Argenský král, kapitila 3 Odchod z Pad Marit

Odchod z Pas Marit
O tři dny později, Noila ze spaní vyburcovalo prudké klepání na dveře jeho komnaty. Vstal a
posadil se. Venku skučel vítr, do oken bily velké dešťové kapky a oblohu každou chvíli
osvětlil veliký blesk. Otevřel dveře a tam stál Garfirios, „rychle se obleč,“ řekl „vem si
výzbroj a plášť, ne bar toho moc, ihned vyrážíte, váš kůň je přichystán.“
„Ale, nyní, teď, v noci, odhaduje že je něco po půlnoci.“ Řekl Zmatený Noil. Mněl divné
pocity, že má nyní vyrazit na takovou cestu.
„Ano, rychle.“ Řekl Garfirios „Nyní to je nejméně očekávané, nepojedete hlavní bránou. Ještě
do mysu zlatého vřesu, tam na vás bude čekat loď ta vás převeze na pobřeží. Budete putovat
na sever přes hory, projedete Pohoří Maty a poté hvozd Maty, poté se zamíříte na Královský
hrad. Za půl hodině máte bát na Orském nádvoří, tímto se s vámi loučím, doufám, že se ještě
někdy sejdeme. Nashledanou.“ podal mu do ruky pochodeň a zmizel v temné kamenné
chodbě, zdobené mnohá malbami. Noil zlostně zabouchl dveře. Mněl zlost na Garfiriose,
věděl že to je jeho rozmar, a vyděl že jeho jednání je pouhý bláznivý strach se spojením jeho
fantazie, v tu chvíli doufal že už ho nikdy neuvidí. A byl rád že tak brzy vypadne z Pas Marit.
Rychle se oblékl , vzal si sedlové vaky a sbalil si věci. Vyzbrojil se svou lehkou plátovou
výzbrojí a připjal si meč, přes záda si přehodil svůj luk z Triotového dřeva, vzal si štít. Byl to
osmihranný Sairský štít střední velikosti nakonec uchopil oštěp a vyrazil.
Po chvíli stál na nádvoří. Přistoupil ke svému koni a připjal mu sedlové vaky. Poté pozoroval,
jak přichází muž, za ním šli dva plně vyzbrojení vojáci. Mezitím dorazili ostatní. „vítám vás
mezi mými strážci, nyní spolu strávíme několik dnů, nebo týdnů cesty, vyrážíme okamžitě.“
řekl princ. Noil se vyhoupl do sedla a pobídl koně. Ostatní vyrazili za ním. Jeko jedině znal
cestu k mysu.
Vše se mu zdálo bláznivé, vzpomínal si na noční výpravy které podnikali s přáteli nebo když
je učiteli budili jako součást výuky. Však to mnělo svůj smysl, ale v tomto pořád smysl
neviděl. Kdo by mohl pozorovat odchod s pas Marit nechápal?
Po hodině cesty v bouři se ocitli na západním pobřeží ostrova. Tam byly, přistavena loď k
molu, poněvač odtud často odplouvaly lodě. Jinak celý mys zlatého vřesu byl temný. Pouze
v nedalekém domě se svítilo a pár temných očí pumy hleděl s nedalekých křoví. Každou
chvíli nožní klid rušilo houkání sov a vytí vlků.
Noil se zastavil, upřeně pohledl na malou loďku. Hleděl do tmy, odkud se vynořili dva
vojáci. Princ pobídl koně a vjel na loď. Za ním se pohnulo ostatních devět jezdců. Noil ještě
chvíli hleděl na loď a na rozbouřené moře. Neměl k této lodi žádnou důvěru. Naposled
pohledl spět, blesk rozzářil oblohu a on naposled spatřil nejzápadnější pevnost Pas Marit.
Pomalu pobídl koně, ten pokračoval po můstku. Vjel na palubu a seskočil. V dalších
okamžiku loď vyplula. Jeli rychle a to z důvodu, že mněli plachtách čerstvý vítr.
Noil si prohlédl loď. Sešel dolů, nikdo tam nebyl. Byly tam pouze zavřené otvory na pádla,
ale déšť se valil dovnitř. Vyšel spět. Přešel loď a uvědomil si že, zde je pouze pět vojáku, oni
a princ. Zbytek noci strávil na přídi.
Po mnoha hodinách se začalo rozednívat, bouře byly dávno pryč a bylo téměř bezvětří. Loď
nyní plula velmi pomalu. V ranním slunci spatřil obzor, když si uvědomil, že loď má velmi
vysoký ponor. Pohledl do podpalubí které bylo s poloviny zaplaveno. Vojáci vylévali vodu
vědry. Shledal, že ostatní spí. Sešel k ním, a vzal vědro aby jim pomohl. „nech to být, ty tu od
toho nejsi.“ sykl na něj nejbližší voják. Noil vědro s rozvahou položil a usedl na schody.
Pozoroval je, jak pracně vylévají vodu. Po půlhodině, usedli k veslům a za další hodinku se
loď zabořila do písku na pobřeží.
Noil si pořád myslel že to byl bláznivý nápad, a byl rád, že přežili v pořádku.
Tehdy už všichni byli vzhůru. Pomalu přistoupil ke koním. Noil pohledl na moře, poté
odvázal svého koně a vyhoupl se na něj. Princ už byl v sedle. Ostatní se vyhoupli za ním, po
pár slovech, všichni vyrazili. Celý den jeli mlčky. Vedl je jeden z vojáků, ostatní odpluli spět
na širé moře. Večer se utábořili na malé plošince u řeky Mos.
Noil hleděl na oheň, po chvíli princ promluvil: „Zná někdo kromě tohoto vojáka cestu?“
„Ano,“ řekl Ersit, „já ji znám, jednou jsem tu byl. Jeli jsme z Ouritem na královský hrad.“
Noil na něj pohlédl, znal ho pouze po jménu, bedlivě si ho prohlédl a poté vstal, a
nepozorovaně se odkradl od ohně. Usedl kousek dál na planinu u řeky. Hleděl, na oheň po
chvíli se odvrátil a tiše přemýšlel „Proč tak v noci? Co se tu děje?“ něco mu tu nehrálo.
Přemýšlel celou čtvrt hodinu, když zpozoroval postavu, která k němu mířila od ohně. Viděl,
že je to Zirl, pohledem uhnul na řeku. Postava si sedle vedle něj a promluvila : „jsem Gralma,
chtěla bych vědět kdo jsi, proč jsi odešel od ohně?“
„Nevím, nikoho tam neznám, a nepřipadá mi ideální chránit, někoho koho neznáš. Doufám,
že to vše čím jak nejrychleji skončí a já se vydám domů.“
„Kde je pro tebe domů? A co tam budeš dělat? Myslíš tím, že ve vrátíš, na ostrov? Nebo je
místo které považuješ za domov? Někde daleko odsud?“
„Já, já nepocházím odtud, nenarodil jsem se v centrálním Sairu ,jsem z malé vesničky ležící
na jih od západního hvozdu. Tam je pro mě domů. Chci se setkat s mým otcem, pokud je na
živu, a také z mám dědou?“
„Proč pokud je na živu?“
„Když jsem odcházel před pěti lety tak ho zajali? Ale kdo jsi ty, odkud pocházíš?“
„Původem jsem ze severu, krátce po narozeni, jsme se odstěhovali do města Mohel. Otec byl
zabit a matka mně poslala zde, tady žiji už od svých deseti let. A vlastně nemám žádny domov
protože tady se doma necítím, vlastně byly jsme rády že mně vybrali, doufala jsem, že se tam
už nikdy nevrátím. V Pas Morit mně přijali, taková jeká jsem. Všaky myslím že nyní bychom
mohli mluvit o něčem jiném.“ Poté se odmlčela a po chvíli promluvila „ Zítra když
překročíme řeku a vydáme se do hor, začne nebezpečí. Dnes jsem viděla supy, kteří se
vznášeli za řekou, a slyšela jsem, že tam žijí přivrženci Briose.“
„Hmm, proč myslíš, že to bude tak nebezpečné?“
Dívka se na něj zahleděla zvláštním pohledem a poté řekla „Nevím, říhají to mé city. Ty
pralesy byly vždy nebezpečné. A Sair je stejně zvláštní země. Ale co se tyče nynějška tek se
tu jedna o něco víc než jen o Sair. Kdo získa Sair může dobývat svět, má tak velkou moc že
by nebylo, kdo by se mu postavil. A kdyby se našly Zuriové meče, a mněl by je Sair, tak je
pouze otázkou času kdy se nějaký tyran dostane k vládě. Mimo to, tuším, že se tu děje něco
víc než můžeme doufat, něco o čem nemáme tušení.“
„Já mám stejný pocit, myslím, že chráníme prince ale nic víc o tom nevím, vlastně nevím proč
to dělám.“
„Řekni, co jsou Zuriové meče?“
„Je to poklad, Zuriových rytířů. Kdysi prý byli tři, a chránili nějaké města. Však byly ukrytý.
Údajně v nich je skrytá nesmírná síla. A moc. Však jen pro toho kdo jí umí použít, tak jako u
všech takových věcí.“ Poté se odmlčela, až po chvíli řekla ze zvláštním zabarvením hlasu:
„Myslím, že bychom mněli jít k ohni, podívej.“ a ukázala do tmy. Noil se zahleděl, do směru
kde ukázala. Spatřil dva jezdce, přijíždějící od jihu. Ihned vykročili spět. Niol doběhl jako
první a vekřikl „Dva jezdci z jihu. Všichni vyskočili a hleděli do tmy. Vtom se ze tmy
vynořili dva jezdci. Oba v plný zbrojí. Jeden přijel až ke skupince u ohně, a řekl: „kdo jste a
odkud přicházíte do těchto nehostinných krajů.“
„Jsme z pas Marit a míříme na sever. Ale kdo jste vy?“ Promluvil Noil, rychle.
„Jsme rytíři a po tom kdo jsme, vám nic není.“
Vtom vystoupil Raoles IX a řekl: „Jsem princ Raoles IX a myslím, že bych mněl vědět proč
tu jste.“
Oba se udiveně podívali na sebe. Jeden popojel dopředu a řekl „Právě tebe hledáme, ale
potřebujeme s tebou mluvit o samotě.“
„To by nešlo.“ řekl Ersit z naprostým klidem. Byl opřený o strom, jednu novu mněl
pokrčenou, klobouk mněl na hlavě, a stáhnuty do obličeje. Také, si z něčím, si pohrával
v ruce. „A pokud nám neřeknete, oč se jedná tak se rána nedožijete.“ Dodal klidně, a pohlédl
na oba jezdce. Jeden z nich se rozesmál. A řekl „Jsi odvážný ve slovech, a co činy?“ A jeho
kůň popojel o dva kroky dozadu, vtom zadrnčela tětiva. Noil které si už kuše všiml dřív,
skočil a Raolese strhl na zem. Šíp mu přeletěl těsně nad hlavou. Vtom lukostřelec padl na zem
od Gralminým šípem. Druhý skočil vpřed s taseným mečem, a ihned se zhroutil na zem,
v prsou mněl nůž, ze kterým si předtím Ersit pohrával. Princ pomalu vstal a řekl „Jsem ti
zavázán, zachránili jste mi život, myslel jsem, že vás nebudu potřebovat, ale jak vidím tak
nebezpečí nás potkalo hned první den.“ Noil zvedl šíp se země, a prohlížel si ho. Vtom Eristor
promluvil od ohně: „na mečích je nějaký erb, ale neznám ho.“
Noil na něj hodil pohled, byl to štír držící meč a na hlavě měl korunu. „Toto je jeden jižní
kmen, dost daleko odtud.“ řekl Ersit které si meč prohlédl. „Jsou spřežení, z nepřítelem o tom
není pochyb, a nepatří k Sairu, žijí na Saemisské poušti, a musí jich tu být více.“ poté pohlédl
do tmy.
„Myslím, že bychom mněli ještě dnes vyrazit. A co jak nejdřív“ pronesl Goriol.
„Chcete cestovat v této tmě?“ řekl Aristor, „jestli chcete, budu hlídat, však domnívám se, že
správný směr jen těžce nalezneme.“
„Souhlasím, vyrazíme hned ráno, ještě před rozedněním. Rozdělte si stráže.“ Přikázal Raoles
IX.
Poté všichni ulehli. Strážili vždy po dva.
Noil se vzbudil, když nim někdo třásl. Byl to Aristor který mněl hlídku s ním. Probral se a
zjistil že je čas, kdy mají hlídku. Vstal a připjal si meč okolo pasu. Poté si přehodil toulec, ze
šípy přes rameno a do rukou vzal luk. Nedaleko za řekou zavl vlk. By to němý němy vlk jak
Noil poznal. Odešel na pokraj tábora a promluvil „Myslíš, že někdo přejde zatím, co budeme
hlídat.“
„Myslím, že ne, ale usnout bychom neměli, můžeme si povídat.“
„Je to dobrý nápad, chtěl bych vědět, kdo jsi a odkud jsi?“
„No jsem potomek rytířů z centrálního Sairu. Pocházím z Posilka. Je to město u pouště
Saemis. Zkoušku jsem složil před rokem a na ostrově jsem byl přes osm let. A teď zase ty.“
Noil mu vyprávěl kdo je a odkud pochází. Poté se odmlčel. Po chvíli uchopil luk a vložil na
něj šíp. Naznačil ať je sticha. Vtom bezhlasně zmizel ve tmě. Chors na za ním pohledl a
nastražil smysly. Po chvíli zmizel směrem na jih. Noil se plížil trávou tak že nezapraskala
jediná větvička. Po chvíli se zastavil a hleděl do tmy. Lezla tam krysa, která vynášela
potraviny z jejich baťohu. Ihned si všimnul i druhé. Rozpoznával jejich velké obrysy, a proto
usoudil, že jsou to mluvicí Sairské krysy, Noil napjal luk a tětiva zadrnčela. V další sekundě
šíp zaklínil jednu krysu ke stromu, a ji odžel trochu kůže, nic víc se ji nestalo. Druhou uchopil
do ruky. Ta vypískla. V dalších okamžiku vyskočil Aristor. Obě krysy vyslechli a zjistili, že
mají hlad a že jsou na cestách. Svázali je a vyčkávali na ráno, celou noc se již nic nepřihodilo.
Rané se Noil probudil mezi prvními. Vstal a sbalil si věci. Poté připravil jídlo a probudil
spáče, všichni pojedli. Ještě při jídle se rozpoutala řeč o krysách, napočítali že jich chytli
dvacet, ale svázaných jich mněli pouze osm. Chvíli se dohadovali či zbylé unikly, nebo
unikali v noci a osvobozovaly se. Nakonec se shodli že to není důležité. Propustili všechny
kryse, a vydali se na další cestu.
Poté co překonali řeku Mos, ocitli se na pokraji údolí, bez přemýšleni, vjeli dovnitř, ujížděli
dál a dál horami. Ještě téhož dne vjeli do vysokých skal. Příštího dne dosáhli sněhu, který
nestihnul roztát. Před nimi se otevíraly další a další vrcholky, rokliny a údolí. Většinou jeli
mlčky. Přes den, dělali pouze jednu přestávku na oběd, poté pokračovali dál obrovskými a
rozsáhlými vrchy máty. Vždy se bez slova skáceli do pokrývek a usnuli a ráno vyráželi dál.
Takto cestovali náročnou krajinou tři dny.
Čtvrtý den začalo sněhu ubývat. Nyní mířili z vrstevnic dolů. Jeli pomalu. Noil jel jako
poslední. Po chvíli popohnal koně k Gralmě. Dojel ji a vyčítavě řek „No, myslím, že cesta je
poklidnější než jsem očekával, a tys mluvila o nepřátelích.“
„Podle toho co jsem slyšela tak nebezpečí teprve začne, na těchto vrcholcích žije pramálo
bytostí. Většina nepřátel prý je na nižších kopečkách, kde právě vjíždíme.“ Usmála se Gralma
„Zvláštní tvrzení, Tyto hory však jsou nádherné, ale i tak se mi moc nelíbí, kudy se jede. Proč
nejede lodí, do většího města, odkud by mohl cestovat po prostorných a pohodlných
silnicích?“
„Ano také mně to napadlo. Napadá mně jediné, tam by mohl být snadný cíl. Ikdyž nemusel, a
to z důvodů že cesty ke Královskému městu jsou často nabité lidmi. A navíc by si mohl vzít
eskortu, která by ho chránila, a je pro to určena, protože si myslím že každý z nás by mněl
dost jiných zájmu, než se tady plahočit v horách. Ty bys jel hledat svého otce, já bych ho jela
pomstít. Ersit by šel zachránit stou vlast a Edios by jel někde na jich. Říká, že chce ještě
zmoudřet a prý poté, založit skupinu, která sjedná pořádek někde v oblastech, o kterých nic
nevím. Trios a Triot by jeli na západ, je to vesnice jejich předku a jsou tam nepokoje, prý by
je tam rada vyslala, a mimo to přemýšleli nad výstupem z řádu, slyšela jsem že skvěle
ovládají moc Tarna. Buiot… „
„Stačí, to je pravda, a myslím, že to princ ví. Je také možnost že nás bere jako přítěž, kterou
mu přiřkla rada, aneb nám nevěří.“
„No já bych řekla, že to je všechno dohromady.“
Vtom se skupina zastavila. Buiot ukazoval někde dolů. A říkal „Pohleďte tam dole, tam je
jezero vlků, ale tam také číhá nepřítel, musíme ho obejít, je tu stará stezky ale skoro nikdo po
ní nechodí poněvač je náročná a vede déle před hvozd než cesta.“
„Kudy vede ta cesta.“ zeptal se po chvíli Raqoles „ikdyž žádné nepřátele nevidím tak vám
věřím.“ Noil pohlédl na oné místo a jasně rozeznával obrysy jezdců, aspoň mněl ten pocit že
to jsou oni, odhadoval, že jsou deset mil odtud, a také že cesta bude trvat tři hodiny, než se
tam dostanou. Vtom Buiot promluvil: „No odbočuje hned tady, pojedeme doprava. Pojeďte za
mnou.“ poté zamířil po skalách. Brzy sjížděli prudkým svahem směrem na západ. Po hodině
se stezka stočila okolo propasti pořád dolů ale nyní už na sever, tak až sjeli do zalesněného
údolí. Poté mířili dál údolím, jeli přes další a další kopečky.
Takto jeli až do večera, nyní jeli pod temnými stromy když náhle zasvištěl šíp a zabodl se
před ně do stromu. Raoles zastavil. V dalším okamžiku Noil držel napjatý luk, vtom vyšel na
cestu statný Torman , v mžiku padl na zem zasažen Noilovým šípe. V další sekunďě
zasvištěla tětiva znovu a ze stromu spadl Gom z lukem. Roales vyrazil dopředu. Když před ně
vjeli dalších šest zmatných Tormanů kteří čekali vyjednávaní, v tomž okamžiku se ve
vzduchu zatřpytil oštěp a zadrnčely tětivy, zmatení nepřáteli padli mrtví na zem.
Raoles byl na tolik zmatený že se skoro zastavil. V dalším okamžiku popadl přilbu a štít. Než
si ho však nasadil tak jeho družina, už bojovala. Všichni byli rychlejší nežli on, a semkli se
kolem něj v těsném kruhu, aby ho ochránili. Všiml si jak Buiot byl zasažen šípem a jak Noil
mrštil oštěp do korun a odtud spadla opice, z lukem. V dalším okamžiku vytasil meč a beze
štítu vyskočil k prvnímu stromu. V zápětí se uhnul pár šípám a vymrštil se nahoru. O pár
minut později spadly odtud další tři opise a jeden Gom. Poté skočil do sedla. Nyní skupina
bojovala z Tormany. Ukázalo se že Raoles je skvělý válečník, jako všichni ostatní, po
půlhodině nezbyl ani jeden a padl pouze Buiot. Po bitvě pozabrali všechny zbraně a pohřbili
Buiota. Poté se vydali na další cestu.