Podíl obecních a krajských samospráv na zahraniční politice ČR

Podíl obecních a krajských samospráv na zahraniční politice ČR

Zpráva z výzkumného projektu MZV ČR
Podíl obecních a krajských samospráv na zahraniční
politice ČR
Identifikační kód RB 7/10/03
Nositel projektu:
Ústav mezinárodních vztahů
Nerudova 3
118 50 Praha 1
tel.: 251 108 111
fax: 251 108 222
http://www.iir.cz
IČO 48 54 60 54
Odpovědný řešitel: Ing. Petr Drulák, PhD.
Spoluřešitelé: Mgr. Lucie Königová, Ing. Mgr. Petr Kratochvíl, PhD.
Praha, březen 2004
Úvod
Tato studie analyticky mapuje zahraniční aktivity regionů a statutárních měst
v České republice.1 K popisu a analýze těchto aktivit je použit koncept
paradiplomacie, který označuje zahraniční aktivity podstátních teritoriálních
aktérů (Soldatos 1990). Vzhledem k absenci literatury o české paradiplomacii a
vzhledem k reálné potřebě její reflexe si projekt klade za cíl českou
paradiplomacii popsat a rozebrat pomocí analytických nástrojů používaných při
studiu podobných fenoménů ve státech EU. Analýza zkoumá paradiplomacii v
souvislosti se zahraničními aktivitami dalších tuzemských aktérů (ministerstva,
firmy, nevládní organizace), se zahraničními partnery (především Evropská
unie, dále pak státní i nestátní aktéři) a s motivy, které vedou české regiony a
česká města k zahraničním aktivitám.
Studie je rozdělena do několika částí. V první části se věnuje reflexi
procesu regionalizace, jehož je paradiplomacie nutným důsledkem. Zabývá se
charakteristikou procesu a rozlišením jeho aktérů. Druhá část se soustředí na
samotnou paradiplomacii. Vymezuje teoretické rámce jejího zkoumání, popisuje
paradiplomacií co do obsahu i co do formy a rozebírá paradiplomacii
v souvislosti s evropskou integrací. Ve třetí části je objasněna metodologie
výzkumu. Čtvrtá, nejrozsáhlejší část, je věnována prezentaci empirických
výsledků výzkumu české paradiplomacie. V závěrečné části jsou shrnuty hlavní
poznatky a formulována doporučení pro paradiplomatickou praxi.
1. Regionalizace a její aktéři
Paradiplomatické aktivity jsou přímým důsledkem všeobecného posilování
ekonomické, politické, sociální a kulturní role měst a regionů, k němuž ve
vyspělých evropských státech dochází přibližně od šedesátých let dvacátého
století. Analýza tohoto procesu nám poskytne kontext pro uchopení
paradiplomacie jako jedné z tváří regionalizace. Nejprve se budeme věnovat
specifikám vymezení regionu, pak přikročíme k diskusi vývoje a motivů
vytváření vnitrostátních regionů, tj. procesu regionalizace, a na závěr této části
vymezíme města a regiony jako politické aktéry.
1.1 Města a regiony
Na rozdíl od měst je obecné vymezení regionu dosti problematické a liší se stát
od státu. Na té nejobecnější úrovni se musíme spokojit s vymezením regionu
jako hladiny mezi centrální vládou a komunální úrovní, přičemž tato hladina
může být vymezena institucionálně, socio-ekonomicky, kulturně či politicky.
1
Autoři by rádi poděkovali všem představitelům měst a krajů, kteří poskytli rozhovory pro tuto studii. Cennou
pomoc při přípravě a uskutečňování rozhovorů poskytl Ing. Petr König z Mendelovy univerzity v Brně. Se
zpracováním dat pomáhali Vít Beneš a Georgis Krahulík, stážisté v Ústavu mezinárodních vztahů.
2
Tato vymezení se v rámci jednoho státního celku mohou, ale nemusí překrývat.
Nicméně pro potřeby této studie jsou rozhodující regiony, které jsou vymezeny
institucionálně a politicky.
Určitým vodítkem k uchopení regionů může být rovněž klasifikace
Evropské unie podle tzv. NUTS (Nomenclatures des Unités Territoritoriales
Statistiques tj. územní statistické jednotky). Studie, které se věnují
paradiplomacii, se často zaměřují na NUTS 2 (ve Francii, Itálii, Rakousku a
Nizozemsku existují jako samosprávné jednotky; v Německu Regierungsbezirk).
Nicméně v některých federálních státech jako např. v Belgii či v Německu jsou
rozhodujícím regiony NUTS 1 (Le Galés 1998: 240), naopak v Česku jsou to
NUTS 3.
Tato různorodost se může projevit jako určitá brzda přeshraniční
spolupráce regionů, neboť regiony zakotvené v různých národních systémech
jsou často nesouměřitelné co do postavení a kompetencí, přičemž tento rozdíl
nelze redukovat pouze na odlišnosti mezi státy federálními (např. Německo) a
unitárními (např. Francie). V řadě případů dokonce není rozhodující, zda region
je situován v kontextu federálního či unitárního státu, a ve výzkumu
paradiplomacie se často nedělá rozdíl mezi městem a regionem. Mnohdy platí,
že co do aktivity není rozhodující, zda se jedná o ústavní region typu německé
spolkové země, či o město v unitárním státě. Tradiční kritéria členění
(města/regiony, ústavní region/samosprávný region) tedy nejsou při výzkumu
paradiplomacie vždy relevantní a ve studii jsou používána podle situace.
1.2 Regionalizace: tři vlny a řada motivů
Přes různorodost aktérů můžeme v procesu regionalizace zaznamenat určité
společné rysy, které se týkají její dynamiky a jejích motivů. Počátek moderní
regionalizace je v kontinentální Evropě kladen do šedesátých let 20. století a
souvisí se snahou demokratizovat (Itálie) a zefektivnit fungování státu (Francie).
Sedmdesátá léta jsou v této souvislosti nazývána dekádou regionů.
Regionalizace je chápána jako nástroj modernizace, což představuje radikální
obrat oproti tradičnímu osvíceneckému pohledu, který spojoval modernizaci
s centralizací a jenž nejméně od 19. století dominoval evropskému myšlení
(Keating 1998: 12). Nepotvrdila se však očekávání, že regiony budou odpovědí
na krizi západní demokracie ve druhé polovině šedesátých let (Le Galés 1998).
Regionalismus má od svého počátku také výraznou ekonomickou dimenzi.
Roste přesvědčení, že regionální rozvoj nelze z důvodů asymetrických efektů
spojených s růstem ekonomické interdependence a globalizace řídit centrální
hospodářskou politikou. Tato dimenze se stává dominantní v osmdesátých letech
(Kohler-Koch 1996), kdy se regionalizace stává cestou ke zvýšení
konkurenceschopnosti teritoria. Podmínky komplexní interdependence snižují
schopnost státu jednat jako koherentní aktér (Hocking 1993: 12), dochází
k internacionalizaci domácí politiky a stírá se rozdíl mezi domácím a
3
zahraničním. Důležitým trendem je přechod od centralizované, moderní,
industriální společnosti k decentralizované, postmoderní, postindustriální
společnosti. Informační společnost je, podobně jako agrární, na rozdíl od
průmyslové společnosti decentralizovaná (Hocking 1993: 13). V důsledku toho
centrum není schopné odpovídat na veškeré potřeby společnosti.
Od menších teritoriálně-administrativních celků se očekává větší flexibilita,
vznikají regionální partnerství mezi aktéry regionální politiky, ekonomiky a
výzkumu, často nazývané public-private partnership. Od úspěšných regionů se
očekává, že budou působit jako motory, které napomohou rozvoji v ostatních
regionech. To také souvisí s předefinováním role státu v důsledku krizí 70. let
(Loughlin, Seiler 1999: 766-770). Na jedné straně ztrácí stát v důsledku
globalizace řadu možností ovlivňovat regionální rozvoj a na druhé straně je
často reformován podle neoliberálních principů New Public Management, které
tlumí působení státu v některých pro regiony důležitých oblastech, regiony jsou
potom odkázány samy na sebe.
Od druhé poloviny osmdesátých let se mezi členskými státy Evropských
společenství dostává do popředí další dimenze regionalizace. Jde o ústavněkompetenční motivy, které odrážejí prohlubování evropské integrace jednak
Jednotným evropským aktem a jednak připravovanou Maastrichtskou smlouvou
(Kohler-Koch 1996; Keating 1998). Pro uchopení fenoménu regionalizace
motivované společně globalizací a evropskou integrací je často používán pojem
„nový regionalismus“ (Keating 1998). Přenášení kompetencí na instituce
společenství vede k oslabení regionů a regiony se ve snaze vyrovnat toto
oslabování začínají mnohem více angažovat na evropské úrovni. Tento trend byl
zpočátku podporován i Evropskou komisí, objevuje se například slogan „Evropa
regionů“ a některé regiony jsou uměle vytvářeny (Řecko, Irsko) pouze pro
potřeby čerpání fondů ze strukturální politiky EU (Loughlin, Seiler 1999). Další
vývoj však ukázal, že evropská role regionů byla v tomto ohledu často
přeceňována (Le Galés 1998).
Regionalizace byla alespoň zpočátku podmíněna především novým
zájmem centra na decentralizaci státu. Nicméně zájem na decentralizaci byl již
dlouho předtím dlouhodobě sledován místními a regionálními silami, které byly
motivovány nejrůznějšími cíli. Tyto cíle je možné klasifikovat několika
způsoby. Blíže se budeme věnovat dvěma klasifikacím – politicko-ideologické a
funkčně-kulturní.
Keatingova (1998: 13-16) politicko-ideologická klasifikace rozeznává pět
druhů motivů:
1. konzervativní – region je chápán jako obrana před modernitou
sekulárního státu,
2. liberální – region má sloužit jako nástroj ekonomické liberalizace
umožňující obejít archaické centrální struktury státu brzdící rozvoj
(Katalánsko, Bádensko-Virtembersko),
4
3. progresivní – region má bránit před nerovnoměrným ekonomickým
rozvojem a před vnitřní kolonizaci (např. ekologové),
4. populistický – vystupuje proti přerozdělování prostředků chudším
regionům,
5. separatistický – jeho konečným cílem je vytvoření vlastního státu.
Jinou perspektivu nabízejí Parks a Elcock (2000: 103-104), kteří při své
klasifikaci motivace požadavků regionální autonomie vycházejí z kontinua
definovaného funkčním a kulturním pólem. Klasifikace opět nabízí pět skupin
motivů:
1. existence vlastního jazyka a kulturní identity, jejíž role může být posílena
předchozí necitlivou politikou vlády,
2. existující hranice a regionální identity,
3. politická kultura včetně představ o solidaritě, které jsou v rozporu
s politickou kulturou a představami státu, zejména když hlavní město je
vzdáleno od regionu (tj. problém periferie),
4. ekonomický úpadek spojený s přesvědčením, že centrální vláda se dostatečně
nestará,
5. vnější tlak států či mezinárodních organizací.
1.3 Aktéři či kurýři?
Města a regiony se v důsledku regionalizace stávají za určitých okolností
důležitými politickými aktéry. Aktérství regionálních a místních jednotek
můžeme definovat jako (Le Gales 1995: 90, citováno in: Le Gales 1998: 253):
„na jedné straně schopnost integrovat zájmové skupiny, organizace a sociální
skupiny a na druhé straně schopnost zastupovat tyto skupiny navenek a
postupovat podle více či méně jednotných strategií ve spolupráci s podniky,
státem jakož i jinými městy a regiony“.
Aktérství měst a regionů tedy vychází ze vzájemného působení s jinými aktéry a
ze schopnosti jejich vedení.
Aktérstvím se však nevyčerpává politická funkce měst a regionů.
Aktérství představuje pouze aktivní pól jejich působení. Města a regiony působí
rovněž pasivně jako kanály vlivu jiných aktérů. Mají funkci kurýrů působících
politicky a ekonomicky na své okolí v zájmu jiných aktérů (centrálních institucí,
firem, nevládních organizací apod.), které však kurýři výrazněji neovlivňují.
Keating rozlišuje sedm kritérií, která rozhodují o schopnostech měst a
regionů být aktérem (Keating 1998: 26).
5
1. Přítomnost institucí. Jde o efektivně fungující administrativu měst a regionů,
ale jedná se také o struktury občanské společnosti a ekonomické struktury,
které jsou důležitými partnery.
2. Schopnost vytvářet politiku. Jedná se schopnost aktivně působit na partnery a
navenek legitimně hájit regionální zájem (oproti funkci kurýrů).
3. Kompetence. Týká se jednak kvantity, tj. množství kompetencí, ale
především kvality, tj. do jaké míry jsou sdílené s centrem či nikoliv.
Například francouzské a italské regiony jsou spíše slabší, neboť ačkoliv mají
řadu kompetencí, zcela samostatně mohou postupovat pouze výjimečně.
4. Partnerství. Týká se kvality zapojení do rozhodovacích sítí a spojení
s regionálními partnery.
5. Finanční zdroje. Jedná se opět o kvantitu, tj. výši rozpočtu a podíl vlastních
zdrojů a o kvalitu, tj. o to, jaká část rozpočtu financuje mandatorní výdaje a
jaká část je skutečně k dispozici aktérovi.
6. Vztahy k centru. Jde o otázku, do jaké míry a jakými prostředky jsou města a
regiony schopny ovlivnit jednání centrálních institucí. Prostředky se liší
podle příslušného národního kontextu. V Německu hrají významnou roli
prostředky institucionální, především v podobě horní komory parlamentu
složené ze zástupců spolkových zemí, v Itálii rozhodují osobní kontakty a ve
státech jako Belgie, Velká Británie či Španělsko dominují kontakty po
stranické linii.
7. Povaha tržní regulace a ekonomická pozice regionu.
Otázce aktérství regionů bylo věnováno několik výzkumných projektů.
Například projekt mannheimské univerzity jej empiricky zkoumal cestou
rozhovorů s regionálními elitami ze tří perspektiv (Kohler-Koch 1996: 22-25):
region jako samostatný aktér, region jako optimální úroveň formulování zájmů a
region jako místo tržní regulace. Nejzajímavější výsledky přinesla první
perspektiva. Například v hodnocení budoucího postavení regionů šla hranice
napříč tradičním dělením na státy federální a unitární. Výrazné změny
neočekávaly státy se zavedeným federalismem (Německo) a státy, kde není
výrazná poptávka po federalismu (Francie), naopak státy jako Itálie a Španělsko
(do této skupiny můžeme řadit i Belgii) vnímají současný stav jako dočasný a
očekávají posilování role regionů i v budoucnosti. Rovněž se ukázalo, že
samotné regiony nemusí mít zájem na posilování vlastního postavení, a to
zejména v případě méně rozvinutých regionů, které se obávají mezinárodní
konkurence (např. na Sicílii byl dokonce zájem na budoucím oslabení regionu).
Otázka aktérství byla rovněž zkoumána v kontextu odlišností mezi
regiony a městy. Někteří autoři si všímají, že regiony jsou jak vůči městům, tak
vůči centru v řadě otázek v konkurenčním vztahu (Le Galés 1998: 249).
Zejména města jsou silný konkurent, neboť témata regionální a komunální
politiky se výrazně překrývají a oproti často nově ustaveným regionům jsou
„přirozenější“ a mají jasnou identitu. To vede k hypotéze, že regiony sice jsou
6
součástí systému evropského vládnutí (governance), ale většinou nejsou aktéry,
nýbrž spíše kurýry (Le Gales 1998: 264), přičemž na podstátní úrovni se
skutečnými aktéry stávají města. Tuto hypotézu však nelze příliš
zevšeobecňovat, neboť reflektuje zkušenost států jako Francie či Itálie, kde
místní identity tradičně převažují nad identitami regionálními. Vhodným
protipříkladem by v této souvislosti patrně mohlo být Německo.
2. Paradiplomacie
Paradiplomacie je nutným důsledkem procesu regionalizace. Jak již bylo řečeno,
samotná regionalizace je z větší části motivována procesy globalizace a
evropské integrace. Významným důsledkem těchto procesů je zvyšování
prostupnosti hranic mezi státy a stírání tradičních rozdílů mezi vnitřní a
zahraniční politikou. Proto se v okamžiku, kdy se města a regiony stávají aktéry,
součástí jejich aktivit nutně stávají i činnosti přeshraniční – paradiplomatické.
Paradiplomacie je jen těžko uchopitelná pomocí tradičních přístupů
analýzy mezinárodní politiky, které jsou založeny na představě mezinárodních
vztahů jako interakcí mezi svrchovanými státy (Philippart, Van Custem 1999).
V literatuře se přesto rozlišují čtyři paradigmata, z nichž každé se pokouší
zachytit tu tvář paradiplomacie, již považuje za dominantní – neorealismus,
mezinárodní politická ekonomie, neofederalismus a postmodernismus.
Neorealismus je z hlediska paradiplomacie nejproblematičtější, neboť
předpokládá, že jedinými důležitými aktéry mezinárodní politiky jsou státy.
Neočekává aktérství měst a regionů a jejich zahraniční aktivity chápe pouze jako
derivát zahraniční politiky státu. Předpokládá, že centrální vláda instrumentálně
využívá své i zahraniční regiony jako nástroje své zahraniční politiky. Regiony
jsou pojímány jako kurýři centra. Tento vztah potom může být analyzován za
pomoci nástrojů teorie racionální volby (např. teorie vyjednávání, teorie her).
Perspektiva mezinárodní politické ekonomie (MPE) připouští, že města
a regiony mohou v určitých oblastech působit jako víceméně autonomní aktéři.
Jejich postavení odvozuje z procesů technologické inovace, které vedou
k deregulaci a globalizaci jakož i k předefinování role státu, jehož kompetence
jsou předávány směrem nahoru i dolů. Stát podle tohoto paradigmatu
v oblastech zasažených globalizací technologicky zastarává. Regiony se funkčně
přizpůsobují novému prostředí a formulují vlastní ekonomickou politiku vůči
mezinárodním trhům. Tato politika je naprosto funkční, pragmatická a týká se
řešení praktických otázek regionu. obsah jejich aktérství je dán především
ekonomicky.
Zatímco MPE chápe paradiplomacii především jako ekonomickou aktivitu
danou ekonomickými souvislostmi, neofederalismus ji pojímá v kontextu
demokracie či demokratizace. Klasický federalismus sice nemá k paradiplomacii
příliš co říci, neboť vychází z tradičního modelu mezinárodní politiky, podle
něhož je tvorba zahraniční politiky věcí centra, ať už se jedná o stát federální či
7
unitární. Nicméně současný federalismus rozpracovává představu státu jako
systému vládnutí na několika úrovních (multi-level governance) a chápe
paradiplomacii jako důsledek přerozdělování kompetencí v rámci federace, která
má poskytnout novou rovnováhu. Paradiplomacie je považována federalisty za
důkaz flexibility federálních systémů a jejich schopnosti zvládat odlišnost.
Nejradikálnější perspektivu nabízí postmodernismus. Paradiplomacii
považuje za průvodní jev zásadního předefinování politických identit, které
povede k zániku systému svrchovaných států a k vytvoření radikálně odlišného
mezinárodního systému. Očekává vznik nového typu nehierarchizované
společnosti, kde se politická aktivita přenáší blíže k občanům (deliberativní
demokracie, v níž se rozhodnutí přijímají na základě racionální výměny
argumentů mezi rovnými partnery) a který se vyznačuje pluralitou nejrůznějších
politických aktérů (regiony, města, nevládní organizace, firmy, zbytky států
apod.) vzájemně propojených sítěmi kontaktů. Zatímco v tradičním světě jsou
politické identity definovány výlučně v rámci státu, v postmoderním světě
odpovídá pluralita možných identit pluralitě aktérů.
Tato čtyři paradigmata můžeme shrnout do vymezeních paradiplomacie
jako
a)
b)
c)
d)
nástroje zahraniční politiky státu (neorealismus),
odpovědi na ekonomický a technologický pokrok (MPE),
výrazu demokratizace států (neofederalismus),
nástroj radikální přeměny politických identit a
(postmodernismus).
ústupu
státu
Byť se tyto pohledy mohou do jisté míry doplňovat, nelze je sjednotit do jedné
vnitřně koherentní perspektivy. Můžeme je však považovat za čtyři možné
pohledy na paradiplomacii, jejichž analytická uplatnitelnost se bude lišit podle
situace. V následujícím shrnutí základních poznatků o paradiplomacii ukážeme,
jak se tyto perspektivy mohou prolínat.
2.1 Cíle a motivy paradiplomacie
Cíle a motivy paradiplomacie do velké míry odpovídají obecným cílům a
motivům regionalizace tak, jak byly diskutovány. Nicméně přeshraniční prvek
jim dodává některá specifika. Obecně můžeme rozlišit ekonomické, politické a
kulturní důvody paradiplomatických aktivit.
Ekonomické důvody, které tematizuje především pohled mezinárodní
politické ekonomie, jsou v literatuře považovány za rozhodující (Michelmann
1990: 299-300). Regionální vlády lépe znají ekonomické potřeby regionu a
jednotlivé firmy než centrální vláda. Často se obávají, že centrální vláda a její
diplomaté budou zvýhodňovat jiné regiony. Závisí však také na ekonomické
struktuře: motivy k paradiplomacii budou silnější tam, kde působí řada středních
8
a menších podniků (Bádensko-Virtembersko), které nemají zdroje na samostatné
vystupování v zahraničí a na lobování centrální vlády, než tam, kde je
ekonomická struktura centralizována v rukách několika velkých podniků
(Severní Porýní-Vestfálsko). Závisí však na tradici ekonomické regulace,
podniky se v liberálních státech často sdružují samy a neočekávají pomoc
regionálních vlád. Podobným motivem je ochrana životního prostředí
(Michelmann 1990: 306), např. pokud regiony sdílí hranice či řeku, a další
komunální a regionální otázky.
Ve druhé řadě jsou zde motivy politické (Michelmann 1990: 301-302), při
jejichž analýze je nejpřípadnější postmoderní perspektiva. Politické motivy
mohou být sledovány buď bez jakýchkoliv souvislostí s centrální vládou, nebo
v přímém konfliktu s centrem (to nemění nic na tom, že uskutečňování
ekonomických cílů se většinou odehrává ve spolupráci s centrální vládou).
V prvním případě se jedná především o to, že cesty do zahraničí a setkání se
zahraničními představiteli přinášejí pozitivní zájem médií a vylepšují image
regionálních představitelů. V druhém případě umožňuje paradiplomacie
například vyvíjet zahraniční aktivitu straně, která je zastoupena v orgánech
regionu či města a na centrální úrovni je v opozici (Německo, Rakousko).
Paradiplomacie se potom po stranické úrovni orientuje na ideologické spojence
v zahraničí. Nicméně paradiplomacie může bez ohledu na ideologickou stránku
sloužit k posilování a stvrzování autonomie a politické identity regionu.
Extrémním případem je v tomto ohledu protodiplomacie tj. navazování
zahraničních styků k dosažení politické nezávislosti (Duchacek 1990: 303).
Dále jsou zde motivy kulturní, zejména jazykové. Vedou k navazování
zahraničních kontaktů se subjekty, které sdílí dané kulturní rysy (Michelmann
1990: 305). Týká se to také výměn studentů, neboť školství je často
v kompetenci regionů. Totéž platí pro výstavy a jiné kulturní akce.
Cíle a motivy mohou být rovněž odlišeny podle hladin analýzy na
regionální, celostátní a mezinárodní (Soldatos 1990: 44-49). Na regionální
hladině převažují motivy vysvětlitelné z postmoderního pohledu:
a) objektivní odlišnosti regionu od zbytku státu (ekonomické, zeměpisné,
kulturní, politické, jazykové apod.), centrální zahraniční politika potom
neodpovídá specifikám regionu,
b) vnímané odlišnosti poháněné snahou po politickém zviditelnění,
c) regionalismus jako „nacionalismus“ na úrovni regionu,
d) asymetrie uvnitř státu, zahraniční politika státu je produktem elit spojených
s mocnějšími regiony (což neorealistický argument obrácený naruby),
e) byrokratický nárůst aparátu regionů,
f) napodobování ostatních.
9
Na hladině státu jsou identifikovány motivy, které souvisí s institucemi a
mechanismy dělby kompetencí, tudíž zde bude převažovat neofederalistický
pohled:
a) chyby či neefektivnost centrální vlády,
b) selhání při vytváření státu (nation-building),
c) absence centrálních institucí zprostředkujících regionální zájmy (např.
Bundesrat),
d) nejasnost ústavy a zákonů ohledně zahraniční role regionů (Kanada),
e) domestikace zahraniční politiky tj. pronikání zahraničního rozhodování do
oblastí tradičně spravovanými regiony (např. v důsledku europeizace).
Na nejobecnější hladině mezinárodního systému převládají motivy vysvětlitelné
buď z pohledu mezinárodní politické ekonomie či neorealismu:
a) interdependence na regionální i globální úrovni, prorůstání států, působení
globálních médií (region či město mohou být vtaženy do paradiplomacie bez
ohledu, zda o to stojí či nikoliv; viz např. Ústí nad Labem a plot v Matiční
ulici, Cheb a údajná dětská prostituce),
b) mocenské působení vnějších aktérů (Francie a kanadský Québec).
Jak ukazuje předchozí diskuse, nemusí být paradiplomacie nutně výsledkem síly
regionu. Regiony s výsadním postavením mohou uskutečňovat své aktérství
prostřednictvím centrálních institucí státu (jako německé spolkové země), pokud
jejich priority nespočívají ve vymezování se vůči těmto centrálním institucím.
Takové možnosti má ovšem pouze omezená skupina měst a regionů a většina je
odkázána na vlastní paradiplomatické aktivity.
2.2 Podoby a nástroje paradiplomacie
Paradiplomacie může nabývat nejrůznějších podob (Duchacek 1990; Soldatos
1990). Dle míry dosahu bývá rozlišována paradiplomacie
a) globální, regiony vstupují do otázek, které se týkají celého mezinárodního
systému,
b) makroregionální, regiony se zabývají problémy širšího teritoria,
c) mikroregionální, regiony řeší přeshraniční otázky, které se jich bezprostředně
dotýkají.
Paradiplomacie také disponuje řadou nástrojů, jejichž základní členění se opírá o
rozlišení mezi multilaterálními a bilaterálními nástroji, přičemž multilaterální
mají v praxi převahu nad bilaterálními.
10
2.2.1 Multilaterální paradiplomacie
K nejčastějším nástrojům multilaterální paradiplomacie patří účast
v organizacích a institucích měst a regionů (Michelmann 1990: 306).
Samostatnou kapitolu zde představují multilaterální struktury zastupující zájmy
měst a regionů u bruselských institucí. První z nich byl Congress of Local and
Regional Authorities založený v roce 1988. Od té doby vznikla celá řada dalších
uskupení, mezi něž patří Council of European Municipalities and Regions
(CEMR), Standing Conference of Local and Regional Authorities (CLRAE),
International Union of Local Authorities (IULA), Assembly of European
Regions (AER), Conference of European Regions with Legislative Power
(REGLEG), Association of European Border Regions (AEBR). Dále je zde řada
transnacionálních sítí jako například Eurocities (od 1986 sdružuje velká města,
zakládající členové Barcelona, Birmingham, Lyon, Frankfurt, Milán), MILAN
(automobilový průmysl), Conference of Peripheral Maritime Regions (CPMR).
Některé sítě fungují za podpory Evropské komise: RECITE (Regions and Cities
in Europe), European Regions of Industrial Technology, INTERREG I a II či
RETI. Tato uskupení jsou schopna příležitostně zasahovat i do vysoké politiky
(lobování na mezivládních konferencích EU), ale pro značnou heterogenitu
členstva se velmi těžko hledají společná stanoviska (John 2000: 888).
Nicméně nejsilnějším nástrojem multilaterální paradiplomacie v politice
EU je Výbor regionů (VR) vytvořený Maastrichtskou smlouvou jako
konzultační orgán EU. VR sdružuje regiony a města členských států EU.
Významnou dimenzí jeho aktivit jsou summity organizované jednou za dva až
tři roky, jichž se účastní představitelé 200 regionů, 100 měst a národních
asociací měst a regionů (Loughlin, Seiler 1999: 772). Mimo svých formálních
funkcí plní VR ještě funkce neformální (tamtéž, 778-779) – slouží jako kanál
měst a regionů na evropskou scénu, mobilizuje města a regiony kolem
evropských otázek a rozšiřuje jejich evropský obzor, vzájemná komunikace a
socializace regionálních aktérů.
Od svého založení VR usiluje o posílení svého postavení a získání
reálných kompetencí, snaží se tak zopakovat institucionální cestu Evropského
parlamentu. Stále je však co s do významu blíže spíše jinému konzultačnímu
orgánu Hospodářskému a sociálnímu výboru EU (HSV) než Evropskému
parlamentu. K významným úspěchům Výboru však patří Amsterodamská
smlouva, která mu dává organizační statut posilující jeho postavení ve srovnání
s postavením Hospodářského a sociálního výboru (John 2000: 889). Nicméně ve
většině dalších otázek neuspěl (např. přístup k Evropskému soudnímu dvoru).
Z politického hlediska má VR výhodu proti HSV v tom, že práce VR se
často účastní vlivní politici (Jordi Pujol), kteří jsou ve svých státech dobře
známí. Zpočátku zde rovněž hrály důležitou úlohu německé spolkové země,
které se však posléze stáhly a soustředily se na posilování svého vlivu v rámci
SRN (posílení role Spolkové rady při ratifikaci evropských zákonů). VR je proto
11
schopen navazovat aliance s Evropskou komisí (DGXVI) i s Evropským
parlamentem (byť vztahy s EP byly zpočátku spíše konkurenční).Naopak
problém představuje nejednotnost VR. Výbor je schopný vystupovat jednotně
v otázkách svého statutu, nicméně ve většině dalších otázek jsou jeho členové
rozděleni podle několika dělících linií.
Hlavními dělícími liniemi jsou: regiony/města, administrativní
regiony/legislativní regiony, pravice/levice, sever/jih, urbanizované/venkovské.
První dělící linie není tak důležitá, návrhy na zřízení dvou komor (pro města a
pro regiony) po vzoru RE byly odmítnuty; platí, že pokud je prezidentem
starosta, tak viceprezidentem je představitel regionu a naopak (Loughlin, Seiler
1999: 774). Nejdůležitější je politicko-ideologická dělící linie mezi čtyřmi
politickými uskupeními, které odpovídají stranickým skupinám v Evropském
parlamentu, v čele VR se potom střídají socialisté a křesťanští demokraté.
2.2.2 Bilaterální diplomacie
Z hlediska bilaterálního je paradiplomacie uskutečňována jednak cestou
přeshraniční spolupráce, která má opět řadu tváří (pracovní skupiny, schůzky,
zahraniční návštěvy či neformální kontakty na úrovni úředníků), a jednak cestou
zřizování regionálních zastoupení v zahraničí. Tato regionální zastoupení se opět
téměř vždy týkají institucí EU.
První styčné kanceláře v Bruselu se objevují v polovině 80. let, prvním
městem byl Birmingham v roce 1984. Nejdříve vznikaly přes odpor centrálních
vlád a jejich diplomatických misí v Bruselu (Heichlinger 1999: 6).
V současnosti styčné kanceláře zpravidla bez problémů spolupracují
s diplomatickými misemi svého státu. Představitelé ústřední vlády často
podporují větší aktivitu regionů na evropské úrovni (Gren 1999: 124).
Průkopnickou úlohu zde sehrály německé spolkové země, které svým
zastoupením v Bruselu kopírovaly svá tradiční zastoupení v Bonnu (ibid.).Velmi
aktivní jsou rovněž britské regiony v důsledku jejich slabosti na domácí scéně
(John 2000: 888).
V přístupu ke zřizování bruselských zastoupení se objevuje několik
dělících linií. Ukazuje se rozdíl mezi severem a jihem. Sever zřizuje své
kanceláře jako výraz byrokratizace lobbování, jih se spoléhá na osobní vztahy.
Zřizování zastoupení však nesouvisí s disponibilními zdroji regionu/města, ale
spíše s autonomií, kterou aktér v této oblasti má. Neznamená to však, že by
intenzita těchto aktivit nutně odpovídala dělení na federální a unitární státy.
Heichlinger (1999: 3) poznamenává, že rozlišení federální/unitární není v této
souvislosti relevantní. Naopak záleží, do jaké míry jsou naplněna kritéria
aktérství.
Zastoupení měst a regionů mohou plnit několik funkcí (Heichlinger 1999:
15-17). Jedná se především o následující činnosti.
12
• Pozorování a sběr informací (včetně včasného varování). Je zaměřený buď
zcela obecně na otázky, které se týkají regionu, nebo cíleně na žádost aktéra,
kterého kancelář také zastupuje (např. regionální podnik, sdružení, nevládní
organizace). Styčnou kancelář obvykle sdílí více regionálních partnerů.
• Lobbování. Vysvětlování pozice regionu k dané otázce institucím Unie.
• Vytváření koalic. Jde o spolupráci s dalšími aktéry, kteří mají zájem na dané
otázce.
• Public relations. Jedná se především o propagaci regionu.
• Účast na práci unijních institucí (Výbor regionů).
Regiony používají bilaterální strategii aliancí s dalšími aktéry. V této souvislosti
jsou rozlišovány tři druhy strategií (Knodt 1996: 95-97) – teritoriální, sektorová
a meziregionální. Při teritoriální strategii se regionální vláda snaží o co nejširší
koalici regionálních aktérů, aby mohla vystupovat jako představitel daného
území (např. Wales). V sektorové strategii jsou navazována spojenectví se
sektorovými organizacemi hospodářství a vědy bez ohledu na jejich vztah
k regionu, koalice tedy nevzniká na základě sdíleného území, nýbrž na základě
sdíleného problému územně odlišných aktérů (např. Sicílie či Lombardie).
Meziregionální strategie je multilaterálním spojenectví s jinými regiony včetně
zahraničních (např. Katalánsko či Bádensko-Virtembersko).
2.3 Paradiplomacie v různých kontextech vládnutí
Podmínky pro paradiplomacii se různí podle odlišných národních modelů
regionalizace. Velmi permisivní je např. kanadský systém, který je poměrně
vágní, čímž dává provinciím značné pravomoci (Michelmann 1990: 310).
Vztahy mezi centrem a provinciemi jsou věcí politického jednání. V německém
systému má v zahraniční politice podle zákona hlavní slovo centrální vláda,
ovšem spolkové země mohou kontrolovat zahraniční politiku prostřednictvím
Spolkové rady. Otázku kompetencí v oblasti paradiplomacie upravuje dohoda z
Lindau. Nizozemské provincie mají ve srovnání s centrem a s místní úrovní
pouze omezené administrativní kompetence odpovídající jedné desetině
veřejných výdajů, zbytek se dělí téměř půl na půl mezi centrum a místní úroveň
(Toonen 1998: 143). Regionální otázky se řeší především na úrovni okresů
(139), kde ovšem obvykle nevzniká silná potřeba paradiplomacie.
Francouzské regiony vznikají jako administrativní opatření v rámci
modernizace (Balme 1998: 181-192). Dochází k regionalizaci veřejné politiky
nikoliv však ke vzniku silných regionálních aktérů. Podobně jako v Nizozemsku
jsou regiony méně viditelné než města či okresy, což je dáno také volebním
systémem, který považuje za jednotku okres a nikoliv region. Jejich podíl na
veřejných výdajích je několikanásobně nižší než v případě měst a okresů.
Nejsilnější pravomoci mají regiony v oblasti hospodářského rozvoje, značné
sumy vydávané na vzdělávání a dopravu/telekomunikace jsou pod kontrolou
13
centra. Přesto se nejedná o bezvýznamné aktéry. O politickém významu
regionální politiky svědčí to, že slouží jako odrazový můstek do národní politiky
(Millon, Raffarin). Regiony nemohou přímo vstupovat do mezinárodních
vztahů, ale mohou mít přímé kontakty s evropskými institucemi (Gren 1999:
124), tyto kontakty jsou však většinou neformální a neoficiální povahy.
Centrální vláda si udržuje kontrolu nad oficiálními kontakty (uzavírají se
třístranné smlouvy, kde stát je jednou ze stran). Paradiplomatické aktivity se
neodehrávají pod hlavičkou zahraničních vztahů regionu (zákon to nedovoluje),
nýbrž pod hlavičkou regionálního rozvoje (Gren 1999: 138).
Významným kontextem vládnutí nejsou pouze ústavní kontexty národních
států, ale také systém EU. Z hlediska formálních politických a legálních vztahů
nemění EU roli komunálních „vlád“ v rámci států, hlavním partnerem pro
představitele měst zůstává centrální vláda, která je odpovědná za přejímání
direktiv (John 2000: 878). Evropská integrace se původně zabývala otázkami,
které byly v kompetenci centrálních vlád, proto se regionalismus objevuje až
později.
Evropská unie však od osmdesátých let používá nástroje založené na
partnerství mezi vládami a podstátními aktéry, čímž přispívá k posílení jejich
role (John 2000: 885). Evropská komise rovněž podporuje aliance mezi
regionálními aktéry, čímž opět posiluje jejich vliv. Nepotvrdila se však
myšlenka, že regiony a města vytlačí státy jako hlavní aktéry evropské politiky
Tzv. Evropa regionů, která se objevuje na přelomu 80. a 90. let a po určitou
dobu je podporována Evropskou komisí (John 2000: 882).
V současnosti se nabízí čtyři perspektivy na vztah mezi evropskou
integrací a regionální a místní samosprávou (John 2000: 881-882), které lze
usouvztažnit se čtyřmi teoretickými pohledy na paradiplomacii:
1. mezinárodní politická ekonomie: europeizace vede k pluralizaci aktérů,
ekonomická interdependence motivuje ke koordinovanému vystupování
regionálních a místních aktérů, vzniká síť (network) odlišných aktérů.
2. postmodernismus: europeizace jako otázka aktivismu, čím aktivnější jsou
regiony, tím více se musí zapojovat do evropských projektů. Evropské ideje
se tím současně dostávají až na komunální úroveň.
3. neofederalismus: vládnutí na několika úrovních (multi-level governance),
města a regiony jsou nahlíženy jako třetí hladina evropského vládnutí.
Podstátní aktéři ovlivňují agendu EU a slouží jako kanál europeizace
4. neorealismus: regiony nehrají podstatnější roli, účastní se programů EU, ale
nemají nad nimi kontrolu.
Výzkumy na regionální a komunální úrovni EU ukazují, že naprostá většina
měst a regionů je pasivní tj. nevstupuje do zahraničních vztahů. Druhá největší
skupina je reaktivní, tj. čeká na oslovení zahraničními partnery, a pouze malá
menšina je aktivní (Milán, Manchester, Birmingham, Barcelona, Nord-Pas de
14
Calais, Severní Porýní-Vestfálsko), rovněž málo je těch, kteří jsou programově
proti navazování zahraničních vztahů (John 2000: 883). Hlavní motivy aktivních
jsou politické tj. vstoupit mezi tvůrce evropské politiky. V Německu, Francii,
Španělsku a Velké Británii (zejména za vlády konzervativců) považují města EU
za prostředek obcházení vlády. V ostatních zemích nehraje politika tak velkou
roli.
Pro případnou aktivitu či pasivitu města regionu není rozhodující, zda leží
na severu či na jihu. Zatímco situace na jihu se liší případ od případu, severní
regiony a města jsou většinou administrativně kompetentní, ale s výjimkou
Británie ne příliš iniciativní, podřizují se agendě centrální vlády. Důležitější je
míra centralizace státu a vnitřní rozdělení kompetencí, europeizace často toto
rozdělení pouze reprodukuje.
3. Metoda a operacionalizace
Poznatky získané na základě reflexe zahraniční zkušenosti paradiplomacie lze
v určité míře použít jako východiska při studiu české paradiplomacie.
V současnosti česká města a české regiony vyvíjejí intenzivní zahraniční
aktivity, které jsou uchopitelné pomocí konceptu paradiplomacie. Vytvořily se
již regionální elity (politici a úředníci), kteří paradiplomacii uskutečňují.
Nicméně česká situace je rovněž do určité míry odlišná oproti situaci
v členských státech EU, o jejichž zkušenost se opírá většina studií
k paradiplomacii, a to především ze tří hledisek. Za prvé Česká republika nebyla
ve sledovaném období ještě členským státem EU, ale právě systém vládnutí EU
je mocným podnětem paradiplomatických aktivit měst a regionů. Za druhé jsou
české regiony zcela novými aktéry, objevují se až v tomto století a první léta
jejich existence se nesou ve znamení řešení základních problémů jejich
fungování. Za třetí, ač jsou města tradičními a stabilizovanými subjekty, volný
prostor pro jejich zahraniční aktivity se otevírá až v devadesátých letech. Tyto
faktory přispívají k tomu, že česká paradiplomacie je stále ještě ve stavu zrodu a
nemůže disponovat stabilizovanými nástroji analogickými se státy EU. To však
na druhou stranu dává možnost snadnějšího vstřebávání zkušeností jiných
aktérů.
Na základě literatury a s přihlédnutím k českým specifikům se studie
soustředí na následující okruhy otázek:
• Vztah regionů a měst k ústředním orgánům státu. Jde o zhodnocení
kvality a intenzity těchto vztahů a o zjištění shod a odlišností mezi
paradiplomatickými aktivitami a tradiční diplomacií. Je pro českou
paradiplomacii případné neorealistické paradigma vycházející z plné
kontroly státu na paradiplomacií, či postmoderní vycházející z rozporného
sebevymezování se aktérů paradiplomacie vůči státu? Nebo snad jsou
15
•
•
•
•
vhodnější pohledy mezinárodní politické ekonomie a neofederalismu, které
tento vztah nechávají otevřený?
Role regionálních partnerů. Schopnost navázat spojenectví s regionálními
partnery (podniky, nevládní organizace, vzdělávací instituce apod.) jsou
důležitou dimenzí aktérství. Do jaké míry jsou tito regionální partneři
zapojováni do paradiplomacie? Jaký typ regionálních partnerů převažuje?
Bilaterální a multilaterální dimenze. Převažuje také v české paradiplomacii
multilaterální dimenze? Jaká je povaha bilaterálních vztahů? Na jaká teritoria
se česká paradiplomacie především orientuje?
Role Evropské unie v české paradiplomacii. Jak se česká paradiplomacie
snaží využít Evropské unie? Mimo finanční pomoc, co ještě přinášejí
kontakty s EU? Jak vnímají čeští aktéři paradiplomacie EU? Jaká jsou
očekávání role a váhy českých měst a regionů v EU?
Aktérství v české paradiplomacii. Do jaké míry jsou subjekty české
paradiplomacie také jejími aktéry (kritéria: institucionální zázemí, význam
přikládaný paradiplomacii, přítomnost koncepčního myšlení, vybavenost
finančními zdroji)? Jsou ekonomické zájmy hlavním motorem české
paradiplomacie? Jako roli hrají kulturní a politické zájmy?
Vedle těchto otázek se studie rovněž zaměřuje na identifikaci možných dělících
linií mezi regionálními elitami. Zaměřujeme se především na tyto linie:
města/regiony, politici/úředníci, politici opozičních stran/politici vládních
stran, regiony hraničící s EU/ostatní regiony a regionální elity v intenzivním
kontaktu s EU/ostatní regionální elity. Klademe si přitom otázku, které
z těchto dichotomií se promítají do české paradiplomacie.
Z hlediska metody práce zkoumá zahraniční aktivity všech vyšších
územně správních celků v ČR (kraje: Plzeňský, Karlovarský, Ústecký,
Liberecký, Královéhradecký, Pardubický, Středočeský, Budějovický, Vysočina,
Jihomoravský, Olomoucký, Moravskoslezský, Zlínský), vybraných statutárních
měst (Praha, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové,
Pardubice, České Budějovice, Jihlava, Brno, Olomouc, Ostrava, Zlín), Svazu
měst a obcí ČR (SMO) a Asociace krajů ČR (AK). Výzkum se opírá o dva
okruhy empirických pramenů – dokumenty a rozhovory.
Analýza koncepčních dokumentů se zaměřuje jednak na smlouvy
uzavřené se zahraničními partnery a jednak na koncepční a analytické materiály
jednotlivých měst a regionů. Analýza dokumentů poskytuje základní představu o
věcném obsahu paradiplomacie, o jejím teritoriálním zaměření a o jejím
intelektuálním zázemí. Nutno poznamenat, že ne ze všech úřadů se podařilo
získat požadované dokumenty (až na několik málo výjimek nešlo o neochotu
regionálních elit, nýbrž o absenci analytického a koncepčního podchycení
zahraničních aktivit na úřadě) a že jejich kvalita je velmi odlišná.
Rozhovory přinášejí informace, které dokumenty neposkytují nebo ani
poskytnout nemohou. Nabízejí hodnocení procesu paradiplomacie z hlediska
16
jeho aktérů – regionálních elit. Rozhovory byly vedeny autory studie na základě
předem připraveného dotazníku (viz Příloha I). Dotazník zahrnoval především
uzavřené otázky, kdy regionální elity volily z předem připravených možností a
hodnotily tyto možnosti co do významu na škále 1 až 5. V každém ze
zkoumaných měst a regionů byly vedeny minimálně dva rozhovory:
s představitelem politického vedení (primátor, hejtman či člen politického
vedení zodpovědný za zahraniční vztahy) a s představitelem administrativy
zodpovědným za zahraniční styky (většinou vedoucí příslušného odboru či
oddělení). Celkem se uskutečnilo 53 rozhovorů v období od června do září
2003.2
4. Empirické výsledky
Empirické výsledky jsou členěny do několika sekcí podle hlavních tématických
problémů české paradiplomacie: vztah k ústředním orgánům, regionální partneři,
bilaterální a multilaterální dimenze, role EU a aktérství v české paradiplomacii.
Každá sekce je uvedena poznatky získanými na základě analýzy dokumentů,
které jsou rozvedeny a upřesněny výsledky z rozhovorů s regionálními elitami.
Na konci každé sekce je závěr shrnující hlavní poznatky.
4.1 Vztah k ústředním orgánům státu
Zahraniční vztahy byly tradičně výlučnou doménou ústředních institucí státu.
Ačkoliv toto již v období paradiplomacie neplatí, stále tyto instituce poskytují
základní
rámec
paradiplomatickým
aktivitám.
Právním
základem
paradiplomacie, na nějž se smluvní instrumenty paradiplomacie explicitně
odvolávají, jsou jednak mezinárodní smlouvy ratifikované ČR (ať už se jedná o
multilaterální úmluvy typu madridské Evropské rámcové úmluvy o přeshraniční
spolupráci mezi územními orgány z roku 1980 či o bilaterální smlouvy o
dobrých vztazích)3 a jednak zákony ČR, které otevírají prostor paradiplomacii
(paragraf 28 zákona 129/2000 sb. O krajích). Na druhou stranu tyto normy
dávají poměrně široký prostor paradiplomatickým aktivitám, které se odehrávají
mimo přímou kontrolu ústředních orgánů. Pokud mezinárodní dohody krajů
nezakládají nové právnické osoby či členství v právnických osobách, potom
mohou kraje v oblastech svých samostatných kompetencí uzavírat tyto dohody
bez jakýchkoliv povinností vůči ústředním orgánům. Konkrétní forma
spolupráce mezi městy a regiony na jedné straně a ústředními orgány na straně
druhé proto není v oblasti české paradiplomacie přímo určena zákonnými
normami, nýbrž je otázkou určité evoluce a zájmu obou stran.
2
Jediný subjekt, který a priori odmítl spolupráci na projektu, bylo město Plzeň. Přes opakované pokusy se
rovněž nepodařilo dohodnout rozhovor s politickým představitelem hlavního města Prahy.
3
Například město Karlovy Vary zažívá rozmach paradiplomacie po přijetí česko-německé deklarace a
v důsledku českého přibližování se EU.
17
Ačkoliv většina koncepčních dokumentů téma spolupráce s ústředními
orgány příliš nerozpracovává (mimo obecných deklarací zájmu na spolupráci
s vládou a s Parlamentem ČR či podpory prioritám české zahraniční politiky),
objevují se v některých dokumentech náznaky představ vztahu k ústředním
orgánům. Poměrně důležitým dokumentem v tomto ohledu je Koncepce
zahraničních aktivit SMO ČR, z níž čerpá řada dalších koncepčních dokumentů
regionů a měst. Tato koncepce vychází z kooperativních vztahů mezi městy a
ústředními orgány (společným cílem je vstup ČR do EU), nicméně také zmiňuje
využití EU jako nástroje posilování pozice obcí a regionů v rámci ČR.
Vzhledem k tomu, že hájení těchto pozic patří celkem přirozeně mezi hlavní
priority SMO, je možné, že se zde otevírá možnost sporů mezi ústředními
orgány a městy. Zkušenosti zemí EU a paradiplomatické aktivity by potom
mohly posilovat postavení měst a regionů v takových sporech.
Pokud se však koncepční a analytické dokumenty blíže věnují vztahům
k ústředním orgánům, deklarují zájem na součinnosti. Například koncepce
zahraničních aktivit Prahy počítá s úzkou součinností pražského zastoupení
v Bruselu se stálou misí ČR u EU, zahraniční koncepce Moravskoslezského
kraje spoléhá při zahraniční prezentaci kraje na spolupráci s MZV a se Správou
českých center, podobně Zlínský kraj předpokládá spolupráci s českými
zastupitelskými úřady v zahraničí a se zahraničními zastoupeními Czechtrade a
CzechInvest.
Analýza rozhovorů ukázala, že ústřední orgány rozhodně nejsou
prioritními partnery v paradiplomacii měst a regionů. Dokonce jsou nejméně
využívány ze všech možných partnerů (obr. 1). V rámci těchto omezených
kontaktů jsou nejčastější styky s ministerstvem pro místní rozvoj, následovaným
ministerstvem vnitra a ministerstvem zahraničních věcí (obr. 2). Zajímavé je, že
zatímco do kvantity kontaktů se MZV pohybuje na druhém až třetím místě,
kvalitativně je hodnoceno nejlépe. Překvapivě více konkurenční než partnerský
vztah a málo kontaktů mají dotazovaní k MPO, přičemž ještě markantnější je
nižší intenzita i kvalita kontaktů s MPO u měst. Velmi málo také kraje i města
v souvislosti s vnějšími vztahy komunikují s MD. Nejmenší intenzita kontaktů
byla zaznamenána u MO, MPSV a MF. Mezi městy a kraji je výrazný rozdíl jen
u kvality kontaktů s MV (o polovinu lepší u regionů), přesto jsou pod hodnotou
2. Téměř mizivé a minimálně kvalitní jsou kontakty regionů s MK, MŽP, MPSV
a MO, naopak u měst je výrazně lepší komunikace s MK, MŽP a MŠMT.
Nejlépe se u městům a krajům u zahraniční spolupráce orientované na EU
spolupracuje s MV, MMR a MZV.
18
Zatímco jiné regiony a jiná města jsou ve vzájemných vztazích
považovány jednoznačně za partnery (obr. 3), ve vztahu k ústředním orgánům je
v odpovědích na tuto otázku patrné jisté pnutí. Pouze přibližně polovina všech
dotazovaných vnímala ústřední orgány jako partnery; čtvrtina je považovala za
konkurenty a čtvrtina se domnívala, že jejich vztahy jsou zanedbatelné nebo
žádné (obr. 4).
Zde se také objevují propastné rozdíly mezi politiky a úředníky (obr. 5).
Zatímco drtivá většina jak městských, tak krajských úředníků považuje ústřední
orgány za své partnery, u městských politiků je to jen málo přes 30 procent
(mají s nimi spíše nulové vztahy) a u krajských politiků 20 procent (ti je vidí
nejčastěji jako konkurenty). Zatímco opozice ústřední orgány vidí jako
konkurenty, případně s nimi příliš nekomunikuje a nespolupracuje, koalice je
nejčastěji považuje za partnery, ačkoli jen v necelých 40 procent. Rozdělení na
koalici a opozici se potom promítá i do rozdělení na regiony které sousedí s EU
(které jsou většinou v rukách opozice) a které nesousedí s EU.
Problematický vztah k ústředním orgánům se promítá i do identifikace
hlavních překážek ve vztazích se zahraničním. Ačkoliv nedostatek finančních
prostředků je všeobecně a jednoznačně považován za nejvýznamnější překážku,
druhou nejvýznamnější překážkou je špatná spolupráce s ústředními orgány
(obr. 6). Respondenti však také měli možnost zmínit další výrazné překážky,
které explicitně nebyly v dotazníku zmíněny. Překvapivě často se jako zásadní
překážka objevovala jazyková nevybavenost politiků (zhruba v 10% případů).
Tuto překážku přirozeně zmiňovali výhradně úředníci. Dalším důležitým
motivem pak byla také byrokracie, která brání efektivní zahraniční spolupráci.
Na druhou stranu z analýzy hlavních motivů paradiplomacie vyplývá (obr.
7), že problémy ve vztahu mezi ústředními orgány a městy/regiony nejsou
nutnou podmínkou paradiplomatických aktivit. Paradiplomacie je pouze
okrajově chápána jako nástroj vymezování se vůči centru a upevňování
regionálního vlivu vůči centru. Naopak převažují ekonomické motivy, kde se
zájmy ústředních orgánů shodují se zájmy měst a regionů (obr. 7).
Závěr:
Čeští aktéři paradiplomacie jsou si vědomi toho, že jejich aktivity se odehrávají
v rámci definovaném vládou a parlamentem. Ve svých paradiplomatických
aktivitách s ústředními orgány příliš nespolupracují, současně však tento
nedostatek spolupráce považují za jednu z významných překážek efektivnějších
zahraničních vztahů. Pouze se čtyřmi ministerstvy existují intenzivnější
kontakty, jejichž kvalita je ale hodnocena spíše jako podprůměrná. Ministerstvo
zahraničí je hodnoceno relativně nejlépe. Politický prvek vztahy k ústředním
orgánům spíše narušuje: politici hodnotí tyto vztahy méně příznivě než úředníci
a opoziční politici jsou skeptičtější než političtí představitelé vládních stran. Na
druhou stranu paradiplomatické aktivity mají v naprosté většině pragmatický
charakter regionálního rozvoje, nesledují cíle, které by byly v rozporu s cíli
19
ústředních orgánů. Lze tedy očekávat, že se nalezne obecná vůle efektivnější
spolupráce mezi ústředními orgány a městy/regiony.
4.2 Role regionálních partnerů v české paradiplomacii
Spolupráce mezi městy a regiony na jedné straně a ostatními vnitrostátními
partnery na straně druhé patří ke klíčovým charakteristikám evropské
paradiplomacie. Rovněž koncepční dokumenty české paradiplomacie vesměs
počítají s účastí dalších subjektů. Jako východisko můžeme opět použít
Koncepci zahraničních aktivit SMO ČR, která si všímá především organizací,
firem a jednotlivců působících v daném městě či regionu. Toto vymezení poté
přejímají některé další kraje a města a dále ho upřesňují. Samotný SMO ČR, a
v menší míře i AK ČR, přitom patří k partnerům, kteří jsou v dalších
koncepčních dokumentech zmiňovány nejčastěji.
Jednu z nejpropracovanějších koncepcí spolupráce s regionálními partnery
nabízí hlavní město Praha. Důležitou roli v této koncepci hraje Univerzita
Karlova, další kulturní instituce a nevládní organizace (ekologické, romské
apod.). Předpokládá v určité míře i spolupráci s SMO, jejž chápe především jako
zprostředkovatele informací o EU. Významnou roli mezi regionálními partnery
Prahy hraje také Středočeský kraj. V souvislosti s pražskou reprezentací u EU a
s aktivitami v Rusku jde o spolupráci s Hospodářskou komorou. Nicméně
koncepční představy Prahy se neomezují na spolupráci s bezprostředními
regionálními partnery. Město si klade jako jeden z hlavních cílů vytváření
českého konsenzu v regionální politice EU, a to opět ve spolupráci se SMO a
AK. Připravuje se tak na roli jakéhosi neformálního lídra českých měst a
regionů v této oblasti.
Za významné regionální partnery jsou v paradiplomacii všeobecně
považovány univerzity. V případě menších měst mohou tuto roli hrát gymnázia,
sportovní kluby či kulturní spolky. Rovněž zájem na spolupráci města
s příslušným krajem se objevuje poměrně často. V případě Brna tak je klíčovým
partnerem Masarykova univerzita, Brno však počítá též s Jihomoravským
krajem, Hospodářskou komorou a zahraničními kulturními instituty (německý,
francouzský). Pro město Ostravu je důležitým partnerem Technická univerzita
Ostrava. Město Hradec Králové vidí svého hlavního regionálního partnera
v Královéhradeckém kraji.
Regionální partneři také často pomáhají navázat první paradiplomatický
kontakt. Nově vzniklé kraje tak navazují na existující kontakty měst. Například
Moravskoslezský kraj uzavřel dohodu s Lotrinskem, jež navázala na
předcházející dohodu mezi Ostravou a Lotrinskem, a se Slezským vojvodstvím,
která navázala na předcházející dohodu mezi Svazem měst a obcí okresu
Karviná a Katovickým vojvodstvím a dohodu mezi Ostravou a Katovicemi. Roli
průkopníka však mohou hrát i jiné subjekty. Například spolupráce města Zlína
20
s belgickým Izegemem byla navázána po úspěšné návštěvě zlínského orchestru
v Izegemu koncem osmdesátých let.
Z rozhovorů s regionálními elitami vyplývá, že ač jsou vzájemné vztahy
mezi městy a regiony hodnoceny jednoznačně pozitivně (obr. 3), aktéři
paradiplomacie zatím dávají přednost samostatnému postupu a spolupráce
s regionálními partnery, městy a regiony nehraje významnější roli (obr. 1). Na
druhou stranu však platí, že pokud aktéři volí cestu širší spolupráce, obrací se
především na regionální partnery (obr. 1). Rovněž jsou návrhy a představy
regionálních partnerů brány vážně (obr. 8) a jejich váha je jen nepatrně slabší
než váha regionálních elit, které o paradiplomacii aktéra rozhodují. Pokud
zohledníme význam, který regionální elity přikládají EU, platí, že vysoký stupeň
orientace na EU se promítá do snahy zohlednit priority ostatních aktérů. Vliv
regionálních partnerů v tomto ohledu může dokonce převážit nad vahou
regionálních politických elit (obr. 9).
Co se povahy regionálních partnerů týče, nejčastějšími regionálními a
místními partnery jsou jednoznačně nevládní organizace a vzdělávací instituce
(obr. 10). To je zčásti dáno tím, že mezi nevládní organizace se řadí široké
spektrum potenciálních partnerů, od sportovních klubů až po hudební soubory.
Na dalších místech se drží partneři s ekonomickou orientací, především samotné
podniky nebo hospodářské komory. Malý význam je přikládán regionálním
rozvojovým agenturám. Velmi nízká úroveň spolupráce s regionálními
rozvojovými agenturami se odráží v obecně malém zohlednění ekonomických
důvodů pro paradiplomacii, které sice jsou obecně považovány za velmi
důležité, ale na rovině praktické ekonomické paradiplomatické vztahy zaostávají
za očekáváním regionálních elit.Lepší a častější vztahy mají s regionálními
partnery úředníci než politici. O městech lze obecně prohlásit, že jsou ve
vztazích s partnery aktivnější a s kvalitou svých vztahů spokojenější. Ukazuje
se, že mimo region se na vnitrostátní úrovni realizuje spolupráce především na
základě dvoustranných vztahů s jinými městy a obcemi a že spolupráce v rámci
formálních i neformálních sdružení měst a obcí včetně SMO ČR a AK je značně
omezená (obr. 11).
Závěr:
Spolupráce s regionálními partnery má v české paradiplomacii značné rezervy, a
to zejména v klíčové ekonomické oblasti. Zatím nejlépe se daří spolupráci
s regionálními partnery v oblasti vzdělávání, kultury a sportu. Aktéři
paradiplomacie jsou ochotni poskytnout regionálním partnerům prostor při
tvorbě paradiplomacie, ale zatím se nedaří je intenzivněji zapojit. Aktéři
přikládají spíše malý význam českým sdružením měst a regionů a sázejí na
bilaterální spolupráci. Tím se otevírá otázka, zda případná koordinace
paradiplomatických aktivit nebude v rukách jednoho či několika dominantních
aktérů (např. hlavního města Prahy) spíše než v rukou sdružení měst a regionů
21
(SMO, AK). Případnou roli Prahy by ztěžoval jasný odpor k pragocentrismu,
který je zřejmý v řadě měst a regionů.
4.3 Bilaterální a multilaterální dimenze
V evropské paradiplomacii obvykle převažuje multilaterální přístup nad
bilaterálním, neboť umožňuje efektivní mobilizaci jinak poměrně slabých
aktérů. Z předchozí sekce však vyplývá, že alespoň v rámci ČR jsou pro města a
regiony důležitější bilaterální kontakty. Toto platí i v mezinárodní oblasti (obr.
12). Bilaterální paradiplomacie jasně převažuje nad multilaterální. Navíc se
ukazuje, že představitelé opozice (ODS) jsou většími zastánci bilaterálního
přístupu než představitelé stran vládní koalice. Bilaterální spolupráce je
v některých koncepčních materiálech (Praha) považována za základ budoucí
spolupráce multilaterální. Zvláštností bilaterální spolupráce je její vysoce osobní
charakter. Důležitost osobních kontaktů je zmíněna například v zahraniční
koncepci Prahy. Podobně město Zlín si ve svém analytickém materiálu všímá,
že kontakty s jedním partnerským městem jsou živé především „díky osobě,
která v tomto městě má na starosti zahraniční styky a která nedovolí, aby
partnerství usnulo“. V paradiplomacii budou hrát osobní vztahy větší roli než
v diplomacii – důvodem může být to, že se jedná o menší aktéry (analogie
s malými státy) nebo že zde existuje slabší strukturální tlak k určitému typu
zahraničního jednání.
Dříve, než se budeme podrobněji věnovat analýze bilaterálních vztahů, je
nutno zmínit vztahy multilaterální. Ač představují jednoznačně méně
významnou část české paradiplomacie, lze očekávat dynamický nárůst jejich
významu na úkor bilaterálního přístupu. Toto očekávání se opírá o dvě
skutečnosti. Za prvé, aktivní multilaterální přístup je náročnější než bilaterální,
vyžaduje větší zkušenosti a je výsledkem učení se (podobně jako v případě
států), na druhou stranu zvládnutí tohoto přístupu nabízí aktérům velmi efektivní
cestu uskutečňování vlivu. Za druhé, vstup do EU bude znamenat také vstup do
řady multilaterálních struktur evropských měst a regionů.
V současné době považuje SMO ČR za prioritní tyto multilaterální
partnery: Výbor regionů EU, Kongres místních a regionálních samospráv v
Evropě a Radu evropských municipalit a regionů. Podobně Praha klade důraz na
koncentraci do několika klíčových organizací: Výbor regionů EU,
EUROCITIES, Union of the Capitals of the European Union, EU Capital
Regions Network, METREX, Organizace měst světového kulturního dědictví,
Kongres místních a regionálních samospráv v Evropě a METROPOLIS. Do
projektu EUROCITIES je zapojeno také město Brno, které za svoji prioritu
považuje účast v projektu budování „Evropského regionu“ spojujícího města a
regiony z Česka, Slovenska, Rakouska a Maďarska. K dalším multilaterálním
organizacím, jichž je Brno členem, patří Evropská síť Zdravých měst, Les
22
Rencontres a Mozartovy cesty. Ostatní města a regiony se účastní různých
specifických projektů regionálního rozvoje podporovaných EU.
Bilaterální vztahy jsou navazovány s větší či menší mírou koncepčního
přístupu. U aktivních aktérů, jakými jsou například Praha či Moravskoslezský
kraj, se setkáváme s jasnou logikou výběru zahraničních partnerů. Praha
považuje za svoji prioritu nejvýznamnější centra středoevropského prostoru,
Moravskoslezský kraj a Ostrava se zaměřují na partnery se zkušeností s těžkým
průmyslem a jeho konverzí, Karlovy Vary budují kontakty s lázeňskými městy,
Jihočeský kraj a Plzeňský kraj se zaměřují na své rakouské a bavorské sousedy.
Jihočeský kraj dokonce ve své koncepci formuluje obecná kritéria výběru
bilaterálních partnerů. Ta zahrnují: kooperační potenciál regionu (ekonomika,
cestovní ruch, kultura), kompatibilita zájmů, vzdálenost, jazyková bariéra,
existující vztahy mezi jihočeskými subjekty a subjekty v regionu, historické
vazby, kompatibilita kompetencí, zkušenosti partnera v mezinárodní spolupráci,
lobbistický potenciál partnera v EU. U méně aktivních aktérů, jichž je většina,
jsou partnerské vztahy však často dílem náhody.
České kraje musí v bilaterálních vztazích často řešit problém identifikace
zahraničního partnera na odpovídající státoprávní úrovni. Polovina krajů tuto
otázku považuje za problém, jedná se především o kraje, které pěstují kontakty
s německými a rakouskými regiony. Plzeňský kraj, který má mimořádně
intenzivní spolupráci s bavorskými regiony, například identifikuje tuto otázku
jako jeden z problémů při spolupráci s německými partnery. Německé spolkové
země obvykle odmítají uznat české kraje jako odpovídající partnery a jednají
přímo s vládou, odpovídající partneři jsou pak z jejich pohledu na nižší úrovni
vládních okrsků (Regierungsbezirk). To je problém z české strany, neboť svým
postavením a svými kompetencemi jsou kraje někde mezi spolkovou zemí a
vládním okrskem. V praxi se objevují tři východiska: kraj spolupracuje přímo
s vládním okrskem (Plzeňský kraj), kraj uzavře dohodu současně s vládním
okrskem a danou spolkovou zemí (Karlovarský kraj), kraj uzavře dohodu se
spolkovou zemí zastoupenou na nižší úrovni (Moravskoslezský kraj).
Nejčastějšími partnery na jiné státoprávní úrovni jsou regiony pro města a
města pro regiony, přičemž rozložení ve všech zbývajících kategoriích (instituce
EU, státy a jejich organizační složky, apod.) je zhruba rovnoměrné. U měst jsou
nejčastějšími alternativními partnery zahraniční regiony, u krajů pak naopak
státy a jejich organizační složky. Pro většinu aktérů jsou důležitým partnerem
zahraniční velvyslanectví a konzuláty v Praze.
Přehled nejdůležitějších bilaterálních vztahů
Česká města a regiony udržují či plánují kontakty se 173 partnery v 31 zemích
v Evropě, Severní Americe, na Blízkém východě a na Dálném východě (Obr.
23). Vztahy s polovinou z nich můžeme označit jako poměrně intenzivní (více
než dva kontakty). Nejvýznamnějšími partnery jsou německá města a německé
23
regiony (16 procent všech kontaktů). Na druhém místě je skupina zemí Polsko,
Francie, Itálie a Slovensko, z nichž každá se podílí průměrně osmi procenty na
celkových kontaktech. Rovněž významné jsou vztahy s Rakouskem,
Nizozemskem, USA, Velkou Británií, Ruskem a Maďarskem, kde na jednu zemi
připadá průměrně pět procent kontaktů. Spíše menší intenzitu vykazují vztahy
s Belgií, Srbskem a Černou Horou, Švýcarskem a Chorvatskem, kde je
průměrný podíl dvě procenta (tři až čtyři kontakty). Téměř dvě pětiny kontaktů
připadají na sousedící státy. Podíl vztahů s prostorem bývalé Jugoslávie
(Chorvatsko, Srbsko a Černá Hora, Slovinsko) je co do intenzity srovnatelný s
podílem vztahů s USA či Velkou Británií. Následuje výčet partnerů podle měst a
regionů.
Jihomoravský kraj: Dolní Rakousko (Rakousko), Nižnonovgorodská oblast
(Rusko), města Šumadijského okruhu (Srbsko a Černá hora), Toskánsko (Itálie),
Lombardie (Itálie), Bratislavský kraj (Slovensko), Trnavský kraj (Slovensko),
Utrecht (Nizozemsko), Leningradská oblast (Rusko), Lodž (Polsko), Krakov
(Polsko).
Brno: Leeds (VB), Rennes (Francie), Lipsko (SRN), Vídeň (Rakousko), Utrecht
(Nizozemsko), St. Pölten (Rakousko), Poznaň (Polsko), Kaunas (Litva),
Voroněž (Rusko), Stuttgart (SRN), Dallas (USA).
Středočeský kraj: Region Burgundsko (Francie; spolupráce s Burgundskem
přerůstá ve čtyřstrannou spolupráci, jíž se účastní ještě Porýní-Falc a Opolské
vojvodství), Västra-Götaland (Švédsko).
Praha: a) podle koncepce z roku 2000: hlavními prioritami jsou Berlín
(Německo) a Vídeň (Rakousko) doplněné do středoevropské sítě Hamburkem
(Německo), Budapeští (Maďarsko) a Bratislavou (Slovensko), na jihovýchodě
Ljubljana (Slovinsko), na východě Moskva (Rusko), Nižnij Novgorod (Rusko) a
Sankt Petěrburg (Rusko), zbývající Evropa (Riga - Lotyšsko, Londýn - VB,
Paříž - Francie, Brusel - Belgie, Lucemburk - Lucembursko, Lisabon Portugalsko, Barcelona - Španělsko), zámoří (Jeruzalém - Izrael, Chicago USA, Phoenix - USA, Washington – USA a Kjótó - Japonsko).
b) podle koncepce z roku 2003: zachována priorita Vídně (Rakousko) a Berlína
(Německo), střední Evropu doplňuje ještě Varšava (Polsko), Frankfurt nad
Mohanem
(Německo)
a
Norimberk
(Německo),
roste
význam
západoevropských měst (přibývá Birmingham - VB, Řím - Itálie, Rotterdam Nizozemsko, Helsinky - Finsko, naopak mizí Barcelona – Španělsko a
Lucemburk - Lucembursko), ve východní a jihovýchodní Evropě přibývá
Vilnius (Litva) a mizí Nižnij Novgorod (Rusko), v zámoří nahrazuje New York
(USA) Washington (USA).
24
Kladno: Bellevue (USA), Vitry-sur-Seine (Fr.).
Moravskoslezský kraj: koncepčně usiluje o vztahy s regiony v sousedních
zemích a zemích EU, konkrétní dohody – Žilinský kraj (Slovensko), Severní
Porýní-Vestfálsko - Německo (protějškem hejtmana je státní tajemník
ministerstva hospodářství a nikoliv premiér), Lotrinsko (Francie), Slezské
vojvodství (Polsko), provincie Jellanam-do (Korea), Pittsburgh (USA).
Ostrava: tzv. „Višegrádská čtverka“: Košice (Slovensko), Katovice (Polsko),
Miškolc (Maďarsko), tj. města s těžkým průmyslem), dále pak Coventry (Velká
Británie), Drážďany (Německo), Volgograd (Rusko), Pittsburgh (USA), Pireus
(Řecko), Split (Chorvatsko), Severní Porýní-Vestfálsko (Německo), Lotrinsko
(Francie).
Kraj Vysočina: Dolní Rakousko, Aosta (Piemonte, Itálie), Udine (Venezia
Giullia - Itálie), regiony v Srbsku a Bulharsku.
Jihlava: Heidenheim (Německo), Purmerend (Nizozemsko).
Zlínský kraj: koncepčně EU a visegrádské státy, plánovány: Župa Vas
(Maďarsko), Bjelovar-Bilogora (Chorvatsko – existence početné české menšiny
v oblasti), Malopolské vojvodství (Polsko), Lombardie (Itálie), Burgenland
(Rakousko), konkrétní dohody a memoranda: Trenčianský kraj (Slovensko),
Podkarpatské vojvodství (Polsko).
Zlín: Romans (Francie), Groningen (Nizozemsko), Chorzów (Polsko), Trenčín
(Slovensko), Izegem (Belgie), méně aktivní: Altenburg (Německo), LimbachOberfrohna (Německo), Sesto San Giovanni (Itálie).
Jihočeský kraj: koncepčně prioritní partneři: Horní Rakousko, Dolní Rakousko a
Dolní Bavorsko (sousedící regiony, cílem je vytvoření multilaterálního
přeshraničního prostoru), kanton Bern (Švýcarsko), jakož i jeden anglofonní či
frankofonní region.
České Budějovice: Pasov (Rakousko), Linec (Rakousko), Zuhl (Nizozemsko),
Lorient (Francie), Nitra (Slovensko).
Karlovarský kraj: Vládní kraj Chemnitz (smlouvu zastřešuje Svobodný stát
Sasko - Německo).
Karlovy Vary: lázeňská města – Carlsbad (USA), Kusatsu (Japonsko), BadenBaden (SRN), Bernkastel-Kues (SRN).
25
Olomoucký kraj: Opolské vojvodství (Polsko), Reggio Emilia (Itálie), Vejle
(Dánsko), Baranya (Maďarsko), Vojvodina (Jugoslávie), Würzburg (Německo).
Olomouc: Subotica (Jugoslávie), Pécs (Maďarsko), Nördlingen (Německo),
Owensboro (USA), Luzern (Švýcarsko), Antony (Francie), Veenendaal
(Nizozemsko), Tampere (Finsko).
Královéhradecký kraj: Dolní Slezsko (Polsko), Seine-et-Marne (Francie),
Banskobystrický kraj (Slovensko), Jageva (Estonsko), Salcbursko (Rakousko),
Brighton and Hove (VB).
Hradec Králové: Giessen (SRN), Arnhem (Nizozemsko), Kaštel (Chorvatsko),
Bánská Bystrica (Slovensko), Walbrzych (Polsko), Alessandria (Itálie),
Wroclaw (Polsko), Metz (Francie).
Pardubický kraj: Prešovský samosprávný kraj (Slovensko), Dolnoslezské
vojvodství (Polsko), Tübingen (SRN), Centre (Francie), prioritou jsou regiony
z Polska, Francie, Velké Británie, Rakouska, Itálie a Slovenska.
Pardubice: Rosignano Marittimo (Itálie), Skelleftea (Švédsko), Schönebeck,
Selb (SRN), Doetinchen (Nizozemsko), Merano (Itálie), Doncaster (Velká
Británie), Waregem (Belgie), Libertad (Nikaragua) – jednalo se o jednorázový
kontakt v rámci spolupráce Doetinchenem.
Plzeňský kraj: definuje své územní priority v následujícím pořadí SRN (Horní
Falc, Dolní Bavorsko), další země EU (Bergamo (Itálie), Jämtland (Švédsko) a
Northampton (VB), Slovensko a země střední a východní Evropy (Polsko,
Maďarsko, Slovinsko).
Liberecký kraj: kanton St. Gallen (Švýcarsko), Dolnoslezské vojvodství (Polská
republika), autonomie Navarra (Španělsko), kraj Møre og Romsdal (Norsko).
Liberec: Amersfoort (Nizozemsko), Augsburg (Německo), Zittau (Německo),
Bogatynia (Polsko), Nahárija (Izrael).
Ústecký kraj: Sasko (Německo), Nizozemsku, Maďarsku.
Ústí nad Labem: Chemnitz (SRN), Halton (UK), Vladimir (Rusko), Göttingen
(SRN), Dresden (SRN), Carrara (Itálie).
Závěr:
26
Ačkoliv v české paradiplomacii převažuje bilaterální přístup nad
multilaterálním, v budoucnosti očekáváme dynamičtější růst multilaterálního
přístupu. Již dnes byly navázány kontakty s hlavními multilaterálními
organizacemi evropské paradiplomacie. Někteří aktéři vykazují schopnost
formulovat a realizovat jasnou koncepci, která odráží komparativní výhody či
specifické problémy měst a regionů a podle níž navazují bilaterální vztahy.
Většina však teprve hledá základní orientaci. Z hlediska teritoriálního zaměření
paradiplomatických aktivit dominují kontakty s německými partnery, téměř dvě
pětiny kontaktů se odehrávají se subjekty ze sousedních států. Mezi našimi
sousedy máme nejméně kontaktů s Rakouskem (méně než s Itálií a stejně jako
s Nizozemskem), což naznačuje jistý nevyužitý potenciál. Mimo bezprostřední
sousedy a západoevropské státy jsou důležitými partnery také města a regiony v
USA, Rusku a ve státech bývalé Jugoslávie.
4.4 Role Evropské unie v české paradiplomacii
Vztah Evropské unie a české paradiplomacie lze označit za konstitutivní. Tlak
Evropské unie přispěl k vytvoření důležitých subjektů paradiplomacie - krajů,
jejichž existence sice byla zakotvena v ústavě, nicméně řadu let zůstávala
neuskutečněna. A většina paradiplomatických aktivit je definována na pozadí
vstupu do EU a členství v EU. Evropská integrace je dominantním tématem
Koncepce zahraničních aktivit SMO ČR. Podpora evropské integrace je první
prioritou SMO. EU navíc definuje kontext, v němž je vymezena většina dalších
priorit (prosazování zájmů měst, využít EU k posilování pozic v rámci ČR,
zastoupení v mezinárodních organizacích měst, pomoc obcím při čerpání
prostředků z fondů EU). I pro většinu dalších dokumentů platí, že vstup do EU
tvoří rámec koncepčního uvažování o zahraničních aktivitách. Řada subjektů
navíc plánuje, že bude následovat Prahu a otevře vlastní či sdílenou styčnou
kancelář v Bruselu.
Významná část regionálních elit (kolem 30 procent) se domnívá, že EU je
hlavním motivem paradiplomatických aktivit a jen velmi malá část soudí, že EU
žádný vliv na tyto aktivity nemá (obr. 13). Pro města je snazší než pro kraje
představit si paradiplomatické aktivity i bez EU. To souvisí s delší zkušeností
měst s paradiplomatickými aktivitami, neboť kraje vznikají až v době českého
vstupu do Unie. Rovněž se ukazuje, že roli EU v paradiplomacii přikládají větší
význam představitelé stran vládní koalice než představitelé opozice (obr. 14).
Ačkoliv návrhy a představy institucí EU nemají rozhodující vliv na
uskutečňování české paradiplomacie, jejich význam je z hlediska regionálních
elit vyšší než význam návrhů a představ ústředních institucí státu (obr. 22), což
je zřetelné zejména u představitelů stran vládní koalice.
Přes devadesát procent respondentů se domnívá, že města a kraje by se
měly pokoušet ovlivňovat rozhodování Evropské unie. Nicméně na rozdíl od
paradiplomacie jako takové, kde aktéři postupují spíše samostatně, převažuje
27
v otázce postupu vůči EU multilaterální přístup (obr. 15). Pravděpodobným
vysvětlením je realistické ocenění vlastního vlivu, který je dostatečný na
navazování partnerských vztahů, avšak nestačí na ovlivnění Evropské unie jako
celku. Nejsmysluplnějším způsobem ovlivňování EU se dotazovaným jeví
aktivity ve Výboru regionů, o něco méně již otevření styčné kanceláře v Bruselu
či spolupráce s českými resp. mezinárodními sdruženími měst/regionů. Jako
nejméně efektivní se respondentům jevil samostatný postup.
Asi dvě třetiny respondentů se domnívají, že regiony a města by měly být
v EU silněji zastoupeny, než je tomu dnes (obr. 16). Krajští politici jsou
skupinou, která se z poloviny domnívá, že současné zastoupení je vyhovující. A
toto přesvědčení dokonce lehce převládá mezi opozičními politiky (obr. 17).
Za hlavní přínos kontaktů s EU je považována výměna zkušeností, až
v druhé řadě jsou to finanční efekty, jimž je připisován stejný přínos jako
prohlubování mezinárodních kontaktů v kultuře a vzdělávání (obr. 18). Jinak
ovšem finanční pomoc EU náleží k předním motivům paradiplomatických
aktivit jako takových (obr. 7). Určitou, i když spíše menší, roli hraje také to, že
kontakty s EU mohou být zdrojem politické prestiže.
Závěr:
EU významným způsobem přispívá ke konstituování české paradiplomacie jako
takové. Podle 30 procent respondentů dokonce představuje rozhodující motiv.
Konkrétním přínosem vztahů s EU je především výměna zkušeností. Návrhy a
představy EU jsou v paradiplomatických aktivitách brány s větší vážností než
návrhy a představy ústředních orgánů státu. V kontaktech s EU spoléhají aktéři
na multilaterální přístup více než v běžné paradiplomacii a jejím hlavním
nástrojem mají být aktivity ve Výboru regionů. V řadě otázek, které se týkají
EU, se objevují významné odlišnosti mezi politickými představiteli stran vládní
koalice a představiteli ODS, jež v jiných otázkách zdaleka nejsou tak zřetelné.
Ideologické rozdíly mezi „eurooptimisty“ a „eurorealisty“ jsou proto relevantní i
na této úrovni.
4.5 Aktérství v české paradiplomacii
Míru, do jaké jsou české subjekty paradiplomacie schopny vystupovat jako
samostatní aktéři, a povahu jejich aktérství lze hodnotit z několika hledisek.
Jedná se především o hlediska motivů, jejich formulace a jejich povahy, dále
pak o význam paradiplomacie v celkové činnosti měst a regionů, o aktivní
přístup k zahraničí a o institucionální zázemí tvorby paradiplomacie ve městech
a regionech.
Z hlediska motivů a obsahu paradiplomatických aktivit nedisponují
subjekty úplnou autonomií. Prostor pro paradiplomacii se otevírá v oblastech,
které spadají do samostatné působnosti kraje (zák. 129/2000 Sb., O krajích).
Jedná se o tyto oblasti: ekonomický rozvoj (podpora malého a středního
28
podnikání), cestovní ruch, ochrana životního prostředí, doprava, infrastruktura,
podpora programů EU, zdravotnictví, územní samospráva, regionální politika
(územní plánování), kultura, vzdělání a sport.
Toto vymezení se potom promítá jak do koncepcí, tak do uzavřených
dohod. Například již zmiňovaná koncepce zahraničních aktivit SMO ČR
upozorňuje především na ekonomické výhody paradiplomacie (investice, knowhow, zahraniční pomoc, přístup na zahraniční trhy). Mimo ekonomických
kontaktů zmiňuje ještě kontakty kulturní (včetně sportovních). Ekonomická
dimenze na koncepční úrovni dominuje a je těsně následována problematikou
kultury a vzdělávání. Tomu odpovídají i obsahy smluvních instrumentů
paradiplomacie. Jedná se o dohody o spolupráci, které jsou právně nejsilnější,
dále pak o memoranda, dokumenty o partnerství, společná prohlášení o
spolupráci či deklarace. Obsah těchto smluvních instrumentů potom můžeme
pokrýt následujícím výčtem oblastí spolupráce: obchod; hospodářská
spolupráce; vzájemná podpora v účasti na veletrzích a konferencích; kontakty
mezi malými a středními podniky; stáže učitelů, kulturní výměna, spolupráce
škol; výměna zkušeností ve veřejné správě a při řešení regionálních a
komunálních problémů; regionální politika; ochrana životního prostředí;
přeshraniční doprava; záchranný systém; zdravotnictví; evropská integrace
(výměna zkušeností, společná účast v multilaterálních programech regionálního
rozvoje).
Přesto můžeme pozorovat mezi jednotlivými subjekty české
paradiplomacie řadu odlišností. Například Praha se poněkud vymyká
načrtnutému obrazu, neboť klade důraz na politickou dimenzi paradiplomacie a
jednou ze dvou hlavních priorit je „plná realizace vlastního místa Prahy mezi
evropskými městy a regiony“. S tím souvisí důraz na péči o dobré jméno města
v zahraničí. Důležitou roli zde hraje také dimenze kulturní, ale až v druhé řadě
jsou motivy ekonomické. Jedná se o jakousi analogii s tradiční velmocenskou
politikou ve vztazích mezi státy, která upřednostňovala politiku před
ekonomikou. Tuto „velmocenskou paradiplomacii“ lze vysvětlit výsadním
postavením Prahy v českém kontextu.
Brno se pražskou koncepcí do určité míry inspiruje - hlavním cílem je
„vytváření mezinárodního profilu města a propagace města v zahraničí“ a
podobně jako v případě pražské koncepce z roku 2000 se v brněnské koncepci
z roku 2003 objevuje formulace o tom, že prioritou je „plná realizace vlastního
místa Brna mezi evropskými městy a regiony“. Ovšem vzhledem k jeho
odlišnému postavení hraje v případě Brna velmi důležitou roli také hospodářská
dimenze (získávání investic, kongresová turistika, cestovní ruch apod.), která
dominuje i vztahu k EU (zajistit čerpání fondů a informace o EU).
Ekonomická motivace převažuje rovněž u Zlínského kraje, který považuje
zahraniční aktivity za nástroj zlepšování podprůměrných ekonomických
ukazatelů regionu. Mimo ekonomické motivace hraje důležitou roli rozvoj
vzdělanosti a ochrana životního prostředí. Naopak v mezinárodních stycích
29
města Zlína převažuje kultura a vzdělávání (téměř polovina prostředků fond pro
mezinárodní styky připadla v letech 1997-2002 na kulturu, více než třetina na
sport a necelá pětina na vzdělání). Zajímavý je rovněž koncepční přístup Zlína
k partnerskému Trenčínu, kde Zlín předpokládá, že důležitou náplní partnerství
bude předávání evropských zkušeností Zlína.
Ostrava sleduje ekonomickou dimenzi především v otázkách výměny
zkušeností při konverzi těžkého průmyslu, důležitou roli hraje také vzdělání. Pro
Karlovy Vary jsou rozhodující kulturní kontakty, v druhé řadě pak kontakty
vzdělávací (školní výměny). Město Hradec Králové klade důraz na ekonomické
priority (přístup inovacím a exportním možnostem, získání zahraničních
investic, účast na rozvojových programech, kulturní a kongresová turistika),
v druhé řadě na kulturní dimenzi (kulturní prezentace města), dále pak na
ochranu životního prostředí a v omezené míře na politické priority (upevnění
pozic měst ve státoprávním uspořádání). Sport a kultura dominují zahraničním
vztahům města Pardubice. Stejně tomu je i u Olomouce, kde však existuje
rovněž řada aktivit na úrovni škol a budují se i podnikatelské kontakty. Analýza
koncepčních dokumentů však také ukazuje, že kolem poloviny ze sledovaných
měst a regionů zatím tyto dokumenty nemá nebo je teprve připravuje. To lze
hodnotit jako znak pasivního či reaktivního přístupu k zahraničním vztahům.
Ekonomický rozvoj regionu je také motivem, jemuž přikládají regionální
elity největší význam jako motivu zahraničních aktivit (obr. 7). Na druhém
místě je skupina tří co do váhy srovnatelných motivů: finanční pomoc EU,
kulturní rozvoj a schopnost flexibilně reagovat na nabídku spolupráce. Svůj
význam při motivaci paradiplomatických aktivit má také snaha přizpůsobit se
mezinárodním trendům a neschopnost ústředních orgánů hájit zájmy regionu.
Naopak kariérním důvodům či snaze o upevňování regionálního vlivu v rámci
ČR nepřikládají regionální elity při svých paradiplomatických aktivitách větší
význam. Co se vlastního aktérství týče, lze konstatovat, že regionální elity samy
sebe považují spíše za aktéry než za kurýry, neboť v paradiplomacii převažují
představy politických elit regionu spíše než kohokoliv jiného (obr. 8). Nicméně
uskutečňují také kurýrství ve prospěch regionálních partnerů, nikoliv však ve
prospěch ústředních institucí.
Výrazná většina respondentů hodnotí zahraniční vztahy v celkovém
kontextu aktivit měst a regionů jako „spíše významné“, pouze malá část soudí,
že jde o činnost „nejvýznamnější“ nebo „méně významnou“, přičemž nikdo je
nepovažuje za bezvýznamné (obr. 19). V tomto hodnocení se ukazují rozdíly
mezi zástupci vládních stran a opozicí, neboť téměř pětina zástupců vládních
stran považuje zahraniční vztahy za vůbec nejvýznamnější, což si nemyslí nikdo
z opozice. Za hlavní překážku úspěšné paradiplomacie je všeobecně považován
nedostatek finančních prostředků (obr. 21) až s velkým odstupem se objevují
špatná spolupráce s ústředními orgány a nedostatečná koordinace na úrovni
úřadu. Na nedostatek zájmu vedení města či regionu či na špatnou spolupráci
30
s ostatními městy a regiony si regionální elity příliš nestěžují. Výrazným
problémem však byl nedostatek jazykové vybavenosti zejména u politiků.
Identifikace těchto překážek se potom odráží i v návrzích na zlepšení
postavení měst a regionů. Jednoznačně nejčastějším požadavkem bylo posílení
daňových příjmů, které se v různých obměnách objevilo celkem ve více než
polovině případů. Pokud ovšem zjistíme celkový počet odpovědí, které se
obecně týkají nespokojenosti s finanční situací měst a regionů a jejich závislosti
na ústředních orgánech, pak se dostáváme až ke třem čtvrtinám všech odpovědí.
Z nedostatku prostředků potom vyplývá nespokojenost s příliš velkou sférou
zodpovědnosti, na niž se prostředky nedostávají. Subjekty se tak mohou samy
bránit aktérství právě z rozpočtových důvodů.
Důležitým ukazatelem institucionálního zázemí je fakt, že více než na
čtyřech pětinách úřadů existují samostatné útvary pověřené zahraniční agendou.
Tam, kde tomu tak není, spadá obvykle oblast vnějších vztahů pod kancelář či
sekretariát primátora/hejtmana. Téměř všichni úředníci odpovědní za tuto
agendu jsou v bezprostředním kontaktu s nejvyšším politickým vedením města
či regionu. Z hlediska personálního zabezpečení se na většině úřadů zabývá
paradiplomacií jeden až pět pracovníků, nicméně na pětině úřadů přesahuje
počet pracovníků s touto agendou deset osob (obr. 20). Příkladem úřadu se
silným administrativním zázemím je pražský magistrát, kde funguje odbor
zahraničních vztahů dále dělený na tři oddělení: zahraničních vztahů, vztahů
s EU a financování a koordinace projektů EU. Součástí odboru je rovněž
zastoupení u EU v Bruselu. Naopak za příklad skromnějšího administrativního
zázemí může posloužit Hradec Králové, kde v kanceláři primátora působí jeden
administrativní pracovník s agendou zahraničních styků a jeden pracovník
koordinující vztahy s EU.
K institucionálnímu zázemí české paradiplomacie patří i koordinační
organizace měst a regionů - SMO a AK. Především SMO je aktivní v oblasti
paradiplomacie, při SMO funguje zahraniční oddělení, které zprostředkovává
kontakty mezi zahraničními městy hledajícími českého partnera a českými
městy, na internetových stránkách SMO (www.smocr.cz) funguje jakási burza
kontaktů. SMO také navazuje kontakty s obdobnými organizacemi měst a obcí
v zahraničí a koordinuje výběr zástupců do mezinárodních sdružení měst a obcí.
Ve spolupráci s AK byli například identifikování čeští zástupci ve Výboru
regionů EU nejprve na úrovni pozorovatelů a po vstupu na úrovni členů (sedm
hejtmanů a pět primátorů).
Závěr:
Subjekty české paradiplomacie se považují za aktéry, kteří jsou s větší či menší
mírou autonomie schopni stanovovat vlastní priority. Při vytyčování priorit
nejvíce zohledňují představy regionálních partnerů. Politické elity přikládají ve
velké většině paradiplomacii značnou pozornost, a to zejména představitelé stran
vládní koalice. Paradiplomacie má ve většině případů vytvořeno jisté
31
institucionální zázemí, které však ne vždy dokáže poskytnout těmto aktivitám
systematický koncepční rámec. Za hlavní problém považují regionální elity
nedostatek finančních prostředků, které neodpovídají šíři kompetencí, což je
ovšem obecnější problém postavení měst a regionů a netýká se pouze
paradiplomacie. Oblasti a motivy paradiplomacie vyplývají především ze
zákonného rozvrhu kompetencí a týkají se především hospodářského rozvoje,
dále pak kultury a vzdělávání. S výjimkou Prahy nehrají politické motivy
významnější roli.
Závěry a doporučení
Analýza české paradiplomacie potvrzuje především tezi mezinárodní politické
ekonomie, že paradiplomacie je odpovědí na ekonomický a technologický
pokrok. Svůj význam má rovněž neofederalistická perspektiva, která chápe
paradiplomacii jako výraz demokratizace státu a zefektivňování státního aparátu
(což byl hlavní argument stoupenců zřízení krajů v ČR). Nepotvrzuje se
neorealistická představa o paradiplomacii jako nástroji zahraniční politiky státu,
ani postmoderní teze, která v paradiplomacii vidí doklad radikální přeměny
politických identit a ústupu státu. Přesto jak neorealistická, tak postmoderní
perspektiva mohou také posloužit jako východiska při formulaci doporučení
paradiplomatických strategií státu a jeho ústředních aktérů. Nejprve však
shrneme hlavní empirické závěry.
Čeští aktéři paradiplomacie příliš nespolupracují s ústředními orgány, ale
tento stav nepovažují za uspokojivý. Paradiplomacie se uskutečňuje především
v oblastech hospodářského rozvoje měst/krajů, kultury a vzdělávání a pouze
okrajově v politické dimenzi. Tím se nabízí prostor pro mnohem užší spolupráci.
Pro využití tohoto prostoru má ministerstvo zahraničí o něco málo lepší pozici
než ostatní ministerstva.
Spolupráce s regionálními partnery je intenzivnější, i když právě v klíčové
ekonomické oblasti zatím zaostává oproti oblastem vzdělávání, kultury a sportu.
Spolupráce se sdruženími měst a regionů zatím nemá rozhodující význam, i
když například SMO poskytuje svým členům v této oblasti cenné služby.
Možnou alternativou ke koordinačním aktivitám těchto uskupení jsou aktivity
některých dominantních aktérů.
Ve vztahu k zahraničním partnerům převládá bilaterální přístup nad
přístupem multilaterálním. Někteří aktéři budují síť svých bilaterálních kontaktů
koncepčně, obecně však převažuje nahodilý postup. Téměř dvě pětiny všech
kontaktů jsou s partnery ze sousedních států a především z Německa. Nevyužitý
prostor další spolupráce je ve vztazích s Rakouskem. Poměrně významnou roli
hrají kontakty se státy bývalé Jugoslávie.
Naopak multilaterální přístup převažuje ve vztahu k EU, přičemž největší
pozornost je věnována Výboru regionů. Tyto vztahy patří k nejdůležitějším
motivům paradiplomatických aktivit vůbec, očekává se od nich především
32
výměna zkušeností. Instituce EU se u regionálních elit těší větší vážnosti než
ústřední orgány ČR.
Regionální elity považují česká města a české kraje za aktéry schopné
vytyčit vlastní priority. Politické elity přikládají ve velké většině paradiplomacii
značný význam. Projevuje se to mimo jiné ve vytváření vhodného
institucionálního zázemí, které však ne vždy dokáže poskytnout těmto aktivitám
systematický koncepční rámec. Aktérství měst a krajů je omezováno především
nedostatkem finančních prostředků.
Ze zkoumaných dělících linií mezi regionálními elitami je jednou
z nejvýznamnějších rozdělení politických elit na představitele stran vládní
koalice a opozice, tj. ODS. Tyto odlišnosti se objevují především v otázkách
týkajících se EU, které je možno chápat v širším kontextu české debaty mezi
„eurooptimisty“ a „eurorealisty“. V menší míře však nalezneme rozdíly i jinde:
představitelé opozice přikládají o něco menší význam paradiplomacii a jsou o
něco skeptičtější ve vztahu k ústředním orgánům ČR. Tato politizace je
v určitém rozporu s jinak pragmatickým charakterem české paradiplomacie.
Tyto poznatky vedou k identifikování několika výzev české
paradiplomacie:
• zlepšit spolupráci mezi ministerstvy a aktéry paradiplomacie, a to zejména
v klíčové sféře ekonomických zájmů těchto aktérů,
• navázat lepší kontakty mezi městy/regiony a hospodářskými subjekty,
v první řadě regionálními rozvojovými agenturami,
• nalézt koordinační model české paradiplomacie (sdružení vs. dominantní
aktér),
• připravit se na výrazný nárůst multilaterální dimenze paradiplomacie,
• uskutečňovat paradiplomacii, včetně bilaterálních kontaktů, na základě
koncepce reflektující komparativní výhody města/kraje,
• pokusit se odpolitizovat problémy, jejichž podstata je věcná.
Blíže se budeme věnovat pouze první výzvě, poněvadž se ve stejné míře týká jak
měst/regionů, tak ministerstev. Lepší spolupráce mezi oběma stranami by se
měla zakládat na vědomí vzájemné výhodnosti kontaktů. Z hlediska ministerstva
zahraničí a dalších ústředních orgánů by se výhodnost této spolupráce projevila
především v tom, že paradiplomacie se uskutečňuje v oblastech, které jsou
mimo dosah, možnosti a schopnosti diplomacie klasické. Má-li mít česká
diplomacie úspěšnou ekonomickou a kulturní dimenzi, potom si je lze jen stěží
představit bez významného podílu paradiplomacie. Paradiplomacie rovněž
nabízí alternativní kanál ovlivňování veřejného mínění v zahraničí, navíc je to
kanál neoficiální a tudíž z hlediska všeobecné skepse vůči státní propagandě
poměrně důvěryhodný. To je významné aktivum v dnešní postmoderní době,
kdy státy podobně jako korporace investují nemalé prostředky do svého image
(viz např. Velká Británie nebo Maďarsko). Pokud se tyto investice podaří,
33
vracejí se v přitažlivosti země pro zahraniční kapitál a cestovní ruch. Investice
do paradiplomacie má v této perspektivě šanci na návratnost. Samozřejmě že
využití paradiplomacie jako nástroje ústředních orgánů není jednoduché. Musí
vycházet z autonomie aktérů paradiplomacie a musí být podpořeno ochotou
ministerstev pomáhat těmto aktérům, a to nejen tam, kde jsou zřejmé
bezprostřední výhody ze spolupráce.
Ministerstvo zahraničí má v tomto ohledu jistě co nabídnout. Většina
regionálních elit, jak se ukázalo, vstupuje do paradiplomacie bez větších
předchozích zkušeností se zahraničními vztahy. Na té nejobecnější úrovni by
ministerstvo mohlo například prostřednictvím své Diplomatické akademie
nabídnout upravené základní kurzy, které by regionálním elitám usnadnily
orientaci v mezinárodním prostředí (protokol, etiketa, základní mezinárodní
přehled, česká zahraniční politika, Evropská unie, projektové řízení a
administrativa apod.) a umožnily vytvořit sítě kontaktů (domácích partnerů) pro
budoucí spolupráci. Zvláštní konzultace by potom mohly být věnovány
problému multilaterální diplomacie, jejíž význam v paradiplomacii poroste.
Dalším přínosem by bylo využití českých center a zřízení komunikačních kanálů
s českými zastupitelskými úřady v zahraničí.
Tato spolupráce by se měla opírat o pravidelné kontakty mezi
představiteli ministerstva a představiteli měst a regionů, které by měly probíhat
jak na politické, tak na úřednické úrovni. Nezbytným počátečním minimem by
v této souvislosti mělo být zřízení referátu pro paradiplomacii na ministerstvu
zahraničí, který by zajišťoval plynulost komunikace mezi oběma stranami.
Resort zahraničí není přirozeně jediným resortem, kde existují možnosti
k lepší vzájemně výhodné spolupráci mezi ministerstvem a kraji/městy. Aktivity
řady dalších resortů, např. vnitra, regionálního rozvoje, obchodu a průmyslu či
dopravy, mají výraznou zahraniční dimenzi, která může být obohacena lepší
spoluprácí s městy a kraji, přičemž současně disponují znalostmi a nástroji, které
mohou být ku prospěchu také na regionální úrovni.
Příkladem takové spolupráce, kterou by města i regiony jistě uvítaly, by
byla nabídka kurzů, které by se věnovaly např. získávání finančních prostředků
ze strukturálních fondů Evropské unie nebo možnostem zapojení regionů a měst
do multilaterálních projektů, ať už v rámci EU nebo mimo něj. Další prioritní
oblastí zájmu aktérů paradiplomacie je přitahování investorů – i mají ústřední
orgány velké množství možností, jak zvýšit informovanost regionálních elit o
investičních projektech či podpořit příliv malých a středních investicí do
regionu.
Regionální elity jsou si v rostoucí míře vědomy možných výhod této
spolupráce a skutečnost, že tato studie byla zadána ministerstvem zahraničí,
svědčí rovněž o zájmu ze strany ústředních orgánů. Tento oboustranný zájem by
mohl přispět k navázání plodné spolupráce mezi institucemi a pomoci tak léčit
jedno z tradičně bolavých míst v interakci mezi českou státní správou a
samosprávou.
34
Literatura:
Bagnasco, Arnaldo and Marco Oberti (1998) ‘Italy: ‘le trompe-l’oeil’ of
regions’, in Le Gales, Lequesne, eds, 150-165.
Balme, Richard (1998) ‘The French region as a space for public policy’, in Le
Gales, Lequesne, eds, 181-198.
Duchacek, Ivo (1990) ‘Perforated Sovereignties: Towards a Typology of New
Actors in International Relations’, in Michelmann, Soldatos, eds, 1-33.
Gren, Jörgen (1999) The New regionalism in the EU: The lessons to be drawn
from Catalonia, Rhone-Alpes and West Sweden. Stockholm: SIR
Heichlinger, Alexander (1999) A Regional Represenatation in Brussels: The
Right Idea for Influencing EU Policy Making?. Maastricht: European Institute of
Public Administration
Hocking, Brian (1993) Localizing Foreign Policy. London: St. Martin‘s Press
John, Peter (2000) ‘The Europeanisation of Sub-national Governance’, Urban
Studies, vol. 37, No. 5-6, 877-894.
Keating, Michael (1998) ‘Is there a regional level of government in Europe?’, in
Le Gales, Lequesne, eds, 11-29.
Knodt, Michele (1996) ‘Regional Policy Styles in a ‘Europe of the Regions’’,
WeltTrends, Nr. 11, 83-105.
Kohler-Koch, Beate (1996) ‘Regionen als Handlungseinheiten der europaischen
Politik’, WeltTrends, Nr. 11, 7-35.
Le Gales, Patrick (1998) ‘Conclusion – government and governance of regions:
structural weaknesses and new mobilisations’, in Le Gales, Lequesne, eds, 239267.
Le Gales, Patrick and Christian Lequesne, eds (1998) Regions in Europe.
London and New York: Routledge.
Loughlin, John and Daniel L. Seiler (1999) ‘Le Comité der Régions et la
Supranationalité en Europe’, Etudes internationales, vol. 30, no. 4, 763-780.
Michelmann, Hans J. (1990) ‘Conclusion’, in Michelmann, Soldatos, eds, 299315.
Michelmann, Hans J. and Panayotis Soldatos, eds (1990) Federalism and
International Relations. The Role of Subnational Units. Oxford: Clarendon
Press.
Parks, Judith a Elcock, Howard (2000) ‘Why Do Regions Demand Autonomy?’,
Regional & Federal Studies, vol. 10, No. 3, 87-106.
Philippart, Éric a Michael Van Cutsem (1999) De l‘explication a la prévision:
analyse des perspectives en matiere de relations internationales des régions
d‘Europe. Études internationales, vol. 30, no. 4, 789-808.
Soldatos, Panayotis (1990) ‘An Explanatory Framework for the Study of
Federated States as Foreign-policy Actors’, in Michelmann, Soldatos, eds, 3453.
35
Toonen, Theo (1998) ‘Provinces versus urban centres: current developments,
background and evaluation of regionalisation in the Netherlands’, in Le Gales,
Lequesne, eds, 130-149.
Dokumenty:
• Declaration of Intent of Twinning between Olomouc (The Czech
Republic) and Veenendaal (The Netherlands), 29.11.1993
• Deklarace Jihomoravského kraje (Česká republika) a měst Šumadijského
okruhu (Srbsko a Černá Hora)
• Deklarace o zájmu na rozvoji vzájemně výhodné spolupráce mezi
Nižnonovgorodskou oblastí a Jihomoravským krajem, 8.2.2003
• Deklarace o záměru uzavření dohody o partnerství mezi městy Olomoucí
(ČR) a Suboticí (SRJ), 18.6.1996
• Dodatek k Dohodě o spolupráci mezi Středočeským krajem (Česká
republika) a Regionem Burgundska (Francouzská republika)
• Dohoda o partnerských vztazích a spolupráci mezi městem Ostrava
(Česká republika) a městem Katovicemi (Polská republika), 4.1.1996
• Dohoda mezi Libereckým krajem a krajem Møre og Romsdal o regionální
spolupráci
a
přenosu
know-how,
http://www.krajlbc.cz/index.php?page=1021, 28.11.2001
• Dohoda o partnerských vztazích a spolupráci mezi statutárním městem
Ostrava (Česká republika) a městem Pireus (Řecká republika)
• Dohoda o partnerských vztazích a spolupráci mezi statutárním městem
Ostrava (Česká republika) a městem správy župy Miskolcem (Maďarská
republika), 25.4.2001
• Dohoda o partnerských vztazích a spolupráci mezi statutárním městem
Ostrava (Česká republika) a městem Košice (Slovenská republika),
25.5.2001
• Dohoda o partnerských vztazích mezi městem Ostrava (Česká republika)
a zemským hlavním městem Drážďany (Spolková republika Německo),
13.2.1995
• Dohoda o prohloubení spolupráce mezi družebními městy Ostravou a
Coventry, 11.10.1990
• Dohoda o spolupráci mezi městem Zlín (Česká republika) a městem
Groningen (Holandsko), 29.9.1996
• Dohoda o spolupráci mezi Moravskoslezským krajem a Žilinským
samosprávným krajem
• Dohoda o spolupráci mezi Moravskoslezským krajem (Česká republika) a
Regionem Lotrinsko (Francie), 25.9.2001
36
• Dohoda o spolupráci mezi Moravskoslezským krajem (Česká republika) a
spolkovou zemí Severní Porýní – Vestfálsko (Spolková republika
Německo), 22.5.2002
• Dohoda o spolupráci mezi Moravskoslezským krajem a vojvodou
Slezského vojvodství, 2.7.2002
• Dohoda o spolupráci mezi Středočeským krajem (Česká republika) a
Regionem Burgundska (Francouzská republika), 21.9.2001
• Dohoda o spolupráci mezi zemí Dolní Rakousko a Jihomoravským
krajem, 5.9.2002
• Dohoda o spolupráci mezi zemí Dolní Rakousko a krajem Vysočina
• Dokument o partnerství, Karlovy Vary, Česká republika a Baden-Baden,
Spolková republika Německo, 7.11.1998
• Dokument o partnerství, Karlovy Vary, Česká republika a BernkastelKues, Spolková republika Německo, 26.5.2000
• Fond pro mezinárodní styky, statut, Zlín
• Koncepce rozvoje zahraniční politiky hlavního města Prahy, příloha
k usnesení rady ZMHP č. 1257 ze dne 24.10. 2000
• Koncepce rozvoje zahraničních vztahů a integrační politiky hlavního
města Prahy, návrh-pracovní verze, červen 2003
• Koncepce rozvoje zahraničních vztahů města Hradec Králové, schváleno
usnesením ze dne 2.10.2001
• Koncepce vnějších vztahů Libereckého kraje
• Koncepce zahraničních aktivit SMO ČR, http://www.smocr.cz
• Koncepce zahraničních vztahů Jihomoravského kraje, Výzkumné centrum
regionálního rozvoje, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2003
• Koncepce zahraničních vztahů Zlínského kraje
• Koncepce zahraniční spolupráce Moravskoslezského kraje, schválena
19.2.2002
• Konečné znění koncepce rozvoje vnějších a zahraničních vztahů
Jihočeského kraje korigované podle usnesení č. 395/2202/RK
• Memorandum mezi Krajskou radou Toskánska (Italská republika) a
Jihomoravským krajem (Česká republika), 5.6.2003
• Memorandum o porozumění mezi statutárním městem Brnem (Česká
republika) a městem Leedsem (Velká Británie)
• Memorandum o spolupráci mezi městy Vídní a Brnem
• Mezinárodní aktivity a kontakty Vědecké knihovny v Olomouci,
12.5.2003
• Návrh koncepce dalšího rozvoje zahraničních vztahů města Brna, Odbor
zahraničních vztahů MMB
• Návrh politického prohlášení „Budování Evropského regionu“, město
Brno
37
• Programové cíle a úkoly Rady města k rozvoji města do roku 2002,
Ostrava
• Prohlášení o partnerství mezi městem Zlín a městem Chorzów, 16.4.1998
• Prohlášení o záměru navázat spolupráci mezi Moravskoslezským krajem
(Česká republika) a Provincií Jellanam-do (Korejská republika),
4.12.2001
• Přehled spolupráce Plzeňského kraje s bavorskými regiony
• Přátelská smlouva mezi městem Brnem a Rennes
• Příkladová studie Interreg III A Rakousko-Itálie
• Rámcová smlouva o partnerství mezi městy St. Pölten a Brnem
• Smlouva mezi Trenčianským samosprávným krajem se sídlem
v Trenčíně, Slovenská republika a Zlínským krajem se sídlem ve Zlíně,
Česká republika o vzájemné spolupráci
• Smlouva o partnerství a vzájemné spolupráci, Vratislav, Polská republika,
Hradec Králové, Česká republika
• Smlouva o partnerství mezi městem Zlín, Česká republika a městem Sesto
San Giovanni, Itálie, 28.4.2001
• Smlouva o partnerství mezi městem Zlín, Česká republika a městem
Trenčín, Slovenská republika, 16.3.2000
• Smlouva o partnerství mezi městy Jihlavou a Heidensheim, 17.10.2002
• Smlouva o partnerství mezi městy Zlín a Izegem
• Smlouva o partnerství mezi městy Zlín a Romans-sur-Isère, 13.7.1997
• Smlouva o partnerství mezi městy Zlín (Česká republika) a Altenburg
(Spolková republika Německo), 20.9.1997
• Smlouva o partnerství uzavřená mezi městem Limbach-Oberfrohna,
Spolková republika Německo a městem Zlín, Česká republika,
17.10.1998
• Smlouva o spolupráci mezi družebními městy Jihlavou, v České republice
a Purmerendem, v Nizozemském království, 24.11.2001
• Smlouva o spolupráci mezi městem Lipskem a městem Brnem
• Smlouva o partnerství měst Pardubice a Selb, 21./28.10.1991
• Společné prohlášení měst Praha a Berlín, 10.6.1995
• Společné prohlášení o spolupráci, Karlovarský kraj (Česká republika) a
Vládní kraj Chemnitz (Kamenice), Svobodný stát Sasko, Spolková
republika Německo, 3.7.2002
• Zahraniční aktivity odboru regionálního rozvoje krajského úřadu
Olomouckého kraje, 15.5.2003
• Zahraniční aktivity středních škol zřizovaných Olomouckým krajem a
MŠMT, 15.5.2003
• Zahraniční politika hlavního města Prahy
• Zahraniční vztahy města Kladna
38
• Zamýšlená spolupráce mezi městem Utrecht a městem Brnem
• Usnesení o Zásadách pro zahraniční spolupráci Plzeňského kraje,
5.2.2002
39
Příloha I
Dotazník
Údaje o tázaném:
a) muž/žena
b) vzdělání střední/vyšší (ekonomické, právní, přírodovědné, technické, humanitní,
pedagogické)
c) politik (strana?)/úředník
d) věk
e) funkce
f) předchozí zkušenost v oblasti mezinárodních vztahů
g) délka praxe a předchozí působiště
Otázky:
1. Jaké jsou hlavní cíle Vašich zahraničních aktivit, kdo je definuje a jak se je daří naplňovat
v praxi?
2. Má pro váš kraj (vaše město) smysl navazovat zahraniční vztahy? Proč tato aktivita není
přenechána centrálním orgánům? Důvody (na škále 1, minimum, až 5 maximum) jsou
v následujících oblastech:
a)
b)
c)
d)
e)
f)
g)
h)
i)
ekonomický rozvoj regionu v podobě investic, zahraničního obchodu a turistiky
přímá finanční pomoc EU (jiných mezinárodních institucí?)
kulturní rozvoj regionu
upevnění regionálního vlivu vůči ústředním orgánům
neschopnost ústředních orgánů hájit zájmy regionu
upevnění regionálního vlivu vůči partnerům na domácí politické scéně
přizpůsobení se mezinárodním trendům
kariérní důvody
možnost rychlejší a flexibilnější reakce na nabídku spolupráce (např. euroregiony).
3. Zahraniční vztahy patří v současnosti z hlediska priorit činnosti kraje/města k aktivitám
a) nejvýznamnějším
b) spíše významným
c) spíše méně významným
d) bezvýznamným
Měla by se tato situace by se v budoucnu nějak změnit? Jak?
4. Při uskutečňování zahraničních vztahů postupujeme v současnosti spíše
a)
b)
c)
d)
e)
f)
samostatně
ve spolupráci s ústředními orgány
ve spolupráci s jinými regiony
ve spolupráci s městy
ve spolupráci s regionálními partnery
ve spolupráci s mezinárodními organizacemi měst/regionů
40
Je to tak optimální? Pokud ne, co by se mělo změnit a kdo by to měl změnit?
5. Z hlediska postupu jsou nejvýznamnější cestou realizace zahraničních styků
a) bilaterální kontakty se zahraničními partnery
b) účast v multilaterálních projektech sdružujících několik krajů/měst
6. Zhodnoťte své vztahy s ústředními orgány v oblasti zahraničních styků Vašeho
regionu/města: ministerstvo vnitra, pro místní rozvoj, zahraničí, průmyslu a obchodu? Je ještě
nějaký další resort relevantní v této oblasti?
a) co do kvality (známkování 1 až 5; kvalitativní zhodnocení hlavních problémů, zájem na
lepší spolupráci)
b) co do kvantity (pouze seřadit ministerstva podle intenzity kontaktů)
7. Při realizaci zahraničních styků berete ohled především na návrhy a představy (na škále 1,
minimálně, až 5, maximálně)
a)
b)
c)
d)
politických elit regionu
regionálních partnerů (podniky, svazy, NGOs – nutno specifikovat)
ústředních orgánů
evropských institucí
8. Zhodnoťte své vztahy v oblasti zahraničních styků Vašeho regionu/města s dalšími
podstátními aktéry v ČR (regiony, městy, sdružení regionů, sdružení měst)
a) co do kvality (známkování 1 až 5; kvalitativní zhodnocení hlavních problémů)
b) co do kvantity (pouze seřadit podle intenzity kontaktů).
9. Zhodnoťte své vztahy s regionálními partnery v oblasti zahraničních styků Vašeho
regionu/města (podniky, svazy, NGOs – nutno specifikovat)
a) co do kvality (známkování 1 až 5; kvalitativní zhodnocení hlavních problémů)
b) co do kvantity (pouze seřadit ministerstva podle intenzity kontaktů).
10. Je problém najít zahraničního partnera na odpovídající státoprávní úrovni (tato otázka se
týká pouze regionů)?
11. Mimo odpovídajících aktérů v zahraničí (tj. regiony a sdružení regionů/ města sdružení
měst) patří k častým zahraničním partnerům také
a) města/regiony a jejich sdružení
b) podniky
c) nevládní organizace
d) státy a jejich organizační složky (jaká je povaha těchto kontaktů)
e) instituce EU (např. EK či Výbor regionů).
12. Pokud mají města a regiony řádně plnit svou úlohu, je třeba jejich současné právní a
institucionální postavení v rámci ČR
a) zachovat
b) posílit (jakým způsobem?).
13. Představitelé ostatních krajů a měst se vůči nám chovají spíše jako
41
a) partneři
b) konkurenti
c) nemáme žádné vztahy
14. Představitelé ústředních orgánů se vůči nám chovají spíše jako
a) partneři
b) konkurenti
c) nemáme žádné vztahy
15. Evropská integrace a vstup do EU
a) je hlavním motivem našich zahraničních aktivit
b) hraje určitou roli v zahraničních aktivitách
c) nemá žádný vliv na zahraniční aktivity
16. Má smysl z pohledu města/kraje pokoušet se ovlivňovat rozhodování Evropské unie?
Pokud ano, kdo je nejbližším partnerem? Nejlepší cestou ovlivňování je (na škále 1-5)
a) samostatný postup
b) spolupráce s českým sdruženími měst/regionů
c) spolupráce s mezinárodními sdruženími měst/regionů
d) otevření styčné kanceláře v Bruselu
e) aktivity ve Výboru regionů EU
f) zapojení regionálních partnerů
17. Zájmy měst a krajů v EU
a) by měly být silněji zastoupeny než dnes
b) jsou dnes dobře zastoupeny
c) jsou až příliš silně zastoupeny
18. Pokud existují kontakty s EU, co přinášejí (na škále 1-5)?
a) finanční efekty
b) výměnu zkušeností
c) politickou prestiž
d) intenzivnější mezinárodní kontakty v oblasti kultury a vzdělávání
19. Jak často jste v kontaktu se zahraničními partnery?
• v přímém kontaktu (osobní setkání)
• v nepřímém kontaktu (telefon, dopis, fax, e-mail)
a) alespoň jednou týdně
b) alespoň jednou měsíčně
c) alespoň jednou ročně
d) nemám kontakt
20. Co považujete za hlavní překážku ve vztazích se zahraničím (na škále 1-5)
a) nedostatek financí
b) nedostatečný zájem vedení regionu o aktivity v zahraničí
c) špatnou spolupráci s ostatními regiony
d) špatnou spolupráci s ústředními orgány
e) nedostatečný legislativní rámec
42
f) nedostatečnou koordinaci na úrovni úřadu
21. Kolik pracovníků Vašeho úřadu se věnuje zahraniční agendě? Existuje na Vašem úřadu
samostatný útvar zabývající se zahraniční agendou? Jsou pracovníci zabývající se zahraniční
agendou v přímém kontaktu s nejvyššími politickými představiteli města/kraje? Pokud ne,
jaké řídící mezistupně je oddělují?
22. Při uskutečňování zahraničních styků (na škále 1-5)
a) sami vyhledáváme domácí partnery
b) jsme spíše kontaktováni domácími partnery
c) sami vyhledáváme zahraniční partnery
d) jsme spíše kontaktováni zahraničními partnery.
23. Vyjmenujte Vaše nejvýznamnější zahraniční partnery (seřaďte podle významnosti).
43
Příloha II
Obrázek 1
Při uskutečňování zahraničních vztahů postupujeme v současnosti spíše
5,0
4,5
4,0
3,5
Škála 1 až 5
3,0
2,5
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
a)
samostatně
b)
ve spolupráci
s ústředními orgány
c)
ve spolupráci
s jinými regiony
d)
ve spolupráci
s městy
e)
ve spolupráci
s regionálními partnery
f)
ve spolupráci
s mezinárodními
organizacemi
měst/regionů
Škála 1-5 (1 – nejméně důležité, 5 – nejdůležitější)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
44
Obrázek 2
Zhodnoťte své vztahy s ústředními orgány v oblasti zahraničních styků Vašeho
regionu/města: ministerstvo vnitra, pro místní rozvoj, zahraničí, průmyslu a
obchodu co do kvantity
5,0
4,5
4,0
3,5
Škála 1 až 5
3,0
2,5
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
MV
MMR
MZV
MPO
MPSV
MK
MŽP
MD
MO
MŠMT
MF
Škála 1-5 (1 – nejméně časté, 5 – nejčastější)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
45
obrázek 3
Představitelé ostatních krajů a měst se vůči nám chovají spíše jako
100%
90%
80%
70%
60%
50%
40%
30%
20%
10%
0%
a)
partneři
b)
konkurenti
c)
nemáme žádné vztahy
Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).
46
obrázek 4
Představitelé ústředních orgánů se vůči nám chovají spíše jako
100%
90%
80%
70%
60%
50%
40%
30%
20%
10%
0%
a)
partneři
b)
konkurenti
c)
nemáme žádné vztahy
Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).
47
obrázek 5
Představitelé ústředních orgánů se vůči nám chovají spíše jako
70%
60%
50%
40%
Městští politici
Městští úředníci
Krajští politici
Krajští úředníci
30%
20%
10%
0%
a)
partneři
b)
konkurenti
c)
nemáme žádné vztahy
Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).
48
Obrázek 6
Co považujete za hlavní překážku ve vztazích se zahraničím?
5,0
Města
4,5
4,0
Kraje
3,5
3,0
Škála 1 až 5
2,5
a) nedostatek financí
b) nedostatečný zájem vedení regionu o aktivity v
zahraničí
c) špatnou spolupráci s ostatními regiony
d) špatnou spolupráci s ústředními orgány
e) nedostatečný legislativní rámec
f) nedostatečnou koordinaci na úrovni úřadu
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
20a
20b
20c
20d
20e
20f
Škála 1-5 (1 – není překážkou, 5 – je zásadní překážkou)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
49
Obrázek 7
Má pro váš kraj (vaše město) smysl navazovat zahraniční vztahy? Proč tato aktivita není
přenechána centrálním orgánům?
5,0
4,5
4,0
a) ekonomický rozvoj regionu v podobě investic,
zahraničního obchodu a turistiky
b) přímá finanční pomoc EU (jiných mezinárodních
institucí?)
c) kulturní rozvoj regionu
d) upevnění regionálního vlivu vůči ústředním orgánům
e) neschopnost ústředních orgánů hájit zájmy regionu
f) upevnění regionálního vlivu vůči partnerům na domácí
politické scéně
g) přizpůsobení se mezinárodním trendům
h) kariérní důvody
i) možnost rychlejší a flexibilnější reakce na nabídku
spolupráce
3,5
Škála 1 až 5
3,0
2,5
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
2a
2b
2c
2d
2e
2f
2g
2h
2i
Škála 1-5 (1 – nejméně důležité, 5 – nejdůležitější)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
50
Obrázek 8
Při realizaci zahraničních styků berete ohled především na návrhy a představy
4,0
3,5
3,0
2,5
Škála 1 až 5
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
a)
politických elit regionu
b)
regionálních partnerů
c)
ústředních orgánů
d)
evropských institucí
Škála 1-5 (1 – nejméně zohledněno, 5 – nejvíce zohledněno)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
51
Obrázek 9
Orientace na EU (podle otázky 15.)
Při realizaci zahraničních styků berete ohled především na návrhy a představy
4,0
3,5
3,0
2,5
Silná
Střední
Žádná
Škála ( 1 - 5 ) 2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
a)
politických elit regionu
b)
regionálních partnerů
c)
ústředních orgánů
d)
evropských institucí
Škála 1-5 (1 – nejméně zohledněno, 5 – nejvíce zohledněno)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
52
Obrázek 10
Zhodnoťte své vztahy s regionálními partnery v oblasti zahraničních styků Vašeho regionu/města co do kvantity
5,0
4,5
4,0
3,5
3,0
Škála 1 až 5
2,5
Města
Kraje
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
Podniky
Svazy
NGOs
Univerzity/ Školy
Hospodářská
Komora
RRA
Škála 1-5 (1 – nejméně časté, 5 – nejčastější)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
53
obrázek 11
Zhodnoťte své vztahy v oblasti zahraničních styků Vašeho regionu/města s dalšími
podstátními aktéry v ČR co do kvantity
5,0
4,5
4,0
3,5
Škála 1 až 5
3,0
2,5
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
Regiony
Města
Sdružení Regionů
Sdružení Měst
SMO
AKČR
Škála 1-5 (1 – nejméně časté, 5 – nejčastější)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
54
Obrázek 12
Z hlediska postupu jsou nejvýznamnější cestou realizace zahraničních styků
100%
90%
80%
70%
Koalice
60%
Opozice
50%
40%
30%
20%
10%
0%
a)
bilaterální kontakty se zahraničními partnery
b)
účast v multilaterálních projektech sdružujících několik
krajů/měst
Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).
55
Obrázek 13
Vliv evropské integrace a vstupu do EU na zahraniční politiku:
100%
90%
80%
70%
60%
Městští politici
Městští úředníci
Krajští politici
Krajští úředníci
50%
40%
30%
20%
10%
0%
a)
je hlavním motivem našich
zahraničních aktivit
b)
hraje určitou roli v zahraničních
aktivitách
c)
nemá žádný vliv na zahraniční
aktivity
Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).
56
Obrázek 14
Vliv evropské integrace a vstupu do EU na zahraniční politiku:
100%
Koalice
90%
80%
Opozice
70%
60%
50%
a) je hlavním motivem našich zahraničních
aktivit
b) hraje určitou roli v zahraničních aktivitách
c) nemá žádný vliv na zahraniční aktivity
40%
30%
20%
10%
0%
15a
15b
15c
Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).
57
Obrázek 15
Má smysl z pohledu města/kraje pokoušet se ovlivňovat rozhodování Evropské unie? Pokud
ano, kdo je nejbližším partnerem?
5,0
4,5
4,0
3,5
Škála 1 až 5
3,0
2,5
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
a)
samostatný
postup
b)
spolupráce
s českým sdruženími
měst/regionů
c)
spolupráce
s mezinárodními
sdruženími
měst/regionů
d)
otevření styčné e)
kanceláře v Bruselu
aktivity ve Výboru
f)
zapojení
regionů EU
regionálních partnerů
Škála 1-5 (1 – nedůležitá forma ovlivňování, 5 – nejdůležitější forma ovlivňování)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
58
Obrázek 16
Zájmy měst a krajů v EU
100%
90%
80%
70%
60%
Městští politici
Městští úředníci
Krajští politici
Krajští úředníci
50%
40%
30%
20%
10%
0%
a)
by měly být silněji zastoupeny než
dnes
b)
jsou dnes dobře zastoupeny
c)
jsou až příliš silně zastoupeny
Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).
59
Obrázek 17
Zájmy měst a krajů v EU
100%
90%
80%
70%
60%
Koalice
50%
Opozice
40%
30%
20%
10%
0%
a)
by měly být silněji zastoupeny než
dnes
b)
jsou dnes dobře zastoupeny
c)
jsou až příliš silně zastoupeny
Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).
60
Obrázek 18
Pokud existují kontakty s EU, co přinášejí?
5,0
4,5
4,0
3,5
Škála 1 až 5
3,0
2,5
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
a)
finanční efekty
b)
výměnu
zkušeností
c)
politickou
prestiž
d)
intenzivnější
mezinárodní kontakty
v oblasti kultury a
vzdělávání
Škála 1-5 (1 – nejméně důležité, 5 – nejdůležitější)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
61
Obrázek 19
Zahraniční vztahy patří v současnosti z hlediska priorit činnosti kraje/města k aktivitám
90%
80%
70%
Koalice
60%
Opozice
50%
40%
30%
20%
10%
0%
a)
nejvýznamnějším
b)
spíše významným
c)
spíše méně významným
d)
bezvýznamným
Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).
62
Obrázek 20
Kolik pracovníků Vašeho úřadu se věnuje zahraniční agendě?
10 a víc pracovníků
21%
nevím
2%
5-10 pracovníků
9%
1-5 pracovníků
68%
Velikost výseče vyjadřuje absolutní i procentuální podíl dané odpovědi na celkovém počtu
odpovědí.
63
Obrázek 21
Co považujete za hlavní překážku ve vztazích se zahraničím?
5,0
4,5
4,0
3,5
a) nedostatek financí
b) nedostatečný zájem vedení regionu o aktivity
v zahraničí
c) špatnou spolupráci s ostatními regiony
d) špatnou spolupráci s ústředními orgány
e) nedostatečný legislativní rámec
f) nedostatečnou koordinaci na úrovni úřadu
3,0
Škála 1 až 5
2,5
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
20a
20b
20c
20d
20e
20f
Škála 1-5 (1 – není překážkou, 5 – je zásadní překážkou)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
64
Obrázek 22
Při realizaci zahraničních styků berete ohled především na návrhy a představy
5,0
4,5
4,0
3,5
Koalice
3,0
Škála 1 až 5
2,5
Opozice
2,0
1,5
1,0
0,5
0,0
a)
politických elit regionu
b)
regionálních partnerů
c)
ústředních orgánů
d)
evropských institucí
Škála 1-5 (1 – nejméně zohledněno, 5 – nejvíce zohledněno)
Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.
65
Obrázek 23
Země
Belgie
Bulharsko
Dánsko
Estonsko
Finsko
Francie
Chorvatsko
Itálie
Izrael
Japonsko
Korea
Litva
Lotyšsko
Lucembursko
Maďarsko
Německo
Nizozemsko
Norsko
Polsko
Portugalsko
Rakousko
Rusko
Řecko
Slovensko
Slovinsko
Srbsko a Černá Hora
Španělsko
Švédsko
Švýcarsko
USA
Velká Británie
Celkem
Počet kontaktů
4
1
1
1
1
13
3
13
2
2
1
1
1
2
7
27
11
1
16
1
11
8
1
13
2
4
2
2
3
9
9
173
66