na její hlavu spustí. I když nemluvil, vypadal
přesně, jak očekávala. Tvrdě pulsující líce, naběhlá žíla na čele a mrazivě
prázdný pohled před sebe. Sevřena strachem neměla pochyb, že brzy
zažije otcův výbuch.
Ve skutečnosti se ale Tay tak napěněně necítil. Ulevilo se mu, že má
Sheenu znovu pevně ve své dlani, a byl hluboce zklamaný, že není poslušná a taková, za jakou ji měl. A dával to za vinu především Mishi,
která Sheeně nyní v lecčems ustupuje. Celé zklamání směřoval pouze
ke své ženě. Poslední dobou ji nepoznával. Byla pro něj ta nejchytřejší
žena na světě, která měla dost rozumu na to jej pochopit a k tomu ještě
více trpělivosti s ním vycházet. Teď najednou nic z toho, co vypouštěla
z pusy, nedávalo smysl, a ve všem tom stresu se z jejího přátelství stalo
nepřátelství. Nechápal, jak mohla takhle obrátit a najednou si nestát za
ničím, co dříve uznávala. Teď, když nejvíce potřeboval svou Mishi, byla
pomateným bláznem, který systematicky sabotoval veškeré jeho úsilí
dělat věci správně.
Věděl, že to Mishi nemá o samotě s Sheenou lehké a že je na obě tvrdý.
Ale jde přece o ochranu rodiny, kolem které se jim pořád někdo potuluje
s rozličnými úmysly. Teď není čas vymýšlet si, čím by se Sheena ráda
pobavila a kolik společných chvil si udělají. Byl rád, že vůbec nějaké ještě
141
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
jsou. Ale když je Mishi jedno, jestli si bude, nebo nebude, brát léky přes
všechny ty výzkumy, co zařizoval, nebo Sheeně nezáleží na tom, jestli
se tu ztratí, odvedou ji, nebo jí někdo ublíží v aréně, co ještě on může
udělat. Asi je opravdu jediný, koho zajímá, zdali spolu budou i zítra.
Ze svého pohledu tak na všechny starosti zůstal sám. A už ho unavovalo se pořád starat. O Sheenu, o Mishi, o Kitu, o rozpočet, o celý Areneán. Být otcem všem a všemu. Svůj úkol však bral vážně a ani na vteřinu
by jej nenapadlo i přes jejich nevděk povolit.
…
Tay nestačil Sheenu dovléct ani k prvnímu výtahu a do cesty i do
myšlenek mu jako odnikud vstoupil Lin-Chu. Ta malá svítivá očka,
buclaté tváře, připitomělý, univerzálně milý úsměv – tvář, kterou nemohl
vystát – doslova rozmetala všechno, na co doteď myslel. I jeho mimika se
uvolnila z tvrdé masky. Skoro to vypadalo, že se Lina polekal. Nechtěl ani
zastavit, ale musel by do Lina vrazit, což by vzhledem ke křehké Tayově
a bytelné Lin-Chuově postavě nebyl dobrý nápad.
Zastavil tedy a Sheena se uvnitř zaradovala nad možnou záchranou.
Obličej ale stále křivila, jak jí otec tiskl ruku až k bolesti. Přesto si nedovolila protestovat. Sledovala ty dva velké muže stojící naproti sobě a ve
vzduchu cítila napětí.
„Sheena by se teď měla připravit na zápas,“ řekl klidně Lin-Chu a natáhl svou dlaň k Sheeně. „Postarám se o ni, Tayi Tarisi. Zavedu ji do
arény. Nemusíš se obávat. Ti, jež vyhlížíš, se zde nenacházejí.“
Tay rozuměl, o čem Lin mluví, ale měl se k Linovi netečně, aby nevypadal, že mu jen tak lehce uvěří. Mínil Sheenu doprovodit k prvnímu
zápasu sám, jenže Sheena, stále se ho držíce, se chytila druhou rukou
i Lin-Chua. S naprostou samozřejmostí přijala Linův návrh dříve, než se
k tomu Tay vůbec stihl vyjádřit. Když Tay spatřil, že si Sheena přeje tento
krok udělat s někým jiným, zaražen ji pustil.
„Věnuj se dnešku, ne zítřku,“ pokračoval Lin-Chu na Taye a nasměroval Sheenu k chodbě. „Zlobíš se, že o něj nikdo mimo tebe nemá zájem,
přitom to můžeš být ty, o koho nebude mít zájem onen zítřek,“ zadíval
se na něj významně. „Nebude ti prokazovat vděčnost za to, že ses o něj
staral, Tayi Tarisi. Zítřek není takhle na prodej.“
142
kapitola Nina
do strany 143
Po vážném tónu se ale Lin jemně usmál poté, co k němu Sheena
zvědavě vzhlédla. Vrátil se do své klasické milosti a s pohlazením jejích
vlasů dokončil už veseleji: „Třeba by ses mohl vrátit za Mishi a společně
s ní sledovat, jak se vaše dcera dnes proslaví.“
Měl při tom srdečný až zasněný výraz ve tváři a už nic více k Tayovi
neměl. Odváděl Sheenu pomalým krokem zpátky k hale.
…
Tay zůstal u výtahu jako přikovaný. Očima se upínal na vzdalující se
drobné zelené botičky, které byly příliš malé pro jedenáctileté dítě. Měl
z toho obrazu před sebou špatný pocit. Něco v něm s každým Sheeniným
krůčkem bodalo. Jistá bezmoc, které propadal, se měnila v pálivou vizi
budoucna. Tisíc kdyby a možná. Byl teprve na začátku jejího života,
a přesto jako by už bylo pozdě tady stát a něco se pokoušet ovlivnit.
Sama se nechala odvést a ještě na ní viděl tu spokojenost být ruku v ruce
s nějakým Nositelem.
Na čele ucítil kapky potu. Možná tíživé úvahy prchající z jeho hlavy.
Promnul si ho starostlivě a rozmýšlel, zda se vrátí nahoru za Mishi, nebo
bude čekat tady dole. To už se ale k němu přibližovala ona upovídaná
dívka se zlatou čelenkou, která přivedla Sheenu do haly. Vypadala, že
mu chce cosi sdělit, což nebylo zrovna něco, co by mu v tomto okamžiku
scházelo. Na její zřejmý úmysl si pronesl pro sebe trpce ironické „Bezva“.
143
KARA
O pár minut později…
V očekávání svého prvního turnajového zápasu Sheena znovu stála
před mohutnými vraty jádra arény. Tentokrát bez Niny, po boku svého
velkého učitele. Také rovněž jako předtím se zde vytvořil hlouček čekajících na právě hrajícího hráče. Podle jejich rozhovorů si rád dával načas.
„Zase se vytahuje,“ založila otráveně ruce žena stojící u Sheeny nejblíže. Byla nadmíru vysoká, Sheena měla zezdola na pohled jen její dvě
houpající se kruhové náušnice a úzké nosní dírky.
A stejně jako ostatní ani ona Sheenu nevnímala. Přítomní lidé
se během rozprav ohlíželi pouze za Lin-Chuem a bylo patrné, že
v jeho blízkosti mírní své slovníky. Sheena byla pro ně doslova neviditelná. Nejspíše ani neměli ponětí, že drobný derit vedle váženého
Lin-Chua je další hráč.
Navíc zde nervozita rostla rychleji než teplota vrat, která naznačovala zlomkem to, co se za nimi v souboji dvou ohňů děje. Sheeně se tím
připomnělo, že její zápas by měl být podobný. Zvědavost, zda vevnitř
obstojí, se v ní umocňovala každou vteřinou.
„Vážně se dnes proslavím?“ optala se Lina a namířila na něj své důvěřivé tmavomodré oči. Nedalo jí, co od něj zaslechla před pár minutami,
když promlouval k otci. Věřila, že Lin něco takového nesděloval jen tak.
Neúčelné věty u něj neznala. Uchvacovalo ji, jak se pokaždé plní, co
řekne. Představa, že by znala budoucnost jako on, jí přišla úžasná. Mohla
by jít do arény s vědomím výsledku a o nic se nebát.
Ale teď… teď by jí stačilo jenom jeho slovo. Chtěla od něj slyšet alespoň něco. Alespoň malou nitku, po které by mohla sáhnout a zachránit
se z té nejistoty, kterou právě zažívala.
„Věhlas, kterým již oplýváš, je ti málo, Sheeno Taris?“ odpověděl
Lin-Chu otázkou, a i přesto, že cítil, jak ono dítko na něm visí očima,
soustředěně sledoval vrata, jež se chvěly pod plamennými nárazy. Vycházel z něj přitom příjemně kompenzující chlad. Všechny tady střežil
před nebezpečným žárem.
„Jsi Sheena Taris, dcera teefu Taye Tarise. Tvé jméno bude vždy rezonovat v uších celého Areneánu,“ objasnil Sheeně své tvrzení.
144
kapitola Kara
do strany 162
Sheeniny bílé tvářičky se přesto zkroutily do nepochopení. O síle
svého jména neměla pochyby. Byla na něj hrdá tak, jak v ní otec odmala
pěstoval. Nicméně si myslela, že je třeba ke slávě více. Především by jí
světoznámé příjmení nezajistilo velebné ohlasy nositelské. To, co předvedla Nina, přesně takhle chtěla být slavná. Přesně takovou proslulost
vnímala i Sorin jako cíl, který si obě zaslouží.
Sheena zesmutněla zklamaná jeho nic neprozrazujícími větami.
„Myslela jsem, že jsem trénovala, protože jste viděl, že to zvládnu. Že
znáte můj osud,“ stěžovala si.
Lin-Chu, doteď sledujíc vrata, byl posledním jejím slovem vyrušen.
„Neexistuje nic takového jako osud,“ vyvrátil mylné domněnky. „Budoucnost není napsaná kniha,“ prohlásil dále. „Mění se,“ dodal tajemně.
To Sheenu překvapilo. Bylo zvláštní, jak to řekl. Vídala se s Linem
téměř denně a způsob, jakým teď reagoval, byl poprvé se skrytou starostí.
Nikdo by si toho rozdílu nevšiml, ale Sheena Lin-Chua často pozorovala
se studijním zápalem. Vykazoval stejně záhadný, něco skrývající umělý
klid, jako otec, když utichne s ledovou tváří. Vlastně nenacházela mezi
těmito dvěma muži velké rozdíly. Ani do jednoho příliš neviděla.
„Jak to, že se mění?“ zaujalo ji. „Vždyť vždycky víte, co se stane.“
„Vidím pouze, k čemu hmota tíhne. Jsou to jen předpovědi z vašich
tendencí,“ vysvětlil Lin. „Ty blízké jsou přesné, ty daleké již tolik ne.“
„Takže se nemusí stát, co vidíte?“
„Je to možné, Sheeno Taris. Ale pro vaši domýšlivost se to neděje,“
odvětil a usmál se, jako by ho tohle na lidech nepřestalo udivovat.
„Domýšlivost?“ nerozuměla Sheena, co tím Lin myslí.
„Pěstujete si kulturu, která ve vás budí přesvědčení, že musíte být
šťastní. Budí ve vás touhy. Nekonečnou nespokojenost. Vymysleli jste si
štěstí a že je důležité být šťastný. Navíc si myslíte, že víte, co vás udělá
šťastné a co pro to udělat. Tak za tím běžíte a utrácíte tím svůj život.
Omámeni tužbami běžíte stále ve stejný směr a když si náhodou všimnete, že tudy cesta nevede, jste opět přesvědčeni, že nyní jste již prozřeli,
a běžíte dál. Ale každé poučení vás činí pouze slepější a povýšenější. Vaše
domnělé velké životní proměny jsou tak jen přezutím bot. Pyšní na svůj
145
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
pokrok, kterému říkáte zkušenost, pak při běhu na ty boty zíráte a nevšímáte si toho, že jste pořád na stejné trase. Není proto těžké nezmýlit
se v tom, co vás čeká. Hmota kolem každého z vás je ustálená a dobře
čitelná,“ pravil Lin vážně. A aby její vyptávání zastavil, pokračoval v tom,
co ji teď zajímalo nejvíce: „Ale ano, dnešek jistě zvládneš, Sheeno Taris.
Nic těžkého na takovém naplnění není. Jen do půlnoci dýchej.“
Sheenu tím pochopitelně neuspokojil a poté, co se zakyselila na jeho
prazvláštní humor, spustila nanovo: „A budu se jim líbit? Dovolí mi být
s mámou a tátou?“
Lin-Chu se na její vyzvídání opět pobaveně pousmál. Hlasy přítomných se promísily s ostrým křikem z tribun a se zaskřípáním se vrata
jeviště rozevřela. Celou skupinku v chodbě oslnilo světlo z arény.
„To jsou dvě otázky, které spolu nesouvisí, Sheeno Taris. U každé
z nich však záleží na tom, co teď uděláš,“ odpověděl jí.
„Co teď udělám?“ čekala Sheena nějaké upřesnění.
Lin-Chu se k ní tedy obrátil a vyhověl jí stylem jemu vlastním.
„Pokud zde budeš nadále stát, tak nikoli. Nemůžeš se líbit někomu,
kdo tě nikdy neviděl,“ řekl a rukou pobídnul, aby vešla dovnitř. Až s písčitým závojem, který tím gestem rozvanul, jí došlo, že celá aréna čeká
pouze na ni.
Došla nejistě k okraji jeviště a vzhlédla k tribunám. Ještě pár posledních vteřin se pomalu ploužila, než se uvnitř dostatečně vzdálila od vrat,
aby ji kovový rachot uzamkl se soupeřem v zápasišti.
…
Tisíce očí teď sledovaly rozechvělé krůčky děvčátka, které svým
výrazem muselo připomínat zatoulané jehňátko. Další světlomety se
rozežehnuly a svým horkým jasem se na Sheenu doslova nalepily a kopírovaly každý její pohyb po písku.
Nahoru se tak již přes světla nedalo dívat. Na druhou stranu, zraky
diváků tím přestala vnímat a všechno to světlo vytvořilo vlastně dojem,
že se nikdo kolem nenachází. Byla tu jen ona a někdo naproti v dáli.
Diváky sice slyšela, ale jejich hlasy se slévaly i s moderátorem do nesrozumitelného rámusu. Ten se trochu zklidnil, jakmile siréna ohlásila
146
kapitola Kara
do strany 162
začátek.
…
Sheena nasucho párkrát polkla a srdce jí skákalo z hrudníku až do
krku. Nevěděla, jak začít. Vyčkávala, že natěšená Sorin se sama pustí do
akce. Sorin se ale prozatím k ničemu neměla. Setrvávala v nevědomí
a nechala Sheenu se napnutě rozhlížet.
Osoba na druhé straně se nezdála být dospělá. Sheena na tu vzdálenost těžko něco rozpoznávala, ale přišla jí jako nějaký chlapec. Vyčetla
si, že se měla Lin-Chua spíše ptát na soupeře než na slávu. Tohle však
naštěstí nebude její gerot Tlarabov, ale jen shoda jmen.
Každopádně nečinně postávala dál. Uvízla v myšlenkovém transu
a čas ubíhal. Tlarabov na druhé straně byl také nejistý, pravděpodobně
i on zažíval svůj první zápas. Čekal dlouho na první krok, než vyslal
k Sheeně ohnivou kouli velikosti míčku. Sheenu tím probudil z hloubání
a letící koule se k ní rychle blížila. Nestačila se ale pro nic rozhodnout
a pouze před koulí uskočila stranou. Oheň prosvištěl kolem a zasyčel na
vratech zanechajíc za sebou černou stopu.
Díky tomu ale konečně nabyla koncentrace a sotva se jí zrak odlepil
od černé šmouhy, letěla již od Tlarabova koule další. I před ní, jako poprvé, uskočila a od tribun se ozval pobavený smích. Chápala, že takhle
by to asi probíhat nemělo. Chtěla také cosi vytvořit, třeba něco podobného jako on. Nebylo to nic těžkého, ale v tom napětí a bez Sorin se to
zdálo nemožné. A tak stále jen uhýbala a Tlarabův oheň byl čím dál větší
a rychlejší. Neměla prostor něco rozmýšlet, každou volnou sekundu se
snažila přivolat Sorin do vědomí, aby jí v téhle situaci pomohla.
‚Sorin…,‘ prosila Sheena ve své hlavě a stávala se s úhybnými manévry
znavená. Dělala tady jen bezmocný pohyblivý terč, a to ji rozlítostnilo.
S vnitřním voláním o pomoc už ale nepostřehla následující kouli
včas. V posledním okamžiku pocítila její žár a s odvrácenou tváří natáhla
ruce před sebe.
„Ne!“ vykřikla a do rukou jí narazily Tlarabovy plameny.
Se silným mravenčením se Sheeně ohnivá koule rozplynula v dlaních
a její energie skrz kůži vstoupila dovnitř. Byla nesmírně nepříjemná,
147
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
projela rukama do hrudi a přes nohy zamířila do země. S sebou vzala
z Sheenina těla i kus síly a rozplynula se v podlaze.
Navzdory zátěži, kterou tím Sheena prožila, se usmála. Podařilo se jí
oheň pohltit, a to i bez Sorininy účasti. Na radost z nově objevené schopnosti ale nebyl čas. Tlarabovi docházela trpělivost a poněkud nazlobeně,
že s ním Sheena nehraje, házel jednu kouli za druhou. Zůstal věrný tomuto druhu útoku, ať už tím chtěl Sheenu jen lehce provokovat, nebo nic
jiného neuměl.
Sheena se však k ničemu aktivnímu bez svého Levana neodvážila.
Místo toho se rozkročila a zapřela se patami do písku. Své dlaně držela
pevně před sebou, jako by tlačila neviditelnou zeď, a další koule, jež přilétávaly, nechala vpíjet do sebe.
Věděla, že takhle nevydrží dlouho. S každou ranou ji zachvacovala
větší slabost a bylo nelehké se soustředit. Přesto to bylo pořád méně náročné, než plamenům uhýbat, a mohla se tak snadněji ponořit do své
mysli a pokoušet se Sorin vzbudit. Vůbec se jí to ale nedařilo a promítala
si během svého volání, jak horlivě chtěla Sorin na turnaj jít. Jak bránila
odchodu, přitom ji tady zanechala v trápení. Pomalu k Sheeně začalo
přicházet, že Sorin neplánovala nikdy bojovat. Možná ji sem měla sama
pouze donést. Nejspíše kvůli odpovědím kolem své ztráty předchozího
Nositele. Ať to bylo jakkoliv, v této chvíli si Sheena přišla jen využitá
a zrazená. Z té bezmoci pod Tlarabovou palbou jí bylo do pláče a její
pevný postoj se kácel k zemi.
„Je ti to úplně jedno!“ vzlykala nahlas. „Necháš mě tady!“
Kolena se jí pod náporem podlomila a zabořila se do žhnoucího
písku. Jeho horkost byla nyní s oslabením silnější než ochrana a Sheena
poprvé poznala, jak může být žár člověku nepříjemný. Nic se ale teď
nerovnalo tomu, co cítila uvnitř ve své opuštěnosti. Nerozuměla tomu,
proč musí čelit zápasu sama. Bez Sorin, bez její přítelkyně, nemělo smysl
bojovat. S pohledem na další blížící se kouli už odevzdaně složila dlaně
do klína a zavřela oči. Očekávala přímé setkání se soupeřovými silami.
Oheň ji však přímo nezasáhl. Tlarabova muška nebyla přesná.
Koule Sheenu těsně minula a jen jeden z jejich krajních jazyků se otřel
Sheeně o paži. I tak zvládl Sheeninu ruku popálit natolik, že vykřikla
148
kapitola Kara
do strany 162
bolestí a zděšeně si ji chytila. V tu ránu pocítila milion jehel bodajících
do onoho místa a dotyk to jenom zhoršoval. Rychle stisk povolila a celá
vyplašená třeštila oči na vzdouvající se puchýř. Naprosto ji zaskočilo, jak
silná může bolest z ohně být. S příchozí panikou si své odevzdání rychle
rozmyslela a zachvátil ji strach z nepřátelských plamenů. Chtěla utéct. Se
silnou úzkostí se opět postavila.
Prchání ale už nebylo zapotřebí, neboť již prvotní Sheenin výkřik Tlarabova zastavil. Sledoval, jak je jeho zraněná soupeřka zmatená a neví,
jak v zápase pokračovat. Čekal, že brzy pro něj zazní vítězná siréna, ale
přetrvávalo jen ticho, ve kterém i diváci tajili dech.
…
Sheeně stékaly dál po tváři velké kapky slz. Částečně úlevou z dohledného konce, částečně z velkého zklamání. Nic tady, kromě své neschopnosti, strážným nepředvedla. Takhle rodičům nikdy neuvěří, že
je plnohodnotným Nositelem, který nepotřebuje žádnou dodatečnou
výchovu. Nedokázala si připustit, že by odešla z arény a tohle bylo vše,
co ze svých schopností ukázala. Vždyť umí mnohem více. V porovnání
s tím, co znala od sebe, byly Tlarabovy kreace něco směšného. A ještě
směšnější bylo, že by něčím takovým byla vyřazena ze hry. I přes slzy
v očích ji lítost opouštěla a do jejích pocitů vpadla neurčitá hořkost.
S tou podivnou hořkostí, kdy přestávalo a zase začínalo na zápase
záležet, mžourala na Tlarabova a vnímala ještě intenzivněji své zranění.
Zranění, které jí způsobil. Byl to mocný pocit s vlivnou myšlenkou.
Velmi neodbytnou. Sheeně se opakovaně vybavoval okamžik, kdy oheň
zasáhl její kůži, a s onou vzpomínkou se ztracená energie do jejího těla
navracela zpět. A dělo se to, dokud se úplně nesrovnala a její postoj nezískal nový odhodlaný ráz. Zadívala se na druhou stranu s nezměrným
vztekem a v silném nutkání toužila Tlarabovi vrátit vše s takovou živelnou pomstychtivostí, jakou umí projevit snad jen jediná bytost ve
vesmíru. Sorin.
Sheeniny tváře v pár okamžicích pozbyly únavu a zbarvily se horečnatou rudostí. Nelítostně probodla Tlarabova pohledem a ten posléze
pochopil, že se Sheena nehodlá vzdát. Znovu se přichystal k útoku, ale
Sheena se jen usmála nad tou nicotnou výhrůžkou. Hrudník jí při tom
149
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
pracoval s hlubokými nádechy, jako by se rozhodla veškerý kyslík v aréně
vydýchat.
Diváci tak vpravdě zatím neviděli žádný boj, ale v Sheeně se zrovna
jeden odehrával. Rozbouřená Sorin se s návratem dožadovala slova
a Sheena jí nechtěla odpustit takové zdržení. Tlarabov, sledujíc Sheeninu
nečinnost, vyslal pro začátek druhého dějství malou ohnivou kouli, aby
se ujistil, že Sheena skutečně hraje, ale Sheena ji jen vztekle dlaní odpinkla do zdi jako otravnou mouchu. Řešila teď něco mnohem důležitějšího než tento zápas.
Postávala dál s nepřítomným výrazem a barva její kůže už představovala ztělesněný oheň. Tělo jí zatuhlo, jak se v ní s vnitřní hádkou zastavil
čas. Jen ruce, nemaje jasných příkazů, se občas křečovitě zaškubaly. Tlarabov, zmaten tím výjevem, pohlédl ve směr, kde by měla sedět porota.
Nevěděl, co si s podivnou soupeřkou počít.
Tiky však u Sheeny brzy ustaly a Sheena náhle vypadala uvolněněji
a mnohem nabitěji než na začátku. Ihned s její duchapřítomností se
podlaha pod pískem začala otřásat a překvapený Tlarabov udělal pár
nejistých kroků vzad. Veškerý písek v aréně se nečekaně rozechvěl. Od
Sheeniných nohou se zvednul celý jeho pruh do výšky a vrhl se sám od
sebe na chlapce. Za letu se ještě v sekundě rozžhavil a dopadl na Tlarabova jako lávová kapsa. Tlarabov se marně pokusil připravit na náraz.
Lávový příliv jej nemilosrdně smetl ke zdi, kde zůstal ležet v bezvědomí
zalitý žhavým pískem.
…
S jeho dopadem okamžitě zazněla siréna. Otevřela se vrata a kolem
Sheeny proběhlo několik dozorčích Nositelů, kteří svými schopnostmi
Tlarabovo okolí vmžiku zchladili a dostali bezvládné dítě z pasti ven.
Sheena se v probíhajícím zmatku stala jen strnulým svědkem toho, jak se
na druhém konci snaží jejího soupeře zachránit.
AAA
O hodinu později…
Po zápase Tay v lóži celý rozhozený přešlapoval s telefonem u ucha.
150
kapitola Kara
do strany 162
Chodil tam a zpět a během hovoru si zarýval nehty do krku. Mishi jen
poslouchala, jak brumlá do sluchátka něco o tom, že rozumí.
„No,“ zavěsil, „přežil to. Říkají, že mu nic není, jen ho ten náraz
omráčil.“
„Říkala jsem ti, že mu neublížila. Jsou tam v aréně v úplně jiném
stavu než běžně,“ pověděla mu na to Mishi tiše.
Byla již ztahaná z katastrofických scénářů, které Tay kolem Sheenina
zápasu předváděl. Ráda, že se nakonec pravda ukázala, pohladila vedle
sedící Sheenu po vlasech. Ta však vypadala, že nevnímá. Měla upřený
pohled do arény, i když viditelně probíhající zápas nesledovala.
„A omráčení ti nepřijde, že mu ublížila?!“ pokračoval Tay vyčítavě,
„bude se i tak zotavovat dlouho…“
„Nebude se zotavovat dlouho. Mají mnohem rychlejší regeneraci než
my,“ reagovala Mishi kysele. „Je to jenom hra, Tayi, pochop to.“
„Já mám chápat, že je to hra?! To ona tomu očividně nerozumí! Nejdříve do sebe nechá pálit, a pak na něj za to hodí takovou lávu? To ho
chtěla rovnou zabít?!“
Podíval se svou otázkou na Sheenu, ale tu ani přímá zmínka o její
osobě nevytrhla z nepřítomného posedu. V podobném duchu probíhaly
i předchozí minuty, kdy se vyptával na tyto věci rovnou jí. Její strohé
nucené odpovědi mu nepřinesly žádné objasnění, jen ho více naštvaly.
„Nemůžou se tam zabít, u Lin-Chua, už toho nechej! Jsou to Nositelé!
Baví se tady takhle celou věčnost! Někdy se na ty jejich turnaje podívej,
co tady normálně na sebe házejí!“ měla Mishi těch řečí akorát.
„Ale Sheena není Nositel! Tobě snad přišlo, že by se tam bavila?! Nevěděla, co má dělat, viděl jsem to! Byla tam úplně vyděšená, spálili ji!“
ukázal vztekle na Sheenino zranění na paži, které se k jeho nevýhodě
vytrácelo nadměrně rychle. Už po puchýři téměř neměla stop.
Přesto Tay neodpustil, že se tak vůbec stalo: „Neříkala jsi snad, že ji
nemůže nic popálit?! Jak to, že Sheenu ten Levan neochránil?! Kde v tu
chvíli jako byl?! To se na ni pod takovou palbou vysral?! Ten kluk nemá
ani modřinu z tý lávy, jak to, že Sheenu popálila oproti tomu taková blbost?! Nepřijde ti to divný, ani trochu, že tohle ten její Levan dovolí?!
151
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Co kdyby po ní v takovém stavu hodili něco, co by ji zabilo?! To by ti už
stačilo, abys konečně pochopila, že není žádnej nesmrtelnej Nositel?!“
Mishi nad Tayovým běsněním nešťastně vzdychla. Už nevěděla, jak
mu vysvětlit, že se na vše dívá velkýma očima. Bylo jedno, jestli tam
Sheenu něco popálilo. Zuřil by za každý pokřivený vlásek, ke kterému by
tam přišla. Měl už od narození Sheenu rád v měkkých peřinkách skrytou
všem cizím zrakům. Nedovolil by jí ani tu kočku, aby náhodou nebyla
škrábnutá.
„Nemůže se tam zabít, Tayi, prosím tě, nech toho. Prostě se jen
dlouho rozhodovala, co předvede. Je toho na ni hodně. Namluvili jsme
jí do hlavy, jak je důležité, co tam udělá. Byla z toho jenom nervózní.
Podruhé jí to půjde lépe. Je dobrý Nositel.“
„Ona není Nositel!“ zařval Tay na Mishi zblízka a ukázal při tom do
arény na hráče.
V tom se rozevřely dveře a do lóže vpadl dobře naladěný Mario s jakousi zelenou látkou v náručí.
„Tak kde je ten nejlepší Nositel na světě?!“ zahlásil rozjařeně hned
mezi dveřmi a zrak mu ustrnul na Tayovi s nataženou dlaní. S tím, jak
Tay vztekle ukázal dolů, to vypadalo, že se rozpřáhl, aby Mishi uhodil.
Jakmile spatřil Mariův tázavý obličej, padla mu ruka zpátky k tělu.
„Nazdar rodino, jak si užíváte výlet?“ pokračoval Mario už jemněji
všímaje si, že nepřišel zrovna do příjemné chvíle.
„Ahoj, Mario,“ usmála se Mishi zlehka a nastavila tvář k políbení.
„V rámci možností,“ poplácala kola od vozíku a ještě dodala všeříkající
pohled na svého manžela.
„To si dokážu představit. Milej a klidnej jako vždycky, že?“ zasmál se
Mario a položil Tayovi ruku na rameno. „Chybí mu práce. Už celý den
na nikoho nekřičel.“
„Kéž by to byla pravda,“ hlesla na to Mishi.
Mario na její prokazatelnou únavu starostlivě zafuněl a podíval se na
Taye s otcovskou tendencí: „Doufám, že vám tady nedělá peklo.“
„Snaží se…“ odpověděla Mishi, „nejspíš.“
„Takže ti nebude vadit, když si ho na chvíli půjčím?“
152
kapitola Kara
do strany 162
„Ani v nejmenším. Nespěchejte,“ byla Mishi ráda.
Mario srozuměně pokývl a spustil ke svému rozmrzelému příteli:
„Mám pro tebe ty výsledky. S tím jsem prostě musel přijet, protože je –“
Přerušil svou větu, když zaznamenal Sheenu, jak zírá dolů na souboj
bez sebemenšího zájmu o dění kolem.
„Ale nejdřív!“ zesílil záměrně hlas a šel si naproti Sheeně pokleknout.
„Ahoj, sluníčko,“ podíval se Sheeně do tváře a usmál se. Konečně si přestala všímat arény a pozornost mu oplatila. Nic ale neřekla. Neměla se
ani k pozdravu.
„Je teď ještě trochu zaskočená,“ vysvětlovala Mishi.
„Čím?“ nechápal Mario.
„Tys ještě neslyšel, co tam udělala?“ odebral se Tay ke dveřím.
„Slyšel jsem, že vyhrála,“ řekl Mario pyšně.
„Skoro zabila Tlarabova syna. Hodila na něj roztavenej písek,“ snažil
se mu Tay zkazit nadšení.
„Tak to nebylo, Tay přehání,“ vložila se do toho Mishi. „Udělala na něj
moc velkou vlnu a bobka to přirazilo na vrata. Ale je v pořádku, jen to
vypadalo strašně dramaticky a Tay nechápe, že to tak nevnímají.“
„Hah, to jo. Nositelé jsou gumoví,“ uchechtl se Mario a mávl rukou,
„taky by mi jeden Levan bodl. Od rána mě ukrutně zloběj záda. Je šílený,
co s těma Levanama vydržej. Jejich zdraví bych chtěl mít.“
Vrátil se k Sheeně a pokračoval: „Nic si z toho nedělej, sluníčko. Určitě mu to jen prospělo, bude další zápasy chytřejší. Jeden z vás prostě
musel vyhrát. O tom to je. Dala jsi mu pěkně na prdel, synáčkovi gerota.“
Roztáhl látku, kterou nesl, a ta se ukázala jako tmavě zelený plášť:
„A protože jsi už velká Nositelka, sehnal jsem ti šat pro tvý další
vítězství.“
Sheena se několikrát podívala střídavě na něj a na nastavovaný plášť
zcela bez emocí.
„Vím, není nositelskej. Ale je mu hrozně podobnej, takovej kouzelnickej. Budeš v něm parádnice, je krásně zelenej. A ty máš přece nejradši
tuhle zelenou, to strejda ví,“ snažil se Mario ještě zaujmout.
153
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Marně. Po dlouhém tichu Sheena dotčeně pronesla: „Já nejsem
kouzelnice. Mám Levana. Jsem Nositel. Kouzelníci jsou v pitomých
pohádkách.“
„No jo,“ uznal Mario smutně, „ale kouzelníci taky dělaj oheň.“
„Já nedělám oheň!“ zvedla se Sheena naštvaně a odstoupila. „Já JSEM
oheň!!!“ štěkla následně a prudce před Maria nastavila pěst, která se
rozhořela.
„Sheeno!“ okřikla ji Mishi. Popadla plášť a rychle s ním oheň na ruce
udusila. „Promiň Mario, je asi… přetažená… v nějakém zvláštním… bojovém stavu, já nevím… je to pro ni těžký den,“ omlouvala se za Sheenu.
Poté zkontrolovala látku: „Je to dobré, nic mu není. Je krásný, Mario,
děkujeme. Až… až si Sheena trochu odpočine, určitě jí udělá radost.“
„Aha,“ prohlížel si Mario Sheenu zamyšleně a pak s něčím nejistým
přistál zrakem na Tayovi.
„Pojď, prosím tě,“ zabručel Tay otráven. „Mám už těch ohňů plný
zuby. Pak kdo tady dělá peklo.“
„Nechej toho,“ nasupila se za to na něj Mishi, ale to už byl s Mariem
zpola pryč.
AAA
O tři hodiny později…
Když se ani po třetí hodině Tay do lóže nevracel, Mishi nervózněla
s blížícím se druhým Sheeniným zápasem. Nebyla si jista, zdali na něj
chce Sheenu pustit. Sheena se jí zdála pořád nepřítomná a na otázky odpovídala mechanicky bez života.
Mishi se chtěla o jejím stavu s někým poradit, ale její manžel nebyl
zrovna tím pravým. Navíc byl teď s Mariem v bufetu. Jak jej znala, věřila,
že by tam po posledním rozhovoru zůstal uražen až do konce turnaje.
Asi ani nesleduje, že Sheena bude brzy na řadě.
Ve svých starostech povzdychla a zadívala se na kola vozíku. Byla
popraskaná a zaprášená, ale hlavně se teď zdála být z betonu. Střídala ten
pohled mezi nimi a zlatými vlásky své dcery a nemohla se rozhodnout.
154
kapitola Kara
do strany 162
Ztracena v myšlenkách si kousala do rtů, dokud neucítila chuť krve v ústech. Až ta ji vtáhla zpět do přítomnosti.
„Zapletu ti je, ano? Nevadí ti v očích?“ promluvila na Sheenu a začala
jí něžně vlasy stahovat.
„Hm,“ zaznělo od Sheeny nezaujatě a dál se přes zábradlí dívala dolů.
Tam se zrovna střídali a i to nic, co se dole dělo, bylo zajímavější než
mámina snaha.
„Další zápas budeš mít proti ledu,“ začala Mishi opatrně.
„Já vím,“ odpověděla Sheena jistě.
„Nebojíš se?“
„Ne,“ řekla stejně strojově jako předtím.
„Víš, miláčku… ta láva byla opravdu trochu hodně pro začátek. Já
vím, že ses těšila, až ukážeš to nejlepší, co umíš, ale nebudou ti na prvním
turnaji dávat hned těžké soupeře. Ta Maraia teď bude taky jenom o pár
let starší než ty, možná by tentokrát stačilo něco… menšího, rozumíš
mi?“ promlouvala Mishi na Sheenu pomalu, ale nedostávalo se jí žádné
odezvy. Pokračovala: „Hlavně… nemusíš vůbec vyhrát. V tomhle má
táta pravdu, nejsme tady tak úplně pro zábavu. Ale to přece víš, stačí,
když jenom ukážeš, že máš tyhle věci pod kontrolou. Strážní nepotřebují
vidět, že někoho porazíš. Tak… buď opatrná. Nejen na sebe, ano?“
Čekala několik vteřin, než výrazněji na Sheenu zopakovala: „Ano?!“
„Ano,“ vyhověla Sheena.
Mishi, nepříliš spokojená, zakončila tenký copek a raději si Sheenu
ještě k sobě natočila: „Opravdu víš, co tam máš dělat? Nechci, abys tam
šla kvůli tomu povolení, a pak se tam bála. Nemusíš to dělat. Můžeš
i kdykoliv během zápasu odstoupit, stačí na porotu zvednout ruku.“
„Já vím,“ vskočila jí do nádechu Sheena tvrdě, aby toho už nechala.
„Dobře…“ uznala Mishi, že teď mluví téměř jako Tay, „Jen jsem se
chtěla ujistit, že je ti všechno jasné, miláčku. Tak teď budeš tedy jemnější,
ano?“
Zadívala se Sheeně do očí. Něco tam nehrálo. Mishi plná obav se
zamračila. Ta dětská hebká tvářička ztratila během poslední hodiny veš-
155
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
kerou energii. Přesto se Sheena dívala Mishi do očí dost vědomě.
„ANO,“ řekla Sheena už viditelně podrážděna, když vtom její panenky získaly nezvyklou nervní jiskru. Vyvlékla se zpod máminých
rukou a došla ke dveřím: „Půjdeme?“
Mishi zaražena sledovala to zvláštní Sheenino chování. Tušila, že
ji Sorin teď nějak ovlivňuje, ale nevěděla, jak reagovat. Možná jen připravuje Sheenu na zápas. Přistihla se, že s tím prazvláštním nevlastním
pohledem, má taky tak trochu strach Sheeně nějak odporovat.
„Samozřejmě,“ usmála se Mishi uměle, „půjdeme. Otevřeš mi?“
Zapřela se do kol a slabé ruce ji vytlačily ven na chodbu.
…
Chodba byla stejně utichlá jako ráno. Světla zde byla stažena na minimum a Mishi měla chvíli problémy, než po přechodu z projasněné lóže
získala přehled o celém koridoru. Než se stihla opět roztlačit, Sheena
měla pěkný kus náskok. Šla rychle a ani se za maminkou neohlédla.
Mishi se pokusila Sheenu dohnat, ale nakonec ji musela okřiknout.
Sheena zastavila na povel, ale nevrátila se. Koukala lhostejně po
zdech na rytiny, než se za ní Mishi doplahočila. Ta, s vozíkem pod sebou,
se vůbec necítila na komplikovanou trasu dolů k aréně. Zastavit se pro
Taye, který měl být na stejném patře, se jí zdálo smysluplnější.
„Nezvládnu to, zlatíčko,“ vydechovala unaveně. „Musíme za tátou.“
„Dojdu tam,“ navrhla Sheena samostatný přesun k bojišti.
„Ne, to nejde. To by se táta zlobil,“ zamítla Mishi, „Já vím, že bys to
zvládla, ale… on potřebuje, abys tu nepobíhala sama, víš. Doprovodí tě
tam, aby měl klid.“
Sheena okamžik něco prázdně rozmýšlela, než pokývla a stroze oznámila: „Dojdu pro něj.“
Ihned na to se otočila a rozeběhla se.
„Ne, počkej na mě… Sheeno!“ volala Mishi, ale bylo jasné, že Sheena
už její hlas nevnímá. Zmizela za rohem a zanechala v Mishi špatnou
předtuchu z toho, jak nepřítomně a přesto energicky vyrazila. Mishi raději ještě sebrala síly a rozjela se za ní.
156
kapitola Kara
do strany 162
…
Než ale vůbec zvládla nějaký posun, Sheena už byla tatam. Běžela
vstříc bistru pohlcena vzrušením. Měla jeho ceduli na dohled, ale věděla,
že k němu nemíří. V polovině se zastavila na rozcestí a pohlédla nalevo
do průchodu, za nímž byla chodba se světly naprosto pohaslými. Jako by
už tudy dnes nikdo neměl projít. O to lákavější se chodba jevila Sorin.
Ihned ponoukala se v onen směr vydat. Chtěla Sheeně něco ukázat, ale
nic konkrétního neprozradila. Sheena ze Sorininých pocitů rozeznávala, že se jedná o něco nanejvýš důležitého, ale nedokázala si onen cíl
přesně vybavit. Sorin zůstávala tajemná. Sheena ale své tělo nasměrovala
k bistru, navzdory tomu, že Sorin tma táhla jako magnet.
‚Pojďme se tam jen podívat,‘ škemrala v ní Sorin. ‚Něco pro tebe mám.‘
Sheeně však nahánělo strach, že by se mohla ztratit. Co když pak nedorazí dolů včas? Nedokázala ale lákavé nabídce dlouho vzdorovat. S tím,
jak Sorin byla nyní v mysli aktivní, zněla přesvědčivěji než kdy jindy.
Napodruhé již nemusela Sorin příliš prosit a rozhýbala svým sladkým
hlasem Sheeniny nohy jako nic. Sheena vběhla do tmavé chodby a utíkala s důvěrou v Sorininu paměť.
Nebyla zklamána. Běžela s naprostou přesností. Nic neviděla, přesto
změnila směr vždy v ten pravý čas. Sorin nepotřebovala žádných očí,
měla plán areálu vyryt ve své duši. To ovšem neměnilo nic na tom, že
Sheena neměla ponětí, kam vlastně běží. Už ani nesledovala, kolikrát odbočila. Nechala se unášet a spoléhala se na to, že ji Sorin z tohoto bludiště
zase vyvede.
A Sorin se takovým Sheeniným odevzdáním nadmíru blažila.
S každým uběhlým metrem žhnula radostí. Vedla Sheenu do místa, na
které byla velmi pyšná, a nemohla se ho dočkat. Nadšením rozehřála
Sheeninu kůži, až Sheena ucítila vůni horké bavlny. S varovným pachem
Sheena doufala, že se brzy na ní něco nevznítí, ale klidnit Sorin teď bylo
zbytečné. S připomenutím ohnivých schopností ale Sheenu napadlo, že
nemusí zrovna běžet tmou. Natáhla ruku před sebe a nechala ji rozhořet
jako pochodeň.
Sotva se však před Sheenou prostor osvítil, ze tmy vstoupila do ohnivé záře neznámá osoba. Její nečekaný zjev Sheenu vyděsil a v tu ránu
157
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
zastavila. Ve svém zděšení přepadla na zadek a z té hrůzy před sebou se
jí rozhořely obě dlaně naplno. Přes vlastní plameny se sunula divoce od
cizince po zemi dozadu jako zmatené zvíře.
„Tady je,“ zasyčela ona osoba ze tmy a Sheenin zoufalý ústup pomalým krokem doháněla. Její ženský hlas přitom zněl těžce a sípavě.
Snad postrádala hlasivky.
„Hledám tě a ty přitom hledáš mě,“ mluvila žena dál, lapala po dechu
a z plic jí vycházel nepříjemný chrapot.
S posledním zachrčením Sheenin oheň pohasl.
Vše kolem zahalila opět tma a Sheena zkoprněla na zemi strachem.
Před sebou viděla jen matně černou figuru, která značila, jak blízko se
žena nachází.
„Pojď ke mně, ať si tě prohlédnu,“ zasípala a její dech Sheena pocítila
u kolenou.
V tom se zářivky nad nimi rozsvítily a tím se Sheeně žena odhalila,
jak hledí vzhůru a sama myšlenkami ovládá zdejší osvětlení.
„To už je lepší,“ spokojeně dodala a upřela svůj zrak znovu na drobnou
dívenku před sebou.
Její vzhled Sheenu naprosto paralyzoval. Dívala se na ni stará, zkřivená, propadlá tvář s několika děsivými útvary a s očima tak tmavýma,
že se v nich panenky ztrácely do nelidské podoby. Malé zkroucené tělo
stařeny v hnědém hávu u ní klečelo a natahovalo k ní kostěnou ruku
potaženou seschlou kůží. Vyzařovalo z ní dokonalé ztělesnění smrti, jako
by ji už dávno všechen život opustil.
„Ano,“ dotkla se s výdechem Sheeniny tváře, a ta se s odporem odvrátila od chladné ruky a nesnesitelného dechu. „Takové nádherné deritské
stvoření,“ prohlížela si Sheenu pečlivě. „Viděla jsem tě ve svých snech. Ve
svých snech, bílé krásné stvoření. Ano, ano.“
S dlouhou pomlkou pak od Sheeny vyzvídala: „Řekni mi, stvoření,
kdo v tobě bdí? Kdo se ve své pýše vrátil. Je tak silný, tak… povědomý.
Ale nepatří ti. Jak jsi k němu přišla, řekni.“
„Nevím,“ vydala ze sebe Sheena tence a stále se snažila od stařeny
odsouvat.
158
kapitola Kara
do strany 162
„Nevíš? Ukaž, dej mi ruku… Dej mi ruku a já se podívám, co víš,“
řekla a chytila Sheenu za zápěstí.
Sheena sebou zaškubala, snažila se vyvléci, ale stařena, ač postrádala
velkých sil, měla ve svém stisku omamné schopnosti.
„Nebraň se…“ varovala Sheenu při tom, „jsi horká, moc horká, to je
dobře, dobře… Jsi oheň, derite, čistý oheň. Znala jsem jeden takový…
velmi zvláštní. Ztratil se, ale možná… možná se jen ukrývá…“
Dívala se Sheeně soustředěně na ruku a dál si sípavě pro sebe breptala. Vypadala rozrušeně, nedočkavě. Přejela prsty po Sheenině dlani,
a ta se celá ochladila. Dotyk jejich prstů vytvořil mrazivou cestičku, která
se v momentě Sheeně jako nůž zařízla do kůže.
Sheena krátce křikla bolestí, ale Sorin jí okamžitě stáhla krk a svázala
jazyk. Měla strach. Větší než Sheena. Přikazovala Sheeně se ani nepohnout a nic neříkat. Přestala v ní žhnout a stáhla se do nevědomí.
Vnitřně osamocená Sheena tak útrpně hleděla na své mučení a stařena do ní pronikla skrz ledový řez v dlani dalšími silami. Ty se uvnitř
rozprostřely podél Sheeniny ruky a vydaly se v proudech k jejímu krku,
až pronikly do spánků, kde Sheenu bolestně omračovaly. S jejich příchodem do mysli se Sheeně všechny myšlenky počaly rozpadat a ztrácela
nad nimi kontrolu. Přestala být jejich pánem, přestala být myslícím. Do
hlavy se jí nahrnuly i tisíce dříve vyvstalých myšlenek a ve víru se tam
mísily jedna přes druhou. Měla najednou všechno, na co kdy pomyslela v jediném chumlu pohromadě a v takovém přetížení již nezvládala
vnímat více. Upadala v bezmoci a podvolila se stařeně, aby si vzala, co
chce.
…
„KARO!“ rozlehl se chodbou přísný výkřik.
Sheenino soužení bylo přerušeno a pod světly se objevil Lin-Chu.
Žena se za ním otočila a zlostně si něco zasyčela. Nerada byla vytržena
ze své činnosti. Pustila Sheenu a narovnala se.
„Odstup,“ přikázal jí Lin-Chu poté, a jakmile mu Kara vyhověla,
zvedl Sheenu ze země. Navrátil ji do stavu, ve kterém její výraz opět
zpřítomněl.
159
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Sheena, zpět při sobě, se ihned natiskla strachy na Linův háv sledujíc
nebezpečnou ženu.
„Co tady děláš?!“ zeptal se Lin-Chu Kary nezvykle tvrdým tónem.
„Našla jsem ten klíč, Chu, ztracený klíč,“ postavila se žena proti němu
viditelně nepřátelsky, „nebo mám říct – zatajený? Zatajený klíč, co Chu
skrývá? Deritské stvoření s kradeným Levanem a my o něm nic nevíme.“
„Ona není klíč k ničemu,“ řekl Lin-Chu, když letmo pohledem
Sheenu zkontroloval. Její tváře nabraly lehce rudé barvy, přesto jí srdce
tlouklo o to klidněji.
„Je!“ chrčela Kara vztekle. „Má tu zrůdu! Proč před námi velký Lin
skrývá takový poklad?! Nositel, co není Nositelem! Má jednoho z nich!“
„Nemá,“ popřel Lin.
Kara zaškubala hlavou: „Má… má! Viděla jsem ji! Ve svých snech!
I tys ji viděl, Line, viděl jsi stejné obrazy. Já ji viděla, viděla jsem ji tam.
Vytrhli Levana z hrudi. Chladní vrazi! Ukradli dívce Levana! Zabili ji!
Ty to víš! Víš a skrýváš. Co skrýváš? Co skrýváš pro sebe, pro velkého
Chu?!“
„Bolest ti zkresluje mysl, Karo,“ zazněl v Lin-Chuově hlase soucit.
„Viděl jsem co ty, ale tvůj výklad je chybný. Obrazy se ti splétají. Nepomůže ti. Nikomu z nás. Je pod mou ochranou.“
„OCHRANOU?! Ochranou, ochranou!“ rozlítila se Kara více.
„Odkdy rod Chu poskytuje ochranu?! Cha! Ochranu! Na to máme jiné
Nositele. Jiné! Nemůžeš nám ji upřít. Nemůžeš nám zabránit. Nemůžeš.
Přečteme si ji, ano přečteme. A pak se uvidí, kdo je nevinný. Celou tu
její zrůdu zamrazíme a vytáhneme… i tu poslední vzpomínku. Vrahovi!
Vytáhneme jí z hlavy všechno jako kroutícího se červa z jablka. A pak se
uvidí, uvidí se!“
„A co byste vyčetli?!“ zamračil se Lin-Chu a přimknul Sheenu k sobě.
„Co jsi teď vyčetla ty? Kde byla ta tvá zrůda? Viděla jsi, co hledáš?“
Kara zasykla a pohlédla na Sheenu, která se vtlačovala Linovi do šatů:
„Ne. Viděla jsem jen bolest. Cítila jsem ji. Nože do slabin. Tisíce nožů. Je
šikovné stvoření. Umí se bránit. Má schopnosti.“
„Ne, nemá,“ popřel Lin, „To je všechno, co si od svého Levana pama-
160
kapitola Kara
do strany 162
tuje. Bolest. Je to jen nevinné dítě, Karo. Budeme hledat jinde.“
Kara se ale nezdála býti spokojená.
„Jinde?! A co ty, Line, hm? Mohla bych se podívat? Podívat se, co Lin
ví,“ natáhla k němu ruku, „pak bych… mohla mlčet. Mohla bych mlčet.
Mohla bych ušetřit krásného derita. Ušetřit bílé nevinné vlásky. Škoda
by bylo stvoření, škoda. Ukaž, dej mi ruku. Podívám se, co o ní víš ty.
Nebudu pak muset trápit derita. Nabídneš mi svou hlavu místo její?“
„Už jsi viděla dost, Karo,“ zamítl Lin a odváděl Sheenu pryč.
Na jeho odchod se Kara začala smát jako potrhlý blázen.
„Věděla jsem, že prchneš!“ volala na něj. „Ty víš! Víš, že ji má!“
Avšak Lin se se Sheenou od Kary netečně vzdaloval a nechal jim na
cestu rozsvítit i zbývající světla. Sheena k nim zvedla zrak a pak se ještě
zvědavě otočila za Karou. Její ohlédnutí Kara zbystřila a probodla ji černýma očima s vyšinutým úsměvem.
„Jsi slabý! Slabý Nositel! Tvůj Levan je jiný! Ano, je jiný,“ rozesmála
se. „Je to zrůda! Nikdy ho nezvládneš, ubohý derite! Jako loutku tě
ovládne! A bude si s tebou hrát. Zabije tě, jako zabil ty před tebou. Zabije
tvou duši! Vezme ti všechno! Věř velkému Chu a zaplatíš za to svou duší!
Nechrání tě! Nechá tě vrahovi! Zaplatíš za zrůdu, kterou nosíš! Jako já!“
Lin-Chu se zastavil. Obrátil se naposledy za Karou a nejspíše od něj
měla přijít nějaká emoce, ale nepřicházela. Znovu se dal s Sheenou do
kroku a nechal Karu zlostně za sebou křičet:
„Ochrana nebude věčná! Najdeme se, stvoření! Najdeme se! Ještě přijdeš ke mně, abych tě zachránila. Ještě ráda přijdeš!“
AAA
O pár minut později…
Lin-Chu se s Sheenou nikde nezastavoval a od Kary ji dovedl rovnou
před vstupní bránu do arény. Spěchali, Sheenin druhý zápas měl začít
před několika minutami. Výjimečně tak zde byli o samotě jen s obsluhou
vrat.
Lin zpozoroval, že se Sheena nijak neprojevuje. Bylo tomu celou
161
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
cestu. Nezeptala se na rodiče, nezeptala se na Karu. Nahoře ji našel vyděšenou a teď zase bylo na její mimice vše v pořádku.
Přidřepnul si k ní a podíval se jí do očí. Tam hluboko ve tmě panenek
plály spokojené plamínky. Lehce se pousmál a Sheenina tvář mu úsměv
oplatila. Vzal jí ruku, skrz kterou se Kara pokoušela číst, a prohlédl si
fialovou cestičku napitou krví. Sheena k ní sklopila zrak také, ale v obličeji měla jen lhostejnou tvrdost. Světlo otevírající se brány zranění ještě
zdůraznilo.
„Měla by ses o ni tentokrát postarat lépe,“ vytkl Lin-Chu.
Sheena jenom sebevědomě pozvedla koutek úst a poté, co zářez Lin
vyléčil do ztracena, stáhla ruku mlčky k sobě. Otočila se a s výrazem,
jako by řekl něco samozřejmého, vešla do arény.
162
MRAZIVÁ ODPLATA
Když Sheeně začal druhý turnajový zápas, kráčela do arény sebejistě.
Nezajímal ji křik okolí, ani ostré světlomety. Pohled stahovala ke svým
nohám, jež se bořily do špinavého písku, a nebylo nic, co by v ní vzbuzovalo strach.
Na protější straně, jak ohlásil moderátor, již nějakou dobu trpělivě
vyčkávala na Sheenin příchod Maraia Bolaire. Ale ani to Sheenu očividně nezajímalo. Zastavila se na svém startovním místě a se zrakem
přimknutým k zemi čekala, dokud diváci neutichnou. Poté pohlédla ke
zdi doprava, pak doleva, čímž zaznamenala kolem sebe široké žlaby naplněné vodou. Pobavilo ji, jak povědomá jí tato chvíle přišla.
„Tak začni,“ zvolala následně na Maraiu, „ukaž se.“
…
Maraia byla náctiletá, vysoká hnědovláska s dominantně dlouhým
copem. Na její bledší kůži bylo vidět, že se zdržuje spíše v horských oblastech Horního Derigotu. V upnuté modrobílé kombinéze s objemnými
botami vypadala připravena na velké představení.
Nenechala se zaskočit tajemně sebejistým dítětem. Vztáhla ruku
k nejbližšímu žlabu a přitahovala z něj kapičky vody, které se poslušně
od hladiny oddělovaly. Než doletěly k ní, postupně zamrzaly a semknuly
se v ledovo-sněžnou kouli o průměru bezmála dvaceti centimetrů. Pak
Maraia chvíli počkala, co se bude z Sheeniny strany dít, ale když viděla,
že Sheena skutečně jen postává, kouli k ní vyslala silným švihem.
Sheena intenzivně sledovala, jak se koule blíží. Byla mnohem rychlejší než kterákoli Tlarabovova. Nynější soupeř byl starší a mnohem zkušenější. Přesto ani nemrkla. Jen co koule dorazila do její blízkosti, začala
se už za letu roztápět a na Sheenino tričko dopadlo pouze pár zbývajících
kapek.
„Tohle bude rychlé,“ poznamenala Sheena na mokré flíčky tratící se
v páru. „Tolik let jsem tě nechala na pokoji a stejně jsi pořád k ničemu,“
dodala nevěřícně.
Stáhla kolem sebe písek a po vzoru předchozího zápasu hodila na
Maraiu vlnu rozžhavené hmoty. Maraia už v předvídání nabírala do
163
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
vzduchu nepřetržitě další vodu a když žhavý písek od Sheeny přeletěl
celé jeviště, narazil na hrubou ledovou stěnu, kterou si Maraia před sebe
postavila. Písek stěnu prorazil prudkou ranou a syčící kusy ledu se spečenými pískovými kameny se zbortily na hromadu.
…
Houstnoucí pára, která suť obklopila, dala Sheeně na okamžik pocit,
že je Maraia zavalena. Netrval dlouho. Brzy zvuk sypajícího se kamení
značil, že se po hromadě někdo pokouší lézt. Maraina silueta se přehoupla přes vrchol a vynořila se z páry.
Hned, co překonala sestup, pokračovala hbitým krokem za Sheenou.
Ta netušila, co Maraia zamýšlí, a vůbec se jí to nezamlouvalo. V rychlosti
házela po Maraie zbývající horký písek a také se musela posouvat blíže ke
středu arény, jelikož na její straně zbyl po úvodní akci už jen zaprášený
beton.
Maraia se dál přibližovala a s každým krokem k ní přilétaly od Sheeny
méně rozžhavené, zbrkleji vytvořené kousky. Některým se zvládla pro
nepřesnost jednoduše vyhnout, některé musela odrazit. Sheena jí velmi
pomáhala tím, že šla sama z nouze naproti.
Přesto trvala ledovo-ohnivá bitva dobrou minutu. Sheena stále nevěděla, co Maraia chystá, ale představa, že za chvíli budou od sebe kousek
a jejich schopnosti se střetnou na malém prostoru, ji zneklidnila. Přestala
proto metat na Maraiu neúčinný písek a zastavila se. Rozhodla se připravit ledové Maraie prostředí, do kterého nebude chtít vstoupit. Vzduch
v okruhu několika metrů rozpálila natolik, že se z ní div nezačalo dýmit.
Maraia okamžitě zabrzdila při spatření vlnícího se obrazu Sheeny
v horkých proudech, avšak místo nemilého překvapení se spokojeně
usmála. Nabrala všechnu vodu z pravého žlabu táhnoucího se obloukem
kolem arény a vytvořila silný proud sněhu přímo do žhnoucího prostoru.
Sheena se tak ocitla pod přívalem vody, která se nestíhala vypařovat,
a skončila promočená, po kotníky ve studené vodě.
…
V té situaci bylo Sheeně jasné, že na tolik vody už energii nemá.
Zvládla se nad hladinou prosušit, ale mocný Marain chlad, který z vody
vycházel, její tělo nadále prochlazoval. Jestli se nechtěla vzdát, musela se
164
kapitola Mrazivá odplata
do strany 177
dostat z vody ven.
Maraie ale nestačilo způsobit Sheeně takovou lehkou potíž. Na nic
nečekala a rozměrnou kaluž, ve které Sheena stála, nechala od své strany
rychle zamrzat. Její záměr Sheena naštěstí postřehla včas a než aby uvízla
v ledu, na poslední chvíli vyskočila a dopadla na dokonale hladkou ledovou plochu, na které k hlasitému pobavení diváků zavrávorala. Neupadla, ale měla velkou práci s udržením rovnováhy.
I s tím Maraia počítala a využila tohoto rozptýlení. Hmátla na jednu
a pak na druhou botu, čímž se jí z hrubých podrážek vysunuly nožíky,
které vytvořily z objemných bot vmžiku brusle. Naskočila obratně na led
a zabruslila k Sheeně, která se stále věnovala svým klouzajícím nohám.
Když se však Maraia nebezpečně přiblížila, Sheena zvedla zrak a měla
Maraiu opět v merku. S Marainým sebejistým kroužením kolem dostala
vztek. Nenechá se tady takhle zesměšňovat. Rozhodla se Maraie ukázat
svůj plamenný dotyk v plné kráse. Rozpálila své ruce a chystala se Maraiu s dalším jejím okruhem uchopit.
Jenže Maraia jako by Sheenin styl boje znala jako ty své nezvyklé
boty. Jen co k ní Sheena vztáhla žhnoucí ruce, rozjetá Maraia je chytila
za zápěstí, srazila je k sobě a zatočila s Sheeniným drobným tělem tak,
že Sheena upadla a s uvolněním odjela po kolenou po ledové ploše do
středu arény.
Takový kontakt, kde zapůsobila jednoduchá fyzika těl, Sheena nečekala. Už pro tu obrovskou bolest v sedřených nohách ji přepadla nerozvážná zlost. Musela se co nejdříve zvednout, ale v zaskočení z toho, jak ji
Maraia popadla, si nevšimla, že Maraia přimrazila její zápěstí pevnými
ledovými pouty k sobě. Až teď s jejich chladem řezajícím do kloubů si
Sheena uvědomila, že je v kleku navíc spoutaná. Veškeré plamenné plány
rázem padly.
Sheena se snažila ještě ze svých pout vymanit, ale bylo to marné.
Neměla už na ně ve svém podchlazeném stavu sílu. Rozechvělá všudypřítomným Marainým mrazem na ně bezradně hleděla, dokud na jejich lesklý povrch nepadl podivný stín. Vzhlédla ke světlům nad sebou
a spatřila, jak se nad ní uzavírá nějaká kupole, až se ocitla v naprosté
tmě. Maraia během posledního Sheenina rozjímání nelenila a pro jistotu
165
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
svého vítězství uzavřela spoutanou ohnivou deritku do iglú.
…
Sheena v temnotě, uvězněná na kolenou, poslouchala nadšené skandování tlumené tlustou vrstvou sněhu, jež měla nad sebou. Ovládl ji
z toho takový nevídaný vztek, že divoce mlátila pouty o ledovou zem,
dokud ji nesnesitelná bolest z nárazů nepřinutila přestat.
„Ubohé tělo!“ vykřikla rozlícena. „Zkurvený derit! CO jsi zařídil?!
Nic jsi neudělal, ty svině! Končím s tebou! Seru ti na Tarise! Chci zpátky!
Dostaň mě ven! OKAMŽITĚ!!! SLYŠÍŠ MĚ?!!!“
Křičela, dokud jí malátnost nevzala hlas. Poté její čelo padlo na pouta
a se slzami mrznoucími na líci se zmožená třásla v bolestech. Planoucí
vztek její mysl nadobro opouštěl.
Sám o sobě ale z Sheeny nezmizel. Jako živý tvor se sesunul z hlavy
dolů a smrštil se v hrudníku do jediného horoucího bodu. Ani tam však
nehodlal přebývat. Když Sheena ucítila ve své hrudi bolest z toho, jak se
dere z těla ven, přepadlo ji zděšení. Bylo to horší, než by se jí někdo snažil
vyrvat srdce. Než ale stačila přiložit spoutané dlaně na prsa, ona energie
vystoupila z jejího trupu a vzala s sebou i veškeré tělesné teplo.
Na kůži tím Sheeně padl dosud nepoznaný chlad, jenž se v momentě
vsákl do svalů jako dech smrti. Obklopena tmou v iglú hleděla prázdně
do černého prostoru a všechny emoce i každá myšlenka se rozpustila do
hrůzného tichoprázdna. Se sladkým útlumem vědomí se propadala do
nicoty a sunula se k zemi.
Když jí i víčka na očích klesla, blouznila a obrazce z mrazivých vloček
si pohrávaly s myslí. Věděla, že umrzá. Vše se stávalo bledé a jistým způsobem nádherné. Těžkosti odešly a bolest už nebyla nepříjemná. Spoutaná ulehla a ledová zem jí pronikala svými jehlovými prsty do plic, aby
pozvolna brala život s každým výdechem.
…
A přestože onen Sheenin dech byl čím dál plytčejší, zůstala malým
nezdolným kouskem při sobě. Po dlouhých vteřinách začala vnímat, že
v okolním vzduchu roste vlhkost. Něco se tam venku dělo, ale nedokázala ani pootevřít oči. Za zavřenými víčky jako do pozadí temného snu
166
kapitola Mrazivá odplata
do strany 177
jí začalo postupně pronikat světlo. Vypadalo jako nějaká zářivá kouzelná
bytost, která se snaží rozehnat všechno zlo stahující dětskou duši do konečné temnoty. A pak, skrz ono sílící světlo, které počalo již na tvářích
hřát, proletěla zvláštní záře, která přistála na ledově semknutých zápěstích a pohltila je do vlastního žhavého sevření.
V tom Sheena vykřikla bolestí a byla neznámým vnějším žárem
bezcitně vytržena z mdlob. Prudce se zvedla do sedu a vytřeštila oči na
rudá zápěstí, na kterých se silná pouta roztápěla. Až když zcela vymizela,
žhnutí na kůži přestalo a bolest ustala.
…
Sheena zpátky v bdělém stavu okamžitě rozpoznala, že je kolem ní
opět světlo arény. Rozhlédla se po iglú, jehož zdi se tavily stejně jako ta
pouta. Rychle s podivným zdrojem žáru ustoupily a jeho zbytky úpěnlivě
vysyčely do ztracena.
Avšak ani s poslední Marainou vločkou nebralo intenzivního žhnutí
na jevišti konce. Teplota okolí nadále rostla a vzduch se nasytil horkou
parou, ze které i Sheenu popadala dušnost. Zakrátko měla pocit, že se
tady snad uvaří. Pak ale poznala charakter onoho tepla a vše se v ní zastavilo. Znala ho věrně, jen nikdy ne jako nepřátelské. Nezažila ho tak
ubíjející, jelikož vždy bylo na její straně. Ba co víc – vycházelo přímo z ní.
Sheenu popadla hrůza, když pochopila, jaká poletující žhnoucí bytost
ji právě vysvobodila a rozpálila všechno kolem. Konečně si tím všimla
i neobvyklého ticha ve své hlavě. Někdo tam chyběl. Někdo, kdo se stal
samostatným hráčem v aréně. Sorin opustila Sheenino tělo a nyní se nacházela někde venku.
Krátce po tomto uvědomění k Sheeně dolehl Marain zděšený výkřik.
Prolétl Sheenou jako šíp a rozplynul se do stran. Sheena se za ním několikrát otočila, ale kvůli husté páře neviděla na krok. Netušila, kde Maraiu
hledat. Nemohla ji však nechat bez pomoci, a přestože se sama dusila,
z posledních sil se zvedla z vody a zoufale probrodila pár kroků. Myslela
při tom na to, co Sorin naposledy cítila, než tělo opustila. Sheena měla
v sobě stále ten hrozivý otisk Sorinina rozlíceného vědomí. Věděla, že
musí Maraiu najít a nějak zuřící Sorin zastavit, ale motala se v páře do
všech směrů a nevěděla, kam v rozlehlém zápasišti jít. Chtěla na Maraiu
167
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
zakřičet, ale sotva měla sílu se držet nad zemí. Zraněná kolena povolovala a její roztřesený krok se zastavil.
Ještě jednou se rozhlédla a spatřila konečně tmavou skvrnu v tom
šedivém mlžném pekle. Možná to byla Maraia, ale černý obrazec se před
jejíma očima zvětšoval a požíral dál všechno kolem. Sheenino vnímání
tak bylo definitivně zatemněno ztrátou vědomí, ve kterém upadla do
horké písčité kaluže.
AAA
O dvě hodiny později…
V Aréně Nositelů nastal konec turnaje a bojovou atmosféru v srdci
budovy vyměnila velkolepá přehlídka účastníků. Ti během závěrečného
nástupu děkovali publiku a srdečně zvali na ročník další.
Jeho tradiční průběh nenarušil ani fakt, že ve dvou případech za ten
den skončili jindy nedotknutelní Nositelé na ošetřovně. Je s podivem, že
nikdo z běžných diváků, ba i hráčů, nebrali tehdy na zřetel, jaké nezvyklé
náhody letošní konání doprovázelo. Ale bylo tomu tak asi proto, že nevěděli, co se v rozhodujících okamžicích dole na jevišti vlastně dělo. Organizátoři pokaždé pohotově zasáhli a vyhnuli se poplašným zprávám.
Prostor jeviště se po obou Sheeniných zápasech rychle vyklidil, vítěz byl
ohlášen dodatečně a další zápasy pokračovaly dle rozpisu až do slavnostního večera.
…
Bohužel, oproti veselí na tribunách, byla realita ve zdravotnické části
komplexu s pozdním odpolednem značně pochmurná. Sheena i Maraia
ležely každá na samostatném pokoji nedaleko od sebe a ani jedna po
dvou hodinách nenabyla vědomí.
Sheena na tom byla oproti Maraie o poznání lépe – v hlubokém
spánku ji drželo „pouze“ vyčerpání. Dokud její tělesné funkce nevykazovaly žádného narušení, nebylo potřeba si dělat o její zdraví starosti.
Zato Marain stav zůstal i dlouho po zápase kritický. Fyzicky se jevila bez vážnějších zranění, přesto její organismus selhával bez zjevných
příčin. Ocitla se v plné pozornosti lékařů a léčivých Nositelů, kteří se ji
168
kapitola Mrazivá odplata
do strany 177
snažili udržet při životě, ale i přes jejich snahu Marain stav neměl dobrých vyhlídek. Přestože měla kolem sebe lidské i nadlidské síly, nikdo jí
momentálně nedokázal pomoci. Všichni byli ztraceni v otázkách, co se
mohlo stát, že její Levan nestabilizuje tělo tak, jak by měl.
…
Mishi v tomto vypjatém čase ustaraně projížděla chodbou od jedné
dívky ke druhé. Nedokázala se zastavit a počkat u Sheeny, když věděla,
že její soupeřka, stejně mladé stvoření, bojuje vedle o život. S výčitkami
sledovala dění na patře a čekala, až se Tay vrátí. Jednal právě se strážnými
Nositeli někde v nižším podlaží.
Pochopitelně i strážní byli Maraiou zaskočeni, ale ať se Taye vyptávali
na cokoliv, bylo zřejmé, že z něj žádné užitečné informace nedostanou.
Nevěděl v tomto směru o Sheeně prakticky nic více než kdokoliv z nich.
Jediný, ke komu se ještě upínali s nadějí, byl Lin-Chu. Ten se ale
naopak vyjádřil k případu nejméně. Stál tiše při Maraie a narozdíl od
ostatních Nositelů se o nic nepokoušel. Jeho nečinnost tak byla větší
předpovědí než záznamy lékařských přístrojů.
Nakonec Lin Marain pokoj opustil a odebral se za Sheenou, u které
se zrovna nacházela jen Mishi. Zavřel za sebou dveře a vedle Sheeniny
postele pozoroval, jak Mishi své dítě hladí se ztrápenými myšlenkami.
„Jen sní,“ promluvil.
Mishi během svého hlazení pokývla, že rozumí, ale nic to na jejím
trápení nezměnilo. Věřila Linovi, že se Sheena bez úhony probere, ale
neubránila se zklamání, že dovolil, aby něco takového vůbec u ní proběhlo. Uvnitř ní se hádaly výčitky, které k němu měla, s tím, jak moc jej
teď chtěla žádat o pomoc.
„Tohle se nemělo stát,“ zašeptala do ticha.
Lin se k reakci chvíli neměl. Mishino odmítání všeho a všech bylo
velmi silné. Pak se ale přeci jen optal: „Vzpomínáš si, kdy jsi to řekla
naposledy, Mishi Taris?“
Mishi k němu vzhlédla a čekala.
„Bylo to v nemocnici poté, co ses dozvěděla, že máš nemoc, kterou ti
nemohou vyléčit. Vždy jsi ji v sobě měla. Narodila ses s ní. Přesto jsi byla
169
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
přesvědčená, že se to nemělo stát. Měl ji už tvůj praděd a jeho matka…
Co se tedy nemělo stát, Mishi Taris? Tvůj stav nebyl dán jediným činem.“
Mishi tiše přemítala.
„Chceš se se skutečností hádat, že nemá být? Ve svém jediném vlákně,
když vychází ze spletence i té úplně první chvíle, kdy všechno jest? Vybereš si jen několik viníků, kteří mají nést více odpovědnosti za současnost než jiní?“
Mishi na Lin-Chua zamrkala a poprvé jeho slova procházela skrz ni
a neměla je za nic víc než řeči.
„Myslela jsem, že vaše poslání je chránit život. Uzdravujete. Pomáháte. A dopustíte, aby se nějaké dítě v aréně zabilo,“ vyčetla mu zlomeně.
„Mé poslání není bránit úmrtí,“ nesouhlasil Lin. „Hlídat každého
z vás, aby k tomu nedocházelo, když se vám to nehodí. Nikdy se vám to
nehodí. Dítě v tomto ohledu není ničím jiným než dospělý. I ty jsi dnes
doufala, že mě potkáš, a budeš se za svůj stav kát.“
Pohlédl významně na vozíček, ve kterém seděla, a pokračoval:
„Ani dnes se necítíš připravena. Po všech těch letech, o kterých ses
domnívala, že je nebudeš mít. Nestačily ti. Příčí se ti odejít a nechceš to
připustit ani u jiných. Myslíš poslední dny tolik na svou nemoc, na svůj
věk a na své skonání, že nedokážeš přijmout, kolik zdravějších a mladších lidí přežiješ. Proto tě zasáhla Maraia. Chceš v tom nalézt nějakou
spravedlnost. Ale řekl jsem ti to už tenkrát – to, že jsi nemocná, znamená,
že jsi nemocná. A všechno ostatní, co tomu přisoudíš, tě bude dohánět.“
Jeho trefná promluva v Mishi zbrzdila zlobu, kterou k němu vedla
a pohroužena do svého svědomí se zakousla do rtu. Bylo pravdou, že
si přála dnes Lin-Chua na turnaji potkat a odprosit ho, aby jí dal ještě
čas. Alespoň ten čas, o který se připravila vysazením léků. Velmi toho
rozhodnutí litovala. Doufala, že za její celoživotní oddanost a osobnější
vztah k ní bude milostivý. Více než k jiným, neboť o něm věděla, že jeho
léčba není samozřejmostí. Přesto věřila, že by zrovna jí pomohl. Byl její
poslední nadějí a nyní se za svůj neskromný požadavek, ve kterém se
upřednostňovala před ostatními, styděla.
Svůj postoj chtěla Linovi vysvětlit: „Jen chci, aby –“
170
kapitola Mrazivá odplata
do strany 177
„Ne,“ zatrhl jí Lin. „Ne,“ zopakoval měkčeji. „Není to ‚jen chci‘.“
Setrvával klidný, přesto měl v hlase jistou přísnost: „Nemáš snad vše,
co jsi chtěla, Mishi Taris? Co jsi ‚jen chtěla‘?!“
Mishi nešťastně spustila: „Ale já teď nemůžu Sheenu nechat s Tayem,
Line. On… on vůbec nerozumí…“
„Když jsi mne prosila o dítě…“ připomněl Lin.
„Já vím,“ vzdychla nad sebou Mishi.
„…chtěla jsi ho pro něj…“ nenechal se přerušit.
„Já vím.“
„Řekla jsi, že mu ráda zde něco zanecháš…“
„Já vím.“
„Byla to tvá slova. Myslela sis, že se nedožiješ ani sedmých narozenin.“
„Já vím.“
„A já ti řekl, že se tak nestane.“
„JÁ VÍM!“ nezvládla Mishi jeho připomínání.
Překvapena stáhla rty k sobě a nepoznávajíce sebe samu se provinile
na Lina zadívala. Nikdy by si nedovolila na něj zvýšit hlas.
Lina se ale Mishin okřik nedotýkal. Se stejným klidem, s jakým k ní
promlouval dosud, dokončil: „Začala ses se mnou přít, že mu důvěřuješ
a udělá tě to vědomí šťastnou. Ale můj nesouhlas se nevztahoval k tvým
pohnutkám.“
Mishi se měla k dalšímu oponování, však zarazila se: „Cože?“
„Opravdu víš, jak toto naše setkání proběhlo, Mishi Taris? Byla jsi
plna pochybností, zda dá bez tebe dítěti vše, co považuješ za důležité,
tak jsi náš hovor odvedla tímto směrem. Pochybovala jsi o své důvěře
k němu. Cítila ses proto dotčena, že odmítám, že bys to pro něj ráda
udělala. Že jsem odmítl tvou neplodnost vyléčit. Avšak to byl tvůj výklad. Nenechala jsi mne už pak nic říci, nechtěla jsi nic slyšet. Vnitřně
rozlícena jsi mne objala a odešla. Ale mé ‚nestane se tak‘ patřilo k tomu,
že to nebudeš ty, kdo tady něco zanechá jemu.“
Mishi tím naprosto sebral dech.
171
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
„Proč počítáš s tím, že bude živ déle než ty?“ optal se jí nakonec.
Jeho otázka Mishi hluboce zasáhla. Nemusel říkat více, spatřila v Linových očích vizi Tayova brzkého konce. Věděla, že Tay pracuje často
s nebezpečnými lidmi, kde se hraje o velké peníze, ale nikdy si nepřipouštěla, že by se mu něco stalo. Až nyní pochopila, že Tayův stihomam
poslední dobou měl skutečné opodstatnění.
Se strachem o něj však přišly k Mishi ještě úzkostlivější myšlenky.
Nebrala v úvahu takovou možnost, když se vzdávala léčby. Spoléhala na
Taye, který se jednou o Sheenu postará. Obrala se svou lehkovážností
o zbytek zdraví a její dcera se kvůli tomu může brzy ocitnout úplně sama.
Sama se Sorin.
„Line…“ vzdychla Mishi tísnivě.
„Není to o mně, Mishi Taris,“ odmítal její závěry čta jí myšlenky.
„Nemohu zvrátit, k čemu se hmota teď uchýlila. Není to o čase, který
bych komukoliv dal. Budete to utvářet znovu a znovu, navzdory mým
radám a činům. Nemáte zájem vzdát se svých cílů. Posílím tvůj dech
a opět jej zadusíš, jako jsi to udělala již dvakrát.“
„Ne,“ nevěřila Mishi, „vím, že jsem udělala strašnou chybu, Line…
už bych…“
Její litující ústa byla zastavena, neboť se Lin nelibě zamračil a popadl
Mishi za rameno. Překvapena hleděla, co zamýšlí.
„Vstaň,“ řekl.
Nejistě těkala pohledem mezi ním a svýma nohama ve vozíku. Než
ale stačila něco namítnout, pocítila v zesláblých končetinách mravenčení. Lin ji již druhou dlaní popoháněl, že své vybídnutí myslí vážně.
Mishi se s jeho pomocí ztěžka zvedla a Lin-Chu ji následně přivinul
ke svému objemnému tělu. S Linovým objetím Mishi do hrudníku začalo
vnikat léčivé teplo, které se rozproudilo v žilách jako ohromná dávka
živoucí energie. Během jejího hřejivého působení už Mishi neměla pochyb, že přesně tohle v menší míře pocítila, když ho tehdy ukřivděná objala na rozloučenou. I přes to, jak zle jej soudila, v ní zanechal požehnání,
aby mohla mít dítě. Aby dostala, po čem touží.
Stejně jako dnes.
172
kapitola Mrazivá odplata
do strany 177
…
Mishi stála vedle vozíčku zase pevně na svých a vnímala v Linově náruči, jak se její vnitřní stav vrací o léta zpět. Nečekala, že po tom všem, co
si o jeho osobě před minutou pomyslela, projeví takovou vstřícnost. Stále
držena ho rozechvělá emocemi objala kolem krku a skončila pokorně
s čelem na jeho prsou.
„Nemohu bránit úmrtí,“ zopakoval jí. „Tvému, ani jinému. Bránil
bych tím i zrodu. Zrodu všeho, co s vaším koncem přijde. Narození těch,
kteří přijdou s vaší smrtí. Není žádného dobra v takovém konání. Vaše
existence není přednější než jejich. Tyto proměny jsou vším, co tady je.
Bez neustálého vzniku a zániku by nebylo co vnímat. Ale tomu ty rozumíš, Mishi Taris. Ty víš, že se prostor nemůže zaplnit nesmrtelností.
Nebyl by schopen života.“
Mishi, posílená Linovou léčbou, odstoupila a měla pocit, že mu
konečně rozumí. Cítila se ke svému údivu natolik lépe, že ji opouštěla
i panika, které doteď propadala kvůli Sheeně a Maraie. Jako by Lin-Chu
do ní vpustil energii spravující nejen stav fyzický, ale i ten mentální.
Všechny ty strachy v ní najednou získaly zcela jiný, méně osobnější, ráz.
„Je snazší s tím souhlasit, když již nejde o tvůj zánik,“ poznamenal
Lin-Chu na její podiv.
Tím Mishi opět zaskočil. Nechtělo se jí věřit, že by s ním teď souhlasila proto, že měla své síly nazpátek. Ale nemohla si lhát v tom, že již
necítí svou smrt za dveřmi. Činilo ji to znatelně klidnější a zítřek nevypadal tak neúprosně, ať se má stát cokoliv. Byla si jistější, že ho překoná.
Zmatena na Lina pohlédla s vděčností a začala si v sobě pokládat
otázky, proč jí tedy pomohl.
„Nezasloužila ses o to, aby ses narodila, Mishi Taris. Nevím, proč se
snažíš dělat něco pro to, aby sis zasloužila žít dál. Netřeba tvé víry, slibu či
pokání. Jste tak závislí na tom všechno uplácet,“ reagoval hořce Lin-Chu
a odebral se k odchodu.
„Tak ještě žij, Mishi Taris… bez zásluhy,“ zakončil jejich shledání.
„Snad tomu budeš rozumět v době, kdy budeš ve své hlavě umírat
potřetí.“
173
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
…
Mishi, zahloubaná do Linových sdělení, poslouchala, jak utichají
jeho vzdalující se kroky. Když si uvědomila, že je pryč, zadívala se na
spící Sheenu a napadly ji souvislosti, které jí doteď nedocházely. Vyrazila s nimi z pokoje a po chodbách hledala svého manžela. Ten zrovna
se stejným úmyslem mířil do Sheenina pokoje za Mishi. Střetli se na
schodišti mezipatra a Mishi jej v posledních metrech horlivě doběhla.
Přimkla se k němu, jako by mu potřebovala říct něco tajného.
Tay vyčetl z Mishina obličeje závažnost, s jakou přiběhla, a rychle ji
od sebe odtáhl.
„Co je s Sheenou?!“ vyhrkl při tom. Myslel si, že mu nese špatnou
zprávu o jejím zdravotním stavu.
„Nic, nic, ještě spí,“ poznala, jak ho mylně polekala.
Úlevně vydechl a zamračen si Mishi prohlédl, kde má vozík. Na to
teď ale Mishi nemyslela. Mínila spustit své, však Tay byl rychlejší.
„Chtějí s tebou mluvit,“ oznámil jí a ohlédl se za sebe. Na konci
chodby se nacházela místnost se strážnými Nositeli, o kterých mluvil.
Tay zkontroloval, zdali je někdo tady na schodišti nepozoruje a přiblížil se zpět k Mishi, aby jí zašeptal: „Řekni jim, co víš. Mají tam Nositele, kteří poznají, kdyby sis něco vymýšlela. Na nic si tam nehraj, jenom
bychom na tom tratili. Říkej všechno tak, jak to bylo. Proč jsme Sheenu
nenahlásili, proč jsme tady. Musel jsem jim říct i o tom roztopeným míči
a jak na Maria vytáhla oheň. Řekl jsem, že netuším, proč to udělala. Nevadí jim, že nevíš, když je to pravda. Budou se tě na to určitě vyptávat,
tak když nebudeš vědět, prostě přiznej, že nevíš, než bys rozváděla nějaký
svý pocity.“
Mishi se napjata zadívala na ony dveře v dáli a pak špitla: „Myslím, že
vím, proč to udělala.“
Na Tayovo zpozornění pokračovala: „Teda… myslím si, že… že za to
vůbec nemůže, Tayi. Neví, že to dělá. Nedělá to.“
Nešťastně se tak vracela k tomu, čeho byla svědkem v lóži, zatímco
byl s Mariem pryč: „Měl jsi pravdu, něco se s ní děje. Nejen dneska, já,
já… to nechápu, je to už od toho míče. Po tom, co to udělala, se nějak
174
kapitola Mrazivá odplata
do strany 177
změnila.“
„Jak změnila?“ nelíbilo se Tayovi, jak nejasně zní.
Ale Mishi své myšlenky nedokázala uchopit lépe: „No… Od té doby,
když se na mě někdy podívá, zdá se mi, že tam vůbec není. Nedokážu to
vysvětlit, co na ní vidím jiného, ale… prostě to není Sheena. Není tam,
rozumíš mi? Má v očích takovou strašnou prázdnotu. Něco tam úplně…
zhasne.
Dřív to bylo, jenom když ji něco rozzlobilo nebo byla dlouho o samotě. Byla to vždycky jen chvilka. Když jsem si toho všimla, tak nějak
zpátky… naskočila. Ale teď… něco se na tom prvním zápase stalo a jak
se zdála v šoku, bylo to přesně takové, jak u ní znám. Přísahám, byla
prostě pryč. Celé hodiny jsem v té místnosti byla s někým úplně cizím.
A… bála jsem se jí! Odpovídala mi strašně podrážděně. Dívala se na mě,
jako bych pro ni nic neznamenala. Nebyla jsem její máma, nebyla jsem…
nebyla jsem pro ni nikdo. Snažila se jenom hrát moji dceru. Věděla, že
musí něco odpovídat. Ale nebyla to ona.
Ale jsem si jistá, že vůbec netuší, že má tyhle stavy. Jde o to, že když
měla předtím ty krátké změny, tak pak fungovala dál, jako by se nic
nedělo. Nevěděla, co během toho dělala. Ani jí ten čas nijak nescházel.
Bylo jedno, co u toho roztřískala, prostě se to rozbilo. Měla na všechno
vysvětlení, jak se to stalo, i když jsem u toho byla. Nevěděla ani, co mi při
tom odsekla. Myslela jsem si, že si jenom vymýšlí, protože se za to stydí,
ale ona… ona o tom asi opravdu neví.“
Tay se nad Mishinými zmatenými popisy vážně zamyslel.
„Myslíš –“ začal.
„Myslím, že je to ta Sorin,“ potvrdila mu a ve tváři měla, jak jí taková
skutečnost děsí. „Myslím, že je to ta Sorin, kdo tam v tu chvíli místo ní je.
Nějak Sheenu zastupuje, když se dostane do stresu, a pak –“
Mishi zmlkla, jelikož z ostře sledovaných dveří vyšel jeden ze skupiny
strážných Nositelů a vydal se rovnou k Tarisovým. Byl prozatím dost
daleko na to, aby Tay mohl ještě na rozrušenou Mishi promluvit.
„O tomhle nesmí vědět!“ rozhodl jednoznačně. Byl z takové informace také viditelně rozhozen a Mishi se na něj bezradně zadívala, jak si
175
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
asi myslí, že udělá, aby to na ní nepoznali.
Na to už ale sám, bez času na rozmyšlenou, radu neměl. Strážný Nositel se postavil pod schody a očekával, že se k němu Mishi připojí. Mishi
se naposledy podívala nešťastně na Taye, který jí neměl jak pomoci. Pomalu sešla za strážným a vynaložila velké úsilí na hraný klid, v němž se
nechala doprovázet k výslechu.
…
Vešla do místnosti, kde osm lidí v hávech sedělo u jediného stolu.
Byla vyzvána k usazení. Bez hlesu, celá nesvá, poslechla a až pak pozdravila tónem, jako by bylo špatně, i jak se jmenuje.
Strážní jí ale na rozdíl od ní nastavili milé, vyrovnané tváře a nešetřili
přátelskými úsměvy. Představili se a začali stručným úvodem, aby Mishi
byla v obraze, co se po ní bude během následujícího rozhovoru chtít.
V hlase přitom měli stejnou přívětivost, jakou znala od všech Nositelů.
Opakovaně ji ujišťovali, že se nemusí ničeho obávat. Že je její výpověď
pouze dodatečná pro pořádek k té manželově a nebudou ji vzhledem
k jejímu zdravotnímu stavu příliš zatěžovat.
Po dramatu, které se jí před chvílí odehrálo v hlavě, tak měla Mishi
pocit, že dorazila úplně jinam, než měla. Za ta léta, kdy ve strachu
Sheenu tajili, se jí pojem strážných Nositelů natolik začernil, že naprosto
zapomněla, jací vlastně jsou. Především, že se jedná pořád o Nositele – ty
nejvlídnější bytosti, co po světě chodí. Ale vzhledem k tomu, že Mishi
trávila každý den s Sheenou, nebylo udivující, že zapomněla i na tohle.
Z úvodní řeči také pochopila, že strážní momentálně neřeší proběhlý
zápas, ale drží se původního domluveného setkání nad povolením Sheenina pobytu v Areneánu. I tak se intenzivně soustředila na to, co musí
před nimi nejen z dneška skrývat, a do žádných vlastních vyprávění se
raději nepouštěla. Držela se položených otázek a krátila svou výpověď,
jak se dalo. Nechtěla se do svých slov zamotat. A během toho usilovného
soustředění se zároveň velmi snažila nesoustředit, protože právě to ji
mohlo prozradit.
Neprůkazně proto při své řeči pokukovala zejména po těch strážných, u kterých věděla, že mají schopnost zvýšené empatie. Nemohli jí
číst myšlenky jako Lin-Chu, ale mohli být napojení na její emoční tělo
176
kapitola Mrazivá odplata
do strany 177
a rozpoznat povahu toho, co během své výpovědi pociťuje. Žádný z nich
však nevypadal, že by Mishi projevovala něco nezvyklého. Pravděpodobně přijali její rozechvělost jako běžnou reakci matky, když se jedná
o její dítě. Na druhou stranu se ještě nedostali k Mariovi a dalšímu podivnému chování Sheeny během dětství.
Jejich spokojeným výrazem se tak Mishi klidnila až do doby, než promluvila o příhodě s míčem. To jednomu z Nositelů rázem pobledla tvář
a zadíval se na Mishi, jako by měl Sheenu s rozezlenou Sorin přímo před
očima.
Mishi okamžitě přestala mluvit a jak se doteď snažila nemyslet na nic
špatného kolem Sheeny, najednou jí vyvstalo na mysl snad všechno, co
nechtěla, aby strážní věděli. Zastavila se s dalšími větami a čekala. Tohle
byl pro ni konec všem lžím.
…
Jenomže strážný, který jako první přišel o svůj klid, nebyl zasažen
ničím, co Mishi řekla, nebo nechtěla říct. Postupně se k jeho nejasnému
rozpoložení přidali i další přítomní Nositelé a to nezávisle na sobě.
V místnosti nastalo napjaté ticho, kterému Mishi nerozuměla.
Až s další minutou se jí jako poslední dostalo vysvětlení. Výslech
přerušila jakási žena, která opatrně vstoupila do dveří. S lítostivým oznámením, že Maraia Bolaire právě zemřela.
177
SLIB
O půl hodiny později…
Poté, co byl nešťastným oznámením výslech Mishi odložen, čekala
Mishi s Tayem u Sheeniny postele na další zprávy. Seděla na židli, měla
před sebou svou spící holčičku a neubránila se slzám. Nedokázala si
odpustit, že nebyla předvídavější, když měla před zápasem u Sheeny podezření. Věděla, že s ní něco není v pořádku, a přesto ji do arény pustila.
Teď byl kvůli tomu zmařen mladý život. A možná nebude jediný. Co
tohle znamená pro budoucnost Sheeny, si jen domýšlela.
To Tay se zaobíral situací jinak. Za svou kamennou tváří především
řešil, zdali budou Mishi ještě vyslýchat a jestli si budou Maraino úmrtí
spojovat se zápasem, protože příčina jejího skonání zůstávala nejasná.
Nevykazovala žádná zranění a nebyla Sheeninými ohni ani popálena.
„Nemají Sheeně co dokázat,“ řekl tiše ke zkroušené Mishi. Sám postával dobrý metr od postele a měřil si Sheenu pohledem, jako by se jím
pokoušel svou dceru vzbudit.
Mishi k němu zvedla zrak a bylo na ní vidět, že jí moc nepomůže,
když Sheeně nic nedokážou. Z toho, co zažila v lóži, byla přesvědčena, že
celé neštěstí Sheena nějak způsobila, i když v područí Sorin.
„Zařídím, aby už s tebou nemluvili. Budou teď vyšetřovat, co se tam
stalo, tak jim řeknu, že nejsi ve stavu, aby po tobě něco chtěli,“ oznámil.
Mishina reakce byla opět plná lítosti. K jeho suchému přístupu k věci
se nevyjadřovala, jen složila tvář do dlaní:
„Měla jsem ti věřit… Tušila jsem to. Měla jsem ti všechno říct.“
Tay dělal, že její bědování neslyší. Bylo pozdě na taková uvědomění.
Ale i když by to Mishi nepřiznal, byl nakonec rád, že mu zapírala, co
na Sheeně roky vidí. Kdyby s tím, co ví teď, předstoupil před hodinou
před strážné, už by bylo po všem. Jestliže je Sheena skutečně takto odlišná, jak Mishi tvrdí, čekaly by ji někde na doživotí čtyři zdi a nepřetržitý dohled. S výpadky sebekontroly a ohnivými projevy, když se rozčílí,
by jí lidé možná vymysleli ještě horší osud.
Prioritou proto pro něj bylo dostat nyní Sheenu z téhle proklaté budovy a zatajit strážným všechno, co půjde. Bude muset sám přijít na to,
178
kapitola Slib
do strany 185
co s Sheenou dělat dále.
…
„Teefu Tarisi?“ objevil se jeden ze strážných v pokoji. „Můžete?“
„Ano?“ přistoupil k němu Tay.
„Potřebovali bychom vzbudit vaši dceru a –“
Strážný zaregistroval u Sheeny pohyb a utichl.
Tayovi z Sheeniných projevů také přišlo, že se probouzí, čímž zneklidnil. Chtěl s ní mluvit nejdříve sám, než se k ní dostane kdokoliv jiný.
Zadíval se na Mishi, která pochopila, o co Tayovi jde, ale nemohla
přispět jinak, než že tento úkol za něj převezme, a s Sheenou promluví.
I beze slov si tak porozuměli a Tay strážnému přerušil zaujaté zírání.
Položil mu ruku na rameno, aby ho odvrátil od budící se Sheeny.
„Můžeme si o tom promluvit někde jinde?“ optal se ho a nasměroval
strážného se svým přáním do chodby.
Strážnému se pokoj opouštět nechtělo, ale Tarisovi vyhověl.
Vzdálili se až do sousedního koridoru a Tay jejich ústup objasnil:
„Nechci svou ženu vystavovat těmhle záležitostem více, než je nutné. Je
vážně nemocná a není na tom psychicky nejlépe. Rozumějte, že ji jako
matku smrt toho dítěte zasáhla a je velmi rozrušená. Bude lepší, když
kontakt s ní omezíte na minimum a vše kolem Sheeny budete odteď řešit
jen se mnou. Byl bych rád, kdybyste se před ní už o tom ani nezmiňovali.
Nerad bych, aby tady zkolabovala.“
Strážný se krátce zamyslel, načež souhlasil: „Rozumím. Zařídím, abychom už vaši ženu zbytečně ničím nezatěžovali.“
„Jsem vám zavázán, děkuji. Má toho i tak dost,“ uhrál Tay zdvořilou,
starostlivou notu.
„To jistě ano,“ měl strážný pro Tarisovi pochopení. „I tak budeme
muset ještě mluvit s vaší dcerou. Mohla by nám pomoci s tím, co se Maraie stalo. Je pro nás jediným možným svědkem.“
„Chápu,“ řekl Tay, „ale teď to nebude nejrozumnější. Kdo ví, v jakém
stavu Sheena je a jestli si vůbec něco pamatuje –“
„Na tom nezáleží,“ vskočil mu strážný do řeči. „Nebudeme ji kla-
179
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
sicky vyslýchat. Počítáme s tím, že může být po zápase otřesená a některé
věci si nepamatuje přesně. Nebudeme se proto spoléhat na její verbální
výpověď.“
„Prosím?“ zledovatěl Tay.
Strážný poznal, že se Tarisovi nelíbí, kam tím míří, a snažil se ho
uklidnit: „Nejedná se o nic, čeho by se musela obávat. Nemusí vůbec
o ničem mluvit, na nic si vzpomínat. Potřebujeme ji jen při vědomí. Necháme ji v klidu ležet a podíváme se, co viděla.“
„Podíváte se?“ nerozuměl.
„Ano. Přizvali jsme si k vyšetřování Nositele, který dříve patřil do
našich řad a spolupracoval na podobných případech. Má mnoho zkušeností se čtením paměti a bezchybně to ovládá. Můžete být naprosto
v klidu, teefu Tarisi, nic se jí nestane.“
„Chcete mi říct, že se jí někdo od vás bude hrabat v hlavě a nic jí
to neudělá?!“ ztratil Tay předstíraný klid i formální tón. Jeho nedůvěra
v Nositele se drala do popředí.
„Je to bezpečné,“ byl si strážný jist. „Jak jsem řekl, bude to provádět
velmi zkušený Nositel. Celý proces je téměř neinvazivní, pouze se napojí
do těla skrz dlaň, na které sice vznikne drobné fyzické poškození, ale
budu u toho přítomen já i další, kteří zajistíme, aby vaše Sheena nepociťovala žádné nepohodlí. Budeme ji udržovat v lehce omámeném stavu,
při kterém nezažije žádnou bolest. Potrvá to jen pár minut a budeme mít
naprosto vše, co viděla, slyšela, a na co myslela během celého souboje
čistě a jasně.“
„Ten Nositel to bude mít…“ poznamenal Tay nespokojeně.
„Ano,“ potvrdil strážný. „Obrazně řečeno, samozřejmě. Sheeně nic
nevezme.“
„A to by mohl?“ nelíbilo se Tayovi.
„Nic takového dělat nebude.“
„Ale umí to,“ nedal se Tay odbýt.
Strážný se zhluboka nadechl, jak bylo pro něj těžké Tarise přesvědčit
k nějaké spolupráci. Podezíravějšího člověka snad ještě nikdy neviděl.
Bylo jedno, že měl Tay tvář bez emocí, už jen jak stál, značilo, že očekává
180
kapitola Slib
do strany 185
od strážného něco zlého.
„Ano, umí to,“ přiznal mu raději strážný, „Ale nic takového se Sheeně
dít nebude.“
Tay odvrátil od strážného zrak kamsi do prázdna a vážně rozmýšlel.
Po dlouhé chvíli shrnul: „Takže ten Nositel bude jediný, který uvidí,
co tam Sheena dělala, a pak vám to řekne…“
„Ano,“ hlesl strážný a k dalšímu ujišťování se již neměl. Nechal Tarise
dál přemýšlet a doufal, že už řekl vše, co bylo zapotřebí, aby se k něčemu
dobrali.
Tay si dal načas, než se optal: „A mohl bych ho ještě předtím vidět?“
„Samozřejmě,“ ožil strážný, když zaslechl Tarisův náznak souhlasu.
„Jmenuje se Kara. Pojďte, seznámím vás.“
…
O dvacet minut později…
Tay se vracel od strážných a neměl ani po setkání s Karou v ničem
jasno. Ta stará, pomatená žena v něm nezanechala dobrý pocit. Co ho
na ní ale velmi zaujalo, byla její zmínka o Lin-Chuovi. Bylo to poprvé,
co viděl mezi Nositeli někoho, kdo o něm nemluvil s respektem. Před
ostatními strážnými se Kara viditelně krotila, ale poznal na ní, že by, co
se týče Lin-Chua, našli společnou řeč.
A také Tay poznal, že z něj samotného Kara vyčetla, jak by rád o svém
dítěti něco skryl.
Kara totiž nevypadala jako ledajaký Nositel. Její vyjadřování často
znělo jako blábolení, ale za tím stařeckým sípavým hlasem Tay slyšel,
že toho hodně ví a nedělá jí problém dát si věci dohromady. Stejně tak
bylo znát, že Karu nezajímá, co si strážní vyšetří či nevyšetří. Zajímala
ji Sheena.
To, že Kara funguje samostatně, strážní netušili, ale Tay uměl vnímat,
co lidé říkají mezi slovy. Odhadl z několika vět Karu dobře. Byl si jist, že
ať Kara najde v Sheenině paměti cokoliv, rozmyslí si, co strážným poví.
Jen si nebyl jist tím, zdali je to pro něj výhoda či nevýhoda. Neměl
181
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
ponětí, co tady Kara vlastně pohledává. Ale musel to zjistit. Možná by se
díky ní dostal na kloub nejen pravdě o Sorin, ale i o Lin-Chuovi.
…
S novými nadějemi tak mířil za Sheenou. Měl ještě pár minut, než
bude mít v patách strážné, kteří se právě chystali na proceduru jejího
přečtení. Svolil k tomu pod podmínkou, že Sheena nezažije nic nepříjemného. Ve skutečnosti jim ale bránit nemohl a jeho svolení bylo spíše
symbolické. Sheena se stala s turnajem konečně oficiálně zapsaným Nositelem a podléhala tak ze dne na den odlišným zákonům – těm vnitřním
derigotským.
Bylo jedno, jestli Sheena žije na území Areneánu. Byla Nositelem
a tím spadala do zcela jiného systému soudní a výkonné moci. Strážní
Nositelé se nemuseli při vyšetřování „svých lidí“ ničeho u areneánců dovolovat. A to ani kolem dětí, neboť mezi Nositeli věková hranice zletilosti
neexistovala. V Derigotu neměla tradice rodičovství formu, že by rodič
své dítě jakkoli zastupoval a rozhodoval o něm. Něco takového by bylo
mezi Nositeli nemyslitelné, pojem dítěte v nositelských kruzích představoval svým významem pouze člověka ve fázi fyzického růstu. Prakticky
to znamenalo, že je dítě jako dospělý, jen ještě nežije tak dlouho. Ve všech
společenských ohledech pak v Derigotu děti nikdy k nikomu nepatřily,
třebaže jim někdo pomáhal dostat jídlo do pusy, než to zvládly samy.
Když tedy strážní Nositelé jednali s Tarisem o Sheeně, dělali to v dobré
vůli ze slušnosti. Přesto na ně Tay hrál neoblomně, že si jen tak něco
bez optání k Sheeně dovolit nemůžou. Strážní se však neoháněli svými
pravomocemi více, než museli. Znali zvyky areneánců a jak vnímají mezi
sebou mladé lidi, kterým dali vzniknout. Konfliktům s rozdílnou mentalitou předcházeli.
Vlastně, jak o tom přemýšlím, muselo být pro strážné hodně zvláštní
poslouchat někoho, kdo si svá rozhodnutí o Sheeně nárokuje na základě
toho, že byl účasten jejího zplození a zajišťuje jí přísun základních potřeb, které z jejich pohledu by si mohla zajistit už sama, kdyby jí v tom
zároveň z kulturních důvodů nebránil. Ale budiž to důkazem, že Nositelé
byli lidé plní vstřícnosti a pochopení. Předvídali správně, že se v této situaci snadněji přizpůsobí oni Tarisovi než naopak.
182
kapitola Slib
do strany 185
Tay tedy spokojen, že jej Nositelé neobchází a ochotně mu oznamují vše, co se na Sheenu chystá, měl pocit, že stále může něco ovlivnit.
A i když se mu procedura čtení paměti nezamlouvala, mohla být i jemu
ku pomoci. Nevěděl, co Sorin Sheeně namlouvá a o co se Sheena nechce
podělit. Takhle by se mohl konečně něco dozvědět bez jejího mlžení.
…
Nebyl daleko od Sheenina pokoje, když potkal Mishi. Sama Taye po
promluvě s Sheenou hledala a vypadala ještě zlomeněji než předtím. Jako
by se uvnitř ní něco úplně vzdalo.
„Je tam,“ řekla Tayovi hned zkraje.
„Sorin?“
„Jo,“ vzdychla Mishi. „Už se tak probudila. Zkoušela jsem na ni mluvit,
ale… neodpověděla mi. Jenom… jenom odmítla, že s Sheenou mluvit
nemůžu.“ Nabírala opět nešťastně k pláči. „Už nám Sheenu nevrátí…“
Tay slyšíc zlomenou Mishi si takovou představu nehodlal připustit.
Popadla ho zlost. Chtěl vyrazit za tou samozvanou Sorin a podívat se na
ni sám, ale Mishi ho nečekaně objala.
„Tayi, prosím,“ zastavila ho a natiskla se na něj. „Prosím tě, prosím,
buď opatrný!“
Tay, překvapen Mishiným nahrnutím, nerozuměl, o čem mluví.
„Nebuď na ni nepřátelský, nevíš, co ti může udělat,“ pokračovala
Mishi prosebně. „Viděla jsem ten její pohled. Nemusí jí na tobě záležet.
Prosím… neprovokuj ji. Může ti ublížit.“
Až nyní Tayovi došlo, že se tady Mishi vskutku bojí o něj. Roky poslouchal, aby něco nedělal, čím by se křivdilo Levanovi, a teď ho brzdila,
aby se něco nestalo jemu. Nevěděl, kde se v ní vzala taková starost, kterou
od ní léta nezažil, ale pokývl, že rozumí, co mu tím chce říct.
Pokusil se Mishi uklidnit tím, že se zklidní sám, ale než tak stačil
udělat, zaslechl od ní: „Lin-Chu říkal –“
„Lin-Chu?“ zarazil se. „Tys s ním teď mluvila?!“
„Varoval mě, že by se ti mohlo něco stát –“
„Mishi!“ vyletěl nanovo, když pochopil, odkud vítr vane. „Nevěř mu
183
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
ani slovo! Má v tom všem prsty! Sheena je tady kvůli němu!“
„Ne,“ bránila Lina Mishi. „Nemůže za to. Snaží se nám pomoct, věř
mi!“
„PŘESTAŇ!“ křikl Tay a svým zlostným pohledem ji naprosto umlčel.
„Už dost!“ vyprostil se Mishi z objetí a rozezlen odešel.
Vstoupil do pokoje za Sorin a nechal Mishi na chodbě.
…
Ta vystrašena čekala venku a promítala si scénáře, které můžou teď
vevnitř nastat. Ačkoliv se snažila, nevydržela a rozhodla se za nimi vejít.
Sotva však dokročila ke dveřím, zahlédla naproti nim Lin-Chua. Stál
daleko, osamocen až na konci prázdné chodby v přítmí, a otevřený pokoj
s Sheenou měl na dohled. Hleděl soustředěně dovnitř, jak se tam s ní Tay
baví. Téměř jako by je odposlouchával.
Mishi zanechala svého úmyslu a místo toho se tiše rozeběhla za
Linem. Chtěla mu něco povědět, ale okamžitě jí přiložil dlaň na tvář
a prstem na ústech značil, aby mlčela. Poslechla ho a sledovala, jak se
Lin intenzivně věnuje dění mezi Tayem a Sheenou. Byl při tom podivně
rozrušen. Nikdy na něm nezažila napětí.
„Mluví se Sorin,“ porušila Mishi mlčení a zašeptala.
„Brzy bude,“ řekl Lin a nespouštěl z dvojice v pokoji oči.
„Jak… jak je možné, že se tohle u Sheeny děje, Line?“ nedokázala si
Mishi celou situaci vysvětlit. „Proč není jako jiný Nositel?“
Lin na okamžik přestal sledovat pokoj a vážně odvětil: „Protože
Sheena není Nositel.“
Vrátil svůj zrak na Taye a dodal: „A on to ví. Poznal to.“
„Vy taky…“ hlesla Mishi.
„Bylo důležité, aby jím pro všechny byla. I pro vás dva,“ vysvětlil Lin.
„A pokud chceme, aby její oheň zůstal uvnitř ní, musí to tak být i nadále.
Nositelé nejsou její rodinou, Mishi Taris, jsou jejím krytím.“
Znovu zpozorněl, když zaslechl hlasy strážných Nositelů, jež se rozhodli vydat z nižšího patra nahoru. Zamračil se, jako by se mu právě
něco zlého zjevilo a Mishi spatřila, jak Tay v pokoji Sheenu chytá prudce
184
kapitola Slib
do strany 185
za paži.
Polekala se, o co tam jde, a vykročila za nimi.
„Ne,“ uchopil stejně i Lin Mishi a stáhl ji zpět k sobě.
Dál sledoval pokoj a Mishi s jeho chováním již vytušila další neštěstí.
Pomyslela na nejhorší a spojila si Linovo varování se současným děním
v pokoji. Sheena tam před Tayem rudla a bylo vidno, že řeší něco ve
stejném napětí, jaké se Linovi projevilo ve tváři. Mishi tak došlo, že
když Lin mluvil o tom, že se svou nemocí Taye přežije, nemyslel žádnou
blízkou ani dalekou budoucnost. Nemluvil o nebezpečných obchodních
partnerech. Mluvil o dnešku. A o Sorin.
„Ona ho zabije…“ přepadla ji hrůza. Byla ale pevně držena Linem,
který jí nedovolil udělat krok.
„On se nikdy nesmíří s tím, že přišla,“ řekl Lin pomalu a zahloubaný
do svých vizí Taye ostře sledoval. „Nikdy by jí Sheenu nenechal.“
V tom jej opět vyrušily hlasy blížících se strážných Nositelů. Jejich
přítomnost na patře vyvedla Lina z míry.
„Odejdi, rychle,“ poručil Mishi náhle a spěšně ji odvlekl k nedalekému vstupu na požární schodiště. „Uteč ven, zůstaň v dešti!“
KONEC VOLNĚ STAŽITELNÉ ČÁSTI
Pro pokračování příběhu, prosím, navštivte:
http://www.dcerasvehootce.cz/pokracovani
Pokud se vám Dcera svého otce líbí, můžete se také přidat ke sledování
její stránky na facebooku:
https://www.facebook.com/dcerasvehootce
185
kotva mapa 2
SLOVNÍK
Každá kniha Dcera svého otce obsahuje výkladový slovník a glosář
pro shrnutí a vysvětlení pojmů zmíněných v daném díle.
Pro pochopení příběhu není čtení těchto stránek zapotřebí a neobsahují ani prozrazení děje.
Pokud budete číst pouze románovou část, dozvíte se vše důležité ve
správném čase. Tento úsek však může pomoci pojmy osvěžit nebo znalosti rozšířit. Mějte prosím na paměti, že během překladu z areneánštiny
a iliánštiny došlo ve značné míře k „pozemštění“ a kladl se důraz především na srozumitelnost textu, ve kterém nebude zbytečně mnoho cizích
slov, jejichž význam je de facto blízký některým zemským pojmům.
Jedná se především o označování technologií, flóry, fauny, jídel, ročních
dob či zvyklostí.
28. den druhého měsíce letní triády, rok 401 pátého tisíciletí
datování všech událostí příběhu vychází z pohledu obyvatele současného
Arenenánu
Areneánský čas započal vyloděním Iliánů na kontinentu Leva před více než
4 tisíci lety. Každý rok areneánského času se dělí na 4 období a své názvy si
drží podle plynutí ročních dob na severní polokouli - jaro, léto, podzim a zima.
Každá roční doba zahrnuje 3 měsíce, tzv. triádu. Rok začíná 1. dnem 1. měsíce
jarní triády a končí 32. dnem 3. měsíce zimní triády. Každý měsíc má 4 týdny
po 8 dnech.
Datum na území Areneánu se skládá ze dne, pořadí měsíce v triádě, názvu
triády, století a tisíciletí (např. datum narození Sheeny Taris: 6. 1. jar. 378-5;
čte se: šestého dne, prvního měsíce jarní triády, roku 378, pátého tisíciletí;
v rámci překladu do češtiny je možno použít zápis 4 378, nebo jen ‚rok 378‘ –
podobně pro všechny události pátého tisíciletí). Pro účely datování se názvy
ročních dob (triád) zkracují jaro=jar, léto=let, podzim=pod, zima=zim.
abiáni
z iliánského ABI.AN G (abi = jih; an = muž, člověk)
nejrozšířenější rasa na kontinentě Leva
Příslušníci této rasy pocházejí z původních Iliánů z ostrova Ilián. Po vylodění
187
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
u břehů Levy před 4 tisíci lety se tato linie Iliánů vyvíjela zcela odděleně a byla
ovlivněna nositelstvím Levanů. Historicky si držela dlouho s rasovou hrdostí
všechny typické znaky, v současnosti ale nezřídka dochází k postupnému
promíchání genofondu s rasou deritskou. Představitel abiánské rasy je střední
postavy, sportovní tělesné stavby a má hnědé vlasy.
Amu (iliánská bohyně)
iliánsky též AMU.NA E (amu = slunce; na = žena, člověk)
postava iliánské mytologie
Nejvyšší bohyně, bohyně matka, stvořitelka planety a bohyně života. Jejím
symbolem je slunce, někdy také slunce zakryté stínem planetárních prstenců
tzv. ‚isebelis‘ (z iliánského IS EBE ILI J = doslova „jeden z nás“).
Areneán
iliánsky ARE.NEA D (are = sever; nea = klenot)
říše na území kontinentu Leva, největší politický útvar planety
(podrobnosti v glosáři)
Bolaire Maraia [bolér merája]
Nositel Levana (led)
Cryian [kryjan]
levanský lékař, neurochirurg, který za svého života objevil zákrok odemčení mentálních schopností člověka
Dasher Nina [dašer nina]
Nositel Levana (elektromagnetismus)
Derigot
chráněná lesnatá přírodní oblast na území Areneánu, kde žijí a sdružují
se Nositelé Levana
(podrobnosti v glosáři)
188
Slovník a glosář
do strany 220
derité
druhá nejpočetnější rasa obyvatel planety
Pocházejí z chladnějších částí planety, tzv. Zimních ostrovů, a na kontinent
Leva je přivezli abiáni v sedmém století po Vylodění. Představitel rasy se vyznačuje celkově slabší tělesnou konstitucí, drobnou hubenou postavou, jemnými rysy, světlými či narezavělými vlasy. Mají specifický imunitní systém.
Elbrow (rodina) [elbrou]
jeden z posledních šlechtických rodů v Areneánu
Rodina vysokého společenského postavení vlastnící panství Sendor (jakožto
politicky autonomní oblast), pohoří Giram, Jordinský poloostrov, jižní úrodné
oblasti Mali až po Serdenskou poušť. Její členové jsou šlechtického původu
a patří pro svůj majetek a historii k nejvlivnějším lidem světa.
Elbrow Isabel [elbrou izabel] (* 8. 3. let. 400-5 v Sendoru, abián)
Isabel Tare Elbrow; vypravěčka příběhu, vnučka Zahara Elbrowa, autorka série nepublikovaných svazků „Deník dcery svého otce“
Elbrow Zahar [elbrou zahar] (* 27. 1. zim. 312-5 v Sendoru, abián)
Zahar Freden Elbrow; šlechtic z rodu Elbrow, spisovatel, historik, archeolog, jazykovědec a dobrodruh, jenž celý život zasvětil iliánské kultuře
Autor řady knih o iliánské historii a cestopisů z ostrova Ilián. Držitel literárního ocenění za knižní sérii „Iliánské pověsti“, kterou sepsal kompletně ve
staroareneánštině. V šestnácti letech na přání svých rodičů se umluvil s urozeným rodem Jordinů na tzv. předsňatku, ve kterém se zavázal vzít si jejich
prvorozenou dědičku, která v té době ještě nebyla na světě. Na narození své
manželky si musel počkat dalších dvanáct let a s Miranie Tare Jordin se oženil
hned čtyři roky poté. Rozšířil tím majetek a vliv rodu Elbrow o zemědělskou
oblast Jordin a učinil tak svou rodinu jednoznačně nejmocnější v Areneánu vlastnila přes čtyřicet procent půdy a více jak polovinu přírodního bohatství
Levy. Dlouho však bylo jeho manželství bezdětné. Až v pokročilém věku se
mu podařilo zplodit dceru Elenoru Tare, přičemž záhy na to ovdověl (Miranie
podlehla následkům komplikovaného porodu). O osm let později adoptoval
z hertiského dětského domova devítiletou Tanu Tamishi.
189
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Giram
pohoří na kontinentě Leva. Nejvyšší a nejrozsáhlejší pohoří planety.
(podrobnosti v glosáři)
Hanoský zámek
významný historický komplex budov v Kitě, jedna z mála zachovaných
připomínek původní levanské architektury
Hemgon Terry
teefu; předseda vládní rady Areneánu (v letech 388-5 až 426-5); dědic
těžařského a stavařského gigantu vlastnící grafitové doly v okolí Setenu
Hertis [hertys]
město ve vnitrozemí na jižním úpatí pohoří Giram
(podrobnosti v glosáři)
Chu (rodina) [ču]
rodina stojící v čele Nositelské komunity po dobu novodobé historie
Ilián
iliánsky ILI.AN A (ili = my; an = muž, člověk; ili.an = našinec)
ostrov ležící poblíž jihovýchodního pobřeží kontinentu Leva; současně
se Ilián nazývá ostrovní říše pokrývající celé území ostrova včetně přilehlých drobných ostrůvků; název ostrova je v Areneánu odvozen od
obyvatel, samotní Iliáni nazývají svůj ostrov ILI.THE B (ili = my,
přeneseně též ‚naše‘; the = půda, země, základ, místo)
(podrobnosti v glosáři)
Iliáni
obyvatelé a zároveň lidská rasa osídlující ostrov Ilián
(podrobnosti v glosáři)
Iliánské pověsti
nejznámější knižní série Zahara Elbrowa psaná ve staroareneánštině;
190
Slovník a glosář
do strany 220
vypraví mimo jiné o prvních Nositelích
(přepis informací z pověsti o Vylodění najdete v glosáři pod heslem Levané)
Kara
Nositel Levana (věštec, telepatie); jedna z nejdéle žijících Nositelů, významná nositelská osobnost; člen strážných nositelských skupin v době
jejich existence
Kita
hlavní město Areneánu
(podrobnosti v glosáři)
Levané
dříve lidská rasa obývající kontinent Leva (zánik přibližně 4 400 před
Vyloděním); později odemčená duše, která se po smrti těla udržela při
povrchu planety a vstoupila do abiána během Vylodění, čímž z něj udělala tzv. Nositele
(podrobnosti v glosáři)
Lin-Chu [linču]
Nositel Levana (věštec, telepatie, léčitelství); nejvyšší představený a duchovní vůdce Nositelů, čelný představitel Derigotu
Malat Geran
vedoucí ústavu pro léčbu voulézy v Hertisu; rodinný doktor Tarisů;
uznávaný odborník na deritskou rasu
namatris
bývalá Nositelka Levana, která během porodu předala Levana svému
prvorozenému potomkovi
Nositelé (Nositelé Levana)
lidé nosící v sobě Levana, duši minulé civilizace, která jim propůjčuje své
schopnosti; dědí se z matky na dítě
191
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
poznámka k překladu: V originálním znění jsou Nositelé v Areneánu
nazýváni ‚Denitre‘, z iliánského DENI.TRE H – „obdařený“, „požehnaný“. Na Iliánu pak Nositelům říkají hanlivě FSE.TRE I –
„nakažený“ – a toto označení se neužívá pro žádnou jinou ‚nemoc‘, než
‚nakažení‘ Levanem jako živá smrt (člověk žije, ale je podle Iliánů mrtvý,
protože přišel o jednotnou identitu)
(podrobnosti v glosáři)
palác (Areneánský palác)
sídlo Areneánské vlády v Kitě; budova v centru hlavního města, dominantní svou rozlohou a kovovým pláštěm s celostěnnými okny
Rawson Andra
ředitel Hertiské základní speciální školy
Sendorské sídlo
část rozsáhlého panství Sendor na okraji města Hertis ve vlastnictví rodiny Elbrow
Seten
průmyslové přístavní město na jihovýchodě Areneánu na hranici Derigotu rozkládající se v deltě řeky Gabia
(podrobnosti v glosáři)
Sheena (iliánská bohyně) [šína]
iliánsky SHEE.NA F (shee = světlo; na = žena)
postava iliánské mytologie; dcera bohyně Amu; bohyně zázraků a plodnosti; jejím symbolem je sluneční světlo, vykreslován jako isebelis
s paprsky
Sorin
Levan Sheeny Taris
192
Slovník a glosář
do strany 220
Taris Mishi [taris miši] (* 32. 1. pod. 378-5 ve Weradě, derit)
manželka zástupce vládce Areneánu teefu Taye Tarise
(podrobnosti v glosáři)
Taris Sheena [taris šína] (* 6. 1. jar. 378-5 v Kitě, derit)
Nositel Levana (oheň); dcera Taye a Mishi Tarisových
Taris Tay [taris táj] (* 21. 3. let. 346-5 v Kitě, derit)
teefu; zástupce vládce Areneánu (v letech 373-5 až 394-5)
(podrobnosti v glosáři)
teefu [týfu]
čestný titul člena vládní rady Areneánu
Thea [téa]
iliánsky THEA C (the = půda, země, základ)
planeta, na níž se odehrává příběh; nachází se v soustavě hvězdy Amu,
v kvadrantu Delta
(podrobnosti v glosáři)
triáda
kalendářní období
Kalendářní rok o 12ti měsících se dělí na čtyři části, tzv. triády. Každá triáda
obsahuje tři po sobě jdoucí měsíce a její úplný název odpovídá ročnímu období
mírného pásma. Jarní triáda, letní triáda, podzimní triáda a zimní triáda.
Vodner Hana
domácí lektorka Sheeny Taris
Vouléza
dědičné onemocnění krvetvorné tkáně, které se projevuje porušením
schopnosti krvinek vázat kyslík
(podrobnosti v glosáři)
193
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Vylodění
významná světová událost, znovuosídlení kontinentu Leva iliány (později zvaní abiáni, aby se odlišili od původních iliánů přetrvávajících na
Iliánu); počátek současně užívaného letopočtu
(podrobnosti v glosáři pod heslem Levané)
Ward Mario [vard mário] (* 17. 1. let. 327-5 v Mali, abián)
Mario Senmentin Ward; teefu; vládce Areneánu (v letech 352-5 až 394-5)
a dědic potravinářského koncernu Ward
Werada
přístavní město na severu kontinentu Leva, důležitý dopravní uzel mezi
Zimními ostrovy a Areneánem
Yuto [juto]
město na západě Areneánu při ústí řeky Tsalia
zástupce vládce Areneánu
držitel čestného titulu teefu; člen vládní rady; v jeho rukou je soustředěná výkonná moc země, rozhoduje o zřízení vládních institucí, státních
orgánů, samospráv, řídí nejvyšší kontrolní úřady a státní banku
Funkce zástupce vládce je druhá nejvyšší pozice po úřadu vládce a jmenovat do
ní i odvolávat z ní je v kompetenci vládce říše. Sídlo zástupce je v Areneáském
paláci. Má k dispozici rozsáhlý tým zpravodajů, ekonomů a hospodářských
pracovníků tvořící největší státní správu.
Zimní ostrovy
souostroví na severu planety v chladném podnebním pásmu; domovina
deritské rasy
zpravodaj
typická profese ve vládním paláci, jejímž účelem je sledovat a zpracovávat informace z celé země pro členy vládní rady
194
GLOSÁŘ
ARENEÁN
Říše, jež svou rozlohou, až na několik autonomních oblastí, zaujímá
téměř celý kontinent Leva. Je největším politickým útvarem planety. Žije
zde přibližně 2,4 mld. obyvatel a její vznik se datuje krátce po vylodění
Iliánů na Levě před 4 tisíci lety.
Obyvatelstvo a osídlení
Nejvyšší koncentrace obyvatel se nachází v nížinách na jihu a jihovýchodě území, postupně klesá ke zvrásněnému severu.
V Areneánu žijí tři hlavní etnika:
abiáni - nejpočetnější, zakladatelé Areneánu původem z Iliánu
derité - etnikum ze Zimních ostrovů dovezené na Levu abiány za dob
prvního osídlování
Nositelé Levana - abiáni s duší Levana, většina obývá území zvané
Derigot na východě území
Nejvýznamnější metropole
Kita (hlavní město, vnitrozemí), Seten (jihovýchod země na spodní
hranici s Derigotem), Yuto (západ země), Agram (severní přímořská část
země) a Serden, Mali, Jordin (jih země).
Vzdělání
Základní gramotnost areneánského obyvatelstva je od čtyřicátého
třetího století udržována celoplošně povinným desetiletým vzděláním
končící závěrečnou zkouškou. Toto vzdělávání probíhá zpravidla od šestého do šestnáctého roku dítěte a bývá spojováno s nabytím plnoletosti.
Poté je možnost absolvovat nadstavbové studium oborových specializací.
Ceněné a rozvinuté obory jsou především lékařství, strojírenství, elektrotechnika, rychlý vzestup v současnosti nastává v oblasti kybernetiky.
Náboženství
Přibližně do druhého tisíciletí byla areneánská, respektive abiánská,
kultura silně podmíněna iliánskými kořeny a početnou populací Nositelů Levana. Později iliánské tradice ze života Areneánců zcela vymizely
195
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
a s nástupem moderní doby se i duchovní poznání Nositelů přesunulo
do rámce náboženského hnutí. K víře v Nositele (v jejich učení) se hlásí
oficiálně 38% obyvatel, neoficiální odhady jsou o několik procent vyšší.
Jako duchovní vůdce tohoto učení je hlavní představitel rodiny Chu nositel Levana sídlící v Derigotu, jehož domov je považován za chrám
pro návštěvu věřících.
Geografie
Jižní reliéf říše je převážně nížinný a rovinatý. Pohoří Giram, které
se táhne středem kontinentu, na východě ostře končí Kentským průsmykem, od něhož vybíhá Derigotská pahorkatina vytvářející přirozený
předěl mezi Areneánem a Derigotem. Severovýchodní úpatí horského
pásma je lemováno četnými ledovcovými jezery, z nichž pramení největší veletok říše - Tsalia. Tsalia se vine celou severní částí Areneánu. Do
jejího povodí náleží toky téměř všech řek severu Levy a ústí do Šarlatového moře. Druhá největší řeka země pramenící v Giramu - Gabia - je
typickým mohutným veletokem tropického pásu s bažinatým pobřežím.
Protéká jihovýchodem říše a ústí do Moře tisíce ostrovů.
Podnebí
Vzhledem k rozsahu říše najdeme na jejím území několik rozdílných
klimatických oblastí. Na severu se nachází mírné pásmo, střed Areneánu
je subtropický a nejjižnější části země včetně Dolního Derigotu disponují tropickým klimatem.
Průmysl a zemědělství
Areneán má četné zásoby přírodních zdrojů a je plně energeticky
soběstačný. Sever území je průmyslový, na jihu převažuje zemědělství.
Hlavními těženými surovinami jsou grafit, titan, nikl a měď. Příjmy
z těžby tvoří podstatnou část areneánské ekonomiky. Především západ
země v centru s Yutem je bohatý na naleziště diamantů a rozvíjí se zde
i zbrojní průmysl. Významnými komoditami rostlinné výroby jsou
brambory, obiloviny, luštěniny, subtropické ovoce, kořenová zelenina
a tvrdá dřeva. Z živočišné produkce pak dominuje chov pro drůbeží
a skopové maso, významnou částí produkce je také rybolov.
196
Slovník a glosář
do strany 220
Politická situace
Samotný Areneán nebyl v raných dobách své existence příliš velkou
mocností. Do poloviny čtvrtého tisíciletí zaujímal pouze zemědělskou
oblast od Kity k Setenu a byl jen jedním z dvanácti států na Levě. Leva
byla během osídlování rozdělena na několik samostatných útvarů, které
si zabraly do svého majetku i správy tamější šlechtické rody a vyvíjeli
se odděleně s vlastními zákony. K velkému sjednocení a centralizaci
moci došlo až na přelomu čtvrtého a pátého tisíciletí, kdy ekonomická
krize severních států přivedla celý kontinent do tzv. Heranských válek.
Tento světový konflikt byl ukončen dohodou většiny států o otevřených
hranicích a příznivějších podmínkách pro obchod, což byl základ pro
vytvoření jednotného Areneánu, jak je znám nyní.
Během pátého tisíciletí se systém roztříštěné vlády změnil na vládu
jednoho vládce voleného desetičlennou vládní radou. Sídlo vlády se
umístilo do centra Kity, které se tak stalo hlavním městem. Každý člen
rady vede svůj rezort, ústřední orgán státní správy, kterému je přidělena
část státního rozpočtu. Vládce je zároveň nejvyšším rozhodcem ve věcech
soudních, má právo veta v zákonodárných jednáních a může významně
ovlivnit strukturu vládního rozdělení. Toho poprvé využil v roce 371-5
vládce Mario Senmentin Ward, který vládní radu rozšířil o jedenáctého
člena - zástupce vládce - do jehož kompetence nechal postoupit svou
výkonnou moc země a správu ekonomického rezortu.
197
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
DERIGOT
Oblast na východě území Areneánu, domovina Nositelů Levana.
Geografie
Derigot se rozkládá podél východního pobřeží Levy na ploše Derigotské pahorkatiny tzv. Horního a Dolního Derigotu. Na jeho neostré
jižní hranici se nachází pás osad přináležejících k městu Seten, který už
v historii býval zdrojem vlastnických sporů.
Horní Derigot se vyznačuje nehostinnými skalisky a neprostupnými
smíšenými lesy. Ve středu derigotského území převažují nížiny a subtropické rostlinstvo, Dolní Derigot pokrývá vlhký deštný prales s četnými
bažinami a močály.
Území je až na drobné osady Nositelů v podstatě panenské a nedotčené, s předpokládaným významným přírodním a nerostným bohatstvím jako jsou rozsáhlá ložiska grafitu.
Obyvatelstvo
Ačkoliv nekultivovaný ráz krajiny působí na Areneánce nehostinně,
Nositelům Levana toto území poskytuje domov a je jim zde umožněno
vyjádřit svůj vztah s Levany, rozvíjet duchovní rovinu své osobnosti
a užívat bez omezení schopnosti, jimiž tyto přivtělené bytosti disponují.
Areneánská vláda na tomto území nevede žádná sčítání lidu, ani zde
neuplatňuje své zákony. Přehled o populaci a společenském dění je proto
nejasný.
Kultura
V Derigotu nenajdeme žádné výdobytky civilizace. Není zde vybudována infrastruktura (elektřina, vodovod, silnice…) a lidé zde žijí
přírodním způsobem života v malých osadách, které si sami budují. Jejich vnímání světa je spjato s nositelským učením, tisíciletou moudrostí
Levanů.
198
Slovník a glosář
do strany 220
GIRAM
Nejvyšší a nejdelší souvislé pohoří na Thee, 11 000 km dlouhé a 2400
km široké. Prochází středem kontinentu Leva, lemuje jižní stranu severolevského vrásnění a sever amunských nížinných pásem od Kentského
průsmyku po Thierovu proláklinu. Díky své pozici zahrnuje pestré typy
krajin na svých úbočích.
Vznik pohoří
Pro geologický vznik a vývoj Giramu má hlavní význam podsouvání
severolevské desky Vakon pod Amunskou desku. Tato linie kontaktu
dnes již není aktivní. Horotvorné procesy proběhly ve třech fázích,
přičemž během první se silně projevoval vulkanismus a v dalších dvou
fázích se vyvrásnilo celé pohoří do dnešní podoby. Nejvyšší velehorské
štíty v oblasti tvoří dvě pásma s centrálním vrcholem Chamori. Na jihu
se pak od sebe vzdalují a uzavírají rozsáhlou náhorní plošinu Azum.
Střed Giramu je silně zaledněn a podle výzkumů zde v teplejších dobách
bývaly slané močály, coby pozůstatky původního oceánu.
Hlavní znaky
Nejvyšším vrcholem Giramu je Chamori (9254 m n. m.), který je
zároveň nejvyšší horou světa. Pro pohoří je typická výšková stupňovitost
klimatu a vegetace. Na východním svahu se klima vyznačuje mírnými
teplotami, smíšeným horským lesem, západní svahy ovlivňuje suchý
pouštní vzduch ze Serdenu a daří se zde sukulentům. Ze severu sahá
až k centrálním údolím horská step s keřovou vegetací a jih je porostlý
mlžnými lesy.
Využití
Na Giramu je významná těžba grafitu, železa a dalších barevných
kovů. Giram byl vždy velmi málo osídlenou oblastí a kromě infrastruktury zajištující chod těžařského průmyslu a sídel pastevců zde nikdy
k nárůstu obyvatelstva nedocházelo. Téměř všechna města na úpatích
byla založena jako domov horníků giramských dolů.
199
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
HERTIS
Město v Areneánu při jižním úpatí pohoří Giram na horním toku
řeky Gabia.
Historie
Hertis patří k nejstarším nelevanským městům na Levě. Záznamy
o jeho existenci sahají až do sedmého století. Podle historiků se zde setkaly dva hlavní výpravné proudy zabírající objevované území a také se
Hertis stal prvním místem, kam byli krátce na to ze Zimních ostrovů
zavlečeni derité jako pracovní síla do giramských dolů.
Ještě jedenáct staletí poté byl Hertis nejsevernějším obývaným
městem na Levě a mimo panské vrstvy byli jeho obyvatelé výhradně deritské rasy. Jeho jméno bylo dlouho spojováno pouze s těžbou, ze které
měla místní šlechta velký profit a značnou moc v tehdejší společnosti.
I pozdější založení dalších měst kolem Giramu však jeho postavením
neotřáslo a dodnes se Hertis pyšní, hlavně díky politickému vlivu vlastníků místních pozemků, synonymem nejdůležitějšího pilíře těžařského
průmyslu v Areneánu.
Ekonomická stabilita Hertisu a silná historie města ale také vždy
způsobovala jeho konzervativní chod. Hertis a jeho okolí bylo jedno
z posledních oblastí, jež ustoupilo od zákona o vlastnění deritů, povolilo
jejich vzdělávání a zařazení do běžného života mezi abiány. O úplném
srovnání práv a svobod obou etnik se ale v Hertisu dá mluvit až od roku
337-5, ve kterém se Hertis jako dosud autonomní území konečně připojil k Areneánu a stal se součástí říše.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel se v posledních letech ustálil na 30 tisících. Většinovou
populaci zde tvoří derité, abiánská rasa je zastoupena z 35%.
Kultura a sport
Hertis je oblíbeným cílem sportovců a turistů, neboť má vynikající
podmínky pro lyžování a ostatní outdoorové aktivity. Historické jádro
města bylo vyhlášeno památkovou zónou. Ve východní čtvrti města najdeme rozsáhlý skanzen Maiwen se dvěma stovkami historických staveb
200
Slovník a glosář
do strany 220
pocházejících z období znovuosidlování. Součástí skanzenu je i muzeum
a ukázky lidových tradic a řemesel.
Věda
V Hertisu byl r. 376-5 zřízen největší výzkumný lékařský ústav na
světě, který se proslavil mj. výzkumem voulézy. Ve městě se nachází také
významná báňská akademie, která svými pracemi intenzivně přispívá
k vývoji techniky pro těžbu a zpracování grafitu a železa.
201
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
ILIÁN
Ostrov ležící poblíž jihovýchodního pobřeží kontinentu Leva. Současně je Ilián názvem říše pokrývající celé území ostrova včetně přilehlých drobných ostrůvků. Je to největší ostrov na světě s nejstarší uspořádanou společností, která je přísně chráněna a na ostrov je povolen vstup
pouze několika málo osobám jiných zemí pro vědecké a cestovatelské
účely.
Geografie
Jeden ze specifických znaků ostrova je, že flóra i fauna má s kontinentální pramálo společného, přestože klimatické prostředí se svými
znaky blíží parametrům Dolního Derigotu. Tento úkaz je pro geology
hlavním dokladem posuvu Amunské desky před 150 miliony lety, kdy
se ostrov nacházel na opačné straně planety. Ilián je tedy pokryt jedinečným hustým tropickým rostlinstvem odvíjejícím se od nadmořské
výšky a jeho ovzduší má celoročně vlhký charakter. Povrch tvoří náhorní
plošina, na jihu a západě se vypínají vulkanické vrcholy Ankarta příkře
spadající k úzkému pruhu pobřežní nížiny. Pozůstatkem po dřívější sopečné činnosti jsou kráterová jezírka a horká vřídla. Podnebí je trvale
ovlivňováno větry pasáty, jež udržují na Iliánu stálé klima.
Nerostné suroviny, vzhledem k uzavřeným hranicím, nejsou na ostrově mapovány.
Obyvatelstvo
O četnosti a rozložení populace místních obyvatel - Iliánů - neexistuje v Areneánu žádný přehled. Odhady cestovatelů se pohybují kolem
stovky tisíc, na ostrově se však nacházejí i osídlené oblasti, které nikdy
nebyly žádným cizincem navštíveny.
Politika
V dnešní době se za centrum Iliánu považuje město Orpa, které je
nejblíže městu Seten, a mezi jejichž přístavy dochází sporadicky k vzájemné lodní přepravě. Ilián je z politického hlediska královstvím, ve
kterém je vládní moc výhradně v rukou královny. Žádné diplomatické
kontakty mezi vládou Areneánu a iliánskou královnou ale neprobíhají.
202
Slovník a glosář
do strany 220
ILIÁNI
Obyvatelé ostrova Ilián, třetí nejpočetnější etnikum planety.
Společnost a kultura
Iliáni žijí archaickým, matriarchálním, silně náboženským, způsobem života se specifickými zvyklostmi. Jako uzavřené konzervativní
společenství nepřebírají a neuznávají způsob života za hranicemi jejich
říše a netolerují vybočující chování ani u vědců a cestovatelů, kteří je
zřídka navštěvují.
Nejvyšší uznávanou hodnotou v životě Iliánů je plodnost a pozornost
je proto zaměřena na ženství, rodinu a jejich ochranu. Životní role jsou
podle pohlaví striktně rozděleny a je běžné mezi Iliány si na ní zakládat.
Hlavní událostí je životní svazek, obdoba manželství, na který se mladí
muži chystají od dětství a po uznání dospělosti skrz náročnou loveckou
zkušenost jsou pak vybíráni ženami. Páry udržují svazek do konce života
a jeho úspěch se vyznačuje počtem zdravě narozených dětí, což také přispívá k lepšímu společenskému postavení.
Narušení tradic a morálních zásad se ve společnosti velmi přísně
trestá. Není prakticky možné vybočit bez opuštění města a žití osamoceně mimo něj. I přes tyto tvrdé principy udržování neměnného
způsobu života jsou Iliáni lidé mírumilovní, soudržní a oddanost k etnické příslušnosti patří k základním kamenům jejich vnímání života.
Jsou velice hrdým národem a odvržení vlastními lidmi považují za větší
trest než smrt. Mají silný vztah k ostrovu, přírodě a uctívají přirozené
koloběhy v prostředí, které si neznečišťují a nenarušují nadbytečnou infrastrukturou. Také proto nevyvíjejí žádné výdobytky pro pohodlnější
život, které by mohly ohrozit dosavadní chod okolí, a obejdou se bez
elektřiny, těžby nerostů a mimo vnitřek měst nebudují ani rozvody vody.
Náboženství
U Iliánů nelze o náboženství mluvit jako o oddělené části od světského
života. Na celém ostrově prakticky neexistují nevěřící a všechny tradice
i řada běžných denních činností jsou propleteny s bohatou mytologií.
Základní nejdůležitější mytologickou postavou Iliánů je bohyně Amu
203
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
(někdy též Amu.na), která představuje matku stvoření a života a sídlí ve
slunci. V přeneseném významu a různých interpretacích se však může
její role měnit a může stát za mnoha jinými úkazy až do nejobecnější
představy, ve které je všemi a vším, veškerou existencí. Její požehnání
například přispívá k dobrému chodu domácnosti, ke správnému výběru
partnera, k léčbě nemocného nebo k ochraně ostrova. Zajišťuje také soudržnost společnosti a vzájemné porozumění mezi Iliány. Veškeré osobní
či přírodní tragédie se tak přisuzují jejímu hněvu či zklamání, která
přicházejí v důsledku porušování tradic, zneuctění základních principů
života, či nenaslouchání jejímu vnitřnímu vedení, které každý Ilián ve
svém spojení s ní cítí.
Druhou nejvýraznější postavou iliánské mytologie je bohyně Sheena,
jež je Amuninou dcerou a je na rozdíl od Amu vnímána mezi Iliány
mnohem hmotněji. Hraje mezi Iliány roli služebnice, která byla seslána
na zem, darována za oddanost v podobě světla, aby se o Iliány více starala, protože její matka musí zůstat na nebesích a obstarávat chod planety
a vesmíru. Sheena je tedy pro Iliány osobnější bohyní patřící pouze jim
oproti Amu, která je zde pro všechny. V některých výkladech se Sheena
s Amu zaměňují, v některých je Sheena skutečně samostatnou bohyní
a má za úkol se především starat o vzdělání a moudrost a její nezměrné
pochopení a láska ke všem bytostem umožňuje, aby i provinilci měli
před Amuniným soudem své zastání a oporu. V chrámech Sheeny proto
žijí lidé, kteří by jinak nebyli ve společnosti přijímáni, a také její chrámy
slouží jako škola iliánským dětem, případně jako léčebný lazaret.
V mytologii se pak vyskytují i na dvě desítky méně významných bohů,
jako například bratři Pellan, Utan a Zevan ztělesňující měsíce apod.
Vzdělání
Všichni Iliáni mají umožněno získat základní vzdělání (čtení, psaní,
počítání) od kněžek v chrámech bohyně Sheeny. Další řemeslné vzdělání
se předává praxí v ceších jednotlivých osad a v domácnosti se muži i ženy
věnují typickým rukodělným pracem, často umělecké činnosti. Některá
povolání jako třeba tanečnice či obsluha v paláci jsou přístupná pouze
kněžkám. Pro provinilé muže je pak možná práce jen u chrámových
stráží, horníků, lovců a podobně nebezpečných zaměstnání.
204
Slovník a glosář
do strany 220
KITA
Hlavní město Areneánu čítající cca 11 mil. obyvatel.
Geografie
Leží na rovinaté pláni na jihovýchodě říše jižně od středního toku
řeky Gabia. Město na severu ohraničují lesy (tzv. Kitský les) a ze západu
se do jeho rozlohy zakusuje Kitské jezero.
Historie
Kitu založili první osadníci vzešlí z iliánských mořeplavců, kteří sem
přijeli objevovat nové krajiny a nalezli zde rozvaliny bývalého levanského
města. Významným obchodním centrem se Kita stává v 2. tisíciletí, kdy
dochází v zemi k prudkému hospodářskému růstu a postupně se stává
metropolí kontinentu.
Architektura
Během staletí Kita prošla mnoha přestavbami, město několikrát
vyhořelo, ale díky bohatým měšťanům se vždy rychle zotavilo a stalo
se ještě výstavnějším než dříve. Uplatnění zde našla řada slavných architektů a město je v současné době křišťálovou perlou Areneánu díky
svému supermodernímu centru konstruovanému z oceli a skleněných
bloků s vládním palácem uprostřed. Mimo vládní palác je za architektonicky nejvýznačnější stavby považován Hanoský zámek (jeden z mála
pozůstatků levanské architektury), obchodní centrum, budova státního
archivu, sídlo národní banky, specializovaná škola politologie a žurnalistiky, vojenská akademie a další budovy v soukromém vlastnictví.
Obyvatelstvo
Ve struktuře obyvatelstva převládá abiánská rasa, derité jsou zastoupeni z 12%.
Infrastruktura
Dopravní spojení s dalšími městy je zajištěno sítí silnic a dálnic. Kita
je napojena na nejvíce rychlotahů z celého kontinentu, což z ní dělá největší pozemní dopravní uzel Areneánu, a disponuje také devíti letišti.
205
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
LEVANÉ
O Levanech mluvíme ve dvou významech:
historicky - původní obyvatelé kontinentu Leva, zánik jejich civilizace
se datuje přibližně 4 400 let před Vyloděním
dnes - duše s odemčenými mentálními schopnostmi přivtělená do
těla abiána - Nositele - s nímž splývá; Nositel pak může tyto schopnosti
v různé míře využívat
Historie
O prvních Levanech můžeme podle posledních výzkumů hovořit od
17. tisíciletí před Vyloděním. Většina nálezů však pochází z doby 11. až
10. tisíciletí před Vyloděním. Název kontinentu se stal základem pro pojmenování příslušníků tohoto národa, neboť původní název nebyl dosud
zjištěn, pokud vůbec v rámci jejich společnosti existoval.
Archeologickými výzkumy bylo prokázáno, že Levané byli velmi
vyspělí, ovládali technologie vymykající se současné úrovni chápání nejcivilizovanějších částí světa. Díky rozvinutým technologiím v podstatě
všechnu práci vykonávaly stroje, zatímco Levané se věnovali získávání
a rozvoji znalostí z mnoha vědních oborů. Jejich největším zájmem bylo
aktivovat maximální mozkovou kapacitu a obsáhnout veškeré možné
vědění. Mnohé nálezy dokazují, že jejich zaměření na myšlení a mozek
bylo až celospolečenským kultem.
Na severu Levy a v horských oblastech nebyly oproti jihu zaznamenány žádné pozůstatky levanských měst. Domníváme se tedy, že Levané
obývali spíše nížiny v mírném podnebním pásu. Hovořili vlastním jazykem, jenž zaznamenávali poměrně komplikovaným písmem, které
dosud nebylo plně rozkódováno.
Levanská společnost nikdy netvořila jednotnou říši. Spíše se sdružovali do „cechů“ podle vědních oborů, kterými se zabývali, a tyto
cechy jim zároveň zajišťovaly společenské postavení. Není známo, že
by v levanské civilizaci existovalo nějaké náboženství. Nejvýznamnější
architektonické stavby té doby byly věnovány vědění, výzkumu a studiu
matematiky, fyziky, astronomie, psychologie, neurologie, meteorologie
a příbuzným vědním oborům.
206
Slovník a glosář
do strany 220
Levané byli dle nalezených lékařských záznamů oproti průměrnému
Areneánci zavalitější menší postavy bez zřetelně vyvinuté muskulatury.
Hlavu měli vzhledem k tělu poměrně velkou s nápadně klenutou lebeční
částí.
Teorie o zániku civilizace
Areneánským historikům se podařilo objevit útržky dokumentů
umožňující částečně rekonstruovat závěrečnou fázi existence této civilizace. Pomocí karbonové analýzy dospěli ke zjištění, že zánik civilizace
lze datovat do 2. poloviny 5. tisíciletí před Vyloděním.
Levané toužili povznést svou mysl nad úroveň těla, které se jim jevilo
jako velmi omezující. Chtěli uvolnit mentální složku osobnosti a domnívali se, že tímto uvolněním mysli dojde k ohromné expanzi schopnosti
myslet i konat a člověk s plně aktivovanou částí mysli bude existovat
nezávisle na technologiích. Bude schopen např. telepatického přenosu
myšlenek, obsáhnout za neuvěřitelně krátkou dobu veškeré dostupné
vědění, aktivovat v omezeném prostoru přírodní živly, měnit frekvence,
rychlost i tok světla či zvuku.
Z dostupných archeologických pramenů vyplývá, že takováto technologie odemčení mysli byla skutečně vynalezena jedním lékařem, specialistou na neuropsychologii jménem Cryian. Tento lékař testoval novou
technologii nejprve na sobě a své rodině (manželce a dceři). Odemčená
mysl vykazovala ohromnou kapacitu a sílu, jedinec byl schopen ovládat
věci i energie v prostoru jeho zorného pole. Lékař však po čase pozoroval, že zaktivování příliš velké části mozku působí změny vědomí
- např. neúnosnou bolest hlavy, vidiny, projevy schizofrenie až po naprostou ztrátu schopnosti vnímat realitu. Tyto stavy poprvé zpozoroval
u své dcery. Uvědomil si nebezpečí těchto stavů a změnil technologii tak,
aby byla odemčena v mysli pouze jedna schopnost, kterou se jedinec
rozhodl disponovat. Takový postup se osvědčil u jeho syna, kterého do
svých prvních pokusů nezahrnoval pro jeho nízký věk.
Metoda se stávala mezi Levany stále populárnější, ovšem s rostoucím
počtem Levanů, kteří tuto proceduru absolvovali, rostl i počet odpůrců,
kteří považovali uměle odblokované schopnosti za nebezpečné a v případě emočně nevyrovnané osobnosti dokonce za život ohrožující.
207
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Teorie o zániku levanské civilizace hovoří o tom, že mezi Levany
s odemčenou částí mysli a odpůrci této technologie došlo ke střetům,
jež vyvolaly nepokoje po celé Levě a vyústily vzájemným vyhlazováním.
Vzhledem k vyspělosti civilizace a schopností ovládat přírodní zákonitosti byla tato etapa velmi rychlá, zničující pro veškeré tehdejší obyvatelstvo kontinentu.
Dnešní forma
Po skončení války mezi Levany se jevila civilizace jako zaniklá. Před
čtyřmi a půl tisíci lety se na území vypravila mořeplavecká skupina
Iliánů, kteří po připlutí k břehům Levy byli zasaženi neidentifikovatelnou
nemocí, během čehož zejména starší jedinci na neznámý virus umírali
(událost tzv. Vylodění). Postupem času bylo zjištěno, že příznaky křečí
a horeček způsobuje vstoupení duše Levana do hostitelského těla. Tyto
duše po zániku civilizace zůstaly na kontinentu dál jako čistá mentální
energie. Levan díky kontaktu s novým tělem získává možnost změnit
způsob své existence, prostupuje Nositelem a splývá s ním. Člověk po
prodělání aklimatizační fáze dostává k dispozici odemčenou schopnost
Levana, kterou měl Levan za života ve vlastním fyzickém těle.
Samotný Levan může teoreticky žít neomezeně dlouho a přecházet
v generacích z matky na dítě. Děje se tak výhradně během fáze porodu,
ve které se krátce změní rodičce produkce mozkových vln a Levan má
možnost se z jejího vědomí „vymanit“ a přestoupit do nově narozeného
Nositele. Pokud se však Levan narodí do těla muže, umírá s ním, respektive po smrti muže Nositele nebyly nikdy zaznamenány žádné projevy
jeho další možné existence.
208
Slovník a glosář
do strany 220
NOSITELÉ LEVANA
Lidé, do jejichž těla vstoupila duše Levana, která jim propůjčila své
schopnosti a paměť předchozích Nositelů.
Základní charakteristika
Nositel a Levan žijí ve vzájemném symbiotickém vztahu, kdy Levan
propůjčuje Nositeli schopnosti, které mu umožňují na omezenou vzdálenost a v různé míře ovládat vybrané přírodní živly a jiné mentální
energie.
Jedním z typických znaků Levanů je, že nejsou schopni agresivního
chování a násilí, ale ani nepodléhají tužbám či lásce - tj. postrádají
emoční tělo. Vědci se domnívají, že toto je způsobeno zážitky Levanů,
během zániku jejich vlastní civilizace, při kterém se svou fyzickou smrtí
dosáhli tzv. osvícení. Mysl Nositele tak není Levanem ovlivněna a Levan
se jeví jako přirozená součást bytosti plně spolupracující v rámci hloubky
jejich propojení.
Společnost
Centrum společnosti Nositelů se nachází v Derigotu, který je také
jediným místem na Levě, kde v současnosti smí Nositelé své schopnosti
volně používat. Vzhledem k běžným obyvatelům Areneánu jsou Nositelé velmi specifičtí svým chováním a životními hodnotami. Nehromadí
majetek, odborně se nevzdělávají, nepotřebují vyšší úroveň komfortu,
nebudují kariéru ani postavení, jejich smýšlení je naprosto klidné, mírumilovné a anarchistické.
V době slábnutí jejich populace se proto pro své odlišnosti stáhli na
okraj areneánské společnosti do derigotských pralesů, kde se vzájemně
podporují v práci se svými Levany. V Derigotu zakládají málo početné
osady a v souladu s přírodními podmínkami žijí prostě, bez elektrické
energie a pokročilejší technologie. Většina Nositelů se oddává klidnému
duchovnímu životu, vyjimečně někteří ambicióznější Nositelé opustí
Derigot při pořádání turnaje ve městě Seten, kde mohou na veřejnosti
ukázat své dovednosti a zároveň bezpečně poměřit své síly v aréně.
209
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
Struktura
Přestože Nositelé nevytvářejí žádné organizované společenství, nachází se mezi nimi několik funkčních rolí.
Výchovní Nositelé - vychovávají dětské Nositele. Pomáhají porozumět
propojení s Levanem, začít s užíváním schopností a jejich kontrolou, seznamují s tradicemi komunity. Udržují tzv. Nositelské učení a starají se
také o osiřelé děti namatris do jejich dospělosti.
Strážní Nositelé - hlídají dodržování úmluv s Areneánem, zajišťují
bezpečnost v případě výskytu Nositelů nerespektujících učení. Mají
soudní i výkonnou moc ve všech případech aktivity Nositelů.
Vedoucí Nositelé - jednají za komunitu Nositelů s vládou Areneánu.
Jsou duchovními vůdci a tmeliteli Nositelské společnosti. Po generace
tato úloha patří až na výjimky tradičně rodu Chu.
210
Slovník a glosář
do strany 220
SETEN
Přístavní město na východním okraji Areneánu. Severní hranice
města zasahuje k Derigotu, z jihu má přístup přes ústí řeky Gabia
k oceánu. Je svou rozlohou největším městem východní části země.
Obyvatelstvo
V současnosti zde žijí téměř 3 miliony obyvatel včetně slumových
částí. Populaci tvoří z 90% abiáni, z 10% derité.
Historie
Seten je nejstarším městem Areneánu, jeho historie sahá až k počátku
našeho letopočtu, k Vylodění. Založili ho první osadníci jako budoucí
centrum nově objeveného území a byl zde položen základ Nositelské komunity. Dlouho byl Seten neoficiálním hlavním městem Levy a ve svém
rozvoji si udržoval náskok před ostatními městy. Před osídlením Jordinu
a Mali, díky úrodné západní půdě a rybolovu, zásoboval potravinami
celý tehdejší Areneán.
Zvrat ve vývoji Setenu nastal během sjednocování států na přelomu
čtvrtého a pátého tisíciletí, kdy se pro svou lepší strategickou pozici ve
vnitrozemí dostává do popředí jeho západní sousedka Kita. Po přesunu
vlády do Kity a otevření obchodních hranic východní Levy dochází v Setenu k výraznému snížení produkce potravin a k následnému zvýšení nezaměstnanosti. Velká část území se po odchodu mocností soustřeďuje do
rukou několika málo podnikatelů, kteří využívají získanou moc k vykořisťování lidí z nižších vrstev. Město se přeorientovává na těžký průmysl,
vznikají chudinské čtvrti, tzv. slumové osady, které se v západní části
města udržely dodnes. K pozvolnému obratu dochází až během druhé
poloviny našeho tisíciletí, kdy ekonomická recese připravila vládnoucí
vrstvu podnikatelů o velké množství prostředků a dala širším masám lidí
možnost získat volnou půdu a zajistit si tak obživu.
Pamětihodnosti
Střed historického města je protáhlý, tvoří ho nejstarší budovy celého
Areneánu - nemocnice (bývalý lazaret), Setenská specializovaná škola
a Muzeum důlního a těžebního průmyslu (bývalá loděnice). Všechny tři
211
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
budovy jsou propojeny komplexem podloubí zasahujícím až k Náměstí
Vylodění. Nejvýznamnější novodobou setenskou stavbou je Aréna Nositelů, jež slouží pro každoroční pořádání turnajů mezi Nositeli, jenž zde
poměřují své schopnosti a zároveň ukazují veřejnosti své umění.
Věda a průmysl
Seten je dnes typickou průmyslovou metropolí. Těží se zde 20-30%
veškeré spotřeby grafitu, titanu a mědi v Areneánu. Na těžební průmysl
navazuje zpracovávání kovů a kovoobráběčství, automobilová a strojní
odvětví. V Setenu bylo založeno Vývojové centrum pro pozemní, lodní
a leteckou dopravu.
Sociální situace
Dlouhodobě se rozevírající nůžky mezi příjmy několika nejbohatších
obyvatel oblasti a zbytkem tamní populace vyústily v časté občanské
nepokoje, vznik pouličních gangů a sídlištních domobran. Programy
pro zmírnění militantních nálad mezi mládeží nemají očekávaný účinek
a situace je v ulicích stále vážná.
212
Slovník a glosář
do strany 220
MISHI TARIS
(rozená Fasenoa)
Narozena 32. 1. pod. 348-5 ve Weradě, derit.
Život a kariéra
Dětství prožila Mishi Taris v rybářské vesničce blízko Werady, kde
získala základní vzdělání. Poté byla přijata ke specializovanému studiu
ekonomie, politologie a publicistiky v Kitě. Jako výborná studentka graduovala r. 369. V rámci studií absolvovala Mishi pracovní stáž v Areneánském paláci na hospodářském oddělení jako účetní. Poté využila
příležitosti a přihlásila se do konkurzu na místo osobního zpravodaje
do kanceláře zástupce vládce. Byla přijata a jako osobní zpravodaj začala pracovat r. 371. Po roce a půl úzké spolupráce získala Mishi řadu
zkušeností v politice, svou kariéru ale náhle ukončila po uzavření sňatku
s politikem a teefu Tayem Tarisem.
V r. 377 Mishi přivedla do manželství na svět své jediné dítě - Sheenu.
Narození dcery bylo velikým zázrakem, neboť Mishi byla v důsledku
onemocnění voulézou téměř neplodná. Až do konce života žila v rodinném domě na okraji Kity a starala se o svou dceru.
Vouléza
Mishi Taris je nejznámější osobností zasaženou voulézou. Diagnózu
zjistila až po studiích díky náhodnému vyšetření po úrazu. Po sňatku
se její manžel zasloužil o spuštění výzkumu léčby pro derity ve zdravotnickém zařízení v Hertisu, kde podstoupila udržovací terapii a první pokusy o léčbu u doktora Gerana Malata. Již první prototypy léků Mishin
život úspěšně zlepšily a prodloužily. Tyto výsledky pak přispěly k dalšímu rozvoji výzkumu specifických onemocnění deritů.
213
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
TAY TARIS
Narozen 21. 3. let. 346-5 v Kitě, derit.
Život a kariéra
Dětství prožil Tay Taris blízko centra hlavního města, kde získal základní vzdělání. Poté byl přijat ke specializovanému studiu ekonomie
a prognostiky v Kitě. Jako výborný student graduoval r. 367. Po ukončení studií nastoupil do Areneánského paláce na místo nižšího účetního
hospodářského oddělení. Jeho potenciálu si po dvou letech práce všiml
vládce Mario Senmentin Ward a původně řadového zaměstnance povýšil přes pozici osobního zpravodaje na svého zástupce, čímž se Tay
Taris stal vůbec prvním zástupcem vládce v historii Areneánu. Tay Taris
se zároveň s tímto povýšením stal i členem vládní rady a získal čestný
titul teefu. Byl tak prvním vysokým politikem, jenž neměl ani šlechtický
původ, ani abiánské předky.
Roku 373 teefu Tay Taris vstupuje do sňatku s Mishi Fasenoa
a o 4 roky později se jim narodí dcera Sheena.
Politická činnost
Jako teefu a zástupce vládce začal Tay Taris rozhodovat o záležitostech
vysoké politiky - do jeho kompetence spadly správní a kontrolní orgány
říše a bankovní sféra. Jako zástupce vládce prosadil např. odsun Nositelů
do Derigotu, výstavbu dálnice mezi Kitou a Yutem, upravení daňových
limitů pro drobné podnikatele, založení výzkumného ústavu pro léčbu
voulézy pro derity, nepodpořil zvýšení těžebních kvót pro grafit a titan,
byl očištěn v souvislosti s úplatkářskou aférou „Golader“, atd.
Teefu Tay Taris navrhl velmi progresivní řešení ekonomické krize,
která vygradovala na počátku r. 388 poklesem reálného HDP zvednutím
spotřebních cen a v polovině téhož roku vyústila smetením světových
bank a akciových trhů. Významnou roli zde hrála vysoká cena grafitu, jíž
hnaly vzhůru spekulativní obchody firem a fondů s nejasným vlastníkem.
Teefu Taris prosadil zmrazení všech obchodů s grafitem, prosadil výrazné omezení těžebních kvót a zavedl progresivní daň pro podnikatele.
Návrh se podařilo schválit pouze částečně po složitých vyjednáváních
těsnou většinou a vládní radu tato jednání názorově rozdělila na velmi
214
Slovník a glosář
do strany 220
dlouhou dobu. Avšak i schválením části všech navrhovaných opatření se
podařilo ekonomickou krizi zvrátit.
Další část životopisu je uzamčena.
215
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
THEA
Planeta, na níž se odehrává celý příběh.
Název vychází z iliánského výrazu pro zemi, místo, základ - THE.
Vznik
Planeta Thea vznikla podobně jako ostatní planety přibližně před
pěti miliardami let formováním pracho-plynného oblaku, jenž obíhal
kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala vytvářet malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice
a okolní plyn. Vznikla tak první větší tělesa, která se vzájemně srážela
a utvořila planetu.
Geologie
Jádro je obklopeno pláštěm, jehož aktivita spojená s tepelným vývojem dala vzniknout většině tektonických a vulkanických útvarů na
planetě. Povrch Theyi je velmi různorodý, tvoří ho převážně křemičité
horniny, nemalé zastoupení tu mají i čediče. Největší část zaujímá vodní
plocha - světový oceán. Nad úroveň vodní hladiny působením tektonických vlivů vystoupily následující útvary: kontinent Leva, který se
rozkládá v tropickém až mírném podnebním pásmu; jihovýchodně od
Levy ostrov Ilián se subtropickým a mírným podnebím; nad severním
polárním kruhem Zimní ostrovy s chladnou zeměpisnou polohou;
a množství drobnějších souostroví.
Atmosféra
Theu chrání před vlivy slunečního záření plášť tvořený atmosférou
z dusíku, kyslíku a vodíku, která zároveň zadržuje tepelnou výměnu
mezi povrchem planety a okolním prostorem, což má za následek malé
teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Teploty se pohybují mezi -20°C na
severu v zimních měsících a 40°C v rovníkových oblastech v letním
období.
Měsíce a prstence
Kolem planety obíhají 3 přirozené satelity - měsíce Pell, Ut a Zev.
V trajektoriích jejich oběžných drah se nachází husté prstence pracho-
216
Slovník a glosář
do strany 220
-plynného složení s hojným výskytem drobných asteroidů. Je to pozůstatek po formování planetární soustavy. Oběžná dráha prstenců je
ustálená a poměrně jednotná. Z úhlu pozorovatele na povrchu Theyi se
zpravidla jeví prstence jednolitě, tvarem připomínající jiskřivou vlnu.
Život na planetě
V průběhu formování povrchu planety docházelo vyvrásnění země
nad hladinu oceánu, k silnému zvětrávání křemičitých a čedičových
hornin a následnému usazování mocné vrstvy sedimentů.
Život se vyvíjel postupně od nejjednodušších jednobuněčných organismů žijících výhradně ve vodě, k organismům složitějším, které dále
daly vzniknout všem vodním i suchozemským živočichům a rostlinám.
Vývoj savců předznamenal i vývoj dnešního člověka. První předkové
dnešního obyvatelstva jsou datování do období před 150 miliony let. Kočovný způsob života v celé existenci lidstva zapříčinil změny ve vzhledu
a tělesné konstituci potomků v závislosti na podmínkách, ve kterých žili.
V současné době identifikujeme dvě vývojové linie - iliány (s kořeny na
ostrově Ilián a derity (s kořeny na Zimních ostrovech). Iliáni dalším rozšířením na pevninu kontinentu Leva dali vzniknout abiánské rase.
217
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
VOULÉZA
Dědičné onemocnění krvetvorné tkáně, které se projevuje porušením schopnosti krvinek vázat kyslík a zároveň se rapidně sníží obsah
krevních destiček. Původ nemoci byl prokázán na Zimních ostrovech,
odkud se migrací deritské rasy rozšířila na kontinent Leva.
Symptomy
Erytrocyty vznikají v červené kostní dřeni ze základní kmenové
buňky. Nezralé erytrocyty vyplavují do krve, kde ve zdravém těle dozrají
během 2 dnů. V těle postiženém voulézou zůstávají červené krvinky
nezralé a tudíž neschopné přenosu dostatečného množství kyslíku do
těla. Dozrávání erytrocytů řídí růstový enzym, který produkují ledviny
podle množství kyslíku v krvi. U osob postižených voulézou dochází
k postupnému snižování tvorby tohoto enzymu, až k úplnému zastavení
produkce.
Postižení jedinci hůře prospívají a obtížná je i regenerace organismu.
Prvotními příznaky projevu onemocnění jsou: dechová nedostatečnost,
bolesti hlavy, nevolnost, únava, častý výskyt modřin, prodlužující se
doba zastavení krvácení drobných poranění. S rozvojem onemocnění
se prohlubují následky nedostatečného okysličování orgánů, symptomy
se prohlubují, pacient má rychlý a slabý dech, hubne, je malátný, má
potíže se soustředěním a pamětí, velmi často dochází k řídnutí kostí.
U žen způsobuje primární (nedozrání a neuvolnění vajíček do vejcovodu) i sekundární (oslabení vrstvy děložní sliznice znemožní embryu
dostatečně zahnízdit v děloze a žena tak prodělává opakovaně potraty
v rané fázi těhotenství) neplodnost. Při rozvinuté nemoci bývá velmi rizikovým úkonem i drobná operace. Postižený člověk umírá vyčerpáním
organismu.
Léčba
U iliánské rasy se vouléza nevyskytuje. U abiánské rasy je výskyt
voulézy možný, avšak projevy bývají mírnější a mívají pozdější nástup
vzhledem k tomu, že jejich genofond je výrazně ovlivněn iliánskými geny,
které jsou vůči nemoci imunní. Léčba je založena na podpoře vzniku
a vývoje erytrocytů podáváním železa a řady vitamínů nezbytných pro
218
Slovník a glosář
do strany 220
správné dělení buněk v kostní dřeni. Dostupné léky u pacienta abiána na
90% omezí veškeré příznaky nemoci a jsou-li užívány dlouhodobě, osoba
prožije plnohodnotný život téměř bez omezení. Příslušník deritské rasy
je však nemocí sužován mnohem výrazněji a mnohem rychleji dochází
k opotřebování tělesných funkcí. Příčinou je odlišný imunitní systém
a pomalejší regenerace organismu.
Dědičnost
Nemoc je zakódována ve více genech a dědí se tzv. genetickým polymorfismem. Tento genetický polymorfismus má za následek, že nelze
přesně odhadnout, v jaké míře ho podědí potomek, kdy se geny pro voulézu zaktivují a nakolik je nemocí ohrožen.
Výhled
Výzkum voulézy na léčbu deritů byl započat roku 373-5, který inicioval politik a ekonom teefu Tay Taris na podporu své nemocné manželky. Vedoucím výzkumného týmu byl doktor Geran Malat, který za
svůj život přispěl k úspěchům léčby i u mnoha dalších typicky deritských
onemocnění.
219
Dcera svého otce - Manželé Tarisovi
ZIMNÍ OSTROVY
Drobné ostrůvky na severu planety v chladném podnebním pásmu.
Geografie
Polovina území Zimních ostrovů je pokryta ledovcem. Zbytek území
pokrývají stepi a lesostepi.
Průmysl
Nachází se zde bohaté zásoby minerálů a grafitu. Místní nerostné
suroviny však nejsou v současné době využívány. Průmysl zde prakticky
neexistuje. Místní obyvatelstvo zpracovává suroviny získané drobným
zemědělstvím, lovem a rybolovem.
Obyvatelstvo
Osídlení je nejhustší v jižních částech, kam už ledová pokrývka nedosahuje. Typickými obyvateli jsou původní derité, kteří zde žijí přírodním
polokočovným způsobem. Živí se lovem drobných zvířat a rybolovem
a obývají jednoduché dřevěné domky. Nachází se zde i pár menších přístavních měst, nejznámější Phom, do něhož se nepravidelně vypravují
lodě z Werady. Kulturní a společenský život je zde velice prostý a závislý
na lokalitě. Veškeré dění se tak soustřeďuje do několika málo osad, kde
mají děti v zimních měsících přístup k základnímu vzdělání.
220