Učební materiál - Metodika

Environmentální
přírodopis
DDM RADOVÁNEK
Kaznějov
a kolektiv
Vážené kolegyně a kolegové,
dovolte nám, abychom Vám v krátkosti představili nový vzdělávací
program „Environmentální přírodopis“, který vznik v rámci projektu Specializované environmentální programy pro střední školy
Plzeňského kraje a na jehož vzniku se podílela DDM Radovánek
Kaznějov – IC Envic Plasy ve spolupráci s Gymnáziem Plasy.
Tento vzdělávací program si bere za cíl doplnit školní výuku biologie (přírodopisu) o praktická cvičení, které je možné realizovat
přímo ve škole nebo v nejbližším okolí se zaměřením na ochranu
přírody a životního prostředí. Na základě těchto praktických cvičení můžeme též hodnotit stav přírody, kvalitu vod, ovzduší, celé
životní prostředí v blízkém okolí školy, ve které studenti stráví
několik let, získávat poznatky o přírodních zajímavostech regionu
a i o běžných věcech kolem kterých studenti procházejí třeba cestou na autobusovou zastávku. Našim cílem nebylo připravit komplexní učebnici na toto téma, ale snažili jsme se připravit ve spolupráci se zkušeným pedagogem Gymnázia Plasy praktickou
pomůcku, která by byla návodem či inspirací pro vaši přípravu, pro
výuku studentů a pro praktické doplnění výuky přírodopisu. Vzhledem k tomu, že téma ochrana přírody a životního prostředí je jedním z nosných témat, se kterým se seznamují studenti prakticky
na všech úrovních a typech škol, domníváme se, že tato pomůcka
pomůže i ostatním pedagogům při jejich práci. Dalším doplněním
je i několik praktických exkurzí obohacujících výuku o návštěvu zajímavých přírodních míst v regionu. Každá tato návštěva zlepšuje
povědomí studentů o přírodě regionu.
Vzdělávací program je rozdělen do 6 bloků, v každém bloku je
několik praktických cvičení a na každé je počítáno s 2 hodinami
praktické výuky včetně teorie. V průběhu školního roku jsou plánovány tři exkurze do zajímavých míst regionu pro seznámení
s přírodními zajímavostmi regionu v okolí sídla školy.
Doufáme, že tento materiál bude pro Vás přínosem a bude Vám
nápomocen ve vaší práci.
Zpracování: DDM RADOVÁNEK Kaznějov ve spolupráci
s Gymnáziem a Střední odbornou školou v Plasích
Učební texty: Mgr. Jana Koudelová, Ing. Ivo Kornatovský
Grafická úprava: Hana Lehmannová (hanja.eu)
Tisk: Dragon Press s.r.o.
© 2011 ENVIC, o.s.
3
Obsah
Environmentální přírodopis
4
Charakteristika ŠVP
5
Metodický list č. 1
Město Plasy a jeho okolí
7
Metodický list č. 2
Dřeviny kolem školy
8
Metodický list č. 3
Geologické zajímavosti Plzeňského kraje
10
Metodický list č. 4
Významné přírodní lokality v okolí Plas
12
Metodický list č. 5
Voda a Plasy
15
Metodický list č. 6
Charakteristika a život ptáků
19
Metodický list č. 7
Život ptáků – vytvoření sídel pro ptactvo
22
Metodický list č. 8
Stavba buněčného jádra
24
Metodický list č. 9
Smíšený les a břeh potoka, lišejníky, mechy
25
Metodický list č. 10
Ekosystémy29
Použitá literatura
Pro usnadnění orientace Vás budou
celým výukovým programem provázet
následující symboly
Klíč k poznání aneb Co je důležité vědět?
(klíčová slova, nosné informace)
Ukažme si... aneb Co by Vás mohlo zajímat?
(zajímavosti, tipy, nápady, návrhy...)
Téma pod lupou aneb Chcete se dozvědět víc?
(odkazy a literatura k tématu)
33
4
Environmentální přírodopis
Cílem programu je vést studenty oboru Gymnázium – všeobecné
k chápání přírody a životního prostředí jako uceleného systému.
Program studenty naučí identifikovat příčiny a souvislosti přírodních dějů, předvídat je, popř. je ovlivňovat, a to hlavně v souvislosti s řešením praktických problémů. Učivo předmětu biologie bude
doplněno o poznatky o nerostech a horninách, zemském povrchu,
ekosystému lesa, vody, luk, pastvin, atmosféře, floře a fauně v regionu, kde škola působí. Data pro toto rozšíření zajistí sami studenti. Studentské práce bude možné v budoucnu například využít
jako podklady pro naučnou stezku, pro environmentální hodnocení
regionu apod. Program přispěje k formování zodpovědného přístupu studentů k životnímu prostředí a posílí motivaci studentů
k ochraně přírody.
Vzdělávací program je začleněn do standardní výuky na škole, čímž
je zajištěna jeho další udržitelnost. Realizace bude probíhat jako
součást aktivit ve vyučovacích hodinách. Dále budou pro všechny
podpořené studenty zajištěny tři jednodenní exkurze.
Předmětem celoroční práce studentů bylo shromažďovat a analyzovat data o zajímavých lokalitách regionu působnosti školy
z nejrůznějších oblastí (geografie, geologie, pedologie, hydrologie,
klimatologie, botanika, zoologie).
Praxe a exkurze studentů budou realizovány zejména ve spolupráci s místními samosprávami (Město Plasy, Město Manětín,
obec Žihle) a organizacemi zaměřenými na oblast životního prostředí – Povodí Vltavy, Český hydrometeorologický ústav, ZOO
Plzeň a dále např. Lesy ČR.
5
Charakteristika ŠVP
Zaměření školy: Gymnázium – všeobecné
Motivační symbol: LUPA
• LUPA není jen obyčejné zvětšovací sklo, je symbolem zvídavosti.
• Lupa zapaluje v našich žácích plamínek na cestě za poznáváním.
• Slovo LUPA tvoří písmena, kterými začínají charakterové
vlastnosti, jako je laskavost, umělecké cítění, pečlivost a asertivita. Naším cílem je vést žáky k LUPĚ.
L
lidskost, laskavost …
U
umění …
P
pracovitost, pečlivost, píle …
A
aktivita, asertivita …
ŠVP vychází z obecných vzdělávacích cílů a kompetencí RVP G
a koncepce demokratického vzdělání, která podporuje všestranný rozvoj žáka, jeho jedinečnost a individualitu a zároveň zohledňuje jeho specifické potřeby (péče o nadané žáky, pomoc žákům
s poruchami učení atd.).
ŠVP klade důraz na komunikaci a vztahy uvnitř i vně školy (studenti – učitelé – rodiče – veřejnost) a pomáhá vystihnout a formovat osobnostní profil žáků i jejich pozdější profesní orientaci. Vychází z principu otevřenosti školy a podporuje společné
prožitky žáků, pedagogů a rodičů, zapojení školy do veřejného
života, samostatnou a tvůrčí činnost, zodpovědné myšlení a rozhodování, chápání souvislostí a vztahů, odpovědnost k životnímu
prostředí a identifikaci s mravními hodnotami a demokratickými
principy.
Prioritou je „škola pro život“, tzn. sepětí školy se životem, zapojení teoretických znalostí a praktických dovedností, pořádání
exkurzí, přednášek a besed, podpora cestování, studijních a výměnných pobytů.
Zvláštní péče je věnována talentovaným žákům. Žáci mají možnost rozvíjet své nadání samostatnou tvůrčí a „badatelskou“ činností ve volitelných předmětech nebo formou různých projektů,
ročníkových prací apod. Prostor k jejich prezentaci a ocenění se
vytváří nejen v hodinách, ale zejména v různých soutěžích, olympiádách a v mimoškolní činnosti.
Důležitou roli plní výchova ke zdravému životnímu stylu a prohlubování ekologického povědomí. Žáci se mohou zapojit do volitelných a nepovinných předmětů se sportovní tematikou nebo
se účastnit pravidelně pořádaných soutěží a přeborů v různých
sportovních disciplínách. Formování vztahu k životnímu prostředí
a nutnost jeho ochrany prostupuje všemi vyučovacími předměty
a je dále rozvíjeno pořádáním přednášek, besed a „ekologických
dnů“.
ŠVP odráží potřebu dodržování morálního kodexu a výchovy
charakteru. Škola cílevědomě posiluje charakterové vlastnosti
žáků, zejména smysl pro dodržování zákonů a všeobecně uznávaných pravidel, sociální cítění a zájem o veřejné záležitosti lokálního i globálního charakteru.
Environmentální výchova ve výuce biologie
– rozšíření ŠVP / kvarta
• tato témata budou zařazena do výuky v předmětu Cvičení
z biologie (kvarta, 9. třída)
• výuka bude probíhat formou dvouhodinových bloků
Zkoumání přírody
• postupné rozvíjení lidského poznání – vývoj zkoumání a pozorování přírody
• objev mikroskopu a jeho využití (samostatná práce formou
pracovních listů)
• laboratorní práce: pozorování v mikroskopu (stavba buňky)
• stavba rostlinné a živočišné buňky (lístek mechu, trepka velká
a další prvoci)
• různé typy rostlinných a živočišných tkání, rozdíl mezi oběma
typy buněk
• význam mikrobiologie a mikroorganismy jako původci nemocí
člověka, živočichů i rostlin, ochrana proti nemocem
S tím úzce souvisí jazyková vybavenost studentů a možnost ověřovat si svoje jazykové kompetence v reálných situacích. Kvalitní
jazykové výuce napomáhá také dělení tříd do menších skupin,
moderní výuka cizích jazyků a využívání moderních informačních
technologií ve výuce.
Samozřejmou součástí ŠVP je počítačová gramotnost žáků
a pedagogů a její rozvoj výukou předmětu ICT, využíváním ICT
v ostatních předmětech a zpřístupněním počítačů a internetu pro
žáky mimo vyučování.
S ohledem na budoucí uplatnění žáků ŠVP LUPA podporuje vyučovací předměty zaměřené na rozvoj logického myšlení, technických a přírodovědných znalostí. Jedná se zejména o posílení
výuky technických a přírodovědných předmětů dalšími volitelnými hodinami a hodinami cvičení. V nich si žáci prohlubují a ověřují
teoretické vědomosti na praktických činnostech.
Lístky měříku pod mikroskopem
6
Země ve vesmíru, podmínky života
Současná biosféra
• stavba Země
• stavba litosféry
• poznávání a určování nerostů a hornin – skupinová práce,
poznávačka
• mikroskopické pozorování: krystalová struktura nerostů,
štěpnost nerostů
• laboratorní práce: chemické vlastnosti nerostů (rozpustnost
ve vodě a v kyselinách, reakce na vysokou teplotu, …)
• skupinová práce: další fyzikální vlastnosti nerostů (tvrdost,
barva, vryp,…), pracovní listy
• těžba nerostů v Plzeňském kraji (uhlí, kaolín, keramické minerály, olovo, zinek, stříbro, železná ruda, kyzové břidlice,…),
pracovní listy
• exkurze: přírodní a geologické zajímavosti Plzeňského kraje
(Radnice a okolí, Hromnické jezírko, viklany u Žihle, Kozelka
u Nečtin, těžba kaolinu u Kaznějova, Rabštejn nad Střelou, …
budou vybrány jen některé lokality)
• ekosystém – jeho vlastnosti a charakteristika, různé druhy
ekosystémů
• zkoumání a popis různých vztahů v ekosystémech (symbióza
např. u hub, parazitizmus, predace,…), skupinová práce formou pracovních listů
• samostatná práce: prezentace na téma Biomy jako soubory
podobných ekosystémů
• hlavní globální problémy lidstva (skleníkový efekt, globální
oteplování, ozonová díra, klimatické změny, …), samostatná
práce formou pracovních listů
• exkurze: ZOO Plzeň – ekosystémy, ČHMÚ Plzeň
Základ života a dědičnost
• práce s mikroskopem: opakování stavby buňky, osmotické
jevy v buňkách (příjem a výdej látek buňkou), pracovní listy
a laboratorní práce: buňky v pokožce cibule, reakce po přidání
soli (plazmolýza)
• dědičnost: základní pojmy, genetická informace, pohlavní rozmnožování, stavba a význam DNA
• laboratorní práce: jednoduchý postup na izolaci DNA z kiwi
či jiného ovoce
Naše příroda a její ochrana
Exkurze do kaolinových lomů v Kaznějově (vlevo) a k viklanům
u Žihle (vpravo)
Vznik a vývoj života na Zemi
• různorodost názorů na vznik života (Charles Darwin)
• geologické éry ve vývoji Země (prvohory, druhohory až čtvrtohory)
• vývoj (fylogeneze) člověka
• geologická stavba České republiky a geologická stavba Plzeňského kraje – pracovní listy a geologické mapy (využití
exkurzí – viz výše)
• ochrana přírody České republiky a Plzeňského kraje – kategorie chráněných území včetně NATURA 2000, zásady ochrany
přírody
• chráněná území Plzeňského kraje: národní park, chráněné
krajinné oblasti, národní přírodní rezervace a památky, přírodní rezervace a přírodní památky – pracovní listy a mapy
• druhy chráněných rostlin a živočichů, které se v PK vyskytují, zvláštní důraz na druhy, které se vyskytují v nejbližším
okolí
↑ Mlok skvrnitý
← Chřástal polní
• ptáci – monitorování ve vyvěšovaných budkách v Plasích,
obojživelníci, plazi
• rostliny např. na rašeliništích: (rosnatka okrouhlolistá) nebo
na zachovalých vlhčích loukách s vápnitým podkladem (vstavače), pracovní listy
• návaznost na naučné stezky v okolí Plas
Břidličné podloží v Rabštejně nad Střelou
7
Metodický list č. 1
Město Plasy a jeho okolí
Metodický list č. 1
TÉMA: Město Plasy a jeho okolí
Cíl: Vysvětlit žákům význam místa, kde se nachází jejich škola, význam povodí řeky Střely a chráněných oblastí v nejbližším okolí
Základní pojmy: Město Plasy, povodí řeky Střely, chráněné území
roční průtočnost. Protéká totiž územím s nejnižšími srážkami
(500 mm) a nejvyššími teplotami v našem kraji (7,1 °C).
Střela pramení v nadmořské výšce 687 m u Prachomet nedaleko Toužimi a po 97 km se vlévá nad Lublínem do Berounky.
Celý střední tok Střely protékající Rabštejnskou pahorkatinou
a Plaskou pahorkatinou je nejkrásnějším úsekem. Jen kolem Plas
se vytváří kotlina v délce asi dvou a půl kilometru a o šířce sedmi
set metrů. Na toku jsou dvě přehrady – Žlutická a v Plasích.
Od obce Nebřeziny prochází chráněným územím Natura 2000
– Kaňon Střely (údolí s meandrujícím úsekem Střely) s fragmenty zachovalé teplomilné květeny. V úzkých a vlhkých potočních
nivách jsou pestré louky a olšiny. K významným rostlinným druhům patří např. oměj pestrý, bělozářka liliovitá, devětsil lékařský, locika prutnatá a česnek horský.
Plasy se nachází v údolí řeky Střely asi 20 km
severně od Plzně.
Střela velmi výrazně ovlivnila reliéf města, jeho přírodní, geologické i klimatické poměry. Zmínky o tomto městě pochází již
z roku 1144 a souvisí se založením Cisterciáckého kláštera knížetem Vladislavem II. Významnou osobností historie Plas byl
kancléř K. L. Metternich, který vlastnil město od poloviny 19.
století až do roku 1945. Zasloužil se o rozvoj hutního průmyslu a o mnohé přestavby, čímž ovlivnil rozvoj společenského
a kulturního života. Za dobu jeho působení došlo rovněž k úpravě říční nivy Střely na volný anglický park, který do současnosti
nese název Velká louka.
↑ Ledňáček říční
← Bělozářka liliovitá
Z ptáků je významný výskyt např. výra velkého, sýčka obecného a lednáčka říčního.
Skalní podloží tvoří geologické útvary prahor, fylitické břidlice,
grafitické kamenečné a kyzové břidlice, droby a fylity, z nichž
mnohé byly v minulosti těženy (pokrývačské břidlice z Rabštejna nad Střelou byly použity na stavbu historických budov
v blízkém okolí např. na stavbu kostela v Manětíně, i na střechu katedrály sv. Víta v Praze). Zvětráváním a odnosem „tiské
žuly“ vznikly pozoruhodné geomorfologické útvary, k nimž patří solitérní žulové balvany Dědek a Bába (přírodní památka).
Plasy jsou centrem mikroregionu Dolní Střela.
Povodí řeky Střely je geomorfologicky velmi členitý, převážně
lesnatý terén. Zahrnuje hluboké údolí řeky, její přítoky a rozsáhlé
lesní komplexy. Střela má největší povodí ze všech přítoků Berounky na území Plzeňského kraje, i když má nízkou průměrnou
Prvohorní horniny jsou zastoupeny na okrajích kamenouhelných
vrstev, vyskytujících se na severovýchodě mikroregionu, nebo
v podobě cihlářské hlíny a kaolinu na jihu a jihozápadě. Z třetihor se zachovaly v okolí Plas vrstvy písku, ze čtvrtohor pocházejí
hlíny a spraše.
8
Metodický list č. 2
Dřeviny kolem školy
Metodický list č. 2
TÉMA: Dřeviny kolem školy
Cíl: Seznámit žáky s nejrozšířenějšími dřevinami v okolí školy, s jejich základními charakteristikami
Základní pojmy: dřevina, list, šištice, jehlice
Listnaté stromy v okolí školy
V okolí školy rostou 3 druhy javorů:
V naší přírodě se také vyskytuje javor babyka (Acer campestre),
který má menší listy s pěti tupými laloky. Vyžaduje v létě více
tepla než ostatní javory.
Javor klen (Acer pseudoplatanus), který má dlanitě laločnaté listy, s ostrými špičatými zářezy.
Javor babyka
Javor klen
Dub zimní (Quercus petraea) má listy s dlouhým řapíkem a s pěti
až sedmi páry úzkých a mělkých laloků a plody s číškou, které
přisedají bez stopky.
Javor mléč (Acer platanoides), který má listy s 5–7 laloky, s neostrými zářezy, jejichž zuby vybíhají do tenké špičky.
Dub zimní
Javor mléč
Dub letní (Quercus robur) má listy téměř přisedlé s širokými
a hluboce vykrojenými laloky a plody na dlouhých stopkách.
Javor jasanolistý (Acer negundo), který má složené listy s pěti
nebo třemi pilovitými lístky.
Dub letní
Javor jasanolistý
Dub červený (Quercus rubra) má listy s laloky vybíhajícími do osinovité špičky, které jsou na podzim intenzivně červeně zbarvené.
Plody (žaludy) mají velmi mělkou číšku.
9
Metodický list č. 2
Dřeviny kolem školy
Jehličnaté stromy v okolí školy
Nahosemenné dřeviny mají semena uložena volně
v dřevnatých šišticích na šupinách. Šištice není plodem,
protože semena v ní nejsou uzavřena, tak jak je to v plodu
krytosemenných rostlin.
Borovice lesní (Pinus sylvestris) má jehlice ve svazku po dvou
2,5–7 cm dlouhé, šišky se stopkou visí dolů a jsou 3–8 cm dlouhé. Borovice lesní má dlouhý kůlovitý kořen, kterým je schopna
čerpat vodu z velké hloubky.
Je to jedna z nejrozšířenějších dřevin severní polokoule. V nárocích na půdu patří k nejskromnějším, roste od mokřadů až po suché písky. Je odolná vůči mrazům i vysokým teplotám.
Dub červený
Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) je opadavý, až 25 m vysoký strom s bílými květy ve vzpřímených květenstvích. Má zelené plody, 5–6 cm velké, ostnité. Semena jsou kulatá, hnědá, lidmi
označovaná jako kaštany. Proto se také tomuto stromu lidově
říká „kaštan“. Původně pochází z jižní Evropy.
Od druhé poloviny 20. století bývají jírovce v Evropě napadány
klíněnkou jírovcovou, invazivním druhem hmyzu z řádu motýli. Larvy tohoto motýla vyžírají pletivo listů, které díky tomu
rychle a brzy usychají. Možná ochrana stromů spočívá např.
v opakovaném a velmi pečlivém sběru suchých listů a jejich
následném pálení. Existuje také možnost využití chemických
postřiků.
Borovice lesní – dvouletá dřevnatá šištice, šištice stará jeden rok
Borovice lesní – vlevo mladý
semenáček
Borovice vejmutovka (Pinus strobus) má velmi měkké, asi 10 cm
dlouhé jehlice ve svazcích po pěti. Šišky visí dolů, jsou 8–20 cm
dlouhé, silně obalené smolou.
Jírovec maďal – listy, květy a plody
Šištice borovice vejmutovky
Klíněnka jírovcová (motýl)
a list napadený klíněnkou
V jehlicích jehličnatých stromů probíhá fotosyntéza v létě i v zimě,
kdy je její intenzita velmi snížená, zvláště v období, kdy mrzne.
Borovice vejmutovka
10
Metodický list č. 2 / Metodický list č. 3
Dřeviny kolem školy / Geologické zajímavosti Plzeňského kraje
Jehlice borovice vejmutovky,
ve svazečku je vždy 5 jehlic
Borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi) má jehlice 15–25 cm dlouhé,
ve svazcích po třech. Šištice jsou velké a mají šupiny s ostrým
a špičatým ostnem. Je to dřevina původně rozšířená na severoamerickém kontinentu, do Evropy zavlečená v roce 1852.
Borovice Jeffreyova
Metodický list č. 3
TÉMA: Geologické zajímavosti Plzeňského kraje
Cíl: Seznámit žáky s některými geologickými zajímavostmi našeho kraje formou exkurze a přednášky.
Základní pojmy: Geologické zajímavosti, nerostné suroviny, zkameněliny
V Plzeňském kraji je v současné době čtyřicet geologických nebo geomorfologických maloplošných zvláště chráněných území. Na Plzeňsku jich je dvanáct.
V okrese Plzeň-sever to jsou přírodní památky Čertova
hráz, Hromnické jezírko, Kozelka, Malesická skála, Příšovská homolka, U báby, U lomu.
V 16.–18. století se z břidlice vyráběl kamenec. Roku 1802 získal zdejší doly a chemické závody J. D. Starcka, a zavedl zde
výrobu dýmavé (české) kyseliny sírové H2S2O7, lidově zvané
oleum. Starckovy závody byly v podstatě jedinými výrobci dýmavé kyseliny sírové, a to i na evropské úrovni. Roku 1877 se
však firmě Zimmer v Mannheimu podařilo zavést levnější způsob
výroby kyseliny sírové. A tak docházelo k neustálému snižování
počtu Starckových odběratelů, až v roce 1896 byla výroba české
dýmavé kyseliny sírové náhle zastavena.
Hromnické jezírko
• Patří do kategorie přírodní památka, je chráněno od roku
1975.
• rozloha: 12,41 ha
• hloubka: 60 m
• Jedná se o jámový lom, 0,5 km severovýchodně od obce
Hromnice.
Horninovým podkladem jsou téměř vodorovně uložené chloriticko – sericitické břidlice svrchního proterozoika, obsahující místa
s vysokým obsahem sulfidů, zejména pyritu (tzv. kyzové a kamenečné břidlice). Ty byly s různou intenzitou těženy od 16. století.
Hromnické jezírko
11
Metodický list č. 3
Geologické zajímavosti Plzeňského kraje
Po ukončení těžby byla zavalena odvodňovací štola a v odklizu
se vytvořilo jezírko s kolísavou hladinou. Díky vymýlání síranů
z okolních hald má voda v jezírku načervenalou barvu. Voda v jezírku je silně kyselá s pH 2,6–2,8 a je kromě řas prakticky bez
života.
Araukarity
V okolí Plzně se na četných místech nalézají zkřemenělé kmeny prvohorních karbonských kmenů, které jsou známé pod názvem araukarity. Tyto araukarity patří hlavně k rodu Dadoxylon
a představují zástupce karbonských nahosemenných rostlin.
Okolní haldy zarůstají pouze řídkou vegetací, tvořenou břízou
bradavičnatou, borovicí lesní, jeřábem ptačím, topolem osikou
a krušinou olšovou.
Radnicko
Mikroregion se rozkládá severovýchodně od Plzně a severně
od Rokycan. Má pahorkatinný až vrchovinový reliéf a nachází se
geomorfologicky v Radnické vrchovině. Radnicko leží na pravém
břehu řeky Berounky.
Geologicky je oblast velmi různorodá, obsahuje břidlice, droby, spility, buližníky, slepence. V minulosti se tu těžily nerostné suroviny, které podpořily ve své době rozvoj průmyslu. Bylo
to hlavně černé uhlí, vzniklé v době mladších prvohor. Těžilo se
v řadě menších pánví a pánviček. Všechny tyto prostoty byly vytěženy a geologické průzkumy z 2. poloviny 20. století je označují za bezuhelné. Těžba probíhala nejdéle v povrchovém lomu
Ovčín v blízkosti Radnic, který je dnes zatopený vodou.
Araukarit
Významná jsou naleziště z okolí Horní Břízy, Kaznějova, Malesic,
Chotíkova, Zbůchu nebo Líní.
Nerostné suroviny
• uhlí, železné rudy, kaolin, břidlice a stavební materiál
Uhlí
Těžilo se hlavně v plzeňské pánvi, významný byl nýřanský a zbůžsko-týnecký revír, okolí Dobřan, Litic a Líní. Uhelné sloje uložené
v malých hloubkách byly typické pro radnickou pánev. Další okrajové pánve byly na Mirošovsku a Merklínsku.
Kaolin
Ložiska jsou vázána na souvrství permokarbonských sedimentů.
V severní části plzeňské pánve jsou ložiska u Horní Břízy a Kaznějova, v menší míře u Mrtníka, Obory, Nevřeně, Ledců a Třemošné.
V jižní části pánve jsou významná ložiska v okolí Dobřan.
V době těžby byly na Radnicku časté nálezy zkamenělých otisků prvohorních přesliček, plavuní a kapradin. Nálezy se neomezovaly jen na flóru. V roce 1834 byl nalezen v Chomli na kusu
lupku otisk štíra. V poslední době probíhají intenzivní paleontologické výzkumy hlavně v lomu Ovčín, kde nalezené fosilie asi
25 biologických druhů dávají představu o složení karbonského
pralesa, starého více než 300 miliónů let.
Další surovinou těženou na Radnicku byly vitriolové (kamencové)
břidlice, které vznikly zvětráváním kyzových břidlic. Vyráběla se
z nich česká dýmavá kyselina sírová a kamenec. Hospodářsky využívané byly žáruvzdorné a keramické jíly z okolí Břas. Občas se
nacházela i těžila železná ruda.
Naleziště kaolinu v severní části
plzeňské pánve
Keramické materiály
Kanalizační kamenina, žárovzdorné materiály, dlaždice apod. –
používají se jíly tercierního stáří. Jejich ložiska se nacházejí u Ejpovic, Líní, Třemošné a jinde.
12
Metodický list č. 3 / Metodický list č. 4
Geologické zajímavosti Plzeňského kraje / Významné přírodní lokality v okolí Plas
Ložiska keramických surovin dala vzniknout keramickým závodům v Chlumčanech, Horní Bříze, Třemošné nebo Břasích.
Kamenivo a stavební materiály
Stavební a silniční kamenivo se těží např. u Litic, Rokycan nebo
Konstantinových Lázní (čedič). Drobné lomy na stavební kámen
měla v minulosti téměř každá obec.
Zlato
Těžba probíhala v Kašperských Horách. Rýžoviště vznikala v povodí Otavy, ale i na Manětínsku nebo na Velké Radné u Radnic.
Olovo, zinek, stříbro
Těžba v okolí Stříbra od 12. století z padesáti rudných žil. Těžba
sfaleritu převládá nad galenitem. Významné je ložisko Kšice severně od Stříbra.
Stavebním materiálem pro starou Plzeň byly i svrchnokarbonské
pískovce na Plzeňsku a Manětínsku.
Uran
Sprašové a svahové hlíny a jíly
Používají se jako cihlářská surovina. Těžily se na Plzeňsku a Domažlicku. Významnými provozovnami jsou dnes Stod nebo
Chrást.
Těžil se na Klatovsku, Plzeňsku u Líšťan a na Tachovsku. Od konce druhé světové války bylo otevřeno asi 30 různě velkých ložisek.
Kyzové břidlice
Lokalitami s těžbou mramoru jsou Sušicko a Horažďovicko.
Grafitické břidlice bohaté pyritem byly surovinou pro výrobu české neboli dýmavé kyseliny sírové. Těžily se od 16. do konce 19.
století. Největší naleziště byly v okolí Hromnice na Plzeňsku.
Granodiority až diority (žuly)
Železné rudy
Používají se pro dekorační a kamenické práce. Významná je oblast štěnovického masívu.
Pro rozvoj průmyslu byly důležité sedimentární. Největší ložiska
byla v okolí Klabavy a Ejpovic. Průměrný obsah železa v těchto
rudách je 20–25 %. Těžba byla zastavena v roce 1963.
Mramor
Stavební písky a štěrkopísky
Těžily se v řadě malých lomů a pískoven, založených hlavně v terasovitých uloženinách říčních toků. Největší lokalitou je dnes
Chotíkov u Plzně.
Břidlice
Významná těžba proterozoických pokrývačských břidlic u Rabštejna nad Střelou a Manětína.
Metodický list č. 4
TÉMA: Významné přírodní lokality v okolí Plas
Cíl: Seznámit žáky s významnými přírodními lokalitami v okolí sídla školy
Základní pojmy: jezero – vznik, balvany, viklany, břidlice, stolová hora, kaolin
Odlezelské jezero
Jezero vzniklo bezprostředně po mimořádných deštích 25.
a 26. května 1872, kdy rozvodněný Mladotický potok katalyzoval sesuv permokarbonských vrstev západního svahu Potvorovského kopce do údolí, které v noci z 27. na 28. května potok přehradily. Katastrofální povodeň nebyla jediným důvodem
sesuvu – svah se neznatelně sesouval v důsledku své struktury,
dále byla na kopci po staletí řada pískovcových lomů snižující
stabilitu svahu a přispěl zřejmě i čerstvý zářez pro železniční trať
Plzeň – Žatec.
Udávaná hloubka jezera v průběhu času postupně klesá (v roce
1972 je udáváno 7,7 m, v roce 1999 už jen 6,7 m, v roce 2006
už jen 6,6 m), jezero se tedy rychle zanáší a bez lidského zásahu by mohlo během několika desetiletí zaniknout. K zanášení
jezera však nedochází konstantní rychlostí, a tak nelze přesně
určit, dojde-li k zazemnění jezera v řádu desítek či stovek let. Pod
hrází lze najít na kaskádě potoka dva vodopády. Do jezera kromě
Mladotického potoka ústí ještě Odlezelský potok. Systematický
hydrologický průzkum jezera provedl Bohumír Janský, který je
též mezi hydrology vášnivým zastáncem jména Mladotické jezero (narozen v Mladoticích).
13
Metodický list č. 4
Významné přírodní lokality v okolí Plas
Rabštejn nad Střelou
Historické město na severním Plzeňsku, část 9 kilometrů vzdáleného města Manětína. Rabštejn leží na řece Střele asi 30 kilometrů severně od Plzně. Většina městské zástavby leží nad
pravým břehem řeky, na ostrohu ohraničeném strmými svahy
na jihu a severu. Město se nachází uprostřed přírodního parku
Horní Střela.
Geologický podklad tvoří fylitické břidlice, které se tu asi
do roku 1970 těžily. Byly používány jako střešní krytina např
na Chrám sv.Víta v Praze, na střechu hradu Karlštejn nebo
kostela v Manětíně.
Odlezelské jezero
Jezero bylo jako jediné svého druhu v Česku vyhlášeno 7. března
1975 chráněným přírodním výtvorem na ploše 68,3 ha a ochranným pásmem 31 ha. Později se stalo přírodní památkou.
První písemná zmínka o hradu Rabštejnu pochází z roku 1269,
kdy byl ve vlastnictví rodu Milhosticů. Po roce 1321 koupil rabštejnský statek Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů
z Rabštejna. Oldřich byl královským podkomořím a stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského. Přestavěl zpustlý hrádek
na významné šlechtické sídlo a založil na předhradí opevněné
město, kterému vymohl 21. září 1337 pražské městské právo.
Viklany u Žihle – přírodní památka
Chráněné území zahrnuje dvě skupiny žulových balvanů, které jsou ukázkou balvanovitého rozpadu hrubozrnné biotické
tiské žuly v tropickém podnebí druhohor a třetihor. Nachází
se v západní části Žihelské pahorkatiny v nadmořské výšce
522–545 m a zaujímá polohu 0,32 ha. Geologicky náleží území
čistecko-jesenickému plutonu. První skupinu tvoří dva obrovské žulové balvany zvané Bába a Dědek. Bába je větší z nich,
téměř monolitní balvan viklanovitého typu, vysoký 6 m a široký asi 12 m.
Rabštejn nad Střelou
V držení rodu Pluhů Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi
synové byli nuceni roku 1357 město a hrad prodat za 3000 kop
grošů míšeňských císaři Karlu IV. Karel IV. si byl totiž vědom strategické polohy hradu a města na obchodní cestě z Prahy do Chebu a dále do Bavorska a chtěl je mít ve svém majetku. Tak se stal
Rabštejn královským zbožím, které spravoval purkrabí. Císař zde
často pobýval a výnosy z něho daroval roku 1370 své manželce
Elišce Pomořanské. Zároveň Karel IV. udělil v roce 1375 městu
právo vybírat clo na zmíněné obchodní cestě. Roku 1397 postoupil Karlův syn Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako
zástavu za 1600 kop grošů českých.
Viklany u Žihle
Druhá část chráněného území U lomu se nachází asi 1 km západněji a představuje seskupení menších balvanů, vzniklých stejným
způsobem a vytvářejících podobu skalního města.
Území je chráněno již od roku 1933.
Význam Rabštejna však postupně klesal. Vzdálenost od centra
panství i stísněný sídelní prostor bránily rozvoji průmyslu i další zástavby. Obyvatelstvo se živilo nevýnosným zemědělstvím
a řemesly, mezi nimiž vyniklo zvláště tkalcovství – roku 1836 zde
bylo na 20 stavů. Kromě běžných řemesel zde byly i dvě dílny
na malování hracích karet. Poslední šlechtickou majitelkou až
do roku 1945 byla Terezie Seilern-Aspang, rozená Lažanská.
14
V posledních letech dochází k pozvolnému oživování města,
které dnes obývá pouhých 23 stálých obyvatel. Vznikly tři nové
restaurace a ubytovací zařízení s provozem alespoň v letní turistické sezóně, přijíždí také stále více návštěvníků. Od srpna
2010 v Rabštejně pracuje tříčlenný osadní výbor, v září se konala
po mnoha desetiletích obnovená mariánská pouť a byl zpřístupněn alespoň kostel (včetně věže) a loretánská kaple. Rabštejn
nad Střelou je dnes považován za nejmenší české historické
město. Dle Guinessovy knihy rekordů je nejmenším městem
na světě Hum v severním Chorvatsku. Ani jedno z obou historických měst není samostatné (Hum je částí města Buzet), ale Hum
má o 4 obyvatele méně než Rabštejn.
Metodický list č. 4
Významné přírodní lokality v okolí Plas
nežádoucímu ovlivnění. Vegetace si tak zachovala přirozený
charakter pouze místy.
Členité skalní stěny jsou přirozeným místem výskytu výra velkého.
Památky
Historické jádro Rabštejna nad Střelou bylo pro svůj význam
a dochované památky 10. září 1992 prohlášeno městskou památkovou zónou – zřícenina gotického hradu ze 14. století (zachovaly se zbytky bašty a obranné věže zvané Dlouhá, zřícenina
hradu Sychrova, zachovala se věž zvaná Tupá), barokní zámek
z roku 1705, bývalý klášter servitů, barokní klášterní kostel Panny Marie Sedmibolestné vystavěný podle plánů Anselma Luraga,
loretánská kaple z roku 1671, městské opevnění, zejména zbytky Dolní brány, řada zděných, roubených a hrázděných historických staveb, kamenný most zřejmě ze 14. století, židovský hřbitov z 18. století, smírčí kříž z roku 1583, řada barokních kapliček
a sochařských děl
Přírodní rezervace Kozelka
Nachází se 5 km západně od Manětína v katastrálním území obcí
Doubravice, Mezí, Újezd. Zvláště chráněné území je tvořeno rozsáhlým vrchem s plochým temenem tzv. stolovou horou. Vrchol
Kozelky má nadmořskou výšku 659,8 m n.m.
Skalní bloky na Kozelce
Kaolinový lom v Horní Bříze
Kaolin vznikl kaolinizací živců karbonských arkón. Těží a těžil
se na mnoha místech západních Čech, na lokalitách jako jsou
Chlumčany, Chotíkov, Horní Bříza, Kaznějov – největší kaolinové ložisko v České republice. Hloubka těžby je dána hloubkovým dosahem kaolinizace a pohybuje se v rozmezí 30–80 m.
Vrcholová plošina je zřetelně poznamenaná procesy pleistocénního (starší čtvrtohory) mrazového zvětrávání, jehož stopy
jsou dobře patrné na západním okraji Kozelky a východní části
Doubravického vrchu. Lávový příkrov se zde rozpadá na mohutné skalní bloky podél puklin.
Mimo periglaciálních jevů jsou zde dobře vyvinuté pseudokrasové závrty (mísovité, puklinové, rýhové prohlubně) typické pro
krasová území.
Výhřevný trachybazaltový substrát vytváří příznivé podmínky pro
rozvoj pestré suchomilné a teplomilné vegetace (Lilie zlatohlavá). Nevhodnou výsadbou kulturního boru však došlo k jejímu
Kaolinový lom v Horní Bříze
15
Metodický list č. 5
Voda a Plasy
Metodický list č. 5
TÉMA: Voda a Plasy
Cíl: Vysvětlit žákům klasifikaci vody – řeka, potok, pramen, rybník, atd. ve vztahu k městu Plasy a okolí
Základní pojmy: Řeka, potok, pramen, rybník, studánka, zdroj pitné vody, čistírna odpadních vod a Plasy
PLASY
Plasy jsou město v okrese Plzeň-sever, 21 km severně
od Plzně. V roce 2004 v něm žilo 2 549 obyvatel. Plasy
jsou součástí Mikroregionu Dolní Střela.
mezi kopci Špitál (408 m) a Panholec (407 m) směrem na Nebřeziny. Dalšími významnými kopci dotvářejícími okolí plaské kotliny
jsou na západní straně Kolo (404 m), na jižní straně Vápenná pec
(388 m) a na straně severní Klíčník (456 m).
ŘEKA
Řeka je přirozený vodní tok. Ve srovnání s potokem má obvykle
větší průtok, délku nebo rozlohu povodí.
Průběh řeky
Tok řeky můžeme rozdělit do tří částí:
• horní tok, s převahou eroze, charakteristické je říční
údolí ve tvaru „V“ s minimem usazenin
• střední tok, kde se projevuje eroze i sedimentace, říční
údolí je plošší a s již významným podílem usazenin. Koryto toku má tvar písmena „U“.
• dolní tok s převahou sedimentace – údolí je velice ploché, díky masivní sedimentaci vznikají rozsáhlé říční nivy.
Poloha
Související pojmy
Plasy leží na 49°56' severní šířky a 13°19' východní délky. Rozprostírají se v hluboké kotlině s příkrými stráněmi, vytvořené činností řeky Střely a několika menších vedlejších přítoků, z nichž
nejvydatnějšími jsou Lomanský (úředně Draženský) potok a Žebnický potok (úředně Táhlíček), Hlubočice a potoky tekoucí z Mnichova dolu a od Cihelny. Dno kotliny s nadmořskou výškou 320 m
tvoří poměrně rovná údolní niva, která je protáhlého tvaru podél
toku řeky o délce 2 300 m a šířce 900 m. Uprostřed nivy se rozprostírá od nepaměti velký rybník, napájený vodou Lomanského
potoka. V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století byla
celá niva upravena na anglický park, jehož součástí se staly Opatovská a Velká louka i rybník s okolním lipovým stromovím.
Kromě řek stáletekoucích rozeznáváme i řeky občasně tekoucí.
Menší vodní toky se nazývají bystřina, potok a říčka. Řeka, která je alespoň 500 km dlouhá a její povodí má rozlohu alespoň
100 000 km², se označuje jako veletok.
To vše vytváří nádhernou přírodní scenérii města. Příkré stráně
kotliny přecházejí v kopce převyšující dno o více jak 100 m. Řeka
Střela vstupuje do plaské kotliny z kaňonu mezi kopci Bor (436 m)
a Masné krámy (428 m) pod Horním Hradištěm, kde je menší přehradní nádrž z počátku 60. let 20. století, a protéká nivou v její severovýchodní polovině. U památkového areálu se její tok esovitě
stáčí a přechází zde přes jez, nad nímž odtéká část vody do mlýnského náhonu, který pokračuje stokou pod konventní budovou
a vyúsťuje do řeky u mostu. Prostor kotliny opouští řeka kaňonem
Řeky mohou vést část svého toku i podzemím. Místo, kde vodní
tok mizí pod povrchem země (časté v krasových oblastech s rozsáhlým výskytem jeskyní), se nazývá ponor, místo opětovného
vynoření řeky se označuje za vyvěračku, podzemní části řeky se
říká punkva.
Voda tekoucí ve vodních tocích pochází z tajícího sněhu, dešťových srážek a z vody, která vsákla do Země a na povrch znovu
vyvěrá v místě nazývaném pramen. Některé řeky pramen nemají
a začínají v jezerech, bažinách nebo tajícím ledovci.
Místo, na kterém se řeka vlévá do moře nebo jezera, se nazývá ústí. Řeka se často před ústím dělí na několik větví. Území
ohraničené těmito větvemi a vodní plochou, do níž se řeka vlévá,
se nazývá delta, protože při pohledu shora má obvykle přibližně
trojúhelníkový tvar jako řecké písmeno delta (Δ). Větvení řeky,
vytváření říčních ramen se označuje jako divočení řeky. Místo,
16
Metodický list č. 5
Voda a Plasy
na kterém se dvě řeky (resp. vodní toky) setkávají, se označuje
za soutok. Pokračování toku za soutokem dvou řek se obvykle
pojmenovává po delší nebo větší z řek, někdy se však může zcela
přejmenovat, původní toky se pak označují jako zdrojnice; tímto
způsobem vzniká například Amazonka. V některých případech
může tok za soutokem nést jméno kratší a menší řeky, jako v případě Lane po soutoku s Vltavou. U menší řeky, respektive řeky,
která prohrála svůj „souboj“ o jméno další části toku, lze v tomto
případě rovněž mluvit o ústí.
POTOK
Potok je přirozený vodní tok. Mívá menší délku, rozlohu povodí
a průtok než říčka nebo řeka. Obvykle teče stále a plynule, ale
může se stát, že v letních měsících vysychá. Místo, kde potok vyvěrá na povrch, se nazývá pramen. Potoky mohou tvořit přítoky
řek nebo ústit v jezerech, mořích či oceánech. Nemusí téct vždy
pouze po povrchu, ale mohou část svého toku vést i pod zemí.
Lomanský potok
Říční kategorie
Řeky jsou rozděleny podle ústí do následujících kategorií:
• řeka I. kategorie je řeka, která ústí přímo do moře (v ČR jsou
takovéto řeky jen dvě – Labe a Odra)
• řeka II. kategorie je řeka, která ústí do řeky I. kategorie (v ČR
např. Vltava, Morava, Ostarvice)
• řeka III. kategorie je řeka, která ústí do řeky II. kategorie (v ČR
např. Sázava, Dyje)
• řeka IV. kategorie je řeka, která ústí do řeky III. kategorie (v ČR
např. Svratka, Úslava)
• pátá kategorie se už nezavádí, i když i takové řeky existují
Pramení u Lomničky, protéká Lomanským rybníkem a dále pokračuje údolím až do Plas, před Plasy se dělí na přímý pravobřežní
přítok řeky Střely a druhé rameno, které je přítokem plaského
rybníka.
Statistické údaje běžně uváděné u řek
• délka toku (od pramene k ústí)
• průměrný nebo okamžitý průtok
• plocha povodí
Řeka Střela
Lomanský potok
Střela je řeka v západních Čechách známá především svým hlubokým a romantickým kaňonovitým údolím. V minulosti byla též
nazývaná Lososnice, Schnella, Sagita či Šipka.
Jez na řece Střele
v Plasích
PRAMEN
Pramen je soustředěný přirozený vývěr podzemní vody na zemský povrch. Prameny se podle způsobu vývěru dělí na sestupné,
výstupné a přelivné. Za příznivých hydrogeologických podmínek
se od pramene vytvoří vodní tok, který odvádí vyvěrající vodu
dále do vodní sítě. Jiným zdrojem vody je prosak, kde voda v místě nevyvěrá, ale pouze prosakuje. Pokud se na jednom místě vyskytuje více pramenů z téhož podzemního zdroje, označuje se
místo jako prameniště.
Základní údaje
Některé prameny vyvěrají přímo do vodního toku, jezera, moře,
označují se jako utajené prameny. Z některého pramene se může
stát utajený pramen i lidskou činností (vyvěrá na dně rybníka).
• Plocha povodí 921,85 km², délka toku 101,65 km, průměrný
průtok 3,20 m³/s.
• Střela pramení ve Slavkovském lese nedaleko Toužimi u Prachomet, protéká Žluticemi, Rabštejnem nad Střelou, Plasy
a vlévá se zleva do Berounky nedaleko Liblína.
• Kóta pramene 673,98 m n. m., kóta soutoku s Berounkou
269,05 m n. m.
• Výškový rozdíl mezi pramenem a ústím 404,93 m.
V České republice je pozorovací síť pramenů. U pozorovaných
pramenů se provádí měření vydatnosti, teploty a pH. Jednotkou
vydatnosti pramenů je l/s, při velkých vydatnostech m³·s-¹. K měření vydatnosti pramenů se používají objemové a hydraulické metody. Objemové měření vydatnosti je přímé, voda je zachycována
do měrných nádob. Hydraulické metody jsou postaveny na základě hydraulických rovnic a empirických vztahů.
17
Metodický list č. 5
Voda a Plasy
Dělení pramenů
a)Podle způsobu vývěru
• sestupný – pramen je nejnižším bodem vodního sloupce:
• vrstevní – voda stéká pod povrchem po nepropustné vrstvě
a v jednom místě proniká na povrch
• suťový – voda protéká pod sutí a na dolním konci suťoviště
volně vytéká na povrch
• vrstevně-suťový – voda nejprve stéká pod povrchem a proniká do suťové vrstvy, z níž vytéká na povrch
• přelivný – voda se hromadí v podzemní zásobě, přes jejíž
okraj přetéká na povrch
• výstupný – nejnižší bod vodního sloupce je pod úrovní pramene, vývěr je důsledkem tlaku přitékající vody:
• vrstevní – voda stéká pod povrchem a nepropustná vrstva
se stáčí směrem vzhůru
• zlomový – voda vytéká prasklinami v nepropustné vrstvě
b)Podle teploty
•
•
prameny studené (s průměrnou teplotou nepřesahující 20 °C)
prameny teplé (s průměrnou teplotou vyšší než 20 °C):
• vlažné (hypotermální, do 37 °C),
• teplé či teplice (termální, do 50 °C),
• vřídla (termy, přes 50 °C).
Studánky
Pro prameny doopravdy „na počátku toku“ se též vžil výraz studánka. V případě, že voda ze zdroje byla pitná, stavěly se nad
zdrojem různé stříšky, aby se omezil dopad nečistot do vody.
Studánka Prelátka lestin II. Werner „co jubilant“ zemřel 4. listopadu 1813 nedaleko Plas v Nebřezinech a pochován na hřbitově v Plasích. Roku
1826 koupil celé panství K. V. L. Metternich za 1 110 050 zlatých a sluhové každé ráno přinášeli dva džbány dobré vody pro
svého pána. Sloužila i pracujícím na Velké louce a pro kvalitní
vodu přicházeli i ostatní lidé z okolí Plas.
Pramen zdraví (současnost)
Nová doba na studánku poněkud zapomněla, až koncem 70. let
minulého století ji znovu pro veřejnost objevili studenti gymnázia v Plasích, členové ČSOP. O záchranu se postaral v 80. letech
minulého století také pan Miloslav Patejdl a v roce 2003 obnovu
studánky realizoval pan Pavel Vorlík z Kožlan. Z jejich aktivity
a na základě výborné kvality vody a ochrany pramene bylo možno
tento zdroj nazvat pramenem zdraví podle vyhlášky 376/2000
Sb. Patronát nad studánkou má v současné době mateřská škola
v Plasích. Zdravotní ústav se sídlem v Plzni, centrum laboratoří, provádí každý rok pravidelný odběr a rozbor vody z Prelátky.
O tom, že je Prelátka skutečným pramenem zdraví by mohl
přesvědčit úsměvný příběh z minulého roku, kdy na městský
úřad přišla paní s informací, že u Prelátky je už dva dny invalidní vozík. Invalidní vozík byl přemístěn do budovy městského
úřadu, informace o nálezu proběhla v Plaském zpravodaji, v tisku
i na vývěskách, ale majitel se dodnes nenašel. Jediné vysvětlení je, že majitel invalidního vozíku se napil vody z Prelátky
a od studánky už potom odešel po svých :o)
Dalším důkazem výjimečnosti vody ve studánce je počet narozených dvojčat v Plasích, hlavně ve čtvrti Na Vápence, která má
k prameni nejblíže.
Prelátku uživatelé pro její léčivé účinky přejmenovali na Prdlavku.
Přijďte ochutnat a uvidíte :o)
RYBNÍK
Nadmořská výška: 330 m
Rybník je uměle vytvořené vodohospodářské dílo (resp. vodní
nádrž) určené především k chovu ryb, dále pak k chovu vodní drůbeže a plní i funkci přirozené retence vody. Rybník má přírodní
dno a s technickou vybaveností nutnou k regulaci vodní hladiny.
Rybník je tvořen hrází (s pozemkem, na kterém stojí), přítokovou
částí, odpadem, zatopenými pozemky na úroveň hladiny vody při
navrženém průtoku, popřípadě obvodovou štolou.
Skupiny rybníků tvoří rybniční soustavy.
Studánka Prelátka
Typy a systém rybníků
Co praví kronika
Vévoda Vladislav II., potomní král, toho času Léta Páně 1144 rozhodl se založit církevní sídlo v našem kraji. Příroda sama ukázala
k založení kláštera Plasského místo uprostřed hor a lesů k rozjímavému životu, a proto povolal Léta Páně 1146 řeholníky.
Opat Ivo s 9 bratry z Langheimu našel v hustém lese nedaleko kláštera studánku, která vyvěrala ze země a pojmenovali ji
„Klášterní“ a časem na „Prelátku“. Po 274 let sloužila řeholníkům Plasským, kterým skvétalo blaho a štěstí. Za tu dobu bylo
v klášteře 59 opatů. Po zrušení kláštera Plasského bylo v Plasích
jako po vymření. Prelát se směl zdržeti po 3 leta v opatství a Ce-
Rybníky se podle způsobu zásobení vodou dělí na nebeské (plněné dešťovou vodou), pramenité, říční a potoční. Rybníky mohou
být ojedinělé nebo mohou být v rybniční soustavě s napájecími,
odvodňovacími náhony a obtokovými stokami pro regulaci přítoku
a odtoku vody. Největší rybniční soustavy v Čechách jsou v okolí
Třeboně, Jindřichova Hradce, Chlumce na Cidlinou a Pardubic.
Ekosystém rybníků
Rybníky mají po stránce biologické, krajinářské i estetické mimořádný význam v intenzivně zemědělsky využívané krajině. Bývají
18
Metodický list č. 5
Voda a Plasy
významným hnízdištěm vodního ptactva a důležitou zastávkou
tažných ptáků. V jejich okolí se vyskytuje mnoho významných
chráněných druhů, např. bekasina otavní, bukáček malý, čáp červený a čáp bílý, volavka popelavá, hohol severní, chřástal vodní,
orloven říční, rákosník velký, a mnoho druhů kachen. Najdeme
zde i raka, čolka horského, ropuchu obecnou i ropuchu zelenou,
rosničku zelenou a další druhy obojživelníků. Z rostlin také např.
kotvice plovoucí.
Rybník je velice rozmanitý ekosystém, v jehož čele stojí konzumenti jako štika, a dole v pomyslné pyramidě jsou řasy, plankton,
a nejspodněji anorganická příroda. Jelikož je však rybník dílem
člověka, nemá zdaleka tak vyrovnaný ekosystém jako horské říčky či přírodní jezera, a proto se také velmi často stává, že jsou
některé rybníky zarostlé rákosím či obsazené sinicemi, jelikož jim
chybí přirozený konzument. Proto je třeba o rybníky na rozdíl
od jezer pečovat, čistit je a provádět výlovy ryb.
Rybníky v Česku
V českých zemích sahá tradice rybníkářství až do 12. století. Tradiční rybníkářskou oblastí jsou jižní Čechy, ale rybníky byly zakládány po celém území dnešní České republiky, kromě horských
oblastí, kde se tak dělo jen výjimečně.
Největším českým rybníkem je Rožmberk, který leží na řece Lužnicí a nachází se severně od Třeboně. Má plochu 4,89 km² a maximální hloubku 6 m. Také další velké rybníky leží v jižních Čechách: Horusický rybník (4,16 km²) u Veselí nad Lužnicí, Bezdrev
(3,94 km²) u Hluboké nad Vltavou, Dvořiště (3,37 km²) a Velký
Tisý (3,17 km²) u Třeboně.
V Česku se celkem nachází okolo 21 000 rybníků. Jejich počet se
v současné době už prakticky nemění.
Plaský rybník
V centru města při silnici I/27 na východní straně Velké louky.
Jeho výměra je 2 ha a je zásobován vodou z Lomanského potoka. Výtok je veden potrubím do řeky Střely. Rybník mohl vzniknout kolem r. 1850, kdy do správy panství Metternichů tehdy
patřilo cca 50 rybníků. Rybník využívají od r. 1961 plaští rybáři
jako rybník chovný a pravidelně na podzim se koná jeho výlov.
Rybník byl též v minulosti využíván jako zdroj ledu pro místní
pivovar – od r. 1870 až do zrušení pivovaru. V roce 2010 bylo
na západním okraji rybníka vybudováno přírodní koupaliště.
ZDROJ PITNÉ VODY
Pitná voda – je vhodná ke každodennímu použití, je zbavená nečistot, obsahuje vyvážené množství minerálních látek tak, aby
neškodily zdraví.
Zdrojem pitné vody je areál Lomany v nadmořské výšce 370–
390 m n. m. Vodní zdroje tvoří – čerpací stanice se spouštěnou
studnou Lomany – 0,5 l/s, do níž přitéká gravitací voda z blízkého prameniště a odstavené vrty
Lomnička V1 – pouze záložní zdroj a V2 – nevyužívá se a studna
Lomnička s vydatností 6 l/s. Kolem vodních zdrojů je vyhlášeno
pásmo hygienické ochrany I. stupně. Surová voda je soustředěna
do prostoru spouštěné studny, odkud je čerpána do vodojemu
o objemu 250 m³ (385,5/383,0 m n. m.) a odtud stéká do úpravny
vody s dávkovačem vápenné vody VANA I, pískovými rychlofiltry
a dávkováním chlornanu sodného. Upravená voda odtéká potrubím
do nádrže čisté vody. Z úpravny vody je voda čerpána na vodojem
2 x 250 m³ (406,3/403,8 m n. m.) Plasy. Do vodojemu z úpravny
vody vede přívodní řad LT 150 v délce 2,95 km. K posílení zásobování vodou slouží i vrt Mozolín HV1 o vydatnosti 12,3 l/s
v nadmořské výšce 342 m n. m. Vrt Mozolín HV2 – 16,1 l/s není
připojen. Čerpací stanice vybudována v roce 1997 je napojena
na dispečink Kralovice. Výtlak z ČS je napojen na potrubí z ÚV
Lomany do VDJ Plasy.
Z vodojemu je zásobeno město Plasy a statek Lomany. Na východním konci rozvodné vodovodní sítě je postavena nová čerpací stanice, která přečerpává v nočních hodinách vodu do vodojemu pro obec Nebřeziny. Z vodojemu Plasy je voda také čerpána
ponorným čerpadlem EMU do vodojemu o objemu 2 x 100 m³
pro obec Rybnici a odtud samospádem pokračuje do jímky upravené vody o objemu 172,5 m³ na bývalé úpravně vody Kaznějov,
která dnes slouží jako čerpací stanice.
Surová voda nevyhovuje limitům vyhlášky v 87,5 % případů.
U upravené vody nevyhovělo ze 13 vzorků limitům 15,4 % – mezofilní bakterie, nikl. Ostatní ukazatele vyhověly. Efekt úpravy
vody se postupně zlepšuje. Z 34 vzorků vody v síti a VDJ nevyhovělo těsně 91,2 % – železo, E-koli, bakterie, živé organismy.
Kvalita odpovídá možnostem. Někteří obyvatele jsou zásobeni
současně z domovních studní, v nichž je kvantita vody dostačující, kvalita však nevyhovuje. Na katastru obce se nenachází žádná
obecní studna, voda je jen užitková.
ČOV – ČISTÍRNA ODPADNÍCH VOD
Rybník
v Plasích
Čistírna odpadních vod je zařízení, ve kterém dochází k čištění
odpadních vod. Setkáváme se s nimi, jednak v blízkosti různých
provozů, kde slouží k čištění průmyslových vod, odpadních vod
ze zemědělské výroby, a dále u měst a obcí, kde čistí vody komunální a smíšené, tedy komunální s průmyslovými. Čistírny mohou
být mnoha typů. Rozdělují se hlavně podle velikosti a typu čistírenského procesu. Nejčastějším typem používaných ČOV v ČR je
mechanicko biologická čistírna odpadních vod. Zvláštním případem může být např. čistírna radioaktivního odpadu. Velké čistírny
kombinují většinou všechny dostupné čisticí procesy. Patří sem
mechanické, biochemické a chemické procesy. Vypouštění odpad-
19
Metodický list č. 5 / Metodický list č. 6
Voda a Plasy / Charakteristika a život ptáků
ních vod do recipientů se řídí zákony České republiky konkrétně
Zákonem O vodách a Zákonem o vodovodech a kanalizacích pro
veřejnou potřebu. Povolení k vypouštění vydává Vodoprávní úřad,
což je speciální stavební úřad při odborech životního prostředí
místně příslušných Městských úřadů s rozšířenou působností.
Čistírna odpadních vod funguje jako předčištění a dočištění probíhá v recipientu tj. v přirozeném vodním toku. V rámci čistírny jsou
zřizovány další objekty na likvidaci vzniklých kalů a látek jako jsou
kalová a plynová hospodářství.
Čistírna
odpadních vod
Plasy
Město Plasy má vybudovanou jednotnou kanalizaci pro veřejnou potřebu. Na kanalizaci je napojeno 90 % obyvatel. Kanalizace je funkční, je třeba postupná rekonstrukce. Jednotná kanalizační síť je tvořena stokami: sběrač A a C z Drahotína, sběrač
B od obchodního domu Severka a sběrač D z ul. Pod tratí, zakončená na ČOV Plasy.
V roce 1994 byla uvedena do provozu ČOV, ale pouze 1 oxidační příkop proti původnímu plánu dvou aktivací. V roce 2003 byl
zprovozněn i 2. oxidační příkop a zároveň byla ČOV majetkově
převedena z města na VaK, a.s. Plzeň. Čistírna odpadních vod je
mechanicko-biologická na 1600 EO, provozovatelem je Vodárna
Plzeň a.s. Technologická linka se skládá z čerpací stanice surových odpadních vod, hrubého předčištění – strojně stírané česle,
vertikální lapák písku s mamutkou, aktivačních nádrží – oxidační
příkopy s horizontálními aeračními válci, čtvercových vertikálních
dosazovacích nádrží, odvodňování kalu TEKNOBAG-DRAIMAD
a měrného objektu. Na ČOV je vyhovující odvodňovací zařízení
kalu, je využíváno minimálně, neboť vzhledem k velmi dobré kvalitě aktivovaného kalu byl tento kal využíván k očkování okolních
ČOV. Z hlediska mikrobiologického je kal zařazen do kategorie
II. – kal je možno aplikovat na zemědělské půdy určené k pěstování technických plodin. Koncentrace vybraných rizikových látek
a prvků vyhovuje limitům ve všech sledovaných ukazatelích.
Zbylých 10 % odpadních vod je likvidováno v domovních mikročistírnách a septicích s odtokem do kanalizace i do povrchových
vod a asi 1 % v bezodtokových jímkách s vývozem na ČOV Plasy. Dešťové vody jsou odváděny z 90 % jednotnou kanalizací, ze
které jsou odlehčovány 4 komorami, a z 10 % systémem příkopů,
struh a propustků do řeky Střely.
Metodický list č. 6
TÉMA: Charakteristika a život ptáků
Cíl: Vysvětlit žákům charakteristiky ptáků, jejich život a způsob ochrany, seznámit s některými druhy ptáků v okolí školy
Základní pojmy: ptáci, létání, peří, rozmnožování, ptačí vejce, ochrana ptáků
Ptáci jsou mimořádně úspěšná, letu schopná třída obratlovců. Jsou dokonale přizpůsobeni suchozemskému způsobu života a osídlili celou Zemi. Jsou to velmi pohybliví
tvorové a mnozí z nich podnikají pravidelné i nepravidelné
výlety, během nichž se objevují i v oblastech , v nichž se
normálně nevyskytují. Na území České republiky bylo napočítáno zhruba 400 druhů, z nichž více než polovina zde
také hnízdí.
Prapor
Jsou vývojovým pokračováním plazů, vymřelým koncem triasu.
Mají stálou a řízenou teplotu těla (obvykle 40 °C). Peří, které
jim umožňuje létání a dokonalou termoregulaci, je pokožkového
původu. Spodní vrstva peří (a peří mláďat) se nazývá prachové
peří, svrchní vrstvu tvoří peří obrysové. Obrysové pero se skládá ze tří částí: brk, prapor, osten.
Osten
Brk
20
Peří na křídlech sloužící k vzlétnutí a k pohybu vpřed označujeme jako letky, pera na ocase pracují jako kormidlo a nazývají se
rýdovací pera. Pera jsou neživé rohovité útvary, které se časem
opotřebují. Proto se během života ptáka musejí pravidelně obnovovat, a to nejméně jednou za rok. Proces výměny peří se nazývá
pelichání.
Metodický list č. 6
Charakteristika a život ptáků
vypuzeno. V hmotě bílku je žloutek stabilizován dvěma na pólech
umístěnými šroubovitými poutky (chalaza). Na povrchu žloutku
je zárodečný terčík, z něhož se vyvíjí zárodek. Kolem něj je v soustředných vrstvách vytvořen výživný žloutek.
Mimořádně namáhavému a vysilujícímu pohybu ve vzduchu
mají uzpůsoben výkonný metabolizmus (rychlé trávení potravy,
schopnost intenzivního prokysličování krve a její dokonalé rozvedení k tkáním), duté kosti, čtyřdílné srdce s jedinou (pravá) aortou, uložení létacího svalstva v prsní krajině.
Mají vysoce rozvinutou nervovou a smyslovou soustavu umožňující orientaci a pohotovou reakci. Ze smyslových ústrojí je nejdokonalejší oko ptáků. Kůže ptáků je suchá, se zpravidla jedinou
žlázou (kostrční). Běháky a prsty ptáků jsou kryty rohovitými
šupinami. Jejich přední končetiny jsou přeměněny v křídla, zadní
končetiny kromě chůze mohou sloužit např. k běhání, hrabání,
skákání, šplhání, plavání nebo k uchvacování kořisti.
Ptáci se rozmnožují vejci s vápenatou skořápkou, jež zahřívají teplem vlastního těla. O vylíhlá mláďata většina
ptačích druhů starostlivě pečuje. Jediný druh v našich
zemích, který snáší vajíčka do hnízd jiných druhů a výchovu svých mláďat přenechává pěstounům je kukačka
obecná. Tento jev se nazývá hnízdní parazitizmus.
Všichni ptáci snášejí vejce, ale pouze někteří stavějí hnízdo. Sezení na vejcích a odchov mláďat patří k nejdůležitějším aspektům rozmnožování ptáků. Hnízdo si nestaví již zmíněná kukačka
obecná, která se o svá mláďata nestará. Hnízda si nestaví také
sovy nebo sokolovití dravci, kteří snášejí vejce rovnou na vhodný podklad a o své potomky pečují. Mláďata se z vajec líhnou
po určité době, jež je pro každý druh charakteristická. Většinou
bývají mláďata slepá a holá a jejich rodiče jim nosí potravu do zobáku. Takové ptáky označujeme jako krmivé (nidikolní – např.
pěvci). Mláďata jiných druhů se líhnou s prachovým peřím, vidí,
brzy po vylíhnutí běhají a rodiče je vodí za potravou . To jsou nekrmiví ptáci (nidifugní – např. kachny nebo kurovití).
Podzim a následující jaro jsou pro ptáky obdobím velkých sezónních tahů z hnízdišť do někdy daleko ležících zimovišť a zpět.
Někteří naši ptáci podnikají krátké tahy do zimovišť v jižní a západní Evropě, jiní se vydávají na dlouhé tahy přes Středozemní
moře a Saharu do tropické Afriky a někteří dokonce až na jih Afriky. Podle toho, zda některé druhy našich ptáků odlétají na zimu
nebo zimu přečkávají u nás, dělíme ptáky na tažné a stálé. Některé ptáky označujeme jako částečně tažné, u nich dospělí ptáci
na zimu odlétají a mláďata zůstávají u nás přes zimu (např. kos
černý, zvonek zelený).
Všichni ptáci jsou odděleného pohlaví. Samčí varlata jsou párová
a mají fazolovitý tvar. Samičky mají funkční pouze levý vaječník.
Zralé vajíčko vstupuje do vejcovodu, kde je oplozeno spermiemi.
Ve střední části vejcovodu se obaluje bílkem, papírovou blánou
a v nejnižší části kašovitou vápenatou hmotou, postupně tuhnoucí na skořápku. Vejce prochází vejcovodem špičkou napřed.
V závěrečném oddílu vejcovodu se obrací a za sekrece hlenu je
Stavba ptačího vejce
1. skořápka (testa) / 2. vnější papírová blána (membrana
testa) / 3. vnitřní papírová blána (membrana testa) / 4. poutko
(chalaza) / 5. vnější řídký bílek (albumen rarum) / 6. hustý bílek
(album densum) / 7. žloutková blána (membrana vitellina či
lamina vitellina & cytolemma ovocyti) / 8. výživný žloutek /
9. zárodečný terčík (tvořivý žloutek + zárodek) (discus
germinalis) / 10. tmavý (žlutý) žloutek (vitellus aureus) /
11. světlý žloutek (vitellus aureus) / 12. vnitřní řídký bílek
(albumen rarum) / 13. poutko (chalaza) / 14. vzduchová
komůrka (cella aeria) / 15. kutikula
V těle samičky probíhá vývoj do stadia dvou zárodečných
listů. Není-li vajíčko zahříváno, vývoj se na určitou dobu
v této fázi zastaví (mezitím samička snáší další vajíčka).
Další vývoj probíhá jen při zahřívání tělem jednoho z rodičů, zpravidla samičkou (inkubace).
Zárodek postupně vyplní celý prostor vajíčka. V závěru inkubace
atrofuje allantois a stráví se žloutkový vak. Mládě začne dýchat
vzdušný kyslík ze vzduchové komůrky na tupém konci vajíčka.
Po vylíhnutí je mládě vlhké a slabé. V prvních hodinách stravuje
zbytky vaječného žloutku. Po vykálení projeví zájem o potravu.
Mládě postupně sílí, staví se na nohy, opeřuje se a cvičí křídla.
Hnízdo opouští ve stáří asi tří týdnů.
Ochrana ptáků v České republice
a v Plzeňském kraji
Zákon č. 114/ 1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny je základní legislativní normou v ochraně přírody a zabývá se obecnou
i zvláštní ochranou, kam patří vedle živočichů i např. ochrana
území. Účelem zákona je vedle udržení přírodní rovnováhy také
vytvořit soustavu NATURA 2000.
21
Metodický list č. 6
Charakteristika a život ptáků
Na území ČR vznikly dva typy území NATURA 2000: evropsky
významné lokality (EVL) a ptačí oblasti (PO). EVL budou postupně vyhlašovány jako přírodní rezervace nebo přírodní památky.
Na území Plzeňského kraje je v současnosti 47 EVL a 2 PO.
V našem kraji chráníme na území ptačích oblastí např. tetřeva
hlušce, čápa černého, včelojeda lesního a ledňáčka říčního.
Vyhláška 395/ 1992 Sb. k zákonu č. 114/ 1992 SB., o ochraně
přírody a krajiny. Legislativní ochrana dle prováděcí vyhlášky řadí
některé vybrané druhy mezi zvláště chráněné do třech kategorií
podle stupně ohrožení v naší přírodě.
Loví drobné ryby, na které se vrhá střemhlav z pozorovatelny nad
vodou. Létá nízko nad vodní hladinou, za letu prudce mává křídly.
Chřástal polní (Crex crex)
Patří mezi silně ohrožené druhy. Je to velmi vzácný letní host zdržující se obzvláště na vlhkých loukách podél řek a v bažinách, ale
rovněž na zemědělské půdě ležící ladem nebo na obilných polích.
Ve střední Evropě se vyskytuje na několika menších, vzájemně
izolovaných územích. V Plzeňském kraji patří k vzácným, ale pravidelně hnízdícím druhům.
Ohrožené druhy
Bramborníček černohlavý, brkoslav severní, čáp bílý, jestřáb lesní, kormorán velký, koroptev polní, havran polní, lejsek černohlavý, moták pochop, potápka černokrká,
potápka roháč, rorýs obecný, slavík obecný, sluka lesní,
ťuhýk obecný, strakapoud prostřední, vlaštovka obecná,
výr velký.
Silně ohrožené druhy
Bekasina otavní, bělořit šedý, cvrčilka slavíková, čáp černý, čírka modrokřídlá, datlík tříprtý, drozd cvrčala, dudek
chocholatý, holub doupňák, chřástal vodní, chřástal polní,
jeřábek lesní, kalous pustovka, kavka obecná, kos horský,
konipas luční, krahujec obecný, křepelka polní, kulíšek nejmenší, ledňáček říční, moták lužní, moták pilich, skřivan
lesní, sova pálená, sýček obecná, tetřívek obecný, včelojed
obecný, žluva hajní atd.
Kriticky ohrožené druhy
Bukač velký, jeřáb popelavý, koliha velká, luňák červený,
luňák hnědý, morčák velký, orel mořský, orlovec říční, polák
malý, puštík bělavý, rybák černý, sokol stěhovavý, tetřev
hlušec, vodouš rudonohý.
Chřástal polní
Potravu tvoří hlavně hmyz a další drobní bezobratlí, semena
a zelené části rostlin. Hnízdo si staví na zemi. Spolehlivý znak,
jímž chřástal prozradí svou přítomnost je jeho noční tokání, kterým si samci určují své teritorium.
Moták lužní (Cirkus pygarcus) a moták pilich (Cirkus cyaneus)
Dravci, kteří se vyskytují velmi vzácně v celé naší krajině a tedy
i v Plzeňském kraji. Moták lužní osidluje otevřenou krajinu jako
jsou bažiny, louky i obilná pole. Přezimuje v tropické Africe.
Ledňáček říční (Alcedo atthis)
Patří k silně ohroženým druhům.Vyskytuje také v okolí řeky Střely, kde vyhledává pomalu tekoucí toky se strmými břehy. Hnízdí
v přibližně vodorovných norách o délce více než 1m, které si sám
vyhrabává ve strmých svazích a v blízkosti vody.
Moták lužní
Ledňáček říční
Moták pilich hnízdí v podobných biotopech, ve střední Evropě
bývá častěji pozorován v zimě a na podzim jako zimní host a průtažný druh.
22
Metodický list č. 7
Život ptáků – vytvoření sídel pro ptactvo
Metodický list č. 7
TÉMA: Život ptáků – vytvoření sídel pro ptactvo
Cíl: Seznámit žáky se způsobem zhotovení ptačí budky, s jejich rozmístěním a zavěšováním, se sledováním a následné péči o budky
Základní pojmy: ptačí budky – zhotovení, vyvěšení
Vyvěšování ptačích budek v Plasích
Na jaře roku 2010 vyvěsili studenti Gymnázia Plasy, s velkou
pomocí místního sboru hasičů, 20 ptačích budek. Byly vyvěšeny
kolem školy a v centu města kolem rybníka. Tyto budky byly přes
léto osídleny hlavně sýkorami koňadrami a modřinkami.
Postup výroby ptačí budky
Každá ptačí budka musí odpovídat způsobu života a zvyklostem opeřenců, jinak zůstane neobydlena. Dbáme, aby
budka nebyla příliš zastíněna větvemi. Vletový otvor má
směřovat na východ nebo jihovýchod. Špačkům dáváme
budky do blízkosti polí a luk, pro sýkorky a rehky do zahrad a sadů. Budky by měli být vzdáleny od sebe minimálně 20 m, aby nedocházelo ke sporům mezi páry, které
hledají potravu pro mladé.
Rozměry
budek (cm)
menší
druhy
sýkor
sýkory,
brhlíci,
lejsci
strakapoudi,
sýkory,
špačci
dudci,
poštolky,
menší
sovy
Dno
12 x 12
12 x 12
15 x 15
20 x 20
– 30 x 30
2,8
3,2–3,5
4,7–5
9–13
Vnitřní výška budky
20–25
20–25
26–28
35–40
Zavěsit nad
zemí (m)
2–8
2–8
4–8
6–12
Průměr
vletu
číme střechu budky o délce 30 cm a dva lichoběžníky tvořící
boční stěny (delší strana 35cm, kratší 30cm). Šikmou horní
plochu děláme kvůli lepšímu odvodu vody ze stříšky.
3. Vyřízneme podle nákresu jednotlivé části budky.
4. Vletový otvor pro ptáky na čelní straně vyřízneme 17 cm
od horního okraje. K vyříznutí je ideální tzv. děrovací pila, která se nasazuje do sklíčidla elektrické vrtačky. Je velmi důležité jaký průměr otvoru zvolíme. Rozměry naší budky vyhovují
strakapoudům, krutihlavům, sýkorám a špačkům, proto jsme
zvolili průměr vletového otvoru 4,8 cm. Bidýlka před vletovým
otvorem jsou nevhodná, usnadňují zásah škodné do budky.
5. Prkno přední a zadní stěny budky musíme hoblíkem nebo
rašplí zkosit tak, aby stříška k těmto stěnám dolehla celou
plochou. Úhel si vyznačíme pomocí přiložené boční stěny.
6. Nyní máme vše připraveno ke smontování. Nejprve si však předvrtáme otvory pro vruty. Kdybychom tak neučinili, mohlo by se
stát, že při sešroubování budky její jednotlivé části popraskají.
K sešroubování jednotlivých dílů použijeme vruty do dřeva o délce 40 mm. Budka se musí občas čistit, a proto má mít odnímatelnou stříšku nebo jednu ze stěn. Proto jsme pro spojení dílů
použili vruty, a ne hřebíky. Lze ji tak snadno rozšroubovat.
7. Máme-li budku sešroubovanou, připevníme k její zadní stěně
závěsnou lištu. Lišta zhotovená z laťky 8x50 cm slouží k přichycení budky na strom. Tento krok však můžeme vynechat,
pokud již máme pevné stanoviště pro umístění naší budky.
8. Budku opatříme vhodným ochranným nátěrem. Natřeme ji nenápadnou hnědou nebo zelenou barvou, výraznějších barev se
totiž ptáci bojí. Pokud však nemáme k dispozici žádnou vhodnou
barvu, nic se neděje. Budku můžeme nechat klidně i nenatřenou.
Postup
1. Prkna z vnější strany ohoblujeme. Na vnitřní straně mohou
zůstat hrubá. Pokud nemáme k dispozici hoblík, očistíme důkladně venkovní stranu smirkovým papírem.
2. Ke zhotovení budky použijeme smrková prkna 20 mm silná,
aby chránila obyvatele budky před vnějším chladem, teplem
i deštěm. Připravíme si 2 prkna o šířce 15 a 19 cm, na které si
narýsujeme rozměry jednotlivých dílů. Na prkno široké 15 cm
vyznačíme zadní stěnu o délce 30 cm, dno o délce 15 cm
a přední stěnu o délce 35 cm. Na prkno široké 19 cm vyzna-
Stavba ptačí budky
Potřebné nástroje
•
•
•
•
•
Pilka
Vrtačka + vrtáky
Metr
Hoblík nebo smirkový papír
Tužka
23
Metodický list č. 7
Život ptáků – vytvoření sídel pro ptactvo
Potřebný materiál
•
•
•
•
prkno 15x2cm délka 85cm
prkno 15x2cm délka 100cm
vruty do dřeva
barva + štětec
Zavěšení ptačí budky
Zásady
Pro samotné vyvěšování budek je nejvhodnější doba
od září do února. Někteří ptáci si již na podzim okukují
možné místo k hnízdění. Pokud ale chcete udělat radost
stěhovavému ptactvu, pověste budky brzy zjara.
Zásadní je také ochrana před predátory. Samotná ptačí budka
by měla splňovat určité bezpečnostní podmínky. Nepoužívá se
bidýlko, které přístup usnadňuje právě predátorům, obyvatelé
budky se bez něj zcela obejdou. Vletový otvor by měl být ohraničen např. kovovým plíškem, jde o ochranu před strakapoudem,
který může budku poškodit a dokonce zničit snůšku vajec či zahubit mláďata.
Budku zavěste tak, aby její vletový otvor nebyl orientován ve směru převládajících větrů a srážek,
v naších klimatických podmínkách se tak jeví nejlépe
jihovýchodní orientace otvoru. Zároveň se budeme
snažit najít místo chráněné před prudkým slunce (nebezpečí přehřátí mláďat) a větrem.
Chceme-li v okolí vyvěsit více stejných typů budek, je třeba rozmístit je v minimální vzdálenosti 20 metrů od sebe. Nebudou se
tak křížit teritoria, která si ptáci budují svým zpěvem. Vyvěsíme-li
budky moc hustě, nebudou všechny osídlené – lokalita uživí jen
určité množství ptáků. Rovněž se vedle sebe málokdy usadí ptačí
páry vyvádějící mladé. V praxi však ale osídlí i budky umístěné
v jiných výškách. Pro pěvce se doporučuje vyvěsit budku ve výšce
1,5 až 3 metry nad zemí.
předvrtáme otvory pro hřebíky, aby se při přitloukání nerozštípla.
Abychom dali budce mírný sklon dopředu, můžeme vložit mezi
budku a horní část lišty malý klínek (omezíme tím zatékání vody
vletovým otvorem do budky).
Plechový závěs: Místo dřevěné lišty můžeme také
použít pruh silnějšího nerezového plechu (šířka
2–3 cm, délka 40–50 cm). Do plechu předvrtáme
nebo prorazíme otvory pro hřebíky a poté ho připevníme k zadní stěně budky podobně jako dřevěnou lištu. Výhodou tohoto závěsu je jeho tvárnost – dobře přisedne ke každému podkladu, při zavěšení
můžeme určit optimální předklonění budky apod. Větší budky,
např. pro dravce a sovy, se často připevňují ke kmeni pomocí 2–3
proužků plechu. Podobně můžeme využít i silnější drát.
Zavěšení na drát: Použijeme pevný a silný drát z nerezového
materiálu, který k budce připevníme tak, aby visela rovně či mírně předkloněna. Tímto způsobem můžeme budku volně zavěsit
na větev nebo za háček ke kmeni stromu. Ptákům nevadí, když
se budka ve větru trochu pohybuje, v žádném případě však nesmí
narážet na větve nebo kmen (mohlo by dojít k rozbití snůšky).
Přesto se pokusíme budku připevnit tak, aby pohyb byl co možná
nejmenší, tj. drát by měl být k budce připevněn ve dvou bodech,
pokud možno by měl být dvojitý, optimálně dlouhý atd. Budky
zavěšené pomocí drátu jsou mnohem mobilnější než budky napevno přibité – můžeme je snadněji sundat, přemístit apod.
Zavěšení na háček: Budku můžeme jednoduše také zavěsit tak,
že na kmen stromu připevníme háček a na zadní stěnu budky
malé očko. Vždy je však potřeba zvážit stabilitu budky a pevnost
zavěšení. Můžeme také kombinovat použití háčku a drátu. Tento
způsob má tu výhodu, že budky můžeme volně sundávat např.
pomocí dlouhé tyče, aniž bychom museli na strom lézt. Háčky
jsou jednoznačně nejvhodnějším způsobem při zavěšování budek
na zdi staveb, např. pro rorýsy, poštolky, rehky aj.
Nevhodné způsoby: např. na provázku, přímého přibíjení budky
ke stromu např. za prodlouženou zadní stěnu.
Způsoby
Zavěšení budky je možné mnoha způsoby – pomocí latě, drátu,
háčku či přímým přibitím ke kmeni stromu. Při volbě způsobu musíme mít především na paměti bezpečnost a trvanlivost zavěšení. Je také potřeba vyřešit problém zarůstání hřebíků do stromu.
V našich podmínkách se asi nejlépe osvědčilo používání závěsné
lišty nebo drátu.
Dřevěná lišta: Nejznámější a nejčastěji používaný způsob. Lišta by měla být zhotovena
z tvrdého (nejlépe dubového nebo bukového) dřeva, čímž si pojistíme její životnost. Doporučovaná šířka lišty je 4–6 cm
a tloušťka min. 2 cm. Používáme-li měkčí
dřevo, je potřeba volit šířku větší. Délka závisí na rozměrech budky a místu, kam budeme budky vyvěšovat
(obvykle 40–70 cm). Lišta může být k budce připevněna buďto
vertikálně (pro připevnění budky na kmen), nebo horizontálně
(pro připevnění do rozsochy větví). Před vyvěšováním si do lišty
Hotové a očíslované budky
naložené v hasičském autě
Studenti kvinty v rámci
Semináře z biologie rozvěšují
budky kolem rybníka v Plasích
A jak vyřešit zarůstání hřebíků?
Čeští i jiní kutilové už vymysleli mnoho způsobů. Nejjednodušší
způsob je když pod hřebíky, kterými připevňujeme lištu ke stromu, dáme plechové podložky, aby se při zarůstání vytahovaly
a nedošlo k odtržení budky. Ještě lépe se pro tento účel osvědčily uzávěry pivních (i jiných) lahví; trvá totiž 2–3 roky, než hlavička
hřebíku přitiskne prohnuté dno víčka k lati, přičemž dostatečně
24
Metodický list č. 7 / Metodický list č. 8
Život ptáků – vytvoření sídel pro ptactvo / Stavba buněčného jádra
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
budka č. 1 – vrba – 49°55‘58“N, 13°23‘8“E
budka č. 2 – lípa – 49°55‘58“N, 13°23‘13“E
budka č. 3 – lípa – 49°55‘59“N, 13°23‘14“E
budka č. 4 – lípa – 49°56‘0“N, 13°23‘14“E
budka č. 5 – lípa – 49°56‘0“N, 13°23‘10“E
budka č. 6 – platan – 49°56‘1“N, 13°23‘11“E
budka č. 7 – platan – 49°56‘2“N, 13°23‘13“E
budka č. 8 – topol – 49°56‘4“N, 13°23‘10“E
budka č. 9 – jilm – 49°56‘4“N, 13°23‘13“E
budka č. 10 – platan – 49°56‘8“N, 13°23‘13“E
Dne 12. 3. 2010 došlo v Plasích v okolí plaského gymnázia k vyvěšení ptačích budek pro zpěvné ptactvo.
Jedna ze studentek
s budkou číslo 5
S instalací budek pomáhali místní
hasiči
pevně drží lištu nebo háček přibitý ke kmeni. Nebo alespoň hřebíky nezatloukáme až po hlavičku, ale necháme je cca 0,5–1 cm
povytažené.
Dne 8. 3. 2010 došlo v Plasích v okolí rybníka k vyvěšení ptačích
budek pro zpěvné ptactvo.
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
budka č. 11 – lípa – 49°56‘7“N, 13°23‘47“E
budka č. 12 – lípa – 49°56‘6“N, 13°23‘49“E
budka č. 13 – lípa – 49°56‘5“N, 13°23‘50“E
budka č. 14 – lípa – 49°56‘5“N, 13°23‘49“E
budka č. 15 – lípa – 49°56‘4“N, 13°23‘45“E
budka č. 16 – buk – 49°56‘6“N, 13°23‘45“E
budka č. 17 – dub – 49°56‘8“N, 13°23‘39“E
budka č. 18 – dub – 49°56‘8“N, 13°23‘37“E
budka č. 19 – lípa – 49°56‘8“N, 13°23‘34“E
budka č. 20 – bříza – 49°56‘8“N, 13°23‘36“E
Metodický list č. 8
TÉMA: Stavba buněčného jádra
Cíl: Vysvětlit žákům stavbu buněčného jádra, co to je chromozom, DNA, kdo objevil DNA a kdy a co tento objev znamenal, jak je možné
jednoduchým způsobem izolovat DNA z kiwi
Základní pojmy: DNA (kyselina deoxyribonukleová), chromozom
Jádro eukaryotických buněk (buněk rostlin, živočichů, hub,
prvoků) obsahuje chromozomy, jejichž počet v každé buňce
je stabilní a určitý pro každý druh organismu. Jen v pohlavních buňkách (gametách) je poloviční počet chromozomů.
Geny jsou uspořádány za sebou v těchto útvarech.Chromozom je tvořen bílkovinami a velmi složitou látkou označovanou zkratkou DNA (kyselina deoxyribonukleová).
0,5 μm
Rameno
chromozomu
Molekula DNA
Zdvojování
chromozomů
Centromera
Sesterské
chromatidy
Deoxyribonukleová kyselina (DNA) je složena z jednotlivých úseků (nukleotidů), které se opět skládají z několika složek. Existují
čtyři základní typy těchto nukleotidů. Jsou za sebou v DNA řazeny různě – jako čtyři písmena abecedy v různých slovech. Mnoho
tisíc až desetitisíc nukleotidů (písmen) za sebou představuje určitou alelu (formu) určitého genu.
Oddělování
sesterských
chromatid
Centromera
Sesterské chromatidy
Pořadí nukleotidů v molekule DNA představuje dědičnou informaci.
Chromozomy
25
Metodický list č. 8 / Metodický list č. 9
Stavba buněčného jádra / Smíšený les a břeh potoka, lišejníky, mechy
Vodíkový můstek
ších nukleových kyselin i informace z buněčného jádra do jeho
okolí. Určuje se tak zejména pořadí aminokyselin a celková stavba bílkovin, které jsou základní součástí organismů a jako enzymy řídí děje v buňce.
Dvojšroubovicový model struktury DNA byl objeven
v dubnu 1953 Jamesem Watsonem a Francisem Crickem.
Izolace DNA z kiwi pomocí šamponu
Stavba DNA
Materiál
DNA v chromozomech má tvar dvojšroubovice a při dělení buněčného jádra se chová jako zip. Dvojšroubovice se postupně
rozevírá a k rozevřeným částem se v prostředí buněčného jádra
hned připojují nové částice, které se k nim svou stavbou hodí. Tak
vzniknou dvě dvojšroubovice, které jsou navlas stejné, jako původní. Tímto způsobem – kopírováním stavby DNA – se vytvářejí
další a další molekuly DNA, a jejich prostřednictvím se přenášejí
informace do nových buněk. Podobně se přenášejí za účasti dal-
James Watson a Francis Crick
Kiwi, 2 plastové kelímky, plastová lžíce a nůž, šampón obsahující
EDTA (ethylenediaminetetraacetic acid), 30 ml destilované vody,
plastová pipetka, kuchyňská sůl, zkumavka s 95% etanolem
(předchlazeným v lednici).
Postup
• V kelímku smícháme 1 lžíci šamponu s EDTA a 2 špetky kuchyňské soli.
• Přidáme destilovanou vodu tak, aby byl výsledný objem cca
30 ml (po červenou rysku). Opatrně a důkladně promíchat, nesmí vzniknout pěna.
• Kiwi oloupeme a čtvrtinu nakrájíme na malé kousky do kelímku s šamponovým roztokem. Kiwi důkladně rozdrtíme třením
lžíce o stěny kelímku (cca 10 min).
• Směs vylijeme na filtr na druhém kelímku (nesmí se dotýkat dna).
• Přefiltrovaný roztok přepipetujeme do chladného 95% etanolu a necháme 2–3 minuty v klidu.
• V alkoholu by se měla vysrážet bílá DNA.
Metodický list č. 9
TÉMA: Smíšený les a břeh potoka, lišejníky, mechy
Cíl: Seznámit žáky s nejrozšířenějšími dřevinami, lišejníky a mechy cestou od školy na druhou stranu údolí ke studánce Prelátce
Základní pojmy: olše lepkavá, jedle bělokorá, smrk ztepilý, lišejníky, mechorosty, obojživelníci, mravenci
Cesta k Prelátce (břeh Střely)
Podél našich vodních toků se velmi často vyskytuje olše lepkavá
(Alnus glutinosa). Má listy na vrcholu tupě uťaté, v mládí lepkavé.
Její šišticovitá plodenství jsou dřevnatá.
Roste na kyselých, hlubokých jílovitých, hlinitých a štěrkovitých
půdách, které jsou trvale mokré a často periodicky zaplavované.
Květy se opylují větrem a vítr roznáší také plody. Ty jsou ale také
rozšiřovány vodou.
Olše lepkavá
26
Metodický list č. 9
Smíšený les a břeh potoka, lišejníky, mechy
Jedle bělokorá (Abies alba) má ploché, tupé jehlice, které vyrůstají ve dvou řadách a mají na rubu dva bílé proužky. Šišky rostou
na větvích vzpřímeně a rozpadají se na stromě po dozrání v prvním roce. Vzešlé semenáče a mladé rostliny nepotřebují mnoho
světla, mohou se proto dobře vyvíjet i v porostu. Musí se ale
chránit proti okusu zvěře. Volně rostoucí rostliny začínají kvést
ve 30 letech, stromy v porostu až v 50 letech. Jedle bělokorá se
může dožít vysokého věku – až 600 let.
Smrk ztepilý – vlevo mladé
šištice
oblast výskytu je mnohem větší než oblast původního rozšíření.
Smrk ztepilý byl vysazován od 18. století na velkých plochách.
Lišejníky
Lišejníky jsou samostatnou skupinou organismů. Každý lišejník je tvořen houbou a zelenou řasou nebo sinicí. Proto
je označujeme jako složené organismy. Houba i řasa žijí
navzájem v trvalé symbióze: houbová vlákna dávají lišejníku tvar, upevňují ho k podkladu, zadržují a dodávají vodu.
Řasy vytváří při fotosyntéze organické látky.
Vzhledem k minimálním nárokům na prostředí se stávají lišejníky
průkopníky života na holých skálách, kůře stromů i na holé zemi.
Některé druhy velmi citlivě reagují na znečištění ovzduší.
Jedle bělokorá
Jako okrasná dřevina se v okolí školy a ve městě pěstuje jedle
ojíněná (Abies concolor), která pochází ze Severní Ameriky. Má
měkké, až 8 cm dlouhé šedozelené jehlice.
Svrchní korová vrstva
Řasová vrstva
Dřeňová vrstva
Spodní korová vrstva
Rhiziny
Řez stélkou lišejníku
Jedle ojíněná
Smrk ztepilý (Picea abies) má tuhé, pichlavé a špičaté jehlice,
které jsou matně lesklé. Šišky visí dolů a jsou nerozpadavé.
Jehlice mají životnost 5–12 let. Smrku se daří v chladnějších polohách s vyšší vzdušnou vlhkostí a s nižší zimní teplotou. Dnešní
Terčovka bublinatá
Dutohlávka
27
Metodický list č. 9
Smíšený les a břeh potoka, lišejníky, mechy
Dutohlávka pohárkatá
Lišejník (mapovník) zeměpisný
Jedním z citlivých druhů na znečištění ovzduší jsou provazovky,
které se u nás vyskytují velmi vzácně.
Rašeliník
Bělomech sivý
Bělomech sivý roste v hustých polštářích, nejčastěji v borových
lesích.
Ploník ztenčený je nejhojnějším zástupcem rodu ploník. Roste
na půdách chudých na živiny.
Provazovka
Ploník ztenčený
Mechorosty
Mechorosty jsou rostliny, které nemají vyvinuty pravé
kořeny, stonky a listy. Nemají vytvořena vodivá pletiva,
proto nedosahují větších velikostí, jako ostatní vyšší rostliny, u kterých vodivá pletiva zajišťují rozvod vody a látek
po celém těle.
Mech měřík má lístky tvořené jednou vrstvou buněk, které jsou
vhodné k mikroskopickému pozorování. V buňkách jsou dobře
patrné chloroplasty.
Mechová rostlinka má v zemi příchytná vlákna, nad zem vyrůstá
vzpřímená nebo poléhavá lodyžka s lístky. Štět nese tobolku (výtrusnici) s výtrusy.
Mechy rostou ve vlhkém prostředí v jehličnatých lesích, v trávnících, na volné půdě i na dolní části kmene některých stromů. Mají
velký význam v přírodě. Zadržují dešťovou vodu a chrání tak lesní
půdu před vysycháním. Zabraňují odnosu půdy vodou a větrem.
Odpařují vodu a tak zvlhčují ovzduší.
Život mechorostů
Na mechové rostlince se vytvářejí pohlavní orgány: samičí pohlavní orgány obsahují samičí pohlavní buňku (vaječnou), samčí
pohlavní orgány obsahují samčí pohlavní buňky (spermatozoidy).
Ty jsou pohyblivé a kapce vody, za rosy nebo deště, se dostanou
k samičí buňce. Po jejich spojení (oplození) vyroste štět, který
nese tobolku s výtrusy. Ty vypadávají z tobolky. Ve vlhku vyklíčí
z výtrusu zelené vlákno – prvoklíček a z něj vyrůstají nové mechové rostlinky.
Rašeliníky tvoří na zamokřených půdách souvislé porosty – rašeliniště.
Měřík – na spodním snímku
lístek měříku
pod mikroskopem
Obojživelníci
Ocasatí obojživelníci mají dva páry stejně vyvinutých končetin. Jejich hlava je zřetelně oddělená od těla, které je
protáhlé a zakončené ocasem.
28
Metodický list č. 9
Smíšený les a břeh potoka, lišejníky, mechy
Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) žije ve vlhkých lesích.
Za potravou se vydává v noci. Loví hmyz, žížaly a slimáky. V době
rozmnožování vyhledává vodní prostředí. Samice klade do horních toků potoků a studánek až 70 vyvinutých larev (živorodost).
Larvy jsou až 3 cm velké, mají vnější žábry a vyvinuté končetiny.
Veškeré činnosti spojené s existencí mraveniště obstarávají dělnice, což jsou samičky, jejichž pohlavnost je potlačena feromonem matky.
Mravenec lesní má zakrnělé žihadlo s jedovou žlázou na konci
zadečku obsahující známou kyselinu mravenčí a kusadla, která plní mnoho funkcí (obrana, transport materiálu, porcování
potravy).
Mloci (vlevo mlok skvrnitý)
Příbuznými mloka skvrnitého jsou čolci.
Čolek obecný žije v potocích a zarostlých říčních ramenech. V dospělosti dýchá plícemi, přesto žije hlavně ve vodě. Živí se hmyzem a jinými drobnými živočichy. Pulci se líhnou z oplozených
vajíček, která samice kladou jednotlivě na vodní rostliny.Larvy
dýchají keříčkovitými žábrami. Dále se u nás vyskytuje čolek velký a čolek horský.
Čolci
Mravenec – dělnice
Samec
Matka
Všechny druhy obojživelníků patří mezi chráněné
živočichy.
Mravenec lesní
Mraveniště
Mravenec lesní – staví si velké hnízdo – mraveniště, které je
z větší části pod zemí, menší část je nad povrchem země. Nadzemní část bývá vystavěna z jehličí, úlomků větviček a pod.
V mraveništi někdy žije i více samic, které kladou vajíčka. O ně
a o vývin nových jedinců se starají dělnice. Okřídlení samci se
objevují v hnízdě jen v určitou dobu, páří se s okřídlenou samicí,
která po svatebním letu křídla ztrácí.
Mravenci jsou všežravci, převážně se živí masitou potravou.
Modré květy rostlin (pomněnky, zvonky, chrpy, …) obsahují barviva antokyany, jejichž zabarvení se mění v závislosti na pH. Kyselé roztoky antokyanů bývají červené,
neutrální fialové a zásadité modré. Proto při pokusu
s položením modrého květu do mraveniště se barva
tohoto květu vlivem působení kyseliny mravenčí změní
na červenou.
29
Metodický list č. 10
Ekosystémy
Metodický list č. 10
TÉMA: Ekosystémy
Cíl: Seznámit studenty s ekosystémy světa
Základní pojmy: ekosystém, biosféra, biom, vegetace
Obecně
Mořské ekosystémy
Ekosystém je obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje
s ostatními částmi přírody. Příkladem je např. ekosystém
listnatého lesa nebo vlhké nekosené louky. Protože není
zpravidla jednoznačně specifikováno, jakou prostorovou
velikost by měl ekosystém mít, lze za ekosystém považovat v extrémním případě i celou biosféru a naopak, třeba
i trávicí trakt přežvýkavce (s výskytem bakterií a nálevníků).
Oceány pokrývají více než dvě třetiny povrchu planety a stejně
významný je podíl oceánů na zachování života. V oceánech má
svůj původ déšť, získáváme z nich potravu, oceány výrazně ovlivňují klima a pomáhají udržovat rovnováhu mezi oxidem uhličitým
a kyslíkem. Oceány pomáhají odvracet vlivy skleníkového efektu.
Stav oceánů je do jisté míry odrazem ekosystému souše. Díváme-li se na oceán, vidíme obrovské rozlohy, které jsou bez života.
Na první pohled se nezdá, že oceán je domovem neuvěřitelně
bohatého ekosystému, složitějšího, než jaký můžeme pozorovat
kdekoli na souši.
Na Zemi se vyskytuje obrovské množství živých organismů a prostředí s nejrůznějšími podmínkami. Takovou část přírody, kterou
společně vytváří organismy a prostředí, v němž tyto organismy
žijí, nazýváme ekosystém.
Ekosystémy jsou různě velké, jejich velikost určuje svými podmínkami právě prostředí. Největší ekosystém na Zemi představuje
celá biosféra, její součástí jsou veškeré živé organismy i neživé
prostředí.
Základní typy suchozemských ekosystémů nazýváme biomy,
rozkládají se v pásech od rovníků k pólům. Jednotlivé biomy se
od sebe liší zejména typem vegetace, která se v nich vyskytuje.
Mezi suchozemské biomy jsou řazeny následující ekosystémy:
tropické deštné lesy, tropické opadavé lesy a savany, pouště
a polopouště, středozemní tvrdolistá vegetace, stepi a kontinentální pouště, smíšené opadavé lesy, severské jehličnaté
lesy, tundry a polární pustiny.
Vodní ekosystémy rozdělujeme na sladkovodní a mořské.
Dějem, který určuje charakter ekosystémů, je koloběh látek a tok
energie. O koloběh látek se starají především živé složky ekosystém, děje se tak především díky fotosyntéze, dýchání , rozkladu a vzájemné konzumaci organismů. Producenti dokáží využít anorganické látky z prostředí a sluneční energii pro stavbu
vlastního těla. Mění tak anorganické látky na organické. Ty jsou
dále využitelné pro další živé organismy. Mezi producenty řadíme
hlavně rostliny a řasy. Konzumenti využívají organické látky jako
zdroj energie a stavebních látek pro vlastní těla. Organické látky získávají z těl jiných živých organismů. Tedy z těl producentů
a konzumentů nižších řádů. Dekompozitoři (rozkladači) se postarají o rozložení těl organismů a uvolnění anorganických látek zpět
do prostředí. Tím se uzavírá koloběh látek mezi živými organismy
a prostředím.
Přirozené sladkovodní ekosystémy
Ekosystémy jsou v řekách velmi proměnlivé. Jiné podmínky panují u pramene, jiné u ústí řeky do moře. Díky proudění je v řekách
30
Metodický list č. 10
Ekosystémy
obecně méně planktonu než v jezerech, ale žije tu řada jiných
druhů živočichů, z nichž dominantní jsou ryby. Druhy rostlin a živočichů se pak liší podle přírodních podmínek, ve kterých se řeka
nachází. Řeky také představují hlavní cesty šíření mnoha druhů
organismů, ale zároveň mohou tvořit i bariéru pro migraci suchozemských organismů.
Na prvním místě mezi světovými řekami je Amazonka, a to jak
svojí délkou 6,7 tis. km, tak velikostí povodí 6,9 mil. km2 a průměrným průtokem 219 tis. m3 za sekundu. Rostlinný i živočišný
svět je v tropické Amazonce velmi bohatý, žije zde např. třetina
druhů ryb z celosvětové sladkovodní fauny (cca 2 000 druhů),
najdete tu i pirani, delfínovce, kapustňáky, anakondy, krokodýly,
rejnoky či úhoře.
ky až 50 m. Deštné pralesy mají velký vliv na klima a množství
srážek, protože odpařují obrovskou spoustu vody. Nejrozsáhlejší je Amazonský deštný prales, Konžský deštný prales a pralesy na poloostrovech Přední a Zadní Indie, v Indonésii, Karibiku
a rovníkové oblasti Pacifiku.
Na našem území se nachází poměrně hustá říční síť. Stejně tak
jako se mění od pramene směrem k ústí charakter řeky, mění se
i ekosystémy organismů, které v ní žijí. Charakteristickými organismy vodních toků jsou ryby a podle výskytu jednotlivých druhů
rozlišujeme takzvaná rybí pásma. Nejhořejší úseky rychlých, studených horských toků nazýváme pásmem pstruhovým. Už podle
názvu zde nacházíme především pstruhy – pstruha obecného
potočního, pstruha duhového a dále například vranku obecnou.
Na ně navazuje pásmo lipanové zahrnující hlubší vody s mírným
tokem. Kromě lipanů, zde žijí ještě tloušti, mníci, hrouzci atd..
Dále po proudu se nachází pásmo parmové, zde žijí především
parmy, plotice a štiky. Posledním pásmem charakteristickým především pomalým tokem s hlubokými tůněmi je pásmo cejnové.
Tady najdeme vedle cejna velkého, cejnka malého, kapra, karase,
lína, sumce a další druhy.
Česká republika se nachází v oblasti smíšených opadavých lesů
mírného pásma. Hlavními dřevinami v této oblasti jsou duby (zejména zimní a letní) a buk lesní, ostatní dřeviny tvoří zpravidla
příměs. Charakter lesů se mění spolu s nadmořskou výškou. V nížinách a podél řek najdeme lužní lesy, což jsou podmáčené lesy
s vysokou hladinou pozemní vody v místě s pravidelnými záplavami, na které se stoupající nadmořskou výškou navazují doubravy. Doubravy najdeme v nižších polohách naší republiky, horní
hranice jejich výskytu je 500m. Postupně je střídají bučiny, které
představují potenciálně přirozenou vegetaci na většině území
České republiky. Přirozené smrčiny se vyskytují až okolo 1 000 m
ve vrcholových partiích našich pohoří.
Přirozené lesní ekosystémy
Tropický deštný prales najdeme v okolí rovníků v místech, kde
roční srážky přesáhnou 2 500 mm, kde je celoročně vysoká
vzdušná vlhkost, stálá teplota a minimální nebo nulové rozdíly
mezi ročními obdobími. V tropických deštných lesích žije největší počet organismů, odhaduje se, že zde žijí až 2/3 všech rostlinných a živočišných druhů na Zemi. Rostliny si silně konkurují
a v boji o světlo tvoří několikapatrový porost, většina života se
soustřeďuje v korunách stromů, z nichž některé dorůstají výš-
Přirozené travnaté oblasti
Savany a stepi představují rozsáhlé travnaté oblasti. Dostatek
potravy a životního prostoru poskytují ekosystémy travnatých
oblastí domov desítkám druhů velkých kopytníků. Savany se nacházejí v teplém pásu severně a jižně od pásu tropických dešt-
31
Metodický list č. 10
Ekosystémy
ných lesů v Africe, Jižní Asii, Austrálii a Jižní Stepi nalézáme v oblastech tak vzdálených od moře, že oceán už nedokáže vyrovnat
teplotní výkyvy v průběhu roku. Také oblaka přinášejí srážky
od moře do těchto oblastí již nedoletí. Stepi se tedy vyznačují
chladnými zimami a suchými léty. Nízké množství srážek příliš
nesvědčí dřevinám, nejrozšířenějšími rostlinami jsou zde trávy.
Stepi v Severní Americe dostaly název prérie, v Jižní Americe
pampy. Šíření dřevin kromě sucha zabraňuje také pastva velkých
býložravců a pravidelné požáry. Stepní půdy patří mezi nejúrodnější na světě a proto je v současnosti většina ploch stepi využívána zemědělsky.
Pustiny
Jako naprostá pustina se na první pohled jeví biom pouště, ale
při bližším prozkoumání i zde najdete jedinečné ekosystémy.
Nejsušší místa světa najdete v oblastech, kam větry nepřinášejí
srážky, teplota není pro výskyt pouští a polopouští tolik rozhodující. Rostlinou říši zde zastupují druhy s krátkým životním cyklem,
který se odehraje pouze v příznivějších obdobích, nebo rostliny
které mají hluboko sahající kořeny. Pouště jsou typické pro severní Afriku – Sahara, jihozápadní Asii – Arabský poloostrov (Thar)
a Írán, a pro Austrálii. Pouště zabírají osminu povrchu souše.
V těchto na vegetaci chudých oblastech představují výjimku oázy
– místa s přístupnou podzemní vodou, kde se vyskytuje podstatně více rostlin, než v okolí pouští. Nejrozšířenější jsou pouště
skalní (hamada) , kamenité a štěrkové (serir) a písečné (erg). Dále
se vyskytují pouště solné (sebka, šott, salar). Tzv. kontinentální
pouště (např. poušť Gobi) představují prostředí pro život ještě
méně pohostinné – organismy tam žijící se musé vyrovnat kromě
sucha také s velkými mrazy v zimě.
Polární pustiny se rozkládají v oblasti jižního pólu na nejchladnějším světadíle Antarktidě a na ostrovech v okolí severního
pólu, kde téměř celý povrch pevniny pokrývají rozsáhlé ledovce
silné až 4 000 m. Přestože zdejší podmínky jsou pro přežití tvrdé,
Luční ekosystémy patří k druhově nejbohatším ekosystémům
mírného pásu, na jednom metru čtverečním louky můžeme najít
až 50 různých druhů rostlin. V našich podmínkách se přirozené
luční ekosystémy téměř nevyskytují. Výjimkami jsou alpinské louky ve vrcholových partiích našich pohoří, kde se obvykle nacházejí na hranici lesa. Jedním z rysů alpínských luk je výskyt některých rostlin alpského původu, které se sem dostaly v migračních
vlnách během dob ledových a poledových a pak se zde zachovaly. Druhým přirozeným lučním ekosystémem jsou skalní stepi.
V tomto případě se jedná o ekosystémy vyskytující se většinou
na jižních, teplých a vysychajících svazích. Všechny ostatní luční
porosty označujeme jako nepůvodní, ale i mezi nimi najdeme velice hodnotné polokulturní smilkové a květnaté louky, kde některé
vzácnější druhy přežívají právě díky lidské činnosti.
32
rostliny se zde vyskytují na ojedinělých skalách ve formě mechů
a lišejníků. Najdeme zde i zástupce obratlovců, jako jsou tuleni,
lachtani, tučňáci, racci či buřňáci, kteří žijí ve velkých koloniích
a potravu získávají z moře. Tito živočichové jsou přizpůsobeni silným mrazům. Například velryby, tuleni a tučňáci mají silnou vrstvu podkožního tuku, který slouží jako izolace krom toho má další
cennou funkci – slouží jako zásoba energie v období nedostatku
potravy. Pro tučňáky jsou zásoby tuku velmi důležité – samice
některých druhů opouští hnízdo po snesení 1–2 vajec, samec pak
zahřívá vejce několik týdnů až měsíců (podle druhu), během nich
nepřijímá potravu a žije z tukových zásob.
Metodický list č. 10
Ekosystémy
stává postupný návrat ke smíšeným kulturám, protože smrkové
monokultury se ukázaly jako málo stabilní a málo odolné vůči
škůdcům i povětrnostním vlivům.
Umělé ekosystémy
Města a lidská sídla představují umělý ekosystém, který člověk
vytvořil jako vlastní zázemí. Tím dal vzniknout prostoru a podmínkám pro život i pro řadu dalších organismů, které využívají
mnoha rozmanitých prostředí, jež města představují. Střídají se
zde budovy, trávníky, parky, hřbitovy, rumiště a asfalt. Na každý
z typů prostředí jsou vázány jiné druhy živočichů a rostlin, podle
toho, jaké je jejich přirozené prostředí. Lesné druhy osidlují parky
a hřbitovy, skalní druhy osidlují budovy a některé stepní druhy
a druhy lužních lesů osidlují rumiště. Řada druhů živočichů využívá ke svému životu prostředí uvnitř staveb, které jim nabízí příhodné životní podmínky. Například švábi se původně vyskytovali
hlavně v teplých částech světa, dnes jsou díky ústřednímu topení
široce rozšířeni i v chladných regionech.
Ekosystémy v ohrožení
Člověk ovlivňuje ekosystémy po celou dobu své existence. Zpočátku byl sběračem a lovcem. Jeho zásahy do přírody byly v tomto období minimální a jejich důsledky pouze krátkodobé. Se vznikem a rozvojem zemědělství dochází k intenzivnějšímu využívání
prostředí a jejich postupným změnám.
Kromě lidských sídel řadíme mezi umělé ekosystémy také přehrady, upravené vodní toky, louky, pastviny, hospodářské lesy
a neposlední řadě pole. Ekosystémy polí zajišťují potraviny pro
lidskou populaci a jsou ve většině případů tvořeny monokulturami rostlin. Plodiny jsou vyšlechtěné k vysoké produkci, ale mají
sníženou schopnost odolávat škůdcům nebo konkurovat plevelným rostlinám v boji o světlo a živiny. Pro udržení funkčního
ekosystému jsou po celou dobu vegetačního období nutné vnější
agrotechnické vstupy ve formě hnojiv a prostředků na ochranu
porostu. Obdobná je situace v ekosystémech hospodářských
lesů. Člověk v minulosti kvůli získávání dřeva přeměnil většinu
původních smíšených lesů v naší republice na smrkové monokultury, které mají schopnost rychlejšího růstu. V dnešní době na-
Narůstající lidská populace a překotný rozvoj průmyslové výroby
klade zvyšující se nároky na prostředí a přírodní zdroje. Na Zemi
dnes existuje velmi málo míst s původní divočinou nedotčenou
lidskou činností…
Intenzivní zemědělská výroba se velkou měrou podílí na znečištění ovzduší (zejména NOX, NH3, H2S, CO2, CH4), znečištění vody
a půdy (hnojení, používání pesticidů, používání těžké techniky)
a snižování biodiverzity (likvidace přirozených porostů, zcelování
pozemků, ničení přirozených biotopů…).
Zejména ve Třetím světě je naprosto běžné nedodržování bezpečnostních standardů při manipulaci s pesticidy; vysoké dávky
při aplikaci a nedbalé skladování působí rozsáhlé zamoření prostředí, které má dalekosáhlé důsledky nejen pro místní ekosystémy, ale i pro zdraví obyvatel.
Použitá literatura
33
Použitá literatura
• Jelínek J., Zicháček V. Biologie pro gymnázia. Olomouc, Nakladatelství Olomouc 2006.
• Kvasničková D. Ekologický přírodopis. Praha, Fortuna
1999.
• Švecová M., Matějka D. Přírodopis 9. Plzeň, Fraus
2007.
• Hecker U. Stromy a keře. Rebo Produktions 2001.
• Pagan J., Randuška D. Atlas drevín I, II. Bratislava, Obzor 1987.
• Campbell N.A.,Reece J.B. Biologie. Brno, Computer
Press 2006.
• Hrabě M. Praktická cvičení z biologie. Praha, SZN
1978.
• Boháč I. Cvičení z biologie I. Praha, SPN 1983.
• Laboratorní práce z materiálu Přírodovědecké fakulty
Jihočeské univerzity České Budějovice
• Příručky ENVIC
• Wikipedie.cz
• VAK PK, Město Plasy, ČRS Plasy, wikipedie.cz
• http://bio1152.nicerweb.com/Locked/media/ch16/
• J. Vlček. Zvláště chráněné druhy ptáků Plzeňské kraje.
• E. Bezzel. Ptáci.
• P. Zasadil [ed]. Ptačí budky a další způsoby zvyšová­
ní hnízdních možností ptáků. Metodická příručka č. 20.
ČSOP Praha 2001.
• Přírodní parky Plzeňského kraje
• Maloplošná zvláště chráněná území Plzeňského kraje
• Památné stromy – AOPK ČR
34
35
© 2011 ENVIC, o.s.
Environmentální přírodopis
Zpracování: DDM RADOVÁNEK Kaznějov ve spolupráci
s Gymnáziem a Střední odbornou školou v Plasích
Učební texty: Mgr. Jana Koudelová, Ing. Ivo Kornatovský
Grafická úprava: Hana Lehmannová
Tisk: Dragon Press s.r.o.