pražské sociálně vědní studie prague social

Teritoriální řada TER–028
PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE
PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES
SROVNÁNÍ BRITSKÉHO KONZERVATIVNÍHO EUROSKEPTICISMU
A INDEPENDENTISMU
Jan Váška
2006
Teritoriální řada TER-028
V
Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University
Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University
u
Britský euroskepticismus
2
Text prošel recenzním řízením.
Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841
Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika.
Copyright  Jan Váška 2006
ISSN 1801-5999
Jan Váška
Britský euroskepticismus
3
Jan Váška
Srovnání britského konzervativního euroskepticismu
a independentismu
JAN VÁŠKA, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY
Abstract
The aim of this working paper is to provide, as a contribution to the “what if”
debate about the possible future British European policy under a Tory government,
a short comparative analysis of British conservative Euroscepticism. It sets present
– largely critical – attitudes and discourse of the Conservative Party concerning the
European Union and the European integration process in the context of their
historical evolution and compares them to those of the UK Independence Party
(UKIP), a formation with radically anti-EU agenda which managed to gain over 16
percent of votes in the 2004 EP elections. Attention is also paid to basic patterns in
conceptual Conservative thinking about European integration. The distinction
between the Conservative Party and the UKIP, along with taking into account the
specificities of the British context, in which the Conservative position is formed,
should consequently make it possible to challenge its conventional interpretation as
largely, and prototypically, hostile and negativistic.
Keywords: Britain, Euroscepticism, Conservative Party, UK Independence Party,
Discourse
KONTAKT NA AUTORA A PODĚKOVÁNÍ
Jan Váška, katedra západoevropských studií, Institut mezinárodních studií FSV
UK, Rytířská 31, 110 00 Praha 1, tel.: 221 610 206-7, fax: 221 610 204.
E-mail: [email protected].
Britský euroskepticismus
4
Jan Váška
„Our destiny is in Europe, as part of the Community. (…) Europe
will be stronger precisely because it has France as France, Spain
as Spain, Britain as Britain, each with its own customs, traditions
and identity. (…)We have not successfully rolled back the
frontiers of the state in Britain, only to see them re-imposed at a
European level with a European super-state exercising a new
dominance from Brussels.“
(Margaret Thatcherová, 1988)1
„Europe needs to go in a new direction. (…) Britain shall remain
a positive and influential member of the European Union. (…) It
[European union] is seen as a one-way street to closer integration
to which all must subscribe. This is a perception which must be
changed if Europe is to retain public confidence.“
(Michael Howard, 2004)2
„This alien system of government is bad for our economy, our
self-respect and our prosperity. (…) It is undemocratic, corrupt
and unreformable. The only way for Britain is (…): we must
leave.“
(UKIP, 2005)3
1. ÚVOD
Cílem této práce je komparativní analýza britského konzervativního
euroskepticismu a independentismu. Současná politika a diskurz Konzervativní
strany budou zasazeny do kontextu historického vývoje fenoménu britské
konzervativní kritiky evropské integrace a porovnány s postojem dalších
relevantních subjektů britské politické scény, především se Stranou nezávislosti
Spojeného království (UKIP). Cílem práce je přispět do diskuse o budoucím
utváření evropské politiky Británie a zároveň poukázat na skutečnost, že postoj
Konzervativní strany k evropské integraci a roli Británie v jejím rámci, i když je u
hlavní politické strany pravého středu v západní Evropě unikátní, by neměl být
zjednodušeně interpretován jako jednolitá a v podstatě krajní, vůči evropské
integraci a Evropské unii negativistická pozice.
1
Thatcher M., Speech to the College of Europe (The Bruges Speech), 20 September 1988,
http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=107332 (staženo
4. 5. 2006).
2
Howard M., Speech to the Konrad Adenauer Stiftung in Berlin (A New Deal for Europe),
12 February 2004,
http://politics.guardian.co.uk/conservatives/story/0,9061,1146872,00.html (staženo 4. 5.
2006).
3
„Why the UK must leave the EU“, úvod k We Want Our Country Back. UK
Independence Party Manifesto 2005,
http://www.ukip.org/pdf/UKIPa4manifesto2005.pdf., s. 1 (staženo 7. 5. 2006).
Britský euroskepticismus
5
Jan Váška
Od konce osmdesátých let jsou konzervativci nejvýznamnějším představitelem
britského euroskepticismu a nedůvěry vůči evropské integraci obecně. Pro českého
čtenáře může být analýza jejich postojů o to zajímavější, že od počátku
devadesátých let představují britští konzervativci hlavní ideový zdroj a politickou
oporu ODS, a to – bez ohledu na zcela odlišnou situaci a historickou zkušenost – i
v otázkách evropské integrace. Jen málokdo si při sledování dnešní politiky
Konzervativní strany vůči EU uvědomí, že až do konce osmdesátých let byli právě
toryové mezi oběma hlavními stranami v Británii pomyslnou „stranou Evropy“.
Pro Konzervativní stranu má Evropská unie hořkou příchuť osudového tématu,
jež nejprve v 90. letech poničilo její reputaci kompetentní vládní strany a poté, jak
uvádí Andrew Geddes, „ostré spory o evropskou integraci a rozdělení strany, které
způsobily, byly nejdůležitějším faktorem při debaklech konzervativců ve
všeobecných volbách v letech 1997 a 2001“.4 Kořeny „evropského prokletí“
Konzervativní strany přitom sahají až na přelom 80. a 90. let, k okolnostem
odstoupení premiérky Margaret Thatcherové, k vystoupení libry z evropského
mechanismu směnných kurzů, ERM, v září 1992 a k rebelii konzervativních
poslanců během ratifikace Maastrichtské smlouvy. V roce 1997, kdy volby
proběhly na pozadí jednání Mezivládní konference EU, jež byla krátce po zvolení
Labouristické strany (New Labour) Tonyho Blaira uzavřena podpisem
Amsterdamské smlouvy, byla „Evropa“ mediáně nejatraktivnějším tématem. O
čtyři roky později vsadil lídr konzervativců William Hague na evropské téma,
konkrétně měnovou unii a „záchranu libry“ (kampaň Save the Pound), jako na
hlavní volební téma – a neuspěl, když se zcela minul se skutečnými starostmi
voličů (srv. Geddes 206nn). Při posledních volbách v roce 2005 již evropská
integrace nehrála téměř žádnou roli; konzervativci sice deklarovali zásadní
nesouhlas s ústavní smlouvou EU, obě hlavní politické strany se ale shodly na
požadavku její ratifikace v referendu.
Přes vyklizení pozic v národní politice zvítězili konzervativci ve volbách do
Evropského parlamentu v letech 1999 i 2004.5 Zatímco však v roce 1999 dokázali
využít efektu hlasování uprostřed volebního období a získat 35,5 % hlasů, což byl
vyšší zisk než v předchozích i následujících volbách do Dolní sněmovny, v roce
2004 získali pouze 26,7 % hlasů, tedy naopak výrazně méně než v předchozích i
následujících parlamentních volbách.6 Pokud ale sečteme hlasy Konzervativní
4
Geddes A., The European Union and British Politics, Basingstoke: Palgrave/Macmillan
2004, s. 11.
5
Výsledky viz Morgan B. a Cracknell R., Elections to the European Parliament – June
1999, House of Commons Research Paper 99/64,
http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp99/rp99-064.pdf (staženo 3. 5. 2006) a
Mellows- Facer A. a kol., European Parliament elections 2004, House of Commons
Research Paper 04/50, http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2004/rp04050.pdf (staženo 3. 5. 2006).
6
V parlamentních volbách v roce 1997 získali konzervativci 30,7 % hlasů, v roce 2001
31,7 % hlasů a v roce 2005 32,4 % hlasů – viz Morgan B., General Elections results, 7
June
2001,
House
of
Commons
Research
Paper
01/54,
s.
17,
http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2001/rp01-054.pdf (staženo 4. 5. 2006)
a Mellows-Facer A., General Elections 2005, House of Commons Research Paper 05/33,
Britský euroskepticismus
6
Jan Váška
strany a UKIP, zůstává podíl euroskeptických hlasů ve volbách do EP stejný:
42,5 % v roce 1999 a 42,9 % v roce 2004. Lze tedy říci, že při posledních volbách
do EP došlo k masivnímu odlivu konzervativních voličů směrem k subjektu, který
pro vztah mezi Británií a evropskou integrací nabízel ještě radikálnější řešení než
(sama radikalizovaná) Konzervativní strana: namísto vyjednání nových podmínek
členství a navrácení části pravomocí z evropské na národní úroveň okamžité a
úplné vystoupení Británie z EU. Ačkoli se tento efekt neopakoval při
parlamentních ani obecních volbách, představuje UKIP pro Konzervativní stranu
hrozbu a staví ji před nutnost reformulovat a zpřesnit vlastní postoje k evropské
integraci – ať už se od politiky UKIP zřetelně distancovat, anebo převzít část její
agendy. Cílem této studie je proto vedle historické sondy i srovnání současné
politiky a diskurzu obou stran.
2. EUROSKEPTICISMUS – TEORETICKÉ UCHOPENÍ
Pod pojmem euroskepticismus obecně rozumíme nesouhlas s evropskou
integrací nebo některými jejími aspekty. Termín však zahrnuje několik rozdílných
pozic: může být skepsí ohledně potenciálu budoucího vývoje integračního procesu
(jako opak „eurooptimismu“), častěji je však normativní pozicí, podle níž je
integrační proces nebo některé jeho aspekty scestný a nežádoucí, a to zpravidla
z hlediska požadavku národní suverenity. Podle Taggarta a Szczerbiaka7 termín
euroskepticismus zahrnuje jak kategorickou a bezpodmínečnou opozici, tak i
částečný a podmíněný nesouhlas s procesem evropské integrace. Euroskepticismus
tedy může dosahovat různé intenzity. Samotný termín pochází právě z britského
kontextu, kde se etabloval na přelomu 80. a 90. let jako charakteristika postoje
Konzervativní strany vůči evropské integraci (toryovská skepse je však starší a její
kořeny sahají až do padesátých let).
Na možné zaujmutí euroskeptické pozice má vliv řada faktorů včetně politické
kultury, historie, postavení daného subjektu v národním politickém systému a
veřejného mínění. Systematičtější způsob teoretické konceptualizace
euroskepticismu navrhuje Jan Rovný, jenž rozvrhuje „teoretický euroskeptický
prostor“ podél dvou os, z nichž jednu tvoří intenzita (magnitude) a druhou motivace
euroskeptické pozice dané politické formace.8 Podél osy intenzita se tradičně
rozlišuje mezi tvrdým (hard) a měkkým (soft) euroskepticismem. Hard
euroskeptici oponují myšlence evropské integrace jako takové a prosazují
vystoupení své země z EU (případně setrvání mimo EU). Soft euroskeptici
s. 8, http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2005/rp05-033.pdf (staženo 4. 5.
2006).
7
Taggart P. a Szczerbiak A., Parties, Positions and Europe, SEI Working Papers, No. 46,
Sussex European institute 2001, s. 9n.
8
Rovný J., Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivations,
Collegium No. 29 (College of Europe), Winter 2004, Does Euroscepticism have a
passport?, s. 32–37. Empirická část této studie se zabývá euroskeptickými stranami
středovýchodní Evropy.
Britský euroskepticismus
7
Jan Váška
nezaujímají a priori negativní stanovisko vůči existenci EU a nepožadují
vystoupení, kritizují však některé její politiky a aktuální vývoj nebo jeho aspekty.9
Podle motivace se euroskepticismus dělí na ideologicky a strategicky motivovaný.
Ideologicky motivovaný euroskepticismus je stabilní programová pozice, která
vychází ze stranické ideologie a hodnot, obvykle v rámci určité „rodiny“
politických stran. Strany, které náleží do této kategorie, se jej dogmaticky drží i
v situaci, kdy pro ně znamená reálnou hrozbu volebních ztrát. Naopak strategicky
motivovaný euroskepticismus je pragmatickou až oportunistickou pozicí, která má
na zřeteli maximalizaci volebního zisku (očekávaný zisk pramenící ze zaujetí
euroskeptické pozice a diskurzu převyšuje předpokládaný odliv hlasů).10 Motivaci
ani intenzitu euroskepticismu však nelze pojímat jako binární, ale spíše škálové
kategorie.
3. TORYOVSKÝ EUROSKEPTICISMUS
Pro obecně euroskeptickou pozici současné Konzervativní strany nabízí
literatura několik možných vysvětlení. Za tradiční překážku plného zapojení
Británie do evropského integračního procesu bývá pokládána idea britské
výjimečnosti11, jejímž historickým nositelem byla zejména právě Konzervativní
strana. Tato myšlenka, jež má dodnes určitou rezonanci, byla obzvláště silná právě
v době, kdy na kontinentě vznikala první integrační seskupení. V jejím jádru je
přesvědčení o tom, že Británii náleží – díky její jedinečné historické zkušenosti
„benevolentní koloniální velmoci“ a „zvláštnímu vztahu“ s ostatními anglosaskými
zeměmi, především se Spojenými státy – ve světě výjimečné místo, naplněné i po
ukončení globální vojenské přítomnosti (přelom 60. a 70. let) a po skončení
studené války zvláštní odpovědností. Jeho nedílnou součástí je i předsvědčení o
nadřazenosti vlastních politických institucí – parlamentu – ve srovnání se zeměmi
kontinentální Evropy. Plné zapojení do evropské integrace řízené nadnárodním
principem je v některých (nejen) konzervativních kruzích považováno za
neslučitelné s ideou britské výjimečnosti; je však nutné dodat, že přesvědčení
vlastní historické výjimečnosti je mezi evropskými národy mnohem více normou
než zvláštní britskou charakteristikou.12
9
Taggart P. a Szczerbiak A., The Party Politics of Euroscepticism in Member and
Candidate States, SEI Working Papers, No. 51, Sussex European institute 2002, s. 7n.
10
Rovný, Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivations, s.
35–38. Pro analýzu role euroskepticismu v rámci soutěže uvnitř národních politických
systémů viz Sitter N., Opposing Europe: Euroscepticism, Opposition and Party
Competition, SEI Working Papers, No.56, Sussex European institute 2002. V Sitterově
pojetí není, jako u jiných autorů, euroskepticismus primárně ideologický fenomén, ale plní
v rámci politické soutěže strategickou úlohu a lze jej chápat jako projev „politiky
opozice“.
11
Baker and Seawright podle Taggarta a Szczerbiaka, Parties, Positions and Europe, s. 9.
12
Geddes, The European Union and British Politics, s. 28.
Britský euroskepticismus
8
Jan Váška
Jiní autoři se zaměřují na roli identit.13 Připomínají, že historicky se anglická
identita, Englishness, (mnohem více než identita skotská nebo velšská, jež se
naopak vymezovaly vůči Anglii) utvářela prostřednictvím interakce a negativního
vymezování se vůči kontinentální Evropě, konkrétně Francii; Evropa, tj. Francie,
při této konstrukci hrála roli „toho druhého“ (ne jediného, ale jednoho z
„významných druhých“). V této rovině může být plné zapojení do (nadnárodní)
evropské integrace považováno za hrozbu pro britskou národní identitu (hrozbu
„rozpuštění se“ v „tom druhém“). Protože identitu, jako každý sociální konstrukt, je
třeba reprodukovat a stvrzovat prostřednictvím diskurzu nebo symbolické politiky,
mohou euroskeptická politika a diskurz Konzervativní strany sloužit právě tomuto
účelu. Instinktivně proevropská politika řady konzervativních politiků však
nasvědčuje tomu, že vztah mezi britskou a evropskou identitou, resp. mezi
anglickým nacionalismem (pro který historickou roli Francie jako „významného
druhého“ v 90. letech přebírá Německo) a kontinentální Evropou, je
komplikovanější. Ještě jiná vysvětlení poukazují na institucionální faktory –
například s empirickým odkazem na období vlády Johna Majora v letech 1992–
1997 – na vliv konzervativních backbencherů v situaci, kdy vládní strana
v podmínkách westminsterského modelu disponuje minimální parlamentní
většinou.14
Jádro euroskeptické pozice Konzervativní strany, jak uvidíme níže, tvoří dva
okruhy argumentů. První se týká dopadu evropské integrace na britský ústavní
systém, především na doktrínu parlamentní suverenity, a na suverenitu institucí
Spojeného království jako celku. Druhým typem argumentů je negativní
vymezování se vůči socioekonomickému modelu EU (tedy zemí kontinentální
Evropy). K nim podle Geddese přistupuje ještě třetí téma, jež navazuje na dělicí
linii, která provázela Konzervativní stranu po celou dobu její historie (viz debaty o
obilních a navigačních zákonech a později o imperiálním preferenčním systému):
otázka po místě Británie v globální ekonomice (svobodný obchod vs. regionální
obchodní blok).15
Z hlediska svých ideových zdrojů tak konzervativní euroskepticismus není
jednolitý proud. Jak uvádějí Young a Geddes, v 90. letech uvnitř Konzervativní
strany existovalo celkem šest různých euroskeptických proudů, z nichž každý
dospěl ke kritice evropské integrace z jiných pozic:16 vedle „nesmiřitelných“, kteří
odmítali ideu evropské integrace jako takovou, to byli zejména
„konstitucionalisté“, kteří se obávali dopadu členství v politické unii na britský
ústavní systém a na doktrínu parlamentní suverenity, a zastánci volného trhu, pro
něž představovaly intervencionistické tendence uvnitř ES/EU hrozbu pro výsledky
hospodářské politiky thatcherismu. Zbývajícími proudy byli „nacionalisté“, někteří
13
K tématu konstrukce britské identity viz práce Lindy Colley nebo esej Timothy Gartona
Ashe, Is Britain European?, International Affairs 77/1, Jan. 2001, s. 1–13.
14
Aspinwall podle Taggarta a Szczerbiaka, Parties, Positions and Europe, s. 9.
15
Srovnej Geddes, The European Union and British Politics, s. 192n.
16
Young, This Blessed Plot, passim; Geddes, The European Union and British Politics, s.
194n.
Britský euroskepticismus
9
Jan Váška
představitelé tradiční toryovské levice („mokří“) a „hyperglobalisté“, kteří vítali
oslabování národních vlád (a z něho pramenící údajné posilování svobody
jednotlivce) v důsledku globalizace. V rámci Konzervativní strany působila řada
eurokritických klubů, organizací a think-tanků, z nichž nejvlivnější, thatcheristická
Bruges Group, měla mezi konzervativními poslanci až 150 přívrženců; dalšími byly
Fresh Start Group, European Foundation, ´92 Group a No Turning Back Group.
Souběžně však ve straně působily i umírněně a proevropsky orientované kluby a
skupiny, mezi které patřila i vlivná Tory Reform Group.
Samotnou Konzervativní stranu euroskepticismus spíše rozděloval než spojoval;
to platí především pro období od konce 80. do konce 90. let. Jak připomíná
Geoffrey Evans, neshody uvnitř konzervativních vlád, týkající se především postoje
k měnové unii, byly viditelné, silně medializované a do britské politiky vnášely
prvek nejistoty. Krize okolo vystoupení libry z ERM v září 1992 byla událostí,
která dlouhodobě poškodila postavení Konzervativní strany ve výzkumech
veřejného mínění. Navíc byl vztah k evropské integraci hlavní štěpnou linií uvnitř
strany při volbě lídra v letech 1990, 1995 i 1997.17
Paradoxně tak došlo k tomu, že se relativní euroskepticismus Konzervativní
strany, který měl vzhledem k rezervovaným postojům britské veřejnosti k evropské
integraci představovat volební výhodu (pozice konzervativců byla blíže veřejnému
mínění než pozice labouristů a liberálních demokratů), ve skutečnosti vinou
veřejného rozdělení strany stal v 90. letech zřetelnou volební nevýhodou. Před
volbami v roce totiž 1997 Konzervativní strana působila na potenciální voliče
opačným dojmem, než bylo zapotřebí: na proevropské voliče působila strana jako
protievropská, a naopak.18 Optimální z volebního hlediska by přitom byla jednotná
euroskeptická pozice, o níž se vedení strany snažilo až po roce 1997 pod vedením
Williama Hagua.19 Ze špatného obrazu konzervativního euroskepticismu (a
fenoménu Strany referenda, o němž bude řeč níže) tak paradoxně profitovala
nejvíce proevropská z hlavních politických stran v Británii, Liberální demokraté.20
4. HISTORICKÉ POZADÍ
Tato část práce nastiňuje, jako základ pro další analýzu, klasické podání
historického utváření dnešní euroskeptické pozice Konzervativní strany od počátků
evropského integračního procesu.21
17
Evans G., Euroscepticism and Conservative Electoral Support: How an Asset Became
Liability, British Journal of Political Science, Vol.28 No.4 (Oct.1998), s. 573nn.
18
Evans, Euroscepticism and Conservative Electoral Support, s. 581n.
19
Tamtéž, s. 575.
20
Geddes, s. 181.
21
Klasickými monografiemi, které se zabývají historickým vývojem vztahu Británie
k evropské integraci, jsou např. Young H., This Blessed Plot: Britain and Europe from
Churchill to Blair, Basingstoke: Macmillan 1998; George S., An Awkward Partner:
Britský euroskepticismus
10
Jan Váška
Ačkoli byl Winston Churchill (v letech 1945–1951 vůdce konzervativní opozice)
jmenován čestným předsedou Kongresu Evropy, který se sešel v květnu 1948
v Haagu, aby položil základy poválečného evropského sjednocení, až do konce
50. let se labouristické (Attlee) i konzervativní (Churchill, Eden) vlády stavěly
k možnosti účasti Británie v integračním projektu velmi skepticky. Členství
v nadnárodním uskupení (nejprve ESUO, později EHS) bylo všeobecně pokládáno
za nekompatibilní s tradičními zájmy v zámoří (impérium, Commonwealth,
globální velmocenské postavení po boku Spojených států) i s imperativy domácí
politiky (suverenita politických institucí, jež obstály během světové války;
poválečné znárodnění klíčových odvětví ekonomiky včetně těžby uhlí a ocelářství).
V kabinetním memorandu z konce roku 1951 Churchill konstatoval, že Británie by
se neměla stát součástí evropského integračního procesu, protože by tím „zřekla
svého ostrovního či commonwealthského charakteru“.22 Ve vztahu k západní
Evropě (nejmenšímu ze tří „kruhů“ poválečné zahraničněpolitické orientace
Británie) měl Londýn hrát roli staršího partnera, mostu mezi Británií a Spojenými
státy a sponzora evropské integrace. Tento postoj vystihuje často uváděná parafráze
Churchillova projevu v Dolní sněmovně z května 1951: jsme s Evropou, ale nejsme
v ní a z ní.23
Přesto se konzervativci na přelomu padesátých a šedesátých let profilovali jako
„strana Evropy“ a v roce 1961 premiér Harold Macmillan poprvé požádal o vstup
do EHS (neboli do „Společného trhu“ /Common Market/, jak bylo EHS v Británii
nazýváno; tento název dobře ilustruje fakt, že Britové vždy považovali odbourávání
obchodních bariér za významnější rozměr evropské integrace než ideu
prohlubování politické integrace). Klíčovou roli v přehodnocení postoje k evropské
integraci hrála ztráta globálních politických a obchodních pozic Británie, tj.
dekolonizace impéria a nárůst podílu EHS a současně pokles podílu
Commonwealthu na britském zahraničním obchodu, seznání, že Evropské sdružení
volného obchodu, jehož vznik Londýn inicioval na konci padesátých let, nebude
adekvátní alternativou k členství v EHS, a také obava z politické a hospodářské
marginalizace Británie ve srovnání s EHS, především ve vztahu ke Spojeným
státům. Podpora Konzervativní strany pro vstup do EHS měla pragmatický
charakter, vycházela z předpokládané výhodnosti členství a až na malé výjimky,
jakou byl například pozdější premiér Edward Heath, rozhodně nelze hovořit o
evropském integračním idealismu. Konzervativci podpořili i druhou žádost o vstup
do ES, kterou podala labouristická vláda Harolda Wilsona v roce 1967, a nakonec
Britain in the European Community, Oxford: Oxford University Press, 1. vydání 1990
nebo Gowland D. a Turner A., Reluctant Europeans. Britain and European Integration
1945–1998, London: Pearson Education 1999. Dokumenty vztahující se k této
problematice jsou uspořádány např. ve výboru Gowland D. a Turner, A. (eds.), Britain
and European Integration 1945-1998: a documentary history, London: Routledge, 2000.
22
„Forfeit our insular of commonwealth wide character“. Memorandum pro kabinet z 29.
11. 1951, cit. Plumpton J., Inside the Journals, podle Mauter W., Churchill and the
Unification
of
Europe,
The
Historian, 61(1),
Fall
1998,
s.
67–84,
http://www.winstonchurchill.org/i4a/pages/index.cfm?pageid=61 (staženo 3. 5. 2006).
Konzervativci se vrátili do vlády po volbách v říjnu 1951.
23
We are with Europe but not of it – Geddes, s. 24.
Britský euroskepticismus
11
Jan Váška
to byli oni, za jejichž vlády Británie do Evropského společenství v roce 1973
skutečně vstoupila.
V šedesátých letech existovala uvnitř parlamentního klubu Konzervativní strany
pouze malá skupina poslanců, kteří se snahou o přistoupení Británie k EHS
nesouhlasili; jejich nejvýraznějším představitelem byl Enoch Powell24, bývalý
ministr, jenž v roce 1965 neúspěšně kandidoval na post lídra strany a dnes je
pokládán za inspirátora moderního anglického nacionalismu (jehož typickou
představitelkou je např. Margaret Thatcherová). Během sedmdesátých let počet
euroskeptických konzervativních poslanců postupně narůstal a již v říjnu 1971 při
hlasování v Dolní sněmovně o vstupu do ES vláda zvítězila jen díky podpoře 69
labouristických poslanců, kteří se vzepřeli kategorické stranické instrukci hlasovat
proti (39 konzervativních poslanců hlasovalo proti vládě)25. Přesto se za vlády
Edwarda Heathe žádný politik protievropské orientace nestal členem kabinetu.
Labouristická strana se naopak od počátku 60. let pod tlakem svého levicového
křídla profilovala spíše protievropsky, a to přesto, že druhý pokus o vstup do EHS
podnikla v roce 1967 labouristická vláda Harolda Wilsona. Po odchodu do opozice
v roce 1970 ve straně znovu převážila protievropská pozice: nejenže většina
labouristických poslanců včetně vedení strany hlasovala proti vstupním
podmínkám vyjednaným Heathovou vládou, ale po renegociaci podmínek členství,
které dosáhla v roce 1975 druhá Wilsonova vláda, se mírná většina labouristických
poslanců a výrazná většina mimořádného sjezdu strany vyslovily proti setrvání
Británie v ES (tj. proti politice vedení strany).26 Nástup levicového aktivisty
Michaela Foota do vedení strany po porážce ve volbách v roce 1979 vedl
k definitivnímu příklonu oficiální stranické linie k protievropským pozicím (a
k následnému rozkolu uvnitř Labouristické strany, když v roce 1981 stranu opustila
skupina proevropsky orientovaných centristických politiků vedená Royem
Jenkinsem) a v následujících volbách (1983) se labouristé zavázali k vyjednání
vystoupení Británie z ES.27 Nahrazení Foota umírněným Neilem Kinnockem krátce
po volebním debaklu představuje z dnešního pohledu bod obratu, po kterém se
postoj Labouristické strany k členství Británie v ES postupně stává vstřícnější. Na
24
Enoch Powell je dnes znám především svým projevem Rivers of Blood, kterým v dubnu
1968 během debaty o protidiskriminačním zákonu Race Relations Act varoval před
důsledky živelné imigrace z mimoevropských zemí. Jde o citát z Vergiliovy Aeneidy.
Projev vyvolal velké pozdvižení, protože rasová karta byla do té doby v politickém zápase
tabu, a Heath Powella okamžitě vyloučil ze stínového kabinetu.
25
European Navigator, Ratification by the British Parlament, http://www.ena.lu/mce.cfm
(staženo 13. 5. 2006).
26
Tamtéž, s. 195. Kabinet schválil nově vyjednané podmínky poměrem 16:7,
Labouristická strana jako celek se však postavila proti: v Dolní sněmovně hlasovalo pro
pouze 137 labouristických poslanců, zatímco 145 bylo proti, a speciální konference na
konci dubna nové podmínky odmítla poměrem 1 986 : 3 724 milionu hlasů; a to přesto, že
Wilson i jeho zástupce (a nástupce) James Callaghan na sjezdu pronesli jasně proevropské
projevy (Geddes, s. 76).
27
1983 Labour Party Manifesto, kapitola „Britain and the Common Market“,
http://www.labour-party.org.uk/manifestos/1983/1983-labour-manifesto.shtml (staženo 9.
5. 2003).
Britský euroskepticismus
12
Jan Váška
tomto vývoji se významně podílel i vývoj uvnitř Společenství a utváření jeho
„sociální dimenze“ po nástupu Jacquese Delorse do čela Komise; v každém případě
od konce osmdesátých můžeme labouristy považovat za v zásadě (v britském
kontextu) proevropskou stranu, i když ještě v následující dekádě (během ratifikace
Maastrichtské smlouvy) z vnitropolitických důvodů hlasovali „proti EU“.
Před referendem o setrvání Británie v ES v roce 1975 vedla Konzervativní
strana v čele s novou vůdkyní Margaret Thatcherovou kampaň na straně pro
setrvání v ES. I když si premiérka (která s vypsáním referenda jako inovací
v britském ústavním systému nesouhlasila) osobně v kampani udržovala spíše
nízký profil, o její podpoře členství země ve „Společném trhu“ nebylo pochyb.
Ačkoli si Thatcherová v průběhu osmdesátých let vybudovala pověst spíše
protievropské političky (kterou podtrhovala její veřejná vystoupení po vynucené
rezignaci v roce 1990) a některé aspekty evropské integrace velmi ostře kritizovala,
členství Británie v ES během svého výkonu premiérského úřadu nikdy zásadně
nezpochybnila. Nejvýraznější postavou mezi konzervativními politiky, kteří v roce
1975 vedli kampaň proti ES, byl opět Enoch Powell.28
Období vlády Margaret Thatcherové je z hlediska vztahu k evropské integraci
možné rozdělit do tří etap.29 Pro první etapu byl sice příznačný pragmatický,
v zásadě proevropský postoj (tj. podpora „Společného trhu“), ten však byl zastíněn
dlouhodobým sporem o výši britského příspěvku do společného rozpočtu a
napjatými vztahy mezi Thatcherovou a jejími kontinentálními protějšky; dohody na
trvalé formuli tzv. britského rabatu bylo dosaženo až v roce 1984. Následuje etapa,
v níž byl vztah Thatcherové k ES nejvřelejší, především díky pokrokům ve
vytváření společného trhu (a také kvůli určitému nedocenění katalyzační role JEA
při prohlubování politické integrace30) a která symbolicky končí vstupem v platnost
Jednotného evropského aktu, první souborné revize zakládajících smluv ES, v roce
1987. Třetí etapa je již poznamenána postupnou erozí podpory Margaret
Thatcherové pro evropskou integraci v kontextu neshod mezi ní a ministry
zahraničí a financí v otázce zapojení Británie do ERM, diskusí o vytváření
„sociální dimenze“ ES (kterou konzervativci kritizovali), svolání mezivládních
konferencí ES o politické a měnové unii (kterému Británie oponovala) a konce
studené války a otázky znovusjednocení Německa (které si Thatcherová osobně
nepřála). Pro toto období je charakteristický kritický projev, který Thatcherová
pronesla v září 1988 v Bruggách a který je citován v úvodu této práce.31
28
Powell v roce 1974 na protest proti proevropské politice vlády Edwarda Heathe
přestoupil k ulsterským unionistům a vyzval voliče, aby hlasovali pro Labouristickou
stranu, která slibovala referendum o ES.
29
Klasická interpretace, kterou nabízejí např. Gowland a Turner, Documentary history, s.
167. Douglas Hurd charakterizoval postoj Thatcherové k návrhů ES během prvních dvou
etap jako „Ne. Ne. Ano.“ (Young, s. 351).
30
Základní nedorozumění spočívalo v tom, že pro britskou konzervativní vládu bylo
vytvoření společného trhu cílem samo o sobě, zatímco pro ostatní členské země a pro
Evropskou komisi pod vedením Jacquese Delorse byl společný trh pouze prostředkem
k dosažení cílů v oblasti politické integrace. Geddes, s. 193.
31
Thatcher M., Speech to the College of Europe (The Bruges Speech), 20 September
Britský euroskepticismus
13
Jan Váška
Pro období vlády jejího nástupce Johna Majora (1990–1997) bylo příznačné
slábnutí pozic konzervativců v rámci britské politiky, zostřování sporů mezi
proevropským a eurokritickým křídlem strany vedoucí až k paralýze evropské
politiky Konzervativní strany a postupný rozklad vztahů mezi Británií a ostatními
členskými zeměmi (viz „hovězí válka“ v roce 199632). Formativními událostmi pro
negativní přístup větší části konzervativců k ES/EU v devadesátých letech bylo
vystoupení z ERM v září 1992 („Černá středa“). Revolta skupiny konzervativních
backbencherů během ratifikace Maastrichtské smlouvy bezprostředně po volbách
v roce 1992 pak ukázala, že politika konstruktivního, i když kvalifikovaného (Major
v Maastrichtu pro Británii vyjednal několik zásadních ústupků a výjimek,
především opt-out v oblasti sociální politiky a z třetí etapy měnové unie) zapojení
Británie do pokračujícího integračního procesu nebude v nadcházejícím volebním
období mít podporu celé strany.33 Význam rozštěpení Konzervativní strany
v otázkách evropské integrace dále znásobila minimální parlamentní většina, kterou
kabinet po volbách v roce 1992 disponoval (než ji zcela ztratil). Politika Majorovy
vlády vůči EU tak až do roku 1997 byla do značné míry výsledkem premiérova
balancování mezi menšinovým proevropským a početně stále silnějším
protievropským křídlem strany. Posilování euroskeptiků, kteří v devadesátých
letech zastávali významné posty v kabinetu (Redwood, Portillo aj.), se odrazilo i
v postupném rozkladu vztahů mezi Británií a jejími partnery v EU.
Po odchodu konzervativců do opozice se jejich čele vystřídala trojice lídrů, kteří
předtím byli řazeni k euroskeptickému křídlu strany (William Hague, Iain Duncan
Smith, Michael Howard). Žádný z nich neprosazoval vystoupení Británie z EU, ale
ve svých projevech vystupovali velice kriticky proti směřování evropské integrace
po vzniku Evropské unie a vyzývali k jeho fundamentálnímu přehodnocení.34 Jako
terč pro kritiku si přitom vybírali některý z aktuálních projektů EU, který
labouristická vláda Tonyho Blaira podporovala. Na konci devadesátých let to byla
především ESDP (společná bezpečnostní a obranná politika), Smlouva z Nice
(„udělala by to, co Guy Fawkes nedokázal: vyhodit do vzduchu parlamentní vládu
v Británii“35), ve volební kampani v roce 2001 možnost nahrazení libry společnou
měnou euro a po roce 2003 ústavní smlouva. Naopak jednoznačnou podporu
1988,
http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=107332
(staženo 4. 5. 2006).
32
Gowland a Turner, Reluctant Europeans, s. 310–321.
33
Do rebelie se zapojilo 22 konzervativních poslanců, přičemž vládní většina v Dolní
sněmovně v té době činila jen 18 mandátů (a dále klesala). Ústřední postavou této skupiny
byl Bill Cash a jejími členy i budoucí lídři Konzervativní strany (Iain Duncan Smith) a
UKIP (Roger Knapman); 8 z rebelů bylo v listopadu 1994 zbaveno stranického dohledu
(„eight whipless“).
34
Viz např. Duncan Smith I., Prague Speech New Europe, July 2003,
http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2003/07/11/nids211.xml;
Howard M., A New Deal for Europe, speech to the Konrad Adenauer Stiftung in Berlin,
February 2004, http://politics.guardian.co.uk/conservatives/story/0,9061,1146872,00.htm
(staženo 4. 5. 2006).
35
Projev Johna Redwooda pro Bruges Group, 19. 4. 2000,
http://www.brugesgroup.com/mediacentre/releases.live?article=49 (staženo 12. 5. 2006).
Britský euroskepticismus
14
Jan Váška
nabízeli především politice rozšiřování EU, od které si (stejně jako např. česká
ODS) slibují rozmělnění politické dimenze evropské integrace. V nastoupené linii
pokračoval po svém zvolení v prosinci 2005 nový lídr strany Davod Cameron.
5. ANALÝZA DISKURZU A JINÉ PERSPEKTIVY
Autoři, kteří se zabývají analýzou diskurzu, mají tendenci toto klasické podání
„příběhu“ britského konzervativního euroskepticismu částečně korigovat a
upozorňují na různorodost britské debaty o Evropě. Jak uvádí Thomas Diez, „tisk i
značná část literatury mají tendenci příliš zdůrazňovat některá euroskeptická
vyjádření, a naopak nedoceňovat diverzitu debaty“.36 V rámci této debaty Diez
identifikuje celkem osm různých významů konstruovaných pro ES/EU, resp.
koncepcí evropské governance a legitimity ES/EU.37 Konzervativní diskurz o
evropské integraci se přitom ve velké většině vztahuje (tj. konstruuje a
reprodukuje) ke dvěma z těchto významů: ke koncepci Evropy jako „liberálního
ekonomického společenství“ (dominantní koncept v britském diskurzu od 70. let do
současnosti) a ke koncepci ES/EU jako „mezivládní spolupráce národních států“.
Zatímco proevropské a umírněné proudy uvnitř Konzervativní strany
inklinovaly k pojetí ES/EU jako „liberálního ekonomického společenství“, které je
svými
výstupy
(obchod,
prosperita,
bezpečnost),
legitimizováno38
s euroskeptickým konzervativním diskurzem je svázáno pojetí EU jako
„mezivládní spolupráce národních států“ (srovnej spolupráce vs. integrace). Podle
tohoto konceptu jsou zdrojem legitimity a identifikace ústavní instituce národních
států, především parlamenty; nadnárodní formát vládnutí není z tohoto hlediska
legitimní.39 Z uvedeného mj. vyplývá zřetelná normativní pozice, již studium
euroskeptických textů potvrzuje: nadnárodní integrace je nežádoucí, protože
postrádá legitimitu.
Podobný koncept vypracovali Markus Jachtenfuchs a kol., kteří pracují
s kategorií ideálních typů EU jako politické entity, tzv. polity-types, které chápou
jako strukturované systémy významů, především ústavních idejí, které jsou vázány
na normativní ideje o legitimním způsobu evropského vládnutí (governance).40 Ve
své studii rozlišují celkem čtyři polity-types: EU jako federální stát, EU jako systém
36
Diez T., Europe as a Discursive Battleground. Discourse Analysis and European
Integration Studies, Cooperation and Conflict Vol. 36(1), 2001, s. 26.
37
Diez, Europe as a Discursive Battleground, s. 19n.
38
Politická teorie rozlišuje tři dimenze legitimity: vstupní (participace, input), výstupní
(produkt, output) a identitifikaci (hodnoty, identita), viz Jachtenfuchs M., Diez T. a Jung
S., Which Europe? Conflicting Models of a Legitimate European Political Order,
European Journal of International Relations Vol. 4(4), 1998, s. 417.
39
Diez, Europe as a Discursive Battleground, s. 20.
40
Jachtenfuchs M., Diez T. a Jung S., Which Europe? Conflicting Models of a Legitimate
European Political Order, European Journal of International Relations Vol. 4(4), 1998, s.
409–445.
Britský euroskepticismus
15
Jan Váška
mezivládní spolupráce, EU jako ekonomické společenství a EU jako network; opět
přitom platí, že tyto polity-types jsou diskurzivními konstrukcemi. Po vymezení
ideálních typů evropské polity podrobují (na základě svých dřívějších prací)
komparativní analýze historický vývoj identifikace politických stran v Německu,
Francii a Británii, tj. hlavních „polity-making“ zemích, s těmito koncepty. Uvádějí
přitom, že v období debaty o Maastrichtské smlouvě (1990–1994) dominovalo jak
v Konzervativní straně, tak i v Labouristické straně pojetí ES/EU jako
ekonomického společenství, konceptu, jehož charakteristickým znakem je přísné
oddělení ekonomického a politického vládnutí a který umožňující paralelní
existenci integrovaného evropského trhu a systému suverénních teritoriálních
států.41 Jde o období, kdy britská konzervativní vláda na mezivládních
konferencích ES již vystupuje v roli zřetelně „obtížného partnera“ (George,
Awkward Partner); tato obtížnost je však dána méně „euroskepticismem“ britských
konzervativců (tento proud je ve straně identifikován jako menšinový), ale tím, že
hlavní kontinentální aktéři (socialistická vláda ve Francii, koalice
křesťanských/sociálních demokratů a liberálů v Německu) uvažovali o vznikající
Evropské unii jako o evropské variantě federálního teritoriálního státu.42
Uvedené příklady ukazují, jak může analýza diskurzu rozšířit studium britského
konzervativního euroskepticismu, a obecně analýzu postojů politických stran vůči
evropské integraci, o kategorie, které samotná historická metoda nedokáže
adekvátně uchopit (diskurzivní konstrukce různých významů pro tentýž proces a
jednu mezinárodní entitu [evropská spolupráce/integrace, EU], otevřenost a
pluralita jejich významů, normativní rozměr euroskeptické pozice, otázka
legitimity atd.).
Důležitými kontextuálními faktory jsou média, především denní tisk, a postoje
veřejného mínění. Tituly, které tradičně podporují Konzervativní stranu,
dlouhodobě zastávají vůči EU velmi kritickou linii (zejména The Daily Telegraph a
The Daily Mail). Veřejné mínění dlouhodobě zastává k EU a evropské integraci
odtažitý, často indiferentní (spíše než negativní – nejvíce negativistické veřejné
mínění je v současné době v Rakousku) postoj. Podle průzkumů Eurobarometr
z přelomu let 2005–200643 je o tom, že „členství Británie v EU je dobrá věc“,
přesvědčeno pouze 33 % dotázaných Britů (23. místo z 25 členských zemí, průměr
EU–25 je 49 %) a o tom, že Británie „celkově vzato z členství v EU profitovala“,
jen 37 % respondentů (23. místo, průměr 52 %). Jen 34 % Britů soudí, že EU se
v současnosti „celkově vzato ubírá správným směrem“ (22. místo, průměr 39 %), a
jen pro 29 % z nich má EU v současnosti „pozitivní image“ (23. místo, průměr
44 %). Na rozdíl od představitelů obou hlavních politických stran jsou Britové
poměrně vlažní vůči rozšiřování EU, když jej jako pozitivní shledává 49 %
41
Tamtéž, s. 421nn.
Tamtéž, s. 423.
43
Standard Eurobarometer 64 – First Results, prosinec 2005,
http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb/eb64/eb64_first_en.pdf; Special
Eurobarometer 251 (The Future of Europe), květen 2006,
http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_251_en.pdf (oba staženy 26. 5. 2006).
42
Britský euroskepticismus
16
Jan Váška
respondentů (21. místo, průměr 55 %); zároveň vykazují nejnižší podporu společné
zahraniční politice ze všech členských zemí (50 %, průměr 68 %).
Nízká míra identifikace Britů s Evropskou unií a jejími cíli (tzn. nízká obecná
podpora, diffuse support44, EU jako polity) má několik příčin. Vedle již zmíněné
konstrukce „jinakosti“ kontinentální Evropy a nepříznivého mediálního obrazu EU
je často uváděna „nesrozumitelnost“ (kontinentálních) institucí Evropské unie
v prostředí, které je uvyklé na odlišný Westminsterský model.
6. KONZERVATIVNÍ DISKURZ O EVROPSKÉ INTEGRACI
Současnému konzervativnímu diskurzu o evropské integraci dominuje téma
diskontinuity a změny směřování: „Evropa musí jít jiným směrem (…), máme
příležitost proměnit [recast] Evropu k obrazu 21. století.“45 Úvahy o transformaci
EU jako polity jsou neseny požadavkem navrácení některých kompetencí členským
zemím a posílení role národních institucí („Evropa potřebuje demokratickou
revoluci, navrácení moci národním státům.“46 a prosazení principu Europe à la
carte (ne však pro Británii nevýhodné vytvoření „dvourychlostní EU“): Michael
Howard hovoří o konzervativní představě EU jako flexibilní soustavy
překrývajících se kruhů, kde členské země nad rámec společného základu, tj.
společného trhu, sdružují své kompetence v různých oblastech dle vlastního
výběru.47 EU se nesmí stát „federálním superstátem“ nebo centralizovanými
„Spojenými státy evropskými“, ale musí zůstat mezivládním „partnerstvím
suverénních států (…), které svobodně spolupracují v záležitostech společného
zájmu“.48 Jedním z dědictví thatcherismu přitom je, že od přelomu 80. a 90. let je
narůstající ideologičnost konzervativního diskurzu o evropské integraci a
sebepojetí konzervativního postoje k evropské integraci jako „eurorealismu“ (John
Major).
Existuje přitom patrný rozdíl v tónu konzervativního diskurzu, a to podle
adresáta: zatímco projevy určené kontinentálním partnerům se snaží o vyváženost
mezi kritikou současného směřování evropské integrace a potvrzováním oddanosti
britskému členství v EU, prohlášení určená vlastním příznivcům bývají razantnější.
Evropa je často konstruována jako nepřátelské prostředí, hlavní poselství
vystoupení předsedů klubu konzervativních poslanců v EP na výročních
konferencích strany zní: jedině konzervativní europoslanci prosazují národní zájmy
44
Pro rozdíl mezi obecnou a konkrétní podporou (diffuse support a specific support) viz
např. Chierici C., Public support for the European Union: from theoretical concept to
empirical
measurement,
www.huss.ex.ac.uk/politics/postgrad/GRiP/papers/Chierici_Paper.doc (staženo 26. 5.
2006).
45
Howard M., A New Deal for Europe.
46
Duncan Smith I., Prague Speech New Europe.
47
Howard M., A New Deal for Europe.
48
Duncan Smith I., Prague Speech New Europe.
Britský euroskepticismus
17
Jan Váška
Británie v Bruselu, a ne zájmy Bruselu v Británii.49
Jak uvádí Geddes50, v jádru euroskeptické pozice Konzervativní strany figurují
dva okruhy argumentů. První se týká dopadu evropské integrace na britský ústavní
systém, konkrétně na jeho ideový svorník, doktrínu parlamentní suverenity, a na
suverenitu institucí Spojeného království jako celku (na koncept národní
suverenity) – odtud důraz na národní parlamenty jako zdroj legitimity EU i návrhy
na posilování jejich role v legislativním procesu EU. V současnosti se tyto
argumenty vážou především k návrhu ústavní smlouvy a k dopadu nahrazení
zakládající smlouvy (z Nice) „evropskou ústavou“ na povahu EU jako polity (a tím
na povahu státnosti Spojeného království): „Jsme proti samotné myšlence ústavy
EU. Státy mají ústavy – národní státy spolu uzavírají smlouvy.“51
Druhým typem argumentů je negativní vymezování se vůči „socioekonomickému modelu EU“ (rozuměj Francie a Německa) ve srovnání s modelem
anglosaským, který je podle toryů méně regulovaný, flexibilní a
konkurenceschopnější v globální hospodářské soutěži (jedním z hlavních pohledů
konzervativců na EU je právě její identita globálního ekonomického aktéra).
V konzervativním
diskurzu
tak
rezonují
pojmy
jako
flexibilita,
konkurenceschopnost, ekonomická svoboda.
Od roku 1997 se lídři Konzervativní strany zavazují k zásadní reformě
některých společných politik (společná zemědělská politika, rozvojová pomoc),
případně k renegociaci podmínek britského členství v EU. V současné době se na
prvním místě jedná o společnou politiku rybolovu.52
Pro zasazení postojů Konzervativní strany k evropské integraci do
vnitropolitického kontextu je důležité srovnání s „evropským diskurzem“ současné
vlády „New Labour“ Tonyho Blaira.53 Ukazuje se, že konzervativci a labouristé
sdílejí některá konceptuální východiska: EU se musí změnit, modernizovat,
deregulovat; cílem integračního procesu nesmí být vytvoření evropského
superstrátu s neodpovědným, byrokratickým centrem, ale unie národních států, jejíž
legitimita se opírá o legitimitu politických institucí členských zemí; Evropa
se nesmí vymezovat vůči Spojeným státům atd. Existuje tedy určitý základ pro
možnou „národní“ pozici v řadě aspektů integračního procesu, labouristé však
dospívají k diametrálně odlišným praktickým receptům. Blairovým lékem na
49
Viz vystoupení Timothy Kirkhopea na výroční konferenci 2005: Kirkhope T.,
Conservative MEPs fight for Britain in Brussels, not for Brussels in Britain, Speech to
Conservative Party Konference, 5. 10. 2005,
http://www.conservatives.com/tile.do?def=news.story.page&obj_id=125508 (staženo 28.
5. 2006).
50
Geddes, The European Union and British Politics, s.183.
51
Putting Britain First. The Conservative European Manifesto 2004, s. 5.
52
Tamtéž, s.7.
53
Viz projev Tonyho Blaira A clear course for Europe, 28. 11. 2002, http://www.number10.gov.uk/output/Page1739.asp (staženo 28. 5. 2006).
Britský euroskepticismus
18
Jan Váška
nevýkonnost současné EU není méně, ale „více Evropy“: institucionální reforma s
cílem posílit instituce EU, včetně Komise a autority Soudního dvora, podpora
rozhodování kvalifikovanou většinou a posilování společných politik včetně
společné zahraniční a společné bezpečnostní a obranné politiky. Zdá se tedy, že
v rovině konceptuálního uvažování si konzervativci a labouristé jsou blíže, než se
obecně soudí. Podle mého názoru zde však působí dlouhodobý faktor zásadního
významu, který obě strany rozděluje a ve svém důsledku vede k jejich velmi
odlišným praktickým pozicím: konzervativní (thatcheristická) konstrukce Evropské
unie jako hrozby.
7. UKIP
Strana nezávislosti Spojeného království (United Kingdom Independence Party,
UKIP) vznikla v roce 1993 v době krize okolo ratifikace Maastrichtské smlouvy.
Jejím zakladatelem byl Alan Sked, historik působící na London School of
Economic. Skedova politická kariéra začala v roce 1970 kandidaturou do Dolní
sněmovny za Liberální stranu, po rozchodu s liberály kvůli jejich proevropské
orientaci spolupracoval s konzervativním eurokritickým think-tankem The Bruges
Group. V roce 1991 stanul v čele Anti-Federalist League, nevelké nadstranické
platformy, která vedla kampaň proti Maastrichtské smlouvě; právě toto sdružení
bylo přímým předchůdcem UKIP. Na konci 90. let se Sked s UKIP rozešel a před
volbami v roce 2004 stranu ostře kritizoval pro její údajnou programovou blízkost
krajně pravicové Britské národní straně (British National Party, BNP).
UKIP se zúčastnila parlamentních voleb v roce 1997, ale byla zastíněna jiným
vyhraněně eurokritickým politickým subjektem, Stranou referenda (Referendum
Party). Tuto formaci založil miliardář James Goldsmith s jediným cílem: prosadit
vypsání referenda o setrvání Británie v EU. Strana referenda ve volbách získala
2,7 % hlasů; nedosáhla sice na žádný mandát, ale jejích 840 000 hlasů, které z větší
části přebrala Konzervativní straně, stálo konzervativce vítězství v řadě
vyrovnaných volebních obvodů.54 Po Goldsmithově smrti v létě 1997 se však
strana rozpadla a její členská základna (230 000 registrovaných příznivců) a
elektorát zčásti přešly zpět ke konzervativcům, zčásti k UKIP.55
První výrazný výsledek tak UKIP zaznamenala ve volbách do Evropského
parlamentu v roce 1999, kdy získala 7 % hlasů, přičemž nejlepších výsledků
dosáhla v regionech jižní Anglie, a díky novému volebnímu systému (systém
poměrného zastoupení s regionálními listinami; do té doby ve v Británii do EP
volilo většinovým jednokolovým systémem stejně jako do Westminsteru) a tři
54
Podle vlastních odhadů Strany referenda mohlo jít až o 25–30 křesel. Srovnej pamflet
Etheren P., The Goldsmith Agenda. Beyond the Referendum Party, listopad 1997,
http://www.cesc.net/radicalweb/radicalconsultation/etherden/pe3.html (staženo 6. 5.
2006).
55
Srovnej bbc.co.uk, Tories Take Back Referendum Rebels,
http://www.bbc.co.uk/politics97/news/08/0830/refer.shtml (staženo 6. 5. 2006).
Britský euroskepticismus
19
Jan Váška
mandáty v EP. V období 1999–2004 se poslanci za UKIP v Evropském parlamentu
vyznačovali pasivitou a nízkou účastí; jako jediní britští zástupci (na rozdíl od
konzervativců, kteří patří k jednoznačným zastáncům rozšiřování EU) hlasovali
proti vstupu deseti nových členů do Evropské unie v roce 2004.
Ve všeobecných volbách v roce 2001 se UKIP neprosadila, získala pouze 1,5 %
hlasů. Nepřehledné mocenské poměry uvnitř UKIP na čas urovnala v roce až volba
bývalého konzervativního politika Rogera Knapmana lídrem strany v roce 2002.
Knapman byl poslancem za Konzervativní stranu v letech 1987–1997; v roce 1992
rezignoval z nižšího vládního postu (parlamentní tajemník náměstka ministra
obrany), aby mohl vést kampaň proti Maastrichtské smlouvě. Po ztrátě
poslaneckého mandátu v roce 1997 přestoupil do UKIP a v současné době je
poslancem EP. Knapmanova politická kariéra ilustruje personální propojení a
programové a zčásti i voličské překrývání, které mezi konzervativci a UKIP
v současné době existuje.56 Tento trend pro konzervativce představuje riziko
jednorázového odlivu voličů (viz volby do EP 2004), na druhou stranu
pravděpodobně snižuje existující hrozbu ovládnutí UKIP krajní pravicí.57
Volby do Evropského parlamentu v červnu 2004 představují zatím
nejvýraznější volební úspěch UKIP. Strana, kandidující s pouze čtyřstránkovým
manifestem-letákem „Say No to European Union“58, obsadila ziskem více než 2
600 000 hlasů (16,2 %) třetí místo za konzervativci a labouristy a do Evropského
parlamentu vyslala 12 zástupců. Ve čtyřech anglických regionech přitom skončila
na druhém místě a v regionu East Midlands získala více než čtvrtinu všech hlasů.59
V předvolební kampani stranu pomohla zviditelnit kandidatura bývalého
labouristického poslance a kontroverzního televizního moderátora (BBC s ním
ukončila spolupráci počátkem roku 2004 poté, co publikoval protiarabský článek
v týdeníku The Sunday Express) Roberta Kilroye-Silka. V místních volbách, které
proběhly souběžně s volbami do Evropského parlamentu, UKIP získala i první
křesla
v místních
zastupitelstvech
(volí
se
většinovým
systémem
v jednomandátových obvodech) a v londýnském Assembly.
Členové Evropského parlamentu za UKIP vytvořili po volbách v roce 2004
nejsilnější
složku
nově
utvořené
eurokritické
frakce
Skupina
nezávislost/demokracie (ID) a její představitel Nigel Farage se stal spolupředsedou
frakce.60 Počátkem roku 2005 stranu po rozporech s vedením opustil Kilroy-Silk
56
Např. nový předseda UKIP Campbell-Bannerman je bývalým konzervativcem, hlavním
sponzorem kampaně UKIP v roce 2004 byl občasný člen Konzervativní strany a sponzor
euroskeptických konzervativních kandidátů Paul Sykes; naopak tiskový tajemník lídra
konzervativců Davida Camerona George Eustice v minulosti kandidoval za UKIP.
57
BNP výslovně usiluje o eliminaci UKIP, v minulosti se jí dařilo stranu infiltrovat – viz
případy citované na http://en.wikipedia.org/wiki/UKIP (staženo 7. 5. 2006).
58
Say No to European Union, http://www.ukip.org/pdf/ukipmanifesto.pdf (staženo 7. 5.
2006).
59
Mellows-Facer A. a kol., European Parliament elections 2004, s. 13. V East Midlands
byl lídrem kandidátky UKIP Kilroy-Silk.
60
Skupinu nezávislost/demokracie tvoří dva „okruhy“ poslanců, které se odlišují
Britský euroskepticismus
20
Jan Váška
s několika spojenci, označiv členy UKIP za fašisty; v současnosti tak má UKIP
v EP deset poslanců.
Volby do Dolní sněmovny na jaře 2005 přinesly straně spíše zklamání; její
kampaň nezískala stejnou publicitu jako o rok dříve a nakonec obdržela pouze
2,3 % (618 000) hlasů, aniž by se přiblížila k získání jediného mandátu. Volby
v roce 2005 nicméně signalizují možný budoucí posun UKIP od monotematické
politické formace ke straně s plnohodnotným programem. Ačkoli volebnímu
manifestu stále dominuje téma vystoupení z EU (název We want our country back,
dominantní motiv „navrácení“ země do vlastních rukou), obsahuje i témata, která
s evropskou integrací přímo nesouvisejí – zdravotnictví, školství, ekonomická
politika atd.61
Politika a diskurz UKIP
V souvislosti se Stranou nezávislosti vyvstávají dvě základní otázky: je UKIP
spíše monotematickým protestním uskupením, které reaguje na poptávku britského
elektorátu, jehož značná část chová vůči EU instinktivní a hlubokou nedůvěru,
anebo se blíží klasické politické straně s komplexním programem, jakési radikálně
eurokritické obdobě Konzervativní strany? A patří v britském kontextu spíše do
hlavního politického proudu, anebo se již řadí ke krajní pravici? V současné době
se zdá, že se v obou případech nachází přinejlepším na hranici mezi uvedenými
možnostmi:
Single-Issue?
UKIP vznikla s jediným cílem: dosáhnout zrušení zákona o evropských
společenstvích z roku 1972, a tím formálního vystoupení Británie z EU. Přestože
UKIP v roce 2004 získala první zastoupení v místních samosprávách a londýnském
zastupitelstvu a v roce 2005 kandidovala do Dolní sněmovny s manifestem, který
alespoň zkratkovitě reflektoval agendu všech významných resortů, své síly, jak
dokládá i její oficiální webová stránka www.ukip.org, nadále upírá téměř výlučně
na kritiku členství Británie v EU (spíše než evropské integrace jako takové).
V odstranění „nadvlády Bruselu“ a evropské regulace vidí první a nezbytný krok
k obrodě britské společnosti. V předmluvě k loňskému volebnímu manifestu lídr
strany Roger Knapman k otázce monotematičnosti UKIP uvádí: „Jde o to, že tato
jediná záležitost, vysvobození Británie z EU, zastiňuje všechny ostatní – žádný
problém nemůže být pořádně vyřešen, dokud zůstáváme v EU.“62 UKIP tak
v současnosti zůstává spíše stranou jediného tématu; protože se jí dosud nepodařilo
prosadit se ani v národní, ani v místní politice (ve volbách do obecních samospráv
intenzitou kritického postoje vůči EU. Umírněné křídlo vede dánský veterán Jens-Peter
Bonde, UKIP tvoří jádro křídla radikálních odpůrců; její poslanci pro frakci prosazovali
název „Out of Europe“, http://www.euractiv.com/en/constitution/new-europe-polticalgroup-offing/article-118002 (staženo 7. 5. 2006).
61
We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005,
http://www.ukip.org/pdf/UKIPa4manifesto2005.pdf (staženo 7. 5. 2006).
62
Knapman R., předmluva, tamtéž.
Britský euroskepticismus
21
Jan Váška
v květnu 2006 získala jen několik mandátů a zastínila ji nejen Strana zelených, ale i
krajně pravicová BNP), nebude zřejmě v nejbližší době nucena svůj profil v zásadě
monotematického protestního uskupení změnit. To je příznivá zpráva především
pro Konzervativní stranu, pro kterou by se transformovaná UKIP mohla stát
přímým konkurentem na obou úrovních, místní i národní.
Konzervativní, anebo extrémní?
Na otázku, zda UKIP překračuje hranice konzervativní politiky, a řadí se tak
(jak tvrdí političtí konkurenti i někteří straničtí odpadlíci)63 ke krajní pravici,
v současné době neexistuje jednoznačná odpověď. Na personální i programové
rovině přitom existují podstatné argumenty pro oba názory:
Současný lídr UKIP Knapman je bývalým poslancem za Konzervativní stranu a
mezi oběma subjekty dochází (i když ne v masovém měřítku) jak k přestupům
politiků, tak i k fluktuaci voličů. Na druhou stranu někteří představitelé UKIP se
v minulosti angažovali v subjektech, které se již řadí ke krajní pravici, a členem
výkonného výboru se stal popírač holocaustu (pro tento postoj byl následně z UKIP
vyloučen)64; bývalý lídr strany Jeffrey Titford byl v minulosti místním zastupitelem
za Konzervativní stranu, členem protiimigrantské New Britain Party i kandidátem
za Stranu referenda.
Program UKIP65 vedle hlavní priority vystoupení z EU obsahuje řadu
„standardních“ konzervativních a liberálních prvků: podporu rovné daně, celkovou
deregulaci ekonomiky, podporu svobodného mezinárodního obchodu,
decentralizaci školství, umírněnou podporu zemědělství a rybolovu. Zároveň je
přítomen silný protiimigrační prvek. Restriktivní imigrační politika sice v
posledních letech tvoří i profilové témata konzervativců, rozdíl je však
v prezentaci. UKIP vstupuje do sféry protestní a populistické politiky prezentací
„Pěti základních svobod“, které strana požaduje: svobodu od Evropské unie, od
zločinu, od přelidnění (= od imigrantů), od byrokratických politiků a od politické
korektnosti.66 Charakter UKIP jako protestního hnutí, spíše než klasické politické
strany, potvrzuje i Knapman: „Nikdo z nás v UKIP se nepovažuje za politiky.
Našimi členy jsou lidé z nejrůznějších prostředí, kteří silně cítí to, co většina Britů
– že není správné, aby naši zemi řídily instituce za Lamanšským průlivem.“67
Přes oprávněné pochybnosti o imigrační politice UKIP i o některých jejích
63
V dubnu 2006 vyvolal velkou kontroverzi útok lídra konzervativců Davida Camerona,
který členy UKIP v rozhlasovém interview označil za šílence a tajné rasisty (fruitcakes,
loonies and closet racists); část konzervativců považovala výrok za netaktický, protože by
mohl popudit voliče, kteří často sympatizují s oběma stranami.
64
Viz případy citované na http://en.wikipedia.org/wiki/UKIP (staženo 7. 5. 2006).
65
We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005.
66
http://www.ukip.org/index.php?menu=fivefreedoms&page=fivefreedomstop (staženo 8.
5. 2006).
67
Knapman, předmluva k We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto
2005.
Britský euroskepticismus
22
Jan Váška
představitelích je tak možné uzavřít, že Stranu nezávislosti nelze přirovnávat
k extremistickým, otevřeně rasistickým stranám, jako jsou Britská národní strana
(BNP) nebo Národní fronta, bez ohledu na to, že postoj všech uvedených subjektů
vůči EU je velmi podobný.
Diskurz UKIP se od diskurzu Konzervativní strany liší jak svou
nediplomatičností, tak i obsahem. Principiální kritice nejsou – jako u konzervativců
– podrobovány aspekty současného směřování evropské integrace a jednotlivé
politiky EU, ale samo členství Británie v EU: „Tento cizí systém vlády (…) je
nedemokratický, zkorumpovaný a nereformovatelný. Jediná cesta pro Británii je
cesta UKIP: musíme odejít.“68 Výrazný je motiv vysvobození: „UKIP nám vrátí
naši svobodu. Znovu se staneme nezávislou zemí.“69 Na rozdíl od konzervativců
chybí v diskurzu UKIP jakékoli pozitivní hodnocení alespoň některých aspektů
evropské integrace, další vývoj EU po vystoupení Británie je zcela mimo její zájem
(tzn. UKIP respektuje existenci EU, staví se pouze proti britskému členství).
8. ZÁVĚR
Srovnání programových stanovisek, diskurzu i praktické politiky (srovnej např.
působení v Evropském parlamentu, kde jsou konzervativci přidruženi k největší
frakci křesťansko-demokratických a konzervativních stran a de facto plní úlohu
„konstruktivní opozice“, dlouhodobě podporující řadu politik a cílů EU, jako je
naplňování agendy společného trhu, liberalizační reformy, rozšiřování atd., zatímco
UKIP představuje protestní, antisystémový prvek) Konzervativní strany a UKIP
ukazuje na existenci zřetelného předělu mezi současným britským konzervativním
euroskepticismem a independentismem. Tyto rozdíly se projevují i v odlišném
ohodnocení obou subjektů podle Rovného matrice intenzita/motivace:
Existence několika euroskeptických proudů i proudu independentistického a již
téměř desetileté přebývání v opozici komplikuje především přesnější zařazení
současné Konzervativní strany; vzhledem k tomu, že oficiální pozice strany nikdy
neprosazovala vystoupení Británie z EU, je její euroskepticismus spíše měkký, soft.
Její kritická politika vůči evropské integraci je motivována jak ideologickými, tak
strategickými faktory, přičemž po roce 1997 je významně určována požadavky
domácí politiky (opozice vůči vládní politice, volební kalkul). Lze říci, že současná
Konzervativní strana se nachází přibližně v centru osy ideologická↔strategická
motivace s mírným vychýlením směrem k pólu strategie.70 Naopak UKIP je
typickým představitelem nesmiřitelného, hard euroskepticismu, přičemž ji nelze
přiřadit k žádné z klasických „rodin“ evropských politických stran ani seriózních
ideologií a hodnotových systémů. Z tohoto hlediska se eurofobie, spíše než
68
We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005.
Ukip.org, Five Freedoms,
http://www.ukip.org/index.php?menu=fivefreedoms&page=fivefreedomstop (staženo 26.
5. 2006).
70
Jde o analogii k pozici „umírněně konzervativních“ stran ve středovýchodní Evropě
(ODS, Fidesz) – srovnej Rovný, s. 46.
69
Britský euroskepticismus
23
Jan Váška
euroskepticismus, Strany nezávislosti jeví být převážně strategicky motivována.
Vztah mezi Konzervativní stranou a UKIP je mimořádně zajímavým souběhem
částečné programové příbuznosti, personálního propojení a přímé volební
konkurence. Masový (jakkoli jednorázový) odliv konzervativních voličů směrem k
UKIP při evropských volbách v roce 2004 postavil vedení Konzervativní strany
před dvojí problém: zda (a jak) se do budoucna vůči UKIP vymezit a zda (a jak)
revidovat vlastní postoje k EU a evropské integraci. Jako nejpravděpodobnější se
zatím jeví cesta kontinuity.
Volba nového lídra, modernisticky smýšlejícího Davida Camerona v prosinci
2005 záhy přinesla patrnou změnu v prioritách a akcentech Konzervativní strany
v řadě oblastí domácí politiky; evropská integrace se tomuto vzorci vymyká.71
Dosavadní kroky nového lídra potvrzují, či dokonce posilují tradiční
„protievropskou“ linii: na post stínového ministra zahraničí byl jmenován přední
euroskeptik William Hague a nové vedení strany usiluje o to, aby konzervativní
poslanci EP vystoupili z klubu Evropské lidové strany a založili novou frakci,
jejímiž prioritami by byla opozice vůči prohlubování politické integrace a ústavní
smlouvě a podpora tržní ekonomiky – Cameron tento záměr avizoval již během
souboje o post lídra strany. Konfrontační kurs, který nový lídr na jaře 2006 vůči
UKIP zvolil, se uvnitř Konzervativní strany setkal se smíšenou reakcí, která
odrážela pocit programového spojenectví, panující v některých kruzích
Konzervativní strany. Vztah mezi britským euroskepticismem a independentismem
tak zůstává sice obtížnou, přesto však symbiózou.
71
Cameron během téměř půl roku ve funkci (do května 2006) nepronesl zásadní projev
věnovaný problematice evropské integrace. Jeho jediné vystoupení na toto téma v rámci
parlamentní debaty se omezilo na kritiku dohody o finanční perspektivě pro období 2007–
2013, kterou v prosinci zprostředkoval Tony Blair jako tehdejší předseda Evropské rady –
srovnej Cameron D., Europe needs to be led in a new direction, Response to the Prime
Minister’s statement on the EU Budget in the Commons, 19. 12. 2005,
http://www.conservatives.com/tile.do?def=news.story.page&obj_id=126979&speeches=1
(staženo 11. 5. 2006).
Britský euroskepticismus
24
Jan Váška
LITERATURA
Ash, T. G. Is Britain European? International Affairs, 2001, 77/1, s. 1–13.
Chierici, C. Public support for the European Union: from theoretical concept to
empirical
measurement.
Dostupné
z
www.huss.ex.ac.uk/politics/postgrad/GRiP/papers/Chierici_Paper.doc (staženo
26. 5. 2006).
Diez, T. Europe as a Discursive Battleground. Discourse Analysis and European
Integration Studies. Cooperation and Conflict, 2001, vol. 36(1), s. 5–38.
EVANS, G. Euroscepticism and Conservative Electoral Support: How an Asset
Became Liability. British Journal of Political Science, 1998, vol. 28 no. 4, s.
573–590.
GEDDES, A. The European Union and British Politics. Basingstoke:
Palgrave/Macmillan, 2004.
GOWLAND, D.; TURNER, A. Reluctant Europeans. Britain and European
Integration 1945–1998. London: Pearson Education, 1999.
JACHTENFUCHS, M.; DIEZ, T.; JUNG, S. Which Europe? Conflicting Models of
a Legitimate European Political Order. European Journal of International
Relations, 1998, vol. 4(4), s. 409–445.
MELLOWS-FACER, A. a kol. European Parliament elections 2004. House of
Commons
Research
Paper
04/50.
Dostupné
z
http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2004/rp04-050.pdf (staženo
3. 5. 2006).
MELLOWS-FACER, A. General Elections 2005. House of Commons Research
Paper
05/33.
Dostupné
z
http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2005/rp05-033.pdf (staženo
4. 5. 2006).
MORGAN, B. General Elections results, 7 June 2001. House of Commons
Research
Paper
01/54.
Dostupné
z
http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2001/rp01-054.pdf (staženo
4. 5. 2006).
MORGAN, B.; CRACKNELL, R. Elections to the European Parliament – June
1999. House of Commons Research Paper 99/64. Dostupné z
http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp99/rp99-064.pdf (staženo 3.
Britský euroskepticismus
25
Jan Váška
5. 2006).
PLUMPTON J. Inside the Journals. Podle MAUTER, W. Churchill and the
Unification of Europe. The Historian, 1998, 61(1), Fall, s. 67–84. Dostupné z
http://www.winstonchurchill.org/i4a/pages/index.cfm?pageid=61 (staženo 3. 5.
2006).
ROVNÝ, J. Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and
Motivations. Collegium, 2004, no. 29. Does Euroscepticism have a passport?,
s. 32–47.
SITTER, N. Opposing Europe: Euroscepticism, Opposition and Party Competition.
SEI Working Papers, no. 56. Sussex European Institute, 2002.
TAGGART, P.; SZCZERBIAK, A. Parties, Positions and Europe. SEI Working
Papers, no. 46. Sussex European Institute, 2001.
TAGGART, P.; SZCZERBIAK, A. The Party Politics of Euroscepticism in
Member and Candidate States. SEI Working Papers, no. 51. Sussex European
Institute, 2002.
YOUNG, H. This Blessed Plot: Britain and Europe from Churchill to Blair.
Basingstoke: Macmillan, 1998.
Dokumenty
BLAIR, T. A clear course for Europe, 28. 11. 2002. Dostupné z
http://www.number-10.gov.uk/output/Page1739.asp (staženo 28. 5. 2006).
CAMERON, D. Europe needs to be led in a new direction, Response to the Prime
Minister’s statement on the EU Budget in the Commons, 19. 12. 2005.
Dostupné
z
http://www.conservatives.com/tile.do?def=news.story.page&obj_id=126979&s
peeches=1 (staženo 11. 5. 2006).
Conservative Party, Putting Britain First. The Conservative European Manifesto
2004.
DUNCAN SMITH, I. Prague Speech. New Europe, 2003. Dostupné z
http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2003/07/11/nids211.x
ml (staženo 4. 5. 2006).
ETHEREN, P. The Goldsmith Agenda. Beyond the Referendum Party, listopad
1997.
Dostupné
z
http://www.cesc.net/radicalweb/radicalconsultation/etherden/pe3.html (staženo
6. 5. 2006).
Britský euroskepticismus
26
Jan Váška
GOWLAND, D.; TURNER, A. (eds.). Britain and European Integration 1945–
1998: a documentary history. London: Routledge, 2000.
HOWARD, M. Speech to the Konrad Adenauer Stiftung in Berlin (A New Deal for
Europe),
2004,
12
February.
Dostupné
z
http://politics.guardian.co.uk/conservatives/story/0,9061,1146872,00.html
(staženo 4. 5. 2006).
KIRKHOPE, T. Conservative MEPs fight for Britain in Brussels, not for Brussels
in Britain. Speech to Conservative Party Conference, 5. 10. 2005. Dostupné z
http://www.conservatives.com/tile.do?def=news.story.page&obj_id=125508
(staženo 28. 5. 2006).
Labour Party, 1983 Labour Party Manifesto, kapitola „Britain and the Common
Market“. Dostupné z http://www.labour-party.org.uk/manifestos/1983/1983labour-manifesto.shtml (staženo 9. 5. 2003).
Special Eurobarometer 251 (The Future of Europe), květen 2006. Dostupné z
http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_251_en.pdf (staženo 26. 5.
2006).
Standard Eurobarometer 64 – First Results, prosinec 2005. Dostupné z
http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb/eb64/eb64_first_en.pdf (staženo
26. 5. 2006).
THATCHER, M. Speech to the College of Europe (The Bruges Speech), 20
September
1988.
Dostupné
z
http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=107332
(staženo 4. 5. 2006).
UKIP. Say No to European Union, manifest pro volby do Evropského parlamentu
2004. Dostupné z http://www.ukip.org/pdf/ukipmanifesto.pdf (staženo 7. 5.
2006).
UKIP. We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005.
Dostupné z http://www.ukip.org/pdf/UKIPa4manifesto2005.pdf s. 1 (staženo 7.
5. 2006).
Internetové zdroje
BBC – http://www.bbc.co.uk.
Bruges Group – http://www.brugesgroup.com.
Conservative Party – http://www.conservatives.com.
Euractiv.com – http://www.euractiv.com.
Britský euroskepticismus
27
European Navigator – http://www.ena.lu/mce.cfm.
UK Independence Party – http://www.ukip.org.
Wikipedia, anglická verze – http://en.wikipedia.org.
Jan Váška
Britský euroskepticismus
28
Jan Váška
PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES
Teritoriální řada 2006
001
002
003
004
Konrád, O.
Kozák, K.
Kubát, M.
Vykoukal, J.
Obnova rakouských univerzit 1945–1955
Dreams of Independence: Mexico faces the U.S.
Vývoj územní samosprávy v Polsku po roce 1989
Polské univerzity 1945–1948: Autonomie, rekonstrukce a
politika
005 Weiss, T.
Nezávislost evropské bezpečnostní a obranné politiky NATO
006 Anděl, P.
Autonomie a (ne) závislost americké katolické církve
007 Filipová, L.
Univerzity ve francouzské okupační zóně v Německu (1945–
1948)
008 Kunská, Z.
Španielsko – demokratizácia a decentralizácia
009 Horák, S.
(Ne)závislost Střední Asie na Rusku (případ Uzbekistánu)
010 Látal, J.
Rozvojová spolupráce francouzských správních celků jako
ukázka vztahu státu a decentralizovaných orgánů
011 Korytová, Š. Diaspora and its ties to the Homeland: The Case of Czech and
Americans in the U.S. during the World War I.
012 Perottino, M. Francouzská levice a decentralizace
013 Raková, S.
Zárodky ideje nezávislosti a americkém koloniálním myšlení
18.století
014 Bartovic, V.
Medzinárodná správa v Kosove – cesta k (ne)závislosti
015 Králová, K.
Řecko-německé vztahy po pádu železné opony
016 Kolenovská, D. Sovětská vědecká interpretace západu 1917–1947
017 Raška, F.
The Council of free Czechoslovakia 1949–1956
018 Šlosarčík, I.
Europeizace české veřejné správy: Česká cesta, evropské
prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní
magistrála?
019 Hořejšová, T.
Diskuse o budoucím statusu Faerských ostrovů – posilování
autonomie, či nezávislost?
020 Kopicová, M.
Stagnující země – možnosti efektivnější spolupráce se
zeměmi závislými na rozvojové pomoci
021 Fojtek, V.
Západoněmecká zahraniční politika ve vztahu
k Československu v 60. letech jako příklad vymezování se
Bonnu vůči Washingtonu
022 Kunštát, M.
Katolicismus mezi univerzalismem, partikularismem a
autonomií
023 Pešek, J.
Německé univerzity 1945/46 a 1989/90: těžká a neochotná
cesta k akademické autonomii
Britský euroskepticismus
024 Litera, B.
025 Šír, J.
026 Laubeová, L.
Kalinová, M.
027 Svoboda, K.
29
Jan Váška
Energetické suroviny: k problematice závislostí a nezávislosti
v euroasijském prostoru
Od závislosti k autarkii? Formování zahraniční politiky
Turkmenistánu
Požadavky na politickou autonomii romského národa v Evropě
21. století
Nezávislost jako zahraničněpolitický problém (Dopady polské
otázky na zahraniční politiku Mikuláše I.)
Britský euroskepticismus
30
SROVNÁNÍ BRITSKÉHO KONZERVATIVNÍHO EUROSKEPTICISMU
A INDEPENDENTISMU
Jan Váška
Edice PSSS
Teritoriální řada TER-028
Redakční rada
Ota Konrád
Zuzana Kasáková
Kryštof Kozák
Michal Kubát
Jiří Vykoukal
Korektor
Blanka Pscheidtová
Vydavatel
FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1
Kontakt
[email protected]
Jan Váška
Britský euroskepticismus
31
Jan Váška
Britský euroskepticismus
32
Jan Váška