Karel Hynek Mácha: Slavné ticho panovalo

Karel Hynek Mácha: Slavné ticho panovalo

Karel Hynek Mácha: Slavné ticho panovalo
melodram
Postava
Karel Hynek I.
Karel Hynek II.
Lori
Dívka (žárlivé Loriino Já)
Vypravěč
První osoba
Druhá osoba
Obsazení
Matouš
Jakub
Danica
Klára
Eva St.
Hana P.
Hana B.
PROLOG
1. Ani labuť ani Lůna
2. Prolog
Vypravěč [Eva St. – playback]:
Slavné ticho panovalo na hřbitově, jaké jen v temné,
úzké úžlabině, kdy člověk klesne v chladnou smrti
náruč. Slunce zacházelo, poslední trávou blízkých
pahorků posílaje na hroby papršlky, když domů
odcházeje spatřím jednoho z řádu bratrů kapucínů.
Černá brada vyvyšovala hrůznost bledých líc a oči
černé zhluboka doutnaly.
Slavné ticho panovalo. Nedaleko mě před nově
navršeným hrobem stane státi, stíraje si slzu z oka za
malou chvíli patří k nebi a klekna u hrobu hlasitě se
modlí.Jda okolo něj slyším, že se modlí z Jeremiáše
proroka.
První osoba [Hana P.]:
Neplačte mrtvého, aniž jej litujte, ale ustavičně plačte
nad příčinou toho, kterýž odchází; neb se nenavrátí
více, aby pohleděl na zemi, v níž se narodil. Když
vyjde z vlasti, nenavrátí se více; ale tam v tom místě,
kamž jej zastěhuji, zemře a země této neuzří více.
Druhá osoba [Hana B.]:
Slavné ticho panovalo na hřbitově. Slunce zacházelo,
poslední trávou blízkých pahorků posílaje na hroby
papršlky… A země této neuzří více.
3. Má panenko, neplakej
SCÉNA PRVNÍ
4. Karel Hynek I. [Matouš]:
Lori!! Zvolání může být nahráno jako echo.
Oblaky pode mnou. Oblaky u mne. Oblaky se valily
temněji. Světlo. Zas tma. Visel jsem pod vrcholkem.
Noha se třásla… Itálie! Mluvili jsme o Benátkách.
Nad oudolím jsem viděl Bruneck hrad. Ostré skaliny
obzoru. Zřícenina v kopci. První vlašská hospoda. Řeč
jako krupobití. Hudba. Vyzvolávání ženských.
Aplaus. Smích v noci… Dvůr… Holubi… Vracím se
domů…
Lori [Danica]:
Hynku! Zvolání může být nahráno jako echo.
Pořád se touláš. A já tě pořád čekám v Truhlářské
ulici.
1
Přichází Hynek, může volat jakoby z echa Aplaus, Lori
přichází, sledu je ho žárlivě. Matouš si dá klobouk na
hlavu.
Prohlíží kabelku, něco hledá, vybere klíče, jestli si je
chce vzít. Hynek nic, Lori dá sklesle klíče do kabelky a
pokračuje v textu.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Lijavec na Dobytčím trhu, žádný nešel v poledne,
dvanáct se zvonilo, voda se valila. Pes vlekl za sebou
v mokru ocas,
Pak dráteník…
Lori [Danica]:
Dráteník… ?
Karel Hynek I. [Matouš]:
V plášti zaobalený člověk jiný, z Nekázanky vyšlý,
pěst na čele, zuby zaťaté, pro šero není vidět kdo.
Dráteník zpívá, že není vinen své bídy. Onen však
boje se smrti i miluje život, sám jej i opět ničí.
Mluví zrychleně.
Zapadající i vycházející blesky a hrom, uhodí, plamen
svítí; dráteník vyhlíží červeně, a plamínek, jak by za
kloboukem šlehalo mu červené péro…
Lori [Danica]:
To bolí, Hynku! Přestaň už! Nemluv!
Karel Hynek I. [Matouš]:
Lidé myslí na zemi, a tudy jako by i ona myslela, oni
jsou co žilky mozku…
Lori [Danica]:
Hynku! Co mi to povídáš! Pojď se mnou na tureckou
muziku…
Karel Hynek I. [Matouš]:
Na tureckou muziku? Později, Lori. Pozoruji lid do
Hvězdy spěchající; kolem po silnici smutné hlasy
žebráků obvyklým způsobem se mísily v hlučné
radovánky oných, kteří hlasitě se chechtali a bavili,
aby neviděli slepých, neslyšeli zvonky němých…
Lori [Danica]:
Hynku! Třeba aby se nevytrhli z důmínek, že ještě
radostné může být v světě přebývání…
Dívka [Klára]:
Mluví k Lori, podsouvá jí žárlivý obraz.
Holka u Bráníka přelízala přes potok po stativu okolo
mlejna, nejdříve přinesla dolky, pak šla pro polívku
starému, co seděl na mezi…
Lori [Danica]:
Znepokojeně.
Holka? Holka u Bráníka, co přelízala přes potok?
Dívka [Klára]:
A pak donesla polívku starýmu, co seděl na mezi …
Karel Hynek I. [Matouš]:
A mně pravil, že již musí být hodina, slunéčko že již
jest daleko.
Lori [Danica]:
Vyčítavě.
Kudy se pořád touláš, Hynku?
Dívka [Klára]:
Naléhavě k Lori.
Toulá se. Mezi flašinetáři. Pozoruje hadrnice. S
pískem. Jablečnice, Nosičky, Husařky. Drvoštěpi.
Fiakristy. Vaječný trh…
Lori [Danica]:
Vzlyká.
2
Lori si pohrává s plédem. Potom zabalí do plédu Hynka
Hynek odhodí pléd, jde dopředu.
Lori zvedne pléd a stylizačně začne plakat.
Zase plače,sklesle, protože Hynkovi nerozumí. Potom
změna: rozverně pojď se mnou na tureckou muziku Lori
naznačuje tanec na muziku s plédem okolo pasu.
Lori svádí Hynka k tanci, Lori couvá, nechá padnout
pléd.
Neprosí ho, ukazuje se nad ním, je překvapena.
Převyšuje ho v této větě. Náznak tance, podupává do
taktu.
Dívka přichází s košem prádla, zkusit nohou jaká je
voda
Položí koš
Dívá se na Lori, jak v transu tančí, zavolá Lori, Hynek
zůstává v pozadí scény, sedne si, vytáhne si notýsek,
chvílemi je pozoruje, chvílemi zapisuje
Lori jde k ní, potom si Dívka klekne a začne máchat,
Dívky se dívá na Lori a říká text, Lori přiklekne a Dívce
a přidá se k Dívce
Až do začátku hudby
Pokračují v máchání prádla, pohyb nemusí být
v souznění s hudbou
Lori přestane ždímat, přemýšlí a zopakuje udiveně větu.
Miro, postupně osvětluje Hynka, ten vystupuje z pozadí
s ohledem na dívky, postaví se a jde k dívkám. Dívka se
postaví, Hynek jí vezme spodničku z koše, Dívka ho
pleskne, Hynek nechápe, co se stalo. Lori vyčítavě k
Hynkovi, vrací se k žárlivosti
Dívka se k ní přidává, ostře obviňuje, musí prožívat
zklamání
Vezme pléd a vzlyká do plédu
Stylizovaně naznačuje pohyby tance, našeptává Lori,
musí vyplynout. Hynek nevěřícně kroutí hlavou,
nechápe, o čem mluví
A Střelecký ostrov Barvířský ostrov. A bály…
Dívka [Klára]:
Naléhavě Lori našeptává.
Bály, slečny neznající krásu okolí pražského, kdež
nikdy nebyly, netouží po něm, jen po tanci, v nocích
veselostím jsou přítomny, ve dne spí…
Lori [Danica]:
Ke Karlu Hynkovi – vyčítavě, skoro plačtivě.
… neb pilně pracují, a zemrou ani nevyjdouce z
města, v kterém se zrodily, třeba v dost vysokém stáří,
Hynku!
Karel Hynek I. [Matouš]:
Lori, nevyčítej a poslouchej. Syn jeden mrzák,
dlouhou ruku jednu, druhou příliš krátkou mající,
kyčel vysazený, přitom od obličeje velmi krásný
chodil po opovrženlivých místech, otec sám sebe trápí
i jeho vtipem svým, až posléze syn jej
otráví…Poprava syna… Posloucháš, Lori?
Lori [Danica]:
Nerozumím. Každé tvé slovo bolí.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Co kdybych řekl, že jest i to, co rozumem, co
obrazotvorností pochopíš? Proč řekneš, že to a ono
jest?
Dívka [Klára]:
Poněvadž to okem pochopíš…
Karel Hynek I. [Matouš]:
Což kdyby rozum – obrazotvornost jen smysly byly,
ač je smysly nejmenujeme? Býti, jest – pouhé to
formy jsou.
Lori [Danica]:
Přijď za mnou, k nám, Hynku, dolů do Truhlářské
ulice. Budeš mi pomáhat rantlovat. Udělám všechno,
abys nebyl mrzutý.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Pozdě uvečer jsem byl s Lori na turecké muzice. Stáli
jsme v domě; ona za mnou se schovávající kladla
hlavu na rameno mé.
Lori [Danica]:
Večer po západu slunce byli jsme na kopci nad
hřbitovem.
Dívka [Klára]:
Hejna vlaštovčí se chystaly k odchodu.
SCÉNA DRUHÁ
5. Karel Hynek I. [Matouš]:
V odpoledních hodinách chodil jsem po kopcích nad
novoměstským hřbitovem. Krásná jest odtamtud
vyhlídka na Prahu a obkličující ji hory, obzvláště při
východu a západu slunce. V dálce k půlnoci Milešov a
Košťál. Snad odlehlost, snad vyvýšenost jejich na
růžovém nebi jest, co budí touhu moji při spatření
jich.
První osoba [Hana P.]:
Ttajemná, zahalená – pozvolna, nečekaně přistupuje.
Touhu do dálky či touhu do výše.
Je možné slova „do výše“ nahrát jako echo.
3
Pořád vyčítavě
Snaží se zvrátit scénu, snaží se zaujmou Lori. Dívka
začne poslouchat Hynka, při popravě jí spadne koš
Lori nerozumí, co říká
Lori zase nerozumí, pomáhá Dívce sbírat prádlo
Dívka se zarazí
Lori po něm hodí ženské prádlo. Hynek, zvedne hozené
prádlo a mluví jakoby k němu
Lori ho chvíli pozoruje, jde k němu, Dívka dosbírá
prádlo. Lori mu vytrhne prádlo a promlouvá k němu
Dívka s koketními pohyby věší prádlo na dvě židle
Hynek jde dopředu, jakoby komentář k divákům
Lori je nadšená, protože je po jejím
Dívka smutně, až sklesle, podívá se na pověšené prádlo,
vezme prázdný koš a odchází
Stylizovaný tanec na hudbu, při změně hudby přichází
Dívka, zavolá si Lori a začnou sbírat prádlo. Hynek
odchází do stínu, Dívky se začnou pošťuchovat a sbírají
prádlo, potom odchází ze scény. Hynek přichází na
scénu a čte z deníku
Hynek je rozpolcený básník, proto střídání herců, Jakub
bude muset vystoupit z řady a jít na scénu
Naznačují pohřeb
6.
7.
8.
9.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Později jsem četl na hřbitově ruský nápis na náhrobku
Heleny Tělepněvny. Víme, že země necítí s námi…
Druhá osoba [Hana B.]:
Hlubokým hlasem, jako ze záhrobí.
A přeceť smutno pomysliti, že někdy cizá (pozn. je to
opravdu tak to není překlep!) země obdrží prach náš.
Karel Hynek II. [Jakub]:
Básník je rozpolcený, prožívá všechno v mnoha
podobách.
Ve čtyři hodiny byl pohřeb p. Josefa Hiebra. Sabina
šel se mnou za rakví. Nad hrobem jistého 18tiletého
jinocha, jméno jsem zapomenul – a co jest po smrti
člověka jméno jeho – pouhý zvuk. A ani ten ne – jest
někdejší hlas ohněm slitého zvonu, zaletlé světlo
vyhaslé hvězdy, nevyřknutá myšlenka umírajícího,
kořist zapomenutí…
Hoří I.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Nad hrobem bezejmenného pro mne jinocha viděli
jsme obraz: idea jeho velmi smutná výborně jest
vyjádřena. Na osamělém zeleně porostlém hrobě
malého hřbitova…
Dívka [Klára]:
Přichází nečekaně, položí K.H. ruku na rameno a
pokračuje v líčení obrazu.
… leží dívka bosa, prostovlasá, velmi chudobně oděná
objímajíc mohylu obličej svůj v trávu její skrývá… Od
zdí hřbitovních až k bráně táhne se zelenými lučinami
a pustým strništěm kolem dvou osamělých
hruškových stromů dlouhá, pustá pěšina – daleko –
daleko. Žádný po ní nekráčí.
Hoří II.
První osoba [Hana P.]:
Žádný po ní nekráčí, v celé krajině žádný - jako by v
šírém světě jediná dívčina či snad matka pozůstavši
osamělou měla putovati cestou.
Dívka [Klára]:
V celém obraze není ani jediného bytu lidského, ani
jediného zvířete, ani známka života.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Lori byla se mnou u tohoto obrazu, pak jsme šli, já,
Lori a Sabina ku Praze. Já jsem žertoval, že si ji
nevezmu. Uvečer jsme byli u nich doma. Otec a matka
šli na kafé. Lori lehla si na kanape…
Karel Hynek II. [Jakub]:
20. září šel dolů do kostela. Lori však nebyla hned
hotova, odešel. Pak stál před kostelem a když vyšedši
viděla, že nejde za nimi, šla s otcem a matkou k němu.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Odpoledne jsem Lori chtěl. Lori nechtěla. Juž oblíkla
šaty, bála se však ustavičně, že budu mrzutý.
Lori [Danica]:
Potom jsem se přece svlíkla a lehli jsme si u kamen,
aby na nás nikdo nepřišel.
Karel Hynek I. [Matouš]:
4
Může si svléknout kabát, scéna se zklidní, smutná
nálada, Dívka ho přichází svádět, stylizovaně naznačuje
tanec se sukní, skloní se, utírá si oči, jakoby začne trhat
kytky, pohazuje je, sype je Hynkovi na hlavu, dává mu je
do knihy, Hynek je vytřepává z knihy, potom se
odrecituje leží dívka bosá
Jakoby píše a čte po sobě, Dívka si zacpává uši, nechce
to slyšet. Nasvítí se na Lori, která si češe vlasy
Dívka uvidí nasvícenou Lori, která si češe vlasy, má
dva lavóry na židlích denní hygiena, vkusná, nenásilná
erotika. Dívka se zacpanýma ušima odchází ze scény.
Stáhl jsem klíč.
Lori [Danica]:
… svlíkal mne ze šatů. Vyzvedl mi sukně a díval se na
mne popředu, po straně i pozadu. Líbal na stehna…
10. Karel Hynek II. [Jakub]:
Odpoledne byli s Trojanem v Neureuttrovské zahradě
a lezli za holkama.
Dívka [Klára]:
Pak na svatém poli. Temnorudou oblohou valily se
husté dýmy nad Prahou.
Ráno v osm hodin byla próba na divadle. Odpoledne
se převlékl, šel do divadla, potom pro Lori a vystoupil
jako pastýř v Loupeži.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Druhý den uvečer jsem šel zase dolů k Lori do
Truhlářské ulice. Ptal jsem se jí, jestli kde byla, řekla,
že ne. Ptal jsem se jí, kdo jí přinesl ty štráfky, řekla, že
mutter. Odpusť jí Bůh, jestli mne klame…
Dívka [Klára]:
Čím to asi jest, že člověk, který svět zná a s ním jest
nespokojen, o člověku, kterého miluje a o kterém
pochybuje; vždy to nejhorší se domejšlí? A spíše
aspoň než o člověku, kterým jest mu lhostejný, a proč
člověka, na kterého jest žárlivý, za špatného má?
Karel Hynek I. [Matouš]:
Tyto dny mám velmi divoké strašlivé sny, i dnes se
takového bojím.
11. Vypravěč [Eva St. – playback]:
Byla chladná noc, hluboká tma kryla ouzkou mezi
skálami stezku, kterou časem o povalené lebky i kosti
lidské klopýtaje, mdlým se ubíral poutník krokem.
Daleká i dlouhá byla rozsedlina skalní; černá tma
kolem, vybledlé jen se mdle stkvěly lebky a ve vzdálí
na nejvyšší proti rozsedlině skále, pokryté ve vrcholi
sněhem věčným, stál kříž zaslepujícím ozářený
světlem zbledlé Lůny. „Dobrou noc“ – „dobrou noc“,
šeptal mdle; co ztracený papršlek Lůny zdála se před
ním vznášeti postava bledá, ztuhlou mu ku kříži
okazujíc rukou; než hlušící i hrůzně lkající vichr
jinými k němu mluvil slovy tajemnými. Za ním
planulo zoře; časem se chtěl ohlédnouti k
růžobarevným červánkům ozlacujícím stezku přešlou;
než bouře násilně tiskla ho vpřed a touha nevýslovná
táhla ho za sebou v neznámou zemi stezkou
neznámou.
SCÉNA TŘETÍ
12. Karel Hynek I. [Matouš]:
Lori! Lori!
zvolání je možné nahrát jako echo.
Odpusť Ti Bůh, jestli mne klameš!
Odpusť jí Bůh, jestli mne klame. Já ji neopustím, jestli
mne jen miluje, a to se zdá, vždyť bych si i kurvu vzal,
kdybych věděl, že mne má ráda; či je snad zvyklá
snášet, a chce jen aby si ji vzal – Bůh mne posilň.
Lori [Danica]:
Včera jsem mu pravila, že nechci do divadla. Že jest
5
Hynek si čte, zamyšleně může pozorovat Lori. Lori si
může zkoušet účesy, pomalu se prohlíží, decentně,
vkusně
Dialog mezi Hynky, Lori se pořád češe, vezme mu
zápisník, chce si ho přečíst, hystericky v něm listuje,
natrhne stránku, Lori se lekne a odhodí ho. Hynek
Matouš najde deník, zvedne ho, opatrně, rovná ho, dává
si vytržené stránky do kapsy.Na konci scény Hynek
prožívá hrůzu z toho snu a snaží se dostat pryč (klopýtá)
ze scény
Tma
Vrací se klopýtavě na scénu zároveň s ním přichází Lori
a sedá si do stínu k zrcadlu.
mi smutno.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Dnes jsem měl podivný sen; zdá se mi, že je toho
příčinou čtení lorda Byrona, Mickiewicze a zříceniny
bezdězské.
Karel Hynek II. [Jakub]:
Bůh vás chraň takových snů; jediný účinkuje snad na
celé živobytí.
Karel Hynek I. [Matouš]:
S touhy plným srdcem vstoupil jsem do světa, v
naději, že zlaté sny prvního svého mladiství v něm
uskutečněny naleznu, byl bych jej celý v náruč
obejmul; ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že
jsem zklamán…
Dívka [Klára]:
Chtěl květinu utrhnouti na nivě lunojasné, ale jako
ledochladná slza skropila rosa noční žoucí ruku jeho;
skloniv se k růži obdivuje krásu její, spatřil ji z hrobu
vykvítati.
Náznak oblékání, upravuje se v zrcadle
Náznak svlékání vestičky a převlékání, Lori se snaží být
krásná, upravuje se, rozervanosti Hynka ji nezajímají
Vstupuje dívka a pozoruje Lori, která se pořád
předvádí. Může některý pohyb zopakovat.Lori se
doupraví, vezme si rukavičky nebo kabelku odchází
Dívka vezme květinu, kterou bude mít za živůtkem,
může přivonět, a začne odtrhávat okvětní lístky
13. Ke křížku u cesty
14. Karel Hynek I. [Matouš]:
Hledal jsem lidi, lidi, jak se ve snách mých jevili. A
zočil jsem…
Karel Hynek II. [Jakub]:
… a zočil prázdné larvy, bez srdce na něho se
ušklebující, slovem, chtěje obejmouti ráj, přitiskl
pouze chladnou zem na svá lásky plná rozčilená
prsa…
Dívka [Klára]:
Oplakával sny ztracené, jen červánkové večerného
nebe, jen stříbrotoká Vltava, jen tmavé stíny
vlastenských hájů souhlasily se mnou, žal můj znajíce,
…
Karel Hynek II. [Jakub]:
Hynek pomalu odchází do stínu
…lidé ho vyvržencem nazývali.
Pořád otrhává, potom se zarazí, může tu květinu na
závěr roztrhat, potom jde do stínu, aby nerušila Hynka
15. Karel Hynek I. [Matouš]:
Pomalu se dostává do středu dění, Dívka si kleká na
Lori mi seděla na klíně… Najednou služka Róza
zem, dává hlavu do dlaní
vstala, lekla se, chopila se sklenice s vodou a pila. Já
jsem se vždy dříve na ni pozadu díval.
Karel Hynek II. [Jakub]:
Tak se světem v rozepři, se zničeným srdcem
nepoznán od nikoho, samoten žil v hluku světa…
Druhá osoba [Hana B.]:
Nemilován od žádného a nic nemiluje jako vyhnanec,
jenž na pustou se ukryl skálu jejížto neprohledná noc
černým závojem ho zahaluje…
Lori [Danica]:
Komu píšeš, Hynku, tato slova: A nyní se opovažuji
Kvapně přichází, skoro zakopne o Dívku, v jedné ruce
Vám zjeviti, co v každém dechu mém se opětuje, čím má dopis, v druhé obálku, rozhořčeně, čte z dopisu..
zraky mé zahořují a co ústa má ostýchají se
vyřknouti… že Vás miluji! Tak vroucně miluji, jakž
nikdo na světě ještě nemiloval!
Jakoby pochopila, že je její a pokračuje v dopisu, potom
Dívka [Klára]:
6
Neboť odvrácen od světa, jakož já jsem, jedině k Vám
hledím, jedině Vás milovati mohu!…
Karel Hynek I. [Matouš]:
Zlobil jsem se na Lori, že již všechno vím a že ji
nemiluji, ona stavěla se, že pláče, aneb plakala; oči
měla mokré…
Lori [Danica]:
Po večeři všichni mimo Rózy odešli… hrál si s mou
nohou, sundal punčochu, sedla jsem si na kanape…
Karel Hynek I. [Matouš]:
Sedla si na kanape, zvedla nohy a já jsem se díval…
16. Karel Hynek I. [Matouš]:
Sedla si na kanape, zvedla nohy a já jsem se díval…
Karel Hynek II. [Jakub]:
Vy se na něho horšíte skrze jeho řeči, to je ta nemoc
jeho… jak sám říká:
První osoba [Hana P.]:
To jsou vykřiknutí mého nejstrašnější bolestí
sevřeného ducha a kdybyste ve mně patřil, zplakal
byste, a ne horšil se nade mnou… Kdo půjde se mnou-- Každé století snad jen jednoho nalezne takového
nešťastníka … kdyby jich bylo více, nebyl by Bůh…
Dívka [Klára]:
Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl,
kdyby v něj mohl nahlédnouti, leč…
Vlastně jest každý člověk i uprostřed největšího davu
osamělý, poněvadž vždy rozumí jen sobě; co mimo
něho jest, jen jej k tomu vede, že sám sobě rozumí.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Ty jsi zemřela; byl to sen, že jsem věřil, že pro krásu
tvou nemožno tobě zcela zajíti, však co jsem viděl
krásného na tobě než tělo tvé, a to právě jest, co zajde;
tehdy dobrou noc tobě v zemi této, mě odnese loď
přes moře v jiný díl světa.
První osoba [Hana P.]:
A byť i nesmrtelnost byla podílem nám, co jsem
miloval, nespatřím více ani prach náš spojen nebude
nikdy, mezi mou a tvou hrobkou bouří oceán…
Druhá osoba [Hana B.]:
Leč až někdy poslední dech můj s růžovými
červánky vzplane nad obličej země, smísí se a spojí s
tvým pevněji, nežli by nám v životě spojiti se bylo
možno.
Karel Hynek I. [Matouš]:
Rozmilí rodiče a ty, Lori, proč mi nepíšete? Což jest
to žert tak dlouho tady sám a sám, nic nedělat, kam a
co mohu myslit, než jak je v Praze Vám? Že ne všem
dobře, to vím beztoho. Lori nemocná, sny Ludvík
snad mrtev, což nevědí moji rodiče, jak by jim bylo,
kdyby musili od umírajícího syna odejít? Což jste
nevěděli, jak mnoho mi na tom záleží, vědět, co jest s
vámi? Ty ouzkosti, co mám každou noc! Jen jistotu
chci mít, nejistota nejvíc trápí!
Teď jsem sám a sám… marné volání…
EPILOG
17. Vítr věje
7
si znovu dává hlavu do dlaní, Lori se zděšeně podívá na
Dívku, dojde jí váha dopisu a roztrhá ho. zády se otočí
k divákům. Komentuje to, co mu Lori před chvílí řekla,
opakuje její slova, čte z deníku
Lori se otočí, osuší si slzy, začne znovu bojovat. Může
naznačit náladu
Lori si může decentně nadzvednout sukénku. Dívka je
občas pozoruje
Hynek pozoruje Lori, jak se předvádí, vábí ho. Potom se
opře o židli. Hynek odchází z jeviště
Hynek,Jakub, to bude komentovat
Dívka se zvedá ze země, opráší si šaty a komentuje a
odchází ze scény
Hynek pomalu vchází na scénu, přichází k ležící Lori a
mluví k ní.
18. Epilog
Vypravěč [Eva St. – playback]:
Slavné ticho panovalo na hřbitově, jaké jen v temné
úzké úžlabině, člověk kdy klesne v chladnou smrti
náruč. Slunce zacházelo…jako stíny oblaků jdou přes
pustá strniště stopy po sobě nenechávajíce, tak časové
letí přes hlavy lidské, vzejde den, i vzejde květ, zajde
den usvadl květ, vyvstane noc, vysvitne hvězda, prchá
noc, i hvězda hasne, tak člověk se zrodí i vkrátce
umírá…
První osoba [Hana P.]:
Co bouřné mračno rozprostře se zpráva ta nad zemí
tou, a jako studená mlha přiléhá na prsa skal, tak žel
obklíčí srdce jeho;
Druhá osoba [Hana B.]:
A aj, plakati bude pro tyto palouky a zalká nad horami
vlasti své.
Lori [Danica]:
Lori se nadzvedne. Nebo playback
Dobrou noc, Hynku!
19. Slavné ticho panovalo
8