Oponentský posudok

Oponentský posudok
na habilitačnú prácu JUDr. Tomáša Dvořáka, PhD.
„Valná hromada společnosti s ručením omezeným“
Na základe poverenia doc. JUDr. Gabriely Dobrovičovej, CSc., dekanky Právnickej
fakulty Univerzity P. J. Šafárika predkladám tento oponentský posudok:
K zameraniu práce
Posudzovaná habilitačná práca JUDr. Tomáša Dvořáka, PhD. neobsahuje síce vymedzenie
cieľa práce, vymedzenie východiskového stavu poznania skúmanej problematiky a použitých
metód spracovania, ako je to obvyklé pri takýchto kvalifikačných prácach, ale po jej
preštudovaní je zreteľné, že habilitantovým cieľom bolo analyzovať inštitút valného
zhromaždenia spoločnosti s ručením obmedzeným v jeho širších súvislostiach. Z toho potom
vyplýva, že v posudzovanej práci prevláda využitie analytickej metódy a následne metódy
syntetickej, najmä pri formulovaní celkových záverov a návrhov de lege ferenda.
Komparatívna metóda je využitá len v pomerne malom rozsahu, hoci by komparácia
s právnymi úpravami v iných právnych poriadkoch, napr. v slovenskom, poľskom či
nemeckom, bola nesporne významná. Ako uvádza habilitant (str. II.), habilitačná práca je
uzavretá k 1. 1. 2012, a preto je opodstatnené, že používa skratku „NZOK“ pre vládny návrh
zákona o obchodných spoločnostiach a družstvách, ktorý sa však už stal platný a je
publikovaný ako zákon č. 90/2012 Sb. s účinnosťou od 1. 1. 2014.
K systematike a obsahu práce
Habilitačná práca obsahuje analýzu platnej a účinnej právnej úpravy valného zhromaždenia
spoločnosti s ručením obmedzeným, podľa práva Českej republiky, ktorá je obsiahnutá
v zákone 513/1991 Sb. v znení neskorších zmien a dodatkov. Tomu zodpovedá aj štruktúra
práce. Habilitant rozdelil habilitačnú prácu do siedmich častí, z ktorých za ťažiskové možno
označiť prvú až štvrtú časť, piata a šiesta časť sú venované osobitostiam právnej úpravy
valného zhromaždenia pri premene s. r. o. a valnému zhromaždeniu európskej súkromnej
spoločnosti. Siedma časť predstavuje zhrnutie poznatkov a návrhy de lege ferenda. Štruktúra
ťažiskovej časti habilitačnej práce je optimálna z pohľadu cieľa práce a obsahuje
charakteristiku spoločnosti s ručením obmedzeným a valného zhromaždenia ako jej
najvyššieho orgánu (I. časť), vymedzenie pôsobnosti valného zhromaždenia (II. časť), rozbor
pravidiel zvolávania a zasadania valného zhromaždenia (III. časť) a analýzu právnej povahy
a obsahu uznesení valného zhromaždenia (IV. časť). Štruktúra práce je rozpracovaná precízne
a podrobne, pričom jednotlivé časti práce pozostávajú z kapitol, ktoré sa delia na oddiely
a prípadne na paragrafy, ktoré sú prípadne ďalej členené na konkrétne body.
V prvej časti práce podáva habilitant charakteristiku spoločnosti s ručením
obmedzeným a valného zhromaždenia tejto spoločnosti, pričom vychádza najmä z názorov
prezentovaných v českej komercialistike (K. Eliáš, J. Dedič, I. Štenglová, P. Čech) a ďalší, ale
tiež z novšej nemeckej literatúry (U. Hüffer, R. Ingerl) ale aj staršej, najmä rakúskej literatúry
(O. Pisko). Pri analýze pôsobnosti valného zhromaždenia vychádza habilitant z členenia na
pôsobnosť valného zhromaždenia vymedzenú zákonom, resp. zákonmi, spoločenskou
zmluvou a uznesením valného zhromaždenia. Zákonnú pôsobnosť potom rozlišuje na
zákonnú pôsobnosť výhradnú a nevýhradnú a venuje sa aj rozvoju tézy o tzv. nepísanej
pôsobnosti valného zhromaždenia. Príznačné pre celú prácu, nielen pre túto kapitolu, je
habilitantova schopnosť formulovať vlastné názory na analyzovaný problém a tieto aj
pregnantne odôvodňovať. Príkladom argumentačnej schopnosti a precíznosti habilitantových
analýz je napríklad formulácia poznatku, že valné zhromaždenie účtovnú závierku spoločnosti
neschvaľuje, ale len berie na vedomie a že ani prípadné neschválenie účtovnej závierky nič
nemení na tom, že správne zostavenú účtovnú závierku už nemožno meniť (str. 13). Na druhej
strane však nájdeme aj opačné prípady, kedy sa habilitant uspokojuje so všeobecnou
formuláciou typu „pravidelne sa argumentuje“ bez uvedenia, kto konkrétne zastáva takýto
názor (str. 18). Pri skúmaní uznesenia valného zhromaždenia o rozdelení podielov na zisku
dospel habilitant k názoru, že takéto uznesenie nemožno v záujme ochrany nadobudnutých
práv spoločníkov a ďalších osôb následne revokovať a rozdeľovanie podielov na zisku rušiť
alebo zmeniť, pričom konštatuje, že je možné revokovať uznesenie, ktorým bolo pôvodne
rozhodnuté, že sa podiely na zisku rozdeľovať nebudú. S argumentáciou, že takáto revokácia
žiadny zásah do už nadobudnutých práv nepredstavuje. Rozbor inštitútu revokácie a inštitútu
valného zhromaždenia, ktorý je podrobnejšie analyzovaný na str. 289 a nasl., považujem za
jeden z prínosov posudzovanej habilitačnej práce.
Originálne poznatky prezentuje habilitant pri skúmaní inštitútu absolutória, ktoré môže
udeliť valné zhromaždenie spoločnosti, ktorým deklaruje, že spoločnosť si nebude uplatňovať
voči štatutárnemu orgánu či jeho členom žiadne práva. V tejto súvislosti si kladie otázku, či
môže spoločník vymáhať postupom podľa § 131a Obchodného zákonníka náhradu spôsobenej
škody, ak bolo platne rozhodnuté o udelení absolutória, pričom pri odpovedi na túto otázku
dospieva k názoru, že ak valné zhromaždenie udelilo absolutórium a následne došlo k dohode
o odpustení dlhu, je týmto uznesením každý spoločník viazaný.
Zaujímavý pozorovateľský postreh prezentuje habilitant na str. 124, keď uvádza, že
„vlnu tzv. tunelovania majetku spoločnosti začiatkom 90-tych rokov 20. storočia nespôsobila
nedostatočnosť normatívnej regulácie, ale v prvom rade spoločenská atmosféra tejto doby,
považujúca podvody a krádeže majetku obchodných spoločností za niečo normálne, s čím
súvisela nečinnosť, neschopnosť či nefunkčnosť orgánov verejnej moci, takže spravodlivosti
sa nedalo v nejednom prípade dovolať.“ O tomto postrehu možno diskutovať, ale k
exaktnému záveru je problematické dospieť.
Predmetom analýzy habilitanta v III. časti práce je zvolanie a zasadanie valného
zhromaždenia. V úvode tejto časti prezentuje habilitant zaujímavý názor svedčiaci o jeho
rozlišovacej schopnosti, poukazujúci na to, že zákonná dikcia o valnom zhromaždení je
nepresná, keď zákon nerozoznáva, kedy ide o valné zhromaždenie ako orgán spoločnosti
a kedy ide o jeho jednotlivé zasadnutia. Podľa habilitanta je správna konštrukcia § 128 ods. 1
prvej vety, podľa ktorej štatutárny orgán zvoláva valné zhromaždenie, pretože sa zvoláva
valné zhromaždenie ako orgán, avšak chybné je ustanovenie § 128 ods. 1 druhej vety, podľa
ktorého sa valné zhromaždenie musí konať, pretože v skutočnosti sa nekoná valné
zhromaždenie ale konkrétne zasadnutie valného zhromaždenia. V tejto časti habilitant
analyzuje tiež právnu povahu pozvánky na valné zhromaždenie, pričom dospieva k záveru, že
pozvánka na valné zhromaždenie nemá povahu právneho úkonu. Tento záver odôvodňuje
tým, že ust. § 131 Obchodného zákonníka je špeciálnym ustanovením vo vzťahu k § 80, písm.
c) Občianskeho súdneho poriadku, ktoré je ustanovením všeobecným.
Diskusie ohľadne práva či povinnosti spoločníka zúčastniť sa na valnom zhromaždení
spoločnosti s ručením obmedzeným nie sú doposiaľ uzavreté. Príspevkom do tejto diskusie je
aj habilitantov názor, že povinnosť lojality nemožno chápať len v pasívnom zmysle, teda ako
povinnosť zdržať sa konania, ktoré spoločnosť poškodzuje, ale aj v aktívnom zmysle, teda
ako povinnosť konať ak je to v záujme spoločnosti. Medzi takéto povinnosti patrí aj
povinnosť zúčastniť sa aktívne na činnosti spoločnosti, pričom formou účasti na činnosti
spoločnosti je povinnosť zúčastniť sa valného zhromaždenia (s. 167). S týmto názorom sa
nestotožňujem, avšak akceptujem argumentáciu habilitanta v prospech ním prezentovaného
názoru.
V tejto časti habilitačnej práce pútajú pozornosť habilitantove názory na problémy
kumulatívneho hlasovania, ku ktorému sa však habilitant vyjadruje negatívne, argumentujúc,
že jedným z nedostatkov kumulatívneho hlasovania je možnosť menšiny presadiť do orgánu
spoločnosti člena, ktorý bude jeho činnosť rozvracať alebo komplikovať. Takáto
argumentácia nie je podľa môjho názoru na mieste, pretože kumulatívne hlasovanie vytvára
reálnejšie možnosti pre presadenie zástupcov menšín do orgánu spoločnosti, čím posilňuje
pozícia menšinových spoločníkov.
V štvrtej časti, nazvanej uznesenie valného zhromaždenia, zaujmú autorove názory
k širšie diskutovanej problematike právnej povahy uznesenia valného zhromaždenia a tiež
k právnym následkom vadného uznesenia valného zhromaždenia.
Z námetov úpravy de lege ferenda, je zaujímavý najmä názor o opodstatnenosti zmeny
úpravy zodpovednosti štatutárneho orgánu za škodu spôsobenú spoločnosti plnením uznesenia
valného zhromaždenia, len ak je toto uznesenie v rozpore s právnymi predpismi. Habilitantom
navrhovaná zmena by mala spočívať v stanovení opačného režimu, teda, že štatutárny orgán
nesmie nikdy splniť uznesenie valného zhromaždenia, pokiaľ by jeho splnením vznikla alebo
mohla vzniknúť spoločnosti škoda, a to aj vtedy, ak je uznesenie v súlade s právnymi
predpismi. Prakticky by teda išlo o uznesenie, ktoré je ekonomicky alebo inak vecne škodlivé
pre spoločnosť. Zdôvodnenie tohto návrhu by mohlo byť precizované na obhajobe
habilitačnej práce.
K splneniu formálnych požiadaviek
Posudzovaná habilitačná práca svojim rozsahom (430 strán) výrazne prekračuje rozsah
stanovený pre tento druh prác. V práci je uvedený rozsiahly poznámkový aparát, zahŕňajúci
viac ako 600 poznámok pod čiarou. Pri spracovaní habilitačnej práce autor vychádzal
z rozsiahlej knižnej literatúry i časopiseckých príspevkov, ktorých zoznam je prílohou práce.
Zo zoznamu literatúry vyplýva, že ide o publikácie českých autorov, keďže habilitačná práca
sa venuje analýze českej právnej úpravy. V zozname však nachádzame aj publikácie
nemeckej, rakúskej i poľskej proveniencie, a to tak staršej ako aj súčasnej, nie však
slovenskej, hoci právna úprava, ktorej analýzu vo svojej habilitačnej práci habilitant
uskutočnil bola pôvodne spoločná česko-slovenská, ktorá sa však po rozdelení spoločného
štátu
začala
diferencovať
a to
paradoxne aj
v tých
prípadoch,
keď
dochádzalo
k transponovaniu rovnakých európskych smerníc.
Záverečné hodnotenie
Svojou habilitačnou prácou habilitant preukázal schopnosť analyzovať, hodnotiť ale aj triediť
a syntetizovať získané poznatky. Habilitačná práca preukazuje vynikajúcu schopnosť
habilitanta formulovať vlastné názory a erudovane ich zdôvodňovať. Poznatky, ku ktorým
habilitant vo svojej habilitačnej práci dospel, tvoria cenný prínos pre interpretáciu a aplikáciu
skúmaného inštitútu valného zhromaždenia a sú veľmi podnetné.
Hodnotená habilitačná práca JUDr. Tomáša Dvořáka, PhD. „Valná hromada společnosti
s ručením omezeným“ spĺňa všetky kritériá kladené na tento druh prác a preto navrhujem, aby
v prípade úspešnej obhajoby bol
JUDr. Tomášovi Dvořákovi, PhD.
udelený vedecko-pedagogický titul „docent“.
V Košiciach dňa 26. 9. 2012
doc. JUDr. Ján Husár, CSc., mim. prof., v. r.
JUDr. Tomáš Dvořák: Valná hromada společnosti s ručením omezeným
(posudek habilitační práce)
Pojednání o společnosti s ručením omezeným nalézáme v české nauce obchodního práva
poměrně značný počet. Vyplývá to již ze samotného faktu, že jde o nejpočetnější formu, v níž
se provozuje podnikatelská činnost v České republice. Do rámce těchto pojednání jsou
samozřejmě zařazovány též části věnované valným hromadám, pozornost valnýn hromadám
bývá věnována i v souvislosti se zkoumáním práv společníků. S výjimkou rozsáhlé diskuse o
charakteru usnesení valných hromad a jejich neplatnosti, která se odehrála na přelomu stolení,
však úvahy věnované nejvyššímu orgánu kapitálových společností příliš nepřesahují popis
jejich působnosti a techniky jednání. Z tohoto pohledu představuje předložená práce snahu
zaměřit dosavadní pohled na vnitřní organizaci kapitálových společností jiným směrem. Jak
uvádí autor sám, měly by jeho úvahy přispět k nalézání obecně platných závěrů, jimiž by se
kultivovala nauka i praxe, ale současně by měly poskytovat též návrhy řešení problémů, které
se v průběhu existence právní úpravy společnosti s ručením omezeným objevily. Autor tedy
zvolil téma aktuální a zajímavé, které mu poskytovalo dostatečný prostor pro uplatnění jeho
tvůrčí invence. Navazuje v ní na některé své dřívější práce a rozšiřuje tak českou
obchodněprávní teorii o nový směr zkoumání.
1. Hodnocení obsahu předložené práce
Obsah práce je rozčleněn do sedmi základních částí, z nichž se každá dělí na dílčí kapitoly.
Autor
postupuje
od
obecných
otázek
ke
konkrétnímu
zkoumání
podrobností
charakterizujících postavení valné hromdy ve vnitřní sféře společnosti s ručením omezeným.
Sled částí je tradiční - autor se nejprve věnuje působnosti valné hromady, poté technickým
otázkám její činnosti (svolání, zasedání), v další rozebírá povahu a účinky usnesení a v
následné zkoumá valnou hromadu ve speciálním případě - při přeměnách obchodních
společností. Závěrečná si všímá návrhu evropské úpravy soukromé společnosti a postavení
valné hromady v této formě společnosti. Práci uzavírají shrnující závěry a doporučení se lege
ferenda.
V první části práce autor zdařile spojuje pohledy na společnost jako právnickou osobu a na
její vnitřní strukturu, nedaří se mu však zcela přesvědčivě vysvětlit postavení společníků, kteří
jsou na jedné straně subjekty, z jejichž vůle společnosti vzniká, na druhé straně se však po její
vzniku stávají součástí společnosti, a to součástí sice nutnou a podmiňující, avšak též součástí,
jejíž vůle nemusí být vždy pro chování společnosti určující. Nejde o nedostatek práce, jehož
význam by byl fatální - uvedeným problém patří k těm, jimž se nauka téměř nevěnuje a u
nichž vlastně stojíme teprve na počátku formulace nějakých obecně přijatelných vysvětlení.
Rozpaky nad touto otázkou provázejí i další části práce - viz např. subkapitolu o nepsané
působnosti valné hromady, z řešení otázky vztahu společníků a společnosti by vyplývaly i
závěry pro situace, kdy valná hromada rozhoduje v rámci své působnosti, ale její rozhodnutí
není souladné se zájmy jednotlivých společníků či jejich skupin (viz např. úvahy o
rozdělování zisku). Bylo by samozřejmě zajímavé vyslechnout si názor autora na tuto
problematiku v rozpravě k práci.
Následná část zabývající se působností valné hromady by mohla svádět k pouhému popisu
platné úpravy, popř. jen k úvahám, v jakém směru by bylo možno ve společenské smlouvě
okruh působnosti valné hromady rozšířit či upřesnit. I když autor formálně z popisu vychází,
pojímá tuto část do značné míry polemicky a řeší celou řadu otázek s dopadem na obecné
vnímání zásad, na nichž společnost stojí, i na bezprostřední řešení konkrétních praktických
situací (rozdělování zisku, změny společenské smlouvy, problematika zvyšování a snižování
základního kapitálu, odměňování členů orgánů společnosti). V obsahu kapitoly se tak sváří
dvě tendence - zjevná snaha autora provést dokonalý výklad všech případů, kdy rozhoduje
valná hromada a snaha vyslovit obecé zásady, které by odpověděly především na otázky,
které jsou v současné právní úpravě sporné. Dokonalé skloubení obou tendencí je asi
nedosažitelné, kapitola tak působí dojmem částečně roztříštěným. Za nejzajímavější dílčí
otázky v ní považuji závěrečné subkapitoly o absolutoriu a účincích nedostatku souhlasu
valné hromady. Autorovo zaujetí pro problematiku je pozoruhodné, vede jej však někdy k
příliš přímočarým závěrům. Nelze podle mého názoru shledávat dobrou víru u třetích osob,
pokud požadavek schválení určitých jednání valnou hromadou vyplývá ze zákona. V takovém
případě by naopak alespoň průměrně ostražitá třetí osoba měla v procesu kontraktace žádat
důkaz o tom, jak bylo zákonnému požadavku vyhověno, popř. prosazovat taková smluvní
ujednání, která vezmou povinnost schválení v úvahu. V závěru části se autor zmiňuje o
souhlasech valné hromady nutných k převodu a zastavení obchodního podílu. Vyslovuje
jednoznačně závěr o neúčinnosti smluv uzavřených bez souhlasu valné hromady, argumentace
však na rozdíl od předchozí analýzy zcela chybí.
Třetí část je věnována problematice převážně procedurálního rázu. Autor však i zde provádí
velmi podrobnou analýzu právní úpravy a v jejím rámci zmiňuje celou řadu dílčích problémů,
k nimž hned hledá nejpřijatelnější
řešení. Jeho postup svědčí o značné kreativitě, jako
negativum však hodnotím, že se totožné pozornosti dostává problémům závažným i zcela
podružným a zaměření práce se tak vzdaluje od charakteru teoretického pojednání, kterým má
habilitační práce být. Nejsem např. zcela přesvědčena o tom, že je nutno rozebírat na téměř
deseti stranách pozvánku na valnou hromadu. Na rozdíl od autora chápu účast společníka na
zasedání valné hromady výlučně jako oprávnění společníka, nedostatek loajality by přicházel
podle mého názoru v úvahu teprve tehdy, když by společník své nepřítomnosti cíleně
zneužíval v neprospěch společnosti. Domnívám se proto, že autor svým závěrem o zákonné
povinnosti účastnit se zasedání valné hromady, interpretačně značně překračuje zákonný
rámec úpravy postavení společníka. Další autorovy úvahy týkající se způsobu rozhodování
valné hromady, průběhu jejího zasedání, rozhodování per rollam, zápisu o jednání nepřinášejí
otázky, které by nebyly běžně v literatuře diskutovány. Subkapitoly věnované notářským
zápisům jsou zcela popisné, zajímavější by byly např. úvahy o funkci notářských zápisů,
otázka, zda posilují právní jistotut společností i společníků nebo zda je vnímat jen jako
zbytečnou složitost vyžadovanou zákonem. V souvislosti s analýzou možnosti přijímat
usnesení zvláštním postupem mimo valnou hromadu bych očekávala obecnou úvahu o tom,
zda se tímto neoslabuje princip kolektivního rozhodování, popř. jaké klady a jaká rizika jsou s
uvedeným postupem spojena. Autor však zřejmě patří k bezvýhradným zastáncům uvedených
postupů a žádné problémy kromě ryze interpretačních v nich nespatřuje.
Část čtvrtou zahajuje úvaha o povaze usnesení valné hromady, v níž autor rekapituluje již
vyslovené názory a přiklání se ke stanovisku, že usnesení valné hromady je projevem vůle
společníků projevený formou usnesení. O několik stránek dále potom autor cituje německou
nauku a uvádí, že usnesení valné hromady je jednostranným projevem vůle společnosti. Pro
oba závěry by se jistě našly logické argumenty, tato otázka by mohla být předmětem vědecké
rozpravy při jednání o předložené práci. Jde však opět o jeden z projevů základní otázky
postavení společníků ve společnosti a jejich vztahu ke společnosti. Autor se opět
problematikou zabývá velmi podrobně a odkrývá i otázky, které dosud nebyly v literatuře
zmíněny - např. nečinnost valné hromady a obranu proti ní - kromě standardní úvahy o
možnosti zrušit společnost rozhodnutím soudu se autor zabývá i postavením společníka a
možnostmi jeho obrany. V této souvislosti se opět objevuje problém významu společníků pro
společnost - autor by mohl v rozpravě rozvést myšlenku, kterou v textu jen letmo zmiňuje -
náhradu škody uplatňovanou společníkem vůči společnosti za nečinnost valné hromady (str.
304).
Pokud tuto myšlenku začneme rozebírat z pohledu předpokladů vzniku práva na
náhradu škody, objeví se i výkladové problémy (jaká povinnost byla porušena, kdo konkrétně
ji porušil a zda je porušení přičitatelné společnosti, jakou roli zde hrají společníci). Na
nastíněné otázky potom navazuje i 12. oddíl čtvrté části věnovaný vysoce zajímavé otázce
odpovědnosti společníka za jeho jednání ve společnosti a za usnesení valné hromady. Jde o
problematiku v nauce dosud neprozkoumanou, autor je zde nepochybně průkopníkem nových
pohledů na vztah společníků ke společnosti. Lze s ním jistě souhlasit, pokud by šlo o případy
odpovědnosti trestní (str. 308), složitější však bude podle mého názoru soukromoprávní
odpovědnost. Autorův příklad na str. 309 nepovažuji za průkazný, neboť vznik právní
odpovědnosti je nutno vázat na porušení právní povinnosti, což asi nebudou případy
rozhodování o podnikatelské činnosti společnosti, pokud vůbec tato rozhodnutí budou náležet
do působnosti valné hromady. Odpovědnost vůči třetím osobám je zkoumána v souvislosti s
úvahami o tzv. piercing the corporate veil (Durchgriffshaftung) a je zajímavá právě v
souvislosti s insolvencí společnosti, jak také autor uvádí. V kontextu celé práce nebylo možno
věnovat těmto otázkám podrobnější pozornost, jde však o myšlenky, které jsou velmi
inspirující pro další rozvoj nauky zejména v situaci, kdy nová úprava oslabí majetková pouta
mezi společností a společníky. Autor by mohl v rozpravě uvést svoje stanovisko k této
koncepci ZOK. Čtvrtou část uzavírá podrobný výklad o vadách usnesení valné hromady a
jejich následcích - autor zde prokazuje důvěrnou znalost problematiky a schopnost vnímat ji i
v procesních souvislostech.
Text předložené práce uzavírají dvě části, které se zabývají speciální problematikou postavením valné hromady při přeměnách obchodních společností a předpisy o valné hromadě
v návrhu nařízení o evropské soukromé společnosti. Obě části jsou rozsahem nesrovnatelné s
předchozími. Význam úvah o valné hromadě v přeměnách spatřuji především v tom, že
upozorňují na úlohu valné hromady při jednom ze způsobů zrušení a zániku společnosti s
ručením omezeným, a to zejména s ohledem na ochranu práv společníků. Význam poslední
části je zejména inspirační, neboť návrh nařízení, v němž je nutno najít kompromis velmi
rozdílných národních úprav, může přinést nové pohledy i na zavedené výklady a aplikační
praxi české úpravy. Obě části jsou však jen informačním doplňkem popisujícím fungování
valné hromady v daných situacích bez hlubších analýz a argumentace.
Obsáhlý text je ukončen částí sedmou, která měla být shrnutím. Autor ji však pojal jen jako
vlastní návrhy de lege ferenda, a to mnohdy velmi konkrétní směřující k jednotlivým
ustanovením obchodního zákoníku o společnosti s ručením omezeným. I když i zde se
objevují zajímavé úvahy (hlasování per rollam, náhradní zasedání valné hromady), autor
nezpracoval závěr textu jako syntézu obecných poznatků, k nimž analýzou jednotlivých
otázek funkce a činnosti valné hromady společnosti s ručením omezeným dospěl. Lze jen
litovat, že nevyužil možnosti zvýraznění nejlepších myšlenek práce a jejího logického a
přesvědčivého uzavření.
Připomínky k jednotlivostem:
str. 7: autor ude uvádí, že smysl úpravy působnosti valné hromady je zjevný - dát
společníkům, kteří investovali do majetku společnosti, možnost ovlivnit její činnost a
existenci. Jak by autor odůvodnil základ působnosti valné hromady v situaci, kdy podle nové
úpravy budou investice společníků do majetku společnosti zanedbatelné ?
str. 20: souhlasím s autorem, že výplata celého zisku osobám odlišným od společníků by byla
přinejmenším diskutabilní. Mohl by však autor formulovat obecněji důvody, které ho vedou k
závěru, že “není dovoleno vyplácet třetím osobám veškerý disponibilní zisk společnosti a
společníkům neponechat vůbec nic” ?
str. 30: zajímavá je myšlenka o nahrazení společenské smlouvy novou. Tento problém
považuji za hypotetický, neboť je zajisté myslitelná situace, kdy za trvání společnosti
postupně dojde ke změně všech ustanovení společenské smlouvy. Argument o nutné
přítomnosti ustanovení řešících otázky zřizovací se mi jeví jako pouze formální. Ustanovení o
složení prvního statutárního orgánu, případné dozorčí rady a určení správce vkladu jsou
vázána na zakládací proces a v realitě života společnosti budou stejně překonána. Funkčně
jsou tedy nezbytná při zřizování společnosti a jejich pozdější zrušení by sice znamenalo
formální rozpor s požadavky zákona, nijak by však neovlivňovalo funkci a význam
společenské smlouvy. Současnou úpravu těchto otázek lze označit za nepřesně formulovanou,
nevhodné legislativní řešení vynikne zejména po srovnání s novou úpravou v zákoně o
obchodních korporacích (§ 146 ZOK),
str. 56: v návaznosti na vymezení působnosti valné hromady v § 125 odst. 1 písm. i) ObchZ
by autor připustil možnost, že o zrušení společnosti a jmenování likvidátora rozhodnou
všichni společníci ? Mohlo by podle autora takto znít i příslušné ustanovení společenské
smlouvy ? Viz též srovnání s rozhodováním o zrušení rozhodnutí o zrušení společnosti (str. 75
- 76),
str. 129: z čeho autor usuzuje, že svolání valné hromady je právní úkon společnosti vůči
společníkům ? Otázka je částí názorů v literatuře vykládána odlišně, autor argumentuje
obchodním vedením. Jeho široké pojetí obchodního vedení však nepostrádá problémy viděno jeho logikou mohl by svolat valnou hromadu i prokurista, ale naopak nikoli sami
společníci, což je jistě závěr překvapivý, naštěstí vyřešený ust. § 129 odst. 2 poslední věta.
Autorem předestírané scénáře svévolného svolávání valných hromad jsou již projevem
patologie a spadaly by do kategorie případů, kdy společnost neplní svoji organizátorskou
funkci jako právní forma vhodná pro podnikání,
str. 210 - 211: nemyslím, že všechny situace, které autor ve výčtu uvádí, jsou změnou
společenské smlouvy, byť i nepřímou. Zejména jmenování členů orgánů či likvidátora
změnou společenské smlouvy není, neboť by bylo velmi neobvyklé, kdyby společenská
smlouva uváděla členy orgánů jmenovitě. Z požadavku § 110 odst. 1 písm. e) a f) takový
závěr podle mého názoru nelze dovodit,
str. 271 - 272: ztotožňuji se s názorem autora na situace, kdy o usnesení valné hromady nebyl
pořízen notářský zápis, ačkoli to zákon vyžaduje. Autor však neuvádí žádné řešení dané
situace - jaký je jeho názor ?
2. Hodnocení formální stránky práce
Práce je vcelku tradičně členěna na několik základních částí, které se dále skládají z dílčích
kapitol. Autor nehledá pro vnitřní členění nějakou soustavu významných teoretických kriterií,
nýbrž v podstatě vychází ze systematiky právní úpravy a její aplikace. I když by bylo možno
namítat, že se autor v habilitační práci měl odpoutat od ryze aplikačního přístupu, činí ji
zvolená systematika pro čtenáře srozumitelnější a přístupnější. Části i kapitoly na sebe
logicky navazují, práce tvoří systematicky dobře zvládnutý celek. Ke struktuře práce mám
proto jen dílčí připomínky: subkapitolu o výkonu působnosti valné hromady jediným
společníkem bych asi chápala obecněji a zařadila bych ji do textu jako samostatnou část, ale
jde o otázku osobního názoru. Jako nekonzistentní však hodnotím subkapitolu III.7
pojednávající o územních samosprávných celcích. Jde o specifickou problematiku, která se
nevyčerpává jen technikou svolávání a rozhodování valných hromad a systematicky tak
překračuje téma třetí části. Výklad je navíc velmi kusý a rozhodně nepřispívá k řešení
těžkostí, na které obce i kraje v této oblasti narážejí. Je také otázka, zda bylo nutno zařazovat
do práce popisné výčty, z nichž žádné zásadní závěry nevyplývají (viz např. náležitosti zápisu
z valné hromady na str. 254 - 255). Rušivě rovněž působí nevyjasněnost číslování odstavců -
v některých kapitolách jsou odstavce čísovány, v jiných nikoli,a to bez zjevné pravidelnosti či
obsahových důvodů.
V dalších kriteriích, podle nichž bývají práce obdobného druhu hodnoceny, prokazuje autor,
že ovládá techniku zpracování odborných pojednání a zvládl práci s literaturou i stylistickou
stránku textu. Práce je vybavena rozsáhlým seznamem podkladové literatury. Prameny, které
autor v práci přímo použil, cituje v poznámkách k textu. Jeho práce s literaturou je korektní a
citace odpovídají vžitým pravidlům. Stylově je práce připravena pečlivě, autor se neuchyluje
k publicistickému vyjadřování a zachovává styl odborného pojednání. Rovněž po jazykové
stránce působí práce velmi dobře – autor nemá potíže s formulacemi, jeho vyjadřování je
přesné, přehledné a srozumitelné.
Text je připraven pečlivě, v zásadě neobsahuje písařské chyby. Jen sporadicky autorovi unikly
některé nesrovnalosti - např. na str. 210 a 211 jsou ve výčtu totožné body 4 a 7. Někdy autor
používá ke zkrácení textu metody, které odporují gramatickým a stylistickým pravidlům - str.
111, třetí odstavec “odpouštět (část) dluh(u)”, totéž str. 113 “(ne)činností”, totéž na str. 141,
“(ne)schvalovací” na str. 288.
V celkovém hodnocení konstatuji, že práce splňuje všechny požadavky, které jsou na
habilitační práci kladeny. Až na výše uvedené drobné výhrady je pečlivě připravena, obsahuje
potřebnou argumentaci, projevuje se v ní velmi dobrá orientace autora ve zvoleném tématu.
Práce obsahuje i kritiku platného právního stavu, přičemž se autor nevyhýbá nutnosti vyslovit
vlastní názor a navrhnout řešení.
Na základě výše uvedeného hodnocení doporučuji předloženou práci k dalšímu postupu v
habilitačním řízení.
V Brně dne 10. října 2012
prof. JUDr. Jarmila Pokorná, CSc., v. r.
V Banskej Bystrici, 2. augusta 2012
doc. JUDr. Milan Ďurica, PhD., v. r.