celý text - Aleš Briscein

s Alešem
Šampaňské
Rudolf Rouček
Janáček: Káťa Kabanová (ND Praha)
Aleše Brisceina znám už dlouho. Ne osobně,
ale z jeviště. Měl jsem to štěstí, a nebyla to
náhoda, sledovat jeho cestu mezi mezinárodně uznávané tenoristy. Od poloviny devadesátých let, kdy jsem pověsil režírování na
hřebík, vstoupiv do penzijního věku, a věnoval se své celoživotní zálibě – opeře. Brázdím Evropu křížem krážem všemi dostupnými dopravními prostředky, honím především
dramaturgické lahůdky, rarity a soudobou
tvorbu, ale ty musím prošpikovat operními
evergreeny se špičkovým sólistickým obsazením a bohužel v extravagantních režijních
koncepcích, které již nejméně patnáct let
zamořují operní provoz.
Takže nejprve vzpomínka. Navždy mi utkvěl
v paměti večer, kdy jsem Aleše Brisceina
spatřil poprvé. Bylo to někdy v polovině devadesátých let ve Státní opeře, to ještě byl
namísto dnešní honosné restaurace bufet
pro zaměstnance a jejich hosty. U jednoho
ze stolů mě upoutal mladý muž v krémově
světlém obleku obklopený rozjařenou společností mladých lidí. Plavovlasý s modrýma očima a sebevědomým pohledem. Náhodou jsme se setkali mezi dveřmi tváří
v tvář dávajíce si navzájem přednost. Situace podobná známé komické scéně z Verdiho Falstaffa „Prima voi!“ Za pár dní jsem
seděl na Trubadúrovi na svém oblíbeném
Brisceinem
místě v první řadě a do finální scény 4. ob- dejší ředitelky Státní opery Evy Randové
razu vpadla skupina Manricových stoupen- a pomohl vám ke startu. Jistě to bylo mé
ců v čele s Ruizem. Zazpíval první frázi, velké štěstí, ale Eva Randová byla velmi ne­
vzpurně se postavil, hodil hlavou a v očích důvěřivá ke všem doporučením, musela se
se zablýskla zvláštní životodárná energie. přesvědčit sama.
Těch pár dramaticky podaných tónů prozradilo mnohé, na jevišti se objevila osobnost, Takže jste neměl nic zadarmo? Neměl, mu­
přirozený pěvecký i herecký talent, budoucí sel jsem si cestu tvrdě prošlapat na malých
tenorová hvězda – Aleš Briscein.
rolích, jak říkáme, na čurdách. Ale nelituji
toho, byla to zkušenost k nezaplacení a ta­
Máte pravdu, byl to Ruiz, jedna z mých prv­ ké nejlepší cesta, jak zachovat hlas.
ních sólových rolí. Byl jsem tehdy ještě úpl­
Schválně, jestli si na všechny vzpomenu…
ný kandrdas.
Ruiz v Trubadúrovi, Posel v Aidě, ministr
Ale věděl jste už, co taková profese obná- Pang v Turandot, dvořan Borsa v Rigolettoší? Spíš jenom tušil. Vystudoval jsem pů­ vi, Šlechtic v Lohengrinovi, kníže Yamadori
vodně na konzervatoři klarinet a saxofon, v Madame Butterfly, Remendado v Carale jsem z muzikantské rodiny, vztah k hud­ men... Byly tu i střední a stále větší a větší
role – Váňa Kudrjáš v Kátě Kabanové, Tri­
bě byl asi v genech, otec byl také tenor.
quet v Oněginovi a Jurodivý v Borisi GodunoProč jste se nakonec rozhodl zpívat? Zpěv vovi, Medoro v barokní opeře Antonia Vival­
mě přitahoval vždycky, ale jak už to v životě diho Orlando furioso.
bývá, svou roli tu sehrála náhoda. Slyšel mě
profesor Miloslav Pospíšil a přesvědčil mě, A ten, teď si nemohu vzpomenout na jméže svou šanci zkusit kariéru operního pěvce no, co doprovází cikánku Zaidu v Turkovi
v Itálii… Tak to byl Albazar, ten měl i árii,
nemohu zahodit.
technicky dost náročnou. Tam jsem si oblí­
To jsou ty šťastné konstelace ve hvězdách. bil Rossiniho, který umožňuje uplatnit doko­
Záhy se stal Miloslav Pospíšil dramatur- nalé zvládnutí pěvecké techniky, brilanci
gem a svým způsobem i pravou rukou teh- a blýsknout se ve vysokých tónech.
16
H a r m o n i e
1/2011
fota archiv Aleše Brisceina a fota z incenací ND Praha © Hana Smejkalová
o s o b n o s t
Právě, Rossiniho tenorové partie nemůže místo carského Ruska volí současnost.
zpívat každý, ale vy jste v Turkovi zpíval Dnes je život o něčem jiném, a je celkem
později i Narcisa, tenorovou roli prvního jedno, zda se Oněgin odehrává v putinovoboru. Ano, původně to zpívali Američané ském Rusku nebo v Americe, v sauně, v hoGregory Mercer a Paul Brodene-Smith, kte­ dinovém hotelu, metru či na lyžích anebo
rým už skončila smlouva. Dona Narcisa u kontejnerů mezi paneláky. Snažil jsem se
jsem rád zaskočil, ale měl jsem na to pou­ najít moment, kdy se Lenskij takhle rozhod­
hé dva týdny, abych se roli naučil, byl to ši­ ne, ale nakonec slavnou árii musíte zazpí­
beniční termín, třebaže jsem měl ansámbly vat s lyrickým výrazem odpovídajícím Čaj­
oposlouchané.
kovského hudebnímu zpracování, bez
ohledu na všechno, co se režisér pokoušel
Nemýlím-li se, v jedné scéně jste vystupo- navzdory hudbě prosadit.
val v plavkách? Režisér Bednárik udělal
z orchestřiště jakýsi bazén, lezli jsme tam Obraťme raději list. Ve vaší dosavadní pěpo železných schůdkách. Věděl jsem to, ne­ vecké dráze hrál a stále hraje významnou
byl jsem tím zaskočen.
roli Mozart. Byl to Tamino, který mi pozvedl
sebevědomí. Zpíval jsem ho česky i v ori­
Teď je nahota na jevišti v módě. Děláte ginále, na něm jsem si uvědomil, jak je
„striptýz“ i ve vídeňské Rusalce. No, strip­ důleži­tá pěvecká technika, úcta ke stylu,
týz… Rusalka to svým příchodem zarazí. Ale frázování. U Mozarta musíte hledat stále vy­
víte, mně to problémy nedělá. Člověk je pla­ vážení, jeho instrumentální sloh vyžaduje,
cen za to, aby nejen zpíval, ale také vystavo­ aby fráze zněly lehce, přirozeně, stylově čis­
val své tělo na jevišti. Ovšem nejde o to být tě, přitom dramaticky, navíc třeba v ansám­
nějakým manekýnem na molu, ale v každé blech Così fan tutte i humorně.
situaci být postavou, vžít se plně do role
a pokusit se všechny ty režisérovy nápady Mozarta jste zpíval i v zahraničí? Belmonta
vzít za své, transformovat do nitra postavy, v Norimberku, Tamina několikrát v Japon­
sladit je s hudební charakteristikou, s pě­ sku a Koreji a Ottavia v Japonsku a na Slo­
veckým partem té které role.
vensku, ale každou roli jsem měl už ozkou­
šenou z Prahy, Belmonta z Plzně.
Nechci se vás ptát, jaký máte názor na
soudobé (tedy vlastně již letité) režijní tendence, pěvec (tedy v tomto případě herec)
je vždy tak trochu jako ta slečna, co čeká
na vyzvání k tanci, a nehodí se z vaší pozice práci režisérů, tedy de facto vašich zaměstnavatelů, hodnotit nebo posuzovat.
Názor mám vždycky, ale někdy je opravdu
vhodnější řídit se příslovím: „Když chceš ně­
co říct, tak mlč!“ Zatím mi nikdo dosud
kloudně, přesvědčivě nevysvětlil, proč je
soudobý kostým lepší než ten historický, do­
bový, dekorativní. Nezapomenu nikdy, jaké
krásné kostýmy navrhoval třeba Josef Jelí­
nek, jak si vyhrál s aplikacemi, jak uměl ná­
paditě pracovat s ozdobami. Respektoval
přitom nejen styl doby, ale i charakter po­
stavy, uměl pracovat s detaily.
To byla celá éra iluzivního divadla. Dnes nejde jen o to, že divadelní barvitost nahradila civilní šeď, ale často režiséři porušují těmito aktualizacemi logiku děje a motivaci
jednání postav, jako kupříkladu ten ve světě renomovaný režisér Andrei Serban, co
dělal v Praze Eugena Oněgina. Jak mohl
dospět k tomu, že vůbec nedojde k souboji,
nehledě na to, že místo zimního rána u lesa by se měl odehrávat souboj mezi hracími automaty. Jistě. Motivace souboje je
zpochybněná samotnou aktualizací, kdo by
dnes vyzýval svého kamaráda z tak mali­
cherných důvodů na souboj? Pro mě bylo
ovšem daleko těžší nalézt moment, kdy
a proč se Lenskij rozhodne pro takovou,
svým způsobem asistovanou sebevraždu.
Při představení Dvořákovy Rusalky ve vídeňské Volksoper
A co Smetana? Nemýlím-li se, byl to právě
Jarek v Čertově stěně, který napomohl
k vašemu přechodu ze Státní opery do Národního divadla, vysněné mety českých
pěvců. Národní divadlo má stále onu sym­
bolickou pověst Zlaté kapličky, omezil se si­
ce díky nuceným škrtům počet hraných titu­
lů, ale Národní divadlo má pořád svůj zvuk.
Když tam zpívám Prodanku nebo Rusalku,
vždy se mi trochu tají dech. To, že tady cho­
dila po jevišti Marie Podvalová, Marta Krá­
sová, Ludmila Červinková, že tady začínali
Karel Burian a Otakar Mařák, můj velký
vzor, že tady excelovali Beno Blachut, Ivo Ží­
dek a jejich role zpívám teď já, je zavazující.
Ještě dřív, než jsem zpíval Jeníka, jsem
ztvárnil Vaška. Roli jsem si zamiloval a to je­
ho „koktání“ byla interpretační lahůdka.
To je dnes obecný trend zbavit Vaška nálepky mentálně retardované postavy. Já si tedy myslím, že to byl záměr přes jeho „omezenost“ dokázat nesmyslnost podobných
smluv, jako byl Krušinův závazek, že si jeho
dcera musí vzít syna jeho věřitele, Tobiáše
Míchy. Já také chápu tuto smlouvu jako klí­
čovou motivaci Jeníkova jednání. On využije
chyby, že v dotyčné smlouvě není Míchův syn
uveden křestním jménem, a svým sňatkem
s Mařenkou naplní literu smlouvy, zachrání
tím Krušinův majetek a sám najde příležitost
srovnat své vztahy s otcem a stát se tudíž
právoplatným dědicem. Dnes tuto myšlenku
musím někdy obtížně prosazovat, protože řa­
da inscenátorů si myslí, že smyslem Jeníko­
vých činů je zesměšnit Kecala před celou
vesnicí a navíc ještě přijít k 300 zlatým.
Jeníka jste zpíval v řadě inscenací, nemýlím-li se, tak v Praze, Brně, Ostravě a také
v zahraničí. Sám jsem viděl vašeho Jeníka
v Paříži a Valencii a mohu jenom gratulovat… A co princ v Rusalce? Ten vám teď
přinesl úspěch ve Vídni. Princ je poměrně
složitá postava. Je pěvecky náročná, má za­
Viděl jsem Oněginů v poslední době spoustu. Všude se – až na vzázcné výjimky – naNahoře: Dvořák – Rusalka (Divoká Šárka, Praha);
dole: Mozart – Così fan tutte (ND Praha)
17
H a r m o n i e
1/2011
o s o b n o s t
Smetana: Prodaná nevěsta (Paříž)
peklité přechodové tóny a člověk ho musí
zpívat v naprosté dispozici (což je často zá­
zrak). Princ má několik poloh i nečekané
vnitřní zvraty, lásku k rusalce komplikuje
erotická nestálost, jakoby permanentní se­
xuální neukojenost, ale na druhé straně,
a to jsou klíčové polohy role, hledá smysl
v pokání a vykoupení. To, že nachází klid ve
smrti, je samozřejmě literárně umělecká
abstrakce a je na představiteli, aby tuto po­
lohu podal přesvědčivě. V normálním životě
zpravidla muž, který zavrhne partnerku, jež
ho v posteli neuspokojila, se k ní už nevrací.
Princ naopak zjišťuje, že bez rusalky nemů­
že žít, a umírá šťasten v jejím objetí, a tak
smývá smrtí svou vinu. Pro mě je setkání
s rolí téměř osudové, Dvořákova Rusalka
mě vždycky fascinovala.
A co Leoš Janáček? O Janáčkovy opery je
všude veliký zájem. Staly se kmenovým re­
pertoárem a v počtu hraných děl i repríz se
řadí dnes do první desítky nejhranějších
skladatelů. Mám v repertoáru vedle již zmí­
něného Kudrjáše také Števu, Janka ve Věci
Makropulos i Měsíčňana Harfoboje s ex­
trémně vysokou polohou ve Výletech páně
Broučkových, naposledy Borise v Kátě Kabanové v režii Roberta Wilsona. V Mrtvém
domě jsem zatím zpíval Skuratova v Japon­
sku a také Kedrila v Paříži. V animované
kreslené verzi Lišky Bystroušky jsem v hu­
debním podkladu pod taktovkou Kenta Na­
gana nazpíval dvojici Rechtora a Komára.
Janáček je především plastická deklamace,
ale snažím se, kde to úsečný rytmus jeho
pěveckých frází dovoluje, part co nejvíce
„rozezpívat“, melodicky rozvinout, u dirigen­
tů pro to nacházím zatím pochopení.
Zajímalo by mě, jak docilujete poměrně
značné proměnlivosti hlasové dispozice.
Při Lenského tklivé árii „Kuda, kuda udalilis…“ zní váš hlas jemně, až hebce, když
zpíváte charakterní role jako třeba Váňu
Kudrjáše, neřku-li Hejtmana ve Wozzeckovi nebo licitátora Sellema ve Stravinského
Dvořák: Rusalka (ND Praha)
The Rake‘s Progress, dokážete hlas přiostřit, tóny patřičně nabrousit. Pro mě je důle­
žitá především stylovost, určitým vodítkem
může být režisérova představa, ale hlavním
faktorem zůstává hudba. Zatímco romantic­
ká hudba Čajkovského dává vyniknout lyric­
kým polohám mého hlasu, samozřejmě
v partech italské operní literatury je každá
fráze nabita dramatičností a svárem vnitř­
ních konfliktů.
„nakopnout“ určité situace a žánr vám skýtá
netušené možnosti relaxace a humoru.
Co vše už máte na svém kontě? Nejprve
jsem v Netopýrovi „dělal“ dr. Blinda, poté Al­
freda a nyní zpívám Eisensteina. V Zemi
úsměvů to byl nejprve Gustav a posléze
princ Su-Čong, v Kálmánových operetách
Čardášová princezna, Hraběnka Marica
a Vévodkyně z Chicaga hlavní tenorové role,
také jsem vytvořil Stanislava, titulní roli
Proto jsou i vaše „belcantové“ role jako Al- v Zellerově Ptáčníkovi, a Henriho v Heuber­
fredo Germont, hrabě Almaviva v Lazební- gerově Plesu v opeře.
kovi sevillském, Ernesto v Donu Pasqualovi nebo vaše role poslední – Nemorino Všechny tyto party se vyznačují neobyčejv Nápoji lásky – tak plastické a výrazově nou náročností ve spojení fyzických a pěproměnlivé, od čisté lyriky k emocionálním veckých dispozic. To platí zajisté i pro muzijakoby sopečným výbuchům plným hněvu kálovou klasiku, především Leonarda
a exprese? Ano, opravdu miluji, když na Bernsteina. Ano, byl to Candide i Tony ve
scéně prýští gejzíry emocí a hněvu. V každé West Side Story. Já… všechny ty role samo­
scéně se snažím zúročit své prožitky a svou zřejmě považuji jenom za zpestření jídelníč­
životní zkušenost. Mohu vás ujistit, že i kdy­ ku. Je to pro mě takový úlet, duševní striptýz,
bych hrál tyto scény po stopadesáté, mají ale zároveň očista, krystalická podoba virtu­
pro mě stejně intenzivní náboj.
ozity a zábavnosti, které se tu snoubí. Ope­
reta mě láká a přitahuje, ale samo­zřejmě
Totéž se dá jistě říci i o vašich rolích z fran- jako takový malý doping a zároveň prověrka
couzské „velké opery“, jako byl Raimbaut tvůrčích sil, takový test. A to není nikdy na
v Meyerbeerově Robertu ďáblovi, Laërte škodu. Člověk by neměl nikdy létat v obla­
v Thomasově Hamletovi a Des Grieux cích, ale stát nohama pevně na zemi.
v Massenetově Manon. Tenorové party ve
francouzských operách jsou neméně pěvec­ Vraťme se ještě k vašim zahraničním vyky vypjaté, snad vyžadují ještě více nuancí stoupením. Nejvíce rolí jsem zpíval s paříž­
a rozmanitosti v recitativech.
skou operou. Bylo jich zatím přesně dva­
náct, jedenáct v Paříži a Zápisník zmizelého,
Zvláštní místo zaujímá ve vašem repertoá- pojednaný scénicky, na historicky prvním
ru opereta. Věnujete se jí už dlouho a rád, zájezdu pařížské opery do Japonska.
nemám pravdu? Na operetu jsme si zvykli
dívat skrz prsty. Pro mne má žánr své kouz­ Dvanáct. To je magické číslo. Dvanáct bylo
lo. Jednou je to syntetické divadlo, kde se apoštolů, dvanáct je znamení ve zvěrokrupropojuje zpěv, tanec a mluvené slovo. A ten hu a dvanáct je hodin od půlnoci do poledpunc „kýče“ mi naopak dává možnost od­ ne a naopak. Zanedlouho přibude třináctá.
stupu, sebeironie. Můžete se od postavy Mám už smlouvu na Káťu Kabanovou, bude
kdykoliv distancovat, vysmát se jejím ambi­ nově uvedena v březnu a na Paříž se moc
cím a zase s ní emocionálně splynout. Party těším.
nebývají lehké a dávají mi takovou tu radost
„ze hry“. Je to samozřejmě balanc, nechci ni­ Z těch dvanácti rolí jsem devět viděl, samo­
kdy spadnout do parodie, ale stačí mírně zřejmě v Japonsku jsem nebyl, ale slyšel
18
H a r m o n i e
1/2011
o s o b n o s t
Smetana: Prodaná nevěsta (Valencie)
Dvořák: Rusalka (Vídeň)
S autorem
jsem váš Zápisník zmizelého na koncertě, Berga a Stravinského mám za sebou i čtyři
také s orchestrem, na Wiener Fest­wochen. role z Richarda Strausse, z oper Bohuslava
To byl také významný mezinárodní úspěch, Martinů Kalidora ve Vojáku a tanečnici a Ni­
jde o velice prestižní hudebnědivadelní kolia v Řeckých pašijích, rád vzpomínám ta­
festi­val. Ale byly tu i další štace. O Belmon­ ké na Kristiána ve Weisově Polském židovi.
tovi v Norimberku už byla řeč, zpíval jsem Ze soudobých oper bych připomenul dvě ro­
také Števu v Její pastorkyni v Mexiku, Jan­ le v dílech Emila Viklického Faidra (Frajer)
ka ve Věci Makropulos v Madridu a rytíře a Oráč a smrt (Oráč), Lucia v opeře Zdeňka
Des Grieux v Massenetově Manon ve Van­ Lukáše Veta za vetu a v opeře Martina Smol­
couveru.
ky Nagano jsem si s gustem zahrál dokonce
i hokejovou legendu Jaromíra Jágra…
A také dvě role v Bergově Wozzeckovi –
Tambourmajora v Antverpách a Gentu Dá se vůbec všechno zvládnout? Někdy vás
a Hauptmanna v Lille. Obě představení zavolají narychlo a já bohužel nemohu. Tak
jsem viděl. Tam jste se „vyřádil“, groteskní jsem musel odříci Števu v Mnichově a prince
hyperbolizace byla dokonalá, expresivní, v Curychu, rovněž tak Káťu Kabanovou
přitom komediálně expanzivní, podtrhující v Madridu a Hubičku ve Wexfordu. A to ještě
deviantnost obou postav. Řada pěvců se, nemluvím o koncertech a nahrávání.
když může, všelijak vyhýbá moderní opeře
20. století. Mě naopak přitahuje její rytmic­ A co aplaus? To musí být silný doping! Víte,
ká proměnlivost, výrazová údernost, neob­ já když jdu před oponu sólo, tak si s publi­
vyklé modulace a intervaly, propojení tonali­ kem povídám, samozřejmě pomyslně.
ty a atonality. Každá role přináší obvykle
novou pěveckou zkušenost i dosud nepozna­ Když jste se v Paříži po vaší Prodané nené představitelské možnosti. Vedle Janáčka, věstě děkoval před oponou sám, a zaburácelo hlediště „bravo“, neubránil jsem se
dojetí. Totéž se opakovalo ve Valencii a teď
znovu ve Vídni při Rusalce. Musel bych za­
tloukat, že to s vámi v takové chvíli neza­
cloumá, ale život jde dál, a všecka sláva
polní tráva.
No, jen se nerouhejte! Ale já vám rozumím,
není dobré usínat na vavřínech.
Zatvářil se poněkud vzpurně, zarytě. Vyšpulil spodní ret a očima mu projel blesk. Ale
vzápětí následoval zase úsměv ohlašující
pohodu, klid, v tom úsměvu jakoby byla
chlapecká něha, rajská blaženost a zároveň
touha dobývat svět. Ale oči zůstávají ostražité, vyčkávající a zároveň tak trochu provokující.
be, neponížil se příliš a nezklamal ty, kteří
vám podali pomocnou ruku.
Aleš Briscein poté otevřel šampaňské, zátka vybuchla, šumivé víno perlilo a nablyštěné sklenky se rozezvučely. Tak abychom
si přiťukli, blíží se Nový rok!
Tohle „šampáňo“ jsem dostal darem od vel­
mi dobrých přátel v Paříži. Má případný ná­
zev: „La Diva“.
Tak na zdraví a další úspěchy! Připíjím
i jménem všech vašich ctitelek a ctitelů,
obdivovatelek a obdivovatelů, těch, co nosí
kytky a co si píší, žadoní o fotky a sbírají
vaše autogramy, i těch, co někdy u nás dosti pracně zjišťují vaše termíny. Těch zdánlivě „potrhlých“ holek, pro něž jste „Alešek“, i těch mládenců, pro které jste
prostě „Alík“, i těch ctihodných dam, pro
něž jste „Mistr Briscein“. Cha cha, no, to
jsem tedy vážně netušil.
Ti všichni tvoří zázemí operního umění už
po staletí a jsou od operního provozu neodmyslitelní. Umělci jsou pro ně nedostižnými idoly a jakýmisi bohy na Olympu. Můžete jim tedy prostřednictvím HARMONIE
vzkázat, na co se mohou v nejbližší době
těšit? Teď mě čeká Káťa Kabanová v Paříži,
v květnu to bude Belmonte v Únosu ze serailu ve Stavovském pod taktovkou šéfdiri­
genta Tomáše Netopila, léto strávím v Sal­
cburku, na snad nejprestižnějším festivalu
mě čeká Janek v Makropulos. Už jsem po­
tvrdil Andreje v Čajkovského Mazeppovi
v Berlíně a v jednání je Fidelio se Zubinem
Mehtou ve Valencii. Samozřejmě něco bude
v Praze nebo Brně, z Ostravy mě láme šéf
Jindra na Gounodova Roméa. Nevím ovšem,
co všechno budu stíhat, mé časové možnos­
ti jsou totiž omezené. Všechny moje aktivity
si můžete vyhledat na www.briscein.eu.
Už jste se někdy spálil? Jako každý. Ale tak Takže: „Prosit!“ A láhev skvělého šampaňuž to na světě chodí. Za vše se platí daň. ského se pomalu chýlila ke svému dnu. Co
Jde jenom o to, aby člověk nezradil sám se­ naplat, všechno jednou skončí.
Janáček: Věc Makropulos (Madrid)
19
H a r m o n i e
1/2011