Vážení návštěvníci - isb

Vážení návštěvníci,
vítáme vás v Botanické zahradě Přírodovědecké
fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
V prostoru před zahradním domkem jsme pro vás
připravili výstavu
„Krása dřeva našich jehličnanů a listnáčů“.
Další informace o rostlinách vám na požádání
poskytnou pracovníci Botanické zahrady.
Naše Botanická zahrada je otevřená denně (mimo
pondělí) v období květen – říjen.
Mimo tuto dobu si můžete návštěvu dohodnout
telefonicky:
585 634 820, 585 413 705, 604 510 470 nebo
na adrese [email protected];
http://botany.upol.cz.
Přejeme vám pěkné počasí a příjemné setkání s
rostlinami.
Pracovníci Botanické zahrady PřF UP Olomouc.
transverzální
řez
Blokdiagram homoxylního dřeva
jehličnanů.
hranice letokruhu
tracheidy letního dřeva
tracheidy jarního dřeva
tracheidy dřeňových paprsků
parenchym dřeňových
paprsků
dvůrkaté tečky s torusem
(dvojtečky) ve stěnách
tracheid
radiální řez
tangenciální řez
transverzální řez
Blokdiagram heteroxylního dřeva
listnáče.
libriform
tracheida
dřevní parenchym
dřeňové paprsky
tracheje
libriform
radiální řez
tangenciální řez
Dřevo
z technického hlediska se jedná o
lignifikované vodivé pletivo kmenů
stromů (deuteroxylém) vznikající
dostředivým dělením buněk kambia.
Dřevo jehličnanů má jednoduchou stavbu (homoxylie):
• vodivé elementy jsou pouze tracheidy a tvoří asi 95 % objemu dřeva;
• dřevní parenchym je málo vyvinutý, může i chybět;
• parenchym dřeňových paprsků (radiálně uspořádaný parenchym) – paprsky nejčastěji
jednořadé, 7 – 20 buněk vysoké;
• pryskyřičné kanálky jsou schizogenního původu; chybí např. ve dřevě jedle, tisu,
jalovce.
Dřevo listnáčů má složitější stavbu (heteroxylie):
• vodivé elementy jsou tracheidy a tracheje;
• libriformní vlákna – protáhlé sklerenchymatické buňky (mechanická funkce);
• dřevní parenchym (axiálně uspořádané parenchymatické buňky);
• parenchym dřeňových paprsků (radiálně uspořádané buňky dřeňových paprsků) –
mohou být široké až několik desítek buněk (u dubu a buku viditelné pouhým okem),
vysoké až několik cm.
Výřez kmenem listnáče:
parenchymatická medula
hranice letokruhu
jarní dřevo
letní dřevo
primární dřeňový paprsek
sekundární dřeňový
paprsek
kambium (dělivé pletivo)
deuterofloém (druhotné
lýko)
feloderm (zelená růra) a
felogen (korkotvorné
pletivo)
rhytidoma (borka)
Převzato z výukových materiálů Katedry
botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity
Palackého v Olomouci (Dr. V. Vinter –
Anatomie a morfologie rostlin).
Chemické složení dřeva
Dřevo je hmota organického původu. Je tvořena třemi základními složkami:
celulózou, hemicelulózami a ligninem. Všechny mají charakteristické
vlastnosti, které významným způsobem ovlivňují vlastnosti dřevní hmoty.
Celulóza
Celulóza tvoří asi 50% veškeré dřevní hmoty. Je to látka makromolekulární,
vznikající z produktu listů – glukózy. Vzájemným spojováním molekul vzniká
makromolekula lineární stavby. Přesto, že se takto spojí až 3 tisíce molekul
glukózy, je makromolekula celulózy co do velikosti stále ještě velmi malým
útvarem, dlouhým asi tisícinu milimetru. Vlákénka celulózy se pak vzájemným
stáčením shlukují do útvarů větších, hlavně delších, jež racionálně uložené
vedle sebe tvoří stěnu buňky.
Celulóza má zásluhou znásobené řetězovité struktury vláknitou podobu. To je
příčinou, že celulóza, a tím i dřevo jsou ve směru vláken velmi pevné.
Dostatečně také odolávají vodě a chemikáliím. Čistá celulóza se v přírodě
vyskytuje jen velmi vzácně, např. v podobě bavlníkových vláken. Nejčistší
celulózou získanou ze dřeva je vata, používaná především pro zdravotnické
účely.
Hemicelulóza
Hemicelulózy jsou také makromolekulární látky, vznikají z různých cukrů a podobně
jako celulóza jsou vláknité. Vlákna jsou však podstatně kratší, a proto má
hemicelulóza i nižší pevnost. Hůře také odolává chemikáliím. Na rozdíl od
celulózy se štěpí kromě kyselin i v zásadách na jednoduché cukry, glukózu,
xylózu, galaktózu a další. Dřevo obsahuje 22 až 28% hemicelulóz (více jsou
zastoupeny v dřevě listnáčů). Hemicelulózy ve dřevě obalují (doprovázejí)
celulózu.
Lignin
Lignin na rozdíl od celulózy a hemicelulóz lze označit jako látku beztvarou
(amorfní). Ve dřevě je zastoupen asi z 26% - 35%. Lignin prolíná celulózu a
hemicelulózy, vyplňuje mezery. Chová se jako termoplast a plní ve dřevě
funkci tmele látek vláknité struktury. Více ligninu obsahují listnáče, proto jsou
tyto dřeviny těžší, ale také jsou po ohřátí tvárnější, plastičtější. Například buk,
který je na lignin zvláště bohatý, se především využívá k výrobě ohýbaného
nábytku, loukotí a všude tam, kde se vyžaduje zvýšená ohebnost dřeva. Lignin
(na rozdíl od celulózy) odolává málo zásadám a toho lze využít právě při
ohýbání a tvarování dřeva. Například tenké destičky dřeva ponořené do
amoniakové vody je možné libovolně tvarovat; dřevo takto upravené si nově
nabytý tvar ve značné míře zachová.
Ostatní
Dřevo obsahuje i látky, které netvoří dřevní hmotu, a proto také méně ovlivňují
vlastnosti tohoto materiálu. Za zmínku stojí látky zvyšující odolnost dřeva proti
houbám, plísním a hmyzu. Tyto schopnosti mají třísloviny, pryskyřice a
některé alkaloidy, které však nepříznivě ovlivňují zpracování dřeva: např.
pryskyřičná hnízda je nutné mechanicky nebo vymýváním organickými
rozpouštědly vyčistit. Třísloviny a některé alkaloidy působí zbarvení povrchu
dřeva (moření), alkaloid betulin obsažený ve dřevě břízy zlepšuje zase natolik
zápalnost tohoto dřeva, že hoří i syrové, nevysušené.
Vybráno z webové stránky Dřevo centrum (duben 2008).
Barva, lesk a textura
dřeva
Barva
Nejsilnější optický vjem, a proto i vybarvení dřev je považováno za velmi důležitou
vlastnost. U dřevin se až na výjimky vyskytují jen tzv. teplé odstíny, od
žlutobílé až po fialově hnědou a černou. Vybarvení dřevin nebývá monotónní,
ale víceméně pruhované a s různými barevnými záběhy. Dřevo bělové bývá
světlejší, jádro tmavší. Dřeviny tropické mají výraznější vybarvení než dřeviny
mírného pásma.
Rozdělení nejznámějších domácích dřevin podle barevného odstínu:
bílá až nažloutlá: smrk, jedle, lípa, javor, jasan
bílá s narůžovělým odstínem: bříza, dub
růžová až hnědofialová: hrušeň, modřín
oranžová až červenohnědá: olše, borovice
šedohnědá až hnědá: dub, ořešák
skořicově hnědá: jilm
zelenohnědá: akát
Barva dřeva není dostatečně stálá. Ovlivňuje ji ovzduší, zvláště ultrafialové paprsky
slunečního spektra. Světlé dřeviny šedivějí a tmavnou, tmavé dostávají
světlejší, nevýrazný odstín. Barva se však také mění, je-li dřevo napadeno
škůdci, zvláště houbami.
Lesk
Lesk dřeva je optickou vlastností, která se dá jen stěží nedokonale napodobit. Je to
způsobeno nejednotným průběhem vláken, která odrážejí světelné paprsky
tak, že někdy je dřevo pruhovaně lesklé (např. mahagon), jindy vidíme lesklé
plošky (dřeňové paprsky); jsou dřeviny, u nichž se nepravidelně střídají plochy
lesklé s plochami matnými. Většina měkkých listnáčů je zcela bez lesku.
Textura
Textura dřeva se říká celkovému optickému výrazu dřeva, jak je patrný na
jednotlivých řezech. Je podmíněna především anatomickou stavbou (póry,
letokruhy, dřeňovými paprsky), dále barvou, leskem a druhem řezu. Textura
jehličnanů je jednodušší a je vytvořena především kresbou výrazných
letokruhů. Listnaté dřeviny mají složitější anatomickou stavbu, výraznější
barvu a rozdílný lesk v ploše. Na příčném řezu je textura nejvíce ovlivněna
soustředěnými letokruhy. Radiální (podélný středový) řez má proti
tangenciálnímu texturu pravidelnější a střízlivější.
Vybráno z webové stránky Dřevo centrum (duben 2008).
Pevnost dřeva
Pevností se nazývá způsobilost materiálu vzdorovat vnějším silám (omezeně i vnitřním). Na rozdíl od
jiných materiálů jsou všechny mechanické vlastnosti dřeva, tedy i pevnost, ovlivňovány
směrovou nestejnorodostí (anizotropií) a četnými odchylkami od normální anatomické stavby.
Dřevo ve směru vláken má výrazně větší pevnost než ve směru příčném. Při stejné hmotnosti by
např. dřevo namáhané na tah ve směru vláken mělo pevnost odpovídající pevnosti kujné oceli.
Důvod je prostý – základním stavebním materiálem je celulóza, která je vzhledem k vláknitosti
v podélném směru velmi pevná. Ve směru kolmém na vlákna je pevnost dřeva 10x až 50x
nižší. Je však také rozdíl mezi pevností příčnou (radiální) a tečnovou (tangenciální). Při
radiálním namáhání v tahu má dřevo lepší pevnost. Způsobují to buňky dřeňových paprsků ,
jejichž podélná osa je kolmá na osu kmene. S pevností v tlaku je tomu opačně, tam letní část
letokruhů tvoří jakési zpevňovací sloupky.
Mechanické vlastnosti dřeva jsou ovlivňovány i dalšími činiteli: dřevo s vyšší teplotou má pevnost
menší (příčinou je plastifikace ligninu), stejně tak vlhčí dřevo má mechanické vlastnosti horší
než dřevo suché (voda snižuje mezimolekulární tření). Pevnost ovlivňují také suky. Tím, že
jsou dřevem, jehož vlákna probíhají kolmo, snižují rozdíly pevnosti dřeva mezi směrem
podélným a příčným. Podobně jako suky působí také vlnité letokruhy, vlnitá vlákna, nadměrná
točitost a další odchylky od běžné stavby dřeva.
Pevnost v tahu
Pevnost v tahu se u dřeva vyznačuje především velkými rozdíly ve směru podélném a příčném. V
podélném směru má dřevo tahovou pevnost až 250 Mpa – příčně radiálně pevnost 8 až 10
Mpa, příčně tangenciálně 5 až 8 Mpa. Vysoká tahová pevnost ve směru podélném nebývá
dostatečně využívána pro výrazně nižší pevnosti ostatní. Proto se dřevo tam, kde je to třeba,
vrství křížově.
Pevnost v tlaku
Pevnost v tlaku ve směru vláken je proti pevnosti v tahu asi 2,5x menší, zatímco v příčném směru je
tlaková pevnost srovnatelná s pevností v tahu. Na tlak je dřevo namáháno často, mez jeho
pevnosti v tlaku se však překračuje většinou pouze při jeho zpracování, zvláště při lepení a
upínání.
Pevnost ve smyku
Pevnost ve smyku vykazuje dřevo tehdy, jestliže vnější síla působí tak, jakoby chtěla posunout jednu
část stejného materiálu po druhé. Také tuto pevnost silně ovlivňuje směrová nestejnorodost
dřeva. Proti předchozím pevnostem však největší smykovou pevnost vykazuje dřevo ve směru
příčném (kolmém) na vlákna. Vlákna dřeva se totiž snadněji smyknou po sobě než příčně.
Příčné usmyknutí je téměř nemožné, protože je přitom dřevo namáháno na tlak příčně na
vlákna a tato pevnost je proti smykové napříč vláken podstatně nižší. Na smyk jsou především
namáhány konstrukční spoje.
Pevnost v ohybu
Na ohyb jsou namáhány vazníky, trámce a převážná část střešních konstrukcí. U nábytku jsou to
luby stolů (spojnice noh), židlí, police. Ohybová pevnost materiálů se z konstrukčního hlediska
považuje za nejdůležitější. Dřevo vykazuje ve směru vláken velmi vysokou pevnost, ve směru
příčném však až překvapivě nízkou. Je třeba počítat s tím, že na rozdíl od předchozích druhů
pevností je pevnost v ohybu ovlivňována i délkou namáhaného předmětu (nosníku).
Houževnatost (rázová pevnost)
Houževnatost neboli rázová pevnost dřeva je odolnost proti nárazům a náhlým zatížením. Požaduje
se především u sportovního nářadí, lodí, žebříků. Proti rázovému namáhání je dřevo odolné,
zvláště má-li dlouhá a zprohýbaná vlákna; rázová pevnost dřeva je však značně snižována
vadami, jako jsou trhliny, hniloba, zapaření.
Vybráno z webové stránky Dřevo centrum (duben 2008).
Technologické vlastnosti
dřeva
Obrobitelnost
Je souborné označení pro vlastnosti, které umožňují řezání, dlabání, broušení, hoblování, pilování,
škrábání atd. Snazší obrábění je obrábění ve směru vláken, jakýkoli odklon vyvolává obtíže.
Platí to především o obrábění sukovitého dřeva nebo dřeva se zvlněnými nebo jinak
deformovanými vlákny.
Vliv na obrobitelnost dřeva má také jeho vlhkost. Vlhké dřevo se obtížně řeže, hobluje a piluje,
přestože klade menší řezný odpor.
Obrobitelnost dřeva ovlivňuje také jeho zdravotní stav. Dřevo poškozené houbami bývá sice měkčí, a
přesto se nedá obrábět s požadovanou čistotou.
Štípatelnost
Je to schopnost dřeva dělit se na části ve směru vláken. Nejsnadněji se štípá dřevo s pravidelnou
stavbou a vniká-li nástroj do čelného dřeva v radiálním směru (ve směru dřeňových paprsků).
Dobře štípatelný je smrk, jedle, borovice, buk, dub, buk, lípa, ořešák.
Špatně se štípe habr, bříza, akát, jilm, švestka, třešeň.
Dřevo štípáme hlavně tehdy, je-li třeba získat výřez kmene s vlákny probíhajícími důsledně ve směru
podélné osy obráběného kusu. Souběžný průběh vláken s osou výřezu nelze zajistit řezáním.
Ohýbatelnost (plastičnost)
Je založena na schopnosti dřeva poměrně lehce se deformovat při působení ohybového momentu.
Mírou ohýbatelnosti je velikost poloměru oblouku, do kterého je ještě možné dané těleso
ohnout bez porušení. Ohýbatelnost se zvyšuje plastifikací dřeva - pařením nebo vařením
dřeva.
Rozlišujeme ohýbatelnost – plastičnost dřeva v tahu, tlaku, ohybu apod. Technologicky je
nejdůležitější plastičnost v ohybu, využívaná průmyslově při výrobě ohýbaného sedacího
nábytku. Plastičnost je závislá především na obsahu vlhkosti a teplotě dřeva. Dřevo vlhčí a
teplejší je také ohebnější. Nově nabytý tvar si dřevo uchová po opětném vysušení a ochlazení,
kdy znovu získá původní tuhost. Plasticitu lze zvýšit také působením alkalických látek, např.
ponořením dřeva do amoniakové vody. Je to však proces dlouhodobý, proto se takto
plastifikují jen tenké dýhy. Na rozdíl od úpravy vodou nebo teplem zůstává dřevo již trvale
plastické a může se ohýbat např. jako plech.
Dřevo listnatých dřevin se ohýbá lépe než u dřevin jehličnatých. Dobře se ohýbá např. dřevo dubové,
jasanové, bukové a březové. Ohýbatelnost pozitivně ovlivňují dlouhá vlákna s minimálním
odklonem od podélné osy, rovnoměrná stavba letokruhů a vlhkost dřeva.
Způsobilost spojování
Dřevo se spojuje čepy, ozuby, svlaky, péry apod., anebo kovovými spojovacími prostředky (hřebíky,
vruty). Spoje lze provádět přímo, anebo zajišťovat lepidly.
Také při spojování dřeva záleží na směru jeho vláken. Spoje na čepy, ozuby, kolíčky lze provádět jen
ve dřevě čelném (koncovém), v němž naopak hřebíky a vruty drží velmi málo.
Způsobilost úspěšného dokončení povrchu
Rostlé dřevo se při úpravě povrchu chová různě. U některých druhů snadno dosáhneme hladkého,
rovného povrchu, jiné při sebevětší snaze vykazují povrch málo hladký a chlupatý. Nejvíce
ovlivňuje tuto vlastnost hustota dřeva a průběh vláken. Dřevo hustší, stejnoměrnější struktury a
s rovně uloženými vlákny vytváří ušlechtilejší plochu, která se také snadněji dokončuje a leští.
Vybráno z webové stránky Dřevo centrum (duben 2008).
Trvanlivost a tvrdost
dřeva
Trvanlivost dřeva
Trvanlivost dřeva závisí na obsahu ochranných látek a na podmínkách, v nichž je
dřevěný výrobek používán. Rozeznáváme ochranné látky přirozené a umělé. Z
přirozených jsou to hlavně třísloviny (ve dřevě dubu a kaštanu), pryskyřice
(borovice, smrk, modřín) a silice či alkaloidy. Přirozené ochranné látky jsou
uloženy většinou v jádru (proto je trvanlivější než běl) a zbarvují dřevo temněji.
Trvanlivost dřeva naopak snižují látky zásobní, např. škrob, cukry a bílkoviny,
které jsou vyhledávané škůdci dřeva. Zásobní látky se nacházejí převážně v
běli.
Pokud jde o podmínky použití dřeva, škodí tomuto materiálu nejvíce kolísavá
vlhkost. Dřevo uložené trvale pod vodou nebo trvale v suchu je velmi trvanlivé,
o tom svědčí archeologické nálezy. Například jilmové vodovody ze starého
Říma jsou ještě dnes odkrývány zcela zdravé. Naproti tomu nechráněné
bukové pražce shnijí na železničních tratích za 2 až 3 roky, pražce borové za 5
až 8 roků.
Tvrdost dřeva
Tvrdost dřeva je odpor, který klade dřevo nástroji při obrábění. Mimořádně důležitá
je tato vlastnost zvláště při ručním obrábění. Dřevo není materiál homogenní,
není tedy ve všech místech a směrech stejně tvrdý: letní část letokruhu je
tvrdší než jarní, hustší dřevo je tvrdší než řídké. Tvrdost čelná (síla působící na
čelně přeřezaná vlákna) je podstatně vyšší než podél vláken.
Tvrdost
kg/cm2
Druh dřeva
1.
Velmi měkká
0 – 350
borovice, jedle, limba, lípy, topoly,
smrk, vrby
2
Měkká
351 – 500
bříza, douglaska, jalovec, kleč, modřín,
olše, vrba jíva, střemcha, teak
3
Středně tvrdá
501 - 650
jilmy, kaštan jedlý, líska, platan
4.
Tvrdá
651 – 1000
akát, buk, dub, habr, hrušeň, jabloň,
jasan, javor, ořešák, švestka, třešeň
5.
Velmi tvrdá
1001 – 1500
dub pýřitý, dřín, ptačí zob, zimostráz
6.
Neobyčejně
tvrdá
nad 1501
africký grenadil, eben cejlonský, jiné
exotické dřeviny
Vybráno z webové stránky Dřevo centrum (duben 2008).
Vztah dřeva k vodě
Voda ve dřevě
Dřevo živého stromu obsahuje značné množství vody. Z vody se
fotosyntetickou reakcí vytvoří dřevní hmota, voda je také
transpirační prostředek a umožňuje přepravu živin z kořene do
listů.
Voda se však nachází i ve dřevě zpracovaném. Je to způsobeno
hydroskopicitou (navlhavostí) dřeva, tj. schopností pohlcovat ze
vzduchu vodní páry. Vlhkost dřeva není konstantní, kolísá podle
vlhkosti okolí (např. v listopadu je vyšší než v červenci).
Vlhkost ovlivňuje všechny vlastnosti dřeva. Vlhčí dřevo je těžší (kromě
některých velmi těžkých exotických dřevin), ale také méně pevné,
pružné a tvrdé. Se změnou obsahu vody mění dřevo tepelné,
elektrické, akustické i optické vlastnosti. Vlhkost ovlivňuje i
opracovatelnost a trvanlivost. Nejdůležitější je však její vliv na
rozměry dřeva.
Sesychání a bobtnání dřeva
Po odstranění vody z dřevních kapilár (cév) zůstává voda ještě ve
stěnách buněk. Její množství závisí na hydroskopické rovnováze
dřeva. Je-li tedy vzduch schopen přijímat vodní páry (není toho
schopen jen za deště nebo před deštěm), uniká také voda vázaná
v buněčných stěnách dřeva. Úbytek vázané vody způsobuje
zmenšování rozměrů – sesychání dřeva. Avšak vysušené dřevo
přijímá vázanou vodu až do nasycení vláken a to má za následek,
že zvětšuje rozměry – bobtná.
Sesychání a bobtnání by tolik nevadilo, kdyby bylo ve všech základních
směrech stejnoměrné.
Podélné sesychání zdravého dřeva je nepatrné a v praxi se s ním
nepočítá. Největší je sesychání v tangenciálním směru (je asi 2x až
2,5x větší než radiální) a působí také největší obtíže při zpracování
i využití. Nerovnoměrným sesycháním nebo bobtnáním vzniká ve
dřevě velké napětí a dřevo se bortí a praská.
Tím, že dřevo více sesychá tangenciálně, je např. prkno vyříznuté
mimostředně po vysušení v krajích tenčí než ve středu a žlábkovitě
se prohne, jakoby se chtěly letokruhy narovnat; podobně se změní i
průřez hranolu nebo válce.
Vybráno z webové stránky Dřevo centrum (duben 2008).
Dřevěný pražec
Dřevěné pražce byly využívány od začátku existence železnic a svou roli hrají i dnes.
Jsou vyráběny z kvalitního a dobře impregnovaného bukového nebo dubového
dřeva.
Pro vlečky je též přípustné použití pražců borových a modřínových. Jiné druhy
dřeva se v našich zemích neosvědčily.
V tropických a subtropických zemích se užívá podle místních podmínek dřevo jarrah,
teak, cedr, kaštan, ořech a quebracho, považované za lepší, než dub.
V Severní Americe také žlutá borovice a douglaska.
Značení dřevěných pražců
Každý dřevěný pražec je označen hřebem, na kterém je vyražen rok výroby a
způsob impregnace. Tvar hlavy hřebu označuje materiál pražce:
dub
buk
modřín
borovice
Barva a tvrdost dřeva
Rozdělení nejznámějších domácích dřevin podle barevného
odstínu:
bílá až nažloutlá: smrk, jedle, lípa, javor, jasan
bílá s narůžovělým odstínem: bříza, dub
růžová až hnědofialová: hrušeň, modřín
oranžová až červenohnědá: olše, borovice
šedohnědá až hnědá: dub, ořešák
skořicově hnědá: jilm
zelenohnědá: akát
Tvrdost dřeva
Tvrdost dřeva je odpor, který klade dřevo nástroji při obrábění.
Mimořádně důležitá je tato vlastnost zvláště při ručním obrábění.
Dřevo není materiál homogenní, není tedy ve všech místech a
směrech stejně tvrdý: letní část letokruhu je tvrdší než jarní, hustší
dřevo je tvrdší než řídké.
Tvrdost čelná (síla působící na čelně přeřezaná vlákna) je podstatně
vyšší než podél vláken.
Tvrdost
kg/cm2
Druh dřeva
1.
Velmi měkká
0 – 350
borovice, jedle, limba, lípy, topoly,
smrk, vrby
2
Měkká
351 – 500
bříza, douglaska, jalovec, kleč, modřín,
olše, vrba jíva, střemcha, teak
3
Středně tvrdá
501 - 650
jilmy, kaštan jedlý, líska, platan
4.
Tvrdá
651 – 1000
akát, buk, dub, habr, hrušeň, jabloň,
jasan, javor, ořešák, švestka, třešeň
5.
Velmi tvrdá
1001 – 1500
dub pýřitý, dřín, ptačí zob, zimostráz
6.
Neobyčejně
tvrdá
nad 1501
africký grenadil, eben cejlonský, jiné
exotické dřeviny
Vybráno z webové stránky Dřevo centrum (duben 2008).