Sexuální zneužívání dětí PDF

Transkript

Sexuální zneužívání dětí
Rizika a potřeby dětí jako východisko prevence
Rizika a potřeby dětí jako východisko prevence
Úvod
Statistická data ukazují, že ve vyspělých, demokratických zemích
se průměrně jedno z pěti dětí nebo mladistvých stane obětí některého typu a formy sexuálního zneužití. Sexuální zneužívání zahrnuje
typ interpersonálního násilí, kam patří kontaktní forma, kterou tvoří
intrafamiliální i extrafamiliální model zneužití zahrnující všechny tři
stupně intenzity od nevyžádaných polibků, doteků na genitáliích
až po dokonanou soulož členem rodiny, známou osobou nebo
osobou zcela cizí. Nekontaktní sexuální zneužití zahrnuje např.
kontakt s exhibicionistou, expozici dítěte pornografií, nucení dítěte
k přihlížení masturbace či pohlavnímu styku. Další formou je účast
dětí a mladistvých v komerčním sexbyznysu, ať už se jedná o focení
aktů, dětskou prostituci či natáčení dětské pornografie. Druhým
typem je organizovaný typ násilí, kam patří sexuální vykořisťování
dítěte nebo mladistvého v rámci obchodování s dítětem (prodej
dítěte osobou příbuznou, známou, cizí – pasáci, byznys nevěstinců
apod.). S rozvojem nových technologií se děti stávají obětí sexuálního zneužití i prostřednictvím internetu (cybergrooming a schůzka
domluvená přes PC s cizí osobou vystupující pod falešnou identitou,
sexting, krádež osobních dat apod.).
Sexuální zneužití dítěte je vždy útokem na jeho lidskou důstojnost a vážným znásilněním jeho práv, které v důsledku znamenají
nenapravitelné poškození jeho tělesného, psychického a sociálního
zdraví, čímž významně snižují kvalitu jeho života.
Ochrana dětí před všemi formami násilí je prioritou Rady Evropy
a tvoří jeden ze dvou pilířů programu RE „Budujeme Evropu pro děti
5
Úvod
Jde o dovednost ubránit se v různých situacích formou vytváření
osobního bezpečnostního plánu pro konkrétní dítě na ochranu před
všemi formami násilí se zaměřením na sexuální zneužití v rodině,
škole, komunitě, společnosti.
Ukázalo se také, že negativní dopad má částečně veřejná
diskuze o oprávněnosti sexuální výchovy ve škole. Přestože rozdíly mezi regiony jsou velké, skutečnost, že část dětí končících
dřevákách docházku na I. stupni, nikdy neměla sexuální výchovu
(základní informace a prevenci sexuálního zneužití, bezpečný sex
atd.); a u dětí, které ji sice měly do výuku zařazenou, zřejmě neměla
vhodně zvolená témata zvyšující jejich informovanost. Vhodná
a dostatečná informovanost dětí je základním předpokladem pro
pochopení nutnosti se umět uchránit před násilníky, agresory,
perpetrátory, sexuálními predátory. Je zajímavé sledovat paradox,
ve kterém žijí naše děti: ze všech stran na ně útočí informace
s přidanou hodnotou „sexu“ – tedy zdroje non-intencionální sexuální výchovy. Na druhé straně rodiče a škola v přiměřeném věku
(předškolní a mladší školní věk) stále ještě – přes nepochybně
se zlepšující trend – neposkytují vždy potřebné informace týkající
se vztahů, sexuality a sexu – tedy zdroje intencionální sexuální výchovy. Zejména s ohledem na tyto skutečnosti vystupuje
do popředí nutnost včasné informovanosti dětí, ač se vůbec nelze
spoléhat na to, že naučit říkat dítě NE, je zárukou ochrany. Zkušenosti ukazují, že ke schopnosti dítěte ubránit se lstivému sexuálnímu
predátorovi vyžaduje jistou sociální zdatnost a dovednost (osobní
bezpečnostní plán dítěte).
6
a s nimi“. To je důvod, pro který Rada Evropy v roce 2007 přijala
Rezoluci na ochranu dětí před sexuálním zneužíváním a sexuálním
vykořisťováním. Ta byla na 28. konferenci ministrů spravedlnosti
v Lanzarotě (Španělsko) přijatá, a byl zahájený proces podpisu
této Úmluvy. (Je známá jako Lanzarotská Úmluva.) K dnešnímu dni
tento zásadní dokument na ochranu dětí před sexuálním zneužitím
podepsalo 23 států a 22 ratifikovalo. Česká republika mezi nimi není,
ač se po dlouhé době podařilo odstranit legislativní překážky, které
umožňují ČR podepsat a ratifikovat Lanzarotskou úmluvu a konečně
také ratifikovat 2. Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte týkající
se obchodu s dětmi, dětské pornografie a dětské prostituce.
Rada Evropy vyhlásila kampaň „ONE in FIVE“, Česká republika
se k ní přihlásila a díky zmocněnkyni pro lidská práva, Monice
Šimůnkové, Úřad vlády také vydal stejnojmennou publikaci v české
verzi.
Cílem regionálních kampaní je zapojení odborníků i neziskového
sektoru do Kongresu Rady Evropy na téma sexuálního zneužívání
dětí, zvyšování povědomí odborné i laické veřejnosti o Lanzarotské
Úmluvě, vytváření podmínek a zvyšování podpory dětem přátelských služeb k ochraně a prevenci sexuálního zneužívání.
Tato publikace si klade za cíl odhalit nové poznatky v souvislosti
se sexuálním zneužíváním dětí v České republice; odhalit rizika
a definovat potřeby dětí, jako základní východisko prevence.
Empirické poznatky jednoznačně ukazují, že jsou to právě dospělí,
kteří selhávají v ochraně dětí před sexuálním zneužitím. Proto
se výsledky deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku
stávají inspirací a motivací pro přípravu nové publikace, která bude
rádcem rodičů v oblasti osvojování nové sociální dovednosti dětí.
7
Sexuální zneužívání je součástí Syndromu zneužívaného a týraného dítěte (sy CAN – Child Abuse and Neglect), který je definován na základě doporučení zdravotní komise Rady Evropy z roku
1992.
Definice sexuálního zneužívání přijatá Radou Evropy v roce
1992: Sexuálním zneužitím dítěte se rozumí jakékoli nepatřičné
vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje
jakékoli sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu
bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo se s dítětem dostal
do nějakého kontaktu. Takovou osobou může být rodič, příbuzný,
přítel, odborný či dobrovolný pracovník či cizí osoba. Pohlavní
zneužívání se dělí na dotykové a bezdotykové. Bezdotykové
zneužití zahrnuje setkání s exhibicionisty a účast na sexuálních
aktivitách, kde nedochází k žádnému tělesnému kontaktu, např.
vystavení dítěte pornografickým videozáznamům. Kontaktní zneužití je takové, kde dochází k pohlavnímu kontaktu, včetně laskání
prsou a pohlavních orgánů dítěte, pohlavnímu styku, orálnímu či
análnímu sexu.
Z právního hlediska vůbec nezáleží na tom, zda došlo k uspokojení pachatele, důležité je, že snaha o dosažení uspokojení byla
podstatou jednání pachatele. Dále se také nepřihlíží ke skutečnostem, zda si dětská oběť uvědomuje, že byla zneužita, a také
zda dítě/oběť dalo svolení nebo se chovalo vyzývavě či koketně.
Logicky není bráno na zřetel, zda pachatelovo jednání přinášelo
dítěti jakékoli příjemné pocity, protože „i když tělo dítěte reaguje
9
se skutečností, že jim matka nepomohla. Z různých náznaků se totiž
domnívají (často matce samy řekly), že o zneužívání matka věděla,
ale pravděpodobně pod vlivem stresu, ze strachu z ostudy, selhání,
nejistého ekonomického zajištění rodiny, mlčela. To, jak uvádí
oběti, je zdrojem jejich nenávistných pocitů vůči matce a současné
tolerance chování otce, někdy i s tichou tolerancí a souhlasem
při zneužívání jejich dcer (vnuček primárního perpetrátora). Tím
se také vysvětluje tzv. „hroznový“ výskyt sexuálního zneužívání
v rodinách.
Studie uvádí, že každá třetí žena byla v dětství sexuálně zneužitá
(respekt definice zdravotnické komise Rady Evropy) a to těmito
nejčastějšími formami: incestní zneužití v předškolním a mladším
školním věku, pohlavní styk pubertální dívky s nevlastním otcem,
kontaktní zneužívání s osobou dívce známou a také nekontaktní
forma, kde se nejčastěji jednalo o kontakt s exhibicionistou, expozici
pornografií, nucení dívky k přihlížení masturbace nebo netypických
sexuálních aktivit. Intrafamiliální model sexuálního zneužití mívá
dlouhodobé následky zejména v oblasti emocionality a následného
rozvoje posttraumatické stresové poruchy. Je důležité si uvědomit,
že sexuální zneužívání nemusí vždy zahrnovat tělesný kontakt.
Zatímco mediální příběhy sexuálních predátorů jsou děsivé, ještě
děsivější je skutečnost, že velká část dětí, častěji dívek, je zneužívána členem rodiny.
Chlapci se stávají na rozdíl od dívek častěji obětí extrafamiliálního modelu sexuálního zneužití, a to zhruba každý pátý chlapec.
Za sexuální zneužití chlapců je ze dvou třetin odpovědná zcela cizí
osoba, dále je to okruh známých (učitelé, vedoucí na táborech, psychologové, lékaři, kněží apod.) a jen v minimálním počtu se ve druhé
10
na sexuální zneužívání pocity potěšení, neznamená to, že dítě je
za zneužití odpovědné.“
Samostatnou formou sexuálního zneužívání je komerční sexuální zneužívání dětí, které znamená „použití dítěte pro sexuální
účely výměnou za peníze nebo za odměnu v naturáliích mezi
dítětem, zákazníkem, prostředníkem nebo agentem a jinými, kdo
vydělávají na obchodu s dětmi pro tyto účely.“ (Světový kongres
proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, Stockholm 1996)
Tento typ zneužití má tři formy: dětskou prostituci, dětskou pornografii a obchod s dětmi.
V 90. letech minulého století byla formou epidemiologické
deskriptivní studie retrospektivní výpovědí dospělých osob ve věku
18–55 let poprvé identifikována četnost, typy a formy sexuálního
zneužití v České republice. Výsledky studie, níže uvedené, tedy
vypovídají o realitě z období druhé poloviny 20. století a lze konstatovat, že odpovídají výsledkům v dalších evropských zemích.
Ukázalo se, že pro dívky je typické zneužití tzv. intrafamiliálním
modelem, kdy zneužívající osobou je člen rodiny (nejčastěji otec,
bratr, děda, strýc); ke zneužití došlo poprvé nejčastěji už v předškolním nebo mladším školním věku, ke zneužívání dochází opakovaně
po dobu několika let (průměrně mezi 3–5 lety), zneužití dosahuje
nejčastěji nejvyšší intenzity (pohlavní styk vaginální, anální, orální),
obětem bývá ze strany pachatele vyhrožováno a proto se u nich
rozvíjí syndrom dětského přizpůsobení se sexuálnímu zneužití.
Charakteristické je, že dětská oběť intrafamiliálního modelu sexuálního zneužití v 75 % nevyhledá pomoc a nikomu se nesvěří.
Dospělé ženy často vypovídaly, že mužské osobě, která je
zneužívala, byly schopné odpustit, ale stále se nemohou vyrovnat
11
nejčastěji na veřejném chatu a v dalších komunikačních platformách (instant Messenger, Skype, Facebook, MySpace ad.) a také
na inzertních portálech (modelling a přivýdělek) děti, se kterými
navazují kontakt. Manipulace s dítětem probíhá delší dobu – od tří
měsíců až po dobu několika let.
Empirické zkušenosti ukazují, že nejčastější obětí se stávají
děti s nízkou sebeúctou a nedostatkem sebedůvěry, děti s emocionálními problémy, děti až naivně důvěřivé, děti na něž rodiče
nemají čas a zájem, teenageři zajímající se o sexualitu s touhou
o ní hovořit.
Predátory si pak lze představit jako heterogenní skupinu s nízkým
i vysokým sociálním statutem; u většiny identifikovaných predátorů
byl diagnostikován patologický zájem o děti. Tito predátoři mezi
sebou často vytvářejí dobře organizované sítě, ve kterých vzájemně
spolupracují, vyměňují si informace a pomáhají si. Spolupodílejí
se např. na organizaci komerčního sexuálního zneužívání dětí
a často i na únosech dětí. (Dítě bývá manipulací přinucené k osobní
schůzce, následně unesené a převezené do jiného státu, kde bývá
sexuálně zneužívané.)
12
polovině 20. století jednalo o člena rodiny. Z toho na první pohled
vyplývá zásadní rozdíl – zneužití chlapců bývalo jednorázové, při
náhodném kontaktu, nejčastěji formou homosexuálního pohlavního
styku, věk chlapců byl nejčastěji teenegerovský, a téměř žádný
z chlapců se s touto zkušeností nesvěřil a nevyhledal pomoc.
Pro úplnost dodejme, že během sběru dat řada mužů přiznala,
že měla ve věku mladším 15 let pohlavní styk s ženou starší 18 let,
ale nevnímali to tehdy ani dnes jako sexuální zneužití, ale víceméně
jako kontakt s „učitelkou lásky“.
Lze konstatovat, že zásadním rozdílem v epidemiologii dat
sexuálního zneužívání dětí při porovnání s dneškem je stoupající
angažmá dětí na scéně komerčního sexu a zejména strmý vzestup
ohrožení dětí prostřednictvím nových technologií. Z každodenní
poradenské a krizové praxe se ukazuje, že obětí intrafamiliálního
modelu sexuálního zneužití se dnes stávají také malí chlapci a dívky
se oproti minulosti častěji stávají také obětí sexuálního zneužití
ze strany osoby známé.
K sexuálnímu zneužití dětí prostřednictvím Internetu může
docházet různým způsobem, ale manipulace s dítětem cílená
k dosažení osobní schůzky je obsahem tzv. kybergroomingu, pro
které jsou aktivity sexuálních predátorů typické.
Některé studie ukazují, že až jedna třetina sedmnáctiletých
a každé desáté dvanáctileté dítě v ČR má zkušenost s chováním,
které odpovídá svojí charakteristikou kybergroomingu.
Rozvoj komunikačních technologií tedy, jak již výše zmíněno,
přinesl vysoké riziko kybergroomingu. Tímto termínem se označuje
manipulace s dítětem cílená k dosažení osobní schůzky, která bývá
„vstupenkou“ na scénu sexuálního zneužívání. Predátoři si vybírají
Kybergrooming probíhá v několika etapách:
1. etapa – příprava kontaktu
Zahrnuje vytvoření falešné identity predátora a úpravu jeho
vlastní fotografie, kterou má v úmyslu vybrané oběti zaslat a logicky
také výběr vhodného dítěte, resp. několika dětí.
13
Po navázání kontaktu dominuje cíl navázání emocionálního pouta
s vybranou dětskou obětí; predátor často využívá tzv. efekt zrcadlení,
čímž se mu podaří navodit pocit přátelství či kamarádství; během
kontaktu s dítětem predátor dále shromažďuje co nejvíce osobních
informací, které mu slouží k vypracování obecného profilu oběti.
Na jeho základě během pokračujícícho kontaktu s vybranou obětí
už predátor oběť vábí a láká formou různých dárků, úplatků, služeb
a slibů (pomoc se školou, společná návštěva něčeho atraktivního pro
dítě, slib na společné prázdniny, dárek se značkou např. s oblíbenoiu
kapelou apod. zaslaný na zjištěnou adresu). Současně se predátor
snaží snižovat zábrany dítěte tak, že do konverzace vkládá postupně
informace se sexuálním obsahem a také se snaží oběť izolovat
od okolí a stát se pro ni jediným sociálním kontaktem.
3. etapa – příprava na osobní schůzku
Tato etapa nastává až tehdy, kdy útočník disponuje diskriminujícími informacemi o oběti. Predátor si začne plánovat osobní
schůzku do všech detailů, zejména si je vědom, že je třeba překonat
problém věkového rozdílu oproti své falešné identitě. To zvládne
např. tak, že vyhlédnuté oběti sdělí, že si ji na místě schůzky
vyzdvihne a přivede za ním někdo jiný, v komunikaci bude např.
ze zdravotních nebo jiných důvodů pokračovat jeho příbuzný, přítel
apod.). Pokud oběť odmítne přijít na schůzku, začne ji vydírat tím,
že zveřejní obsah jejich komunikace, zaslané nahaté obrázky, bude
chtít vrátit dárky atd.
14
4. etapa – osobní schůzka
První osobní kontakt bývá nevinný; predátor se snaží o prohloubení vztahu dárkem, službou nebo slibem něčeho, po čem
oběť bezvýhradně touží a tím jen potvrdí svůj statut „exkluzivního
kamaráda“. Sexuální útok bývá odsunutý až na další schůzku, kde
se ke zneužití přidá vyhrožování dítěti tím, že se všichni všechno
dozvědí, že to bylo na jeho přání a manipulace pokračuje. Často
se dětská oběť touto cestou dostává na scénu komerčního sexu
a často také přivádí své další kamarády a je tak zapletené do celé
organizované sítě zneužívání dětí.
Evropská studie již v roce 2004 ukázala, že čeští teenageři
na rozdíl od evropských na internetu mnohem více riskují a 3x
častěji si domluví schůzku s cizí osobou přes Internet.
Je třeba si uvědomit, že následky virtuálního nebezpečí mají
závažný dopad na duševní zdraví dětí a mladistvých. Podle Price
a Dalgleishe z roku 2010 je dopad nejčastěji v oblasti emocionality
a behaviorálního chování:
HNĚV, VZTEK
89 %
SMUTEK
75 %
TRAPNOST
48 %
STRACH
48 %
POCIT OHROŽENÍ
42 %
SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
2%
SNÍŽENÉ SEBEVĚDOMÍ
78 %
NÍZKÉ SEBEHODNOCENÍ
70 %
DOPAD NA ŠKOLNÍ PROSPĚCH
35 %
DOPAD NA ŠKOLNÍ DOCHÁZKU
28 %
DOPAD NA VZTAHY V RODINĚ
19 %
2. etapa – kontakt s obětí a prohlubování virtuálního
vztahu
15
První světová zpráva o násilí na dětech a závěry regionální
konzultace pro Evropu a střední Asii z roku 2005 ukazují, že
v tomto regionu se děti stávají obětí sexuálního zneužití nejméně
často, přesto je jejich počet enormně vysoký. Ukázalo se, že obětí
sexuálního zneužití je jedno z pěti dětí a proto také Rada Evropy
přijala v roce 2006 Program „Děti a násilí“. Jeho cílem je zejména
zvyšování ochrany dětí a prevence. Proto je důležité dobře identifikovat příčiny a možná rizika.
Mezi příčiny sexuálního zneužívání v současnosti patří zejména:
• porucha emocionálního zdraví rodiny – vztahové problémy
(transgenerační přenos rodinných konstelací)
• nepřítomnost/nemoc partnerky, resp. nedostupná matka
• nízká odolnost rodiny ke stresu, komunikační blok, emocionální
chlad
• osobní zkušenost rodičů s násilím
• klima společnosti s nedostatečně definovanou prioritou
• nízká citlivost laické i odborné veřejnosti
• reklama, média apod.
• absence a nepřiměřenost vhodné sexuální výchovy
• nedostatečné sociální kompetence dětí a nedostatečné posilování jejich resilience
Na základě znalostí příčin a rizik sexuálního zneužití lze formulovat programy primární prevence ve společnosti, komunitě,
konkrétní škole a rodině. Pro včasnou detekci ohrožených dětí je
nutná znalost indikátorů sexuálního zneužití. Mezi jednoznačné
specifické indikátory lze zahrnout jen tři, z nichž přítomnost ejakulátu nemusí ve 100 % případů znamenat sexuální zneužití a tak
16
Ve stejném roce byl uskutečněný i druhý výzkum Hinduji a Patchina, zaměřený na následky rizikové virtuální komunikace zejména
se zaměřením na rozvoj násilí namířeného proti sobě samému
(sebevražedné chování). Vážné myšlenky na sebevraždu přiznalo
20 % mladistvých a 19 % dokonce uvedlo, že se pokusilo o sebevražedný pokus. Výsledky ukázaly, že mezi oběťmi rizikové virtuální
komunikace je hyperaktivita, rozvoj rizikového chování – zejména
kouření, ale také konzumace alkoholu a užívání drog, a promiskuitní
chování často v souvislosti s drogovou epizodou.
Sexuální zneužití je hrubým útokem na dítě, znásilněním jeho
základních práv, ale také porušením Charty sexuálních práv (Valencie 1987) a díky dlouhodobým následkům často v rozporu s prioritou WHO „Sexuální a reprodukční zdraví“. Sexuální zneužívání
může být pro děti velmi matoucí. Pro dítě často znamená zranění
důvěryhodným dospělým a dítě tak dostává informaci, že jediným
způsobem, jak získat pozornost a lásku znamená, že se samo musí
vzdát své sebeúcty nebo něčím „obdarovat“ tuto osobu.
Pokud není sexuální zneužití v dětství včas identifikováno a léčeno,
mezi dlouhodobými příznaky můžeme diagnostikovat:
• zvýšenou úzkost
• posttraumatickou stresovou poruchu
• depresi a sebevražedné myšlenky
• špatná body image
• nízké sebevědomí
• sexuální poruchy
• rizikové chování
Na základě dlouhodobých studií lze konstatovat, že zhruba jedna
třetina sexuálně zneužitých dětí je asymptomatická.
17
Každé dítě, u kterého byly detekovány nespecifické indikátory, je
zranitelné a mělo by se mu dostat odborné pomoci v rámci programu
sekundární prevence, protože evidentně má „nějaký“ problém.
Terapie obětí sexuálního zneužití je velmi náročná, předpokládá
integraci psychoterapie (první pomoc – herní techniky, kreslení,
vyprávění), kognitivně-behaviorální terapie (pro zvládání úzkosti
a strachu), rodinné terapie (s cílem odstranění patologické příčiny
traumatu v prostředí dítěte s návaznou terapií dynamiky vztahů),
skupinová terapie a farmakoterapie (antidepresiva).
Právě s ohledem na celoživotní trauma dětských obětí sexuálního
zneužití a vysoké ekonomické náklady pro společnost má prevence
sexuálního zneužívání jasnou prioritu. Etiologie je multifaktoriální
a tomu musí odpovídat východiska prevence na úrovni společnosti,
konkrétní komunity, školy a rodiny. Pro děti je klíčovou kompetencí
schopnost obrany, nikoli pouhé slovní veto, jak ukazují nejnovější
poznatky z evropských zemí. Dnes se doporučuje rodičům, aby
svému dítěti s ohledem na jeho věk, osobnost, vývoj a sociální
dovednosti připravily tzv. osobní bezpečnostní plán.
Rodiče, ale v jisté paralele i škola, komunita a společnost si musí
nejprve položit několik zásadních otázek. Odpovědi jim pomohou
ke konstrukci osobního bezpečnostního plánu, který by si každé
dítě mělo osvojit jako každou jinou sociální kompetenci např. formou hry.
18
zůstává pouze gravidita a sexuálně přenosná choroba u dítěte jako
jednoznačný indikátor.
Specifické indikátory sexuálního zneužití:
• přítomnost ejakulátu
• dg sexuálně přenosné choroby
• těhotenství
Nespecifické tělesné indikátory sexuálního zneužití:
• traumatické změny v oblasti genitálií, anusu nebo úst (ragády,
fisury, hematomy, petechie)
• tvar a stav hymenu
• změny v tonusu análního sfinkteru
• přítomnost bradavic nebo herpes v perianální a perivulvární
oblasti
• vaginální výtok nebo krvácení
Nespecifické behaviorální indikátory sexuálního zneužití:
• poruchy chůze nebo sezení
• sexualizované chování
• odmítání se převlékat před ostatními nebo se účastnit pohybových aktivit
• enuréza, enkopréza
• problémy se spánkem, noční můry
• zvýšená úzkostnost
• impulzivita, záchvaty vzteku až agrese
• odtažité chování
• záměrné sebepoškozování a suicidalita
• problémy s učením
• poruchy příjmu potravy
• útěky z domova
Jaká existují rizika pro dítě?
Je třeba identifikovat reálná rizika sexuálního zneužití v různých
prostředích a situacích, určit jejich míru.
19
Jak to říct dítěti?
Je třeba zvolit otevřenou, věku přiměřenou komunikaci, ve které
se nelze vyhýbat žádným odpovědím na dětské otázky.
Jak může rodič pomoci dítěti?
Je vhodné, když rodič uvede nějaké podobné příběhy sexuálního
zneužití např. ze svého dětství, sousedství, filmu apod.
Jaká je role dítěte?
Záleží na věku a vývoji dítěte, odborníci ale vždy doporučují,
aby si dítě novou dovednost nacvičilo v rámci nějaké smyšlené hry
např. během nedělní vycházky.
Co musí dítě znát?
Každé dítě by mělo znát – mít v mobilu naprogramováno – telefonní číslo na policii a důvěryhodnou známou, ale vždy dostupnou
osobu pro případ nepřítomnosti rodiče.
Další zdroje informací?
Rodiče i děti mají vědět, že ve stavu akutní nouze existuje pomoc
v komunitě a měli by znát také jejich telefonní číslo a popř. vědět,
kde se nachází, aby tam mohli dojít.
Zkušenosti s některých zemí ukazují, že konkrétně vypracované
osobní bezpečnostní plány dětí snižují reálné naplnění rizika a proto
se nově zavádí i do škol v rámci školních bezpečnostních plánů
v rámci prevence násilí, šikany a sexuálního obtěžování.
20
Deskriptivní studie mezi dětmi
středního školního věku
V roce 2012 byla uskutečněna epidemiologická deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku (9–12 let) navštěvujícími
základní školu na území České republiky. Sledovaný soubor tvořilo
590 respondentů – žáků navštěvujících 5. ročník základní školy
v jednom ze sedmi krajů. Jsou zastoupeny následující kraje uváděné
v pořadí dle počtu respondentů: olomoucký kraj (22,5 %), ústecký
kraj (21,7 %), středočeský kraj (20,2 %), hl. m. Praha (13,7 %), zlínský kraj (12,7 %), jihomoravský kraj (4,9 %) a kraj pardubický (4,2 %).
Charakteristika souboru na obr. č. 1 této kapitoly. Nerovnoměrné
zastoupení respondentů v krajích a sběr dat v uvedených krajích je
důsledkem sběru citlivých dat, pro který se nepodařilo vždy získat
pochopení a souhlas. Počet respondentů středního školního věku
dosahující počet šesti set je vlastně úspěchem týmu tazatelů a jejich
spolupracovníků z řad pedagogů, bez nichž by sledovaný soubor
takového rozměru ani ve snu nedosáhl.
Z celkového počtu respondentů je 327 dívek, to je 55,4 % a 263
chlapců, což představuje 44,6 %. Průměrný věk respondentů je
11,1 roků.
Metodou práce bylo dotazníkové šetření. Dotazník byl anonymní,
dobrovolně dětmi vyplňovaný a obsahoval 36 otázek týkajících
se osobní zkušenosti s nepříjemným zážitkem týkající se sexu
a sexuality v reálném i virtuálním světě, informovanosti dětí o sexuálním zneužívání a o obraně proti sexuálním predátorům, také
21
Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku
odlišnou citlivostí rodičovské i dětské populace a také životním
stylem rodin.
Tři čtvrtiny dětí považují svoji rodinu za stejně šťastnou jako jsou
ostatní rodiny (74,1 %), 19 % dětí považuje svoji rodinu za šťastnější,
ale existuje skupina 6,8 % dětí, které svoji rodinu považují za méně
šťastnou než jsou ostatní. Ač se jedná o subjektivní názory a pocity
dětí, lze se domnívat, že jejich kořeny mohou mít pro děti negativní
konotace. Chlapci o něco častěji považují svoji rodinu za stejně
šťastnou či šťastnější.
Nepříjemný zážitek spojený se sexem nebo sexualitou si vybavilo 1,9 % jedenáctiletých dětí, ale až 8 % respondentů uvedlo, že
neví zda takový zážitek má. Tedy jednoznačně negativní odpověď
dalo jen devět dětí z deseti (obr. č. 3 této kapitoly). K nepříjemnému zážitku došlo dle výpovědi dětí nejčastěji v cizím prostředí,
na internetu a mezi kamarády, nejméně pak v rodině a škole.
Rozdíl mezi dívkami a chlapci je statisticky významný v kladné
odpovědi na existenci nepříjemného zážitku spojeného se sexem
nebo sexualitou, kde kladně odpověděl dvojnásobný počet dívek
a výsledek je signifikantní. Naopak více chlapců na rozdíl od dívek
vyjádřilo svoji nejistotu. V negativních odpovědích jsou odpovědi
srovnatelné. Zcela významný je rozdíl v místě, kde k tomu došlo:
u dívek nejčastěji mezi kamarádkami a na PC, u chlapců v cizím
prostředí (obr. č. 4 této kapitoly). K těmto výsledkům je třeba konstatovat, že zhruba před dvaceti lety si nepříjemný zážitek spojený
se sexem nebo sexualitou vybavil zhruba stejný, zcela srovnatelný
počet dětí shodné věkové kategorie.
Existenci nepříjemného zážitku spojeného se sexem nebo sexualitou uvedlo statisticky významně více respondentů v ústeckém kraji
22
o vlastním těle a zdrojích poučení. Děti byly instruovány o způsobu
vyplňování; sběr dat proběhl v měsíci červnu 2012 – před koncem
školního roku, tedy na samém konci 5. ročníku všech respondentů.
Odpovědi žáků 5. ročníků týkající se poučení a jeho zdrojích vypovídají tedy o období předškolního a mladšího školního věku, ve škole
se týkají osnov v plném rozsahu na I. stupni školní docházky.
Data byla v uzavřených obálkách předána k matematicko – statistickému zpracování na SZÚ v Praze a základní výsledky jsou
poprvé prezentovány v této publikaci formou grafů.
Čtvrtina dětí (73,6 %) uvedla, že se cítí zcela zdráva, necelá čtvrtina pak uvedla, že má drobné obtíže (23,7 %), 1,4 % dětí uvedlo, že
jsou vážněji nemocné a 1,2 % uvedlo, že se cítí vyloženě nebo převážně špatně. S návštěvou psychologa nebo dětského psychiatra
má osobní zkušenost 17,8 % respondentů, ale 3,7 % jedenáctiletých
dětí uvedlo, že potřebu návštěvy psychologa či psychiatra někdy
pocítilo. Není téměř žádný rozdíl mezi chlapci a dívkami.
Charakteristiku rodiny představujeme na následujících vybraných charakteristikách: 52,7 % dětí se věnuje aktivně spolu s rodiči
sportovním aktivitám, 76,3 % dětí spolu s rodiči často navštěvují své
příbuzné, známé a přátele, 54,4 % dětí doma mohou navštěvovat
a navštěvují kamarádi, 23,1 % dětí má rozvedené rodiče, 21,7 % má
nevlastní sourozence a 11,2 % dětí žije v rodině, ve které se dlouhodobě řeší nějaký problém. Rozdíl mezi chlapci a dívkami je v řádu
desetin procenta a je tudíž nevýznamný (obr. č. 2 této kapitoly).
Existenci a řešení dlouhodobého problému uvedly signifikantně
častěji děti žijící v jihomoravském kraji, nejméně naopak v kraji
zlínském, pardubickém a v hlavním městě. Porovnání mezi kraji je
problematické, může být ovlivněné jiným společenským klimatem,
23
jených je 8,1 % páťáků (obr. č. 7 této kapitoly). Negativní znaménko
na straně spokojenosti dominuje u pětiny souboru a to právě ve věku
prvních milostných záchvěvů a touto optikou již výsledek zdaleka
nevypadá tak růžově, jako na první pohled. Se spokojeností dětí
s informacemi od rodičů, které se týkají sexuality a sexu včetně
informací o riziku sexuálního útoku nebo zneužívání dětí je to zcela
jiné. Zde je spokojená jen větší třetina respondentů (37,3 %), čtvrtina
je spíše spokojená (24,7 %), ale až 18,8 % dětí je spíše nespokojených a 12,7 % je zcela nespokojených (obr. č. 7 této kapitoly).
U dívek převažuje tradičně větší míra spokojenosti, ale rozdíl není
statisticky významný. Je třeba konstatovat, že míra spokojenosti
a počet spokojených dětí středního školního věku s informacemi
o vztazích, sexualitě a sexu postupně přibývá, před 50 lety byla
spokojená zhruba čtvrtina dětí, před dvaceti lety třetina dětí. Přesto
téměř třetina dětí na konci I. stupně školní docházky je nespokojená
s informovaností na toto závažné téma, což je mimo jiné i v příkrém
rozporu se stále časnějším nástupem puberty.
Jen polovina sledovaného souboru jedenáctiletých dětí
se domnívá, že ví, co je sexuální zneužívání dítěte a ví jak se mu
bránit (52 %), necelá pětina souboru jasně deklarovala, že to neví
(18,6 %) a 28,5 % dětí připustilo, že by si vědělo rady jen v některých situacích (obr. č. 8 této kapitoly). Jasnou představu mělo více
chlapců a rozdíl je signifikantní. I v této oblasti došlo ke zlepšení,
ještě před dvaceti lety nevědělo plných 80 % jedenáctiletých dětí
co se skrývá pod termínem sexuálního zneužití.
V dalších otázkách byl ukrytý cíl identifikovat, co děti vnímají jako
sexuální zneužití. V této souvislosti došlo k velmi překvapujícímu
zjištění, že děti opravdu nevědí, co všechno se skrývá za sexu-
24
(rizikový region), nejméně v jihomoravském a zlínském kraji (obr.
č. 21 této kapitoly). Rozdíl mezi kraji ve smyslu potvrzení rizikovosti
ústeckého kraje je signifikantní a v dalším textu bude jasně potvrzený i v oblasti vyššího skóre rizik sexuálního zneužívání dětí.
Odpovědi na otázku „kdo ti poprvé řekl, jak přicházejí děti na svět“
jsou pro generaci dnešních rodičů překvapivé. Jen 60 % z nich dalo
tuto informaci svým dětem jako první, tedy včas a přiměřenou formou; na druhém místě jsou již tradičně jako zdroj „sexuální výchovy“
kamarádi s četností 11,4 %, na třetím místě je škola s 8,8 %, následuje jiný zdroj, blíže dětmi neurčený s relativně vysokou četností
7,1 %, knižní podoba 5,9 % a překvapivě PC na posledním místě
s 5,4 % (obr. č. 5 této kapitoly). U dívek byli rodiče uvedení na prvním místě signifikantně častěji než u chlapců, jak tomu již tradičně
bývá po dlouhou dobu.
Překvapivých odpovědí se nám dostalo na otázku, zda děti
doma s rodiči používají vlastní označení pro oblast genitálií (penis
a vagínu) v tom smyslu, že téměř šest dětí z deseti (58,6 %) uvedlo,
že nikoli, že žádné pojmenování nemají, přesně jedna pětina
uvedla, že pouze někdy a druhá pětina (20,2 %) uvedla, že takové
označení či pojmenování pro penis a vagínu v rodině mají a běžně
je používají (obr. č. 6 této kapitoly). Není významný rozdíl mezi
dívkami a chlapci. Tato data se oproti výsledkům předcházejících
studií příliš nezměnila.
Spokojenost dětí s informacemi, které získaly od svých rodičů
a týkají se vztahů mezi dívkou a chlapcem (první rande, jak říct,
že se líbí, první pusa, jak se k sobě vzájemně chovat) je poměrně
vysoká; úplně spokojených je 48,1 % dětí, částečně spokojených
téměř čtvrtina (23,6 %), spíše nespokojených je 13,7 % a nespoko-
25
uvedly častěji (3,3 %) než chlapci (1,5 %) a nejistou odpověď všichni
téměř shodně s četností 5,7–5,8 %. Tato čísla se s postupem času
nemění. Lze tak konstatovat, že počet sexuálně zneužívaných dětí
viděno optikou dětí středního školního věku stále osciluje kolem
magických 10 %. Jisté je, že ke změně dochází, ale nikoli v četnosti,
ale ve změně forem a modelů sexuálního zneužití.
Nejvíce osobní zkušenosti s chováním naplňujícím definici sexuálního zneužití mají jedenáctileté děti v ústeckém kraji, následuje
kraj zlínský, středočeský a olomoucký.
Výmluvným výsledkem výchovného působení rodiny i školy
včetně rozmanitých preventivních programů je, že jen necelá polovina jedenáctiletých dětí ví, co má udělat, když mu něco obdobného
hrozí (48,3 %), ale pětina neví a netuší vůbec nic (18,5 %) a 31 %
respondentů, tedy zhruba třetina si není jistá a neví co přesně
v které situaci (obr. č. 11 této kapitoly). Mnohem jasnější představu
o své ochraně mají chlapci než dívky a rozdíl je signifikantní.
Téměř dvě třetiny respondentů se domnívají, že sexuální výchova
ve škole jim poskytla dostatek informací o lidském těle, pohlavním
vývoji, antikoncepci a ochraně před sexuálně přenosnými chorobami (64,9 %), ale 27,5 % dětí uvedlo, že informace byly naopak
nedostatečné a 4,2 % žáků 5. ročníků uvedlo, že tomu tak prozatím
nebylo vůbec (obr. č. 12 této kapitoly). Většina žáků 5. ročníků
se domnívá, že sexuální výchova patří do školy a měla by dětem
poskytovat informace ve věku 9–15 let (obr. č. 13 této kapitoly).
Téměř polovina dětí by uvítala, kdyby sexuální výchovu vedl odborník (obr. č. 14 této kapitoly). Pro odborníka se přihlásilo signifikantně
více chlapců. Také v oblasti „sexuální výchovy“ zařazené do osnov
školního kurikula došlo – viděno dětským pohledem – k výraznému
26
álním zneužitím. Jen polovina souboru ví, co to je exhibicionista
(49,8 %), expozice dítěte pornografií (63,5 %), doteky na prsou nebo
genitáliích (85,4 %), nucení dítěte dotýkat se jeho genitálií (84,2 %),
nabídka peněz za sex (79,2 %), zaslání nahaté fotografie přes PC
(79,7 %), pohlavní styk s cizí dospělou osobou (85,4 %), pohlavní
styk se známou dospělou osobou (71,2 %), pohlavní styk s rodičem
nebo sourozencem (76,4 %), líbání bez souhlasu dítěte (61,7 %).
Výsledky prezentuje obrázek č. 9 této kapitoly. Tato data jsou velmi
zásadní a měla by tvořit východisko pro prevenci sexuálního zneužívání dětí. Signifikantní jsou odpovědi jedenáctiletých respondentů
na otázky o tom, zda pohlavní styk s cizí, známou osobou nebo
rodičem je sexuální zneužití a klesající tolerance směrem k osobám
známým a příbuzným je výmluvná. V těchto otázkách nebyl shledán
víceméně žádný větší rozdíl mezi dívkami a chlapci.
Velké rozdíly mezi kraji jsou v povědomí dětí o tom, co je sexuální
zneužití a jak se mu bránit. Nejlépe dopadla informovanost dětí
ve zlínském a středočeském kraji, nejhorší byla naopak v hlavním
městě a kraji pardubickém (obr. č. 22 této kapitoly).
Na otázku, zda se něco z výše uvedeného dítěti přihodilo v reálném světě, 2,5 % jedenáctiletých dětí odpovědělo kladně a 5,8 %
uvedlo, že neví (obr. č. 10 této kapitoly). V této souvislosti je třeba
konstatovat, že téměř desetiprocentní kladná odpověď respondentů
ve věku 11 let odpovídá konstrukci evropské i české epidemiologii
dat týkajících se sexuálního zneužití. Jestliže na přelomu dětství
můžeme konstatovat, že každé 10. dítě má osobní zkušenost, pak
lze předpokládat, že za celé období dětství tato četnost naroste
do uváděných „jedno dítě z pěti“. Rozdíl v osobní zkušenosti mezi
dívkami a chlapci je statisticky významný. Dívky takovou zkušenost
27
Sexualita a sex je častým obsahem komunikace v reálném
světě pro 30,5 % jedenáctiletých dětí a není rozdíl mezi chlapci
a dívkami, zatímco ve virtuálním světě se stává častým námětem
jen pro 10 % jedenáctiletých, ale signifikantně častěji pro chlapce.
I další otázky byly zaměřené na rizikové chování dětí ve virtuální
realitě. Osobní schůzku si přes PC domluvilo 5,9 % jedenáctiletých,
přičemž jen 2,9 % dětí na schůzku opravdu šlo, signifikantně častěji
chlapci. Svoji nahatou fotografii na vyžádání od cizí osoby zaslalo
4,4 % respondentů, více dívky; svoji webovou stránku má 34,6 %
respondentů bez rozdílu mezi dívkami a chlapci. Osobní zkušenost
s kyberšikanou uvedlo 12,2 % a 13,1 % si není jisto, neví, zda šlo
o kyberšikanu, osobní zkušenost mají častěji chlapci. Je zarážející,
že dokonce každé desáté dítě má zkušenost s kybergroomingem
(9,2 %), více dívky. Četnost rizikové virtuální komunikace představuje obrázek č. 18 této kapitoly. Je to právě oblast rizikové
virtuální komunikace dětí prostřednictvím nových technologií, která
je zatížena relativně vysokým rizikem sexuálního zneužití dětí,
a jak ukazují dostupné studie, jsou to právě české děti, které jsou
v Evropě nejméně vybavené dostatečnými informacemi na svoji
ochranu ve virtuálním světě, a proto relativně více riskují.
Sex jako časté téma virtuální komunikace je nejčastější mezi
jedenáctiletými dětmi v olomouckém kraji, naopak nejméně často
v jihomoravském a středočeském kraji. Svůj web má překvapivě
více než polovina respondentů z ústeckého kraje, následuje kraj
středočeský a hlavní město Praha. Nejméně často si web zakládají jedenáctiletí školáci v pardubickém, olomouckém a zlínském
kraji. S kyberšikanou má zkušenost pětina pražských respondentů,
o něco méně zlínští školáci a nejméně pak respondenti z jihomo-
28
zlepšení, ač jistá míra nespokojenosti přetrvává. Je třeba přiznat,
že informovanost a poučení ze strany učitelů je lepší než tomu
bývalo, nicméně za situace stále klesajícího věku nástupu puberty
může být situace v přísunu informací vlastně identická. Z výsledků
se zdá, že zřejmě jedna třída sexuální výchovu neměla zařazenou
na I. stupni vůbec.
Největší míra spokojenosti dětí se sexuální výchovou ve školách
je v pardubickém kraji a nejnižší v hlavním městě a v olomouckém
kraji.
Zajímavý výsledek uvádí výsledek studie zaměřený na identifikaci
zdroje informovanosti a poučení z oblasti vztahů, erotiky, sexuality
a sexu. Na prvním místě s četností vyšší než 50 % jsou snad poprvé
uvedeni rodiče, kteří tedy „předstihli“ kategorii kamarádů, kteří
skončili na druhém místě a opět s překvapením se na třetím místě
umístili učitelé oproti dříve uváděné TV, známým a knížkám. Pro
pětinu chlapců je nejčastějším a prvním zdrojem poučení PC a tento
trend se zvyšuje zejména s věkem (obr. č. 15 této kapitoly).
Plné třetině dětí (35,3 %) vadí obhroublé vtípky a průpovídky
na téma „sexu“, které lze definovat jako sexuální obtěžování;
na druhou stranu je třeba dodat, že téměř polovině dětí nevadí vůbec
(41,5 %) a toto číslo může být lakmusovým papírkem citlivosti dětí
vůči informačnímu boomu na téma sex v médiích a nových technologiích (obr. č. 16 této kapitoly). Takové chování více vadí dívkám
než chlapcům a rozdíl je statisticky významný. Vůči narážkám
na postavu je citlivá většina sledovaného souboru; jako nepříjemný
zážitek, který dítěti vadí jej charakterizují dvě třetiny dívek a polovina
chlapců (obr. č. 17 této kapitoly).
29
Výsledky této studie potvrzují praxi krizových center a poradenských pracovišť, že se mění rizika sexuálního zneužití a tomu odpovídajícím způsobem i realita forem sexuálního zneužití v reálném
životě. 21. století přineslo do praxe častější intrafamiliální model
sexuálního zneužívání chlapců a současně se častěji vyskytuje
extrafamiliální model sexuálního zneužití dívek, přibývá tzv. falešného nařčení jedním z rodičů v rámci rozvodových a porozvodových
sporů a zcela zásadním způsobem narůstá počet dětí ohrožených
v elektronickém světě. I výsledky této studie jednoznačně ukazují,
že těžiště rizik se významně přesouvá z reálného do virtuálního
světa, přičemž nelze rizika reálného světa podceňovat. Zde je
velkým problémem skutečnost, že děti jsou počítačově mnohem
více gramotní než většina rodičů a učitelů, čímž trpí jasné vymezení
hranic pro práci na PC a důsledná kontrola.
Je samozřejmé, že i děti staršího školního a adolescentního
věku se stávají obětí sexuálního zneužití, čímž se jeho četnost
v populaci zvyšuje. V této souvislosti je třeba připustit, že stoupá
počet adolescentů na scéně komerčního sexu.
Všichni žáci, kteří vyplnili dotazník, dostali informaci o ochraně
před sexuálním zneužitím.
30
ravského a olomouckého kraje. S kybergroomingem mají opět
nejvíce zkušeností respondenti z ústeckého kraje, ale také z kraje
olomouckého, nejméně pak jihomoravští a pardubičtí školáci.
Pro zhruba dvě třetiny dětí existuje v jejich životě osoba, které
se raději vyhýbají (12,2 % dětí se tak chová často, 57,1 % jen někdy),
pouze 1,5 % dětí uvedlo, že takovou osobu neznají, ostatní – necelá
třetina se tak chová jen zřídka (obr. č. 19 této kapitoly). Rozdíl mezi
dívkami a chlapci je nezřetelný.
Zajímavý výsledek uvádí odpovědi na otázku, zda dítě zná
někoho, kdo zažil něco nepříjemného v souvislosti se sexem (obr.
č. 20 této kapitoly). Jednoznačnou kladnou odpověď dalo 12,2 %
respondentů, ale 29,2 % respondentů uvedlo, že neví a ukázalo se,
že jednoznačně negativní odpověď dala jen větší polovina (57,1 %).
Odpovědi dívek a chlapců se liší ve prospěch mnohem častější
negativní odpovědi chlapců a nejisté odpovědi dívek.
V ústeckém kraji zná třetina respondentů někoho, kdo zažil
něco nepříjemného v souvislosti se sexem a pětina si není jistá,
tedy jen polovina souboru nikoho takového nezná a tento výsledek
v porovnání s ostatními kraji je statisticky významný. Na druhém
místě je kraj zlínský a na třetím olomoucký kraj. Naopak data
svědčící o nejlepším výsledku jsou typické pro kraj jihomoravský,
středočeský a hlavní město Praha.
Závěrem je třeba konstatovat, že se znalostí podmínek sběru dat
a chování dětí středního školního věku, existuje jistý předpoklad, že
část dětí, kterým chybí jasné informace odpovídaly častěji neurčitě
a některé nepřiznaly osobní zkušenost, ale mohou být příčinou
nárůstu nejisté odpovědi u poslední otázky.
31
TADY
TAM
DOMA, VE ŠKOLE, NA ULICI…
V MOBILU, NA INTERNETU…
1. Dávej si pozor na neznámé osoby,
které tě mohou oslovit s vymyšleným
příběhem např. že tě chtějí odvézt
za rodiči nebo potřebují klíče apod.
1. Dávej si pozor na to, kdo tě
osloví a co ti píše na Internetu.
Všechno nemusí být a často ani
nebývá pravda.
2. Nenech se oklamat sliby, dárky nebo
nabídkou přátelství od žádné cizí
ani známé osoby.
2. Nenech se oklamat sliby, dárky
nebo přátelstvím, které ti neznámá
osoba ve virtuálním světě nabízí.
3. Pamatuj si, že není normální, když
někdo chce utajovat za každou cenu
váš vztah nebo to co spolu děláte, kam
spolu chodíte, co si říkáte.
3. Pamatuj si, že není normální, když
někdo chce tajit za každou cenu
vaši internetovou komunikaci nebo
vztah, který mezi vámi vznikl.
4. Měj pod kontrolou informace,
které o sobě i své rodině někomu
sděluješ, hlavně pak někomu, koho
rodiče neznají.
4. Měj pod kontrolou informace,
které na Internetu nebo v mobilu
píšeš o sobě a své rodině jen
známému z Internetu.
5. Nikomu neznámému neříkej osobní
data včetně adresy a způsobu života
rodiny.
5. Nikomu na Internetu nepiš osobní data,
svoji adresu, ani informace o rodičích
a nezveřejňuj také svoje fotografie.
6. Na žádnou schůzku s někým koho
rodiče osobně neznají, nechoď bez
jejich vědomí
6. Když si domluvíš schůzku přes
Internet, nechoď na ní sám/sama a
řekni o ní rodičům.
7. Měj přesně vytčené osobní a intimní
hranice a vyžaduj, jejich respekt
od všech lidí a za všech okolností.
7. Své osobní a intimní hranice si
hlídej i na Internetu, nepřijímej ani
neodesílej materiál sexuální povahy.
8. Nezapomeň, že máš právo říct NE
každé osobě, která se tě dotýká
na těle.
8. Nezapomeň, že máš právo odmítnout
Internetovou komunikaci, ve které někdo
dělá narážky na tvé tělo a tvoji sexualitu.
9. Nedovol, aby tě někdo přinutil
k prohlížení pornografie nebo přiměl
sledovat jeho sexuální aktivitu.
9. Odmítej prohlížet odkazy na webové
stránky s pornografií a lechtivými fotografiemi,
sdělování pocitů při jejich prohlížení a
návod na následování.
Realizováno v rámci projektu „Systémová prevence násilí na dětech se zaměřením na sexuální zneužívání“
2012 UK-3.LF
© Vaníčková
Obr. 1 Charakteristika souboru
32
Ochrana před sexuálním zneužíváním
33
Obr. 3
Nepříjemný zážitek spojený se sexem nebo
sexualitou
34
Obr. 2 Domov
35
Obr. 5 Osoba, která poprvé sdělila, jak děti
přicházejí na svět
36
Obr. 4 Místo nepříjemného zážitku
37
Obr. 7 Spokojenost s informacemi o vztazích a
sexu
38
Obr. 6 Vlastní pojmenování denitálií
39
Obr. 9 Co je sexuální zneužití
40
Obr. 8 Povědomí o tom, co je sexuální zneužití a
možnosti obrany
41
Obr. 11 Povědomí o ochraně
42
Obr. 10 Osobní zkušenost se sexuálním zneužitím
43
Obr. 13 Věk první informace o sexu a sexualitě
44
Obr. 12 Sexuální výchova ve škole
45
Obr. 15 Zdroje informací o sexualitě
46
Obr. 14 Vyučující sexuální výchovy
47
Obr. 17 Narážky na postavu
48
Obr. 16 Obroublé vtipy na téma sex
49
Obr. 19 Existence osoby, které se dítě vyhýbá
50
Obr. 18 Riziková elektronická komunikace
51
Znalost někoho, kdo zažil něco nepříjemného v souvislosti se sexem
Obr. 21 Nepříjemný zážitek spojený se sexem
– lokalita
52
Obr. 20
53
54
Obr. 22 Ví, co je sexuální zneužití – lokalita
Sexuální zneužívání dětí pohledem
analýzy vyšetřovaných dětí v rámci
znaleckých posudků
Dětské trauma představuje zážitek, s nímž se dítě není schopno
vypořádat pomocí svých obvyklých adaptačních mechanismů.
Za traumatické můžeme považovat takové události, které ohrožují
psychickou či fyzickou integritu dítěte. Může jít o náhlou, jednorázovou či nepředpověditelnou událost, která má charakter
„šoku“ (přepadení, znásilnění) či o opakující se, předpověditelnou
a očekávanou událost, kterou však dítě nemůže odvrátit (týrání,
zneužívání).
Sexuální zneužívání dětí a adolescentů představuje závažný problém. Navazuje na téma dětí týraných, popsaných Kempem v roce
1962 a v současnosti zahrnutých pod syndrom CAN. Na poli zájmu
o tuto oblast se setkávají odborníci z oblasti sociální, medicínské,
legislativní. Je třeba najít konsenzus v posuzování a hodnocení
sexuálního zneužívání dětí a jeho závažnosti, stejně tak vhodnosti
v oblasti intervenčních a terapeutických strategií poskytovaných
sexuálně zneužitému dítěti a jeho rodině.
Většina prací uvádí, že víme pouze o části případů, které jsou
zveřejněny (udává se 1/3–1/5 případů). Jiné práce uvádějí, že
v populaci lze sexuální zneužití v dětském věku nalézt u 15–45 %
žen a 3–9 % mužů. Všechna data a výsledky, které jsou z nich
dovozovány, jsou však zatíženy nesourodostí souborů a užitím tzv.
55
Sexuální zneužívání dětí pohledem analýzy vyšetřovaných dětí …
cifické poruchy přizpůsobení, zejména s úzkostnými a depresivními symptomy, ale také s poruchami chování. Často nacházíme
komplikované pocity na rovině vnitřního prožívání (úzkost, strach,
vztek, vina, stud, bezmoc), které mladší děti obtížně verbalizují.
U mladších dětí bývá přítomno více úzkostné a psychosomatické
symptomatiky, u větších dětí se objevuje hostilita, nepřizpůsobivost,
antisociální chování. Sexuální zneužívání může u dětí vést také
ke zvýšeně erotizovanému chování, které se projevuje ve hře,
v kontaktu s vrstevníky nebo dospělými. Takové chování zhoršuje
sociální pozici zneužitého dítěte a může vést i k názoru, že za zneužití může dítě samo.
Dlouhodobé následky sexuálního zneužívání dětí se nejčastěji
podílí na vývoji psychopatologické symptomatiky v pozdějším věku,
jako je deprese, úzkost, disociativní nebo somatoformní poruchy.
Komplikace přináší pro vývoj osobnosti, uvádí se, že zejména
v případě hraniční poruchy osobnosti bývá významně častěji přítomno sexuální zneužití v dětství. Sexuální traumatizace v dětství
může poškodit vývoj sexuální role a schopnost intimních vazeb,
přetrvává (někdy nevědomý) pocit ošklivosti, sebeznehodnocení,
hostility. Bývá popisováno generační opakování incestuózního
rodinného systému.
56
měkkých nebo tvrdých kritérií pro posouzení sexuálního zneužití.
Je třeba každý případ hodnotit individuálně, s ohledem na řadu
kritérií, jako je věk dítěte, jeho vztah k pachateli, charakter sexuálního zneužití, typ osobnosti dítěte a jeho reakce na zneužití, typ
rodiny a její protektivní funkce. Je jistě rozdíl mezi bezdotykovým
zneužitím, sexuálním obtěžováním osobou, která představuje pro
dítě autoritu, nebo sexuálním kontaktem spojeným s násilím. Uvádí
se, že nejčastěji se sexuální zneužití objevuje v okruhu rodiny či
známých osob. Zveřejnění může být pro dítě obtížné, provázené
pocity studu, strachu, pocitů viny za rozpad rodiny, trápení blízkých
osob a riziko, že bude dáno z domova do ústavní péče.
Sexuální zneužívání z psychologického hlediska představuje
situaci, kdy je dítě používáno pro sexuální cíle druhé osoby, která
je nejčastěji výrazně starší, je v pozici autority vůči dítěti a sexuální
aktivitu požaduje vymáháním nebo manipulací.
Proces traumatizace dítěte je ovlivněn více okolnostmi. Záleží
pochopitelně na charakteru traumatizace, například na tom, zda
byl pachatel zneužití dítěti znám, zda šlo o jednorázové či opakované zneužití, zda se mohlo dítě bát i o svůj život. K traumatizaci
dítěte mohou přispět i sekundární charakteristiky, jako je nešetrný
způsob vyšetřování, následný rozpad rodiny, eventuálně umístění
dítěte mimo domov.
Iniciální následky jsou popisovány u více než 50 % zneužitých
dětí. Nelze popsat jednoznačné klinické symptomy, které se projevují. V nejzávažnějších případech se mohou projevit příznaky
posttraumatické stresové poruchy, s typickými vizualizovanými
připomínkami traumatu, vyhýbavým chováním a spánkovými
potížemi s úzkostnými sny. Mohou se však projevit též méně spe-
Rozsah traumatizace popsal Finkelhor podle míry následujících faktorů:
a) traumatická sexualizace (sexuální stimulace u dítěte vede
k nepřiměřenému ranému sexuálnímu chování, které může vyjadřovat předčasné sexuální potřeby, nebo může být sexualizované
chování používáno pro nesexuální cíle).
57
k incestnímu chování a má jinou vnitřní dynamiku, než tam, kde
jde například o zneužívání menších dětí.
Posuzování sexuálně zneužitých dětí je obtížné, vyžaduje
značnou zkušenost v kontaktu s dětmi, porozumění normálnímu
psychickému i sexuálnímu vývoji, rodinným vztahům a jejich dynamice. Je třeba posuzovat obvyklé vývojové charakteristiky dítěte
i eventuální psychopatologické odchylky. Je vždy obtížné udržet
rovnováhu mezi podporou v takto svízelné situaci dítěti a zároveň
postojem objektivního posuzovatele.
Základním prostředkem vyšetření je pozorování dítěte, rozhovor
a další specifické techniky, jako je kreslení, hra s anatomicky přesnými panenkami, užití videozáznamu, užití dalších psychologických
metod, obvykle zaměřených na vyšetření inteligence, osobnosti
a rodinných vztahů dítěte a také na eventuální míru emočního
poškození. Volba metod musí být přiměřená věku dítěte a jejich
interpretace by měla zachovávat odbornou objektivitu a respektovat možnosti, které lze z jednotlivých psychodiagnostických metod
vyčíst.
U dítěte pozorujeme emoční projevy, chování při hře, vztahy
k druhým osobám, fantazijní produkci. V rozhovoru musíme dobře
rozumět slovníku dítěte a někdy si nechat vyložit rodinný slovník
pro označení pohlavních orgánů a sexuálního, eventuálně toaletního chování. Musíme se umět zeptat dítěte přímo, přesně, a to
i za okolností, kdy je to dítěti nepříjemné. Téma sexuálního zneužívání je snadnější otevřít tehdy, když je začleníme do celkové
explorace, zaměřené na různé oblasti života dítěte, jako je rodina,
škola, zájmy apod. Můžeme se začít dotazovat obecněji o tom, jak
se dítě vůbec dozvědělo o sexuálních otázkách, jestli je o těchto
58
b) pocit bezmocnosti (je zapříčiněn tím, že dítě nemá nad situací, v níž se nachází, žádnou kontrolu, prožívá strach a úzkost
spojené s bezmocností).
c) stigmatizace (vytváří pocit, že je dítě špatné nebo poškozené
v důsledku nepřiměřené sexuální zkušenosti, má pocity studu
a viny, které se mohou v průběhu vývoje i stupňovat).
d) zklamání (zážitek spojený s pocity zklamání a zrady od osoby,
které dítě věřilo, vede ke strachu, zklamání, deziluzi a zlosti).
Intenzita sexuální traumatizace je závislá také na subjektivní
percepci dítěte. Některé události (jako třeba dětské sexuální hry
nebo setkání s exhibicionistou) může dítě vnímat jako normální,
netýrající. Není však vyloučeno, že takový typ zážitku, který v době,
kdy k němu došlo, neměl traumatický dopad, se traumatizujícím
stává v jiném vývojovém období (např. adolescenci) a musí být
znovu propracován.
Sexuální zneužívání dítěte v kontextu rodiny, vedlo ke snaze
najít charakteristiky, které by popisovaly povahu matky, otce i dítěte
v takovém systému. V literatuře jsou popisovány patriarchální rysy
rodiny s malým prostorem pro soukromí a práva druhých. Otec
bývá popisován jako dominantní, kontrolující a zastrašující ostatní
členy rodiny, mimo rodinu ale sociálně inhibovaný, málo schopný
vyvinout jiné sociální vztahy. Matky bývají viděny jako pasivní,
emočně deprivované, depresivní, infantilní. Nebývají schopny
akceptovat obvyklý manželský vztah včetně sexuality, na dceru
přenášejí vlastní povinnosti. Zneužívané dcery bývají popisovány
jako obvykle nejstarší, fyzicky a sexuálně atraktivní a mívají špatný,
odcizený vztah s matkou. Zůstává otázkou, zda tento popis neodpovídá zejména té části sexuálního zneužívání, která má blízko
59
Hodnocená kriteria spolehlivosti výpovědi dítěte se týkají
následujících okruhů:
1. Vývojová kritéria, která posuzují úroveň vývoje a vývojových
charakteristik dětského svědka. Patří sem posouzení psychické
a kognitivní zralosti dítěte, jeho schopnost testovat realitu, odlišit
60
vlastní fantazie a přání od vnějších zážitků. Je třeba posoudit ev.
míru vývojové patologie a úroveň sugestibility dítěte.
2. Výpověďová kritéria, která se vztahují k analýze způsobu,
jakým dítě vypovídá. Patří sem posouzení spontaneity výpovědi, spolehlivosti ve výpovědi provedené za různých okolností,
posouzení způsobu vyjadřování. Užívaná terminologie týkající
se sexuálního chování by měla být přiměřená věkové úrovni. Někdy
zdůrazňovaná tzv. adekvátnost emočního doprovodu je kritériem
nejistým, protože vlivem obranných procesů se dítě může chovat
odtažitě a neúčastně.
3. Vztahová kritéria, která postihují důležité aspekty v oblasti
vztahů, v rámci nichž mělo ke zneužívání dojít. Důležité je posouzení rodinné dynamiky, posouzení charakteru vztahů dítěte k jednomu i druhému z rodičů a zejména vztahu rodičů mezi sebou, jde-li
mezi nimi o manželský konflikt. Je třeba vědět, jaká je tzv. historie
výpovědi rodičů, komu a za jakých okolností dítě o zneužívání
poprvé řeklo a jaká byla reakce osoby, jíž toto bylo sděleno.
Terapie traumatizovaných dětí je zaměřená buď na řešení akutní
stresové situace nebo na řešení posttraumatických následků.
V dětském věku je kromě obvyklých psychoterapeutických modalit
potřebná rodinná terapie. Terapeutický proces má tři fáze. V první
fázi jde o vytvoření důvěry mezi dítětem a terapeutem, v druhé fázi
dochází ke zpracování traumatické události a výsledkem třetí fáze
by měla být psychosociální reintegrace. Nezbytná je integrace psychoterapie a farmakoterapie. V rámci farmakoterapie jsou nejčastěji
indikována anxiolytika a antidepresiva.
věcech něco zajímá, jestli zná někoho, kdo zažil sexuální zneužití,
jestli se i jemu stalo, že by se ho někdo dotýkal způsobem, který
by mu byl nepříjemný.
Je třeba se též zaměřit na možnost falešné výpovědi. Ve sděleních dětí o sexuálním zneužití můžeme najít také určité procento tzv.
falešných výpovědí, kterých literatura uvádí 2 %–8 % z ohlášených
případů. Možnost falešného obvinění ze sexuálního zneužití rodičem je vyšší tehdy, když rodiče, z nichž jeden o druhém takovou
informaci podává, jsou ve sporu o výchovu dítěte nebo v případě
rozvedených rodičů o styk s dítětem.
Vedle falešných výpovědí je třeba myslet i na falešné popření.
Je to situace, kdy dítě sdělí údaje, které je možné interpretovat jako
sexuální zneužívání, posléze však zjistí, že je to pro rodinu neúnosné a svoji výpověď popře, zejména tehdy, když je na něj vyvíjen
přímý nebo nepřímý tlak, aby svoji výpověď popřelo. Dítě může mít
pocity viny za rozpad rodiny, pocity studu, zklamání, strachu.
Při hodnocení věrohodnosti (spolehlivosti) výpovědi dítěte však
musíme být vědomi toho, že jde o posouzení míry psychologické
pravděpodobnost, že konkrétní výpověď dítěte odpovídá skutečnosti. Mezi obecnou a specifickou věrohodností není vždy symetrický vztah.
61
Soubor: Autoři vyšetřili v rámci soudně znaleckého posuzování
v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie celkem 29 dětí a dospívajících ve věku od 4 do 18 let, v souboru bylo
27 dívek a 2 chlapci. Znalecké vyšetření bylo nařízeno Policií ČR
v situaci, kdy byl již potenciální pachatel obviněn. Vyšetření bylo
provedeno standardním způsobem psychologem a psychiatrem.
Charakteristika souboru – věkové rozložení při vyšetření
a při uváděném zneužití: Vyšetřované oběti sexuálního zneužití
byly vyšetřeny ve věku od 4 do 18 roků. Maximum vyšetřovaných
bylo ve věku 14 a 15 let (viz graf č. 1 této kapitoly). Věk při uváděném
zneužití byl v rozptylu od 3 roků 1 měsíce až po 18 let (viz graf č. 2
této kapitoly). Věk vyšetření a věk uváděného zneužití není vždy
shodný, nejkratší doba mezi inkriminovaným činem a vyšetřením
byla 1 měsíc, nejdelší pak 10 roků, průměr v celém souboru činil 16
měsíců. Je tedy zřejmé, že doba mezi zážitkem sexuálního zneužití
a vyšetřením je značně dlouhá. Negativem takto dlouhé doby je
na jedné straně možné snížení věrohodnosti výpovědi, na straně
druhé traumatizace protahovaným vyšetřováním a nedořešenou
situací oběti.
Pro hodnocení dalších charakteristik jsme rozdělili soubor
na skupinu mladších dětí ve věku 3–12 let a na skupinu 13–18 let.
Jde o zhruba stejně početné skupiny, v mladší skupině je 14 dětí,
ve skupině starší 15 dospívajících. Většina zneužitých byly dívky
(93 %), v celém souboru byli pouze 2 chlapci (7 %), oba patřili
do skupiny mladších dětí.
Charakter zneužití: V celém souboru se vyskytly různé formy
sexuálního zneužívání, které bylo možné zařadit pod skupinu, kde
šlo o dotýkání, koitální sexuální styk a orální sexuální styk. Bezdotykové zneužití v našem souboru zachyceno nebylo. Ve skupině
mladších dětí převažovalo zneužití formou osahávání, ve skupině
starších pak koitální sexuální styk (viz graf č. 3 této kapitoly). Nejčastěji se děti a dospívající svěřili jednomu z rodičů, a ti byli rovněž
nejčastějšími oznamovateli policii. U mladších dětí tuto úlohu splnili
několikrát též psychologové, zatímco u starších lékaři gynekologové
(viz graf č. 4 a č. 5 této kapitoly).
Uváděná osoba pachatele: Jako pachatelé převažovali muži
nad ženami, šlo celkem o 27 mužů a 2 ženy (v jednom případě šlo
o ženu, která se vydávala za muže). Jako obviněný pachatel byli
uvedeni biologický rodič, partner biologického rodiče, jiný příbuzný,
známý rodiny, spolužák, kamarád, cizí osoba. Ve skupině mladších
dětí (3–12 let) byl jako pachatel nejčastěji uveden partner biologického rodiče a známý rodiny, ve skupině starších (13–18 let) to byl
nejčastěji známý rodiny (viz graf č. 6 této kapitoly).
Rodinná situace dětí: V našem vyšetření jsme se zabývali též
rodinnou situací obětí, charakteristikami rodiny a jejím fungováním.
Charakter rodinného fungování byl podobně rozložen u obou skupin,
kdy převažovaly rodiny s jedním biologickým a jedním nevlastním
rodičem, a dále rodiny pouze s jedním biologickým rodičem. Pouze
4 rodiny v celém souboru byly s oběma biologickými rodiči (viz graf
č. 7 této kapitoly). Z hlediska fungování rodin převažovaly v obou
skupinách rodiny fungující s konflikty a dále rodiny vykazující patologické fungování. Pouze 2 rodiny v celém souboru bylo možno
charakterizovat jako harmonické (viz graf č. 8 této kapitoly).
62
Analýza vlastního souboru a rizikových faktorů sexuálního zneužívání v dětství a dospívání
63
byla hodnocená jako sníženě věrohodná či nevěrohodná (viz graf
č. 11 této kapitoly).
Psychologická a psychiatrická péče: Vyšetřením bylo zjištěno, že část dětí byla v psychologické či psychiatrické péči již
před uvedeným sexuálním zneužitím, ve skupině mladších dětí
3 děti, ve skupině starších dětí a dospívajících 6 osob. Následně
po vyšetřovaném zneužití byla v psychologické a psychiatrické péči
většina dětí, v mladší skupině 57 % dětí, ve starší skupině 60 % (viz
graf č. 12 této kapitoly).
64
Osobnostní charakteristiky dětí: Osobnostní vývoj dětí vykazoval četné rysy nevyváženosti, v každé skupině pouze vývoj 3 dětí byl
hodnocen jako vyvážený, zatímco vývoj 11 dětí ve skupině mladších
a 12 ve skupině starších byl hodnocen jako disharmonický. Osobnostní vývoj těchto dětí a dospívajících vykazoval četné specifické
rysy, zejména rysy emoční lability, deprivační známky, konzumaci
alkoholu a návykových látek, sebepoškozování a předčasné sexuální projevy (graf č. 9 této kapitoly).
Reakce dětí na zneužití: V rámci vyšetření byla hodnocena
reakce dětí na proběhlé zneužití. Její hodnocení je komplikováno
značným časovým odstupem od události. Popisované reakce jsou
kontaminovány dalším vývojem událostí, zejména opakovaným
vyšetřováním a reakcí rodiny (graf č. 10 této kapitoly). Častými
specifickými reakcemi byly plačtivost, úzkostnost, depresivní prožívání, poruchy spánku, somatizace, školní problémy a poruchy
chování. Některé děti vykazovaly příznaky klinicky klasifikovatelné
posttraumatické stresové poruchy.
Posouzení věrohodnosti výpovědi: Významnou součástí
znaleckého vyšetření bylo posouzení věrohodnosti výpovědi
dítěte. V této souvislosti zdůrazňujeme, že znalci nehodnotí, zda
k vyšetřované události došlo či nikoli, nejsou oprávněni hodnotit
důkazové prostředky. Toto hodnocení je úkolem orgánů činných
v trestním řízení. Znalci se vyjadřují pouze k psychologickým a psychiatrickým aspektům věrohodnosti. V obou skupinách převažovalo
hodnocení, že jde o výpověď dítěte či dospívajícího v podstatných
rysech věrohodnou. Jako výpověď zcela věrohodná byla hodnocena ve 3 případech v obou skupinách. Pouze menšina výpovědí
Závěr
Sexuální zneužívání dětí a dospívajících je závažnou vývojově
negativní událostí, která ovlivňuje jejich osobnostní vývoj a může být
příčinou výskytu psychopatologických příznaků. Z našich zkušeností
vyplývá, že nejčastějšími oběťmi jsou dívky, jejichž rodinná situace
je komplikovaná, často zažily rozvod rodičů, případně následné
problémy a konflikty v rodině. Rizikovým faktorem je disharmonický
osobnostní vývoj s podílem citové deprivace, u starších dětí pak
tendence k poruchám chování, nevhodné konzumaci návykových
látek a inklinace k nevhodným vrstevníkům. Sexuální zneužití pak
představuje negativní vývojovou zkušenost, která interaguje s předchozími problematickými zkušenostmi a zhoršuje adaptaci dítěte
či dospívajícího. Psychologická a psychiatrická péče by měla být
zaměřena nejen na zvládnutí psychopatologických příznaků, ale též
na zlepšení osobnostní adaptace a rodinného fungování.
65
Graf č. 2 Věk v době zneužití
66
Graf č. 1 Věk v době vyšetření
67
Graf č. 4 Komu se obě svěřila
68
Graf č. 3 Způsob zneužití
69
Graf č. 6 Obviněný pachatel
70
Graf č. 5 Kdo oznámil policii
71
Graf č. 8 Fungování rodiny
72
Graf č. 7 Charakteristika rodiny
73
Graf č. 10 Reakce obětí
74
Graf č. 9 Osobnostní charakteristika
75
Graf č. 12 Psychologická a psychiatrická péče
76
Graf č. 11 Posouzení věrohodnosti
77
Sexuální zneužívání dětí pohledem
praxe
Na základě práce v sexuologické ambulanci lze konstatovat, že
došlo k určitému posunu ve způsobu sexuálního zneužívání. Před
15 lety byl nejčastější pachatel trestného činu sexuálního zneužívání na dětech člověk známý dítěti (nevlastní otec, přítel matky).
Docházelo k osahávání na intimních místech, nucení k masturbaci i k pohlavnímu styku. Nejsou k dispozici oficiální údaje, jde
o empirické poznatky vycházející z konkrétních případů, se kterými
se autorka setkala ať na oddělení ústavní ochranné léčby sexuologické, v ambulanci, nebo při službě na krizových linkách.
V dnešní době je pravděpodobně nejčastějším trestným činem
ohrožování mravní výchovy cestou internetu. Naše populace je
oslněna rozvojem techniky, kterou dobře využívá, ale i zneužívá.
Děti jsou velmi snadnou kořistí lidí, kteří si stahují dětskou pornografii. Mohou to být lidé s parafilií-pedofilové, ale i překupníci.
I mezi odborníky se vedou diskuze o ustanovení trestního postihu
za držení dětské pornografie. Někteří sexuologové tvrdí, že možnost
uspokojovat se autoerotikou při shlížení dětské pornografie je lepší
varianta než spáchat reálné násilí. Já mám zkušenost, že naopak
posilování deviantních fantazií vede k růstu touhy a nutkání tuto
představu realizovat. Jako závažné a škodlivé však lze vnímat to,
že se obrázek dítěte stane zdrojem uspokojování cizího člověka,
ať již devianta nebo nezdrženlivého člověka. Pachatelé většinou
nemají náhled na to, že konají něco špatného. Obhajují se tím,
79
Sexuální zneužívání dětí pohledem praxe
Pro představu obrazu sexuálního zneužívání dětí autorka
uvádí několik různých kasuistik:
1. kasuistika „pedofil na internetu“
50 letý muž je stíhán pro trestný čin ohrožování mravní výchovy
a přechovávání dětské pornografie. Zájem o malé dívenky (kolem
5 let) měl od puberty, zpočátku to bylo na fantazijní úrovni, pak
s rozvojem přístupu k internetu, se jeho chování stávalo nutkavým.
Masturboval až 20x denně. Sekundární pohlavní znaky na ženách
mu připadají odporné. Přesto se seznámil se ženou a uskutečnil
pohlavní styk, bylo to však proto, že pracoval daleko od domova
a cítil se osamocený.
80
Je stále ženatý, žena vyjadřuje nespokojenost s jejich sexuálním
životem. Objevila v počítači a na CD discích předměty jeho touhy
a chce, aby se léčil. Problém vyvstal i na pracovišti, kde sledoval
dětské porno a posléze dostal výpověď. Na obrázcích byly nejen
obrázky dětí, o kterých muž dlouze „s láskou“ vyprávěl, jak ho
uchvacuje jejich nevinnost, ale i podněty s nejrůznějšími sexuálními
aktivitami.
Sám svoji sexuální preferenci nepopírá, ale nechápe, co by si měl
léčit. Jeho motivace k návštěvě lékaře je nulová, motivací bylo
až trestní řízení.
Do ordinace také přicházejí dospívající dívky či mladé ženy, které
mají potíže ve svém sexuálním životě, v navazování vztahů vůbec
a v jejich anamnéze se velmi často vyskytuje sexuální zneužívání.
Nejčastějším pachatelem je známá osoba, nevlastní ale i vlastní
otec, děda, druh ženy, nezřídka i jen známá osoba, které matka
svěří dítě na hlídání.
Velkou roli zde hraje míra agresivity. Jedná-li se o pachatele
blízkého dítěti, dochází spíše k psychickému a k citovému vydírání.
Pachatel nedeviantního činu může mít osobnostní či charakterové
problémy, často se jedná o dysfunkci rodiny. Při intrafamiliárním
sexuálním zneužívání dochází, zcela logicky, k různým reakcím
členů rodiny. Matky většinou chtějí zabránit rozpadu rodiny a vina
pak dopadá paradoxně na dítě. Incest (sex mezi pokrevně přímými příbuznými) bývá méně častý. Uvádí se zde mechanismus
– získaný nezájem o sexuální aktivity s jedincem, se kterým byl
dotyčný v kontaktu od ranného dětství. Hovoříme zde o tzv. Westermarckově efektu.
že „ona to chtěla“, oběť udala nesprávný údaj o věku, apod. Má-li
autorka možnost posuzovat některé materiály od policie – je zcela
patrné, že dotyčná oběť je pod trestní hranicí.
Připomeňme si, že ze sexuologického hlediska jsou normální
takové souhlasné sexuální aktivity, které se odehrávají mezi psychosexuálně a somatosexuálně zralými, a pokrevně v přímé linii
nespřízněnými partnery, které nevedou k jejich tělesnému nebo
psychickému poškození.
V dalším textu jsou zmíněny dvě deviace. Jsou to poruchy sexuální preference, poruchy v objektu. U pedofilie se jedná o erotické
zaměření na objekty – chlapce i dívky bez znaků dospívání. Pedofilové se zaměřují na dětské chování, často zdůrazňují „nevinný“
vzhled. Hebefilové jsou zaměřeni na dospívající dívky, se znaky
pohlavního dozrávání – prsa, ochlupení.
81
Rozvedená matka, která žila sama s malými syny, 5 a 7 let, si
konečně našla partnera. O její děti se muž velmi zajímal, navázal
s nimi dobrý vztah. Žena pracovala na směny, takže děti bývaly
často s mužem samy. Asi po roce však přišel šok. Při svém časnějším návratu domů uviděla, jak muž s chlapci provozuje orální
sex a to oboustranný. Muž se pokoušel „vysvětlit„ situaci: „chlapcům se to vlastně líbilo – byla to legrace.“ V jeho osobních věcech
dokonce nalezla fotografie nahých chlapců.
Tento případ oznámila na policii. U muže byl vyhotoven znalecký posudek, sexuologické vyšetření žádnou sexuální úchylku
neprokázalo.
3. kasusistika „incestní sexuální zneužití vlastním otcem
s dg: Hebefil“
Do ordinace přišla 16 tiletá dívka s přítelem, který ji motivoval
k oznámení sexuálního zneužívání vlastním otcem. Měla též
strach z možného zneužívání mladší sestry. Docházelo k nucení
k masturbaci od jejích 11 let, později i k pohlavnímu styku. Rodina
byl úplná – matka, otec, dvě dcery – sestra mladší o 5 let. Matce
se dříve nesvěřila. Když však došlo k vyšetřování, matka se postavila na stranu otce. Všichni byli proti oznamující dceři, která byla
dokonce umístěna do diagnostického ústavu. Nutili ji popřít původní
výpověď a vzít zpět své oznámení. Mezi tím policie zjistila, že muž
byl již dříve trestán pro sexuální zneužívání, byla mu diagnostikována porucha sexuální preference – hebefilie. Byl posléze vzat
do výkonu trestu. Tam páchal opakovaně demonstrativní sebevraždy a to po celou dobu pobytu ve vězení, a poté v ústavní léčbě
82
litoval hlavně sebe. Manželka stála po celou dobu na jeho straně.
S dívkou jsme se snažili terapeuticky pracovat, měla však (oprávněně) pocit, že potrestána a vinna je vlastně ona. Terapeutický vztah
se nepodařilo navázat. Po propuštění z výkonu trestu nastoupil
muž ústavní ochranné léčení, posléze přeměněné na ambulantní.
V ordinaci se s ním setkávám dosud. Nikdy se jeho lítost nad sebou
neposunula do pocitu viny. Ví o problémech v životě dcery (hlavně
v navazování vztahů), ale nespojuje to se svými činy.
2. kasuistika „pohlavní zneužívání druhem matky“
4. kasuistika „sexuální zneužití v rámci ‚sekty‘, kde je více
pachatelů“
Dlouhodobé sexuální zneužívání v sektě. Slovo sekta vzniklo pravděpodobně z latinského slovesa secare (ve významu sekat či oddělovat), nebo z latinského slova secta (způsob života). Pojem sekta
označuje náboženskou nebo názorovou skupinu, která se odpojila
od větší nebo zavedené skupiny. Slovem sekta bývají často označovány organizace, které členům vymývají mozky nebo s nimi manipulují. V tomto případě se nejedná o žádnou ze známých sekt.
Žena ve věku 23 let přichází s narůstajícími potížemi, jde hlavně
o kolísání nálad, objevují se příznaky panické úzkosti. Sexuologickou ambulanci vyhledala proto, že ji trápí neschopnost navázat
vztah. Sama říká: „mám problém s vnímáním sebe samotné“.
Uvědomuje si psychické i fyzické problémy asi 3 roky, vědomě
snižovala hmotnost. Pochybuje o sobě, nedokáže se soustředit při
učení a práci. Je nespokojená se svým tělem. Objevují se všechny
příznaky pro poruchu příjmu potravy. Byla již několikráte platonicky
zamilována, ale dojde-li k dvoření ze strany muže, raději vše stopne,
má obavy z intimních doteků. První pokus o sexuální kontakt ve
83
postoj. Dochází často k zneužívání drog. Tyto ženy pomoc většinou nevyhledávají, ani ji nepřijímají. Bývá pro ně daleko obtížnější
se z bludného kruhu vymanit.
5. kasuistika „barová společnice“
Do sexuologické ambulance přichází 22 letá žena a vypráví, že má
před svatbou. S mužem, který je do ní zamilován, se seznámila
v baru, kde provozovala prostituci. On i ona by chtěli začít nový
život. Těší se, ale prožívá jistou tíseň z toho, že ji svazuje minulost, a současně ji trápí, že neprožívá s partnerem při sexu žádné
uspokojení.
Když ji bylo 13 let, začala pomáhat v baru, kde její náplň práce
se postupně rozrůstala, až se téměř nepozorovaně „vypracovala“
ve velmi žádanou prostitutku. Omámil jí přísun financí a jiných požitků.
V určitém období docházelo u ní k zneužívání psychostimulancií;
nyní je údajně „čistá“. Její předčasné nastartování sexuálního života,
angažmá v sexbyznysu a užívání pervitinu, způsobilo, že jí nyní „klasické párové aktivity“ připadají nudné. Po určitou dobu žena docházela na individuální psychoterapii, pak došlo k přerušení kontaktu.
V poslední době se často setkáváme s fenoménem tzv. nevěrohodné výpovědi, či falešného obvinění. Jde o problematiku, která
posléze ovlivní život mnoha lidí. Dochází k neřešitelné situaci, protože
z ní není východisko. Často vidíme, že vzájemný souboj „nevinné“
oběti a „falešného“ žalobce se stane „náplní“ života některé ze zúčastěných osob. Je proto nutné pečlivě zvažovat všechny možnosti již
na počátku sporu, aby byl opravdový zájem dítěte na prvním místě.
Na dítě, které falešně obviní dospělou osobu je třeba nahlížet jako
na osobu, která má jiný problém a vyžaduje pomoc.
84
20 letech vedl ke generalizovanému strachu a následně ke křečovitému sevření svalů vaginy – nemožnosti zavést penis do vaginy.
V posledních týdnech si stěžuje na pálení, bolesti ve vagině.
První pokus o řešení učinila před 6 měsíci, kdy docházela krátkodobě k psychologovi a kontaktovala sdružení Anabella, které
se zabývá problematikou poruch příjmu potravy. Až v průběhu
dalších setkání v ordinaci se začala postupně otevírat otázka
sexuálního a psychického zneužívání. To bylo dlouhodobé, začalo
v jejích 12 letech. Dívka navštěvovala oddíl, který ve jménu starořeckých ideálů měl vést děti k duševní a tělesné ušlechtilosti.
Skutečnost byla zcela jiná. Posléze se ukázalo množství dalších
obětí. U dívky se projevovaly příznaky typické pro posttraumatickou
stresovou poruchu. Posttraumatická stresová porucha je opožděná
odpověď na stresovou situaci, krátkého nebo dlouhého trvání. Jen
obtížně jsme se dostávali k posunu od sebeobviňování k označení
pachatele. Pachatelů i obětí bylo zde velké množství, a rozmotávat
pavučinu, do které byli oběti zachyceny, bylo velmi těžké. Rovněž
z právního hlediska byl případ velmi složitý.
Dalším okruhem v této problematice je komerční sexuální
zneužívání dětí. Zde, na rozdíl od obětí sexuálního zneužití, oběti
komerčního sexuálního zneužití necítí bezmoc, naopak disponují
určitou mocí. Nejsou, nebo to nevnímají, v roli svedené, ale jsou
svůdci. Vyjadřují emoce, i když mohou být falešné. Nemívají tajemství před přáteli. Lidé, v jejichž okruhu se pohybují, říkají, že to co
dělají je dobré. Ze strany ostatní komunity vnímají negativní postoj,
o to více se upínají „ke svým lidem“. Dostávají odměnu, akce jsou
plánované, jsou dobře oblečené, nestydí se. Jako racionalizaci
užívají označení – hostesky, profesionálky. Zaujímají materialistický
85
vzpomínek. Jeden z dotazů soudu na znalce je věrohodnost
výpovědi. Je to velice složitá záležitost, kde je nutné brát v úvahu
např. spojitost logického myšlení a abstrakce. Dítě v určitém
věku není zcela schopno odlišit podstatné od nepodstatného,
nedostatek životních zkušeností vyplňuje fantazií, kterou vydává
za skutečnost.
6. kasuistika „dlouhodobý porozvodový spor“
Rodiče se rozvedli ve 2 letech věku dítěte. Následovaly tahanice
o majetkové vyrovnání, vzájemné obviňování, značnou mírou
k tomu přispívali i prarodiče. Největším problémem byl spor o kontakt a výchovu dítěte. Nyní 5 letá dívka žije se svojí matkou, otec
měl zájem o pravidelný kontakt. Docházelo k opakovaným trestním
oznámením ze strany matky. Mělo docházet k psychickému vydírání
i k fyzickém napadání. Obětí měla být bývalá manželka a její rodiče,
u kterých žila. Dítě mělo k oběma rodičům hezký vztah, který však
byl narušen vleklými spory. V rodině matky byl pořízen videozáznam
(o údajném sexuálním zneužívání), kde dívka odpovídá na dotazy
matky a prarodičů. Situaci řešili pracovníci OSPOD, posléze bylo
podáno trestní oznámení o sexuálním zneužívání otcem. Do problematiky se postupně zapojilo několik institucí; znalecké posudky
si vzájemně odporovaly. Nakonec soud zprostil otce viny a kontakt
s dítětem probíhá. Z posledního psychologického vyšetření vyplývá,
že dívka má s matkou nyní jistý vztah, je na ni fixována, k otci
aktuálně prožívá ambivalentní pocity.
Podobné případy řeší např. v Anglii rodinnou terapií, v České
republice tato možnost existuje, ale není příliš využívána.
86
Je popsána řada rizikových faktorů, které by měl nejen soudní
znalec, ale i osoba, která se o případu dozví, mít na mysli při posuzování možnosti falešného obvinění.
• Jde často o rozvádějící se rodiče soudící se dramaticky o péči
o dítě.
• Situace, kdy otcové, kteří se odstěhovali nebo byli vyhnáni
z domu a tím přenechali manželce příležitost k manipulaci
dítěte. Některá matka v „zoufalé snaze“ chránit dítě před kontaktem s otcem použije nejtěžší kalibr – obvinění ze sexuálního
zneužívání.
• Obviňování učiněné bývalou manželkou bývá dodatečně sděleno sociální pracovnici, která rozpoutá dokazování obvinění.
Obviněný manžel je posledním, kdo se dozvídá co se děje.
Bývá obviněn a často se pak začne chovat paranoidně. Bývá
dosaženo toho, že soudem je otci zamítnut kontakt s dítětem,
maximálně mu je poskytnuta omezená návštěva pod dohledem.
Existují videozáznamy svědčící o zavádějících návodných otázkách použitých při dětském výslechu. Pozitivní psychologické
a sexuologické posudky na obviněného jsou ignorovány, nebo
žádány další posudky „spolehlivým“ psychologem. Čím delší
vyšetřování, čím více sugestivních a direktivních technik je
použito a čím je dítě mladší, tím je pravděpodobnější, že jeho
vzpomínky budou implantovány. Sugestivní a opětovné dotazy
mohou děti vést k popisu události, která se nikdy nestala. Sdělení v otázce obsažená mohou být implantována do dětské
mysli jako vzpomínka. Dítě, které nebylo zneužito může vytvořit
falešné vzpomínky, a posléze ani kvalifikovaný odborník tuto
verzi („pseudologia fantastica“) nedokáže oddělit od skutečných
87
88
89
90
Pohled dětí, mladistvých a mládeže
na sexuální zneužívání a sexuální
výchovu jako jeden z preventivních
nástrojů aneb „Sexuální ne výchova = nevědoucí děti v nebezpečí“
Dětství je nejkrásnější období člověka, kdy se učí mnoho základního a užitečného pro svůj život. Doma i ve školských zařízení
mu je věnována náležitá péče. Dítě si osvojí základní hygienické
návyky, naučí se samo obléknout, rozeznat barvy, zvířátka, počítat,
číst i zavázat si tkaničky od bot. Každý dospělý se mu snaží předávat všechna svá moudra, aby dítě co nejlépe obstálo ve světě
dospělých, až přijde jeho čas. Rodiče i ostatní dospělí (pedagogové, prarodiče, aj.) jednají v nejvyšším zájmu dítěte. Kdy ale toto
období a starostlivost dospělých končí? Proč ale dospělí vybírají,
jaké informace dítěti sdělí, a na které je ještě malé? Proč si dospělí
myslí, že nevědomostí dítě ochrání?
Čím více a déle s dětmi pracuji, tím častěji zastávám názor, že
dítě se může vhodnou formou dozvědět všechno. A tím nejvíce
jednáme v jeho nejvyšším zájmu. Dítě se musí naučit znát svá práva
i povinnosti a rozeznat mezi dobrem a zlem. Zdá se Vám to velmi
triviální? Ano je, ale právě na tyto triviálnosti spousta dospělých
zapomene. Přitom toto základní vědění může dítě ochránit před
nejrůznějšími hrozbami.
91
Pohled dětí, mladistvých a mládeže na sexuální zneužívání a sexuální výchovu …
opravdu velmi zákeřnou a pro dítě ohrožující nejen jeho psychiku,
ale i zdraví. Děti totiž nepovažují za problém či něco špatného, když
cizí osobě pošlou svou fotografii či že se s cizím člověkem sejdou
po vyučování. Zákeřnost a síla kyberšikany a ostatních forem rizikové komunikace v kyberprostoru je v tom, že oběť nezná svého
útočníka a velmi těžko se před ním schová. Přitom se stačí jen
chovat zodpovědně a použít pár nejdůležitějších metod z desatera
bezpečnosti na sociálních sítí, které sestavily samy děti z Národního
parlamentu dětí a mládeže.
Z výzkumu vyplývá spousta očekávaných i neočekávaných
výstupů. Z mého pohledu je velmi závažný fakt, že minimálně jedna
pětina dětí vůbec nepoužívá se svými rodiči vlastní pojmenování pro penis a vagínu. Jak se potom mohou vyjádřit, když je ono
nepojmenované například bolí? A znají vůbec, k čemu všemu jejich
orgán slouží? Možná Vám to připadá příliš, ale uvědomme si, kolik
máme dětí z neúplných rodin, které končí na nekomunikaci obou
partnerů. Za jejich neschopností umět vytvořit harmonický pevný
vztah může stát i ostych ze sexu a vše může pramenit již z dětství.
Asi není třeba zdůrazňovat, že vše souvisí se vším.
V naší společnosti, potažmo školství chybí výchova k mezilidským vztahům – sexuální výchova. Fakt, kdy se odborná veřejnost
pře o názvu předmětu a neřeší formu současných osnov je nepřípustná. Jelikož v tomto mezičase projde školami další generace,
která nebude vědět jak komunikovat se svým vyvoleným partnerem
či kdy je vhodné zahájit sexuální aktivnost apod. A i v tomto výzkumu
se ukázalo, že děti chtějí ve škole sexuální výchovu. Bylo by vhodné
je vyslechnout a vyhovět jim.
92
Při sběru dat pro realizaci uvedené deskriptivní studie mezi dětmi
středního školního věku jsme se setkávali se zajímavými fakty:
1. Téma výzkumu = dost často jsme se potkávali s prvotní
neochotou, případně strachem ze strany vedení školy, nechat
žáky 5. třídy odpovídat na tento dotazník. V některých případech
jsme byli zcela odmítnuti, v jiných si vedení školy vyžádalo souhlas
od zákonných zástupců dětí. Našli se i pedagogové, kteří byli velmi
vstřícní a právě s ohledem na téma výzkumu, dotazník podpořili
a nechali jej ve svých třídách vyplnit. A za to jim velmi děkujeme
a vážíme si jich.
2. Věk a vědomosti respondentů dotazníku = dotazník byl
sestavován především s ohledem na věk a předpokládané vědomosti účastníků a to na žáky 5. třídy základní školy (tj. děti ve věku
10–12 let). Nicméně se velmi často stávalo, že děti neznaly pojmy
uvedené v dotazníku (a to především exhibicionista, kyberšikana,
pornografie, genitálie), dotazovaly se na jejich význam. A pak
si já, dovolím položit otázky: „Jak se mohou děti ochránit před
exhibicionistou či pedofilem, když ani netuší, jak takový člověk
jedná a vypadá? Kdo jim má všechny tyto pojmy vysvětlit? Škola?
Rodina? Jak mají vědět, že pohlavní styk s rodičem či sourozencem
je špatně?“
Spousta dětí má v tomto věku pravidelný přístup k Internetu
a komunikují přes něj. Kolik dětí má počítač zabezpečený před
nevhodnými stránkami či bylo poučeno o správném používání
Internetu? Kolik rodičů se pravidelně ptá svých dětí, co dělaly
na počítači, s kým novým se seznámily apod. Je velké riziko
a nezodpovědnost ze strany dospělých, že děti neinformují o případném nebezpečí na Internetu – kyberšikaně. Ta se může stát
93
Pohled dětí, mladistvých a mládeže na sexuální zneužívání a sexuální výchovu …
94
Výsledky tohoto jedinečného výzkumu mohou být pro někoho
velmi alarmující, negativní, extrémní. Z mého pohledu se jen ukázala realita, která v České republice je a je třeba, aby odpovědné
osoby a instituce zahájily aktivnější přístup.
V příloze uvádíme doporučení Národního parlamentu dětí
a mládeže k bezpečnému chování v kyberprostoru, tzv. desatero
bezpečného chování na síti.
Desatero bezpečnosti na sociálních sítích
1. Nezveřejňovat osobní údaje
2. Nesdílet své fotky
3. Bezpečně se odhlašovat
4. Měnit přihlašovací údaje nebo mít bezpečnější hesla
5. Nepřidávat si lidi pouze kvůli počtu
6. Přidávat si pouze dobré známé
7. Číst si pravidla užívání
8. Rozlišovat virtuální a reálný život
9. Rozumně nastavovat sdílení
10. Nebýt závislý na sociálních sítích; nespamovat
95
Obsah
Úvod Eva Vaníčková .......................................................................... 5
Sexuální zneužívání dětí Eva Vaníčková ............................................ 9
Deskriptivní studie mezi dětmi středního
školního věku Eva Vaníčková ....................................................... 21
Ochrana před sexuálním zneužíváním – devět zásad
Eva Vaníčková ........................................................................ 32
Sexuální zneužívání dětí pohledem analýzy
vyšetřovaných dětí v rámci znaleckých posudků
Jana Kocourková, Jiří Koutek ......................................................... 55
Sexuální zneužívání dětí pohledem praxe Jana Spilková ............... 79
Pohled dětí, mladistvých a mládeže na sexuální
zneužívání a sexuální výchovu jako jeden
z preventivních nástrojů Jana Votavová................................91
Desatero bezpečnosti na sociálních sítích ..........................95

Sexuální zneužívání dětí PDF

Transkript

Podobné dokumenty

Silné stránky u dětí a jak s nimi pracovat Jak rozvíjet u dětí emoční

schůzce 19. 10. v Pardubicích

JEDEN DÁREK NAVÍC PRO DĚTI V AFRICE

JEDEN DÁREK NAVÍC PRO DĚTI V AFRICE

Lions Eye - Tyflokabinet České Budějovice, ops

Děti online - Czech Docs

jeden dárek navíc pro děti v africe