Otakar Zich (1879-1934) Romance o černém jezeře, Op. 6 (1907

Otakar Zich (1879-1934)
Romance o černém jezeře, Op. 6 (1907) [Legend of the Black Lake]
Text: Jan Neruda, trans. B. Locke
Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná!
Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná,
břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý,
a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.
Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták,
jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče,
a zní to v ozvěnách hor kolem truchle tak,
jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče.
Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá!
Snad česká pohádka tam, z krajův vyhoštěná.
Snad dávných bohů kruh ta kryje sklená stěna.
Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem Vy bohorovní, úžasní Vy hrdinové,
již na Vás zapomněla sirá česká zem
a zapomnělo všechno pokolení nové!
Ti kdyby zaplakali pro národu hoře,
to černé jezero by vzrostlo v černé moře,
ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli,
svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli!
Ach nekliden je asi pod vodami sen
a porván vzdechy těch, již spolu dole leží,
však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen,
a povrchem to jako lehký mrazík běží.
Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru.
Já zíral k horám kdysi v letním pološeru
a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují
kés divné postavy jak voje sestupují.
Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš
skrz kmeny tiskly se a s větve k větvi nesly,
než oko dostřehlo, již byli blíž a níž,
až jako šedý oblak na hladinu sklesly.
Ach smrt jich sílá denně od živoucích stolů,
že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů,
a ranní hodiny když bílé světlo tkají,
ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají.
Ba kdykoli jsem vstoup' v těch černých lesů lem,
hned divné šepoty jsem slýchal v krokův ruchu
a v náhle nepokojných tepnách cítil jsem,
že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů.
Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě,
jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě tam musí něco být, v té vodě nezčeřené,
a musí se cos krýt v té tůni nezměřené!
Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád,
a člověk přistoup' by ku čárných bájů kolu já vím, já pevně dím: tam musí něco spát,
tam musí něco být - a mne to táhne dolů.
Such silent water, deep and deathly sad!
The silent surrounding woods, hushed like grieving laurels,
The slumbering shore, on which only brown moss grows,
And, if flowers be there, they are like pale wax.
Here there is no hum of bees, nor is there birdsong,
Just grey cormorants sometimes stalk the empty heights,
And they resound in the echo of the mountains so
mournfully,
Like the sudden cough of a sobbing soul in the distance.
My sight, entwined with dreams, etches into the black water
–
That immeasurable pool – it hides something in its depths!
Perhaps a Czech legend, banished from the countryside.
Perhaps a glass wall encloses a circle of gods from long ago.
Perhaps there lingers the famous legend of our Czech heroes
–
Equal to gods, ye sublime heroes,
Whom the orphaned Czech land has forgotten,
And with it, the entire new generation!
Those who, if they wept for the grief of the nation,
The black lake would grow into a black sea;
Those who, if they sighed from a living breast, would sob,
And with its breath the lake would overflow its banks!
Ah, the dream is perhaps an uneasy one under the waters
And torn by the sighs of those who lie below together,
Though they be the merely silent sighs of those already dead,
And run across the surface like a light mist.
Perhaps it is the netherworld of us all, here in the gloomy
deep.
I gazed at the mountains once in the summer half-light
And saw that the forest edge deepens into rocky caverns,
Where strange figures descend like armies.
Not human forms, but more like twigs in the fog,
Nestled among branches and leading from limb to limb,
Faster than the eye can see, already closer to the bottom,
Until like a grey cloud they descend to the surface.
Ah, death strengthens them daily, so that the whole night
Does not suffice to keep them in the underworld,
And when the morning hours weave their white light,
These former shadows escape into the woods.
Well, whenever I crossed the fringe of those black woods,
Right away I would hear a strange murmur in the rushing
steps
And suddenly in my restless veins I felt
That the eyes of the souls gazed at me from the dark thicket.
Just lean in and spy those brown fibers of the undergrowth,
How they spin under the water into a fancifully beautiful
webSomething must be down there, in that waveless water,
And something must be hidden in that immeasurable pool!
How light the leap would be, how soft the fall below,
And one would enter into the circle of magic legends –
I know, and I shall firmly say: something must sleep there,
Something must be there – and it pulls me ever downwards.