soutěžní práce

Svět je nádherné místo pro narození
Na okraji střechy šestipatrového paneláku stála postava v dlouhém špinavém plášti, který
vlál dopředu v poryvech studeného větru. Postava stála čelem k ulici hluboko dole, na
samotné hraně, a dívala se přímo před sebe. Na nohách vysoké šněrovací boty s okovanou
špičkou, otrhané černé rifle, které na těle držely jedině díky koženému pásku s ocelovou
přezkou. Staré, kdysi bílé, triko s krátkým rukávem bylo samá díra a flek a plášť už taky není,
co býval. Pokrytý nesčetnými záplatami, neumělými stehy a dodatečně přišitými kapsami jen
podtrhoval vzezření oné postavy. Trochu zvláštně vypadala RAMka z notebooku, která visela
na krku a velké zrcadlovky s chromovaným povrchem a tenkými matně černými obroučkami.
Byl to asi dvaadvacetiletý muž s hladce oholenou tváří a upravenými vlasy černé barvy a
naoko nedbalého střihu.
Najednou pocítil přítomnost někoho dalšího. Neotočil se, jen vyčkával, co bude dál.
Najednou věděl zcela přesně, kdo to je. Smutně se usmál. Mrzelo ho, že tomu, co bude
následovat, bude muset někdo přihlížet a že to navíc bude zrovna ona. Jí chtěl ublížit
nejméně. Měl ji rád, ale nikdy nebyl schopný přesně říct proč. Možná pro její chápavost,
dobrosrdečnost, nebo snad až dětskou naivitu. A nebo proto, že i přese všechno, co jí svět
udělal, neztrácela naději v příchod lepších dnů. Možná se jednou dočká a ty dny skutečně
přijdou, ale on už u toho nebude. On ne.
"Blanko, Blaničko, proč jsi sem musela přijít?" prohodil smutným hlasem spíš k sobě, než
k příchozí.
"Proč?" zeptala se ho asi desetiletá dívka nechápavě.
"Protože já sem nepatřím. Ne do tohoto světa. Viděl jsem a zažil jsem věci, ze kterých
jsem na pokraji šílenství a na které bych chtěl zapomenout stejně jako si je uchovat v paměti.
Já... Nemám dost síly tu dál žít. Musím odejít. Musím odejít jinam. Věř mi, dlouho jsem o
tom přemítal, ale tohle mi přišlo jako jediné rozumné řešení. Snad mi někdy odpustíš, že tě
opustím..." vysvětloval a do očí mu vyhrkly slzy. Na tohle neměl sílu. Nikdy na tento
rozhovor nemělo dojít, jenže došlo a on nevěděl, jak má vysvětlit, jak má ospravedlnit to, co
se chystá udělat. Kdyby to aspoň nebyla Blanka, kdo ho zde vypátral.
"Co bylo tak hrozného, že to nejsi schopný ustát? Prosím, neodcházej! Potřebuju tě.
Pomůžu ti, jak jen bude v mých silách..." začala plakat, když ji došla nevyhnutelnost
nadcházejícího.
"Opravdu to chceš slyšet?" Povzdechl si. "Jestli je to skutečně tvé přání, tak ti ho splním.
Tohle poslední ještě ano." Sklonil hlavu a pevně semknul víčka, ruce v pěst. "Tak tedy
poslouchej. Ale upozorňuju tě, nebude to asi dávat velký smysl, budu skákat ze vzpomínky na
vzpomínku a budu vybírat podle úplně jiného žebříčku hodnot důležitosti. Budu vyprávět
podle toho, jak mi budou vzpomínky vyplouvat na hladinu vědomí."
Dívka se mu podívala na temeno hlavy, na chvíli potlačila pláč a překvapení se zračilo v
jejím obličeji. Pohled jí sklouzl na nápis, který měl na zádech olivově hnědého pláště. "I´m
different", stálo tam. Začínala chápat víc, než kdy dřív, proč tam má zrovna tohle. Červeným
sprejem nastříkané pozadí a na něm "ručně" černá písmena. Když jí bylo jasné, že bude
vyprávět z pozice, ve které se momentálně nacházel, přišla blíž a sedla si na zem.
Vyprávění první
Popadnul jsem Lilith, ve spěchu ji nacpal do brašny, přihodil nějaké peníze, taky mobil,
foťák, občanku, nějaké svíčky se zápalkama a brašnu zapnul. Hodil sem na sebe rifle, triko a
-1-
mikinu, do kapsy vrazil malý poznámkový bloček a propisku. Potichu jsem položil
přeplněnou brašnu na podlahu a začal se obouvat. Jelikož si boty nerozvazuju a v případě
těhle ani při obouvání, byl jsem hotový rychle. Ještě na sebe navlíknout bundu, popadnout
brašnu a alou ven z bytu. Byly tři hodiny ráno, rodiče i sourozenec spali a já chtěl, aby tomu
tak bylo i nadále. Opatrně jsem pomocí klíče zavřel dveře od bytu a napůl poslepu tápal ze
třetího patra dolů, ke dveřím, jež vedou na ulici. Tam jsem se dostal bez nehod, koneckonců,
tenhle výlet už byl takovým mým rituálem, který se opakoval dennodenně už nějaký ten čas.
Ve světle pouličních lamp jsem chvátal na jedno z náměstí, kde se nacházela kovová plastika,
která vypadala jako nějaké zvíře, jež ve škole chybělo, když vysvětlovali těžiště. Sáhl jsem do
kapsy od bundy, ve které se nacházela baterka a nachystal jsem si ji. Pomalým nenápadným
krokem jsem došel k oné plastice, chvíli postál a pak se sehnul a přikolíbal se mezi přední
nohy, mezi nimiž se nacházel otvor do útrob onoho zvířete. Vytáhl jsem baterku, rozsvítil ji a
kuželem světla vnitřek propátrával. Nikdo a nic uvnitř nebyl a nebylo. Vsoukal jsem se tedy
dovnitř a položil brašnu s věcma. V zadní části byla ukrytá deka a karimatka. Oboje jsem
vytáhl a rozložil stejně, jako jindy. Vzápětí už plápolalo dvaadvacet svíček, Lilith svítila na
můj obličej svým sedumnáctipalcovým LCD displejem a já se s pokrčenými koleny opřel
zády o stěnu. Otvor jsem pro jistotu zakryl kusem kartonu. Velice tiše mi vyhrávala písnička
Unforgiven III od Metaliky a já cítil, jak za mě vyprchává stres z celého dne. Najednou se
ozvalo trojí zaklepání na plechový povrch plastiky a vzápětí se nadzvedl karton kryjící
vstupní otvor. Zanedlouho už svítili další svíčky a další člověk relaxoval opřený o stěnu.
Jmenovala se Relas. Teda všichni jsme jí tak na její přání říkali. Vytáhla se první flaška
alkoholu a začali jsme lehce konverzovat o všem nepodstatném a nedůležitém. Do čtyř hodin,
kdy se tato sešlost vždycky rozpustila, přibyla už jen jedna osoba. Byla to Brigita. Přinesla
sebou i kytaru, takže s hrálo 'live'. Za oběť padly tři flaky alkoholu a část energie Lilitiny
baterky a několik svíček.
Domů jsem přišel psychicky dokonale odpočatý a ty dvě a půl hodiny do vstávání do školy
mi na spánek bohatě stačily.
Občas se nás do toho zvířete nacpalo dvanáct, ale to se stalo jen párkrát, většinou se to
obešlo bez analogie s konzervou sardinek. Pokaždé, když sem tam nebyl sám, tak se pilo,
diskutovalo a hrálo či poslouchalo. Nejednou jsme si navzájem řešili osobní problémy, občas
byla ráno kocovina a když nebyla druhý den škola nebo práce, byli jsme tam nasáčkovaní už
tak od desíti, jedenácti v noci. Hrálo to dost podstatnou roli v mém vývoji. Jestli kladnou nebo
zápornou, to už si musí každý říct sám. Já osobně jsem rád, že jsem s těmihle hodinovými
regeneračními pobyty začal.
"Tehdy mi bylo osumnáct, to jsem tě ještě neznal. A tehdy jsem byl ještě celkem
normální," vzpomínal na minulost. "Ještě zbývají asi čtyři příběhy. Ty už ale nebudou tak
příjemné na poslech. Ty už budou místy na mašli. Ale snad ti to pomůže pochopit. Snad mi
pak budeš schopná odpustit."
"Proč to potom skončilo? Proč jsi s tím přestal?" nechápala opět důvody jeho rozhodnutí.
"Protože jsem potom 'zešílel' úplně. A neměl jsem to srdce jim zatěžovat životy tím, co se
mi od jisté doby děje až doteď," odpověděl jí smutně. "Myslíš, že mě to nemrzí? Že bych si s
nima nechtěl zase jednou posedět a pokecat? Chtěl. A ani netušíš, jak moc..."
"O čem je ten další příběh?" snažila se odvést jeho pozornost od tématu, které mu zcela
zjevně působilo bolest na duši.
"O snu. O jednom snu, který se mi zdál ještě dlouho před tím, než začaly ty naše 'Hodinové
dýchánky'. Sen o tom, jak jsem zemřel a přitom existoval dál a o tom, jaké to bylo po oné
smrti. Byl to moc zvláštní sen, když si na něj teď tak vzpomínám..." pronesl zamyšleně. Vítr
-2-
ještě víc zchladnul a mraky, které se přesouvaly po obloze, ještě víc ztmavly a nabraly kovové
odstíny a sem tam nádech do měděna. Nato, že je teprve pět odpoledne byla překvapivá tma.
Ale pouliční lampy se rozsvěcet nehodlaly a jemu to stejně nevadilo. Už si zvykl.
"Myslíš, že ten sen přispěl k tomu, že jsi kde jsi?"
"To každopádně. Ovlivnil mě. Ale jestli je nějak přímo odpovědný za to, že volím jako
způsob odchodu zrovna tohle? To si nemyslím. Teď, drahá přítelkyně, bych začal. Čas
nehodlá čekat ani na mě." Při oslovení 'drahá přítelkyně' se usmál. Takhle se navzájem
oslovovali pouze oni dva, nikdo jiný jim tak neříkal.
Vyprávění druhé
Už si to nepamatuju nějak zvlášť přesně, ale tuším to začínalo nějak tak, že jsem šel někam
do suterénu, myslím, pak jsem ležel na nemocniční posteli na pokoji, nebo to byl stůl v
márnici?, každopádně to mělo něco společného s doktorama. Dál jak mi dal někdo ve
společnosti ještě asi jednoho, dvou, nanejvýš tří lidí, na obličej polštář a začal mě dusit. Zcela
klidně jsem si pomyslel 'dochází mi vzduch', a byl to vlastně polštář? ten začátek mám po
stránce detailů hodně zmatený..., a najednou jsem byl mrtvý. Za chvíli, ale jak dlouhá byla, to
si nedokážu vzpomenout, jsem vstal. Prostě vstal. A tělo, to hmotné tělo, tam zůstalo ležet,
přemístilo se vlastně? nejsem si jist... Zatímco já nehmotný jsem stál u něj a díval se na něho,
vlastně na sebe. Smrt i tohle koukání... Byl to hodně zvláštní pocit. Pak jsem z tama odešel.
Myslím. Pak jsem byl doma. I když... Bylo to tam úplně jiný, než v bytě, kde žijeme ve
skutečném světě, ovšem co je realita a co sen? Tam zjišťuju první fakt. Nikdo mě nevidí ani
neslyší. Jen občas, když se snažím, tak mají pocit, že tam něco je, ale nevědí co. Pak
potkávám jediného člověka, který mě vidí. Je to holka a náramně se podobá někomu, koho
sem poznal během třítýdenního ozdravného pobytu. Vlastně sem si prakticky jistý, že to byla
ona. Myslím, že se mi snažila pomoct, a já sem za to týhle postavě z toho snu opravdu
vděčný, a doprovázela. Prostředí bylo jakoby na vesnici. Možná to opravdu vesnice byla...
Vzbudil jsem se ve chvíli, kdy jsem stál u nějaké budovy s velkými vraty kousek níž tekl
potok. Jo a tuším sem byl celou dobu v pyžamu.
To je všechno, co si víceméně pamatuju a i ta trocha je nadmíru zmatená. Taky to podle
toho vypadá a asi z toho nebudeš příliš moudrá, ale ten sen ve mně zanechal spoustu otázek a
zvláštních pocitů. Ještě jeden sen by možná stál za zmínku. Tehdy jsem byl ještě na prvním
stupni základní školy, ale zdálo se mi o svatbě. Se svou tehdejší spolužačkou. Byl to ten
nejrealističtější sen, jaký se mi kdy zdál. Myslím tím z těch snů, u kterých si jsem jistý, že se
mi zdály ve spánku.
"Tohle se asi lidem běžně nezdá, že?" zeptala se ho dívka.
"Ne, to asi ne... A myslím, že lidi, kterým se v tak mladém věku zdá o vlastní svatbě, to
taky nemají v hlavě úplně v pořádku," uchechtl se. "Takže já sem vlastně dvojitá dávka
šílenství v jediném těle," řekl svou myšlenku nahlas.
"Dneska je každý bláznem a jediný důvod, proč nejsme všichni v blázincích je ten, že stát
na to nemá."
"Taky možnost," souhlasil s ní. "Asi nejsem moc dobrý vypravěč, že?"
"Podle mě jsi dobrý. Půlka lidí by nebyla schopná říct ani deset logicky navazujících vět
po sobě," usmála se na jeho záda.
-3-
Z jeho obličeje skanula slza a jala se padat do hloubky dolů, mezi lidi. Po chvilce dopadla.
Na něčí obličej. Dotyčný člověk si nakvašeně řekl, že začíná pršet a rychle roztahoval deštník,
který si nesl pod paží. Za okamžik vytahovali deštníky i další lidé na ulici, až je nakonec měli
nad sebou všichni. Zvláštní, jak jedna slza dělá déšť. Stejně zvláštní je, že totéž neplatí o
vlaštovce a jaru. Ulice byla vzápětí téměř liduprázdná, jen pár lidí spěchalo dál.
"Myslím, že tentokrát bude lepší, když ti to ukážu," zamyslel se.
"Ukážeš?"
"Je to skutečně proveditelné," přikývl. "Až budeš připravená, řekni. Já se pak na tebe
'naladím' a vzpomínky ti ukážu. Je to celé krapet složitější, ale sám to tak úplně nechápu."
Nebyla si jistá, jestli to, co říká, je pravda, ale rozhodla se chovat tak, jakoby ano. A pokud
není, nic se nestane. Za pár okamžiků kývla na souhlas. "Můžeme."
Soustředil se na ni jak jen to bylo možné. Vytěsnil z hlavy všechny ostatní myšlenky.
Vzápětí ji ucítil, ovšem tentokrát ne prostřednictvím oněch nám tak dobře známých smyslů,
jako čich nebo zrak. Tohle bylo úplně něco jiného. Soustředil se na ni a pak začal vzpomínat.
Bylo to neuvěřitelné, ale opravdu jí posílal své vzpomínky. Viděla to, co viděl on. A bylo
to znepokojivé pro svou realističnost. Realističnost toho, co v těch vzpomínkách viděl.
Nepokojně se zavrtěla a zkusila, jestli má oči otevřené nebo zavřené. Byly otevřené. Raději je
zavřela. Je dost divné, když vám tělo říká, že sedíte, kdežto oči neodbytně tvrdí, že jdete a
vidíte spoustu věci. Takhle si její mozek mohl namlouvat, že se to všechno děje pouze v její
hlavě, což byla vlastně i pravda.
Vyprávění třetí
Seděl v jednom z těch novějších vlaků a koukal z okna. Venku byl jasný sluneční den a jen
sem tam nějaký bělostný mrak. O nohy měl opřený svůj rozměrný batoh, na kolenou obal s
oblekem a košilí a povídal si s pár dalšími lidmi, se kterými se vracel domů. Probírali kdeco a
celkem se bavili. Ve vlaku seděli už od rána a teď byli v tom posledním a čas do příjezdu na
nádraží se počítal na minuty. Podíval se na mobil, aby zjistil kolik je hodin. Potom odložil
obal s oblekem, vstal a protáhl se. Potom začal balit Lilith, aby ji schoval do brašny, protože
na nádraží už to nebylo daleko. Zastrčil pití do boční kapsy batohu a pak batoh s mírnou
námahou vytáhl na sedačku. Prostrčil ruce do popruhů, zapnul bederní i prsní pás, přes pravé
rameno si přehodil popruh od brašny s notebookem, do levé ruky chytl obal s oblekem a
pomalu se začal přesouvat ke dveřím.
"Nechci vám do toho mluvit, vážení, ale vlak už bude zastavovat,“ otočil se na ně ode
dveří.
"Ještě máme chvíli čas."
"No jak myslíte," šklebil se na ně. Vzápětí už vlak brzdil.
Překvapeně se na něj podívali. "Jak si to věděl?" nechápali. Vždyť ještě nebylo z okna
vidět, že se blíží a vlak už stál na nádraží.
Jen pokrčil rameny. Netušil to. Došel ke dveřím z vagonu a otevřel je. 'Tak moment,
nebylo náhodou hezky, když sem se díval z okna ve vagóně? A proč, když je sotva po
poledni, je tady najednou večer, ne-li noc?' A lidi na peróně taky nevypadali zrovna obvykle.
Zahlédl někoho, komu z hlavy vystupovaly svazky drátů. Někdo jiný měl regulérní ocas.
Prudce zavřel oči a zatřásl hlavu. Oči zatím neotevřel.
"Co se děje?" ptali se ho se starostí v hlase.
Otevřel oči. Svět vypadal zase normálně. "Nic, už je to dobrý. Jen se mi zatočila hlava,"
odpověděl a slezl na nástupiště číslo dva. Za ním i zbytek. Rozloučil se s nimi a vyrazil pěšky
domů.
-4-
Vyštrachal z bundy klíče, otevřel si dveře do baráku a začal šplhat do schodů. Jet do
čtvrtého patra výtahem mu přišlo zbytečné. Když dorazil před dveře svého kamrlíku, druhým
klíčem si je otevřel a vešel dovnitř. Opatrně položil brašnu s Lilith, pak pověsil obal s
oblekem na kliku od dveří, nakonec shodil dolů batoh. Pak si sundal bundu, pověsil ji a šel do
kuchyně. Cestou ještě shodil boty. Postavil si vodu na čaj a odběhl na záchod. Stihl to přesně,
konvice vypnula právě ve chvíli, kdy k ní přicházel. Zalil čaj, ze skříně vytáhl tři rohlíky, z
ledničky máslovou ramu, vysočinu a sýr a všechno to rozložil na kuchyňskou linku. V šuplíku
popadl ostrý nůž a rohlíky rozkrojil. Pak je namazal a navrstvil na ně poctivé vrstvy salámu i
sýru. Rohlíky zase zadělal a začal je hladově pojídat. S rohlíkem v puse pak chytl ovladač od
televize a zapnul ji. No jistě, jako vždy tam nic není. Ušklíbl se, pustil tam hudební kanál a za
současného pojídání opožděné snídaně si nalil do půllitru mléko. S rohlíkem v pravé ruce a
půllitrem v levé si sedl na gauč a vychutnával si to pohodlí.
Nedlouho poté, co dojedl i třetí rohlík, vstal a začal si chystat oběd. Ze skříně vytáhl dvě
plechovky bílých fazolí v rajském protlaku, chilli papričky, česnek, z ledničky pak čtyři párky
a kečup. Z jiné skříňky vytáhl velkou pánvičku a vyklopil do ní fazole. Pak si na dřezu
nakrájel zbytek věcí, samozřejmě vyjma kečupu, a přidal je k fazolím. Nějakou dobu to
ohříval a míchal, načež přidal trochu kečupu a přisypal kilo různého koření, jako například
ostrou papriku, chilli, oregáno, majoránku, sůl, pepř, provensálské koření a nějaké další.
Jakmile byl s výsledkem spokojen, vypnul sporák a přesunul se s pánvičkou zpátky na gauč,
kde celý její obsah snědl a přitom ukusoval z bagety. Najednou si vzpomněl na tu ‘příhodu‘
tam u vlaku. Ruka s lžící plnou jídla se zastavila uprostřed pohybu. Tak nějak nepřítomně se
díval směrem k televizi. Když se zase vzpamatoval, položil lžíci zase zpátky do pánvičky a
z náhlého popudu přešel k oknu. Odhrnul trochu závěs a vykoukl. Ve tváři měl opět onen
nepřítomný výraz. Odešel k vitríně, jež byla součástí nábytkové stěny, otevřel její prosklená
dvířka a popadl láhev vodky. Když ji položil zpátky, bylo v ní už asi jen do půlky, přičemž
když ji bral, byla ještě plná. Znovu se podíval z okna a tentokrát už to nebylo tak hrozné.
Dospěl k názoru, že nejlepší bude se projít. 'Snad to přejde, tyjo. S takovou bych asi brzo
skončil v cvokhausu..., ' pomyslel si, když si oblékal kabát a nazouval boty.
Další šok zažil, když vylezl z baráku a na obloze opět svítilo slunce. Začínal být opravdu
zmatený. Svižným krokem zamířil podél parku směrem do jedné okrajové městské části.
Najednou uslyšel nějaký šepot. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho neviděl, snad jen pár lidí,
ale ti byli daleko. Teď už byl vážně znepokojený. Nasadil si sluchátka, mp3-ku si pustil co
nejvíc nahlas, aby přehlušil ty hlasy kolem něj a přidal do kroku. Když se pak konečně vrátil
domů, začínalo mu už pískat v uších. Hlasy už ale neslyšel žádné. Oddechl si.
Pár týdnů míval obdobné zážitky a už z toho začínal být na prášky. Popravdě, ládoval se
jedním ibalginem za druhým, do toho si naordinoval kdejaké další medikamenty. Dokonce se
zkusil 'zhulit' marihuanou, ale bez výsledku. Pokud teda nebereme v úvahu následky
kombinace alkohol, léky, drogy a nedostatek spánku. Občas něco viděl, jindy zase slyšel, v
poslední době to začínalo být obojí naráz.
Hlava jakoby měla co nevidět explodovat a extrémně hlasitá hudba, doposud jediný
opravdu účinný prostředek na ty halucinace, tomu taky zrovna dvakrát nepomáhala. Asi před
hodinou vrazil hlavu pod proud ledové vody a teď jen tak bezcílně bloumal po ulicích města.
a přemítal o tom, co se mu děje. Už ani na 'Hodinové dýchánky' nechodil a ostatní si jeho
proměny všimli a nebyli z ní zrovna dvakrát šťastní. Byl z toho v čím dál tím větší depresi.
Do uší mu vyhrávali Evanescence. A on nakopnul kámen, který ležel na chodníku. Po
krátkém letu dopadl před nějakou postavu na zemi. Chvíli na ní spočinul pohledem a ani
nebyl tak překvapený, když viděl, jak osobě s dredy vybíhá z ruky svazek kabelů a ze spánku
to samé. Jedno oko rtuti podobná zrcadlová plocha, před druhým napůl průhledný malý
display zelené barvy uchycený k robustním sluchátkům a kabelem propojený s čímsi, co bylo
-5-
ukryto pod haldou hadrů a zbytků lepenkových krabic. Tak nějak netečně se zase odvrátil a
pokračoval v cestě. Tohle byl ještě jeden z těch příjemnějších výjevů. Později vlezl do
podchodu, který vedl pod kolejištěm jen pár desítek metrů od nádraží. Hemžilo se to tam
všelijakými existencemi a byl si jistý, že ani polovina z nich tam ve skutečnosti není. Zdálo se
mu to nebo opravdu zahlédl cosi jako křídla? Raději to neřešil a pospíchal dál, k druhému
konci podchodu, k příslovečnému světlu na konci tunelu. I když... Světlem se to moc nazývat
nedalo. Všude byl smog, špína, dlouhé a vířivé prsty mlhy, na obloze hustá mračna, kterými
se jen s velkými obtížemi prodírala záře slunce. Najednou už tu nebylo ani to a zdrojem světla
se staly ohně v barelech, měsíc a několik málo skomírajících pouličních lamp. Právě překročil
onu neviditelnou hranici, za kterou už se se vším smíříte a přestanete vzdorovat. Nepřekvapily
ho dvě čarodějky, které právě unášely malé dítě, ani víly, nymfy, upíři, vlkodlaci, andělé či
démoni, kyberpankáči napíchaní drogou zvanou 'Liquid Matrix', pokoutní obchodníci s
orgány, kteří klidně odebírali nešťastlivcům orgány přímo na ulici, prostitutky, jejichž oči
jasně říkaly, že lidského rodu nejsou. Ze střechy skočil vetřelec a nějaký nebožák skončil s
jeho ocasem v břiše. Příšerně křičel. Ale jemu to bylo jedno. Na zemi se váleli individua
všeho druhu a výjimkou nebyly jednotlivci, páry či skupinky, které provozovaly sexuální
praktiky všeho druhu. Ba i tací, kteří pronajímali sebe samé jako loutky, nebyli výjimkou.
Tohle nebyl pohled pro člověka. Ne pro někoho, kdo chce dál normálně žít. O tenhle pohled
člověk nestojí, prostě mu ho vnutí, ať chce nebo ne. A spousta z těch, co viděl, mu vnucovala
své služby. Přemýšlel, co mohlo způsobit šílený lesk v očích jedné víly, která mu právě
nabízela sexuální služby. Odvrátil se a neustával v chůzi. Že ještě stále vidí i normální lidi,
kteří o tomhle neví zhola nic, to mu bylo útěchou i nadějí a on dál vytrvale kráčel na cestě
zpátky do bytu. Sice už se s tímhle vším smířil, ale to neznamená, že to potřebuje prožívat
neustále. Jeho pohled upoutala dětská postava. Byla to holčička, ne víc jak šestiletá, a ze zad
jí vyrůstaly dvě velká křídla, jejichž peří snad kdysi bylo bílé, teď už ale bylo spíš barvy šedé.
Její oči žadonily o pomoc. To, co v nich spatřil, ho dokonale vyděsilo. Rozběhl se a od
nádraží utekl. Z bytu se neodvážil vylézt ještě pár dní poté.
"Už začínáš chápat, Blanko?" zeptal se dívky roztřeseným hlasem.
Neodpověděla. Byla úplně hotová z toho, co právě viděla, co jí právě zprostředkoval ze
své mysli. Ve tváři vyděšený pohled a po celém těle třas. Nakonec se k odpovědi donutila.
"A- ano," zašeptala tak tiše, že ji ve větru bylo stěží slyšet.
"Za chvíli se počasí změní, cítím to," prohlásil.
"T- tady nebo t- t- tam?"
"Myslím, že tam. Snad mě potká štěstí alespoň teď, co se počasí týče," pousmál se
smutně. "Ještě zbývá poslední vyprávění. Závěrem to není tak zlé, neboj. Tohle poslední je
snad i protknuté štěstím."
Tázavě pohlédla na jeho postavu. Nebylo jí jasné, kde by tomhle posledním zažitém
vyprávění mohl ještě vzít nějaké veselejší.
"Kvůli ní mě to bude mrzet nejvíc," zašeptal a po tvářích mu kanuly slzy.
Nechápala. Ovšem správně odhadla, že poslední vyprávění to osvětlí a vnese do věci
alespoň paprsek světla. Uklidnila se, jak jen to šlo a připravila se na další zprostředkovanou
vzpomínku.
Soustředil se a naposled zavzpomínal. Myšlenky se mu rozběhly jako Ohaři kyberrunerů a
její tvář se mu objevila před očima. Jak nezměrně ji miloval, ale ani láska k ní ho nedokázala
udržet zde. Snad jí nezpůsobí jeho odchod bolest, jíž nevyléčí ani čas... Snad si najde někoho,
kdo ji učiní šťastnou po zbytek jejích dní. Soustředil se na konkrétní okamžik, který se s ní
pojil a poslal Blance poslední vyprávění, vyprávění tvořené jeho vzpomínkami a myšlenkami.
-6-
Vyprávění čtvrté
Poznal ji už dřív. Poprvé ji viděl v kině, když si kupoval lístek a posléze i v sále, protože
měla sedadlo přímo vedle něj. Film byl skvělý. Ale jak tam dali tu lekací scénu, lekla se a
chytla ho za ruku. Vlastně, skoro mu ji rozdrtila. Omluvila se mu, ale on řekl, že se nic neděje
a že úplně postačí, když mu tu ruku nejbližších čtyřiadvacet hodin nebude znova drtit.
Výrazně se při tom šklebil, nebylo tedy pochyb o tom, že to myslí žertem. Podruhé ji potkal v
divadle. Prohodili spolu pár slov a pokračovali každý svou cestou.
Když na sebe narazili potřetí, bylo to už v době, kdy už několik týdnů vídal ty věci. Byla
zděšená, když se podívala do jeho očí. Spatřila v nich to, co ještě v žádných a na tohle ji
žádná škola psychologie nepřipravila. Zeptala se ho, co se mu stalo, ale nechtěl odpovědět.
"Snad poznám, když se někdo promění tak drastickým způsobem. Studuji na psychologa"
"Tohle ale na psychologa není. Tohle je na špatně připravené suši z Fugu," zatvářil se
unaveně.
"Tak mi to vysvětli, když to zjevně nechápu," přemlouvala ho. Chtěla mu pomoct.
"Vidím věci, které pro vás neexistují. A nejsou zrovna moc hezké... Většinou," přiznal
neochotně.
"Neboj, nenechám tě hospitalizovat, pokud si to opravdu nebudeš přát," slíbila mu.
Myslela to naprosto vážně.
Podíval se jí do očí. Povzdechl si a pomalu přikývl. "Pojď se mnou, je to na delší
vyprávění a tady na ulici bych se o tom šířil nerad."
Přikývla na souhlas. Oddechla si, že se rozhodl se někomu svěřit. Věděla, že mu to dost
pomůže. "Tak mě veďte, pane," usmála se.
Taky se usmál. Poprvé po dlouhé době. "Aleš Garcia," představil se.
"Jana Lípová," představila se na oplátku.
Bok po boku se vydali do jeho bytu. Jednadvacetiletý muž s rozcuchanými černými vlasy
a pláštěm a dvacetiletá dívka s dlouhými vlnitými kaštanovými vlasy do půli zad ve fialovém
kabátku. V bytě jí pak udělal kafe a sobě čaj, přičemž ji ve zběžnosti vysvětlil, proč se jeho
chování od toho setkání v divadle tak proměnilo. Ze začátku se ptala, ke konci jen seděla s
otevřenou pusou a vyjeveným pohledem. Obdivovala ho. I když si to asi neuvědomoval, po
psychické stránce byl neuvěřitelně silný. Jiní by už byly ve svěrací kazajce a od úst by jim
tekly sliny.
"Můžu ti nějak pomoct? Jakkoli?"
"Stačí se o tom nikde nezmiňovat. Já už se s tím víceméně smířil. Víš, že ty věci, co před
chvílí poletovaly po obloze, už tam nejsou? A zdá se mi že i obloha vypadá o trochu líp..."
"To asi bude mnou, co říkáš?" škádlila ho.
"Jo, nejspíš jo," souhlasil vážně.
Objala ho. Nebránil se.
Co bylo dál to Blance neukázal a ona to chápala. Jsou věci, které zůstávají jen mezi
dvěma. Ale ty pocity štěstí, krásy, lásky, ty cítila jasně. Pochopila, že to byly jeho vůbec
nejkrásnější chvíle života.
"Jsem ráda, že jsem tě našla dostatečně brzo a že jsi mi dovolil nahlédnout do svého
nitra."
"Jedna nesmírně moudrá osoba mi jednou, už je to pár let, vyprávěla o tom, že všichni
přicházíme na svět s určitým úkolem a že si pro splnění toho úkolu vybíráme, kdy, kde a
komu se narodíme. A když pak přicházíme na svět, všechno zapomeneme. Tak si teď říkám,
co za úkol mám, že jsem si k jeho splnění navařil takovouhle kaši... S rodiči jsem si postupem
času rozuměl čím dál míň a bez sourozenců bych se asi taky obešel. To samé většina
spolužáků a někteří kantoři. A co se dělo se světem, to bych snad raději nekomentoval. No a
-7-
ty 'vidiny' tomu nasadily korunu. Buď jsem se tam jinde při výběru toho, co mě potká, buď
pořádně seknul nebo jsem dopředu počítal s tímhle," pohlédl dolů ze střechy.
"Proč by si někdo vybíral například to, že ho zabijou?"
"Možná právě smrt dotyčného správně nasměruje někoho jiného. Co já vím, vždyť před
narozením všechno zapomeneme," nevrhl jí jednu možnost.
"Cesty osudu jsou nevyzpytatelné," prohlásila dívka v reakci na debatu o této filozofii.
"Já to slovo 'osud' nemám rád. Sám raději upřednostňuju náhodu. Přece jen je to vždy do
velké míry v našich rukách, protože pořád máme možnost udělat to jinak, než se očekává.
Ovšem systému se vzpírá dost obtížně, když systém neznáš, ne?" uchechtl se.
"To jo," souhlasila s ním.
"Taky mi ta osoba povídala o takzvaných 'indigových dětech'. Jestli si to dobře pamatuju,
tak jsou to lidé, kteří se narodili do špatného světa. Teď to myslím jako dimenzi, jestli mě
chápeš. To se pak projevuje třeba jako hyperaktivita, dyslexie a jiné dys- poruchy. A ostatní
se je pak snaží 'vyléčit', jenže není co léčit. Já bych měl být správně v blázinci, protože vidím,
co vidím a normální lidé přece nemůžou vidět víly, anděly a kyberpankáče," prohlásil
poněkud naštvaným tónem. "Kdy společnosti dojde, kolika obrovských omylů se dopouští?"
"Mám obavy, že zrovna tohle světu nikdy nedojde. Ty věříš tomu o indigových dětech a
vybírání vlastních rodičů, že?"
"Je těžké nevěřit tomu, co jsi..." odpověděl se smutkem v hlase. Pak sáhl do levé kapsy a
vytáhl svazek klíčů. "Vezmi si můj byt, jestli chceš. A nabídni ho k užívání i jí," podával jí
klíče a poprvé za celou dobu se na ni podíval. Jeho indigové oči byly zarudlé od pláče. "Jsem
nakonec i rád, že jsi přišla, Blani A nakonec, přes to všechno, je svět úžasné místo pro
narození. Vybral bych si ho zase," řekl, když si vzala klíče. Pak skočil.
Vlastně se spíš předklonil a s rozpaženýma rukama padal dolů. Na tváři úsměv.
Epilog
Nad tělem se skláněla mladá žena s kaštanovými vlasy. Tiše popotahovala a pak začala
řvát a brečet naplno. Přehrada zadržující její pocity se provalila. Přistoupila k ní dívka ve
žlutých šatech a objala ji kolem ramen.
"Musel to udělat. Ukázal mi proč a já pochopila. Chtěl, abys mu odpustila."
Žena se na ni podívala a pochopila, že mluví pravdu. Přijala to. "Čekám jeho dceru,"
prohlásila jen.
Michal Batěk, III. L
-8-