docProfese advokáta v českém justičním systému
download 
Stížnost Transkript
Profese advokáta v českém justičním systému
2 zimní semestr 2011/201 Význam soukromého práva v současném stavu Rozhovor s Ombudsmanem Profese advokáta v českém justičním systému PARTNEŘI 3 ÚVOD Slovo redaktora Přátelé, čtenáři, právníci, studentíci, znáte to, jak je to s tím čekáním. Nikdo ho nemáme rádi, ale nevadí nám, pokud stojí zato. Víte jak je to s očekáváním – třeba následujícího čísla studentského časopisu pro širokou právnickou obec. Z rukou nás, studentů, pro vás, kteří právě otevíráte další číslo PrímaLEXu. Jsem opravdu potěšená, že vás opět můžeme prostřednictvím PrímaLEXu pozdravit. Ze všech sil a zbytků času, který se nám naskytl mezi přednáškami, semináři, později pak mezi zápočty a zkouškami, jsme dali dohromady následující stránky, ať už přímo nebo nepřímo právně zaměřené. Protože razíme názor, že to, na co se dlouho čeká, musí také za něco stát, přinášíme s tímto číslem exkluzivní rozhovor se současným ombudsmanem, JUDr. Pavlem Varvařovským. Seznámíme vás s charismatickou JUDr. Kamilou Bubelovou, PhD., působící na olomoucké právnické fakultě na katedře teorie práva a právních dějin. Společně se podíváme na problematiku regulace viru HIV v českém právním řádu. Nastíníme profesi advokáta v českém justičním systému a svůj prostor dostalo o další poněkud ožehavé téma – pirátství a jeho zákonná regulace. A konečně, pro váš přehled nezapomínáme ani na další spoustu akcí, které ať už na akademické půdě, nebo mimo ni, proběhly a zaslouží si vaši pozornost. Všichni doufáme, že vám čtení následujících článků bude dělat stejnou radost jako nám, když jsme je připravovali. A že si po přečtení všeho, co vás bude zajímat (a snad také nějak obohatí) řeknete, že s námi vlastně souhlasíte. Čekání se vyplatilo! Krásný začátek letního semestru a příjemné čtení přeje za všechny z redakce PrímaLEXU, Bára Červenková redaktorka Redakce zimní semestr 2011/2012 Význam Soukromého Práva v současném stavu Rozhovor s Ombudsmanem Profese advokáta v českém justičním systému Náklad 3 200ks Výtisk dvakrát ročně Následující výtisk 7. 4. 2012 Distribuce od března 1999 4 Šéfredaktor Pavel Mařánek Redaktoři Barbora Červenková Michaela Prokopová Lenka Novotná Adam Jirát Petr Mach Felix Sadaba David Havel Jazykové korektury Barbora Červenková Michaela prokopová Jiří Kramář Inzerce Pavel Mařánek Grafická úprava a sazba Alena Zapletalová Grafická úprava titulky www.mik.cz Tisk a distribuce GRAFOTECHNA print spol. s.r.o. Lískova 1594/33 155 00 Praha 13 - Stodůlky tel.: 605 565 079 Tištěno na 100% recyklovaném papíře (vyjma obálky) Vydává ELSA ČR Evropské sdružení studentů práva Nám. Curleových 7, 116 40 Praha 1 kancelář č. 32 IČ: 00553751, DIČ: CZ005537 tel.: 221 005 240 web: www.elsa.cz, www.primalex.org e-mail: [email protected] Časopis PrímaLex vychází na akademické půdě Právnické fakulty UK v Praze, Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Registrováno MK ČR č. 8151 ISSN 1212-494X Napište nám Vaše názory a připomínky. [email protected] OBSAH 01 Očima studentů Jak to vidí první ročník na právnické fakultě UPOL 08 Okénko právního odvětví ... str. 6 Význam soukromého práva v současném stavu ... str. 22 Internetové pirátství ... str. 24 02 Osobnosti v právu JUDr. Pavel Varvařovský veřejný ochránce práv ... str. 8 03 Kariéra Profese advokáta v českém justičním systému ... str. 13 04 Vizitka lektora JUDr. Kamila Bubelová, Ph.D. 09 Reakce na akce Summer Law School on Health Law ... str. 25 Workshop na Dlouhých Stráních Law4life ... str. 26 ALLEN & OVERY 11. ročník Essay Competition ... str. 28 10 Bonus ... str. 15 Vyhlášení výsledků Research Group Competition ... str. 30 05 Aktivita studentů Právnický antiples ... str. 17 06 Právní případ Regulace problematiky HIV/AIDS v českém právním řádu ... str. 18 07 Studijní stáže a programy Study visit s ELSA Helsinky ... str. 20 STEP v Brně ... str. 21 5 OČIMA STUDENTŮ Jak to vidí 1. ročník na PF UPOL S nadšením právě přijatého studenta práv jsem se poprvé vydala vstříc úspěšné budoucnosti a vkročila na akademickou půdu PF UPOL. Poučená shlédnutím Pravé blondýnky jsem si dopředu nastudovala první kapitoly všech knih a hned na první přednášku dorazila včas, s notebookem v pohotovosti, kupou knížek v batohu a znalostmi připravenými k ohromení všech přítomných. Po dvaceti minutách čekání v aule jsem zjistila, že mnou naučené citáty slavných právníků nikoho neoslní, jelikož přednáška sice začíná v 8:00, avšak v lichém týdnu… První kroky jsou vždycky těžké, alespoň tak mi to odmala vtloukali do hlavy. Za ten měsíc, který navštěvuji PF UPOL vím, že pravda je to jen částečná, protože škola je pro mě především potěšením. Jak to vidí mí spolužáci, si můžete přečíst právě zde. Za rozhovor bych ráda poděkovala Dorotě Lakotové a Janu Peřinkovi, studentům 1. ročníku PF UPOL. Měsíc na právech. Naplněné sny nebo krok vedle? Krok vedle to rozhodně nebyl, čekala jsem, že studium bude náročné, ale doufala, že i zábavné. Má vize se zatím naplnila v obou bodech. Co tě nejvíce překvapilo na začátku studia? Byla jsem velmi překvapena, když jsem zjistila jak velké procento studentů je zde na odvolání. Jaký máš názor na množství učiva? Učení je hodně, ale dalo se to čekat, takže zatím zvládám. Splnila kvalita výuky a výkladu učiva tvá očekávání? V tomto ohledu jsem nadmíru spokojená. Líbí se mi naprostá většina 6 předmětů, a vyučující jsou velmi příjemní. Užíváš si studentského života, nebo je to jen mýtus? Určitě by se dalo užívat studentského života nad míru, což vidím u některých svých spolužáků. Já se však věnuji výhradně svým dosavadním zájmům a studiu. Tvůj nejoblíbenější předmět, klady a zápory? Jednoznačně filosofická propedeutika. Vím, že se nejedná o typicky právnický obor, který zjevně neuplatním ve své praxi, na druhou stranu forma výkladu učiva je naprosto unikátní a obsah přednášek je pro mě vzhledem k mým zájmům velmi zajímavý a v mnohém užitečný. Dorota Lakotová Z čeho máš největší strach, pokud nějaký je? Strach mám, jako všichni ostatní, samozřejmě ze zkoušek. Bojím se možnosti, že překonám rekord a nedobrovolně změním obor hned po prvním semestru. Jaký máš názor na výuku cizích jazyků na této škole? Studuji angličtinu. Byla jsem zvyklá na rychlejší tempo výuky a větší rozsah, ale chápu, že práva nejsou jazykovka. Je něco, co bys už teď chtěla změnit, ať už na sobě, nebo na škole? Znám se a vím, co od sebe můžu čekat, takže na sobě bych neměnila. Chválím skvělou úroveň stravování na místní Menze. Výhrady mám jen k množství možné vypůjčené literatury z knihoven a krátká otevírací doba oborové knihovny. Na druhou stranu jsem byla velmi mile překvapena rozsahem publikací. Jaké máš plány do budoucna? Tituly nebo zaměstnání? Vzhledem k tomu, že nejsem úplně studijní typ, tak mým cílem nebude ukořistit co nejvíce titulů. Přesnou specifikaci do budoucna zatím nemám, rozhodně bych ale chtěla při práci cestovat. Hodláš studovat v zahraničí? Ano, velmi se mi líbí program STEP. Ráda bych v budoucnu na kratší či delší dobu díky ELSA Olomouc vycestovala. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem se do ELSA přihlásila. OČIMA STUDENTŮ Měsíc na právech. Naplněné sny nebo krok vedle? Zatím jsem spokojený. Snad krok správným směrem. Teď jen projít do druháku…. Co tě nejvíce překvapilo na začátku studia? Asi nic, většina věcí proběhla dle mých představ. Jaký máš názor na množství učiva? Nemám šanci to nacpat do hlavy. Splnila kvalita výuky a výkladu učiva tvá očekávání? Určitě. Spíš má očekávání předčila! Zejména zapálenost některých učitelů je obdivuhodná a inspirující. Užíváš si studentského života, nebo je to jen mýtus? Jednoznačně užívám. Je to jedna z nejlepších stránek Olomouce. Mýty nelžou. Tvůj nejoblíbenější předmět, klady a zápory? Občan. Baví mě asi nejvíc, ale prý je to nejtěžší předmět. Uvidíme. inzerce Z čeho máš největší strach, pokud nějaký je? Strašák? Určitě Říman, je hodně náročný. Jaký máš názor na výuku cizích jazyků na této škole? Z angličtiny mám Ba. Iana Davida Bella, což je moc sympatický rodilý mluvčí, takže si nemůžu stěžovat. Hodláš studovat v zahraničí? Určitě bych chtěl. Je to skvělá zkušenost a lepší příležitost už asi nebude. Je něco, co bys už teď chtěl změnit, ať už na sobě, nebo na škole? Na sobě bych toho měnil hodně. Měnit něco na škole po měsíci studia je asi předčasné. Jaké máš plány do budoucna? Tituly nebo zaměstnání? Chtěl bych začít získávat praxi v posledních ročnících studia a po ukončení do toho hned skočit. Zatím je mým favoritem advokacie. Tituly honit nebudu. Jan Peřina JUDr. Pavel Varvařovský veřejný ochránce práv Přivítal mě přívětivý, velmi klidný a rozvážný člověk, který působil vnitřní pohodou a již svým vzezřením a přístupem k lidem nepřímo říkal, že je na svém místě – aby chránil práva občanů. Sama pro sebe jsem rozbila mýtus nepřístupné osobnosti za obrovským stolem, který komunikuje jen s papíry a žádostmi, a byla jsem navíc potěšena jeho otevřeností a ochotou posedět ještě o chvilku déle, než byl náš vymezený čas. Jde o osobnost se svéráznými názory, které podává velmi elegantně a bez zbytečného obcházení. V přítomnosti pana doktora Varvařovského vás napadá, že složitě vše vidí jen složití lidé a mnohdy zbytečně. Mnohdy totiž stačí správně komunikovat a zakládat si na zdravém rozumu. Je až obdivuhodné, jak jasně pan doktor Varvařovský formuluje své osobité postoje ovlivněné mnohaletou právní i soudní praxí. Mimo jiné má za to, že právo není samospasné, a že všechny společenské problémy nemohou být vyřešeny cestou zákonů. PrímaLEX Vám přináší rozhovor s panem doktorem Varvařovským. 8 OSOBNOST V PRÁVU Výsledky při činnosti soudce Ústavního soudu jsou bezesporu odlišné od činnosti ombudsmana. Jaké nejevidentnější rozdíly vnímáte? Fakt je ten, že při činnosti ÚS o věci prostě rozhodnete. Tam se může senát nebo plénum pohádat, ale posléze máme nějaké rozhodnutí, které je vykonatelné. Kdežto zde si s tím holt „dáte práci“. U soudu je to o něčem jiném, zde vnímám takovou zajímavou věc. U soudu se vám všichni, nechci říci klaní, ale jsou velice uctiví, naznačují, jak si vás váží a jak je to důležitá funkce. Zde vás to může z jejich strany těšit, ale když pak vidíte ten výsledek, který s tím nekoresponduje. Já jsem i ve Sněmovně zmiňoval – všichni jste želeli odchodu pana doktora Motejla, skládali jste právem jeho velké osobnosti hold, ale když jsem se díval do jeho zpráv dozadu a porovnám vše s tím, čemu všemu jste vyhověli – ten pohled je tristní. Liší se tedy Vaše postoje vůči zákonodárcům od postojů pana doktora Motejla? Asi na rozdíl od pana doktora Motejla jsem více dával najevo, „ať mě moc nerozčilují“, že bych se také mohl „zdekovat“. Nechtěl jsem, aby to znělo jako nějaké vydírání, ovšem pravda je, že ve vyšším věku vidíte věci jinak; když vám je 58 let a něco se vám v zaměstnání nelíbí, můžete si říci, „tak to vydržím“. Já ovšem „nic vydržet“ už nemusím. Na jedné straně je to osvobozující, na druhé straně vás to může trochu demotivovat. I přes velmi podobnou povahu tohoto úřadu, jak se liší rozsah kompetencí Vašich od Vašich zahraničních „kolegů“? Já kupříkladu nemám tak silné postavení jako polský ochránce práv, tam se ani funkce nejmenuje ombudsman. Doslova se funkce polské kolegyně nazývá „mluvčí občanských práv“. Může třeba vstupovat do soudních řízení – jakýchkoliv. Já takové kompetence nemám. Jsme-li v právní rovině, usiloval jste o to, aby institut ombudsmana byl zařazen do Ústavy České republiky, jak Vaše úsilí pokračuje? Tak, já jsem toho názoru (nikoliv kvůli sobě!), že tento institut tam patří. Že souvislosti a postavení ombudsmana si to zaslouží. Proto také většina evropských zemí, které mají modernější ústavy, v nich ombudsmana mají. Abych o to usiloval tak, že „bych šel přes mrtvoly“, nebo to pořád opakoval, to ne. Upřímně řečeno, současná situace k tomu vhodná není. Teď je ve hře přímá volba prezidenta. Zařazení ombudsmana do Ústavy je vhodné, není to ovšem kvůli mně. Takto se totiž Ústava dělat nemá. Vzpomínám si, když se v roce 1992 psala česká Ústava narychlo, vždy to vypadalo tak, že když se psala část o prezidentu republiky, někteří se k tvorbě stavěli stylem „vždyť to tam nemůžeme tomu Havlovi dát“. Už v té době jsem tvrdil, že nepíší Ústavu pro Havla, ale pro prezidenta republiky. Vše je tak pomíjivé, že v té době tam byl, ale za měsíc tam být nemusel. Tudíž, vrátím-li se k ombudsmanovi – myslím si, že do Ústavy ČR patří, ale že bych to nějak „na sílu“ tlačil, to ne. Až zkrátka přijde ta situace, a budu-li u toho, znovu se k tomu vrátíme. Máte tedy dojem, že stávající situace po právní stránce není až tak vyspělá v České republice, že ještě nejsme „ústavně zralí“ na to, mít ombudsmana v Ústavě? To ani ne, ale řekl bych, že postavení této instituce je dobré de facto i bez té Ústavy. Nedovedu si představit, že by ve vztahu k veřejnosti prošlo, že se řekne „tak to zrušíme“. Zákon o veřejném ochránci práv je „obyčejný“ zákon, k jeho změně tedy stačí prostá většina. Je-li to v Ústavě, postavení je silnější, ale myslím si, že se celkem těšíme důvěře, zařadímeli k této otázce průzkumy. Zde jde spíše o „neochotu Ústavu otvírat“, protože se vždy najdou tací, kteří se ozvou „když už jste tam přidali tohle, tak proč ne toto“. A to já nechci, za to mi to nestojí. Kam tedy ve svém úřadě směřujete, resp. chcete směřovat? Na začátku svého období jsem akcentoval tři věci. Vzal-li bych to od toho „nejméně důležitého“ – aby veřejný ochránce práv mohl (a zatím ještě nemůže) podávat ve správním soudnictví (dle soudního řádu správního) tzv. žalobu k ochraně veřejného zájmu. Tu může podávat jen Nejvyšší státní zástupce a já mohu k žalobě dávat jen podnět. Za dobu svého působení jsem podal pouze jeden podnět a Nejvyšší státní zástupce ho nevyužil. Letos se otevřel soudní řád správní (z jiných důvodů, než těchto) a my jsme se přihlásili s tím, aby tuto věc znovu zvážili. A prakticky nikdo z odborné veřejnosti proti nebyl, takže od 1. ledna 2012 tuto pravomoc mít budu. Budu moci přímo podat žalobu k ochraně veřejného zájmu. Druhým bodem bylo, že veřejný ochránce práv by měl mít širší přístup k Ústavnímu soudu, než má doposud. Právě pročítám komentář pana profesora Sládečka. Staví se k tomu skepticky. Já mohu podat návrh na zrušení podzákonného předpisu, protože mám hlídat exekutivu. 9 OSOBNOST V PRÁVU V zemích, které nás obklopují, může veřejný ochránce práv u Ústavního soudu napadnout i zákon. My jsme teď vymysleli takovou „střední variantu“, která by možná byla průchodná: že bych nepodával návrh na zrušení zákona nebo jeho části, ale měl bych postavení vedlejšího účastníka. To znamená, že projed- z toho, co jste zažil na Ústavním soudu zde? Určitě. Jde o komunikaci s lidmi ve všech věcech, kam chodím. Když jsem se vyskytoval jako vedlejší účastník řízení o návrzích ministerstva vnitra na zrušení obecně závazných vyhlášek měst nebo obcí, což se týkalo Františkových Lázní a „Ze sedmi tisíc případů, které zhruba za rok dojdou, je asi 43% mimo působnost.” nával-li by Ústavní soud věc týkající se návrhu na zrušení zákona nebo jeho části, tak by mě (stejně jako u podzákonných předpisů) k vyjádření vyzval jako vedlejšího účastníka ex lege. Myslím (a myslí si to i jiní), že nezávislosti této instituce by to odpovídalo lépe. O tom, jak zákon funguje v praxi, máme jaksi lepší přehled, než může mít navrhovatel. Když by se toto povedlo, což zatím vypadá, že by mohlo, přišla by samotná Ústava. Tudíž ze třech takových jaksi stěžejních bodů posílení pozice de iure, dvě ze tří by byly. Ke změně Ústavy zatím příznivá atmosféra není (myslím, že na toto mám celkem nos). Zajímavé je, že když mluvíte s poslanci a senátory, žádný silný argument proti jsem neslyšel, ale když jsou posléze „v tlupě“, názory jsou jiné. Možná to souvisí právě s tou úctou, kterou vůči Vám chovají? Spíše to bude tím, že v poslaneckém klubu jsou „jiní lidé“. Jde o to, že je to v současné době netrápí, na stole to není a šlo by mi spíše o to, abych se angažoval v rámci řízení před Ústavním soudem, protože tam mám samozřejmě více co říci. Narážel jste na Ústavní soud, vím, že funkce ombudsmana není s funkcí soudce vůbec srovnatelná, ale čerpáte ze zkušenosti nebo 10 hracích automatů, resp. boje obcí s nimi, tak zde mě lidsky těšilo, že se Ústavní soud posunul a pohled na to, které věci patří do samosprávné působnosti, rozšířil. Poněkud více, než za mého působení. To, co já jsem uváděl jako odlišné stanovisko, po deseti letech došlo sluchu, a to mě vcelku potěšilo. Narážím na to, protože v září minulého roku uvedly Hospodářské noviny, že již řada nálezů Ústavního soudu, cituji „jakoby vypadla z agendy ochránce lidských práv“. Naráželi na to v souvislosti, že nikdo nemůže být odsouzen za odpírání vojenské služby dvakrát. Vidíte tam i vy nějakou paralelu? Ne. Je pravda, že jsem byl soudcem zpravodajem, když ÚS poprvé rozhodl o tom, že i zde platí zásada ne bis in idem, ale zde nějak jejich myšlenkový tok nejsem schopen vysledovat. Berme to tedy jako další důkaz toho, co všechno jsou média schopna vyplodit. Ano, skutečně nevím, co tím mysleli. Jestli bych tomu měl rozumět tak, že se jím zdálo, … … že hodně inklinujete k lidským právům a k obhajování lidských zájmů… Od té doby, pokud jsem se u Ústavního soudu a jinde ocitnul, jsem se držel působnosti ombudsmana. U Ústavního soudu jsem byl vesměs ohledně obecných vyhlášek obcí. U pana premiéra a jiných jsem vesměs orodoval za to, co jsem již zmiňoval. Z těch zhruba sedmi tisíc podnětů, které každý rok dostáváme je největší díl sociální zabezpečení, důchody, příspěvky na péči, sociální dávky. Je tedy samozřejmé, že to se v legislativních návrzích objeví nejvíce. My jsme připomínkové místo, což je také zajímavost – nejsme oficiálním připomínkovým místem v legislativním procesu, ale každý návrh zákona dostáváme k připomínkám. My s tím zacházíme zhruba jako Senát, který může i vyjádřit úmysl se tím nezabývat. Připomínkujeme to, co se týká naší činnosti, takže kupříkladu k novele trestního řádu se spíše nevyjadřujeme. Nebo občanský zákoník. K tomu zmíníme jen něco málo, ale držíme se toho, že jsme instituce, která se zabývá veřejným právem, převážně. Vrátím-li se na chvíli ještě k Ústavnímu soudu, vy jste ho poznal „i z druhé strany“, narážím na Vaši stížnost z roku 2004, proč máte dojem, že byla Vaše stížnost zamítnuta, když víme, že pozdější stížnosti ostravského soudce bylo vyhověno? Moje argumentace vyhrála v mé nepřítomnosti. Já jsem to asi uspěchal, protože jsem to podal krátce po tom, kdy jsem skončil. Myslím si, že se moji kolegové nějak zalekli, jaké by byly reakce – že mi „šli na ruku“, nebo že jsme si to dokonce domluvili. Potom se stalo to, že kolega z Ostravska stížnost podal asi za tři roky. Když jsem neuspěl, napsal jsem o tom článek do právnického časopisu. Kdybyste porovnala argumentaci navrhovatele – podal žalobu v Ostravě u krajského soudu a požádal soud, aby řízení přerušil a podal to k Ústavnímu soudu. To, co došlo k Ústavnímu soudu - zde bych tedy mohl namítat porušení autorských práv, protože zde jde o 90% toho, co jsem napsal v článku. Po nástupu do funkce jsem si vyslechl, zejména od levice, že je to nadělení, že ombudsmanem se stal člověk, který se přimlouval za lepší důchody bohatých. Tak to nebylo. Přimlouval jsem se za spravedlivější důchody středních vrstev. Principielně šlo o rovné zacházení s daňovými poplatníky… Spíše šlo o snížení disproporcí. Když platíte pojištění z toho, co vyděláte, ta realita výpočtu je dodnes taková, že když máte kupříkladu plat patnáct tisíc hrubého, dostanete dejme tomu 80% čistého platu. A když půjdete do důchodu s platem, který jsem měl já ve funkci ústavního soudce, dá vám to ani ne 15%. Argumentace byla „upravte redukční hranice“. Solidarita je už v tom, že z pojištění už nemusíte mít nic. Nebudete mít rodinu, nikoho, kdo by měl sirotčí nebo vdovský důchod a částka propadne těm, kteří se důchodu dožijí. Není podle mě spravedlivé, že 90% obyvatelstva se pohybuje v rozmezí dvou tisíc korun a přitom ti na horní příjmové škále do systému dali třeba desetkrát tolik. Pro lidi vašeho věku by bylo lépe, kdyby dostali od státu minimální důchod a zbytek je na vás, co si na stáří formou soukromého připojištění přichystáte nebo ne, protože na tento tzv. „průběžný systém“ nejen náš stát, ale Evropa „dojede.“ Objektivně vzato to nikdo nezaplatí. Obecně šlo o jakýsi pokus ode mě, aby se s tím něco dělo. Mám-li být jízlivá, necítíte se být trochu frustrován systémem, jako soudce Ústavního soudu? Vy jste totiž stížnost postupoval i do Štrasburku, kde to úspěšné také nebylo… Tam to zamítli z čistě formálních důvodů, „tak jak to dělají“. Tam je odmítání jako na běžícím páse, čili moje stížnost spadla do odmítnutí jaksi z formálních důvodů. Když jsem tam osobně byl, jsou tam mraky asistentů, kteří to sekají, jak se říká, „jako Baťa cvičky“. OSOBNOST V PRÁVU A nesnižuje to Vaši důvěru řekněme vůči systému? O Štrasburském soudu žádné iluze nechovám. V tom kvantu věcí si v podstatě vybírají. Podle toho, co je pro ně atraktivní? Ano, také. Ale pořád to ještě nechtějí vyjádřit nahlas, zatímco třeba americký nejvyšší soud se tím netají, „že si vybírá“. Návrhů dostane x a rozhoduje se sám. Neztrácí potom ústavní soudnictví a soudnictví celkově svoji ústavní funkci, když jsou žádosti porovnávány jako na nějakém konkurzu, řekněme? Myslím, že ne. I já osobně si dovedu představit tuto praxi u Ústavního soudu. Je otázka, jak by to strávilo veřejné mínění. Prakticky, u Nejvyššího soudu je „na spadnutí“ novelizace občanského soudního řádu, kdy v dovolacím řízení si bude Nejvyšší soud vybírat. Sám posoudí, zda jde o otázku právního významu. Nárokové dovolání už v podstatě nebude. Tohle ovšem není o právní úpravě, ale obecně o důvěře veřejnosti v soudy a důvěry v soudce. Pamatuju si zkušenost z Anglie – tamní soudci svá rozhodnutí příliš neodůvodňují. Zápis z jednání dostanou strany a na konci je verdikt. Neexistuje tam struktura jako u nás – výrok, odůvodnění, poučení o odvolání. Tam to končí způsobem „já, soudce jejího Veličenstva, co jsem tady vyslechl, rozhodl jsem takto.“ To bude pravděpodobně souviset s odlišnou právní kulturou... Vzpomínám si na rozhovor s jedním ze soudců, kdy jsem se ho ptal, kdy celý rozsudek sepíše. Neviděl žádný důvod. Přišlo mu zbytečné psát 80 stránek, jako my. Viděl to tak, že se s věcí seznámil, jeho Veličenstvo ho jmenovalo do funkce z nějakého důvodu a tak tedy rozhodl. Já jsem psal jeden nebo dva dny složité pojednání o tom, proč jsem rozhodl a jak jsem rozhodl. Znovu jste tedy obhajoval svůj názor… Jistě, samozřejmě je to zbytečné. Kdyby veřejnost byla naladěna způsobem „přeci prezident a Senát nejmenují ústavním soudcem úplného blbce.“ Od toho, aby rozhodoval, tam je. V řadě případů můžete sepsat, co chcete, stejně to neakceptují. Vždy svým mladším kolegům říkám „zkraťte to, podívejte se na písemný projev toho člověka“. Obecně pojetí veřejnosti je takové, že rozsudky nikdo vesměs nečte, protože jsou nesrozumitelné. Ano, tam navíc důvody kolikrát nenajdete, najdete rekapitulaci věci, ta bývá nejdelší a vlastně to, co ti lidé vědí. Co napsal žalobce, co na to odvětil žalovaný. Najdete co, ale proč, tak to ne. K projektu Ochránce – ve spolupráci s Českou televizí – slibujete si od toho trochu to, že veřejnosti bude vaše agenda a jaksi rozměr kompetencí znám, že se sníží agenda, která k vám míří? Ne, podle mě se nesníží. Přestože tato instituce existuje deset let, tak pořád ze sedmi tisíc, které zhruba za rok dojdou, je asi 42, 43% mimo působnost (soukromoprávní věci, námitky proti rozsudkům soudů, lidé nejsou spokojeni s vypořádáním dědictví, s rozhodnutím o péči o děti, a tak dále). To mě překvapilo. V dnešní době internetu, který má snad skoro každý, si lze otevřít stránky veřejného ochránce práv, zde je zmíněno „v čem vám mohu pomoci“. I v tomto pořadu se snažím projevit, kam až mohu zajít. Mnohdy nejde o lidi nevzdělané, kolikrát jde o vysokoškoláky, inženýry, a přesto takové věci nevědí. Právní gramotnost je jaksi nevalná. Když tento seriál běží, tak praxe je taková, že po odvysílání přicházejí lidé a zvedne se vlna návštěv a podnětů. Toto jsme zaznamenali. Za ten rok a kousek, co jsem zde, se poměr podnětů a nepodnětů trošku vyvážil. Nijak razantně. Kudy chodím, snažím se vysvětlovat, kam až mohu v rámci funkce zacházet. Když mě kupříkladu pozvali na konferenci poskytovatelů sociálních služeb, říkal jsem, „když už jsem tady, byl bych rád, kdybyste věděli, že ombudsman není hned po pánubohu“. Ona je totiž i ta firma špatně zvolená. Pokud si laik přečte název mé funkce, pojme pocit, že chráním všechna jeho práva. Posléze se dočte, že jen některá. Kdyby se to jmenovalo regulérně „ombudsman“, lidé by byli donuceni přečíst si, co vlastně takový ombudsman dělá. Kromě klasického „ombudsmanství“ zde máme další dvě agendy, které přibyly až v dalších deseti letech. Jsme takzvaný „národní preventivní mechanismus“, podle Úmluvy, respektive protokolu k ní, o zabránění mučení a jiného ponižujícího a nelidského zacházení. Zavázali jsme se zřídit nezávislou instituci, která bude dohlížet na místa, kde jsou lidé nedobrovolně. Nejen na věznice, ale i na jiné instituce. Byla varianta, že buď se zřídí něco nového, ovšem v té době nebyl rozpočet státu valný. Druhou variantou bylo, že se hledala existující nezávislá instituce. A vznikla Jak to dopadlo? Až na výjimky jsme nenašli žádné brutální porušování práv. Nalezli jsme prvky, které by se daly zlepšit, ale situace nebyla katastrofální, s jednou výjimkou. Jde o zařízení dětí cizinců, kteří se zde ocitli bez rodičů. Budeme mít jednání se zainteresovanými složkami a budeme usilovat o změny. Také nám v roce 2009 (po velkých diskuzích) přibyla agenda kontroly dodržování tzv. antidiskriminačního zákona. A od letošního roku jsme „vyfasovali“ tzv. návratovou směrnicí, tj. dohlížet na správní nebo soudní vyhošťování cizinců. Jde zatím ještě o nezaběhlou praxi? Ano, policisté nemohli nějak rozumět tomu, co po nich člověk z naší kanceláře chce. Dále je toho značné množství. Od začátku roku 2011 jsme dostali asi čtyři tisíce avíz o vyhoštění. Je jasné, že můžu provádět jen namátkovou kontrolu. Nedávno kupříkladu vyrazili lidé od nás doprovázet Afghánce na letiště do Ruzyně, jenže piloti začali jako na potvoru stávkovat. „Jsem asi jediný vyšší činitel, který si nepřivedl žádnou osobu sobě blízkou.” situace - máme ombudsmana v Brně, tak mu to šoupněme. Pan doktor Motejl o to moc nestál, nicméně dostal to. Pravda je, že vláda na to přijala tabulková místa. Máme zde oddělení detentorů, právníků, kteří neohlášeně, na základě mého zmocnění, jezdí po takových institucích. Každý rok se zaměříme na určitý druh institucí, letos jsme objížděli diagnostické ústavy, dětské domovy, „pasťáky“ apod. Všechny tyto nové agendy vyžadují spoustu energie a času. Je to činnost, kterou stát podle mezinárodních závazků musí ošetřit, ovšem na veřejnosti se o ní nemluví a není moc v povědomí. Pochopitelně s tím souvisejí konkrétní stížnosti. Každý den podepisuji odpovědi např. na stížnosti vězňů na stravu, na zdravotní zabezpečení, že mu nevyhověli, když chtěl přemístit blíže k domovu, apod. 11 OSOBNOST V PRÁVU Chcete v chodu kanceláře něco měnit oproti úřadu pana Motejla? Jsem asi jediný vyšší činitel, který si nepřivedl žádnou osobu sobě blízkou. Já jsem to tady v úřadě nechal „jak to bylo“. Více méně respektujete mechanismy a tradice, které jsou chodem kanceláře zaběhnuté? Ano. Mohu svou zástupkyni pověřit výkonem některé ze svých agend. To jsme jen trochu poupravili. Nic zásadního měnit nehodlám. Jednoduše řečeno, „dovnitř“ této instituce nemám důvod ke stížnostem. Zde to funguje dobře. Pan doktor Motejl vybral mladé lidi, protože je lepší, když pracujete s lidmi těsně po fakultě, než když sem přijde člověk, který pracoval dvacet let na nějakém úřadě a měl své zaběhnuté „úřednické“ mechanismy. S místy, kam musím chodit, to bývá horší. Ovšem, musí to být. S volbou jsem (upřímně řečeno), nepočítal. Nikdo mi to moc nevěří. S kandidaturou jsem souhlasil, ale spíše proto, abych měl od podporovatelů pokoj. Šest let jsem byl totiž svobodný člověk a nic mi nechybělo. Peníze skutečně nejsou všechno. Když mě někdo podezírá, že jsem zde z důvodu, že jsem měl malý důchod, je to 12 omyl. Svoboda je více, než peníze. Musel jsem si zvyknout, uvidíme, jak to půjde dál. My vám popřejeme hodně štěstí, ať výkon funkce běží, jak má. Děkuji, zdravotně zatím nemám žádné potíže, ovšem ani to nemusí trvat věčně. Byl bych rád, kdybych „odsloužil“ alespoň půlku svého šestiletého mandátu. Uvidíme. Budete navrhovat někoho za sebe, případně? Nedovedu si představit, koho. Teď za rok a kousek vyprší období působení paní zástupkyně. V případě, že bych zde setrval, se budu zajímat, koho by sem chtěli senátoři resp. pan prezident nominovat. Přiznávám, že bych rád, kdyby to byl někdo z oboru. Ještě se vrátím k tomu, jestli a jak mohu nebo nemohu k Ústavnímu soudu se zákonem. Návrh může podat 41 poslanců nebo 17 senátorů nebo pan prezident. Samozřejmě by pro mě bylo nejjednodušší, kdyby byl prezidentem někdo, ke komu já mám blízko. Kdyby byl prezidentem například někdo jako pan doktor Motejl, pak si dovedu představit, že se vypravím na Hrad, věc proberu osobně a sdělím, že bych byl rád, kdyby pan prezident využil svého oprávnění a mnou připravenou věc podal k Ústavnímu soudu. 17 senátorů jsem zatím nezkoušel. Na druhou stranu ovšem mohu konstatovat, za těch patnáct měsíců nebyla věc, kdy bych litoval, že touto pravomocí nedisponuji. Musím říci, že ze začátku výkonu svého mandátu mi nebylo moc jasné, jak mám komunikovat s vládou. S panem premiérem jsme probrali formální požadavky a byl jsem mile překvapen, že věci začaly brzy fungovat. Něco sepíšu a zhruba do měsíce jsem pozván na zasedání vlády. Je to únavné, neboť mnohdy jedu kvůli deseti minutám. Holt je to tak nastavené. Ještě že někdy potkám milé lidi, posledně jsem potkal pana profesora Vilhelma, který mi čekání zpříjemnil. Samotné jednání vlády například proběhne tak, že pronesete, že správní poplatek za kopii formátu A4 15 korun je snad moc, načež mi vláda odpoví, že to chce celkovou analýzu. Vždy se pousměju a pan Nečas už tuší, oč jde, jelikož je (stejně jako já) znalcem kultovního seriálu „Jistě, pane ministře“. Vždy si vzpomenu na Sira Hamphryho: „Vám se do toho nechce? Udělejte analýzu, utvořte Bernarde komisi…“ Ovšem celkem musím vládu pochválit, že když něco pošleme, jednání se koná v relativně krátké době. Když byste měl porovnat, s jakým ministerstvem se vám spolupracuje nejlépe? Tak nejvíce „zápasíme“ s ministerstvem práce a sociálních věcí. Já bych to vzal ale z jiné strany – nejvíce komisní a nejméně přístupné je ministerstvo financí. Ale to je asi všude. S tímto ministerstvem svádíme boje bez velkých úspěchů, ale třeba se to zlomí. Když jsem nedávno dostal něco k podpisu, dovolil jsem si na závěr uvést (jelikož jsem se krátce předtím vrátil ze sletu evropských ombudsmanů a tuto věc jsme probírali), že v civilizovaných zemích bývá zvykem svému ombudsmanovi občas vyhovět. Tak mi poté z ministerstva financí přicházely informace, že pan ministr byl rozpačitý z toho, co jsem mu napsal. A nedávno mi vyhověli. Víte, argumentace Listinou a Ústavou někdy nezabírají. Dánský ombudsman se mě tázal, zda po vládě chci něco každý týden. Já jsem ho vyvedl z omylu, že zhruba pětkrát za rok. Dánský ombudsman se na to tvářil tak, že pak není o čem se bavit. Na druhou stranu věděli, jaké máte postoje a názory, věděli, koho zvolili a s čím jdete do tohoto úřadu. Jistě. Nikdy jsem se netajil tím, že je nesmyslné každý společenský problém řešit právně. Teď řešili, že dají do přestupkového zákona zákaz pobytu. Mě přijde absurdní, aby radnice někomu zasahovala do práva na svobodný pobyt, to je věc pro soudy. Nikomu jeho názory neberu. Když se podíváte, co jsem kde napsal, je evidentní můj názor, že právo není nejlepší prostředek na léčení všech neduhů společnosti. To bychom brzy mohli vydávat zákony o tom, že jsou lidé povinni mít se rádi a že jsou povinni tolerovat své lidské slabosti – a nebude to k ničemu. Kde by to pak skončilo, to postupné „užďibování z lidských práv“. Barbora Červenková KARIÉRA Profese advokáta v českém justičním systému Právní stát hraje bezesporu významnou a nezastupitelnou úlohu při ochraně práv. Jeho předpokladem je zajištění nejen nezávislého a nestranného soudnictví, ale i možnost získání pro vedení případného sporu kvalifikovanou právní pomoc. Pokud se jednotlivec rozhodne pro účinnější ochranu svých práv, nabízí se mu možnost obrátit se na osobu znalou práva, nejčastěji na advokáta, který právo na právní pomoc napomáhá realizovat. Cílem tohoto článku je v obecné rovině přiblížit profesi advokáta, a zamyslet se nad vztahem advokáta k soudnictví, k soudci, a případně též k dalším osobám soudního aparátu. Advokát a podoba jeho činností Každý z nás podvědomě tuší, kdo se advokátem rozumí, případně jakou úlohu ve společnosti zaujímá. Je to dáno zkušenostmi, ať již osobními nebo zprostředkovanými, všeobecnou vzdělaností a mnoha jinými faktory. Profese advokáta je profesí specifickou, s typickým a jedinečným obsahem, která je nenahraditelná a nezastupitelná i ve srovnání s jinými právnickými profesemi. Z jistého pohledu se dá říct, že podobně jako jiná právnická povolání, tak především to advokátské vzniká tehdy, kdy je účelné nebo dokonce nutné, dát si své záležitosti obstarat někým jiným, u koho předpokládáme jisté dovednosti čí schopnosti pro takovou činnost potřebné. Z obecnějšího hlediska pak lze konstatovat, že profese advokáta v sobě zahrnuje řadu rozličných činností, které samy o sobě i jako celek představují právní pomoc poskytovanou jednotlivým zastoupeným osobám. Demonstrativní výčet jednotlivých činností najdeme v zákoně o advokacii, kde se poskytováním právních služeb rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Z jistého úhlu pohledu je za nejtypičtější činnost advokáta všeobecně považováno jeho vystupování před soudem, při níž je poskytována tzv. soudní ochrana práv. K zastupování osob dochází především v rámci civilního a trestního řízení, neobvyklé není ani zastupování ve správním soudnictví nebo v řízení před Ústavním soudem. Z mých profesních zkušeností nutno podotknout, že dobrá znalost aktuálních procesních předpisů může někdy být padesátiprocentním úspěchem ve věci a řada zkušených kolegů v případě jejich znalosti dokáže spor, za využití nikoliv hmotněprávních, ale právě procesněprávních norem, dotáhnout k úspěšnému konci. Možný přístup k advokátské profesi Jakmile se absolvent právnické fakulty rozhodne zvolit si dráhu advokáta, musí počítat s obtížemi, které tato volba přináší. A to nejen z hlediska zákonných a osobních předpokladů stanovených pro výkon této profese, ale zejména s ohledem na možné uplatnění na pracovním trhu. Počet advokátů a konkurence v této profesi neustále roste. Jestliže si uvědomíme, že v roce 1990, tedy rok po obnovení a zavedení nezá- vislé komerční advokacie, byl počet advokátů na čísle 1137, loni se celkový počet advokátů dostal již přes 9000. K takovému masivnímu nárůstu členů advokátního stavu došlo jak nárazovým sloučením advokátů s komerčními právníky, tak především postupným a neustále se zvyšujícím zájmem o tuto profesi. Poskytování právní pomoci však není imanentní pouze advokátům. V souladu s platným právním řádem jsou i jiné právnické profese oprávněny poskytovat právní pomoc. Mezi ně patří například notáři, soudní exekutoři nebo patentový zástupci. Všechna tato povolání sice poskytují právní pomoc na stejném základě jako advokáti, to znamená svobodně a podnikatelsky, ale vždy jen v omezené, specializované oblasti, jejíž podmínky stanoví vždy zvláštní zákon. Pouze advokátům však přísluší právo poskytovat právní pomoc ve všech věcech a všem bez rozdílu. Role advokátů je v tomto směru tedy výlučná a nezastupitelná. Tyto principy jsou přitom základními principy advokacie, jež mají svůj odraz v povinnosti advokátů poskytovat právní pomoc v celém rozsahu právního řádu v souladu se souhrnem výsad a povinností poskytovaných advokacii právním řádem. Ale vraťme se k samotnému startu do této profese. Ten není a ani nemůže být jednoduchý. Po vykonání advokátní zkoušky jako splnění jednoho z kvalifikačních kritérií, se advokát neobejde bez klientely, která je pro advokáta zdrojem finančních prostředků. Šance otevřít si vlastní kancelář, která by byla schopna zajistit dostatečný příjem k uhrazení nákladů s ní spojených a k zajištění vlastního živobytí, je dosti nízká, neli mizivá, neboť z platu advokátního koncipienta, který je zpravidla nízký, si lze jen stěží představit ušetření části peněz k takové realizaci. Jak najít klientelu, která se na Vás jako na advokáta obrátí se žádostí o poskytnutí právní pomoci? Za starších časů bývalo nepsaným pravidlem, že začínající advokát dostal od svého školitele „věnem“ několik klientů, o které se již v závěru své koncipientské praxe plně staral. I dnes se stává, že advokát, u něhož koncipient pracoval, takto přenechá nějaké klienty, které třeba do jeho kanceláře přivedl právě on. Tím se ovšem advokát vzdává části příjmů, a proto není možné očekávat, zvlášť ne v dnešní době, že tak advokát učiní vždy a s jásotem. Pokud klientela a finanční prostředky chybí, rád bych zmínil možné 13 KARIÉRA řešení. To se nabízí v pozici spolupracujícího advokáta. Stále častěji je tohoto institutu v počátcích praxe využíváno. Jeho podstata spočívá v tom, že advokát sice vystupuje jako samostatný advokát, ve skutečnosti však vlastní klientelu nemá a právní pomoc poskytuje v substituci za jiného. V dnešní době pak ustupuje do pozadí vykonávání advokacie v pracovním poměru. To podporuje tvrzení, že zaměstnaný advokát je zcela závislý na svém zaměstnavateli, což popírá svobodnou povahu advokátní profese. Obě varianty ovšem otevírají dveře advokátním koncipientům do kanceláře, kde předtím koncipovali a umožňují jim zcela plynule pokračovat v práci ve známém prostředí. Postavení advokáta v soudním systému Jak jsem již zmínil na začátku, typickou činností advokáta je jeho vystupování v řízení před soudy. Pojďme si tedy přiblížit pozici advokáta v soudním systému. Pokud se zabýváme vztahem mezi advokátem a soudnictvím, měli bychom v prvé řadě odlišit vztah, ve kterém advokát vystupuje jako zástupce nebo obhájce svého klienta na straně jedné a vztah jejich institucionalizovaných forem na straně druhé. Vztah advokáta k soudům a i jednotlivým soudcům je v evropských zemích upraven především procesními a na ně navazujícími etickými normami a nejinak je tomu i v našem právním řádu. Advokátova úloha v procesu je přitom nezastupitelná. Poskytování právních služeb ve všech věcech a v celém rozsahu právního řádu je již tradičně svěřováno právě advokátům, tedy právníkům, kteří kromě požadovaného právnického vzdělání disponují ještě dalšími znalostmi, schopnostmi a dovednostmi získanými v rámci specializace několikaleté přípravy, které jsou k poskytování právních služeb nezbytné. Přístup k soudu musí být umožněn každému. V tomto ohledu se nesmí klást žádné formální překážky, a to ani ve formě finanční povahy. Pro 14 řízení u soudu je vhodné si zvolit zástupce, který bude za využití zákonných prostředků hájit práva a zájmy své strany, a který je, často na rozdíl od zastoupené strany, za tímto účelem vybaven znalostí práva. Na druhé straně ovšem ani v případě zvolení si zástupce nelze očekávat jistotu vyhraného sporu. Procesní normy stanoví celou řadu podmínek pro postup účastníka a soudu v procesu, pro účastníka laika často neznámých. Určují náležitosti jednotlivých úkonů účastníka řízení, stanoví lhůty pro podání návrhů nejrůznějších typů aj. Například podání ústavní stížnosti je striktně vázáno na vyčerpání všech dostupných opravných prostředků, což někteří jedinci nevědí a nutí svého advokáta hned při své první schůzce k jejímu podání. Advokát stížnost nepodá. V těchto situacích je tak jeho přínos neocenitelný. Advokát svým postavením naplňuje ustanovení Listiny základních práv a svobod, na základě kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy a jinými státními orgány či před orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Fakt, že právní služby by měly být dostupné všem bez rozdílu, je tedy základním právem a východiskem, které je zakotveno na ústavní úrovni. Postavení advokáta je v našem relativně mladém právním řádu velice významné. Nejedná se sice o ústavní činitele a reprezentanty státní moci, jako je tomu u soudců, svojí činností však přímo napomáhají nejen realizaci a uplatnění práva v konkrétních kauzách, ale i realizaci základních ústavních práv a svobod našich občanů. Vztah advokáta k soudci, případně k dalším osobám soudního aparátu Tatam je doba, kdy bylo advokátů a soudců tak málo, že se téměř všichni znali osobně, a to i ve velkých městech jako je Praha, Brno nebo Ostrava. Znali se ze studií, z jednacích síní, případně z volnočasových aktivit. Taková praxe snad ještě přetrvává v rámci jednotlivých okresů, zčásti i krajů. V celostátním měřítku však již nic takového neexistuje. Advokát a soudce se zpravidla potkávají při jednání v jednací síni. Jedná se o „sváteční“ příležitost, při které platí různá pravidla. Nejedná se o běžnou schůzku, ale o důležitý moment v procesu, ze kterého plynou závažné důsledky. Soudce velice rychle pozná, jak se advokát na jednání připravil nebo nepřipravil. Naopak to platí stejně tak. Jednou jsem byl svědkem soudního jednání, při kterém soudce přede mnou zběsile listoval ve spise, aby mohl provést výslech několika svědků čekajících na chodbě. Výslech pak nechal prakticky na mně. Svědky jsem pak navedl přesně tam, kam jsem potřeboval, a soudce nám vyhověl. Měl jsem dobrý pocit z rozsudku, nikoliv však ze soudce. Nicméně historku o listujícím soudci s úsměvem rád připomínám. Při vzájemné komunikaci a společných vystoupeních by měli advokát a soudce dbát určitých pravidel slušnosti. Vzhledem ke svým rolím, které advokát i soudce v justičním systému mají, jsou povinni dodržovat pravidla etiky a prokazovat si úctu. Tato úcta se jistě nepromítá jen k jejich osobám, ale je projevem úcty i vůči zastávaným profesím. Její nedostatečné respektování by mohlo vyústit i v pokutu při urážlivém projevu vůči soudu nebo protistraně, případně postihem ze strany advokátní komory. Mimo jednací síň se v průběhu procesu advokát se soudcem prakticky nesetká. Neznamená to však, že by advokát nemohl soudce oslovit. Mohou nastat situace, kdy je třeba se na soudce obrátit s nestandardním podáním nebo žádostí o urgentní postup ve věci. Zažil jsem situaci, kdy jsme se protistranou dohodli v průběhu rozběhnutého řízení na dohodě. V rámci urychlení celé kauzy jsme se rozhodli soudce navštívit. Když nás uviděl, zdálo se mi, že vidí bytosti z jiné planety. Následný úprk byl olympijský. Soudce nás pak ani přes vysvětlení nepřijal. Po několikaměsíčním následném dopisování s oním soudcem byla nakonec naše dohoda soudem schválena. Proč to tak dlouho trvalo? Doufejme, že to byla výjimka. Co se týče mimoprocesních vztahů mezi soudcem a advokátem, nelze společným setkáním nijak bránit a zamezovat jim. Pokud se zrovna oba zároveň neúčastní projednávání jedné a téže věci, žádná omezení samozřejmě neplatí. Ovšem troufám si tvrdit, že i tady by mělo být minimem jisté dodržování etických norem, ať už kodifikovaných či nikoli, které napomáhá udržovat a vytvářet všeobecné mínění k působení obou profesí ve společnosti. Advokát samozřejmě nepřichází do styku pouze se soudci. Každý soud je plný i dalších pracovníků, kteří tvoří aparát soudu. Advokátovi kroky mohou vést do podatelny, kam bude směřovat své podání, do kanceláře, kde bude chtít vyznačit doložku právní moci nebo se zeptat na stav věci, při výslechu na dožádaném soudě se pak může setkat s vyššími soudními úředníky, justičními čekateli, či asistenty soudce. Byť se jedná o osoby, které výrazně nemohou zasáhnout do rozhodování soudu, platí i zde uctivé a zdvořilé jednání. Závěrem lze shrnout, že advokát justici značně odlehčil. Především svoji poradenskou službou, svým vystupováním před soudem a snahou a úsilím vést spor ke smírnému řešení. Jestliže se nakonec spor před soud přece jen dostane, je důležitým elementem kvalifikované právní pomoci. Probíhá-li jednání v profesionální, korektní a slušné atmosféře soudní síně, může být takové i rozhodnutí soudu, zvláště když je právo na straně účastníka, jehož advokát v řízení zastupuje. Mgr. Miroslav Sedláček advokátní koncipient AK Achour & Hájek, doktorand Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze VIZITKA LEKTORA JUDr. Kamila Bubelová, Ph.D., narozena v roce 1973, je úspěšnou absolventkou PF UP v Olomouci. V současné době působí na fakultě jako vedoucí Katedry teorie práva a právních dějin. Vyučuje předměty římské právo a římské právo trestní a již od počátku svých studií věděla, že římské právo je obor, kterému se chce v budoucnu věnovat. Je členkou Společnosti pro církevní právo, Vědecké rady PF UP a společnosti The European Society for History of Law. Mezi studenty má pověst pedagoga, který nejen že vám nedá nic zadarmo, ale ještě se při hodinách s ní pěkně zapotíte. Ovšem moc dobře ví, že taková práce brzy sklidí plody. Má bohatou publikační a ediční činnost a mezi její úspěšné diplomanty můžeme za všechny jmenovat kupříkladu Petra Dostalíka, působícího rovněž na Katedře teorie práva a právních dějin, Petru Matyášovou, pracovnici právního odboru kanceláře ombudsmana ČR, nebo Ivo JUDr. Kamila Bubelová, Ph.D. V roce 1997 jste získala magisterský titul na PF UP, co a jaké okolnosti Vás vedly k rozhodnutí studovat právě práva? Pravda je taková, že na střední škole mne právo nijak nezaujalo; zajímala jsem se více o archeologii a chtěla ji i studovat. Jenže předtím jsem absolvovala obchodní akademii, což je pro praktický život velmi dobrá škola, ovšem pro archeologii není zrovna dobrou přípravou. Na přijímačkách jsem nedopadla dobře: v záležitostech týkajících se oblastí, o které jsem se zajímala, z nichž jednou byli kupříkladu Etruskové, tam jsem měla znalosti hluboké. Na druhou stranu jsem třeba nevěděla, odkud pocházejí Vasovci. Dodnes si pamatuji, že tuto věc jsem viděla u přijímacích zkoušek poprvé. Když to shrnu, není se v podstatě čemu divit, že ze mě u přijímaček nebyli nadšení a tak jsem nastoupila do práce. Řekla jsem si, že to příští rok zkusím znovu. Domluvila jsem se s učitelkou latiny a začala docházet na filozofickou fakultu na latinu, abych se zlepšila, a současně jsem pracovala v právní kanceláři. Můj šéf během toho roku pojal přesvědčení, že se hodím na práva víc než na cokoli jiného, a já nepopírám, že mě to začalo velmi bavit. Takže Vás k samotným studiím dovedla právě praxe? Nepochybně. Šéf trval na tom, že si mám podat přihlášku; jenže právě ten rok byl počet přijatých vůči přihlášeným 1:43, takže to pro mě osobně nebylo moc nadějné. Ale znáte to: co by člověk neudělal pro šéfa, a protože mi přálo štěstí, na práva jsem přijata byla. Když jsem v prvním ročníku potkala římské právo, archeologie byla zapomenuta – zrodila se láska na celý život. Římské právo bych za nic nevyměnila a už bych bez něj nemohla být. Na římské právo jste se tedy začala orientovat hned po prvním ročníku? Ano, v podstatě téměř všechny seminární a univerzitní práce, které jsem psala, byly založeny na komparaci římského práva a jiného oboru nebo byly jen o římském právu. I v pátém ročníku jsem měla pojistné právo a porovnávala je s právem římským. Můj šéf mě ve volbě vědecké cesty podporoval a věc viděl tak, že věda je pro mne nejjistější půdou a byl s mými záměry srozuměn hned od počátku. Vrátíme-li se ještě k Vašim pracem, psala jste rigorózní práci na dědické spory v římském právu, Špannera, věnujícího se v současné době kriminalistice. a zde už o komparaci nejde. Co Vás od Vámi oblíbené komparace vedlo k pojednání o instituci čistě v oboru římského práva? Komparace jako taková v mé práci probíhala jen během studia, jelikož v době studií je to cesta, jak se dostat k pozitivnímu a římskému právu zároveň. Potom, když jsem nastoupila na katedru, zabývala jsem se už výhradně římským právem (posledních pár let to tak výhradní není, protože k římskému právu přibylo ještě právo konfesní a kanonické). A Vámi zmíněná rigorózní práce, kterou jsem napsala vcelku nedávno, je čistou pramennou studií. V této práci již nenajdete úvahy de lege lata či de lege ferenda. Komparace pro mne během studií byla prostě cestou, jak za pět let nezapomenout na římské právo. Je podle Vás pro studenty snazší psát odborné práce v rámci komparací než se pouštět do samostatných témat v římském právu, o nichž pojednávají? Osobně bych nedoporučovala ani jedno, pokud se student nevěnuje římskému právu dostatečně dlouho. Ani u pozitivních předmětů není moc dobré psát, pokud nemáte alespoň trošku praxe v tom, co jste si vybrali jako téma. Psát o něčem, co člověk v životě nezažil, je samo o sobě velmi těžké. Z hlediska římského práva, pokud student nezná nic jiného, než předepsanou učebnici, a to považuje za zdroj pro svou vědeckou činnost v rámci seminární práce, je tato cesta naprosto vyloučená. Nelze jinak, než nastudovat monografie (jsou většinou cizojazyčné) a rozhodně pracovat s prameny (některé už máme přeloženy do češtiny nebo slovenštiny, jinak je nezbytná latina). Právě jste mi nepřímo „nahrála“ na další otázku: Mezi studenty jste získala pověst pedagoga, který nedává studentům nic zadarmo a má na ně vysoké požadavky. Proč myslíte, že o vás takové informace kolují? Může to být částečně z důvodu, že na Vás v průběhu studií byly kladeny vysoké požadavky? Takové informace o mé osobě kolují proto, že je to pravda. Nedala jsem nikdy nikomu nic zadarmo a ten důvod je v tom, že naši absolventi musí prokázat, že jsou dvakrát lepší, než absolventi práv v Praze nebo v Brně, aby se jimi nepohrdalo. To je prostě osud mladé fakulty (ačkoli hrdě připomínám, že olomoucká univerzita byla založena v roce 1573) a fa- 15 VIZITKA LEKTORA kulta se nejlépe zviditelní kvalitou svých absolventů. Nic lepšího, čím bychom se jako PF UP mohli u veřejnosti prezentovat, nemáme. Máme samozřejmě vlastní vědeckou činnost, produkujeme publikace věnující se právu, ovšem to je pouze jedna část, které věnuje pozornost jen určitá skupina, akademická obec. A ti ostatní sledují naše absolventy. Pokud budeme jako fakulta produkovat zanedbané nebo neschopné absolventy, tak to není v pořádku a dopadne to negativně zpět na naši pověst. Vy v rámci pedagogické činnosti na PF UP vyučujete římské právo a římské právo trestní; kdybyste měla opět srovnat, který z předmětů se Vám lépe vyučuje a ke kterému z nich máte bližší vztah, který by to byl? Osobně chápu, že jde o rozdíl mezi těmito předměty v tom, že římské právo trestní je volitelný předmět a apriori do řad studentů tohoto předmětu přichází lidé, kteří o něj mají zájem. Ano, mít vlastní volitelný předmět je o něčem jiném, než vyučovat povinný předmět, kde všichni studenti vědí, že jej prostě absolvovat musí. Do tohoto volitelného předmětu se hlásí studenti, kteří obecně splňují dva předpoklady. První: nebojí se mě, čili nebojí se, že se budou muset něco naučit a nebojí se latiny. Druhým kritériem je jejich zájem. Plně chápu, že ne všichni studenti si oblíbí římské právo. Ani já nebyla při studiích nadšená ze všech předmětů stejně. Nicméně právníci by měli umět prostě všechno z náplně tohoto oboru. Ovšem římskému trestnímu právu se věnují ti, kteří mají zájem přímo o ně a vědí, co ode mne mohou čekat. Kredity zadarmo to nejsou. Obecně se Vám se studenty v rámci pedagogické činnosti spolupracuje dobře, nebo máte „v záloze“ řekněme „rezervní plán“ pro případ, že Vás již pedagogická činnost nebude naplňovat? Upřímně řečeno, mohla bych se věnovat i jiným právním povoláním, ovšem o tom jsem neuvažovala (občas zastupuji u soudu v lidskopráv- 16 ních sporech, ale opravdu sporadicky a zdarma). Nabídky jak z oblasti advokacie, tak soudnictví, jsem pustila k vodě. Se studenty pracuji ráda, baví mě to a je to z mojí strany čím dál lepší (Pozn. redakce: To rádi slyšíme!), což je dáno částečně i mou pověstí, jak jsme zmiňovali, jelikož student, který navštěvuje moje semináře, ví, že když něco řeknu, nejde o informaci, kterou by mohli vypustit. Je připraven, já se nezdržuji zbytečnostmi a moje práce se studenty je mnohem jednodušší a příjemnější. Existuje mylná představa, že pedagogové jsou od toho, aby studentům něco předali. Ve skutečnosti je to tak, že musí fungovat interakce: studenti jsou velmi obohacující prvek v životě pedagoga, mohou mít skvělé nápady, může s nimi být legrace a kromě příjemné atmosféry mě ti, kteří jsou jako Vy sama, inspirují svými dotazy ke spoustě nových bádání. Nemohu si stěžovat, že by to bylo se studenty horší. Ovšem podotýkám, že za poslední dva roky vídám u studentů, kteří jsou přijímáni na základě testů Scio, velké mezery ve všeobecném vzdělání. Typicky: studenti na začátku studia např. tvrdí, že císař Justinián je autor Zákona dvanácti desek. Nejde o to, že bychom přijímali nekvalitní studenty, ale že tyto testy neodhalí míru všeobecného rozhledu. I tak ale záleží po přijetí vše na studentech. Někteří šli na vysokou školu s tím, že chtějí studovat, a pak se zkrátka musí naučit trávit nějaký čas v knihovně a dozvědět se nové věci, nebo jsou to jen čekatelé na titul a ty upřímně lituji, protože studium je nejzajímavější dobrodružství, jaké si dovedu představit. Takže je nám vcelku jasný i Váš přístup z Vašich studentských let. Vzpomínáte na svá studentská léta dobře? Teď jste mě skoro rozlítostnila. Uvědomila jsem si, že já tady na těch našich chodbách a v našich učebnách už nikdy nebudu chodit jako student, nebudu sedávat v lavici se spolužáky, a nebudu se hádat např. s prof. Haderkou o bioetice. Na studia vzpomínám nesmírně ráda. Byli jsme jedním z prvních studentských ročníků obnovené fakulty, přesněji druhý ročník po otevření. V podstatě všichni, kteří mne učili, uplatňovali vůči nám „rodinný přístup“, protože nás bylo málo (60 v ročníku). Můj vztah k učitelům byl osobní, individuálně nás znali. Učili nás nejlepší pedagogové z Prahy, Brna nebo Bratislavy, protože kmenových učitelů jsme měli v začátku velmi málo. Dodnes jsem jim všem velmi vděčná – např. římské právo mne učila doc. Židlická, ústavní právo prof. Holländer, trestní právo prof. Císařová a prof. Jelínek, rodinné právo prof. Haderka atd. Nejmilejším ze všech však byl náš tehdejší děkan, doc. Miroslav Liberda, pán, na kterého se nezapomíná ani po letech. Stále nám všem chybí a chybět nepřestane. Atmosféra, kterou dokázal vytvořit na fakultě on, už se asi nikdy nevrátí. Ačkoli se právě bavíme o studiích zde, na Univerzitě Palackého, studovala jste později i na Právnické fakultě v Brně. Mohla byste porovnat studijní prostředí, ve kterém se Vám lépe žilo, pracovalo, studovalo…? Nemohu to porovnat, jelikož v Brně jsem studovala postgraduální studi- student absolvoval velkou doktorskou zkoušku (já např. z předmětů teorie práva, právní dějiny a římské právo). Ovšem to není to studium, které jsem zažívala v Olomouci. V Brně jsem se seznámila s příslušnými pedagogy, s nimiž jsem spolupracovala na doktorátu, a ostatní jsem ani nepotkávala. Takovému studiu se v podstatě věnuje každý sám. Osobně si pamatuji, že jsme na oboru byli tři a potkávali se mezi sebou zřídkakdy. Uvádíte, že je Vaším životním heslem je Cave canem aquamque silentem (střez se němého psa a tiché vody), mohla byste to čtenářům nějak vysvětlit? Řídíte se podle něj? Ano, řídím. V životě totiž nejsou nejhorší lidé, s nimiž se přímo konfrontujete a kteří vám řeknou, co si o vás myslí. Nejhorší jsou takoví, kteří vám nic neřeknou, tváří se jako kamarádi a pak člověku v příhodnou chvíli vrazí dýku do zad; to považuji za nejhorší a snažím se dávat si na takové lidi pozor. S každým člověkem, který přijde s kritikou, se mohu bavit a o kritice přemýšlet. Život je v zásadě takový, že si nejsme sympatičtí se všemi. Jedna věc je, že bychom měli s každým vyjít, ale jiná je věc týkající se sympatií. Mám radši lidi, s nimiž „Bez Římského práva bych už nemohla být a za nic bych ho nevyměnila.” um (tzv. „velký doktorát“), a to už je o něčem jiném. Člověk na fakultu přijede jednou za měsíc, má individuální konzultace a my jsme tehdy ani neskládali takové zkoušky, jaké skládají doktorandi dnes; měli jsme atestace, což lze chápat podobně jako odborné kolokvium s ostatními doktorandy a školitelem. Na závěr vím, na čem jsem, než ty, kteří nic neřeknou, ale o vás mluví bez vás a pomlouvají. Co byste vzkázala čtenářům, kteří mají oblibu v římském právu? Těm netřeba nic vzkazovat, ti jsou nakažení stejnou infekcí jako já, a ta je neléčitelná a doživotní. Barbora Červenková AKTIVITY STUDENTŮ Právnický Antiples Pro zpestření studijního života budoucích právníků se ELSA Olomouc rozhodla udělat již tradiční akci Právnický Antiples. Desátý večer měsíce října tudíž studenti zanechali pečlivé přípravy a šli se kulturně pobavit do oblíbeného hudebního U-klubu. Letošním tématem byla Antika. Jak vidno vzbudila zájem, protože studenti odložili brýle, sundali saka, dámy odložily pro jednou lodičky a hurá do prostěradel, věnce z bobkových listů na hlavu, na nohy kecky, a jde se tančit. O zábavu a celé zorganizování akce se nám staral skvělý ELSA tým. Hlavními organizátory se stala Kateřina Kapková,Vice Prezident pro akademické aktivity ve spolupráci s Šárkou Malinovkou, Vice Prezident pro STEP a samozřejmě pod záštitou Prezidenta Jakuba Mudry. O hudbu se po celý večer staral Lukáš Hlaváček alias DJ Kocour. Na své si přišli i ti, kteří již tančit nemohli, neboť se po celou dobu konání Antiplesu promítaly filmy s antickým zaměřením od Asterixe a Obelixe až po poněkud serioznějšího Spartaka. Hojná účast studentů nás příjemně potěšila, z přítomnosti některých kantorů, kteří se obětovali, zanechali psaní odborných článků a publikací a poctili nás svou návštěvou, jsme byli doslova nadšeni. Velké díky patří i naší paní děkance JUDr. Milaně Hrušákové Ccs., která se rovněž akce zúčastnila. Rozhodně si další úžasné akce nenechte ujít a přijďte se bavit společně s námi! Slibujeme, že to bude stát za to. To mohou potvrdit i studenti ze sousedských právnických fakult, kteří nás velmi příjemně překvapili, jelikož i přes značné vzdálenosti dorazili a poctili nás nejen svou přítomností, ale také šarmem, vtipem a tancem. Díky patří rovněž naší úžasné Barunce Červenkové, člence ELSA Olomouc, která se postarala o fotodokumentaci celé akce. Něco málo z jejího umu můžete shlédnout níže. Na závěr bych ráda za celou ELSA Olomouc poděkovala všem zúčastněným. Bez Vás by to nebylo ono! Zpětná reflexe: Antiples mi přišel jako hodně povedená akce. Uvítala jsem, že nejsem jediná, kdo dorazil v kostýmu. Myslím si, že převlečení dokáže skvěle uvolnit atmosféru, lidé se více odváží a lépe se seznámí, tak jako to bylo u mne, neboť jsem potkala mnoho zajímavých lidí z různých fakult a měst. Moc se těším na další podobné akce, neboť za tolik hodin srandy zaplatit pouhých čtyřicet korun jednoznačně stojí za to. Veronika Krahulcová Antiples se mi líbil. Pojal jsem jej ve velkém stylu pod heslem pití, tanec, zpěv. Především jsme se bavil s mými známými z ročníku. O zábavu nebylo nouze, takže promítání filmu jsme si sice všiml, ale nesledoval. Společenská únava udělala své. Vojtěch Zamarský 17 PRÁVNÍ PŘÍPAD Problematika HIV/AIDS je v dnešní době velmi diskutovaným tématem především v souvislosti se sexuální výchovou a neustále se zvyšujícím počtem HIV pozitivních osob jak na světě, tak v naší zemi. Následujících několik málo odstavců má podat základní vhled do této problematiky z perspektivy českého právního řádu. Regulace problematiky HIV/AIDS v českém právním řádu Základní informace o HIV a AIDS HIV - vychází z anglické zkratky Human Immunodeficiency Virus („virus selhání lidské imunity“) a způsobuje oslabení imunitního systému a jeho reakcí tak, že lidské tělo se není schopno bránit proti infekcím nebo onemocněním (oproti zdravému člověku, který je toho běžně schopen)1 . Infekce tímto virem je možná prostřednictvím nechráněného sexuálního styku, krevní cestou (např. injekční užívání drog) a z matky na dítě (např. při porodu). Důvodem přenosu je přítomnost určitého množství viru ve spermatu, preejakulátu, vaginálním sekretu, krvi nebo mateřském mléku. Zjistit, zda je osoba HIV pozitivní, lze pouze prostřednictvím specializované diagnostiky – testu. AIDS - vychází z anglické zkratky Acquired Immunodeficiency Syndrome („syndrom získaného selhání imunity“). Jedná se o destruktivní stav imunitního systému člověka, který je způsobován zmiňovaným virem HIV 18 (jedná se o poslední fáze vývoje HIV infekce)2 . Tento stav je definován přítomností některých indikativních onemocnění (např. nádory, tuberkulóza, wasting syndrom). Osoba infikovaná virem HIV může žít s tímto virem i dvě desetiletí, avšak vše je závislé na včasné diagnostice a účincích léčby (samozřejmě jestliže je osobě diagnostikována HIV pozitivita po několika letech od infekce nebo neúčinkuje léčba, doba života s tímto virem se radikálně snižuje). Na světě ke konci roku 2010 žilo 34 mil. lidí infikovaných virem HIV (dle mezinárodní organizace UNAIDS). V České republice je diagnostikována HIV infekce u 1 636 - údaj k 30. 9. 20113 (statistiky však uvádějí, že v ČR s HIV infekcí žije 3 až 10 násobek těchto osob, tj. osob, které o své diagnóze prostřednictvím testu nevědí). Více informací o této problematice je možné nalézt zde: www. aids-pomoc.cz, www.unaids.org Samotná problematika HIV/AIDS není regulována pouze jednou právní normou, ale právními normami v oblastech, které se jí bezprostředně dotýkají. Jedná se především o oblast veřejného zdraví (včetně jeho ochrany) a oblast trestně právní. Veřejné zdraví a jeho ochrana Regulace v oblasti veřejného zdraví se týká především určení povinností osobám HIV pozitivním, podmínek testování na HIV infekci a testování lidské krve včetně preventivních a sankčních mechanizmů k ochraně veřejného zdraví. Tato regulace je stanovena především v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášce č. 473/2008 Sb., o systému epidemiologické bdělosti pro vybrané infekce, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášce č. 143/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidské krve a jejich složek, ve znění pozdějších předpisů4. Povinnosti HIV pozitivních osob Osoby infikované virem HIV mají zákonem taxativně stanovené povinnosti, a to: podrobit se léčení, lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření a dalším protiepidemickým opatřením; podrobit se léčení se nevztahuje na osobu ve stavu těžkého onemocnění (léčba probíhá ve specializovaných AIDS centrech u Fakultních nemocnic po celé ČR); dodržovat poučení lékaře o ochraně jiných fyzických osob před přenosem infekčního onemocnění; nevykonávat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob; informovat lékaře před vyšetřovacím nebo léčebným výkonem a při přijetí do ústavní péče o svém nosičství; sdělit své nosičství při přijetí do zařízení sociální péče5. V důsledku nedostatečných znalostí a edukace jak odborné, tak laické veřejnosti a neustálé existence předsudků („HIV se můžeme infikovat podáním ruky“, PRÁVNÍ PŘÍPAD „HIV mají jenom prostitutky, feťáci a gayové“, i když se HIV týká všech) může zmíněná informační povinnost způsobovat v praxi určité problémy a to především při potřebě akutního ošetření (například. na běžné pohotovosti) nebo při přijetí do zařízení sociální péče6 (existují i případy, kdy chování k těmto osobám bylo zcela jiné nebo jim bylo ošetření odmítnuto), i když se situace v posledních letech alespoň postupně zlepšuje. Avšak ve všech zmíněných institucích by měli přistupovat ke všem osobám stejným způsobem (není zde přítomen objektivní důvod – u všech by měli být použity stejné ochranné prostředky při ošetření atd.), neboť pouze osoba, která byla diagnostikována jako HIV pozitivní, musí zmíněnou informační povinnost dodržovat. Testování na HIV infekci Laboratorní vyšetřování na virus lidského imunodeficitu může být prováděno pouze na základě povolení příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví. Primárně zákon stanovuje, že osobě může být proveden test na základě jejího souhlasu7 (tj. informovaného souhlasu – dle doporučení mezinárodních organizací by mělo být součástí testování také před-testové a po-testové poradenství). Avšak zákon dále stanovuje určité výjimky. První výjimkou je situace, kdy bez provedení testu není možné provést dárcovství krve, tkání, orgánů, spermatu a mateřského mléka. Dále je možné bez souhlasu osoby provést test u: těhotných žen; osoby, která má poruchu vědomí a u níž je vyšetření na HIV významné z hlediska diferenciální diagnostiky a léčení bez provedení tohoto vyšetření může vést k poškození jejího zdraví; osoby, které bylo sděleno obvinění z trestného činu ohrožování pohlavní nemocí včetně nemoci vyvolané HIV nebo z trestného činu, při kterém mohlo dojít k přenosům této nákazy na jiné osoby; osoby, která je nuceně léčena pro pohlavní nemoc.8 Některé z výše uvedených výjimek mohou vést k problematice sdělování výsledku, kdy je test proveden bez souhlasu – například u těhotné ženy. Po samotném prvotním testu (screeningovém)9 s reaktivním výsledkem je třeba provést konfirmační (tj. potvrzující) test, který může provádět pouze Národní referenční laboratoř10 (bez vat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob a dodržovat poučení lékaře). I po rekodifikaci trestného práva hmotného bylo klasifikováno určité jednání HIV pozitivní osoby jako trestné. Tato oblast je upravena v zákoně č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „trestní zákoník“) a nařízením vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, rostlin a škůdce užitkových rostlin, ve znění pozdějších předpisů. HIV je obecně považováno za po- provedení tohoto testu není možné sdělit výsledek). Dále zákon také stanovuje podmínky, pro sdělení výsledku testu (např. podmínky sdělení pozitivního výsledku, rozsahu poučení osoby, která byla diagnostikována jako osoba HIV pozitivní). Dárcovství krve Před každým dárcovstvím („odběrem“) je proveden rozhovor a posouzení dárce, které má za účelem, aby se v rámci dostupných údajů zamezilo poškození zdraví dárce a poškození zdraví příjemce (například před HIV infekcí). Při každém odběru jsou vzorky testovány také na HIV.11 Trestně právní problematika Trestně právní problematika navazuje na povinnosti HIV pozitivních osob (především na povinnost nevykoná- hlavně přenosnou chorobu12, ale z perspektivy trestního práva se jedná o nakažlivou lidskou nemoc13. Proto jednání osoby, která si je vědoma své HIV pozitivity a nerespektuje ochranná opatření při pohlavním styku (např. při něm nepoužije kondom), může vykazovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci.14 I v případě, že se u poškozeného neprojevily konkrétní účinky nákazy virem HIV v podobě onemocnění AIDS, lze již s ohledem na specifický charakter a průběh tohoto onemocnění samotné nakažení virem HIV pokládat za jednání bezprostředně směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Trestní zákoník za těžkou újmu na zdraví považuje „vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění“ a vzhledem ke specifikům této infekce je splněna i podmínka [1] Rozsypal, H., AIDS klinický obraz a léčba, OLOMOUC: MAXDORF, 1998, ISBN 80858000-92-6 [2] Rozsypal, H., AIDS klinický obraz a léčba, OLOMOUC: MAXDORF, 1998, ISBN 80858000-92-6 [3] zdroj: ČSAP, o. s. na www.aids-pomoc.cz [4] Ministerstvo zdravotnictví dále vydalo k této problematice metodické pokyny (zveřejněny ve věstníku Ministerstva zdravotnictví) a to: HEM3769-3.2.03 METODICKÝ NÁVOD- K ŘEŠENÍ PROBLEMATIKY INFEKCE HIV/AIDS V ČESKÉ REPUBLICE, HEM-370-29.10.02/30201 – DOPORUČENÉ STANDARDY - DEFINICE PŘÍPADŮ PRO HLÁŠENÍ INFEKČNÍCH ONEMOCNĚNÍ [5] § 53 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. [6] Za zařízení sociální péče jsou považovány zařízení sociálních služeb poskytující služby sociální péče - například se jedná o domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory. [7] § 71 odst. 3. zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. [8] § 71 odst. 1. a 2. zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. [9] Existuje vícero testovacích metod (přímé, nepřímé - např. test Elisa, slinný test, atd.). Tyto ustanovení se týkají především krevních testu prováděných minimálně po dvou měsících od posledního rizika. [10] § 74 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. Více informací o NRL je možné nalézt zde: http://www.szu.cz/narodni-referencni-laborator-pro-aids [11] § 4 vyhlášky č. 143/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidské krve a jejich složek, ve znění pozdějších předpisů [12] Za pohlavní choroby jsou považovány z perspektivy trestního práva klasické pohlavní nemoci, mezi něž patří příjice (Syphilis), kapavka (Gonorrhoea), měkký vřed (Ulcus molle) a čtvrtá pohlavní nemoc (Lymphogranuloma venerum) – Rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve sbírce pod č. 44/2006. [13] Dle § 152 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů a nařízením vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci „delší doby trvající poruchy zdraví“.15 Z výše uvedeného důvodu jednání osoby, která tímto virem nakazila jinou osobu, lze za splnění podmínky uvedené v § 21 odst. 1. trestního zákoníku16 posoudit jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví v jednočinném souběhu s trestným činem šíření nakažlivé lidské nemoci.17 Závěrem by bylo dobré ještě zmínit, že samotný proces dokazování v trestním řízení je velmi složitý a to vzhledem k možnosti prokazatelnosti, kým byla osoba infikována (tj. určení pachatele – „původce infekce“). Z tohoto důvodu se v praxi může také stávat, že oběti trestného činu se tento čin bojí oznámit, neboť se obávají ztráty soukromí, stigmatizace a medializace ve svém okolí. Doufám, že několik výše uvedených odstavců vám podalo i ve zjednodušené formě alespoň základní vhled do právních norem upravující problematiku HIV/AIDS. Z důvodu rozsahu tohoto článku se bohužel nebylo možné věnovat těmto oblastem hlouběji nebo rozvíjet témata další, které se dané problematiky úžeji dotýkají - jako například diskriminace HIV pozitivních osob, pracovnímu právu či jiným. Mgr. Petr Mach zvířat, rostlin a škůdce užitkových rostlin, ve znění pozdějších předpisů. [14] Trestní čin je definován: úmysl § 142, nedbalost v § 153 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [15] § 122 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [16] „Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.“ [17] Usnesení Nejvyšího soudu České republiky publikované ve sbírce pod č. 44 / 2006; Jelínek, J., a kol. Trestní právo hmotné, PRAHA: Leges, s. 495,507, 2010, ISBN 978-8087212-49-3 19 STUDIJNÍ STÁŽE A PROGRAMY Study visit s ELSA Helsinky Teplé měsíce plné lenošení a volna se nám pomalu blíží ke konci, ale ELSA Plzeň nezahálela ani během léta. V polovině měsíce srpna se jejích 10 členů vydalo na study visit navštívit své studentské kolegy, tentokráte do hlavního města Finska – Helsinek. Ve čtvrtek, chvíli po poledni jsme se naštěstí všichni v čas sešli na pražském letišti Ruzyně a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. I když u nás teploměr dosahoval kousek nad třicet stupňů, Helsinky nás přivítaly svou letní teplotou, tedy něco okolo dvaceti stupňů. Na nádraží nás vyzvedla prezidentka ELSA Helsinky a po výborné večeři a ubytování jsme se s dalšími členy této skvělé lokální skupiny vydali na poznávací vycházku po večerních městě. Den jsme zakončili v karaoke baru, kde jsme si mohli vyzkoušet zazpívat písničky přímo ve finštině. Druhý den ráno jsme navštívili místní parlament, který sídlí v úžasné budově postavené roku 1924. Jelikož je Fin- 20 sko autonomní stát, který má v čele vlastní prezidentku, tak nás velice překvapilo, že v jejich parlamentu zasedá i řada švédských zástupců. Po obědě jsme se vydali na velký poznávací okruh po Helsinkách. Navštívili jsme olympijský stadion, který nás svou velikostí ohromil, přístav, kde se již prodávaly pomůcky na zimu a hlavně sobí kůže, ruský kostel, který je dominantou Helsinek a mnoho dalších památek. Večer jsme se protancovali finskými tanci k zaslouženému spánku. V dalších dnech jsme navštívili okresní soud, kde nás podrobně seznámili s organizací finského soudnictví a dokonce nám dovolili účastnit se jednoho z probíhajících soudních stání. Na české ambasádě nás přivítali s otevře- nou náručí a český velvyslanec byl velmi rád, že po delší době má možnost komunikovat v českém jazyce. Co ale hlavně nesmím opomenout je tak zvaná sitz party. Jde o večeři o třech chodech skládající se z národních jídel – hrachové polévky s hořčicí, bramborové kaše s masovými kuličkami a výborného desertu z borůvek. Tato ,,party“ má svoji jedinečnost v tom, že celá večeře je prokládána spoustou písniček s jakoukoliv tématikou, což vede k tomu, že nevečeříte půl hodiny, ale klidně dvě nebo tři. Podívali jsme se i do jedné z finských advokátních kanceláři, kde většinu z nás překvapilo, že ve Finsku mají možnost studenti zís- kat celkem 14 kreditů za praxi v advokátních kancelářích – 7 během bakalářského studia a dalších 7 během navazujícího magisterského studia. Po několika úžasných dnech ale nastal čas loučení. Dovolím si říct, že někteří z nás získali přátelství na celý život a všichni jsme si odváželi s sebou množství vzpomínek, na které jen tak nezapomeneme. Členové ELSA Helsinky si pro nás překvapili perfektní program a bude těžké je na jaře 2012 v druhé části study visit překonat. Ale už teď se těšíme, až je uvítáme v našem studentském městě – Plzni. Helena Morozová studentka PF ZČU v Plzni STUDIJNÍ STÁŽE A PROGRAMY Bol apríl 2011, jar sa nádherne premieňala na leto a vzduch bol plný omamných vôní kvitnúcich stromov. V tomto období sa najradšej bezstarostne prechádzam po vonku a nasávam radostnú atmosféru blížiaceho sa leta. Namiesto toho som však tento rok pretavovala svoje romantické chúťky do tvrdej práce študentky, ktorú už o pár dní čakajú bakalárske štátnice. Našťastie, ako správny právnik, nenechala som si celkom zobrať svoje a popri štúdiu mi myšlienky odbiehali k letným prázdninám. Keďže som ich nemala ešte celkom plné a chcela som využiť každú voľnú chvíľu na pozdvihnutie svojej osobnosti. A tak som sa rozhodla, že k oddychu, ktorý som už samozejme naplánovaný mala, pridám aj nejaké tie týždne právnickej praxe. Keďže nie je ľahké zamestnať sa len na pár týždňov a už vôbec nie v právnickej firme, možnosť skúsiť stáž cez STEP sa mi zdala ideálna. Otvorila som teda najnovší STEP Newsletter a z bohatej ponuky štátov a firiem som si vybrala neďaleké Brno, ktoré som už predtým viackrát navštívila a zažila a jednoznačne mi prirástlo k srdcu. Ďalším dôvodom bolo aj to, že stážistov prijímal Úrad pre medzinárodnoprávnu ochranu detí, ktorý sa zoberá oblasťou medzinárodného rodinného práva, ktoré je pre mňa veľmi zaujímavé. S vypĺňaním všetkých dokumentov potrebných pre prihlásenie mi veľmi pomohla naša vice-prezidentka z Elsy a mne už ostávalo len ich odoslanie mailom. Asi po mesiaci čakania mi prišla skvelá správa, že ma na stáž prijímajú a okrem mňa, i jedného študenta z Dánska, s ktorým sme sa vďaka brnenskému zástupcovi Elsy a samozrejme, vďaka internetu, rýchlo skontaktovali a dohodli sme sa, že to budú prvé dva júlové týždne, ktoré strávime v Brne. Po príchode do Brna nás už čakal Honza, ktorý sa o nás mal starať počas celého pobytu. Pomohol nám s ubytovaním a na druhý deň ráno nás už čakal pred vchodom, aby nás odprevadil do práce a predstavil zamestnancom Úradu, ktorí nás prijali veľmi srdečne. Počas tých dvoch týždňov sme mali možnosť naštudovať si množstvo spisov, pripravovať rôzne právne dokumenty, zlepšiť sa v cudzích jazykoch a dokonca, zúčastňovať sa aj súdnych jednaní. Keď nás už práca vyčerpala, stačilo výjsť z budovy a boli sme priamo v srdci historického a kultúrneho mesta. Z Brna som odchádzala spokojná a svoje rozhodnutie poslať prihlášku som ani trochu neľutovala, preto túto skúsenosť odporúčam zažiť na vlastnej koži každému, nie len kvôli nadobudnutiu právnej praxe, ale najmä preto, že cestovaním a poznávaním nových ľudí človek naozaj rastie a otvárajú sa mu nové a nové možnosti. Daniela Hmírová My name is Henrik Bach and I study law at the University of Aarhus in Denmark. In July 2011 I had the pleasure to work as a trainee in Czech Republic. In this article I will tell what I learned in my two weeks as a trainee. I applied for a trainee-ship through the ELSA Student Trainee Exchange Programme because I wanted to get to know a new culture and I liked the idea of working in the daytime and experiencing the host country and seeing its attractions after work and at weekends. Furthermore, I only know Danish law and therefore wanted to work in an office with an international aspect. Along with a trainee from Slovakia we were so lucky to get a traineeship at the Czech Republic public Administration in Brno. Brno is the second biggest city in Czech Republic, but most of the legal service is located in Brno. The legal department we worked for is called the Office for International Legal Protection of Children (The Office). The Office is divided in to three departments: Inter-country adoption, Recovery of child support and Wrongful removal of children (international child abduction). The Office is responsible for the protection of children in civil matters having cross-border implications and the protection of minors. During my traineeship I had the possibility to read several cases regarding custody struggles between the parents and to see which considerations are the most important when a judge makes a decision regarding the custody of a child. It is often very difficult to get to an agreement of joint custody when the parents are living in two countries. Therefore, a battle of child custody often ends out with one of the parents having the full child custody and the other parent accepting that the upbringing of a child and safe surrounding of the childhood are weighted higher than his or hers need to see the child. In Brno we visited the City Court two times where we saw two civil cases. One of them regarded custody of two children, which had all of the above-mentioned aspects. The mother and father lived in two countries and the children had earlier lived in both countries but that was not possible anymore. Therefore, it was necessary to determine where the children shall live in the future. It was interesting for me to sit and observe how the judge assessed what the parents could offer to give the children for the best and safest childhood. Everything is in the inte- rests of the child and that is the way it should be. In verdicts regarding child custody it is very often that one of the parents disapproves the result. Therefore, I liked to spend a couple of days at the department of Inter-country adoption. At the adoption department there is so much happiness when the employees talk to the parents. It is a dream come true and the parents are really happy when the adoption is a success. I had two really great weeks in Brno and it gave me a really good insight in what the employees at the Office are working with. Therefore, I can recommend applying for a trainee-ship with ELSA STEP Programme next summer. It is a great combination of interesting work and a possibility to visit a new country during the summer. Henrik Bach 21 OKÉNKO PRÁVNÍHO ODVĚTVÍ V dnešní době se zvyšuje zájem o výsledky projektu sjednocení soukromoprávních úprav, protože se časově shoduje s dobou, kdy se zdá, že se celá eurozóna naklání, a s ní i celý evropský systém. Otázka o budoucnosti politického systému ovlivňuje vývoj právní harmonizace a kvůli tomu může být soukromoprávní harmonizace klíčová v zájmu sjednocování států. Jestliže se tato úprava smluvních práv skutečně podaří, bude to znamenat velký pokrok v dějinách Evropy. Common Frame of Reference: Význam soukromého práva v současném stavu Hlavním zájmem Evropského hospodářského společenství byly od začátku obchodní a hospodářské vztahy firem a obchodníků. Z toho vycházelo vytvoření a fungování společného trhu a harmonizace právních předpisů smluvních států, což se konkretizovalo ve volném pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Tento cíl vypadá jako rozumné východisko pro harmonizaci specifických oblastí soukromého práva, zejména v oblasti smluvního práva. Na druhou stranou si Evropská unie stanovila zásady a cíle, které dalece přesahují ty čistě ekonomické. Největší přínos z Unie mají její občané, jelikož péče o ně je konečným cílem evropských institucí. Snahy o toto sjednocení probíhají už dlouho a bude to velká škoda, jestli se unijní úprava vytvoří tak částečně, jako je ad cassum dodnes. Celý tento projekt začal, když Evropský parlament uvažoval o možné harmonizaci hmotného soukromého práva1. Komise v roce 2000 sbírala 22 rady od Evropského parlamentu a vytvořila Sdělení Rady Evropského parlamentu o evropském smluvním právu,2 aby se rozšířil diskusi o evropském smluvním právu mezi Evropským parlamentem, Radou a dalšími zúčastněnými stranami, například podnikateli, právníky, akademiky a skupinami spotřebitelů. Komise měla dva hlavní cíle, kterých chtěla dosáhnout pomocí tohoto Sdělení: určování možných problémů, které vyplývají z rozdílů mezi vnitrostátními úpravami smluv, a možností budoucích řešení smluvního práva v rámci Společenství. Během tohoto čásu se událo několik sociálních a politických pokroků, které také směřují ke sjednocení. Technologické pokroky a zavedení eura jako jednotné měny způsobily zjednodušení mezinárodních transakcí a podpořily mezinárodní obchod. Nicméně různé národní legislativy, upravující tento obchod, narušily a narušují vnitřní trh, protože neznalost jiného smluvního práva je logicky nevýhodou pro spotřebitele a pro malé a střední podniky. Kvůli těm důvodům se v současné době nepochybuje o potřebě harmonizace soukromého práva, ale o tom, jak se takového sjednocení dosáhne. Tato debata se projevila konkrétně ve smluvním právu. S těmito předpoklady Komise v roce 2003 vypracovala Akční plán, který se staral o rozvoj Společného referenčního rámce (dále DCFR) s politickou povahou, který by umožnil rozvoj smluvního práva3. Akční plán ustanovil základní právní zásady, které jsou společné členským státům, a principy analýzy Acquis group4 jako základní prameny tohoto Rámce. V roce 2007 byl vydán první předběžný návrh této iniciativy a v roce 2009 druhá verze. Tento návrh Rámce není zmateným souhrnem principů, ale novým systematickým pohledem na Principles of European Law5 (PEL) a obsahuje obecné zásady, definice a společná pravidla evropského smluvního práva. Dne 1. července minulého roku vydala Evropská komise Zelenou knihu o právních možnostech, které se týkají Evropského smluvního práva pro podniky a spotřebitele. Cílem teto otevřené a veřejné diskuze, která probíhala do ledna 2011, byl osud druhého návrhu DCFR. Zelená kniha se s různou úrovní intenzity a závažnosti zabývala sedmi možnými variantami konečného návrhu, aby pak odborná skupina přijala rady a učinila rozhodnutí. Budoucnost tohoto projektu záleží na posouzení provedeném Komisí pomocí návrhů a podnětů získaných v reakcích na tuto veřejnou diskuzi, na které slíbila odpověď před koncem roku. Ještě dříve, než se Komise vyjádří, je třeba říct, že DCFR je propracovaný projekt, který absolutně překonal původní představy. Snaží se vytvořit i stanovit komplexní definici pojmů od různých tradic v národních právních systémech. Není jenom množstvím teoretických pojmů, ale seriosní a systematickou úpravou, která se OKÉNKO PRÁVNÍHO ODVĚTVÍ může jednou stát budoucím občanským zákoníkem. Dříve, než budeme celkově zkoumat tuto úpravu, můžeme už říct, že jednou z největších výhod toho projektu je, že se tímto způsobem překoná jeden z největších problém podnikatelů. Nabízet a prodávat do zahraničí je dodnes velký risk pro podnikatele, jenž musí počítat s náklady, např. těmi spojenými s překladem do místního jazyka. Výsledkem toho je, že většina malých a středních podniků nemá zájem o podnikání v zahraničí, protože na novém trhu nemají jistotu, a protože jejich odvážná investice by byla zároveň drahá. Z ekonomického hlediska jsou vidět samé výhody. Konkurence ve členských státech bude růst, zatímco ceny budou klesat, jelikož už pro dodavatele nebude tolik bariér. Jestliže se tímto způsobem podpoří a zjednoduší podnikání v členských státech, můžeme si také představit, jaké výhody to bude znamenat pro spotřebitele, kterému se najednou se rozšíří nabídka služeb. To je to nejzajímavější na celém textu, protože hlavní snahy DCFR je ochrana spotřebitelů. Autoři jsou přesvěceni o tom, že se toho dosáhne, pokud v jednáních poskytne bezpečnost všem stranám, a pokud jsou pro ně průhledná. Řešitelné problémy Existuje mnoho problémů, které se budou muset překonat pro správné zavedení harmonizace, bez ohledu na to, jakou bude mít nakonec povahu. Komise navrhuje 7 různých možností, jak ji uplatnit, a debata ještě neskončila. Problém je, že článek 3 Nařízení Řím I6, který řeší výběr zákona stranami, nedovoluje nebo v něm aspoň není zmíněna možnost, aby si strany mohly vybrat nějaký budoucí evropský nástroj. Nicméně [1] Usnesení z 26. května 1989 o harmonizaci úsilí soukromého práva Členských států. DO C 158 z 26. 6. 1989. [2] Návrh Usnesení, 14. března 2000, ohlendě rocního legislativního Komize pro 2000. [3] Sdělení Komise Evropskému Parlamentu a Rady. „Soudržnější Evropské smluvní Právo“. stejný text uvádí v článku 14 jako odůvodnění, že: „Pokud Společenství vhodným právním nástrojem přijme normy smluvního závazkového práva, včetně standardních smluvních podmínek, může takový nástroj stanovit, že smluvním stranám je dovoleno tyto normy uplatňovat.“ Tato otázka není uzavřena a musíme čekat, jestli definitivní povaha tohoto nástroje dovolí, abychom mohli mluvit o skutečném „výběru zákona“ aby se mohl nějakým způsobem vložit do tohoto 3. článku Nařízení. To neznamená, že tato cesta bude jednoduchá, protože jsou oblasty v národních zákoníkech, kde existují závazná pravidla, jako je tomu v případě spotřebitelských smluv. Mnoho odborníků7 souhlasí s tím, že nejlepší způsob, jak by se DCFR mohlo aplikovat, by bylo jej vydat jako nařízení8. Tímto způsobem by DCFR zůstal jako zvolená možnost, kterou by si strany mohly vybrat bez omezování národního práva. To znamená, že nejenom strany jiné země by mohly jednat s DCFR, ale také strany stejné země. Tím pádem by neobsahoval národní zákoníky a respektoval by princip svobody smluv. Akční plán (2003) 68 v konečném znění. Brusel, 12. 2. 2003. [4] Skupina právnických odborníků, jménováných Komisí a autory knihy: Zásady stávajícího smluvního práva ES. [5] Práce stejné skupiny, vznik 14 zásad. Další diskutabilní bod je ochrana spotřebitelů. Tento přístup se v DCFR přenáší na všechny smlouvy: toto kritérium se neobjevuje jen ve smlouvách B2C, ale i v B2B, když jedna strana je pochopitelně slabší. DCFR nejen nutí, aby se smlouvy řídili podle tradičného principu samostatné vůle, ale přidává požadavek dobré víry a poctivého průběhu, aby smlouvy byly platné. Tím pádem přestává být nespravedlivost kategorií jen pro spotřebitele, ale rozšíří se na všechny předměty a smlouvy, pokud mají všeobecné podmínky. Od tohoto bodu se zdá, že DCFR otevírá etickou debatu a reflektuje principy sociální spravedlnosti. I když po přečtení DCFR můžeme zastávat obě pozice, silnější je kritika, která tvrdí, že projekt obsahuje příliš mnoho kontrol a závazných pravidel, která omezují samostatnost, hlavní zásadu smluvního práva. Tato zajímavá diskuse odpovídá pohledu, který mají různé tradice na regulaci soukromého práva. Jestli se otevře prostor k samovůli a nechá se tu volnost ovládající trh, anebo jestli se chce zajistit sociální zodpovědnost (přísnější, omezovaná), která se stará o nejslabší. V zásadě jde o to, jestli se DCFR zaměří buď k tak zvanému Common Law (platnému v Anglii i v [6] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. [7] Španělská Asoziace Registrátorů, Univerzitní profesoři Univerzite Valencie. ovlivňováních zemích), anebo k našemu kontinentálnímu Civil Law. Rozhodnutí je teď na Komisi. Uvídime, jak začne v 2012 definitvní etapa tohoto sjednocení. Félix Sadaba Garraza* BIBLIOGRAFIE: - Zelená Kniha Komise, o možnostech politiky pro pokrok směrem k evropskému smluvnímu právu pro spotřebitele a podniky KOM (2010) 348 v konečném znění. 1. 7. 2010. - Navrhovaná sjednocení soukromého práva závazků a smluv pro Evropu: Návrh společného referenčního rámce, Eduardo Valpuesta, Universidad de Navarra. - O sjednocení soukromého majetkového práva v Evropě, José María de la Cuesta Rute, Universidad Complutense de Madrid. - Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o smluvním evropském právu. KOM (2001) 398 v konečném znění. Brusel. 11. 07. 2001. - Recenze Anny M. Quiñones Escámez, na Reiner Schulze, Právnický časopis INDRET.COM, Červenec 2008. [8] 4. Varianta Zelené Knihy: Nařízení o zavedení nepovinného nástroje evropského smluvního práva. * Autor članku je doktoránt a uči na VŠE a na právnické fakultě Karlová Univerzita. Pomocník překladu Jakub Sluka. 23 OKÉNKO PRÁVNÍHO ODVĚTVÍ „Auto byste neukradli, mobilní telefon byste neukradli…“ Snad každý, kdo navštívil v průběhu posledních několika let kino, se mohl setkat před samotnou projekcí filmu s protipirátským spotem tímto sloganem a patřičnou hudební kulisou obohaceným. „Auto bych neukradl, mobilní telefon bych neukradl… ale určitě bych jej stáhl z internetu, kdyby to šlo.“ Internetové pirátství je hojně diskutovaným tématem, ale povětšinou si nikdo z nás nedokáže přesně představit, co a kdo přesně do této oblasti spadá. Na tyto základní otázky nám naštěstí autoři výše citovaného videa poskytují na svých internetových stránkách alespoň základní odpovědi. Pořízení kopií filmů, CD-ček, počítačových her, ale také třeba knih či kreseb bez vědomí jejich autora a za účelem vlastního obohacení je zločin. To každý z nás, vlastnící alespoň špetku slušnosti a zdravého rozumu, jistě pochopí. Problém nastává ve chvíli, kdy onu pořízenou kopii sdílím na internetu a poskytnu ji všem k volnému stažení na některém s torrentových serverů nebo třeba promítnu onen replikovaný film v sirotčinci. Záměrně jsem druhou situaci mírně přehnal, ale v zásadě jde o to, že ač je našim záměrem dobročinnost, v podstatě pořád okrádáme 24 o vlastnické právo, a potažmo i o zisk z něj, autora originálu. Jako ilustrace ochrany autorských práv ad absurdum může sloužit průběh promítání novinářské předpremiéry čtvrtého pokračování Mission Impossible, jak mi byl popsán novinářským kolegou. Do sálu nebyl vpuštěn nikdo s jakoukoli elektronikou s tím, že mobilní telefony měly nejlépe zůstat doma, obsah a děj filmu nesměl být nikomu sdělován před oficiální premiérou filmu (jak toto hlídali, netuším), během projekce stál v sále co 10 metrů „hlídač“ s brýlemi pro noční vidění a souhlas s těmito předem zaslanými podmínkami museli samozřejmě účastníci stvrdit svým podpisem. Bylo by chybou opomenout nejproblematičtější a také nejrozšířenější poddruh internetového pirátství - to pasivní, tedy samotné stahování dat s internetu prostřednictvím více či méně pochybných serverů. Při pří- pravě tohoto článku, jsem oslovil několik svých přátel, aby se se mnou podělili o své názory na problematiku pirátství na internetu. Z několika jejich myšlenek při psaní vycházím, ale jednu si dovolím přímo citovat: „Právě jsem zpirátoval nejnovější Californication, a je to fajn.“ Je to jen prosté sdělení, ale přesto obsáhlo základní myšlenku. Lidé jednoduše chtějí co nejvíce užitku za co nejnižší cenu a to jim internet a pirátské kopie na něj umisťované umožňují bezezbytku naplnit. Nutno přiznat, že počítačové soubory jsou lehce duplikovatelné, takže jejich kopírováním nevznikne přímá škoda jako u krádeže peněženky či televize, ale také vzniká potencionálně nevyčíslitelná škoda pro autora těchto děl zpodobněných do jedniček a nul. Je třeba se ptát, zdali si někdy zvykneme dávat „velké peníze“ (v případě lístku do kina opravdu neúměrně) za nejistý krátkodobý požitek v podobě písně či filmu, který předem nemáme jak poznat. Někdo už třeba dospěl do bodu, kdy si CD od své nejoblíbenější kapely koupí v originále, jen pro ten pocit, že je tím podpoří v další tvorbě, někdo zase sbírá vinylové desky, jež nelze „přepálit“, stále více lidí, ale stahuje. Dá se s tím vůbec efektivně bojovat? A je stejným zločincem ten, co pirátskou kopii prodá, ten, co ji nahraje na internet a ten, co ji stáhne? Je vůbec stahování sdílených souborů něco nemorálního a tedy potencionálně nezákonného? Není poskytování a volné šíření souborů a dat na internetu spíše znakem vzkvétající lidské solidarity? Nezbývá než skončit parafrází úvodního citátu: „Auto bych neukradl, mobilní telefon bych neukradl… ale určitě bych jej stáhl z internetu, kdyby to šlo.“ David Havel REAKCE NA AKCE Plán uspořádat v Brně letní školu práva vznikl někdy koncem loňského roku a od února roku následujícího se rozjely několikaměsíční intenzivní přípravy. Téma zdravotnického práva nalákalo poměrně dost organizátorů z řady ELSA Brno a tak se všichni mohli směle pustit do práce. Po zajišťování všeho možného i nemožného to konečně přišlo! SUMMER LAW SCHOOL ON HEALTH LAW BRNO ZÁŘÍ 2011 Celá letní škola oficiálně odstartovala v neděli 4.září 2011 v útulné kavárně Maid Café, kde se účastníci z různých koutů Evropy, jako Polska, Maďarska, Ukrajiny či Švýcarska, seznamovali za asistence roztomilých servírek, nebo-li také Maidek. K uvolnění atmosféry přispělo po pár skleničkách medoviny také karaoke, na které se s energií někteří vrhli. V pondělí se dostalo na samotný akademický program. Po krátkém uvítání ze strany hlavní organizátorky, zástupců fakulty a některých zahraničních přednášejících, začal blok přednášek k samotnému tématu Health Law. Povídání o Baby Exchange či Malpractice Liability nenechalo snad nikoho chladným. Když se den blížil ke konci a účastníci začali být unavení neustálým sezením, přišla jako dar přednáška na téma Mediation, která probrala snad úplně všechny. Začátek se sice setkal s rozpaky ze strany studentů, ale na konci byli všichni nadšení z interaktivní hodiny. Jako třešnička na dortu pondělního dne se ukázala být návštěva Muzea soudního lékařství. Zajímavé preparáty částí lidských těl zaujaly svou syrovostí, ale pohled na ně nakonec zvládly i osoby jinak se slabým žaludkem. Kocovinu pondělního večera se v úterý během několika minut podařilo zahnat skvělé americké přednášející, Judith Munson, která sršela energií na všechny okolo a nenechala niko- ho, aby se nudil. Středa pak patřila celodennímu výletu do Lednice, protože nejenom studiem živ je člověk, a následnou návštěvou typického jihomoravského sklípku, z něhož byli nadšení hlavně zahraniční účastníci. Během nabitého programu se také našel čas na shlédnutí zajímavého filmu, You don´t know Jack, který se bezpochyby hodil k prezentovanému tématu, či návštěvu dvou právnických institucí, Nejvyššího správního soudu a Kanceláře ochránce lidských práv. Vyústěním celého týdne se zdál být Moot Court on Health Law, který prověřil, jak moc dávali posluchači během přednášek pozor. Sobotní dopoledne znamenalo poslední přednášku, tentokrát o klono- vání lidí. Pro mě osobně to byla možná nejlepší přednáška, ačkoli jsem ji bohužel neměla možnost vidět celou. Nejlepší možná i proto, že přednášející byl přímo účastníkem letní školy a aktivně zapojoval své posluchače přímo do výkladu. Odpoledne proběhla krátká prohlídka Brna. Definitivní tečkou za touto úžasnou akcí byla závěrečná večeře v restauraci Baroko. Závěrem bych chtěla za všechny poděkovat Head of the Organizing Committee, Ivě Šimkové, která odvedla kus práce. Myslím, že nejsem jediná, kdo si tento týden užil nejen po akademické stránce, ale i po těch dalších, mnohdy důležitějších a zábavnějších. Barbora Červenková 25 REAKCE NA AKCE O dlouhém workshopu na Dlouhých Stráních, mezi lesy a kopci … … aneb poznej svůj projekt a svého supervizora Centrum pro klinické právní vzdělávání UPOL, o němž jsme se zmiňovali v minulém čísle PrímaLexu, dalo možnost ke zrození spoustě akcí v rámci projektu Law4life. Věci evidentně nabraly správný směr, a díky své atraktivitě upoutávají projekty právních klinik pozornost čím dál více studentů PF UPOL. Účast na studijním workshopu pro vybrané studenty ve dnech mezi 14. a 16. říjnem tohoto roku byl důkazem. Šlo částečně o organizační a částečně o vzdělávací přípravu pro šťastlivce, kteří prošli výběrovým řízením, aby se staly pro tento semestr součástí Law4life a mohli tak v rámci absolvování některých praktických předmětů získat skvělé zkušenosti. Právní kliniky na PF UPOL, v „novém kabátu“, ačkoli ještě neoslavily ani pomyslné šesté narozeniny, se těší přízně stále více studentů. Možná zapracoval všem tolik známý, ovšem stále pomyslný, informační studentský systém. (Aneb informace, které stojí za to, se k vám prostě nějakým způsobem dostanou vždy). Možná je to vstřícným přístupem pedagogů – supervizorů a jejich asistentů doktorandů, jenž ke dveřím klinik studenty přivádí. Nebo samotnou atraktivitou klinik, které dávají všem nadějným a cílevědomým lidem možnost něco vidět, naučit se, zažít a odnést si nezaplatitelnou zkušenost z činnosti ve Studentské právní poradně. A konečně pocit, že jste součástí akce, 26 která „má smysl“ a ještě vás obohatí. Obecně začíná platit usus: kdo cítí, že by se mohl lépe realizovat a chce zažít „právo v praxi“, prvním místem, kam zamíří, jsou právě „kliniky“. Podle všeho (a to nejsem slepý optimista) studuje v Olomouci spousta studentů, kteří sami v sobě cítí potenciál a chtějí využít skvělé příležitosti, kterou jim Centrum pro klinické právní vzdělávání umožňuje. Osobně tak soudím proto, že i já jsem byla mezi desítkami studentů, kteří vyčkávali na chodbě před kanceláří klinik v den výběrových řízení do jejich jednotlivých oblastí. O práci na každé klinice (Jichž je více než deset a vězte, že je skutečně z čeho si vybírat. Za všechny uvádím jako příkla- dy lidskoprávní kliniku, kliniku práv pacienta, antidiskriminační právní kliniku, spotřebitelskou právní kliniku, nebo velmi specifický projekt „Právo pro každý den – Street law“) mělo zájem mnohem více studentů, než je samotná kapacita klinik. Vzhledem k počtu z minulých dvou semestrů šlo o čísla podstatně vyšší. Důvodem, proč na výběrové řízení dorazilo tolik studentů, ovšem může být i efektivní a dobře provedená prezentace klinik ze strany ELSA Olomouc. Osobně jsem se zaměřila na projekt Street law – jedinečný praktický předmět spočívající v pedagogické činnosti na místní základní škole Horka, které také patří velký dík za příležitost a spolupráci. Student předává žákům na druhém stupni základní znalosti z oblasti práva. Jde o velmi efektivní způsob osobního testu, jak působíte na početnější skupinu posluchačů (a že právě v tomto věku vás na kritice nešetří). Zjistíte, zda to, co říkáte a předáváte je srozumitelné, pochopitelné … zábavné. Pro studenta práv jde o další zkušenost komunikace s cílovou skupinou, protože (co si budeme povídat) mimo znalosti práva bude právě komunikace to, čím se jednou každý absolvent bude živit. Street law projekt jako takový k nám přišel ze Spojených států, kde vznikl zhruba v 70. letech minulého století, kdy bílí studenti z „lepší společnosti“ vycházeli do černošských čtvrtí a REAKCE NA AKCE škol, aby místní poučovali o jejich právech. Myšlenka jako taková se v zásadě zachovala, samozřejmě v kontextu současnosti. Jde o to ukázat mladším žákům, že právo není jen změť paragrafů, nesrozumitelných právních vět a nekonečných rozsudků soudů, o nichž člověk pochybuje, že jsou napsány česky. Studenti právnických fakult dnes právo přibližují a technikou učení ještě mnohému přiučí sami sebe. Při výuce užívají interaktivní techniky a bezpočet zábavných cvičení, aby podtrhly vzájemnost dialogu, který se žáky vedou. Až neuvěřitelně jednoduchá cesta vedla k tomu, aby člověk seděl u přijímacího pohovoru a měl možnost přesvědčit svého potenciálního supervizora, že právě on je ten správný pro projekt, do nějž se hlásí – motivační dopis. Všichni to známe, obligátně odsuzovaný formulář s několika řádky pod otázkou typu „Proč právě vy …? Co vás k rozhodnutí motivovalo?“. Jenže právě tak snadno uchopitelných příležitostí by se mělo využívat, když znamenají novou zkušenost, kterou vám už nikdo nevezme. Na ty, kteří tedy prošli výběrovým řízením, čekal prodloužený organizačně – studijní víkend v Jeseníkách. Páteční odpoledne a samotné zahájení workshopu měl v rukou samotný vedoucí Centra pro klinické právní vzdělávání, JUDr. Maxim Tomoszek. Společně s organizačním asistentem JUDr. Martinem Kopou uvedli studenty do problematiky etiky v práci právníka. Samotné téma ukázalo, že má „ledovcovitou povahu“ – jen zlomek toho potřebného si člověk uvědomuje jaksi sám od sebe. V zásadě s tím, co „je vidět na povrchu“ je potřeba pracovat, abychom mohli efektivně odhalit skutečné hodnoty a etická pravidla, jichž by si měl být každý právník vědom. Důležité bylo uvědomit si, že většinu těchto pravidel cítíme a priori sami, resp. jsme k nim vedeni, a že i v oborech jako je právo, je potřeba se řídit v souladu s těmi nejzákladnějšími a prostými, slušnými zásadami chování a společenského soužití. Po semináři o etice se některé skupiny přesunuly do praktičtější oblasti, a to do semináře s JUDr. Renátou Šínovou, Ph.D., jež studentům osvětlila, (některým připomněla), co by měl obsahovat spis k případu klienta, a na které otázky by se student neměl zapomenout klienta zeptat, když s ním jedná. Jak teorie ukáže pouze cestu, ale praxe ji „vydláždí“, ukázalo následné praktické cvičení, kdy si paní doktorka vzala na pomoc ještě organizační pracovnici klinik a supervizorku pro některé oblasti JUDr. Luciu Madleňákovou, která se o realizaci celého víkendového workshopu postarala. Předstíraly klientky, které se chtěly se svým partnerem rozvést a na skupinách studentů bylo vyhotovit co nejlépe provedený spis o případu. A protože je motivace tím nejzásadnějším hybatelem v práci studenta a supervizoři si to velice dobře uvědomují, byla v rámci workshopu vyhlášena soutěž Miss Spis – soutěž o nejlépe provedený spis. (Vítězkou se stala Kateřina Kapková ze 4. ročníku, které ještě jednou upřímně gratulujeme.) Sobotní dopoledne na studenty čekal psychologický blok pod vedením psycholožky paní PhDr. Ivy Velkové, jež „klinikáře“ seznámila jak se zásadami nonverbální a verbální komunikace, tak se způsoby různého jednání s různými klienty. Také umožnila v rámci semináře studentům, aby si načerpané informace otestovali, k čemuž byla užita technika dramatizace. V polovině workshopu bylo nezbytné studenty seznámit s organizační stránkou Centra pro klinické právní vzdělávání – jak práce na klinikách funguje, co se žádá od studenta, co může student žádat od svého supervizora (ale i to, co po něm už žádat nemůže, aby šlo skutečně o jeho práci), dále se organizační seminář společně se studenty snažil definovat vztah studenta a supervizora. Právě na tomto semináři si mohli studenti všimnout, že pedagogové působící v Centru jsou zářným příkladem ochotných a vstřícných lidí, kteří se rozhodli bourat mýty o děsivých a pomstychtivých učitelích na právnických fakultách. Mě osobně přinesl seminář mimo potřebné informace i pocit klidu a radosti, že jsem se ocitla v prostředí, kde je vaše produktivita oceněna, konstruktivně (kriticky, ovšem objektivně) ohodnocena, a že pozitivní vztah mezi studentem a vysokoškolským pedagogem, byť je postaven na úctě a respektu, není jen jednostranný, a skutečně může existovat. Seminář vedla organizátorka workshopu a supervizorka pro skupinu studentů, kteří v tomto semestru absolvují kliniku Street law – právo právo každý den. Na pomoc si ji totiž vzala vedoucí kanceláře Studentské právní poradny, která funguje v Centru klinického právního vzdělávání, Mgr. Zuzana Adameová. JUDr. Veronika Tomoszková „klinikáře“ ve svém bloku opět donutila používat šedou kůru mozkovou, avšak ne tak úplně stylem, na který jsme zvyklí ze studia. Šlo o reflexi semináře o etice, resp. etických hodnotách a jejich roli při práci s klienty. Přínosem tohoto semináře bylo pro studenty zdůraznění, že je dobrý a „dobrý“ právník, že i s předsudky se dá pracovat (a v ideálním případě bourat), ačkoli to vyžaduje úsilí a vůli. Součástí nabytého programu na workshopu byl i blok zaměřený na Street law projekt, pro studenty, kteří předmět tento semestr absolvují. Studenty svou návštěvou poctili a bohaté zkušenosti se rozhodli předat JUDr. Michal Urban a Tomáš Friedel z PF UK. V téměř tříhodinovém bloku seznámili studenty s praktickými technikami jak zaujmout a efektivně předat znalosti, s psychologickými metodami, jak si vybudovat respekt, aniž by studenti u žáků působili příliš autoritativně. Nezapomněli být příjemní, přátelští a za sebe musím říct, že Street law blok mi mnoho při- nesl. Už se těším, až si šedou teorii vyzkouším v praxi. Zlatým hřebem celého víkendového workshopu byla nedělní dopolední diskuze na téma „Borcení mýtů o advokacii a soudcovství“, kdy se studenti mohli těšit z přítomnosti advokátky v Olomouci JUDr. Bronislavy Wittnerové a soudkyně Okresního soudu v Ostravě Mgr. Jitky Lehké. Obě dámy byly otevřeny diskuzi a odpovídaly na otázky týkající se jejich praxe, zkušeností a názorů v oblasti práva a práce s lidmi, což samo o sobě člověka obohatí. I přítomnost dvou schopných žen mohla na spoustu studentů pozitivně zapůsobit a inspirovat k úsilí spojenému se studiem, ale i praxí na klinikách. V závěru neděle byl celý workshop zhodnocen, v duchu dialogu, tolik vlastním a známém pedagogům, působících na klinikách. Nejlepší variantou bývá, když práci (nebo studium) spojíte se zábavou, resp. když vás to, co děláte, skutečně baví. V Jeseníkách byla studentů zapálených pro věc tento víkend spousta. Ale asi by se nesešli v tak hojném počtu a nebyli tak nadšení pro praxi v klinikách, kdyby samotná „základna“ pedagogů, kteří se pro věc nadchli, nebyla inspirací. A za to jim patří velké dík. Ráda bych proto využila příležitosti a prostřednictvím toho článku velmi poděkovala všem, kteří se na organizaci workshopu v Jeseníkách podíleli. Za kus velmi dobře odvedené práce děkujeme JUDr. Lucii Madleňákové, JUDr. Maximu Tomoszkovi, JUDr. Veronice Tomoszkové, PhD, Mgr. Petře Melotíkové, Mgr. Zuzaně Adameové a JUDr. Martinu Kopovi. Čestným hostem na workshopu byla Mgr. Pavla Tonnies a lektoři, kteří studentům předávali velmi ceněné znalosti, PhDr. Iva Velková, Mgr. Jitka Lehká, JUDr. Bronislava Wittnerová, JUDr. Michal Urban, Tomáš Friedel (student 5. ročníku PF UK) a JUDr. Renáta Šínová, PhD. Věřím, že workshop všechny studenty efektivně připravil, a že se mohou naplno vrhnout do všeho, co práce v Centru pro klinické právní vzdělávání vyžaduje. Barbora Červenková 27 REAKCE NA AKCE URÿQtNVRXWěæHVWXGHQWVNëFKSUDFt 35,1&,32&+5$1< '2%5e9Ì5< 9þ(6.e0 628.520e0 35É98 Možná si vzpomínáte na článek publikovaný v minulém :ATMCOVEVĐVOJINćKTERĐCH EVROPSKĐCHPRVNCHSYSTMĎBYL PRINCIPOCHRANYDOBRVRYKLąOVĐJIN EVROPSKPRVNSYSTMYTENTOPRINCIP MARGINALIZOVALYąIDOKONCEZCELA ODMTLY !UTORPRCEBYMćLZTOHOTO POHLEDUZHODNOTITSOUąASNĐąESKĐ PRVNčDASVHODNOCENčDNć ODĎVODNIT vydání PrímaLEXu na téma ,,Princip ochrany dobré víry v českém soukromém právu“. Pokavaď ne, tak se nemohu divit. Jeho délka by v době přísunu kvanta studijní materie odradila nejedno unavenější oko čtenáře. Jelikož se jedna- 2EINHARD:IMMERMANN3IMON7HITTAKER 'OOD&AITHIN%UROPEAN#ONTRACT,AW#50 0RCEVąESKMJAZYCEVMAXIMLNM ROZSAHUSLOVBUDOUPčIJMNY DONORANAEMAILU STUDENTSKAPRACE ELSACZ 3LAVNOSTNVYHLßENVĐSLEDKĎSOUTćâE SEUSKUTEąNNAAKCI+/.4!+4 0RAHANA0&5+ &HQ\SURYtWě]H lo o výherní práci, tak Vám ji jako její autor samozřejmě PtVWR:.ÿ GHQQtSRE\WY/RQGëQě VQiYäWěYRXNDQFHOiőH $OOHQ2YHU\ PtVWR.ÿ PtVWR.ÿ doporučuji, i když se mi samotnému příčí ji hodnotit. V těchto pár sloupečcích bych se ale chtěl zaměřit na neméně důležité, z jiného úhlu pohledu pro studenty podstatnější reálie a odpovědět na následující otázku. Proč je důležité účastnit se takové soutěže? Nejlépe to lze ukázat na samotném průběhu soutěže z mého pohledu od začátku až dokonce. Předem nutno poznamenat, že dnes bude můj text odlehčenější ve srovnání s minulým příspěvkem a jeho cí- Å3UiYQtÀUPDURNXYHVWőHGQtDYëFKRGQt(YURSě´ The Financial Times & The Mergermarket Group, Londýn 2010 þ(6.É5(38%/,.$ lem není propagace, ale předání zkušeností. Essay Competition nejen soutěž, ale hlavně příležitost! Byl pozdní zimní večer a já brouzdal internetem, prostě klasika… Klikal jsem, klikal, až jsem na stránkách ELSA objevil danou soutěž. Vločky padající za oknem pro mne strnuly ve vzduchu, když jsem se zamyslel nad tím, co to může být za studenta, který v této soutěži vyhraje 1. cenu 20 000 Kč, zájezd do londýnského sídla advokátní kanceláře Allen & Overy a publikaci článku v tomto časopise. Teď se omlouvám osobám případně dotčeným mým předsudkem. Mastnovlasá osoba, nejspíše s brýlemi a rovnátky na zubech kdysi nosívajících, mi blikla v představách jako první. Sice do takového profilu nezapadám, ale proč to nezkusit taky. Vždyť slohovky mi přeci na 28 gymplu šly a když navíc připočítám, že nějakým právním myšlením také disponuji. A HLAVNĚ ,,není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Přinejmenším si lépe osvojím psané slovo, které je možno vedle toho mluveného označit za essentialia negotii každého právníka. Tak jsem tedy četl a četl, psal a psal (místy měl i mastný vlas)…..nakonec poslal. ...po pár měsících se výsledky soutěže vyhlašovaly při příležitosti Job Fair kontaktu na PF UK. Oprášil jsem oblek, vynechal ve škole pár seminářů a udělal si výlet z mé olomoucké alma mater do Prahy. Přeci jen, když už soutěž nevyjde, tak aspoň posbírám pár letáčků a kontaktů na advokátní kanceláře. V prostorách tzv. bazénu právnické fakulty vyrostlo několik stánků reprezentujících prestižní advokátní kanceláře a mezi nimi se nacházel hemžící, relativně úctyhodný dav studentů. Na chvíli se pohybující masa lidí zastavila a nastal čas vyhlašování výsledků soutěže. Začínalo se od posledního 3. výherního místa. Po druhém už jsem přestal doufat a začínal myslet, v kolik mi jede vlak zpátky. Z myšlenek mě probudilo vyslovení mého jména. Následovalo předání diplomu, gratulace a série fotografií. Po této ceremonii, na které jsem musel působit díky ohromení trochu strnule, jsem využil své pozice a dojednal si letní stáž u Allen & Overy. Následná oslava ve vlaku nebyla rozhodně bujará. Cestoval jsem sám, můj mp3 přehrávač byl vybitý a v peněžence mi zbylo po zaplacení lístku 35 Kč, což akorát postačovalo na zakoupení jednoho piva (pozn. výhra se převáděla převodem na účet, bohudík). Omezil jsem se tedy alespoň na stabilní usměv, kterýžto se evidentně jevil v očích ostatních cestujících jako známka slabomyslnosti. Po pár měsících od vyhlášení mě čekalo působení v advokátní kanceláři Allen & Overy. V londýnském sídle jsem sice byl jen jeden den v rámci 4-denního zájezdu do Londýna, nicméně i to stačilo, abych viděl jaké možnosti se člověku naskýtají. Když jsem hledal, kde se sídlo nachází, tak mě smart phone zavedl přímo REAKCE NA AKCE mezi londýnské mrakodrapy. Trochu mě bolelo za krkem z hledání, který je ten pravý. Situace se trochu zlepšila, až když jsem zjistil, že to je ,,jen“ desetipatrová budova. Uvnitř mě přivítali velice vřelí a usměvaví lidé a posléze jsem se připojil k 24 britským studentům na účasti ,,dne otevřených dveří“ (Open day). Ten se skládal z různých prezentací na témata jako představení advokátní kanceláře a oblasti jejího působení, právní dovednosti, vyjednávání aj. Některé byly především určeny pro britské studenty v prvním roce studia, takže tam věcnost pro mne upadala. Každopádně jsem měl v těchto pasážích solidní kurz British English. Dále jsem byl přidělen k jedné místní koncipientce, aby mi představila svou práci a zároveň ji s nějakými drobnostmi vypomohl. Po této formální náplni jsme šli spolu na kávu do posledního patra budovy, kde se nacházela krásná restaurace. Při rozhovoru s ní jsem zjistil, že je z Bulharska a i tam původně vystudovala práva. Dále se pak vzdělávala v Anglii. Když tato debata probíhala s pozadím nápadně připomínající americké právnické filmové prostředí, tak mi došlo, že ne všechny americké filmy jsou fikce a především, že tato realita není českému studentu až tak vzdálená. Pár dnů po exkurzi v Londýně jsem nastoupil na stáž do pražské pobočky Allen & Overy. Ta, jak jsem výše uvedl, nebyla předmětem výhry. Od londýnského sídla se liší dle mého nejvíce velikostí budovy a počtem personálu. Zaměstnanci jsou zde stejně přátelští a vždy ochotni člověku pomoci. Za ty dva týdny na korporátním oddělení jsem se setkal s pro mne zajímavými případy. Komplexnost servisu, který je zde k dispozici, dává maximální prostor pro uplatnění právních poznatků a samozřejmě nabytí nových. Závěrem bych tedy odpověděl na výše vytýčenou otázku, i když si myslím, že některé z odpovědí lze najít v předešlém textu, případně v horizontu budoucnosti. Dnešní situace na trhu práce je obzvláště v českém právním prostředí tíživá. Již během studia musí student pracovat nebo konat jiné aktivity, aby jeho životopis vyšel z davu a uchytil se v tomto konkurenčním prostředí. Já jsem osobně poznal, jak výhra takovéto soutěže může člověku pomoci ve hledání svého vlastního štěstí. Není to tak bráno jen ve vztahu k jedné advokátní kanceláři, ale tyto činnosti jsou zohledňovány i jinde. Někde se sice setkáte s názory, že teorie má daleko od praxe. Kdo však řeší konkrétní kauzy, tak zjistí, jak teoretické články jsou potřebné především pro argumentaci. Jako závěrečnou tečku bych uvedl modifikaci jednoho přísloví v textu a zároveň motivoval méně ambiciózní a sebejisté studenty. Samozřejmě samotná účast na takovýchto soutěží člověku něco dá, avšak podstatnější je, že kdo se vůbec nezúčastní, nikdy nemůže vyhrát. Jaromír Zajíc student PF UPOL inzerce 29 VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ Vyhlášení výsledků uplynulého ročníku Research Group Competition Soutěž studentských prací Research Group Competition Odškodnění újmy na zdraví v českém právu – příliš rigidní nebo právní jistotu přinášející? ELSA Česká republika ve spolupráci s advokátní kanceláří Mališ Nevrkla Legal vyhlašuje 4. ročník soutěže Research Group Competition. 1. místo finanční odměna ve výši 12.000,- Kč + publikace v odborném periodiku Soutěž volně navazuje na Legal Workshop ze 4. listopadu 2011. 2. místo finanční odměna ve výši 8.000,- Kč 3. místo finanční odměna ve výši 4.000,- Kč Práce v českém jazyce zasílejte prosím do 29. února 2012 na [email protected] Více informací naleznete na www.elsa.cz 30 Protože jarní číslo časopisu PrimaLex vyšlo těsně před vyhlášením výsledků třetího ročníku soutěže studentských prací Research Group Competition, přinášíme informace o vítězích soutěže, již ELSA pořádá ve spolupráci s advokátní kanceláří Mališ Nevrkla Legal, až nyní. Soutěžící měli tentokrát zpracovat téma „Disenty soudců a odtajnění hlasování v české justici - ano či ne?“. Slavnostní vyhlášení a předání cen z rukou Dr. Mgr. Daniela Mališe, LL.M.se uskutečnilo 5. dubna 2011 v rámci jarního Job-fair Kontaktu na Masarykově univerzitě v Brně. Výsledky soutěže: 1. místo - Karel Ulík, Právnická fakulta Univerzity Karlovy 2. místo - Vít Křížka, Právnická fakulta Masarykovy univerzity 3. místo - Zuzana Švihelová, Právnická fakulta Univerzity Karlovy Tématem letošního, čtvrtého ročníku je „Odškodnění újmy na zdraví v českém právu - příliš rigidní nebo právní úpravu přinášející?“. Soutěž volně navazuje na listopadový Legal workshop (účast na něm však není podmínkou účasti v soutěži) a zúčastnit se jí mohou všichni studenti právnických fakult, včetně studentů z Panevropské vysoké školy. Research Group Competition je otevřena i vícečlenným týmům! Více informací na www.elsa.cz Lenka Novotná VP AA ELSA ČR LEDEN STEP stáž v USA Datum: Uzávěrka pro přihlášky 31. 1. 2012 Místo: Detroit, USA Popis: stáž v americké AK, více informací ve STEP Newsletteru (kód stáže: TN-EI/03) Kontaktní osoba: Hana Macková E-mail: [email protected] Research group competition ve spolupráci s advokátní kanceláří Mališ Nevrkla Legal Datum: Uzávěrka prací 29. 2. 2012 Místo: Celá ČR Popis: písemná soutěž na téma Odškodnění újmy na zdraví v českém právu - příliš rigidní nebo právní jistotu přinášející? Kontaktní osoba: Lenka Novotná E-mail: [email protected] ÚNOR BŘEZEN Konference na téma Soukromoprávní závazky a jejich zajištění a Nesporná řízení Datum: 10. 2. 2012 Místo: Olomouc Popis: doktorantská konference pořádáná ve spolupráci s ELSA Olomouc Kontaktní osoba: Helena Staufčíková E-mail: [email protected] STEP stáž v Německu Datum: Uzávěrka pro přihlášky 15. 3. 2012 Místo: Mnichov, Německo Popis: stáž v německé AK, více informací ve STEP Newsletteru (kód stáže: TN-DE/05) Kontaktní osoba: Hana Macková E-mail: [email protected] DUBEN Allen & Overy Essay Competition Datum: Uzávěrka prací 27. 2. 2012 Místo: Celá ČR Popis: písemná soutěž na téma Význam „investic“ v arbitrážích podle mezinárodních smluv o ochraně investic Kontaktní osoba: Lenka Novotná E-mail: [email protected] NCM ELSA Česká republika Datum: 12. – 15. 4. 2012 Místo: Česká republika Popis: národní sněm Kontaktní osoba: Petr Oulehla Kontakt: [email protected] IFP Mid-Evaluation Conference Datum: 16. - 22. 4. 2012 Místo: Trieste, Italy Popis: IFP konference na téma Mental Health & Human Rigts Kontaktní osoba: Antonella Biasi E-mail: [email protected] Bilateral Study Visit ELSA Praha - ELSA Istanbul Datum: 22. - 30. 4. 2012 Místo: Istanbul, Turecko Popis: ELSA Praha na návštěvě lokální skupiny v Istanbulu Kontaktní osoba: Barbora Pohořská E-mail: [email protected] KVĚTEN Národní konference na téma Pochybení práva v komunistických procesech Datum: 3. - 4. 5. 2012 Místo: Brno Popis: závěrečná konference národního projektu „Pochybení práva v komunistických procesech“ pořádáná ELSA Brno Kontaktní osoba: Lenka Pekařová E-mail: [email protected] Stačí napsat na [email protected]
Podobné dokumenty
s.28-32 - evida.cz
v odborném tisku za zcela nevhodné. Sou asn také vyzývá redakci, aby v budoucnu pro další p ísp vky uplat ovala tvrdší pravidla
(že by navrhovala Jana Richterová zavést cenzuru?).
Já nemám informac...
verze v - institut tvůrčí fotografie
Období protektorátu Čechy a Morava není v našich dějinách právě nejveselejší.
Dění v oblasti fotografie zatím není detailně prozkoumáno,
o výtvarném umění těchto časů vyšlo zatím poměrně málo publi...
Těšíme se na Vaši návštěvu!
vřele Tě vítám jménem celé studentské organizace ELSA Olomouc na Právnické
fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Srdečně Ti gratulujeme ke splnění Tvého přání být součástí této fakulty. Pro snaz...
volby do akademického senátu pf a uk
Já si myslím, že tohle souvisí spíš s médii, než s
mojí funkcí. Problematika trestního řízení a trestních kauz nebyla nikdy tolik propíraná, jako je
Tundra - Standardní bitva - Klan ČS-TB
trolling, takže obecně jde většinou o lidi, které znám a kterým věřím, jako jsou SoukouDragon a
Daigensui a jejich články o japonských tancích. Technické problémy řeší většinou Edrard, pokud je to
...
Ročenka Národního programu HIV/AIDS v České republice 2006
neboť dosud nemáme oficiální písemné vyjádření z Ministerstva zdravotnictví ČR.
Letošní rok je neméně komplikovaný než rok předešlý. Finanční prostředky na řešení problematiky HIV/
AIDS ve Státním ...
Studijní výměnný pobyt ELSA Brno
Časopis PrímaLEX vychází na akademické půdě Právnické fakulty UK v Praze, Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, Právnické fakulty Univerzity
Palackého v Olomouci a Právnické fakulty Mas...
Bulletin advokacie
je pro nás nepřijatelný. Obrazně řečeno – právo máme denně v ruce. Vedle soudců se stěží najde profese, která by měla
mít větší vliv na tvorbu zákonů. Jako nepolitický subjekt máme obrovský potenci...
