Podzimní Travná 2013 – K čemu církev?

Podzimní Travná 2013 – K čemu církev?
1. čtení
Poutní píseň, Davidova. Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha.
Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání,
život navěky.
—Ž 133
Kázání
Milé sestry a bratři,
Druhé čtení bude dnes rozptýleno ve vícero různý texte v průběhu celého kázání, takže
se můžete posadit.
Úvod
Hned na začátku bohoslužeb jsme viděli, že neznáme-li své místo ve společenství, prostě to nefunguje. Apoštol Pavel přirovnává fungování církve k fungování lidského těla – potřebujeme
různé končetiny a orgány k tomu, abyom se mohli správně hýbat a správně fungovat. Kdyby
vše byla jen noha, kde by bylo oko, aby vidělo, kam jít? A kdyby vše bylo jen oko, nikam byom
se nepohnuli.
Chtěl by, abyom se dnes společně zamýšleli nad tématem společenství a církve jako těla
Kristova.
Pavel ve dvanácté kapitole první epištoly Korintským varuje před vyloubáním se, předháněním se a tak podobně. Některá obdarování a některé role v církvi jsou viditelnější – třeba
kazatel je viditelnější než uklízečka – ale nejsou důležitější. Ten zmíněný text by jistě stál za
delší rozbor, ale nebudu se do něj pouštět – mám totiž obavu, že i kdybyom každý správně
rozpoznali svá obdarování a místo v církvi, a kdybyom dělali to, co máme, nebude to fungovat.
Chceme jednotu, ale není to tak jednodué.
[SCÉNKA – KOLO]
[Skupina křesťanů stojí v kruhu. Jeden z nich řekne „pojďme k sobě blíž“ a jeho sousedé se k němu
přiblíží, ale přitom se odtrhnou od ostatních. Pak jiný na druhé straně řekne „pojďme k sobě blíž“
a skupina se rozdělí na dva hloučky. Pak to zkusí znova, ale všichni řeknou naráz „pojďme k sobě
blíž“.]
Abyom měli opravdovou jednotu, naším cílem musí být sám Kristus. Pokud je cílem jednota
jako taková, možná jí dosáhnou nějaké hloučky… malé skupinky známý ve sboru, ale taky
jednotlivé denominace, v niž je nám dobře a pohodlně v kontextu celé církve. Pokud je ale cílem
skutečně Kristus, bude to asi delší a namáhavější cesta, ale jen tam se můžeme setkat opravdu
všini a naázet skutečnou jednotu, která přesahuje naše lidské sympatie a antipatie.
Mluvíme ale o tom, že Kristus nestojí na místě; jsme Jeho následovníky. Kam ho tedy máme
následovat, jako církev?
1
K čemu je církev – Boží království
Věřím, a těl by s vámi sdílet proč tomu věřím, že smyslem církve je přinášet Boží království
na zem. Co je to Boží království vidím ve tře roviná; budu mluvit o tom, kde ho tak Ježíš
ustanovuje a jak se to pak projevovalo v prvotní církvi.
Království vzhůru nohama
Jedna z první věcí, kterou Ježíš na začátku své služby udělal, bylo vyhlášení programu svého
království. Možná na to zapomínáme, ale království je politié zřízení a jeho vladař určuje jeho
hodnoty.
Okamžik, kdy Ježíš vyhlásil program, byl ve známém kázání na hoře. To začíná blahoslavenstvími, což jsou výroky o tom, kdo je na tom v Ježíšový očí dobře. Společnost té doby, vlastně
stejně jako ta naše, vidí jako úspě získání moci, vlivu, peněz… uznání a oblibu přátel, stabilní
a pohodlný život… vlastně pokud nejsme od společnosti odříznutí, nejspíš nám spousta těto
hodnot také přešla do krve.
Ježíš přiází s něčím úplně jiným a naprosto radikálním. Ježíšovo království je království
vzhůru nohama.
[SCÉNKA – UMÝVÁNÍ NOHOU]
[Dva křesťané. Jeden sedí na židli, druhý mu umývá nohy. Pak se vymění.]
Blaze těm, kdo pláčou… Blaze tichým… Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti… kdo
mají čisté srdce… kdo působí pokoj. (Mt 5)
Kdo se mezi vámi chce stát velkým, staň se vaším služebníkem (Mt 20:26)
Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal
jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. (J 13:14-15)
Ježíš staví hodnoty světa a společností vše dob na hlavu. Začíná tím, že se vzdá vší své
božské slávy a přiází v těle praobyčejného člověka. A těsně před koncem jako součást nejvýznamnější promluvy k učedníkům jim umývá nohy. To je to, co má církev odrážet; církev má
být společenství služebníků.
A tento přístup jedně k druhým můžeme v prvotní církvi vidět. Ve Skutcí, druhé kapitole,
je zaznamenán příběh Letnic – přiází Du Svatý, apoštolové ztrácejí stra, vyrážejí do ulic
a na Petrovo kázání se obrátí na tři tisíce lidí. A ti pak tvořili zajímavé společenství – trávili
mnoho času pospolu, všeno měli společné, ti movitější prodávali svůj majetek a rozdávali podle
toho, jak druzí potřebovali. Jinak řečeno, byli si navzájem služebníky v tě nejobyčejnější,
nejkaždodennější věce.
Království naruby
Ježíšovo království je také království naruby. Ve zmíněném kázání na hoře Ježíš pokračuje neméně
šokujícími výroky o hněvu vůči bratru a tivém pohledu na ženu. Ježíš v podstatě říká, že pokud snižujeme své bratry, pokud někoho zatracujeme, pokud o někom byť jen přemýšlíme jako
o beznadějném případu – je to, jako byom ho zabili. A pokud muž hledí na ženu tivě, už s ní
smilnil ve svém srdci.
Ježíš říká, že to, co je skutečně zlé nejsou naše skutky, ale naše motivy, pohnutky k nim. Pro
farizeje používal Ježíš označení (nebo spíš pravdivou nadávku) „obílené hroby“ – krása zvenčí,
ale uvnitř smrt. Ale pozor! Ježíšova slova nás nemají vést k tomu, že se začneme snažit změnit
svoje pohnutky místo svý činů. Mají nás přivést k uvědomění si toho, jak naprosto bezmocní
před tímto úkolem jsme.
Zákonictví, které Ježíš kritizuje, v jádru obsahuje následující myšlenku: já se budu ovat
dobře, budu na sobě tvrdě pracovat, a Bůh mě za to bude milovat a dá mi své spasení. Jenže
místo toho Ježíš vyhlašuje: pokud ve svém srdci víš, že tě Bůh přijal a miluje tě nezávisle na
2
tvý skutcí, tehdy a jen tehdy se můžou začít měnit tvé pohnutky a motivy, tvé srdce. Jsme
ospravedlnění pouhou milostí, ne skutky; v Boží očí jsme krásní a čistí. Ve víli, kdy toto
opravdu poopíme, promění to náš přístup k Bohu, sobě samým i ostatním.
A o to jde – Ježíš nám dává církev k tomu, aby v nás mohl tuto vnitřní proměnu konat, aby
nás mohl posvěcovat.
To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. (J 15:12)
Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův. (Ga 6:2)
Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte. (1T 5:11)
Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil
vám. (Ef 4:32)
Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám,
odpouštějte i vy. (Kol 3:13)
To je jen pár z příkladů toho, jak má společenství křesťanů sloužit našemu duovnímu růstu,
čímž myslíme právě tu hlubokou vnitřní proměnu, o které Ježíš mluví v kázání na hoře, tu proměnu pohnutek. A v tě texte jde i vidět, že to naprosto nelze bez Kristovy oběti – druhým
můžeme odpouštět znovu a znovu jen tehdy, když jsme na vlastní kůži zažili, že nám Ježíš odpustil nesrovnatelně víc, než odpouštíme my.
Podívejme se, jak může společenství pomáhat v růstu:
[SCÉNKA – SKLENICE VODY]
[Trojice křesťanů je pospolu, jeden čte Bibli, další ho poslouchají. V rukou mají sklenice. Je mezi
nimi Pán Ježíš se džbánem vody a kdykoliv za ním přijdou s prázdnou sklenicí, on jim dolévá. Opodál
stojí osoba s prázdnou láhví, která má zjevně žízeň. Jedna věřící se oddělí a přinese jí letáček; to ji
ale jen rozčílí. Věřící se zklamaně vrátí a druhá jí vysvětlí, že měla donést sklenici vody. Vyzkouší
to tedy znovu s vodou a osoba mimo přijde mezi křesťany, ptá se na zdroj vody a tak se dostane až
k Ježíši.]
Království už, ale ještě ne
V té scénce jsme viděli něco zvláštního. Říkal jsem, že především jde o to, jak má společenství
církve působit duovní růst jednotlivců. A to se v té scénce stalo, když Jitka nejprve nabídla
žíznící Bódě něco, co jí bylo úplně k ničemu a potom jí Lidka ukázala, co vlastně měla udělat. Ale
pak se stalo něco dalšího – Bóďa se setkala s Kristem a poznala, že On byl tím zdrojem vody, po
kterém toužila.
A tak to bylo kdysi a je i dnes – když se vrátíme k prvotní církvi ze Skutků, tak čteme, že
„Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“ – to je ta první část,
kdy se je skrze společenství Bůh posvěcoval – a pak „Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán
denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ – tedy lidé kolem to viděli a bylo
to pro ně něco tak přitažlivého, že se k církvi přidávali.
Žijeme ve zvláštním období mezi prvním a druhým Kristovým příodem – Ježíš přišel, zbavil
nás nadvlády hříu, dal nám Dua Svatého… ale svou práci zde nedokončil. A my teď čekáme,
ale zároveň tu jsme pro mnohem víc než čekání. Musíme hledat jistou rovnováhu – na jednu
stranu je tento svět víc než čekárna. Nemáme být pasivní, neteční vůči světu kolem nás. Druhý
Ježíšův příod, na který čekáme, neznamená zničení a zánik, ale obnovu, dokončení Jeho zárany, Jeho vykoupení. A pokud víme a vyznáváme, že je Božím záměrem uzdravit každou
nemoc a setřít každou slzu, pak je naším úkolem už teď na tom pracovat.
Jednotlivé sbory by měly být epicentry společenského zemětřesení ve svý měste – zdrojem aktivismu a občanské iniciativy. A zdrojem něčeho zdánlivě tak obyčejného, jako jsou dobří
učitelé, poctiví podnikatelé a řemeslníci, příjemní a vstřícní úředníci a prodavačky.
Zároveň ale nezapomínejme na to, že jsme na tomto světě pouze cizinci a naše pravá vlast
je u Boha. Právě u Něj je naše naděje, když ji nemůžeme mít ve směřování společnosti a tohoto
3
světa. My tento svět nespasíme, to může jen Kristus – ale to neznamená, že byom se o to neměli
snažit, protože On přiází, aby to vykonal, a my jsme Jeho učedníci a ceme to, co ce On.
Ale jak?
Hledal jsem odpověď na otázku, k čemu církev vlastně je. Věřím, že církev má přinášet Boží
království na tuto zem. To znamená ukazovat, že Boží království je zaprvé království vzhůru
nohama, kde ten největší je služebníkem vše a kde si vzájemně pomáháme a podpíráme se;
zadruhé že je to království naruby, kde se společně radujeme z toho, že nás Bůh miluje, že nás
přijal – a proto Ho také prosíme o proměnu naši motivů a pohnutek, naši srdcí; a za třetí,
že to království tu už je, ale ještě není – tedy že máme usilovat o proměnu společnosti, máme
vytvářet vlny, ale máme vědět, že naše naděje je jen a jen v Kristu.
Je to nádherný obraz církve, po kterém velmi toužím – ale zároveň musím se zármutkem
přiznat, že to není obraz, se kterým by se v reálném světě setkával. Vidím ho v záblescí Boží
milosti, ale pravda je ta, že i pokud víme, co byom měli dělat, nedaří se nám to.
Neci zůstat u toho, co byom měli dělat. V závěru dnešního kázání by se těl jako na
poslední text podívat do první kapitoly první Janovy epištoly. Jan tam píše:
A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a
není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve
tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme
společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.
—1J 1:5-7
Jistě ceme mít mezi sebou společenství. Je to jádro Ježíšovy promluvy k učedníkům na
konci Janova evangelia – Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni
k druhým. (J 13:35) A Jan zde propojuje společenství mezi křesťany a společenství mezi námi
a Bohem. Nemůžeme mít jedno bez druhého – jsme-li ve světle, máme společenství s Bohem i
spolu navzájem; jsme-li ve tmě, ve hříu, nemáme a nemůžeme mít společenství s Bohem ani
spolu navzájem. A dál čteme:
Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás
od každé nepravosti.
—1J 1:8-9
Říkáme-li, že jsme bez hříchu… – Janovi vlastně nejde tolik o to, zda hřešíme či ne; to je
beztak otázka s jasnou odpovědí, jak budeme společně za pár okamžiků vyznávat před přijímáním
Večeře Páně. Ne, Janovi jde o to, zda tento hří vyznáváme a vynášíme ho na světlo, nebo naopak
ho sováváme za prázdné nekonkrétní fráze. Dietri Bonhoeffer napsal, že poslední ďáblův útok
na církev je ten, že spolu dokážeme mít společenství jako zbožní, ale ne jako hříšníci – že se umíme
setkávat jako zbožní křesťané, kteří se ovládají a vypadají dobře – ale neumíme se setkávat ve své
zlomenosti a hříu, kdy je naším jediným útočištěm a naší jedinou nadějí Kristův kříž. Neumíme
se setkávat jako společenství hříšníků pod Kristovým křížem.
Ale skutečně neci zůstat u toho, co máme udělat. Ano, z Janový slov by mělo být zřejmé,
že se od nás očekává vyznávání skutečný, konkrétní hříů, skutečným, konkrétním bratrům
a sestrám. Ale není to povinnost – ne, je to veliký Boží dar, že můžeme vynášet na světlo naši
špínu a nečistotu a pak můžeme slyšet, že On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští
a očišťuje nás od každé nepravosti. Naše neúspěšné zápasy s vlastní povahou, naši nesopnost
odpustit bratru, zranění, která jsme způsobili… to všeno musí na světlo, aby Bůh mohl uzdravit
nejen nás, ale i naše společenství.
4
Ale toto je milost – je to Kristova nabídka přijmout Jeho lehké břemeno, které netlačí a netíží
– a je to nabídka, kterou draze zaplatil tím, že na sebe vzal všena naše břemena – ta, která tlačí,
bodají, řežou a zraňují… zraňují až k smrti, a to smrti na kříži. Ten kříž patřil nám, ale místo něj
je nám dán život ve světle. Haleluja.
5