Stáhnout

www.gybu.cz
GYBEAT
ročník 4, číslo 2
Bez
nápadu
gybu times | bez nápadu | kultura
1 | šuplík | zahraničí | sport
obsah
Gybu Times: O sobě nám tentokrát něco
prozradí profesor Dušek. Ohlédneme se
také za dvěma exkurzemi (jejichž cílové
destinace od sebe dělí přibližně 10 000
km) a vrací se nám seriál Kam na VŠ.
8
Ze studentova šuplíku: Opět otevíráme
šuplíky a nabízíme vám tři zajímavá díla.
Zahraničí: Podíváme se za uprchlíky
do Rakouska a na jeden zdánlivě
bezpečný vysokoškolský kurz. Zahraniční
rubriku pak doplní rozhovor s naší bývalou
studentkou.
Dva pohledy na jednu exkurzi
Gossip
10
11
Kam na VŠ: Architektura
4
¡Qué viva México!
12
Milí čtenáři,
Bez nápadu
Kultura: Recenze jak z divadelní, tak
z hudební scény. Na závěr pak dvě
pozvánky.
Dušek aneb jablka a jezevčíci
4
SLOVO
REDAKCE
14
Bez nápadu
Vánoční zázrak (nebo spíš ne)
16
17
Thy Catafalque - Sgùrr
TED
20
21
23
Pudlové a ohryzci
Tulák po zemi
24
22
Mezi uprchlíky
Příště raději Afghánistán
24
26
16
Znáte Prahu?
Ráno poté
22
14
Jak se žije na soukromé škole v Anglii
22
25
dva měsíce utekly
jako voda a vy
konečně držíte
v rukou další číslo
GyBeatu. V něm
se po dvou letech
vrátíme k seriálu
„Kam na VŠ?“,
ve kterém absolventi
naší školy představují
univerzity, na kterých
studují. Pokud se tedy
stále ještě nemůžete
rozhodnout, kterou
vysokou školu si
vybrat, snad vám
tento staronový seriál
pomůže a zodpoví
některé otázky. Starší
články o vysokých školách
můžete najít v archivu,
do kterého se dostanete buď
přes naší facebookovou stránku,
nebo rubriku Gybeatu na webu školy.
Absenci rubriky Ze studentova šuplíku v minulém čísle jsme se vám rozhodli
vynahradit hned třemi povídkami.
Sport: 5 vrcholů dosavadní sezóny
fotbalové GyBu Ligy přiblíží opět Adam
Kolář.
28
GyBu Liga: 5x NEJ
29
Na závěr už snad jen poznamenáme, že příprava GyBeatu není vůbec snadná a stála
nás již mnoho bezesných nocí. Někdy zkrátka chybí inspirace, a pokud vás zajímá,
co znamená tak zvláštní téma „Bez nápadu“, nalistujte o pár stránek dál.
Příjemné čtení a nekonečné množství nápadů vám přeje vaše redakce.
2
3
GyBu
Times
Mluvil jste o tom, že už na gymnáziu jste
se zajímal o dějepis a „socky“. Je nějaký
předmět, který vám naopak nešel? Často
to u učitelů humanitního zaměření bývá
chemie…?
Pumpkins nebo Cradle of Filth, svého
času jsem poslouchal hodně i Tři sestry,
tam se mi líbily ty praštěné texty.
Taky mám chemii, ale z jiného důvodu.
Bavila mě, v prvním ročníku obzvlášť,
ale otrávila mi ji učitelka, která chtěla
všechno doslova. Pamatuju si, že
jsem vždycky dostal 3-. Jednou jsem
se dva měsíce učil slovo od slova,
jak to bylo v sešitě, nechal jsem se
dobrovolně vyzkoušet a ona už mě měla
zafixovanýho: „Nojo, Dušek,“ a dala mi
zase 3- (smích).
Přesně tak. Když sportuji, mám radši
tvrdší hudbu, takže když jdu běhat,
pouštím si do sluchátek třeba metal
nebo i vojenské pochody, to je hodně
povzbuzující. Naopak když chci doma
pracovat a trochu se uklidnit, pouštím
si klasickou hudbu, když chci usnout,
pustím si gregoriánský chorál.
Takže napříč žánry.
Když už jste zmínil to běhání – na svůj
Facebook dáváte hodně fotek z různých
běžeckých, turistických nebo cyklistických
výletů. Věnujete se tomu nějak vážněji,
nebo si jen občas jdete zasportovat?
A co hudebka, výtvarka?
Andy Lorenzová a Petra Pážíková
Dušek aneb Jablka a jezevčíci
již tradiční rubrice učitelských
V
rozhovorů přišel tentokrát na řadu
pan profesor Dušek. Těm, které učil,
zdroj: osobní archiv
A nepřemýšlel jste někdy, že půjdete
do politiky?
Před třemi lety jsem koketoval s jednou
politickou stranou a účastnil jsem
se různých jejích schůzí, jednání či
oslovování veřejnosti. Teď se takovými
věcmi nezabývám, ale do budoucna
bych si to dovedl představit. Hlavně
v komunální politice, začít někde
v nějaké městské části - takové to „Mysli
globálně, jednej lokálně.“
jistě neunikl jeho osobitý humor
či velké znalosti v oblasti dějepisu
a společenských věd. Proto doufáme, že
se nám v rozhovoru podařilo alespoň
částečně odhalit jeho rozmanitou
a chvílemi i překvapující osobnost.
Začněme s takovou tou klasickou
otázkou – jak jste se stal učitelem? Byl
to váš cíl už od dětství, nebo jste k tomu
dospěl spíš postupem času?
Já jsem chodil jenom na hudebku,
tenkrát jsme to měli rozdělené.
A tam mě hodně oslovil gregoriánský
chorál, který poslouchám už od toho
gymnázia, a je to pro mě nádherná
duchovní záležitost. Chodím i na Schola
Gregoriana Pragensis na jejich koncerty
naživo.
Snažím se si trochu psát, jak chodím
plavat, běhat nebo ujeté kilometry
na kole, samotného mě to hecuje
a motivuje. Nebo se taky hecujeme
s kamarády – soupeříme, kdo ujel nebo
zaběhl více kilometrů. Sport je opravdu
moje srdcová záležitost a sportuji hodně,
ať už jde o tenis, plavání, běhání nebo
kolo, rád hraju i hokej, bowling, šipky
nebo šachy. Co se těch šachů týče, v roce
’88 ve třetí třídě jsem byl třetí na Velké
ceně ČSSR. Taky mám rád kulečník u rodičů na vesnici hraji s hasiči turnaje
a myslím si, že jsem v tom fakt dobrej
(smích).
A jaké máte další koníčky?
Máte nějaký vzor? Nebo oblíbené
dějepisné období?
Pocházím z učitelské rodiny - táta dělal
ředitele na základní škole a máma
na základce učila, takže jsem k tomu
vždycky měl blízko. Ale spíš pro mě
bylo důležitější to, že jsem se o své
předměty zajímal už na gymplu, a navíc
jsem vždy rád komunikoval s lidmi,
takže jsem měl v maturitním ročníku
docela jasnou představu a rozhodl se
jít na ten peďák. Na školství se mi líbí,
že člověk nejen předává znalosti dál, ale
také se sám vzdělává a práce je zároveň
jeho koníčkem.
Co se týče dějepisného období, mám
rád moderní dějiny. Myslím si, že
současnost nelze pochopit bez znalosti
posledního sta, dvou set let, a také
myslím, že dnešním studentům to více
řekne, protože je to poměrně aktuální.
To, co se dělo v bitvě u Marathonu,
je sice zajímavé, ale už to současnou
realitu neovlivní. Takže dvacáté století,
mezinárodní vztahy a mezinárodní
politika, to je moje oblíbená látka.
4
Rád čtu odbornou literaturu ve svých
oborech nebo i odborné články
na internetu, které mě obohatí a dále je
můžu předávat studentům. Mým velkým
koníčkem je vytváření prezentací,
nedávno jsem třeba dokončil prezentaci
o druhé světové válce, která má přes 500
slidů.
zdroj: osobní archiv
A jakou hudbu ještě posloucháte?
Mám rád třeba klasickou hudbu.
Máma učí hudebku, takže jsme odmala
doma poslouchali klasiku - Bacha,
Mozarta… Ale nebráním se ani Prague
Ska Conspiracy, The Doors, Smashing
Jak dlouho trvá vytvořit těch 500 slidů?
Strašně moc. Když to má mít hlavu
a patu, tak s tím jedním slidem se
5
GyBu
Times
Naše oblíbená je ta, na které jste s jelení
lebkou a vycházíte z galaxie.
mazlíte třeba pět deset
minut, než tam zarovnáte
obrázky a uspořádáte text.
Také musíte mít předem
připravené výpisky, které
do prezentace dáte, takže jde
o desítky, dohromady o stovky
hodin. Zabere to hodně práce, ale
baví mě s tím učit a myslím si, že i pro
studenty je to (snad) zábavná forma
výuky.
A tady se vám líbí nejvíc, že?!
Tady se mi líbí hodně – super studenti,
dobré vedení a kolegové. Myslím si, že to
je hodně dobrá škola a cítím se tu dobře.
Ta má i story – to byl jelen, kterého
v roce 1901 u Sychrovského zámku
ulovil kníže Rohan a řízením osudu se
dostal až do hasičské zbrojnice u rodičů
v Paceřicích.
Závěrem přidáváme pár
z repertoáru pana profesora:
Během hodiny společenských věd řešíme
„střední cestu“ v buddhismu – přejídat
se X vůbec nejíst. Spolužačky začnou
potichu diskutovat o váze. Najednou se
ozve pan profesor Dušek: „Kdo přibral?
Zase Katka?“
Stíháte vůbec se všemi koníčky
a aktivitami dělat běžné věci, jako třeba
vaření? Baví vás?
Stíhám, vaření mě opravdu baví
a uklidňuje a moc rád se jím zabývám.
Mám rád třeba tureckou nebo asijskou
kuchyni. Českou mám rád taky, to
je klasika, ale když vařím, tak rád
experimentuji s asijskou, kde je hodně
zeleniny.
Když už jsme u té gastronomie – zdá
se, že vaším velkým koníčkem je také
lisování moštu. Jak jste se k němu vůbec
dostal?
Tím jsem tady známej (smích). Mám
rodiče na vesnici v Českém Ráji, takže
máme na zahradě spoustu jablek,
a i když nejsou, tak stačí zajít za sousedy.
Starodávné umění lisování jablečného
moštu jsem se naučil jako teenager
a hodně mě to naplňuje a baví, líbí se
mi ta spjatost s přírodou - vím, že jablka
jsou z našich stromů a z kraje, který
mám rád.
zdroj: osobní archiv
K prezentacím ve vašem podání
neodmyslitelně patří i koláže, kterými
zdobíte i zdi školy. Jak jste k tomuto
koníčku vůbec přišel?
A jak se má Bukefalos?
Pikantní je, že on se nejmenuje
Bukefalos, ale já jsem ho na tohle jméno
naučil tím, že jsem ho krmil zbytky
jablek z lisování a on si na to jméno
zvykl. Jak se jmenuje doopravdy, to
nevím, majitel je cizinec, takže se s ním
nevídám. Nakonec ho ale musel dát
pryč z mého dosahu, protože byl žravej
a bývalo mu po jablkách špatně. Takže
se má dobře, ale možná je to tím, že už
ho nepřekrmuju.
Moje srdcová záležitost je učebna 11 –
tam jsem si to vyzdobil tematicky,
společenskovědně. Myslím si, že je to
důležité pro studenty, protože plakáty
jsou vizuálně podnětné a v rámci výuky
mohou být dobrými pomůckami. No
a ty koláže, co dávám na internet, to
jsou jen takové srandičky. Jednou v létě
jsem měl něco s ramenem a nudil jsem
se, tak jsem zkoušel, co všechno se
s těmi fotkami dá dělat.
6
hlášek
Po 15 minutách, co jsme postrádali
profesora Duška, se vrátil se třemi
studentkami rakouského gymnázia se
slovy: „Byly jenom tři, zvládl jsem to
rychle.“
Profesor Dušek ke dvěma bavícím se
spolužačkám: „Vy jste těhotný myšlenkou
a já jsem váš porodník. Ale tohle bude
očividně potrat.“
zdroj: osobní archiv
Ještě by nás zajímalo, jak přicházíte
na všechny své hlášky, kterými jste také
docela proslulý. Nacvičujete doma před
zrcadlem, nebo jde o náhlé nápady?
Občanka, sexuální chování:
To je opravdu spontánní. Snažím se
dávat příklady z praxe, a když mě nic
nenapadne, tak fantazie zapracuje
a vždycky z toho vznikne nějaká story.
Někdy to dělám i záměrně, abych
hodiny nějakým způsobem oživil –
udržíte pozornost a zároveň se všichni
zasmějeme. Většinou si ale tedy studenti
z hodin pamatují hlášky a ne tu látku.
Dušek: „Tak kdo si myslí, že zoofilie je
na hraně patologie a normálnosti?“
To známe – pan Vopršálek a spol…
Na občance vypráví pan profesor
o lidských právech a manipulaci s lidmi,
aneb „psí hodina“:
Nejmenovaný student: *hlásí se*
Dušek: „No tobě bych teda svýho jezevčíka
nesvěřil.“
Ano, pan Vopršálek, jezevčíci a já nevím
co všechno (smích). Ale kolikrát jde
o spontánní reakce na přihlouplé dotazy
studentů.
„Lidé jsou ovlivnitelní, když do nich něco
hustíte od mala celý život, tak se tomu
přizpůsobí. Třeba že všichni Romové
kradou, to jsou předsudky. To je jako
třeba kdyby vám odmala tvrdili, že dobrej
pejskař je mrtvej pejskař.“
A jak dlouho tu vlastně učíte?
Tady šestým rokem a celkově dvanáctým
rokem, předtím jsem učil na gymnáziích
v Litvínově a v Pardubicích.
7
GyBu
Times
mohli jsme se projít po zákaznickém
centru. Tam byly všechny nové modely
Škodovky, a to včetně speciálů, jako
je například ten policejní. Já jsem ale
stejně „zkejsnul“ mezi těmi rachotinami
a kochal se jimi. Říkal jsem si, že bych
se domů klidně svezl Superbem z roku
1938. Na druhou stranu, jezdit v autě se
spotřebou 25 litrů na 100 kilometrů by
nebyla láce ani v dnešní době.
Když už máme dveře, máme prakticky
vše, takže jsme byli vyhnáni do další
části závodu, kde se vyříznutý kus
plechu podobal autu. Konstrukce
byla nalakovaná, ale stále měla své
mouchy. Například sedačku jsme vůbec
nezahlédli. Čeho ale bylo v závodu
požehnaně, byly mini kuchyňky - čisté
a moderní. Nejmodernější však byli
pracovníci měsíce. Nejenže se ani
na moment nezastavili, dokonce všem
kolem rozdávali úsměvy.
Po prohlídce závodu jsme odložili
vestičky a dva průvodce a začali
jsme cestovat časem. Z dob dnešních
moderních aut jsme se vrátili do konce
19. století, kdy pánové Laurin a Klement
začali vyrábět jízdní kola. S postupem
času se z kol staly motocykly, které byly
rychlejší než jejich první automobily.
Prvorepublikové automobily byly
velice elegantní, na rozdíl od aut z doby
komunismu, které připomínaly spíše
krabice. V závěru prohlídky muzea,
která tak trochu probíhala formou
tipovací soutěže, jsme už bohužel moc
nevnímali, protože nám začínalo kručet
v břiše. Tento problém vyřešila až naše
další zastávka - Hrubá Skála v srdci
Českého ráje.
Michal Bayer a Adéla Hnátová
Dva pohledy na jednu exkurzi zdroj: Lukáš Nekolný
Pohledem kluků ze 7.A
dveří se zde razily třeba i kryty zadních
kol a jinačí plechy, o kterých většina lidí
- nás dva nevyjímaje - ani neví, kde se
na autě nachází.
21. 10. jsme se s naší třídou
7.A a s paralelkou 5.D vydali na výlet
do Českého ráje. Ráno v 7:30 jsme
vyrazili směr mladoboleslavský závod
Škodovky, kde nás čekala exkurze
do výroby a následně návštěva přilehlého
muzea. Cesta rychle utekla a celkem
jsem se i pobavil, když mi Honza
odříkával svůj referát na němčinu;
o tom, jak je skvělé nechat se pohřbít
na Marsu, když máte peníze. Pomalu
bych jeho nabídce i podlehl a pohřeb si
zaplatil, kdybychom nedorazili na místo
určení.
Když jsme popojeli na montážní linku,
byl to úplně jiný svět. Připadalo nám to
tam takové sterilnější a méně uspěchané.
Nemíhaly se tu vozíky s nákladem dveří
na Fabie a nemlátily nám vedle hlavy
desetitunové lisy. Na druhou stranu
tu bylo narváno. Asi každých deset
metrů jsme mohli vidět stanoviště
o šesti lidech, kteří do každého auta
něco přidávali. Na jednom stanovišti
přidělávali elektrické obvody, na jiném
montovali přístrojovou desku a jinde
nedělali nic, protože dané auto zrovna
nemělo elektrická okénka.
Nevím, jak pro ostatní, ale pro nás
dva byl mladoboleslavský závod ta
nejzajímavější část. My radši vůni
benzínu a tavené ocele než přírody
a chmele pivovaru, kam jsme vyrazili
odpoledne. Ačkoliv jsme navštívili
jen dvě haly (výrobnu plechových
dílů a montážní linku), prohlídka byla
zajímavá a poučná. Podívali jsme se, jak
se razí plechové díly, přesněji tři tisíce
dveří na Fabii, nebo tak něco. Vedle
Následně jsme pokračovali do muzea,
kde jsme se podívali na starodávná
auta, ale i kola a motocyklety, které
zakladatelé Laurin a Klement vyráběli.
Tato část prohlídky se mi líbila nejvíc.
Když jsme se podívali, v jakém modelu
Škodovky se narodil Baroš, a zjistili jsme,
jak se restauruje vrak z nějaké stodoly,
8
I takováto auta se vyráběla v Mladé
Boleslavi
zdroj: Lukáš Nekolný
Pohledem dívek z 5.D
Ve středu 21. 10. dostali studenti z 5.D
a 7.A možnost navštívit automobilku
Škoda v Mladé Boleslavi. Bohužel
jsme museli vstávat dost brzy, což byl
pro jednoho studenta velký problém.
Když už jsme konečně vyjeli, rozhodnuti
dospat spánkový deficit z předchozí
noci, zjistili jsme, že musíme vyplňovat
pracovní listy. A tím se náš sen o ulejvání
rozplynul.
Ani jsme se nenadáli, a už jsme byli před
závodem v Mladé Boleslavi. Na začátku
prohlídky nás oblékli do slušivých
vestiček, abychom se náhodou
neztratili. Exkurze začala v tovární hale,
kde jsme viděli, jak se z obyčejného
plechu najednou staly dveře. Hluk tam
byl neuvěřitelný, ale stále nedosahoval
kvalit naší třídy při hodině španělského
dějepisu.
Škoda muzeum vystavuje auta i netradičně v policích
zdroj: Lukáš Nekolný
9
Zdeněk Völfl
Architektura:
věda humanitní, technická, nebo umění?
sem na vysoké škole měsíc, plný
Jobjektivní.
dojmů a zážitků. Těžké být
Přesto se pokusím shrnout,
Ale stejně se nemohu zbavit dojmu,
že mě tohle celé vlastně baví. A to
je první a nejdůležitější podmínka
k dostudování. Tahle škola vám
pospojuje jednotlivé zájmy dohromady:
kreslení, tvoření, matematiku, úvahy
o všem možném, zálibu v historii, zájem
o veřejný prostor (tak se dá nazvat
vznešeně politika) i o techniku a stavby.
jaká ta naše škola vlastně je.
FH, 2.D
se poslední dobou nějak
moc točí kolem KS, 5.D. Je v tom
snad něco víc? Nebo snad, dle jeho
slov, „pro ni není dost dobrý?“
PČ, 7.A,
nemá o děvčata nouzi.
Když mu jeho dlouhodobá přítelkyně
odjela studovat do zahraničí, vystřídal ji
za mladičkou CG, 2.D. Vztah s ní ho ale
přestal bavit a velmi brzy si našel
náhradu: KV, 3.E.
Na GyBu
máme nový idylický páreček: PD,
3.E, a ŽK, 7.A. Dle slov našich informátorů
jsou spolu velmi roztomilí. (Možná až moc.)
MK, 7.A,
je celý zblázněný do AČ, 4.D.
Možná by mu měl někdo vysvětlit, že když
nedokáže svou vysněnou ani pozdravit na chodbě,
z platonické lásky se ta skutečná nikdy
nestane.
10
„Na úvod přednášky se pokusím o vtip,“
zahajuje svůj projev profesor. „Jaký je
rozdíl mezi lékařem a architektem?“
Dramatická pauza. „Lékař může své
chyby pohřbít, architekt na ně hledí
do konce života.“ Pohled do publika.
Pár úsměvů. „Teď jste se měli smát, to
byl ten vtip. Beru si to osobně a patřičně
to zohledním při zkoušce.“
Pokud se cítíte tak, že chcete vědět
o všem něco, nikoli všechno o něčem,
je tahle škola právě pro vás. A co pro to
musíte udělat? Ve skutečnosti to není
tak těžké, jak se zdá. Stačí jen pracovat.
Ve skutečnosti tam poměr přijatých
a nepřijatých není tak strašidelný.
Problém ale je, že většinu zájemců
odradí už zadání přijímacích zkoušek.
Ty se skládají ze třech výkresů, testu
z matematiky, prostorové představivosti,
obecných znalostí a kulturního
přehledu. Hodně, že?
Takový byl úvod do naší přednášky
filosofie. Ano, správně, filosofie. Už
to bude více jak měsíc, kdy denně
navštěvuji Fakultu architektury ČVUT,
s Filosofickou fakultou UK nemám
vlastně nic společného, a přesto každý
pátek nadšeně poslouchám myšlenky
svérázného filosofa. Stejně tak musím
překreslovat lidské tělo, abych si
osvojil proporce, musím se učit vzorce
pro stavební fyziku a jakým způsobem
udělat překlad, a na konzultacích
pozemního stavitelství se dozvídám, že
jsem idiot, protože nevím, jak zakreslit
sprchu s mísící baterií.
Není to tak dramatické, jak to vypadá.
Čísla jsou následující: cca 500 statečných
si podá přihlášku. Z toho jen 400 dorazí
k přijímacím zkouškám. Vezmou 250.
To znamená, že pokud vás ta bláznivá
mašinerie úkolů neodradí a ke zkouškám
dorazíte, je pravděpodobnější, že budete
přijati, než naopak.
Je to pravděpodobně jedna z časově
nejnáročnějších škol, máte asi tolik času,
kolik mají na medicíně, nebo na právech
ve zkouškovém. Předmětů máme o něco
víc než na gymplu a několikanásobně víc
než téměř na všech ostatních vysokých
školách. Ve škole trávíme více času
než doma, a to jsme teprve v prváku.
Nemáme za sebou ani zkouškové
období. A výhledy? Šance, že v padesáti
se možná uchytíme v nějakém ateliéru
a budeme moct navrhnout vilku nebo
přispět nějakou částečkou k zajímavé
velké stavbě. Věřte, že otázka, proč jsem
nešel na ekonomku, mi naskočí v hlavě
každou hodinu.
Jak tedy hodnotím své měsíční dojmy?
Nevybral jsem si špatně. Pro toho, koho
baví víc věcí, je to dobrá volba. A až mě
někdy potkáte a budu brblat, že mám
moc práce, je to jenom tím, že jsem
nevyspalý.
Na závěr rada: nepijte na gymplu kávu.
Nezvykejte si na kofein před vysokou.
Na vysoké budete jeho pomoc
potřebovat.
11
GyBu
Times
?
krátké nohy. Největší povyražení na nás
čekalo při odchodu z pyramid, kdy
se nám do cesty připletl trošku větší
a chlupatější pavouček. Abychom ale
nepropadli panice, na pomoc ihned
přispěchal náš spolužák a uplatnil
dovednosti nabyté v pralese – sdělil
nám, že je to naprosto nevinný tvoreček.
vstoupili do propadající se katedrály.
Do prezidentského paláce jsme
nemohli, protože v centru naneštěstí
právě probíhala demonstrace. Co nám
všem vyrazilo dech, byla návštěva
jisté cukrárny, kde byly svatební či
narozeninové dorty neuvěřitelných
rozměrů, tvarů a barev. Jejich pravostí
si ne všichni byli úplně jisti, a jen díky
jedné odvážné bytosti víme, že skutečné
byly, protože nenápadně ochutnala
vršek jednoho z nich.
Anonym
¡Qué viva México!
N
ejočekávanější
výlet
celého
bilingvního studia má sedm
studentů z 5.D a osm studentů ze 4.D
již za sebou. Strach před odletem
samozřejmě byl, protože jsme netušili,
do čeho se pouštíme, a informace,
ke kterým se v Česku dostaneme, nejsou
vždy úplně nejrůžovější. Nicméně
všichni zúčastnění nastoupili v Praze
do letadla. Teď už opravdu nebylo
cesty zpět, ani tehdy, když se začínaly
šířit zprávy o hurikánu na západním
pobřeží Mexika.
mimo město. Co jsme snad ale všichni
hned ochutnali, byly tacos. Jak jinak,
když jsme byli v Mexiku. Víkend
uplynul jako voda a náš společný
program začal vřelým mexickým
uvítáním za doprovodu orchestru
dešťových kapek. Úterý již bylo plně
věnováno mexické kultuře, protože
jsme zavítali do Antropologického
muzea, které čítalo mnoho oddílů. Stihli
jsme toho jen zlomek, ale abych pravdu
řekla, tolik mi to nevadilo, protože co
si budeme povídat, já upřednostňuji
spíše tu přírodu. Naprosto vyčerpávající
byla i návštěva centra, Zócala, kde jsme
Co si budeme povídat, let byl dlouhý,
a proto se s ním každý vypořádal
po svém. Někdo spal jako andílek, někdo
si ke spánku musel dopomoci jistými
prostředky, jejichž vůně připomínala
vůni zmoklého psa, a někdo jedl a jedl
a mluvil a jedl… Nic zajímavého se
však během letu nestalo, a proto bude
lepší toto téma opustit a věnovat se
samotnému pobytu.
První víkend v rodinách trávil každý
jinak. Většina studentů zůstala
s rodinami doma, někdo se ovšem hned
vzdálil a zažil svá první dobrodružství
12
Tím zábava bohužel skončila, protože
ve čtvrtek nás čekal den ve škole kvůli
školní oslavě Día de los Muertos.
Ve čtyřech dnech volna si pro nás
připravily jednotlivé rodiny program.
Tady se zážitky velmi různily. Někdo měl
obrovské štěstí a dostal se na Yucatán,
a dokonce i viděl Chichén Itzá, někdo
se jel slunit, praktikovat adrenalinové
sporty
nebo
krmit
krokodýly
v soukromé zoo a zažít pravou džungli.
Ten, kdo zůstal ve městě, také nepřišel
až tak zkrátka, protože se s rodinami
mohl vydat na jednodenní výlety
do nedalekého i dalekého okolí.
Například na Tepoztlán, kde si člověk
i trošku protáhnul kosti výlezem
na pyramidu, nebo objevil krásu květin
v Jardines de México či se trošku ohřál
v Acapulcu. A abych nezapomněla
na zábavu, přes všechen ten program,
několikahodinová čekání ve škole
či jízdu autem průměrnou rychlostí
pomalejší než je rychlá chůze se skoro
polovina zájezdu na sklonku volna
stihla odreagovat v zábavním parku Six
Flags, z jehož horských drah byl nejen
krásný výhled na město, ale i nádherně
vyřvaný hlas. Kdo to nestihl v době
volna, měl možnost na závěr týdne.
Po volnu se nikomu zpátky do školy
nechtělo, ale jinak to nešlo, protože
nás čekala Frida Kahlo, ale hlavně zlatý
hřeb výletu, pyramidy v Teotihuacánu.
Krása a monumentalita se slovy popsat
nedají… Co se ale popsat dá, jsou strmé
schody nahoru, a to my nemáme nijak
No a na závěr už na nás čekaly jen loďky
na Xochimilcu, dům Dolores Olmeco
a sídlo Maxmiliána Habsburského,
ve kterém jsme se cítili jako doma. Jak
by také ne, když je krásně evropsky
zařízen.
Bylo by dobré zmínit mexické jídlo,
které bylo vcelku vydatné a chutné.
Dokonce jsme mohli ochutnat i některé
speciality jako například červy, kteří
byli opravdovou lahůdkou. Bez čeho se
však neobešlo žádné jídlo, bylo chilli,
limetka a sůl. Ne všichni si chilli oblíbili,
ale neskutečná variabilita chilli omáček
a samotných papriček se jim upřít nedá.
¡Adiós y qué viva México!
13
bez
nápadu
Kristý Hrdličková
Bez nápadu
neb o nekonečně dlouhé cestě,
A
kterou musí šéfredaktor ujít, než
vydá další číslo svého milovaného
„Zdendo? Napíšeš něco o tom, jak se ti
líbí na architektuře?“ – „Klidně, za pár
dní to máš na mailu.“
časopisu (a začne v něm nacházet
gramatické chyby, které při korekturách
přehlédl).
Neměla jsem.
Moc úkolů.
„Zdravíčko, nutný brainstorming: téma
do listopadového čísla?“
Moc cestování.
Moc únavy.
Tak zní můj příspěvek v soukromé
facebookové
skupině
aktivních
přispěvatelů do GyBeatu ze 14. října.
Zobrazeno uživateli: 21. Množství
nápadů: 3. Množství použitelných
nápadů: hm…
Moc prokrastinace.
Počet dnů do uzávěrky: deset. Sakra.
„Jaké je teda téma GyBeatu?“ – „No, to
bych taky ráda věděla…“
Ne, Luci. Tématem GyBeatu opravdu
nebude Kýčovité křoví.
co to sliboval?“ – „Už to má napsaný.
Poslal to na mail, nebo ho mám
zastřelit?“ – „Střel ho. Ale do kolene, to
víc bolí.“
„Andy? Jak jste na tom s rozhovorem?“ –
„Už ho máme, čekáme na korektury
od Duška.“
„Nechcete se mnou někdo začít chodit?
Já že bych to napsala do Gossipu…“
„Děcka, shánějte Gossip! Já jsem jako
vždycky neinformovaná…“
Napadá mě
myšlenek.
Počet dnů do uzávěrky: dva. Počet
hotových článků: čtyři.
mnoho
přelomových
Vydáme až prosincové číslo. Ne,
řekneme, že nám za ten loňskej
multikulturalismus někdo vystřílel
redakci. Nebo to svedu na nezvladatelné
množství domácích úkolů. Nebo
na neproplacenou fakturu. Svedu to
na uprchlíky. Homosexuálové by taky
nebyly špatný. Nebude žádný téma.
Přímá úměrnost dokonale funguje,
alespoň něčím si můžu být jistá.
Začínám přemýšlet, jestli bych nemohla
otisknout něco od mých kamarádů
básníků a místo jejich jména napsat
anonym, aby se nepoznalo, že nejsou
ze školy.
Jsem zoufalá. Dokonce tak moc,
že začínám vyjednávat. „Prokope?
Uděláme dohodu: ty mi do zítřka
napíšeš článek o uprchlících a já tě za to
nedám do Gossipu.“
Moment. Nebude žádný téma? Hm…
„Tommy? Téma bude „Bez nápadu“.
A nehádej se se mnou, schválila mi to
maminka!“
Píšu Tommymu, protože Tommy
vždycky vyřeší všechno: „Dej listy… Ne,
spadané listy!“
Tommy: „Něco ve smyslu kýč by před
Vánocema sedělo, jen lepší název.“
Lajkla jsem to.
„Andy? Jak jste na tom s rozhovorem?“ –
„Už ho máme, čekáme na korektury
od Duška.“
Tři týdny do uzávěrky. Andy Lorenzová
a Petra Pážíková se ochotně ujaly
rozhovoru s Duškem. Tentokrát to
nebudu řešit na poslední chvíli!
Počet dnů do uzávěrky: šest. Počet
hotových článků: dva.
Dva a půl týdne do uzávěrky. Rozdávám
další úkoly (a už zase mám pocit,
že nestíháme). „Někdo, kdo byl
na exkurzi v Českém ráji, napíše něco
o exkurzi v Českém ráji“. Ano, zadávání
konkrétních úkolů konkrétním lidem se
mi v minulosti osvědčilo…
„Tommy? Jak mám nazvat tvůj
fejeton?“ – „Nijak, to není k publikaci.“ –
„Tommy, to je jedinej článek související
s tématem čísla, kterej máme!“ – „Ne.“ –
„Tak jak to mám nazvat?“
„Andy? Jak jste na tom s rozhovorem?“ –
„Už ho máme, čekáme na korektury
od Duška.“
„Jaké je téma GyBeatu?“ – „Netuším.
Zkus něco o podzimu. Třeba porovnej
Halloween a Dušičky.“
Počet dnů do uzávěrky: čtyři. Počet
hotových článků: tři.
Počet dnů do uzávěrky: čtrnáct. Času
dost.
„Btw, bude Zdenda psát o tý vejšce nebo
zdroj: korektor.the-comic.org
14
15
kultura
Thy Catafalque
Vánoční zázrak (nebo spíš ne)
2.
října jsem měla tu čest zajít
do Divadla Komedie na premiéru
nové inscenace Mesiáš, ve které se
David Prachař a Igor Chmela pokusí
o nemožné - zahrát co nejlépe celý
příběh o narození Ježíška (cestu
do Jeruzaléma, Tři krále a samotný
porod nevyjímaje) jen ve dvou. Jako
divák jsem se mohla na vlastní oči
přesvědčit, že to nemožné opravdu je.
celé publikum. Tak se stalo, že jsem si
na Davida Prachaře zakřičela: „Vyližte
mi koloseum!“ a byla jsem spokojená.
Spolupráce diváků využívali herci
během celého představení a nadšení
v publiku za celou hodinu a půl
neutichlo. Bohužel tím ale narážím
na důležitý poznatek: získat přízeň
diváků je až příliš snadné. Hra Mesiáš
je určená stoprocentně konzumnímu
publiku; je jednoduchá, snadno
pochopitelná, s osvědčenými vtipy
a triky, které vždy zaberou. Protože když
David Prachař přitáhne Igora Chmelu
jako těhotnou Marii na skateboardu,
který má představovat osla, je naprosto
jasné, že se všichni budou smát. A to
je něco, co musím kritizovat. Humor,
který je opravdu jednoduchý a opravdu
jednoduše se vymýšlí. Přiznávám, že
jsem milovnice absurdního dramatu
a je těžké se mi zavděčit. Ale vím, že
i komedie se dají dělat chytře, proto
nemohu nebýt zklamaná.
Hned na úvod je nutné říci, že se jedná
o komedii. Je to přesně takový ten typ
představení, na které si rádi zajdete
po opravdu náročném dni v práci, kdy
jste vyřizovali stovky papírů, tisíce
jich ztratili a nutně se potřebujete
odreagovat. Pokud patříte mezi diváky,
kterým bohatě postačí drama v jejich
osobním životě a necítí potřebu
po večerech přemýšlet nad těžkostí
lidského bytí, pak je Mesiáš hra přímo
pro vás a můžete tuto recenzi rovnou
přestat číst. Stejně tak, pokud jste
se při sledování Partičky zamilovali
do Chmelových vtipů. Pokud se ale
považujete za náročnější diváky, kteří
neumřou smíchy, jen co se dvojice herců
ukloní, dobře si rozmyslete, jestli vám
opravdu návštěva tohoto představení
stojí za to.
Co musím naopak vyzdvihnout, to
jsou pěvecké schopnosti Mariany
Prachařové, Prachařovy dcery. Ta hraje
v představení Marianu Prachařovou. Nic
víc, nic míň. Zajišťuje hudební doprovod
a z jejího podání tradičních vánočních
koled, předělaných do moderní podoby,
mi doteď běhá mráz po zádech. Úžasné.
Ve zkratce zde převyprávět děj asi
nemá moc smysl, vězte jen, že Prachař
s Chmelou skutečně zvládli zastat všech
x rolí, které se v příběhu o Jezulátku
objeví. A musím přiznat, že hra má
mnoho krásných momentů, kdy
jsem se upřímně smála. Velmi dobře
je například zvládnutá spolupráce
s diváky, kteří v jednu chvíli zastanou
roli
jeruzalémských
obyvatel
protestujících proti Římu. Jakoukoliv
akcí, která dokáže nabourat pomyslnou
stěnu mezi „těmi na jevišti“ a „těmi
v hledišti“, si totiž herci získají zpravidla
Ke hře Mesiáš se toho už mnoho
dodat nedá. Závěrem bych snad
jen zopakovala, že pokud se chcete
v době vánočních stresů uvolnit
a zasmát, s klidným srdcem můžete
jít podpořit Divadlo Komedie. Pokud
naopak potřebujete uniknout ze světa
nákupních středisek do světa méně
komerčního, pak bych toto představení
rozhodně nedoporučila.
16
Knižní novinky
Jakub Kvizda
Kristý Hrdličková
Sgùrr
Kafe a cigárko
Jak v době blogové vytvořit ze svého blogu
fenomén, který se pro zástupy čtenářů stane
čtvrteční drogou? Úspěšný blog o divadelním
zákulisí nyní jako kniha!
Autor: Marie Doležalová
Nakladatelství: Domino
Z
klamán
posledními
výplody
5 Seconds of Summer a Seleny
Gomez, rozhodl jsem se jemně
přehodit žánrovou výhybku. Do cesty
se mi shodou okolností postavil
avantgardně-metalový maniak Tamás
Kátai, původem z městečka Makó
na jihu Maďarska. V roce 2011 se
přestěhoval do Skotska, přičemž poté
zůstal jediným členem figurujícím
v sestavě Thy Catafalque.
Včely
Ceněný román srovnávaný se slavným 1984.
Napínavý a vynalézavý příběh hrdinky,
která tváří v tvář zoufalému boji o přežití
změní svůj osud i osud svého světa.
Autor: Laline Paull
Nakladatelství: Práh
Jako u každé avantgardy, i zde by bylo
osudovou chybou utvořit si názor podle
prvních pár (v tomto případě) poslechů.
Přestože si rád naivně myslím, že už mě
v hudbě nic nedokáže překvapit, šesté
album tohoto projektu mi dalo opravdu
zabrat. Hlavně začátky byly velmi
krušné a vypadaly nějak takto:
1.-2. poslech: „…???“
3.-5. poslech: „Co to k***a?!“
6. poslech: „Ááá, jasný, chápu to.!“
7.-9. poslech: „Co to k***a?!“
A pak se to nějak zlomilo. Další přehrání
s sebou přinesla jisté osvícení a dnes už
jsem schopný album poslouchat i jen
s občasnými náhodnými výkřiky plnými
pochopení, radosti a potměšilého
chichotání.
Ženský hlas toto monstrum uvede
do pohybu během dvacetivteřinové
introdukce. První regulérní track
Alföldi kosmosz mele dohromady
psychedelický rock, bluegrass a folk.
V dáli se ozývá i poměrně tradiční
blackmetalová melodie a… je pryč.
Dříve, než si to stačíte uvědomit. Písní
se proplétají housle, které vytvářejí
ústřední melodickou linku, a přestože
17
kultura
se zde neozývá zpěv,
nijak mi tu ani nechybí.
náklaďáku. Tohle je zhudebněné
šílenství. Soundtrack ke zmaru
a beznaději. Konečně přichází zklidnění,
snad stihnu zavolat na psychiatrii… Ale
né, už je tady zase ten techno beat. To
je konec.
Na pozici číslo tři se tyčí
patnáctiminutový
kolos,
jehož název je moc dlouhý
na to, abych ho sem psal. Tady se
již konečně objevují i zkreslené kytary
a hned to má grády. Dále se vyskytují:
trip-hop, post-black metal, rock á la
kultovní Maďaři Omega, elektronická
hudba, hard rock, trocha industrialu…
(a dost). To vše za závojem neklidu
a melancholie. Tyto dva pocity se
dají vztáhnout na celou desku, přesto
jsou prvky, které je vytvářejí, spíše
v pozadí a při nepozorném poslechu je
registrujete jen podvědomím.
Sláva bohu, je tu poslední skladba
Keringo, a já mám konečně čas se
zvednout ze země a donutit své
zubožené tělo k nějakému pohybu.
První polovina funguje jako katarze
a očistec, a přestože v sobě jemná
klávesová melodie možná ukrývá lehkou
nervozitu, po předchozích skladbách
je to jako se dívat na rozkvetlou louku
plnou motýlů. Ke konci ještě přichází
přitvrzení, ale to už je spíše marný
pokus šílence o poslední odpor.
Vítané zklidnění přichází s krátkou
mezihrou A hajnal kék kapuja, kde se
objevuje typicky skotská flétna a krásná
kytarová melodie.
Kratičké outro obstarává a cappella
sopránistka Ágnes Sipos a tak moc to
člověka vytrhne ze stavu, ve kterém do té
doby byl, že začne pochybovat o tom,
co slyšel. Avšak není jednoduššího
způsobu, jak si to ověřit, než zmáčknout
replay a znovu se vrhnout do hlubin
umělcovy duše.
Střed alba tvoří Élő lény a je to střed, jak
se patří. Odsuď se délka skladeb první
poloviny zrcadlově odráží do druhé
poloviny a tvoří tak zneklidňující
symetrii. Pod hypnotickým riffem se
odehrávají kytarové čardášové melodie
a výkřiky podobné těm mým, když
najednou… vesmírné klávesy. Chvílemi
si připadám jako uvězněný v automatu
na pinball, jak jsem jednotlivými
motivy házen ze strany na stranu,
nahoru a dolů.
Sgùrr znamená ve skotské galštině
vrchol hory a album je podle slov
svého tvůrce inspirováno skotskými
vysočinami a maďarskými nížinami
a většina písní je o „horách, vodě, jejich
vzájemném propojení a symbolech,
které se k nim vážou.“ Navzdory změně
prostředí v jeho hudbě i nadále zůstal
feeling maďarských pust a pustin,
což je částečně způsobeno i texty
v maďarštině.
A potom přichází rána pěstí přímo mezi
oči. Jura je naprostým blackmetalovým
šílenstvím. Zní to jako nějaký
zapomenutý demáč Mayhem. Necelé
tři minuty stačí, abych byl doslova
ubit vražedným tempem a ďábelskou
vokální deklamací.
Občas to zní jako techno předělávky
lidových písniček, občas jako něco,
co si ve svých korábech pouští banda
zelených mužíčků. Thy Catafalque
spojují tvrdost, agresi a nenávist black
metalu, folkové motivy tvůrcovy
domoviny (hlavně v houslových
partech - ty byly paradoxně nahrány
řeckým hudebníkem) a elektroniku/
noise s něčím, co by se snad dalo nazvat
progresivním rockem. Nejzajímavější
Zbrutalizovaně slayerovský začátek
Sgùrr Eilde Mòr mě doráží. I zde se
objevuje zpěv. I když, zpěv… Nějak
takto by zněla rozbitá sušička prádla,
kdyby uměla zpívat. Střední pasáž je
magořina. Mám nervy v kýblu. Kýblu,
který byl prostřílen a hozen pod kola
18
ovšem je fakt, že se tato žánrová
rozdílnost neprojevuje na ploše celého
alba nebo písničky, ale většinou je
přítomna najednou.
Modrý pták
Hudební um ústředního a jediného
tvůrce je nezpochybnitelný, Tamás Kátai
kromě vokálů obstaral i kytaru, basu,
klávesy a naprogramoval bubny. Přesto
tu jde hlavně o atmosféru, precizní
výkon je vedlejší. Klávesové zvuky se
pohybují od syntezátorů, až po cosi,
připomínající zrezivělý xylofon.
Znovu a líp
Divadelní novinky
Modrý pták jako touha po prchavém
neuchopitelném štěstí. Dobrodružná cesta
za duší věcí a tvorů kolem nás, která sama
o sobě je cílem.
Kde: Stavovské divadlo
Režie: Štěpán Pácl
Premiéra: 19. 11.
Co by se stalo, kdyby dva lidé smazali dvacet
let manželství a byli zase na začátku - mladí,
zamilovaní a plní ideálů…? Situační komedie
o lásce, manželství a přehodnocování.
Kde: Divadlo Palace
Režie: Martina Krátká
Premiéra: 11. 12.
Důležitou
složkou
jsou
bicí.
Přestože jsou, jak už jsem zmínil,
naprogramované, je tak uděláno velice
originálním způsobem, který z velké
části souvisí s celkově zastřeným
zvukem. Ať už se jedná o blastbeaty
(není jich mnoho) nebo trip-hopové
rytmy, vždy vyznívají velmi akusticky
a organicky. Až dřevně, řekl bych.
Tuto desku bych doporučil lidem, kteří
se vyžívají v ‚negativní‘ hudbě a kterým
nevadí trocha toho ‚bubákového‘
metalu. Ruce pryč by rozhodně měli
dát slabší povahy a psychicky narušení
jedinci (a že jich je…). Přestože se dají
najít i větší šílenosti (hlavně z oblasti
noise/dark ambientu – Stalaggh,
Gulaggh, Merzbow…), zde kromě toho
lze najít i uměleckou hodnotu.
Jen houšť podobných nonkonformních
výletů, vytrhujících člověka ze spárů
nudy a šedi většiny mainstreamu.
Přestože šeď je tady přítomna v hojné
míře.
Končím a mačkám replay…
Rozmarné léto
x / 10 (za x je možno dosadit libovolné
číslo, závislé na labilitě, náladě a počasí)
Dramatizace slavného románu Vladislava
Vančury. V poněkud zpustlých říčních
lázních na břehu řeky Orše se denně
setkávají tři postarší pánové: majitel lázní
Antonín Důra, sečtělý abbé Roch a major
ve výslužbě Hugo…
Kde: Divadlo Viola
Režie: Michal Pavlík
Premiéra: 17. 12.
19
kultura
Markéta Sýkorová
Znáte Prahu?
TED
T
echnology, Entertainment, Design to oficiálně znamená zkratka TED.
Pokud ale nemáte chuť číst tento článek,
pak vězte, že se dá vyložit i jako Trháky
pro Extrémní Dobrodruhy a rovnou
skočte na stránky www.ted.com. Všem
ostatním ráda vysvětlím, o co se jedná.
TED se snaží zájemcům přiblížit
i jinak, například v roce 2009 se rozšířil
o další formát konferencí, tzv. TEDx.
TEDx konferenci může uspořádat
kdokoliv a kdekoliv, pokud získá licenci
a splní základní požadavky. Tak je
možné sdílet inovativní a inspirativní
myšlenky i v rámci menších komunit
po celém světě. V České republice se
„tedexy“ konají pravidelně v Praze,
Brně, Hradci Králové a dalších
městech a na vstupenku zvládne ušetřit
i průměrný středoškolák. I tyto události
se natáčí a později vyvěšují na internet.
Ty nejlepší z nich jsou umístěny spolu
s klasickými TED videi na oficiálních
stránkách této neziskovky.
TED je americká nezisková organizace,
která se věnuje myšlenkám hodným
šíření. Dělá to skrz vydávání knih,
vytváření výukových videí, udělování
ocenění atd. Především však pořádá
konference, na které se sjíždějí vědci,
inovátoři, lídři, sportovci, aktivisti…
Zkrátka lidé, kteří mají světu co sdělit.
Připravují si krátké a úderné přednášky,
kterými vás zpravidla naprosto pohltí
a nadchnou. Někdy jen vypráví své
ohromující životní příběhy, jindy vás
zasvětí do svého oboru nebo vám
dají překvapivé rady do života. Pokud
se rádi obklopujete zajímavými,
inspirativními a úspěšnými lidmi, účast
na této konferenci by pro vás mohla
být nezapomenutelným zážitkem.
Drobný problém nastává ve chvíli,
kdy se dozvíte, že se pořádá „výběrové
řízení na diváky“, které nepochybně
probíhá ve vysoce konkurenčním
prostředí. TED chce mít totiž zajímavé
lidi nejen na pódiu, ale i v publiku.
A co víc, když už si vás laskavě vybere,
za obyčejnou vstupenku zaplatíte 8 500
amerických dolarů (zhruba 205 000
Kč). Teď si pravděpodobně říkáte, proč
vám tady představuji takový podivný
elitářský spolek… To proto, že záznamy
z přednášek organizace zpřístupňuje
i obyčejným smrtelníkům-zvědavcům
na internetu.
Pokud se rozhodnete dát TED
Talks šanci, rozšíříte si tím obzory
a procvičíte jazyky. Většina videí je
v angličtině, s titulky často ve více než
40 jazycích. TEDx videa, která jsou
přístupná především přes YouTube,
jsou až na výjimky neotitulkovaná
a pochopitelně v těch jazycích, v jakých
zemích se konají.
Pokud nevíte, kde začít, tady jsou tipy
na dvě přednášky, které oslovily mě.
Svůj boj o život po těžké nehodě mistrně
líčí bývalá vrcholová sportovkyně
Janine Sheperd ve své přednášce
„A broken body isn’t a broken person“
(na ted.com s titulky v českém jazyce),
druhá zajímavá a humorná přednáška
od psycholožky Kelly McGonial nazvaná
„How to make stress your friend“ (také
s českými titulky) vám možná pomůže
lépe zvládat stres.
20
Filmové novinky
Kristý Hrdličková
Hunger Games: Síla vzdoru - 2.
část
Akční, Dobrodružný, Drama, Sci-fi,
Thriller
V poslední kapitole nepůjde jen o přežití,
ale bude se bojovat o budoucnost obyvatel
celého Panemu. Nikdo není připravený
na konec.
Premiéra: 19. 11.
K
olik rodilých Pražanů žije
ve vaší čtvrti? Jaké jsou
nejfrekventovanější stanice metra? Jaké
je věkové složení obyvatel Prahy a kolik
dětí tu bude žít v roce 2050? Na tyto
a mnohé další otázky přináší odpověď
výstava Znáte Prahu? na Staroměstské
radnici.
Tři vzpomínky
Drama
Marguerite Dumont je milovnice opery.
Už celé roky pravidelně zpívá pro své hosty.
Jenže zpívá zoufale falešně a nikdo jí nikdy
neřekl pravdu.
Premiéra: 3. 12.
Výstava s názvem Znáte Prahu?
Město v mapách, grafech a číslech
je pro návštěvníky otevřena až
do konce prosince v Sále architektů
na Staroměstské radnici. Výstavu
připravil Institut plánování a rozvoje
Prahy a veřejnosti tak zprostředkoval ta
nejzajímavější data, která sesbírala Sekce
prostorových informací. Návštěvníci se
mohou na mapách podívat nejen na to,
jak je na tom jejich čtvrť se znečištěním
ovzduší, ale třeba i zjistit, kde žije
v Praze nejvíce psů a kde se spáchá
nejvíce trestných činů. Pro zájemce
je připraveno několik úkolů a otázek,
na které při prohlídce mohou najít
odpovědi.
Star Wars: Síla se probouzí
Akční, Dobrodružný, Fantasy, Sci-fi
Dlouho očekávaný sedmý díl úspěšné
ságy nás zanese do doby přibližně 30 let
po skončení posledního dílu Star Wars.
Premiéra: 17. 12.
Tou nejatraktivnější mapou je pak mapa
největší, do které mohou návštěvníci
dle libosti zapíchnout špendlík - žlutý
na nejhezčí místo v Praze, černý na to
nejošklivější. Zdá se, že Pražané se cítí
nejlépe na levém břehu Vltavy, naopak
Václavské náměstí a Černý most
vychází z průzkumu nejhůře. Pořád ale
máte možnost výsledky ovlivnit, takže
pokud vás výstava zajímá, určitě se
běžte na Staroměstskou radnici podívat.
Vstup je zdarma!
21
zdroj: joblo.com
ze
studentova
šuplíku
Zdeněk Völfl
Ema Labudová
Ráno poté
sychravá sobota ráno. S mírným
Jnad ebolehlavem
po pěti pivech mířím
ránem domů. Nad celou Prahou
Pudlové a ohryzci
klubem. Utratil přes pět tisíc, ale
nepamatuje si to. Asi to už to ani nezjisti.
Na účet rodičů se nedívá. Rodiče věří,
že neomezený přísun peněz mu dá
štěstí, bezpečí a budoucnost. Nevnímají
ho. Jak moc se mýlí. Nechápe hodnotu
peněz. Dívka, po které včera prahnul,
nalíčena několikamilimetrovou vrstvou
make-upu, aby nebylo vidět její akné
(a to, že je jí šestnáct), odešla, a to i přes
to, že ji pozval mnohokrát na nejdražší
drink. Neskóroval. Ani to si však
nepamatuje.
vládne
podzimní
melancholie.
Důchodci už se vrací ze svých obvyklých
okruhů po okolí domů. Obtěžuje je
zápach. Bezdomovec, šťastný, že už jezdí
metro a může uschnout po nočním
dešti.
Tiskne k sobě psa, otrhaného, špinavého,
mokrého až nechutně smradlavého.
Přesto je to jediná živá bytost, kterou
jeho existence zajímá. Která každé ráno
očichává jeho obličej, jestli ho večerní
líh na zahřátí nestál život.
Dva bezdomovci se hádají o obsah koše.
Po chvíli na sebe pohlédnou a rozesmějí
se nad absurditou situace. Cítí se zase
chvíli šťastně. Cítí přátelství.
Žebrák v centru se budí celý promrzlý
na lavičce.
Paní v otrhané bundě vystoupila
z rozbitého autobusu, jehož dveře
dělají opravdu nepříjemný zvuk. Jde
ke koši a bere nedopalky cigaret. Má
z toho upřímnou radost. Bude mít něco
na večer.
Třeští mu hlava. Včera měl úspěšný
den, páteční noc byla plná lidí
s penězi. Vyděšení turisté, překvapení
množstvím žebráků, ve městě rozdávají.
Po návštěvě směnárny mu z darovaných
eur zbyla sotva polovina, co měla. Zase
ho podvedli, ani o tom neví. Netrápí se
tím, už tak má trápení nad hlavu.
A všude tady prochází davy lidí, které
je nevidí. Tváří se, že je to svět, který
neexistuje, obtěžuje je a raději póvl
z ulice obchází velkým okruhem.
Mladí potomci snobů po něm
několikrát hodili padesátikorunou
nebo si s ním posměšně vyfotili selfie.
Hlavně, že nechali dvoustovku. Něco
jako důstojnost pro něj neexistuje pres
dvacet let. Je to o výsledku. Po skoro
měsíci měl teplé jídlo. Koupil si pizzu,
jejíž krabice se pod ním válí. K tomu
láhev Morgana a whiskey. A utratil vše,
co včera nažebral. Po dlouhé době si
chvíli připadal jako člověk. Po týdnu
se mu díky vysoké hladince podařilo
zapomenout na vlastní existenci.
Ve vzduchu však visí nervozita.
Bezstarostnost léta končí. Přichází
zima, kdy každá taková noc může stát
všechny život. Čekají je těžké časy.
A já? Šťastný se v melancholické náladě
vracím domů, kde na mě čeká teplý
oběd. Ráno jsem se probudil v teplé
posteli. Ne sám. A jen přemýšlím, jestli
se lidem, kteří se nedostanou do rána
do postele, mohu nějak pomoci. Asi
ne…
Ten mladík v pozvracené bundě Tommy
Hilfiger se probudí před zavřeným
22
fanasy Grečko, 29, pianista,
A
uviděl jednoho únorového dne
stříbrnovlasou Řekyni Atanásii Thátanos
Afanasy Grečko, 30, pianista, seděl
osmého třetí v půl čtvrté ráno u bílého
kuchyňského stolu a srkal švestkový
čaj; Atanásie přecházela po místnosti
a drmolila šílenou rychlostí podrobnosti
svého nového cíle stát se architektkou.
„Myslíš, že na to jsou rychlokurzy?
Určitě. Stopro. Navíc já žádnej
nepotřebuju, mám to všechno tady,“
Atanásie si poklepala na čelo, „tady
v kebuli, a jsem dobrá. Vím to.“ Afanasy
vstal, pokynul jí, aby pokračovala, líbnul
ji na tvář, vzal si lahev vodky a napil se.
Srdce Afanasyho Grečka, 29, pianisty,
se téměř rozskočilo, když se Atanásie
Thátanos objevila druhého dne znovu
(tentokrát bez pudlího doprovodu),
nechala si přinést presso, připlula
s hrnkem v ruce k piánu a zeptala se ho,
jestli by mu nepřišla vhod procházka
po nábřeží.
S prvním májem začala Atanásie čím
dál častěji plakat, prázdně zírat z okna
nebo ležet bez hnutí v posteli. Afanasy
Grečko, 30, pianista, jí nosil denně noky
s kuřecím a špenátem a v noci ji držel
za ruku, jako by se snažil, aby všechny
jeho síly přelnuly do ní.
a okamžitě se do ní zamiloval. Seděl
na otáčivé židličce za piánem v kavárně
Grand Café Orient a hrál Bésame Mucho,
když vzhlédl od klaviatury a spatřil ji,
jak vstává od stolu a nechává nějakého
beztvářného pudla, aby jí natáhl
kabát. Afanasy nelenil a rozjel sólo
o šesti bluesových stupnicích a dvou
pentatonikách, ale Atanásie Thátanos se
jen letmo ohlédla, pousmála se a odešla.
Pátého srpna vešel Afanasy Grečko,
30, pianista, do svého bytu a v obličeji
mu přistály Variace pro temnou strunu.
„Kdo je Regina, co?“ zasyčela Atanásie
s jeho diářem v ruce. „Tak kdo to je?“
a Afanasyho do prsou udeřil Kmotr.
Afanasy skoro v slzách odvětil, že
přišla, ale až mu skončí směna. Atanásie
zasmušile pokývala hlavou, otočila se,
prázdný šálek nechala na náhodném
stole a měla se k odchodu. Afanasy asi
dvě vteřiny seděl jako opařený, pak beze
slova vstal, vzal si bundu a utíkal za ní.
Pokusil se říci: „Regina je moje teta,“ ale
než dokončil větu, umlčely ho Hovory
k sobě. Atanásie nacpala jen velmi
malou část svého šatníku do tašky,
odstrčila ho z cesty a práskla za sebou
dveřmi.
„Mám hypománii,“ prohlásila Atanásie
a hodila kachně kus rohlíku.
„Opravdu?“ zadíval se na ni se zaujetím
Afanasy. „To se dneska už moc nevidí. Já
ji taky občas mívám…“
Afanasy to vydržel den, pak ho něco
popadlo a on vstal od nedojedené
večeře, vyběhl na ulici, vytáčel její číslo
a hledal ji všude, kde spolu kdy byli.
„Víte, co znamená moje jméno?“
Afanasy umíral touhou se to dovědět, ale
Atanásiinu pozornost k sobě přivábila
labuť s křídlem složeným v ošklivém,
nepřirozeném úhlu.
Lhostejno jak, kdy, kde nebo proč,
Atanásie Thátanos Afanasyho podvedla
se dvěma ohryzky, takové dvě nic to
byla, dvě košile na dvou ramínkách.
23
ze
studentova Afanasy Grečko, 30,
pianista, si vzpomněl, jak
šuplíku
zahraničí
ruka byla také úplně Olmerovsky sama.
Afanasy Grečko, 31, pianista, hrál
v Grand Café Orient Klobouk ve křoví,
když připlula Atanásie Thátanos se
sklenicí toniku a řekla něco řecky.
Afanasy jí nerozuměl. Navázal na jejich
poslední rozpravu:
kdysi pohrdal pudlem, co
ji doprovázel v Grand Café
Orient, a teď jím byl sám.
Pro Atanásii byl – jako každý –
plně nahraditelný. Sbalil se a šel, a jak
šel, spal, jedl, mluvil, dýchal, pořád měl
nutkání se ohlédnout po svém boku,
a to nutkání ho provázelo, ať se vrtnul
kam se vrtnul. Stále se ohlížel a stále
natahoval ruku, ale stál vždy sám a jeho
„Co znamená Atanásie?“
„Věčný život.“
Kačka Houšková
Tulák po Zemi
rouzdám si světem tam a sem.
B
Mám svůj cíl, mám svůj sen.
Chodím tam a zpátky, můj život se
vzhlížet. Alespoň většinou. Proč tedy
vybočovat? Stačí se krčit a trpělivě čekat
na správnou příležitost.
skládá ze stereotypů. Jsem tucťák, co
nesnáší tucťáky, jsem jednooký král
mezi slepými, jsem jen brouzdal, tulák
po Zemi. Jsem i něco víc? Och, možná
jednou. Všichni si snažíme uchovat svou
drsnou tvář. Jsme nad věcí, řveme si svý
pocity do sociálních sítí a nadáváme
na každou ovci, co se drží davu a drží se
davových šílenství. Je to jako sen.
Jsem tulák, nemám ani pořádně ponětí,
jestli to vy chápete. A i kdyby ne, stejně
se budete držet svého, vždyť lidstvo je jen
stádo ovcí. Je jen na ovci samotné, kdy
se rozhodne stáhnout a prorazit si cestu
do předních řad. Je to jako u sprinterů.
Nebo ne? A mám si být v tomhle světě
vůbec ještě nečím jistá? Spekulace sem,
spekulace tam. Och, tuláci ví ze všeho
nejvíc, ale já jsem jen hloupý tulák.
Na stádo koukáme zvrchu, ale sami
jsme stejně mezi nimi. Nadávat.
A pro co? Ulevit dušičce a trhat se
davem a vlastní pózou zároveň? Oh no,
please. Je lepší se v davu zastavit a skrčit,
než vybočit. Ležící ovce - mrtvá ovce,
ne? Mrtvé ovce si nikdo nevšimne, ovce
útěkářky dav odsoudí. Ale když mrtvá
ovce po nějakém čase vstane z mrtvých
a přinese něco nového… všichni začnou
Hloupý, mladý, nerozvážný. Výjimka.
Absolutně vybočuji z řady. Ale
zakamufluji to. Použiji odborné termíny
a přikrčím se. Přikrčím se a časem se
třeba do přední linie probojuji. Časem
možná. Vždyť je to můj sen. Sen Tuláka
po Zemi.
24
Prokop Fialka
Mezi uprchlíky
ž delší dobu jsem nesouhlasil
U
s přístupem
k uprchlíkům
na Balkáně, a krom toho, že jsem chtěl
Nebo podle toho, jak se to vezme. Když
někdo daruje 15 tun banánů a vy z nich
pak musíte vařit poživatelná jídla, zajisté
vám to bude připadat alespoň trochu
úsměvné. Jenže po dni, za který uvaříte
víc jídla, než byste dokázali sníst za celý
svůj život, vás už to nebude vůbec
překvapovat. No ale abych vám trochu
objasnil, jak to v táboře funguje. Díky
registraci přes zmíněnou organizaci
jsme byli umístěni na seznamech,
podle kterých policejní hlídky pouštěly
lidi do areálu v rakouské vesničce
Spielfeld, která leží přímo na hranicích
se Slovinskem. V areálu se nacházely
čtyři obrovské vytápěné stany, každý
s kapacitou odhadem pro tisíc lidí.
Tři byly určené pro uprchlíky a jeden
pro neziskovky. Tímto stanem vždy
přišla do areálu nová várka promrzlých
uprchlíků a ti obdrželi potravinový
balíček, mléko a pleny pro malé děti
od Červeného kříže, teplé jídlo od nás
a dle potřeby mohli využít provizorní
„nemocnici“ nebo charitu rozdávající
nejnutnější oblečení.
nějak pomoci, byl jsem zvědavý, jak to
v uprchlických táborech vypadá a chtěl
jsem si vytvořit vlastní obraz o tom, co
se tam děje.
Myšlenka vyjet jako dobrovolník
do uprchlického tábora se mi v hlavě
zrodila už někdy v září, ale až přednáška
o uprchlickém táboře od našeho
bývalého studenta Martina Procházky
mě v tom utvrdila. Začal jsem přes
ostatní dobrovolníky pečlivěji studovat
aktuální dění přímo v uprchlických
táborech a hledal vhodnou příležitost,
kdy vyrazit. Ředitelské volno před 17.
listopadem utvořilo ideální prostor, kdy
jsem nemusel do školy, a tak jsem se
třemi kamarády neváhal a kontaktoval
několik různých organizací, které
dobrovolníky koordinují.
Jestli se mě ptáte, zda naprostá většina
byli zdatní muži, kteří tam jen dělali
nepořádek a bouřili se proti místním
autoritám, musím vás zklamat.
Vzhledem k tomu, že jsem většinu času
strávil na výdeji, setkal jsem se tváří
v tvář se zhruba dvaceti tisíci lidmi
a dovolím si odhadnout, že tak 45% byli
muži a zbytek ženy a děti. A to převážně
velmi malé a často špatně oblečené
nebo i bez bot. Uprchlíci povětšinou
nemluvili anglicky, ale zato nás téměř
vždy obdařili vřelým poděkováním
a úsměvem. A to se dosti divím, když
předtím museli v průměru strávit okolo
10-20 hodin v mrazu na hranicích
v několikatisícovém davu za dunění
obrovských ampliónů: „STAY CALM!
DO NOT FIGHT! FOLLOW THE
I když jsme původně chtěli vyjet
do Srbska, zaregistrovali jsme se
nakonec přes rakouskou neziskovku
TWO na hranice Slovinska a Rakouska.
Možná si představujete třídění
obrovských
hromad
darovaného
oblečení nebo rozdávání potravinových
balíčků, ale to přesně nebyl náš úkol. My
jsme jeli vařit. A to není žádná sranda.
25
zahraničí
Závěrem bych chtěl pouze podotknout,
že kdo mi nevěří, ten se tam může sám
zajet podívat a přesvědčit se, že sem
nepřichází teroristé ověšení bombami
anebo lidé, co chtějí jen těžit z naší
ekonomiky. A koho by třeba zajímalo,
jak uvařit kari s hromadou banánů
za dvacet minut pro 500 lidí anebo
naučit nandávat jídlo rychlostí světla,
nechť mě kontaktuje.
INSTRUCTIONS
OF
THE SOLDIERS AND
POLICE!“
Samozřejmě
jsme z vedlejších stanů nebo
z uzavřených hranic slyšeli
i pískot nebo skandování, ale
tam jsme moc nahlížet nemohli,
a tudíž jsme přesně nevěděli, co se tam
děje. Každopádně k žádné významnější
potyčce nedošlo a v táboru převládal
klid, a to hlavně zásluhou velmi precizní
organizace rakouské policie a armády.
sprintem. Jednou nás dokonce nějací
hodní francouzi pozvali k sobě domů
na těch pár chvil, než se situace v ulicích
uklidní. Jejich angličtina nebyla příliš na
úrovni, a tak jsem je alespoň obšťastnil
zdvořilostní frází „Mon aéroglisseur
est plein d›anguilles“ (Mé vznášedlo
je plné úhořů). Má výslovnost zřejmě
není bezchybná, neboť se zdáli zmateni.
Druhý víkend byl podstatně klidnější,
a dokonce i muzea byla otevřena. Co
oceňuji, je absence většího množství
turistů, jež zejména v Louvre příjemně
překvapila.
Doporučení, postřehy (město, počasí):
Nejspíše jsem si nezvolil pro návštěvu
Paříže tu správnou roční dobu, město
bylo poměrně depresivní, ulice
mrtvé a většina obchodů část pobytu
uzavřena. Celý pobyt bych hodnotil
jako týden strávený v zábavním parku.
Horská dráha je ze začátku poměrně
adrenalinová záležitost, avšak po týdnu
omrzí. Nových znalostí jsem rovněž
načerpal množství ekvivalentní týdnu
v lunaparku. Co se počasí týče, pršelo
jen dvakrát. Jednou tři dny, podruhé
čtyři.
Filip Kirschner
Závěr: Příště možná raději Afghánistán.
Příště raději Afghánistán
a vysoké škole jsou zahraniční
N
kurzy poměrně častou záležitostí,
při jejich volbě si ale musíte dávat
měl vágní obavy o naše bezpečí
(narozdíl od studijního oddělení
a rektorátu ČVUT, které se hrdinně
za celou dobu pobytu neozvalo a dalo
nám tak jasně na vědomí, jak vysoké
je jejich mínění o naší samostatnosti).
V průběhu týdne jsme měli každý den
dopoledne přednášky, odpoledne práci
v laboratoři.
pozor. Absolvent našeho gymnázia
Filip Kirschner se jako student FEL
ČVUT zúčastnil kurzu o dataminingu
na univerzitě TELECOM ParisTech
v Paříži. Filipovu závěrečnou zprávu
o kurzu a pobytu v Paříži s jeho
svolením publikujeme.
Hodnocení: Hodnocení sestávalo ze tří
částí: 8 bodů za nepříliš smysluplně
zadaný test ve francouzské angličtině
(méně
srozumitelná
než
jazyk
kmene navajo), který byl odevzdáván
do systému, na který nebylo možné se
připojit, 8 bodů za projekt, který byl
poměrně náročný a stál mnoho úsilí,
avšak nedostaneme za něj od ČVUT ani
kredit, a nakonec čtyř bodů za domácí
úkoly, kterých bylo vzhledem k rozsahu
projektu až příliš (5).
Před odjezdem: Nákup letenek
a zařízení ubytování. Příští rok bych
zvážil i nákup neprůstřelné vesty.
V našich krajích je poměrně zbytečná,
avšak v Paříži se vyplatí.
Doprava: Do/z Francie letadlem,
po Paříži metrem, když právě nebylo
kvůli terorismu uzavřeno.
Ubytování: Malebný byt 2+1 cca. 800 m
od klubu Bataclan.
Doprovodný program, volný čas: Mimo
obou víkendů nebylo možné kvůli
rozsahu kurzu navštěvovat jiné budovy
než školu. První víkend bylo možné
(když právě nebyl v platnosti zákaz
vycházení) prohlédnout si uzavřené
památky a muzea alespoň zvenčí.
Chladné počasí v těchto procházkách
příliš nevadilo, neboť občas vypukla
panika a člověk se zahřál krátkým
Stravování: Výborné a levné (dotované
státem) jídlo ve studentské menze, měli
i víno (rovněž dotované státem). Pokud
student nechtěl celou lahev, ochutnávka
byla zdarma.
Kurz: Mimoškolní aktivity 13. 11. 15. 11. byly z nepříliš konkrétních
důvodů zrušeny. Koordinátor kurzu
26
Anna Sojková
Jak se žije na soukromé škole v Anglii
é bývalé spolužačce Miu se
M
podařilo
získat
stipendium
na soukromé škole ve Velké Británii,
Upřímně, vůbec mi nedocházelo, že
opouštím GyBu a svoje nejskvělejší
spolužáky. Tak nějak jsem se
přesvědčovala, že do té Anglie jedu až
za dlouhou dobu, že nemusím nic řešit.
Všechno to na mě dolehlo až večer
před odletem, kdy jsem fakt začala
panikařit, nevěděla jsem, co si zabalit,
jestli jsem na něco nezapomněla a to
všechno. A abych zodpověděla tu
druhou otázku, ne, nebála jsem se,
naopak, těšila jsem se celou dobu.
konkrétněji na Shrewsbury School
ve stejnojmenném městě. Když jsme
se viděly během její návštěvy v Praze,
rozhodla jsem se ji trochu vyzpovídat.
Jak ses na britskou školu dostala?
Získala jsem roční stipendium
od Nadace OSF (Open Society Fund),
která kromě Velké Británie nabízí
stipendia i do Spojených Států. Co jsem
pro to musela udělat? Poslala jsem jim
svůj životopis, doporučení od profesorů
a další dokumenty, dostala pozvání
na testy z angličtiny a prošla jimi. Pak
jsem šla na anglický pohovor se dvěma
dalšími uchazeči a o měsíc později mi
zavolali a nabídli mi plné stipendium,
to znamená, že mi platí jak školné,
tak ubytování a stravu. Školu jsem si
ale vybrat nemohla, tu mi vybrali oni
na základě pohovoru a životopisu.
Jak vypadá tvůj běžný den ve škole?
Odpovědět na tuhle otázku není tak
jednoduché, jak by se mohlo zdát,
protože každý den je úplně jiný, ale
pokusím se to nějak zobecnit. Ráno
odcházíme v 7.30 společně s ostatními
holkami z „housu“ do jídelny na snídani.
Některé dny mi začíná škola v 8.30, jiné
dny v 9, takže po snídani následuje
oblékání se do uniforem a příprava
do školy. Denně mám kolem pěti
hodin. Mám totiž jen čtyři předměty
- biologii, chemii, matiku a němčinu.
Co tvé pocity před odjezdem? Bála ses?
27
zahraničí
Ale nezáviďte mi, musím
do školy i v sobotu, takže
prakticky nemám víkendy.
Po hodinách jdeme na oběd
a po něm se rozutečeme
na odpolední aktivity, na které
jsme se zapsali - sport, hudba, cokoli
- je tu toho vážně hodně. Pokud se
někdo na nic nezapsal v daný den, tak
má volno a může jít třeba na dvě hodiny
do města. Večeři máme kolem 6. večer
a od 7.-9. večer musíme povinně
vypracovávat úkoly. Kolem 10. večer
obcházejí učitelé jednotlivé pokoje
a chodí se spát okolo té 11. večer, kdy se
i vypíná WiFi.
to vyzkoušet, snad mě chápete. Jinak,
výběr jídla tu mám ve formě bufetu,
takže si vždycky něco najdu (respektive,
i ze salátu se najíte).
Jaké jsou tvoje pocity teď?
V Anglii jsem byla zatím jen šest týdnů,
teď dva týdny volna v Praze, ale už
zase poletím zpátky. Takže zatím tam
neznám všechno, ale už jsem si zvykla
na to, co se kolem mě děje, vím, co
očekávat, jak se chovat, atd. Ano, chybí
mi Praha, ale už to pro mě není tak
strašné jako ze začátku. Snažím se mít
z toho roku tam co nejvíce a mám pocit,
že se mi to daří.
A co děláš o víkendu? Teda v neděli?
Jak se cítíš v novém kolektivu?
Každou sobotu večer máme „školní
party“, které se konají v areálu školy
a je pouze pro můj a o rok starší
ročník. Moc si o tom nemyslete, končí
nám to ve čtvrt na jedenáct a máme
povolené buď dva cidery, nebo dvě piva,
nebo jednu skleničku vína za večer,
je to tedy hlavně na seznámení se
s ostatními spolužáky. V neděli se
pak snažíme všichni odpočívat, ale
vyspávat si stejně nemůžeme, protože
máme povinnou kapli v 10 hodin ráno.
Po ní jdeme na brunch, tedy snídani
s bonusem v podobě „hashbrowns“.
Dopoledne a odpoledne pak většinou
vypracováváme nějaké ty úkoly nebo
chodíme do města (ale upřímně, na to
jsme většinou příliš líné).
Na tuhle otázku se taky neodpovídá
lehce, mám tu totiž okolo 180 lidí
v ročníku, takže těch skupin tam je
několik. Číňané si utvořili vlastní
komunitu, Britové stojí také víceméně
při sobě a nepouští si moc lidí mezi sebe,
proto se tedy nejvíce bavím s ostatními
zahraničními studenty - hlavně lidmi
z Hongkongu a z Evropy.
Soukromá britská škola. Nejsou tam
trochu snobští?
To je samozřejmě hodně různé.
O některých už od pohledu můžeš
říct, že jsou to snobové a také se tak
chovají - třeba tu máme jeden velice
konzervativní „house“, kam se dostanou
jen chlapci, jejichž otcové/bratrové tu
dříve studovali. Ale co se týče třeba
oblečení, tak to se tu vůbec neřeší,
protože se tu nehraje na značky, ale
na pohodlnost.
Říká se, že anglická kuchyně je jedna
z nejhorších. Vaří tam lépe než ve školní
jídelně?
Ano. Vaří tu lépe než v českých školních
jídelnách, přece jenom je to soukromá
škola, že. Hned první týden jsem
se naučila jíst „porridge“ a anglická
slanina je taky výborná, ale fazole já
nemusím. A když už jsem u jídel, která
tu nemusím… Pod pojmem „pie“
si běžně představíte něco sladkého,
že? Já tu mám „pie“ plněné hovězím
a fazolemi, ještě jsem se neodvážila
Jsi tam jediná Češka? A Vietnamka?
Ano a ano. Údajně se tu občas Češi
vyskytují, ale jako Vietnamka tu jsem
úplně první. Co se týče ostatních
Slovanů, tak jsem tu narazila jen na pár
Rusů.
28
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
rozdílovek z 11 předmětů
je pro mě příliš děsivá,
takže můj plán je udělat
vše pro to, abych získala
stipendium i na druhý rok.
Je tu možnost, že bych tu zůstala
i na druhý rok, který bych zakončila
A-Levels, což by pro mě bylo
nejvýhodnější, protože bych pak měla
otevřené dveře do britských vysokých
škol. Kdybych na druhý rok stipendium
nezískala, vrátila bych se na GyBu, šla
k rozdílovkám a buď bych pokračovala
s mojí bývalou třídou, nebo bych
si zopakovala ročník. A představa
sport
S vysokou si zatím nejsem úplně jistá,
ale docela silně koketuji s myšlenou
stát se doktorkou, takže plánuju jít
na medicínu, buď v Anglii, nebo
v Česku, a pak se uvidí.
Adam Kolář
GyBu liga: 5x NEJ
yBu liga je fenomén posledních
G
let. Na GyBu již prakticky není
studenta, který by ji neznal. Stejně jako
v čele. V Linhartově případě ale nejde
jen o střílení gólů, svému týmu bývalý
kapitán přispívá také organizováním
hry, svůj podíl má i v manažerské
funkci. Nikdo nepochybuje o tom, že
právě jeho charisma nalákalo do týmu
FC AC SK tolik slibných hráčů.
obvykle se na podzim hrají základní
skupiny a na jaře nás bude čekat playoff. Je tedy pravý čas zrekapitulovat
si, čeho jsme byli během uplynulých
podzimních
měsíců
svědky,
či
případně, co nás čeká ve vyřazovacích
bojích. Stejně jako loni se budeme
věnovat NEJ momentům.
NEJlepší brankář: Luis Montilla
Ptáte se, kdo to je? Ještě nedávno bych
se ptal také. Španělský profesor dějepisu
a zeměpisu k tomuto uznání přišel
doslova jako slepý k houslím. Montilla
patří Rosolu Juniors, za nějž prozatím
odehrál jen a pouze jediný zápas.
Možná i právě proto na sebe dokázal
tak výrazným způsobem upozornit.
Tým okolo Petra Solaře se k zápasu
čtvrtého kola proti Kokosům na trávě
sešel bez brankáře, statečný profesor
však svůj tým nenechal ve štychu a mezi
tři tyče dobrovolně zaskočil. Rukavice?
A k čemu? Sice vám neodcituji,
jak španělská domluva probíhala,
diváci však byli svědky perfektního
házenkářského výkonu, jelikož gólman
Rosolu odchytal celé utkání holýma
rukama. V konečném důsledku sice
modří dle očekávání prohráli, ovšem
NEJlepší hráč: Tomáš Linhart
GyBuligový veterán, který zažil
takové legendy jako Karla Nepraše
(jako studenta) nebo pana profesora
Poletína. Nejlepší hráč předminulého
ročníku i nadále ukazuje, že nepatří
do starého železa. Ve svých dvaceti
letech je hlavním tahounem obhájců
triumfu FC AC SK, za které na rozdíl
od svého absolventského parťáka
Petra Homolky pravidelně nastupuje
do všech zápasů. K tomu má také
zdravou motivaci, neboť mu zatím
v tabulce střelců patří až dělené šesté
místo. Nutno podotknout, že pokud
bychom odečetli zápasy s Melounem,
byl by forvard se třináctkou na zádech
29
sport
se svými soky sehráli
naprosto
vyrovnanou
partii. Na vyrovnaném
průběhu utkání měl velkou
zásluhu právě zmiňovaný
zaskakující brankář, jenž svými
skvělými efektními, ale i efektivními
zákroky střelce růžových doslova
ničil a do posledních minut držel
šance na remízu. Není tedy divu, že se
po tomto heroickém výkonu stal do té
doby neznámý profesor španělštiny
jedničkou svého celku. Kdo ví, kam má
nový objev nakročeno, třeba letos zcela
nečekaně nakoukne i do závěrečné
exhibice hvězd.
černobílí dokázali zdařilý podzim
přetavit v poměrně úspěšné jaro. V něm
se v play-off prokousali do semifinále
a nakonec skončili čtvrtí. Za sebou
nechali například ambiciózní Kokosy
na trávě nebo zraněními zdecimované
profesory. Letos je to ale úplně jiná
písnička. Ačkoliv tým přes léto neprošel
žádnou velkou obměnou, tento rok
se mu vůbec nedaří. Prozatím patří
týmu okolo kapitána Kryštofa Šimka
předposlední příčka ve skupině B
a na bodový zisk hráči Almdudleru
stále čekají. V posledním zápase je čeká
zatím poslední FC JNDŠK a černobílí
budou jistě favority, nechme se ale
překvapit, co s hráči udělá psychika.
V následném předkole proti Rosolu
Juniors nebude Almdudler čekat nic
jednoduchého. Právě dle tohoto zápasu
se bude v táboře Barokního klubu
celkově hodnotit sezóna, zatím je to ale
jedna velká bída.
NEJvětší překvapení:
FC Nekopnem si
Tým složený z hráčů 3.E letos kroutí
v GyBu lize již svou třetí sezónu.
Prozatím však nijak neoslňoval.
Nejednalo se o žádný propadák, tým
okolo Davida Voříška se pohyboval
v klidných vodách středu tabulky
a patřil k průměru soutěže. Maximem
Nekopnem si je loňské čtvrtfinále,
tehdy si hráči tohoto celku vylámali
zuby na hratelném Almdudleru.
Letos ale, jak se zdá, šlape vše, jak má.
Nekopnem si mají již za sebou všechna
klání ve skupině B a sklonit se před
soupeřem zatím museli jen jednou.
Bylo to v duelu s FC AC SK, a tak
porážka nebyla žádným překvapením
ani ostudou. Jinak tým hráčů z jedné
třídy šlape jako hodinky a kosí
překvapivě snadno jednoho soupeře
za druhým. Kam až tato zatím snadná
cesta povede, ukáže jen čas.
nic mě nenapadá
NEJvyšší výhra v historii:
Kokosy na trávě - FC Meloun
95:1
Při prvním pohledu na výsledek si
každý fanoušek myslí, že ho šálí zrak,
opak je ale pravdou. Kokosy jakožto
bývalí hráči TJ Tatranu tři sekery měli
jasnou motivaci v utkání se statečnými
mladíky. Právě Tatran dosud držel
nelichotivý rekord, když před šesti lety
podlehl FC BROCKu 2:62. Nynější
Kokosy opravdu neponechali nic
náhodě a svého soupeře drtivým
způsobem přejeli. Už před šesti lety se
hovořilo o nepřekonatelném výsledku,
nyní už tomu tak ale asi opravdu bude.
Nikdo si totiž nedokáže představit, že by
nějaký tým někomu nasázel za padesát
minut rovnou 100 branek. Musíme ale
poukázat i na věkový rozdíl, protože
se jednalo o zápas odvážných primánů
s letošními maturanty a právě tento fakt
prakticky předurčil debakl i vítěze.
NEJvětší zklamání:
BK Almdudler
Loni, když jsem psal podobný článek
shrnující skupinovou část GyBu ligy,
referoval jsem o Barokním klubu jako
o příjemném překvapení. Loni také
30
Šéfredaktorka: Kristýna Hrdličková
Korektury: Kristýna Hrdličková
Grafické zpracování: Tommy Rybecký
Kontakt: [email protected]
Tisk: Tisk Pětka s.r.o.
31
32