cestománie Írán – země hrdě se hlásící k odkazu Perské říše

cestománie Írán – země hrdě se hlásící k odkazu Perské říše

cestománie
9|2010
ÍRÁN
Postupně provoz i déšť houstnou. Nezbývá než
zpomalit a zvýšit ostražitost. Nejhorší je okruh
okolo Budapešti. Po více než hodině strávené
v souvislé koloně sunoucí se sotva
padesátikilometrovou rychlostí najíždím na dálnici
M5 vedoucí na jih. Provoz je stále hustý, ale déšť
postupně slábne, až u Kecskemétu přestává
pršet. Vzhledem ktomu, že je mi zima a jsem
mokrý i pod nepromokem, rozhoduji se přespat
v Maďarsku.
Text a foto: Petr Spodniak
Írán – země hrdě se hlásící k odkazu Perské říše, kolébka prvního monoteistického
náboženství v dějinách – Zoroastrismu. Pro většinu Evropanů však Írán znamená
pouze Islámskou revoluci, islámský fundamentalismus či prosazování práva Šaríja
a jaderný program. Je to veliká škoda. I přes určitá negativní specifika je to země,
která má cestovatelům co nabídnout. Starověké památky, překrásnou divokou
přírodu a v neposlední řadě přátelské, pohostinné obyvatele.
Nápad vydat se do Íránu se zrodil loni na podzim.
Přípravy probíhaly klasicky. Nejprve jsem
vyzpovídal kamaráda, který již v Íránu byl.
Následovala kombinace hledání informací na
Internetu, procházení průvodce a neustálého
prohlížení mapy, až se začala rýsovat kostra
itineráře. Ve chvíli, kdy jsem měl jasno, která
města a památky chci navštívit, nastal čas na
telefony podobně zaníceným cestovatelům.
Zatímco při předchozích cestách do Gruzie
a Maroka nebyla o spolucestující nouze, Írán
nikoho příliš neoslovil. Naopak, kdykoli jsem
zmínil tuto úžasnou zemi, bylo mi naznačeno,
že nejsem normální. Přestože jsem s určitým
odporem oslovených počítal, překvapilo mne,
jak silně tuto myšlenku odmítali. I tak jsem
pokračoval v přípravách a stále jsem zkoušel
nalákat někoho dalšího. Avšak ve chvíli, kdy jsem
si šel vyřídit vízum, bylo jasné, že pojedu sám.
o zaplacení poplatku. Jeho výši a číslo účtu mi
po telefonu ochotně sdělil úředník konzulárního
oddělení velvyslanectví. Turistické vízum
je třicetidenní a platí pouze tři měsíce od vydání.
Proto není možné žádat o ně příliš s předstihem
před plánovaným odjezdem.
Vyplnil jsem tedy žádosti, nechal se
vyfotografovat, zaplatil příslušný poplatek (cca
2000 korun) a vyrazil na velvyslanectví. Úředník
vše zkontroloval a doporučil mi, ať žádost ještě
doplním o hrubý itinerář, kde uvedu města, která
budu projíždět, včetně hotelů, ve kterých se
plánuji ubytovat. Itinerář údajně není nezbytný,
ale pokud je přiložen, snižuje pravděpodobnost
odmítnutí žádosti pro nedostatek informací.
Nezbylo mi než vypracovat itinerář, kde jsem
uvedl asi deset měst, která jsem chtěl navštívit.
žádost byla schválena a ať přinesu pas
na velvyslanectví. Po dalším týdnu jsem si jej
vyzvedl i s vízem.
Dalším dokumentem potřebným pro cestu
do Íránu je karnet. U nás jej vydává Autoturist.
Pro jeho vydání je třeba jen OTP, poplatek
odvíjející se od délky platnosti a počtu listů,
a záloha 6000 korun, kterou Autoturist vrátí
po vrácení karnetu. V mém případě byl poplatek
asi 1500 korun. Paní, která karnet připravovala
mi řekla, že bude připravovat karnety ještě pro tři
další motorkáře, kteří se chystají také do Íránu ve
stejném termínu jako já. Svitla mi naděje,
že přece jen nepojedu sám a nechal jsem jí vizitku
a požádal ji, ať jim ji předá, až si přijdou pro
karnet.
Nakonec jsem si nechal vystavit mezinárodní
řidičský průkaz a zkontroloval, zda mi zelená
karta platí i v Íránu. Tím skončila fáze shánění
dokumentů a začal jsem se věnovat přípravě
motorky. Kromě běžného servisu jsem přezul
nové pneumatiky Mitas E-07 a do kufru zabalil
náhradní řetězovou sadu, olej, olejový filtr a pro
jistotu i regulátor dobíjení.
Pár dní před odjezdem se se mnou spojil Roman,
který dostal moji vizitku od paní z Autoturistu.
Se dvěma dalšími motorkáři jedou také do Íránu,
ale na delší dobu. Vyjíždět chtějí až v neděli, tedy
o den později než já. Domlouváme se tedy,
že si dáme sraz v turecké Kapadokii, kde plánuji
den zůstat, abych si po více než třech tisících
kilometrech v sedle trochu odpočinul.
Odbočuji z dálnice a jedu do Kiskunmajsy kde si
v kempu beru na noc chatku. Nejprve rozmrazuji
horkou sprchou a pak po celé chatce rozvěšuji
mokré věci, aby mi do rána uschly. Pak už jen
relaxuji s hrnkem horké kávy a čekám na osmou
hodinu, kdy otevírají místní termální lázně.
Vstupenka od osmi večer do půlnoci, kdy zavírají,
stojí 1400 forintů. V lázeňském domě je několik
bazénů s různě teplou vodou od vařící až po
ledovou. Také jsou zde sauna a pára. Po osmé
tedy vyrážím do lázní. Chvíli plavu, abych uvolnil
ztuhlé svaly, a pak se jdu pořádně prohřát
do sauny. Po desáté odcházím totálně unavený
a téměř okamžitě usínám.
Ráno je mokro, ale neprší. Než však stačím sbalit,
lije opět jako z konve. Vařím si tedy další kávu
a bláhově čekám, zda se počasí nezlepší.
Kupodivu po chvíli déšť slábne až nakonec jako
zázrakem ustává. Vyrážím tedy na další cestu.
Bohužel než dojedu do Szegedu, už zase drobně
prší a po nájezdu na dálnici se přidává ještě silný
boční vítr.
Odbavení na maďarsko-srbské hranici netrvá déle
než půl hodiny. Avšak následná cesta až do
Bělehradu opravdu stojí za to. Vítr ještě zesílil
a vydatný déšť v kombinaci s teplotou jen deset
stupňů činí z jízdy naprostý očistec. Naštěstí před
Bělehradem déšť ustává a vítr ztrácí sílu.
Průjezd městem je hladký, a tak je rychle
nechávám za sebou a pokračuji dále na jih
směrem na Niš. Rychle osychající povrch dálnice
umožňuje pohodovou a bezpečnou jízdu mírně
za hranicí povolené rychlosti. Zhruba hodinu si
užívám předjíždění jednoho auta za druhým,
než začne opět pršet. Naštěstí ne na dlouho.
Zhruba po další hodině, když míjím Niš, déšť
ustává. Zbývajících zhruba osmdesát kilometrů
na hranice tak komplikovaly už jen kamiony.
Zatímco na srbské straně hranice nechtějí ani
pas, bulharští celníci mají zrovna pauzu, a tak je
zde poměrně velká fronta. Než se dostanu přes
celnici, je téměř sedm hodin. Hodnotím situaci
a rozhoduji se dojet do Sofie, kde jak doufám,
najdu nějaký levnější hotel s parkováním pro
motorku.
Ráno v sobotu 15. května, když nakládám věci
na motorku, je zataženo a velmi chladno.
Preventivně se rovnou oblékám do nepromoku
a po rozloučení s rodinou vyrážím po D1 směrem
na Brno. Provoz je kupodivu mírný a plynulý,
a tak jedinou nepříjemností pří jízdě je nízká
teplota, která mne nutí zapnout vyhřívané rukojeti.
Turistické vízum se vyřizuje na íránské ambasádě
v Praze. Procedura je poměrně jednoduchá.
Je třeba předložit platný pas, dvě kopie žádosti
vyplněné na psacím stroji, 3 fotografie a doklad
50
V Lonely Planet jsem pak pro každé město našel
dva hotely. S takto doplněnou žádostí jsem napodruhé na velvyslanectví uspěl. Zhruba po čtyřech
týdnech, jsem byl telefonicky informován, že má
Cestou stavím jen kvůli tankování a po necelých
čtyřech hodinách jsem na maďarské hranici,
kde kupuji dálniční známku. Tady se k nízké
teplotě přidává silný vítr, který je za jízdy poměrně
nepříjemný. Jako by to nestačilo, kousek
za Győrem začíná pršet. Z počátku mírný déšť se
po chvíli mění v hustý liják. Při jedné ze zastávek
na tankování zjišťuji, že mi okolo krku prosakuje
voda pod nepromok a mám už docela slušně
mokrou bundu.
www.motoraj.cz
51
9|2010
vysoké hory, na jejímž vrcholu se nachází
královská hrobka z prvního století před Kristem.
Místo s mnoha sochami bohů je zapsáno
na seznamu světového dědictví UNESCO.
I přes hustý provoz cesta docela ubíhá. Za
Istanbulem tankuji a cena benzinu mne opravdu
překvapila. Přece jen padesát dvě koruny za litr je
hodně. Jako by to nestačilo, po chvíli stojíme
v zácpě, která popojíždí rychlostí asi tak deset
metrů za pět minut. Smůla, tímhle tempem se
dnes do Gerede opravdu nemám šanci dostat.
Po téměř dvou hodinách se konečně dosuneme
k mostu, kde je kamion, který prorazil svodidla
a částečně blokuje oba směry. Je po osmé
hodině a už se stmívá. Přidávám plyn a snažím se
dostat mimo hustě obydlenou oblast, kde by se
dalo přespat ve stanu. Nakonec sjíždím z dálnice
až u Sakarye a pokračuji dále na jih. Po několika
kilometrech se mi daří najít klidné místo u řeky
kde v naprosté tmě, pouze za svitu čelovky,
stavím stan a naprosto vyčerpaný jdu spát.
Cesta ubíhá rychle a po hodině už vjíždím
do města. V centru se několikrát ptám na levný
hotel, ale pokaždé dostávám jiné informace,
a tak po chvíli bloudění zastavuji u taxikáře,
který mne za 5 leva dovede k hostelu. Cena
10 euro za noc včetně snídaně a parkování
na hlídaném parkovišti blízkého hotelu za 5 leva
je akceptovatelná. Sundávám tedy z motorky vše
kromě kufrů a stěhuji to do pokoje. Pak už jen
zaparkovat, hurá pod sprchu a do postele.
Večer přichází úžasná postavička. Drobný, vetchý,
osmdesátiletý Skot, který si užívá důchodu
a cestuje po světě. Povídáme si a on si otevírá
pivo, které si přinesl v igelitce. Když na jeho
dotaz, kam mám namířeno, odpovídám,
že do Íránu, okamžitě zjišťuje, zda jsem muslim.
Uklidňuji jej, že rozhodně ne. Tím spíš nemůže
pochopit, proč jedu zrovna do Íránu. Jak vyplývá
z dalšího rozhovoru, muslimy nesnáší, a čím déle
na ně nadává, tím víc se rozohňuje, a tím víc upíjí
z láhve s pivem. Když je dopije, vezme si několik
prášků, které zapije dalším pivem, a po chvíli
usne.
Ráno vstávám před sedmou a po chvíli se budí
i děda. Opět si vezme několik prášků, které zase
zapije pivem, a během deseti minut je na nohou
a šmejdí po pokoji. Balím, jdu si pro motorku a po
snídani vyrážím dál. Vzhledem k zatažené obloze
a občasnému mrholení jedu opět v nepromoku.
S pomocí GPS se mi daří rychle se vymotat
z centra. Jedu svižně, protože dnes chci dojet do
Turecka až za Gerede. Při jízdě po obchvatu Sofie
mne problikává protijedoucí auto. Naštěstí, jinak
bych přispěl bulharské policii do rozpočtu.
Najíždím na dálnici a tahám za plyn. Po necelých
dvou hodinách jsem u Plovdivu, kde sjíždím
z dálnice. Opět zvolňuji a až na hranice jedu
podle předpisů. Díky tomu všechny policejní
hlídky kontrolující rychlost, které míjím, v mém
případě přicházejí zkrátka.
52
která vjíždí na celnici. Kvůli jazykové bariéře
vytahuji techničák a slečna si opisuje značku
z něj. Pokračuji k další budce, kde je policista,
který můj pas studuje tak dlouho, že to vypadá,
jako by z něj chtěl vyčíst snad i velikost bot. Jako
finále přichází dvoufázová registrace motorky.
Nejprve v jedné budce opíší snad celý techničák
do počítače, aby to následně v druhé
zkontrolovali a přidali mi do pasu několik dalších
razítek. Vše probíhá v pohodě až na druhé
okénko. Po chvíli se ukazuje, že slečna, která
v první budce opisovala RZ mé motorky, udělala
chybu. Nastává zmatek, přibíhá celník v obleku
a s vysílačkou, bere si mé doklady a pobíhá
zmateně sem a tam. Chvíli
s někým hovoří přes
vysílačku, pak zkontroluje RZ
na motorce, porovná ji
s techničákem a vysvětluje,
kde je problém. Po mém
ujištění, že jsem předložil
techničák k opsání už
u prvního okénka, mne
postupně přestává podezírat
z pokusu o podvod a po
několika minutách nechá
opravit RZ v počítači a cosi
mi načmárá do pasu. Hurá,
ještě poslední kontrola na
výjezdu z celnice, zda mám
v pasu všechna potřebná
razítka, a konečně mohu
pokračovat.
Najíždím na dálnici směrem
na Edirne a Istanbul.
Konečně si jízdu užívám.
Je příjemné teplo a provoz
téměř nulový. Idyla však vydrží jen sto kilometrů.
Následně nezbývá než natáhnout nepromok a až
do Istanbulu jedu opět v dešti.
Počasí se postupně zlepšuje. Když tankuju na
poslední pumpě před tureckou hranicí, je už teplo
a i sluníčko se ukazuje. Konečně po dvou dnech
sundávám nepromok.
Z počátku zápasím jen s počasím, ale jak se
blížím k Istanbulu, začíná opět houstnout provoz.
A je nutno podotknout, že turečtí řidiči si
s předpisy hlavu rozhodně nedělají. Než přijedu
k první istanbulské mýtnici, mám v krvi tolik
adrenalinu, že dnes snad ani neusnu.
Na bulharské straně hranice policisté poctivě
kontrolují nejen pas, ale i techničák. Přeci jen je
vidět, že opouším Evropskou unii. Ale pouští mě
během chvíle. Naprosto opačná situace nastává
na turecké straně. Doposud jsem nezažil větší
byrokracii než na turecké celnici. Hned
na začátku celnice je závora, u které stojí budka,
kde do počítače zapisují značku vozidel,
Déšť naštěstí definitivně ustal. Opět sundávám
nepromok a snažím se přizpůsobit provozu.
Po chvíli se mi to vcelku daří, ale mám pocit, že
jedu i na místní poměry moc rychle. Z tohoto
omylu mne vyvádí policista jedoucí na motorce
jen v košili s krátkým rukávem, který mne míjí
a rychle mizí v provozu daleko přede mnou,
zuřivě kličkuje mezi auty.
Pár kilometrů za Göreme začíná pršet. Nezbývá
než se opět obléct do nepromoku. Déšť sice po
chvíli ustává, ale silnice opět stoupá do hor
a rapidně se ochlazuje. Jedu východním směrem
přes Kayseri, Pinarbaşi, Gürun směrem na
Malatyu. Okolní hory nabízí úchvatné přírodní
scenerie. Je opravdu velmi těžké nezastavovat
každou chvíli a nefotit. Cestou překonávám tři
průsmyky s nadmořskou výškou mezi 1800
a 1900 metrů. Před Matalyí odbočuji na jih na
Gölbaşi, kde bych měl opět odbočit na východ
směrem na Adiy Aman. Den se krátí, a tak zruba
50 kilometrů před Gölbaşi odbočuji z hlavní
silnice na úzkou cestu, podle mapy zkratku přes
hory končící v Adiy Aman. Snažím se dojet co
nejdále, ale stmívá se rychleji, než jsem
čekal, a tak se rozhlížím po místě, kde by
šlo stanovat. Po chvíli nacházím zarostlou
polní cestu, která vede k malému rovnému
plácku mezi kopci. Stavím stan a pořádně,
za neustále sílícího větru, jej kotvím.
Ráno se konečně budím do slunečného dne.
Rychle balím stan a pokračuji v cestě. Vracím se
na dálnici, která postupně šplhá do stále vyšší
nadmořské výšky. Po dvou hodinách jízdy tankuji
kousek před Gerede, kde je, díky nadmořské
výšce nad tisíc metrů, citelně chladno. Oblékám
mikinu a pokračuji na jih směrem na Ankaru.
Z časových důvodů se rozhoduji pokračovat po
dálnici, i když je možné jet mimo ni.
Dálnice vede přes hory nabízející úchvatné
přírodní scenerie, ale i neobvykle příkrá stoupání
a klesání, s nimiž plně naložené kamiony zápasí.
Každé stoupání zdolávají hlemýždím tempem
v oblaku černého dýmu, aby se vzápětí, kdy
dosáhnou vrcholu, řítily dolů rychlostí na samé
hranici svých možností. Při jejich předjíždění mne
tak bud´ dusí výfukové plyny, nebo je cítit
připálené brzdové obložení. Pro lepší představu,
nejvyšší bod tohoto úseku dálnice leží přes 1500
metrů na mořem.
Moc jsem se nevyspal, protože silný vítr
cloumal stanem dlouho do noci. Ráno se
však probouzím do překrásného
slunečného dne. Rychle balím a po
necelých dvou hodinách jízdy zastavuji
na parkovišti pod vrcholem Nemrut Daği.
Závěrečný výstup mi dává zabrat.
Na vrcholu se mi naskýtá překrásný
rozhled na okolní hory. Pořizuji několik
snímků a odjíždím. Pokračuji východním
směrem, kde po třiceti kilometrech silnice
končí na břehu Atatürkovy přehrady.
Naštěstí je zde přívoz, a tak nemusím
jezero objíždět. Výstup na horu a čekání
na loď mne stálo zhruba dvě hodiny času,
a tak pokračuji svižným tempem dál.
Za Kirikkale pokračuji jihovýchodním směrem na
Kirşehir, kde tankuji. Mám za sebou přes pět set
kilometrů a rád bych si udělal větší pauzu, abych
si odpočinul, ale zatahující se obloha mne naopak
nutí zvýšit tempo. Od západu se přibližují
mohutná bouřková mračna, a tak pospíchám do
Nevşehiru, který je jen kousek od cíle mé dnešní
cesty. I když to vypadá, že promoknu na kůži,
jako zázrakem se mi déšť vyhýbá. Projíždím
Nevşehir a pokračuji do Göreme, turistického
centra Kapadokie, kde nacházím kemp za 10 lir
na noc.
Ještě než stihnu postavit stan přichází silný vítr,
po němž spadne pár kapek, a za půl hodiny je
opět krásné počasí. Kemp je kvalitní, kromě teplé
vody ve sprchách zde mají i bazén, ale ten ještě
není napuštěný – ještě nezačala sezóna. Kromě
mě je zde jen několik karavanů s francouzskými
a německými značkami.
K večeru přijíždím do města Batman,
správního střediska stejnojmenné
provincie. Kousek odtud se u řeky Tigris
nachází starobylé město Hasankeyf,
kterému hrozí zatopení plánovanou
přehradou.
Jak se slunce sklání k obzoru, jdu s foťákem do
skal, které začínají kousek za kempem, abych
ulovil několik snímků v měkkém podvečerním
světle. Když se setmí, jdu do městečka na večeři
(jak já miluju kebab), ke které si vychutnávám
místní pivo Efes.
Poblíž Ankary hory končí a střídá je náhorní
plošina. Jak sjíždím z hor teplota postupně roste,
a tak si konečně užívám výhod, které stýká letní
lehké oblečení, ve kterém jedu. Všude okolo jsou
vidět ohromné lány obilí. Na rozdíl od evropské
části Turecka, kde bylo obilí na polích vesměs
zelené, zde je těsně před sklizní. Ankaru objíždím
ze severu po okruhu. Po zhruba padesáti
kilometrech odbočuji z dálnice na východ,
směrem na Kirikkale. Silnice je zde poměrně
rychlá, místy čtyřproudá. V několika dalších
úsecích ji rozšiřují a panuje zde čilý stavební ruch.
V jednom z těchto míst přede mnou jedoucí auto
prudce brzdí a dělá myšku. Jdu na brzdy
a v poslední chvíli se jen o vlásek vyhýbám veliké
želvě, která se rozhodla, že přejde silnici.
Naštěstí se želva pohybuje výrazně pomaleji než
třeba zajíc, a tak jsem se nemusel bát, že se na
poslední chvíli otočí a vběhne mi pod kolo.
V noci mne budí rachot motorek. Vylézám ze
stanu a zjišťuji, že přijel Roman se svými
kamarády. Zdravíme se a já se vracím zpět do
stanu. Ráno, při snídani, si sdělujeme zážitky
z cesty. Stejně jako já jeli dva dny v brutálním
lijáku. Kluci chtějí den zůstat v Kapadokii a pak
pojedou do Iráku, kde chtějí projet severní část
Kurdistánu, která by měla být bezpečná.
Odmítám nabídku, abych se k nim připojil, přeci
jen nejsem až takový hazardér, abych se
dobrovolně pouštěl do válečné zóny.
Domlouváme se tedy, že večer spolu zajdeme na
večeři a já se jdu opět projít po okolí s foťákem.
Odpoledne jedu zpět do Nevşehiru, kde jsem
včera zahlédl opravnu motocyklů, chci vyměnit
řetězovku. Při té příležitosti se zastavuji na oběd
v „Pide salonu“, což je něco na způsob turecké
pizzerie.
Večer si dáváme večeři v malém restaurantu na
pěší zóně, který je doporučován v Lonely planet.
Mají zde místní specialitu „Pottery kebab“ – směs
masa a zeleniny připravovaná v jednorázové
keramické nádobě s úzkým hrdlem, které se při
servírování musí urazit. Číšník před námi zkušeně
poklepává nožem po obvodu nádoby, až z ní,
po jednom silnějším úderu, hrdlo odpadá.
Po dobré večeři se vracíme do kempu. K naší
smůle jdeme okolo baru „U Flinstounů“, odkud
je slyšet hlasitá rocková hudba. Dlouho neváháme
a už jsme uvnitř. Bar tvoří ve skále vykopaná
místnost s úžasnou
atmosférou. Prostě jako
u Flinstounů. Z počátku
tu kromě nás sedí jen pár
dalších lidí, ale postupně
se bar naplňuje k prasknutí
a hudba je stále tvrdší
a hlasitější...
Vědom si toho, že se zde stmívá poměrně
rychle, sjíždím na příhodném místě ze
silnice a stavím stan na břehu Tigridu.
Mám štěstí, těsně před západem slunce se
mi daří pořídit několik velmi pěkných
snímků. Vyvrcholením dne je osvěžující koupel
v chladné vodě Tigridu a vychlazené plzeňské
pivo z tenčících se zásob, po kterém zalézám
do spacáku a okamžitě usínám.
Ráno mám pocit, že každou
chvíli umřu nebo že se mi
alespoň rozskočí hlava.
Několik cyklů horké a ledové
sprchy mne uvádí do
provozuschopného stavu.
Po snídani balím stan, loučím
se s klukama a vyrážím
na další cestu.
Dnes plánuji ujet sedm set
kilometrů a kempovat poblíž
Nemrut Daği, 2143 metrů
www.motoraj.cz
53