docKasumi - Adventurista
download 
Stížnost Transkript
Kasumi - Adventurista
Posel smrti VIII Lovkyně Lukáš Konvalina Cesta, jež nás opravdu zocelí, není ta, kterou si sami vybereme, ale ta, po které jsme donuceni kráčet. Obsah I – Vyvolené............................................................................................................................ 5 I – Časy minulé............................................................................................................................... 7 II - Matka...................................................................................................................................... 11 III – Křest ohněm..................................................................................................................... 44 IV – Oči ve tmě............................................................................................................................ 62 V – Dar života............................................................................................................................... 81 VI - Odplata................................................................................................................................. 94 VII – Král Arény...................................................................................................................... 111 II – Hadí ostrov.................................................................................................................... 128 VIII – Tajemství Ztroskotance........................................................................................... 131 IX – Poprava.............................................................................................................................. 160 X - Chrám hada....................................................................................................................... 185 XI – Jedna z lidu..................................................................................................................... 202 XII – Domovina........................................................................................................................ 221 XIII – Zlost.............................................................................................................................. 244 III – Hra o dítě..................................................................................................................... 251 XIV – Pojďme si hrát........................................................................................................... 254 XV – Teď je to osobní !......................................................................................................... 284 XVI – Právo matky............................................................................................................... 304 XVII – Žal.................................................................................................................................. 321 IV – Celebrita...................................................................................................................... 328 XVIII – Hvězda z ringu....................................................................................................... 331 XIX – Pravá identita............................................................................................................. 353 XX – Bestie................................................................................................................................. 380 XXI – Bolest.............................................................................................................................. 392 V – Proroctví....................................................................................................................... 397 XXII - Lovkyně....................................................................................................................... 399 XXIII – Poslední rozloučení............................................................................................... 436 I – Vyvolené Shaira „Jsem ta nejdokonalejší bytost, jakou tento svět kdy měl“ I – Časy minulé Kasumi Gordonová Seděla jsem v letadle směřujícím na Guineu a dívala se z okna na mraky pod námi. Nemohl to být žádný dlouhý let a já toho až litovala. Létání nemám ráda, ale je to příležitost přemýšlet bez většího rušení. Už teď po mě šlo spoustu lidí i démonů a já se těžko dokázala soustředit jen na nadcházející úkol. Myslela jsem na svoji dceru a napadalo mě, jestli si vůbec mám hrát na její matku. Jestli až tohle všechno skončí a já budu nějakým zázrakem stále naživu, budu schopna se role matky zhostit. Jak dokážu vychovat své dítě? Dám mu volnost, to jistě, ale přesto ho budu byť nechtěně přetvářet k obrazu svému. Přece nezničím své dceři život! Nejsem totiž dobrý člověk. Sakura měla pravdu – potřebuji oporu v podobě muže, který by se mnou sdílel všechny strasti a těch pár radostí života, co mám. Ale kde muže hledat? Který muž mě poté, co mu řeknu, kdo jsem, bude dávat lásku a ne jen nenávist a pohrdání? Který z nich bude rád, že má vedle sebe vražedkyni, milionářku, zápasnici, přemožitelku démonů a kdoví co ještě. Zní to jako paradox, ale já jsem lidská troska. Chtěla bych žít pohodlný klidný život jako každý, ale copak na to mám? Chmurná skutečnost je taková, že jsem důležitá světová osobnost měnící podobu téhle planety a zároveň jsem nespolečenský, uzavřený, svéhlavý exot, lpící na hodnotách, které jsou dnes na překážku. Někdy si připadám jako dinosaurus, jako něco, co mělo vymřít už dávno. Ale mě se umřít nechce, tak ať umřou ti ostatní, ti, kteří se mnou mají problémy! To, že jsem něco jako poslední svého druhu, nebo přesněji - to, že jsem relikt, neznamená, že mám umřít. Uff, potřebuju se z letargie rychle vyhrabat. Pohodlně jsem se opřela, napila se objednané minerálky a snažila se sama sebe přesvědčit, že jsem lepší než jaká se jevím. Argumentování mi naštěstí šlo vždycky dobře. Nakonec měla jsem v tom praxi, protože když vaše činy ničí život váš i vašich přátel, musíte být schopni se s nimi vyrovnat a ideálně si je obhájit, jinak skončíte jako troska. Je to všechno jinak, říkala jsem si a vháněla si do žil ztracenou sebedůvěru. Nejsem ani v nejmenším špatná. Špatné je jen to, že ostatní se ode mne příliš odlišují, ale to je jejich problém. Nejsem tak ubohá, abych sama sebe a své názory považovala za špatné. Stojím si za tím, co jsem a mám důvod být na sebe pyšná! Svoji dceru vychovám klidně k obrazu svému! Věrnost, tolerance, odměřenost, zásadovost,… to jsou dobré vlastnosti a to, že se dnes už moc nenosí, neznamená, že se musím měnit. Nejdu s dobou, nejdu s lidmi, nejsem ovce - jdu sama za sebe. Jsem dobrý člověk, to ostatní jsou špatní. Nebylo to poprvé, kdy jsem sama sebe musela o něčem přesvědčovat. Ano, slovutná Kasumi Gordonová byla, je a vždycky bude jen ubožačkou, co se všemožně vyrovnává se skutečností, že se jí život bortí jak domeček z karet a že jakmile se podaří dát dvě karty k sobě, sfoukne je vítr. V posledních měsících jsem se musela s životem vyrovnávat čím dál častěji a to něco značilo – ztrácela jsem své sebevědomí. A taky nebylo divu. Prohra v boji s kýmkoli mě vždycky dokázala zkazit náladu a prohra s ženou byla ještě horší. Během pár měsíců jsem dostala pořádně do těla hned dvakrát a potřetí jsem raději utekla, abych se boji vyhnula. Utekla jsem! Já! Jako bych přestávala být tou Kasumi, kterou dobře znám. Styděla jsem se a to bylo špatné. Vždycky jsem na sebe měla extrémní nároky a taky jsem díky nim sklízela ovoce. Ale časy se měnily a já se s tím nedokázala smířit. Nemohla jsem takhle skončit. Měla jsem na to být lepší, prostě měla! A stále na to mám. Pohlédla jsem z okna, kde se rýsovaly obrysy hlavního města Guiney – Port Moresby. Šli jsme na přistání… Věděla jsem, že dobrodružství, které před sebou mám, nebude jen o porážce lidí, co mi jdou po krku. Bude to také příležitost stát se opět Kasumi Sato, ženou, která pod tímto příjmením byla symbolem neporazitelnosti. Sakura Sato :( To se to ale sere... Zírala jsem přes zaprášené půdní okno směrem k zámku. Ani nebyl vidět, ale stačila mi ta představa. Bála jsem se tam jít. Vystoupat po těch schodech až na vrchol kopce a hledět na tu ruinu… ta představa mě děsila. Když byl zámek zničen, církev sem vyslala dva chlápky, co celé měsíce dohlíželi na to, aby se na kopci nikdo necoural. Ani sami nevěděli proč je to tak důležité, ale dělali to svědomitě. Myslím, že církev podmázla i policii, aby zapomněla na tamní událost a nechala vše bez důkladnějšího vyšetřování. Prostě jen zabásli Edwarda, který se jim nabídl a ani v nejmenším se nesnažili zjistit, zdali není jen nastrčenou figurkou. Teď ale byli pánbíčkáři pryč a na kopec se stěhovalo trio ušmudlaných chlíváků. A pak tu byl samozřejmě Carl. Ještě jsme se nepotkali, ale byla mi jasná jedna věc – když už Miranda ví, že tu žiju, dozví se to i Carl a od něj noviny a televize. Co pak? Jak mám zůstat schovaná, když celý svět bude vědět, že jsem tady? Nečekaly mě příjemné chvíle, ani náhodou ne. Sešla jsem po schůdcích dolů a pomocí páky je vytáhla zase ke stropu, aby nepřekážely. Naomi ležela v mém pokoji v postýlce a spokojeně spala. Dělalo mi dost práce se o ni postarat a teď se navíc zdálo, že budu muset svůj domeček opustit a navíc bez ní. Sledovala jsem ten malý uzlíček a všímala si, že se podobá matce. Anebo mi to na mysl přišlo proto, že jsem měla sestřin obličej dobře v paměti? Těžko říct. Naomi vypadala tak bezbranně a jedinou překážkou mezi ní a potenciálními nepřáteli jsem byla já – já, střelená holka se zálibou ve střílení lidí a ve sledovaní filmů. Co když selžu? Co když Naomi někdo ublíží, nebo nedej bože zabije? Děsila mě ta představa, ale s vidinou nových problémů mi připadala čím dál reálnější. Bylo to dost možná poslední Kasumino dítě, zároveň poslední opravdová krev Gordonů, byť ne mužská, tudíž ne magická. Co by asi Kasumi udělala, kdyby se vrátila a našla Naomi nemocnou anebo mrtvou?! Ne, k tomuhle nikdy nesmí dojít. Ať už se stane cokoli, Naomi musí za každou cenu přežít. Pro miliony běžných lidí žádný problém, avšak pro mě ano. Teď už jsem věděla, že od chvíle, kdy jsem přičichla k nadpřirozenu, je můj život neustále v ohrožení. Co když mě Peklo najde a někoho sem pošle? Zašla jsem do svého pokoje a z šuplíku vytáhla Valkýru. Ujistila jsem se, že je zbraň nabitá a že mám zajištěnou pojistku. Valkýra byla moje záchrana, jediná jistota, kterou jsem měla. Byla způsob, jak řešit potíže, které visely ve větru. Jenomže život tady v civilizaci nebyl tak jednoduchý, abych mohla vyjít ven a všechny lidi, co mě serou, postřílet. Svět je vlastně založený na tom, že s lidmi, které nemůžete vystát, stejně nějakým způsob musíte vydržet, aby se z vašeho života nestalo peklo na čtyřech metrech čtverečných. A tak život stojí permanentně za hovno, protože kolik lidí si říká: ‚všechny vás miluju a jsem rád, že tu můžeme společně žít.‘ A kolik lidí si místo toho ukazuje na otravného souseda, na despotického šéfa, na drzého prodavače z bufetu nebo na smradlavého bezdomovce prstem a v duchu si neříká: ‚kéž bys tady už zítra nebyl.‘ A to je vlastně to jediné, co můžou udělat. Parvati Singh Tu holku jsem moc dobře neznala. Když jsem ještě žila na Black Mirror, koukala na mne skrze prsty, jako bych byla prašivá. To nebylo neobvyklé, ostatně zažila jsem v tomhle směru svoje… Krátce po propuštění z léčebny jsem hledala práci. Vždycky jsem chtěla dělat něco užitečného pro druhé lidi, ale to se moc nevedlo. Když jsem chtěla do policejního sboru, klidně jako pochůzkářka, vysmáli se mé lékařské zprávě a řekli, že střelnou zbraň by mi nikdo soudný do rukou nesvěřil. Práce trenérky v tělocvičně mě taky lákala a tak když jsem byla shánět práci ve fitness centru podobnému tomu z Llanelli, řekli, že jsem moc urostlá. Na muže by to prý bylo dobré, ale na ženu je to příliš. Takže jsem po podobných neúspěších využila nabídku, která přišla jako modré z nebe. Během firemního zájezdu se vyboural vlak hned s šesti roznášeči pizzy z jedné Londýnské restaurace. Přežili to, ale skončili v nemocnici a vedení pizzerie potřebovalo na měsíc či na dva náhradu. Vzali mě a tak jsem první den obdržela žlutočervený oblek s velkým obrázkem slepičky pojídající pizzu. Bohužel měl oblek dost krátké rukávy – bylo to spíš triko. V Londýně je strašná zima a já musela chodit v oblečení, které bych na sebe vzala možná v létě. Ale vedoucí, že prý to působí lépe, když poslíčci vypadají uvolněněji. Tak jsem svolila a pustila se do rozvozu pizz. Zírali na mě kolegové, lidé ve výtahu, lidé na ulici i samotní zákazníci. Nemohli z mých paží odtrhnout oči a ten jejich udivený nechápavý výraz… Jako kdyby viděli strašidlo. Fungovalo to takhle asi dva týdny a pak mi vedoucí sdělil, že práce poslíčka pro mě není. Zákazníci už po telefonu žádali, aby s pizzou přijel kdokoli, jen ne ta svalnatá černoška. Jeden dokonce tvrdil, že si pizzu vyloženě hnusí, když mu ji přinesu já. A tak jsem rázem dostala jinou práci. Už ne rozvážet pizzy, ale rozdávat na ulici reklamní letáky. Sebrali mi skútr, a protože Curtis své auto potřeboval, musela jsem jezdit tramvají. Nebylo kde se převlékat, takže ten letní ohoz jsem si oblékala už doma. Přísahám, že jsem se modlila za to, aby bylo vzadu v tramvaji místo k sezení. Většinou ale nebylo a já stála uprostřed tramvaje, přidržovala se, abych neupadla a tak samozřejmě vystavovala svoje paže. Jako bych ty jejich pohledy cítila, jakoby mě prošpikovávali ostrými šípy. Všemožně jsem se snažila zírat z oken, do podlahy nebo kamkoli jinam, jen ne na lidi, ale nepomáhalo to. Je hrozné, když jste terčem posměchu, ale je snad ještě horší, když na vás lidé celou dobu zírají a jen, co jim pohlédnete do obličeje, tváří se jako že nic. Ta faleš je nejhorší! A bohužel moje práce za nic nestála. Jednala jsem s lidmi maximálně vlídně, stála jsem na těch nejfrekventovanějších místech, ale přesto jsem takřka nic nerozdala. Jednou jsem zavítala na stanoviště svého kolegy. Nevedlo se mu kdovíjak dobře, ale přesto podstatně lépe než mě. Tak jsem druhý den šla tam, co on. A výsledek – lidé si za čtyři hodiny vzali dva letáky! Bylo to jako kdybych byla nakažlivá. Po necelém týdnu marného snažení jsem to vzdala a v pracovní době jen posedávala na lavičkách a utápěla se v myšlenkách. A kolemjdoucí? Ti si jen prohlédli moje ramena, načež lavičku obešli obloukem. A co teprve děti… Mám k dětem kladný vztah, ale jejich udivené obličeje, otevřená ústa a vytřeštěné oči mě přiváděli chvílemi ke vzteku a chvílemi k pláči. Na scénku, jež se udála v městském parku, nezapomenu snad nikdy… ‚Proč ten pán pláče?‘ ptal se malý sotva šestiletý chlapec, když procházel kolem mě. ‚To není pán, Tomasi. To je jen velká paní,‘ odvětila maminka toho kluka, který mě následující větou vehnal do očí další potoky slz. Bez ostychů jen pronesl: ‚A mami, proč vypadá jako medvědice Berta?‘ Ač jsem byla přesvědčena, že mě z práce vyrazí, dostala jsem třetí, poslední, šanci – obléci si na sebe tamního maskota – slepici Kvok a lákat lidi na pizzerii. Až když jsem v tom oblečku stála na náměstí, lidé se mně smáli a fotili si mě, došlo mi, jak hluboko jsem klesla. A teď jsem seděla v půjčeném autě, směřovala ze Sacramenta na východ a měla hledat člověka, který se s klidem mohl postavit do řady vedle všech těch ‚normálních‘ lidí, pro které jsem a nejspíše vždycky budu jen podivnost, jež už není ženou, ale stále není mužem. Smutné… II - Matka Před třemi měsíci... V malé neútulné jednolůžkové cele seděl na matraci tvořící postel černovlasý muž. Od svobody ho dělily mříže, plechové dveře a asi tucet dozorců, kteří dohlíželi na to, aby vrazi, násilníci, zloději, žháři a další zločinci zůstali tam, kde jsou a aby nemohli narušovat život spořádaných a slušných lidí. Muž vstal a v ledové vodě, jež tekla z kohoutku umyvadla, si opláchl ruce. Poté usedl k dřevěnému rozviklanému stolu, na kterém měl stohy papírů a kelímek s tužkami. Nebylo mnoho věcí, které mohl muž ve vězení dělat. Psaní a čtení knih byla jeho nejčastější činnost. Popadl jeden list papíru a pustil se do psaní. 24. srpna 1999 Po dlouhé několikatýdenní pauze mám konečně chuť do svého deníku něco připsat. Je to strašné… Cítím, jak hrozně na mne působí stísněnost těchto zdí, ten nepříjemný zápach desinfekce, ze kterého se mi vždy motá hlava a pak to ticho… Samota je nejhorší ze všeho. Nejsem na ni zvyklý, ale i přes veškerou snahu se začlenit do této, dovolil bych si použít termín komunity, se nedaří navázat jakýkoli vztah s kýmkoli. Musel jsem být dokonce přemístěn na samotku a to trvale. Každý ze tří lidí, se kterými jsem předtím bydlel, mě chtěli zabít nebo přinejmenším zmlátit. Dvěma se to málem povedlo… Nikdo nechce trávit čas s vrahem, který rozsekal na kusy čtyřleté dítě a jeho zbytky pohodil do studny. Pro všechny jsem vrah, žhář a lidská zrůda. Dávají mi to najevo všichni, až si někdy říkám, jestli nemají pravdu. Na svá bedra jsem si dobrovolně vzal břemeno, které jen s největšími obtížemi dokážu unést. Jsem ale rád za jedno – vím, že jsem udělal správnou věc. Tohle si opakuji pokaždé, když jdu spát a tohle jediné mi pomáhá zde přežít. Jen nevím, jak dlouho to vydržím… můj trest je nekonečný… Kdosi zabušil na plechové dveře a následně je otevřel. Byl to jeden z dozorců – vysoký, statný holohlavý muž v uniformě. „Hej, vrahu malých dětí, máš návštěvu!“ Muž vstal od stolu a přistoupil k mřížím. Dal ruce k sobě a dozorce mu skrze otvory v mříži nasadil pouta. Poté odemkl i mříž a vyvedl vězně ven na chodbu. Zde se k nim připojil další strážný. „Smím vědět, kdo mne navštívil?“ zeptal se vězeň. „Je to tak těžký uhodnout – ta co minule. A předminule, a před předminule… Zřejmě poslední člověk na téhle planetě, kterému nejsi odporný, a kterému na tobě ještě alespoň trochu záleží.“ Muž jen sklopil hlavu a nechal se vést chodbami až do místnosti určené pro hovor s návštěvníky. Zatímco dozorci zavřeli dveře, muž usedl na židli a skrze sklo jasně poznal, kdo že ho navštívil. Ne, že by to nečekal, nakonec dozorce měl pravdu – nikdy ho nenavštívil nikdo jiný, než Sakura Sato. Mladá Asiatka měla od temene hlavy až k čelu úzký pruh rovných černých vlasů a vzadu ocásek. Zbytek hlavy měla zcela vyholený. Držela v rukou sluchátko, takže muž si vzal to, jež bylo na jeho straně, aby mohl mluvit. Jakmile tak učinil, Sakura ho pozdravila. „Ahoj, Edwarde. Napekla jsem ti zase spoustu sušenek a koláčků. Doufám, že ti je ti manící nežerou.“ „Díky, Sakuro. Cením si tvých dárků a ještě více tvých návštěv.“ „Tvých?! Takže už mi konečně tykáš?! To je super!“ Sakura se usmála a položila dlaň na sklo. Edward učinil totéž. Ze Sakury však nadšení vbrzku opadlo. „Asi nechceš zase slyšet jak moc mi je to líto…“ „Ne, to opravdu nechci.“ „Pro mě jsi a vždycky budeš hrdina. Zatímco já… já jsem…“ Sakuře zaslzely oči. „Je mi to líto. Uvědomuješ si, že jsem ti zničila celý život?! Pořád to můžu napravit… můžu říct, jak to všechno bylo…“ „Ne, to prosím ne!“ naléhal Edward. „Já nemám nikoho a nic, ale ty máš mnohem větší cenu. Máš sestru, brzy se společně budete starat o dítě a… ty máš stále život před sebou, Sakuro. Nezasloužíš si trpět. To, co se stalo, nebyla tvoje vina.“ „Tvoje taky ne!“ „Já jsem ho tam nechal… V tom pokoji… Vyskočil jsem… jako zbabělec…“ „Možná že díky tomu jsi ještě naživu. Nemáš si co vyčítat.“ Edward sklopil zrak a hlavou se mu honila nepříjemná otázka. Zdráhal se ji vyslovit, ale nakonec neodolal. „Paní Kasumi se sem nepřijede podívat? Ehh, omlouvám se, tohle bylo strašně hloupé, vždyť…“ „Ale ne, nebylo. Určitě chápeš, že kvůli jejímu stavu teď dlouhá cesta není na místě, ale myslím, že nepřijede ani poté.“ Sakura se rozhlédla po místnosti a pátrala po kamerách. Ty tu však nikde nebyly. „Vždycky mám divný pocit.“ „Můžeš mluvit otevřeně, Sakuro. Nikdo nás nevidí, ani neslyší, a kdyby přece jen ano, tak na základě pár podezřelých vět neobnoví vyšetřování.“ „Chtěla jsem říct, že Kasumi ten den nemusela přijít jen o zámek a Dese, ale i o tebe o mě nebo o Samuela. Nešlo to skloubit tak, aby všechno dobře dopadlo. Bylo to buď já nebo ty a buď já, nebo Samuel. Je ti jasný, že já tam poněkud přebývám, a že kdybych se zachovala alespoň trochu čestně, odvedli by mě a všechno by bylo v pořádku. Ty bys teď byl na druhé straně skla a Samuel by mohl ještě žít. Jenomže…“ Sakura se odmlčela a otřela si slzy. „Je těžký vzdát se svobody na zbytek života. Chci ti ale říct, že Kasumi s výsledkem soudu souhlasí. Kdyby sem přišla a začala tvrdit, jak moc jí to mrzí, nebyla by to pravda. Já jsem na tom hůř – nejsem schopna se sama se sebou shodnout na tom, jestli to bylo dobře anebo ne. Nejsem a nikdy jsem nebyla dobrý člověk, ale… tohle bolí mnohem víc, než cokoli jiného.“ Dovnitř vešli dozorci a Edward poznal, že je čas se rozloučit. „Stavím se zase za měsíc a přinesu něco dobrého. Ahoj.“ Sakura skrze okno sledovala, kterak dozorci odvádějí Edwarda a poté i ona odešla z místnosti. Asiatka prošla skrze detektor kovů a vzala si své věci od policisty, jež zde hlídal. Na chodbě kousek od vchodu jí neunikl rozhovor muže z ochranky a statné černošky. Ta okamžitě odvrátila svoji tvář, když Sakuru zahlédla. „Je vám něco?“ ptal se strážník. „Ne,“ odvětila černoška. Když Sakura odešla, žena se opět rozpovídala. „Takže říkáte, že mě za ním jednoznačně nepustí.“ „Pokud nejste člen jeho rodiny nebo právní zástupce, tak rozhodně ne. Jestli chcete dál dělat potíže, můžu vám zavolat někoho z vedení, ale bude to na vaše triko.“ „A co ona? Ta žena, co tudy prošla? Ta přece není jeho příbuzná.“ „Do toho mě nic není.“ „Hmm, tak to vám děkuju… Nashle.“ Černoška vyšla ven na ulici, kde lilo jako z konve a obešla budovu věznice. Vedla tu úzká ulička až k parkovišti. Hned za rohem však žena natrefila na Sakuru. „Škoda, že jsem si nevzala pistoli…“ řekla Asiatka a ušklíbla se. „Tys… mě poznala…“ hlesla černoška a hlas se jí třásl. Vypadala vyděšeně, což bylo o to podivnější, že Asiatka byla skoro o hlavu menší a podstatně hubenější. Ve skutečnosti měla černoška paže tak velké jako Sakuřiny stehna a přesto byla kvůli nervozitě celá bez sebe. „Jasně, že jsem tě poznala, Parvati!“ zdůraznila jméno Sakura. „Vypadáš jako King Kong za mlada – to si nejde splést.“ Parvati se rozhlédla okolo a zhluboka se nadechla. „Mrzí mě, co se stalo. Možná… možná je dobře, že jsme se potkaly. Chci se omluvit a požádat o odpuštění tebe i Kasumi.“ „V případě sestry si budeš muset pospíšit – hrozí, že než se vymáčkneš, tak tě zabije.“ Parvati byl neustálý déšť velice nepříjemný. Ukázala směrem za sebe přes ulici k městskému parku. „Za tím parčíkem je cukrárna. Můžu tě pozvat?“ „A cestou parkem mi zlámeš vaz? Nebuď naivní. Když už, tak si obejdeme celý blok. Sice chčije, ale ulice jsou plné lidí a mám pocit, že každý kolemjdoucí tě jakožto moji potenciální vražedkyni lehce identifikuje.“ „Změnila jsem se, Sakuro.“ „Na první pohled určitě ne! Vsadím se, že máš pořád zákaz vstupu do Yellowstonského národního parku, to že by si tě mohli turisti splést s grizzlym.“ „Nevyprovokuješ mě. Už zase držím emoce pevně na uzdě. Definitivně jsem sekla s anabolickými steroidy a cítím, že mně to jedině prospělo. Jsem vyrovnaná a…“ „Pojď do tý cukrárny – po tom, co jsem tě zahlédla, mám docela chuť na něco, co mi spraví náladu.“ Cukrárna s velkou výlohou, za kterou byly naskládané nejrůznější dorty vhodné k oslavám narozenin i svatební hostině, vypadala o to lákavěji, že liják venku ještě zesílil. Sakura a Parvati vešly dovnitř a na věšáku u dveří si odložily oblečení. Sakuře se tak naskytl nepříliš pěkný pohled na černošku, jež zůstala v zeleném nátělníku a měla tak holé ruce, které pokrývaly silné pletence svalů. „Popravdě řečeno,“ řekla Sakura, „nedělá se mi z tebe natolik špatně, aby mi nechutnalo, ale to se nedá říct o lidech okolo.“ Sakura jasně pozorovala, že většina hostů, jež seděli u kulatých bílých plastových stolků si nejprve Parvati prohlíželi a poté se k ní odvrátily zády, přičemž si raději poposunuli židle. „Víš, jak se vyrábí ty cedule zákazů vstupu se zmrzlinou, se psem, s cigaretou,… a tak dále? Možná by nebyla špatná cedule zákazu vstupu s tebou.“ Sakura přistoupila k pultu a prohlížela si všelijaké zákusky, dorty a další sladkosti. „Zvu tě,“ řekla Parvati, „takže si vyber, na co máš chuť.“ „Paráda…“ „Co to bude paní?“ otázala se prodavačka a přichystala si dva talíře. Parvati zakroutila hlavou a řekla: „Já si nic nedám. Tohle není nic pro mě.“ „A to já si dám,“ usmála se Sakura. „Vezmu si Moccacino s cukrem, mlékem a šlehačkou. Dále zmrzlinový pohár s ovocem a ještě pořádný kus tiramisu.“ Sakura přešla k pokladně a u pultu vedle si všimla nabídky obložených chlebíčků. „Aha, tak já si vezmu ještě tři chlebíčky – dva se šunkou a jeden s vejci. Možná… možná bych taky měla vzít sestře, takže si vezmu ještě šest chlebíčků s sebou. Dejte mi tři a tři.“ Sakura se otočila na Parvati, které se čelo orosilo potem. V útrobách peněženky hledala dostatek liber na zaplacení útraty. Když si Sakura všimla, že peněz má přeci jen dost, ale jen o chlup, zauvažovala nad tím, co dalšího si objednat. Zaujala ji nabídka mléčných koktejlů. „Vezmu si ještě do trojky malinový a banánový koktejl.“ Tohle Parvatin obsah peněženky definitivně vyprázdnilo. Položila peníze na pokladnu a tiše řekla Sakuře: „Promiň, ale… chybí mi dvě libry…“ „Říkala jsi, že mě zveš!“ zvýšila hlas Sakura, to aby jí bylo dobře slyšet. „Zveš mě a chybí ti dvě pitomý libry?! Možná kdyby většinu tvých peněz nespolklo tvé tělo, tak bys měla peníze pro kamarádku. Neviděly jsme se skoro tři čtvrtě roku!“ „Mé tělo?!“ hlesla tiše Parvati a cítila se hrozně hloupě. „Představte si,“ řekla Sakura a ze své plně nadité peněženky doplatila požadovanou sumu. „Představte si, že aby si udržela tuhle… figuru, tak potřebuje dodržovat neskutečně přísný jídelníček a ještě brát spoustu doplňků stravy, to aby do těla dostala potřebné množství vitamínů a dalších volovin. A to nemluvím o nekonečných hodinách strávených ve fitku. Jo, jo, kulturistika je zatraceně drahá záležitost…“ „Ale já přece nejsem…“ „A ještě to zapírá…“ Sakura se mírně nahnula přes pult k pokladní, ale stejně mluvila dostatečně nahlas, aby ji většina hostů slyšela. „Normální lidi chodí do divadla na představení, ale jí podobní lidi a hlavně jejich obdivovatelé s nadšením pozorují na podiu vysušené, naolejované hromady svalů. Víte, nemyslím, že je vyloženě blbý, když na sobě žena trochu zamaká, ale když už se musí natočit bokem, aby prošla dveřmi, je to znamení, že něco není v pořádku. A to jsem ještě slušná, což je dáno tím, že jsme dobré kamarádky, viď Parvi?“ Parvati jemně chytila Sakuru za ruku. „Prosím tě, už pojď.“ „Počkej! Ještě jsem se ani nedostala k té reklamě.“ „Na co potřebuješ reklamu?!“ „Ty už se zase stydíš, viď? Vždyť ses mě ptala, jak by se dala přitáhnout pozornost k tvému webu a já řekla, že ti zkusím pomoct.“ „Cože?! O čem to mluvíš?!“ Sakura si odnesla talíře s jídlem na vybraný stůl v samém středu místnosti a poté se obrátila k lidem. „Lidi, nezlobte se, že obtěžuju, ale tady moje kamarádka ze školy má web a chtěla by skrze něj vydělávat. Určitě vám neuniklo, že do kapsy má hluboko a já bych jí samozřejmě ráda pomohla. No, a protože své tělo považuje za učiněný zázrak přitahující především mužskou pozornost, rozhodla se vydělávat na něm. Není tajemstvím, že internet je plný placených pornostránek a možná, že soukromá videa z příjemného laciného a domácího prostředí by také našla své diváky.“ „Prosím tě, mlč!“ naléhala Parvati a se studem, jež by se dal skoro krájet, pozorovala hosty, kteří na ni s pobavením ukazovali a smáli se. Sakura se však nedala. „Pokud tedy máte někdo zájem o trochu toho drsného porna v podání tady půvabné Parvati Singh, vyhledejte si její jméno na netu a určitě najdete to pravé ořechové.“ Sakura přistoupila k Parvati, která se mohla hanbou propadnout a vcelku nahlas jí řekla. „Tak vidíš a ani to nebolelo. Jak můžeš být taková stydlivka, když si to v těch videích rozdáváš s nejrůznějšími individui z ulice? Mimochodem ten sex s bezdomovcem před místním obchoďákem, tak to byla fakt síla. Ten chlápek měl kliku, že ho stihl vytáhnou včas, protože kdybys zatnula hýžďové svaly o trochu dřív, tak by mu zůstal uvnitř a lidi by si pak mysleli, že mu ho kouřila kachna.“ Parvati to déle nevydržela a vyběhla ven na déšť. Sakura naopak spokojeně usedla za stůl a pustila se do jídla. Sice přitáhla spoustu pozornosti i na sebe a i ona se stala terčem posměchu, avšak snášela to s naprostým klidem. Po jídle dala talíře na vyznačené místo na pultu a vzala si zabalené chlebíčky s sebou. Venku stále lilo jako z konve, ale po Parvati tu nebylo ani vidu ani slechu. Sakura chtěla být hlavně kvůli chlebíčkům v autě co nejdříve, takže si cestu zkrátila přes park. Na jedné z laviček u cesty seděla úplně promočená Parvati. Vypadala jako hromádka neštěstí a nebylo jisté, jestli to, co jí teče po tváři, je déšť nebo slzy. „Vážně ses změnila…“ řekla Sakura. Parvati vytáhla z kapsy kapesník a otřela si nos. „Byla jsem půl roku v ústavu na léčení. Paradoxně mi ale nejvíce pomohla ta hrůza…“ „Parvati, mě je to vcelku u prdele. Je očividné, že už se nenasíráš tak rychle a tak moc jako dřív. Skoro mě až překvapuje, že jsem nedostala v té cukrárně do huby, ale chtěla jsem si tě zkrátka ozkoušet. Tím bych naše setkání ukončila a doporučila bych ti jedno – vyhýbej se nám.“ Sakura rychlým krokem pokračovala dál a Parvati vyběhla za ní. „Počkej, Sakuro. Počkej chvilku.“ Asiatka nereagovala. Přešla silnici, prošla úzkou uličkou vedle věznice a stanula na parkovišti, kde měla své auto – velký čtyřdveřový pick-up. Na zadní sedačku položila chlebíčky, a když otevřela dveře od místa řidiče, dohnala ji Parvati. Nehledě na špínu klesla na kolena a semkla dlaně k sobě. „Prosím, Sakuro, moc tě prosím, vyslechni mě. Byla jsem v kostele… myslela jsem si, že zpověď mi uleví, ale nepomohlo to. Cítím se tak ubohá.“ „Protože jsi ubohá! Dej mi pokoj, krucinál!“ Sakura nasedla do vozu, ale nestačila zavřít dveře, neboť je Parvati chytila. „Potřebuji ulevit svému svědomí! Sakuro, prosím…“ „Pusť ty zatracený dveře!“ Sakura zabrala oběma rukama za úchyt, ale nepohnula s nimi ani o píď. „Fajn…“ řekla a nastartovala. Zařadila zpátečku a pohlédla za sebe. „Šlápla na plyn a povolila spojku. Auto se rozjelo a Parvati nezbylo než se pustit. Sakura zabouchla dveře a otočila se. Zařadila první rychlostní stupeň, ale do cesty se jí postavila Parvati. „Musíš mě vyslechnout!“ řvala. Na parkovišti bylo vcelku dost aut a Sakura neměla možnost se Parvati vyhnout. Nabízela se možnost zkrátka jet a buď se černoška uhne nebo ne. Sakura zatroubila, ale protože se Parvati nehnula, šlápla na plyn a rozjela se. Nejela příliš rychle, aby dala černošce čas uskočit. To se však nestalo a vůz srazil Parvati na zem. Sakura okamžitě zastavila a zatáhla ruční brzdu. Vystoupila z vozu a sledovala Parvati, jež ležela na zádech a držela se za bolavé břicho. Měla štěstí, že neskončila s nohou pod kolem vozu. „Ty seš neskutečná kráva!“ zařvala Sakura. „Vlez si do toho zasranýho auta a opovaž se na mě byť jen křivě podívat!“ Sakura se vrátila do vozu a pistoli, jež měla v přihrádce u spolujezdce, přendala do otvoru ve dveřích. Pak čekala, kdy se Parvati konečně zvedne ze země a nastoupí do vozu. Mezitím si Sakura pustila rádio s vybranou stanicí – hity osmdesátých let. Parvati konečně nastoupila a Sakura si ji dobře prohlédla. Všimla si, že u pusy má pár kapek krve. „Nejedu do nemocnice,“ zdůraznila Sakura. „To ani nemusíš. Díky, že jsi mě…“ „Srazila? Jo, není zač!“ Sakura vyjela z Londýna a mířila nejkratší možnou cestou ke svému domovu. Před sebou měla stále několik hodin jízdy, ale byla na to již zvyklá. Když si Parvati uvědomila, kam to Sakura směřuje, zeptala se: „Už nebydlíte na Black Mirror?“ „Hádám, že víš, co se tam stalo. Byly toho plné noviny. Máme jich doma celou sbírku… London Times - zničení stovky let starého sídla jednoho z nejstarších šlechtických rodů v Anglii. New and Fresh - Cizinka ze země Vycházejícího Slunce se jako poslední člověk honosí jménem Gordon. Bloody Mary - Šíleným sluhou rozčtvrcené dítě nalezené ve studni. British People - sebevražda pána panství Black Mirror na půdě kostela, sotva pár minut po svatbě… To si nikdo nenechal ujít. A ani my jsme po té události nebyly v klidu. Nejprve vyšetřování policie, potom soud s Edwardem, přepsání majetku a taky neustálé otázky a otázky od všemožných redaktorů. Určitě jsi četla alespoň noviny a tak víš, že tvář rozzuřené Kasumi zdobila titulní stránky dlouhou dobu. To ani nemluvím o televizních reportážích. Tuším, že to bylo devatenáctého ledna, co nějaký parchant z televize přelezl zeď na náš pozemek a na zahradě potkal Kasumičku. Kamera zachytila jen kousek, to než ji ségra rozkopala, a když začal ten parchant protestovat, Kasumi mu nadvakrát zlomila ruku. Nebyla sranda ho přimět k tomu, aby nechal celý incident být, ale na vyhrožování jsem dobrá. Prostě to tehdy nebylo snadný, ale má to své výhody. Jelikož je Kasumi vdova po Samuelovi, spadl jí veškerý majetek do klína. Je jednou z nejbohatších lidí v Británii. Z pojistky na Black Mirror vypadly stovky milionů liber a další miliony měl Samuel v bance.“ „Samuel… když jsem se doslechla, že je mrtvý… byl to hrozný šok.“ „Zastřelil se, protože mu to přišlo za daných okolností nejrozumnější. S odstupem času myslím, že to bylo lepší, než pomalu umírat.“ Sakura vrhla rychlý pohled na svoji pistoli Valkýru. „Stálo hodně peněz a vlivu získat od policie moji zbraň, kterou se Samík zastřelil. Ale alespoň ji teď mám legálně v držení a udělala jsem si i zbrojní pas. To znamená, že tě s ní můžu s klidem zastřelit, když mi dáš pádný důvod.“ „A co Edward? Navštěvuješ ho i přes to, co provedl? Jak to dokážeš?!“ „Eh… jsem sestra šlechtičny a mám hromadu peněz, navíc jsem s ním žila - pustí mě za ním.“ „Víš, jak to myslím, Sakuro.“ „Jo… umím odpouštět a on svého činu hrozně lituje. Byl to zkrat…“ „Jako v mém případě…“ Parvati zavřela oči a smutně si povzdechla. Vybavovala si v duchu tu chvíli, kdy Kasumi napadla a pokusila se ji zabít. „Sakuro, nebylo to jen kvůli mé nemoci. Bylo to hlavně kvůli penězům.“ Tahle skutečnost Sakuru natolik překvapila, že zastavila u cesty a vypnula rádio, to aby se mohla plně soustředit na Parvatina slova. „Kvůli penězům?! Kde bys je vzala?!“ vykřikla Sakura. „To, že jsem přicestovala do Anglie nebyla náhoda. Mému příteli Nicolasi Krügerovi učinila jistá Alice McCallová nabídku – měl zabít Kasumi Sato a to proto, že ona údajně zavraždila Alice manžela.“ „Cye McCalla… To jsou ale kecy. A navíc – Alice zemřela v Tokiu a to ještě před naším příjezdem, tak co to na mě kurva hraješ?!“ „Je mrtvá?!“ Parvatin údiv rozhodně nebyl hraný, což došlo i Sakuře. „Takže… takže…“ Parvati se z očí začaly řinout slzy. „Všechno to bylo zbytečné… Bože…“ „Jenom úkladná vražda… To je síla, Parvati, to je fakt síla.“ Sakura odjistila zbraň a namířila ji na spolujezdkyni. „Ty hnusná, zkurvená zlatokopko, myslíš si, že nevím, o co ti jde?! Prachy, nic než prachy.“ „Ale né. Sakuro, musíš znát důvod, musíš vědět, proč jsem to udělala. Podívej, nikdy jsem nechtěla ublížit komukoli z vás, ale když mě Kasumi vyhodila, věděla jsem, že budu rázem bez peněz a můj otec byl vážně nemocný! On potřeboval léky a…“ „A to je ten dobrý důvod?!“ zasmála se Sakura. „To jako fakt?“ „Kdyby byla nemocná Kasumi a tys nutně potřebovala peníze… Nechtěla bys jí zajistit dobrý život? A nešla bys kvůli tomu přes mrtvoly? Tehdy jsem ale byla jako omámená a pohlcená zlostí, která mě umožňovala vidět jen jediné - můj cíl. Změnila jsem se, přísahám bohu!“ Sakura pistoli sklopila a vrátila ji na místo. „A co bylo dál? Šla jsi za otcem?“ „Chtěla jsem letět zpátky do Namibie, ale zjistila jsem, že se otec zastřelil. Kvůli mně… Kvůli mému tělu a mému chování.“ „Mám pocit, že kdyby tě tatík viděl teď, seklo by to s ním stejně tak. Nezměnila ses! Pořád jsi velká černá hromada vyrýsovaných svalů.“ „Mě se tohle tělo líbí a mám ho ráda.“ „Ale tatík se otáčí v hrobě! Co když se zastřelí i máti?!“ „Nemám rodinu – jsem sama. No, vlastně mám přítele Curtise. Ten mě zachránil a teď bydlím u něj. Sháním práci, ale kdo chce zaměstnat ženu, jež pobývala v psychiatrické léčebně? Každý si jen přečte mé lékařské záznamy a má jasno. Navíc prý nejsem zrovna atraktivní, spíše odpudivá, ale já se sama sobě líbím!“ „Aby ne - jsi hotová sexbomba.“ „Nedělej si legraci. Curtis říká, že mám krásný úsměv. Tělo mám prý taky hezké…“ „Curtis je slabý na oči? Ne teď vážně – jakožto žena to nemůžu objektivně posoudit, ale řekla bych, že medvěda bys sbalila na potkání.“ „Tohle je právě ono – jsem terčem posměchu. Kdybych neměla Curtise, skončila bych už dávno na ulici a ještě nešťastnější než nyní. Potřebuji mít nablízku člověka, který mě podpoří a…“ „…a dá ti peníze…“ „Navíc mě stále tíží svědomí. Tak strašně bych si přála mu ulevit. Sakuro, odpustíš mi?“ „Hraješ mi na city a přitom nemáš páru, jak těžký může život být. Běž někam, Parvati. Vystup si a táhni do hajzlu.“ „Ale…“ „Zmiz!“ Cvaknutí kohoutku pistole by byl pro většinu lidí pádný důvod, proč vystoupit, ale pro Parvati ne. „Nemůžeš mi odpustit? Co mám udělat, abys mohla?!“ „Vypadnout z mého auta!“ „Nikdy jsi v životě neudělala chybu? Nikdy jsi ve zkratu nepokazila druhým lidem život? A nikdy sis nepřála, aby ti druzí odpustili?“ Tahle slova na Sakuru zapůsobila tak silně, až to Parvati překvapilo. Schovala pistoli a vystoupila si. Položila hlavu na střechu vozu a schovala ji do dlaní. Parvati, která už byla také venku, slyšela, že Sakura pláče. „Máš pravdu…“ hlesla Sakura. „Mezi námi není zase takový rozdíl.“ Sakura si otřela hřbetem ruky tekoucí slzy a vrátila se do vozu. „Vím, jaké to je, když se cítíš vina, nedokážeš to ze sebe shodit a toužíš po tom, aby ti odpustili ti, kterým jsi ublížila, protože to jediné ti umožní se s tím vyrovnat. Člověk někdy dělá věci, které by za normálních okolností nikdy nedělal. Kasumi možná dokáže jet na vlně svých zásad a za každou cenu mít sama sebe pod dohledem rozumu a logiky. Já jsem to prostě posrala, Parvati, a ty jakbysmet. Vždycky je fajn, když člověk, který je na dně, potká někoho, kdo je na tom pokud možno ještě hůř. Možná jsem fakt blbá, ale… pokusím se ti odpustit a doufám, že už se v tobě nepletu, Parvati.“ „Nepleteš,“ odvětila černoška, když nastupovala. „Mám ještě čas – chceš hodit domů?“ Parvati na Asiatku chvíli hleděla a hledala vhodná slova. „Já… nemám domov. Curtis… on mě už nemá rád. Bydlím u něj, to ano, ale… neklape nám to a dokonce mi dal ultimátum.“ „Teď kecáš, co?“ „Ne – mluvím pravdu. Už nějaký čas na mě tlačí a chce, abych šla na dráhu sportovkyně. Chce, abych si vydělávala tělem, abych se předváděla. Dokonce mi sehnal pár nabídek, ale on chce, abych to dělala profesionálně – kulturistiku, vzpírání, soutěže síly,… něco takového. Kdysi by se mi to líbilo, ale já se bojím, že mi to stoupne do hlavy. Nemůžu se ponořit do světa, kde každý druhý zobe anabolika! Nikdy jsem mu neřekla, co jsem vám provedla, takže nechápe můj odpor ke všemu, co byť jen vzdáleně zavání anaboliky.“ „On je úchyl?“ „Ne, jen vidí možnost výdělku a slávu. Stydí se za mě. Když jdeme ven do kina nebo jen nakupovat do obchodu, tak se stydí.“ „Nediv se mu.“ „Udržuju si takovouhle postavu po celou dobu – nemám období, kdy nabírám tuk a pak ho intenzivně přetvářím ve svalovou hmotu. Místo toho si držím svůj standart a mám tak jen minimum tuku. Mé tělo… nepůsobí na lidi dobře.“ „Jé, to je objev!“ „Curtis věří, že když budu úspěšná, alespoň co se Británie týče a oba věříme, že bych na to měla, pak by na mě byl pyšný. To mu nemůžu mít za zlé.“ „Jasně, že můžeš! Ser na něj! Je to blb!“ „Je to muž, který mi zachránil život! Díky němu mám co jíst, mám kde spát a…“ „A teď si myslí, že mu patříš! Sestřička mi taky zachránila život a ne jen jednou. Taky jí to nestouplo do hlavy, protože mě má ráda, kdežto on tebe evidentně ne. Chce se s tebou chlubit, možná s tebou chce i spát, ale nic víc.“ „Nespím s ním, Sakuro. Zase tak blízcí si nejsme.“ „Ani po půl roce? Věř mi, pokud to už nedělá, tak ti co nevidět začne zahýbat s jinou a hezčí.“ „Vím, co teď řekneš – že nebude hledat dlouho.“ „Taková je realita. Moje ségra může vyprávět. Narazila na bombastickýho chlapa, byla to jako osudová rána, ale teď je sama a má jen minimální šanci najít si opravdovou lásku. Je mnoho věcí, které jí to ztěžují – silným tělem počínaje a ohromným jměním konče. Skutečnost, že má alespoň mě, mě hřeje u srdce. Přesto jsme ve vile samy. Sestra měla přijmout jednoho chlápka až z Norska jako sluhu, nebo spíš komorníka, ale vůbec nepřijel.“ Parvati se zamyslela a poté pronesla: „Mohla bych být služkou…“ Sakuře po chvíli cesty zazvonil mobil, načež raději zastavila u krajnice. Dle jména na displayi – Kasumička, jí bylo hned jasné, kdo volá. „Ahoj, Kasumi,“ pozdravila svoji sestru Sakura. „Stalo se něco? Doufám, že nejsi v nemocnici.“ „Ne, ale mám o tebe strach. Zdržela ses… jsi v pořádku?“ „Neboj, Kasumičko, jsem v pohodě. Ehm, stále potřebujeme služebnou?“ „Vila je veliká a já budu mít co nevidět dítě. Přibude ti dost práce navíc, ale neboj, budu se snažit ti pomoct.“ „Já ti to řeknu narovinu, sestřičko, to aby ses mohla psychicky připravit. Mám tady vedle sebe Parvati a zdá se, že ten její rambo kousek byl krok do hovna, což si sama uvědomuje a je jí to líto. Nabízí se jako poskok, ehh tedy služebná.“ Chvíli bylo ticho, které už přišlo Sakuře divné. „Kasumičko, jsi tam?“ „Drží ti u hlavy pistoli?“ „Co?! Pistoli?! Ne, zdá se být… v pořádku. Je hodně smutná z toho jak je blbá a vůbec jí nevadí, že si z ní utahuju. Přijde mi, že je totálně na dně a její sebevědomí kleslo na bod mrazu. Vlastně je úplně v prdeli a má výčitky svědomí. Je to troska, jen jiná než kdysi. Možná bychom jí mohli odpustit, ne?“ „Bere anabolika?“ „Ne a na to si klidně vsadím – podrobila jsem jí zkoušce, která by do běla rozzuřila i držitele Nobelovy ceny míru, a ona při tom byla jen skleslá. Už nemá změny nálad – je to stará dobrá Parvati.“ „Dej mi ji k telefonu.“ Sakura zaskřípala zubama a předala mobil Parvati. „Eh… a-ahoj, Kasumi,“ řekla černoška. „Já… musím se omluvit. Je mi strašně líto, co se mezi námi událo.“ „Zavři hubu a běž k čertu! Sakura bývá někdy naivní, ale já ne – jsi nebezpečná svině a to poslední, co chci je, abys žila v mé blízkosti! Jestli jenom překročíš práh mého domu – zabiju tě!“ Kasumi zavěsila a Parvati vrátila mobil Sakuře. Ta nastartovala, aby zbytečně neztrácela čas a vyrazila na další cestu. „Ségra řvala tak hlasitě, až to bylo slyšet…“ řekla Sakura a čekala na Parvatino vyjádření. To však nepřišlo. Parvati se už po několikáté spustily z očí slzy. K večeru Sakura minula vesnici, jež stála nejblíže vily a před sebou měla už jen pár mil jízdy krajinou. Když vjela do lesa, nedalo jí to a Parvati se zcela narovinu zeptala. „Na co pořád čekáš?! Pořád očekávám, až si zažádáš o zastavení, abys mohla vystoupit. Kasumi je v devátém měsíci a sotva se hýbe – ona tě na potkání nezabije, to jen straší, ale nebude váhat, až se jí naskytne příležitost ti ublížit. To poslední, co chci je, aby skončila v base. Z toho plyne, že máme dvě možnosti – buď Kasumi ještě zkusím přesvědčit, nebo tě čeká vcelku nepříjemná cesta zpátky do Londýna, ale neboj – na vlak ti peníze dám.“ „Přála bych si žít s vámi… Ty čtyři roky na Black Mirror byly ty nejlepší a nejklidnější v mém životě. Měla jsem všechno… domov, přátele, peníze, jídlo,… a pak jsem to zahodila. Setkání s tebou je možná osud, možná je to příležitost jak změnit svůj život. Je jen otázkou času než mě Curtis vyhodí z domu a co pak? Nechci být bezdomovkyně!“ „Na Kasumičku tvé skuhraní nezabere, tak rychle vymysli něco lepšího.“ Sakura zastavila u brány a tlačítkem v přihrádce otevřela bránu. „To je vychytávka, co?“ Sakura zaparkovala u domu a zase bránu zavřela. Vystoupila z vozu a vzala odtud chlebíčky. Předala je Parvati. „Tohle je tvůj dárek pro ségru. To, cos mi řekla, jí vysvětlím, takže se neobtěžuj a nehraj na city – nepomůžeš si. Kasumi je pragmatická žena. Tak… dělej, co umíš.“ Sakura odemkla dveře a vstoupila do obdélníkové haly, stejně jako Parvati. Místnost byla příjemně vytopená díky krbu, v němž praskalo dřevo. Nad krbem visela hlava statného jelena s velikým parožím. Sakura z něj vždycky mívala divný pocit a za temných nocí se skutečně obávala toho, že hlava ožije stejně jako v jejím oblíbeném hororu. Vpravo od vstupních dveří bylo u zdi schodiště vedoucí k pokojům. Naproti němu byl průchod do široké chodbičky, kde byla kuchyně, spižírna, sklepení respektive posilovna a pár dalších místností. Kasumi seděla v hale u dlouhého dubového stolu a večeřela. Když mezi dveřmi zahlédla ženu, jež ji málem zabila, vstala od stolu a semkla ruce v pěst. „Klid, sestřičko!“ zvolala Sakura a přiběhla ke Kasumi. „Potřebuješ zachovat chladnou hlavu – kvůli dítěti. Parvati… ona odejde, pokud si to budeš přát, ale je tu něco, co ti musí říct. No… no tak Parvi, mluv.“ Žena položila na stůl chlebíčky. „Tohle je pro tebe…“ Parvati nebyla schopná se Kasumi dívat do očí, takže jen nervózně pohlížela na všechno okolo. „Kasumi… nabízím ti svoje služby.“ „Nepřijímám. Vypadni!“ „Umím ledacos a…“ Kasumi popadla ze stolu ostrý nůž. „Běž do hajzlu!“ „Má pravdu…“ řekla Sakura. „Odejdi – prostě to nevyšlo. Vyprovodím tě.“ Sakura dovedla Parvati k bráně a pustila ji z pozemků ven. „Já bych tě klidně zaměstnala,“ řekla Sakura. „ale na mě to není. Tady máš dvacku a sbohem.“ „Díky…“ Sakura chvíli sledovala skleslou Parvati mířící ke vsi a pak se otočila čelem k vile. Nebyla zdaleka tak velká jako zámek Black Mirror, ale byla útulná, modernější a mnohem snáz se udržovala v dobrém stavu. Uvnitř dvoupodlažní vily s mnoha pokoji Sakura žila už skoro tři čtvrtě roku, ale připadala si tu příliš osamělá. Civilizace byla daleko a Kasumi dokázala všelicos, jen ne se bavit. Kdysi Sakura zvažovala koupi psa, ovšem stačilo se projít útulkem pro domácí zvířata a hned jí bylo jasné, že žádné zvíře si pořídit nemůže. Když se přiblížila k jakémukoli psovi, ten hned začal vyvádět – štěkal, vztekle vrčel a po chvilce zalezl do boudy, kde se rozklepal se strachy. S kočkami to bylo ještě horší – zmítaly s sebou, prskaly a svými drápky útočily na oči. Sakura si smutně povzdechla a odešla do vily. „Co to bylo za nápad?!“ obořila se Kasumi zostra na svoji sestru, jen co Sakura překročila práh domu. „Byla to šance jak si ulevit od práce. Máme tolik peněz, že bychom se mohly celý život válet a druzí by nás obskakovali, ale ty nechceš najmout cizí služebnou, protože by byla cizí. Parvati cizí není – tedy… není úplně cizí. Samuel ji znal dobře, byl s ní spokojený a ona už není jako dřív. Ta tam je násilná a namyšlená gorila. Pomohla by nám a teď nemyslím do hrobu. Klidně by se nechala přejet, jen aby mohla ulevit svědomí a říct mi, jak moc jí to všechno mrzí. Zkus jí odpustit, prosím tě o to. Mě jsi taky odpustila.“ „Tebe posedl démon, kdežto ona se zničila sama. Kde bereš jistotu, že se nás nepokusí zabít a neokrade nás?!“ „Protože jí to vlastní svědomí nedovolí. Víš, někdy se stane, že člověk musí udělat pořádnou blbost, aby dostal rozum.“ Kasumi si povzdechla, protože jí bylo jasné, že Sakura naráží na sebe samu. Potom vykročila ke schodišti. „Ty chlebíčky mi prosím dej do lednice – sním si je zítra. A… pokud ty Parvati věříš, tak si ji sem klidně nastěhuj, nakonec je to i tvůj dům. Nesouhlasím s tím, ale možná máš vážně pravdu a hlavně – do života se ti plést nebudu.“ Sakura se usmála a dala své sestře pusu na tvář. „Díky sestřičko, moc děkuju. Cítím, že Parvati nás znovu nezklame. Samuel ji měl rád, než se změnila a já doufám, že si ji taky oblíbím. Bude to naše pomocnice.“ Zatímco Sakura vyběhla z vily a pospíchala ke vsi, Kasumi vyšla do patra a hned v prvních dveřích po levici měla svůj pokoj. Svlékla si oblečení a pomalu se natáhla na postel. Počítala s tím, že porod může přijít každým dnem nebo spíše každou hodinou. Doufala, že to bude co nejdříve. Poslední měsíce netrávila čas ničím jiným než jedením a spánkem. Pro Kasumi to byl strašný nezvyk. Sakura dohonila Parvati až na okraji hustého temného lesa, který byl v půli cesty mezi vilou a nejbližší vesnicí. Japonka byla celá udýchaná, ale přesto ráda, že Parvati zastihla. „Héj, Parvi.“ Černoška se otočila a sledovala Sakuru, jež zhluboka oddechovala. „Doufám, že to, co teď řeknu, není největší chyba mého života, i když… to, co se stalo před půl rokem to jen tak netrumfne, ale k věci. Kasumička tě bere!“ Parvati se rozzářily oči, ze kterých vytryskly slzy. Tentokrát to byly slzy štěstí. „Díky, díky, strašně vám všem děkuju! Dokážu vám, že jsem se změnila. Slibuju a přísahám na svůj život i na všechno, co mi je drahé, že vám nikdy, ale opravdu nikdy v životě neublížím. Budu vaše služebná a pomůžu vám s čímkoli bude třeba. Právě jste mi daly smysl života…“ „Doufám, že ty pěkné řeči nejsou jenom řeči. Jestli se v tobě pletu, Parvati,… to radši ani nechci domýšlet. Další šanci už nedostaneš, a pokud od teďka Kasumi nazná, že tě nechce, už ji nebudu přemlouvat. Tak pojď, dneska se vyspíš u nás a zítra tě hodím na nádraží. Zařídíš si, co bude třeba, a nastěhuješ se k nám. Za všechno děkuj Kasumině těhotenství – působí to na ni a je citlivá.“ „Nezdála se.“ „Pokusila ses jí zabít! Kdyby neměla to břicho, rozsekala by tě na kousky, to mi věř.“ Sakura doprovodila Parvati do vily a ve svém pokoji, jemuž vévodilo domácí kino a police plné kazet a disků s filmy, jí připravila pohovku. Sakura pak pohlédla do rohu pokoje, kde měla stůl s PC a poličku s několika počítačovými hrami. „Můžeš jít na internet anebo si pustit film – prostě se tu chovej jako doma. Půjdu teď za sestrou. Jestli se chceš umýt, tak koupelna je na konci chodby.“ Sakura zašla do vedlejšího pokoje, který patřil Kasumi. Pokoj to byl strohý a bez sebemenšího kousku umění, který by místnost ozdobil. Bylo tu jen to nejnutnější, co Kasumi potřebovala – u zdi postel, hned vedle šatní skříň, pod oknem stůl, knihovna s řadou encyklopedií a postýlka pro dítě. Žádné rádio, žádná televize, žádné květiny,... Kasumi ležela na posteli a odpočívala. Sakura si vzala židli od stolu a položila ji k posteli, kde si na ni sedla čelem k opěradlu. „Vždycky když sem vejdu, mám pocit, že budeme tapetovat. Vždyť ty tu nemáš ani pitomou kytku!“ „Už je tady?“ zeptala se Kasumi. „Jo. Hele chápu, že máš obavy, ale ona nám pomůže. Když jsem jí řekla, že ji bereš, rozzářila se jak vánoční stromeček. Tohle nemůže hrát!“ „Možná, že teď má úmysly čisté, ale co bude časem?“ „Časem se z nás stanou kámošky a o to se teď budu snažit. Přestanu si z ní dělat srandu, přestože je to taková bžunda a začnu ji brát jako sobě rovného člověka. Pokud se mi otevře, je to známka úspěchu. Ty máš na lidi čich – kdyby se ti na ní cokoli nepozdávalo, jde pryč a bez debat. Podívej, vím, že jsem zariskovala a to ty nemáš ráda, ale když člověk neriskuje tak taky nic nezíská.“ „Snad… Když jsem ráno vybírala poštovní schránku, byly tam zase noviny! Hází je nám sem, přestože o to nestojíme! A hádej, co v nich je!“ Kasumi poukázala na noviny na skříňce. Sakura je vzala a už na titulní straně byl obrázek usmívajícího se blonďáka s knírkem. Nevypadal ničím výjimečně, kdyby mu však nechybělo jedno ucho. Zdálo se, že fotografie byla schválně pořízena tak, aby zranění bylo co možná nejvýrazněji vidět. Sakura vše přečetla nahlas. Na Black Mirror zavládl strach – dobří lidé se děsí pomsty I po více než půl roce vyplývají na povrch nové skutečnosti o současné majitelce panství Black Mirror, o ženě, která přišla o svého manžela v den svatby. Pan Carl Norris z Willow Creek nám poskytl další rozhovor, ze kterého našemu redaktorovi vstávaly vlasy hrůzou… Redaktor Jimmy Hobs (HB) : Pane Norrisi zdá se mi, že události, jež se tu prvního ledna odehrály již pomalu odeznívají. Přesto většina místních odmítá otevřeně hovořit o onom nešťastném incidentu… Pan Carl Norris (CN) : Lidi se bojí a čemu se jako divíte?! Podívejte, na mé ucho… (Pan Norris mi ukazuje své ucho ve sklenici s lákem). Doslova mi ho urvala! Jen jsem bránil svoji přítelkyni, dnes už manželku, která odmítla s tou bestií kamkoli jet. Ona ji však vytáhla před dům, přímo sem na verandu a to za vlasy! Má žena křičela a bránila se jí, jak jen mohla. Kdybyste se pořádně podíval, možná ještě najdete na verandě stopy od nehtů. Ta zrůda moji ženu násilím donutila, aby svědčila na svatbě… Jejich zámek hořel, jejich syn byl mrtvý a oni šli do kostela na svatbu… HB: Neobvyklé, to bezpochyby. Bavíme se tu o Kasumi Gordonové, ženě, která vám tak hrozivě ublížila… Vy si ale, zdá se, to zranění připomínáte… CN: No jistě. Alespoň vím, čeho jsou lidé schopni, i když nazývat Gordonovou člověkem je dost nadnesené. Je to zvíře! HB: Rozhovory nám exkluzivně poskytujete již od toho incidentu. Měl jste někdy s paní Gordonovou další problémy? Nechtěla se vám třeba mstít? CN: Pokud tu má někdo nárok na spravedlivou pomstu, pak jednoznačně já, jenže já jsem slušný člověk a umím se držet na uzdě. HB: Nechtěl jste do té věci zapojovat policii… CN: Přesně tak – já jsem tady oběť a dřu bídu s nouzí, kdežto ona se topí v penězích. Nechci skončit v base, vždyť víte, jak to v tomhle státě chodí. Bojím se však o svou ženu. Není to tak dlouho, co mi přišel výhružný dopis… Byl napsaný na stroji, ale je mi jasné, kdo je adresátem. (Pan Norris cituje výňatek z anonymního dopisu…) ‚...jen začátek. Za mnou stojí úřady i politici. Když budeš pokračovat v tom, co děláš, něco se stane… Ne tobě, ne tvému domu, ne tvému psovi, ale člověku, kterého nade vše miluješ…‘ Děsivé… Když se tohle objevilo ve schránce, má žena probrečela celý den. Klepeme se tu hrůzou všichni a já už nevím, kudy kam. Jakoby strach obcházel panství Black Mirror… pokolikáté už?! Řeknu vám ale jedno, pane redaktore, jestli se tu Gordonová ukáže, jestli překročí práh mého domu, tak za sebe neručím. Klidně půjdu sedět na doživotí, jen když tím ochráním svoji milovanou ženu! „Tvému psovi?!“ zopakovala nahlas Sakura. „Bože, ještě, že si tam nenapsal 'tvému uchu.' Vystavuje ho jak první použitou šprcku.“ To Kasumi vše snášela hůř. Pěsti měla zaťaté, zuby jí skřípaly a měla, co dělat, aby vzteky nevybuchla. K tomu však rázem došlo... „Svině!“ zařvala. Kasumi prudce vstala z postele a praštila vzteky do stolu. „Nenávidím tuhle zemi! Nesnáším tyhle lidi! A… ehh…“ Kasumi doširoka rozevřela oči a ústa, neboť jasně pocítila kontrakce. Zatím mírné, ale přesto tu byly. „Já myslím… sakra…“ „Co je?“ podivila se Sakura. „To tak silně kope? Je to bojovnice, co? Jako její máti… Možná by mu taky chtěla rozbít držku.“ „Ne, to…“ Kasumi se chytila za břicho a tvář jí zkřivila bolest. „Prostě… prostě volej sanitku!“ „Chceš říct, že…“ „Budu rodit!“ „Než přijedou, budu už dávno v nemocnici, takže tě odvezu. Můžeš chodit? Anebo ne počkej…“ Sakura zaběhla do vedlejšího pokoje, ale ten byl prázdný. Pospíchala proto na konec chodby do koupelny. Vběhla dovnitř a spatřila ve sprše Parvati. „Dělej, hoď sebou – sestřička bude rodit! Jdu připravit auto a ty ji tam doneseš. Rychle!“ Sakura nyní vyběhla ven a otevřela vůz i bránu. Teď už čekala jen na Parvati, která během dvou minut přinesla Kasumi. Položila ji na zadní sedačky a sama usedla na místo spolujezdce. Sakura nastartovala a během chvilky již vyjížděla směrem k největšímu městu ve zdejším hrabství – do Llanelli. Kasumi zhluboka oddechovala a snažila se oddálit nevyhnutelné. „Je statečná…“ komentovala ženu Parvati. „Jo, to sestřička je,“ odvětila Sakura a pohlédla na sestru přes zpětné zrcátko. „Kasumička je takový přírodní typ. Kdyby žila před miliony lety, opustila by tlupu, v křoví vyplivla mládě, pak by ho sebrala a šla dál.“ „Ty seš zase vtipná…“ řekla Kasumi. „Eh… zkus si pospíšit – myslím, že se to blíží. Kontrakce jsou… čím dál častěji.“ „Tak já na to dupnu.“ Sakura šlápla na plyn a nehledě na předpisy směřovala k městu. Do Llanelli ženy dorazily sotva po patnácti minutách. Prokličkovaly ulicemi téměř padesátitisícového města a zastavily před městskou nemocnicí na zákazu zastavení. „Nikam se nežeň, sestřičko. Já jdu pro doktory.“ Sakura vyběhla z vozu a vešla do hlavních dveří vysoké budovy. Neměla čas prohlížet si chodbu plnou lidí, ani výtah, ze kterého vyjel kdosi na vozíčku. Raději přispěchala k recepci. „Moje ségra je tam venku a rodí! Rychle nosítka, doktory,… však víte, ne?“ Recepční okamžitě popadla sluchátko k internímu telefonu, ale to už Sakura běžela ven k autu. U něj stála sanitka a nemohla vjet do garáže. Parvati se o něčem dohadovala se záchranářem oblečeným v reflexní vestě. „Ona se hned vrátí a přeparkujeme to.“ „Já nehodlám na nic čekat, paní! Tady jste na zákazu a ten tu je z dobrého důvodu!“ „Co se to tady kurva děje?!“ ptala se Sakura. „Proč má sestra ještě není na nosítkách?!“ „Cože?“ zakřičel záchranář. „To si jako myslíte, že sem přivezete svoji sestru, zablokujete mi garáž a ještě tu na mě budete řvát?!“ Ze dveří nemocnice vyšli dva doktoři a sestra, přičemž mířili k autu. Sakura popošla s mužem kousek dál a zostra se na něj obořila. „Tak hele, ty debile, moje sestra rodí, a když moje sestra rodí, tak nebudu zastavovat někde až kdoví kde, aby to sem měla co nejdál. Nevypadá to, že bys v tý kraksně někoho vezl, takže kdoví, jestli ses jenom nebyl nažrat někde ve fastfoodu.“ „Co si to dovolujete?!“ křičel muž. „Měli jsme naprosto regulérní výjezd! Kdo si myslíte, že jste?!“ „Jsem Sakura Sato, ty idiote! Kdybys v tý svý palici měl víc než piliny, možná bys věděl, že moje sestra je Kasumi Gordonová – vdova po zesnulém lordu Samueli Gordonovi z Black Mirror. Jestli mě budeš ještě chvíli srát, celou tuhle zasranou nemocnici koupím a první, co udělám, bude, že tě kopnu do prdele a zařídím, aby ti nedali práci ani u čističů kanálů!“ Záchranář na tohle již nic neřekl a vrátil se do vozu. Když se Sakura ohlédla za sebe, zjistila, že Kasumi už vezou do nemocnice. „Parvati, běž prosím za nimi. Já musím přeparkovat, jinak ten debil vyskočí z kůže.“ Sakura dovezla auto na parkoviště u nemocnice, jež bylo určené výhradně pro pacienty a jejich příbuzné. Poté pospíchala do nemocnice. Dle cedulek zamířila na oddělení s porodními sály a tady před jedním z nich na sedačce seděla Parvati. Sakura usedla vedle ní a na stolek, jež byl vedle, si odložila bundu. „Šla rovnou na sál?“ otázala se Sakura. „Jo. Nic nenasvědčuje komplikace, aspoň to jsem zaslechla, když se spolu doktoři bavili. Doufám, že se jí dostane té nejlepší péče…“ „No vidíš to – zatraceně. Počkej tady.“ Sakura zaťukala na dveře od primariátu oddělení, jež byl hned za rohem. Otevřel vysoký doktor s brýlemi. Vypadal asi na padesát let. „Nějaký problém?“ zeptal se. „Počkat… vy jste ta… ehh, na jméno si teď nevzpomenu, ale teď jsme měli příjem a to paní Gordonovou. Vy jste její… příbuzná, že ano?“ „Přesně tak. Nejvyšší čas, abyste pospíchal za ní na sál, kde co nevidět porodí nebo vás snad ředitel neinformoval, že má mít zajištěné ty nejlepší služby, protože je de facto VIP pacientka? Zaplatili jsme za to slušné peníze a tahle nemocnice by se o šlechtičnu měla řádně postarat – to víte, dobrá pověst zařízení. V případě nespokojenosti lze zajistit i špatnou pověst…“ „Ale samozřejmě, vlastně jsem už na cestě na sál. Hned budu u ní, slečno…“ „Sakura Sato.“ Primář si se Sakurou potřásl rukou a představil se. „Aaron Abrams, těší mě.“ „Mě taky, tak honem do práce - od čeho vás platí?“ Zatímco primář pospíchal na sál, Sakura se vrátila k Parvati. Ještě předtím si však u automatu koupila dvě čokoládové tyčinky s karamelem. „Dáš si taky?“ řekla a nabídla Parvati. „Ne, díky, sladké nejím.“ „Nevadí, jsem tak nervózní, že i ty dvě budou možná málo.“ „Neboj, Sakuro – bude to v pořádku.“ „Jen aby…“ strachovala se Sakura. „Kasumi má v životě strašnou smůlu. Možná to tak nevypadá, ale je to chudinka, která si vytrpěla svoje. Měla to těžký už v dětství a ani potom se to nezlepšilo. Byla pouhou loutkou a trvalo jí celá léta, než se loutkáři vzepřela.“ „Vážně? Vždycky jsem myslela, že byla svým pánem, že by nesnesla někoho nad sebou.“ „Neměla na výběr. Ztratila hodně, víš? Myslím, že by to psychicky i fyzicky složilo i ty nejsilnější, ale ona to zvládla. Říkám si, že kdyby si tím vším Kasumi neprošla, nebyla by to ta Kasumička, kterou miluji jako svoji sestru a nikdy ji nepřestanu obdivovat. I když to, co si prožila, na ní zanechalo i řadu negativ. Její pokoj a vlastně celá vila včetně zahrady odpovídá Kasumině duši – je prázdná. Ona se nedokáže bavit, neumí si udělat radost a její smysl života není víc, než udržet si svou čest až do chvíle smrti.“ Sakura pohlédla vedle ke dveřím na sál. „Přemýšlím, jestli jsem neměla být u toho, protože... co když se něco stane, co když nastanou komplikace?! Ve filmech vždycky přijde manžel a drží ženu za ruku po celou dobu porodu. A pak mu ještě nechají přestřihnout pupeční šňůru. Mohla bych to taky udělat… Třeba se tam teď cítí sama a opuštěná… Jo – musím jí být nablízku. Pohlídej mi ty tyčinky.“ Sakura lehce zaťukala na dveře od sálu a jakmile otevřel jeden z doktorů, nakoukla dovnitř. Kasumi ležela na lůžku, měla roztažené nohy a skláněli se nad ní dva další doktoři, zdravotní sestra a ještě primář. „Co tu chcete?!“ zeptal doktor. „Sem nesmíte, tak rychle běžte pryč, prosím.“ „Já jsem její sestra a chci být u toho!“ „Tahle možnost se dává výhradně budoucím tatínkům. No tak, šup – běžte už.“ „Naomi nemá tatínka! Má mě.“ „Vy jste… ehh, partnerky?“ Sakura neodpověděla, neboť Kasumi právě začala tlačit, což bylo doprovázeno hlasitým projevem plným úsilí. Měla zatnuté zuby a do očí jí tekly kapky potu. „Paní, už takhle je nás tu až příliš. Některé rodičky, a řekl bych, že vaše sestra k nim patří, se cítí lépe, když nejsou středem přílišné pozornosti.“ „Sere vás, že vás tu musí být tolik, co? No fajn – půjdu, ale jestli něco zbabráte…“ „Vaše sestra je v nejlepších rukách.“ Sakura se tedy sklesle vrátila k Parvati a zakousla se do tyčinky. „Prý by jí pozornost nemusela dělat dobře… Pche, takový kecy! Naopak – víc hlav, víc ví, ne? Možná jsme měly zajistit, aby u jejího porodu byly všichni doktoři z oddělení… Ale Kasumi se mnou nikdy nesouhlasila – že prý nepotřebuje takovou péči. No, doufám, že se nepletla.“ „Smím vědět, co to bude?“ otázala se Parvati. „Holčička a bude se jmenovat po naší mámě - Naomi.“ „Pěkný jméno.“ Sakura si povzdechla a sklopila hlavu do dlaní. „Ach, bože…“ zabědovala. „To bude dobrý, uvidíš. Za chvíli ze z pokoje začne ozývat dětský pláč a všechno bude v pořádku.“ „Kéž by.“ „Sakuro, nevím, jestli je na to vhodná doba, ale… chtěla bych se vrátit k tomu, cos mi odpoledne říkala o Kasumině životě. Ty vážně myslíš, že si už nikdy nenajde partnera?“ „U nás v Japonsku se říká, že na každého člověka čeká tam venku jeden ideální partner a až se oba sejdou, budou šťastní až nadosmrti. Ona o toho svého už přišla, Parvi. Teď má jen mě… Byla vždycky samotářka, ale vidím, jak je za mou přítomnost ráda. Nikdo nechce být úplně sám… Proč se na to ptáš?“ „Jen si říkám, že mezi námi není zase takový rozdíl. Ať už v životě provedla cokoli, není to moje starost a bylo by pokrytecké jí cokoli vyčítat. Každý člověk má svá trápení a my bychom mu měli pomáhat, ne ho odsuzovat. Je mi jí líto…“ „Chtěla bys jí pomoct?“ „Ano! Nejen kvůli pocitu viny a snaze odčinit tu… věc, ale taky kvůli ní samotné. Když si to tak zpětně promítám… čtyři roky na ni Samuel čekal a věřil, že se vrátí. Nikdo jiný si to nemyslel, ale pletli jsme se. To musela být láska… po čtyřech letech odloučení… Je mnohem lepší člověk, než já kdy byla nebo budu.“ „Zase takový zázrak není. Dovede si jít za svým a k okolí umí být hrozně tvrdá. I přesto, že se se Samuelem milovali, se nezdravě často hádali. Kasumi je hrozně těžké oponovat a uspět. V podstatě neuzná chybu, a když už, tak si na ní najde něco dobrého, takže to jako chyba ani nevypadá. Stručně řečeno – vycházet s Kasumi je těžké, když jí nechceš jít vyloženě na ruku. Ale zase je tolerantní a není panovačná ani rozkazovačná, což je supr. Prostě má své přednosti i chyby. Dám ti ale jednu radu – pokud s ní nebudeš s čímkoli souhlasit, jdi na to pomalu, umírněně a měj dostatek argumentů.“ Ze sálu se skutečně začal ozývat dětský pláč, jak Parvati předpověděla. Sakura okamžitě vstala a uchopila kliku dveří. Pak pohlédla na Parvati. „Myslíš, že už můžu dál?“ „To nevím. Možná počkej, až tě doktoři zavolají.“ Sakura chvilku počkala a pak se z pokoje ozval Kasumin křik: „Nesahej na ni, ty parchante!“ Sakura vrhla zděšený pohled na Parvati a pak vtrhla dovnitř. Zpocená, rozcuchaná Kasumi seděla na lůžku a v rukou svírala plačící novorozeně v dečce, které vytrhla doktorovi z rukou. Na její tváři nebyla vidět únava a vyčerpání, jako spíše zlost. Neustále sledovala všechny přítomné a dávala dobrý pozor na každý jejich pohyb. Po chvilce ticha promluvil primář. „Paní Gordonová, já chápu, že…“ „Drž tlamu, ty zkurvenče! Stejné svině jako jste vy mě připravily o syna, ale Naomi mi nikdo nevezme! Já jsem její matka a postarám se o ni!“ „Ale dítě potřebuje vyšetřit. Vy si musíte odpočinout. Půjčíte mi ji, já přísahám, že se nic nestane. Od toho tu přece jsme.“ Primář vykročil k posteli, a když byl dostatečně blízko Kasumi pokrčila nohu a kopla ho do břicha. „Au,“ zasténal primář a urychleně couvl. „Zabiju každého, kdo se jí jen dotkne!“ Sakura odvedla primáře na druhou stranu sálu, aby si s ním mohla v klidu promluvit. „Co se to s ní proboha děje?!“ „Co tady děláte?! Sem jste vůbec neměla cho…“ „Buďte zticha a řekněte mi, proč sestřička tak vyvádí?!“ „Pravdou je, že porod je pro každou ženu náročný čin a to hlavně po psychické stránce. Krátce po porodu mohou běžně nastat podobné situace, ale že by žena byla tak rezolutně odmítavá a dokonce vyhrožovala zabitím… s tím jsem se ještě nesetkal. Dítě je dostatečně velké a dobře vyvinuté – má zdravou barvu, pravidelně dýchá, reaguje na vnější podněty,… Ale v rukou jsem ho měl sotva pár vteřin, než rodičce došlo, že ho mám u sebe. Rozzuřila se a vytrhla mi ho. Dítě musí být ještě zváženo a změřeno, načež bude přesunuto na malé vyhřáté lůžko.“ „To nezůstane u matky?!“ divila se Sakura. „Prostě měření odložte a zahřát ho může i ona, ne? Tělesné teplo…“ Sakura se ohlédla na sestru a všimla si jak Kasumi jemně tiskne své dítě k prsu. „Jé…“ řekla Sakura a usmála se. „Už bude sát mlíčko?“ „Paní Sakuro,“ ozval se primář, „tohle je vážná věc! Novorozeně musí prohlédnout lékař, v tomto případě se toho zhostím já osobně. Nemohu to však učinit pokud mi to rodička nedovolí. Bude-li to nutné, bude třeba jí dítě násilně odebrat.“ „Ty idiote!“ vyštěkla Sakura. „Proč všichni lidi moji sestru jedině podceňují? Když pak pochopí, že se v ní zmýlili, je už pozdě a mají oči pro pláč… v lepším případě. Kdyby mířila trochu níž, už ses tady svíjel v křečích a strachoval ses o své mužství.“ „Sakuro!“ ozvala se Kasumi. Ta rychle přispěchala k ní. „Copak, sestřičko?“ „Pojedeme domů.“ „To… to ještě ne, Kasumi. Ty lidi říkají, že si musí Naomi na chvíli vzít a vyšetřit. To kvůli tomu, aby se ujistili, že je zcela zdravá. Pak tě určitě přesunou na pokoj, kde se budeš učit o ní starat. Kojení, nošení, přebalování… no a tak. Určitě dojde na další vyšetřování a očkování a…“ „Nic takového! Své dítě nikomu nedám!“ „Ehh, sestřičko a co kdybychom šli s nimi? Víš, jako že bys je pohlídala a já ti přísahám, že nedovolím, aby Naomi kdokoli cokoli špatného provedl. Souhlas?“ Kasumi chvíli mlčela a sledovala rozpačitě vyhlížející doktory. „Tak dobře…“ řekla a posadila se na okraj lůžka. „Zdraví Naomi je předností, tomu rozumím.“ „To nemyslíte vážně!“ zvýšil hlas primář. „Musíte tu zůstat – musíme z vašeho těla dostat placentu, tak si okamžitě lehněte a buďte v klidu.“ „To je pravda…“ řekla Kasumi a opět se natáhla. Dítě půjde na kontroly, až budu schopná normálně chodit. Do té doby zůstane u mě v náručí.“ „A já zůstanu u tebe, sestřičko,“ řekla Sakura a přistavila si k lůžku židli. Primář odvolal doktory pryč a zůstal zde jen se zdravotní sestrou. „Ctěné dámy…“ řekl primář a neskrýval ironii, „vzhledem ke společenskému postavení tady rodičky se vám pokusím vyjít maximálně vstříc. Dítě není v ohrožení života, takže ho necháme prozatím u matky a to zde.“ „Fajn,“ zaradovala se Sakura. „Kasumičko, pojedu ti teď pro věci. Do hodiny jsem zpátky a společně necháme Naomi podrobit všem potřebným vyšetřením.“ „Dobře,“ odvětila Kasumi. „A eh… díky, Sakuro.“ Sakura se na svoji sestru usmála a vyšla na chodbu. Tady stále čekala Parvati. Byla celá netrpělivá. „Tak co? Mohu gratulovat?“ „Jo, ale až Kasumi převezou na pokoj. Já teď jedu domů pro věci. Zůstaneš zde a… ne počkat – to radši ne.“ „Proč ne? Klidně tu zůstanu.“ „Kdyby tě sestra viděla, kdoví, jak by si to vyložila. Pojď se mnou – vysvětlím ti to v autě.“ Sakura si v automatu v rychlosti koupila černou kávu bez cukru a pospíchala ven. Pomalu se blížila půlnoc a Sakura byla po dnešní zdlouhavé cestě do Londýna a zpět hodně utahaná. U auta dopila kávu, kelímek hodila na zem a nastoupila, stejně jako Parvati. Cestou k vile to Parvati nedalo, aby se nezeptala: „Můžu vědět, co se stalo? Nevypadáš zrovna nadšeně.“ „Není to úplně ideální. Jednak jsem za volantem už bezmála deset hodin a pak se zdá, že Kasumi přeskočilo. Nechce dát Naomi ani na moment z rukou…“ „Promiň, ale v tomhle ti nepomůžu. Můžu ale věci dovést do nemocnice místo tebe a ty si aspoň odpočineš.“ „Ne, to nejde – musím s Kasumi na vyšetření kvůli Naomi. Nechala bych tě samotnou doma, ale… kdyby se to dozvěděla Kasumička, seřvala by mě jako čokla. Dám ti aspoň prachy na hotel, jo?“ „Spíš přemýšlím, že ještě teď v noci půjdu sehnat vlak do Londýna.“ „Neblbni, Parvati. Někdo tě cestou přepadne a… chtěla jsem říct znásilní, ale to by jich muselo být aspoň pět, co?“ „Ha, ha, to mě moc přeceňuješ.“ Sakura zastavila před vstupem do vily a pospíchala sbalit Kasuminy osobní věci, jako oblečení a hygienické potřeby. Parvati jí v tom pomohla a tak během chvilky měly plně sbalený kufr. Sakura vytáhla z peněženky dvě stě liber a dala je Parvati. „Zavezu tě přímo na nádraží a…“ Sakura se rozhlédla po Kasumině pokoji. Bylo tu sice prázdno, ale teplo díky elektrickému vytápění. „Krucinál, ser na to – prostě zůstaň tady, oukej?“ „Necháš mě v domě a samotnou?!“ „Hele, jestli tu cokoli provedeš nebo dokonce šlohneš, najdu si tě, jasný?!“ „Buď bez obav, Sakuro. Nejsem blázen. Nikdy nezahodím ten zázrak, který se mi stal.“ „V lednici jsou ty chlebíčky, tak jestli chceš… jsou tvoje. Zatím čus.“ Sakura odnesla kufr a odjela, zatímco Parvati zůstala v cizím domě sama. Měla několik hodin jen pro sebe a přemýšlela, jak je strávit. Sešla dolů do haly, kde byl vedle okna ven na zahradu umístěn stolek s telefonem. Vytočila číslo svého přítele Curtise. Pozdě v noci to dlouho nikdo nezvedal, ale po téměř pěti minutách čekání se ze sluchátka ozvalo: „Tady Curtis Hobbs. Kdo volá takhle v noci?“ „Ehm, ahoj, to jsem já Parvati.“ „Panebože… uff, to jsem si oddechl. Už jsem pomýšlel, že nechám vyhlásit pátrání. Kde proboha jsi?“ „U přítelkyně. Volám, aby sis nedělal zbytečné starosti a… a taky ti chci říct, že se tam zítra dopoledne stavím pro věci. Klíče od bytu nechám pod rohožkou, dobře?“ Ze sluchátka se dlouho nikdo neozýval a pak bylo slyšet cvaknutí zapalovače. To si Curtis zapálil cigaretu. „To jako, že mě opouštíš, Parvati? Půjdeš za kamarádkou? Říkala jsi, že žádnou nemáš.“ „Promiň, že to říkám takhle po telefonu, ale… sám jsi mi dal ultimátum, tak co se divíš?“ „Chceš to slyšet na rovinu, Parvati? Riskoval jsem svůj život za ten tvůj, protože mi tě bylo strašně líto. Zachránil jsem tě a měl pocit, že ti dlužím víc – že se o tebe musím postarat. Tak jsem ti platil ne zrovna levné léčení v tom ústavu včetně léků a nechal tě bydlet u sebe. Dával jsem ti peníze, aby ses měla dobře a mohla začít znovu. Čekal jsem, že mi to oplatíš, ale ty jsi jako koule na noze! Mí kolegové se diví, co že jsem si přitáhl domů – neschopnou pomatenou trosku, která vypadá jako chlap. Jsem všem k smíchu a není divu. Můj život byl bez tebe lepší – promiň, že to tak říkám, ale je to tak. A už to zavěsím, aby tě kamarádka nevykopla za to, že jí zbytečně moc provoláváš. Připravím ti věci – zítra si je vyzvedni. Sbohem.“ Parvati položila sluchátko a začala se samým rozrušením klepat. Zašla do kuchyně, která byla v přízemí naproti dveřím od sklepa, jež však sloužil jako posilovna. V plně vybavené kuchyni, kde nechyběla lednička s mrazákem, myčka na nádobí ani mikrovlnná trouba, vyhledala prosklenou skříňku, za kterou byl vystavený alkohol. Byly tu jen čtyři lahve – koňak, gin a dvě vodky, přičemž jedna byla poloprázdná. Parvati ji vzala a nalila si do sklenky. Okamžitě její obsah vypila a doufala, že co nevidět se dostaví kýžená úleva. Alkohol ji zahřál a vnesl do duše trochu klidu. Sklenku umyla ve dřezu a vrátila společně s lahví na místo. Vrátila se do pokoje a odepnula si kožený pásek u kalhot. Udělala na jeho konci blízko u sebe dva pevné uzly. Poté si sundala oblečení do půli těla. ‚Dnes se nade mnou Bůh slitoval a já přesto chybuji… Rogere, máš pravdu – zlo plodí jen zlo a je třeba ho ze sebe vypudit všemi dostupnými prostředky.‘ Parvati se napřáhla a švihla se páskem do zad. Poté znovu a znovu… Její záda byla pokrytá množstvím malých jizev a další měly přibýt z ran, jež si způsobovala. V celém pokoji, ba v celé vile bylo ticho a jediné co ho dlouhé minuty narušovalo, byly údery pásku a občasné bolestivé syknutí. Druhý den krátce před šestou hodinou ráno se Sakura probudila. Sotva tři minuty poté zazvonil budík, který probudil Parvati. Asiatka budík urychleně vypnula a vstala z postele. Oblékla se a přišla k Parvatině pohovce. „V noci jsem si něčeho všimla. Můžeš se ke mně otočit zády?“ Parvati poslechla a Sakura viděla několik rudých skvrn na jejím nátělníku. „Nemáš na zádech takové ty hnisavé boláky, které se pořád nafukují, a když prasknou, vyteče z nich kromě krve nazelenalý smradlavý humus? Já jen, že tohle jsem chytla v Africe.“ „Ne, nemusíš se bát – nejsem nemocná. Já jen… Sakuro, věříš tomu, že každý člověk je ve své podstatě zlý a pokud si nedává pozor, ta špatná stránka zvítězí nad dobrou?“ „To jsou filosofický hemzy, co? S tím jdi na Kasumičku – ona je myslitel.“ „Ale musíš mít vlastní názor.“ „Uff, no tak dobře – lidi jsou svině, protože furt po něčem touží a to často na úkor druhých. Chtějí peníze, klid, lásku, jídlo, domov a tak dále. Potíž je v tom, že když si to berou, jiní o to přicházejí. Jinými slovy – zlý pro jednoho, dobrý pro druhého. Tak doufám, že to stačí a teď mi řekni, což máš se zády.“ „Roger řekl, že aby člověk byl lepší, musí se on sám trestat za každou špatnost, ale že to musí dělat tak, aby to opravdu bolelo. Buď tělo, nebo duši. Včera jsem volala Curtisovi, neboj účet ti zaplatím, až začnu vydělávat. No a pak… pak jsem si nalila sklenku vodky, protože mě rozhovor s Curtisem hrozně rozrušil. Vím, že to byla chyba, protože já… já jsem pila hodně a… a taky často. Utápěla jsem se ve smutku, ale teď je to jiné – ty jsi mě zachránila, takže už nemusím být smutná a vyhánět smutek alkoholem. No a protože to byla chyba, protože vím, že se spoustou alkoholu může přijít i naprostá závislost, stejně jako na anabolikách, tak jsem se potrestala.“ Parvati si sundala nátělník, aby ukázala svá záda. „Vyženu ze sebe špatného člověka – jsem na dobré cestě a to díky vám dvěma. Myslím, že to bylo naposledy, co jsem se musela zbít kvůli alkoholu. Tak už to chápeš? Doufám… nerozmyslíš si to s tím zaměstnáním, že ne?!“ Parvatina poslední věta byla řečena tak vystrašeným hlasem, až to Sakuru překvapilo. „Ne, nevyhodím tě, ale mám dvě otázky. Za prvé – nejsi členkou nějaké náboženské sekty? Já jen, že to tvé sebemrskání mě docela zaráží. Mé tělo je jedna jizva vedle druhé, ale že bych si úmyslně ubližovala…“ „Ne, nemusíš se bát. Je to jen způsob, jakým se vyrovnávám s mými chybami.“ „Dobře a teď za druhé – kdo je ksakru Roger?“ „Můj přítel z léčebny. Moc mi pomohl se opětovně sebrat. Říká, že násilí plodí jedině násilí. Proto už nikdy v životě nechci komukoli způsobit bolest. Jen sama sobě.“ „To je krásný…“ „Opravdu?“ „No jasně! Má to jenom jednu malilinkatou vadu – všichni lidi to nevidí stejně jako ty. Až tě někdo přepadne, necháš se jen tak tlouct?“ „Já… to nevím. Asi se pokusím utéct.“ „Ježíši… doufám, že se vzpamatuješ – hrabe ti.“ Po jídle Sakura vzala auto a vyjela k Llanelli. Parvati jela s ní a myslí se upínala ke Curtisovi. Sakura ji dovezla na nádraží a Parvati cestovala vlakem až do Londýna. Po pár hodinách cesty Parvati postávala před vysokým panelovým domem na periferii města, kde bydlel její bývalý přítel Curtis. Dodávala si odvahu vejít a doufala, že vše proběhne bez obtíží. I ve dne byl dům zamčený, ale Parvati měla své klíče, takže nemusela nikoho volat. Na chodbě právě jakási postarší žena vytírala podlahu. Na Parvati jen krátce pohlédla a poté se věnovala své práci, přičemž cosi zamručela. Černoška vystoupala po schodišti do třetího patra. Teoreticky mohla použít výtah, jenže ten se rozbil již před dvěma měsíci a nikdo se zatím neobtěžoval ho opravit. Parvati očekávala, že před Curtisovým bytem nalezne svůj kufr s věcmi, jenže ten zde nikde nebyl. Chtěla vsunout svůj klíč do zámku a odemknout, jenže to nebylo možné, neboť klíč byl i z druhé strany. Nezbývalo než zazvonit. Curtis otevřel v zápětí. Byl to mladý pohledný muž s kudrnatými hnědými vlasy a knírkem. „Ahoj,“ řekl, když Parvati zahlédl. Poté jí před dveře přistavil kufr, který už měl přichystaný. „Chceš to hodit do auta? Je to těžké.“ „Nejsem tu autem, ale neměj starost – zvládnu to.“ „Jistě…“ Curtis se ohlédnul za sebe do předsíně. „Hodil jsem se dnes marod, to abych tě ještě viděl. Chceš kafe?“ „Ne, díky – nebudu zdržovat. Ve vlaku jsem měla dost času na přemýšlení a vím, že ti nikdy nedokážu dostatečně splatit ten dluh. Zachránil jsi mi život a pomohl mě opět nastartovat, abych tak řekla. Nechci, abys mě bral jako nevděčnou mrchu.“ „Já taky dost přemýšlel a včera jsem to přehnal. Přišlo mi to od tebe sprosté, takhle po telefonu říct, že odcházíš. Pak mi došlo, že to rozhodnutí ti není příjemné a proto jsi ho nechtěla řešit mezi čtyřma očima.“ „Nechtěla bych se rozejít ve zlém, Curtisi. Myslím, že i tobě se uleví, když už mě nebudeš mít na krku. A když už se za mě nebudeš muset stydět…“ Curtis pohladil ženu po tváři. „Parvi… takhle to přece není.“ „Oba dobře víme, že jsem ti přidělala jedině starosti. Ale ty sám jsi mi dal jeden obrovský dar – ukázal jsi mi, že ať vše vypadá jakkoli beznadějně, vždycky se to může časem otočit k lepšímu. Děkuju, Curtisi, děkuju ti za všechno.“ Parvati dala muži pusu na tvář a s kufrem odešla před dům. Cítila, že zpřetrhala pouta se svým minulým životem a nyní konečně mohla začít znovu a snad i lépe. Bylo půl třetí odpoledne, když se Parvati vrátila do Llanelli. Stejně jako včera, tak i dnes silně pršelo a tak se Parvati rozhodla zajít k nemocnici. Když na parkovišti zahlédla auto Sakury, značně jí to zvedlo náladu, neboť to značilo, že se nebude muset trmácet do vily autobusem a dále pěšky. Vstoupila i s kufrem do nemocnice a oslovila recepční. „Dobré odpoledne. Směla bych vědět, kde leží paní Kasumi Gordonová?“ „Momentíček…“ odvětila žena a nahlédla do počítače. Mezitím se recepční černošky otázala: „Jste její známá? Bez svolení za ní nikoho nepustíme, to snad chápete.“ „Jsem její… dalo by se říci známá, ano. Mám tu pro ni dárek.“ „Ehm, my tu ale žádnou paní Gordonovou nevedeme. Je mi líto, ale musela jste se splést.“ „Ale to není možné! Včera v noci zde porodila. Musí tu být!“ „Jak jsem řekla, paní. Žádná Kasumi Gordonová zde neleží.“ „Tak… přesto děkuju.“ Parvati si sedla na sedačku nedaleko recepce a po očku sledovala muže z ochranky, který se procházel poblíž. Kdykoli se na něj Parvati zaměřila, on sledoval ji. Bylo jí jasné, že když půjde chodbou k pokojům, muž se vydá za ní. Parvati zaujala cedulka směřující návštěvníky či pacienty nemocnice k toaletám. Vstala, vzala s sebou kufr a vykročila chodbou k novorozeneckému oddělení, jež bylo v pravém křídle nemocnice, poblíž místa, kde byly porodní sály. „Promiňte, paní,“ ozval se muž z ochranky. „mohu vám nějak pomoci?“ „Hledám toalety.“ Muž se usmál a ukázal na dveře v chodbě kousek od recepce. „Ty jsou přece tady.“ „Ale nejsou to snad jediné toalety v nemocnici…“ „To jistě ne. Vy potřebujete… snad nějaké speciální?“ „Řekněme, že… mám zkrátka jisté potíže, když se v blízkosti… vyskytují ehh… muži. Totiž…“ „Nechcete mi tvrdit, že nerozumíte značením na dveřích, že ne?“ „Nedělejte ze mě pitomce! Já se prostě cítím nesvá, když vím, že za zdí pár metrů ode mě jsou muži a… prostě jdu na toaletu a jdu sem na novorozenecké, protože tam budu mít klid, jasné?!“ „Jasné. Nemusíte tak křičet.“ Parvati se ohlížela za sebe, jestli jí muž z ochranky nesleduje, a když zjistila, že ano, nezbylo jí než skutečně vstoupit na toaletu. Kufr položila do umývárny a čekala. Po deseti minutách opatrně vykoukla zpoza dveří, aby se ujistila, že už ji nikdo nesleduje. „Proboha, co to děláte?“ ptala se žena, která právě mířila na toaletu. „Jste v pořádku?“ „Ehh, ano jsem. Neviděla jste tu mladou Asiatku s velice krátkými vlasy? Anebo její sestru – o pár let starší čerstvou maminku?“ „Jo, ta mladá pořád courá okolo a většinu času tráví v tom speciálním pokoji. Řeknu vám – kde to sakra jsme, když už i cizinky odněkud z tramtárie si mohou platit služby, na které my, obyčejné a tvrdě pracující ženy nemáme šanci vydělat? Víte vůbec kolik ten nadstandardní pokoj stojí?! Ty Asijské mršky snad kradou nebo co.“ „Být vámi se mírním!“ zvýšila hlas Parvati. „Ale děkuji za radu.“ Parvati vstoupila do Kasumina pokoje, který byl vybavený vším možným a vůbec nepřipomínal strohý, ponurý nemocniční pokoj. Stěny tu byly natřené na žluto, na zemi byl koberec, pod oknem stolek s květinami, naproti pohodlné posteli televize a v koutě malá knihovnička. Na posteli ležela Kasumi a měla u sebe Naomi, kterou právě kojila. Poblíž stála zdravotní sestra, která sledovala, jestli si Kasumi počíná správně. Sakura, která až doteď seděla na židli vedle postele, vstala a šla Parvati naproti. „Jé, ahoj. Teď si tak říkám… jak ses sem dostala? Já tě totiž zapomněla nahlásit.“ Naklonila se k Parvati a tiše, aby to zdravotní sestra neslyšela, jí řekla: „To ty líní parchanti zase neplní svý povinnosti? Nikomu neměli poskytovat jakékoli informace o mé sestřičce.“ „V tom případě buď bez obav – své si plní. Já jsem se sem tak trochu vetřela.“ „Takže se sem takhle snadno mohou dostat i senzacechtiví fotografové, pošahaní redaktoři a další odpady dnešní doby. Teda, sestřičko pověz mi, jak bys to zvládala, kdybys byla nějaká světoznámá herečka? Zmrdi z bulváru by sem lezli dveřmi, a kdybys je vyhodila, vrátili by se oknem. Ehh, tak si říkám – mohli by pak děkovat bohu, že jsme v přízemí, co?“ Kasumi však vtip nijak nezvednul náladu. „Co tu dělá ona?“ zeptala se Kasumi a ukázala na Parvati. „Přišla na návštěvu. Tak co expřítel, Parvi – všechno dobrý?“ „Jo,“ odvětila Parvati a otevřela kufr, ze kterého vytáhla malého červeného plyšového dráčka. „To je pro malou. A samozřejmě gratuluji, Kasumi.“ „Nepřibližuj se k mé dceři!“ „Ale…“ Sakura raději vstoupila mezi Kasumi a Parvati. Zdravotní sestra rovněž zpozorněla. Sakura se snažila jednání své sestry omluvit. „Sestřička se o Naomi strachuje. Ale už je ochotná ji dát do ruky doktorům, že Kasumi?“ „Ale musím být u toho. Svoji dceru bych svěřila jedině člověku, kterému zcela věřím a tím je má sestra. Nikdo jiný. Za toho plyšáka ti děkuji, Parvati, ale nechci, aby sis s malou hrála.“ „To plně chápu, Kasumi. Ehm, zůstaneš tady, Sakuro?“ „Ve městě určitě, ale šla bych na oběd. Já vím, že už budou tři, ale ještě jsem nejedla. Půjdeš se mnou?“ „Ráda, ale jsem švorc.“ „Neboj, Parvi – zacvakám to. Tak se tu mějte holky. Ahoj.“ Sakura své sestře zamávala a s Parvati odešla před nemocnici. Venku Sakura odemkla auto a Parvati si do něj uložila kufr. „Sice chčije, Parvi, ale ta restaurace je nedaleko. Dojdeme tam pěšky, jo?“ „Dobře…“ Sakura doprovodila Parvati do nedaleké restaurace. Když Parvati zahlédla nápis nad vchodem – Čchang-čcheng, zarazila se, což Sakuře neuniklo. „Jo,“ pokývala hlavou Sakura. „Je to Čínská restaurace. Nějaký problém?“ „Když… já neumím jíst hůlkami.“ „Já taky moc ne. Vždycky když jíme se sestřičkou čínu, hrajeme Jan-ken-pon, jestli budou hůlky nebo příbor. Je to pak větší sranda, protože když vyhraje příbor, Kasumi se na to netváří moc dobře a já se můžu smíchy potrhat. No a když vyhraje Kasumi, čili hůlky, strávím nad tím o hodinu víc času než obvykle, ale Kasumi by byla ráda abych s hůlkami uměla, takže se snažím.“ „Má ráda tradice?“ „Ehm, no, jedení hůlkami prý cvičí pohyb prstů…“ Ženy vstoupily do restaurace, která byla v tuhle dobu takřka prázdná. Hrála příjemná klidná hudba a veškeré tapety pokrývající stěny měly motiv Velké Čínské zdi – odtud také jméno restaurace. Sakura vybrala stůl vzadu, který byl krytý akváriem s rybičkami. Během chvilky dorazila pohledná číšnice a přinesla jídelní lístky. „Dobré odpoledne, paní. Budete si přát něco konkrétního?“ „Ne,“ odvětila Sakura. „Projdeme si nabídku. Prozatím si ale dáme jasmínový čaj tady pro moji společnici a já si vezmu pivo. Máte pivo?“ „Určitě.“ „Počkej,“ zarazila Sakuru Parvati. „Nechceš zachovat tradici? Možná to není špatný nápad – jsme v Čínské restauraci, tak si objednáme tamní jídlo i pití.“ „No… tak dobře. Takže čaj dvakrát.“ Číšnice si objednávku zapsala a nechala ženy o samotě. Parvati si už prohlížela jídelní menu a musela dát jedné věci za pravdu – levné to tu nebylo. Parvati dlouho vybírala jídlo a pak řekla. „Já si dám asi… tady nudle s kuřecím masem.“ „Jen nudle? Parvi neblbni – dej si, na co máš chuť. Cokoli.“ „Ale… já nemám peníze a tak hned je mít nebudu. Nechci ti být hned dlužná…“ „Ale no tak. Včera jsi to byla ty, kdo mě zaplatil za útratu a dnes tě zvu já. A neboj se – mě chybět peníze nebudou.“ Parvati se smutně ušklíbla a připadala si jako příživnice. Dál vybírala z nabídky. „Jestli to chápu dobře,“ řekla Sakura, „chceš zkusit hůlky.“ „Eh, já to s tou tradicí až zase takhle nemyslela.“ „Ale to zvládneš. Udělej mi trochu radost Parvi – víš, jak blbě se cítím, když to do sebe Kasumička háže jak na běžícím pásu a já po talíři honím zrnka rýže? Je to prý o tom to zkoušet. Zahrajeme si Jan-ken-pon, jako s Kasumi, jo?“ „A, Sakuro… co to vlastně je to Jan-ken-pon?“ Sakura nestihla odpovědět, neboť číšnice přinesla jasmínový čas v porcelánové konvičce a nalila do dvou mělkých hrnečků. „Už máte vybráno?“ zeptala se. „Já ano,“ řekla Sakura. „Vezmeme si dvakrát pikantní sladkokyselou polévku. Ale ještě se zeptám – ségra to dělává tak, že připraví houby, pórek a bambusový výhonky, načež je povaří na ohni. Pak nakrájí maso, do polívky hodí vejce a nechá ho ztuhnout. Pak přidá omáčky – sojovou a chilli a trochu cukru, načež vše míchá, dokud to nezhoustne. Děláváte to taky tak?“ „Eh, já nejsem kuchař, paní.“ „To je fakt… No tak dobře – vezmeme si je, ale doufám, že to není šizený spoustou solamylu. Já ho totiž moc nemusím… Jako hlavní jídlo si dám kuřecí prsíčka v medové omáčce a tady Parvati…“ „Já? Já si dám… ehh… asi smažené nudle s…“ „Ne, nic takového,“ zarazila ji Sakura. „Ona si dá hovězí Choe Fun s brokolicí. Brokolice je prý zdravá a plná vitamínů a na to ty slyšíš, ne Parvi? Určitě to bude dobrý.“ Číšnice zase odešla a ženy měly čas jen pro sebe. Napily se čaje, který měl jemnou vůni a lahodnou chuť. „Kde jsme to skončily?“ ptala se Sakura. „Jo už vím. Jan-ken-pon je hra známá jako kámen-nůžky-papír.“ „Ahá. To jsem nevěděla, že to vzniklo u vás.“ Parvati natáhla ruku k Sakuře a semkla ji v pěst. „Takže… o hůlky. A když vyhraju já, jíme příborem.“ Obě ženy se připravily ke hře, načež Sakuře zazvonil mobil. Okamžitě ho zvedla a doufala, že to není z nemocnice. Na druhé straně se tichým vyděšeným hláskem ozvala Miranda. „Sakuro… jsi to ty?“ „Jo, jasně. Jako jsem ráda, že voláš, ale číslo na mě jsem ti dala už před půl rokem, když jsme dávali Black Mirror definitivní sbohem. No a ty voláš až teď?!“ „Já… já jsem nechtěla volat vůbec. Ne po tom, co se stalo tu noc. Bojím se vás, Sakuro. Ale teď jsem zoufalá…“ Miranda začala do telefonu naříkat a Sakura se jí snažila utěšit. „No tak, pořád jsme kamarádky, ne? I když mám pocit, že sis vybrala svoji stranu v momentě, kdy jsi u oltáře řekla ano té prolhané svini. Ale vem to čert. Pověz mi, proč voláš, a já ti pomůžu.“ „Jde… jde mi o peníze. Po tom, co zrušili knihovnu, jsem bez práce a nemůžu nic kloudného sehnat. Dělám teď uklízečku v jednom obchoďáku v Ipswichi. Je to strašná práce, navíc skoro do noci a Carl mi stejně všechen výdělek vezme.“ „Nechápu, proč s ním stále jsi.“ „Protože se ho bojím.“ „Proč? Snad tě nebije?!“ „On… on už se vrací. Musím končit.“ Mirandina ztichla, avšak telefon stále nepoložila. Sakura poslouchala jakýsi rozruch a pak byl slyšet Carl. „To si snad děláš prdel! Pak se divíš, že nevystačíme s penězi, když furt provoláváš! Komu to jako voláš?! Dej to sluchátko sem!“ Sakura stále mlčela, ale poznala, že Miranda zavčasu zavěsila. Asiatka byla z hovoru celá nesvá. Parvati samozřejmě zajímalo, oč šlo. „Stalo se něco vážného?“ zeptala se, když Sakura vstala od stolu. „Musím do Anglie.“ „Za Mirandou? Můžu jet taky?“ „Hmm, tys Mirandu dobře znala, co?“ „Byly jsme kamarádky.“ „Nechtěla bych tu sestřičku nechávat a jet tak daleko. Mohla bych tě o něco požádat?“ „Chceš, abych tam zajela a zjistila víc? Ráda se vrátím na Black Mirror.“ „Na rozdíl ode mne…“ Sakura vytáhla z peněženky tisíc liber a předala je Parvati. „To je na taxi a další výdaje. U sebe číslo nemám, ale venku je budka – můžeš zavolat na informační linku. Hodí tě na nádraží a můžeš jet vlakem do Ipswiche. Tam také jezdí taxíky a když připlatíš, dovezou tě i na venkov. Jestli ten parchant Carl Mirandu týrá, za žádnou cenu ji tam nenechávej. Vila je dost velká a čtvrtá životem zklamaná ženština se tam vejde. Ještě kdybychom tam měly taky nějaký chlapy…“ Parvati se rozloučila se Sakurou i s personálem restaurace a odešla. Sakura byla rozhodnutá sníst své jídlo a to Parvatino si nechat zabalit. Kasumi po odchodu Sakury a Parvati pociťovala stále vzrůstající neklid. Zvenku na chodbě byl slyšet hluk a Kasumi neustále hlídala zdravotní sestra, to aby kontrolovala stav dítěte i matky. Doktoři sice vyhověli Kasumině požadavku a nechali dítě neustále s ní v jednom pokoji, ale museli provést několik opatření. Vedení nemocnice počítalo s tím, že pokud bude Kasumi nespokojená, nevrhne to dobré světlo na zařízení, ovšem pokud se dítěti něco zlého přihodí, bude to ještě mnohem horší. „Jdu domů!“ vykřikla z ničeho nic Kasumi a zvedla se z postele i s dítětem. Cítila se zesláblá jednak kvůli porodu, ale také kvůli neustálé ostražitosti a únavě – v noci téměř nezamhouřila oka. Sestra vstala od stolku, jež byl u okna a přišla ke Kasumi. „To přece nemůžete, paní Gordonová. Dítě musí zůstat pod dohledem doktorů alespoň po dobu tří dnů. Pustíme vás domů nejdříve pozítří.“ „Ne!“ obořila se na sestru Kasumi. „Dítě je vyšetřené a je zdravé. Na další případná vyšetření samozřejmě přijedu, ale trávit čas tu nehodlám. Jdu domů!“ Kasumi odstrčila sestru a vykročila ke dveřím i s dítětem, které bylo zabalené v teplé dečce. Když Kasumi mířila rychlým krokem k východu z nemocnice, otáčel se za ní téměř každý, koho potkala. To ji rozrušovalo ještě více. Zastavila se v hlavní hale, neboť u dveří stál muž z ochranky. Za pasem měl zastrčenou pistoli, byť rozhodně nešlo o klasickou střelnou zbraň, spíše o plynovou pistoli. Kasumi konečně dohnal primář porodního oddělení, kterého zavolala sestra. „Paní Gordonová, kam to jdete?“ „Přece domů. Nebraňte mi v tom!“ „Ale… ale no tak, paní Gordonová. Můžu vědět, co se vám stalo? Proč ta náhlá změna?“ „To není žádná náhlá změna. Zůstala jsem tu dostatečně dlouho, aby byla provedena všechna poporodní vyšetření. Chtěla jsem odejít až k večeru, ale jsem unavená a musím se vyspat.“ „A co vám brání?“ „Vy!“ zařvala Kasumi a ukázala prsten na lidi kolem sebe – na primáře, na recepční i na pacienty jež seděli na chodbě. „Půjdu tam, kde mám klid a kde není nikdo, kdo by chtěl Naomi ublížit!“ „Ale prosím vás, paní Gordonová – my vám přece nechceme ublížit. Nikdo to nechce.“ Ke Kasumi se opatrně přiblížil muž z ochranky, jelikož si vůbec nebyl jistý tím, co může Japonka udělat. Primář, který ho viděl, ho však pokynem ruky zarazil. Kasumi měla v rukou dítě a jakékoli násilí, byť s dobrým úmyslem, mohlo skončit tragédií. „Ehm, paní Gordonová,“ zkusil to znovu primář. „Poslyšte, venku teď silně prší a fouká hrozný vítr. Nechcete přece chodit s dítětem ven.“ „Máte pravdu. Počkám na sestru.“ „Dobře, to je dobře. A nejlepší bude, když počkáte ve svém pokoji. Jen tam budete mít klid.“ Primářův plán však ztroskotal v momentě, kdy hlavním vchodem vešla dovnitř Sakura. V rukou měla otevřenou lahev s limonádou, kterou zakoupila v obchodě nedaleko restaurace. Když však zahlédla svoji sestru, jak stojí uprostřed haly a neustále se otáčí kolem dokola, aby se ujistila, že se k ní nikdo z lidí nepřibližuje, upustila překvapením lahev na zem. „Kasumi!“ volala Sakura už z dálky. „Co se to děje?“ „Dobře, že jsi tu – jedeme domů. Osobní věci, průkazy, kartičky a lékařské záznamy mi vyzvedneš zítra ráno, dobře?“ „Jo... teda… totiž…“ „Paní Sato,“ zvolal primář. „Vaše sestra nemůže tak brzy opustit nemocnici.“ „Ale může!“ oponovala Kasumi. „Pojď, Sakuro, jdeme.“ „Jo? Ehh, tak jo.“ Sakura za nesouhlasného volání primáře doprovodila Kasumi ven a poté na parkoviště, kde jí otevřela auto. „Počkej tady Kasumi – já musím ještě zpátky.“ Sakura se vrátila k nemocnici a spatřila primáře Abramse před jejími dveřmi. Právě si zapaloval cigaretu. „Paní Sato,“ začal primář, když byla Sakura na doslech. „Nemůžete ji v tom podporovat! Ano, sice nenastaly žádné komplikace a to ani u rodičky ani u dítěte, ale takto brzy opustit nemocnici?! To je nezodpovědné! Kdyby aspoň byla u vás doma zajištěna odborná pomoc…“ „To by Kasumi nepřekousla. Podívejte, já ji samozřejmě budu hlídat, ale odsud odjíždíme, to bez debat. Teď mi ale řekněte – porušujeme zákon?“ „Eh, ne to ne, ale ohrožujete zdraví…“ „To už jsem slyšela. Mám ještě jednu otázku – svoji sestru neznám zase tak dlouho jak bych měla, ale i tak mi přijde její jednání poněkud… překvapující. Nečekala bych, že bude tak přehnaně opatrná a odmítavá vůči komukoli cizímu.“ „Můžete na moment do mé kanceláře?“ Sakura se ohlédla na svůj vůz, přesněji na Kasumi, která již vyhlížela, kdy se sestra vrátí. „Zítra ráno se tu stavím pro všechny její věci a promluvíme si.“ „Dobře, paní Sato, ale jak říkám – vaše sestra zbytečně hazarduje.“ Sakura se vrátila do auta a to velice ráda, neboť venku hrozně lilo. Nastartovala, zapnula topení, stěrače a vyjela z parkoviště. Jen co opustily Llanelli, spustil se tak silný déšť, že nebylo vidět ani na cestu. „Do hajzlu!“ zabědovala Sakura. „Promiň, Kasumi, ale musím jet krokem. Tohle je strašný a když si teď vezmu, že Parvati jede až na Black Mirror.“ „Black Mirror…“ zopakovala Kasumi. „Už jen při tom pomyšlení na to místo se mi nedělá dobře. Je to druhé nejodpornější místo, jaké znám.“ „Radši mysli na něco příjemnějšího, Kasumi. Povím ti, ten chlápek, ten primář, nebyl nadšený, že utíkáš, ale podle mě ti to prospěje. Prý se umíš o dítě postarat velice dobře.“ „Dělám, co umím. Pověz mi, co se děje na Black Mirror? Proč tam Parvati jede?“ „Volala Miranda a byla celá špatná. Souhlasila bys, kdyby se k nám nastěhovala?“ „Ani omylem!“ zvýšila hlas Kasumi. „Nebudeš z naší vily dělat ubytovnu! Copak jsi nějaká samaritánka? Kde se to v tobě vůbec bere?“ „Je to kámoška. Byla by u nás jen na pár dnů, než by si našla bydlení. Anebo… kdybys chtěla chůvu…“ „Ne! Stačí, že musím dávat pozor na Parvati. Navíc nedovolím, aby na mé dítě byť jen sahal někdo cizí! Stačilo, že jsem překousla ty doktory.“ Sakura si povzdechla a raději přidala topení. „Ach jo. Nevím čím to, sestřičko, ale moc to přeháníš. Doufám, že já se Naomi dotknout můžu.“ „Ty ano – tobě plně důvěřuji.“ Kasumi už předtím neuniklo, že tu zůstal Parvatin kufr, ale až doposavad mu nevěnovala pozornost. Nyní však povolila jednoduché kovové klapky a pootevřela ho. „Co to děláš?“ ptala se Sakura. „Dívám se, jestli tu má steroidy.“ Krom pár kusů oblečení, kartáčku na zuby, šamponu, mýdla a pár dalších věcí tu bylo jen plato acylpyrinu a zápisník. Kasumi ho rozevřela a nalistovala poslední zápisky. Aby vše slyšela i Sakura, přečetla to nahlas. 8. 8. 1999 Odmítli mě! Znovu. Ráda bych vyučovala tělocvik na střední škole – mám na to vzdělání i předpoklady, ale jakmile si vyžádali mé lékařské záznamy, žádost mi zamítli. Pokus o sebevraždu a šest měsíců pod zámkem v léčebně… to nejsou dobré výsledky. Co mám dělat?! Myslela jsem, že po všech těch úspěšných studiích mám na víc, než dělat pitomého maskota, který je všem jen pro smích! Skončím buď na ulici, nebo jako dělnice na stavbě. To jsou vyhlídky… 19. 8. 1999 Dnes přišla do schránky nabídka od pánů Richardsona a Keamyho. Jsou z Britské Akademie věd a vedou poznávací etnoarcheologickou expedici kamsi do Tichomoří. Hledají proto schopné lidi jako doprovod… Je divné, že právě tímto způsobem, ale tam u nich asi mnoho dobrodruhů nebude. Ptala jsem se sousedů a nikomu jinému to nepřišlo. Nejspíše mají vytypované vhodné lidi, mezi které Curtis jakožto policista určitě patří. Po mě neštěkne ani pes, navíc těžko by ti dva věděli, kdo jsem. Curtis to odmítl, ale mně se to stále honí hlavou – určitě to nebude mizerně placené. 22. 8. 1999 Pozítří se chci vydat do místní věznice – mají návštěvní dny. Když jsem se doslechla, že Edward byl odsouzen za vraždu a žhářství… nevěřila jsem vlastním uším. Ani teď se s tím nedokážu vyrovnat. Jak je to možné?! Nikdy bych si nepomyslela, že by byl schopen něčeho takového. Doufám, že mi k tomu řekne víc, ačkoli sama si nejsem jistá, jestli to chci slyšet a hlavně, jestli ho chci vůbec vidět. Byl to můj přítel a teď… „To je všechno?“ zeptala se Sakura. „Můžu nahlédnout na starší zápisky, jestli chceš.“ „Ani ne. Ale vidíš – nic co by bylo podezřelé.“ Kasumi vrátila zápisník do kufru a zavřela ho. „Kasumičko, přijde mi trochu blbý o tom mluvit zrovna teď, ale už nějakou dobu si říkám, že by nebylo zlý si provětrat šunky. Víš jako vyjet si někam do světa a ta expedice je skvělá příležitost, nemyslíš?“ „Chceš jet do tichomoří?“ „Byla by to akce. Prostě dobrodružství. Od té doby, co žijeme spolu, jsem přibrala dvacet kilo a vážím skoro tolik co ty, když jsi ve formě, jenže u mě to dělají špeky a ne svalová hmota.“ „Já ti bránit nebudu, to určitě ne. Uvědom si ale, že nemáš ani základní vzdělání – na poměry úřadů jsi úplná nula a nikoho nebude zajímat, co doopravdy umíš.“ „Ach jo…“ povzdechla si Sakura. „Ale ty taky nejsi zrovna génius. Do školy jsi nikdy nechodila.“ „Ale v dokumentech jsem vedená, jakože jsem dokončila rovnou státní univerzitu v Tokiu! To víš, křídla Yakuzy. Dobře že to ve spisech zůstalo i po všech těch letech a že zdejší úřady mají mé záznamy z Japonska.“ „Hmm, to se tak někdo má…“ „Má?! Sakuro, pokud bych ti něco v životě nepřála, pak skončit jako já, jako loutka Yakuzy.“ „Jo, promiň. Někdy si neuvědomuju co všechno sis musela prožít. Hmm, ale mohla bys mi poskytnout menší tlačenku… jsi přece šlechtična. Podívej, rozhodně bych nejela teď. Jestli je ta expedice někdy v srpnu nebo v září, tak na to z vysoka seru, protože chci být s tebou a s malou. Ale říkám si, že takovéhle akce nejsou ze dne na den.“ Parvati dorazila na Black Mirror až k večeru po více než čtyřech hodinách cesty – nejprve taxíkem na nádraží, poté vlakem do Ipswiche a následně opět taxíkem na Black Mirror. Taxikář zastavil před domem Mirandy, ve kterém se svítilo. Parvati zaplatila a dohodla se s taxikářem, aby na ní počkal. Přišla k modernímu domu s verandou a zahrádkou. Zazvonila a čekala, co se bude dít. Otevřel rozcuchaný a neoholený muž – Carl Norris. V červených kostkovaných trenýrkách a bílém nátělníku s fleky od jídla nevypadal jinak než jako primitivní buran. Na místě levého ucha měl jen nevzhlednou dávno zahojenou ránu. „Kdo jste?“ zeptal se Carl. „Dobrý večer. Jsem Parvati Singh.“ „Vy jste žena?! Fakt?! Ha, ha.“ „Ehh, přišla jsem za Mirandou Shepardovou. Můžete ji sem prosím zavolat?“ „Miranda Shepardová zde nebydlí.“ „Cože?!“ divila se Parvati. „Ale… tohle je přece její dům!“ „Je to dům můj a mé ženy – Mirandy Norrisové.“ Carl se rozesmál, když viděl, jak se mu povedlo Parvati zaskočit. „A zavoláte sem Mirandu, pane Norrisi?“ „Proč bych to jako měl dělat? Zadarmo ani kuře nehrabe.“ Parvati vykulila oči, ale když se Carl otočil k odchodu, rychle vykřikla: „Počkejte!“ Parvati vytáhla z peněženky deset liber. „Bude to stačit?“ zeptala se. Carl se opět zasmál a peníze si vzal. „Fajn, máte to mít.“ Carl zašel dovnitř a po chvíli se z domu ozval jeho křik, to když volal Mirandu. Během pár minut byly bývalá knihovnice venku před domem. Když poznala Parvati, zarazila se a polekaně ucouvla. Parvati si dobře všimla narudlé skvrny na Mirandině tváři. „Poslala mě Sakura,“ vysvětlovala Parvati. „Jo? Copak vy se navzájem snesete?“ „Už je to za námi. Teď jsme... skoro kamarádky.“ „Co ode mě potřebuješ, Parvati?“ „Já? To ty jsi chtěla pomoct.“ Miranda se ohlédla za sebe a raději zavřela dveře a sešla po schůdkách až k Parvati. „Mirando, on tě bije?“ „Ne to ne. To… já jsem… uklouzla jsem a… spadla a…“ „...a rovnou jemu na pěst. Podívej, Sakura chtěla, abych tě odvezla, tak pojď.“ „Co?! No to ne! Já nemůžu! Tohle je můj dům. Nemám nic. Kam bych měla jít?“ „Do vily Gordonů. Budeš bydlet s Kasumi a Sakurou, dokud si nenajdeš bydlení.“ „Ne! To… to jednoznačně odmítám. Tys tam tu noc nebyla, Parvati. Neviděla jsi, jak Samuel vzal poté, co mu Edward zabil syna a zničil zámek, Kasumi do kostela a tam pistolí přinutil faráře, aby je oddal. Poté všechny až na Kasumi vyhnal a před jejíma očima se zastřelil! Nemůžu žít s nimi, vždyť…“ Miranda na chvíli zmlkla, aby si utřela slzy. „Vždyť ty dvě jsou prokleté!“ „Prokleté?! Co to povídáš?“ „Copak nevidíš jaké hrůzy se v jejich blízkosti dějí? Když tu Kasumi před lety byla, tak zrovna v tu dobu se tu objevili… ehh…“ Mirandě došlo, že mluvit o netvorech není nejvhodnější, takže to zamluvila něčím jiným. „Prostě tu umírali lidé. A umírali znovu, když se sem Kasumi vrátila. Mark, Harry, Ephram, Colliere,… a to zdaleka není vše. Nebudu žít s nimi to ne, to prostě ne!“ „A co tedy chceš? Peníze? Proto jsi volala?“ Miranda sklopila hlavu a začervenala se. Parvati jí předala sto liber. „Dáváš to spíš jemu, viď?“ Miranda na to nic neřekla, ale peníze si vzala. „Díky. Moc děkuju.“ Bývalá knihovnice se mlčky vrátila do domu a Parvati nevěděla, co si o tom má myslet. Kdyby nebylo tak pozdě, určitě by se prošla alespoň po vsi, ale nyní raději nasedla do taxíku a nechala se zavézt do Ipswiche na nádraží. Byly dvě hodiny po půlnoci, když Sakuru probudil zvonek u brány. Rozsvítila lampičku a hodila na sebe oblečení. Chvíli poté se z vedlejšího pokoje ozval hlasitý dětský pláč. Sakura vyšla na chodbu, kde narazila na Kasumi, která chovala Naomi a snažila se ji utišit. „Můžeš té krávě říct, ať toho nechá?!“ „Promiň, sestřičko, ale ona nemá klíče a hlavně netuší, že už jsi doma.“ Kasumi na to nic neřekla a vrátila se k sobě do pokoje. Sakura utíkala ven, kde stále hustě pršelo. Přes rozbahněnou cestičku doběhla k bráně a odemknula ji. Na druhé straně stála zimou se třesoucí Parvati. Byla úplně promočená. „Díky…“ hlesla, když jí Sakura vpustila na pozemek. „Proboha, Parvi, ty vypadáš jak zmoklá slepice! Pojď se rychle ohřát. Zapálím krb v hale. Ty se běž zatím umýt a převléct. Kufr s věcmi máš u mě v pokoji. Uvědom si, že nesmíš nastydnout – kvůli Kasumi.“ Parvati byla velice ráda, že se o ni Sakura takhle stará. V koupelně se osprchovala teplou vodou a převlékla se. ‚Chovám se tu jako doma… Je to tak opovážlivé, jenže Sakuře to nevadí. Nikdy jí nebudu moct dostatečně poděkovat, že mě tu nechala a pomáhá mi.‘ Parvati sešla do haly a cestou si všimla, že se v Kasumině pokoji svítí. Dole už hořel krb a bylo tu příjemně teplo. Sakura na stůl servírovala jídlo z restaurace a nalévala saké do malého kalíšku. „Dost že jdeš. Budeme potichu, protože Kasumi už je doma, dobře?“ „Ano. Musím ti poděkovat.“ „Zase? Kašli na to – jsme kámošky a ty si musejí pomáhat.“ Parvati si nebyla jistá, nakolik to myslí Sakura vážně, ale problém s tím neměla. Usedla ke stolu a pustila se do jídla, zatímco Sakura popíjela saké. „S Mirandou to nevyšlo – nechtěla jet sem, protože jste prý prokleté. Takže jsem jí dala sto liber. Nevím, jestli je to moc nebo…“ „Všechno dá jemu, takže... mohla jsi dát i míň, protože představa, že tu pijavici sponzorujeme mě moc nětěí. Ale to je teď jedno. Pověz mi, vážně řekla, že jsme prokleté?“ „Zcela určitě. Prý přinášíte jen neštěstí. Já bych se chtěla na něco zeptat. Je to… je to hrozně troufalé a neslušné, jenže… zkrátka, myslíš, že mluvila pravdu? Můžou vaše skutky, ať už byly jakékoli, způsobit zlo? Prý na Black Mirror zemřelo spoustu lidí!“ „Ale ne kvůli nám! Jsou to kecy, Parvi.“ „Roger říká, že špatné skutky nic dobrého nepřinesou a těm, kdo je provádí se to časem vrátí.“ „Roger ať jde do hajzlu. Já i sestřička jsme bojovaly o holý život a ano – umírali při tom lidé, jenže kdyby neumřeli oni, chcípli bychom my. Často to je kdo z koho a teď ti povím jeden příběh. Kasumi prodali rodiče mafiánům a ti si z ní vycvičili stroj na zabíjení. Krom ní cvičili ještě devět dalších dívek, a když byl výcvik u konce, postavili je před tu nejtěžší zkoušku. Nahnali všech deset dívek do klece, zamkli je, aby nemohli ven a řekli, že ven pustí jen tu, která zůstane jako poslední na živu. A teď mi pověz Parvi – když tehdy sestřička pozabíjela své kamarádky, aby přežila, udělala špatnost? Měla je nechat, aby ji zabily ony?“ Parvati zírala na Sakuru s otevřenými ústy. Zprvu myslela, že je to jen vtip, ale Sakura mluvila velice vážně. „To je strašné! Musí být děsivé s tím žít!“ „Pro ni rozhodně lepší než smrt. Vyrovnala se s tím, stejně jako se spoustou jiných strašných věcí. Ale změňme téma. Když… když jsem nesla tvůj kufr do mého pokoje, nějak se mi rozevřel a vypadlo z něj spoustu věcí. Mezi nimi i zápisníček. Nedalo mi to, abych se nepodívala a… našla jsem zmínku o expedici.“ Parvati mlčela a jen zírala na Sakuru. „Zlobíš se, Parvi?“ „Ne, já to chápu – nejsi si mnou jistá a můžu si za to sama. Ta nabídka vypadala zajímavě, ale teď tam nepotřebuji jet. Ty snad chceš?“ Sakura dopila první kalíšek saké a hned si nalila další. „Ráda bych jela, Parvi, a ještě radši bych tam byla s tebou.“ „Protože mě tu nechceš nechat s Kasumi?“ „Určitě to nebude ani z poloviny takový nářez jako v Africe, ale když za mnou přijel Samuel a my jsme společně cestovali do Japonska ve snaze pomoct sestře, stali se z nás dobří přátelé a to bych si na to zpočátku vůbec nevsadila. Chápeš, co mám na mysli, ne? Máš číslo na ty lidi?“ „Ten inzerát zůstal u Curtise. Můžu mu zavolat.“ „Ti chlapi asi budou z Londýna. Mohli bychom rovnou k nim. Co takhle zítra vyrazit za tvým přítelem a potom rovnou za těma týpkama? Musíme projevit zájem a ukázat že jsme nejlepší. A já se jdu vyspat. Dobrou.“ Sakura odešla do svého pokoje a ulehla na postel. Parvati sem přišla krátce poté, co umyla nádobí. III – Křest ohněm Ráno se Sakura umyla, nasnídala, rozloučila se se svojí sestrou a vyrazila společně s Parvati do Llanelli. Jejím cílem byla městská nemocnice. Zastavila na parkovišti určeném pro pacienty a ještě ve voze Parvati zaúkolovala: „Já mám pohovor s primářem a ty zatím zajisti Kasuminy osobní věci a všechny ty dokumenty. Myslím, že budou na recepci. Oháněj se mým a Kasuminým jménem a snad ti to dají.“ „Dobře,“ řekla Parvati a společně se Sakurou zašla do nemocnice. Japonka se na recepci nezdržovala a okamžitě zamířila na primariát novorozeneckého oddělení, které vedl primář Abrams. Zaklepala na dveře a během chvilky primář skutečně otevřel. „Dobrej,“ pozdravila Sakura. „Také vás zdravím, paní Sato, ale musíte mne omluvit – máme poradu. Počkejte tady.“ „Co?! Jak dlouho?“ „Asi dvacet minutek.“ Primář zavřel Sakuře před nosem, což ji jedině rozhořčilo. Zabrala za kliku a vtrhla dovnitř. U obdélníkového stolu seděli tři další doktoři a zdravotní sestra. Primář Sakuru okamžitě okřiknul: „Sem nemůžete jen tak vtrhnout!“ „Nebudu čekat dvacet minut, než se tady vykecáte! Chtěl jste se mnou mluvit o Kasumi, tak co se děje?“ „Ehm, o-omluvte mě, prosím,“ řekl primář a vyšel se Sakurou na chodbu. „Jste neskutečně drzá!“ obořil se na ni. „Přejdete k věci nebo budete dál zdržovat své kolegy?“ „Podívejte, mám podezření, že vaše sestra není psychicky v pořádku. O dítě pečuje, jak nejlépe dovede, jenže podle toho, co mi bylo řečeno se zdá, že má až nepřiměřené sklony k zajišťování bezpečnosti dítěte. Povězte mi – vám ho klidně půjčí? Myslím do náruče?“ „Jo. Včera večer se šla koupat a řekla mi, abych Naomi pohlídala. Stejně tak tady – když potřebovala na toaletu, musela jsem být zde a miminko hlídat. Hele, Kasumi asi před deseti lety porodila dvojčata a za dost nepříjemných okolností o ně přišla. Zavraždili jí je, abyste rozuměl. Já plně chápu proč se tak chová a nepřijde mi to špatný, jenže nemůže přece tohle praktikovat celý život! Nikdo jí to dítě vzít nechce, ale ona to prostě nechápe. Nemůžete jí dát nějaký prášky?“ „Prášky?!“ podivil se primář. „Trpí snad vaše sestra depresemi?“ „Ne.“ „Má časté migrény?“ „To ne, ale…“ „Špatně spí?“ „No… starat se o malé dítě je unavující, ale ona se přemůže, to vím jistě. Zapomeňte na to – ona by stejně žádné léky nebrala. Je tvrdohlavá jak mezek.“ Sakura si jen povzdechla a zamyslela se. „Podívejte, doktore, já se obávám především jedné věci. Co když jí to stoupne do hlavy natolik, že začne vyhledávat potenciální vrahy svého dítěte, přestože nikde žádní nebudou? Co když si usmyslí, že té malé zkrátka někdo chce ublížit a ona ji musí ochránit? Kasumi může být svému okolí velice nebezpečná.“ Primář se na chvíli zamyslel, a přestože tohle byl úkol spíše pro psychiatra, rozhodl se pomoci. „Poradím vám, paní Sato, ale nejsem v tomhle směru odborník, tak na to pamatujte. Přimějte vaši sestru, aby své dítě dobrovolně opustila.“ „Co?! Co to melete?!“ „Ne teď, ne když je dítěti pár dnů, to rozhodně ne, ale pokud se to časem nezmění, přemluvte ji, aby odcestovala z domu a bez dítěte. Vaše sestra je přecitlivělá a nezlobte se, když to takhle řeknu, ale má sklony k hysterii. Paní Kasumi si potřebuje odpočinout, tak ať si udělá výlet třeba do Skotska a shodí ze sebe ten stres. Pobude tam pár dnů a až se vrátí, ukážete jí, že dítěti se nic nestalo. Ona má pocit, že ta malá nutně potřebuje matčinu ochranu, ale vy jí dokážete, že to není bezprostředně nutné a umožníte jí, aby na chvíli vypnula – aby si odpočinula a myslela na něco jiného.“ „Tak to vypadá, že se do tichomoří stejně nepodívám…“ „Promiňte?“ „Ale nic. Díky za pomoc, doktore. Mějte se.“ Sakura si ještě před odchodem chtěla koupit v automatu kávu. Vhodila dovnitř mince, vybrala svoji oblíbenou černou kávu a čekala, než automat připraví nápoj. Nestalo se však nic a ve schránce na vrácené peníze bylo prázdno. „Kurva!“ vykřikla Sakura a bouchla dlaní ze strany do automatu. „To je zbytečný,“ ozvalo se Sakuře za zády. Otočila se a spatřila usmívajícího se muže s krátkými černými, dozadu sčesanými vlasy, bradkou a knírkem. Jeho snědá pleť v kontrastu s jasně modrýma očima se Sakuře líbila ze všeho nejvíc. „Už v noci byl ten křáp rozbitý,“ konstatoval muž a představil se: „Ehm, mimochodem já jsem Armando.“ „Já Sakura,“ odvětila Japonka a přemýšlela nad tím, jak posunout hovor vpřed. „Ehh, nevíš, jak z toho šuntu vytlouct peníze? Vzalo mi to celou libru!“ Armando ukázal za sebe a řekl: „U recepce je hned za rohem bufet. Dělají tam lepší kafe než tady. Přijmeš pozvání?“ „Určitě!“ usmála se Sakura a následovala Armanda zpět k recepci, poté širokou chodbou napojující se na pravé křídlo nemocnice a nakonec dveřmi po straně do malého bufetu. Stolů tu bylo jen osm a byly navíc dost blízko u sebe. Teď brzy ráno však byly prázdné. Za pultem postávala postarší žena a čekala na další zákazníky. Armando objednal pro Sakuru černou tureckou kávu s cukrem a pro sebe cappuccino. Usedli ke stolu, jež byl nejblíže oknu a Armando pohlédl ven na čerstvě posekaný trávník kolem zadní části nemocnice. „Je dobře, že to konečně posekali,“ řekl. „Už ani nebylo vidět na cestu…“ „Tam vzadu je nějaká cesta?“ Armando se usmál a nalil si do kávy smetanu. „Vidíš, tohle jsem si říkal taky. Za budovou, támhle vzadu je oddělení patologie. Ehh, to asi není příjemné téma k hovoru.“ „Jen mluv. Ty pracuješ na patologii?“ „Ne tak docela – nemám ještě atestaci. Jsem tu jen na stáži. Je to výměnný projekt – pár lidí odsud a ze Swansea jde k nám, hlavně do Prahy a obráceně. Když tě tak vidím… ty tu taky pracuješ?“ „Já?! Kdepak. Na léčení lidí moc nejsem a co se lidského těla týče – hlavně, že vím, kam se musí udeřit, aby to co nejvíc bolelo.“ Armando dost dobře nechápal, co tím Sakura myslí, ale podnítilo to jeho zájem o ni. „Budu moc dotěrný, když se zeptám, čím se živíš?“ „Ehm,“ Sakura se začervenala a hledala vhodnou odpověď. „Víš, já… já vlastně ani moc nepracuju. Bydlím se sestrou pár mil odsud a ona… ona nás uživí obě. Spíš mi pověz Armando, odkud jsi říkal, že jsi? Z Prahy?!“ „Jo. Narodil jsem se ale v Kolumbii. Dá se říct, že mě vychovával jen otec, protože matka nás opustila, když jsem byl dítě. Udržovala kontakt, ale… nebyla připravená na to být matkou ani manželkou.“ „Měl ses líp než já, věř mi. Sice jsem vyrůstala v úplné rodině, ale byla jsem ještě dítě, když na mě fotr vztáhl ruku a ztřískal mě tak, že mi málem přerazil žebra. Zdrhla jsem a od té doby žiju ne zrovna příjemný a klidný život.“ „Vypadá to, že máme alespoň něco společného. Dal bych teď nevím co za to, abych svoji matku ještě někdy potkal. Chtěl jsem ji před odjezdem do Evropy navštívit, ale odstěhovala se a ani nedala o sobě vědět. Netuším, co s ní je.“ „Smůla, kámo – v tomhle ti asi nepomůžu.“ Sakuře rázem došlo, že minimálně projevit snahu by mohlo Armanda potěšit. „I když… procestovala jsem kus světa a poznala dost lidí. To samý moje sestra. Mám pár známých, v hlavě spoustu jmen a náhoda je blbec, vždyť víš. Schválně mi pověz, jak se tvoje matka jmenuje a třeba o ní budu vědět anebo něco najdu na internetu. Nemohla se jen tak vypařit, no ne?“ Armanda Sakuřin zájem skutečně potěšil. Ne snad, že by věřil v to, že svoji matku díky Sakuře najde, ale neměl důvod jí jméno matky zatajovat. „Jmenuje se Paola Ramirezová. Poznávací znamení – měří ke dvěma metrům. Ještě na škole hrávala basket, taky boxovala a při nepříjemné nehodě s jejím přítelem,… ne mým tátou,“ dodal rychle Armando, „přišla o oko.“ Sakura v rychlosti dopila kávu a vykouzlila na tváři falešný úsměv. „Ehh, tak Paola Ramirezová… Pokud něco najdu, kde bych tě pak našla?“ „Bydlím u jedné rodiny nedaleko Llanelli. Potíž je v tom, že na začátku projektu svolili, že u nich budu moct bydlet, jenže teď se plánují stěhovat – neshody v sousedství, říkají. Nemůžu s nimi ale až do Anglie, takže… opravdu netuším, kde mě najdeš.“ Armando vytáhnul lísteček a napsal na něj své telefonní číslo. „Tohle je na můj mobil. Budu rád, když zavoláš a nemusí to být jen, když na něco přijdeš. Zpátky do Prahy se ještě tak tři čtvrtě roku nechystám.“ „Jasný… a to teď budeš bydlet pod mostem?“ „Začal jsem tu vypomáhat a občas po nocích uklízím chodby a pokoje. Myslím, že laciný hotel si budu moct dovolit.“ „No… když pak unavenej řízneš o pár ceňtáků vedle, nemůže se v tvý branži nic stát.“ Sakura se už měla k odchodu, nicméně jí bylo Armanda líto. Od Edwarda věděla o jeho matce víc než on sám, zdálo se, ale jablko někdy padá daleko od stromu… „Kdyby ti došly prachy, stav se ve vile nedaleko Llanelli směrem na Glanaman. Moje sestra ti určitě půjčí.“ „Ne, ne, ne – nebudu škemrat o peníze. Díky, ale vyřeším si to sám.“ „Jak myslíš. Díky za kafe a určitě se ozvu.“ Sakura vstala od stolu a odnesla svůj hrneček na pult. Pak se otočila na Armanda, rozloučila se s ním a odešla. Neměla v úmyslu jakkoli pátrat po Paole, už jen proto, že kdyby se Armando dozvěděl, kým jeho matka byla nebo stále ještě je, určitě by mu to náladu nezvedlo. Příjemné slunečné počasí působilo na Sakuru příznivě a měla dobrou náladu, přestože byla rozhodnutá dostat na expedici místo sebe svoji sestru. Parvati čekala již dlouhé minuty na parkovišti u auta a měla s sebou kufr s Kasuminými věcmi. „Omlouvám se za to zdržení. Potkala jsem jednoho fešáka… Máš to všechno, Parvi?“ „Jo a dokonce se mi omluvili za včerejšek. Vážně máš na lidi velký vliv.“ Sakura se usmála a naložila věci na zadní sedačky. Věděla, že velký vliv s sebou nese hlavně Kasumino příjmení a její bankovní konto. Netrvalo dlouho a ženy už vyjížděly z parkoviště. Směřovaly zpátky do vily a to jen na otočku, aby předaly Kasumi věci. Poté vyrazily na dlouhou cestu až do Londýna. Parvati úspěšně navigovala Sakuru až k domu, kde měl byt Curtis Hobbs. Sakura zastavila před domem a vystoupila z vozu, stejně jako Parvati. Ta pohlédla vzhůru a všimla si na balkonu ve třetím poschodí pootevřených dveří do domu. „Asi je doma,“ řekla Parvati. „Tím líp. Chceš jít taky nebo radši počkáš dole?“ „Radši bych počkala. Myslím, že by mě od té expedice jedině odrazoval.“ Sakura přešla ke dveřím a zabrala za kliku. „Do prdele!“ vykřikla, když zjistila, že je zamčeno. Našla zvonek se jménem C. Hobbs a zazvonila. „Tady Curtis Hobbs,“ ozvalo se z interkomu. „Přejete si?“ „Jsem Sakura Sato, přítelkyně vaší bývalky. Smím dál?“ „Jistě. Třetí podlaží, naproti schodišti. Budu na vás čekat.“ Bzučák dal Sakuře znamení, že může otevřít dveře. Sakura vstoupila na chodbu a všimla si o zeď opřeného vyskleného okna a nové skleněné tabule. Dost tu překážely… Sakura vyšla po schodech do třetího podlaží a raději se ani moc neopírala o zábradlí – železné tyče byly zrezlé a některé dokonce vylomené. O dveře se tu opíral mladý policista v civilním oděvu. „Dobrý den, paní nebo snad slečno?“ „Slečno, ale mě je buřta, jak mi budete říkat. Ehm, pokecáme tady na chodbě?“ „Na balkonu si udělaly hnízdo vosy. Vlastně teď čekám na deratizéra a pochopte, že bych vás nerad pouštěl dovnitř, aby se něco nestalo. Ty mršky občas vlétnou dovnitř a dělají neplechu.“ „A proto máš dveře na balkon dokořán, jo? Já nejsem blbá, kámo – máš tam buď strašnej svinčík, holku anebo ze mě nemáš zrovna dobrej pocit a chceš to vyřídit rychle.“ „Ehm…“ Muž se zarazil a začervenal. Pak otevřel dveře do bytu. „No tak pojďte dál.“ Curtis vpustil Sakuru do předsíně, kde si Japonka chtěla sundat boty, ovšem když viděla smetí na podlaze, raději to zavrhla. Prošla dveřmi do kuchyně. Curtis poposunul židli od stolu a Sakura si na ni sedla. Pak přešel ke kuchyňské lince, vytáhl ze skříňky vedle příborníku konvici, natočil do ní vodu a zapojil ji do proudu. „Kávu nebo čaj?“ „Nechci to protahovat, tak mi dejte jen limču.“ Curtis vzal ze skříňky sklenku a nalil do ní pomerančovou limonádu z plastové lahve stojící na lince. Sklenici položil před Sakuru a usedl naproti ní. „Jste tu kvůli Parvati, nepletu se?“ „Vlastně jo. Slyšela jsem od ní, že vám přišla nabídka na nějakou výpravu. Docela bych se jí chtěla zúčastnit.“ „Řekl bych, že je to podvod, ale bránit vám nebudu. Mám to tady v koši.“ Curtis se shýbnul a chvíli se prohraboval v přeplněném koši, jež byl v rohu kuchyně. Vytáhl odtud zmačkaný papír, který narovnal a předal Sakuře. Poté si umyl ruce a vrátil se ke stolu. „Díky,“ řekla Sakura a ujistila se, že je na papíru telefonní číslo. Sakura vypila limonádu, která ač nebyla vychlazená, dokázala příjemně osvěžit. „Mohla bych už jít, ale když už jsem tu… Parvati teď bude bydlet u mě a dokonce bude i zaměstnaná, takže si o ni nedělejte starosti. Je tu však něco, co mě zaráží. Je jiná než kdysi – má zvláštní představy o životě.“ „Je jako beránek, to chcete říct?“ „Možná vám to přijde super, ale mě určitě ne – tohle není normální člověk. Tvrdí, že kdyby jí někdo fyzicky napadl, tak raději uteče, přitom kdyby někomu dala ránu, hledali by ho na zemi. Nevím, jestli to víte, ale dřív byla voják, a co jsem slyšela od přítele, dělávala box a karate. To vypadá na ženskou, která si nenechá nic líbit, tak jak to, že dnes s ní může každý vláčet a ona se nezmůže na nic?“ „Mě říkala, že si anabolickými steroidy zničila život. Její tělo je těmi svinstvy poznamenané a její chování bylo nevyzpytatelné. Propadala agresivitě a měla sklony k násilí. Snad nechcete, aby byla jako dřív?!“ „Tohle je její druhá tvář a já mluvím o té první. Ta holka nemá žádné sebevědomí, je to úplná nicka a to není dobře. Často mluví o chlápkovi jménem Roger. Ten zmrd na ni má špatný vliv a to se mi ani trochu nelíbí.“ Curtis si už při zmínce o Rogerovi povzdechl a ze skříňky u lednice vytáhl lahev whisky. Nalil si do malé skleny a na ex ji vypil. „Roger…“ řekl Curtis. „Neměla byste do toho šťourat, slečno Sakuro. Nebo budu mít Parvati co nevidět zpátky před prahem.“ „Tak teď už mi to vyklopíš celý, fešáku. Co je ten Roger ksakru zač? Jestli to bude potřeba, došlápnu si na něj!“ Curtis se otočil k Sakuře čelem a opřel se o linku. „Žádný Roger není,“ řekl. „To jako… jako že už umřel? Tím líp.“ „Ne, to jako, že si ho Parvati vymyslela.“ Curtis na chvilku odešel do pokoje a přinesl odtamtud Londýnské noviny z listopadu loňského roku. Byla tu fotografie nábřeží u Temže a zpráva nesoucí titulek: ‚Hrdina nebo šílenec? Mladý policista riskoval svůj život, aby zachránil jiný.‘ „Tvrdila, že všechno zkazila, že nemá pro co žít. Nevím, nikdy mi neřekla, co přesně provedla, ale určitě to souviselo se steroidy. Opilá skočila do Temže. Okamžitě jsem sundal vrchní oděv a skočil za ní. Pád do vody z takové výšky… bolelo to, ale nejhorší byl ten chlad. Ta voda byla v tu roční dobu ledová a já se zprvu ani nemohl odhodlat k plavání, jak rychle mi ztuhly končetiny. Potopil jsem se a snažil se ji dostat nad hladinu. Něco jiného je tahat figurínu, nebo alespoň člověka při vědomí, jenže to ona ztratila rychle a ta její váha… vláčet urostlou devadesátikilovou ženu není jen tak… Málem jsem při tom vypustil duši,… ale povedlo se – dotáhl jsem ji na břeh. Nedýchala, takže jsem okamžitě začal s první pomocí a po nějaké době, kdy jsem doslova bušil pěstí do jejího hrudníku, jsem ji dokázal přivést k životu. Mezitím na mě civěli tři náhodní kolemjdoucí. Jen tak tam zírali a sledovali, jestli ji zachráním nebo ne. Připadal jsem si jako pouťová atrakce… Z jejích úst vyteklo tolik vody, až mě to samotného zarazilo. Hlavní ale bylo, že se plíce zbavily tekutin. Vzali si ji na starost doktoři a v nemocnici zůstala pár dnů, po kterých putovala do speciálního ústavu tady v Londýně. Musel jsem si vzít půjčku, protože to opravdu nebyla levná záležitost, ale udělal jsem to rád. Víte, když někomu zachráníte život a ještě při tom riskujete ten svůj, navždy vás to k dotyčnému připoutá, protože víte, že bez vás by byl… No, zkrátka jsem ji chtěl pomoci se z toho všeho dostat. Když už jsem ji zachránil život, chtěl jsem jí vrátit i zdraví. Utápěla se výčitkách, padala do apatie a nenáviděla sama sebe tak, že ve svém pokoji bušila pěstmi do zdi nehledě na zranění. Toužila po tom se trestat, aby ulevila výčitkám svědomí. Protože však neměla nikoho blízkého krom mě a já jsem s ní rozhodně nemohl být den co den, upnula se k jakémusi imaginárnímu muži jménem Roger, který jí pomáhal přetrpět všechno, čím si prošla. Roger byl ve své podstatě ona sama, to druhé, nebo možná třetí já, o kterém jste se zmiňovala. Těžko říct, proč chlap - možná to souviselo s tím, že ji mnozí považovali a považují spíše za muže. Ostatně ona sama mi jednou řekla, že ať už je cokoli, žena určitě ne. Každopádně Roger byla rozumná Parvati, která té nemocné a zbědované říkala, jak má žít a jak se vzpamatovat.“ „Takže má schizofrenii?“ „Jak se to vezme. Když jsem to zjistil, snažil jsem se jí to vysvětlit a vzala to překvapivě dobře.“ „Jak to? Pořád mluví o Rogerovi!“ „To ano, ale už ví, že to není člověk, nýbrž její součást, kterou tak nadále pojmenovává. Je to její druhé já. Pomáhá jí to se lépe se vším vyrovnat. Snaží se zbavit svého minulého života, tím myslím toho steroidy pokaženého a nahradit ho jiným.“ „Rogerem. Roger nechce, aby pila a když se napije, musí se zmlátit, aby se potrestala. Takže ona sama sebe utlačuje Rogerem, který z ní chce mít mírumilovnou, laskavou a obětavou Parvati.“ „Vy mi nerozumíte. Znáte ty groteskní příběhy, kdy člověk stojící před rozhodnutím má na jedné straně andělíčka a na druhá ďáblíčka a oba mu radí? Tohle je podobné – ona podvědomě ví, co je správné a přibližuje se k tomu. Roger je zkrátka ona sama. Parvati chce být dobrovolně Rogerem, chápete?“ „Ne, ona je otrok sebe sama! Roger je parchant a vykořisťuje ji. Já vám řeknu, jak to je – andělíček je jin a ďáblíček je jang. Jeden bez druhého nemůže být. Díky a sbohem.“ Sakura se v podstatě sama vyprovodila a pospíchala k autu. Všimla si, že Parvati sedí na lavičce pod velkým dubem, jež rostl v parčíku naproti domu. Sedla si k ní a hned spustila. „Parvi, mám ten dopis, ale tvůj expřítel mi řekl ještě něco, co musíme probrat. Nikdy jsem nebyla zrovna diplomat, ale kvůli tobě se o to pokusím. Pověz mi – když si zpětně promítneš tu dobu, kdy jsi sloužila v armádě, co tě při tom napadá?“ „Že jsem byla špatný člověk, Sakuro. Curtis ti řekl o Rogerovi, nemám pravdu?“ „Máš a dopředu říkám – neboj, kvůli tomu tě nevyhodíme.“ „To je dobře,“ oddechla si Parvati. „Nevím, kam bych šla.“ „Parvi, já myslím, že Roger ti nepomáhá, spíše naopak.“ „Nezlob se, ale to se pleteš, Sakuro. Já vím, že to zní divně, ale díky Rogerovi mám nějaký směr – vím, jakým způsobem se musím změnit, co je na mě špatně a proč jsem udělala všechny ty zlé věci.“ „Takhle to není, Parvi. Zkazily tě steroidy, který ovlivňovaly tvé myšlení a doháněly tě k agresivitě. Nic jiného ti není, a pokud se těmhle i dalším drogám v budoucnu vyvaruješ, nemusíš na sobě nic měnit. Jsi, jaká jsi a jsi dobrá holka. Myslíš, že být vojákem je špatný? Myslíš, že zabíjet lidi, aby jiní mohli žít v klidu a míru, je zlý? To jsou kecy, Parvi – ty jsi ve své podstatě skvělá ženská. Dokonce tak dobrá, že bys měla být pro ostatní vzorem. Nemůžeš zacházet tak daleko, aby ses fyzicky trestala jen proto, že si chceš trochu ulevit od starostí života. Máš černý svědomí, ale takhle se s ním nevypořádáš. Místo toho sebemrskání se musíš svěřovat druhým a hledat podporu u přátel, čili třeba u mě. Pověz mi, za co všechno se biješ?“ „Ach jo, když to je různý, Sakuro. Krom alkoholu, to už bylo za lhaní doktorům, za jedení sladkostí, za neslušné chování u pokladny v supermarketu, za sledování akčního filmu, za…“ „Dost, dost, to úplně stačí. Nemáš pocit, že když se budeš ustavičně tlouct, jedině si ublížíš?“ „To mě právě přinutí si dávat příště pozor.“ „Ale zatím to nepomáhá, co?“ Parvati začala plakat a horlivě si stírala slzy kapesníkem. „Něco ti povím, Parvi. Když Kasumi přišla o své dvě děti, usekla si malíček na pravé ruce, protože měla pocit, že se za takové selhání musí potrestat, aby na to nikdy nezapomněla. Dnes jí ten malíček chybí, a kdyby ho měla, určitě by mohla psát na klávesnici všema deseti nebo by dokázala ovládat perfektně katanu jen pravou rukou. Prostě ji to omezuje a už ví, že chyba nebyla jen ztráta dětí, ale i to, že se tak zmrzačila. Kdyby dodržovala tvůj podivný pohled na svět, musela by se neustále tlouct až do ztráty vědomí. Většinou člověk dělá kraviny pokaždý, když na něco byť jen sáhne, ale uvědomí si je až postupem času. A tak ty za pár let zjistíš, že se nemůžeš ani narovnat, protože by tě jinak záda šíleně bolela, no a taky třeba zjistíš, že čekáš miminko, protože tě znásilnil nějakej chlap v parku a ty ses zmohla jen na to, žes mu to marně rozmlouvala, přestože jsi mu mohla ranou pěstí vyoperovat zuby. Chci ti říct, že věci, který považuješ za dobrý jsou špatný, když se na ně podíváš z jinýho úhlu pohledu nebo s odstupem času. Ták… a teď si připadám jak nějaká psycholožka. To byl výkon, cha, cha!“ „Takže… ty myslíš, že Roger se plete?“ „Nejen to – Roger není. Je jen jedna velká dobrosrdečná holka jménem Parvati a ta v minulosti udělala strašlivou věc. Teď se z ní poučila a už nikdy ji neudělá. Připomíná mi to pohádku, kterou jsem četla Desmondovi. Slon Pooky měl tuze rád jídlo a jednou ho snědl tak moc, že ho bolelo břicho. Ostatní zvířata mu chtěla pomoct a říkali mu, že nesmí tolik žrát, jenže Pooky na ně nedal, až skončil u doktora. Po hrozném zážitku z nemocnice Pooky pochopil, že se musí ovládat a od té doby jedl s mírou a výhradně dietní jídlo. Jaké z toho plyne ponaučení?“ „Snad mi nechceš naznačit, že mám začít se steroidy, byť v omezené míře?!“ vyděsila se Parvati. „Eh, to ne. Chci říct, že si máš nechat poradit od druhých a nemít vlastní hlavu, jinak skončíš blbě jako ten blbej slon. Kdyby jedl s mírou, nemusel by teď žrát salát, mrkev a podobný humusy. Už žádné mlácení se, jasné? A o Rogerovi nechci už v životě slyšet. A do třetice – dnes večer si pustíme nějaký akční film, něco vojenského, třeba… Predátora. Tam je násilí až až a ty si konečně uvědom, že násilí je součástí života. Nevyhledávej ho, ale úplně zřeknout se ho nemůžeš, ne pokud nechceš skončit blbě.“ Parvati se usmála a otočila se čelem k Sakuře. „Nevím, co bych si bez tebe počala. Umíš tak úžasně poradit a podržet druhé.“ „To víš, že jo, Parvi. A teď budeš volat. Ty umíš jednat s lidma líp a hlavně dopis přišel vám.“ Sakura předala Parvati mobil i list z obálky, kde bylo telefonní číslo. Parvati ho vyťukala a krátce na to slyšela vyzvánění. „U telefonu Trevis Richardson,“ ozvalo se. „Dobrý den, pane Richardsone, tady Parvati Singh. Volám, protože mě nebo spíše mému příteli přišel dopis od vás. Týká se to té expedice. Já chápu, že ten dopis byl zřejmě adresovaný mému příteli policistovi, ale já bývala voják a myslím, že bych byla vhodným kandidátem. Stejně tak moje kamarádka Sakura Sato.“ „To rád slyším, slečno Singh. Chcete se zúčastnit obě… Teď jak to ale uděláme… jste v Londýně?“ „Ano, jsme na okraji města, ale v centru můžeme být za pár desítek minut.“ „To určitě nebude nutné. Poslyšte, znáte Harlow? Londýnské předměstí v Essexu směrem na sever?“ „Znám. Na Mark Hall jsem chtěla učit tělocvik. Takže se sejdeme ve městě?“ „Ani ne tak ve městě jako spíše pár mil za ním. Jeden známý, shodou okolností rovněž bývalý voják, si vytvořil doma na zahradě překážkovou dráhu a ve sklepě má střelnici. Teď jak se tam dostanete – pojedete z Harlow do Spellbrooku a hned třetí dům po vaší levici je ten, který hledáte. Je to cihlový dům v typickém viktoriánském slohu a kolem dokola je živý plot. Pokud si nejste jistá, dejte mi tak hodinku než tam dorazím. Budu čekat před bránou a mám velký červený Hummer. Tohle auto nejde přehlédnout.“ „Dobře. Tak já počkám. Nashledanou.“ „Budu se na vás těšit.“ Parvati vrátila mobil i obálku Sakuře a ta se hned vyptávala. „Tak co? Co říkal?“ „Za hodinu máme být ve Spellbrooku.“ „Super. Zatím si zajdeme na oběd.“ „Nevím, jestli to klapne, Sakuro. Vypadá to, že si nás budou zkoušet ve střelbě a fyzické zdatnosti. Myslíš, že máme šanci proti chlapům?“ „Ve střelbě určitě,“ usmála se Sakura. „Jen počkej, až jim předvedu, co já a kámoška Valkýra společně dokážeme.“ Za zády obou žen se ozvala dunivá rána. Okamžitě se otočily a všimly si před domem bezvládného těla Curtise. Ležel přímo pod balkonem svého bytu a bylo zřejmé, že odtamtud spadl. Parvati okamžitě přiběhla k němu, otočila ho tváři k sobě a marně se snažila nahmatat tep. Z očí se jí spustily slzy. Sakura vběhla do domu, jehož dveře byly pootevřené a pospíchala do patra, kde měl Curtis svůj byt. Dveře od bytu byly vyražené. Asiatka vběhla do předsíně a viděla stržený věšák s bundami a rozbité zrcadlo s trochou krve okolo. Zdálo se, jakoby do něj někdo udeřil pěstí. Sakura zaslechla tekoucí vodu z vodovodu v kuchyni. Vběhla sem, ovšem nestačila se ani rozkoukat a kdosi ji zvedl ze země a přehodil přes stůl. Sakura skončila na podlaze u radiátoru a urychleně se zvedala. Už venku předpokládala, že šlo o vraždu a že v bytě zřejmě nalezne vraha. Nečekala však, že jím bude žena, navíc více než dvoumetrová. Měla krátké rovné blond vlasy, ostré rysy a ve tváři zcela viditelné pohrdání. Pocit nadřazenosti a ohromné sebevědomí z ženy přímo vyzařovalo a to i díky silnému tělu, které měla z velké části odkryté. „Ty jsi asi hodně pila mlíčko, co?“ pousmála se Sakura. „No jo, po mlíčku se roste.“ Sakura jasně viděla, kterak žena semkla ruce v pěsti a na pažích se jí zavlnily svaly. Pravou ruku měla stále od krve, byť již většinu stihla smýt. Asiatčin vtip ženu rozzuřil, ale udělala sotva dva kroky ve snaze obejít stůl a Sakura vytasila pistoli. Z Asiatčiny tváře úsměv nezmizel, kdežto neznámá žena se zarazila. „Tak co to kurva je?!“ vyštěkla Sakura. „To sis odskočila z místního atletického stadionu jen tak zavraždit člověka? A teď místo útěku si myješ krev, protože seš tak blbá a pořezala ses? Fízlové tu najdou nejmíň tucet stop a to nemluvím o svědcích.“ Žena však mlčela a pouze v sobě dusila ohromný nával vzteku. Hrozně ráda by Sakuru přetáhla židlí nebo něčím pevnějším, ale nyní stačilo málo a mohla zemřít. Nebyla na to zvyklá, nakonec ani ve vězení, kde ještě před nedávnem byla, podobné ohrožení nezažila, přestože tamní podmínky byly tvrdé. Sakura stále sledovala vražedkyni, jež měla před sebou a ani na moment ji nespouštěla z očí. „Co seš kurva zač?!“ divila se Sakura. „Jsem Helga Jägerová,“ odvětila chladně. „Áá, Němka jak poleno, co? Moc výmluvná ale nejsi. Počkáme tu na fízly a třeba se rozpovídáš.“ Helga se usmála a ukázala jasně bílé zuby. „Mně nic nehrozí, ale tebe zastřelí, aby to mohli snáz na někoho hodit. Vlastně jsi mi pomohla.“ Sakura teď dost dobře nechápala, jestli to Helga myslí vážně, ale přesto ji to znervóznilo. „Co to je za kecy?!“ „To nejsou kecy, žlutá rejžožroutko! To je realita! Za mnou stojí tací, na které nemáš a ani nemůžeš mít páku. Má smrt ti rovněž jen přitíží, takže doporučuji klidný odchod a žádné nerozvážné jednání.“ Sakura začala mít obavy, neboť se jí nezdálo, že Helga blafuje. Nakonec naznala, že potřebuje slyšet Parvatin názor a tak se rozhodla obejít stůl a vycouvat do předsíně. Uklouzla však kvůli kaluži vody, jež stále tekla z kohoutku a to rychleji než stačila skrze téměř ucpaný odpad vytékat. Helga neváhala ani vteřinu a vyrazila Sakuře pistoli z rukou. Chytila ji kolem pasu, zvedla ze země a pohodila na stůl. Nyní ji uchopila za košili a zvedla ji až nad hlavu. Využila nízkého stropu a vrazila do něj Sakuřiným tělem. Asiatka zasténala a Helga ji srazila na kuchyňskou linku. Sakura se v rychlosti překulila na zem a přitom stihla ze dřezu vytáhnout ostrý kuchyňský nůž. Jakmile byla na nohou, ohnala se s ním po Helze a udělala ji tak nepěknou ránu na břiše. Když Sakura zjistila, že to s ženou ani nehnulo, urychleně couvla opět za stůl. Helga stůl popadla a přirazila ho ke stěně. Sakuře nezbylo než se odrazit a vyskočit na něj, nechtěla-li čelit hrubé síle své soupeřky. Helga však využila příležitosti – chytila Sakuru za kotníky a strhla ji na záda. Nůž Sakuře vypadl z rukou a skončil pod stolem. Sakura, jež stále ležela zády na stole, se pokusila kopancem do prsou Helgu odstrčit, byť marně. Odkulila se ze stolu a skončila na podlaze. Vstala a utíkala do předsíně. Tady jen tak uhnula pěsti, jež jí měla zlomit nos. Místo do Sakury se Helžina pěst zabořila do šatní skříně, jež stála hned vedle zrcadla. Sakura získala cenné vteřiny k dobru, neboť její protivnice musela nejprve vytáhnout ruku z prolomených dvířek šatníku. Asiatka tak konečně vyběhla na chodbu, kde ji zaujal hasicí přístroj. Vytáhla ho z držáků a zjistila, že se řádně pronese. Vrazila ho přibíhající Helze do břicha, avšak opět bez výsledku. Sakura Helgu udeřila přístrojem znovu a tentokrát s nápřahem a do obličeje. Žena pouze mírně pootočila hlavu a to bylo vše. Na její tváři nebyla patrná ani známka bolesti – pouze se usmívala. Sakura zkoprněla, neboť už opravdu nevěděla, jak ženu zastavit. Helga vytrhla Sakuře hasicí přístroj z rukou a kopancem ji srazila na zem. Sakura marně doufala, že by ji mohl pomoci někdo z ostatních nájemníků domu. Byl všední den a navíc poledne, takže drtivá většina všech lidí byla v práci. Asiatka se myslí upínala i k Parvati, ale ta zřejmě ještě stále truchlila nad Curtisovým tělem. Věděla, že je na ní samotné, aby Helgu vyřídila. Téměř dvoumetrová obryně však byla k nezastavení a ani krvácející rána na břiše ji nedokázala zpomalit. Sakura pohlédla vedle sebe, kde byl okraj zábradlí a vedle něj schodiště do nižších pater. Nyní byly ve třetím patře a dolů ještě zbývalo spoustu schodů – příliš mnoho na to, aby Sakura stihla utéct. Zábradlí z železných tyčí však nevypadalo nijak pevně a jedna z tyčí byla navíc celá rezavá a uvolněná. Zatímco se Helga kochala svojí mocí, Sakura sáhla pro tyč a zapáčila ji tak až jí zůstala v ruce. Příliš pozdě Helga zjistila, že její protivnice v rukou třímá ostrou zbraň. Asiatka se odlepila od země a zabořila Helze tyč přímo mezi velmi vyrýsované a tudíž jasně rozeznatelné břišní svaly. „Hasta la vista, baby!“ pronesla Sakura a vší silou se snažila zasunout tyč co nejhlouběji do Helžina těla. Moc hluboko však tyč nepronikla. Helga Sakuru chytila kolem krku a zvedla ji do výše. Zapřela se a odhodila ji proti zdi. Sakura vykřikla bolestí a spadla na schodiště, po kterém se skutálela až do mezipatra. Helga mezitím uchopila tyč a pozvolna ji vytáhla z těla. Z rány jí vytékala krev a tak ji urychleně zavázala pomocí vrchní části oděvu. Sakura se držela za bolavá ramena a snažila se odpočívat. Když nad schodištěm spatřila do ruda rozzuřenou Helgu s tyčí v ruce, vyděsila se a rychle se postavila. „Ty árijská děvko!“ vykřikla Sakura. „Z tebe by měli náckové radost… Jsi už druhé vydání nadženy, která mě chce zabít! Dej si pozor – tu první moje ségra rozmlátila na kaši!“ „A kde je tvá sestra teď?“ Sakura na nic nečekala a běžela po schodišti dolů. Ne však dost rychle. Helga si pomohla tyčí, kterou podrazila Sakuře nohy. Ta se zřítila po schodišti a jen velice těžko dokázala pád korigovat. Dolů do přízemí už to bylo jen nějakých patnáct schodů, poté skrze prosklené dveře a nakonec venkovními celodřevěnými dveřmi ven. Sakura si všimla v přízemí krom jízdního kola také vyskleného okenního rámu a tabule skla. Okno mělo být zřejmě v nejbližší době vyměněno. Helga se tyčí napřáhla a to byl pro Sakuru signál, že musí utíkat, jinak skončí s přeraženou páteří. Raději se skutálela z posledních schodů, neboť na to podstavit se nebyl čas. Dole se vyšvihla na nohy a shodila za sebe směrem ke schodišti desku skla. Neopatrná Helga sklo prošlápla a pořezala se. Urychleně nohu opět vytáhla a její zuřivost ještě nabrala na intenzitě. Vztekle švihla tyčí do zdi a pohodila ji na zem. Mysl ji zaplnila úžasná představa – donutit Sakuru sníst trochu rozdrceného skla. Tohle měla Helga možnost spatřit už ve vězení a mohla se tak přesvědčit, že jde o neskutečně bolestivý způsob ublížení na zdraví, mnohdy i s následkem smrti kvůli zraněním vnitřních orgánů. Popadla zbytek skla a vyběhla s ním ven, kde ho mrštila po Sakuře. Ta jen tak tak uskočila a z tabulky skla zůstaly jen střepy. Venku před domem stále nikdo nebyl – jen Parvati, která již pochopila, že se děje něco vážného. Vidina Helgy, která byla nejen vyšší, ale dost možná i urostlejší než ona sama Parvati překvapila. „Co je to za člověka?!“ ptala se Parvati. „Vrah tvého přítele,“ odvětila Sakura. „Je jako tank!“ Parvati vykročila Helze vstříc a byla rozhodnutá z ní vymlátit motiv vraždy a též se pomstít. Sakuru mezitím zaujala spousta různě velikých střepů. Opatrně popadla čtyři z nich a další dva si uschovala do kapsy. Na rozdíl od Helgy byla Sakura přímo tou, kdo brutální metodu mučení aplikoval v praxi a to před lety v Africe. Tyhle střepy byly však stále příliš velké, než aby se daly spolknout. „Hej!“ zařvala Sakura. „Zasraná Němko – jen ty a já, Parvati do toho netahejme.“ Sakura se otočila na svoji kamarádku a řekla: „Drž se zpátky, Parvi. A dávej pozor na cákance krve. Včera nám došlo mejdlo.“ Sakura vyběhla proti Helze a přímo před ní vyskočila do výše. Dva vybrané střepy zabořila špičkami mezi trapézové svaly a krk. Nehleděla na vlastní zranění, pouze se snažila způsobit Helze co největší bolest. Protože byla Helga mnohem vyšší, měla Sakura možnost se střepů držet a svou vahou je zasouvat co nejhlouběji do těla. Pustila se, v rychlosti si připravila další dva střepy, které zarazila Helze skrze podprsenku do prsních svalů a zapáčila tak, aby střepy projely kůží i svalstvem až k bokům. Krvavé šmouhy pokrývající Helžino tělo byly nyní opravdu značné. Sakura svoji protivnici dostatečně zpomalila a mohla přejít k dalšímu kroku. Oběhla ji a zbylé střepy vsunula hluboko do lýtkových svalů. Sakura se s úsměvem narovnala a sledovala, kterak se Helga s vypětím sil drží na nohou. Postavila se čelem před ni a semkla ruce v pěst. Po první ráně přímo do nosu se Helga sotva zapotácela. Po druhé udělala krok vzad. Třetí s její horní polovinou těla povážlivě pohnula směrem dozadu. Čtvrtá jí konečně zlomila nos. Sakura čekala, že každou chvíli se musí žena zhroutit, ale nedělo se nic. „Parvi, podej mi ještě jeden střep. Už mě začíná srát! Asi jí pustím žilou…“ Parvati se shýbla pro další střep, ale mezitím Helga zvedla ruku do výše a semkla pěst tak silně jak jen v daný moment dokázala. Napřáhla se a ohnala se po Sakuře pěstí. Ta snadno uhnula a skočila Helze zezadu kolem krku. Jejím cílem bylo se převážit a svojí vahou konečně přimět Němku, aby klesla k zemi. Parvati zahlédla přijíždějící auto a to velký červený Hummer. Původně vojenský vůz přestavěný do podoby civilního auta se však neproháněl po silnicích běžně. Když z auta vystoupil černovlasý muž s šedinami a poměrně obtloustlým tělem, Parvati se ještě více utvrdila v tom, že před ní stojí Trevis Richardson z Londýnské Akademie věd. Když muž spatřil dění před domem, vylekal se a okamžitě přiběhl k Helze, která stále odolávala Sakuřině snaze srazit ji k zemi. Sakura to vzdala a seskočila na zem, neboť věřila, že konečně přijela policie. „Kdo jste?!“ zeptala se muže. „Jsem…“ muž se zamyslel, ale došlo mu, že nemá cenu v tomto směru lhát. „Jsem profesor Richardson. Trevis Richardson.“ Trevis si dobře prohlédl Helgu a nevěřil vlastním očím. Ženě se konečně podlomily nohy a klesla na kolena, což způsobilo jen to, že střepy v lýtkových svalech se nepříjemně pohnuly a ránu více rozevřely. „Panebože!“ vykřikl Trevis. „Můžete… můžete chodit?“ Helga jen zasténala a vrhla nenávistný pohled na Sakuru. „Je to vražedkyně!“ vykřikla Asiatka. „Zabila chlapa, kterému jste poslal tu nabídku! Neznáte ji náhodou? Možná se snažila odstranit konkurenci!“ „A vy jste ji takto zřídila?“ divil se Trevis. „V tom případě není třeba dělat další testy. Jste přijata, paní Singh.“ „Hej! To já ji vyřídila,“ hájila se Sakura. „Vy? Aha… no… Tak ty testy budou přece jen zapotřebí. Nezlobte se, ale nevypadáte na to, že byste si s někým takovým poradila. Možná to byla jen hodně šťastná náhoda.“ „Náhoda?! To jako, že jsem ji vyřídila omylem?! Já jsem Sakura Sato, frajere a moje sestra je milionářka, která na tu výpravu musí jet! Když to bude nutný tak si tu cestu prostě koupí!“ „Milionářka?! Počkat… vaše sestra je Kasumi Gordonová?!“ „Vidíš to, že ji znáš! Pojede místo mě.“ „V tom případě… v tom případě bereme obě – vás slečno Singh i paní Gordonovou. Dvacátého listopadu, Papua – Nová Guinea, přistav v Port Moresby. Loď nese jméno Ztroskotanec! Čeká nás asi týdenní plavba směrem k Japonským ostrovům. Cíl cesty je Pulau Ular – Hadí ostrov. A já teď musím tady tu ženu odvézt.“ „Cože?!“ ozvala se Parvati. „Je to vražedkyně! Počkáme na policii!“ „Opravdu slečno? A už jste jim volala?“ „Jistě. Už jsou na cestě.“ Parvati se odmlčela a zamyslela se. „Už asi dvacet minut jsou na cestě…“ „Možná ani nepřijedou. Tak vidíte – musím ji do nemocnice odvézt sám.“ Trevis podepřel Helgu, která se mu chytila kolem ramene a velice pozvolna se dopotácela až k autu. Tam ji Trevis ovázal rány. Sakura a Parvati stály před domem a vůbec nechápaly, co se tady událo. Trevis na ně ještě zavolal: „Policie se bát nemusíte, slečny – klidně seberte své věci a běžte domů. A nezapomeňte – dvacátého listopadu v Port Moresby!“ Parvati přinesla Sakuře z bytu Valkýru a obvazem z autolékárničky jí ovázala pořezané ruce. Sakura si velice ráda odpočinula na sedačce vozu. Tělo Curtise stále leželo před domem a ženy se nechtěly zaplétat s policií, takže raději odjely. Cestu domů do vily Sakura ani pořádně nevnímala okolí – jen přemýšlela nad onou událostí. „Rozumíš tomu?“ zeptala se. „Ne,“ odvětila Parvati. „Ale na žádnou expedici nejedu. Richardson má v té vraždě prsty.“ „No právě, Parvi. Ty na tu expedici musíš jet – teď už není zbytí. Copak ti to není jasné? Ta vražda souvisí s tebou. Ten chlap si nás chtěl ozkoušet a přitom přijel nejdřív sem?! Ten s tou čubkou spolupracuje, o tom nepochybuju. Nejspíš měla Curtise vyslechnout a dostat se ti na tělo, jenomže mezitím jsi projevila zájem a tak sem přijel ten tlusťoch, aby ji stáhnul. Ti lidé chtějí, abys na expedici jela a co víc Kasumi chtějí taky! Všimla sis, jak otočil, když mu došlo, kdo je moje sestra?!“ „Ale ty jsi mu ji vnutila. Proč ji vystavovat nebezpečí?“ „Protože v nebezpečí už jsme. Ty parchanti mají peníze, mají vliv, mají hrubou sílu, mají všechno. Zůstávat doma a dělat že nic, je zkrátka příliš riskantní. Máme tam malé dítě, a co se asi stane, když na expedici nebudete? Třeba nás jednou navštíví ta árijská überbestie.“ „Takže… tvrdíš, že nejlepší obranou je útok?“ „Na utíkání a skrývání se už nemám nervy. Tady v Británii jsem začala znova a nechci zabřednout do situace, kdy mě opět bude nahánět skupina mafiánů. Kasumi se mnou bude souhlasit, to vím jistě. Už zase jsme až po uši ve sračkách… Tentokrát se z toho ale vysekáme rychle.“ Po příjezdu k vile Parvati zaparkovala před vchodem a doprovodila Sakuru do domu. Společně zašly do Kasuminy ložnice, kde Asiatka právě kojila. „Čau Kasumi,“ pozdravila Sakura. „Co to máš s rukama? Proč je máš ovázané?!“ podivovala se Japonka. „Ehm, já to hned vysvětlím.“ Sakura usedla na Kasuminu postel a Parvati dala zavděk židli. „Zahajuji válečnou poradu,“ pronesla Sakura a hledala způsob jak začít. „Kasumičko, víš jak jsem chtěla na tu expedici? Tak se to nějak posralo…“ Sakura dopodrobna vysvětlila vše, co se událo a Kasumi to klid do duše rozhodně nevneslo. Dlouhou dobu ji trvalo, než opět promluvila. Mezitím uložila Naomi do postýlky a napila se vody z plastové lahve. „Takže nás do všeho namočila Parvati!“ zvýšila hlas Kasumi. „Ta událost s jejím přítelem se nás vlastně vůbec netýká! Ti lidé jdou primárně po ní!“ „Ale zajímají se i o tebe,“ snažila se Sakura hájit svoji kamarádku. „A určitě víš, že máš pravdu? Mám přece vliv a jsem známá, tak co když mě na tu expedici zvou ze strachu?“ „Kasumi, ta obryně tvrdila, že za ní stojí extrémně mocní lidi. Dokonce mají pod palcem fízly! Možná tahá za nitky nějaký vlivný boháč, no vzpomeň si na Alice McCallovou. A když takový boháč nebude chtít abys jela, tak to prostě zařídí, ale ten frajer div nejásal, když jsem mu o tobě řekla. To nebylo ze strachu – on tě tam chce. Chce tebe a Parvati, o mě nestojí.“ Kasumi Sakuřina slova ještě více rozladila. Vstala a přešla k oknu. Venku se pomalu stmívalo a bylo chladno. Kasumi se opřela rukama o parapet a řekla: „Proč mi teda nepřišla pozvánka?“ „Dobrá otázka, sestřičko. Řekla bych, že pozvánka přišla jen Parvati, respektive do místa, kde v tu dobu bydlela. Nemyslím si, že kvůli tomu, že by nevěděli, kde žiješ, ale spíše proto, že si byli jisti tvým odmítnutím. Přeci jen to tvé těhotenství nebylo tajemstvím – psalo se o tom i v bulváru.“ Kasumi při zmínce o bulváru jen zaskřípala zuby. Prudce se otočila čelem k sestře a vykřikla: „Sere mě to tady!“ Naomi začala hlasitě plakat a Kasumi ji okamžitě šla uklidnit. Pochovala ji v náručí a pokračovala v hovoru: „Rod Gordonů byl celá léta bez povšimnutí veřejnosti, ale po zničení zámku se na nás lepí všichni! Nebylo by to tak zlé, kdyby se na nás nepřiživovala ta svině. Měla jsem Carlu Norrisovi urvat hlavu a ne jen ucho! I po více než půl roce se v novinách objevují ty jeho lži a pomluvy. A to nemluvím o tom, že redaktoři čmuchají nejen kolem mě, ale i kolem Black Mirror! Poprvé v životě jsem ráda za katolickou církev…“ „Stojí za námi, sestřičko a to je fajn. Ti jejich agenti dělali všechno možné, aby pitomce z novin usměrnili a hlavně umlčeli. Ale vraťme se k našemu problému. Chtěla jsem ti říct, že Trevis a lidi, co stojí kolem něj, jásají z toho, že pojedeš na tu výpravu. Věří, že sundají dvě mouchy jednou ranou. Doufám, že jim dokážete, že chytili sršně.“ Kasumi se uklidnila a jelikož Naomi přestala brečet, uložila ji do postýlky. Pak se opřela o parapet okna a pohlédla ven. Sakura věděla, že Kasumi tohle dělává když přemýšlí nad něčím důležitým. Trvalo jí dlouho, než se rozhodla. Pak se otočila k ostatním a řekla: „Pojedeme na ten ostrov a zjistíme, o co jim jde. Oni budou předpokládat, že se budeme chtít mstít za to, co provedla ta Helga, takže budou opatrní, ale to my také. Nakročíme do pasti a nebudeme v obavách čekat, až se nám kolem krku stáhne provaz. Nakonec loď plující po Pacifiku je vhodné místo na likvidaci nejen naší, ale i jich samotných. Bude to těžké, ale my máme výhodu – už víme, že to jsou svině a také víme, že s námi něco plánují. Pokud by mělo jít o obyčejnou vraždu, proč kvůli tomu organizovat expedici? Tak a co ta žena? Chceš říct, že odkráčela s dírou v břiše, zlomeným nosem a ostrými střepy všude na těle?“ „Spíš se odbelhala, ale byla fakt k nezastavení, sestřičko. Nechápu to. Už dávno musela být mrtvá. Podle mě to je netvor z Pekla.“ „Z Pekla?!“ divila se Parvati. „Parvi, žila jsi léta na Black Mirror a nevěříš na nadpřirozeno?“ „Tamní lidi měli spoustu příběhů, třeba o útoku draka, který zapálil vesnici, ale to je přece nesmysl! Jen fáma.“ „Jasně…“ pousmála se Sakura. „Ale abychom to dořešily, sestřičko. Myslíš, že mohla být z Pekla?“ „Nevím. Zatím o ní budu uvažovat jako o člověku. Pověz mi – byla fyzický hodně silná?“ „To teda! A byla snad ještě urostlejší než Parvati. Prostě nevěřím, že byla člověk.“ Kasumi se odmlčela a zamyslela se, zatímco Parvati stále nechápala, že to Sakura může myslet vážně. „Já zatím půjdu do pokoje…“ řekla Parvati. „Mohla… mohla bych mít svůj vlastní? Klidně stačí i malá komůrka,“ dodala v rychlosti, aby nepůsobila příliš troufale. Kasumi se na Parvati otočila a řekla: „Můžeš si vzít pokoj pro hosty.“ Parvati by za normálních okolností byla celá rozradostnělá, avšak smrt Curtise nemohla vyhnat z hlavy. Cítila, že je její povinností ho pomstít a už jen kvůli tomu musí na Ztroskotanci být. Sestry zůstaly v hale samy a po chvíli ticha Kasumi promluvila. „Mnoho vlastností se do jisté míry přenáší z rodiče na dítě. V legendách se praví kupříkladu o tom, že mocní válečníci, fyzicky i psychicky zocelení, budou mít podobně silné potomky. A nejsou to jenom plané výmysly. Uznávám, že třeba v mém případě to vypadá, že jsem výjimka, jenomže třeba naše matka měla až pozoruhodnou hbitost v rukách, když během pár minut dokázala z kusů papíru vytvořit, kdekdo by řekl, umělecká díla. I fyzická síla se do určité míry přenáší v genech. Dá se říci, že tu máme tři možné způsoby, kterak mít obrovskou sílu a ty se u naší známé dost možná míchají. Jednak ty geny, pak umělý přísun hormonů a především trénink a tudíž neustále rostoucí zatěžování svalů i kostí.“ „Mohla bys být řečníkem, Kasumi. Když se do toho ponoříš, nic tě nezastaví.“ Kasumi pohlédla na Sakuru a bylo jí jasné, že to je myšleno zpola v žertu. „Sakuro, jak se ta svině jmenuje?“ „Ehh, Helga… Helga a něco. Hmm, Helga… Helga Jägerová. Nejspíše Němka.“ „Zjisti mi o ní víc. Zajímá mne kdo to je, odkud je a co tu chce. Využij internet, veřejnou knihovnu ve městě anebo se poptej přímo v Londýně na Akademii věd. Zkrátka chci vědět, co je to zač a hlavně – kde ji najdu. Z mé návštěvy nebude nadšená…“ „Ano, kapitánko!“ odvětila Sakura a odběhla do svého pokoje. V pokoji Sakura usedla ke stolu a rozevřela svůj deník. Ještě před rokem by si nikdy nepomyslela, že bude psát vlastní knihu, byť šlo pouze o deník, avšak událost na přelomu roku ji změnila od základů. Sakura potřebovala utéct z neustálých výčitek a vzpomínek na nešťastné události, které zavinila, byť nechtěně ona sama. Zprvu hledala pomoc u sestry, ale Kasumin přístup byl sice chápavý, nicméně stále velmi tvrdý. Sakura ze sestry nevypáčila víc, než že se s tím musí vyrovnat sama. Jedině tak se přes to prý přenese. Mladá Asiatka se inspirovala u vlastní sestry a aby nastartovala nový směr, kterým se bude v životě ubírat, začala dbát na svoji čest a morální povinnosti. Byla rozhodnutá stát své sestře po boku až do konce života a neustále jí být oporou. Už nechtěla být myslí i chováním na úrovní puberťačky. Chtěla dospět a přála si, aby na svůj život mohla zpětně pohlédnout a říct si ‚jsem lepší člověk, než kdysi.‘ Dnešní datum – 26. 8.1999 Před námi je nový problém, který budeme muset řešit. Je dobře, že máme nově na palubě bezpečnostní důstojnici a upřímně doufám, že na tom nepřátelském plavidle se s kapitánkou spřátelí. Prioritou naší mise je však něco jiného… Do pokoje vešla Kasumi a neuniklo jí, že Sakura sedí u stolu a zapisuje cosi do deníku. Kasumi to nijak nepotěšilo. „Už zase komandérův hvězdný deník?!“ ptala se Kasumi. „Děláš chybu, Sakuro – tohle není ten tvůj seriál! Nemůžeš se vyhnout realitě!“ „Ale já se jí nevyhýbám!“ „Vážně?!“ Kasumi byla čím dál rozčílenější. Popadla Sakuřin deník a mrštila s ním o zeď. „Já nejsem žádná kapitánka hvězdné lodi! Ty nejsi moje první důstojnice a už vůbec nejsi ta… ta obluda!“ „Klingoni nejsou obludy!“ „Sakuro!“ vykřikla Kasumi. Mladou Japonku to až vyděsilo. „Nehledej ztracenou čest ve výmyslech a nesnaž se se přirovnávat k vymyšlené mimozemské rase. Ti 'lidé' možná přikládají velkou váhu cti a drží se zásad, ale nejsou skuteční. Jen blázen by se k nim přirovnával.“ „Jsi… zlá,“ hlesla Sakura. Kasumi rozevřela Sakuřin šatník a vytáhla odtud červenočernou ‚uniformu‘ se značkou připomínající trojúhelník na prsou. „Nevadí mi, když to budeš nosit, ale nemůžeš si myslet, že jsi něco, co nejsi.“ „Ale já si to nemyslím! Je to jen hra!“ „Hra, kterou bereš vážně, není hra!“ Kasumi pohodila oblek na zem a odešla ze dveří. Sakura až poté řekla: „Myslela jsem, že mi něco chceš… A ne na mě jen křičet. Ach jo…“ Sakura si uklidila oblek a usedla k počítači. Chtěla Kasumi potěšit alespoň tím, že zjistí, co potřebuje. Zadala do vyhledávače v internetovém prohlížeči jméno ‚Helga Jagerova‘ a během chvilky nalezla článek z Německého časopisu Frauen und Sport. Musela využít software určený k překládání, aby vůbec něčemu rozuměla. Helga Jägerová ml. byla letos v květnu propuštěna z věznice, kde si odpykávala trest za vraždu svého otce. Pro Frauen und Sport se exkluzivně svěřila o tom, že ani po pobytu v cele nemíní pokračovat v odkazu svého otce, nechce být členkou rodinného cirkusu a ani v nejmenším nemíní předvádět své schopnosti v šapitó. Na dotaz, zdali svého činu lituje, s naprostým klidem odvětila: ‚Zničila jsem dvanáct let svého života, otec by mi ho zničil celý. Čeho mám litovat?‘ Podle zvěstí se bude Helga věnovat svému oblíbenému sportu – vzpírání. Tvrdí, že má tak větší šanci prorazit a sklidit úspěchy po celém světě – není žádným tajemstvím, že většina odborníků vidí Helgu jako novou světovou šampionku. Mohli bychom jí jménem redakce popřát hodně úspěchu, avšak mnohem raději jí budeme přát, aby si ze svého pobytu za mřížemi vzala cenné ponaučení. Kasumi teď opravdu podléhala emocím velice často. Seděla ve svém pokoji a vyhlížela z okna. ‚Nenávidím tuhle zemi,‘ pomyslela si Kasumi. ‚Nenávidím celý svět a to kvůli lidem, které nenávidím ze všeho nejvíce. Nikdo si neumí představit jak je pro mě náročné žít mezi lidmi, kteří o mě jeví zájem. Novináři, televizní reportéři, fízlové,… a ty jejich věčné otázky, kterých mám za tři čtvrtě roku plné zuby. A kolik úsilí mě stojí se před nimi kontrolovat… Když jdu po ulici a vidím všechny ty hnusné lidi, na mysl mi přichází, jak by bylo nejsnazší je sprovodit ze světa. Toho srazit z mostu, tamtoho uškrtit poutkem jeho vlastní kabelky, jiného zase skopnout pod vlak. Divné… Jsem alergická na cizí lidi.' Rozdrnčel se zvonek a Kasumi poznala, že někdo stojí u brány. Venku před bránou nestál nikdo jiný než Shaira – démonka s lidským zevnějškem a podivně rudou pletí. Její dlouhé blonďaté vlasy smáčel déšť. Přesto se usmívala, když zahlédla Kasumi. Ta jí otevřela branku a vpustila ji na zahradu. „Zdravím, hraběnko Kasumi Gordonová, nositelko erbu Gordonů, majitelko panství Black Mirror a také majitelko menšího Waleského panství, kde ses, jak jsem se dozvěděla, trvale zabydlela. No jo – zámkem v Anglii už se prohání nanejvýše vítr.“ „O co jde a ušetři mně těch obšírných žvástů! Chtěla bych to vyřešit rychle, to abys už mohla jít.“ „Jsi příjemnější než obvykle…“ „Taky k tomu mám důvod… Tak co chceš, Shairo?!“ zařvala Kasumi. „Nemám, na tebe celý den!“ „Tohle se z člověka stane poté, co ztratí milovaného muže? Chtěla bych s tebou vyrazit na Black Mirror.“ „Nikdy!“ Kasumi se otočila na místě a zašla do vily. Shaira se pokusila dveře otevřít, avšak Kasumi je stihla zamknout. Zaklepala na ně a čekala, jestli Kasumi vyjde ven. Shaira nepřestávala bušit na dveře a to ani poté, co se z vily ozval dětský pláč. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Mezi dveřmi stála Kasumi a to s magickým Thorovým opaskem, který zvyšoval její už tak dost velkou sílu. Kasumi chytila Shairu za oblečení a přirazila ji ke stěně. Jednou rukou ji držela kousek nad zemí, zatímco tou druhou se pořádně napřáhla a semkla ji v pěst. Shaiře se rozbušilo srdce, neboť Kasumina pěst by z její lebky udělala kaši. Démonka byla jen krůček od smrti, respektive od nuceného návratu do Pekla, kam však ani za nic nechtěla. Počítala s tím, že tohle bude přátelská návštěva, ale to netušila, co se z Kasumi stalo. Japonka vztekle zařvala a strhla Shairu k zemi. „Bylo to pozdě!“ zařvala Kasumi. „Ten démon z ní měl odejít o hodinu dřív a všechno by bylo v pořádku! Věděla jsi to?! Řekl ti Azazel, co právě Sakura dělá?! Že seká na kusy malého Desmonda, že podpaluje náš zámek?! Řekl ti to?!“ „Ne! Kasumi… prosím, uklidni se! Já jsem přece na tvé straně. Dělala jsem, co se dalo!“ Kasumi Strhla Shairu na zem do bláta, pak ji zvedla a hrubě odtáhla k autu před bránou. Pohodila ji na kapotu a sledovala její obličej pokrytý vrstvami bahna. „Možná jsi dělala, co se dalo, ale můj manžel je teď mrtvý!“ Kasumi otevřela dveře od místa řidiče a ‚narvala‘ Shairu dovnitř. Démonku bolelo celé tělo, ale Kasumi to bylo jedno. Sedla si vedle Shairy a přestože by to ještě před pár měsíci dělala, nezapnula si bezpečnostní pás. „Jedeme na Black Mirror! A ještě něco, Shairo – nechci ten tvůj slibovaný dar věčného mládí. Chci umřít, ne žít věčně.“ IV – Oči ve tmě Po celou cestu na Black Mirror nepadlo v autě jediné slovo. Shaira se skutečně bála promluvit, to aby Kasumi nerozčílila a Kasumi ve své špatné náladě neměla chuť na hovor. Když však dojely do cíle a démonka zastavila u Warmhillského kostela, nedalo jí to a své společnici položila otázku: „Opravdu chceš umřít?“ Kasumi na to celé minuty nezareagovala a Shaira už už chtěla vystoupit z vozu, když Japonka odvětila: „Nenávidím svět. Po čtyřech mučivých letech jsem se svým milencem byla pár dnů… Než se Samuel zastřelil, řekl, že to dělá pro mě, že prý je překážkou v mém životě. Možná měl pravdu, ale můj život stojí od jeho smrti za hovno. Jediné, co mi ještě dělá radost, je moje sestra, jediný člověk, který mě má upřímně rád, a také moje dcera. Vždycky jsem říkala, že sebevražda je nesmysl, že o život budu bojovat, jak jen budu moct a to nadále platí. Smrti se však již nevyhýbám. Pokud přijde tak přijde a budu za to ráda, ale svými dlaněmi si ji nepřivodím.“ Kasumi pohlédla na Shairu. „Nikomu tohle neříkej! Má sestra mě miluje, přestože sama nechápu, jak se mnou může vydržet. Nechci jí ublížit a především se jí už nechci jakkoli plést do života. Snad i proto jsem souhlasila s tím, že si do vily nastěhuje tu černou svini.“ „Něco mi uniklo?“ „Nic. Jen teď žiju v domě se svalnatou bestií, co se mě a mou sestru pokusila zabít. Ale to je teď jedno. Když jsme se potkaly posledně, tvrdila jsi, že se chystáš…“ „Tiše!“ vykřikla Shaira. „Vydrž chvilku.“ Shaiře modře zableskly oči a kolem ní se vytvořila namodralá mlha. „Menší trik, který jsem se naučila. Teď nás Lilith nemůže vidět – nemůže se s tebou spojit, ale když si toho všimne, bude samozřejmě podezíravá. Mluv dál.“ „Těhotenství mě dalo dost času k přemýšlení a uvědomila jsem si, že chci s nepřáteli bojovat, ne čekat. Teď se musím postarat o malou a v listopadu jdu na akci proti sviním, kteří nám chtějí ublížit. Už zase… Z tichomoří se ale nevrátím domů, protože pro svoji sestru chci být mrtvá. Ona vychová malou lépe než já, ona má na to sehnat si partnera, ona umí žít mezi lidmi, kdežto já jsem k ničemu. Jsem zahořklý člověk, který nenávidí vše kolem sebe. Nechci, aby mé dítě kvůli mně trpělo. A protože mu neumím dát nic dobrého, bude lepší, když mu nedám nic. Z tichomoří jsem chtěla jet za tebou do Shambaly a tam ti tohle říct.“ „A co pak? Chceš zůstat žít v Shambale? Umožním ti to, i po tom, cos mě tak spráskala. Chápu, že to je pro tebe těžké, ale stále jsi má přítelkyně. Nemyslím, že je ale správné, abys odešla od rodiny. Ne snad, že by to nebylo moudré rozhodnutí, ale tvé city to nepozvedne. Budeš chtít vidět své dítě i svoji sestru. Neodoláš a vrátíš se k nim.“ „Možná… Anebo budu už mrtvá… Nebudu v Shambale žít. Jakmile se některý Princ pekla objeví na povrchu a ty to zjistíš, řekneš mi kde je a já ho dostihnu a zabiju. Odjakživa jsem bojovnice a tak budu bojovat s nepřáteli, kterých mám stále víc než dost. Udělám to pro svoji rodinu – aby mohla žít v bezpečí. Až budou Princové po smrti, bude to dost na to, aby mě Azazel respektoval. Chci je vyzvat na souboj, ale tam u nich. Dobrovolně skočím z Brány Pekel a najdu si Samaela. Bude první, kterého zabiju. Pak přijde na řadu Azazel…“ „V tu dobu budeš již mrtvá. Absolutně netušíš, o čem mluvíš, Kasumi. Nedovol, aby tvá zahořklost zakalila zdravý rozum. Teď pojď – mám tu práci a chci, abys vše viděla.“ Shaira dovedla Kasumi na hřbitov před kostelem. Teď v noci působila silueta kostela tajemně, ale ani ve dne to nebylo o mnoho lepší. Vidina chaoticky rozmístěných náhrobků, vysoké, nepříliš udržované trávy, suchých stromů s pokroucenými větvemi a mohutné stavby v pozadí, zkrátka nedokázala vnést do duše příjemný hřejivý pocit. Mnoho lidí by zde zažilo pocit tísně a možná i strachu a tento pocit by dozajista umocnila tma, jež vládla nad krajinou. Kasumi však byla zvyklá na ledasco a bujná představivost nebyla její silnou stránkou. Viděla svět takový, jaký byl a neměla důvod se obávat pouhé tmy. Kasumi zprvu myslela, že ji chce Shaira dovézt do kostela, do místa, kde Samuel spáchal sebevraždu. Když však démonka zamířila podél hřbitovní zdi až k hrobkám Gordonů, Kasumi pochopila, že vše bude ještě horší… Byla však zvědavá, takže bez řečí démonku následovala. Ta zjistila, že vrata od hlavní hrobky Gordonů byla zamčená. Otočila se na Kasumi a řekla: „Můžeš…“ Shaira to ani nemusela doříct. Kasumi zabrala za kliku a dveře vytrhla ven. Věděla, že farář se postará o opravu, a i kdyby ne – bylo jí to jedno. V hlavní části hrobky nebylo mnoho věcí – pouze pár beden s nářadím a osm nezapálených svíček. Ženy sestoupily po točitém schodišti do podzemí, kde byly schránky s pochovanými těly rodiny Gordonů nebo urny s jejich popelem. Samuel zde odpočíval taky – kněz se postaral o to, aby navzdory všem nařízením a tradicím skončil ve své hrobce. Kdyby dal někdo Kasumi na vybranou, rozhodla by se zrovna tak, přestože rozdíl mezi pohřbením v hrobce a pohřbením v zemi neviděla. Věděla však, že Samuel si přál skončit v místě, kde byli jeho předci a jako sebevrah na to neměl mít právo. Kasumi mu ono přání chtěla splnit a byla nakonec ráda, že nemusela přistoupit k přesvědčování. K přesvědčování, které v Kasumině režii obvykle znamenalo využít výhružky, nebo pěsti – úplatky ne, jelikož to by byla pro Japonku známka slabosti. Shaira se zastavila u schránky se jménem Victorie Gordonové. Vytáhla ji ven a odklopila víko pomalu se rozpadající rakve. Kostra Victorie byla díky dobrým podmínkám v hrobce velmi zachovalá. „Victorie…“ pronesla Shaira. „Byla to babička tvého manžela.“ „A co s tím?“ divila se Kasumi. „Mezi světovými válkami jsem Victorii navštívila. Samozřejmě jsem neřekla, kdo jsem, ale věnovala jsem jí darem prsten. Než se zeptáš, odpovím ti – půjčila jsem si ho od svého otce a dala ho Victorii proto, jelikož jsem ho potřebovala ukrýt.“ „K čemu ten prsten je?“ „Je to mapa. Mapuje pohyby Princů Pekla. Nemysli si však, že Azazel teď neví, kde jeho Princové jsou – vyrobil si jiný prsten.“ „Dobře, ale proč skončil právě u Victorie?“ „Otec by ho chtěl dřív nebo později vrátit, jenže vrátit jsem ho nechtěla a Azazelovu důvěru jsem potřebovala. Nemohla jsem říct: ‚Promiň, otče, ale ten prsten si nechám.‘ Prostě jsem tvrdila, že jsem ho ztratila. Jasně, nepůsobilo to věrohodně, ale bylo to lepší než fotrovi ukázat prostředníček a vysmát se mu. Princové prsten pochopitelně hledali, nejednou zavítali ke mně do Shambaly a já je z taktických důvodů nemohla vyhodit, naopak – předstírala jsem, že hledám taky. V honbě za prstenem jsem tedy podnikla znovu cestu až do Amazonského pralesa, kde jsem prsten ‚ztratila.‘ Tu moji boudu fotr zbaštil i s navijákem a časem dal pokoj. Tady na Black Mirror byl prsten celá léta v bezpečí – Gordonové měli zůstat všemu stranou, vždyť měli blízko k Samaelovi i Lilith – Azazel se jich bál. Od chvíle, kdy jsem tě před očima otce ‚zabila‘ už není co skrývat. Doufala jsem, že to tak hned nezjistí, ale dnes už to bezpochyby ví. Na brány Shambaly před třemi dny zaklepala Belfegor – démon lenosti a tvrdila, že její pán je vzteky bez sebe a že se mi pomstí. Princ stihl uniknout dříve, než jsem ho zabila – mohou jít do Pekla a zase zpět. Jediná možnost jak s těmi sviněmi bojovat je rychle, tvrdě a nečekaně, anebo je vyzvat k rovnému boji. Mnoho Princů je velmi hrdých a útěk před obyčejnými lidmi je pro ně nepřijatelný, avšak já nejsem člověk.“ Shaira z prstu Victorie pomalu sundala zlatavý prsten s bílým drahokamem uprostřed. Vypadal jako diamant… „Ta tvá nabídka na zabíjení Princů je lákavá. Válka mezi mnou a Azazelem už totiž začala! Nenapadlo by mě ale, že se zhostíš role zabijáka démonů. Zjistíme, kde Princové jsou, a budeš moct začít.“ „Ne tak rychle! Říkala jsem, že mám práci!“ „Já vím a neboj se – nemusíš spěchat. Princové mají svá oblíbená místa, kde tráví čas. V Pekle je hrozná nuda, pokud tedy nejsi Lilith a nepatří ti Místo moci.“ Shaira už už vykročila ke schodišti, když Kasumi přistoupila k rakvi, na níž stálo datum 6. 10. 1948 – 1. 1. 1999. Mlčky sledovala schránku a bojovala sama se sebou. Nakonec však neodolala a chopila se rukojeti. Vytáhla schránku a sledovala rakev. „Kasumi, neuběhl ani rok,“ zdůraznila Shaira. Kasumi však neodolala a odklopila víko. Zaslzely jí oči. Samuel Gordon ležel na zádech a vypadal, jakoby spal. Jeho oblečení bylo v rozkladu a jeho tělo též, ovšem jen minimálně. Zápach mírně tlejícího masa byl odporný, Kasumi však nevadil. „Bez něj už nikdy nebudu šťastná…“ hlesla tiše Kasumi a víko zase přikryla. Vrátila Samuelovu schránku tam, kam patřila. Další zastávka byla u paty Black Mirrorského kopce. Když Kasumi došlo, že démonka má v plánu vyjít nahoru, ještě více zvážněla. Branka na pozemek byla otevřená a to samé velká brána pro auta. Ženy vystoupaly po schodišti a ocitly se před ruinou kdysi honosně vyhlížejícího zámku. Dnes se však nad krajinou tyčilo ‚pouze‘ pár tun kamenů, které ustály výbuchy i požár a zůstaly stát jeden na druhém. Stára věž, stejně jako kdysi byla nejvyšším bodem stavby, byť i z ní zbyla jen ruina. Kolem zámku rostla vysoká tráva, kterou celé jaro i léto nikdo nesekal. Kasumi dobře věděla, že pod tunami popadaných kamenů zůstaly poklady nedozírné ceny. Mnohá tajemství zůstala navždy zahalena závojem. „Co tu chceš dělat?“ ptala se Kasumi a v dostatečné vzdálenosti obcházela ruinu. Jít dovnitř bylo riskantní kvůli hrozícímu pádu trosek, avšak trosky odklidit bylo rovněž nebezpečné, kvůli, pro Kasumi, nepříjemným nálezům. Teoreticky zde byla možnost, že se zachovaly zbytky knih, plátna, artefakty, zkrátka cokoli, co by mohlo rod Gordonů zdiskreditovat. Provádět zde jakékoli práce bylo tedy velmi nebezpečné, pokud by na ně ovšem nedohlížel někdo zcela loajální a ochotný zde pracovat. Kasumi nikoho takového neměla, takže byla rozhodnuta vše nechat na pospas přírodě, která si určitě najde svoji cestu – na kopci vyrostou stromy, kameny přikryje tráva a Black Mirror bude odpočívat navždy. „Kasumi, pojď sem!“ zvolala Shaira a nasadila si prsten. Namířila s ním na volnou plochu před sebou. „Podívej…“ Z drahokamu zasazeném v prstenu vystřelily bílé paprsky, které se následně protahovaly, lámaly a rozdělovaly. Bylo zřejmé, že mají vytvořit jakýsi obrazec. Kasumi se musela podivovat nad prstenem, neboť to, co vytvořil, vypadalo jako dokonale přesná projekce zmenšené Země. Na dvou místech svítily jasně zřetelné body – kdesi v Pacifiku - jihovýchodně od Japonských ostrovů a na jihu Thajska. „Tady na povrchu jsou jen dva…“ zamyslela se Shaira. „Pověz mi víc…“ „Toho v Thajsku neznám. Budu muset zjistit, o koho jde a navíc je možné, že se brzy přesune. Druhého znám už delší dobu. Leviatan… Nechává se uctívat tamními domorodci. Připadá si jako bůh… Bestie!“ „Od tebe to sedí.“ Shaira pohlédla na Kasumi a rozesmála se. „Ale já jsem alespoň na tvé straně, Kasumi. Leviatan je démonem závisti – nevydrží přítomnost těch, kteří mají víc než on. Logicky si proto našel své místo mezi prostými hloupými domorodci, jejichž majetek má minimální hodnotu a jejichž znalosti světa jsou nicotné. Sám se pasoval na jejich vůdce – nemohl by přece být někým vzadu a už vůbec by nestrpěl pohled na lidi, kteří mají něco, co on ne. Na Leviathana jsem již vyslala svoji agentku.“ „Agentku?! Říkala jsi, že nemáš ženy…“ „Taky jsem říkala, že vyhledávám ty nejschopnější pro boj s Peklem a jeho verbeží. Ona je moje první favoritka a mise, na které je, ji prověří. Říkala jsi, že máš své záležitosti, pak tedy můžeš stejně jako já čekat, jestli to zvládne, či nikoli. Když to klapne, mohly byste na dalším princátku dělat spolu…“ Kasumi přišla blíže k projekci a zaměřila se na Papuyu-Novou Guineu. Z ní to k Leviathanovi nebylo daleko…“ „Shairo…“ „Ano, Kasumi?“ „Tvá agentka… kdo to je?“ „Tu nebudeš znát. Jmenuje se Helga Jägerová a…“ Kopanec do břicha Shaiře vyrazil dech. Předklonila se a v tu chvíli dostala další kopanec do brady. Padla naznak a Kasumi si klekla na ni. „Ehh… Kasumi…“ hlesla démonka a stírala si krev z úst. „Co jsem řekla špatně?“ „Nehraj si se mnou, Shairo! Včera se moji sestru pokusila zabít jistá Helga, která shodou okolností dělá s lidmi, jež mě chtějí dostat na výpravu do tichomoří! Jdou zkoumat nějaké podělané domorodce a vsadila bych se, že míří k Leviathanovi. Takže to jsi ty, kdo stojí za oponou!“ „Uklidni se, Kasumi! Za Helgou opravdu stojím já, ale o žádné výpravě nic nevím! Dostala ode mě jasný rozkaz – jet na Pulau Ular a zabít hadí nestvůru. Jak to udělá, je její věc. Helga sice není nejchytřejší, ale věřím, že si poradí, a když ne… alespoň budu vědět, že nebyla ta pravá.“ „Kdo je Helga?! Proč sis ji vybrala?“ „Upsala se Azazelovi…“ Kasumi konečně vstala a odstoupila od Shairy. Ruku, aby mohla snáz vstát, ji však nepodala. „Pověz mi o ní všechno, Shairo.“ „Mí lidé kolem Helgy čmuchali a vím toto: Helga byla ještě dítě, když doma v Hannoveru společně se svými kamarádkami vyvolávaly duchy. Běžná radovánka imbecilních dětí, řekla bych. Podstatné je, že jednoho dne vyvolávaly ve staré Azazelově svatyni ve sklepení jakéhosi domu. Přímo sám Azazel se jim zjevil a zatímco ostatní děvčátka se rozutekla, Helga zůstala a vyslechla si nabídku… Helga, jakožto svým starším bratrem utlačované a věčně zbité dítě chtěla jen jedno – být tak silná, aby si to se svým bratrem mohla vyříkat. Tak se taky stalo… a ještě toho dne putovala Helga do pasťáku, to když bratrovi zlomila čelist a způsobila krvácení do mozku s následkem smrti. V osmnácti letech, po smrti matky, která fungovala v rodinném cirkuse a za hrozného úsilí lámala podkovy z polystyrenu, byla svým otcem tlačena k tomu, aby zaujala její místo a díky své síle předvedla něco, co Německo za dobu své dlouhé existence ještě nevidělo. Helga měla zřejmě světlou chvilku a došlo jí, že zvedat mohutné býky možná bude senzace, ovšem jen dokud její fotr nebude chtít víc a víc. I ona má své hranice, ale působí to lépe, když je nikdo nezná. Svého otce tedy zabila, aby se vyhnula jeho věčnému přemlouvání, vyhrožování, prošení a aby se nestala pouhou atrakcí. Odseděla si dvanáct let a chtěla se věnovat sportu. Dnes je z Helgy dost možná nejsilnější člověk na celém světě, ale ona to nepřipisuje Peklu.“ „Jak to?“ „I když vás je osm, přesvědčit všechny okolo o tom, že jste viděly ďábla, je zbytečné. Všichni mysleli, že Helga a spol jsou blázni. A když něčemu věří většina, uvěří tomu časem i menšina. Helga tedy existenci Pekla odmítá a říká, že to od přírody a taky díky cvičení má tak ohromnou sílu.“ „Mohla jsi jí to vyvrátit…“ „Nebyl důvod. Ona byť omylem upsala sama sebe Azazelovi a když se to dozví, je otázkou na čí stranu se postaví. Azazel si ji může koupit… Až se začne lámat chleba, musím být obklopena lidmi, na které se můžu spolehnout. Podívej, Helgu jsem na tvé blízké určitě neposlala, vždyť vás ani nezná. Nicméně jí sdělím, jak se věci mají. Teď mi pověz, o co jde tobě. Proč tě zajímá nějaká výprava?“ „Ti lidé, co výpravu vedou, chtějí mít na lodi mě i moji známou Parvati Singh. Chci zjistit proč.“ „Aha…“ Shaira se odmlčela a zamyslela se. „Určitě se s Helgou ještě před odjezdem setkám. A ty bys měla taky. Sejdeme se my tři ve tvé vile, souhlas?“ „Jednoznačně.“ Shaira na Black Mirror zvládla vše, co chtěla, avšak vidina smutné Kasumi, která byla především při pohledu na ruinu zámku bez elánu a bez energie jí vlastní, ji trápila. „Máš Slzu krve?“ zeptala se Shaira cestou k autu. Kasumi zapátrala v peněžence a vytáhla odtud malý artefakt podobný kapce. „Vždycky ho beru s sebou. Pro jistotu.“ „Dobře… uděláme si ještě jednu zastávku…“ Démonka projela kolem Black Mirrorského kopce. Zatočila na lesní cestu a zastavila před starým opuštěným domem. Dvoupatrový zděný dům uprostřed lesní mýtinky však nebyl cíl Shaiřiny cesty. Ženy vystoupily a obešly dům. Shaira chvíli procházela sem a tam s hlavou téměř u země. Kasumi věděla, co hledá – šachtu vedoucí do jeskyně pod troskami zámku. „Je hrozná tma!“ zvolala Kasumi, která neviděla ani na špičku nosu. „Počkáme na svítání!“ „Ne!“ ozvalo se z lesa. „Mě tma zase tak nevadí. A… tady to je! Pojď sem, Kasumi!“ Japonka se přiblížila k Shaiře, která klečela u malého otvoru v zemi. Byl přikrytý hnijící a rozpadající se dřevěnou deskou – to aby dolů nespadli neopatrní. Ne snad, že by deska v tomto stavu udržela váhu člověka. Muselo to být už celá léta, co ji sem kdosi položil. Shaira desku odtáhla a pohlédla dolů. „U zrcadla taková tma nebude…“ pronesla Shaira. „Ale cesta tímhle… Jsou tu stupačky, ale moc bych na ně nespoléhala. Půjdu raději první.“ Shaira se opatrně chytila stupaček a další zatížila nohama. Velmi pozvolna začala šplhat dolů. Kasumi ji následovala, ale ještě předtím si prohlédla velikost otvoru. Ujistila se, že zapřít se rukama a nohama o stěny a postupně slézt by nebylo moc chytré. Nebyl zde dostatečný prostor pro rozpažení rukou, přesto soustředěný člověk s velkou silou by to dokázal. Kasumi se tedy pádu nemusela moc obávat. Ženy sestoupaly do prostorné alchymistické laboratoře, která, zdálo se, předběhla svoji dobu. Poličky byly přecpané baňkami a zkumavkami, ze kterých stále ještě byly slabě cítit bylinky. Shaira ukázala na otevřený průchod do vedlejšího sálu. „Kdysi tu byly dveře. Zezadu je šlo otevřít, nicméně zepředu byly kryté magií.“ „Magií?!“ „Samael dal svému synovi Mordredovi mnoho a postaral se i to, aby Černé zrcadlo bylo přístupné jen pomocí magické krve Gordonů. Je pravda, že Marcus moc své krve později využil i na ochranu Akademie, ale to se nás teď netýká. Podstatné je, že zrcadlo bylo chráněno a myslím, že to Samaelovi vyhovovalo i po jeho porážce a ani Lilith s tím neměla problém.“ „Ano ale tohle místo a některé portály Adrian zpřístupnil všem. Peklo od té doby není chráněno... Naštěstí koule k portálům zůstaly pod troskami zámku, ale jedna je stále v Akademii a kdoví, jestli někdo někdy nenajde další. Ani Pekelné písmo není ztraceno. Kniha sice byla během požáru na zámku a tak jediný, kdo umí vaše písmo jsem já, ale Princové Pekla jsou inteligentní – mohou to někoho naučit. A nakonec – klíče moci jsou nejspíše zlomené nebo roztavené kdesi pod zámkem – nikdo nemůže Samaela vyhnat z Brány Pekel. Představ si chvíli, kdy by se Azazel postavil na stranu Samaela. Snadno by přinutil kohokoli, aby Samaela vrátil na trůn. Nedá se tomu zabránit? Myslím definitivně zabránit? Na jeho porážku je zapotřebí nejen klíčů ale i magické krve Gordonů a ta je pryč – nenávratně pryč.“ „Nemůžeš vědět, zdali synovi tvé dcery nebude v žilách kolovat pověstná krev Gordonů, ale uznávám – je to chabá naděje. Nevím ale jak tomu zabránit. Peklo prosakuje do našeho světa čím dál více a je otázkou času, kdy to začne být neúnosné. Můžu říct jen jedno – pokud by opětovná vláda Samaela hrozila, vezmeš celou svoji rodinu a přestěhuješ se ke mně, jinak skončíš jako štvaná zvěř.“ „Tou budu brzy také. Čím víc budu Azazelovi šlapat na paty, tím větší prioritou pro něj budu.“ Shaira nedala Kasumi mnoho prostoru k rozhlížení se a rovnou vykročila po schodech do ohromné jeskyně. Schodiště končilo plošinou, kolem které byla jen černočerná propast – dost hluboká, aby spolehlivě usmrtila kohokoli, kdo by do ní spadl. Na plošině stál oltář a za ním obrovský portál vypadající jako chladné lesklé zrcadlo. Shaira si raději sednula na oltář, neboť nervozita z opětovného shledání se s matkou byla i na démonku příliš. „Už je to let, co jsem tu byla naposledy…“ pronesla Shaira a sledovala zrcadlo. Nebylo skrze něj vidět. „Zavoláš ji?“ otázala se Shaira Kasumi, která v rukou žmoulala Slzu krve. „Myslela jsem…“ odvětila Kasumi, „že chceš jen Stín. Ten Stín, který je tady dole, tam v labyrintu. Nač volat Lilith?“ „Ty stále nechápeš, co mám v plánu?“ „Ne… Ale jsem zvědavá. Lilith!“ zvolala Kasumi. „Démonko, kde jsi?!“ Netrvalo dlouho a za zrcadlem se zjevila Lilith – vysoká, mohutná a zcela černá démonka s ocasem a krátkými rohy. Vypadala překvapeně a nebylo divu. „Zdravím, matko!“ pronesla Shaira. Lilith roztáhla ústa v úsměvu. „Konečně se vracíš domů?! Po tolika letech?!“ „Asi už víš, že jsem fotra nasrala…“ „Dobrá práce, dcero moje. Ale tam nahoře je pro tebe nebezpečno.“ „Nebezpečno?! Když umřu tady, vrátím se k tobě. Když umřu u tebe, končím definitivně. Tak co – kde je bezpečněji?“ „Tady budeš užitečnější a já tě ochráním - jsem tvoje matka! Nedovolila bych komukoli, aby ti ublížil. Jsi přece mé krve…“ „Stejně jako Azazelovy a přesto by mě otec nejraději viděl mrtvou…“ „Nevěříš své vlastní matce? Nikdy jsem ti neublížila, Shairo.“ „Já vím. Ale… co není, může být.“ „Nerozumím ti, dcero. Nemám jediný důvod, proč bych ti měla ublížit!“ Shaira se jen pousmála a tiše řekla: „Neurážej mě, Lilith. Vím dobře, jakou mám cenu.“ Shaira přistoupila blíž k zrcadlu. „Tam dolů se nevrátím, ale to neznamená, že nemůžeme spojit síly. Azazel mě chce zabít, podvedla jsem ho a on zuří. Nevím, kterému z vás by v tuto chvíli má smrt prospěla víc, ale s tebou, matko, ve sporu nejsem a ani nechci být.“ „Možná bude lepší, když zůstaneš nahoře…“ řekla Lilith. „Nikdy, za žádných okolností bych se nepostavila vlastní dceři a já vím, že ani ty bys nešla proti mně. Azazel ti ale otevřeně vyhlásil válku a pokud jsi alespoň z poloviny jako já, pak se svými nepřáteli nemáš slitování. Obě víme, co by se stalo, pokud bys Azazela zabila… Pověz mi, Shairo, má pro tebe větší cenu můj život nebo Azazelova smrt?“ „Cena není stálá věc, matko. Mění se postupem času a má odpověď dnes, může být jiná než zítra. Podstatné je, že máme společné nepřátele – Prince Pekla. Nám oběma bude lépe bez nich, a proto se spojme proti nim. Nechci, abys zakročila v Pekle, nechci, aby ses otevřeně postavila Azazelovi. Zničím je tady nahoře a ty zůstaň ve stínu. Sleduj, jak Azazel reaguje, zjisti, co plánuje a jaké myšlenky se mu honí hlavou.“ „Dobře, Shairo. A co Kasumi? Proč je zde?“ „Tady Kasumi svolila, že mi pomůže v boji s Princi Pekel. Něco od tebe potřebuje.“ „Čekala jsem to. Kasumi vždy přijde jen, když něco potřebuje. Posledně mě chtěla vyhrožovat…“ Kasumi se musela krotit, aby démonku nečastovala vulgarismy. Už opět pociťovala vztek a nenávist. „Pomůžu Kasumi,“ řekla Lilith, „ale ne kvůli ní, ne kvůli ženě, která se spřáhla s mým bratrem, Samaelem. Pro ženu beze cti má nepřítel stejnou hodnotu, jako přítel.“ Tohle však už Kasumi nevydržela. Ukázala prsten na Lilith. „To ty jsi se mnou vyjebala jako první! Prý že vyléčíš Samuela, když ti zachráníme Curu…“ „Zachovala jsem se špatně, Kasumi, ale ty nejsi o nic lepší. Chtěla jsi dar života od Samaela a chtěla bys ho od kohokoli, jen kdyby Samuel mohl žít. Nemáš čest, když jdeš za svým cílem nehledě na ostatní.“ „Měla jsem snad hledět na tebe?! Na falešnou svini?! Nebo snad na Azazela – parchanta, jehož poskok mi ovládal sestru anebo že by na tvou princeznu, kterou vůbec neznám? Na koho, že jsem to měla hledět, Lilith? Kdyby Samael dostal, co chtěl, kdyby měl Mjollnir a vytloukl s ním celé Peklo, mě by to bylo u prdele.“ „Tak dost!“ vmísila se do hovoru Shaira. „Nehádejte se. Matko, Kasumi je pánem Slzy krve a jen ona může Slzu použít. Proto doufám, že jí Slzu zase vrátíš. Nakonec máme Kasumi na své straně a bylo by hloupé ji odvrhnout. Kasumi je mocná spojenkyně… a stejně tak mocná protivnice.“ „Není spojenkyně, Shairo. Rozhodně ne taková, na kterou se můžeš spoléhat.“ „Pokud jsem slyšela dobře, tak ani na tebe, matko, se nedá spolehnout.“ Shaira se otočila na Kasumi a řekla: „Podáš mi Slzu krve?“ „Myslíš, že jsem blázen?! Nechá si ji.“ „Tak jinak… Matko, máš stále Stín Samuela Gordona?!“ Kasumi zamžikala očima, neboť jí konečně došlo, co Shaira plánuje.“ „Mám ho zde,“ pronesla Lilith. „Ale tohle pro Kasumi neudělám.“ „Musíš!“ naléhala Shaira. „Ona nechce už dál žít. My ji ale potřebujeme!“ „Ty ano, já ne. Vrazí ti nůž do zad, Shairo. Ta žena nemá zábrany. Radím ti dobře – zbav se jí.“ Kasumi vzteky vycenila zuby a skrze ně pronesla: „Ty Pekelná svině!“ Kasumi vykročila k zrcadlu se zaťatými pěstmi. „Jestli je možnost, jak Samuela přivézt k životu, tak se jí nevzdám! Díky Slze krve to nebude dokonalé, ale bude zde živý a zdravý. Bude v mém těle, bude mít mé vzpomínky i můj hlas, ale tam hluboko uvnitř to bude on sám. Jeho Stín si vezmu, Lilith a ty mě nezastavíš.“ Obě ženy jasně slyšely, kterak Lilithin ocas švihnul do země. Démonka byla vzteklá, a přestože si kdysi nepřála Kasuminu smrt, v posledních měsících měnila názor. Válka byla blízko a Lilith potřebovala Kasumin Stín, potřebovala, aby Japonka konečně zahynula. Nechtěla vracet do života Samuela, nechtěla dát Kasumi jakýkoli důvod žít. Nyní se dokonce zdálo, že se o Kasuminu smrt bude moci zasloužit, že jí bude moci vlastnoručně zabít. Stále ji však obdivovala, stále to byla žena, která přemohla Samaela. „Tak pojď, Kasumi!“ pobídla ji Lilith. „Neboj se – Stíny ti neublíží, odeženu je. Můžeš se mnou bojovat na život a na smrt, máš-li tu odvahu.“ Shaiře bylo zcela jasné, že cesta k zrcadlu byla obrovská chyba. Kasumi se po Lilithiných slovech na chvíli zarazila. Ve skutečnosti to bylo prosté – vejít skrze zrcadlo do Pekla a utkat se s Lilith. Kasumi chvíli přemýšlela a poté promluvila k Shaiře: „Pokud mě zabije, řekni mé sestře, co se stalo.“ Shaira vytřeštila oči, když Kasumi přikročila k zrcadlu a chytila ji za ruku. „Co blbneš?! Ona tě zabije!“ „Možná…“ odvětila Kasumi. „A možná já zabiju ji.“ Kasumi se vytrhla Shaiře a proskočila zrcadlem. Kasumi se ocitla v ohromném jeskynním sále. Strop byl tak vysoko, že na něj stěží dohlédla. Zřetelná však byla modrá bariéra bránící Stínům, jež byly u stropu, aby slétly níže a napadly Kasumi. Cesta zpět skrze zrcadlo byla uzavřená a to na zhruba šest hodin. Důvod byl prostý – obrana vůči vniknutí armády do Pekla. Japonka byla jako v pasti, ale z toho si hlavu nelámala. Stála jen pár metrů od Lilith, které nesahala ani po ramena. Statná démonka opět švihla ocasem do země a měřila si zkoumavým pohledem Kasumi. „Málokterý smrtelník měl tu čest stanout v Pekle,“ řekla Lilith. „Podle toho, co tu vidím, není o co stát.“ Kasumi se rozkročila a začala zhluboka dýchat. Zírala Lilith do očí a snažila se zjistit, zda dokáže odhadnout její záměry. „Nemáš ani zbraň… Jak mě chceš porazit, Kasumi? Pěstmi?“ „Těmi taky.“ Kasumi se rozeběhla proti Lilith, vyskočila do výšky a kopancem do prsou odstrčila Lilith vzad. Démonka zavrávorala a po ráně pěstí do žaludku šla do kolen. Kasumi udělala chybu, když Lilith oběhla, aby ji udeřila zezadu do hlavy. Taková rána by mohla démonku i zabít, ovšem démončin ocas byla mocná zbraň. Sálem se ozvalo hlasité plesknutí a Kasumi skončila po děsivém úderu do hlavy na zemi. Veškeré Kasuminy kosti, včetně lebky, byly díky Thorově opasku podstatně silnější, ovšem to nezabránilo tomu, aby vinou velice silného úderu neskončila Japonka na podlaze se silným otřesem mozku. Zatímco Lilith se postavila, Kasumi s hrůzou zjistila děsivou věc – démonka jí svým brutálním a neskutečně prudkým úderem vyrazila pravé oko. To nyní viselo z důlku ven. Kasumi necítila bolest, ne kvůli otřesu mozku a šoku. Lilith poznala, že souboj je u konce a zbývá už jen poprava… Přistoupila ke Kasumi, která klečela na nohou a zvedla ocas do výšky. „To nemůžeš!“ ozvalo se Lilith za zády. Otočila se a hleděla na svoji věrnou služebnou, princeznu Curu. Díky Místu Moci a Lilithině přirozeným léčitelským schopnostem byla jako dřív – po náročné operaci měla opět jazyk i oči a opět to byla krásná mladá dívka. „Nemůžu?!“ divila se Lilith. „Ty mi budeš říkat, že něco nemůžu?!“ „Ale… má paní…“ Cura poklekla a sklopila hlavu. „Lilith, nevím, co se tu stalo, ale tohle je přece Kasumi! Ta Kasumi, která porazila Samaela a…“ „Chtěla se mnou bojovat a vyhrožovala mi!“ „Má paní, často říkáš, že dobrý skutek nesmaže špatný a špatný nesmaže dobrý. To Kasumi přemohla Rachel a přinutila jí říct, kde jsem. Kdyby to tehdy nedokázala… Lilith, nech ji žít, prosím!“ Lilith sklopila ocas a pomalu se uklidnila. „Tahle žena nepřekousne porážku. Bude se mi chtít pomstít a možná, že mé dceři též.“ „To vyřešíme potom. Teď jí musíme pomoct!“ Lilith zvedla Kasumi do náruče a společně s Curou odešla ze sálu jedním z mnoha tunelů. Sakura se probudila a natáhla se na noční stolek pro budík. ‚Za pět minut osm… Proč se vždycky probudím pár minut před zvoněním budíku?!‘ Japonka budík zacvakla, aby už nezvonil a nahlédla do postýlky, kde spala Naomi. Sakura si zakryla nos dlaní, jelikož zápach jí málem vehnal slzy do očí. Raději zašla do koupelny. Cestou minula Parvati, která byla již oblečená. „Co Naomi?“ otázala se černoška. „Spí. Je určitě posraná, ale spí! Po těch hodinách marného snažení ji uspat, ji teď rozhodně nemíním budit. Obavy mám spíš o Kasumičku. Na noc se nevrátila, že ne?“ „Ne.“ Zadrnčel zvonek a Sakura vyběhla ven v domnění, že se vrací Kasumi. Venku bylo nevlídně – silný liják a do toho se v dálce slabě ozýval hrom. Japonka doběhla k bráně, u které však nikdo nestál. Zaslechla motor odjíždějícího vozu a to bylo vše. U brány, pod poštovní schránkou však ležel vysoký úzký balík. Sakura balík zanesla do vily a v hale na stole rozbalila. „Co se děje?“ ptala se Parvati, jež právě scházela ze schodů do haly. „Přišla nám lahev vodky… a tady je lísteček…“ Sakura si prohlédla papírek a nahlas přečetla zprávu: „Menší pozornost pro novopečenou maminku a její přátele… Podepsán Aaron Abrams… To je primář porodního. Proč s tím nepřišel osobně?“ „Možná má práci anebo… možná na něj tvá sestra nezapůsobila nejlépe.“ „Asi… je to ale blb. Kasumi nechlastá ani za normálních okolností, natož pár dnů po porodu. Tak si dáme my dvě.“ „C-cože?!“ divila se Parvati. Sakura zaběhla do kuchyně pro dvě malé sklenky, otevřela vodku a nalila do nich. Jednu sklenku podala Parvati. „Jen pij, kámoško. Trocha tvrdýho chlastu nikomu neublíží, věř mi.“ Parvati skutečně přiložila sklenku k ústům, ale ne proto, že by chtěla pít, spíše chtěla Sakuře vyhovět. Vypila sklenku vodky a musela uznat, že byla výborná. Sice na Parvatin vkus trochu hořká, ale osvěžující. „Je to dobrý… ale nechci to přehánět. Víc si nevezmu.“ Sakura se usmála a nalila sklenku i sobě. „Nevypijeme to naráz, to určitě ne, ale tu a tam si spolu dáme a aspoň si zpříjemníme už takhle dost blbej život.“ Sakura pozvedla sklenku a v tu chvíli se z pokoje ozval brekot Naomi. „Kruci…“ řekla Sakura a vodku odložila. Vyběhla nahoru a plačící Naomi přemístila do koupelny na stolek. Vyměnila plínky a uložila ji v přízemí do postýlky. „Má hlad,“ řekla Sakura, když Naomi opět začala křičet. „Kde ksakru Kasumi je? Měla by už dávno kojit! Mohla alespoň nadojit… ehh totiž odstříkat mlíko do zásoby! Co my teď s ní?!“ „Nezlob se, že to takhle řeknu, Sakuro, ale… zdá se mi, že tvá sestra není v pořádku. Zprvu projevuje až přehnanou péči a starost, pak dítě prostě opustí…“ „Je na tom blbě, Parvi. Už našla reálné nepřátele, takové, kteří nám chtějí ublížit a jde po nich. Jenomže už zase nekouká kolem sebe a žene se za svým cílem. Včera to byla její známá, s kým odjela a myslím, že to souvisí s těmi lidmi nebo s Peklem.“ „Peklem?! O čem to stále mluvíte?! Člověk, který chce do Nebe, by se jím neměl zaobírat.“ „Do Nebe?! A ty myslíš, že by tam některá z nás skončila? Já bych po tom vlastně ani netoužila. Musí to být nejnudnější místo na světě. Všichni zbožní, všichni otravně přátelští, všichni přehnaně slušní,… Možná by to bylo větší peklo než Peklo. Ale dost keců - snad tu najdu nějakou náhražku mateřskýho mlíka.“ Parvati se chytila za hlavu, která ji rozbolela. „Není mi moc dobře… Možná… nejsem zvyklá na tolik alkoholu.“ „Po pár měsících abstinování se z tebe nestane ucho, které skolí jeden panák.“ „Bude hodně vadit, když si ještě na pár hodin odpočinu v posteli?“ „Ale vůbec ne, Parvi. Jen běž.“ Zatímco unavená a malátná Parvati šla spát, Sakura se pustila do přípravy pokrmu. Její sklenka s vodkou stále zůstala na stole… Krátce před polednem se z pokoje vypotácela Parvati. Byla zpocená a vůbec jí nebylo dobře. Měla hrozně rozmazané vidění a na dálku vůbec nebyla schopná zaostřit zrak. Dokonce cítila potřebu zvracet. Potřásla hlavou a vydala se do kuchyně, kde byla lékárnička. V hale minula Sakuru, která stírala podlahu. „To nic, Parvi,“ řekla Sakura. „Jen jsem nešikovná a blbá… Omylem shodit sklenku vodky… to je skoro hřích!“ Parvati ani nevnímala. Chtěla si vzít prášky na bolest, ale už ve dveřích se jí zamotala hlava a ona uklouzla po podlaze. Sakura slyšela hluk a okamžitě přiběhla. Parvati ležela na zádech a svíjela se v křečích. Držela se za bolavé břicho. „Parvi! Co ti je?! Co se děje?!“ polekala se Sakura a pospíchala do haly k telefonu volat sanitku. Vytočila číslo a jakmile se ozvala operátorka, ihned spustila: „Tady Sakura Sato. Vila Gordonů, víte, kde to je?“ „Ano!“ ozvalo se ze sluchátka. „Co se děje, slečno? Potřebuje lékařskou pomoc?“ „Ne, to volám z dlouhé chvíle… Kurva hoďte sebou! Kámošce je blbě, asi… asi kvůli chlastu.“ Sakura vztekle zavěsila a vrátila se do kuchyně. Na podlaze u Parvati byla hromádka zvratků a samotná Parvati se vůbec nehýbala. „Kurva!“ vykřikla Sakura a shýbla se k ní. Ujistila se, že černoška dýchá a že jí buší srdce. „Do prdele!“ vykřikla Sakura, načež Naomi opět začala brečet. Asiatka popadla lahev vodky, otevřela ji a přiložila si ji k nosu. Nebylo to poprvé, co Sakura měla co do činění s vodkou, ale dle zápachu nepoznala nic neobvyklého. Neměla odvahu zkoušet chuť, ale věděla, že to nemůže být jen tak – že Parvati se musela přiotrávit. Sakura se vrátila k Parvati a s úlevou zjistila, že je při vědomí. „Sa-sakuro!“ zašeptala Parvati plná strachu. „Vydrž, Parvi – už jedou. Jak ti je?“ „Sakuro, proč… proč je všechno rozmazané? Vůbec nic nevidím…“ Sakura okamžitě promýšlela, co se mohlo stát. Myslí se vrátila do dob, kdy sloužila jako členka ozbrojenců v Kongu. Tehdy se setkala s vesničanem, kterému se výrazně zhoršil zrak po otravě špatně vypáleným alkoholem. Měla tehdy štěstí, že jeho údajnou medicínu zavčasu odmítla. Sakura jednala – otevřela skříňku se svojí zásobou alkoholu a popadla jinou lahev vodky. Otevřela ji a přiložila Parvati k ústům. „Pij, Parvi.“ „Co… co?!“ „Pij!“ Sakura doslova vecpala Parvati lahev do úst a přinutila ji, se napít. Sanitka z Llanelli přijela za necelých patnáct minut a to už se Parvati svíjela v nesnesitelných křečích a bolestí křičela na celý dům. Sakurou podaný alkohol žádný velký účinek nepřinesl, alespoň ne na první pohled. Ve skutečnost Asiatka své kamarádce minimálně oddálila smrt, to když zpomalila průběh otravy. Sakura sledovala záchranáře, kterak nakládají Parvati na nosítka a nesou ji k sanitce před domem. Asiatka stěží vnímala, co jí doktoři říkají. Byla vyděšená a při pohledu na rozbitou skleničku, jež si předtím nalila, se otřásla hrůzou. Popadla vzkaz od doktora Abramse a znovu si ho přečetla: „Menší pozornost pro novopečenou maminku a její přátele…“ Sakura by se nejraději rozeběhla k autu a jela do nemocnice, ale kvůli Naomi musela jen čekat a čekat. Kasumi se probrala a okamžitě se ujistila, že přišla o pravé oko. Důlek však zaplňovalo oko jiné – umělé. Japonka ležela na pohodlné posteli v kamenné místnosti. Došková střecha nevypadala nijak bytelně, ale Kasumi to bylo jedno. V místnosti nechyběl stůl, na něm stála miska s ovocem a lahev s vodou. Na stěně visely pěkné obrazy Inckých chrámů, paláců a pevností a též tkané gobelíny s podobnou tematikou. Vše Cuřina ruční práce. Kasumi zprvu vůbec nepřišlo, že je stále v Pekle. Vedle ní seděla na židli Incká princezna a v dřevěné misce míchala jakousi směs. „Jsi zesláblá…“ řekla princezna mírným konejšivým hlasem. Nabrala lžící trochu podivného pokrmu a přiložila ho Kasumi k ústům. „To je nakrájené smíchané ovoce, nadrcené bylinky a šťáva z ananasu – pomůže to na bolest.“ „Nepotřebuju krmit lžičkou!“ odsekla Kasumi a pokusila se vstát. Hlava ji rázem rozbolela. Ohlédla se na Curu a řekla: „Proč jsi mě zachránila?“ „Vzpomínáš si na to? To je dobře… Cítím k tobě bázeň i obdiv, ale jsi přece Kasumi, TA Kasumi! Ty možná neznáš mě, ale já znám tebe… Vzepřela ses svým pánům, pobila jsi Samaelavy netvory a jeho samotného svrhla z Brány, také jsi zabila svoji dvojnici a zasloužila ses o vyhnání Mammona z těla tvé sestry. Lilith tě přece nemůže jen tak zabít! I když… dala jsi jí k tomu důvod navíc. Vyléčila tě, ale odmítla ti nahradit oko. Prý abys nezapomněla… Přesvědčila jsem ji, že jí budeš užitečná nejen jako mrtvá, takže tě pustí ven.“ Kasumi se zarazila a přemítala si Cuřina slova. „Nejen jako mrtvá… Jak to myslíš?“ „No… odpusť, ale o tomhle mluvit nemůžu.“ Kasumi konečně vstala a trochu se protáhla. „Nehodláš se Lilith mstít, že ne? Nemůžeš se jí postavit! Je tak mocná…“ „Vyřiď ji, ať se mi nestaví do cesty!“ Kasumi poukázala na umělé oko a dodala: „Myslíš, že tohle mě přinutí stáhnout ocas?! Moje známá Akira na jedno oko téměř nic neviděla a také to její výkonnost nijak závažně neohrozilo. A navíc, příště si na její ocas dám pozor a zabiju ji!“ „Příště tě už nezachráním, Kasumi! Byla jsi krůček od smrti, když jsem Lilith zastavila… Ještě před třemi lety by mě Lilith za takovou drzost zabila, ale dnes… vím, že mě miluje a já miluji ji. Dá na mě, ale všechno má své meze. Příště tě zabije.“ „Možná ano, možná ne.“ „Zabije tě Kasumi! A pak…“ „Co pak?!“ vyštěkla Kasumi. „Co bude pak, Curo?!“ „Pak jí budeš sloužit.“ Kasumi vycenila zuby a vyběhla z místnosti. Ocitla se venku na slunci a všude okolo byla zeleň. Vůbec nechápala, kde to je. Cura přiběhla za ní. „Musíš se naučit přijmout porážku, Kasumi. Jinak to bude horší a horší.“ „Seru ti na porážku! Chci to, co jsem chtěla předtím – Stín mého manžela.“ „Ten nedostaneš a Lilith ti nevrátí ani Slzu!“ Kasumi okamžitě zapátrala v kapse a zjistila, že Slzu krve skutečně nemá. Pás jí však nechali. „O Thorův opasek má paní nestojí – je tvůj a jako symbol smíru ti ho nechá. Slza však patří Lilith.“ „Ne! Slza patří mě! Vezmu si ji!“ Kasumi se rozeběhla co nejdál od domu. Běžela celé míle, až narazila na podivnou dokonale hladkou stěnu. Utíkala dál podél ní a po chvíli minula roh. Běžela by dál, ovšem vinou vyčerpání sotva pletla nohama – stále byla zesláblá. Opřela se o stěnu a odpočívala. Brzy k ní přiběhla Cura. „To žiješ v krabici?!“ divila se Kasumi. „Jak odsud pryč?!“ „Ne tak rychle – Lilith si s tebou chce promluvit. Pojď zpátky k mému domu.“ „Nebudeš mě tady držet jako v kleci!“ „Já tě nedržím!“ vykřikla už zoufalá Cura. Nikdy by si nepomyslela, že jednat s Kasumi je tak obtížné. „Copak to nechápeš, Kasumi?! To opravdu vůbec nic nechápeš? Já ti chci jen pomoct. Nech si od Lilith všechno vysvětlit a pojď zpátky k mému domu.“ Kasumi nakonec rezignovala a když sesbírala dostatek sil, odevzdaně následovala princeznu zpět. Před domem již postávala Lilith, rozhlížela se kolem dokola a volala Cuřino jméno. Když princeznu zahlédla, pokynem ruky ji přizvala k sobě. Kasumi však chytila Curu kolem krku a naklonila ji hlavu do strany. Princezna vyjíkla hrůzou, neboť jí došlo, že zlámat jí vaz bude pro Kasumi tak těžké jako zlomit párátko. „Lilith!“ zařvala z plných plic Kasumi. „Dej mi Slzu krve a Stín mého muže!“ „Tohle ti neprojde, Kasumi!“ vykřikla Lilith a švihla ocasem do země. „Zkřivíš jí jeden jediný vlas a zabiju tě!“ „Já se tě nebojím, ty černá mrcho!“ „Lilith!“ oslovila démonku princezna. „Neboj se, Curo – zachráním tě!“ řekla Lilith a vykročila proti Kasumi. „Ne, počkej, má paní! Ona… ona není zlá! Je jen zoufalá! Dostala naději, jak zachránit milovaného muže. Nechce se jí vzdát!“ Lilith se zastavila a vycenila zuby. Pak pohodila na zem artefakt a řekla: „Tak si to vezmi, Kasumi. Vezmi si Slzu, beztak jsi jediná, kdo ji může použít. Nepočítej však s tím, že ti dám Stín Samuela. Nebudu ti neustále ustupovat! Od jisté chvíle jsi nikdy nezabila člověka, který ti nijak neublížil…“ „To si myslíš, bestie?!“ řvala Kasumi. Když mě tak často špehuješ, tak si určitě vybavíš Zambii. Kongamato mě ohrožoval a já jsem mu předhodila jednu domorodku. Poslala jsem ji na smrt.“ „Protože to bylo kdo z koho! Buď ona, nebo ty. Teď žádná taková situace není, tak pusť moji princeznu a já slibuji, že ti neublížím a že tě pustím ven. Se Stínem Samuela však nepočítej.“ Kasumi došlo, že víc opravdu nezíská. Curu uvolnila a došla si pro Slzu krve. „Mohla bys mi vrátit oko…“ navrhla Kasumi. „Svůj prst sis usekla, aby sis pamatovala svoje chyby. Pamatuj si i chybu, jaké ses dopustila dnes a už nikdy víc se mi nestav do cesty. Možná jsi zvyklá si brát, ale já nejsem zvyklá dávat. Pokud chceš Stín Samuela, zasluž si ho.“ „Jak?“ „Třeba tak, že pomůžeš mé dceři s bojem proti Princům Pekla. Uděláme dohodu – zabij je všechny a dostaneš, co chceš.“ „Mám dobře v paměti naši poslední dohodu!“ „Buď mi věř, nebo se rozluč se Samuelem. Nikdo jiný ti ho nedá, tím si buď jistá.“ Zablesklo se a Kasumi stála opět u zrcadla. Nemínila zde zůstávat a tak jím prošla do svého světa. Shaira posedávala na oltáři a když zahlédla Kasumi, okamžitě ji objala. „Ty jedna hlupačko!“ řekla a usmála se. „Tvá hrdost tě jednou přivede do hrobu.“ „Uvidíme. Pojď, Shairo, musíme pár věcí probrat.“ „Ne tak rychle. Přemýšlela jsem, že bych ti navrhla naplnit Slzu alespoň tím druhým Stínem, kterého tu máte, ale kamenný most prasknul. Je tam mezera a hodně velká. Riskovat skok se mi nechce, ale možná, že ty bys to s pásem mohla dokázat.“ „Nebudu riskovat život kvůli další dvojnici, co se mě může pokusit zabít. Ještě před pár hodinami jsem tvrdila, že chci zemřít a teď naopak vím, že k tomu nesmí dojít. Tvoje zasraná matka mě chce využít jako otroka!“ Venku již svítalo a navíc pršelo. Ženy se raději schovaly do vozu. „Nevidí nás?“ otázala se Kasumi. „Ne. V mojí blízkosti už nás nikdy neuvidí.“ „Zase se mnou chce vyjebávat! Prý zabij všechny Prince Pekla a Stín Samuela bude tvůj.“ „Všechny Prince?!“ divila se Shaira. „Nedává ti lehké úkoly… Je ti jasné, co tím sleduje, viď?“ „Ano. Chce mě už konečně mít mrtvou, ale zároveň si nechce rozhněvat Curu tím, že mě zabije. Já ale Samuela chci! Co mám podle tebe dělat?“ „Nic moc. Jedeme dál podle plánu. Až Azazel a Lilith padnou, budu to já, koho budou veškeré Stíny poslouchat. A já ti dám bez řečí Stín kohokoli budeš chtít, to ti slibuju. Jen by bylo fajn, kdybys mě konečně přestala tlouct? Jsi přece zásadová a já ti nikdy neublížila, tak proč nemáš zábrany v tom mě bít? Je to kvůli tomu, že nejsem člověk?“ „Zapomínáš na to, kdo mě nechal uvěznit?!“ „Aha... ale to nebylo osobní. Zavřeli tě mi lidé, ne já!“ „Zavřeli mě kvůli tvým nařízením a to, že platily pro bojovníky obecně mě je jedno! Navíc jsi mě okradla o věci a dokonce zničila rukavice!“ Kasumi si povzdechla a pokračovala: „A taky jsem jen člověk, Shairo – mívám vztek a poslední dobou hodně často. Příště se budu krotit, dobře?“ „V pohodě. Nakonec je fajn občas poznat, že jsem taky z masa a kostí.“ „Odvezeš mě zpátky domů!“ „Jasně a až to bude možné, až budeš dostatečně připravená a podaří se mi zkontaktovat Helgu, tak se u tebe zastavíme, projednáme další kroky a já ti předám ten dar věčného mládí. Předpokládám totiž, že už víš, za co bojovat.“ „Možná že z mého muže zbyla jen jeho část, ale pořád je to on a já se ho nevzdám.“ Sakura zašla nahoru do pokoje pro svoji pistoli a poté usedla vedle postýlky ke stolu. Po půl hodině zastavilo před bránou auto a z něj vystoupila Kasumi. Podivila se nad tím, že je branka odemčená a rozeběhla se do domu v domnění, že se něco stalo. U stolu spatřila svoji sestru, jak v náruči chová Naomi. Když mladá Japonka svoji sestru zahlédla, dítě uložila do postýlky a poukázala na prázdnou skleničku na stole. „Otrávil ji…“ špitla Sakura a zaslzely jí oči. „Co se tu stalo?!“ „On… musí dělat pro ně. Přemýšlela jsem a… to nebylo pro tebe, Kasumi. Ten doktor ví, že pít nebudeš, ale já… To já jsem to měla vypít.“ „Ale co?!“ zařvala Kasumi a chytila Sakuru za ruce. „Co se stalo?!“ Sakura pohlédla své sestře do tváře a všimla si jejího naprosto nehybného pravého oka. „Bože… Kasumičko… Co se ti stalo?!“ „Lilith mi vyrazila oko.“ Sakuře zaslzely oči a svoji sestru objala. „Já chci pryč…“ hlesla tiše. „Chci do bezpečí a chci žít s tebou, sestřičko. Musíme pryč, musíme… Kasumičko… promiň, ale musím běžet – každá minuta je drahá!“ Sakura popadla klíčky od auta, vyběhla z vily, naskočila do vozu a mířila do Llanelli. Sakura zastavila před nemocnicí a vběhla dovnitř. Nehledě na přítomný personál ani pacienty vběhla do dveří primariátu porodního oddělení. Byli tu jen dva doktoři, ovšem Abrams ne. „Kde je primář?!“ zařvala Sakura, až se doktoři polekali. „Pokud vím,“ řekl jeden z nich, „tak na kafi.“ Sakura okamžitě pádila do místního bufetu, kde u stolu skutečně seděl primář. Popíjel kávu a četl si nějaké spisy. Sakura vytasila pistoli a přirazila mu ji k hlavě. Primář strnul a velice pomalu zvedl ruce nad hlavu. „Já… já, paní Sakuro, co…“ „Drž hubu! Původně jsem ti chtěla cestou sem koupit lahev methanolu a donutit tě ji vypít, ale za tu námahu mi nestojíš. Navíc slepota není konečná, kulka v mozku ano.“ „Já ale nevím, o čem to mluvíte!“ Sakura pohodila na stůl vzkaz. „Přečti to!“ „D-dobře. Ehh, menší pozornost pro novopečenou maminku a její přátele. Aaron Abrams, ale… ale tohle jsem nepsal já!“ „Žvásty!“ Za Sakuřinými zády se objevil hlídač s plynovou pistolí v ruce. „Zahoďte to!“ vykřikl. „Nebo vás zastřelím!“ „Tímhle?!“ pobavila se Sakura. „Pane,“ oslovil muže doktor. „Nechte to být. Tohle je jen jedno velké nedorozumění. Běžte pryč, a pokud jste volal policii, zase ji odvolejte. Já to se slečnou vyřeším sám.“ Primář sáhl jednou rukou do své brašny a vytáhl odtud jakousi smlouvu ohledně pronájmu bytu. Předal ji Sakuře. Ta si prohlédla podpis a porovnala ho s podpisem na lístečku. Poté sklopila zbraň, usedla naproti primáři a začala naříkat. Primář se ji pokusil ukonejšit. „No tak, slečno. Týká se to té otrávené černošky, nemám pravdu?“ „Ano… je to moje kamarádka. Jak to s ní vypadá, to nevíte?“ „Pokud vím, je na JIPce a doktoři se snaží otravu zastavit. Přesto už některé orgány nezachrání. Vaše přítelkyně pravděpodobně bude až do konce života slepá.“ Sakura propadla v hlasitý pláč a v rukou žmoulala vzkaz od neznámého traviče. „Podepsal se mým jménem…“ řekl primář. „Četla jste včerejší noviny? Někdo z oddělení si pustil pusu na špacír a tak vyšlo na veřejnost, že Kasumi jsem rodil já a taky to, že zde způsobila paní Gordonová značný rozruch. Ale ten podpis… taková věc může navždy poškodit moji pověst a to i když jsem nevinný. Přesto to musíte předat policii a oni zahájí…“ „Ne! Já vím, kdo za to může. Ty svině z výpravy.“ „Jaké výpravy?“ „To je jedno. Všechny je zabiju!“ Sakura vstala a odešla ven. Přemýšlela, že se ještě staví za Parvati, ale i kdyby se dokázala na pokoj dostat, zcela určitě by ji to náladu nezvedlo. Sedla do auta, otřela si uslzené oči a nastartovala motor. Sakura po návratu do vily zjistila, že Kasumi je již ve svém pokoji a nakrmená Naomi spokojeně spí. Kasumi byla zcela nahá, avšak vůbec jí to nevadilo. Prohlížela se ve velkém nástěnném zrcadle a sledovala části těla, na kterých se vinou přibírání na váze v průběhu těhotenství usadil tuk. Během souboje s Lilith se Kasumi přesvědčila o tom, že postrádá mrštnost a při běhu v Cuřině světě se zase ujistila o tom, že mívá problémy s dechem. Dříve by těch pár mil uběhla bez sebemenších obtíží a bolest nohou by ani nepřišla. „Kasumičko…“ hlesla rozmrzelá Sakura. „Podfoukli i toho doktora – on za nic nemůže.“ Kasumi se ohlédla na sestru a sledovala její ztrápený výraz v obličeji. „Musela jsem si do nemocnice zavolat, abych zjistila, co se stalo. Tys mi to ani nebyla schopná říct!“ „Parvati je na tom blbě… snažila jsem se pomoc, ale…“ Sakuře se po tváři začaly řinout slzy. „Bude slepá… úplně slepá!“ Kasumi na to neřekla nic. Poukázala prstem na Naomi a pronesla: „Povím ti, co teď budeme dělat, Sakuro. Ty svině jdou po nás. A nejen po mě a Parvati, ale i po tobě! To neměla vypít Parvati, ale ty… Překvapuje mě, že ani jedné z vás to nebylo podezřelé… Vodka od primáře?! Jste jak hloupé husy a ty především! Je mi jasné, že jsi Parvati přesvědčila, aby se napila a ona ti samozřejmě nechtěla odporovat.“ „Takže… to je moje vina?!“ děsila se Sakura. „Je to vina vás obou! Ale to je teď jedno. Nechci ti nic vyčítat. Hned se sbalíš a odjedeš i s mojí dcerou na Black Mirror. Zabydlíš se v tom domě v lesích. Nebudeme čekat – pojedeš hned!“ „Ale… Kasumičko, já tě tady nemůžu nechat samotnou!“ Kasumi vztekle vycenila zuby a chytila Sakura za paže. Přirazila ji ke zdi a pohlédla jí do očí. „Já s tebou nediskutuji, Sakuro! Celá léta jsem spoléhala jen sama na sebe a bylo mi u prdele, co se stane s lidmi, které vídám. První, co mě opravdu zasáhlo, byla smrt Cye. Byl to přítel, ale ty jsi pro mne mnohem víc! Nebudu nečině sedět a sledovat, jak děláš jednu hloupost za druhou! Přestaň kňučet a chovej se jako… jako žena!“ „Chtěla jsi říct chlap! Chovej se jako žena… slyšíš, jak blbě to zní, sestřičko? To chlap je symbolem síly, vzdoru a odvahy. Proč tu nemůžeme mít pár chlapů, aby to všechno vyřešili za nás?“ Kasumi zatřásla se Sakurou jako s loutkou a vynutila si tak její pozornost. „Co tím naznačuješ?! To, že jelikož jsme ženy, nemůžeme se stavět nepřátelům čelem?! Že před nimi musíme utíkat a skrývat se?! Každá z nás poslala na smrt desítky lidí, tak proč bychom nemohli zlikvidovat desítky dalších?! Naše pohlaví na tom nic nemění, tak už nekňuč! A krom toho – my už žádné chlapy nemáme, Sakuro. Všichni jsou mrtví nebo jsou pryč. Samuel se zastřelil, Edward hnije v base, Marka zabili, Kenji je daleko a Valdemar se na mě očividně vysral. A aby toho nebylo málo – Parvati je mimo hru, Lilith je bestie a Shaiře se nedá bezmezně důvěřovat. Jsme tu jen my dvě, nikdo jiný.“ Sakura se vrhla své sestře kolem ramen a objala ji. „Slib mi, že se ti nic nestane, Kasumičko.“ „Víš dobře, že to ti slíbit nemůžu! Sbal se a jeď, Sakuro! Black Mirror je to nejbezpečnější místo, které znám. Pomýšlela jsem, že bych tě poslala do Thajska k otci. Možná, že trest si již odpykal a chtěl se přece vrátit do Bang Lamungu, jenomže na jihu Thajska se pohybuje Princ Pekla. Může to být náhoda, ale taky nemusí… Teoreticky bys mohla putovat do Shambaly k Shaiře, ale nechci té démonce dávat do rukou takovou páku. Možná mi pomáhá tak, jako nikdo jiný, ale to neznamená, že jí zcela důvěřuji. Navíc, Helga Jägerová je Shaiřina agentka a kdyby zjistila, že jsi u Shairy, mohla by se ti mstít. Loajalita Helgy vůči Shaiře je dost sporná…“ „Ale… ale mohla bys jet s námi. Skryjeme se tam obě a…“ „Oni po nás jdou, Sakuro - lidé i démoni. Nebudu se rozhodovat mezi ctí a rodinou – chci oboje! Takže odjeď na Black Mirror a nevystrkuj paty z domu, pokud to nebude nezbytné. Já tady zůstanu a udělám ze sebe opět to, čím jsem byla kdysi. Nechci žít v obavách o své blízké, nechci být svazována city ani někoho neustálé hlídat. Shaira mezi těmi svými kecy má čas od času pravdu – cit je slabost. Můj cíl musí být prostý a jasný – najít a zabít, rozumíš mi?!“ „A-ano, Kasumi.“ Kasumi konečně svoji sestru pustila a ta byla nyní ještě vyděšenější než před pár minutami. „Kasumi, já vím, že jsi ta nejlepší bojovnice na celém světě, vím, že tě nikdo nedokáže porazit, ale… už nejsi nejmladší.“ „Sakuro, je tu možnost, jak se stárnutí vyhnout. Shaira mě i tobě učinila nabídku – dá nám věčné mládí.“ „Cože?! To je… vtip?“ „Myslíš, že žertuji?! Za pár týdnů se tu Shaira objeví a ten dar mi předá. Poté ji pošlu za tebou.“ Sakura stále nevycházela z úžasu. „Tedy… Kasumičko… o mě zase tak moc nejde – je mi přes dvacet, ovšem ty… Budeš o kolik let mladší, o deset?“ „Asi tak.“ „To je neskutečný… za tohle by většina lidí šla přes mrtvoly… Já vlastně taky. Hlavně to nesmíš nikomu říct!“ Kasumi přešla k oknu a sledovala zahradu před vilou. „Indispozice Parvati je citelná, obzvláště v tuhle dobu - teď si spojence vybírat nemůžeme. Parvati kvůli smrti toho poldy stojí proti těm sviním, čili na naší straně. Nic ale není ztracené – Shaira umí léčit, možná jí dokáže pomoct. My máme na své straně nadpřirozené bytosti, máme Shairu. Nevrátí nám useknutou končetinu ani chybějící orgán, ale umí to, co každý vyšší démon – léčit sebe i druhé. Může opravit to, co už je. Nejsme na tom tak špatně, Sakuro – kdo z nich má na své straně tak mocnou léčitelku?“ „Určitě je Shaira na naší straně? Jako… zachránila mě, ale stejnak – určitě to bylo zadarmo?“ „Je jedno na jaké stojí straně, dokud nám bude pomáhat. Blíží se válka. Zatím je to jen takové pošťuchování, ale až to naplno propukne, budou jen dvě cesty jak z toho ven – zvítězit nebo zemřít a mě se umírat nechce. Neskončím jako Lilithin otrok!“ V – Dar života Bylo sychravé podzimní odpoledne a venku lilo jako z konve. Uvnitř vily však nebyly slyšet jen kapky bušící na okna, ale i hluboké oddechování vycházející ze sklepa. Kasumi byla zavěšená nohama na hrazdě, hlavou dolů, s rukama na prsou a přitahovala horní polovinu těla k nohám. Po jejím těle stékal pot a její strhaný výraz v obličeji říkal, že už toho má dost. Zpocená a unavená Kasumi však byla běžným inventářem vily už déle než dva měsíce. Ven chodila jen, aby mohla běhat nebo když potřebovala nakoupit. V hloubi duše se obávala, že to přežene a strhá se, jenomže expedice se blížila a Japonka stále nebyla ve formě. Věděla, že místo cedění potu by měla být s dcerou, jenomže rovněž věděla, že její nepřátelé jsou blízko a musí být zastaveni, než bude pozdě. Naposledy přitáhla tělo k hrazdě. Chytila se jí a seskočila. Udělala jen pár kroků vpřed, opřela se o zeď a sesunula se na podlahu. Snažila se popadnout dech a při tom sledovala samu sebe ve velkém zrcadle. Vypadala hrozně… ‚Den co den a pokaždé až na hranici… Uff, myslela jsem, že ten program, jaký jsem si připravila, zvládnu, ale nedokážu si dostatečně odpočinout. Není to jako kdysi!‘ Kasumi se napila vody z plastové lahve a odešla do patra, kde byla koupelna. Sprchový kout ve vile sice byl, ale Kasumi stejně dávala přednost vaně s příjemně horkou vodou. Začala vanu napouštět a mezitím ze sebe svlékla veškeré oblečení. Navzdory tomu, že bylo určené pro sport, bylo tak propocené, že z něj odkapával pot na zem. Okamžitě ho vložila do pračky a setřela si pot z čela. ‚Teď by o mě nezavadil ani ten blbec Valdemar. Smrdím strašně… Až je mi z toho smradu zle. Nedávno jsem četla článek o přitažlivosti zpocených mužů… Nějaká kráva tvrdila, že chodí do posilovny jen pro to, aby mohla sledovat ty chlapy… Co je na špíně, mokrém těle a smradu sexy?!‘ Za oknem koupelny bylo vidět, kterak se stmívá a Kasumi přišlo na mysl, že je zde dost odříznutá od okolního světa. Bylo to ještě horší než na Black Mirror, neboť pár mil od zámku stála vesnice. To odsud to k nejbližší vesnici bylo mnohem dál… ‚Úžasný, další hnusnej večer. A pořád prší! Je podzim a věčně fučí vítr, takže padá listí, lámou se suché větve a je tam zima. Venku na zahradě je neskutečnej bordel a já vážně nemám sílu sebrat se a jít uklízet. Na jaře všechny ty stromy půjdou k zemi. Beztak na nich nic neroste.‘ Venku se zablesklo a světlo v koupelně rázem zhaslo. „Do prdele!“ zařvala Kasumi, zavřela kohoutek vody a zase se oblékla. ‚Nemám naštípané dřevo do krbu a elektrické vytápění je v hajzlu – v noci tady zmrznu! A navíc nemám co jíst, protože jsem zapomněla nakoupit pečivo!‘ „Kurva!“ zařvala znovu Kasumi a usedla na okraj vany. „Jsem blbá. Jsem blbá kráva!“ Kasumi vyšla před dům, aby se alespoň opláchla. Všimla si světel vozu před bránou. Ty během chvilky zhasly a z auta vystoupila Shaira. V rukou měla balík převázaný modrou stužkou. Kasumi démonce otevřela. „Zdravím, Kasumi,“ pronesla démonka a předala jí balíček. „To je dárek pro tebe.“ Kasumi zavedla Shairu do vily a odložila si. „Kasumi…“ řekla Shaira. „Běžela jsi maraton?“ „Nemám náladu na žerty!“ „Ty nikdy nemáš náladu na žerty!“ Světla ve vile se opět rozsvítila, což démonce neuniklo. „Vida, asi s sebou nosím štěstí…“ „Bylo by lepší, kdyby štěstí chodilo bez tebe. Jdu nahoru se koupat. Buď počkej, nebo pojď se mnou do koupelny.“ „Už jsem myslela, že řekneš do vany.“ Kasumi opět začala napouštět vanu a svlékla se. Shaira si ženu chvíli prohlížela a pak řekla: „Jsi hrozně strhaná. Co tě znám, neviděla jsem tě tak vyčerpanou.“ „A divíš se mi?! V těhotenství jsem přibrala dvacet kilo a co hůř – strašně jsem zpohodlněla! Zpočátku jsem se musela hrozně přemáhat, abych se sebou vůbec něco dělala a i tak cítím, že nevydržím tolik, co kdysi. Hrozně rychle se unavím!“ „Co mají říkat ostatní?! Vsadila bych se, že skoro každý se v porovnání s tebou strašně rychle unaví.“ „Možná, ale to mi nestačí. Být nadprůměrná je málo.“ „Nikdy nebudeš na naprosté špici! Tam jsou chlapi, Kasumi, ne ženské.“ „Stačí, když budu lepší než svině, co se mi staví do cesty! A to budu!“ Shaira si povzdechla a pohlédla na tekoucí vodu. Vana byla již napuštěná, takže ji zastavila. „Co takhle vlézt do vody v novém těle?“ optala se Shaira. „Chceš… opravdu mi předáš ten dar?!“ Shaira se usmála a řekla: „Myslím to s tebou dobře, Kasumi a vždycky tomu tak bylo. Podej mi ruce.“ Kasumi poslechla a Shaira ji pevně chytila za prsty na dlaních. „Bude to vyčerpávající…“ dodala Shaira. „Pokud myslíš, že to zvládneš.“ „Bude to vyčerpávající i pro tebe! Něco jiného je zamezit buňkám stárnutí a něco jiného je je omládnout.“ „Počkej ještě – co přesně mi provedeš? Nechci být dítě!“ „Kasumi, já nedokážu vrátit čas – to nedokáže nikdo. Ve stručnosti udělám toto omladím veškeré buňky tvého těla - pokožku, orgány, kosti, svalstvo, dokonce i mozek, dále vyhladím vrásky, respektive zpevním povadlou kůži, také tě zbavím vad na kráse včetně pih a jizev, vyléčím závažné nemoci, pokud je najdu a zamezím opětovnému stárnutí celého organismu… Bude ti zhruba čtyřiadvacet let a to napořád.“ „To znamená… ale tehdy jsem neměla ani ponětí o Black Mirror a všech těch…“ „Samozřejmě, že ti to zůstane! Neboj se, Kasumi – nic zlého se ti nestane.“ Kasumi už nic neřekla a sklopila hlavu. Sledovala své ruce. Kolem Shairy se zablesklo a Kasumi rozbolela hlava. Brzy nato ji začaly brnět konečky prstů a brnění jakoby prostupovalo celým tělem. Čelo se jí orosilo potem a ten začal stékat do obličeje. Zavřela oči, neboť se nemohla otřít a pot nekontrolovatelně stékal po těle. Po necelých pěti minutách se již Shaira svíjela v bolestech, skučela a tu a tam hlasitě sykla bolestí. Hlava ji bolela jako střep, zatímco Kasumi čelila ‚jen‘ vyčerpání. Dýchala tak zhluboka, jak jen mohla, ale nepomáhalo to – její tělo se celé lesklo potem, rty měla vyprahlé a nedokázala se pořádně soustředit. Shaira konečně Kasumi pustila, odstoupila od ní a sesunula se na podlahu. Kasumi se zapotácela a hledala oporu pro znavené tělo. Opřela se o stolek pod zrcadlem a prohlédla se. Sledovala svoji snědou naprosto hladkou tvář bez jediné vrásky, bez jizvy, prostě bez jediné chybičky. Kdekdo by řekl, že Kasumi podstoupila plastickou operaci a že chirurgové se činili, avšak pravda byla jinde. Kasumi nadále neoplývala žádnou velkou krásou a kdyby neměla tak ostré rysy, ledově chladný pohled a silné tělo, ztratila by se snadno v davu. Sama sobě se však líbila a navíc nyní působila opravdu mladě a energicky. Stejně tak se i cítila. „To je… to je fantastické…“ pronesla Kasumi a nemohla se vynadívat na své tělo. „Že jo?“ hlesla unavená Shaira a pomalu se zvedala. „Měla jsi pochroumanou plíci a dost otlučené kosti. Taky ti vykloubili rameno a na noze máš zahojenou zlomeninu. Spravila jsem, co se dalo, ale oko nebo celý prst ti zkrátka vrátit neumím.“ „Nevadí, i tak ti moc děkuju, Shairo. Ani nevíš, jak jsem ti vděčná! Cítím se… plná energie. Jsem unavená, ospalá, zpocená, ale přesto se cítím jako nikdy předtím. Těch deset let musí být znát!“ Shaira se usmívala, neboť dokázala to, co málokdo – učinit Kasumi šťastnou. „Pomůžeš takhle i sestře a dceři?“ „Sestře určitě, vlastně si tak říkám, kde je?“ „Na Black Mirror. Bude tam v bezpečí a nebude mě tu rušit. Ona je… je úžasná. Nesmírně mě obdivuje a jsem pro ni jakýmsi symbolem! Můžu být ráda, že láska ke mně ji brání dívat se na mě s rozumem. Pak by zjistila, že nejsem tak dobrá jak si myslí.“ „No… jsi osobnost, Kasumi, to nemůžeš popřít. Ať už jsi taková nebo onaká, jedno je jisté – jsi unikát a pro mnoho lidí i démonů máš obrovskou cenu. Dokonce pro některé máš cenu i jako mrtvá. Jsi exkluzivní zboží, abych tak řekla, ale já nejsem jako ostatní – pro mě jsi přítelkyně, ne obchodní artikl. Potíž je v tom, že se čím dál tím víc přibližuješ symbolu vítězství, po kterém pasou všichni. Myslím, že nad hlavou většiny se vznáší pro tebe možná lichotivá myšlenka – kdo má Kasumi, vyhrává válku. Mezi námi, nemáš moc růžové vyhlídky na budoucnost.“ „A ty myslíš, že si to neuvědomuji? Lilith mě chce mít mrtvou, Azazel mě chce zabít, Samael mě chce mučit a ty lidi, které ani neznám, jdou dokonce i po mé rodině! Něco ti řeknu, Shairo – už teď jsem mrtvá! Vím, že z tohohle se nedostanu, že nedokážu všechny pobít, ale vezmu jich s sebou co nejvíc.“ Kasumi vlezla do vany a začala se mýt. Shaira se posadila na lavičku naproti a dala se do řeči. „Je ti jasné, že jsem ti radikálně změnila celý život… Nemůžeš zůstat na jednom místě žít dlouhé desítky let, protože to bude podezřelé.“ „Nebudu žít desítky let. Tys mě předtím neposlouchala?“ „Jak jsem řekla – kdo má Kasumi na své straně, vyhrává válku nebo má minimálně nezanedbatelnou výhodu. Já se tě jen tak nevzdám, Kasumi.“ Japonka na to nic neřekla a snažila se přijít na to, jak to Shaira myslela. „Kasumi, zítra ráno sem přijde Helga. Nebude to příjemné setkání, ale jsem na tvé straně. Necháš mě teď přespat v domě?“ „Určitě. Vykoupu se, najím se a připravím ti pokoj.“ „Najíš se… budu hodně troufalá, když…“ „Ale nebudeš. Mám nudlovou polévku z pytlíku, udělám jednu i pro tebe.“ Shaira se hlasitě rozesmála. „Kasumi, to dokážeš jedině ty! Každý druhý by návštěvu chtěl řádně uctít, něco by uvařil nebo ji dokonce pozval do města na večeři, ale ty… Bác ho! Mám nudlovou polévku a ještě k tomu z pytlíku!“ „Tak chceš ji nebo ne?!“ zvýšila hlas Kasumi. „Jasně že jo.“ Po koupeli se Kasumi pustila do přípravy večeře a zatímco vařila vodu a vybalovala nudle, Shaira ji častovala otázkami… „Vzpomínáš si, když jsme ještě v Shambale mluvily o vývoji na Zemi?“ „Vzpomínám. Mluvila jsi hlavně ty.“ „Zamyslela ses nad tím, jak jsem tě žádala?“ „Tvrdila jsi, že se lidstvo přemnožilo. A určitě bys to neříkala jen tak, kdybys neměla chuť s tím něco dělat.“ Kasumi vložila nudle do nízkých kulatých misek a zalila je vodou. Z příborníku vytáhla dvoje hůlky a usedla i s jídlem ke stolu. „Máš pravdu, Kasumi,“ pronesla Shaira a pustila se do jídla. „Jen nevím, jestli je vhodné pokročit v myšlence dál… Vzpomínáš na Ježíše a jeho poslední večeři? Je mi skoro až líto riskovat to, že moje poslední jídlo budou nudle.“ „Až se přeneseš přes svou obvyklou dávku blábolů, přejdi k věci.“ „Uff, ty mi řekni, jak to děláš, když musíš jednat s cizími lidmi? Vsadím se, že většina z nich má chuť tě přetáhnout něčím těžkým po hlavě a brání jim v tom jedině skutečnost, že jsi žena. Jenomže co když nasereš ženu?! Pověz mi, jaká je tvá bilance? Zabila jsi víc mužů, žen nebo… dětí?“ Kasumi dojedla nudle a přesedla si na sedačku, která byla mnohem pohodlnější. „Na děti taky došlo. Obzvláště v Indii. Mohlo jim být tak… deset. Jeden z nich mě chtěl v davu připravit o peněženku. Nebyl tak rychlý a já mu málem zlomila prsty na ruce. Myslela jsem, že se nic nestalo a nechala ho být. Utekl a mě při kontrole došlo, že mi chybí asi dvacet rupií. Okamžitě jsem šla po něm…“ „Počkat, tys šla zabít dítě kvůli dvaceti rupiím?!“ „Tady nešlo o hodnotu – on mě okradl! Vběhla jsem za ním do slepé uličky, kde jich bylo asi osm. Všechno malé děti. Zřejmě jeden z mnoha dětských zlodějských gangů – nic neobvyklého. K jejich smůle na mě vytáhli nože.“ „Ty vážně nerozlišuješ…“ „Proč bych měla?! Zloděj jako zloděj. Moje újma je stejná ať už mě okrade dospělý nebo děcko.“ „Indie je jak obrovské mraveniště. Lidi nemají co žrát. Ti kluci třeba hladověli a tvoje peníze jim mohly dát rýži nebo chleba.“ „Miliony lidí hladoví, ale to přece není důvod nechávat se okrádat! Já nemám nic proti jejich způsobu výdělku, ale nesmí okrádat mě.“ „Takže kdyby tě slušně požádali, tak jim peníze dáš.“ „Připadám ti snad jako samaritánka?! Ale k tomu, na co ses původně ptala… Nepočítám své zabité, jen odhaduji a mužů bylo podstatně víc. Logicky… Největší problém jsem však měla s ženou… Shairo, pověz mi, ale bez vykrucování – co chceš s lidstvem dělat?! Chceš jemu i planetě snad pomoct?“ „Nevím, co si pod tím slovem představuješ, ale ano. V pahorkatinách Nové Guiney žije kmen Tsembaga Maring. Jde o kmen vcelku zaostalých primitivů, jejichž největší zdroj potravy jsou pole s bramborami. V oblasti též žijí divoká prasata, a protože je nikdo cíleně neloví, čas od času, zhruba za pět až deset let, se přemnoží. Přemnožená prasata vezmou vesnice útokem a úrodu zničí, takže kmen nemá co jíst. Tehdy domorodci vyrvou ze země posvátný keř a započne rituál Kaiko. Kmen konečně začne lovit prasata a snaží se získat potravu. Když ji získají a populaci prasat povážlivě sníží, boj o potravu skončí a oni uspořádají velkou hostinu, načež dál žijí poklidným životem. Jenomže prasata se zase časem přemnoží. Tak se to celé opakuje a domorodcům to vyhovuje, neboť to považují za jakýsi zvyk. Nesnaží se svůj problém vyřešit regulací prasat, ale na své hlouposti založili tradici. To samé funguje všude jinde, jen těmi prasaty jsou megakorporace vykořisťující vše okolo za účelem zisku. Potíž je v tom, že lidé z Tsembaga Maring se čas od času naserou a začnou bojovat, kdežto chudnoucí lidé ve světě neudělají ani zbla a neustále se nechávají zatlačovat do nevýhodných pozic. Povím ti jedno, Kasumi – zní to divně, ale snad ten nejhorší ekonomický systém, jaký může být je kapitalismus. Systém otevřeného obchodu a nedozírných možností vypadá skvěle, ale lidé kvůli tomu ztrácejí veškeré zábrany. Osamostatňují se, hledí jen na sebe a zbavují se lidskosti. Pokud jsou mezi lidmi výrazné ekonomické rozdíly, jež se navíc neustále prohlubují, pak to vždy musí skončit nepokoji a ty vystupňují v násilí i bezohlednost. Říká se, že kapitalismus je jako divočina – lidé jsou svobodní a mohou mít všechno, co chtějí, ale musí si to vybojovat. Postupem let to ale zachází tak daleko, že lidstvo ztrácí nejzákladnější hodnoty jako je rodina, povinnost a čest. Každý může v divočině přežít, ale jen když tohle všechno zahodí, ovšem jaká pak může být budoucnost lidstva, když nikdo nehledí na nikoho a na nic? Víš, jaká je hrozná pravda, Kasumi? Když opice slezly ze stromů a vyvíjely se v člověka, dosáhly toho jen pro to, že se spojily do tlup.“ Kasumi si jen chmurně povzdechla, zatímco Shaira pokračovala. „Bude trvat jen pár desítek let, než propuknou brutální války, protože tu máme státy, jež rády hromadí jako nějaký sysel. Tyhle velké státy jen vykořisťují státy malé využívají je jako surovinu, jako zdroj peněz a ukazují na nich politickou či vojenskou moc. Místo toho, aby byl svět jednotný, tak se neustále drolí a obě dobře víme, že to drolení nebude mít nikdy konce. Už jsem ti vyprávěla o touze a její moci a ta jde ruku v ruce kapitalismu. Jediné, co nebezpečnou touhu dokáže potlačit, je dokázat lidem, že ji není možné vždy naplnit, ovšem kapitalismus je o přesném opaku. Čím víc možností máme, tím víc toho chceme. Svoboda je dvojsečná zbraň, daleko lepší je lidem dát iluzi svobody a držet je zkrátka. Teprve když lidé zmoudří a dosáhnou určitého vyššího stupně vývoje, pak mohou být vypuštění do širého světa. Je to stejné jako s odchovem zvířat v rezervacích – do volné přírody jsou vypuštěni, až když jsou na ni připraveni. Žiju tady už tři staletí a vidím věci, které jiní nevidí. Veškerý světový majetek nevlastní ani deset procent lidí a bude hůř. Kapitalismus tuhle planetu ničí a zničí, ale není možné vymazat z povrchu zemského něco, co je pouhou myšlenkou. Chci proto vymazat lidi.“ „Zbláznila ses?!“ vykřikla Kasumi a prudce vstala. „Jen klid, Kasumi, jen klid. Lidé s touhle planetou udělali hodně. Před tisíci lety to tu bylo samá skála, les nebo poušť, ale dnes jsou všude po světě roztroušena města, hrady, hřbitovy, doly, kostely,… prostě lidstvo udělalo ze Země fajn místo k životu, kde nehrozí stereotyp. Nechci lidstvo vyhubit, ale taky nechci, aby mě připravili o domov a tak chci zmenšit světovou populaci zhruba o třetinu.“ „Zešílela jsi?! To je nemožné! Lidé se rodí rychleji, než je můžeš stačit zabíjet a navíc tě zničí!“ „Kasumi, nepovažuj mě za hloupé děcko. Povím ti, co plánuju, ale až přijde čas. Rozbal dáreček.“ Kasumi poslechla a uvnitř balíku nalezla koženou zbroj jak ze středověku. „Co to je?!“ divila se. „Velmi kvalitní zbroj ze dvou částí – jedna na ochranu beder a podbřišku, uzpůsobená tak, abys pod ní mohla mít Thorův pás, druhá část chrání prsa a lopatky. Krom toho tu máš nátepníky, pevné boty a chrániče loktů a ramen. Nasazuje se to snadno – je to šité tobě na míru. Dolní polovina zad a břicho bude holé, stejně jako paže a stehna.“ „Co to má být?! To mám jít do džungle polonahá?!“ „No jistě! Tamní lidé nemají víc než bederní roušku a to platí i pro ženy. Musíš být vidět, protože jsi naprosto ideální žena pro sémě náčelníka!“ Kasumi rázem zrudla a vytřeštila oči. „Ehh, Kasumi, neproháněli se tví předci Americkými prériemi?“ Kasumi tohle nevydržela, zaskřípala zuby a odešla do patra do pokoje. Zde zatáhla závěsy a ulehla na postel. Během chvíle zde byla Shaira, což Kasumi předpokládala. „Nechtěla jsem tě urazit, Kasumi.“ „Zmiz, nemám na tebe dnes náladu. Lehni si na pohovku dole.“ „Nedořešily jsme to a já ti musím…“ „Vypadni!“ zařvala Kasumi. Shaira raději zavřela dveře a začala mluvit přes ně: „Musím ti to vysvětlit, Kasumi – nemusíš si brát na sebe zrovna tohle, ale pokud se chceš vetřít mezi ně tak…“ „Drž hubu!“ vykřikla Kasumi. „Mezi nikoho se vtírat nebudu! Rozhodně ne svým poprsím.“ „Ale ty mezi ně zapadneš! A to líp než ten trotl, co tam kdysi žil. Když zaujmeš náčelníka, máš to v suchu a můžeš ho vyslechnou ohledně Leviatana. Můžeš s ním cloumat, můžeš vytvořit armádu, můžeš…“ Před Shairou se otevřely dveře a mezi nimi stála Kasumi. „Znám jiný způsob, jak dosáhnout svého. To se přiloží k oku nůž a v tu chvíli se rozpovídá většina lidí. Na ostrov jedu já, ne ty a tak to budu dělat po svém.“ „Jestli ti je příjemnější vyvraždit kmen než se s ním sblížit, tak prosím, ale já celkovou likvidaci nemám ráda. Ti lidé mají svoji kulturu, své zvyky a tradice. Jakmile staneš na pláži, bude to, jako kdyby na ostrov přišel mor.“ „Jejich problém. A teď mi řekni – co všechno o ostrově víš? Zdá se, že dost…“ „Vlastně ani ne. Jeden chlápek se odtamtud před pár měsíci vrátil a píše o tom knihu.“ „Chci ji.“ „To nepůjde. Napsal zatím pár stránek. Nic víc v nich nebylo.“ „Co takhle toho muže vyslechnout?“ „Pozdě. Slyšela jsem, že už odjel na Guineu.“ „No dobře. Jdu spát, tak mě už neruš a vezmi si postel tady vedle.“ „Díky. Chtěla jsem ještě zkontrolovat pohyby Princů. Venku je na to dost prostoru, půjdeš taky?“ Kasumi na sebe hodila kabát a následovala Shairu před dům na zahradu. Na zahradu, na které nerostla ani jedna jediná okrasná kytička. Kasumino estetické cítění bylo věčně na bodu mrazu a ve vysazování květin viděla jen zbytečnou potřebu starat se o ně. Sakura na tom nebyla o moc lépe. Měsíc sice nesvítil, ale to Shaiře nevadilo. Nasadila si prsten a během chvíle se zahrada zalila projekcí Země. Oba Princové byli stále na svých místech. „Ten z Thajska mě štve,“ řekla Shaira. „Takhle je tam už celé měsíce. Zatím jsem ho ještě neproklepla a váhám, jestli do toho mám jít – nechci ho vystrašit.“ „Někde v těch místech chtěl žít můj otec poté, co by byl propuštěn z vězení. Napadlo mě, že to spolu souvisí.“ „Jdou po tobě, Kasumi, takže je to logické. Ale proč mě o tom říkáš až teď?“ „Otec neví, kde žiju, ale kdybych ho navštívila, mohl by to zjistit. Nejsem dokonalá – můžu se prořeknout nebo ho jakkoli upozornit na to, co dělám. Navíc, ta svině na mě může čekat.“ „Výborně, Kasumi!“ vykřikla Shaira a poplácala Japonku po rameni. „Vlastní otec je možná v ohrožení života a ty myslíš na svoji bezpečnost. Učíš se přežívat!“ „Chci, aby umřel, nic víc, nic míň. Kdyby byla v ohrožení Sakura, neváhala bych ani vteřinu. Když si to ale tak přebírám… chtěla bych vědět na čem jsem. Už jednou mě otec prodal a může to udělat znova. Bude lepší je zabít – otce i tu Pekelnou svini. Brzy vyrazím do Thajska.“ „Pojedu s tebou. Zabíjení vlastních rodičů si nemůžu nechat ujít. Co myslíš, budeš to cítit stejně, jako když já vrazím meč Azazelovi do srdce?“ „To nevím, ale teď jdu spát.“ K ránu Kasumi vstala, oblékla se a připravila si snídani. Sotva Shaira sešla po schodech do jídelny, zadrnčel zvonek. „Vezmi si pás,“ řekla Shaira a vyšla ven. Kasumi měla magický předmět na sobě už od rána. A stejně tak měla pod kabátem ukrytý meč podobný kataně, jež byl však mnohem menší a snadno ovladatelný jednou rukou. Shaira se kupodivu vrátila do vily sama. „Kde je?“ divila se Kasumi. „To byl jen pošťák. Na…“ Shaira předala noviny Kasumi, která je položila na stůl. „Proč zvonil?“ ptala se Japonka. „Chtěl ti pogratulovat k dítěti. Jsi známá a to není dobré. Co tě to vůbec napadlo, Kasumi?!“ „Myslíš, že jsem to tak chtěla?!“ obořila se Japonka na Shairu. „Prostě jsem do toho spadla a jsem v tom až po uši!“ Opět se rozdrnčel zvonek, načež Kasumi noviny zmačkala a hodila do krbu. „Přiveď to prase do mého pokoje!“ řekla Kasumi a vyšla do patra. Raději se ujistila, že má u pasu meč. Shaira venku před bránou spatřila Helgu. Nemohla si dvoumetrovou obryni s nikým splést. Otevřela bránu a vpustila Helgu na pozemek. „Bude tu i ta malá?“ otázala se Helga. „I Kasumi je malá! Ale ne, Sakura zde není. Přesto se kroť. Je to moje přítelkyně.“ „Neměj obavy, Shairo. Nechci jakkoli ublížit člověku, který mi dal možnost se proslavit! Až se z té výpravy vrátím, ukážu civilizaci vlastnoručně zabitého hada. Toho největšího hada, který kdy žil!“ Shaira se usmála, aby Helze zlepšila náladu a obě zašly do vily. V Kasumině pokoji bylo šero. Závěsy byly zatažené a nesvítilo se zde. Kasumi stála před svou posteli a měřila si svým pronikavým pohledem svého hosta. Bylo ticho a ani Shaira nepromluvila. Démonku zajímalo, která z žen prolomí hradbu mlčení. Byla to Helga… Nejprve roztáhla ústa v úsměvu, poté dala ruce v bok a řekla: „Hezký dům. Ale prací sis na něj nevydělala, co?“ Kasumi neřekla ani slovo, ale vrhla pohled na Shairu. Ta se netvářila nijak pobouřeně. „Umíš mluvit?“ otázala se Helga. „Možná potřebuješ překladatele.“ Nic. Kasumi stále nic neříkala. „I průměrný Brit je vyšší než ty, ačkoli… ne o moc. I mezi trpaslíky jsou výjimky, očividně.“ Stále ticho, avšak Shaiře začalo docházet, že ženy hazardují a ne málo. Helga pokračovala. „Pořád ale zůstáváš trpaslicí. Žlutou trpaslicí. Proč jsi vlastně v Anglii? Prodáváš tu rejži?“ Kasumi vykročila vpřed a prošla kolem Helgy. Ujistila se, že žena u sebe nemá zbraň. Zavřela dveře do pokoje a otočila klíčem, který uschovala do kapsy. „Mám na tebe pár otázek, Helgo,“ pronesla tiše Kasumi. „Začneme ale tou nejdůležitější – proč myslíš, že bych měla zapomenout na tvůj pokus zabít moji sestru a proč bych tě tedy měla nechat odejít?“ „Kasumi!“ vykřikla Shaira, které došlo, že tohle nebude poklidná porada. Raději se chopila slova, neboť nechtěla dovolit Helze odpovědět. „Kasumi je mojí spojenkyní, stejně jako ty Helgo. Nepopíráš, že jsi její sestře ublížila.“ „Ne, ale co na tom? Nevěděla jsem o koho jde a i kdyby ano…“ Helga se obrátila na Kasumi a ukázala na ni, „i kdyby ano, tak bych jednala stejně. Žluťásci se šíří Evropou jako nějaká nákaza, jako mor. Nejsou to lidé, jen podřadná verbež. A když vidím tu vilu, je mi jasné, že se začínají zmáhat. Pro nás Evropany to není dobré.“ Kasumi pomaličku přistoupila až k Helze a prohlížela si její krk. Zároveň svojí pravou rukou uchopila rukojeť meče. Shaira mluvila dál: „Pověz mi víc, Helgo. Dala jsem ti volnou ruku, ale chci vědět, co podnikáš. Musím posoudit, jestli je to vhodné, či nikoli.“ „Chápu… ale proč je tu ona?“ Helga sklopila hlavu, aby mohla Kasumi zírat do očí. „Tvojí sestře jsem řekla, že složím její mrtvolu u tvých dveří. Možná by to bylo zábavnější opačně. Pověz, komu jsi sebrala tuhle vilu? Co její majitel? Je vzadu na zahradě, dva metry pod zemí?“ Shaira zprvu předpokládala, že bude možné přimět obě ženy ke spolupráci, nicméně nyní už dobře věděla, že je to nemožné. Přešla ke stěně a rozsvítila, což Kasumi nijak nevyhovovalo. Pozorný člověk by si všiml, že má pod kabátem cosi ukryté. Helga však pozorná nebyla. „Plán se změnil,“ řekla Shaira. „Kasumi na ten ostrov potřebuje jet a tak pojede místo tebe.“ Helga v mžiku pohlédla na Shairu a jen tak tak dokázala udržet jazyk za zuby. Její nenávistný pohled však mluvil za vše. „Já tam musím jet!“ vykřikla po chvíli. „Mám to už připravené – mám plán!“ „Jaký plán?!“ ptala se démonka. „Proč kvůli tomu zabíjíš nevinné lidi? Copak na mě chceš upozornit?“ „Pošli trpaslici pryč a dozvíš se to.“ „Ne! Mluv teď a tady, Helgo.“ „Dobře… ale jestli to trpaslice využije proti mně, zabiju nejen ji, ale i její sestru.“ „Můžeš to zkusit, čubko,“ pronesla Kasumi tak tiše, že to Němka sotva zaslechla. Shaira si povzdechla a řekla: „Kasumi, necháš nás o samotě?“ „Ne!“ odvětila Japonka a dál hleděla Helze do očí. Měla důvod Němku zabít už nyní, nicméně potřebovala zjistit, co ví. Helga vycenila zuby a to byla pro Kasumi příležitost. Vrazila pěst Helze do zubů tak hrozivou silou, že čtyři z nich se uvolnily a Němka se s ústy plnými krve zhroutila k zemi. Kasumi vytasila meč a přiložila ho ženě pod hlavu do místa, kde byla krční tepna. „Položím ti otázku. Ty na ni popravdě odpovíš. Když ne, zabiju tě, pochopilas?“ Helga otevřela ústa, ze kterých vyteklo trochu krve. „D-dobře…“ hlesla a rozklepala se hrůzou. „Proč mám na té lodi být já a Parvati Singh?“ „Nevím proč. Jen jsem poslouchala jejich rozkazy, to abych se vetřela mezi ně. Zabít hada nebude snadné bez pomoci.“ Kasumi snadno poznala, že Helga lže. „Další otázka – kdo na té lodi bude? Chci jména a adresy.“ „Znám se jen se dvěma – s vedoucím vědeckého týmu, Trevisem Richardsonem a s vedoucí ozbrojeného týmu, který má vědátory chránit před domorodci. Tou vedoucí je Paola Ramirezová. Nevím, kde ti dva bydlí. Scházela jsem se s nimi většinou jen v Londýně na univerzitě. Navíc, teď už asi budou v Pacifiku.“ Ani tohle Kasumi nepřipadalo jako celá pravda, ale ruku do ohně by za to nedala. „Sestra mluvila o jakési zkoušce, jež měla proběhnout nedaleko Londýna v jednom domě. Komu patří a co s tím má dotyčný společného?“ „Je to dům Dereka Everse. Mého přítele.“ „Co s tím má společného?!“ „Budeš se muset zeptat jeho – nemluví se mnou o svých záměrech. Teď už ho ale nezastihneš, protože za týden se odjíždí a on už je pryč.“ Kasumi se obrátila na Shairu a řekla: „K tomuhle setkání mělo dojít mnohem dřív!“ „To sice ano, ale Helga trávila poslední měsíce léčením zranění a odpočinkem. A navíc, Kasumi, ani ty jsi nebyla ve formě.“ „Už můžu odejít?“ ptala se Helga. „To jsem neřekla,“ usmála se Kasumi. „Jsi lhářka a já bych tě sice mohla mučit, ovšem tvá síla hraje proti mně – nebudu riskovat.“ Helga vytřeštila oči a nevydala ani hlásku. „Kasumi!“ oslovila Japonku Shaira. „Já ji potřebuju! My ji potřebujeme!“ „A proč? K čemu ti je odporná všemi pohrdající bestie?!“ „Ona je výjimečná. Nech ji být, prosím.“ Kasumi se na chvíli zamyslela. „Kasumi,“ naléhala Shaira. „Vím, že máš svoji hlavu, ale v tomhle mi věř. Nech ji odejít.“ Ač to bylo Kasumi proti srsti, nakonec meč odložila. „Na té lodi tě ale chci,“ řekla nakonec. Helga kývla hlavou na znamení souhlasu, rychle se zvedla na nohy a odešla ven. Shaira ji vyprovodila a poté se vrátila do pokoje. „Co to mělo znamenat?!“ křičela Kasumi, už když byla démonka mezi dveřmi. „Čekala jsem, že něco uděláš, když mě tak urážela! Ale ty nic…“ „Promiň, Kasumi, ale Helgu potřebuju. Musí spolupracovat a to nebude, když se k ní začnu chovat zle.“ „Proč? Já Prince Pekla zabiju taky!“ „A když tak učiníš, oni tě krátce před smrtí mohou posednout. Pokud Princ umírá, raději opustí své tělo a usadí se v těle jiném. Vzpomeň si na svoji sestru. Jako posednuté se ti možná nic nestane, ostatně jsi tak silná osobnost jako málokdo, ale to riziko tu bude a já tě riziku vystavovat nechci. Je dobře, že jsi nakonec svolila a pojedete na ostrov společně.“ „Jen pro to, abych ji měla na očích!“ „Ne! Proto, aby Leviatana zabila ona! Zařiď, aby Leviatan zemřel její rukou a abys nebyla v tu dobu poblíž. Až se tak stane, Helga musí zemřít!“ „Tvrdila jsi, že se má osvědčit a teď se jí chceš zbavit?“ „Když v sobě bude mít Prince, pak je pro mě hrozbou. A když ho v sobě mít nebude, pak je hrozbou pro tebe. Nebo snad myslíš, že ti tenhle incident odpustí?! Zavařila jsi mi to, Kasumi! „Tak se s tím smiř. Teď chci vyrazit na Black Mirror, abych se rozloučila se sestrou. A popozítří pojedeme do Thajska. Tak mě tu vyzvedni, dobře?“ „Dobře a na Black Mirror pojedu s tebou.“ Na Black Mirror dorazily ženy pozdě odpoledne. Lilo jako z konve, což pro zdejší podnebí nebylo zase tak neobvyklé, avšak příjemné to nebylo. Málokdo si dokáže zvyknout na častý déšť. Shaira odbočila na lesní cestu a zastavila před Sakuřiným domem. Uvnitř se svítilo a za oknem v patře seděla jakási osoba. „Tak jsme tu. Myslím, že ještě zajedu do Ipswiche a stavím se na večeři… Mám ráda pořádně ostré jídlo a oni tam mají jednu Indickou restauraci.“ Kasumi bylo jasné, že Shaira odjela jen pro to, aby měla se sestrou soukromí, ale vůbec jí to nevadilo. Marně hledala u dveří zvonek, takže jen zabušila a přitom dávala pozor, aby díky Thorově pásu neprorazila dveře. Sakura otevřela vzápětí a okamžitě se vrhla Kasumi kolem ramen. „Kasumičko… ráda tě zas vidím! Pojď dovnitř, zrovna připravuju večeři.“ Kasumi se snažila vybavit dobu, kdy v domě byla naposledy. Tehdy tu byl samý nepořádek prázdné krabice, rozbité sklo, potrhané koberce,… Dnes by takovou minulost domu nikdo netipoval. Sakura se činila a vybavila dům sice stroze, avšak moderně. Hale tak vévodila televize a kancelářský stůl s PC. Zdi byly holé, ale zato čerstvě natřené bílou barvou. Podlahu pokrýval koberec a všeho všudy zde byla jen jedna polička s telefonem a pár listinami. Sakura zde rozhodně nemínila bydlet natrvalo, proto interiér nepůsobil nijak zvlášť útulně. Mladá Japonka zavedla svoji sestru do kuchyně, kde v postýlce spala Naomi. A tak zatímco Sakura pokračovala v krájení salámu do míchaných vajíček, Kasumi přiběhla k postýlce a nemohla se vynadívat na svoji dceru. „Roste jako z vody, sestřičko!“ „Ano… mrzí mne, že nemohu být s ní.“ Kasumi neměla daleko k tomu, aby začala plakat. Raději přikryla Naomi dekou a přistoupila k Sakuře, která již míchala v pánvi vajíčka. „Všimla sis na mě něčeho?“ otázala se své sestry Kasumi. „Jo. Už nemáš druhou bradu a… počkat!“ Sakura si prohlédla Kasumin obličej. „Kasumičko, ty sis našla chlapa!“ „Chlapa?!“ „Používáš omlazovací krém a to bys kvůli sobě nikdy neudělala, takže… Vždyť ty vypadáš tak mladě!“ „Shaira mi předala dar věčného mládí. Až se sem vrátí, dá ti ho taky.“ Sakuře se samým překvapením zatočila hlava. Raději se chytila kuchyňské linky. „No, ty vole! Já… já budu brečet, sestřičko.“ „Zůstanu tu na večeři a potom se vrátím domů, abych tě zbytečně neohrožovala. Nikdy nevíš, kdo tě sleduje…“ „Huš!“ přerušila Kasumi sestra. „Další moucha! Snad v každém pokoji už máme mucholapku a ty svině sem pořád lezou! Kde se tu berou takhle na podzim?!“ Sakura odehnala dlaní další mouchu, jež chtěla usednout na linku a otočila se zase k sestře. „Víš, nad čím jsem přemýšlela, sestřičko? Že bych se mohla chodit vyptávat Lilith tak jako to dělával…“ „Ne!“ vykřikla Kasumi až málem probudila dceru. „Za Lilith nepůjdeš! Nikdy, rozumíš mi?!“ „Jo… Promiň, byl to jen hloupý nápad. Hele, než to dodělám, stavíš se nahoře za Parvati?“ Kasumi kývla na znamení souhlasu a z haly vyšla po schodech do patra. Otevřela dveře hned po své pravici, kde však byl pokoj Sakury. Ten Parvatin byl vedle. Černoška seděla u okna a nepřítomně hleděla ven. Kasumi si povšimla mucholapky zavěšené u stropu. Bylo na ní snad dvacet přilepených much. „Sakuro?“ otázala se Parvati a pootočila hlavou ke dveřím. Parvatin skelný netečný pohled hovořil za vše. „To jsem já, Kasumi.“ „Kasumi…“ řekla Parvati a na tváři se jí objevil úsměv. Ten však rázem vyprchal. „Odpusť mi to, Kasumi. Chtěla jsem vám být oporou a pomáhat vám, avšak… teď jsem to já, kdo potřebuje pomoc druhých. Jsem pro vás jen přítěží, stejně jako jsem byla pro Curtise.“ „Nečekej, že tě budu litovat. Dlouho jsem to zvažovala, ale jsem v situaci, kdy si nemůžu spojence vybírat. O tvé loajalitě mám nadále pochybnosti, ale bezesporu jsi schopná. Já tě potřebuju.“ „Jak mohu být užitečná?! V tomhle stavu?!“ „Je tu někdo, kdo tě možná dokáže vyléčit. Požádám Shairu, aby se ti pokusila vrátit zrak.“ Parvati otevřela překvapením ústa, ale než stačila říci slova díků, Kasumi odešla. Kasumi zašla dolů do kuchyně, kde již Sakura servírovala večeři. Sakura zanesla talíř Parvati a poté se se sestrou pustila do jídla. „Sakuro, je tu ještě jedna věc...“ „To bych řekla!“ zvolala Sakura, postavila se a podala Kasumi ruku. „Sice je to opožděné, ale přece - všechno nejlepší k tvým... kolik ti teď vlastně je?“ „Třicet čtyři. Pár desítek let to půjde tajit, pak nastane chvíle na změnu identity.“ „Jo... tak všechno nejlepší k tvým pětadvacetinám, protože to je věk, na který vypadáš. Promiň, že pro tebe nic nemám, ale je těžký vyrazit s malou po nákupech.“ „Chápu a děkuju za přání. Teď důležitější věc - krom těch dvou badatelů znám další dvě osoby, které patří k těm sviním, takže na ně dávej pozor. Jde o Dereke Everse a Paolu Ramirezovou.“ Sakura se při zmínce o Paole zakuckala. Kus chleba jí zaskočil hluboko do krku, takže se urychleně předklonila a vykašlala ho ze sebe. „Jsi v pořádku?“ strachovala se Kasumi. „Jo. Ramirezová je ta děvka, která přepadla Edwarda na Amazonce.“ „Možná jen shoda jmen. A možná taky ne…“ „Kasumi, v Llanelli pracuje na patologii Paolin syn, Armando Ramirez.“ „Výborně,“ usmála se Kasumi. „Ale tvrdí, že se svojí matkou nic společného nemá a ani neví, kde žije.“ „Třeba si po mé návštěvě rozvzpomene.“ VI - Odplata Zbývaly dva dny do odjezdu do Thajska a Kasumi se rozhodla navštívit v nemocnici Armanda. Protože auto zůstalo na Black Mirror u Sakury a Kasumi jiné neměla, byla nucena využít starého jízdního kola. Tím jezdila do nejbližší vsi často – kvůli nákupům, ale do Llanelli to bylo podstatně dál. Armando s koštětem v ruce a kýblem plným špinavé vody poblíž vytíral chodbu u nemocniční lékárny. Dělalo mu potíže udržet se ve stoje a neusnout. „Dávejte pozor!“ vykřikl pacient, jemuž Armando omylem přistavil do cesty kýbl s vodou. „Promiňte…“ hlesl mladík poté, co byl muž již dávno z doslechu. Armando z chodby dobře viděl na recepci a spatřil Asiatku, která odtamtud míří k němu. Když se zastavila u něj, pozvedl oči a dobře si ji prohlédl. „Potřebujete něco, paní?“ „Ano. Potřebuju vás. Máte chvilku čas?“ „Jsem v pracovní době, ale co nevidět bude pauza na oběd.“ „Co kdybych řekla, že se to týká vaší matky?“ „Proboha, to je…“ Armando popadl kýbl. „Pět minutek a půjdu s vámi, kam budete chtít. Slibuju!“ „Budu čekat venku na parkovišti.“ Kasumi se opřela o zeď nemocnice, poblíž stojanu s koly a čekala na Armanda. Ten dorazil ve spěchu, převlečený a s batohem na zádech. „Smím vědět, odkud mne znáte, paní?“ „Od mé sestry Sakury.“ „Tak ona přeci jen něco našla… Musím jí osobně poděkovat a vám samozřejmě…“ „Ne! Za mojí sestrou ani nepáchnete! Povězte mi, Armando, co o vaší matce víte?“ „Nic moc. Byl jsem malé dítě, když nás opustila. A i když nás čas od času navštěvovala, nebyl čas na otázky ohledně jejího života.“ Kasumi se pozorně zaměřila na Armandovy oči a s klidem řekla: „Vaše matka je zabiják!“ Armando vytřeštil oči a na celé parkoviště zakřičel: „Takovou lež odvoláte! Moje matka je počestná žena a…“ „A jak to víte, když jste ji celá léta neviděl?!“ Hned nato Armando zmlkl a zarazil se. „Vy Paolu znáte?“ otázal se Armando. „To ani ne, ale vím, kde ji najít.“ „A kde? Kde je? Prosím, prozraďte mi to.“ „Ne zadarmo. Chci slib, že nepůjdete proti mně.“ „Prosím?“ podivil se muž. „Je to prosté – tam, kde je vaše matka jedu též, ale jak už jsem řekla, Paola je zabiják. Pokud ti k tomu já osobně nedám důvod, pokud tě neohrozím na životě, ty neohrozíš mne, souhlasíš?“ „Samozřejmě. Máte můj slib.“ „Dobře… Dvacátého listopadu vyplouvá z Port Moresby na Guineji loď nesoucí jméno Ztroskotanec. Na její palubě bude vaše matka.“ „Opravdu?! To je, to je fantastická zpráva. Kasumi, mám teď pauzu na oběd, tak co byste řekla tomu, kdybych vás pozval? Nedaleko odtud je čínská restaurace.“ „Dobře.“ odvětila Japonka a ani na moment neuvažovala nad tím, že by útratu navzdory Armandově nabídce zaplatila. „Odkud vlastně jste?“ tázala se Kasumi během oběda. Armando se cítil hloupě z toho, že musel osobně požádat o příbor. Kasumi v restauraci už dobře znali a věděli, co si asi objedná i to, čím bude jíst a Armando, aby nevypadal jako buran, zvolil též hůlky. S nimi se však najíst nedokázal… „Armando, sestra říkala, že pocházíte z ciziny a ve Walesu jste jen na stáži.“ „Eh, no ano. Pocházím z Kolumbie, ale už léta žiju s otcem v Čechách v Praze.“ „Byla jsem tam. Navenek pěkné město, ale stačilo v Praze zavítat mimo turistická centra a hned jsem poznala, že není všechno zlato, co se třpytí. Posprejované domy, zaplivané chodníky, špína a odpadky, somráci na každém rohu,… Hnus jako v každém větším městě, tak proč zrovna Praha?“ „Strýček žil v Čechách už za minulého politického režimu, a když chtěl otec odjet z Kolumbie, zajímalo ho, co si o té zemičce myslí. Nakonec, kdo jiný by ji mohl popsat, než blízký člověk, jež tam žil celý život. Když se po revoluci konečně otevíraly hranice, strýček byl nadšením bez sebe. Tamní socialistický režim si strýček chválil, ale mělo to své chyby, které měly s příchodem nového režimu ustat. A tak jsme tam jeli trvale žít a mysleli si, jaká to nebude výhra.“ „A ona nebyla…“ „Jen pár let po revoluci přišel strýček o práci v zemědělském družstvu, kterou vykonával přes třicet let. Neunesl to a zhroutil se. Najednou totiž nedokázal uživit svoji rodinu, a protože mu chybělo vzdělání, skončil jako nesoběstačná troska. Dnes zemi vládne korupce a zločinnost pramenící už ve vysoké politice. A co hůř, lidé se u nás dělí na zastánce dřívějšího režimu a zastánce toho současného, přičemž ti první se věnují kritice naší ‚demokracie‘, druzí házením špíny na socialismus a jeho stoupence. A pochopitelně – vláda a to v čem má prsty, se staví na stranu druhou.“ „Čekal jsi snad něco jiného?! Každý režim má svá pro a proti, ale závisí až na lidech u moci, jaký život svým spoluobčanům zajistí. I taková totalita s diktátorem v čele může být pro obyvatele spása.“ „Otec tvrdí, že se potřebujeme začlenit do Evropy, že naší spásou bude Evropská Unie.“ Kasumi to přišlo úsměvné. Dopila čaj a opřela se o židli. Úsměv z jejích rtů však nezmizel. „Děje se něco?“ podivoval se Armando. „Česká republika je malý nevýznamný stát a ten se v područí Německa, Británie a dalších stane jen ložiskem surovin a odkladištěm bordelu. Ta totalita vás čeká, ale režírovat ji budeme my a to v náš prospěch.“ „Lidé od nás hodně pamatují, včetně protektorátu za druhé světové. Věřím, že si zachováme svobodu.“ Kasumi se musela opět usmívat nad Amandovou naivitou. „Říkal jste, že tamní obyvatelé se nemají kdovíjak dobře…“ „To ano. A?“ „A ti, co na Evropské Unii v důsledku vydělají, vám budou mazat med kolem huby.“ „Ale neuspějí.“ „To si myslíte? Církev maže lidem med kolem huby už celá staletí a ani pokrok ve vědě, ani teorie evoluce, ani archeologií nalezené nezvratné důkazy na tom nic nemění. Lidé stále věří v jakousi vyšší bytost, tahající za nitky osudu. Víra pramení z neznalosti, ale až zoufalost ji rozdmýchává. Možná se pletu, ale byla bych si vsadila na to, že za pár let v Unii budete, protože lidé budou věřit tomu, že si polepší. Teprve po pár dalších letech zjistíte, že to byl krok do hovna a že opravdová moc se vzala z rukou vašich politiků a přesunula se pod rypák Bruselu. Najednou budete bezvýznamným článkem opravdu velké politiky, která se začne točit kolem vás, ovšem bez vás. Stanete se žumpou, to aby státy jako Británie mohly vzkvétat. Jednoho dne možná zjistíš, že to v Kolumbii sice bylo zlý, ale ne tak zlý jako tady.“ Armando přemýšlel nad tím, jestli na Kasuminých slovech něco je. Už párkrát zvažoval, že by trvale žil jinde, ale chtěl už mít konečně domov, na který může být hrdý a kde se bude cítit dobře. „A co vy? Hádám, že vy jste v Británii šťastná.“ „Mám být šťastná v zemi, kde člověk s šlechtickým titulem je považován div ne za poloboha? V zemi, která zakrývá bordel a špínu historií a tupou nálepkou 'Británie' pod níž si většina lidí představí něco extra? Nebo se mám snad radovat ze skutečnosti, že tahle země nadšeně vítá přistěhovalce z blízkého východu, přičemž mnozí jsou muslimové nebo dokonce islamisté?!“ „Proč tu tedy žijete?“ „Možná ze stejného důvodu, z jakého ty žiješ v České republice a z jakého miliardy lidí žijí tam, kde žijí – máme tam rodinu, domov, majetek a známe to tam. To, že jsem Britka ještě neznamená, že mám na co být hrdá.“ Kasumi se vrátila domů a okamžitě si všimla vylomených vstupních dveří. Urychleně opřela kolo o zeď vily a pospíchala do domu. Uvnitř bylo ticho a ani se na první pohled nezdálo, že by se sem kdosi vloupal. Kasumi velice pomalu a potichu prošla celé přízemí, avšak vše bylo při starém – ani sebemenší zmínka po vetřelci. Kasumi se zaměřila na podlahu. Byly tu jemné stopy od bláta. Ty vedly hlavní halou i kuchyní a končily před dveřmi do sklepa. Kasumi se snadno ujistila, že odtamtud nikdy neodešel. Japonka se raději přesvědčila, že má kolem boků pod kalhotami připevněný Thorův opasek. Otevřela dveře a nevyhnula se jejich vrzání. Bylo jí rázem jasné, že ať už je dole kdokoli, ví o ní. Opatrně sestoupala po schodech do potemnělé posilovny. Snažila se očima prohlédnout závojem tmy, avšak kvůli kuželu světla z chodby nemohla vidět tak dobře jako vetřelec ukrytý ve tmě. Dostala ránu zezadu do hlavy a zřítila se na zem. Byla na pokraji bezvědomí, neboť rána byla opravdu hrozivá. Ze stínů vystoupila Helga s železnou tyči v ruce. Tiše pronesla: „Čas na pomstu, děvko!“ Kasumi se už už chtěla vyšvihnout na nohy, když ji úder přes lopatky srazil na podlahu. Opět se odlepila od země, avšak jen do dalšího bolestivého střetu s tyčí. Helga začala tlouct do Kasumi jako smyslů zbavená. Nechápala jak je možné, že Asiatka stále žije a její kosti se nelámou jako párátka. Po téměř patnácti ranách Helga zhluboka oddechovala a Kasumi se stále pokoušela odlepit od země. Němka zařvala, kopla Kasumi do boku, čímž ji převrátila na záda. Napřáhla se tyčí a švihla s ní po Kasumi. Japonka z posledních sil uchopila tyč a snažila se ji odvrátit stranou. Železo se začalo pomalu ohýbat a Helga byla nepříčetnosti bez sebe. Nechala tyč tyčí a popadla Kasumi za nohu. Pořádný nápřah a srážka se zdí Kasumi téměř vyrazila dech. Helga si s Kasumi pohrávala jako s hadrovou panenkou. Narážela s ní do zdí, kopala ji do hlavy a přirážela k zemi. Byla jako smyslů zbavená, ale kýžený efekt se ne a ne dostavit - Japonka se sice nezmohla ani na sebemenší pokus o vzdor vinou otřesu mozku, ale stále žila. Zpocená Helga naposledy kopla Kasumi do hlavy, čímž jí vyrazila umělé oko a když se přesvědčila, že zakrvácená hromada masa se stále hýbe, nedokázala to pochopit. „To… to není možné! Co jsi zač?! Co jsi ksakru zač?! Ale na tom nesejde! Pamatuj si jedno – ještě jednou se mi připleteš do cesty a urvu ti všechny končetiny!“ Kasumi zůstala ležet na zádech v malých kalužích vlastní krve, jež jí tekla z úst i rozedrané kůže na hlavě, zádech a končetinách. Byla tak rozlámaná, že nedokázala ani vstát. Pokusila se zvednout ruku ze země, ale to dokázala jen s největšími obtížemi. Jakoby její tělo ztěžklo ne o pár, ale rovnou o desítky kilogramů. Kasumi byla na dně a neměnil na tom nic ani fakt, že stále měla magický opasek. Napadlo ji, co by se asi stalo, kdyby si ho sundala. Jak by její nadlidsky silné, avšak rovněž naprosto zubožené tělo reagovalo, kdyby se rázem vrátilo do stavu přirozeného pro obyčejného smrtelníka. Raději to vyhnala z hlavy, neboť už takhle byla bolest jen těžko snesitelná. Helga odešla z vily a na denním světle si prohlédla tekoucí krev z kloubů. ‚Ona je snad robot… Anebo mimozemšťanka. Možná proto si ji Shaira oblíbila, vždyť ona také nevypadá jako člověk. Tak ráda bych tu svini zabila, ale copak můžu riskovat hněv Shairy?!‘ Helga měla svoji motorku až za rohem, ukrytou za keři. Právě zde nalezla i Jimba, plešatého obtloustlého muže, jež střežil vilu už od včerejšího brzkého rána a měl jasně zadaný úkol – kontaktovat Helgu, jakmile Kasumi opustí vilu. „Teda…“ řekl Jimbo, když Helgu zahlédl. „Noviny nelhaly – je to dračice tělem i duší.“ „Tohle je její krev,“ zdůraznila Helga, která nechtěla přiznat, že si sama ublížila přestože ji Kasumi ani neudeřila. Helga sáhla do kapsy a vytáhla odtud pět set liber. Předala je muži se slovy díků. „Víte, co mě tak napadá?“ smál se muž. „Jak drsně se ta kočka tvářila při vašem odchodu?“ „Na zakrváceném obličeji to nebylo moc poznat.“ „Heh, docela rád bych ji navštívil…“ „To můžete. Jen si pamatujte, že jsme se nikdy nepotkali.“ „Jasný…“ Zatímco Helga nasedla na motorku, Jimbo zašel k bráně. Přelezl ji, přičemž omylem ulomil jedné ze soch nahých žen hlavu. Seskočil na zahradu a plný vzrušení vešel do vily. Chvíli mu trvalo než Kasumi nalezl. Když Kasumi zahlédla nad schodištěm stín, zprvu ji napadlo, že se vrací Helga a chce dokončit, co začala. Japonka na své jediné oko stěží něco viděla a tak teprve, když byl Jimbo dole, poznala, o koho jde. „Kdo…“ Kasumi se rozkašlala. Měla tak vyschlé hrdlo, že nedokázala ani mluvit. „Kasumi Gordonová!“ vykřikl Jimbo a rozesmál se. Kasumi se pokusila zapřít o zem neustále se třesoucími prsty a odstrkat se až dozadu ke zdi, leč marně. Bolest při jakémkoli tlaku na tělo byla nesnesitelná. Jimbo se rozhlédl po zaneřáděné posilovně a zvedl ze země ohnutou železnou tyč na závaží. „Ty krávo!“ vykřikl a marně se pokusil narovnat ohyb. Poté přistoupil k třesoucí se Kasumi, uchopil ji za kalhoty a stáhl jí je dolů. Kasumi až nyní pochopila, co muž plánuje a to ji vyděsilo. Nehledě na šílenou bolest se zapřela rukama a posunula se kousek vzad. Jimbo se rozesmál, neboť Kasumino snažení bylo zcela zbytečné. Stáhl jí i kalhotky a roztrhl vrchní oděv. Kasumi byla rázem nahá, tedy až na opasek. Když se na něj Jimbo zahleděl, Kasumi navzdory bolesti vykřikla: „Néé! Prosím, to ne!“ „Ne? Nemám si ho brát? Ale já o to ani nestojím, maličká. Je to kýč odněkud z tržnice.“ Jimbo jemně přejel prsty Kasumi po břiše. Vycenil v úsměvu zuby, semknul ruku v pěst a udeřil Japonku do břicha. Její řev musel být slyšet i venku. „Žena z oceli a je křehká jak porcelán. Určitě jsi ta Kasumi o které píšou v novinách? Vypadáš jinak než na fotkách.“ Japonka neodpověděla a vší silou se snažila před Jimbem couvat do kouta, jakoby jí měl poskytnout úkryt. Jimbo na nic nečekal a sundal si kalhoty. Jeho zlověstný úsměv dával tušit něco ještě strašlivějšího než Kasumi čekala. Po další ráně pěstí do břicha, se Kasumi rozeřvala a její ústa Jimbo pohotově ucpal svým penisem. Kasumi z oka vyhrkly slzy a navzdory podlitině ho zeširoka rozevřela. „Jak kouří nejobávanější ženská Británie?! Noviny se baví tvou hrdostí a vzdorem vůči komukoli, kdo se ti připlete do cesty. Asijská děvka, co se přes noc stala milionářkou a šlechtičnou... Závist je hrozná věc, co?!“ Muž vyndal svůj penis z Kasuminých úst a roztáhl jí nohy. V tu chvíle k uším oběma lidí dolehly policejní sirény. „Kurva!“ vykřikl Jimbo a pospíchal nahoru. Kasumi vyplivla trochu krve smíchané se spermatem. Pokusila se vstát, avšak při zvednutí horní poloviny těla ucítila tak intenzivní bolest v zádech, že se musela okamžitě narovnat. Jimbo se vrátil a až od schodiště křičel. „Fízlové zasraný… Ještě, že jen projížděli, ale i tak… Znásilnění šlechtičny…“ Muž se na chvíli zamyslel a pohlédl na svůj ztopořený penis. „Já jsem rychlej!“ řekl, roztáhl zoufalé Kasumi nohy a znásilnil ji. Pro Kasumi to byla neskutečná potupa, což dokazoval její nářek i zoufalé, leč zbytečné prosby. Když byl Jimbo hotov, postavil se a řekl: „Byl bych tě tady promrdal skrz naskrz, ale kurva, ty fízlové… můžou se vrátit a… třeba taky ne!“ Muž otočil Kasumi na břicho, což způsobilo další intenzivní bolest a znásilnil ji podruhé. „Chlapi z fitka se poserou až jim to řeknu, cha, cha!“ Teprve poté se Jimbo oblékl a odešel. Ještě předtím ale Kasumi pomočil a to od hlavy až k patě. Japonka propadla v ustavičný pláč. Na podlaze své milované posilovny proležela celé hodiny. Neměla sílu se zvednout, nanejvýše se odplazit z kaluže moči. Kasumi se po necelých třech hodinách strávených v bolestech odhodlala k náročnému výstupu po schodišti. Sebrala všechny síly, chytila se posilovacího stroje a odlepila se od země. Klesla na kolena a zasténala. Pozvedla pravou nohu, opřela chodidlo o zem a zvedla tělo. Jasně cítila, kterak se noha otřásla, zavibrovala a ona se opět zřítila na zem. Nemínila to vzdát, nechtěla skončit tady dole v nechutném zápachu. Odplazila se ke schodišti a po čtyřech ho dokázala překonat. Nahoře se svalila na bok a odpočívala. Uvědomila si, že telefon je blízko, už v hale, tedy jen pár metrů od ní. Připlazila se sem a zjistila, že venku se pomalu stmívá. Do budovy táhl chlad. Zvedla telefonní sluchátko a takřka poslepu vyťukala číslo záchranné služby. Zbývalo ho potvrdit tlačítkem. Kasumi se zarazila a pohlédla na svůj rozkrok. Zavřela oči a sluchátko pustila. Spadlo z telefonu a zůstalo viset na točité šňůře. Kasumi byla velká zima a zhoršilo se to, když se venku zvedl vítr. Připlazila se ke schodišti do patra a pomalinku po něm vylezla až ke dveřím svého pokoje. Otevřela a zase za sebou urychleně zabouchla. Zprvu pomýšlela na cestu do koupelny k umyvadlu, ale neměla síly nazbyt. Ztěží se dokázala vytáhnout na měkkou postel. Ta jejímu zuboženému tělu neublížila zdaleka tolik jako tvrdá podlaha. Trvalo jen pár minut, než Kasumi usnula. Japonka se probudila za hluboké noci. Silná bouře trýznila kraj a hrom zněl tak hlasitě, že Kasumi nedokázala znovu usnout. Po čtyřech se přiblížila ke dveřím a kvůli tmě do nich vrazila hlavou. Otevřela je a pokračovala do loveckého salonku, který byl až vzadu u koupelny. Kasumi věděla, že předchozí obyvatelé domu – Richard a Eleonor Gordonovi nebyli žádní vášniví lovci, avšak jejich předci ano. Kasumi stěny pokryté kožešinami medvědů, vlků, či dokonce Africké lvice, nic neříkaly. Lovit zvířata pro zábavu by ji nikdy nenapadlo a vystavovat si je jako trofeje už vůbec ne. Nepotřebovala by se chlubit tím, že zastřelila zvíře, jež se nemohlo na takovou vzdálenost nijak bránit. Zároveň ale neměla potřebu trofeje vyházet. Mezi kůžemi staženými z vlků visela lovecká puška. Kasumi věděla, že pokud ji má získat, bude muset vstát. Zhluboka se nadechla, opřela se o vitrínu poblíž a s vypětím všech sil se odlepila od země. Neměla nic zlomeného, avšak naražené kosti byly velmi bolestivé. Navzdory sílící bolesti, sáhla na pušku a vyháknula ji z držáků. Okamžitě se sesunula na podlahu. Připlazila se k truhle naproti dveřím. Otevřela ji a vytáhla z malé plechové krabičky patronu. ‚Zlomila‘ pušku a vložila do ní patronu. Nabila a opřela se zády o stěnu. „Znásilněná… Myslela jsem, že spánek mi pomůže se na to dívat z jiného úhlu pohledu, ale ne – jako hrdá sebevědomá žena jsem skončila. Jako Kasumi Gordonová jsem skončila! Ta potupa! Je mi…“ Kasumi se opět rozplakala. „Je mi tak stydno…“ Kasumi pevně uchopila pušku a otevřela ústa. Vrazila hlaveň do pusy a nahmatala spoušť. ‚Proti čemu že to mám bojovat?! Já svůj boj už přece prohrála a ani to nemohlo skončit jinak. Navzdory Shaiřině daru jednoho dne zemřu a pak skončím jako Lilithin otrok, tak nač oddalovat nevyhnutelné? Peklo a jeho vládci tam dole žijí statisíce let, tak jak jsem do prdele přišla na tu bláhovou myšlenku, že je můžu zastavit?! Nejsem žádná nadžena, žádná hrdinka z legend. Jsem jen znásilněná troska. Může snad být něco horšího než znásilnění?! Tehdy žena ztratí svou vlastní čest a v jejím těle se dost možná zrodí vetřelec, jakožto 'dar' od násilníka – symbol nejhlubšího zostuzení jakého může žena dosáhnout.‘ Kasumi zavřela oči a stiskla spoušť. „Určitě to chceš udělat?!“ ptala se Sakura své kamarádky. Obě stály před domem, pod stříškou, to aby vinou deště nezmokly. „Ano,“ odvětila Parvati. „Nebýt Kasumi, můj život by navždy ztratil smysl. Ona si...“ Parvati se odmlčela a kýchla si. „Ona si zaslouží víc než jen slova díků.“ „Je málo věcí, co sestře udělají radost, ovšem nová zbraň do sbírky ji spolehlivě potěší.“ „To doufám,“ odvětila Parvati a vysmrkala se. Už druhý den se necítila dobře. Parvati uložila dva malé Motýlí meče do pochvy pro ně určené a tu položila do kufru auta. Sama chladným zbraním moc nerozuměla, ale tyto zbraně dokázaly i ji přesvědčit o své užitečnosti. Čepel měla sotva třicet centimetrů a o něco kratší rukojeť se pyšnila záštitou pro ochranu kloubu podobně jako u boxera. Malá, snadno uchovatelná zbraň tak posloužila dobře v útoku i obraně. „Doufám, že nošení těch mečů je povolené,“ řekla Sakura. „Proč by nebylo?“ podivila se černoška. „Počátkem února si sestřička vyrazila do města s nunčaky. Protože jsme měly na zahradě spoustu bahna, rozhodla se trochu potrénovat v udržovaném městském parku. Lidi se mohli posrat a strážník, co šel okolo taky. Že prý se to nesmí, že tím ohrožuje kolemjdoucí, že se taková věc nemá ani nosit na veřejnosti a kdoví, co ještě. Kasumi do něj šla tím, že on má u pasu obušek a ještě pistoli, tak proč by nemohla mít též zbraň na obranu. Ten debil, že ne, že Kasumi není strážce zákona a tak musí zaplatit pokutu a že když bude ještě protestovat tak nunčaky zabaví. A ona protestovala…“ „Ajaj.“ „Přesně – ajaj. Celkově vzato jsem musela platit úplatek asi desetinásobku ceny opravdu kvalitních nunčaků. A co myslíš? Zabrání teď zákon Kasumi vyjít ven bez nich? To víš, že ne. Pro ni je to prostředek k obraně a klidně s nimi bude dál máchat v parku, když bude chtít. S každou zbraní se člověk musí naučit zacházet.“ „Hmm, je těžký jí v tomhle případě něco vytýkat. Policajt taky může vytáhnout zbraň a někoho zastřelit a pistole je daleko horší než pár klacků.“ Parvati zkontrolovala čas na hodinkách. „No nic – budu muset jet, jinak se do večera nevrátím. Ahoj.“ „Jo a pozdravuj ji ode mne!“ Parvati se již nezdržovala, nasedla do vozu a vyjela na dlouhou cestu, směrem na jihozápad. Sakura se vrátila do domu a připravila dětskou výživu pro Naomi. Ta se již hlasitým brekotem domáhala jídla. Na dveře kdosi zabušil, a Sakura šla otevřít. „Něco jsi zapomněla nebo…“ Před dveřmi nestála Parvati, ale trojice mužů s lopatami a rýči. Jeden z nich měl na hlavě kšilt, druhý šátek a ten třetí, s pěstěným plnovousem, dokonce kovbojský klobouk. Dlouhé zablácené kalhoty a zelenou vestu s mnoha kapsami měl každý z nich. Sakura viděla, že je pozdě na to zavřít a doufat, že si ji nikdo z cizinců nezapamatoval. „Eh, potřebujete něco, pánové?“ „Co byste řekla?“ otázal se muž s kloboukem. „Že chodíme od domu k domu a jen tak bušíme na dveře?“ „No tak, brácho,“ konejšil vousatce nejmladší z trojice podivínů. „Slečno, abyste chápala – jsme bratři Foxovi. Tady ten nerudný kovboj je nejstarší bratr Al, tenhle týpek s šátkem je prostřední bratr Jack a já jsem nejmladší bratr Fred. Jsme Američani a především lovci pokladů!“ „Fantazie!“ zvolala Sakura. „A já jsem Nšo-či a teď už musím jít, protože Iču-čuna se po mě shání. Howgh!“ Sakura za sebou zabouchla dveře a ihned je raději zamknula. Doběhla si pro Valkýru, kterou schovala pod kabátem. 'Co to mělo kurva být? To se v té díře koná nějaký jarmark a Britští chlíváci převlečení za Americké chlíváky chodí od domu k domu a otravují lidi? Ach jo.' Parvati zastavila před bránou vily, vystoupila a odemknula si náhradními klíčemi od Sakury. Auto nechala před pozemkem, jen si z něj vzala meče. Už z dálky spatřila vyražené dveře do vily a to ji vyděsilo. Rychle vběhla dovnitř, zbraně položila na stůl a volala Kasumi. Stihla zvolat však jen dvakrát, než si na podlaze všimla stopy krve. Ta vedla z chodby až nahoru do patra. Parvati ji následovala a otevřela dveře do Kasuminy ložnice. Bylo tu prázdno. „Kasumi!“ zařvala z plných plic Parvati a držela se už mnohem menších stop, jež směřovaly do loveckého salonku. Zabrala za kliku, otevřela dveře a s hrůzou ve tváři vykřikla jediné slovo: „Proboha!“ Sakura po obědě a úspěšném uspání Naomi vyrazila na obvyklou výměnu mucholapek. I dnes byly plné desítek much... Poté zašla do pokoje a ulehla na gauč pod oknem. Déšť konečně ustal, i když zřejmě jen na pár hodin. Sakura si z poličky vzala knihu na jejíž titulní stránce byl obrázek statné válečnice, kterak cení zuby na rudého draka. 'Není to sranda číst knihu, jejíž titulní postava vám leze krkem.' Sakura však nestačila knihu ani otevřít, když na vstupní dveře začal kdosi bouchat. „Do prdele!“ zabědovala Sakura a seběhla dolů. „Kdo je?“ otázala se přes zavřené dveře. „Tady Miranda. Sakuro, otevřeš mi?“ Sakura bouchnula hlavou do dveří. „A je to v čoudu…“ zabědovala. Sakuře nezbylo než otevřít a vyjít před dům. „Ahoj, Sakuro. Vůbec jsem netušila, že bydlíš tady!“ „To byl záměr. Co mě prozradilo? Auto za domem nebo rozsvícená světla za tmy?“ „To ne. Víš, že sem nikdo nechodí. Ale do krámu přišli tři podivíni a já byla samozřejmě u toho.“ „Jasně, naši tři kovbojští milovníci hoven a možná nejen těch kravských. Teď vážně – už někdo volal do blázince, že se jim zatoulali tři pacienti?“ „Ehm, Sakuro ti chlapi jsou z Colorada Springs a pracují v rezervaci, kde divákům ukazují honácké umění. A tady jsou, aby hledali poklady.“ „A to jako kde?“ Miranda významně pohlédla směrem k zámku a Sakuře to konečně došlo. „A kurva!“ „Nepřišla jsem ale za tebou kvůli tomuhle. Mám jeden problém, Sakuro.“ „Já vím. Jmenuje se Carl.“ „Ne, o tohle nejde a… odpusť, ale moje soukromí s tebou probírat nechci. Jde mi o jinou věc… o Abayu.“ „Vždyť jsi říkala, že jsi byla u ní v krámě a…“ „To jo, ale proto, že u ní teď vypomáhám a v její nepřítomnosti obchod vedu. Podívej – před týdnem odjela za rodiči do USA a říkala, že se u nich zdrží pár dnů, ale že bude brzy doma, aby mohla vézt obchod – objednat nové zboží, provézt inventuru, no a tak. Jenomže ona stále nikde.“ „A teď čekám na pointu…“ „Nemám číslo na Abayiny rodiče a tak... Prostě... Chtěla jsem požádat Parvati, jestli by nemohla jet do Ameriky za Abayou.“ „Parvati?! Ne, nemohla a vůbec – jsme přece prokleté, tak co děláš před mým prahem?! Nebojíš se, že chytneš, co já vím, třeba lepru?“ „Jsem zoufalá, Sakuro! Když nepočítám tebe, Abaya je moje jediná kamarádka a já se o ni bojím – nechci o ni přijít.“ „S leprou o ni přijdeš tutově. Představ si, že půjdeš do jejího krámu pro mraženou zeleninu, otevřeš mrazák a na úchytce ti zůstane ruka! To Abayu nepotěší. Bude muset vysvětlovat, proč není na té flákotě cenovka ani země výroby. A co teprve když dorazí inspekce?! Tvoje ruka pak bude zdobit titulní stránky novin. A když se nahlásíš jako její majitelka, začnou ti přezdívat Miranda Adamsová.“ Miranda byla opravdu zoufalá a neměla daleko k pláči. „Je mi líto Miri, ale nejde to, Parvati musí zůstat tady a ani já odsud nemohu pryč.“ „Hrozně se bojím, že jí něco je! Potíž je v tom, že v místě, kde žijí není pořádně signál a já číslo na pevnou linku jejích rodičů prostě nemám.“ Miranda se odmlčela, protože si musela kapesníkem otřít slzy. „Tak víš co, Miri, uděláme to takhle...“ nechala se obměkčit Sakura. „Parvati v posledních dnech není dobře. Je nastydlá, má chřipku a já ji fakt nechci posílat až do Ameriky. Počkáme, co ty na to? Když se Abaya během pár dnů neozve nebo se nevrátí, tak tam Parvi vyrazí, ale ne teď.“ „Dobře, Sakuro. Jsem ti neskonale vděčná.“ „Hlavně buď vděčná Parvati.“ „Vyřiď jí, že jí moc a moc děkuju! Ještě dnes ti sem doručím adresu Abayiných rodičů! Hned jdu pro ni.“ Miranda pospíchala cestou ke vsi a Sakura se opřela o futra dveří. ‚Tak se nám to pěkně sere…‘ povzdechla si. Parvati přiběhla ke Kasumi, která seděla zády ke zdi naproti dveřím. V rukou měla loveckou pušku a neustále mačkala spoušť. Ve zbrani cosi cvakalo, ale ani jednou nevystřelila. Japonka pozvedla hlavu a prohlédla si Parvati. Ta se nad ní sklonila a jemně uchopila pušku. „Proboha, Kasumi, polož to!“ Kasumi rezignovaně pustila pušku a Parvati ji vrátila na držáky. na zdi. „Co se tu stalo?! Vypadáš… strašlivě!“ „Nech mě tu a odejdi.“ „Musím tě vzít do nemocnice.“ „Ne! Do nemocnice ne! Oni by poznali, že… ale nic. Běž pryč, Parvati!“ „To nemůžu! Pověz mi alespoň, co se ti stalo? Přejelo tě auto? Spadla jsi ze střechy nebo… nebo tě přepadli? Ano, viděla jsem vyražené dveře, takže se sem někdo vloupal a… a udělal ti tohle. To ale není důvod pro sebevraždu!“ „Drž hubu, Parvati! Co tvůj důvod pro sebevraždu? Ten byl dost dobrý?!“ „Ne a tak aspoň rozumím tomu, jak se cítíš, ale děláš chybu. Musíš se vzpamatovat! Tvá dcera tě potřebuje! A sestra taky! Nemohlo se stát nic tak hrozného, abys musela chtít umřít!“ Kasumi sklopila hlavu do dlaní pokrytých zaschlou krví. „Do nemocnice mě nedostaneš. Ale máš pravdu – přepadli mě tu.“ „Doktoři ti pomůžou? Co když máš vážné zranění?!“ „Stalo se to včera odpoledne! Kdybych měla vážně zranění, tak už jsem po smrti. Parvati…“ Kasumi se skoro až zdráhala pokračovat ve větě, ale překonala se. „Můžeš tu zůstat? Jen na pár hodin…“ Parvati pomohla Kasumi na nohy. „Měla by ses přinejmenším opláchnout, ošetřit rány a vzít si něco proti bolesti. Jestli máš šití, tak ti zranění na hlavě zašiju. Taky uvařím čaj, co ty na to?“ Kasumi se zmohla jen na kývnutí hlavy. Poté smutnýma očima pohlédla na pušku. Z doneseného dárku by měla Kasumi radost, ale ne za těchto okolností. Když usedala ke stolu s ovázanou hlavou, v čistém oblečení a ošetřenými ránami, cítila se mnohem lépe, přesto stále zostuzeně a slabě. Parvati na stůl položila dva hrnky s čajem a pořádnou dávkou rumu. Věděla, že horký čaj udělá dobře i jí. „Propadla jsem depresi…“ začala Kasumi. „Musíš se sebrat, Kasumi. Umyla sis i oko? Byla na něm krev…“ Kasumi kývla hlavou a napila se čaje. „Já jsem propadla depresi! Já! Jsem jenom směšná figurka, Parvati, jen šašek!“ „Ale proč?!“ Kasumi pohlédla na Parvati a pak si zakryla dlaní tvář. „Znásilnili mě…“ „C-cože?! Tak proto…“ „Ano, tak proto. Bylo to... ponižující! Nikdy jsem nic tak ponižujícího nezažila. Budu muset zavčasu k lékaři, ujistit se, že to nebude mít následky, ale ne teď. Nechci aby se přišlo na to, k čemu došlo. Vyřeším to po návratu z expedice.“ „Nechci se v tom déle vrtat, ale podržím tě, Kasumi, věz, že stojím na tvé straně. Mohla bych na tu expedici jet. Teď už ano.“ „Ne. Ty buď u mé sestry. Buď jí k ruce.“ „Budu, to ti slibuju ale ty mi zase slib, že už neuděláš takovou hloupost. Nejsi první žena, kterou kdy kdo znásilnil.“ „A nejsem ani první, která se po znásilnění sesypala. Přepadla mě tady Helga. Kdyby mi nevrazila tak hroznou ránu do hlavy, ubránila bych se jí! Možná... Ale po té pecce jsem byla jak zdrogovaná – tak malátná, pomalá a neschopná se soustředit. Způsobila mi otřes mozku, ale kdyby mě jen zmlátila, tak bych to překousla. Jenomže pak sem přišel její komplic a znásilnil mě! Nedokázala jsem se bránit a jen ho prosila, aby toho nechal. Nikdy se mi nic takového nestalo, ne tak strašlivé ponížení! Je to jako kdybych selhala jako člověk! Hrozně mě to vzalo a když jsem se pak v noci za hnusného počasí probudila, padla na mě hrozná deprese. Přišlo mi, že nic nemá význam, že všechno o co se v životě snažím je k ničemu. A není divu, vždyť žádné výsledky moje snažení nemá! O všechno, co si pracně vybojuju zase hned přijdu! Tohle není život, který jsem si přála! Svět se ale nezbořil a já se s tím prostě musím vyrovnat. Kvůli rodině i kvůli sobě.“ „Zvládneš to, chce to jen čas. I já se s tím, co se mi přihodilo vyrovnala. Kasumi, víš, že je to vůbec poprvé, co spolu vedeme normální hovor?“ „Dobře, že na to upozorňuješ. Mám totiž dost osobní otázku… Budu mluvit zcela otevřeně.“ „Ty mě děsíš.“ „To, že jsem tu byla sama a bez kohokoli blízkého mě jedině ublížilo – zašla jsem příliš daleko a teď mohla být mrtvá. To už se nesmí stát. Podívej, Sakura mě často nabádá, abych si sehnala muže. Já říkám, že je to zbytečné, ale vím, že to prázdné místo po Samuelovi vedle sebe mám a bylo by krásné ho zaplnit. Pověz mi, čistě pro moji představu – jak jsi se svým ne zrovna ženským tělem a náturou hledala přítele? Bylo to těžký? Myslíš, že někdo jako já má vůbec šanci uspět?“ „To nevím, Kasumi. Jediný přítel, kterého jsem kdy měla, byl Nicolas. Myslela jsem, že se milujeme, on si to myslel taky, ale bohužel kratší dobu než já. Ale to jak jsme se seznámili… Prostě mě potkal na základně, pozval mě na rande a řekl pár pěkných vět, načež jsem se mu div nevrhla kolem krku, protože byl vůbec první, kdo mě kdy chválil a prokazoval mi city. Myslím, že pro někoho je mé tělo přitažlivé, že existují tací, kteří by rádi ženu, co je samý sval. Trvalý a harmonický vztah na tom ale vystavět nejde, protože v něm je potřeba jít do hloubky a to ti, co milují jen a pouze ženské svaly, neumí. Je to stejné jako když si muž vyhlídne nějakou playmate. Hezká tvářička přecpaná botoxem, obrovské řasy, dva medicinbaly, dlouhé nohy,… mužům se to líbí, ale manželství nefunguje, protože jde jen o zevnějšek nebo bankovní konto. Je to jako kupovat zajíce v pytli – obal může být fajn, ale to uvnitř sedne tak jednomu ze sta, možná z tisíci.“ „Chlapi jdou víc po kozách než po svalech. A když už, tak chtějí udržet ženskost. To se tobě moc nepovedlo…“ „Víš, bude to znít divně, ale Sakura mi pomohla a ukázala, jak být na sebe hrdá. Když třeba v televizi slyším o nějaké modelce, vždycky si říkám, že jsem mnohem lepší než ona. Možná nejsem slavná, ale jsem lepší. Jasně, modelky jsou známé, zdobí titulní stránky časopisů, jsou hosty televizních pořadů, jsou to zkrátka celebrity. Ale já mám se svým tělem víc práce než ty vychrtliny připomínající chrastítko. Taky jsem se sebou něco udělala a někam to dotáhla, no a nebylo to jen o tom jít pod nůž. Tak by si veřejnost měla považovat i lidí, jako jsem já, ale po těch nikdo ani nevzdechne! Dokonce ani po těch, které jsou oficiálně sportovkyněmi – kulturistky, zápasnice a další! Pověz mi – kolik znáš zápasnic? Vsadila bych se, že ani ty moc ne, ale když se řekne modelka, hned se ti nějaké jméno vybaví a není divu, protože jména modelek nebo třeba hereček na tebe útočí na každém rohu. Na lidi jako jsem já se ovšem kašle! A když už se objeví třeba v televizi, pak jen proto, aby tam byli za raritu, za něco zvláštního, za senzaci! Moderátoři se jich ptají, jak se sebou žijí, co všechno pro své tělo dělají, jak se cítí… Veřejně je ponižují, znevažují jejich úsilí a někdy jimi i otevřeně pohrdají. Společnost protěžuje anorexii a faleš a ještě si tomu dovolí říkat krása! Já jsem oproti nim krásná!“ Kasumi poslouchala Parvatin rozvášněný projev se zájmem. Bylo vidět, že Sakura se činila. „Chci jen říct, že s modelkou je to jako mít vedle sebe kus bakelitu, zatímco na mě je všechno přirozené a lidské.“ „Žertuješ?! Co mužské hormony? A co tvoje kozy?“ „To ano, to uznávám. Ale umělá prsa jsem si nechala dělat v době, kdy jsem cítila, že přestávám být ženou. Dnes už bych do toho nešla a s těmi hormony to taky není tak zlé, vždyť steroidy už neberu a některé vedlejší účinky se časem vytrácí. Připadám si prostě žensky a desítky kilogramů svalstva na tom nic nezmění.“ „No… nebudu ti to vymlouvat, nakonec také nejsem zrovna ideál krásy a síly mám minimálně dle novinářů víc než je zdrávo. Prý trpím celou řadou psychických poruch, včetně neschopnosti smířit se a přizpůsobit se svému pohlaví. Idioti! Jednak je v životě nás obou fyzická síla nezbytná a pak nejde o to přibližovat se společenským konvencím, vždyť krása je subjektivní pojem a ti, co se nám snaží namluvit opak, jsou namyšlení hlupáci.“ Parvati se usmála, neboť Kasumina slova ji jedině pozvedly náladu. Kasumi se zahleděla do Parvatiných zelených očí a řekla: „Člověk by neměl být sám. Pak může udělat hroznou blbost. Poslyš, potřebovala bych pomoct.“ „S pomstou? Chceš vyřídit toho, kdo tě tak zřídil?“ „Zřídila mě Helga, naše společná známá, ale ta bude už mimo dosah, kdežto její komplic ne. Muž, co mě znásilnil, tvrdil, že chodí do fitka a v Llanelli je jen jedno, pokud vím. Půjdeš tam se mnou?“ „Teď?! Měla bys odpočívat.“ „Měla, ale pokud mi něco opravdu pomůže se sebrat, pak je to pomsta. Navíc zítra přijede Shaira a ta mě dá zase dohromady. Pojď, pojedeme do Llanelli.“ Parvati ve tři hodiny odpoledne zastavila na parkovišti, jen kousek od místní posilovny. Ženy vystoupily z vozu a prošly prosklenými dveřmi do budovy. Podél stěny byla celá řada posilovacích strojů od rotopedů po běžící pásy. Vzadu pak byly stojany s činkami a ještě dál za nimi pak průchod do tělocvičny, kde nechyběly žebřiny, hrazdy, či provazy. Nebylo tu mnoho lidí, ale alespoň neměl místní trenér moc práce. Trenér, urostlý holohlavý muž, tlačítkem na zdi zvýšil frekvenci otáček ventilátorů, které se staraly o příjemné prostředí. Poté se v rychlosti vrátil k muži, jež ležel na zádech a zvedal činky. Byl to nováček a potřeboval neustály dohled, protože kdyby přecenil své síly, mohl by odtud putovat rovnou do nemocnice, co byla o dva bloky dál. Když si trenér konečně všiml nově příchozích, pomohl dát muži činky na stojany, cosi mu řekl a pospíchal ke dveřím. „Zdravím,“ řekl trenér. „Vy jste tu poprvé, nemýlím se?“ „Ne,“ odvětila Kasumi a dál se rozhlížela po zákaznících. Jimbo tu však nikde nebyl. „Znáte chlapa, co si říká Jimbo?“ „Znám – vychloubačný frajer. Chodí sem často. Možná přijde i dneska, ale zatím tu není. Sháníte ho?“ „Vlastně ano. Ale na tom nesejde. Hmm, já a moje kamarádka si chceme trochu zacvičit.“ „Určitě? Vypadáte dost... potlučeně.“ „No a co?! Kolik by stály dvě hodinky?“ „Dvě hodinky?!“ podivil se trenér. „Platí se čtyřicet liber na měsíc, s tím, že tu můžete být během otevírací doby kdykoli.“ „No dobře, tak nám to přepočítejte na jeden den.“ „Ale takhle to nefunguje! Nemůžete si koupit jen jeden den.“ Kasumi se znovu rozhlédla po posilovně. Byla prostorná, o tom nebylo pochyb. Lidí tu bylo sotva osm a žádný z nich nevypadal jako kdovíjak vytrénovaný člověk. „Jak dlouho to tu vedete?“ otázala se Kasumi. „Asi čtyři roky.“ „Čekala bych třeba nějaké vrcholové sportovce, když už si účtujete takové ceny. Ale tihle lidé…“ „Lanelli je malé město. Se vší úctou – jestli chcete větší a vybavenější posilovnu zajišťující i řadu programů, pak čekejte podstatně větší cenu.“ Parvati pokývala hlavou. „To ti můžu potvrdit,“ řekla. „No dobře…“ rezignovala nakonec Kasumi a následovala trenéra do kanceláře. Z šuplíku stolu vytáhl peněženku, dva popsané listy papírů a dvě nevyplněné stvrzenky. „Vlastní posilovnu mám lépe vybavenou,“ dodala Kasumi, když tahala z peněženky osmdesát liber. „Opravdu? Tak proč necvičíte tam, dámy?“ otázal se muž a bylo vidět, že Kasumi vůbec nevěří. „Protože mám ve sklepě půl metru vody. Ty neustálé lijaky zvedly hladiny malých říček. Proto potřebujeme cvičit tady, ale ne celý jeden měsíc!“ „Ale… já neřekl jen měsíc. Podívejte…“ Trenér předal ženám papíry a ty si je podrobně přečetly. Parvati byla první, kdo to komentoval, zatímco Kasumi jen zrudla. „Závazek na celý rok?!“ „Ano, můžete to zaplatit i jednorázově, abyste měli slevu, v tom případě bych poprosil o 400 liber za každou z vás. Pokud byste měly zájem o dlouhodobější závazek, pak je možné zakoupit dva až tři roky. Vypovězení smlouvy je možné, ale v tom případě je třeba doplatit případnou chybějící sumu. Dole je ještě dodatek týkající se pitné vody.“ Parvati ho raději přečetla nahlas. „V posilovně je možné dokoupit jednolitrové lahve s pitnou neperlivou vodou. Cena za jednu čítá 75 pencí. Není dovoleno do objektu přinášet vlastní vodu. Zaměstnanci Fitness Queen jsou oprávněni prohlédnout zavazadla návštěvníků a ujistit se, zda toto pravidlo není porušováno.“ Parvati smlouvu odložila na stůl a pozorovala Kasumi, která neměla daleko k výbuchu zlosti. „Podívejte, pane…“ „Howard Peak.“ „Já a moje trenérka sem chceme jít jen jednou. Neplánujeme další návštěvy, alespoň zatím ne. Nešlo by to udělat nějak jinak? Co takhle takovou zkušební lhůtu?“ Howard se zamyslel a nakonec řekl: „No, proč ne. Šatna je v chodbičce vedoucí do tělocvičny. Mám vás tam doprovodit?“ „Nebude třeba,“ odvětila Parvati a odvedla zbrunátnělou Kasumi pryč. Když se ženy převlékaly a dávaly si své oblečení do uzamykatelných skříněk Parvati se své společnice zeptala: „Proč jsi najednou tak zamlklá? Vyřešila jsem to dobře, ne.“ „To ano, zatímco ty budeš cvičit, já budu předstírat, že tě kontroluji, jestli si počínáš správně a mohu sledovat dění uvnitř. Zůstaneme ale vzadu u stěny, to abychom nebyli zbytečně na očích.“ „Ale tam jsou jen běžné činky, navíc ty nejtěžší.“ „Žádné ale!“ vykřikla Kasumi. „Alespoň se budeš muset snažit.“ „Ty jsi pořád naštvaná… ale proč na mě?“ „Ten sráč mi neskutečně hnul žlučí.“ „Ale takhle to chodí všude!“ „To nemění nic na tom, že je to svinstvo! A ještě si musíš platit pití! Já mu za pití nedám ani hovno, a jestli jenom šáhne do mé příruční tašky, zlomím mu ruku!“ Kasumi se zamyslela a řekla. „Kousek odtud je obchod, dej mi pět minut.“ „Kasumi! To nemůžeš!“ „Neříkej mi, co nemůžu!“ odsekla Kasumi. Japonka vyběhla z šatny a pospíchala na ulici. Přeběhla přes silnici a vběhla do dveří obchodu. Byl to malý krámek s minimem zboží, ale zákazníků musel mít dost, jinak by ve městě jakým bylo Llanelli nevydržel. Kasumi počkala ve frontě, dokud na ni nepřišla řada. Rozhlédla se po zboží a vybrala dvě lahve s čistou pramenitou vodou. Zaplatila za útratu a pospíchala do posilovny. Parvati se zatím zabývala bušením do boxovacího pytle. Japonka si do kouta odložila tašku, vzala z ní jednu lahev, záměrně se postavila do samého středu posilovny otevřela ji a začala pít. Během okamžiku si vysloužila pozornost téměř všech přítomných včetně Howarda. Ten cosi řekl muži, kterému pomáhal s činkami a přistoupil ke Kasumi. „Promiňte paní, ale tady se vlastní pití pít nemůže.“ Když se Kasumi dostatečně napila, zašpuntovala lahev a otřela si ústa. Poté nahodila falešný úsměv a řekla: „Vážně ne? Já jsem se právě napila.“ „Paní… pokud chcete pití, kupte si ho. Stojí jen necelou libru.“ „Vsadila bych se, že tu vaši vodu kupujete dost možná z toho krámu přes ulici a pak tady navyšujete cenu, ostatně já tam tuhle lahev koupila za padesát pencí. Jsme v místě, kde lidé běžně cedí pot a unavují se, takže pití je pro ně nezbytné a vy je ještě vykořisťujete! Nehledě na to, že rozvoj ducha i těla je stěžejní a tak by podobné instituce měly být hrazeny státem, stejně jako školy a knihovny! Víte, kolik stojí obyčejný rotoped? A kolik zabírá místa?! Ani lidé z vesnice si nemohou dovolit vybavit dům posilovacími stroji, natož lidé žijící v malých městských bytech. A dále – lidské tělo se musí zatěžovat rovnoměrně, tudíž zakoupení jednoho stroje je k hovnu!“ „Všechno je to strašně hezké, ale tohle je moje živnost. Možná máte pravdu, ale jakmile to tu začnu vést zadarmo, můžu se stěhovat pod most.“ „Tohle je váš problém, ne můj.“ Kasumi zírala trenérovi do očí a to až do chvíle, kdy sklopil zrak. Přesto z něj odhodlání nevyprchalo. „Nepijte tady!“ zdůraznil Howard a odešel se věnovat zákazníkům. Kasumi, která sice již žizeň neměla, opět otevřela lahev a napila se. Doufala, že incident bude mít pokračování a to se také stalo, když jeden z mužů ukázal na Kasumi a řekl: „Jak to, že ona tu smí pít vlastní vodu?! To je nějaká protekce, nebo jak?“ Howard byl evidentně rozčílený. „To chcete provokovat?!“ vykřikl. „Chci,“ odvětila s klidem Kasumi. Dveře posilovny se rozevřely a dovnitř vešla brunetka s batohem na rameni. Howard okamžitě opustil Kasumi, přispěchal k ženě a políbil ji na tvář. Na ostatních lidech bylo znát, že ženu znají a že ji tu už očekávají. Prošla kolem Parvati a Kasumi do šatny a během pěti minut byla zpátky v jasně červených kraťasech a rudé podprsence. „Ty kozy…“ špitla tiše Parvati a sledovala jak se ženě při každém nádechu vzdouvají ohromná kulatá ňadra. Prošla kolem Parvati aniž se na ni otočila a stoupla si do samého středu posilovny, kde se začala protahovat. Většina ostatních veškerého snažení nechala a sledovala tělo oné ženy. Pozornost jí evidentně dělala dobře. „Tak jdeme na to?“ otázala se přítomných. Nadšený souhlas vystřídalo vzrušené očekávání, když žena usedla ke stroji na posilování rukou. Nastavila si zarážkou požadované závaží a pustila se do nepříliš namáhavé činnosti. „Kolik myslíš, že tam má?“ ptala se Parvati. Zdálky totiž na závaží neviděla, avšak lehkost s jakou žena zvedala zátěž ji překvapovala. „Moc ne,“ odvětila Kasumi. „Taky bych řekla – je to jen na efekt. Prostě další manekýna, ale podívej jak na ni všichni civí a jak se vidí v jejím výstřihu. Ale tohle je krucinál posilovna, tady je důležitá fyzička a ne kozy! Ať jde na přehlídkové molo!“ „Smiř se s tím, že tebe tu nikdo obdivovat nebude. Rozhodně ne na její úkor. Tím chci říct, abys na ni přestala civět. Nemá to smysl, Jimbo už dnes asi nepřijde. Půjdeme?“ „Ne,“ odvětila Parvati, přestože fyzická námaha jí vinou nachlazení nedělala dobře. Přistoupila k velké čince. Kasumi neviděla ráda, kterak černoška přidělavá jedno závaží za druhým. Když s tím skončila na železu bylo téměř dvě stě kilogramů. „Přestaň blbnout, Parvati!“ „Podívej se na ni,“ řekla černoška a ukázala na ženu, která teď zvedala jednoruční činky. Ty měly přes deset kilogramů.“ „Kolikrát je zvedne?“ ptala se Parvati. „Čtyřikrát a dost? No, rozhodně ne tolikrát jako já, ale podívej – všichni civí na ni. Na její zadek, na její kozy, na její břicho i na její tvář.“ „A ty se tu chceš strhat, abys upoutala pozornost?! To se ti povede, ale teprve až dorazí sanitka.“ „Pleteš se, Kasumi. Vsadím se, že tohle Fittness Queen ještě nezažil.“ Parvati se sklonila, uchopila činku a v souvislém pohybu ji zvedla do úrovně pasu, načež poklekla ‚nadhodila‘ si ji a narovnala se. Lidi se na Parvati skutečně otočili a jeden z nich pronesl. „Panečku, vy jste ale silná!“ Parvati čekala, že se obdivovatelé přesunou k ní, ovšem marně. Prsatá žena ulehla ke stroji na posilování nohou, čímž vystavila svůj zadek a to byla jedna z mnoha senzací, kterou si návštěvníci nemohli nechat ujít. Parvati skoro až se slzami v očích položila činku a položila dlaně na své prsa. „Nechtěla jsem si je dělat moc velká. Jen takové… normální.“ „Nejde jen o ně, Parvati! Pojď už pryč.“ Parvati to ale nestačilo. Zašla k hloučku lidí a pohlédla na prsatou ženu. Ta se otočila na Parvati, prohlédla si ji a pozvedla obočí. „Teda…“ řekla s údivem. „Nepřehnala jsi to s tím cvičením? A kdo vlastně jsi?“ „Jsem Parvati a ty?“ „Alexis, královna téhle posilovny.“ „Jo tak ty jsi ta královna! Ale tohle není přehlídkové molo! Tohle je posilovna a sem lidi chodí kvůli fyzičce, ne kvůli tobě!“ Nikdo na to nic neřekl a Alexis se postavila před Parvati. „Howard ti prý dovolil zde posilovat zadarmo, tak nezneužívej jeho štědrosti a važ si jí.“ „Pche! Myslíš, že sem chci chodit? Je to běžná posilovna jako každá jiná a jediné čím se může Fitness Queen chlubit je vysportovaná panenka Barbie. Jen blázen by tady trávil čas.“ Alexis se obrátila k davu a poukázala na Parvati. „Kdo z vás by sem rád chodil kvůli ní?“ Ticho bylo dostatečně výmluvné. „Tak vidíš, Parvati. Sexy holka jako jsem já, člověka povzbudí a to pořádně. Kdybys zaujmula mé místo, lidé by spíše odcházeli. Každý člověk má rád krásu a já jsem její ztělesnění na poli posiloven. Všechno na mém těle je dokonalé. Ty jsi až za hranicí, daleko za hranicí.“ „Jsi umělá a falešná!“ zařvala Parvati. „Jsem krásná a sexy, tak to prostě je. Můžeš se zeptat kohokoli chceš – potvrdí ti to.“ Naštvaná Parvati semkla ruku v pěst, ale Kasumi ji zadržela. „Stojí ti za to?“ otázala se jí. „Je to jen namyšlená děvka, na které je umělé i to její chování. To ty, Parvati, si nepotřebuješ na nic hrát, ty můžeš hrdě vystavovat své tělo, protože na to máš, kdežto ona ne. Proč myslíš, že jde žena na plastickou operaci třeba rtů nebo koz anebo nosu? Jednoduše proto, že se sebou není spokojená, že se sama sobě nelíbí a chce být jiná. Ale my dvě se sebou nemáme problémy, my jsme sebevědomé a na své těla hrdé a nepotřebujeme k tomu silikony ani obdivovatele. Jsme totiž své.“ Alexis zrudla a ukázala prstem ven ke dveřím. „Vypadněte!“ zařvala. Parvati přistoupila těsně před Alexis a hleděla jí do očí. „Vlastně je mi tě líto, Alexis. Jsi jen otrokyní druhých.“ Alexis už to nevydržela a vrazila Parvati facku. Ta jí dlaní strčila do hrudi a s lehkostí ji srazila na zem. Pak se vydala k odchodu. Kasumi za pomoci Parvati nasazovala do pantů dveře z kuchyně, to aby do vily nefoukalo. Když bylo hotovo, Kasumi vyzkoušela, jestli půjdou bez obtíží zavřít i zamknout, a když se to potvrdilo, zašla do vily. „Pojedeš teď na Black Mirror?“ zeptala se Japonka Parvati. „Nemám tu s tebou ještě zůstat?“ „Byla bych radši, kdybys byla Sakuře k ruce.“ „Chápu. Ale vyřídíš Shaiře ještě jednou mé díky, že ano?“ „Určitě. Parvati, už sice vidíš, ale nevypadáš mladší... Copak ti Shaira nenabízela mládí?“ „Nabízela ale já bych jednou chtěla do Nebe, jestli mi rozumíš.“ „Nerozumím.“ „No prostě...“ Parvati se odmlčela a hledala vhodná slova, aby Kasumi neurazila. „Nechci vkročit na cestu, která končí někde v Pekle nebo kde vlastně. Už je mi jasné, že mezi námi jsou bytosti z jiného světa, ale taková byla vlastně představa i našich předků. Nevěřím tomu, že se musím každý den modlit a že musím dodržovat desatero, abych po smrti skončila v Nebi, ale určitě vím, že se musím vyhnout temným silám.“ „Kdybych věřila, že Nebe existuje, možná bych se kouzlům Pekla taky vyhýbala. Ale já se řídím rozumem, rozhodně ne vírou v něco, co nejde dokázat.“ „Jak to, že ne? I kdybys nevěřila na zázraky, když existuje Peklo, zákonitě musí být i Nebe!“ „Když myslíš...“ VII – Král Arény „Tohle je ten zázrak?“ divila se Shaira a ukazovala na velkou zděnou budovu se zatlučenými okny. Před garážovými vraty byla spousta odpadků, nicméně parkoviště bylo přeplněné. „Chtěla jsem tohle místo vidět,“ odvětila Kasumi. „Hodně pro mne znamenalo, nakonec to tady začal mít můj život smysl.“ Shaira sešla po dvou schůdcích k plechovým dveřím a zabrala za kliku. „Zamčeno… Každá sranda jednou skončí, Kasumi.“ Japonka se postavila před dveře. Dvakrát do nich bouchnula pěstí a poté třikrát jemně zaklepala. Okénko na dveřích se pootevřelo a za ním stál statný vyhazovač. „Trochu pozdě, ne?!“ ptal se. „Zábava pomalu končí!“ „Přesto chceme dovnitř,“ odvětila Kasumi. Vyhazovač otevřel dveře, natáhl ruku a řekl: „Vstupný, a nemyslete si, že máte slevu.“ „Vstupný?!“ divila se Kasumi. „Kdysi se za vstup neplatilo…“ „Nevím, co je kdysi, ctěná dámo, ale určitě to bude dávno. Tím spíš, že vás ani neznám. Odkud znáte heslo?“ „Hmm, náhoda…“ „Tak náhoda… Víte, proč tu vůbec nějaké heslo máme? Protože pak sem nelezou nezasvěcenci jako vy dvě. Běžte pryč, koťátka.“ Vyhazovač prásknul dveřmi a Shaira se rozesmála. „Koťátka…“ řekla démonka a opřela se rukou o stěnu. „Tak co, koťátko, vystrčíme drápky?“ „Nevrátila jsem se sem proto, abych se dívala na Arénu zvenčí,“ odvětila Kasumi a vykopla dveře. Vyhazovač, který v malé místnůstce seděl na židli a pojídal chipsy, se zvedl a zíral na Kasumi s otevřenými ústy. „Jdu dolů,“ odvětila Kasumi. „A nesnaž se mě zastavit!“ Vyhazovač na to nic neřekl a dokonce odhrnul ženám rudý závěs zakrývající schodiště do suterénu. Jakmile byl vzduch čistý, popadl svoji vysílačku, zmáčkl tlačítko a řekl: „Kulape, máme návštěvu. Do haly jde nějaká nová, co nám vyrvala dveře. Táhne sem!“ „Dobrý,“ ozvalo se z vysílačky. „Současná šampionka se právě váli v kaluži vlastní krve. Třeba máme náhradu.“ Kasumi a Shaira přišly dlouhou rovnou chodbou do obrovského sálu, kde byl dav lidí. Ti nadšeně pokřikovali a sledovali probíhající zápas uprostřed velké klece. Její vidina Kasumi zaskočila. „Copak?“ divila se Shaira, která poznala, že s Kasumi něco je. „Jako bys viděla smrtku…“ „Býval tu ring s napnutými lany, ne klec.“ „Změna je život… a z klece se blbě utíká.“ O tom Kasumi věděla své. Z klece se k jejím uším dostal hrozivý řev, který snadno překřičel diváky. Ženy se propletly davem aby viděly, co se děje v kleci. Na čtyřech tu klečela na první pohled značně urostlá žena. Po tváři jí stékala krev i slzy. Nad ní stál ohromný téměř dvoumetrový obr, jež na rozdíl od ženy vůbec neměl Asijské rysy. Měl ruce zvednuté nad hlavou, zakloněnou hlavu a řval jako rozzuřený medvěd. Jeho tělo bylo holé až na bederní roušku, což ovšem v Aréně nebylo ničím zvláštní. Muž semknul obě ruce v pěst a vší silou udeřil ženu do zad. Ta klesla na zem. Zvednul ji ze země, a když si ověřil, že ještě dýchá, pozvedl ji až nad hlavu a poté s ní mrštil o mříže klece, jakoby byla pouhou hadrovou panenkou. Muž se začal radovat a bušil pěstmi do hrudi pokryté obrovskou vytetovanou lebkou. Klec se pomalu začala zvedat, neboť souboj byl u konce. „Z toho si vem ponaučení,“ řekla Shaira a mírně šťouchla do Kasumi. „A jaké? To, že se člověk neliší od zvířete?“ „Ne, to že ani tak statná žena jako je támhleta, co ji teď nesou nohama napřed, nemůže čelit takovému zvířeti. Ten zápas musel být od začátku jasný. Být tím mužem, spíš bych se styděla.“ K zápasníkovi vyběhl prošedivělý muž, jež mu nesahal ani po ramena. V rukou měl připravený mikrofon a už do něj volal: „Král Arény zůstává nepřemožen! Naše šampionka, nejlepší bojovnice ze všech, neměla proti učiněné legendě žádnou šanci. Nepřemožitelný, to je přízvisko hodné tohoto obra.“ Žádný mohutný potlesk se však nekonal, spíše se davem rozléhalo bučení a pískání, které zápasník ukončil tím, že odešel do zákulisí. Ještě předtím mu však vzteky zrudla jeho dokonale vyholená hlava. „Paradox…“ pronesla Shaira. „všichni přítomní museli očekávat, jak to skončí a přesto svůj nesouhlas projevují až nyní. Mohli to prase vypískat a určitě ho tak znervóznit už během boje. Mohli dát ženě šanci, ale místo toho s naději doufali, že se stane zázrak a ta žena odtamtud odejde živá. Ale přesto, i když jsou z výsledku boje zklamaní, má to své plus - jejich peněženky určitě o nic nepřišly, protože kdo si vsadí na předem prohraného koně?“ „Myslíš, že nutně musela prohrát?“ Shaira odvedla Kasumi k rohu sálu, kde byl prostorný bar. Ženy usedly na sedátka úplně u zdi, Shaira objednala pro sebe gin a pro Kasumi minerálku, načež pokračovala v rozhovoru. „Jistě, že musela prohrát. Neposuzuj podle mě nebo podle sebe. Já nejsem člověk a ty máš pás. Kdybys ho neměla, ten chlápek by ti věnoval stejnou masáž pěstmi jako té ženě. Neporazila bys ho ani ve snu.“ Kasumi na to nic neřekla, ale dobrou náladu rozhodně neměla. Shaira se rozhlédla okolo a všimla si, že ač už je po boji, mnoho diváků se k odchodu nemá a raději zevrubně probírají se svými přáteli celý souboj, nebo spíše jatka. „Jsi spokojená z návratu do těchto míst?“ „Ani ne,“ odvětila Kasumi. „Je to zajímavé, ale nic víc.“ Japonka stále nemohla z mysli vyhnat to, co viděla v kleci. Shaiře to neuniklo. „No tak, Kasumi… Jestli chceš, můžeme si na to hovado někde počíhat. Můžeš tu ženu pomstít.“ „Myslíš, že o to mi jde?! Je to cizí žena a je mi jedno, jestli žije nebo ne. Mě se jen nelíbí ta šou, která se z toho dělá. Neporazitelný král Arény, který utloukl ženu…“ Kasumi se otočila za sebe a všimla si, že k ní přichází vyhazovač a muž, jež promlouval k divákům. „To je ona?“ zeptal se a ukázal na Kasumi. „Ano,“ odvětil vyhazovač. „Výborně, běžte zpátky ke vstupním dveřím.“ „K jakým dveřím?“ odvětil vyhazovač, ale přesto odešel. Muž si přisedl vedle Kasumi a představil se. „Zdravím dámy, já jsem Kulap a…“ muž se až teď pozorně zadíval na Kasumin obličej a nevěřil vlastním očím. „Buď vidím ducha,“ řekl, „nebo máme tu čest mezi zdmi Arény přivítat šampionku.“ „Jsem Kasumi Sato, takže trefa - známe se. Termín šampion tady už ale asi neznamená bojovník s největším počtem vyhraných zápasů.“ „Ehm,… pokud si dobře vzpomínám, vyhrála jste tu asi patnáct bojů a…“ „Osmnáct vítězství! A dvě porážky.“ „Ta žena, kterou jste zřejmě viděla, zvítězila jen dvanáctkrát a ano, byla šampionkou. Vaše číslo je pro obyčejné smrtelnice nedosažitelné, ovšem náš Král Arény je naprosto nezastavitelný a brzy ho čeká devatenáctý souboj. Jinými slovy, jste na tom z hlediska výher stejně. A on navíc vede – nikdy neprohrál.“ „Co není, může být,“ dodala Kasumi s úsměvem. „A dnes už mezi muži a ženami nejsou rozdíly? Za mých časů to bylo oddělené a já byla jediná, kdo si troufnul na muže a to jen na ty, u kterých jsem si věřila.“ „Souboj těch nejlepších si diváci přáli vidět. Připlatili…“ „A ta žena o to stála?“ „Ehm, poslyšte, Kasumi, kam směřujete?“ „Na tom už nesejde. Myslím, že ta gorila se tou vámi zmanipulovanou krávou příliš neunavila, takže ji běžte zavolat a řekněte ji, že souboj těch nejlepších teprve bude.“ Zatímco Kulap vytřeštil oči, Shaira chytila Kasumi za paži. „Co blbneš?!“ vykřikla. „Pohlídáš mi můj pás?“ odvětila Kasumi. Shaiřino čelo polil ledový pot a ona zbledla jako stěna. „To nemůžeš!“ vykřikla. „Víš, co nemám ráda, Shairo? Když mi někdo říká, co nemůžu. Ty jsi s tím začala – prý, že takovou bestii ani ve snu neporazím. Tak uvidíme.“ Kasumi vstala a odešla do chodby. Na jejím konci byla vždy místnost, kde se zápasníci připravovali a nejinak tomu bylo i dnes. Kasumi sledovala urostlého muže, kterak na sebe navléká civilní oblečení. „Čau,“ pozdravila Kasumi. „Zase se svleč a naklusej do haly. Za hodinu jsem tam a pak si dáme jednu společnou… klec.“ Muž si prohrábl svoji dlouhou bradku a udiveně sledoval Kasumi. „Kulapovy fóry mě neberou. Zmiz, děvko.“ Kasumi si z toho nic nedělala a zkontrolovala, jestli jsou na stolku oleje. Představa být kluzká jako had ji vyhovovala. Vzadu u stolu večeřel starý muž s bělavými vlasy. Kasumi ho znala – byl to člověk, který vždy připravoval bojovníky pro ring. A protože Kasumi věděla, že souboj nerozhodne jen její síla a mrštnost, byla ochotná se snížit k činům, které zde před lety nikdy neprovedla. V první řadě však bylo nutné, aby Král Arény odešel. „Frajere!“ oslovila zápasníka Kasumi a vzpomněla si na mluvu své sestry, „nevím, jestli ti to už někdo řekl, ale tady v Aréně jsem před lety zápasila. Byla jsem tady ta nejlepší a teď se sem vrátím a na postu borce číslo jedna smrdí opice odněkud ze západu. Tohle jsou ale kurva Thajský zápasy, tak co tu má co dělat hovado kdoví odkud?! Seber se a táhni k čertu, beztak jen špiníš můj titul!“ Král Arény vstal a postavil se proti Kasumi. Pak do Japonky strčil a ta skončila až na zemi. „Vždycky jsem tvrdil, že děvky a chlast nejdou dohromady. Běž na vzduch a zkus vystřízlivět. Bojovat s tebou nebudu! Král, kterého jeho poddaní nemilují, není král.“ Muž se vydal k odchodu, nicméně to Kasumi nestačilo. „A co král, který je strachy posraný z holky?! To je Král?!“ Muž třískl pěstí do stolu tak silně, až všechny lahvičky s oleji poskočily. „Máš to mít, děvko! Jdu to domluvit s Kulapem a ty si zatím sežeň štafle.“ Kasumi se jen usmívala. Starý muž v koutě zatleskal a vstal od svého stolku. „Vždycky jste byla šílená, Kasumi. A vaše šílenství stálo druhé život. Taky jste byla vždycky vychytralá a ta vychytralost vás drží při životě. Vím, že v hlavě se vám honí plán. Zatímco jiní by tohle považovali za sebevraždu, vy na smrt nejdete.“ „Možná ano, možná ne, Nirane. Je to zvláštní, protože to, co se chystám udělat, je zbytečný hazard se životem. Od chvíle, kdy jsem odsud odešla, jsem se zařekla, že už nikdy nic podobného neudělám.“ „Sbíráte zkušenosti, Kasumi. A někdy ty zkušenosti vyžadují riziko. Neříkejte, že vaše zápasení zde vám nic dobrého nepřineslo.“ „Hmm, asi máte pravdu. Zkušenost to určitě bude… když přežiju.“ Kasumi si sundala oblečení a k Niranově zděšení i spodní prádlo. „Tohle je ten plán. Jak to zvíře zareaguje na nahou ženu? Stejně jako na oblečenou určitě ne.“ Niran se usmál a přistoupil ke Kasumi. Do místnosti vtrhla Shaira. „Tak ty to myslíš vážně a…“ démonka si až teď všimla, že je Kasumi nahá, „a… ehh…“ „Nemáš, co říct, Shairo? Nirane, nechte nás tu o samotě.“ Muž odešel a Shaira si začala zblízka prohlížet Kasumi. „Ani nejsi ve formě!“ zdůraznila Shaira. „Formu mám dostatečnou.“ „Před pár dny tě šíleně ztloukli!“ „A díky tobě už zase stojím na nohou.“ „Jsi oplácaná a…“ „I tlustí vyhrávají bitvy.“ „Aby zabavili diváky, přistavili mu činky. Mají asi dvě stě kilogramů a on je tam zvedá až nad hlavu!“ „Je to debil - unaví se.“ „V hale je vzruch a lidi podávají sázky. Na něj!“ „Bojují diváci nebo já?!“ „Víš vůbec, jaký je na tebe kurz?!“ „Alespoň máš šanci pořádně vydělat.“ „Já ale nevsadila na tebe!“ Kasumi se déle nezdržovala a zašla za plentu, kde byla místnost s posilovacími stroji. Potřebovala se rozcvičit a rozehřát. Během cvičení Shaiře položila nepříjemnou otázku: „Máš spoustu peněz, takže zbohatnout nepotřebuješ. Proč tedy sázíš na cizího chlapa a ne na kamarádku?“ „Proto, aby sis uvědomila, že ani já v tebe nevěřím. Nejsi ve formě, a i kdybys byla, tak to budou jatka! Ten chlap má svaly ze železa, jeho tělo váží přes metrák a možná není zrovna mrštný, ale když tě jednou jedenkrát praští, na nohou se neudržíš. Vstaneš potom? A pokud ano, bude to dost rychle? Když tě chytí, utluče tě, aniž by tě musel pustit na zem. Jakmile za tebou zaklapne klec, jsi mrtvá.“ „Támhle na stole jsou misky na olej. Zatím mi ho připrav. Budu se lesknout jako křišťál.“ „Pověz mi jedno, Kasumi – jak ho chceš porazit? To mu budeš do tváře stříkat mlíko?“ „Už týdny ho ani nemám, ale byl to dobrý vtip. Sakuře by se líbil.“ „Nezlehčuj to – jdeš na smrt. Vezmi si aspoň ten pás!“ „Shairo!“ otočila se Kasumi na démonku. „Copak neznáš význam slova férový souboj? Já ho vyzvala a budu bojovat čestně. Kdyby on vyzval mě a já souhlasila, zase bych bojovala čestně, tudíž bez pásu, ovšem kdyby mne jen tak napadl, bylo by to jiné.“ „Nevážíš si života, Kasumi! A přitom bys měla!“ „Já vím, že riskuji. Ale ne zas tak moc.“ Po necelých čtyřiceti minutách už diváci netrpělivě čekali na dle Kulapových slov: 'Zápas desetiletí.' Když Kasumi procházela davem, diváci ztichli, neboť nikdo nečekal, že bude zcela bez oblečení. Díky oleji byla opravdu hodně kluzká a též jí vynikaly veškeré křivky jejího těla. Stanula v ringu proti Králi Arény a to dost blízko – aby na něj hned dosáhla. Kulap do mikrofonu zakřičel: „Nepřemožitelná šampionka Kasumi se vrátila, aby ukázala, kdo je tady pánem. Tahle ocelová žena, tahle nezkrotná dračice je legendou mezi bojovníky Arény a určitě si na ni spousta z vás pamatuje. Teď stojí proti nejlepšímu muži a necítí strach! Ani jeho náznak, zkrátka nic. Až se do sebe šelmy zakousnou, bude to ten nejdelší a nebrutálnější zápas, jaký Aréna viděla! Připravte se dámy a pánové, souboj, který se zapíše do dějin naší Arény se blíží.“ Klec se začala pomalu spouštět a Kasumin nečitelný výraz ve tváři jakoby zkameněl. Byla v naprostém klidu a svojí dokonalou soustředěností a silou se připravovala na úder, který drtí kosti i cihly na kusy. Jen zlomek lidí dokáže využívat fyzickou i psychickou sílu těla tak brutálním způsobem jako Kasumi. Muž proti ní dýchal zhluboka, zíral jí na lesknoucí se prsa a čekal na signál, kdy souboj započne. Shaira se musela přemáhat, aby vydržela sledovat blížící se jatka. Zazněl gong a Kasumi v mžiku provedla roznožku a ‚sjela‘ skoro až k zemi. Vztekle zařvala a přitom vrazila pěst zespodu do obrových varlat. Muž zaklonil hlavu, zařval bolestí na celý sál a chytil se za bolavé místo. To už Kasumi stála a vystřelila druhou pěst do mužova krku. V mžiku udeřila znovu a ještě jednou. Při poslední ráně se ozvalo sotva slyšitelné křupnutí, z mužových úst vystříkla krev a Kasumi uhnula jeho padajícímu tělu. Zřítil se na podlahu a nastalo naprosté ticho. Jen porouchaná zářivka u stropu tiše vrčela. Kasumi se rozhlížela po lidech a sledovala jejich výrazy ve tváři. Náhle jeden z nich vykřikl: „Vstaň!“ Kasumi pohlédla na Krále Arény, jehož oči se ani nehnuly a pokrčila rameny. Venku byla již tma, když Kasumi a Shaira vycházely z Arény. Světla pouličních lamp osvětlovala okolí bývalé tovární haly dostatečně. Venku lidé nasedali do aut nebo na jízdní kola a mířili do města ke svým domovům. „Promiňte,“ oslovil ženy Kulap, který vyběhl z Arény. „Kasumi, máte chvilku?“ „Řeknu vám to hned – ne, nevrátím se sem.“ „O to mi ani nejde, nicméně pozítří se právě zde koná turnaj. Obrovský turnaj, kde se sejdou desítky lidí z celé Asie!“ „No a co?“ vyštěkla rozčílená Kasumi. „Mám se z toho posrat?!“ „Na rozdíl od jiných světadílů, kde se tyhle megaturnaje pořádají, je v Asii obrovská konkurence, ale vy možná můžete uspět.“ „Seru vám na turnaj! Nejsem nějaká podělaná atrakce!“ „Ale… ale vítěz turnaje se utká s těmi nejlepšími z nejlepších. Je to vůbec poprvé, co pan Imran pořádá něco tak velkolepého! Přál bych si jenom být na finále na Boninských ostrovech a vidět světovou špičku. Vy ale máte na to se tam dostat jako účastnice turnaje!“ „Kolikrát vám mám říct, že na to seru?! Vyřiďte Imranovi, že se bude muset obejít beze mě.“ Kulap se svěšenou hlavou odkráčel zpátky do budovy. Bylo znát, že by si přál, aby Kasumi uspěla. Ona však měla svých starostí dost. Ženy došly k autu, Shaira otevřela dveře a opřela se o kapotu. „My nejedeme?“ divila se Kasumi. „Kasumi, víš vůbec, kdo je Imran?“ Kasumi si dala ruce v bok a rozkročila se. „Tak povídej…“ „Velký mecenáš umění a jeden z nejbohatších lidí světa. Doma v Emirátech vlastní celou řadu hotelů, které pomalu expandují do Evropských metropolí. Je to sběratel umění a kuriozit. Jeho další vášní jsou řádně krvavé turnaje, ale o tom se veřejně nemluví. Pro spoustu lidí by byla ohromná čest, kdyby se mohli s Imranem osobně setkat a to při turnajích možné je.“ „Asi mě dost dobře neznáš. I kdyby měl prdel ze zlata, já na něj kašlu.“ „Jen si říkám, že bys ten turnaj mohla zvážit a to hlavně kvůli sobě. Tentokrát se Imran El-Amin překonal - rozhodl se zjistit, ze kterého světadílu pocházejí ti nejlepší bojovníci. Svět pomyslně rozdělil do osmi částí, to aby bylo celkem osm finalistů a mohl na závěr vzniknout jednoduchý pavouk. Máme tu jižní a severní Ameriku, Evropu, Afriku, Austrálii, Oceánii, Čínu a zbytek Asie. Už proběhla celá řada turnajů a finalisté jsou pomalu vybraní. Jihoamerické klání vyhrál jakýsi Brazilec s Capoeirou, v Severní Americe zase uspěl wrestler, který má díky úrazu mozku skřípnuté nervy a nevnímá bolest. V Africe vyhrál…“ „To stačí! Byla bych tam jak pěst na oko a navíc bych jela spráskaná domů, obzvláště proti lidem co ovládají východoasijská bojová umění. Nehledě na to, že mám Britské občanství.“ „Dalo by se to obhájit tím, že pocházíš z Japonska. Navíc není pravda, že ženy neuspěly. Australské klání vyhrála jakási bohatá holka. Zase je ale pravda, že ty její souboje byly podivné. V semifinále se její soupeř takřka bezdůvodně vzdal a finalista, který s ní měl zápasit o titul, pár hodin před bitvou zemřel na zástavu srdce.“ „Úžasný… vyřiď Imranovi ať uspořádá ten samý turnaj jen pro ženy. Respektive jen pro ty ženy, kterými jimi jsou od narození. Pak bych o tom možná uvažovala.“ „Ještě jsem ti neřekla všechno. Evropské klání také vyhrála žena a schválně, jestli uhodneš která.“ Kasumi se zarazila a řekla. „Takže Helga má být ve finále?! Kdy že se koná?“ „Za pár dnů, ale stihnete to, jestli jde o tohle. Právě na Evropském klání jsem si Helgu vyhlédla. Přišlo mi divné, že žena drtí kosti nepřátel jako by byly z papírů. Někteří mrštní bojovníci ji zasypávali spoustou ran, snažili se jí vykloubit rameno nebo něco takového, ale ona byla jako tank. Taky tam dostala přezdívku Panzer Helga.“ „Byl to podvod!“ rozčílila se Kasumi. „Ano a ne. Ty můžeš svůj pás sundat, když chceš zápasit zcela vyrovnaně, ale ona se Azazelových kouzel nezbaví. Je to stejné jako ten wrestler - náhoda mu pomohla vyhrát. Navíc Helze její síla připadá normální.“ „Je k nezastavení a přesto nemá pocit, že něco nehraje?! To je tak blbá?!“ „A jak! Pokud se z expedice vrátí živá, k čemuž snad nedojde, stejně skončí špatně. Netají se tím, že chce za rok do Sydney, kde bude pro ženy poprvé zavedena soutěž ve vzpírání. Ve státních soutěžích se Helga krotí, aby to naplno rozbalila až tam. Co myslíš, jak bude světu připadat žena, která ve vzpírání uzvedne celé tuny?! Jestli to zajde tak daleko, vezme si ji třeba CIA. Stane se laboratorní krysou a nakonec ji rozpitvají, aby zjistili, kde se bere ta síla. Její chvíle slávy na Olympiádě bude tím, co ji zničí. A teď se dostáváme k moudru, které si zapiš za uši.“ „Ušetři mě toho!“ odfrkla si Kasumi a usedla do vozu. „Kdepak,“ pronesla Shaira, když sedala za volant. „musíš vědět, že ti nejlepší, ti co se vymykají, se nezviditelňují. Zůstávají ve stínu a svoji moc si pečlivě střeží.“ „Zavez mě do hotelu a udělej pro mě něco – po celou cestu mlč.“ Když byla Kasumi v drahém čtyřhvězdičkovém Bangkogském hotelu, zaklepala na dveře od Shaiřina pokoje. Démonka otevřela a vpustila Kasumi do přepychového pokoje s rádiem, televizí, čistou postelí i ozdobnými lustry u stropu. Jejich světlo jasně rozzářilo celou místnost. „Dobře, že jsi přišla, Kasumi. Nechala jsem si na pokoj přinést dezert pro Královnu Arény.“ Shaira z malé kuchyňky přinesla tác, na němž byl talíř plný palačinek s horkým ovocem. „Není to nic stylového, ale tohle je hotel pro turisty.“ „Nevěřila jsi mi. Ani trochu ne!“ „Každý se může splést.“ Kasumi na to nic neřekla, usedla ke stolu a pustila se do jídla. Na sladké nikdy moc nebyla, ale nechtěla Shairu odmítnout. Ta si mezitím sedla na postel a opřela se hlavou o zeď, respektive o polštář. „Mám ráda dobré souboje a ten tvůj byl perfektní, na to, že jsi člověk. Tam v Aréně, když ses převlékala, jsem byla za lidmi, co zajišťovali techniku a vyptávala jsem se jich na záznam z kamer. Brzy ráno se tam mám stavit a dostanu pětiminutový snímek o tom, jak jsi bojovala s obrem, z čehož samotný boj nemá ani desetinu celkové stopáže, ale přišlo mi blbé jim platit plnou sumu za deset vteřin boje. Stejně, útok na jeho koule… nebyla to rána pod pás?“ „V boji na život a na smrt neexistuje rána pod pás. Budeš se mi smát, ale rána do koulí nebylo jediné, čím jsem ho plánovala vyřadit, aby si nechránil krk. Měl volné ohebné kraťasy…“ „No a?“ „A zuby jsou také silnou zbraní…“ „No a?“ „A mé nahé tělo ho vzrušilo.“ „No a? Ne… počkej, to nemyslíš vážně, že ne?“ „Jak jsem řekla – v boji na život a na smrt neexistuje rána pod pás. Co je moudrého na tom mít zábrany, když skončíš bradou vzhůru?“ „Změňme téma, ať ti nekazím chuť k jídlu.“ „Dobře… Co takhle prozradit mi svůj plán. Co uděláš lidstvu?“ „Eh… měla jsem si ty palačinky objednat taky. Podívej, je nemožné hromadně hubit lidstvo konvenčními zbraněmi. Proto už desítky let mí vědci vytvářejí zbraň biologického ražení. Původní plán bylo vytvořit velkou nádobu s bombou, kterou vypustíme v dané lokalitě a jejíž plyn se začne šířit vzduchem, až zamoří v koncentrované, avšak nadále účinné formě celou planetu.“ „A? Něco se posralo?“ „Nejdůležitější byla selekce a tu jsem si vzala na starost já. Nechtěla jsem, aby se selekce zvrhla v genocidu, avšak nepřišla jsem na jediný způsob, jak vše provézt rovnoměrně. Příčí se mi vyhubit celé kultury, a proto nezbývá než vytvořit mnohem více malých bombiček a ty umístit v největších světových metropolích a rovněž v oblastech s největší hustotou zalidnění. Oblak plynu zasáhne města, jejich periferie a blízké okolí, avšak nerozšíří se dál.“ „Takže ušetříš venkov… Kolik lidí zahyne?“ „Zhruba třetina.“ „Dvě miliardy…“ „Zasáhnu tak ty nejmocnější – politiky, církevní hodnostáře, majitele firem i hlavy států. Naruším politickou stabilitu ve většině států světa a zbavím největší vykořisťovatelské korporace jejich vedení. Nastolím ve světě nový a lepší řád. Zároveň zamezím velkým a neustálých válek chtivým státům, aby válčily. Takové Spojené státy, které vedou od svého založení války takřka bez přestávek, budou najednou bez velení a vojska pěkně v prdeli a snad je to naučí držet se zpátky alespoň na pár desítek let. To samé čeká Rusko, Čínu, Německo, Británii, Francii a další přehnaně aktivní země, které kradou jiným jejich kulturu a bohatství. Pro lidnaté státy jako je Čína, Indie, USA nebo třeba Japonsko to bude zlé z hlediska velice brutálního poklesu obyvatel a…“ Kasumi při zmínce o Japonsku, položila příbor a prudce vstala ze židle. „Tohle ne! To neuděláš! Japonsko má na své malé území značnou hustotu zalidnění. Ty tvoje bombičky ho smetou téměř celé, stejně jako některé evropské státečky a všechny městské státy. Tomu ty říkáš selekce?!“ „A co chceš jako dělat?! Původní plán byla tvorba plynu, který by se vázal na krevní skupiny, jenomže zatímco na západě převládá A tak na východ zase roste skupina B a dál tu máme různé drobné enklávy, kde drtivě převládá pouze jedna skupina. Bombičky jsou nejlepší možnost, věř mi.“ „Ne, to tedy nejsou! To, co plánuješ, má spoustu proměnných a celkovou situaci to může ještě zhoršit. Netvrdím, že je to možnost dobrá, ale nejlepší možností je, že zemře každý třetí a to celoplošně.“ „Ty seš dobrá… a jak to jako zařídit?! Copak jsem Pánbůh?“ „Máš k němu blíž než kdokoli jiný.“ „Co když vypustím ty státy, ke kterým máš blízký vztah? Pak nebudeš protestovat?“ „Chci od toho, co děláš, mít ruce pryč. Nesnažím se hrát si na Boha, ale ano – nebudu ti v tom bránit, když to neohrozí mě, mé blízké, a to, k čemu mám kladný vztah.“ „Prostě vynechám Japonsko, Thajsko, Británii a…“ „Proč Británii? Myslíš, že k té zemi něco cítím?! Je mi z ní zle! Ta horečná snaha umlčet lidi a vnutit jim myšlenku, že všechno, co vláda udělá je pro ně to nejlepší… To nemluvím o nekonečných masážích ze strany médií, obchodníků, politiků,… V silně kapitalistické zemi, které vládne pochybný náznak demokracie má pro většinu lidí člověk menší cenu než jeho peněženka. Většina zemí roste, co do počtu obyvatel, ale nejde je nazývat ničím jiným než ohradou pro dobytek, Británie není jiná. Rozdíly v majetku se neustále zvětšují, přičemž chudí chudnou, bohatí bohatnou a střední vrstva se zmenšuje. I pro někoho jako jsem já, není snadné se oprostit od těch vnucovaných lží a pokroucených pravd, které číhají na každém rohu. I tak jsem schopna ignorovat mnohé, na rozdíl od mé sestry, která masáží pomalu podléhá. Mezi tisícemi zbytečnosti se zjevují věci, jež se mě týkají. Co mě za poslední dobu nasralo nejvíc, je skutečnost, že se otevírají hranice a do Británie se stěhuje muslimská komunita. Multikulturní žvásty na mě ale neúčinkují tak, jako na ten dobytek okolo a v přívalu muslimů nevidím víc než nutnost dávat na sebe čím dál větší pozor. Nemůžeš dát vedle sebe dvě různé kultury s odlišným náboženstvím a pohledem na každodenní život a myslet si, že se budou tolerovat! Buď jedna z nich přijme pravdu druhé, nebo dojde k rozbrojům. Vedle muslima, pro nějž má žena hodnotu pouhé věci, se nikdo nemůže cítit v bezpečí! Je pravda, že ve východní Asii je rovněž značný rozdíl mezi mužem a ženou, avšak není to tak propastné – žena je považována za normálního člověka a má svá práva, přirozeně. A schopná žena si dokáže vybudovat postavení a uznání, ovšem ne mezi muslimy. Ne mezi fanatickými bestiemi bez špetky tolerance, které každý den tlučou hlavou do země a myslí si, že nějaký zasraný Alláh se z nich posere! Islám... existuje větší svinstvo?!“ „Na prvopočátku byla žena vážená a velmi důležitá, ostatně to ona byla matkou – v jejím lůně se rodil nový život. Náboženství jako bylo křesťanství, či islám udělalo z ženy podřadného otroka, který zdaleka nemá takovou svobodu a volnost jako muž. Vezmi si třeba Adama a Evu... Už jen podrobnosti jejich stvoření mluví za vše. Z ženy se stala otrokyně víry i společnosti na úkor muže. Mohla bych to nazvat mužským šovinismem dohnaným do extrému...“ „Anebo prostou touhou po moci na úkor druhých.“ „O tom přece moc je, Kasumi,“ smála se Shaira. „Moc musí být na úkor druhého, jinak to není moc.“ „Ale tohle se teď hromadně přenáší do Evropy – představa o tom, že žena je kus hadru. Je to pár let, co anglikánská církev umožnila, aby se ženy stávali kněžími. Víš, jaká byla reakce tisíců věřících? Přešli pod katolickou církev! Jsme na pokraji nového tisíciletí a miliony lidí na celém světě mají stále za to, že žena je něco podřadného! Dva tisíce let a co se změnilo?! Nevydržím žít v Británii dlouho, to vím jistě!“ „Fajn, a kam půjdeš potom? Do Thajska?“ „Možná ano, ale Thajsko také není tím, co bývalo! Roste tady kriminalita a vliv světových velmocí. Možná zavítám do Tichomoří nebo na Island. V izolované zemi, kde je mizivá kriminalita bych se cítila bezpečně. Navíc Island zůstane stranou i případným válkám, které se blíží. Měla jsi pravdu, když jsi před rokem říkala, že je jen otázkou času než se USA a jejich nohsledi včetně celého 'slavného' NATO zaměří na další stát, ze kterého by mohly vytřískat suroviny a ukázat světu svoji vojenskou moc. Co přijde po Jugoslávii a nekonečném 'humanitárním' bombardování? Zase Afghánistán a Irák nebo pro změnu něco nového? Heh a co nového, vždyť zkurvená Amerika se v minulosti srala snad do všeho a srala se i do nás! Ještě v polovině devatenáctého století jsme byli izolovanou zemí, která odmítala cizince a díky tomu si udržela svoji jedinečnou kulturu. Pak přišly Spojené státy, pohrozily vojenskou silou a skončilo to nejen řadou pro ně výhodných smluv a obchodních dohod, ale i celkovou reformou. O časech samurajů si dnes můžeš nechat leda tak zdát.“ „Hádám, že to období by jsi milovala...“ „Záleží na tom, kde bych byla a v jakém postavení. Čest není o tom nalehnout na svůj meč, když ti to někdo přikáže. Ačkoli, pokud je to výsledek porušení přísahy... pak už ti ztracenou čest nevrátí nic, snad jedině ta smrt. Byla to doba, která jako každá jiná měla své chyby, ale mnoha lidem tehdy velila jejich čest a smysl pro povinnost, ne chamtivost bez jakýchkoli zábran. USA nás prostě využili, zničili a začali vykořisťovat, což se dodnes děje v řadě jiných zemí. Využití síly je na denním pořádku a tak lidé umírají, aby se bohatí mohli nakrmit majetkem jiných. Nechci žít v nějaké zemi v době, kdy na ni ukáže západ prstem a otevře svou nenažranou tlamu. Na rozdíl od těch nevinných chudáků, kteří skončí pod drnem vinou západních ‚humanitárních akcí‘ a ‚bojů za svobodu a lidská práva,‘ já si mohu vybírat. Mojí výhodou je, že mám spoustu peněz. Prakticky si můžu zajistit klidný život kdekoli, avšak ne všude to bude život bezpečný.“ „A co návrat do Japonska? Máš peníze – máš vliv. Podle mě ti zase takové nebezpečí nehrozí, když si dáš pozor.“ „Mám tu zemi ráda, ale riziko je stále příliš vysoké. A navíc – co je dnes Japonsko? Jen další řiťolezec západu jako Jižní Korea. To, čím jsme byli je dávno pryč. A už toho nechme. Chci to dojíst a jít do postele. Ráno jedeme na jih.“ Cesta do Bang Lamungu byla dlouhá, avšak Kasumi se krajina plná jasně zelených kopců a čistých průzračných řek moc líbila. Z Bang Lamungu ženy pokračovaly do vesnice pár mil odtud. Pronajatý džíp zaparkovaly u cesty a vstoupily do vesnice. Ta byla z velké části vylidněná. Na opačné straně vesnice byla hluboká bahnitá jáma, v níž dva muži sváděli souboj pro pobavení ostatních. Muži na sobě měli jen kraťasy a ruce ovázané obvazy, to kvůli omezení zranění kloubů. Mnoho vesničanů, včetně žen a dětí stáli okolo a s napětím sledovali utkání. Kasumi a Shaira se propletly davem a pohlédly na ring. „Aréna pro chudé…“ pronesla Shaira. „Co, Kasumi, nechceš i tady vybojovat titul šampionky? Na rozdíl od Arény je tu spousta bahna ty máš na zápasy v bahně to správné pohlaví.“ „Myslím, že na tyhle bych nemusela vymýšlet žádné složité taktiky. I obyčejné rvaní bez sebemenších technik bojových umění by stačilo. Tohle jsou jen lidé, kteří to považují za zábavu, za odreagování od běžného života plného práce. Když tohle skončí vážným zraněním nebo dokonce smrtí, bude to pro všechny šok a hrozná tragédie, ne senzace jako pro lidi z Arény. Do jisté míry mi jsou ti lidé sympatičtí, aniž bych je znala.“ Kasumi přistoupila k jednomu z fandících vesničanů. „Promiňte, mohu…“ „Nevidíte, že nemám čas! Běžte si po svých.“ Kasumi vybrala jiného. Muže, jež jak se zdálo, nedával přílišný pozor na průběh boje. „Můžu se zeptat…“ „Jó!“ vykřikl z ničeho nic muž. „Jen do něj, chlape!“ Kasumi si všimla, že jeden z bojovníků padl čelem do bahna. Druhý ve vší slušnosti čekal, až se sebere a otře si tvář. Kasumi tentokrát oslovila ženu. Doufala, že zápas pro ni nebude tak důležitý, aby nemohla odpovědět na prostou otázku. „Nezlobte se, že ruším, ale potřebovala bych…“ „No tak, nerušte mě! Můj kluk vyhrává.“ Kasumi toho už měla plné zuby. Seskočila do jámy a zařvala z plných plic. „Kde je Kamon Sato?! Jsem jeho dcera!“ Bojovníci přestali zápasit, diváci ztichli a ozýval se jen šum listů stromů. Pak se začal kdosi prodírat davem. Ten ustupoval před pětapadesátiletým mužem s mnoha šedinami. Stanul na okraji jámy, zarazil se, vytřeštil oči, roztáhl ruce v objetí a seskočil dolů, kde uklouznul po blátě a spadl na zem. Kasumi se neobtěžovala s pomocí a stála dál nehnutá jako socha z ledu. Její otec se zvednul a Kasumi objal. Stejně jako před rokem tak i nyní ho setkání s dcerou přinutilo ronit slzy. „Pusť mě!“ vykřikla Kasumi a odstrčila ho od sebe. „To je moje holčička!“ křičel na všechny přítomné Kamon. „Já jsem jí v minulosti strašlivě ublížil, ale miluju ji celým svým srdcem a teď se za mnou přijela podívat. Má mě ráda, dceruška moje! Podívejte, jak je krásná a… a jak vypadá mladě! A jak pevně drží tělo! Sluší ti to, holčičko.“ „Už jsi s tou komedií skončil?!“ vykřikla Kasumi a obešla svého otce. „Když už tu naznačuješ, že ses ke mně nezachoval dobře, možná by tví noví sousedé měli vědět, o co šlo. Protože tohle ani zdaleka nebylo tak nevinné, jak si asi mnozí myslí.“ Kasumi viděla, kterak její otec ztuhnul a pohlédl na lidi nad sebou. Kasumi na Kamona ukázala prstem. „Prodal mě! Prodal mě za pár šupů mafii, to aby měl na léky pro mou mámu, kterou po letech zavraždil.“ „Kasumi… dcerko moje, to přece… To už je dávno! Ty jsi dospělá a svobodná a já si svůj trest za vraždu odpykal.“ „Co tím chceš říct, otče?! Že soudem vyměřený trest, jež sis odseděl v base, tě zbavuje viny za smrt mojí matky? To ses posral, nebo co?!“ vyštěkla Kasumi a do otce strčila, až spadl do bláta. „I kdybys za mřížemi shnil, tak stále budeš vrah! Stejně jako já jsem vražedkyně desítek lidí a to už mi nikdo nikdy neodpáře! Ani vězení, ani můj smutek, ani zpověď, ani smrt – pořád budu vražedkyní!“ „Vražedkyně?!“ divil se Kamon a zvedal se ze země. Nikdo z přihlížejících ani nedutal. „Cos čekal, otče?! Že mě mafiáni koupili, aby ze mě udělali švadlenu?! Ale já tady nejsem kvůli divadlu. Vylez ven a doveď mě k domu, kde bydlíš. A vy se rozejděte! Jedna z věcí, které nesnáším, je přehnaná zvědavost. Vyzpovídejte si ho, až odejdu, pokud bude výslechu ještě schopen.“ Kasumi za pomoci Shairy vylezla nahoru a sledovala otce, který se nemohl vyškrábat po rozbahněném okraji. Vesničané oběma bojovníkům pomohli, ale Kamona nechali být. Sledovali ho, jak se marně pokouší vylézt a klouže zpátky do bahna. „Není ti ho líto?“ otázala se Shaira. „Je tam naprosto bezmocný!“ „Nemáš ani představu o tom, co je bezmoc. Bezmoc je, když jsi s nejlepšími kamarádkami v kleci odkud není úniku a víš, že aby ses dostala pryč, musí ty ostatní zemřít.“ Kasumi svého otce opustila a odešla k molu u moře. Bylo tu pár pramic, plachetnice a taky motorový člun. Rybolov bylo to, co drželo vesnici při penězích. Každý muž i každý hoch zde uměl rybařit a každá žena zase uměla ryby zpracovávat a výhodně prodat na trhu. Shaira se brzy přidala ke Kasumi, neboť vesničané odcházeli do svých domovů, a nechávali svého souseda v jámě. „Kdy že to máš být na Ztroskotanci?“ otázala se Shaira. „Za tři dny.“ „Aby odtamtud stihl vylézt…“ „Včera hustě pršelo, ale dnes bude určitě hezky. Jakmile se bahno vysuší, dostane se ven.“ „Ta neskutečná krutost mě fascinuje. Od tebe bych se měla co učit.“ „Krutost?! On mi zničil život!“ „Vážně? Nevypadáš moc zničeně.“ „Já si to nevybrala – nechtěla jsem být zabijákem!“ „Nikdo rozumný jím nechce být. Nebo snad myslíš, že by se našel člověk, který by se dobrovolně stal otrokem Yakuzy?“ „Co tím chceš říct?“ „Že ti fotřík vybral cestu, po které jsi došla až na samotný konec. A jen díky tomu ses ocitla na křižovatce, kam vedla jen tahle jedna cesta – cesta utrpení a bolesti. Nemáš pocit, že ti otec, byť neúmyslně pomohl? Lituješ toho, kým jsi byla, ale jsi hrdá na to, kým ses stala. Kdyby sis vybrala cestu ty, také bys mohla být hrdá? Tvá hrdost totiž z velké části pramení v tom, že jsi překonala něco, co by drtivou většinu všech lidí na celé téhle planetě totálně zdeptalo a zničilo! Můžeš být pyšná na to, jak zocelená jsi a za to všechno nevděčíš jen sobě, ale i tomu chlápkovi v jámě! Ten směšný trouba, co se marně pokouší vylézt po klouzajícím blátě, pomohl stvořit Kasumi, tu Kasumi, která se nikdy neohne pod bičem nepřátel, ale aby se tak stalo, musela pod tím bičem léta žít. Je to paradox, nemyslíš? To, co nás opravdu zocelí, není to, co si vybereme, ale to k čemu jsme donuceni!“ Kasumi sklopila zrak a po chvíli přemítání Shaiřiných slov se rozběhla k jámě. Shýbla se a řekla: „Táto, podej mi ruku.“ Kamon nadšeně poslechl a brzy byl na pevné půdě. „Dceruško… nejsem ti lhostejný.“ „Neseš vinu na tom, co jsi provedl. Tu ti nikdo nikdy nevezme, ale i když jsi nemohl vidět tak daleko, i když jsi to neplánoval, tak jsi mi pomohl k zajímavému životu, na něž můžu být pyšná. Nečekej ale odpuštění.“ „A co lásku? Tu mohu očekávat?“ „Moji lásku jsi zahodil. Ale teď k věci, nejsem tu kvůli tobě. Byl tu v poslední době, řekněme tři měsíce zpátky, někdo, kdo se na mě vyptával?“ „Vyptával… ani ne. Moje přítelkyně se na tebe často ptá, přirozeně. Ale já o tobě, dceruško, nic nevím. Řekni, opravdu jsi zabíjela?!“ „Ano a zabíjím stále. Představíš mě té přítelkyni?“ Kasumi následovala svého otce do domu na samém okraji vesnice. Stavení bylo z obyčejného bambusu. Kamon zašel dovnitř a během chviličky byl zase venku. „Není tam. Dneska je opravdu hezky – musela jít na pláž.“ Kamon se vydal podél moře skrze hustý porost, až na překrásnou pláž omývanou pěnící vodou. Racci tu řádili a dávali o sobě vědět hlasitým skřehotáním. Stín palem byl velice příjemný a teplota vzduchu klesala díky lehkému větříku. Na písku v dálce byla položená dečka a na ni se vyhřívala žena se slunečními brýlemi. Na sobě měla jen uzoučké zelené bikiny a trochu písku, který pokrýval její zadeček. Žena ležela na břiše, odpočívala a příchozích si ani nevšimla. Kasumi odvedla otce kousek dál a řekla: „Tohle má být tvoje přítelkyně?!“ nechápala Japonka a prohlížela si tělo, které by s klidem mohlo zdobit titulní strany pánských erotických časopisů. „Je to mladá překrásná žena. Vím, že po jejím boku mohu začít znovu.“ Kasumi odstrčila otce, přišla k dece a nohou lehounce strčila do ženiny hýždě. „Kamon je debil a ať už ti nakecal cokoli, je jen ušmudlaný postarší rybář žijící ze dne na den, ne miliardář. Proč se s ním taháš? Chceš ho pak opustit, aby byl smutný? Je to osobní? Pomsta?“ „To je otázek…“ odvětila žena a překulila se na záda. Kasumi se naskytl pohled na veliká pevná prsa, která měla žena zcela odkrytá. „Co seš zač?!“ vykřikla Kasumi. „A čím si tě otec platí?! Vždyť nic nemá!“ „Nestiň mi tady. Potřebuju se opálit, aby… Cože jsi říkala?! Tvůj otec?!“ Když si žena uvědomila, kdo se nad ní sklání, urychleně se postavila a sundala si brýle. „Ty jsi Kasumi!“ vykřikla krásná žena s údivem. „Kasumi!“ zařvala z dálky Shaira a pospíchala k ostatním. „Někde tady je! Dívala jsem se na mapu z prstenu a někde v okolí je…“ Shaira se odmlčela a prohlížela si krásnou ženu. „Nech mě hádat…“ řekla démonka a zamyslela se. „Jsi... Belfegor?“ otázala se. „Vy ji znáte?“ divil se Kamon. „Vám se představila takhle?! Tak ta mrcha se ani neobtěžovala si měnit jméno…“ „O čem to mluvíte?!“ rozčiloval se Kamon. „Nechte toho, slečno. Dceruško, řekni své přítelkyni ať moji Belfegor neuráží.“ „Drž hubu, táto!“ okřikla muže Kasumi. „Kdo je ksakru Belfegor?!“ „Je to Princ lenosti. Princezna, pokud ji budeme považovat za ženu, ale Princové Pekla nemají něco jako schopnost reprodukce. Belfegor patří k těm nejnebezpečnějším Princům.“ Jen to Shaira dořekla Kasumina rána pěstí srazila Belfegor do písku. Její ústa se zalila krví. Kasumi musela odstrčit i svého otce, který se snažil Belfegor pomoci. „Ještě jednou na ni sáhneš nebo jen promluvíš, tak ti zlomím nohy!“ Kamon po těchto slovech vytřeštil oči a zmlkl. Kasumi do Princezny kopla a to se odvalila na bok. Držela se bolavého místa a brečela. „Nepřipadá mi nebezpečná.“ „Taky nejsi chlap. Belfegor se vyzná v mužích a dá jim přesně to, po čem touží. Miluješ boubelatou brunetku? No proč ne, - bum a máš ji. Nebo chceš radši kozatou vychrtlinu – není problém, mrknutím oka je zde. Muž by musel být snad slepec, aby dokázal na Belfegor byť jen zvýšit hlas. Ona je dokonalost sama. Na ženy ale moc nezabírá, tedy na ty, které jdou po chlapech. Pověz mi, Belfegor, co je tvým plánem, zde? Sblížit se s Kasuminým otcem a dostat se jí na kobylku?“ „Eh, když to víš, zrádkyně, pak se neptej.“ Belfegor se namáhavě zvedla a stírala si krev hřbetem ruky. „Co s ní mám udělat, aby mě neposedla a hlavně aby neutekla?“ otázala se Kasumi. „Je to prosté,“ odvětila Shaira. „Jsem dcerou Azazela a mám určitou malou moc schopnou ovládat Prince. Pokud se budu hodně snažit, zabráním ji v posednutí i útěku, takže… běž zbavit Peklo té nejkrásnější ženy jaká kdy žila.“ „S radostí…“ Kasumi napřáhla pěstí a chystala se vrazit Belfegor ránu do hlavy. Ta začala cosi šeptat a Kasumina pěst se setkala s rudou ochrannou bariérou. „Kouzlí!“ vykřikla Shaira. „Ale tohle je Princ lenosti. Vyčerpá se během pár vteřin.“ Zatímco však bariéra působila, Belfegor se postavila, opětovně shýbla se a zarazila ruce hluboko do písku. „Moji drazí!“ vykřikla Belfegor. „Moji milovaní, pojďte na širý svět a pomozte své lásce!“ Písek kousek od Belfegor vyletěl jako gejzír do vzduchu a ze země vyskočil statný muž s řetězem v rukou. Hned vedle něj přispěchal Belfegor na pomoc i černoch s palicí. Poslední, třetí muž, jež vyskočil z hlubin země byl oděný v lesklé zbroji a v pravé ruce svíral řemdih. Belfegor se začala smát na celé okolí, když viděla překvapený výraz na Kasumině tváři. „Co to je?!“ otázala se. „To jsou moji šampioni. Byli to lidé, když se upsali Azazelovi a když skončili tam dole, stvořil z nich opět živé a zdravé muže.“ „Jsou to netvoři?“ „Jistěže! Moc toho nenamluví, ale bojují tak jako kdysi. A teď budou bojovat za svoji princeznu.“ Belfegor ukázala na Kasumi prstem. V tu dobu ji zmizel ochranný štít, což ji však už nevadilo. „Tu Asijskou čubku zabít, jejího fotra jakbysmet, ale Shairu nechte naživu. Azazel ještě není připraven, ještě se nemůže zbavit své nedotknutelnosti.“ Belfegor se rozběhla po pláži zpět do vesnice a Shaira se ohlédla za ní. Válečníci zatím obstoupili Kasumi. „Ať neuteče!“ vykřikla Kasumi. „Vezmi otce a běžte za ní! Já jdu nasrat Azazela.“ Zatímco Shaira a Kamon utíkali ke vsi, kruh kolem Kasumi se začal uzavírat. Přímo před sebou měla muže s řemdichem, kterého se obávala nejvíc. Po očku sledovala i siláka, jež mával koncem řetězu. To na černocha s palicí Japonka sotva viděla, ale dokázala odhadnout bezpečnou vzdálenost potřebnou k tomu, aby na ni nedosáhl. Když ji překročil Kasumi poodskočila vzad a kopencem do hrudi muži nejen zlomila palici, ale rovněž mu prokopla hrudník. V tu chvíli se po Kasumi ohnal obrněnec a nebýt jejího pohotového úhybu, skončila by rozbitou nebo minimálně poraněnou lebkou. Rána pěsti muže vyvedla z rovnováhy, načež mu Kasumi bez obtíží zlomila vaz. Kolem její hrudi se objevil řetěz, jež ji poslední z netvorů přehodil přes hlavu a stáhl k sobě. Jeho svaly se napnula v horečné snaze rozdrtit Kasumi hrudník. Jeho záměr se rázem změnil, to když zjistil, že s Kasumi sotva hne. Ani zadržet ji však nedokázal. Japonka uchopila řetězy, roztáhla oka, vytrhla muži jeden konec řetězu, omotala mu ho kolem krku a utáhla. Zřítil se k zemi a stejně jako dva ostatní se rozpadl v prach. Kasumi nečekala ani vteřinu a utíkala k vesnici. Odtud se ozýval hlasitý vzruch. Nedaleko mola čelila Shaira značné přesile vesničanů, kteří se ji snažili probodnout harpunami, chytit do sítě nebo alespoň omráčit holemi. Kolem démonky se už kupila hromádka mrtvol. Kasumi pohlédla na motorový člun, na kterém stál Kamon a snažil se přijít na to, proč mu nejde motor nastartovat. Kasumi přiběhla blíž k vesnici a pátrala po Belfegor. „No tak!“ pobízela vesničany Belfegor stojící na pahorku před jednou z chatrčí. „Každý přece chce tělo bohyně, tak už tu děvku spoutejte!“ „Belfegor!“ zařvala Kasumi. Princezna se otočila a hleděla na Kasumi jako na zjevení. „To ne!“ vykřikla s bázní v hlase. Shýbla se, vložila ruce co nejhlouběji do hlíny a volala: „Pomozte mi, mí milovaní! Strávím s vámi desítky nocí, když mě zbavíte té noční můry!“ Ze země však vylétl jen jediný muž. Belfegor už neměla síly na tak mocná kouzla. Muž, který na Belfegořinu prosbu vyskočil ze země a nechal za sebou díru v zemi i rozrytou hlínu však naplňoval Princeznu radostí. Aby taky ne, když šlo o dvoumetrového obra, ve kterém Kasumi poznala Krále Arény. Belfegor ho chytila za rameno a řekla. „Byl jsi skvělý, můj hrdino. Byli jsme spolu jen jednou, ale když ji zabiješ, už nikdy nebudu s jiným!“ Muž otevřel ústa a velmi pozvolna řekl: „Ale… já chtěl být… mladý. Navždy mladý. Místo toho jsem… mrtvý… a v Pekle.“ „Nejsi v Pekle, můj Herakle! Jsi v ráji!“ Belfegor políbila muže na tvář. „Se mnou je každý v ráji.“ Kasumi stejně jako včera v Aréně provedla roznožku, až její tělo kleslo k zemi. Než však stihla pokračovat, muž ji kopencem do brady odrazil dozadu. Udělal to tak pohotově až to Kasumi překvapilo. „Kasumi!“ ozvalo se Japonce za zády. Ohlédla se na stále bojující Shairu. „Co je?! Potřebuješ pomoct?!“ „Ne! Jen chci říct, že…“ Shaira probodla dalšího dotěrného vesničana jeho vlastními vidlemi. „Tohle není Dejá vu!“ „Chápu…“ Kasumi se zvedla, rozeběhla se proti muži a vyskočila do výše. Nataženýma nohama vrazila obrovi do prsou. Ten se s bolestivým výkřikem zhroutil. Kasumi se vyšvihla na nohy během vteřiny, zatímco muž se horko těžko zvedal. „No tak obře!“ povzbuzovala muže Belfegor. „Rozpadne se, když ji pořádně praštíš!“ Muž se po Kasumi ohnal levačkou. Ona se snadno shýbla a chytila ho za zápěstí. Přitáhla mu paži za záda do nepříjemné polohy, načež se po ní ohnal druhou rukou. I ta skončila rázem s Kasumině dlani. Japonka zkroutila mužovy ruce do tak nepříjemné polohy až začal křičet bolestí. Zapřela se nohou o jeho záda a zaklonila se. Jak narovnávala pokrčenou nohu, mužovy záda se prohýbala a jeho paže čelily čím dál děsivějšímu tlaku. Jeho řev byl tak hlasitý, až přiměl se zaposlouchat i zbylé vesničany. Belfegor přihlížela divadlu síly s otevřenými ústy. Její vyvolený byl jako loutka. Ozvalo se lupnutí signalizující, že mužovy paže vypadly z kloubů. Belfegor viděla, že Kasumi má ještě rezervu, že může napnout nohu víc a bylo jí jasné, kam to povede. Zatímco Král Arény řval jak smyslu zbavený, když se jeho paže začaly odtrhávat od těla, Belfegor zalila průhledná aura. Její kosti se začaly zvětšovat i zpevňovat. Tělo mohutnělo a šlachy i svaly nabíraly na velikosti i tuhosti. Když Kasumi pustila mrtvého Krále Arény s částečně utrhnutými pažemi a jeho tělo se měnilo v prach, Belfegor už nebyla krasavicí, kterou by milovala většina mužů, ale rozložitou obryní, vedle které by byl mrtvý zápasník jen slaboch. Protože se zbytek vesničanů rozutekl, Shaira mohla přijít blíž a sledovat novou Belfegor ze které přímo sálala moc. Princezna pohlédla na svoji hruď a přejela si prsty po svém břiše tvořeném obrovskými svaly. „Je mi ze mě zle…“ řekla Belfegor. „Ale až tě zabiju, Kasumi, hned se mi uleví.“ „Tohle není dobrý!“ řekla Shaira. „Proč ne?“ otázala se Kasumi a vykročila proti Belfegor. Shaira kamarádku chytila za paži a odtáhla kousek stranou. „Neblázni! Ty nevíš, co všechno se svým tělem dokáže! Má své hranice jako každý, ale ani já nevím, kde končí. Proto je Belfegor tak extrémně nebezpečná – je přizpůsobivá. Může být jakákoli. Nemůžeš vědět, jak silné její svaly jsou. Vrazíš jí ránu do břicha a možná půjde do kolen, možná to sotva ucítí a možná si zlomíš ruku. Neriskuj to, Kasumi.“ „A co chceš dělat?! Utéct?!“ „Tvůj otec nastartoval člun. Ujedeme jí.“ Kasumi musela dát Shaiře za pravdu. Belfegor vypadala jako obr vytesaný z kamene a Japonka neměla tu odvahu s ní měřit síly. Jedinou slabinou byla Belfegořina hlava, ovšem ta zůstala ve více než dvoumetrové výšce. Kasumi by musela po princeznině těle nejprve vyšplhat a to bylo příliš riskantní. Otočila se a utíkala ke člunu společně se Shairou. Ženy naskočily a Kamon vyrazil vpřed. „Zbabělá děvko!“ bylo poslední, co Kasumi od Belfegor slyšela. Kamon mířil do přístavu v Bang Lamungu a nedalo mu to, aby se na nic nevyptával. „Co-co to bylo?!“ vykoktal ze sebe. „Bestie z Pekla,“ odvětila Kasumi. „Myslela jsem, že to bude snazší…“ řekla skleslá Kasumi a sledovala čeřící se vodu za člunem. „No tak, Kasumi,“ konejšila ji démonka. „S Princi Pekla to nikdy není snadné. Jsou to ti nejnebezpečnější tvorové, jací kdy chodili po povrchu planety. Je to naprostá elita nejen Azazelovy armády, ale i Pekla. Výš už jsou jen vyšší démoni jako já. Obyčejný člověk se s těmihle bestiemi měřit nemůže. Ty ale ano, obzvláště když máš pás a já věřím, že s Leviatanem dopadneš líp.“ Kamon se opět dostal ke slovu a snažil se vše ujasnit. „Takže moje milovaná Belfegor byla… démon?!“ „Překvapuje tě to, otče?! Vždyť vedle sebe jste vypadali jako kráska a zvíře! Chápu, že přiznat si existenci nadpřirozena je příliš obtížné, ale pokud nejsi idiot, musel jsi vědět, že něco nehraje.“ „Chováš se ke mně tak hrubě, dcerko.“ „Ještě řekni, že si zasloužíš vlídnější jednání… Podívej, já jedu zpátky do hotelu pro věci, pak z nejbližšího letiště na Guineu a ty musíš odsud pryč, nejlépe do místa, kde bydlí Sakura. Pojedeš do Anglie na Black Mirror, ale nikdy a nikde se o tom nezmíníš, rozumíš mi?!“ „Ano. Tak rád zase malou Sakurku uvidím.“ „Věř mi, že ona tebe ne. Najdeš ji ve starém domě v lese, jen kousek od vsi. Pověz jí, co jsi viděl, vysvětli ji, co Belfegor dokáže a hlavně – ať u sebe neustále nosí zbraň. Máš pravdu Shairo v tom, že Princové jsou velmi nebezpeční, ale my lidé také můžeme zabíjet. A můžeme zabíjet na dálku střelnými zbraněmi. Je to nečestné, já osobně bych se k tomu nikdy nesnížila, ale Sakura to vidí jinak a já jí to zazlívat nemůžu.“ Kasumi pohlédla směrem, kde byla vesnice. Ta pomalu mizela v dálce. „Můžu proklínat den, kdy jsem se připletla do záležitostí Pekla, ale když už k tomu došlo, zařídím, aby ten den proklínal i Azazel a jeho kumpáni.“ II – Hadí ostrov Kasumi „Z vůle papeže Strážcem mezi dvěma světy, z vůle mé mečem mezi dvěma Pekly“ VIII – Tajemství Ztroskotance Armando Ve školách mě učili, že pro potřeby archeologie se vyhledávají a studují enklávy prostých lidí, žijících izolovaně od zbytku světa. Tyto komunity se zkoumají právě proto, že jsou tak primitivní, moderním životem nedotčení a mohou vědcům poskytnout náhled na to, kterak žili lidé před tisíci lety. Vždycky jsem si říkal, jak zaostalí, ubozí a ve všech směrech chudí musí ti lidé být, jenomže přes to všechno, co nemají, tak necítí, že strádají. Žijí dobrý život a hlavně jsou lidští. Ano, mají své podivné zvyky a tradice, nad kterými možná zůstává rozum stát, ale stále jsou lidští a to více než mnozí z nás. Aniž bych tušil jakákoli rizika, dobrovolně a dokonce plný nadšení jsem cestoval na Guineu a myslí se upínal ke Ztroskotanci, lodi jež se měla stát mým domovem po následující dny až týdny. Očekával jsem, že na palubě najdu nade vše pochybnosti civilizované lidi moderní doby – vědce, zkušenou posádku a dle zvěstí i ozbrojence, avšak velká část z nich v sobě měla méně lidskosti než domorodci, za kterými jsme mířili. Ti lidé byli zvířaty! První z těch zvířat jsem potkal už tehdy v Llanellské nemocnici. Nečetl jsem noviny, neměl jsem na to náladu ani čas a tak jsem netušil, že jsem před sebou měl Kasumi Gordonovou, milionářku a šlechtičnu. Ona byla jako chameleon, který svými mimikry splyne s prostředím a přestože z ničeho nic vypadá jako velký zelený list, nebo nahnědlá dutina stromu, je to nadále zvíře. Ale ač to tak možná nevyznívá, nesnažím se Kasumi urazit a už vůbec jí nepohrdám. Kasumi totiž nebyla jako hyena, nebyl to mrchožrout lačnící po snadné kořisti, na rozdíl od většiny ostatních, se kterými jsem se měl teprve seznámit. Znovu jsem se s Kasumi potkal na Guineiském letišti a tehdy jsem již věděl, že se div netopí v penězích. Skoro se mi až zdálo, že na mne v letištní hale čeká. Prohlížela si letové linky a hledala dobu příletu letadla z Británie. Krátce po odbavení se přiblížila ke mně. Ne připlížila, ona nebyla šelma, která zůstává ve stínu a pak vystartuje na svoji vyhlédnutou kořist. Ona byla něco jako bájný mystický drak, jako hrdá, pyšná stvůra, která si je vědoma moci, jež třímá ve svých pařátech. Byla sebevědomá, byla tvrdá, byla přímá a já vbrzku poznal, že to není jen přetvářka. Kasumi mne odvedla stranou, usedli jsme na lavičku a ona se z ničeho nic rozpovídala. Již v nemocnici mi řekla, že moje matka je zabiják. Zprvu jsem myslel, že lže, ale to by to neřekla tak přesvědčivě a nestála by si za tím. Cítil jsem, že je ke mně upřímná, tvrdá, ale upřímná a nejinak tomu bylo na letišti. Rozpovídala se o lidech, kteří jí chtějí ublížit, o jakési Němce, jež ji málem utloukla, o nejistotě, kterou ve svém srdci chová a dokonce i o dceři, kterou musela opustit, aby ji ochránila. Bylo to zvláštní… Ona se netajila ani svojí předtuchou, která říkala, že moje matka jí jde po krku. Jakoby se ta dračice snažila vložit mezi mě a matku dubový klín, ale já v tom viděl víc – ona na mne spoléhala a naopak se mě snažila pomoct. Chtěla, abych věděl, do čeho jdu, že můžu být ze svého shledání s matkou opravdu zklamán. Na závěr našeho rozhovoru mě ne zrovna taktně připomněla slib, jež jsem jí dal jakožto protislužbu za informaci o mé matce. Rázem jsem to pochopil – byli z nás spojenci! Já zbrkle pronesl pár slov, přičemž jsem konečně očekával zprávu o matce a Kasumi z těch slov vystavěla zeď. Slíbil jsem, že ji nijak neohrozím a ona na to maximálně spoléhala. Vložila do mě důvěru, která mne překvapila a která ve mně vyvolala pocit, že jsem té ženě dlužen. Byl jsem v cizí zemi a naprosto osamocený. Přišlo mi jako dobrý nápad se Kasumi držet a tak jsem se pasoval do role Watsona, který se jako stín drží svého mnohem inteligentnějšího, zkušenějšího a výraznějšího kolegy, který navíc přesně ví, co dělat a kam jít. Na nějakou rovnost jsem nepomýšlel a to ani na moment. Kasumi mne svojí rozhodností převálcovala během pár minut a já jsem neměl sílu ani odvahu s ní soupeřit. Ale na druhou stranu jsem si nepřipadal jako nula. Očekával jsem, že se matce dostanu takříkajíc k tělu a pokud ona ví, kdo proti Kasumi stojí, mohu Asiatku přinejmenším varovat. Za vloženou důvěru by to bylo to nejmenší, co bych pro ni mohl udělat. Následoval jsem Kasumi cestou z letiště až k nedalekému hotelu, kde byla ubytovaná. Musela sem přiletět už před pár dny a možná se záměrně ubytovala jen kousek od letiště, to aby na mě mohla počkat. Nedokázal jsem si pomoct a místo sledování prosluněného města, jsem se zaměřil na Kasumin zadek. Popravdě řečeno, nebyla hezká, ale měla jakousi jiskru. Tak jsem kráčel poslušně za ní a sledoval ten zadek, aniž bych stál o to vidět ho bez oblečení. Popravdě, v jednu chvíli mne to napadlo, ale milionářka se nesvlékne před troubou studujícím medicínu. Vstoupili jsme do hotelu. Nevím ani, jak se jmenoval, ale bylo tu mnohem příjemněji než na ulici. Ventilátory u stropu se činily a příjemný chládek udržovaly i stažené rolety. Chlapík za recepcí podřimoval a Kasumi s klidem pokračovala do svého pokoje. Odemknula dveře a ač jsem to nečekal, pobídla mne, abych šel dovnitř. Zprvu mě to vylekalo, ale pak jsem si řekl, že asi chce o něčem hovořit. Místo toho si bez sebemenšího ostychu sundala oblečení až na spodní prádlo a zajímavý módní doplněk – opasek se zvláštními znaky. Nevím, co by dělali jiní, ale já v tuhle chvíli znervózněl. Netušil jsem, jestli se mám otočit nebo zírat do stropu… Prohlížel jsem si její tělo, snažil se netvářit přihlouple a doufal, že jsem nepřekročil pomyslnou mez. Sledovat Kasumi polonahou mělo něco do sebe. Nebylo to jako zírat na krásné ženské tělo a těšit se z pohledu na něj. Připadal jsem si jako v muzeu, kde se vystavuje vzácná socha. Tu sochu si chodí dennodenně prohlížet obyčejní lidé i učenci, ale zatímco ti prostí kladou důraz na první dojem a vše berou jako celek, studovaní se zaměřují na detaily a skryté významy. Já byl zprvu jen prostý člověk a Kasumi pro mne nebyla úžasné dílo dávných mistrů, ale moderní prostoduchost bez špetky vkusu, jež vznikla za jediným cílem – fungovat jako šokující skulptura, ne jako zdařilé umělecké dílo, za nímž stojí měsíce těžké práce. Pak jsem v sobě ale nalezl učence a začal se zaměřovat na ty detaily. Její tělo bylo totiž velmi propracované a složité umělecké dílo, které ocení jen ten, kdo se umí dívat do hloubky. Když se ke mně otočila zády, naskytl se mi pohled na působivé tetování rudého draka. Byl krásný a jako živý! Vlastně… možná, že živý doopravdy byl – že se zrodil v její duši. Zaměřil jsem se na její nohy. Byly rovné, pružné a silné. Především však byly svalnaté a mě bylo jasné, že Kasumi ani v nejmenším nemůže být tím, co si člověk představí pod pojmem šlechtična. Vypadala jako sportovkyně, jako atletka, ne jako žena, která se topí v penězích a v životě nepřičichla k jakékoli fyzické aktivitě. Vsadil bych se, že její pozadí ani prsa se při chůzi, či běhu ani nehnou, že nebudou poskakovat jako želatina, ale budou pevně držet na svém místě. Věděl jsem, že tuhle sochu bych si nechtěl vystavovat doma, ani kdybych na to měl. Dívat se na ni a studovat ji však bylo poutavé. Poté se Kasumi otočila čelem ke mně a během chvíle její stehna kryly dlouhé světle hnědé kalhoty a její trup sportovní podprsenka a zelená vesta se spoustou kapes. Umělecké dílo bylo zahaleno až na paže. Přišly mi hodně silné, ale zdaleka ne tak silné jak doopravdy byly… Uvědomil jsem si, že ten, kdo sochu vytvořil, nebyl nikdo jiný než sama Kasumi. Byla to tedy umělkyně. Když si však k boku připnula dlouhé pouzdro s krátkým Japonským mečem, došlo mi, že Kasumi není jen sochařkou, ale i malířkou. Malířkou, která používá jen jednu barvu… Srdce se mi rozbušilo, protože mne napadlo, kolik obrazů již asi tak mohla namalovat. Desítky? Stovky? Těžko říct… Doufal jsem jen, abych se nestal jejím dalším dílem. Nebyla by to pro mne taková čest… Ale zase jsem tušil, že z prostého studenta medicíny by žádné mistrovské umělecké dílo nevzniklo. Poukázala na mě prstem a řekla: „Ty pojedeš v tomhle?“ Pohlédl jsem na svoji červenou havajskou košili a šedé kalhoty. Přišlo mi to v pořádku, ale asi to v pořádku nebylo. „Ale…“ řekl jsem a zaseknul se. Mám jí tykat? Ona mi začala tykat už na letišti... ale ona je šlechtična, ta si to může dovolit. Radši počkám, dokud mi to sama nenavrhne. „Tak co?“ zeptala se znovu. „Pojedeš takhle?! Vypadáš jako turista na dovolené!“ „Ale... ale vždyť vy máte také holé paže,“ bránil jsem se a zvažoval, jestli to nebylo moc troufalé. „V přiléhavých rukávech bych se potila a ty volné by mě zase mohly překážet při boji – není těžké chytit protivníka za rukáv a trhnout s ním. Vzpomínám, že když jsem byla v džungli posledně, bylo to v Namibijských močálech. Bylo tam velmi vlhko a plno hmyzu, takže dlouhé těsné rukávy přišly vhod. My ale jedeme na tropický ostrov a pak – nevím, jak ty, ale já psychologii nepřátel nepodceňuji. Pokud tě protivník vidí jako hrozbu, začne tě respektovat.“ „A vy jste… vy jste hrozba?“ „To už si posuď sám.“ Posoudil jsem. Vidina její pěsti na mé tváři nebyla příjemná, avšak kdyby měla paže zahalené, řekl bych, že si s ní jako průměrně vysportovaný mužský musím bez obtíží poradit. Mno, tak asi měla pravdu – respekt si u mne svými odhalenými pažemi vydobyla. Otázkou bylo, jestli to u jiných, podstatně drsnějších lidí nebude mít dodatečné účinky. Možná, že ji druzí uvidí jako předvádějící se manekýnu a budou ji chtít nějakým, ne zrovna mírumilovným způsobem ponaučit. Skoro to vypadalo, že Kasumi riskuje, že dost možná své nepřátele vyprovokuje, ale třeba jí o to šlo. Možná chtěla provokovat, protože přesto, že cosi odhalila, většina zůstala skryta. Napadlo mne přirovnání k lehké děvě, avšak raději jsem myšlenku zavrhl. Kasumi, přestože měla jen jedno oko, měla velmi pronikavý pohled. Skoro se zdálo, že mi vidí až do žaludku a kdyby tam vyštrachala přirovnání k prostitutce, možná by mne dala příležitost ochutnat ono skryté ovoce. V hloubi duše jsem věděl, že bude trpké a jedovaté. „Odpočiň si,“ řekla mi. „Na Ztroskotance půjdeme až k večeru.“ „Až? Ale posádka už musí být na palubě. Moje matka též.“ „To ano. A my půjdeme až k večeru. Tehdy většina posádky sejde do přístavu a naleze do putyk, aby si před plavbou pořádně přihnuli chlastu. Hned potom si půjdou zašukat.“ „Aha… a co budeme do večera dělat?“ „Chceš společný program?! Já jdu dolů na večeři, pár hodin posedím a pak rovnou na loď. Můžeš jít se mnou.“ Šel jsem a to spíše z nutnosti. Napadlo mě se projít po městě, ale co kdyby Kasumi protestovala?! Přišlo mi, že ten respekt se pomalu mění ve strach. Já jsem obyčejný chlápek, který na Pražské lékařské fakultě ve dne poslouchá přednášející, navečer se učí a v noci odpočívá nebo se baví s přáteli. Pravda, poslední půl rok jsem na stáži ve Walesu, kde konečně vydělávám peníze a učím se moji vysněnou práci v praxi, jenže vidět na pitevním stole nejrůzněji zohavené mrtvoly mě nedokáže připravit na prolévání krve, které bylo cítit ve vzduchu. Nutně jsem potřeboval pomocnou ruku, nebo ještě lépe – potřeboval jsem ochránce. Tím mohla a zřejmě měla být moje matka, ale jaký je moje matka ochránce, když o mě léta nejevila zájem?! Sešel jsem do hotelové restaurace. Ta byla i venku na terase, ale Kasumi záměrně usedla uvnitř a to v samém rohu prostorného sálu, kde nechyběl taneční parket. Navíc si sedla tak, aby mohla sledovat celý sál. Já jsem tedy musel blíže k ní, abych nepřekážel ve výhledu. Zavolala číšníka a objednala si jídlo – škeble. Já raději vybral jen misku s ovocným salátem a trochou kuřecího masa. Z exotických jídel jsem nikdy neměl dobrý pocit. Seděl jsem vedle Kasumi a oba jsme pojídali přinesený pokrm. Žízeň hasila minerálka a vše dobře fungovalo. Ani po jídle na mě Kasumi ani nepromluvila a mně se zdálo, že je na mě, abych začal rozhovor. „Jestliže jsou na té lodi lidé, jež vám jdou po krku… co s nimi chcete dělat?“ „Co myslíš?“ „Vy… vy je chcete… zabít?“ „Správně.“ „Víte alespoň přibližně, co to je za lidi?“ „Helga – obrovská Němka, pro kterou jsou ti ostatní jen krysy na zašlapání. Derek – nedivila bych se, kdyby měl s Helgou cosi společného. Trevis – profesor z Londýnské Akademie věd. A samozřejmě Paola – tvoje matka, jinak také mučitelka drogového kartelu. Další lidi neznám.“ „A proč by po vás měli jít? Co ty lidi spojuje?“ „Touha mě zabít? To je zatím to jediné, co mě napadá. A důvod chci teprve zjistit.“ Možná jsem stál na špatné straně mince. Když něco tak rozdílné lidi spojí, pak to musí být veledůležitá záležitost. Třeba důvod k zabití Kasumi nebyl vůbec špatný. Třeba jim ublížila, nebo je okradla. Na druhou stranu – Kasumi jsem jakš takš znal, ale tu sebranku podivínů ani trochu. Jedno bylo jisté – potřeboval jsem znát vyjádření své matky. Když venku padla tma, Kasumi zaplatila za útratu, dokonce i za tu mou a doprovodila mě k přístavišti. Byla tu velká spousta lodí od běžných plachetnic až po velké zaoceánské parníky. Sice jsme znali jméno lodi, nikoli však dok a tak vyhledat Ztroskotance nebylo snadné. Kvůli značnému počtu lidí bylo v přístavu obtížné se zorientovat. Nakonec jsme ale přeci jen stanuli před obrovskou lodí, na kterou právě několik námořníků vynášelo už na první pohled těžké bedny a sudy. Zdálo se, že práce mají stále až nad hlavu. Loď už zcela jistě měla něco za sebou, soudě dle značně oprýskaného laku a spousty rzi. Na boku lodi jsem viděl připevněné záchranné čluny. Doufal jsem, že nebudou potřeba. Po schodišti jsme vyšli až nahoru na palubu. Ta byla díky rozmístěným světlometům krásně osvětlená. Po levici jsme měli kovové dveře s ventilem na hermetické uzavírání, jež vedly do vysoké obytné části lodi. Nahoře jsem viděl za okny i kapitánský můstek. Daleko víc mě však zaujaly dvě přistávací plochy s vrtulníky. Jeden z nich měl na boku připevněn kulomet. Pochopil jsem, že tahle výbava tu nemůže být pro boj s jediným člověkem. Koho ale chtějí ti lidé zabíjet?! Na Kasumi jsem jasně viděl, že i ji přítomnost vrtulníků překvapila. Věděl jsem, že dávám svůj život všanc už jen tím, že se zde pohybuji po Kasumině boku. Na druhou stranu, jsem byl plný odhodlání. Všude kolem byly narovnané hromady beden se zásobami, náhradními součástkami, municí a mnoha dalšími věcmi. Na jedné bedně seděl blonďatý vousatý muž, pokuřoval cigaretu a měřil si nás svým pohledem. Kasumi přistoupila k němu a představila se. „Jsem Kasumi Gordonová, členka výzkumného týmu.“ „Jo tak týmu… pokud vím, tak máme mít dva badatele a čtyři ozbrojence, přičemž všichni jsou už na palubě.“ Kasumi zvážněla a nevěděla, co na to říct. „Ha, ha, dělám si prdel,“ smál se muž a seskočil z bedny, aby si s Kasumi podal ruku. „Vítej na palubě, Kasumi. Já jsem nějaký Derek. Sice tu už jednu kočku máme, ale rád tu vidím další.“ „Říkal jsi čtyři členové ozbrojeného týmu? Není to příliš na dva vědátory?“ „Vůbec ne, ale nejlíp ti to vysvětlí Trevis.“ „To je kdo?“ „Ten tomu tady velí.“ „Kapitán?“ „Ne to ne. Abys to pochopila… loď máme pronajatou včetně posádky a kapitána. I s tebou čítá naše skupina sedm lidí, přičemž Trevis je z nás největší hlavoun. Nemusíš se ale bát, je to pohodář a kliďas. I tak ale nedělej problémy. Jako členka ozbrojenců spadáš pod velení Ramirezové. S Trevisem je jedna prdel, tak ji nechtěj nasrat už jen kvůli sobě. Je to ostrá baba ale ví, co dělá. Vážíme si jí, i když to je ženská. Má větší koule než spousta chlapů, co jsem kdy poznal. No a pak je tu Helga… U ní člověk nikdy neví, jestli je to ženská, chlap nebo něco horšího. Raději se jí nepleť do cesty.“ „No to je dost!“ zakřičel muž, jež právě vyšel ze dveří do podpalubí. V rukou měl jakýsi spis a pospíchal ke Kasumi. Ta si mohla, stejně jako já, prohlédnout brýlatého, mírně obtloustlého muže s knírem. „Nechám vás s Trevisem o samotě, Kasumi. Stav se pak za námi dole ve zbrojnici.“ Derek odešel, přičemž ještě pronesl směrem ke mně: „Hej, mladej, pohni prdelí a přikryj támhle ty bedny u vrtulníků plachtou. V noci má chcát!“ Zprvu jsem si říkal, že na rovinu povím, kdo jsem a co tu hledám, ale teď jsem byl na vážkách. Moje matka jako velitelka ozbrojenců?! Ona těm šílencům dokonce velí?! Kasumi se o mě nestarala a odkryté bedny nebyly daleko. Zajímalo mě co v nich je, takže jsem bez řečí poslechl Derekův rozkaz. Jemně jsem nadzvedl víko první z beden. Uvnitř byly jen jakési strojní součástky. Popadl jsem silné lano s háky a protáhl ho oky v plachtě. Při tom jsem nastražil uši a pozoroval dění u Kasumi. Trevis vytáhl vysílačku a řekl do ní: „Jedna už je na palubě, pane Jacksone. Pošlete mi sem dolů Ramirezku.“ Trevis vysílačku zastrčil na své místo u opasku a začal se věnovat Kasumi. „Bál jsem se, že nedorazíte, paní Gordonová.“ „Pokud vím, vyrážíme až zítra.“ „To ano, ale je lepší, když už máme všechny na palubě. Ani jsem si nebyl jistý, že skutečně dorazíte, ale jste tady a to je hlavní.“ Trevis se skoro až s pýchou rozhlédl po palubě. „Tak vás vítám na Ztroskotanci. Povězte mi, kde se zdržela slečna Singh?“ „Měla vážnou nehodu a oslepla. Bohužel…“ „To je mi líto. No, snad ji dokážete zastoupit.“ „Chápu, že to oslepnutí je problémem, a vina je na mé straně – vy jste přece na Parvati spoléhal.“ „Spoléhal, ale určitě Parvati plně zastoupíte. Já jsem vedoucí týmu, takže veškeré dotazy pokládejte mě nebo slečně Ramirezové, která vám v terénu velí. Vzhledem k tomu, že o vás nic moc nevím, můžete se mi trochu představit?“ „Také o vás nic nevím. Možná bude lepší, když to tak necháme.“ „Jak myslíte. Tajemná exotická žena s ledovým pohledem… Povězte mi alespoň, jestli jste taky žoldák? Já jen, že snad všichni ti ozbrojenci tady jsou žoldáci a bývalí vojáci.“ „Já tedy ne. Povím vám to stručně a jasně - doprovázela jsem jednoho chlápka během cest po světě a dělala mu ochranku. Rozhodně jsem to nedělala kvůli penězům, ačkoli uznávám, že peníze jsem dostávala, ale jen proto, abych vyžila. Podstatné je, že mám zkušenosti s přežíváním v nehostinných podmínkách.“ „Také džungle?“ „Ano, přesněji Thajsko a Indie.“ „Zkušená cestovatelka a dobrodružka… no to se hodí. Výborně, Kasumi.“ Trevis se rozhlédl okolo ve snaze někoho najít a pak opět vytáhl vysílačku. „Pane Jacksone, kde je ta kyklopka? Copak není zvědavá na poslední složku týmu?“ Z vysílačky se cosi ozvalo. Neuniklo mi, že se na palubě objevila neobvykle vysoká žena s hnědými vlasy uvázanými v dlouhém copu. Měla maskáčové kalhoty, zelený nátělník a vysoké vojenské boty. U pasu měla připnuté pouzdro s pistolí a malý batůžek. Byla to moje matka! Nejvíce mě překvapila skutečnost, že matka měla přes levé oko černou pásku a to v dnešní době značilo spíše projev jakési image než snahu o zakrytí vážného zranění. To před lety, když má matka ono zranění utrpěla, využívala oko skleněné, stejně jako Kasumi. Proč by najednou měla oko vyměnit za ošklivou pásku?! Rovněž mě udivila značná velikost matčina poprsí, které její nátělník řádně napínalo a které muselo v mnoha situacích spíše překážet. Zřejmě to však byla daň, kterou byla matka ochotná podstoupit. Nechápal jsem ale proč. Dobrá, neviděl jsem matku více než osm let, ale jen stěží jsem ji poznával. Proč se tak změnila? Trevis si ji vůbec nevšiml a stále mluvil do vysílačky. „Hmm, jo je na cestě? Doufám, že jí to nepotrvá… ahh!“ vykřikl Trevis, když mu na rameno dopadla ruka Paoly Ramirezové. „Musíš mě tak děsit?“ zeptal se Trevis, ale v hlase nebylo znát rozčílení. „Klid Trevisi,“ řekla matka chraplavým hlasem, jež pro ni byl typický. Její chraplák jsem si pamatoval dokonale. Divné, pamatoval jsem si ho lépe než její tvář. Byl jsem dítě, když od nás odešla a spočítal bych na prstech obou rukou, kolikrát nás navštívila. Otočil jsem se k matce zády, protože jsem tušil, že mne tu neuvidí ráda. Jestliže opravdu stojí za hranicí zákona a jestliže její další ‚kousek‘ má vyřídit Kasumi, pak bylo evidentní, že mne máti vypakuje z lodi, dříve než vyplujeme. A nemusela by to ani udělat osobně, nakonec Trevis říkal, že těm ozbrojencům velí. Přestože byla matka pár metrů ode mě, připadal jsem si tu sám. Sám mezi všemi těmi drsnými tvrďáky a tvrdými drsňačkami. „Nová tvář a dokonce Asiatka…“ řekla Paola a přistoupila ke Kasumi. Má spojenkyně sahala matce sotva po úroveň prsou. Paola si Kasumi projela od hlavy k patě svým zkoumavým pohledem. „Trochu oplácaná ne?“ dodala s notnou dávkou pohrdání. „Nebude to na překážku. Pracuji na tom, abych zhubla a krom toho, co je ti po tom?“ „Zdáš se dost udělaná. Doufám, že to není na úkor intelektu a inteligence, jak to někdy bývá.“ „Toho se bát nemusíš…“ „Kolik ti je?“ „Čtyřiatřicet.“ „Čtyřiatřicet?!“ divila se Paola. I mě to překvapilo. Přísahal bych, že Kasumi je jen o pár let víc než mě. Vypadala na svůj věk perfektně, to bez pardonu. Paola si vedle Kasumi musela připadat jako obryně a asi si to i užívala. „Tady velím já,“ řekla, „tak si zvykni. Posloucháš mě na slovo, rozumíme si?“ „To bude problém. Já nikoho neposlouchám na slovo, protože mám svoji hlavu. Vezmu na vědomí tvoje připomínky a sama uvážím, co je v dané situaci nejvhodnější.“ „Chceš ránu pěstí, aby se ti rozsvítilo?!“ vztekala se matka. „Možná by to vyústilo v to, že naopak ty zhasneš a to definitivně.“ „Věříš si?!“ zrudla Paola zlostí. „Mám k tomu dobrý důvod.“ Paola se pousmála a odepnula si pouzdro na pistoli, které položila na bednu. Kasumi tam přidala svůj meč a sundala si vestu. Když jsem sledoval další část Kasumina těla, které vyplavalo na povrch, začal mne polévat studený pot. Kdyby mně někdo řekl, že Kasumi si pod kůži na břiše nechala voperovat dlažební kostky, odvětil bych, že je to možné. Schylovalo se ke rvačce a má matka to mohla řádně schytat. Co vím z tátova vyprávění, tak byla vždycky nafoukaná s sebevědomí jí rozhodně nechybělo. Ani po letech to nebylo jiné. Zvažoval jsem, že vběhnu mezi ně. Už už jsem se chystal vyběhnout, ale vše zavčasu utnul Trevis. „Ale no tak. Přece se tu nebudete prát,“ řekl Trevis a postavil se mezi obě ženy. „Celou dobu klid a jakmile se tu objeví nová ženská už je tu nějaký rozbroj. Copak se vy ženské vážně nesnesete? Jste jak malý holky. Uklidněte se, podejte si ruku a přestaňte si měřit síly. Kasumi, ty možná jsi na první pohled silnější, ale Paola také není žádná třasořitka. Už jsem měl tu čest ji vidět se rvát a věř mi, že se dovede bít jak lvice.“ „Tady ale nejde o porovnání sil,“ řekla Paola, přestože to určitě nebyla úplná pravda. „Já si nemůžu dovolit, aby nás Kasumi svým jednáním ohrozila. Zodpovídám za hladký průběh akce.“ „Kasumi snad ví, že si nemůže dovolit žádnou pitomost. Tak jsme lidi, ne? Každý má vlastní hlavu a Kasumi je evidentně dost hrdá a věřím tomu, že i chytrá, takže ví co a jak. Obě klid, ano?“ Paola si s Kasumi podala ruku a značně zesílila svůj stisk. Bezesporu si chtěla dokázat, že je silnější, ale spletla se. Kasumi na to zareagovala a matčina dlaň skončila skoro jako ve svěráku. Nevykřikla bolestí, ale nedokázala udržet koutky rtů, které sebou cukaly. Kasumi povolila a opět si vzala svůj meč. „Jedna nula pro tebe,“ uznala Paola. „A to jsem myslela, že vy Asiatky jste třasořitky, do kterých stačí jen strčit a zachrastí jim kosti.“ „Nejsem jako jiné ženy…“ „Teď by mě ještě zajímalo, jakou máš zkušenost se střelnými zbraněmi? Předpokládám, že s pistolemi to umíš, ale co složitější věci?“ „Nepoužívám střelné zbraně!“ Paola vytřeštila oko. Jo, jen jedno. „Tak co tady do prdele děláš?“ vyštěkla. „Jak chceš někoho chránit, když nemáš zbraň?“ „Mám zbraň.“ „Heh, to myslíš ten nožík? Já se taky umím ohánět nožem. To ostatně umíme všichni.“ „To není nožík! A krom toho, do džungle to stejně brát nebudu. Jako zbraň mám sebe.“ „Máš kliku, že mám dobrou náladu a že tě nehodím přes palubu.“ „Jen to zkus, Paolo. Doufám ale, že umíš dobře plavat. Výška ti v boji se mnou moc platná nebude… Znám pár technik na někdy až nezvratnou likvidaci kloubů… nechceš je vidět?“ „Tohle není legrace, Kasumi.“ vložil se do toho Trevis a já si podruhé oddechl. „My jsme potřebovali někoho schopného. Jasně, máte vcelku vypracovaný tělo, ale co s tím? Bez urážky ale to jsme mohli najmout klidně orangutana.“ „Ještě jsem neviděla orangutana, který ovládá bojová umění.“ „Bojová umění?“ zeptala se Paola. „Děláš si legraci, ne?“ „Vůbec ne. Věnuji se tomu už od dětství. Pokud něco opravdu dobře umím, tak prát se.“ „Jestli jsi vážně dobrá, tak tady uplatnění najdeš. Ještě jsem takhle v reálu nikdy neviděla mistryni bojových umění. Hmm, pokud vím, tak většinou takoví lidé učí ve školách ty své kung-fu triky, anebo se uplatní třeba ve filmu.“ „Já to obvykle používám v praxi. A to je také důvod proč mám tuhle postavu. Potřebuju se co do síly vyrovnat i mužům a to něco vyžaduje.“ „A stojí ti to za to?“ řekla s neskrývaným pohrdáním Paola. Poté pohlédla na mě a já už neměl čas se shýbnout a otočit zády. Otevřel jsem ústa a mlčel jsem. „Tebe jsem tady ještě neviděla… pojď sem.“ Nebylo, co skrývat. Postavil jsem se k ostatním a sledoval svoji matku. Chtěl jsem ji oslovit, když mně položila děsivou otázku: „Jak se jmenuješ a kde ses tu vzal?“ Byl večer, to ano, ale světlomety i měsíc dokonale osvětlovaly palubu. Nebylo pochyb – moje vlastní matka mě nepoznala. Když pominu těch pár krátkých návštěv, neviděla mě od raného dětství, ale... kdybych pro ni byl víc než vzduch, nezapomněla by na mě. Tohle bolelo! Měl jsem jí říct, kdo jsem? Možná, ale zklamání mě přinutilo držet jazyk za zuby. „Tak co seš zač?!“ vykřikla Paola. „Ze mě idiota dělat nebudeš! Jestli ses chtěl vetřít na loď, tak tě čeká koupel, hošánku!“ Paola vykročila proti mně a já v tu ránu věděl, že mě bez sebemenších ostychů srazí přes palubu. Pohlédl jsem na Kasumi a skoro až čekal, že nějak zareaguje. K tomu kupodivu i došlo. „Nech ho!“ vyštěkla Kasumi a postavila se přede mě. „Ty ho znáš?“ „Ano, je to…“ Kasumi pohlédla na mě a jakoby čekala, že něco řeknu. A já jsem řekl… „Jsem její syn. Kasumi je moje matka!“ Viděl jsem, jak Kasumi ztuhly rysy ve tváři, viděl jsem i to, kterak v údivu nadzvedla obočí moje pravá matka. Plácl jsem první volovinu, která mě přišla na jazyk a která by mne mohla pomoci udržet se na palubě co nejdéle. Zároveň jsem ale pochopil jednu věc – dobrovolně jsem položil hlavu na špalek. „Fešák, i když očividně víc zdědil po otci,“ řekla moje matka. „Taky jsem porodila syna v brzkém věku. Ale já jsem matkou nikdy být nechtěla – je to jako přidělat si k noze kouli. No, však to znáš.“ Chybělo málo a salát z restaurace se mi vehnal zpátky do úst. Moje matka odcházela a já se začal obávat chvíle, kdybych s ní měl skončit o samotě. Už takhle mě příšerně ranila. Trevis poukázal prstem na dveře, kam zašla Paola a řekl: „Takže vy myslíte, Kasumi, že tohle je nějaká dovolená?“ „Ne, já myslím, že tady Tom se musí dostat do světa a mezi pořádný lidi. Můžete ho využít jako pracovní sílu, jen ať si zvyká.“ „Jste tvrdá matka…“ „Jsem tvrdá a nejen jako matka. Derek chtěl, abych se stavila ve zbrojnici. Nejprve si ale chci hodit věci do kajuty. Poradíte mi kudy se vydat?“ „Jistě. Doprovodím vás.“ Trevis provedl mě i Kasumi po jednoduchém kovovém schodišti do podpalubí. Bylo tu několik chodeb, ale všechny byly jedna jako druhá. Naštěstí byly na rozích chodeb informační cedulky. Trevis však i bez nich dobře věděl kudy kam a tak nás dovedl až k jedněm dveřím. Otevřel je a Kasumi si mohla prohlédnout dvě postele umístěné nad sebou. Na té dolní se povalovalo pár kusů oblečení a vedle postele byl batoh s věcmi. „Měla jste mít kajutu s Ramirezovou, ale určitě budete chtít zůstat se synem, že?“ „Ano.“ Trevis popošel k vedlejší kajutě, kde bylo prázdno. „Tahle bude pro vás jako dělaná. Zbrojnice je o patro níž, takové velké dveře na konci hlavní chodby, hned vedle schodů do strojovny. Tam určitě trefíte sama.“ Trevis odešel a Kasumi mne doslova vtáhl dovnitř. Zabouchla dveře a zatáhla obě západky. Poté si hodila batoh na postel a odložila meč. Věděl jsem, že to brzy propukne a marně se pokoušel uklidnit. Kasumi mlčela a já tiše, tak aby nás nikdo nemohl slyšet, řekl: „Omlouvám se.“ Pohlédla na mě a chytila mne za ramena. „Teď jsi v prdeli,“ řekla tiše, ale dostatečně významně. „Nemohl jsem jí říct, kdo jsem, protože… vyrazila by mne odtud a já ji musím vyslechnout, musím s ní mluvit. Musím ji sledovat, abych ji poznal. Když bude vědět, kdo jsem, začne se přetvařovat a…“ „Myslíš? Podle mě na tebe sere a to dost z vysoka.“ „No… asi máte pravdu…“ „Máš pravdu!“ zvýšila hlas Kasumi. „Jsme matka a syn. Začni se tak chovat a to myslím vážně.“ „Nechtěl jsem tě tím pohoršit nebo tak něco. Já… je mi to líto.“ „O mě nejde. Do jisté míry jsi mi pomohl, protože tu začaly působit city. Na některé to možná časem zapůsobí, ale jiní tě využijí proti mně. Až doteď jsi byl za třetí stranu, za neutrálního člověka, který v ničem nefiguruje, ale teď sis vybral, Armando. Přidal ses ke mně.“ Tehdy jsem po Kasuminých slovech opravdu věřil, že tím je nade mnou ortel vyřčen, že jsem skutečně posral vše, co se dalo. Jenomže i když se některá ze soupeřících stran zdá předem odepsaná, nemusí tomu tak být. Tohle nebylo jako v baseballu, kde musí být mužstvo početné, jinak je hra předem odepsaná. Tohle bylo něco jako basketball. Opravdu dobrý hráč dokáže s míčem v rukou proběhnou řadami protihráčů, zavěsit se na koš a k údivu všech skórovat. Kasumi toho schopná byla, jinak by na palubu téhle lodi ani nevkročila. To její sebevědomí bylo sice vysoké, ale zase ne tak přehnané – ona nebyla blázen a už vůbec ne sebevrah. „Můžu být špion,“ navrhl jsem po chvíli ticha. „Můžu to hrát na obě strany a donášet vám ehh, donášet ti na každého z nich.“ „To bys udělal? Pro mě nebo pro sebe?“ „Jsi moje matka, ne? Když ta moje na mě kašle, mám alespoň náhradní…“ „Zatím tu hraješ troubu bez špetky kuráže…“ „A co čekáš?! Jsem student medicíny. V budoucnu mám v plánu přicházet do styku s kolegy a s mrtvolami, ne s nájemnými vrahy, nebo co to je za lidi. Jak jen jsi to odpoledne řekla? Kdo je hrozbou je respektovaný? Určitě to funguje i obráceně, ne? Než si na ty lidi slepě vyskakovat, to radši budu hrát hňupa.“ „Hmm, kdybys dokázal zahrát retardovaného imbecila, bylo by to lepší… Mimochodem, chtěla jsem ji ne zmlátit, ale rovnou zabít. Kdyby na mě vyběhla, už by byla mrtvá a já vše sváděla na prostou nehodu.“ „To mi říkáš jen tak?!“ „Myslela jsem, že iluze jsou pryč, ale jak je vidno, tak ne. Co tě k tvé matce váže? Skutečnost, že tě porodila? Není to málo? Co jiného ti dala? Lásku, domov, peníze, štěstí,…“ Tak jsem tam tak stál a poslouchal výčet věcí, které mi matka měla dát a nedala. Najednou mi došlo, jaký jsem vůl. Co jsem čekal? Že mě matka, která mne odkopla už před lety, obejme? Že mi řekne, jak jí to mrzí a vrátí se k otci, nebo o mě alespoň začne jevit zájem? Chtěl jsem vědět, co se s ní stalo, kde je, s kým se stýká a tak, jenomže podvědomě jsem věřil tomu, že naše shledání, ať už bude za jakýchkoli okolností, bude krásné a dost možná nezapomenutelné. Ovšem nastal čas si vybrat jinou matku. Zase taková změna to nebyla – o Kasumi jsem toho věděl stejně tak málo jako o Paole. „Je něco, co bych měl ještě znát? Třeba o tobě, abychom pak neříkali rozdílné věci.“ „Ale ano – tvůj otec Samuel, který tě vychovával je mrtvý, a na mě padla role matky. Moc tě neznám, protože jsme se s fotrem rozvedli. Jsi můj syn, nicméně žádnou přehnanou lásku k tobě nechovám. Vlastně mě dost sereš.“ „To je drsný! Proč nemůžeme mít prostě dobré vztahy?“ „Čím pevnější pouto, tím hůře se mezi něj vkládá klín. Naše pouto bude jen vábnička na hlupáky. A teď už běž spát. Já se tu ještě porozhlédnu.“ Kasumi odešla, ale mě se ještě spát nechtělo. Pět minut jsem počkal a poté vyklouznul z kajuty. Na chodbě mne hned překvapila matka, ta pravá matka. Opírala se o dveře do své kajuty a kouřila trávu. Tedy myslím, že to byla tráva, podle zápachu. Nebyl jsem zrovna expert na návykové látky a myslím, že medicína mi dala slušný podnět k tomu, abych se od kuřiva a drog všeho druhu držel co nejdál. Vidět zničené zdraví lidí v televizi není to samé, jako je pozorovat v nemocnici na pitevním stole. Odporný kouř, ze kterého mě rozbolela hlava, jsem se marně snažil rozehnat rukou. „To musíte kouřit tady?“ divil jsem se. „Nejsi nějaký útlocitný, hošánku?“ Brr, otřásl jsem se při těch slovech. „Pojď do mé kajuty,“ řekla Paola a zmizela za dveřmi. Že by mě přece jen poznala anebo mi chtěla jen něco důležitého povědět? Kdoví. Jako zvědavý opičák jsem vešel dovnitř a na její pokyn za sebou zavřel. „Jaká je Kasumi matka?“ zeptala se mě Paola. „Je… je hodně přísná a… a myslí si, že jsem malej kluk! Chová se ke mně jako k dítěti, které je jí cizí.“ „Ty můj chudáčku…“ pronesla Paola a pohladila mě po tváři. Začervenal jsem se jako rak. Naklonila se ke mně, usmála se a řekla: „Mám ráda mladé koloušky…“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal a když si Paola přetáhla přes hlavu nátělník a v rychlosti sundala podprsenku, bylo to ještě mnohonásobně horší. Ztuhnul jsem, a jak by řekl otec – zíral jsem ‚jako skopčák na Pražskej orloj.‘ Přirazila mě ke stěně a začala strhávat oblečení. Až to mne probralo. „Dost!“ zařval jsem a odstrčil ji od sebe. Než jsem stihl přiskočit ke dveřím, stála mezi nimi. „No tak…“ řekla konejšivým hlasem. „Já tě nekousnu.“ „To nemůžete udělat! Tohle ne!“ „A proč by ne?“ „Protože… protože jste moje…“ Nemohl jsem to říct, nedokázal jsem to. „Jsem tvoje co?“ zeptala se ona. „Tvoje láska? No tak, je to jen přijemná hra. Neboj se, o sex ani v nejmenším nestojím, můžeme se jen muchlovat v posteli. A budeme si vyprávět o rodičích a dětech, co ty na to?“ Chytil jsem ji za ruce a chtěl ji odstrčit. Možná jsem to přehnal a Paola spadla až na zem, nicméně dveře byly volné a já z nich vyběhl. Pádil jsem nahoru po schodech až na palubu a doufal, že nemám Paolu v patách. Venku již byla tma a všude okolo byla jen černota, dokonce i světla kdosi vypnul. Přístav překrásně svítil vinou pouličních lamp i světel z domů a obchodů. Naopak velké rybárny a sklady zely v tuhle hodinu prázdnotou. Otočil jsem se za sebe a s hrůzou očekával, že se ze dveří vyrojí nejen moje matka, ale i další žoldáci. Zatím jsem viděl dva a bohatě mi to stačilo. Přiblížil jsem se k okraji paluby a hleděl na přístav. Zatímco tahle loď se zdála být vězením, jehož brány se zítra při rozbřesku definitivně uzavřou, město značilo svobodu a bezpečí. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ten večer nezvažoval útěk. Potíž byla v tom, že bych si pak připadal přesně tak, jak mě Kasumi nazvala – jako zbabělec bez špetky kuráže. Za sebou jsem zaslechl vzruch. Dveře ke kajutám zavrzaly a z nich vyšly dva stíny. Ukryl jsem se za bednami, jež jsem měl večer zakrýt plachtou. Někdo to dokončil za mě, ale to teď bylo vedlejší. Stíny se blížily ke mně a já se začal strachovat. Co když mne odhalí? Ještě více jsem se přikrčil a ani nedutal. Jeden ze stínů se opřel o vrtulník a druhý si sedl na hromadu dalších beden. Někdo z nich zažehnul zapalovač a já na moment poznal ve světle Dereka. Zapálil si cigaretu a mocně popotáhl. „Tak už ji máme tady…“ řekl Derek. „Co si o ní myslíš?“ „Je to srajda,“ řekl druhý. Byl to hrubý mužský hlas. Dle přízvuku zřejmě afroameričan. „Ve zbrojnici jsi na ni ani nepromluvil, brácho!“ „A ty se mi divíš? Je to srajda a my s ní budeme vyjebávat! Mě to je jedno, ale nechtěj po mě, abych byl nadšený z takový sviňárny! A co ta druhá, ta vůbec nepřijede?“ „Bohužel ne a věř mi, ta jako srajda nevypadá.“ „To určitě! Nakonec je to dobře, aspoň bude v bezpečí.“ Ten druhý byl rozčílený. Rozkol mezi Kasuminými a patrně i mými nepřáteli mě těšil. Daleko víc by mě těšilo, kdybych tomu muži viděl do tváře. Opatrně jsem se přiblížil, přidržujíc se plachty. Levá noha se mi zamotala do napnutého lana, jež držela plachtu, a i když jsem se snažil udržet balanc, nepomohlo to. Zřítil jsem se na zem a jakmile jsem pohlédl vzhůru, v duchu jsem zaklel. Skláněl se nade mnou Derek s pistolí v ruce. „Ale, ale… Kasumin synáček.“ „Jen jsem se chtěl projít na čerstvém vzduchu a…“ „Slyšel nás, Dereku,“ ozval se druhý muž. Stále jsem mu neviděl do tváře. Zatraceně. „Já vím,“ odvětil Derek. „A teď to poběží sdělit mamince!“ „I to vím, brácho. Tak, co s tebou, kamaráde? Máme tě nechat jít?“ „Byl bych vám vděčný. Byla to jen náhoda a stejně nevím, o čem byla řeč a…“ Derek mi podal ruku, já se jí chytil a zvedl se na nohy. „Pojď, kamaráde, odvedu tě k sobě do kajuty. Při tom pádu ses určitě udeřil do hlavy a já mám pod postelí lék.“ Derek mě chytil kolem ramen a odvedl do podpalubí. I když jsem otáčel hlavu a snažil se poznat druhého z mužů, nebylo to nic platné. Zůstal ve stínu. Derek mě odvedl do své kajuty, která byla hned naproti té Paolině. Bylo evidentní, že zde nespí sám, ostatně dvoje velké zelené batohy toho byly důkazem, stejně dobře jako pomačkané deky. Derek z pod postele vytáhl malou truhličku. Otevřel ji, vyndal odsud lahev slivovice a rychle ji zase zavřel. Tak rychle, až mne to přišlo podezřelé. Určitě měl něco uvnitř, něco důležitějšího než chlast. Lahev byla již zpoloviny vypitá a na Derekovi bylo znát, že si s chutí lokne. Nejprve ale nabídl mě. Přijal jsem a trochu se napil, to abych Dereka neurazil a nenaštval. On do sebe nalil mnohem víc a pak řekl: „Není to tak, jak to vypadá, kamaráde. Teď si asi říkáš, že ten Derek je strašná svině, že ti věší bulíky na nos a nahoře tvrdí, kterak s tvojí matkou vyběhne. Musíš ale pochopit jedno, kamaráde – stavit se na stranu tvý matky otevřeně, je jako hrát ruskou ruletu s plně nabitou pistolí. Je třeba ty náboje vyházet.“ „Chcete říct, že nám můžete pomoct?“ „Jo, ale i před svým nejlepším kamarádem musím dělat, že ne. Nikdy nevíš, jestli jeho další zastávka nebude u Trevise, kde mu vyslepičí, co je ve větru.“ „Trevis… A kdo další?“ „Není to tak lehký. Ten, kdo tomu tady velí, je Trevis a Paola. My ostatní hrajem druhý housle. Ale abych ti dokázal, že to s tebou myslím dobře, něco ti prozradím. Musí to ovšem zůstat jen mezi námi. To znamená, že pomlčíš i před svou máti.“ „Ale proč?“ „Protože to tak bude bezpečnější. Podívej, cílem Trevise a Paoly je dostat Kasumi na ostrov. To znamená, že na lodi se nemusí ničeho obávat, pokud nebude šlapat lidem na kuří oka. Tak ji usměrni a přesvědč ji, že se nic neděje. Zítra o půlnoci se zase sejdeme zde, a když na něco přijdu, povím ti o tom. Hlavně o těch dvou pomlč před Kasumi – řekl bych, že je dost rázná a tohle nejde uspěchat. Jsme na nepřátelské půdě!“ „Dobře… díky za pomoc.“ Otočil jsem se, když na mě Derek promluvil. „Počkej ještě! Brácho, kolik ti vlastně je? Ta tvoje máti by z fleku mohla být tvá sestra!“ „Ech, nejsem její vlastní syn.“ „Tak to je mi jasný! Ale stejně – Asiatka a Hispánec... Fakt dvojka, ha ha. Dávej na sebe pozor, kluku.“ Odešel jsem z Derekovy kajuty plný roztodivných pocitů. Na jednu stranu mne trochu uklidnil, na stranu druhou mě rozrušila potřeba před Kasumi mlčet. Kdyby to pro Dereka začalo vypadat nebezpečně, určitě by raději přešel na druhou stranu. Na stranu, kde byla i moje pravá matka. Raději jsem se vrátil do své kajuty. Kasumi ležela dole na posteli a zdálo se, že spí. Nebudil jsem ji, jen se vytáhl nahoru a ulehl na postel. „Kde jsi byl?“ ozvalo se. „Venku na vzduchu. Potřeboval jsem se protáhnout.“ „Ve zbrojnici mi toho moc neřekli. Derek mě jen představil svému příteli, který neřekl ani slovo. Co je však důležité – mají tam bedny plné zbraní. Kulomety, brokovnice, dokonce i jeden raketomet. Taky hromadu munice.“ „Co to znamená, Kasumi?“ „Jdou do války. S domorodci, s posádkou lodi, s někým dalším,… těžko říct. Jo a ještě něco – když jsem se vracela, celá chodba byla zasycená štiplavým kouřem. Jsem nekuřák, v životě jsem neměla cigaretu v ústech a tak to snáším ještě hůř než jiní. Přesvědč svoji matku, aby s kouřením v podpalubí přestala, jinak ji to budu muset sdělit sama.“ „Pokusím se, ale ona…“ Zdráhal jsem se to říct, jenže nemělo smysl to tajit. „Moje matka mě chtěla… já se jí líbím jako muž, jestli rozumíš.“ „Rozumím. Až naznáš, že chceš matku vidět mrtvou, dej mi vědět. Ušetří nám to spoustu vzájemných neshod.“ Mrtvou?! Nikdy nebudu chtít vidět vlastní matku mrtvou! KASUMI Obvykle moc dlouho nespím a na Ztroskotanci to nebylo jiné. Byla ještě tma, když jsem se probudila. Armando nade mnou chrápal a já jen stěží dokázala přemýšlet. Vyklouzla jsem tiše na chodbu. Proti mně běžel jakýsi muž z posádky lodi. Měl špinavé, ušmudlané ruce a nesl bednu s nářadím. Porucha? Kdoví a i kdyby ano, tím líp. Muž proběhl kolem mě a mířil do nižších pater, kde byla strojovna a zbrojnice. Derek včera řekl cosi o kuchyni a ne příliš povedeném jídle, jež místní kuchař vyváří. Rozhodla jsem se kuchaře navštívit. Kdyby na každé křižovatce chodeb nebyly informativní cedulky, hledala bych kuchyni celé hodiny. Nenapadlo by mě, že ji najdu v patře hned pod kapitánovou kajutou a můstkem. V jídelně byla řada stolů a lavic. Oboje zelo prázdnotou, stejně jako samotná kuchyně, kam bylo vidět skrze okénko. Po pravici, hned vedle kuchyně, jsem měla sklad. Chtěla jsem nahlédnout, avšak bylo zamčeno. „Hledáte něco?!“ ozvalo se mi za zády. Chlápek v bílé umaštěné košili byl zřejmě kuchař. „Jsem Kasumi, spadám pod Ramirezovou.“ „Ahá!“ Kuchař si se mnou podal ruku. „Já jsem Smiles.“ „Smiles?!“ podivila jsem se. „Sam Miles, jestli to chcete takhle. Proč tu vlastně jste? Máte hlad?“ „Mám pár otázek. Poslyšte, na vaše jídlo se nepěje zrovna pochvalná óda. Já ale myslím, že tohle není Hilton. Jsme na lodi a vy musíte uvařit pro celou posádku a využít co nejméně zásob. Ty zženštilci by si měli uvědomit, kde jsou.“ Sam se rozesmál na celou jídelnu a plácnul mě po rameni. Já nasadila falešný úsměv a věděla, že tohle byla rána přímo na hlavičku. „Trevis, Derek, Chuck, ti všichni mají plnou hubu keců, ale co čekají? Nadívaná holoubátka? Jsem rád za strávníka, co nebude neustále kafrat, to vám řeknu, Kasumi.“ „Pojďme si tykat,“ navrhla jsem. „Oukej. Takže já jsem Smiles. Jak ti můžu pomoct?“ „Nikdy jsem na lodi nebyla,“ zalhala jsem. „Pověz, je vůbec možný, abys zvládnul nakrmit celou posádku? Určitě máš v kuchyni výpomoc, ne?“ „Pár lidí připravuje zeleninu, škrábe brambory a myje nádobí, ale pod hrnce mi nikdo koukat nesmí.“ „To jsi mě uklidnil. Víš, bude to pár let zpátky, co mého přítele, nechť je mu země lehká, otrávili nějací bastardi v Tunisku. Byli jsme tam na dovolené a do jídla se mu dostal arzen. Od tý doby se necítím dobře, pokud mám jíst jídlo, které sama neuvařím, ale neber si to osobně…“ „Ne, to vůbec ne. Chápu to tak, že si chceš vařit sama?“ „Byla bych mnohem klidnější, ale pokud s tím budou problémy, tak…“ „Ale ne, to je v pohodě. Můžeme vařit spolu, budu jedině rád.“ „Skvělý. Tak já se tu tak za dvě hodinky stavím. Beztak na lodi nebude co dělat.“ Z kuchyně jsem odcházela nad míru spokojená. Nikdy jsem nebyla zvyklá čekat a to ani teď ne. Potíž byla v tom, že proti mně stála značná přesila a více než násilí mohla pomoct špionáž nebo vetření se mezi posádku. Při odchodu z jídelny mně překvapila Paola. Vstoupila dovnitř a záměrně do mě strčila. „Á, Kasumi… odpusť, přehlédla jsem tě. Jo a máš hezkého syna.“ Chytila jsem Paolu za zápěstí. Rázem se na mě otočila čelem. „Nebudeš ho nutit k sexu!“ řekla jsem. „Tak synáček si stěžoval… A maminka mu musí utírat zaslzená očička,“ ušklíbla se ta mrcha. „Proti jeho vůli bych ho k ničemu nenutila, ale působil dost napjatě. Menší uvolnění by prospělo jemu i mě. A teď mě pusť nebo ti ukážu, proč jsem velitelkou naší skupiny.“ Nepustila jsem ji a naopak s nadšením čekala, co podnikne. Stále jsem měla kolem pasu magický opasek a nemínila jsem ho během celé výpravy ani na moment sundat. Paolino zápěstí bych s klidem rozdrtila, tak mne opravdu zajímalo, co má v plánu. Nůž u boku neměla, pistoli také ne… Netušila, jak moc riskuje. Zkusila se mi vytrhnout, leč marně. „Pusť, ty jedna…“ Mlčela jsem a na tváři mě hrál úsměv. „Nepleť se mému synovi do cesty! Mohlo by tě to něco stát… Třeba oko…“ Na to Paola zareagovala - zaútočila nehty druhé ruky na to moje oko. Paola ale tak rychlá nebyla. Zkroutila jsem jí obě ruce, jenže v tu chvíli vyšvihla nohu ve snaze kopnout mě do tváře. Instinktivně jsem hlavou ucukla, pustila ji a vytasila meč. V mžiku skončil pár centimetrů od Paolina zdravého oka. Zírala na něj a pomalu odcouvala ke zdi. „Drž se od mého syna dál! Ještě jednou na něj sáhneš a budeš potřebovat slepeckou hůl.“ Nechala jsem Paolu být a odešla. Neudělala jsem to z toho důvodu, že by mi na Armandovi kdovíjak záleželo, ale figurovala jsem tu jako jeho matka a nemyslím, že normální matka dopustí, aby byl její syn zneužíván. Navíc, Armando by ve chvíli plné zoufalství řekl, kým je a tím by byla moje pozice oslabena. Potřebovala jsem ho na své straně! Stále mne čekalo seznámení se s mnoha důležitými lidmi, včetně kapitána, od kterého jsem očekávala mnoho informací, a Helgy. Při pomyšlení na střet s tou Němkou se mi dělalo úzko. Nebyl to jen respekt, co jsem k ní chovala, byl to strach. Já se jí bála! Za pár hodin jsme měli vyplout, ale nepotřebovala jsem sledovat, kterak se odvazují řetězy, vytahuje kotva, sklápí můstek a zapínají motory. A tak jsem raději vyhledala druhého z vědců – Keamyho. Měl samostatnou kajutu na nižším poschodí, než byly ty naše. Posádka lodi mě však nasměrovala dobře a tak jsem během pár minut bušila na dveře Keamyho kajuty. Během okamžiku otevřel rozcuchaný muž s brýlemi. Hned jsem si všimla, že má v pravém oku tik. Vypadal roztržitě a dost nervózně. „Zdravím, slečno, zdravím vás,“ začal Keamy ve spěchu. „Pojďte dál.“ Kajuta byla větší než ta moje a to v ní byl Keamy sám. Na pracovním stole měl sloupeček knih, otevřenou složku se zápisky a notebook. „Jsem Horacio Keamy, ale většina lidí mi říká jen Keamy. Dáte si čaj? Mám tu termosku.“ Ani jsem nestihla odpovědět a on už mi podával víko termosky naplněné zeleným čajem. „Díky,“ řekla jsem a vcelku ráda se napila. Přitom jsem si všimla spousty popsaných igelitových pytlíčků zastrčených v otevřeném šuplíku stolu. Colchicum autumnale, Paris quadrifolia a další. „Je to dobrý čaj,“ pronesla jsem. „Máte ještě?“ Jen co se Keamy otočil, využila jsem příležitosti. „Východní Asie, mám pravdu?“ začal zase Keamy, když naléval z termosky čaj. „Možná Thajsko… máte poměrně snědou pleť, ale ty rysy ve tváři… hmm, jste vyšší, než je tamní průměr. Ten přízvuk… je mi dost povědomý…“ „Brzděte! Nechte mě se taky představit - jsem Kasumi Gordonová,“ odvětila jsem a napila se. „Těší mě a jsem rád, že vás poznávám. Budete ozdoba tohohle týmu plného vypatlaných mozků. Doufám, že máte IQ alespoň 130.“ „To nevím, ale za blbou mě lidi nepovažují. Nicméně žádný génius asi taky nebudu.“ „Nevadí, to nevadí. Já mám mozek a vy svaly. Sice by to mělo být opačně, ale mě ženská emancipace nevadí.“ „Nejsem emancipovaná!“ „Víte jaká je nejčastější věta blázna? Nejsem blázen. To je co?“ „Zmlkněte a řekněte mi víc o nadcházející akci. Co se ode mne očekává a co na ostrově plánujete dělat vy?“ „Vy nás budete chránit a my budeme studovat domorodce. Je logické, že my vědci nejsme připraveni na rizikové situace, které by mohly nastat…“ „Podle těch zbraní se zdá, že vaše studování se domorodcům líbit nebude… Nezdá se mi ale, že primitivní kmen potřebuje salvu z kulometu, aby se uklidnil.“ „Opatrnosti není nikdy nazbyt, slečno. A navíc – zbraní i lidí tu máme tolik, aby nás dokázali snadno ochránit. Jejich kvalita i množství odráží cenu našich životů a ta je obrovská.“ „Tomu se nedá nic vytknout.“ Celý život se střetávám s lidmi, kteří věří tomu, že jsem blbá a slabá. Tahle víra je pak povětšinou stojí život, ale nemůžu říct, že mě hloupost nepřátel netěší. Kdyby každý hned na první pohled věděl, že mu s lehkostí zlámu vaz, asi by přidal na opatrnosti. „Keamy, docela by se mi hodilo seznámení s ostrovem a kmenem. Můžete mi říct víc?“ „Odpusťte, ale teď ne. Přednáška pro jednoho studenta je ztráta drahocenného času. Až se sejdeme všichni, dřív ne.“ „Dobře. Tak já už půjdu.“ Odešla jsem z Keamyho kajuty s vědomím, že jestli je tu někdo koho potřebuji udržet při životě, je to on. Sotva jsem vyšla na chodbu, málem do mě vrazil ‚můj syn‘. „Dobře, že jsem tě konečně našel… mami. Byl jsem na palubě, chtěl jsem vidět, jak vyplujeme a přišel tam někdo nový – chlápek s malým klukem. Ptal jsem se jich, kdo jsou a prý bratranec našeho kuchaře a jeho syn.“ Zašla jsem s Armandem do své kajuty, abychom mohli hovořit v soukromí. Na náš stůl jsem položila malinký pytlíček s nápisem ‚Aconitum plicatum !!!‘ Vykřičníky byly výmluvné a malá značka lebky dávala tušit, že není radno si s obsahem zahrávat. „Co to je?“ ptal se Armando. „Tipuju jed, ale doufám, že mi povíš víc.“ „Nezlob se, ale v tomhle se moc nevyznám.“ „Jak to? O toxikologii musíš něco vědět, ne?“ „Něco málo, ale když nevím, co to máš v rukou, těžko můžu vědět, jaké látky v tom najdeš. Promiň, rád bych pomohl, ale latina jde mimo mě. Jsem rád, že se dokážu naučit všechny ty názvy orgánů, nemocí a tak. Kde jsi to vzala?“ „U Keamyho. Určitě si toho všimne, takže to musím využít rychle.“ „Využít? Ty chceš někoho otrávit?!“ „Ano. Je tu člověk, proti němuž nemám sebemenší zábrany to použít.“ „To se jim líbit nebude, Kasumi. Ublíží ti!“ „To chtějí už teď.“ Nechala jsem Armanda být a odešla z kajuty. Hledala jsem Smilese, ale v kuchyni nebyl. Jeho pomocník mě nasměroval na palubu. Dnes bylo hezky a vzduch byl příjemně čerstvý. Smiles se opíral o zábradlí a sledoval město mizící v dálce. Vedle něj stál jiný muž s malým, asi sedmiletým chlapcem, jež mu seděl na ramenou a úzkostlivě se držel jakoby se bál, že spadne do vody. Možné to bylo a co víc – bylo to vcelku žádoucí, protože rozruch jsem potřebovala. „Zdravím, pánové,“ řekla jsem a přistoupila až k nim. Port Moresby byl už malý bod v dálce a kluk mu mával. „Dobrý den,“ pozdravil otec chlapce. Byl to pohledný vcelku mladý muž. S černým plnovousem a svýma hnědýma očima měl slušné charisma. „Jsem Brendon,“ představil se, „a tohle je Cole, můj syn. Bratranec se o vás zmiňoval…“ „Doufám, že v dobrém. A co tu vlastně děláte? Tohle nevypadá na výletní loď.“ „Sam se zná s kapitánem a dovolil tady mému klukovi splnit si sen.“ Cole se shýbnul a svému otci do ucha zašeptal. „Nebav se s ní, tati. Je neslušná. Nepředstavila se!“ Brendon položil toho malého parchanta na zem. Ten se postavil přede mne a zeptal se: „Ty se neumíš chovat slušně?“ Zatímco se Brendon smál, jako kdyby jeho spratek řekl cosi vtipného, já uvažovala nad tím, že začnu být zlá. Tedy ne dle svých měřítek, ale podle ostatních, kteří by to, co jsem měla na jazyku, rozhodně nepovažovali za přijatelné. Potíž byla v tom, že Sam byl poblíž a jeho jsem potřebovala na své straně. Otočila jsem se na Brendona a vykouzlila další z řady falešných úsměvů. „Váš kluk má pravdu. Je slušné se představit a já tak neudělala. Jsem Kasumi Gordonová.“ „To je dobře,“ řekl malý smrad. „Ale měla byste se nám ještě omluvit. Každý, co udělá něco neslušného, se přece omluví, že jo tati?“ Brendon nic neřekl a dál se přihlouple usmíval. Situaci kupodivu zachránil Smiles, když smradovi cosi zašeptal. Zaslechla jsem z toho jen pár slov o neslušnosti a síle. A Brendon dál nezaujatě pozoroval svého kluka, aniž by mu cokoli řekl. „To ani nezkoušej!“ vykřikl z ničeho nic smrad. „Můj táta by tě zmlátil!“ Zajímalo by mě, co by v tu chvíli dělala taková Paola nebo dokonce Helga. Zranění nebo dokonce smrt té malé bestie pro mě začalo být dokonce vítané. Nebo mám týdny poslouchat jednoho namyšleného spratka a jeho přiblble se tvářícího otce, kterak se před skupinou ostřílených lidí chovají, jakoby jim to tu patřilo? „Smilesi,“ oslovila jsem kuchaře. „nepůjdeme už vařit?“ „Vy se na to nějak těšíte, Kasumi! Takhle natěšený jsem ze služby na lodi byl kdysi taky… Tupý nůž a hromada brambor mě z toho vyléčila. Tak pojďte.“ Cestou do kuchyně jsem si neodpustila pár otázek. „Nezlob se, ale vážně je tohle dobré místo pro dítě? Všude jsou zbraně…“ „To jo, ale Cole už přece není malý děcko. Je mu skoro sedm!“ „Pořád málo na to, aby si na druhé vyskakoval. Co jsi mu to řekl? Že mu nařežu?“ „Dá se to tak říct. Musíš mu prominout, Kasumi, je jedináček a máma mu umřela už před lety. Bratranec ho vychovává sám a snaží se mu dát to nejlepší.“ „Co jsem si všimla, dal mu akorát představu, že si může dovolit všechno ke všem a když mu poteče do bot, stačí se schovat za tátovu… sukni.“ „Ale houby, Kasumi. Vždyť je to pořád ještě dítě a je s ním sranda.“ „Máte zvláštní smysl pro humor.“ V kuchyni Smiles připravil veliký hrnec a já mu ze skladu donesla hromadu oloupaných brambor. Dle jeho pokynů jsem nastrouhala stroužky česneku a přidala je do bramborové kaše, kterou zatím Smiles vyrobil. „Maso nebude?“ otázala jsem se. „Máme tu přesně o deset hladovejch krků víc než obvykle a… ne počkat, nesmíme zapomenout na najaté piloty vrtulníků, takže o dvanáct. Maso je luxus, které těm slečinkám rozhodně nepředhodím první den, co jsme vypluli.“ „Rozumím. Ale v jídelně je málo místa pro všechny. To se bude jíst na směny?“ „Spíš na hrnce. A protože vaši chlapi štědře zaplatili za pronájem lodi, mají to privilegium jíst z první várky. Půjdeš je svolat? Já mezitím připravím porce.“ „Proč to nevyhlásit přes interkom?“ „Rozflákal se. Tak běž Kasumi, dám ti o lžící víc, jo?“ „Promiň, ale pořád se tu stěží orientuju. Jsem tu první den! Já tu kaši rozdělím, dobře?“ Smiles uznale odešel shánět se po strávnících, kteří navzdory denní době byli kdoví kde, a mně se naskytla fantastická příležitost. Do jedné z misek jsem nabrala o něco víc a přimíchala jed. Ať už jeho účinek byl jakýkoli, rozhodně to byl nebezpečný jed, a i kdyby skončila Helga jen s průjmem, pořád lepší, než nic. Tahle moje akce ale zdaleka nebyla tak promyšlená, aby se na mě nedalo ukázat prstem a říct: ‚to ona za to může.‘ Počítala jsem s řadou komplikací, ale nebylo na co čekat – Helga byla jednoznačně největší hrozbou a musela umřít co nejdříve, ideálně jako první. Do jídelny se pomalu začali hrnout lidé. Kapitána jsem nikde neviděla, zřejmě měl další privilegium, to aby se mu jídlo nosilo do kajuty. „Héj!“ zvolal Derek, když mě spatřil za plotnou. „Chlapi, dneska si to budeme muset vlastnoručně zabít.“ „Jo,“ ozval se Chuck – mohutný holohlavý černoch, který se bratříčkoval s Derekem. „Kasumi, co to bude? Chobotnice?“ „Profesore,“ usmál se Derek a naklonil se přes stůl ke Keamymu. „Nechcete kromě příboru i pistoli?“ Když se ve dveřích objevila Helga, naše pohledy se setkaly. Už ve vile mi dala jasně najevo, že mě na Ztroskotanci nechce a já přesto byla zde. Nezdála se být překvapená a nebylo divu – určitě už věděla, že tu jsem. „Tak dneska vaří trpaslice?“ otázala se Helga a usedla ke stolu vedle Dereka. Ten do ní lehce šťouchnul a řekl: „Neviděl jsem ji ráno s udicí, takže snad to bude dobré.“ Helga se netvářila moc spokojeně a já začínala mít obavy. Umím dobře zabíjet, ale intrikovat ne. Co když mě už teď podezírá? „Tak co je, Kasumi?“ ozval se zase Derek. „Budeš servírovat nebo si to máme vyzvednout u okýnka, jako ve školce?“ „Jsem snad vaše máma? Pojďte si pro to.“ Smiles se nejspíše zdržel u kapitána, takže kuchyně byla celá moje. Ideální příležitost. Zatímco většina si mísu s kaší vzala bez reptání, Derek si neodpustil poznámku ohledně masa. Zbývaly už jen tři misky – kapitánova, moje a specialita pro Helgu. Ta přistoupila k okénku, naklonila se k misce, přičichla si, z čehož se mi čelo orosilo potem a pak misku odmítla. „Na česnek jsem dost alergická. Myslím, že si vezmu něco ze svých zásob…“ Průser! „Já si to vezmu!“ vykřikl právě přicházející Smiles. Kardinální průser! „Zanesu kapitánovi a vezmu si tuhle porci už teď. Nevadí to nikomu, že ne?“ Nikdo se neozval, ani já ne. A tak po odchodu kuchaře zbyly už jen dvě misky – jeho otrávená a moje. Všichni ostatní jedli, někteří se tvářili spokojeně, jiní ne, avšak jediný Armando neustále pokukoval po mně a určitě věděl, že se něco děje. Vzala jsem si otrávenou kaši a lžíci, načež jsem se vydala k odchodu z jídelny. „Jím radši o samotě…“ řekla jsem. „Kasumi neblbni,“ ozval se Derek. „Pojď mezi nás. Nemůžeš se přece všem stranit. A navíc mě to chutná – umíš vařit… kaši.“ „To je pravda, Kasumi,“ ozval se Keamy. „Proč nezůstanete s námi? Helgu všichni chápeme, ale tohle je něco jiného. Navíc jsem měl v plánu vás seznámit s Pulau Ular, sama jste to přece chtěla vědět. Tak pojďte, bude to důležité.“ Zbledla jsem. Muselo to být vidět, určitě to bylo vidět! „Co soukromá přednáška, Keamy?“ navrhla jsem. „To snad ne!“ pronesla Helga vracející se ze své kajuty s konzervou masa. „To máš ze mě takový strach, trpaslice?“ Co dělat? Utéct? Možná, ale měla jsem lepší nápad. „Tak dobře, zůstanu tady,“ řekla jsem a přiblížila se ke stolu. Následoval fingovaný pád způsobený zakopnutím o lavici, ovšem… ty misky byly pevnější, než se zdálo a ona skončila dnem dolů! Kurva! „Kasumi, “ smál se Derek mému pádu. „A to jsem myslel, že mistryně bojových umění jsou něco jako kočky…“ Derek sebral moji misku otrávené kaše, která jakoby bytostně toužila po tom, aby ji někdo snědl a položil ji na stůl. Přitom mi pomohl na nohy. Co teď? Nemohla jsem do misky strčit, posunout ji o dvacet centimetrů k okraji stolu, shodit ji na zem a tvrdit, že to byla nehoda. Jedu jsem použila celý pytlíček, což mohlo být tak pět miligramů, ale rozmíchala jsem ho v kaši, aby nebyl tak koncentrovaný. Tak snad… snad to nebude moje poslední jídlo. Usedla jsem, nabrala lžící kaše a vsunula si ji do úst. Bylo to málo na to, abych mohla říct, že mi to nechutná, takže jsem velice pozvolna a po velice drobných dávkách jedla, připravená vše po odchodu z jídelny okamžitě vyzvracet a doufajíc, že ať už je Aconitum Plicatum jakkoli jedovaté, nepůsobí na organismus příliš rychle. Bylo to zvláštní, ale o jedech jsem opravdu nevěděla nic. Tokutarovy způsoby odstraňovaní lidí byly všelijaké, nicméně já se k těmto ‚ženských zbraním‘ nikdy uchylovat nemusela. Ani teď bych do toho nešla nebýt Helgy, která se nejen pokusila zabít sestru, ale i mě a obojí zákeřně a nečestně. Jakýkoli způsob, kterým bych ji sprovodila ze světa, byl přijatelný. Zatímco jsme jedli, Keamy rozložil na stole listinu s náčrtkem ostrova. Měl tvar brambory. Na severu byla zátoka a zhruba uprostřed ostrova náhorní plošina s jezerem. Podél jezera vedla řeka pramenící ve skalní soutěsce. Na mapě nebyly žádné názvy oblastí, jen malý červený křížek v blízkosti řeky. „Tohle je Pulau Ular,“ začal Keamy a pro jistotu přednesl všechny očividné aspekty terénu ostrova. Pak se konečně začal věnovat dalším věcem. „Tady na tomto místě, jak je ten křížek, je vesnice domorodců. Na Pulau Ular žijí ve skutečnosti dva kmeny. Jeden zde, druhý na menším ostrůvku na severu.“ „A kde ho máte?“ otázal se Derek. „Ten ostrov není ani pětinový a nikdy jsem tam nebyl – nevím, jak přesně vypadá.“ „Počkat!“ zvýšila hlas Paola a naklonila se nad Keamyho. „Nikdy jste neřekl, že jste na Pulau Ular byl!“ „Byl a teď se tam vracím, abych mohl zjistit, jak se kmen za tu dobu změnil a abych ho mohl studovat. Tamní náčelník mě dobře zná a nechá nás bez obtíží potulovat se po vsi. Jako dar na uvítanou dostane celou řadu prudkých jedů, které na ostrově nejsou k sehnání.“ „Prudkých jedů?“ divila se Paola. „Ano. Problémem jsou odpadlíci z druhého ostrova, respektive ti, kdož odmítají tamní božstvo, jež kmen odnepaměti uctívá. No a s náčelníkem jsme se dohodli o plánu – uzavřít mír a všechny odpadlíky otrávit na hostině. Proto jedy a je dost možné, že budeme dokonce svědky onoho aktu travičství, pokud se tedy hodláme… usměrnit.“ „Jste si jistý?“ ptala se Paola. „Co když jim to nebude vyhovovat, co když jedy nebudou účinkovat? Jestliže naznají, že jste je podvedl, ty zbraně co máme, přijdou vhod a vzhledem k tomu, že jich máme tolik, se mi zdá, že s tím snad i počítáte!“ Paola byla rozčílená a hodně. Bouchla pěstí do stolu a křičela na celou jídelnu. „To si všichni myslíte, že jsem idiot?! Co s těmi lidmi chcete dělat? Zabít je, vyhubit? Proč?!“ Všimla jsem si, jak na mě Trevis vrhl pohled a dával pozor, jak se tvářím. Oni opravdu nebyli jednotní a Paola byla postavena mimo vysokou hru, kterou vedli naši vědci a určitě ještě někdo. Buď Helga nebo Derek, protože Chuck nevypadal na žádného myslitele. Proč ale vyběhnuli i s Paolou? Je pro ně hrozbou? Vědí, že by byla proti vybíjení domorodců? Těžko říct. „Uklidněte se, paní Ramirezová,“ konejšil ji Keamy. „Neunáhlujte se ke konspiračním teoriím – zbraně jsou naší pojistkou. Ten jed bude fungovat, o tom nemám pochybnosti. Mám tam i Aconitum Plicatum alias oměj – výjimečně účinný jed, jehož účinky se mi podařilo pomocí dalších látek ještě navýšit. Domorodci jsou sice zvyklí na ledasco, ovšem oměj skolí v dostatečné dávce kohokoli a můj vylepšený oměj by se zbavil i koně.“ Prudce jsem vstala od stolu. Pot se mi už valil po čele a jasně jsem cítila nepříjemné píchání v ústech. Klekla jsem na kolena a vyvolala zvracení. Pozdvižení v místnosti jsem vůbec nevnímala. Můj cíl byl prostý – zbavit se co největšího množství jedu. Mravenčení však prostupovalo celým mým tělem. Cítila jsem ho v nohách, prstech na rukou, na prsou ale i v hlavě a krku. Pot se ze mě valil proudem. Napadlo mne přísloví, kdo s čím zachází, tím taky schází, ale já nechtěla umřít! Tekly ze mě už jen sliny, místy krvavé. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem dál zvracet. Během pár sekund jsem se prostě posrala! Nedokázala jsem to zadržet, bylo to… tak rychlé! Rázem jsem se začala třást zimou, zuby mi cvakaly o sebe a bolest všude po těle se stupňovala. „Dostaňte ji na ošetřovnu!“ vykřikl někdo, myslím že Armando. Nevnímala jsem ho, vnímala jsem jen svoji úzkost, víc nic. Paola Děvka! Tak otrávit, jo? A pak je tak blbá, že se otráví sama. A to jsem myslela, že Asiatky nejsou blbé, Japonky obzvláště ne. Musela přece vědět, co žere! Musela chtít otrávit Helgu, ta jediná kaši odmítla. Proč? Helga se nám běžně stranila, ale skutečnost, že spávala nikoli sama, nýbrž s Derekem mě překvapovala. Po většinu času byla Helga dole ve skladu. V podvečer ale zamířila na palubu, aby si zastřílela na holuby. Přidat sem stroj na vystřelování holubů byl můj nápad, protože jsem chtěla vědět, jestli se na ty pitomce můžu v boji spolehnout. Ukázalo se, že jen do určité míry. Jediný Chuck opravdu věděl, jak přesně střílet. Častý svist holubů a zběsilá střelba značila, že střílí Helga. Derek stál vedle ní a obsluhoval strojek. Chvíli jsem jen tak sledovala ‚střelkyni‘ a holuby, jež končí pod hladinou. „Udělej pro mě něco, Helgo,“ řekla jsem. „Až se na nás vrhne armáda domorodců, vezmi si na ně kulomet, ne poloautomatickou pušku. Helga mi vecpala pušku do rukou se slovy: „Předveď se.“ Během pokynů k odpalu, míření a střelby bylo dost času na rozhovor. „Co říkáte na naši šikmookou travičku?“ „Je to průser!“ řekl Derek a poslal mi do vzduchu první terč. „Zníš jako bys výsledku litoval? Taky mohla otrávit někoho z nás.“ Prásk! Zásah! „Jasně že toho lituju! Má tady kluka.“ „Proč jste ji sem s Trevisem vlastně zvali?“ „Mohla nám pomoct.“ Po dalším zásahu jsem se obrátila na Dereka. Proč mi lhal? Je až neuvěřitelné, jaké poměry tady panují! Mám osobně velet ozbrojencům, na jejichž složení se ani nepodílím. Tohle není armáda, zatraceně! Mám do toho co mluvit! „Proč tě chtěla otrávit, Helgo? A neříkej mi, že nemáš tušení.“ „Před plavbou jsem se s ní setkala. Praštila mě a já jí to později oplatila. Nevydýchala to. Možná proto chtěla na palubu, aby se pomstila.“ „Ukrást Keamymu jed a využít ho byla improvizace. A rozhodně neměla v plánu tě otrávit a doplavat do přístavu.“ Sestřelila jsem třetího holuba, vrátila supící Helze pušku a šla si promluvit s Kasumi. Ošetřovna v podpalubí byla doménou pana Ho. Holohlavý stárnoucí Číňan byl inventářem Ztroskotance celá léta, ale život bych mu nerada svěřovala. Vypadal spíš jako řezník, ale někdy právě o tom doktořina je. Bledá Kasumi s totálně vypumpovaným žaludkem ležela na ošetřovně jako jediná. Nad ní se skláněl Tom, který tu byl už od chvíle, co ji přinesli. Keamy říkal, že jeho jed by sklátil i koně. Kasumi svými proporcemi tak trochu připomínala kobylu nebo spíše Shetlandského poníka a za přežití nejspíše vděčila duchapřítomnosti a relativně malé dávce, kterou spořádala. Sama jsem se k jedům uchylovala, takže za jiných okolností bych Kasumino jednání s klidem přešla. „Jak to s ní vypadá?“ ptala jsem se Toma. „Ho říkal, že by měla přežít. Dostala protilátku, tak snad…“ Byl přešlý, ale neřekla bych, že přímo smutný a vůbec nebrečel. Vážně k ní neměl kdovíjak vřelý vztah, ale byla to jeho matka. „Tome, můžeš nás nechat o samotě?“ „Tak dobře, ale… určitě jí nechcete ublížit…“ „Za koho mě máš?! Odvolej i pana Ho. Chci s ní mluvit o samotě. Je to důležité.“ „Ona teď musí spát a…“ „Poslechni mě, jasné?!“ Tom poslechl a já se naklonila nad Kasumi. Jakmile bylo na ošetřovně prázdno, zamkla jsem dveře a vytasila nůž. „Kasumi…“ řekla jsem konejšivým hlasem, přiložila jí nůž k oku a zalomcovala s ní. Sevřela mi zápěstí, zkroutila ruku a vrazila pěst z boku do zubů. Skončila jsem na zemi vedle postele, nůž mi vypadl z rukou a bolest sílila. Bestie! Měla být vyřízená a unavená! Rychle jsem se zvedla, ale to ona taky. Strhla závěs mezi postelemi a hodila mi ho na hlavu. Byla bych ho sundala, ale ona chytila okraje a omotala je kolem hlavy. Utáhla a já poznala, že je zle. Neviděla jsem ani na krok. Stala jsem se nedobrovolně boxovacím pytlem a Kasumi ať už byla jakkoli zvláštní osobou, měla pořádnou ránu. Po řadě úderů jsem se zhroutila na okraj postele a lapala po dechu. Uvnitř prostěradla byla krev, hodně krve. Mé krve! „Co o ostrově víš? Co přesně tam chcete dělat? A hlavně, proč jsem tady na palubě? Odpověz mi Paolo!“ řvala vzteklá Kasumi. Slyšela jsem bouchání na dveře. Někdo chtěl dovnitř a já litovala toho, že jsem mu znemožnila vstup. Kasumi se náhle přestala domáhat odpovědí na otázky, na něž jsem beztak neznala odpovědi. Překvapilo mě to, a zatímco ona byla zmatená, já nahmatala pod postelí svůj nůž. Rychle jsem si rozřízla prostěradlo a strhla ho. Viděla jsem Kasumi, jak pobíhá po ošetřovně, prohlíží všechno možné a jednou rukou se přidržuje holých boků. Měla jsem čas se postavit a setřít si krev, jež mi tekla do oka z tržné rány nad obočím. Kasumi byla jako v transu a navíc každou chvíli do něčeho vrážela – do stolu, židle i zdí. Byla malátná a unavená. Opřela se o stůl s lékařským náčiním uloženým v otevřené příruční lékárničce. Stůl byl jen kousíček od vchodových dveří, jen malý kousíček. Rozeběhla jsem se a vrazila do Kasumi svým tělem. Nevím kolik vážila, ale určitě dost. O to horší však byla srážka její hlavy s dveřmi. Zhroutila se na podlahu a já měla čas otevřít. Venku už stál Derek s vyděšeným Tomem a panem Ho. Snažili se dveře vypáčit. „Proboha! Kasumi!“ vykřikl Derek, když viděl, co se stalo. Místo na mě a na má zranění, civěl na ležící Kasumi. Přiběhl k ní a stejně tak Tom, pochopitelně. O mě se nikdo z nich nezajímal, tedy až na pana Ho. Doktor mi zašil ránu a doporučil mi odpočinek. Nebyla jsem proti. Dohodla jsem se s Derekem, aby Kasumi zamkl v jedné z volných kajut a raději ji spoutal. Byla nebezpečná. Tom se na to netvářil vůbec dobře, ale sám by měl pochopit, že jeho matka je šílená. Pozdě večer jsem ulehla na postel v kajutě, zatímco chlapi se šli dívat na televizi. Někde v Americe se konal boxerský zápas o titul mistryně světa v těžké váze. Na dvě gorily v ringu jsem neměla náladu a to ani, když jednou ze soutěžících a též obhajovatelkou titulu byla Luciana alias Lovkyně. Vidět ji s vyraženými zuby, jak se marně snaží zavřít ústa plná krve, bylo lákavé, ale nereálné. Nestalo se tak v posledních šestatřiceti zápasech a nebyl důvod věřit, že to dnes dopadne jinak. Tak jsem jen tak polehávala na posteli, snažila se nevnímat bolest a přemýšlela, proč mě každý navzdory mému postavení přehlíží. Proč je Kasumi pro Dereka tak důležitá? Co je na odporné travičce tak cenného? Zhruba v deset hodin večer zabouchal na dveře pokoje Tom. Pozvala jsem ho dál a rozhodně neměla v plánu se ho pokusit zlákat do postele. Byl krásný… ale od chvíle co vlezl se svojí matkou na palubu, to tu šlo od deseti k pěti. Zaujal místo v rohu u dveří jakoby se mě obával. „Co chceš?“ optala jsem se ho. „Ke Kasumi mě nechtějí pustit.“ „A divíš se? Co se jí vlastně honilo hlavou?“ Tom si kleknul, aby mi viděl do očí. „Paolo! Prosím tě, musíš mi pomoct! Něco se tady děje, něco vážného! Byl jsem teď za Derekem a víš, co mi řekl? Že ho mrzí jak Kasumi skončila, ale že to tak muselo být pro její dobro. Ptal jsem se, jestli ji chtějí předat policii a on řekl, že se nemusím bát, že pokud bude na ostrově spolupracovat, pak jí nic nehrozí.“ „A v čem je problém?“ „Proč to děláte?! Vždyť ona chtěla jednoho z vás otrávit! Zabít! A vy ji pustíte na svobodu? Vy, ostřílení, drsní lidé? Proč?! To nedává smysl. A neříkej mi, že se vám jí zželelo!“ Vstala jsem z postele a Tom se postavil také. Hleděla jsem mu zblízka do očí. „Ty ji vážně nemáš moc rád, co? Měl bys být štěstím bez sebe! I když… vidět matku, jak chce otrávit člověka, asi vzájemnou lásku zrovna nepodpoří. Zklamala tě, nemám pravdu? Tvoje vlastní matka tě zklamala.“ Tom mlčel a jen pokýval hlavou. „Ona se z ostrova nevrátí, že ne?“ Neřekla jsem na to nic a ani nebylo co. Kdyby bylo po mém, Kasumi by se nepodívala už ani za dveře nové kajuty. Tom odešel a já též. Zavítala jsem přeci jen do společenské místnosti, kde byla u stropu připevněna televize. Mnoho lidí z posádky včetně Dereka, Trevise, Chucka a Helgy seděli u stolů, popíjeli pivo a sledovali boxerský zápas. „Jak to vypadá?“ optala jsem se Dereka. „Myslím, že Luciana by měla ubrat, nebo se do dalšího zápasu ukouše nudou.“ Čtvrté kolo… dočkat se konce zápasu na nohou se rovnalo malému zázraku, kterého se proti Lucianě nedostálo v posledních osmi letech nikomu. Lovkyně ale svoji přezdívku dostala zcela zaslouženě, protože ona si se svojí kořistí pohrávala jako kočka s myší. Nevkročila do ringu, nesrazila soupeřku k zemi a nešla si pro trofej, nýbrž dávala svým soupeřkám naději. Všichni za ta léta věděli, že falešnou naději, ale vidina titulu přece zvedne náladu každé a pak diváci nejdou k televizím a do sálu kvůli třiceti vteřinám. Po pěti kolech to vždycky vypadalo, že Luciana půjde přece jen porazit, ale pak přišlo kolo šesté… Nevím, proč si vybrala šesté kolo, nevím, jestli pro ni to číslo něco znamenalo, ale tehdy ze sebe vydala všechno. Ten parní válec svoji soupeřku přejel, jakoby byla z papíru a každý věděl, že to samé se mohlo stát v pěti předchozích kolech. Jednou jí to nevyšlo… jednou na exhibici, kdy Luciana stála proti mladé a nepříliš zkušené boxerce z nižší váhové kategorie, jí to prostě nevyšlo. Její soupeřka přežila pět kol plných bolesti, ale s adrenalinem v krvi a pak přežila i šesté, kdy se Lucianin železný nos zlomil a ona málem skončila poražená. Jen škoda, že kolo sedmé Lucianu zbavilo veškerých zábran a veškeré tolerance vůči slabší soupeřce, která bojovala jen pro to, aby si splnila sen, potěšila diváky a tváří v tvář se střetla se svým idolem. Idolem, který v zuřivosti vyrazil své největší obdivovatelce oko. Idolem, který ukázal, jak strašlivou sílu ve svých svalech má a který celému světu předvedl, jak brutální dokáže být. Poctivě jsem si nahrávala kazety s každičkým jejím zápasem, sbírala jsem autogramy, psala jsem jí dopisy, po výhře připíjela na její slávu a milovala jsem ji tak jako mladé teenagerky milují zpěváky, kdykoli jen vystoupí na podium. Ale jak můžete dál milovat člověka, který vám ukáže, že pro něj neznamenáte nic? Nikdy jsem o tom nikomu neřekla, ani své rodině ne. A protože nedlouho poté mě pořezal ožralý přítel a udělal mi ošklivou svislou jizvu přes levý oční důlek - nemusela jsem o Lucianě vyprávět ani zvědavcům. Pomalu končilo páté kolo, a zatímco v modrém rohu seděla potlučená holka, na které bylo přímo vidět, jak bojuje s bolestí a únavou, na straně druhé byla Lovkyně, která svým klidným kamenným výrazem dávala tušit, že má situaci pod kontrolou. Luciana byla dle očekávaní samý sval a šlacha. Vážila skoro metrák a přece se po ringu vždycky pohybovala s lehkostí. Uhýbala, kryla se, pravidelně dýchala, a když dostala ránu do těla nebo hlavy, nezdálo se, že jí to bolí, ale rozčiluje. Bojovala srdcem a stačilo jí to, aby vyhrávala. Vždycky jsem obdivovala její soupeřky. Postavit se takovému hovadu chtělo ranec odvahy, kterou bych v sobě já už nikdy nenašla. Přestávka končila a já bojovala sama se sebou, zdali chci vidět, co bude následovat. „Dereku, můžeš…“ „No teď snad ne! Šesté kolo, Paolo, šesté kolo! Chucku, pomalu otevírej šampaňské.“ Ti dva byli natěšení, ale Helga ani moc ne. Jakoby v televizi viděla soupeřku. Ta namyšlená mrcha těžko snášela velké úspěchy jiných žen. Kdyby jednoho dne, čistě teoreticky měl nad Lucianou někdo zvítězit, přála bych si, aby to byl kdokoli, jen ne naše Německá obryně. Dala bych ruku do ohně za to, že po narození se jí mezi nohama houpal pták. „Dereku, necháme to tedy na ráno,“ řekla jsem, když první Lucianin úder málem poslal její soupeřku k zemi. Stačilo to! Vracela jsem se do kajuty, když z té Derekovy vyšel Tom. Málem dostal infarkt, když mne zahlédl. V rukou měl dopis a určitě ne svůj. „Co to neseš?!“ ptala jsem se ho. Podal mi to chvějící se rukou a já mu to z ní vyškubla. Adresátem byl Ztroskotanec, přesněji chlápek, který se tady staral o poštu. Odesílatelem pak Imran El-Amin. „Kde jsi to vzal?“ „To-to měl Derek u sebe. Měl to ve schránce pod postelí, kam dával pití. Měl tam i tohle…“ Tom mi předal složku se spisy. Byly tu jen dva záznamy – Kasumi Gordonová a Parvati Singh. Poprvé od té události před lety jsem si přála, aby Luciana zvítězila. Jen to mohlo přimět Dereka a ostatní slavit až do ranních hodin a poskytnout mi tak dost času. „Pojď se mnou,“ pobídla jsem Toma a vydala se k sobě. Nadšené řvaní z vyšších pater na mých rtech vyvolalo úsměv. Svoji kajutu jsem raději zevnitř zamknula a listiny jsem položila na stolek. Derek si zapisoval informace o Kasumi a Parvati a to už celé měsíce. Něco měl napsané na počítači, bezpochyby už z Británie kde žil, ty nejnovější zápisky byly psány jeho rukou. Kasumi Gordonová, za svobodna Sato či po našem Satová se narodila 11.11. 1966 v Jokohamě. Vystudovala tamní univerzitu a měla našlápnuto k tomu být ekonomkou. Její stopa však končí už zde. Ve skutečnosti nemám nejmenší ponětí o tom, co po studiích dělala. Vím jen to, že zavítala do Británie, kde údajně zavraždila jistého Amerického milionáře. Poté odcestovala zpět do Japonska a vrátila se po necelých čtyřech letech do Anglie na místo zvané Black Mirror. Pravděpodobně se právě tam provdala za šlechtice Samuela Gordona a po jeho smrti zdědila pohádkové jmění. V současné době žije ve Walesu ve své vile. Informace, které se Imranovi podařilo sesbírat, značí, že Kasumi je velice nebezpečná a její schopnosti dalece přesahují schopnosti obyčejných lidí. Je to snad výmysl? Jak může vystudovaná ekonomka a milionářka v jedné osobě být též smrtonosnou bojovnicí, která se neštítí využít těch nejbrutálnějších technik, aby zabila protivníka? Imran ale našel její stopu v Bangkogské Aréně, ilegálním podniku, kde kdysi zápasila a vyhrávala. Na Kasumi musím dávat obzvláště pozor. Protože nedávno porodila, je nepravděpodobné, ba takřka nemožné, že by se dala vlákat na palubu. Jaká škoda! Nemůžu ale plavbu odvolat, to spíš bude třeba naplánovat novou výpravu a jen s ní. Je tady… Kasumi Gordonová je na palubě a má s sebou syna! Cože?! Jediné dítě porodila před pár měsíci! Kde k němu přišla?! Ale její život je plný bílých míst, tak není divu, že si někde po cestě sehnala jednoho parchanta navíc. Kasumi naplnila mé představy. Vypadá jako ostřílená, namyšlená a hlavně chladnokrevná osoba. Na to, že jí je čtyřiatřicet, vypadá až moc mladě. Asi si nabitých peněz patřičně užívá a investuje je do toho, co má nejraději. Nebude snadné s ní vycházet, obzvláště když se klidně může něčeho dovtípit. Zatlačím na jejího kluka, mohl by pro ni být náhubkem. Druhá složka… Parvati Singh se narodila 7. 1. 1972 ve Windhoeku (to je v Namibii a ta je zase v Africe). Zdá se být velice inteligentní, snaživá a schopná. Po gymnáziu, kde měla excelentní výsledky, narukovala do armády. Co vím, byla tam jednou z mála žen. Rychle povýšila na seržantku a velela malé skupině vojáků. Důležité je, že se zapletla s Nicholasem. Jejich společný cíl bylo za tučnou odměnu zabít Kasumi. Parvati se ale na Black Mirror dostala v době, kdy byla Kasumi zpátky v Japonsku a tak musela čekat. Vyřazení Nicolase ze hry ji dalo větší potenciální odměnu, jenže ke střetu s Kasumi došlo až mnohem déle. Řekl bych, že vojanda dostala krutě na prdel a přepadly ji sebevražedné sklony. Nebýt poldy Curtise, už to měla za sebou. Trevis je přesvědčen, že dostat Parvati na palubu nebude problém. První vlaštovka neklapla – leták na ni nezabral. Divné, sázel jsem na to, že si bude chtít připadat užitečně a drsně. Nemáme zase tak moc času, takže plán B musí vyjít. Kdyby Imran neměl takové konexe, řekl bych, že Helga riskuje basu, ale kdepak, takhle jde jen zbavit jednu negerskou děvku posledního blízkého člověka a tím jí odříznout od financí, kterých má už teď pramálo. Tak se nakonec chytila do sítě, rybička jedna… A s ní do sítě zapadla i sestra Kasumi, která se projevila jako nebezpečná osoba. Helga to málem odnesla! Kruci, ještě štěstí, že moje krajanka připomíná víc proslulého Yettiho než člověka moderní doby. Ať tak nebo tak všechno vyšlo ideálně a Parvati pojede na Ztroskotance spolu s Kasumi, která nahradí svoji sestru. Asi řeknu kapitánovi, aby na palubu dopravil bazén s bahnem, to až si ty dvě zase půjdou po krku. Parvati nepřijela! Prý oslepla! Taková smůla! Ale pořád lepší než kdyby byla mrtvá. Zdaleka by mě to nepotěšilo tak, jako kdyby chcípla mojí rukou a to napíchnutá na rožni těch kanibalů. Dočetla jsem to a byla zmatená. Stále jsem nechápala Derekovy motivy, ani co přesně plánoval Kasumi udělat. Rozhodně jsem věděla jedno – Derek, Helga a Trevis jedou v něčem větším. Dost možná v tom jede i Keamy, který jako jediný zná ostrov. Ale co ostatní a co já?! Jsem tu jen, abych kryla těm pitomcům zadky? Já jsem v tom, co dělám dobrá, Chuck je v tom, co dělá též dobrý, ale ten trojlístek až čtyřlístek spiklenců jsou idioti. Helga netrefí puškou stodolu, Derek není o mnoho lepší. Já tu nejsem, abych kryla vědce, ale abych jim čistila cestu! „Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se Toma. Vypadal, jako kdyby svoji matku vůbec nepoznával. „Já nevím. Vlákali ji sem. Ona se opravdu jenom brání.“ „Musím s ní mluvit a to ještě dnes. Nejdřív si ale přečteme ten dopis.“ Dereku, dle Tvého vyjádření jde vše podle plánu. Pomalu začínám podnikat potřebné kroky, proto že vím, že naši dohodu dodr žíš. Dávej na sebe na ostrově pozor a ochraňuj Helgu Jägerovou. Ona má potenciál usp ět v mém turnaji. A ž dokon číš sv ůj úkol, zavítej společně s ní do mé rezidence. Na turnaji budeš čestným hostem. Se srdečnými pozdravy El-Amin Dohodu… jakou dohodu? Co je vlastně cílem téhle výpravy? A souvisí to nějak s Kasumi a Parvati? „Co teď budeme dělat?“ zeptal se Tom. Já vrátila listy tam, kde byly a předala mu je. „Dáš to tam, kde jsi to našel.“ „Ale… určitě je to bezpečné?“ „Derek a ostatní oslavují. Běž.“ Rychlým krokem jsem zamířila do kajuty Kasumi. Trevis trval na tom, aby byla pro jistotu hlídaná jedním chlapem z posádky. Opíral se o dveře a spal. Nešlo to jinak než ho vzbudit. Lehce jsem do něj strčila. On zamžikal očima. „Kde? Co… co je?“ „Nemůžu usnout, protože ti blbci strašně vyvádí. Vezmu to za tebe a ty si zatím dej dvacet.“ „Rád bych, ale… poslyšte, jak dopadl zápas?“ „Jak asi?!“ zařvala jsem a čekala na Toma. Ten se vrátil vzápětí a nic nám nebránilo vejít ke Kasumi. Seděla připoutaná k posteli a na puse měla roubík. Povolila jsem jí ho a doufala, že se mě nepokusí pokousat. Tom k ní okamžitě kleknul, objal ji a políbil na tvář. „Jak ti je?“ vyptával se. „Rozvaž mě a bude to lepší.“ Tom se ohlédl na mě a já zakroutila hlavou. „Potřebujeme si promluvit,“ řekla jsem a raději zavřela dveře. „Kasumi, četla jsem ne zrovna příjemné povídání, které o tobě a Parvati napsal Derek. Podle toho je evidentní, že tě na palubu vlákal on, Trevis, Helga a možná v tom má prsty i Keamy.“ „A tím chceš říct, co? Že jsi nevinná?“ „Není důvod si jít navzájem po krku, když už nám po něm jdou jiní. Chtěla jsem tě vyslechnout už na ošetřovně, ale vymklo se mi to z rukou. Teď už ale vím, že ať už se tu děje cokoli, já, ty i Tom jsme mimo hru. Navrhuju spolupracovat.“ „Dobře,“ rozhodla se po chvíli ticha Kasumi. „Dostaňte mě odsud a můžeme jít proti nim spolu.“ „To nebude tak jednoduché. Nechci, aby si kdokoli z nich myslel, že se stavím na tvou stranu. Budeš tady muset zůstat až do chvíle, kdy tě dopraví na ostrov. Keamy ví o bezpečném místě na přistání a tak tam poletíme ve dvou vrtulnících. Já se postarám o to, abychom my tři letěli spolu. Vedle sebe budeme mít ještě Keamyho a Dereka. Zbytek, to znamená Chuck, Trevis, Helga a možná ten pitomec s harantem, poletí ve druhém. Budeme mít převahu a snadno z Dereka a Keamyho dostaneme vše, co chceme vědět.“ „O jaké převaze to mluvíš. Co druhý vrtulník?“ „Postarám se o něj osobně. Buď bez obav.“ „Ještě něco, Paolo. Měla jsem takový… opasek. Byla to památka po matce a někdo mi ho sebral. Můžeš mi ho najít?“ „Ne. Kvůli blbému opasku nebudu riskovat jejich podezření.“ Nasadila jsem Kasumi roubík a odešla. Od Kasumi jsem šla rovnou k sobě. Měla jsem toho už dost a doufala, že v následujících dnech půjde všechno jako po másle. Mohlo by, nakonec jediný opravdu rušivý element zůstal pod zámkem. IX – Poprava Paola Plavba ubíhala rychle a v poklidu. Kasumi byla stále pod zámkem a ven byla pouštěna, jen když potřebovala na toaletu. Tehdy byla vždycky poblíž Helga. Kasumi si věřila, vím, že by si troufla na kohokoli z nás, ale na Helgu určitě ne. Bála se jí a bylo to znát. Ale abych byla upřímná, já bych se Helgy bála taky, kdybych věděla, že mě má plné zuby. Do žádných sólo akcí jsem se nepouštěla a též jsem omezila otázky. Už jsem se Dereka a dalších nevyptávala, co na ostrově uděláme, proč je na palubě Kasumi a tak dále. Prostě jsem úplně zapomněla na to, že lidé, které dennodenně vídám a kteří se na mě usmívají, by mi později dost možná rádi vrazili nůž do zad. Ač jsem se se svojí přesnou rolí stále nemohla být jistá, nic čistého to být nemohlo, kvůli všem těm lžím. Po čtyřech dnech plavby se na obzoru objevil Pulau Ular. Přes mlhu a hustý déšť téměř nebylo na ostrov vidět. Protože nebylo kde kotvit, loď měla zůstat na moři a my na ostrov měli doletět. Za silné bouřky a lijáku, jaký venku panoval už dva dny, to ale nebylo možné. Trevis nás svolal na poradu a dokonce mě nechal rozhodnout o tom, kdy na ostrov poletíme. Asi mi chtěl dát pocit, že tady přeci jen o něčem rozhoduji. Parchant! Řekla jsem, že vyrazíme hned, jakmile bouře přestane, přirozeně. Všichni přikyvovali, ale když jsem dodala, že výsadek musí též proběhnout za dne, ideálně za rozbřesku, to abychom měli dost času se seznámit s prostředím za světla, už bylo zle. „Tak jak si to představuješ?!“ řvala jsem na Trevise a opírala se oběma rukama o jídelní stůl. „To tam poletíme v noci?!“ „Ta bouře nás zdržuje!“ opáčil Trevis. „Nemáme zase tak moc času. Navíc předpověď počasí slibuje nad touto oblastí časté bouřky. Taky tady můžeme zůstat třeba celý týden, než se počasí umoudří!“ Ohlédla jsem se na ostatní, kteří posedávali za jídelními stoly. „Jak jsme na tom s jídlem?“ otázala jsem se kuchaře. „Zásoby na necelý měsíc, minimálně,“ odvětil Miles. „A kdyby to nestačilo, mohu přistoupit k úspornějším variantám.“ Derek se zasmál a dodal: „To znamená, víc sraček a míň jídla.“ „Včera jsem mluvila s kapitánem a ten proti čekání nic nenamítá.“ „To nemůžeme, Paolo!“ nelíbilo se to Derekovi. „Ty někam spěcháš?“ otázala jsem se. „No… ne, to ne, ale…“ Ten sráč určitě spěchal na turnaj, ale evidentně šlo o utajenou informaci. Tady je pomalu každá informace tajemstvím. Ale já se v tom dál šťourat nechtěla. „Poslyšte – čluny nemůžeme kvůli rozbouřenému moři riskovat, za bouře a vichru budeme ve vrtulníku jako v pasti a přijet na ostrov v noci se rovná sebevraždě!“ Ohlédla jsem se na Keamyho. „Nebo jste snad dal vaším kamarádům vědět, kdy přijedeme, aby nás patřičně uvítali slavobránou?“ „Ne, oni nevědí, že…“ „Pak je vše jasné! Klidně se na ostrov vydejte už teď, ale beze mě!“ Odešla jsem. To Trevisovo a Derekovo reptání mě sralo. Věděla jsem, že to nepochopí, že klidně poletí v okamžiku, kdy se mračna rozestoupí, i kdyby jen na pár hodin a i kdyby to bylo o půlnoci. A i když mě třeba nechají na palubě, Kasumi přinutí, aby letěla s nimi. Tím by moje aliance dostala závažnou trhlinu. Ještě před pár dny jsem věřila tomu, že jako ‚velitelka‘ budu velet. Teď jsem věděla, že nebude v mých silách rozhodnout ani složení osazenstva vrtulníků. Kasumi měla v plánu otrávit jen Helgu, přestože věděla, že na lodi jsou další, co jí chtějí ublížit. Ona ale nevěděla, kdo to je a i kdyby to věděla, určitě by se tím nic nezměnilo. Otrávenou kaši přece mohla podstrčit kuchaři, když ji Helga odmítla anebo se mohla nabídnout, že někomu z nás přidá. Evidentně nechtěla ublížit potenciálně nevinným. Moje metody ale tak humánní nejsou. Pozdě večer, když posádka usnula, jsem vyklouzla na chodbu a namířila si to do zbrojnice. Po cestě byla kajuta, v níž drželi Kasumi. Stále ji někdo hlídal a to pozorněji než tuhle. „Kam jdete takhle pozdě?“ ptal se mě ten chlápek. „Chtěla jsem se projít venku a hledám společnost.“ „Společnost, he he…“ Moje prsa se mu líbily, ostatně málokomu ne. Kdoví jak dlouho už neměl v posteli holku… Ne každý měl na děvky z bordelů a někteří si nemohli dovolit ani přístavní šlapky, kterými se to třeba na Port Moresby jen hemžilo. „Můžeme procházku ukončit u mě v kajutě, nakonec… mám tam lahev vína a o samotě si ho člověk nikdy nevychutná.“ „Heh, rád bych, ale musím tu hlídat. Mohla by utéct.“ „To těžko. A i kdyby, kam se ukryje potom? Jsme na moři.“ Nakonec svolil a společně jsme vyšli na palubu. Déšť stále neustával a vítr také ne. Bylo dobře, že se z paluby odneslo vše, co by se mohlo uvolnit a spadnout do moře. „Huh, to je síla!“ zvolal muž a kryl si hlavu rukou. „Nepůjdeme raději rovnou k tobě?!“ „Určitě jo!“ křičela jsem, aby mě vůbec bylo slyšet. „Ale musím zkontrolovat, jestli jsou dobře ukotvené vrtulníky a hlavně záchranné čluny! Mohli by se uvolnit! Víš co, ty zkontroluj čluny a já to ostatní, dobře?!“ Sotva se námořník nahnul přes okraj paluby, chytila jsem ho za paži a srazila dolů. Jeho zoufalý křik snadno přehlušil vítr a mohutné vlny. Rychle jsem se vrátila do podpalubí a už mi nic nebránilo, abych sešla dolů do zbrojnice a vzala si odtamtud něco, co nikdo nesmí vidět. Po přečtení dopisu od Imrana jsem začala věřit tomu, že výpravu rozhodně nefinancuje Britská akademie věd, ba co víc – oni o výpravě nejspíše vůbec netuší. Za oponou s největší pravděpodobností stál sám El-Amin. A ať už o dodávku zbraní požádal El-Amina kdokoli, měl přebujelou fantazii nebo chtěl jít do války. Neumím si představit, proč by se na domorodce mělo jít s raketometem nebo dokonce rádiově odpalovanou výbušninou. A právě tu jsem potřebovala. Z beden na munici jsem si vzala jeden kus a vrátila se k vrtulníkům. Roznětky se odpalují rádiovým signálem o dosahu zhruba půl kilometru. Kdybych podminovala oba vrtulníky, stisknutí malého tlačítka by odpálilo obě nálože, pokud by byly blízko. Dokud jsem myslela, že tu něčemu velím, šla bych na jistotu, ale teď to bylo padesát na padesát. Stále lepší než nic. Před letem se ještě provádí patřičná kontrola systémů, vrtule, munice a vzhledem k počasí i pláště, ovšem malinká nálož přilepená v koutě pod sedadlem pilota by měla hravě ujít pozornosti. Když bylo hotovo, odpalovač jsem ukryla u sebe v kajutě do kapsy pro náboje. Byla to věc o velikosti mobilu, tudíž velmi nenápadná. Ráno byla posádka na nohou. Zmizení jednoho člena nejprve vyvolalo pátrací akce na celé lodi, poté padlo podezření na Kasumi, a když všem došlo, jak je to absurdní, naznalo se, že ten hlídač prostě spadl do moře, nejspíše během kouření. Dobrovolně jsem se přihlásila k novému hlídači jako kontrola s tím, že posádka lodi jsou kreténi a nedá se na ně spoléhat. Trevis i kapitán mi vyhověli a já tak měla ke Kasumi blízko. Nebylo to však nic platné. Venku stále lilo, ale mraky se trhaly a tak měli mechanici včetně pilotů vrtulníků plno práce. Krátce po obědě si mě Derek zavolal na palubu. Setkala jsem se s ním u vrtulníků. „Paolo, máme průser,“ řekl a ukázal na vrtulník s kulometem. Trochu mě to vylekalo. „O co jde?“ „Mluvil jsem s kapitánem a určitě víš, že náš kuchař je jeho dlouholetý kámoš. Chce na ostrov toho otravného kluka i fotra. To je o dva lidi víc.“ „Dereku, tohle je ta chvíle, kdy má slova o něčem rozhodnout nebo chceš jen, abych ti odkývala tvé vlastní rozhodnutí?“ „Copak, Paolo? Vstala jsi z postele levou nohou?“ „Ne, jen je mi jasné, že do půl hodiny startujeme a to se podívej na oblohu…“ Poukázala jsem na k ostrovu, za nímž byly mraky tmavé jak noční obloha. „Na mě se nedívej, Paolo, já bych klidně počkal, ale nemůžu. Trevis vede tuhle výpravu, pamatuješ?“ To je prolhanej sráč! Opět jsem pohlédla na oblaka a rozhodla se zkusit naposledy urvat velení. „Fajn, tak pojďme na to. Do patnácti minut vzlétáme! Trevis, Helga, Chuck a ty dva ve vrtulníku s kulometem, to kdyby byly problémy a my ostatní včetně Kasumi tím druhým. Doporuč Helze ať se vyhne zbytečného střílení za letu. Já teď jdu pro Kasumi, ty svolej ostatní a piloti ať už pomalu startují. Blíží se bouře a já ji nechci potkat ve vzduchu! Pohyb!“ Remcání jsem za zády nezaslechla, tak že by Derek takovou primitivnost jako složení posádky vrtulníků nechal na mě? Bylo by to super. Utíkala jsem do kajuty sbalit si věci. Velká mačeta ke stehnu, batoh se zásobami na záda, pistoli k boku, kapsu s náboji a odpalovačem k opasku. Byla jsem připravená. Z kajuty jsem utíkala ke Kasumi. Před jejím vězením už stál Tom a přemlouval hlídače, aby ji pustil, protože odlétáme. Teprve, když mne hlídač zahlédl, naznal, že to Tom myslí vážně. „Nech mě s ní promluvit,“ řekla jsem Tomovi a vešla. Kasumi měla stále pouta za zády a určitě ji to muselo dost bolet. „Co chceš?“ otázala se mě. „Vstávej, letíme na ostrov.“ Pomohla jsem jí na nohy. „Našla jsi mi ten opasek?“ „Ani jsem ho nesháněla. Teď mě dobře poslouchej, pokud se během letu nestane něco zvláštního, okamžitě po přistání utíkej co nejdál od vrtulníku a vezmi s sebou syna. Rozuměla jsi mi?“ „Můžeš mě zbavit pout?“ „Teď ne!“ Vyvedla jsem ji z kajuty a společně s Tomem jsme šli na palubu k přistávacím plochám. Motory vrtulníků už pracovaly, vrtule se právě roztáčely a hluk byl příšerný. Okamžitě jsem si všimla, že složení posádek je úplně jiné než jak jsem ho naplánovala. Derek přiběhl ke mně a hlasitě řval, aby byl slyšet. „Helga chce letět s Kasumi a nestojí o to, aby byl její syn ve stejném vrtulníku!“ „Ale proč?!“ „Je podezíravá! Bude lepší, když poletíš s námi taky! Jo a ještě něco – zabíráme si vrtulník s kulometem. Domorodci už vynalezli luky! Heh, doufám, že nás zkusí sestřelit! Mohli by, jsou hodně nepřátelští a vrtulník je může spíš naštvat než vyděsit. Varovná salva z kulometu je zklidní.“ Varovná střelba… to určitě. Bylo to v háji. Nasedla jsem do vrtulníku, který měl vyrazit jako první. Seděla jsem hned na kraji, čelem dopředu, Derek se usadil proti mně a vedle něj Kasumi a Helga. Stěží se na sedačky vešli. To já měla po levici jen Keamyho, který si v rukou úzkostlivě držel kovový kufřík. Musel tam mít ty jedy. Všimla jsem si taky, že Derek se vybavil automatickou puškou, zatímco Helga vážně dala na mé rady míněné zpola v žertu – ta svině měla v ruce lehký kulomet. Jakoby šla do skutečné války, ale ve skutečnosti byla úplně vypatlaná! Kéž by jí zpětný ráz urval ruku! Bohužel při její síle to asi nehrozilo. Pilot na nás cosi zakřičel a vrtulník se pomalu vznesl. Moje pravá ruka pomalu sjela ke kapse u boku a lehce ji otevřela. Bylo stále spoustu času, ale musela jsem být připravená, až budeme přistávat. No a ve chvíli, kdy se všichni těšili z pohledu na zmenšujícího se Ztroskotance, byla ideální chvíle se připravit. Nebylo to poprvé, co jsem letěla ve vrtulníku, ale nikdy předtím jsem nebyla tak nervózní. Ne z letu ale z toho, co bude následovat bezprostředně po přistání. Sice bych strašně ráda Dereka a Keamyho vyslechla, jenže situace tomu nepřispívala. Je lepší je vyhodit do povětří, než riskovat. Viděla jsem, jak se v dálce před námi zablesklo a dle mraků už východní pobřeží ostrova sužoval silný liják. Zabouchala jsem na desku vedle pilotovy kabiny. „Přidejte!“ vykřikla jsem. Nezdálo se, že slyší. Chytila jsem se sedačky, vstala a naklonila se k pilotovi. V tu chvíli s sebou vrtulník začal poryvem větru házet a já se zřítila až na podlahu. Držela jsem se stále sedačky a rychle jsem na ni usedla. Ale teprve pak jsem si všimla, že se moje kapsa vysypala. Krom zásobníků do pistole se na zemi povalovala úzká krabička s červeným tlačítkem. Natáhla jsem po něm ruku, když mi ji Derek přišlápl. „Ale, ale!“ zvolal a odpalovač si vzal. „Co to je?“ ptala se Helga. „Hmm, zdá se, že naše velitelka nerada velí velké skupině.“ Derek vyhlédl z vrtulníku na ten druhý, jež se držel kousek za námi. „Kdopak tě v něm tak sere, co Paolo? Je to snad náš vypasený vůdce, nebo jsi rasistka a nesnášíš negry anebo… vytáčej tě malé namyšlené dětičky?“ „Polož to, Dereku,“ řekla jsem. „Stejně to k ničemu není, tak to vyhoď.“ „Copak nechceš dotáhnout svůj geniální nápad až do konce?“ „Ne, to tedy nechci. Polož to!“ „To je škoda, protože já nejsem proti…“ Derek otevřel krytku červeného čudlíku a jemně se ho dotkl prstem. „To né!“ vykřikla jsem. „Všechny nás zabiješ!“ „Ha, ha, neboj se, Paolo, až sem ta exploze nedosáhne. Chmm, vidíš toho mladého snědého fešáka vedle? Tak to je tvůj syn. Zamávej mu.“ Kasumi Až do chvíle než to zmáčknul, jsem si neuvědomovala následky. A pak už bylo pozdě… Výbuch v pilotní kabině takřka roztrhal pilota na kusy. Vrtulník se začal otáčet a prudce ztrácel výšku. Nebezpečně se naklonil a padal mezi stromy. Kabina hořela, všichni křičeli a snažili se nevypadnout. Nevím, co se stalo pak, protože jsem ze sedačky spadla na podlahu a ošklivě se udeřila do hlavy. Probrala mě až voda. Spousta vody. S rukama spoutanýma za zády jsem klesala ke dnu. Nemohla jsem se hýbat, ani se nadechnout. Vší silou jsem se snažila vymanit z pout, jež mě svazovala zápěstí. Ta bolest v ramenou byla strašlivá, ale nebylo na výběr – buď se z pout dostanu, nebo zemřu. Zabrala jsem, jak jen to šlo a pak mi pravé rameno povolilo. Vykloubilo se. Bolest mě přiměla otevřít ústa a voda se mi vehnala do plic. Klesala jsem a kolem sebe měla jen tmu. Ucítila jsem tlak na rukou. Někdo mě chytil a snažil se vytáhnout. Šlapala jsem vodu a snažila se na pokraji sil dostat ven. Nešlo to, ale pak jsem ucítila, jak mě kdosi přeřízl pouta. Cesta k hladině byla o mnoho snazší. Nad hladinou jsem se nejprve nadechla a pak prudce rozkašlala. Někdo mě táhl k nedalekému břehu, nevěděla jsem kdo ani proč, ale co na tom? Zachránce mě pomohl vytáhnout na břeh a já padla na bok. Otočila jsem hlavu pod sebe a snažila se vykašlat vodu. Plíce byly jak v jednom ohni - hrozně pálily. „Jsi v pohodě?“ zeptal se ten někdo. Když jsem konečně popadla dech, pozvedla jsem hlavu. Byl to Derek. To on mě zachránil. Překulila jsem se na záda a zařvala bolestí. To rameno! Rychle jsem se převalila zase na bok. Na zápěstích jsem měla sedřenou kůži, ale rameno bolelo víc. Klekla jsem si a chytila paži druhou rukou. Zatnula zuby a zapáčila směrem nahoru. Řvala jsem bolestí a stejně to k ničemu nebylo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a konečně tak zjistila kde to jsme. Bylo tu velké jezero a všude okolo hustá džungle. Druhý vrtulník by tady nemohl přistát ani náhodou. Kde ale byl ten náš? Pohlédla jsem vzhůru nad sebe a viděla skalní výběžek, jež se tyčí nad jezerem. Na skále rostlo pár stromů a v jejích větvích, jež se mocně ohýbaly, zůstaly trčet zbytky našeho vrtulníku. Nevím, kde byli ostatní, teď nebyl čas je hledat. Zvedla jsem se na nohy a přiběhla k patě skály. Našla jsem dostatečně rovné místo a natočila se ke skále vykloubenou rukou. Vztekle jsem zařvala a vrazila paží do skály, přičemž jsem tlačila kloub na původní místo. Poprvé to nevyšlo! A já si přivodila jen další bodavou bolest. Zkusila jsem to podruhé a s pořádným nápřahem. Ucítila jsem lupnutí a bolest nabrala na intenzitě. Málem jsem se její vinou sesunula k zemi. Ale paže byla zpátky. Pohyb s ní stále ještě bolel, ale to se mělo časem zmírnit. Otočila jsem se k jezeru a strnula. Derek na mě mířil pistolí. „Je fajn, že jsi tak soběstačná a máš rameno zpátky, Kasumi, ale nejsi člověk, kterému bych dovolil se toulat po ostrově s volnýma rukama. Dej pracky za hlavu a hezky rychle.“ O zbraních toho moc nevím, ale když z hlavně vytéká voda, mohl by být mechanismus poškozený anebo by mohl zvlhnout střelný prach. Vyběhla jsem proti němu. Myslím, že ani nestiskl spoušť. Chytila jsem ho kolem pasu a strhla k zemi. Pistoli jsem mu vytrhla z rukou a hodila do vody. Než zareagoval, dostal ránu pěstí. Chytil mne kolem ramen a překulili jsme se. Skončila jsem pod ním, ale ne nadlouho. Zapřela jsem se nohama a odstrčila ho. Převalili jsme se na bok a já se rychle zapřela rukama o zem. Snažila jsem se vstát a přitom se ohlédla na něj. Dostala jsem ránu kamenem do tváře. Svině! Padla jsem na břicho, on mě chytil za bolavou ruku, zkroutil mi ji za zády, nohou se mi zapřel o lopatku a zabral. Řvala jsem jak smyslu zbavená – paže byla zase venku. Ještě mi do ní kopnul, což vyvolalo jen další vlnu bolesti. Postavil se na nohy a odplivl si. „Jseš dobrá… Ale na mě nestačíš, děvko.“ Kopl mě do břicha a já jen vyplivla krev. Kňučela jsem bolestí a ztěžka oddechovala. „Zvedej se, Kasumi! Čeká nás dlouhá cesta.“ Zvednout se… nebylo to tak snadné, jak si myslel. Věděla jsem, že rameno musí okamžitě zpátky a tam už musí zůstat. Nestála jsem o to si ještě víc zkurvit kloub. Muselo jít nahodit a bez tvrdé překážky – jen silou. Zatímco se Derek rozhlížel okolo a pátral po dalších přeživších, já měla čas. „Helgo!“ zařval Derek. Ta by mi tu ještě chyběla… Doufám, že skončila rozmáznutá na ostré skále. Pevně jsem sevřela vykloubenou ruku, opřela ji loktem o zem a prudce s ní trhla na své místo. Skrze vyceněné zuby se mi málem vydral bolestivý křik, ale jen málem. Spousta lidí si umí vykloubené rameno nahodit zpátky sami a v poklidu. Mají v tom praxi. Asi ji brzo budu mít taky. Ehh, vypadá to, že po výpravě budu zase potřebovat Shairu, to aby mě spravila tělo. Zatímco ta blonďatá svině stále volala Helgu, já měla příležitost popadnout kámen, kterým mě Derek udeřil. Pak se k mým uším dostalo volání o pomoc. Poznala jsem Helgu a Derek též. Jakoby na mě rázem zapomněl a rozběhl se tím směrem. Musel se vyškrábat až nahoru po strmém svahu, ale zvládl to. Zmizel mi z očí a já měla čas si vydechnout. Kámen jsem zahodila a postavila se na nohy. Začínalo pršet a já byla uprostřed neznámého ostrova. Dostat se k vrtulníku a zjistit, jestli někdo další přežil, bylo logické, ale ne, když tu někde byla Helga. Bez pásu jsem proti ní prostě neměla sebemenší šanci. Hleděla jsem na oblohu a snažila se najít druhý vrtulník, leč marně. Nevěděla jsem ani to, kterým směrem je vesnice, prostě nic. „Kasumi!“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se a spatřila Paolu. Přežila to a teď rychlým krokem šla ke mně. Měla sedřenou kůži na rukou a pomlácené klouby, nicméně byla na nohou. Přiběhla ke mně, a aniž bych to čekala vrazila mi pěst do zubů. Rána do břicha mě přinutila se předklonit. Chytila mě za ramena a kopla kolenem do hrudi. „Ty svině!“ řvala Paola, když mě další ranou do brady poslala k zemi. Dlouho jsem byla za kus masa, do kterého se jen mlátí, ale tohle skončilo teď a tady! Zapřela jsem se rukama o zem a kopancem odstrčila Paolu od sebe. Byl čas se zvednout na nohy. Ta mrcha vytáhla mačetu. Napřáhla se s ní a šla mi po hlavě. Uskočila jsem stranou, stiskla jí zápěstí a druhou rukou ji udeřila z boku do hlavy. Zapotácela se a povolila stisk mačety. Ta spadla na zem. Pěst v zádech ji přinutila bolestí vykřiknout a po kopanci do žaludku se předklonila. Dost času na jeden z náročnějších triků. Ona byla sice hodně vysoká, ale hlavu teď měla nízko. Pozvedla jsem pravou nohu až k obličeji, mírně se pootočila nad Paolu a pak nohu stále v jednom pohybu nechala spadnout přímo na její hlavu. Byl v tom švih, váha a prudkost. Na to, aby skončila s hlavou v hlíně to bohatě stačilo. Popadla jsem Paolinu mačetu připravená jí ji vrazit mezi lopatky. Odněkud z houští zasvištěl šíp a proletěl jen pár centimetrů od mé hlavy. Měla jsem představu, odkud to přišlo, ale neviděla nikoho. Rozeběhla jsem se a skočila do jezera. Byla bych unikla v houští, ale vedle mne byla jen skála a tu a tam strom. Mačetu jsem ve vodě upustila a potopila se. Přeplavat na druhý konec jezera bylo nemožné a tak jsem jen zamířila k nedalekému břehu, u nějž rostly stromy. Věřila jsem tomu, že po mě střelili domorodci a že nemohli mít čas nás obklíčit. Proto jsem si dávala značnou naději na útěk. Pod vodou jsem schopná vydržet i šest minut, ale ne při plavání či hloubkovém potápění, ne bez rozdýchání a ne při adrenalinu v krvi. Potápění na jeden nádech je vlastně meditace, kdy člověk neodpočítává každou sekundu, ale uvolňuje tělo i mysl. Svým způsobem jde o to dát mozku signál, že je vše v naprostém pořádku a vůbec nic nehrozí. Rekord v hloubkovém potápění bych zkrátka netrhla, ale vydržet na jeden nádech pod vodou déle, než kterákoli jiná žena už reálné bylo a to se potápění už celé roky nevěnuji. Bohužel tentokrát jsem svoje schopnosti neodhadla. Plíce mě začaly pálit a já byla ještě dost daleko od vytyčeného břehu. Prudké pohyby s bolavým ramenem mě na energii nepřidávaly, ale zvolnit bylo riskantní. Dosáhnout břehu bylo obtížné, ale ne nemožné. Vytáhla jsem se nad hladinu a dovolila si jeden rychlý pohled ke skále. Zahlédla jsem asi pětici spoře oděných lidí a zaslechla jejich křik. Nevsadila bych si na to, ale křik se mi zdál ženský. Od lukostřelce se vyžaduje silné zádové svalstvo i pevné paže. Na to běžné ženy přece nemají! Zaběhla jsem do houští a utíkala dál. Prodírala jsem se mezi stromy, keři, obíhala kameny a přeskakovala padlé kmeny. Když jsem myslela, že jsem je setřásla a mohu si odpočinout, proletěl mi kolem hlavy další šíp a zabodnul se do kmene stromu. Tak rychlí být přece nemůžou! Běžela jsem dál nehledě na bolest plic. Nohy se držely – nebolely mě, ale plíce… Vyběhla jsem z džungle a dostala se na okraj strže. Než jsem stačila zastavit, bylo pozdě. Přepadla jsem přes její okraj a jen díky štěstí nesletěla až dolů, kde tekla řeka. Byla tu plošina, která se táhla podél skal. Mohla bych vyskočit, zachytit se okraje a vytáhnout se zpátky nahoru, ale ne s domorodci v patách. Vyběhli z lesa kousek ode mne. Viděla jsem na ně dřív, než si mě všimli oni nebo spíš… ony. Opravdu to byla pětice žen s luky a oštěpy. Lovkyně? No určitě ne armáda nebo to, co si pod tím lze představit. Ale proč by měly ženy lovit? Byly téměř nahé až na bederní roušku a bahno, kterým si určitě záměrně zamazaly těla. Byly všechno, jen ne přátelské. Protože jsem běžela podél skály, jejich luky byly k ničemu. Dolů na nižší úroveň seskočily jen dvě a rozeběhly se za mnou. Byly bosé, ale přesto velice rychlé. Hnaly se za mnou s kostěnými noži v rukou. Často jsem se ohlížela za sebe, ale přesto běžela stále dál. Byly rychlé a doháněly mě. Myslím, že skála se pomalu vracela k místu, kde jsme ztroskotali. Vpravo nahoře jsem dokonce zahlédla špičku stromu s naším vrtulníkem. Řeka tedy obtáčela jezero, jež bylo položené mnohem výš. Zvláštní přírodní útvar… Lovkyně byly téměř na dosah ruky, dělala jsem, co se dalo, ale nešlo jim utéct. Blížila jsem se k okraji plošiny a to bylo zlé. Byla tu vlastně jen mezera a za ní zase další plošina, kde jsem viděla otvor do skály – jeskyni. Byl k ní přístup svrchu, ale čas na to vylézt na vyšší úroveň a proběhnout dál nebyl. Nevěděla jsem, kde je zbylá trojice žen. Stejně tak jsem nevěřila tomu, že mezeru přeskočím. Zastavila jsem se, shýbla se a otočila. Uhnula jsem ženě, jež se mě snažila srazit a podrazila ji nohu. Přepadla přes okraj, ale dokázala se zachytit. Druhá se po mě ohnala nožem a zařvala cosi zlostného. Jejich řeč byla hrubá a velice hrdelní. Už napodobení ji, bylo namáhat hlasivky. Kroužily jsme kolem sebe na plošině a já se záměrně držela u okraje srázu. Sázela jsem na reflexy, se kterými jsem se jí mohla měřit. Byla jsem mnohem vyčerpanější než ona a potřebovala jsem souboj rychle ukončit. Věděla jsem, že jestliže se ta druhá stihne vyškrábat nahoru, jsem v prdeli. „Tak pojď!“ zařvala jsem na ni. „No tak, dělej!“ Ta druhá už lezla nahoru. Kurva, ty svině měly sílu, kterou by jim záviděli i civilizovaní chlapi. „Dělej!“ zařvala jsem a ona poslechla. Rozeběhla se proti mně. Uskočila jsem na poslední chvíli a vystřelila nohu do výše. Udeřila jsem ji do zad a tím srazila do strže. Když to druhá zahlédla, začala cosi volat a přestala lézt nahoru. Byla příležitost ji vyslechnout, ale bylo jen jediné slovo, kterému mohla rozumět. „Leviatan!“ řekla jsem. „Leviatan!“ Pochopila. Dle poznání v očích určitě pochopila. Jenže neřekla nic. Určitě tomu něco chybělo, ale jak jim říct, že chci Leviatana zabít nebo naopak patřít k jeho stoupencům? Bylo to k ničemu, a když se začala zase sápat nahoru, dupla jsem jí na ruku. Zařvala bolestí. Nestačilo to a tak jsem pozvedla nohu znovu ve snaze jí dupat na ruku tak dlouho, dokud v ní přestane mít cit. Jenže jakmile jsem nohu zvedla, ona mne chytila za druhou a strhla za sebe. Zřítila jsem se a na poslední chvíli se chytila jejího lýtka. Má váha jí nedovolovala se vytáhnout, tak se mě pokusila druhou nohou skopnout. Šlapala mi po hlavě a ramenou a já neměla čas se ani pořádně rozkoukat. Všimla jsem si jejího nože. Zůstal trčet na malém skalním výstupku kousek ode mne. Popadla jsem ho a vrazila jí ho do stehna. Zařvala bolestí a já už se bála, že se pustí. Neměla k tomu daleko. Její horečná snaha mne skopnout na čas pominula a já měla příležitost se zachytit výstupku. Vylézt nahoru rychleji než ona však vyžadovalo spoustu síly, kterou jsem neměla. Opřela jsem se za výstupek oběma nohama, druhou rukou se přidržela jiného a ohlédla se za sebe. Druhá plošina byla daleko, ale nebyl čas. Zapřela jsem se, odrazila a chytila se okraje sousední plošiny. Vyškrábala jsem se nahoru a sledovala, že i domorodka má stále dost sil, aby se vymanila z ohrožení života. Ta jejich výdrž se dala očekávat. Pokud izolovaný primitivní kmen netrpí nemocemi nebo nedostatkem jídla a vody, může na svém teritoriu vzkvétat a protože nemůže zajít do supermarketu pro řízek a ani se nemůže spoléhat na pokročilé nástroje, musí udržet s přírodou krok. Kdyby civilizovaný člověk dostal ráno luk a oštěp a bylo mu řečeno, ať jde sehnat maso pro rodinu, umřela by zatím hlady. Myslím, že na Ztroskotanci jsem byla jediná, kdo se dokázal s domorodci měřit. I když tohle jsem si možná jen namlouvala. Co když někde tam v dálce jsou lovkyně a válečnicí, kterým tahle žena nesahá ani po kolena? Jak můžu na jejich území vůbec přežít?! Domorodka si vytáhla ze stehna nůž a chytila se za krvácející ránu. Měla jsem ji zabít anebo alespoň udržet jazyk za zuby. Leviatan… tohle slyšet neměla. Ohlédla se na mě, vyškrábala se nahoru na travou pokrytou zem a místo toho, aby se pokusila dostat ke mně, utekla do houští. S dírou v noze to byl výkon. Nebyla jsem tady v bezpečí, očekávala jsem je každou minutou, ale já neměla sílu dál utíkat. Zašla jsem do jeskyně. Zevnitř vycházelo slabé světlo. To značilo přítomnost lidí. Očekávala jsem další domorodce, ale v malém kruhovém sále s ohništěm uprostřed seděl Keamy! Měl ošklivou ránu na hlavě, ale zdál se být relativně v pořádku. Rozfoukával oheň, jež se mu podařilo zažehnout. Když si mě všiml, urychleně vstal a oheň zase zhasl. „Klid,“ řekla jsem. „To jsem já, Kasumi.“ „Kasumi… uf, dobrý bože, vy žijete?!“ „Jestli tady zůstanu dlouho, brzy to pravda nebude. Vědí o mně!“ „To nevadí, to vůbec nevadí. Kasumi, musíte mi pomoct. Udělejte světlo, z čehokoli!“ „Proč?“ Keamy ukázal kamsi za sebe. „Tahle jeskyně je zadní vchod do svatyně!“ „Ale… vy jste to věděl. Jak dobře tenhle ostrov znáte?!“ „Dost dobře na to, abych věděl kde co je. Pomozte mi – zažehněte oheň, Kasumi! Jinak vchod nikdy nenajdu!“ Bylo tu křesadlo, ale nic suchého na podpal. Moje oblečení bylo mokré. „Dejte mi košili, Keamy!“ „Cože? Ale to přece…“ Přirazila jsem toho hajzla ke stěně. „Tu košili!“ Dal mi ji a já z ní urvala kus na podpal. Klika, že košile byla jemná a dobře hořela. Během chvíle chytlo již připravené roští a jeskyně byla osvětlena. Čekala jsem, že uvidím kamennou desku s rytinami, ale byla celistvá a bez sebemenších ozdob. Jen v její dolní části byla čtveřice výklenků pro ruce. „Musíme ji zvednout!“ rozhodl Keamy a já přemýšlela, kolik ta věc asi váží. Chopili jsme se výklenků a nadzvedli desku. Většinu váhy jsem beztak musela držet já. „Výborně,“ pochválil mě Keamy. „Vy máte svaly, já mozek.“ Mám svaly i mozek, hajzle, kdežto ty máš hovno. Ale tohle jsem mu říct nemohla. Ne teď. „Já prolezu!“ řekl. „Z druhé strany je páka a zarážka.“ „Tak rychle!“ Keamy se protáhl pod deskou, přičemž mi ji pomohl podpírat zespodu a jakmile stanul na druhé straně, řekl: „Derek ani Helga netuší, jak moc hazardují. Já nejsem tak šílený jako oni a nesázím na dobrotu krutého boha. Jste pro kmen nebezpečná, byť ani ne tak vlastní vinou. Sbohem Kasumi.“ „Keamy!“ zařvala jsem, když odběhl tunelem dál. „Keamy!“ Nechal mě tu a já z posledních sil držela desku. Pustila jsem ji na zem. Zvenčí jsem zaslechla křik a hned na to střelbu. Rychle jsem udusila oheň. Jeskyně byla prostorná, ale prázdná - nebylo kde se ukrýt. Alespoň jsem se shýbla a tiše vyčkávala. U vchodu jsem spatřila Paolu. Rychle zaběhla dovnitř a otočila se ke mně zády, jakoby se sama snažila ukrýt. Mohla jsem jí skočit za krk, svojí vahou ji strhnout k zemi a uškrtit, ale ta kamenná deska na mě byla příliš těžká. Sama bych ji nezvedla, rozhodně ne po tom všem. „Paolo,“ oslovila jsem ji tiše. Otočila se na mě. „Jdou po mě,“ hlesla. „Je tu úniková cesta. Pomoz mi ji otevřít.“ Chytila jsem se otvorů v desce a ukázala Paole, kde je má v té tmě hledat. Zabraly jsme a desku nadzvedly. Nechtěla jsem udělat stejnou chybu, takže jsme se obě shýbly a byly nuceny držet desku z kleče. Bylo to mnohem těžší, ale protáhly jsme se a pustily ji. Zůstaly jsme v naprosté tmě a zpoza desky zaslechly hlasy.„Kde je?“ ptal se mužský hlas. „Musela skočit do řeky,“ odvětila žena. „Z téhle výšky?! To je sebevražda.“ Hlasy utichly a já se otočila na Paolu. Měla jsem na jazyku nabídku dočasné spolupráce, ale předběhla mě. „Kasumi, můžeme se tu bít, dokud jedna z nás nezemře, ale je to tu horší než jsem myslela. Neříká se mi to snadno, ale navrhuji obnovit spojenectví, alespoň dokud se nevrátíme na Ztroskotance. Pak jedna z nás umře na to vem jed, ale do té doby musíme táhnout za jeden provaz.“ „Souhlasím, ale měla bys vědět, že Armando se sám rozhodl hrát mého syna.“ „Přinutila jsi ho k tomu! Dostala jsi ho na palubu a využila ho. Já ho chtěla… chtěla jsem ho líbat a… Já tě zabiju, Kasumi!“ „Nejprve musíme najít Keamyho – je někde před námi.“ Nevěděla jsem, nakolik té jednooké čubce můžu důvěřovat, ale nevěřila jsem, že je tak krátkozraká, aby se mne pokusila zabít bez značné výhody v rukou. Myslím, že náš střet na břehu jezera jí sebevědomí nedodal. Mohla být ráda, že ještě žije. Procházení temným tunelem bylo nepříjemné, obzvláště s nepřítelem za zády. Stezka vedla hodně dolů, někdy až nebezpečně prudce. Teprve po dobrých dvaceti minutách jsme narazily na větší sál. U stěny byl držák s hořící pochodní. Hned vedle ní byl výklenek ve skále a v něm postavené mumifikované tělo. Naproti byla další pochodeň a další tělo a to samé bylo k nalezení o pár kroků dál, vlastně po celé délce sálu. Hrobka a rozhodně ne ledajaká. Napočítala jsem asi dvacet mrtvol a řadu prázdných výklenků. Domorodci ale určitě nezapalovali pochodně svým předkům každý den. Dnešek musel být výjimečný… Dorazily jsme do velké jeskyně, o jejíž osvětlení se už nestaraly jen louče, ale především velké kamenné nádoby s olejem, který mohl hořet dlouhé hodiny. Byl tu prostý žebřík a vedl dolů do sálu, v němž byl hlouček přesně dvanácti domorodců – pouze mužů. Byli otočeni zády k nám a čelem ke kamenné hadí hlavě. Pod ní byla široká a velmi hluboká jáma. Nevím, kam mohla vézt, ale zdálo se, že jde o popraviště. Z chodby totiž přišla pětice mužů a žen se svázanýma rukama. Vedla je nahá žena. Na těle měla bílé barvy většinou uspořádané do podoby lebek a jakýchsi hadů. Podobně vypadala její maska – šlo o části lebky, které měla přivázané koženými proužky k hlavě. V rukou nesla velice zvláštní věc – wakizaši, krátký mírně prohnutý japonský meč. Kde k němu přišla? Až nyní jsem zahlédla Keamyho. Byl hned pod námi a držel se od skupiny stranou. Rozhodně o něm ale věděli. Žena s maskou cosi zamumlala a muži srazili vězně na kolena. Žena se otočila k hadovi, pozvedla ruce a započala dlouhý monolog, ve kterém mnohokrát zaznělo slovo Leviatan. „Máš nějaký plán?“ zašeptala Paola. Všichni muži byli neozbrojení, to nám hrálo do karet. Věděla jsem, že Keamyho potřebuji a že když budu jen tak sledovat, kterak budou vězni zřejmě popraveni, nijak si nepomohu. „Ano,“ řekla jsem, „slezu dolů, zneškodním Keamyho a ty na sebe upoutáš jejich pozornost. „Zešílela jsi?“ „Já to s mečem umím.“ Ve skutečnosti moje zásada nedovolovala kohokoli z nich napadnout, krom Keamyho. Pokud ovšem byli nepřátelští a to mohli být, pak se dal očekávat jejich útok. Velice opatrně jsem se chytila okraje skály a slezla až dolů. Připlížila jsem se ke Keamymu a ucpala mu ústa dlaní. Hned nato jsem ho pěstí udeřila do temene hlavy. Položila jsem jeho tělo na zem a podél zdi došla až k průchodu. Dobře jsem odtud viděla, že wakizaši už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Byl zrezivělý a plný zubů. To nebyl meč určený k boji, rozhodně ne dnes! Rychle jsem pohlédla na Paolu a pozvedla ruku ve snaze ji zastavit, leč marně. Vstala a začala křičet. Žena s maskou ukázala na Paolu prstem a cosi vykřikla. Bylo to snad ještě hrubší než jejich běžná hrdelní mluva. Muži se za Paolou rozběhli, chytili se žebříku a začali šplhat. Dole zůstali jen čtyři a to byla moje chvíle. Vyběhla jsem ze stínu. Žena s maskou si mě všimla, napřáhla se mečem a šla po mě. Vrazila jsem tělem do ženy a srazila ji k zemi. Sekla po mě mečem, ale byl tak tupý, že mi udělal jen mělkou ranku na rameni. To nebyla zbraň, jen symbol moci té ženy. Vyrvala jsem jí ho z rukou, překulila se a postavila na nohy, načež jsem ji kopla do boku. Couvala jsem k otvoru v zemi a věděla, že je zle. Paola tam nahoře byla přemožena, omráčena a muži se vraceli i s ní dolů. Meč byl k ničemu a já s ním nebyla schopná ani přeseknout pouta vězňů, kteří na mě hleděli jako na spasitelku. Žena s lebkou se zvedla na nohy a cosi řekla. Moje jediná naděje spočívala v útěku skrze chodbu, ovšem to skončilo v momentě, kdy odtamtud přišla trojice známých lovkyň. Ta zraněná mezi nimi nebyla… Za mnou se ozval děsivý hluk, ne nepodobný velrybímu ‚zpěvu‘. Otočila jsem k jámě a poslední, co jsem zahlédla, než mne někdo tvrdě udeřil do hlavy, bylo mohutné hadovité tělo. Derek Musel jsem Kasumi nechat být. Ale nebál jsem se o ni – vyřídil jsem ji. Pospíchal jsem nahoru k vrtulníku odkud byl slyšet Helžin hlas. Byla snad zraněná? Trosky vrtulníku vypadaly děsivě. Ocas byl téměř ulomený, zbytky vrtule ležely na skále a z kabiny se kouřilo. Helga se zase ozvala a já poznal, že je blízko. Byla kousek nade mnou na skalním převisu, o který se urval ocas vrtulníku a ten pak skončil zaseknutý ve větvích mohutného stromu. Vylézt nahoru nebylo zase tak těžké a po čtyřech jsem to hravě zvládnul. „Kurva!“ zvolal jsem, když jsem viděl Helgu, jak leží pod velkou větví stromu, jež se snad ulomila při pádu vrtulníku. Měla tvář zalitou krví a nemohla se ani hnout. Býval bych si vsadil na to, že tak těžká větev jí musela hrudník rozmačkat, ale Helga je něco jako hříčka přírody. Zabral jsem a větev zvednul. Bez její pomoci bych to ale nedokázal. Odvalili jsme ji a já Helze pomohl na nohy. „Jak se cítíš?“ zeptal jsem se jí. „Zabiju ji!“ „Koho, Paolu?“ „Samozřejmě a měla bych zabít i tebe. Ty idiote, málem jsi nás všechny vyhodil do povětří!“ „Jen blázen by podminoval vrtulník, ve kterém poletí. Myslel jsem, že… Kurva, vzpomínám si, že původně chtěla sedět ve druhém vrtulníku a to společně s Kasumi, mnou, Keamym a Armandem.“ „Kdo je Armando?!“ „Tom je Armando a je to její syn.“ „Odkud to víš?“ „Teď není čas na…“ Zaslechl jsem zvuky zápasu. Rychle jsme slezli níž a stoupli si na okraj skály. Kasumi se tam dole bila s Paolou a vypadalo to dost tvrdě. Byl přísahal, že se ta šikmooká mrška už nezvedne a ona řezala do Paoly hlava nehlava. Teď zvedla nohu do výše až k obličeji. Kurva, ta byla pružná. Úder do hlavy Paolu uzemnil a zdálo se, že definitivně. Klidně mohla být i po smrti, což by mi jedině vyhovovalo. Teď už ano. „Musíme ji chytit!“ rozhodla Helga. „A to jsi ji na ostrově ani nechtěla…“ „Měl jsi mi říct dřív, jakou má cenu. Pojď.“ Než jsme však stačily sejít po svahu, Kasumi se dala na útěk. Skočila do jezera a potopila se. Krátce poté z houští vyběhla pětice žen – domorodek. Rychle jsme se ukryli za velké balvany a sledovali je. Stáli nad Paolou, ukazovaly na ni a o něčem se dohadovaly. Pak z jezera pár set metrů odtud vyplavala Kasumi a ženy se rozběhly za ní. „Kurva…“ řekl jsem. „potřebujeme zbraně. Já o ty své už přišel. Ale co tvůj kulomet?“ „Nevím, asi spadl do jezera.“ Zaměřil jsem se na Paolu. „Pouzdro na pistoli měla prázdné… Pokud zbraň neskončila v jezeře, musí být ještě nahoře.“ Vrátili jsme se k troskám vrtulníku a propátrali okolí. „Máme vůbec čas?“ ptala se Helga. „Ty ženy Kasumi zabijí a co pak? Všechno jsi posral, Dereku!“ „Kasumi nedá svůj život lacino a my jí beze zbraní stejně nemůžeme pomoct.“ Helga měla ještě spoustu řečí, ale nebyl čas. Prohledali jsme okolí kolem kmene stromu s vrtulníkem, ale zbytečně. Našli jsme jen jeden zásobník, co Paole vypadl z kapsy. Nedaleko odtud rostly další stromy a já se přesunul k nim. Někde tu ta zbraň přece musí být! Pohlédl jsem vzhůru a ve větvích stromu ji spatřil - Paolina pistole. Byla zatraceně vysoko, ale ona byla jediný způsob, jak si udržet domorodce daleko od sebe. Po Helze bych to nechtěl, vzhledem k její váze, ale já sám byl schopen vyšplhat nahoru. Chytil jsem se kmene a lezl vzhůru. Doma v Hamburku jsme s bráchou jako děti lezli na stromy, kdykoli to jen šlo. Na zahradě jsme vlastně měli jen dva a vzpomínám, že zatímco na jabloň jsem lezl rád, vysokého mohutného dubu jsem se hrozně bál. Jednou mi to ale nedalo a já jsem ke kmeni přistavil žebřík, to abych se vůbec dostal k prvním větvím. Pak jsem vylezl až nahoru, jenže žebřík spadl a… já sice vylezl až ke koruně, užíval si výhled na město v dáli, jenže zpátky jsem nemohl. Neměl jsem tu sílu ani odvahu, abych se udržel jen na kmeni a seskočit dolů bylo riskovat zlomení nohou. Nebýt tehdy bráchy, zůstal bych tam trčet celé dny. Vyšplhal jsem pro pistoli a vrátil se s ní dolů. Byla to slušná zbraň, ale více než na tvar pažby, na čistotu, přesná mířidla či předpokládanou úsťovou rychlost, jsem hleděl na počet nábojů v zásobníku. Bylo jich dvanáct plus dalších dvanáct v nalezeném zásobníku. Životy dvaceti čtyř domorodců jsem měl ve svých rukách. Úžasná představa. Ta moc, která se člověku naskytne, když v rukou třímá zbraň… Kasumi může být zkušenou bojovnicí, může mít fantastickou výdrž i sílu, ale se zbraní, s použitelnou zbraní v ruce se mi nemůže postavit. Už celé roky na sobě musí dřít a já ji pak jednou kulkou mezi oči zbavím všeho. Ha, připadal jsem si jako bůh! Ještě než jsme slezli dolů, shlédli jsme ze skály. Domorodci byli pryč a Paola se pomalu zvedala. „Zabij ji,“ řekla Helga. „Dělá víc starostí než užitku.“ Namířil jsem na ni, ale v tu chvíli pohlédla vzhůru a všimla si mě. Vypálil jsem, ale kulka minula. „Mrcho!“ zařval jsem a běžel dolů. Zakopl jsem o kámen na svahu a nebýt Helgy, skutálel bych se až dolů. Paola utíkala okolo skály, abych ji nemohl zasáhnout. Nebyla ale tak rychlá a jakmile se pokusila ztratit mezi stromy, vypálil jsem po ní. Kulka ji nezasáhla a já musel za ní. Střílel jsem po ní, vždy když jsem ji zahlédl, ale měla štěstí, mrcha. Na druhou stranu… zkuste si trefit běžící cíl, na jehož zacílení máte zlomek sekundy. Běželi jsme podél skály a pak vyběhli z džungle. Paola byla pryč! Hned pode mnou byla plošina a jeskyně ve skále. Jediný možný úkryt. Sešplhali jsme dolů a vešli dovnitř. „Kde je?“ ptal jsem se. „Musela skočit do řeky, odvětila Helga. „Z téhle výšky?! To je sebevražda.“ Přesto jsem se zašel podívat. Naklonil jsem se přes okraj a prohlížel si tekoucí řeku. O velký kámen se tam dole, kousek dál po proudu, zaklínilo tělo. „Má to za sebou,“ řekl jsem a zajistil pistoli. Otočil jsem se na Helgu a chtěl se ji zeptat co dál, ale hned nad námi jsem si všiml domorodé ženy s nataženou tětivou luku. „Dovnitř!“ vykřikl jsem a skočil do jeskyně, stejně jako Helga. „Potřebujeme ji živou…“ řekl jsem a rychle se stavěl na nohy. Vyčkávali jsme, já s připravenou zbraní, Helga se zaťatými pěstmi. Už jsem ji párkrát viděl se s někým bít, takže vím, že pokud by došlo na kontaktní souboj, je ta primitivka vyřízená. Trvalo snad pět minut, než se odhodlala seskočit a v tu chvíli se proti ní Helga vrhla. Strhla ji k zemi svou vahou a začala do ní tlouct. „Mírni se!“ vykřikl jsem. Nemělo to význam, ale Helga naštěstí zavčasu poznala, kdy má přestat. Domorodá žena, mimochodem vcelku pěkná, i když to nedokážu moc ocenit, připomínala zkrvavený kus masa. Krev jí tekla z úst, rozražené kůže nad obočím i zlomeného nosu. Všiml jsem si, že ta děvka má na noze ošklivou ránu, nejspíše od nože. Už jí ji někdo převázal kusem jemné opracované kůže, ale stejně jí krev tekla. Musela patřit k těm, co napadli před pár minutami Kasumi a určitě to byla ta šikmoočka, kdo domorodku poranil. Kde ale byly ostatní? Stihla je Kasumi zabít? No to asi těžko. Takže ji stále pronásledují a tahle zůstala zde, aby pročesala okolí? Kdoví, stejně nám to neřekne. Ale může říct něco jiného… „Keamy!“ zařval jsem. „Rozumíš mi, ty tupá děvko?! Horacio Keamy! Kde je?“ Zdálo se, že rozumí, ale neví, co po ni chci. Hlupačka. „Tak jinak… Leviatan! Leviatana znáš, ne?! Kde je Leviatan?!“ Nemělo to význam, takže jsem přikročil k jiné metodě. Kleknul jsem si na ni a neustále opakoval jméno místního boha. Vždy dostala asi pět vteřin na odpověď ve formě ukázání cesty a pak jsem ji udeřil. Tloukl jsem do té tupé kundy snad celou minutu, než konečně ukázala roztřesenou rukou kamsi po proudu řeky. Vymlátil jsem jí přitom zuby a tak zohyzdil tvář, že by ji nepoznala ani vlastní matka. Ale užil jsem si to... Helga si tu děvku přehodila přes záda, protože na nohou se neudržela a šli jsme dle jejích pokynů. Cesta dolů nakonec nebyla tak obtížná. Primitivka ukázala stezku vedoucí k brodu přes řeku a dál jsme pokračovali vyšlapanou stezkou v džungli. „Odkud znáš Armanda?“ otázala se Helga. Vím, že jí to vrtalo hlavou už od pádu vrtulníku a nedala by pokoj, dokud bych jí neodpověděl. „Zprvu jsem věřil tomu, co říkal – že je syn Kasumi, ale to bylo na palici. Když jsme do skupiny vybíraly schopné střelce – Chucka a Paolu, společně s Trevisem jsme si o nich zjistili mnoho informací, abychom věděli, jestli budou spolupracovat. No a Paola ještě v pubertě porodila syna Armanda Ramireze. Odešla od něj už před lety, ale dalo se očekávat, že synáček se bude v dospělosti zajímat o matku.“ „A podle toho víš, že Tom je její syn?“ „Copak jsem jasnovidec?! Musel jsem si dát pět a pět dohromady. Tom mě v kajutě navštěvoval každý večer, krátce před spaním a já ho věčně ujišťoval o tom, že může být klidný, že Kasumi nic nehrozí. Stejně to nezabralo. Vzhledem k tomu, jak ustrašený vždycky byl, bylo naprosto evidentní, že něco tuší. On i Kasumi. To mi potvrdila i ta děvka sama, když se tě pokusila otrávit.“ „Ale to byla odezva na naši potyčku.“ „A já jsem rád, že jsi ji tehdy nezabila.“ „Kdybys mi řekl, jakou cenu Kasumi má, pak bych ji naopak podporovala, aby sem jela. Pořád jsi mi neřekl, jak víš, kdo je Tom.“ „Prostě, umíš si představit, že si sem mezi lidi, o kterých víš, že ti jdou po krku, přitáhneš vlastního syna, navíc takového nýmanda? Napadlo mě, že je to všechno jinak a že Tom tu je z nějakého důvodu. S kým by tedy mohl mít něco společného? Že by s naší Hispánskou přítelkyní? Tak jsem přes notebook kontaktoval El-Amina a nechal si od něj poslat životopis Paolina syna a hádej co – Armando studuje na Pražské univerzitě a dle tamních fotek vypadá přesně jako náš Tom.“ „To je sráč!“ Armando Když v kabině druhého vrtulníku cosi explodovalo, volal jsem jméno své matky, té pravé matky. Ale ona nebyla jediný člověk, na kterém mi záleželo. Vrtulník se začal otáčet kolem své osy a hroutit se k zemi, zatímco já zíral na tu katastrofu a nechápal, co se to stalo. Pilot jednou obletěl místo kolem havárie, ale skrze stromy bylo vidět jen málo. Nikde nešlo přistát a my museli k jedinému známému bodu – vytipovaném místu přistání, pár mil od vesnice. Přistáli jsme, já jako první vyskočil z vrtulníku a znovu jsem volal jméno své matky. Ani nevím proč vlastně, stejně mě nemohla slyšet. Nikdo zprvu nechápal, proč sháním Paolu, ale brzy jim to došlo. Běžel jsem po svahu louky až k řece, leč zbytečně. Neměl jsem smysl pro orientaci, nevěděl jsem, kde leží jezero, u kterého vrtulník havaroval. I ostatní se rozeběhli po okolí, ale jen tak, aby snadno nalezli cestu zpátky. Jediný Trevis s pilotem zůstali nahoře a po chvíli marného volání nás všechny svolal k sobě. „Musíme je najít!“ křičel jsem na něj už z dálky. „Je mi líto, hochu,“ odvětil Trevis a poukázal k horizontu. Mračna se stahovala a každou chvílí mohlo začít pršet. „Lidi, héj lidi!“ volal Trevis na ostatní. „Nemůžeme tu zůstávat!“ „Cože?!“ vykřikl jsem. „S námi je tu jen jeden člověk, co má zbraň a to je málo. Blíží se bouře a vracíme se na Ztroskotance dřív, než naplno propukne! Celá tahle výprava je v háji!“ Cole, ten malý chlapec se rozběhl k řece a volal něco ve smyslu, že nikam nechce. Jeho otec šel za ním a já se mezitím obrátil na Trevise. „Mohli to přežít! Nemůžeme je přece odepsat! Já odsud neodletím, dokud nezjistím, co se jim stalo.“ „Jakmile se počasí umoudří, vrátíme se sem. Jestli je chceš hledat, bránit ti nebudu.“ Trevis mnou pohrdal, ale nebylo divu. Pro všechny jsem teď byl lhář a podvodník. Trevis ukázal do dáli, kde byla náhorní plošina a špičaté skály. „Jezero je někde tam, dál po proudu řeky, která plošinu obtáčí. Jakmile se počasí umoudří, vrátíme se zase sem na tohle místo.“ Brendon konečně chytil svého neposlušného syna a společně s ostatními nastoupil do vrtulníku. Na poslední chvíli z něj však seskočil Chuck. „Nenechám ho tu samotnýho!“ řekl ostatním. „Riskujete!“ ozval se Trevis. „To je možný,“ odvětil urostlý černoch, který se dobrovolně rozhodl mi pomoci. Jenomže... Derek jede v nějaké špíně a Chuck je jeho kamarád. Bylo mi jasné, že o mě mu ani tak nejde. Vrtulník se pomalu vznesl a brzy mizel v dálce. Silně se rozpršelo a my zůstali v divočině. Cesta podél řeky byla dlouhá a já se myslí neustále upínal k mé matce a Kasumi. Životy těch ostatních mě byly ukradené, ale tyhle dvě… nemůžu je přece ztratit! Pokud jsem při poradách nad mapou ostrova dával dobrý pozor, pak se řeka porůznu klikatí a vede podél vesnice. To jezero bylo jen necelé dva kilometry od vesnice, takže pokud si havárie všimli domorodci, stihnou to tam mnohem dříve než my. „Chucku, poslyšte, myslíte, že mohli přežít?“ „Nemám páru, chlape. Ale nevsadil bych si na to ani vindru.“ Chuck smutně popotáhl nosem a já si až teď uvědomil, že pláče. Nejurostlejší chlap z výpravy, co se jinak tváří chladně jako ocel tady teď brečí... „Jestli jsou naživu, tak měli pekelný štěstí a nešvihlo to s nimi o skálu nebo o zem.“ To mi náladu nezvedlo. Ale alespoň byl ten černoch upřímný. Po asi hodině chůze hustým porostem, jsme narazili na stezku. Ta se porůznu kroutila a zavedla nás po brodu na pravý břeh řeky. Vlevo od nás byly vysoké skály a téměř nahoře vyčnívala plošina táhnoucí se v délce dobrého kilometru. Zajímavý skalní útvar, který jakoby se musel zákonitě ulomit a zřítit do řeky. Na některých místech k tomu zřejmě již došlo… „Hej, chlape, pojď sem rychle!“ křičel na mě Chuck. U břehu bylo o velký špičatý balvan zaklíněné tělo. „Je to žena…“ řekl Chuck. Zakryl jsem si dlaní obličej a ani nechtěl slyšet pravdu. „Ale v pohodě, chlape. Tahle je místní.“ To mi do mysli vlilo naději. Sklonil jsem se nad domorodou ženou. Nepřirozené držení hlavy značilo zlomenou páteř, nejspíše od pádu. Hlavu měla rozbitou a na některých místech prosvítala lebka. Mnohé kosti byly zlomené, poznal bych víc po hmatu, ale nechtělo se mi na ni sahat. Až k plošině to byla pořádná výška a i když tu byla voda, srážka s ní byla podobně tvrdá, jako kdyby žena spadla na pevnou zem. Neměla sebemenší šanci ačkoli... mohla zemřít už nahoře. Mohla to být nehoda, ale spíš jsem tipoval na vraždu. Nechce se mi věřit, že domorodci, kteří tu žijí celý život jen tak uklouznou a spadnou ze skály, navíc v tuhle dobu. To tělo tu neleželo dlouho. Nechali jsme mrtvolu být a pokračovali dál. Asi po pěti stech metrech jsme po levici za řekou spatřili strmou úzkou pěšinku vedoucí až nahoru. Zhruba v její polovině byl otvor a nad ním do skály vytesaná hadí tlama. „Chucku, myslíte, že se mohli ukrýt uvnitř?“ „Možná. Ty to prozkoumej, já se porozhlédnu nahoře u jezera.“ Přebrodili jsme řeku k tomu místu a zatímco Chuck rychlým krokem stoupal vzhůru, já se opatrně přiblížil k jeskyni. Uvnitř byla velká tma a já se zdráhal vejít. Ne snad, že bych se bál tmy, ale ten vytesaný had vypadal zlověstně. Mohlo jít o něco na způsob svatyně nebo obětiště. Nakonec mi to ale nedalo a já vešel. Jeskyně se nezdála být kdovíjak hluboká. Dorazil jsem k velkému sálu a strnul. Zevnitř se ozývalo chroupání, jako když praskají kosti. Do toho podivný táhlý zvuk, jaký tuším vydávají velryby. Ať se uvnitř odehrávalo cokoli, nenašel jsem odvahu se podívat. Raději jsem se vrátil na vzduch a snažil se uklidnit. Až teď svrchu jsem si všiml, jak po cestě podél řeky kráčí skupina lidí. Šli velmi pomalu a i na tuhle vzdálenost jsem poznal, že něco nesou. Možná kořist a možná… Bože! Chtěl jsem rychle volat Chucka, ale mohli by mě zaslechnout. Tušil jsem, že jdou k vesnici, ta přece stála někde u řeky. Rychle jsem seběhl dolů, vrátil se k brodu a opatrně se vydal v jejich stopách. Nechtěl jsem se k nim dostat ani na dohled, stačilo mi, že jdu tím směrem, co oni. Keamy Zkazila všechno, co jen zkazit šlo. Už od pádu vrtulníku jsem ztrácel trumfy, ale teprve ona mě svým krátkozrakým jednáním zbavila veškerých naději, ba dokonce i života! Nevím, co přesně se ve svatyni událo ale to, co jsem zaslechl z rozhovoru domorodců, mi bohatě stačilo, abych si dotvořil svoji představu. Teď jsme byli vláčeni do vesnice, přivázání končetinami k dlouhým kůlům a neseni vždy čtyřmi muži. Khe’al šla vpředu, hned za ní lovkyně, dále skupina mužů, co nesli nás. Protože odpadlíci tu nikde nebyli, bylo jasné, že víru v Leviatana odmítli i tváří v tvář jemu samotnému. Kasumi, kterou nesli přede mnou, se probrala a začala s sebou házet ve snaze uvolnit pouta. Měla spíše šetřit síly, bude je potřebovat pro to, co ji čeká. Napadnout samotnou Khe’al je jeden z největších zločinů k jakému tu může dojít. Ani Cha‘ar nemá takovou auru nedotknutelnosti jako Leviatanova velekněžka. Nemohl jsem déle sledovat tu její neutišitelnou snahu se vymanit z pout. „Kasumi!“ řekl jsem. „Tohle nemá význam.“ „Drž hubu!“ bylo jediné, co mi řekla. Hlupačka. Kdybych tak alespoň měl svůj kufr! Možná bych dokázal Cha’ara přemluvit, aby mi zkusil důvěřovat a přesvědčil bych ho, že s těmi lidmi nemám nic společného. Ale kufr skončil na dně jezera a s ním veškeré jedy, které byly způsobem, jak se vetřít mezi ně. „Keamy!“ oslovila mě Kasumi. „Keamy, kam nás to nesou a co s námi bude?“ „Čeká nás smrt. Pro vás potupná, pro nás čestná. Byť bych si to s vámi velice rád vyměnil, to mi věřte.“ Kasumi mne častovala dalšími otázkami, ale mluvení hlavou dolů bylo obtížné. Beztak nebyl význam o tom dál mluvit. Do vesnice nás zanesli, až když bouře bičovala oblohu a hustý liják máčel zem. Pronesli nás kolem spousty chýší z proutí a klád. Cestou jsem mohl pozorovat malé děti, jak skotačí na dešti, udivené výrazy dospělých, kteří jakoby zapomněli na svoji práci a domácí zvířata jako slepice a husy, jež byly zdrojem většiny masité stravy. Donesli nás až do středu vesnice, kde byla veliká kulatá jáma. Byla velice hluboká a vylézt z ní bylo i za sucha obtížné. Připoutali nás ke třem kůlům, jež byly hned vedle jámy a my tak konečně ucítili pod nohama pevnou zem. Domorodci se šli o něčem dohadovat do náčelníkova obydlí – velikého podlouhlého domu složeného výhradně z klád. Venku zůstalo asi osm žen s oštěpy a dvě s luky. „Co s námi chtějí udělat?“ ptala se Paola. Snášela to mnohem hůř než Kasumi. „My dva jsme jejich nepřátelé, ale oni si nepřátel váží.“ „Takže… takže nás pustí?!“ Pohlédl jsem směrem k velkému ohništi, jež jsme měli po pravici. Kolem něj byla sedátka z kamenů. Nad ohništěm pak rožeň a ne jen tak ledajaký, nýbrž složený z velice pevných opracovaných větví, schopných udržet stejně tak kance jako člověka. „Ne, nepustí nás, ale umožní nám stát se jejich součástí.“ Paola na to nic neřekla, jen začala vřískat a trhat sebou. „A co bude se mnou?“ otázala se Kasumi. „Vy jste pro ně ztělesnění zla, paní Gordonová. Ublížila jste velekněžce a čeká vás nejhorší forma trestu – zostuzení a potupná smrt v jámě, kde vaše tělo zůstane, až dokud se nerozloží a nespořádají ho červi. Zabít vás je pro každého z nich obrovská čest a zadostiučinění zároveň.“ „Já chci taky umřít v boji!“ řvala Paola. „Oni to takhle nevidí, paní Ramirezová.“ Paola neměla daleko k pláči, ale má slova Kasumi vítr z plachet evidentně nevzal. „A když zvítězím?“ zeptala se. „Za čtyři roky, co jsem tu žil, jsem viděl jen jednoho takhle skončit. Byl to jeden vůdce odpadlíků, co pohrdají Leviatanem. Ten muž byl výtečný válečník a zabil čtyři, než ho udolali.“ „Na to jsem se neptala!“ „Paní Kasumi, vy zvítězit nemůžete, nikdo nemůže. Tohle je poprava, nikoli souboj! Není žádný počet domorodců, jež se vám postaví. Zabijete jednoho, nahradí ho další a tak stále dokola!“ „Dokud nezabiju i posledního z nich…“ Myslím, že ani sama Kasumi tomu nevěřila, ale připouštět si porážku pro ni bylo nepřijatelné. Neuvěřitelný člověk… Už jen studovat její chování vůči okolí by bylo nesmírně zajímavé. U člověka jako byla Kasumi jsem tipoval velice krušné dětství. Možná šikana, nebo něco na ten způsob. Pak ale musel nastat zlom, kdy se zařekla, že před nikým neskloní hlavu. Nejspíše kvůli tomu překročila hranice zákona, určitě to pro ni bylo náročné, ale své ovoce to mělo. Pozoruhodné… „Kdo jsou ony?!“ ozvala se zase Kasumi a poukazovala na lovkyně. „Na ostrově žijí divoká prasata, a ony je loví, jsou to lovkyně.“ „Proč ženy?“ „Jejich úkolem není pouze chytat prasata do pastí, dovléci je do vsi a zpracovat je. Jejich úkolem je to, co je úkolem většiny civilizovaných žen – postarat se o rodinu. To, že ta práce obnáší lovit zvěř, není nijak na překážku. Každá žena z kmene ví, že prsa má pro to, aby kojila, nohy, aby běhala, paže, aby lovila a břicho, aby v něm za pomoci muže zrodila svého potomka. K těhotenství tu dochází vždy na jakési směny. Polovina žen otěhotní, zatímco ostatní nadále krmí celou ves. Pak, když dítě donosí a porodí, vymění se s lovkyněmi, zatímco o děti se vždy starají společně se staršími ženami, jež mají často úlohu kněžek anebo s muži, jejichž úkolem je vézt kmen – myslet, budovat a rozhodovat. Je to fantastický systém dělby práce, který vychází z předpokladů muže a ženy. Žena postrádá tvůrčí myšlení a není schopná rozhodovat ani nést důsledky. Naopak muži zase postrádají smysl pro rodinu a nedokážou se starat o druhé. Všichni tihle lidé jsou jedna velká rodina a tak se také chovají. Kmen má i jistou, byť malou armádu, kterou tvoří z velké části ženy, což je vzhledem k jejich loveckým dovednostem logické. Není mnoho kmenů či říší, jež by měly ženy ve zbrani. Paralelou nám může být zaniklá africká říše Monomotapa, jež bohužel padla kvůli kolonizaci Afriky a též zaslepenosti misionářů. Je smutné, jak tyto říše zanikaly vinou absolutní netolerance v náboženství a hrabivosti mocných lidí. Kdyby lidé žili v míru, jak mnoho bychom se mohli od druhých naučit!“ „V tom jsme za jedno, ale nestála jsem o přednášku. Ženy přesto nejsou tak výkonné!“ „Tyhle jsou výkonnější než vy dvě, troufl bych si říct. Jedině silná žena porodí silné a zdravé dítě. A ony silné jsou, musejí být. Tohle je divočina, paní Kasumi, tady vládnou ti nejsilnější. Slabí a neschopní se stávají potravou pro přírodu nebo oběťmi Leviatana.“ „Koho?!“ nechápala Paola. „Jejich boha, přece. Ale my už ho neuvidíme, nemá smysl o něm debatovat.“ „A co vedení?“ ptala se zase Kasumi. Její zájem jsem bral, leč bylo trochu pozdě. Na lodi se nikdo ani náznakem nezajímal o život domorodců. Chtěli je jen vybít… Zničit tak úžasné společenství je hřích. Proto jsem se odhodlal k jedům, k pokusu o vyřešení našeho problému smírem. Oko hada za porážku odpadlíků je přece přijatelná cena! „Keamy!“ vykřikla Kasumi a vytrhla mě z myšlenek. „Eh, ano, nezlobte se.“ „Když jste mě v jeskyni nechal, nějaké omluvy vás ani nenapadly.“ „To nebylo osobní, paní. Vy jste osoba, která způsobí konflikt Dereka a Leviatana. To může mít nedozírné následky pro kmen. Ale i to je teď už bezpředmětné. Co že jste to chtěla vědět?“ „Kdo to tu vede! A rychle, než se vrátí.“ „Náčelník kmene je ten prošedivělý muž, jež zavedl ostatní do domu. Jmenuje Cha’ar a je otcem zhruba čtvrtiny ostatních. Výhodou náčelníka je, že může mít kteroukoli z žen. Přesto ale nebývá v otázkách božství a běžného života tím nejdůležitějším. Khe’al, hadí velekněžka je ta, kdo tlumočí vůli boha. Její slovo je zákon.“ „Mohu ji vyzvat?“ „Vyzvat k boji?! Prosím vás, Kasumi, ona je velekněžkou, kdežto vy jste odsouzenec na smrt. Nebude se vámi špinit, bez urážky, ale buďte za to ráda – být velekněžkou Leviatana vyžaduje neskutečnou brutalitu a též krvežíznivost podporovanou fyzickou silou – za protivnici byste ji nechtěla. Velekněžku si vybere sám Leviatan a to už v útlém věku. Tato dívka je pak připravována na funkci a jen pro zajímavost – stát se velekněžkou vyžaduje při speciálním obřadu zabití vlastní matky a vytvoření masky z kusu její lebky. Fascinující!“ Myslím, že pro ty dvě to tak fascinující nebylo. Šlo o tradici, které se nepodobá žádná z tradic doposavad fungujících či zaniklých kultur, které znám. Ale která jiná kultura měla tu možnost vidět na vlastní oči svého boha? Leviatan musela být hříčka přírody nebo možná tvor mimozemského původu, kdoví. Porada a vysvětlení událostí skončilo a z náčelníkova domu vyšli úplně všichni. Lovkyně svolaly zbylé domorodce a všichni se shromáždili u jámy. Bylo jich asi osmdesát plus patnáct dětí. Khe’al přistoupila před Kasumi. Hleděly si do očí a Kasumi neuhnula pohledem, přestože před sebou měla jednu z nejbrutálnějších žen tohoto světa. Přesto, velekněžka jen dodržovala tradici, jež vznikla už před stovkami let. Kdyby na ni před dvaceti lety neukázal Leviatan, mohla dnes být lovkyní a o žádné přehnané brutalitě nemohla být řeč. Ach, my lidé jsme jen oběťmi dějů minulých, obvykle těch, jež započaly dlouho před naším narozením. „Zabiju tě,“ pronesla tiše Kasumi. Khe’al rozkázala, aby Kasumi odvázali, načež se hned vrhla velekněžce po krku. Ostatní ji však včas chytili a dovlekli k jámě. Srazily ji dolů a Kasumi skončila obličejem v blátě. Kvůli dešti se každý tam dole musel potýkat s problémy navíc. Pohyb v blátě byl hrozně namáhavý a pomalý. Kasumi se zvedla a setřela si z očí bláto. „Bojuj, Kasumi!“ vykřikla Paola. „Prosím, nevzdávej se!“ Věděl jsem, že bojovat bude a taky že jí to nebude nic platné. Paola byla jakš takš v klidu díky naději, já byl v klidu, protože byl smířený s osudem. Vím, že nebylo moudré se na ostrov vracet, že snažit se okrást samotného boha je hrozivý prohřešek. Čekal mě za to trest a dle místních to byla dokonce pocta. Proč se alespoň nepokusit přijmout jejich vidění světa, vždyť čím se liší od představ křesťanů, muslimů, buddhistů a dalších? Kasumi se rozhlížela okolo a procházela po obvodu jámy. Bláto se jí lepilo na boty, ale zjišťovala, že když zabere, může omezení způsobené lepkavým bahnem potlačit. Fascinoval mě její přistup. Domorodci se začali dohadovat o tom, kdo se Kasumi postaví jako první. Každý měl chuť s ní bojovat. Bylo to něco jako nepsaná povinnost, podpořená vztekem, který vystupňoval dalším Kasuminým útokem na nedotknutelnou velekněžku. Než se stačilo rozhodnout, směrem od řeky sem přišel Tom nebo spíše Paolin syn, pokud Derek nelhal. Byl sám a zprvu si nás ani nevšiml. „Héj, lidi!“ zvolal a dal pravou ruku do úrovně hlavy, dlaní k ostatním. „Já vám nechci ublížit. Přicházím jako… přítel. A…“ Až teď si všiml, kdo že je to u kůlů přivázaný. „Mami, ty žiješ!“ vykřikl. „Běž pryč! Utíkej!“ Neposlouchal svoji matku a přiběhl k ní, ale vzápětí byl obstoupen domorodci, kteří ho chytili a přivázali na uvolněný kůl. „Co se to děje?“ křičel Tom. „Bál jsem se, že jste mrtví a jenom vás sem táhnou, aby…“ „Budeme mrtví, Armando. Jediný, kdo nás může spasit je tvoje přítelkyně.“ „Proč je Kasumi tam dole? Co s ní chtějí udělat?“ „Zabít ji! Ona má to štěstí, že pokud zemře, zemře rychle.“ Armando se vzpouzel, leč zbytečně. Podobným způsobem jsem do vesnice před lety přišel i já. Považovali mě za něco zvláštního, za cizince ze světa za oceánem a i když byli zprvu podezíraví, během let jsem si získal silnou pozici ve kmeni. Armando měl tu smůlu, že si ho domorodci spojovali s námi. A do jisté míry oprávněně. Oni ve své podstatě zase tak nepřátelští nebyli, ale tohle byl jejich ostrov a jejich pravidla, která nesměla být porušena. Ke Kasumi seskočil malý, sotva desetiletý chlapec – syn náčelníka. Nevzal si ani zbraň. Určitě věděl, že vítězství ho katapultuje mezi pomyslnou smetánku kmene. Chlapec s budoucností válečníka, který potrestal tu, jež si dovolila nemyslitelné. Kasumi se mu nesmála, jen se nad tím pozastavila. Pokrčila nohy a semkla ruce v pěsti. Kluk se proti ní rozběhl, dostal ránu pěstí, co ho srazila do bahna a Kasumi mu přišlápla hlavu. Nemohl vstát, nemohl dýchat a Kasumi vrhla pohled na náčelníka. Stárnoucí, leč svalnatý a šlachovitý náčelník s dlouhými rozpuštěnými vlasy jen sledoval, jak se jeho syn zmítá a škube s sebou vinou ženy, která v úsměvu ukazuje bílé zuby. Pak chlapec zemřel udušením. Většinu přítomných to rozzuřilo a k jámě se přihnala celá řada statných válečníků. Ten, co skočil dolů, měl v rukou nůž z kosti. Velmi ostrý, velmi nebezpečný. Kost ať už lidská či kančí byla jedním z nejpoužívanějších nástrojů kmene. Neznali kov a tak kost využívali jako čepele zbraní i špičky šípů. Umět nabrousit pevnou kost, aby byla smrtící, je umění. Dále samozřejmě zpracovávali kámen, ze kterého vznikaly třeba sekery na štípání dřeva. Válečník se po Kasumi ohnal nožem a ona jen tak tak uskočila. Zkroutila muži ruku do nepřirozené polohy a trhla s ní. Vykloubila mu zápěstí a vyrvala z ruky nůž, jež mu vzápětí zabodla z boku do krku. Tělo kleslo, Kasumi nůž vyndala a přeřízla muži krční tepnu. Nechápal jsem, co to má být, dokud si nezačala pomalovávat krví obličej. Zaklonila hlavu a zařvala z plných plic své jméno. „Co to vyvádí?“ nechápala Paola. Na Kasumi se vrhnul další muž a opět bez špetky rozumu. Naběhl na ni s napřaženým nožem, ona se shýbla, chytila ho kolem jedné nohy, nůž mu zabodla do srdce a tělo na zádech ho zvedla až nad hlavu. Zatraceně, to muselo být šíleně namáhavé, ale ona nevypadala unaveně. Opět začala řvát jediné slovo – Kasumi. Vypila trochu stékající krve z mužovy rány na hrudi. Poté tělo odhodila do bláta. Strhla ze sebe vestu a začala si tělo malovat mužovou krví, zatímco domorodci s hrůzou přihlíželi. Dovolil jsem si pohlédnout vedle sebe. Armando měl vytřeštěné oči a vůbec nechápal co v jámě vidí. „Je to génius…“ řekl jsem a sledoval domorodce. Zprvu odhodlané, nyní značně vyděšené. Zvyk zněl jasně – smrt v kontaktním boji v jámě. Lovkyně sice měly luky, ale prošpikovat Kasumi šípy nebylo přípustné. Doufal jsem, že ani Khe’al nemíní tradici porušit. Kasumi si na své hrudi namalovala velice pěkný vzor jin jangu. Neřekl bych, že to mělo hlubší význam, jen šlo o prostý a jednoduchý znak, který ji napadl jako první. V kombinaci s jejím tetováním draka to bylo působivé. Kasumi řvala z plných plic, vháněla si do žil adrenalin a obcházela po obvodu jámy. Na své nepřátele cenila zuby a vrčela. Khe’al ale udržela chladnou hlavu a proti Kasumi postavila dalšího válečníka. Byl vyzbrojen prostou dřevěnou palicí a já dobře věděl, že dlouhý dosah je v bahně důležitý. Kasumi stála před prvním opravdu vážným problémem. Muž se po ní ohnal palici, ona jen tak tak uhnula stranou, hned nato musela prohnout horní polovinu těla před dalším úderem. Potřetí už uhnout nedokázala. Uklouzla po bahně a zády se opřela o okraj jámy. Muž jí vrazil palici do břicha. Předklonila se a sesunula se k zemi s bolestivým výkřikem. Skončila na všech čtyřech a válečník se napřáhl k rozhodujícímu úderu, kterým měl Kasumi přerazit páteř. Ta holka se odlepila od země a strčila muže do nohou. Ztratil rovnováhu a padl do bláta. Kasumi mu zabodla nůž do prsou, ale když zkusila ránu rozevřít, čepel se zlomila. To mohl být problém, kdyby však muži nevytrhla palici a když se zvedal, jedinou ranou zezadu do hlavy mu nezlomila vaz. „Kdo další?!“ zařvala Kasumi. V jámě už bylo dost těl, ale protože nebyly tak kluzké, Kasumi se snažila šlapat jen po nich. To jí mohlo dát výhodu. Proti Kasumi teď vyběhla jedna z lovkyň. Nečekala ani na popud náčelníka, prostě skočila dolů a šla Kasumi nožem po krku. Kasumi zareagovala – ohromný nápřah a úder palicí do hrudi přibíhající ženy. Její žebra musela povolit a ona jen s vypětím všech sil zůstala stát. Přesto ji úder pořádně odrazil. Vykřikla a vrhla se proti Kasumi znovu. Dokázala uhnout pod další ranou a strhla Asiatku k zemi. Obě skončily v blátě, převalovaly se, škrtily a žádná nebyla schopná svoji protivnici zabít. Kdyby tu byl Derek, myslím, že by jásal radosti. Když byla Kasumi nad lovkyní, domorodka ji sevřela krk nohama. Kasumi začala rudnout tvář, marně se snažila uvolnit. Chytila domorodku za krk a zápěstí a zapřela se nohama o zem. Pokusila se vstát, což kupodivu dokázala, ale domorodka se jí ne a ne pustit. Teď šla Asiatce dokonce po očích. Kasumi se i s nedobrovolnou zátěží, která se jí neustále přidržovala krku, rozběhla a padla k zemi na břicho. Svojí vahou domorodku vyvedla z míry a ta povolila sevření. Semkla jí prsty kolem krku a škrtila tak dlouho, dokud lovkyně nezemřela. Další zářez pro Kasumi. Neuvěřitelné! Lidé se báli, už žádný další nechtěl do jámy vlézt. Jakoby se jejich plánovaná poprava zvrtla a popravováni byli oni. Kasumi samozřejmě nemohla udržet tohle tempo věčně, nicméně měla stále výdrž. A tentokrát to byl sám náčelník, kdo se rozhodl Kasumi vyřídit. Všiml jsem si, jak se Kasumi usmála, když náčelník seskočil do jámy s kopím v ruce. Kasumi zaujala jakýsi zvláštní postoj s nataženými prsty rukou. Náčelník se pokusil Kasumi probodnout, ta přiskočila blíž, chytila dřevěnou násadu a kopancem přinutila náčelníka, aby zbraň pustil. Kasumi ji velmi pečlivě opřela o jednu z mrtvol. Náčelník využil příležitosti a ohnal se po Kasumi pěstí. Uspěl. Měl ránu, to se muselo nechat. Z Kasuminých úst vylétla zkrvavená slina a ona prudce pootočila hlavou. Další ráně však už uhnula, chytila náčelníka za zápěstí, a zkroutila mu předloktí do nepřirozené polohy. Trhla a náčelník zařval bolesti. To co následovalo, bylo rychlé, velmi rychlé – úder předloktím do krku, zkroucení druhé ruky, kopanec do hlavy, prudký úder natažené ruky do krku, krok vedle náčelníka, semknutí mužova krku, zaklonění jeho hlavy dozadu a prudké pokrčení v kolenou. Cha’ar neměl sebemenší šanci. Přestože to nebylo možné, jako bych to křupnutí přímo cítil. Mrazivé… Kasumi pokračovala ve své šou. Zvedla tělo muže nad hlavu a zařvala své jméno. Domorodci stáli na okraji jámy jako solné sloupy, zatímco Kasumi jednala. Odhodila mrtvolu, popadla kopí, zaměřila cíl, zapřela se nohama, napřáhla se, nataženou rukou si odměřila vzdálenost k velekněžce a za pomoci prudkého pohybu celé horní poloviny těla včetně působivé hry zádových svalů vymrštila kopí proti svému cíli. Nebyla to zbraň určená k vrhání, ale na tu vzdálenost to stačilo. Kostěná špička kopí zasáhla Khe’al do tváře. Její maska z lebky se rozpadla a žena se s krví zalitou tváři zhroutila k zemi. Pro domorodce to bylo něco neskutečného. Kasumi právě utvářela historii kmene a svým činem se bezesporu zapsala do paměti všech přítomných i jejich případných potomků. Kolem velekněžky se utvořila skupina složená především z kněží. Opatrně ženu zvedli a ukazovali na zkrvavenou Kasumi. Matky malých dětí běžely do svých domovů a vynášely odtamtud potomky, bojovníci upustili své zbraně a všichni domorodci během pár minut utekli za hrozivého křiku a zděšení z vesnice. Ta žena v jámě je k smrti vyděsila. Kasumi zůstala dole, kde z těl postavila provizorní schody. Jen díky tomu mohla vylézt nahoru a vytáhnout se z jámy. Konečně stála na pevné zemi. Využila jednoho nože, který bojovníci ve spěchu zahodili, a nejprve přeřízla pouta Armandovi. Ten se jí ale nevrhl kolem ramen, ač jsem to očekával. Byl přepadlý z toho, co v jámě viděl. To Paola se chovala jinak a Kasumi objala. „Ať už mezi námi došlo k čemukoli… můžeš na to zapomenout?“ „Pokusím se.“ „Zachránila jsi mému synovi i mě život! Jsem ti dlužná.“ Kasumi přistoupila ke mně a já poznal, že nemá v plánu mě odvázat. „Eh, prosím Kasumi. Přece… nenecháte mne tu, že ne?!“ „To si ještě rozmyslím. Teď potřebuji odpovědi. Stručné a jasné.“ „Řeknu vám všechno, co budete chtít vědět!“ „Kam jdou? Vrátí se? Za jak dlouho?“ „To záleží na stavu Khe’al. Jako velekněžka by měla být co nejrychleji pochována ve svatyni, kde jsme byli, ale pokud je naživu, určitě poputují do chrámu, který je v místě, kde řeka stéká do moře. Půjdou si pro rady přímo ke svému Bohu. A ještě něco, Kasumi – jestliže Khe’al žije a jestliže se dokáže alespoň zčásti zotavit dřív, než odsud odletíme, čeká vás učiněné peklo. Teprve teď je to osobní a ona se vás bát nebude.“ „Zatím mám pocit, že je to mezi námi jedna ku jedné a pokud hrajeme týmovou hru, pak její skupina dostává krutě na prdel!“ „Možná… pak byste ale měla vědět jednu věc. Ač fandím vám oběma, zasloužíte si znát pravdu, abyste obě byly ve stejné situaci. Khe’al umí anglicky, ostatně sám jsem ji to učil. Rozuměla každému vašemu pokřiku.“ Kasumi pohlédla na svoji krví pokrytou hruď. Déšť krev smýval a čistil jí vlasy i kůži. „Co tady na ostrově dělám a pravdu!“ „Eh, Derek, Helga a Trevis vás nabídnou Leviatanovi. Vlastně… z ostrova jsem odjel počátkem roku a krátce před odjezdem jsem se s Leviatanem setkal osobně. Ptal se mě na vás a nařizoval, abych vás vyhledal a přivedl sem. Nabízel odměnu, ale já mu nevěřil. Já se do toho zaplétat nechtěl, ale v Británii jste velmi známá osobnost. Své zážitky jsem sdělil kolegovi Trevisovi, příteli, a on se vás společně s Derekem rozhodl vlákat na loď. Proto jste dnes na ostrově, Kasumi. Derek se ale mýlí, jestli myslí, že získá Leviatanův vděk. Ten bůh vděk nezná.“ „Rozumím… ale co Parvati? Tu přece Leviatan neshání.“ „Ne. Do téhle záležitosti nevidím.“ „Jaký je váš pravý cíl? Co na ostrově chcete dělat?“ „Hadí oko… tak se jmenuje ten největší diamant světa. Je umístěny v oku Leviatanovy sochy v chrámu. Jeho cena je nesmírná.“ „Peníze… Vy všichni jste tady jen kvůli penězům?!“ Paola zakroutila hlavou a řekla: „O žádném diamantu nic nevím. Já měla za to, že jedeme na expedici.“ „Ano a to samé si myslí Chuck i posádka Ztroskotance. Jen my čtyři víme víc a věc se má tak, že o odměnu se s vámi nikdo dělit nechtěl. Bylo rozhodnuto Chucka i vás Paolo zabít, jakmile se postaráte o pobití většiny domorodců. Nikdy jsem s jejich zabíjením nesouhlasil! Chtěl jsem to vyřešit smírem a pomoci jim otrávit odpadlíky, aby…“ „Ale proti zabití Paoly a Chucka jsi nic nenamítal.“ Sklopil jsem hlavu a nic na to neřekl. Nebylo ani co. Teď mi položila otázku Paola. „Derek je ve spojení s Imranem El-Aminem. Pokud se nemýlím, je to známý boháč. Ale co s ním má společného?“ „Pan El-Amin financuje výpravu.“ „Ale proč?“ „Netuším. Možná je to Derekův přítel, možná má spadeno na část výdělku, kdoví.“ Jak jsem sledoval jejich výrazy, začínal jsem mít vážně obavy. Nezdálo se, že mají další otázky a ani se nezdálo, že mě osvobodí! „No tak! Pusťte mě, už! Prosím! Já za tím vším přece nestojím!“ „Co myslíš, Kasumi?“ zeptala se Paola. „Je to falešná svině. Hajzl, co mě nechal v jeskyni a co doufal, že zemřu. Tohle je jeho oblíbený kmen a to navzdory tomu, co mu chtěli provézt. Je fascinován jejich zvyky a kulturou. Pokud bude jejich kmen závažně ohrožen, nevěřím tomu, že bude nečinně přihlížet. Je nebezpečný!“ „Moje řeč. Armando, tohle vidět nechceš, tak běž s Kasumi stranou k okraji vesnice. „Ale… co chceš dělat, mami? Přece mu neublížíš?!“ „Kasumi, odveď ho, prosím.“ „Né!“ vykřikl jsem, když Paola popadla jednu palici. Napřáhla se a vší silou mě udeřila do pravé nohy. Zařval jsem bolestí, protože se zlomila! Pak mne přeřízla pouta a dalším úderem palice do ramene mě srazila do jámy. Padl jsem do bláta a nemohl vstát. „Takhle skončí každý, kdo se mnou a mým synem vyjebával! Lhali jste nám všichni! Ale tohle vám, vy kurvy, neprojde!“ X - Chrám hada Chuck Bylo to všechno na hovno. Všechny ty plány, všechno to utajení, ty lži… všechno šlo od havárie k čertu. Pročesal jsem okolí místa havárie i břeh jezera, ale po přeživších ani stopy. Jen ohořelá mrtvola pilota vrtulníku. Také jsem našel pár vystřílených nábojnic a šípů. Muselo tu dojít k boji a nábojnice značily přežití alespoň jednoho našeho člověka. Dle nábojnic jsem poznal, že se střílelo z pistole. Mohla být Derekova nebo Paolina, ale také ji mohl někdo jiný sebrat původnímu majiteli. Zatraceně! Doufám, že Derek je v pořádku. Zdálo se, že liják ještě zesiluje, všude kolem bylo černo. Za normálních okolností bych hledal úkryt, ale tohle normální nebylo. Musím to v tom lijáku vydržet. Vracel jsem se dolů v domnění, že Armando na mě musí už dlouhou dobu čekat. Během prohledávání okolí jsem na něj úplně zapomněl a on asi neměl odvahu vyjít až k jezeru a riskovat pohled na případná mrtvá těla. Sešel jsem proto k jeskyni a rozhlížel se okolo. Kvůli dešti nebylo vidět na krok. Armando se určitě schoval v jeskyni. Vstoupil jsem proto dovnitř. V jeskyni hořelo několik velkých kamenných váz naplněných olejem. Díky nim jsem v takřka prázdné jeskyni spatřil na podlaze nedaleko jámy skvrny od krve. Těla tu nikde nebyla, jen zbytky provazů. Nechápal jsem, co to má být. Nahnul jsem se ke kruhové propasti vzadu u stěny. Nebylo tam vidět víc než tmu. Popadl jsem jeden z mnoha kamenů, které tu ležely a hodil ho dolů. Zaslechl jsem jak kámen prorazil vodní hladinu. Možná jde o tunel vedoucí až do moře, těžko říct. „Armando!“ zvolal jsem. Nikdo se neozval. „Héj, chlape! Jsi tady?!“ Nic. Nahoru vedl žebřík, takže jsem se vydal vzhůru a zapnul si svítilnu, připevněnou na prsou. Cestou tmavým tunelem jsem dorazil do většího sálu s mnoha mrtvými těly v otevřených kamenných rakvích. Vypadalo to jako hrobka. Odporný... Tunel začal rychle stoupat a já se musel přidržovat stěny. Chodba byla slepá, končila podivně rovnou stěnou. Posvítil jsem si na ni a nalezl výstupky pro ruce. Zabral jsem a desku zvedl. Do skály musela být vytesaná úzká mezera a do ní pak umístěna opracovaná kamenná deska. Nebylo to snadné, ale protáhl jsem se pod deskou a za sebou ji opatrně spustil. Ocitl jsem se v malém jeskynním sále s ohništěm uprostřed. Bylo tu primitivní křesadlo, jež jsem zabavil. Stále lilo a foukal vítr. Jestliže tu budeme muset strávit pár dnů, oheň přijde vhod. Vyšel jsem z jeskyně a ocitl se na skalní plošině. Výhled dolů na řeku byl vcelku hezký. Byl bych raději, kdybych se o něj mohl podělit s Derekem. Armando tu nikde nebyl. Začínalo mě to znepokojovat. Kam mohl jít? Snad ne… Blbec jeden! Jestliže se vydal do vesnice za domorodci, pak vůbec netuší, co dělá. Ale spíš bylo pravděpodobnější, že ho někdo unesl. Nahoře jsem nalezl známky přítomnosti domorodců, ale jediné tělo, jež jsme objevili, bylo to v řece. Mohli ji najít i místní a mohli za to vinit Armanda. Rozhodl jsem se sejít dolů a opatrně podél řeky pokračovat k vesnici. Jen tak jsem měl možnost zjistit, co se stalo. Kasumi Došli jsme jen na okraj vesnice, když se Armando začal s matkou hádat. „Tys ho prostě zabila!“ vykřikl. „Není mrtvý,“ bránila se Paola. „To snad není pravda… Vždyť se ani nebránil! Byl připoutaný ke kůlu a tys ho popravila jako kdyby…“ „Není mrtvý!“ řvala už dost nasraná Paola. Armando zakroutil hlavou a zhluboka se nadechnul. „Zklamala jsi mě,“ „Jo tak já jsem tě zklamala, jo?! Já! Všichni ostatní s tebou vyjebávali, tys dokonce vyjebával se mnou a já jsem tě zklamala?!“ „Zabila jsi bezbranného!“ „Nezabila!“ zařvala už tak hlasitě až mě napadlo, jestli to prchající domorodci nemohli slyšet. „A i kdyby, Armando, i kdyby, tak si to zaslouží! Je to svině!“ Bylo na jednu stranu úsměvné, jak nedávné události úplně zastínily pocit z opětovného shledání. Armando právě ztrácel iluze o životě a byl nejvyšší čas. Vypjaté situace jako jsou tyto, ukážou pravou tvář lidí. Dokud se Armando hašteřil se svojí matkou, bylo to v pořádku, ale pak se pustil do mě… „A ty, Kasumi, to, co jsem tam dole viděl, do smrti nedostanu z hlavy. Chovala ses jako zvíře!“ „Člověk je zvíře. To tě ve škole neučili?“ „Ani oni nebyli tak šíleně brutální!“ Armando se na chvíli odmlčel a pak zvolal. „Copak si nepřipadáš odporná?! Pila jsi jejich krev, pomalovávala ses jejich krví a řvala jsi jako šelma!“ Zastavila jsem se, chytila Armanda za rameno a přiměla ho, aby mi hleděl do tváře. Vypadal vyděšeně. „Díky mě ještě žiješ. Taky ses mohl péct na rožni! Bylo by ti to příjemnější?!“ „Eh, to ne, ale…“ „Už… drž… hubu! Já i Paola jsme udělaly to nejlepší proto, abychom se z téhle prdele dostali! Keamy byl nebezpečný, proto ho tvá matka přizabila.“ Armando konečně zmlknul a to v nejlepší čas. Už mě vážně sral. Před námi byl dřevěný můstek přes řeku a dále vyšlapaná stezka, po které domorodci podle stop v blátě utekli. Musela vézt do chrámu, ale po pár desítkách metrů se ztrácela mezi stromy. Tam vzadu nad korunami stromů byly vidět obrysy kopců. Nebýt lijáku, viděla bych víc. Pokud je chrám v místě, kde řeka stéká do moře, pak musí téct okolo té pahorkatiny, ale stezka míří přímo k ní. Možná, že je to tudy do chrámu blíž... Jenže po boji v jámě bych potřebovala odpočinek a ne takové stoupání. Zatímco jsem přemýšlela nad dalším krokem, Armando se zase ozval! „Jdeme špatně,“ hlásal sebevědomě. „Místo na přistání je pár mil zpátky proti proudu řeky.“ „Já vím!“ odvětila jsem. „My jdeme do chrámu!“ „Správně,“ podpořila mě Paola. „Oko hada budou chtít všichni. Je to páka na Dereka a spol.“ „Vždyť tam jsou oni!“ namítal Armando. „A my nemáme nic – žádné zbraně. Musíme se alespoň vrátit pro Chucka. Jestliže vážně chcete jít za nimi, nutně potřebujete zbraň.“ To nebyla scestná připomínka. „Chuck je tady?“ zeptala jsem se. „Jo je. Bude asi někde u jezera.“ „Dobře, vracíme se po stezce k místu havárie. Najdeme-li Chucka, jde s námi, buď přímo on, nebo jeho zbraň.“ Paola nic nenamítala a to bylo dobře. Obešli jsme vesnici a pokračovali proti proudu řeky. Sice stále silně pršelo, ale špínu to ze mě smývalo jen zčásti. Udělala jsem si proto krátkou zastávku u řeky, abych se napila a smyla bahno i krev. Kalhoty, boty i podprsenka byla stálé hnědé od bahna, ale nešlo s tím nic moc dělat. Moje vesta skončila v jámě, takže jsem se po ostrově potloukala skoro polonahá. Ne že by mi to vadilo – hmyzu tu bylo poskrovnu. Armandova slova mě přeci jen přinutila zhodnotit událost v jámě. Bylo to snad to nejodpornější, co jsem kdy udělala. I když mě to odporné nepřipadalo. Byl to boj o přežití a tehdy je na člověku, aby zvážil, jakou cenu pro něj vlastní život má, a co je pro něj schopen obětovat. Nepřipadám si jako netvor, to rozhodně ne. Jen škoda, že až teď vím, že Khe’al umí anglicky. Znamená to, že mému pokřiku v jámě a mým výhružkám rozuměla… Cesta podél řeky by mohla být vcelku nezáživná, kdybych neměla užvaněnou společnost… „To neřekneš ani promiň?!“ tázal se Armando. „Ano,“ odvětila otrávená Paola, „omlouvám se, že jsem se s tebou chtěla…“ „Tohle nemyslím, mami, a ty to víš! To jsi nás musela definitivně opustit?!“ „Ech, bez komentáře.“ „Mami!“ vykřikl Armando a chytil Paolu za zápěstí. „Podívej se mi do očí, mami. Mě už není osm! Zasloužím si vědět, co s tebou bylo! A zasloužím si znát pravdu!“ Nechtěla jsem do toho zasahovat, ale samotnou mě zajímalo víc z Paolina života. Rovněž jsem byla zvědavá, jestli se zmíní o epizodce z Venezuely… Paola si povzdechla, chvíli se odmlčela a poté se rozpovídala. Nebylo pro mě těžké ji vnímat a zároveň bedlivě sledovat prostředí okolo nás. Zatím nebylo po Chuckovi ani stopy. „Vzpomínáš, jak jsem přišla o oko?“ „Otec se zmiňoval… pořezal tě přítel, ten muslim.“ „Pořezal, to ano, ale až měsíc po exhibici v Las Vegas.“ „Vyhrála jsi v amatérské boxerské soutěži a střetla se v ringu s nějakou slavnou boxerkou. Táta říkal, že jsi jí dala pořádně do těla, že to byl tvůj nejšťastnější okamžik v životě – ona je přece tvoje oblíbenkyně.“ „Bývala. Vlastně zmlátila ona mne, vyrazila mi oko a já s boxem skončila. Krátce nato mě pořezal opilý přítel, když zjistil, že za vámi stále občas chodím, že navštěvuji svého syna a exmilence. Abdul věřil tomu, že ho s tvým tátou podvádím. Nenechal si nic vysvětlit. Vzal kuchyňský nůž a… bylo to jedno životní zklamání za druhým. Ale pak se to zvrtlo ještě víc. Můj známý Silvio se mě jednou zpola z žertu zeptal, jestli bych si přála to příteli vrátit, jestli bych měla na to se mu pomstít. Odkývala jsem to a pak jsem na to zapomněla. O dva měsíce později, přesně v den mých narozenin, mě Silvio vzal do jedné staré budovy za městem. Zavedl mě do místnosti se zatlučenými okny a předal mi do rukou kufřík. Pak odkryl závěs, za kterým byl na židli přivázaný muž s černým pytlem na hlavě. Sundal ho a řekl mi ‚všechno nejlepší k tvým narozeninám, Paolo‘. Pak mlčky odešel a já zůstala zírat na tu svini, na toho hajzla, co mě pořezal! Otevřela jsem kufr a tam nalezla spoustu nástrojů, přičemž většinu jsem ani nikdy neviděla. Byly to mučící nástroje – kleště, jehly, nože, háky, krabička soli, kyselina sírová a další věci. Když se Silvio za dvě hodiny vrátil, ani jeden z nástrojů nebyl nepotřísněn krví. Abdul byl mrtvý a já necítila, že bych udělala něco špatného. Silvio se mě zeptal, jestli bych byla schopná tohle udělat i člověku, kterého neznám. Tak jsem skončila jako mučitelka drogového kartelu. Mýma rukama prošly desítky lidí a já se učila jak nejlépe je přimět mluvit, jak jim způsobit co nejvíce bolesti a jak je následně zabít. Byla to moje práce a já ji dělala svědomitě a ráda. Nejen, že plat byl lepší než kdy předtím, ale naplňovalo mě to pocitem zadostiučinění. Pokaždé jsem si před sebou představovala Abdula nebo tu boxerku nebo zkrátka kohokoli, kdo mě kdy nasral a šlo to samo. Nechtěla jsem, abys měl matku, co dělá takové věci. Proto jsem vás oba definitivně opustila a krátce poté jste se odstěhovali do Evropy.“ Armanda to evidentně vzalo. Ne, se mnou to ani nehnulo, taky proč by mělo? Byl to jen další život člověka, který vzal věci do svých rukou. Svět je toho plný, kde kdo si špiní ruce cizí krví, ale ti, co to dělají osobně, ti co jen netahají za nitky, ale vezmou do ruky nůž, tak ti jsou svými činy poznamenáni na celý život. Je snadné být mafiánským bossem a jako takový rozkázat svým lidem, aby odpravili hlučného souseda. Vzít nůž do ruky a jít ho zabít sám je něco úplně jiného. Chce to odvahu a počítat s tím, že zapomenout na to bude těžké. Když někdo udělá něco výjimečného a vražda tím něčím je, pak existuje jen jedna možnost, jak se vlastními silami vyrovnat s tím zářivým bodem v paměti – pokračovat. Na jednu vraždu žádný člověk nezapomene, ale jakmile jich je pět, deset nebo i víc, pak už se začnou slévat a začínají být součástí života, nikoli výjimečným momentem. Ano, méně je někdy více. Když mě Tokutaro nahnal do klece a já zabila své kamarádky, udělala jsem to, abych přežila. Když mě ale pak dal adresu číšníka, co mu v restauraci čistě omylem potřísnil oblek vínem a řekl, že ho mám zabít, bylo to něco odlišného. Tehdy jsem neviděla širší důsledky – byl to můj cíl a Tokutaro byl můj pán. Navíc, stroj na smrt je pořád jen stroj a účel stroje je jen jeden. Když se na tu vraždu podívám dnes, mám z ní špatný, velice špatný pocit, ale byl by ještě horší, kdyby poté nenásledovaly další desítky vražd. Můj život se ale od útěku do Thajska nijak závažně nezměnil. Stále je to souvislý sled zabíjení a násilí. Rozdíl je v tom, že všechno, co se událo od příjezdu do Thajska, všechno to vraždění a zabíjení, je v naprostém pořádku. Nemám v noci zlé sny o Tokutarovi, Akiře, Yoon, Ralphovi, Adrianovi a dalších a dalších. Je to v pořádku. A jen tak na okraj – kdyby to v mých očích v pořádku nebylo, navzdory své psychice visím na nejbližší větvi. Život je o tom umět se vyrovnat se svými činy. Každý má svoji hranici, za kterou když to zajde, je čas na kulku do hlavy. Já tu hranici ještě nepřekonala a zdálo se, že Paola také ne. Šli jsme dál a Armando celou cestu zíral do země. Připadal mi bledý a nepromluvil ani slovo. Už mě to ale nedalo, abych se nezeptala… „Paolo, teď už ale v kartelu nejsi, nebo snad ano?“ „Ne. Nebyla jsem tam dlouho. Počkej… v únoru devadesátého třetího byl ten zápas, tři měsíce nato narozeniny, po dvou měsících mě vzali a počátkem devadesátého pátého jsem skončila, čili rok a půl, zhruba.“ „Nech mě hádat… byla jsi na akci, která nedopadla dle představ.“ „Trefa. Byla to práce pro Silvia. Mafiánští bossové šli bokem a vzhledem k tomu, že všichni spojenci až na mě umřeli, musela jsem pryč. Nechtěla jsem na vlastní kůži okusit svoji… medicínu.“ „Já to upřesním. Ve Venezuele jste honili Inckou princeznu, která byla tím zvláštní, že nestárla.“ „Počkej!“ vykřikla Paola a stoupla si přede mě. „Odkud to víš?!“ „Byl tam můj známý, který na Amazonce přišel o snoubenku. A on i princezna tě zachránili před piraňami.“ Paola otevřela ústa a neřekla nic. „Svět je někdy malý…“ „Kasumi, a co ta princezna? Byla to jen velmi dobrá podvodnice?! Tak dobrá, aby nás ošálila?“ „To by ses musela zeptat jí samotné.“ Vidina věčného mládí lidem zamotá hlavu. Říct, že existují tvorové, kteří to jsou schopni ať už za upsání se Peklu, či jen sami ze své vůle splnit, by mohlo mou aliancí otřást. Před námi se zpoza stromů zjevila náhorní plošina s jezerem. Vážně bych takovou ohromnou vodní plochu čekala spíše v nížině, ale když jsem se na skály odtud dívala… ten jejich tvar a tmavá barva… nevsadila bych si na to, ale klidně mohlo být možné, že ostrov před mnoha miliony lety zdobila sopka, která už dávno vyhasla a v její kaldeře teď bylo jezero. Moje myšlenky byly rázem utnuty. Z keře po mě skočil jakýsi muž a srazil mě k zemi. V mžiku jsem mu sáhla za opasek pro nůž a překulila se. Bylo těžké ho odvalit, ale pomohla jsem si nohama. Skončil pode mnou a zíral na mě, jak mu držím nůž pod krkem. „Chucku!“ zvolal Armando. Ano, byl to ten černoch. „Kasumi…“ řekl. Znělo to dost pohrdavě. Od ostříleného urostlého chlapa, kterého jsem odzbrojila a ohrožovala ho na životě, bych pohrdání nečekala. Zlost ano, pohrdání ne. „Chcete mě tu zabít, Kasumi? Divím se, že ne jedem…“ „A co váš útok? Zdál se vám dost čestný?“ „Nepoznal jsem vás. Máte na sobě spoustu bláta… Myslel jsem, že jste domorodka.“ Vstala jsem, ale nůž si ponechala. Samopal, který měl muž na rameni, jsem si též vzala a předala ho Paole. „Šatstvo mi taky vezmete?!“ ptal se Chuck a zvedal se na nohy. „Možná jo, jestli jste na svalovce…“ „Především nejsem na blbce, takže se o oblečení nebojte.“ „Heh, ještě jedna urážka, kotě, a kamarádi se z nás nestanou. Zprvu mi tě bylo i líto, ale po té otravě jsi klesla až na dno. Teď už proti Derekově plánu nic nemám. Sice jsi slabá žena, ale především jsi mrcha. Hmm, to víš, že jsme tě chtěli předhodit Leviatanovi?“ „Každý!“ vykřikla Paola. „Úplně každý o tom ví. Jen já ne… Co Oko hada, ten diamant, i o tom víte?“ „Jo. Derek při sexu často žvaní a prořekl se. Ale je mi jasný, že to nebyla informace, kterou by sděloval rád.“ „Při sexu…“ řekla jsem a zamyslela se. Ten chlap byl ukázkový idiot, co odhazuje trumfy z rukou a sází na svoji cenu. Věřil, že ho vzhledem k neobvyklé situaci potřebujeme, já věděla, že ne. „Jo, při sexu, Kasumi. Někomu se svalnatí černoši líbí. Vy jste asi na hubenější, nemám pravdu? Prostě na ty, se kterými si hravě poradíte. A když náhodou ne, vždycky jsou tu ještě jedy…“ Už mě s tím sral. Otočila jsem se na Paolu a sledovala její výraz ve tváři. Prohlížela si Chucka a nebyla z něj nadšená. Pak odjistila samopal, přepnula tlačítko pro střelbu jednotlivými náboji a stiskla spoušť. Chuck se zhroutil k zemi s prostřelenou nohou ve stehnu. „Mami!“ křičel Armando. „Uč se, kluku,“ řekla Paola a udeřila Chucka pažbou do hlavy. Padl na bok a držel se za krvácející ránu. „Další Derekův komplic! A to, že o jeho zasvěcení Keamy nevěděl, ještě neznamená, že mu v první řadě nepůjde o peníze z diamantu nebo o ten pochybný dar od Leviatana.“ „A co Kasumi?!“ křičel stále rozčílený Armando. „Možná bys měla zastřelit i ji anebo mě. Jak můžeš vědět, že tě nepodvedeme?“ „Kasumi je milionářka a ty můj syn. Chce mě někdo z vás zabít kvůli většímu podílu ze zisku? Myslím, že už takhle si docela přivyděláme a já proti rozdělení těch prachů na tři díly nic nenamítám. Pořád se budu moct po zbytek života válet.“ Byla to rozumná řeč a já Paole věřila. Paola navzdory svému zevnějšku nebyla nevypočitatelná šílená psychopatka, ale vcelku rozumná žena, která tu a tam potřebuje ukojit ego. Pokud ho nebude ukájet na můj účet, jako třeba ten večer na palubě, můžeme spolu vycházet. „Potřebujeme ho prohledat kvůli munici,“ řekla jsem. „Děvky!“ zařval Chuck. „Děvky?! ozvala se Paola. „Beze mě jste v prdeli! Dvě vymaštěný rambo holky na ostrově plném domorodců... Ti všiváci si vás dají k snídani!“ „Ty vymaštěný rambo holky ti nakopali prdel, zkurvenče!“ zařvala Paola. „Chápu, proč jsem velení dostala já a ne ty!“ Namířila na něj zbraň a mě bylo jasné, že vystřelí. „Miř na hlavu,“ poradila jsem jí. „Munice máme málo.“ Vystřelila. Chuck padl k zemi s dvěma dírami v lebce, kterými prolétla kulka. Poté ho Paola obrala o příruční kapsu s dvěma náhradními zásobníky, křesadlo a svítilnu. Armando byl sice celý bledý, ale nezvracel. Jako budoucí patolog musel něco vydržet. „Vy… ty… mami, tys ho… On mi chtěl pomoct! Radši vyskočil z vrtulníku, aby mi pomohl vás najít a…“ „Prosím tě, už drž hubu!“ ozvala se Paola. „Já nemám nervy na ty kecy! Uh, bože! Buď ráda, Kasumi, že nemáš dospělé dítě! Je to jak za trest! Tak, co bude dál? Kdy se sem vrátí vrtulník?“ „To by ti měl říct syn.“ Paola přišla k němu a zeptala se znovu. Armando mlčel. „To to jako budeš sabotovat?!“ zařvala Paola. „Kdy se vrátí? Řekli ti to?!“ „Až se vyčasí, ale co na tom sejde? Beztak všechny postřílíš. Jen aby tě náhodou nepřipravili o ty tvé… peníze! Jsi stejná jako oni!“ Tohle už Paola nevydržela a dala Armandovi facku. „Hajzle!“ vyštěkla a vrátila se ke mně. „Nápady? Půjdeme teď do chrámu?“ „Ráda bych, ale musíš nejprve znát můj plán. Protože Khe‘al rozumí anglicky, je klíčem k porážce Leviatana.“ „Co s tím furt blbneš? Leviatan je jen nějaký přerostlý had, kterého si tu už kolik let živí. Oni myslí, že je bůh a že jim dává rozkazy, ale je to jen velké zvíře. Chápu, že ty fámy, co o něm kolují, zblbli Dereka, ale že i tebe?“ „Podívej, nemusí se ti to líbit, ale potřebuji zajmout Khe‘al. Řeka stéká do moře jen kousek od chrámu. Vezmeme to podél řeky ať se neztratíme. V noci tam můžeme být a to je naše šance.“ „Dobře. Teď jsi tu šéf ty, Kasumi. Podřídím se, pokud to nebude pitomost a to tohle není. Z velekněžky jsou posraní a jen tak je přimějeme k poslušnosti. Navíc, diamant má být v soše hada a ta je v chrámu. Tak pojďme.“ Derek Šli jsme směrem, který nám ukazovala ta domorodá děvka už celé hodiny. Prodírání se houštím bylo otravné ale to neustálé stoupání bylo horší. A nikde nebyl žádný pořádný orientační bod! Přišlo mi, že se snad točíme v kruzích. S Helgou jsme se shodli na tom, že pokud do večera nebudeme u chrámu, domorodku zabijeme. Prozatím jsem jí ale dal šanci, a když se vzpamatovala, šla po svých, jen kousek před námi. Na to, kolik toho dnes zažila, vypadala vytrvale. Začalo se stmívat, když jsme dorazili k nízké betonové stavbě na vrcholku vysokého kopce. V budově byla nízká podlouhlá okénka. „Co to je?“ divil jsem se. Helga na to neodpověděla a já přiběhl blíž. Budova měla zhruba čtvercový půdorys a rovnou střechu z betonu. Nikde nebyl žádný vchod… Pohlédl jsem dovnitř okénkem. Podlaha uvnitř byla níž než okolní terén. Uvnitř toho mnoho nebylo, ale velké zelené krabice s klikyháky a červeným kolečkem v bílém poli byly dostatečně vypovídající. Domorodka začala ukazovat na stavbu a cosi vysvětlovat. Při tom divoce rozhazovala rukama, jakoby ji to snad děsilo. Pak jednou rukou ukazovala na různá místa v dálce a tou druhou na stavbu vedle nás. Ke konci se začala usmívat a hojně zmiňovat jméno jejich boha. „Ať drží hubu!“ řekl jsem, když mě to její žvanění začalo srát! Beztak vím i bez ní, že tu kdysi smrděli Japonci a že tady nejspíše mají celou síť bunkrů, zřejmě na vrcholcích dalších kopců v okolí. Hledal jsem něco jako poklop. Bylo to tu za ta léta zarostlé vysokými stromy a travou. Vsadil bych se, že před lety byl celý svah holý, aby šikmoočkové dobře viděli. Z nejvyššího bodu už byla dobře vidět zátoka a ohromná jeskyně. Pročesal jsem okolí a zastavil se před třemi ohromnými hromadami železa. Nebyly tu nikde známky boje, ale nepoškozené zrezivělé plechovky značily, že japončíci měli naspěch. Myslím, že císařství nemělo zase tak moc tanků, aby je tu mohli nechat. Ošklivé hranaté krabice, jež měly dnes už spíše rezavou barvu, nikoli původní zelený nátěr. Vyškrábal jsem se na jeden z nich a zabral za poklop. „Helgo!“ zařval jsem. „Pojď mi pomoct!“ Helga přišla blíž, vylezla na tank a poklop vcelku bez obtíží vyrvala. To bylo poprvé, co jsem mohl nahlédnout do japonského tanku. Bylo tu sedadlo pro řidiče, zásobník na munici a dokonce rádio s vysílačkou. Všechno to tu ale bylo tak stísněné, že bych se dovnitř snad ani nedostal. „Strašný,“ řekl jsem. „Během výstavy historických tanků v Berlíně jsem se stěží nacpal do našeho Panzeru, ale tohle je fakt síla! Vždyť sem by se nevešla ani Kasumi!“ „Čtyři chlapi na metru čtverečném? Není to tvůj sen, Dereku?“ „Drž hubu, Helgo!“ vykřikl jsem. „Jsi buzerant, Dereku! Ale se mnou nemáš problém… To mě uráží!“ „Je mi šumafuk, co to s tebou dělá, protože…“ ohlédl jsem se zpět k bunkru. „A kurva! Je pryč!“ Seskočil jsem z tanku a utíkal na vrchol kopce. Ta mrcha byla fuč! Rozhlížel jsem se okolo a marně po ní pátral. „Dereku!“ křičela na mě Helga. Jen pár metrů od bunkru nalezla otevřený poklop. Shlédli jsme dolů a naskytl se nám pohled na úzký tunel. „Tam se nevejdu!“ řekla Helga. „Musím za ní,“ řekl jsem. „Podívej, k zátoce už to není daleko. Běž napřed tímhle směrem a já tě doženu. Jo a pistoli si radši vezmi. Na jednu děvku ji potřebovat nebudu.“ Předal jsem Helze zbraň a začal lézt dolů. Očekával jsem spletitý systém chodeb a bunkrů, které pravděpodobně lemovaly celé pobřeží. Stanul jsem v úzkém tunelu vedoucím dvěma směry. Nejprve jsem šel k bunkru a po žebříku se vytáhnul nahoru. Uvnitř skutečně nebylo takřka nic a bedny, kde jsem očekával starou munici nebo dokonce granáty, byly prázdné. Možná to bylo i dobře, protože kdoví jak by půl století staré zbraně dnes vypadaly a jak by fungovaly. Slezl jsem zase do tunelu a šel jedinou možnou cestou dál. Byla tu hrozná tma a já si chvílemi připadal jak za Vietnamské války. Napadlo mne, jak tu mohli domorodci společně s japončíky žít? Možná se na těch pár let, co byl ostrov pod správou císařství, domorodci stáhli do chrámu. Ostrov nebyl zase tak malý, aby tu na sebe pak museli Japonci a domorodci dennodenně narážet. Co ale způsobilo, že se japončíci sbalili a odtáhli? Japonské ostrovy jsou jen necelých tisíc mil na severozápad. Dobrovolně opustit ostrov během prohrávající války? Divné… Chodba se brzy začala rozvětvovat a to bylo zlé. Neměl jsem ani tušení, kudy domorodka prchala. Rád bych ji chytil a zlikvidoval, ale spíš jsem se potřeboval dostat ke chrámu. Vydal jsem se proto chodbou, jež vedla tím směrem, přičemž jsem počítal s tím, že vylezu ven kdykoli jen to půjde, to abych neztratil orientaci. Armando Padla tma, když jsme dorazili k moři. Řeka tu do něj neústila, ale po skále stékala přímo do moře. Na vodopád bych se díval rád, ale ne za těchto okolností. Litoval jsem téhle výpravy. Kdybych býval zůstal v Llanalli, kdybych se nikdy nesetkal s Kasumi a kdybych nechtěl vidět svoji matku, pak bych o Paole měl ještě nějaké iluze, ale ty teď nahradilo těžké zklamání. Kdybych měl porovnat Paolu a Kasumi, těžko bych se rozhodoval, která z nich je lepší. Odsud už byla v dálce vidět zátoka a nad ní obrovská špičatá skála, která zřejmě představovala chrám. Ten gigantický otvor dovnitř byl vidět už odsud. Co mě však fascinovalo ještě víc, byla veliká hranatá stavba na skále pár set metrů od nás. Mé krvežíznivé společnice naznaly, že bychom se měli podívat dovnitř, takže jsme se vrátili do houští a stoupali po vcelku strmých svazích k budově. Určitě ji nepostavili domorodci a určitě tu nebyla déle než jedno století. Vzhledem k tomu, kde jsme byli, jsem tipoval pobřežní pevnůstku z druhé světové války. Myslím, že Kasumi to velice zaujalo, jakoby před sebou měla kus historie svého národa. Když se před námi zjevila ta šedá betonová stavba o dvou patrech, viděl jsem, jak se Kasumi zarazila. „Mohlo mě to dojít…“ řekla. „Co?“ zeptal jsem se. „Khe’alin meč sem před lety donesli Japonci. Nejspíše to byla zbraň nějakého vyššího důstojníka. Pojďte dovnitř.“ Budova neměla žádné dveře a ani se nezdálo, že je kdy měla – jen otvor dovnitř. Spodní patro bylo téměř zcela vyklizené a já se mohl jen domnívat, co tu tenkrát mohlo být. Jediné, co tu zbylo, byly malé plechovky s olejem, prostá křesadla, hromada prken, polámaný stůl, rozbitá petrolejka a především zničené dělo, které asi bylo příliš těžké na rozebrání a odvezení. To dělo samozřejmě směřovalo hlavní k moři, ale dnes už bylo zrezlé a popraskané. Žádné dělostřelecké granáty, ani plány či mapy a ani zásoby ať už jídla či zbraní – nic takového tu nezůstalo. V patře to nebylo o mnoho lepší. Kasumi tam chtěla vylézt po žebříku, ale většina příček se ulomila již dávno. Pro ni to ale problém nebyl. Jakoby to byla primitivnost – rozběhla se proti stěně, vyskočila na ni, odrazila se špičkou nohy a chytila se zábradlí. To se řádně prohnulo, ale Kasumi se po něm vyškrábala nahoru. „Je tam něco?“ ptala se Paola. „Vůbec nic. Ale…“ Kasumi shlédla přes zábradlí dolů a ukázala na roh budovy. „Támhle to vypadá jako poklop. Jsou tam spáry…“ Ano, skutečně byl v rohu otvor, zahrazený těžkou kovovou deskou asi metr na metr. Nebyla za co chytit a jak nadzvednout. Kasumi to ale nedalo. Prohlédla si zábradlí a nalezla místo, kde bylo uvolněné z betonu. Zabrala a pokusila se ho vylomit. „Kašli na to, Kasumi,“ řekla Paola. Nakonec se jí však zábradlí podařilo uvolnit a seskočila dolů s lehce ohnutou trubkou. Vsunula ji do spáry a zabrala. V takových momentech jsem si připadal obzvláště hloupě. Jako mužský bych tohle měl dělat já a nenechávat to na ženě. „Ukaž,“ řekl jsem a trubky se chytil. „Tak do toho.“ odvětila Kasumi a k mému překvapení ustoupila. Šla se podívat ven a poté se postavila k matce. „Je to těžký, co?“ otázala se mě matka, zatímco já se teprve snažil protlačit trubku na vhodné místo, to abych mohl řádně zapáčit. „To je dobrý, zvládnu to,“ odvětil jsem a konečně dostal trubku na správné místo. Zabral jsem a snažil se desku nadzvednout. Jak jen mohla být těžká?! Napadlo mne, jak se dolů lezlo před lety? Nejspíše tu měli vhodné nářadí a byli na to alespoň dva. To my měli jen jednu trubku. Pot mi začal téct po tváři dřív, než se deska vůbec hnula. Konec trubky se mi začal ohýbat v rukou a to bylo zlé. Čím kratší páka, tím náročnější zvedání. „Co myslíš?!“ optala se zase Paola, tentokrát však Kasumi. „Zvládne to?“ „Pochybuji.“ Pche, prý ‚pochybuji‘. Trubka se mi ale vyhákla a já málem spadl na zem. Kasumi se na to už asi nemohla dívat. Trubku mi vzala, vsunula ji na místo, shýbla se a zabrala. Deska se nadzvedla, pohnula a Kasumi ji odsunula pryč. To bylo tak trapné… Kasumi se na mě ohlédla. „Nepodceňuj mě,“ řekla. „Ale…. já chtěl jen pomoct!“ „Pomož mi až to budu potřebovat.“ Jen jsem zakroutil hlavou a podivoval se nad její odmítavosti a hrubostí. Nechtěl bych ji mít za matku… Ale to asi nikdo. Paola byla Kasumi dlužná a já též. Těžko ale splatit dluh někomu, kdo si se vším poradí sám. Tedy, samozřejmě, že kdybych tu pitomou desku zvednul, ani v nejmenším bychom nebyli s Kasumi vyrovnáni, ale dodalo by mě to pocitu, že tu jsem něčemu platný. Kasumi se shýbla a pohlédla dolů. „Není tu žebřík a je to docela hluboko.“ „Já počkám nahoře…“ navrhl jsem. Paola Seskočila jsem dolů hned po Kasumi a okamžitě na něco křupavého šlápla. Světlo seshora bylo sice mizivé, ale dostatečné, abych poznala, co že to bylo. Byly tu lidské ostatky zabaleny v hnědých zbytkách uniforem. Byly jich tu desítky. Snad hrob. Zapnula jsem svítilnu a porozhlédla se. Vedly odsud mříže a zdálo se, že sem byly dosazeny navíc, že dřív se tudy jen procházelo do chodby, kterou odsud bylo vidět. Zámek na mřížích byl tak rezavý, že sotva držel na místě. Kasumi se shýbla pro malou plechovou krabičku, která ležela pod jednou z koster. Otevřela ji a nalezla asi osm zpráv. Některé byly naškrábané na potrhaném papíře, jiné jen na kusu látky nebo kůže. „Co to je?“ zajímalo mě. Kasumi opatrně vyndala první zprávu, která byla i po letech čitelná a přečetla ji nahlas. Má drahá Kiyoko, mrzí mne, že jsem vás musel opustit právě v tak nešťastnou dobu. Byl bych rád, aby na mě náš syn vzpomínal jako na čestného muže a ne jako na zbabělého blázna, za kterého mne zde mají. Jsem spole čně s dalšími vězněm, nikoli však zajatcem. Vím, že mne budeš považovat za lháře stejně jako náš velící důstojník, ale já ho viděl! Viděl jsem démona z hlubin oceánů a nejsem sám. Jestli se nestáhneme z Pulau Ular, všichni do jednoho zde zahyneme! Jen doufám, že si to vedení uvědomí dříve, než tu zemřeme a hlavně – že nás odtud vezmou s sebou. Pokud se ale tak nestalo, pak se ti do rukou dostal tento dopis a ty už se o mne nemusíš strachovat. Miluji vás a vždycky budu Hideki Kasumi krabičku zavřela a odhodila na zem. „Zvláštní,“ řekla jsem. „Proč to nekončí slovy: ‚nejbolestivější smrt všem americkým psům?‘ „Protože historii nepíšou jen vítězové, ale také lháři. Je snadnější přesvědčovat lid, že muži v hnědých uniformách jsou všichni do jednoho krvežíznivé násilné bestie bez špetky cti. Ale tyhle bestie jsou vždy na obou stranách konfliktu. Slogan typu: ‚Přidej se k armádě USA a umuč si svého Japonce,‘ by asi moc dobrovolníků nezlákal.“ Svítilna zablikala a já se skoro až obávala, že zhasne definitivně. Vzala jsem jeden větší kus látky a hodila ho nahoru. „Armando,“ zvolala jsem na syna. „Potřebujeme louč!“ „Proboha k čemu?“ „Hodláme to tu snad prozkoumat, ne? Najdi venku větev, ulom ji na požadovanou délku, natrhej látku na proužky, zabal konec klacku, látku namoč v oleji a hoď nám to dolů.“ „Co-cože?!“ „Udělej co říkám!“ Blbec! Pořád se jen ptá, všemu se diví a ještě myslí, že ho povedu za ručičku. Armando byl zpátky asi až po deseti minutách a nesl hořící louč. „Ty kreténe!“ zařvala jsem. „Kasumi, on… to je idiot!“ Kasumi si povzdechla a zamyslela, zatímco já si od synáčka, který nás dost možná zabil, vzala pochodeň. „No co je?“ divil se Armando. „Kolik máme munice?“ zeptala se mě Kasumi. „Skoro tři zásobníky po třiceti nábojích. Můžeme se ubránit!“ „Pokud nám nevpadnou do zad.“ Kasumi kopla do zámku mříží a ten spadl. „A to se může stát. Mám návrh. Nakonec nám Armando možná pomohl. Pokud si světla domorodci všimli, a my budeme věřit, že ano, pak sem někoho pošlou, ale nenajdou nic. Dobře mě poslouchejte. Armando, pojď sem!“ Syn slezl a jen se opřel o stěnu. „Uděláme to takhle. Já odsud vylezu a zavřu vchod. Vy dva najdete únikovou cestu, někde tu musí být, protože tohle původně nebylo vězení ani hrob – tohle je spojovací chodba, která bezpochyby propojuje síť bunkrů, jež jsme cestou viděli na kopcích. Východů může být víc a budou v místě, které je možné krýt palbou z kulometů. Domorodci vás mohou přepadnout zezadu, ale věřím, že tolik jich tam nebude. Pokud si na to troufneš, Paolo, zkus se hned nato vrátit sem a postřílet je taky. Měli by pročesávat okolí, takže buď opatrná.“ „A kam jdeš ty?“ zeptala jsem se. „Do chrámu pro Khe’al.“ Plán to byl dost zoufalý, ale mohlo to vyjít. Těch domorodců tu zase nežije tak moc, aby nešli vybít. Kasumi hodila dolů trubku, zasunula desku na původní místo a zmizela. Doufám, že se stihla ztratit ve tmě. Na hromady koster se nekoukalo zrovna dobře a to ani mě. Velice ráda jsem proto odešla chodbou. Armanda jsem nechala jít vpředu, to abych nám mohla krýt záda. S trochou prozíravosti se nám ty svině mohou dostat do zad a to by bylo nepříjemné. Asi po sto metrech pomalé chůze k nám dolehl ženský křik. Úzké chodby ho dost zkreslovaly, ale poznala jsem, že žena opakuje jen dvě nebo tři slova a zdá se být zoufalá. Protáhla jsem se kolem syna a připravila zbraň. Křik utichl a to mne zmátlo. Velice opatrně jsem se vydala dál. Svítilna neustále blikala, ale i samotná pochodeň vytvářela dost světla, takže ten člověk vpředu o mně musel vědět. Dorazila jsem k tělu mladé ženy. Byla celá od krve, ale ta už na ní zasychala. Myslím, že ji někdo zlámal vaz, ale to je přece... hloupost, vždyť tu nikdo není. Nikde okolo nikdo nebyl! Shýbla jsem se k ženě a zkusila nahmatat tep. Marně. Až teď jsem si všimla úzkého pruhu světla nad námi. Byl tak poklop, který někdo otevřel a seshora se na mě snesl. Srazil mě svou vahou na zem a samopal mi vyrval z rukou. Konečně jsem mu mohla pohlédnout do tváře. Byl to Derek a nahoře nade mnou byl prostý žebřík vedoucí na povrch. „Ale, ale,“ zvolal Derek s úsměvem. „Paola a její synáček. Tak vy ještě žijete? A konečně jste se setkali. Dojemné...“ „O co ti jde, Dereku?!“ zeptala jsem se a stavěla se na nohy. „O diamant, o co jiného? Myslím, že už o něm víš, co jinak bys dělala tady u chrámu?! Kde je Kasumi?“ „Na cestě tam.“ „Hmm, tak to vypadá, že se zase shledáte. A být tebou doufám, že Kasumi na vás alespoň trochu záleží. Nemám totiž ve zvyku brát s sebou neužitečné rukojmí!“ Khe’al Cítila jsem napětí, které vzrůstalo každým okamžikem. Moji lidé se báli, tiskli se k sobě v komnatách hrubě vytesaných do skály, seděli na kožešinách, zahřívali se navzájem a vůbec nemluvili. Vzpomínali na mrtvé, nejvíce na Cha’ara a byli by vzpomínali i na mne, nebýt masky. Jakoby mne moje matka ochránila i z temné podmořské říše mrtvých. Rozbitá lebka mi rozřízla levou tvář až ke rtu. Nemohla jsem ani zavřít ústa, tak moc to bolelo. Trvalo celé hodiny, než se kněžkám podařilo mi ránu sešít pomocí jemných proužků kůže a kosti sloužící jako jehla. V ústech jsem teď měla odpornou pachuť kůže i krve a tvář měla probodanou. Stálo to ale za to. Nechala jsem Ulkuru, obřadní předmět z pevného materiálu v jeskyních, a šla za Leviatanem. Prošla jsem úzkými chodbami chrámu do hlavního sálu, zčásti zaplaveného vodou. Byl něco jako vstup do vnitřku chrámu. Velká socha našeho boha střežila tohle místo svojí mocí. Postavila jsem se až na okraj a sledovala moře pod sebou. „Leviatane, náš pane, prosím, pomoz nám! Jako tvá velekněžka, žádám tvoji pomoc!“ Neozval se. Leviatan není bůh, který by překypoval obětavostí. Nechával se uctívat a opěvovat, ale bylo vzácností, když se rozhodl nám poskytnout rady. Rád dostával, nerad dával, takový byl náš bůh. A teď pravděpodobně trávil odpadlíky. Pohlédla jsem ven z jeskyně. Vedla odsud úzká pěšina podél hrubé neotesané skalní stěny a ztrácela se ve tmě. Vyšla jsem před jeskyni a nechala na sebe téct vodu z nebes. Moje vlasy se máčely a cítila jsem, jak mi po kůži stékají kapičky vody, co smývají zbytky barev. Veškeré barvivo zůstalo ve vesnici, v místě, kam jsme se nemohli vrátit. I když jsem už neměla ani jeden ze dvou symbolů velekněžky, stále jsem byla nadějí všech mých lidí. Pohlédla jsem k pobřeží. Kdosi tam zažehl světlo… Mihotalo se v temnotě. Vraceli se! Přišli si pro nás až sem. Rychle jsem zaběhla do jeskyně a dále chodbami do míst, kde odpočívali moji lidé. „Jdou sem!“ vykřikla jsem a ukázala na šest statných válečníků. „Vy okamžitě vyrazte proti nim do bíle chýše cizinců. Ty, ty a vy dva půjdete strážit vchod do jeskyně – nikdo nesmí projít! Tenhle kus země je náš, a my ho nikomu nedáme. Muži odešli a jedna z lovkyň, jež právě kojila dcerku, mě oslovila. „Khe’al, někde tam venku je ještě Rha‘el. Myslíš, že je mrtvá?“ „Není schopnější lovkyně, než je ona. Poradí si.“ „Snad na ni pán moří dohlédne.“ „Snad…“ Rozhlédla jsem se po sále a prohlížela si ty muže a ženy. Měli strach a já jim ho nedokázala vyhnat z hlavy. Přišla jsem k jedné rodině s malým chlapcem. „Khe’al,“ řekl mi. „Půjdeme zase domů?“ „Půjdeme. Už brzy, slibuju.“ Pohladila jsem chlapce po hlavě a sehnula se k další skupince. Kručelo jim v břiše jak byli vyhladovělí, ale nebylo divu – hlad tu měl každý druhý. A zásoby vody, jež jsme nabrali do měchů cestou sem, se také tenčily. Malá holčička mě chytila za nohu a přiložila k ní hlavu. Rozplakala se. „Bojím se, mami.“ Shýbla jsem se k ní a objala ji. „Zase bude dobře. Musíš být silná.“ „Ona nás zabije!“ „Nezabije, věř mi. A už mě pusť, dítě. Musím tu být pro ostatní.“ Pochopila to. Vždycky všechno pochopila. Věděla jsem, že z ní může být dobrá velekněžka. Snad lepší než já. Já, která jsem nezabránila Cha’arovi, otci mé dcery, aby skočil do jámy a bojoval s cizinkou. Odcházela jsem ze sálu a slyšela, jak na mě pomalu každý volá. Potřebovali slyšet, že se všechno spraví, že bude zase líp. Bylo těžké tomu uvěřit. Jen co jsem vyšla chodbou do jeskyně se sochou našeho pána, strnula jsem. Byla tu ona. Připlížila se nocí jako stín z říše mrtvých. Naše pohledy se setkaly. Byla jsem bláhová, když jsem myslela, že pár strážců navíc ji zastaví. Ukázala na mě prstem a řekla: „Vím, že mi rozumíš, čubko!“ „Stráže!“ vykřikla jsem v našem jazyce. „Voláš zbytečně. Zaslechla jsem střelbu – tvoji lidé tam venku jsou nejspíše mrtví. A brzy sem dorazí moji přátelé. Teď sem zavolej svůj lid! Musím jim něco říct.“ Zprvu se mi nechtělo, ale svolala jsem je. Měli právo vědět, co se bude dít. Všichni si mlčky stoupli za mě podél stěny. Z džungle jsme zaslechli vzdálené rány. Takové prý vydávali cizinci, kterým se tahle žena tak podobala. Přišla se snad pomstít? „Khe’al, přetlumoč svým lidem, co jim teď řeknu. Leviatan je netvor, který se vydává za boha. Jestli chcete být svobodní, musíte se mu postavit, tak jako já.“ „Tvoje slova jsou lži!“ vykřikla jsem tím jejím zkaženým jazykem. „Leviatan je bůh!“ „Pak jim vyřiď něco jiného. Já, Kasumi, se prohlašuji vládkyní tohoto ostrova a nařizuji všem, aby okamžitě opustili tento ostrov a aby přepluli či přeplavali na ostrov vedlejší.“ Řekla jsem to svému lidu. Místo nesouhlasu projevovali jen strach. „Mami,“ řekla mi dcerka. „Nepůjdeme pryč, že ne?“ „Neboj se,“ odvětila jsem a obrátila se na zlou cizinku. „Tady jsme doma. Já se svého domova nevzdám. Vedlejší ostrov patří odpadlíkům, těm, co na popud Keamyho, toho jež zprvu nevěřil, odmítli nadále uznávat Leviatana za svého boha. Malý ostrov je jejich území a tento ostrov je území naše. Odejít odtud znamená zřeknout se víry v Leviatana.“ „Očekávala jsem to. Protože jsi v současné době vůdcem svých lidí a oni tě poslouchají, vyzývám tě na souboj. Pokud o to stojíš, bojuj za svůj lid, Khe’al.“ I tato slova jsem přetlumočila svým. Nikdo ani nedutal. „Moje povinnost je ochránit kmen.“ Vykročila jsem proti té, jež se nazývala Kasumi. Cítila jsem, že osud našeho kmene závisí na mně. Pokud prohraji, moji lidé se proti cizince nevzepřou. Jen když jim to rozkáže sám Leviatan a ten zde dnes nebyl. Nemusí tu být ani zítra, ani za týden. Kroužily jsme kolem sebe a vyčkávaly. Byla pro mne důstojným soupeřem ale věděla jsem, že není nad mé síly ji porazit. Hleděli jsme si do očí a vnímaly jen jedna druhou. Pak proti mně vyběhla, vyskočila do výše a udeřila mě do prsou. Zavrávorala jsem. Využila toho momentu a kopla mne z boku do žeber. Jakoby se mi celé tělo zachvělo... Chytila jsem se za hrudník a ona se mě pokusila udeřit do druhého boku. Jen pokusila, protože se mi ji povedlo chytit rukama za nohu. Nemohla se mi vyškubnout ze sevření a nebyla schopná udržet balanc, takže brzy ztratila oporu i pro druhou nohu. Otáčela jsem se ji kolem sebe ohromnou rychlostí, tak jako to dělávám s dcerkou. Já ji držím za ruce nebo nohy, točím se kolem dokola a ona se směje a říká, že je jako pták. Tohle ale nebyla hra! Přibližovala jsem se k okraji skály a pak jsem zlou ženu pustila. Vrazila zády do kamenné stěny, vykřikla, vykulila oči a padla na břicho. „Zdá se, že tvůj bůh tě opustil,“ řekla jsem. „Není divu. Tady vládne Leviatan!“ Kopla jsem ji do břicha a pak znovu, znovu a znovu. Kopala jsem do té mrchy ze všech sil. Skončila se zkrvaveným obličejem a plivala krev. Ozvala se hlasitá rána a já se polekala. U vchodu byla neznámá velká žena se zbraní, kterou nosívali cizinci. „Nešahej na ni, děvko!“ vykřikla ta žena. Náš kmen znal ty očarované zbraně a věděl, že je třeba mít se na pozoru. Kouzla těch lidí dokázala zabít kohokoli. Couvala jsem ke svým lidem a bála se skoro tak, jako oni. Velká žena chytila jednou rukou Kasumi a dovlekla ji k soše Leviatana. V chrámu se krátce poté objevili další cizinci. Dva z nich byli ti odsouzenci na smrt, třetí je ohrožoval kouzelnou zbraní. „Tak se tu scházíme všichni…“ řekl ten ozbrojený muž. „Helgo, vezmi diamant a přinuť ty primitivy, ať přivolají Leviatana.“ Helga, ta velká žena udeřila pěstí do sochy boha. Ulomila kus kamene a vyrvala Oko. To byl strašlivý hřích! Náš pán měl jen jedno oko a před mnoha lety si naši lidé museli vždy jedno oko vypíchnout, aby se přiblížili bohu. Teprve o mnoho let později se náš bůh smiloval a předal nám tento kámen s tím, že když mu vyrobíme sochu a Oko do ní vložíme, nebudeme nuceni si ubližovat. Dodnes ten den oslavujeme jako nekonečnou dobrotu našeho pána, den, kdy jsme dokázali, že jsme hodni jeho milosrdenství. Nikdo z mých lidí nepromluvil ani slovo. Jen zírali na to pohrdání Leviatanem. „Přivolej hada!“ vyštěkla na mě Helga. „Nemohu,“ odvětila jsem a chystala se ji srazit do moře. Tam bych ji pak utopila a vrátila se na hladinu s Okem. Ona namířila pistolí na jednoho z mých lidí. „Přivolej hada!“ řekla znovu. „On se přivolat nedá!“ Z té čarovné zbraně vyšel záblesk a můj člověk se zhroutil k zemi. Byl mrtvý a ona teď namířila na dítě, na moji dceru! Semkla jsem ruce v pěst a už už chtěla vyběhnout proti ní, když se k nám z dáli dostal Leviatanův zpěv. „A je to tady!“ zvolal cizinec, jež stál bezpochyby na straně Helgy. Všichni byli jeden jako druhý – pohrdali Leviatanem. Ale nemohou jím pohrdat tváří v tvář jemu samotnému! Před jeho dokonalostí se skloní jako všichni před nimi. Poznali to už bratři té, co si říká Kasumi a pozná to i ona. Leviatan už se blížil. Jeho zpěv nabíral na intenzitě a na moři se tvořily vlny. Pak na malý okamžik vše utichlo, aby se z vody přímo před námi vynořil náš bůh. Jeho obrovité nazelenalé hadovité tělo kontrastovalo s barvou moře. Jeho jediné oko posazené uprostřed lebky si prohlíželo nás všechny. My před ním padli na kolena, cizinci nikoli. Viděla jsem, jak po hladké kůži našeho pána stékají proudy vody. Pak otevřel ústa plná malinkých ostrých zubů a promluvil: „Zklamala jsi mne, Khe’al! Dovolit cizincům, aby mne okradli… Tvůj kmen za to čeká trest!“ „Odpusť, můj pane. Cha’ar byl zabit touto cizinkou a ostatní mají čarovné zbraně. Jsou mocnější než my.“ Bůh se naklonil nad Kasumi, která se pokoušela postavit. Nešlo jí to. „Myslím, že ti odpustím, Khe’al, tobě ano. Vzhledem k okolnostem ti ponechám život i zdraví.“ „Ó děkuji, můj bože. Přísahám, že tě už nezklamu. Mohu být tak troufalá a vědět, kdo je ta žena? Vím, že patří k těm, jež…“ „Zadrž, Khe’al. Vím, že je to odporné, ale zkus mluvit jejím jazykem. Měla by vědět, čím se provinila.“ „Ano, můj bože. Ostrov před mnoha lety obsadili její lidé a ty víš, že takoví si zaslouží jen a jen smrt. Lovkyně šly té ženě po krku už od samého počátku, co ji objevili. Později znesvětila tvoji svatyni a dokonce se vzepřela tvojí vůli, když unikla z jámy. Zde mne dokonce vyzvala, abych se svými lidmi odešla. Když jsem neuposlechla, prohlásila se královnou ostrova a vyzvala mne k boji. Jak vidíš, na mne nestačila.“ „Nestačila…“ řekl Leviatan a otevřel tlamu. „Ne tak rychle!“ ozvala se ta velká žena. „Kasumi dostaneš, hade, a dokonce ji pro tebe zabiju, ale něco za něco. Chci, abys mne a mého přítele Dereka obdaroval částí své nadpozemské moci.“ Leviatan se zarazil. To neskutečné pohrdání jím samým jej muselo udivovat. Kasumi pozvedla hlavu, setřela si krev ze zlomeného nosu a promluvila: „Nedělej to, Leviatane. Ona už se upsala! Upsala se Azazelovi a ten ji obdaroval nadlidskou silou. Už patří Peklu!“ „Mluvíš pravdu, Kasumi,“ odvětil Leviatan. „Ale Azazel své ovečky nezabíjí. Počká až zemřou samy, aby za svého života mohly o darech Pekla informovat další a další.“ „Pak by měl změnit názor, hade. Tahle se přidala na stranu Shairy. Není tu jen pro to, aby tě využila. Chce tě zabít!“ Helga namířila svoji zbraň na hada. „O jakém upsání to mluvíte?!“ křičela ta velká žena. „Vzpomeň si, Helgo,“ řekl bůh. „Byla jsi ještě mladá… Svého daru sis užívala celé roky. Teď je čas splatit dluh.“ Mocný bůh doširoka rozevřel tlamu a stiskl Helgu svými zuby. V tu chvíli na Leviatana zaútočil ten ozbrojený muž. Ohlušující rány se rozléhaly okolím, to když magické zbraně bušily do těla boha. Z obrovitého těla našeho pána začala téct černá krev. Hrozný pohled! Leviatan se snažil zavřít tlamu a rozkousnout Helgu, ale nedokázal to. Jakou musela mít sílu?! Byla celá zkrvavená od ostrých zubů, ale svým tělem a nohama nedovolila Leviatanovi skousnout. Zazněla další rána a pak ještě pár dalších. To Helga zraňovala našeho boha svojí zbraní. Krev z něj prýštila nejen z těla, ale i z úst. Zmítal se a trhal s sebou. Jeho zpěv byl tak hlasitý a tak smutný… Helga zasáhla i jeho oko, které se roztékalo, a oční důlek se plnil krví. Oh, náš bože, co ti to provedli?! Krátce poté se Leviatan zřítil do moře, které už pomalu černalo krví. Zbraň ozbrojeného muže se musela rozbít. Zahodil ji a skočil do vody. „Kasumi,“ vykřikla jednooká žena. „Rychle pryč!“ Kasumi se postavila a chystala se pospíchat za ženou a mladým mužem. Ze skonu Leviatana byli moji lidé na pokraji zhroucení. Někteří už propadali panice a plakali. Jiní se ukrývali do hlubin chrámu a další skákali za svým bohem. Já se zaměřila na Kasumi. Stála už na nohou. Chytila jsem ji zezadu kolem pasu, zvedla ji a trhla s ní k zemi. Klekla jsem na ni a začala jí pěstmi tlouct do obličeje. Bušila jsem do ní, dokud neupadla do bezvědomí. XI – Jedna z lidu Kasumi „Prober se, tak prober se!“ řvala na mě jak smyslu zbavená. Otevřela jsem oči. Šlo to těžce. Musela jsem mít pohmožděná i víčka… Byla to naprostá ukázka toho, jak kterýkoli souboj může skončit jedinou dobrou ranou. Kdyby poblíž nebyla skála, jen by mě hodila na zem, já se párkrát překulila a šla na nohy, jenže takhle moje záda dostala tak na prdel, až se divím, že mi vydržely kosti. Konečně jsem zaostřila zrak a sledovala tu kurvu. Pravdou bylo, že věci se vyvíjely fantasticky – Leviatan mrtvý, Helga taky, Derek možné též… Jen já teď byla přivázaná provazy k poničené soše Leviatana. Jakoby se snad čekalo, až mě had sežere. Pokusila jsem se uvolnit, ale provazy spletené z lián byly pevné. Rozhlédla jsem se po jeskyni. Nikde nikdo… „Jsme tu samy?“ otázala jsem se. „Mí lidé se před pár hodinami vydali do vsi. Jen bys je obelhávala a pohrdala jejich bohem.“ „Vážně? A koho teď budete uctívat? Tu zdechlinu?!“ Prásk! Dala mi ránu pěstí. Měla sílu, mrcha jedna. Jo… sílu. Jsou lidé, co tvrdí, že je úplně k hovnu učit se bojová umění. Říkají, že život je tak křehký až ho dokáže zničit každý a vy se prostě neubráníte. A ano, mají pravdu, ale jen zčásti. Není to jen o tom, umět udělat ze svého těla dokonalou zbraň, to samo o sobě nestačí. Je to především o tom snížit druhým šance na vaše zabití a k tomu nestačí vědět, kam praštit, jakou silou a jak rychle. Musíte být všímaví, mít dokonale přečteného svého soupeře, znát prostředí a být připraveni i na to, co nečekáte. Já připravená nebyla a nečekala jsem, že ona bude tak pohotová, aby mě chytila. Já kráva! Už po první ráně mohla zasténat, chytit se za bok, zavrávorat a možná se zlomenými žebry padnout s křikem k zemi. Ale tohle není civilizace a lidé tady musejí být zvyklí na náročný život už jen tím, jak tu žijí. Musejí mít výdrž, dobré reflexy a vůli. Neměla jsem se pouštět do tak hazardního úderu, měla jsem si ji ověřit. Nechat ji útočit a jen blokovat. Nezvedat tak vysoko nohu a kopat ji maximálně ke kolenům. Podcenila jsem ji a to byla chyba. Ale já ještě nebyla mrtvá, a dokud nejsem mrtvá, budu bojovat. „Já Leviatana nezabila,“ řekla jsem. „Chtěla jsi ho zabít! A též převzít mé místo!“ „Ale nestalo se! Ta malá holka, co se tě chytala za nohu… tvoje dcera?“ „A co má být?!“ „Kdyby o ní Leviatan řekl, že bude další velekněžkou, musela by tě podle tradice zabít! Teď už k tomu nedojde.“ „To má být útěcha?!“ „Krucinál, proč to nechápeš?! Copak chceš umřít?!“ „Kdyby se má dcera měla stát velekněžkou, samozřejmě, že bych si přála umřít a ochraňovat ji po celý její život svým duchem. Jen díky duchovi mé matky jsi mne ve vesnici nezabila. Jen díky němu.“ Tak tohle nevyšlo. Jsou lidé, pro které smrt neznamená nic v zásadě špatného. A jsou lidé, kteří smrt nepovažují za konečnou. Vlastně… už se řadím mezi ně, jen nejsem tak naivní, abych věřila, že až umřu, čeká mě něco lepšího než tenhle život. Vždycky přece může být hůř. „Co se mnou chceš dělat?“ optala jsem se. „Chci znát odpověď. Co s námi bude?!“ „Budeš vládnout. Oni tě budou poslouchat, protože tě milují a po tobě bude vládnout tvá dcera a pak zase její dcera… anebo syn.“ „Ale kdo nad námi bude držet ochrannou ruku? Pověz, jaký je tvůj bůh?!“ „Já boha nemám, jsem svobodný člověk, tak jako teď ty.“ „Dvacet mých lidí, včetně čtyř dětí spáchali sebevraždu, když utonuli pod hladinou, aby mohli obejmout svého boha a zemřít s ním. Tak v čem je ta svoboda lepší?!“ „Dnes už vím, že existují čtyři základní možnosti, jak vládnout svému lidu. Buď jsi bohem, lhářem, vůdcem nebo přítelem. Bůh je ze své podstaty víc než lid, lhář o sobě tvrdí, že je víc než lid, vůdce má jen schopnosti převyšující svůj lid a přítel je jeden z lidu. Tak mi pověz, Khe’al, jaký byl Leviatan?“ „Byl bohem přece!“ „A teď, když vládneš ty, chceš být též bohem?“ „Já nejsem bůh. Já jsem… přítel svých lidí.“ „A nejen to. Jsi též výtečnou vůdkyní. Ty tenhle kmen můžeš vézt celé roky a lidé se za tebe budou stavět, budou tě milovat a podporovat. Můžeš změnit vše, co tvému lidu neprospívalo. Už to není Leviatan, kdo vládne, jsi to ty! A neříkej mi, že vše, co Leviatan učinil, bylo dle tebe správné!“ „Nebylo, ale… co jsem, abych mohla zpochybnit vůli boha?!“ „Tvůj bůh zemřel, a ty žiješ. Nebyl tak dokonalý.“ Zabralo to! Viděla jsem, jak se zamyslela nad mými slovy a vzala si je k srdci. Po chvilce ticha opět promluvila. „Muž a žena, co zabili Leviatana, unikli. Lovkyně je viděli na břehu. Nejsem ničí vůdkyně, když nedokážu pomstít Leviatana a vrátit jeho drahokam kmeni.“ To bylo zlé… Když jsem naposledy viděla Helgu, tekla z ní krev z bezpočtu ran způsobených Leviatanovými zoubky a visela uvízlá v jeho tlamě. Kolik ta mrcha potřebuje, aby chcípla?! Už pomalu začínám chápat, jak se cítili nepřátelé třeba takového Gilgameše, o kterém jsem předpokládala, že se též upsal Peklu. To samé Achilles, Herakles a další a další. Možná neudělali vše, co se o nich povídá, možná ani neexistovali, ale pokud ano, pak chápu, proč jsou považováni za polobohy. Dnes je jiná doba, fyzická síla není zárukou slávy a úspěchu, ale kdoví, jestli za pár let nebude Helga přepisovat dějiny. Pokud to s ní ovšem neskoncuju. Většina bájných hrdinů zemřela předčasně, tak proč by ta germánská bestie nemohla chcípnout mojí rukou a dřív než se vůbec stihne proslavit? Nejprve jsem se ale musela dostat z pout… „Nabízím ti dohodu, Khe‘al. Nech mne jít a já slibuji, že udělám vše pro to, abych tvému kmeni vrátila Oko hada, a abych zabila tu, co přemohla Leviatana. Pak bude tvůj kmen čistý a před nimi bude budoucnost, kterou jim zvolíš ty.“ „Proč bych měla potřebovat tebe?!“ „Protože tu ženu znám a také vím, že ostrov v nejbližší době opustí. Já mohu jít za ní, ty ne.“ Odmlčela se, ale já už pomalu věděla, že to vyšlo. Vytáhla kostěný nůž a přeřízla mi pouta. Padla jsem k zemi a ona mi pomohla vstát. Přidržela mne ve stoje a řekla: „Být Leviatanovou velekněžkou znamená být krutá ke všem, kteří se proviní. Ty ses provinila mnohokrát, a přesto ti dávám svobodu. Já nejsem jako Leviatan, nejsem bůh, a proto ti dám šanci, abys vše napravila a aby ses stala přítelem mého lidu. Půjdeme za tvými lidmi spolu a doženeme je ještě zde!“ Pustila mne a já klesla na kolena. Jak vlastně chci zabít Helgu?! Bez pásu, bez energie, bez síly, beze zbraní,… Žena, která se na mne ve svatyni vrhla s tupým wakizaši v ruce, žena která mne poslala do jámy a která proti mně stavěla válečníky, byla stále zde, na dosah ruky. Ale zabít člověka, kterému jsem právě dala slib, by nebylo čestné. Pokud mi od této chvíle opět nepůjde po krku, pak jsem jí zavázána a své slovo musím dodržet. Jenže jak? „Takhle je chceš dohnat?!“ otázala se mě. Chytila jsem se nosu, zavřela oči a narovnala ho na své místo. Nebyl to první zlomený nos v mém životě, ale první zlomený v mém novém těle. Jak už jsem včera řekla – až tohle skončí, budu potřebovat rekonstrukci. Opřela jsem se chodidly o zem a narovnala se. „Nemáš vodu a jídlo?“ „Můžeš se napít z řeky a v džungli kousek odtud rostou sladké bobule.“ „Jo…“ Vyšli jsme ven na světlo. Bylo krásné slunné ráno na tropickém ostrově. Slunce se ještě ani nevyhouplo na oblohu, byla z něj vidět sotva polovina. Listí stromů bylo mokré, vyšlapané cesty plné bahna, ale před námi byl velice horký den. Otočila jsem se na Khe’al a konečně mi to došlo. „Musíme okamžitě podél řeky až… ne počkat, Khe’al ukaž mi nejrychlejší možnou cestu ke svatyni! Oni za chvíli odlétají!“ Rozběhla se vzhůru po svahu a já se jí musela držet. Neodpočinutá, polámaná, zkrvavená a žíznivá… Držela jsem s ní krok možná tak dvě míle. To byl ohromný výkon, ale pak už to prostě nešlo. Stěží jsem se dokázala nadechnout, a to vedro… Nemohla jsem dál. Zastavila jsem se, opřela o kmen stromu a jen silou vůle se držela na nohou. „Musíme dál!“ pobízela mě Khe‘al. „Eh, šlo by to líp, kdybys mě včera večer neztloukla.“ „Co když velcí tmaví ptáci…“ „Myslíš vrtulníky?“ „Co když… vrtulníky odlétnou bez tebe?“ Měla pravdu. Paola mě nejspíš považovala za mrtvou, tak proč by se vůbec měla vracet? Zhluboka jsem se nadechla a běžela dál. Dýchala jsem tak pravidelně, jak jen to šlo, ignorovala jsem únavu i bolest a myslela jen na jedno – udržet s bývalou velekněžkou krok. A tak jsme přeběhly kopec se sítí bunkrů, dvakrát jsme se přebrodily přes řeku a též jsme překonaly jakési mokřady. Nakonec jsme vyběhly z džungle a stanuly jen pár set metrů od cesty na náhorní plošinou s jezerem, načež jsem se zhroutila k zemi. Bylo to až zvrácené, ale ten pot a únava, kterou jsem pozorovala na Khe’al mě povzbudila. I ona nakonec byla jen člověk, i když zocelený životem na ostrově. Khe’al mi pomohla na nohy. „Kam dál?“ ptala se. Nad námi právě proletěl vrtulník. Chvíli kroužil okolo a poté zamířil k místu přistání. „Dál proti proudu!“ řekla jsem a běžela dál. Ani nevím, kde jsem na to vůbec sesbírala síly. Ty hodiny strávené během byly nekonečné. Ale to, co tu hrozilo, mě zkrátka nutilo přidat a nevzdávat se. Někde tam za oceánem byla moje dcera a sestra. Chtěla jsem je vidět! Shaira měla nakonec pravdu, když říkala, že bych nedokázala svoji rodinu trvale opustit. Už teď se mi po nich stýskalo a pokud se odsud nedostanu... uvidím je ještě? Opuštěný ostrov mimo všechny námořní trasy, místo, kam lidé z civilizace prakticky nevkročí. Vím, že by mě Sakura hledala, ale co když uvěří, že jsem po smrti. Armando ji to může vyřídit a pak... nechci být od svých milovaných odříznutá půlkou světa! Keamy Nemohl jsem se vyškrábat nahoru. Stěží jsem se dokázal hýbat. Noha byla zlomená, pravá ruka vykloubená a já ležel mezi mrtvolami. Když už hlína nebyla schopná napršenou vodu pojmout, musel jsem vylézt na mrtvoly, jež zde přistavila Kasumi. Ležel jsem na páchnoucích zkrvavených tělech a modlil se, aby nespadly do vody. Ten zápach byl tak odporný, že jsem se několikrát pozvracel a byl bych zvracel dál, kdybych měl co. Teprve druhý den při rozbřesku se do vesnice vrátili místní. Věřil jsem, že jsou to obyvatelé vesnice, ale nebylo tomu tak! Některé z těch lidí jsem si dobře pamatoval. Byli to ti, které jsem učil o našem světě a kterým jsem vyvracel existenci nadpřirozených bytostí včetně Leviatana. Byli to odpadlíci – už jen asi šestice můžu a dvě ženy. Neměl jsem ponětí, co tu dělají, snad se chtěli vzdát. Ale to by je před popravou v jámě stejně neuchránilo. Nejprve procházeli kolem jámy a podivovali se nad mrtvými těly i opuštěností vesnice. Když si všimli mrtvoly Cha’ara vzrušeně začali debatovat. Mě ani nepoznali, mysleli, že jsem jen další mrtvola. Cosi jsem zachroptěl ve snaze upoutat pozornost. „Jeden žije!“ zvolal mladý muž. „Tak ho doraž!“ odvětil jiný. „Neblázni! Když je Cha’ar mrtvý a Leviatan též, pak je vůdcem Khe’al.“ Co to říkal?! Že Leviatan je mrtvý?! Takže oni zabili boha… Helga, Kasumi, Derek, Paola,… nesejde na tom kdo. Právě zničili vše, v co tenhle kmen věřil. Nikdy jsem jim neměl dovolit se sem dostat! Je to moje vina. „Vytáhneme ho a dáme mu vodu,“ řekl další z nich. Stěží jsem se dokázal pohnout, ale za spolupráce se jim povedlo mne vynést nahoru a uložit na prostou kožešinu. Dali mi napít a pak si mě prohlíželi. „To je Keamy!“ řekl jeden z nich. „Co s ním uděláme?“ „Nevím,“ odvětila žena. „Khe’al rozhodne a též rozhodne o našem osudu. Uvidíme, co chystá…“ Helga Zasraná přerostlá potvora! Když se Leviatan zhroutil do vody, stěží jsem dokázala vyváznout z jeho odporné tlamy. Voda okolo mě se zalévala krví a nejen tou jeho. Pistoli jsem někde ve vodě upustila a snažila se dosáhnout hladiny. Nebýt Dereka, který pro mne skočil, bych to nikdy nedokázala. Nebyli jsme však ani na hladině, když do vody skákali primitivové. Naštěstí jen objímali svého hada a záměrně polykali vodu – nevšímali si nás. Takoví hlupáci!Jakmile jsme byli na hladině, doplavali jsme na pláž pod skálou, na níž stála pevnůstka. Necítila jsem ruce ani nohy. Tekla ze mě krev a voda v ranách dělala své. Nikdy jsem takovou bolest nezažila. Jiní by byli už mrtví, ale já nejsem jako jiní. Padla jsem na bok, držela se za největší rány a sténala. Derek si svlékl vrchní oblečení a ty největší rány mi ovázal, aby zabránil krvácení. Přesto jsem ztratila spoustu krve. „Máš diamant?“ zeptal se mě Derek. Měla jsem ho, to ano. Vytáhla jsem ho z kapsy a ukázala Derekovi. Usmál se, drahokam si vzal k sobě a uschoval ho do malé brašny u boku. „Výtečně. Nevyšlo to všechno dle představ, ale to hlavní máme. Teď mi ale pověz, Helgo, co to Leviatan povídal? O Azazelovi a o nějaké Shaiře…“ „Ehh, poté, co by nás had obdaroval, chtěla jsem ho zabít a přinést jeho hlavu do civilizace. Chtěla jsem se proslavit, proto jsem se spolčila s Shairou. Ona je… myslím, že není člověk.“ „Cože?! Ale to je teď jedno. Vracíme se k místu přistání, tak pojď.“ „Co?!“ „No tak dělej, Helgo!“ řval Derek. „Musíme na Ztroskotance! Pan Ho tě dá zase do kupy.“ Bylo to těžké. Musela jsem se nejprve doplazit ke skále, pak se o ni opřít a konečně vstát. „Nemůžeš na mě spěchat!“ řekla jsem. „A ani vlastně nemusíš. Koho se ještě můžeme bát? Domorodci jsou vyděšení, Paola a její synáček bezbranní a Kasumi zcela vyřízená.“ „V to doufám, že ta šikmoočka má dost. Pověz, nepřijde ti to jako zápolení? Ty a ona… kdo je lepší a tak?“ „Heh, ona se mi měřit nemůže.“ Neřekla jsem to nahlas, ale ráda bych se s Kasumi ještě setkala. Tentokrát bych se nejdřív ptala a teprve pak ji tloukla. Ona věděla o tom nadpřirozeném daru víc než já. A já vše po celý život považovala jen za sen nebo přebujelou představivost. Šli jsme celou noc a neustále se drželi řeky. Byla to jediná zaručená možnost, jak dosáhnout místa přistání. Skutečnost, že už po pár hodinách se vítr utišil a déšť pomalu ustával, nám hrála do karet. Vrtulník mohl klidně vzlétnout a i kdyby nebyli všichni na palubě, můžeme je tu nechat. Horší byla možnost, že druhý výsadek byl zabit nebo zajat domorodci. Pak bychom museli spoléhat na záchranné čluny. Na místo přistání jsme dorazili až k poledni. Vrtulník kroužil nad námi v okruhu asi půl druhé míle a zdálo se, že pročesává okolí. Když nás dva pilot zahlédl, okamžitě začal klesat. Vrtulník usedl na zem, a aniž by pilot vypnul motory, vyskočil ven Trevis. Byl uvnitř úplně sám. „Héj, lidi!“ zvolal a pobízel nás, abychom šli k němu. „Proboha!“ vykřikl, když mne ten špekoun zahlédl. „Co se vám stalo?!“ „Co ti je potom?!“ řvala jsem, aby mě vůbec bylo slyšet. „Diamant máme a víc nepotřebujeme!“ „A co ostatní? Máme jen Paolu a jejího kluka.“ „Cože?!“ ozval se Derek. „Oni jsou už na lodi?“ „Jo! Už čekali na místě, když jsme sem k ránu přiletěli. A… a kurva!“ vykřikl Trevis a ukázal směrem k řece. Přibíhala odtamtud zakrvácená Kasumi a mluvčí těch primitivů. Neměla jsem sílu ty dvě děvky zabít. „Rychle dovnitř!“ pobídla jsem ostatní a naskočila do vrtulníku. „Kasumi,“ zařvala jsem na tu děvku. „Konečně jsi mezi svými, co?!“ Vysmála jsem se té žluté kundě, a když se vrtulník vznesl, pohodlně jsem se opřela o sedačku. Kasumi běžela k nám a z posledních sil vyskočila, aby se chytila jedné ližiny. „Ta svině! Trevisi, máte tu zbraň?“ „Zbraň? Ne. Já ani nevím, jak se správně drží!“ Vykoukla jsem ven a viděla ji, jak se přitáhla k ližině a zapřela se o ni nohama. „Skopni ji dolů!“ poručila jsem Derekovi. „Blázníš? Strhne mě s sebou. Tuhle svini snad nic nezastaví!“ Derek se otočil k pilotovi. „Hej, chlape, ta děvka, co se nás drží… zkus ji otlouct o koruny stromů.“ „Cože?!“ ozval se pilot. „Vy jste se snad zbláznil! Chcete nás zabít?!“ „To ne, ale… tak až budeme nad mořem, klesněte níž. Voda ji strhne.“ „Co to je za nápady?! Víte vůbec jak riskantní to…“ „Mám tady diamant v hodnotě nějakých čtyřiceti milionů amerických dolarů. Chcete třetinový podíl?! Tak mě zbavte té děvky!“ Pilot na peníze slyšel, a jakmile jsme přelétli pláž, zpomalil a klesnul k vodě. Přišlo mi to jako zbytečný hazard. Derek pohlédl ze dveří ven. „Ona tu není!“ zvolal. „Tak se neudržela,“ odvětila jsem, ale hned nato jsem zahlédla Kasumi, jak leze do kabiny druhými dveřmi. „Dereku!“ varovala jsem ho. Otočil se, ale Kasumi ho hned udeřila pěstí. Derek zavrávoral a málem vypadl. Musela jsem zasáhnout a tak jsem Kasumi strčila do pilotní kabiny. Rozhozený pilot málem neudržel řízení a vrtulník sebou lehce zatřásl. Derek se pokusil Kasumi strhnout, což se mu i povedlo, ale sám skončil na podlaze. Kasumi se ho snažila chvíli marně odstrčit, pak snažení nechala a sklopila ruce níž. Derek ji udeřil pěstí, ale jí se konečně podařilo chytnout ho kolem pasu a překulit se. Chytila jsem Kasumi za paži a smýkla s ní ke dveřím. Musela se přidržovat stěny, aby se nezřítila dolů a to byla moje chvíle. Rozběhla jsem se proti ní a vrazila do ní tělem. Bohužel jsem však neudržela rovnováhu, a protože se mě při pádu chytila za zápěstí, vypadly jsme obě dvě. Neměla jsem sílu plavat a věděla jsem, že urychleně potřebuji Derekovu pomoc. Vrtulník byl jen kousek nad námi a já dokonce slyšela Derekův křik. „Žebřík?!“ podivoval se zřejmě nad pilotovým návrhem. „Nic takového,“ pokračoval Derek. Stál tam ve dveřích a smál se mi. „Nikdy jsem nebyl na ženský, Helgo, ani na ty přerostlý! A ani jako bodyguard ses moc neosvědčila! Leťte na Ztroskotance!“ Ponořila jsem se. Kasumi se teprve vzpamatovávala a já nechtěla zemřít sama. Chytila jsem ji za nohu a přitáhla ji k sobě. Přitom jsem polykala vodu, protože bolest z ran byla strašlivá. Kasumi do mne začala chvíli tlouct. Bylo to směšné, ale pak mi strhla provizorní obvazy a vsunula mi prsty do rány na boku. Řvala bych, ale plíce se mi plnily vodou. Cítila jsem jakoby mi Kasuminy prsty zajížděly čím dál hlouběji do těla, jako by protrhávaly poraněné maso a rozšiřovaly ránu. Jakoby se snad i dotýkaly orgánů... Bože! Rozklepala jsem se vinou té šílené bolesti. Končetiny včetně prstů mi ochably a Kasumi mi vyklouzla. Plavala na hladinu, zatímco já sebou škubala a ztrácela vědomí. Derek Dokud to šlo, pozoroval jsem tu šikmookou děvku. Nevím, jak to dokázala, ale vyvázla i z Helžina sevření. Neskutečná svině… Byla jako kočka s devíti životy, ale teď už nemělo význam se o ni starat. Žádné námořní trasy, žádné výletní lodě, prostě nic. Tenhle kmen měl to štěstí v tom, že na něj svět sral a to jen proto, že si ho pořádně nevšiml. A já nikde nebudu roztrubovat, že tady žijí domorodci a že je mezi nimi jedna žlutá děvka, co by se strašně ráda vrátila do civilizace. Jen ať si tam je, ať tam shnije mezi primitivy. Pilot šel pomalu na přistání a já si zhluboka oddechl, když jsem se ocitl na palubě Ztroskotance. Seskočil jsem z vrtulníku a pilot mě ještě u něj odchytil. „To byla velká sviňárna,“ řekl mi. „Počítejte s tím, že jdu za kapitánem nebo… že bychom se přeci jen domluvili na podílu?“ „Domluvíme se, to určitě jo.“ Pilot si sundal helmu a opřel se o vrtulník. „Poslouchám…“ vytáhl si cigaretu a usmál se v domnění, že mě ojebal. Rozhlédl jsem se po palubě a zjistil, že je tu prázdno. Ani nahoře na můstku jsem nikoho neviděl. A i kdyby… co na tom sejde? Udeřil jsem pilota pěstí, podrazil mu nohy, chytil ho zezadu kolem krku a trhnul. „Já se s nikým o nic nedělím.“ „Ty jsi zešílel!“ křičel Trevis, když pilot padl mrtvý k zemi. „Jen klid. Jedeme v tom oba – padesát procent pro každého. To je nejlepší možná vyhlídka, ne snad?! Běž sehnat pár lidí a tvař se, že to byla nehoda, že prostě vylezl z vrtulníku, zakopl a nešťastně spadl.“ „To mi kapitán neuvěří!“ „Tak mu nabídni víc! Řekni, že Imran připlatí! Všechno je jen otázkou peněz a každý má svoji cenu.“ Déle jsem se nezdržoval a pospíchal na ošetřovnu. Na lůžku seděla Paola a pan Ho ji obvazoval rány po včerejší potyčce s Kasumi. Vedle stál Armando a mračil se. Kdo by si pomyslel, že zrovna tihle dva se z toho vyhrabou… Ale všeho do času. „Dereku!“ zvolala Paola, když mne ve dveřích zahlédla. „Taky ošetřit?!“ otázal se Ho. „Teče vám krev.“ „Běž, Ho. Zmizni. Máme poradu.“ „Ho už jít,“ odvětil ten blbec a vypadnul. „Kdo se ještě vrátil?“ ptala se Paola a seskočila z lůžka. „Jen já. Helga je mrtvá, Keamy nejspíš taky a…“ „A Kasumi? Viděl jsi ji ještě?“ „Viděl. Myslím, že teď už bude na pláži a bude říkat Pulau Ular domove.“ „Co?!“ divil se Armando. „Oni ji nechali jít a vy…“ Armando vykročil ke dveřím, ale já mu v tom zabránil nataženou rukou. „Vracíme se pro ni!“ řekl mi. „Kdepak, kamaráde. Máme, co jsme chtěli, podívej,“ usmál jsem se a sáhl do brašny. Zapátral jsem v jejích útrobách a strnul. Úsměv mi zmizel ze rtů a já zařval na celou ošetřovnu jediné slovo: „Kasumi!“ Kasumi Vyškrábala jsem se na pláž. Udělala dva kroky vpřed a padla na všechny čtyři. Napadlo mě, kde by teď byla stará, pomalu pětatřicetiletá Kasumi? Možná by definitivně vyplivla už při běhu k vrtulníku, možná by se utopila v moři a možná by to všechno zvládla, byť by na tom byla ještě hůř než já. Ten hnací motor, co mám v sobě, funguje dokonale a nutí mne v sobě neustále hledat další a další síly. Vyplácí se to… Potřebovala jsem chvíli oddech, ale přesto mi na rtech hrál úsměv. Zpod podprsenky jsem si vyndala diamant a prohlédla si ho. Nebyl hnusný, ale šperky mě nikdy nezajímaly. Jen kus kamene, jehož cena zdaleka neodpovídá jeho skutečné užitkové hodnotě. Je to trochu podobné dnešnímu umění. Někdy v květnu mě Sakura vytáhla na prohlídku moderního umění v Londýnské národní galerii. Tvrdila, že to bude strašná bžunda pozorovat ty cákance, co jinak stojí miliony liber. A ano, ona se mohla smíchy potrhat, až nás málem vyvedla ochranka, jenže já si uvědomila, jakou skutečnou cenu ty obrazy mají. Velké plátno, tu flek, tam šmouha a je to obraz za statisíce. Přitom bych ho namalovala i já, možná by ho namaloval i můj pes, kdybych nějakého měla, ale protože já nejsem známý malíř, totožné dílo by mělo cenu sotva libry – čili jeho skutečnou cenu. Byla to naprostá ukázka toho, jak je vše uměle vyvolané a že lidé, co obdivují ty čmáranice, nejsou víc než hloupé ovce, bez vlastního názoru. Parvati měla nakonec pravdu, když říkala, že společnost uznává faleš. Oko hada jsem uschovala do kapsy kalhot a pomalu se zvedla. Ohlédla jsem se na moře. Vlny příjemně šplouchaly a já byla zatraceně ráda, že Helga zůstala ve vodě. Teď už jsem o její smrti nepochybovala. Skutečnost, že jsem se o její skon nakonec zasloužila, mě o to víc těšila. Raději jsem se postavila na nohy a rozběhla se do džungle. Utíkala jsem k místu, kde stála vesnice. Během cesty jsem očekávala, že uslyším vrtulník, ale nestalo se. Čím déle Derek zjistí, že mu něco chybí, tím lépe. Trvalo celé hodiny, než jsem se dostala k vesnici. Po příchodu jsem si všimla, že Khe’al již dorazila a teď hovoří ke skupince domorodců. To, že Keamy leží venku kousek od náčelníkova domu, mě překvapilo. „Khe’al!“ oslovila jsem velekněžku nebo snad náčelnici? Nevím podle jakého systému se volí noví náčelníci, ale pokud to nezvoře, pravidla bude určovat ona. Otočila se na mě. „Pojď mezi nás a pověz, dodržela jsi slovo?“ Vyndala jsem Oko hada, načež všichni přítomní otevřeli překvapením ústa. Předala jsem diamant Khe’al, která si ho uschovala do kožené kapsy u pasu a dokonce se na mě usmála. „Možná jsi opravdu přítel našich lidí,“ řekla mi. „Ta žena, co zabila Leviatana, je mrtvá. Moře si ji vzalo, mým přičiněním. Muž se však na ostrov vrátí a bude chtít Oko zpátky.“ „Nikdy ho nedostane!“ „Můžu s tebou mluvit o samotě?“ Kývla hlavou a zavedla mne nikoli do náčelníkova obydlí, ale do malé chýše. Usedla na opracovanou kožešinu a nabídla mi jinou k sezení. Nejprve jsem se tu porozhlédla a všimla si tak řady barviv v hliněných nádobách, dřevěné police se sušenými bylinkami a též s několika malými kamennými soškami hada. Když viděla, jak vyprahle vypadám, nabídla mi měch s vodou a hrst červených bobulí. „Stále nám hrozí nebezpečí?“ otázala se mě. „Stále. Podívej, vím, že jsem se k lidem tvého kmene nechovala nejlépe, že jsem řadu z nich zabila a pak je chtěla dokonce vyhnat nebo převzít moc. To všechno byla jen reakce na vaše jednání. Stříleli jste po mně, uvěznili mě, chtěli mě popravit a pak jste bránili Leviatana, který se ale mě samotnou snažil zabít. Víš přece, že Keamy jím byl osloven a nařídil mu, aby mne sem přivedl.“ „Skutečně?!“ podivovala se. „Je tam venku. Zeptej se ho.“ „Věřím ti. Možná to všechno bylo jen velké nedorozumění, co myslíš?“ „Ano, a abych ti dokázala mé čisté úmysly, pomohu ti proti Derekovi, tak se ten muž jmenuje. Věřím, že zaútočí přímo na vesnici. Musíš proto své lidi poslat pryč. Ať se ukryjí ve svatyni nebo v chrámu, ale ať nezůstávají zde.“ „Přidali se ke mně i odpadlíci… I když proti nám bojovali, dovolila jsem jim se vrátit. Kmen věří, že Leviatan s námi mluví mými ústy, stejně jako předtím. Nezpochybní mé rozhodnutí, ať už jim bude připadat jakkoli podivné. Své lidi pošlu na druhý ostrov. Je malý, ale je tam pramen vody a okolí ostrova je plné ryb. Tam budou v bezpečí a mohou tam být celé dny.“ „Ty s nimi nepůjdeš?“ „Tohle je teď můj kmen. Když sem před lety přišli tvoji lidé, Leviatan je vyhnal. Oni se ho báli a utekli. Teď má můj lid nové nepřátele a ti se musejí bát mě. Nemohou se ale bát někoho, kdo se skrývá.“ „Rozumím. Pojďme se připravit.“ Khe’al všichni poslechli a odpadlíci se ke svým bratrům chovali na první pohled vřele. Možná si ještě včera šli po krku, ale dnes byla jejich nevraživost zažehnána. Povídali si, objímali se a pak bok po boku odešli. Zvláštní, jakoby domorodci cítili, že je třeba začít znovu od základů a jakoby jediný opravdový důvod války mezi nimi byl Leviatan sám. Udrží si Khe'al jednotu kmene? Mohla by. Je to jedna velká rodina a nemyslím, že by měl někdo chuť stanout v čele kmene místo velekněžky. Tady se na ženy pohlíží se stejnou úctou jako na muže. Když to nezbabrá, zbaví kmen postu náčelníka, čímž nadobro vyšachuje potenciální soupeře v boji o vládu nad kmenem. Vyčerpaní odpadlíci jí musejí už teď ležet u nohou a zbytek kmene věří v její výjimečnost. Se smrtí Leviatana ztratil kmen řád, rozpoutal se chaos a nebylo v co nebo v koho věřit. Teď všichni věří v ní. Brzy jsme ve vsi zůstaly samy. Vlastně... jediný, kdo tu ještě zůstal s námi byl Keamy, který stále ležel na kožešině před náčelníkovým domem. Dostala jsem výzbroj v podobě luku a kopí, zatímco Khe’al dala přednost obyčejnému noži. Pak mě zavedla k vědci. „Co s ním bude?“ zeptala jsem se. „Cha’ar si ho oblíbil. Náčelník miloval jeho příběhy o lidech za oceánem. Sice napomohl tomu, aby skupina lidí odmítla věřit v hada, ale pak vše odčinil návrhem, jak se odpadlíků zbavit. Já jsem ale s otrávením nikdy nesouhlasila, není to správný způsob, jak bojovat s nepřáteli a oni navíc byli jedni z nás! Jsou to naši bratři a sestry a celý kmen to dobře ví.“ „Takže? Co s ním uděláš? Necháš ho jít?“ Keamy se rozkašlal, prosebně na mne pohlédl a řekl: „Kasumi… snažně vás prosím, pomozte mi. Já… já nevím, jak jste se dostala do přízně Khe’al, ale…“ „Drž hubu, Keamy!“ ozvala jsem se. „Já na rozdíl od tebe kmeni pomohla. A sice to nebylo nezištné, ale pomohla jsem. Co jsi pro ně udělal ty? Naučil jsi velekněžku anglicky a obratem domorodce rozvrátil? Vzpomínáš na to, když jsi nám na tomhle místě vyprávěl o misionářích, co obracejí kmeny na svou pochybnou víru a tím je zevnitř rozdělují? Tohle přesně jsi udělal i ty.“ „Ale… ale to jen dokud jsem Leviatana neviděl na vlastní oči a navíc… vždyť vy jste chtěla jejich boha zabít!“ „On chtěl zabít mě, bylo to osobní a navíc, já jsem nikoho nepoučovala o tom, čemu má věřit a čemu ne. Ty jsi kmeni vytvořil nepřátele a pak náčelníkovi chtěl pomoci s nimi skoncovat! Skoncovat s lidmi, kterým jsi vyvracel Leviatanovu moc a možná i existenci! Proč jsi jim prostě neřekl, že ses spletl, anebo… proč jsi v těch pokusech o rozvrácení nepokračoval? Došlo ti, že víru v něco hmatatelného nemůžeš vyhnat z mysli, co? Jsi jen bezpáteřná krysa!“ „Ne! Jen jsem chtěl přežít! Já jsem je chtěl studovat, ale oni pokládali otázky, ptali se mě na naše bohy a já jen pravdivě odpovídal. Nikdy jsem nechtěl zbavit kmen jejich víry!“ „Khe’al, to tenhle muž sem přivedl všechny ostatní. To kvůli němu jsou zde.“ „Ale přivedl i tebe.“ „To ano.“ „Tvrdila jsi, že tě chtěl Leviatan zabít. Proč?!“ „Proč? Eh, jsem jedna z těch, kteří sem přišli asi před pětapadesáti lety. Ale já nejsem jako oni.“ „Oni nutili náš lid k těžké práci. Kopali jsme chodby a dřeli jsme pod jejich bičem. Máš pravdu – ty taková nejsi. Ale jsi jejich potomek.“ „Potomci odpadlíků budou členové kmene a přesto jejich otcové a matky bojovali proti vám.“ „Dobře řečeno. Takže chceš, abychom ho zabili.“ Zvažovala jsem, jaký užitek by pro mne mohl Keamy mít. Měl zlomenou nohu a tak nebyl použitelný jako návnada. Na rukojmí měl pro Dereka příliš nízkou cenu a jako informátor nemohl nahradit Khe‘al. Musela bych se nad ním slitovat, zapomenout na to, že mě nechal v jeskyni napospas lovkyním. Ale já lítost s nepřáteli nemám. Khe’al a Paola mi také šly po krku, nicméně začaly mi být užitečné. A i když jsem měla důvod třeba takovou Paolu ve spánku uškrtit, neudělala bych to. Není to o tom, že bych ji odpustila, nýbrž o tom, že jsme si navzájem užitečné. Podobné to bylo před lety s Akirou. Staly se z nás přítelkyně a ona mě zradila. U Paoly nebo Khe’al jsem zradu necítila, u Keamyho však ano. Nebyl to člověk, na nějž se dá spoléhat. „Když zemře, bude to jedině dobře, ale když bude žít, můžete využít jeho znalostí. Ví, jak žijeme my, zná tajemství předmětů, které byste považovali za magické. Může vám prospět jako vězeň, ale přítel to není a nikdy nebyl. Sama si rozhodni, co s ním bude.“ Khe’al rozhodla až překvapivě rychle. Keamy nestačil ani otevřít ústa, když mu Khe’al podřízla hrdlo. Zachroptěl a zemřel. „Než mezi nás přišel, náš kmen byl jednotný. Byl to zlý muž.“ Překvapovalo mne, že stále neslyším vrtulník. Předpokládala jsem, že Derek zaútočí ze vzduchu, aby vesničany palbou ze samopalu rozehnal jako kachny a až poté je po svých přišel vybít. Byl čas na to se připravit. „Khe’al, můžeš nás rychle zavést na místo, odkud je výborný výhled na řeku?“ „Jedině ze skály u jezera.“ „Tak poběžme!“ Dalších pár mil zběsilého běhu, další nekonečný dusot nohou a další potůčky potu tekoucí po tváři. Většinu života se střetávám s lidmi, jejichž fyzička se té mé ani zdaleka nepřibližuje. A pak potkám ji… Zajímalo by mě, co na to říká, na skutečnost, že s ní držím krok. Překvapuje ji to, vadí ji to anebo zdaleka nejede na plný plyn, aby se mi náhodou neztratila v dáli? Kdoví a já se jí ptát nebudu. Tak mi alespoň zůstane naděje, že se zdejší superhvězdě vyrovnám. Doběhly jsme až k náhorní plošině, přesněji k jeskyni, v níž byla svatyně. „Můžeme se ukrýt uvnitř!“ navrhla Khe’al. Já souhlasila. Odsud byl ideální výhled na řeku, a protože Derek ostrov nijak zvlášť dobře neznal, půjde do vesnice podél ní. V tom případě si ho musíme všimnout. Usedla jsem a opřela se zády o stěnu, tak abych zůstala ve stínu. Ach, já seděla… Khe’al si klekla vedle mne a též vyhlížela na řeku. „Máš nějaký plán?“ zeptala se mě. „Jsou dvě možnosti. Buď ho necháme projít a ty se mu vplížíš do zad, abys ho zabila, anebo na sebe upoutáme pozornost a vlákáme ho sem, kde ho můžeme obě napadnout. Já ho odzbrojím a pak bude vše záviset na našich nožích.“ „To se mi líbí víc. Dva zmůžou víc než jeden.“ Vcelku logická úvaha, která byla horší v tom, že nasazovala i můj život. Ale já se Dereka neobávala. Měla jsem před ním respekt, to ano, ale nebála jsem se ho. „Ráda bych ho dostala živého,“ řekla jsem. „Chceš ho upéct?“ „Co? Eh, ne, ale potřebuju ho vyslechnout. Jestli tomu ale situace nebude přívětivá, pak ho radši zabij, než abys nasazovala krk.“ Kývla na znamení souhlasu a vyčkávaly jsme. Keamy říkal, že Khe’al je extrémně brutální. To ale nevylučuje čestnost, kterou jsem u ní tušila. Stejně mi ale na mysl přicházela otázka – co udělá, až to skončí? Nechá mne jít, bude chtít, abych zůstala anebo… Moc by si nepochutnali, ale to, že bych se těžko rozžvýkávala, vážně nebyla útěcha. Věděla jsem, že teď se potřebujeme, ale až to pomine, raději se budu mít na pozoru. Pokud mě bez řečí nechá odejít, uvěřím, že jsem se skutečně stala její přítelkyní. Moje činy ji nakonec katapultovaly na pozici vůdkyně kmene a to znamenalo hodně. Spousta lidí s nabitou mocí ztrácí soudnost a zábrany. Spousta lidí moci zneužije ve svůj vlastní prospěch, ale zneužít moc na úkor vlastního kmene, který je pro ni de facto rodinou?! Z člověka se nestane tyran, když má pod sebou necelou stovku lidí včetně vlastní rodiny a přátel. Kdyby to všechno klaplo, myslím, že to není naposledy, co jsem na Pulau Ular. Rodinnou dovolenou bych u lidožravého kmene neriskla, ale možnost učit se od kmene jeho způsobu života by mne lákalo. Čekání se zdálo být nekonečné a Khe’al započala rozhovor. „Jak se žije za oceánem?“ „Být tebou to nechci vědět. Je spousta komunit té tvojí podobné, co se zapletly s lidmi jako je Derek a skončili vyhubeni, využíváni nebo je ‚jen‘ přesunuli a donutili žít jinde. Čím méně toho budeš mít se světem za oceánem společného, tím lépe.“ „To Keamy říkával taky. Ale ráda bych se tam podívala.“ „To by byla největší chyba tvého života. Svět za oceánem tě změní, ať už chceš nebo nechceš a ta změna bude k horšímu.“ „Proč tam tedy žiješ?“ Dobrá otázka… na kterou se těžko hledá odpověď. „Narodila jsem se tam a mám tam rodinu - sestru a dceru. Navíc jsem na ten život už zvyklá.“ „Tady se ti tedy nelíbí…“ „To neříkám. Ale zůstávat tu nemůžu. Rodina mě potřebuje.“ „Tomu rozumím. Jenomže… když odsud Keamy odešel, krátce nato se vrátil a přivezl s sebou ty lidi.“ A sakra! To smrdělo průšvihem. „Já přece nejsem jako Keamy!“ řekla jsem. „On je sem přivedl, aby mu pomohli vás okrást o Oko hada. Já zloděj nejsem – vrátila jsem vám ho!“ „To vím. Věřím ti, ale nechci, aby ses sem vracela s jinými cizinci.“ „Dohodnuto.“ Asi po další půl hodině se Derek dole u řeky skutečně objevil. Raději jsem dala Khe’al pokyn, aby zašla dál až nahoru do sálu. Už už jsem chtěla na Dereka, vyzbrojeného tentokráte brokovnicí zavolat, když za ním z džungle vyšla Paola. Rychle jsem přemýšlela… Pokud se ho Paola chtěla zbavit, příležitost k tomu měla. Šlo jí o něco jiného… šlo jí o diamant! Když Helga skončila v zátoce, myslela, že je diamant nenávratně ztracen, ale teď se ukázalo, že není. Armanda jsem nikde neviděla a to bylo dobře. Bojovala jsem však sama se sebou. Paola měla pistoli a u boku nůž – velký a určitě ostrý. Nechat je tu a utéct se mi příčilo a nejen kvůli Khe’al. Tak fajn… „Dereku!“ zařvala jsem z plných plic. Okamžitě si mě všiml a okamžitě po mne vystřelil. Paola však ne… Byla jsem přitisknutá zády ke stěně a opatrně pozorovala dění venku. Nevěřila jsem, že mě na takovou dálku trefí brokovnicí, ale riskovat náhodu nebyl můj styl. „Chci ten diamant!“ řval Derek. Musel být nepříčetný, a aby ne. Něco si s Paolou říkali a pak se rozběhli sem. Zaběhla jsem do sálu a vyšplhala po žebříku, kde již čekala i Khe’al. Ukryla jsem se ve tmě, tak abych se mohla snadno snést na Dereka, strhnout ho k zemi a odzbrojit. Bylo to riskantní a velice nebezpečné. Přesto jediný způsob, jak ho nezabít, ale jen přemoci. Dlouhou dobu se nic nedělo a my jen vyčkávaly. Pak jsem si uvědomila, že tu je i druhý východ. Hrozilo, že nám vpadnou do zad, ale na to by museli být dva. „Mohou sem přijít zezadu,“ řekla jsem tiše Khe’al. Ta kývla hlavou a připlížila se k chodbičce, jež strmě stoupala vzhůru. Stále se nic nedělo a to už dobrých dvacet minut. Pak se z chodby ozvaly hlasité kroky. To mě dalo znamení, odkud přijdou a připravila jsem se vedle Khe’al. Derek vběhnul do sálu a já mu okamžitě chytila brokovnici. Kopancem jsem ho odrazila na stěnu a vytrhla mu zbraň z rukou. Odhodila jsem ji dolů a to už mu Khe’al vrazila pěst do žaludku. Sesypal se na kolena, ale pak se za námi ozvalo cvaknutí závěru pistole. „Ani hnout!“ vykřikla Paola. Otočila jsem se a spatřila ji, jak jde od vchodu do svatyně. Obklíčili nás a přechytračili mě. Věděla jsem, že ani jeden z nich nemá tu sílu, aby sám uzvedl desku a protáhl se pod ní. Museli spolupracovat, ale to neznamenalo, že pod deskou prolezou oba… Pomalu jsem zvedla ruce nad hlavu a Khe’al mé gesto napodobila. „Promiň, Kasumi,“ řekla Paola. „Ale diamantu se nevzdám. Dej nám ho.“ Chtěla jsem něco vymyslet, donutit je, aby nás museli někam vzít, ale Khe’al diamant vytáhla z kožené brašny a hodila ho Paole. „Vezmi si ho a klidně mě zabij, ale můj lid nech být!“ Derek sešplhal dolů a chystal se vzít brokovnici, když na něj Paola namířila pistolí, stiskla spoušť a prostřelila mu stehno. Zařval bolestí a zhroutil se na kolena. Kulka snad musela trefit kost, protože Derek se rozklepal jako sulc a skoro omdléval bolestí. Paola zbraň popadla a navlékla si ji přes přezku na záda. „Já nejsem tvůj nepřítel, Kasumi,“ řekla Paola. „Ale diamant je můj! Obvaž Derekovi zranění, vezmi ho na záda a jdeme ke člunu. Oba na toho sráče máme ještě dost otázek. A ty domorodko… nestav se nám do cesty a budeš žít.“ „Poslechni ji,“ řekla jsem, seskočila dolů a Dereka, který upadl do bezvědomí, ošetřila, načež jsem ho zvedla na záda. Musela jsem jít před Paolou, která na mne nepřestala mířit pistolí. Překvapovalo mě, že vrtulník zůstal na lodi, ale nechtěla jsem se na nic ptát. Dorazili jsme k pláži, co byla jihozápadně od místa přistání. Vzhledem k tomu, že cesta trvala celé hodiny a já se musela vláčet s devadesátikilovým parchantem, málem jsem vypustila duši. Když jsem Dereka konečně složila na pláž, oddechla jsem si a chytila se za srdce. Píchalo mě… a hodně. Jestli mě chtěla Paola přivézt na pokraj infarktu, povedlo se jí to. Namáhavě jsem odtáhla člun k vodě, naložila do něj Dereka a nasedla společně s Paolou. Chopila jsem se vesel a moje cesta za strháním se mohla pokračovat. Asi v polovině cesty, to když se Pulau Ular pomalu zmenšoval, jsem všeho nechala. „Já už opravdu nemůžu,“ lhala jsem a šetřila síly, co mi ještě zbyly. „Dej mi pár minut oddechu, jen pár.“ „Aby nás příliv stáhl zpátky na ostrov? Přidej, Kasumi a neštvi mě!“ Co naplat… Riskovat kulku byť třeba jen do nohy jsem nechtěla. „Měla jsem tě docela ráda, Kasumi, ale já nejsem milionářka jako ty. Peníze potřebuju!“ „Ale já Khe’al slíbila, že jí diamant vrátím.“ „A to jsi neudělala?“ „Ano, jenže…“ Měla pravdu! Já svůj slib splnila. Přesto jsem nenabyla dojmu, že to tak vidí i Khe’al. Jestli se chci na ostrově ještě někdy ukázat, pak jedině s diamantem v rukou. „Vrať jim ten drahokam, Paolo.“ „Aby si ho mohli zase vystavit v nějaké soše?! Copak to nechápeš, Kasumi?! Já ho zpeněžím a budu si žít jako královna. Dokonce mám i kupce – prostě kontaktuji Imrana místo Dereka. Jestli chceš třetinu, tak já ti ji dám, ale zbytek jde mě a synovi!“ Já jsem ale nechtěla třetinu a nechtěla jsem ani drahokam – já ho chtěla jen vrátit a tím si zajistit přízeň kmene! Mohlo se to zdát jako bláznivý nápad, ale mě by život v primitivním kmeni hrozně bavil! Nezůstala bych tam celý život, ale strávit mezi nimi třeba rok… Bylo by to poučné a alespoň bych se na čas oprostila od civilizace a všeho, co mě na ni sere! Nabízela se možnost diamant od Paoly koupit. Koupit diamant od ženy, která ho ukradla lidem, kterým ho vzápětí vrátím… Kdybych neměla kousek od hlavy pistoli, možná bych nad tím zauvažovala, i když by to bylo hluboce pod mou úrovní. Přirazili jsme k boku Ztroskotance a já člun připevnila k držákům. Zbývalo ho pomocí kola vytáhnout nahoru, ale to odsud nebylo možné. Natažená síť, jež byla mezi čluny, posloužila k tomu, abychom vylezli. Derek zatím zůstal dole, ale bylo mi jasné, že Paola ho bude chtít dostat na ošetřovnu, vyslechnout a patrně zabít. To se shodovalo s mými plány… Na palubě už byl Armando, který netrpělivě čekal na návrat matky. „Proboha,“ vykřikl. „Mami, co to děláš?!“ „Jen co je nutné, synku. Kasumi není na naší straně, chce ten diamant vrátit.“ „A to je problém? Stojí to za to, mami?! Vždyť nám pomohla! Zachránila nám život!“ „Já si toho vážím, ale tady v batůžků mám možná desítky milionů dolarů! Nezlob se, Kasumi, ale půjdeš zpátky pod zámek.“ Mohla jsem prověřit její reflexy a zkusit ji odzbrojit, ale taky jsem mohla skončit s dírou v hlavě. Raději jsem se nechala dobrovolně zavézt zpátky do své kajuty, v níž jsem strávila většinu plavby. Cestou Paola potkala Trevise a vysvětlila mu, že jsem nebezpečná a že musím zpátky pod zámek, tak ať o tom zpraví kapitána. Rovněž si s Trevisem dohodla schůzku ve společenské místnosti. Potkaly jsme asi ještě dva lidi z posádky, ale nikdo neměl sebemenší problém s tím, že travička bude zase mimo hru. Paola mi svázala ruce provazy a posadila mne na zem. „Až zakotvíme na Boninských ostrovech, nechám tě jít a přesvědčím kapitána, aby netrval na policii. Naše cesty se rozejdou a v zájmu nás obou bude lepší, když už se neuvidíme.“ „Vážně? A svoji adresu mi neřekneš?“ „Nebuď naivní…“ Otočila se ke mně zády. „Počkej! To se mě tak bojíš?!“ „Zmlkni, Kasumi!“ „Armando pracuje v Llanellské nemocnici. Není to od mého domu daleko… Svému synovi určitě řekneš, kde žiješ… Tak co, mám ho jít navštívit a přeptat se ho nebo mu ušetříš případné trable?“ „Žiju v Británii, jižně od přístavního města Ramsey na ostrově Man. U vesničky Glen Mona mám koupený dům a plno hektarů luk a pastvin…“ „Možná zajdu na návštěvu…“ „Možná tě nechám odejít po svých…“ „Možná mě už ani neuvidíš odcházet…“ „Možná ani neodejdeš!“ zařvala. Práskla dveřmi a já si v duchu dala facku. Zbytečně jsem se nechala unést a provokovala ji. To v situaci, kdy se nemůžu hnout, není nejrozumnější. Trevis Sešel jsem se s Paolou ve společenské místnosti. Zdálo se, že otěže převzala ona a já se cítil ohrožen! To není dobré! „Eh, paní Ramirezová můžeme přejít k věci?“ „Á, tak já už nejsem kyklopka ani Ramirezka, ale paní Ramirezová…“ „Myslím, že bychom mohli na naše neshody zapomenout. Během chvíle vyrážíme na Čičidžimu a…“ „Proč zrovna na Čičidžimu?!“ podivovala se. „Ahá, kvůli Derekově turnaji.“ „Co? Co vy o tom víte?“ „Vím všelicos. Chci, abyste mi zprostředkoval schůzku s Imranem El-Aminem.“ Paola se vydala ke dveřím a přes rameno mi řekla. „A opovažte se proti mně cokoli podnikat!“ Zatraceně! Derek byl postavený mimo hru a já nevěřil, že ho Paola neplánuje zabít. Moje šance se zmenšovaly. Mohl jsem zkusit do všeho zapojit kapitána, ale to, co dostal od Imrana, zdaleka nedosahovalo ceny diamantu. Nakonec by se obrátil proti mně s tím, že jsme ho podvedli. Spojit se s Armandem bylo též nemožné. Jedinou šancí byla Kasumi…“ Dohodl jsem s kapitánem, co Paola chtěla, a šel na pár hodin spát. Ztroskotanec se už vydal na zpáteční cestu a to o pár dnů dřív než se původně předpokládalo. Kapitán se ale do našich záležitostí nezaplétal, pouze dodržoval naši dohodu, která ho stavěla mimo záležitosti nás ‚výzkumníků.‘ V noci, když šla většina posádky spát, jsem navštívil Kasumi. Hlídač neměl potíže s tím mě vpustit dovnitř. Kasumi seděla tak jako před pár dny na zemi s rukama za zády. Měla hodně zakrvácené tělo a viditelně by jí přišlo ošetření vhod. Nezdálo se však, že by trpěla. „Co chcete?“ optala se mě. Já za sebou zavřel dveře a shýbnul se k ní. „Paola vás zabije,“ řekl jsem a snažil se tvářit přesvědčivě. „Tím chcete říct, že vaše uskupení se mnou má čisté úmysly…“ „Znáte rčení nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“ „Stačí, když mi povolíte pouta a můžeme se začít dohadovat.“ „To nejde, Kasumi. Ale dokážu vám, že to myslím dobře. Jen mi dejte možnost.“ Odešel jsem a nechal ji uvnitř. Ulevilo se mi, když jsem zavíral dveře. Ona byla tak tajemná… vážně jsem nedokázal odhadnout, co by se stalo, kdybych jí ta pouta vážně povolil. Dnes v noci to už nemělo cenu, ale zítra jsem byl rozhodnut Kasumi obrátit na svoji stranu. I ona přece zná vděk. Ráno po probuzení jsem si píchnul obvyklou dávku inzulínu, tak jako pokaždé a pospíchal jsem na ošetřovnu. Derek tu ležel jako jediný a zrovna spal. Pan Ho, ten žlutý opičák, mu převazoval obvaz na noze. Evidentně není asiat jako asiat. Ho skutečně naplňoval tu představu lidí, že lidé z východní Asie jsou žlutí. To Kasumi měla snědou pleť, jakoby ošlehanou větrem nebo spíše krušným životem. „Zdravím, pane Ho,“ pozdravil jsem Číňana. „Pan Trevis… Pomoc?“ „Já ne. Jak to s ním vypadá?“ poukázal jsem na Dereka. „Bude dobrý, určitě dobrý,“ usmíval se Ho. Poté ukázal na velký černý pytel v koutě ošetřovny. „Proboha!“ zděsil jsem se. „Vy ho máte…“ „Pana pilota někdo zabil. Vy nebo pan Derek?“ „Byla to nehoda!“ zvýšil jsem hlas. „Nebyla to nehoda,“ usmíval se ten skrček. Vytáhl jsem z peněženky asi tisíc dolarů a předal mu je. „Byla to nehoda!“ zopakoval jsem s důrazem. „Nehoda… máte pravdu, pane, nehoda! Spletl jsem se.“ „Teď hned běžte za Kasumi a ošetříte jí zranění, rozumíte?!“ „Kasumi?! Pustíte mne k ní?! Děkuji, pane, moc děkuji!“ ukláněl se a utíkal ven. Až mě to zaráželo. Kasumi Snažila jsem si na život v poutech pomalu zvykat. Během tohoto dobrodružství jsem v tom začínala mít praxi. K ránu ke mně do kajuty zavítal Ho i s malou lékárničkou v ruce. Uklonil se a kleknul si ke mně. „Paní Kasumi…“ řekl. „Můžeme spolu mluvit. Konečně.“ „Jste tu kvůli Trevisovi, že ano? Tak mi ošetřte rány a běžte.“ „Vydržet, paní Kasumi, vydržet.“ Ho se postavil, svlékl kalhoty a já se začala strachovat. Jenže on netoužil po sexuálním uspokojení, protože pod kalhotami měl kolem pasu můj magický opasek! „Mám nadlidskou sílu!“ zvolal a shýbl se ke mě. „Ale jak funguje čarovný pásek? A kde jste ho nalezla? Povídejte, Kasumi, povídejte!“ Chvíli jsem jen tak seděla, sledovala toho zloděje, co byl nadšením bez sebe a přemýšlela. Nakonec jsem řekla: „Máte to navlečené špatně, Ho.“ „Špatně?!“ „Ty severské znaky mají být na úrovni prsou. Čím blíže je magie opasku k srdci, tím větší moc tělu propůjčí – logické. Síla, kterou máte nyní, není ani desetinová! Schválně, zkuste to.“ Ho si opasek sundal, načež jsem ho chytila nohama kolem hlavy a strhla na záda. Snažil se uvolnit ze smrtícího sevření, ale neměl šanci. Jeho tvář rudla a on brzy ztuhl. Uškrtila jsem ho a opasek si nohama složila na podlahu. Lehla jsem si břichem na opasek, překulila se na bok, chytila jeden konec opasku, poté se překulila na druhý bok a chytila i druhý konec opasku. Podařilo se mi ho zapnout, a přestože byl obráceně, zafungoval. Roztrhla jsem pouta, rychle svlékla kalhoty, opasek zapnula na holé tělo, tentokrát správně a přetáhla jsem přes něj kalhoty. Měla jsem možnost vyjít ven a začít dělat na lodi zle, ale postavit se celé posádce bylo přehnané. Chtěla jsem to udělat až v moment, kdy dorazíme na Boninské ostrovy. „Héj!“ zvolala jsem. „Rychle pojďte sem!“ Strážný sem vběhl, zahlédl mě i mrtvolu a strnul. „Chtěl mne znásilnit,“ řekla jsem. Nevím, jestli mi to všichni uvěřili, nicméně tentokrát mi svázali i nohy a též paže k tělu. Vypadala jsem jako balík slámy. Ve skutečnosti stačilo lehce zabrat a byla jsem volná. Mrtvolu odnesli a k večeru toho dne si na mě dokonce udělal čas sám kapitán. Bylo to vůbec poprvé, co jsem ho viděla – větrem ošlehaný chlápek s krátkými černými vlasy, špičatou bradou a knírkem. Charismatický člověk, ale nic víc se určit nedalo. Zavřel dveře, abychom byli o samotě. „Jsem John Jackson, paní Gordonová! Mrzí mne, že se setkáváme až nyní, ale situace naše setkání neumožňovala. Nemohu se zbavit dojmu, že vaše přítomnost posádce mé lodi jedině škodí!“ „Vážně? Za smrt vašeho lodníka, co mě zde střežil zodpovědná nejsem. Lidi, co zemřeli na ostrově, nebyli vaši. Piloti též nepatřili k posádce lodi, takže jediné, co jsem provedla bylo, že jsem se bránila vašemu nadrženému lékaři. Chápu, že byl na Asiatky a rozumím i tomu, že měl chuť na ženu, ale neměl si vybírat mě!“ „Zavraždila jste ho!“ „Měla jsem snad volat o pomoc? To není můj styl. Poradila jsem si s ním a vy byste měl být rád. Taky se mohl vrhnout na někoho jiného…“ „Poslyšte, vy vážně máte za to, že jste udělala to nejlepší? To si snad děláte legraci, ne?“ „Podívej, Johne…“ „Neříkejte mi, Johne, paní Gordonová! Taky vás neoslovuji křestním jménem a už mi netykejte! Pro vás jsem pan kapitán Jackson.“ Usmála jsem se, protože mi to prostě přišlo směšné. ‚Pro vás jsem pan kapitán…,‘ no to jistě. Ty tak určitě víš, co pro mě jsi. „Podívej,“ řekla jsem, „Je mi celkem u prdele, jak mě budeš oslovovat, ale…“ Sklonil se a chytil mne rukou pod bradou. Pootočil mne hlavu a zblízka mi pohlédl do očí. „Kroťte se, Kasumi. Tady nejste pánem, tak se kroťte nebo… moji lidé vás mají po krk a já jsem jediná překážka mezi nimi a vámi. Nechtějte mě naštvat.“ Pustil mne a zase se narovnal. „Víš co, Johne? Ty jsi jen namyšlený bastard, co má na lodi neskutečný bordel a nemá na to si ho urovnat.“ „Jste ubohá a nemyslete si, že dám na slova vašich… přátel. Půjdete sedět a ani nevíte, jak rád vás předám do želez tamní policie!“ Práskl dveřmi a já zůstala o samotě. Svět je plný sviní, co si o sobě myslí, že jsou něco víc než ostatní. Tyhle svině pak reagují na lidi, kteří jim nevyhovují dvěma způsoby – buď si ukájí ego tím, že je zesměšňují, k čemuž je obvykle potřeba víc než jeden člověk anebo je urážejí. Náš kapitán byl na vedoucím postu sám, tudíž potřeboval ten druhý způsob, protože i kdyby se mi tady vysmál do tváře, dokud by neměl přitakávající publikum, připadal by si uboze i on sám. Moje metody naštěstí nepotřebovaly ukájet ego na úkor druhých, i když… jak se to vezme. Vidět člověka, co se mi snaží psychicky ublížit, mi obvykle na náladě přidá, než aby mě to rozmrzelo. Urážky, narážky, posměšky, zastrašování… pokud to není opodstatněné, proč bych se jimi měla zaobírat? Lidi jsou zkrátka svině, a čím víc jich na jednom místě je a čím větší vazby na sebe mají, tím je to horší. Jestliže mezi deseti lidmi je jeden z nich učiněný grázl, není to tak hrozné, ale jakmile je mezi stovkou lidí deset grázlů, pak jsou ti ostatní chudáci nebo ignoranti… anebo násilníci, to když vezmou věci do svých rukou. Situace tady na lodi by se tomu mohla podobat, kdyby tu však nefungoval jeden významný detail – ti grázlové, co tu jsou, se navzájem podporují jen, když se jim to hodí. Když se mají proti komu semknout a proti komu bojovat. A dělat ze sebe cíl číslo jedna nebylo na místě. Proto jsem byla odhodlaná si příště raději nechat srát na hlavu, až dokud nedorazíme k Boninským ostrovům. Teprve potom všem těm sviním ukážu, co to znamená nasrat Kasumi. XII – Domovina Armando Pomalu se blížil kýžený návrat do civilizace a já byl plný roztodivných pocitů. Věci tam na ostrově nabraly děsivý spád. Lidé mi umírali před očima, iluze se měnily v krutou realitu a já se s tím vším potřeboval vyrovnat. Potřeboval jsem, aby až se zase vrátím na své místo v Llanellské nemocnici, nebudu se ze spánku budit a říkat si: ‚co jsi to provedl, Armando?!‘ Nechtěl jsem dopadnout jako můj otec, když udělal největší chybu svého života a sblížil se s Marikou. A to bohužel na můj popud… Kolikrát jsem mu jen říkal, aby to nevzdával, aby si našel přítelkyni. A on si ji našel… a s ní i zhruba patnáct jejích rodinných příslušníků, kteří ho využívají, kdy jen to jde. To je pořád - Diego, bratranec potřebuje vystěhovat byt, Diego, sestra se zdržela v baru, tak ji vyzvedni, nebo třeba Diego, můj otec nemá peníze, dej mu pár korun. A když táta odmítne, už je oheň na střeše – rodinná hádka, rozbité talíře, nadávky do rasistů a v neposlední řadě výhružky rodinou. A tak jsem seděl na posteli ve své kajutě a snažil se neudělat další chybu, kterou si pak budu po zbytek života jen vyčítat. Moje matka byla hned vedle za zdí a v ruce držela miliony amerických dolarů, s nimiž bych mohl Marice ucpat tu věčně nevymáchanou hubu a vzít tátu do Británie za Paolou. Třeba by se mohli dát zase dohromady, vždyť matka už není puberťačka sjíždějící všemožné diskotéky v Bogotě a žijící volný a nezávislý život plný alkoholu a drog. To by ale znamenalo přestat se na Paolu dívat jako na zákeřnou mrchu, toužící po penězích a schopnou jít za nimi přes mrtvoly. A pak tu byla Kasumi, asijská dračice, které nevadí brodit se v krvi nepřátel. Ona chtěla diamant vrátit ostrovanům, což byl vlastně ušlechtilý cíl, jenže Paola ho chtěla zpeněžit, a co jsem chtěl já? Já chtěl čisté, krví nepošpiněné peníze a smír mezi mou matkou i Kasumi. Jenže diamant už na sobě krev měl a setřít ji nešlo. A usmířit matku s Kasumi znělo jako nadlidský úkol. Obě pro mne udělaly dost, o tom žádná, a na obou mi záleželo. Možná šlo o násilné šelmy, ale jen díky nim jsem se z ostrova dostal živý. Byl pomalu čas oběda, takže jsem rovnou zavítal do jídelny. Smiles se tentokrát odhodlal k vytažení těžkého kalibru – maso z konzerv v bramborových plackách. Nejsem příznivcem černého humoru, ale skutečnost se měla tak, že strávníků stále ubývalo a my díky tomu mohli dostat víc masa, ehh… masa z konzerv. Dnes poprvé byl na nohou i Derek. Když ho Paola zahlédla, jak o berli kulhá ke stolu, usmála se, vstala a zašla za Smilesem. Nevěděl jsem, co spolu mají, dokud Smiles neposlal všechny ostatní pryč a neodešel z jídelny. Cole se vztekal, že nic nedostane, poskakoval na místě a dupal jako rozmazlené mimino. A jeho otec se tomu jak jinak než smál. Slyšel jsem, že když se ti dva vrátili z ostrova na Ztroskotance a Trevis jim řekl, že v zájmu bezpečnosti už na ostrov nepojedou, ten malý kluk dostal tak šílený záchvat vzteku, až zrudnul jako rajče a div, že mu od úst nešly pěnivé sliny. To mě nutilo zamyslet se nad tím, jak by s takovým synáčkem naložila moje matka, když i mě na ostrově urážela a fackovala. A jak by oproti tomu reagovala Kasumi? Ony nebyly zase tak stejné, jak se mohlo zdát… Když byla jídelna konečně vylidněná a jediní my tři tu zůstali, Paola z ničeho nic vstala od stolu a vytasila pistoli. Derek se na to jen usmíval. Musel s něčím podobným počítat. „Jsem ráda, že už ti je líp,., zkurvenče!“ začala moje matka. „Večer jsme na Čičidžimě a já po tobě a Trevisovi chci jen jedno – půjdete oba dva se mnou a přesvědčíte svého přítele miliardáře, aby mi zaplatil za diamant. Za odměnu dostanete třetinový podíl, jaký měl původně připadnout Kasumi. Nakonec na tom oba vyděláte.“ „S tím nemám problém, Paolo. Přechytračila jsi mě a já to beru. Ale proč do toho tahat Trevise? Já jsem s Imranem mnohem větší kamarád. Za hodinu spustíme motorový člun a do přístavu si dojedeme, beztak už bude pomalu na dohled. Tím se alespoň vyhneme problémům s posádkou a Kasumi, která si pro diamant bezesporu půjde.“ „Souhlasím, ale teď mi ještě odpovíš na jednu otázku – na ostrov jsi chtěl dostat i nějakou Parvati. Ona je poslední díl téhle skládanky, tak mi řekni, proč tu měla být?“ „Proč? Řekněme, že Parvati má u mě významný vroubek za to, co kdysi provedla. Je to osobní záležitost, víc vědět nemusíš.“ Matka sklopila zbraň a odešla. Už mě přešla ta chuť s ní mluvit, dokonce i obědvat. Paola Z jídelny jsem běžela rovnou za Trevisem, který až nezdravě často chodíval za Kasumi, aby jí během oběda mohl krmit. Počkala jsem přede dveřmi, dokud nevyšel ven a pak ho pozvala k sobě do kajuty. Oko hada jsem už dávno měla zastrčené v kapse pro náboje a nemínila ho odtamtud ani vytahovat. „Trevisi,“ oslovila jsem toho tlouštíka. „Kolik je na lodi motorových člunů?“ „Eh, jsou naskládané nahoře v bednách. Jsou tam asi tři.“ „Výborně! Běžte sehnat Armanda a vezměte ho na horní palubu. Jo a ať si s sebou vezme pistoli. Potom jeden člun vezmete, nafouknete a budete čekat na můj signál, načež začnete okamžitě člun spouštět na hladinu.“ „Eh, jaký signál?“ „To poznáte.“ Věděla jsem, že potřebuji jen jednoho z nich a tím byl Trevis. Derek byl příliš nebezpečný a já ho na člun chtěla vylákat jen proto, abych ho mohla před Trevisem zastřelit. To ho přiměje věřit tomu, že to myslím vážně a snad vyjedná u Imrana ještě lepší cenu. Zaběhla jsem ještě za Kasumi. Strážný mě za ní pustil, nakonec teď už se ani nemohla pořádně hýbat. Svázali ji i nohy a paže, takže i když šla jen na toaletu, museli jí stáhnout kalhoty. Byla holt nebezpečná… Seděla opřená o stěnu a se zájmem na mě hleděla. Měla zvláštní výraz v obličeji, takový… sebejistý. Vzhledem k situaci to bylo divné. „Kasumi,“ řekla jsem a shýbla se k ní. „Myslím, že už se neuvidíme, takže se s tebou chci jen rozloučit. Smiř se s tím, že jsi prohrála a zapomeň na mne.“ „Ještě něco?“ otázala se. Brala to s klidem. Až mě to zaráželo. „Nic, sbohem, Kasumi. Ráda jsem tě poznala.“ Už mě nic nedrželo, abych zašla dolů do strojovny. Obrovité pohyblivé válce dělaly hrozný hluk a poháněly loď vpřed díky palivu z velikých nádrží, kterých byla strojovna plná. Zarážela mne skutečnost, že ve strojovně bylo prázdno – nikde ani živáčka. Procházela jsem kolem motorů s mnoha deskami, tlačítky, a páčkami a věděla jsem, že by tu měl někdo být a přístroje kontrolovat. Zaslechla jsem kroky, rychle jsem se otočila za sebe. Nic. Nikde nikdo. Nechtělo se mi nikoho volat a zbytečně na sebe upozorňovat. Obešla jsem veliký motor podél zábradlí a dostala do hlavy pořádnou pecku. Padla jsem na zem a myslela, že se mi hlava snad rozskočí, tak šíleně bolela. „To víš, Paolo,“ řekl ten, kdo mě málem omráčil, a já po hlase poznala Dereka. „Já jsem od přírody hráč a opravdový hráč bere buď všechno anebo nic. Já nepotřebuju pitomé peníze za diamant, pro mě má cenu jako takový. Už když mě ráno pustili z ošetřovny, okamžitě jsem zkontroloval nálože trhavin. A říkal jsem si, krucinál, kam se jich pomalu třetina poděla? Tak hledám, kde jsou, pomalu chci vyhlásit poplach, když mě to dojde… jak zabránit Kasumi, a komukoli jinému, kdo ti nesedí, aby se za tebou nerozběhl hned, jak zakotvíme v přístavu? No je to jednoduché – zastavíme loď. Prohledávat strojovnu s posádkou za zády ale není bezpečný a tak jsem si tě nejdřív proklepnul… A ukázalo se, že nejsi proti předčasnému opuštění lodi. Až teď jsem všechny vyhnal s tím, že…“ Viděla jsem, jak se u stropu rozblikala červená varovná světélka a zapnul se alarm. „s tím, že je tu bomba… A víš, co je na tom všem nejlepší Paolo? Ona tu je ještě jedna, ale já nejsem lidumil jako ty. Celý ten balík výbušnin ve zbrojnici čeká na to, až stisknu tohle tlačítko.“ Derek mi ho ukázal. Byl to rádiový odpalovač podobný tomu, co jsem použila já. „Ty nálože tu nikdy nebyly na domorodce, že?“ optala jsem se. „Byly na likvidaci všech, co ti překáží.“ Derek se jen usmál, a když se dovnitř nahrnuli lidé z posádky lodi včetně kapitána, ukázal jim odpalovač a řekl: „Ještě krok a loď dostojí svému jménu! Teď všichni ke zdi a nechte mi volný průchod na příď!“ Otočil se ještě ke mně a řekl. „Být tebou, Paolo, modlím se, aby mi tvůj synáček nestál v cestě. Víš, co dělám s lidmi, které nepotřebuji.“ Kasumi Spoutaná a zamčená v kajutě jsem strávila tři dny, pak za mnou zašel kdosi z posádky, aby mi oznámil, že zítra k večeru budeme v přístavu na Čičidžimě. Protože v kajutě bylo okénko, vcelku snadno jsem byla schopná určit dobu, kdy dorazíme k ostrovu. Tak jako každý den mě Trevis krmil a myslel, že tím u mě získává body k dobru. Byl zoufalý a naivní zároveň. Krátce po odpoledni se ozvala dunivá rána! Tak hlasitá, až mne to vytrhlo z meditace a tak zlověstná, až jsem se začala strachovat o loď. Narazili jsme do něčeho? Útočí na nás někdo anebo se ve skladišti vznítila munice? Rozervala jsem provazy a postavila se k oknu. Loď stále pomalu plula, ale i kdyby motory nefungovaly, tak hned by se to nepoznalo. Z dolních podlaží se ke mně skrze stěny dostával zoufalý křik. Byli jsme už blízko přístavu a tam jsem se mohla dostat i na člunu. Zabrala jsem za dveře – byly zamčené, nicméně stačilo pořádně zabrat a povolily. Na chodbě nikdo nehlídal. Přišla jsem ke schodům do dolních palub, kde byla strojovna a zbrojnice. Šlehaly odtud plameny. Rychle jsem se otočila a utíkala vzhůru na horní palubu. Cestou jsem minula řadu dveří od kajut posádek, většina byla otevřená, jen pár z nich stále zůstávalo zavřených. Jen, co jsem doběhla ke schodišti, zazněla další hlasitá rána a loď se začala naklánět na bok. Uklouzla jsem a spadla ze schodů. Loď sebou povážlivě pohnula a já skončila skoro až na stěně. Pak se naštěstí zase vrátila o kus zpět. Skoro se zdálo, že plášť se protrhl na více místech, což ale mohl způsobit kupříkladu výbuch nádrží s palivem. Z nižších pater utíkali i další členové posádky. Probíhali kolem mě a mířili nahoru k záchranným člunům. Pospíchala jsem nahoru na palubu. Tady byl hrozný vzruch. Lidé v záchranných vestách i bez nich nasedali do člunů ať už do běžných dřevěných či motorových nafukovacích a utíkali z lodi jako krysy. Nebyla tu žádná organizace, nic takového. Každý myslel jen na sebe a své nejbližší přátele. Čičidžima by byla odsud dokonce vidět, což by značilo, že dříve či později sem dorazí záchranáři, jenomže zvedající se mlha bránila ve výhledu. Pár lidí z posádky se snažilo ve spěchu vystřelit světlice, radista dost možná vyslal nouzové volání, ale přesto – můžeme být už mrtví, než sem někdo dorazí. U jednoho z mála člunů jsem spatřila Armanda. Držel v rukou pistoli a mířil na všechny, co se k němu byť jen přiblížili. Choval se jako blázen a jen kousek od něj leželo mrtvé tělo Trevise. „Co děláš?!“ řvala jsem na něj a běžela blíž. „To já nebyl! Derek ho zastřelil!“ „Tak Derek... Ta svině! Rychle naskoč a jedem!“ „Ne!“ vykřikl a namířil na mne. „Je tam moje matka! Ona přijde, musíme na ni počkat!“ Byl jak smyslu zbavený, ale to tu byl pomalu každý. Přesvědčovat ho o smrti Paoly by bylo na dlouho a stejně by mi to nemusel zbaštit. „Podívám se po ní. Ty vlez do člunu a nedovol nikomu, aby ho spustil! Dokud tu jsou další, je to v pořádku, pak začne peklo, ale ten člun je náš! Nikdo jiný do něj nesmí!“ Šlo tu o hodně. Pořád tu byla jistá naděje, že diamant je v Paoliných rukou. To byl asi hlavní důvod, proč jsem se pro ni vydala, přestože všichni utíkali jen ven. Loď byla v hrozném stavu a podpalubí se začalo plnit kouřem. Strhla jsem ze sebe podprsenku, vymáchala ji ve vodě, jež tekla z roztržených trubek a přiložila si ji na ústa a nos. Oko mne začalo brzy štípat. Riskovat běh do nižších poschodí bylo kvůli vodě a hustému kouři nemožné. Na diamantu mi nezáleželo zdaleka tolik, jako na svém životě a tak jsem to už už chtěla vzdát a vrátit se, dokud to ještě šlo. Ozval se však další výbuch a mě málem zavalila traverza, jež se uvolnila ze stropu. Stihla jsem uskočit, ale podprsenka mi upadla a proud vody ji stáhnul pryč. Začala jsem se dusit. Byla jsem zhruba v místech, kde jsou naše kajuty, když se zpoza rohu přibelhala Paola. Plivala vodu a držela se za hruď. Nejspíše se jí podařilo proplavat zatopenou částí lodi. „Kasumi…“ řekla, když mne zahlédla. Přiběhla jsem k ní, podepřela ji a vlekla ji nahoru. „Jsou tam další…“ hlesla. „Uvěznilo nás to ve strojovně. Slíbila jsem, že se protáhnu šachtou a přivedu pomoc, ale… já na ně seru!“ Byla to rozumná řeč. Zbytečné riskování kvůli cizím lidem nebylo na místě. Od titulní stránky novin k černé kronice to nebývá daleko. A sláva člena rodiny není pro zbytek příbuzných útěcha, když jediné, co pak mohou, je nosit vám květiny na hrob. Paluba se nakláněla jen pozvolna, což umožňovalo bez obtíží spustit čluny. To by však kolem toho našeho nesměl být hlouček dvaceti pořvávajících zoufalých lidí, kteří se drželi zpátky jen kvůli Armandově pistoli. „Co blázníš, chlape?!“ řval jeden. „Oni už nepřijdou!“ křičel další. Než jsme stačily dojít blíž, do člunu prostě seskočil Brendon se svým synem a chytl se páčky na spuštění. „Mám tu syna!“ křičel Brendon. „Musíme vyrazit a to hned!“ „Ne!“ řval Armando, když se člun začal spouštět níž. Lidé nahoře nadávali a někteří slézali po síti, či skákali do vody ve snaze dostat se na člun. My už byly u okraje a sledovaly to. Brendon se chytil vesel. „Nechte toho!“ řval úplně zoufalý Armando. Brendon nereagoval a pak zazněl výstřel. Já a Paola jsme slézaly po síti a snažily se dostat do člunu. To se povedlo jako první Paole, která raději z velké výšky seskočila, aby mohla vytrhnout strnulému Armandovi zbraň a tu neváhala použít… Lidé lezoucí do člunu ho nebezpečně nakláněli a hrozilo, že se převrhneme. Paola nejprve dvakrát vystřelila jako varování. Někteří pochopili a vzdali to, jiní ne a dál riskovali, že v moři skončíme všichni. A pochybuji, že kdokoli z nás by byl schopen doplavat až do přístavu. Paola se tak odhodlala k brutalitě… Lidé lezoucí z vody do člunů začali padat zpátky jako mouchy. Já už konečně seskočila na člun a chopila se vesel. Armando mlčel, ani se nehýbal. Paola dál střílela a bránila komukoli, aby se dostal do člunu. Nebyly to typické záchranné čluny pro desítky lidí. Sem by se jich vešlo tak osm, ale to značilo pořád čtyři až pět volných míst. Nebyla bych schopná lidem bránit, aby se sem dostali, ale shodila bych je, jakmile by mě začali ohrožovat a překlápět člun. Avšak… pomohla bych jim sem nahoru? Já, žena, kterou tu všichni pohrdali jako zákeřnou travičkou? Možná bych nakonec já sama skončila ve vodě a jen sledovala hlouček lidí, jak míří k přístavu. Nepomáhala jsem Paole lidi odrážet, pouze jsem odhodila do vody mrtvolu Brendona a spíše jsem se snažila uniknout. To se brzy povedlo a my směřovali k přístavu, zatímco za námi ve vodě i na palubě stále zůstávaly desítky lidí z posádky. Když jsme byli dostatečně daleko, Paola odložila pistoli a zahodila ji do moře. Zbavení se vražedné zbraně byl moudrý tah. Paola položila Armandovi ruku na rameno. „Dobře jsi udělal,“ řekla mu. Nevypadal však o moc lépe, než předtím. Co mě trochu zaráželo, byla přítomnost Colea. Od chvíle, co mu umřel táta, jen tak civěl před sebe, podobně jako Armando. Až dorazíme do přístavu, odchytne nás policie a bude čas na otázky. A pak Cole ukáže na Armanda a řekne – on mi zastřelil tátu. Věděla jsem, že když na to Paolu upozorním, poteče krev. Možná nebyla dobrou matkou, ale na Armandovi jí záleželo a věděla jsem, že nedovolí, aby skončil ve vězení. Pro mě to bylo slušné dilema… Někdy se člověk dostane do situace, kdy neexistuje volba, co by všechno urovnala a nikomu se nic nestalo. Volila jsem mezi Armandem, kterého jsem měla celkem ráda a cizím klukem, co ke všemu přišel jako slepý k houslím. Vím, že snad každý by na mém místě nechal vše na policii a zůstal obkročmo sedět na plotě, jenomže dost možná to byl právě Armando, díky kterému jsme teď ve člunu a ne v chladné vodě. Navíc, Armando mi pomohl i předtím, kdežto Cole mě ani neznal. A já jsem člověk, co si pomoci druhých váží. „Paolo,“ řekla jsem, „ten kluk… viděl, co se stalo.“ Cole jakoby to pochopil a vrhl prosebný pohled na mě. Hned na to ho Paola chytila kolem pasu a srazila z člunu. Začal s sebou ve vodě plácat tak jako ti, co neumějí plavat. Během pár sekund zmizel pod hladinou. Moje svědomí jeho smrtí netrpělo. Ani kdybyste se rozkrájeli, nemůžete zajistit, aby všichni lidé kolem vás mohli žít v klidu a pohodě. Někteří trpí na úkor druhých. Tak to vždycky je, bude a nic se na tom nikdy nezmění. Nevěřila jsem tomu, že se kdy do Japonska vrátím a najednou to bylo tady. Ani ne rok po odjezdu, který měl být definitivní, jsem zase zde. Na Čičidžimě jsem ale byla poprvé v životě a uměla bych si příjezd sem představit za lepších okolností. Ještě na moři, jen necelou míli od břehu, nás vyzvedli záchranné týmy vyslané z ostrova. Těch nebylo mnoho a vzhledem k velikosti ostrova ani nebylo divu. Většina lidí z lodi se stihla zachránit sama a zbylí zemřeli nebo jsou stále někde uvnitř. Nemám tušení, jestli někdo ze zachráněných obviňoval Paolu a Armanda ze zabíjení nevinných, ale pravděpodobně ne, ostatně... co jsem zaslechla, tak jsme byli poslední, kdo se odtamtud dostal a krátce po našem odjezdu se loď takřka převrátila. Lidé, kteří se snažili vlézt do našeho člunu, se do jednoho utopili a teď se pozornost většiny obrací k potenciálním přeživším kdesi uvnitř vraku. Tím lépe, alespoň nikoho nebudeme zajímat my. K ránu druhého dne jsme všichni tři opustili místní nemocnici, kam jsme byli krátce po záchraně převezeni a kde nás vyslýchali a ošetřovali. Samozřejmě se každý ptal na viníka a já zmínila muže, jež opustil loď krátce před ostatními. Policie to prošetřila a zjistila jen to, že nikdo takový do přístavu nedorazil a nikde se nenahlásil. Nakonec se zdálo, že lžeme a až pak jakýsi důstojník přišel s tím, že v tu dobu byla v blízkosti přístavu výletní jachta a že se to prý prověří. Prý… Nemusela jsem být jasnovidec, abych věděla, komu jachta patřila a taky mi bylo jasné, že to od Dereka nebyl žádný spontánní nápad, ale dopředu naplánovaná akce, ke které však mělo dojít dál od břehu, to aby se z lodi nedostal nikdo. Na otázku, kde tady na ostrovech sídlí ElAmin mi nikdo z policistů neodpověděl. Hlavní bylo to, že jsme byli volní a já jakožto občanka Japonska jsem tu mohla zůstat i natrvalo. Ne snad, že bych po tom toužila, ostatně pokud už bych měla chtít žít v Japonsku, pak rozhodně ne v místech, kde se před padesáti lety tvrdě válčilo. Čičidžima sloužila jako radiová základna a též cíl Amerických bombardérů. Teprve koncem války některé ostrovy obsadili Američané a to včetně velice známé Iwodžimy – jednoho z posledních obranných bodů císařství. Z Iwodžimy se stala letecká základna pro bombardování Japonska. Po válce nám byla sebrána většina získaných území a to včetně těch, které jsme vlastnili už před válkou. Teprve po dvaceti letech nám byly Boninské ostrovy navráceny a dnes jsou jediným územím, které nepatří přímo k Japonským ostrovům, ale je pod naší správou, pod správou Tokijské prefektury. Zatímco Paola a její syn šli zajistit ubytování v místním luxusním hotelu, já zavítala na policejní úřadovnu a požadovala po úředníkovi, aby mě spojil s Kenjim Kimurou. Po téměř deseti minutách dohadování, kdy jsem musela muže přesvědčit, že Kenjiho osobně znám a vím, kde pracuje, mě nakonec přeci jen dovolil s ním mluvit. A ještě na tu chvíli odešel, abych mohla hovořit v soukromí. Opřela jsem se proto o naleštěný dřevěný pult a čekala. Kenji sluchátko zvedl až po notné době a okamžitě spustil: „To jsi ty?! Řekni, kde je, a co jsi s ní udělal!“ „Kenji? Tady je Kasumi Go…eh, Kasumi Sato.“ „Kasumi?! Omlouvám se, já… to nebylo na vás.“ „To předpokládám. Jsem teď na Čičidžimě a potřebuji pomoct. Místní policie se se mnou nechce o ničem bavit, ale já potřebuju nutně vědět, kde je tady na ostrovech sídlo Imrana El-Amina. Je to nějaký pracháč.“ „El-Amin… to je hodně známé jméno. Dejte mi tak půl hodiny a zjistím to.“ „Dobře. Zavolejte potom na recepci hotelu Amaterasu. Díky a nashle.“ Zavěsila jsem a pospíchala ven. Dnes ráno bylo opravdu hezky a to i přes blížící se zimu. Bylo fajn, že jsem od záchranářů dostala alespoň bundu a nemusela tu chodit nahá. Přesto jsem z policejní stanice nejprve zavítala podél silnice k přístavišti. Už po příjezdu jsem tu zahlédla turistický obchod s oblečením a upomínkovými předměty. Od záchranářů jsem dostala nové oblečení, ale za moc nestálo. Zakoupit pohodlnější triko nebyl žádný problém a já mohla pospíchat po svahu vzhůru až na kopec, kde stál hotel Amaterasu. Boninské ostrovy byly vyhledávanou turistickou destinací, ale to především v létě. Vstoupila jsem dovnitř skrze automaticky otevíratelné dveře a stanula v krásně provzdušněné hlavní hale. Byl tu znát přepych a to už od podlahy, která byla snad vykládaná z mahagonového dřeva. O podpěrné sloupy držící strop se opíraly květináče ve tvaru mořských panen a na zdech zase byly navěšeny ručně tkané koberce. Po pravici, hned vedle oken byly police s autentickými fotografiemi z války. Někde poblíž muselo určitě být muzeum, které se bitvám na ostrovech, především pak na Iwodžimě podrobně věnovalo. Nevadilo by mi slýchat fakta o tom, kterak Američané zvítězili nad zfanatizovanými Japonci, ale obávala jsem se především řady superlativů na jedné straně a naopak sáhodlouhého očerňování našich lidí na straně druhé. Přitom skutečnost je trochu jinde… Naše zapojení v první světové válce nám přineslo spoustu nových území, které dříve patřily Německu jakožto jejich kolonie. Získali jsme například Čching-Tao a při jeho dobývání využili tehdy naprostou novinku – letecký útok z moře. Nešlo o použití letadlových lodí, nýbrž o start hydroplánů přímo z vody. Úspěchy ve válce nás katapultovaly mezi světové velmoci. Ale krátce po válce začala světová hospodářská krize, která zasáhla i nás. Už tady vznikl ten hlavní problém, ta událost, kterou odsuzuji – útok na Čínu za účelem rozšířit naše území a upokojit krizi. Japonci se dopouštěli hrozných brutalit včetně znásilňování a mučení. Ostatní velmoci požadovali stažení našich vojsk z Mandžuska, my vystoupili ze Společnosti národů a odmítli ustoupit. Rozhodně to nebylo jednohlasné – nemůžete přijít a říct, že všichni Japonci a to včetně politiků, toužili po tom dál válčit se suverénním státem, na jehož území jsme si kladli vcelku mylné nároky. Brzy na to přišel moment, kdy si USA začaly hrát na ochránce, tak jak to dělají dodnes, ale stejně jako kdykoli jindy, byla na prvním místě politika, ne snaha o mír. Udělené embargo nás zbavilo pohonných hmot a později i financí. A protože jsme byli závislí na obchodu s USA, naše ekonomika šla do háje, takže válka byla na spadnutí. S odstupem času vidím Pearl Harbor jinak, než většina lidí. Ideální plán útoku vypracovali sami Američané, ale my dle něj postupovali! Jak to? Možná odpověď je až mrazivá. V době útoku v přístavu kotvily jen staré a nepotřebné lodě, kterých se Amerika ráda zbavila. To je ale náhoda, že moderní lodě byly jinde... Krátce před útokem Američané zajali naše muže z malé ponorky, kteří pravděpodobně věděli, co se chystá. Američané je vyslechli a... nic? A aby toho nebylo málo, Hirohito studoval na Oxfordu a znal se s řadou důstojníků. Navíc celá válka proti podstatně vyspělejším USA byla od počátku ztracená. Opravdu jsme byli tak moc zaslepení pocitem neporazitelnosti? Je těžké z hlavy vyhnat pomyšlení na to, že císař a lidé kolem něj zaprodali vlastní zemi i vlastní národ. Bylo by naivní myslet si, že Spojené státy netoužily po válce, vždyť na tom jedině vydělali. A my přišli o všechno, včetně území na Asijském kontinentu, která nám ve válce sebral Sovětský svaz. Už nikdy jsme se nezbavili tlaku ze strany USA a i dnes jsme jen jejich poskoci. V širším měřítku neviním USA za to, co nám provedli, ale nikdy těm sviním neodpustím masovou vraždu zhruba dvou set tisíc nevinných civilistů a ublížení na zdraví následným generacím. Kapitulace byla na spadnutí už tehdy, a i kdyby k ní nedošlo, tak cíli byli převážně civilisté, ne vojáci! To USA jen chtěly na poslední chvíli předvést světu novinku se kterou pak vyhrožovali při každém vojenském konfliktu. Jen škoda, že ta předváděcí akce bylo na úkor našich lidí. Přála bych USA, té zemi, ne konkrétním lidem, aby jednoho dne zažili to samé, co my. Aby jednoho dne šlápli vedle a místo likvidace malých bezbranných států, si vzali do huby velké sousto, tak velké, až by se s ním zadávili. Přistoupila jsem k recepční a všimla si telefonu na pultu. „Jsem Kasumi Gordonová,“ představila jsem se. „Ahá,“ odvětila mladá černovláska za pultem. „Vaši přátelé pro vás pronajali jednolůžkový pokoj v prvním poschodí. Dveře mají číslo osm a ještě bych vás poprosila, jestli byste se mohla zapsat.“ Recepční mi podala formulář s Paoliným podpisem a já do vyznačené kolonky dopsala své jméno a podpis. „Děkuji. Pokoj máte pronajatý na dvě noci včetně snídaně a oběda tady v hotelové restauraci. Vaše známá též zakoupila poukaz do zdejšího masážního salonu.“ Čekala jsem, že Paola koupí to nejlevnější co půjde, ostatně sama jsem jí říkala, že nestojím o žádný přepych. Hra o diamant byla zase na programu dne a ona mě chtěla uplatit jídlem zdarma a masáží. „Každou chvíli bych měla mít telefon,“ řekla jsem. „takže tu s vámi počkám.“ „Jak je libo, paní.“ Rozhlédla jsem se ještě jednou po hale. Byla prázdná. „Teď přes zimu tu asi mnoho hostů není…“ začala jsem opatrně. „Není to zlé. Stále je tu mnohem tepleji než na Japonských ostrovech.“ Recepční se na malý moment odmlčela, jakoby nevěděla, jestli má říct, co má na jazyku. „Eh, promiňte, paní, ale ta tragédie u břehů... Vaše přítelkyně u toho byla, že ano? Viděla jsem její fotku v novinách.“ Média... reportéři a fotografové obklíčili nemocnici, v níž jsme zůstali přes noc, jako supi. Na nějaké rozhovory a oficiální prohlášení si našli jiné 'oběti,' ale Paola se evidentně nevyhnula zvěčnění na titulní stránku místních novin. „Ano,“ odvětila jsem otráveně, „byla jsem na té lodi a nechci o tom mluvit. Nebylo to nic příjemného.“ „Rozumím, o-omlouvám se,“ koktala recepční, které došlo, že to přehnala. „Budu hodně vyzvídat, když se zeptám, jestli tu nemáte nějaké… slavné osobnosti?“ „Eh, promiňte, ale o hostech nemohu mluvit. Opravdu ne, je mi líto.“ Ani mi nepohlédla do očí. Z otevření toho nepříjemného tématu byla úplně mimo. Na jednu stranu chápu její zvědavost, na stranu druhou jí do toho nic není. „Poslyšte, nemusíte mi přímo říkat, kdo tu bydlí - stačí jen naznačit… Nějací sportovci, třeba? Já jsem vášnivá sportovkyně a udělalo by mi radost setkat se s někým slavným. Mojí snad největší vášní je wrestling…“ „Je mi líto, ale nikdo takový u nás ubytovaný není.“ „Tohle je nejlepší hotel na ostrovech?“ „Přesně tak, paní.“ Blbá otázka. Tohle by mi řekl každý hotelový recepční. Přemýšlela jsem, jak na Imrana něco vyzvědět, když zadrnčel telefon. Recepční to vzala a krátce poté mě předala se slovy: „To je pro vás, paní.“ Telefon jsem vzala a pohlédla na recepční. Stačilo to, aby se vzdálila a já měla soukromí. „Kasumi, co proboha děláte v Japonsku?“ nechápal nic Kenji. „Nečetl jste dnešní noviny? Ztroskotala jsem tu... ale to neřešme. Jsem tady pořád nežádoucí?“ „A jak! Yakuza není žádná temná organizace, žádné vyhraněné zlo a též nemusí být vždy pravda, že jede v nějakém svinstvu. S mnoha hlavami klanů se osobně znám a vycházíme spolu, tak mám zvěsti z podsvětí. Jste persona a mnoho lidí říká, že už jen setkat se s vámi by pro ně byla obrovská čest. Kolik z nich by vás pak nechalo odejít?“ „Zase tak zlé to nebude, ale je mi jasné, že mnoho lidí by mne rádo odpravilo klidně jen jako odplatu za zabití uznávaného a zároveň nenáviděného mafiánského bosse a též velkého konkurenta. Horší je, že jméno si dělám už i v Británii. Ale dost toho. Povězte mi, kde najdu El-Amina?“ „Imran El-Amin vlastní residenci na Iwodžimě a to v severozápadním cípu ostrova.“ „Cože?! Ale… ale vždyť na Iwodžimu se nejde jen tak dostat! Je tam přece naše základna a…“ „Podívejte, Kasumi. El-Amin je miliardář a naší vládě zaplatil cenu, která nejméně desetinásobně převyšuje těch pár metrů čtverečných, co na Iwodžimě vlastní a co má naprosto přesně oplocené vysokou zdí. A pak – málokdy na ostrově je, vždyť ten chlap vlastní nějakou vilu nebo dokonce zámeček pomalu v každé čtvrté zemi.“ „Kenji, mě je u prdele, co všechno ten grázl vlastní. Můžete mi zajistit povolení pro vstup na Iwodžimu?“ „To znamená hodně telefonátů a přesvědčování. Pak se taky nabízí otázka, proč zrovna vy máte mít právo se tam dostat.“ „Imran má na ostrově skupinu hostů a ti taky určitě nemají povolení…“ „Ale to je Imran, paní Kasumi. Vy budete muset projít kontrolou a nechat se tam zavézt. Ehh, zkusím to urychlit a jít na to vyloženě přes ministra a vedení základny. Dám vám vystavět povolení a doručím jim ho faxem a to ještě dnes. Zároveň pro vás nechám poslat vrtulník, který čekejte na letišti zítra ráno. Jo a… uděláme to takhle zapište si za uši, že jste moje agentka v terénu.“ „Co… Cože jsem?!“ „Jste agentka mojí skupiny pro boj s organizovaným zločinem. Velím vám já a nikdo jiný, proto na žádné otázky ani nereagujte, ať mě zbytečně nenamočíte do průšvihu, rozumíme si?“ „Dobře.“ „Berte to vážně, Kasumi. Jakýkoli skandál a moje pozice může být ohrožena! Správně bych vám neměl ani pomáhat! Jenomže vám to dlužím...“ „Dám pozor. Díky a sbohem.“ Agentka… čím dál lepší. Vrátila jsem sluchátko na místo a zašla do svého pokoje. Čekaly problémy navíc, ovšem byla tu i pozitiva - ze hry jsem definitivně vyšachovala Paolu. Není snad takový blázen, aby se pokusila dostat na zabezpečený ostrov, kam má přístup jen minimum lidí. Krátce před polednem do pokoje vešla Paola. Očekávala jsem ji. „Něco nového?“ optala se mě. „Jen že Imran je na Iwodžimě. Já se tam zítra dostanu, ale bez tebe.“ „Myslíš, že se nechám zastavit?!“ „Myslím, že bys měla! Na Iwodžimě máme námořnictvo! Tam se jen tak nevetřeš!“ „To tvrdíš ty!“ Paola za sebou práskla dveřmi a já vstala z postele, abych vyhlédla před hotel. Paola se tam po chvilce objevila a mířila co nejrychleji po svahu dolů k úřadu správy ostrova. Uvažovala jsem nad tou masáží, ale ne – vypadalo by to jako zbytečná provokace. Na oběd jsem sešla dolů do restaurace. Usedla jsem ke stolu v koutě, tak jak to dělávám vždy a všude a nechala se obsloužit dnešním menu. Suši mám vcelku ráda, i když raději než se syrovou rybou si ho dám třeba jen se zeleninou nebo krevetou. Výborné je na tom především samotné suši – octová omáčka s rýží. Dojedla jsem a nechala si nalít kalíšek švestkového vína, když si ke mně přisedl Armando. Celou výpravu jsem ho vídala jen v té jeho do očí bijící havajské košili, ale dnes měl triko a lehkou vestu. „Můžu si přisednout?“ zeptal se mě. Pobídla jsem ho, aby si sednul. Jakmile tak učinil, urychleně se poposunul blíž, aby mi nestínil ve výhledu. „Odlétáš do Británie?“ zeptala jsem se ho. Jen lehce zakroutil hlavou. „Nemůžu to dostat z hlavy, Kasumi. Co mám dělat?!“ Jak jen jsem si to na ostrově říkala? Aby se člověk vyrovnal s tím zářivým bodem v paměti, musí pokračovat… Armando ale takový nebyl, nechtěl nikoho zabít, nechtěl být vrah. Také jsem kdysi nechtěla… Dopila jsem víno a zvedla se od stolu. „Pojď,“ řekla jsem. „Půjdeme do mého pokoje.“ Za Armandem jsem raději zamknula. Přistoupil ke kulatému dřevěnému stolku a asi přemýšlel, jestli se může posadit. „Jen do toho,“ řekla jsem mu. Dal tedy zavděk židli a já se jen opřela o stěnu. „Armando, nemáš důvod sám sebe zatracovat. Musíš si totiž uvědomit, co pro tebe mělo větší cenu. Jestli život toho chlapa nebo život tvé matky.“ „Takhle jednoduché to není,“ kroutil hlavou. „Víš, přemýšlel jsem, jestli... jestli nemám říct pravdu. Někomu... třeba... já nevím, možná by to pochopili.“ „Nebuď idiot! Pověz mi, proč jsi Brendona zabil?“ „Byla to nehoda! Já jsem ho nechtěl…“ „Mlč! Nehodou se ohánějí slaboši! Zabil jsi ho, protože ses bál o svoji matku a o mě. Strachoval ses o nás a věděl jsi, že když on vypluje na moře, my skončíme mrtvé. Proto jsi vystřelil, Armando. A nevím, co ti na to řekla Paola, ale já ti za to děkuju.“ „To má být útěcha?! Vždyť kvůli mně umřel i ten kluk!“ „Kvůli tobě ne. Colea tvoje matka zabila, abys byl v bezpečí. Už to nejde vrátit, Armando. Udělal jsi, co jsi udělal a musíš se s tím vyrovnat. Jen chci, abys věděl, že ti nic nevyčítám, že tě chápu a rozumím ti. Je to o tom uvědomit si, jakou cenu pro tebe jeho život měl. Pomalu každý den slýcháš, jak někde na druhém konci světa umírají lidé, ale jakou hodnotu pro tebe mají? A jakou hodnotu měl člověk, který kdyby přežil, nejspíš by tě připravil o matku.“ Armando se zvedl ze židle a přistoupil ke mně. „A o tebe, Kasumi,“ hlesl. Chytil mne za paži a pohlédl mi do očí. „Přišel bych i o tebe…“ Políbil mne! Chytil mě kolem ramen a políbil mě na ústa. Pak zavřel oči. „Promiň,“ řekl. „Udělala jsi toho pro mě tolik a já si to ani neuvědomoval. Vzala jsi mě za mou matkou, na lodi ses stavěla za mě, zachránila jsi mě před domorodci, a běžela jsi do potápějící se lodi kvůli mé matce! Já jsem ti za to vděčný!“ Zase mě objal a tentokrát pořádně pevně. „Nejsi zvíře, Kasumi. Jsi člověk, co se ve zvíře občas promění, když musí. A já tě mám rád!“ Co teď? Říct mu, že zachází daleko, že nemá páru, jaká já vlastně jsem anebo ho ignorovat? Samuel byl jen jeden a Armando se s ním rovnat nemohl. Lehce jsem Armanda odstrčila. „Můžeme být přátelé, ale víc ne.“ „Eh, jo… totiž, samozřejmě. Eh, já… omlouvám se, promiň.“ Asi to nebylo dost citlivé. Odemkl a vyběhl ze dveří jak splašený kůň. Ne, on nemohl být mužský pro mě a na nezávazný flirt nejsem. Nestihla jsem se ani vrátit k posteli, když do pokoje vpadla Paola. „Tak povolení!“ zařvala vztekle. „Oni chtějí povolení, ale ty ho přece máš!“ „Budu ho mít.“ „Tak ho sežeň i pro mě!“ „Ne, Paolo. Běž mi už konečně z cesty. Ten diamant ti nedám.“ Ukázala na mě prstem. „Neriskuj, Kasumi. Už jsem ti řekla, že ty peníze potřebuju!“ „Na co? Na další plastickou operaci?“ „Víš, jak je těžké shánět si chlapa, když měříš ke dvěma metrům a nemáš jedno oko?!“ „Snadné to nebude. A hádám, že kozy taky nezabraly, takže si chlapa koupíš?“ Paola vzteky praštila do dveří. „Nic nechápeš, Kasumi! Možná se k Armandovi nechovám nejlépe, ale je to můj kluk a já nedovolím, aby skončil špatně. Chci ho vzít k sobě do Británie a být s ním, protože… mu to dlužím. A já nejsem tak bohatá, jak si asi myslíš!“ Paola přešla ke stolu, opřela se o něj rukama a sklopila hlavu. „Proč myslíš, že jsem jela na tuhle údajnou expedici? Kvůli dobrodružství? Pche, to ani náhodou! Před necelými čtyřmi lety jsem si na ostrově Man koupila farmu. Pár ovcí na vlnu, nic víc. Nejsem na to kydat hnůj a čistit chlív, ale měla jsem prachy a zaměstnala jednoho chlápka. Mladej, pohlednej a sexy. Tak se nechal chvíli platit, de facto vydržovat, protože se ukázalo, že je línej jak veš. No a jednoho dne… jednoho dne, přesně po našem vůbec prvním sexu, se sbalil, odešel a zanechal po sobě vzkaz. Stálo tam: Jsem Kain dnešní doby a své znamení předávám dál.‘ Nakazil mne virem HIV. Dnes už je ta svině pod drnem, nakonec ho asi po půl roce vykuchala nějaká děvka, co si ji stopnul a pak se na ni sápal. Ukázalo se, že to byla známá jedné jeho oběti. Tam na lodi, nikdy jsem nechtěla mít s Armandem sex, ale dotýkat se ho a líbat… Nesmí o tom vědět, neřekneš mu to, že ne?“ „Ne. Kolik času ti asi tak zbývá?“ „Říká se, že inkubační doba je až deset let a navíc se lečím nebo se o to alespoň snažím. Ale léčba není zadarmo…“ „Nebudu tě sponzorovat, Paolo a též ti nedám diamant. Můžu tě ale zaměstnat.“ „Myslíš, že se tebou nechám ponižovat?!“ „Myslím, že bys mě měla alespoň vyslechnout! Na světě žije víc bytostí, co se podobají Leviatanovi. Znám ženu, co o nich ví dost a chce je zabít, stejně jako já. Až budu znát místo pobytu další bestie, dám ti vědět a až ho zabiješ, štědře ti zaplatím.“ „Já nejsem nějaká pitomá děvka, Kasumi! Viděla jsem Leviatana a nemám nejmenší zájem se zaplétat s jemu podobnou bestií! To si radši vezmu ten diamant a nebudu nasazovat krk!“ Paola vyběhla z pokoje a já osaměla. Jestli myslí, že zkřížit cesty se mnou je podstatně mně nebezpečné, pak ať je po jejím. Po dni stráveném jen odpočíváním a klidné noci bez Paoliných přepadů jsem se probudila do dalšího slunečného dne. Okamžitě jsem se oblékla, zkontrolovala, jestli mám pás, něco málo jsem pojedla a nechala se taxíkem dopravit na letiště. Šlo o nevelkou letištní plochu uprostřed přírody. U jedné runawaye mě už čekal vrtulník a muž v uniformě, co mě vyhlížel. Když mě konečně spatřil, přiběhl ke mně a podal si se mnou ruku. „Plukovník Miyamoto, velitel Iwodžimské námořní základny. Je mi ctí se s vámi setkat, paní Sato.“ „Ehh, nápodobně. Můžete mě klidně oslovovat Kasumi.“ „Jak si přejete,“ dodal a vedl mě k vrtulníku. „Cením si vaší návštěvy, paní Kasumi. Pan Kimura zmínil, že jste nejlepší z lidí, co kolem sebe má. Budu moc dotěrný, když se zeptám, jestli jste to nebyla vy, komu patří to ocenění?“ „Eh… ocenění?!“ „Když pan Kimura přebíral asi před rokem od starosty Tokia medaili, řekl, že je pro něj čest medaili dostat, ale že on si ji nezaslouží ani zpoloviny tak moc, jako jeden jeho člověk, který za poražením Tokutarovy organizace stál. Nechtěl ho jmenovat, ale tím někým jste vy, nepletu se?“ „Ehm, vlastně… ne, nepletete se.“ Nemělo to cenu zatajovat. Naopak být hrdinkou se teď mohlo hodit, ale čím déle v Japonsku budu, tím hůř. Hmm, ten chlap ze mě byl unešený. Stále se jen usmíval a prohlížel si mě. Myslím, že od žádosti o fotku nebo autogram ho dělilo jen jeho postavení. „Nezlobte se, Miyamoto, ale nemohu si dovolit podávat další informace. Tady v Japonsku jsem zcela výjimečně, ale mám tu důležitý úkol.“ „Tomu rozumím. Tak ať to máme za sebou. Pan Kimura pro vás má povolení pro vstup na ostrov i základnu. Vše je již vyřízeno a nemusíte se bát, že vás bude kdokoli zdržovat od povinností.“ Na Japoncích je skvělá jedna věc – řada z nich stále dodržuje morální hodnoty, které jim bráni nejen odporovat lidem z vyšších míst, ale také zpochybňovat jejich rozhodnutí. Horší to je ve chvíli, kdy ten nahoře peče nějaké svinstvo a lidé pod ním se na něm bez sebemenších pochybností podílejí. Ale v takovém případě nejsou špatné ony morální hodnoty, ale ta svině nahoře. V mém případě bylo vše v pořádku – Imran je kurva, Derek také a když oba zemřou, pomůže to nejen mě samotné. Usedla jsem na sedačku vrtulníku, plukovník si sedl naproti mně a během chvíle jsme se vznesli. Po tom posledním letu vrtulníkem jsem se necítila zrovna dobře. Ale nemyslím, že by si tihle vojáci nechali podminovat vrtulník. „Paní Kasumi,“ začal velitel, „pan Kimura naléhal, abych vám byl maximálně nápomocen s čímž pan generál bez řečí souhlasil!“ Kvůli hluku motoru a vrtulí jsem ho sotva slyšela. „Nevěděla jsem, že Kimura má tak velké slovo!“ řvala jsem. „V Tokiu je jeden z nejváženějších občanů! Má velký vliv i ve státní politice! Osobně se zná s ministrem vnitra! To nevíte?!“ „Pracuji v různých koutech světa! Nemám čas a ani příležitost sledovat poměry u nás! Věc tady se má tak, že vaši pomoc vůbec nebudu potřebovat! Nepředpokládám totiž, že ta ‚pomoc‘ zahrnuje i akce proti El-Aminovi!“ „Ehm, řekněme, že moje pravomoc nesahají dál než ke zdi jeho rezidence!“ „Chápu, ale nebudete mi bránit v tom se tam dostat?!“ „Naopak, nechám vás tam zavézt! Nechci vyzvídat, ale máte v úmyslu provézt určité diplomatické jednání, nepletu se?! Já jen abych věděl, co můžeme očekávat!“ „Bude to diplomacie, to ano! Ale kdyby nehrozilo, že se to zvrtne v potoky krve, nebyla bych tu já!“ Během pár desítek minut jsme přistávali na ohromné letištní ploše. Pod námi byly hangáry nacpané vojenskými letadly, každou chvíli tu projížděl džíp a směřoval obvykle k velké stavbě vzadu. Na stožáru tam vlála naše vlajka a opodál byl veliký přístav se spoustou lodí. Já nevím, v těchto věcech se moc nevyznám. Poznala bych letadlovou loď a ponorku, ale velké lodě s děly jsou pro mě prostě jen... bojové lodě. Vzhledem k zákonu, který nám nedovoluje se angažovat v jakémkoli konfliktu, respektive neumožňuje nám posílat armádu do zahraničí, máme celou základnu jen na obranu vlastní země a taky na efekt. Už to ale není hromádka slabého šrotu jako v druhé světové válce – máme kvalitní techniku, alespoň podle toho, co jsem slyšela. Je těžké si to přiznat, ale vděčíme za to USA. Ovšem, kdyby na nás USA neměly od války tak zásadní vliv, možná bychom na takové úrovni byli také a ještě by naše výzbroj nebyla ovlivněna západem. Je smutné, že 'západ' jsme dnes i my a to navzdory historii. Opravdu je nutné být jedna prdel se státem, který nám ublížil více, než kterýkoli jiný? Kde je hrdost a nezávislost, o které jsem si kdysi myslela, že ji můj národ má? Plukovník mě dovedl k památníku z druhé světové války, u nějž stál džíp v něm voják, dle hodnosti poručík. „Tohle je poručík Kyara. Bylo mi ctí se s vámi setkat paní Kasumi, ale musím se vrátit na základnu. Tady poručík se o vás postará. Držte se ho a nebudete mít problémy při pohybu na základně. Dostanete se všude... ehh, skoro všude.“ „To vůbec není nutný,“ řekla jsem. „Na základnu ani nechci.“ Rovnou jsem usedla do džípu a řidiče zaúkolovala. „Co nejrychleji k vile El-Amina.“ Iwodžima je malý vcelku placatý ostrov, jehož terén se zvedá jen na jihozápadě, kde je sopka Ioto. Většina ostrova je přehledná a rovná, je tu málo stromů i skal, takže mohutná bílá zeď obklopující Imranovu residenci byla vidět už z velké dálky. Neujeli jsme ani čtyři kilometry od letiště a stanuli před zdí s ostnatým drátem nahoře. Na první pohled to tu vypadalo jako pevnost. Vojáka jsem poslala pryč s tím, že zpátky dojdu pěšky. Přistoupila jsem k velké bráně a marně hledala zvonek nebo alespoň kliku. Nad branou byla jen kamera, které jsem se záměrně vyhnula a nechala vrata být. Protože zeď byla rovná a nikde poblíž nebyl strom, jedinou možností, jak se dostat dovnitř, bylo využít moci pásu. Vybrala jsem vhodné místo u rohu zdi a semkla ruku v pěst. Děsila mě skutečnost, že pás najednou přestal fungovat a já si zpřelámu prsty. Pokud k tomu ovšem nedošlo a pokud jsem měla desetkrát větší sílu, hrozilo spíše jen to, že si sedřu kůži. Vrazila jsem pěst do zdi a udělala v ní díru. Teď zbývalo vylámat okolní zdivo a protáhnout se dovnitř. Dostala jsem se na malinkatou zahradu, tvořenou pouze nízkým trávníkem a před sebou měla velkou hranatou vilu s úplně bílými stěnami. Vila to byla velká, což o to, ale rezidenci miliardáře jsem si představovala mnohem větší a vyzdobenější. Tohle asi nebude jeho nejoblíbenější sídlo a zde na odlehlém ostrově je jen kvůli turnaji. Ostatně bylo to ideální místo, kam se média nedostanou a nemohou tak odhalit světu, že se mezi zdmi vily odehrává komorní, leč významný turnaj, který však, zdá se, má jen jednoho diváka. To mi bylo mnohem sympatičtější než třeba taková Aréna, která byla výhradně dělaná pro publikum. Tady žádná šou nehrozila, tady šlo jen o to podstatné – o souboj. Před hlavním vchodem žádná kamera nebyla a tak jsem vystoupala po schůdcích na terasu a zabrala za kliku. Bylo sice zamčeno, ale stačilo trochu zabrat, aby mi dveře zůstaly v ruce. Stanula jsem v podlouhlé chodbě s řadou mramorových soch podél stěn. Většina soch zachycovala lidské tělo při nějakém pohybu. Bylo to hnusné a kýčovité. Prošla jsem prázdnou chodbou a minula celou řadu dveří a dalších chodeb, které byly kryty závěsy. Zaslechla jsem zvuky zápasu. Znělo to jako hekání a tu a tam vzteklý řev. Turnaj evidentně probíhal. Vydala jsem se za hlukem. Minula jsem schodiště do patra a pár dalších ohavných soch, když jsem došla ke dveřím, za nimiž se bojovalo. Přemýšlela jsem, jestli mám vejít nebo ještě chvíli počkat. Za dveřmi byli zřejmě jedni z nejlepších bojovníků světa a pak jsem tu byla já – zabiják s magickým pásem, co ze mě dělal nadčlověka. Nejsem tu kvůli turnaji, nemíním se poměřovat se světovou špičkou, ale chci jen dvě věci – vzít diamant a zabít Dereka. Zabrala jsem za kliku a vešla. Místnost mne překvapila svým tvarem – snad dokonalý kruh. Po stranách byla schodiště vedoucí na balkon a na něm posedával vousatý muž s doutníkem v rukou. Vedle něj stál Derek a pár bojovníků. Všichni sledovali probíhající souboj dole. Ten vyvrcholil krátce po mém příchodu, to když se na mne jeden bojovník ohlédl a druhý využil příležitosti, aby soupeře chytil kolem krku a začal do něj tlouct, dokud nepadl a nevzdal se. Imran, ten chlap v křesle, byl celý oděný v bílé barvě. Ta kontrastovala s jeho hustými černými vlasy i plnovousem. Odložil doutník a postavil se. „Kdo jste, dámo?“ otázal se mě a neskrýval údiv i pohrdání. Derek chtěl podat vysvětlení, když ho Imran zarazil pokynem ruky. „Však ona nám to řekne sama.“ „Jsem Kasumi a jdu si pro diamant, Dereka a pár odpovědí.“ Imran se zasmál a opřel se o zábradlí. „Vnikla jste se do mého domu – nejste víc než zločinec. Proč myslíte, že se s vámi budu bavit?“ „Protože by tě mohlo bolet, když mě odmítneš!“ „Vy tři pánové,“ řekl a ukázal na dvojici pomlácených mužů nahoře a na toho dole, „vy jste do semifinále nepostoupili, ale přesto – zbavte mě té ženy a každému vyplatím na ruku padesát tisíc amerických dolarů.“ Zatímco vítěz souboje, holohlavý Asiat, odešel nahoru, seshora přišla dvojice mužů a přidali se ke třetímu. Všichni vypadali dosti potlučeně, ale odhodlaně. Dle barvy pleti a rysů ve tváři jsem je tipovala na Jihoameričana, Afričana a snad Australana. Vzhledem k tomu, že nahoře stáli ještě dva asiati, ohromný mohutný vousatec, zřejmě Shairou zmiňovaný wrestler a též jediná žena, pravděpodobně jsem své protivníky odhadla správně. Nejprve proti mně vyběhl vysoký černoch. Uskočila jsem jeho pokusu srazit mě na zem a pěstí jsem ho udeřila zezadu do temene hlavy. Padl k zemi a nevypadal živě. Ty další dva to spíše rozčílilo a též na mě jen vyběhli ve snaze mě srazit na podlahu. Zapřela jsem se nohama, pokrčila je, semkla ruce v pěsti a ve správný moment, je vystřelila proti nim. Rány je odrazily dozadu a to nejspíše s popraskanými žebry. Už se nezvedli… Pohlédla jsem na překvapeného Imrana a usmála se. „Mám pocit, že jsem se právě kvalifikovala do turnaje.“ Čekala jsem, že ho vyprovokuji a on na mne pošle ostatní zápasníky, ale místo toho si jen zapálil druhý doutník a řekl: „Slabí, unavení a pomlácení… žádný div, že jste je porazila, když víte, kam udeřit, aby to způsobilo smrt. Protože tady panu Hooksovi,“ ukázal na wrestlera, „chybí protivník, postavíte se mu vy, co říkáte?“ Neřekla jsem nic, protože mě to zaskočilo. Vstoupit do turnaje znamenalo přistoupit na danou hru a tím pádem se zbavit pásu, jež mě zvýhodňoval. Bojovnice ve mně říkala – ano, běž do toho, Kasumi, vždyť ty na to máš. Matka říkala – neblbni, riskuješ strašně moc. „No tak, Kasumi? Máte snad strach? V tomhle turnaji žádná pravidla neplatí. A abyste měla motivaci, slibuji, že vám zodpovím vaše otázky. Ať už jsou jakékoli.“ „Pane Imrane!“ ozval se Derek. Imran se jen usmál. Věřil si, nebo spíše věřil bojovníkům, co ve světě sehnal a teď potřeboval doplnit stav, aby turnaj mohl pokračovat podle plánu. Byla to šance, jak z něj vymámit informace jinak než násilím a tím snad zajistit, aby mi nelhal. Většinou lhaní sice poznám, ale většinou není vždycky. Pohlédla jsem na balkon na ty čtyři bojovníky. Mě se měl postavit mohutný, chlupatý chlap, který už na první pohled vypadal jako dement. Ten jeho prázdný výraz v obličeji… Jestli, ale Shaira měla pravdu, pak ten chlap kvůli nějaké vzácné mozkové poruše měl skřípnuté nervy a nevnímal bolest. S nikým takovým jsem se ještě nestřetla… Kruci, co teď? Vzpomněla jsem si, co jsem si říkala v letadle směřujícím do Port Moresby – že po všech těch průserech se na téhle výpravě můžu zase proměnit ve starou neporazitelnou Kasumi Sato. Bez rizika to ale nepůjde… „Dobře,“ řekla jsem, sundala si košili a též pás zpod kalhot. Obojí jsem odnesla za dveře a ještě jsem odtahala bezvládná těla ke stěně. „Nejprve ty otázky…“ „Ptejte se, paní Kasumi.“ „Proč to všechno, Imrane? Tak moc vám záleží na jednom diamantu?“ „Jsem sběratel, paní Kasumi. A sběratel ví, jakou mají jeho poklady cenu.“ „Takže teď vyplatíte Derekovi ty miliony a rozejdete se? Ale proč jste si najal jeho? To nemáte vlastní lidi?“ „Mám, jistěže mám, ale to on za mnou přišel a žádal o pomoc. Nabízel revanš, a protože v tu dobu jsem si pozval pana Keamyho, aby mi povyprávěl o neznámém, avšak velmi zajímavém kmeni se kterým žil, navrhl jsem panu Krügerovi, aby pro mne získal Oko hada, o němž se Keamy zmiňoval. Byl to obchod a já svým obchodním partnerům věřím, obzvláště, když je v sázce víc než jen peníze.“ „Víc než jen peníze?! A říkal jste panu Krügerovi?! To jméno mi není cizí… Jakou roli v tom hraje Parvati Singh? A proč jste ji otrávili?!“ Viděla jsem na Derekovi, že mluvit se mu nechce, ale Imran si evidentně byl jistý tím, že ze mě to chlupatý prase vytluče duši. „Pan Krüger ode mne samozřejmě dostane část ceny diamantu, ale náš obchod je mnohem zajímavější.“ Derek se opřel o zábradlí a ukázal na mě prstem. „O té otravě nemám nejmenší tušení. Mým cílem nikdy nebylo Parvati připravit o zrak, ale rovnou zabít a to osobně! Můj brácha hnije v Namibijském vězení už skoro pět let! A to všechno kvůli Parvati, která ho předala policii! O tohle tu jde, Kasumi, o bratrskou lásku a o pomstu. Možná, že jsme se s bráchou nerozešli v dobrém, ale je to můj bratr a já ho nenechám shnít v base! Co bys dělala ty, Kasumi?! Co ta tvoje sestra, ta Sakura? Nepokusila by ses ji dostat na druhou stranu mříží?“ „Ano, ale nešla bych přes mrtvoly nevinných lidí!“ „Á, no jasně… naše čestná travička.“ „Ničemu nerozumíš, Dereku, ale na tom už stejně nesejde. Už několikrát sis vysloužil status nepřítele a víš ty co – moji nepřátelé nemají dlouhý život.“ „Ha, ha, já se tě nebojím, Kasumi. Nikdy jsem se tě nebál.“ „Věř mi, že brzy začneš.“ „Za chvíli budeš ležet na podlaze a plivat krev, no a za pár dní čeká tvoji známou návštěva…Původně jsem se Parvati chtěl pomstít osobně, ale nakonec je to takhle lepší. Pro bráchu to bude dárek na uvítanou! A víš ty co? Možná se podíváme i na tvoji sestřičku. Co ty na to Kasumi?“ Teď nebyl čas pomýšlet na toho druhého Krügera. Po schodech dolů totiž kráčel pravděpodobně největší favorit turnaje. Přemýšlela jsem, jak ho vyřídit, co udělat, aby to na něj zabralo. Postavil se proti mně a začal se mi smát. „Tohle bude snadné vítězství,“ řekl. „Už osm let necítím bolest, ha, ha!“ Trochu jsem se protáhla, semkla ruce v pěsti a rozkročila se. „Já ti ji připomenu,“ odvětila jsem chladně a vyčkávala. Muž zvednul ruce nad hlavu, semknul obě v jednu pěst a rozběhl se proti mně. Záměrně jsem přiskočila ke stěně a na poslední chvíli uhnula stranou. Udeřil se o zeď a než se stihl otočit, praštila jsem ho do páteře. Ohnal se po mě pěstí. Já se shýbla, vystřelila tu svou pěst a udeřila ho do nosu. Překvapilo ho to a já udeřila znovu. Začala mu z nosu téct krev. Vzdálila jsem se od něj a nechala ho se vyvztekat. Jsem žena a to samo o sobě znamená hodně. Protože co je žena pro muže? Je to něco slabého, křehkého, zranitelného, bojácného a pro mnoho lidí i podřadného. Tahle představa mi už kolikrát pomohla uspět a proti téhle hordě masa pomůže též. Kroužili jsme kolem sebe, dokud nepřešel do útoku. Pokusil se mě kopnout, ovšem nedokázal zvednout nohu ani do úrovně mých prsou. Snadno jsem uskočila stranou, nohu mu chytila a podrazila tu druhou. Padl na záda a já vyskočila do výše abych mu dupla na obličej. Vztekle zařval a urychleně se snažil zvednout. Shýbla jsem se až k zemi, pomohla si rukama, se kterýma jsem se zapřela o zem a pootočila jsem se kolem své osy, přičemž jsem ho neopomněla kopnout do tváře a opět uzemnit. Tentokrát skončil obličejem k zemi a já vyskočila znovu. Tvrdé dupnutí na hlavu mu muselo z nosu udělat placku. Začal se rychle zvedat – opřel se dlaněmi o podlahu a já věděla, že ho musím rychle uzemnit. No dobře... Semknula jsem levačku v pěst, napřáhla se jak jen to šlo a poté jsem ruku vystřelila proti jeho páteři. Můj vzteklý řev, který doprovázel tu ránu, musel být slyšet snad až venku. Když se moje pěst setkala s tvrdou kostí, cítila jsem jak ta povolila. Spadl zase na zem s dost možná nalomenou páteří a já připravila se na, jak by řekla Sakura, finální úder. Odskočila jsem dozadu až ke zdi a rozeběhla se proti němu. Vyskočila jsem do výšky, udělala ve vzduchu přemet a s hrozivou silou mu dupla na hlavu, přesněji do místa, kde se lebka napojovala na páteř. Já slavila první a relativně snadné vítězství. Opravdu měl tohle být nejlepší bojovník Severní Ameriky?! No to snad ne! Možná, že předchozí kola turnaje nedovolovala své protivníky zabíjet. Nebo mají zdejší bojovnicí zábrany s tím usmrtit člověka anebo brutálně ubližovat ženě? Anebo a to bylo nejpravděpodobnější – ne každý bojovník chce riskovat krk a přihlásit se do na první pohled nepříliš čistého turnaje. Jo, většina lidi si života váží a já… já, která nejsem ani ve formě, tu nasazuju krk a předvádím nějakým sviním, jak strašlivou, kosti lámající ránu dokážu nepříteli udělit. Ale podstatné je, Kasumi postupuje do semifinále! Vystoupala jsem po schodech a postavila se tak, abych viděla dolů, ale zároveň též na své protivníky. Zbývali jsme čtyři… Imran vstal z křesla a osobně nám všem pogratuloval k postupu. Pak se rozhodl požádat muže, aby odklidili těla z místnosti. A když se vraceli, nechal je dole v sále. To bylo zvláštní, protože já zápasila jako poslední a jeden z nich jako předposlední. Neměla bych to být já, kdo jednoho z nich vyzve? Imran asi toužil po ryze ženském souboji. Ta holka vedle mě byla též překvapená a skoro se až zdálo, že ji to úplně vyvedlo z míry. Chvíli lapala po dechu, jakoby chtěla něco namítat, ale nahlas neřekla nic. Byla do půl těla svlečená tak jako já a tělo měla jednu jizvu vedle druhé. Trochu tak připomínala sestru, ale věřila jsem, že moje budoucí protivnice si rány způsobila sama. Jsou nemoci, při kterých má člověk potřebu si ubližovat. Věci mi na jednu stranu hrály do karet, protože jsem mohla sledovat souboj tam dole a přede mnou byl zřejmě nejsnadnější soupeř. Horší byla skutečnost, že vítěz tam dole si mezi semifinále a finále odpočine, kdežto já asi ne. Věděla jsem proto jedno – tu mrchu musím vyřídit okamžitě! Tak rychle, že se ten chlápek ani nestačí vydýchat. Zatím jsem sledovala velice vyrovnaný souboj dvou mužů, dvou zkušených a na první pohled velmi silných bojovníků. Jeden z nich hojně využíval svá kolena a lokty. Ten druhý ovládal bezesporu kung-fu. Z toho koukal problém a velký. Jsem na ženu odolná, ale nejlepším bojovníkům se co do síly ani výdrže rovnat nemohu. Nejspíše právě na to bude hrát… A co já? Hmm, to kdybych věděla. Protivník toho chlapíka po jedné ráně padnul k zemi. Byl mrtvý snad dřív, než spadl! To mu vážně jednou ranou zkurvil srdce?! Jednou, jedinou ranou mu přes žebra přivodil zástavu srdce?! To snad ani nejde, vždyť… Vynervoval mě a to dost. Ten holohlavý parchant procházel kolem mě, dýchal naprosto pravidelně a dokonce se lehce ušklíbl a zašeptal mi: „Vzdej to, pokud nechceš umřít.“ Vzdát se… já a vzdát se?! Moc si nevěř holohlavej zkurvenče! Já a ta žena jsme sešly dolů do sálu a čekaly na pokyn Imrana. Shaira říkala, že ta mrcha prošla základním kolem turnaje podezřele lehce. A že pravděpodobně použila jedy. Protože ale už jednoho finalistu přemohla, nemohla být až tak neschopná. Když jsme stály proti sobě a čekaly na Imranův pokyn, miliardář se zvedl z křesla a kupodivu soupeřku oslovil. „Nemám rád podvodníky. Víte o tom, paní Smithová?“ Žena se podiveně otočila na Imrana. „Myslíte, že to nevím?! Kdybyste bojovala vždy čestně, nikdy byste nebyla tak daleko! S prvním soupeřem tady ve finále jste si kupodivu poradila… ale oba dobře víme, že se moc nesnažil. A proč, nu protože jste ho podplatila! Lepší pár milionů dolarů od vašeho bohatého strýce, než riziko trvalého zranění, či dokonce smrti, kvůli trofeji!“ „Ale… pane Imrane!“ „Mlčte! Měl vás čekat souboj s panem Wu, ale pan Wu mi naštěstí prozradil, že i jemu jste učinila nabídku. Chtěla jste se dostat až do finále a tam zřejmě spoléhat na vyčerpání soupeře.“ „A čemu se divíte?! Já jsem žena!“ rozčílila se. „Pohlaví ospravedlňuje vaše podlé jednání?“ „Ne, ale ospravedlňuje moji slabost!“ „Nuže, pak tedy můžete být spokojená. Schválně, zkuste si poradit s paní Kasumi.“ Imran to odstartoval, já se rozběhla proti té kurvě, která na mě zírala jako na zjevení a pomalu zvedala ruce ve snaze se vzdát. Vrazila jsem jí pěst do čumáku, chytila ji jednou rukou pod bradou, postavila se za ní, druhou rukou jí chytila za hlavu a škubla. Myslím, že lámat vazy jsem se za ty roky naučila více než dobře. Ten sráč Wu už zase scházel dolů a nezdálo se, že mé ultrarychlé vítězství ho udivilo. Spíše to tušil. To Derek začínal být nervózní. Asi už ho napadlo, že můžu vyhrát, zatímco Imran nasadil úsměv. Myslím, že on by si vsadil klidně celé jmění na to, že prohraju. Bojovník se postavil přede mě, zavřel oči a dlaně otočil ke mně. Oči zase otevřel, ale ruce překvapivě v pěst nesemknul. Nejprve jsme kolem sebe začali kroužit. On se držel na straně, kam kvůli chybějícímu oku moc dobře nevidím. Bylo mi jasné, že tohle využije proti mně po celou dobu zápasu. Pak během mrknutí oka přiskočil ke mně, shýbl se a dlaní mne udeřil do hrudi. Odrazilo mě to dozadu. Otevřela jsem ústa a chytila se za hruď. Snažila jsem se popadnout rozhozený dech. Plná překvapení jsem pohlédla na něj. „Vzdejte se, Kasumi,“ řekl mi. „Já si protivníků vážím a to i těch, co se vzdají.“ Už když jsem se poprvé setkala se Samuelem, řekla jsem mu, že zbytečně nasazovat krk už nikdy nebudu. Ale abych sama sobě, své připitomělé duši něco dokázala, rozdala jsem si to s tím pitomcem v Aréně. A aby toho nebylo málo, teď se vidím jako vítězka turnaje. Snažím se vyhrát trofej a myslím si, že se vyrovnám chlapům. Ne, nevyrovnám! Jen tu dostanu brutálně na držku, pokud rovnou nechcípnu. Měla jsem si nechat pás a klidně je všechny najednou zmasakrovat. Pak chytit Imrana pod krkem a dostat z něj odpovědi. Potom zabít Dereka a nakonec odejít s diamantem. Až na to, že teď už bylo pozdě couvnout. Vykročila jsem proti němu a hledala slabinu. On byl mnohem rychlejší, měl výtečné reflexy i sílu, ale jak jsem se přesvědčila na Pulau Ular – stačí jedna chyba a je to v háji. Přiblížili jsme se k sobě a já čekala na jeho útok. Naprosté ticho mi pomáhalo se soustředit a sledovat jeho oči. Ty jako by mi poslaly signál, že přechází do útoku. Vystřelil pěst, avšak já nebyla dost rychlá. Udeřil mne do tváře, a pak znovu do té druhé. Vinou úderu jsem se otočila bokem k němu a potřásla hlavou. Když jsem na něj pohlédla, viděla jsem, jak vyskakuje do výše a z otočky, tak aby úderu dodal potřebnou rychlost, mě udeřil botou do obličeje. Pootočila jsem hlavou, ze které vyletěla krvavá slina. Musela jsem se urychleně rozkročit, abych udržela stabilitu a nespadla. Další kopanec do břicha a já měla co dělat, abych vůbec vnímala něco jiného než jen bolest. Kvůli té ráně jsem se předklonila, ale rychle jsem zase pozvedla hlavu a vycenila zuby. Nesmí to být bolest, co převládne, nýbrž vztek! Jen co jsem na něj pohlédla, udeřil znovu a znovu do břicha. Začala jsem se třást horečnou snahou ignorovat bolest a zpevnit svaly. Na svou výšku jsem mohutná a díky tělesné konstituci vydržím co jiné ženy ne. Teď se mi ale po těle valil pot, vlasy se mi lepily k zádům a já bojovala nejen s bolestí, ale i únavou. Pokud je něco, na co může muž v boji se ženou sázet, pak jednoznačně to, že se rychle unaví. V Aréně jsem potkala spoustu bojovnic, co daly zprvu do boje všechno. Byla v tom rychlost, razance, síla… ale potom co mé, už tehdy neobvykle silné tělo, všechno ustálo, mohla jsem přejít do útoku a vyřídit je, protože lapaly po dechu a už nemohly. Na výdrž ale sázet nemohu, ne teď. Už teď držím pohromadě jen s vypětím všech sil a je otázkou, kdy se mi svalstvo začne třást jako sulc a vyčerpáním padnu k zemi, neschopna ani vstát. Pak se nade mne skloní a mé tělo zmasakruje pěstmi. Cítila jsem, jak mé nohy stěží drží tělo. Tohle muselo skončit a rychle. Semkla jsem ruce v pěst, poodskočila dozadu, pohlédla na něj, napnula svaly na těle a vyčkávala. Přiskočil ke mně a vystřelil pěst proti mým prsům. Zase jsem to nestihla zablokovat a moje pravé prso se nepříjemně smáčklo. Svině! Když mě to ale nevyvedlo z míry, měla jsem čas zareagovat a uchopila ho za zápěstí. Otočila jsem se k němu zády, jednou nohou překročila jeho ruku, tak abych ji měla mezi nohama a zapáčila směrem nahoru. Byla bych ji s klidem zlomila, ale on si pomohl druhou rukou a zvednul mě ze země. Odhodil mě o kus stranou a já padla k zemi. Vyběhl proti mně, já se zapřela dlaněmi o podlahu a vyšvihla nohy. Udeřila jsem ho do prsou a tím ho odrazila. Následoval kotoul, to abych se dostala blíže k němu a v mžiku jsem přešla do stojky, přičemž jsem mu nohy sevřela kolem krku. Byl to Asiat, velký asi tak jako já, takže perfektní cíl pro má stehna. Ve skutečnosti to nebylo moc chytré, obzvláště ne, když mě mohl kopnout do hlavy, ale on zazmatkoval. Asi věřil tomu, že budu schopna během okamžiku škubnout nohama a zlomit mu vaz. Vzhledem k tomu jak silná a svalnatá stehna mám, pak jeho obavy chápu, ale já už tolik síly neměla. Chytil mne za lýtka a snažil se uvolnit. K tomu nesmělo už nikdy dojít, protože pak už by věděl, že přede mnou si musí krk chránit a já neměla jak jinak ho zlikvidovat. Tohle byla šance a věděla jsem, že ať udělá cokoli, já nesmím polevit. Dokud to šlo, držela jsem se ve stojce, ale on brzy poznal, že s mými stehny jen tak nehne a že nejlepší bude mě prostě zvednout, abych ztratila oporu. Byly dvě možnosti – složit mu lýtka na ramena a vytáhnout se tak, abych mu ‚seděla‘ na ramenou anebo ho strhnout k zemi. Protože první možnost byla fyzicky velice náročná a já neměla síly nazbyt, strhla jsem ho a korigovala pád, abych neskončila přímo na něm. Povedlo se a on spadl na záda, přičemž měl stále problémy se nadechnout. Rudnul a třeštil oči. Přesto nebyl schopen se uvolnit. Slyšela jsem, jak Derek volá na Imrana. „Musíme jít, pane!“ „Máte pravdu! Tohle jsem tedy nečekal.“ „Ani já ne. Z čeho ta šikmooká svině je?! Rychle k lodi.“ K lodi?! Potřebovala jsem ty dva dostat, ne je nechat upláchnout! Zkusila jsem škubnout a zlámat té svini vaz, ale nedařilo se a já vinou toho jen povolila stisk. Holohlavec toho využil – vymanil se ze sevření a udeřil mě loktem do břicha. Stavěl se rychle na nohy a já též. On musel popadnout dech, to já ne, takže jsem byla na nohou rychleji a znovu tu předkloněnou svini chytila kolem krku, tentokrát rukama a to dřív než se stihl narovnat. Tohle sevření nebylo vůbec tak účinné, protože jsem byla hrozně na ráně a on toho využil. Vrazil mi pěst do břicha, načež se mi ústa naplnila vzduchem. Pak mi dal ránu znovu a teprve napotřetí zjistil, že takhle to nepůjde. Tedy ne snad, že bych jeho údery necítila - navzdory Sakuřině tvrzení nemám břicho ze železa, ale zlost je dobré anestetikum. A já po každé jeho ráně začala jen stále hlasitěji řvát a vrčet. Vyšvihl jednu nohu dozadu, ohnul ji v koleni a pokusil se mne udeřit do obličeje. Uhnula jsem včas a zbavila ho další šance, jak mě vyřídit. Málokdo si umí se vztekem tak pohrávat jako já. Je to umění dokázat do žil pumpovat adrenalin a v mžiku zase dokonale vnímat okolí s chladnou hlavou. Teď mě chytil rukou pod bradou a druhou mezi nohama. Chystal se mě zvednout a povedlo se mu to. Já se ho však ani tak nepustila a padli jsme oba na zem. Ležela jsem pod ním, přímo před sebou měla jeho rudou hlavu a neustále ji svírala oběma rukama kolem krku. Bicepsy se mi začaly vbrzku chvět a já cítila, že povoluji, k čemuž nesmělo dojít. Můj řev musel být slyšet snad i venku, ale pomáhalo mi to vydržet. Už celé minuty se nemohl ten sráč ani nadechnout a bylo znát, že nemá síly se dál bránit. Pokusil se jít mi po oku, což bylo zlé a hodně. Protože mi celou dobu zíral na zpocené břicho a nemohl pootočit hlavou, neviděl, kde přesně je jeho cíl a tak mi hmatal na obličej a hledal oční důlek. Protože jsem ležela pod ním, mohla jsem ho sevřít nohama kolem pasu. Díky tomu skončil jako ve svěráku. Sakura jednou říkala, že kdybych chtěla, mohla bych nepřátele svojí silou klidně rozmačkat. To bylo obzvláště u silného muže nereálné, ale mohla jsem se překulit. To pro mě znamenalo úlevu, protože jsem ho zatěžovala svoji nemalou vahou a on nemohl ruce tak zkroutit za zády, aby mi dosáhl na obličej. Krátce na to s sebou začal škubat, to když už opravdu nebyl schopen vystačit s dechem. Z posledních sil se snažil se postavit na nohy, ale nešlo mu to. Pětašedesát kilogramů na zádech není málo a i kdyby se s nedobrovolnou zátěží v mé podobě zvedl, určitě bych ho nepustila a to ani kdyby se mnou narážel do stěny. Natáhl prsty pravé ruky ve znamení, že se vzdává. Měl smůlu, že narazil na mě. Jeho končetiny brzy ochably a já pro jistotu škubla a zlomila mu vaz. Odvalila jsem se z jeho těla a zvedla se na všechny čtyři. Chytila jsem se za břicho, které to odneslo asi nejvíc. Teď ale nebyl čas myslet na zranění. Utíkala jsem ven z místnosti a vyběhla před vilu. Veliká jachta už mizela v dálce a já poznala, že je to v háji. Vrátila jsem se do vily, oblékla si své věci. Pak jsem vystoupala po schůdcích na balkon. Na stolku úplně vzadu byla trofej pro vítěze turnaje. Podstavec z tmavého dřeva a na něm zlatá soška muže v postoji, jaký používají karatisté na počátku zápasu. Byla to jen drahá věc, ale vzala jsem ji s sebou. Tak nějak jsem měla pocit, že když už jsem si ji vyhrála, měla bych si ji nechat a navíc – Sakura bude nadšená a to mnohem víc než já sama. Sešla jsem dolů a rozhlédla se po mrtvých tělech. Kdybych byla někdo jiný, Imran by mi právě gratuloval k postu nepřemožitelné bojovnice, kterou nikdo na světě neporazí. Není to špatný pocit, když víte, že vás někteří lidé považuji za absolutní světovou špičku. Já se držela při zemi a věděla, že výhra v turnaji nic zásadního neznačí, vlastně jen skutečnost, že vypořádat se s Kasumi Gordonovou je zatraceně těžký. Každý turnaj, každá soutěž je jen o tom porazit své protivníky a cena vítězství závisí na soupeřích, ne na dané soutěži. Dokonce i vyhrát ten samý turnaj dvakrát může být jednou snadné a po druhé velmi náročné, to pokud se sejdou opravdu dobří protivníci. Nejmocnější bojovnici světa ze mě neudělá jeden pitomý turnaj, pokud se na něm nesejdou důstojní soupeři a důstojný soupeř tu byl jen jeden. A i on sahal takové Yoon sotva po kolena. Jenže na ty dva pitomce mé vítězství zabralo. Jak se asi Derek cítil, když odtud prchal jak malý kluk? Pokolikáté už těm sviním šlapu na paty a nenechám se ani za nic strhnout ke dnu? Hmm, jo, není to vůbec špatný pocit. Na počátku téhle výpravy bylo mé sebevědomí mizivé a teď, když se blíží návrat domů, jsem naopak hrdá na to, co jsem dokázala. Kasumi nezemřela ani neodešla do důchodu, ale je stále zde a mělo by se s ní počítat. XIII – Zlost Kasumi Neměla jsem síly na to, abych těch pár mil k základně běžela, takže jsem si vystačila s rychlou chůzí a ‚kochala‘ se pohledem na placatý ostrov, na němž rostlo jen minimum stromů a zeleně. Na ostrově bylo pár památníků připomínající bitvu před padesáti lety, ale i když mě historie Japonska zajímá, nepotřebuji památník oslavující Američany vidět. Někde v okolí musela být pořízena ta známá fotka vojáků držících vlajku USA. Sláva na jedné straně, zkáza na té druhé. Mě na mysl přichází jen smrt, bolest a blížící se porážka mého národa. Dost možná zasloužená porážka, ale s ohromnými negativními důsledky. Možná, že žít na druhé straně barikády, viděla bych to jinak. Co asi tak napadne Američany, když se řekne Iwodžima? Vítězství, hrdinství, porážka zla? Anebo si většina z nich jen řekne: 'Iwodžima?! Kde to je a proč mě to má zajímat?!' Nevím, co je horší – neznat vlastní historii, nebo ji vnímat zkreslenou vinou špatné politiky země? U letištní plochy byl hlouček lidí, respektive vojáků a vypadali dost nervózně. Překvapilo mě to a trochu i postrašilo, než jsem si všimla plukovníka Miyamota. Jeho přítomnost mě uklidnila, ale možná zde nebyl výhradně kvůli mně. Kousek od vojáků totiž stála Paola a Armando. S největší pravděpodobností k ostrovu připluli pronajatou lodí a možná ještě na moři byli odchyceni armádou. Měli by je ale nechat okamžitě zatknout a ne dovézt sem!Přistoupila jsem k nim a oslovila plukovníka. „Svoje jsem si zde již splnila. Můžete mi ale vysvětlit, co zde dělají oni?“ „Vnikli na ostrov bez oprávnění a tvrdí, že k vám patří, paní Kasumi. Pan Kimura ale o nikom dalším nemluvil. Potřebuji vyjádření z vyšších míst.“ „Kasumi!“ vykřikla Paola aniž by mě nechala mluvit. „Máš Oko hada?“ „Ne a i kdyby ano, tak tobě ho nedám! Už to konečně vzdej, Paolo! Miyamoto, ti dva tu skutečně nemají co dělat.“ „Kde je Imran?!“ vyštěkla Paola a vykročila ke mně. Zbraně v rukou vojáků ji však donutily držet se zpátky. „Myslím,“ řekl plukovník, „že je načase se vrátit, paní Kasumi. Odletíte zpátky na Čičidžimu a doufám, že se tu brzy ukáže pan Kimura osobně – má, co vysvětlovat!“ Pak se ohlédl na Paolu a Armanda. „A co se vás dvou týče, mám pocit, že si v Japonsku pár let pobudete... za mřížemi.“ Pohlédla jsem na rozrušeného Armanda a sledovala jeho prosebný výraz ve tváři. Tenhle Paolin pokus byla už jen poslední zoufalá křeč, nic víc. Porušili zákon a pokud bude žalobce důsledný, může jim připsat nejen pokus o neoprávněné vniknutí do zakázaného vojenského prostoru, ale dost možná i špionáž. To, co měl Armando na krku byl totiž fotoaparát. Nejspíše ho koupil v tom krámku pro turisty kousek od hotelu a i když určitě neměl v plánu fotit si vybavení základny, žalobce to zajímat nebude. Na Čičidžimě se se mnou plukovník rozloučil a já se vrátila do hotelu. Potřebovala jsem se osprchovat a smýt ze sebe krev, než nasednu do letadla. Na recepci hotelu Amaterasu mě překvapil Kenji. Zdálo se, že přes rok hodně zestárnul. Už to nebyl elegantní chlápek s černými, dozadu sčesanými vlasy a bradkou, ale neupravený muž se strništěm a vráskami na čele. „Kasumi!“ zvolal, když mne zahlédl a vyšel mi naproti. „Proboha, vy krvácíte!“ „Krvácím často. Tohle nic není. Půjdu nahoru, tak pojďte taky a dělejte mi stěnu, ať mě nevidí hosté. Mám po krk všelijakého vysvětlování.“ Cestou do patra jsem chtěla Kenjiho seznámit s tím, co se na ostrově stalo... „Kenji, v té vile na ostrově zůstala spousta mrtvol.“ „To mě nepřekvapuje. Už jsem nad tím přemýšlel a pokusím se vás z těch vražd vyšachovat. Je spousta svědků, kteří vás na ostrově viděli, ale ve vile vás nespatřil nikdo, nebo se pletu?“ „Imran utekl!“ „Utekl?!“ Řekl to tak nevěřícně, jako kdyby to v mém případě ani nebylo možné. „Ale nemyslím, že po mě Imran půjde přes policii. Ne, to by bylo pod jeho úroveň. Potřebuji s vámi probrat aktuálnější věci. Na ostrov bez oprávnění vnikli dva moji... známí. Vojáci je vzali na ostrov, protože se oháněli mým jménem. Minimálně jednomu z nich bych nechtěla přivodit problémy. A ten druhý známý... no... kdyby byla Paola na svobodě, nebála bych se, že na mě u soudu vytáhne špínu, to aby mě pokud možno strhla ke dnu s sebou.“ „Postarám se o to. Nebude to snadné, ale dlužím vám to, Kasumi.“ Hned jak jsme vešli do mého pokoje, zapadla jsem do koupelny, svlékla se a vlezla si do sprchy. Nebylo od věci se zase po dlouhé době pořádně umýt. Kenji se zpoza dveří zeptal: „Ta soška… to jste Imranovi ukradla?“ „Kdepak, tu jsem vyhrála!“ „Vyhrála?!“ divil se Kenji. „Opravdu vás to tak překvapuje?“ „U vás, Kasumi, mě nepřekvapí snad už nic. Ale přijde mi zvláštní, že je pod tím chlápkem napsáno: nejmocnější bojovník světa - muž z oceli.“ Otevřela jsem dveře z koupelny a vyšla ven jen s ručníkem kolem pasu. „Imranovy představy asi nepočítaly s ženami jako potenciálními vítězkami a přesto jsem nebyla jediná žena, která měla velké šance na výhru. Klika, že tu druhou ohlodávají ryby.“ Kenji se na mě chvíli udiveně díval a pak odložil trofej na stolek. „Víte, že je to vůbec poprvé, co vás vidím… skoro nahou? Nechcete se obléct... ehh, ženo z oceli?“ „Proč? Vadí vám to?“ „Eh, to zrovna ne, ale může se zdát, že mě chcete svést a…“ Přistoupila jsem k němu a pohlédla mu do očí. Neuhnul pohledem, ale u přítele to nebylo nijak zvláštní. „Kenji, opravdu máte pocit, že zrovna já vás chci svést?!“ „Ech, kdybyste chtěla, v zájmu zdraví bych si netroufnul odmítnout. Ale povězte, doufám, že odsud zmizíte.“ „Zmizím, ale zajímá mne, proč jste zde vy? Chtěl jste mě vidět?“ „Taky. Na vás se nedá zapomenout. Ale…“ Kenji sklopil hlavu, usedl ke stolu a okamžitě zvážněl. Smutně si povzdechnul a teprve po dobré minutě ticha promluvil: „Unesli Chou.“ „Vaši ženu?“ „Bude to už měsíc. Každou chvíli čekám požadavek na výkupné, nebo zkrátka cokoli, ale je to zbytečné! Nevím už, co mám dělat!“ „Může v tom být Yakuza?“ „Žádost o pomoc od nejdůležitějších klanů bylo to první, co jsem udělal ihned po vyhlášení pátrání. Mít dobré vztahy s policií, obzvláště se mnou a též s vámi, je myslím priorita téměř všech klanů.“ „Bojí se mě?“ „Aby ne! Jste jedinečná spojenkyně, ale smrtonosná protivnice. Otevřeně se proti vám nikdo nepostaví, ne kvůli strachu, ale kdyby pocítili, že jsou v přesile… Mohli by se vás pokusit nejprve koupit a pak třeba i zabít. Jiní by se vám zase rádi zavděčili, ale nikdy to není nezištná pomoc. Rozhodně bych v Japonsku nezůstával, pro jistotu.“ „Chápu, ale co Chou? Máte alespoň stopu?“ „Nemám nic. Jsem bezradný.“ „Nejsem detektiv, Kenji. Jsem zabiják.“ „Já vím, ale…“ Kenji zase vstal, aby mě jemně uchopil za ruku. „Je to moje druhá žena. Tu první zavraždili! Být vysokým důstojníkem na policii nemusí být zrovna med. Když nepočítám vás, nemám už nikoho opravdu blízkého.“ „Já jsem pro vás blízká?! Ani si netykáme!“ „Mohli bychom…“ Hmm, jo, mohli. Podala jsem si s Kenjim ruku. „Směl bych tě pozvat na takový pozdní oběd nebo je někde poblíž manžel, který by nás nerad viděl spolu?“ „Samuel umřel, Kenji. Teď jsem vdova.“ „To je mi líto. Opravdu mě to mrzí.“ Byl upřímný a já za to byla ráda. Oběd nebyl špatný nápad. Vykročila jsem ke dveřím, když mě Kenji zarazil. „Eh, Kasumi, nechceš se obléct?“ Dobrá připomínka. Jen škoda, že moje oblečení bylo zaprasené od krve. „Já tu nic na sebe nemám,“ odvětila jsem. „Co takhle nechat si jídlo zanést na pokoj?“ „Dobrý nápad. A buď tak hodný a cestou mi na recepci zamluv letenku do Londýna, jo a ještě v tom krámu u přístavu kup nějaké oblečení. Čím dřív odsud vypadnu, tím líp.“ Kenji odešel a já zůstala v pokoji sama. Ručník jsem odložila a navlékla si pás a spodní prádlo. Během dvaceti minut byl Kenji zpět. „Letí ti to už ve čtyři odpoledne! Informují tě na terminálu, stačí se tam legitimovat.“ Pak mi předal oblečení, co koupil – společenské šaty s ramínky! „Ty ses zbláznil!“ „Neboj, koupil jsem i nějaké dámské triko a kalhoty. Přinesou to na recepci. Přál bych si tě ale vidět v tomhle…“ Vzala jsem ten světle zelený hadr s velkou vystřiženou dírou vzadu, která mi musela odhalovat záda až k zadku. Šaty se zdály být dost krátké, sotva by mě byly po kolena. „Snad si nemyslíš, že si to obleču?!“ „Ale proč ne? Vypadala bys jako dáma.“ „Neštvi mě, Kenji.“ „No tak, Kasumi. S tímhle můžeš jít dolů do restaurace a budeš vypadat jako královna!“ „Jo jasně… svalnatá královna s tetováním rudého Asijského draka na zádech, jediným okem, malýma kozama i zadkem a…“ „Není královna jako královna, Kasumi. A od královny bojovnic si představuji, že bude vypadat přesně jako ty. Kde jsi vlastně přišla k tomu zranění oka? V potyčce?“ „Byla bych raději, kdybych mohla říct, že jsem si ho vypíchla větví stromu, ale nebyla by to pravda.“ „Vyhrála jsi alespoň?“ Přiznat porážku bylo nakonec těžší než jsem si myslela, ale řekla bych, že mé mlčení Kenji pochopil správně. „Hmm, tak já to s těmi šaty zkusím. Lichotky na mě nezabírají, ale všechny otrapy odháníš ty!“ „Dobře a teď ještě s botami...“ Kenji zpoza dveří přinesl krabici s růžovými boty na podpatku. „Ani hovno, Kenji! Myslíš, že si kvůli tobě zkurvím chodidla nebo vyvrtnu kotník?!“ „Jsi přece obratná.“ „Ale nejsem kráva!“ Myslím, že mu došlo, že v tomhle neuspěje ani omylem. Takže jsem dala zavděk svým starým pevným koženým botám. V kontrastu s šaty to sice vypadalo zvláštně, ale ať mě každý políbí prdel. V restauraci byly obsazeny jen tři další stoly. Kenji chtěl usednout uprostřed, já ne, a tak jsme usedli do rohu sálu. Během chvíle přišel číšník a my si objednali kuřecí maso se zeleninou a rýží. Kenji navíc přiobjednal lahev saké. Když číšník odešel, pohlédla jsem k vedlejším stolům. „Všichni na mě civí…“ řekla jsem. „Aby ne. Jsi krásná žena a vypadáš velmi mladě.“ „Ne, to není důvod, proč na mě civí.“ „Máš na těle řadu podlitin. Některé vypadají dost čerstvě a asi je to vidět.“ „To také není důvod jejich zájmu.“ „Pak tě nejspíše viděli ve včerejších zprávách. Ukazovali tam fotografie mnoha zachráněných lidí včetně tebe.“ „Ani to není ten důvod.“ Položila jsem pravou ruku na stůl, semkla ji v pěst a pozvedla předloktí do vertikální polohy. Ty výrazné boule na paži mluvily za vše. Nejsem na tom o moc líp než Parvati. Jediný podstatný rozdíl je v tom, že ona z toho dělá vědu, kdežto mě jsou reakce čumilů vcelku u prdele. Brzy nám přinesli jídlo i víno a popřáli dobrou chuť. Jídlo bylo skutečně výborné, těžko bych něco takového sama uvařila, ale s vhodnými ingrediencemi bych se tomu alespoň přiblížila. Sakura vždycky říká, že jako kuchařka bych se uživila bez problémů. Možná, že jo, nakonec mám ráda dobré jídlo a druhá Asijská restaurace by se v Llanelli hodila. Horší je skutečnost, že vaření mě nijak zvlášť nebaví. „Kenji, mám možnost zjistit, kde vaše Chou je.“ „Co? Co-ugh! Eh, kruci!“ Zakuckal se... „Ale jak, Kasumi?!“ „To neřeš, prostě mám hodně dobrý kontakt. Až se vrátím domů, dám ti co nejdříve vědět.“ Kenji se usmál a položil dlaň na mou ruku. „To je… nikdy nepřestanu být tvým dlužníkem, Kasumi.“ „Však já si to třeba zase někdy vyberu.“ Kenji se usmál a řekl: „Když to nebude v naturáliích, pak dopředu souhlasím se vším.“ „V naturáliích? Myslíš tím sex?“ Začervenal se a raději mne pustil. Tohle téma mi ale přivodilo zajímavou myšlenku. Samuel byl mrtvý a pomýšlet na jeho ‚návrat‘ v kopii mého těla bylo spíše nereálné. Než po boku Shairy zaútočím na Peklo, můžou uplynout celé roky a při tom právě to byl zřejmě jediný způsob, jak Samuela zachránit, protože spoléhat na Lilith a věřit jí, že mi Samuela vydá, když pobiju Prince, by bylo krásně naivní. Miluju Sakuru jako svoji sestru a jako nejlepší přítelkyni, jakou mám. Též si pomalu nacházím cestu k Parvati, ale může některá z nich nahradit partnera? A jakého partnera mohu mít já, když ne toho, který mě už dobře zná, ví, co jsem v minulosti prováděla a smířil se s tím? Myslím, že ani s mým vzezřením by Kenji neměl problémy. Bylo to docela ožehavé téma, ale já mám ráda přímé jednání. „Kenji, bavme se zcela otevřeně. Zkus zapomenout na svou ženu a pověz mi – líbím se ti?“ „Ehm.“ Kenji se zase zakuckal, tentokrát vínem. „Ty si vážně nebereš servítky. Podívej, Kasumi, to nejde takhle…“ „Proč by to nešlo? Představ si, že je tvá žena už po smrti a…“ „Kasumi!“ „Byl bys schopen mě milovat? S přihlédnutím na to, co o mě víš a co jsi se mnou zažil? Protože já se s tebou špatně necítím. Od té doby, co už nepohrdáš mými činy a mnou samotnou, jsi fajn chlap.“ „Kasumi… chceš to slyšet na rovinu, tak poslouchej. Umím si představit náš společný sex. Tam v pokoji jsem se musel hodně ovládat, aby… víš, co myslím. Ale vážně si nedovedu představit, že se tady a teď spolu dohodneme na nějakém vztahu! To přece nemůžeš myslet vážně! Taky ses s Gordonem dohodla na lásce nebo to přišlo postupně a byla v tom chemie?“ „Postupně, samozřejmě, ale já se nebavím o lásce. Jen o případném zájmu. Uvědom si totiž, že až se zase rozejdeme, možná se uvidíme až za pár let, pokud vůbec. No a protože v Japonsku žít nemůžu, jak chceš aplikovat tu svoji chemii? Přes internet? Přes telefon?! To snad ne!“ „Já mám ženu! A Chou miluji. Nechovej se, jako kdyby byla už mrtvá!“ Kenjiho to dost vzalo. Vstal od stolu, hodil na něj bankovky na zaplacení, plus slušné dýško. I já se zvedla. „Už vím, co máš v plánu, Kasumi. Zavoláš mi a řekneš, že ten tvůj záhadný kontakt ví, že je Chou už dávno mrtvá! A pak myslíš, že se ti otevřou vrátka k…“ Chytila jsem ho za oblek. „Tak tohle si o mně myslíš?! Máš pocit, že ti budu lhát, abych se ti dostala k tělu?! Co si o mě myslíš?! Že jsem nějaká coura?!“ „Dost, Kasumi uklidni se!“ „Já jsem klidná!“ řvala jsem. Popravdě... byla jsem spíš pořádně nasraná, ale žádný afekt ani nic podobného. „Běž k čertu, Kenji a tyhle zkurvený šaty si narvi někam.“ Strhla jsem si ten blyštivý humus, nehledě na skutečnost, že pod ním nemám víc než kalhotky a vrhla jsem mu to do náruče. Lidi měli pozdvižení, ale já na ně srala. Nechala jsem Kenjiho v restauraci, vyběhla do pokoje pro doklady a pak šla na recepci pro balíček s oblečením. Právě tam přišla skupinka jakýchsi turistů, dle vlaječky v rukou průvodce, Američanů. Srala jsem i na ně a zcela veřejně se začala oblékat do normálních hadrů. Zatím na mě turisti pořvávali, a když jsem se ohlédla, všimla jsem si, jak jeden z nich tahá fotoaparát. To mě nasralo ještě víc. Měla jsem na sobě teprve jen kalhoty, ale přišla jsem k turistovi, vyrvala mu foťák z ruky a dupla na něj. To už sem přicházel člen ochranky zavolaný recepční. „Chceš problém?!“ zařvala jsem. „Tak na mě jen sáhni!“ Sáhnul, to aby mě vyvedl ven a já mu zkroutila ruku a zlomila ji. S pásem to bylo jako zlomit pravítko.“ Chlap začal řvát jak smyslu zbavený, turisté zděšeně utíkali ven, recepční sahala po telefonu, Kenji přicházel z restaurace a já se konečně dooblékla. Pak jsem se otočila na recepční. „Polož to!“ vyštěkla jsem. „Opovaž se na mě zavolat policii! Jestli to uděláš, tenhle zkurvenej hotel ti holýma rukama rozštípu na třísky, rozuměla jsi?!“ Recepční zbledla, sluchátko položila a zděšeně odběhla. „A vy!“ vykřikla jsem a ukázala ke dveřím, za nimiž se schovávali turisté. „Jdete se kochat tím, co tu provedli vaši předci a jak v Hirošimě a Nagasaki povraždili statisíce civilistů?! Jen do toho, vy Americké svině! Jednou na vás taky dojde!“ Na řadě byl Kenji. „Měla bych se na tebe vysrat a možná, že to i udělám, ale tvoje žena se ke mně v Ikebaně nikdy nechovala zle, smrt jí rozhodně nepřeju a navíc mě samotnou zajímá, co s ní je, takže se ti ještě ozvu a nechtěj mě zase nasrat, Kenji! Já nejsem nějak falešná děvka!“ Neřekl nic a možná, že i kdyby řekl, přes křik muže z ochranky bych ho neslyšela. Strčila jsem do zraněného muže, aby se zřítil na podlahu. „A ty drž hubu, zkurvenče! Můžeš být rád, že ještě žiješ!“ Vyšla jsem ze dveří a strhla k zemi turistu, co mi nestačil ustoupit z cesty. Na tomhle podělaném ostrově jsem toho měla už po krk! Následovalo vyzvednutí letenek, dvě hodiny čekání v letištní hale a pak nástup do letadla, které se zastávkami v Los Angeles a New Yorku směřovalo do Londýna. Letěla jsem v první třídě a užívala si tak pohodlí i nabízených nápojů. Cesta to byla dlouhá, ale měla jsem vedle sebe prázdno, což mi jedině vyhovovalo. Po incidentu s Kenjim jsem se už uklidnila. Nakonec měl možná Kenji pravdu – kdyby řekl, že o mě stojí, asi bych dlouho přemýšlela, jak s informací o pozici Chou naložit. Ale nemělo smysl nad tím uvažovat. Teď jsem se jen pohodlně opřela, natáhla nohy, tak jak to dovolovalo místo mezi sedačkami a odpočívala. Po všech těch krušných zážitcích to bylo zapotřebí. Vytěsnila jsem z mysli zranění, starosti a zlobu. Zavřela jsem oči a hodnotila samu sebe. Navzdory nečekaným problémům jsem dokázala uspět a vypořádat se nejen s většinou nepřátel, ale i sama se sebou. Kasumi Sato byla zpátky a i když budoucnost kalily potíže, cítila jsem se dobře. Už od dětství jsem bojovnicí a bojovat za sebe a své blízké nepřestanu nikdy. III – Hra o dítě Parvati „Zrůda se rodí uvnitř člověka, ne na povrchu.“ XIV – Pojďme si hrát... Parvati Cesta ze Sacramenta na venkov byla únavná. Počasí nic moc – zvedal se vítr a dle mraků na obloze to vypadalo minimálně na pořádný liják. Sychravé odpoledne se pomalu měnilo ve večer a já se musela přemáhat, abych za volantem udržela soustředěnost. Na frekventovaných silnicích to není žádný problém, ale tady na venkově nebyla ani noha a já nemusela být neustále ve střehu. Vlastně od chvíle, co jsem opustila okresní městečko Calaveras Country, San Andreas, a mířila dál na východ k okraji Yosemitského národního parku, napočítala jsem asi osm protijedoucích aut a žádné, co jelo mým směrem. V místě, kde jsem v životě poprvé, by mě to asi vylekalo, ale v autě byla mapa okolí, takže riziko, že zabloudím, nebylo velké. Slunce definitivně zapadlo za mračna a nezdálo se, že se z nich ještě dnes vyklube. Byl podzim a zlatavé listí ze stromů padalo vlivem nepříjemného větru do trávy. Ani po pěti letech života v Evropě jsem si na zimu nezvykla. Sledovat jak padá sníh a na oknech se vlivem mrazu tvoří obrazce je hezké, ale jen z tepla domova. Jakmile musím vyjít ven, je zle. A to to v Británii není ani zdaleka tak hrozné, jak by mohlo být. Minula jsem poslední vesničku či spíše osadu a mířila na okraj národního parku. Někde tam měl stát dům Abayiných rodičů. Dle Sakuřiných slov, se Abaya měla vrátit na Black Mirror už před týdnem. Logickým vysvětlením bylo, že se jen zdržela u rodiny. Můj úsudek říkal, že panika je zbytečná, že vlastně ještě nic nevím a zajet k domu a zjistit víc zvládnu sama. Popravdě, zvládla by to i Miranda, ale chápu, že je vystrašená. Vždycky taková byla… I jako voják jsem byla zvyklá řešit potíže sama. Když jsem se svojí jednotkou hlídala polní nemocnici u vesničky, kterou náhle přepadli Angolští fundamentalisté, také jsem hned nevolala Windhoek s tím, že se stahujeme a že je toho na nás příliš. Věděla jsem, že když odtamtud odejdeme, lidé nebudou mít sebemenší šanci a tak jsme se v osmi lidech bránili mnohonásobné přesile. Tehdy to bylo poprvé, co pod mým velením někdo zemřel, ale přesto jsem po návratu dostala pochvalu od majora osobně. ‚Padesát životů má větší cenu než dva‘ řekl mi, když jsem se už třetí den utápěla ve výčitkách. A já na to: ‚Ty dva životy patřily mým přátelům, těch padesát lidem, které ani neznám.‘ A pak mě major řekl něco, co nikdy nezapomenu. Sedl si ke mně, objednal si vodku, chytil mne za ruku a řekl: ‚I špatný velitel nerad vidí, když jeho muži umírají, ale jen dobrý velitel pozná rozdíl mezi cenou životů - rozdíl mezi hrdinstvím a bláznovstvím. A vy jste dobrý velitel, Parvati, protože i když jste ztratila dva přátele, stovkám lidí jste zachránila jejich příbuzné.‘ Bylo to tenkrát hřejivé. Nepřímo říci, že jsem se zachovala jako hrdinka… Raději jsem zkontrolovala, že mám na vedlejší sedačce mobilní telefon. Nechtěla jsem zase cítit vinu, kdyby se snad skutečně mělo něco stát a bylo třeba volat pomoc. Odbočila jsem na vedlejší cestu, jež vedla dolů po svahu a zpozorněla. Serpentiny byly ostré, ale nic, co bych nezvládla. Sjela jsem dolů a vjela do hustého lesa. Minula jsem řadu na sebe naskládaných kmenů, když jsem zaslechla tlumenou ránu. Rychle jsem zastavila, vystoupila a ověřila si svoji domněnku – píchla jsem. Otevřela jsem kufr a k nelibosti zjistila, že rezervu nemám. Nenapadlo mě na ni v půjčovně upozorňovat. Ten dům už nemohl být daleko, takže jsem vzala peněženku a mobil a vykročila po cestě. Těžko by mě tu někdo chtěl ukrást píchlé auto. Asi po dvaceti metrech jsem na pěšině narazila na veliký hřebík. Vlastně jsem si ho zapíchla do boty a musela ho vyndat. Zvláštní, že po pár metrech byl další! Zatraceně, to sem snad někdo dal schválně! Ty hřebíky měly hlavičky udusané v hlíně, aby dobře držely na místě a ještě k tomu byly rozmístěny u okraje cesty. To nebyla žádná náhoda, ale možná hloupý žert nějakých dětí, co snad v okolních lesích tábořily, těžko říct. Raději jsem se držela podél cesty a dávala pozor, kam šlapu. Podvečerní procházka měla něco do sebe. Když jsem ještě žila na Black Mirror, ráda jsem chodívala do lesů, ale překvapovalo mne, jak jsou tyto lesy těm Black Mirroským podobné. Absolutní ticho, nikde ani živáčka a jen šelest listí ve větru. Otupoval mé smysly a zdál se být až moc konejšivý. Držela jsem se cesty, jež se proměnila spíše v zarostlou stezku. Jakoby po ní ani nikdo nejezdil… Dostala jsem se až na křižovatku. Zatímco jedna cesta vedla dál rovně, druhá zatáčela ostře vpravo a směřovala do hlubin lesa. Na křižovatce byl do země zapuštěný dřevěný kůl a na něm modrá poštovní schránka. ‚Goyalovi‘ stálo na jmenovce. Vedle byla velká dřevěná cedule s přeškrtnutým nápisem: ‚Nabízíme pokoj k pronájmu, informace na tel. 445 845 256.‘ Vydala jsem se po cestě a raději přidala do kroku, abych se k domu dostala dříve, než padne tma. Šelest nepolevoval a jen se mísil s mými kroky, jež byly tlumeny suchou trávou a popadaným listím. Skrze větve stromů se ke mně nakrátko dostaly slabé sluneční paprsky a během necelé čtvrt hodinky opět zapadly, tentokrát za horizont. Večer se blížil. Cesta byla stále dlouhá a jednotvárný les tomu nepomáhal – žádné balvany, žádné potůčky, žádné mýtiny, prostě nic. Jen ohromná, mírně se svažující plocha, kde jeden strom střídá druhý. Konečně se přede mnou z šera vynořila silueta dvoupodlažního domu. V pravé části nechyběla garážová vrata, jež byla zavřená jen zčásti. To bylo zvláštní, ovšem skutečnost, že se za okny navzdory denní době nesvítilo, mě znepokojovala ještě víc. Les od zahrady okolo domu přehrazovala vysoká zídka z červených cihel, avšak branka nikde nebyla a tak mi nic nebránilo přijít blíž. Před domem jsem si povšimla i studny, ale vypadala velmi staře a nepoužívaně. Teď večer jsem nedokázala rozpoznat, zdali mají stěny domu bílou či našedlou barvu, ale co na tom záleželo – dům to byl vzhledově pěkný, i když dost mimo civilizaci. Nechtěla bych tu bydlet. Sice mám s lidmi spoustu problémů kvůli svému tělu, ale nikdy bych se jim nechtěla stranit. Tak bych jim totiž dokázala, že se do společnosti nehodím, ale to vůbec není pravda – lidé si musejí zvyknout na ženy, jako jsem já. Přistoupila jsem ke dveřím, před nimiž ležela na zápraží rohožka s nápisem ‚Vítejte‘. Marně jsem hledala zvonek a tak nezbylo než zaťukat. Nikdo se neozval. Zkusila jsem to znovu a silněji. Chvíli se nic nedělo a pak jsem zaslechla kroky. To mě uklidnilo, ovšem v mžiku jsem si uvědomila, že kroky neslyším zevnitř domu, ale zvenčí! Otočila jsem se a nastalo ticho. Už žádné šustění suchých listů. „Haló?!“ ozvala jsem se. Napadlo mne, že obyvatelé domu zcela jistě budou mít uschovanou zbraň, nakonec jsem ve Státech a na venkově. Mohli by mě považovat za zloděje a já opravdu nechtěla skončit s broky v hrudi. „Jsem Parvati!“ vykřikla jsem do tmy. „Poslala mě Miranda, z Black Mirror.“ Nic, nikdo se neozýval. Venku už byla přílišná tma na to, abych obešla dům a zahradu. Zašla jsem jen ke garáži, shýbla se a pohlédla pod vrata. Uvnitř bylo auto! Někdo tu přece musel být! Vůbec se mi to nelíbilo. Raději jsem vytáhla mobilní telefon a vyťukala 911. Nemělo to význam – na displayi stálo: ‚Není signál.‘ To mě povážlivě zneklidnilo. Možná kdybych zavolala dřív nebo kdyby Miranda dala vědět úřadům, tak… ale kdo z nás to mohl tušit? Kdybych měla vždycky pomýšlet jen na ty nejčernější scénáře, zůstala bych v léčebně mnohem déle – s paranoiou. Shýbla jsem se a protáhla se pod vraty. Bylo to těžší, než jsem myslela. Uvnitř byla hrozná tma, takže jsem nejprve vyhledala vypínač. Ten byl jen kousek od dveří do domu. Na světle bylo všechno snazší a já dobře viděla spínač na posouvání s vraty, police plné nářadí, sekeru na štípání dřeva, kanystry s benzínem a hlavně osobní vůz s propíchnutými pneumatikami. Sabotáž a to bezpochyby. S vhodným náčiním je to nejsnadnější způsob, jak znemožnit jízdu. To náčiní tu dokonce zůstalo – na zemi se povalovala ruční vrtačka. Vrtačka! Byla stále zapojená v zásuvce, jakoby s ní někdo pracoval před pár desítkami minut. Pohlédla jsem na vrata a poté na spínač vedle nich. Ten otvor byla moje úniková cesta, ale s mým hrudníkem bylo nemožné se pod vraty protáhnout rychle. Na druhou stranu způsobit další hluk nebylo žádoucí. Tohle ale nebylo poprvé, kdy jsem opravdu litovala svých prsou. Od chvíle, co do mě Sakura pumpuje sebevědomí, nemám pocit, že potřebuji ženské znaky k tomu, abych se za sebe nemusela stydět. Možná si umělá prsa nechám jednou odstranit a budu mít zase jen ohromné a pro většinu i obludné prsní svaly. Přistoupila jsem ke dveřím dál do domu a zabrala za kliku. Velice pozvolna jsem otevřela a stanula na chodbičce. Hned naproti byly pootevřené dveře, za nimiž jsem zahlédla pračku. Chodba ústila do jídelny, odkud pak vedla dvojice zavřených dveří dál. Nevěděla jsem, co dělat. Uvnitř domu nebo v jeho blízkém okolí někdo musel být. Kdyby měl dotyčný čisté úmysly, jistě by se ozval už na zaklepání. Vojenský výcvik mě udržel ve střehu a pomohl mi zachovat chladnou hlavu, ale žádný výcvik mě nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu, kdy čelíte něčemu, o čem nic nevíte. Nebyl to strach, spíše nejistota. Kdyby mě někdo řekl, že uvnitř domu číhá šílený psychopat, co uvěznil celou rodinu Goyalových, bylo by to sice hrozné, ale mohla bych se na střet připravit. Lehce jsem strčila do pootevřených dveří a stanula v koupelně. Vůně aviváže naznačovala čerstvě vyprané prádlo. Nahmatala jsem vypínač a na světle sledovala hromádku voňavých ručníků. Levandule… Jsem sice bývalá vojanda, ale nenosím kvůli tomu maskáčové kalhotky. Mám ráda vůni čerstvě vypraného prádla a též vůni levandule. Shýbla jsem se k sušičce a uvnitř nalezla ještě dva nesložené ručníky. V mžiku jsem se otočila čelem ke dveřím a ani nedutala. Nikde nic. Za plentou po levici jsem hádala toaletu a nespletla jsem se. Vrátila jsem se na chodbičku a vstoupila do jídelny. Po rozsvícení lampy jsem si vpravo za rohem všimla i kuchyňské linky, též lednice, mrazáku a myčky na nádobí. Linka byla poseta čistými talíři, na stole stála vázička a židle byly úhledně srovnané - nezdálo se, že by tu měla probíhat večeře. A z plotny ani nebylo nic cítit. Přistoupila jsem k lednici, protože mě zaujal obrázek připevněný magnety. Dva velcí panáčci držící se za ruce a jeden menší vedle nich. Muselo to nakreslit dítě. V pravém rohu stálo velké A. Zabrala jsem za kliku dveří, jež byly přede mnou. Pootevřela jsem je a nahlédla dovnitř. Uprostřed byl kulečníkový stůl a u stěny stojan s tágy. Krom kávového stolku a křesla nic zvláštního. Přestože tu byly dveře do další místnosti, raději jsem popadla jedno tágo, vrátila se do kuchyně, zavřela dveře a tágo vsunula pod kliku. Drželo vcelku dobře, i když hrubé síle by neodolalo. Z kuchyně jsem vstoupila do druhé místnosti, v níž nechyběla pohovka a televize. Klasický obývací pokoj, v němž nebylo nouze o poličky plné knih, o rádio ani o starý gramofon. Byla v něm deska, ale ani by mě nenapadlo si ji v tuto chvíli pustit. Přistoupila jsem k oknu a zírala ven před dům. Kvůli světlu v pokoji nebylo nic vidět. Dveře dál mě přivedly přímo do vstupní haly. Naproti venkovním dveřím bylo schodiště do patra a hned vedle telefon! Okamžitě jsem ho zvedla, vyťukala tísňovou linku a jen poslouchala výmluvné ticho. Uměla jsem dobře střílet, uměla jsem dobře řídit, ale opravit odstřihnutý telefon? To opravdu ne. Jestli mě můj orientační smysl neklamal, a to v takovémto prostě navrženém domě ani nemohl, pak dveře, jež byly přede mnou, vedly do stejné místnosti jako ty v herně a rovněž šlo o poslední pokoj v přízemí. Kdybych se ujistila, že i ten je prázdný, značně by mi to ulehčilo další postup. Zabrala jsem za kliku, otevřela, rozsvítila a sledovala místnost plnou skříní a polic. Byly plné knih, starých modelů angličáků a pár drobností. Uprostřed místnosti byl stolek a o něj opřená kytara. Ta chuť zabrnkat pár not byla silná, ale čas k tomu nebyl. Posledně jsem hrála před lety v baru kousek od mého bytu. Když jsem chlapům z jednotky bezchybně zahrála Červenou řeku, vyhrála jsem nejen basu piv, ale i pohrdání. Když má žena táhnout otěže v něčem tak ‚chlapském‘ jako je armádní jednotka, musí mít kolem sebe opravdové přátele, aby jí prominuli trochu té zženštilosti. Kdybych zahrála něco od Guns N Roses, ani by necekli, ale americké lidové coutry nabité sentimentalismem?! Vzpomínám, že den nato jsem ze sebe v posilce snad vypustila duši, ale teprve, když se můj věčně pohrdavý kolega seznámil s mojí pěstí, všem jim došlo, že nejsem manekýna, co do armády zabloudila z hudebního klubu. Přízemí bylo prázdné, o tom nebylo pochyb, ovšem nikde ani stopa po obyvatelích. Žádná krev, žádná těla, žádné stopy zápasu, prostě nic. Jakoby snad odešli sami a to uprostřed práce a jakoby je někdo chtěl odříznout od zbytku světa. Vrátila jsem se do haly a až teď si všimla klíče ve vstupních dveřích. Otočila jsem jím ve snaze odemknout, ale nešlo to. Bylo celou dobu odemčeno nebo kdosi odemkl až v momentě, co jsem vešla do domu? Raději jsem zamknula. Všechna okna byla zavřená a jedinou cestou do domu byla stále vrata garáže. To mi vyhovovalo, protože ať už je dotyčný venku či uvnitř, mám kam ustupovat a nehrozí, že mi vpadne do zad. Chytila jsem se zábradlí a pomalu, tak abych se vyhnula vrzání prken, jsem vyšla do patra. Chodba se táhla celým poschodím. Po levici jsem měla ložnici a to s manželskou postelí – bezpochyby ložnice Goyalových. Postel byla ustlaná a to zřejmě už od rána. Zatraceně, proč zrovna teď? Ať už se tu stalo cokoli, proč v den, kdy jsem sem přijela? Náhoda? Asi ano, vždyť kdo mohl vědět, že sem mířím? Z ložnice vedly dveře do koupelny podobné té dole. Na tak malý dům, celkem neobvyklé, ale Goyalovi asi chtěli trochu komfortu. Vrátila jsem se na chodbu a pomalu kráčela dál. První dveře po levici skrývaly místnost přeplněnou papírovými krabicemi. Ty byly naskládané u zdi a pod oknem byla laciná pohovka. Polštář na ní mě utvrdil v tom, že tu kdosi spal. Na provizorním nočním stolku složeným z velké pevné krabice nestála jen lampička, ale též peněženka. Nahlédla jsem dovnitř a potvrdila si svoji domněnku – v pokoji spala Abaya. Krom dokladů a pár tisíc dolarů nebylo v peněžence nic. Už zbývaly jen dva pokoje… Ten naproti byl posilovnou. Boxovací pytel, rotoped, hrazda, činky… Zarazilo mě to a ne málo. Kolik asi tak muselo být Goyalovým? Padesát? Šedesát?! Shýbla jsem se, abych si mohla přepočítat závaží na jednoručních činkách. Padesát kilogramů na jedné! S těmihle bych mohla cvičit i já… Ale já jsem já, kdežto Goyalovi jsou lidé v letech. Jejich dcera vypadá, že neunese plnou nákupní tašku a vážně se mi nechce věřit tomu, že její rodiče jsou vyhlášení siláci. Tahle místnost mi mohla pomoci zjistit víc o podivných poměrech v domě. Nebyly tu žádné šatníky, zato na stěně byla připevněná polička se stopkami a potítky. Také tu byly zcela bílé chrániče kolen a loktů. Vedle byl obvaz a pod ním úhledně srovnaný bílý nátělník a kraťasy stejné barvy. Obojí z velmi kvalitního ohebného materiálu. Nad poličkou visel plakát, snad ze sportovního časopisu. Vedle byl další a na dveřích z vnitřní strany ještě jeden. Nebylo ničím zvláštní, že si lidé toužící po silných svalech lepí na zdi plakáty kulturistů. Vzpomínám, že jeden plakát jsme měli i ve Windhoeku, známý herec to byl. Nicméně tohle bylo jiné - ten někdo si nelepil plakáty mužů nýbrž žen. A co víc – ony se mi podobaly! Žádné atletky, žádné gymnastky ani věčně pomlácené a upocené zápasnice, ehh bez urážky, Kasumi, ale steroidy poznamenané ženy, tak, jako já. Rozdíl byl jen v jedné věci – ony byly dehydratované a stály na pódiu v pózách, jež dávaly vyniknout jejich svalstvu. Líbilo se mi to čím dál míň. Kulturistku si na zeď nepověsí někdo, kdo chce primárně vidět extrémní svaly, ale někdo, komu jde především o tu ženu. Mráz, jež mi běhal na zádech, mě děsil. Kdybych nevážila přes devadesát kilo a nepřipadala by mi ta činka na podlaze relativně lehká, přešla bych to bez povšimnutí, jenomže teď jsem se nedokázala zbavit představy, že do téhle záhady zapadám. Zbýval poslední pokoj, ten úplně na konci chodby. Zabrala jsem za kliku. Bylo zamčeno. Jediný zamčený pokoj… to samo o sobě vyvolávalo spoustu podezření. Přitiskla jsem ucho ke dveřím a poslouchala. Nikdo se však neozýval. Kdyby byly dveře po straně chodbičky, měla bych potíže, ale takhle ne. Mohla jsem si vybrat, jestli dveře vykopnu, či vyrazím, ovšem nabourat do nich tělem by mě řádně vyvedlo z rovnováhy. Udělala jsem krok vzadu, rozkročila se, pokrčila nohy a poté vystřelila pravou nohu proti dveřím. Zámek i panty byly tak slabé, že dveře skončily na podlaze. Vybavení pokoje mě šokovalo! Nad postelí byla nástěnka a na ní poznámky a fotografie zvláštních zvířat. Hned vedle velmi zdařilá kresba tužkou, která zachycovala statnou, svalnatou ženu tmavé pleti s černými vlasy. Autor si vyhrál se spodním prádlem, ve kterém byla žena zobrazená – mělo maskáčový vzor. Rozbušilo se mi srdce a okamžitě jsem se otočila zády ke zdi, tak abych viděla na dveře z pokoje. Když se mi konečně podařilo se uklidnit, pohlédla jsem opět na kresbu. Bože... Prostřední zásuvka prádelníku byla pootevřená a já v ní hledala jakákoli možná vodítka k tomu, co se tady děje. Prádlo bylo bezpochyby mužské a vzadu pod složenými kalhotami jsem nalezla plechovou krabičku od kávy. Uvnitř byly fotografie dvou krví potřísněných žen. Obě měly vysportovaná těla a obě měly usekané končetiny. Než jsem stačila fotografie vrátit, zaslechla jsem pípání. Vycházelo zpod postele. Shýbla jsem se a nahmatala vysílačku krátkého dosahu. Podobné jsme mívali v armádě, tahle však vypadala poněkud jednoduše. Stiskla jsem tlačítko pro příjem. Chvíli bylo ticho a pak se z vysílačky ozval jemný mužský hlas: „Hádám, že klíč od mého pokoje jsi našla, takže můžeme začít. Dovol abych se představil - jsem Ben a jakpak říkají tobě?“ „Co jsi udělal Goyalovým?!“ vykřikla jsem. „Když budeš rozumná, určitě se s nimi shledáš, a když ne… Podívej se do mého prádelníku, ať máš představu.“ „Ale... ale Goyalovi nejsou jako ony. Abaya určitě ne! Je to jen prodavačka!“ „Máš pravdu… O ně mi nikdy nešlo, to ty jsi zajímavá. Pověz, záhadná vojando – jak velkou máš sílu?“ Mlčela jsem a jen se snažila vyrovnat s tím, co slyším. „Nestyď se, já ti beztak brzy pohlédnu až do morku kostí…“ „Co ode mne chceš?! A kde vlastně jsi?!“ Raději jsem vyhlédla na chodbu, poté jsem zhasla v pokoji a podívala se z okna. Nikde nikdo. „Chci si s tebou jen hrát. Bude to naše malá dětská hra, dobře? Ta hra má jako každá jiná svá pravidla. Tím prvním je, že hra se musí dohrát. Vysílačka má sice dlouhý, ale přesto omezený dosah a pokud ti zavolám a ty se mi do minuty neozveš, bude to někoho z těch tří bolet. Za druhé, já tě pověřím úkolem a ty ho vyplníš, když ne, zase to bude někoho bolet. A nakonec za třetí, když svůj úkol splníš, smíš mi položit otázku a já na ni odpovím, buď ano, nebo ne, takže se ptej moudře. Rozuměla jsi všemu?“ „Já nejsem tvoje loutka!“ „Buď budeš nevinná loutka, nebo svobodný člověk s krví na rukou. Výběr je čistě na tobě.“ Nemohla jsem nic dělat. Byla jsem bezmocná a trumfy měl v rukou on. Prozatím… „Tak... dobře. Budu hrát.“ „Fajn, pověz mi ještě jméno a dostaneš první úkol.“ „Jsem… jsem Parvati.“ „Parvati… jak krásné. Úkol číslo jedna – běž do posilovny v patře, rozsviť tam, svlékni se a přitahuj se k hrazdě. Dvacetkrát by to mohlo stačit, co myslíš?“ Zamžikala jsem očima a poslouchala nepatrný šum vysílačky. Udělalo se mi nevolno, ale nebyl čas – samolibý tón toho šílence naznačoval mnohé, včetně toho, že nežertuje. Rychle jsem zaběhla do posilovny a vyhlédla z okna. To vedlo na zadní zahradu, za níž jsem viděla hradbu stromů. Někde tam musel být, ale s ním mohla být i Abaya a další. Neměla jsem na výběr – musela jsem poslechnout. Svlékla jsem si veškeré oblečení a zády k oknu se chytila hrazdy. On přece neřekl, že mi musí být vidět na prsa. Přitahovat se k hrazdě jsem zvládla i bez přestávek, nakonec motivace byla značná. Přesně po dvaceti přitáhnutích jsem seskočila stále plná energie a rychle se oblékla. Dle očekávání začala vysílačka pípat. „Spokojený?“ otázala jsem se. „Máš hezkou prdelku… ale mám radši jiné části ženského těla… Čekám na tvoji otázku, Parvati.“ Už během cvičení jsem promýšlela na co se ho zeptat a volba byla snadná. „Máš střelnou zbraň?“ „Ne,“ odvětil bez zaváhání. „Druhý úkol – na poličce vedle tebe máš výstroj pro tu naši hru – chrániče, nátělník, kraťasy a obvaz. Obleč si to, přičemž obvaz využij na ochranu kloubů a nevyplácej všechen – budeš ho ještě potřebovat. Pak počkej v domě na půlnoc a následně se vydej do lesů. Půl míle po cestě za domem je chatrč a v jejím sklepení balík. Vezmi ho a vrať se zpátky do domu.“ Opřela jsem se čelem o zeď a z očí se mi málem spustily slzy. Byla jsem plná obav a horko těžko se vyrovnávala s tím, že nevinná cesta se mění v noční můru. Přišlo mi praštěné na sebe navlékat ty věci, obzvláště když venku byla zima, ale co naplat? Brzy jsem se oblékla do oblečení, které bych očekávala spíše na Kasumi než na sobě. Raději jsem seběhla dolů a zapnula radiátory, aby se dům vyhřál. Dle hodin jsem se přesvědčila o tom, že mám ještě spoustu času. Bylo teprve devět večer. Prohledala jsem celý dům znovu a marně hledala jakoukoli střelnou zbraň. Jediné místo, které mi ještě zbývalo prohlédnut, byla půda. U okna na konci chodbičky visel ze stropu malý řetízek. Zatáhla jsem za něj, tím povolila zarážku a spustila dolů schůdky. Vytáhnout se na půdu nebyla žádná legrace – otvor byl hodně úzký. Nakonec jsem však stanula v prostorné, leč tmavé místnosti. Zdálo se, že dům je jinak velice udržovaný – dokonce ani na půdě nebyly známky přítomnosti hlodavců. Našla jsem celou řadu prázdných papírových beden, které snad sloužily k případnému stěhování věcí. Byly tu též plachty, provazy a další nepotřebné věci. Vrátila jsem se dolů a schůdky vytáhla ke stropu. Potřebovala jsem se uklidnit a teprve pak začít plánovat. V mrazáku jsem nalezla hotové jídlo ze supermarketu a v lednici lahev slabého piva. V ložnici Goyalových jsem sehnala hodinky, baterku a na nočním stolku též velký klíč, patřící zřejmě do dveří Benova pokoje. On počítal s tím, že si dveře odemknu, ne že je vyrazím. Možná mě podceňoval, možná nevěřil tomu, že mě zámek nezastaví. Po jídle jsem se rychle vrátila pro fotografie zavražděných žen. Násilí jsem nikdy nevyhledávala, ale pohled na něj se mnou už po těch letech nic moc nedělal. Byla to jen torza žen a vedle nich úhledně srovnané končetiny. Na pohled to nebylo možné s jistotou říci, ale nezdálo se, že by se mi oběti mohly co do síly rovnat. Ten chlap možná netušil, proti komu to stojí a to mi mohlo jedině hrát do karet. Vrátila jsem se do kuchyně, usedla ke stolu a sledovala poslední hodiny, jež zbývaly do půlnoci. Napadlo mě, jak by v takové situaci zareagovala Kasumi? Svým způsobem tu byla trojice lidí, jež sice byli v ohrožení života, nicméně já k nim žádný vztah neměla. Co vím, tak Kasumi by odsud ráno za světla odešla a bylo by jí úplně jedno, že někde v lesích odsoudila k smrti tři nevinné lidi. Ona by s tím mohla dál bez obtíží žít, já ne. Nebyl to ale důvod, proč jí pohrdat, ostatně jak ráda bych teď byla na míle daleko odsud. Čekání na půlnoc bylo zdlouhavé. Ač se to zdálo být šílené, rozhodla jsem se k večeru pustit televizi. Potřebovala jsem odreagování a ne se utápět až do půlnoci v obavách. Bylo jednadvacátého listopadu a v tuhle dobu šel přímý přenos boxerského utkání se slavnou Lucianou. Slyšela jsem o ní už před osmi lety, kdy začala prorážet do vyšších soutěží a od té doby válcuje jednu soupeřku za druhou. Je jí jen něco málo přes třicet let a je na špici! Neuvěřitelný úspěch! Fandila jsem jí, nakonec k boxu mám blízko a vidina proslulé neporazitelné boxerky jako z pohádky byla krásná. Zápas začal tak jako vždycky, mohutnými ohlasy ve chvíli, kdy si Luciana sundala svůj rudý plášť. Myslím, že měla na rameni nové tetování, to bylo už třetí! Vzpomínám, že první tetování – jing a jang si nechala udělat na levé lopatce, když vyhrála svůj první titul. Druhé tetování si udělala před třemi lety, když se zasnoubila s přítelem. Byl to řetěz, který obepínal její biceps pravé ruky. No a teď, teď když se po letech s přítelem zase rozešla, měla na rameni té ruky bombu. Někde jsem četla, že toužila po zdviženém prostředníčku, ale to by si diváci mohli vykládat všelijak. Její trenér jí začal radit, ale myslím, že ho stejně neposlouchala. Byla tvrdohlavá, ale to boxeři asi bývají. Když zápas začal, Luciana začala tak jako vždy silně obrannou hru. Žádné unáhlené výpady a ani Lucianiny typické dělovky, kdy dokázala soupeřce přivodit otřes mozku. Nemohla jsem říct, že to byla nuda, ale vrchol měl stejně jako vždy přijít až v šestém kole. Luciana šestku milovala. Vzpomínám, že asi před sedmi lety na exhibičním zápase v Los Angeles stála proti nezkušené holce, která dokázala nemožné – zlomit Lucianě nos a málem ji tak vyřadit. Lucianu to strašlivě rozčílilo a v sedmém kole z ní udělala fašírku. Bylo to hrozně brutální, ale i když mi té holky přišlo strašně líto, čemu se divila? Byla to exhibice, žádná soutěž, jen představení a celou dobu do sebe nechávala Luciana bušit. Bylo jasné, že v šestém kole to skončí, a že i když to bude tu amatérku hodně bolet, nebude to zdaleka tak hrozné jako v ostrých zápasech. No a ona Lucianě takovou peckou zlomí nos… Box je o image a ukončit zápas s amatérkou kvůli vážnému zranění mohlo mít pro Lucianinu zářnou budoucnost fatální následky. Nevím, jak bych na jejím místě zareagovala já, ale zlomený nos by mě určitě vytočil. V kuchyni jsem se opřela o parapet okna a sledovala zadní zahradu. Krátce před půlnocí se spustil déšť. Zatraceně! Dům jsem opustila hlavním vchodem a raději jsem dveře zase zamknula. Vyzbrojena baterkou, vysílačkou a ostrým kuchyňským nožem, jsem obešla dům a v rohu zahrady si povšimla vysokého stromu, na němž byla zavěšena houpačka. Okamžitě to ve mně vyvolalo vzpomínku na dětství. Hrozně ráda jsem se nechávala houpat od táty, ale jen do chvíle, kdy mou váhou praskla větev a já skončila na zemi s rozbitou hlavou. Měla jsem značnou nadváhu, a když se to tak vezme, mám ji dodnes. Podstatný rozdíl je v tom, že už se po sto metrech běhu nekácím k zemi s nedostatkem dechu. Mezerou mezi plotem jsem opustila pozemek a rázem zapadla do lesa. Teď v noci vypadal obzvláště temně, ale přesto jsem se cítila bezpečně. Bylo to zvláštní, ale něco mi říkalo, že Ben se mnou má velké plány a že mě nezabije už při plnění druhého úkolu. Lhala bych, kdybych řekla, že netoužím po tom se s ním střetnout. Skrývání a utíkání pro mě moc není. Půl míle nebyla žádná dálka a tak jsem brzy dorazila k malé chajdě zastrčené na mýtince u cesty. Všechna okna byla zatlučená prkny. Sáhla jsem na kliku ve snaze otevřít dveře. Asi to nebylo moc šetrné, když mi dveře zůstaly v ruce. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla se. Chata měla vlastně jen pár místností, ale ten bordel tady! V hlavní místnosti byla povalená pohovka, stržené poličky, převrácená knihovna a potrhané koberce. Nikdo tu nejspíše nežil už celé roky, ale proč tu všechno zůstalo? Vedle za vyraženými dveřmi byla laciná kuchyňka se starým plynovým sporákem a poházeným nádobím všude po zemi. Hrozné místo. Raději jsem se vrátila do hlavní místnosti a hledala dveře do sklepa. K uším mě dolehlo vzteklé vrčení! Okamžitě jsem strnula a ani se nehýbala. Znělo to skoro jako medvěd! Ani jsem nepomýšlela na to, že by tu mohli žít medvědi, ne tak blízko civilizace, ale kdoví, třeba se sem ten medvěd jen zatoulal. Další vzteklý řev a mě zalil čelo ledový pot. Nevěděla jsem, jestli mě může ta bestie vycítit, ale pokud ano a pokud hladoví… Střetnout se tu se čtyřistakilogramovým monstrem jsem opravdu nechtěla. Tím spíš, že na svoji obranu mám kuchyňský nůž, který nemá šanci ani proniknout jeho kůží. Rychle jsem odtáhla koberec, pod nímž jsem očekávala dvířka do sklepa a nespletla jsem se. Zabrala jsem za otvor ve dveřích a otevřela je. Jedno bylo jisté – ty dveře nedávno někdo otevřel a nejspíše sám Ben, to když pro mě připravoval tajemný balíček. Po schůdcích jsem sešla dolů a posvítila si zde. V okamžiku jsem málem vykřikla hrůzou. Na podlaze byly srovnané končetiny a to do podoby svastiky. Čtyři nohy a čtyři ruce. Vypadalo to, že k zabití těch dvou žen došlo před pár měsíci, protože končetiny sice byly prolezlé brouky, ale stále na nich zůstávalo dost masa. Odporné… Další vzteklý řev medvěda! Jakoby snad cítil kořist a nechtěl odejít. Druhou polovinu sklepa zakrývalo velké prostěradlo zavěšené u stropu na hácích. Strhla jsem ho a zděšeně vykřikla. Na dalších dvou velkých hácích byla připevněná torza žen. Pod nimi byl velký černý pytel na odpadky, nejspíše onen balíček. Tušila jsem, co najdu uvnitř a raději to ani nechtěla vidět. Pytel jsem zvedla a znovu zaslechla medvěda. Jeho řev však rázem utichl. Opatrně jsem vyšla nahoru a vykoukla ven z chaty. V okolí nikdo nebyl, ale u cesty ležel velký černý medvěd, nejspíše baribal. Nehýbal se, a to ani když jsem se odvážila se přiblížit. Až teď jsem zjistila, že medvěd má v tlamě zapíchnutou kovovou tyč, která snad musela prorazit až do mozku. Byl mrtvý a v okolí nikdo jiný nebyl vidět. „Haló!“ zvolala jsem. „Je tu někdo?!“ Nikdo se neozýval. „Potřebuji pomoct! Héj!“ Nic. Jen ticho a šumící déšť. Byla mi už velká zima, takže jsem urychleně pospíchala k domu. Pytel jsem prozatím položila do rohu garáže a čekala na Benovo zavolání. Mezitím jsem zašla do domu a na podlaze si všimla stop od bláta. Určitě nebyly moje, protože tyhle byly mnohem menší. Sledovala jsem stopy, které mne dovedly až do patra a pak hned do ložnice Goyalových, což byly vlastně první dveře v patře. Boty byly položené na zemi a na posteli pod dekou někdo ležel. Vytáhla jsem nůž a opatrně uchopila deku. Strhla jsem ji a zírala na malou holčičku, která když mne zahlédla, seskočila z postele, klekla si do rohu pokoje a rozklepala se hrůzou. Napadlo mě, že nůž v ruce není na místě, takže jsem ho raději ukryla. Dívenka měla zablácené potrhané oblečení a nepřestávala se třást. I její dlouhé blonďaté vlasy byly špinavé. „Jak se jmenuješ?“ optala jsem se jí. „Va-Valerie,“ špitla. „Ale táta mi říká…“ zarazila se, zamyslela a opravila, co řekla „táta mi říkal Val.“ „Val, to je moc pěkné jméno. Já jsem Parvati. Pověz mi, co tu děláš? Kde máš tátu?“ „Já… už... nemám tátu,“ vykoktala ze sebe. „Utíkala jsem lesem a… našla tenhle dům.“ Rozplakala se a já abych ji uklidnila, jsem si klekla vedle ní a snažila se ji utišit. „A co maminka?“ otázala jsem se. „Umřela, když jsem se narodila.“ „To mě mrzí.“ Nabídla jsem jí kus obvazu, aby si utřela slzy. „Můžeš si ho nechat.“ „Děkuju.“ Pohlédla na mě a tiše řekla: „Nechtěla jsem se sem vloupat. Bušila sem na dveře, opravdu ano, ale nikdo nebyl doma, tak jsem se protáhla pod vraty do garáže. Necháš mě tady? Moc prosím!“ Vypadala tak zoufale, že jsem se jí nechtěla na nic dalšího vyptávat. V okolí ale rozhodně nebylo bezpečno a zůstávat tu nemohla. „Udělám ti něco k snědku a pak se vyspíš, dobře?“ Jen pokývala hlavou. Vstaly jsme, ona se mě opatrně a pozvolna chytila za ruku a sešly jsme do kuchyně. „Měla by ses nejprve umýt. Já zatím připravím večeři.“ Nečekaná návštěva mi jen přidělávala další starosti a hlavně otázky. Postarat se o ni však bylo mojí povinností. Bohužel v domě mnoho jídla nebylo a z toho, co jsem našla v mrazáku a lednici, nic uvařit neumím. Vážně mě překvapila skutečnost, že Kasumi umí vařit a dle Sakury dokonce velmi dobře. Zvláštní, tipovala bych, že neumí ani vyprat, ani vyžehlit prádlo, natož uvařit. Vlastně vypadala jako člověk, který nemá ani šajn o tom, co obnáší starat se o rodinu. Nakonec jsem dala zavděk cereáliím a mléku. Val během chvilky přišla a prohlížela si mě. Byla mnohem čistší než předtím, ale smutek z jejích očí to neodehnalo. Položila jsem misku s cereáliemi na stůl, ke kterému Val usedla. „Moc děkuju!“ řekla a pustila se do jídla. Doslova ho hltala, jakoby celé dny nic nejedla. Jak dlouho bloudila po lese? Usedla jsem naproti ní, abychom si mohly promluvit. „Můžeš mi povědět, co přesně se stalo? Možná… možná jste měli s tatínkem nehodu…“ „Ne. Tatínek měl tenhle týden v práci volno, a protože je ještě teplo, jeli jsme do naší chatky u jezera. Jenomže… Když se začalo stmívat tak k nám přišel…“ Zarazila se, upustila lžičku a zase se rozplakala. Odběhla od jídla a utíkala po schodech do ložnice. Nechtěla jsem ji rozrušit, ale tohle bylo důležité! Taky se tu mohlo jednat o další vraždu! Co já můžu vědět, čeho všeho je Ben schopný? Jít přes mrtvoly mu evidentně nevadí. Val ležela zase pod dekou a tiše plakala. „Nechtěla jsem tě rozesmutnit, promiň mi to.“ Chvíli na mě koukala zaslzenýma očima a pak řekla: „To nic. Je mi devět a už nejsem malá holka. Jen… je mi hrozně smutno. Necháš mě bydlet tady? Moc tě prosím!“ „To nejde, Val. Tohle ani není můj dům.“ „Ne? A co tu děláš?“ „Ehm, jsem tu na návštěvě. Lidé, co tu bydlí, museli odjet a já se jim o domek starám.“ „Nechtěla jsem to tady zašpinit. Promiň.“ „Nic to není. Ale teď už spi, ať si odpočineš.“ Přikryla jsem jí dekou a zhasla světlo. „Dobrou noc.“ „Tobě taky,“ řekla a usmála se na mě. Zavřela jsem dveře a sešla dolů. Na spaní nebyl čas. Každou chvílí jsem očekávala Bena. Ozval se asi po dvaceti minutách. „Hádám, že z nálezu moc velkou radost nemáš, ale buď bez obav, Parvati – brzo se ho zbavíš. Teď tvá otázka…“ „Dobře, takže…“ Zprvu jsem se chtěla zeptat na otce Val, ale tím bych jasně dokázala, že je Val zde. „Bene, v lese jsem narazila na medvěda. To tys ho zabil?“ Nastalo ticho a pak Ben odvětil. „Ne.“ Chvíli se odmlčel a pokračoval: „Třetí úkol, Parvati!“ vykřikl z ničeho nic. „Parvati, v garáži je pod velkou plechovou deskou sklep. Uvnitř najdeš kromě generátoru a spousty nářadí také tři kanystry s benzínem a zápalky. Podpal dům. Máš na to čas do osmi hodin ráno. A ještě něco – nechci se zbavit svých poznámek, plakátů a fotek, tudíž mi všechno zabal do desek, co mám v šuplíku pracovního stolu. A to myslím vážně! Jestli ty věci shoří, bude to bolet všechny… a hodně!“ „Počkej ještě!“ Zbytečně. Už byl slyšet jen šum. Podpálit celý dům?! To na mě bylo příliš. Zašla jsem se podívat do garáže. Vzadu v rohu hned za autem skutečně byla deska a pod ní vlhké schůdky dolů do malé místnosti. Generátor elektrické energie určitě spotřeboval dost paliva. Tři velké plechové kanystry s benzínem jež tu byly, patřily zřejmě do auta, soudě dle připevněné hadičky na jednom z nich. Nemínila jsem je použít. Nechci skončit za mřížemi jako žhář! A ani nechci skákat jak Ben píská. Když jsem sem přišla, musel být v okolí domu. Slyšela jsem přece nějaké kroky. Myslím, že jsem ho překvapila, že mě nečekal tak brzy a tak tu všechny své věci nechal. Jeho plakátky a fotky obětí byly dostatečně cenné na to, abych mohla začít vyjednávat. Moc o psychopatech nevím, ale myslím, že to, co je pro jiné pár cárů papíru, pro ně může být hodnotným pokladem. Bylo to sice hodně riskantní, ale jestliže nebudu riskovat, pak mě dřív nebo později čeká to, co dvě ženy přede mnou. Sesbírala jsem všechny plakáty, poznámky i fotky a umístila je do desek, ve kterých už byl zápisník s telefonními čísly. Měla jsem dost času na to, abych si prohlédla zápisky o záhadných stvořeních, které Ben vlastnoručně napsal. Te Hokioi Te Hokioi je Maorský název pro obrovského orla, který kdysi dávno pustošil vesnice domorodců – zabíjel ptáky Moa a někdy i lidi. Dle popisů Maorů byl orel černobílý a na hlavě mu vyrůstal červený hřeben. Měl obrovské drápy podobné tygřím a dokázal s nimi narušit pánev či páteř. Jeho oběti neměly sebemenší šanci uniknout. Legenda se však brzy proměnila ve skutečnost, to když se na Nový Zéland vypravil sir Julius Haast a v bažině nalezl zachovalou kostru tohoto orla, který dostal jméno Orel Haastův. Je zřejmé, že gigantický orel před staletími skutečně žil a pravděpodobně vyhynul s hromadným vybíjením pštrosů Moa. Nemůžu se dočkat až se na Nový Zéland vypravím. Místni mi určitě řeknou víc. Bylo to celkem zajímavé, ale o zvířatech mnoho nevím ani se o ně nijak zvlášť nezajímám. Zkusila jsem najít nějaké zvíře odsud, z USA anebo z Británie, kde žiji. Pekelní psi O Pekelných psech jsem se dozvěděl právě přes Goyalovy a jejich dceru. Je známo staré svědectví z východní Anglie. V červnu roku 1524 se stal jakýsi incident v kostele. Dle svědků k němu došlo přímo při bohoslužbě, kdy se z kostelní zvonice vynořili dva obrovití černí psi a zaútočili na věřící. Dva lidé byli zabiti a jeden utrpěl vážná zranění. Událost byla zaznamenaná do tamní kroniky, do které jsem mohl před pár měsíci dokonce nahlédnout. Pekelní psi nejsou žádnou výjimkou a krajem se pohybují už déle než sedm set let. Poslední výskyt je dosti nejednoznačný, ale to mu na věrohodnosti nemusí ubírat. Jeden z místních mi ukázal kopie záznamů, které nalezl ve svém domě, v němž dříve působila jakási psycholožka, jež však předčasně zemřela. Byly to jen útržky, které nestihly skončit v rukou lékařů, nicméně podle nich k poslednímu zjevení Pekelných psů došlo na přelomu listopadu a prosince roku 1993. Pacient vypověděl, že jimi byl naháněn po lesích. Zjistil jsem i to, že v oblasti jsou psi považováni za ‚mazlíčky‘ šlechtice z počátku třináctého století a skutečně – v Ipswichském muzeu na fotografii originálního obrazu z již zničeného zámku Black Mirror je zachycen Mordred Gordon se dvěma velikými černými psy. Jen jsem list odložila a cítila jsem mráz v zátylku. Pekelné bestie u mě doma?! Strávila jsem na Black Mirror už skoro pět let a za tu dobu si vyslechla celou řadu zvěstí a legend, ale nikdy jsem nenatrefila na jediný důkaz. Všechno jen údajná svědectví a babské povídačky, jako třeba ten šílený útok draka, co prý spálil půlku vesnice. Takové výmysly! Nad tím se dalo jedině kroutit hlavou. Tohle ale vypadalo mnohem věrohodněji a co víc – Ben byl nedávno na Black Mirror. Těžko mě tam mohl vidět, ale ten den, co jsem byla u Mirandy doma a dávala jí peníze… Viděl mě její přítel a oba věděli, že mám se Sakurou něco společného. A potom… potom počátkem listopadu přišla Miranda a chtěla, abych sem jela. Proboha… Otevřela jsem zápisníček – jednu z věcí, kterou nechtěl Ben ztratit. Byla tu jen telefonní čísla, která mi k ničemu nebyla. Desítky a desítky telefonních čísel do muzeí, k přátelům i vědcům zabývajících se kryptozoologií. A pak jsem to našla – stálo tu telefonní číslo a pod ním jméno Carl Norris. Všechno to byla jen dobře promyšlená past... Jestliže se Ben s Carlem zná, pak o mě měl informace z první ruky. Když se Ben dozvěděl o vazbě mezi mnou, Sakurou a Mirandou, prostě počkal na návštěvu Abayi, a unesl Goyalovy, načež se Miranda začala strachovat a shánět pomoc. A jakmile Miranda Carlovi řekla, že sem pojedu já, zavolal Benovi a on se na mě připravil a to včetně mojí kresby. Zatraceně! Všechno to do sebe zapadalo a ta vazba mezi Benem a někým, kdo mě zná, mi mohla dojít i mnohem dřív! Sbalila jsem věci do desek a zanesla to dolů. Raději jsem ještě zamknula dveře do garáže. Většina dveří v domě byla poměrně moderních – stačilo zevnitř otočit klikou a bylo zamčeno. Pouze vchodové dveře a ty od Benova pokoje byly na klíč, to aby bylo možné udržet soukromí a uchránit dům. Cítila jsem se ospalá a hlavně stále promrzlá. Běhat venku v tomhle oblečení bylo hrozné. Ale riskovat převlečení se mi nechtělo, protože co kdyby mě Ben zahlédl? Musel být někde blízko, nejspíše používal i dalekohled, ale vyběhnout ven do tmy a hledat ho bylo šílené. Vlezla jsem si alespoň do sprchy a umyla se horkou vodou. Nemohla jsem z mysli vyhnat toho medvěda. Kdo ho jen mohl zabít? Kde na to vzal odvahu, když já bych před medvědem raději utekla, asi jako každý rozumný člověk. A hlavně, proč se pak nikdo neozval na moje volání? Dělo se tu spoustu podivných věcí a asi nemělo smysl nad nimi dumat. Využila jsem budíku, který jsem nastavila na sedmou hodinu ranní a usedla do křesla v obývacím pokoji. Neprobudilo mě zvonění budíku, nýbrž dětský křik z patra. V okamžiku jsem běžela nahoru a vtrhla do ložnice. Val ležela na posteli a klepala se strachy. Rozsvítila jsem, ale v pokoji nikdo jiný nebyl. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. „Měla jsem zlý sen. Moc ošklivý sen.“ Pohlédla jsem na budík na nočním stolku – bylo teprve půl páté ráno. „Zůstanu tu s tebou, jestli chceš.“ Kývla hlavou a já usedla na pohovku. „Máš taky zlé sny?“ zeptala se mě. „Občas ano. Ale to je v pořádku, každý mívá zlé sny. Nemusíš se ničeho bát, Val. Jsem tu s tebou a nic se ti nestane.“ „Jsi vážně moc hodná…“ hlesla. Říkala to, jakoby to byla vzácnost a vlastně měla pravdu. Jen nevím, jestli zrovna já jsem tady ta hodná. Jen se snažím pomoct těm, co to potřebují. Tohle přesně je jedna z věcí v čem se s Kasumi lišíme. Ona pomáhá jen přátelům, ale kde chcete vzít přátele, když nejste pro cizí lidi ochotni nic obětovat? Ale myslím, že my dvě jsme se posledně dost sblížily a protože je mezi námi řetěz v podobě Sakury, dřív nebo později si budeme moci podat ruce a poplácat se po rameni. Vážně nechápu, jak je možné, že je Sakura tak přátelský člověk. Myslím, že celý život musela hledět jen na sebe a teprve, když našla opravdové přátele, poznala jak úžasné je mít člověka, který tě podpoří a pomůže ti, když je to nejvíc zapotřebí. Jen doufám, že do té její neustále otevřené náruče nevpadne jednoho dne nějaká svině. „Val, musí být někdo, kdo se o tebe postará. Možná teta nebo babička.“ „Mám jenom strejdu a jeho ženu, ale já k nim nechci. Jezdím k nim vždycky, když musí táta do ciziny. On je turistický průvodce a tak nebývá moc často doma. Vlastně… nebýval.“ Zdálo se, že zase vzpomíná na tátu a já nechtěla, aby se opět rozbrečela. Chtěla jsem změnit téma, ale předběhla mě. „A co tvoji rodiče?“ „Moji rodiče?! Oni… jsou pryč. Moje máma onemocněla a doktoři jí nemohli pomoct. A táta… táta umřel kvůli mně.“ „Proč? Tys mu snad ublížila?“ „Tátovi se nelíbilo, jaká jsem a jak vypadám. Hodně jsme se od sebe odloučili a často jsme se hádali. A on už to prostě nevydržel.“ „Takže tě neměl rád, tak jako strejda nemá rád mě.“ „Ale to ne. On jen… nepřál si, abych vypadala takhle. Myslel, že si nikdy nenajdu přátele ani muže, že nebudu mít děti, že… Chtěl na mě být hrdý a nemohl překousnout, že mám svoji hlavu a svůj život.“ „Byl zlý.“ „Ale nebyl!“ zdůraznila jsem. „Eh, promiň, nechtěla jsem křičet.“ „To je v pořádku. Byl to tvůj táta a musela jsi ho mít moc ráda.“ Val vstala z postele a přešla k oknu. Hleděla ven, kde byla stále velká tma. „Myslíš, že tu jsme v bezpečí?“ zeptala se. „Dveře v garáži jsem radši zajistila. Nikdo se sem nedostane.“ „On ano.“ „Kdo on? Myslíš Bena?“ „Nevím, jak se jmenuje, ale je hodně velký, ošklivý a zlý. A poroučí mouchám! Jak někdo může poroučet mouchám?!“ „Co-cože?! Mouchám? To se ti něco zdálo, ne?“ „Já... nevím. Byla tam tma a... vím jen, že je velký, tlustý a má hroznou sílu!“ „Tu já mám taky.“ „Ale ne tak velkou jako on!“ Usmála jsem se, protože jsem tomu moc nevěřila. Má představa o Benovi byla taková, že jde o průměrně vysportovaného chlapa, který ty své činky možná uzvedne, ale rozhodně ne až k ramenům a už vůbec ne víckrát po sobě. Možná jsem se pletla, ale zdálo se mi, že Ben jen využívá kulis stejně jako v té chatě. Prádlo v sušičce, zapojená vrtačka, zamčený pokoj, můj obrázek, ty činky… to všechno vypadalo jako předem připravené dějiště té naší hry. Divadlo, nic víc. Mám sílu, které je schopen vzdorovat jen málokdo, vždyť ani Kasumi si se mnou loni neporadila. Vážně jsem nevěřila tomu, že na Bena nestačím. Až se potkáme, pozná, koho si to sem pozval a bude překvapený. Jen doufám, že se setkáme dříve, než dojde k další tragédii. Je hrozné vidět lidi umírat, ale je to mnohem horší, když máte pocit, že jste tomu mohli zabránit. Jsou lidé, co se přihlásí do armády, aby zabíjeli nepřátele své země, a pak jsou lidé, kteří na sebe navlečou uniformu proto, aby mohli svůj lid chránit. Ano, někdy ta ochrana zahrnuje zabíjení, ale jde tu především o ty lidi a o jejich životy, ne o smrt našich nepřátel. Je to rozdíl mezi dobrým vojákem a psychopatem. Jsou to už léta, co jsem někoho zabila, ale vím, že až bude třeba, zabiju zase. „Měla by ses ještě prospat,“ navrhla jsem Val. „Nechci mít zase zlé sny. Můžeme tu zůstat spolu?“ „Dobře a…“ Zvenčí k nám dolehl tlumený, leč velmi nepříjemný zvuk. Znělo to jako dávení se nebo možná zvracení, těžko říct. Val strnula a já rychle zhasnula v pokoji. Vyhlédla jsem oknem ven před dům, když jsem zaslechla bouchání na dveře. Valerie mě chytila za ruku. „Zamkni za mnou a schovej se pod postel,“ zašeptala jsem jí. „Za žádnou cenu odtamtud nevylézej, dokud se nevrátím.“ Poslechla a já opatrně vykoukla ze dveří na chodbu. Měla jsem tu rozsvíceno a nejen zde, ale téměř v celém domě. Sešla jsem po schodech, ale bušení na dveře ustalo. Vzpomněla jsem si na sekeru z garáže. Rychle jsem odemkla a vešla. Popadla jsem sekeru, přiběhla k vratům a stiskla tlačítko na jejich zavření. Nefungovalo! Zaslechla jsem tříštění skla. Vycházelo to odněkud z patra! Běžela jsem nahoru po schodech, ale dveře do ložnice byly zevnitř zamčené. „Val!“ zařvala jsem. „Parvati!“ ozval se zoufalý výkřik z ložnice. Nebyl čas, popadla jsem sekeru, napřáhla se s ní a zabořila ji do dveří. Vylomila jsem jen kousek. Sekera neměla význam. Odložila jsem ji, a zkusila dveře vykopnout. Byly mnohem bytelnější než ty od Benova pokoje a i když zámek povážlivě zarachotil, nebyl čas pokračovat. Vzdálila jsem se od dveří, abych se mohla rozeběhnout a vrazit do nich tělem. Dveře povolily a já spadla na zem. Z rozbitého okna vyčnívala čísi ruka a držela malou křičící Val za nohu. Vstala jsem, popadla kus prkna z rozbitých dveří a udeřila útočníka do ruky. Ozval se vzteklý křik míšený s bolestí. Dotyčný povolil stisk a spadl až dolů. Klekla jsem si a Val mě objala kolem krku. „Parvati,“ špitla, ale nepřestávala plakat a klepat se strachy. „Už bude dobře. Jsem u tebe. Kdo to byl? Viděla jsi mu do tváře?“ „Ne. Chytil mě za nohu už pod postelí a táhnul mě ven. Přitom… přitom šeptal mé jméno. Tys mě zachránila!“ Bože. Ale proč by měl jít Ben po malé dívence? A jak se vůbec dostal do patra?! „Musím se jít podívat ven. Počkej tady.“ „Ne!“ vykřikla a ještě silněji mě objala. „Prosím, prosím nechoď nikam.“ Těžko jsem jí mohla říct ne, ale musela jsem se přesvědčit o tom, že je ten člověk vyřízený. Vyhlédla jsem z okna a marně pátrala po násilníkovi. Byla tma, ale určitě bych si ho všimla, kdyby tu někde byl. Musel utéct a zůstal tu po něm jen odporný zápach. Byl tak hnusný, až mi málem vehnal slzy do očí. Zapáchalo to jako… jako výkaly a hniloba. Odporné. Vzala jsem Val do náruče a snesla ji dolů po schodech. Posadila jsem ji na pohovku v pokoji. „Bojím se, Parvati. Ani v domě není bezpečno. Co budeme dělat?“ Nevěděla jsem to. Zprvu jsem chtěla jít ven a obejít dům, abych měla jistotu, že zde nikdo není, jenže z toho útočníka jsem vůbec neměla dobrý pocit. A co kdyby zase přepadl Val?! Ne, musela jsem s ní zůstat tady v domě. Nejbližší vesnice byla odtud daleko a navíc cestou přes hustý les. Poslat Val samotnou nešlo ani ve dne a kvůli Benovi jsem ji nemohla ani doprovodit. Nechat ji v domě bylo také příliš riskantní. „Zůstaneš se mnou,“ řekla jsem jí. „Už tě samotnou nikde nenechám, dobře?“ „Dobře,“ řekla a konečně se zdálo, že se uklidnila. Předala jsem Val svůj nůž. „Je ostrý, ale věřím, že ho umíš používat.“ „To kdyby mě zase někdo chtěl ublížit?“ „Přesně tak. Nedovolím, aby na tebe ještě někdo sáhnul, ale jeden nikdy neví. Prostě měj ten nůž u sebe, a když ti někdo bude ubližovat, neboj se ho pořádně bodnout a… miř na oči.“ Bylo mi osm, když mě táta začal učit střílet ze vzduchovky. V deseti mě učil se prát a už od dvanácti jsme spolu čas od času jezdili na lov do divočiny. Už tehdy jsem střílela na živé cíle, většinou na ptáky. Dát devítileté holce do ruky nůž a říct jí, aby s ním mířila na oči, je možná až příliš drsné, ale v tomhle směru zde nebylo místo na nějaké ohledy. Takováhle holka už musí vědět, co je to násilná smrt a je dost možné, že před pár hodinami nebo snad dny ji viděla na vlastní oči. Doufala jsem jen v to, že se sama nepořeže. Odešla jsem zase zamknout garáž a zkontrolovat okna. Po návratu jsem si všimla, jak Val prohlíží Benovy obrázky a fotky. Zatraceně! Rychle jsem složku vzala a zkontrolovala, že k těm zohaveným tělům se ještě nedostala. Ne, na stole zůstaly jen fotky lesa, pár žen a Benova kresba. Val ji vzala a prohlížela si ji. „To jsi ty, že ano?!“ zeptala se. „Jo.“ „Líbí se mi to. Umíš kreslit.“ „To jsem nekreslila já.“ „Aha. Ale je to pěkné. Určitě si to nechej. Táta mi často ukazoval fotky maminky. Fotky z jejich svatby, ze společných výletů i z doby, kdy jsem se jí měla narodit. Byla moc hezká… Dlouhé světlé vlasy, modré oči, pěkná pleť,… A taky byla štíhlá, ne jako ty. Ty jsi dokonce větší než můj strejda!“ A už to bylo tady. Tohle téma si nikdo dřív nebo později neodpustí. Ale myslím, že horší než v případě Sakury to být nemůže. Tedy, pokud se bude stále ještě jednat o žert nebo o nepochopení. Když dojde na urážky… ale to u malé holky přece nehrozilo. „Jsem ráda, že jsi velká,“ řekla, což mě jedině zvedlo náladu. Pokud mě obratem nepřirovná k medvědici, bude to skvělé. „Opravdu?“ optala jsem se. „Jo! Velkých lidí se každý bojí. Ale já už vím, že jsi hodná a že se tě bát nemusím. To ti zlí to ještě netuší…“ „Aha, a počítám, že bude dobře, když to nezjistí.“ „Přesně!“ Zdála se být veselejší než prve, ale to se rázem změnilo. „Co se mnou teď bude, Parvati?“ „Budeš žít u strejdy a tety.“ „Ale to nechci!“ zvolala a rozesmutnila se. Pohlédla na mě prosebným pohledem. „Nemůžu zůstat u tebe?“ „U mě? Ale no tak, vždyť mě ani neznáš.“ „To sice ne, ale chováš se ke mně skoro jako táta. To strejda by se mnou nikdy nebyl, kdybych měla zlé sny a bála se. A kdybych mu zašpinila dům, tak by mě dal na zadek.“ „On tě bije?“ Jen se na mě zvláštně podívala, ale nahlas nic neřekla, jakoby se snad bála toho, že to strejdovi povím. Vrátila se zase k obrázkům a prohlížela si je. Myslím, že prohlížet si ty ženy nebyl zrovna dobrý nápad. Musely jí připadat hrozně zvláštní, možná spíše jako nestvůry a ne lidi. Chtěla jsem jí to vzít a uklidit, ale čím to odůvodnit, zvlášť když jednu takovou ženu měla stále před očima? „Co to je za lidi?“ zeptala se. „Tvoje kamarádky? Jste si trochu podobné… A proč mají všude na těle takové divné boule?“ A sakra… už byl oheň na střeše a já horko těžko hledala vhodnou odpověď. „To jsou ku…“ Říct jí pravdu nebylo nejlepší. Ptala by se na význam toho slova a co pak? Těžko by chápala ten proces, co dovede běžnou ženu z ulice do takovéhoto stavu. Na druhou stranu jí ale musela být jasná taková ta prostá, byť ne zcela správná představa – velké svaly rovná se velká síla. Ach jo, myslím, že jsou témata, kterým by se děti měly obloukem vyhýbat. „Znáš Pepka námořníka?“ zeptala jsem se jí a doufala v kladnou odpověď. „Ahá!“ zvolala, „takže ony jedly hodně špenát a narostly jim veliké svaly, tak jako jemu, ale…“ „Ale co?“ „Ani Pepek takhle nevypadal a pak, Pepek je vymyšlená postavička, kdežto ty jsi skutečná!“ „Svaly máš všude na těle, ne jen na rukou. A já je mám skoro všechny hodně velké, protože…“ Jsem se krmila mužskými hormony? Ne, to nejde takhle říct! Zatraceně! „Chodíš už do školy, že ano?“ „Jo. Do druhé třídy.“ „A máte tělocvik?“ „Máme! Vždycky dvakrát za týden.“ „Tak si představ, že třeba já abych byla takhle velká a silná, mívám tělocvik každý druhý den a to třeba pět nebo i víc hodin.“ „Jé! To by se mi taky líbilo! Já mám tělocvik hrozně ráda – ráda běhám, šplhám po žebřinách,…“ Vyjmenovala ještě celou řadu věcí, zatímco já jen tiše skřípala zuby. Možná jsem měla rychle změnit téma, dokud to šlo, ale sama dobře vím, jaké to je když se chcete od rodičů něco dozvědět a oni vás jen odmítají anebo vám lžou. Jako malou mě hrozně zajímalo, co přesně táta dělá, kam jezdí a proč nebývá doma. Vinou těch jejich řečí jsem snad do třinácti věřila tomu, že být vojákem znamená hodně cestovat po Namibii a tábořit s kamarády na různých místech. Skutečnost jsem se začala dozvídat teprve, když jsem našim řekla, že chci být vojákem taky. Odradili mě od toho a já začala pomýšlet na vesmír, ale stejně to nakonec skončilo úplně jinak. Ta představa, že Val bude za dvacet let stát v New Yorku na podiu a sbírat u porotců body za velikost, symetrii a vyrýsovanost svalů mě však příšerně děsila. Ještě štěstí, že dětské představy se vyplní jen málokdy. „Parvati?“ zeptala se mě. „Můžu si některé obrázky nechat? Hlavně ten tvůj se mi líbí!“ Proboha! Jedna z věcí, které jsou na dětech nejhorší – těžko se jim říká ne. „Eh, to nepůjde. Ty obrázky ani nejsou moje.“ „Tak alespoň ten tvůj. Moc prosím.“ Benovi se nedalo upřít minimálně to, že kreslil perfektně. A i když o mně nejspíše jen slyšel, celkem jsem si byla podobná. Ovšem ta představa, že si tohle nalepí Val nad postel, byla hrozivá. Ale já jí přece nemůžu sebrat jedinou památku, která jí po mě zbude, až tohle všechno skončí. „Tak dobře,“ řekla jsem. Val si můj obrázek vzala a ostatní jsem vložila do desek. Zašla jsem vedle, popadla kytaru a usedla do křesla. Dala jsem nohu přes nohu, opřela o ně kytaru a zadrnkala pár not. „Ty umíš hrát?!“ zeptala se mě s nadšením. „Umím. Znáš Daisy?“ Zakroutila hlavou a já se pustila do hraní jedné typické americké lidové písně. Častokrát jsem zahrála špatnou notu, ale ve výsledku mi Val jedině zatleskala. „Mohli bychom si zazpívat, co říkáš?“ „Jó, to by bylo super!“ „Tak dobře… znáš ‚Old MacDonald had a Farm‘“ „Eh, to je pro děcka. Neznáš něco lepšího?“ „Když já znám jenom ty dětské písničky…“ „Ale no tak, Parvati. Zkus něco jiného, moc prosím.“ „No tak jo…“ From the Halls of Montezuma To the Shores of Tripoli; We fight our country's battles In the air, on land and sea; First to fight for right and freedom And to keep our honor clean; We are proud to claim the title of United States Marine. Nemyslím, že hymna Amerických mariňáků je zrovna to nejlepší, ale vážně jsem si nemohla vybavit slova jiné písně. Ne snad, že bychom se zrovna tuhle v naší armádě měli učit, ale čas od času mě zajímalo, jak fungují armády jiných zemí a tak jsem se dostala i k téhle písni. „To je o vojácích, že jo?“ zeptala se Val. „Jo.“ „Můj táta byl voják…“ „To ten můj taky, stejně jako po něm já.“ „Vážně? Ta písnička ještě pokračuje?“ „Jo, ale už si to nevybavím.“ Vlastně jsem si pamatovala celou píseň, ale můj zpěv byl hrozný. Bylo to otřesné a tím spíše kvůli mému hrubému hlasu, kterého se nejspíše už nikdy nezbavím. Ale mít hrubý, skoro až mužský hlas je pořád lepší než každé ráno stát u zrcadla a strachovat se, jestli mi nezačaly růst vousy. Štěstí, že teď už k tomu snad nikdy nedojde. Odložila jsem kytaru, protože venku už svítalo a telefonát od Bena byl blízko. Teď se uvidí, jestli jsem schopná vyjednávat. Když se rozdrnčela vysílačka, zašla jsem do kuchyně, aby mě Val neslyšela. Ben se skutečně ozval přesně v osm hodin. Bylo mi jasné, že na tom, co mu řeknu, závisí lidské životy… „Tak, co Parvati, už je ohniček založený?“ „Ne a ani nebude. Dobře mě poslouchej, Bene – já sice byla v armádě a věčně tam slýchala rozkazy, ale to, co děláš ty, je příliš. Mám tu ty tvé dokumenty a věř mi, že nechat je všechny shořet mi problém neudělá. Jestli ti na nich záleží, přejdi k dalšímu úkolu jinak tvé oběti navěky zmizí a to přece nechceš, že ne?“ Nastalo ticho a mě to až děsilo. Jak dlouho mu potrvá, než zase něco řekne? „Parvati,“ ozvalo se „Odpouštím ti, víš? Udělala jsi chybu, ale já mám dobré srdce, hodně lidí říká, že mám dobré srdce a tak ti prominu. Pověz mi, máš radši muže nebo ženy?“ „Ehh, radši muže.“ „Pověz mi něco o sobě. Představ si, že jdeš na pracovní pohovor a musíš toho na druhé straně přesvědčit o své výjimečnosti, jinak dostaneš padáka anebo… nebo podstatně horší práci.“ To skoro znělo, jako kdyby mi hrozil nějaký obtížný úkol. „Dobře… Jmenuji se Parvati Singh, je mi 28 let, jsem svobodná, bezdětná a žiju v Británii. Po studiu jsem narukovala v Namibii do armády, jako jedna z mála žen. Co vím, byla jsem vůbec jediná, která se dostala do pěchoty a která povýšila až na seržantku. Ocitla jsem se i v ostrých bojích, většinou u hranic s Angolou. Ve volném čase jsem se bavila hrou na kytaru a občas jsem zpívala.“ Byla to skoro lež, ale říct mu, že mojí velkou zálibou je karate a box by mu mohlo vytrhnout z rukou otěže. Dokud měl za to, že má vše pod kontrolou, měla jsem víc prostoru. „To je… moc dobrý. Určitě jsi na sebe pyšná.“ „Vlastně jo.“ „Ony tak zajímavý život neměly. Atletky… sestry… nikdy nedosáhly úspěchu. Velká síla znamená velký potenciál k velkým činům a oni jich nedosáhly. Dal jsem jim poslední možnost! Hrály hru, ale neuspěly. Neměli motivaci a proto porušili pravidla. Byly tak slabé... Zasloužily si umřít, nemyslíš? Člověk, který se rozhodne být silný, musí svoji sílu zúročit!“ Neřekla jsem na to nic. Jen hledala odpověď. „Parvati jsi tam? Slyším jen… funění.“ „Ano. Chci říct – jo, zasloužily si to. Člověk, který je sečtělý, zkušený a vystudovaný by měl své schopnosti zúročit. To samé platí v případě fyzicky velmi zdatných lidí. Jejich potenciál musí být plně využit, jinak zklamou sebe i okolí.“ „Přesně! Viděla jsi ty z plakátů? Jsou to vítězky! Šampionky silových soutěží – nejlepší z nejlepších! Takové měly ty sestry být, ale nebyly…“ „A já taková jsem? Zasloužím si umřít?“ „Možná ano, možná ne. Jsi voják, což je skvělé, ale to já už dávno věděl a také jsem věděl, že jsi odešla z armády. To není dobré, Parvati.“ Odmlčel se a bylo znát, že přemýšlí. „Parvati? Za nesplnění úkolu si zasloužíš trest.“ „Trest?! Ale já ti o sobě pověděla...“ „Ano a proto tě před trestem varuji. Můžeš se připravit…“ Zase jen šum… Neměla jsem sebemenší ponětí o tom, co tím trestem myslel. Tady v domě jsem přece v relativním bezpečí, i když… ať sem vpadl kdokoli, Ben to určitě nebyl. To by bylo příliš absurdní. Možná i Valeriin otec zemřel rukou jiného muže a ten se teď pokusil dostat i uprchlou dcerku, která by mohla svědčit proti němu. Co je horšího než jeden šílený psychopat? No přece dva! Zatraceně! Vrátila jsem se do pokoje s hlavou plnou myšlenek. Vážně zrovna já musím mít takovou smůlu? Byla jsem zralá na prášky. Třeba tu najdu něco na uklidnění. Eh, je to mnohem, mnohem horší než tehdy v armádě. Ale psychicky se složit je to poslední, co potřebuji. Musím se sebrat a to hned. Až teď jsem si uvědomila, že Val v pokoji není. „Val! Kdepak jsi?“ „V kuchyni!“ ozvalo se. Val právě servírovala na stůl dvě misky s cereáliemi. „Máš hlad, Parvati?“ „Ani nevíš jaký,“ usmála jsem se. „Nejprve se ale porozhlédnu na zahradě.“ „Ale…“ „Neboj, hned jsem zpátky.“ Odemkla jsem vchodové dveře a vyšla ven. Po dešti nebylo ani památky, jen tráva byla stále mokrá. Nezdálo se však, že dnes bude hezky. Na obloze se stahovala bouřková mračna. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Obešla jsem dům a zastavila se pod oknem do ložnice. Stále tu byl jemně cítit zápach, ale nikde tu nebyla krev. Jen na zdi domu byla přilepená nějaká zvláštní hmota. Zprvu jsem myslela, že to jsou snad slimáci, ale v tuhle roční dobu?! Na jednu tu skvrnu jsem sáhla a přičichla si k ní. Bylo to mazlavé, lepkavé a smrdělo to hnilobou. Vůbec jsem nechápala, co to má být. Vrátila jsem se do domu, umyla si ruce a zasedla ke stolu. Jsem zvyklá snídat cereálie a zdálo se, že Val taky. Většině lidem to moc nechutná. Nechápu proč. „Co budeme dnes dělat?“ zeptala se Val. „Mohly bychom třeba kreslit!“ navrhla mi. „Možná, že odtud budeme muset rychle odejít, Val. Nahoře v patře jsou v jednom pokoji krabice a viděla jsem tam i batoh. Sbalíš do něj nějaké jídlo, pití, nůž, teplé oblečení a lékárničku z dolní koupelny. Zvládneš to?“ „Určitě. Půjdeme na výlet!“ Byla celkem šikovná, což bylo jedině dobře. Když dojedla, vzala misku do dřezu a začala ji mýt. „Parvati,“ oslovila mě. „Kde jsou ti lidi, co jim hlídáš dům?“ „Odjeli na dovolenou. Někam do Kanady, myslím.“ „Aha. A odkud tedy jsi?“ „Až z Evropy.“ „Páni, to je daleko, viď?“ Val dokonce vzala i moji prázdnou misku, aby ji mohla umýt. „Máš děti, Parvati?“ „Ne, nemám děti. Ale jednou bych si je přála mít.“ Val se na mě usmála a začala nádobí utírat. „Jakou máš práci? To takhle hlídáš lidem domy, když jedou někam pryč?“ „Ne, to ne. Já jsem… já vlastně hlídám hlavně lidi. Bydlím se svojí kamarádkou, která se teď stará o miminko a obě dvě chráním.“ „Mě jsi taky zachránila! Ale není ti smutno, když kamarádka má miminko a ty ne?“ „Počkej, počkej, pojď sem ke mně.“ Poslechla a já si ji posadila na klín. „Co tím myslíš?“ „No... nechtěla by sis mě vzít s sebou?“ „Ale no tak, Val. To přece nejde.“ „U nás ve třídě je taky jeden kluk, co nemá rodiče a bydlí s dědečkem a říká, že by si hrozně přál mít mámu a tátu. Taky bych chtěla tátu, ale…“ Myslím, že neměla daleko k slzám. „Ale táta už není a mámu jsem nikdy neměla. Tak co kdybych měla náhradní maminku?!“ „Nejde to, Val. Ty máš svoje příbuzné tady a já jsem pro tebe cizí člověk.“ „Ale až se poznáme, tak cizí nebudeš! A jsi hodná, hodnější než teta a strejda.“ „Běž teď připravit batoh, dobře?“ Odešla z kuchyně se svěšenou hlavou a mě jí bylo líto. Nemohla se ke mně ale nijak upínat. Svůj život má tady – má tu příbuzné, školu, kamarády,. no prostě všechno a to, že jsem jí zachránila život a snažím se o ni postarat, jak nejlépe dovedu, ještě neznamená, že by měla všechno hodit za hlavu. Snažila jsem se přijít na to, co Ben myslel tím trestem. To snad přijde sám osobně, aby mi něco provedl? Anebo, že by ten druhý muž byl na jeho straně? Nic z toho nedávalo smysl a já se jen utápěla v myšlenkách. Napadlo mne, že půjdu trochu shodit stres a zajdu do posilovny, ale zavrhla jsem to. Pokud má skutečně k něčemu dojít, pak musím být tady a připravená. Asi po půl hodině se Val vrátila dolů s batohem, který sotva uzvedla. „Už jsem všechno sbalila!“ volala ještě ze schodiště. „Ale batoh je hodně těžký.“ „Počkej, Val, já si ho vezmu. Netahej se s ním.“ Než jsem však stihla vyjít po schodech, někdo zabušil na dveře. „Haló, tady Rain!“ ozvalo se zpoza dveří. „Val, schovej se.“ Zaběhla dolů do pokoje a já litovala, že ve dveřích není kukátko. Rain... kdo to může být? Třeba jen někdo známý Goyalových. Otevřela jsem dveře a spatřila rozložitou brunetku v černém nátělníku a stejně barevných kraťasech. „Kdo jste?“ zeptala jsem se. „Rain Peaková. A vy?“ „Parvati Singh. Co tu děláte?“ „Jen to, co musím.“ Kopla mě do prsou a já se zapotácela. Málem jsem skončila až na zemi. Popadla jsem malou vázičku z poličky vedle schodiště a mrštila ji po ní. Uhnula a vrazila mi ránu do zubů. Opřela jsem se zády o dveře do pokoje. Ona vymrštila nohu a prokopla mě dveřmi. Padla jsem na záda. Kruci! Val začala křičet hrůzou a já se snažila urychleně vstát. „Parvati!“ vykřikla Val a poslala mi po podlaze nůž. Popadla jsem ho a pokusila se tu mrchu bodnout. Chytila mě za zápěstí a chtěla se přetlačovat. Nebránila jsem se tomu, ale ona měla pořádnou sílu. Bylo to celkem nerozhodné, když si pomohla nohou a kopla mne pod koleno. Vytrhla mi nůž a zarazila mi ho do ramene. Val zděšeně vykřikla mé jméno. Já popadla kytaru, napřáhla se a praštila jsem cizinku do hlavy. Kytara se rozbila, ale ji to vyvedlo z rovnováhy. Vrazila jsem ji pěst do žaludku a hned na to do tváře. Z úst jí začala téct krev a ne málo. Zapřela se o futra dveří, vymrštila nohy a skopla mě na kávový stolek, který pod mou vahou prasknul. Ukázala na mě prstem a řekla: „Myslím, že ti to stačí.“ Odešla rychlým krokem z domu a ani se neohlédla. Val ke mně přiběhla a hrůzou v očích. „Mami,“ řekla mi. „Mami, to bude dobré!“ Měla jsem zatracené štěstí, že stolek nebyl skleněný. Val mě chytila za ruku, to aby mi pomohla vstát. Usedla jsem na pohovku a dívala se na tu ránu. Tekla z ní krev. „Mamí, bolí to?“ „Vyndej z batohu tu lékárničku a přines mi ji.“ „Už běžím!“ Během minutky byla zpátky, položila lékárničku vedle mě a otevřela ji. Já si vzala desinfekci, namočila v ní hadřík a ránu si vyčistila. Nebyla moc hluboká, ale bolelo to. Nemohla jsem si ránu sama zašít a chtít to po Val by bylo přehnané. Vyndala jsem z kapsy obvaz a až teď si uvědomila, že ta Rain ho měla taky kolem kloubů na ruce, stejně jako já. Měla i chrániče a podobné oblečení. Takže tohle byl ten trest… Ben na to všechno nebyl sám a bylo to i logické – uhlídat tři rukojmí, sledovat mě a ještě zadávat úkoly? To sám nestihl. „Val, můžeš mi tu ránu zavázat?“ „Uh, já nemám ráda krev…“ „Ale no tak, Val. Já to potřebuju a víš ty co? Teď jsi zase zachránila ty mě. Jsi statečná.“ Vzala kus obvazu. Ovázala mi ránu a pomohla mi ji utáhnout. Stále ale vypadala hrozně vyděšeně a to obzvláště při pohledu na tu krev, jež mi stékala po paži. Když bylo hotovo, opřela jsem se a položila si ruku na ránu. Úplně se mi z toho zranění zamotala hlava. „Neumřeš, že ne, mami?!“ „Neboj se o mě a…“ „Copak maminko?“ „Ale nic. Nic, to je v pořádku.“ Val zašla zase zamknout vchodové dveře a pak poklidila rozbitý stolek, aby nepřekážel. Posadila se vedle mě a určitě poznala, že mám plnou hlavu starostí. Pohladila mě po ruce. „Už to nebolí?“ „Je to lepší. Val, myslíš, že bys dokázala dojít do vesnice?“ „Mami?!“ vykřikla plná zděšení a stiskla mně zápěstí. „Ty mě chceš poslat pryč?!“ „Ne, to nechci, ale tady není bezpečno.“ „Ale… ale pak tady přece nemůžeš zůstat samotná! Musíme zůstat spolu. Ve dvou jsme přece silnější nebo ne?“ Co jí na to říct? Měla jsem strašnou chuť se sebrat, hodit vysílačku na zem a jít pryč. Ale copak to mohu udělat a pak se po nocích nebudit s plnou hlavou výčitek? Tady nejde jen o Val. Někde tam v parku jsou v zajetí nevinní lidé a jen já je můžu zachránit. Ano, mohla bych poslat Val pro pomoc, pro policii, ale co když se jí něco stane? Co když zabloudí, co když ji někdo přepadne, co když... Někdo ji chce zabít o tom není pochyb. Musela vidět vraha svého otce a ten se teď bojí, že Val bude svědčit proti němu. Ne, nemůže jít samotná do vsi. Byl to hloupý nápad. Ale bude tady a se mnou ve větším bezpečí? Ach, bože... Byla jsem vážně bezradná. Ta zodpovědnost mě tížila. Chci, aby to všechno dobře dopadlo, chci pomoci všem a porazit Bena, ale jak? Val pro mě bude jen přítěží. A taky bych jí měla vysvětlit, aby mi neříkala mami. Je to nevhodné, ale copak se na ni můžu kvůli tomu zlobit?! Asi jsem první, koho kdy nazývala matkou a to slovo pro ni má trochu jiný význam než pro většinu dětí. Zapípala vysílačka, já se rychle zvedla a odešla před dům. „Parvati,“ ozvalo se. „myslím, že už jsi dostala lekci…“ „Ta tvoje holka taky nedopadla nejlépe! A víš ty co, Bene? Já mám těch našich her po krk. Teď hned chci slyšet Goyalovi, abych věděla, že jsou naživu!“ „To půjde těžko, Parvati. Budeš mi muset věřit.“ „Ale já ti nevěřím! Poslou…“ „Parvati, nezvyšuj na mě hla…“ „Poslouchej mě!“ zařvala jsem. „Mám tady ty tvé obrázky, a jestli Goyalovým nepředáš vysílačku, tak je teď a tady roztrhám!“ Neodpověděl. Bylo ticho a já věřila tomu, že se chystá vysílačku někomu předat. Jenomže pak se zase ozval... „Překvapila jsi mě, Parvati. Ten večer, co jsi přijela jsi mě překvapila a já nestihl všechno připravit. Nechal jsem své cennosti v domě a ty mě teď s nimi vydíráš! To od tebe není čestné.“ „Bene, já nežertuji! Dám ti ty desky, ale výměnou za rukojmí.“ Tohle byl hrozně odvážný a hrozně riskantní tah. Vážně mám v rukou takovou páku? Ale já už si nechtěla hrát na kočku a myš. „Chci osobní setkání. Ty, já a Goyalovi.“ Chvíli byl tiše, patrně si to promýšlel a pak konečně spustil: „Asi dvě míle od domu je jezero a za ním molo. Na břehu jezera je půjčovna kánoí. Vloupej se dovnitř, jednu ukradni a přepluj na protější břeh. Budu na tebe čekat na molu.“ „Bene! Bene!“ Nemělo to smysl – zavěsil. „Kdo to je?“ otázala se Val. Stála ve dveřích a zřejmě slyšela celý rozhovor. „Val… podívej Val, já... ehh... majitelé tohohle domu nejsou na dovolené. Unesl je ten muž z vysílačky a já se je snažím zachránit.“ „Jsou to tví přátelé?“ „Vlastně jsou to přátelé mé kamarádky. Budu muset přes jezero a já nevím, co bude potom. Nemůžeš se mnou, je to příliš nebezpečné.“ „Ale mami!“ Val se na chvíli odmlčela a pak řekla: „Táta měl v naší chajdě pušku. Mohla by se ti hodit.“ „Pušku? Řekni mi kde je a pak se schovej tady v domě. V žádném případě nikomu neotvírej a...“ „Mami! Ale ty tu chatku sama nikdy nenajdeš. Já to místo poznám až ho uvidím z jezera, ale nemůžu ti ho popsat.“ „Val... no tak dobře. Vezmu tě s sebou.“ „Mamí!“ zvolala nadšeně Val a vrhla se mi kolem pasu. Zvedla jsem ji do náruče. „Ale budeš mě poslouchat, dobře? Když řeknu, abys utekla, tak utečeš a nebudeš na mě čekat.“ „Spolehni se!“ Vzala jsem batoh, do ruky sekeru a s vysílačkou u pasu vyrazila z domu. Val dostala další nůž na ochranu a teplé zimní rukavice. To já musela zůstat v titěrných kraťasech a nátělníku. „Nebude ti zima?“ optala se mě Val. „Bude, ale ten zlý člověk to tak chce.“ Myslím, že Benovi nešlo o to, abych venku mrzla, ale spíše ho těšila ta představa, že jsem takto oblečená. Byl to zvrácený šílenec a ta jeho společnice vypadala, že bude tvrdým oříškem. Cesta k jezeru zde byla, takže nehrozilo, že zabloudíme. Chatrči jsme se však raději vyhnuli obloukem přes les. Nechtěla jsem Val ukazovat mrtvolu medvěda. V jednu chvíli se Val zastavila a pohlédla na oblohu. „Bude pršet,“ řekla mi. „Zvedá se vítr a blíží se bouřka. Dá se jezeru vyhnout? Myslím tím, obejít ho po pěšině?“ „K chatce jsme jezdili z druhé strany, tam jak jsou ty skály. Cesta tam je ale je to daleko. Myslím, že tam vede starý tunel, ale táta říkal, že je moc nebezpečný.“ Ušly jsme asi půl druhé míle, když Val sotva pletla nohama. Viděla jsem na ní, že potřebuje odpočinek, ale nechtěla nic říct, asi proto, aby pro mě nebyla přítěží. „Vezmu tě na ramena, co ty na to?“ „Jé… táta mě taky zvedal, abych lépe viděla.“ „Tak pojď.“ Posadila jsem si ji na ramena a šla dál. Dorazily jsme k jezeru a krátce nato se rozpršelo. Vážně se mi nechtělo překonávat vodní plochu za silného deště a větru v kánoi. Půjčovna loděk byla pár metrů od nás. Položila jsem Val na zem a přišla k malé boudě se zavřenými dveřmi. Bylo po sezoně a tak se opuštěnost dala předpokládat. Hned vedle půjčovny byla dřevěná bouda s okénkem a cedulí - občerstvení. Židle a stolky byly nejspíše uvnitř, pokud tu vůbec nějaké měly být. Na dveřích od půjčovny byla petlice a to dost masivní. Petlici by bylo možné odšroubovat a tím se vyhnout nutnosti odemykání, jenomže šroubovák jsem neměla. Vytáhla jsem z kapsy kraťas peněženku a vyndala cent. Bylo to trochu obtížné, ale snad se povede šrouby povolit. „Eh, mami?“ oslovila mě Val a mě to její ‚mami‘ už dost vadilo. Bylo to krásné, když mě někdo řekl mami, ale já jsem přece cizí člověk, ne její máma! Nemůže mě oslovovat mami. „Copak?“ zeptala jsem se. „Co to děláš? To přece není naše!“ „Jen si potřebuji půjčit loď. Pak ji zase vrátím.“ Asi to pochopila a já se vrátila ke šroubům. Podařilo se mi je všechny uvolnit a pomocí sekery petlici vylomit, ale ty dveře stále něco blokovalo. Jakoby snad byly zaseknuté! Sekeru jsem vsunula do spáry mezi stěnou a zabrala. Šlo to ztuhla, ale povedlo se. Dveře povolily a já mohla vejít. Uvnitř byla tma, takže jsem vytáhla baterku a posvítila si. Byly tu laciné plastové stoly i židle, krabice, nářadí, dokonce gril a také hromada osmi kánoí přikrytých plachtou. No, nic moc. Kánoe vypadaly hodně staře a co jsem si všimla jedna měla dokonce díru. Ale žádná kánoe nebyla za tohohle počasí vůbec bezpečná – nemohla jsem to riskovat, obzvláště ne s Val. Tím spíš, že jsem na kánoi v životě neplula a pokud něco zkazím a převrhneme se... ne, tohle je vyloučené. „Mami!“ ozvala se zase Val. „Co je, broučku?“ „Je mi zima.“ Skutečně se celá třásla. Raději jsem vyndala teplé oblečení a uvázala jí ho kolem ramen. Věděla jsem, že to na dlouho nepomůže. „Val, ty víš, kde je ten tunel, o kterém táta mluvil?“ „Myslím, že jo! Ale měly bychom radši skály obejít.“ „To by trvalo moc dlouho a my nemáme čas. Doveď mě k tomu tunelu, dobře?“ Následovala jsem Val kousek zpátky po cestě a potom zarostlou vyšlapanou stezkou do houští. Uběhla snad hodina, než jsme dorazily k vysoké skále tyčící se nad jezerem. U její paty byl ohromný otvor. Vypadalo to spíše jako starý a dávno nepoužívaný důl. Cedule se zákazem vstupu byla výmluvná… „Táta říkal, že se tady těžilo vzácné kamení, ale teď už tam nikdo nechodí. Ani my bychom neměly.“ „Pokud tam je cesta, tak je to jediná možnost.“ Zapnula jsem baterku a vstoupily jsme do tunelu. Ten asi po pěti metrech přehrazovala brána z pletiva. Nebyla však tak vysoká, aby se nedala přelézt. „Val, když tě vysadím nahoru, zvládneš dolů seskočit?“ „Určitě!“ Výborně. Během chvilky byla na druhé straně a já lezla za ní. Cesta se snižovala a brzy jsme dorazily do většího sálu se spoustou odboček, jež však byly přehrazeny masivními ocelovými vraty. Ve své době to musel být úspěšný důl, ale teď byl spíše úkrytem pro feťáky. „Nesahej na to!“ vykřikla jsem, když si Val všimla injekční stříkačky potřísněné krví. Byly tu obaly od drog, dvě matrace a pár prázdných lahví alkoholu. „Někdo tu bydlí?“ podivila se Val. „Doufám, že už ne.“ Po levici jsem měla jediný otevřený tunel a vpravo zase schodiště do kontrolní místnosti. Bylo mi jasné, že elektrický proud už tu celá léta nefunguje, přesto tu mohly být nějaké užitečně věci. „Mami, já se bojím!“ zvolala Val a její slova se jako ozvěna odrážela od skály okolo. „Se mnou jsi v bezpečí, Val. Drž se u mě, ať na tebe vidím, dobře?“ Vyšly jsme po kovových schůdcích nahoru a já otevřela dveře do malé místnůstky, které vévodil veliký panel s páčkami. Nesvítil a nefungoval. Byly tu dvě šatní skřínky, ovšem skoro prázdné. Pouze plakát jakési prsaté holky tam zbyl. „Obrázek?!“ zvolala nadšeně Val. „Tenhle ti nemůžu nechat.“ „Proč ne?“ „Protože…“ Zezdola se ozvalo hlasité říhnutí a kroky. „K zemi,“ zašeptala jsem a vypnula baterku. Opatrně jsem se připlížila k okénku, stejně jako Val. Vyhlédla jsem a snažila se prohlédnout tmu. Jediné, co sál zčásti osvětlovalo, bylo denní světlo prostupující tunelem. Bylo velmi slabé, ale viděla jsem jednoho muže, jak se pomalu belhá k matracím. Posadil se na ně a zapálil si cigaretu. Ve slabém světle zápalky jsem mu na chviličku pohlédla do tváře. Měl hustý plnovous a na hlavě zeleného kulicha. Nevypadal jako běžní feťáci, které jsem potkala v léčebně a ani jako ti, kteří jsou k nalezení po setmění v temných uličkách Londýna. Vzpomněla jsem si, že matrace tam dole byly dvě. Pevně jsem uchopila sekeru a otočila se k Val. „Připrav si ten nůž a dávej pozor. Já jdu dolů.“ „Ale…“ „Pšt.“ Opatrně jsem vyšla z místnosti a doufala, že schodiště nebude vrzat. Velice pozvolna, přidržujíc se zábradlí, jsem sešla dolů do sálu. Přikradla jsem se k muži, tak aby byl na dosah ruky nebo spíše sekery. Teprve teď jsem zapnula baterku a posvítila na muže. „Héj,“ vykřikla jsem. On se polekal a postavil na nohy. „Kdo jste?“ ptala jsem se. „Proboha!“ vykřikl vyděšeně a pokřižoval se. „Héj, Marty!“ vykřikl, načež jsem ho přirazila ke stěně. „Kolik vás tu je? Jen dva?“ „Kurva, jo!“ „Já a moje dcerka nestojíme o potíže. Dá se projít tím druhým tunelem ven?“ „Jasně že jo! Odkaď si myslíš, že jsme sem přišli?!“ „Dobře.“ Otočila jsem se, protože druhý muž, ten Marty, se vrátil. Oba měli potrhané oblečení, byli dost staří a hrozně zapáchali. Odstoupila jsem od nich a zavolala na Val. Ta přiběhla dolů a schovala se za mě. „Co tady vlastně chcete?“ optal se mě zase ten muž. „Jen projít skrz, nic víc.“ „No tak to ne, dámy! Nahlásíte nás správě parku a co potom?“ „Nikoho nahlašovat nebudu a teď odcházíme.“ „Tak to prr!“ vložil se do toho Marty a přišel ke mně s lahví alkoholu v ruce. Předala jsem Val baterku a nemusela jsem ani nic říct, aby pochopila, na koho má svítit. „Možná se můžeme dohodnout,“ řekl, pohlédl na Val a hlasitě se zasmál. „Copak máte v tom batohu?“ „Nic pro vás dva,“ odvětila jsem. Marty se shýbnul k Val, která polekaně ucouvla. „A co ty, maličká? Nechceš ke strejdovi?“ „Nesahej na ni!“ zdůraznila jsem. „Nebo co, Godzilo?“ „Nebo ti useknu ruku.“ „Héj, Tony, tak ona nám prej usekne ruku.“ I ten druhý se přiblížil až ke mě. „Uděláme dohodu,“ řekl mi Marty. „Můžeš odejít, ale tenhle tunel je náš a kdo chce skrz, musí nám zaplatit, takže ta holka tu zůstane.“ Val vyjíkla hrůzou. Ti dva se postavili tak, aby mě oba mohli okamžitě napadnout. „My jsme dva,“ řekl Marty, „a ty jsi sama, tak buď rozumná, polož tu sekeru a zachraň si kejhák.“ „Val, broučku, když to bude nutné... miř na oči.“ Udeřila jsem Martyho násadou sekery do zubů. Hned na to kopancem odstrčila toho druhého. Uskočila jsem dozadu a zabořila Martymu sekeru do boku. Vytrhla jsem ji a srazila ho na zem. Tony se po mě ohnal pěstí, já ji zablokovala sekerou. Chytil se násady a snažil se mi sekeru vytrhnout. Udeřila jsem ho hlavou do nosu, načež povolil prsty a já mu zabořila sekeru mezi rameno a krk. Zůstala v něm trčet a já musela řádně zabrat, abych sekeru vyndala. Marty se svíjel na podlaze a držel se za krvácející ránu. Druhou rukou se snažil odstrkovat od země. „Vyhrálas!“ zvolal. „Nech mě. Prosím!“ Ohlédla jsem se na Val. Měla otevřená ústa, ale stále se snažila svítit mi na Martyho. „Nedívej se,“ řekla jsem Val. Napřáhla jsem se sekerou a rozštěpila té lidské zrůdě lebku. Pak jsem se otočila na Val. Dívala se… Viděla, co jsem právě provedla. „Ma-mami…“ třásla se a vzlykala. Shýbla jsem se k ní a otočila ji zády k tělům. „Nešlo to jinak,“ řekla jsem. „Ale… ale on se nebránil.“ „Protože věděl, že prohrál. Chtěli mi tě vzít, Val. Byli to zlí lidé. Teď už neublíží nikdy nikomu.“ Objala mě kolem krku a dala mi pusu na tvář. Chytila jsem ji za ruku a vydaly jsme se tunelem dál k druhému východu. Tunel se začal pomalu zužovat a před námi se objevilo denní světlo. „Mami,“ oslovila mě Val. Už mě neřekla jinak než mami… zatraceně. „Mami, já jsem ti lhala.“ Zastavila jsem se a pohlédla na ni. „Lhala? O čem?!“ „Naše chatka… ona je vidět z jezera. Nejde ji přehlédnout, protože stojí na vysoké skále a dolů k vodě vede pěšinka. Já jsem jen chtěla jít s tebou, víš? Zlobíš se na mě?“ Hleděla na mě svýma smutnýma očima, jakoby čekala, že ji vynadám nebo dokonce naplácám na zadek. „Ne, nezlobím,“ zakroutila jsem hlavou, „ale už mi nikdy nelži.“ „Nebudu. Slibuju, že nebudu!“ Pohladila jsem ji po vlasech a usmála se na ni. „Tak pojď. Je to ještě daleko?“ „Kdepak. Jen co vyjdeme ven, už bude chatka vidět!“ Už jsem vypnula baterku, abych zbytečně nenamáhala baterii a vrátila ji Val. Ta zpod bundy vyndala obrázek a ukázala mi ho. „Říkala jsem, že to máš nechat být!“ „Ale… já mám ráda obrázky.“ Vzala jsem jí ho a prohlédla. Nahatá, kozatá čůza, co se opírala o sporťák. Nalakované nehty, blyštivé náušnice, piercing v pupíku, rudé rty, vyholený rozkrok,… „Víš co, Val? Tenhle obrázek si zase nechám já, dobře?“ „Tak jo.“ Jen co se přestala dívat, zmačkala jsem ho a hodila na zem. Nesnáším lidskou faleš a na tom obrázku jí bylo víc než dost. Za zabití těch lidí jsem necítila vinu. Dostali, co chtěli, a já udělala, co bylo třeba. Na mém místě by to samé udělala každá matka. Řekla jsem matka?! Ach, bože. Kráčela kousek přede mnou a zdálo se, že nemá obavy z návratu k chatě. Nejspíš její táta neumřel přímo tam, ale někde dál v lesích. A možná, možná ho zabil někdo z těch dvou… Chmm, byla moc pěkná a taky rozumná na svůj věk. Měla mě ráda… a já ji. Ani na moment mě nenapadlo ji těm dvěma nechat, bylo to zkrátka něco, přes co nejel vlak, a nedovolím, aby kdokoli jiný Val ublížil. Začínala pro mě znamenat hodně. Ano, byla to neobvyklá situace, pořádně jsem ji neznala, ale uměla bych si ji představit jako svoji dceru. Na základě toho mála, co o ní vím, určitě ano. Pode mnou cosi kovově cvaklo a já strnula. „Val!“ Zapnula baterku a posvítila pode mě. Stála jsem na veliké rezavé sklápěcí pasti. Stačilo povolit zatížení a past by sklapla. Před námi byly ještě další dvě, možná obrana těch dvou proti medvědům a jiným šelmám. „Val,“ oslovila jsem holčičku a cítila, jak mi po čele teče studený pot. „Val, běž ven a… máte v chatce sekeru nebo… nebo prostě cokoli asi takhle dlouhého?“ „Mami?“ „Přines mi to Val a dej pozor na ty pasti!“ Utíkala pryč a já pomalu opřela sekeru o jednu polovinu zubaté pasti. Měla jsem vůbec šanci sklápěcí mechanismus zablokovat? Těžko říct, ale skončit s nohou v pasti by bylo o život. Asi by mi to celou nohu neurvalo, možná by i kost vydržela, ale to zranění by bylo hrozné, navíc by pravděpodobně došlo k otravě krve. Zůstat stát bez sebemenšího pohybu bylo ubíjející, ale byla jsem na to zvyklá, ovšem neustále tlačit na spínač a nepolevovat, bylo mnohem horší. Úpěnlivě jsem vyhlížela Val, která se stále ne a ne vrátit. „Val!“ vykřikla jsem z plných plic, ale ona stále nikde. Sledovala jsem ty zuby a měla před očima moment, kdy se hrozivou rychlosti sklopí k sobě a zaboří se do masa. Už jsem to nemohla vydržet a nohu jsem pokrčila. Rukou jsem se zapřela o sekeru držící jednu polovinu pasti. Druhou ruku jsem položila mezi zuby druhé poloviny. „Val! Kde jsi?!“ Nic. Byla vůbec nějaká naděje, že dokážu past udržet otevřenou, alespoň dokud nevytáhnu nohu? Těžko. „Váál!“ „Mami?!“ ozvalo se. „Val, broučku, ukaž, máš něco?“ Nesla velký kovový pohrabáč. Vzala jsem si ho a zatížila s ním část pasti. Zatraceně… škoda, že ten spínač byl úplně celý pod mojí botou. Zapřela jsem se o oba nástroje tak silně jak jen to šlo a pak si v duchu odpočítala moment, kdy povolím spínač. V mžiku jsem vytáhla nohu a pustila nástroje. Past sevřela sekeru i pohrabáč. Uff… Teď jsem mohla past zase rozevřít, ale nechtělo se mi na ni už sahat. Byla opravdu hodně stará a rezavá. „Jsi v pořádku, mami?“ „Jo… asi jsi mi právě zachránila život. Pojď odsud radši pryč.“ Od vchodu do tunelu byla skutečně vidět malinká chatka na vrcholku skály. Vyšlapat tu cestu až k ní bylo snadné. Byl odsud opravdu fantastický výhled na jezero, který nyní kalila jen mlha. Val otevřela dveře dovnitř a vešly jsme. Vybavení bylo strohé, leč dostatečné – plynový vařič, kamna, stolek a dvě židle, lavor, v němž stále byla čistá voda a ve vedlejší místnosti pak dvě postele. Očekávala jsem, že tohle místo na Val pořádně zapůsobí, že bude vzpomínat, možná i plakat, ale snášela to tu statečně. Její otec vážně musel zemřít někde jinde. Napadlo mě, že se zeptám, jenomže k čemu by to bylo? Jen bych jí ublížila. „Kde je ta puška?“ zeptala jsem se. Val ukázala ke stropu, kde byla nenápadná malá dvířka. Otevřela jsem je a z přihrádky vytáhla dalekohled, zabalenou rozloženou loveckou puškou, dokonce s optikou a plechovou krabičku se šesti náboji. Kdyby to byla jen puška, řeknu, že to měl Valeriin otec na ochranu, ale optika a dalekohled k tomu? Co když ho někdo zabil kvůli pytláctví? „Co teď, mami?“ „Teď? Trochu si odpočineme a já zatím tohle složím.“ Netrvalo mi to ani minutu, nicméně viděla jsem na Val, jak je unavená. Bylo toho na ni už příliš. Z batohu jsem vytáhla dva kusy pečiva a šišku salámu. Po jídle jsme vyšly z domu a naskytl se nám pohled na duhu nad jezerem. „Jé!“ zvolala Val a ukázala na duhu. „Krásné, viď?“ Navlékla jsem si pušku přes řemen na záda a kolem krku jsem si dala dalekohled. Chytila jsem Val zase za ruku a pokračovaly jsme podél jezera dál. Šly jsme celé hodiny a já byla překvapená tím, jak je Val statečná. Žádné škemrání o to, abych ji nesla, žádné prosby o návrat, nic takového. Poslušně kráčela mě po boku a to až do chvíle, kdy se pod námi vylouplo veliké dřevěné molo. Byly jsme vysoko na skále a dolů to bylo ještě skoro půl míle cesty, nicméně molo bylo dobře vidět a na něm seděl člověk. Seděl na židli a byl ke mne otočený zády. Okamžitě jsem zaklekla a vytáhla dalekohled. Muž byl v kostkované bundě, riflích a na hlavě měl kšilt. Vypadalo to, jakoby na někoho čekal. U pasu měl zastrčenou vysílačku. Hned, co jsem si ji všimla, jsem sundala z ramene pušku a lehla si na skálu. Val mě napodobila a zeptala se: „To je ten zlý člověk?“ „Přesně tak. A teď buď absolutně tiše.“ Připravila jsem si zbraň, nabila ji, opřela loket o zem a zamířila. Ben sledoval jezero jakoby mě vyhlížel. Určitě netušil, že jsem to vzala jinudy a vpadla mu do zad. Zprvu jsem namířila na hlavu, ale na takovou dálku byl moc obtížně zasažitelný cíl a to obzvláště s loveckou, nikoli armádní puškou. Bylo dobře, že už nepršelo a vítr se uklidnil. Věřila jsem tomu, že zasáhnu, že tu bestii dostanu a bude po všem, tedy skoro po všem. V lese se pohybovala ještě ta Rain a člověk, co v noci napadl Val. Když jsem měla zamířeno, zhluboka jsem se nadechla, zpevnila ruce a stiskla spoušť. Ben spadl ze židle s dírou v zádech. „Páni!“ řekla Val. Vypadala opravdu překvapeně a já netušila, jestli to je mou muškou nebo skutečností, že jsem zabila dalšího člověka. Seběhly jsme dolů k molu, ale než jsme na něj stihly vyjít, zapípala mi vysílačka. Rychle jsem stiskla tlačítko a s napětím očekávala, kdo se ozve. Možná se Goyalovým podařilo najít další vysílačku a teď mi volají o pomoc. „Háló?!“ ozvalo se. „Parvati, jak se máš? Promiň, že jsem nepřišel, ale poslal jsem místo sebe náhradu.“ Prsty mi úplně ochably a já pustila vysílačku na zem. Přiběhla jsem k mrtvole, obrátila ji na záda a... můj bože! XV – Teď je to osobní ! Rain Mít děti je fajn, říká každá matka, ale ani ta nejlepší kamarádka vám neřekne, jak hrozné to může být, když se dítě dostane do puberty a začne si o sobě myslet, že ví všechno nejlíp. Poslední dobou to je s dcerou k nevydržení a nejinak je tomu dnes… Svým způsob jsem ale byla na vině i já, nakonec návštěva Yosemitského národního parku nebyla plánovaná. Nešlo o žádný běžný výlet, spíše o dobře placenou, leč velmi nebezpečnou práci. Pohlédla jsem do zpětného zrcátka a sledovala svoji dceru – obarvenou černovlásku s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Právě si malovala rty sytě rudou barvou. Vinou díry v silnici, naše auto hrklo a ona si udělala šmouhu až k nosu. „Co vyvádíš?!“ vykřikla a podívala se do svého zrcátka. „No to snad ne! To nemůžeš dávat pozor, když se maluju?! Je to vážně tak těžký koukat před sebe a točit volantem? Řidičák ti přece nedali jen tak!“ „Vážně myslíš, že jsem to udělala schválně? A proč se vlastně musíš malovat? Jedeme do lesa, zlato!“ „Jo… místo na slibovanou oslavu ku příležitosti přestupu na jinou školu jedeme do lesa.“ „Rainbow…“ „Panebože, neříkej mi tak!“ vyštěkla na mě. „Víš, jak to nesnáším! A víš, jak se mi všichni na škole zase budou smát?! Nechápu, co jsem komu provedla, že jste mi museli dát tak odporné jméno! Kdyby aspoň Rain juniorka, ale to vy ne, vy mě pojmenujete Rainbow! Copak neslyšíš, jak debilně to vzhledem k tvému jménu zní?!“ Nemělo cenu se hádat a tak jsem se raději věnovala řízení. V Yosemitu jsem v životě nebyla a nechtěla jsem někde zabloudit. Schůzku s mým kontaktem jsem měla už za necelé dvě hodiny, takže mě začínal tlačit čas. „Héj!“ ozvala se Rainbow. Měla v ruce mobil a zírala na něj s doširoka otevřenýma očima. „Co je tohle za díru?! Copak tady není pokrytí mobilního signálu?“ „Jsme na venkově, zlato, a navíc v lese.“ „A to tady jako všichni žijou sto let za opicema? Co to jako je tady okolo? Skanzen?!“ „Počítám, že pevnou linku tady mají, možná... ale pokrytí pro mobilní telefony ne, anebo ne všude.“ „A to je tak těžký postavit tady nějaký přijímač nebo tak něco?! Cestou sem jsem nějakou anténu, či co, viděla!“ „Všechno něco stojí, zlato, a jestliže v oblasti žije jen hrstka lidí, pak to nemá pro operátory význam.“ Konečně jsem se dostala k řece a dál jela podél ní. Bylo krásné slunečné ráno, a i když za mnou seděla dcera, měla jsem skvělou náladu. Poslední dobou nemám peněz nazbyt, tím spíše, že Rainbow naši finanční situaci ani nevnímá, nicméně ve vzduchu viselo zlepšení a ne ledajaké – vlastní televizní show! Chtělo to jen producenta uzemnit natočeným materiálem a ukázat mu, že tenhle pořad přiláká k televizním obrazovkám každého, kdo touží po napětí a učení zároveň. Současným dokumentům chybí jedna věc – jsou málo napínavé. Ten můj bude jiný a hlavně autentický. Nebude to žádná faleš, jakou předvádí třeba bratři Boltonové – vyrazí si někam do exotické země, tamním domorodcům zaplatí, aby jim ulovili velkou rybu a oni se pak nechávají nafilmovat s tím mackem v náručí, přičemž do kamer tvrdí, jak bylo náročné ho ulovit. Realita, nebezpečí a napětí – to je to, co si divák přírodovědných dokumentů žádá. Zastavila jsem v místě, kde cesta končila. Rainbow to zarazilo. „Co je?! Zabloudila jsi, že jo?!“ „Zlato, cesta končí, dál musíme pěšky.“ „Pěšky?! To už jsme v parku?“ „Už dávno jsme v parku a ano - dál jdeme pěšky. Buď tak hodná a vyndej z kufru kameru.“ Vystoupila jsem, počkala, až Rainbow vytáhla profesionální kameru a zamknula auto. Rozhlédla jsem se okolo a nadechla se čerstvého vzduchu. Stály jsme někde uprostřed lesa a poslouchaly zpěv ptactva. Všude okolo nás byly vysoké listnaté stromy – hlavně duby. „Máti?“ „Ano, zlato?“ „Kde je ten obří strom? Je někde tady v parku, ne?“ „Myslíš sekvoj? Ano, ale ne v téhle oblasti. Přeci jen jsme stále na okraji parku a ne zrovna v turisty hojně navštěvované části.“ „Jako jasně – je po sezóně, ale stejnak to tu má mít někdo na starosti. Co na to všechno řeknou ochránci zvířat? A co správa parku? Jako fakt se mi to nelíbí.“ „Nikdo k úhoně nepřijde, zlato. A věřím, že vedení televize mi zajistí právní ochranu. Za ty peníze se jim to vyplatí. S Bobem Artem jsme si skoro plácli a až budu mít pořad v televizi, budeš na mě moci být pyšná.“ „Jo, to budu. Jen nevím, jestli mě ta pýcha zahřeje až ti půjdu na pohřeb.“ Moje práce je sice nebezpečná, ale vím, co dělám. Většina zvířat pozná, když se jich bojíte, ale já je dokážu přinutit k tomu, aby se bály mě. Samozřejmě to nefunguje na všechna zvířata, ovšem na takové medvědy ano. Rainbow říká, že to může být dar od Pánaboha, anebo že jde jen o záležitost cviku, ale pravda je trochu jinde. Nikdy jsem se o tom dceři nezmínila a zařekla jsem se, že to ani v budoucnu neudělám. Nemusí to vědět. Podstatné je, že ze mě má většina zvířat hrůzu. Před sebou jsme měly asi míli dlouhý pochod parkem. Rainbow to zatím nevěděla a to bylo dobře. Bylo mi jasné, že až se to dozví, začne vyvádět. Les byl v tuhle denní dobu prosycený čerstvým vzduchem. Předpověď říkala, že k večeru má sprchnout, ale když to všechno půjde dobře, do večera budeme v autě a pojedeme domů. „Máti?“ „Stalo se něco?“ „Jak je to ještě daleko?“ „Už jen necelou míli.“ „Cože?!“ Rainbow se zastavila. „To nemyslíš vážně!“ „Ale zlato, sem se prostě s autem vjet nedá.“ „Tak se podívej na mé boty!“ Měla podpatky… Ach bože, ona je někdy tak hloupá. „Zlato, říkala jsem ti přece, že jedeme do lesa.“ „A proto se mám obléct jako vesnická buranka?! Tak jako ty?!“ „Dej si pozor na pusu!“ „Já mám svou úroveň, máti! Fotřík by se mnou souhlasil, že šaty dělají člověka.“ „Ten tvůj… fotřík umřel, Rainbow, tak měj k němu alespoň úctu! Myslíš si, že je to snadný, být na všechno sama?“ „Co ti brání v tom najít si chlapa?!“ „Rainbow!“ zařvala jsem, ale rychle se zase uklidnila. „Je to jen rok, co měl táta nehodu. Jen rok.“ Nakonec ztichla a my po necelé hodině chůze dorazily na mýtinu pod špičatou skálou. V zemi byl veliký plechový poklop. Kdysi byl určitě pokrytý travou a listím, ale bylo zřejmé, že se v poslední době mnohokrát otevíral. „Snad jsme tu správně,“ řekla jsem. „Kdepak je ten týpek?“ ptala se dcera. „Možná uvnitř a takhle s ním určitě nemluv. Doufám, že pušku a uspávací šipky sehnal.“ „To zní jako bys měla strach!“ „S Grizzlym jsem se nikdy přímo nestřetla. Bude to něco nového.“ „Medvěd jako medvěd – jen těžkopádná a pomalá chlupatá hromada masa. Něco jako ty.“ „Ovládej se, Rainbow!“ vyštěkla jsem i když vím, že zbytečně. 'Musím být v klidu,' to je to, co si často opakuji. Hned potom následuje: 'ona z toho vyroste.' Snad... Měla ještě nějaké připomínky, ale na ty jsem už zvyklá. Po všech těch letech jsem zvyklá na veškeré její manýry a úspěšně se mi daří je ignorovat, jenom... ano, byla jsem dnes nervozní. Shýbla jsem se k poklopu a marně doufala, že mi jej Rainbow pomůže otevřít. Uchopila jsem polovinu poklopu, zvedla ji a to samé udělala s druhou částí. „Co to vlastně je?!“ ptala se Rainbow a zírala dolů do tmy, kam vedly kamenné schody. „Nějaký protiatomový kryt?“ „Podle Coltonových slov to vybudovali členové Kukluxklanu koncem minulého století.“ „Super!“ pronesla ironicky dcera. „Třeba tam dole najdeme sklad mrtvejch negrů…“ Sešly jsme dolů a stanuly ve vlhké tmavé chodbě. Nahoře nad námi byly dvě zářivky, které neustále blikaly. Musí tu být generátor, ale je zvláštní, že funguje i po tolika letech. Nebo že by to pan Colton opravil? „Kde je ten tvůj kámoš?“ „Není to můj kamarád! Vlastně jsem ho ani neviděla. Miluje kryptozoologii a i když to není zrovna to, oč mi jde, má kladný vztah ke zvířatům obecně a chce mi pomoci.“ „Je taky členem klanu?“ „Kukluxklan už tu dávno nesídlí, zlato. Před deseti lety se tu udála nějaká aféra a hodně se o tom mluvilo v novinách a televizi. I když... moc dlouho ne, protože guvernér rozhodně nechtěl děsit lidi před vstupem do národního parku. Tenhle kryt je hodně velký a usadila se tady jakási komunita. Neměli tu co dělat, ale i pro správu parku bylo obtížné je legálně vyhnat. Navíc i když se jim je povedlo vystrnadit, ti lidé byli po půl roce zpátky.“ „A tomu říkáš aféra?!“ nechápala dcera. „Banda neodbytných squatterů?!“ „Jeden z té skupiny utekl a dobrovolně se přihlásil na policii. Vypověděl, že tahle komunita jsou feťáci, alkoholici a především násilníci, mnozí se sklony k pedofilii. Není zase tak těžké vyhlédnout si v parku dítě a zneužít ho, když je vzduch čistý. Ale dost toho. Nechci tě tím strašit.“ „Jo... tak teď jsem fakt strachy podělaná... ha, ha.“ Zahnuly jsme za roh a mě přišlo zvláštní, že po Coltonovi tu není ani stopy. Myslela jsem, že počká u vchodu. „Haló!“ zvolala jsem. „To jsem já, Rain Peaková! Pane Coltone, jste tu?!“ Nic, nikdo se neozýval. To bylo zvláštní. „Tady to je jak v bunkru!“ zvolala dcera. „Možná, že za dob občanské války to bunkr byl.“ Chodba nás zavedla do prostorného, zhruba čtvercového sálu. Uprostřed byl sud a u stropu dvojice reproduktorů. Po levici byla ve výšce asi dvou metrů skleněná tabule. Nebylo skrze ni nic vidět. Naproti byly další dveře, ovšem zavřené. Jen co jsme do sálu vešly, dveře za námi se zavřely. „Héj!“ vykřikla jsem a pokusila se dveře otevřít. Nemělo to význam. Vedle skla se odsunula přihrádka a dolů spadla zelená plechovka. Začal z ní unikat našedlý plyn a rozpínat se po celé místnosti. „Mami!“ začala ječet Rainbow. „Rychle, zacpi si ústa a nos!“ I já se snažila plyn nevdechnout. Běžela jsem ke dveřím a snažila se je otevřít. Nešlo to! Začaly nám slzet oči a chvíli na to jsme se zhroutily k zemi. Probrala jsem se přivázaná ke staré dřevěné židli. Ruce jsem však měla volné a rozvázat se nemohlo být těžké. Okamžitě jsem poznala, že jsem nahá. Vyděsilo mě to. Rozhlédla jsem se po sále, ale moje dcera tu nikde nebyla. Na sudu vedle mě ležely chrániče, oblečení, obvaz a vysílačka! Ta během chviličky začala drnčet. Vzala jsem ji a stiskla tlačítko pro příjem. „Ahoj, Rain,“ ozvalo se. „Coltone?! Kde je moje dcera?! Co jsi to provedl a kde vlastně jsi?“ „Přímo za tebou, Rain.“ Otočila jsem hlavu a za oknem spatřila obrys postavy. Vedle něj klečela ještě jedna – bezpochyby moje dcera! „Rainbow, zlatíčko, jsi v pořádku?!“ Nic neřekla a ozval se až Colton: „Ta ti toho mnoho nepoví, Rain, ne pokud chce zůstat naživu. Pokud se s ní chceš ještě někdy shledat, doporučuji teď dávat pozor. V první řadě mě už neoslovuj příjmením, ale jménem – jsem Ben.“ „O co ti jde?!“ „Zahrajeme si hru. Bude to taková malá dětská hra. Ale každá hra má svá pravidla. Tím prvním je, že hra se musí dohrát. Vysílačka má velmi omezený dosah, a pokud ti zavolám a ty se mi do minuty neozveš, bude to tvoji dceru bolet. Za druhé, já tě pověřím úkolem a ty ho vyplníš, když ne, zase ji to bude bolet. A nakonec za třetí, když svůj úkol splníš, smíš mi položit otázku a já na ni popravdě odpovím, buď ano, nebo ne, takže se ptej moudře. Rozuměla jsi všemu?“ Zapátrala jsem po uzlu a snažila se ho rozvázat. Povedlo se a já byla volná. Popadla jsem židli a mrštila ji proti sklu. Nic se nestalo a rozbitá židle spadla dolů. Pak jsem přiběhla ke dveřím, nejprve k jedněm, potom ke druhým, ovšem obě byly zavřené. Začala jsem propadat zoufalství. „Bene!“ zařvala jsem. „Co to má znamenat?!“ Znovu se neozval a já pohlédla na jeho obrys za sklem. Ani se nepohnul. „Rain, měla by ses lépe kontrolovat,“ ozvalo se z reproduktorů. „Co ode mne chceš?! Proč jsi nás tu zavřel?!“ „Abychom si spolu mohli hrát. Neříkej, že sis v dětství nikdy nehrála se svými kamarádkami. Vsadím se, že tě to moc bavilo a dnes máš možnost zahrát si se mnou. Budeš hrát o život své dcery. Vysoká odměna za výhru, nemyslíš? Ale přejděme k věci. Tam na sudu máš svoji výstroj. Ten obvaz použij na ochranu kloubů a nevyplácej všechen – bude se ti ještě hodit. První úkol je vcelku prostý a vykonáš ho ještě dřív, než se oblečeš. Sud váží asi šedesát kilogramů. Zvedni ho až nad hlavu. Svého času jsi se účastnila různých silových soutěží, je škoda, že jsi toho nechala, ale tahle hra tě přesvědčí, že velká síla se může hodit.“ Bylo to šílené, bylo to tak absurdní až jsem tomu nedokázala uvěřit, ale taková byla skutečnost - moje dcera byla rukojmím šílence a já jeho loutkou! Noční můra, ze které se neprobudím, ne dokud nesplním, co po mě ten cvok požaduje. Všechno tohle byla moje vina a já nemohla dopustit, aby se mé milované dceři něco vážného stalo! Uchopila jsem sud, naklonila ho, abych ho mohla popadnout i zespodu, shýbla jsem se a opřela si ho o záda. Bylo to hrozně namáhavé, ale dokázala jsem se zase narovnat. Vydržela jsem to chvilku, pak musel jít sud na zem. Uff... nejsem ve formě. Ani zdaleka ne. Vysílačka se rozdrnčela a já ji zvedla. „Tse, tse, čekal jsem to lepší, Rain, o hodně lepší.“ „Nejsem žádná vzpěračka!“ „To očividně nejsi, ale na ty silové soutěže v San Franciscu jsi měla. Byla chyba to po smrti manžela vzdát.“ „Potřebovala jsem změnu!“ „Je dost možné, že té změny budeš litovat. Teď tvá otázka.“ „Když... když tvé úkoly splním, přísaháš, že nás obě pustíš?“ „Ano.“ Na moment se odmlčel a pak pomalu spustil: „Tvůj druhý úkol. Venku za dveřmi je ocelová tyč s ostrým nabroušeným koncem. Vezmeš ji a pojedeš po cestě zpátky. Odbočíš k jezeru, neboj, je tam ukazatel, a pak podél skal jezero objedeš. Dostaneš se až k místu, kde je rozpadající se chata. Asi čtvrt míle od ní je skála a v ní jeskyně. Bude nad tvojí úrovní, takže buď pozorná, ať ji nemineš. V jeskyni sídlí medvěd. Není to grizzly, kterého jsem ti slíbil, jen baribal. Když budeš mít štěstí, vyhneš se mu, když ne… proto máš tu tyč. Myslím, že to hravě zvládneš, nakonec netajíš se tím, že se tě zvířata bojí. Už jen kvůli tobě doufám, že to není lež. Až se dostaneš do jeskyně, najdeš tam balíček. Vezmi ho a dones zpátky k autu. A ještě něco – může se ti stát, že v blízkosti chatky někoho potkáš. Vyhni se mu. Jestli se setkáte, já to poznám a úkol nebude splněný, rozuměla jsi všemu?“ „Ano.“ Ben ukončil hovor a dveře ven se pomalu otevřely. Prošla jsem jimi a vzala si ostrou tyč. Zprvu mě napadlo tu zůstat a zkusit se k Benovi dostat, ale nebylo jak! Ten sál s oknem se nedal obejít! O medvědovi jsem ještě vůbec nepřemýšlela, stále jsem byla v šoku. Pomalým krokem jsem se vydala ven a v duchu jsem se modlila, abych se s dcerou ještě vůbec shledala. Venku byla již tma. Musela jsem být mimo sebe skoro celý den! Neměla jsem žádnou baterku ani lampu. K autu to naštěstí nebylo daleko. Klíče byly v zámku... Měla jsem je ve svém starém oblečení a... tím autem musel Ben někam jet. Vím to, protože bylo zaparkované obráceně – předkem k cestě, kterou jsme sem ráno přijely. Odemkla jsem a z přihrádky u spolujezdce si vzala zapalovač a cigaretu. Potřebovala jsem si zapálit. Sedla jsem si za volant, nastartovala, zapnula světla a vydala se po cestě zpátky. Cesta temným lesem nebyla vůbec příjemná a tím spíše s přihlédnutím na okolnosti. Měla jsem o Rainbow hrozný strach, ale snad právě díky němu jsem dokázala udržet chladnou hlavu. Věděla jsem, že to mám ve svých rukách a že musím uspět. Ať už tady jde o cokoli, ať už po mě bude chtít Ben jakýkoli úkol, musím hru dokončit. Trvalo dlouho, než jsem se vůbec dostala ke skalám táhnoucím se podél jezera. Nebylo ani divu, vždyť jsem musela jet takřka krokem, abych nepřehlédla tu zpropadenou odbočku a nezabloudila. Tak jsem dle pokynů objela jezero a pokračovala ještě několik mil po cestě, až jsem narazila na chatu. V tu dobu se již blížila půlnoc a navíc začalo pršet. Ben říkal, že tu mohu na někoho narazit. Neměla jsem tušení, koho tím myslel, možná obyvatele téhle zříceniny? Těžko říct. Na jednu stranu bych strašně ráda kohokoli poprosila o pomoc, ale na stranu druhou jsem nemohla riskovat. V sázce bylo příliš, i když jsem nechápala, jak by se to mohl Ben dozvědět. Raději jsem se otočila a auto nechala až mnohem dál, až na břehu jezera. Vrátila jsem se pěšky a poté chatu obešla. Kupodivu jsem necítila vzrůstající neklid. Věděla jsem, k čemu dojde až medvěda potkám. Přede mnou se ze stínů brzy vyrojila vysoká skála porostlá několika málo borovicemi. Trvalo mi asi deset minut, než jsem našla vchod do jeskyně. V té tmě bylo těžké něco rozeznat podle zraku, ale z jeskyně táhl nepříjemný zápach. Ten mi trochu pomohl. Velmi opatrně jsem se vešla. Jako zdroj světla posloužil zapalovač, díky němuž jsem alespoň měla představu o velikosti jeskyně. Nezaslechla jsem žádné zvuky signalizující přítomnost medvěda. Jeho zápach byl však velmi intenzivní. Blížila se zima a to je chvíle, kdy medvědi ulehnou k zimnímu spánku. Tento se k němu však ještě neodhodlal a já nevěděla, jestli mám být ráda anebo ne. Uvnitř bylo skutečně prázdno a ani balíček jsem neviděla. To bylo zvláštní, někde tu přece musel být. Chvíli jsem pátrala okolo a děsila se chvíle, kdy se medvěd vrátí. Medvědi se mě bojí, ale nikdy jsem se je nepokoušela vyděsit přímo z jejich doupěte. Nevím, jak může medvěd reagovat, když vstoupím na území, které považuje za svůj brloh. Konečně se mi podařilo nalézt úzkou skulinu ve výšce asi jednoho metru, v níž byl napasován velký černý pytel. Vytáhla jsem ho odtamtud a podivovala se nad jeho vahou. Minimálně čtyřicet kilo! Chtěla jsem nahlédnout dovnitř, když se ke mně dostalo hlasité brumlání medvěda. Rychle jsem pytel odložila a pevně stiskla tyč. Zapalovač jsem vypnula, ostatně ze skulinky u stropu sem zvenku proudilo slabounké světlo. Muselo mi stačit. Funění medvěda bylo čím dál hlasitější a brzy se jeho obrys zjevil přede mnou. Rozkročila jsem se, pevně stiskla tyč a zahleděla se medvědovi do očí, které v té tmě svítily. Zarazil se a já vztekle zařvala. Vykročila jsem proti medvědovi a ten začal couvat. Poznala jsem, že má strach, že si nedovolí na mne zaútočit. Věděla jsem, že nesmím příliš tlačit na pilu. Šelma ze mě cítí pozůstatky toho, k čemu u mě došlo v dětství – tehdy mě rodiče poslali do léčebny, protože věřili, že se ve mně usadil ďábel. Měla jsem vize, nečekané změny nálad a neustále jsem cítila hnilobný zápach. Naštěstí to asi po roce samo odeznělo, snad díky lékům. Od té doby, jako bych byla něčím poznamenaná a zvířata to vycítí… Baribal vycouval z jeskyně, před ní se otočil a utíkal po svahu dolů k chatě. Oddechla jsem si, ale pak mi na mysl přišla slova Bena – 'možná, že někoho potkáš…' Ten medvěd nebyl v klidu, ani v nejmenším ne a klidně mohl někomu ublížit. Zatraceně! Seběhla jsem dolů a už zdálky slyšela jeho vzteklý řev. Obcházel kolem chaty, jakoby v ní někoho cítil. Nemohla jsem na rukou nechat krev, a to ani cizího člověka. Pořád může tohle všechno skončit dobře, ale ne s vědomím, že kvůli mně umřel nevinný člověk. Přiběhla jsem blíž a to až k medvědovi. Všiml si mě a vypadal rozzuřeně. Blížila jsem se k němu a bezpochyby překročila pomyslnou hranici mezi ústupem a nucenou obranou. Srdce mi bušilo tak, až jsem se bála, že mi snad pukne. Nedokázala jsem dál potlačovat strach a věděla jsem, že medvěda odsud nevyženu, že ho budu muset usmrtit. Medvěd stále ustupoval až narazil zády na strom. Muselo ho to překvapit a já vycítila šanci. Medvěd otevřel tlamu, aby zařval, já se zapřela nohama a vrazila mu ostrý konec tyče přímo do tlamy. Zabrala jsem a rvala tyč co nejhlouběji to šlo. Muselo se mi podařit prorazit tyč až do mozku, protože medvěd náhle strnul a padl na bok. Pustila jsem tyč a ustoupila stranou. Klepala jsem se, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit, když se ze tmy kousek ode mne ozvalo: „Hálo! Je tu někdo?!“ Nemohla jsem odpovědět. Raději jsem se velmi potichu vzdálila a ukryla v křoví. „Potřebuji pomoct! Héj!“ Byla to žena, i když s dosti hrubým hlasem. A myslím, že teď už pomoct nepotřebovala, jen to ještě netušila. Počkala jsem asi pět minut, abych se ujistila, že je čistý vzduch a vrátila jsem se do jeskyně pro balík. Nedalo mi to, abych se nepodívala do toho těžkého pytle a když jsem tak učinila, zbledla jsem a rychle odcouvala ke stěně. Udělalo se mi špatně. Málem jsem se pozvracela, protože... v pytli bylo něčí tělo a navíc rozsekané na kusy! Viděla jsem jen hlavu, která mohla patřit ženě ve středním věku. Neznala jsem ji a nemínila ji prohledávat třeba kvůli dokladům. V tenhle okamžik ta ‚hra‘ dosáhla úplně nového stupně. Teď jsem věděla, že nejsem středobod všeho a že se kolem mne dějí další věci. Zdráhala jsem se na pytel byť jen sáhnout, jenomže v sázce byla moje dcera. Není pro matku nic více motivujícího, než hrozba smrti vlastního dítěte. Pak zapomenete na veškeré zábrany… Nezbylo mi než pytel hodit na záda a co nejrychleji, to abych měla vše za sebou, se vydat ke břehu jezera. Pytel jsem složila před vozem a přemýšlela, co se bude dít dál, až mi Ben zavolá. Zatím jsem si vzala další cigaretu a zašla až k jezeru. Sledovala jsem vysoké skály po své pravici. Ony vlastně kvůli tmě a dešti nebyly moc dobře vidět, ale vím, že tam byly. Pak jsem se zaměřila na malou budovu půjčovny kánoí. Déšť byl nepříjemný, ale horší byla ta zima. Úkryt by přišel vhod, jenomže půjčovna byla zamčená a stejně tak budova hned vedle, která snad byla restaurací nebo spíše bufetem. V tuhle roční dobu ale bylo obojí zavřené a pusté. Není divu. Je otázkou pár dnů, než park přikryje sníh a pak už sem nikdo ani nepáchne. I když... Yosemit v zimě má také něco do sebe, řekla bych. Ale až tohle všechno skončí, Yosemit pro mě přestane existovat. Sedla jsem do auta, nastartovala, zapnula topení a čekala. Během toho jsem vykouřila skoro celou krabičku cigaret. Ben se ozval až dvě hodiny po půlnoci. „Máš balíček?“ zeptal se. „Mám. Kdo to byl, Bene?“ „Na tom nesejde. Čas na tvoji otázku.“ „Chci mluvit s dcerou. Můžeš mi ji dát?“ „Ano,“ odvětil. Byla jsem celá netrpělivá a doufala, že zase uslyším dceřin hlas. Hrozně by mi to pomohlo. Nedělo se však nic. „Bene? Tak předáš mi ji?“ „Na to ses neptala, Rain. Můžu ti ji předat, ale neudělám to.“ „Bene!“ „Třetí úkol. Balík nalož do auta a vydej se cestou zpátky. První odbočka vlevo tě zavede ke starému dolu. Jakmile ho budeš mít na dohled, po levici narazíš na úzkou strmou cestu vedoucí na skálu. Není zase tak těžké tam autem vyjet a až to uděláš, shoď vůz i s balíkem do jezera. Pochopila jsi? Určitě ano a ještě něco – do osmi ráno ať je to hotovo!“ Zavěsil a já byla na jednu stranu ráda, že se zbavím té mrtvoly. Auto ať klidně vezme čert, co je mi po něm, ale ta mrtvola… je hrozné se s ní vláčet. Naložila jsem pytel do kufru a vyrazila zpátky po cestě. Dle pokynů jsem vyjela na takřka rovnou plošinu zastrčenou mezi dvěma skálami. Za dne odsud musel být fantastický výhled na jezero. Napadlo mě, že ve vytopeném autě počkám ještě pár hodin, ale z mrtvoly v kufru se mi nepřestalo dělat zle. Zařadila jsem proto neutrál, vystoupila, opřela se o vůz a snažila se strčit ho dolů. Šlo to ztuha, to kvůli nerovnému terénu, ale podařilo se. Auto se naklonilo přes okraj skály a po dalším zabrání se zřítilo do vody. To ohromné šplouchnutí mě až vylekalo. Do osmi hodin ráno zbývalo ještě spoustu času. Sešla jsem dolů ke vchodu do dolu a přemýšlela, že se ukryji tam. Po pár metrech však tunel přehrazovala brána z pletiva. Hravě bych ji přelezla, ale nebylo třeba. Sem na kraj nepršelo. Opřela jsem se o zeď a sedla si na zem. Byla jsem unavená a potřebovala jsem si odpočinout. Ze spánku mě vytrhlo až pípání vysílačky. Rychle jsem stiskla tlačítko pro příjem a čekala na Bena. „Rain?“ otázal se. „Zvládla jsem to Bene a myslím, že už to stačí. Pusť teď mou dceru – prosím tě o to! A… a jestli dál potřebuješ pomoct, tak… já slibuju, že ti pomůžu, ale moji dceru do toho nezapojuj.“ „Vážně myslíš, že potřebuji pomoct? Ačkoli… tvůj následující úkol děláš tak trochu pro mě. Nejprve mi ale polož otázku.“ „Bene… kolik úkolů ještě musím splnit, abys dceru pustil?“ „Rain, Rain, Rain, ty jsi vůbec nedávala pozor… Říkal jsem otázky na ano a ne. Na tuhle nemohu odpovědět, je mi líto.“ „Ale…“ „Pravidla hry jsou jasná, Rain! Nemůžeš je porušovat! Teď mě dobře poslouchej, protože tenhle úkol bude trošičku těžší. Vrátíš se k chatě a podél cesty dorazíš k malému zděnému domu. Uvnitř je žena jménem Parvati Singh. Tvým úkolem je jí dát lekci! Důležité je, abys ji nijak vážně nezranila a též se neprozradila. Já to poznám Rain, věř, že poznám, když uděláš něco, co nemáš. A ještě něco, Rain – Parvati je zelená guma, jestli víš, co tím myslím. Tak buď opatrná.“ Zavěsil a já si uvědomila, že tahle hra zachází už moc daleko. Něco jiného je zabít medvěda či zbavit se mrtvého těla a něco jiného zmlátit úplně cizího člověka. Já nejsem žádná násilnice! Ale jak Ben řekl – pravidla se nesmějí porušit. To riziko bylo příliš velké. Cestou k domu jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že Ben vše vidí. Možná jen blafuje, ale copak se na to můžu spolehnout a riskovat tak život dcery?! Pokud ale Ben pobíhá po lese a sleduje mě, pak to určitě nedělá s Rainbow, vždyť by to bylo velmi náročné a určitě by se už prozradil. Jak jinak mě ale může sledovat?! Nedávalo to smysl. Trvalo celé hodiny, než jsem k domu dorazila. Bylo dobře, že alespoň přestalo pršet a vysvitlo slunce. Ještě kdyby tak dokázalo zahřát. Prohlédla jsem si zepředu dům a zaujala mě pootevřená garáž. Napadlo mě se dovnitř vloupat, ale to by na mě ta Parvati taky mohla vytáhnout kulovnici. Zaklepala jsem na dveře a zvolala: „Haló, tady Rain.“ Po chvilce otevřela mohutná svalnatá černoška s bílým nátělníkem a stejnobarevnými kraťasy. Měla též chrániče kolen a loktů. „Kdo jste?“ zeptala se.“ „Rain Peaková. A vy?“ „Parvati Singh. Co tu děláte?“ „Jen to, co musím,“ odvětila jsem a kopla jsem ji do prsou. Myslela jsem, že ji srazím k zemi, ale jen se zapotácela. Popadla malou vázička a mrštila ji po mně. Jen tak tak jsem stihla uhnout. Vrazila jsem jí pěst do zubů. Sotva to s ní hnulo a to o mě Rainbow říká, že mám sílu jako hrom. Černoška po mé ráně alespoň udělala krok vzad a opřela se zády o dveře. Vymrštila jsem nohu a prokopla ji dveřmi. Konečně padla k zemi. Všimla jsem si malé holčičky se světlými vlásky. Mohlo jí být tak deset let. Křičela hrůzou. Můj bože, co to jen dělám?! Než jsem stačila zareagoval, holčička poslala po zemi Parvati nůž. Černoška ho popadla, zvedla se a pokusila se mě bodnout. Chytila jsem ji za zápěstí a začala se s ní přetlačovat. V místě, kde žiju, jsem sousedy i známými považována za pořádnou silačku, ostatně vyhrála jsem celou řadu regionálních silových soutěží. Nechtělo se mi věřit, že bych na tu černošku nestačila. Možná se jí na těle vlnily svaly, ale otázkou bylo, jakou v nich má sílu. Bohužel se záhy ukázalo, že značnou. Vypadalo to nerozhodně, ale brzy jsem poznala, že má navrch. Cítila jsem, že každou chvíli tenhle silový souboj prohraju, a tak jsem si pomohla nohou a kopla ji pod koleno. Vytrhla jsem jí nůž a vrazila jí ho do ramene. Holčička vykřikla Parvatino jméno. Myslela jsem, že černoška bude mít dost, ale ona popadla kytaru a udeřila mně s ní do hlavy. Hned na to jsem ucítila tvrdou pěst, jak se mi zabořila do žaludku. Druhou pěstí mě udeřila do tváře a začala mi téct krev. Cítila jsem, jak se mi uvolnily asi dva zuby. Vypadalo to, že si s ní neporadím, ale nemohla jsem to vzdát. Zapřela jsem se o futra vylomených dveří, vyšvihla nohy a černošku srazila na kávový stolek, který její váhu nevydržel. Zůstala ležet a já na ni ukázala prstem. „Myslím, že ti to stačí.“ Rychle jsem z domu odešla, protože jsem nevěřila tomu, že se během chvilky zase nezvedne. Zaběhla jsem za dům a vyplivla zkrvavené zuby. Zase tak velkou lekci jsem ji nedala - ty její svaly snad dokázaly absorbovat cokoli. Jakoby nosila brnění… Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že ji nemám v patách. Během souboje nebyl čas, ale teď jsem si uvědomila, že její oblečení bylo nachlup stejné, jako to mé a co víc, vždyť ona měla u pasu stejnou vysílačku, jakou mám já v kapse kraťas. Co to má být?! Copak Ben hraje hru s námi oběma? Vracela jsem se rychlým krokem k dolu, když mě zavolal Ben. „Zdá se,“ řekl mi, „že ta lekce byla oboustranná.“ „To ti řekla ona? Dělala jsem, co se dalo! Musíš mi věřit!“ „Neřekl jsem, že z toho musíš vyjít jako jednoznačný vítěz. Úkol jsi splnila a je čas na otázku.“ „Eh, Bene, Parvati také hraje hru?“ „Ano. Další úkol, se kterým si budeš muset pospíšit. Parvati totiž nemá tak silnou motivaci hru hrát a začíná se bouřit, takže je třeba přikročit k nové úrovni naší hry. Teď hned poběžíš zpátky k bunkru. Venku na tebe bude čekat židle a mrtvola muže. Obojí vezmeš a vydáš se od bunkru směrem k jezeru. Dostaneš se k jeho východnímu břehu, kde je molo. Na něj položíš židli a na tu čelem k vodě posadíš mrtvolu. To ale není všechno. Mrtvola u sebe bude mít dvojici vysílaček, které fungují na totožné frekvenci. Jednu necháš na mrtvole, druhou si vezmeš. Tím si zajistíš spojení s Parvati. A teď to hlavní, Rain – hra se přehoupla do druhé poloviny, ale vyhrát může jen jedna z vás. Stručně řečeno – pokud chceš vidět svoji dceru a pokud s ní chceš odejít, musíš složit Parvatinu mrtvolu v sále, v němž jsi se probudila. Jen tak vyhraješ, ovšem pozor – Parvati může vyhrát též.“ „Ale… a ona o tom ví? Řekl jsi jí to?“ „Ještě ne. Parvati jeden úkol nesplnila a tak máš výhodu. Dřív nebo později ji o tom ale povím, takže být tebou, pospíším si.“ Zavěsil a já strnula. Bylo to kdo z koho. Trvalo to skoro půl dne, ale udělala jsem vše, oč mě Ben žádal – přesně do puntíku. Při běhu okolo skal směrem k bunkru jsem málem vypustila duši a byla nucená si každých pár set metrů dopřávat přestávky. Navíc jsem hladověla a celkově vzato byla zesláblá. Motivace však byla silnější než únava a já byla v podvečer hotová. Nevěděla jsem co dělat dál a tak jsem se od mola raději vzdálila. Nedaleko odtud však byla dřevěná cedulka a ukazatel s nápisem 'Yosemit Star.' Vyrazila jsem po té stezce a doufala, že přijdu na způsob, jak se s Parvati vypořádat. Potřebovala jsem ji překvapit a hlavně získat výhodu v podobě zbraně. Ušla jsem asi míli cestou do kopce, když jsem dorazila na plochu vysoko nad úrovní jezera. Stála tu veliká dřevěná budova s balkonem v patře. Nad velkými balkonovými prosklenými dveřmi visela cedule s nápisem: ‚Hotel Yosemit Star‘ Obešla jsem budovu a narazila na parkoviště, které však bylo úplně prázdné. Bylo po sezoně a zdálo se, že tu žádní návštěvníci ani majitelé nejsou. Jen prázdná budova… Příčilo se mi dovnitř vloupat, avšak potřebovala jsem výhodu oproti Parvati. Přistoupila jsem k vchodovým dveřím, které byly zamčené a kolem kliky byl navíc obmotaný řetěz. Pohlédla jsem vzhůru na balkon. Bylo to náročné, ale také dost možná jediná šance, jak se dostat dovnitř. Protože stěna byla z kulatých masivních opracovaných klád, bylo vcelku snadné vyšplhat po stěně. Horší bylo chytit se zábradlí balkonu a vytáhnout se nahoru. Když se mi to povedlo, měla jsem před sebou prosklené dveře a za sebou výhled na jezero v dáli. Zabrala jsem za kliku dveří, avšak byly zamčené. Dveře vypadaly dost fádně a řetěz na nich nebyl. Pořádně jsem si těmi obvazy omotala pravačku a pak vrazila pěst do skla. Zbývalo vylámat střepy a protáhnout se otvorem ve dveřích. Ocitla jsem se na ochozu a pod sebou měla velký taneční parket a bar. Obešla jsem místnost a sešla po schodech dolů. Až tady byla recepce a také chodby k pokojům a dveře do kuchyně. Vydala jsem se chodbou a hledala něco jako kancelář. Hotel nebyl zase tak velký, ale bloudění jsem se nevyhnula. Nakonec jsem však narazila na dveře s označením ‚Private.‘ Byly odemčené a uvnitř krom kancelářského stolu byla spousta skříněk a poliček. Vedle byly také dveře do prostorného pokoje, zřejmě pro majitele. Hledala jsem jen náhradní klíče na odemčení hlavních dveří, ale když jsem v pokoji na stojanu nad stolem spatřila brokovnici, dostala jsem nápad. Ta zbraň nebyla v divočině ničím zvláštní a já navíc ve stolku natrefila i na pár patron. V pokoji vedle postele byl též trezor, ale bohužel zamčený a nejspíše i prázdný, vzhledem ke konci sezony. Pochybuji, že tu majitel nechal peníze nebo nějaké dokumenty. Vrátila jsem se na recepci a zkusila náhradní klíče nalézt zde. Krom jednotlivých klíčů s cedulkami s čísly pokojů tu visel na věšáčku svazek velkých klíčů. Ty určitě nepatřily do zámků běžných dveří! Perfektní! Vytáhla jsem vysílačku a chystala se zavolat Parvati. Chvíli mi trvalo přijít, jak na to. Ovšem na rozdíl od té druhé vysílačky, měla tahle tlačítko navíc. Stiskla jsem ho a podržela. Neměla jsem moc času a tak jsem musela jednat rychle. Doufala jsem, že mrtvolu už nalezla. Parvati Byl to asi padesátiletý muž se snědou pletí. Rychle jsem ho prošacovala a nalezla doklady se jménem Goyal. Pušku jsem mrštila na zem a klesla na kolena zakrývajíc si tvář. Rozplakala jsem se a Val mně položila ruku na ramena. „Mami, maminko, co se děje?“ Jen jsem lehce zakroutila hlavou, ale neřekla nic. Klečela jsem na tom molu desítky minut a přála si vrátit čas. Zastřelila jsem nevinného a vůbec poprvé v životě jsem si připadala jako vrah. Opětovně jsem pohlédla na mrtvolu a všimla si stop na jejím krku. Vypadalo to, jakoby byl ten muž škrcen. Prohmatala jsem tělo a utvrdila se v tom, že vůbec není teplé, jak by mělo být. Musel být už mrtvý, možná celé hodiny nebo i déle. Pak začala pípat vysílačka, kterou měl Goyal u pasu. Podobala se té mé. Vzala jsem ji a stiskla tlačítko pro příjem. „Parvati?“ ozvalo se z vysílačky. „Tady je Rain.“ „Rain? Co ode mne chceš?“ ptala jsem se. „O co vám ksakru jde?!“ „Nám?! Já tu jsem sama za sebe, Parvati. Jsem na tom stejně jako ty. I se mnou si Ben jen hraje, ale teď narazil.“ „Co tím myslíš?“ „Podařilo se mi na své vysílačce nastavit jinou frekvenci a spojit se s tou, kterou jsem ti nechala u toho mrtvého muže. Ben o tom neví a my můžeme spojit síly. Prozatím se musíme setkat a probrat, co každá z nás ví. Nejbezpečnější místo bude hotel, jež stojí asi dvě míle od mola směrem nahoru po stezce. Hlavně si pospěš, Parvati, protože on vězní moji dceru! Musím ji dostat zpátky.“ Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, ale jestliže byla Rain skutečně druhou hráčkou, pak jsme mohly spojit síly. Té myšlenky, že Ben obě své ‚loutky‘ postaví proti sobě jsem se však nezbavila. Už jednou na mě Rain poslal a co když ji teď řekl, aby mě vlákala do hotelu? Musela jsem být připravená na všechno, takže jsem smrt Goayala hodila za hlavu a soustředila se jen na setkání. Měla jsem chuť Val poslat do chatky jejího otce, ale v okolí se musel pohybovat ještě někdo další. Možná, že o něm Ben ani netušil, anebo že by to byl třetí hráč? Pak by musel být Ben opravdu hazardér a génius zároveň – naplánovat to tak, aby se nikdo s nikým nepotkal a ještě spoléhat na to, že nikdo hru neukončí. Přemýšlela jsem, že se Val ještě jednou zeptám na vraha. Prý byl velký a silný... ale Ben měl evidentně slabost pro ženy. Co když je vrah Valeriina otce žena?! Ale co ty mouchy, o kterých se Val zmiňovala a co ta odporná hmota na zdi domu? Možná to všechno souvisí s úkolem. Ben je šílený a manipulace s mrtvolami mu problémy nedělá. Musím počkat na Rain, určitě i ona má nějaké poznatky o tom, co se tu odehrává. Po necelé míli chůze začala stezka pozvolna stoupat a porůznu se kroutit. Brzy se před námi objevila dřevěná stavba z mohutných opracovaných klád. Stylový a zároveň bytelný hotel. Vstupní dveře byly otevřené, ale nikoho jsem uvnitř neviděla. „Mami?“ oslovila mě Val. „Je tam ta zlá paní?“ „Asi ano.“ „Ale přepereš ji, že ano?“ „Nebudeme se prát, Val. Znova už ne.“ „Jen aby…“ Opatrně jsme obešly celý hotel a též jsem si připravila pušku. Vzadu byl prosklený sál s restaurací. Žádné dveře tu však nebyly. Za hotelem bylo též prázdné parkoviště a široká cesta. Vrátily jsme se před hlavní vchod a mě zaujal dřevěný balkon. Myslím, že odtamtud musel být fantastický výhled na jezero, dost možná jedno z hlavních lákadel hotelu. Za jiných okolností bych si výlet do parku užívala. Vstoupila jsem do hotelu a Val se držela za mnou. Očekávala jsem recepci, ale hlavní hale vévodil taneční parket, řada stolů přikrytých plachtami a bar. Marně jsem pátrala po Rain, když se za mnou ozvalo kovové cvaknutí. „Ani hnout!“ zvolala Rain a já se na ni pomalu otočila. Stála nade mnou na ochozu, jež se táhnul podél celého sálu. V rukou měla pumpovací brokovnici. „Polož to!“ zvolala. Myslela tím samozřejmě moji pušku. „Mám tu dítě. Přece bys ho...“ „Řekla jsem, polož to!“ Byla vzteklá a já raději poslechla. Shýbla jsem se a pušku položila na podlahu. „Mami!“ zvolala Val. „Neboj,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Rain, můžeme se přece dohodnout. Jsme na tom obě stejně! Nebo snad ne?“ „Já proti tobě nic nemám, Parvati, ale on vězní moji dceru! Je mi to líto, ale nemám na výběr.“ Namířila na mě. „Počkej, copak neexistuje jiná možnost? Copak to musí takhle skončit?! On je sám a my jsme dvě. Ještě není pozdě se spojit.“ „A co chceš dělat? Je zalezlý v tom bunkru jako krysa! Neexistuje šance, jak mu vpadnout do zad. Tady násilí není nic platné.“ „A když mě zastřelíš? Co se tím vyřeší?“ „Všechno. Slíbil, že je to poslední úkol – zabít tě a donést mu tvé tělo jako důkaz. Je to kdo z koho, Parvati – jen jedna z nás zachrání své blízké, ale v sázce je moje dcera! A nedovolím, aby se jí cokoli zlého stalo!“ „Mýlíš se, Rain. Tahle hra nebude mít vítěze. Nejsme první a ty před námi zemřely – obě dvě.“ „Jak to můžeš vědět?!“ „Tady v batohu mám jejich fotky, které si Ben pořídil.“ „Nevěřím ti!“ Opatrně jsem si sundala batoh a položila ho na podlahu. „Tak se o tom přesvědč. Zabil je a rozřezal na kusy. To samé udělá nám, pokud bude mít příležitost.“ Rain pokývala hlavou k Val. „Ty, přines mi to sem nahoru.“ „Já… já to neunesu!“ odvětila Val a chytla se mě za ruku. „Tak odtamtud ty fotky vyndej!“ Ohlédla jsem se na Val. „Udělej to, broučku. Jsou to ty velké desky.“ Val zapátrala v batohu a vytáhla odtamtud desky s fotografiemi. Rain ukázala brokovnicí k velkým posuvným dveřím. „Tam vzadu jsou schody. Tak mi to přines, maličká.“ Val odběhla a krátce nato se objevila v patře. Předala desky Rain. Ta si je vzala a položila na sloupek v zábradlí. Zatraceně, doufala jsem, že odloží brokovnici, leč zbytečně. Rain začala pátrat v deskách a já si všimla, jak Val vytahuje z kapsy nůž. „Val, to ne!“ zařvala jsem. Rain se na ni otočila a hrubě jí zkroutila ruku. Popadla jsem pušku a namířila na Rain. „Val, k zemi!“ poslechla a já vystřelila. Minula jsem, nakonec co čekat od střelby od boku. Rain rychle popadla brokovnici a já nabila. „Val, utíkej!“ křičela jsem. Vypálila jsem znovu, abych jí dala čas. Rain se musela skrčit, aby se mi ztratila ze zorného pole. Já přeskočila barový pult, skrčila se za něj a přebíjela. Rain po mě vystřelila a broky se zabořily hluboko do dřeva. Zbývaly mi poslední tři náboje. „Rain!“ „Drž hubu, Parvati!“ „Ať se stane cokoli – netahej do toho Val!“ „Je mi líto, Parvati, ale ta půjde se mnou. Ona a tvoje mrtvola!“ Vystřelila znovu. Dovolila si zbytečně plýtvat municí, asi jí měla stále dost. Opatrně jsem se posunula k okraji pultu a ona vystřelila znovu. Tentokrát zasáhla trojici prázdných lahví od alkoholu. Střepy naštěstí spadaly vedle mě. Vyhlédla jsem, ve zlomku sekundy zkusila zamířit a vystřelit. Těsně vedle. Kulka se zabořila sotva pět centimetrů od jejího ramene. „Parvati!“ zařvala vztekle. „Už konečně chcípni!“ Zase vypálila a zase zbytečně. V okamžiku jsem vyhlédla, opřela loket o pult a než ona stačila nabít, vystřelila jsem. Vykřikla bolestí a chytila se za malou ranku na paži, zatímco já zapadla pod pult. „Dobrá trefa!“ ozvalo se. „Ale je to jen škrábnutí.“ Zatraceně! Kulka se jí musela sotva dotknout – taková smůla! Potřebuju víc času – potřebuju pořádně zamířit. Zbýval mi poslední náboj. Jestli minu… Zaslechla jsem dusot nohou po prknech. Musela měnit svoji pozici. Vykoukla jsem a hned šla k zemi. Vypálila po mně a zmizela ke schodišti. Vylezla jsem z krytu, přeskočila bar, běžela na opačnou stranu místnosti a opřela se zády o zeď vedle posuvných dveří. Opatrně jsem vyhlédla, abych zjistila, jak to za nimi vypadá. Další prostorná hala s recepčním pultem, schodištěm na ochoz a druhým schodištěm, jež dle cedule vedlo k pokojům. Dole byly dvoukřídlé dveře od kuchyně a dvě chodbičky, které mohly vézt k dalším pokojům a do restaurace. Rain jsem nikde neviděla a ani Val ne. Nicméně… zaměřila jsem se na dveře od kuchyně. Stále se trochu hýbaly a vrzaly, jakoby jimi někdo před malou chvilkou proběhl. S připravenou puškou jsem co nejtišeji přeběhla halu a postavila se vedle dveří od kuchyně. Hlavní pušky jsem jedno křídlo dveří pootevřela, abych nahlédla dovnitř. Viděla jsem širokou linku uprostřed místnosti. U zdi byly myčky na nádobí, vedle nich lednička a mrazáky. Vzadu pak byly dveře dál, snad do skladu. Rain jsem nikde neviděla, ale klidně mohla být za linkou. Měla jsem jediný náboj, ona měla brokovnici s ohromným rozptylem. Nemusela ani pořádně mířit. Tohle nebylo jen o přesnosti, ale především o reflexech. Cítila jsem nervozitu a snažila se ji potlačit. Zlehka jsem otevřela jedno křídlo dveří a protáhla se jimi dovnitř. Vyhlédla jsem si mezeru mezi stěnou a lednicí, jež jsem měla po pravici. Nebylo to ideální, ale jako kryt to mohlo posloužit. Opatrně jsem vykročila blíž ke kuchyňské lince. Rain zpoza ní vyhlédla a já v mžiku přiskočila za lednici. Jen tak tak jsem se vyhnula další salvě broků. „Kurva!“ zařvala Rain a hodila brokovnici na zem. To neměla dělat. Vyhlédla jsem a zamířila na ni. Běžela ke dveřím od skladiště a já věděla, že nemám času nazbyt. Vystřelila jsem… a minula! Rain začala lomcovat klikou, ale sklad byl zamčený. Ale ne! To snad ne! Stačilo mi pár vteřin počkat a pořádně zamířit. Pak bych ji klidně trefila, kam by se mi jen zachtělo. Když poznala, že neuteče, ohlédla se na mě. „Máš na to hrát fér?“ zeptala se mě. Nevěděla, že nemám náboje, ale nemělo význam to tajit. Pušku jsem odhodila do kouta a přikročila blíž k lince. Ta nás teď od sebe oddělovala. Byla na ní řada věcí, včetně prázdného stojanu na nože. Trochu jsem zakroutila hlavou a protáhla se. Ona otevřela šuplík linky a snažila se nejspíše najít zbraň. Nevím, co všechno tam bylo, ale asi nic moc. Zkusila ten vedle a vytáhla sekáček na maso. Usmála se, když ho potěžkala v ruce. Z mé strany byla také spousta šuplíků a skříněk. Ale jen, co jsem se přiblížila, abych jeden šuplík otevřela, nahnula se přes linku a ohnala se po mě sekáčkem. Uhnula jsem a couvnula. Za mnou byl věšák s pánvičkami a hned vedle s naběračkami. Popadla jsem jednu pánev a mrštila ji po ní. Odrazila ji předloktím a obešla linku. „No tak, Parvati… Jedna z nás musí umřít. Myslíš, že mě to těší, že mám radost?! Já jsem obyčejná máma, co se jen snaží zachránit dceru! Být na mém místě, udělala bys to samé.“ Zaútočila. Před vražedným sekáčkem jsem se shýbla a raději zase uskočila vzad. Snažila jsem se ustupovat kolem linky. Zase se po mě ohnala a já zase uhnula horní polovinou těla. Další pokus a tentokrát svrchu přímo na hlavu. Uskočila jsem stranou a vrazila ji pěst do brady. Zapotácela se a odstoupila ode mě. Setřela si krev a vycenila zuby. Další švihnutí sekáčku a já musela ustupovat. Byla rozzuřená a začala po mě sekat, jak jen mohla. Bylo to tak rychlé, že jsem neměla sebemenší šanci přejít do protiútoku. Marně jsem hledala cokoli na obranu, ale kuchyně byla uklizená. Vedle dveří do skladu však stál smeták. Popadla jsem ho a otočila násadou proti Rain. Udeřila jsem jí do zubů a vyběhla proti ní. Musela násadu chytit, abych ji neodstrčila ke zdi. Využila jsem toho, shýbla se, rychle se k ní natočila bokem a protože ona se pořád držela násady, přehodila jsem ji přes záda na zem. Sekáček jí vypadl z rukou, a když po něm sáhla, přišlápla jsem jí ruku. Druhou rukou mě chytila za kotník a pokusila se mě strhnout na zem. Nebýt linky, o kterou jsem se opřela, tak by se jí to povedlo. Stavěla se na nohy a v rukou držela sekáček. Kopla jsem ji do boku, než se stačila narovnat. Sekáček ale nepustila a už z kleče se po mě ohnala. Vykřikla jsem bolestí, když mi z rány na stehně začala téct krev. Byla to mělká rána, co se ani nedotkla kosti, ale bolelo to. Rychle jsem ustoupila a tím jí dala možnost se postavit. Další její nápřah a další pokus mi rozseknout lebku. Nastavila jsem před sebe násadu smetáku a ona do ní zarazila sekáček. Myslela jsem, že jí ho stihnu vytrhnout, ale nepovedlo se. Kopla mě do břicha, čímž jsem povolila stisk koštěte a ona mi ho vytrhla. Pustila ho na zem, vyndala z násady sekáček a než jsem stihla zareagovat, zasáhla mě sekáčkem do prsou. Netrefila přímo ňadro, ale jen prsní sval, který mám pod ním. Naštěstí i tohle bylo jen povrchové zranění. Nemínila jsem se vzdát a chytila ji za zápěstí. Zkroutila jsem jí ruku, až jí nezbylo než sekáček pustit. Vrazila jsem jí pěst do břicha a pak ještě jednou. Hlasitě hekla a já poznala, že nemá zdaleka tak pevné tělo jako já. Protože byla předkloněná, chytila jsem ji za hlavu a udeřila ji kolenem do brady. Padla na znak a plivala krev. Pohlédla jsem na své zranění na prsou. Pálilo mě, ale mohla jsem být ráda, že nezasáhla silikony. Těmi by sekáček prošel jako nůž máslem a kdyby praskly… Opět mě na mysl přišlo, jak úděsně vypadám. Skoro jako kdybych měla prsa na prsou… Rain se rychle zvedla na nohy a utíkala z kuchyně. Nemohla jsem ji nechat uniknout, takže zranění musela počkat. Vyběhla z kuchyně a pospíchala do patra. Zmizela mi za rohem, ovšem jen co jsem vyběhla nahoru, vykoukla zpoza rohu a strčila do mě. Zapotácela jsem se a jen tak tak udržela stabilitu. Nebylo to ale nic platné, protože mě kopla do hrudi a já se začala kutálet dolů. Taky jsem si mohla zlomit vaz, ale podařilo se mi pád korigovat. Dopadla jsem na všechny čtyři a hleděla na ni. Zmizela za rohem a já se stavěla na nohy. „Mami!“ vykřikla Val a přiběhla ke mně. „Mami, ty krvácíš! Už zase.“ „Běž se schovat, Val.“ „Ale mami! Musíme utéct!“ „Ne!“ Zvedla jsem se a vytáhla z kapsy obvaz. Krev z ran mi sice netekla rychle, ale přeci jen ano. Urychleně jsem si obvázala zraněnou nohu i ránu na prsou. Utáhla jsem obvaz, jak jen to šlo. Pak jsem běžela za Rain. Měla čas se na mě připravit a já s tím počítala. Dostala jsem se na úzkou chodbu. Po stranách byly pokoje a chodba dál zahýbala za roh. Zabrala jsem za kliku prvního pokoje s číslem 11. Byl zamčený. Nemělo cenu zkoušet všechny pokoje, protože beztak musely být všechny zamčené. To ovšem nemuselo platit pro dveře od toalety. Ano, ty byly skutečně odemčené. Vstoupila jsem a prohlížela si nepříliš komfortní toalety. Po jedné straně pisoáry, na straně druhé kabinky a hned vedle mě dvojice umyvadel. Myslím, že toaleta byla na celém patře jediná. Rain tu na první pohled nebyla, ale stačilo mi se trochu shýbnout, abych viděla v druhé kabince její nohy. Dát o sobě vědět nebylo na místě. Zatím jsem od ní dostávala pěkně do těla, ale to jen když držela v rukou sekáček. Ten zůstal dole a vážně jsem nevěřila tomu, že najde jinou ostrou zbraň. Prošla jsem kolem druhé kabinky a záměrně se nesnažila tiše našlapovat. Pak jsem se vrátila a zabrala za kliku první kabinky. V tu chvíli ona vyběhla z té své, ale já byla připravená. Udeřila jsem ji pěstí zprava do tváře. Vinou prudkosti úderu se musela opřít o kabinku. Strčila jsem do ní a ona spadla na záchodovou mísu. Rychle se stavěla na nohy, ovšem kopanec do prsou ji srazil zpátky. Zařvala a vyběhla proti mně. Chytila jsem ji kolem pasu, otočila se a švihla s ní o protější zeď. Řvala bolestí. Jeden pisoár se pod její vahou urval, ale voda z trubek netekla. Rain pisoár popadla a pokusila se ho využít jako ochranu. Marně – můj kopanec nejen že rozdrtil keramický ‚štít‘ ale ještě Rain narazil zády na stěnu. Konečně jsem cítila, že mám navrch a navzdory zraněním jsem se uklidňovala. Poslední úder se mi vážně povedl, a když se pisoár rozbil a ona otevřela překvapením ústa, bylo mi jasné, že jsem navzdory všemu v perfektní formě. Parvati Singh… ta, kterou v souboji jeden na jednoho neporazila ani samotná Kasumi, což podle Sakury značilo skoro nadlidské schopnosti. Úsměvné… Možná jsem neznala ty finty bojových umění a postrádala jsem mrštnost, ovšem vše nahrazovala, jak by řekla Sakura, býčí síla a ocelová výdrž. Ohnala jsem se po Rain pěstí, ale tentokrát stačila uhnout. Já vykřikla bolestí, protože srážka pěsti se zdí byla hodně nepříjemná. Kachličku jsem sice hravě rozdrtila, ale zeď byla pevná. Štěstí, že jsem si nezlomila prsty. Už zase začala couvat k východu z místnosti, ale tentokrát jsem jí to nechtěla dovolit. Chytila jsem ji za nátělník, otočila ji kolem sebe a vrazila s ní do stěny. Jednou rukou jsem ji pustila a udeřila ji do obličeje. Zkusila mi to vrátit, ale narazila jen do mého předloktí. Pěst do břicha, do tváře, pak úskok vzad a jakmile se proti mně rozběhla, další hrozivý kopanec do prsou, který jakoby si s jejím tělem pohrával. Chytila jsem ji zase za nátělník a vší silou ji strhla na krajní kabinku. Stěna nevydržela a převrhla se. Skončila na zemi a za hrozného řevu se pokoušela zvednout. Kopanec do boku ji v tom zabránil. Zvedla ruku přede mě. „Parvati…“ pronesla skrze zakrvácené zuby. „To stačí…“ hlesla. „Stačí?!“ divila jsem se a snažila se zklidnit dech. „Nech mě jít, prosím!“ Byla vyčerpaná, zakrvácená a já stále měla dost sil. Ano, možná vážím devadesát kilo, ale unavit mě dá práci. Přišlápla jsem ji k zemi. Držela jsem botu na jejím břiše a věděla, že když zaberu, stehenní i lýtkové svaly se mi napnou a ona nebude mít sebemenší šanci zabránit brutálnímu zmáčknutí žaludku a dalších orgánů. „Řekni mi jeden důvod, proč bych tě po tom všem měla nechat jít?! Ty stále věříš Benovým slovům, a pokud tě nechám, kde mám jistotu, že se mě nepokusíš zabít znovu?!“ „Jsi… matkou, stejně jako já. Musíš vědět, jaké to je milovat vlastní dceru. A taky musíš vědět, co všechno bys byla schopná pro její záchranu udělat.“ „Takže nepřátelé až do konce?!“ Nestačila odpovědět, protože nás přerušil Valeriin křik. „Proboha!“ zařvala jsem a utíkala na chodbu. Křik se ozýval z přízemí. Seběhla jsem po schodech a ucítila hnilobný zápach jako v noci. Na zemi jsem si dokonce všimla černých skvrn jako na zdi domu Goyalových. Ten muž nebo… prostě ten útočník byl zpátky! Stop tu mnoho nebylo, ale Val mě nasměrovala do dlouhé chodby, která končila v restauraci. Vběhla jsem sem a viděla Val, jak se krčí pod nejvzdálenějším stolem. K dívence se blížila černá věc v podobě člověka. Vypadala pevně, ale čas od času z ní odpadl malinký černý kousek těla. Bylo to jako... kráčející bláto?! Můj bože! „Tati!“ vykřikla Val a dál se krčila pod stolem. „Héj!“ zařvala jsem. Bytost se otočila a já rozeznala lidský obličej. Ta věc vypadala jako ztvrdlá hlína nebo… podle smradu spíš... rozkládající se maso a hromada výkalů! Blee! Dokonce to i tak zapáchalo a navzdory roční době kolem té věci poletovaly mouchy. Rozbušilo se mi srdce a nemohla jsem se ani pohnout. Myslela jsem, že se pozvracím. Oběd se mi vehnal do úst a já rychle polkla. Věc se otočila zpátky na Val a otevřela ústa, ze kterých vyšlo jediné slovo: „Valerie!“ Val vylezla zpod stolu a podél zdi se snažila dostat ke mně. Přitom neustále křičela slovo mami a snažila se nedívat na ten hnus. Protože tvor nebyl příliš rychlý, povedlo se jí ke mně dostat. „Uteč ven!“ nakázala jsem Val. „To je můj táta!“ vykřikla zděšeně. „Už to není on, Val! A teď běž! Utíkej!“ Popadla jsem jednu židli, které byly naskládané v koutě. „Co jsi zač?!“ ptala jsem se bytosti. „Jsem služebník Pána much!“ odvětil, načež jsem znovu hlasitě polkla. Musela jsem se uklidnit a reagovat. Udeřila jsem tu bestii židlí do těla. Zapotácel se a kousek z něj spadl na zem. Zvednul ruce ve snaze na mě zaútočit. Já se napřáhla a rozbila mu židli o hlavu. Jeho hlava se roztříštila, stejně jako podstatná část jeho těla a s ním i židle. Věc se během okamžiku celá rozsypala a na podlaze zbyla jen páchnoucí hromádka. Pustila jsem zbytky židle a z toho smradu se mi zamotala hlava. Ble, už jsem to nemohla vydržet – musela jsem se shýbnout a vyzvracet. Vrátila jsem se na chodbu, když jsem zaslechla další Valeriin křik. Jakoby ho však rázem něco utnulo. „Val!“ Pospíchala jsem do haly a viděla, jak z vchodových dveří vybíhá Rain s Val v náručí. „Né!“ zařvala jsem a utíkala za nimi. Rain už běžela po pěšině k lesu a měla značný náskok. Začala mi vyzvánět vysílačka. Teď ale nebyl čas, i když... 'pokud se do minuty neozveš, někoho to bude bolet...' tak nějak to říkal. „Do prdele!“ Rychle jsem vytáhla vysílačku, stiskla tlačítko, přiložila si ji k uchu a utíkala dál na Rain. Kam to vlastně běžela?! Utíkala jsem dál a vběhla mezi stromy. „Parvati?“ ozval se Ben. „Co je?!“ „Zdá se mi, že nějak ztěžka oddychuješ, Hádám, že Rain už jsi potkala.“ „O co jde, Bene?!“ Rozhlížela jsem se okolo, ale už bylo šero. Ta mrcha se mi ztratila ve stínu. Utíkala jsem alespoň tím směrem, kde jsem ji viděla naposledy a křičela Valeriino jméno. „Parvati, nevolám nevhod?!“ „Co chceš, Bene?!“ zařvala jsem z plných plic a jasně cítila, jak se mni z očí spouštějí slzy. Val se mi už neozvala. Byla pryč! Mojí vinou! Přesto jsem stále utíkala dál. „Parvati,“ začal Ben. „Hra je v druhé fázi a vítězem se stane ten, kdo do podzemního krytu, který je zhruba tři míle od mola směrem na východ, doručí mrtvolu své soupeřky. Rain už to ví a je načase, abys to zjistila i ty. Teď tvá otázka za splněný úkol, i když uznávám, že jsem tě trochu… podvedl.“ „Nechci se na nic ptát a ta Rain, za chvíli tam její mrtvolu budeš mít!“ Zavěsila jsem a mohla se soustředit na pronásledování. Běžela jsem takhle snad dvě míle ani na moment nezastavovala, ale jasně jsem viděla, že to nemá význam, že jde jen o zoufalství. Málem jsem si z neustálého volání vykřičela hlasivky, ale snažila jsem se běžet dál. Stále dál a dál, i když... určitě na špatnou stranu. Kdyby bylo světlo, kdybych viděla na cestu, tak by mi takhle nezmizela! Ale neměla jsem Val v hotelu posílat pryč, měla jsem být stále s ní a… ani sem jsem ji neměla brát. Měla zůstat v domě a nic z toho by se nestalo. Je to moje vina, všechno je moje vina. Stála jsem někde uprostřed lesa, protože dál už jsem nemohla. Bylo mi hrozně těžko. Ta zranění bolela, klouby na rukou taky a sotva jsem dýchala. Otáčela jsem se na místě a rozhlížela se kolem sebe. „Vál!“ křičela jsem. „Val, ozvi se! Prosím, Val, ozvi se mi! Kde jsi, Val?!“ Nic. Nohy se mi podlomily. Byla jsem na dně a potřebovala jsem si odpočinout. Pomalu jsem se vracela směrem k hotelu a snažila se najít tu zpropadenou cestu. Zabloudila jsem a trvalo mi snad dvě hodiny, než jsem se vypotácela z lesa. Stála jsem dole u břehu jezera a před sebou měla stoupání. Věděla jsem, že jsem selhala, že jako matka jsem selhala. Jako matka?! Vlastně proč ne? Byla to moje holčička, moje malá Val, které nikdo jiný nezbyl a její strejda se k ní choval zle. Věděla jsem, že si musím odpočinout a pak Rain najdu. Zabiju ji, zabiju i Bena a Val zachráním, stejně jako Abayu. A potom si mou holčičku vezmu do opatrovnictví, nakonec ona si to tak přeje a její strýc ji beztak nesnáší, takže bude jedině rád. Budu mít vlastní dceru! Ale zatím je to všechno daleko, až moc daleko. Vrátila jsem do hotelu a hledala něco jako koupelnu. Tohle byl malý hotel a tak se dalo očekávat, že koupelny budou pro všechny hosty společné. Jedna byla v přízemí a uvnitř jsem krom umyvadel a od sebe oddělených sprch nalezla lékárničku. Omyla jsem si všechny rány, včetně té z rána a vydesinfikovala je. Pak jsem je převázala čerstvým obvazem, přičemž jsem musela použít zuby, abych ošetřila i ránu na rameni. Tři zásahy ostrým předmětem, několik úderů pěstmi a pár kopanců... Bylo toho na mě už moc. Chtělo by to šití, prášky na bolest a klid. Nemám nic z toho. Opřela jsem se o umyvadlo a otočila kohoutkem. Nic – žádná voda. Já jsem tak pitomá! Uhh, no tak, Parvati, seber se. Jsem voják – musím něco vydržet! Musím to zvládnout, když ne kvůli sobě, tak kvůli Val určitě. Zase jsem se oblékla a v hale za recepcí vzala klíče od pokoje dvanáct. Byl to první klíč, co mi přišel pod ruku. Vyšla jsem do patra, odemkla jsem a zase za sebou zamknula. Z batohu jsem vyndala pečivo a kus salámu a navečeřela jsem se. Zapila jsem to vodou z lahve a otevřela Benovy desky. Marně jsem hledala zmínku o stvoření, jež nás dole napadlo. Vůbec jsem se tu necítila bezpečně, a když se za okny zablesklo, bylo to ještě horší. Nemám ráda bouřku. Alespoň, že nepršelo. Asi po půl hodině zazvonila vysílačka. Ne ta od Bena, ale Rainina. „Rain?! Co je s Val?!“ „Odpusť, ale byla to jediná možnost.“ „Jestli jí něco uděláš, jestli jí byť jen zkřivíš vlas… Zabiju tě Rain, přísahám, že jestli se Val něco stane, tak tě zabiju!“ Byla jsem vzteklá a ne málo. „Budeš mít příležitost, Parvati. Nechci si tady hrát na kočku a myš. Chci to skončit. Budu na tebe čekat v bunkru, Parvati. Zítra se uvidí, čí matka je lepší.“ Zavěsila. Vzala jsem tu vysílačku a vzteky ji mrštila o zeď. Rozpadla se, ale mě to bylo jedno. Zítra v bunkru… Jestli mě chce zabít, bude se muset hodně snažit. Možná mi skrze obvazy prosakuje minimálně na třech místech krev, ale tohle mě nezastaví. A nezastaví mě ani nic jiného! Teď je to osobní, teď už ano a já jí dokážu, jak velkou chybu udělala, když mi vzala dceru! XVI – Právo matky Parvati Spánek bylo to, co jsem potřebovala ze všeho nejvíc, jenomže mi dalo hroznou práci vůbec usnout. Stále jsem měla v mysli Val. Jak se asi cítí? Má hlad nebo žízeň? Myslí, že jsem ji opustila? A… je vůbec naživu?! Už jen pomyšlení na to mě děsilo! Ona je jen chudák, co se jí zbortil svět a přestože to nese statečně, čeká ji mnoho těžkých chvil. Já na tom byla podobně, ale díky sestrám jsem se vrátila do života a nalezla klid a mír. Mám možnost Val zajistit to samé a já ji nezklamu. Znovu už ji nezklamu. Probudila jsem se při východu slunce a nikoli vlastní vinou. Vzbudila mě hlasitá rána, jako když prasknou dřevěné trámy nebo se vyrazí bytelné dveře. A krátce poté se ozval podivný zvuk. Znělo to jako chrochtání prasete. Rychle jsem vstala a vyhlédla z okna. Ne, nebylo nic vidět – jen vysoké stromy všude okolo. Otevřela jsem dveře z pokoje a vyšla na chodbu. To chrochtání bylo čím dál hlasitější a první, co mě napadlo bylo, že dovnitř vniklo divoké prase, jenomže… žijí tady vůbec prasata? Neměla jsem nic, čím bych se mohla bránit a myslet si, že prase přeperu, bylo naivní. Opatrně jsem sestoupila po schodišti až k recepci. Bylo tu prázdno, tedy kromě spousty much. Kde se tu ty mršky braly?! Obzvláště v tuhle roční dobu to bylo zvláštní! Poznala jsem, že podivný zvuk vychází z restaurace. Copak je ta odpornost zase naživu?! Anebo jich je tu víc? Večer jsem vůbec neměla čas přemýšlet nad tím, co jsem tady včera viděla. Stále jsem měla v mysli jen Val. Co si myslet o postavě z bahna, která má obličej Valeriina otce? Tam v restauraci může být další taková věc a co když... co když bude mít obličej Bena nebo... nebo... ne, na to ani nemyslet. Zvažovala jsem, že uteču, ale já musím vědět, co přesně tam v restauraci je. Velmi opatrně jsem prošla chodbou až do restaurace a spatřila před sebou ohromnou bílou hromadu masa. Vypadalo to jako humanoid, ale ne jako člověk. To ohromné tělo se sklánělo nad mrtvolou Valeriina otce, tedy… spíše nad hromádkou smradlavé hmoty. Zdálo se, že vzlyká… Já jsem tam stála jako opařená s pusou dokořán. Vůbec jsem neměla sílu se pohnout. Viděla jsem obrovskou díru ve stěně, kterou sem ten netvor přišel. Kolem něj létalo snad na padesát much a jejich bzučení bylo příšerné. Chtěla jsem vycouvat a utéct, když ta věc pozvedla hlavu – byla podivně šišatá a jen s jedním, zato hodně velkým a vystouplým okem. Pak se netvor během chvilky otočil a narovnal. Do úst mi vletěla moucha a já se rozkašlala. Přesto jsem však z té bytosti nedokázala odtrhnout oči. Byl mnohem vyšší než já a také mnohem rozložitější. Ohromné vypasené břicho, obtloustlé paže i nohy a desítky much, co mu seděly na těle. Nejpodivnější byla jeho hlava, která byla opravdu hodně veliká a nejinak na tom byla jeho ústa. Otevřel je a začal roztahovat. Neměl žádné zuby, ale jeho morda se rozšiřovala do obludných rozměrů. Zprvu jsem se bála, že mě snad chce spolknout, ale místo toho promluvil: „Parvati… konečně jsem tě našel…“ „Mě?!“ vykřikla jsem plná zděšení. „Ty... ty mě znáš?!“ „Jistě! Belfegor měla vyhledat Sakuru Sato, já tebe, tak si to přál náš pán. Nicméně zatímco ona neuspěla, já vás nalezl obě. Mé milované přítelkyně tě našly na Black Mirror, sledovaly tě v letadle a ani zde tě nespustily z očí. Bohužel, mouchy nemají dlouhý život. Ztratil jsem tvou stopu na okraji parku a byl nucen stvořit mouchy nové. K tomu posloužil tento muž,“ kývnul hlavou k hromádce hnusu. „On se stal mým sluhou, to on byl hostitelem i potravou pro mé nové přítelkyně, ale v jeho mysli stále zůstaly ty nejvýznačnější city. Láska k jeho dceři, kupříkladu.“ Pokřižovala jsem. Musela jsem. I když pochybuji, že to k něčemu bylo. Kdyby nebylo mne, Valeriin otec by stále žil. To já té holčičce zničila život! Nebo... nebo si to jen namlouvám a teď prožívám šílenou noční můru? „Ale… já…“ vykoktala jsem ze sebe jen dvě slova. Byla jsem z toho úplně mimo. Bylo to jako sen, ale čím déle to trvalo, tím více jsem nabývala dojmu, že se neprobudím, protože není z čeho. Nemohla jsem mít přece vidiny nebo halucinace. Tak, co se to k čertu dělo?! „K-kdo jsi?“ dostala jsem ze sebe. „A proč tu jsi?!“ Netvor se zaklonil a zasmál. „Jsem Belzebub, Pán much! A jsem zde na příkaz svého vládce. Od Kasumi to bylo chytré odpoutat se od vás a žít na jiném místě. A protože ona sama je velmi mocná a navíc ve spojení s Shairou, museli jsme být opatrní a neplést se jí do cesty. Ale našli jsme tě, ostatně Peklo vždy dosáhne svého.“ „Peklo?!“ „Jsem z Pekla, samozřejmě. Myslel jsem, že to víš.“ Zarazil se, jakoby snad čekal, že ho budu znát. „Možná nejsi ta, kterou hledám… Ale naštěstí se o tom mohu rychle ujistit…“ Z jeho tlamy vyletěl celý roj much. Musely jich být stovky! Obklopily mě a některé mi vnikly do těla nosem. Bylo to hrozné – cítila jsem, že je mám uvnitř nosu i pusy, že prostupují stále hlouběji a já nemohu nic dělat. Stěží jsem mohla dýchat! Začala jsem se dávit a držela se oběma rukama za krk. Bylo to odporné. Klesla jsem na kolena a snažila se mouchy z úst vykašlat. Moji mysl rázem zahalily vzpomínky tak jasné, že se jim nešlo ubránit… Seděla jsem na silném opracovaném prkně, které bylo dlouhými provazy přivázané k větvi stromu. Každou chvíli jsem vylétla nahoru, zaklonila tělo a smála se. Za mnou stál táta a já ho pobízela, aby přidal, aby mě zhoupnul výš a výš! Zvláštní… Byla jsem tam jako malá holka a zároveň jsem věděla, že něco nehraje. Vybavovala jsem si přítomnost, včetně Belzebuba a jeho much. Jako bych seděla v kině a pozorovala sebe v dětství, tak nějak jsem se cítila. „Ještě! Ještě víc!“ křičela jsem na celý dvůr. Táta už ani nemohl. Tohle byla jedna z mála vzácných chvil, co byl doma. Věděla jsem, že brzy zase odejde kvůli službě vlasti, zatímco mé druhé já tam na té houpačce vůbec netušilo, kam táta zamíří. Větev nade mnou začala praskat. Všimla jsem si toho, ale bylo už pozdě. Další zhoupnutí, svěží vánek na tváři a pak rána! Zřítila jsem se na zem. Táta něco křičel, ale nevnímala jsem ho. Měla jsem štěstí, že mi větev nespadla na hlavu, takhle to odnesl jen kotník. Brečela jsem a držela se za nohu. Táta běžel ke mně, ale okolní svět jakoby se rozplynul a všude zavládla tma. Teď jsem byla v naší třídě na škole, kam jsem chodila. Muselo mi být asi deset. Stála jsem zády k počmárané tabuli a vedle mě byl jeden kluk. Zbylí žáci seděli ve svých lavicích – každý v té své. Cítila jsem, jak mě bolí rameno a taky hlava. Ano, vybavila jsem si ten moment. Tehdy jsem se rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou. Výsledkem byla naražená ruka, monokl a rozbitý nos. Postarší muž s brýlemi – náš učitel, třískl dlaní do tabule a vykřikl: „Kdo z vás dvou tu rvačku začal?!“ Ten, co mě zbil, jen ukázal prstem na mě a dodal: „To ona začala a promiňte mi to, pane, ale já se tady přece nenechám tlouct. A to i když mě tluče holka.“ „Je to pravda?!“ otázal se mě učitel. „Je…“ hlesla jsem, „ale on mi ustavičně ubližuje!“ dodala jsem vzápětí. „Pořád mi bere věci, hází po mě odpadky,…“ „Lhářko!“ ozvalo se z lavic. Rázem se přidali další, nikdo se mě nezastal. Snažila jsem se je překřičet: „Taky se mi posmívá a dokonce mi jí svačinu!“ „Tak klid!“ zvolal učitel, aby třídu uklidnil. „Co mi k tomu řekneš?!“ otázal se učitel chlapce. „Jenom lže, vždyť slyšíte třídu. Teda… tu svačinu jsem ji párkrát vzal, ale dělám to pro její dobro – aby nebyla tak tlustá.“ Třída se začala smát a učitel poslal chlapce zpátky do lavice. Já jsem musela natáhnout prsty před sebe, zatímco učitel vzal ukazovátko. Byla to prostá forma trestu, ale zatímco jiné by praštil možná dvakrát, mě vždycky bil, dokud se mi z očí nespustily slzy a hlavně – dokud jsem ho neprosila, aby přestal. „Parvati Singh!“ zvolal učitel plný zlosti. „Nevím, jak je možné, že zrovna naše země sem vzala tuhle přistěhovaleckou verbež odněkud z Indie!“ „Ale… já se narodila tady, stejně jako…“ Prásk! Plesknul mě tak silně až jsem vykřikla bolestí. „Auu, to bolí...“ Prásk. „Prosím! Už dost.“ Další rána. Vůbec jsem necítila prsty, jen tu nesnesitelnou bolest. „Já už to nikdy neudělám! Přísahám, že už se nebudu prát! Prosím!“ „Běž tam, kde je tvoje místo, Parvati, – mezi dobytek!“ Další obraz a tentokrát Windhoecká nemocnice. Tušila jsem, co se blíží a děsilo mě to. Vešla jsem společně se svým tátou na pokoj, kde na lůžku ležela máma. Byla napojená na hadičky, které jí vedly až do nosu. Přístroje kontrolovaly její srdeční a dýchací funkce. Přišla jsem k mámě a chytila ji za ruku. „Cítíš se dneska líp, mami?“ optala jsem se jí. Bylo pro ni hodně těžké mluvit, ale přemohla se, aby mi odpověděla: „Je to lepší,“ řekla. Usmála jsem se. „To bude dobré, mami,“ řekla jsem. „Zase se uzdravíš a všechno bude jako dřív. Už se nemůžu dočkat, až se zase postavíš na nohy a já tě budu moct obejmout.“ Maminka se zkusila usmát, ale asi ji to bolelo. „Vzpomínáš na obrázky, co jsem kreslila jako malá? Tenhle jsem našla na půdě.“ Ukázala jsem jí obrázek, kde jsme byli my tři. Držela jsem své rodiče za ruce a všichni jsme se smáli. Máma se na to ale moc dobře netvářila. S tátou si vyměnila pár pohledů a on mě pak odvedl ven. Slyšela jsem, jak mi máma říká, abych byla silná a že na mě nezapomene. Nechápala jsem, co tím myslí, ostatně dle doktorů i táty byl její stav více než dobrý. Jenže dnes už vím, jak to vlastně bylo. Doktoři opravdu věřili, že během pár týdnů budou moci mámu pustit, jenže ten den se její stav z ničeho nic zhoršil a jen pár hodin po naší návštěvě máma umřela. Tohle byl zlomový moment mého života i z jiného důvodu – definitivně jsem se rozhodla, že po studiích se přihlásím do armády a to vyžadovalo na sobě zapracovat. Veškeré moje volné aktivity šly stranou a můj harmonogram byl stále stejný – ranní běhání, škola, učení, práce na domě, úklid domu, příprava večeře a posilování. Na zábavu nebyl čas a tak jsem si ji našla právě v tom cvičení. Stála jsem v uniformě před naším velitelem, který na náročnou opičí dráhu posílal jednoho vojáka za druhým a měřil jim čas. Byla to jedna z mnoha nepsaných podmínek pro to, aby se mnou začali počítat jako se schopným vojákem, který má na to skončit v terénu a ne na základně jako pecka obklopená hromadami papírů, nebo dokonce metráky brambor. Daleko reálnější však byla práce mechaničky, co bude dávat dohromady nejrůznější vozidla, ale nikdy se jí nepoštěstí se v nich projet do nějaké akce. Většina důstojníků na mě pohlížela jako na něco podřadného a nebýt mého urputného snažení, dokonalé znalosti naší výbavy a skvělých výsledků ve střelbě, vůbec by mi nedávali tuhle možnost a rovnou by mě šoupli do garáží. Brzy přišla řada na mě a ihned po důstojníkově povelu jsem vyběhla na trať plnou vysokých zdí, klád, ostnatých drátů, žebříků a dalších legrácek, které mě dle mnohých měly zastavit. Asi nejvíce jsem se obávala nutnosti podlézt ostnatý drát. Už jsem tu viděla chlapa, co se do něj zamotal tak nešikovně, že než ho dostali ven, vykrvácel. V běhu nebyl čas na počítání vteřin. Cítila jsem se unavená, ale zdálo se mi, že běžím velmi rychle, vlastně bez jediné chyby. Přeskočit, podlézt, přelézt,... šlo mi to! Už zbývalo jen přeběhnout kládu, která byla nad jámou s bahnem. Smekla se mi noha a já se zřítila dolů. Přestože jsem to už zažila, ten pocit strachu a zostuzení před sebou samotnou byl příšerný. Já se však rychle vrátila ke kládě a přeběhla ji. K vojákům jsem se vrátila celá od bahna a už se viděla umaštěná od oleje a s francouzákem v ruce, ale velitel se podíval na stopky a řekl: „Něco ve vás je, vojíne Singh. Budu se muset poradit s řadou lidí, ale myslím, že by vás byla v garážích věčná škoda, vlastně... který pitomec vás kdy chtěl poslat mezi mechaniky?! Padejte se převléknout a pak mi vysvětlíte, jak je možné, že vaše celkové výsledky, navzdory dnešnímu zaškobrtnutí, patří k nejlepším!“ Zase jiný obraz, ale stále armáda. Rychle jsem poznala, že tohle je doba, kdy mi na uniformě držela nášivka říkající, že jsem hodností seržant. Je to úžasný pocit, když se dokážete protlačit na místo, o kterém se může většině jen zdát. Teď jsem stála v tmavé místnosti, na veliké žíněnce a přede mnou na lavicích posedávalo šest vojáků. Neznala jsem je, ostatně Windhoecká základna je veliká. Vedle mě stál Neil – kamarád a nadřízený, čili ideální člověk. Myslím, že to díky němu jsem to dotáhla na seržantku, protože navzdory slušným výsledkům tu byla řada těch, co těžko snášeli už jen moje přijetí do jednotky, která operovala u hranic s Angolou a udržovala tam klid. Velitel jednotky šel brzy nahoru a někdo musel zaujmout jeho místo… a proč ne někdo, kdo si ve volném čase studuje geografii severní Namibie a má v hlavě všechny konflikty, ke kterým tam za posledních padesát let došlo? Ale zpátky k tomu, co se dělo na ‚obraze.‘ „Tohle je seržantka Singh,“ řekl Neil a poukázal na mě. „Je tu pro to, abyste ji mohli zmlátit. Den volna pro toho, kdo ji pošle k zemi. Kdo první?“ Hlásili se všichni a všichni postupně zjišťovali, že si odtud odnesou leda ostudu. Pamatovala jsem si tu chvíli – bylo to jen pár dnů, co jsem získala svůj černý pásek v karate. Byl to úžasný pocit, obzvláště v tak brzkém věku, ale já měla něco, co jiní ne – vůli. A možná taky mírnou protekci… Ten poslední chlápek, co se mi postavil, byl urostlý blonďatý svalovec. Přistoupil přede mne a řekl mi: „Až vyrazím večer do města, pozvu tě na drink.“ „To má být nabídka?“ odpověděla jsem. Nechtěla jsem se nechat porazit, ale proti němu jsem byla bez šance. Přehodil si mě přes záda a já padla na zem. Své slovo dodržel a večer jsme vyjeli do baru. Když mi naznačil, že se mu líbí, jak vypadám, měla jsem hroznou radost, protože už tehdy jsem byla samý sval. Ano, i tohle byl důležitý moment mého života – ten den jsem se seznámila s Nicolasem. Jiný obraz ale stále jsem se mohla pyšnit uniformou. Stála jsem v lékárně, ve které pracoval můj známý. Zašel zamknout dveře a pak zpod pultu vytáhl plastovou krabičku s mnoha pilulkami. „Mám, co jste sháněla, slečno,“ řekl mi. Krabičku jsem si vzala a prohlédla. „Je to opravdu tak účinné?“ „Dostalo se to sem až z Německa, takže půjde o kvalitní přípravek. Je bezpečný, maximálně účinný a nehrozí žádné nežádoucí účinky, pokud dodržíte dávkování.“ Lhal mi, ale o steroidech jsem v životě neslyšela a věřila jsem mu každé slovo. „Dejte si ale pozor, protože tahle věc za vás těžkou práci neudělá – urychlí růst svalů, ale nenahradí posilování.“ „S tím počítám a nevadí mi to. Jen doufám, že to začne působit rychle – do roka musím být silnější.“ „Budete, to mi můžete věřit. A pokud se to osvědčí, a já věřím, že ano, můžete počítat s dalšími dávkami.“ Osvědčilo se to a já byla brzy nejsilnější žena naší armády. Samozřejmě, že řada kolegů pojala podezření. Věřili, že se mnou něco je, ale přikládali to jen častějšímu cvičení. Přitom tahle pitomá nevinná lahvička byla cestou do pekla. Rychle jsem rozpoznala, kde jsem – v Ipswichském klubu. Blížila se současnost a tohle byla jedna z chvil, kdy jsem se nechávala naplno ovládnout pocitem neskutečné moci a síly. V tu dobu jsem toužila po tom se předvádět a tak jsem oslovila majitele klubu ‚Par Excelance.‘ Byl to podnik, ve kterém se konalo vše od diskoték, přes vystoupení kapel až po karaoke soutěže. Hudba a zpěv ale nebylo to jediné, co sem lidi lákalo a čas od času došlo na narozeninovou párty či soutěže v páce. Prostě všestranný klub, co se snažil zavděčit spoustě návštěvníkům naráz. Já přesvědčila majitele, aby mě uvedl do programu jako nejsvalnatější ženu Británie. Nemám zdání, zda to byla pravda, ale lidé ze mě byli úplně paf. Vyšla jsem na podium hrozně naolejovaná a oděná jen v úzkých bikinách – věřila jsem, že čím méně oblečení, tím více na lidi zapůsobím. Začala jsem zaujímat nejrůznější pózy a všímala si, jak jsou lidé překvapení. Určitě bylo ve spoustě z nich zakořeněno i zhnusení nad mým tělem, ovšem byla to senzace, která přitahovala pozornost, jež jsem tehdy vyžadovala. Když moje pózy skončily, dostala jsem ze zákulisí dlouhou železnou tyč. Položila jsem ji na ramena a pořádně zabrala – tyč se začala ohýbat a já ji poté ukázala divákům a pokračovala v ohýbání bez opory zad. Když jsem to teď zpětně prožila, přišlo mi to fantastické i odporné zároveň. Nejsem přece člověk, co se potřebuje předvádět, ale ta síla… ta síla pro mě stále znamená hrozně moc. To už se ale obraz začal rozplývat. Další obraz a já poznala, že tahle událost je jen rok stará. Stála jsem v posilovně, na zámku Black Mirror. Popadla jsem tyč, na níž se přidělávají závaží a přistoupila ke Kasumi, která si prohlížela vitríny se zbraněmi. „Už sis začala balit?“ zeptala se mě. „Já jsem tam dole nežertovala.“ Tohle byl obzvláště hrozný okamžik mého života. Opojená touhou po penězích jsem byla schopná Kasumi zabít. Otočila se na mě a já ji vrazila konec tyče do břicha. „Promiň, Kasumi,“ řekla jsem, „ale pro mě je to ta nejlepší možnost.“ Přirazila jsem ji k regálům. Chtěla se se mnou přetlačovat, ale neměla šanci. Kopla mě do boku a pak mi podrazila nohy. Zavrávorala jsem a ona mi vytrhla tyč z rukou. Ihned mě s ní udeřila do tváře. Roztrhla mi ret a srazila na kolena. I teď jako kdybych cítila tu bolest… Zatímco Kasumi efektně protáčela tyč v rukou, já se zvedla. Pokusila jsem se o karate a v mysli měla řadu chvatů, kterými bych Kasumi zpacifikovala. Místo toho jsem však musela uhýbat před tyčí. Kasumi byla mrštná a já musela využít síly. Chytila jsem jí tyč, vytrhla ji jí z rukou a udeřila jedním koncem do břicha. Ohnala se po mě pěstí, avšak já úder zablokovala, vložila ji tyč pod rameno a zapáčila směrem nahoru. Kasumi to dost možná na vteřinku zvedlo nad zem a ona skončila s vykloubeným ramenem. Začala vztekle řvát a já se pořádně napřáhla. Úder železa do žeber byl hrozivý… Stěží se držela na nohou. Zatímco teď jsem Kasumi hrozně litovala a skřípala zuby, moje druhé já se radovalo. Rána pěstí do tváře a Japonka padla k zemi. Zase se zvedla, nicméně byl to jen marný pokus o vzdor. Úder tyčí do zad, hned nato do břicha a Kasumi vinou děsivé bolesti začala zvracet nejen jídlo, ale i krev. Rozkročila jsem se nad ní, napřáhla se tyčí a věděla, že jí v sekundě rozdrtím lebku. Nakonec k tomu díky bohu nedošlo… Byla jsem zase zpátky. Ležela jsem té hroudě masa u nohou a všechny mouchy se mu vracely zpátky do úst. Potřásla jsem hlavou, postavila se na nohy a rychle couvla ke zdi. Bylo mi hrozně. Ta pachuť v ústech a bolest hlavy... „Myslel jsem, že jsi jen jakási ubožačka, ale někdo takový by nedokázal Kasumi porazit! Jsi jedna z nich – jsi Lovkyně!“ zvolal vítězoslavně. „Já?! Já nejsem nic!“ Bytost pozvedla ruku a v ní jakoby se zhmotnil kus zežloutlého papíru. „Můj pán ti nabízí moc, o které se jiným smrtelníkům může jen zdát. Chceš být navždy mladá, chceš být krásná, bohatá, vzdělaná nebo toužíš po něčem jiném? Můžeš mít takřka vše. Stačí jen vyslovit přání, které může můj pán vyplnit a stvrdit smlouvu krví.“ „Smlouvu?! Mám se upsat ďáblu?!“ „Malá cena za to, co získáš.“ Už od mala jsem vedena k víře v křesťanského Boha. Nejsem ale kdovíjak zbožná – nemodlím se, nechodím do kostela ani nedodržuji desatero, nicméně věřím, že dobrý člověk bude po smrti odměněn a já i když dělám špatné věci, dělám i věci dobré. Bude až na Bohu, aby posoudil, co se mnou bude a dopředu vím, jak se rozhodne, když se upíši ďáblu. „Se smlouvou nepočítej!“ vykřikla jsem plná zloby i zoufalství zároveň. „Můžeš i zemřít!“ zařval Belzebub tak hlasitě až mě to vyděsilo. „Nestav se na stranu té, která nemůže vyhrát!“ „Nemůže?! Nemám absolutně ponětí, o co tady jde, ale kdyby nemohla Kasumi vyhrát, pak by ses jí nebál a nesnažil by ses mě přetáhnout na svou stranu! Já se nenechám strhnout Peklem!“ Beze slov se po mě ohnal paží a já jen tak tak uskočila. Rozdrtil dřevěnou stěnu, jakoby byla z papíru. Rychle jsem utíkala chodbou zpátky. Měl problémy projít do hotelu, takže se vrátil ven dírou ve stěně. Viděla jsem to koutkem oka a přemýšlela jsem, jestli má smysl utíkat do lesů? Možná, že uvnitř jsem ve větším bezpečí. Zaběhla jsem do kuchyně a ze země zvedla sekáček, který tu nechala Rain. Nebyla to zrovna ideální zbraň, ale lepší než nic. Pomalým krokem jsem se vrátila k recepci a vyhlédla jsem do sálu, kde byl bar. Belzebub byl před vchodovými dveřmi a skláněl se, aby viděl do hotelu. Pak otevřel ústa, ze kterých se vyrojilo spoustu much. Nechtěla jsem zažít to, co před chvíli, anebo ještě něco horšího – utíkala jsem nahoru k pokojům. Vběhla jsem do toho svého a před rojem much zabouchla dveře. Do pokoje se dostaly asi jen dvě mouchy. Okamžitě se snažily vlétnout mi do nosu. Máchla jsem sekáčkem ze strany na stranu, abych je odehnala. Byly to agresivní bestie, ne jako obyčejné mouchy, kterých jsou všude stovky. Využila jsem toho, že jedna usedla na dvířka šatní skříně a rozmáčkla jsem ji dlaní. Ta druhá během chvilky kamsi zmizela. Rychle jsem se ujistila, že okno je dobře zavřené. On ty mrchy ovládal a kdyby mi třeba ucpaly dýchací cesty… hrozná představa! Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem v jedné jediné místnosti, která se zdála být bezpečná. Jenomže, když si ta zrůda mohla proklestit cestu skrze stěnu až do restaurace, tak ho tyhle stěny nemohou zastavit. Přistoupila jsem k oknu a pohlédla ven. Nebyl nikde vidět. Doufala jsem, že toho snad nechá, když na okno usedla trojice much. Hnusné potvory, co začaly cupitat po skle. Každou chvílí se zastavily a zvedly přední nožky aby mohly třít jednu o druhou. Krátce nato se na sklo přitiskly další a další mouchy. Byly jich celé roje! Mačkaly se na sebe a já ani pořádně neviděla ven. V ruce jsem stále svírala sekáček a pomalu jsem odcouvala ke dveřím. Rozhlížela jsem se po pokoji, zatímco na sklo se lepily další mouchy. V pokoji se úplně zatemnilo, jakoby tu žádné okno nikdy nebylo. Můj bože! Popadla jsem přikrývku z postele a hodila ji na zem. Matrace obepínal měkký světle modrý návlek. Sundala jsem jej a položila na stůl. Na zdi viselo pár rámečků s fotkami okolí. Obrázky jsem sundala a pomocí sekáčku vypáčila hřebíčky. Stačily mi čtyři, kterými jsem připevnila návlek na rohy okenice. Teď už zbývalo jen lehce pootevřít okno, což bylo snadno proveditelné i přes návlek. Roje much se okamžitě nahrnuly do návleku, který jsem chytila v rozích a stáhla opatrně k sobě, tak abych jim neumožnila uniknout. Otvor jsem zauzlovala a měla stovky much v balíku. Nadzvedla jsem vršek postele a nahlédla do prostoru pod ní. Byly tu uskladněny náhradní matrace a deky. Vyndala jsem je a dovnitř dala balík s mouchami. I kdyby se dostaly z návleku, neuniknou do pokoje. Nemělo smysl tahat s sebou batoh s jídlem a vodou, takže jsem ho nechala v pokoji. Vrátila jsem se na chodbu, kde bylo prázdno. Stále jsem v rukou držela sekáček – moji jedinou zbraň. I v přízemí bylo prázdno. Doufala jsem, že Belzebub nehledá nové mouchy, ačkoli… najít koncem listopadu tolik much, to není zrovna snadné a po okolí snad není nikdo z koho by mohl vyrobit mouchy vlastní. Vyšla jsem ven před hotel a rozhlížela se. Nikde nikdo… Obešla jsem hotel kolem dokola, ale po Belzebubovi ani stopa. Divné… To poslední, oč jsem stála, bylo ho hledat, takže jsem se vydala rychlým krokem dolů k jezeru, odkud jsem pak měla pokračovat až do podzemního krytu. Ani na moment jsem nepolevila v ostražitosti, a když jsem minula padlý strom, zarazila jsem se. Ještě včera tady nebyl a v noci nefoukal zase takový vítr, aby ho to mohlo vyvrátit. Podívala jsem se blíže k pařezu. Kořeny byly stále v zemi, takže strom se zlomil v kmeni. Jestli má ta bestie takovou sílu, aby pokácela vzrostlý strom… Proboha, co se to kolem mě děje?! Možná, že Miranda měla pravdu, když tvrdila, že sestry jsou prokleté. A teď jsem prokletá i já! Došla jsem až k jezeru a tady strnula zhnusením. Belzebub stál na molu, mordu měl roztaženou do neskutečné velikosti a polykal tělo mrtvého Goyala. Ven z úst mu koukaly už jen Goyalovy nohy a i ty brzy skončily v útrobách obřího těla. Belzebub párkrát mlasknul a pak si hlasitě říhnul. Neviděl mne a já místo toho, abych utekla, jsem se skrčila za keř a vyhlížela. Belzebub pomalým krokem přišel z mola na břeh a byl tak už jen kousek ode mne. To bylo zlé, ale stále se nezdálo, že by mě zahlédl. Jeho břicho se začalo pohybovat… Vypadalo to, jako by bylo z gumy a pod ním byl člověk, který se chce mermomocí dostat ven. Viděla jsem, jak z Belzebubova těla vystupuje ruka, pak dvě nohy a nakonec samotná hlava pana Goyala! Jakoby snad jeho mrtvola ožívala! Jen tak tak jsem se držela, abych nevykřikla hrůzou, ale když Belzebub otevřel ústa a z nich vyletěla zcela černá hromada čehosi v podobě člověka, už jsem to nevydržela. Bylo mi strašně a jen tak tak se bránila potřebě zvracet. Belzebub si mého výkřiku všiml. „Parvati!“ zvolal. „Seznam se s mým novým služebníkem… hádej, co se rodí v jeho útrobách!“ Vyšla jsem z houští a zírala na Goyala, který vypadal na chlup stejně jako otec malé Val. Snad jen podle rysů v obličeji se dalo poznat, o koho se jedná. Musela jsem něco udělat, ale nebyl čas. Jestli z té zrůdy vylezou mouchy... tady v lese se nikam neschovám! Ne, ne to ne! Musím něco udělat, ale hlavně rychle, rychle! Přiskočila jsem ke Goyalovi a zarazila mu sekáček do mozku. Zapáčila jsem a sekáček se zasekl, nicméně Goyal se sesypal na zem a jeho tělo se rozpadlo. Bylo to rychlé a Belzebub to dle výrazu ve tváři nečekal. Chtěla jsem si sekáček zase přivlastnit, ale netvor se po mě ohnal paží. Shýbla jsem se a udeřila ho pěstí do břicha. Nic. Sotva jsem pohnula s vrstvami tuku. Zkusila jsem to znovu a znovu! No tak! Zatímco on se hlasitě smál, já udeřila znovu. Jeho břicho se sotva pohnulo. Ne, takovou sílu nemám – neporadím si s ním. Než jsem se stačila vzdálit, sevřel mi prsty kolem pasu a s lehkostí mě zvedl ze země. „Né!“ zařvala jsem, když otevřel svoji tlamu. Snažila jsem se vší silou uvolnit, kopala jsem ho do těla, ale všechno zbytečně. Pohlédl mi do očí a řekl: „Budeš skvělou otrokyní, Lovkyně. Kolik much se do tvého těla vejde?“ Na pokraji psychického zhroucení, jsem semkla pravačku v pěst a připravila se na úder tak tvrdý, že by zlomil i kosti. Ale nechtěla jsem ho udeřit do lebky. Našla jsem lepší cíl. Zatímco on rozevíral ústa, do kterých mě chtěl vecpat, já mu vrazila pěst do oka. Začal řvát bolestí a pustil mne. Spadla jsem na zem do trávy, překulila se a stavěla se na nohy. On se držel za ránu a já viděla, jak mu po hrudi stéká tekutina. Myslela jsem, že to jsou jen slzy, ale když si odkryl dlaň, všimla jsem si, že bulva mu na jednom místě praskla. Řekla bych, že pořádně ani neviděl okolí. Zase začal naříkat, což znělo jako chrochtání. Klesl až na kolena a já se rozhodla zariskovat. Přiběhla jsem k němu, dokud byl ochromený a znovu mu vrazila pěst do oční bulvy. Zatímco jeho nářek sílil, já oběma rukama chytila jeho vypouklé oko. Zapřela jsem se nohou o jeho tělo a trhla rukama. Vyrvala jsem mu oko, které viselo z důlku ven. „Parváti!“ zakřičel na celý les a já poznala v jeho hlase strach. Bál se mě… Brzy ho však ovládla zlost. Postavil se, zařval a rozběhl se proti mně. Věřila jsem, že stihnu uskočit, což se potvrdilo. Narazil do stromu, který stál za mnou a pak se v zápalu hněvu ohnal po překážce pěstí. Viděla jsem, kterak část kmene úplně rozdrtil a zbytek stromu se pomalu zřítil na zem. To mi vnuklo nápad. Belzebub teď stál na místě, otáčel se kolem dokola a hledal mě. Možná po sluchu, protože se nezdálo, že by mě dokázal vycítit. Vyhlédla jsem si v okolí dostatečně mohutný kmen stromu. Postavila jsem se k němu a zařvala na Belzebuba jeho jméno, to abych na sebe upoutala pozornost. Vyběhl proti mně a já musela zariskovat. V tu chvíli, kdy mi v žilách koloval adrenalin to ale nebyl problém. Na poslední chvilku, jsem před mohutným tělem uskočila do kotoulu a v momentě stála na nohou, to abych Belzebuba oběhla. On narazil tělem do kmene stromu, který zapraskal a zdálo se, že se během chvilky zřítí. Ale na jakou stranu strom padne? Sledovala jsem střídavě kmen a střídavě netvora. Přitom jsem obcházela okolo, to abych stála přesně tam, kam se kmen zřítí. A konečně – kmen se dal do pohybu a pozvolna padal na mě, ale ne na Belzebuba, který stále stál u paty stromu. „Héj!“ vykřikla jsem. „Tady jsem!“ Vyběhl proti mně a já v okamžiku utíkala do strany. Jen tak tak jsem uskočila před kmenem, který padl jen půl metru ode mě. Ta rána byla hrozivá! Ohlédla jsem se za sebe a viděla, jak kmen stromu rozdrtil Belzebubovi nejen hlavu, ale i tělo. Zůstal zavalený pod kmenem, nehýbal se, nedýchal a z jeho rozmáčklého těla i hlavy vytékala nechutně zapáchající tekutina. Bylo po všem. Tedy... Ohlédla jsem se směrem, kde měl být bunkr. ...ne tak docela. Po té události jsem na tom byla hrozně. Měla jsem na srdci spoustu otázek, kterými jsem chtěla častovat Sakuru, Kasumi i Shairu. Nejsem žádná Lovkyně, zvlášť když ani nevím, co to znamená. Jedno vím ale jistě – jsem v nebezpečí, protože Peklo svého vyslance bude postrádat. Peklo... když o démonických netvorech na Black Mirror mluvili vesničané, považovala jsem je za pověrčivé primitivy a když o tom samém vyprávěla Sakura, měla jsem za to, že si dělá legraci. Teprve když mi Shaira vrátila zrak a řekla, kým vlastně je, pochopila jsem, že existují temné síly. Ale přesto jsem si nikdy nepomyslela, že bych mohla vidět démona z Pekla na vlastní oči! Tedy... Shaira je také démon, ale protože vypadá lidsky, přijde mi vlastně úplně normální. Nesvírá se mi při pohledu na ni hrdlo a ani se mi netřesou konečky prstů. Bože, až nyní si uvědomuji tu hrůzu, že se mezi námi pohybují ohavné zrůdy s podivnou mocí. Musím si na to zvykat. To, co se blížilo, mě spolehlivě udrželo ve střehu. Čas od času jsem narazila na zarostlou stezku, dle které jsem věděla, že jdu správným směrem. Jinak bych tu bloudila celé hodiny. Les mi připadal hrozně jednotvárný a zvedal se vítr. Byla mi zima. Brzy se přede mnou objevila mýtina, které vévodil otevřený poklop dolů pod zem. Opatrně jsem sešla dolů a připravovala se na nejhorší. Ocitla jsem se v dlouhé chodbě, když se mi rozdrnčela vysílačka. Ben… „Co ještě chceš?!“ zeptala jsem se ho. „Vidím, že už jsi tady…“ „Vidíš?!“ rozhlédla jsem se kolem dokola, ale v chodbě nebylo ani živáčka. „Jak mě můžeš vidět?!“ „Podívej se pozorně ke stropu, Parvati.“ V jednom rohu, hned vedle schodiště ven, byla připevněná miniaturní kamerka. Musela snímat celou chodbu. „Už to chápeš, Parvati? Za celou dobu jsem odtud nevystrčil paty. Všechno to začalo příjezdem Rain na toto místo. Uvěznil jsem ji a vydal se jejím vozem k domu Goyalových. Bydlel jsem s nimi skoro půl roku, znali mě dobře. Nebylo těžké staroušky zabít, Abayu omráčit a všechny naložit do vozu. Vrátil jsem se k domu a připravoval hru, dokonce i hřebíky na cestě, které tě měly zbavit vozu, jsem přichystal já. A víš ty co? Já vlastně ani nevím, jestli jsi opravdu píchla, či nikoli. Nevím spoustu věcí, ale zato vím, co je to strach.“ „Takže... ty jsi...“ „Nech mě to dopovědět, Parvati. Stejně jako Rain máš právo na to znát pozadí naší hry. Takže, přijela jsi dříve než jsem čekal. Ano, Parvati, ten první den jsi mě málem nachytala u Goyalových, kde jsem ještě dokončoval přípravy na tvé uvítání. Chybělo málo a vše by bylo ztraceno! Kdybych hned poté jel sem, nestihl bych to včas a nemohl bych se přesvědčit o tvém splnění prvního úkolu, čili o tom, že na hru jsi přistoupila. Sledoval jsem tě ten večer oknem a teprve poté jsem se co nejrychleji vrátil sem, aby i Rain mohla začít svoji hru. Byla to honička, ale všechno to bezvadně klaplo a vy jste se dokonce u té chajdy málem setkaly – čili perfektní načasování.“ „Ale jak to všechno víš?!“ „Je to celkem prosté, Parvati. Ve vašich vysílačkách je zakomponovaný GPS lokátor. Mám tu vaši polohu na monitoru a to po celou dobu. Ale samozřejmě to nebylo dokonalé. Kdybys mi třeba řekla, že dům Goyalových lehl popelem, ani bych to nezjistil. Nevěděl jsem vlastně vůbec nic, jen vaši polohu, respektive polohu vysílaček. Naštěstí strach o blízkého člověka donutí lidi počínat si opatrně. Když svoji hru hrály sestry atletky, neměly patřičnou motivaci, ale vy dvě jste ji měly. A stále ji máte.“ „A Goyalovi?! Copak neprohlédli tvá zvěrstva?!“ „Jak by mohli, Parvati? Cítili se tu tak osamocení… víš, jak byli rádi, když jsem se k nim nastěhoval? Když na čas odjeli na dovolenou do Mexika, věřili mi už natolik, že mě nechali po tu dobu spravovat dům a tehdy jsem zahájil svoji první hru...“ „Ale proč to všechno? Riskuješ, že se na to přijde, tak jaký to má smysl?!“ „Smysl? Je to hra, Parvati a ta má přece naprosto jasný smysl – má pobavit. I když chápu, že vy dvě se moc nebavíte. Zato já se bavil výtečně! Až tady skončím, přestěhuji se jinam, na jiné místo a kdoví, třeba brzy připravím další hru a možná ještě promyšlenější. Jsem génius, nezdá se ti?“ Byla mi z toho chlapa zle. Tak sebejistý, tak opojený představou, že nás má v hrsti. Byla jsem jeho loutka, prachobyčejná loutka, se kterou cloumal přesně tak, jak se mu zachtělo. Ale proč já? „Proč silné ženy?“ ptala jsem se. „Proč ony?!“ „Mám pro ně zkrátka slabost… Každý má pro někoho slabost.“ „Nevěřím ti! Pouhá slabost pro ženy tě nepřinutí dělat tohle! Ty se mstíš, že ano? Mstíš se za něco, co ti ženy mého ražení provedly. Miloval jsi nějakou a ona tě opustila, že ano?“ „Ne, Parvati, neopustila mě, ale přestala pro mě existovat. Jmenovala se Patricia... něžné jméno, něžná duše a neskutečně svalnaté tělo. I když... ne tak svalnaté, jako to tvé. Byli jsme manželé, ale ona si přála dítě. Já ho nechtěl. Hodně jsem cestoval a kreslil. Vedl jsem svůj život a ona zase ten svůj. Byla kulturistkou, ano! Ale chtěla všechno zahodit kvůli dítěti! Naléhala na mě až jednou úmyslně vysadila tabletky proti otěhotnění a počala se mnou dítě! Všechno to, co se svým tělem udělala a dokázala, všechno to úžasné bylo najednou pryč! Nesnesl jsem to pomyšlení! Pupkatá tlusťoška nebylo to, co jsem miloval! Ženy mají právo posilovat svá těla, ale nemají právo se té krásy vzdávat! Mají něčeho dosáhnout, mají zúročit svoji výjimečnost, mají sílit a ne slábnout! O tom je tahle hra, Parvati! Je to o tom dokázat, že navzdory životním chybám, stále stojíš za to, kým jsi! A já zbožňuji tu představu, že ze sebe silné ženy těží maximum a překračují své už tak velké hranice.“ „A... a co kdybys místo těch šíleností našel jinou ženu?!“ „Kolik takových po světě chodí? A kolik z toho mála by nikdy nechtělo mít vlastní dítě? Žádná taková není.“ „Ale dítě není všechno! Nic ženám nebrání věnovat se po porodu zase tomu, co dříve.“ „Ale změknou, Parvati! Už nikdy nebudou jako před porodem. I ty jsi odchodem z armády změkla nebo snad ne?“ „Jsi... jsi...“ nenacházela jsem slov. „Je to prosté, Parvati - pro mě je hra zábavou a posláním, pro vás trestem a očistcem. Jednoho dne mi poděkuješ za to, že jsem ti umožnil najít v sobě obrovské zásoby sil... pokud je v sobě máš. A už dost řečí! Hra se blíží ke konci, tak dokaž, že ty jsi odchodem z armády nezměkla, protože jinak...“ Zavěsil a já pospíchala chodbou dál. Vstoupila jsem do sálu a dveře se za mnou zabouchly. Byla jsem tu jako v pasti, ale nebyla jsem tu sama. O velký sud byla opřená Rain. Po levici kousek nad úrovní hlavy jsem měla veliké sklo, za nímž byly vidět tři stíny. Jeden velký uprostřed a dva menší po stranách. Ben něco svíral v rukách a ukazoval tím na své zajatkyně. „Dámy!“ ozvalo se s reproduktorů u stropu. „Odložte vysílačky, už je nebudete potřebovat.“ Poslechly jsme a já se té prokleté věci ráda zbavila. „Parvati, Rain mi na můj pokyn doručila tvoji dcerku. Myslím, že ti to dodá motivaci.“ „A Abaya? Kde ta je?!“ „Už nebyla potřeba.“ „Ty parchante!“ zařvala jsem z plných plic. „Mírni, se Parvati. Mířím na tvoji plačící dcerku pistolí, a pokud mě rozrušíš, mohl bych čistě omylem stisknout spoušť.“ „Říkal jsi… ale vždyť jsi říkal, že střelné zbraně nemáš!“ „Ano a lhal jsem. V pravidlech nebylo, že nesmím lhát.“ Semkla jsem ruce v pěsti a snažila se nevybuchnout zlostí. „Parvati a Rain,“ pokračoval Ben a vyloženě si to užíval. „Ta z vás, která prohraje, přijde o svoji dceru. Jak prosté…“ Bylo to prosté. V první řadě musím Rain zabít a i když jsem k ní cítila lítost a i když jsem věděla, že tím odsoudím k smrti její nevinnou dceru, byla jsem odhodlaná to udělat. Kdybychom se spojily už tam v hotelu, mohly jsme na Bena něco vymyslet. Abaya by ještě žila, moje Val by neskončila v rukou té bestie a všechno by dobře dopadlo. Rozkročila jsem se a přešla jsem do bojového postavení. Ano, zkusím na ni karate. I když, jak jen to bude situace dovolovat, začnu do ní bušit hlava nehlava. Rain vykročila proti mně, semkla ruce v pěsti a začala si jimi krýt obličej. „Vysvětlím tvé rodině, k čemu došlo a do smrti se jim nepřestanu omlouvat,“ ospravedlňovala se Rain. „To já se na tvou rodinu vykašlu! Tahat do toho malé dítě… jsi lidská zrůda, Rain!“ „Ne. Jsem jen matka a je mojí povinností i právem ochránit své dítě.“ „K tomuhle tě neopravňuje nic! Zašla jsi příliš daleko!“ Přiskočila jsem k ní a kopla ji pod koleno. Hned nato do boku, a když se přestala krýt, udeřila jsem jí levačkou do tváře. Zapotácela se, já se natočila na bok a kopla ji do břicha. Zeširoka otevřela oči a já se naklonila, abych ji kopla až do nosu. Padla na záda a já se v duchu chválila za svůj výkon. Myslím, že ten závěrečný kop by mi pochválila i Kasumi. Dovedu být rychlá! Vau, měla jsem z toho zatím výborný pocit. Každé zápolení je o tom si zdravě věřit, a když se teď zřítila se zlomeným nosem na zem, bylo mé sebevědomí pořádné. Věděla jsem, že ani pak nebude po všem, a že s přihlédnutím na osud atletek nemůžu počítat s tím, že mě Ben nechá jen tak odejít. Rain se se supěním stavěla na nohy. Vrhla rychlý pohled na svoji dceru za oknem. „Je to moje dcera!“ zařvala a rozeběhla se proti mně. Chytila mě kolem pasu, a protože byla shýbnutá, já ji snadno udeřila loktem do zad. Hned nato kolenem do brady a pak jsem ji stále předkloněnou chytila kolem pasu a zvedla ze země. Odhodila jsem ji pryč a když ležela na zádech, dupla jsem jí na břicho. Tlakem a bolestí zvedla nohy i horní polovinu těla a držela se za břicho. Otočila se na bok, plazila se po zemi a snažila se se zase zvednout. Přitáhla se až k sudu a využila ho, aby se o něj mohla opřít. Ben opět promluvil: „Rain, zdá se mi, že nemáš dostatečnou motivaci… Rainbow, zlatíčko, nechceš něco povědět mamince?“ Rain pohlédla na sklo. „Mami?“ ozvalo se z reproduktorů. „Mami, prosím, udělej něco.“ Jakoby to Rain vlilo do žil nové síly. Postavila se, uchopila sud a zvedla ho až nad hlavu. To bylo hodně zlé. Ten sud musel vážit dost. Raději jsem před Rain couvala a doufala, že jí dojdou síly. Když k tomu došlo, zapřela se a mrštila sud po mně. Dohodila ho dál, než jsem čekala. Kryla jsem se rukama, ale nemělo to význam. Zřítila jsem se na záda a zůstala zavalená. Sud byl těžký, ale dokázala jsem ho odvalit. Rain mě kopla do boku a pak znovu a znovu. Kopala do mě vší silou a já se jen pokoušela krýt. Pak toho nechala a přistoupila k sudu. Zase ho zvedla a hodlala mi ho pustit na hlavu. Rozmáčklo by mi to lebku jako nic. Rychle jsem se odkutálela a stavěla se na nohy. Břicho bolelo, ale na bolest nebyl čas. Pokoušela se sud zase zvednout až nad hlavu a viditelně jí to dělalo nemalé problémy. Využila jsem toho a přiběhla k ní. Chytila jsem sud a zatlačila ji co nejblíže ke zdi. Bránila se, ale mé síle se dlouho bránit nemohla. Začala couvat, až narazila zády ke zdi. Sud jsem jí vytrhla z rukou a odhodila ho, abych do ní mohla jít pěstmi. Po dvou ranách do brady šla zase k zemi. Chytila jsem ji za ruku a odtáhla do středu sálu. „Mami!“ vykřikla zase její dcera. Podívala jsem se na ni. Budu mít na rukou její krev. Krev nevinného člověka, ale vážně jsem to já, kdo je za její smrt odpovědný? Rain se takhle rozhodla, dala přednost boji se mnou než boji s Benem. Důsledky musí nést ona. Zatímco jsem sledovala obrys té dívky, Rain se zvedla a vrazila mi pěst do břicha. Hrozná rána, kterou však mé svaly takřka zadržely. Oplatila jsem jí to plnou měrou. Chytila se za břicho a začala křičet bolestí. Vrazila jsem ji pěst do boku. Naklonila se na stranu a její tělo se viditelně roztřáslo. Semkla jsem pravačku v pěst a napnula svaly, tak silně jak jen to šlo. Úplně jsem viděla obrovskou žílu, které se mi táhla po bicepsu. Moje pěst se zabořila do jejího podstatně měkčího břicha. Ta rána její tělo nadzvedla a pak šla málem do kolen a řvala bolestí z plných plic. Na další ‚mami‘ však zareagovala vzteklým křikem a zvednutím paží nad hlavu. Pokrčila jsem nohy, napřáhla se a vystřelila pěst proti jejímu nosu. Ten pohyb celého těla včetně nohou byl znát. S hrozivým žuchnutím a rozdrceným nosem padla na zem. Byl konec. Věděla jsem, že už se nezvedne, že žádné zoufalé ‚mami‘ ji už nepomůže vstát. Popadla jsem sud a zlehka ho zvedla nad hlavu. Asi sedmdesát kilo… nic moc. Postavila jsem se nad Rain. Její prosebný pohled mě nedokázal obměkčit. Bylo to kruté a vím, že do smrti na její tvář nezapomenu, ale to oč jsem tu bojovala je moje Val. Na ni musím myslet. Nemám na výběr. Pustila jsem sud přímo Rain na hlavu a zatnula zuby. Hned na to zazněl výstřel a její dcera se zhroutila k zemi. Připadala jsem si hrozně. Ač jsem se tomu bránila, třásly se mi prsty a cítila se jako zrůda. Bože, odpusť mi to. „Výborně, Parvati!“ ozvalo se po chvíli ticha, kdy jsem se snažila vyrovnat se svým činem.. „Víš, už od začátku jsem ti věřil. Tvé schopnosti, tvá síla, tvoje odhodlání,… jsi prostě jedinečná. Ani si tě neumím představit mocnější než jsi dnes. Opravdu jsi nezeslábla. Fantastické! Můžeš na sebe být pyšná.“ „Pusť teď Val, Bene, a nech nás odejít. Prosím.“ „To asi nepůjde, Parvati. Kdybych tě nechal odejít, ty bys mi to nikdy nezapomenula. Ale slibuji ti, že tvé tělo neznásilním a nezohavím jako v případě atletek. Budu si tě vážit, protože jsi ta nejlepší žena, jakou jsem kdy potkal. Teď se ale musíme rozloučit. Sbohem, Parvati.“ Ben něco zmáčkl a dovnitř začal proudit barevný, nazelenalý plyn. V mžiku jsem si sundala nátělník a omotala si ho kolem úst a nosu. Přiběhla jsem k druhým dveřím, které vedly k Benovi. Dveře byly masivní a zamčené. Uchopila jsem velkou ohnutou tyč, tvořící kliku a zabrala. Nešlo to povolit! Ne, takhle to nesmí skončit, takhle ne! Oběma rukama jsem kliku chytila a napnula svaly. Zabrala jsem, ovšem bez výsledku. „Parvati, přijmi smrt se ctí.“ No tak! Ty dveře přece musejí jít otevřít! „Parvati a dost! Tohle nejsi ty! Chceš to mít těžké?! Tak dobře! Tvoje dcerka tady naříká… Abys věděla, že nejsem necita, nechám ji promluvit do éteru…“ „Mamí! Maminko, pomoz mi!“ brečela Val. „Ty zrůdo!“ zařvala jsem. Pokrčila jsem nohy a napínala snad veškeré svaly na těle v horečné snaze ty zpropadené dveře uvolnit. No tak! Musí to jít otevřít! Musí! Už jsem cítila, jak plyn otupuje mé smysly, jak se mi vkrádá až do mozku. Jestli usnu, tak... ne, nesmím to vzdát! „Parvati,“ ozval se Ben, „tvoje dcerka je moc hezká. Ale i když je očividné, že není tvoje vlastní, má tě moc ráda a vkládá do tebe své naděje. Víš, co je hrozné, Parvati? Když zklameš vlastní dítě.“ „Chcípni, Bene!“ řvala jsem z plných plic a vůbec nevnímala, že vdechuji o to víc plynu. Chtěl mě rozhodit, ale to se mu nepovede! Ne, já ho musím zastavit! Musím to dokázat! Zabrala jsem znovu a ještě víc než předtím. Nic, pořád to nešlo otevřít. Co jí udělá?! Znásilní ji, zavraždí ji?! Né, né, to né! Tohle nedovolím! Svaly na pažích se mi napnuly snad až k prasknutí, mé tělo úplně třáslo neskutečnou námahou, po těle se mi valil pot, ale dveře zarachotily! Začaly povolovat! Ještě jsem přidala a koutkem oka pozorovala ohromné bicepsy, které se třásly tou horečnou snahou je napnout ještě víc. Dveře se konečně otevíraly. Rychle jsem proběhla. Byla tu dlouhá chodba a já jí utíkala dál. U stropu jsem si všimla několika otvorů pro ventilaci. To by mělo pomoct plyn dostat pryč z podzemí. Narazila jsem na schodiště, po němž jsem vyběhla a další chodbou, jsem se vracela zpátky. Minula jsem řadu dveří, ale můj orientační smysl mě neklamal. Ben byl v posledních z nich. Strhla jsem si nátělník z úst a vtrhla jsem dovnitř. Zahlédla jsem nejen mrtvou Abayu a Raininu dceru, ale hlavně Bena, jak drží Val a míří jí pistolí na hlavu. Druhou pistoli měl na podlaze. „Ani krok, Parvati!“ vykřikl. Ben byl brýlatý muž v drahém obleku a dokonce s kravatou! Měl uhlazené nagelované blond vlasy a v očích rozrušení. Jakoby tuhle hru považoval za událost, za vzácný okamžik. Jakoby šel na slavnost... Představovala jsem si ho jinak… „Co chceš dělat, Bene? To nás obě zabiješ?“ ptala jsem se a pomala popadala dech. „Co mi zbývá?!“ Hleděla jsem mu do očí a chvílemi pohlížela na třesoucí se Val. „Bene, viděl jsi, co jsem dokázala? Udělala jsem něco, s čím jsi ani ty nepočítal. Jak velkou mám tedy sílu… a ty máš přece silné ženy moc rád.“ Hleděl na mé odhalené tělo a se zájmem sledoval, jak mi po něm stéká pot. Byl šílený a hlavně nebezpečný. „Bene, tohle tělo… může být tvoje. Tvoje žena byla slabá, ale já taková nejsem a nikdy nebudu! Nechci dítě a odchod z armády mě jedině posílil! Vidíš ty železné svaly?! Víš, jak je pro mě těžké najít někoho, kdo mě může milovat?“ „Já bych tě miloval…“ hlesl tiše. „Ale po tom všem... To ne! Takhle jsem to nechtěl!“ „Můžeme to vrátit zpátky! Řada lidí se seznámila za špatných okolností a dnes jeden bez druhého nemůže být.“ „Ale... já tě chtěl zabít! Ublížil jsem ti. To nejde vrátit zpátky.“ „Možná ano!“ „Ne... moje budoucí žena... nesmí mě nenávidět. Nesmím svoji ženu tak trápit. To ne! To rozhodně ne!“ Ben byl hrozně rozrušený, skoro se rozplakal a já zpozorovala, jak uvolnil Val. Stále na ni mířil, ale zíral jen na mě. Val měla jeho druhou pistoli přímo pod sebou. Pohlédla na mě a pak na pistoli. Proboha, to ne! Ne, ať to nedělá! Lehce jsem zakroutila hlavou a doufala, že si toho Ben nevšiml. Val položila nožku na pistoli a poslala mi ji po zemi. Shýbla jsem se, abych ji uchopila, ale nestihla jsem to a projela kousek za mě. Nebyl však čas. Chytila jsem ji, ale než jsem se narovnala, Ben zařval mé jméno. Byla jsem k němu otočená zády a sledovala ho jen přes rameno. „Polož to, Parvati! Zahoď tu zbraň nebo přísahám, že ji zastřelím a tebe taky!“ řval celý nepříčetný. Chytil Val pod krkem, hrubě jí ho zmáčknul a ona začala naříkat. „Neřvi!“ vykřikl Ben. „Do prdele, neřvi!“ Byl vzteky bez sebe a hlavně byl již připravený. V rukou jsem svírala pistoli a skrývala ji za tělem. Zabila bych ho, vím, že bych to stihla, ale ne dříve než by on zastřelil Val. „No tak, Parvati! Zahoď to! Nehraj na mě žádnou lásku! Vím, že bys mě nemohla odpustit!“ Já byla skrčená, on stál pár metrů za mnou. Byl asi sto osmdesát centimetrů vysoký… Přiložila jsem si hlaveň pistole k hrudi, přesněji vedle ňadra k levému prsnímu svalu. „Parvati! Počítám do tří, pak ji zabiju! Jedna…“ Ze zbrani se před chviličkou střílelo. Byla odjištěná. „Dva…“ Dráhu kulky jsem viděla před sebou. Muselo to vyjít. Zatnula jsem zuby a stiskla spoušť. V mžiku jsem se otočila a jen jsem viděla, kterak se Ben kácí k zemi s dírou v čele. Přesná rána! Pistoli jsem odložila a chytila se za ránu na prsou. Val ke mně přiběhla a já lapala po dechu. Myslím... myslím, že jsem si prostřelila plíci… „Maminko!“ objala mě Val a já mezitím bojovala s bolestí i dechem. „Maminko, viď, že už budeš se mnou! Že mě nikdy neopustíš!“ „Neopustím, Val. Slibuju, že tě nikdy neopustím.“ Mluvilo se mi těžko. Chrčela jsem a z úst mi šla krev. I z rány mi teklo spoustu krve. Rychle jsem pátrala po tlačítku na otevření dveří. Bylo na panelu pod oknem. Stiskla jsem a na kameře viděla, jak se dveře dole otevřely. Cítila jsem hroznou bolest a musela se přemáhat, abych se vůbec udržela při vědomí. „Maminko, budeš v pořádku?“ „Eh…“ Co jsem jí měla říct?! Proboha, co?! „Běž Val. Musíš jít a… a sehnat pomoc. Musíš se vrátit až k našemu domu a pak dál po cestě.“ Opřela jsem se zády o stěnu, sedla si na zem a natáhla nohy. Val přiskočila ke mně. „Mami! Neumírej mi! Prosím, to ne!“ „Val… Já nemůžu jít s tebou. Není mi dobře.“ „Ale neumřeš! Prosím, prosím, neumírej!“ Pohlédla jsem na ni. Ten její ustaraný výraz… těžko se na to dívalo. „Val… chci, abys věděla, že si tě vezmu, že tě nikomu nedám a odjedeme spolu za moře.“ Usmála se na mě a políbila mě na tvář. Nechtěla jsem se jí dívat do očí. „Běž Val. Už utíkej, broučku!“ Ještě mezi dveřmi mi zamávala, ale v jejích očích byla hrůza a bolest. Otřela si zaslzené oči a utíkala dolů. Doufala jsem, že plyn se již stihl uvolnit a že se jeho zbytků moc nenadýchá. Krvácela jsem… a hodně. Pomocí zubů jsem si sundala obvaz na ochranu kloubů a předloktí a ovázala si s ním ránu. Utáhla jsem to tak pevně, jak jen to šlo a ještě využila nátělníku. Možná... možná bych ale měla do zraněné plíce dostat nějakou hadičku, aby vzduch odtamtud unikal ven. Co když mi krev úplně zacpe dýchací cesty? Uch, já vůbec nevím, co mám dělat. Nechci to ještě zhoršit! Snad... snad se neudusím dřív než mě někdo najde, i když... Chtě nechtě jsem si uvědomovala, že Val se do nejbližší vesnice dostane nejdříve k večeru a až zítra mě tu někdo najde, jenomže… nemohla jsem jí říct pravdu. Znaly jsme se jen pár dnů, ale to pouto, které se mezi námi stihlo vytvořit, bylo hrozně silné, ale… ne věčné. Pohled na mrtvá těla byl hrozný, takže jsem se odplazila na chodbu a tady usedla zády ke zdi. Nechtěla jsem se vysilovat chůzí ven z bunkru. Beztak bych skončila někde v trávě a to by bylo mnohem horší než tady. Hodiny plynuly a já děkovala bohu, alespoň za to, že jsem zastavila krvácení. Seděla jsem takřka bez pohybu už hroznou dobu a brzy jsem se začala silně potit. Sáhla jsem si na čelo – bylo jak v jednom ohni. Cítila jsem se hrozně unavená a malátná. Chtělo se mi zavřít oči a zdřímnout si, ale ta představa, že už se neprobudím, mě nutila být vzhůru. Odhadovala jsem čas a tipovala, že venku se už musí stmívat. Já se držela při vědomí z posledních sil. Rána během pár hodin začala šíleně pálit a pot se mi hrnul z čela skoro proudem. Dýchání bylo obtížné, ale nijak zvlášť se nehoršilo. Ta krev... možná... nebylo jí tolik. Ale ústa se mi krví plnila, to ano. Alespoň, že jsem stále mohla dýchat. Přejížděla jsem prsty po chladné podlaze a snažila se myslet na příjemné věci. Stejně mi ale vždycky vyvstala na mysl Val. Kde teď asi byla? Možná stále v lese – mohla zabloudit anebo… nevím. Bylo čím dál namáhavější myslet a čím dál těžší držet se vzhůru. Nevydržím to tu dlouho. Horečka neustávala, naopak se začala střídat s hroznou zimnicí. Bylo mi příšerně. Muselo být už po půlnoci. I když… těžko říct. Prostě mi to připadalo jako věčnost... Konečky prstů se mi třásly... a já se už nebyla schopná ani udržet v sedě. Ulehla jsem na bok a tiše plakala. Bylo mi smutno. Z té samoty, z bolesti, ze strachu o dceru. Zavřela jsem oči a vypustila z mysli vše, co mě mohlo tížit. Zůstala jsem jen já a strach z toho, co se nevyhnutelně blížilo. XVII – Žal Milá maminko, posílám ti dopis po panu pošťákovi co nosí poštu v naší čtvrti. Řekla jsem mu, aby zprávu zanesl tomu pánovi do kostela. Doufám, že ten ho zase pošle tobě. Nevím, jak jinak k tobě dopis poslat, mami. Chtěla jsem ti toho ještě tolik říct. A pořád moc chci, jenom nevím, jestli když půjdu ven a budu na tebe volat, tak jestli mě na tu dálku uslyšíš. A ani nevím, jestli si můžeš dopis přečíst. Kde vlastně jsi? A je tam s tebou i můj táta? Řekni mu, že ho nenávidím za to, že mě chtěl ublížit. Byl zlý a vypadal jako nestvůra z pohádek. Je dobře, že už je pryč. Tebe mám moc ráda, maminko, a nikdy jsem na tebe nezapomněla, ani na chvilku ne. Chybíš mi hrozně moc. Přála bych si to všechno vrátit zpátky. To bychom byly zase spolu a měly se rády. Mohly bychom si kreslit a povídat, taky zpívat... ale teď už nemůžeme dělat nic. Byla to všechno moje vina. Nikdy jsem se neměla nechat chytit tou zlou paní a nikdy jsem s tebou neměla chodit do lesa. Je moje vina, že jsi mrtvá, mami. Moc mě to mrzí. Kéž bys mi mohla alespoň odpustit. Vůbec teď nevím, co budu dělat. Strejda mě nemá rád a ani teta moc ne. O tátovi a o tobě mluví moc ošklivě, taky mi dávají málo jídla k večeři, takže mám vždycky ještě hlad. Teta vůbec neumí vařit a strejda se ke mně chová hezky jen, když se dívají sousedé. V domě mu musím nosit bačkory a pivo a ráno zase noviny a... je toho ještě spoustu, ale radši už to nebudu psát, aby to náhodou neviděl. Když něco provedu, je na mě pak hrozně zlý a za tohle by mě určitě zbil. Proč nemohl umřít místo tebe, mami?! Tady dopis končí... Četla jsem to stále dokola pomalu každý den a stále nemohla uvěřit vlastním očím. Co jsou ti lidé zač?! Na nepohodlném lůžku jsem proležela celé dny. Netrávila jsem čas jen odpočíváním, ale také řadou výslechů. Vzpomínám, že když za mnou první den přišel policajt z kriminálky, myslela jsem, že mě čeká převoz do vazby. Vypověděla jsem skoro vše dle pravdy, přičemž jsem úplně vypustila incident s Belzebubem. Pak by mě totiž místo vazby čekal blázinec a nevím, co je horší. I když to vypadalo až neuvěřitelně, kriminalista se celou tu událost rozhodl prověřit a výsledkem bylo, že jsem ještě téhož večera změnila status z podezřelé, kterou hlídala dvojice policistů, na svědkyni. Ben si se svými ‚vyvolenými‘ rád pohrával, ale také svoji hru rád dokumentoval. Kamerový záznam a především Benovo nahrávání veškerých hovorů se mnou i Rain bylo nezpochybnitelným důkazem toho, že jsem byla jen obětí. Možná, že jsem mohla být obviněna z vraždy Rain, ale nastalá situace zřejmě kriminalistu přesvědčila o tom, že jsem v podstatě nevinná. Kriminalista je nakonec také jen člověk, a když narazíte na slušného člověka, můžete se s ním domluvit. Já to štěstí měla. Co mě mrzelo bylo, že ani jednou mě sem nepřišla navštívit Val. Její svědectví kriminalistu zajímalo a při návštěvě jí řekl, že jsem naživu a zotavuji se. Prý byla štěstím bez sebe a stále opakovala, že o mé smrti ji řekl strýc. Ona pak předala kriminalistovi tenhle dopis, díky kterému vím, že mě pořád miluje. Škoda jen, že sem nemohla přijet. Naposledy jsem ji viděla to ráno, kdy mě nakládali na nosítka a já se na malý moment probrala. Celou tu dobu žije u svého strýce a určitě to pro ni není žádný med. Věděla jsem, že až zazvoním u jejich domu, Val se mi vrhne do náruče. Tady ve státech mě čekalo ještě spoustu papírování, chození po úřadech a přesvědčování lidí ze sociálky, že já jsem pro Val ta pravá matka. Nemohla jsem si odtud Val hnedka odvézt, tím spíše, že ani nejsem Američanka, takže prošetření mojí způsobilosti a schopnosti se o Val starat si vezme na starost někdo z Británie. Tedy… odhaduji to. Těžko říct, na jak dlouho to ještě bude, ale rozhodně teď budu do Států jezdit často. Dnes jsem čekala návštěvu inspektora Atkinse, čili toho, co vedl vyšetřování. Byl to celkem příjemný chlap a hlavně byl ochotný mi pomoct. Člověk by musel být svině, aby v něm to, co jsem prožila, nic nezanechalo. Atkins přišel ve chvíli, kdy jsem dostala tác s obědem. Zrovna se se sestřičkou minul ve dveřích. Byl to postarší holohlavý afroameričan a snad ani jednou jsem ho neviděla bez teplého kabátu, který si navzdory vyhřáté místnosti nesundával. „Dobré poledne, slečno Singh,“ pozdravil a přistoupil blíž. Jídlo jsem odložila na stolek, abych se mu mohla věnovat. „Klidně jezte,“ řekl. „Omlouvám se, přišel jsem v nevhodnou dobu.“ Policajt ze staré školy... takový ten, co myslí hlavou a nechová se jako robot. Byl pro mě štěstím v neštěstí. „Mám tu pro vás zajímavou zprávu,“ řekl mi a usmál se. „Týká se to Val?“ „Ano. Tělo jejího otce se stále nenašlo a věřit jejímu tvrzení, že se změnil k nepoznání a rozpadl… Zkrátka se obávám šoku, který utrpěla. Absolvovala několik sezení u dětského psychiatra, ale bez valného výsledku. Podstatné je, že mám adresu jejich příbuzných, vlastně jediných příbuzných, které má.“ Položil lísteček s adresou na stolek a usedl na židli. „Děkuji, vážně moc vám děkuji.“ „To nemusíte. Stále se snažím si představit, čím vším jste si musela projít. Nebyla jste první, komu ten muž zničil život. Ale vy jediná jste z toho vyvázla živá.“ „Na úkor Rain a její dcery…“ „Viděli jsme ten kryt a nebyla jediná šance, jak se mu dostat do zad. Kdybyste nehrála podle jeho pravidel, byla by ta holčička po smrti.“ „Víte… kdyby to bylo tak jednoduché, nevydržela bych to, myslím psychicky. To, co říkáte není útěcha. Já se s Rain chtěla domluvit, chtěla jsem se s ní spojit proti němu. Místo toho se mě pokusila zabít a když neuspěla, unesla Val a předhodila mu ji. To nebyl boj s nevinným člověkem, ale s lidskou zrůdou, která svým činem ohrozila i vlastní dceru! Nepřipadám si jako vrah, ale… co vy, pane? Podle vás jsem vrah?“ „Kdybyste byla, tenhle rozhovor bychom vedli na jiném místě.“ Byl to dobrý chlap. Taky to mohla být svině, co by jela přesně podle těch štusů papírů plných nařízení a vůbec by ho nezajímalo, jaké byly tam dole okolnosti. Spravedlnost je slepá, jak se říká, ale jen robot dokáže brát všechno a všechny jedním metrem. A ne každý věří, že je spravedlivé poslat za mříže člověka, co aby zachránil lidský život, musel obětovat jiný. Atkins vytáhl z kapsy další lísteček a položil jej na stolek. „Tohle je telefon na velmi dobrého psychiatra.“ „Děkuji. Zvážím jeho návštěvu, ale nevím, nemám k takovým lidem příliš velkou důvěru.“ „To chápu, ale tohle je dobrý psychiatr. Mému kolegovi kdysi hodně pomohl. Hmm, kdy vás chtějí pustit?“ „Zítra ráno. Nemůžu se dočkat.“ Inspektor se usmál a otevřel dveře ven na chodbu. „Držte se, slečno. Člověk, který se sám postřelí, jen aby zachránil cizí děcko, je pro mě hrdina.“ Atkins odešel a já se zamyslela. Hrdina… když vás takhle někdo nazve, je to skvělý pocit. Hodiny pomalu plynuly… no, spíše se jen vlekly a já se nemohla dočkat rána. Teď večer byl v nemocnici klid, a protože jsem byla na pokoji sama, mohla jsem nerušeně odpočívat. Už když jsem byla mimo ohrožení života, vymohla jsem si na personálu, aby mě umožnili zavolat do Anglie Sakuře. Můj mobil sice zajistila policie, ale dostala jsem ho zpátky. Měla jsem ho tady na pokoji a vlastně jsem zvažovala, že se Sakuře zase ozvu a že jí řeknu, že během pár dnů se vrátím. Alespoň bych se tu neužírala nudou… Vyhledala jsem v paměti číslo Sakury a potvrdila ho zeleným tlačítkem. Bylo pozdě večer, ale zvedla to vcelku rychle. „Ahoj,“ řekla jsem. „Tady Parvati.“ Na druhé straně se ozvalo zívnutí. „Parvi?“ Až teď mi to došlo… „Sakra, promiň, Sakuro – nechtěla jsem tě budit.“ „To nic, stejně za pár hodin svítá. Je ti už líp?“ „O dost, ale budu muset poctivě rehabilitovat a nijak se nenamáhat. Ale jakmile to půjde, budu ti maximálně k ruce!“ „No… ještě před pár dny bych za tebe dala modré z nebe.“ „Počkej… stalo se něco? Proč jsi nic neřekla už prve?!“ „Nechtěla jsem tě tím zatěžovat. A stále nechci, takže... pusť to z hlavy.“ „Ale jsi v pořádku, že ano?“ „Jo… tedy… v rámci možností. Ale to ti říkám, Parvi – jakmile se vrátí ségra, jdu odtud pryč a to definitivně. A jestli některou z vás napadne taková kravina jako vrátit se na Black Mirror, vlastnoručně vám to vytluču z hlavy!“ „Ehh, až se vrátím, musíš mi to všechno povyprávět a teď už zavěsím – takovýhle telefonát, to není levná záležitost.“ Položila jsem to a v duchu litovala, že jsem na Black Mirror nezůstala. Asi to tam bylo dost zlé… Druhý den bezy ráno jsem dala nemocnici konečně sbohem. Vrátili mi věci, včetně dokladů a já si ještě z recepce zavolala taxi, které mě dovezlo k nejbližší půjčovně aut. Čekala mě cesta ze Sacramenta až do San Francisca, čili nějakých sto padesát mil na západ. Věděla jsem, že na místo dorazím nejdříve pozdě večer, protože budu muset často odpočívat. Pořád to ale bylo příjemnější než vysedávat v autobuse nebo v letadle - potřebovala jsem se trochu protáhnout. Rychle jsem se napojila na dálnici a směřovala za Val. Nemohla jsem se dočkat až ji uvidím. K San Francisské zátoce jsem dorazila skutečně až k pozdnímu odpoledni. Probít se přes hektary suché pouště s mnoha větrnými elektrárnami bylo ubíjející, ale pak jsem sjela z dálnice, dostala se níž k vodě a přibývalo zeleně – tedy spíše udržovaných parků. Podél zátoky jsem projela řadou měst a dostala se až do cíle své cesty. San Francisco bylo moc pěkné město, ale čím více jsem se blížila k centru, tím více přibývalo zcela rovných, do pravého úhlu stavěných bloků budov i silnic. Přišlo mi to takové… strohé. Všude okolo jen městská šeď, spousta lidí na ulicích a minimum zapamatovatelných orientačních bodů. Bloudila jsem dlouho a to jsem hledala jen obyčejnou cukrárnu, to abych koupila něco dobrého pro Val. Popravdě, očekávala jsem, že na městě bude možné poznat, co se tu odehrávalo v sedmdesátých letech, ale kdepak – prostě moderní velkoměsto. Možná jsem jen nebyla na správných místech a možná, že někde tam za desítkami bloků hranatých domů a za mílemi rovných a strmých silnic jsou zdi pomalované barevnými květinami a typickými hesly i obrazci z dob hnutí hippies. Na první pohled to však vypadalo tak, že se město za svoji minulost stydí a že ji zahrabalo hluboko pod zem. Pokud už tu bylo nějaké místo, které jsem chtěla vidět, pak jednoznačně Golden Gate Bridge, ale to mohlo počkat i na potom, neboť od čtvrti, kde žila Val, jsem byla jen kousek. Zastavila jsem v dlouhé ulici, v níž byla řada domů a jeden jako druhý – malé patrové vilky s miniaturní zahradou obehnanou nízkým dřevěným plotem. Najít ten správný dům znamenalo jet krokem a bedlivě sledovat popisná čísla. Když jsem našla to, jež se shodovalo s adresou na lístečku, zastavila jsem u chodníku a vystoupila. Připravila jsem si bonboniéru, zhluboka se nadechla a zazvonila. Otevřel asi pětačtyřicetiletý muž s šedinami a brýlemi. „Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Dobrý…“ odvětil podiveně. „Jmenuji se Parvati Singh a… možná vám o mě Valerie říkala… jsem tu hlavně kvůli ní, abych jí osobně poděkovala a předala tohle jako dárek.“ „Já jsem Garry Brook,“ řekl a bonboniéru si vzal. „A ty sladkosti jí určitě předám. Děkuji a nashledanou.“ „Počkejte!“ řekla jsem, když se už chystal zavřít dveře. „Promiňte, pane Brooku, ale mohli bychom si promluvit? Nevím, co všechno vám o mně Val pověděla, ale my jsme si byly docela blízké. To děvče mi zachránilo život.“ Chvíli se na mě jen tak díval, jako kdyby mě snad chtěl zamordovat. „No dobře…“ řekl a marně skrýval nechuť. „Pojďte dál, slečno.“ Prošla jsem kolem schodiště do patra a dvou zavřených dveří až do místnosti s nízkým kávovým stolkem, kolem nějž bylo rozmístěno křeslo a pohovka. Usadila jsem se na pohovku čelem k veliké televizi, jež stála u zdi hned vedle police s řadou pozlacených pohárů. Byla u nich fotka baseballového týmu. Kromě pana Brooka sem přišla i jeho žena – vcelku pohledná a mladě vypadající dáma. Postavila jsem se, abych si s ní podala ruku. „Parvati Singh, moc mě těší,“ řekla jsem. „Kimberly Brooková, ráda vás poznávám,“ odvětila a usmála se. „Dáte si kávu?“ optala se mě. „Ráda.“ „Pro mě taky, miláčku,“ přihlásil se o kafe Garry. Zatímco jeho žena odešla na chodbu a dále do dveří, za nimiž zřejmě byla kuchyně, my jsme usedli na sezení, přičemž pan Brook zaujal místo v křesle. „Klidně si odložte,“ řekl. „Je tu teplo.“ Bylo tu a ne malé. Sundala jsem si bundu a doufala, že volná košile ukryje můj vzhled. Vzhledem k tomu, jak se Brook zatvářil, to asi moc nepomohlo, nakonec žádné oblečení nezakryje má široká ramena. Garry rozbalil bonboniéru a vzal si jeden bonbon. „Nabídněte si také,“ řekl mi. „Ne, děkuji.“ „Pro Val je to teď bez táty těžké…“ začal pan Brook. „Policie stále netuší, kdo to zavinil. Abych byl upřímný, tvrdil jsem Valerii, že jste také zemřela. Dělal jsem to pro její dobro – čím dříve na všechno zapomene, tím lépe pro ni i pro nás.“ „Nezdá se vám to přehnané? Lhát o mém zranění?“ „To že jste v tu dobu byla v okolí a měla tam svá trable s tím psychopatem, mě rozhodně neuklidňuje. Můžete mi vůbec říct, slečno, proč jste tahala naši neteř po lesích?! Protože pokud nám nelhala, pak jste ohrožovala její život!“ „Jsem si toho vědoma, pane Brooku. Na druhou stranu, co jsem měla dělat? Nechat ji v domě, když v okolí řádil ten šílenec nebo ji dokonce poslat do vsi? Odtamtud je to k nejbližší vesnici daleko a navíc přes hustý les.“ „Ale vy jste ji nakonec stejně opustila.“ „Neopustila! Val byla unesena a já ji dostala zpět živou a zdravou.“ „Načež jste ji přeci jen poslala samotnou přes les…“ „Byla jsem na umření, pane Brooku!“ Schylovalo se k hádce, kterou naštěstí utnula Kimberly, když přinesla tác se třemi hrnky s kávou, lžičkami, cukrem a mlékem. Vzala jsem si svůj šálek a přilila trochu mléka. Paní Brooková usedla na pohovku, co nejblíže svému muži a oslovila mě. „Takže vy jste ta, co zatočila s tím psychopatem?“ „Ano, ale nebylo to snadné.“ „Prý vás postřelil…“ Řekla to, jako kdyby ji to těšilo. „Vlastně… jsem se postřelila sama, abych zachránila Val. Trochu mne zarazilo, že mne nebyla navštívit už v nemocnici. Vím, že do Sacramenta je to kus cesty, ale hodně jsme se sblížily. Už přece ví, že jsem naživu. Copak nestála o to mě vidět?“ Kimberly pohlédla na svého muže, jakoby to byl on, kdo zná odpověď. „Valerie přišla o otce, slečno Singh. Je teď přecitlivělá a potřebuje na všechno zapomenout, ne si to znovu připomínat.“ „Aha… takže podle vás bych ji neměla ani vidět, to abych ji neuškodila, chápu to správně?“ „Odpusťte si ten tón, slečno! Za Val vás zkrátka nepustíme – kvůli jejímu dobru. Věřte mi, že kdybyste pro ni byla stále mrtvá, snášela by to mnohem snáz.“ Čekala jsem úplně jiný průběh našeho setkání. Takhle to vůbec být nemělo! Po chvilce trapného ticha, kdy jsem se snažila se sebrat, jsem nakonec bez větších vytáček přešla k jádru věci. „Poslyšte, paní a pane Brookovi – já jsem sem přišla i z jiného důvodu. Jak už jsem řekla – s Val jsme se sblížily a já... já bych ji chtěla minimálně vídat.“ „Minimálně?“ otázala se Kimberly. Nemělo smysl to dále zatajovat. Zhluboka jsem se nadechla a spustila: „Chtěla bych ji vzít do opatrovnické péče a vychovávat ji jako vlastní dceru. Doma v Británii vlastním… vilu včetně velké zahrady, kde by si mohla Val hrát. Je to na venkově, takže by tam byla Val na čerstvém vzduchu a navíc by tak snáz zapomněla na tu tragédii.“ Garry se usmál, napil se kávy, vzal si další bonbon a naklonil se blíže ke mně. Pohleděl mi do očí a pak řekl: „Žertujete, slečno? Val má rodinu, má nás a my ji zajistíme dobrý život.“ „Ale dáte jí také lásku?“ Kimberly si odkašlala a řekla: „Překračujete mez, slečno. Radím vám, zdržte se takovýchto urážek.“ „Jakýchpak urážek?! Tu bonboniéru jsem přinesla pro Val, ne pro vás pane Brooku! Bráníte mi se s ní setkat, přestože vím, že ona by mě tak ráda viděla a hlavně se ujistila, že jsem v pořádku. A tam v parku si Val přála, abych byla s ní. Dokonce mi několikrát řekla, že by byla raději se mnou než s vámi!“ Kimberly prudce vstala z pohovky. „Tak to už by stačilo!“ vykřikla. „Jste sprostá!“ „Tak se jí zeptejte! Zavolejte ji sem a zeptejte se jí, s kým by chtěla žít. Možná, že mě Val ani pořádně nezná, ale vás zná až moc dobře na to, aby jasně věděla, co chce nebo spíše nechce!“ „Miláčku?“ oslovil svou ženu Garry. „Můžeš sem Valerii zavolat?“ Jeho žena kývla hlavou a odešla, aniž by na mě ještě pohlédla. Brzy z chodby přišla Val a okamžitě se na mě usmála. Pak ovšem pohlédla na Garryho, který byl kousek od ní a zvážněla. „Zlatíčko,“ začal Garry, „tady slečna Parvati tvrdí, že by si tě chtěla odvézt, že by ti prý nahradila rodiče. Pověz, Val, chtěla bys s Parvati žít a opustit nás? To asi ne, viď?“ Val pohlédla na mě, otevřela ústa, pak se otočila na strýce a tiše řekla: „Ne, chci zůstat tady, Garry.“ Já jsem samým překvapením vytřeštila oči a sledovala, jak Val běží ke schodišti. Tohle byl hrozný šok. „Tak jste to slyšela, slečno,“ odvětil s úsměvem Garry, vstal, zavřel dveře a postavil se přede mě. I já se zvedla, neboť jsem byla úplně mimo. Cítila jsem, jak se mi dokonce třesou ruce. „Když jsme tu teď sami, slečno Singh, něco vám povím. Nejsem zvědavý na to, abyste sem chodila každý týden, ptala se na Val a snažila se ji přetáhnout na svoji stranu, takže vám to řeknu zcela otevřeně – tu holku nikdy nedostanete, jelikož dokud nebude plnoletá, bude všechno po našem, protože my jsme dle zákona její zástupci. A též jsme ti, kdo vzali pod svá ochranná křídla chuděrku, co přišla o vlastní rodiče.“ „Image?! Vám jde o to, jak vypadáte před sousedy?!“ „Řeknu vám to takhle – až bude Val plnoletá, může si dělat, co se jí zlíbí, ale do té doby bude po našem a ona bude žít tady. A ještě něco, slečno Singh – vyděsíte Valerii k smrti, pošlete ji samotnou přes les, málem ji necháte v náruči psychopata a pak si chcete hrát na matku? Vám bych nesvěřil do péče ani akvarijní rybičku, natož dítě! Sbohem.“ Otevřel dveře a já nemohla dělat víc, než poslušně vyjít před dům. Ohlédla jsem se za sebe a za oknem v patře spatřila Val. Dlaň měla přitisknutou na skle a druhou rukou mi ukazovala obrázek. Těžko se to na tu dálku rozeznávalo, ale na jedné polovině byla bezpochyby kresba mě samotné dle toho, jak mě nakreslil Ben. Na druhé polovině obrázku byla malá holčička a držela mě za ruku. Sklopila jsem hlavu a otočila se, přičemž mi zaslzely oči. Cítila jsem nejen zklamání a bezmoc, ale také vinu. Takhle to skončit nemělo… IV – Celebrita Sakura „Bojím se řady věci, nejvíce té, že zůstanu na světě sama.“ XVIII – Hvězda z ringu Sakura :) Byl večer a to byla obvykle příležitost k dalšímu dílu Star Treku, ale televizní program nabízel něco lepšího – Lucianu! Živoucí boxerskou legendu, kterou se odvážila vyzvat další masochistka. Zajímalo by mě, co na to ty holky říkají, když je z ringu musejí odnést? Že to byla fajn nakládačka a že si to co nejdříve zase zopakují? Zápas pomalu začínal a já připravovala aparaturu – televizi, nahrávání na CD disk, notebook a webovou kameru s implementovaným mikrofonem. U Luciany bylo běžné, že po návratu domů nebo do hotelu, začala přes svůj web pouštět videohovory s fanoušky. Těch byly statisíce a moje šance byla mizivá, kdybych ovšem nenabídla Lucianě, čistě bokem, soukromou prohlídku zámku Black Mirror. A ona souhlasila! Jóó! Až zjistí, že místo staletí starých obrazů, místo ochutnávky archivního vína a místo procházky zámeckou zahradou na ni čeká hromada sutin, asi nebude skákat radostí, ale co na tom – Luciana bude tady! Po shlédnutí další parádní nakládačky, která se v šestém kole proměnila v řež, jsem rychle přesedlala k notebooku, připravila software určený ke komunikaci a vyčkávala až se rozbliká ikonka značící, že moje druhá nejoblíbenější akční hrdinka, tou první je samozřejmě ségra, si na mě udělá pár minut čas. Byla jsem napjatá jako struna a neustále sledovala čas. Jak dlouho to trvá z tamní sportovní haly k Lucianě domů? Raději jsem se ještě upravila, pohodlně se usadila a sledovala obrazovku. Ikonka se rozblikala a už to bylo tady. Pár kliknutí myši pro zahájení videohovoru a na druhé straně se zjevila Luciana – snědá drsňačka s hnědými rovnými krátkými vlasy. Nebyla to žádná kráska, ale pořád lepší než Rocky po obhajobě titulu. Sakra, na ženskou vypadala fakt dost chlapsky a ty ostré rysy jí moc neslušely, ale vsadila bych se, že existuje fotomontáž, kde vypadá jako modelka. A taky bych se vsadila, že existuje fotka z ringu, kde vypadá líp než nenalíčená modelka. „Eh, ahoj, já jsem Sakura Sato,“ představila jsem se. „Sakura… jo to jsi ty. Počkej, já si tě přepojím…“ Něco tam začalo rachtat a já se až bála, že hovor končí. Naštěstí k tomu nedošlo. „Teď je to soukromý. To kvůli image, chápeš, ne? Kdyby všichni věděli, že mě uplatí prohlídkou zámku…“ „Jo, to chápu. Ale… ehh… vážně se na tu prohlídku těšíš?“ „Začíná mi dovolená, kterou chci strávit ve Skotsku. Ale na zámku jsem nikdy nebyla, takže to bude minimálně zkušenost.“ „Jasně… a víš… strašně ráda bych ti řekla, že tě hrozně obdivuju. Totiž… ehh… jsi dost dobrá.“ „Řekni mi něco, co nevím.“ „Ehh…“ „Hele, je celkem fajn, že jsi moje obdivovatelka a že pro mě chystáš takovou akci, ale protože počítám s tím, že se zítra uvidíme, můžeme si řeči nechat na potom. Mám jen hodinu, než mi to poletí, na drátě jsou stovky dalších a určitě mají lepší otázky, takže jestli nemáš něco fakt zajímavého…“ „Jo, jo mám! Viděla jsem, jak jsi jí to nandala. Bylo to drsný, bylo to brutální, bylo to perfektní, ale proč až v šestém kole? Ty máš na to jim zařídit expresní jízdu na podlahu už v prvním kole, tak proč až v šestém?“ „Na tohle se ptá každý a každému říkám to samé – další otázka.“ „J-jo. Ehh, promiň, Luciano. Ehh, můžu ti říkat Luciano?“ „Jo, můžeš.“ Sakra, byla jsem dost rozhozená a vůbec nevěděla na co se zeptat. „Ehh, vím, že je na to strašně brzo, ale ehh,… zvažovala jsi… ehm, přemýšlela jsi nad tím, kdy skončíš kariéru a co budeš dělat potom?“ „Kariéru skončím, až nebudu na soupeřky stačit. Nejsem typ, co se chce udržet v sedle, dokud nespadne na dno. Vidím to ještě na čtyři, možná pět let. Odejdu v tom nejlepším a až se tak stane, budu si užívat života.“ „Přesně tak. Mám ještě otázku, co ty a tvůj přítel? Nerozešli jste se v dobrém…“ „Už se zotavuje.“ „Byl to idiot. Jak tě vůbec mohl nutit do svatby?! Určitě jen tahal prachy a seškrabával z tebe slávu.“ „Ano.“ „Můžu ještě jednu otázečku?“ „Poslední.“ Fajn. Konečně mě napadla rozumná otázka. „Vzpomínáš na ten exhibiční zápas z třiadevadesátého? Já to teda viděla až před půl rokem ze záznamu, ale co na tom. Tehdy jsi byla hrozně mladá, teprve jsi lezla na vrchol, ale měla jsi ránu jako hrom. He, he, proslulá Lucianina dělovka! Co ta děvka, co ti zlomila nos? Dělala ti pak zle nebo poslušně stáhla ocas a táhla do hajzlu?“ „Poslala mi dopis. Stálo tam něco o tom, že jsem ji zklamala a že si přeje, abych zažila jaké to je, když mi soupeřka vyrazí oko.“ „Heh, byla to sobecká mrcha, co chtěla využít skutečnosti, že jsi kvůli ní jela na poloviční výkon a toužila po tom se proslavit. Co myslíš, pořád čeká, až jednou prohraješ?“ „To se ještě načeká… Už končíme. Sbohem.“ Luciana hovor vypnula a já vstala od židle s rukama nad hlavou. „Jupí!“ křičela jsem. „Luciana naživo a jen pro mě… Co by za to jiný dali?“ Čekalo mě ještě spoustu práce s úklidem, ale zítra navzdory všem těm sračkám, co se poslední dobou dějí, byl na programu super den. Jediný problém bylo pohlídat malou, ale laskavost za laskavost – Miranda mi byla dlužná a hodně. Ráno jsem nemohla ani dospat. Letadlo přiletělo do Londýna už v noci a Luciana tu mohla být každou hodinou. Rychle jsem se postarala o Naomi, nakrmila ji, přebalila ji a brnknula Mirandě, aby přišla. Ukázala jsem ji vše potřebné včetně mého osobního harmonogramu nebo jak jsem s chutí říkala – manuálu na Naomi. Miranda měla dům na starost a já věděla, že se zvládne postarat. Čekala jsem na Lucianu před domem a radovala se z toho, že je dnes hezky. Na moment jsem se zarazila, protože mi hlavou problesklo pár nepříjemností. Nebude tu mít Luciana svého řidiče nebo manažera anebo dokonce ochranku? I když mít vlastní ochranku by pro Lucianu určitě bylo potupné. Jenomže, co když sem dorazí někdo z médií? Pořád se tu přece schovávám před okolím, i když vesničané už o mě vědí. Hmm, ale ne, kdepak Luciana přijede sama a budeme tu jen my dvě… Raději jsem ještě zkontrolovala důležitý obsah kapes – lístek na autogram pro mě, lístek na autogram pro Parvati, lístek na autogram pro Kasumi a samozřejmě – fotoaparát! Přešlapovala jsem na místě, obcházela dům a vyčkávala. A pak se to stalo… Po cestě přišla Lovkyně Luciana ve sportovním oblečení s obrázkem lebky na hrudi, velikým batohem na zádech a taškou na ramenou. Byla přesně taková, jakou jsem ji znala z televize – velká, čili rozložitá, skoro dva metry vysoká, vysportovaná, urostlá a těžká, leč ne těžkopádná. Přispěchala jsem k ní. „Ahoj!“ křičela jsem už z dálky. „Vítám tě na Black Mirror. Já ti zavazadla vezmu a…“ „Vypadám snad, jako kdybych to už neunesla?!“ zařvala na mě. „Už déle než dvacet čtyři hodin jsem nespala, včera jsem měla zápas, teď jdu už kolik mil pěšky, protože jsem přijela vlakem a tohle je nějaká podělaná díra, kam nic a nikdo nejezdí! Ale navzdory všemu - nepotřebuju nosiče!“ „Tys přijela vlakem?!“ divila jsem se. „Tohle je MOJE dovolená a seru na všemožné paparazzi. Oni vědí, že mě nemají v zájmu zdraví natáčet a když chtějí rozhovor, řeknu jim…“ „Pokecáme v ringu! Jo!“ „Přesně!“ Luciana si prohlédla můj starý oprýskaný dům. Moc nadšeně se netvářila. „Teprve to opravuju!“ řekla jsem. „Je to něco jako moje venkovské sídlo. Prostě bujná příroda všude okolo, ale uvnitř žádný luxus.“ Luciana se rozhlížela okolo a já se až bála toho, co na to řekne. „Ujde to. Hodím si dovnitř věci.“ „Jasný!“ Otevřela jsem Lucianě dveře. „Chovej se tu jako doma.“ Luciana přešla interiéry pohledem během pár sekund. Pak se z horního pokoje ozval dětský pláč, načež slavná boxerka zkřivila ústa. „Ty tu máš dítě?!“ procedila Luciana. „Jo, ehh, je to dcera mé sestry. Ale buď bez obav, připravila jsem ti pokoj tady v přízemí. V noci nebude pláč slyšet.“ Vlastně bude, ale Naomi má oproti jiným dětem jednu fantastickou vlastnost – v noci spí. Zavedla jsem Lucianu do jejího pokoje. Ještě ráno jsem tam luxovala, vytírala podlahu a vyhazovala mucholapky. Velká postel, šatní skříň, noční stolek, lampička, zrcadlo, budík,… bylo tu všechno, co mohla potřebovat. Bylo mi jasné, že tu zůstane nanejvýše na jednu noc, ale i když byla zvyklá na lepší, chtěla jsem, aby poznala, že pro ni dělám maximum. „Ujde,“ řekla, hodila zavazadla na postel a vyšla z pokoje. „Půjdeme na zámek. Jestli to chápu správně, máš tam přátele… Ale asi ne tak dobré, aby mě tam nechali přespat.“ „Ehh… jo… tak nějak.“ Uff, doufám, že neviděla, jak jsem zbledla. Cestou na Black Mirror jsem Lucianu požádala o autogramy a foto. Bylo mi jasné, že to nesnáší, ale svolila a to bylo suprový – po návštěvě zámku bych od ní autogram čekat nemohla, leda tak ránu pěstí. Šla jsem vedle svého idolu celou cestu až do kopce a děsila se chvíle, kdy vylezeme nahoru. Když jsem Lucianě psala, vůbec jsem si nepřipouštěla, že nastane chvíle, jako je tahle, že skutečně přijede až sem. Šlo mi jen o to na ni zapůsobit, abychom si třeba mohly začít dopisovat. No, a když odepsala, že by to tu chtěla vidět, nemohla jsem ji odmítnout a říct, že zámek z ničeho nic spadl. Přišli jsme až k hlavní bráně, která byla už skoro rok otevřená. Luciana se rozhlížela okolo a pátrala po zámku. Jediné, čeho si všimla, byl vymlácený skleník. Vystoupaly jsme po schodech a před námi se rozprostírala ruina. Stovky popadaných kamenů, desítky rozbitých váz, spálených obrazů, rozdrcených lustrů a všeho možného bordelu kdesi pod tím vším a pak stará věž, z níž zbyla jen půlka. Byla to obrovská hromada šrotu, kamení a smetí, prostě hnus. Lucianě spadla brada a já hledala vhodná slova. „Ehh, a jéje,“ pronesla jsem. Luciana na mě zlostně pohlédla. „Zámek… se… zřítil! No teda!“ vykoktala jsem ze sebe. Luciana vykročila ke mně a já urychleně couvala. „Počkej!“ křičela jsem. „J-já ti to všechno vysvětlím.“ „To bych ti radila…“ „Já… jsem ti lhala, ale…“ Facka, kterou jsem dostala, zanechala na tváří rudý flek. Sakra, bolelo to! Druhou rukou mně Luciana chytila za košili a přitáhla k sobě. Pak mě oběma rukama zvedla asi o třicet centimetrů nad zem, to aby se mi mohla dívat zpříma do očí. „Jak můžeš být tak blbá a chtít vyjebat zrovna se mnou?!“ „Jsem tvoje fanynka! A ten zámek tu ještě před rokem vážně stál! Patřil mému kámošovi, který se oženil s mojí sestrou. Žili jsme tu společně asi měsíc, když šílený komorník zámek vyhodil do vzduchu! Zeptej se kohokoli z vesnice, potvrdí to.“ Luciana na to nic neřekla a já na ni viděla takový ten zlostný pohled, který vrhala na své soupeřky, kdykoli ji vrazily slušnou ránu. „Nebij mě… prosím!“ Bylo trapný takhle kňučet, ale ta velké osoba, co mě zvedala ze země, by mi mohla zajistit dlouhý pobyt na jednotce intenzivní péče. Něco jiného bylo sledovat, jak mlátí soupeřky a fandit jí při tom a něco jiného bylo stát se jednou z nich. „Dobře…“ řekla Luciana, položila mě a strčila do mě. Skončila jsem v trávě a rychle se zvedala. „Jdu si pro věci a jedu pryč.“ „Ne! Počkej!“ Možná by bylo moudřejší ji nechat odejít, ale tohle byla celebrita! Jedna z mála celebrit, které jsem opravdu uznávala. Žádná akční herečka, co si jen hraje na to, že něco dokáže, žádná pseudozpěvačka, jejíž sláva stojí a padá na playbacku a humbuku vyvolaném médii. Tohle byla Luciana, Lovkyně z ringu - byl to někdo! A já nechtěla, abychom se rozešly ve zlém! Vždyť navzdory tomu, jak tvrdě se prezentovala před kamerami a na širší veřejnosti, to byl člověk jako já nebo Miranda. Měla své chyby i své klady a to, že prolévala krev a likvidovala kariéry mnoha boxerkám… co na tom, ksakru? Sestřička je daleko větší likvidátor a přitom ji zbožňuju. Každá ví, že když vleze do ringu s Lovkyní, riskuje kejhák a stejně tam pořád lezou. Mám snad Lucianu nenávidět za její hrubost k soupeřkám, když jí dobrovolně lezou pod ránu, na tiskovkách ji urážejí a tu a tam na ni některá dokonce plivne? A mám ji nenávidět za to, že je nasraná, když jsem ji podfoukla? Luciana scházela po schodech a já na ni nepřestávala volat. „Jsou tu jiná skvělá místa. Máme tu starý kostel se hřbitovem, zřícenina majáku, věž a…“ Na Lucianu to nezabíralo. Kráčela dál tím svým sebejistým přímým krokem a nezdálo se, že ji půjde zadržet. Teprve na lesní cestě kousek od našeho domu jsem řekla něco, co ji přimělo zastavit a otočit se. „Je tu brána do Pekla!“ „Musíš být šílená,“ odvětila. „Ne, vážně! Vsadím se s tebou, o co chceš, že nelžu. Ukážu ti nefalšovanou bránu do Pekla.“ „Až dojdeme k další hromadě kamenů, o kterých budeš pro změnu tvrdit, že to bývala Brána do Pekla, předvedu ti mou pověstnou dělovku.“ „Oukej…“ Zprvu jsem chtěla Lucianu dovézt k Akademii nebo alespoň k portálu pod Stonering, ovšem nasazovat svoji čelist se mi nechtělo. Co kdyby byla Akademie nenávratně v troskách nebo co kdyby se klenba v jeskyni zřítila? Před prasklou čelistí by mě nezachránili ani všichni svatí. Dovedla jsem Lucianu zpátky ke svému domu a pak do lesů za ním. O cestě k Černému zrcadlu jsem věděla už od Samuela, ale najít ji byl docela problém. Po dobré půl hodině hledání jsem jasně viděla, jak se Luciana snaží uklidnit zatínáním a povolováním pěstí. Nakonec však nebylo nutné přikročit k násilí, neboť jsem šachtu objevila. Byla to úzká rovná cesta vedoucí dolů. „Chceš jít první?“ otázala jsem se. Luciana kývla a chytila se okraje šachty. Slezla asi o dva stupínky, když se zasekla. „Je to úzký!“ vykřikla. Chtěla jsem ji vytáhnout, ale ona cizí pomoc zkrátka nepřijímala. Vší silou se snažila prorvat níž a povedlo se jí to. Stanuly jsme dole v rozpadající se laboratoři. Baňky ani vysušené byliny na ztrouchnivělých stolech a policích Lucianu ani trochu nezajímaly. Já si všimla její sedřené kůže na ramenou. „To je ošklivý…“ řekla jsem. Pohlédla na zranění a mávla nad tím rukou. Když jsme vkročily do jeskyně s propastí a Černým zrcadlem, Luciana oněměla úžasem. Tohle by prostě sundalo každého. Zírala na gigantický portál do jiného světa s pusou dokořán. Pak na to ukázala prstem. „Co to je?“ „Jak jsem řekla – brána do Pekla. Je ale strašlivě důležité, aby sis to nechala pro sebe. Beztak by ti to nikdo nevěřil.“ „Na tom se shodneme. Dělá to něco? Dá se projít dál?“ „Do Pekla nikdo dobrovolně nechce. Ty snad jo?“ Ta ke všemu odhodlaná a nebojácná boxerka byla k smrti vyděšená. Viděla jsem, jak raději couvá zpět do laboratoře. „Vrátíme se?“ ptala se chvějícím se hlasem. Vylezla jsem nahoru jako první, což se ukázalo být moudré. Luciana se nahoře zase zasekla. Muselo se to tam zužovat, či co. Chytila jsem ji za ruku a snažila se vytáhnout. Povedlo se, ale tady na denním světle bylo jasně vidět, že její ramena jsou celá od krve. Kůži měla hrozivě sedřenou. „To je vážně ošklivé… Než pojedeš pryč, nech mě, abych ti to alespoň ošetřila.“ „Kdo říká, že chci pryč?! Jmenovala jsi celou řadu míst. Jestli je některé alespoň z poloviny tak zvláštní jako tohle, chci ho vidět.“ „Ehh… pořád ti teče krev. Bylo by blbý, kdybys vykrvácela.“ „To nic není!“ „Já ti nevím… ta únava, zranění, stres – nemůžeš fungovat nonstop. A neboj se, já přece nebudu do světa vyhlašovat, že sis u mě doma dala dvacet.“ „Není tu někde po okolí dobrý hotel?“ „Tady?! Tady už není ani putyka!“ „No… tak dobře. Půjdu tam k tobě, ale na děti jsem alergická!“ Zavedla jsem živoucí legendu k sobě domů a pak do jejího pokoje. Jak jí z rozedrané kůže stékala krev, zaprasila mi podlahu. Nevšimla si toho, ale i kdyby ano, určitě bych jí neřekla, ať po sobě uklidí. Přinesla jsem jí lékárničku, aby si mohla vyčistit, vydesinfikovat a ovázat rány. Chtěla jsem jí v tom pomoct, ale odmítla. Když bylo hotovo, prudce vstala a řekla: „A teď mě ukaž něco dalšího.“ Vím, že už teď jsem strkala hlavu na špalek. Jestli se ségra dozví, že ukazuji tajemné věci cizím lidem... Je to o to horší, že Kasumi je Strážce a podle toho páprdy z Vatikánu má portály a zrcadlo chránit. Když už tady riskuju, že mě Kasumi přetáhne po hlavě něčím těžkým, tak ať to stojí za to. „Co takhle uzavřít drobnou dohodu, Luciano? Ukážu ti tady každičký kout, když o to budeš stát a na oplátku mi pomůžeš s mými problémy.“ „Obchod?“ „Jen laskavost. Zatímco já bych si s tím jen tak neporadila, tobě bude stačit se představit.“ „O co jde?“ „Mám jenom dva problémy. Na zámku straší trojice Američanů, co hledají na našem pozemku poklady. Nechci je tam. A za druhé, kousek za vsí žije pablb, který mě a moji rodinu veřejně zesměšňuje a pomlouvá.“ „A to si necháš líbit?!“ „Ne každý člověk má pěst, o které fanoušci pějí ódy.“ „Dobře, pomůžu. Ale teď už pojďme!“ Luciana vykročila ke dveřím, když se chytila za hlavu. Asi jí bolela, ale na jejím kamenném ksichtě bylo těžké něco rozpoznat. „Já ti to říkala, Luciano. Jsi unavená. Schrupni si.“ „Nejednej se mnou jako s dítětem!“ zařvala tak hlasitě až mě to vylekalo. Byla hrozně egoistická, ale možná jen proto, že nevěděla, kdo jsem. Já se jí přece nebudu posmívat nebo jí dokonce pohrdat. Už v zájmu zdraví ne. Něco jiného je totiž dobrosrdečná a mírná Parvati a něco jiného časovaná nálož, která když vybouchne… je na obzoru nedobrovolný dárce krve. Bylo to sice riskantní, ale rozhodla jsem se s ní jednat na rovinu. „Podívej, Luciano, já fakt nehodlám riskovat, že se moje nejoblíbenější celebrita fyzicky zhroutí, protože neunese tlak, který si na svá bedra dobrovolně nakládá a to kvůli mně!“ „Kvůli tobě?!“ „Samozřejmě. Chceš, abych poznala, jaký mezi námi je rozdíl. Že já jsem obyčejná holka a ty nezastavitelný stroj, ale vážně mi to musíš dokazovat? Sama jsi říkala, že jsi na dovolené, tak proč ji trávit jízdou až na doraz? Dřív nebo pozdějc to s tebou švihne, a jestli k tomu dojde někde v lesích… já neunesu metrák, je mi líto. Jak by se ti líbil titulek novin – boxerská legenda Luciana Torresová byla sežrána posledním vlkem v Británii?“ „Tady jsou vlci?“ řekla Luciana a já konečně viděla na její tváři údiv. Tutově ho měla i dole v podzemí, ale kvůli tmě jí nebylo vidět do ksichtu. „Jo, jsou tady. Proto až půjdeme do lesů, vezmu si pistoli. No tak… odpočineš si nebo ne?“ Luciana usedla na postel a já pochopila, že konečně dostala rozum. Nemohla jsem se divit tomu, že až tak pozdě, vždyť kolik pecek do hlavy už asi schytala? „Udělej si pohodlí, protože jestliže chceš vidět všechno, co tu je, budeš tu bydlet asi týden.“ „Tak dlouho? Zaplatím ti za pobyt i stravu.“ „Pro mě je ohromná čest mít tě tu a nebudu po tobě chtít žádné peníze. Jen nečekej hotel. K obědu ti předložím to, co mám, o koupelnu se musíme podělit, v baráku uklízím tak jednou týdně a ještě tu mám malou. Asi to pro tebe nebude žádný med…“ „Bude to zkušenost. A copak ti nevadí bydlet se mnou?“ Tohle překvapilo zase mě. „Proč by mělo? Máš statisíce fanoušků, kteří by dali první poslední za to, aby tě mohli doma pohostit. Já jsem jeden z nich.“ Bylo to hrozný, ale jak tam tak mlčky seděla a prohlížela si pokoj, přišlo mi, že se snad rozpláče. A přitom jeden z příběhů, které o Lucianě kolovaly světem říkal, že ona nikdy nepláče. Rozhodně ale byla přešlá, za což nevděčila jen únavě. To jí má nabídka vážně tak vzala? Neměla bych problém si tím nechat si ji tu klidně měsíc, taková já prostě jsem – mám ráda uzavřený rodinný život a jsem ochotná jít k vybraným cizím lidem s otevřenou náručí. A pak, já potřebovala sebe i Naomi chránit a Parvati byla pryč. Kdo jiný by ji mohl plně nahradit než Luciana? Vlastně jsem ve vzduchu cítila řešení mnoha problémů, jež mě tížily. A až dá Luciana Carlovi KO, po kterém se mu z huby vysypou zuby, ožeru se tak, jako ještě nikdy. Nechala jsem Lucianu o samotě a šla zkontrolovat Naomi. Miranda ji v pokoji krmila přesnídávkou. Myslím, že se to té holce líbilo, že to fakt žrala. Eh, nemyslím tím Naomi, která přesnídávky nesnáší, ale Mirandu. „Miri, ty si musíš pořídit vlastní dítě.“ „Já? Na to už je trochu pozdě,“ usmívala se. „Ale houby. Zvládneš Naomi hlídat až do večera?“ „Vzala jsem si volno, takže určitě a hrozně ráda!“ Byla jako vánoční stromeček. Co skončila v knihovně, musela vzít práci uklízečky v Ipswichském obchoďáku. Vydělávala pár šupů a teď se ještě přes den starala o Abayin krám. To my se topily v penězích… Teda hlavně ségra, ale protože táhneme dokonale za jeden provaz, máme finance společné plus každá z nás má v bance tučný účet pro osobní výdaje. Už jen z toho bych Mirandu mohla platit. „Miri?“ „Copak? Stalo se něco?“ „Až pojedeš zítra k večeru do práce, nech jim tam na stole výpověď. Já tě beru jako chůvu a ještě něco – až se vrátí sestřička, chci tě v naší vile.“ Nebyla jsem zvyklá čekat, vždyť ani nebylo na co. Tahle holka je suprová a i když se tak v posledních měsících nezdála, je to jen tím klíštětem, co ji saje krev. Přátelství, když máte na kontě miliony, je luxus. Miranda nad mými slovy chvíli přemýšlela a já poznala, že má na jazyku slůvko ‚ano.‘ Jenže pak přistoupila ke mně, sundala si brýle, otřela uslzené oči a řekla: „Promiň, Sakuro, ale to já nemůžu. Už jednou jsi chtěla, abych žila u tebe ve vile, ale já prostě nemůžu. Bojím se toho, co se může v tvé přítomnosti zase stát.“ „Kecy! Teď jsi tu také se mnou a děje se snad něco?“ „Ano, děje.“ „Jakže?!“ „Co to je za ženskou tam dole? Koho sis to pozvala? A proč je na podlaze v hale krev?“ „Je to Luciana, slavná osobnost a je zraněná, proto krvácí. Žádné nebezpečí od ní nehrozí!“ „To říkáš teď. Chceš ještě něco? Šla bych se naobědvat.“ „Ne, nic…“ Miranda vzala Naomi a odešla dolů. Já šla dolů taky, čekalo mě uklízení krve… Luciana se mi zatím starala jen o problémy navíc, ale teď se jí naskytla příležitost mě problémů zbavit. Asi ve tři odpoledne jsme vyrazily zpátky k zámku. Luciana po tom šlofíku vypadala čerstvěji, ale neřekla bych, že na túru napříč panstvím je připravená. Dopředu jsem věděla, že až vyřešíme problém číslo jedna, pokusím se jí dostat zpátky domů. Řešit Carla bylo přeci jen mnohem ošemetnější. Ten chlap měl dvě tváře – jednu buranskou a druhou zákeřnou. Když chtěl, uměl s lidmi manipulovat a Luciana při vší úctě nevypadala, jakože pobrala kdovíjak moudrosti. Už ráno jsem si u zámku nevšimla ani jediné známky přítomnosti kovbojů. Nejinak tomu bylo teď. Hromada sutin a všude okolo pusto. Jen tu a tam suchý strom či menhir. Ty menhiry byly vůbec zvláštní. Samuel jednou říkal, že to má určitou spojitost s rozmístěním portálů, prostě taková pomůcka k jejich nalezení. Hmm, a já zprvu myslela, že Gordonové kdysi chovali smečku loveckých psů a nechtěli, aby jim občůrávali zámek. Zašly jsem do stále stojících stájí. Uvnitř všechno zůstalo jak bylo a dokonce tu nechybělo zahradnické náčiní včetně sekačky trávy. Na podlaze v samém koutě budovy byly tři spacáky. „Haló!“ zvolala jsem. Nikdo se neozval a my se vrátily na přední zahradu. Provedla jsem Lucianu podél zdi a hledala cestu do sklepa. Věděla jsem, že sklepní strop trosky neunesl a zřítil se, čímž zavalil cestu sutinami. Pro ty pitomce to byla ideální cesta do relativně neporušené podzemní části zámku, jenže ani tady kovbojové nebyli. Jen vylomená mříž a spadlý strop. Klidně mohli být ve vsi, ale krám byl celý den zavřený a to byla ostatně jediná veřejně přístupná budova. Willow Creek byla vždycky strašná díra, ale ani díra po granátu není tak hrozná jako ta vesnice duchů v současné době. Přemýšlela jsem, kam ti pitomci šli, když mě napadl skleník. Vylomená skla se válela v trávě, konstrukce rezavěla a kachličky uvnitř byly tak popraskané, že jimi prorůstala tráva. Už zvenku jsem zaslechla namáhavé hekání, jakoby někdo něco těžkého táhnul. Vešly jsme dovnitř a spatřily dva chlapy, jak vytahují ze studny uprostřed skleníku svého kolegu. Nestačila jsem ty tři ani oslovit, když se Luciana chopila příležitosti. „Je tohle váš pozemek?!“ vykřikla. „Není,“ odvětil Fred, „ale…“ Prásk! Chlápek skončil na zemi a v rukou držel zub. Druhý, ten s šátkem, co si tuším říkal Jack, se napřáhl pěstí, když ho Luciana chytila za triko a dala mu hlavičku. Myslím, že se mu mozek musel pořádně zatřást. Ten třetí radši odcouval až ke zdi. „Do večera budete pryč!“ zařvala Luciana a odešla. Ta se s tím prostě nesrala! Zastavily jsme se až dole u brány, když Luciana chtěla znát můj názor. „Spokojená?“ otázala se. „Nadšená!“ „Kde bydlí ten poslední?“ „Ehh, už bude skoro pět a stmívá se. Co to nechat na ráno? Navíc, ten chlápek je manžel holky, co se mi doma stará o mimčo. Chtělo by to ho řešit, až když bude ona v práci.“ „Nechceš si to s ní rozházet…“ „Přesně tak. Půjdeme domů? Určitě máš hlad.“ „No dobře.“ Nastěhovat si domů cizího člověka by udělal asi jen idiot, ale myslet si, že celebrita touží po skandálu a hrozbě vězení byla pitomost. Navíc Luciana mě nepotřebovala okrást, zmlátit ani zavraždit. Mirandiny obavy byly zcestné, ale stejně, když nás viděla vcházet do domu, jakoby spatřila ducha. Slušnost ji však nedovolovala se vytratit a tak přistoupila k Lucianě a nabídla jí ruku. „Já jsem Miranda Norrisová, moc mě těší.“ „Luciana Torresová,“ odvětil můj klíč na problémy, avšak ruku si s Mirandou nepodala. „Eh, Sakuro,“oslovila mě bývalá knihovnice, dnes uklízečka z obchoďáku. „Budu už muset jít. Tak... ahoj.“ Vyprovodila se sama a rychle. Musela mít z Luciany hrůzu a já věděla, že hrůzu z ní bude mít i Carl. Ten však určitě ne dřív, než na něj Luciana sáhne. Kdyby nehrozil kriminál, poradila bych Lucianě, aby mu urvala druhé ucho. Tomu prvnímu je v lahvi s lákem určitě smutno. Zaběhla jsem do pokoje, abych zkontrolovala Naomi. Spinkala a dle prázdné lahvičky od mléka byla nakrmená. Seběhla jsem zase dolů a do kuchyně. „To už budeš vařit?“ otázala se Luciana. „Jo, budu. Mám hlad, ty ne?“ „Ale jo.“ Otevřela jsem lednici a mrazák a hledala něco k jídlu. Někdy to bývá těžké… „Luciano, moje kulinářské schopnosti jsou na úrovni průměrného chlapa, takže… copak tu máme? Můžu udělat vajíčka, taky mám párky, anebo osmahnout rejži a přidat trochu zeleniny. Eh, a ještě tu mám řadu dětských přesnídávek.“ „Byla bych pro párky.“ „Hmm, tak fajn.“ Jo, párky byly zatraceně rychlou variantou, takže během pár minut se už ohřívaly ve vodě. Luciana usedla na židli ke stolu a když pod ní židlička lehce zavrzala, začala jsem se o ni bát. Ne o Lucianu, ale o židli. První tu asi před měsícem odpálila Parvati. Co to je vůbec za nápad prodávat dřevěné židle, co nevydrží ani metrák?! „Luciano,“ oslovila jsem ji a při tom pomalu servírovala párky. „Je mi jasný, že jako sportovkyně jsi nucena držet určitý jídelníček složený z vybraných jídel a minimálně každý druhý den cvičit v posilce. Nic takového tu nebude možné.“ „To nevadí.“ „Chm, vážně jsi mě překvapila. Jako od celebrity bych očekávala jednání – jsem skromná, spokojím se s nejlepším. Ale ty jsi úplně jiná!“ „Já uznávám snahu, nejen výsledek. Boxovat jsem začala už v šestnácti na střední škole a to, co mě dostalo na vrchol, bylo moje snažení. Potřebovala jsem dvě věci – trenéra a prostor na cvičení. A nic z toho nemohlo udělat těžkou práci za mě. Nejsem žádná princeznička – jsem tvrdá a to v ringu i mimo něj. Užívám si toho, když tluču do soupeřek, když oni se mě marně snaží srazit k zemi a naději na vítězství jim dávám ne proto, že bych na ně chtěla být hodná, ale abych jim ji rázem vytloukla z hlavy. Taková já jsem, ale to, čeho si u soupeřek i kohokoli jiného vážím, je snaha něco vykonat, snaha se zlepšit. Ty se mě teď snažíš pohostit, jak nejlépe dovedeš a děláš to sama. Taky jsi mě mohla vzít do restaurace, ale toho bych si zdaleka necenila tolik, jako párků, které jsi vlastnoručně ohřála.“ Hustý! Tohle byl snad ten nejdelší Lucianin projev v historii. Mít to nahraný, vydělám statisíce! „Což o to,“ řekla jsem, „já jsem restauraci zvažovala, ale mám tu mimčo. To mě připomíná… my do lesů nemůžeme jít! Tam kočárek neprovezu!“ „Tak ať zítra přijde zase ta holka.“ „Nerada to říkám, ale má z tebe nahnáno.“ Luciana na to nic neřekla, a když jsem na talíře přidala křen a položila je na stůl, pustily jsme se do jídla. Cizí člověk v mém domě… cizí člověk sedící u mého stolu a pojídající mé párky… cizí člověk připravený tu pár dnů bydlet v mé posteli a využívat moji koupelnu… ale co na tom, že je cizí? Každý je nejdříve cizí, potom známý a pak třeba přítel. Přátelství je fajn věc a já dobře věděla, že pro Lucianu je to vzácnost. Nezdála se mi zlá, protivná ani odmítavá vůči cizím lidem. Vlastně byla fajn, jen to nebyl typ člověka, kterému je radno odmlouvat. Proto jsem byla na jednu stranu ráda, že tu není sestřička. To je totiž další člověk, kterému není radno odmlouvat a kdyby došlo ke konfliktu těch dvou… sestřička sice vypadá, jakoby ji vytvořil Skynet, ale to Luciana taky. Po jídle jsem Lucianu provedla domem a ukázala jí, kde co najde. Zatímco si šla vybalovat věci, já si vzala knížku a usedla do houpacího křesla v mém pokoji. Naomi stále spinkala a tak jsem měla klid. A klid jsem v posledních dnech měla i od much. Ty bestie snad konečně pochcípaly nebo se jen stáhly pryč. Zvláštní, že zmizely takřka ze dne na den a zrovna ve chvíli, kdy Parvati odjela do USA. Luciana brzy vešla do pokoje. „Co to čteš?“zeptala se. „To je moje oblíbené fantasy. Pojednává o jedné válečnici a jejích přátelích.“ O tom, že to čtu jen kvůli kámošce Praxis jsem radši pomlčela. Čtení ve mně vzbuzovalo spoustu děsivých vzpomínek a čas od času jsem prostě byla nucená knihu odložit a jen tak tupě zírat z okna na temný les. Stejně mi to ale nedalo a ke knize se vždycky vrátila. Sice v ní opět hrála hlavní roli ta svině Titania, ale Praxis byla víc než jen románová postava. Byl to člověk, na kterého jsem si tehdy mohla sáhnout a cítit jeho vůni, ehh spíš zápach potu. Chtěla jsem vědět jak se má a jestli ji něco netrápí, jakoby někde v jiné dimenzi opravdu žila. Bylo to skutečnější než kterýkoli film nebo sen. Představa, že někde stovky mil odsud sedí v potemnělé místnosti u PC člověk, který rozhoduje o životě a smrtí mé kámošky a který utváří její svět, mě děsila. Kvůli Lucianě jsem knihu zavřela a položila na noční stolek. „Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se. Ona vrhla pohled na postýlku a odvrátila od ní hlavu. Myslím, že dětmi vyloženě pohrdala, ale zatímco pro některé ženy je porození dětí a jejich výchova smyslem života, pro jiné jde o přidělání si starostí a zbavení se svobody. Já osobně jsem o žádné další dítě už nestála, vždyť jsem měla Naomi a ta byla skoro jako vlastní. Když už ta maličká nemá otce, může mít dvě matky nebo ne? „Sakuro, říkala jsi, že je to dítě tvé sestry, ale ta tu nikde není. To kvůli mně?“ „Co? Ale kdepak. Kasumi má své starosti na druhém konci světa. Do měsíce bude doma.“ „Říkala jsi, že tvůj přítel na zámku bydlel a že si ho tvá sestra vzala. Kde je teď?“ Ona se s tím vážně nepárala. Chci něco, cokoli vědět? No tak fajn, prostě se zeptám a je šumák, jak moc citlivé téma to je. To mi připomínalo mě samotnou… Už jsem chápala jaké to je, když se snažím ukojit svoji zvědavost na úkor druhých. „Manžel mé sestry byl na smrt nemocný a zastřelil se. Asi pět minut po svatbě…“ „Měl bojovat. Do poslední chvíle bojovat a nikdy se nevzdat.“ Pohrdala jím, to bylo očividné. Ale ono se to hezky říká bojuj, když víš, že je to marné a že jen ubližuješ ostatním. Chyběl mi… Vzpomínala jsem na naše první setkání před rokem. Stát tam uprostřed davu vesničanů a pak udělal pár kroků vpřed a oslovil mě. Měla jsem ho za blbečka, ale na konci našeho dobrodružství z něj byl kámoš. Všichni moji kámoši nakonec zmizí, o všechny přijdu… Edward, Mark, Samuel, Praxis,… co když přijdu i o sestřičku?! To byla tak strašná představa, že jsem ji raději hned utnula. „Eh, Luciano, potřebuješ ještě něco?“ „Jo. Můžu tu holku přimět, aby dceru tvé sestry pohlídala.“ „Přimět… ehm, ale já nechci, aby jí to… bolelo.“ „Nebude ji to bolet. Nemám ráda čekání a tak půjdu rovnou za ní a za tím chlapem, co ti pije krev. Vyřeším to a zítra mě můžeš ukázat okolí.“ To byl šok! Normálně bych šla alespoň s ní, ale byla tu malá! „Tak dobře… ehh, půjdeš po cestě do vsi a skrze ni pak jedinou možnou cestou dál. Vlastně se budeš celou dobu držet proudu řeky, dokud nedorazíš k jedinému stavení, co tam bude. Ale dej si pozor na toho chlapa. Je to lhář!“ „Mě je celkem jedno, co mi řekne. Ty mě tu chceš pohostit, on ne. Jdu.“ Luciana Byl tu zvláštní klid. Nikde ani živáčka - žádná auta, žádní chodci, žádní zatoulaní psi. Tohle místo bylo na odpočinek jako dělané. Asi si tu koupím dům. Došla jsem ke vsi, kterou teď večer osvětlovaly pouliční lampy. Byla to strašná, ale zato klidná díra. Když jste takřka neustále pod dohledem kamer a fotoaparátů, naučíte se vážit si klidu. Pokud ovšem nejste rozený exhibicionista a to já tedy nejsem. Box je sport a ze sportu by si nikdo neměl dělat šaškárnu! Všechny kameramany bych vyházela, všechny věčně řvoucí diváky taktéž a vše bych nechala sledovat jen pomocí řady napevno přichycených kamer. Nejsem typ, co potřebuje slyšet nadšené hulákání vždy, když vlezu do ringu a ani nestojím o ty všetečné otázky před i po zápase na tiskovkách! Můj kanál, kde hovořím s fanoušky, úplně stačí a i tak mě serou ty přihlouplé otázky typu – jste na urostlé chlapy, vyspala byste se se mnou, máte vůbec prsa a podobné hovadiny. Po tom zkurvenci chci v životě už jen jednoho chlapa – toho, co si nebude myslet, že mu patřím a bude vědět, že to já tady rozhoduji! Minula jsem pár baráků, kde se svítilo, a spoustu těch, kde byla tma. To je snad vesnice duchů… Šla jsem rovnou cestou dál a po opuštění mrtvé vesnice sledovala tekoucí řeku. Byla čistá, ne jako odpornosti na okraji L.A. Po nějaké době jsem došla k modernímu rodinnému domku stojícím na břehu řeky. Otevřela jsem branku, přišla ke dveřím, k nimž vedly dva schůdky, a zazvonila. Po chvíli otevřel zarostlý a neupravený chlápek s jedním uchem. Měl na sobě jen trenýrky a ještě k tomu špinavé od kečupu z hot dogu, který právě jedl. „Kdo jste?“ zeptal se, aniž by pozdravil. „Jsem Luciana Torresová a jdu vám říct, abyste se distancoval od mladé ženy žijící v tom domku v lese.“ „Pche, a ty jsi její co? Mluvčí?“ „Do toho ti nic není.“ „Tak víš co? Oznam ji, že co nevidět bude v novinách další zpráva – Sakura Sato, sestra milionářky z Black Mirror se obklopuje svalovkyněmi, co jsou silné leda tak na hubu!“ Ten zmrd se otočil ve snaze zajít do domu. Chytila jsem ho za ruku a strhla dolů na verandu. Přirazila jsem ho ke zdi domu a zvedla trochu nad zem, abych mu mohla hledět do očí. „Teď mě dobře poslouchej, skrčku. Pokud prozradíš novinám, že jsem tady, další hot dog budeš jíst brčkem! To samé platí, jestliže ještě jednou zkřížíš Sakuře cestu.“ Před dům vyšla ta brýlatá holka. Chlapa jsem pustila a ukázala na ni. „Zítra ráno budeš u Sakury doma a postaráš se o dceru její sestry, rozumí…“ „Ale…“ „Rozumíš mi?!“ „Ehh, a-ano…“ hlesla a viditelně se rozklepala. Odcházela jsem odtamtud s přesvědčením, že se vše povedlo. Šlo to snadno a rychle, tak to mám nejraději. Bylo ještě vidět na cestu a tak jsem se rozhodla najít ve vsi něco zajímavého. Musí tu přece být obchod nebo tak něco. Lahev vína by byl dobrý způsob, jak projevit Sakuře svůj vděk. I když mě podvedla, snažila se to napravit a povedlo se jí to. Většinou to dotyčný nestihne dřív, než mu ublížím. Najít jediný obchod nebylo díky velké ceduli obtížné, ale bylo zavřeno. Kousek odtud byla policejní stanice a mne napadlo, že by mi mohli poradit, kdy obchod zítra otevře, avšak zřejmě šlo jen o chátrající budovu, navíc zamčenou. Zkusila jsem ještě budovu hostince, byť zatlučené okenice dávaly tušit, že pivo tu naposledy čepovali možná před půl rokem. „Co to tady děláte?“ ozval se někdo za mými zády. „Obcházíte to tady jako nějaký zloděj.“ Otočila jsem se za sebe a spatřila velmi starého muže s čepicí na hlavě. Při chůzi používal berli, o kterou se teď opíral. „Je to snad váš dům?!“ otázala jsem se. „A víte, že ano, mladá paní? Ta hospůdka skutečně patří mně.“ „Chtěla jsem jen zjistit, jestli to tu vůbec funguje. Rozhodně nejsem zlodějka!“ „Eh, jo, odpusťte. Stejně uvnitř není nic cenného. Ale kdybyste to třeba chtěla koupit…“ „Nechtěla. Jen jsem sháněla lahev alkoholu pro známou.“ „Ahá… a čípak jste vy známá?“ „Jsem boxerka.“ „Eh, my si asi nerozuměli. Já jsem se ptal – čípak jste známá! Ne čímpak!“ „Tak hele, dědku, já nejsem hluchá, ale když vám není rozumět…“ „Tak se snad nebudete hnedka čertit! Pro osmdesátiletýho dědka není snadný jadrně hovořit! Však uvidíte ve stáří sama. Ale co že jste to chtěla? Lahvinku alkoholu? Možná bych vám něco mohl nabídnout. V hospodě toho bylo spousty a to víte, já mám od doktorů pití zakázáno. Beru si vždycky jen doušek před spaním, jako medicínu.“ „Tak ale rychle než padne tma. Kde bydlíte?“ „No tady přece! Vždyť jsem vám říkal, že mi to tu patří.“ Dědek se přišoural ke dveřím, odemknul a vpustil mě dovnitř. Bylo to tu hrozný! Smrad zatuchliny a plísně. Dřevěná podlaha prolezlá červotoči, stěny plné zašlých reklamních plakátů a židle opřené o stoly. Jak dlouho tu asi tak stojí? Pípa byla celá zaprášená a na pultu bylo spousta skvrn. Jedna vypadala, že je dokonce od krve. „To je… krev?“ zeptala jsem se. „Anebo víno?“ „Je to krev bývalého majitele. A tady na zemi je zase krev jeho syna. Nejde to smýt.“ Proč by nešlo? A co se tu kruci stalo? Dědek se došoural za pult k baru a vyndal lahev skotské. „Jak dlouho tu ta lahev leží?“ zeptala jsem se. „Od doby, co místní inspektor zastřelil majitele a to bude už skoro rok.“ Rok… „Neměl byste spíš lahev archivního vína?“ Dědek se podíval ve schránce pod pultem a jednu skutečně vytáhl. Portské… „Kolik to stojí?“ „A co by to stálo, slečno?! Jen ať to někdo vypije dřív, než to zvětrá.“ „Tak díky,“ řekla jsem a lahev si vzala. Rozhlédla jsem se po putyce. Vypadalo to tu jak před sto lety. „Vy to chcete zrekonstruovat?“ „Zrekon… cože? Já už hospůdku otvírat nebudu, mladá paní. Já jsem ji vlastně dostal od vsi, tak tady dožiju a bude.“ „A co se tu stalo?“ „Inspektor tu zastřelil asi čtyři lidi a taky sebe. Starostka z toho chtěla zase udělat hostinec, ale nikdo o to nestál a tak barák dali mě, protože jsem vlastně strejc předchozího majitele. Jo, proto. No ale synovec už je taky pod kytičkami…“ „Nevypadáte kvůli tomu smutně.“ „Taky proč bych byl? Byl to grázl a budižkničemu! Vyhodil mě z mého domku, šoupnul do domova pro seniory a navštěvoval mě vždycky jednou za měsíc a asi víte proč. Teprve teď na dožití se vracím do Willow Creek, ale už to tu není, co bývalo… Ehm, jak, že jste říkala, že se jmenujete, mladá paní?“ „Neříkala, ale jsem Luciana.“ „Luciana… to je pěkné jméno. A taky jste pohledná!“ „To jistě, dědo…“ Nejsem pohledná a na tom si zakládám. Hezkou tvářičku si do ringu berou jen wrestlerky čili herečky násilného divadla. „Já jsem Jim, mladá paní. Potřebujete ještě něco?“ „Ne. Sbohem.“ Odešla jsem a spěchala do mého dočasného domova. Sakura seděla na druhém konci haly u PC. Přišla jsem k ní a položila víno na stůl. „To je pro tebe.“ „Fakt? Děkuju! Otevřeme ji spolu!“ „Nejsem proti.“ „Co Miranda a ten šmejd?“ zajímala se Sakura. „Myslím, že jsem se o to postarala. Miranda zítra k ránu zase přijde. Co to hledáš?“ „Nic nehledám. Chatuju s jedním chlapem z Brna. Už nějakou dobu zvažuje vyrobit počítačovou hru z prostředí zapomenutého anglického panství. Umíš si představit lepší vzpomínku na milovaného zesnulého muže než možnost stát se na chvilku jím a projít se po Black Mirror v době, kdy to tady ještě vypadalo hezky?“ „Pochybuji, že bych chtěla, aby mi celý svět mohl čumět do soukromí, obzvláště, jestli tady máte nějaké kostlivce ve skříni.“ „Heh, máme tu celou kostnici…“ Sakura chat ukončila a otočila se ke mně. „Dáš mi ještě pár minutek? Přišla mi nová zpráva na mail.“ „Počkám. Půjdu zatím nalít víno do sklenek.“ „Fajn a zanes je do svého pokoje. Naomi pořád spinká, takže mám čas.“ Připravila jsem vše potřebné a čekala v křesle mého pokoje. Bylo pohodlné... Sakura dorazila asi až po deseti minutách a plakala. „Co se děje?“ divila jsem se. „Co se stalo?“ Sakura si utřela uslzené oči a spustila: „Našla jsem mail na chlapa, co píše moji oblíbenou knižní sérii a… chtěla jsem poskytnout pár nápadů ohledně dalšího pokračování, když…“ Sakura usedla na pohovku a předala mi knihu otevřenou na poslední stránce. „Odpověděl mi, že si dělám srandu, že to, co jsem navrhla, nemůže fungovat a ať si raději přečtu konec druhé knihy. To je on.“ Hranice byla připravena a Titania na její vrchol opatrně složila tělo své přítelkyně. Položila jí ruce na prsa a sešla dolů. Casper válečnici mlčky předal louč a ona podpálila suchou trávu pod hranicí. Oheň se rozšířil a pohltil dřevěné klády, které se staly hrobem barbarské válečnice, přesně tak, jak hlásal zvyk kmene Avarů. „Bude mi chybět,“ pronesla statná válečnice. „Byla mi oporou v těch nejtěžších chvílích. Dnes večer budu truchlit nad její smrtí a zítra Praxis uctím krví jejích nepřátel. Její kmen je i můj kmen a nedopustím, aby její smrt nebyla pomstěna!“ „No tak umřela…“ řekla jsem a vrátila knihu. „Co má být?“ „Je to… ona byla moje nejoblíbenější postava! Zprvu jsem ji nemusela, ale když mi pak došlo, proč je vůči mně… ehh vůči ostatním tak chladná, došlo mi, že je vlastně super. Milovala svoji sestru a pak o ni přišla a... Proč musejí ty nejlepší postavy vždycky umřít?! No a co, že nemá hlavní roli! Je skvělá a báječná a…“ Netipovala jsem ji na takovou citlivku. Zdání klame… „Tohle teda ne!“ vykřikla teď už plná zlosti. „Tohle tomu hajzlovi neprojde! Praxis bude žít a vrátí se v příštím díle!“ „Proč tak vyvádíš?“ nechápala jsem její jednání. „Je to jen kniha! Co na tom, jestli postava zemře nebo ne?!“ „Teď mluvíš jak má ségra, ale to proto, že nic nechápeš.“ „Není co chápat! Pár zbytečných písmenek na papíru a ty z toho div nešílíš!“ „Ehh, to neřeš, nemá to cenu. Nezlob se, ale na to víno nemám chuť. Musím zjistit, kde bydlí autor té knihy.“ Začala jsem z ní mít divný pocit. Chovala se tak nenormálně až mě na chvíli napadlo, jestli nemůže být nemocná. Myslím, duševně nemocná. Vypila jsem obě sklenky a víno zašpuntovala. Vyšla jsem schody do patra a zamířila do koupelny. Svlékla se, napustila vanu a začala se mýt. Doma mám vanu větší, speciálně na objednávku. Do téhle jsem se ani pořádně nevešla. Nakonec nezbylo než využít sprchový kout. Je až s podivem, jak těžké může být sehnat vybavení domu, které by odpovídalo mé velikosti a to mám na rozdíl od jiných lidí tu výhodu, že jsem sice široká, ale ne tlustá. Tohle je snad ta vůbec nejčastější narážka od všemožných médií – nepřipadáte si tlustá?! Já nejsem tlustá! To všechno dělají silné kosti, ne tuk! Co čekáte od boxerky těžké váhové kategorie?! Že bude jako proutek?! Lidem chybí soudnost! Hollywood natočí film o akční hrdince, která holýma rukama zabíjí metrákové svalovce a jako herečku vyberou holku, co váží čtyřicet kilo i s postelí a je kost a kůže. Co to má být?! Proč se před kameru nepostaví člověk, kterému se dá to, co předvádí na plátně alespoň věřit?! Hrát jednoho dne ve filmu byl vždycky můj sen a dokonce jsem se nabízela… Oslovila jsem asi čtyři filmaře, jestli by do jejich připravovaného filmu nechtěli spíše mě. Už tehdy jsem byla známá, takže to nebyl výstřel do tmy, ale každý mě odmítl. Odůvodnili to tím, že nejsem herečka, ale copak je takový Stallone herec?! Naše mimika obličeje je zhruba na stejně mizerné úrovni, oba máme svaly, oba vypadáme hrubě, ale já jsem žena a ta přece musí být krásná, štíhlá a prsatá! A tak jsem s partou přátel začala točit krátkometrážní snímky na amatérské úrovni. Natočili a sestříhali jsme jeden… pak se ukázalo, že přátelé jsou přátelé jen na oko a že film prodali médiím, aby na mě vydělali. Aféra byla na světě... Nenávidím slovo celebrita! Je to synonymum luxusní otrokyně! Hlupačky a zlatokopky si užívají slávy, peněz a vlivu, ty rozumné a na úrovni jen trpí. Převlékla jsem se a vyšla z koupelny. Sakuru jsem zastihla na schodišti. „Dnes už na to kašlu. Půjdu si lehnout,“ řekla mi. „Máš ještě pět minut?“ „Jasně…“ sešla do haly u sedla na gauč před televizi. Já usedla vedle ní. „Všimla jsem si tvé sbírky filmů…“ poukázala jsem na polici vedle televize. „To nic není. Doma ve Walesu jich mám mnohem víc a taky mám sbírku počítačových her. Není nad pořádný fantasy RPG! Chceš nějaký film pustit?“ „Nějaký se silnou ženou v hlavní roli.“ Viděla jsem, jak se Sakura zarazila. „Eh… promiň, ale to se snad ani netočí.“ „Já vím. Polovina potenciálních diváku by nevydýchala ten údajný feminismus, druhé polovině by připadala hrdinka neženská. Proto mám návrh. Říkáš, že jsi moje obdivovatelka a já ti věřím, že bys mi nechtěla přivodit trable. Vždycky jsem chtěla natočit film…“ „Jo. Četla jsem o tvém filmu. Hon na Bigfoota se to jmenovalo a já dodnes nevím, kdo koho hrál. Na internetu to k sehnání není.“ „O to se stará manažer. Ale já nechci neustále hledět na to, co je pro moji kariéru nejlepší. Chci natočit film ale na tak, jak si myslíš. Chtěla bych s kamerou v ruce zdokumentovat zdejší okolí, to pro začátek. Kdyby se to ukázalo jako dobrá zábava, mohly bychom jednou pokročit a na vhodném místě natočit něco akčního s bojovými scénami. To, co chci teď je oproti tomu hračka. Vlastně mi nejde o víc, než o záznam z dovolené jen s tím rozdílem, že bych před kameru postavila sebe jako průvodkyni. Bylo by to něco jako ten Bigfoot – něco záhadného.“ Netvářila se na to moc dobře. Spíš vypadala, jako kdybych jí vyrazila dech. „Už to chápu,“ probrala se a zasmála. „Hrdinná Luciana na lovu zlých bytostí. Nejde ti o záznam jakožto vzpomínku, ale o image. Půjde to na internet?“ „Po Bigfootovi jsem byla všem k smíchu, ale tohle bude působit věrohodně. Mohlo by to podpořit i život tady. Mám ráda klid, ale je tu až moc mrtvo a slavná osobnost by přitáhla pozornost.“ „Jo, to určitě... Ehh, necháme si to na zítra, jo?“ Bylo znát, jak je mojí prosbou rozhozená. Asi to nebyl moc dobrý nápad. Odešla jsem do pokoje, otočila klíčem a svlékla se až do spodního prádla. To, co jsem viděla v podzemí, mě dostalo. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Přešla jsem k oknu, opřela se o parapet a sledovala les. Byl tichý a skoro až mrtvý. Neměla jsem z něj dobrý pocit, ale tam dole to bylo horší. Když jsem viděla tu bránu, nebo co to bylo, tak se mi snad zastavilo srdce. Cítila jsem mráz v zátylku. Vyděsilo mě to! Postavila jsem se před nástěnné zrcadlo. Luciana Torresová v celé své kráse… Vždycky jsem se sama sobě líbila, to je základ pro sport, kde se vyžaduje nabírání svalové hmoty. Ne každá žena se s tím vyrovná, ne každá se zbaví ideálu krásy. Můj ideál krásy jsem já sama, nemůže tomu jinak být. A díky všem vítězstvím se nechci nikdy měnit. Kolikrát se už stalo, že mě na exhibiční zápas vyzval nějaký muž. Vždycky jsem odmítla, přestože dobrý výsledek byl v některých případech hodně reálný. V jiných případech to zase bylo jen o mužském egu a snaze ukázat světu, že i když jsem nejslavnější boxerka, proti chlapům nemám šanci. Vím to a nepotřebuji těm kurvám dávat munici, aby si mohli ukájet své ego. Až se v boxu povolí úder na koule, pak třeba změním názor. Carl Mrdat ji, děvku! Neskutečný, co si dneska lidé dovolí! Kdyby to byl chlap, rozbil jsem mu držku, jen, co na mě sáhnul, ale ženská… Nařezal bych ji taky, kdybych chtěl, jenomže já jsem férovej chlap. Jo, přesně tak to je. Za to, že odešla po svých, vděčí mé dobré vůli. Zašel jsem do pokoje a chystal se zavolat kámošovi. Ta moje brýlatá rašple zase čuměla na bednu. Každý večer to samý – telenovela! Bože… Otočila se a pohlédla na mě přes opěradlo křesla, ve kterém se vždycky usadila jak slepice ve snášedle. „Carle,“ oslovila mě. „už máš hlad?“ „Je sedm večer – jistě, že mám hlad! Vždycky ho v tuhle dobu mám a ty jen řekneš…“ „Dnes je to hrozně zajímavé, tak prosím chvilku počkej.“ „No jistě!“ zařval jsem na tu krávu. „To já jsem tvůj muž, ne nějaký nažehlený a nagelovaný frajírek Chozé!“ „Carle…“ škemrala. Přišel jsem blíž k televizi a sledoval toho blbečka, který tady otravoval už skoro půl roku. Den, co den... strašný! „Nemysli si, Miri, ten chlápek by o tebe ani neopřel kolo.“ Pohlédla na mě a vytřeštila oči. „Carle!“ Blbeček z obrazovky zmizel a teď se tam objevila ta jeho kočka. Sexy baba – velký kozy, macatá prdel a uhrančivý oči. „Ta by zase nezavadila o tebe,“ řekla mi moje žena, načež jsem ji vlepil facku. „Au!“ vykřikla zděšeně a držela se za tvář. „Tohle už neříkej! Sbalil bych každou, kdyby na to přišlo. Slyšíš, každou! Heh, tak fakt nevím, proč se zahazuju zrovna s tebou!“ Přešel jsem do rohu pokoje, kde byla polička a na ní telefon. „A ztlum to, krucinál! Neslyším vlastního slova!“ Vypnula to a s brekem zaběhla do ložnice. Vytočil jsem číslo kámoše Johnatana a doufal, že teď večer bude doma. To se potvrdilo, když se na druhé straně ozval znuděný hlas: „Jonathan Carver, přejete si?“ „Čau, brácho, tady Carl.“ „Carle! Dlouho jsem o tobě neslyšel. Jak jde život?“ „Sere se to, vole!“ „Fakt? Myslel jsem, že jsi v balíku – přízeň médií.“ „Nepracuju a ani s tím nehodlám začít, nakonec já se přece nenarodil pro to, abych někde dřel za almužnu a nic než almužnu mi nikdo nenabídne – všechno jedna a ta samá pakáž, co si vůbec neváží člověka. Když se to na zámku všechno posralo, bylo to super, ale zájem médií o mě pomalu opadá, finance se tenčí a víš, co dělá ta moje slepice? Místo aby snášela vajíčka, lepí se na tu šikmookou kurvu a dělá zadarmo chůvu jejímu harantovi. Sestra té podělané Sakury mě zmrzačila a ona jim ještě pomáhá?! Alespoň vidíš, kam jsem to dopracoval, Jonty – jsem jenom chudák, na kterého všichni serou!“ „Ale copak to s těmi Asiatkami neskončilo?“ divil se kámoš. „Mělo to skončit, ale ony jsou furt zdravé jako řípy! Musely se tomu svinstvu vyhnout…“ Na druhý straně bylo slyšet cvaknutí zapalovače. Jonty hulil jak fabrika a býval bych hulil taky, kdyby bylo co. „Řekni mi, co s nimi, Jonty? Jak se jich zbavit?“ „Jsou jen dvě… tak je nech být a ony nechají tebe!“ „Hovno!“ vyštěkl jsem a prásknul pěstí do stolku. „Jsou čtyři! Kromě těch šikmookých sviní tu byla nějaká černá tlama! Naštěstí jsem s ní díky kámošovi z USA vyjebal, aniž bych se s ní dostal do konfliktu a jsem kurva rád – žena říkala, že ta negerka je nějaká posraná kulturistka, nebo co. A před pár hodinami sem přišla další čubka a taky bys ji nerozeznal od chlapa. Tak mi řekni, Jonty, co tu kurva je?! To ty dvě rejžožroutky vedou nějaký zasraný gang svalovkyň, nebo co jako?!“ „Nevím, brácho. Srát se do ženský na ulici ti schvaluju, srát se do tý tvý slepičky ti taky schvaluju, ale jebat do kulturistky?! To je skoro o přes držku nemyslíš? Zvlášť, jestli je takovej ten typ ‚jsem mistryně světa, tak se ze mě všichni poserte.‘“ „Jo… jako běžná emancipovaná čubka. Ale když tyhle svině navzdory těm obřím svalům narazí, o to víc je to bolí. Takže jim to nandám, ale potřebuju píchnout! Ten nejnovější přírůstek do rodiny děvek si říká Luciana Torresová. Něco mi to, kurva, říká, ale nemůžu si vzpomenout.“ Bylo chvíli ticho, až mi to přišlo divný. „Hej, Jonty, jsi tam?“ „Jo, jasně, že jo,“ odvětil a dost zvážněl. „Hele, Carle, vycouvej z toho a to teď hned.“ „Co blbneš?“ křičel jsem. „Tahle baba nikdy nenarazí a to přesto, že si o to už léta koleduje. Luciana Torresová je chodící reklama na úrazové pojištění. Spousta otravných novinářů i vzteklých fanoušků může vyprávět. Zrovna nedávno bylo v novinách, že svému příteli, jinak stodvacetikilogramovému hromotlukovi, zlomila ruku i nos a to jen proto, že ji dost tvrdě tlačil do svatby. Torresová je jak buldozer a já ti dopředu říkám – nech toho.“ „To se z ní mám posrat?!“ „Carle! Minule tě to stálo ucho, ale to byla ‚jen‘ Kasumi. Teď se sereš do ženský, která se násilím živí!“ Švihnul jsem sluchátkem o telefon a vyšel z pokoje. Už ani ten blbec Jonty není na mé straně. To jsem to dopracoval... Jakoby se proti mně všichni spikli. Čekal jsem, že u plotny bude stát Miranda, ale ta si zase někde válela šunky. Beztak se ty blafy, co vaří, nedají žrát. Dobře uvařit umí tak tři, čtyři jídla a zbytek bych nedal ani psovi. K čemu je manželka, co ani neumí uvařit?! Prohlížel jsem si naši kuchyni a ani teď nechápal, jak jsem ji mohl před lety tak debilně navrhnout. Vstupní dveře a... kuchyně! Každej budižkničemu, co sem vleze má okamžitě před nosem zbytky jídla po obědě a neumyté nádobí. Ale to vlastně není moje vina, kdepak. Mít manželku co se stará, měla by tu čisto a uklizeno, takže pozvat si sem hosty a nabídnout jim kafe by nebylo tak trapný jako teď. Vlastně jsem to před lety s navrhováním domu myslel dobře, jen jsem Mirandu přeceňoval. Vešel jsem do ložnice. Ležela na posteli, obličejem v polštáři a řvala… „Doufám, že víš, co děláš!“ řekl jsem. „Mám hlad!“ „Tak si uvař,“ odsekla mi. „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ zařval jsem, až ji to vylekalo. „Jednou jsem tvůj manžel, tak se starej!“ Rozhlédl jsem se po ložnici. „Kde máš peněženku?“ Začal jsem prohledávat šuplíky, ale marně. „Tak kde je?!“ zeptal jsem se znovu. Neodpověděla, ale konečně jsem zabodoval – měla ji v nočním stolku. Vytáhl jsem odtamtud padesát liber. Všimla si toho a rychle se postavila. Chytila mi zápěstí. „Počkej, Carle, nemůžeš si vzít tolik!“ „Že ne?!“ Vzal jsem si ještě dvacet liber navíc a odstrčil ji. Sedla si na postel. „Carle, za co mám zítra nakoupit?!“ „Tvůj problém! Když mi nechceš uvařit, musím jet do města do restaurace. Vrátím se večer… možná.“ „Carle!“ bylo poslední, co jsem od ní slyšel, než jsem zabouchnul dveře. Hodil jsem na sebe slušné oblečení a vyšel před dům. Bože, jak mě ta slepice štvala. To je pořád: ‚Carle, Carle,…‘ Fakt jí chybí už jen snášet vajíčka. No, ale kdyby je snášela, bylo by alespoň jídlo. Takhle ji mám k čemu, vždyť ani šukat ji mě už nebaví. Je stará... Otevřel jsem vrata garáže, nasedl na mého žlutého skútra a vyjel před dům. Tenhle kousek nebyl zrovna laciný, ale chlap si čas od času potřebuje udělat radost. Obzvlášť chlap, který neustále trpí, tak jako já. Přemýšlel jsem kam jet. Black Mirror je ta nejodpornější díra, jakou jsem kdy viděl. I kdyby ten pajzl, co tu byl, ještě fungoval, ani by mě nenapadlo tam jít na večeři. Musel jsem proto až do města. Blížila se zima a večer byla tma jako v prdeli. Dorazil jsem na okraj Ipswiche a zastavil před barem Klenot Afriky. Byl to fajn podnik, kde se dalo chlastat, jíst i balit holky. Vstoupil jsem dovnitř a sešel po schůdcích dolů do sklepa, kde bar byl. Po levici jsem měl dlouhatánský pult, vpravo asi deset kulatých stolů a za sebou dveře do kuchyně. Bylo tu narváno a do toho hrála rocková muzika. Jediný důvod, proč se bar jmenoval Klenot Afriky bylo, že za barem postávala černá barmanka, servírka i majitelka v jedné osobě. Měla tu několik bílých pomocnic, ale pozornost na sebe strhávala především ona a to jednak díky exotickému vzhledu, ale též kvůli prostému pravidlu – od deseti hodin večer, obsluha nahoře bez. Bylo mi jasný, že do deseti tu prostě zůstanu, nakonec o takovejch kozách, jaké má Tapiwa se té mé huse může jen zdát. Usedl jsem na barovou stoličku a pozdravil barmanku. „Zdravím. Chmm, dneska ti to sluší víc než obvykle.“ „A to jsi ještě nic neviděl…“ řekla s úsměvem. „Tak, co to bude?“ Nasadila ten svůj výrazný úsměv. Bílý zuby a černá tlama… tím prostě musela poutat pozornost. „Chtěl bych vyzkoušet něco exotickýho… exotický masíčko…“ „Jo?“ podivila se a opřela se o bar, načež vystrčila prdel. Ty její hnědý oči nebyly moc výrazný, ale na blond obarvené krátké afro bylo sexy. Ovšem zdaleka ne tak, jako její rty. „Tak, co je chlape?!“ zvýšila hlas, což mě vytrhlo z myšlenek. „Chceš kus velblouda nebo antilopy? Jinou exotiku tady neochutnáš. Ty určitě ne,“ dodala s posměchem. Čubka! Pohlédl jsem na stůl v rohu, u kterého seděli dva mohutní chlapi. Byla to ve skutečnosti ochranka, ale tvářili se jako běžní hosté. Bylo by to super dostat do postele holku, která je fakt sexy, ale k takové se dostat vyžaduje buď přecpanou peněženku anebo na to jít zatraceně chytře. A já chytrej jsem! Nakonec jsem to zabalil, aniž bych cokoli objednával a najedl jsem se za pár šupů v obyčejné hospodě. Vrátil jsem se domů, kde se kupodivu svítilo. Doufám, že ta kráva nešla spát a nezapomněla zhasnout. Elektřina dneska stojí hodně. Zaparkoval jsem v garáži, zavřel vrata a šel do domu. Moje slepice seděla u stolu v kuchyni a na stole byla fúra jídla, včetně lahve vína a dvou svíček. „Něco slavíme?“ zeptal jsem se. „Ano…“ odvětila a usmála se na mě. Nemusela přitom ukazovat křivé přední zuby… Sundal jsem si bundu a přešel do pokoje, abych si ji uklidil. Když jsem se vrátil, servírovala na stůl plátky lososa a salát. „Chci se ti omluvit,“ řekla mi. „Dobře – omluva přijata.“ Usedl jsem ke stolu a s chutí se napil vína. „Tak… nech mě hádat… Rok od našeho opětovného seznámení?“ Bože už rok?! Měl bych dostat metál za tu výdrž. „To výročí se blíží, ale není to ono. Pohlédla dolů a pohladila si břicho, zatímco já se zakousnul do lososa. Byl dobrý. „Já… totiž my… my asi čekáme miminko.“ Strnul jsem a upustil příbor na talíř. „Jak jsi odjel, dělala jsem si test a je zase pozitivní, stejně jako ten ráno. Máš radost?“ zeptala se mě s očekáváním. „No jasně, že jo!“ řekl jsem a nahodil úsměv. Pak jsem vstal od stolu. „Ten losos je přesolený a krom toho jsem už večeřel! Příště se mě zeptej a hlavně – když už koupíš lososa, uvař ho tak, aby byl k žrádlu!“ Zašel jsem do pracovny a zamknul za sebou. Ta slepice mě neskutečně hnula žlučí. Dítě… Vím, jaké to bylo s Ginny – spratek furt řval a Ginny se z něj mohla posrat. Já jsem pro ni byl jen vosk a tak jsem začal trávit čas všude možně jen ne doma. Pak Ginny naznačila, že by chtěla jiného chlapa… to byl jasný signál pro to, abych barák podpálil a vytřískal z toho, co se dá. Jenomže ta mrcha zrušila pojistku, jakoby snad tušila, že jsem toho schopen a já tak nedostal ani hovno. Pak se na mě začala lepit, protože po smrti toho fracka byla na dně a já ji odkopnul a šel sem. Ten samý průběh teď hrozil i tady, ale já znovu tu pitomost neudělám, už ne sázka na pojistku domu, ale na jiné a daleko spolehlivější pojištění, které dostanu jen a jen já! Nechtěl jsem jít teď spát, ne dokud je ta kráva vzhůru. Zase muset vyslýchat to její skuhrání a kňourání… jsou věci, který si prostě nezasloužím a tohle je jedna z nich. Usedl jsem k PC, zapnul ho a s ním i tiskárnu. Otevřel jsem textový soubor a pustil se do psaní. Vím, kdo jste, Luciano Torresová a také vím, jak nepříjemné by pro vás mohlo být, kdyby se místo vašeho pobytu dozvěděli jiní. Rodina Gordonů v Británii nemá zrovna dobrou pověst a vy žijete se sestrou Kasumi Gordonové, majitelky panství Black Mirror. Tahle skutečnost by novináře zajímala, nemyslíte? Můžeme se ale dohodnout, nakonec oba dobře chápeme, jak vzácné to je, když si celebrita najde chvíli klidu, navíc s přítelkyní. V Ipswichi je bar Klenot Afriky, který vede exotická kráska Tapiwa. Abych zapomněl na to, že vůbec existujete, chci po vás jedno – přimějte Tapiwu, aby zítra v deset hodin večer čekala u majáku na Sharp Edge. Jo, vypadalo to dobře. Nechal jsem si to vytisknout a pak vyšel do kuchyně. Miranda asi už spala, takže jsem na sebe hodil bundu a pěšky vyrazil k domu, kde ta gorila bydlela. Obálku s dopisem jsem jí zastrčil pod dveře a vydal se spokojeně domů. XIX – Pravá identita Sakura :) Ráno mě probudilo bušení na dveře. A bohužel neprobudilo jen mě, ale taky Naomi. Zaklela jsem, otevřela okno a vyhlédla ven. Před domem stál plešatý dědek s velkým kufrem. „Hej!“ vykřikla jsem. „Jestli jste podomní prodejce, vypadněte nebo na vás pustím... Lucianu!“ Pohlédl na mě a zarazil se. Zíral mi na ksicht, jako kdyby viděl ducha. Pak konečně něco řekl. „Vy… totiž, totiž ty… ty jsi Sakura?“ „Jo! A ty jsi co?“ Až teď když jsem si ho mohla dobře prohlédnout, mi to začalo docházet. „Do prdele!“ vykřikla jsem a zabouchla okno. Okamžitě jsem popadla Valkýru, oblékla se, seběhla dolů a otevřela vstupní dveře. Teď zblízka nebylo sebemenších pochyb – byl to můj fotr. „Co tu chceš?!“ vyštěkla jsem na něj. Vykročil ke mně. „Už ani krok!“ zařvala jsem na něj a připravila si pistoli. „Sakuro! Tvoje sestra už mi odpustila a…“ „Cože?! Kasumi ti odpustila?! Ty kreténe!“ zařvala jsem a přirazila mu pistoli k čelu. „Se mnou vyjebávat nebudeš!“ „Dcerko!“ zoufal si fotr Kamon. „Drž hubu! Co to na mě kurva hraješ?! Kasumi ti nemohla nic odpustit, už vůbec ne, to jak jsi ji prodal!“ „Odlož tu zbraň, prosím!“ Poslechla jsem, ale zbraň jsem jen umístila do pouzdra u boku. „Co tu chceš?!“ „Poslala mě sem Kasumi, aby…“ „Tak počkej! Počkej, počkej, fotře. Kasumi je už třetí den na lodi v Pacifiku, tak jak to, že tě sem poslala?“ „To bylo ještě předtím, ale já nejprve musel do Japonska. V našem starém bytě zůstaly fotografie naší rodiny. Do Thajska jsem si je brát nechtěl, ne kvůli vzpomínkám, ale vím, že pro tebe budou mít velkou cenu.“ Otevřel kufr a začal se přehrabovat ve věcech, zatímco stále žvanil. „Je dobře, že je nájemníci bytu nevyhodili. Jen mi dalo trochu práci je přesvědčit, že jsou to skutečně moje fotky.“ Konečně vytáhl staré album a předal mi ho. Na titulní straně byl obrázek mých rodičů, ale ta malá holčička, co se držela fotra za ruku jsem nebyla já, nýbrž Kasumi. „Sakuro, mrzí mne, co všechno se mezi námi událo. Ale vím, že ještě není pozdě začít znova…“ Neměla jsem sílu na ty jeho žvásty odpovídat. Ale pak řekl něco, co mě vyrazilo dech: „Kasumi mě sem poslala hlavně proto, abych tě varoval před mojí přítelkyní Belfegor. Ona je… Kasumi říkala, že je to démon nebo něco v tom smyslu. Ale vůbec tomu nerozumím. Přijde mi, že…“ Švihla jsem albem o zem. „Ty zkurvenče!“ zařvala jsem z plných plic. „Místo toho, abys mě varoval, jedeš shánět nějaké podělané fotky, na kterých nevypadáš jako totální svině, kterou ve skutečnosti jsi?! Já tě budu nenávidět do konce života a je mi u prdele, kolik zkurvených fotek mi dáš! Ty jsi celou naši rodinu zničil – zničil jsi Kasumin život, můj život i život mé máti, kterou jsi dokonce zabil! Žádné podělané obrázky to nezachrání, tak odsud táhni a už se nevracej! Hajzle!“ Zabouchla jsem dveře a hned je radši zamknula. Opřela jsem se o ně zády a všimla si Luciany, která stála u stěny vedle stolku s PC. „Vím, že se to nedělá,“ řekla mi, „ale tohle přeslechnout nešlo.“ „To nevadí. Luciano promiň, ale všechno padá – nebude ani procházka, ani film. Neříká se mi to lehce, ale musíš odsud odjet.“ „Kdo po tobě jde? Ten blázen blábolil něco o jakémsi démonovi… Co to má být?!“ „Vzpomínáš na tu bránu do Pekla? Tak si představ, že tam na druhé straně žijou bytosti, co se mě snaží zabít. Moje ségra vyjebala s borcem, co si říká Azazel a ten se chce mstít a to nejen mé sestře, ale i mě.“ Luciana jen kroutila hlavou. Já přisedla k počítači, zapnula ho a vyčkávala. Black Mirror je nehorázná díra, ale přesto sem sahá pokrytí internetu, který jsem si sem krátce po nastěhování nechala připojit. Naťukala jsem heslo ‚Belfegor‘ a během chvíle otevřela internetovou stránku zabývající se tím monstrem. Přečetla jsem to nahlas. „Belfegor je jedním z korunních Princů Pekla a též démonem smrtelného hříchu lenosti. Bývá nejčastěji znázorňován jako krásná žena, ale občas bývá vykreslován i jako vousatý démon. No… s vousatcem by se fotr asi nezahazoval, takže půjde skutečně o ženu. Luciano, jak si představuješ krásnou ženu?“ „Jako sebe samu, ale tuhle představu se mnou moc lidí nesdílí. Prostě vychrtlá kozatá a prdelatá čubka v mírách 90-60-90.“ „Fajn, máme stejný názor. A teď se běž prosím sbalit a nech nás tu samotné.“ „To myslíš vážně?!“ vyštěkla na mě. „Hele, co jako chceš?! Tady už jde o život!“ „Já odsud neodjedu kvůli nějaké… Belfegor! Nevím o co tu jde, ale nemám ve zvyku utíkat jako srab!“ Vstala jsem od stolu a přistoupila k Lucianě. „Chápu to tak, že mi chceš pomoct?“ „Jen mi řekni, co mám dělat.“ „Zatím nic. Za chvíli přijde Miranda, tak jen dohlédni na malou a já musím za fotrem.“ Vyběhla jsem ven a na zápraží u dveří si všimla obálky. Prve jsem byla tak nasraná, že jsem ji musela přehlédnout. Teď ale nebyl čas to řešit – musela jsem běžet za fotrem. Potřebovala jsem z něj vytahat všechny rozumy, abych se mohla připravit na nejhorší. Jestliže je to nějakých pět dnů, co Kasumi poslala fotra sem, pak může být Belfegor už tady a třeba jen vyčkává. Možná o mně ale ani neví, jenomže obavy teď byly na místě. Fotra jsem zastihla kousek před vsí. „Héj!“ vykřikla jsem, aby se otočil. „Sakuro!“ zvolal nadšeně. Přiběhla jsem k němu. „Ta Belfegor… co všechno o ní víš?!“ „Moc ne. Byla velice krásná a pořád se na tebe vyptávala. Nejčastěji na to, kde jsi a co děláš. Já o tobě ale nic nevěděl.“ „Ještě aby jo…“ „Když za mnou Kasumi přišla, přivedla si s sebou nějakou kamarádku a ta o Belfegor tvrdila, že je démon. Nerozumím tomu!“ „Mluv dál!“ „Belfegor přivolala nějaké lidi a ti vyskákali ze země. Nařídila vesničanům, aby nás pochytali a snad všichni muži poslechli! Já tomu nerozumím… A potom se začala Belfegor měnit. Jakoby vyrostla a zmohutněla a…“ „Kurva!“ „Sakuro, já jsem tě nechtěl přivézt do problémů. Já tomu vůbec nerozumím.“ „No tak mi to pořád neopakuj! Bože…“ Všimla jsem si Mirandy, jak jde sem. Vypadala podezřele vesele. „Dobré ráno!“ pozdravila fotra. „Ahoj, Sakuro.“ „Čau. Hele, nevím, co přesně se včera večer událo, ale nedávej to za vinu mě. Luciana je do všeho tak trochu moc hrr.“ „Povím ti to takhle, Sakuro. Víš, proč k tobě ještě jdu? Ze strachu! Ta tvá Luciana je jako buldog.“ „Kdo je Luciana?“ zeptal se fotr. „Na tom nesejde!“ okřikla jsem ho. „Musím běžet!“ Nebyl čas – pospíchala jsem k domu a dál k šachtě vedoucí pod zem. Vím, že mi to Kasumi zakázala, ale já potřebovala Lilith. Sešplhala jsem dolů a pospíchala k zrcadlu. Raději jsem se od něj držela dost daleko a volala na démonku už od schodiště. Když se za zrcadlem objevila, těžko jsem hledala vhodná slova. Ona byla mimo jiné tvor, který sestřičce vyrazil oko a byl by ji nejspíše s klidem zabil. „Lilith!“ zařvala jsem. „To jsem já, Sakura. Potřebuju pomoct!“ „Tvojí rodině nepomáhám! Měla jsem tvoji sestru ráda, ale to je už dávno.“ „Jde mi po krku Belfegor! Já chápu, že na nás sereš, ale nepřítel tvého nepřítele je tvůj přítel, ne?“ Ta černá rohatá děvka chvíli mlčela a asi si přebírala, co jí navrhuju. Princové Pekla jsou doma tam u ní, a protože s jejich pánem není zrovna za dobře, nebylo by zase tak pitomé, kdyby mi píchla. „Říkala jsi Belfegor? Princ lenosti?“ „Jo, přesně ta. Kdybys byla jí a chtěla mě odprásknout, jak bys to udělala?“ „Je to prosté – vzala bych na sebe podobu ženy, ke které máš blízko.“ „Podobu ženy?!“ „Belfegor je dokonalá žena, ale každý muž si pod tou dokonalostí představí něco jiného. Belfegor tak umí své tělo změnit do podoby, která jí v daný moment nejvíce vyhovuje, nicméně stále bude mít ženské hormony i pohlavní orgány. Ať tak nebo tak – nemusí si vystačit jen se svojí vlastní fantazií. Ale i když na sebe vezme podobu žijícího člověka, stále to bude ona. To znamená, že pokud se Belfegor změní do podoby nějaké tvé známé, pravděpodobně vbrzku poznáš, že něco nehraje.“ „Ale… dobře, ale co mám teď dělat?!“ Popravdě byla jsem z toho dost mimo. Je to rok, co jsem se střela s Mammonem a do smrti nezapomenu na to, jak to skončilo. Tohle mohlo skončit obdobně… „Pokud chceš moji radu, Sakuro, pak si nepouštěj k tělu žádnou ženu. Dokonce ani vlastní sestru, protože Belfegor se tě může pokusit ošálit. Ale moje rady tu nikdo neposlouchá. Už Samuelovi jsem říkala, aby tě zabil, když nad tebou začal přebírat kontrolu Mammon. Kdyby tehdy poslechl, všechno mohlo být jinak.“ Chtěla jsem jí poděkovat, ale tím, co teď řekla, mi vyrazila dech. Samuel alespoň bojoval – do poslední chvíle se mě snažil zachránit. Kdyby to bylo na ní, odpráskla by mě bez mrknutí oka. Mlčky jsem se otočila a s plnou hlavou myšlenek odešla. Celý tenhle den stál už od začátku za hovno a teď jsem navíc nabyla dojmu, že si hřeju na prsou hada. Vběhla jsem do domu a okamžitě utíkala po schodišti k pokoji. Na chodbě byla Luciana a v rukou držela velký ostrý nůž. „Kam jdeš?!“ vykřikla jsem a sahala po zbrani. „Co na mě řveš?!“ okřikla mě. „Kvůli rzi se zadrhl v koupelně kohoutek, tak jsem ho chtěla uvolnit!“ „To určitě, ty jedna… Ehh, vážně?! Aha… Tak promiň.“ Celá poděšená jsem Lucianu obešla a vešla do ložnice. Miranda krmila Naomi a ona spokojeně bumbala mlíčko z lahvičky. „Všechno v pohodě?“ optala jsem se. „Ano. Něco se děje?“ „Ehh, já jsem se spletla… a… totiž, já už tě vlastně nepotřebuju, Miri. Dneska zůstanu s malou doma a můžeš jít alespoň domů. Potřebuješ přece taky volno…“ Miranda významně pozvedla obočí v údivu a sundala si brýle. „Ale… ale ta tvoje kamarádka včera trvala na tom, abych přišla! Byla ke mně i mému muži tak hrubá!“ divila se. „Jo, ale ona nevěděla, jak to dneska bude. Prostě… no prostě běž domů, Miri, a užij si den volna pro sebe. Nakonec můžeš přijít jindy.“ Miranda přistoupila přede mě a já poznala, že se zlobí. Chvíli na mě zírala a pak k mému údivu vybouchla. „Za co mě máš?!“ vyštěkla na mě. „Mohla jsem být dnes v práci – mohla jsem vydělávat anebo alespoň vézt Abayin krám a místo toho jsem musela všeho nechat, abych ti mohla hlídat malou, jenomže ty o to ani nestojíš! Já nejsem milionářka, Sakuro – na rozdíl od tebe musím pracovat, abych měla co jíst!“ Otevřela dveře a mezi nimi se na mě otočila. „Nemysli si, že ti ještě někdy budu hlídat malou!“ Práskla dveřmi. Tohle se nepovedlo. Věděla jsem, že ji budu muset dát pořádný balík peněz, aby se uklidnila. Sice to všechno rozfofruje ta její svině, ale co jiného mám dělat? Nemůžu riskovat, aby sem přišla Belfegor převlečená za Mirandu, nebo kohokoli jiného. Trvalo jen pár sekund, než do pokoje vstoupila Luciana. „Odešla?“ zeptala se mě. „Jo… ale to já ji poslala pryč. Má teď spoustu problémů a já se navíc bojím o Naomi. Ehh, vzpomněla jsem si, že dnes jsme u doktora objednané na preventivní prohlídku, takže budeme muset jet pryč.“ „Ale…“ „Luciano, neboj se – nezapomněla jsem na naši dohodu, jen s tebou nemůžu nikam jet, ale poslouchej dobře – půjdeš k domu Mirandy a pak po cestě dál až po levici uvidíš úzkou silnici, která vede podél řeky až ke staré barabizně. Býval to hotel, předtím blázinec a ještě předtím nemocnice. Říká se, že tam straší a možná je to i pravda. Chtěla jsi přece vidět nějaká zajímavá místa tady po okolí, ne?“ „Tak dobře, podívám se tam sama. Ale když už jedeš s holkou do města, mohla bys tam koupit nějakou obyčejnou kameru?“ „Ehh, tak fajn!“ zvolala jsem a nahodila falešný úsměv. Přitom jsem dobře věděla, že teď odsud Lucianu nedostanu ani za nic. Můžu se na ni opravdu spoléhat?! Už teď to může být ta děvka Belfegor, vždyť Lucianu osobně vůbec neznám. Může na mě hrát komedii a pak mi vrazí nůž do zad. Ségra jednou vyprávěla, kterak se na zámku střetla se Samaelovým hlídačem portálu, co na sebe bral podoby lidí, jež žili v blízkosti portálu. Jenže to byl nějaký idiotský netvor, kterého si Samael vytvořil pomocí duší lidí. Belfegor byl Princ Pekla, byla to vychytralá kurva. Lilith měla pravdu – dokud tohle všechno neskončí, musím se vyhýbat přítomnosti žen. Jen co Luciana odešla, připravila jsem kočárek a sedačku do auta, kam jsem umístila Naomi. Teple jsem se oblékla a vyrazila i s malou do města. Vůbec jsem nevěděla, co budu v Ipswichi dělat. Na žádnou kontrolu jsem samozřejmě nešla a vyrazit na nákupy jsem v tuhle denní dobu nemohla – ne kvůli strachu o Naomi. Vždycky na nákupy jezdím brzy ráno anebo večer, to když jsou supermarkety prázdné, protože pak se nemusím bát, že než otevřu mrazák a vytáhnu odtamtud zmrzku, někdo mi Naomi vezme a zmizí v davu. Bylo to o to horší, že Naomi jsou sotva tři měsíce. Ale já jiné možnosti zkrátka nemám, protože nakoupit musím a Parvati byla v poslední době slepá, takže Naomi s ní rozhodně nemohla zůstat doma. Jít na obyčejný nákup je zkrátka adrenalinový zážitek a tím spíše, když se mezi regály pohybují smradlavá zdegenerovaná individua, co neumějí do pěti počítat. Nemám nic proti jiným rasám, nakonec žiju v Evropě, kde je bělochů tři prdele a v Africe jsem zase žila mezi negry, ovšem natrefit na verbež z Indie není nic neobvyklého. Jako fakt nechci Parvi urazit, nakonec vím, že je to ta nejslušnější holka na světě a je mi jasný, že rodiče měla taky takové, ale cikánská rodinka v supermarketu, to je fakt síla. Lituju ty chudáky, co nemají zbrojní pas a pistoli. Vzít mi nějaká ta svině Naomi, prostě mu ustřelím palici a bude mi jedno, že půjdu sedět. Lepší pár let za mřížemi, než celý život smutnit nad Naominým hrobečkem a vyčítat si, proč jsem kurva tu černou držku neodpráskla. Chápu, proč Parvatini předci odešli hledat štěstí jinde – na své krajany to byli zkrátka až moc slušní lidé. Luciana Sakura se dnes chovala snad ještě divněji než včera. Včera tvrdí, že potřebuje hlídání a dnes se s tou kamarádkou rozhádá a jede údajně k doktorovi? Možná vážně jen zapomněla, ale možná, že se mnou zkrátka nechce být. Třeba se bojí, abych nevybouchla, když místo, které mi chce ukázat, nebude za nic stát. Oblékla jsem se a sešla dolů, připravená opustit dům a vydat se k tomu hotelu. Na stolku u vchodu jsem si všimla obálky. Nerada lezu do cizích věcí, ale na obálce nebyl žádný adresát, dokonce ani Sakuřino jméno. Nedalo mi to, abych se nepodívala. Vím, kdo jste, Luciano Torresová a také vím, jak nepříjemné by pro vás mohlo být, kdyby se místo vašeho pobytu dozvěděli jiní. Rodina Gordonů v Británii nemá zrovna dobrou pověst a vy žijete se sestrou Kasumi Gordonové, majitelky panství Black Mirror. Tahle skutečnost by novináře zajímala, nemyslíte? Můžeme se ale dohodnout, nakonec oba dobře chápeme, jak vzácné to je, když si celebrita najde chvíli klidu, navíc s přítelkyní. V Ipswichi je bar Klenot Afriky, který vede exotická kráska Tapiwa. Abych zapomněl na to, že vůbec existujete, chci po vás jedno – přimějte Tapiwu, aby dnes v deset hodin večer čekala u majáku na Sharp Edge. Jsou chvíle, při kterých mám chuť něco rozmlátit a tohle byla jedna z nich. Ať to svinstvo napsal kdokoli, musel to být chlap. Sakura to zřejmě ani nečetla, možná na to v tom spěchu zapomněla. Kolik chlapů mě tu vidělo? Tři zkurvenci ze zámku, pak ten odporný skrček, taky ten páprda a kdo další? Možná mě jen zahlédli oknem, ale… těžko by mě hned poznali. Počkat… Podívala jsem se na písmo. Bylo to napsáno na počítači. Kolik lidí tady asi tak může mít počítač a ještě tiskárnu? Tiskárnu tu nemá ani Sakura a přitom je to bohatá a moderní holka. Teď ale nebyl čas to řešit, nakonec do deseti večer je kupa času. Vyzbrojena baterkou jsem rychlým krokem vyrazila k bývalému hotelu. Dnes bylo hezky jako včera, ale pomalu se stahovala mračna. Déšť nijak zvlášť nemusím, ale takovou bouřku naopak miluju. Je to zvláštní, ale když propukne silná bouřka, vyjdu ven na balkon svého domu, opřu se o zábradlí a pozoruji blesky. Je to působivá podívaná, které se máloco vyrovná. Zde na Black Mirror bylo ale více zajímavých věcí. Dorazila jsem k domu Mirandy a viděla tu svini, kterak se dohaduje s nějakým chlapem, jež se opíral o svou dodávku. Dle barevného nápisu ‚Electro shop‘ bylo zřejmé, že jde o firemní vůz. Copak si asi ten sráč objednal? Být ten chlap slušňák, vzdálila bych se a šla si po svých, ovšem tohle byl odporný skrček. Bez ostychů jsem přišla až k dodávce a nahlédla dovnitř otevřenými dveřmi. Byla tam zabalená kuchyňská linka včetně sporáku a trouby… „Doufám, že instalaci provedete pečlivě,“ čertil se ten skrček. „Nebojte se, pane Norrisi,“ odvětil prodavač nebo spíše nějaký technik. Přes dodávku si mě ani nevšimli a já se raději trochu vzdálila. Stále ale bylo dobře slyšet. „Já bych to zvládnul,“ kasal se Carl. „Ale je dobře na to mít odborníka. Když se pak něco podělá, první slova opraváře jsou: ‚a dělal jste s tím něco?‘ A když odpovíte kladně, což každej správnej chlap udělá, protože je od přírody soběstačný, tak vám opravář řekne, že máte smůlu a že vám v rámci záruční lhůty neopraví ani ň. Je to až neuvěřitelný, to vám řeknu. Takže nechci naletět a nechám si na to vypsat papír, že jste tu jako byl, že jste to sám zapojoval a ještě že to fungovalo, když jste odcházel. Taky si udělám pár fotek, to abych to měl zdokumentované a…“ Ten skrček by do toho prodavače hustil nesmysly dál, kdyby ovšem otrávený chlápek neobešel auto a nevšiml si mě. Stále žvanící Carl šel za ním a oba si mě všimli. „No to snad ne!“ zvolal Carl. „Co tu jako chcete?!“ „Jen jdu kolem…“ odvětila jsem. Prodavač byl zaražený a přejel si hřbetem ruky po bradě, jako kdyby přemýšlel. Nemohla jsem čekat, než mě pozná. „Půjdu!“ dodala jsem rychle a vydala se dál. Ještě jsem slyšela, jak ten skrček volá: „A příště se tady sejde celá ves plná závistivců, co?! Jen aby viděli, co pan Norris pořídil manželce. To tobě by manžílek nekoupil ani prd!“ Mít doma takovou svini, to teda musí být kumšt. Všeho všudy jsem ho znala tak pět minut a už mi lezl krkem natolik, že bych mu s klidem dopřála masáž zdarma. Ovšem moje masáže zrovna léčivé účinky nemají. Brzy jsem dorazila na křižovatku. Ta širší cesta, po které jsem šla, vedla dál k pobřeží a už odsud jsem v dálce viděla most vedoucí na druhý břeh, kde silnice pokračovala. Druhá cesta, ta kterou jsem se měla vydat, byla mnohem užší a přehrazovala ji závora s cedulí zákazu vjezdu. Závoru jsem obešla a vydala se dál podél koryta řeky, jež se zřejmě vlévala do moře. Netrvalo dlouho a přišla jsem k vysoké dvoupatrové budově obdélníkového půdorysu. Vypadala zlověstně a to i díky zvedajícímu se větru. Zdi domu byly oprýskané, skla vymlácená a dveře zatlučené prkny. Přišla jsem blíž a prohlédla si veliké okno vlevo od dveří. Musela to být celá stěna hlavní haly. Z veliké skleněné tabule zbyly jen střepy a cestě dovnitř nic nebránilo. Nejprve jsem se však chtěla porozhlédnout okolo. Už předtím jsem si všimla travou zarostlé cestičky vedoucí po svahu dolů k řece. Opatrně jsem sešla, abych neuklouzla a stanula přímo u břehu řeky, která zde byla podivně stojatá. Uprostřed byl malý ostrůvek, ale kvůli mlze na něj bylo sotva vidět. Ta mlha byla vůbec nepříjemná – tady dole pod korunami stromů a pod cestou bylo i celkem šero. Na malé dřevěné molo jsem raději nestoupala. Au, ksakru! Na něco jsem si šlápla. Shýbla jsem se, abych viděla víc a nalezla jsem ulomenou ceduli s několika vyčnívajícími hřebíky. Zatraceně! Ceduli jsem převrátila, abych viděla, co na ni je. Pouze varování, aby lidé nechodili blíže k vodě. Opřela jsem ceduli o strom a zamyslela se nad stavem zdejšího panství. Jestli Sakura nelhala, pak to tady všechno patří její sestře, která však na všechno zdá se, sere. Zapomenuté, rozpadající se panství, to není dobrá vizitka. Kdo je vlastně Kasumi? Líná mrcha, co na svůj vlastní majetek kašle a je jí jedno, že svým laxním přístupem ohrožuje lidi, jež tu žijí? Vrátila jsem se nahoru k hotelu a pokračovala podél budovy dál. Druhý vchod dovnitř jsem nenašla, ale za budovou se pod kopečkem, na němž hotel stál, rozprostíral oplocený hřbitov. Oplocený, je trochu nadnesený výraz, ostatně plot z cihlových sloupků a ostrých železných tyčí se na mnoha místech povaloval na zemi. Raději jsem se dívala pod nohy, abych zase na něco nešlápla. Náhrobků tu byla celá řada, ale nenašla jsem jediný, o který by se někdo staral. Žádné svíčky, žádné květiny, dokonce se mnoho náhrobních kamenů drolilo věkem a nikdo na to nedbal. Možná se sem už nepohřbívá a možná, že není nikdo, kdo by na zdejší pohřbené pamatoval. Nalezla jsem pár náhrobků a přečetla jejich jména. Ano, všechno minimálně sto padesát let staré… 1852, Lewis Bait, 1814, Damien Gale anebo tady dokonce polovina osmnáctého století – 1752, Tadeusz Lorn. Jak asi skončili? Sakura říkala něco o špitále… Pak tady ale musí ležet dost možná stovky nemocných. Prošla jsem do zadní části hřbitova, kde bylo pár velkých zděných hrobek s masivními mřížemi, které se snad ani nedaly oddělat. Byl tu také jeden placatý hrob. Neměl žádné označení, ale na přední straně byl pod víkem kamenný znak jakéhosi šlechtického rodu. Možná někdo z rodiny Kasumi anebo vlastně z rodiny jejího manžela. Těžko si představit Asiatku jako příslušnici starého šlechtického rodu z Anglie. Jestli Sakuru chápu dobře, pak nemá Kasumi s rodem Gordonů prakticky nic společného. Začalo pršet a to pro mě bylo znamení, že je nejvyšší čas zajít do budovy. Vydala jsem se zpátky, když jsem zaslechla štěkot psa. Otočila jsem se kolem dokola, ale nebyl nikde vidět. Nestačila jsem ani vylézt ke zdi domu, když se štěkot ozval znovu. Ohlédla jsem se a dole na hřbitově spatřila černého psa. Seděl před kapličkou a zíral na mě svýma zelenýma a podivně zářícíma očima. Rasu jsem nedokázala odhadnout, ale pes to byl mohutný a vysoký asi jako doga. Raději jsem začala couvat, protože tohle nebylo normální. Žádný pes přece nemůže mít takové oči… Otočila jsem se a velmi rychlým krokem obešla budovu. Stanula jsem zase před vchodem a pomýšlela na vstup skrze veliké okno, když jsem pohlédla vedle sebe a spatřila u rohu toho psa. Táhle zavyl a zadíval se na mě smutnýma očima. Možná se jen někomu zatoulal a možná je to jen nějaká zvláštní genetická vada, že má tak výrazné oči. Ale nemusí chodit za mnou. Čím dříve budu pod střechou, tím lépe. Opatrně jsem překročila zbytky skla a stanula v obrovské vstupní hale. Čas zapnout baterku… Po pravici jsem měla zabarikádovaný vchod a hned vedle něj dlouhý pult, na němž nebylo víc než spousta prachu. Obešla jsem sloup podpírající strop a stanula u starého křesla. Bylo ohlodané, zřejmě od myší. Z haly vedly jedny dveře a pak také chodba zakrytá červeným potrhaným závěsem. Nejprve jsem otevřela dveře a podívala se dovnitř. Byla to kancelář a ještě se spoustou nábytku, včetně stolu, židlí a polic. Vpravo byl otevřený a do zdi zabudovaný trezor. Nebylo v něm vůbec nic. To kousek vedle na stěně visel portrét staršího, téměř plešatého muže s brýlemi a kšiltem. Ch. Murray, stálo na cedulce. Snad majitel hotelu. Je ale těžké představit si panství a turisty. Možná, že před lety to tu tak ponuré nebylo, ale dnes by se tady nevyplatilo otevřít ani restauraci, natož hotel. Vrátila jsem se do haly a na křesle spatřila zase toho čokla. „Co za mnou lezeš?! Běž si domů, krucinál!“ Přišla jsem k němu, abych si ho mohla zblízka prohlédnout. Byl celý mokrý a vypadal hodně sklesle. Když jsem byla sotva krok od něj, postavil se do pozoru a vycenil zuby. „Ale, ale…“ To jsem nečekala a raději ustoupila. Začal vrčet a jakmile jsem ještě víc couvla, skočil po mně. Pokusila jsem se bránit rukou, ale zakousl se mi do zápěstí. Necítila jsem bolest, zatím ještě ne. Držel se jak klíště. Otočila jsem se kolem osy a švihla s tou bestií do sloupu. Vykviknul, pustil se a já se držela za krvácející předloktí. „Bestie zasraná!“ Otočila jsem se a utíkala do chodby. Nevím, jestli šel po mně, ale začal vztekle štěkat. Ocitla jsem se v dlouhé chodbě. Po pravici jsem minula schodiště do patra, po levici další chodbu, ale já běžela rovně. Dostala jsem se až na křižovatku dvou takřka na chlup stejných chodeb. Cesta vlevo byla zčásti přehrazena nějakými deskami, co měly zřejmě tvořit provizorní stěnu. To cesta doprava byla čistá a bez překážek, ovšem dle značení na zdi vedla do kotelny. Já se vydala doleva a doufala jsem, že tu peskou svini překážky alespoň zpomalí. Po pravici jsem minula řadu dveří a… narazila na stěnu! Sakra! Ohlédla jsem se za sebe a spatřila psa… Neváhala jsem ani vteřinu a vběhla jsem do prvních dveří, co tu byly. Okamžitě jsem je zavřela a využila šatní skříně, jež byla hned vedle. Převrátila jsem ji a zapřela ji o dveře. Teď se sem ten čokl nedostane! Konečně čas rozkoukat se. Stála jsem v úzké chodbičce, kde byly dveře do koupelny. Samotný pokoj vypadal dost stroze – zbyla tu jen postel, dřevěný stolek a v rohu umělá kytka. Posvítila jsem si na ránu. Bylo to dost ošklivé a bolelo to jako čert. Po zápěstí mi tekla krev, stopy od zubů byly jasně rozeznatelné a já mohla děkovat bohu, že neprokousl tepnu. Vím, že to nemělo smysl, ale pro klid v duši jsem v koupelně otočila kohoutkem umyvadla. Samozřejmě zbytečně. Potřebovala jsem zastavit krvácení a k tomu posloužil kus mého oblečení. Svoji bundu jsem měla rozepnutou, takže déšť triko pěkně smáčel. Alespoň nebude rána tak pálit. Ovázala jsem si ji a pevně utáhla. Z pokoje sice vedlo okno, nicméně bylo zamřížované… Vypadalo to tu spíše jako cela. Za oknem se zablesklo a sotva pět vteřin poté zaburácel hrom. Bouřka… a silná. Ale bouřky by se ta svině mohla bát… Přišla jsem ke dveřím a zaposlouchala se, jestli ho neuslyším. Krom bušení deště na sklo nebylo slyšet nic. Marně jsem po pokoji hledala něco použitelného jako zbraň. Nejsem zvyklá čekat a už vůbec nestrpím skutečnost, že jsem zahnaná do kouta! Je to jen pitomý pes, jen smradlavý špinavý čokl, co si koleduje o to, abych mu hlavu rozbila krumpáčem. To by tu ale nějaký musel být… Odtáhla jsem skříň a pootevřela dveře. Vyhlédla jsem na chodbu, načež se ozvala dunivá rána. Kruci, lekla jsem se obyčejného hromu! Na chodbě bylo prázdno. Vyklouzla jsem z pokoje a vydala se k východu. Odhrnula jsem závěs a vyhlédla do hlavní haly. Rychle jsem zhasla baterku, neboť ta bestie zase spokojeně seděla na křesle. Mohla jsem se skrčit za recepční pult a pokusit se se dostat k východu, jenomže pokud by si mě všiml, neměla bych kam utéct. Raději jsem se vrátila na chodbu, rozhodnutá najít jiný východ. Dle cedulek na stěně jsem se vydala chodbou k zimní zahradě. Rozbít okno a utéct nemohlo být těžké, kdyby ovšem v cestě nestály masivní zamčené dveře. Párkrát jsem jimi zalomcovala, ale sotva se hnuly. Nemělo to význam… Vydala jsem se proto do kotelny. Když jsem sem vešla a všimla si po pravici velkého kotle na pevné palivo, zvedlo mi to náladu. Musel tu být nějaký další vchod, protože si neumím představit, jak tu kotelník mohl vydržet, aniž by si otevřel dveře nebo okno na čerstvý vzduch. Sešla jsem po schůdcích ke kotli a nad velkou hromadou uhlí spatřila malé okénko. Tudy se sem házelo zvenčí uhlí, jenomže okénko bylo příliš malé. Pak jsem se otočila za sebe, spatřila dvě šatní skříňky a za nimi novější stěnu z cihel. Nebylo pochyb – vchod někdo zazdil. Porozhlédla jsem se po místnosti a nalezla dvě lopaty. Byly pohozené u zdi. Násada jedné z nich byla úplně prohnilá a ta druhá na tom nebyla o moc lépe. Smůla. Vyšla jsem po malých schůdcích ke dveřím a pokračovala podél zábradlí do části kotelny, kde byl stolek. Nic na něm nebylo, ale nad stolem visela nástěnka. Bylo tu pár fotografií z nějakých měst, dále fotka jakési věže nebo snad rozhledny a také starý kalendář z roku… 1981. Skoro dvacet let zpátky… Skutečně tuhle kotelnu naposledy někdo využíval před dvaceti lety?! Vrátila jsem se na chodbu a dále ke schodům do patra. Hned po vyjiti schodů jsem po pravici nalezla mapku poschodí. Chodba, kterou jsem šla se měla brzy větvit a skoro až na druhé straně budovy opět spojovat. Dle značení jsem kousek před sebou měla mít další cely a… Cely?! Ano, skutečně to tam tak stálo. Ta cedule tu musí být ještě z doby, kdy to tu sloužilo jako ústav. Majitel hotelu zrekonstruoval asi jen přízemí. To by znamenalo, že tu můžu nalézt ještě hodně zajímavých věcí. Teď mě ale spíše zajímala cesta ven. Vydala jsem se dál a vešla hned do prvních dveří po pravici. Byl to prostorný pokoj, ne jako ten dole. Postel, vedle skříň, dokonce malá knihovna a za dalšími dveřmi koupelna včetně toalety. Na nočním stolku stála malá fotka nějakého chlapa. Ano, byl to ten samý jako v kanceláři. Hned vedle něj stál jemu podobný chlapík v červeném svetru. Otevřela jsem šatní skříň a nalezla tu spoustu oblečení. Byl tu dokonce drahý černý oblek včetně kravaty. Majitel to tu musel všechno takhle nechat. Asi pro něj ty věci už neměly význam. Otevřela jsem šuplík nočního stolku. Nějaké prášky, dle nápisu na krabičce analgetika. Také malá placatka a deník! Otevřela jsem ho a nalistovala pár posledních záznamů. 10. 5. 1994 To snad ani není pravda! Tak pan Gordon si bere tu podlou ženskou a pozve na svatbu všechny vesničany až na mne. Nestojím o to sledovat, kterak žena, která všude prohlašovala, že jsem se ji pokusil znásilnit, říká u oltáře ‚ano,‘ ale pozvat všechny kromě mne?! To ponížení a zostuzení před ostatními! Jak se ke mně mohou chovat takhle?! Já jim přece dělám službu, protože co by byl tenhle kraj bez turismu? 11. 5 1994 Pod oknem pokoje se mi prochází bestie z těch nejčernějších pekel! Velký černý kůň a mrtvý jezdec… Mám potřebu to napsat, protože, jestli mě tu najde… chci, aby se vědělo, k čemu tu došlo. 11. 5. 1994 (večer) Skrze kanalizaci v tom pokoji, kde žil a kde se oběsil mladý Gordon se sem dostal Colliere, Samuel Gordon, ta prolhaná Rachel a cizinka z východu. Zpoza dveří jsem vyslechl rozhovor pana Gordona a té cizinky, co si říká Kasumi. Mluvily dost potichu, takže jsem rozuměl jen málo věcem, ale to, co tvrdila je k neuvěření! Kasumi je japonská vražedkyně z řad mafiánů. Měla krušné dětství a hodně vytrpěla, ale každý druhý člověk má těžký život. Důležité je, že se chystá do boje s těmi nestvůrami, ale to je hloupost! Nemůže se měřit s nestvůrami, zvláště, když je tak potlučená. Snad jim dojde, že nejlepší možností je útěk. Až tohle skončí, Kasumi kontaktuji. Koupím si ji jako atrakci a budu na ni lákat turisty. Už vidím ty letáky – ‚Děsivé panství Black Mirror je smrtícím místem pro každého odvážlivce, ne však pro neohroženou průvodkyni Kasumi. Najměte si během své výpravy tajemnou exotickou válečnici a nemusíte se ničeho obávat.‘ To bude kšeft! 28. 12. 1994 Konečně zase doma. Když čtu své zápisky a své plány, mám pocit, že uplynulo snad desetiletí. Ztratil jsem vše a jediné, co mohu dělat, je doufat v zázrak. Nechci tady zůstávat, nechci si připomínat svůj život, zvláště, když na ničem už nezáleží. Prodám barák a půjdu jinam. Doufám, že mě tu brácha nenechá, že mu nebude vadit, starat se o mrzáka. A tím deník končil. Nezajímalo mě, kdo je ta lhářka, ta Rachel, ani to, co se stalo tomu hoteliérovi, ovšem zmínka o netvorech?! Docela mě to vylekalo, protože ani ten pes dole nevypadal přirozeně. Ale pak tu bylo i dost zmínek o Kasumi. Sakuřina sestra je vražedkyně?! Tohle mi bude muset vysvětlit! Teď ale bylo třeba zjistit, kde je ten pokoj v němž je přístup do kanalizace. Vrátila jsem se na chodbu a vydala se dál. Chodba byla slepá a končila umělou stěnou z prken. Byla už celá ztrouchnivělá a stačilo jen zabrat, aby povolila. Přede mnou se objevila úplně jiná chodba. Už ne koberec, ale jen chladné dlaždice, už ne relativně moderní nástěnná světla, ale prosté zářivky a už ne stěny pokryté tapetami, ale jen holé zdi. Myslím, že v téhle části budovy nikdo nebyl celá léta. Z vcelku klidného a na pohled příjemného světa jsem se dostala do záhrobí. Bylo to tu tak tiché a mrtvé… Nebýt baterky, byla bych v pytli. Ani takhle to nebylo o moc lepší, neboť i když jsem prošla kolem okna, nebylo skrze něj skoro nic vidět – tak zašlé a špinavé bylo. I kdybych narazila na nějaké vytlučené okno, moc bych si nepomohla, neboť venku zuřila bouřka. Chvíli co chvíli jsem zaslechla ránu jak z děla. Bouře se musela točit přímo nad okolím. Měla jsem radši zůstat doma. Cestou jsem minula několik cel, které však byly zamčené. Teprve, když jsem podruhé zahnula za roh, natrefila jsem na obyčejné, slabé plechové dveře. Držela na nich cedulka s nápisem ‚R. Gordon, primář‘. Otevřela jsem a stanula v pracovně. Na stole přímo přede mnou byl psací stroj, štus papírů, mikroskop a několik stojanů s úzkými zkumavkami. Byla v nich nahnědlá tekutina, ale nic nebylo cítit. Na stěně visela lékárnička, což mně docela zvedlo náladu. Otevřela jsem ji a vyhledala obvaz, líh a desinfekci. Tyhle věci tu musely být hodně dlouho, ale lepší než nic. Omyla jsem ránu lihem, vyčistila ji a ovázala novým obvazem. Myslím, že by to chtělo šití, ale i kdybych tu našla jehlu, určitě bych do toho nešla. Z pracovny vedly další dveře, za nimiž jsem nalezla místnost podobnou téhle, jen s tím rozdílem, že uprostřed bylo lůžko a místo knihovny tu byla plechová skříň – kartotéka! Musely tu být záznamy pacientů. Otevřela jsem pár zásuvek, jenže byly prázdné. Jestliže se odtud pacienti převezli jinam, pak musely jít jejich spisy logicky s nimi. Co ale spis mrtvého pacienta… Bohužel i zásuvka s písmenem G byla prázdná. Otočila jsem se ke stolu a začala pátrat v šuplíkách. Už v tom druhém jsem nalezla zašlou složku, na které byl velký červený křížek. Jméno James Gordon mi dávalo naději. Spisy měly být po jeho smrti dost možná skartovány, ale nedošlo k tomu. Ve spise bylo spoustu odborných názvů, hojně se tu vyskytovaly pojmy jako schizofrenie, deprese a paranoia. To tedy musel být případ… Marně jsem tu hledala celu, v níž žil. Našla jsem však jakýsi dovětek, jež dle podpisu napsal jistý U. Smith. James Gordon spáchal sebevraždu v té své cele. To nevrhne dobrou pověst na zařízení. Nechápu, jak jsme si toho mohli nevšimnout. Muselo přece být něco slyšet! Myslím, že bude lepší, když teď všichni budeme dávat větší pozor a hlavně nebudeme nechávat rizikové pacienty až v celách na konci chodeb, kam málokdy někdo chodí. Složku spalte, sestro, a do večera chci mít na stole plán na přestěhování pacientů. Radši budu dennodenně vyslýchat skuhrání a blábolení těch největších pomatenců, než abych riskoval místo. Tím se mi hledání kanalizace minimálně usnadní. Stejně je to hrozné – utíkat před obyčejným čoklem skrze smradlavý kanál. I když on ten čokl zase tak obyčejný nebude. Nikdy jsem moc nevěřila v nadpřirozené síly, ale zdá se mi, že tady na Black Mirror jsem v úplně jiném světě a v tomhle světě musím s nestvůrami počítat. Otočila jsem se připravená odejít ze sesterny dveřmi rovnou na chodbu. Z chodby se k mým uším dostal jakýsi zvuk. Znělo to jako skřípání zrezlých pantů. Vyšla jsem na chodbu a rozhlédla se okolo. Vydala jsem se chodbou zpátky k místu, odkud byl onen zvuk slyšet. Po levici jsem natrefila na pootevřené dveře od cely. Poblíž nikdo nebyl a mě bylo jasné, že si s dveřmi pohrál vítr. Vstoupila jsem do cely, která vypadala opravdu úděsně. Po pravici jsem měla umyvadlo a vedle rezavou toaletní mísu. Nebyla tu žádná plenta ani dveře, takže zápach musel být intenzivní. Naproti umyvadlu byla prostá postel – kovová konstrukce a pár matrací. Pod oknem pak stěží stál dřevěný prohnilý stolek s jednou ulomenou nohou. Mě nejvíce zajímalo okno, které však bylo zamřížované a co víc – dovnitř nefoukalo, neboť sklo drželo na svém místě. Rychle jsem se otočila ke dveřím, v momentě, kdy je někdo zabouchl a zamknul. Přiběhla jsem ke dveřím a zabrala za kliku. Nic, dveře se ani nehnuly. Pohlédla jsem skrze okénko ve dveřích, ale nebylo nikoho vidět. „Héj!“ zvolala jsem. „Co se to děje? Kdo jste?!“ Zpoza dveří se ozval smích. „To jsi ty, Carle?“ „Kdepak,“ ozval se ženský hlas. „Víš komu patřila před sedmdesáti lety tahle cela, Luciano? Neměl jméno, ale říkávalo se mu Bestie. Byl to muž se lví hlavou, která mu prý narostla v důsledku toho, že byl porozen ženou, kterou znásilnil lev. Bestie tu pobýval jen necelý rok a pak se prostě vypařil. Nikdo neví kam ani proč, tedy… já to samozřejmě vím.“ Ohlédla jsem se za sebe a prohlížela si celu. „Co po mě chceš?!“ zařvala jsem. „Bestie trpěl a stále trpí celou řadou duševních poruch. Jednou z nich bylo vytrhávání chlupů. Bestie si často rval hřívu, ale též chlupy v podpaží či mezi nohama. Schválně, nevidíš na té matraci chlupy?“ Shýbla jsem se k posteli a posvítila si na ni baterkou. Byly tu. Celé chuchvalce tmavých chlupů. Bože! „Bestie ale trpěl i jinými nemocemi. Například si rád žiletkou řezal zápěstí. Vjížděl si ostřím do masa a to mnohdy tak, až se mohl dotýkat žil. Také zbožňoval vlastní krev, výkaly a lidské maso. Byly to pro něj pochoutky. Nejvíce však miloval sex. Dvakrát tu došlo k incidentu, při kterém Bestie napadl sestru, která mu přinesla jídlo. Zacpal jim ústa a znásilňoval je tak dlouho, dokud vůbec žily. Stále znovu, znovu a znovu! Bestie nikdy neměl dost. Ale i když sestry zemřely, znásilňoval je dál. Miloval mrtvé a miloval i zvířata, ostatně sám zvířetem byl. Psy, ovce, kozy,… bylo mu to jedno.“ „Co po mě chceš?!“ vykřikla jsem a marně se snažila uklidnit. „Co kdybych ti řekla, že Bestie je nablízku a že jediné, co mi zabrání v tom ho vpustit dovnitř je, že mi popravdě odpovíš na všechno, co mě zajímá?“ Sakura :( Koupit kameru pro Lucianu nebylo těžké, ale teď přede mnou byl mnohem náročnější úkol. Stála jsem s kočárkem před Londýnským ústavem pro hluchoněmé. Podle adresy právě tady žil Arthur Sanford. Nejprve jsem jen stěží dokázala uvěřit tomu, že autor Titanie je někdo takový, nicméně adresa byla totožná s tou, kterou jsem nalezla na internetu. V cestě dál do oprýskané historické budovy stála vysoká brána s bodci na vršku. Jakoby odtamtud snad chtěl někdo utíkat... Zazvonila jsem a čekala, až se z interkomu někdo ozve. Kruci, trvalo to a dnes vážně nebylo hezky. Podle předpovědí z rádia mířily na východ silné bouřky. V dáli už to pěkně burácelo a ten slejvák... No, tak! Zazvonila jsem znovu a doufala, že na vrátnici nezaměstnávají někoho z pacientů. „Sestra Tylerová, přejete si?“ No, konečně! „Tady Sakura Sato, směla bych navštívit pacienta Sanforda?“ „Je mi líto, ale sir Sanford žádnou návštěvu neohlásil a o jiné hosty nestojí.“ „Ale…“ Nic. Tohle tedy ne! Kasumi se díky manželství s lordem Gordonem, může pyšnit oslovením lady a díky vlivu církve, která chce samozřejmě udržet vysoké postavení rodu Gordonů, byla počátkem roku povýšena na titul hraběnky. Kasumi je nositelkou osm set let starého erbu rodu Gordonů a i když má nějakého honosného oslovování plné zuby, já toho můžu využít. Vážně mě nějaký podělaný sir a jeho ošetřovatelka budou bránit v tom, abych je navštívila? Zazvonila jsem znovu. „Tylerová, sestra, přejete si?“ „To jsem zase já. Možná jste si vy ani pan Sanford neuvědomili, kdo jsem. Schválně, kým je podle vás ta rozzuřená Asiatka, o které se před půl rokem psalo všude v novinách?“ „Máte na mysli tu… Gordonovou?“ „Hraběnku Kasumi Gordonovou z Black Mirror! Já vím, že jí tak nikdo neosloví, ne kvůli tomu, že šlechtičnu si každý představuje jinak, rozhodně ne jako vzteklou Asiatku. Jo… bílý držky si prostě nemůžou připustit, že hlavou jednoho z nejstarších rodů v Anglii je teď Japonka. Nicméně Kasumi Gordonová JE hraběnka, a já jsem její sestra. Tak mě okamžitě pusťte dovnitř nebo vám uděláme takovou reklamu, že se vám odtud odstěhují i krysy!“ „Ehh, odpusťte lady a… Pojďte samozřejmě dál.“ Sice nejsem lady, ale hlavní je, že se brána odemknula. Po pěšině jsem došla přes parčík k budově. Vešla jsem dovnitř a po pravici měla okénko s vrátnicí. Nikdo tam nebyl, takže jsem dvojitými dveřmi vešla dál a stanula před dvěma schodišti. Vedly do stejného mezipatra a poté zase zpátky do patra přímo nade mnou. Po levých schodech už scházela ta sestra – oblečená jako jeptiška. Sakra, co to je za díru? „Dobrý den, lady Gordonová.“ „Jsem Sakura Sato!“ „Omlouvám se, lady Sato. Vy tu máte děťátko?!“ „Jo, ale zmákneme to, viď Naomi“ Vzala jsem Naomi do náruče a kočárek nechala u zdi. „Pojďte za mnou, dovedu vás k pokoji sira Sanforda.“ Následovala jsem toho tučňáka po schodech do patra a pak dlouhou prázdnou chodbou do pravého křídla ústavu. Na zdech nebylo vůbec nic krom hasicích přístrojů. Děsná díra. Zastavily jsme před dveřmi a tučňák se otočil na mne. „Znáte znakovou řeč, lady?“ „Ne.“ „Pak vám budu překládat.“ Jo… překládání fakt miluju. Jak vy můžete vědět, že se k vám dostane skutečně to, co dotyčný říká? Ale na druhou stranu ze mě byl tučňák tak podělaný strachy, že jsem nevěřila v podvod. Vešla jsem dovnitř a místo strohého pokoje se ocitla v luxusu. Tedy… na zdejší poměry to určitě luxus byl, protože tu bylo vše od pohodlné postele, přes pracovní stůl s PC až po koberce a lustry. Sanford seděl na vozíku otočený ke mně, jakoby mne už očekával. Brzy se pustil do řeči, tedy… do rychlého sledu znaků tvořených prsty. Skoro bych přísahala, že mi v jednu chvíli ukazoval fakáče, ale asi to bylo něco jiného. „Sir Sanford se ptá, čemu vděčí za vši návštěvu,“ překládal tučňák. „Včera mi odepsal na mail a fakt mě nasral.“ Jeptiška se zarazila a mě bylo jasné, že ke Sanfordovi se nedostane přesně to, co vypouštím z úst. „Nedovolím, aby Praxis umřela!“ dodala jsem a čekala na odezvu. „Sir Sanford říká, že Titania je jeho dílo a že je rád za fanoušky, nicméně nemůže psát podle toho, co si fanoušci žádají.“ „Fakt? Je mi vcelku šumák, co bude v příběhu dál, ale Praxis bude žít a povede se jí dobře. Je ti to jasný?!“ Eh, raději jsem se uklidnila. Dokud byla Naomi klidná, bylo to fajn. „Slečno Sakuro, podle sira Sanforda máte prý odejít. Chováte se hrubě.“ Tučňák otevřel dveře ven a řekl: „Pojďte prosím.“ „Ani hovno!“ vyštěkla jsem na toho hluchého zmetka! To je k vzteku, když chcete někomu vynadat a on vás neslyší. Žádný mrzák mi nebude brát kámošku! Dlužím Praxis pomoc a… i když neexistuje, tak předtím existovala a já ji nenechám trpět. Ukázala jsem na toho šmejda a řekla: „Přeložte mu tohle, sestro – kupuju autorská práva na Titaniu. Určitě máš rodinu, která by ráda přišla k pár milionům, takže Titania přejde pod má křídla a já už Praxis připravím osud, jaký si zaslouží. Rozmysli si to, dědku, a odpověď ‚ne‘ neberu. Teď nabízím tobě a tvé rodině peníze, příště jim nabídnu jejich vlastní život!“ Odešla jsem a nechala vyděšenou jeptišku v pokoji. Žádný pomatený dědek mi nebude brát kamarádku! Je to stejné, jako kdyby ji ten parchant nechal zavraždit! Jak to vůbec může udělat?! A Lucianě řeknu, ať se vysere na nějaké amatérské filmy, protože si zaplatím celovečerní film a ji obsadím do role Titanie. Jednou jsem kurva milionářka, tak si toho užiju, dokud můžu. K večeru jsem se vrátila na Black Mirror a zastavila u domu. V hale nikdo nebyl a v domě se ani nesvítilo. Naomi jsem uložila do postýlky a v kuchyni jí začala ohřívat mlíčko. Taky jsem do kontejneru u domu vyhodila její posrané plenky, které jsem jí musela na cestě vyměnit. Měla jsem v kontejneru už spoustu bordelu a blížila se doba, kdy bude muset být vyvezen. Teď na to ale nebyl čas. Vrátila jsem se do domu a zamknula. Na stolku vedle dveří jsem si všimla dopisu… Byl to ten, co jsem ho ráno našla u dveří, ano. Přečetla jsem list a zaskřípala zuby. Pěkně se to sralo… Zajímalo mě, kde je Luciana, takže jsem zašla k jejímu pokoji a nahlédla dovnitř. Ležela tu na posteli s ovázaným předloktím. „Už ses vrátila?“ zeptala jsem se jí. „Jo…“ odvětila, aniž by se na mě podívala. „Zlobíš se? A co to máš na ruce?“ Posadila se a ukázala mi ovázanou ruku. „Potřebovala bych si vzít auto a zajet s tím k doktorovi. Pro jistotu.“ „Doktora máme tady – ránu ti ošetří. Jmenuje se Terry Black a bydlí hned na okraji vsi, jen kousek od brány, kterou vede cesta dál do lesů. Ale co se ti proboha stalo?“ „Byla jsem v tom hotelu. Nejdřív mě tam pokousal nějaký čokl, pak mě nějaká kurva zavřela do cely a nakonec jsem málem spadla z budovy, když jsem slézala dolů.“ „Počkej, tys lezla po zdi a… koho, že jsi tam potkala?!“ „Já nevím, nějakou svini, co mě vyhrožovala tamním pacientem, co si říká Bestie. Myslím, že to byla ta... Belfegor. Něco po mě chtěla, ale mříže sotva držely ve zdivu, takže jsem nohou stolu rozbila okno, vylomila mříže a slezla dolů. Belfegor si toho všimla, otevřela celu a běžela k oknu, aby zjistila, jestli jsem nespadla. Využila jsem příležitosti, chytila ji za ruku a strhla z okna dolů. Sice to bylo jen druhé patro, ale dopadla hlavou přímo na beton. Mám toho tu plné zuby. O co tady jde, Sakuro?! Co je to za lidi?!“ Belfegor… Luciana narazila na Belfegor a zabila ji, ale co když… Jak tomu můžu věřit? Pokud je Luciana celou dobu Belfegor, pak ví, že já vím, že tu někde je. A tak se mě snaží přesvědčit, že ona je ona a že nebezpečí nehrozí. A pokud na sebe Belfegor vzala podobu Luciany až teď, pak se musela tutově zbavit těla anebo… má Lucianu v cele, aby ji mohla vyslýchat. Jenomže co když teď Belfegor sází na to, že půjdu pravou Lucianu hledat a tak mě uvězní v hotelu? Kruciš! „Chceš… odjet?“ otázala jsem se opatrně. „Ne. Ale chci vědět, o co tu jde. Tu čubku, tu Belfegor jsem ukryla dole u řeky, ale nevím, co s tím! Nechci skončit za mřížemi! Byla to.. sebeobrana!“ zoufala si Luciana. „Ale hlásit to na policii nemůžu, protože... já nevím! Potřebuji pomoct, Sakuro! A navíc tu pořád je Bestie. Je to prý nějaký šílený pacient se lví hlavou! To snad ani není možné anebo... nebo ano? Může se chtít mstít!“ Vypadala zoufale. Bude jakože hrát na mou stranu a pak mě zlikviduje. Ale co když je to pravá Luciana? Mohla bych se jí na pár věci přeptat, nakonec Belfegor z ní určitě nevytahala všechny detaily, ale pak bude ta démonka vědět, že ji podezírám. Ah, co mám do prdele dělat?! A co ta Bestie? Proč se Belfegor zmiňuje o nějaké Bestii? Nebylo by pro ni lepší mě uchlácholit pocitem bezpečí? Ale co když sází na to, že díky nové hrozbě se Lucianě, tedy spíše Belfegor víc otevřu? Vlastně… existuje jedna možnost, jak zjistit pravdu. „Koukala jsem na ten vyděračský dopis. Viděla jsi ho?“ „Jo a to poslední, co teď potřebuju, je pozornost médií.“ „Já to vyřídím, dobře? Přesvědčím tu barmanku, aby na Sharp Edge přišla.“ „Ty mu chceš jít na ruku?!“ „Lepší než riskovat. A protože jsi zraněná a musíš k doktorovi, vezmu Naomi zase s sebou. Ona je stejně utahaná a bude spinkat, takže mně to nevadí.“ „Dobře a… díky, Sakuro.“ „Nemáš zač,“ řekla jsem a usmála se. Uh, bože! Rychle jsem nakrmila holku, připravila její věci i ji samotnou a zamířila k hotelu. Byla už docela tma, když jsem dorazila před bývalý Gordon’s Palace. Kdyby ten hotel ještě fungoval a chlubil se Kasuminým příjmením, to by asi Kasumička předvedla, jak to vypadá, když se nasere. Úplně jí vidím, jak by nasadila ten supermanovský pás a celý slavný štít se jménem hotelu prostě vyrvala ze zdi. A tím by to určitě neskončilo, protože podle toho, co říkala, se tu kdysi prodávaly třeba Halloweenské masky Samuela. Škoda, že už to tu nefunguje – ségra by z toho udělala kůlničku na dříví. Hmm, když už se objevují takové věci jako oblek Batmana, co takhle vyrobit oblek Kasumi? Ten její bojový komplet, co si pořídila, by se určitě skvěle prodával a navíc by s tím děti neskákaly z okna v domnění, že můžou létat. Nechala jsem Naomi na sedačce a zamknula ji. Vytasila jsem Valkýru a porozhlédla se okolo. Spousta oken v patře bylo vymlácených a spousta z nich neměla ani mříže. Jednoznačný důkaz mi však mohlo poskytnout Belfegořino tělo. Po pěšině jsem sešla dolů k řece. Byla tu o strom opřená cedule s varováním. Chodit k vodě prý bylo nebezpečné. Beztak sem nikdo nechodí, ale je fakt, že kdyby byla starostka co zač, okolí Willow Creek by nebylo tak zanedbané. Začala jsem propátrávat okolí. Kdejaký keř, či bahnitý břeh. Nenašla jsem však nic. K uším mi dolehlo štěkání psa. Luciana přece říkala, že jí pokousal pes! Třeba měla pravdu… Běžela jsem rychle nahoru a s hrůzou sledovala, jak se dvě mohutná psiska dobývají do auta. Vrčeli, zuřivě štěkali a packami mi špinily sklo auta. Těm čoklům zeleně svítily oči! „Ty svině!“ zařvala jsem a odjistila bouchačku. Psi se na mě otočili a já jasně viděla jejich nepřirozené oči. Vypadalo to na Mordredovy čokly, prostě jen další legenda, co tady na Black Mirror nebyla jen legendou. Nemohla jsem čekat, než vystartují po mně. Namířila jsem na jednoho z nich a vypálila. Padl k zemi s dírou v hlavě. Kurva, já jsem dobrá! Druhého střelba však vylekala a on utíkal po cestě. Poklekla jsem, pevně stiskla pažbu pistole, zamířila, nadechla se a vypálila. Prásk, ta svině padla na zem, ale ještě se hýbala. Přišla jsem k němu. Kňučel a koulel na mě svýma očima. Přesto vypadal vztekle a z tlamy mu tekly sliny. Prostřelila jsem mu hlavu. Uff. Teď je ještě odtahat dolů k vodě, aby nebyli na očích. Dalo to práci, ale když bylo hotovo, oddechla jsem si s vědomím, že jsem bez obtíží zlikvidovala dva strašáky, co tu žili celá staletí. Jo, šlo to jako po másle. Peklo má jeden velký, fakt hodně velký problém – zaspalo dobu a lidi mezitím vynalezli bouchačky. Usedla jsem za volant a zkontrolovala malou. Byla v pohodě a ještě se na mě smála. Uff, dneska je toho adrenalinu nějak hodně. Přemýšlela jsem, co teď. Luciana jasně řekla, že Belfegor ukryla do houští u vody, ne že ji hodila do řeky. Ono hodit tu zdechlinu do vody, aby se po deseti metrech zasekla u bahna na břehu, by nebylo moc chytré. Přesto jsem se ale těžko mohla zbavit dojmu, že Luciana je Belfegor. Zase jsem vystoupila a začala volat Lucianu. Jestliže byla někde uvnitř a uvězněná, musela mě slyšet. Obcházela jsem hotel a řvala z plných plic, jenže zbytečně. Nikdo se neozval. Jít dovnitř a prohledávat pokoj za pokojem by bylo na dlouho a já už nechtěla nechávat Naomi v autě samotnou. Dnes večer jsem ale měla ještě spoustu zařizování, takže Naomi musel dostat někdo, komu důvěřuji. Zastavila jsem před domem Mirandy a s Naomi v náruči přišla ke dveřím, na které jsem zabouchala. Během chvilky otevřela Miranda. „Čau, Miri.“ „Co se děje, Sakuro?“ odsekla. „Vím, že se na mě zlobíš, ale chci ti to vynahradit. Podrž mi malou.“ Předala jsem Naomi Mirandě a z peněženky vytáhla sto liber. „Na, to máš za pomoc. Vážím si toho, že se o malou staráš a i když to třeba tak nevypadá, cením si tě.“ „No… tak díky,“ řekla a vzala si peníze. „Podívej, můžeš si tady Naomi nechat tak na dvě až tři hodinky? Mám ještě náročnou práci a…“ „Tak dobře, Sakuro. Carl šel stejně někam ven, takže tu aspoň nebudu sama.“ „To je super!“ zvolala jsem a všimla si, jak se Miranda usmívá. „Ty máš dneska nějak podezřele dobrou náladu…“ „Čekám miminko,“ začervenala se. „Fakt? Gratuluju!“ „Včera jsme se s Carlem kvůli tomu pohádali, ale rozleželo se mu to v hlavě a dnes se mi omluvil. Víš jak? Koupil mi úplně novou kuchyňskou linku?!“ „Tak to je fakt hodnej chlap,“ řekla jsem a snažila se tvářit vážně. Miranda odešla do domu a já se vrátila k autu. Tak parazitující zmetek bude mít malé paraziťátko… Chudák Miranda, takhle hloupou holku, aby svět pohledal. To Luciana je úplně jiný typ ženské. Tu bych tipovala na domácí diktátorku. Ráno pošle chlapa postavit stodolu, a když se udřený chlap vrátí večer domů, Luciana se půjde na dílo podívat, dá ruce v bok a řekne si: ‚dobře jsem to udělala.‘ Protože jsem se obávala toho, že na Lucianu narazím ve vsi, rozhodla jsem se nechat auto o kus dál a vesnici pěšky obejít až k parkovišti. Odtud jsem pak vyrazila do kláštera. Důvod byl prostý – abych mohla o Lucianě říct, že je Belfegor, musela jsem být schopná její slova vyvrátit. Potřebovala jsem vidět mrtvolu Mammona, protože pokud se mrtví Princové vrací do Pekla nebo se prostě rozpadnou, pak může být Luciana stále Lucianou. Cesta do kopce byla sice náročná, ale daleko více mě štvala skutečnost, že jsem mířila do místa, kde to všechno začalo. Když jsem dorazila k vysoké zdi obepínající klášter, došlo mi, že jsem kráva. Zeď byla přes dva metry vysoká a pro mě nepřekonatelná. Pak jsem si všimla žebříku položeného u paty zdi sotva kousek ode mě. No jo… když do mě před rokem vnikl Mammon, byla jsem hrozně vyčerpaná a Samuel mě musel div ne nosit, aby mě dostal na zámek. Žebřík tu pak nechal. Postavila jsem ho, opřela o zeď a přelezla na její vršek. Už už jsem chtěla seskočit, když mi došlo, že žebřík musím přetáhnout na druhou stranu, jinak v klášteře skončím uvězněná. Uff, to by bylo pěkně na hovno. Slezla jsem dolů a prodrala se skrze několik keřů. Stanula jsem před mohutnou budovou kláštera. Vyloupl se zpoza větví stromů a byl stejně zlověstný a odporný jako kdysi. Prošla jsem bránou na nádvoří, kde byla vyschlá kašna a pokračovala dál do pravého křídla. Zapnula jsem baterku a dlouhou prázdnou chodbou, kterou se proháněl vítr a smrad, jsem došla až ke dveřím od knihovny. Prošla jsem kolem mnoha dřevěných lavic a polic s knihami, až jsem se dostala k úzké chodbě kryté závěsem. Sešla jsem po točitých schodech a stanula v dlouhé chodbě, kde byly cely. Na druhém konci byly otevřené dveře do svatyně, avšak mě nejvíce zaujalo to, co jsem viděla před sebou. Zeď po mé levici byla sesypaná, snad vlivem stáří a za ní byla vidět místnost. Nahlédla jsem tam a strnula. Kdosi tu zazdil snad stovku malinkých dětských kostřiček. Byly naskládané na sebe ve výklencích. Ta stěna musela být vcelku nová a zároveň z nepříliš kvalitního materiálu. Na kamenech zůstalo jen minimum malty… Asi to tu dříve bylo otevřené, možná kryté nanejvýše dveřmi. Postupem let, to když ty bestiální mnišky zestárly a nemohly sehnat čerstvou krev, hrobku nechaly zazdít tím málem, co měly po ruce. Ale co tu mají co dělat dětské kostry? Tohle je přece ženský klášter! Ačkoli… kdyby mě někdo řekl, že musím držet celibát, o to větší bych měla chuť na sex. Možná, že uctívání Azazela jim tak trochu pozměnilo představu o víře v boha. Ale zase jim nechci stranit - trochu té šukačky si chce užít každá normální ženská a žádná víra z ní tu touhu nedostane. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma. Takže, když chceš často šukat, aniž bys chtěla působit jako děvka, co uděláš? Přihlásíš se do kláštera… To mi připomíná, jak moc je Kasumi zvláštní. Je to tvrdá holka, tak by se mohlo zdát, že chce tvrdýho chlapa s něčím… tvrdým. Jenže Kasumi měla třeba pětileté šukací pauzy anebo i delší a nikdy jsem od ní neslyšela větu: ‚chtěla bych sex.‘ Ona je prostě tak tvrdá, že sex k životu nejen že nepotřebuje, ale ani po něm netouží. Kdoví, jestli jí je sex vůbec příjemný, jestli se dokáže pořádně vzrušit a užít si to. Che, che, to mi připomíná starý vtip: Dva chlapi potkají ledovou královnu a ona povídá: ‚Tomu, kdo mě vzruší, splním jedno přání.‘ Jeden chlap si samým nadšením stáhne kalhoty, skočí do domu, třískne s ledovou královnou o zem a strčí jí jazyk do píči. Druhý chlap za nimi zatáhne plentu, aby měli soukromí, a čeká. Čeká půl hodiny a nic. Čeká hodinu a stále nic. Po druhé hodině už v duchu gratuluje kamarádovi a po té třetí mu to nedá a vleze do domu. Vidí svého kamaráda, jak má stále zabořený jazyk hluboko v královnině píči. ‚To jste zatím moc nepostoupili,‘ říká muž. ‚Už ani nepostoupíme,‘ odvětí královna. ‚Přimrzl mu jazyk.‘ Prošla jsem dveřmi do svatyně a pozorovala stojan, na němž byla kniha. Byla to TA kniha, jejíž krádež na mě přilákala pozornost Azazela. Kousek za stojanem byl obdélníkový kamenný oltář a hned za ním šestiúhelníková jáma. Vzpomínám, že podlaha v díře se díky Lilith zvedala jako výtah. Nějaký čáry… Krom toho všeho se po zemi povalovaly další seschlé hromádky mnišek. U jedné z nich však ležela dvojbřitá sekera… Ano, vzpomněla jsem si – byla to magická zbraň abatyše, kterou jsem tu zastřelila. Samuel měl tak naspěch, že tu zbraň nechal a věci se potom daly rychle do pohybu, takže na návrat do kláštera nebyl čas. Sekeru jsem zvedla, načež se její ostří modře rozsvítilo. Švihla jsem s ní a viděla namodralý blesk, který jakoby vyšel ze sekery. Hustý! Kde ale zůstala mrtvola té svině? Nahnula jsem se nad jámu a posvítila si tam baterkou. Nikde nic… Mammonovo tělo se muselo rozpadnout, nebo něco na ten způsob. To samé se mohlo stát s tělem Belfegor jenomže… od smrti Mammona uplynul rok a za tu dobu se klidně mohl rozložit. Co já vím, jak dlouho trvá mrtvolám Princů, než se na našem světě rozpadnou v prach? Může to být otázka hodiny, dne nebo třeba půl roku. Takže jsem neměla zase nic, kromě té pěkné zbraně. Žebřík jsem raději nechala u zdi, sekeru uložila do vozu a vypravila se rychlým krokem k Sharp Edge. Deset hodin bylo už pryč, ale doufala jsem, že tam Carla zastihnu. Tedy, bylo mi jasné, že ta svině musí být Carl, ono taky, kdo jiný mohl být takový idiot, aby zkoušel vyjebávat s Lucianou? Zhruba na půli cesty mezi odbočkou k mému domu a majákem jsem před sebou zahlédla stín jakési postavy. Předpokládala jsem Carla, ale přesto jsem se raději ukryla za stromy u cesty. A udělala jsem dobře, neboť ve svitu měsíce bylo vidět, že dotyčnou osobou je Luciana. Šla dost sebevědomě, ale to pro ni není nic neobvyklého. Nechala jsem ji projít a pak pokračovala dál k majáku. Sharp Edge je ve skutečnosti prostá stavba čtvercového půdorysu s několika málo okénky. Místo jednoho rohu je postavena dnes už ulomená věž, kde kdysi musela být mísa s olejem nebo hromada broučků s lucerničkami. Hmm, možná, že pohádky fakt oblbují děti. V jedné z Desových knížek se psalo o broučcích s lucerničkami, co svítili lidem u jejich domovů. A když pak přečtete dítěti takovouhle pohádku a druhý večer ho najdete, jak zírá z okna… Ale to už je všechno pryč. Kurva… otřela jsem si oči a pohlédla na maják. Byla to zřícenina, kam už jen vstoupit bylo o život. Přesto se uvnitř budovy svítilo. Raději jsem si připravila pistoli a přišla blíž. Na zemi mezi hromádkou sutin a shnilého dřeva z konstrukce, jež kdysi držela střechu, ležel Carl a vedle něj velká svítilna. Ten zmrd sténal a z placatého nosu mu chcala krev. Prostě pohled k nezaplacení. Pozvednul hlavu, otevřel oči, tedy… to levé, kde měl monokl jako hrom, otevřel jen zčásti. „Pomoz mi…“ procedil skrze zuby. „Co ti říkala?“ zeptala jsem se. „Mluvila o něčem? Třeba o mě?“ „Co? Pomoz mi a možná ti to řeknu.“ Už zase se mnou chtěl vyjebávat. To je prostě nenapravitelná svině. Vlastně jo, je možný ho napravit – kulkou mezi oči. „Řekni mi to, parchante, a já ti pomůžu. Máš mé slovo. Tak o čem přesně mluvila, co říkala?!“ „Ehh, jo… Měla plnou hubu keců o tom, jak ji tady všechno sere! Asi z tebe není zrovna nadšená...“ Hmm, tak nic. Vlastně vím stejné hovno, jako prve, ale dala jsem mu své slovo. Ještě před rokem by to slovo nebylo víc než slovo, ale od jisté chvíle je to závazek. Pomohla jsem mu na nohy a pomalu jsme se vydali k vesnici. Zastavili jsme se až před domem Terryho. Byl to vůbec zvláštní dům. Dole velká dřevěná vrata do stodoly, která byla dnes garáží a nahoře v patře obytné prostory včetně ordinace. Někde jsem slyšela, že tu prý před lety, snad ještě za dob Victorie, byla pekárna. Jenomže otevřít tu dnes pekárnu je na palici. Takhle má Terry práci vcelku jistou, neboť ho tu navštěvují i lidé z nejbližších vesnic a ti co sem sami nemohou, ty Terry navštíví sám. Vyšli jsme po schodech do patra, kde měl Terry ordinaci a já zabouchala na dveře. Blížila se už půlnoc, nicméně Terry byl vzhůru a brzy nám otevřel. Terry Black měl jednu fajn vlastnost - jeho jméno přesně odpovídalo jemu samotnému, neboť byl černý jak uhel. Vsadila bych se, že v dětství s tím měl spoustu problémů. „Dobré ráno, slečno Gordonová!“ pozdravil mě, opřel se o futra a já ucítila ten zápach z jeho tlamy. Byl namol! „Tohohle chlapa jsem našla u majáku. Měl tam domluvenou schůzku s jednou štětkou jménem Tapiwa, ale asi se moc nepohodli.“ „Tak to nebylo!“ řekl Carl. „To je fakt,“ řekla jsem. „Oficiální verze pro jeho ženu je taková, že ho přepadli tři chlapi. Nebo… nebylo jich deset? Jo, deset - devět jich zmlátil a poslední ho přemohl.“ Myslím, že to nemělo význam. Zdiskreditovat Lucianu, když se doktor sotva držel na nohou ani nešlo. Ať mu Carl nakecá cokoli, ráno si Terry sotva vzpomene, že tu někdo byl. Carl byl sice pořádně zřízený, ale patrně si i on všimnul, že Terry není v nejlepším stavu. „Vy jste… pil!“ vykřikl Carl a otočil se. „Sem já teda nejdu!“ „Nemusíš, Carle,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Ale já slíbila, že ti pomůžu a to se stalo. Teď už jsme zase nepřátelé a vidíš tady těch deset strmých schodů? Carl se zarazil, otočil a nechal se poslušně odvézt Terrym dovnitř. Terry se pak vrátil, aby se se mnou rozloučil. „Postarám se o něj a… díky za pomoc.“ „Počkej ještě, Terry. Byla tu taková mohutná holka? Luciana se jmenuje.“ „Byla. Bude to tak tři hodinky. Potřebovala zašít ránu. He, he, Luciana Toressová, můj neslavnější pacient…“ smál se doktor. „Jo, ták… Tak já půjdu. Dobrou doktore.“ Teď přede mnou byla už jen jedna cesta. Autem jsem vyrazila na Warmhill. Zastavila jsem před hřbitovem a pohlédla k naší rodinné hrobce, která byla až vzadu u zdi. Ne, tam jsem jít nemohla. Obešla jsem kostel. Brankou jsem prošla na dvorek k faře a vyšla na verandu dřevěného stavení. Zaklepala jsem na okno prosklených dveří a čekala. Silas, nejlepší kněz jakého znám a taky jediný kněz, jakého znám, mi brzy otevřel. Měl dlouhé rozcuchané černé vlasy, plnovous a na sobě triko s Che Guevarou. Jo, přesně takhle si představuju správného katolického kněze. „Á, paní Sakura Sato. To je překvapení! Pojďte dál…“ „Nemůžu. Mám pocit, že když si sednu, hned usnu. Vím, že tu máš něco jako kroniku farnosti. Mohl bys mi zjistit, jestli se tam píše něco o nějaké Bestii?“ „O Bestii? Máte na mysli tu pověst o Mordredových psech?“ „Ne. Má to být nějaký chlap, co si říká Bestie a pobýval v Ashburry.“ „Aha… Zkusím něco najít, ale pochybuji. Pokud jde o muže z dřívějších dob, pak ho pochovali u sanatoria. Jo a mimochodem, máte tu tátu.“ „Tady? Co tu dělá?“ „Přišel se krátce před polednem vyzpovídat a prosil mě, abych ho tu nechal pár dní, než si sežene bydlení. Upřímně, bude ho tu hledat těžko. Ne že by tu nebyly domy na prodej, ale za rekonstrukci zaplatíte víc, než za samotný dům.“ „Jestli mi chceš naznačit, abych si fotříka vzala s sebou, tak máš smůlu. A jestliže se ti vyzpovídal, pak ani netřeba říkat proč.“ „Dlouho jsem neslyšel takovou zpověď, to vám řeknu. Nechtěla byste se i vy vyzpovídat? Můžeme klidně teď hned a nebojte se – já tajemství držím.“ „Leda, že bych si tam mohla vzít polštář. No nic, díky a půjdu.“ Otočila jsem se, když na mě Silas zavolal. „Pomohlo by vám to, slečno. A ještě víc by vám pomohlo, kdybyste se s otcem usmířila. Mít rodinu je obzvláště důležité u lidí, kteří si zažili svoje.“ „Je to strašně hezký, Silasi, ale já tu rodinu měla… dokud mě o ni nepřipravil. Teď po všech těch letech mám svou sestru a neteř a nepotřebuji do rodiny přitáhnout hajzla, co mi může zase všechno zničit.“ Udělala jsem sotva dva kroky, když Silas řekl: „Alespoň byste ho mohla navštívit. Copak ho nechcete už nikdy vidět?“ „Víš co, Silasi, vzkaž mu, ať vyleze za bouřky na kostelní věž a vezme si s sebou dlouhou kovovou tyč. Pak ho uvidím ráda. Vyzvedla jsem Naomi a šílený maraton ukončila zaparkováním před domem. Uvnitř se svítilo a Luciana seděla v hale na gauči u zdi. Vypadalo to, že se dívá na televizi, ale ta byla vypnutá. „Ty na mě čekáš?“ ptala jsem se. „Vlastně jo. Tu věc s vyděračem jsem vyřídila a naštěstí dříve než jsi sehnala tu Tapiwu. Nemohla jsem stáhnout ocas a nechat se sebou vyjebat. Tohle není můj styl. Představ si, že ten parchant byl ten skrček Carl! Dostal, co si zasloužil, ale přesto jsem se mírnila – kvůli tvému vztahu s jeho ženou.“ „Jasně. Tak moc díky. Jsem utahaná a jdu si lehnout. Dobrou.“ Uložila jsem Naomi, osprchovala se a pospíchala do pokoje. Nestihla jsem ani zatáhnou závěsy, když sem přišla Luciana. „Máš ještě pět minut?“ „Jo. Jestli jde o tu kameru, tak…“ „Na film nemám ani pomyšlení. Koho Kasumi zabila?“ „Zabila? Ehh, koho by měla zabíjet?“ „Nedělej ze mě blbce!“ křičela. „Koho zabila?!“ Kurva, odkud to ví? Že by Terry? To je blbost, vždyť ten si Kasumi váží a i kdyby věděl, kým byla, určitě by si to nechal pro sebe. I když... zchlastal se a pak mohl žvanit, ale na druhou stranu – určitě nechlastal v době, kdy tam ošetřoval Lucianu. „Tak koho zabila?!“ „Nekřič! Malá chce spát. Podívej, Kasumi… zabila pár hajzlů, co jí šli po krku. Jednoho dokonce tady v domě.“ „Tady?“ „No jasně! Tohle je hotový dům hrůzy. Za těmi zamčenými dveřmi v hale je dokonce pitevna a márnice.“ „To ti tak budu věřit.“ odfrkla si. „Koho ještě Kasumi zabila?“ „Ehh, ty lidi nebudeš ani znát.“ „Tvá sestra je zabiják z mafie! Kolik má na svědomí nevinných lidí?! Desítky?!“ „Tak promiň, že sestřička není ztělesnění dokonalosti!“ „Nemusí být, ale měla jsi mi na rovinu říct jaká je to bestie!“ „Tak pozor, Luciano!“ zařvala jsem, až se polekala. „Chceš urážet moji ségru?! Fajn, tak se sbal a vypadni!“ „Co?!“ „Slyšíš mě?! Končím s tebou! Nevíš o mé ségře ani hovno a budeš ji soudit? Táhni z mého domu!“ Třískla za sebou dveřmi tak silně, až popadala omítka. Nicméně po pěti minutách, jsem ji viděla oknem, jak kráčí ven. Parádní tah! O tom, že to byla Belfegor nebylo pochyb. Luciana neměla jak zjistit, kým sestra byla. Skvěle mi nahrála na smeč a já toho využila. Možná jsem ji měla rovnou zastřelit, ale to není tak snadný, když stála krůček ode mě. Teď jsem musela máknout. Hodila jsem na sebe oblečení, připravila Valkýru a vyběhla z domu. Lucianu jsem rychle dohnala a sledovala ji zpovzdálí. Ani jednou se za sebe neohlédla. Zastřelit ji by bylo v té tmě dost riskantní. Mám sice perfektní mušku, jenomže je to Princ pekla a co se asi tak stane, když jí rovnou nezabiju? Lilith taky Mammona hned nezabila a jak to dopadlo. Riskovat tu hrůzu znova jsem prostě nemohla. Jestli ji chci sundat, musím na to jít nečekaně a přeskočit fází umírání, takže to chce promyšlený plán. Pozorovala jsem Lucianu až ke vsi. Tady přešla most a na druhé straně zaklepala na dveře hostince. Nechtělo se mi tomu věřit, ale někdo jí otevřel a vpustil dovnitř. Kdo? Že by tu měla komplice? Možná tu Bestii… Za okny se stále svítilo a já se připlížila blíž. Než jsem se však mohla podívat přes okno, zhaslo se. Nezbylo mi než se vrátit domů. Už když jsem zahlédla můj dům, strnula jsem a čelo mi zalil ledový pot. Dveře do domu někdo vyrazil. V mžiku jsem odjistila Valkýru a vběhla dovnitř. Schody jsem brala snad po čtyřech, abych co nejrychleji byla v pokoji. Jeho dveře byly otevřené a v Naomině postýlce nikdo nebyl! Ne! Ne, ne, to ne! Obešla jsem postel, koukla se i pod ní, ale nenašla jsem víc než... pár světlých chlupů. Kde se tu vzaly?! Pak jsem začala volat Naomino jméno a nakonec jsem otevřela okno a poslouchala, jestli neuslyším její pláč. Nic. Bože můj! Okamžitě jsem zase vyběhla z domu a celý dům oběhla. Ne, nikdo tu nebyl. Prásk, zazněl výstřel. Krucinál! Omylem jsem vypálila do země! Raději jsem zbraň zajistila pojistkou, protože se mi tak klepaly ruce, až bych se klidně mohla sama zastřelit. Co teď budu dělat?! Proboha, co si mám počít?! Seděla jsem v blátě opřená zády o zeď domu a přemýšlela nad tím, co mám dělat. Nejraději ze všeho jsem chtěla zavolat policii, nechat zahájit pátrání a modlit se, aby za mě všechno vyřešili jiní. Jenomže když jim začnu tvrdit o mém podezření, čeká mě možná tak blázinec. Krom toho, co udělá únosce, když pozná, že je obklíčen houfem policistů? Prostě Naomi zabije a zdrhne do Pekla. Nikdo tu zrůdu nemůže dohnat do kouta – vždycky bude mít únikovou cestu! To, že holku ‚jen‘ unesl, značí, že s ní má své plány. To znamená, že mě s ní bude vydírat a bohužel uspěje. Radši bych se zastřelila, než abych řekla Kasumi do očí, že její dcera je kvůli mně mrtvá. Jenomže, co teď? Mám jen hloupě čekat a sledovat, jak mě má Peklo v hrsti? Ne, to teda ne. Potřásla jsem hlavou, abych se probrala, zvedla jsem se a utíkala k zrcadlu. Přistoupila jsem k Černému zrcadlu, tentokrát bez bázně. Začala jsem volat Lilithino jméno a když se démonka ukázala, ihned jsem spustila. „Někdo unesl Kasuminu dceru! Prosím tě, Lilith, prosím, musíš mi pomoct!“ „Kdo ji unesl?“ Znělo to nadějně – zajímala se o to! „Nejspíš Bestie.“ „Kdo je Bestie? Pokud se s tím člověkem mám spojit, potřebuji vědět, o koho se jedná. A i tak, protože dotyčného neznám, bude trvat, než najdu ten správný cíl můžu se napojit na desítky jiných lidí, než najdu Bestii. Takže mi ho popiš tak dobře, jak jen můžeš.“ „Ale… ale já ho neznám. Nikdy jsem ho neviděla.“ „Pak se s ním nemohu spojit.“ „A co takhle se spojit s Naomi? Je to tříměsíční holčička. Taková snědší pleť, hnědé oči… je hodně po mámě.“ „Sakuro, spojit se s takhle malým dítětem je mnohem těžší než u dospělého. Jednak to nemusí ani vyjít, a pak hrozí poškození mozku dítěte. Napojení se na člověka není jen otázkou magie, ale jedná se i o neuronické spojení, které nedostatečně vyvinutý mozek nemusí přežít. Ráda bych pomohla, opravdu ráda, protože tahle bitva, ač probíhá mezi Princi Pekla a vámi, je pro mě důležitá. Výsledek rozhodne mnohé a smrt Princů Pekla zásadně oslabí Azazela. Musíš si ale poradit sama.“ Musím si poradit sama… Ach jo, kdyby to bylo tak snadný. „Lilith? Tak se spoj s Lucianou. Jsem si takřka jistá, že Belfegor ji uvěznila nebo zabila a vzala na sebe svoji podobu. Luciana je…“ „Zadrž, Sakuro. Lucianu osobně neznám, ani jsem o ní nikdy neslyšela. Pokud na sebe Belfegor vzala její podobu, můžu se omylem spojit s ní. Samozřejmě poznám, že se napojuji na Prince Pekla a to i díky tomu, že spojení nebude možné uskutečnit, nicméně Belfegor si toho může všimnout. Je to démon a magie je jí vlastní. Pokud pozná, že se o něco snažím, může požádat Azazela o pomoc. Uvědom si, kolik Princů Pekla sem ještě může poslat!“ „Sakra!“ Azazel… ano, on sem může Prince poslat, ale taky je může stáhnout zpátky. Nejvyšší čas zatáhnout do téhle hry i nejvyšší figuru. Vyšplhala jsem nahoru a běžela do vesnice. Stále byla venku tma jak v prdeli, ale díky baterce jsem si alespoň viděla pod nohy. Přiběhla jsem do vsi, přeběhla most a zastavila se až před dveřmi hospody. Byla to chátrající barabizna, až jsem nechápala, jak bylo možné, že ještě před rokem to byla útulná hospůdka, kde jsem ráda trávila čas. Zabrala jsem za kliku, ale bylo zamčeno. Zabušila jsem na dveře a mezitím připravila pistoli. Otevřel nějaký starý dědek. V mžiku jsem ho udeřila pěstí, strčila do něj, vešla dovnitř a přirazila mu hlavu na pult. Během okamžiku jsem mu k temeni přiložila pistoli. „Co máš společného s Lucianou?!“ zařvala jsem. Dědek se rozklepal strachy. „Paní, prosím vás, paní nechte toho!“ „Drž hubu! Zeptám se ještě jednou, pak ti ustřelím hlavu – co máš společného s Lucianou?!“ „Nechal jsem ji tu bydlet! Nic víc! Přísahám!“ třásl se dědek. „Sakuro?!“ ozvalo se z chodby za pultem. Luciana… Dědka jsem skopla k zemi a namířila na Lucianu. „Kde je Naomi?!“ zařvala jsem. „Pomátla ses… Odlož tu zbraň.“ „Ani hovno, ty hnusná čubko! Vím, co jsi zač Belfegor, takže co kdybys ukázala tu svoji pravou držku?! Pamatuješ si ještě vůbec, jak vypadáš bez všech těch masek?!“ „Musela ses pomátnout, Sakuro!“ „Jo?“ Prásk! Vypálila jsem do země, jen kousek od té kurvy. „Kde je pravá Luciana a kde je Naomi?!“ „Já jsem Luciana a Naomi je přece tvoje neteř – máš ji doma!“ „Jasně… Uděláme si výlet, ty jedna falešná kurvo! Půjdeme do kláštera. No tak, dělej, běž! A ať ti vidím na ruce!“ Šla a to poslušně s rukama nad hlavou. Byla ze mě úplně vedle a to bylo jen dobře. Parvati mým přičiněním věří tomu, že je krásná, zatímco všechny ty umělohmotné prsatice jsou jen falešné děvky. A tahle Belfegor byla královnou všech těch falešnic. Jaká je asi tam vzadu? Chlupatá, smradlavá a rohatá děvka? Luciana poslušně šla dva metry přede mnou a každou chvíli mě přesvědčovala o tom, že není žádná Belfegor a že Belfegor zabila u hotelu. Taky by mohla vymyslet něco originálního, ale co čekat od démona lenosti? Když jsme vystoupaly na kopec ke zdi kláštera, nařídila jsem Lucianě, ať postaví žebřík a vyleze na zeď. Pak byla řada na mě a ona podle mých příkazů žebřík přetáhla na druhou stranu a seskočila. Byl to přece Princ Pekla a každou chvílí se mohl pokusit vrátit tam dolů. Pro mě by to byl signál okamžitě střílet. Je samozřejmě otázkou, jestli bych to vůbec stihla, jestli to přemístění se do Pekla není otázkou zlomku sekundy. Možná ano, možná ne, rozhodně vím, že když jsem v klášteře střelila Mammona, zmizel během mrknutí oka, ale bylo otázkou, zdali se vrátil do Pekla, či se jen přemístil po okolí. Každopádně jsem byla neustále připravená a šponovala reflexy na maximum. Sešly jsme až do svatyně a tady jsem chytila Lucianu pod krkem, abych ji druhou rukou přirazila hlaveň pistole zezadu ke hlavě. „Přivolej svého pána,“ řekla jsem. „Jsi něčím omámená, Sakuro. Máš schizofrenii – v to, co věříš, se ve skutečnosti neděje. Nevzala sis nějaké prášky?“ „Kecy v kleci… Tak si ho přivolám sama. Héj, Azazeli!“ zařvala jsem. „Ty odporná smradlavá bestie, vystrč svou zasranou hlavu a podívej se! Mám tu pro tebe dáreček!“ Nedělo se nic a já tam jako kretén stála skoro hodinu. Lilith je teda rychlejší… Skoro jsem si vykřičela hlasivky, ale nakonec se zeleně zablesklo a podstavec v jámě se zvednul na úroveň okolní podlahy. Na podstavci stála ohromná hromada masa – Azazel. Vypadal jako kozel! Měl kopýtka, nebo spíše pořádná kopyta, kozlí rohy, bradku a byl celý chlupatý. A ten jeho čurák… Takhle velkýho čuráka snad nemá ani slon! Už asi chápu, proč se s ním Lilith spřáhla… „Hej!“ vykřikla jsem. „Mám tu tvou děvku, Azazeli! A ty zase máš moji neteř. Takže uděláme obchod.“ Azazel zaklonil hlavu a rozesmál se. „Přijde ti to jako sranda?! Od mocného démona z Pekla jsem čekala víc, než že unese malé bezbranné děcko! To nemáš na to postavit se mi přímo?!“ Ten parchant stále beze slov vykročil ke mně. „Stůj!“ křičela jsem a ve skutečnosti měla nahnáno. Vidina zrůdy z Pekla mě už nemůže vyděsit, ale takhle sebejistý být neměl! „Ani, krok nebo ji zabiju!“ „Klidně můžeš!“ ozvalo se mi za zády. Ohlédla jsem se a spatřila nahého, vysokého, urostlého muže se lví hlavou. Bestie! V náručí držel Naomi! Otočila jsem na Bestii, když mě Luciana zkroutila ruku a vytrhla mi zbraň. Udeřila mě a srazila tak na zem. Když jsem se obrátila na záda a pohlédla na ni, viděla jsem jen ústí pistole. Azazel zatleskal a řekl: „Situace se poněkud obrátila… Doraž ji, Luciano, a já ti možná odpustím Belfegořinu smrt. „A když ne?“ optala se Luciana. „Když místo toho zastřelím tebe?“ Luciana oběma rukama stiskla pistoli a namířila přímo na Azazela. „Ty bláhová! Já na tomhle světě nemůžu umřít!“ Bestie přiložil své drápy k Naomi a vzteklým vrčivým hlasem řekl: „Zahoď tu zbraň, ženo. Jinak poteče krev.“ „Poslechni Asmodea, Luciano,“ usmál se Azazel. Zatímco já se zvedala, Luciana otočila zbraň proti Bestii, nebo spíše proti Asmodeovi. Patová situace, ze které mi všude na těle naskakovala husí kůže. Bála jsem se i promluvit, jen aby se věci ještě nezhoršily. Ty hnusné potvory mě neděsily zdaleka tolik, jako možné důsledky téhle partie. Asmodeus s Lucianou si hleděli do očí a ani jeden neměl tu odvahu něco podniknout. Asmodeus na tom byl na první pohled hůř a kdyby byla Luciana dobrá střelkyně, vystřelila by mu ten jeho odpornej mozek z té nechutné lví hlavy. Jenomže pak by Naomi z více než metrové výšky spadla na tvrdou podlahu. Bože… Koutkem oka jsem vedle Azazela zahlédla modrý záblesk, ze kterého se zjevila Lilith. Azazel se na ni otočil a zaskřípal zuby tak nahlas, až to bylo slyšet. „Nejsi zrovna hrdina…“ řekla Lilith. „Alespoň teď bys měla stát na mé straně, ženo! Víš, k čemu došlo před pár hodinami v Yosemitském parku? Belzebub je mrtvý a zabila ho Lovkyně Parvati!“ „Lovkyně…“ zopakovala Lilith. „Takže ty tomu věříš? Proto jdeš po Sakuře? I ona je podle tebe Lovkyně?“ „Stejně jako její sestra, ano. Je i v tvém zájmu všechny tři zabít. Jde tu o budoucnost nás všech!“ „Ne, můj hloupý muži – budoucnost už je daná. Pokud je proroctví skutečné, pak ho není možné změnit. A pokud jsou ty tři ženy Lovkyně, pak dojdou svého osudu, ať uděláme cokoli. Smiř se s tím.“ „Nikdy! Luciano, zastřel Sakuru a já ti dám dar věčného mládí!“ „Naser si!“ procedila Luciana skrze zuby, aniž by spouštěla zrak z Asmodea. „Všichni se uklidněme!“ naléhala Lilith a přistoupila k nám blíž. „Navrhuji toto – stáhni svého Prince smilstva a nech ty dvě odejít i s tou malou. Dej jim jeden den, do dnešní půlnoci, přesně. Pak postav Asmodea proti nim.“ „Dvě proti jednomu?“ „To je poprvé, co považuješ Prince Pekla za obyčejného smrtelníka rovného lidem. Nebo už ti v souvislosti s úspěchem Parvati dochází, kdo je tady opravdu nejlepší? A to ani nemáš odvahu postavit Prince proti Kasumi.“ „Asmodee, polož toho špinavého spratka a vrať se domů. Tvá chvíle přijde brzy a pamatuj si jedno – nedovolím ti se vrátit domů bez hlavy Lovkyně.“ „Která z nich je Lovkyně, můj pane?“ otázal se Asmodeus, když opatrně pokládal Naomi na zem. Azazel se zamyslel, prohrábl si bradku a nakonec řekl: „Zabij pro jistotu obě. Skutečně zatím nevím, která z nich je opravdovou Lovkyní.“ Asmodeus se začal rozplývat, až nakonec úplně zmizel a to samé jeho pán, který se ztratil se zeleným zábleskem. Luciana konečně sklopila zbraň a velmi pomalu mi ji předala, jakoby nevěděla, jestli dělá dobře. Já okamžitě běžela pro Naomi. Byla živá a zdravá. Uff, díky bohu, ehh, vlastně… díky jedné rohaté bohyni. Lilith tu ještě zůstala a asi věděla, že bych ji stejně hned navštívila a častovala otázkami. Ale já se prostě musela zeptat. „Kdo jsou Lovkyně? A proč jí mám být?“ „Myslela jsem, že o Lovkyních a jejich osudu víš od Shairy. Je s vámi třemi přece zadobře.“ „To jo, ale…“ „Možná ještě sama nevěří, že Lovkyněmi jste, ale až jí to dojde, což by v souvislosti se zabitím Princů mohlo, pak vás o všem informuje sama. S osudem Lovkyň je úzce spojená. Než půjdu, chci Lovkyním vzkázat jedno – jen blázen bojuje se svým osudem a já blázen nejsem. Nebudu vám dnes vyčítat to, co jednou uděláte, ani se vám nebudu stavět do cesty jako Azazel. Přála bych si ale, abyste zvážili ono proroctví a nesnažili se ho za každou cenu doslovně vyplnit. Proroctví totiž může mít stovky významů, ale jen vy rozhodnete, který význam vezmete za svůj.“ Lilith se rozplynula a já věděla stejné hovno jako předtím. Osud, proroctví, významy… asi by to chtělo Kasumičku anebo Shairu. „Luciano?“ oslovila jsem boxerku. „Mrzí mě to. Já… já jsem se chovala tak pitomě! Myslela jsem, vážně bych dala ruku do ohně za to, že jsi Belfegor. Prosím, můžeš mi to vůbec odpustit?“ „Když netekla krev, je to pořád ještě dobrý. Nakonec to byla dobrá zkušenost. A promiň, že jsem tak útočila na tvou sestru. Mám pocit, že až teď konečně začínám chápat, jak tenhle svět funguje a není mi z toho zrovna dobře. Slib mi jedno, jo? Vysvětlíš mi, co se to tady právě teď stalo.“ XX – Bestie Sakura :( Když jsme vycházely z kláštera, už pomalu svítalo a já během noci jen pobíhala sem a tam, jak ta největší kráva. Byla jsem tak utahaná, že okamžitě po příchodu domů jsem s sebou flákla do postele a usnula. Probudila jsem se až po poledni. To mě samotnou dost zarazilo, protože obvykle mě vzbudí Naomi a horečně se domáhá mlíčka. Rychle jsem na sebe hodila oblečení a s hrůzou zjistila, že postýlka je prázdná. Zděšeně jsem vykřikla a utíkala dolů. Na pohovce v hale seděla Luciana s Naomi v náručí. Na stolku vedle byla poloprázdná lahvička s ohřátým mlíčkem a Luciana teď držela Naomi předkloněnou a čekala, až si říhne. „No teda…“ řekla jsem a čuměla jak tele na nový vrata. „To bych do tebe nikdy neřekla…“ „Potřebovala ses vyspat a pro mě je tohle aspoň zkušenost. Tak nějak zhruba vím, jak se má o dítě starat, aby nestrádalo, takže…“ Naomi si říhla a Luciana mi ji předala do náruče. „Před dvěma hodinami sem přišel nějaký chlap. Nechtěla jsem, aby mě poznal, takže jsem mu ani neotevřela. Tvrdil, že jde dělat sluhu Kasumi a že se omlouvá, ale že dříve přijet prostě nemohl. Tak se ptal, jestli je tu pořád volné místo, když zámek evidentně už nestojí. A krom toho byl strachy bez sebe a potřeboval nutně vědět, že Kasumi je v pořádku.“ „Cos mu řekla?“ „Že musí počkat, až se vyspíš.“ „A co na to on?“ „Nic, čeká už dvě hodiny venku na dešti.“ Rychle jsem zašla uložit malou do postýlky a šla ven. Chcalo a to dost silně. Týpkovi s dlouhými blond vlasy a špičatým nosem, co na sobě měl hnědou koženou bundu s kožíškem, to ale nevadilo. „Přeji dobré odpoledne, paní,“ řekl a podával mi ruku. Jo, přijala jsem a on mi symbolicky políbil hřbet ruky. „Valdemar Haugen, rád vás poznávám. Můžete mě představit vaši paní? Myslím tím, lady Kasumi?“ „Mno… já jsem její ségra a… jedna drobná rada do života – neoslovuj Kasumi lady ani jakkoli neupozorňuj na to, že je něco víc než ty, tedy… pokud to tak cítíš.“ „Ehh, jo, s tím bych neměl problém. Co jsem slyšel, tak je Kasumi vdova…“ „He, he, brzdi, chlape. Vdova sice je, a sice už nebydlíme zámku, jako kdysi, ale pokud vím, tak tě sem Kasumi pozvala jako sluhu, ne jako nápadníka.“ „Hmm, v kolika příbězích se z obyčejného sluhy vyklube vážná známost, že jo?“ Valdemar, kterého jsem si už teď překřtila na Valdu, začal roztavovat tu svoji image gentlemana a narovinu dával najevo, že je jen trouba, co se mu postavil do pozoru, když zjistil, že Kasumi ovdověla. „Pojď dál, Valdo. Můžu ti tak říkat, že jo?“ Jasně, že můžu a taky budu, ale bude lepší, když to odsouhlasí. „S tím nemám problém,“ řekl, usmál se a vešel do domu. Valda se začal rozhlížet po hale a nakonec řekl. „Je to tu moc krásné.“ To určitě… Ale když chcete místo sluhy, přece nepřijdete do domu svých potenciálních zaměstnanců a neřeknete jim – ‚bože, vy žijete ve chlívu?‘ Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co s Valdou dělat. Kasumi ho najímala v domnění, že najde uplatnění na zámku, ale on by ho určitě našel i ve vile, když to Kasumi odsouhlasí. Nemůžu ho však najmout a za týden, to až se vrátí Kasumi, ho kopnout do prdele. „Ehh, jak to, že jsi přijel až po roce?“ „Stalo se toho dost, včetně rozchodu s přítelkyní a vyšetřováním té události, kterou Kasumina sestra napáchala na Islandu. Byl jsem dlouhou dobu podezřelý a nemohl odcestovat ani z Islandu.“ Ano, o tom sestřička mluvila. Hromadu výzkumníků, které Izumi zabila, nikdo nenašel, ale vražda samotné Izumi byla počátkem roku dokonce v televizi jako velká událost. Nikdo si nedokázal spojit mrtvou Kasumi s živou Kasumi a to bylo sakra dobře. Sice se policie díky záznamům pasů z letišť dopídila k tomu, že Kasumi na Islandu byla a že tam údajně byla i se svojí sestrou, nicméně těžko můžete přijít a tvrdit, že nalezli vaši mrtvolu. Stopa, která poukazovala na naši rodinu se tak označila za slepou a nikdo nebyl schopen ani identifikovat mrtvolu, natož chytit vraha. Kdyby policie odebrala Kasumino DNA a porovnala ho s DNA Kasuminy dvojnice, asi by jim to připravilo hodně bezesných nocí, ale k tomu naštěstí nedošlo. Ale konec vzpomínání, mám tu přece Valdu! „Takže jsi teď na volné noze…“ nadnesla jsem. „Volný jako pták!“ smál se. Pták... no, to bezpochyby, ale podle vzrůstu bych ho tipovala tak na kolibříka. Vždyť byl vysoký jako já! „Můžu vidět Kasumi?“ zeptal se. „To bude trochu komplikované, Valdo. Ona je na… na dovolené v Tichomoří a vrátí se asi tak… do poloviny prosince.“ „Aha a…“ Z kuchyně sem přišla Luciana a Valda vykulil oči. Možná se mu i postavil, ale já sledovala jeho ústa. Čekala jsem na slinu, co mu ukápne na bundu a v hlavě měla hlášku o bryndáčku, ale ono nic. Kontroloval se, tedy… v mezích možností. „Zdravím, jsem Luciana,“ řekla suše kámoška. „Vy jste… uhh, vždyť vy jste TA Luciana!“ „Mno,“ řekla jsem a zamyslela se. „Takže pracovní smlouvu můžeš uzavřít, až se vrátí Kasumi, nicméně pokud bys nebyl proti, můžeš nastoupit do jakési zkušební lhůty… anebo můžeš odjet a vrátit se tak za měsíc.“ „Já zkusím tu lhůtu,“ kýval spěšně hlavou. „Ehh, určitě to zkusím.“ „Fajn, ukážu ti, kde budeš vegetovat.“ Dovedla jsem ho nahoru do jednoho z volných pokojů. Vypadalo to tu celkem hezky, nakonec to byl pokoj, který jsem připravila pro Kasumi, to kdyby tu náhodou chtěla pár dnů zůstat. Na Valdově ksichtě byl vidět takový ten výraz, jako když si ho puberťák vyhonil, ale určitě nešlo o týpka, co myslí jen svým čurákem. Když si ho Kasumi vyhlédla jako potenciálního služebného, pak musela vědět, co dělá. Sešla jsem zase dolů, kde mě odchytila Luciana. „To tu bude bydlet?“ zeptala se mě tiše, aby to nebylo slyšet v patře. „Bude. Podívej, potřebuji, abys mi pohlídala malou. Já musím ven, abych se připravila na tu lví zrůdu.“ „Chápu. Mám se taky nějak připravit?“ „Jo. Dole v márnici jsou nějaká prkna a nářadí. Zatluč všechna okna do domu. Pak připrav svíčky – jsou taky dole. Musíme počítat s tím, že rozfláká jistič venku na domě. Připrav si co nejostřejší kuchyňský nůž a možná i skalpel… V kuchyni je brousek. Taky najdi nějaké harampádí, kterým pak zabarikádujeme vchod. Mám pistoli, takže s tou sviní budeme hrát na obranu domu.“ „A co on?“ řekla a poukázala hlavou ke schodišti. „On je tu jako poskok. Dej mu jakoukoli práci a on to udělá, protože je z tebe paf a jeho druhým největším snem je vidět tě nahou. Asi víš, co je jeho vůbec největším snem…“ „Byl by to jeho poslední sen.“ „Určitě jo, ale znáš lepšího chlapa než toho, co udělá první poslední, jen abys byla spokojená?“ Znám Kasumi dost dlouho na to, abych věděla, že o Valdemara by ani nezavadila. To by bylo hluboce pod její úroveň. Znám jen tři typy rozumných manželek. Jedny řeknou u oltáře ‚ano‘ peněžence, druhé prachovce a třetí zrcadlu. Peníze Luciana nepotřebuje a rovnocenný partner by srážel její sebevědomí. Myslím, že i já bych milovala prachovku. Pokud by to byla nějaká hezká prachovka. Venku bylo hnusně a ještě se v dálce ozýval hrom. Přesvědčila jsem se, že mám na zadní sedačce auta stále magickou sekeru. Třeba přijde vhod, hlavně na ni nezapomenout. Nejprve jsem potřebovala navštívit Mirandu… Zastavila jsem před domem své kamarádky a pohlédla na oblohu. Už burácel hrom a zdálo se, že bouřka ještě zesílí. Jestli udeří do drátů, budeme doma pěkně v prdeli. Zazvonila jsem a brzy otevřela Miranda. „Ahoj!“ pozdravila jsem ji. „Dobře, že nejsi v práci.“ „Byla bych, ale Carla včera přepadli. Chudák…“ „Možná by mu neuškodil kurz sebeobrany. A také kurz…“ chtěla jsem říct pravdomluvnosti, jenomže kdybych naznačila, že lhal, taky bych mohla pěkně zavařit Lucianě. „Volali jste… policii?“ zeptala jsem se opatrně. „Ne, to ne. Carl to snáší statečně a nechce se mstít.“ Bojí se… Ten parazit se bojí! Máš u mě flašku, Luciano. „Eh, pojď dál, Sakuro. Asi bude pršet.“ Nenechala jsem se přemlouvat, nakonec příjemně vytopená kuchyně byla mnohem lepší. Sedla jsem si ke stolu a Miranda dala na čaj. „Musím ti poděkovat, Sakuro. Carl by se o tom nezmínil, ale Terry říkal, že jsi mu pomohla. Proboha, ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby v té zimě zůstal celou noc! Jsem tvým dlužníkem.“ „Mým dlužníkem je hlavně Carl, ale tvůj manžílek není zrovna vděčnost sama, co?“ „Sakuro… Víš přece, co mu tvá sestra provedla. Je jasné, že se k vám nebude chovat kdovíjak vlídně.“ Miranda položila na stůl dva hrnky s čajem a pak připravila pánev a vajíčka. „Máš hlad?“ zeptala se mě. „Vlastně jo, ale neodbíhej od tématu. Tvrdíš mi tady, že všechny ty pomluvy, to sprosté chování a to jak Carl ségru udeřil koštětem, je prostě v pořádku?“ „To ne, ale… Vždyť jsi tady Carla před rokem udeřila! Krátce po smrti Marka, pamatuješ, ne?“ „Jo takhle… takže když tvůj manžílek mě uráží a brání mi v tom tě navštívit, tak to je v pořádku, jo? Hmm, ta nová linka je pěkná, co?“ „To teda,“ usmála se a začala smažit míchaná vajíčka. „Před třemi měsíci mě žádáš o peníze a teď tu máš moderní kuchyňskou linku...“ „Carl musel něco našetřit, ale ptát se ho na to nechci.“ Našetřit… to určitě. Spíš si vzal půjčku s tím, že ať už ji splatí kdokoli, on to nebude. Miranda odložila pánvičku mimo rozžhavenou plotnu, když se rozdrnčel telefon. „Vydrž chvíli,“ řekla a šla to vzít. Já se zatím podívala na starý plynový sporák, který tu Miranda měla. Asi ho tu bude mít ještě dlouho, protože sama ho do auta nenaloží a odvoz nebude zadarmo. Stejně mi to nešlo do hlavy – Carl pro svou ženu koupil celou kuchyňskou linku?! To musely být stovky liber! Hmm, dvě plynové bomby a jedna ani není krytá vnitřkem linky... Co se asi stane, když se na staré lince nenápadně povolí ventilek u plynové bomby a poté se zažehne plamen na novém sporáku? Nehoda? Asi bych se měla Mirandy zeptat, jestli jí v posledních měsících rapidně nevzrostla životní pojistka. „Sakuro!“ vykřikla Miranda a vytrhla mě z myšlenek. Celá zděšená přiběhla do kuchyně. „Tvůj táta… táta on…“ „Co?! Zastřelil se, otrávil se, skočil pod vlak?“ „Ne, ale Silas říkal, že stojí na věží Warmhillu a čeká, až do něj udeří blesk!“ „Fakt?!“ Na nic jsem nečekala, nasedla do auta a jela na Warmhill. Jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života se blížil. Už z dálky byl na vysoké věži jasně vidět. Bouře zuřila a blesky udeřily každých pár sekund. A aby toho nebylo málo, fotr v ruce něco držel a mával s tím nad sebou. Přišla jsem blíž a pohlédla vzhůru. Musela jsem si oči krýt rukou, aby mi do nich netekla voda – hrozně lilo. „Sakuro!“ zařval z plných plic fotr, když mě poznal. „Odpusť mi, dítě moje!“ To je věc, tak on chce vydírat a sází na mou lásku k němu. „Jdi do prdele!“ „Paní Sakuro!“ ozval se Silas, který právě běžel z fary ke mně. „Díky bohu, že jsem vás sehnal! Váš otec se chce zabít! A je to moje vina – neměl jsem mu říkat, co jste včera vzkazovala!“ „Není to tvoje vina! Otec jen dělá, co je mu vlastní – ubližuje rodině. Kdyby chtěl spáchat, sebevraždu tak mě nebude…“ Rána jak z děla a přímo do hromosvodu na věži. Stačil kousek a z fotra byl škvarek. „Táto!“ vykřikla jsem. „Chyť se toho hromosvodu!“ „Bože, paní Sakuro, jak můžete být tak krutá?!“ Silas utíkal do kostela a já věděla, že půjde nahoru. Tohle je přesně to, co dělají chudáci dobří lidé – riskují svůj život, aby zachránili život svině. Teď Silase trefí blesk a fotr tam furt bude poskakovat jak zajíc. Do prdele, já tu svini snad vlastnoručně skopnu z věže! Vběhla jsem do kostela a dále přímo za Silasem do zvonice. Bylo tu staré schodiště vedoucí až na věž. Zábradlí bylo z velké části ulomené a několik prken tvořících schody bylo prolomených. Přesto jsem se rychle dostala až nahoru, kde byl zvon. Dokud v okolí byla duše Marcuse, zvon se každou hodinu rozezníval sám od sebe. Dnes už tomu tak nebylo, ale Silas zvonění nahradil záznamem z disku, který se každou hodinu spouštěl. Až na střechu vedl žebřík, kterým jsem konečně vylezla na věž. Silas už stál kousek od fotra a přemlouval ho, aby položil hrábě a šel dolů. „Ser na něj!“ vykřikla jsem, protože mě to prostě rozčílilo. Teď už fotr riskuje životy nás všech! Odstrčila jsem Silase a vytrhla tomu zkurvenci hrábě z ruky. V ten moment se obloha rozsvítila a já pohlédla vzhůru. Luciana Proti fyzické práci nic nemám, a pokud něčemu nerozumím, nenechám druhé, aby to udělali za mě, ale zkusím to nejprve po svém, abych se alespoň něčemu přiučila. Sice to většinou udělám pomalu, anebo vůbec, ale je to zkušenost. Teď když mě tlačil čas, by pomoc přišla vhod. Nemohla jsem ale nakázat Valdemarovi, aby zabednil okna, protože když je třeba něco udělat pořádně, musí to udělat žena. Zbývalo mi zatlouct už jen okna v patře, což bylo skvělé. Horší bylo, že stavebního materiálu už nebylo mnoho, takže nepůjde zatlouct všechna okna. Pracovala jsem teď na okně Sakuřiny ložnice a bylo mi jasné, že tím to skončí, neboť ve sklepě už zbyly jen krátké odřezky z prken. Docela mě zajímalo, co z nich chtěla Sakura postavit. Prkna nebyla kdovíjak pevná a místy prohnívala. Možná je jen našla někde na půdě a chtěla je uklidit. Otevřely se dveře a dovnitř do pokoje vešel Valdemar. „Vytřel jsem podlahu v kuchyni, vynesl odpadky a uklidil smetí ze sklepa. Mezitím jsem tohle upekl… dáte si?“ Ohlédla jsem se za sebe. Měl na talíři bábovku! Odložila jsem kladivo i hřebíky a přistoupila k němu. „Vy jste se zbláznil?!“ vykřikla jsem. „Teď, v tuhle chvíli, budete péct?!“ „Ale…“ „Běžte raději hlídat dítě a opovažte se ztrácet čas pitomostmi!“ Odešel a tvářil se dost vyděšeně. Buď bude dělat, co má anebo tady končí! Myslím, že tohle je něco s čím se ráda ztotožní i Sakura. Stejně je to k nevíře – ten chlap odjede z Norska a jde dělat sluhu sem?! Sakura mu určitě nebude platit málo, ale podle značkového oblečení nevypadal na to, že nemá peníze. Dokonce se ani neptal na plat, prostě si jen vybalil věci a šel tady poklízet. Už se stmívalo, když jsem skončila s okny. Raději jsem zamknula dveře do místností, kde byla okna, na něž už nezbyl materiál. Prohledala jsem dům a nalezla dvě baterky – budou se hodit. Pak jsem se vrátila do sklepa a hledala něco jako zbraň… Tady dole se držel nepříjemný zápach plísně. Po levici jsem měla umyvadlo se spoustou rzi. Hned vedle pak celou stěnu plnou mrazících boxů na mrtvá těla. Bylo jich tu skoro dvacet… Dvacet mrtvých těl najednou?! Možná, že to tu před lety vypadalo úplně jinak. Dnes bych ale řekla, že do těch boxů by se vešli všichni lidé ze vsi. Zabydlet se zrovna tady?! Možná že ve dvou lidech to ještě jde, ale žít v domě sama… Nejsem strašpytel, ale vidina chladné temné noci, silné bouře a burácivého vichru by mě určitě v kombinaci s tímto místem dokázala vehnat do hlavy nejrůznější představy. Brr. Všimla jsem si stolu vzadu u zdi. Stála na něm lampička, ovšem nefunkční. Šuplíky byly otevřené a byly v nich jen kleště, jeden skalpel se zaschlou krví a pár vědeckých knih. Takže jsem nakonec skončila u hromady harampádí. Byly tu velké sudy, pilky, lopaty, rámy obrazů a pár dalších věcí. A našla jsem tu i sekeru. Dost možná se s ní dříve štípalo dříví. Bohužel ostří bylo dost tupé, což by měl alespoň částečně spravit brousek, který jsem viděla v kuchyni. Asi osmkrát se mě Valdemar ptal, proč to všechno, proč se tu chovám, jako kdyby ten dům měla napadnout armáda. Po osmé jsem mu prostě řekla, že jestli ještě otevře hubu, zacpu mu ji pěstí. Pochopil a šel se věnovat koupelně v patře. Seděla jsem v hale, vedle měla postýlku s malou a pozorovala jsem střídavě nástěnné hodiny a vstupní dveře. Bylo už deset večer a Sakura nikde. Valdemar sešel dolů a oba jsme na sebe pohlédli. „Jste nervózní…“ řekl. „A co má být?!“ vyštěkla jsem. „Nic, nic jen… to, co se tu děje mi připomíná událost před rokem ve výzkumné stanici. Co nám hrozí?“ Pohlédla jsem zase na hodiny a přála si, aby se čas zastavil. „Smrt,“ řekla jsem. „Hrozí nám smrt.“ Viděla jsem, jak se ten blbeček začal třást. Raději schoval ruce do kapes, abych mu neviděla na prsty. „Zase…“ řekl tiše. „Být vámi tak si dole vezmu třeba rýč a až uvidíte chlapa se lví hlavou, neváhejte a zabořte mu ho do mordy.“ Asi čekal, až se začnu smát a dám mu najevo, že šlo o vtip. Na jeho místě bych si to myslela taky. Ale do sklepa skutečně zašel. A pak jsem zaslechla, jak se kutálí ze schodů. „Jste v pohodě?!“ „Jo!“ ozvalo se. „To jen… strmé schody!“ Co budu dělat, až hodiny odbijí půlnoc? Asmodeus se sem může pokusit dostat anebo bude vyčkávat. S pistolí, kterou Sakura má, by to tak hrozné být nemuselo. I když… ani pořádně nevím, jak se pistole ovládá. Valdemar se vrátil nahoru vyzbrojen šroubovákem. „Na co šroubovák?“ zeptala jsem se. „Zarazím mu ho do oka.“ „Skvělý nápad… zatímco on tě rozdrásá svými drápy!“ „Co je to za chlapa?“ ptal se ten ňouma. „Chlap se lví hlavou.“ „Teď vážně, Luciano.“ „Chlap se lví hlavou!“ Usedl na pohovku vedle mě, ale nespustil ze mě oči. „Co dělá boxerská šampionka tady?“ „Snaží se vybojovat si život.“ „Tak jinak… co přiměje nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy viděl, přijet sem do Anglie?“ „Víte, kolik lidí už mi tohle řeklo? Co čekáte, že udělám? Vrhnu se vám do náruče? Chmm, ani byste mě neunesl.“ „Přemýšlel jsem a… vím o vás, že žijete v Los Angeles sama. Už teď jsem opustil rodnou zemi, abych mohl pracovat pro Kasumi, ale mohl bych jít ještě dál.“ „Já vaše služby nepotřebuju.“ „To je škoda. Myslel jsem, že by vám prospělo mít více času pro sebe.“ Neřekla jsem na to nic a on se rozpovídal. „Možná by to chtělo se trochu více poznat. Narodil jsem se v Trondheimu, kde jsem vyrůstal, vystudoval univerzitu a nastoupil do práce jako vědec zabývající se seizmickou činností. Dá se říct, že práce byla můj koníček, dokud jsem se nedostal na výzkumnou stanici nedaleko Hekly. To, co jsem tam zažil, mě…“ „Není to nic v porovnání s tím, co zažiješ, když okamžitě nezavřeš hubu!“ řvala jsem, zatímco se mi po čele valil pot. Kde sakra je ta Sakura?! „Ehh… a… směl bych vás ještě požádat o autogram?“ „Jasně,“ řekla jsem a on přinesl zápisník a tužku. Napsala jsem tam: ‚Ještě jednou otevři hubu a donutím tě to sežrat.‘ Když to dostal zpátky, ani necekl, ale mě bylo jasné, že zanedlouho zase začne žvanit. Když se blížila jedenáctá večer, nedalo mi to a Valdemara zaúkolovala. „Teď hned půjdete do vesnice a z ní dál rovně podél proudu řeky. Dojdete k pěknému rodinnému domku, kde bydlí Sakuřina kamarádka. Zjistíte od ní, kde je Sakura. Pokud někdo ví, kde teď Sakura je, pak to bude ona. Pochopil jste?“ „Ehh a když to udělám, budeme si tykat?“ „Když to uděláte, nezlomím vám ruku! A do půlnoci ať je Sakura tady!“ Měla jsem s tím přijít mnohem dřív, ale já do poslední chvíle věřila tomu, že Sakura ví, co dělá. Teď jsem dokonce přebírala tu možnost, že ji Asmodeus přepadl. Kde mám tu jistotu, že démon z Pekla bude hrát fér? Je to přece... démon z Pekla! Sakura *-* Do nemocníce mě přivezla sanitka. Vzpomínám, že jsem byla po většinu času při vědomí a zoufale se lékařů domáhala odpovědi na jednu otázku – 'budu v pořádku?' Následovalo vyšetření a operace. Když jsem se probrala na pokoji v přítomnosti sestry a doktora, moje otázka se změnila na: 'kolik je hodin?‘ Asi si ťukali na čelo, ale pro mě to bylo neskutečně důležité. Stejně mě ale jen sáhodlouze uklidňovali a informovali o mém stavu. Prý, že musím v nemocnici zůstat ještě tak týden, budu se léčit z popálenin a rehabilitovat. Blesk mi sjel po pravé části těla – rozsekal mi ruku, bok i nohu. Měla jsem na polovině těla fakt dost hnusný a bolestivý popáleniny. Co bylo horší, těžko jsem dokázala hýbat zasaženou rukou i nohou. Zvednout paži až do úrovně ramen byl pro mě nadlidský úkol. Ale když mi pak doktoři řekli, že už je osm hodin pryč… okamžitě jsem se zvedla z postele připravená odejít na revers. Jen, co jsem se postavila, šla jsem hned držkou k zemi, protože v té noze jsem skoro neměla cit. Byla jsem tak zesláblá… A přesto jsem trvala na svém – jdu domů! Takže jsem se držela stěny, vláčela za sebou nohu, potila se vinou horečky a obcházela doktora, co na mě řval, abych okamžitě ulehla na postel. Ani hovno… Zjistila jsem, že se udržím na nohou, že s velkými obtížemi jsem schopná chůze. Sice se mi motala hlava a cítila jsem, že se každou chvíli pozvracím, ale vyšla jsem až na chodbu. Na sedačce nedaleko mého pokoje seděla Miranda a můj fotr. Instinktivně jsem si sáhla k pasu… a kdybych tu pistoli čirou náhodou nahmatala, zastřelila bych ho před všemi těmi lidmi. Fotr okamžitě vstal a něco do mě hustil. Byla jsem moc slabá na to mu rozbít hubu. Miranda mě rychle podepřela a něco říkala. Myslím… mluvila o bolesti a návratu na pokoj. Ne! Já nemůžu, tohle prostě nemůžu! „Miri…“ zašeptala jsem. Ne že bych se bála lidí, co mě uslyší, ale těžko se mi mluvilo. „Já musím pryč. Okamžitě pryč. Pomůžeš mi?“ Zvláštní… Vnímala jsem svá slova, ale ty Mirandiny jen zčásti. Dobelhala jsem se k nějakému pultu. Stála za ním sestra. Bohužel ne ta moje. „Haló! Jdu pryč a… chci své věci!“ Něco zamručela. Znělo to jako ne. „Tak… kde se podepisuje ten podělanej papír? Já jdu pryč!“ řvala jsem nebo jsem si to alespoň namlouvala. Ve skutečnosti jsem si akorát způsobila bolest v krku a chrapot. „Miri? Ať mi dají ten papír. Já to podepíšu a… stačí otisk palce?“ zeptala jsem se sestry, když mi došlo, jak se třesou ruce. Něco tam plácali, já nevím – nerozuměla jsem. Doktoři, sestry, do toho fotr... všichni něco blábolili. Nad pultem visely na zdi digitální hodiny. Byly dost velké a to bylo zatraceně dobře. Přimhouřila jsem oči a snažila se přečíst čísla na displayi. Osm a… to je dvojka nebo trojka? Poslední číslo byla nula, to ještě poznám. Uch, bože! Musím být do půlnoci ve formě a doma. Už mě to tady nebavilo. Opřela jsem se rukama o pultík a zařvala: „Tak kde je kurva ten hajzlpapír, co ho mám podepsat, abyste mě nechali jít?!“ Jo, tohle bylo dost hlasitý, alespoň myslím. Slyšela jsem spoustu keců, co se slévaly v jeden jediný. Žvanili něco o bláznovství a těžké nemoci. Těžký to bude až se něco stane Naomi. Snad díky postavení mé ségry se na pultu přeci jen objevil papír. Nevěděla jsem co to je, ale věřila jsem, že tím neupisuji duši ďáblu, ale dávám sbohem těm kurvám tady. Popadla jsem tužku, načmárala tam velké S a ještě smajlíka a šla jsem. Připadala jsem si volná jako pták a moje věci ať si strčí do prdele. Tu svini z Pekla zabiju i v tom pyžamu, co mi dali. Vypotácela jsem se ze dveří na čerstvý vzduch a hlavně na déšť, který mě přeci jen probral. Sice mě teď zase chytla hlava, ale měla jsem pocit, že vnímám. Ohlédla jsem se za sebe, kde byla Miranda. „Miri, můžeš sem přistavit auto? A kde mám pistoli?“ „Tu ti nedám, Sakuro! Nemůžu! Ale nechala jsi ji v autě. Můžeme se na Warmhill zastavit, ale ty bys měla hlavně odpočívat! Děláš hroznou chybu! Pojď, nevrátíme se ještě do nemocnice?“ „Ne! Nemůžu ti říct proč, ale věř mi, že musím na Black Mirror. Je to otázka života a smrti! A nejen mojí.“ Opřela jsem se o sloupek před nemocnicí a opatrně si sedla na schůdky. Stříška nade mnou nebyla, takže jsem seděla v mokru. Zírala jsem na silnici, po které projížděla auta a doufala, že se tu brzy ukáže Miranda se svým vozem. „Holčičko,“ ozvalo se mi za zády a já zase instinktivně sáhla k pasu. Bože… Kdyby na to přišlo, zastřelím ho i kuličkovou pistolí! „Nechoď ke mně!“ zařvala jsem a snažila se vstát. Au, ta noha na tom byla blbě! Otočila jsem se a pohlédla na vrcholek schodiště. Vedle schodiště byla dlouhá rampa, to aby se do nemocnice snadno dostal každý včetně vozíčkářů. Fotr, ta zasraná vražedná svině, po římse seběhla dolů. „Nepřibližuj se!“ křičela jsem až ven vyšel i nějaký doktor. „Už ani krok!“ „Holčičko.“ kroutil hlavou fotr a naříkal. „Mrzí mě, co se přihodilo, strašně mě to mrzí! Dal bych všechno na světě, abych to vrátil zpátky!“ „Tak umři! Umři, umři slyšíš? Tím to všechno zachráníš! Hlavně už umři!“ Couvala jsem před ním, klepala se a myslela jen na to, jak se ho zbavit. Miranda zastavila před domem a zatroubila. Vyběhla ven, otevřela dveře na zadní sedadla a pospíchala mě doprovodit do vozu. „Pojedu s vámi!“ křičel fotr. „Nemůžeš zůstat samotná, holčičko. V tomhle stavu určitě ne!“ Bože… ale musím ho přetrpět. V mém autě na Warmhill je Valkýra. A až mi ta pistole pomůže zabít tátu, vdám se za ni! Já se vdám za pistoli! Během cesty na Black Mirror jsem musela usnout. Ale v blízkosti toho našeho kousku půdy jsem se rychle probrala a zpozorněla. Fotr stále žvanil… Myslím, že žvanil i když jsem usínala a teď žvanil stále. Že ho to mrzí, že tak to nechtěl, že bych se měla vrátit do nemocnice a tak dále. Miranda konečně zastavila před brankou na Warmhillský hřbitov a já vyběhla ven ke svému autu. Otevřela jsem dveře a na zadním sedadle našla magickou sekeru a moji pistoli! No, první dobrá věc, co se mi dneska přihodila. „Miri? Kdepak jsi?“ Stála kousek ode mě, ale trvalo mě si ji všimnout. „Domů už to zvládnu sama. Fotr mě tam odveze, že jo tatínku?“ Nevím, jak se na to fotr tvářil, ale Miranda se k odchodu neměla. „Nemůžu tě nechat samotnou.“ „Ale můžeš! Díky za pomoc, Miri. A dej si pozor na ten sporák – radši vař na ohništi, jinak to bouchne!“ Postávala jsem u auta a doufala, že Miranda, co nejdříve odjede. Neměla se k tomu. Pořád se na mě po očku dívala a muselo jí být jisté, že něco chystám. Byla to sakra fakt hodně trapná situace. Já doufala, že Miranda konečně zmizí, ona doufala, že já a fotr konečně zmizíme a fotr čuměl na věž kostela. Možná si vůbec nepřipouštěl, že ho zastřelím, anebo byl po tom všem tak na sračky, že mu to bylo jedno. Horší bylo, že čas kvapil a já opravdu nechtěla, aby fotr zavinil další hrůzu, byť nepřímo. Nakonec jsem sedla za volant svého auta a nastartovala motor. „Sakuro!“ křičela Miranda i fotr současně. „To přece nemůžeš!“ „Hovno nemůžu!“ vykřikla jsem zklamaně a vyrazila po cestě domů. V té hnusné tmě se jelo blbě, ale to nebylo to nejhorší. V pravé noze jsem neměla pořádně cit. Kurva... já vlastně jen odhadovala jestli a jak moc tlačím na pedály. Do háje! Konečně jsem se doploužila ke křižovatce nedaleko mého domu, když se zpoza stromů přímo na cestu vypotácela nějaká postava. „Nééé!“ zařvala jsem a prudce otočila volantem ke krajnici. V nastalém zmatku jsem místo brzdy, dupla na plyn... Au... Bolela mě hlava... A něco tady bzučelo, ne houkalo nebo... troubilo! Pohnula jsem se a troubení ustalo. To je super. Ale hlava mě bolet nepřestala. Otevřela jsem oči a ve středu volantu viděla krvavý flek. Musela jsem si rozflákat hlavu... a auto. Kasumi mě zabije. Pokud nestihnu umřít sama. Nahmatala jsem záklopku u dveří a otevřela je. Vysoukala jsem se ven a zapadla tváří do bahna. Ah, kurva. „Eh, héj?!“ křičela jsem. „Héj, přejela jsem vás?!“ Nikdo se neozýval. Tak asi ano. Super... Eh, něco na mě káplo. A zase. Divný, myslela jsem, že přestalo pršet. Převalila jsem na záda a otevřela samým zděšením hubu. Nade mnou stála mohutná chlupatá a dvoumetrová obluda se lví tlamou. Z tlamy mu tekly sliny a z postavenýho ptáka vlastně taky. Bože... Nezvedla bych se, vím, že bych to nesvedla, takže jsem se jen odstrkovala rukama a klouzala po bahně dál mezi stromy. „Od Lovkyně jsem očekával víc,“ řekl hnusným vrčivým hlasem. Mlčela jsem. Bylo mi jasný, že ať už řeknu cokoli, stejně si nepomůžu, takže jsem se jen plazila dál. Od
Podobné dokumenty
Lukáš Konvalina
kolegové, lidé ve výtahu, lidé na ulici i samotní zákazníci. Nemohli z mých paží odtrhnout oči
a ten jejich udivený nechápavý výraz… Jako kdyby viděli strašidlo. Fungovalo to takhle asi
dva týdny a...
Tvář šelmy - Adventurista
Samael chytil svoji sestru a zvedl ji až nad hlavu. Nezdálo se, že by se Lilith čehokoli bála,
ostatně nikdy tomu nebylo jinak. Cura sice v Pekle sloužila jen necelé čtyři roky, ale za tu
dobu se ...
Citáty - Adventurista
přišla na to, jak to zastavit, nicméně cena byla o poznání vyšší.
1978. Luciana po dokončení školní docházky opustila maloměstskou školu a vrhla se do víru
zemědělského studia ve městě. Už tady ale...
e-zinu - Zprávy.cz
pouze specifickým účelům. Mnozí jí putují dobrovolně,
hledají prostředí, ve kterém nebudou omezováni regulemi
Galaktického Milieu - společenství, které k sobě přijalo i
lidstvo. Jiní jsou vyhnanci ...
Zúčtování - Adventurista
„Vím, že teď pracujete u Harryho, ale rád bych vás na čas zaměstnal jako chůvu pro malého.
Ehh, jestli odmítnete tak to pochopím, nemusíte se obávat.“
Denise se ale rozzářila štěstím podobně jako p...
Krajský soud v Brně odsuzující rozsudek zrušil
rozhodnutí správního orgánu, jímž se pravomocně rozhodne o tom, zda Marie D. měla či
neměla ke dni svého úmrtí československé státní občanství. Pakliže za této situace byla na
obžalované (coby star...
Lukáš Konvalina
IV – Panství zatracených....................................................................................................... 49
V – Propast věčnosti.................................................
