erven

Transkript

erven
ČERVNOVÁ PREMIÉRA
WERNER SCHWAB
LIDUMOR
ANEB MÁ JÁTRA BEZE SMYSLU
Život je hoden života, neboť je životaschopný… a hotovo.
Překlad:
Režie a scéna:
Kostýmy:
Hudba:
Dramaturgie:
Tomáš Kafka
Janusz Klimsza
Marcela Lysáčková
Vladislav Georgiev
Tomáš Vůjtek
Osoby a obsazení:
PANÍ ČERVOVÁ
Alena Sasínová-Polarczyk
HERMAN, její syn
PAN KOVAČIČ
Petr Panzenberger
Vladislav Georgiev
PANÍ KOVAČIČOVÁ
Petra Kocmanová
DESIRÉÉ, jejich dcera
BIANCA, jejich dcera
Zuzana Truplová
Tereza Cisovská
PANÍ VOČISTCOVÁ
Anna Cónová j.h.
SOBOTA 13. ČERVNA 2015 V 18.30 HODIN
ŽIVOT JE HODEN ŽIVOTA, NEBOŤ JE ŽIVOTASCHOPNÝ… A HOTOVO.
SCHWABOVY HRY JSOU VZDOREM PROTI MENTÁLNÍ MAJORITĚ
ROZHOVOR S REŽISÉREM
JANUSZEM KLIMSZOU
Jak to řešíš?
„Byla období, kdy jsem to těžce nesl, teď beru divadlo jako
zaměstnání a jsem dalek toho, abych vyrukoval s něčím
jako poslání a podobně. To jsem pociťoval tak do čtyřicítky.
Jinak to bere ten, kdo má za sebou deset režií a ten, který
má za sebou sto deset režií, což je můj případ. Ale divadlo
se může stát posláním - když je míněno jako profese a diváci ho v poslání promění. Když inscenace rezonuje s publikem. Když vznikne vzájemná empatie.“
V Aréně jsi pracoval naposledy před třemi lety.
Během té doby přišly divadelní úspěchy – třeba
Richard Krajčo dostal Cenu Thálie za roli ve tvé
inscenaci Deštivé dny, Hana Fialová tutéž cenu za
roli Edith ve tvé režii – ale i méně příznivě hodnocené inscenace. Bereš si ještě k srdci vzestupy či
prohry? Nebo už jsi proti tomu imunní?
„Imunní nejsem, ale pochopitelně člověk časem otrne.
Navíc, co jsou ony prohry a co ony vzestupy? Byly
inscenace, za které jsem dostával divadelní ceny, a ony
se stahovaly z repertoáru, neboť divák je jaksi odmítal
vzít na vědomí, což je zvláštní paradox a disproporce
mezi tím, co si myslí kritik a tím, co divák. Co by mě ale
mrzelo, by bylo, kdyby se ty inscenace úplně minuly
právě s diváky. Pakliže existuje divákova akceptace, má
práce smysl.“
A je tedy něco, čím se v rámci divadla trápíš nebo
stresuješ?
„Když člověk investuje a nevrací se to. A nemluvím teď
o výsledku, ale o procesu zkoušení, protože se to děje
i u inscenací, které nakonec dopadnou tzv. dobře. Ale
jsou etapy, kdy je ´hlucho´ z obou stran a ten pocit je
špatný pocit.“
Když jsem před premiérou Baala hovořila s Davidem
Šiktancem, tak ten se jasně vymezil jako milovník
německé dramatiky. Jaké dramatiky jsi milovník ty –
tvůj záběr je hodně široký. Ale třeba si nevybavuji
žádného tvého Čechova…
„Kdysi jsem měl tendence zavést sem, ve smyslu i přeložit,
méně známé polské texty. Teď jsem provozní režisér, nikdo mě sice nenutí dělat hry, které nechci, ale musím být
jaksi širokospektrální. I když v šuplíčku mám pořád nějakých pět textů, které bych rád jednou inscenoval… A Čechova jsem nikdy nedělal a už asi nebudu. Stejně jako
bych už ´nepokoušel´ Shakespeara. To jsou věci, před
kterými mám jistý ostych a taky jsem už ve věku, kdy
nepodléhám imperativům, čili že ho vyložím nějak ´jinak´,
což je, zdá se, premisa dnešní doby. “
A je nějaká dramatika, která ti vyloženě nesedí? Nebo
řešíš vždy jen tu jednu konkrétní hru?
„Zrovna v moderní německé dramatice by se takové věci
našly. Já ono dnešní horování pro vše německé vnímám
jako módu a mám dojem, že vůbec hodně podléháme
vlivům a módám, už od časů Kvapila, když uviděl MCHAT.
A někdo jiný zase Maxe Reinhardta nebo někdo zase někoho a obrátil se na víru pravou. Nastala situace, jako když
se vykopne balón a všichni za ním běží. Ale mě nebaví za
ním běžet, protože je tam tlačenice. Dekonstrukce, dekompozice textu mě nezajímá. Zajímá mě struktura, která byla
napsána pro divadlo profesionálním dramatikem, jenž
ovládá své řemeslo. A tím jsem stará konzerva a nestydím se za to! (smích)“
Původně jsi měl v Aréně dělat Divadelníka T. Bernharda – proč padla náhradní volba právě na W. Schwaba?
„Hledali jsme titul, který by nebyl úplně mimo linii letošní
sezóny, tedy hru z německojazyčné oblasti. Po různých
peripetiích jsme dospěli právě k Schwabovi, který je jistým
způsobem Bernhardovi blízký. I když je z jiné generace
a z jiné várky rakouských flagelantů.“
fekálního typu, jak on sám své dramatické texty nazval,
ale koncizní pohled na společenský vzestup a konzumní
boom ve střední Evropě a reakcí na ně - je zde možnost
připustit, že má pravdu, i když je to hodně eklhaft. Což je
ideální stav pro divadlo, neboť generuje očekávání a napětí. Nevím, zda Schwab toužil po tom být uznáván,
akceptován, myslím si, že ta provokace byla pro něj přimární a byl to jeho cíl. Na druhou stranu to není bohapustá provokace, je to hlubinná záležitost. Byl sebedestruktivní, ale i velice citlivý, což se nevylučuje, i když
se to zřejmě automaticky nepodmiňuje. Šel tam, kam
bychom sami nelezli, jaksi v našem zastoupení, podobně
jako třeba Genet nebo právě Bernhard.“
V téhle souvislosti - jak tehdy diváci přijímali
Prezidentky?
„Já už si to nepamatuju, ale Alena Sasínová-Polarczyk,
která hrála jednu z nich, mi říkala, že tehdy byly připraveny na totální odmítnutí a nikdy se s ničím takovým
nesetkaly.“
Ptám se i proto, že Wernera Schwaba jsi před lety do
Ostravy přivedl právě ty prostřednictvím inscenace
Prezidentky v DPB…
„Prezidentky se dělaly před více než deseti lety, byl jsem
mladší a nedocházela mi jistá úskalí… Teď už mi docházejí (smích). Ale pořád si myslím, že je nám (´námi´ myslím ten segment obyvatel, který chodí do alternativních
divadel) Schwab v tom vzdoru proti majoritě, a nejde zde
o etnické záležitosti, ale o majoritu mentální, blízký. Mám
pocit, že naše mentality jsou si stále ještě podobné a tím
je to obrázek i o naší povaze, provincionalismu, pokrytectví. Proto dělat Schwaba není jen výkřik do tmy, věřím, že
bude mít odezvu. I díky humoru, který je nám také společný. A jeho prazvláštní forma – to je úkol.“
No právě - W. Schwab je dosti specifický autor,
můžeš ho pro ty, kteří třeba zatím netuší, co je čeká,
přiblížit? Proč vzbuzoval tak silné protichůdné reakce,
kdy dostával ceny a přitom byl nazýván škodnou divadla, monstrem, ničitel dobrého vkusu…?
„Já bych to - vzdáleně - srovnal s českým undergroundem 70. - 80. let, s tím rozdílem, že naše androše za normalizace ceny jaksi míjely. Do silné krusty je třeba
bouchnout kladivem. Podobným způsobem Schwab
atakuje ta divákova místa, kde lze očekávat až hysterickou reakci. Protože jeho hry nejsou jen provokační hrátky
Co znamená podtitul Lidumoru „radikální komedie“?
„Je to komedie napsaná radikálem, také ji věnuje sám
sobě, což je asi ironický škleb, neboť vzápětí dodává, že
permanentně lže. Dovádí situace ad absurdum, tzv. se
s tím nes..e, a nebojí se věci i na nějakou dobu zamlžit,
mást, aby diváka nakonec dorazil. Není to realita, je to
velmi umělá květina. Ale tu realitu pojmenovává po svém
přesně. Herci by díky tomu mohli předvést trochu jiný
rejstřík, protože ta hra vyžaduje stylizaci. A nefungovalo
by to, kdybychom ji hráli civilně. To už jsme si už ověřili.
Ale možná se pletu (smích).“
Můžeš nějak objasnit název hry – tedy Lidumor aneb
Má játra beze smyslu?
„Má játra beze smyslu je citát přímo ze hry a je to pointa
jedné z postav, protože se tam mj. řeší vědomý a cílevědomý alkoholismus, jako alternativa života - alkoholismus
jako životní program v mistrovské podobě. A Lidumor je
holt lidumor.“
CHCI, ABY LIDUMOR LIDI NEJEN ZASÁHL, ALE I BAVIL
ROZHOVOR S HEREČKOU ANNOU CÓNOVOU
Působila jsi hned v několika divadlech – které angažmá bylo pro tebe zásadní?
„Nejzásadnější byl Hradec Králové, éra počátků Divadla
Beseda, divadla, které mně nesmírně vyhovovalo. Hráli
jsme sice i na velkém jevišti, ale to nebylo zas až tak
velké, což bylo ideální. A tenhle ideální stav jsem už
později nikdy nezažila.“
V Komorní scéně Aréna hostuješ poprvé – jak se ti
tady líbí?
„Jsem moc ráda, že jsem se konečně zase dostala
k malému divadlu. Pokud si dobře pamatuji, tak u nás
v NDM jsem dělala naposledy ve studiovém prostoru,
tedy na zkušebně, inscenaci Nejstarší řemeslo, a to je
už dost dávno. A vzhledem k mému životnímu paradoxu, že jsem odjakživa toužila hrát v malém divadle,
ale šla od jednoho velkého přes druhé až do největšího, tak jsem ráda, že se hostování v Aréně naskytlo. Je
to pro mě potěšení a cítím se tu jako mezi svými, úplně
přirozeně.“
Nezačalo v tobě opět hlodat, že by ses přesunula
do nějakého menšího divadla, než je činohra NDM?
„Tyhle úvahy mi to sice připomnělo, ale jak říká moje
postava v Lidumoru - Už je ale příliš pozdě. Možná
ještě v rámci Ostravy, ale už bych se kvůli tomu nestěhovala. I když Ostravu zrovna nemusím.“
Ale působíš tady už 24 let…
„Když jsem byla naposledy na preventivní prohlídce
u všeobecné lékařky, tak se ptala, jestli mě divadlo
v Ostravě pořád ještě baví. Já jsem automaticky vyhrkla, že ano. Pak jsem nad tím přemýšlela celou cestu
zpátky domů… A došlo mi, že jak která práce. Už nejsem ráda za všechno, co přijde, něco si člověk odedře
a jen něco si užije. Takže doufám, že Lidumora si užiju,
protože zatím je to boj.“
A co jsi dělala v Naivním divadle v Liberci?
„Byl to zase únik do malého divadla. Tehdy odešla z Liberce Ypsilonka a místo ní měl vzniknout nový studiový
soubor. Nastoupili jsme tam po různých peripetiích
s mým kolegou z Hradce, ale žádné divadlo se nakonec
nekonalo. Takže jsme se tam půl roku flákali, já chodila
na loutková představení a nakonec jsem dostala nabídku, zda nechci v loutkovém Naivním divadle zůstat.
Naučila jsem se vodit javajky, hrála jsem v několika
inscenacích. Ale když se po roce ozval Jan Grossman,
zda nechci zpět do Hradce, kam zrovna nastoupil, tak
tomu jsem neodolala.“
Proč jsi tedy z tohoto pro tebe ideálního Hradce
znova odešla?
„Grossmanova éra po pěti letech skončila, s dramaturgem Klímou a Mirkem Krobotem odešli zpět do Prahy.
Já tam zůstala ještě další dva roky, ale kvůli soukromým
věcem jsem už tam dál nechtěla být. Tehdy přišla nabídka z Olomouce, měla jsme malé děti, chtěla jsem
blíž k rodičům, tedy k Uherskému Hradišti, byla možnost
odejít tam společně i s mým partnerem Mirkem Ratajem, tak jsme šli. Byť jsme zrovna po Olomouci nijak
zvlášť netoužili.“
Nepokusila ses dostat rovnou do Slováckého divadla v Uherském Hradišti?
„Když jsem z Hradce odcházela, měla jsem nabídku do
Hadivadla, do Olomouce a právě do Hradiště. Do Hadivadla jsem chtěla hrozně, ale musela jsem se ho vzdát
kvůli dětem, protože soubor tehdy hodně jezdil na dlouhodobé zájezdy. A to Hradiště… přetrvával u mě pocit,
že se z toho kraje musím vyvléct, že musím pryč.“
Pocházíš z Ostrožské Nové Vsi – můžeš tohle místo
přiblížit?
„Je to vesnice na půli cesty mezi Uherským Hradištěm
a Veselí nad Moravou, blízko slovenským hranicím, jsou
tam malé sirnaté lázně a štěrková jezera. Nejsme ale
v horách, tam u nás je to docela placka, jediný kopeček,
který tam je, tak na tom bydlíme my, a ten ironicky nazývám podhůří Bílých Karpat. Kousek od nás je Ostrožská
Lhota, poutní místo s kostelem sv. Antoníčka. A musím
říct, že jak jsem se vždycky odtamtud chtěla vyvléct, tak
teď se tam ráda zpátky ´navlékám´.“
Proč tolik pije, proč nakonec zjišťuje, že její „játra byla
beze smyslu“?
„Paní Vočistcová říká, že když se nenaplní vize a utopie,
které člověk má, tak pak zbývá jen alkoholismus nebo
náboženství. A že inteligentní člověk pije, zatímco debil se
zahlení do teologie. Neboli jak vyřešit srážku s realitou
(smích).“
Jak jsi řešila ty své „srážky s realitou“ a následné
krize?
„Naštěstí jsem to neřešila jako Vočistcová, i když k tomu
pití bych asi měla nejblíž – tedy vedle vražd a náboženství
(smích). Když jsem měla největší životní krize, děti byly
malé, a to byl důvod, proč se vždy zmátořit. A že to bylo
občas tvrdé - rodiče byli daleko, fungování tatínků dcer
bylo právě ta vize a utopie (smích)… A ani nedokážu říct,
zda jsem to vše vyřešila dobře nebo špatně… a děti to
kolikrát pak připomenou… dělala jsem tak, jak jsem nejlépe uměla.“
Hry W. Schwaba jsou založeny na slovech, na lavinách slov – jak náročné pro herce jsou jeho texty?
„Pro mě teda dost. Myslela jsem si, že zatím nejtěžší text
byla Tylova Drahomíra, ale tohle mi přijde mnohem horší.
Drahomíra byla částečně ve verších, které herce táhnou.
Ale jakmile člověk u té Schwabovy strašně květnaté a nabobtnalé věty změní slovo nebo předložku, tak už ho to
zavede někam jinam. To byla taky první věc, která mě
napadla, když jsem si ten text přečetla. Že to za pět týdnů
nemůžu zvládnout.“
No a také je tam poblíž Blatnice pod sv. Antoníčkem,
což je vyhlášená vinařská oblast….
„My ale nejsme vinařská vesnice, my jsme slivovicová.“
Můžeš říct, o čem je ta hra?
„Je to groteskně naturalistický pohled na to, jak funguje
naše společnost.“
Jsi tedy vinařka nebo pivařka?
„Pivařka jsem nebyla nikdy, pivo si dám jen výjimečně,
tvrdý alkohol od jisté doby piju málo, jsem čistá vinařka.
Ale kdysi jsem si i tu slivovici dala, když jsme seděli, hráli
s otcem karty, tak flaška za večer klidně padla.“
Jak vnímáš vulgarismy a jisté nechutnosti ve hře?
Máš s nimi třeba jako herečka problém?
„Pokud tomu věřím a vím, že je to opodstatněné, tak s tím
problém nemám. I když bych se určitě na jevišti třeba nevykálela, i kdyby to tam, nevím jak, patřilo.“
Ptám se v souvislosti s rolí, kterou zkoušíš v
Lidumoru… Kdo je vlastně paní Vočistcová?
„Tak ta není vinařka ani pivařka, ta je ´tvrdařka´, ´koňakařka´. Ale kdo ona je, to zatím pořádně nevím, zatím se
spolu tak přetahujeme. Já to na ni zkouším a ona na mě
(smích). Je to alkoholička, čistička. Vyčistí dům a nakonec
i sebe… čistí společnost od lidí, kteří ji nekonvenují. Když jí
druzí lidé nic nedávají, tak se rozhodne je prostě
zlikvidovat.“
Jaké očekáváš reakce publika na Lidumora?
„Jsem zvědavá. Protože když pozoruji, jak zkoušení pokračuje, tak já jako divák bych se u tohoto textu hrozně
bavila a zároveň by mě mrazilo. Ale nedokážu si představit, že bych na Lidumor pozvala někoho z ´běžných´
diváků, třeba případného tchána s tchyní (smích). Já bych
moc chtěla, aby to lidi zasáhlo a přitom je to bavilo a uvědomovali si tu směšnost. Aby je to očistilo…“
L
HLEDÁM JINAKOST A JE MNĚ JEDNO, KDE JI NAJDU
ROZHOVOR S FOTOGRAFEM
KARLEM TŮMOU
Soubor, který vystavujete v Komorní scéně Aréna,
se věnuje tématice andělů, kterou se už nějakou dobu
zabýváte. Jak jste na tohle téma přišel a co pro vás
znamená?
„Výběr záběrů pro Arénu je sestaven jinak, než soubory
které vystavuji. Název odkazuje na moje hledání něčeho
nad čistě dokumentovanou realitu města, nad existenci
obyčejných lidských postav běžných z veřejného prostoru,
nad výjevy z reklamy a billboardů, grafitů na zdech. Většinou jsou moje soubory ohraničené tématem, od začátku
jsou dány prostor i čas kde se budu pohybovat a hlavně
kde jsou ti, o kterých fotografuji. Během toho se ale objevuje ještě několik dalších linií, obsahových, námětových,
žánrových a to se týká třeba právě mých andělů. Často
mě takové souvislosti samotného překvapí, jak se propojují linkou napříč většinou cyklů a přesahují je. Už to objevování nepovažuji za náhodu ani štěstí, ale za součást
práce na tématech. Jsou to chvíle, kdy si připomínám, že
je fajn zase mít ten foťák v ruce.“
Fotografie v tomto souboru mají čtvercový rozměr –
proč právě tento formát?
„Čtverec považuji za nejdokonalejší orámování jak pro hledání kompozice při samotném focení, tak pro výslednou
prezentaci. Pro celkové pojetí výstavy byla vedle řazení
a skladby fotografií ještě důležitější forma tisku. Fotografie
na plátnech jsou vypnuty na klasických blind rámech bez
další adjustace. Záměrem je, aby výsledná sestava vytvářela pocit komiksového vyprávění, grafičnosti, k tomu řazení fotografií do dvou řad pod sebou a i černobílá tonalita
bez škály šedi.“
Jak těžké (nebo lehké) je stát se vašim andělem? Jací
a kdo jsou vaši andělé?
„Anděly jsem začal nazývat i postavy, s kterými se cítím
v napětí, jsem v tu chvíli vnímavější a citlivější a na fotkách
je to pak, doufám, vidět. Hledám ty chvíle, kdy jsou konkrétní postavy plně položeny do prožívání svých životů.
Troufám si říci, že si dokážu všimnout právě jen těch lidí,
kteří mě přilákají svou autenticitou, zaujatostí v tom
„svém“. Pravda, často jde o prostředí etnika, prostor
subkultury, nebo i domov člověka s osobitým způsobem
životem. U koho poznám, že má svoje vlastní rituály a snaží se aktivně ovlivňovat, jak vypadá jeho život, od toho se
snažím získat výpověď, tedy fotografii. Hledám jinakost
a je mně jedno, kde ji najdu. Můj anděl je vlastně parafrází
svobodné nebo i svobodomyslné mysli. Často to jsou padlí
andělé, vyhnaní do našeho světa, právě do Prahy, Amsterodamu, Benátek a Katowic.“
A z jakého důvodu jsou bez budoucnosti?
„Jaká je budoucnost pro toho, kdo se nechce nebo nemůže zapojit do společnosti? Když úvahu obrátíme, dokonce
se většinově uvažuje, že kdo se nezapojí, chce se po něm,
aby měl vlastně stále výčitky. Aby se sám kál. Každý máme denně omezený potenciál energie a plýtvat s ní je nezodpovědné, protože je to nevratné. Za jedinou možnou
cestu, která mně do určité míry umožňuje svobodně žít, je
odmítání vlivu kulturně-sociálního nebo spíš politickoekonomického. Snažím se odbourat vliv veškerých mainstreamových médií. Neustálé vyzdvihování ekonomických
hledisek a jejich dopadů na život společnosti je tím největším hříchem systému a hegemonů. Místo života s rodinou
a širokým okruhem přátel, s kvalitními institucemi neziskovými i státními, kreativním a alternativním školstvím,
s dostupným bydlením a zdravotní péčí, se dnes žije s médii, která určují, co si máme myslet a jak se máme cítit, co
si můžeme dovolit a jak si kdo žije nad poměry. Žijeme
v době informační hojnosti, ale o kvalitě a opodstatnění
přijímat manipulativní informace se neuvažuje. Je to nová
forma zotročení myšlenek. Zvrácená pravicová etika, kdy
se celý životní prostor zúží na úsilí o vyžadovanou finanční
soběstačnost, vede k úzkosti a nesvobodě, ke xenofobii ke
všemu odlišnému, k hloupnutí a závisti. Nezbývá, než se
osvobodit od myšlenek na to, co považují za důležité
ostatní. Tady se totiž daří bulváru, Blesk jsou nejprodávanější noviny v zemi. Ta všeobecná podpora marnosti,
závisti a posuzování druhých, to neustálé sžírání se čímkoli konzumním a vydělávání bankám na úroky z hypoték
a úvěrů, ta snaha obvinit někoho, kdo může za náš
ztrápený život.“
Podtitul výstav je vedle Andělů bez budoucnosti
také Fascinace anděly…
„Vážím si každého, kdo se projevuje jako svobodný
až svobodomyslný, klidně podivín nebo blázen, ví ale,
co dělá a proč. Doba je taková, že nikdo nechce žít
obyčejný život a to už se stává vlastně obyčejností.
Jsme nuceni si neustále a znovu užívat, je nám podsouváno, že jinak vlastně ani nežijeme. Kdo nemá
možnosti a prostředky je „out“, není nic. Užívat si,
znamená vychutnávat si, spotřebovávat, nechávat se
bavit, nenechat se zahanbit. Průvodním jevem je
ztráta druhých hodnot, naprostá absence zásad, zmizení tradic, které nahrazuje neukojená touha po „něčem“. Mladí si dnes překvapivě přejí být součástí
systému a také se nejvíc podílejí na spotřebě všech
těch zbytečností, jen obývají prostor, který jim systém
vyplní. Nakonec jsme ve fázi, kdy už existuje poptávka a ta vytváří novou nabídku, dotaženou až do
stupidní reality show, fast foodů, zážitků z extrémních
sportů, TV seriálů. Na příkladu televizní zábavy je
jasné, že každý systém má své otupující prostředky
obhajující systém samotný.“
Vaše ambice v uplatnění vašich fotografií jsou
tedy dost omezené bez prosazování se v médiích.
„Mám za sebou linku spolupráce s neziskovými a humanitárními organizacemi (Člověk v tísni, Charitas,
Multikulturní centrum, Centrum pro uprchlíky a další).
Projekty na kterých jsem pracoval ani neumožňovaly
svým charakterem a tématem větší mediální zájem.
Jsem rád za to, co mám. Jsem šťastný při tvorbě, při
procesu do kterého se dostávám díky mým tématům,
a přes to všechno, co vidím, mám stále chuť tvořit. Je
štěstím, že jsem dlouhou dobu mohl studovat a cestovat, umožnilo mně to na sobě pracovat a věnovat
čas a prostředky tomu, co mě zajímá. Pokládám za
úspěch nebýt úspěšný. Problém mám už s tím, v
jakém smyslu se dnes hodnotí úspěch a jakým
způsobem se ho dosahuje, kdo „úspěch“ oceňuje.
Ono dopracovat se k nějakému ustálenému osobnímu fotografickému jazyku a navíc mít za sebou
linku zpracovávaných témat, z kterých je patrný
okruh mého zájmu, je to jediné, co dnes odlišuje
tvořivého angažovaného umělce od fotografa.“
Ač jste především dokumentarista, ve vašem portfoliu
je např. i cena Asociace českých reklamních agentur za
kalendář na rok 2003 nebo nabízíte focení svateb. Jak
to jde vše dohromady?
„Když uvažuji nad svou prací s digitálem, ten totiž odděluje
mojí zakázkovou práci od dokumentaristické tvorby na filmy
s analogem, a vzpomenu, kdo si mě vlastně najímá na focení a k čemu všemu se přitom dostanu, nelze to vnímat
jinak, než jako čas obětovaný právě vydělávání peněz. Na
druhou stranu si rozšiřuji obzory, dostávám se do prostoru
tvrdého businessu, na společenské akce a rauty, fotografuji
team buildingové akce a svatby, někdy zaskakuji za kamarády, kteří fotí politiky. Je to další prostor pro moje společenské sondy. Je dobře pro mou pravou práci, že poznávám
neustále širší prostor společnosti. Má to ale jeden vážný důsledek, a to, že se v názorové orientaci stále více radikalizuji.“
A je něco, co byste nikdy fotit nechtěl?
„Napadá mě jen válečný konflikt. Vím, jaké jsou pro tuhle
práci podmínky a předpoklady a hlavně, jaké mají pak takové fotografie uplatnění. Hledal bych v tom něco jiného,
než je obvyklé a určitě bych na to doplatil. Jsem hodně zklamán tím, co způsobila mezinárodní politika USA a EU na
Středním a Blízkém východě, ale i na severu Afriky. Dvakrát
jsem byl na měsíčních cestách na východě Turecka v kurdské části u hranic s Irákem, dvakrát jsem cestoval po Maroku. Před destabilizací regionu po americké agresi v Iráku
jsem plánoval cestu jak do Káhiry, tak do Damašku. Bohužel se za svého života do mého milovaného arabského
světa už nepodívám, svět turismu na pobřeží mě nezajímá
a mám dvě děti, které bych nerad připravit o otce.“
Věnujete se projektům se sociální tématikou, lidem na
okraji většinové společnosti. Je vám tohle prostředí
nějak osobně blízké? Nebo nacházíte v těchto prostředích život ještě pořád „živý“, nesešněrovaný dobou?
„Řeknu to napřímo. Sociální témata jsou pro mě skoro nevyhnutelností. Když chcete fotografovat lidi a společnost, je
stále těžší hledat témata pro takovou „živou“ fotografii. Co
se to stalo s veřejným prostorem a lidmi v něm? Street fotografie je už dlouho pasé, protože se masa unifikovaných lidí
v ulicích spíše přepravuje z místa na místo, nanejvýš nakupují, než že by se potkávali, sdružovali, bavili se, prostě žili.
Když už si někoho zajímavého všimnu, reaguje naštvaným
gestem na namířený foťák, bojí se zneužití záznamu obličeje, nebo se zrovna necítí být mým objektem zájmu. Teď si
navíc uvědomuji, že je konec i s fotografováním událostí,
demonstrací, slavností a rituálů. Zúčastněných lidí, přímých
účastníků konkrétních akcí ubývá, a stále víc a víc čumilů
vytváří kulisu freak show, každý si je fotí a natáčí telefonem,
nakonec je celý výjev hrůznou vizitkou vyprázdněných konzumentů čehokoli. V důsledku těchto změn ubylo i dokumentárních fotografů. Těžko se zpracovává dlouhodobě
téma v době, kdy není čas ani na prožití vlastního života.
Mně zbývá naštěstí dokumentaristická soustředěná dlouhodobá práce s konkrétními lidmi, konkrétní subkulturou
nebo komunitou. Když už přijmou mojí přítomnost i ve chvílích kdy se opravdu něco děje, je šance udělat dobrý fotky.
Snažím se vyhledávat místa, kde se děje něco z vlastní vůle
lidí, kteří se na organizování konkrétních dějů a událostí
podílejí.“
V jiném rozhovoru jste říkal, že třeba bezvýchodnost
sociálně slabých Romů ve východoslovenských osadách vás zaplavila beznadějí. Jak si kompenzujete tyto
pocity? Jak se při takové „fotografické orientaci“ jakou
máte vy, vyhnout deziluzi, neupadnout do deprese?
„Moje fotografie je aktivistická, zaujímám postoj a chci ho
promítnout do fotografií. Zabřednutí do dějů a vlastní chvilková ztráta orientace, zúčastněnost a snaha podpořit ty lidi,
nebo jen s nimi trávit delší dobu, to přináší velký tlak na
pevnost a neměnnost v úsudku. Beru svou angažovanost
jako jednu ze základních charakteristik nejen ve fotografii.
Zakládám spolky a angažuji se v podpoře komunální politiky. Často se daří při fotografování propojit vlastní zájmy a
práci na daném tématu. Nejvýznamnější je pro mě tvorba,
dokumentární fotografie je mým způsobem sebevyjádření,
poznávání a komunikace. Hledání a příprava témat, hlavně
čas, kdy fotografie vznikají, kontakt a komunikace s těmi, se
kterými bych se za normálních okolností jen těžko setkal,
volba situací a i konečné uspořádání a výběr fotografií do
souboru, jsou naplňující chvíle plné zaujetí a soustředění,
tedy svobody.“
ROK NĚČÍM TRAGIKOMICKÝ
Již moudrý Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.) věděl, že pokud se dokážeme zasmát sami sobě, nevyjdeme ze smíchu
po celý život. Nechali jsme se tedy stoickým filozofem inspirovat a sestavili jsme novou sezónu ze čtyř titulů,
v nichž se chceme vysmát tomu, jak moc vážně se bereme, když bojujeme o své místo na slunci, a jak
zaslepeně se chováme, když jej konečně dobudeme. Máme totiž za to, že troška filozofické sebereflexe, navíc
podávané s pořádnou porcí humoru, nám může jedině prospět.
Jako první titul uvedeme nestárnoucí Shakespearovu komedii NĚCO ZA NĚCO v překladu Martina Hilského
(do češtiny byla také překládána jako Oko za oko, Veta za vetu či Půjčka za oplátku). Děj hry nás zavede do
středověké Vídně, kde se láme právo a korupce jen kvete. Vídeňský vévoda mnohé z těchto zločinů přehlížel
a odpouštěl, a proto pod záminkou neodbytné diplomatické cesty předá vládu nad městem přísnému soudci
Angelovi. Sám však nikam neodjede a v mnišském převleku sleduje Angelovo počínání. A spravedlivý Angelo se
brzy promění v nestoudného pokrytce, který sobecky zneužívá svěřenou moc. Shakespearovy hry věrně zrcadlí
problémy své doby, ale v tomto alžbětinském zrcadle překvapivě nalézáme také odraz naší současnosti. V režii
Ivana Krejčího nás tedy čeká komedie, jež byla sice poprvé uvedena již v roce 1604, ale aktuální je, bohužel,
stále.
Druhým titulem bude absurdní groteska Borise Viana BUDOVATELÉ ŘÍŠE, v níž se rozehrává ponuré
podobenství o konci naší „prosperující“ společnosti. Spořádaná rodinka prchá před tajemným hlukem do stále
vyšších pater, kde však nachází vždy o něco menší a stísněnější bytový prostor. Přesto rodiče ujišťují svou
dceru, že i nadále žijí v blahobytu, přinejmenším ve srovnání s těmi druhými, kteří takovéto štěstí nemají.
Veškerou zlost si přitom vybíjejí na zvláštní postavičce jménem Schműrz, která jim slouží jako fackovací panák.
Režisérem inscenace bude Vojtěch Štěpánek, jehož domovskou scénou je pražské Divadlo Komedie.
Třetí titul uvede ve své třetí „aréňácké“ režii Grzegorz Kempinsky, kterého naši diváci dobře znají z Plešaté
zpěvačky a Krajních mezí. Tentokrát si vybral hru švýcarského dramatika Urse Widmera TOP DOGS. Tímto
slangovým názvem (odvozeným od bojových psů) se označují obecně šéfové, v našem případě špičkoví
manažeři. Byli zvyklí rozhodovat o osudech druhých, teď se však sami ocitli na dlažbě a navštěvují kurz, který
jim má pomoci opět se vrátit do (nejen) profesního života. Hra je inspirovaná rozhovory, které autor vedl s takto
skutečně postiženými šéfy a poradci, a odhaluje tak zákulisí současného byznysu.
Sezónu uzavřeme LIDSKOU TRAGIKOMEDIÍ Ladislava Klímy. Toto groteskní filozofické drama jedinečným
způsobem zachycuje rozpor mezi ideály, s kterými člověk vchází do života, a jejich tristní realizací, která je
poznamenána životní realitou. Pětice spolužáků si na oslavě maturity vyjeví své velkolepé cíle a na dalších
setkáních po třiceti a pětadvaceti letech skládá účty z jejich plnění. Klímova sžíravá ironie míří až ke krajním
úvahám o smyslu lidského života a jeho sarkastický humor odhaluje i leccos z temných myšlenek, jimiž Klíma
šokoval své současníky. V režii Ivana Krejčího se tak můžeme těšit na hereckou exhibici především
pánské části souboru.
Doufáme, že nám zachováte přízeň i v sezóně 2015/16 a že se přijdete s pochopením zasmát
lidem, kteří jsou na tom stejně, jako vy. Věřte, že budete v dobré společnosti.
Tomáš Vůjtek, dramaturg KSA
PŘEDPLATNÉ NA SEZÓNU 2015/16
ROK NĚČÍM TRAGIKOMICKÝ
PREMIÉRY
William Shakespeare / režie Ivan Krejčí
NĚCO ZA NĚCO
Na tisíc hříchů jedněm projde snadno, druhé jen jeden přivede až na dno.
Boris Vian / režie Vojtěch Štěpánek
BUDOVATELÉ ŘÍŠE
To je díra, pelech, kutloch, brloh nebo hajzl, bordel, blechárna.
Urs Widmer / režie Grzegorz Kempinsky
TOP DOGS
Trh dnes potřebuje netvory.
Ladislav Klíma / režie Ivan Krejčí
LIDSKÁ TRAGIKOMEDIE
Nemožno člověku přestat být tím, čím je.
DÁLE NA REPERTOÁRU:
BAAL / SLYŠENÍ / LIDUMOR ANEB MÁ JÁTRA BEZE SMYSLU
NEUVĚŘITELNÉ PŘÍHODY JULIE A NATAŠI
KRAJNÍ MEZE / RUSKÁ ZAVAŘENINA / HRÁČI / PLEŠATÁ ZPĚVAČKA
S NADĚJÍ, I BEZ NÍ / BRENPARTIJA / PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY
Vyberte si podle titulů a z 5 typů předplatného – cena již od 400 Kč
Informace a přihlášky získáte na www.divadloarena.cz
v pokladně KSA tel.: 595 155 595, e-mail: [email protected]
předplatné lze rovněž zakoupit v Ostravském informačním servisu (OIS)

Podobné dokumenty

Expert na svařování MMA

Expert na svařování MMA 3. Výstražná signalizace 4. Výběr svařovacího procesu 5. Nastavení funkce Arc force (dynamika oblouku) 6. Regulace proudu 7. Spínač on/off

Více

pýcha a předsudek

pýcha a předsudek Shazzer se náhle vytrhla z transu. ‚Zastav ho, zastav ho,‘ zaječela a vrhla se k záznamníku. ‚Drž hubu, Tome, drž hubu, drž hubu, drž hubu.‘ Jenomže už bylo pozdě. Vzkaz od pana Darcyho, v němž řík...

Více

ve formátu PDF

ve formátu PDF vizáž, handtalk, muziku a prvky chování - a snažili se být (alespoň v rámci možností) v tom našem zaprděném socialismu skutečnými, autentickými punkery. Nakonec dva výroky z TV seriálu Bigbít. Lou ...

Více

zde - Dilia

zde - Dilia pokračováním mého dramatického díla. Zatímco román a  poezii vnímám jako dlouhé období nádechů a výdechů, psaní pro divadlo se naopak podobá krátké zástavě dechu. Ostatně, svůj příští román jsem na...

Více