Tzgr

Hliněný tygr
Více informací k této knize najdete v detailu
Nechť kamenný pes na nádvoří zaštěká, a já pak zemřu, ale do té doby,
mocným nágou kamenem nesmrtelnosti obdarován, budu činorodě
obdělávat rýžové pole zděděné po předcích, náležitě božstva uctívat a za
ušetřený peníz zvelebovat město, ve kterém žiji, ku prospěchu všech! Je
obdivuhodné, jak daleko můžeme dojít, jak jinaké kultury můžeme
sledovat, abychom se dobrali zjištění, že lidé jsou (téměř) všude stejní. I
nepálský rolník, který pracuje do úmoru na rýžovém poli, cestou na pole se
bojí tygrů, za úrodu děkuje 13 božstvům, za štěstí Ganéšovi či
Mačhendranáthovi a ctí Buddhu, má stejnou představu o slušném člověku
a sní o stejných zázracích jako venkované, které zpovídala Božena
Němcová.
Pavel Czeczotka vybral ze šesti sbírek nepálského folklóru legendy,
pověsti a příběhy rozdělené do pěti oddílů. Celou knihu navíc uvedl
rozsáhlým přehledem nepálské historie. Čtenář z něj získá povšechný
přehled o historii Nepálu a doví se, že Nepál historický, to jsou především
Névárci a Káthmándské údolí. Také něco málo o spletitém vztahu různých
věrouk a jejich vzájemném proplétání. Hovoří sice o příkladné
snášenlivosti mezi hinduisty a buddhisty, ale hned druhá jím uvedená
legenda je o vítězství Ganéši nad Králem nágů, čili je mýtem o vítězství
hinduismu nad buddhismem.
Z radosti nad vyrašeným pupenem zapomněli Bhálí Bháro a jeho žena na
rozdíly ve víře a oba se společně vydali uctít Buddhovu sochu ve Zlatém
chrámu. V jistých nepatrných náznacích lze vysledovat náboženské dějiny
Nepálu. Buddhismus je v nich "původním" náboženstvím a uctívání
Višnua jistým moderním luxusem. To bychom vyčetli i z rozsáhlých
učebnic, které by nás seznámily s rozšířením buddhismu a jeho následným
pádem po invazi islámu do Indie a vznikem současného hinduismu. Nerad
bych však vzbudil dojem, že kniha je "o náboženství", to rozhodně není,
jsou to opravdu jen střípky na pozadí lidových historek.
Nadto je zde nad jiné patrný tantrický přístup - bohové, démoni a podobná
stvoření procházejí po zemi činíce, co se jim zlíbí, ale kněz, mnich či
obřadník je dokáže umnou formulí nebo rituálem vždy zajmout nebo
alespoň znehybnit, aby mohli být zavlečeni do chrámu, kde budou náležitě
uctíváni. Takový přístup monoteističtí teologové nazývají čarodějnictvím a
úporně s ním bojují. V tomto ohledu je zajímavá legenda, v níž
buddhistického kněze Jamunu obtěžuje potulný hinduistický mág z jihu
předvádějící svá kouzla a rozleptávající tak jeho náboženskou výuku.
Více než vztah k Indii je legendami probrán vztah k Tibetu. Tibet, to je
země obrů, zcela ve shodě s tibetskou ústní tradicí, která původ Tibeťanů
odvozuje od potomstva opičí obryně a démona. Na rozdíl od této tradice se
však Nepálci považují lepší než jsou závistiví, zlí a méně zbožní Tibeťané.
Vztah k Tibetu je možná jen patrnější, neboť jména nepálská se od
indických jen dosti málo liší. Ostatně, překladatel připojil ke knize tři
slovníčky věnované historickým postavám, božstvům a místům, takže
čtenář nemusí lovit z hlubin paměti, co si zapamatoval z předmluvy.
Kromě slova brahmán užívaného i pro buddhistického vzdělance je tak
hlavní připomínkou Indie rod Šákja, z nějž pocházel Buddha (Šákjamuni).
Prvé dvě kapitoly zasvěcené legendám o původu míst a původu svátků a
zvyků jsou tak trochu nemastné neslané, neboť co je nám ve středu Evropy
do rýže, nágů a vrtošivých hinduistických bohů a bůžků nezřídka
animistického původu. Ačkoliv historka, "Kdo je nejsilnější?", je takovým
výbuchem surrealismu, že by se rozplakal i André Breton. Patrně by zde
prospělo jisté "umělé", navnadění či zatažení čtenáře do reálií, alespoň
formou naznačení rituálního roku. Nicméně, pravidelní čtenáři této edice
jsou na formální vzdálenost dobře zvyklí.
Následující tři části jsou v tomto ohledu mnohem živější, dojde na lidské
oběti, napálení Ganéši i historickou idylku dobytí névárských království
Gurkhy (ve skutečnosti to taková selanka nebyla, ale o tom ve slovníčcích
píše i autor). Viditelná je opět všelidská touha po štěstí a dobrém životě,
stejně jako tvrdá magická pravidla, které konzervativní lid ctí. Za pravý
vrchol četby pro amatérské etnografy považuji nepálskou variantu
pohádky o Statečném vojákovi, který lidožravého démona khjá ve
strašidelném domě zhulí marihuanou. Bóm Šiva! Tleskám.
Veronice Hrčkové se podařilo umnými dřevoryty vystihnout atmosféru a
udat celé knize příjemně sépiový, nostalgický vzhled. Hliněný tygr je
zábavným, ale i poučným čtením nejen o Nepálu, ale i o prorůstání a
srůstání několika kultur. Samotný Hliněný tygr je o původu chrámu v
Kírtipuru, ve kterém je uctíván hrozivý tantrický aspekt Šivy ve formě
Tygřího Bhairavy, o tom proč hliněná socha tygra v tomto chrámu nemá
jazyk, jak se lidé začali bát tygrů a proč byste měli i v dětství dobře vážit,
co děláte. Nikdy totiž nevíte, kdy do vašeho hliněného tygra vstoupí Šiva,
až půjde náhodou kolem. A to už vůbec nemluvím o zpěvu rituálních písní,
protože bohové i duchové slyší volání a přivolaní chtějí svou obvyklou
oběť. Vždy, zatímco ne vždy chodí po světě Buddha, který je učí
květinové dietě.
Pověst o vzniku údolí
V pradávných dobách pokrývala dnešní Káthmándské údolí
vodní plocha, které se říkalo Nágdaha, Hadí jezero. jmenovalo
se tak proto, že v něm měl své sídlo Karkótaka, král hadích
bytostí nágů. V jeho rozlehlé hladině se jako v zrcadle shlížely
okolní majestátní hory. V jezeře rostly veškeré vodní rostliny
kromě lotosu. jednoho dne přišel k jezeru buddha Vipašjin
a vhodil do něj lotosovou sazenici.
„Až z této rostlinky vzejde květ," pronesl buddha, „zjeví se
zde svajambhú, to jest existující sám o sobě, v podobě zářícího
plamene. Potom vody jezera ustoupí a na jejich místě vznikne
údolí, v němž budou vzkvétat mnohá města a vesnice."
Léta ubíhala, až se jednou na jezerní hladině objevily lotosově listy. A tehdy vykvetl předpověděný květ v celé své nebeské kráse a z něho vzplál plamen pěti barev.
Jinému buddhovi jménem Šikhin bylo sděleno, že se svajambhú zjevil na hladině jezera, a tak se k němu spolu se svými
četnými stoupenci vypravil. Třikrát obešel Hadí jezero a potom
se na vrcholu jedné hory pohroužil do meditace. Nato svolal
své žáky a pověděl jim o slavné budoucnosti tohoto posvátného jezera. Sdělil jim také, že nastal čas jeho odchodu z tohoto světa, a za jejich nářků se vnořil do jezerních vod a splynul
s duchem existujícího sám o sobě.
Uplynula další dlouhá doba a k jezeru přišel buddha Višvabhú. Stejně jako jeho předchůdce, i jeho následoval početný dav
stoupenců, a on jim vyjevil: „V patřičnou dobu na toto místo
přijde bódhisattva a nechá odtéci vody jezera." A s těmi slovy
opustil buddha tento svět.
Tou dobou byl v severní Číně bódhisattva Maňdžušrí ponořen do meditace o běhu světa. Když mu bylo vyjeveno, že se
svajambhú zjevil na hladině Hadího jezera, svolal své
stoupence, mezi nimiž byli urozený muž jménem
Dharmakára, a společně se vydali na cestu k posvátnému
jezeru.
Když k němu došli, Maňdžušrí vykročil po jeho břehu, až přišel k nevelkému kopci na jižním okraji jezera. Tam vytasil meč
a rozetnul kopec ve dví. Vzniklou průrvou začala odtékat jezerní
voda. jak klesala její hladina, poutníci viděli, že lotosový květ
spočívá na vrcholu kopce. Na tomto, místě nechal Maňdžušrí
postavit svatyni, jíž dodnes říkáme Svajambhúnáth.
Bódhisattva potom pověděl svým stoupencům, aby se ve
vzniklém údolí usadili. Dharmakára ustanovil prvním vládcem
Nepálu, králi nágů určil za sídlo jezírko Taudaha jižně od rozetnutého kopce a poté opustil tento svět. -
Souboj chytrého Ganéši s králem nágů
Král nágů Karkótaka se čas od času vracel do svého
původního domova, z něhož vzniklo Káthmándské údolí, i
potom, co ho z něj vystrnadil bódhisattva Maňdžušrí. Tolik
se mu po něm stýskalo, že si zkrátka nedokázal zvyknout na
život v malém jezírku Taudaha, které mu bódhisattva určil
za sídlo.
Chyběly mu i návštěvy Ádináthova chrámu na kopci v
Čóbaru, který shlížel na jeho opuštěný křišťálový palác. A
tak se den co den plazíval ke svatyni, před vchodem stočil
své dlouhé tělo na zemi a se vztyčenou hlavou hleděl do
údolí. Byl vždy oddaným ctitelem prvotního buddhy
Ádinátha a raději by obětoval vlastní svobodu, než by se
vzdal své víry. A protože
nesnesl pomyšlení, že by se měl už navždy vzdát návštěv
chrámu a svého paláce pod ním, pustil se jednoho dne do
přehrazování Čóbarské rokle, vzniklé úderem Mařidžušrího
meče.
Údolí se začalo znovu plnit vodou. Čóbarští, vylekaní
nágovým počínáním a jeho tvrdohlavým odmítáním
opustit své místo před chrámem, utíkali na kopec Šivapurí,
aby pověděli Šivovi, co se na druhé straně údolí děje.
Znepokojený Šiva poslal svého syna Ganéšu, aby patálii s Karkótakou vyřídil. Aby se řádně připravil na nastávající boj,
nechal si Ganéša uhníst tisíc koulí ze sladkého těsta, které
měl vždy tolik rád, a k tomu ještě ulít tisíc stejně velkých
železných koulí. Takto vybaven se chystal skočit do vody,
která už ted' zaplavila téměř celé údolí. Ještě před tím
však pověděl vesničanům z Čóbaru, že podlehne-li v boji
Karkótakovi, voda se zbarví žlutě, ale porazí-li ho, zmodrá
voda jedem hadího krále.
Potom se ponořil do vody a zakrátko se pod hladinou
rozpoutala bitva. Přestože zuřila už pěkně dlouho,
vítězství se neklonilo na žádnou stranu a oba zápasící už
byli řádně vyčerpaní. Domluvili se tedy, že přeruší boj,
aby si na chvíli od-počali. Ganéša vytáhl sladké koule a s
náramnou chutí se do nich pustil. Karkótaka po něm jen
závistivě pošilhával, sám totiž neměl co do pusy.
Když už to nevydržel, vyčinil Ganéšovi, že se nechová podle
zvyklostí válečnické kasty kšatrijů: „Pokud se řídíš
dharmou a kšatrijskými zvyklostmi, měl bys mi nabídnout
sladké koule, abych i já mohl načerpat nové síly."
Prohnaný Ganéša mu pak začal házet železné koule,
které byly k nerozeznání od těch sladkých. Vyhládlý
Karkótaka polykal jednu za druhou, a až když si na nich
vylámal všechny zuby, uvědomil si, jak se nechal
doběhnout. Ted' když přišel díky Ganéšově mazanosti o
svou největší zbraň, nezbylo mu než se svému protivníkovi
vzdát. Miloval však svůj bývalý vodní domov natolik, že mu
ani na mysl nepřišlo, že by ho mohl otrávit svým modrým
jedem. Ani když už tu nemohl dál žít.
Vesničané, kteří čekali, jak souboj dopadne, viděli, že se voda
nezbarvuje modře ani žlutě.
Potom se Ganéša vynořil nad hladinu a svým mohutným
chobotem odvalil kameny, kterými Karkótaka přehradil
Čóbar-skou rokli. Voda začala znovu proudit z údolí a
přemožený král nágů se smutně odplazil do jezírka, které ted'
bylo jeho domovem.
Na počest slavného činu, kterým Ganéša zachránil
Káthmándské údolí, mu Čóbarští postavili při jižním ústí
rokle nádherný chrám, aby mohl na průrvu ve skále
dohlížet, a oni se tak cítili v bezpečí. A také aby svou
přítomností požehnal celému údolí. Od té doby uctívají lidé
Ganéšu v podobě Džal Binájaky, vodního hrdiny.
Vesničané z Čóbaru si však nikdy nepřestali vážit krále Karkótaky, který pamatuje počátek věků, nebot' nágové byli v té
době stejně jako dnes spojováni s úrodou a zemskou
silou. A tak vystavěli chrám i na břehu jeho nového domova,
jezírka Taudaha, aby ho tu mohli navštěvovat a připomínat si
jeho velikánskou lásku k původnímu domovu a jeho
obyvatelům.
Legenda o kapkách rosy
jednoho dne přestala proudit z chrliče nádrže Nárájan
Hiti voda. Král Dharmadéva z toho byl celý nešťastný a
nevěděl, co si počít. Až mu nakonec na jeho dotaz
astrologové váhavě sdělili, že dokud neobětuje život
nějaká výjimečná, dvaatřiceti přednostmi obdařená
osobnost, voda z chrliče nepoteče.
Takové osoby znal král jen dvě: kromě jeho samého
to byl ještě jeho syn, princ Mánadéva. Než aby však
obětoval svého vlastního syna nebo hledal někoho
dalšího, to se raději obětuje sám. A tak si nechal zavolat
Mánadévu a řekl mu, aby druhý den brzy ráno zašel k
nádrži Nárájan Hiti. Tam uvidí ležet
muže, přikrytého bílou látkou. Má vytasit meč a tomu
muži bez okolků utít hlavu.
Mladý princ si pomyslel, jaký podivný úkol mu to otec
dává. Královým rozkazům se však neodmlouvá, a tak druhý
den zrána šel, kam mu otec řekl. Jakmile vykonal, co měl, z
chrliče začala prýštit voda. Potom však ke své hrůze
spatřil, že ten muž, kterého vlastníma rukama zabil, není
nikdo jiný než jeho otec. Chrlič, znechucený otcovraždou, v
mžiku odvrátil svou dračí tvář.
Zarmoucený princ se odebral do hor do chrámu bohyně
Vadžrajóginí. Tam trávil čas modlitbami a pokáním, až k
němu jednoho dne bohyně promluvila a řekla mu, aby
nechal postavit svatyni zasvěcenou Buddhovi, a tak odčinil
strašný hřích otcovraždy. Místo, kde měl chrám stát, mu
ukázal jeřáb, kterého poslala Vadžrajóginí. Princ se tedy
rozhodl, že nechá vystavět největší buddhistickou svatyni v
zemi.
Jakmile se však se stavbou začalo, zemi postihlo sucho,
které trvalo dlouhých dvanáct let. Během celé té doby byla
veškerá zem vyprahlá jako poušt'. Aby stavitelé získali
potřebnou vodu,-rozprostírali vždy v noci na polích velké
kusy látky. Ráno, když byly nasáklé rosou, je všechny
posbírali a vodu z nich vyždímali.
To nejhorší však nastalo, když dělníci jednoho dne přišli
na staveniště a zjistili, že celá stavba, tak lopotně
zbudovaná, je v troskách. Postavili ji znovu, jenomže druhý
den ráno ji znovu našli zbouranou. Zůstali tedy u ní přes noc
hlídat a zjistili, že dílo zkázy má na svědomí místní
božstvo, které ke svatyni přišlo v podobě divočáka. Mužští
ho pronásledovali přes pole až do toho nejzapadlejšího
koutu údolí, aby už se příště neodvážil svatostánek zničit.
Stavba se nekonečně táhla, mladý král však v plnění
svého úkolu neustával. V průběhu let práce krok za krokem
postupovaly kupředu, až byla nakonec svatyně dostavěna.
Jako připomínka kapek rosy, tak pracně posbíraných k její
stavbě, byla
pojmenována Khasti, což známená kapky rosy. Její věhlas
postupně dosáhl i do těch nejvzdálenějších krajů a svatyni
Kapek rosy přicházeli navštíviti poutníci zpoza Himálaje,
dokonce až ze vzdálených mongolských plání. Svatyni se
také s oblibou říká Bauddha podle Buddhy, jemuž je
zasvěcena. A tvář chrliče nádrže Nárájan Hiti je dodnes
otočená dozadu.
Vyprávění o Dattátréjovi
jednoho dne se světec Nárada vypravil na nebesa a
setkal se tam s Párvatí, Lakšmí a Sarasvatí. Ty hned
chtěly vědět, co je na zemi nového. Nárada prohlásil, že
jim s radostí může oznámit, že ve světě lidí žije dívka
jménem Anasúja, která se svou cudností vyrovná
samotným bohyním. Když tomu bohyně nechtěly věřit,
Nárada je ujistil, že je to skutečně tak, jak říká.
. A tak všechny tři vyzvaly své muže, aby sestoupili na
zem a přesvědčili se o pravdivosti Náradových slov.
Brahma, Šiva a Višnu na sebe tedy vzali podobu
mladých potulných asketů, na něž byla radost pohledět,
a vydali se k Anasújině domu, aby si od ní vyprosili
almužnu.
Anasúja vyšla ven a pověděla jim, aby chvilku počkali.
Vrátila se dovnitř pro rýži a další pochutiny, jenomže když
asketům jídlo přinesla, řekli jí, že jim to nestačí. Protože
by jim ráda dala vše, co potřebují, zeptala se jich, co by
tedy ještě chtěli. Oni jí odpověděli, že se má svléknout a
obsloužit je nahá.
Anasúja se znovu vrátila do domu, pověděla svému
muži, světci Atrimu, o žádosti tří asketů a zeptala se ho, co
má dělat. On jí na to odpověděl, že má-li čistou a
neposkvrněnou mysl, může jejich přání bez obav splnit. A
tak šla zpátky ke dveřím a začala se před těmi třemi
mládenci svlékat. Když však byla zcela nahá, bohové se
najednou proměnili v nemluvňata, která se ani v nejmenším
nestarala o její nahotu.
Poté co Anasúja splnila přání návštěvníků, zůstaly jí na krku
tři škvrnata, která se o sebe zjevně nedokázala sama postarat.
Oblékla se tedy a odnesla ty tři nahoru do patra a položila
je do kolébky, kterou zavěsila ke stropu.
Na nebesích si mezitím začaly netrpělivé bohyně dělat o své
muže starosti. Zašly za Náradou a ten jim vysvětli[, že síla
Anasújiny nevinnosti byla tak mocná, že když se před bohy
svlékla, stala se z nich nemluvňata. Aby je z této svízelné
situace dostaly, musí bohyně navštívit Anasúju, tak jako
předtím jejich manželé, a až se jich zeptá, jakou almužnu
od ní chtějí, mají si vyžádat maličké z kolébky v horním
pokojíku.
A tak přišly bohyně v přestrojení k Anasújině domku, a
když se jich zeptala, co si přejí, vyžádaly si nemluvňata.
Anasúja jejich přání vyhověla a bohyně vyběhly po schodech
nahoru. Protože však své muže nedokázaly v jejich nynější
podobě od sebe rozeznat, zůstaly kolem kolébky zaraženě
stát. Vtom se v odpověď na jejich rozpaky nemluvňata
proměnila v jediného dospělého muže se třemi tvářemi:
Brahmy, Šivy a Višnua. A s ním se bohyně odebraly zpátky
na nebesa. Bůh s třemi tvářemi je od té doby známý jako
Dattátréja.
Tři příběhy od Hanumánova ghátu
Když desetihlavý Rávana, král démonů z ostrova Lanky, unesl
Rámovu ženu Sítu, vydal se ji Ráma hledat po celém světě.
Doprovázel ho při tom jeho bratr Lakšmana a opičí vojevůdce
Hanumán. Při svém putování se zastavili k odpočinku v Khonre v
jihovýchodní části Bhaktapuru, kde se stýkají dvě říčky, Bínabata a Tamásá. Ráma poslal Lakšmanu nasbírat lesní plody
a ten, když se vrátil, položil ovoce na rozprostřený banánový
list, aby si z něj posloužili všichni tři společně. Ráma pak
pobídl své společníky k jídlu.
Hanumán si však pomyslel: „Jsem Rámův služebník.
Nemohu přece jíst ze stejného listu jako on, Svým dotykem bych
pokrm znečistil." Ráma si všiml jeho váhání a znovu ho k jídlu pobídl. A tak dostal Hanumán nápad. Nepozorovaně zavrtal ocas do země, až dosáhl k hladině podzemní Gangy, která
pak za jeho zády vybublala na povrch. Ted' pokaždé, když mu
Ráma ovoce nabízel, nejdřív sáhl za sebe, aby si nenápadně
omyl ruku v očistné vodě podzemní Gangy, a teprve potom
další kus ovoce přijal. Aby si Ráma ničeho nevšiml, Hanumán
předstíral, že se drbe. „Vida," pomyslel si, „na opičáka nejsem
tak hloupý."
Rámu však jeho domnělé drbání znechutilo. „Poslyš, Hanumáne, to nemůžeš ani u oběda přestat s těmi opičárnami?"
Od té doby se místu, na němž tenkrát seděl opičí vojevůdce, říká Hanumánův ghát. Zdejší lidé ho nazývají Trivéní, což
znamená Trojříčí: soutok Binabaty, Tamásá a podzemní Gangy. Říká se, že proto je tu voda o něco studenější.
Samotný ghát slouží k pohřbům a poblíž něj stojí noclehárna, ve které se odbývají noční obřady za zemřelé. Občas se
tu sejde celé guthi, společenství, jež se stará o obřady, svátky
a podobné věci, aby společně truchlilo nad milovaným, který
je opustil. jestliže ale zemřelý nepatří k žádnému guthi, může
se stát, že nepřijde vůbec nikdo.
V minulých dobách se lidé báli v oné noclehárně přenocovat. Po půlnoci tu totiž bývalo slyšet rozechvělé ,uííí" ozývající
se z krovových trámů. Potom se z prostoru mezi nimi snesla
nehmotná lidská noha, která se přízračně klátila ve vzduchu
a vyděsila všechny přítomné.
jednoho dne zemřela žena chudého rolníka a ten odnesl její tělo k Hanumánově ghátu. Nepatřil k žádnému guthi a byl
příliš chudý na to, aby mohl pozvat někoho, kdo by mu dělal
společnost. Uložil tělo nebožky do noclehárny, na břicho jí
položil železnou dýku, aby tělo neodnesli zlí duchové, a začal
osaměle odříkávat noční modlitby.
Po půlnoci se z krovových trámů ozvalo ono rozechvělé ,,uííí"
a on pak na vlastní oči spatřil nechvalně známou klátící
sehnátu. Rolník si však na rozdíl od ostatních před ním
zachoval chladnou hlavu. Popadnut dýku, položenou na těle
jeho mrtvé ženy, a po visící noze se ohnal. Na zem začala
kapat krev, ale samotná hnáta se vrátila zpátky do díry mezi
trámy. Rolník zůstal po zbytek noci ve střehu, hotov znovu se
na ni vrhnout, kdyby snad nedala pokoj. S rozbřeskem uviděl,
že se krev, která skapala z klátící se nohy, proměnila ve zlatý
prach. Shrábl ho do uzlíku a běžel povědět sousedům, co se
mu přihodilo. Od té doby pak přicházeli lidé nějaký čas v noci
do noclehárny, aby si tam na nohu visící ve vzduchu počkali.
Nikdo už ji však nikdy víc nespatřil.
Ghát i noclehárna stojí stále na svém místě a nadále slouží
k pohřbům. V jejich blízkosti je k vidění spousta kamenných
reliéfů. Mezi nimi můžeme hned nad sochou boha Badrínátha
spatřit dva kamenné hady, kteří jsou upomínkou na tantrického mistra z rodu Šákjů, jenž prý uměl změnit svou podobu.
Když se o tom dozvěděla jeho žena, chtěla vědět, v co že se
to dokáže proměnit. „Když chci, můžu se proměnit v hada,"
řekl jí na to manžel.
Jak mi to tedy, pěkně prosím, předved'. Alespoň jednou jedinkrát," žadonila žena.
„Kdepak, ty se vyděsíš a neuděláš, co je třeba, abych se vrátil do své lidské podoby. A já rozhodně nemám chut' zůstat
napořád uvězněný v hadím těle."
Ale no tak, mužíčku, slibuju ti, že nikam neuteču. len mi
pověz, co mám udělat."
„Vezmi si tedy tuhle rýži se zvláštní mocí. já změním podohu a připlazím se ti ukázat. Ty na mě pak hodíš rýži a já se
budu moci vrátit do své původní podoby."
Když to dořekl, odešel do svého pokoje, kde provedl tu úžasnou proměnu. Potom se vyplazil ven, aby se své ženě ukázal.
Ta však nečekala, že spatří něco tak děsivého, jako byl obrovity had, který se ted' před ní objevil. Protože si pomyslela, že
ji chce ta obluda dozajista spolknout, úplně na ni zapomněla
hodit kouzelnou rýži a hrůzou bez sebe vzala nohy na ramena.
Její nešťastný manžel ji hledal, kde se dalo, ona se před ním
však dobře schovala. Když nastal úsvit, věděl, že ve své nynější
podobě zůstane už navždy uvězněn. A protože se nechtěl vracet domů, vydal se místo toho k Hanumánovu ghátu.
V téže době se jeho žena vzpamatovala natolik, aby jí došlo, jakou provedla nenapravitelnou hloupost. A protože nedokázala snést pomyšlení na život o samotě, rozhodla se sdílet
osud svého muže. Spolykala zrnka kouzelné rýže, a sama se
tak proměnila v hada. Nato se odplazila ke ghátu, aby pověděla muži, co udělala. Ten se na ni ale stále zlobil a nechtěl,
aby mu byla nablízku. Usídlil se u banyánu nad sochou Badrínátha a trval na tom, že ona zůstane pod ní, a nebude mu tak
na očích.
Časem se oba proměnili v kámen. Od té doby se říká, že
žádná těhotná žena se nemá kamenných hadů dotýkat, jinak
povije děcko předčasně. Proto možná dnes leží žena tantrického mistra po boku svého muže nad sochou Badrínátha, kam
na ni lze jen těžko dosáhnout. Anebo se jí snad nějaké soucitné duši zželelo a přenesla ji nahoru k manželovi, jenž ukončil
svou životní pout' jako kamenný had.
Vyprávění o zlatém chrliči
Za panování Liččhaviů žili v Pátanu dva muži, kteří si
vzájemně odpřisáhli věčné přátelství. Jeden žil v místě
zvaném Saugá a druhý v jiném jménem Nugá. Oba se
vyznačovali stejnou zbožností, důvtipem i moudrostí.
Jednoho dne si muž ze Saugá řekl: „Zakrátko mi na bedrech
přibude pátý křížek. Dosud jsem však neučinil nic pro obecné blaho. Než zemřu, musím to napravit. Jenže co bych tak
měl udělat?"
Když si o tom promluvil se svou rodinou a přítelem, rozhodl
se, že nechá vybudovat vodní nádrž, aby jeho rodina ani sousedé už nikdy netrpěli nedostatkem vody. Na nic dál nečekal
a hned se jal svůj plán uskutečňovat. Zástup dělníků se pustil
do výkopu podzemního Kanálu, který měl do Saugá přivést
vodu. K chrliči, ze kterého měl vytékat nepřetržitý proud
životodárné tekutiny, vedlo dolů z ulice tucet kamenných
schodů.
V den, kdy byla vodní nádrž uvedena do provozu, uspořádali
místní velikou hostinu. Všichni přítomní byli svému dobrodinci nadmíru vděční a nešetřili slovy chvály. len jeho
nejlepší přítel všeobecné nadšení nesdílel.
Jeho zamlklost všechny zarážela a každý si domýšlel něco
jiného. Někteří měli za to, že na svého přítele žárlí, jiní si
mysleli, že mu není projevováno tolik úcty, kolik si zaslouží. A
další napadlo, jestlipak bylo všechno v pořádku s hostinou.
Když se ho nakonec jeden z hostů zeptal, zda mu něco nechybí, a když i ostatní měli různé poznámky, nezbylo mu než
jít s pravdou ven. „Kdepak, nic mi není," řekl. „Sešel jsem se
napít dolů k chrliči, než jsem ale vyšel po schodech nahoru,
už jsem měl znovu žízeň. Není dobré, když je vodovod tak hluboko pod úrovní ulice."
Když ho slyšel muž ze Saugá, řekl mu na to: „Ale příteli, ke
všem chrličům je nutno sestoupit po schodech. Třeba ale
zrovna ty necháš vybudovat chrlič přímo na ulici."
„Dobrá, příteli," odpověděl mu druhý muž, „postavím nádrž
bez schodů."
S těmito slovy se otočila šel domů. Od toho dne trávil všechen čas přemýšlením, jak přivést vodu do Nugá. Až nakonec
přišel na to, jak chrlič na úrovni ulice zbudovat. Do té doby
nikdo nevěřil, že by to bylo možné.
V den jeho uvedení do provozu přišlo nepočítaně lidí a všichni žasli nad důvtipem muže, jenž přišel s dosud neslýchaným
nápadem a také ho dokázal uskutečnit. Všude byla slyšet slova chvály.
Pátanský král byl dílem natolik nadšen, že nechal chrlič pozlatit. A podle něho se začalo celé nádrži říkat Lu Hiti neboli
Zlatá nádrž.
Příběh Zlatého chrámu
Král země Marvár měl kdysi za ženu královnu Pingalu. Ta ho
poprosila, aby pro ni nechal zhotovit Buddhovu sochu, a on jí
vyhověl. Když však byla socha hotová, ozval se král jíné země
a požádal ho, jestli by mu ji nedaroval. Marvárský král tedy nechal zhotovit jinou, ale i ta putovala do dalšího spřáteleného
království. Královna Pingala si musela počkat až na třetí sochu.
Král se postupem času věnoval stále více své druhé ženě
a Pingalu začal zanedbávat. Ta tedy jednoho dne sebrala Buddhovu sochu a vydala se na náboženskou pout'.
Když dorazila do Káthmándského údolí, pomodlila se u stúpy
Svajambhúnáth a potom se usadila u nedaleké svatyně Kindól.
Později obdržela na svou žádost od nepálského krále pozemek
v Bišálnagaru, na kterém nechala postavit klášter se svatyní
a v té umístila Buddhovu sochu. Tomu místu začali lidé říkat
Pingalkót a svatyni Pin Bahál.
Královně se v novém klášteře jedné noci zdálo, že když se
bude celý měsíc postit, setká se znovu se svým manželem,
Marvárským králem. A tak tedy žila celý měsíc jen o vodě,
nabídnuté při obřadech Buddhově soše.
V poslední den jejího půstu skutečně do údolí dorazil král
Marváru, který se stejně jako ona vydal na pout'. Vyprávěl nepálskému králi, jak smutný a neklidný byl ve své říši, a ten
mu zas povědělo tom, jak královna Pingala nechala vystavět
svatyni a že ted' právě drží půst. Král se hned ke svatyni
vydal, a když ho Pingala spatřila, vděčně si vzpomněla na
svůj sen, bez něhož by nezačala s půstem, který jí ted' přivedl
manžela.
Od té doby uplynula spousta vody. Svatyni i klášter nahlodal
zub času a ti, kdož tu žili, se odstčhovali. Na samotnou Buddhovu sochu si nikdo nevzpomněl až do doby, kdy ji čirou náhodou objevil buddhistický kněz z Njakhačhé v Pátanu při své
cestě do chrámu bohyně Guhjéšvarí. Od toho dne chodil kněz
den co den k rozpadlé svatyni uctít Buddhovu sochu.
Jednoho dne uslyšel u svatyně hlas, který k němu promlouval: „Živá duše nemá zdání, že tu v prachu leží Buddhova socha. Což kdybys ji přenesl někam, kde by ji lidé mohli důstojně uctívat?"
Kněze hlas náramně překvapil, zároveň však potěšil, a tak
odpověděl: „Ano, to bych mohl."
Jak to ale chceš dokázat?"
„S pomocí 'svého hromoklínu."
A tak se pustil do kopání a hrabání hlíny kolem sochy, až ji
celou odkryl. Lidé z okolí potom na jeho žádost sochu
zvedli a odnesli do Pátanu. Kněz v jejich čele tančil,
prozpěvoval magickou formuli a jednou rukou při tom
vyhazoval do vzduchu hromoklín a druhou ho chytal.
když přišli na místo zvané Sóthá, s úžasem hleděl na hromoklín, který zůstal viset ve vzduchu nad jeho hlavou. Vnitřní
hlas mu pověděl, že místní bohyně Matanga Dévi se na něj
rozhněvala, protože si na ni při tak důležitém podniku, jako je
přeprava Buddhovy sochy do Pátanu, ani nevzpomněl. A proto
mu chytila hromoklín ve vzduchu. Kněz ji poprosil o odpuštění.
Jakmile si ji usmířila řádně ji uctil, vrátila mu hromoklín a on
nechal dopravit sochu do svého příbytku v Njakhačhé.
Když se o tom dozvěděl král Bháskaradéva, také se na kněze
rozhněval, protože nechal sochu přenést k sobě domů bez jeho
souhlasu. Dal tedy sochu odnést z Njakhačhé do svého paláce,
kde pro ni nechal postavit novou svatyni. Nepostaral se však
už o to, aby v ní byla socha jaksepatří uctívána.
Jednou v noci měl sen, ve kterém k němu socha promluvila: Nikdo mě pravidelně neuctívá. Nechej mě přenést na
místo, kde kočka utíká před krysou, a tam mi nechej vystavět
chrám."
Královi poddaní hledali pro svatyni odpovídající místo, až
jednou spatřili v pevnosti na místě, na kterém odnepaméti
stávala buddhistická stúpa, zlatou krysu s démantovýma očima honit kočku. Tam tedy nechal král vystavět chrám a do něj
přenést Buddhovu sochu.
Chrám byl pojmenován po zlaté kryse Hiranjavarna mahávihára, což v sanskrtu znamená Zlatý chrám. A protože svatyně
s přilehlým klášterem stojí na místě dřívější pevnosti, začalo
se jí v névárštině říkat Kvá Bahál a soše Kvá Bahál Adžu, tedy
Ctihodný z chrámu v pevnosti.
Nágova laskavost
Před dávnými časy pracoval jeden rolník na svém políčku. Kolem šel pocestný a dal se s rolníkem do řeči. Po chvilce se mu
svěřil, že jeho ženu sužuje nepříjemná oční nemoc.
„Když je to tak, dám ti pro ni medicínu," řekl mu na to rolník. Zatřel si prstem na kůži za ušima, podal chlapíkovi kuličku
špíny a pověděl mu: ,,Vetři to ženě do churavých očí."
Chlapík mu poděkovala šel si po svých.
Za pár dní se však objevil znovu. „Poslyš, ty musíš být znamenitý mastičkář," řekl rolníkovi. „Má žena má oči úplně
zdravé."
Potom pokračoval: ,,Víš, já jsem ve skutečnosti nága. Jen jsemna
sebe vzal lidskou podobu, abych ženě opatřil lék. Rád ti
splním nějaké přání."
„Máš pravdu, pocházím z rodu ranhojičů," odpověděl mu
rolník. „Co se však týká mého přání, rád bych si promluvil se
svými blízkými o tom, co nám tak nejvíc chybí."
Když přišel večer domů, pověděl rodině o podivném návštěvníkovi a o přání, které měl vyslovit.
„Nejvíc potřebujeme vodu," shodli se všichni. „Řekni mu
o vodu."
A tak, když se nága příště objevil na poli, rolník mu pověděl, co by si přál.
Nága mu dal pět oblázků a řekl mu, aby si je na čtyři dny
schoval na tajném místě. Když přišel rolník pozdě večer domů,
oblázky ukryl do hliněného džbánu v domácí svatyňce.
Jenomže než uběhly čtyři dny, objevila schované oblázky jeho žena a pomyslila si, co je to za klukovinu. Vzala je a vyhodila ze střešní terasy dolů. Tři z nich dopadly na jedno místo
na poli a dva zbylé dolétly o něco dál. Na místech, kam oblázky dopadly, vytryskly ze země prameny a od té doby měli
všichni vody dost.
Ty prameny můžeme dodnes spatřit vtékat do kamenných
nádrží u málo používané brány na severním okraji Pátanu.
Nedaleko od nich stojí v místě zvaném Ikhačhé Aluko budova
kláštera, patřící potomkům lékaře Tunha Dévy.
Kdo je nejsilnější?
Byl jednou jeden pyšný vesnický zápasník, jehož věhlas neznal hranic, a ten se vydal hledat rovnocenného soupeře, kterého by mohl vyzvat k boji o titul přeborníka. Cestou z jedné
vsi do druhé spatřil mladou ženu, která nesla jen tak sama na
rameni celý sálový strom. Zeptal se jí tedy, co že to provádí.
Jen strom je pro mého otce," odpověděla mu. „Slouží mu
jako párátko." Když to zápasník slyšel, pomyslel si, že
vskutku našel soupeře sobě rovného, a řekl dívce, aby otci
vyřídila jeho výzvu k zápasu.
Zápas probíhal na tržišti. Oba borci zaujali bojový postoj
a pal< se do sebe pustili, vzájemně se strkali a vší silou
sepřetlačovali. Jenže jejich síly byly natolik vyrovnané, že ani
jeden nedokázal získat vrch nad druhým. Mezitím přišla na
trh stařena, aby nakoupila olej a sůl. Když spatřila
shromážděný dav, zvědavost jí nedala a prodrala se dopředu,
aby lépe viděla. „Páni, to je mi ale zajímavý souboj,"
pomyslela si. Jenomže já nechala stát jídlo na ohni a nemám
čas tu otálet." A tak si strčila oba borce do šátku, nakoupila
olej a sůl a odnesla zápasníky na terasu před svou kuchyní.
Tam je postavila, aby mohli pokračovat v klání, a hleděla si
vaření.
Oba pokračovali v boji s takovým zápalem, že z domu byla
za chvíli kůlnička na dříví. Ani to však siláky neodradilo a na
cestě před zbořeným domem se nadále snažili jeden druhého uchopit a přetlačit. Zanedlouho šel kolem rolník. Ten měl
od letitého chození bosky rozpraskané paty, a jak procházel
kolem, ti dva mu v jedné takové prasklině uvízli. Rolník šel dál
svou cestou a byl už pěkně daleko od města, když oba borci
z praskliny v jeho patě vypadli. Neustávali v zápolení, a jak se
tak váleli v prachu, uviděl je orel a pomyslel si, že by nemuseli být špatní k snědku. A tak slétl z oblohy, oba je popadl
a odletěl s nimi pryč.
Nakonec začalo být orlovi břemeno tuze těžké a upustil ho
na zem. Zápasníci se opět pustili do křížku a potýkali se spolu
po celou dobu, co padali k zemi, až nakonec dopadli na oční
rasu princezny, která stála na balkoně svého paláce. Sebrala
je a odhodila do dáli. Nakonec oba přistáli v Bhaktapuru.
Tam pokračovali dalších třicet dní a nocí v urputném boji, aniž by si na chvilku oddechli nebo se posilnili. Za kolbišti měli celé město, až nakonec zasáhl samotný král. Prohlásil zápas za nerozhodný a ustanovil chrabré zápasníky, Džaju
a Bhattu, oficiálními strážci Dattátréjova chrámu. A tak tam
oba stojí dodnes.
Bohyně zvaná Zlatý koláč
V káthmándské čtvrti Thápathalí stojí na břehu Bágmatí nevysoký pahorek. Toto místo se kdysi stalo hromadným hrobem pro
četné muže, kteří byli pobiti ve válce mezi Káthmándským a Pátanským královstvím. Nebylo možné všechna těla spálit, a tak
tu zůstala ležet na hromadě.
Velikého tantrického mistra Šasvattá Vadžráčárju trápila smrt
tolika lidí do té míry, že se vypravil na cestu do země démonů,
odkud chtěl přivést bohyni Bhadrakálí, aby pomohla v údolí znovu nastolit mír. Podařilo se mu chytit ducha bohyně do
obřadní nádoby kaláše. Nádobku si uložil do Koše a vydal se
na zpáteční cestu.
Když se vrátil do Káthmándú, nechal koš s drahocenným
obsahem viset na větvi stromu před městskou bránou a šel
za králem, aby mu o všem pověděla aby svolal lid k náležitému uvítání bohyně.
Jen co prošel bránou, bohyně vyklouzla z koše, vzala na sebe podobu malého děvčátka a s pláčem bloudila po okolí.
Holčičku spatřil rolník, který tudy procházel cestou na pole.
Myslel si, že se ztratila, a tak se jí zeptal, kde má rodiče. Jedinou odpovědí však byl neutuchající pláč. Když jí ale řekl, aby
s ním šla na jeho pole, kývla hlavou na souhlas.
Rolník vysypal z jednoho koše hnůj a místo něj naložil děvčátko. V druhém měl jídlo k obědu a džbánek s rýžovým pivem. Položil si přes rameno bambusové vahadlo s košem na
každém konci a pokračoval v cestě.
Než došel na pole, dívenku houpání koše uspalo. Položil ji
tedy opatrně do stínu a hleděl si své práce. V poledne se k
ní vrátil, jenže ouha! Po holčičce nebylo ani vidu ani slechu a
zmizeli jeho oběd.
Rozhlédl se kolem sebe a v jedné brázdě uviděl sedět místo
děvčátka bohyni. Byl štěstím celý bez sebe, zvlášť' poté, co
mu bohyně požehnala. Z radosti nad nenadálou událostí nechal pole polem a vydal se domů.
Když se tantrický mistr vrátil zpátky k městské bráně, aby
tam s početným davem bohyni přivítal, zíral jen na dno prázdného koše. Všichni z toho byli náramně vylekaní. Vtom se objevil rolník, a když se dozvěděl, co se přihodilo, pověděl jim
o dívence, která se ukázala být bohyní.
Potom se všichni společně vypravili na jeho pole, kde viděli,
že se bohyně znovu proměnila v malou holčičku. Za žádnou
cenu ji však nemohli přimět, aby šla s nimi. Až jí nakonec Š asvattá slíbil zlatý koláč.
Novina o příchodu bohyně se rychle roznesla do všech stran.
Vojsko na pátánském břehu upustilo od zamýšleného útoku na
Káthmandu a dalo se valem na ústup. V údolí tak opět zavládl mír.
Bohyni pak s patřičnou úctou odnesli na posvátné místo na
okraji města. Tam jí vystavěli chrám, v němž se jí dodnes klan:
tisíce lidí. linou svatyni postavili u vesničky Gamka, v místě
kam ji rolník odnesl v koši na své pole. Tady jí lidé říkají Nalitu Déo a je po ní pojmenován i potůček Nalitu Khusí, který
protéká kolem, protože se sem dostala po cestě podél jehc
břehu. Díky požehnání, jež udělila rolníkovi, rozvodněný potok v době dešťů nikdy nezaplaví okolní pole.
Bhadrakálí se lidově říká Lumari Adžímá, Bohyně zlatého koláče. To jméno dostala podle rýžové placky, která se přidáním
kurkumy zbarví do žluta a dostane tak zlatavou barvu.
____________________________________________________
Nepál, nebe napůl
cesty.. .
Jestli máte dostatečně vytrénovaná lýtka, potom doporučuje
návštěvu Nepálskéhó království...
Ovšem i když zrovna nepatříte k milovníkům vrcholového
supění, dovolím si vámi tak cestu do Nepálu vřele doporučit. Je tady totiž dost místa pro všechny. Sportovce i povaleče,
všichni si zaručeně přejdou na své! Jen místní autobusy nejsou
zrovna nejpřívětivějšími společníky vašeho velectěného pozadí. Sedadla skáčou každou chvíli do výšky jako šílená a vy bohužel s nimi. Ještě že se dá obsadit místo na střeše busu. Nakonec žijeme jen jednou! A po Káthmándú můžete klidánko
chodit pěšky, že ano! Stejně je tady toho k vidění minimálně
na pět dalších životů...
Pokud se chcete mačkat, jděte trekovat tam, co všichni
ostatní. Pokud ne, vydejte se do pohoří Langtang, pěkně až
na sever směrem k tibetským hranicím.
Anebo se vykašlete na všechny ty profláknuté osmitisícovky a jen si tak v klidu sedněte do některého z chrámů dole
v údolí...
Právě takhle a ne jinak se totiž s určitostí dostanete
dostatečně vysoko.
Věřte mi!
Buddha je všude a ve všem. Jdi nahoru a dotkni se ho! (nepálské
úsloví
Kudy se jde do Nepálu?
Hodně záleží na čase, jaký chcete své návštěvě věnovat. Je
tady toho tolik k vidění, že týdenní pobyt snad ani nestojí
za to. `I když přiletíte letadlem přímo do Káthmándú! (Jen
pro informaci: cena zpáteční letenky reprezentuje asi tak 2535 000 korun českých.) Nejlepší je samozřejmě dorazit do
Nepálu alespoň na tři týdny nebo na měsíc. A to obvyklou
trasou ze severní Indie a takzvaně po vlastní, tedy autobusové
ose. Už proto, že se váš organismus stačí cestou do severoindických kopců dostatečně aklimatizovat. Vidíte pak věci, jak
skutečně jsou, a ne jen nějaké podivné barevné a donekonečna roztočené kruhy...
Na všech nepálských hraničních přechodech včetně letiš-tě v
Káthmándú dostanete nepálské vízum prakticky na po-čkání
za pouhopouhých 15-25 USD, podle uvažované délky
pobytu. Nejčastěji jsou používána tři místa, kde lze hranici překročit: Sonauli, Kakarbhitta a Birgandž. Existuje ale
i mnoho malých, skoro anonymních přechodů pro pěšáky,
hlavně v horách na východě země.
Co viděla sakura
Úředním jazykem Nepálců je nepálština a Nepál se nepálsky řekne Nepál Adhirádíja nebo Sri Nepála Sarkár, tedy
Nepálské království...
Když sedíte vysoko nad údolím ve stínu rozkvetlé, tři sta let
staré sakury, pojídáte zbytky placek čapátí a odevzdaně čekáte, až se řidiči a jeho pomocníkům podaří opravit dnes už
potřetí prasklou pneumatiku, máte najednou dost času všímat si každé podrobnosti kolem sebe. Úrodné údolí táhnoucí
se až někam ke Káthmándú, tenká nitka řeky Trisuli, která
dává obživu tisícům lidí, i horská políčka rozsetá jako schodiště po úbočích. Někde tady je klíč k pochopení té zarputilé
pracovitosti horalů, kteří den co den v koších připevněných
za hlavou vynášejí úrodnou půdu od řeky až někam k nebi.
Jak tak sedíte zády opření o strom, vybavuje se vám, co
všechno se píše v průvodcích: že tady, na rozloze o málo větší
než území bývalého Ceskoslovenska, najdete nejvyšší hustotu
osmitisícových vrcholů na světě, že ještě před sedmdesáti lety
zůstávala celá země nedostupná naprosté většině Evropanů,
že zdejší horalé, kterým se říká,,Gurkhové", byli tak dobrými bojovníky, že z nich Britové tvořili elitní oddíly svojí koloniální armády v Indii, že první skutečné silnice se tu začaly
stavět až v padesátých letech minulého století, nebo to, že
navzdory těm několika málo desítkám let, kdy se Nepál dostal do středu zájmu západní kultury, ho ročně navštíví skoro
500 000 lidí.
A jako důkaz vítězství člověka nad hmotou se do ticha ozve
neurvalé troubení klaksonu. Mávání rukama a pokřik
posádky nenechá nikoho na pochybách, že se zdánlivě neuskutečnitelná oprava nakonec přece jen vydařila a že je tedy
čas nastoupit a pokračovat v cestě...
Nastupte si, na střeše je místo!
Na rozdíl od sousední Indie, kde železnice tvoří podstat-nou
část vnitrostátní dopravy, najdete v Nepálu sotva něco přes
padesát kilometrů tratí. Ale ani silnice v pravém slova
smyslu tady neexistují příliš dlouhou dobu. Začaly se stavět
až někdy v padesátých letech dvacátého století. A tak nepočítáme-li místní klasický způsob dopravy, tedy kola, volské
potahy nebo muly, zjistíme s překvapením, že mnozí Nepálci
měli možnost vidět dříve letadlo, než se poprvé na vlastní oči
setkali s automobilem.
Celá horská oblast byla totiž zásobována letecky už od
dvacátých let. Všechno se ale mění, a tak i aut rapidně přibývá. Důkazem je samo Káthmándú, kde proudy náklaďáků
spolu se stovkami malých manufaktur v okolí města vytvářejí
místy nedýchatelné klima. Autobusové linky sice ještě
zdale-ka nevytlačily tradiční způsob dopravy, nicméně se
staly ob-líbeným prostředkem cestování. Obzvláště pak do
vzdáleněj-ších oblastí Nepálu.
A protože je tady skoro všechno do kopce, mají i silnice
jasnou úlohu: prostě stoupat. A to pěkně prudce!
Další zajímavostí je, že na vzdálenost měřenou vzdušnou
čarou připadá až dvojnásobek kilometrů silnic. Má to na
svě-domí důsledně hadovitý tvar cest, který jako jediný
může zvládnout příkré stoupání a převýšení. Je
samozřejmé, že s rostoucí nadmořskou výškou stoupá i
riziko havárií.
Frekvence autobusových linek je nepravidelná a nenívýjimkou, že se především ve větších horských vesnicích nahromadí množství cestujících, kteří čekají mnohdy i několik
hodin. Když potom spoj konečně dorazí, vzniká neuvěřitelná
tlačenice, kde ve skrumáži beden, pytlů s obilím, koz, slepic
i lidí stojíte zcela bezradně.
Ale to už se odněkud vynoří úslužný nepálský řidič, váš
batoh putuje kamsi vzhůru a vy uslyšíte tu osudovou větu:
„Nastupte si, pane, na střeše je místo!" Když se polosedě pololeže, obklopeni usměvavými tvářemi domorodců, bagáží
a halasnou zvířecí společností, díváte do jeden až dva kilometry hlubokých údolí, začne vám být najednou všechno
nějak jedno!
Nakonec, kdo z nás neměl jako dítě alespoň jednou tohle
přání: být na horské dráze, která zaručeně nezastaví po
něko-lik dlouhých hodin...
Přejete si letadlo?
Káthmándú má na nepálské poměry jeden primát. Vlastní
totiž mezinárodní letiště. A protože je letadlo rychlý a pohodlný dopravní prostředek, je celkem pochopitelné, že většina
cizinců volí tuto cestu. Ochuzují se tím sice o neuvěřitelná
dobrodružství spojená s pozemním cestováním, přicházejí
o zážitky na hranicích, ale to pro tuto kategorii návštěvníků není tím hlavním, proč do Nepálu přijíždějí. Jejich cílem
jsou nejčastěji několikadenní výpravy pod Everest nebo okolo Annapuren.
Proto tady potkáte hlavně treIcaře, jen občas se měnící v
milovníky památek.
Z Káthmándú se ovšem nelétá jen na mezinárodní úrov-ni.
V nabídce je atraktivní a všude proklamovaný let kolem
Everestu. Zaplatíte-li stovku USD, můžete, pokud vám to
dopřeje počasí a dobrá viditelnost, nabrat výšku a nadšeně
sledovat přes dvojité sklo horské velikány – Makalu, Lhoce,
Siša Pangmu, a pokud ho mezi ostatními velemasivy poznáte, také samotný Mount Everest.
Let trvá asi 45 minut, zatímco cesta na letiště a zpátky zabere více jak dvě hodiny. To jsou typické paradoxy, stejně jako
to, že Káthmándú je patrně jediným městem na světě, kde
na ulicích můžete slyšet až do omrzení se opakující nabídku
nadháněčů cestovních kanceláří: ,Halóóó, mistééér! Přejete
si letadlo...?"
Její Veličenstvo — princezna Barbie
Součástí komplexu královských budov v Káthmándú je také
rozlehlý dům s uzavřeným nádvořím plným balkonů. Tady
má sídlo postava zahalena tajemstvím, živá bohyně Nevari,
jinak také Kumárí Déví. Je to dívka ze vznešeného rodu, léty
prověřenými rituálními postupy vyhledávané, označená
kněžími za svatou.
Žije zcela izolována od světa, obklopena pouze společnice-mi,
aniž by víc jak jednou do roka překročila práh paláce. Dovršíli patnácti let, vystřídá ji další z nekončící řady tzv. živých
bohyň, které jako symbol čistoty procházejí celou nepálskou
historií. I sám král v době slavností přechází vzdát hold a
poklonit se její svatosti.
Podaří-li se vám vejít těžkými vraty do nádvoří a najdete-li v
sobě dost trpělivosti, dočkáte se nezapomenutelného zážitku:
Na čelním trojdílném balkonu se objeví na malý okamžik
sama svatá Nevari.
A když naličená, s podivným účelem a výrazem tváře z jiného světa, pokyne dolů věřícím, připomíná skutečně spíš
loutku (jakousi exotickou barbie) než člověka z masa a kostí.
Ten výjev netrvá déle než minutu, pak už přechází čas pro
milodary vybírané mnichy. Nezbývá než doufat, že se vám to
všechno jenom nezdálo...
Mantra ministra pošt
Spolehlivost nepálských pošt vyvolává oprávněné pochybnosti, už jen když se o nich mluví.
Tuhle skutečnost nemohou vyvážit ani unikátní dopisní
schránky, připomínající miniaturní pagody. Tvarem, soudě
podle erudovaných odborníků, předjímají stavby čínských
náboženských modliteben a chrámů.
Mezi cestovatele se traduje, že prý nepomůže ani tucet poštovních známek, není-li vašemu dopisu karmicky předurčeno
skončit v povolaných rukou. A tak jedinou opravdovou a ževou šancí Ministerstva, pošt Nepálského království je všudepanující naděje, že alespoň mantry, nepřetržitě posílané tisíci
věřících po větru, najdou snad svého adresáta.
Chitwan — past na turisty
Kdo chce na vlastní kůže okusit dobře fungující turistick-ý
průmysl, má jedinečnou šanci pře návštěvě Chitwanského
národního parku. Ten leží v pfíhranięní oblasti s Indú, jehovýchodně od Káthmándú. Park je vlastně lokalitou zázračně
kombinující džungli, povodí řeky, baiinaté teraje i stepní typ
krajiny.
Vstupní permit rozhodně nepatří k nejlevnějším, platí se až
šedesát amerických dolarů za osobu, ale nabízí komprimát
zážitků z oblasti tzv. bezpečného dobrodružství. Proto je tu
také stále pino. Celé široké daleké okolí křižují džípy, hlavně
nám tak dobře známé gazíky sovětské výroby. Z vesnice co
chvíli vyrazí slon, ověšený čtyřmi Japonci s rukama pinýma
fotoaparátú a videokarner, soustředěně vyhlíiejícími zlého
nosorožce. Toho tady kupodivu můžete potkat velice často.
Park byl totiž původně založen jako útočiště těchto výjimečných tlustokožců před útoky pytláků. V posledních letech se jim daří tak dobře, že se jejich počet zmnohonásobil
a začínají podnikat výpravy za potravou i do okolních polí,
k malé radosti rolníků.
Největším lákadlem ale jednoznačně zůstává možnost uvidět na vlastní oči ve volné přírodě vládce zvířat – tygra.
Organizace Chitwanu funguje spolehlivě. Malé skupinky
nadšenců vyrážejí po předem připravených stezkách a husím pochodem míjejí naaranžovanou zvířenu, hlavně ptactvo,
opice, divočáky, jeleny Axis a krokodýly netečně ležící v řece.
Kulisa je to dokonalá, ale skutečně úžasná je hlavně Matka
příroda.
Setkání s tygrem nehrozí, i když hluboko v džungli jich
prokazatelně žije několik desítek. Najít je vyžaduje totiž zkušeného průvodce, mnoho času a trpělivosti. A taky peněz!
Projít celý okruh trvá zhruba půl dne, a po návratu do
turistických osad a bungalovů na vás čeká ubytování a servis na západní úrovni, měřeno ovšem nepálským metrem.
Chitwanský národní park není od okolního světa odtrženým
prostorem, je obklopen mnoha vesnicemi, které rozhodně
stojí za návštěvu.
Zdejší venkované jsou vášnivými karbaníky, a tak se mož-ná
nakonec přece jen dočkáte i toho svého tygra. Karetním
hrám tady totiž dominuje namísto klasického esa obrázek
tygří hlavy.
Pro ty, co nemilují zbytečný pohyb, zůstává ve hře ještě jed-na
možnost: otevřít si láhev místního, nepříliš dobře vychlazeného X-tra Strong Tiger beer...
Made in Nepal
Horké odpoledne, chvíle odpočinku nedaleko Pokhary v
krámku jako dlaň, něco na způsob našeho venkovského
konzumu.
Popíjel jsem čaj s máslem, rozhlížel se a relaxoval. V poloprázdných regálech naskládaná ryíe, mouka, olej, nějaké konzervy a nářadí, a až úpině nahoře, z police těsně pod stropem,
vyčnívá velká krabice s obdélníkovou, výrazně žlutou etiketou
a nápisem vzhůru nohama. Něco mi to připomíná?!? Ano, už
vím! Zápalky.. Superobří krabičku zápalek! Ukazuju nahoru
a majitel ochotně vstává, natahuje se a podává mi ji.
Přes celou přední plochu se skví červenohnědý nápis: „SAFETY MATCH – MADE IN NEPAL".
Než stačím něco říct, obchodník roztrhne obal a na zem se s
nezaměnitelným zvukem sype hromada malých předmětů,
všechny se stejně kanárkově žlutým značením.
Ted' už jsem zase pár hodin na cestě směr Annapurna! Začíná se šeřit a rychle se ochlazuje. Jsem na tom moc dobře!
V kapse mě totiž hřeje několik hranatých chrastivých upomínek piných rezervního ohně...
Vím, že si budu už napořád představovat Nepál jako tu
mohutnou krabici, pinou nečekaných překvapení.
Boží mlýnky
Swayambunath přezdívaný také „Opičí chrám", je 2500 let
stará stúpa.
Vytváří sedmdesát pět metrů vysokou dominantu hlavní-ho
města a dělá vskutku čest svému jménu. Šplháte-li vzhůru
strmým schodištěm, míhají se přes cestu desítky opic všech
velikostí, a vy brzy pochopíte, kdo je tady doma. Co je ale důležitější než tenhle opičí ráj na zemi, je to, bez čeho si nelze
Nepál asi vůbec představit: totiž modlitební mlýnky! Obklopují a naplňují všechny buddhistické náboženské stavby a ani
Swayabunath není výjimkou. Na jeho úpatí, v blízkosti velké
rodiny žlutých Buddhů v nadživotní velikosti, objevíte celé
pole těchto funkčních relikvií. Další mlýnky vytvářejí kolorit
samotné stúpy. Těžko hledat věrnější rekvizitu, která by lépe
vyjádřila symboliku myšlení.
Kovové duté válce (tzv churdy) obsahující modlitby se otáčejí kolem své osy, a při každé otočce dojde k přečtení textů,
které jsou na nich napsány. Je to snad nejunikátnější způsob
zmechanizování obřadu modlitby. Churdy mívají nejrůznější
rozměry – od několika centimetrů v průměru až po ohromné,
mnohametrové kolosy, které roztáčejí poutníci pomocí tyčí
jako skutečný mlýn. Výjimkou není ani vodní nebo větrný
pohon.
I tímto způsobem se lze ve vyšších sférách dozvědět o
zbožnosti věřících!
A tak když opouštíte Swayambunath a ze samého vrcholku
stúpy vás sleduje pár všepronikajících Buddhových očí,
můžete si být dokonale jisti, že od ted už nejste pro místní
duchovní fluidum ani trochu neviditelní.
Všichni svatí muži
Řekněte „svatý muž", a Evropanovi se pravděpodobně hned
nato vybaví postava oblečená v ornátu, nebo kutně. V
Asii žádnou podobnou uniformitu nenajdete.
V zemi, jakou je Nepál, stojí mniši na vrcholu společenské
pyramidy. Mnozí z nich působí sice na první pohled dojmem
naprostého zbídačení, všechno je ale úpině jinak! Závislí na
milodarech, které ovšem dobrovolně a rádi poskytují ostatní věřící, má mnišstvo zodpovědnost především za duchovní
rovnováhu, a proto modlitby a meditace vyplňují větší část
klášterního života. Potkáte je v městských centrech, na cestách mezi vesnicemi i v horských modlitebnách, prostě všude
tam, kde má lidská společnost svoje zastoupení.
Těch setkání je tolik, že začnou časem člověku splývat. Mně
utkvělo v paměti jedno, které mi připadalo zcela výjimečné...
Toho rána jsem se vypravil na jedno z nejposvátnějších
hinduistických míst, k chrámovérnu. komplexu Pašupatatináth. Jsou to sotva dvě hodiny pěšky z centra Káthmándú.
Nad řekou Bágmatí, při úpatí chrámu, visel opar a život se tu
teprve probouzel. Nerušeně jsem prošel všemi stavbami, vrstvenými nad sebou v kaskádách.
Centrální schodiště mne zavedlo na malé prostranství přímo
nad místem, kde jsou odpradávna, den co den, spalovány
ostatky zemřelých. Uprostřed hořel oheň a nad ním, opřen
zády o modlitební stúpu, meditoval anketa s čelem výrazně
ozdobeným symbolem Svatosti. Sádhú (svatý muž) byl oblečen do čistě bílého oděvu – dhótí – a skoro se nehýbal. Jako
by ani nedýchal! Jen občas a spíš mimoděk přihodil do ohniště kus dřeva z připravené hromady.
Teprve ted jsem si všiml, že vlevo na nízké zídce sousedního
chrámku je namalována jeho podobizna. Byla tak věrná, až
mne zamrazilo!
Za chvíli se u chrámu objevili i jeho žáci, kteří přinášeli
další dřevo. Jeden z nich mi ochotně prozradil, že „guru"
Milk Baba je zvlášt' slavný a uctívany'. Svědčí o tom prý i vlasy delší než tři metry. Jsou složitě stáčené a vázané do uzlů,
aby se vůbec vešly na jednu lidskou hlavu.
Bez námitek jsem uvěřil velikosti pana Milk Baby a odevzdal peníz do učedníkovy misky. Odměnou mi bylo sotva
znatelné kývnutí a karmínová tečka, kterou mi sám velký
Mistr ozdobil ęelo.
Přešel jsem kamenný chrámový most a právě v momentě,
kdy se objevilo nad střechami slunce, ocitl jsem se uprostřed
hlučného tržiště. I tady, sotva před malou chvíli, začal další
dlouhý den.
Den piný docela obyčejných a lidských starostí.
Tajemství černého Buddhy
Místo, kde máte poslední možnost vychutnat kousek rov-né
země, než se vydáte vzhůru, se jmenuje Dhunche a leží v
srdci pohoří Langtang v severním Himálaji asi 1900 metrů
nad mořem. Končí tady stará vojenská silnice, a do Tibetu je
to odtud sotva třicet kilometrů vzdušnou čarou.
Na rozdíl od přelidněných tras pod Everestem nebo kolem
Annapuren, kam směřuje většina turistů, je tu klid a nevládne
tady dosud duch mamonu.
Prvních několik hodin výstupu se hory chovají milosrdně, svahy jsou piné stromů a poskytují stín v poledním vedru. Občas vás vyleká početné hejno velkých opic, provádějící
svoje hlučné kejkle. Jak se blíží večer, únava je čím dál větší,
stromy řídnou, a začínáte mít dojem, že jste moucha lezoucí
po skle.
Poslední dvě či tři hodiny šplhání potmě, a pak jako v po-'
hádce – světlo a horský klášter Sing Gompa. Teplá polévka,
čaj a dřevěná pryčna, a hlavně můžete konečně shodit se zad
patnáctikilový batoh.
Sotva usnete, je tu ráno... A všechno začíná nanovo!
Porost zmizel úpinę, zůstává jen holá skála. Stoupáte a zdá se
vám, že už nikdy nic jiného nebude. Opakovaně, vždy asi po
čtyřech hodinách, se takřka v poslední chvíli objeví čajov-na,
dřevěná bouda obývaná rodinami horalů, kde si můžete
opřeni o kamna odpočinout. Teplota venku klesá pod nulu,
poprvé narážíte na souvislou vrstvu sněhu.
Další nocleh, další cesta! Svah je pfíkry', ale ještě k tomu se
boříte do závějí až po kolena. Cíl, tři velká jezera Gősaikund,
odedávna zasvěcená bohu Šivovi, ležící ve výšce 4500 metrů.
(Další čtyři menší jezírka jsou položena ještě mnohem výš,
až v horském sedle v 5100 metrech.) Je to místo, kam jednou
ročně směřují tisíce poutníků z Indie i Nepálu, aby koupelí
v mrazivé vodě smyli hříchy.
Cestou sněžným polem v jednom z průsmyků narazíte na
malý zázrak: po dlouhých hodinách chůze se před vámi
obje-ví modlitebna, skrývající polozavátou sochu černého
Buddhy. A když se na chvíli roztrhne mlha a ukáže se
slunce, uvidíte pod sebou v ohromné hloubce všechny ty
hory i nekonečná údolí pohoří Langtang, zasahující až do
pouhých pár kilome-trů vzdáleného Tibetu.
Je ticho tichoucí, jen všude kolem za velkými kameny vykukují hlavičky místní vysokohorské zvířeny. To vylézají ze
svých nor pŕt'uchy, malým králičkům podobní hlodavci, aby
si vyhřály kožichy na tom tak vzácném sluníčku. Pištivé
zvu-ky nenechají nikoho na pochybách, kdo je tady v
Himálaji pánem tvorstva.
Následuje ledová noc, strávená pod širým nebem na bře-hu
největšího z posvátných jezer. O něco později, zatímco se
skoro z posledních těla sil drápu kolmo do sedla Laurebina
La ke čtyřem malým jezírkům, se mi vybavují slova jednoho z šerpů, který se mnou dneska ráno seděl u ohně. Tenhle
dobrý muž se ke mně důvěrně naklonil, ukázal rukou na neskutečně vzdálený vrcholek obsypaný modlitebními praporky, a pak řekl: „Víš, příteli, Buddha je všude a ve všem! Ted
jdi rovnou nahoru a dotkni se ho!"
Ovoce, drogy a soška z opičí - kosti
Večer ve městě přichází rychle! Tma padne naráz, a protože
v ulicích není klasické veřejné osvětlení, přecházíte stále ze
tmy do světla, to jak míjíte obchody a okna jídelen. Ted nastává ten správný čas pro pouliční obchodníky se vším možným. Prodavači jídla mají většinou vlastní karbidku, lampu
na petrolej nebo alespoň obyčejnou svíčku. Ulice se tak proměňuje v bizarní divadlo piné stínoher.
Než projdete úsek sotva delší než kilometr, dostanete nepočítaně nabídek.
Mezi obzvlášt' neodbytně patří prodejci ovoce a drog.
Mnohdy, pro jistotu, nabízejí oboje najednou. Na rozdíl od
jiných států vyhlášených konzumací drog nehrozí totiž v Nepálu zahraničním turistům za jejich užívání prakticky žádný
větší postih.
Vzp omínám si na drobného vrásčitého horala neurčitého
věku, který mi poté, co jsem od něj koupil trs banánů, stačil
nabídnout neuvěřitelnou škálu omamných prostředků. Když
jsem se po patnácti minutách jeho ataků snažil vycouvat, zatvářil se spiklenecky a odněkud z vaku na ramen vylovil ručně řezanou sošku Buddhy. Ne jen tak obyčejnou, kterých jsou
na trhu tisíce, ale vyrobenou prý z nefalšované opičí kosti!
Doted mne mrzí, že jsem ji nekoupil, takhle se totiž už nikdy
nedozvím, jestli to byla skutečně pravda.
Náš zákazník náš pán !
Příhody typu ...že jen jaksi mimoděk navštívíte svého
krejčího a z látky na pultě, co vás okouzlila, si necháte přes
noc ušít oblek, jsem vždycky povaioval. za „latinu", patřící
spíš do oblasti sci-fi.
To až do okamžiku, kdy mi v jedné z mnoha prodejen
hábitů, někde uprostřed Káthmándú, padla do oka nevídaná kompozice: na černém baviněném podkladu bíle vytkané
stádo snad všech zvířecích druhů, prostě prapor archy Noemovy. Tomu samozřejmě nešlo odolat!
A tak zatímco se můj neumęlý náčrtek vesty měnil rutinovanou kresbou mistra krejčího v model, jeho pomocník kolem mne tančit s docela obyčejným evropský metrem, aby mi
změřit snad každý sval. Úpině nakonec jsem obdržel krasopisně vyvedený lístek: „Come back for two hours, please!"
Nic víc, nic méně! Žádné otázky, žádné placení předem. Ze
dveří mě provázela jen dvojice širokých úsměvů. Vtiskl jsem
si do paměti klikyhák písma na vývěsním štítu, abych trefil
zpátky, a poučen situací jsem si jen o několik set metrů dál
stejným způsobem objednal stříbrný prsten s velkým nepálským tyrkysem.
Odpoledne, cestou zpátky, ze mne byl už úpině jiný člověk.
Jako rádža z pohádek Tisíce a jedné noci, oblečen do
bezvadně padnoucí vesty, na prstě šperk s kamenem tak
typickým jen pro zdejší Himálajskou oblast, a navíc bohatší
o zkušenost, že nic není nemožné, postaví-li člověk
obchodní talent do služeb očekávání skeptického Evropana.
Ve Znamení svastiky
Svět buddhismu a hinduismu je zarámován mnoha symboly; některé jsou nám natolik vzdálené, že je ani nedokážeme rozluštit, jiné se o naši pozornost přihlásí samy.
To platí především o svastikách, ktery'mi jsou označena
obydlí, korby i kabiny nákladních aut, oděvy, dokonce i pokrmy na trhu. Nemůžeme se ubránit zkreslujícím historickým
paralelám – znak hákového kříže je v naší paměti příliš jasně
definován. Je však třeba vědět i to, že nacisté úmyslně otočili směr pohybu jeho ramen, aby tak vyjádřili svou filozofii.
Svastika je totiž původně synonymem pro stvoření života.
Lomený kříž vyjadřuje složitost vztahu pozemských a duchovních prvků ve věčném koloběhu. Všudypřítomné kresby
svastiky jsou jakýmisi orientálními ,grafiti", které si vás tady
v Asii najde, at' jste kdekoliv.
Serpa Tenzing kam se podíváš...
Dvacátý devátý květen 1953, datum, kdy se mnozí lidé
poprvé podívali do atlasu světa, aby zjistili, kde vlastně leží
Mount Everest. Toho dne totiž Novozélandan Hillary spolu
s šerpou Norgay Tenzingem úspěšně zdolali nejvyšší vrcholek světa z jeho jižní strany. Po desítkách marných a mnohdy
tragických pokusů dosáhl konečně člověk další mety.
Zatímco Edmund Hillary byl později povýšen do šlechtického stavu, stal se šerpa Tenzing (který zemřel teprve nedávno) nejznámějším Nepálcem novodobé historie. Místní
folklór nemá ve zvyku implantovat do svých legend moderní hrdiny, a tak zůstala jen jedna možnost: Dnes, at' přijdete
kamkoliv, v údolích, horských vesnicích nebo v samotném
hlavním městě, všude najdete nepřeberné množství restaurací, hotelů, obchodů i jiných turisticky atraktivních míst, které
nesou jeho jméno.
A to je dobře!
Zázrak na poslední chvíli
Lumbini, to je poslední zastávka, než se znovu definitivně
ocitnete na indickém území. Po celonoční jízdě z Pokhary
přepiněným autobusem a v husté mlze, ke všemu v půl páté
ráno, mi připadalo naprosto nemožné, abych chtěl ještě něco
vidět. Řidič měl ale naplánovanou pauzu, a tak nezbývalo
stejně nic jiného, než vystoupit a jít se projít.
Malé prostranství, kde jsme zastavili, fungovalo patrně
přes den jako tržiště, soudě podle mnoha stánků z potrhaného plátna. Ted bylo ale jediným projevem života hlasité
oddechování spáčů pod plachtami sloužícími obchodníkům
za obydlí. Mlha se pomalu rozestupovala, a tak jsem se vydal
podél tabule oznamující, že se nalézám v Buddhově rodišti
kamenitou cestou směrem k areálu...
Hlavní atrakcí Lumbini garden je především bazén
Puskharani, stíněný mohutným stromem, místo, kde se prý
koupala matka Guatamy Siddharty těsně předtím, než porodila, a kde také budoucí Buddha prošel rituální očistnou
kou-pelí. Dokladem pravdivosti příběhu je i nápis v písmu
bráhmí na sloupu vztyčeném 318 let poté císařem Ašókou.
Stál jsem tu sám, bazén vydechoval tajemnou páru a z koruny posvátného stromu vedly někam do ztracena šňůry
modlitebních praporků...
Mezitím se nízko nad obzorem objevilo slunce a propůjči-lo
celé scenérii skoro až mystickou atmosféru. Moje ospalost
už skoro zmizela a já začal v duchu děkovat kamarádům za
skvělý nápad cestovat k hranici přes noc, a právě tudy.
Je tu ještě jedno místo, které stojí za návštěvu! Chrám
Maya Devi, zasvěcený zcela přirozeně Buddhovi, je z
hlediska architektury naprosto běžnou stavbou. Zato uvnitř
čeká překvapení!
To, co vás donutí zůstat tu dlouhé desítky minut, jsou skoro
tři metry vysoké mandaly – kruhy života, namalované na
plátně a obsahující desítky figur a podobenství. Právě tady
jsem si vzpomněl na všechny ty horské oltáře, kameny
zvané „Mani", ukrývající v sobě mantry, pruhy látek s
modlitbami teřícími ve větru, na hmatatelné projevy víry
provázející mne celou dlouhou cestu.
I to byl přece zázrak! Stejně jako obraz dosud neprobuzeného Lumbini, ten den ještě naprosto nedotčeného turistickým ruchem.
Všechno má svůj začátek...
a jistě taky svůj konec! Tak tohle vás zaručeně napadne, když
procházíte pod napůl zvednutou závorou hraniční čáry
Sonauli/Nautanwa.
Na zdi celnice se s vámi naposledy loučí ručně malovaný
obraz překiííených nepálských vlajek. Tenhle atypický tvar
dvou nad sebou ležících trojúhelníků nenajdete ve výsostných symbolech žádné jiné země.V karmínové červených
polích ukryté poselství a naděje zároveň: „Dokud zůstanou
Slunce a Měsíc na svých místech, bude tady i Nepál!"
(Cesty se uskutečnily opakovaně v letech 1997, 1998 a 1999)
Mé časté návštěvy v Asociaci tradičních léčitelů sdružujících léčitele z celé
Zambie mě po několika měsících výzkumu přivedly na stopu renomovaného
hledače čarodějnic Josepha Mudendu. Na příležitost k setkání s timmužem, jehož úspěšná léčitelská dráha se těšila respektu mnoha léčitelů
okolí, jsem čekala dlouho. Zastihnout doktora Mudendu v Lusace byl úkol
téměř nadlidský. Jako většina slavných hledačů čarodějnic i on neustále cestovala vydával se na žádost svých pacientů hledat a zneškodňovat čarodějnice po celé Zambii i do sousedních zemí. Mnohdy byl také žádán náčelníky,
přijel do vesnice a rituálně očistil její obyvatele sužované temnými silami.
Jednalo se často o několikatýdenní výpravy, během nichž byli shromážděvšichni vesničané před náčelníkovou chýší a jeden po druhém léčitelem
důkladně „zkontrolováni" pomocí magických zrcadel, která měla odhalit,
zda jsou zapleteni do čarodějnictví. Nejprve přišly na řadu osoby podezřelé,
tedy ty, které nějakým způsobem vybočovaly z průměru ostatních, ať už bohatstvím,
inteligencí anebo špatnými povahovými vlastnostmi. Po nich byly důkladně
zkontrolovány údajné oběti čarodějnického útoku. Součástí Mudendových „čisticích
misí" bylo také „pročmuchávání" domů. Podle místní víry totiž čarodějové využívají
k uhranutí svých obětí neviditelné magické předměty, které ukrývají v jejich domech.
Věří se, že mají zhoubnou moc a mohou očarovat i na dálku. Přítomnost
magického předmětu v domě je vždy příčinou řady různých neštěstí, jako je neúroda,
nemoc, dokonce i smrt někoho z domácnosti.
Lidoví léčitelé a jejich případy jsou častým námětem běžného hovoru obyvatel
compoundu hned vedle fotbalu a politiky. Stejně tak i léčitelé mezi sebou debatují o
svých profesních úspěších a předávají si cenné zkušenosti. Joseph Mudenda, který
figuruje v mnoha vyprávěních léčitelů, byl popisován jako velmi zkušený hledač
čarodějnic, pocházející ze slavné léčitelské rodiny a schopný úspěšně vyřešit jakýkoliv
čarodějnický případ. Když jsem se s ním konečně po několika měsících setkala v sídle
Asociace tradičních léčitelů, ihned mi vyrazil dech jeho věk. Namísto mé představy
prošedivělého moudrého ngangy, ze kterého vyzařuje vážnost a klid, stál přede mnou
mladý hyperaktivní muž v dobře padnoucí košili a naleštěných lakýrkách, který za
každým druhým slovem propukal v nekontrolovatelný smích. Ale vždyť obsah
rozhovoru s Mudendou o jeho práci a životě, který mi překládal do angličtiny jeho
bratranec, žádné legrační pasáže neobsahoval! Asi je to blázen, pomyslela jsem si v
duchu.
Po několika minutách rozhovoru jsem rázem pochopila, že důvodem k
smíchu byla moje osoba — muzungu (běloška), která se zajímá o tradiční léčitelství.
Jakýkoliv můj pohyb, gesto nebo otázka vyvolávala u Mudendy takové pozdvižení, že
jsem se začala brzy cítit nesvá. Už během mého dřívějšího výzkumu mě častokrát
zarazilo, jaké vyvolávám u mnoha lidí pozdvižení. Všimla jsem si, že se ti lidé smějí
hodně, často a přímo od srdce. Možná smíchem maskují rozpaky, napadlo mě.
Anebo jen vyjadřují radost z neobvyklého setkání. Bližší kontakt s bělochem, který je
pro mnoho obyvatel Lusaky už tak nemyslitelný, je navíc zasazen do kontextu pro
mnohé ještě méně pochopitelného, a sice jeho zájmu o místní kulturu a čarodějnictví.
Vždyť většina bělochův Zambii, vyjma turistů, není v compoundech prakticky nikdy
vidět, neboť patří k elitě a pohybuje se zásadně ve svých klimatizovaných vozech v
centru města.
Když jsem se začala učit místní jazyk nyanja, pobavení místních ještě vzrostlo.
Způsob mé výslovnosti a neomalené užívání slov je přivádělo k tak mohutným
záchvatům smíchu, že mnohdy už po první větě nebylo možno v konverzaci
pokračovat. Člověk si připadal jako na,, smíchové terapii", kterou stále častěji nabízejí
západní sanatoria zdravého životního stylu. Vše vyvrcholilo při jedné z mých návštěv
doktora Mudendy, kdy jsem při pokusu konverzovat v nyanja omylem vyslovila jedno
slovo špatně. Všichni v místnosti propukli v hurónský smích a plácali se nevěřícně
rukama do stehen. Přitom pořád dokola opakovali ono slovo a snažili se co nejvěrněji
napodobit způsob mé nedokonalé výslovnosti. Tehdy jsem pochopila, že nejlepší
bude, když si zajistím překladatele a budu se spoléhat výhradně na angličtinu.
***
Joseph Mudenda se narodil před třiceti pěti lety v rodině osmi dětí ve vesnici
Choma ležící mezi Lusakou a Livingstonem. Jeho otec, jeden z nejslavnějších
léčitelů, hledačů čarodějnic v tehdejší Zambii, zemřel za podivných okolností, když
bylo Josephovi pouhých pět let. Sám na tuto nešťastnou událost vzpomíná jako na boj
s temnými silami. Otec bojoval proti organizované skupině čarodějnic, které byly
silnější než on. Jednoho dne vážně onemocněl a řekl nám: Jsem očarovaný a dnes
zemřu. Očistěte se a hlavně netruchlete! Za dva dny mě budou následovat mí
vrahové." Josephův otec bezprostředně poté opravdu zemřel. Rodina uposlechla jeho
přání a ihned po smrti prošla náležitým očistným rituálem a netruchlila. Truchlení
by totiž mohlo rušit práci ducha zemřelého otce, který mezitím v podsvětí bojoval s
čarodějnicemi, aby pomstil svou smrt. „Když jsme otce pohřbili, v jeho okolí začal
umírat jeden člověk po druhém. Čarodějnice sice zneškodnil, život mu to už ale
nevrátilo," rozpomněl se posmutněle Mudenda.
Malý Joseph zůstal po skonu otce pouze se svou matkou a sourozenci. Jak už
tak bývá v Zambii zvykem, žena po smrti manžela prodala dům a přestěhovala se s
dětmi na jiné místo, do vesnice poblíž Kabwe severně
od Lusaky. Jelikož tam žila část matčiny rodiny, nebylo těžké se usadit, koupit dům
a začít nový život. Joseph zde nastoupil na základní školu a našel si nové kamarády.
Když mu bylo deset let, náhle onemocněl. Trpěl častými bolestmi hlavy, podléhal
závratím a nemohl se soustředit. Každou noc navíc bojoval s děsivými nočními
můrami. Tu se mu zdálo, že ho honí divoká zvěř, jindy zase že tancuje na
hrobech na hřbitově. Matka byla jeho zdravotním stavem velmi znepokojena.
Vzpomněla si na svého manžela, který trpěl podobnými syndromy, když mu zemřel
otec a posedl ho jeho duch. S podezřením, že syna postihla „nepřirozená nemoc",
vzala ho matka do místního křesťanského kostela Mutumwa. Ten byl široko daleko
vyhlášený bojem s duchy a čarodějnicemi skrze modlitby, vzývání Ducha svatého a
tradiční léčivé byliny.
Proroci, jak se samí léčitelé v této církvi nazývají, objasnili s pomocí Ducha
svatého příčinu Josephovy nemoci. ,,Váš syn je posedlý duchem lva, kterého
zdědil po svém otci. Tento duch je velmi silný a neodejde, dokud nebude vyslyšen,"
znělo jejich proroctví. Duch lva, kterého otec používal k hledání čarodějnic a léčení
svých pacientů, posedl Josepha ve snaze zvěstovat mu své přání o pokračování v
rodinné léčitelské dráze. Joseph i přes důrazné varování proroků duchovní výzvu
zpočátku ignoroval. „Nechtěl jsem se stát léčitelem! Mým snem bylo vystudovat
školu a živit se jako tesař," obhajoval se. Brzy ale pochopil, že vzdorovat volání
předků se nevyplácí. Vrtošiví duchové, jejichž žádosti nejsou vyslyšeny, se totiž
snadno rozhněvají a přijde trest.
A tak se Josephův zdravotní stav den ode dne zhoršoval. Bolest hlavy
přerostla v migrénu a k závratím se navíc přidala ostrá bolest u srdce. Duch Iva,
který k Josephovi promIouval ve snech, mu dal jasné ultimátum. Bud bude
respektovat jeho prosby a stane se léčitelem, anebo zemře. Dále mu nařídil, že si
nesmí vzít více než jednu ženu ani konzumovat alkohol. Přikázal mu také, že musí
sebe i byliny udržovat v naprosté rituální čistotě. V případě porušení těchto pravidel
hrozilo, že na něj duch přivolá zpět nemoc.
Nespoutaná atmosféra nedělní mše v kostele Mutumwa přiměla ducha lva, aby se
projevil skrze Josephovo tělo před zraky všech zúčastněných.Za extatického tance a
zpěvu křesťanských písní se Mudendy poprvé v životě zmocnil stav posvátného
transu. Proroci, ač v těchto případech volili klasickou cestu vymítání, si uvědomili,
že duch lva je natolik mocný, že jeho vypuzení by mohlo způsobit Josephovi smrt.
Pochopili, že jediná cesta k uzdrave-
ní vede přes vyslyšení proseb ducha a jeho udobření. Jinými slovy, bylo nutné
usmířit Josephovu duši s duchem jeho předka.
Jak lidé v Zambii věří, člověk při narození získává od Boha duši muzimu. Duše žije
v člověku až do jeho smrti, kdy opustí tělo a odchází zpět k Bohu. Pokud v průběhu
života posedne člověka cizorodý putující duch mashabe —duch předka ve formě lva,
hada nebo opice — vede to k nevyhnutelnému konfliktu. Představme si lidské tělo
jako schránku, ve které se už od narození jeden duch zabydlel. Ten se zde cítí být
doma a nemá příliš chuti se o svůj prostor dělit s nově příchozím. Napadení těla
cizorodým duchem, jakýmsi parazitem v našem slova smyslu, vede tedy ke kolizi,
projevující se ve formě nemoci nebo duševního vyšinutí. Aby se pacient z nemoci
vyléčil, je nutno neviditelného vetřelce z těla buďto vypudit, nebo oba duchy usmířit.
K tomuto účelu slouží tradiční léčebný rituál ngoma, který pro pacienta uspořádají
léčitelé posedlí stejným typem ducha, v Mudendově případě duchem lva. Sám
název rituálu je odvozen od jména podlouhlých afrických bubnů, jejichž zvuk
duchové zbožňují a vydrží při něm tancovat i několik hodin. Obřad ngoma, během
něhož dochází k rozpoznání a usmíření cizorodého ducha pomocí tance, hudby a
obětování kozy, směřuje jednak k vyléčení pacienta, jednak k jeho povýšení do role
duchovního léčitele.
Lidé v Zambii věří, že aby se člověk stal léčitelem, nemusí ho posednout
pouze rodinný předek, ale třeba i biblický duch, duch slavného místního náčelníka,
léčitele nebo bojovníka, či dokonce slavné postavy světových dějin, jako byli doktor
David Livingstone nebo anglická královna Alžběta I. Léčitelé tak nejsou ve většině
případů posedlí pouze jedním duchem, ale celou skupinou různých duchů, jejichž
působení se navzájem doplňuje.
Během rituálu usmíření vyjevil duch předka lva patnáctiletému Josephovi veškerá
tajemství spojená s léčitelstvím, čímž ho zasvětil do role ngangy. Od té doby ho duch
navštěvoval pravidelně a pomáhal mu s určováním příčin nemocí pacientů. Kromě
toho dostával Mudenda podrobné instrukce, jak je léčit, jaké byliny přitom používat a
kde je v buší přesně hledat.
Joseph jako novopečený léčitel začal docházet do místního Mutumwa kostela,
kde byl dříve sám pacientem. Přestože lidé věděli o jeho léčitelských schopnostech,
kterým ve své křesťanské víře nepřikládali zvláštní váhu, nijak jim to nebránilo přivítat
jej do svých řad jako plnohodnotného člena. Jeho
matka v té době v kostele povýšila z řadové členky na křesťanskou duchovní
léčitelku. Na rozdíl od svého manžela a syna, kteří léčili prostřednictvím ducha předka,
využívala léčivé síly Ducha svatého.
Těžko posoudit, nakolik tyto události spolu souvisely, každopádně několik měsíců
poté, co se matka stala duchovní léčitelkou, začal mít Joseph další zdravotní problémy,
tentokrát psychického původu. Jeho mysl byla těkavá, bezdůvodně propadal střídavě v
smích a pláč, pročež se lidé v jeho okolí začali domnívat, že se zbláznil. Po důkladné
prohlídce jedním z proroků se zjistilo, že Josepha posedli další dva duchové,
tentokrát biblického původu. Duchové starozákonního proroka Mojžíše a Josepha
na něj dotírali ve dne v noci, ve snech i v halucinacích. Stejně jako duch lva také oni
přišli, aby mu vyjevili svá přání: „Máme pro tebe práci," řekli. „Tady máš Bibli svatou a
cti ji jako Boží slovo. Pomůže ti chytat čaroděje a léčit nevinné..." Joseph, ač nerad,
vyslyšel volání biblických duchů, kteří byli dalším, tentokrát křesťanským rituálem
usmířeni. Tou dobou začal využívat jejich našeptávání při svých taženích na
čarodějnice.
„A jak přesně vám tito bibličtí duchové pomáhají při léčbě?" zeptala jsem se zvídavě
při jednom z našich setkání. Doktor Mudenda, vždy připravený k pohotové
odpovědi, mi povídá: „Když zavřu oči, otevřu Bibli a začnu se modlit, zvíří se kolem
vzduch a prostoupí mě duch Mojžíše. Ukáže mi přesné místo, kde se skrývají
čarodějnice a jejich magické předměty. To místo ze sebe vyzařuje sílu a přitahuje mě
jako magnet. Čarodějnické předměty pak chytám přímo do Bible tím, že ji zaklapnu."
Napřáhl ruce a tleskl mi dlaněmi přímo před očima, až jsem samým leknutím
poskočila. Pobaven mou reakcí se smál jako vždy, až se za břicho popadal.
Otázka prolínání křesťanství s tradiční kulturou mě fascinovala natolik, že jsem
netrpělivě pokračovala dál ve vyptávání: „Jak se vlastně váš duch předka snáší s těmi
biblickými?" Doktor Mudenda, ve snaze o co nejnázornější odpověď, vytáhl zpod
postele hrst sušených bylina povídá: „Tyto byliny pocházejí od Boha. Sám Bůh chtěl,
abychom s nimi léčili lidi. Mashabe, duchové našich předků, a muzimu, duchové Boha,
nejsou zas tak rozdílní. Jdou ke stejnému cíli, jen každý svou cestou." Významně se
odmlčela znovu zalovil pod postelí, aby vytáhl starou omšelou Bibli a kravský ohon
opletený korálky. ,Muzimu jsou spojeni s církví a ovládají nás skrze Bibli. Mashabe
nás řídí skrze léčivé byliny, tradiční tanec a bubnování," osvětlil mi názorné
zdánlivý rozpor.
V Mudendově léčitelském přístupu se snoubil respekt k předkům a tradicím s
nadšením z všudypřítomného křesťanství. Během svých věšteckých a léčitelských
seancí využíval střídavě všech tří duchů, jejichž působení se navzájem doplňovalo.
„Každý z nich má jasně vymezené kompetence a čas. Duch předka mi pomáhá s
diagnostikováním nemoci a radí mi, jaké byliny mám k léčbě použít. Má rád tmu a
přichází ke mně od šesti hodin večer do šesti ráno. Duchové Mojžíše a Josepha zase
pracují jen ve dne, od šesti ráno do šesti večer, a pomáhají mi s hledáním a
zneškodňováním čarodějnic a jejich magických předmětů:` Pochopila jsem, že díky
přísnému organizačnímu a časovému managementu má doktor Mudenda celý proces
léčby pod kontrolou a jeho profesní prestiž tak jen stoupá.
Po širokých
pískovcový
ch schodech
stoupajících
k hlavnímu
vchodu
ústřední
dvoupatrové
budovy čile
seskakoval
jakýsi
mužík.
Podle
obleku to
mohl být
sluha.
Hlasitě si
opakoval
podivná
slova:
„Tydlitát,
tytát,
tydlát,“ a
zas znova,
„tydlitát,
tytát,
tydlát…“
Když se ten
zvláštní
človíček,
octl na
rozlehlém a
černém
nádvoří
uzavřeném
mnohapatro
vými
budovami,
bezradně
pohlédl na
vysoká
okna v
prvním
poschodí.
Potom si
ukazováčke
m levé ruky
zdvihl
dlouhý nos
a znova si
opakoval:
„Tydlitát,
tytát,
tydlát…“
Poslechněte, lidé zlatí,
jak s balónem se to hatí
a jak, velmi smutná věc,
bídně praskne nakonec.
„Kysibelkou“ nazván jesti,
kdo v něm nejel, ten měl ště stí,
a kdo jel, ten dostal řád,
připnul si jej na kabát.
Poskakuje balón v chvatu,
prvně puště n bez špagátu,
povznáší se do výše,
nikdo ani nedýše.
A v příznivém dosti větru,
dva tisíce nových metrů,
balón vyletěl jak nic –
najednou však bouch a ryc!
Ach, kdopak se toho nadá,
že už balón z výšky padá,
a v něm, běda, lidé tři,
zbožná duše, popatři!
Holý cár se k zemi blížil,
nikdo sobě neublížil,
chvalme Boha za ten div,
neleť nikdo jaktěživ!
Každý tomu sotva věří,
přiběhli hned amatéři,
každý chtěl ten výjev rád
chytit ve svůj aparát.