JAK PĚSTOVAT“ DĚTI? S LÁSKOU A BEZ NÁROKŮ

JAK PĚSTOVAT“ DĚTI? S LÁSKOU A BEZ NÁROKŮ

JAK PĚSTOVAT“ DĚTI? S LÁSKOU A BEZ NÁROKŮ
28.5.2014 Vlasta str. 22 Téma
MARTINA HÁCHOVÁ
MPSV - časopisy
zpět
Snad nic na světě nevzbuzuje takové emoce jako děti. Milujeme je a – v naprosté většině případů –
pro ně chceme to nejlepší. Jenže ne vždycky se shodneme na tom, co by to mělo být. Jedno je, zdá
se, ale už jisté. Děti mají vyrůstat v rodině, tu jim ani sebelepší ústavní péče nenahradí. I kdyby
máma a táta nebyli vlastně máma a táta...
Když vypadne z hnízda ptáče, každý ví, že sahat na ně by téměř jistě znamenalo jeho smrt. Lidské
mládě potřebuje pravý opak.
Potřebuje, abyste ho vzali k sobě domů a starali se o ně jako o vlastní.
HLEDÁME RODIČE
Dítě by mělo prožít dětství v rodině. Ne všechny mají takové štěstí. Některé ho tráví za zdmi dětských
domovů.
Ale je tu ještě jedna možnost.
Pěstounství.
„Tato forma náhradního rodičovství je velmi náročná.
Vyžaduje značnou trpělivost i obrovskou míru porozumění, nicméně poskytuje dítěti nenahraditelné
prostředí, v němž může navazovat důvěrné citové vztahy, čehož v rámci ústavní výchovy nelze
dosáhnout,“ říká dětský psycholog Radek Ptáček z 1.lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Před rokem a půl spustil Nadační fond J&T kampaň HLEDÁME RODIČE. Jejími patrony se stali herci
David Švehlík, Saša Rašilov a Ondřej Vetchý, kteří natočili humorné reklamní spoty pod názvem Jsou
situace, které zažijete jen v rodině.
„Prostřednictvím kampaně se nám dosud podařilo oslovit přes 30 tisíc zájemců o pěstounskou péči,“
říká ředitelka fondu Marie Oktábcová. „V rámci kampaně jsme vytvořili i síť regionálních neziskových
organizací pro ty, kteří chtějí vědět, jak pěstounská péče či výběr pěstouna probíhají. Zájemci se
mohou setkávat i s pěstouny ze svého regionu“.
A CO VY?
Máte vlastní potomky, ale trocha energie vám ještě přece jen zbývá? Najde se u vašeho rodinného
stolu jedno místo navíc? Jsou vaše děti už velké, ale vy byste ještě zvládli další? Třeba právě vy
můžete pomoci. Zatím se inspirujte příběhy těch, kteří už to udělali...
MAGDALÉNA ZEMANOVÁ pěstounka
VYPRÁVÍ SVŮJ PŘÍBĚH
SAMA JSEM K ROZHODNUTÍ POTŘEBOVALA SKORO TŘI ROKY, AŽ PAK JSEM PŘEDHODILA
MANŽELOVI, ŽE BY BYLO FAJN ADOPTOVAT DÍTĚ.
Můj muž není prototyp otce, který by bez dětí zahynul, ale já chtěla děťátko, malé, bezbranné holátko,
které čeká jenom na naši náruč.
Ano, i takhle meganaivní může být představa o drobečkovi z dětského domova. A tak jsme mluvili a
mluvili. Až manžel řekl: „Jasně, bereme šestnáctku, blondýnku a sirotka.“ Humor mého muže je
drsný...
Hurá! Adoptujeme si malého skřítka! Doporučili nám pěstounskou péči. Neměli jsme velké nároky.
Hlavně, abychom se dočkali, než zestárnem a umřem. A opravdu, netrvalo dlouho a pozvali nás do
matičky Prahy na psychotesty. Dodnes nevím, jak jsme dopadli, ale asi dobře, protože jsme postoupili
do přípravky pěstounů – víkend s dalšími adepty, kteří si chtěli zkomplikovat život. Přednášky,
sociálka, pediatr, pěstounská rodina, psycholog, sociální pracovnice u nás doma... a bylo to. Stali
jsme se prověřenými pěstouny.
MAUGLÍ Jednoho dne zazvonil telefon, který nám změnil život. A jelo se zase do Prahy. Byla jsem
nervózní skoro tak, jako když si muž poprvé přivedl svoje děti z prvního manželství. Jeho sňatek s
čistokrevnou Romkou neměl dlouhého trvání, ale holku a kluka stihli, a tak na naší svatbě byly čtyři
svatební dary – on (+ holka a kluk), já (+ dva kluci). Později se narodil náš společný mlaďoch.
V Praze nám ukázali fotku s černou šmouhou a mužovi ztuhly rysy: „No, když se umaže, tak to na
něm aspoň nebude vidět.“ Tradá do děcáku. „Kokosák“ (černé dítě v bílé rodině) tam stál, oči
obrovský a dlouhý řasy zvedaly vítr. Bylo mu pět. Black and white. Máma bílá, táta Rom. Začali jsme
mu říkat Mauglí.
Náš Mauglí byl a stále je nádhernej. Po pár návštěvách se dokonale vcucnul do rodiny, pochopil, že
kamna pálí, trouba peče koláče, kočky smí spát v posteli a že brácha je bůh. Kam jsem se hnula, tam
byl. V kuchyni, na záchodě, u schránky na dopisy, ve sprše. Kdykoli jsem se rozhlédla, stál tam,
hypnotizoval mě a usmíval se. Asi týden mi říkal jménem. Potom jsem náhodou zaslechla za rohem:
„Mami, mami, mami,“ Mauglí si zkoušel nanečisto slovo, který nikdy předtím nepoužil. Náš syn se
strašně těšil na parťáka, a když konečně přišel, trávil svůj čas v kuchyni a se mnou na zahrádce.
Mladej to nemohl pochopit. „Mami, necháme si ho, ale je úplně pitomej!“ Naštěstí nemáme blbý dítě, a
tak mu rychle došlo, že mu musí dát čas. Přes věkový rozdíl čtyř let se nakonec stali ti dva
nerozlučnou dvojicí – velkej a malej, tlustej a hubenej, bílej a černej. Hádají se, perou se, ale nežalují
a drží spolu basu.
I manžel se dočkal a je tátou. Kluci s ním jezdí do lesa, na vodu, na hory. Prostě přibral Mauglího do
života ve chvíli, kdy o to kluk stál sám, on nehnul ani prstem. Vlastně to chápu.
Můj muž nekřičí, nehubuje, nenutí, netlačí na pilu. Tam, kde já umírám strachy, je v klidu – sekání
sekerou, zapalování ohňů, výuka plavání vhozením do vody, jízda na motorce. Nečte dětem pohádky,
protože jeho přednes je jednadlouhávěta, radši se dívají na filmy, kde jeden pašák vymlátí sám
planetu. Prostě, tomu, koho jsem si vzala, nedá moc práce být tátou, děti to vždy vítaly a Mauglí taky.
MALÁ NÁDHERA Uvědomila jsem si, že tu holčičku nutně potřebuju.
Čisťoučkou, v růžových šatičkách, s copánky, která se stane mojí parťačkou a kamarádkou.
Obloženým chlebům k večeři odzvonilo a teplá jídla voněla až na náves, vědoma si toho, že se do
chlapského podvědomí dostanu nejlépe přes zažívací trakt, projedli jsme během mé holčičí kampaně
tolik, že za to jiní stráví nejméně čtrnáct dní na Mallorce.
Povedlo se!
Jestli jsme byli v očích jiných za blázny, když jsme se rozhodli pro pěstounskou péči a přijali dítě
medové pleti, tak rozhodnutí o malé nádheře jsme tajili do poslední chvilky a informace dostali jen
pečlivě vybraní jedinci. Nakonec to byly naše děti, které se všude chlubily novou sestřičkou, a tak jsme
se v místě našeho bydliště opět stali „zajímavostí“ a drželi se několik týdnů v čele hitparády místních
drbů.
O pár týdnů později volali, že by pro nás měli – trochu se nám holka namnožila – pětiletá dvojčata a o
rok mladší sestřičku. Přifrčeli jsme do Klokánku, sedli si na hřiště, vtom okolo prosvištěla tři malá
tornáda a hup – už všechny visely na manželovi. Já nic.
Naprosto vzduch. Byla jsem v šoku. Tohle jsem nečekala, Mauglí byl moje dvojče, můj stín. Tety z
Klokánku nám vysvětlily, že chlap je tu vzácnost. Potom nám popsaly, jak je to s holkama, diagnózy,
prognózy atd. Neviděla jsem, neslyšela. Hned jsme si domluvili příští návštěvu.
Holky byly jak urvané z řetězu (tehdy jsem bláhově myslela, že se předvádějí). Po třech vysilujících
návštěvách zůstaly nastálo. Manžel se začal zdržovat v práci dlouho do večera, náš Tom byl „na
prášky“ a Mauglí neopouštěl svůj pokojík. Uspat princezny bylo možné pouze v separaci. I tak řádily
ještě v deset večer. A já začala mít pocit, že tohle prostě nedám.
Domem se ozýval dusot stáda slonů, řev dětí, řev můj, brečení, ječení, pištění. Nejhorší bylo, že holky
nereagovaly na žádný povel, zákaz, příkaz, domluvu. A lhaly. Byla jsem unavená, vyčerpaná a
naštvaná sama na sebe. Manželovi jsem nic říkat nemusela. Vzal situaci do svých rukou. Když zařval,
tak se otřásl barák. Pod jeho vedením holky zalezly do peřin a ani nemukly a za to ho mohly česat,
ležet s ním u televize a drbat záda.
Nastal vánoční čas, čas klidu a míru. Ale v jiných rodinách. Děvenky pod vánočním stromkem
zešílely. Dny sváteční, kdy se lidé scházejí s přáteli, se smrskly na jekot, nočník a jídlo. Jakkoli byly
ale holčičky příšerné, pomalu jsme si je zamilovávali. Nikdy nás nepřestaly udivovat neznalostí všeho,
co se týkalo běžného života. Ty holky snad přivezli z jiné planety. Přesvědčení, že mrkev roste na
stromě, údiv nad tím, jak se drží příbor, mláďátko od psa je koťátko..., to mě vždycky dostalo. Na to,
že je čekaly za pár dní šesté narozeniny a nejmladší páté, byly jejich znalosti katastrofální. JAK SE
VONÍ DUŠE Tak vám nevím, zachraňuju svět a kolem dokola je furt špína, bordel a trápení. Ale jsem
pyšná, že mně se ten zázrak stal a z uzlíčků bolavých úsměvy vykouknou. „Mami, jsi na mě pyšná?“
ptají se děvčátka, která při koupání zakrývají jizvy od cigaret, bojí se v noci a při bouchnutí dveřmi se
přičůrnou. Ano, jsem pyšná. Dávám pusinky na dobrou noc, češu vlásky, lakuju okousané nehtíky,
hladím a ocucávám ušmudlané tvářičky a vdechuju vůni malých dětí. Holčičky už taky voní „po
našem“. Vůně jsou vůbec zvláštní. Podle vůně si hledáme partnera, přitahujeme se a žádný Chanel č.
5 to nepřebije. U zázraků z cizího břicha je to jinak. Nesou si parfém ústavní, cizí. Potřebují navonět,
načuchnout rodinou. Nejlepší aviváž nenavoní dítě líp než máma s tátou. Někdy nasákne hned,
někdy to trvá půl roku. Spolu s kůží voníme i duši. Co se smí a co se nedělá, kdy říct to a kdy raději
mlčet, jak hladit pejsky a namazat rohlík, že brečet není hanba a z postele tě nikdo nevyhodí. Duše se
voní roky. Vůně musí být trošičku a vonět se má každý den... * O „dobrodružstvích“ Madly a její
rodiny si můžete přečíst na: pestouni-pestounum.
webnode.cz/cesty-domu2/ zazraky-z-ciziho-bricha/ Více o kampani Hledáme rodiče na bezplatné lince
800 888 245, http://www.hledamerodice.cz, Facebook Hledáme rodiče: Pěstouny.
ALEXANDRA VALCHÁŘOVÁ grafička a interiérová designérka
V PĚSTOUNSKÉ PÉČI NA PŘECHODNOU DOBU MÁ DĚTI DO TŘÍ LET, VYCHOVALA S
MANŽELEM TŘI VLASTNÍ DĚTI, KTERÝM JE DNES 18, 20 A 22 LET.
Pěstounkou bych se nestala nebýt neteře, která o pěstounské péči na přechodnou dobu sama
uvažovala. Velkou oporou je mi manžel. Právě on dal impulz k tomu, ať to zkusíme. Ke konečnému
rozhodnutí nám pomohl i pozitivní přístup a nadšení sociálních pracovnic na Krajském úřadě v
Ostravě. Potom jsme se s manželem školili ve skupině budoucích pěstounů, se kterými máme dodnes
nadstandardní vztahy, navzájem si radíme a pomáháme. Dnes už se cítím jako profík, ale stále se
mám co učit. Staráme se už o páté děťátko v řadě. Bude u nás doma tak dlouho, dokud se nevyřeší
jeho životní situace. Potom půjde buď zpátky k rodičům, nebo do adopce, případně do trvalé
pěstounské péče. Děti předáváme pomalu, postupně a snažíme se, aby se také rodiče cítili dobře a
mohli si naplno užívat radost ze svého děťátka. Nejtěžší pro mě není předávání, ale prožívání
traumatu s dítětem, které bylo odebráno z rodiny. Myslím si, že by se vyplatilo pomáhat ve větší míře
nejen samotným dětem, ale celé rodině, aby děti nemusely být od svých rodičů odebírány. Má nová
profese je někdy těžká, ale pocit užitečnosti a smysluplnosti to vše plně vyváží. CO JE
PĚSTOUNSTVÍ? Pěstounství je forma náhradní rodinné péče o děti, jejichž rodiče se o ně neumějí,
nechtějí nebo nemohou postarat – a to po dobu nezbytně nutnou, mnohdy až do jejich dospělosti.
Pěstouni rozhodují o běžných věcech dítěte, poskytují mu domov a rodinné zázemí. Za svou péči
jsou státem finančně odměňováni. CO ZNAMENÁ PĚSTOUNSKÁ PÉČE NA PŘECHODNOU DOBU?
Je to péče o děti, které náhle nemohou zůstat ve své rodině, ale jejich situace neodpovídá osvojení
nebo dlouhodobé pěstounské péči. Je poskytována po nezbytně nutnou, poměrně krátkou dobu. V
péči pěstounů na přechodnou dobu mohou být i děti, pro které se už hledá dlouhodobé řešení (návrat
do vlastní rodiny, adopce, dlouhodobé pěstounství apod.). MŮŽE BÝT PĚSTOUNEM SINGLE
RODIČ? ** Pěstounská péče dlouhodobá: Dítě může být svěřeno jednotlivci nebo do společné
výchovy manželů, případně jednomu z manželů či nesezdaných partnerů (se souhlasem toho
druhého). ** Pěstounská péče na přechodnou dobu: Preferuje se péče sezdaného páru či jednotlivce,
který už vychoval vlastní děti. ** Osvojení (adopce): Osvojiteli se mohou stát pouze manželé. Jinak o
osvojení může žádat pouze jeden z páru. Ten se stane rodičem osvojeného dítěte a jeho partner k
němu nebude mít žádná rodičovská práva.
ANTONÍN SCHNEEBERGER hasič
S MANŽELKOU MAJÍ DVĚ UŽ DOSPĚLÉ DĚTI VE VĚKU 21 A 27 LET, VYCHOVÁVAJÍ DĚTI DO
TŘÍ LET V PĚSTOUNSKÉ PÉČI NA PŘECHODNOU DOBU.
Jako hasič mám dobrou průpravu, moc toho nenaspím. Kolikrát chytnu a podám dítěti ve spánku
spadlý dudlík ještě v letu – dřív, než stihne zabrečet. Péče o tak malé děti je celkem náročná. Nejen
fyzicky, ale i psychicky. Bojíme se o ně víc než o vlastní a věnujeme se jim opravdu 24 hodin denně.
Máme to s manželkou rozdělené. Ona koupe, přebaluje a chystá pití, já mezitím miminko zabavím.
Neumím odhadnout, jak dlouho se dá taková „profese“ dělat, ale s nadsázkou říkám, že jako hasič
přece nemůžu vyhořet. Každopádně uvažujeme o tom, že bychom později pečovali o starší děti.
Někteří nám vyčítají, že máme kamenné srdce, když se dokážeme rozloučit s dítětem, o které se
několik měsíců staráme. To je ale sobecký pohled. My to neděláme pro sebe, ale právě kvůli tomu
dítěti. Každý pěstoun na přechodnou dobu vám potvrdí, že nejkrásnější je právě ten okamžik, kdy k
vám přijdou adoptivní rodiče a vy vidíte, jak jsou šťastní, že se konečně dočkali dítěte. Od nich máme
také skvělou zpětnou vazbu. Oceňují, že bylo o jejich syna nebo dceru od prvních dnů dobře
postaráno. Ne všechny děti ale odcházejí k adoptivním rodičům, jedno z našich dětí se mohlo vrátit
zpátky ke své biologické matce. Pokud mu dokáže vytvořit rodinné zázemí, je to ta nejlepší možnost.
FRANTIŠEK ŠTEFEK skladník
S MANŽELKOU MAJÍ TŘI VLASTNÍ DOSPĚLÉ DĚTI A SEDM DĚTÍ V PĚSTOUNSKÉ PÉČI VE
VĚKU 10 AŽ 17 LET.
Když se nám narodil třetí syn, byli oba starší sourozenci o více než deset let starší. Aby se necítil sám,
rozhodli jsme se mu pořídit sestru nebo bratra, kteří mu budou věkem blíž. Původně jsme do
pěstounské péče plánovali jedno nebo dvě děti, ale sociální pracovnice z krajského úřadu nám
vždycky zavolala, jestli bychom nechtěli přijmout ještě další. Takže teď nás bydlí doma deset. Razím
teorii, že tři nebo osm dětí už není takový rozdíl, jen se vaří ve větších hrncích. Některé k nám přišly
jako hodně malé, ty si zvykaly rychleji. Starší děti to mají těžší. Často mají za sebou zážitky, které si
ani nedokážete představit. Vlastní rodiče našich pěstounských dětí byli do jednoho zbaveni
rodičovských práv, takže se s nimi nevídají. Děti nám říkají mami a tati a chtěly se jmenovat po nás –
Štefkovi. O jejich původu jim nic netajíme. Ti starší si pamatují na svou původní rodinu nebo dětský
domov, ale ty malé ne. Když jsme se naposledy snažili vysvětlit nejmladšímu synovi, že nejsme jeho
vlastní rodiče, tak si vedl svou a říkal: „Já jsem se stejně narodil vám!“ Bydlíme na vesnici, takže
taková velká rodina samozřejmě působí pozdvižení. Zvlášť když jsou všechny přijaté děti romského
původu. Slyšel jsem i fámu, že na jedno dítě jsme dostali milion korun. Upřímně řečeno, hodně
známých se s námi přestalo bavit, na druhou stranu jsme získali nové přátele, na které se můžeme
spolehnout.
Foto popis| Bez svého skvělého manžela by prý Magdaléna tu kupu dětí nezvládla
Foto popis| „Mauglí“ přišel do rodiny jako první
Foto popis| Tři princezny jsou ve skutečnosti pěkné dračice
Foto popis| KAMPAŇ HLEDÁME RODIČE PROVÁZÍ PUTOVNÍ VÝSTAVA FOTOGRAFIÍ „JSEM
PĚSTOUN“. VELKOFORMÁTOVÉ PORTRÉTY PŘIBLIŽUJÍ PROSTŘEDNICTVÍM KONKRÉTNÍCH
PŘÍBĚHŮ ŽIVOT PĚSTOUNSKÝCH RODIN A UKAZUJÍ, ŽE JSOU MEZI NIMI MUŽI A ŽENY
RŮZNÝCH PROFESÍ, VĚKU I VZDĚLÁNÍ. VÝSTAVA JE K VIDĚNÍ: 2. 6. – 15. 6. AVION SHOPPING
PARK V OSTRAVĚ, 16. 6. – 29. 6. GALERIE ŠANTOVKA V OLOMOUCI.
Foto autor| FOTO THINKSTOCK, ISIFA, ISIFA / GETTY IMAGES