Šablona pro psaní bakalářské práce

METROPOLITNÍ UNIVERZITA PRAHA
Mezinárodní vztahy a evropská studia
DIPLOMOVÁ PRÁCE
SPOLEČNÁ PŘISTĚHOVALECKÁ
POLITIKA EVROPSKÉ UNIE
COMMON IMMIGRATION POLICY OF THE EUROPEAN
UNION
Autor: Bc. Zdeňka Rydlová
Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Bohumil Pikna, CSc.
2015
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny citace a prameny
řádně vyznačila v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím
v přiloženém seznamu literatury. Současně souhlasím s tím, aby tato práce byla
zpřístupněna v knihovně MUP a používána ke studijním účelům v souladu s autorským
právem.
V Praze, dne 7. dubna 2015
Zdeňka Rydlová
Děkuji doc. JUDr. Bohumilu Piknovi, CSc. za cenné rady a připomínky, které mi pomohly
při vypracování této práce.
OBSAH
SEZNAM ZKRATEK ......................................................................................................... 5
ÚVOD .................................................................................................................................... 6
1
PROBLEMATIKA MIGRACE ................................................................................ 9
1.1
DEFINICE MIGRACE ............................................................................................ 9
1.2
HISTORIE MIGRACE V EVROPĚ ......................................................................... 10
1.3
PŘÍČINY MIGRACE ............................................................................................ 12
1.4
TEORIE MIGRACE ............................................................................................. 13
1.5
ILEGÁLNÍ MIGRACE A POČÁTEK HROMADNÉHO NELEGÁLNÍHO
PŘISTĚHOVALECTVÍ ......................................................................................... 15
2
IMIGRAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE ...................................................... 18
2.1
HISTORICKÝ VÝVOJ ......................................................................................... 18
2.2
SKUPINA TREVI ............................................................................................. 19
2.3
VZNIK SCHENGENSKÉHO SYSTÉMU A JEHO VÝVOJ DO SOUČASNOSTI ............... 19
2.4
MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA ............................................................................ 22
2.5
AMSTERODAMSKÁ SMLOUVA .......................................................................... 22
3
SPOLEČNÁ IMIGRAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE ............................... 25
3.1
PROGRAM Z TAMPERE ..................................................................................... 25
3.2
HAAGSKÝ PROGRAM ........................................................................................ 27
3.3
PRÜMSKÁ SMLOUVA ........................................................................................ 28
3.4
EVROPSKÝ PAKT O PŘISTĚHOVALECTVÍ A AZYLU ............................................ 29
3.5
LISABONSKÁ SMLOUVA ................................................................................... 30
3.6
STOCKHOLMSKÝ PROGRAM ............................................................................. 31
3.7
STRATEGICKÉ SMĚRY 2020.............................................................................. 33
4
ILEGÁLNÍ PŘISTĚHOVALECTVÍ V EVROPSKÉ UNII ................................ 35
4.1
VÝVOJ IMIGRACE A ZEJMÉNA NELEGÁLNÍHO PŘISTĚHOVALECTVÍ
V EVROPĚ ........................................................................................................ 35
4.2
POLITIKY A NÁSTROJE EVROPSKÉ UNIE FUNGUJÍCÍ V BOJI PROTI
NELEGÁLNÍ IMIGRACI ....................................................................................... 38
4.3
PROBLÉM ILEGÁLNÍ IMIGRACE Z AFRIKY......................................................... 41
4.4
ILEGÁLNÍ IMIGRANTI A AZYL NA MALTĚ ......................................................... 50
4.5
OPERACE NAUTILUS .................................................................................... 57
4.6
PRAVOMOCI MALTY V OBLASTI TERITORIÁLNÍCH VOD .................................... 58
4.7
PŘÍSTUP MALTY K ILEGÁLNÍM PŘISTĚHOVALCŮM A UPRCHLÍKŮM .................. 59
ZÁVĚR ............................................................................................................................... 63
SEZNAM PRAMENŮ A ODBORNÉ LITERATURY .................................................. 68
PŘÍLOHY ........................................................................................................................... 74
ABSTRAKT ....................................................................................................................... 77
SEZNAM ZKRATEK
PSBP
Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva
CEPOL
Evropská policejní akademie
EHS
Evropské hospodářské společenství
EU
Evropská unie
EURODAC
Evropská databáze otisků prstů
EUROPOL
Evropský policejní úřad
EUROSUR
Evropský systém kontroly hranic
FRONTEX
Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských
států Evropské unie
SIS 1+
Schengenský informační systém
SIS II
Schengenský informační systém druhé generace
VIS
Vízový informační systém
ÚVOD
Migrace je celosvětovým fenoménem a řadí se mezi nejcitlivější globální problémy.
Stále větší počet lidí opouští své domovy. Integrace migrantů do nových, zejména
vyspělých společností, s sebou nese závažné problémy. Evropa si neví rady převážně
s ilegálními imigranty a uprchlíky, jejichž cílem je dostat se primárně do západní Evropy.
Komunitární právo Evropské unie ("EU" nebo "Unie") zaručuje volný pohyb osob na
vnitřních hranicích mezi členskými státy. Naopak správa vnějších hranic Unie je posílena
v rámci integrované správy hranic. Migrace je z ekonomického a demografického hlediska
v EU nezbytná. Neustále klesá podíl obyvatel v produktivním věku a situace se bude
nadále zhoršovat. Společná přistěhovalecká politika EU by tak měla tvořit ucelený systém
právních norem a jednotlivé členské státy EU by měly úzce spolupracovat a koordinovat
své politiky v této oblasti. Diplomová práce představuje komplexní informace o společné
evropské přistěhovalecké politice a pozornost je věnována podrobněji nelegálnímu
přistěhovalectví, zejména z Afriky na evropský kontinent.
Práce si klade za cíl zanalyzovat úspěšnost EU v boji proti ilegální imigraci
v souvislosti s rostoucím tlakem přistěhovalců na vnějších hranicích Unie. Pokládám si
dílčí otázky, zejména zdali EU a její členské státy podniká dostatečné kroky k tomu, aby se
zabránilo nucené migraci obyvatel ze třetích zemí. Dále jestli EU bere v úvahu, že mezi
lidmi, kteří se snaží dostat na evropský kontinent, jsou také přítomny osoby, jež potřebují
mezinárodní ochranu, protože jsou v nouzi. V rámci této práce jsou stanoveny dvě
hypotézy, jejichž verifikací či popřením naplním cíle diplomové práce:
-
EU nemůže vydržet další imigraci a především nekvalifikovaní a
problémoví přistěhovalci by měli být posíláni zpět do země původu.
-
Strategie orgánů EU se kloní spíše k odmítání uprchlíků, tedy práva a
ochrana občanů EU jsou zvýhodněna.
Ze získaných výsledků se pokusím vyvodit, zdali opatření a nástroje, které byly
zavedeny v oblasti ilegálního přistěhovalectví a azylu, zintenzivnily spolupráci mezi
6
členskými státy, a zdali měly příznivý dopad na migrační politiky členských států Unie.
K sepsání diplomové práce jsem si zvolila přístup právně – politologický.
Zaměřuji se na úsekový problém Malty, jelikož tato země představuje typický
příklad realizace nelegální imigrační politiky EU. Během tříměsíční stáže na Maltě jsem
měla možnost se seznámit s problematikou nelegálního přistěhovalectví detailněji, vnímat
důsledky, které s velkým množstvím imigrantů na ostrově souvisejí. Je zajímavé se
zamýšlet nad otázkou, proč tento prostorově malý, hustě zalidněný ostrov s omezenými
zdroji a příležitostmi je považován za atraktivní zemi pro určité procento imigrantů. Při
zpracování práce byla aplikována deskriptivní a kompilativní metoda, a také
analyticko – syntetická metoda.
V první části diplomové práce vymezuji pojmy legální a nelegální imigrace,
následně se věnuji stručné historii migrace. Je důležité zmínit historické souvislosti týkající
se migračních vln, jelikož tyto události mohou pomoci lépe pochopit problematiku
přistěhovalectví v současnosti. Také se zaměřuji na příčiny migrace z důvodu uvědomění
si společenského kontextu, ve kterém se jednotlivci či celé skupiny rozhodují o migraci.
V další podkapitole, zvané teorie migrace, jsem se rozhodla orientovat pouze na vybrané
teorie vzhledem k jejich velkému množství. Poněvadž hlavní náplní práce je boj
s ilegálním přistěhovalectvím, tak je hlouběji provedena analýza teorie, která se tímto
zásadním tématem zabývá.
Následující část práce se věnuje přistěhovalecké politice EU. Kromě definice
imigrační politiky obsahuje tato kapitola historický vývoj politiky od 70. let minulého
století, první významnou spolupráci členských států, jež probíhala na neformálním
základě, a rozbor jednotlivých klíčových dokumentů, které byly podepsány až do roku
1999.
V další části je analyzována společná imigrační politika EU, a to na základě
představení nových víceletých programů, včetně Lisabonské smlouvy, Stockholmského
programu a tzv. Strategických směrů 2020. Předmětem následující kapitoly je záležitost
nelegálního přistěhovalectví. Jedná se o aktuální téma, zejména o problematiku ilegálního
zaměstnávání pracovníků ze třetích zemí. Je podstatné zmínit politiky a nástroje EU, které
se týkají tohoto tématu. Nadcházející části jsou zaměřeny na Maltu, středomořský ostrovní
7
stát. Přestože má země i se svými okolními ostrůvky malou rozlohu a vysokou hustotu
obyvatel, je považována za lákavou oblast pro část nelegálních migrantů a uprchlíků.
Co se týče literatury, existuje dostatečné množství materiálů v českém a anglickém
jazyce. Konkrétně se jedná o tištěnou literaturu, internetové zdroje, odborné články
z periodik, nařízení, směrnice a zahraniční databáze. Zvolila jsem si dané téma z několika
důvodů. Společná přistěhovalecká politika EU je problematika často debatovaná a časově
se vyvíjející. V médiích jsou prakticky denně zmínky o ilegálních imigrantech a
uprchlících, jež byli spatřeni například u italských břehů, s cílem dostat se do Evropy. Celá
řada zaměstnavatelů zaměstnává nezákonně osoby ze třetích zemí, rovněž i v České
republice, což představuje vysoké daňové úniky. Následkem je tudíž zátěž pro ekonomiky
jednotlivých členských států.
Do Unie však přicházejí i osoby s trestní minulostí, které se jeví jako vysoce
nebezpečné pro stabilitu v evropské společnosti. Boj proti nedovolenému přistěhovalectví
je v současné době téma řešené v mnoha evropských zemích, zejména v blízkosti vnějších
hranic EU. Neustále dochází k tragickým úmrtím uprchlíků při ztroskotání lodí, jež směřují
na evropský kontinent. Je tedy potřeba se zamýšlet nad osudy osob, jež z různých příčin
prchají ze svých domovů s cílem najít lepší životní podmínky, a zdali EU v této oblasti
provádí všechny nezbytné úkony a preventivní opatření. Počet obyvatel světa bude
v budoucnu neustále růst, jelikož natalita, zejména na africkém kontinentě a dalších
zaostalých a chudých státech poroste daleko rychleji.
8
1 PROBLEMATIKA MIGRACE
Stále větší množství osob z různých důvodů odcházejí ze svých rodných zemí.
Přistěhovalci v Evropě s dočasným či trvalým pobytem mají cca 32% podíl na celosvětové
migraci (Scheu 2011: 74). Evropské státy si samy řeší cizineckou politiku na jejich území
na základě vnitrostátního práva. Mezinárodní právo však zmiňuje zajištění minimální
diplomatické ochrany pro osoby pobývající na území cizího státu. Na základě
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod má každý právo, až na určitá omezení jako je ochrana
národní bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví, svobodně opustit jakoukoli
zemi (Scheu 2011: 77). Usilování o nalezení rovnováhy mezi zájmy migranta a zájmy
společnosti určité země hraje klíčovou roli.
1.1 Definice migrace
Existuje celá řada definic pojmu migrace, a to zejména od sociologů. Migrace je
„proces, který je nedílnou součástí širších sociálních proměn a tento proces má svou
vlastní vnitřní dynamiku. Migrace je spojována s pohlavím, etnickým původem,
společenskými třídami, jednotlivými generacemi a dalšími společenskými rozpory, které
jsou přítomny v hierarchii moci a společenském postavení jednotlivých komunit“ (Van
Hear 2010: 1531). Mezinárodní organizace práce definuje migraci jako „pohyb osoby nebo
skupiny osob, a to buď přes mezinárodní hranice, nebo uvnitř jednoho státu. Zahrnuje
migraci uprchlíků, vysídlených osob, ekonomických migrantů, a osob pohybujících se pro
jiné účely, včetně sloučení rodin“ (International Organization for Migration 2011). Podle
Alejandra Portes je „migrace změna, která může vést postupně k další transformaci
v přijímání určitých společností a jejich vysílání ven“ (Van Hear 2010: 1532). Připouští, že
migrační vlny jsou častější a početnější v méně rozvinutých oblastech. Může se jednat
o celé regiony či dokonce národy. Čas hraje klíčovou roli při těchto společenských
změnách.
9
1.2 Historie migrace v Evropě
Stěhování národů z Asie směrem na západ (do Evropy) bylo v dávných dobách,
konkrétně ve starověku a začátkem středověku, nejdůležitějším migračním pohybem.
Velké procento populace bylo nuceno odejít v důsledku přelidnění, s cílem nalézt úrodnou
půdu. Jednotlivé kmeny však nebyly jednotné a neměly stejný původ.
Příliv a odliv přistěhovalců na evropském kontinentě, kterému v současné době
ve větší či menší míře státy čelí, se odehrával v několika migračních vlnách také
v minulosti. Od 17. století dramaticky narůstá počet migrujících osob (Moch 2013: 9)
zejména z důvodu ekonomického, politického nebo jejich kombinací. Velké množství
obyvatel Anglie emigrovalo do Ameriky, francouzští protestanti směřovali do Anglie a
Nizozemí. V té době i jiné národy, jako Norové či Němci, hledali lepší život v Nizozemí,
jelikož tato země ekonomicky prosperovala (Moch 2013: 10). Migrace tak probíhala
nejenom na jiné kontinenty, ale také ve velké míře uvnitř Evropy v 17. století. Je podstatné
zmínit pokračující masovou emigraci Evropanů do Ameriky v 18. a 19. století, dále
Říjnovou revoluci v Rusku, migraci obyvatelstva během druhé světové války, v období po
roce 1948 (Scheu 2011: 74) a znovu pak po roce 1968. Období Pražského jara je známé
krátkodobou politickou liberalizací, a této situace využilo určité množství českých
migrantů, kteří směřovali na západ.
Od 18. století je klíčová vnitřní migrace obyvatel Evropy v souvislosti
s průmyslovou revolucí a stěhováním z venkovských oblastí do měst. Demografická
revoluce v Evropě probíhala od konce 18. století, Evropané směřovali převážně do Severní
a Latinské Ameriky, dále pak do jižní, severní Afriky, Austrálie a Nového Zélandu (Scheu
2011: 89). Období od 80. let 19. století do roku 1920 je považováno za důležitou migrační
vlnu, která dosahovala velkých rozměrů. Pracovní síla se stěhovala do velkých evropských
průmyslových a obchodních měst. Švýcarský pracovní trh byl závislý na klasifikované
německé a italské pracovní síle, ve Francii byla pracovní síla částečně tvořena migranty
z Itálie a Belgie (Moch 2013: 12 – 13). O pár let později však několik významných
imigračních zemí zavedlo přistěhovalecké kvóty a tím bylo přistěhovalectví razantně
omezeno.
V důsledku nízké porodnosti ve Francii na konci 19. století se stala součástí
francouzské státní politiky podpora přistěhovalectví (Kuna 2010: 68). Avšak v souvislosti
s hospodářskou krizí v roce 1929 se francouzská vláda rozhodla poslat zpátky do Polska
10
téměř dvě desítky tisíc pracovníků, včetně jejich rodinných příslušníků. Antiimigrační
politika v této zemi byla také dominantní v 70. letech 20. století. V současné době je
obyvatelstvo Francie velmi různorodé, velkou část obyvatel tvoří lidé původem ze severní
Afriky. Ve druhé polovině 20. století byl v některých zemích západní Evropy nedostatek
pracovních sil, což vedlo k vysoké poptávce po manuální práci pracovníků ze zahraničí.
Tyto státy zavedly velmi tolerantní migrační politiky. Postkoloniální migrační toky do
západních zemí tvořili státní úředníci a vojenský personál, vracející se osadníci a původní
obyvatelstvo dřívějších kolonií. Ve 20. století z důvodu politické nestability a
pronásledování bylo mnoho obyvatel Evropy nuceno opustit své země (Palát 2013: 22 37). Jednalo se o uprchlíky z první a druhé světové války, dále z období komunismu a
ekonomické transformace po roce 1991.
Od 80. let 20. století, v souvislosti s otevřením hranic v EU, dochází k migraci
obyvatel hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu do zemí EU, nebo do členských zemí
Evropského sdružení volného obchodu. Primárně se nejedná o dočasné pracovní síly
směřující za méně kvalifikovanou prací, ale o nalezení lepšího života v sociálně a
ekonomicky vyspělejší zemi. V komunistických zemích nebyla mezinárodní migrace
rozšířená jako v západních evropských zemích, byla zde uplatňována restriktivní
výjezdová politika. Lze však zmínit dlouhodobou migraci zejména Němců a Židů,
pracovní migrace z Vietnamu, Mongolska a Polska do Československa či migraci
politických odpůrců komunistického režimu (Palát 2013: 37).
Od 90. let 20. století probíhala migrace pracovních sil z oblasti bývalého Sovětského
svazu do oblasti střední Evropy (Kuna 2010: 69), mezinárodní migrace z bývalých
komunistických zemí tak rapidně vzrostla v daném období. Řada etnických menšin ve
východní Evropě byla nucena se vrátit do země původu. Po rozšíření EU v roce 2004 a
2007 se zvýšila migrace v Evropě z nových členských států do starších členských států.
Například obyvatelé Polska se stali výraznou součástí britského trhu práce od roku 2004,
mnoho občanů Polska také směřovali do sousedního Německa. V důsledku politických
nepokojů v arabských zemích v roce 2011 následovala imigrační vlna do Evropy (Palát
2013: 23 - 43), která zapříčinila řadu problémů evropským zemím. Poslední měsíce se
debatuje o otázce pomoci syrským uprchlíkům a jejich příliv do EU. V roce 2012 povstání
eskalovala do občanské války v Sýrii.
11
1.3 Příčiny migrace
Migrační vlny měly v Evropě různé příčiny a podobně tomu je v současnosti.
Rozhodnutí o migraci většinou nevznikají u jednotlivých izolovaných aktérů, ale ve větších
skupinách (například rodiny) nejčastěji podobně smýšlejících a zaměřených jedinců. Lidé
se převážně stěhují z ekonomických důvodů. Hlavním cílem, proč odcházejí osoby ze
svých rodných zemí, je lepší finanční ohodnocení a zvýšení životní úrovně. Mezinárodní
migrace se často odehrává mezi bývalými koloniálními mocnostmi a bývalými koloniemi
díky kulturním, jazykovým, investičním a komunikačním vazbám (Palát 2013: 20).
Lepší životní podmínky, politická a náboženská svoboda, nárok na lepší zdravotní
péči a vzdělání jsou podstatnými faktory, které motivují migranta ke změně a k opuštění
své země. Převážnou část přistěhovalců tvoří pracovníci s kvalifikací, dále osoby, které se
chtějí setkat se svými rodinami a uprchlíci. Migrace za prací má dopad na světové
hospodářství, jelikož rozvojové státy přicházejí o své kvalifikované, nejproduktivnější
pracovní síly. Je však potřeba vzít v potaz objem financí, které jsou posílány těmito
pracovníky do svých domovských zemí (Scheu 2011: 89).
Migrace je tedy v jistých případech výrazem nedostatečných pracovních příležitostí,
další důvody jsou politické, etnické, kvůli válečným konfliktům, znečištění životního
prostředí, špatné zdravotní péči, ztrátě bohatství, klimatickým změnám, přírodní katastrofě,
suchu, hladomoru, vyhrožování smrtí atd. Ve vyspělých a rozvojových zemích tak vznikají
uprchlické tábory. V zemích třetího světa jsou většinou lidé, kteří utekli před válkou,
etnickými a náboženskými konflikty či přírodní pohromou (Kuna 2010: 67 - 71).
V subsaharské Africe jsou podmínky těchto táborů nevyhovující, stany většinou obývají
stovky tisíc uprchlíků. Návrat domů často není možný, jelikož při etnických a
náboženských čistkách byly jejich domovy v jednotlivých vesnicích zničeny. Migrace je
velmi často projevem přelidnění.
Velkoměsta třetího světa se rychle zvětšují z důvodu přistěhovalců z venkova.
V přeplněných slumech na okraji velkoměst tak žijí v nevyhovujících podmínkách miliony
obyvatel. Chybí zde voda, kanalizace a šíří se nebezpečné epidemie. Dynamické
přistěhovalectví do měst je částečně zapříčiněno koncentrací zdrojů ve městech, a také
hospodářskou politikou, která prohlubuje nerovnosti mezi městem a venkovem (Jeníček
2010: 129). Hlavně absolventi zahraničních univerzit, kteří pocházejí z chudých zemí
světa, již nemají zájem se vracet po absolvování studia do svých rodných zemí. Ve své
12
domovině se jim nenaskýtá adekvátní pracovní příležitosti, jako je tomu ve vyspělých
zemích. Tento trend má negativní ekonomické následky v zemi původu. Dalším,
v současnosti méně běžným důvodem migrace je lepší důchodová politika v jiném státě.
Tzv. sezónní migrace jsou již obvyklým jevem i v Evropě. Zejména pracovní síly
z jižní a jihovýchodní Evropy a severní Afriky směřují do západní Evropy. Převážně zde
pracují jako nekvalifikované pracovní síly, to znamená v méně atraktivních odvětvích pro
domácí obyvatelstvo. Dočasné práce mají výhodu pro obě strany, západní státy mají
pokrytý deficit na pracovním trhu a pracovníci dostávají vyšší mzdu, než ve své zemi
původu. Kvůli industrializaci docházelo ke změně společnosti a také k rozvoji dopravy.
Zaváděly se výrobní závody a posledních 250 let tak dochází k rozsáhlé vnitřní migraci
obyvatel (Kuna 2010: 69). Tyto migrační pohyby byly motivovány ekonomickými důvody
a pracovníci se rozhodovali ze své vlastní vůle. V Sovětském svazu však byly stavěny
pracovní tábory zvané gulagy a obyvatelé byli nuceni odejít do těchto odlehlých oblastí,
často velmi vzdálených od svých domovů a pracovat zde v nelidských podmínkách.
V souvislosti s neustále se zvyšujícím populačním růstem lze očekávat v budoucnu
značné přesuny obyvatelstva z rozvojových zemí. V důsledku přelidnění, špatných
sociálních podmínek, nedostatku financí a obživy budou lidé z chudých zemí ve větším
množství nuceni opouštět své domovy. Státy nebudou ochotny přijímat větší počet
přistěhovalců a množství ilegálních imigrantů se bude rapidně zvyšovat. Vyspělé země tak
budou muset zavádět radikálnější a efektivnější opatření týkající se nelegálního
přistěhovalectví. Do roku 2050 budou přistěhovalci směřovat zejména do USA, Německa,
Kanady, Spojeného království Velké Británie a Austrálie. Naopak největší odliv bude
z Číny, Mexika, Indie, Filipín a Indonésie (Jeníček 2010: 137).
1.4 Teorie migrace
Migrace kvůli své komplikovanosti a širokosti nemá jednu univerzální teorii, která by
byla akceptována sociology po celém světě. Migrace je příčinou i důsledkem prostorových,
a tudíž i organizačních změn ve společnosti (SOCIOweb 2005). Jednotlivé teorie se
navzájem neovlivňovaly během svého vzniku a každá z nich vysvětluje a upřednostňuje
určitý aspekt v souvislosti se specifickou dobou a geografickým prostředím. Teoriemi
migrace se zabývá celá řada oborů, například sociologie, historie, geografie, psychologie či
13
ekonomie. Problematika studia migrací je tedy interdisciplinární (Přírodovědecká fakulta
UK v Praze 2007). Každá teorie mezinárodní migrace považuje jinou příčinu migrace za
hlavní a hledají vysvětlení na odlišné otázky (SOCIOweb 2005). Většina teorií nesplňuje
určitá základní kritéria potřebná k tomu, aby se daly považovat za pravé teorie. Například
nemají obecnou platnost, jednotlivé části nejsou logicky provázány, spíše se tedy jedná
o koncepty nebo přístupy (Přírodovědecká fakulta UK v Praze 2007).
Je tedy otázkou, zdali je vhodné se inspirovat migračními teoriemi, které vznikly za
určitých unikátních okolností a aplikovat je na specifické, rozdílné současné případy.
Teorie migrace jsou těsně před procesem jejich dokončení již zastaralé. Významným
mezníkem pro výzkum migračních teorií je konec 19. století a počátek 20. století. Do té
doby se migrace vysvětluje jako pouhé přemisťování z místa na místo, nyní je však
definice detailněji popsaná a rozšířená. Jedná se o proces, při němž dochází k navazování
nových sociálních vazeb v jiné zemi, než je země původu. Ve 20. století byla vytvořena
tzv. sociologie migrace, demograf Peterson v 50. letech publikoval obecnou typologii
migrace. Upozorňuje na fakt, že typologii nelze sestavit a aplikovat, pokud nemáme
souběžně vytvořenou typologii společností. Dle Petersona se typy migrací mění v čase a
s technologickou vyspělostí migrujících skupin, a rozdělil migraci na primitivní,
vynucenou, dobrovolnou, násilnou a masovou (Přírodovědecká fakulta UK v Praze 2007).
Dané dělení však nepokrývá všechny druhy migrace, které se běžně v praxi vyskytují.
Co se týče současných migračních teorií, zmínila bych mikro-individuální přístupy,
makro-strukturální přístupy a přístup na základě pohlaví.
a. Mikro-individuální přístupy
Přístup je primárně zaměřen na individuální rozhodování. Jednotlivci zvažují možné
přínosy a náklady spojené s migrací, kterou plánují. Larry Sjaastad vidí migraci jako
„investici zvyšující produktivitu lidských zdrojů, investici, která znamená náklady, ale také
činí výnosy“ (Piché 2013: 142). Náklady představují jak finanční náklady, tak nepeněžní
břemena. Analýza soukromých nákladů a výnosů je však platná pouze, pokud se jedná
o dobrovolnou migraci. Migrace je tedy důsledek individuální kalkulace, která vychází
z pozitivních faktorů v cílovém místě a negativních faktorů v místě původu. Určující jsou
faktory, které se týkají situace v cílovém místě. Mezi hlavní faktory, které výrazně ovlivní
rozhodnutí migrující osoby, jsou osobní kontakty a zdroje informací o situaci na místě
14
určení (Piché 2013: 143). Jednotlivci zohledňují například míru diskriminace,
ekonomickou a sociální situaci v cílové zemi.
b. Makro-strukturální přístupy
Další skupina odborníků na migrační problematiku chápe rozhodnutí k migraci v širším,
globálním kontextu. Mabogunje vytvořil analytický rámec a snažil se identifikovat
všechny prvky, a to v oblasti ekonomického prostředí, technologií, sociálního prostředí a
politických faktorů, které by mohly ovlivnit rozhodnutí k migraci. Vidí migraci ne jako
lineární, jednosměrný pohyb, ale jako kruhový jev usazený do systému vzájemně závislých
proměnných. Tento přístup vede k pojetí mezinárodní migrace, která je svázána
s globalizací. Burawoy rozšířil tento přístup a identifikoval všechny formy mezinárodní
cirkulační migrace, a to zejména srovnání mezi Mexikem – Spojenými státy a Jižní
Afrikou. Zaměřil se na politické a strukturální faktory. Domácí ekonomika musí nadále
fungovat, aby byla zajištěna obživa obyvatel, a také aby fungoval systém sociálního
zabezpečení pro všechny členy rodiny a to i těch, kteří pracují v zahraničí (Piché 2013: 145
- 146).
c. Přístup na základě pohlaví
Až do roku 1983 odborné publikace na téma migrace zmiňují pouze muže jako migrující
osoby. Mirjana Morokvasic upozornila, že se migrace týká také žen a zkoumala různé
trajektorie po celém světě, kudy ženy migrují a z jakých důvodů (Piché 2013: 147). Tento
fenomén může posílit nerovnost mezi ženami a muži, jelikož ženy se stávají více svobodné
a samostatné. Tento přístup je však velmi úzce zaměřený a nelze pouze na základě jedné
proměnné, kterou je pohlaví, docházet k obecným závěrům o příčinách migrace.
1.5 Ilegální migrace a počátek hromadného nelegálního přistěhovalectví
Nelegální migrace je také v současnosti označována jako tajná, nepravidelná či
nezdokumentovaná migrace. I když se o této problematice a termínech často mluví
v médiích, zejména v politických debatách, existuje však málo teoretické literatury na tento
jev (Baldwin-Edwards 2008: 1449). Doposud neexistuje obecně přijatá definice pro pojem
nelegální migrace. Jedná se o migraci, která se vyskytuje mimo právně-institucionální
rámce jednotlivých států. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) definuje ilegální
15
migraci jako „vstup, pobyt nebo práci v zemi bez potřebného povolení nebo dokumentů
požadovaných podle imigračních předpisů“ (International Organization for Migration:
2011). Dále se v definici uvádí, že z pohledu vysílající země je nesrovnalost vidět
například v situacích, kdy určitá osoba překračuje hranici bez platného cestovního pasu
nebo cestovního dokladu, eventuelně pokud nesplňuje administrativní požadavky na
opuštění země (International Organization for Migration: 2011). V těchto případech se
však často hovoří o obchodování s lidmi či převaděčství.
V mezinárodním právu je zakotveno právo opustit vlastní zemi, avšak právo
vstoupit do jiné země již v dokumentu není obsaženo. Papademetriou identifikoval čtyři
nejčastější formy nelegální migrace, a to nepovolený vstup, podvodný vstup (s falešnými
doklady), vízum s překročenou dobou platnosti pobytu a porušení podmínek víza
(Baldwin-Edwards 2008: 1450 - 1452). I když jsou tyto kategorie obecné a zahrnují široké
spektrum aspektů, nedokážou však pokrýt všechny hlavní aspekty nelegální migrace.
Například Papademetriou neidentifikoval žadatele o azyl, kteří měli opustit danou zemi.
Místo toho však zmizeli a ukrývali se před úřady a policií.
První zmínky o nelegální migraci jsou zdokumentovány již v roce 1978 díky
Alejandru Portes. Jednalo se o ilegální migraci Mexičanů do Spojených států amerických.
Portes uvedl neschopnost či neochotu amerických úřadů a vládních činitelů efektivně řídit
potřeby trhu práce v zemi s vhodnou imigrační politikou. Podobná situace však existovala
po celém Západním světě v dané době. Státy nebyly schopny vhodně reagovat na vlnu
přistěhovalců a zajištění základních podmínek menšin. Hovoří se o tzv. imigrační krizi.
Na počátku 80. let Portes zaznamenal nové a odlišné charakteristiky imigračních vln
na evropský kontinent. Od roku 1982 se rapidně zvýšil počet uchazečů o azyl, rodiny, které
do té doby žily v odlišných zemích, usilovaly o znovusjednocení. V této době začíná trend
masového ilegálního přistěhovalectví, zejména nově ve velkém počtu do zemí jižní
Evropy. Konkrétně se jedná o Řecko, Itálii, Španělsko a Portugalsko. V těchto zemích však
neexistoval žádný imigrační spravedlivý systém, který by zabránil nelegálnímu překročení
hranic, kriminálním aktivitám a neoficiálnímu zaměstnávání přistěhovalců. Naopak počty
přistěhovalců se nekontrolovatelně zvyšovaly. V roce 2005 byl přibližný počet
přistěhovalců v Itálii 2,5 milionu, ve Španělsku 4,8 milionu a 1,15 milionu v Řecku
(Baldwin-Edwards 2008: 1452 - 1453). Tato čísla představují velké procento z celkového
16
počtu populace v daných zemích. Nelegální přistěhovalectví každoročně výrazně narůstá
po celém světě.
Velký problém představuje pašování migrantů, ze kterého se stalo velmi výnosné
ilegální podnikání. Od roku 2000 byly postupně podepsány dva protokoly Organizace
spojených národů týkající se nelegálního obchodování. Protokoly vstoupily v platnost
v roce 2004 a jsou součástí Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu,
kterou podepsalo 147 států. Co se týče ilegální migrace na evropský kontinent, největší
problém představují tajné a riskantní cesty po moři směřující zejména do Itálie, Španělska,
dále v menší míře do Řecka, na Kypr a Maltu. Na počátku 90. let bylo nelegální
obchodování s uprchlíky v malé míře, postupně se však počet zvyšoval do takových
rozměrů, že se pašování afrických přistěhovalců na lodích do Evropy v roce 2005 stalo
hlavní humanitární krizí (Baldwin-Edwards 2008: 1453). Státy jižní Evropy, zejména
jejich menší ostrovy, nejsou schopny pojmout takové množství imigrantů a uprchlíků a
žádají o pomoc ostatní členské státy EU.
17
2 IMIGRAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE
Přistěhovalecká politika EU se zabývá dvěma důležitými tématy, a to legálním a
nelegálním přistěhovalectvím. Tyto oblasti jsou úzce provázané a je potřeba vzájemné
koordinace (Pikna 2012: 195). Termín imigrační politika definuje Baršová a Barša (2005:
9-10) jako „politika směřující k přímé či nepřímé regulaci a řízení pohybu lidí přes
mezinárodní hranice – v případě EU přes její vnější hranice – a jejich pobytu na území
států, jejichž nejsou občany. Migrační politiky se týkají jak regulace a usměrňování legální
migrace, tak postihu a prevence nelegální migrace. Patří sem například vydávání víz a
pasů, ostraha a regulace překračování hranic, podmínky udělování ochrany cizincům
prostřednictvím azylu, dále také politiky imigrační a integrační.“ Imigrační politiky tvoří
součást migračních politik.
2.1 Historický vývoj
První kroky usilující o koordinovaný přístup a společné postupy v otázkách migrační
politiky je možné zaznamenat v 70. letech 20. století. Zpočátku státy Evropského
hospodářského společenství spolupracovaly na základě mezinárodních smluv. V roce 1974
byl vypracován akční program, jehož hlavní obsahovou stránkou bylo zajištění lepších
podmínek migrujících pracovníků v členských státech a posílení volného pohybu v EHS
(Scheu a kol. 2010: 9). Ve stejné době Evropská komise zdůraznila, že ilegální migrace je
problém, který je potřeba řešit v rámci celého společenství. Bylo nutné zajistit národní a
mezinárodní standardy na ochranu práv přistěhovalců, avšak členské státy EU si chtěly
ponechat represivní přístup vůči budoucím migrantům (Scheu a kol. 2010: 9). Do dnešní
doby se nepodařilo dosáhnout potřebné ochrany migrantů z důvodu výše zmíněného
přístupu jednotlivých členských států EU.
V roce 1959 přibližně jedna čtvrtina migrujících pracovníků pocházela ze třetích
zemí, avšak situace se významně změnila v roce 1973, kdy tyto migrující osoby ze třetích
zemí tvořily tři čtvrtiny z celkového počtu migrujících pracovníků do EHS (Scheu a kol.
2010: 11). Společenství tak čelilo novým výzvám a problémům spojených s migračními
toky na evropský kontinent. V této souvislosti byla sepsána řada klíčových dokumentů.
Nejprve je potřeba zmínit první mezinárodní spolupráci v rámci skupiny TREVI, poté
18
vznik Dublinské úmluvy, schengenského systému, Maastrichtské smlouvy a v neposlední
řadě Amsterodamské smlouvy.
2.2 Skupina TREVI
Spolupráce členských států v rámci Skupiny TREVI probíhala na neformálním
základě mimo struktury a právo Společenství od 70. let 20. století. Zkratka TREVI
znamená
terorismus,
radikalismus,
extremismus
a
mezinárodní
násilí.
Jedním
z podstatných podnětů pro vznik skupiny se stal teroristický útok v Německu, takzvaný
Masakr v Mnichově v roce 1972. Při útoku zahynuli izraelští sportovci. Hlavním cílem je
boj proti terorismu a zintenzivnění komunikace mezi policejními složkami. První setkání
ministrů vnitra a spravedlnosti proběhlo v roce 1976 a TREVI zahrnovala pracovní
skupiny a ad hoc pracovní skupiny (Pikna 2012: 148).
TREVI 1 se zabývala terorismem, TREVI 2 školením a výměnou informací
týkajících se práva a bezpečnosti, TREVI 3 bojem s organizovaným zločinem a obchodem
s drogami a TREVI 4 (TREVI 92) se věnovala volnému pohybu osob, konkrétně občanům
EU i cizincům, odstranění hraničních kontrol mezi členskými státy v návaznosti na
zavedení schengenského systému (Tomášek 2009: 29).
2.3 Vznik schengenského systému a jeho vývoj do současnosti
Díky schengenskému systému byly kontroly osob na vnitřních hranicích postupně
zrušeny a naopak kontroly na vnějších hranicích byly posíleny (Pikna 2012: 217). V roce
1984 proběhlo zasedání Evropské rady ve Fontainebleau o zrušení policejních a celních
formalit v souvislosti s překračováním vnitřních hranic pro všechny příslušníky členských
zemí a ve spojení s pohybem zboží (Úřední věstník EU L 239, 22.9.2000). Za předchůdce
schengenské spolupráce lze považovat tzv. Saarbrückenskou dohodu, která byla uzavřena
mezi SRN a Francií v roce 1984. Jejím cílem bylo vyřešit dlouhé kolony aut na dálnicích
mezi těmito státy v důsledku častých stávek evropských dopravců. Obsahem dohody bylo
etapovité rušení kontrol na hranicích mezi Spolkovou republikou Německo a Francií. Byl
zaveden jak volný pohyb zboží, tak volný pohyb osob. Spolková republika Německo a
19
Francie jako první vymyslely koncept vytvoření tzv. „Evropy občanů“, včetně práva na
volný pohyb.
V roce 1985 byla podepsána Dohoda mezi vládami států Hospodářské unie
Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném
odstraňování kontrol na společných hranicích. Jednalo se o základní první schengenskou
dohodu, jež nevyžadovala ratifikaci (Kuržeja a kol. 2003: 111). Byla tudíž prováděna na
prozatímním základě. Spolková republika Německo, Francie a země Beneluxu si
uvědomovaly nutnou potřebu odstranění překážek volného pohybu osob, zboží a služeb na
společných hranicích a upevnit solidaritu mezi svými národy. Policejní a celní orgány mezi
těmito státy prováděly pouze zrakovou kontrolu u projíždějících osobních vozidel od roku
1985, aniž by je zastavovaly a kontrolovaly osobní doklady. Výjimečně však mohly
provádět náhodné kontroly. Také smluvní strany posílily spolupráci v boji proti trestné
činnosti, zejména proti ilegálnímu obchodu s omamnými látkami a se zbraněmi, proti
pašování a daňovým a celním podvodům (Úřední věstník EU 239, 22.9.2000). Smluvní
strany usilovaly o přijetí doplňujících opatření týkajících se zabránění nedovolenému
přistěhovalectví příslušníkům ze třetích zemí.
V Jednotném evropském aktu z roku 1987 je zmíněno ustanovení o zrušení kontrol
na vnějších hranicích, tento úmysl se však nepodařilo naplnit (Pikna 2012: 218). Následně
byla sjednána v roce 1990 Schengenská prováděcí úmluva, která vstoupila v platnost
v roce 1995. Dokument stanovuje potřebné podmínky a garance, zejména z hlediska
bezpečnostního s cílem zabránit tak kriminálním aktivitám v důsledku zneužívání svobody
pohybu osob přes vnitřní hranice členských států (Kuržeja a kol. 2003: 112). Dále
dokument řeší policejní spolupráci, vízovou a cizineckou problematiku, právní pomoc ve
věcech trestních a tzv. Schengenský informační systém počínaje ochranou osobních údajů
(Kuržeja a kol. 2003: 112). Úmluvu podepsaly země Beneluxu, Francie a Spolková
republika Německo. Itále, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Rakousko přistoupily k úmluvě
postupně do pěti let od podepsání dokumentu. Později se přidaly další státy včetně Islandu
a Norska, obě země však nejsou členy EU. Naopak členské státy EU Irsko a Spojené
království Velké Británie nejsou součástí schengenského prostoru. Dánsko je členem
Schengenu, má však zvláštní výjimku (tzv. opt-out).
20
Dublinská úmluva byla uzavřena mezi členskými státy Evropského společenství
v roce 1990 a týkala se odpovědnosti těchto států za posuzování žádostí o azyl. Pouze
jeden předem určený stát posuzuje konkrétní žádost o azyl. Vstoupila v platnost v roce
1997 a nahradila tak ustanovení obsažené v Schengenské prováděcí úmluvě (Kuržeja a kol.
2003: 112). Někdy jsou Schengenská dohoda z roku 1985 a Schengenská prováděcí
úmluva označovány jako Schengen I a Schengen II a členy mohly být pouze státy
Evropského společenství. Svou činnost Schengenské dohody prováděly mimo smluvní
rámec Společenství až do přijetí Amsterodamské smlouvy v roce 1999. Reálné zrušení
kontrol na vnitřních hranicích však bylo několikrát oddáleno.
Podstatnou změnu přináší Amsterodamská smlouva, jelikož její přílohu tvoří tzv.
Schengenský protokol. Schengenský acquis byl začleněn do právního a institucionálního
rámce EU (Kuržeja a kol. 2003: 112). Původně se jednalo o mezivládní rámec spolupráce
mimo rozsah Smlouvy o založení Evropského společenství a Smlouvy o EU. V roce 2006
přijaly Evropský parlament a Rada nařízení regulující přeshraniční pohyb osob, tzv.
Schengenský hraniční kodex. Hlavním cílem právního předpisu je zabránit nedovolenému
překračování hranic, čelit přeshraniční trestní činnosti a přijímat opatření proti osobám,
které nezákonně překročily hranice (Pikna 2012: 226). Dále je možné udělit svobodu
pohybu i na státní příslušníky ze třetích zemí, kteří se v Unii legálně zdržují. Ochrana
vnější hranice je záležitostí všech členských států, kteří jsou součástí Schengenu. Ne tedy
pouze konkrétního státu, jemuž hranice náleží. Vnější hranice je možné přecházet výlučně
na hraničních přechodech během pevně vymezené provozní doby.
Od roku 2010 dochází nepřetržitě k hromadnému vysídlování osob v souvislosti
s konflikty v zemích severní Afriky (tzv. Arabské jaro) a také v současnosti v zemích
Blízkého východu. Schengenský systém je tak vystavován velkému tlaku a některé členské
státy EU začaly rozmýšlet kvůli náhlému přílivu migrantů znovu zavést kontroly na
vnitřních hranicích států Unie. Avšak samotný příliv přistěhovalců a žadatelů o azyl na
vnějších hranicích EU nemůže být sám o sobě pokládán za motiv k obnovení kontrol na
hranicích. Evropská komise reagovala na vývoj ve Středomoří a v květnu roku 2011
zavedla iniciativy, které umožňují uspořádanější přístup k migraci (Úřední věstník EU C
33E, 7.7.2011).
21
V současnosti je do schengenského prostoru zapojena většina členských států EU
včetně Islandu, Norska, Lichtenštejnska a Švýcarska. Tyto státy nejsou členy EU.
Z původních pěti zemí se počet rozrostl na 26 zemí v Schengenlandu. Posledním
přistupujícím státem do schengenského prostoru bylo Lichtenštejnsko dne 19. 12. 2011.
2.4 Maastrichtská smlouva
Smlouva o EU byla podepsána 7. února roku 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu
1993. Poprvé začlenila vízové záležitosti do oblasti komunitárního práva (Scheu a kol.
2010: 9). Byla zřízena třípilířová struktura: I. pilíř tzv. Evropská společenství, II. pilíř se
týkal Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a III. pilíř Policejní a soudní spolupráce
v trestních věcech. Otázky azylu, migrační politiky, kontroly na vnějších hranicích EU a
politiky vůči občanům ze třetích zemí byly umístěny do třetího pilíře, tzn. spolupráce
v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Ve třetím pilíři dominuje mezivládní princip, takže
hlavní slova mají členské státy EU. Smlouva dále přinesla pojem občanství EU, což
znamená, že každý občan členského státu EU je automaticky také občanem EU. Byla
ustanovena EU namísto původního Evropského společenství.
Komunitární právo bylo prosazováno výhradně v rámci prvního pilíře a to na základě
supranacionálního charakteru. Ústřední vliv tak mají instituce EU. Ve třetím pilíři byly
vymezeny sféry zájmu v oblastech společné azylové politiky, pravidla pro překračování
vnějších hranic Unie a provádění hraničních kontrol zejména u osob ze třetích zemí, dále
přistěhovalecké politiky a politiky vůči státním příslušníkům třetích zemí, soudní
spolupráce v občanských a trestněprávních věcech, policejní spolupráce - zformování tzv.
Evropského policejního úřadu (Europolu), boj proti terorismu a dalším nebezpečným
podobám mezinárodního zločinu (Úřední věstník EU C 326, 26.10.2012). A také boj proti
nedovolenému přistěhovalectví.
2.5 Amsterodamská smlouva
Amsterodamská smlouva byla podepsána dne 2. října 1997 a vstoupila v platnost
5. května 1999. Pro oblast justice a vnitřních věcí byl vytvořen zcela nový právní a věcný
rámec, některé politiky této problematiky byly přesunuty z mezivládního pilíře do prvního
22
pilíře. Tento krok se stal významným posunem vpřed pro členské státy EU. Smlouva
přinesla zásadní a důležité změny v oblasti azylu a přistěhovalectví. Azylová a migrační
politika byla přesunuta pod novou hlavu IV., tzv. Vízová, azylová a přistěhovalecká
politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob Smlouvy o EU. Naopak soudní
spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce nadále zůstávají ve třetím,
mezivládním pilíři (Pikna 2012: 149).
Rada má nově legislativní pravomoc v otázkách víz, kontroly hranic a legálního
pobytu na území členských států EU, azylu a azylového řízení, nedovoleného
přistěhovalectví a nedovoleného pobytu včetně navrácení osob, které ilegálně pobývají
v jednom z členských států Unie (Scheu a kol. 2010: 9). Tři státy mají specifickou výjimku
a prosadily si mechanismus opt-out, takže nejsou vázány normami ve stejné míře v oblasti
společné azylové a migrační politiky jako ostatní státy Unie. Jedná se o Irsko, Dánsko a
Spojené království Velké Británie. V případě Dánska se problematika vízová, azylová a
v oblasti přistěhovalectví rozhoduje na základě dánské ústavy. Musí souhlasit většina
voličů v referendu či pět šestin členů v Parlamentu (Úřední věstník EU C 340, 10.11.19).
K plné realizaci komunitární migrační politiky však může dojít až po uplynutí
přechodného pětiletého období, počátek tohoto období se datuje vstupem Amsterodamské
smlouvy v platnost (Scheu a kol. 2010: 10). V průběhu těchto pěti let se stále rozhoduje
podle zásady jednomyslnosti v otázkách migrační politiky. Díky novým politikám
týkajících se víz, azylu a přistěhovalectví má Unie pravomoc zrušit kontroly osob na
většině vnitřních hranic Unie a řešit migrační politiku efektivněji (Kay 1999: 26). Dále
Amsterodamská smlouva stanovuje podmínky, za kterých mohou příslušníci třetích zemí
cestovat po dobu maximálně tří měsíců na území členských států Unie. Členské státy EU
mají stanoveny normy a postupy, které musí striktně dodržovat při provádění kontrol na
vnějších hranicích (Úřední věstník EU C 340, 10.11.1997).
Jedná se o následující opatření:
-
vízová pravidla pro plánované pobyty v Unii v maximální délce trvání třech
měsíců,
-
řídit se dle seznamu třetích zemí, jejichž státní příslušníci mají povinnost
obstarat si vízum,
23
-
mít přehled o státních příslušnících těch zemí, u kterých není potřeba mít
vízum,
-
dodržovat předem dané postupy při udělování víz,
-
jednotný vízový vzor (Úřední věstník EU C 340, 10.11.1997).
24
3 SPOLEČNÁ IMIGRAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE
Představitelé členských států EU se od roku 1999 zavázali rozvíjet společnou
imigrační politiku EU a v nadcházejících letech byla vypracována řada víceletých
programů. V této kapitole je představeno několik důležitých programů a smluv, jsou jimi
Program
z Tampere,
Haagský
program,
Prümská
smlouva,
Evropský
pakt
o přistěhovalectví a azylu, Lisabonská smlouva a Stockholmský program. Během zasedání
v Tampere a Haagu bylo definováno přesnější směřování společné politiky v oblastech
azylu a migrace, dále byly stanoveny konkrétní cíle pro oblast justice a vnitra (Scheu a kol.
2010: 10).
3.1 Program z Tampere
Ve finském Tampere 15. – 16. října 1999 se uskutečnilo zasedání Evropské rady.
V průběhu jednání byly debatovány otázky týkající se vytváření prostoru svobody,
bezpečnosti a práva, zvláštní pozornost byla věnována postupnému formování politiky
v oblasti azylu a přistěhovalectví. Program z Tampere přináší první význačný posun
v oblasti PSBP, hlavně co se týče azylové a imigrační politiky, jelikož byly stanoveny
zdroje sekundárního práva jako směrnice, nařízení, rozhodnutí, doporučení a stanoviska
(Şirin 2012: 131). Tyto zdroje jsou závazné na stejné úrovni jako zakládající smlouvy.
Postupné vytváření PSBP, což je jeden z důležitých cílů dokumentu, je zařazeno na
význačné místo politické agendy Unie. Program z Tampere je ambiciózní program, který
vymezuje jednotlivé politické směry a konkrétní cíle s časovým harmonogramem (Sdělení
Komise Radě a evropskému Parlamentu, č. KOM 401 z 2. 6. 2004). Evropská rada
prosazuje co nejdříve začít s přípravou návrhu Listiny základních práv EU a následné
začlenění dokumentu do ústavní smlouvy. Je potřeba zaručit v listině právo na azyl a zákaz
vyhoštění či vydání osoby státu, kde by mu hrozilo vážné nebezpečí, například trest smrti
nebo vězení.
Program z Tampere požaduje vytvoření společné imigrační politiky EU a dokument
stanovuje čtyři oblasti v otázkách azylu a migrace, kterých se má Unie držet. Jedná se o:
25
-
partnerství se zeměmi, odkud pocházejí migrující osoby a uprchlíci,
zlepšování životních a pracovních podmínek ve třetích zemích, boj proti
chudobě, dodržování lidských práv,
-
společný evropský azylový systém, kde jsou stanoveny společné normy pro
spravedlivé azylové řízení a stejná pravidla pro žadatele o azyl, zřízený na
zásadě non-refoulement,
-
spravedlivé zacházení s příslušníky ze třetích zemí, ti, kteří pobývají legálně
na území EU, mají mít zajištěna stejná práva a povinnosti, jako občané EU,
-
řízení migračních toků, včetně udělení přísných sankcí všem, kteří obchodují
s lidmi či se věnují ekonomickému vykořisťování imigrantů (Şirin 2012:
131).
Po pěti letech bylo provedeno hodnocení vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a
práva. Došlo k podstatnému zlepšení ve většině oborů týkajících se oblasti spravedlnosti a
vnitřních věcí a celkový vývoj činností v této oblasti je hodnocen kladně ze strany orgánů
EU i široké veřejnosti. Unie je v případě vážných a nepředvídatelných situací schopna
pohotově a efektivně jednat, například v souvislosti s datem 11. září 2001 a s následnými
preventivními opatřeními a zajištěním bezpečnosti. Stále je však potřeba zajišťovat vysoký
stupeň bezpečnosti, aby mohly být všechny svobody v Unii plně využívány (zhodnocení
programu z Tampere a budoucí směr vývoje, ze dne 2. 6. 2004 č. KOM 401).
Nadále však přetrvává omezení v rozhodovacích postupech, což znamená
komplikace při provádění transparentních, pohotových a účinných politických závazků.
Rozšířené jednomyslné rozhodování v Radě způsobuje komplikace, protože státy Unie
prosazují pouze své vlastní zájmy na úkor priorit z Tampere. Je tedy potřeba přejít
k pravidlům kvalifikované většiny, aby mohl být co nejrychleji dokončen PSBP. Komise
navrhuje přijmout přísné společné normy v oblasti bezpečnosti a práva, což bude směřovat
k posílení úrovně bezpečnosti v Unii. Specifické výzvy se týkají posílení vnějších hranic
Unie a zavedení druhé generace Schengenského informačního systému (zhodnocení
programu z Tampere a budoucí směr vývoje, ze dne 2. 6. 2004 č. KOM 401). Členské státy
EU se shodly na vytvoření Agentury EU pro základní práva, jejímž úkolem by bylo
sledování dodržování lidských práv v Unii, analýza a následně podávání informací o této
problematice.
26
Je nezbytné nadále postupovat v činnosti na legislativní, operační a finanční úrovni
v oblasti správy vnějších hranic. Aby byly tyto kroky vedeny správným směrem, je
potřeba, aby efektivně fungovala Agentura pro vnější hranice a spolupracovala s dalšími
orgány, které se také zabývají ochranou vnějších hranic. Zásada solidarity hraje klíčovou
roli a je podstatné, aby jej respektovaly všechny členské státy EU. Rovné zacházení
s příslušníky ze třetích zemí ulehčí průběh legálního přijetí přistěhovalců do EU
(zhodnocení programu z Tampere a budoucí směr vývoje, ze dne 2. 6. 2004 č. KOM 401).
3.2 Haagský program
Ode dne, kdy byl přijat Program z Tampere, bylo uskutečněno mnoho práce. Stále se
však nepodařilo dokončit vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Haagský
program byl přijat Evropskou Radou na summitu 4. – 5. listopadu 2004 po úspěšných
vyjednáváních Evropské komise a členských států EU. Dokument navazuje na Program
z Tampere a zároveň čelí novým výzvám v otázkách bezpečnosti v Evropě. Vznikl
bezprostředně po teroristických útocích v USA dne 11. září 2001 a Madridu dne 11. března
2004. Tedy boj proti mezinárodnímu terorismu je zahrnut v agendě Haagského programu a
je jedním z jeho hlavních cílů. Jedná se o víceletý program.
Bezpečnost EU je potřeba řešit koordinovaně a efektivněji mezi všemi členskými
státy Unie. Je nutné účinněji řešit přeshraniční problémy, jako jsou ilegální migrace,
převaděčství, nedovolený obchod s lidmi, terorismus a organizovaná trestná činnost.
Prevence hraje klíčovou roli, současně je zaručeno respektování základních lidských práv a
svobod. Mezi další hlavní cíle Haagského programu patří:
-
poskytnout osobám v nouzi ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou
o uprchlících a jinými mezinárodními smlouvami,
-
vytvoření společného azylového systému,
-
sbližování právních předpisů a zdokonalit uznávání soudních rozhodnutí
mezi členskými státy EU, technická pomoc a výměna informací,
-
efektivněji kontrolovat vnější hranice Unie, v této souvislosti je nezbytné
zřízení tzv. agentury FRONTEX, čímž se rozumí Evropská agentura pro
řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU,
27
-
usměrňovat a řídit migrační toky, dále dobrovolná pomoc evropských států
při záchranných operacích, aby bylo zabráněno dalším tragédiím migrantů a
uprchlíků, zejména ve Středomoří,
-
rozvoj migrační politiky založený na odborné analýze jevů a příčin migrace,
-
boj členských států Unie proti organizované mezinárodní trestné činnosti,
-
posílení spolupráce se třetími zeměmi v oblasti migrace a integrovanému
boji proti mezinárodnímu terorismu,
-
pomoc třetím zemím s důrazem na prevenci v oblasti nedovoleného
přistěhovalectví, poskytnutí odborné pomoci těmto zemím s cílem nalézt
trvalá řešení v problematice uprchlictví,
-
soudržnost a rozvíjení politik týkajících se rozvojové spolupráce, migrace a
humanitární pomoci.
Mezinárodní migrace bude nadále pokračovat a je potřeba zajistit komplexní přístup,
který zahrnuje analýzu prvotních příčin migrace, její jednotlivé fáze a také politiky pro
vstup, přijímání, integraci a navrácení (Úřední věstník EU C 53, 3.3.2005). Haagský
program představuje důležitý institucionální úspěch pro EU a jednotlivých orgánů Unie.
Jednotlivé kroky vedly k posílení supranacionality ve všech oblastech politik v Unii kromě
legální migrace. Program rozšiřuje postup spolurozhodování a většinové hlasování
v oblastech azylové politiky, nelegálního přistěhovalectví a závažného problému
s uprchlíky.
3.3 Prümská smlouva
Prümská smlouva byla podepsána sedmi členskými státy Unie v květnu roku 2005
a mimo institucionální rámec EU (Scheu a kol. 2010: 64). Dalších osm zemí souhlasilo
k přistoupení k úmluvě. Mezi členské státy patří Francie, Německo, Rakousko, země
Beneluxu a Španělsko. Státy se při podpisu smlouvy zavázaly, že po několika letech ji
začlení do právního řádu Unie. V roce 2007 proběhlo zasedání Evropské rady a smlouva
byla zčásti integrována do acquis communitaire. Výměna informací a spolupráce mezi
členskými státy by tak měla být efektivnější. Hlavním cílem smlouvy je posílení
přeshraniční spolupráce, především v boji proti terorismu a přeshraniční trestné činnosti
28
(Úřední věstník EU C 125 E, 7.6.2007). Smlouva předpokládá, že státy budou mezi sebou
informováni o rizicích teroristického útoku a budou navzájem sdílet data o potencionálních
pachatelích (Scheu a kol. 2010: 64). Zejména mezi úředníky donucovacích orgánů
v jednotlivých členských státech Unie je klíčová vzájemná dosažitelnost informací, pokud
je to nezbytné, a účinná výměna zpráv, a to za zvláštních okolností, které napovídají, že
dojde ke spáchání trestných činů (Úřední věstník EU C 125 E, 7.6.2007). Na základě lepší
kontroly cestovních dokladů osob přicházejících ze třetích zemí bude výrazně zredukována
nedovolená migrace do EU.
Je potřeba zajistit lepší propojení databází jednotlivých států a učinit kroky pro
jednodušší vyhledávání v národních databázích, které obsahují údaje o otiscích prstů,
jiných biometrických údajích a DNA pro potřeby policejních složek a soudů členských
států Unie. Není tak potřeba jednotná databáze EU. Současně se očekává vždy porovnávání
těchto dat s databázemi zbylých zemí (Scheu a kol. 2010: 64). Další prioritou smlouvy je
posílení spolupráce mezi policejními složkami v členských státech, například na základě
společných bezpečnostních operací a přeshraničního zákroku, pokud hrozí ohrožení života
nebo fyzické integrity (Úřední věstník EU C 125 E, 7.6.2007). V těchto výjimečných
případech není dopředu potřeba souhlas sousední země, pokud je nutné vstoupit na dané
území a sledovat podezřelou osobu. Státy se zavázaly umožnit aktivitu ozbrojených strážců
na palubách letadel, pokud jej jiný členský stát, který podepsal smlouvu, zavedl (Scheu a
kol. 2010: 65). Není ovšem obligatorní mít své vlastní bezpečnostní strážce.
3.4 Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu
Evropská rada poukazuje na významný pokrok, kterého bylo dosaženo díky
programu z Tampere a Haagskému programu. Rovněž slibuje, že úspěšně dokončí
uplatnění těchto programů v praxi. V roce 2005 přijala tzv. globální přístup k migraci. Je
nezbytné, aby politiky v oblasti migrace a azylu byly v souladu s normami mezinárodního
práva, zejména těch politik, které se týkají lidských práv, lidské důstojnosti a uprchlíků
(Rada Evropské unie 2008: 3). I když bylo dosaženo význačného úspěchu v oblasti
imigrační politiky, stále je potřeba kráčet kupředu a přizpůsobovat se dynamickému
prostředí. Dalším krokem byl Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu, který byl schválen
16. října 2008 během summitu Evropské rady. Celkově bylo odsouhlaseno vrcholnými
29
politickými
představiteli
pět
obligací.
Realizaci
konkrétních
závazků
zajišťuje
Stockholmský program. Pakt poukazuje na globální řízení migrace, které je potřeba, aby
bylo účinné a harmonické (Rada Evropské unie 2008: 2). Je nezbytné efektivně
organizovat legální migraci a posílit působnost ochrany vnějších hranic Unie. Pozornost by
se taktéž měla věnovat boji proti nelegálnímu přistěhovalectví, úspěšně dokončit zřízení
jednotného azylového řízení a neustále být v úzké kooperaci se třetími zeměmi a státy
tranzitu.
3.5 Lisabonská smlouva
Lisabonská smlouva ruší třípilířovou strukturu, zavádí pojem právní subjektivita a
přináší rozdělení kompetencí mezi EU a její členské státy. Smlouva zavedla sdílenou
pravomoc v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Členské státy EU mohou nově
dobrovolně vystoupit z EU. Institucionální změny byly integrovány zčásti do Smlouvy
o fungování EU a některé změny se staly součástí nově vzniklé Smlouvy o Evropské unii
(Pikna 2012: 39). Smlouva byla podepsaná 13. prosince 2007 a vstoupila v platnost o dva
roky později.
Jednání Evropské rady se účastní tzv. vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a
bezpečnostní politiku. Hlavní funkcí této nově vzniklé pozice je předkládat návrhy
v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, předsedat Radě pro zahraniční věci a upevnit
celistvost vnější činnosti Unie. Při výkonu funkce se opírá o činnost Evropské služby pro
vnější činnost, vede politický dialog s představiteli třetích zemí a formuluje stanovisko EU
na mezinárodních konferencích, kterých se účastní například světové, mezinárodní či
regionální organizace (Úřední věstník EU C 306, 17.12.2007).
Společné politiky EU také zahrnují podklad pro společnou azylovou a migrační
politiku. Přistěhovalecká politika byla zahrnuta pod oblast prostoru svobody, bezpečnosti a
práva, konkrétně se jedná o Hlavu V. Lisabonské smlouvy. Smlouva obsahuje partnerství a
efektivní spolupráci se třetími zeměmi v souvislosti s regulací přílivu osob žádajících
o azyl či dočasnou ochranu. Být v neustálém kontaktu se zeměmi, které nejsou členy Unie,
hraje klíčovou roli při zvládání návalu migrantů a uprchlíků na hranicích Unie. Pokud je
v některém členském státě EU kritický stav a není v jejích silách zvládnout velké množství
30
osob ze třetích zemí, Rada má v kompetenci přijmout dočasná opatření ve prospěch
postihnutých členských států Unie (Úřední věstník EU C 306, 17.12.2007). Většinou se
jedná o státy, které mají součástí své hranice vnější hranici EU, například Itálie či Řecko.
Dle článku 63a Lisabonské smlouvy může Unie uzavřít dohody „se třetími zeměmi
o zpětném přebírání státních příslušníků třetích zemí, kteří nesplňují nebo již nesplňují
podmínky pro vstup, přítomnost nebo pobyt na území některého členského státu EU, do
země původu nebo země, odkud přicházejí (Úřední věstník EU C 306, 17.12.2007). Daná
možnost se ukázala jako efektivní a Unie daných dohod využívá. Jedním z hlavních cílů
přistěhovalecké politiky je předcházení nedovolenému přistěhovalectví. Opatření jsou
přijímány orgány EU v této problematice řádným legislativním postupem. Pravomoci EU
v oblasti přistěhovalectví jsou sdíleny jednotlivými členskými státy (Roots 2009: 262).
Některé členské státy EU se obávají, že by mohly ztratit kontrolu nad svým územím a
nemohly tak regulovat příliv migrujících osob na své teritorium. Lisabonská smlouva tak
garantuje, že objem přistěhovalců, které pustí přes hranice konkrétní státy, je v jejich
kompetenci.
Spolupráce mezi policejními složkami a soudy členských států Unie při kriminálních
aktivitách hraje důležitou roli. Jednotlivé složky již jsou v této oblasti aktivně činné a
cílem smlouvy je prohloubení jejich kooperace. Také byly uzavřeny readmisní dohody
s nečlenskými státy, jakými jsou například Ukrajina, Albánie či Rusko (Roots 2009: 264).
Těmito kroky se snaží Unie bojovat efektivněji proti ilegálnímu přistěhovalectví a některé
členské státy EU finančně podporují třetí země. Například Itálie finančně přispívá Libyi a
snaží se tak omezit počet Libyjců, kteří směřují do Itálie s cílem požádat zde o azyl. Nově
smlouva obsahuje nelegální obchodování s lidmi jako záležitost imigrační politiky, nikoliv
pouze záležitosti kriminálních složek v zemích Unie (Roots 2009: 265). Smlouva
o fungování EU pokračuje v procesu harmonizace imigračních politik.
3.6 Stockholmský program
Stockholmský program byl schválen ve dnech 10. a 11. prosince 2009 na zasedání
Evropské rady v období švédského předsednictví EU (Scheu a kol. 2010: 10). Prevence a
boj proti ilegální migraci představuje jedno z klíčových témat debatovaných mezi
vysokými představiteli. Program reaguje na události posledních let a EU si uvědomuje
31
závažnost velkého množství uprchlíků na hranicích jižní Evropy. Program stanovuje nový
právní rámec pro PSBP, navazuje tedy v této oblasti na Program z Tampere a Haagský
program. Program by měl být transparentnější, demokratičtější a souvislejší oproti svým
předchůdcům (Úřední věstník EU C 285E, 21.10.2010).
Program vymezuje šest podstatných priorit, které se týkají především zájmů a potřeb
občanů, a to pro období let 2010 – 2014:
-
Schengenský prostor by měl být nadále rozšiřován, stejně tak prohlubování
schengenské spolupráce a právo na volný pohyb osob,
-
vytvoření Evropy jako prostoru práv, spravedlnosti, rozmanitosti a solidarity
představující důležité hodnoty politik Unie,
-
ochrana občanů před terorismem a organizovaným zločinem díky
efektivnějším legislativním a operačním nástrojům, posílené spolupráce
mezi jednotlivými členskými státy,
-
účinnější řízení migračních toků, zamezení nelegálního přistěhovalectví a
přeshraniční trestné činnosti prostřednictvím ochrany vnějších hranic,
nezbytnost spustit v dohledné době SIS II a VIS,
-
komplexnější imigrační politika, která pohotově dokáže reagovat na nové
výzvy a situace v různých sférách týkajících se migrace, například
usnadnění legální migrace, maximalizovat kladný vliv na členské státy EU a
také přistěhovalců,
-
kooperace
a
partnerství
se
sousedními
státy
a
třetími
zeměmi
prostřednictvím nástrojů migrační politiky EU (například tzv. readmisní
smlouvy), jakožto nezbytnost v době globalizace (Úřední věstník EU.C
285E, 21.10.2010).
EU si uvědomuje nezbytnost zaměřit se na lepší integraci přistěhovalců, kteří
pobývají legálně na území Unie. Proces je pochopitelně náročný pro obě strany. Je důležité
překlenout problémy, které souvisí s kulturními rozdíly a poskytnout imigrantům stejné
pracovní a celkově životní podmínky jako mají občané EU.
32
3.7 Strategické směry 2020
Evropská rada ve dnech 26. a 27. června 2014 specifikovala strategické směry pro
legislativní a operativní plánování v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva pro příští
roky. EU si uvědomuje, že je potřeba přijmout ucelená politická opatření, jež se týkají
přistěhovalectví, vnějších i vnitřních hranic Unie a azylu. Je však nezbytné jej přijímat ve
vzájemné shodě s již platnými Smlouvami a jejich jednotlivými protokoly. Strategické
směry navazují na Stockholmský program a jeho Akční plán, dále na Strategii vnitřní
bezpečnosti EU. Úzká spolupráce a dobré vztahy EU se třetími zeměmi hrají klíčovou roli
pro lepší zvládání problematiky přistěhovalectví. V tomto směru je však podstatné zajistit
lepší provázanost vnitřních a vnějších politik EU. Na základě předešlých programů je nyní
hlavní prioritou důkladně implementovat politická opatření a právní nástroje, jež jsou
obsaženy v platných programech, do vnitrostátního práva jednotlivých členských států EU.
Následně je potřeba sledovat, zdali je jejich dodržování účinně prováděno.
V letošním roce má EU za úkol schválit stabilní obecný rámec v oblasti ochrany
údajů, jež úzce souvisí s bezpečnostními otázkami. Migrační politika má být lépe a
účinněji řízena na základně zásady solidarity. Legální migrace bude znamenat přínos pro
Unii díky maximalizaci příležitostí, kterou tento typ migrace nabízí v případě vhodné
strategie EU. Ochrana bude nabídnuta všem osobám ze třetích zemí, jež ji budou nutně
potřebovat a vstupují na území Unie legálně. Co se týče správy vnějších hranic EU, je
nezbytné, aby byla efektivnější a lépe se tak zvládalo ilegální přistěhovalectví (Sdělení
Generálního sekretariátu Rady Delegaci, č. EUCO 79/14 z 27. června 2014). Migrační
politiky Unie by měly více vycházet z globálního přístupu k migraci a mobilitě. Primárně
by měly brát ohled na jednotlivé krize a občanské války ve třetích zemích. V této
souvislosti je potřeba navýšit příspěvky na řešení otázky vysídlených osob v důsledku
vleklých konfliktů.
Společná návratová politika klade důraz na dodržování povinností, jež jsou obsaženy
v dohodách se třetími zeměmi o zpětném přebírání osob. Agentura FRONTEX by měla
posílit svou spolupráci zejména se členskými státy EU, které jsou nejvíce postiženy
migračními toky, tudíž velkým přílivem imigrantů a uprchlíků ze třetích zemí. Plánuje se
již plně využívat v této oblasti Evropského systému ostrahy vnějších hranic. Unie si taktéž
uvědomuje, že v současné době je prevence radikalizace a extremismu velmi důležitá a je
33
potřeba lépe kontrolovat osoby, jež přicházejí do EU ze třetích zemí. Evropská rada
plánuje v roce 2017 provést přezkum výše zmíněných strategických směrů a plánů, a
dalších, jež nejsou v této kapitole zmíněny, jelikož se netýkají přímo prostoru svobody,
bezpečnosti a práva či společné přistěhovalecké politiky. Nejnaléhavější opatření je
v plánu provést co nejdříve. Terorismus a boj proti trestné činnosti navazuje na předchozí
dokumenty a je potřeba lépe bojovat s organizovanou trestnou činností, tedy
obchodováním s lidmi či převaděčstvím (Sdělení Generálního sekretariátu Rady Delegaci,
č. EUCO 79/14 z 27. června 2014). Základní práva a ochrana osobních údajů by však měla
být za každých okolností dodržována ze strany EU.
34
4 ILEGÁLNÍ PŘISTĚHOVALECTVÍ V EVROPSKÉ UNII
Pro imigrační politiku Unie se stala ilegální migrace a s tím související
problematika bezpečnosti výsadními tématy v přibližně posledních patnácti letech.
Nelegální přistěhovalectví je úzce spojeno s politikami, které se týkají začlenění
přistěhovalce do některé z členských států Unie a s tím související problémy, a migračních
toků (Triandafyllidou 2010: 23). Největší část nelegální migrace se vztahuje k ilegální
pracovní migraci (Palát 2013: 33). Z důvodu neexistujících dat v tomto typu migrace,
jelikož nelegální migranti porušují pravidla migrační politiky, tvoří malé procento
populace a nejsou ve většině případů postihnuti, nebyla vytvořena detailnější analýza.
Nejkritičtější situace je ve Středomoří a na východní hranici EU. Nezákonné imigrační
toky a boj proti organizátorům nelegální migrace je problematické efektivně kontrolovat a
řešit ze strany států EU a situace se zhoršila po nepokojích v severní Africe v roce 2011
(Palát 2013: 39). Tato kapitola je zaměřena na dynamiku a vývoj ilegální migrace
v Evropě, politiky a nástroje EU v boji proti nelegálnímu přistěhovalectví, dále na
problematiku ilegální imigrace z Afriky. Důraz je kladen na republiku Malta a její
záležitosti týkající se azylu a protizákonné migrace, které jsou řešeny v tomto konkrétním
případě detailněji.
4.1 Vývoj imigrace a zejména nelegálního přistěhovalectví v Evropě
Během druhé světové války dochází k velkým změnám v populačním procesu,
jelikož tato doba je specifikována přesuny na nucené práce, deportacemi, útěky či
vyhnáním evropského obyvatelstva. Od konce druhé světové války lze rozdělit migraci do
Evropy do čtyř hlavních etap. První období je datováno od konce 40. let 20. století do
počátku 50. let a je charakterizováno velkými přílivy uprchlíků (Stalker 2002: 152), kolem
roku 1950 tvořilo obyvatele západního Německa velké procento uprchlíků, vůbec nejvíce
po válce. Poté se příliv běženců mírně zpomaloval.
Následující etapa začíná počátkem 50. let až do roku 1973. Dochází k přijímání
nových zaměstnanců na základě smluvních závazků, jelikož je potřeba zaplnit mezery
v oborech, kde je nedostatek pracovníků a co nejrychleji zvýšit ekonomický rozvoj
evropských zemí zpustošených po válce. Některé země, například Francie či Spojené
35
království Velké Británie, využívaly svých dlouholetých koloniálních vazeb. Jedná se tedy
zejména o státy v severní Africe, oblast Karibiku a Indický subkontinent. Spolková
republika Německo, jež neměla koloniální minulost jako ostatní státy západní Evropy,
využívala pracovníků převážně z bývalé Jugoslávie a Turecka (Stalker 2002: 153).
Přistěhovalci, kteří se usídlili v zemích západní Evropy, tvořili přibližně 10 milionů osob.
Tvoří jej také jedinci evropského původu, jež v minulosti emigrovali do různých částí
světa. Většinu těchto imigrantů přijalo Spojené království Velké Británie.
Od počátku 70. let docházelo ke kritickému politickému vývoji na Blízkém východě,
který nakonec vyústil v ropnou krizi v roce 1973. Světové hospodářství bylo ve velké míře
závislé na ropě ze zemí Blízkého východu, a jejíž cena se náhle rapidně zvýšila. Pozdější
inflace měla velmi negativní vliv na ekonomiky jednotlivých států Evropy. Tato změna
k horšímu měla vliv na proudy přistěhovalců na evropský kontinent. Vlády již nechtěly
přílivy pracovníků ze třetích zemí a přály si, aby se zejména dělníci již žijící v evropských
státech západní Evropy vrátili do svých původních zemí (Stalker 2002: 153). Tato
problematika však byla značně obtížná, jelikož řada z nich se zcela usadila i se svými
rodinami v evropských státech a měli silnější vazby na tyto země než na státy původu, kam
se nechtěli vracet.
Třetí období je tedy od roku 1974 do poloviny 80. let 20. století. Evropské vlády
začínaly být opatrnější při vybírání migrantů a postupně se také soustředily na osoby ze
států z jižní Evropy, například z Itálie. Důležitou roli v tomto ohledu hraje přístup nových
členských států jižní Evropy do Evropského společenství, což jim otevřelo cestu v mnoha
oblastech. Evropa tak byla rozdělena do dvou sfér, a to jižní výchozí a severní cílovou část.
Avšak jižní hranice Itálie, Španělska, Portugalska a Řecka se postupně stávaly více
prostupné, zvyšoval se podíl pracovníků, jež pracují nezákonně v daných zemích. Státy tak
byly nuceny zavést nové imigrační zákony, opatření a vypořádat se s čerstvými závažnými
problémy.
Poslední, čtvrté období je datováno od roku 1985 do roku 2001. V této etapě dochází
k rapidnímu nárůstu ilegálního přistěhovalectví a uprchlictví oproti letům předchozím
(Stalker 2002: 153). Také stoupl zájem žadatelů o azyl ze třetích zemí. V daném období
proběhly série revolucí v zemích východní Evropy (tzv. Východní blok) a následně byla
ukončena vláda komunistických režimů. Tisíce občanů bývalých komunistických zemí
žádaly o azyl v zemích západní Evropy. V souvislosti s vysokým nárůstem žadatelů o azyl
36
jak ze zemí východní Evropy, tak ze třetích zemí, se vlády cílových zemí rozhodly zpřísnit
podmínky týkající se udělení pobytu. V důsledku těchto změn dochází k vzestupu
nelegálního přistěhovalectví, jež se stává jako nový business pro překupníky. Od počátku
90. let do roku 1998 více než 4 miliony osob žádalo o azyl, z Afriky jej tvoří 19 % (Stalker
2002: 153).
Je podstatné zmínit sérii teroristických útoků, které se uskutečnily 11. září 2001.
Tragická událost měla vliv na migrační politiky v mnoha částech světa, rovněž v zemích
Evropy. Byla přijata přísnější bezpečnostní opatření a také byly zpřísněny kontroly osob,
jež přicházejí z Islámského světa. Tito jedinci daleko obtížněji získávali azyl či občanství v
členských státech EU. Další mezník představuje vypuknutí finanční, ekonomické a
hospodářské krize v roce 2008. Důsledkem krizí bylo zvýšení nezaměstnanosti a sociální
nestability v zemích Unie. Přistěhovalci a uprchlíci začali představovat hrozbu pro
společnost a byli vnímáni negativně.
Kromě imigrantů, kteří přicházejí do Unie a jsou o nich vedeny záznamy, existují
také miliony dalších převážně pracujících neregistrovaných osob, které pobývají
v členských státech EU ilegálně. Od 80. let a především 90. let se jejich počet výrazně
zvýšil (Stalker 2002: 156). Není v silách EU tyto ilegální imigranty a uprchlíky
monitorovat a evidovat. Proto se některé země rozhodly udělit milost vybraným
nelegálním přistěhovalcům, pokud spadají do určité, předem dané kategorie. Například
Itálie vydala sled legalizačních programů, díky kterým se do programů zapojili někteří
imigranti, jež žili nezákonně na území dané země. Podobné programy v roce 2000 také
uveřejnilo Španělsko, přibližně 25 procent z celkového počtu uchazečů pobývali nelegálně
ve státě (Stalker 2002: 157). Obě tyto země jsou svou geografickou polohou atraktivní pro
migrující osoby, většinou mají přistěhovalci v plánu pokračovat dál, směrem na sever
Evropy. Okolnosti je však mohou donutit zůstat v zemích na jihu kontinentu či se zde déle
zdržet. Jelikož se neví, kolik přesně existuje osob ze třetích zemí, jež putují do Evropy, je
rovněž nemožné určit rychlost, jakou proudí do EU.
V poslední době přicházejí migrující osoby do Evropy z poměrně velkého množství
zemí, převážně se jedná o státy s nízkým příjmem na obyvatele a také o oblasti, kde jsou
časté konflikty, politická nestabilita a násilí páchané na obyvatelstvu. Jde i o oblasti
s vysokým populačním růstem. Stále větším impulsem pro migranty a uprchlíky opustit
své domovy bude v budoucnu desertifikace území na pouště a polopouště. V současnosti je
37
EU poznamenána sériemi teroristických útoků, například v lednu 2015 ve Francii, a
následně v Belgii a Dánsku. Evropské státy se obávají dalších útoků a protiteroristická
opatření jsou velmi klíčová. Často druhé či třetí generace imigrantů jsou nespokojeni
v západních státech Unie, jelikož žijí izolovaně a mnohdy na okraji společnosti. Majoritní
evropské společnosti po útocích jsou více xenofobní a netolerantní zejména k muslimským
komunitám ve svých zemích. Nová opatření tak pravděpodobně ještě více zpřísní
podmínky pro žadatele o azyl, pobyt osob ze třetích zemí do Unie a kontroly na vnějších
hranicích. Je však otázkou, zdali opatření nepovedou k nárůstu ilegálních imigrantů a
uprchlíků zejména na jižní hranici EU.
4.2 Politiky a nástroje Evropské unie fungující v boji proti nelegální
imigraci
Politiky jednotlivých států v oblasti přistěhovalectví byly od 70. let minulého století
více restriktivní oproti 50. a 60. létům 20. století, které se dají charakterizovat jako
liberální (Stalker 2002: 151 – 152). Od roku 2001 jsou postupně migrační politiky v Unii
přísnější. Důsledkem těchto restrikcí došlo k výraznému nárůstu ilegálních vstupů a pobytů
na území členských států EU. Problematika nelegálního přistěhovalectví se tak stala
aktuálním a ve velké míře debatovaným tématem. Unie se zabývá zejména integrovanou
správou hranic, návratovou politikou, nelegální imigrací a obchodováním s lidmi a
s drogami. V posledních několika letech se řada vlád evropských zemí snaží nasměrovat
své politiky tak, aby se zlepšila otázka zaměstnanosti. Dále podle demografických dat
usilují
o zaplnění mezer zejména mezi pracovními obory, kde je nedostatek pracovních sil.
Nejedná se však v tomto případě o ilegální pracovníky ze třetích zemí.
Migračních politik zaměřujících se také na ilegální imigraci, a to přímo či nepřímo,
je v současnosti rozsáhlé množství. Nezákonné práce osob ze třetích zemí a ilegální vstup a
pobyt na území Unie jsou dvě hlavní oblasti, kterými se zabývá EU. Návratové, readmisní
postupy, kontroly na vnějších hranicích Unie, Schengenský informační systém a Vízový
informační systém hrají klíčovou roli v úsilí vypořádat se s přílivem imigrantů a uprchlíků.
EU přijala postup, který se nazývá Integrovaná správa hranic. Tvoří jej kontrola hranic
38
Unie, a to nejenom na vnějších hranicích, ale také v oblasti volného pohybu osob. Dále
spolupráce se třetími zeměmi, aby se tak zamezilo početným migračním tokům.
EU se neustále snaží zefektivňovat jednotlivé legislativní a organizační nástroje,
které slouží v boji proti nelegálnímu přistěhovalectví. V rámci integrované správy hranic
byla založena v roce 2005 agentura FRONTEX, jež má právní subjektivitu. Její hlavní
náplní je výměna informací a spolupráce mezi členskými státy, rozvoj sledovacích systémů
(Triandafyllidou 2010: 27), koordinace hlídek podél vnějších hranic EU, odborná příprava
pro vnitrostátní pohraniční stráže a podpora státům Unie při organizaci společných
návratových operací. Prvořadým cílem je tak zajistit posílení ochrany vnějších hranic Unie.
Boj s nelegální migrací je jednou z prioritních oblastí spolupráce jak mezi členskými státy,
tak rovněž s třetími zeměmi.
Agentura spolupracuje s dalšími entitami, například s Evropským policejním úřadem
(EUROPOL) či Evropskou policejní akademií (CEPOL). Zejména Evropská komise klade
důraz na kooperaci mezi sousedními zeměmi Unie a průjezdními státy (Triandafyllidou
2010: 27), aby byla lépe zajištěna ochrana vnějších hranic. Dále je podstatné zmínit tzv.
program AENEAS, který slouží k podpoře a posílení dialogu mezi Unií a zejména zeměmi
subsaharské Afriky v otázce návratové politiky. Součástí kooperace jsou různé semináře,
informační kampaně či specifická školení týkající se boje s ilegálním přistěhovalectvím na
evropský kontinent.
Každým rokem je zadrženo přibližně půl milionu nelegálních přistěhovalců v Unii.
Zpět do země, ze které v minulosti odešli do EU, je poslána necelá polovina těchto osob
v rámci návratové politiky. V prosinci roku 2008 bylo přijato nařízení, jež se týká
společných norem a postupů členských států Unie v oblasti navrácení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí, a to v souladu se základními právy, včetně
ochrany uprchlíků (Úřední věstník EU L 348/98, 24.12.2008). Tento legislativní dokument
se vztahuje pouze na osoby ze třetích zemí, jež ilegálně pobývají v jednom či více
členských státech Unie. Nevztahuje se tedy na osoby, jež mají povolen volný pohyb na
území EU (viz. Schengenský hraniční kodex).
Státy mají právo si samy rozhodnout, zda dané nařízení budou uplatňovat pro cizí
státní příslušníky. Členské státy EU by měly u každého individuálního případu brát v potaz
nejlepší zájmy dítěte, dodržovat zásadu non-refoulement, neboli zákaz vyhoštění, pokud by
byl ohrožen život uprchlíka nebo osobní svoboda z důvodu národnostní, náboženské,
39
politické apod. Dále by státy měly respektovat faktické rodinné vazby a obavy ze zhoršení
zdravotního stavu ve třetí zemi (Úřední věstník EU L 348/98, 24.12.2008).
Směrnice obsahuje například tyto elementy:
-
požadavek na zajištění transparentních, jasných a spravedlivých pravidel,
aby byla návratová politika prováděna účinně,
-
rozhodnutí o návratu musí obsahovat věcné a právní důvody, stejně tak
i informace o dostupných opravných prostředcích,
-
ve všech etapách postupu navrácení je potřeba spolupracovat na mezinárodní
úrovni se zeměmi původu,
-
zajištění, aby potřebná donucovací opatření nebyla nepřiměřená apod.
(Úřední věstník EU L 348/98, 24.12.2008).
Důležitou roli hrají také přísnější postihy a sankce zaměstnavatelům, kteří
nelegálně zaměstnávají pracovníky ze třetích zemí. Zatím se však nedaří příliš efektivně
bojovat s těmito zaměstnavateli a černý trh práce má negativní vliv na ekonomiky
jednotlivých členských států EU. V této souvislosti je podstatné zmínit systém
EURODAC, který byl zřízen v roce 2003. Mezi hlavní úkoly patří pomoc s identifikací
žadatelů o azyl a také osob, které nezákonně překročily hranice Unie a následně byly
zadrženy. Systém slouží do jisté míry jako určitý druh prevence, aby se zabránilo osobám,
jež vyprší lhůta na legální pobyt v EU, nadále zůstávat protizákonně na území členských
států. Země Unie na základě porovnání otisků prstů mohou stanovit, jestli žadatel o azyl či
občan ilegálně pobývající na území některého evropského státu již nepožádal o azyl
v jiném členském státě EU, anebo nevstoupil na území Unie protizákonně (Nařízení Rady
č. 2725/2000 ze dne 11. prosince 2000).
Vyjma otisků prstů také obsahují údaje, jež zasílají země EU:
-
zemi původu v EU,
-
místo a datum zadržení dané osoby či podání žádosti o azyl,
-
pohlaví uvedené osoby,
-
referenční číslo,
-
datum, kdy byly sejmuty otisky prstů,
-
datum odevzdání údajů o dané osobě ústřední jednotce (Nařízení Rady
č. 2725/2000 ze dne 11. prosince 2000).
40
Nařízení uplatňují i tři nečlenské státy EU, jedná se o Švýcarsko, Norsko a Island.
4.3 Problém ilegální imigrace z Afriky
Počátky nelegálního přistěhovalectví z afrického kontinentu do Evropy lze sledovat
od pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy, tedy od začátku 90. let 20.
století. Díky konci této socialistické éry bylo možno vykročit cestou směrem k jednotné
Evropě. S příchodem demokratických vlád v postkomunistických zemích se však postupně
začaly skupiny migrantů, převážně ze severní Afriky, dostávat do evropských zemí. Na
počátku roku 1990 podnikla cestu s falešnými doklady skupina přibližně 1000 osob ze
severu Afriky s cílem proniknout do severského státu ve Skandinávii. Tento incident
podnítil švédskou vládu vytvořit ad hoc skupiny, političtí představitelé kontaktovali
Organizaci spojených národů a přijali vnitřní opatření.
Evropské státy si tak začínají uvědomovat, že kontinent je atraktivní pro osoby z celé
řady třetích zemí, a to hlavně tam, kde zuří války, zemi postihly živelné pohromy, nejsou
dodržována základní lidská práva, lidé nemají adekvátní životní podmínky či žijí
v chudobě. Důvodů je u většiny migrujících osob více než jeden, proč opustily svou
rodnou zemi. Značná část uprchlíků se nemohou a často ani nechtějí dostat zpět do své
země z důvodu pronásledování, někteří se dokonce v minulosti stali oběťmi mučení.
Potřebují tak ochranu ze strany EU, která je v mnoha případech neadekvátní či žádná.
Migrační toky jsou proměnlivé a migrující osoby pocházejí z rozmanitých zemí Asie a
severní Afriky. Egypt, Maroko a Tunisko byly v minulosti převážně tranzitní země.
Nelegální migranti, žadatelé o azyl a uprchlíci jsou však v poslední době nuceni zůstat
v těchto zemích, jelikož nejsou schopni z různých důvodů pokračovat na své cestě na
evropský kontinent.
Zpočátku však nebylo jednoduché posílit spolupráci se zeměmi Afriky, z nichž
migranti a uprchlíci odcházejí. Zejména od počátku 90. let musely evropské státy trpělivě
vyjednávat s vládami třetích zemí, aby s nimi začaly průběžně spolupracovat a nakonec
podepsaly tzv. readmisní dohody. Podle odhadů Mezinárodní organizace pro migraci od
roku 1990 zemřelo ve Středozemním moři následkem potopení lodí, které se snaží dostat
do Evropy, přibližně 30 tisíc osob (International Organization for Migration 2013).
41
Specifickou skupinu představují mladí lidé, kteří mají minimum příležitostí, jak se
realizovat a žít plnohodnotný život ve své zemi. Často mají naivní představy, myslí si, že
dostanou jednoduše víza a celkově si idealizují evropský kontinent.
Mezi migranty se nacházejí osoby, jež prchají ze zemí, kde jsou konflikty, například
Sýrie, Irák či Libye. Mezi africké problematické země, z nichž obyvatelé jsou nuceni
opustit své domovy a putují také na sever Afriky, patří Súdán, kde nejhorší situace je
v regionu Dárfúr, dále Somálsko či Eritrea. Čím větší je nestabilita v okolních zemích, tím
větší množství migrujících osob se snaží dostat přes tyto země. Poslední roky však počet
uprchlíků a žadatelů o azyl rapidně stoupá jak v zemích Afriky, tak v některých členských
státech EU. Existují specifická rizika spojená s migrací. Jedná se hlavně o podvody a
obchodování s lidmi. Tyto aktivity jsou četnější u migrujících osob, jelikož jsou
zranitelnější (International Organization for Migration 2013).
Také během cesty mají migranti nevyhovující a nedostatečné životní podmínky. Než
se vůbec dostanou na severní pobřeží Afriky, trpí celá řada z nich již různými nemocemi
vzniklými kvůli špatným hygienickým podmínkám, vyčerpání a nedostatku stravy. Většina
ilegálních migrantů a uprchlíků, kteří jsou nalezeni u pobřeží jižní Evropy, potřebují akutní
lékařské ošetření či psychologickou péči.
Vzniklé situace tak podněcují vlády zemí severní Afriky přijímat nové, účinnější
migrační politiky. Orgány EU a státy jižní Evropy by tak měly být v každodenním
kontaktu nejenom se zeměmi, odkud migrující osoby pocházejí, ale také právě se zeměmi
jako Egypt, Tunisko či Maroko. Je potřeba, aby se lépe monitorovaly migrační toky a
chránily migrující osoby. Tím by se mohlo značně předejít zneužívání, zejména fyzickému
a sexuálnímu, psychickému násilí a umírání ilegálních migrantů a uprchlíků. Kolem 800
tisíc osob uprchlo kvůli konfliktu v roce 2011 z Libye a většina uprchlíků směřovala do
Egypta a Tuniska. Menší část z nich do Čadu, Nigérie či Alžírska. Necelých 60 tisíc
libyjských uprchlíků se nakonec dostalo do Evropy (International Organization for
Migration 2013), přibližně polovina z nich zůstala na Maltě a v Itálii. V letech 2013 a 2014
byla situace nejhorší, co se týče množství uprchlíků, kteří ohrožovali své životy ve
Středozemním moři. Většina z nich pocházela ze Somálska, Nigérie, Sýrie, Eritreji a
Egypta.
42
Postupem času se strategie a postupy migrujících osob změnily, často jsou
organizovány pašeráky. Nelegální přistěhovalectví se tak stává lukrativním byznysem pro
určité osoby nejenom ve třetích zemích, ale také v EU. I když lidé často platí za
zprostředkování cesty na evropský kontinent nemalé částky, jejich životy jsou v ohrožení
po celou cestu a nemají zaručenou lepší budoucnost. Malé čluny, rybářské lodě či dokonce
kánoe představují nevyhovující dopravní prostředek pro tak dlouhé vzdálenosti. Bohužel
stále je možno vidět na snímcích z lodí, které byly zachyceny v různých vzdálenostech od
pobřeží jižních zemí EU, že je na palubách více osob, než dovolují bezpečnostní pravidla.
Také záchranné vesty nejsou vždy dostupné pro všechny cestující. Cesta se tak stává
hrůzným zážitkem pro uprchlíky ze třetích zemí.
Obecně lze rozdělit pohyby na horizontální a vertikální. První oblast se týká pohybu
osob, jež přicházejí z jihu, to znamená ze západoafrických a východoafrických zemí. Jejich
cílové země jsou v oblasti Středozemního moře, tedy státy na severu Afriky a jihu Evropy.
Horizontální pohyby se týkají přesunů osob, jež se pohybují v rámci určitého regionu.
Důvody jsou většinou politické, ekonomické či jejich kombinace. Za zmínku stojí migrační
cesta ze Sýrie či Libye do zemí severní Afriky, například do Tuniska (International
Organization for Migration 2013). Pokud se migrující osoby dostanou blízko
Středozemního moře, je pak daleko jednodušší a reálnější zamýšlet se nad další cestou,
tedy do některé evropské země.
Za zmínku stojí oblíbená trasa, která je organizována z Turecka do Řecka, zejména
jeho okolních ostrovů. Krizová situace je tak v mnoha oblastech na jihu Evropy, a to
převážně na ostrovech těchto států. Velké vlny uprchlíků mají negativní dopady na životy
občanů EU, kteří žijí v daných oblastech a také na celkovou atmosféru v těchto státech.
Nejhorší stavy zažívají v průběhu léta, kdy do Evropy směřuje nejvíce uprchlíků a
imigrantů. Vlády členských států EU, kde je situace kritická a nezvladatelná, se obracejí na
orgány EU a žádají o pomoc. Je podstatné si uvědomit, že ilegální přistěhovalectví se týká
všech členských států Unie a kooperace hraje klíčovou roli.
V posledních letech příliv nelegálních přistěhovalců a uprchlíků ze severní Afriky,
jež putují přes trasu ve středu Středozemního moře, prudce vzrůstá. Jedná se však pouze
o zjištěné případy. Každoročně se podaří dostat do Evropy daleko většímu množství
43
ilegálních migrujících osob, jejichž statistiky neexistují. Ilegální migranti a uprchlíci totiž
nejsou registrováni (viz graf níže).
2013
2012
Somálsko
2011
Sýrie
Eritrea
2010
2009
0
2 000
4 000
6 000
8 000
10 000
12 000
Graf 1: Odhalení nelegálního překročení hranic v letech 2009 – 2013 (zdroj: (FRONTEX
Annual Risk Analysis 2014a: 31)), graf vytvořen autorkou.
Na základě grafu 1 je patrné, že v letech 2012 a 2013 bylo odhaleno na vnějších
jižních hranicích EU největší množství ilegálních imigrantů a uprchlíků v porovnání
s předchozími lety. I když jsou v grafu zaznamenány pouze tři země, a to Eritrea, Sýrie a
Somálsko, na základě nalezených údajů o zadržených osobách na vnějších hranicích Unie
i z dalších třetích zemí je zjevné, že tento vzrůstající trend není ojedinělý pouze na
migrační trase uprostřed Středozemního moře. Počet Syřanů a Eritrejců, kteří překračují
ilegálně vnější hranice Unie, rostl nejrychleji v letech 2012 a 2013.
Druhá nejvíce využívaná cesta je tzv. centrální středomořská. Na této trase proudí
migranti a uprchlíci, jež přicházejí ze zemí severní Afriky. Směřují do Itálie a na Maltu
přes Středozemní moře. Libye zejména v minulosti bývala velmi často jako hlavní místo,
kde se migrující osoby shromažďovaly. Pocházely z různých afrických zemí a pak se
skupinově vydaly na cestu směrem do Evropy. Do roku 2010 byla Libye relativně dobře se
rozvíjející hospodářský stát, avšak po Arabském jaru se situace rapidně zhoršila. Stále však
44
patří mezi hlavní průjezdní státy. Tranzitní země na severu Afriky vydělávají na
pašerácích, jež zprostředkovávají nejistou a nebezpečnou cestu do Unie migrujícím
osobám.
V roce 2013 bylo zachráněno přibližně tři desítky migrantů a uprchlíků díky
záchranným operacím. Tyto operace mají velmi často dramatický charakter a bohužel se
stává, že rodinní příslušníci musí přihlížet, jak jejich příbuzní, jež nemají takové štěstí,
umírají. Dle statistik se každý rok ve Středozemním moři utopí tisíce mužů, žen i dětí a
číslo nepřeživších neustále narůstá. Nejenom, že jsou dopravní prostředky, na nichž plují
po moři, často v nevyhovujícím stavu, ale dokonce silně přeplněné lodě nemají dostatek
paliva, aby se bez problémů osoby dostaly na evropský kontinent, či lodím chybí navigační
systémy (FRONTEX 2014b). Nejvíce jsou ohroženy těhotné ženy, postižení lidé a děti do
pěti let. Frekventované trasy vedou z Maroka na jih Španělska, z Libye na několik
italských ostrovů a na Maltu. Dále ze západní části Afriky na Kanárské španělské ostrovy a
Kapverdské portugalské ostrovy.
Již řadu let je centrální středomořská cesta důležitým a sledovaným vstupním místem
pro ilegální přistěhovalectví do EU. V roce 2008 na základě sčítání objevených nelegálních
imigrantů z předcházejících let se zjistilo, že bylo zachráněno necelých 40 tisíc těchto
osob, a to v blízkosti Lampedusy a Malty. Většina z nich pocházela z Eritreje, Nigérie,
Somálska a Tuniska. Původně byla Libye cílovou zemí pro pracovníky ze subsaharské
Afriky a z arabských zemí. Situace se však v nedávné době změnila a přes zemi proudí
velké množství nelegálních migrantů a uprchlíků bez osobních dokladů. Libye je jednou
zemí na severu Afriky, jež nepodepsala v roce 1951 Úmluvu o právním postavení
uprchlíků. Vyhoštění osob, jež pobývají nelegálně v dané zemi, je prováděno ve velkém.
Tyto osoby jsou však velmi ohroženi mučením či trestem smrti v zemích původu.
Od konce 90. let 20. století Itálie napomáhá k dosažení bilaterální spolupráce s Libyí.
Země jsou vázány nejenom koloniální historií, jež dává určitou výsadní spojitost mezi
těmito dvěma státy, ale také blízkými hospodářskými vztahy. V roce 2003 a 2004 byly
podepsány bilaterální dohody, v nichž se státy zavázaly k užší spolupráci. Významným
mezníkem je rok 2009, kdy Itálie podepsala dvoustrannou dohodu s Libyí (FRONTEX
2014b). Tímto krokem se počet migrujících osob, jež si vybraly tranzitní zemi Libyi, snížil.
Stále však pro Itálii představují uprchlíci a migranti na svém území, zejména okolních
45
ostrovech, problematickou otázku, kterou pouhá dohoda nevyřeší. Později také byla
podepsána dohoda mezi Itálií a Tuniskem. Alarmující situace byla v letech 2013 a 2014,
kdy se převrhly čluny s několika stovkami osob, jež se snažily dostat z Libye do Itálie.
Často se migranti vyloďují, pokud dosáhli úspěšně svého cíle, v italských oblastech
zvaných Kalábrie a Apulie.
Co se týče spolupráce mezi Libyí a EU v oblasti migrace, vztahy jsou problematické
a kooperace je v mnoha oblastech omezená. Činnosti orgánů EU v migrační politice jsou
hodnoceny ze strany Libye jako netransparentní a jednající pouze v zájmu členských států
Unie. Podobně je kritizovaná agentura FRONTEX a její činnost na vnějších hranicích EU.
Unie vyžaduje od Libye zlepšení organizace hranic, zejména na severu. Hlavní libyjští
političtí představitelé se nepřipojili k několika operacím ve Středozemním moři, jež byly
vedeny agenturou FRONTEX.
Od října 2014 údaje o migrujících osobách a uprchlících na centrální středomořské
trase také nově zahrnují cesty do Apulie a Kalábrie. Na grafu 2 (níže) je znázorněno
množství osob, jež ilegálně překročily vnější hranice Unie na jihu Evropy (v oblasti
centrální středomořské trasy). V roce 2011 vůbec největší množství osob směřovalo ze
severu Afriky, přibližně 64 tisíc lidí. Příčinou byly primárně nepokoje v zemích severní
Afriky (jako Libye či Egypt).
70000
60000
50000
40000
Počet osob
30000
20000
10000
0
2008
2009
2010
2011
2012
2013
Graf 2: Nelegální překračování hranic na centrální středomořské trase v letech
2008 – 2013 (zdroj: (FRONTEX 2014b)), graf vytvořen autorkou.
46
Aby bylo zabráněno vystavování tak vysokého nebezpečí migrujících osob ve
Středozemním moři, monitorovací a záchranné operace jsou na základě dohod se zeměmi
severní Afriky prováděny blíže k libyjskému a tuniskému pobřeží. Prohlubující se
spolupráce mezi Libyí a Itálií je znatelná na základě komplexního programu, jež byl
postupně realizován díky vládám a bezpečnostním složkám daných zemí. Existuje nemalé
množství formálních a neformálních nástrojů, které umožňují například hlídkám EU poslat
zpět do Libye uprchlíky a migrující osoby, jež se vydaly na nebezpečnou cestu po
Středozemním moři a stále se nacházejí v blízkosti libyjských břehů. Díky novým
opatřením se podařilo zachránit několik stovek až tisíců životů na moři. Avšak povědomí o
záchranných akcích ve Středozemním moři podněcuje osoby více vydávat se na
nebezpečnou cestu, jelikož jim nyní přijde méně riskantní. Ve skutečnosti jsou však rizika
stále stejná. Není v silách Unie, aby zajistila monitorování všech oblastí na moři. EU však
stále efektivně neřeší, kam tyto přeživší, zachráněné nelegální imigranty a uprchlíky
umísťovat.
Co se týče migrujících osob a uprchlíků, jež pocházejí ze zemí západní Afriky,
většina z nich směřuje do Velké Británie, Francie, Itálie, Portugalska, Španělska či
Nizozemska. Za poslední roky lze však sledovat mírné změny v cílových destinacích, stále
více důležitou destinací se stává Itálie a Španělsko. Strategická poloha států na jihu Evropy
je stále atraktivnější a jednodušší v jejím dosažení. Osoby, které pochází z afrických,
původně koloniálních států, které byly v minulosti pod nadvládou určité evropské země, si
v současnosti obvykle vybírají danou evropskou zemi za své cílové místo určení. Vede je
k tomu řada důvodů, například společný jazyk, vysoká životní úroveň a sociální systém, či
žijící menšina obyvatel v evropském státě, jež pochází ze stejné africké země. Například
dvě třetiny až tři čtvrtiny imigrantů z Čadu, Mali a Beninu žijí ve Francii. Naopak
převážná část migrantů z Ghany, Nigérie a Sierra Leone směřují do Velké Británie
(UNHCR 2008).
Mezi další země, kde se zvýšil odchod obyvatel do evropských zemí, patří Pobřeží
Slonoviny a Burkina Faso. Západoafrické státy se však podílejí neúměrně na imigraci do
Unie, primárně záleží na počtu populace v daných zemích. Jasným příkladem je Nigérie,
jejíž populace je 11 krát větší než populace v Senegalu. V posledních letech migrace osob
47
ze západní Afriky do EU je poměrně nízká v porovnání se zeměmi severní Afriky. Je však
důležité mít na vědomí, že státy na severu kontinentu také plní funkci tranzitních zemí.
Kolik migrujících osob vstoupí na tato území a jaké procento těchto migrujících skupin
dále pokračuje na evropský kontinent, se různí dle odlišných zdrojů. Ve skutečnosti
neexistují přesná čísla z konkrétního věrohodného zdroje. Pravděpodobně se však jedná
o stovky tisíc legálních nebo nelegálních migrantů – uprchlíků, pašeráků a dále žadatelů
o azyl, jež se snaží dostat z Afriky do EU.
V Itálii se nedávno rozrostla ghanská komunita a očekává se, že počet osob žijících
v Itálii, jež pochází z Ghany, se v několika následujících letech zvýší. Neexistují však
podrobná data (oproti například ve Španělsku, kde jsou informace lépe zajištěny a
shromažďovány) zejména o ilegálních migrantech, jež byli zachráněni či zadrženi a
následně identifikováni. Imigranti z oblasti subsaharské Afriky tvoří sice malou populaci
v Itálii, avšak rychle se šířící. V minulosti dominovali imigranti z Maroka, převážně v 90.
letech 20. století. Každým rokem je nárůst imigrantů ze zemí západní Afriky o několik tisíc
ročně, a to od roku 2003.
Ochrana lidského života na moři je také zakotvena na základě mezinárodního
právního rámce, konkrétně se jedná o mezinárodní mořské právo, mezinárodní lidská práva
a mezinárodní uprchlické právo. Povinnost zachránit osoby, jež jsou v nouzi, je
dlouhodobá námořní tradice a je součástí mezinárodního zvykového práva (UNHCR
2011). Formálně byla tato povinnost začleněna v roce 1982 do Úmluvy Organizace
spojených národů o mořském právu. Pomoc musí být poskytnuta bez jakékoliv
diskriminace, to znamená i žadatelům o azyl a uprchlíkům. Existují však závažné mezery
v provádění tohoto právního rámce, i když byl v poslední době posílen.
Všechny státy, jež jsou členy daných úmluv, mají povinnost spolupracovat a
pomáhat při záchranných operacích na moři. Stále však existují provozní a praktické
problémy, které se nedaří odstranit. Státy nedostatečně realizují pátrací a záchranné
operace a velmi nerady přijímají osoby zachráněné na moři po vylodění na pobřeží
konkrétního státu. Často se dostaví se zpožděním na místo, kde osoby potřebují rychlou
pomoc. Je tedy potřeba posílenou spolupráci a koordinaci mezi všemi státy, jak členskými,
jež podepsaly výše zmíněné úmluvy, tak také státy EU a třetími zeměmi v Africe.
48
Pro oblast Středozemního moře existuje tzv. Regionální dohoda o vzájemných
postupech týkajících se vylodění zachráněných osob na moři. Jedním z cílů dohody je
rozdělení odpovědnosti ve Středozemním moři mezi více států, primárně odpovědnost za
ztrátu lidských životů na moři. Je však potřeba častějších regionálních setkání, jež by na
základě hlubší kooperace učinila pomocné akce na moři efektivnější. V současnosti se
členským státům EU nedaří rychle identifikovat skupiny a konkrétní jedince, jež jsou mezi
zachráněnými osobami.
Ne všichni potřebují mezinárodní ochranu, tedy pomocnou ruku. Mezi osobami jsou
také nebezpeční jedinci, například trestní pachatelé, pašeráci, převaděči apod. Stejně tak by
měly být zajištěny důkladněji rodinné vazby, jelikož velmi často na lodích cestují celé
rodiny či jejich část. Pokud na cestě někteří rodinní příslušníci tragicky zahynou, neexistují
mechanismy, jež by zajistily konkrétní rodinné vazby. Musí být u zachráněných či
zajištěných osob zjištěna totožnost a individuálně zvážena jejich osobní situace. Osoby
mohou pocházet ze zemí, kde je uplatňována zásada nenavrácení. Všechny tyto informace
a nové okolnosti je důležité brát v potaz.
Ne všechny osoby, které byly zachráněny ve Středozemním moři či zajištěny na
pobřeží členského státu EU, mají nárok na status uprchlíka či jinou doplňkovou ochranu.
Je tedy nezbytné usnadnit návrat daných osob do zemí původu. Tyto osoby nemohou zůstat
v zemi, jež je zachránila, či u jakého pobřeží dané země se vylodily. Regionální sekretariát
pro migraci, který působí na západě Afriky, se zabývá migrující populací. Je potřeba posílit
součinnost a spolupráci s daným sekretariátem a dalšími regionálními organizacemi, jež se
zabývají podobnými problematikami v Africe (UNHCR 2011). Pokud se poskytnou
analýzy, které se zabývají aktuálními migračními toky z Afriky do Evropy a s tím
související problémy, kooperace by mohla vést k usnadnění výměny dat mezi státy a
dalšími zúčastněnými stranami.
Zásadní roli hraje systém EUROSUR, který kontroluje a koordinuje cíle, jež mají
být dosaženy, mezi agenturou FRONTEX a členskými státy EU. Díky podpoře
jednotlivých agentur Unie se daří lépe zvládat akce ve Středozemním moři, které mají za
cíl chránit a zachraňovat životy osob ze třetích zemí. Také došlo k významnému
technologickému rozvoji v této oblasti. Avšak technická spolupráce s africkými zeměmi se
stále potýká s problémy, zejména komunikačními, což brání rozvíjet kooperaci do hloubky.
49
Orgány Unie musí neustále brát v úvahu humanitární aspekty a v této souvislosti jednat i
bez kooperace či souhlasu mimoevropských zemí.
4.4 Ilegální imigranti a azyl na Maltě
Malta se rozkládá na 5 ostrovech a patří mezi nejmenší a nejhustěji osídlené země
Evropy i světa. Průměr obyvatel a přistěhovalců na kilometr čtvereční činí 1320 osob.
Převážná část ilegálních imigrantů, kteří se zdržují v současnosti na Maltě, pochází ze států
v subsaharské Africe. Rozhodli se opustit své domovy v důsledku konfliktů, občanských
válek, globálních nerovností a špatné ekonomické situace. Většinou se jedná o kombinaci
více příčin. Neznamená to však vždy, že jejich cílovou destinací byla vždy republika
Malta. V souvislosti se špatně promyšleným plánem cesty a nekvalitní přepravou jsou
migranti nuceni zůstávat na Maltě, jež se nachází ve strategické poloze ve Středozemním
moři 95 km jižně od Sicílie a 290 km východně od Tuniska. Jejich postavení v zemi je pak
členěno na základě migračního režimu EU.
Vzhledem k úzkým a hustým sociálním a příbuzenským vazbám mezi obyvateli
země, tradicím, historii a náboženství je prakticky nemožné, aby cizinci, zejména
z afrických zemí, se přirozeně a bez problémů asimilovali do maltské společnosti. Historie
hraje velmi důležitou roli v pochopení současnosti. Země byla pod nadvládou mnoha států,
naposledy jako kolonie Velké Británie až do roku 1964, kdy byla vyhlášena nezávislost
Malty. Vlivy zemí, jež vládly ostrovům, se promítly zejména do kultury země a také na
celkový pohled maltských obyvatel na svět. Členským státem EU se stala Malta v roce
2004. Proces přistoupení země do Unie však nebyl pro některé obyvatele jednoduchý,
jelikož byli skeptičtí stát se členem velkého celku. V zemi byly obavy, že by se museli
obyvatelé přizpůsobovat v budoucnu v řadě oblastí větším státům. Slova jako pokrok a
modernizace jsou zastíněny tradicemi země, které hrají podstatnou roli pro Malťany.
Rodinný život a morálka, jež jsou spojeny s katolickou vírou, hrají stále důležitou roli
v životě obyvatel, i mladé generace. Modernost, kterou přináší zejména EU na Maltu
v současnosti je sice vnímána krokem vpřed, zároveň však může u mladých lidí narušovat
tradiční morálku, jež je klíčová pro maltskou společnost.
50
Vysoký nárůst nových imigrantů z Afriky v posledních letech přináší řadu
problémů, zejména ekonomického a sociálního rázu. Země si neví rady s tak velkým
počtem přistěhovalců a snaží se je shromažďovat v určitých, předem vymezených částech
největšího ostrova, kde působí větší množství policejních jednotek kvůli možné kriminalitě
či šíření nemocí. Migranti také pocházejí v poslední době ze zemí severní Afriky a
asijských států. Avšak téměř polovina žadatelů o azyl pochází ze Somálska, dále pak
z Eritreje a ze Súdánu (Bradford a Clark 2014: 12). Jedná se tedy o země, kde se konflikty,
války a nestabilita odehrávají každodenně. Afričtí imigranti na Maltě jsou identifikováni
EU jako menšina, kde je nejvyšší pravděpodobnost vzniku předsudků a rasismu. Většina
Afričanů žijících na Maltě se alespoň jednou setkali s rasistickým jednáním a chováním či
se cítili diskriminováni ze strany rodilých Malťanů. Unie se problematikou vyššího
výskytu rasismu a diskriminace negroidních imigrantů na Maltě zabývá a apeluje na
orgány v zemi, aby se lépe a efektivněji snažily začleňovat osoby do společnosti. Úkol to
však není jednoduchý vzhledem k mentalitě maltských obyvatel.
Obyvatelé Malty mají obavy nejenom z rostoucí kriminality, kterou mohou
imigranti z Afriky páchat, ale také ze šíření pohlavně přenosných chorob, provozování
prostituce, která je v zemi zakázána, z možné přítomnosti nebezpečných zbraní v táborech,
kde žijí, či větší pravděpodobnosti teroristického útoku. V minulosti bylo předloženo vládě
několik petic, v níž Malťané žádali o přijetí striktnějších opatření v souvislosti s ilegálním
přistěhovalectvím, aby bylo docíleno zamezení přílivu uprchlíků a imigrantů. Taktéž si
obyvatelé, kteří podepsali alespoň jednu z petic, přáli poslat do rodných zemí i imigranty,
kteří už žijí na Maltě. Panují obavy, že by stát v blízké budoucnosti mohl ztratit svou
národní identitu. Existují však i více národnostně otevřenější a tolerantnější obyvatelé
Malty, kteří sice nesdílejí plné nadšení z nových přistěhovalců z Afriky, avšak nemají
problém jejich přítomnost respektovat a tolerovat, pokud se imigranti přizpůsobí
maltskému způsobu života.
Celkově ale přistěhovalci z Afriky mají na Maltě velmi omezené možnosti, a to jak
v přístupu k zaměstnání a bydlení, tak také ke službám a zábavním místům, například
vstupu do restaurací či nočních klubů. Většina negroidních imigrantů vykonává
nebezpečná a náročná povolání, například tyto osoby pracují na stavbách, kde dochází
pravidelně k vážným úrazům a úmrtím. Převážnou část přistěhovalců tvoří muži, daleko
menší procento pak ženy a děti. V souvislosti s vyšším počtem ilegálních imigrantů
51
z afrického kontinentu vzniklo několik nových pravicových politických stran a
protiimigračních sociálních hnutí. Jejich popularita stále stoupá mezi obyvateli Malty, i
když jejich politická síla není tak velká v komparaci s jinými politickými stranami.
Většina imigrantů z Afriky se však na Maltě necítí přirozeně a šťastně (jak dokazují
rozhovory, jež byly prováděny s těmito osobami). Předsudky a strach cítí na každém
kroku, například na ulici Malťané raději přejdou na druhou stranu, aby byli co nejdále od
imigranta. Taktéž ve veřejné dopravě si k africkým imigrantům málokdy někdo přisedne a
v obchodech je Malťané neradi obsluhují. Tento odmítavý postoj může vést k pocitům
imigranta, že je izolovaný a nenáviděný v dané společnosti, což může povzbuzovat
přistěhovalce ke kriminálním činům. Jedním z podstatných důvodů, proč dochází ke
xenofobnímu jednání v takové míře na Maltě, je nevědomost o afrických státech. Mezi
imigranty patří i vzdělaní lidé, kteří například prchají před politickým pronásledováním,
tedy osoby, které vedly podobný život jako obyvatelé souostroví ve Středozemním moři.
Je tedy podstatné lépe informovat Malťany, což je složité, pokud vláda sama zavádí
protiimigrační opatření a staví se k této problematice odmítavě.
Nelegálně či legálně pobývající imigranti žijí převážně odděleně od obyvatel Malty,
což také brání úspěšné integraci negroidních osob v zemi. Je tedy pro ně velmi obtížné, neli nemožné, stát se plně součástí maltské společnosti. Avšak zejména evropské severské
státy si prosadily omezit práva, jež jsou udělena imigrantovi v souvislosti s volným
pohybem v EU. V tzv. Dublinské směrnici jsou práva imigranta přesně vymezena
(Bradford a Clark 2014: 14-16). Někteří imigranti však svou cestu na Maltě nekončí
a berou ji jako přechodné místo. Hlavní cílovou destinací je nejblíže vzdálená Itálie či
západní evropské státy, jejichž dosažení je čím dál více obtížnější v souvislosti se stále
striktnějšími opatřeními ze strany EU. Často však imigranti nemohou pokračovat v cestě
a musí v zemi zůstat, jelikož nemají potřebné finance a dostatek sil. Vážnou překážku, aby
došlo k integraci přistěhovalců ze subsaharské Afriky, představuje nedostatek efektivních
postupů, které by umožnily slučování rodin. Dalším problémem je nízká pravděpodobnost
získat maltské občanství, což opětovné setkání rodin ještě více ztěžuje.
Opatření, která zavádí EU, nejsou vždy členskými státy zcela dodržována, jelikož
praktiky hraničních kontrol se liší. Typickým příkladem je Malta, kdy zejména ženy, které
i přesto, že byly právně přijaty do země a osvobozeny, jsou po příjezdu na místo určené
52
pro imigranty zadrženy, dokonce i v některých případech trestány. Vnější hranice Unie a
její kontroly jsou vnímány mnoha státy jako politicky vykonstruované a zaujaté proti
specifickým skupinám imigrantů pocházejících z vybraných zemí, například ze Somálska.
Vzhledem však k redukci legálních migračních tras ze strany Unie přibývá těch ilegálních,
což vyžaduje striktnější a četnější hraniční kontroly. Současná migrační politika členských
států EU zahrnuje mimo jiné i přísnější kontroly pro zavedení víza (viz. Dublinská úmluva
z roku 1990, Dublin II z roku 2003). Tato strategie se týká i Malty, avšak vláda si neví
rady s takovým množstvím ilegálních imigrantů, zejména ze subsaharské Afriky, jež
pobývají v zemi a jsou velkou sociální a ekonomickou zátěží pro stát. Striktnějšími
opatřeními také narůstá obchodování s lidmi, s drogami a převaděčství. Dochází tak
k většímu porušování lidských práv a existuje vyšší riziko, že migrující osoby budou
navráceny zpět do země původu, což může znamenat jejich uvěznění či smrt v zemi. Stejně
tak nespokojenost nelegálních imigrantů z Afriky, kteří pobývají na Maltě, může vést, jak
již jsem zmínila, ke zvýšení kriminality na Maltě. V současnosti tvoří osoby ze
subsaharské Afriky, které pobývají v maltských věznicích, nemalé procento. Může tak
dojít ke stavu, kdy nebudou z důvodu omezených kapacit místa pro nové osoby, jež se
dopustily kriminálních činů.
Rok 2014
Kypr
339
Řecko
43 500
Malta
568
Počet osob
Itálie
170 100
Španělsko
4250
0
50000
100000
150000
53
200000
Graf 3: Celkový počet ilegálních imigrantů a uprchlíků, kteří připluli po Středozemním
moři do vybraných států na jihu Evropy v roce 2014 (zdroj: (UNHCR)), graf vytvořen
autorkou.
Jak je patrné z grafu výše, v roce 2014 se jedná o několik stovek nelegálních
přistěhovalců. Dochází tedy ke snížení počtu nových imigrantů. Avšak je potřeba si
uvědomit, že několik tisíc osob, jež se snažily dostat z Afriky do EU, ve Středozemním
moři zahynulo či jsou považovány za nezvěstné. Jedná se o muže, ženy i děti. Z těchto
konkrétních tragédií je patrné, že mechanismy a opatření, které jsou aktuální pro členské
státy EU, jsou nedostatečné a nedokážou zabránit úmrtím ve Středomoří.
Dále je z grafu č. 3 zjevné, že Itálie patří mezi nejoblíbenější cílovou destinaci
z hlediska států jižní Evropy, a to zejména pro uprchlíky a imigranty z Afriky a Blízkého
Východu. Okolo 170 tisíc osob se dostalo do Itálie, včetně italských ostrovů (typickým
příkladem je ostrov Lampedusa) v minulém roce. Celkově v roce 2014 přibližně 220 tisíc
uprchlíků a imigrantů překročilo Středozemní moře ve snaze dostat se do členských států
EU. Jejich rodnými zeměmi byly například Irák, Eritrea či Sýrie (UNHCR 2014). Při
komparaci zemí je však potřeba brát v úvahu velikost zemí a počet obyvatel. I když se
může na první pohled z grafu zdát, že imigranti a uprchlíci, kteří se dostali na Maltu,
představují malé množství, situace je v zemi kritická. Znovu je potřeba zdůraznit, že stát je
hustě osídlený a velikost země je velmi malá. Malta nemá dořešené současné ilegální
přistěhovalce a uprchlíky, není tedy v silách země bez pomoci Unie zvládnout další příliv
nových osob, jež přicházejí převážně z Afriky.
54
do poloviny roku 2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
1 294
1 890
1 577
28
1 397
2 775
1 702
1 780
1 822
Počet osob
1 388
502
1 686
57
0
500
1000
1500
2000
2500
3000
Graf 4: Celkový počet ilegálních imigrantů a uprchlíků – příchod z Afriky na Maltu
v letech 2001 – polovina roku 2013 (zdroj: (The Malta Independent)), graf vytvořen
autorkou.
Ostrov Malta zaznamenává zvýšené množství imigrantů vždy v souvislosti
s nepokoji či občanskými válkami, zejména pak v oblastech, které jsou na kontinentu
Afrika. Například v roce 2001 připlulo na Maltu několik desítek migrujících osob, avšak
v roce 2008 se již jedná o několik tisíc ilegálních imigrantů a přistěhovalců (viz graf výše).
Tento nárůst souvisel zejména s tzv. Arabským jarem, tedy s konflikty na severu Afriky,
rovněž také s napětím a s konflikty na Blízkém východě. V roce 2010 patřila Malta mezi
členské státy EU, jež obdržely jedny z nejvyšších počtů žádostí o azyl. Díky speciálnímu
programu, který je veden a financován díky podpoře Unie, došlo v letech 2009 – 2010
k přesídlení více než jednoho tisíce uprchlíků z Malty do jiných členských států EU. Tento
pilotní projekt byl prodloužen i na následující rok kvůli vypuknutí občanské války v Libyi.
V současnosti podobný program není prováděn ze strany Unie a nepočítá se s jeho
obnovením, i když by ho zcela jistě maltská vláda uvítala vhledem k současnému množství
uprchlíků a imigrantů v zemi.
Od roku 2010 je patrný výrazný posun v kooperaci mezi Itálií a Maltou. Státy
spolupracují lépe a efektivněji při záchraně osob na moři, než tomu bylo v minulosti. Právě
úzká kolaborace těchto dvou zemí je velmi klíčová vzhledem k jejich poloze a společné
migrační trase, jež vede z Afriky na evropský kontinent. EU však nezlepšuje koordinaci
mezi zeměmi na moři, i když je tomu potřeba. Rovněž si neklade jako jednu z hlavních
55
priorit povinnost zachraňovat osoby ve Středozemním moři. V roce 2013 však došlo ke
snížení počtu uprchlíků a imigrantů na Maltu v porovnání s předešlým rokem. Rovněž
nastala redukce množství osob, které zahynuly na moři. I když je tento stav pozitivní,
každé úmrtí představuje tragédii a i nadále je potřeba osoby na moři zachraňovat a zavádět
efektivnější opatření. Celkově není situace uspokojivě vyřešena.
Na základě pravidelných zpráv, které vydávají nakladatelství Times of Malta a The
Malta Independent je patrné, že státy jižní Evropy budou v roce 2015 čelit velkému přílivu
ilegálních imigrantů a uprchlíků. Jejich počet se odhaduje na několik tisíc. Zejména
v letním období bude trasa mezi Libyí a Itálií čelit velkému náporu migrujících osob, což
bude mít negativní vliv na republiku Malta. Státy se tak připravují na nejhorší stav.
Kontrolní hlídky poblíž italského pobřeží budou v nejvytíženějších měsících posíleny.
Agentura FRONTEX plánuje zaměřit se na oblast poblíž libyjských hranic, kde bude
působit několik záchranných a pátracích operací. První dva měsíce letošního roku vzrost
počet migrujících osob, které se dostaly na maltské a italské pobřeží, o 43 % v porovnání
s prvními dvěma měsíci v roce 2014 (Times of Malta 2015a). Stejně tak je zaznamenáno
o několik stovek více úmrtí ve Středozemním moři v komparaci s prvními měsíci loňského
roku. Je tedy nutné, aby se jednotlivé členské státy připravily na nekritičtější období
v roce. Prevence a vhodná opatření se také očekávají od EU.
Evropská komise však již rozšířila svou záchrannou misi ve Středozemním moři do
konce roku 2015 a pravděpodobně se bude i dále prodlužovat. Bude potřeba po celý rok
financovat problematiku přílivu imigrantů a uprchlíků z Afriky a Blízkého východu na jih
Evropy. Taktéž bude nutno spolufinancovat oblast řešení přílivu migrujících osob na
Maltu. Unie si uvědomuje, že je nezbytné lépe organizovat a řídit migrační trasy.
V souvislosti s rostoucím tlakem na Evropskou komisi ze strany maltské a italské vlády
byla odsouhlasena finanční pomoc, jež bude pravidelně posílána ze strany Komise. Její
přesná výše však závisí na příspěvcích členských států. V letošním roce probíhá například
operace s názvem Triton, která stojí Unii a její členské státy každý měsíc 1.5 milionu až
2.9 milionu eur (Times of Malta 2015b). Již v současnosti je však operace Triton
kritizována ze strany humanitárních a mezinárodních organizací jako neefektivní,
například Amnesty International či Organizací spojených národů. Organizace negativně
reagují na vysoký počet úmrtí na moři od ledna 2015 a na vypuštění tak velkého množství
56
člunů z Libye do Středozemního moře. Plavidla jsou nedostatečně připravena na tak
dlouhé cesty (Times of Malta 2015b).
4.5 Operace NAUTILUS
V první polovině roku 2007 proběhla první etapa společné operace s názvem
NAUTILUS, jejímž cílem bylo posílit kontrolu námořní hranice v oblasti středu
Středozemního moře. Efektivnější kontroly moře mezi Maltou, Libyí a Sicílií měly omezit
přísuny migrujících osob do EU. K dosažení cíle posloužily technické prostředky několika
členských států EU. Stejně tak byla přínosná pomoc maltských úřadů, které
zprostředkovaly rozhovory s přistěhovalci a ilegálními imigranty na Maltě. Některé
evropské země poskytly zejména odborníky na danou problematiku, dále lodě a další
potřebnou techniku. Konkrétně se jednalo o Španělsko, Francii, Německo, Itálii, Řecko a
Maltu. Operace doplňovala konkrétní činnosti, které si prováděla obvykle sama Malta ve
svém regionu. Agentura FRONTEX spolufinancovala jedno letadlo a tři hlídková plavidla,
které byly používány převážně v teritoriálních vodách Malty. Za celkovou dobu, kdy
operace prováděla svou činnost, bylo zaznamenáno necelých 500 osob na moři. Celkově
bylo zachráněno z těchto zpozorovaných osob 166 uprchlíků a nelegálních imigrantů, a na
Maltu dorazilo v průběhu působení první fáze operace 316 ilegálních imigrantů a uprchlíků
(FRONTEX 2007).
Na základě proběhlých rozhovorů na Maltě bylo zjištěno, že osoby pocházely
zejména z Eritreje, Somálska, Nigérie a Etiopie. Během působení operace došlo k redukci
počtu nelegálních imigrantů, jež dosáhli břehů některého z ostrovů Malty. Je však otázkou,
zdali se zahájení a první fáze operace NAUTILUS dá považovat za úspěšnou a efektivní
vzhledem k poměru počtu zaznamenaných osob na moři a následně zachráněného
množství těchto osob. Navazující operace NAUTILUS II trvala pouze měsíc, jelikož
musela být předčasně ukončena kvůli nedostatku materiálních a finančních prostředků.
Vzhledem však k efektu snížení počtu ilegálních přistěhovalců a uprchlíků na Maltě a na
Sicílii v průběhu působení této mise, nebylo na místě, že operace předčasně skončila. Měla
se také více zaměřit na záchranu osob na moři a nejenom na zabránění přílivu osob
z Libye. Členské státy EU nedodržely svých závazků poskytnout potřebné materiální
57
vybavení a týmy odborníků, aby mohla mise i nadále pokračovat. Přitom příliv ilegálních
imigrantů do jižních států Evropy je záležitostí všech členských států Unie.
4.6 Pravomoci Malty v oblasti teritoriálních vod
Malta disponuje rozsáhlou plochou teritoriálních vod. Pokud se nachází cizí loď či
člun na tomto území a potřebuje nutně pomoc, speciální maltské vojenské jednotky mají
povinnost osoby v nouzi zachránit. Zachráněné lodě a cestující jsou dovedeni do jednoho
z maltských přístavů, a odtud jsou osoby, které jsou označeny jako přistěhovalci a
uprchlíci, dopraveni do speciálních zařízení. Taktéž umožňuje Malta cizím lodím proplout
v jejich teritoriálních vodách. Velká oblast teritoriálních vod však také znamená nezbytnost
neustálých hraničních kontrol. Na základě zkušeností z minulých let se ukázalo, že je
podstatné kontroly neustále navyšovat a přiměřeně zefektivňovat. V současné době
neexistují vážné potenciální či skutečné hrozby, které by ohrožovaly politické a
ekonomické zájmy Malty.
Zvýšení činnosti kontrolních maltských jednotek v blízkých vodách v okolí Malty
zlepší celkovou ochranu a bezpečnost státu, tudíž i EU. Může tak dojít k určité redukci
přílivu lodí a člunů na italská pobřeží včasným zpozorováním migrujících osob
v teritoriálních vodách Malty. Koordinované námořní operace hrají klíčovou roli, avšak
země má omezené finanční zdroje, jež potřebuje vynaložit na plánované operace
v následujících dvou letech. Je tedy na Unii a členských státech EU, do jaké výše podpoří
finančně či materiálně Maltu, a tedy do jaké míry bude fungování operací efektivní.
V současnosti jsou však hraniční kontroly neefektivní a nedostatečné v oblasti nelegální
imigrace ze severní Afriky. Na základě údajů o množství zahynulých či pohřešovaných
migrujících osob každoročně v blízkosti maltských břehů je zřejmé, že je potřeba se
problematikou důkladněji zabývat taktéž na úrovni EU.
Malta má však odpovědnost za ilegální imigranty, jež cestují na moři, také
v ostatních zónách, které přiléhají k Maltě. Jedná se o mořské vnitřní vody, volné moře
(oblast rybolovu a ochrany biologických zásob) a tzv. kontinentální šelf. V souvislosti
s přistoupením Malty do EU v roce 2004 došlo k získání pravidelných příspěvků ze strany
Unie v souvislosti s ochranou jižních hranic Unie, avšak od té doby proběhly ve třetích
58
zemích různé krize a nestability, které zapříčinily zvýšené vlny migrujících osob v různých
časových obdobích. EU však dostatečně nereagovala na nově vzniklé situace a nedostalo
se tak Maltě patřičné finanční a materiální pomoci. V posledním roce a půl však Malta také
postrádá dostatečné množství lidských zdrojů, jež by okolní vody monitorovaly, dále
sociální pracovníky a lékaře, jež jsou potřeba na ostrově pro nové imigranty a uprchlíky.
Maltská vláda v minulosti několikrát kritizovala Unii za nedostatečnou pomoc
v oblasti Středozemního moře. Obdržené prostředky v boji s ilegálním přistěhovalectvím
jsou nedostatečné. Země se logicky obává, že v budoucnu, kdy se očekává ještě větší příliv
ilegálních imigrantů z Afriky, bude situace krizová a nezvladatelná. Většinou Malta
provádí rutinní námořní a letecká hlídkování. Pašeráci často převáží osoby tajně na člunech
přes moře v noci, plavidla jsou většinou vysokorychlostní. Tento typ člunů je obtížnější
monitorovat.
4.7 Přístup Malty k ilegálním přistěhovalcům a uprchlíkům
Na základě agendy a politických dokumentů, jež byly vytvořeny maltskými
příslušnými orgány a politickými představiteli, je zřejmé, že boj proti nelegálnímu
přistěhovalectví patří mezi hlavní priority státu. Zajištění bezpečnosti v zemi je velmi
důležité téma, které je často diskutováno. Preventivní opatření, kontrola a monitoring
středomořské migrační trasy je pro maltskou vládu důležitější než se snažit integrovat
africké imigranty do společnosti. Unie tyto kroky vládních představitelů kritizuje. Taktéž
je odsuzováno ze strany EU nepřiměřeně dlouhé zadržování imigrantů v nevyhovujících
životních podmínkách, jež žádají v zemi o azyl. To pak může vést ke zvýšené kriminalitě
přistěhovalců v zemi a následné xenofobii a rasismu místních obyvatel. Adekvátní program
pro integraci přistěhovalců zcela chybí. Akt o přistěhovalectví z roku 1970 byl již
několikrát novelizován (Bradford a Clark 2014: 13-14). Problematika zadržení a následné
odmítnutí ilegálních imigrantů je v textu po celou dobu obsažena. Malta má v zemi tři
vězeňská zařízení, která jsou speciálně určena pro tyto zadržené osoby. Vězeňská služba
spadá do působnosti Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitřních věcí.
Na základě prohlášení, které vydalo na Maltě Ministerstvo pro vnitřní věci je zřejmé,
že Maltské úřady se snaží urychlit a usnadnit navrácení některých ilegálních imigrantů a
uprchlíků zpět do jejich zemí původu. V posledních letech své úsilí ještě více zesilují.
59
V roce 2012 bylo téměř 200 osob navráceno zpět do své rodné země v Africe. Ilegální
imigranti však mají možnost požádat o mezinárodní ochranu a musí být řádně informováni
po příjezdu na Maltu či jiný členský stát EU o tomto důležitém právu. Více jak 90 % osob,
které měly nárok požádat o mezinárodní ochranu, tak učinily v zákonné lhůtě. Maltská
vláda v současnosti konzultuje danou problematiku s příslušnými zúčastněnými stranami,
aby došlo ke zlepšení imigrační politiky a azylu.
Maltské politické entity by měly podporovat a prosazovat myšlenku na důstojnost a
právo každého jedince. Vláda si cení úsilí, které vynakládají humanitární organizace na
dodržování lidských práv a důstojnosti, avšak nesouhlasí se všemi připomínkami, které
jsou adresovány Maltě v této oblasti v souvislosti se zacházením s ilegálními imigranty a
uprchlíky. Například vláda argumentuje na základě rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva, který pronesl, že státy mají právo omezit pohyb na svém území ilegálním
imigrantům a uprchlíkům, a neznamená to porušování lidských práv. Humanitární
organizace, například Human Rights Watch, však omezení pohybu osobám ze třetích zemí
na Maltě vytkly maltským úřadům. Dále humanitární organizace a EU vytýká Maltě příliš
zdlouhavé administrativní procesy. Rovněž také kritizují příliš dlouhé čekaní žadatelů o
azyl na výsledek rozhodnutí maltských orgánů. Avšak většina ilegálních imigrantů nemá u
sebe žádné doklady, a tak zjistit totožnost osob konkrétními úřady vyžaduje delší dobu
trvání.
Dále maltská vláda argumentuje, že zadržení imigranta či uprchlíka, který přišel na
Maltu, není diskriminační a nemá rasistický podtext (Government of Malta 2012). Tato
procedura se děje u všech osob, nejenom těch, které pocházejí ze subsaharské Afriky a
barva pleti, původ či náboženské vyznání nehrají roli. Jsou však podstatně dříve propuštěni
nemocní lidé, těhotné ženy či matky s dětmi. Podle mezinárodního práva osoby, které
nemají povolení k pobytu v zemi nebo vstupu do zemí mohou být zadrženy. Předpokládá
se však, že se jedná o vybrané osoby. Na Maltě je však zadržení automatické a ve většině
případů se jedná o zajištění osob na velmi dlouhou dobu. Taktéž soudní přezkum není
odpovídající. Na základě rozhovorů se zadrženými imigranty a uprchlíky na Maltě již není
zcela jasné, jestli opravdu maltské úřady rozlišují či nerozlišují osoby dle místa původu.
Největší procento navrácených osob zpět do země původu byly právě osoby ze zemí
subsaharské Afriky.
60
Rozhodnutí o vyhoštění nelegálního přistěhovalce může být pozastaveno, jedná-li se
o osobu, která si zažádala o azyl. Žadatelé mohou mít udělen status uprchlíka (tudíž mají
nárok si zažádat o povolení k pobytu), speciální doplňkovou ochranu, dočasnou
humanitární ochranu (pouze v mimořádných a specifických případech) či žádost o azyl je
odmítnuta. Žadatelé o azyl mohou být zadrženi na maximálně 12 měsíců. Imigranti,
jejichž žádost o azyl byla zamítnuta, automaticky nemají nárok na pomoc, ale mají
povoleno v zemi pracovat. Mohou však být kdykoli vyhoštěni, v takovém případě se
neberou ohledy na jejich pracovní vazby na Maltě. Osoby, které si nepožádaly o azyl, nebo
jejich žádost byla zamítnuta, mohou být zadrženi dokonce až na 18 měsíců. Průměrná doba
dětí ve vazbě je 3,4 měsíce (Human Rights Watch 2013).
Migrující osoby ze vzdálenějších zemí v Africe, například ze Somálska, podnikají
náročnou zdlouhavou cestu přes Saharu až na sever Libye. Již v této fázi trpí různými
nemocemi, nedostatkem vody a jídla. Čeká je však nebezpečná další cesta po moři.
V červenci roku 2013 vydal Evropský soud pro lidská práva předběžné opatření, aby
zablokoval rozhodnutí maltských úřadů navrátit okamžitě zpět do Libye skupinu 45
somálských mužů. Malta ani neplánovala prověřit dané osoby, zdali některé z nich
neunikly před násilím či smrtí. Není zřejmé, proč se země k takovému unáhlenému kroku
rozhodla. Jelikož zadržení migranti nemají možnost soudního přezkumu, svévolné
zadržování těchto osob může znamenat porušení mezinárodního práva. Dle Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech musí být takto zadržovaná osoba předvedena
před soud či jiný určený orgán (Human Rights Watch). Je tedy otázkou, zda maltské úřady
opravdu potřebují několik týdnů až měsíců na zjištění totožnosti imigranta. Rovněž je
sporná celková doba, kdy se rozhoduje o udělení azylu příslušných zadržených osob. EU
však v této věci nepodniká potřebné kroky, aby se podmínky pro imigranty a uprchlíky na
Maltě změnily. Pravděpodobně od Unie nelze očekávat větší zásah vzhledem k vedení
migrační politiky, jež preferuje snížení počtu přistěhovalců v členských státech EU.
Maltský právní systém nestanovuje, zdali existuje konkrétní východisko či postup,
jak se vyhnout svévolnému zadržování. Migrační politika země je celkově striktnější
v porovnání například se západními zeměmi Unie. I když čelí kvůli své geografické poloze
většímu tlaku a přílivu imigrantů, vždy by se měly řešit jednotlivé případy individuálně a
humánně. Malta zadržuje děti, u nichž si zejména není jistá věkem, spolu s dospělými
osobami a neposkytuje jim přístup ke vzdělání. Rovněž nedostávají adekvátní právní
61
zastoupení. Podle standardů, jež jsou uplatňovány v celé řadě evropských států, by děti bez
doprovodu rodičů či jiného zákonného zástupce neměly být zadrženy z důvodů jako je
nelegální vstup na území.
Zadržování dětí je tedy až ta poslední krajní možnost. Malta se však řídí převážně
svou migrační politikou. V minulosti byly zjištěny případy násilí a zneužívání chlapců
v záchytných zařízeních na Maltě, což mělo za následek výraznou změnu psychiky
u daných dětí. Poslední dva roky však země udělala jisté pokroky a pověřené osoby se
účastnily školení ohledně potřeb dětí, jež žádají o azyl. Taktéž je těmto dětem poskytováno
poradenství zkušenými psychology. Stále však země nemá dostatek opatrovníků, na něž by
mělo mít nárok každé dítě, které podalo žádost o azyl. Právní pomoc osobám do 18 let je
taktéž nedostatečná.
62
ZÁVĚR
Migrace do EU, ať už se jedná o legální či ilegální, způsobuje komplikace a
problémy v různých oblastech. Přistěhovalci jsou značnou zátěží pro sociální, zdravotní a
vzdělávací systémy v jednotlivých členských státech Unie. Na druhou stranu osoby ze
třetích zemí jsou potřebné v přiměřené míře vzhledem k nízkému přirozenému přírůstku a
stárnoucí populaci v evropských zemích. Pokud by se zcela uzavřely vnější hranice Unie,
nemělo by to pozitivní dopad na ekonomickou situaci jednotlivých zemí a pravděpodobně
by se ve velké míře zvýšilo ilegální přistěhovalectví. Rozhodně není řešením omezovat či
dokonce zcela blokovat příliv imigrantů a uprchlíků na evropský kontinent. Taktéž
v takovém případě budou ve větší míře ohroženy životy lidí, zejména na moři, jejichž
cílem je nalézt lepší životní podmínky v EU.
V současnosti se nedaří výrazně redukovat velký příliv uprchlíků a zastavit ilegální
aktivity pašeráků. Ti obchodují s imigranty, jež se snaží dostat na evropský kontinent a
ohrožují tak každodenně jejich životy. EU postupně přijímá řadu opatření v boji proti
nelegální imigraci a obchodování s lidmi. Vzhledem k husté a fungující protizákonné síti
mezi některými občany EU a pašeráky je však obtížné tyto praktiky zastavit či zásadně
snížit. Celkově však nelegální přistěhovalectví na evropský kontinent představuje velmi
malé procento v porovnání s populací EU či s celkovým počtem migrujících osob.
Konfliktů v různých částech světa neustále přibývá, tudíž narůstá počet migrujících
osob. Reakcí EU na aktuální situaci je ochrana svých vnějších hranic. Uprchlíci tak nemají
žádnou naději na získání mezinárodní ochrany a proto volí nebezpečnou cestu přes
Středozemní moře. Unie se zabývá readmisními dohodami, návratovými politikami a podle
mého názoru neřeší dostatečně prevenci. Tzn., aby vůbec nemuselo docházet k tak velkým
migračním tokům do Evropy. Ve Středozemním moři je nasazeno nedostatečné množství
hlídek, jež by aktivně monitorovaly situaci, a to zejména v oblastech, kde se snaží dostat na
kontinent největší množství imigrantů.
Domnívám se, že orgány a členské státy EU dostatečně efektivně nekomunikují se
zeměmi severní Afriky, zejména s Libyí, Tuniskem, Alžírskem a Marokem. Vlády těchto
afrických zemí se vždy nesnaží zabránit osobám vydat se na nebezpečnou cestu směrem do
63
EU. Jsou ovlivněny pašeráky a překupníky, kteří je podplácejí. Státy severní Afriky nemají
potřebu chránit práva osob a EU by měla v tomto směru začít intenzivně jednat a posílat
odborníky do daných zemí, aby vyjednávali s vládami a snažili se situaci řešit. Stejně tak
by orgány EU měly usilovat, aby mohly být monitorovací a záchranné hlídky umisťovány
ještě blíže k pobřeží na severu Afriky. V některých případech však navazovat a udržovat
kontakty s vládami nelze či komunikace je velmi problematická. Typickým příkladem je
Libye, kdy může být také ohrožena bezpečnost vysílaných delegací z EU.
Je nezbytné hledat příčiny a řešení, proč dochází ke konkrétním migračním odlivům
ze zemí původu a také hledat východiska, jak lépe reagovat na záchranu osob ve
Středozemním moři, aby nedošlo k podobným tragédiím, jež se dějí pravidelně. K hledání
odpovědí na dané problematiky je zapotřebí, aby se komunikovalo s vládami a dalšími
subjekty afrických zemí, jež znají lépe danou kulturu, historii, politickou situaci a
mentalitu občanů problémových zemí.
Nejenom, že je potřeba snížit ztráty na životech tím, že se podaří zachránit osoby na
potápějících se lodích, dále je nezbytné lépe předvídat místa, kde bude docházet
k vylodění. Zachráněné či zajištěné osoby ze třetích zemí nesmí být posílány do zemí, kde
by jim hrozilo pronásledování, mučení či jiné násilné činy. Země, kde dochází pravidelně
k vylodění migrujících osob a uprchlíků je potřeba lépe podporovat odborníky na danou
problematiku, zejména finančními prostředky. Nemyslím si, že by opatření a nástroje,
které byly zavedeny v oblasti nelegálního přistěhovalectví, měly stejný či podobný
pozitivní dopad na všechny členské státy EU. I když se země snaží komunikovat mezi
sebou, v případě akutní pomoci jednoho státu nedokážou rychle a pohotově reagovat
ostatní členské státy Unie. Pokud je pomoc poskytnuta, často v nedostatečné míře nebo
nárazovitě.
Unie si je plně vědoma, že na lodích směřujících na evropský kontinent jsou různé
skupiny lidí. Některé osoby akutně potřebují mezinárodní ochranu. V této souvislosti je
nezbytné připomenout ochranu uprchlíků, jež je zakotvena v Úmluvě o právním postavení
uprchlíků. Na základě úmluvy nesmí vyhostit či vrátit uprchlíka zpět do země původu ty
státy, jež podepsaly daný dokument. Podstatné je však rozeznat, která migrující osoba
potřebuje mezinárodní ochranu. Postupná opatření týkající se řízení migračních toků, jež
přijímala EU ve svých dokumentech, znemožnila přístup ke statusu uprchlíka velkému
64
počtu migrujících osob. Například Schengenský hraniční kodex se vztahuje na osoby, jež
překročí vnější či vnitřní hranice Unie. Znamená to tedy, že uprchlíci zachránění na moři
tak nemají nárok na mezinárodní ochranu. Tato omezení, která zavedla EU, tak brání
chránit osoby, jež pravděpodobně potřebují pomoc nejvíce. Domnívám se tedy, že Unie
nepodniká patřičné kroky a není jejím prioritním cílem, aby byla lidská práva co nejvíce
dodržována. Vzhledem k současné strategii EU co nejlépe a intenzivněji chránit vnější
hranice Unie je nastavena i její taktika k odmítání uprchlíků. Členské státy EU se tak
patřičně nezaobírají otázkou, zdali dané osoby potřebují mezinárodní ochranu a jsou
známy i případy, kdy byly osoby bezmyšlenkovitě poslány zpět na africký kontinent.
Primárně je také důležité prohloubit a rozšířit spolupráci se třetími zeměmi, vše
v souladu s prioritami EU v oblasti vnějších vztahů. Je potřeba nejenom vyjednávat
o nových smlouvách s těmito zeměmi, stejně důležitou roli hraje zintenzivnění již
existujících bilaterálních smluv, a to jak se zeměmi původu, tak se zeměmi tranzitu.
Tranzitní země mají stejnou váhu, co se týče důležitosti, jako země, odkud migrující osoby
pocházejí. Jednání, jež probíhají se třetími zeměmi, se dají považovat jako úspěšné. I když
na základě statistik o počtu migrantů a uprchlíků, kteří se dostali do Evropy, není daný
úspěch tak viditelný. Je však podstatné si uvědomit, že současný trend je každoroční nárůst
osob, které se rozhodly opustit své domovy v souvislosti s válkami, chudobou apod. Bez
kooperace se třetími zeměmi, zejména tranzitními zeměmi, by pravděpodobně byla čísla
imigrantů a uprchlíků, jež se dostali na evropský kontinent či zahynuli v moři, daleko
vyšší.
Pokud jde o zavedení legislativních nástrojů EU v oblasti nelegálního azylu a
přistěhovalectví, dospěla jsem k názoru, že nástroje mají odlišný dopad na jednotlivé
členské země Unie. Státy, které čelí největšímu počtu ilegálních imigrantů, by měly mít
odlišná opatření a legislativní nástroje v porovnání se zbytkem Unie. Na základě
porovnávání a hodnocení související literatury jsem dospěla k závěru, že operace agentury
FRONTEX, jež jsou vykonávány na moři, jsou v souladu s mezinárodním právem.
V souvislosti s přílivem většího množství ilegálních imigrantů a uprchlíků do Evropy v
posledních několika letech byly kompetence agentury významně rozšířeny, což mělo
pozitivní vliv na její celkové fungování. Od roku 2011 je také zahrnuta spolupráce
agentury s hraničními hlídkami jednotlivých členských států EU. Je však otázkou, zdali
jednotlivé členské státy provádějí své migrační politiky v souladu s přistěhovaleckou
65
politikou EU. Není však v silách orgánů a členských států EU radikálně snížit počty
migrujících osob na kontinent. Rozhodně v současnosti migrační vlny neohrožující
význačně EU, i když pochopitelně jednotlivé členské státy vynakládají daleko vyšší
finanční náklady na imigrační politiky, než tomu bylo v minulosti.
Práva migrantů jsou neustále porušována, a to jak během cesty po Středozemním
moři, tak v tranzitních a cílových zemích. V Lisabonské smlouvě je zdůrazněno, že Unie je
založena na několika hodnotách. Jednou z nich je dodržování lidských práv, a to také mezi
menšinami, jež žijí v členských státech EU. Operace členských států ve Středozemním
moři však potřebují lepší koordinaci. Vzhledem k velkému počtu zachráněných osob se
dají do jisté míry považovat jako úspěšné. Následně si však Unie neví rady, jak pracovat
s migrujícími osobami, jež jsou většinou ve velmi špatném fyzickém a psychickém stavu.
Popírám tvrzení, že by EU nevydržela další přílivy migrantů. Vzhledem k trendu snižující
se natalitě postupně dochází k redukci původních obyvatel Evropy. Naopak bude nezbytné
zajistit více pracovní síly, a to hlavně v oborech, kde je nedostatek pracovních sil, zejména
vyžadujících fyzickou námahu, sezónní práce, technické obory či zdravotnický sektor, jež
vyžaduje speciální vzdělání. Přistěhovalci tak budou potřeba v řadě členských států Unie.
Imigranti žijící v EU je potřeba lépe začlenit do společnosti, aby nebyli danou společností
znevýhodňováni. Tato strategie by mohla vést ke snížení kriminality a nenávisti původních
obyvatelů k přistěhovalcům. V některých případech se opravdu může jevit, že jsou občané
EU zvýhodňováni a přistěhovalci nemají stejné příležitosti a ochranu. Řada zaměstnavatelů
nejedná s ilegálními migranty na základě pracovních práv, na která mají nárok v Unii,
dochází tedy k diskriminaci.
Poslední část diplomové práce byla věnována členskému státu Malta. I když je
nemalá část obyvatel Malty proti přílivu subsaharských imigrantů do země a vláda přijímá
protiimigrační opatření (což je také i stejný trend v celé EU), není možné zabránit či
výrazně zredukovat počet přistěhovalců, a tudíž být izolován od současných migračních
trendů. Úspěšně integrovat přistěhovalce na Maltě je velmi obtížné vzhledem k izolaci
imigrantů a znemožnění jim navazovat kontakty s rodilými Malťany. Je tedy potřeba
vytvářet takové prostředí pro přistěhovalce, aby se cítili, že jsou součástí společnosti. Tato
cesta pak může vést k úspěšnému sloučení rodin (v současnosti velmi problematická
oblast) a také k možnosti udělení občanství více subsaharským imigrantům. Pro-imigrační
politické zásady a sociální ochrana hrají důležitou roli pro dosažení integrace cizinců, jež
66
přicházejí z Afriky, avšak je velmi důležité, aby bylo co nejdříve dosaženo rovnováhy a
stability mezi imigranty a rodilými obyvateli Malty. Celkově se bude počet obyvatel světa
zvyšovat, a to převážně v zaostalých zemích.
Občanské války, hladomory, sociální nejistota, poptávka po levné pracovní síle
budou hrát podstatnou a důležitou roli, proč bude neustále docházet k přílivu ilegálních i
legálních imigrantů do Unie. Pokud bude EU nadále provádět restriktivní opatření a
omezovat vstup osobám ze třetích zemí do Unie, pravděpodobně to povede k nárůstu
ilegálního přistěhovalectví do členských států. V takovém případě země na jihu Evropy by
nemusely zvládat silné a početné migrační toky, hlavně během letního období.
V nadcházejících
desetiletích
bude
imigrace
důležitým
prostředkem
k řešení
demografického vývoje v jednotlivých státech EU. Ať už se jedná o nové občany Unie
nebo dočasné pracovníky, obě skupiny budou hrát důležitou roli pro rozvoj EU. Cílem
jednotlivých států EU však bude opatrný a selektivní proces náboru migrantů. Tyto osoby
ze třetích zemí, které přijal jeden členský stát, se budou moci volně pohybovat i v ostatních
členských státech. Zmíněná problematika vyvolává nevoli u některých zemí a bude potřeba
nadále mezi státy o tomto tématu vyjednávat. Tlaky na vnějších hranicích Unie budou
pravděpodobně daleko větší a opatření, jež jsou v současnosti přijímána, nebudou
dostatečně efektivní. Je tak potřeba jednotlivé nástroje a opatření pravidelně aktualizovat.
Bude tedy zajímavé sledovat tento vývoj v nadcházejících několika letech a dalších
desetiletích.
67
SEZNAM PRAMENŮ A ODBORNÉ LITERATURY
Literatura
1. BALDWIN-EDWARDS, Martin. Towards a Theory of Illegal Migration: historical
and structural components, Third World Quarterly. 2008, roč. 29, č. 7, s. 14491459. ISSN 0143-6597.
2. BARŠOVÁ, Andrea a Pavel BARŠA. Přistěhovalectví a liberální stát: imigrační
a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. 1. vydání. Brno: Masarykova
univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s. 312. ISBN 80-210-3875-6.
3. BRADFORD, Simon a Marilyn, CLARK. Strangers on the Shore: Sub-Saharan
African “Irregular” Migrants in Malta, Journal of Immigrant & Refugee Studies.
2014, roč. 12, č. 1, s. 9-26. ISSN 1556-2948.
4. HAILBRONNER, Kay. The Treaty of Amsterdam and Migration Law, European
Journal Of Migration & Law. 1999, roč. 1, č. 1, s. 9-27. ISSN 1388-364X.
5. JENÍČEK, Vladimír a Jaroslav FOLTÝN. Globální problémy světa v ekonomických
souvislostech. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 324. ISBN 978-80-7400-326-4.
6. KUNA, Zbyněk. Demografický a potravinový problém světa. Vyd. 1. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 334. ISBN 978-80-7357-588-5.
7. KURŽEJA, Jan a kol. Cizinecká a pohraniční policie II. Praha: Policejní akademie
ČR, 2003. s. 177. ISBN 80-7251-123-8.
8. MOCH, Leslie P. Lessons And Cautionary Tales From The Past: Building Bridges
From Migration History To Europeanness. National Identities. 2013, roč. 15, č. 1,
s. 9 - 19. ISSN 1460-8944.
9. PALÁT, Milan. Ekonomické aspekty mezinárodní migrace: teorie a praxe
v Evropské unii. Vyd. 1. Ostrava: KEY Publishing, 2013, s. 92. ISBN 978-80-7418161-0.
10. PICHÉ, Victor. (2013) Contemporary Migration Theories as Reflected in their
Founding Texts, Population, roč. 68, č. 1, s. 141-164. ISSN 1634-2941.
11. PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem
Lisabonské smlouvy). Vyd. 3. Praha: Linde Praha, 2012, s. 440. ISBN 978-807201-889-5.
68
12. SCHEU Christian, Harald, ČÁSTEK, Michal a kol. Aktuální otázky migrační
politiky Evropské unie. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s,
2010. s. 120. ISBN 978-80-7408-031-9.
13. SCHEU, Harald Ch. Migrace a kulturní konflikty. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2011,
s. 74 – 113. ISBN 978-80-87284-07-0.
14. ŞIRIN Öner, N. Asli. In which direction do the efforts proceed? The European
Union's attempts to develop a common immigration and asylum policy, Marmara
Journal Of European Studies. 2012, roč. 20, č. 2, s. 121 - 140. ISSN 1301-1359.
15. STALKER, Peter. (2002) Migration Trends and Migration Policy in Europe,
International Migration, roč. 40, č. 5, s. 151 – 179. ISSN 0020-7985.
16. TOMÁŠEK, Michal a kol. Europeizace trestního práva. Praha: Linde Praha, 2009.
s. 459. ISBN 978-80-7201-737-9.
17. TRIANDAFYLLIDOU, Anna. Irregular Migration in Europe: myths and realities.
Vyd. 1. Farnham: Ashgate Publishing Limited, 2010, s. 324. ISBN 978-0-75467886-1.
18. VAN HEAR, Nicholas. Theories of Migration and Social Change, Journal Of
Ethnic & Migration Studies. 2010, roč. 36, č. 10, s. 1531 - 1536. ISSN 1369-183X.
Prameny
1. Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o
založení Evropských Společenství a některé související akty (Úřední věstník EU C
340, 10.11.1997).
2. Dohoda mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky
Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na
společných hranicích, podepsaná v Schengenu dne 14. června 1985 (Úřední
věstník EU L 239, 22.9.2000).
3. HAAGSKÝ PROGRAM: POSÍLENÍ SVOBODY, BEZPEČNOSTI A PRÁVA V
EVROPSKÉ UNII (Úřední věstník EU C 53, 3.3.2005).
4. Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení
Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007 (Úřední
věstník EU C 306, 17.12.2007).
69
5. Nařízení Rady č. 2725/2000 ze dne 11. prosince 2000 o zřízení systému Eurodac
pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování Dublinské úmluvy.
6. Prümská dohoda: Posílení přeshraniční spolupráce, zejména v boji proti terorismu a
přeshraniční trestné činnosti (Úřední věstník EU C 125 E, 7.6.2007).
7. Sdělení Generálního sekretariátu Rady Delegaci. Evropská rada 26. a 27.
června 2014 – Závěry (EUCO 79/14, 27.6.2014).
8. Sdělení Komise Radě a evropskému Parlamentu – Prostor svobody, bezpečnosti a
práva ze dne 2.6.2004 č. KOM 401, zhodnocení programu z Tampere a budoucí
směr vývoje.
9. SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2008/115/ES ze dne
16.12.2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úřední věstník EU L
348/98, 24.12.2008).
10. Smlouva o Evropské unii - konsolidované znění (Úřední věstník EU C 326,
26.10.2012).
11. Víceletý program 2010-2014 k prostoru svobody, bezpečnosti a práva Stockholmský program (Úřední věstník EU C 285E, 21.10.2010)
12. Zasedání Evropské rady konané ve dnech 15. a 16.10 v Tampere. Text přijatý
Radou pro justici a vnitřní věci dne 3.10.1998 (31999Y0123(01).
13. Změny Schengenu: Usnesení Evropského parlamentu ze dne 7.7.2011 o
změnách schengenských pravidel (Úřední věstník EU C 33E, 7.7.2011).
Internetové zdroje
1. FRONTEX (2007) Joint Operation Nautilus 2007 – the end of the first phase
[online]. [cit. 2015-16-03]. Dostupné z: http://frontex.europa.eu/news/jointoperation-nautilus-2007-the-end-of-the-first-phase-AECBNJ.
2. Government of Malta (2012) STATEMENT BY THE MINISTRY FOR HOME
AFFAIRS
[online].
Valletta,
[cit.
2015-16-03].
Dostupné
z:
http://www.gov.mt/en/Government/Press%20Releases/Pages/2012/July/19/pr1595.
aspx.
70
3. Human Rights Watch (2013) Updated Submission for the Universal Periodic
Review
of
Malta
[online].
[cit.
2015-17-03].
Dostupné
z:
http://www.hrw.org/news/2013/10/09/updated-submission-universal-periodicreview-malta.
4. International Organization for Migration (2011). Key Migration Terms [online].
Geneva
[cit.
Dostupné
2014-27-10].
z:
http://www.iom.int/cms/en/sites/iom/home/about-migration/key-migration-terms1.html.
5. International Organization for Migration (2013). Research on complex migratory
flows in Egypt, Morocco and Tunisia [online]. Geneva [cit. 2015-27-02]. Dostupné
z: http://www.iom.int/files/live/sites/iom/files/Country/docs/Reseach-on-complexmigratory-flows-in-Egypt-Morocco-and-Tunisia.pdf.
6. Přírodovědecká fakulta UK v Praze (2007). Reflexe migračních teorií [online].
Praha,
[cit.
2014-27-10].
Dostupné
z:
http://web.natur.cuni.cz/ksgrrsek/illegal/clanky/Uherek-Teorie.pdf.
7. Rada Evropské unie (2008). Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu [cit. 2015-0215].
Dostupné
z:
http://register.consilium.europa.eu/pdf/cs/08/st13/st13440.cs08.pdf.
8. Roots, Lehte. THE IMPACT OF THE LISBON TREATY ON THE
DEVELOPMENT OF EU IMMIGRATION LEGISLATION [online] Croatian
Yearbook Of European Law & Policy. 2009, roč. 5, č. 5, s. 262-265. [cit. 2015-162]. Dostupné z: http://www.cyelp.com/index.php/cyelp/article/view/92/65.
9. SOCIOweb (2005). Teorie mezinárodní migrace [online]. Sociologický ústav AV
ČR
[cit.
2014-27-10].
Dostupné
z:
http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=253&lst=113.
10. Times of Malta (2014a) EU braces for record year of Mediterranean migrants
[online].
[cit.
2015-17-03].
Dostupné
z:
http://www.timesofmalta.com/articles/view/20150321/world/EU-braces-for-recordyear-of-Mediterranean-migrants.560765.
11. Times of Malta (2014b) EU extends Mediterranean migrant rescue mission to the
end
of
the
year
[online].
[cit.
2015-16-03].
Dostupné
http://www.timesofmalta.com/articles/view/20150219/local/eu-extendsmediterranean-migrant-rescue-mission-to-the-end-of-the-year.556773.
71
z:
12. UNHCR (2008) Irregular Migration From West Africa to the Maghreb and the
European Union [online]. [cit. 2015-05-03]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/home/opendocPDFViewer.html?docid=49e479ca0&query=ways%20f
rom%20africa%20to%20europe.
13. UNHCR (2011) Refugees and Asylum-Seekers in Distress at Sea – how best to
respond? [online]. [cit. 2015-05-03]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/home/opendocPDFViewer.html?docid=4ede2ae99&query=data%20re
fugees%20and%20asylum%20seekers.
Grafy
1. FRONTEX (2014a) Annual Risk Analysis. s. 31. [cit. 2015-03-03]. Dostupné z:
http://frontex.europa.eu/assets/Publications/Risk_Analysis/Annual_Risk_Analysis_
2014.pdf.
2. FRONTEX (2014b) Central Mediterranean Route. [cit. 2015-04-03]. Dostupné z:
http://frontex.europa.eu/trends-and-routes/central-mediterranean-route.
3. The Malta Independent (2013) Record number of irregular migrant arrivals for
July. [cit. 2015-16-03]. Dostupné z: http://www.independent.com.mt/articles/201307-31/news/record-number-ofirregular-migrant-arrivals-for-july-2210660356.
4. UNHCR (2014) Central Mediterranean Sea Initiative. [cit. 2015-16-03]. Dostupné
z:
http://www.unhcr.org/cgi-
bin/texis/vtx/home/opendocPDFViewer.html?docid=531990199&query=2015%20
Malta.
Mapy
1. The BBC News (2007) Key facts: Africa to Europe migration [cit. 2015-04-03].
Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/6228236.stm.
2. The Telegraph (2014) Illegal immigration to Europe shows sharp rise [cit. 2015-2203].
Dostupné
http://www.telegraph.co.uk/news/uknews/immigration/10865652/Illegalimmigration-to-Europe-shows-sharp-rise.html.
72
z:
3. The Times of Malta (2014) Migrants fleeing on ‘anything that floats’ - AFM
commander
[cit.
2015-22-03].
Dostupné
http://www.timesofmalta.com/articles/view/20140609/local/migrants-fleeing-onanything-that-floats-afm-commander.522561.
73
z:
PŘÍLOHY
I.
Mapa – ilegální překročení hranic imigranty a uprchlíky ze třetích zemí do EU,
následek krizové situace v zemích severní Afriky
Obrázek 1: Nelegální přistěhovalectví do EU zaznamenané v roce 2014 (zdroj: (The
Telegraph 2014))
74
II.
Mapa – hlavním cílem migrujících osob je dostat se na evropský kontinent.
Ostrovy v Atlantském oceánu a ve Středozemním moři čelí velkému přílivu
ilegálních imigrantů a uprchlíků. Lodě z Tuniska a Libye míří zejména na
ostrovy Lampedusa, Sicílie a Malta.
Obrázek 2: Klíčové migrační trasy z Afriky do Evropy (zdroj: (BBC News))
75
III.
Mapa – skupina 130 migrujících osob, jež opustila Libyi, byla nalezena
hlídkovou, maltskou lodí v červnu 2014. Osoby (muži, ženy i děti)
cestovaly na člunech a dřevených lodích bez dostatku jídla, vody a paliva.
Následně byli imigranti a uprchlíci dopraveni do speciálních zadržovacích
středisek na Maltě.
Obrázek 3: Prchající migranti na člunu v blízkosti Malty (zdroj: (Times of Malta))
76
ABSTRAKT
Diplomová práce se primárně zabývá problematikou ilegální imigrace do EU.
V současnosti se nedaří výrazně redukovat velký příliv uprchlíků a zastavit ilegální aktivity
pašeráků, kteří obchodují s imigranty, jež se snaží dostat na evropský kontinent. EU
postupně přijímá řadu opatření v boji proti nelegální imigraci a obchodu s lidmi. Reakcí
EU na aktuální situaci je ochrana svých vnějších hranic. Uprchlíci tak nemají žádnou
naději na získání mezinárodní ochrany a proto volí nebezpečnou cestu přes Středozemní
moře. EU se nedostatečně věnuje preventivním opatřením. Operace členských států ve
Středozemním moři potřebují lepší koordinaci. Vzhledem k velkému počtu zachráněných
osob se dají do jisté míry považovat za úspěšné. Zejména Malta začala od roku 2002
vnímat nelegální přistěhovalectví daleko citlivěji. Země je velice zranitelná a migrační
přílivy ji výrazně negativně ovlivňují. Malta spolupracuje se zeměmi severní Afriky,
zejména s Libyí. Tato kooperace se hodnotí jako úspěšná vzhledem k zabránění několika
desítek lodí vůbec vyplout na nebezpečnou cestu po Středozemním moři. EU však
adekvátně nereaguje na aktuální potřeby Malty.
ABSTRACT
The thesis is primarily concerned with the issue of illegal immigration into the EU.
Nowadays the EU fails to significantly reduce the large influx of refugees, and to stop
illegal activities of smugglers involved in human trafficking of immigrants which are
trying to get into the European continent. The EU has adopted a series of measures to
combat illegal immigration and human trafficking. Their response to the current situation
is to protect its external borders. Refugees do not expect to obtain international protection
and they often have to choose the perilous journey across the Mediterranean Sea. The EU
is insufficient in their devotion to perform preventive measures, and the Member States'
operations in the Mediterranean need better coordination. Thus given the large number of
rescued people can to some extent be regarded as successful. Especially since 2002, Malta
has begun to perceive illegal immigration more sensitively. The country is very vulnerable
and migration inflows can have significantly negative influence. Malta cooperates with the
countries of North Africa, particularly Libya. This cooperation is evaluated as successful
due to the rescue of several dozen ships close to Libyan coast in the Mediterranean Sea.
However, the EU does not respond rapidly to the current needs of Malta.
77