Zde - E - časopis nejen o Lomnici nad Lužnicí

Transkript

Číslo 20
Září 2009
Cena 10,- Kč
Volit či nevolit? Toť otázka ...
Dvacet čtyři, dvacet a pět
Lumír Šarman
Blíží se den, kdy proběhnou předčasné
parlamentní volby. Jsou lidé, pro které
bude toto datum znamenat výrazný předěl v jejich životě. Politici. Jsou lidé, pro
něž ty dva dny v říjnu neznamenají skoro
nic. Tito voliči už rezignovali na své právo ovlivnit složení parlamentu. Ani se jim
nedivím. Zůstává asi polovina dospělé
populace v naší zemi, která tak či onak
zvažuje svou účast v jednom ze základních mechanismů demokracie.
Při každých volbách je to těžší. Znáte
to. Výběr je opticky široký, ale když se
člověk podívá na jednotlivé kandidátky,
tak dojde k závěru, že vlastně neexistuje
strana nebo hnutí, které by mu beze zbytku vyhovovalo. Všude je někdo s poskvrněnou minulostí. Každé uskupení, které
existuje déle než týden, za sebou vláčí nejednu aféru. Všichni před volbami slibují,
co všechno změní a jak budou odvážní, a
pak nám s vysvětlením, že v politice je to
„o kompromisech“, předvedou, že nezmění skoro nic. Nakonec tedy volíme tu
nejlepší variantu z těch špatných.
Zatím nebyl vynalezen lepší způsob
fungování společnosti než parlamentní
demokracie. I když bychom často o té
naší rádi řekli s Vančurou něco na způsob
jeho věty o nešťastném létě, po čase zjistíme, že jinde je to podobné. Politika přitahuje zvláštní lidi a Ti se chovají „zvláštně“. Hodně lidí to štve, ale jít do politiky a
něco změnit se jim nechce. Chápu to, ale
to nic nemění na skutečnosti, že slušný
občan volit má. Ukazuje tím svůj zájem o
věc i svou odpovědnost minimálně za své
děti.
Číslo, které držíte v rukách, má plných
24 stran. Jako redakce jsme na tuto
skutečnost patřičně hrdí. Toto číslo je
také dvacátým regulérním vydáním tohoto časopisu. Završuje pět let trvání
projektu ALTERNATIVA.
Je po prázdninách, a přesto se ve
dvacátém čísle hodně cestuje. Paříž,
Kosovo, Británie, Chorvatsko nebo
Berlín. Tam všude se s námi podíváte.
Toto číslo je bohaté na rozhovory.
Miss ČR, včelař, politik nebo malíř.
Vyberete si?
Snažili jsme se upéct ten pravý narozeninový dort a přejeme Vám dobrou chuť!
Vaše redakce
O čem budou tyto volby?
Pomalu rok se většině světa nedaří ekonomicky tak dobře, jako předtím. Česko
není výjimkou a pravděpodobně ještě teprve poznáme všechny dopady ekonomického ochlazení. Naše země, přesněji
řečeno politické reprezentace posledních
několika volebních období se bez ohledu
na to, jestli v čele pelotonu jeli oranžoví
nebo modří, chovaly jako na mejdanu.
Bylo z čeho platit často rozmařilá přání.
Ekonomika jela na plné obrátky. Do státní kasy se sypaly peníze z daní. Vedly se
sice vášnivé debaty o vyrovnaném rozpočtu, ale jak to nakonec dopadlo? Díky
nejasné většině v parlamentu si nikdo nedovolil nepopulární opatření ani v prvních dvou letech volebního období, když
už se v těch druhých automaticky rozhazovalo, aby byl volič spokojen a volil nás.
24 stran!
5 cestopisů
4 rozhovory
Státní finance jsou ve znepokojivém
stavu. Mluví se o maďarské cestě. Nestranický ministr financí i Národní ekonomická rada vlády - NERV říkají věci, které by se většina politiků bála jen naznačit,
aby, nedej bože, náhodou volič neodešel
ke konkurenci. Šetřit budou muset tak či
onak všichni, ať už teď říkají, co chtějí.
Tyto volby budou především o odvaze
říznout do zaníceného vředu, který jsme
posledních deset let jenom převazovali.
ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS,
TOP 09...
V tuto chvíli, zdá se, má šanci dostat se do
parlamentu 5 uskupení. Co nabízejí? Podle abecedy je první ČSSD. Zvýšení daní
pro úspěšné, další peníze ze státní kasy
pro důchodce, zrušení zdravotnických
poplatků. KDU-ČSL se soustředila na své
tradiční téma, totiž na rodiny s dětmi, kterým chce zvýšit přídavky a znovu zavést
společné zdanění manželů. KSČM musí
zvýšit daně, protože jinak na zvýšené důchody, vyšší minimální mzdu a rodičovský příspěvek nebude mít. ODS. Vyrovnaný rozpočet, ale až v roce 2017, nízké
daně, snad i důchodová reforma. TOP 09
je zatím trochu otazník, ale její pohled na
ekonomiku je nejstřízlivější. Rozumné
daně, šetřit a zaměřit se na zdravé státní
finance do budoucna. Nejtěžší není vybrat si určitý program, ale odhadnout, kdo
bude mít největší sílu a odvahu ho splnit.
Jít volit je právo každého plnoletého
občana této země. Nezáleží na tom, že politici nás ve své většině přesvědčují svým
chováním, abychom se jim do jejich světa
nepletli. Když to uděláme, umře nakonec
i naděje, kterou udržujeme stále při životě, totiž že až odejde ta současná generace
politiků, přijde nová a lepší.
2
září 2009 | ALTERNATIVA
Z OKOLNÍCH OBCÍ
Rybářské závody ve Smržově 15. srpna 2009
Lumír Šarman
Třetí srpnová sobota. Krásné letní ráno.
Rybník na návsi ve Smržově je dějištěm
14. ročníku rybářských závodů. Přihlášeno je úctyhodných 83 závodníků ve dvou
různých kategoriích dospělých a v jedné
dětské. Nejdříve chytají dospělí, už od
šesté ranní. Ženám se za tři hodiny závodu nedaří chytit ani jednu r ybu, a tak jim
pořadatelé vymýšlejí náhradní soutěž
v pentanque, ve které vítězí smržovská
Miroslava Valentová. Mužů závodilo ke
čtyřicítce a tak se o pořadí rozhodovalo
podle skutečných úlovků. První místo vysoutěžil Jan Bušta z Lomnice.
Od devíti do dvanácti chytají děti. Je
jich 36. Teplota stoupá, ryby moc nebe-
rou a malé rybáře spaluje horké slunce.
Přesto vytáhnou celkem 8 ryb. Tu největší a nejtěžší ulovil Ondřej Burda.
Na návsi ve Smržově byla celé dopoledne dobrá atmosféra. Jedni chytali, druzí je tiše povzbuzovali a přitom si dali třeba pivo. Pro děti byl připraven nafukovací hrad a 16 kilo báječné zmrzliny. Divil
bych se, kdyby za rok nepřijel stejný
počet soutěžících.
TRUCK SHOW 2009
Lumír Šarman
Do malebné Lužnice se ve dnech 19. – 21.
června 2009 sjeli řidiči, dopravci, obchodníci a příznivci této netradiční akce,
která se může pyšnit tím, že je nejstarší
v republice. Část výtěžku pořadatelé věnují nadaci TRUCKHELP, jejímž účelem
je materiální, finanční a právní pomoc dětem a rodinám pozůstalým po obětech dopravních nehod řidičů profesionálů. O
zhodnocení akce jsem požádal hlavního
organizátora, Zdeňka Radostu. Tady jsou
jeho slova:
„Do Lužnice se sjelo 179 registrovaných kamionů, z toho bylo 5 kamionů
z Rakouska a jeden ze Slovenska. Z důvodů krize v dopravě a automobilovém průmyslu se sešlo víc kamionů, než jsme očekávali. Truck show je mezi svými přízniv-
ci velice oblíbená akce, což potvrzuje
i účast několika tisíců návštěvníků. Pro
letošní rok jsme museli pozměnit program z důvodu menšího zájmu firem o svou
propagaci, což se odrazilo na celkovém
rozpočtu truck show. I přesto se akce povedla, návštěvnost byla slušná a návštěvníci spokojeni. Pokud se mám zmínit o
obyvatelích Lužnice, nemáme zaznamenanou ani jednu stížnost. Většina byla
přítomna na akci. I věčná stěžovatelka
Marta Vosiková tentokráte mlčela. Možná se věnovala vnoučatům, což je jistě
užitečnější činnost a jejímu věku určitě
prospěje.
13. ročník má termín 19.6. 2010. Bude
lepší, protože máme připravený úplně
nový program a podporu mnoha firem a
příznivců lužnické truck show.“
Jak vypadal program letošního ročníku? Konala se tradiční „Spanilá jízda“ kamionů okolím Třeboně – směrem do
Lomnice nad Lužnicí, přes Novosedly
nad Nežárkou, Mláku, Třeboň a zpět do
Lužnice. Po představení zástupců výrobců tahačů a náhradních dílů měli návštěvníci možnost sledovat ukázku jízdy zručnosti a různé soutěže, jako například: odplachtování návěsu, pivní jump, jízda na
trakaři přes řeku Lužnici, motokárový
duet, přezouvání pneumatik a „Misák
mokrý pupek“. 12. ročník truck show měl
i své vítěze v kategoriích jako: „Dědeček
truck“, „Nejhezčí kamion“ a firma
s „Největším zastoupením“. Divákům se
představil reprezentant ČR v silovém
trojboji Milan Špingl a mohli si vyzkoušet bungee jump z výšky 40 metrů. Nenudily se ani děti. Pouťové atrakce (autodrom, létající kladivo, skákací hrad) nebo
se projížďka na koni jim určitě příjemně
vyplnily čas. Na sobotním rockovém večeru vystoupily travesti skupina Kočky a
Abba Stars, k tanci hrály Tlustá Berta a
Melodie. Více informací a mnoho fotografií najdete na www.truckshowluznice.cz.
3
Z OKOLNÍCH OBCÍ
Ponědrážka - nenápadná princezna mezi vesničkami
Lumír Šarman
Nebýt toho, že jsem letos o prázdninách
zaslechl ve vysílání Radiožurnálu tu zprávu, asi by mě nenapadlo napsat tento článek. Asi by to byla škoda, protože to, co
jsem se o vesničce, kterou máme od sebe
coby kamenem dohodil (a zbytek došel),
dozvěděl, je opravdu zajímavé.
v letech 1877 až 1878. V roce 1871 byla
obnovena také návesní kaple s pozoruhodnými obrazy křížové cesty. Novou
podobu dostala i řada hospodářských
usedlostí, jejichž štíty byly upraveny ve
stylu selského baroka.
Od druhé světové války dodnes dochází k výraznému úbytku obyvatel.
Historie za 600
Jak se uvádí ve více pramenech, první písemné zmínky o Ponědrážce jsou z roku
1379, kdy byla obec součástí rožmberského panství. O dvě století později, v polovině 16. století obhospodařovalo místních 13 usedlostí 10 lánů a 3 jitra polností, tedy něco přes 200 hektarů. V obci
byly 2 mlýny. V době třicetileté války
(1618-1648) byla vesnice hodně poškozena. Řada stavení byla vypálena a jednotlivé usedlosti zůstaly na dlouho opuštěné.
V roce 1625 byly v Ponědrážce všeho
všudy čtyři obydlené statky. Sotva se
obec vzpamatovala z válečných útrap,
zničil ji v roce 1674 požár. Nicméně, jen
pět let stačilo na to, aby se ve vesnici a na
okolních samotách usídlilo 11 hospodářů.
Potom se v těsném sousedství obce začal
stavět rybník Švarcenberk. Napuštění
rybníka ovšem znamenalo zatopení pozemků, zejména pastvišť, za které pak ponědrážečtí hospodáři dlouho vymáhali
od vrchnosti náhradu.
Největšího rozkvětu dosáhla Ponědrážka v druhé polovině 19. století, kdy tu
žilo až 300 obyvatel. Z té doby pochází i
nevýraznější zásah do vnější podoby
obce. Nová školní budova byla vystavěna
Ponědrážka a archeologický výzkum?
Mnoho místních lidí možná ani netuší, co
se skrývá za humny jejich obce. Kdysi tu
bylo velké jezero, na jehož březích žili
lidé už od střední doby kamenné. Odborníci z Katedry archeologie Západočeské
univerzity v Plzni, Archeologického ústavu v Praze, z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a z Scheffieldské univerzity archeologickou lokalitu již sedm
let bedlivě sledují. Letošní deštivé počasí
však překazilo plány na intenzivní letní
práce. Celá lokalita se totiž nachází v bažinatém terénu. Jak jsem se dočetl na
stánkách archeologického ústavu fakt, že
se naleziště nachází v bažinatém prostředí, s jeho odborným významem bezprostředně souvisí. V bažině zůstaly dokonale
zakonzervovány organické artefakty i
materiály přírodního původu. Taková situace poskytuje téměř nevyčerpatelné
možnosti pro kombinaci archeologického
výzkumu se studiem vývoje přírodního
prostředí. Lze tady lépe než jinde zkoumat vlivy klimatických změn na vývoj
lidské společnosti, dopad osídlení na kvalitu životního prostředí, nebo třeba jídelníček dávných obyvatel – lovců a sběračů.
Jak se dále v článku uvádí, biolog Petr
Pokorný z pražského Archeologického
ústavu unikátní archeologickou lokalitu
objevil víceméně náhodou, když zkoumal
klimatické a environmentální změny zaznamenané ve starých jezerních usazeninách. Přitom vyšlo najevo, že některé
zjištěné skutečnosti lze jen obtížně vysvětlit jinak, než přítomností relativně
masivního osídlení a to v období mezi 11
a 6 000 lety před naším letopočtem. Zatím
se podařilo postupně odhalit zbytky
obydlí, ohnišť a celou řadu dřevěných artefaktů. Tyto objevy již byly publikovány
v odborných vědeckých časopisech. A to
je podle všeho teprve začátek. Do budoucna se očekávají další, ještě významnější zjištění.
Vesnická památková zóna
V roce 1990 byla pro dochovaný soubor
objektů mimořádné architektonické kvality a pro dodnes patrný půdorys dokládající středověké založené obce Ponědrážka
prohlášena vesnickou památkovou zónou.
Současnost
Dnes žije v obci méně než 100 obyvatel,
jejichž průměrný věk (46,2 roku) ukazuje, že se nedaří přitáhnout sem mladé rodiny s dětmi. V posledních letech byla
řada stavení opravena a vesnice tak nabízí
svým návštěvníkům příjemné prostředí
na procházku, odpočinek nebo projížďku
na kole. V okolí se nachází několik rybníků a rozsáhlá chráněná rašeliniště. Probíhající archeologické vykopávky mohou
ze skoro zapomenuté vesničky udělat časem vyhledávané místo. Ponědrážka by si
to jistě zasloužila.
4
ROZHOVOR
Je to pokus odstrčit nikoliv jen Jindřichohradecko,
ale i Krumlovsko na vedlejší kolej
Lumír Šarman
Předčasné parlamentní volby se blíží. Někteří voliči už rozhodnutí jsou, někteří váhají. Mají dát šanci některému z nových
kandidátů nebo uskupení? Nebo se držet
osvědčeného, pokud něco takového vůbec v naší politice existuje. Jindřichohradecko mělo po tři volební období svého
poslance v poslanecké sněmovně parlamentu. S Michalem Doktorem, který
kandiduje i v nadcházejících volbách,
jsem si povídal na konci prázdnin.
Do „boje“ o poslanecký mandát nastupujete až ze 7. místa na kandidátce
ODS. Jak je možné, že v posledních letech nejviditelnější jihočeský poslanec
strany skončí na nevolitelném místě?
Jak si to vysvětlujete?
Nikdy jsem nebojoval o místo na kandidátce, pral jsem se a budu dál o šanci
měnit věci veřejné, ovlivňovat přítomnost tak, aby se budoucnost stala naší výhodou. Hra na pořadí, je hrou stranických
sekretariátů, to je přesně ten okamžik,
kdy politiku ovlivňují „strýčkové“, které
veřejnost nezná. Proto jsem také nikdy
nekomentoval tahanice kolem sestavování kandidátky ČSSD, stejnému trendu
dnes podlehly všechny strany, ODS nevyjímaje. Odpověď na vaši otázku je v zásadě velmi jednoduchá. Nejsem typ člověka, který si někam jezdí pro svolení, či
pokyny k hlasování. Nikdy nebudu ovcí,
která pro dočasné hájení někým či něčím
vlivným mění své názory, hlasuje pro
věci, které jsou v rozporu s mým přesvědčením, v rozporu s volebním programem.
Já ani neumím pochopit motivy svých kolegů, kteří nikoliv první – již druhé, či třetí volební období, zarůstají do poslaneckých lavic, nikdy nic neprosadili, nepíší
články, nejsou vidět v médiích. Nejviditelnějším jsem byl, na taková měření
existují profesionální agentury, a přesto,
že jsem na zmiňovaném 7. místě, jsem vidět a slyšet dál. To je, myslím, jasná, měřitelná odpověď na to, jestli je pořadí na
kandidátce výhodou, případně sdělením
voličům o kvalitách toho či onoho. Václav Klaus tomu říkával: „A budete po tom
hřišti běhat tak dlouho, dokud si nohy nesedřete..“.
Jste „klausovec“?
Vyhovoval mi Klausův styl práce.
Každodenní trénink vědomostí, pečlivé
měření toho, co člověk zvládl a také nezvládl. Pěstoval v ODS atmosféru soutěže. Chcete ze střídačky na hřiště? Tady
máte úkol, když jej zvládnete – na hřišti
zůstáváte a dostanete práci náročnější,
když jej nezvládnete – šup zpět na střídačku a učit se. Dnes se všeobecně ujal
styl kamarádíčkování se, patří do party –
nepatří do party. Korporativismus ovlivňuje celou společnost, nejen politiku.
Předseda ODS Topolánek zakázal kandidátům své strany individuální kampaně. Vy ale potřebujete získat pozornost
voličů, protože Vaší jedinou šancí jsou
preferenční hlasy. Necítíte se jako mezi
dvěma mlýnskými kameny?
To je právě ten paradox. Byl to Topolánek, Langer a jiní, kteří Klausovi vyčítali aroganci, autoritativní vedení ODS,
absenci demokracie…. Většinu z toho, co
si dnes dvojice Topolánek-Langer dovolí
dovnitř ODS, by Klause nenapadlo ani ve
snu, natož aby mu to prošlo. Klaus byl při
porovnávání preferenčních hlasů vždy
nejlepší.
Ano, mou jedinou šancí jsou preferenční hlasy. Zároveň ale žiju v hlubokém
respektu k úsudku voličů. Je prostě nemožné, aby se voliči „lámali v pase“ a dávali preferenční hlasy pouze na základě
žádosti „pana kandidáta“. Zakázat individuální kampaň je protiústavní. Myslet si
ale, že úpěnlivým naléháním na voliče
zvrátíte či zcela přepíšete svůj dosavadní
obraz, to je myslím dostatečně silná vstupenka na tu již zmíněnou střídačku.
Pokud se do sněmovny nedostanete,
ztratí Jindřichohradecko svého vlivného přímluvce, pokud jde o peníze ze
státního rozpočtu. Myslíte, že si to voliči
uvědomují?
Pokus o přesměrování některých finančních zdrojů do jiných míst v kraji je
čitelně vyjádřen pořadím na kandidátce.
„Strýček“ si myslí, že voliči jsou hlupáci,
a investoval do přeházení vyhýbek. A já
myslím, že voliči jsou suverén s vlastním
úsudkem, vlastními prioritami. Jasně, že
je to pokus odstrčit, nikoliv jen Jindřichohradecko, ale i Krumlovsko na vedlejší kolej.
Jaký odhadujete volební výsledek? Čeká nás po volbách posun k větší stabili-
tě založené na výraznější vládní
většině?
Volební výsledek je vyjádřením dlouhodobých trendů. Jiskření a jisté „oživení“ většinou přinesou nové volební subjekty, které zatím udělaly vždy stejnou
chybu – vstoupily do vládní koalice, což
je vzápětí naprosto zničilo. Tyto volby
budou v řadě věcí jiné. Ovlivní je krize,
ovlivní je atmosféra sestavování státního
rozpočtu na rok 2010. Předvolební pozice
stran budou v ostrém kontrastu s realitou.
Každý krok, každé gesto bude okamžitě
komentováno ve vztahu k mnoha veličinám (k rozpočtu, dluhu státu, výkonu
ekonomiky, pohledu zvenčí, rizikům plynoucím z ostré konkurence uvnitř EU).
Snad již nebude možné opakovat předvolební „zdroje jsou“ a povolební procitnutí
„všechno je jinak“.
Dovolte mi dvě otázky, z nichž každá
míří jiným směrem do budoucnosti.
První: máte plán pro případ, že vám to
ve volbách nevyjde?
Žádnou souběžnou kolej si nestavím.
Do volebního dne jsem poslancem zvoleným za svůj okres a kraj. A náplň dne
poté mi určí voliči.
Teď ta druhá: ve volbách uspějete, přeskáčete díky preferenčním hlasům ostatní kandidáty a budete zase
poslancem. Jaký je váš volební program na další volební období?
5
ROZHOVOR, POSTŘEHY
Zachovat současnou úroveň zdanění.
Zabránit enormnímu zadlužování země.
V době ekonomického poklesu se zadlužení vyhnout téměř nelze, dělat však dluhy navíc znamená přenášet svůj prospěch
na někoho dalšího jako břemeno navíc a
trest v budoucnosti. Chci zásadně omezit
– spíše zcela zrušit reklamní akce placené
státem. Reklamu mají používat subjekty
bojující o zájem spotřebitele, nikoliv stát.
Budu dál snižovat administrativní břemeno spojené s podnikáním. Stát musí ve
svém drobnohledu rozlišovat mezi „velkými hráči“ a drobnými živnostníky.
Chci prosadit větší spojení výuky – středoškolské a vysokoškolské s praxí. Ze
škol nemohou odcházet zástupy dětí, které nenalézají uplatnění v měnícím se
prostředí.
Chcete na závěr něco vzkázat
voličům?
Myslím, že jediným vzkazem politika
voličům jsou jeho práce, názory a rozhodnutí. Pak už mu nezbývá, než naslouchat.
V obecné rovině určitě připomenu význam voleb konaných 20 let po listopadu
89. Svobodu myšlenky, vyznání názoru,
svobodu výběru, ať už je to výběr z čehokoliv, je potřeba hájit každý den, v každých volbách. Počátek každé nesvobody
vypadá jako přicházející pohodlí.
Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně
preferenčních hlasů od voličů.
Michal Doktor - vizitka
Poslanec PS PČR za ODS od roku 1998 (volební kraj Jihočeský,
okres Jindřichův Hradec)
III. volební období (2006 – 2009)
n předseda Stálé komise pro bankovnictví
n od roku 2007 řídí práci odborné komi-
se ODS, která se věnuje daňovým reformám, od roku 2009 představuje
hlavní náplň Komise boj s krizí
Nejdůležitější návrhy zákonů
(2006 – 2009)
n „Balíček“ Reforem veřejných fi-
Členství
ve výborech a komisích PS PČR
nancí (novela zákona o daních z příjmů)
– snížení daní fyzických osob, zrušení
minimální daně, prosazení rovné daně
15% (schváleno, 261/2007 Sb.)
n členem Volební komise
n Novela zákona o správě daní
n členem Organizačního výboru
n členem Rozpočtového výboru
Členství v dozorčích radách
n členem dozorčí rady České konsoli-
dační agentury od 9.5. 2007
do 31.12.2007
n člen dozorčí rady pivovaru Budvar n.p.
od 1.9.2007
Statistika hlasování poslance
(2006 – 2009)
Hlasoval:
3912 krát (60%)
Zdržel se:
1303 krát (20%)
Nepřítomen: 1300 krát (20%)
a poplatků a o daních z příjmů
– novela zavádí mimo jiné povinnost
finančních úřadů zdůvodňovat svá
rozhodnutí a ruší knihu jízd pro malé a
střední podnikatele (schváleno, doručeno k podpisu prezidenta dne
4.8.2009)
n Novela zákona o povinném
značení lihu
– návrh upravuje výdajové paušály
pro podnikatele, díky návrhu dojde ke
zvýšení výdajových paušálů a jejich
sjednocení z nynějších pěti skupin do
tří (schváleno, doručeno k podpisu
prezidenta dne 4.8.2009)
Postřehy z Lomnice
Jiří K o s
Ježek, ježek se má…
V písničce, kterou otextoval František
Ringo Čech, se ježek skutečně má. Protože ho nikdo nepřejel jako toho, který se
odvážně vypravil na prohlídku našeho
města. Zbytky z něho ležely na krajnici
silnice před samoobsluhou Jednoty a pomalu hnily, smrděly a zase hnily, až vyhnily. Na jeho vystavenou kůži se mohli
obyvatelé města ještě donedávna zajít podívat, protože ani tu nikdo neodklidil. Až
najednou zmizela a kdoví, jestli policie
nezačala pátrat po zloději.
Dopravní hřiště
Když jsem dělal v Třeboni autoškolu, přikazoval mi instruktor, abych jel směrem
na Lomnici. To proto, aby ta slečna, která
seděla na zadním sedadle a jela po mně, to
měla jednodušší. Jednoduchá dopravní
struktura a malý provoz – říkával instruktor. V současné době je to u nás úplně
jiné. Některé ulice a všechna náměstí se
daly opravit a s novým kabátem dostaly i
nové značky - příkazy ke směru jízdy, zákazy vjezdu, jednosměrné ulice, zákazy
či příkazy k parkovaní… Dneska by ta
slečna jízdu v ulicích Lomnice určitě neudělala.
Blues o vodě
Z potrubí lomnického vodovodu teče
voda, která urazila velký kus cesty - až
z Římovské přehrady. Není tak kvalitní,
zato dražší. Ale to tak v dnešní době bývá
pravidlem. Když ale zapomenou pracovníci VaKu koncové větve městského vodovodu odkalit, může se stát, že najednou
teče voda mastná a se sedlinou. Co potom
může odběratel udělat? Může si stěžovat
a stížnost dopadne následovně: Pracovník VaKu úsek odkalí, až potom nabere
z kohoutků stěžovatele vzorky vody, které jsou po rozboru v naprostém pořádku.
A tak si můžeme se vzpomínkou na staré
vrty zazpívat: Blues opuštěné vodní
úpravny, blues znamenající smutek,
vzpomínky jako zběsilé, čekají ze studně
dotek…
Na samotě u fary
Děda Komárek ve známém filmu řekl doslova památnou větu: „Chčíje a chčíje“. A
tuto větu určitě opakoval na začátku léta
se smutnýma očima i pronájemce a pořadatel akcí na Farské louce. Tahle sezóna
se mu moc nevyvedla. Pod deštníky se
hudba poslouchá dost špatně. Déšť sám o
sobě dokáže vyprodukovat velice půvabné tóny, ale ty se musí vnímat doma v teple. Při dešti se ale dobře spí. A také rostou
houby. Jsou dokonce lidé, kteří na déšť
nedají dopustit.
Nakonec můžeme všichni dokola prohlašovat, že je nám moc líto, že se lomnické hudební léto nevyvedlo, ale to určitě nepomůže. Ani příští rok se to nezlepší,
pokud se návštěvníci Farské louky nebudou mít kam schovat.
6
KALEIDOSKOP
Quo vadis Lomnické listy?
Lumír Šarman
Kam kráčíte Lomnické listy? Nebýt základní školy,
fotbalistů a inzerce, co by
asi z oficiálního městského měsíčníku zbylo? A to
si na tuto tiskovinu přispíváme povinně všichni, nejenom ti, kteří si ji kupují. Když se podíváte do Třeboně, Veselí nebo Borovan na
místní periodika a srovnáte je s Lomnickými listy, co vás napadne? Možná i to, že
jde o další příklad lomnické provinčnosti,
která chce být za každou cenu světová, i
když na to očividně nemá. Že to nevadí
vedoucí IKS paní Němcové, to už jsem si
zvykl. Jaký dirigent, takový orchestr. A
tak vzniká oficiální městská tiskovina
čím dál více jakoby z povinnosti. Kdyby
se alespoň čtenář mohl spolehnout, že
v LL najde kompletní zápisy z rady či zastupitelstva. Vždy je však odkázán pouze
na výběr informací. Kdo ho dělá a jak?
Proč chybí alespoň stručné vysvětlení či
okomentování jednotlivých bodů? Bez
něj informacím stěží porozumí i zasvěcenec. V posledních číslech dokonce chybí
podpisy u velké části článků. Že by se autoři nebo redakce styděli? Možná by stačilo držet se osvědčeného: méně je více.
Jsme malá obec, co na tom, že oficiálně
máme titul město. Při tak úzkém zaměření měsíčníku ho místní příděl zajímavých
událostí a informací prostě neutáhne natolik, aby bylo každý měsíc o čem psát. A
pokud by to redakční rada přesto nechtěla
vzdát, musela by pořádně zapracovat,
přitáhnout další lidi a ne je odrazovat
svým přístupem.
n
Jednota pustila v srpnu intenzivně do výstavby své nové prodejny na křižovatce
ulic Tyršovy a Nádražní. Jak jsme se dozvěděli od Inženýra Josefa Hrbka, který
je vedoucím provozně-technické skupiny
Jednoty, mají se stávající i noví zákazníci
na co těšit. Nová prodejna bude mít skoro
dvojnásobnou plochu oproti té současné.
Prodejní prostor má být celý klimatizovaný a zákazníci se konečně dočkají plnohodnotného oddělení ovoce a zeleniny.
Zvýší se i sortiment obchodu. Celkem tak
bude zákazníkům k dispozici nabídka čítající kolem 5000 položek. Pro zajímavost - běžný diskont (Penny, Lidl apod.)
nabízí asi 1 500 položek, zatímco velké
hypermarkety (Tesco, Globus apod.) mají
v regálech kolem 20 000 položek.
Podél prodejny vznikne i 12 parkovacích míst, ke kterým se však zákazník
dostane pouze zezadu ze Školní ulice.
Jednota věří, že jí investice blížící se ke
dvaceti milionům korun pomůže posílit
pozici v maloobchodním prodeji v našem
městečku. Stávající objekt prodejny v č.p.
93 bude následně nabídnut k pronájmu
nebo ke koupi.
Flop na náměstí možná
vůbec nebude
Výstavba nového prodejního místa společnosti Flosman na náměstí 5. května se
vážně komplikuje. Po problémech se stavením odborem městského úřadu teď investor řeší další. Požádali jsme opět o aktuální informace zástupce generálního ředitele společnosti Flosman a.s., pana Andrleho. V odpovědi na naši otázku uvedl:
„V současné době se soused pan Altman
v rámci stavebního řízením ohradil proti
změně dopravního řešení, které vytváří
prostor stání potřebný pro zásobování
prodejny. Bez této změny nelze dům postavit. Tím blokuje vydání stavebního povolení. Další vývoj spojený s vydáním
stavebního povolení nelze odhadnout.
V souvislosti s tím společnost zvažuje o
převedení blokovaných investičních
prostředku na jinou akci.“ Je tedy možné,
že pokud se obě strany nedohodnou, zbude na náměstí pouze díra v zástavbě, což
by byla určitě škoda.
n
Jednota chce otevřít novou
prodejnu už v únoru
Po měsících čekání na schválení změny
územního plánu se jindřichohradecká
Nová prodejna Jednoty
Na závěr zbývá uvést to podstatné.
Nová prodejna by měla být slavnostně
otevřena v únoru 2010 a pokud se naplní
odhady investora, přinese časem do Lomnice další 2 pracovní místa v podobě jejího personálu.
n
Z posledních jednání rady aneb
co v Lomnických listech nebylo
»Městu se podařilo vybojovat úspěšně
„boj“ s Regionální radou regionu soudržnosti Jihozápad, které zaplatilo před
časem pokutu ve výši 261 tisíc korun. Zastupitelstvo už loni v prosinci dalo starostovi mandát, aby se proti pokutě odvolal.
Vyšlo to a město peníze dostane zpět.
»Rada projednala záměr výstavby chodníků u křižovatky ulic Tyršova a Boženy
Němcové. »Rada odsouhlasila seznam
ploch k pronajmutí novým zájemcům.
Jde o: prostory kolem ČOV, prostory
sportovně rekreačního areálu, plochu za
zdravotním střediskem, školní zahradu,
části prostor domu č.p. 17, prostor u
úpravny vody, prostor Farské louky a
prostor u Zlaté stoky.
n
Kamerový systém zatím u ledu
Kontroverzní nápad s kamerovým systémem skončil zatím v prvním kole. Město
žádalo o dotaci (viz článek v minulém
čísle) a nedostalo ji. Zatím.
n
Z vodovodu teče v Nádražní ulici
občas žlutá tekutina místo vody
Obyvatelé koncové větve vodovodu
v Nádražní ulici (u vlakového nádraží) se
od napojení nového zdroje pitné vody
(Římov) potýkají se zhoršenou kvalitou
pitné vody. Navzdory pravidelnému odkalování vytéká často z vodovodních kohoutků na konci Nádražní ulice rezavě zabarvená tekutina. Po upozornění městského úřadu následovaly odběry vzorků
vody, ujištění, že dodavatel na problému
pracuje, i vysvětlení, že i když je koncová
větev vodovodu pár let stará, zbytek ulice
má staré vedení s dlouholetými usazeninami, které se teď vyplavují. Výhled je
pozitivní, ale nikdo neví v jakém horizontu (viz. březnové číslo a článek o spotřebě
vody v Lomnici).
7
SPOLKY
Historie Sboru dobrovolných hasičů v Lomnici nad Lužnicí
Vladimír Vácha
Je tomu již 130 let, co byl založen náš
Sbor dobrovolných hasičů, i když možné
by bylo slavit toto výročí už v roce 2008.
Jak popíši v dalších řádcích, tak je totiž
možný i další výklad naší historie. Vše
má na svědomí klasická byrokracie, která
kvete nejen v našem století. Stanovy byly
odsouhlaseny již dne 12. dubna 1878 a
Zakládací listina sboru byla sepsána 24.
prosince 1878. Ke schválení činnosti
však došlo až v roce 1879. A protože se
naši předkové rozhodli, že okamžikem
našeho založení bude až souhlas obecního zastupitelstva a vysokého místodržitelství v Praze, slavíme i my naše 130. výročí v roce 2009.
Než však přistoupím k bližšímu popisu
založení našeho Sboru, zavedu Vás do
minulosti a nejdříve popíši vznik hasičského hnutí v Čechách. Myšlenka hasičská se u nás velmi těžce vyvíjela a měla
svůj vznik u Němců v Čechách, kdy rytmistr v. v. Ferd. Leitenberger roku 1854
založil první sbor dobrovolných hasičů
v Zákupech. Po něm hned v roce 1861 byl
založen sbor dobrovolných hasičů v Liberci. Z české strany byly činěny podobné pokusy v roce 1860 v Chrudimi a Slaném, ale skončily nezdarem. Teprve v roce 1864 byly založeny první české sbory
ve Velvarech a Kutné Hoře, v roce 1865
v Roudnici. V druhé polovině 19. století
bylo založeno mnoho spolků a jednot,
žádný spolek však nenabyl v tak krátkém
čase takového rozšíření jako sbory hasičské. Příčinou toho bylo, že všichni pomáhali požárem postiženým bez hmotné odměny, spíš se dočkali nevděku a
neuznání.
Ušlechtilá myšlenka dobrovolné svépomoci hasičské, která se osvědčila v jednom místě, byla brzy se sympatiemi přijata i jinde, a tak koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let 19. století počet
nově vzniklých sborů dobrovolných hasičů rychle stoupal. Roku 1862 bylo v Čechách jen 7 českých sborů, do konce roku
1870 se jejich počet zvýšil na 20 a do roku
1874 na 107, nepočítáme-li v to řadu sokolských jednot, které se hasičství věnovaly. Na českém jihu vznikl nejprve roku
1866 českoněmecký sbor dobrovolných
hasičů v Českých Budějovicích a o dva
Hasičské cvičení z první poloviny 20. století. Náměstí 5. května
roky později v Táboře. Odtud se myšlenka na založení dobrovolného sboru hasičského dostala již roku 1870 do Třeboně.
Různé obtíže a překážky způsobily, že teprve 22. května 1873 byl sbor dobrovolných hasičů založen.
Založení našeho
Sboru dobrovolných hasičů
v Lomnici nad Lužnicí
Po založení dobrovolného hasičského
sboru v Třeboni se brzy o možnosti založit dobrovolný hasičský sbor mluvilo i
v Lomnici. Krátce nato se sešli zdejší
měšťané, kterým ležela bezpečnost města
na srdci, a sbor mohl vzniknout. Zaúřadovala však, jak již jsem uvedl na začátku,
obvyklá byrokracie.
Nejprve musely být valnou hromadou
konanou dne 12. dubna roku 1878 odsouhlaseny Stanovy dobrovolného sboru hasičů v Lomnici. Zde si dovolím ocitovat
některá ustanovení těchto stanov:
Účelem dobrovolného sboru hasičů
jest, ve městě Lomnici s přivolením a
schválením obecního výboru hasičské nářadí v dobrém stavu držeti, při požáru život a majetek obyvatelstva hájiti a pořádek udržovati. » Činným údem stane se,
kdo se při ohni skutečně hasení zúčastniti
chce, a proto ku cvičení hasičů pravidelně se dostaví. » Při znamení na poplach
odebéře se veškeré mužstvo sboru na určené místo, nejlépe tam, kde se nářadí hasičské nalézá, a odtud s příslušným nářadím k ohni. » Hasičský sbor Lomnický jest
oprávněn zábavy ve prospěch pokladny
spolkové, pořádati zábav, slavností a
průvodů v městě Lomnici a mimo obvod
města se zúčastniti s praporem.
Dne 16. ledna roku 1879 stanovy schválilo i slavné obecní zastupitelstvo. Nakonec přišel s datem 6. února 1879 i souhlas
od vysokého c. k. místodržitelství v Praze. Teprve potom mohli lomničtí hasiči
zahájit svou činnost. Ještě předtím byla
24. prosince 1878 sepsána „Zakládací
listina sboru“ a má toto znění:
„Slavnému c. k. okresnímu Hejtmanství! Předkládá se seznam všech členů
dobrovolných hasičů v Lomnici a oznamuje se, že za předsedu zvolen jest pan
František Frejlach z č. 16, za velitele pan
Alois Zátka, za jeho náměstka Čeněk Petrů, za cvičitele pan Václav Karták z č. 103
a za pokladníka a jednatele pan Václav
Votruba, katecheta, a do výboru pan Antonín Bárta a pan Václav Bárta.“
Pokračování příště
8
ROZHOVOR
Talent je důležitý, ale stejně tak i řemeslo
Lumír Šarman
Když se sami sebe zeptáte, jestli v Lomnici žije nějaký malíř, jakou odpověď si
dáte? Když vyloučíme všechny malíře
pokojů a koncentrujeme se na umění, sejdeme se asi u jediného jména. Antonín
Hanzal (61), dlouholetý učitel výtvarné
výchovy a zástupce ředitele na místní základní škole, je znám daleko za hranicemi
našeho okresu především svými obrázky
malebné jihočeské krajiny. Povídali jsme
si na začátku prázdnin
Jak jste se vlastně k malování dostal?
Už jako malý kluk jsem začal malovat
a pak mě potkalo štěstí, protože v Třeboni
v té době žil amatérský malíř Karel Holešínský, který vedl výtvarný kroužek. U
něj jsem se, dá se říct, vyučil základnímu
řemeslu. Byl to výborný člověk a dokázal
vytvořit kamarádské prostředí.
Co bylo dál?
Vystudoval jsem pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova. Pak jsem
začal učit.
Co jste maloval úplně na začátku?
V kroužku to byla hlavně jablka. Na
těch jsem se vážně vyučil. Pak byly mými
oblíbenými tématy Břilice a Mokrá luka.
Kdo byl pro Vás uměleckým vzorem?
Začínal jsem u Slavíčka, Ludvíka
Kuby a impresionistů. Líbí se mi naši malíři 19. a 20. století prakticky bez výjimky. Také mám rád holandské mistry.
Mezi současníky váhám. Nabídka je snad
až příliš široká.
Malujete více jak 45 let.
Co vám to přináší?
Je to jistý způsob seberealizace a do
jisté míry i odpočinku, i když je to dřina.
Někdo má zahrádku, já mám malování.
Jakou roli hraje při vaší tvorbě
myšlenka na někoho, komu váš obraz
udělá radost?
Když něco maluju, tak se mi to pochopitelně líbí a jsem rád, když se to líbí i
tomu druhému, i když oba vidíme něco
trochu jiného.
V dubnu letošního roku jste vystavoval
v třeboňské galerii. Jak úspěšná
to byla výstava?
Když se budu chválit, tak
mimořádně úspěšná. Veškeré
ohlasy návštěvníků byly velice pozitivní.
Kolik obrazů musíte mít,
abyste mohl uspořádat
výstavu?
V tomto případě jsem tam
měl asi 150 věcí. Část jich
byla z archivu a zbytek z posledních několika let.
Kolik obrazů vytvoříte
za rok?
To nevím. Mám třeba měsíc, kdy jsem lenivý, ale pak
obrazně řečeno nateče rybníček a jedeme dál.
Jak často vystavujete?
Našel jsem útočiště v muzeu ve Veselí nad Lužnicí a
tam bývávám tak jednou za
tři roky. Nejbližší výstava
bude příští rok.
Při zahájení jarní výstavy v Třeboni
Většina lidí asi nemá
Talenty se tam najdou. Otázkou je,
představu, jak vniká obraz.
jestli vydrží. Když bych měl mladému
Můžete to popsat?
člověku nebo jeho rodičům doporučit, jak
Natřít plátno, to už je relativně snadné, rozvíjet talent, asi bych řekl, ať zkusí něale vyšlapat ho, vědět, co chci, to trvá ně- jakou základní uměleckou školu a pak
kdy i pár let. To jsem třeba 5 let sháněl je- střední uměleckou školu, kde je však už
den motiv a objevil ho pak čistě náhodou. větší tlačenice a člověk musí vědět, co
Z místa, které mě zaujme, si nejdříve od- chce.
nesu skicu, nebo když spěchám, fotografii. To podstatné je, že už začnu obraz no- Občas zaslechneme hodnocení nějakésit v hlavě. Nakonec, až přijde čas, udě- ho předmětu, který se tváří jako umění.
lám obraz skutečnosti tak, jak ji vidím. Je to prý kýčovité. Co je to kýč?
Poslední fáze zabere už jen několik dnů.
Kýč je podbízivé umění. Chce se vnutit divákovi. Je to jako s vuřtem za 3,50.
Jak je malování finančně náročné?
Na pohled je stejný, jako ten kvalitní, ale
Základní materiál na jeden obraz vy- jen do doby než ho upečete a ochutnáte.
jde zhruba na tisícovku, takže i když se to
Malujete také na zakázku?
nezdá, je to docela drahý špás.
Občas ano, ale námět se mi musí líbit.
Co považujete v oblasti své tvorby za
Moje výhoda je v tom, že mě malování
dosavadní největší úspěch?
neživí, a tak se nemusím podbízet.
Možná to bude ta třeboňská výstava leA co portréty?
tos.
Ty jsem v mládí maloval. Pak mě to
Cítil jste někdy rivalitu svých akademic- opustilo. Chyběly ochotné modely.
kých kolegů?
Ten problém jsem nikdy neměl a ani Co plánujete v nejbližší době?
Asi pojedu hledat inspiraci někam, kde
pro něj nevidím důvod.
jsou kopečky. Na vysočinu.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně
Vidíte na základní škole, kde učíte,
krásných obrazů a inspirace.
nějakého svého nástupce?
9
POVÍDKA
Výlov Rožmberku - povídka, která se stala v roce 1977
Jiří K o s
Blížilo se poledne a líné podzimní slunko
se prodíralo statnými duby lemujícími
hráz rybníka Rožmberk. Svojí slabou výhřevností hladilo po tvářích zvědavce,
kteří vytvořili hloučky podél hlavní hráze. Zároveň postříbřilo odrazem svých
paprsků celé sloveniště. Studený větřík
rozpustile proháněl po příjezdové cestě
spadané zežloutlé listí a zdobil jím nákladní automobily, odvážející na sádky
ve velkých přepravkách rybí bohatství.
Svým štípavým dechem mrazil návštěvníky do tváří i na uši a některým přeměnil
nosy v klaunské bobany. Lidé na hrázi
však byli zabráni do výlovu
natolik, že chlad téměř nepociťovali.
Rybník Rožmberk u vesničky Lužnice pomalu vydával svoji dvouletou úrodu. Do
pěti velkých kádí střídavě padali parádní kapři.
Rybáři, kteří ukončili zátah, odpočívali před malým
plátěným stanem a popíjeli
horký čaj vylepšený troškou
rumu. Sledovali po očku osoby, které přišly, aby je v jejich
činnosti povzbudily a také
aby získaly nějakého toho
kapříka. Najednou se na hrázi
objevila skupinka žáků z lomnické školy, kterou vedl zkušený učitel Vaněk. Ukazoval a vyprávěl
dětem, jak se takový rybník vůbec loví a
jak se lovil dříve bez běžné techniky. Dělal to velice poutavě, že se ke skupině přidalo několik neznámých lidí. Chtěli si poslechnout něco z jeho bohatých vědomostí, které získal pilným studiem jihočeské
historie.
„V dobách, kdy rybník Rožmberk
spravovali Rožmberkové a kteří ho také
díky Jakubu Krčínovi postavili, předcházela každému podzimnímu výlovu velice
pečlivá a dlouhá příprava,“ začal vyprávět učitel Vaněk. Posadil se na jeden vyvrácený kmen, přísně zkontroloval, jestli
jsou kolem všichni žáci, s potěšením přitom zjistil, že se jeho skupinka rozrostla o
několik dospěláků, a tak pokračoval:
„Ženy rybářů navařily ve velkém hrnci
česnekocibulovou polévku s jíškou ze
sádla, děti nanosily k výpusti hromady
palivového dřeva, aby bylo na čem polévku držet horkou. Dva dni před výlovem
rozdělil baštýř úkoly a rozestavil hlídky
na březích vypuštěného rybníku. Hlídači
měli u sebe statné psy, kteří ze všeho nejvíce platili na okolní pytláky. S východem slunka se na hrázi rybníka sešly desítky mužů, jejichž úkolem bylo vstoupit
na bahnitý terén rybníka a stáhnout sítě
k výpusti. Při každém výlovu je nejzajímavějším a nejdůležitějším okamžikem
právě zátah sítí. Tohle museli odřít lidé
ručně tehdy i v dnešní době. Celou početnou skupinku pracantů – asi 60 lidí - vedl
fišmajstr, který měl po ruce porybného.
Po zátahu museli rybáři přetahat ryby
z lovenistě do připravených kádí a vydatně jim při této činnosti pomáhaly báby –
pomahačky, které třídily druhy a počítaly
kusy. Kapři se pak přenášeli v mokrých
plachtách na místo dodávky, ale jen po
deseti kusech, aby se při cestě moc nepomlátili. Později je vozili formani na vozech v malých sudech. Při výlovu nechyběl porybný písař se sluhou třímajícím
účetní knihu, do níž pečlivě zapisovali
úrodnost rybníku. Když začalo slunko zapadat za obzor, písař vyhlásil výsledky
výlovu.“
Učitel Vaněk vyprávěl klidně, pomalu
a velice jistě. Znal historii Rožmberků a
jejich slavných rybníkářů nazpaměť jako
nějakou dlouhou básničku. Aby ne vždyť to byl jeho velký koníček, netajil se
tím a rád chodil o jihočeské historii kamkoliv přednášet.
„Soudruhu učiteli,“ ozval se ze skupiny dětí Mirek, „a opravdu je Rožmberk u
nás největší rybník?
„Tady na Třeboňsku je největší. Je to
vlastně taková první přehrada, kterou Jakub Krčín zbudoval na řece Lužnici. Není
tak úrodný jako jiné rybníky, protože je
hluboký a schovaný v lesích, ale zadržuje
jarní vody, které se každoročně hrnou
z dolnorakouských hor, když nastává po
zimě obleva. Jakub Krčín byl velice důmyslný a zdatný stavitel. Jestlipak někdo
ví, jak se jmenuje umělý kanál, který společně s rybníkem Rožmberkem vybudoval?“
„Já,já, já,“ hlásilo se hned několik dětí
a Hanka, na kterou učitel nakonec ukázal,
pronesla: „Je to Zlatá stoka.“
„Ale kdepak. To sis popletla“, nesouhlasil učitel, „je to Nová řeka, která tady
vytéká z Lužnice a poblíž Stráže se vlévá
do Nežárky. Zlatá stoka protéká úplně
jinde a napájí skoro všechny
třeboňské rybníky. A tu vybudoval kdo?“
„Kdo jiný než Jakub Krčín,“ vykřikl nahlas žák Petr,
aniž byl k odpovědi vyzván.
„Ale kdepak - zase špatně.
Byl to Štěpánek Netolický. Jakub Krčín ji jenom zdokonalil
a rozšířil,“ řekl s úsměvem
pan Vaněk.
„A soudruhu učiteli – to
museli Rožmberk rybáři před
výlovem hlídat celou noc?“
zajímal se Pepík.
„Samozřejmě. Hlídalo se
kdysi a hlídá i dnes. Takoví
pytláci dokáží vybrat z připraveného loveniště až polovinu
rybí úrody. Hlídači ochraňovali rybník
nepřetržitými pochůzkami po hrázi. Ostatní seděli kolem ohně a dávali pozor na
Krčínovy čerty.“
„Na Krčínovy čerty?!“ divily se děti.
Tohle pojmenování je velice zajímalo.
Bylo totiž tajemné a plné dobrodružství.
A učitel Vaněk dobře věděl, o čem má začít vyprávět.
„V pověstech se totiž praví, že třeboňský regent Krčín měl pletky s ďáblem - jinak by snad ani nemohl vytvořit tak obrovská vodní díla, jako jsou rybníky Svět
a Rožmberk. Proto se čerti odpradávna
drželi při výlovech a páchali zlo. Za vlády
dynastie Schwarzenbergů při jednom
podzimním odpouštění Rožmberku se
stalo něco neuvěřitelného. Jeden zkušený
baštýř při pochůzce najednou uviděl nad
vodní plochou stín podivného skřeta.
Všelijak se vlnil a skládal se do podoby
čerta. Najednou se ten záhadný stín pohnul a s křikem odletěl pod hráz k odtokovým rourám. Baštýř si nejprve myslel, že
Dokončení na str. 10
10
POVÍDKA, REPORTÁŽ
Pokračování ze str. 9
se mu to všechno jenom zdá, ale když
přestal slyšet odtékat vodu z Rožmberku,
pochopil, že je zle. Rybník byl připravený
k výlovu, ale když neodteče přes noc přebytečná voda, nebudou moci začít. Baštýř
udělal mezi ostatními hlídači obrovský
poplach. Všichni bez váhání běželi k výpusti. Voda rourami skutečně neodtékala
a z jejich vnitřku vycházely podivné zvuky a škrábání. Jeden z přítomných vykřikl, že jsou to Krčínovi čerti a že chtějí
pokazit zítřejší výlov. Začal se shánět po
nějakém křížku nebo po svatém obrázku.
Baštýř si vzpomněl, že má u sebe v peněžence obrázek s andělíčkem. Vyndal ho a
přiťukl ho hřebem do kůry dubu nad odtokem. Potom padl na kolena a začal se
modlit. Totéž učinili ostatní. V tom okamžiku začala voda opět proudit rourami a
výlov byl zachráněn.“ Školáci tiše a za-
ujatě poslouchali a měli radost, že to
všechno nakonec dobře dopadlo.
„Pane učiteli, vy jste pořád velký vypravěč,“ řekl mu místní porybný, který se
ke skupince přiblížil a slyšel skoro celý
příběh. „Nějak podobně jste vyprávěl příběhy z historie, když jste mě učil na základní škole. Na to nikdy nezapomenu a
rád bych se vám za to odvděčil. Dám vám
domů nějaké kapříky, co říkáte?“
„No jó, ale nás je víc, kdo chce kapříky,“ usmál se učitel a objal rukama několik žáků, kteří stáli blízko něho.
Porybný také blýskl úsměvem a řekl:
„Jasně. Proč bych nedal ryby dětem,
abych jim tím udělal radost? Ale musí si
je zasloužit. Támhle v zatáčce uvízl
v bahně s autem tajemník z okresu. Pojďte všichni. Pomůžete mi ho vytlačit.“
Skutečně. Na výjezdu od rybníka, který rozbahnily těžké nákladní vozy, visela
černá tatrovka.
„Proč vám nepomůžou rybáři? Máte
jich tu několik desítek,“ divil se učitel Vaněk.
„Nechtějí. Tajemník má totiž v autě
plný kufr ryb, které si zdarma odváží.
Všichni se tomu jen smějí a říkají, kdyby
je vyházel ven, určitě by z té kaluže snadno vyjel,“ řekl baštýř.
Pan Vaněk byl člověk, který rád každému pomohl a nad hamižností tehdejších mocipánů jen mávl rukou. Společně
se skupinkou svých žáků pomohl auto vytlačit a pořádně si při tom zamazal své
lesklé polobotky.
Výlet na hráz rybníka Rožmberk se
toho dne náramně povedl. Děti viděly výlov, slyšely spoustu zajímavých příběhů a
užitečných informací, a dokonce si jako
pozornost odnesly ryby, za které je rodiče
doma pochválili.
Na to já sám dodnes rád vzpomínám,
protože jsem byl jedním z té skupiny dětí.
U2 v Polsku aneb jak si desítky tisíc lidí splnily svůj velký hudební sen
Pavla Zvoňárová, ml.
Byla to jedna z nejkrásnějších nocí mého
života. Pod jasnou oblohou plnou hvězd
za svitu měsíce, který se schovával za
obří moderní konstrukcí, připomínající
na první pohled Kaplického chobotnici,
jsem si splnila jeden velký hudební sen. A
nebyla jsem sama - 6. srpna polský stadion Slaski naplnilo během chvíle bezmála
sedmdesát tisíc nadšenců, aby mohli živě
ochutnat kapelu světového formátu, možná nejvýznamnější čtveřici hudebníků
současnosti.
zem. Než U2 definitivně oznámili jednotlivé zastávky v rámci jejich turné 360E,
mnoho Čechů věřilo, že se kapela po letech vrátí do Prahy (naposledy koncertovali na Strahově v roce 1997 s turné POP
MART). Bohužel, ve druhé polovině
března se tyto naděje zcela rozplynuly.
Nejbližší koncerty pro Čechy tak měly
být odehrány v německém Berlíně a
v polském Chorzowě. Vstupenku na vysněnou noc jsem si pořídila na poslední
chvíli a jsem zpětně opravdu šťastná, že se
mi to „za pět minut dvanáct“ povedlo...
Lístky
Lístky na U2 se v České republice krátce
prodávaly jeden den v březnu, vlastně se
ani nedá mluvit o jednom dni, protože během hodiny se po nich doslova slehla
Cesta tam
Do Polska jsem vyrazila ve tříčlenné partě 6. srpna v brzkých ranních hodinách.
Byli jsme ochotni a zcela odhodláni vystát si před stadionem frontu a zvýšit tak
naše šance stát co nejblíže
pódiu. Při příjezdu do
polského Chorzowa se
začali objevovat nadšení
příznivci kapely snadno
identifikovatelní pomocí
variabilních triček s jedním jediným společným
logem, kterým, jak se
zdálo, žilo ten den celé
město, možná přesněji
celé Polsko. Dorazili
jsme ke stadionu, organizátoři nás ihned navigo-
vali na parkoviště připravené pro koncert,
nicméně nemohlo ani náhodou stačit
tomu obrovskému přílivu automobilů.
Měli jsme přeci jen časovou výhodu, takže jsme ještě spoustu věcí - parkovištěm
počínaje a normální toaletou konče - stihli bez front. O dvě hodiny později už to
byl téměř nadlidský úkol...
Nekonečné čekání
U stadionu se u hlavních bran shromažďovali fanoušci, z nichž mnozí evidentně
na místě nocovali. Ať to zní jakkoli bláznivě, měli alespoň své místo u pódia jisté.
Na určité organizační otázky jsme si museli umět odpovědět svépomocí.Tak například nebylo úplně zřejmé, jaké brány
slouží ke vstupu majitelům lístků na stání,
kdy se vlastně stadion otevírá, proč mají
na ruce téměř všichni čísla (???).Jeden
sympatický mladík naše váhání přerušil a
zodpověděl naše zvídavé, ale pochopitelné otázky...Takže, byli jsme u správné
brány, co se otevírání týče, stadion sice
před čtyřmi lety na koncertě U2 na týmž
místě otevíral ve tři hodiny odpoledne,
ale my si budeme muset nejspíš počkat do
pěti (to máme od 11.00 hodin dalších 6
hodin na přímém slunci). A čísla na rukou
ostatních lidí? Prý tento „skvělý nápad“
vymyslela a zaktivizovala jedna slečna
nocležnice, aby si zajistila svou výsostnou pozici, tedy číslo jedna. Údajně jí ve
11
REPORTÁŽ
finále dali za pravdu i pořadatelé, takže se
davem šířily zprávy, že existuje jakýsi veledůležitý jmenný seznam podle pořadí,
v němž fanoušci dorazili na stadion...A
prý budou pořadatelé v momentě, kdy se
stadion otevře, volat lidi dle pořadí. Jednoduše a stručně řečeno jsme si tuto informaci vyhodnotili jako úplný nesmysl a
odmítli jsme si nechat napsat čísla na
ruku a zařadit se tak do pořadníku. Ukázalo se, že jsme se nemýlili...Čekání bylo
dlouhé, ale dokud jsme seděli, dalo se to
všechno jakž takž snášet. V jeden okamžik se nám do čekání vlinuly známé melodie písní City of blinding lights a Where
the streets have no name přicházející
z nitra stadionu. Bylo to tak silné..vlastně
to nejspíš ani nebyli U2, nýbrž zvukaři,
nicméně nás to rozechvělo a navnadilo na
večerní show.
Kolem třetí hodiny odpolední nastal
zlom, ale ukázalo se, že zlom jen tak naoko. Několik organizátorů se totiž úderem celé přemístilo k jednotlivým turniketům, a my nadšenci, doufaje v dřívější
otevření stadionu, jsme se jak mávnutím
kouzelného proutku zvedli...a tak už jsme
zůstali až do pěti. Už nebylo úniku, nešlo
si zpátky sednout, všichni jsme si drželi
svůj malý kousek prostoru nalepeni jeden
na druhém. Sluníčko nepřestávalo svítit,
my jsme se nemohli pořádně napít a minuty se neuvěřitelně vlekly. Tady jsem
poprvé poznala příchuť davového šílenství, kdy jsem v jednu chvíli opravdu netušila, v jaké poloze a kde přesně se nacházím. Vlastně člověk nemusel ani stát,
protože dav ho svým tlakem udržoval ve
vertikální pozici. To bylo vlastně docela
výhodné, protože síly pomalu docházely...
Konečně nás pouští dovnitř
V pět odpoledne se všechno zlomilo a
žlutí organizátoři nám konečně odemkli
brány na místo, kam jsme se všichni tolik
těšili celí netrpěliví a plní očekávání.
Kontrola u prvního turniketu, kontrola u
druhého turniketu a honem, běžíme k pódiu!! Bylo to tak osvobozující! Doběhla
jsme ke stadionu, cestou se mě ještě trochu snažili usměrňovat chlápci z ochranky, ale marně…Celý prostor nabízel ještě
tolik místa. Vyplatilo se čekat! Mohla
jsme si vybírat, jak bylo libo.
Asi nejvyhledávanějším a nejžádanějším místem byl tzv. vnitřní kruh, který
obklopoval celé pódium alias chobotnici,
nebo chcete-li netypického čtyřnohého
pavouka. Podle obrázku můžete posoudit, že konstrukce byla opravdu velmi
atypická a každému asociovala něco jiného. Mezi pódiem a tímto kruhovým prstencem byl odhadem zhruba desetimetrový prostor, který lidé plnili podle hesla
„kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Povedlo
se mi vystát místo jen asi tři metry od pódia, pod částí, na níž měl za pár hodin stát
kytarista The Edge. Bylo asi 17.30 hodin,
z místa jsem se nemohla pohnout, protože
bych o něj přišla, tak jsem si jej držela
zuby nehty. U2 zahráli až o tři a půl hodiny později…
Snow Patrol
Čas však velmi příjemně vyplnili Snow
Patrol – pětičlenná skotská rocková sestava, kterou možná někteří z vás budou znát
ze seriálu Chirurgové, který hudba podkresluje. Jak už to tak na většině koncertů
bývá, role předskokana bývá obvykle nevděčná. Ani tady tomu nebylo úplně jinak, ačkoli ve srovnání například s českým měřítkem účasti si vlastně Snow Patrol vůbec nestáli špatně. Naslouchal jim
z poloviny zaplněný stadion, což čítá na
třicet tisíc posluchačů a to opravdu není
zlé. Pánové si koncert užili a publikum
také – na některých návštěvnících bylo
vidět, že předkapelu znají a patřičně si ji
užívají…Po skončení nastala klasická
více než hodinová odmlka, v níž četné
množství zvukařů dolaďovalo to nejnutnější – tento svůj akt završili podáním
ruky a to byl jasný signál pro nás – nedočkavé publikum. Věděli jsme, že co nevidět to přijde!
Vrchol přichází
Pódium se nakonec absolutně vyprázdnilo, světla zhasla, ze čtyřnohého pavouka
se začala linout pára a za působivé předehry a ohromného sílícího aplausu začali
postupně přicházet bubeník Larry Mullen, basák Adam Clayton, kytarista The
Edge a završením nemohl být nikdo jiný
než frontman Bono Vox. Celou show U2
započali energickou peckou Breathe z nového alba No line on the horizont, které
vyšlo letos v únoru. Následovaly další tři
vypalovačky z nejnovějšího alba a bylo
znát, že fanoušci mají toto poslední album už velmi slušně naposlouchané. Nebyli by to U2, kdyby zapomněli na svá
předcházející alba, a nedali nám tu možnost zazpívat si s nimi jejich opravdu nej-
známější songy jako je With or without
you, I still haven´t found what I am looking for či New year´s days. Poslední
zmíněná byla pro všechny přítomné Poláky snad tou nejočekávanější – připraveny
totiž měli červená a bílá trika (barvy státní vlajky). Nebylo to sice úplně originální, v podstatě se jen kopíroval jejich nápad z roku 2005, nicméně i tak byla tato
červenobílá záplava neuvěřitelně působivá! Zahraniční návštěvníci museli být
trochu shovívaví, neboť přes všechna ta
trička nad hlavou zdvižená nebylo vidět
vůbec nic. Silným zážitkem, a to především pro kytaristu Edge, muselo být,
když mu sedmdesáti tisícový dav zazpíval k jeho osmačtyřicátým narozeninám.
Poláci jako bonus přidali národní verzi
„Happy Birthday“ a odměna byla na
spadnutí. Edge si s Bonem vystřihli akustickou verzi nádherného songu Stuck in a
moment…Večerní playlist obohatily i
další skladby z alb novějších i starších,
avšak nebyl song, který by nepotěšil nebo
který by snad fanoušci neznali! Ještě před
typickým prvním odchodem, zazněla
bezkonkurenční One, kterou na přání
Bona (poslechli všichni na slovo), doprovázela světla našich mobilních telefonů.
Společně jsme tak vytvořili fascinující atmosféru, která jen dovršila jednu z nejhezčích skladeb večera. Po pauze, při níž
nás naštěstí příliš nenapínali, zazněl přídavek v podobě tří závěrečných songů a
pak…konec jako začátek…velký, neustávající aplaus a maximální uspokojení
z právě končícího koncertu!
Byl to zážitek, na který
se nezapomíná
Zážitky sbližují. V téhle krátké jednoduché větě je velká pravda. Na sedmdesát tisíc lidí se v jeden okamžik na jednom
místě ocitlo jakoby na stejné vlně, jejich
myšlenky se seběhly a všichni společně si
dosyta vychutnali hudbu jako samet…
U2 předvedli téměř to nejlepší ze svého repertoáru a dokázali všem přítomným, že mají obdivuhodnou formu. Kéž
by jim ještě dlouho vydržela, abychom za
pár let mohli znovu doufat, že se svým
turné zavítají i do Čech.
Po cestě domů, kdykoliv to jenom šlo,
se nám z autorádia linula znovu a znovu
hudba U2. Nebyla však stejná, byla jiná,
zvláštní a hezčí, okořeněná tím skvělým
prožitkem…
12
MOZAIKA
Baron Nádherný
Slavoj Svoboda
Není to tak dlouho, co jsem šel okolo zapnuté televize a jen tak na půl ucha zaslechl jméno Sidónie Nádherná. To mne
zaujalo, a přestože se televizi úmyslně
vyhýbám- považuji její skladbu programů za zbytečného ujídače času, toto jméno mne zastavilo a já vyslechl část životního příběhu této doslova nádherné ženy.
A protože k tomuto tématu mám co říci,
uvádím tento malý článek k rozšíření povědomí o rodu Nádherných.
Pan baron Otto Nádherný měl v Měšicích u Tábora zámek, jeho bratr vlastnil
zámek v Chotovinách u Tábora a paní Sidónie zámek ve Vrchotových Janovicích.
Pokud byste jeli cestou z Milevska směrem na Sedlčany a potom směrem na Votice, asi na polovině vaší cesty ze Sedlčan
jsou Vrchotovy Janovice se zámkem a zámeckým parkem, kde je paní baronka Sidónie pochována.
Na zámku v Měšicích žila i jejich
schovanka, byla to Francouzka a říkali jí
Dody. A proč to vše vím a píši tento článek? Můj praděd byl správcem na panství
barona Nádherného a schovanka Dody
byla dětskou kamarádkou mého otce a
dalších školáků z Měšic u Tábora, kde
jsem i já prožíval své dětství.
Pan baron Nádherný byl před 1. světovou válkou poslancem Rakouskouherského sněmu. V průběhu 2. světové války
se tento skvělý člověk zachoval velmi
obětavě v případech odsunu Čechů z okolí Tábora do „Říše“ na nucené práce. Protože vlastnil rozsáhlé lesy, statek a pole,
vyžadoval od německých okupantů přidělování pracovních sil do svých lesů,
které měl v té době na starosti můj praděda, a tak pan baron zachránil tyto lidi od
totálního nasazení ve fašistickém Německu. Byl to člověk velmi přátelský a nepovýšenecký, rád kouřil fajfku a s místními
obyvateli chodil do hospůdky Pod kaštanem na kus řeči. Tato hospůdka je v Měšicích stále a najdete jí před železničním
přejezdem při cestě z Tábora směrem na
Chýnov a Pelhřimov po levé straně. Jeho
lidskost byla pověstná, stalo se, že některý z hajných nachytal starou paní v lese,
jak si bez povolení odvážela z lesa na vozíku klacky na topení. Hajný ji přivedl
k Baronovi, ten zabafal z fajfky, a prohlásil: „A čím má asi ta paní doma topit?“ a
poslal hajného i s babkou zpět do lesa.
Hajný naložil plný vozík polen a stařence
vše odvezl domů.
Skončila 2. světová válka a po roce
1945 se drali k moci komunisté. V té době
byl v Měšicích starostou další můj strýc
pan Dvořák. Bezbřehým závistivcům a
třídním ideologům ležel pan Nádherný
v žaludku pro svůj titul a postavení. Velmi rychle zapomněli na jeho pomoc Čechům v době okupace a donutili ho opustit zámek a žít v obecním chudobinci. Můj
strýc žádal pro pana Barona Nádherného
důstojný život a ohleduplnost už jen pro
jeho věk. A víte, jak to celé dopadlo?
Strýc již nebyl starostou a měl značné potíže vůbec slušně žít. Pan baron zemřel
v chudobinci. Jak to dopadlo s Dody, nevím, kontaktoval jsem ČT a snad mi přijde i tato informace, kterou do naší Alternativy napíši.
A na závěr: Pan Baron Nádherný mluvil několika jazyky a němčina byla v podstatě jeho mateřštinou. Vždy však říkal:
„V Čechách se mluví česky a nezdraví se
AHOJ, protože tak se zdraví opilí námořníci. Tady se zdraví NAZDAR, nebo
DOBRÝ DEN “.
Náměstí v Lomnici jako dopravně - inženýrské dílo…
Tomáš Otepka
…trochu čísel o intenzitách dopravy v Lomnici a okolí
V minulém díle s názvem „Náměstí v Lomnici jako dopravně inženýrské dílo…“ jsem slíbil, že se tentokrát budu zabývat podrobnějšími číselnými údaji dopravních zátěží. Během své praxe jsem se velmi často setkal s tím, že vnímání intenzity dopravy
je velmi individuální. To, co je pro obyvatele velkoměsta „klidná“ ulice, může při stejné intenzitě dopravy pro obyvatele malé
vesnice představovat „obrovský“ dopravní ruch. Zejména se to
týká nákladní dopravy.
Základním objektivním vodítkem pro posouzení intenzity
dopravy jsou údaje z celostátního sčítání dopravy, které se koná
pravidelně v pětiletých odstupech. Poslední se konalo v roce
2005. Mám k dispozici data za roky 1995, 2000 a 2005, a to jak
pro období mimo hlavní turistickou sezónu, tak pro letní prázdniny. Právě z posledních dvou údajů je patrné, jak velký význam
má na Třeboňsku cestovní ruch. Co budou pro obyvatele Lomnice a okolí asi zajímavější čísla, jsou počty nákladních vozidel
resp. kamionů, tzn. nákladních souprav – nákladních vozidel
s přívěsem nebo návěsem.
Domnívám se, že před „záplavou“ čísel by bylo dobré uvést
několik spíše obecných informací pro jejich interpretaci. Asi
nejdůležitější je kapacita dvoupruhové obousměrné komunikace, která činí přibližně 15-20 tisíc vozidel za den. Obvyklý podíl
Díl. II
nákladní dopravy na celkové intenzitě dopravy pro běžnou dopravní obsluhu území se pohybuje kolem 10%.
Jak již bylo uvedeno v minulém článku, Lomnici protíná
v severo - jižním směru silnice I. třídy č. 24 a východo - západním směru silnice II. třídy č. 148. Uvedená čísla charakterizují
určitý úsek komunikace s uvedeným profilem, kde se dopravní
sčítání provádí. Uvedená intenzita dopravy je za 24 hodin. Sezónou se myslí období letních prázdnin.
Silnice I/24
Úsek: hranice okresu Jindřichův Hradec – Lomnice nad Lužnicí
křižovatka se silnicí II/148, sčítací profil: Frahelž
Intenzita dopravy celkem v letech
Rok
Počet vozidel
1995
2 019
2000
2 380
2005 mimo sezónu
2 154
2005 sezóna
2 978
2005 mimo sezónu
451
2005 sezóna
476
Intenzita nákladních vozidel
Rok
Počet vozidel
1995
454
2000
456
Intenzita nákladních souprav
Rok
Počet vozidel
1995
152
2000
163
2005 mimo sezónu
284
2005 sezóna
292
Komentář
Z toho vyplývá, že sezónní nárůst dopravy činí až 38%. Celkový trend v nákladní dopravě je prakticky neměnný. Je tedy
13
NÁMĚSTÍ POD DROBNOHLEDEM
zřejmé, že došlo k významné změně struktury vozidlového parku v nákladní dopravě směrem ke kamionům (nákladní soupravy, nákladní vozidla s přívěsem). Tato specifická skupina nejtěžších nákladních vozidel v mezidobí 1995 – 2005 vzrostla o
87% a v mezidobí 2000 – 2005 o 74%. Relativní podíl nákladních vozidel 21% a 13% kamionů je velmi vysoký.
Komentář
Sezónní nárůst dopravy je 22%. Celkový trend v nákladní
dopravě je obecně stagnující a má výlučně místní charakter. Kamionová doprava na tomto úseku je prakticky zanedbatelná. Relativní podíl nákladních vozidel 8% a 2% kamionů lze označit
za nízký.
Úsek: Lomnice nad Luž. II/148 (Novosedly) – Lomnice nad Luž.
II/148 (Lišov), sčítací profil: Lomnice nad Luž. - náměstí
Intenzita dopravy celkem
Úsek: Lomnice nad Luž. I/24 – Mláka I/34, sčítací profil: Klec
Rok
Počet vozidel
1995
1 303
2000
3 415
2005 mimo sezónu
neměřeno
2005 sezóna
neměřeno
2005 mimo sezónu
neměřeno
2005 sezóna
neměřeno
1995
163
2000
514
Rok
Počet vozidel
1995
29
2000
149
2005 mimo sezónu
neměřeno
1995
2 494
2000
3 293
2005 mimo sezónu
3 096
2005 sezóna
3 435
2005 mimo sezónu
609
2005 sezóna
460
Rok
Počet vozidel
1995
490
2000
486
Rok
Počet vozidel
1995
169
2000
159
2005 mimo sezónu
373
2005 sezóna
298
Komentář
Z toho vyplývá, že sezónní nárůst dopravy činí až 11%. Celkový trend v nákladní dopravě je prakticky neměnný. Je tedy
zřejmé, že došlo k významné změně struktury vozidlového parku v nákladní dopravě směrem ke kamionům (nákladní soupravy, nákladní vozidla s přívěsem). Tato specifická skupina v mezidobí 1995 – 2005 vzrostla o 76% a v mezidobí 2000 – 2005 o
87%. Relativní podíl nákladních vozidel 16% a 10% kamionů je
nadprůměrně vysoký.
Silnice II/148
Úsek: hranice okresu Č. Budějovice / J. Hradec – Lomnice nad
Luž. I/24, sčítací profil: u rybníka Koclířov
Intenzita celkem
Rok
Počet vozidel
1995
627
2000
707
2005 mimo sezónu
719
2005 sezóna
875
2005 mimo sezónu
64
2005 sezóna
66
Rok
Počet vozidel
1995
87
2000
44
Rok
Počet vozidel
1995
8
2000
9
2000
873
2005 mimo sezónu
902
2005 sezóna
847
2005 mimo sezónu
12
Rok
Počet vozidel
1995
134
2000
113
2005 mimo sezónu
117
2005 sezóna
83
2005 sezóna
neměřeno
Komentář
Z důvodů stavebních prací na komunikaci v roce 2005 nebylo sčítání prováděno. V porovnání s údaji navazujících úseků
silnice I/24 údaje z tohoto úseku za roky 1995 a 2000 netvoří logický obraz, a proto je třeba vnímat velkou diferenci v tomto
mezidobí s jistou opatrností.
Úsek: Lomnice nad Luž. II/148 (Lišov) - Třeboň
Sčítací profil: železniční přejezd Lužnice
Rok
Počet vozidel
1995
960
Rok
Počet vozidel
Rok
Počet vozidel
2005 sezóna
10
Rok
Počet vozidel
1995
28
2000
25
2005 mimo sezónu
28
2005 sezóna
27
Komentář
Celkový trend je dlouhodobě stagnující až mírně klesající.
Celkový trend v nákladní dopravě je obecně také stagnující až
klesající. Kamionová doprava na tomto úseku je nevýznamná a
stagnující. Relativní podíl nákladních vozidel 8% a 3% kamionů lze označit za nízký.
Možná někoho při čtení výše uvedených čísel napadá, že by
Lomnice měla mít obchvat. Názory se jistě budou různit. Z čistě
„dopraváckého“ posuzování celková intenzita dopravy ve vztahu ke kapacitě komunikace vykazuje ještě značnou rezervu a to
ještě na několik desetiletí. Ještě by bylo dobré říci, že pro kapacitu komunikace je rozhodující „propustnost“ křižovatek. Ani
tam v případě Lomnice nejsou zřejmé dopravní komplikace.
Byl bych rád, aby uvedené hodnocení nebylo nepovažováno za
mé vlastní. Jen jsem se snažil naznačit obvyklý hodnotící přístup ze strany správců, se kterým se v praxi setkávám.
Závěrem bych si dovolil upozornit na jiné příklady v nejbližším okolí, kde je situace z dopravního hlediska poněkud dramatičtější. Jako příklad může posloužit dopravní situace na silnici
I/34 na okružní křižovatce v Třeboni. Intenzita dopravy na spojnici České Budějovice – Jindřichův Hradec v Třeboni, kdy celková intenzita dopravy dosahuje v sezóně 11 tis. vozidel s průjezdem téměř tisíce kamionů. Významná je rovněž intenzita na
Táboritské ulici - kolem 6 tisíc vozidel. Dopravní zatížení až
přetížení je dobře patrné právě nyní, v době opravy poloviny
mostu přes Jiráskovu ulici, kdy vozidla na trase Lomnice – přeložka přes Mokrá luka dodatečně zatěžují okružní křižovatku.
Kolony od Českách Budějovic za výjezd od Penny-marketu, někdy až čerpací stanici Shell, jsou toho jasným důkazem.
Byť se mnou mnozí v Lomnici nebudou souhlasit, domnívám
se, že rekonstrukce průtahu Lomnicí je na české poměry provedena poměrně dobře. V sousedním Rakousku či Německu by
byla provedena jistě o poznání lépe, s použitím kamenných obrub místo betonových, nápaditější dlažby, atraktivnějším uličním mobiliářem i větším podílem zeleně či vodního prvku. Ale i
na takovýchto akcích je patrný vývoj naší společnosti, byť by si
mnozí přáli a dovedli si představit lepší výsledek. Myslím, že je
lepší menší krok správným směrem, než velký skok špatným
směrem…
14
ROZHOVOR
Povídání s misskou IVETOU LUTOVSKOU
Každý rok volí porotci a také televizní diváci novou ČESKOU MISS. Pokaždé
nová kráska - jednou blond, podruhé zase
bruneta, musí být nejen půvabná, ale i
chytrá, nadaná a pohotová. Letos byla
zvolená Českou MISS rodačka z Třeboně Iveta Lutovská. A já vzkazuji oběma ředitelkám obou existujících soutěží
MISS – už nemusíte hledat další novou
krásku – Ivetě se žádná nevyrovná.
Považoval jsem za čest udělat s Ivetou
Lutovskou krátký rozhovor pro Alternativu a teď k tomu mám velkou příležitost.
V mailové odpovědi mi slíbila, že až se
vrátí z pracovní návštěvy v Keni, odpoví
mi na některé dotazy. A tak můj první
dotaz se sám nabízí.
Jak se Vám líbilo v Keni a co pěkného
jste tam zažila?
V Keni jsem byla celkem 13 dní, jela
jsem tam proto, že jsem se stala patronkou humanitární organizace Adra ČR –
konkrétně zdravotnického zařízení v jedné z nejchudší části Keni – v Itibu. Když
jsem odlétala, prohlašovala jsem, že sice
jsem patronka zdravotnického zařízení,
ale bohužel nesnesu pohled na krev a trpící lidi, a že budu dělat cokoli, jen nebýt na
sále. Realita však byla jiná. Ve chvíli,
když přijde chlapeček s patnáctiprocentním popálením těla a potřebuje pomoc,
nebo kluk, který má tržnou ránu na hlavě,
strach jde stranou. Myslím, že jsem překonala sama sebe a mimo asistence u
porodu jsem zvládla i stříhání stehů…
Vaše cesta za titulem MISS nebyla určitě jednoduchá. Není to jenom o kráse, ale i odvaze, píli a je třeba k tomu
také to pověstné štěstíčko. Vzpomenete
si na své začátky kariéry modelky a
jaká vůbec byla cesta titulem MISS?
S modelingem jsem začínala, když mi
bylo 14 let. Vždycky to pro mě bylo spíše
kapesné ke škole. Když jsem dostudovala, začala jsem v Praze „tak napůl“ bydlet.
Modeling je nyní i má práce. Soutěž Miss
k modelingu neodlučitelně patří. To byl i
hlavní důvod, proč jsem se do soutěže přihlásila. S tímto titulem je jednodušší
získat více práce…
Zúčastnila jste se mnoha soutěží krásy.
U nás to byly především MISS ČR a
Česká MISS a v té poslední jmenované
žete – jen na sbírání borůvek nemám moc
trpělivosti, ale na koláč bych natrhat
zvládla.
jste triumfovala. Když na okamžik pomineme to krásné vítězství, zajímal by
mě pohled obyčejné třeboňské dívky na
obě soutěže. Určitě se liší a Vy díky
tomu, že jste poznala organizaci, zákulisí a různé lidi v obou soutěžích, víte
přesně v čem.
Tuto otázku mi pokládá hodně lidí, ale
já na ni nedokážu odpovědět. Na Miss ČR
jsem byla, když mi bylo 19 let, chodila
jsem ještě do školy a všechno jsem vnímala jinak než nyní - po šesti letech. Každá soutěž je trochu jiná, ale srovnání by
nebylo objektivní, protože poprvé jsem se
neumístila a nyní vyhrála…
Jako odměnu za vítězství jste dostala
k ročnímu užívání krásný byt s velkou
terasou v nové zástavbě v Holešovicích.
Jak se Vám líbí, jak se Vám v něm bydlí
a jestlipak jste v něm už uspořádala nějakou velkou párty?
Byt je opravdu krásný a hlavně prostorný – oproti garsonce, ve které jsem
v Praze bydlela, je to velká změna. Abych
pravdu řekla, ani nevím, jestli bude vůbec
reálné se vrátit – už teď vím, že se s věcmi,
které mám ve skříních, do mého bytečku
nemůžu vejít. Místo párty jsem udělala
odpolední grilování na terásce s mými
přáteli. Velkou párty ani neplánuji, myslím, že menší společnost a příjemné
posezení je mnohem lepší.
Vaše rodná Třeboň je malé městečko,
ve kterém je to velice blízko k přírodě.
Jaký máte vztah k lesům a rybníkům a
mohla by se Česká MISS vypravit třeba
na houby nebo na borůvky?
Samozřejmě že mohla . Jsem obyčejná
holka a na houbách mě potkat určitě mů-
Jeden můj přítel je sportovní trenér, a
když Vás poprvé uviděl, prohlásil: Tato
dívka by mohla klidně hrát volejbal
nebo basketbal. Jaký máte vztah ke
sportu?
To bych jistě mohla díky své výšce, ale
bohužel ne díky svému talentu ke sportu.
Nejsem moc sportovní typ, takže ze sportů mám ráda například in-line brusle, kolo
či plavání. Kolektivní sporty nejsou nic
pro mě.
Mezi Vaše povinnosti určitě patří cestování po celém světě. Jaká jste vlastně
cestovatelka? Ta, kterou cestování baví,
nebo ta, která by raději zůstala doma?
A nebojíte se létat v letadlech, když v
poslední době tak často padají z oblohy?
Cestování k modelingu samozřejmě
patří, takže já cestuji docela často a baví
mě to. Létání se nebojím a i když je poslední dobou dost případů, že letadlo spadlo, pořád je to nejbezpečnější způsob
dopravy.
Kdyby Vám nabídli z České televize tancovat v příští sérii StarDance, šla by jste
do toho?
StarDance je moc hezký pořad a já obdivuji všechny, kteří tuto výzvu přijali. Já
se obávám, že bych to nezvládla a nerada
dělám věci, které neumím…
V současné době procházíte velkým zájmem médií, musíte plnit mnoho pracovních závazků a to, co Vás živí, je
modeling. Všechno ale jednou končí a
nové začíná. Jaké máte plány do budoucna, až skončíte s kariérou modelky?
Naučila jsem se neplánovat – veškeré
mé dosavadní plány nevyšly, takže já plánuji tak maximálně pár dní dopředu.
Všechno ukáže až čas…
Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně
úspěchů nejen v modelingu, ale i v osobním životě.
Jiří K o s
15
CESTOPIS
Jak jsem cestoval do Velké Británie a učil se tam anglicky
Lumír Šarman
4. část - zabydlování a škola
Když vyrážím z rezidence Phoenix po
Southhover street směrem ke Queen´s
parku a ke škole, je to pořádně do kopce.
Jeho strmost je větší než stoupání mezi
Dolními a Horními Slověnicemi - tak
14%. Je zajímavé, kolik různých způsobů
volí lidé při překonávání této přírodní nástrahy. Někdo jde jak na pérách a ukazuje, že je to hračka (muži), jiný v hlubokém
předklonu se málem dotýká spuštěnýma
rukama země, funí a posunuje se krok za
krokem. Většina lidí se snaží o normální
chůzi.
Začínám se v Brightonu i ve škole pomalu rozkoukávat. V kafetérii se v pohodě najíte do 5 liber (150 Kč), pokud vám
stačí sendvič, nealko nápoj a navrch třeba
kapucino. V rychlém občerstvení pak pořídíte dostatečnou porci jídla od 3 do 12
liber v závislosti na tom, jestli jde o hamburger a hranolky nebo pizzu, která bývá
dražší. Já jsem si oblíbil malé občerstvení
s názvem „Gooddies pizza“, které vlastní
Indové nebo snad Pakistánci. Nejvíc mi u
nich chutnal kuřecí kebab (maso na roštu
s různou zeleninou popřípadě omáčkou to vše v placce podobné té, která se u nás
prodává jako „egyptský chléb“).
Zpátky ke škole. Její historie je více
jak 17-ti letá. Původně jí založil jeden německý podnikatel a klientela byla zpočátku tvořena převážně pracovníky velkých
německých podniků. Před několika lety
původní majitel zemřel a školu koupilo
mezinárodní středisko EC na Maltě, které
vlastní několik poboček včetně jedné
v Kapském městě. Jazykovou školou EC
Brighton projde za rok kolem dvou tisíc
studentů. To znamená, že paralelně studuje ve škole 100 až 200 lidí, podle ročního období. Výuka probíhá ve třech do-
mech staré zástavby, které jsou uzpůsobeny pro výuku jazyků. Každá z asi 20
skupin (nejmenší má méně než 5, standardní pak 12 studentů) má dva učitele
nebo učitelky. Je to pro posluchače pestřejší. Jeden z dvojice kantorů se soustředí na gramatiku a věci s ní spojené, druhý
nebo druhá pak trénuje „skills“, tedy dovednosti jako jsou fráze, konverzace, výslovnost apod. Průměrný věk studenta je
tu 20 let.
Vybral jsem si kurz všeobecné angličtiny s dotací 20 vyučovacích hodin týdně.
V nabídce bylo i hodně dalších možností
včetně intenzivní a obchodní angličtiny.
Dále je možné využít studia v mini skupině (do 6 lidí), individuálního kurzu jeden
na jednoho nebo se věnovat přípravě na
některou z mezinárodně uznávaných
zkoušek angličtiny. Ceny se liší podle
množství hodin (maximum je 40 týdně) a
velikosti skupiny a pohybují se v rozmezí
od 12 do 30.000 korun za 2 týdny, což je
minimální doba, po kterou můžete studovat. Řada studentů (já byl coby už dávno
pracující výjimkou - věkový průměr nebyl více než 23 let) však volí pobyty delší,
minimálně 4-týdenní. Korejci, kteří se
mnou byli ve skupině, tu byli přes půl
roku. V období letních prázdnin to funguje tak, že polovina studentů chodí ráno od
8.30, absolvuje dvě spojené hodiny a po
nich půlhodinovou pauzu. Následně přijdou další dvě hodiny a je to. V intenzivních kurzech pak po další pauze přibudou
dvě, eventuálně další dvě hodiny výuky.
Druhá polovina studentů v kurzech
s menším počtem hodin za týden začíná
odpoledne - buď ve 12.30 nebo ve 14.30 a
pokračuje do 18.hod, kdy se škola zavírá
až do následujícího rána.
Ve skupině pokročilých, kam jsem se
dostal, nás je 7: upovídaný a trochu prostořeký Francisco De Borja Cominero
Montero - pohledný, nakrátko ostříhaný
Španěl s věkem někde nad 25, jeho krajanka tichá a milá Maria Del Mar Petit,
která si při studiu biologie přivydělává
jako servírka při slavnostních akcích pro
lepší společnost, Němka Susan Wille,
z bývalé NDR, pohledná blondýna s tenounkou linkou světlého chmýří těsně
nad horním rtem a dlouhými blond vlasy,
s věkem taky kolem 25. Pak tu máme
„korejskou mafii“ (to označení měli už
před mým příjezdem) - dva mladí muži
Sang-Deok Kim a Young-jin Moon už
mají za sebou dvouletou službu v armádě
a asi nejmladší členka skupiny Jin Lee
s milým úsměvem, dlouhými kaštanový-
mi vlasy a kulatým obličejem s velkýma
očima. Našimi učitelkami byly asi pětapadesátiletá Jacqueline a o něco mladší
Linda. Obě sympatické - Linda mimo vystupování i vzhledem.
Druhý týden přibyli do skupiny další 4
studenti. Další Francisco ze Španělska,
Dilia ze Švýcarska, Daria z Ruska a...Kateřina z Brna! Bylo milé vidět krajanku,
navíc, když si sedla vedle mě (jinde nebylo místo). Byli jsme však poctiví a nepromluvili na sebe celou dobu ani slovo česky. S každotýdenní obměnou musí člověk při téhle formě studia počítat. Liší se
délky pobytu a data nástupu. Na druhou
stranu žádný týden není stejný.
V každé hodině jsme pracovali jednak
s učebnicí, ale taky s materiály, které nám
učitelky rozdávaly. Hodně a někdy většinu času zabraly diskuse na různá témata.
Bylo zajímavé konfrontovat pohledy různých lidí, kultur a životních zkušeností.
To vše diskutováno v jiném než rodném
jazyce vytváří v člověku zvláštní a vůbec
ne špatné rozpoložení. Jak jsme si všichni
při všech rozdílnostech nakonec podobní! Jak podobné problémy řešíme třeba
my v Česku s Romy a Španělé s tou samou komunitou. Úžasné. Byl to Jan
Ámos Komenský, kdo řekl tu slavnou
větu, Kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem? V dnešní době bych to možná posunul dál: S kolika lidmi z různých zemí se
domluvíš, tolikrát vzroste hloubka tvého
prožívání vlastního života. Světové jazyky, z nichž angličtina je neoddiskutovatelně současná jednička, nám tuhle báječnou možnost dávají.
Ve škole je k dispozici knihovna, konferenční místnost a počítačová učebna,
kam mají studenti volný přístup. Zejména
v místnosti s počítači a připojením na Internet je kolem poledne hodně živo. 18
počítačů a zejména klávesnic vytváří
hluk jako někde u pletacích strojů, jak se
všichni studenti spojují se svými blízkými, píší e-maily nebo využívají jiné nástroje jako Skype, ICQ nebo Messenger.
Škola dále nabízí poměrně široký servis
od prodeje jízdenek na městkou dopravu
(za 16 liber si koupíte neomezenou jízdenku na 7 dnů) nebo na různé akce od
návštěvy muzeí až po výlet na víkend do
různých měst a míst v Anglii, Skotsku
nebo třeba ve Francii. Proti záruce ve
výši 20 liber si můžete půjčit i DVD. Češtinu však nečekejte. Jste tu přece kvůli
angličtině, tak žádné podvánění.
Pokračování příště
16
PELMEL
Chybí mi chuť to setkání s bídou, nesnášenlivostí a zlem interpretovat
Miroslav Bína
Začátkem tohoto roku jsem přijal nabídku na účast doprovodu humanitární pomoci do Kosova od Sdružení přátel Srbů
žijících na Kosovu. V květnu došlo k realizaci. Vyrazil jsem s několika přáteli na
týden do Kosova jako doprovod humanitární pomoci do této neklidné oblasti, kterou 21. května loňského roku vláda na
svém výjezdním zasedání v Teplicích ČR
nečekaně uznala za stát Kosovo.
Vzhůru do Kosova
Na území Kosova a Metochije, což je oficiální název této provincie, jsme přijeli už
30. dubna 2009. Albánské obyvatelstvo
název „Metochije“ nerado používá, jelikož řecké slovo metoh znamená církevní
majetek a ukazuje na přítomnost Srbů a
srbské pravoslavné církve v této oblasti.
Po překročení hranic nám kosovští celníci zabavili přívěs s humanitární pomocí
s odůvodněním, že postrádáme dokumenty k proclení. Během několika hodin čekání v celním překladišti v Podujevu se u
naší výpravy vystřídalo hned několik
„vedoucích“ úřadu. Celkovou atmosféru
„pravého“ Balkánu, která nás provázela
po celou dobu pobytu, dotvářeli vozkové
pobízející herky k rychlejší jízdě, stará
auta sem tam ještě nesoucí SPZ ze západní Evropy či drůbež procházející se po silnicích.
Po zabavení nákladu nezbývalo než se
vydat pro potvrzení o nákladu do Prištiny
na velvyslanectví ČR. Příjezd do Prištiny
se odehrával již v pozdních nočních hodinách. Přes tento fakt
jsme se na velvyslanectví setkali
s celkem přívětivým přijetím a
požadovaný dokument byl po
krátké době na světě.
etnik. Dolní část obývají Albánci. Na
kopci, kam do provizorně zbudované maDokončení na str. 24
Velika Hoča - naše základna
Základnou pro naši činnost se
stala srbská vesnice Velika
Hoča, odkud jsme v následujících dnech vyjížděli do vytyčených destinací. Situace se tu prý
již uklidňuje. Ještě před rokem
nebylo možné vyjít na kraj vesnice, protože hrozily útoky sniperů (odstřelovačů). Po návratu
z této mise se mne mnozí ptají,
co že mi nejvíce uvízlo v paměti.
Těch zážitků bylo mnoho, ale na
podrobný popis není prostor a
chybí mi i chuť to setkání s bídou, nesnášenlivostí a zlem interpretovat. Proto se omezím jen
na pár nejsilnějších vzpomínek.
Orahovec, Gračanica
a smutné vyhlídky
Mezi místa, která se mi vryla do
paměti, určitě patří návštěva
Orahovce. Město je stále rozděleno na dvě části podle žijících Radost z dárků ve školce v Orahovci
Tomáš Sedláček - Ekonomie dobra a zla
Lumír Šarman
Nakladatelství
65.
pole vydalo v tomto
roce výše uvedenou
publikaci populárního
mladého českého ekonoma (*1977). Kniha
má 270 stran, z nichž
většinu zabírá exkurze
do minulosti na téma
ekonomického uvažování lidstva. Jako
zlatá nit se dílem táhne zkoumání, které je
konec konců uvedeno v názvu knihy,
tedy zjednodušeně řečeno, jestli je člověk
v jádru dobrý nebo má tendenci podléhat
různým nepravostem.
Celé z velké části filosofické zkoumání ekonomie začíná už 5000 let v minulosti u sumerského krále Gilgameše. Že
jste o něm nikdy neslyšeli? Nejste určitě
sami. Autor už z příběhu zachyceného
klínovým písmem na kamenných deskách začíná odvíjet klubíčko lidského
uvažování nad tématy hospodaření, hromadění či naopak nehromadění majetku,
práce nebo asketického života v rozjímání atd.
Pro laického čtenáře bude možná drtivá většina knihy, která je navíc prošpikována poznámkami pod čarou umožňujícími bližší pohled na danou tématiku, pokud má čtenář zájem, poněkud komplikovaným pohledem na každodenní záležitosti spojené s penězi. Nadšenec ekonomie naopak projde dobrodružnou výpravou plnou historických zastavení. Tomáš
Sedláček ke konci knihy hovoří často o
ekonomii jako o vědě, která si neumí dost
dobře poradit s realitou a která si staví
svůj zjednodušený svět, kde vše funguje
podle pravidel.
Poslední část knížky je věnována současné světové hospodářské krizi. Dovolím si na závěr odcitovat Sedláčkova slova: „Jsme natolik bohatí, že nemáme
vnějších omezení. Překonali jsme je téměř všechny a dlouho jsme si mohli dělat,
co se nám zlíbilo. To, že jsme s touto svobodou v minulých letech nevykonali příliš mnoho dobrého, je smutné zjištění.
Musíme se ovládat sami, bez jakéhokoli
vnějšího materiálního, politického či etického příkazu.
Ne nadarmo se kdesi ve Starém zákoně
píše, že muž, který se umí ovládat, je lepší
než dobyvatel měst“.
17
ROZHOVOR
Když včelař umře, jde se to včelám říct
Lumír Šarman
V křížovce je to sladidlo na tři. Med. Tak
samozřejmá součást našeho života, že ani
pořádně nevíme, co všechno předchází
okamžiku, kdy si jím osladíme čaj. Ano,
víme, že med máme od včel a ty chovají
včelaři, ale tím naše znalosti pomalu končí. Vypravil jsem se za člověkem, který se
včelám věnuje většinu svého života.
S Miroslavem Lohniským (66), donedávna jednatelem místního včelařského
spolku, jsme se setkali na přelomu července a srpna u něj doma.
Co vás ke včelaření dovedlo?
Můj otec, MUDr. Alois Lohniský,
kdysi praktický lékař v Lomnici nad Lužnicí, byl učitelem včelařství. Zabýval se
účinky a využitím včelích produktů v lékařství. Svého času (60. až 80. léta minulého století) to byl jediný odborník na tuto
problematiku v Čechách. Začal včelařit
v roce 1933, jakmile se přistěhoval do
Lomnice. Když jsme se pak v roce 1946
odsud stěhovali, včely šly s námi. A tak
tomu bylo od té doby vždy.
Já jsem tátovi odjakživa pomáhal a
sám jsem oficiálně začal včelařit v roce
1985. O čtyři roky později, když otec zemřel, jsem převzal jeho včely.
Mnoho lidí se včel bojí. Vás to naopak
baví. Můžete říci, co je na včelaření
nejkrásnější?
Přináší mi to hlavně klid. Taky mám
radost z produkce medu.
Lze na včelaření vydělávat?
Pokud budu mít 25 nebo 30 včelstev,
tak ano, ale takových včelařů je minimum
a v Lomnici žádný. Dalo by se říci, že
když je dobrý rok, tak se včelaři vrátí náklady, které do svého koníčku investoval.
Před dvěma lety byla třeba výkupní cena
medu kolem 35 korun za kilogram. Letos
stoupla o dvacet korun. O český med je
zájem, protože neobsahuje antibiotika
běžná v medu z dovozu ze zemí mimo
EU. Největšími náklady při chovu včel
jsou kromě investic do technologie prostředky, které je nutné vydat na léčení včel
a na jejich krmení. To právě probíhá. Na
jedno včelstvo včelař spotřebuje až 20 ki-
logramů cukru. Jeden člen našeho spolku
má doma v průměru 10 včelstev, takže to
máte nějakých 200 kilo cukru.
Kolik včel je v jednom včelstvu?
To je různé, ale řekněme, že kolem
dvaceti tisíc. V našem včelařském sdružení, kde máme 45 členů a z toho 8 Lomničáků, máme dohromady asi 450 včelstev, takže celkem tu pomyslně létá devět
milionů našich včel plus včely okolních
včelařů.
Jak vlastně včelařství začalo?
Dnes už se zapomnělo na fakt, že med
byl odedávna jediným přirozeným sladidlem. Nebyl k dostání cukr tak, jak ho
známe. Takže včelařů bylo mnohem více
než dnes. Lidé nejdříve objevili včely
v lese a chodili si k nim pro med. Postupně se dostali k chovu v úlech.
Protože včely žijí s člověkem od nepaměti, získaly výsadní postavení. Včela
nehyne, ale umírá. Když včelař zemře,
jde se to jeho včelám s úcty k nim říci.
Podporuje dnes stát včelaře?
Ano. Existuje dotace na léčiva a na zazimování. Kraj také přispívá chovatelům,
kteří o to požádají v případě, že jejich
včelstva uhynula nebo musela být zničena, protože byla nemocná.
Včelaření má v Čechách dlouhou tradici. Zajímají se o něj i mladí lidé?
Bude mít vaše generace
následovníky?
Nejstaršímu místnímu včelaři panu
Vaňkovi, který bohužel před pár týdny
zemřel, bylo 92 let, nejmladší člen má kolem třiceti. Věkový průměr v našem sdružení je však 65 let, takže já budoucnost
včelaření vidím docela černě. Nemá to po
nás kdo převzít.
Mladé odrazuje množství času, které si
tahle záliba žádá. Je to stejné, jako když
máte domácí zvířectvo. V podstatě nemůžete nikam odjet déle než na pár dnů a
každý den máte nějaké povinnosti.
Pokud by chtěl někdo začít s chovem
včel, co má udělat?
Přihlásit se do včelařského spolku
nebo ještě předtím začít chodit za nějakým zkušeným včelařem, aby poznal, co
ho čeká.
Jaký byl zatím pro včelaře rok 2009?
Dobrý. Včely přinesly dostatek medu
a nepostihly je žádné choroby.
Děkuji za rozhovor.
Přeji zdravé včely, hodně medu
a dostatek následovníků.
18
FOTOREPORTÁŽ
Paříž
Michaela Kročáková
Paříž… nádherná a vznosná, Paříž… duší umělců, Paříž… patřící zamilovaným, Paříž … hrdá a podmaňující… Paříž…
město mnoha tváří.
Taková Paříž je, byla a bude. Pouliční komedianti, tanečníci a umělci budou předvádět kolemjdoucím své kousky, návštěvníci
kaváren se usadí na dlouhé minuty rozjímání a pozorování čelem do ulice a turisté přijdou nasávat atmosféru všemocného hlavního
města Francie – nic se nezmění. Vše je tak, jak má být a ani proudící davy cizinců nepokoří hrdost Francouzů a nepřinutí je, aby se
lépe učili dalším jazykům. Je to správné? Možná ano, možná ne. Faktem zůstává, že tento národ nikdy nebude tím, který by se vtíral
do přízně ostatním za každou cenu.
1
3
2
1 - Okamžik zachycený navždy; 2 - Pohled z mostu na most přes Seinu; 3 - Shromáždění u katedrály Notre Dame; 4 - Stíny se dlouží... na jednom z náměstíček; 5 I úzké uličky s holuby dotvářejí kouzlo města; 6 - Chodci, bruslaři, cyklisti... dostanem se, kam je libo; 7 - Katedrála Notre Dame
4
19
FOTOREPORTÁŽ
5
6
7
20
CESTOPIS
Berlín, staronové město
Kateřina Orlová
Jezdíme do Říma, dalšími navštěvovanými evropskými metropolemi jsou Vídeň,
Paříž, Londýn. Napadlo nás, proč se nevydat do Berlína, který je za rohem (necelých 600 kilometrů se dá po dálnici zvládnout za 5 hodin) a do Berlína, jenž býval
ztělesněním, řekla bych až karikaturou
světa rozděleného železnou oponou, městem pro obě půlky vzájemně nepřístupným a po zbourání zdi dlouho městem rozestavěným. Dnes je však městem mladým, vzdušným, prostorným, čistým,
kulturním, vkusným, mírumilovným,
přátelským a příjemným pro obyvatele i
pro turisty. Mnozí Němci touží v Berlíně
bydlet, protože je tam levně a dobře se
tam žije.
První dojmy
Podělit se o všechny zážitky a poznatky,
které jsme za týden vstřebali, to by vydalo
na knížku. Prvním kulturním šokem a turistickou atrakcí bylo setkání s řidičem
městského autobusu. Pro nás, ze země,
v níž mi připadá, že být řádně naštvaný
má každý řidič autobusu v popisu práce.
Nikoli ten berlínský. Trnula jsem, když
naši němečtí přátelé kupovali u řidiče jízdenku (bez přirážky) a přitom se ho odvážili zeptat na podrobnosti o tarifech, trase,
spoji a příslušné zastávce. Vše proběhlo
ve stylu přátelského, laskavého popovídání. Než jsem se vzpamatovala, zeptali
se vzápětí na ulici policajtů na další potřebné informace. Když i tohle proběhlo kultivovaně, musela jsem svůj údiv verbalizovat. V berlínských službách prý typické.
Pro první povšechné seznámení s Berlínem se výborně hodí okružní plavba
lodí po Sprévě a spojovacím kanálu. Moderní vládní, obchodní, společenské a
obytné budovy, na nichž se vyřádili architekti celého světa, se střídají jedna za druhou. Obdivuhodné, místy až futuristické.
Beton a sklo nebo příjemně barevné fasády. Všemožné tvary. Peníze, které do
nové zástavby Němci nalili, jsou dobře
zhodnoceny. Potom staré centrum s oprášenými muzei a kostely. Galerie pod širým nebem na zbytcích zdi. Kreuzberg,
čtvrť plná parků, dětských hřišť a obytných domů, v nichž bydlí mladí lidé, studenti a Turci. Protože jsou zde levné nájmy. Jeden z obyvatelů si však posteskl,
že se nájmy začínají zvedat, protože ve
čtvrti, v níž mladí vytvořili pohodovou
atmosféru a dobré podmínky pro každo-
denní život, vidí příležitost nenechaví bohatí.
Muzejní ostrov, filharmonie
a pověstná zeď
Nenechali jsme si ujít Muzejní ostrov
s vyhlášeným Pergamským muzeem (antika, starověký Blízký východ a islámské
umění) nebo Starou národní galerií, v níž
můžete proniknout hlouběji k významu
vybraných obrazů díky skvělému audiovizuálnímu průvodci (který je k dispozici
ve všech muzeích povětšinou v rámci
vstupného).
Jeden z večerů jsme strávili na koncertu ve velkolepé síni Berlínské filharmonie, postavené na začátku 60. let v blízkosti Berlínské zdi. Skvostná akustika
v netradičně řešeném prostoru – orchestr
je umístěn uprostřed a posluchači sedí ze
všech stran na zvyšujících se galeriích.
Východní Němci chtěli stavbou těm za
zdí ukázat, jak jsou na úrovni, západní
Berlíňané ji přezíravě nazývali Karajanovým cirkusem.
Na několika místech narazíme na reminiscence na Berlínskou zeď. Na Alexanderplatzu jsou ve formě panelů s dobovými fotografiemi a komentáři (věnovanými především pádu zdi) a na Friedrichstrasse v místě proslulého přechodu
mezi východním a západním sektorem
Checkpoint Charlie. V letech 1961 až
1990 byl jediným bodem, přes nějž mohli
cizinci přejít z východního do západního
Berlína a zpět. Tehdejší symbol svobody,
ale i separace. Dnes je zde replika budky
s pytli písku, stánkový prodej kusů zdi
(kdovíjaké?) a vojenských čepic a fotografie amerického a sovětského vojáka.
Bývalou podobu místa si připomeneme
na fotografiích lemujících ulici. Hned
vedle Checkpoint Charlie stojí kulturní
centrum české republiky – vtipně nazvané Czech Point.
Kurfürstendamm
Nezbytná je samozřejmě procházka po
třídě Kurfürstendamm neboli důvěrně
Ku´damm, bývalé výkladní skříni Západního Berlína, i dnes zaplněné obchody
(známým KaDeWe), uměleckými památkami, univerzitou, kostely. Myslím, že
významem a atmosférou nestrádá ani Unter den Linden, „pravé“ centrum Berlína,
kde je každá budova něčím důležitá, zajímavá, přitažlivá.
Velice přitažlivé je technické muzeum, kde se kromě klasických expozic aut,
železnice a letadel natrefí na zajímavosti,
Bundeskanzleramt, oficiální rezidence
spolkového kancléře, toho času úřadovna
Angely Merkelové. Berlíňané budovu
škarohlídsky nazývají největší pračkou
v městě
jako jsou výroba textilu, papíru, plsťových klobouků nebo kufrů. Celá jedna
část je věnována stravování na železnici.
V takovém muzeu se člověk, ale i děti zabaví celý den. Je zde spousta interaktivních zastavení, kde si můžete názorně
ověřit a doslova ohmatat některé přírodovědné zákony.
Židovské muzeum
Současná návštěva Berlína se neobejde
bez pozoruhodného Židovského muzea,
postaveného polsko-americkým židovským architektem Danielem Libeskindem ve tvaru rozbité Davidovy hvězdy.
Expozice je věnována holocaustu a historii a kultuře německých Židů. Prázdné
prostory v budově jsou zastaveními evokujícími prázdnotu, která zbyla po zmařených nadějích tohoto národa. Při procházce Zahradou exilu a emigrace má člověk
závrať – aby si evokoval pocity, které život v izolaci a diaspoře (opět dva protiklady v jednom) provázejí.
V Berlíně je několik připomínek vlastních německých hříchů, několik tichých
míst vzpomínajících na oběti zla, jehož
byl německý národ v historii strůjcem.
Utvrdila jsem se zde v domněnce, že
Němci jsou národ, který se poučil (jistě,
bylo to nezbytné a bylo načase, ale stále
po zeměkouli pobíhají národy, které se
taky mohly poučit, leč se nepoučily).
Způsobil peklo na zemi, prošel si očistcem, učinil pokání a posunul se ve vývoji
vědomí o stupeň výš. Dnes je hlavní město Německa městem klidu, míru a tolerantního soužití mnoha národů.
V Berlíně nikde nečíhají nevkusné suvenýry, nevnucují se přepestře barevné
výlohy s nestylovým zbožím. Hromadná
doprava je pohotová, pohodlná a nepřecpaná. Berlíňané jsou vesměs uvolnění a
usměvaví (na rozdíl od Pražanů). Že bychom taky na něco v Berlíně nadávali? Za
týden jsme to nestihli.
21
ZÁŽITKY Z CEST
Zpátky na Verudě
Pavla Zvoňárová, ml.
Veruda je malý chorvatský ostrov nepříliš vzdálený od přístavu Pula na Istrijském poloostrově. Ostrov, ke kterému se
mi váže pěkná řádka let plných vzpomínek na probdělé noci na útesech, snídaně
na pobřeží, první příchuť mořské vody,
první potápění a mnoho dalších neopakovatelných zážitků. Poprvé jsem se na Verudu podívala s partou lomnických Delfínů v roce 1999, oni samotní jezdí ještě o
rok déle a dodnes nebyl rok, kdy by snad
vynechali! Pro mnoho z nás je to opravdu
srdeční záležitost, místo, kam se rádi vracíme a které nikdy nezklame. Ostrov lemovaný kolem dokola skalnatým vápencovým pobřežím nabízí poměrně pestrý
podmořský život, azurově modré moře a
v samotném nitru obyčejný stanový kemp
se studenými sprchami. Dodnes si na studenou vodu rádi zanadáváme, na druhou
stranu bez ní už by to nebyla ta pravá Veruda. Lomničtí potápěči sem jezdí každoročně na 14 dnů na přelomu měsíců července a srpna, dříve se navíc dodržoval i
týdenní červnový pobyt. Milovníci života
pod hladinou mají možnost každodenně
z pobřeží vklouznut se svou výbavou pod
mořskou hladinu a objevovat tamější život. Na své si přijdou jak začátečníci, tak
pokročilí potápěči. Na ostrově je navíc
nově slušně vybavená potápěčská základna, která umožňuje pohodlné foukání
bomb bez neustálého přejíždění motorovým člunem do přístavu. Dokonce zde
nejsou výjimkou ani řízené kurzy završené možností získat potápěčskou hvězdu,
která oficiálně stvrzuje vaše potápěčské
schopnosti…
Veruda funguje v podobném duchu
jako naše pobyty na Elbě, tedy v posledních letech doprava osobními vozy, stavění vlastního zázemí počínaje společnou
kuchyní, přes „sušárnu“ neoprenů, po
naše vlastní obydlí v podobě stanů a samozřejmě společné stravování…Ostrovem je sice jak Elba, tak Veruda, přesto
Veruda jako několikanásobně menší místo skýtá kouzlo „znalosti každého kamene a šišky na ostrově“. Je intimnější, obzvláště v pracovním týdnu, kdy je odtržená od civilizace, a zároveň snadno do-
stupná. Z přístavu sem dojedete lodí cca
za deset minut. Během hodiny ji po pobřeží obejdete a v průběhu procházky se
můžete kochat romantickými zákoutími,
které skrývá.
Letos jsem Verudu navštívila po neuvěřitelných šesti letech, které mimochodem utekly jako voda. Upřímně řečeno,
jsem se na naše milované místo opravdu
velmi těšila, zároveň jsem však měla obavu z toho, že neukáznění a nepořádní
Chorvaté i turisté z celého světa na ostrově za ta léta nechali nemálo lidských
stop…Naštěstí se mé obavy po příjezdu
ani v nejmenším nenaplnily. V době mé
návštěvy sice ostrov okupovalo více návštěvníků než kdysi, nicméně na kráse mu
to neubralo. Byl pořád tak barevný a útulný a konečný dojem z něj jen umocňovaly
sluneční paprsky dopadající na jeho povrch. V celé své kráse se nám ostrov předváděl už z lodi, kterou jsme připluli, a
pak…všechna ta známá místa námi speciálně pojmenovaná… „Bazének“ (místo
s pohodlným přístupem do vody vypadající svrchu jako malý kruhový bazén),
„Oblázková“ (překrásný kout plný pestrobarevných oblázků) , „Kozí“ (oblíbený
plácek, na němž se holky rády opalují nahoře bez). Všechna ta místa tam byla, stále stejná, kouzelná jako vždy. Počasí nám
hrálo do karet a zpestřovalo pohodový a
ničím nerušený pobyt na tom kousku pevniny zasazeném v moři.
Příští rok asi neodolám. Alespoň na
chvíli…
Máte pro nás příspěvek
nebo námět?
Chcete se stát
spolupracovníkem
časopisu?
Napište na
[email protected].
Těšíme se vás!
Podpořte
svůj časopis!
Pokud chcete, aby Alternativa
stále vycházela, měla dostatečný
počet stran zajímavého čtení
a nabízela kvalitní informace
pro zamyšlení,
PODPOŘTE NÁS!
Jsme z 90% financováni
ze sponzorských příspěvků.
Skutečné náklady na jedno číslo
jsou při malém nákladu
kolem 60 korun.
Pořiďte si předplatné nebo věnujte
sponzorský dar.
Umožníte tak tomuto projektu
pokračování. Více na
www.alternativa.estranky.cz
nebo na tel.: 777 583 654.
22
MOZAIKA
Objevy roku 2009
Slavoj Svoboda
Je veliká škoda, že
se především zamýšlíme nad populistickými promluvami našich politiků, jejichž cílem patrně není blaho občanů této republiky, ale jejich prebendy a
vlastní sobecké zájmy. Bohužel se necháme manipulovat krásnými frázemi, když
jedna politická strana na stranu jinou útočí pomocí nízkostí, jako jsou fotografie
z luxusní vilky v Itálii, a provalí se „ pracovní cesta“ našich poslanců do Afrického národního parku Serengeti v Tanzanii.
Tito naši zástupci v parlamentu se odvolávají na pracovní cestu nesmírného významu pro naši ekonomiku. Je na pováženou, zda jde o pohrdání inteligencí občanů této republiky, nebo - a to ještě hůře - o
duševní poruchu cestovatelů do „RÁJE
DIVOKÝCH ZVÍŘAT“, jak se jmenuje
film o jmenovaném parku.
Nejsem příznivcem politických stran,
na rozdíl od VIP funkcionářů různých
sekretariátů politických stran si vážím
vědců, kteří pro blaho lidstva skutečně
vytvářejí hodnoty nedocenitelné pro další
jeho vývoj.
Jako kluk jsem četl stejně jako jiní mí
vrstevníci vědeckofantastické příběhy od
Julese Vernea, J. M. Trosky, cestopisy od
Emila Holuba, Zikmunda a Hanzelky. Za
47 let od těchto okamžiků se vše velmi
změnilo a Verneovy fantazie jsou dnes
několikanásobně překonány realitou 21.
století. Co však nikdy překonáno nebude,
je věda, věčný zdroj inspirace a informací.
Žijeme v 3 + 1 rozměrném světě, auta
jezdí dopředu a dozadu, letadla létají nahoru a dolů a na to vše dohlíží nekompromisní čas. Nedávno se vědci renomovaných pracovišť začali zabývat myšlenkou,
zda tento svět, ve kterém žijeme, je
opravdu tím, zač jej považujeme. Na základě nových objevů se ukazuje, že náš
nekonečný trojrozměrný Vesmír je patrně
nádhernou perlou v mušli nepředstavitelného megasvěta. Již jednou jsem se na
stránkách Alternativy o tomto tématu
zmínil a dnes mohu doložit, že věda pokročila opět o kus dále.
Po práci večer v letních
měsících se u ohně rádi díváme na nebe klenoucí se
nad námi a vidíme podívanou svítících souhvězdí. Citlivý člověk pocítí
přítomnost krásy a úcty
k tomuto projevu jsoucna.
Položme si otázku: „Jaký
má význam náš život
v tomto nekonečném Univerzu ?“ . Má a dalekosáhlý. Nežijeme jen proto,
abychom jedli a pili, ale
proto, abychom poznávali. Navštivte někdy hvězdárnu a požádejte, aby Vám byl
ukázán tzv. Einsteinův kříž. Co je to? Ve
vzdálenosti milionů světelných let vyzařuje světlo velmi masívní objekt. Mezi
naším dalekohledem a tímto tělesem si
našla své místo velmi hmotná galaxie, asi
tak stejně veliká jako je ta naše, nebo pouhým okem viditelná M31 v souhvězdí
Pegase. Gravitační působení galaktické
hmoty způsobuje stejný jev, jako způsobuje skleněná čočka v lupě, či brýlích.
Světelné paprsky budou ze své přímé dráhy ohnuty a z jediného světelného zdroje
se stane 5 nestejně jasných hvězd na pozadí Kosmu. A nyní se dostáváme k podstatě mého článku. Podle nejnovějších
výzkumů, jak jsem již v úvodu napsal,
nežijeme jen podle našich smyslů ve 3 +
1 rozměrném prostoru, ale v 10 + 1 rozměrném megasvětě, nepředstavitelném
Jules Verne
pro nás laiky, vyjma několika lidí na světě, jako jsou Witten, Penrosse, Schvartz,
Mottl, Green a jiní. Náš hmotný svět se
učíme definovat už jako žáci devítiletky
jako souhru atomů a jejich částic. Tato
teorie je dnes doplňována teorií strun - M
teorií ( M= Mystery- záhadná), která formuluje celý Vesmír jako projev gigantických energií nekonečně tenkých tkaniček
– jako strun na hrajících houslích. Tyto
„tkaničky“ obrovské energie mají tu
vlastnost, že umí stejně jako galaktická
čočka ohnout světelný paprsek. Nevznikne však tzv. Einsteinův kříž pěti hvězd,
které mají navíc nestejné jasnosti, ale
čtverec dokonale totožných svítících
bodů bez rozdílů jasnosti. A toto bylo
vědci pozorováno!
A nakonec, k čemu nám to bude? Vydáváme se do Vesmíru, stavíme LHCobrovský urychlovač částic, stavíme
ITER- termojaderný reaktor, který nám
umožní snížit emise skleníkových plynů
a tím oteplování planety Země. Poznáváme principy nových fyzikálních jevů a
z nich můžeme odvodit chemické a dokonce i biologické chování sloučenin.
Budeme moci zkoumat přemisťování
předmětů v prostoru a čase bez použití
mechanických sil. Vědci již dnes tento
jev popsali a přemístili pouze pomocí
kvantové mechaniky atomy mědi na
vzdálenost několika metrů v laboratoři.
Pokud půjdeme tímto směrem a nepropůjčíme se ke spolupráci s různými zlotřilými vědci, či politiky, můžeme postupně
„Stoupat ke hvězdám“ a jako lidstvo prokázat, že nám naše životy nebyly dány jen
tak, pro nic a za nic.
23
NÁZORY
Otevřený dopis zastupitelům města Lomnice nad Lužnicí
Jiří Kos
Byl jsem naprosto zděšen,
když jsem se dozvěděl, že
se má v ulicích města
Lomnice objevit kamerový systém. To abych se nechal ostříhat, oholit a také
abych vyměnil svůj prostý
šat za společenský oblek. A to proto, aby
se mě strážci pořádku u monitoru nelekli
dřív, než zahoukám. Nemohu riskovat,
aby mě najednou obvinili z toho, že stra-
ším děti nebo že jsem pedofil, který přitom huláká. Přitom jsem jen obyčejný
Hejkal, který si rád v noci v ulicích Lomnice zahejká. Nejsem ale sám, komu budou kamery vadit. Co si počnou chudinky
víly, které chodí tančit na Farskou louku?
Mají na sobě pouze závoj z večerního větříku a musely by si koupit nějaké hadříky,
aby nevzbuzovaly veřejné pohoršení.
Vodník, který každou noc vylézá při svitu
měsíčku z Jordánu, bude také vyzrazen.
Vysedává totiž na jedné lavičce a šije si
botičky. Musel by si jednak zařídit živnostenský list a také platit odvod, za to že
bydlí v obecním rybníku. Kamery by ho
totiž odhalily.
Proto my - pohádkové bytosti, které
bydlíme v okolí Lomnice, zásadně nesouhlasíme s kamerovým systémem a
prohlašujeme: Lidi, neblbněte a vybodněte se na nějaké kamery. Přitom se přece
nedá strašit!
Váš Hejkal,
Hřbitovní zeď v Lomnici nad Lužnicí
Nemalujme čerta na zeď
Kateřina Orlová
Odvažuji se na empirickém základě tvrdit, že
v České republice máme
zdravotní péči, která je
jednou z nejlépe dostupných. Jistě nikdo nebude polemizovat o tom, že milionům lidí
v Indii, kteří žijí jako bezdomovci (a považují za štěstí, když spí vedle restaurace,
zato je nespočet takových, kteří sídlí s rodinou u železničních kolejí), nebo venkovskému obyvatelstvu Haiti, kde lékařská péče v podstatě neexistuje (a když si
český misionář rozřízl ruku a v hlavním
městě si ji chtěl nechat zašít, musel si nejprve koupit veškerý materiál a pomůcky a
pak mu ji lékař na záchodě – nelžu – sešil), se o nějaké zdravotní péči ani nesní.
To nám však není útěchou, natožpak příkladem, to nikdo nechce. (Pro upřesnění:
v jedné venkovské oblasti na Haiti se snaží výše zmíněný misionář zajišťovat péči
dobrovolnic z řad českých zdravotních
sester, které se střídají, takže zde došlo
k jistému navýšení blahobytu.) Asi není
šťastným příkladem ani Moskva, o níž si
nikdo z našinců iluze nedělá. Dnes je však
bohatým a drahým městem, kde vám
v soukromé nemocnici okamžitě poskytnou veškerou péči na světové úrovni,
ovšem když v recepci složíte v přepočtu
150 000 korun. Do státní si ovšem musíte
přinést i peřiny, o jídle nemluvě. Srovnávat se nemůžeme ani s USA, kde tradičně
panují tvrdá tržní pravidla i ve zdravotnictví a desítky procent obyvatelstva si
nemůže platit zdravotní pojištění. Asi bychom se divili, kdyby nám naše pojišťovny (v systému založeném na solidaritě)
předkládaly osobní účet financí spotřebovaných na lékařskou péči. Myslím, že
mnohdy by sloupec má dáti značně převyšoval sloupec dal. Ale v Americe se
musí každý klient pojišťovně bohatě vyplatit, takže i ti nejlépe situovaní s nejlepším pojištěním musejí hojně připlácet. Na
operační ošetření zlomeného předloktí
1 000 dolarů, na vyšetření MR další 1 000
(podle výše pojistky). Na návštěvu odborníka se čeká tři měsíce. Někteří američtí občané s radostí přivítali možnost
nechat se vyšetřit registrovanou sestrou,
která sedí v lékárně, protože na návštěvu
doktora nemají. Po porodu jdou rodičky
domů po 24 hodinách, po císařském řezu
za 48 hodin. Nemocnice je prostě strašně
drahá. (Čím to, že u nás drahá není?) Ostatně zkušenosti s americkým lékařstvím
nejlépe z první ruky vylíčila Klára Šteflová v Alternativě č. 15.
Víc mě však udivuje, že v lecčems horší to mají i pacienti v blízké západní Evropě. Češka žijící ve Švédsku přijede a nechá se vyšetřit ve vlasti, protože tam se
starají především jen o akutní nemocné
přivezené záchrankou. Na rentgen páteře
při bolestech se čeká půl roku. Český lékař pracující v Anglii se zanedlouho vrací, protože zrovna natrefil na nemocnici,
v níž mají nic než rentgen, a přístroj na
přesnější vyšetření je vzdálený stovku kilometrů. Je všeobecně známo, že konkrétně v Anglii je lékařů málo, a z knih domácích lékařů, které překládám, vyplývá, že
při běžných nemocech si musí každý nejprve poradit sám (spousta svépomocných
rad) a teprve při výskytu varovných příznaků vyhledat (rozhodně!) odborníka.
V Německu jsou lékaři dobře dostupní,
ale i zde všichni kromě nutného pojištění
pocítí při každé návštěvě hmotnou zainteresovanost.
U nás však máme tradičně zdravotní
péči zadarmo a povětšinou hned. A když
si celý život platíme pojištění, tak to musí
být. Jednou ve vlaku paní nadává, co
všechno jí doktoři zanedbali, to bylo průšvihů! Podruhé ve vlaku jiná paní nadává,
jaká že je to hrůza stonat, ve špitále špína,
nevšímavost, jeden že by z toho umřel.
Ještě jiná paní se na ulici rozhořčuje, že
jestli tohle zbídačování půjde dál, budou
nás pohřbívat do hromadných hrobů, nebudeme mít ani na doktory a léky, ani na
pohřeb. Na druhou stranu, když jde někdo
do nemocnice na oční, zajde rovnou i na
nervové s hlavou, když už tam je… Nebo
má vpodvečer cestu kolem, tak proč by
toho nevyužil, když tam stejně jsou…
Nebo když ho bolí 14 dní záda, není nad
to zavolat si záchranku v sobotu ve tři
ráno.
Tentokrát nechť si moralistické otázky
položí čtenář sám. Ve stylu chytrému napověz…
PS: Je však naděje, že se stavu v některých vyspělých zemích přiblížíme. Lékaři
v odborném tisku totiž mladým lékařům
radí, ať jdou pracovat do zahraničí, odliv
je tedy možný a dostupnost potenciálně
stále horší.
24
PELMEL
Chybí mi chuť to setkání s bídou,
nesnášenlivostí a zlem interpretovat
Pokračování ze str. 16
teřské školky směřovala naše první část
pomoci, jsou Srbové. Měli jsme možnost
prohlédnout si nuznou školu a gymnázium svépomocí přestavěné z bývalého obchodního centra podobného našim „obchoďákům“ ze socialistické éry. O učebny se školáci s gymnazisty musejí dělit.
Celkovou zdejší situaci dokládá vývoj
počtu studentů. Ještě před 3 roky mělo
gymnázium 80 studentů, letos již jen 20.
Kdo může, stěhuje se do centrálních oblastí Srbska. Na Kosovu zůstávají především silně věřící pravoslavní Srbové.
Elektřina funguje s přestávkami asi půl
dne. Zdejší elektrická síť je neoficiálně
rozdělena do 3 pásem: albánská města, albánské vesnice a srbská enkláva. Zdejší
pedagogové se nás místo odpovědi na
otázku, proč děti nechodí do společné
školy zbudované pod tlakem mezinárodních institucí v dolní části města, zeptali:
„Poslali byste dítě do školy, obklopené
obyvatelstvem, které nechalo vystavět
pomník bojovníkům za nezávislost
UCK?“ Činnost UCK byla oficiálně
ukončena na základě rezoluce rady bezpečnosti OSN 1244 z roku 1999. V 90. letech byla na seznamu teroristických organizací v řadě zemí. Dnes jsou její bývalí
členové představiteli nového státu. Pro
ilustraci situace a nové morálky uvedu
příklad. Tribunál v Haagu propustil pro
nedostatek důkazů brutálního „zabíječe“
UCK R.Haradinaje, premiéra Kosova
v 2004. Svědci jeho činů buď náhle umřeli, nebo odmítli svědčit nebo zmizeli.
Dále chci připomenout centrum srbské
pravoslavné církve na Kosovu - Gračanicu, nejen se staletými památkami, ale i
s utečeneckým srbským táborem. Jeho
osud je poznamenaný vyhnáním běženců
z ostatních „nesrbských“ území, které organizovala UCK.
Otázkou, kterou dostávám, je, zda toto
území bude opět někdy srbské. Troufnu si
tvrdit, že ano.
Hned po příští válce v této Bohem zapomenuté krajině.
UNI- Elektro HS
s.r.o.
Lomnice nad Lužnicí
NABÍZÍ
n Elektroinstalace bytových
a nebytových objektů
n Revize elektrických
zařízení, hromosvodů
a ručního nářadí dle §9
vyhl. 50/78 Sb
n Instalace satelitních
přijímačů, kamerových a
zabezpečovacích systémů
n Průmyslové regulace
n Prodej el. materiálu,
elektrických
a elektronických zařízení
Volejte na telefonní čísla:
Mobil 1 - 734 469 663
Mobil 2 - 734 460 048
Lidská těla odhalená – pozvánka na výstavu
Lumír Šarman
Na tuhle výstavu jsem se prostě chtěl podívat už jenom proto, abych si udělal
vlastní obrázek. Když byla poprvé představena tuším v Německu, noviny (papírové, internetové i televizní) o ní dlouho
psaly. Poprvé v historii byl objeven způsob, jak lidské tělo zakonzervovat pro
jeho pozdější vystavení ve volném prostoru. Už na počátku 17. století byl v Praze
lékař a anatom, který se jmenoval Jesenius a který pořádal veřejné pitvy. Chtěl,
aby měšťané měli možnost seznámit se
uspořádáním lidského těla. Doktor Jesenius pitval tehdy těla, která získal od
pražského kata Mydláře.
O tři sta let později v brněnském
Olympia centru uspořádali výstavu Bodies Revealed, fascinating and real. Lidská
těla odhalená, facinující a opravdivá.
Navštívili jsme ji s celou rodinou. Chvíli
jsem si kladl otázku, jestli je to správné,
aby děti (2, 8 a 13) viděly to, co jsem očekával, že uvidí, ale rychle jsem dospěl
k závěru, že ano. Výsledek mě nezklamal,
ačkoliv příliš vysoká teplota ve výstavních místnostech ano.
Za vstupné, které pro naši pětičlennou
partu dosáhlo výše 1100 korun, jsme prošli několik sálů. Vše začínalo poměrně
nenápadně – částmi lidské kostry ovšem i
s klouby. Ihned nás zaujaly tři velice subtilní kůstky na černém kousku látky o rozměru 7 x 7 centimetrů. Kladívko, kovadlinka a třímek. Pamatujete si , kde se v našem těle nachází? Správná odpověď: ve
vnitřním uchu.
Druhý sál a první setkání s celým lidským tělem. Bizarní postava v předklonu,
jako by se chystala ke startu běhu na jednu míli. Ta bizarnost je způsobena jednak
chybějící kůží a tukem, takže na kostech
zůstaly pouze svaly,
které jsou navíc
z jedné strany oddělěny od kostry, takže tento člověk vypadá s trochou
nadsázky jako letíci kometa.
Další expozice zahrnovala jiná těla
včetně některých orgánů, detailní modely, řezy atd. Zajímavé byly hrudníky postav, které byly dříve kuřáky. Jejich plíce
byly černé od dehtu... Mohli jsme si prohlédnout jak vypadá naše páteř, pánve
muže a ženy položené vedle sebe, náš
mozek a další orgány.
Brněnská výstava mě nepobouřila. Na
základě dosavadních znalostí lidské anatomie jsem do značné míry očekával to,
co uvidím. Výsledek předčil mé očekávání. Obraz sama sebe zevnitř je teď zase
přesnější.
www.alternativa.estranky.cz
Alternativa. Vydává občanské sdružení Lomnice nad Lužnicí 2004. Redakce: Nádražní 427, 378 16 Lomnice nad Lužnicí, [email protected]. Evidenční číslo tisku: MK ČR E 15396. Neoznačené příspěvky jsou dílem redakce. Uzávěrka příštího čísla je
15.11.2009. Tištěno na recyklovaném papíře. Sazba a tisk JAVA Třeboň. Cena 10,- Kč.

Zde - E - časopis nejen o Lomnici nad Lužnicí

Transkript

Podobné dokumenty

Yaris Příslušenství

Novohradská flétna 2016 - kategorie A

sclld - analytická část