rhs-3-pdf - Státní oblastní archiv v Praze

Transkript

RAKOVNICKÝ
HISTORICKÝ SBORNÍK
III/2002
RAKOVNICKÝ
II/2001
R  
III/
S    R
Obálka:
Celkový pohled na Rakovník od jihozápadu. Fridrich Bernhard Werner, po roce 1726, perokresba
© Státní okresní archiv v Rakovníku
ISBN 80-903054-1-5
ISSN 1213-5879
OBSAH
Bohdan Zilynskyj
Soubor listů rakovnické městské rady z května až července 1620 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
Tomáš Pavlíček
Působení Aloise Pravoslava Trojana v Rakovníku (1857–1880) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Jan Černý
Život podivínského vlastence Josefa Alexandra Dundra (1802–1874) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62
Jan Krško
Podíl pěveckého odboru Církve československé
na kulturním životě Rakovníka mezi dvěma světovými válkami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Luboš Smitka
Vývoj zemědělského školství v Rakovníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
Soupis bibliografických záznamů regionální knihovny
Státního okresního archivu v Rakovníku (1. část, A–I) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140
Archiv v roce 2002. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
Seznam zkratek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
3
4
Bohdan Zilynskyj
SOUBOR LISTŮ RAKOVNICKÉ MĚSTSKÉ
RADY Z KVĚTNA AŽ ČERVENCE 1620
(Nad zápisy jednoho svazku rakovnických městských register)
Rok 1620 je tradičně vnímán jako jeden z klíčových mezníků dějin zemí Koruny české
a Českého království, ale také jednotlivých jeho regionů i lokalit. Rakovník není po této
stránce žádnou výjimkou. Význam bělohorského roku pro toto město podtrhuje známá
bitva z přelomu října a listopadu 1620 – poslední vojenské střetnutí předcházející o pouhý týden kratší a méně výraznou bojovou srážku na Bílé hoře.1)
V této práci se bitvou u Rakovníka, které byla pozornost věnována už vícekrát, nezabývám. Objektem mého zájmu se stal nevelký soubor rakovnických diplomatických
pramenů vzniklý v průběhu dvou měsíců na přelomu jara a léta bělohorského roku.
Chtěl jsem zjistit, nakolik mohou příslušné koncepty (resp. opisy) listů odesílaných z Rakovníka naznačit intenzitu, rozsah a podobu vztahů významného královského města
s jeho blízkým i vzdálenějším zázemím.
Zároveň se mi jednalo o jednu z mnoha možných sond sledujících otázku, která
přesahuje rozměr místních dějin. Je třeba detailněji než dosud zjistit, zda a nakolik lze
městské archivní fondy považovat za perspektivní při rozšiřování zatím známé pramenné základny k událostem roku 1620, resp. k celému vývoji třicetileté války.2) V této stati
věnuji pozornost závažnému zdroji informací, kterým jsou městská registra, úřední kniha obsahující texty listů odeslaných různým adresátům. 3)
V případě rakovnického listového materiálu, jemuž bude dále věnována pozornost,
se nejedná o zcela neznámý okruh pramenů. Některé z nich byly už v historické literatuře zmíněny nebo částečně citovány. O tuto skutečnost se v různé míře zasloužili první
(a dosud téměř jediní) dva historikové, kteří se vývojem města v období třicetileté války
zabývali.
Časová priorita náleží Františku Levému, ten se však v první práci na toto téma událostem jara a léta r. 1620 detailně nevěnoval.4) Podrobnější a do hloubky jdoucí studii
publikoval v následujícím desetiletí Zikmund Winter, který některé události z uvedené1
)
2
)
3
)
4
)
Z celozemského hlediska se bitvou u Rakovníka zabývala už zpracování vzniklá v 17. století. Z pozdější
doby srv. např. Gindely, Antonín: Dějiny českého stavovského povstání, díl 3. Praha 1878, s. 245–248,
a všechny další práce zpracovávající průběh české války. Z hlediska místních dějin bitvu zhodnotili: Z. Winter a F. Levý (srv. pozn. 2 až 4), později věnoval tomuto bojovému střetu nevelkou monografii Renner, Jan:
Bitva u Rakovníka 1620. Praha 1935. Srv. recenzi této práce od Zdeňka Kalisty, ČČH 43, 1937, s. 182–183.
Srv. Volf, Miloslav: Prameny k dějinám českého stavovského povstání 1618–1620. SAP 21, 1971, s. 245–263.
Autor hovoří o „mase pramenů nevydaných až do našich dnů“, městské archivní fondy však (snad programově) do svých úvah nezařadil.
Možnosti využití městských register naznačil v poslední době zejména Ďurčanský, Marek: Nymburk v letech 1629–1634 ve světle městských register a jiných pramenů, část I. Situace města po bitvě na Bílé hoře
a stručný diplomatický rozbor rukopisu. SSH 25, 1999, s. 85–104. Autorovi děkuji za možnost prostudování
dosud netištěné druhé části této studie.
Levý, František: Rakovník za války třicítileté. PAM 9, 1871–1873, sl. 457–466, 539–548.
5
ho období do svého výkladu zahrnul.5) O něco později vydaná knižní syntéza Františka
Levého zaznamenala ve stručné podobě i některé Wintrem odkryté epizody.6)
Je paradoxní, že celé následující století nepřineslo další práce, které by se pokoušely
upřesnit podobu závěrečných měsíců předbělohorského období v Rakovníku. Podrobný výklad situace nenabízí ani názvem neopatřené a tiskem nevydané zpracování místních dějin, jímž se uzavřelo dílo Jana Rennera.7) Protože dosud nebyl uskutečněn pokus
o vytvoření dějin Rakovníka, které by odpovídaly současným požadavkům, můžeme
přehled dosavadních zpracování osudů města v roce 1620 uzavřít.
Při orientační probírce tzv. rakovnických kopiářů z doby předbělohorské8) mne
zaujaly kromě jiného právě zápisy z r. 1620. Proto jsem se rozhodl věnovat důkladnější
pozornost tomuto produktu činnosti rakovnické městské kanceláře. Jednalo se mi o výraznější poznání vypovídacích schopností příslušné skupiny pramenů, která se jeví jako
důležitá i v případě poměrně krátkého časového úseku. Korespondence vypovídá v určitém rozsahu jak o tehdejší každodennosti rakovnického života, tak o některých širších,
často i celozemských souvislostech.
Už v této fázi práce je třeba upozornit na nesprávnost názvu „kopiář“, který je tradičně (mj. zásluhou Jana Rennera) používán pro poměrně velkou skupinu rakovnických
městských knih. Ve skutečnosti se jedná o městská registra, tedy knihy zaznamenávající
koncepty nebo opisy listů určených k odeslání mimo město. Dá se říci, že tuto skupinu
městských knih v jistém smyslu druhotně vytvořil až vícekrát zmíněný Jan Renner. Tento
rakovnický archivář nechal totiž ve 30. letech 20. století svázat do rozsáhlých knih určitý
počet původních, rozsahem menších složek typu register.9) Renner se snažil dodržet
princip časové návaznosti, přesto však tento jeho zásah do původní podoby pramenné
základny vyvolává zpětně určité pochybnosti.
Popsaným způsobem vznikl také chronologicky poslední svazek předbělohorských
rakovnických register. Časový rozsah této knihy byl v popisce umístěné na přední straně
vazby nepřesně vymezen obdobím let 1613–1619 a tuto informaci potvrzuje také vročení uvedené Rennerem v popisu fondů městského archivu.10) V příslušném rukopisu
však najdeme bez ohledu na tuto skutečnost téměř čtyři desítky zápisů z r. 1620. Většina
5
)
Winter, Zikmund: Město a kraj Rakovnický za vojny třicetileté. ČČM, roč. 60, 1886 až roč. 63, 1889 (vyšlo šest
pokračování), o událostech r. 1620 srv. roč. 60, 1886, s. 225–241.
6
) Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník 1896, k r. 1620 srv. s. 116–119.
7
) Renner, Jan: Rakovník za třicetileté války. SOkA Rakovník, Renner Jan – osobní fond, neuspořádáno, strojopis, s. 3 (pouze na této straně je citován místní pramen z r. 1620, ač datace není uvedena). Rennerův pokus
o syntézu dějin Rakovníka popsal Černý, Jan: Jan Renner (1869–1959). Život a dílo rakovnického archiváře,
muzejníka a učitele. Rakovník 1999, s. 116–120, srv. zvláště s. 118–119. Kolegovi Černému děkuji za zpřístupnění příslušné části textu Rennerovy nevydané práce.
8
) Podle některých názorů jsou tzv. rakovnické kopiáře „nejdůležitější částí městského archivu“. Renner, Jan:
Historie a soupis archivu královského města Rakovníka. Rakovník, MS [1937], 31 s., srv. s. 15, 19, 25. V podobě, kterou vytvořil Renner, jsou dochovány s určitými mezerami pro dobu od 30. let 16. století do konce
století následujícího. Srv. Renner, Historie a soupis…, nestr. soupis knih rakovnického archivu, č. 147–172.
O Rennerově práci s městskými knihami informuje také Černý, Jan Renner..., s. 54–56.
9
) Tuto Rennerem provozovanou praxi dokládají strojopisné informace napsané na menších lístcích vevázaných do některých městských register. Obsahují údaje o původních částech, ze kterých byl rukopis
svázáním vytvořen, i o datu převazby.
10
) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, kniha č. 159. Totéž vročení (s udáním roku 1619 jako závěrečného)
uvádí také Renner, Historie a soupis…, soupis knih, č. 159. Písemnosti z r. 1620 proto lehko unikly pozornosti a upadly v zapomnění.
6
vepsaných listů vznikla přitom v krátkém období května, června a července uvedeného
roku.
Opisy listů z r. 1620 můžeme najít v rámci dvou souborů umístěných v různých částech knihy. Oba jsou však svým rozsahem i počtem písemností téměř identické. První
soubor (fol. 88 v–92 r) je umístěn hned za opisy listů z r. 1616, které však pokrývají jen
první měsíce uvedeného roku. Druhý soubor (fol. 175 v–179 v) byl připojen bezprostředně za skupinu zápisů z r. 1619 (fol. 160 v–175 r). Závěrečný a zároveň časově nejmladší
z nich byl datován 9. listopadu 1619. Opisy městských listů z r. 1620 tedy zaplňují osm
folií městských register. Příslušné stránky nejsou výraznějším způsobem rozčleněny
a pouze ve dvou případech nacházíme zápisy o počátku úřadování nově nastupujících
purkmistrů.11)
V rámci obou souborů jsou datované listy řazeny chronologicky, tedy směrem od
starších k novějším.12) První soubor tudíž zahrnuje listy z období od 7. května do 5. června, zatímco druhý směřuje od 11. května do 16. července. Poměrně značná část konceptů
však žádné datum neuvádí. V prvním souboru zůstalo bez časového zařazení šest kusů
ze sedmnácti, ve druhém sedm z devatenácti – úhrnem není datováno něco přes třetinu
písemností. Dobu jejich sepsání můžeme jen rámcově vymezit časovým rozpětím mezi
nejbližšími datovanými zápisy, spolehlivost takovéto datace však není stoprocentní.
Souběžné vedení dvou řad zápisů poněkud překvapuje, stejně jako skutečnost, že
z půlročního období mezi počátkem listopadu 1619 a prvními dny května 1620 nejsou
opisy korespondence odeslané z města dochovány. Jedinou výjimku tvoří opis přiznávacího listu Rakovníka ve věci posudného, který byl dvěma Rakovničany odvezen do
Prahy koncem ledna 1620 (fol. 175 v–176 r). Obdobná absence pramenů je charakteristická pro dobu následující po 16. červenci. Sem snad lze časově zařadit nedatovaný zápis
týkající se „šacuňku druhého termínu“ (fol. 179 v–180 r), po kterém následuje opis delšího
listu ze 13. 8. 1620, zaslaného pražskému apelačnímu soudu (fol. 180 v–181 r). Uvedené
tři písemnosti jsem do dalších úvah nezahrnul, protože stojí z časového hlediska mimo
zkoumaný, poměrně ucelený soubor.
Žádné jednoznačné vysvětlení anomálie, díky které máme k dispozici texty listů právě z května až července 1620, není možné. Základní překážkou zůstává naše neznalost
původního počtu a podoby sešitů městských register, z nichž byl dnešní rukopis č. 159
Rennerem svázán dohromady. Nedisponujeme samozřejmě ani představou o rozsahu
původního materiálu. Upozornit je možno pouze na skutečnost, že není dochován ani
časově první svazek register z pobělohorské doby. Následující svazek této řady je uvozen až písemnostmi z r. 1626.
Celkově tvoří zkoumaný soubor z května až července 1620 skupina 36 listů, zapisovaných většinou v době vytváření konceptu, jak o tom svědčí často velmi početné škrty,
opravy a přípisy. Dva z uvedených konceptů nebyly v původní podobě dopsány a v registrech nacházíme o něco dále jejich konečnou podobu, určenou k odeslání.13)
11
) SOkA Rakovník, f. AMR, kniha č. 159, fol. 88 v (Consule domino Johanne Zabransky 8. maii 1620), fol. 177 v
(Psaní a odpovědi za ouřadu pana purgmistra pana Jiříka Dvorskýho léta 1620 a 1. iunii činěná).
12
) Z tohoto pravidla neexistuje žádná výjimka. Nepříliš podstatná je skutečnost, že po datovaném zápisu
o purkmistrovství Jana Zábranského (srv. pozn. 11) následuje nedatovaný list, který nelze s úplnou jistotou
přiřadit k uvedenému dni. Další vepsaný list je datován k 7. květnu 1620.
13
) Odeslány nepochybně nebyly dva nedatované a nedopsané listy adresované na Kaceřov (fol. 90 r) a na
Křivoklát (fol. 179 r), které však jsou o něco dále zapsány v definitivní verzi (fol. 91 r, 179 v).
7
V registrech zaznamenané listy vznikly tedy v období mezi 7. květnem a 16. červencem 1620, to znamená v průběhu jedenasedmdesáti dnů, tedy deseti týdnů. Pokud
nevynecháme z našich úvah adekvátní počet nedělí, připadne jeden opis listu zapsaného do register a odeslaného z Rakovníka na dva dny. Pokud však odhlédneme od listů,
jejichž datace není uvedena, zjišťujeme existenci určitých disproporcí uvnitř souboru.
Zdá se, jako by se při vytváření a odesílání listů střídala období větší i menší aktivity
městské kanceláře. Nejvýrazněji jsou v rámci souboru zastoupeny listy psané v květnu, které tvoří téměř polovinu celku. Nejvíce datovaného listového materiálu máme
k dispozici v časových úsecích od 7. do 11. a od 27. do 31. května, kdy bylo v průběhu
pěti dnů následujících bezprostředně po sobě sepsáno po šesti listech, tedy v průměru
aspoň jeden denně. Na druhé straně lze doložit poměrně dlouhé časové úseky, ze kterých žádné datované listy nemáme k dispozici. Takováto hluchá období lze registrovat
mezi 19. a 26. květnem, od 6. do 26. června (tato třítýdenní mezera je vůbec nejdelší), od
28. června do 4. července a mezi 6. a 15. červencem.
Není přitom možné s určitostí konstatovat, zda byl do register poznamenán opravdu
každý z města odeslaný list. Větší jistotu v této věci by přinesl průzkum, který by byl proveden v archivních fondech několika měst, která v r. 1620 spoluvytvářela hlavní zájmový
okruh Rakovníka. Takovým způsobem bychom zjistili, kolik listů odeslaných z Rakovníka
ve zkoumaném období se dochovalo jinde v originálním vyhotovení nebo v opisech
a nakolik se tato skupina překrývá se souborem textů zachovaným v rakovnických
registrech. Provedení podobného, časově náročného výzkumu nebylo zatím možno
zajistit.14) Podobně se nabízí srovnávací sonda do zcela rozrušené rakovnické městské
registratury, nepřehledně uspořádané Rennerem. Ta kromě jiného obsahuje přijatou
korespondenci ze 17. století.
Při pokusu o základní rozbor zápisů v registrech pocházejících z května až července 1620 je nejprve třeba odpovědět na otázku, komu byly tehdy sepsané a do register
zaznamenané rakovnické listy adresovány. V úvahu přichází hodnocení podle kritéria
sociálního a místního – pozornost budu věnovat oběma.
Především je třeba zdůraznit, že ve zkoumaném období mezi adresáty postrádáme
téměř úplně královský dvůr, zemské úřady či některého jejich konkrétního představitele.
Do této kategorie nemůžeme jednoznačně přiřadit list adresovaný na počátku června
1620 královským komisařům nad jízdou.
Za této situace představují mírnou většinu mezi adresáty zástupci obou šlechtických stavů, ať už jako vrchnosti, nebo (spíše ojediněle) jako úředníci v královské službě
přítomní přímo v regionu. Z tohoto hlediska hrál v dobové rakovnické korespondenci
nenahraditelnou roli křivoklátský hejtman. Listy však nesměřovaly jen na zámky, tvrze
či šlechtické dvorce, ale také do deseti měst a městeček.15) Ne vždy však byla adresátem
městská rada – jeden z dopisů odeslaných do Nového Strašecí byl např. adresován tamnímu duchovnímu. Žádné další dopisy bezprostředně určené osobě duchovního stavu
14
) Zatím mohla být provedena nevelká sonda pouze ve fondu Archiv města Slaného (SOkA Kladno, pobočka
Slaný). Její výsledky se zdají být nosné, bude je však třeba rozšířit. Problematice vztahů Rakovníka a Slaného v r. 1620 a rakonicensiím dochovaným v slánském městském fondu bude věnována další studie.
15
) V případě Kaceřova i Zvíkovce nebylo psáno správním orgánům formálně existujících městeček, můžeme-li o nich v těchto lokalitách mluvit, ale vrchnostem na tamním zámku, resp. tvrzi. Jiný případ představují
Senomaty – vedle listu vydaného v zájmu městečka byly dva další směrovány na tamní dvorec, náležející
Lidmile Kolovratové, rozené Týřovské z Einsiedlu (srv. Levý, Dějiny královského města Rakovníka, s. 258).
8
Rakovnická registra z června a července 1620 (SOkA Rakovník)
9
či církevní instituci v sledovaném období neregistrujeme, přestože se zájmů jednoho
z rakovnických kněží týká list odeslaný do Horažďovic.
Místní rozptyl odeslané korespondence poskytuje poměrně zajímavý obraz. Jen dva
listy nemají z tohoto hlediska jediného, resp. jednoznačného adresáta. List Rakovnických z 9. května byl odeslán do čtyř královských měst v dolním Poohří a přilehlé části Polabí. Žádný další příklad z pozdější doby neznáme, ač běžnější realizace takovéto praxe,
tj. rozesílání nově získaných zpráv většímu počtu zájemců, nelze vyloučit.
Naproti tomu není zcela jasné, kam byl zaslán list z 2. června určený pro Mikuláše
Račína a královské komisaře nad lidem jízdným. List z 5. června, který svědčí sousedům
městečka Senomat, vlastněného Rakovníkem, měl tamním vyslancům pomoci při hledání dobytka zabraného a odehnaného vojskem. V této souvislosti se text druhotně,
neadresným způsobem obrací na jakoukoli fyzickou nebo právnickou osobu, která by
mohla Senomatským poskytnout pomoc.
Uvedené jednotliviny však neomezují možnost zhodnocení skupiny 22 lokalit, do
kterých bylo adresátům psáno. V jejím rámci samozřejmě výrazně převažují lokality
nacházející se v bezprostřední blízkosti Rakovníka (Olešná, Senec, Senomaty) nebo od
města dále, ale přesto na území rakovnického okresu v hranicích z r. 1960 (Čistá, Kounov,
Křivoklát, Nové Strašecí, Kolešovice, Václavy, Všetaty). Místa ležící v takto vymezeném
Rakovnicku tvoří téměř polovinu počtu lokalit, do kterých směřovaly rakovnické listy
z května až července. Poměrně nejčastěji bylo přitom psáno do Kolešovic, Senomat a na
Křivoklát.16)
Za hranicemi tohoto nejužšího zájmového regionu Rakovníka se rozprostíral širší
okruh zahrnující města Beroun, Žatec, Kadaň, Most, Litoměřice a Manětín a vedle nich
šlechtická sídla Zvíkovec a Kaceřov. Nejvzdálenějšími a ve své relativní odlehlosti ojedinělými místy, kam bylo v květnu až červenci z Rakovníka psáno, byly tři lokality z různých částí západočeského regionu – Karlovy Vary, Žlutice a Horažďovice.
Žádný dopis nebyl adresován do vedlejších zemí Koruny české ani do jakéhokoli
místa za západními nebo jižními hranicemi království. Samotné území Čech bylo však
z hlediska adresování rakovnické korespondence pokryto velmi nerovnoměrně. V registrech není zapsán žádný dopis směřující do jižních a východních Čech, stranou však
zůstala také východní část Čech středních a severních (operuji zde termíny odvozenými
od rozsahu krajů fungujícího po r. 1960).
Je nepochybně výsledkem určité náhody, že se mezi adresáty rakovnických listů
z května až července 1620 vůbec neobjevuje některé z pražských měst, žádný tamní
obyvatel ani instituce. Tento závěr však samozřejmě nelze generalizovat s ohledem na
tři výše zmíněné listy, které do Prahy směřovaly v jiných měsících r. 1620 (v lednu a srpnu,
zatímco třetí není v opisu opatřen datem).
V souhrnu lze říci, že listy z Rakovníka byly směřovány na přelomu jara a léta 1620
nejvýše asi na třetinu území Českého království. Rakovnické listovní zájmy byly vymezeny poměrně malým územím nacházejícím se zhruba mezi Žatcem a Berounem, v každém případě sem však spadaly převážně lokality západně od Rakovníka.17) Východní
16
17
) Do blíže neurčené lokality „pod Křivoklát“ byl adresován list určený Matoušovi Cinýřovi z 11. 5. 1620.
) Východně (resp. severovýchodně a jihovýchodně) od Rakovníka se nacházely Litoměřice, Nové Strašecí,
Beroun, Křivoklát a Všetaty, tedy necelá čtvrtina posuzovaných lokalit.
10
hranice, kterou nepřekročily z města odeslané listy, byla vymezena městy Horažďovice,
Beroun a Litoměřice.
Vzhledem k určité torzovitosti zkoumaného pramenného souboru jsem se pokusil
zjištěné údaje srovnat s údaji listů zapsaných v registrech v r. 1619. Soubor 88 listů z ledna až listopadu dává průměrný počet jednoho dopisu připadajícího zhruba na čtyři dny
(včetně nedělí). Srovnával jsem nejdříve užší soubor listů vzniklých ve stejných dnech jako
v r. 1620, tj. mezi 7. květnem a 16. červencem. Výsledkem je zjištění, že v tomto období bylo
v r. 1619 do register zaznamenáno asi o třetinu listů méně než o rok později. Z doby 71 dnů
bylo zapsáno třiadvacet odeslaných listů, jeden tedy připadá na tři dny.
Soubor z května až července 1619 byl odeslán adresátům do pouhých jedenácti lokalit. Centrální pozornost na sebe v tomto případě vázala pražská města (ve shodném
rozsahu jsou doloženi adresáti z města Starého i Nového). Území rakovnického okresu
v hranicích z r. 1960 reprezentuje tentokrát menší počet lokalit (Křivoklát, Hokov a Senomaty), z poněkud vzdálenějších lokalit ležících už na pomezí středních a západních Čech
jsou zastoupeny Chříč, Kožlany, Zvíkovec a Rokycany. V Čechách severních nacházíme
jediného adresáta (Žatec), ve středních Čechách jsou zastoupeny kromě Prahy ještě Slaný a dokonce Kutná Hora, která zaujala na přelomu jara a léta 1619 postavení nejvzdálenější lokality, do níž bylo z Rakovníka psáno. Zcela totiž chybí odlehlejší příjemecká
místa, která jsme měli doložena mezi květnem a červencem 1620 (Karlovy Vary, Žlutice
nebo Horažďovice).
Skupina lokalit-adresátů z května až července 1619 je nejen méně početná, ale také
poněkud hůře definovatelná z hlediska územního vymezení. I v tomto případě však
v jejím rámci mírně převažují lokality z prostoru západně od Rakovníka – východně od
něj se nacházely jen Křivoklát, Slaný, pražská města a Kutná Hora. Stejně jako v r. 1620
nebyly zapsány žádné dopisy určené adresátům mimočeským.
Základní charakteristika obou srovnávaných celků, oddělených roční přestávkou,
tedy není výrazně odlišná. Dlouhodobost příslušných trendů potvrzuje analýza okruhu
adresátů rakovnických listů, pokud ji provedeme s ohledem na celý rok 1619.18)
V závěru přistupuji k pokusu o zhodnocení listového materiálu z r. 1620 z obsahového
hlediska. Za první důležité kritérium může být označena přítomnost nebo absence vazby
na hlavní události tohoto roku. Mám na mysli nejen bezprostřední válečné události, ale
spíše s nimi spojené dění v zázemí, jehož součástí Rakovník až do konce října zůstal.
U části dochovaných listů tato vazba chybí. Značná část rakovnické městské korespondence se totiž samozřejmě týká běžné právní agendy. Město například intervenuje
při vymáhání pohledávek některého z vlastních měšťanů či poddaných u jiné městské
rady nebo u dlužníkovy vrchnosti, zastává se však i svých měšťanů v případě právních
nároků uplatňovaných vůči nim zvenčí.19) Takovouto povahou se vyznačuje více než třetina listů zapsaných v registrech.
18
) Listy směřovaly do 28 cílových lokalit, z nichž právě polovina se nachází v prostoru okresu Rakovník v hranicích z r. 1960. Korespondence nepřekročila směrem na sever, resp. na východ linii Ústí nad Labem–Slaný–Kutná Hora–Rokycany. Ani v tomto případě nebyl žádný list směřován do některé lokality mimo České
království.
19
) Takovýto obsah mají zápisy I/1, I/2, I/4, I/5, I/9, I/10, I/11, II/4, II/12, I/17, II/14, II/15, II/16 a II/19. Pátrání Rakovnických po výhostním listu je věnován list II/1, nedostavení se rakovnické měšťanky ke karlovarskému
právu omlouvá list II/2, vydání věcí rakovnického kněze držených v Horažďovicích vymáhá list I/7, o zpožděném vydání dědického odkazu do Žlutic pojednává list I/12.
11
Jen několik málo listů ze zkoumané skupiny nevykazuje bezprostřední vazbu na
záležitosti spojené s vymáháním dluhů. Pozornost zaslouží list z 15. května,20) týkající se
zřejmě neuskutečněného záměru žateckého konváře přesídlit do Rakovníka. Neméně
pozoruhodná je nadvakrát sepisovaná kondolence zaslaná na Kaceřov u příležitosti
úmrtí dvou bratří ze známého rodu Gryspeků.21)
Ohlasy války se projevují v rakovnické korespondenci různými způsoby. Sledovat
můžeme zejména postup získávání a dalšího předávání informací. Zatímco 9. května
1620 postoupili Rakovničtí informace získané při sněmu v Praze do čtyř severočeských
měst,22) o něco později se zabývají možnými pohyby vojsk v listu zaslaném do Berouna.
Pramen svých informací však neudávají.23) Snad na přelomu května a června sháněli Rakovničtí informace, které se týkaly pohybu vojsk, až v západočeském Manětíně. 24)
V téže době muselo město složitým způsobem řešit získání ovsa pro královské vojsko
usazené dočasně v Rakovníku a okolí i zaplacení za tuto „strategickou surovinu“.25) Dodavatelem ovsa a věřitelem Rakovnických se staly vrchnosti z Kolešovic, Olešné a Zvíkovce. Zároveň se však Rakovník pokoušel zabránit narůstání finanční pohromy postihující
městské poddané v Senomatech. V jejich i ve svém vlastním zájmu psala městská rada
komisařům nad královským jízdním vojskem,26) brzy poté žádala o poskytnutí pomoci
Senomatským, pátrajícím po dobytku odvedeném vojskem.27)
V poslední den května 1620 museli Rakovničtí psát do Čisté ve věci vrácení „flaší
v futrách“, které tam zapomněl neznámý stavovský důstojník „nešetrností jeho čeládky“.28) Je skoro škoda, že se tato malá perlička nedočkala domyšlení a uměleckého ztvárnění ze strany Zikmunda Wintra, který před téměř 120 lety jistě četl i tento zápis.
Během června 1620 se znovu dostalo na pořad dne shánění informací o pohybech
vojsk. Z Rakovníka do Nového Strašecí byla zaslána zpráva získaná v Manětíně, jejíž obsah neznáme,29) koncem měsíce směřoval další dotaz ohledně aktuální vojenské situace
až do Žlutic. 30) Posledním dokumentem, který zde můžeme uvést, ač v něm přímo o válce není nic psáno, je nedatovaný list Rakovnických sondující v městě Manětíně možnost
vypůjčení pěti set kop míšeňských pro obecní potřebu. Rakovník sháněl tyto peníze
ve vidině nezbytného splácení dluhů ve svatohavelském termínu.31) Konkrétní způsob
vyřešení této záležitosti, stejně jako vyústění jiných příběhů naznačených v registrech
neznáme. V polovině října se k městu zvolna blížilo bezprostřední válečné nebezpečí,
které mnohé dosavadní priority odsunulo ad acta a začalo posouvat kategorii hodnot.
Uvedl jsem však výše, že rakovnická registra žádný materiál z posledních předbělohorských měsíců nepřinášejí.
20
)
)
22
)
23
)
24
)
25
)
26
)
27
)
28
)
29
)
30
)
31
)
21
12
List I/6, srv. připojenou edici č. 1.
Listy I/8 a I/13, ed. druhého z nich v edici pod č. 5.
List I/3, ed. č. 1.
List II/3, ed. č. 3.
Listy I/15, II/5, II/6, II/8, II/9 – tři z nich srv. v edici č. 7, 8, 9.
List I/16, ed. č. 13.
Na závěr se pokusím o nejzákladnější zhodnocení souboru z r. 1620, představeného
na předchozích stránkách a ve výběru zpřístupněného v přiložené edici. Texty listů
rakovnické městské rady z května až července t. r., které se zachovaly díky zapsání do
městských register, nejsou pramenem, jenž by výrazně rozšiřoval naše znalosti o vnitřním životě města. Na jejich základě můžeme jen s nevelkým úspěchem uvažovat o tom,
zda a v jakém směru se proměnily některé projevy sociálního, ekonomického či kulturního vývoje Rakovníka oproti „normálnější“ době před počátkem českého povstání.
Význam tohoto souboru spočívá v jiných hodnotách. Třebaže můžeme pochybovat
o tom, jestli do register byly zapsány opravdu všechny listy vzniklé v městské kanceláři,
vzorek si zachovává základní reprezentativnost. Naznačuje především podobu kontaktů Rakovníka s jeho bezprostředními šlechtickými sousedy i se vzdálenějšími partnery
z řad šlechty a městského stavu. Určitou pozornost si zaslouží také základní geografická
orientace rakovnických korespondenčních zájmů. Zkoumaný vzorek naznačuje určitou
převahu aktivit spojených se západním směrem. Je zjevné, že cenné informace Rakovničtí získávali nejen ve velkých městech dolního Poohří, ale také v relativně menších
lokalitách západních Čech. Příznačná byla z tohoto hlediska role nepříliš velkého Manětína. Nejenže se dařilo v tomto městě získávat potřebné informace, ale poddanský Manětín byl zároveň vyhlídnut jako lokalita, která měla královskému Rakovníku poskytnout
nezbytnou finanční půjčku.
Značnou část dobové korespondence zaplňovaly zprávy o skutečných či domnělých
pohybech vojenských jednotek rebelujícího a do defenzivy se propadajícího Českého
království. Nepřekvapuje, že Rakovnické zajímal především charakter uvažovaných přesunů domácích vojsk, která měla bránit i jejich zájmy. Klíčovou otázkou zůstával dopad
uvedených přesunů na život města. O tom, že v této souvislosti převažovaly rozpaky
a obavy měšťanů, jsme věděli už dříve. Epizoda týkající se pobytu královských vojsk
v Rakovníku na přelomu května a června a problémy spojené s jejich výživou je z tohoto
hlediska dostatečně výmluvná.
Trvale přítomný strach z „vlastních“ vojáků doplňovaly obavy spojené s nepřátelským nebezpečím hrozícím zpoza zemských hranic. Relativně spolehlivější zprávy, ale
také v listech uvedení „přístrachové“ spolu vytvářeli postupně se šířící představu o „nebezpečí valícím se na toto České království“ . Bez ohledu na občasné opakování některých
floskulí mohou proto rakovnické listy z přelomu jara a léta 1620 sloužit také jako cenný
doklad dobových názorů a nálad reagujících na každodennost zatím vzdálené války.
Pokračující průzkum pramenné základny z prostředí Rakovníka i jiných českých měst
vynese jistě na povrch další zajímavé dokumenty, které upřesní naše znalosti o této
přelomové a nelehké době.
13
Přílohy
V rámci následujících dvou příloh jsem se pokusil zpřístupnit část materiálu rakovnických městských register z května až července 1620.
V příloze I je otištěn přehled listů rakovnické městské rady v pořadí, jak jsou zapsány
v rámci obou skupin. Není zde tedy vytvořena mechanicky jednotná časová řada. Zachoval jsem také nadpisy, kterými jsou listy přímo v městské knize opatřeny.
Příloha II přináší výběrovou edici části listů. Rozhodl jsem se zpřístupnit text těch písemností, které se mi jevily jako relativně nejzajímavější. Jednotlivé texty jsou seřazeny
v časovém pořadí podle data vydání. Do takto vzniklé série byly zařazeny na relativně
nejpravděpodobnější místo listy nedatované.
U většiny listů bylo samozřejmě problémem rozluštění určitého množství škrtů a interlineárních nebo marginálních přípisů (jejich znění je uvedeno v poznámkách). Množství, nepřehledné umístění i zhoršená míra čitelnosti přípisů neumožnily v některých
případech s úplnou jistotou rekonstruovat definitivně vyhotovené znění.
Příloha I
Soupis listů rakovnické městské rady z května až července 1620 zapsaných
v městských registrech (rkp., f. AMR, kniha č. 159)
soubor I:
1/
f. 88 v
2/
f. 89 r
3/
”
4/
f. 89 v
5/
”
6/
f. 90 r
7/
”
8/
”
9/
f. 90 v
10/
”
11/
f. 90 v–91 r
12/
f. 91 r
13/
”
14/
f. 91 v
15/
f. 91 v
16/
f. 92 r
17/
”
s. d.
7. 5.
9. 5.
10. 5.
11. 5.
15. 5.
18. 5.
s. d.
27. 5.
s. d.
28. 5.
s. d.
29. 5.
s. d.
s. d.
5. 6.
s. d.
Janu Jindřichovi Cukrovi z Tamfeldu
na Kounov
do Žatce, Kadaně, Mostu a Litoměřic
na Volešnou
do Litoměřic nad Labem
do Žatce
purkmistru a radě města Horažďovic
na Kačerov
na Křic panně Dorotě šlechtičně z Enzydle
na Kolešovice
Lidmile Kolovratové
do Žlutic
na Kacerov
do Mantiny
na Kolešovice
[pro Senomatské]
do Strašecího
soubor II:
1/
f. 176 v
2/
”
3/
”
4/
f. 177 r
5/
”
6/
”
11. 5.
16. 5.
s. d.
30. 5.
31. 5.
s. d.
pod Křivoklát Matoušovi Cinýřovi
purkmistru a radě města Varů
do Berouna
na Všetaty
Adamovi Kaplíři z Sulevic na [...] Volešné
Jindřichovi Markvartovi Varlejchovi z Bubna
14
7/
8/
9/
10/
11/
12/
13/
14/
15/
16/
17/
18/
19/
f. 177 v
”
f. 178 r
”
f. 178 v
”
”
”
f. 179 r
”
”
f. 179 v
f. 179 v
31. 5.
2. 6.
2. 6.
s. d.
s. d.
s. d.
27. 6.
4. 7.
5. 7.
s. d.
s. d.
16. 7.
16. 7.
Václavovi Křečkovi, sousedovi v Čistý
na Kolešov
královským komisařům nad lidem jízdným
do Čistý
do Strašecího
Loubskýmu do Sence
do Žlutic
na Senec
Lidmile Kolovratové, roz. Tejřovské
na Křivoklát
do Manětiny
na Křivoklát
na Václavy
Příloha II
Výběrová edice
č. 1
1620, 9. 5.
Do Žatce, Kadaně, Mostu a Litoměřica)
Slovutné poctivosti p. purkmistru a radě města Žatce, pánům a sousedům našim
zvláště milým.
Praemissi promittendis. Vyslaný náš při navrácení z měst pražských od sněmovního
snešení zprávu nám toho učinil, že by zhusta noviny vůbec i mezi vyššími stavy o nebezpečenství, kterého by se od J. M. kurfiřsta saského obávati bylo, proskakovaly. I nemohouce my nic tak v jistotě o té věci věděti a raději tak, coby se s námi všemi tudy obmejšlelo, k V. P. schválně vysíláme. A pokudž by jaké nebezpečenství na království toto české,
zvláště kraje blíž hranicb) saských valiti chtělo, ku předjití toho s pomocí Pána Boha
všemohoucího, kdybychom o tom předzvěděti mohli, myslíce, že nás v tomc) budoucně,
co toho býti chtělo, po naschválním poslu, kterémuž od nás za práci zaplaceno bude,
tajiti neráčíte, přátelsky a sousedsky žádáme. Jakož pak i my, pakli bychom v jistotě co
konečného se doptati a na grunt toho přijíti mohli, V. P. zpraviti neobmeškáme, jsouce
hotovi a povinni k V. P. všelijaké přátelství a sousedství prokazovati. Odpovědi žádáme.
S tím. Datum v sobotu po sv.d) Stanislavu, 9. mai anno 1620. [fol. 89 r]
a)
celý nadpis dopsán dodatečně, b) škrtnuto: nadepsaného, c) škrtnuto: tajiti aneb, d) škrtnuto: Gothartu
Úryvek vydal Winter, Zikmund: Město a kraj Rakovnický. ČČM 60, 1886, s. 231.
č. 2
1620, 15. 5.
Do Žatce
Slovutnému panu Janovi Mynychovi, řemesla konvářského v městě Žatci, příteli
našemu milému.
Z psaní Vašeho, jehož datum v městě Žatci ve čtvrtek po neděli Jubilate [1620, 14. 5.],
coby v sobě obsahovalo, z něho jsme vyrozuměli, že byštea) u nás v městě Rakovníce
svýmu řemeslub) podle dobrého Vašeho mínění, pokudž by se nám líbilo, provozovati
15
a živnosti užíti úmyslu byli. I abyc) Vaší žádostid) užíti mohlo, ve dne pondělního [!], to
jest 17. dne měsíce máje, po neděli Cantate, před námi v místě radním tím raněji s listem
zachovacím i listem Vašeho dobrého chování, nápodobně i s od řemeslae) zhotovenými
se postavíte a takové listy f ) k okázání podáte. My nepomineme Vás jistou odpovědí, pokudž se to stane, zpraviti. S tím. Act. 15. mai anno 1620. [fol. 90 r]
a)
škrtnuto: úmyslu byli, b) škrtnuto: pokudž by, c) škrtnuto: šte, d) škrtnuto: zadosti učinili a víc, e) škrtnuto: se, f) škrtnuto: ode
č. 3
[1620, mezi 16. a 30. 5.]
Do Berouna
Slovutné opatrnosti pánům purkmistru a radě města Berouna, pánům a přátelům
našim vzláště milým.
Z připsání V. O. seznali jsme, že byšte nám,a) abychom nějakého jízdného i pěšího lidu
vojenského spolu s Vámi prázdni a osvobozeni býti mohli, upřímně vinšovali, a zdaliž by
takový jízdný i pěší lid dne zejtřejšího, čehož Bůh uchovati rač, u nás býti jměl, doptávati
se ráčíte. I vpravdě V. O. tajitib) nemůžeme, že z řečí lidských takoví přístrachové mnozí
sec) vyslejchají, však abychom na grunt té věci přijíti mohli, dostatečně zpraveni býti nemůžeme.d) Zpraveni jsme, že by takový lid již k městu Stříbru se obrátiti jměl. Pokudž by
co jistéhoe) z strany téhož lidu válečného býti chtělo, při naschválním poslu nepominuli
bychom V. O.f ) oznámiti. [fol. 176 v]
a)
škrtnuta dvě slova, b) škrtnuto: že, c) škrtnuto: po, d) škrtnuto: jest přeslejchati, e) škrtnuto: býti, f) škrtnuto: zpraviti
č. 4
1620, 18. 5.
Slovutným a opatrným p. purkmistru a radě města Horažďovic, pánům a přátelům
našim milým.
Odsíláme Vám příležitý spis kněze Jiřího Quirina, pomocníka pana děkana našeho.
Z něhož co sobě za stížnost do Daniele Pulce, spolusouseda Vašeho, a Anny, dcery jeho,
pokládá, šířeji vyrozumíte. A pokudž tomu tak jest, co na způsob od něho spisem obsažený, věci některé od kněze Jiřího Quirina dcerka nadepsaného souseda Vašeho sobě
odevzdané měla a toho by jemu navrátiti se zbraňovala, za něho se k Vám přimlouváme
a že to při otci nahoře jmenované panny, aby, co ta-li dcerkaa) věcí knězeb) Jiřího Quirina
vlastních za sebou má, od sebe odevzdala a dalších napomínání otce svého i sebe sama
příčinou nebyla, nařídíte, přátelsky žádáme. Odpovědi pro správu očekáváme. S tím
ochrana. Datum v městě Rakovníce ten čtvrtek po neděli Cantate léta 1620. [fol. 90 r]
a)
škrtnuto: jeho, b) škrtnuto: Qui
č. 5
1620, 29. 5.
Na Kacerov
Titul. Vinš. Na připsání V. M. tak chceme učiniti a k vykonání poslední služby křesťanské tělům v Kristu urozených a statečných rytířův, pánův Václava a Albrechta Ferdinanda, bratří vlastních Griespeků z Griespachu, pánův strejcův V. M. nejmilejších, podle ji16
ných vzáctných pánův a přátel osoby jisté z prostředku našeho v čas a místo jmenovaný
hotovi jsme vypraviti. Jsouce té celé vůle V. M. raději v potěšenějších příčinách všelijaké
šetrné a služebné přátelství každého času prokazovati. Pán Bůh V. M. i všech pánův přátel potěšitelna býti. S tím milost. Datum Raconae 29. maii 1620. [fol. 91 r]
č. 6
[1620, mezi 29. 5. a 5. 6.]
Do Mantiny
Titul. Vinš. Naslejcháme, že dosavad žádného přítrží v lidu vojenském J. M. K. nemělo
se státi, nýbrž že čím víceji ku Praze by měloa) touto naší silnicí ho táhnouti. Také coby
i opět po těchto dvakrát vybytýchb) od nás a našich gruntů soldátů jiné nebezpečenství
odjitých [?] očekávati a na nás se valiti chtělo a že by nějaký lid u Vás se zdržoval a ložírován býti měl, od některých osob zpraveni jsme. Pokudž tak jest, čehož Bůh uchovati rač,
že by takovej lid již ve Vaší obci aneb na jiném místěc) byl aneb potomně forýrován býti
jměl, že nás zpraviti po tomto našem schválním vyslaném aneb po poslu V. O. schválným,
jemuž slušná odměna od nás se státi má, nepominete. V podobné příčině rádi Vámd)
posloužiti i přátelsky se odměniti chceme. S tím. [fol. 91 v]
a)
slova touto naší silnicí in margine, b) škrtnuto jedno slovo, c) škrtnuto: forýr, d) škrtnuto: se odměn
č. 7
[1620, mezi 29. 5. a 5. 6.]
Na Kolešovice
Titul. Služba. Vinš. Podle našeho na tom s Vámi zůstání jistotu ve 100 kopách míš. za
sto strychů ovsa od obce naší Vám povinných příležitě odsíláme. A poněvadž předešle
30 strychů takového ovsa jest odměřeno, že ještě 70 strychů na doplnění jednoho sta
strychů vydati a odměřiti vyslaným našim poručíte, za to Vás přátelsky a sousedsky
žádáme. My nejsme na jiném než že psaní našemu dosti činiti a Vám se takového dobrého sousedství všelijakým líbezným a šetrným přátelstvím každého času odměniti.
[fol. 91 v]
č. 8
1620, 31. 5.
Urozenému a statečnému rytíři panu Adamovi Kaplíři z Sulevic na Minštejně a Volešné.
Služba. Vinš. Nečiníme Vás tejna, že dnešního dne zde v městě Rakovníce v dvou neb
třech hodinách nakvapa) okolo 400 rejtharův J. M. K. ložírovati se bude a přes noc v kvartýřích zůstávati. Pročež Vás sousedsky žádáme, že na vychování jich 10 neb 12 strychů
ovsa fedrovati budete. Nepomineme se toho Vám vším dobrým přátelstvímb) vždy odměňovati, a po čemž by koli strych byl, náležitě zaplatiti. 31. maii 1620. [fol. 177 r]
a)
škrtnuta číslice 4, b) škrtnuto: odm
č. 9
[1620, cca 31. 5.]
Urozenému a statečnému rytíři panu Jindřichovi Markvartovi Varlejchovi z Bubna
a v Lišni, pánu panu a sousedu nám vzláště milému.
17
Služba. Vinš. Tejna Vás nečiníme, že lid jízdný [dvě slova nečitelná] naše nadání velmi
nakvap vtrhlia) k nám do města Rakovníka a tu se kvartýrovali. My pakb) obrokemc) abychom je vychovali, velmi za těžké nám přichází, poněvadž jak obec, tak i jiní spolusousedéd) naši z něho se vydali. I majíce my zprávu, že byšte dostatek vovsa jmíti měli, Vás
sousedsky žádáme, že k obci našíe) okolo 400 strychů, abychom je nějak vychovati mohli,
proti jistéf ) a slušné záplatě odměřiti dáteg) a po našich formanech odešlete. Nepominem se toho Vám vším dobrým přátelstvím vždy odměňovati. Odpovědi očekáváme.
[fol. 177 r]
a)
další dvě slova dopsána in margine, b) škrtnuto: od, c) škrtnuto: velmi, d) přepsáno z původního: spoluměš.,
škrtnuto: NoNo, slova okolo 400 dopsána pod adresou listu, f) další dvě slova dopsána in margine, g) škrtnuta
dvě další slova
e)
č. 10
1620, 31. 5.
Slovutnému panu Vácslavovi Křečkovi, sousedu v městys Čistý, panu příteli nám
laskavému.
Laitenampt, kterýž dnes v noci u Vás lozumentem byl, vznesl na nás, že by nešetrností jeho čeládky měli u Vása) několik flaší v futrách měl zanechati [!]. Pročež k Vám
vysíláme, abyšte takové flaše buďto že u Vás zůstaly, neb u jiného se nacházely, navrátíte
a po tomto schválním poslu odešlete. Čehož sme před Vámi toho tajiti nechtěli. 31. mai
1620.
Navrátil flaše, o něž bylo psáno. [fol. 177 v]
a)
následující slovo dopsáno in margine
č. 11
1620, 2. 6.
Na Kolešova)
Urozenému pánu, statečnému rytíři, panu Zdislavovi Havlovi Hrobčickému z Hrobčice na Kolešově a Horosedlích, panu sousedu nám přátelsky příznivému.
Služba. Vinš. Tak jakž s Vámi dne včerejšího i dnešního námluva jistá z strany 70 [?]
strychů ovsa v městě Rakovníce se stala, abyšte jen k důležitéb) potřebě naší a našich
poddaných senomatských na vychování lidu vojenského, kterýž tak dnes u nichc) ložírován bude, proti slušné a jisté záplatěd) těm, kteříž pro něj vysláni budou, odměřiti
a odeslati nepominete,e) žádáme. My zase dobrým a líbezným přátelstvímf ) se toho Vám
odměniti nepomineme. S tím. Actum 2. junii anno 1620. [fol. 177 v]
a)
původně psáno Kolešovice, poslední tři písmena škrtnuta, b) slovo potřebě nadepsáno nad řádku, c) škrtnuto:
tam, d) škrtnuto: odměřiti, e) škrtnuto: žádáme, f) škrtnuto jedno slovo
č. 12
1620, 2. 6.
[list komisařům nad královským lidem jízdným]
Urozeným a statečným pánům rytířům panu Mikulášovi Račínovi z Račína a Jich Milostem pánům komisařům nad lidem jízdným, J. M. K. nařízeným, pánům nám milostivě
a laskavě příznivým.
Služba. Vinš. Z prošlého Senomatským, poddaným obce naší, psaní od V. M., že 700
koní jízdných lidu verbovaného do měst pražských z jistého milostivého nařízení J. M. K.
18
dovésti a do Senomat, jako i do Pšovlk a Voráčova, aby jídlem a pitím v týchž místích lid
fedrován byl, o tom našim poddaným jisté nařízení činiti ráčíte. Tomu jsme vyrozuměli
z psaní téhož V. M. dosti.
Co se Senomatských dotýče, to bychom z toho srdce rádi při nich nařídili a pro takový lid jídlem a pitím aby se zásobili, poručiti bychom neobmeškali. Ale již táž obec nadmíru jest zchuzena a netoliko obroku žádného při městečku se nenachází, ano i sousedé
naši tak jsou chudi, že chleba mnozí, nadto jiných potřeb vdoma nemají.
Za to V. M . služebně žádáme, že nad námi křesťanskou útrpnost nésti a takový lid aby
přes možnost jich obtěžování žádného nečinili a nadto J. M. K. lid téměř za tři dny přes
tři karnety vychovati a tudy obec k znamenitým škodám i sebe k outratám sme přivedli,
ráčíte. My podle možnosti obce naší, pokudž možné bylo, pro vychování takového lidí
30 strychů a jiných možných potřeb odsíláme, vždy V. M., aby naši poddaní nad možnost ztíženi nebyli, že naříditi ráčíte, služebně žádáme. My zase V. M. všemi líbeznýmia)
volnostmi odměniti se zakazujeme. S tím. Datum v městě Rakovníce v outerý po neděli
Exaudi 2. junii 1620. [fol. 178 r]
a)
škrtnuto: služ
Úryvek vydal Winter, Město a kraj Rakovnický, s. 232 (s datem 3. 6. 1620).
č. 13
1620, 5. 6.
[list pro osoby vyslané z městečka Senomat]
My purkmistr a rada města Rakovníka vyznáváme tímto listem, obvzláštně pak tu,
kdež náleží, že ukazatelé listu tohoto otevřeného na místě lidí poddaných našich senomatských, kterýmž tak od lidu vojenského netoliko nábytkové všickni a pokojové zotvíráni jsou, ale nadto dobytek koňský na dokonalou záhubu živnůstek jejich mocí pobrán
a odehnán jest. I kde by koliv takových hovádek se doptati a je poznati mohli, aby je
jakožto vlastní poddaných našich k sobě přijíti a tu, kdež náleží, poddaným naši navrátiti
moc jměli,a) vysíláme. Přitom V. M. a Vás žádajíce, kudy by koliv kterými místy s takovými
hovádky cesta jejich byla, že jich v zlém aniž jakým jiným způsobem ztěžovati dopustiti
neráčíte a nebudete, aniž aby se to od jiných dálo, k tomu přijíti dáti ráčíte pro naše, V. M.
a Vás se toho v podobné a raději v potěšitedlnější příčině hotové odměnění. Pro lepší
toho důvěrnost pečeť naši městskou k tomuto listu dali jsme přitisknouti vědomě a dobrovolně. Téhož datum 5. junii léta 1620. [fol. 92 r]
a)
následující slovo dopsáno in margine
Úryvek vydal Winter, Město a kraj Rakovnický, s. 233.
č. 14
[1620, po 5. 6.]
Do Strašecího
Služba. Vinš. Ačkolia) pověsti z strany vojákův takových nezbedných, jichž Bůh uchovati rač, rozličné odjinud a jinud přicházejí, však z nich nic jistého věděti a seznati nemůžeme. Onehdejšího dne naschvále jsme vyslali pro zprávu do města Manetiny.b) Co
k naší žádosti učinili ac) čím nás zpravili, s Vámid) se sděliti nepomíjíme. [fol. 178 v]
a)
škrtnuto: všelijaký, b) škrtnuto: však, c) škrtnuto: jakého, d) škrtnuto: sme
19
č. 15
[1620, po 5. 6.]
Do Strašecího
Ctihodnému knězi Janovi Kmotrovic Píseckému, J. M. K. kaplanu v městě Novém
Strašecím, panu příteli nám upřímně milému.
Při psaní Vašem,a) coby v sobě obsahovalo, vyrozuměvše, a kohožb) dotýkalo,c) takž
Zuzany Arnoštové k sobě obeslavše, napomenuli jsme, aby v té věci a dluhu Vám povinného se spravila a dle znění Vašeho připsání Vás upokojila. I poněvadž v spisu svém
dokládá, jejž Vám příležitě k vyrozumění odsíláme, že by Vás v naději Vaší před časem
jarmarečním letním léta 1620 pochybiti neměla, nýbrž dle zakázání svého z částkyd) vedle námluvy s Vámi učiněné spokojiti měla. Co se pak Simeona Arnošta, manžela jejího,
dotýče, poněvadž Vaším dotknutím jeho osoby nějaká nevlídnost jemu se připisovati
chtěla, Vás v tom dostatečně při zavírce přípisue) se omlouvána činí. Čehož obého před
Vámi nechtěli sme tajiti. [fol. 92 r]
a)
škrtnuto: vyrozuměvše, b) škrtnuto: na, c) následující tři slova dopsána in margine,
dopsána in margine, e) škrtnuto: zpravuje
d)
slova vedle až učiněné
č. 16
1620, 27. 6.
Do Žlutic
Služba. Vinš. Jaké jste nám psaní v příčině lidu vojenského jízdného i pěšího u Vás
ložírovaného učinili, z něho jsme vyrozuměli. A poněvadž takováa) zpráva k naší žádosti
od Vás se stala, Vám přátelsky děkujeme. A pokudž by, jakž zprávu dáváte, více takového
lidu vojenského skrze město Vaše táhnouti mělo,b) čehož bychom Vám i nám nevinšovali, abychom aspoň jednou těch těžkostí prázdni býti mohli, že schválním poslem Vaším
nám oznámiti nepominete, žádáme. Toho se Vám dobrým a líbezným přátelstvím odměniti v podobné příčině nepomineme. S tím. Actum 27. juni 1620. [fol. 178 v]
a)
škrtnuto: psaní, b) slova: čehož až mohli dopsána in margine
Úryvek vydal Winter, Město a kraj Rakovnický, s. 233.
č. 17
[1620, po 5. 7.]
Do Manětiny
Zprávu nám toho učinil Jakub Hazuka, spolusoused náš, že byšte se v tom provéstia)
a některé obci 500 kop míš. proti dostatečnému [!] propůjčiti chtěli. Potřebujíce my pak
k času sv. Havla nejprve příštího pro spokojení pánův věřitelův našich jisté sumy, neni
schválně k Vám vysíláme. A pokudž to pohodlí obci naší učiníte, 500 kop míš. k času
sv. Havla nejprve příštího proti dostatečnému zajištěníb) pod ourok obyčejný zapůjčiti
můžete, že se nám v tom psaním Vaším otevřete, za to Vás přátelsky žádáme. My nejsme
na jiném než z vráceníc) na zůstání našemu dosti učiniti,d) ouroky zůstané odvozovati,
dosti činiti a Vám se toho všelijakým líbezným přátelstvím každého času odměňovati.
Odpovědi očekáváme. S tím. [fol. 179 r]
a)
d)
škrt: před ním měli, b) následující čtyři slova nadepsána nad řádek,
další dvě slova dopsána in margine
20
c)
další dvě slova dopsána nad řádkem,
Tomáš Pavlíček
PŮSOBENÍ ALOISE PRAVOSLAVA
TROJANA V RAKOVNÍKU 18571880
Úvod
Alois Pravoslav Trojan je osobností, s kterou se potkáváme skoro na každém kroku
v české historii 30. až 90. let 19. století, a to jak v dějinách rakouské monarchie, českých
zemí a Prahy, tak i v neposlední řadě Rakovníka. Přesto u nás doposud nebyla publikována žádná monografie, která by v ucelené podobě zachycovala jeho životní osudy. Nedostatek odborné historické literatury pociťujeme i v oblasti vývoje české politiky a společnosti druhé poloviny 19. století. Také v samotném Rakovníku dnes lidé znají pouze
Trojanovu ulici, ve které stojí dům, kde tento první rakovnický notář bydlel. Malá tabulka
na domě jen připomíná, že u Trojana několik let žila „dcera národa“ Zdeňka Havlíčková.
Na památku třiadvacetiletého působení tohoto významného českého politika nejen ve
funkci zdejšího okresního starosty nebyla ve městě postavena
žádná socha nebo bysta.
V učebnicích dějepisu se připomíná Trojanovo jméno v souvislosti se založením Průmyslové
jednoty a s revolucí r. 1848.1)
Z tohoto hlediska projevili na
přelomu 19. a 20. století historikové Ernest Denis a Oldřich
Flégl a poslanec Karel Adámek
zájem zmapovat Trojanovu úlohu v „buržoazní revoluci“. Jak je
nám známo, pouze jeho přítel
Adámek se o něm zmínil ve svých
pamětech. Nejdůkladněji se tímto tématem zabýval Karel Kazda,
který zatím patrně jako jediný
popsal Trojanův život od narození přes studia až po jeho činnost
v bouřlivém roce 1848.2) Holé
zmínky nebo spíše základní informace o tomto období Trojanova
JUDr. Alois Pravoslav Trojan
života se nachází v odborných
1
)
2
)
Například: Kvaček, Robert: České dějiny II. Praha, SPL–Práce 2002, s. 32; Bělina, Pavel – Pokorný, Jiří: Dějiny
zemí Koruny české II. Praha–Litomyšl, Paseka 1995, s. 84; Harna, Josef – Fišer, Rudolf: Dějiny českých zemí II.
Praha, Fortuna 1998, s. 55, 66.
Kazda, Karel: Dr. Alois Pravoslav Trojan. Slánský obzor 36, 1928, s. 3–34; 38, 1930, s. 3–50.
21
pracích věnovaných tematicky opět revoluci roku 1848, ale také Františku Palackému,
vzniku Národního divadla, dějinám Prahy, české politice nebo literární historii.
Působení Aloise Pravoslava Trojana v Rakovníku je také zběžně popisováno v regionální literatuře. I zde však musíme vystačit s jedním novinovým článkem či se zmínkami
v publikacích a studiích z historie města. Proto je pro badatele velice přínosná práce
s primárními prameny. 3) Jedním z důležitých zdrojů informací jsou paměti Trojanova
syna Boleslava z r. 1913. Je však potřeba k nim přistupovat kriticky, místy nedůvěřivě,
poněvadž některé informace zde uvedené jsou chybné a přináší příliš subjektivní pohled. S určitou nostalgií a jistou mírou sentimentu připomínají různé zážitky a vzájemné
vztahy mezi synem a otcem. Snadno vycítíme i určitý povzdech při srovnání soudobé
situace v politice a společnosti s Trojanovým vlasteneckým, pracovně nadšeným a neúnavným životem.4) Boleslav Trojan věnoval celou otcovu pozůstalost Národnímu muzeu.
Zřejmě při delimitaci byla její hlavní část (spolu s fondy většiny českých literátů) převedena do Literárního archivu PNP, kde můžeme nalézt různé stopy po Trojanově činnosti.
Právě Trojanova příslušnost k radikální mladočeské straně a schopnost řešit problémy pružně a neotřele mu bývaly někdy vyčítány jako sobecký kariérismus. Zajímavé by
proto bylo prozkoumat výsledky jeho politické činnosti a míru vlivu této osobnosti na
rakovnické občany. Význam Trojana jako okresního starosty a „veřejného pracovníka“ se
v paměti místních obyvatel začal úměrně snižovat ve vztahu k růstu zdejší popularity
Zikmunda Wintra, jehož přínos pro Rakovník spočíval především v kulturních, historiografických a školských aktivitách. Tato jednostranná historická paměť se víceméně udržela až do dnešní doby. Také proto se pokusíme vysledovat průběh a význam Trojanova
rakovnického působení.
Před příchodem do Rakovníka (1815–1856)
Mládí, studia a vlastenecké počiny
V devatenáctém století byla pro většinu lidí důležitá jejich národní příslušnost a rodinný původ. Češi si velmi vážili obrození svého národa a obnoveného používání českého jazyka ve vědě a literatuře, později také na školách a v úřadech. Vlastenci s vděčností
vzhlíželi k českému venkovu, který byl chápán jako zachránce jazyka a národního vědomí. Na prostý venkovský původ se odvolávali čeští politici jako František Ladislav Rieger
a Antonín Strobach.
V Knovízi u Slaného se v „dolejším mlýně“ čp. 21 narodil 2. dubna 1815 významný
český politik Alois Pravoslav Trojan.5) Jeho otec Václav, který zdědil v Knovízi po rodičích
mlýn a polní hospodářství, se v červnu 1805 oženil s Marií Durasovou, sestrou litoměřického justiciára a notáře Josefa Filipa Durase. Marie však 16. září 1823 náhle zemřela
a mladý vdovec se po dvou letech oženil s její sestrou Magdalenou. Ta převzala péči nad
čtyřmi malými sirotky – Františkem, Marií, Aloisem a Františkou.6)
3
4
5
6
)
)
)
)
22
Především: LA PNP Praha, Trojan Alois Pravoslav – osobní fond, 4 kart., bez sign.
Trojan, Boleslav: Ze života Dra Al. Prav. Trojana I–III. Tamtéž, sl. Rukopisy.
LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Doklady. Originál křestního listu je vystavený na jméno Aloysius Trojan.
Kazda, 1928, s. 4–6.
Školu začal Alois Trojan navštěvovat ve svém rodišti, potom přešel na piaristické
gymnázium ve Slaném, odkud se díky vynikajícímu prospěchu dostal na pražské Akademické gymnázium. Zde se seznámil s Antonínem Strobachem, pozdějším apelačním
soudním radou. Když se Alois začal vlastenecky orientovat, zjistil u sebe velké mezery
v používání češtiny. Podle K. Kazdy si dal proto předsevzetí, že se doučí českou gramatiku a literaturu a ve společnosti bude vystupovat jako pravý Čech. Po šesti letech gymnázia studoval dva roky na filozofické fakultě.7) V Praze se brzy seznámil s mnoha českými
vlastenci, pravděpodobně i s Karlem Hynkem Máchou, kterého upozornil Aloisův bratranec František Břetislav Trojan na strýce Durase v Litoměřicích. Zde Mácha nastoupil
svou soudní praxi.8)
V letech 1834–38 studoval Alois Trojan právní a politická studia na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Povinnou roční soudní praxi absolvoval u kriminálního soudu
v Litoměřicích, kde působil zmíněný strýc Duras. Společně s ním a s třetím, „tajným
podílníkem“ (šlo o jistého císařského komorníka) koupil Trojan Toskánský statek v Zákupech. Možnost ubytovávat hosty v „panském domě“, který ke statku patřil, se jevila jako
lukrativní, dokud do Zákup jezdil císař Ferdinand Dobrotivý. Později už byl objekt jenom
pronajímán a nakonec prodán hluboko pod cenou.9) V Litoměřicích si Trojan získal rychle důvěru purkmistra Františka Schmücka a mohly mu být ukládány i obtížnější úkoly.
V roce 1840 složil u c. k. apelačního soudu závěrečné zkoušky a o rok později nastoupil
na místo „konceptního praktikanta u c. k. komorní prokuratury v Praze“, kde pracoval v oblasti školství a knihovnictví. Trojan, Rieger a medik Josef B. Pichl začali v české metropoli
pomáhat Josefu Kajetánu Tylovi s organizováním vlasteneckých bálů. Za tímto účelem
si v r. 1841 pronajali společný byt v Liliové ulici v domě U Morgensternů, kde zřídili plesovou kancelář. V r. 1842 se Trojan přestěhoval do Michalské ulice do domu vlastence
Ondřeje Skrohovského, protože se zamiloval do jeho dcery Amálie. Po oboustranném
citovém vzplanutí se snoubenci 30. června 1844 vzali a už 11. září se jim narodilo první
dítě, dcera Milada.10)
Ve čtyřicátých letech se Alois Pravoslav Trojan aktivně zapojil do spolkového života
v Praze. Spolu s Riegrem, Strobachem a dalšími příslušníky české inteligence navrhl
v r. 1842 změnu stanov Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách (zal. 1833). Průmyslová jednota, zpřístupněná širším vrstvám českých i německých malopodnikatelů, se
snažila vydáváním odborných časopisů a knih a pořádáním různých přednášek a výstav
napomáhat rozvoji průmyslu v Čechách. Trojan a Rieger, vyzvaní Janem Pernerem, zorganizovali velkou agitační akci za účelem zřízení české průmyslové školy. Po této národnostní agitaci a sbírce, podporované Karlem Havlíčkem v Pražských novinách (výtěžek
dosáhl částky 7000 zl.), se podařilo v březnu 1848 získat povolení k projektu od vídeňské
vlády, i když jeho realizace byla umožněna až v roce 1857.11)
7
)
LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Doklady, Vysvědčení z gymnázií a z filozofických studií. Více viz dva
anonymní životopisy: Ze života Dra Pravoslava Aloise Trojana. Tamtéž, sl. Rukopisy, fragment; Dr. Alois
Pravoslav Trojan. Tamtéž. (Druhý životopis byl zřejmě psán v letech 1874–76.)
8
) Ivanov, Miroslav: Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. Praha, Čs. spisovatel 1977, s. 13–15. Mácha vždy
nechával ve svých dopisech z Litoměřic „pány Trojany“ pozdravovat.
9
) Trojan, B., I.
10
) LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Doklady; Kazda, 1928, s. 11, 13, 17.
11
) Kazda, 1928, s. 25–32; Urban, Zdeněk a kol.: Československé dějiny v datech. Praha, Nakladatelství Svoboda 1986, s. 246, 249, 252; Bělina, Pavel a kol.: Dějiny Prahy II. Praha–Litomyšl, Paseka 1998, s. 50, 95.
23
Oba mladí právníci také koncipovali stanovy Měšťanské besedy pražské. České zemské gubernium však první žádost o povolení z listopadu 1844 zamítlo. Až na základě
nového návrhu byla 18. července 1845 beseda povolena. Den po jejím slavnostním
otevření (31. 1. 1846) zde Trojan vystoupil s přednáškou Něco o povinnostech pravého
vlastence. Poukázal na to, že Češi by se měli naučit správně používat svoje finanční prostředky a podporovat jimi vlastenecké projekty: „Jen každý řiď co nejšetrněji vydání své
na jiných stranách, aby tu na dobro obecní tím více vynakládati mohl.“ Konstatoval, že ve
srovnání s Maďary, Poláky i Němci „český národní duch ochabnul“. 12)
Trojanova angažovanost ve spolcích si zaslouží obdiv. S Josefem Bronislavem
Menclem se v r. 1846 zasadil o povolení „Jednoty čtenářské a živnostenské v Karlíně“,
o rok později vstoupil do Matice české13) a jakožto člen žofínské hudební akademie
vystoupil na obranu sbormistra, který skládal převážně české skladby. Ve dnech 20. a 27.
listopadu 1847 se zúčastnil valných shromáždění Společnosti Vlastenského muzea, kde
Palacký jako jednatel prosadil název České muzeum a změnu stanov. Trojan zde dal podnět k tomu, aby se Muzeum zajímalo také o historii práva, teologii a lékařství. Jeho další
návrh, aby aspoň dvě třetiny členů výboru byly schopny používat češtinu pro práci v jednotlivých odvětvích, byl zamítnut.14) I když z pramenů ani literatury nevyplývá, nakolik
se Trojan vedle svého civilního zaměstnání věnoval práci ve spolcích, pomohlo mu toto
období k získání popularity i četných zkušeností. Obojí měl vzápětí uplatnit.
Revoluce r. 1848 a Trojanova činnost v 50. letech
Na počátku března 1848 se do Prahy donesly zprávy o revoluci ve Francii a 8. t. m. se
objevila provolání vyzývající občany k účasti na veřejném shromáždění pořádaném v sobotu 11. března ve Svatováclavských lázních na Novém Městě. Sešli se zde jak šlechtici,
tak měšťané. Jako pozorovatelé v ústraní se schůze zúčastnili Karel Havlíček a Alois Pravoslav Trojan. Pořadatelé nečekaně vyzvali Trojana, aby se dostavil na tribunu a přečetl
text petice vyhotovené právníkem Františkem Augustem Braunerem. Předložených 12
článků, požadujících ústavu, obnovení zemského zřízení, zrovnoprávnění české národnosti a jiné občanské svobody, vyvolalo vzrušené debaty a různé pozměňující návrhy.
Přepracovat návrh petice dostal za úkol zvolený Svatováclavský výbor, ve kterém byla
zastoupena česká i německá národnost, šlechtici, měšťané a řemeslníci. Trojan, zvolený
za člena výboru, ukončil schůzi kolem 9. hodiny večer. V pamětech Boleslava Trojana
se uvádí, že po schůzi se A. P. Trojan zastavil ještě v kancelářích soudu na Novoměstské
radnici, protože se zde svítilo a pražský purkmistr Vaněk spolu s purkrabím Stadionem,
prezidentem soudu Mitrovským a hrabětem Metternichem horečně hodnotili „revolucionářskou“ schůzi. Když se je Trojan snažil přesvědčit, že se jednalo o shromáždění
občanů, k jehož klidnému průběhu on sám přispěl, obořil se na něj jeho nadřízený hrabě
Mitrovský slovy: „Pak jděte tam, odkud jste přišel. Zde v úřadě nemáte čeho více pohledáva12
) Trojan, A. P.: Něco o povinnostech pravého vlastence. LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Rukopisy, rukopis přednášky; Kořalka, Jiří: Pozvání do Frankfurtu. Slovo k historii, č. 24, Praha, Melantrich 1990, s. 22;
Urban, Z. a kol., Československé dějiny v datech, s. 252.
13
) ANM Praha, f. Matice česká, kart. č. 38. Dochoval se Trojanův členský průkaz, č. 764.
14
) Kazda, 1928, s. 32–33; Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1876). Životopis. Praha, Argo 1998, s. 211, 337,
338. Karel Havlíček Borovský komentuje Trojanovu výřečnost na těchto schůzích v politické písni „První
jenerální schůzka českého národního muzeum [...]“ .
24
ti.“ Karel Kazda se ve své studii zase zmiňuje o večerním setkání v Měšťanské besedě, kde
František Palacký přivítal Trojana zcela jinak než představitelé vládní moci: „Trojane, ode
dneška náležíte dějepisu národa českého.“ 15)
Do čela Svatováclavského výboru, který se druhého dne sešel na Staroměstské radnici k první pracovní schůzce, byl zvolen hrabě Vojtěch Deym jako předseda a tři „sekretáři“
– Alois Pravoslav Trojan, Vilém Gabler a Adolf Maria Pinkas. Nový návrh petice, připravený
Pinkasem, projednával výbor 14. března na setkání Průmyslové jednoty. Jednání o dvou
podstatně odlišných peticích (Braunerově a Pinkasově) bylo přerušeno zprávami z revoluční Vídně. Výbor připravil Pinkasovu verzi k veřejnému podepisování a přislíbil, že
české poselstvo odevzdá ve Vídni i původní návrh. Osmnáctičlenná deputace, vedená
Trojanem a Petrem Fastrem, odjela 19. t. m. do Vídně, kde byla přijata předsedou vlády
hrabětem F. A. Kolovratem.16) Třiadvacátého března obdrželi od ministra vnitra Franze
von Pillersdorffa odpověď v podobě kabinetního listu, který však mnoho bodů petice
zamítl nebo odkázal na řešení v budoucnosti. Zklamaná deputace se 27. března vrátila
do Prahy. Při zasedání Svatováclavského výboru následujícího dne obvinil Brauner Fastra a Trojana z pasivity a předložil návrh další nové petice.17) Během voleb v následujících
dnech byl do pražské městské rady zvolen také Trojan. Jemu a jeho příteli Antonínu
Strobachovi (zvolen za purkmistra) bylo propůjčeno čestné pražské měšťanství.
Druhá deputace (tentokrát osmičlenná, vedená opět Fastrem a Trojanem) odjela do
Vídně 31. března. Zde je ministr Pillersdorff vyzval k formulování přijatelné odpovědi,
která potom po několika úpravách nabyla právní moci jakožto známý Kabinetní list
z 8. dubna 1848. Vypracování odpovědi bylo svěřeno Trojanovi, který navrhoval zrušení
některých paragrafů poddanského patentu Josefa II. (Provinzial Gesetzsammlung, 1. 9.
1781). Usiloval o to, aby se poddaný mohl odvolat proti nepřiměřenému trestu. Kabinetní list potvrdil občanské svobody a národní požadavky, ale poddanství a robotu měl
zrušit až zemský sněm. Stranou zůstala otázka státoprávního postavení českých zemí,
jejichž spojení a zřízení vlastního ministerstva požadoval právě Trojan. Toto rozhodnutí
bylo ponecháno říšskému sněmu.18) Deputace se do Prahy vrátila 11. dubna. S nadšením
zde byl přivítán především Trojan. Ten se v červnu 1848 zúčastnil také Slovanského
sjezdu v Praze, avšak jeho střízlivé upozornění na nutnost zasadit země Koruny české
v rámci monarchie také po bok neslovanských států nebylo přijato nijak nadšeně. Vývoj
pozdějších událostí mu však dal za pravdu. Červnových bouří v Praze se Trojan přímo
neúčastnil, protože tou dobou musel odjet jako komisař Národního výboru na Slánsko
a Rakovnicko. Avšak hned při návratu do Prahy byl na Hradčanech zatčen a odveden ke
generálu Windischgrätzovi. Díky guberniálnímu prezidentovi hraběti Lvu Thunovi byl
pro nedostatek důkazů o účasti v revoluci propuštěn.19)
15
) Trojan, B., I; Kazda, 1928, s. 34; Urban, Otto: Česká společnost 1848–1918. Praha, Nakladatelství Svoboda
1982, s. 22.
16
) Kazda, 1930, s. 16–21; Ledvinka, Václav – Pešek, Jiří: Praha. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000,
s. 451–453; Urban, O., s. 24–26. Česká deputace si ještě nechala narychlo ušít národní kroj, aby ve Vídni
dobře reprezentovala český národ (Trojan, B., I).
17
) Urban, O., s. 26–27; Kazda, 1930, s. 32–35. Nová petice nesouhlasila s tímto kabinetním listem, požadovala
především reformu zemské ústavy, správní sjednocení zemí Koruny české a národní rovnoprávnost.
18
) LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Rukopisy, návrhy zákonů; Kazda, 1930, s. 37–41; Urban, O., s. 28.
19
) Urban, O., s. 43; Trojan, B., I.
25
V červenci 1848 Trojan kandidoval v několika krajích ve volbách do ústavodárného
říšského sněmu. Pro velké zaneprázdnění nemohl navštívit voliče v Rakovnickém kraji,
ke kterým se však nejednou hlásil jako rodák a v písemném pozdravu Mým krajanům
v Rakovnicku je seznamoval se svojí ideou slušného českého politika: „[…] ať je zástupce
[poslanec] každý spolu vytrvalý a pevný, že se ani uprositi, ani zastrašiti, ani uplatiti nedá,
tak sice, by lze bylo bezpečně spolehnouti se na něj, že nikdy za žádnou cenu a pro žádnou
moc hlasu svého nezadá proti poctivému, svědomitému přesvědčení.“ 20) Všechny Trojanovy politické koncepty si zaslouží naši pozornost, a to především z hlediska své formy,
která dnes může pozitivně překvapit. V každém takovém programu, týkajícím se předvolební kampaně nebo přispívajícím do diskuse o nových zákonech, se nezapře Trojanova právnická schopnost logicky rozebrat daný problém, nastínit jeho historický vývoj,
srozumitelným jazykem zdůraznit důležité věci a zároveň vnést a zdůvodnit svůj vlastní
názor, který je spojen s apelací. Kontakt politika s voliči se proto jeví jako vybídnutí ke
společnému uvažování. Mohli bychom pochybovat o tom, jak široké vrstvy obyvatel
dokázali politici v 19. století oslovit, protože právě Trojan – ale samozřejmě i jeho kolegové, pro které tento způsob práce byl běžný – vydával svoje koncepty často vlastním
nákladem.21) Při našem zkoumání musíme mít na paměti aktivní a svědomitou práci této
politické generace.
Stejně jako Karel Havlíček byl i Trojan v červencových volbách zvolen hned v několika
okrscích. Rozhodl se, že bude na sněmu ve Vídni, zahájeném 22. července 1848, zastupovat právě Rakovnický kraj. Z Vídně však musel 7. října prchnout před povstáním. Ujížděl
ve fiakru přestrojen za Poláka, spolu s manželkou a dcerou Miladou. Na dolnorakouských hranicích se setkal s císařem Ferdinandem, který pospíchal do bezpečí olomoucké
pevnosti. V pamětech Boleslava Trojana vystupuje jeho otec jako ten, který ujíždějícího
císaře přivítal a ubezpečil ho o loajalitě Čechů. Trojan se účastnil také zasedání sněmu
v Kroměříži. Říšská vláda ho několikrát přizvala k důležitým jednáním, ale pro názorové
rozdíly odmítl nabídku ke spolupráci. Po vydání oktrojované ústavy vojsko sněm 7. března 1849 rozehnalo.22)
Během následujících perzekucí byl Alois Pravoslav Trojan falešně obviněn a uvězněn.
Uvádí to jeden z anonymních životopisů, ačkoli důvod obvinění není známý.23) Karel
Havlíček však svého přítele bránil v Národních novinách (13. 12. 1849), takže ten mohl
být nakonec propuštěn jako nevinný: „Všichni, kteří tohoto muže od jeho mladictví znají
a s ním obcují, přesvědčili se nejednou o jeho šlechetné a poctivé povaze, o jeho upřímné
obětavosti, s kterou vždy nehledě na žádný zisk a na žádnou oběť usiloval o obecní dobro
naší vlasti; a já sám, pisatel tohoto, již po více let stoje s ním v užším přátelském svazku
20
) SOkA Rakovník, Trojan Alois Pravoslav – osobní fond, neuspořádáno, tisk prohlášení Mým krajanům v Rakovnicku. Rakovnický kraj zahrnoval i oblast Slánska.
21
) Například: Zákon o sýpkách obecných a fondech peněžných k nim příslušících v Království českém. Výklad
s úvahou i dějepisnou od Dra P. A. Trojana. Praha, vyd. E. Grégr 1864; Pravoslav Alois Trojan ke voličům
a krajanům i všem Čechům o návrzích prince z Liechtensteinu a JUDra Josefa Herolda a jejich soudruhův
na změnu říš. zákona o vyučování ve školách obecných s náčrty o politické situaci a poměrech na radě
říšské a t. d. Praha, vlastní náklad 1888.
22
) Dr. Alois Pravoslav Trojan, Reichsraths- und Landtags- Abgeordneter. LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond,
sl. Tisky, anonymní životopis; Trojan, B., I. Trojan byl prý jedním z posledních, koho museli granátníci vyvléknout ven.
23
) Dr. Alois Pravoslav Trojan. Tamtéž, sl. Rukopisy, fragment anonymního životopisu.
26
a obcování, měl jsem nejednou příležitost nejen ze slov i z činův, a to nejen veřejných, nýbrž
i nejsoukromějších, přesvědčiti se nevývratně o šlechetné jeho povaze.“
Sotva byl Trojan propuštěn, přišel mu dopis z Nymburka, psaný 21. prosince 1849
přítelem, básníkem a soudním přísedícím Matějem Havelkou (1808–1892). V dopise
Havelka nejprve používá vtíravý styl, když píše: „Já […] ve veliké společnosti […] vyslovil
ihned bez rozmýšlení: ‚Kdyby měl Trojan naspěch někam, neměl kdy do vězení, sednu za něj,
neb osobní váda jeho v tom se neohledá a za vlastenecké snažení trpěti jednostejno jest,
komu se uloží, třeba mně.´“ Poté se však Trojana doprošuje, aby mu ze své pozice soudního úředníka zjistil, co bude s Havelkovým pracovním místem po reformě soudnictví:
„Článek v Unionu o obsazování nových míst náramně mne postrašil a k tomu temné pověsti
ve vůkolí a jiné náznaky – posuďte sám, jak se třesu; neb že nespravedlivému násilí zpátečnickému nyní panujícímu všecko je možno, netřeba tvrditi.“ 24)
Tento mladý básník, řídící se „heslem jednoduchosti a zpěvnosti“ (Jakubec), nám ve
světle pramenů připadá jako rozporuplná osoba. Radní Matěj Havelka, také zvolený za
poslance říšského sněmu, upoutal Boženu Němcovou (během jejího pobytu v Nymburce) svým širokým rozhledem a statečností. Brzy se mohl přestat strachovat, protože
Nymburk opouští přibližně ve stejné době jako Němcová (únor 1850) a už 31. července
t. r. se nám objevuje v korespondenci města Rakovníka a rakovnického okresního soudu,
kde zastává funkci c. k. asesora (soudní přísedící). Protože jako člen obecního výboru
„působil ku zdaru města“ , oblíbili si ho Rakovničané natolik, že před jeho odchodem do
Písku (později povýšen na soudního radu) mu 6. května 1855 „za zásluhy udělují městské
právo a čestné měšťanství“ s prosbou, aby hájil Rakovník i po svém odchodu. Havelka
působil v letech 1861–85 jako pravicový konzervativní říšský poslanec a později byl pro
loajální prorakouský postoj povýšen do rytířského stavu.25)
Němcové, Havlíčkovi ani Trojanovi se v padesátých letech tak hladce nedařilo. Trojan
se začal zapojovat do vlasteneckého dění v těch oblastech života společnosti, kde to
bylo možné. O samostatné české divadlo usiloval spolu s Arnoštem Františkem Harrachem vlastně už od třicátých let. „Alois Pravoslav Trojan se jako jediný zástupce občanských Čechů v zemském výboru obrátil v podmínkách trvajícího stavu obležení v červenci
1850 na vojenské velitelství jménem českých vlastenců se žádostí o povolení Sboru pro zřízení
českého Národního divadla.“ 26) Na ustavující schůzi 7. září 1850 byl v síni Českého muzea
předsedou Sboru zvolen František Palacký a Trojan se stal prvním intendantem Národního divadla. V letech 1850–51 byla připravena soutěž o nejlepší české původní drama.
Trojan udržoval písemný kontakt s pětičlennou porotou, která pracovala ve složení F. Palacký, P. J. Šafařík, Václav Hanka, Ignác Jan Hanuš a František Doucha.27) Ve věci českého
divadla se Trojan angažoval i v 70. letech 19. století v souvislosti se stavbou jeho budovy.
Jako okresní starosta v Rakovníku zajistil materiál na fasádu ze džbánských lomů, sám
také přispíval na společné sbírky. Přesto nebyl v slavnostním Památníku Národního divadla jmenován mezi zakladateli.28)
24
) SOkA Rakovník, Trojan A. P. – osobní fond, neuspořádáno.
) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno; Matěj Havelka. Zlatá Praha 9, 1892, č. 32, s. 383–384; Novák, B.:
Němcová v Nymburce. Lidová demokracie, 14. 11. 1962; Jakubec, Jan: Dějiny literatury české II. Praha, vyd.
J. Laichter 1934, s. 594.
26
) Kořalka, František Palacký…, s. 342.
27
) Tamtéž; LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Korespondence odeslaná, F. Doucha, V. Hanka, I. J. Hanuš.
28
) Trojan, B., II. Později věnoval garderobě ND svůj a Havlíčkův národní kroj z roku 1848.
25
27
V roce 1855 přivítal Trojan s Palackým a Němcovou Karla Havlíčka při jeho příjezdu
do Prahy z Německého Brodu. Havlíčkovi tehdy úřady povolily krátkou návštěvu, avšak
všichni ostatní vlastenci se ke vzpurnému novináři příliš nehlásili. Trojan se pak o rok
později zúčastnil Havlíčkova pohřbu.29)
A. P. Trojan se brzy vrátil také ke své právnické činnosti. Působil jako advokátní koncipient a začal se připravovat na doktorát. Jeho diplomová práce Über das Notariat se
zabývá vznikem a historií notářství. K promoci, konané v Karolinu dne 3. srpna 1855, si
nechal natisknout pozvání a zde pak přednesl promoční řeč v němčině.30) Takto pozdní
promoce byla určitě nevšední záležitostí. Trojan však na doktorát neměl dříve čas kvůli
horlivému pracovnímu nasazení ve spolcích. Po r. 1848 se potýkal také se zdržováním ze
strany úřadů a soudů pro svou politickou činnost. Získání doktorátu znamenalo pro něj
určitý úspěch a jisté zadostiučinění.
V Rakovníku v letech 1857–1872
Příchod JUDr. Aloise Pravoslava Trojana do Rakovníka
Bachovský absolutismus se v 50. letech 19. století snažil vypořádat s českým národním hnutím. Stačilo zajistit, aby se čeští vlastenci neangažovali v politice, vědecká a kulturní činnost se však tolerovala. Čestné občanství c. k. hlavního města Prahy nemohly
úřady odejmout tak známé osobnosti, jakou byl JUDr. A. P. Trojan. Domovská příslušnost
mu zde sice byla 16. září 1855 udělena, jeho působení v české metropoli se však stalo
nežádoucí. Na rozkaz ministerstva spravedlnosti (24. 11. 1856) byl vrchním soudem
dne 10. prosince 1856 jmenován „notářem kraje Pražského se zvláštním přidělením okresu
rakovnickému i křivoklátskému“. 31) Do Rakovníka se přestěhoval na přelomu let 1856–57,
doprovázen manželkou Amálií a svými čtyřmi malými dětmi – Miladou (nar. 1844), Boleslavem (1850), Lidumilem (1851) a nejmladší Olgou (1853). Začal zde působit jako první
c. k. veřejný notář.32)
V jednom Trojanově životopise, určeném zřejmě pro noviny, se celé jeho působení
v Rakovníku hodnotí pouze jednou větou: „V roce 1857 Trojan konečně dosáhl notariátu,
musel ale pryč z Prahy, do Rakovníka, kde v rámci okresu dál působil zároveň jakožto člen
místního městského a okresního zastupitelstva a dalších spolků, jako takový se potom stal
starostou rakovnického okresu.“ 33) Nabízí se nám tak možnost důkladně prozkoumat
necelých pětadvacet let působení tohoto politika v Rakovníku a zvážit, do jaké míry on
sám chápal tuto etapu svého života pouze jako přípravu na dráhu vysoké politiky, či
nakolik mu vlastně Rakovník přirostl k srdci.
Pomocí krátkého úvodu do poměrů v Rakovníku kolem roku 1848 lépe porozumíme
celkovému vývoji města ve druhé polovině 19. století. Archivář Jan Renner připravil v roce
29
) Národ Havlíčkovi. Red. Ant. Hajn, Praha, vyd. Havlíčkův fond Jednoty čs. novinářů 1936.
) Zweck und Berechtigung des Rechtsinstitutes öffentlicher Notare. Wothwendigkeit und Wüklichkeit der
Einführung dieses Institutes, mit übersichtlicher Darstellung und kritischer Beleuchtung der einheimischen Cautelarjustiz alter wie neuer Zeit. LA PNP Praha, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Tisky, diplomová
práce, Praha 1855; Tamtéž, sl. Rukopisy, promoční řeč; Trojan, B., I.
31
) LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Doklady.
32
) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, domovská příslušnost; Dr. A. P. Trojan…
33
) Dr. Alois Pravoslav Trojan, Reichsraths- und…
30
28
1948 pro Československý rozhlas krátké historické zamyšlení s názvem Účast Rakovníka na
událostech r. 1848, v němž poukázal na celkem odlišnou situaci, než jaká nastala v Praze.34)
Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století panoval v Rakovníku rozdíl mezi spíše německým měšťanstvem na jedné a řemeslníky a mladými studenty na druhé straně. V roce 1841
byla z popudu Matěje Dobromíra Štembery a Františka Hovorky založena knihovna, nějakou dobu se ochotnicky hrálo divadlo. Březnové události r. 1848 přijali všichni s nadšením,
i když vlastně nikdo nevěděl, co slibovaná ústava přinese. Jako v jiných městech vznikla
i v Rakovníku Národní garda, která vedle reprezentace pomáhala udržovat klid mezi
venkovským obyvatelstvem okresu. Očekávajíce konec poddanských represí začali prý
venkované bez povolení střílet zvěř v křivoklátských lesích a z polí si brát „to, co jim patří“.
Kontakt s Prahou udržoval „městský ranhojič“ Štembera a novinové zprávy předčítal po
rakovnických hostincích kulhavý malíř pokojů Hovorka.35)
Když prý o svatodušní pondělí 12. června 1848 byla až do Rakovníka slyšet kanonáda z obležené Prahy, nevěnoval tomu nikdo pozornost. Prchající lidé však informovali
místní obyvatele a žádali je o pomoc. (Přes Rakovník prchal i J. V. Frič, ukrývaný několik
dní u Štembery.) Národní garda se hned druhý den vydala na pochod, avšak dorazila
jen do Nového Strašecí, kde už ji zastihla informace o dobytí Prahy. Změnu původního
plánu gardisté s nadšením oslavili ve strašeckých hospodách. „Dne 2. července t. r. dostalo
se rakovnické Národní gardě pochvaly od krajského úřadu za to, že se chovala tak loajálně
za pražských bouří!“ 36) Pro oba „organizátory“ však nastává nepříjemná doba: Štembera
se musí přestat věnovat veřejné činnosti a u „buřiče“ Hovorky se někteří dožadují jeho
uvěznění. Situace ve městě se natolik vyhrotí, že v roce 1851 odcházejí řemeslníci v čele
s Hovorkou z Měšťanské besedy a zakládají vlastní Měšťansko-řemeslnickou besedu.
V době Trojanova příchodu však toto napětí již povoluje. Trojan se stává členem Měšťanské besedy, kde je v letech 1864–65 na valné hromadě spolku zvolen za předsedu. Na
valné hromadě 7. července 1872 však z tohoto postu odchází, snad kvůli povodni, která
Rakovníku přinesla mnoho nových potíží (viz níže). 37)
První rakovnický notář
Po příchodu do Rakovníka bydleli Trojanovi na náměstí v podnájmu u Terezie Dienlové (čp. 19, dům zbořen r. 1892), krátce také na tzv. Staré poště (čp. 1). Boleslav Trojan se
ve svých pamětech zmiňuje, jaký rozruch vyvolalo mezi občany společné úsilí jeho otce
a rakovnického děkana Františka Štanglera, když tito pokrokáři navrhli městské radě
odstranit z náměstí velký dřevěný kříž, „postavený rotou Koniášovou“ . Při jeho kácení
prý paní Dienlová způsobila největší povyk, lehajíc si pod kříž se slovy, že by „podobné
neznabožství přivandrovalých cizáků [míněn Trojan] nepřežila“.38) Nevíme, do jaké míry to
otřáslo Trojanovou pověstí, nicméně někdy před r. 1866 se stěhuje s rodinou znovu, ten34
) Renner, Jan: Účast Rakovníka na událostech r. 1848. SOkA Rakovník, Renner Jan – osobní fond, neuspořádáno, strojopis. Renner mimo jiné ve svém příspěvku zdůrazňuje přínos A. P. Trojana pro Rakovník.
) Koníček, Josef: Rakovnický buditel MUDr. Matěj Dobromír Štembera. VMS 15, 1925, s. 17–46.
36
) Renner, Účast Rakovníka…
37
) Zápisky Měšťanské řemeslnické besedy v Rakovníku 1838–1909. SOkA Rakovník, f. Měšťanská beseda
rakovnická, neuspořádáno, kart. č. 3, kronika spolku, bez sign; Tamtéž, kniha č. 4, Kniha o schůzích výboru 1872–1883; Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník, vyd. Josef Novotný 1896,
s. 483.
38
) Trojan, B., I.
35
29
tokrát do Lubenské ulice
do domu Žida Michala
Perutze (čp. 49-51/I).
V přízemí si Trojan zařídil notariátní kancelář.
Temná místnost mu však
zhoršila zrak. Na silné bolesti očí si stěžoval příteli
J. Fričovi st. už v r. 1862,
musel nosit brýle a v sedmdesátých letech podstoupil náročnou operaci
očního bělma. 39)
Trvalo dlouho, než
Dům čp. 49-51/I v Trojanově ulici v Rakovníku, kde žil A. P. Trojan
úřady dořešily Trojanovu
městskou
příslušnost.
(foto autor)
Dne 14. října 1870 požádal magistrát hlav. města Prahy okresní hejtmanství a městský úřad v Rakovníku, aby ve
svých „populačních knihách“ zaznamenávali Aloise Trojana jako „příslušníka města Prahy,
za kterého je zde stále považován“ . Zaslané nótě bylo vyhověno.40)
Do své funkce rakovnického notáře nastoupil JUDr. Trojan v r. 1857. V úvodním
prohlášení seznámil obyvatele okresu s novým úřadem, krátce vysvětlil, v čem může
být c. k. notář lidem nápomocný. Při sepisování dědických pozůstalostí pak prokazoval
v rovném přístupu k majetným i chudým občanům poctivost a neúplatnost. Když byl
pozván k majiteli Nového mlýna k sepsání poslední vůle a zjistil, že umírající už není při
smyslech, odmítl rodinným příslušníkům závěť zfalšovat. Jindy při soupisu pozůstalosti
po neznámém žebrákovi nalezl v zásuvce jeho stolku velké množství platných obligací
a akcií v celkové hodnotě 130 000 zl. Vše spočítal za přítomnosti městského strážníka
a vyhledal překvapeného dědice a za svou práci odmítl jakoukoliv zvláštní odměnu.
V právnických záležitostech byl někdy ochoten zastupovat rolníky a chudé občany
zdarma. V tomto ohledu se mu podařilo zamezit bezcitnému počínání lichváře Tvrdého,
který na půjčkách pro rolníky a domkáře rychle zvyšoval úroky. Ve spolupráci se soudem
se Trojanovi podařilo připravit na něj lest a po vsazení do vazby ho donutit ke zrušení
všech vysokých úroků.41)
Boleslav Trojan vzpomíná na otcovu oblibu mezi lidmi: „A tak se stávalo, že hrnuli se
k němu jakoby k vlastnímu otci anebo k přímému soudci lidé ze všech stran nejen z povinnosti či v příčině úřední, ale neméně též zcela soukromě s naprostou důvěrou a oddaností.
A slovo jeho všestranně platilo.“ 42) JUDr. Trojan se stal váženým a vyhledávaným notářem.
39
) Herold, Bohuslav st.: Drobty vzpomínek na rakovnické domy a jejich obyvatele v XIX. a XX. století. Rakovník, MS 1938, s. 57, 73, 85; Trojan, B., III; LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Rukopisy.
) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, domovská příslušnost; Tamtéž, Popisná kniha obyvatel města
1870, bez sign. Při sčítání obyvatelstva 1. ledna 1870 byl Trojan původně zapsán mezi domácí. Až dodatečně byla poznamenána jeho pražská domovská příslušnost.
41
) LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Doklady; Trojan, B., II.
42
) Trojan, B., II.
40
30
Do rámce jeho pracovní činnosti spadalo i sepisování nájemních a obchodních smluv
a koncipování stanov rakovnických spolků či hospodářských institucí.43)
Jako prostředník mezi obcí a měšťany s várečným právem připravil 10. června
1867 obchodní smlouvu, na jejímž základě byla obnovena výroba piva v rakovnickém
pivovaru. Sto jedenáct rakovnických měšťanů vlastnících várečné právo tak vytvořilo
společenstvo, jehož majetkem se stal převedený rakovnický pivovar (čp. 68) a městský
pivovar v Senomatech. Oba původně vlastnila rakovnická obec, která si teď ponechala
podíl 25 % v každém z nich. „Za dosavadní právo […] obdrží rakovnická obec bezplatně
každý rok dvacet osm sudův piva dobrého obyčejného […].“ 44) Pro výstavbu a zahájení výroby v pivovaru zažádala městská rada o půjčku na 60 000 zl. u české Hypoteční banky
(zhruba třetinu splácela obec, zbytek várečníci). O výrobu a vedení pivovarů se staral
devítičlenný výbor, obměňující se po třetině jednou za rok. Dvě třetiny členů navrhovali
várečníci, městské zastupitelstvo vybíralo za své tři „údy výboru“ toho, „koho na ten čas
uzná za nejzpůsobilejšího a nejspolehlivějšího“. Výbor si volil předsedu, který měl mimo
jiné právo veta při nerozhodném hlasování. Koncem roku musel výbor uzavřít všechny
účty, které pak v lednu následujícího roku předložil ke schválení valné hromadě společenstva várečníků, složených většinou z rakovnických měšťanů. Takto rozsáhlý projekt
mohl notářsky koncipovat právě Trojan, protože neměl v Rakovníku žádná dědická práva. Přesto se ale dostal mezi várečníky jako zplnomocněnec Pavla a Josefy Valsových.45)
Celý notářský koncept je ukázkou Trojanovy precizní právnické práce, ve které pamatoval na mnohé detaily, ale zároveň dokázal vystihnout i podstatné záležitosti.
Ve své kanceláři zaučoval rakovnický notář mnoho mladých praktikantů. Jako advokátní koncipient zde od r. 1864 pracoval Antonín Pacák, nápadník a snoubenec Trojanovy dcery Milady. Na Pacákovu prosbu ukrýval Trojan v r. 1868 jeho bratra Bedřicha, který
byl stíhán za příliš vlastenecké projevy při převážení základního kamene Národního divadla.46) V Rakovníku působil Trojan jako notář až do r. 1880, kdy byl přeložen do Prahy.
Na jeho práci v Rakovníku navázal c. k. veřejný notář Čeněk Feyerfeil (1845–1920), který
zde působil až do r. 1891. V Praze se Trojan angažoval jako člen notářské komory a prezident českého notářského spolku.47)
Činnost v místních zastupitelstvech, okresním starostou
Od počátku šedesátých let se Trojan začal více zapojovat do městské politiky. Podařilo se mu vyřešit vleklý spor se zástupci knížete Fürstenberka z Křivoklátu, kteří zpochybňovali právo obce na pasení dobytka a sbírání suchého dříví v lesích kolem Rakovníka.
Město koupilo přes 300 měr lesa v blízkém okolí Rakovníka, a tím se definitivně vyvázalo
z této závislosti na Křivoklátu. Jako poslanec pomohl Trojan v r. 1861 tehdejšímu purkmistrovi MUDr. Josefu Královi prosadit stavbu silnic, které spojovaly Rakovník s Prahou,
43
) Stanovy spolku Hospodářsko-průmyslného v Rakovníku (1868), Stanovy občanské záložny pro krajinu rakovnickou (1872) a další (SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno).
44
) Trojan, A. P.: Autentické vyhotovení ze spisu notárního. SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno.
45
) Tamtéž. Podpisy všech várečníků jsou v tzv. „plné moci“ (z 2. 4. 1867), kterou svěřili várečníci výboru společenstva.
46
) Trojan, B., II.
47
) Mička, Ladislav: Kulturní tvář Rakovnicka II. Rakovník, Okresní muzeum a galerie v Rakovníku 1979, s. 288;
Ottův slovník naučný XXV. Praha, vyd. J. Otto 1906, s. 787.
31
Plzní, Karlovými Vary a Zbirohem.48) Ve dnech 11.–13. srpna 1864 byl zvolen do obecního
zastupitelstva a poté, co radní Václav Brejcha rezignoval na svou funkci, se stal členem
městské rady. Tuto funkci Trojan vykonával také v několika následujících volebních
obdobích. Ostatní kolegové v městském zastupitelstvu si brali příklad z jeho chování
a vystupování jako zkušeného politika. Během pracovních cest do Prahy zároveň vyřizoval úřední pohledávky městské rady. V roce 1868 přišel s peticí (vyhlášenou 15. února)
a návrhem na postavení železničního nádraží v Rakovníku. I když se podepsalo hodně
lidí, na realizaci vlastní stavby se muselo ještě několik let počkat. Trojan se nebál veřejně
podporovat tábory lidu, které se konaly v letech 1868–69 na zříceninách hradů Džbán,
Pravda a Krakovec. Na posledně jmenovaném se 29. srpna 1869 konala Husova slavnost,
kterou Trojan také podpořil.49)
Na základě zákona z 25. června 1864 byla v celých Čechách zakládána okresní zastupitelstva, a to jako samosprávné orgány, které měly převzít část činnosti dosavadních
c. k. okresních úřadů. Okresní zastupitelstvo, tvořené volenými zástupci měst, obcí
a velkostatkářů, se scházelo čtyřikrát do roka a plnilo funkci poradního a schvalovacího
orgánu. Z jeho středu byl volen starosta a šestičlenný okresní výbor. Odtud si starosta
vybíral svého náměstka. Výbor, scházející se pravidelně jedenkrát za měsíc, realizoval
konkrétní projekty, hospodařil s okresní pokladnou, sestavoval rozpočet a v protokolech o činnosti předkládal zastupitelstvu své návrhy.50)
Do rakovnického okresního zastupitelstva bylo 19. dubna 1865 zvoleno čtyřiadvacet zástupců z Rakovníka, 33 z venkovských obcí a 5 velkostatkářů. Prvním okresním
starostou se stal MUDr. Josef Král. Činnost zastupitelstva byla slavnostně zahájena
17. července 1865. Přesto se muselo čekat, než došlo k uzavření c. k. okresního úřadu
(4. srpna) a k vyklizení knihovny a „zadního pokojíku“ na radnici. Do poloviny roku 1866
přebíralo zastupitelstvo spisy a správu okresních silnic.51) Rázem však bylo postaveno
před nový úkol: vypořádat se s prusko-rakouskou válkou. V červenci a srpnu 1866 táhlo
přes Rakovník několik pruských vojsk. Trojan se tehdy postaral o to, aby nedošlo k žádným potyčkám a nedorozuměním. Dne 23. srpna bylo okresní zastupitelstvo vyzváno
ke sbírkám na pomoc okresům postiženým válečnými událostmi. Okresní starosta Král
sbírku vyhlásil 20. září t. r. a během září a října přicházely z obcí různé dary v podobě
finančních částek nebo pytlů s obilím. Protože bída v postižených oblastech přetrvávala,
vyzýval Král k podobné „sbírce pro své krajany a bratry“ znovu v dubnu 1867.52) Přátelé
Alois Trojan a Josef Král spolu v této době často diskutovali o politice a o česko-rakouském vyrovnání, které Češi očekávali za svoje loajální postoje během války s Pruskem.
Proti nevyrovnaným volbám do říšské rady (březen 1867) protestovali Rakovničané ještě
dříve než celá česká politika na zemském sněmu. Dne 1. dubna 1867 sepsali okresní starosta Král a A. P. Trojan „Osvědčení“, vlastně deklaraci, ve které se jasně požaduje zrovno48
) Levý, s. 403–404; Spalová, Kamila: Biografie. In: Renner, Jan: Popis politického a školního okresu rakovnického. Vyd. vlastním nákladem 1902, s. 384. 1 míra = 1918 m2.
49
) Levý, s. 405, 408, 449; SOkA Rakovník, Trojan A. P. – osobní fond. Tato slavnost probíhala k výročí 500 let od
narození Jana Husa.
50
) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Jednací řád pro Okresní zastupitelstvo v Rakovníku. Tento řád
koncipoval v r. 1881 A. P. Trojan.
51
) Feyerfeil, Čeněk: Pět a dvacet let činnosti a snažení samosprávného okresu rakovnického (1865–1890).
Rakovník, OkZ Rakovník 1891, s. 7–11.
52
) Trojan, Boleslav: Dodatek. SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 2.
32
právnění české národnosti v rámci Rakouska. Tuto petici podepsalo na 130 představitelů
a známých obyvatel města.53)
Koncem r. 1867 si Josef Král stěžoval na nemoc, na jaře r. 1868 se proto nechal zastupovat ve funkci a v dalším volebním období už nekandidoval. V nových volbách na
sklonku roku 1868 byl okresním starostou zvolen JUDr. Alois Pravoslav Trojan. Po složení
slibu na místodržitelství v Praze se nové okresní zastupitelstvo sešlo 8. srpna 1869 na
první schůzi. V tomto období byl založen spolkový rolnický cukrovar, stavěla se okresní
silnice do Petrovic a Kounova. Trojanovi se podařilo sjednat smlouvu s „nákladnictvem
horní společnosti Moravie“ o vysušení „velkého rybníka“, udržování hrází a o stavbě
kamenného mostu. Smlouvu schválilo 7. prosince 1870 okresní zastupitelstvo. Také
probíhalo jednání mezi městem a Buštěhradskou dráhou o stavbě železnice z Lužné do
Rakovníka.54)
Hospodářství a podpůrná činnost
V Rakovníku se průmysl začal rozvíjet od 60. let 19. století. Menší podniky, jako Maxova huť na litinu, Horní společnost sv. Vojtěcha nebo olejárna, nedokázaly dlouho čelit
konkurenci zakládaných velkopodniků. Kromě obnoveného pivovaru a Spolku hornictva a pokladnice bratrské Moravie byl 10. května 1868 ustanoven Hospodářsko-průmyslový spolek pro krajinu rakovnickou. Okresní starosta Trojan připravil návrh i stanovy
spolku a byl na první, zakládající valné hromadě zvolen za „hlavního ředitele“. Prvním
jednatelem se stal profesor hospodářských nauk na rakovnické reálce Antonín Červený.
Jejich cílem bylo rozvíjet hospodářské poznatky, navštěvovat jiné závody, pořádat přednášky a účastnit se krajských hospodářských výstav. Spolek se vnitřně členil na různé
odbory: rolnický, lesnický, průmyslový, učitelský a besední. Když se zjistilo, že v Rakovníku jsou vhodné podmínky pro pěstování cukrové řepy, postavil spolek v r. 1870 rolnický
cukrovar.55)
V r. 1863 byla v Rakovníku založena občanská záložna, která měla zájem na spolupráci s hospodářským spolkem. Stanovy záložny připravil v r. 1872 dr. Trojan, jenž působil
zároveň jako její první starosta. Mnoho občanů nemělo dlouho důvěru svěřit této instituci své peníze. V r. 1869 se proti tomu bouřili okresní cestáři, kteří sem museli povinně
odvádět částky na penzijní fond. Trojan jim proto v r. 1870 částečně povolil vybrání určitého obnosu „na přilepšenou“. Teprve když si záložna získala větší důvěru i u rolníků, začala prosperovat. Později se však dostala do finanční tísně, její vliv postupně upadal, až
byla v r. 1886 zlikvidována. Neúspěšný byl také pokus o zřízení spolku Oul (1868), který
se snažil nakupovat levnější potraviny, především pro dělníky. Spolek zanikl v r. 1874. 56)
Městská knihovna, založení Sokola
Městská knihovna v Rakovníku (založena r. 1841) se v době příchodu Trojana do
města nacházela v prostorách Měšťansko-řemeslnické besedy v hostinci U Černého orla
53
) LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Doklady. Této petice, kterou podáváme v plném znění v příloze, si
Trojan velmi vážil. Viz Trojan, B., II.
54
) SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart. č. 1; Feyerfeil, s. 13–14; Švarc, František: Rakovnicko na přelomu 19.
a 20. století. VMS 39, 2001, s. 39.
55
) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno; Levý, s. 454–455.
56
) Tamtéž; Levý, s. 479; SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart. č. 1.
33
(čp. 122). Osmnáctého července 1857 vypukl na severní straně náměstí požár. Směrem
od Kamenné ulice na západ hořely střechy sedmi domů, vznítila se také lékárna dr. Veltrubského (čp. 121). Boleslav Trojan nám celou událost podává velmi dramaticky. Jeho
otec se prý dlouho nerozmýšlel a spolu s tesařským mistrem Lankusem vběhl na půdu
hostince U Černého orla, jehož střecha už začínala hořet. Když se strhával krov, tesař se
prý oháněl sekerou tak zuřivě, až Trojanovi vyrazil tři přední zuby. Ten však nedbal na
úraz a s nasazením pracoval dál, dokud nepřišli ostatní lidé na pomoc. Jisté je, že stržením krovu střechy se podařilo požár rychle uhasit. 57) Zachráněná knihovna byla uložena
nejprve v domě Františka Hovorky (čp. 162) a od r. 1861 v budově radnice. Spory mezi
besedou a Hovorkou vyřešila v r. 1863 městská rada ustanovením knihovního výboru.
V r. 1864 byl jeho předsedou zvolen Trojan. O rok později se knihovna musela přestěhovat z prvního patra radnice do přízemí, aby uvolnila místnosti pro okresní zastupitelstvo.
Trojan tehdy vymohl knihovně nový nábytek pro lepší uložení jejích svazků. Mezi další
mecenáše rakovnické knihovny patřil například i Julius Grégr, který jí v roce 1870 věnoval třetinu svých „sněmovních diet“ (22 zl. 66,6 kr.).58)
V Praze se od r. 1861 postupně rodí Sokol. Nejprve proběhl návrh na česko-německý
oboujazyčný tělocvičný spolek. Když však Němci zřídili spolek vlastní, vypracoval Miroslav Tyrš se svými spolupracovníky stanovy pro Tělocvičnou jednotu pražskou (název
později změněn na Sokol pražský). Spolek byl založen 16. února 1862. Alois Pravoslav
Trojan, který se osobně znal s Tyršem, pozval v r. 1863 příslušníky pražského Sokola
na výlet do Rakovníka. Boleslav Trojan ve svých pamětech vzpomíná, jak 15. srpna t. r.
k večeru vstoupilo asi 300 sokolů za zvuku polnice do města a mnozí občané se báli, že
se jedná o Národní gardu. Až po Trojanově slavnostní řeči z pavlánu na radnici se lidé
trochu osmělili. Na Sekyře vyvalili sudy piva a sokolům ochotně nabídli přenocování.
Jenom u Trojanů bylo ubytováno asi 20 bratrů.59) Také myšlenku na založení místního
Sokola v Rakovníku se snažil Alois Pravoslav Trojan podnítit, a to v roce 1869. Navázal na
již zmíněné tábory lidu konané na hradech Džbán (1868) a Pravda (1869) a na slavnost na
Krakovci (500 let od nar. J. Husa). O samotné založení spolku se však postarali jiní obětaví
lidé. Na valné hromadě 25. července 1869 byl ustaven Tělocvično-hasičský spolek Sokol.
Toto spojení, které nebylo při zakládání těchto organizací vůbec ojedinělé, si vymohla
městská rada z důvodu absence hasičského sboru ve městě (v r. 1873 se obě části oddělily). Trojan se sice členem Sokola nestal, ale přesvědčoval ke členství všechny své mladší
kolegy. Také je jmenován mezi prvními nejzasloužilejšími rakovnickými sokoly.60)
Osudy Trojanovy rodiny
Alois Pravoslav Trojan se snažil dobře pečovat o svou rodinu a správně vlastenecky
vychovávat své děti. Avšak i jeho syn Boleslav ho trochu kritizoval: „[Dovedl] zapomenouti na sebe i na svou rodinu pro blaho svých bližních, svých rodáků, své vlasti, celého lidstva!“ 61) Právě v době dospívání dětí byl velmi zatížen politickou prací, kvůli které musel
57
)
)
59
)
60
)
61
)
58
34
Trojan, B., III. Knihovna tehdy vlastnila přes 900 svazků. Po požáru chybělo pouze 16 knih.
SOkA Rakovník, Grégr Julius – osobní fond; Levý, s. 481.
Trojan, B., II; Bělina a kol., Dějiny Prahy II, s. 259–260.
125 let rakovnického Sokola 1869–1994. Rakovník, TJ Sokol Rakovník 1995, s. 3, 4, 15.
Trojan, B., II.
často jezdit do Prahy. Některé nedůslednosti se později na jeho dětech projevily, avšak
trpké životní osudy celé rodiny nijak nezavinil.
Trojanova dcera Milada byla zasnoubena s Antonínem Pacákem, jednatelem rakovnického Zpěváckého spolku. Na spolkovém plese v prosinci 1867 se při čtverylce
nachladila a dostala zápal plic. Pro utišení bolesti jí MUDr. Josef Král podával morfium.
Její zdravotní stav se však vůbec nelepšil, 15. prosince 1867 zemřela.62) Na rakovnickém
hřbitově jí byl postaven hrob se sochou anděla a s vytesaným nápisem: „Zde odpočívá
Milada, spanilá dcera Dra Pravoslava Aloise Trojana, narozená v Praze 11. září 1844, zesnula
15. prosince 1867.“ Pro celou rodinu to byla velká tragédie. Matka Amálie a sestra Olga
nevydržely bez újmy takovou psychickou zátěž. Trojanova manželka skoro přestala
vycházet z domu, protože byla často nemocná. Zemřela 29. dubna 1876 ve věku 61 let
a byla pochována na rakovnickém hřbitově k dceři Miladě a synu Lidumilovi. Olga se
stala slabomyslnou a nikdy se už nevdala.63)
Svědkem této nešťastné události byla Zdeňka Havlíčková (1848–1872), která bydlela
u Trojanů od května 1867. Trojanův syn Boleslav se znal se Zdeňkou už od svých studií
na nižším Akademickém gymnáziu v Praze a dobře jí rozuměl, když na adresu svých poručníků a lidí, kteří uspořádali „Národní loterii pro Zdeňku Havlíčkovu“ (1862), pronesla
tato slova: „Kdyby si mne nikdo nebyl povšimnul, byla jsem svou a snad šťastnou; co se mne
však národ ujal, nezachovám se v ničem nikomu a každý by mne chtěl poručníkovati.“ 64)
Teprve zde v Rakovníku prý prožila několik šťastných let. Alois Trojan ji přivezl z Prahy
od Františka Augusta Braunera, který nebyl spokojen s její vážnou známostí s hrabětem
Václavem Kounicem ani se Zdenčiným flirtováním s jedním polským důstojníkem. Zdeňka však zůstala věrna Kounicovi, který ji v Rakovníku navštívil. V červenci 1870 se musela
vrátit k Braunerům do Roztok u Prahy.65)
Oba Trojanovi synové navštěvovali vyšší reálku v Rakovníku. Lidumil zde studoval
v letech 1861–67, Boleslav sem přešel v r. 1866 z Prahy do poslední šesté třídy. Otec se
jich před profesory zastával, když je s sebou bral na zakazované plesy Zpěváckého spolku nebo na tábory lidu. Po úspěšném absolvování reálky studovali oba bratři na české
polytechnice (Boleslav vodní a silniční stavitelství a Lidumil chemii). Během studií se
začali angažovat v kulturním životě Rakovníka. Boleslav hrál o prázdninách ochotnické
divadlo v hostinci U Beků. Výtěžek z některých her byl použit na postavení pomníku
pro zemřelého přítele, básníka Václava Kropáčka. Tento romantik – máchovec – zemřel
v mladém věku r. 1864 na souchotiny.66) V r. 1869 založili Josef Čipera, Julius Županský
a bratři Trojanové studentský spolek Vesna a 19. září t. r. byl na náměstí před domy čp.
62
) Podle vyjádření primáře MUDr. Jiřího Vlka zřejmě udělal MUDr. Král vše, co bylo v jeho silách, protože
použil na svou dobu nejlepší a jediný možný prostředek k léčení a ke zklidnění bolestí při zápalu plic.
63
) Trejbal, Václav: Vzpomínka na Dra Aloise Pravoslava Trojana. RN 4, 1933, č. 6, s. 3; Eichinger, Zdeněk: Vzpomínky na minulost I. VMS 34, 1996, s. 26; Trojan, B., I–II.
64
) Trojan, B., II; Seznam darů k Národní loterii pro Zdeňku Havlíčkovu. Praha 1862. Z dnešního pohledu se
akce jeví jako sběr nepotřebných věcí z domácností českých vlastenců.
65
) LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Korespondence, dopisy mezi Braunerem, Trojanem, Havlíčkovou
a Kounicem; Herold, Bohuslav: Zdeňka Havlíčková v Rakovníce. RN 4, 1933, č. 38, s. 2–3; Renner, Jan: Zdeňka Havlíčková v Rakovníku. VS 8, 1938, č. 8, s. 93–95; Janata, Jaroslav: Dcera národa. Rozvoj 11, 1972, č. 4, s. 2;
Mička, s. 291–292. Dále viz pozn. č. 152.
66
) Pomník postavený až v r. 1871 stojí na rakovnickém hřbitově. Eichinger, Zdeněk: Vzpomínky na minulost II.
VMS 35, 1997, s. 32; Koníček, Josef: Zapomenutý básník. Rakovník, MS 1930, VMS 19, 1929, s. 41–56; Herold,
s. 97–98.
35
54 a 55 slavnostně rozvinut prapor spolku, který vyšívala matka obou studentů Amálie
Trojanová spolu se Zdeňkou Havlíčkovou. Spolek si dal za úkol pořádání přednášek, divadelních her a zakládání knihoven. Za čestné členy byli v r. 1870 přijati bratři Grégrové,
díky nimž se zřídily knihovny v Kněževsi, Senomatech, Rousínově, Skřivani a ve Slabcích.
V dalších letech zájem o tento omladinářský spolek slábl, protože se v něm angažovalo
málo studentů. V roce 1876 musel být rozpuštěn, avšak hned v dalším roce vznikl spolek
nový – „Krakovec, spolek akademiků z Rakovníka a okolí“. Jedním z mnoha zakládajících
členů byl i Trojan, kterému v r. 1881 spolek udělil hodnost prorektora krajinských sjezdů.67)
Jak jsme výše naznačili,
Trojanovu rodinu postihlo
brzy po smrti Milady další
neštěstí. Devatenáctiletý Lidumil si 9. dubna 1871 vzal
dobrovolně život. „Otrávil
se z nešťastné lásky, nad Bělidlem u pěšiny vedoucí na
hřbet Pavlíkovských vršků.“ 68)
Boleslav podnikl v letech
1871–72 cestu do Spojených
států amerických, kde pracoval na úpravě řek a zavlažování polí. Jako člen Sokola
pražského se v USA podílel
na založení tří sokolských
jednot. Po návratu vstoupil
v r. 1872 do kanceláře zeměTrojanův dopis starostovi Rakovníka Janu Heroldovi z 10. břez- dělského technika Václavíka,
po jehož smrti v r. 1873 zde
na 1872 (SOkA Rakovník)
převzal řízení.69) Boleslav
a Olga Trojanovi (stejně jako Z. Winter) přispěli v r. 1873 svými básněmi do almanachu
Ruch, vydaného k 100. výročí narození J. Jungmanna.70)
Jak ještě uvidíme později, pečoval Alois Pravoslav Trojan také o úpravu a zkrášlení
celkové tváře Rakovníka. To bylo ostatně v zájmu všech radních. V sedmdesátých letech
existoval totiž „odbor pro upravení a ozdobení či okrasu okolí města“, jemuž předsedal
tehdejší starosta Jan Herold. V souvislosti s přibýváním dopravy se rozšiřovala Nádražní
ulice, kde nové silnici překážel dům čp. 5, jehož vlastník zemřel bez dědiců. Jan Renner
67
) Herold, s. 100; Levý, s. 487; SOkA Rakovník, f. Akademický spolek Krakovec v Rakovníku, kart. č. 3. Trojan
spolku věnoval svůj spis Rovnoprávnosť v úřadech soudních. Ten se však během čtyř let ztratil. Trojan se za
akademické spolky zasazoval také v r. 1888 jako říšský poslanec.
68
) Lidumil byl pochován vedle své sestry Milady (Eichinger, 1996, s. 26; Trejbal, s. 3).
69
) Trojan, B., II; Ottův slovník… První sokolská jednota byla založena v Racine (stát Wisconsin), druhá v Cedar
Rapids (Iowa) a třetí v Clevelandu (Ohio).
70
) Ruch, almanach omladiny českoslovanské, sv. 3. Uspoř. J. Dürich, J. Kálal a J. R. Nejedlý. Praha 1873; Winter,
Zikmund: Paměti ze života dvou přátel. Ed. V. Brožová, Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1996, s. 48.
36
ve své knize Rakovník XIX. století uvádí, že při dražbě neměl o dům nikdo zájem, ač Trojan
zdůrazňoval občanům prospěšnost takové koupě pro město, které mohlo dům odkoupit až od konkrétního majitele. Nakonec se v roce 1870 rozhodl koupit problémový dům
sám a za kupní cenu 2500 zl. jej nabídl městu. Zastupitelé však najednou přestali mít
o koupi domu zájem, avšak když se v příštím roce rozšiřovala Nádražní ulice, byli rádi, že
jim Trojan prodal část kýženého pozemku, a to za 1000 zl. Když později Trojan celý dům
upravil a prodal za 5000 zl., bylo mu z mnoha stran vyčítáno, že se na úkor Rakovníka
obohatil. Nadále však inicioval úpravu města, například v březnu 1872, kdy připomínal
starostovi Janu Heroldovi svolání potřebného „odboru pro úpravu okolí rybníka Sekyra“.
Kdo mohl tušit, že za necelé tři měsíce přijde celá tato práce vniveč a s úpravami se bude
začínat znovu.71)
Velká povodeň v Rakovníku dne 25. května 1872
Povodeň v Čechách
Dříve než se začaly na řekách stavět přehrady a koryta byla upravována, lidé v Čechách si zvykli na každoroční jarní povodně. S těmito přírodními katastrofami se počítalo, a tak mosty i koryta řek a potoků byly zpevňovány. Ze zkušenosti si lidé své příbytky
nestavěli v místech, kam se mohla rozlévat voda. Avšak na stoletou vodu, která nepřišla
z roztálého sněhu, ale z velké průtrže mračen na konci května, nebyl připraven nikdo.
Na tuto velkou přírodní katastrofu lidé dlouho nezapomněli. Dosvědčuje to i úvodní
citát převzatý z brožury Hrůzná povodeň v Čechách, vydané nákladem Jana Spurného:
„Nešťastná vlasti má, jak mnoho musíš trpěti!“ 72)
V sobotu 25. května 1872 se přes celé Čechy přehnala bouře, spojená s velkou průtrží
mračen. Nebe se rychle zatmělo a silné lijáky byly střídány blesky a někde i kroupami.
Bouře postupovala směrem od západu, v Žatci začala už po poledni, jinde většinou ve tři
hodiny odpoledne.73) Pomalu se posouvala po celém území, nejvíce však zasáhla střední
a západní Čechy (Mže, Berounka, Vltava, Labe, Ohře), ale například i Náchodsko (Metuje). Právě v korytech těchto řek i potoků se začala silně zvedat hladina vody, na mnoha
místech došlo k pustošivým povodním. Celkově bylo zasaženo asi 80 čtverečních mil
(tj. asi 4400 km2).74) Hráze rybníků byly strženy, voda zatopila mnoho osad a divoký
proud pobořil mosty a železniční viadukty a odnesl dřevěné domy, kůlny a nářadí. Ve
vodních vírech utonulo mnoho lidí. Když už voda opadla, zůstalo ve městech a na vesnicích hodně bláta a naplaveného dříví. Z polí se odplavila úrodná půda, mnoho chmelnic
bylo zbořeno.
Do Prahy přišla velká voda až 26. května ve dvě hodiny v noci, začala se rozlévat do
ulic a odnesla hodně vorů a lodí. Celková škoda byla odhadována na 2 miliony zl. Nejví71
) Renner, Jan: Rakovník XIX. století. Rakovník, MS 1931, s. 32; SOkA Rakovník, Trojan A. P. – osobní fond, Trojanův dopis starostovi města z 10. 3. 1872.
72
) Hrůzná povodeň v Čechách na den nejsvětější Trojice Boží, tj. dne 25. a 26. května 1872. Vypravování strašných událostí dle zpráv nejčelnějších časopisů. Praha, vyd. Jan Spurný 1872, s. 1, autor neuveden.
73
) Zhoubná povodeň v Čechách dne 25. a 26. května 1872. Původní vyobrazení míst a budov, které povodní
největší škodu utrpěly, od malířů Františka Chalupy, Eduarda Herolda, Antonína Gareise a Ferdinanda Zelinky, vyňata jsou ze Světozora. Praha, vyd. František Skrejšovský 1872, s. 1, autor neuveden.
74
) Čtvereční zeměpisná míle představuje přibližně 5500 hektarů.
37
ce bylo postiženo Podskalí, velké naplaveniny zacpaly průtok u Karlova mostu.75) Větší
škody přinesla povodeň na venkově, v okresech Smíchov, Zbraslav, Beroun, Křivoklát,
Rakovník, Kralovice, Rokycany, Zbiroh, Hořovice, Podbořany a Žatec. Vydatné lijáky zaznamenaly okresy Karlín, Velvary, Manětín, Jesenice a Žlutice. Úplně největší katastrofu
zažila obec Velká Holedeč (okr. Žatec, asi 500 obyv.), kde z celkového počtu 80 domů zůstalo stát pouhých osm.76) V Praze byla zavedena statistická kancelář – „Ústřední komitét
král. hlav. města Prahy ku podporování povodní v Čechách poškozených“. Jeho zaměstnanci jezdili po okresech a sepisovali škody. Okresní výbory vypracovávaly podrobné
výkazy a zasílaly výsledky do této kanceláře. Statisticky se zaznamenával přesný soupis
škod velkostatkářů i menších statků (na staveních, movitostech, pozemcích, plodinách
a průmyslových závodech).77) Povodeň značně poškodila také okresní silnice, které se
nacházely ve správě a údržbě okresních výborů.
Výše škod se zaznamenala pouze ve třinácti nejsilněji postižených regionech (z uvedených oblastí tak nemáme údaje pro okresy velvarský, karlínský a žlutický). Největší
škody způsobila Střela a Berounka v kralovickém okrese (přes 1 milion zl.), velké škody
byly způsobeny také v berounském, hořovickém a křivoklátském regionu (přes 800 000
zl.) a dále v okresech Rakovník, Podbořany, Zbraslav a Žatec (cca 600 000 zl.). V ostatních
okresech nedosáhly škody takových hodnot. Celkové vyčíslení se vyšplhalo na 7 178 089
zlatých 83 krejcarů.78) Tyto oblasti spadaly do větších správních celků – do sedmi okresních hejtmanství. Povodeň tedy nejvíce zasáhla povodí Berounky (s Rakovnickým potokem a Střelou).
Okresní výbory a také čeští poslanci požádali vládu o finanční pomoc pro postižené
obce a okresy. Už začátkem června 1872 přijala vláda návrh „Zákona o podpoře povodní
postižených v Čechách“, podle něhož poskytovala půjčky na postavení okresních silnic
a na opravy obecního jmění. Tyto nezúročitelné zálohy mohly být (pod dohledem obcí
a okresních výborů) poskytnuty také jednotlivcům. Splácení půjček se stanovilo od
1. ledna 1875 na dobu 10 let. Podle tohoto návrhu by vláda české zemi udělila podporu
500 000 zl., navíc mohla vypisovat státní obligace. Říšská rada ve Vídni přijala 10. června
1872 tento zákon s dodatkem poslance Pergra, kterým se zvyšovala ve prospěch české
země výše státní půjčky na 1 milion zlatých.79) Půjčky poškozeným lidem byly udělovány
ještě v roce 1873.
Povodeň na Rakovnickém potoce
Zde se velká bouře spustila nejprve na jesenickém okrese. Během celého tragického dne (25. května 1872) zde bylo větrné a chladné počasí, obloha se zatáhla. Asi ve tři
hodiny odpoledne se na chvíli oteplilo, spustil se prudký déšť a do půl hodiny se domy
v Petrohradě u Jesenice ocitly pod vodou. Petrohradské panství, náležející tehdy hraběti
75
)
)
77
)
78
)
Světozor 6, 1872, č. 23, s. 274, 269 (vyobrazení pořízené Edvardem Heroldem).
Zhoubná povodeň v Čechách…, s. 2; Světozor 6, 1872, č. 24, s. 282.
Zhoubná povodeň v Čechách…, s. 140.
Podrobné vyčíslení škod viz Zhoubná povodeň v Čechách…, s. 118–140. Přehled celkových škod ve
13 okresech: Kralovice – 1 203 528 zl., Beroun – 884 888 zl. 44 kr., Hořovice – 882 761 zl. 7 kr., Křivoklát
– 812 591 zl. 21 kr., Rakovník – 653 631 zl. 71 kr., Podbořany – 629 128 zl. 50 kr., Zbraslav – 590 089 zl. 37 kr.,
Žatec – 587 793 zl. 39 kr., Jesenice – 362 594 zl. 30 kr., Zbiroh – 329 395 zl. 15 kr., Manětín – 151 192 zl., Rokycany – 91 891 zl. 19 kr., Smíchov – 36 395 zl. 50 kr.
79
) Světozor 6, 1872, č. 23, s. 271; č. 24, s. 283. Proti dodatku hlasovali především polští poslanci.
76
38
Jaromíru Černínovi z Chudenic, utrpělo citelné škody (celkem 56 993 zl.). Snad nejvíce
byla poškozena jeho parní pila pod Jistebnem. Stroje se zničily, dřevěné části odnesla
voda a pod zdmi, které se zřítily, našlo smrt několik lidí. Mezi nimi i správce pily N. Heliček z Jindřichova Hradce.80) V jesenickém okrese strhla voda hráze osmnácti rybníků,
z toho dvanáct jich patřilo hraběti Černínovi. Nápor přicházejícího proudu nevydržely
ani čtyři rybníky pod Oráčovem. Před Šanovem vzal za své Malcovský mlýn – voda zde
pobořila dvě hospodářská stavení, dvě stodoly a odnesla stáj i s pěti kusy dobytka.81)
V Senomatech u Rakovníka začalo pršet asi v pět hodin odpoledne. Voda odnesla most
i celý dům a stodolu Jana Vostrého, který musel spolu se svou manželkou Ludmilou
a sousedy Musilem a Pickartem přečkat noc na stromech. Celkem bylo zbořeno asi šestnáct stavení a Davidův mlýn, nacházející se po proudu potoka pod městysem.82)
Petrovice sice neleží na Rakovnickém potoce, avšak náhlý příval kolem páté hodiny
odpoledne musel, jak dokládá dobová publicistika, velmi překvapit zákazníky hostince
u Tomáše Pastora: „Největší proud vody hnal se z lesa a vrhl se na hostinec pana Tomáše
Pastora. Lidé tam se nacházející hleděli zpočátku vodu ucpati, aby do stavení nevnikla, hnedle ale ustali od marného svého usilování a byli pak rádi, že se životem utekli. V hostinské
místnosti stála voda přes tři lokte zvýší. Proudy sem neustále praly, až si prolomily průchod
v průčelní zdi, načež na sousední stavení se hnaly. Hostinec stal se tak téměř neobyvatelným.
Voda odnesla všecko, co na dvoře bylo, a schvátila tak také chlévy s sebou.“ 83) Pod vesnicí
byl na petrovickém potoce zničen mlýn pražského měšťana C. B. Šimka, který měl v té
době pronajatý pan Klatovský. Ve Hředlích, které leží na Lišanském potoce, způsobila
povodeň krátce po čtvrté hodině odpoledne snad největší katastrofu – 29 mrtvých, odplavené statky a skoro celá vesnice pobořena.84)
Potopa v Rakovníku
V Rakovníku už od rána silně svítilo slunce a bylo velké dusno. Kolem druhé hodiny
odpoledne se setmělo, z jihu a severozápadu se přihnala mračna a spustil se déšť, který
se neustále stupňoval. Po několika hodinách se zmírnil, ale krátce před šestou hodinou
se západně od města mračna protrhla a na Rakovník se od Senomat valila velká voda.85)
Alois Pravoslav Trojan prý tou dobou ještě pracoval ve své notariátní kanceláři v Lubenské ulici. Náhle k němu vpadl tesařský mistr Lankus, který opravoval dřevěný most
vedoucí přes potok z Lubenské ulice ven z města. Udýchaný sděloval přerývaným hlasem, že se na město žene „hotová potopa světa“. Na mostě, kam Trojan i Lankus doběhli,
a u stavidel pod Panským mlýnem se mezitím shromáždilo mnoho občanů. Směrem od
Senomat se údolím, širokým 100 až 200 metrů, hnala vysoká zpěněná vlna.86) Na vzdálenost půl hodiny cesty byl slyšet ohromný hukot a syčení vody. Postávající lidé si uvědomili přicházející katastrofu a chtěli se pokusit zabránit vodě, aby nesmetla malé domky
na Lubenském předměstí. Trojanovo energické a pohotové zareagování lze pro ilustraci
80
)
)
82
)
83
)
84
)
85
)
86
)
81
Světozor 6, 1872, č. 34, s. 398.
Světozor 6, 1872, č. 25, s. 294, 298.
Světozor 6, 1872, č. 28, s. 320.
Levý, s. 408.
Zprávy o výšce vodní vlny se liší v literatuře i v pramenech. Malec ve své kronice udává asi půl sáhu
(tj. zhruba 1 metr), Boleslav Trojan ve svých pamětech uvádí 2 až 3 metry, což není pravděpodobné.
39
doložit z pamětí jeho syna Boleslava: „A již byl otec mocen úplně
zas svých smyslů a v předtuše i ve
vědomí hrůz nejbližšího okamžiku vykřikl hromovým hlasem ke
všem zatím se na mostě nashromáždivším četným sousedním
měšťanům a dělníkům, vesměs
do němoty strnulým: Za mnou,
přátelé! Motyky, lopaty, sekery,
páky – co kdo máte a probůh
rychle za mnou! […] Ženy a děti
prchněte na náměstí a všickni
muži s [pracovním] nádobím ke
mně!“ 87)
Rakovnický most ve směru na Lubnou po povodni r. 1872
Na „dolejší“ Sekyře začalo
asi padesát mužů horlivě překopávat zvýšený silniční násep, který vedl přes potok nad malým mostíkem. Jejich práce
však byla marná, protože se jim stejně nepodařilo prokopat tak hlubokou strouhu, aby
odváděla vodu z předměstí. Koryto potoka bylo pro časté přívaly obehnáno hrázemi.
Ty ale samozřejmě nápor proudu nevydržely, a voda se začala rozlévat přes vysoké břehy.88) Jeden proud zatopil mnoho domů na Plzeňském předměstí (za mostem po pravé
straně potoka). Poblíž mostu byl pobořen domek Karla Beka. Nejtragičtější osud však
potkal hřebenáře Václava Štemberu. Jeho domek i celou rodinu sebrala voda a unášela
je po proudu potoka. U zahrady pana Županského se dům rozpůlil. Na jedné stěně plula
Štemberova manželka, její vnučka a služka. Dítě utonulo někde u cukrovaru, ženy, plující
dál, však nalezly ve vlnách smrt. Zesnulá paní Štemberová byla nalezena až u Pustovět.
Hřebenář Štembera doplul do zahrady paní Županské, kde se zachytil větve stromu
a musel tam zůstat až do rána. V Šalamounce byly domy zatopeny až po strop. Asi sto
lidí, kteří se zrovna nacházeli na předměstí za potokem, muselo na noc zůstat v hospůdce u sv. Blažeje.89)
Druhým proudem se od Panského mlýna hnala voda na dům a zahradu dr. Krále.
V chlévech se mu utopilo patnáct kusů hovězího dobytka. Do jeho zahrady se svalila
část jižních městských hradeb. Naproti strhl proud vody roh jednopatrové Rádlovy kovárny od střechy až po přízemí. Rodina kováře musela celou noc strávit na půdě. Velká
voda úplně poničila také Trojanovu zahradu. Poblíž Králova domu stávala letní restaurace Hynka Dienla, v níž se zřítila zeď a stoly odplavaly. Podobně dopadl hostinec pana
87
) Trojan, B., II.
) Zhoubná povodeň v Čechách…, s. 6; Levý, s. 408. František Levý udává celkovou výšku břehů 5,20 metru.
89
) Šalamounka – malá městská čtvrť – se tenkrát nacházela na pravé straně potoka. Po přenesení koryta se
ocitla na levé straně. Dnes vedle těchto malých domků stojí sokolovna.
Herold, s. 90; Světozor 6, 1872, č. 25, s. 294; Hovorka, František: Zaznamenání těch znamenitějších dějin
v král. městě Rakovníku ve 14., 15., 16., 17., 18. a 19. století přihodilých, s. 161. SOkA Rakovník, Hovorka
František – osobní fond, neuspořádáno, rkp.; Malec, Ferdinand: Rakovnická kronika 1892–1900, s. 260.
SOkA Rakovník, Malec Ferdinand – osobní fond, neuspořádáno, kart. č. 1, rkp. bez názvu. V kronice byly na
přelomu 19.–20. století sepisovány události od r. 1800.
88
40
Šnajdra a vila paní Županské. Zcela poničeny byly zelinářské zahrady pana Táborského
a Karla Krejzy. Voda vzala hráz Trávnického rybníka a také nově zřízený park na Sekyře
zpustošila a zanesla bahnem a kládami. Proud s sebou strhl také domkářku Annu Bláhovou a její dvě dcery. Šestiletou Marii zachránil tesařský tovaryš Regal, tříletou Františku
stačila Bláhová ještě vysadit na strom. Malá holčička spadla, ale naštěstí se o košilku zachytila větve stromu. Usedavý pláč přivolal studenta Vladimíra Tomšů s lucernou, který
malé dítě šťastně zachránil. Domkářka Bláhová se však utopila.90)
Žulové pilíře Lubenského mostu (postaven
1859) byly rozdrceny,
samotný most ale zůstal
na svém místě, pouze se
prohnul a poklesl. Daleko
hůř dopadl viadukt Buštěhradské dráhy, který byl
postaven nedlouho před
povodní. Most, stojící na
betonových pilířích, postavila společnost pouze
dřevěný, město totiž,
přestože požadovalo železnou konstrukci, nemělo potřebné 4000 zl. na
Železniční most Buštěhradské dráhy u Rakovníka po povodni
její přestavění. Zároveň
r. 1872
prý občané upozorňovali
Buštěhradskou dráhu na potřebu vybudovat větší mostní oblouky a otvory, kudy by
mohla odtékat voda. Pouze jedna nezastavěná „vrata“ nedokázala při povodni čelit
takovému náporu, a tak těžký most spadl a byl proudem vody odnesen do vzdálenosti
200 kroků. Zároveň se zhroutily dva ze tří pilířů.91)
Jakmile přišla do Rakovníka velká vodní vlna, prchali lidé pracující kolem potoka na
různé strany. Alois Pravoslav Trojan se rychle brodil ulicí směrem na náměstí. Podařilo se
mu dostat do „blízké [budovy] Měšťanské besedy a tam na smrt unaven klesl na schodech
k prvnímu poschodí“. Jeho žena se o něj obávala, a tak vyslala písaře, který ho měl najít
a přivést. Ten však málem utonul v proudu vody.92) Skoro celé rakovnické náměstí se
ocitlo pod vodou, zaneseno bahnem, prkny a dřevem. Asi sto zatopených domů mělo
podmáčené základy, popraskané klenby a zdi, situaci navíc zhoršovaly nánosy bahna.
Jediný kus suchého místa zůstal na severozápadním cípu náměstí a na jeho východním
okraji od domu pana Tausiga až ke kostelu. Počty úplně rozbořených, zpustošených
a poškozených domů se liší. Například časopis Světozor uvádí pět zcela zbořených
domů, František Levý píše o šesti, kronikář Malec dokonce o dvanácti. Je však jasné, že
ještě mnohá další narušená stavení musela být dodatečně zbourána.93) Kupodivu žádný
90
)
)
)
93
)
91
92
Malec, s. 258–260; Hovorka, s.158, 160, 162; Zhoubná povodeň v Čechách…, s. 6, 8, 10.
Tamtéž; Levý, s. 409.
Trojan, B., II.
Světozor 6, 1872, č. 25, s. 294; Levý, s. 408; Malec, s. 258, 261.
41
pramen se nezmiňuje o tom, kdy voda ve městě opadla. Muselo to však být již během
několika hodin.
Soupis škod, veřejné sbírky, podpora postižených
Hned druhého dne (26. května 1872) se sešlo městské zastupitelstvo, aby ustavilo
zvláštní komisi, která pak chodila dům od domu a zajišťovala předběžná opatření. Někde
bylo potřeba založit zdi, u nichž hrozilo sesutí, jinde se muselo vynášet bahno. Některé
staticky narušené domy se zbouraly. Komise, jejímž členem byl i Trojan, odhadovala
a sepisovala vzniklé škody na domech (celkem 32 866,40 zl.) a movitostech (40 283 zl.).
Odplavením úrodné půdy a naplavenými nánosy bahna vznikla městu Rakovníku škoda
za 61 992,01 zl. Povodeň znatelně postihla průmysl, hlavně Spolkový rolnický cukrovar
a Buštěhradskou dráhu. Na okrese vyjma města Rakovníka se škoda na staveních vyšplhala na 21 985,4 zl., na movitostech na 6797,2 zl. a na úrodné půdě a naplaveninách na
118 406,61 zl. Drobný venkovský průmysl byl poškozen v částce 5403 zl., velkostatkáři
měli ztrátu 134 244 zl. Kromě toho znehodnotila voda a nanesené bahno vypěstované
plodiny (121 255,14 zl.), obecní a jiné fondy vykázaly újmu v hodnotě 110 419,22 zl. Součet všech těchto škod činil 653 631,71 zl.94) Nejdříve bylo potřeba zabezpečit základní
živobytí a potřeby mnoha lidí. Ve městě se proto pořádaly společné sbírky nebo kulturní
akce, jejichž výtěžek se věnoval na nutné opravy. Svými dary přispěli také místodržitel
baron Koller a generál Pejačevič, kteří mapovali zdejší situaci a přivezli do Rakovníka
první větší finanční podporu. Velkou sbírku pro město organizoval v Praze Trojanův přítel Julius Grégr. Z těchto příspěvků bylo celkově vybráno 22 597, 27 zl.95)
Na okrese byla situace ještě zoufalejší. Venkovanům voda odnesla z polí zaseté plodiny, jediný zdroj jejich obživy, a mnohým odnesla i jejich skrovný majetek a nezbytné
pracovní nástroje. Okresní starosta Trojan po dohodě s okresním výborem cestoval
po vesnicích, mapoval situaci, organizoval odklízecí práce, radil a pomáhal s opravami.
Postiženým lidem mohl na základě jejich žádostí o podporu přidělit finanční pomoc.
Mnozí však nebyli s poskytnutou částkou spokojeni, neboť pokryla zhruba jen čtvrtinu
nebo pětinu výše jejich škody. Už vzpomenutému Tomáši a Petronile Pastorovým, vlastníkům zatopeného hostince v Petrovicích, se dostalo 300 zl., přestože jejich škoda byla
odhadována na 1200 zl. Někteří rolníci však dostali pouze 5 nebo 10 zl. Výše finanční
náhrady se však vždy odvíjela od toho, jak značně byl dotyčný poškozen.96) Finanční
příspěvky vozil Trojan s sebou po okrese, nebo vypisoval poukazy určené k proplacení
v okresní pokladně. Tuto bezpečnější variantu volil z důvodu loupežných skupin, které
se mnohde na venkově začaly formovat z řad postižených lidí. Okresní starosta proto
jezdil v kočáře s ozbrojeným četnickým doprovodem. Z jiné strany na něj kdosi zaútočil
z tisku, že mu prý osobně poskytlo c. k. místodržitelství náhradu 500 zl. Proti tomuto
nařčení se Trojan rázně ohradil a poukázal na potvrzení z hejtmanství, které mu udělilo
příspěvek v hodnotě 60 zl.97)
94
) Zhoubná povodeň v Čechách, s. 134–135.
) Levý, s. 409; Herold, s. 91–92.
) Feyerfeil, s. 14; SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart. č. 2, inv. č. 12, povodně a živelné pohromy
1872– 882.
97
) Trojan, B, II; Kapoun, Václav: Povodeň v Rakovníku před 125 lety. Rakovnicko 6, 1998, č. 1, s. 5.
95
96
42
Trojan rozděloval podporu nejen jednotlivcům, ale i představeným obcí. Další finance musel okresní výbor vynaložit na opravu silnic. Rakovnický okres obdržel pouhých
5000 zl. jako zemskou podporu, která však zdaleka nestačila uhradit vzniklé škody. Proto
na schůzi zastupitelstva dne 17. října 1872 byla připravena žádost o povolení státních
nezúročitelných záloh (požadováno až 40 000 zl.). Na tomto jednání se také dodatečně
schválilo rozdělování příspěvků a podpor, které rozděloval starosta Trojan během celého léta t. r.98) Okresní zastupitelstvo podávalo ještě v r. 1873 žádosti na c. k. místodržitelství o státní půjčky. Teprve teď mohly být opravovány některé mosty a silnice. Rakovníku byla poskytnuta částka 100 000 zl. s desetiletou splatností, venkovské obce získaly
celkově pouze 23 105 zl.99) Když tedy Zikmund Winter přišel v roce 1874 do Rakovníka,
našel náměstí ještě značně neupravené.
Podněty k regulaci rakovnických potoků
Brzy po povodni začali mnozí občané (mezi nimi i A. P. Trojan) upozorňovat na nutnost zásadních úprav celého koryta Rakovnického potoka. Na objednávku okresního
zastupitelstva vypracoval v lednu 1873 vrchní zemský inženýr Jan Švarc projekt, podle
něhož mělo být koryto potoka částečně přeneseno jižněji od náměstí, počítalo se také
s prohloubením dna a zvýšením břehů. Protože z dostupných pramenů ani literatury
není zatím jasné, kudy přesně nové koryto probíhalo, pokusíme se pouze načrtnout
jeho logický průběh pomocí porovnání „císařského otisku mapy stabilního katastru“
(1841) s mapou současného Rakovníka.100) Asi až někam do míst dnešní Vojanovy a Bořivojovy ulice zůstalo koryto původní, odtud byl potok pomalu stáčen k jihu až do míst
dnešního mostu směřujícího na Plzeň. Zde nové potočiště navazovalo na starší mlýnský
náhon, v jehož přibližném korytu pokračovalo a snad někde pod dnešním zimním stadionem se vrátilo do přirozeného koryta.
Ještě před povodní vedl potok směrem k náměstí, protékal přes dnešní park na
Sekyře a přibližoval se až k ústí Nádražní ulice, odkud pokračoval v místech dnešní
kaštanové aleje v Čermákových sadech. Koryto se tedy posunulo o zhruba sto metrů,
čímž se na levý břeh potoka dostaly například bývalé městské lázně, stojící na parcele
Donátovy vily (postavená v 70. letech 19. st.), nebo celá Šalamounka.101) Za tímto účelem
vykoupilo město kus louky Ferdinanda Herolda, část pozemku Spolkového rolnického
cukrovaru a několik zahrad na Losích. Koryto se zároveň prohloubilo a rozšířilo na 24
metrů. Město vysušilo rybníky Sekyru (pod kostelem) a Trávnický (v místech dnešní
Trávnické ulice, před budovou sokolovny), avšak poté chyběla nádrž pro případ požáru.
Radní tak zřídili rybník „Koňák“, odevzdaný do správy cukrovaru s úkolem pravidelně ho
čistit.102) Provedená regulace potoka nepočítala s většími přívaly vody, což se nevyplatilo
během povodně r. 1882. Trojanův syn Boleslav, inženýr vodního stavitelství, na některé
nedostatky poukazoval (málo zpevněné břehy) a v roce 1901 vypracoval kvalitnější pro98
) Feyerfeil, s. 15; Levý, s. 409.
) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 100, inv. č. 619; Levý, s. 409.
100
) V regionální literatuře zatím chybí přesvědčivá studie o úpravách Rakovnického potoka a o zániku rybníků.
101
) Razím, Vladislav: Vzpomínky na starý Rakovník. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1994, s. 28, 29, 108,
110, 112, 120.
102
) Renner, Rakovník XIX. století, s. 27, 31. Další dva rybníky Brodidlo a Podkovářský (dnešní místo Na Ymce
a Na Sekyře) byly zrušeny už v 50. letech 19. století.
99
43
jekt za 91 107 korun, na jehož realizaci však městská rada nesehnala potřebné finance.
Nejnutnější opravy a osázení břehů lipami provedla později firma ing. Velflíka.103)
Alois Pravoslav Trojan navrhl po povodni r. 1872 úpravu zahrad a parku na Sekyře
a pečoval o zavážení a zalesňování strží a roklin kolem města (např. nad sv. Trojicí
a v Jamce). Nejvíce úsilí věnoval regulaci Černého potoka.104) Po povodni v r. 1872 byly
břehy Černého potoka, tekoucího Lubnickou dolinou, poničené, sesouvaly se a úrodná půda byla odplavována z okolních polí. Při jednání hospodářského odboru města
v r. 1874 podal Trojan návrh na úpravu břehů Černého potoka od bývalé městské cihelny
(zrušena r. 1872) kolem průhonu až k Štěchovické skalce. Protože si tuto oblast už dříve
oblíbil, přijal rád pověření zabezpečovat zdejší obecní pozemky.105) Za odměnu mu
měly být pozemky vzniklé úpravami bezplatně pronajaty na dobu několika let. Trojan to
však odmítl a sanační práce i užívání polí postoupil Spolkovému rolnickému cukrovaru.
Čtvrtého prosince 1874 bylo na schůzi městského zastupitelstva ujednáno, že srovnání
a zpevnění břehů v dolní části toku Černého potoka provede cukrovar a práce na horním toku převezme městská rada a členové hospodářského odboru.106)
Počátkem roku 1875 se začaly provádět první úpravy, avšak vše bylo zničeno letní
povodní. Také most přes obecní cestu do Hostokryj byl stržen. Potok se zanesl návaly
písku a štěrku, a tak voda vymlela opravené břehy u bývalé cihelny. Desátého listopadu
1875 sdělila městská rada Trojanovi, že by ráda celou kultivaci svěřila cukrovaru. Město
mělo dodat potřebné kůly a pletivo a cukrovar mohl bezplatně využívat tamní pozemky
až do r. 1884. Do jara r. 1876 provedl cukrovar pod vedením Trojana nové úpravy, ale
ne příliš důsledné, protože chyběl kvalitní materiál. Při povodni v červnu t. r. byly břehy
potrhány a most opět stržen.107) Na opětovné opravy neměla správní rada cukrovaru
prostředky, a tak v r. 1877 odstoupila od užívání pozemků. Cukrovar se totiž začal potýkat s vlastními existenčními problémy. Závazek úpravy břehů potoka převzal Trojan a za
užívání pozemků zaplatil cukrovaru symbolických 100 zl. V pracovním nasazení možná
hledal útěchu po smrti své manželky Amálie. V dopisu městské radě (1. září 1877) projevil zájem pokračovat v kultivování až do roku 1884, kdy se obecní pozemky měly vrátit
městu. Těšil se na to, až v okolí potoka vzniknou „krásné kouty k procházkám“. 108)
S pracemi začal daleko za hranicemi města. Potok byl po velkou část roku spíš suchý,
ale při rozvodnění se voda prudce hnala od Lubné až ke skalce pod Štěchovým polem.
Odtud začal Trojan projektovat práci na asi 1 km dlouhém úseku. Pevné kamenné tarasy
nechal zbudovat u mostu a v záhybu potoka naproti cihelně. Upravovalo se koryto potoka a břehy se zpevňovaly pomocí kůlů a drnů. Nově vzniklá políčka na obou březích
potoka se podařilo zúrodnit navážením půdy a pravidelným každoročním osíváním.
Celý projekt Trojan financoval jednak z vyprošené částky 1200 zl. od zemského výboru,
jednak z vlastních prostředků. Ty se mu však stěží stačily vracet z pronájmu upravených
polí. Proto žádal městskou radu o dodání kamene, dřeva a kůlů na prováděné úpravy.
103
) Levý, s. 443; Došková, Petra: Působnost Josefa Čermáka v Rakovníku, s. 14, 94–96. SOkA Rakovník, knihovna, sign. D 1243 R, diplomová práce, Ústí n. Labem 2000.
104
) Trojan, B., II; Herold, s. 63.
105
) Trojan, B., III; Levý, s. 445; Feyerfeil, s. 15.
106
) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno. Z dopisu A. P. Trojana městské radě 1. září 1877.
107
) Tamtéž.
108
) Tamtéž; SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno. Trojanovi tehdy zbývalo opravit břehy na dolním toku
v místě bývalé cihelny, kde také hodlal zřídit jeden taras.
44
44
Vstříc mu vycházel i Hospodářsko-průmyslový spolek bezplatným poskytováním koňských potahů, semen a často i spolupracovníků. Za to věnoval Trojan spolku výnosy
z polí na dolním toku Černého potoka. Z dopisu J. Škardovi (8. 9. 1879) také vyplývá, že
se na práci nepodílel ani tak manuálně, jako spíše organizátorsky, když si stěžuje, že
„nemoha zastavit práce – musím zakládati výplaty neustále ze svého“.
Trojan byl zřejmě na svoji práci jaksepatří hrdý, jak se lze dočíst ve výše zmíněném
dopise. Osmého září 1879 píše do Prahy svému kolegovi Jakubu Škardovi: „Když na konci
jara letos zvěděl jsem do jista, že odstěhuji se odtud, viděl jsem neodkladnou nutnost vše
dodělat a uspořádat úplně, zvláště úpravy takové, jež po mém odchodu nemohl bych ani já
– a jiný nikdo zde – prováděti; ovšem pak udržeti může spíše každý.“ 109) Trojanova výdrž a individuální nasazení mu později přinesly obdiv a uznání v celozemském měřítku. A možná právě o to mu šlo, jak vidíme z konce toho samého dopisu: „Zemský inženýr, nejstarší
a nejzkušenější, Švarc tvrdí, že takové úpravy, ty tak velké, neprovádí asi žádný jiný starosta
okresu, neřknu-li obce neb spolku.“ 110)
Trojanova činnost v Rakovníku v 70. letech 19. století
Podruhé okresním starostou
V dubnu roku 1872 odmítli čeští politici účastnit se zasedání zemského sněmu a na
protest proti nerovným chabrusovým volbám vstoupili do pasivní opozice. Protože se
nedostavili ani na listopadové zasedání, byli 3. prosince t. r. zbaveni svých mandátů.
Mezi těmito politiky se nacházel i Alois Pravoslav Trojan.111) Když byl na konci roku 1872
zvolen okresním starostou pro třetí období existence okresního zastupitelstva, poděkoval za důvěru, ale volbu nepřijal. Odůvodnil to tím, že pro účast v pasivní politice a kvůli
podepsání deklarace českých poslanců by jeho volba starostou byla stěží schválena císařem (resp. c. k. úřady). Avšak i další zvolení kandidáti (statkář Václav Ledvinka ze Hředel
a hospodář Otomar Zákon z Rakovníka) odmítli přijmout funkci okresního starosty. Nakonec se jím stal advokát Karel Mayer a třetí zastupitelské období mohlo být zahájeno
schůzí 19. září 1873.112)
Z důvodu napadení své osoby v Národních listech však starosta Mayer 24. července
1874 odstoupil. Toho roku se také mladočeši vrací do zemského sněmu, a Trojanovi se tím
uvolnily ruce pro politickou činnost v okresní samosprávě. Mayerův náměstek Jan Heinz
(a v téže době také rakovnický purkmistr) podal 21. října t. r. oznámení c. k. okresnímu
hejtmanství o mimořádném zasedání okresního zastupitelstva v sobotu 31. října od 9
hodin, na jehož programu byla volba nového okresního starosty. V prvních dvou kolech
nezískal žádný kandidát nadpoloviční většinu, a tak do třetího kola postoupil Alois Pravoslav Trojan a Jan Heinz. Z celkového počtu osmnácti odevzdaných volebních lístků obdržel Trojan deset hlasů, kdežto Heinz pouze sedm. Tento výsledek dodatečně potvrdil c. k.
okresní hejtman a vládní komisař Josef Sallač, a to dopisem z 11. února 1875.113)
109
)
)
111
)
112
)
113
)
110
LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Korespondence odeslaná; Trojan, B., II; Dr. Alois Pravoslav Trojan…
LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Korespondence odeslaná.
Urban, Z. a kol., Československé dějiny v datech, s. 310–311.
Feyerfeil, s. 15–16.
Tamtéž, s. 16–17; SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 35, inv. č. 45, protokol o volbě a přípis o potvrzení volby.
45
Ve třetím období působení okresního zastupitelstva byl v r. 1875 postaven most
u Nového mlýna, nedaleko Rakovníka na rakovnicko-křivoklátské silnici. Na Trojanův
návrh převzalo zastupitelstvo na svém zasedání dne 23. listopadu 1876 fond pro zřízení
nemocnice. V souvislosti s vyplácením pojištění a nákladů na léčení občanů v pražské
všeobecné nemocnici, která pečovala o pacienty do doby zřízení rakovnické nemocnice,
došlo k malé aféře s okresním kancelistou Augustem Weingärtnerem. Ten si v r. 1877 bez
vědomí starosty a tajemníka Josefa Šmída půjčoval z příruční okresní pokladny určité
finanční částky na své soukromé výlohy. Když Trojan celou věc odhalil, přinutil kancelářského úředníka k přiznání a exemplárně ho potrestal finanční pokutou.114)
Spolkový rolnický cukrovar
Hospodářský spolek, v jehož čele stál Alois Pravoslav Trojan, usiloval o pozvednutí
průmyslu v Rakovníku. Protože se na okrese dařilo pěstování cukrové řepy, byl v Rakovníku z Trojanova popudu zřízen Spolkový rolnický cukrovar, povolený 7. července 1870
ministerstvem vnitra.115) Trojan jako organizační starosta vypracoval stanovy tohoto
akciového spolku. Prvním technickým ředitelem se stal profesor rakovnické reálky Leopold Štorch, který vyučoval chemii, fyziku, stavitelství a kreslení. V r. 1871 využil svou dovolenou pro získání praxe v cukrovarnictví, zkušenosti pak uplatnil během prvních dvou
kampaní v Rakovníku. Poté krátce působil v cukrovaru v Ronově (okr. Čáslav) a roku 1874
se vrátil na reálku.116) Do správní rady cukrovaru byl zvolen Vojtěch Šmalec (ředitel brněnské Horní společnosti Moravie), obecní starostové Josef Holý a Jakub Štros, radní Jan
Heinz, okresní tajemník Josef Šmíd a jako náhradník profesor reálky Antonín Červený.
Pro výstavbu závodu zakoupili Trávnický mlýn (čp. 28/29) a pilu na Plzeňském předměstí.
Na zasedání městské rady 6. dubna 1871 Trojan připomněl, že město by se mělo snažit
podporovat domácí podniky. Konkrétně zažádal o bezplatné přenechání jednoho pole
(v hodnotě 300 zl.) a louky (400 zl.) na jižním konci města pod nádražím. Město dostalo
výhodnou nabídku stát se jedním z akcionářů a obdrželo 20 akcií, na které nemuselo až
do října 1875 odvádět cukrovou řepu.117)
Dne 25. června 1871 Trojan zaslal c. k. okresnímu hejtmanství ke schválení stanovy
spolku a zároveň žádal o povolení emitovat až 1500 akcií po dvou stech zlatých, případně o poloviční hodnotě. Povinností každého akcionáře bylo na jednu akcii odvádět závodu 100 centů cukrové řepy ročně, nebo zaplatit zálohu 50 zl. na její nákup. Předplatné
mohlo být hrazeno také z roční dividendy s tím, že akcionáři by se proplatil jen přebytek
vydělaných peněz. Tato varianta byla dostupná pro akcionáře, kteří vůbec nebyli rolníky
nebo nepocházeli z Rakovníka (např. bratři Lamblové z Prahy). Cukrovar se stavěl poměrně rychle, protože už v prosinci 1871 byla zahájena první kampaň. Závod se potýkal
s počátečními problémy, a tak se Trojan pokusil použít právnickou kličku, jejíž pomocí
chtěl usvědčit městskou radu z neplnění smlouvy a učinit z ní běžného akcionáře. I když
je úřední korespondence mezi cukrovarem a městskou radou dochována pouze zčásti,
pokusíme se celý spor zrekonstruovat. V dopise 23. února 1872 Trojan upozorňuje měst114
) Feyerfeil, s. 17; SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart. č. 3.
) SOkA Rakovník, f. Spolkový rolnický cukrovar Rakovník, kart. č. 1.
116
) Herold, s. 47; Soukup, Jan: Dějiny reálné školy v Rakovníce. In: Sto let reálky rakovnické I. Rakovník, vyd.
Sbor pro oslavu stoletého jubilea reálky rakovnické 1933, s. 103, 114.
117
) Došková, s. 20–21; SOkA Rakovník, f. Spolkový rolnický cukrovar Rakovník, kart. č. 1.
115
46
skou radu, že poskytla cukrovaru pozemek kolem nedostavěného nádraží, kde zatím
nebyly určené hranice. Pro nedodržení smlouvy začala správní rada považovat město za
běžného akcionáře a požadovat od něj plnou splátku ročního předplatného. Radnice takový úskok nečekala a na celoroční předplatné akcií v hodnotě 1000 zl. samozřejmě neměla finance. Po cukrovaru žádala prominutí placení předplatného do r. 1875 a zároveň
upozornila, že až budou pozemky přesně vyměřeny, bude z nich cukrovar muset platit
daně, dokonce i dodatečně. Správní rada v čele s Trojanem se však nedala odbýt a v dopise 5. května 1872 prodloužila termín splátky. Celý spor však byl minimalizován vlivem
povodňových událostí, které postihly také zemědělství. Během květnové povodně byl
v cukrovaru poničen mlýn a některé další stroje. Dne 25. září 1872 se cukrovar ucházel
u c. k. okresního hejtmanství o povolení úvěru na potravní daň. Zároveň žádal, aby na
jmění cukrovaru, starosty a členů správní rady nebyl uvalen konkurz.118)
Kvůli problémům s dodávkami cukrové řepy, která byla na polích znehodnocena,
přistoupila správní rada na valné hromadě dne 14. dubna 1873 k závažným opatřením.
Místo výdělku za rok 1873 mohli akcionáři dostat zdarma o polovinu akcií víc, než jaký
počet už vlastnili, nebo by jim cena výdělku byla vyplacena s úrokem 6 % v následujících
dvou letech. Cukrovar zároveň požadoval doplacení na nákup řepy z kampaně r. 1872,
protože ceny cukrovky vzrostly. Při zakládání akciového spolku se původně počítalo
hlavně s účastí rolníků, kteří by zde mohli investovat vypěstované plodiny, ale větší
zájem projevili podnikatelé. Na konci kampaně na přelomu let 1872–73 disponuje
cukrovar jměním 358 554, 80 zl. Po odečtení dluhů činí celá částka sumu 192 219,40 zl.
Správní rada se snažila závod zachovat i přes nastávající hospodářskou krizi. Dosavadní
počet 930 akcií měl být zvýšen až na 1200 kusů. Přes všechno snažení se cukrovar nikdy pořádně nerozběhl, stále hledal jen vedlejší možnosti, které by pomohly překonat
krizi. Problémy s dodáváním řepy se pokusil řešit koupí pozemků, na kterých by sám
pěstoval cukrovou řepu, a šel tak občanům příkladem. V dopise ze 6. února 1875, adresovaném městské radě, projevilo představenstvo spolku zájem o obecní pole v Lubnici a o pozemky směrem na Senomaty, v celkové rozloze 434 měřic (tj. asi 83 hektarů).
V letech 1875–76 se cukrovar podílel na úpravách Černého potoka, ale ani tato činnost
nepomohla jeho rozvoji.119)
Blížící se krach byl zřejmě zapříčiněn nejen špatným hospodařením, ale také výpovědí vysoké věřitelské částky prof. Jana B. Lambla z Prahy (1826–1909), zakladatele české
zemědělské vědy, který se zde cítil existenčně ohrožen. V dopise z 20. března 1873 žádá
Trojana o pomoc: „Jest to akt přátelství, který u Vás hledám a kterým mi snad vypomůžete
z tísně, do níž mne vtrhla důvěra v poměry rakovnické. […] Neštěstí, které jsem na svou rodinu uvalil účastenstvím v cukrovaru rakovnickém, nabývá tvářnosti vždy povážlivější.“ 120)
Po jeho vzoru odstoupili v r. 1873 z akciového spolku i další věřitelé. Zkušenosti a rady
prof. Lambla o nutnosti dostatečného množství řepy byly z jeho pozice sice fundované, ale cukrovaru by více prospělo, kdyby první organizátor českého zemědělského
školství zůstal jedním z akcionářů. Lamblův bratr Karel (1824–1894), předseda správní
118
) Levý, s. 455; SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 109, inv. č. 659; SOkA Rakovník, f. Spolkový rolnický
cukrovar Rakovník, kart. č. 1.
) Tamtéž; SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno. „Lubnicí“ se v Rakovníku nazývala oblast kolem Černého
potoka směrem k obci Lubná.
120
) Trojan, B., II; LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Korespondence přijatá.
119
47
rady cukrovaru, zřejmě z vlastní iniciativy podnítil v r. 1877 c. k. okresní hejtmanství
k vypsání konkurzu. Alois Pravoslav Trojan dal konkurzní podstatě k dispozici všechny
své akcie, a dokonce celou notářskou kauci. Soudní vyšetření, o které zažádal, prokázalo jeho nevinu na úpadku závodu. Zároveň odmítl přijmout 1900 zl., které mu jako
starostovi měly být vyplaceny za cestovné. Správcem konkurzní podstaty cukrovaru byl
určen JUDr. Karel Mayer, rakovnický advokát. Soudní dražbu vypsal c. k. okresní soud na
14. února 1878.121)
Ředitel cukrovaru v Kolešovicích Vilém Jankovský zakoupil „mostní váhu s příslušenstvím“ v Kněževsi, Krupé a na Lánech, dále některé pozemky a jeden „parní stroj s Pasteurovým regulátorem“, vše za celkovou odhadní cenu 3241 zl. Josef Čermák, nedávno
přistěhovaný stavitel z Prahy, koupil cukrovar s příslušenstvím (čp. 184), Trávnický mlýn
(čp. 28/29), „vážnici“ (čp. 185) a pozemky, v celkové hodnotě 146 000 zl. V cukrovaru začali podnikat Čermákovi synové Josef (známý jako starosta města v l. 1893–1910) a Alois.
Cukrovar celkem prosperoval, byl rozšířen, ale ke konci 19. století stagnoval především
kvůli nedostatku řepy. Dne 25. března 1898 za nevyjasněných okolností vyhořel.122)
Zřízení okresní nemocnice v Rakovníku
Rakovnický kraj dlouhodobě postrádal samostatnou nemocnici. Podle guberniálního nařízení z r. 1830 se vybíraly příspěvky na stavbu dvou nemocnic, rakovnické a slánské. Kraj se sice jmenoval Rakovnický, avšak krajský úřad se nacházel ve Slaném. V r. 1849
byla poloviční částka (6628 zl. 8,75 kr.) převedena městu Rakovníku na fond krajské
nemocnice. Protože potřeba nemocnice se zde zvětšovala, převedlo město v r. 1875 celý
fond (celkem 23 243 zl. 28 kr.) na zdejší okresní zastupitelstvo, které přijalo prostředky
jako fond na stavbu okresní nemocnice (usnesení 23. listopadu 1876) a pověřilo 3. prosince t. r. svého starostu Trojana vyhlédnutím vhodného objektu. Šestého prosince 1876
se v Rakovníku konala soudní dražba Maxovy huti na litinu (čp. 200). Cena tohoto malého závodu, postaveného v r. 1873 Němcem Maxem J. Pichlerem na západním okraji
města v místě zvaném „Na Francouzích“, klesla po dvou soudních odhadech z 55 638 zl.
na 13 100 zl. Lákavou nabídku Trojan ihned přijal. Pro okresní nemocnici byly zakoupeny
dvě velké a jedna malá budova (7000 zl.), stroje ze závodu (6100 zl.) a ohrazený objekt
s rozlohou 2660 sáhů (95,6 arů).123)
Kvůli nutným přestavbám a opravám požádal Trojan zemský výbor, aby vrchní
zemský inženýr Švarc, který měl poznatky a zkušenosti z celé Evropy, dohlížel na zařizování nemocnice. Do tří velkých sálů a osmi malých pokojů bylo umístěno asi 80 lůžek,
rozdělených podle pohlaví pacientů a závažnosti jejich onemocnění. Nemocnice měla
centrální vytápění (teplou vodou), ventilaci a nutné sociální zařízení (záchody, koupelny). Ve správní budově se kromě místností pro zdravotnický personál nacházely kuchyň
a prádelna. Jedna místnost byla zařízena pro léčení slabomyslných. Protože fond pro
okresní nemocnici neuhradil všechny výdaje, doplatilo okresní zastupitelstvo celkem
40 000 zl. na zařízení objektu.
121
) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 109, inv. č. 659; Trojan, B., II.
) SOkA Rakovník, f. Spolkový rolnický cukrovar Rakovník, kart. č. 1; Došková, s. 20–22, 35–36.
123
) Listina základní. Rakovník, vyd. Okresní výbor Rakovník 1880, tisk zakládací listiny veřejné nemocnice;
Levý, s. 441; Feyerfeil, s. 17–18.
122
48
JUDr. Trojan koncipoval pravidla pro chod nemocnice. Podle soudního výměru z 21.
září 1878 se vlastníkem stalo okresní zastupitelstvo, ale vrchní dozor náležel zemskému
výboru. Stálý dozor však zajišťovalo dvou- až tříčlenné kuratorium, volené okresním
zastupitelstvem. Předsedou se stával okresní starosta nebo jeho náměstek. Vrchní lékař
a zároveň ředitel nemocnice měl k dispozici čtyři ošetřovatele, účetního a domovníka.
Pacienti si mohli vybrat léčení podle různě drahých tříd, zemský fond jim hradil jen nejnižší stupeň péče. Podle zámožnosti pacientů vymáhalo kuratorium úhradu nemocenských náhrad buď od obce, odkud dotyčný pocházel, nebo od zaměstnavatele, pokud šlo
o pracovní úraz. Výkazy o neproplacených službách se čtvrtletně podávaly k zemskému
výboru. Ředitel měl vždy koncem měsíce předat okr. výboru zprávu o stavu nemocnice,
účetní zase musel ústně informovat ředitele a okresního starostu o hospodaření. Trojan
ve své koncepci pamatoval na peněžní přebytky, ukládané do zvláštního „pomocného
fondu“. V případě nouze by okresní zastupitelstvo poskytlo nemocnici zálohu.124)
Prvního února 1879 byla na schůzi zastupitelstva schválena základní listina a pravidla pro spravování nemocnice. Prvním lékařem a zároveň ředitelem se stal MUDr. Václav
Nebeský. Výnos c. k. čes. zemsk. místodržitelství z 25. března 1880 prohlásil nemocnici za
všeobecnou a převzal ji do zemské správy. Vysokou úroveň a kvalitu rakovnické nemocnice potvrzuje také Trojanův přítel, lounský notář JUDr. Valentin Stopka, který ji v r. 1880
dával za vzor při stavbě nemocnice v Lounech: „Již tehda před rokem upozorňoval jsem
na novou nemocnici v Rakovníku, dokládaje, ta že jest zařízena vedle nejnovějšího způsobu
s použitím vzorů nejlepších a zkušeností vzácných.“ 125) Tamní městská rada však chtěla
postupovat podle vlastních představ.
Zápas o rakovnickou reálku
Už od mládí podporoval Alois Pravoslav Trojan používání českého jazyka ve všech
oblastech lidské činnosti, především ale ve školství. Vzpomínal na to, s čím vším se musela potýkat jeho generace, vzdělávaná většinou německy. Po příchodu do Rakovníka
ho zarazily poměry na rakovnické reálce: „Reálné školy zastihl jsem ještě zcela německé,
když jsem za všeobecné reakce r. 1857 přistěhoval se sem do města. […] podařilo se uvědomělým zástupcům města s mou pomocí – nikoli bez namáhání – docíliti proměnění reálky
v českou.“ 126) Věc se zdařila, od 2. ledna 1861 se na reálce začalo vyučovat také v českém
jazyce. Další jednání o vyučovacím jazyku školy proběhlo 20. listopadu 1865 ve schůzi
městského zastupitelstva. Devatenáct zastupitelů (včetně dr. Trojana) bylo pro definitivní ustanovení češtiny, sedm jich bylo proti. Mezi nimi byli především důstojníci ostrostřeleckého sboru. Ten byl založen 16. dubna 1861 přičiněním německého advokáta
Karla Wolfa. Když se střelci přišli ukázat také k Trojanům, musel se Alois pousmát nad
lámanou češtinou setníka Wolfa, který se jeho manželce Amálii představil slovy: „Prosim
milostpány, ja sem zednyk.“ Při manévrech zase komandoval střelce slovy: „Pozol! Hůru
myš!“ (Pozor! Vzhůru miř!) Sám Trojan nahlížel na ostrostřelecký sbor satiricky.127)
124
) Tamtéž.
) Levý, s. 441; Feyerfeil, s. 18; LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond , sl. Korespondence přijatá, Stopkův dopis
Trojanovi z 20. září 1880.
126
) LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Rukopisy, koncept projevu Čechové, střežte pečlivě svou národnost
(1877), Trojanovy poznámky k zasedání městského zastupitelstva v Rakovníku 8. srpna 1878.
127
) Soukup, s. 92, 96, 99; Levý, s. 472, 485; Herold, s. 69; Trojan, B., III.
125
49
Působením v místní školní radě od roku 1873 se Trojan snažil pomáhat českému
školství. Na celém rakovnickém okrese nebyla německá škola, s výjimkou obcí Janov
a Kounov, které spadaly pod německou školní inspekci v Žatci. V r. 1877 však několik
občanů podepsalo petici s požadavkem na vznik německé školy v Rakovníku. Po prvním zamítnutí byla městskému zastupitelstvu zaslána v r. 1878 druhá, ostřejší žádost.
Trojan správně předvídal, že rakovničtí Židé, s jejichž zájmem o zřízení německé školy se
nejdřív počítalo, se k petici nakonec nepřipojí. I když se podařilo celou záležitost zmrazit, musel se Trojan problémy českého a německého školství v Rakovníku ještě později
zabývat z pozice poslance.128)
Jiné potíže působila městu stará a kapacitně nepostačující budova hlavní školy, stojící před kostelem sv. Bartoloměje. Chlapecké i dívčí třídy se musely vtěsnat do budovy
reálky. Proti přesunu dívčí školy se postavil ředitel reálky Josef Štěpánek i c. k. zemská
školní rada, která nařídila znalecký průzkum stavu obou budov. Vedle pověřeného
slánského inženýra pozval Trojan z vlastní iniciativy vrchního zemského inženýra Jana
Švarce. Nezávisle na sobě došli oba k závěru, že přestavba hlavní školy by nepomohla,
zato místnosti v reálce by se po malých úpravách daly použít. Zemská školní rada proto
dala 27. září 1878 svolení, aby pětitřídní dívčí škola byla umístěna v budově reálky, pokud
město poskytne řediteli Štěpánkovi náhradu za služební byt.129)
Dne 25. března 1864 bylo oznámeno císařské rozhodnutí (vydané 25. 1.), které rakovnickou reálku definitivně schválilo jako vyšší reálnou školu. Finanční správu školy
na sebe vzalo město, některé náklady však byly nadále dotovány z fondu zakladatele
arcibiskupa Leopolda Chlumčanského. V r. 1872 však vznikl nový problém. Zavazující
požadavky z pražského arcibiskupství ani návrh c. k. zemské školní rady přeměnit reálku
na čtyřleté gymnázium se městskému zastupitelstvu nezamlouvaly, a tak na jednání
se školní radou byla v červnu t. r. vyslána deputace ve složení Trojan, Wolf a Jan Heinz.
Podařilo se jim prodloužit vyplácení pěti profesorských platů (800 zl. ročně) z Chlumčanského fondu, ostatní profesory a další výdaje však muselo platit město. Městské
zastupitelstvo se snažilo zajistit státní subvence na chod ústavu a žádalo o předání školy
do státní správy, i když si byl každý vědom prestiže, kterou první reálka v Čechách městu
přinášela. Profesoři však nebývali moc spokojeni s finančním ohodnocením a neustálým
dohledem ze strany radnice. V r. 1874 při jednání s městskými zastupiteli Janem Veltrubským z Veltrub a Aloisem Pravoslavem Trojanem usiloval nový ředitel Josef Štěpánek
o zřízení „reální deputace“, do níž by byli voleni jak zástupci města, tak profesoři a která
měla koordinovat společná jednání o chodu školy. Vztahy mezi profesory a radními se
totiž často přiostřovaly. V r. 1875 purkmistr Heinz a šlechtic Veltrubský zamítli informovat
městské zastupitelstvo o úspěchu studentů na výstavě výtvarných prací ve Vídni. Trojan
si dovolil kritizovat pedagogickou práci a chování profesorů na veřejnosti. V obranném
listu městské radě z 29. září t. r. se popuzení profesoři proti němu ohradili:
„V posledním sezení sl. městského zastupitelstva zmínil se p. dr. Pravoslav Trojan, chtějíc
pádný podati důvod proti návrhu, aby stát byl za převzetí škol reálných požádán, způsobem
nelaskavým a tvrdým o nás profesorech. Obviňoval nás, že by mohlo ještě mnohem hůře býti,
kdyby město ztratilo působení a vliv při volbě osob na školy reálné. Při tomto bezdůvodném
128
129
) LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Rukopisy, koncept zmiňovaného projevu (1877).
) Tamtéž; Soukup, s. 120, 121. Chlapecké třídy byly přesunuty už před r. 1878. Dívčí škola vznikla v r. 1861.
50
obviňování nebyl řečník nikým volán k pořádku, nikdo se napadeného učitelstva nezastal
[…].” 130)
Naštěstí se podařilo krátkou aféru brzy urovnat. K poctě své zesnulé manželky poslal Trojan 3. května 1876 reálce dar 10 zl. na podporu chudých studentů. V tomtéž roce
podněcoval spolu s radním Veltrubským stavbu tělocvičny. Ta však byla dokončena až
v roce následujícím (22. 2. 1877, používána od 23. dubna t. r.). Když prof. Štorch obnovil
12. října 1877 Spolek pro podporování chudých studujících, daroval mu starosta Trojan
z okresních peněz 1000 zl. na placení školného za chudší a pilné žáky. Tak podpořil reálku i v letech 1878 (800 zl.) a 1880 (400 zl.). Třicátého září 1878 byl Trojan zvolen do „reální
deputace“. Zde se účastnil projednávání oprav budovy a nábytku a zhotovení polic, tabulí a pódií do tříd.131)
Zikmund Winter jako jednatel komitétu pro postavení skleníku v botanické zahradě
žádal 17. prosince 1877 městskou radu o materiální podporu. Kromě dodání materiálu
ze strany obce (kameny, cihly, tašky, dřevo) a od knížete Fürstenberka (kvalitní trámové
dřevo) přislíbil starosta Trojan postoupit reálce velká okna ze zrušené Maxovy huti.132)
Rakovnickou reálku podporoval Trojan také později, především během svého působení
na zemském sněmu.
Poslední období Trojanova působení ve funkci okresního starosty
V roce 1877 proběhly na rakovnickém okrese už čtvrté volby do okresního zastupitelstva, v nichž byl starostou opět zvolen Alois Pravoslav Trojan. Činnost nového
zastupitelstva byla zahájena 21. listopadu t. r. Společnou peticí požádalo město i okres
vládu o prodloužení časové lhůty na splácení státních půjček poskytnutých na likvidaci
následků povodně r. 1872. O postoji Vídně pak informoval Trojan město v srpnu 1878.
Jako poslanec se snažil svému okresu ulevit od daní a od splácení půjček. Vláda nakonec
odsunula platby záloh až na r. 1880 pro občany a na r. 1888 pro okres. Trojanovi se v Rakovníku za toto přičinění dostalo udělení čestného měšťanství. Stalo se tak na přelomu
let 1878–79, tedy zhruba po dvaceti letech jeho aktivního působení ve městě.133)
V r. 1879 byl Trojan zvolen jako říšský poslanec a zároveň jmenován notářem v Praze.
Během následujícího roku se proto odstěhoval z Rakovníka. Stále sice zastával funkci
okresního starosty, ale většinu práce za něj vyřizoval náměstek Jan Heinz. Avšak ještě
před složením své funkce Trojan koncipoval Instrukce pro výbor Okresního zastupitelstva
v Rakovníku (schváleny 24. března 1880), Jednací řád pro Okresní zastupitelstvo v Rakovníku a Služební pravidla pro úřadníky okresního výboru v Rakovníku (obojí schváleno na
schůzi 11. ledna 1881). V dubnu 1881 proběhly páté volby do okresních zastupitelstev.
130
) Soukup, s. 105–107, 115–117; GZWR, Memorabilien Buch der Ober-Realschule in der königlichen Stadt Rakonitz 1827–1894, školní kronika, s. 36–38 (dále jen Mem. Buch). Kroniku reálky psal od r. 1872 ředitel Josef
Štěpánek.
131
) Mem. Buch, s. 44–48, 52, 55; Soukup, s. 118–120. V deputaci působil Trojan až do r. 1880.
132
) SOkA Rakovník, Winter Zikmund – osobní fond, kart. č. 1, Korespondence; Brožová, Věra: Zikmund Winter
(1846–1912). Rakovník, OM Rakovník 1991; Mem. Buch, s. 49; Soukup, s. 120. Botanická zahrada reálky se
nacházela pod Starou poštou (čp. 1) a kostelem sv. Bartoloměje.
133
) Feyerfeil, s. 17–18; Levý, s. 412; LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Rukopisy, poznámky k zasedání městského zastupitelstva 8. 8. 1878; SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, čestní občané města Rakovníka.
Obecní výbor projednával toto čestné měšťanství už v r. 1875. Návrh však těsně neprošel, patrně kvůli
Trojanově politické příslušnosti k mladočechům.
51
Trojanův nástupce Č. Feyerfeil si ve svém popisu rakovnického okresního zastupitelstva
posteskl nad odchodem staršího kolegy a přítele: „Když volba tato byla došla císařského
schválení, rozloučil se dne 26. června 1881 pan dr. Trojan tklivými slovy s okresním zastupitelstvem a nově zvolený [okresní] starosta Čeněk Feyerfeil, složiv téhož dne předepsaný slib,
vyslovil odstupujícímu panu starostovi – jak to již před ním byl též učinil c. k. okresní hejtman
pan Josef Manschinger – nejvřelejší dík za všecku jeho dlouholetou obětavou a okresu
tak prospěšnou činnost a prohlásil, že bude vždy jedinou snahou jeho všemožně pečovati
o obecné blaho a zvelebení veškeré samosprávy.“ 134)
Návrat dr. Trojana do Prahy (1880–1893)
Zpět do vysoké politiky
Připomeňme ještě jednou Trojanovy osudy v politice. Do událostí r. 1848 vstoupil
ve dvaatřiceti letech, tedy na začátku nejproduktivnějšího období lidského života. S nástupem tzv. Bachova absolutismu se musel na dlouhých dvanáct let (1849–61) v politice
(i regionální) odmlčet. Po vyhlášení únorové ústavy r. 1861 se pětačtyřicetiletý Trojan
opět aktivně zapojil do veřejného dění. V následujících volbách byl v příbramském
a dobříšském okrese úspěšně zvolen poslancem českého zemského sněmu za staročeskou Národní stranu. V r. 1864 prosadil Zákon o sýpkách obecných a fondech peněžných
k nim příslušících v Království českém. V lednu 1867 se o něj zajímal F. L. Rieger, jestli hodlá
znovu kandidovat. Po úspěšném předvolebním boji se silnou klerikální opozicí byl Trojan zvolen poslancem za okresy Příbram a Dobříš. Svůj mandát hájil až do roku 1871, kdy
byl po neúspěšných fundamentálkách český sněm uzavřen.135)
Po volbách r. 1873 vstoupil Trojan ještě v rámci Národní strany do pasivní rezistence.
Avšak spolu s „mladším křídlem“ staročechů usiloval o návrat do aktivní sněmovní politiky. Když byl tento návrh přehlasován, zaujal stejné stanovisko jako 27 kolegů, kteří podepsali veřejné osvědčení (25. 11. t. r.), v němž demonstrativně vrátili svůj mandát do rukou
voličů. Patnáctého září 1874 vstoupil po volbách v červenci spolu se šesti mladočechy
do zemského sněmu s prohlášením, v němž se přihlásil k obhajobě národních zájmů, ale
také k svobodomyslnosti a pokroku. Jako poslanec zemského sněmu působil Trojan až
do r. 1893. Na podzim r. 1874 při doplňovacích volbách do říšské rady byli úspěšně zvoleni tři mladočeští kandidáti – Karel Sladkovský, Eduard Grégr a Trojan (jako kandidát za
kolínský okres). Stejně jako staročeši odmítli i oni 10. ledna 1875 návrat na říšskou radu,
a proto byli zbaveni svých mandátů. Na ustavujícím sjezdu Národní strany svobodomyslné o Vánocích 1874 vstoupil Trojan do mladočeské strany.136)
Situace se radikálně změnila v r. 1879 nástupem nové vlády, vedené hrabětem Eduardem Taaffem, který vyzval Čechy k návratu do aktivní politiky. V červnových volbách
do říšské rady byl třiašedesátiletý Trojan zvolen poslancem za smíchovskou oblast, do
které spadal také rakovnický okres. Šestého října 1879, den před zahájením říšské rady,
134
) Feyerfeil, s. 19–20. Jednací řád pro Okresní zastupitelstvo v Rakovníku. Instrukce pro výbor Okresního
zastupitelstva v Rakovníku. Služební pravidla pro úřadníky okresního výboru v Rakovníku. Rakovník, OkZ
Rakovník 1881.
135
) Trejbal, s. 3; LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Korespondence přijatá; Trojan, B., III.
136
) Urban, O., s. 299–301; Ottův slovník…
52
byl ve Vídni ustaven koaliční „Český klub na říšské radě“, jehož místopředsedou se stal
Trojan a v jehož užším výboru zastupoval mladočechy. Ještě toho roku se přestěhoval
z Rakovníka do Prahy za svým novým posláním.137)
Svým působením na říšské radě se Trojan zasazoval o zrovnoprávnění češtiny
a českého národního zájmu v úřadech, soudech i ve školství. Když se r. 1881 dostala
rakovnická reálka potažmo město do finančních problémů, hrozilo, že ústav přejde pod
státní správu za takových podmínek, které pro profesory nebyly vůbec příznivé. Začalo
se diskutovat o přeměně vyšší reálky na nižší reálné gymnázium, dokonce se hovořilo
o úplném zrušení školy. Profesoři proto 2. dubna t. r. vypracovali dopis, který byl zaslán
do Vídně prof. Janu Krejčímu (poslanci za město Rakovník), dr. Trojanovi (poslanci za
rakovnický okres) a zemskému školnímu inspektorovi Josefu Webrovi. Krejčí i Trojan
se snažili projednávání této zásadní otázky urychlit.138) Situace se přesto nevyvíjela
k lepšímu, a tak profesoři vyslali o vánočních prázdninách r. 1881 tříčlennou deputaci
do Prahy k českým poslancům říšské rady. Poslanci (mezi nimi i Trojan) je přijali a slíbili
pomoc. Ta přišla už v lednu r. 1882 v podobě státní subvence 4000 zl. Profesoři obratem
zaslali Krejčímu a Trojanovi děkovný dopis. Finanční záloha však nevyřešila celý problém,
a tak se profesoři i okresní výbor ještě několikrát obrátili na poslance Krejčího a Trojana
s dopisem, ve kterém žádali o pomoc a spolupráci ve věci převzetí reálky do státní správy: „Pakli by Vašnostem splnění této snažné prosby pro chorobu bylo nemožné, žádáme Vás
slušně, abyste petici tu laskavě odevzdal slovutnému panu profesorovi Krejčímu a nám jen
několika slovy sděliti ráčil, jak s peticí bylo naloženo, abysme se po případě ještě včas mohli
obrátiti k panu profesorovi Krejčímu. Trváme v hluboké úctě. Vašnostem oddaný okresní
výbor v Rakovníku.“ 139)
V r. 1883 se reálka připravovala na slavnost padesáti let od svého založení. Na dvoudenní oslavy (14. a 15. července) byl pozván také Trojan, kterého si Rakovničtí vážili. Jeho
zásluhy o počeštění reálky vyzdvihl při slavnostním přípitku okresní starosta Čeněk Feyerfeil. Stalo se tak po slavnostním obědě v restauraci U Zlaté koruny. Nejistota kolem
budoucnosti reálky však panovala dál. Dne 20. února 1885 znovu profesoři žádají Trojana, aby jejich věc podpořil v Českém klubu na říšské radě.140) Na Aloise Pravoslava Trojana se s žádostmi obracelo také okresní zastupitelstvo v čele se starostou Feyerfeilem.
Po ničivé povodni z 30. května 1882 vypracovalo k 18. červenci petici pro zemský sněm,
v níž bylo požadováno odepsání státních půjček z r. 1872, které měly být právě teď po
deseti letech spláceny. Nová povodeň celý okres tak zpustošila, že okresní zastupitelstvo
muselo žádat o nové státní zálohy. Třetího června 1889 byl přičiněním Trojana schválen
zákon, na jehož základě měly být postiženým okresům smazány půjčky z r. 1872 i s úroky. Za obětavost Trojanovi zastupitelstvo vřele poděkovalo už 10. dubna 1889, tedy ještě
před definitivním schválením zákona.141)
137
) Tamtéž; Urban, O., s. 328–329.
) Soukup, s. 123–124; Mem. Buch, s. 61–65.
139
) Soukup, s. 126–128; SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart č. 2, sl. č. 12. Přípis z 19. září 1882 k petici zaslané
Trojanovi.
140
) Tamtéž, s. 137, 141–142, 147. Zestátnění reálky se protáhlo až do 1. září 1892.
141
) SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart. č. 2, sl. č. 12; Levý, s. 412; LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Korespondence přijatá. Dopis od Čeňka Feyerfeila ze 17. 4. 1889.
138
53
Mezi českými politiky na říšské radě
Když se začátkem září 1879 pro nemoc vzdal dosavadní vůdce mladočechů Karel
Sladkovský svého poslaneckého mandátu, stal se Alois Pravoslav Trojan jeho zástupcem
a od března r. 1880 také formálním vůdcem Národní strany svobodomyslné. Snažil se
spíš o spolupráci než o vyhrocování vztahů se staročechy a s celým Českým klubem,
protože zde byl vázán jako místopředseda. Trojanovu politickou strategii ilustruje jeho
vlastní výrok: „Já znám vlastenecké smýšlení a povahy soudruhů v obou klubech českých;
rád mírním protivy mezi spolurodáky a jsem vždy dobromyslným prostředníkem součinnosti
[…] , avšak nesmí to jíti do krajnosti, až by se mařily práce i snahy celé většiny nám jedině
příznivé ve sněmovně na radě říšské. Mnohem snadněji je bořit nežli vystavět!“ 142) Pro další
vývoj jeho strany byl však směrodatnější postup výbojných bratří Grégrů. Podle charakteristiky historika Otto Urbana ustrnul Trojan v pozici „staročecha mezi mladočechy
a mladočecha mezi staročechy“. To však nijak nenarušilo jeho přátelský vztah k Juliu
Grégrovi. Trojan nadále přispíval do Národních listů, jejichž vydávání někdy dokonce
pomáhal Grégrovi hradit.143)
Spolu s ostatními českými liberály usiloval Alois Pravoslav Trojan o zrovnoprávnění českého jazyka s němčinou při úředních jednáních. Pro neúspěch Stremayrových
jazykových nařízení z r. 1880 neodsouhlasil předseda vlády Taaffe druhé české memorandum, které v únoru r. 1881 připravil právě Trojan. V roce 1883 se jasně postavil proti
novele školského zákona (vydaný r. 1869), kvůli jehož koncepci se už dříve nepohodl
s Františkem Ladislavem Riegrem. Především pro jednostranné podporování němčiny
ve výuce na českých školách se při schvalování novely postavil do opozice, následován
pouze Františkem Tilšerem a Karlem Adámkem. Avšak před rozhodujícím hlasováním
29. dubna 1883, kdy byla novela těsně přijata, musel nemocný Trojan odjet do Prahy.
Kvůli staročeské „drobečkové politice“ svolal Eduard Grégr spolu s Trojanem, Adámkem
a Václavem Kounicem na 11. dubna 1887 sjezd mladočeské strany, kde byl odsouhlasen
její národní program. Po uzavření říšské rady v květnu t. r. nastoupili mladočeši cestu
politiky nezávislé na staročeších. Od toho se však Trojan, jenž nesouhlasil s rozbíjením
jednoty mezi českými politiky, distancoval a byl v rámci strany postaven na druhou
kolej.144)
A. P. Trojan se sice mohl cítit jako vyděděnec, který se svým kolegům zdá konzervativní a zkostnatělý. Na druhé straně dokázal v r. 1890 využít svého samostatného postavení a hned jasně odmítnout punktace. K jeho postoji se po „zralém zvážení“ připojili
také mladočeši. Tím si získali sympatie široké veřejnosti, která pochopila, že takovéto
zákony by územně rozdělily český národ. Za zmaření punktací se Taaffe odvděčil rozpuštěním říšské rady v lednu 1891 a vypsáním nových voleb na březen t. r. Velkou převahu
v nich získali mladočeši, což se symbolicky ukázalo při volbě na Novém Městě pražském,
kde proti sobě kandidovali šestasedmdesátiletý Trojan a dvaasedmdesátiletý Rieger.
V prvním kole získal Trojan 900 hlasů nad protivníkovými 700, ve druhém kole obdržel
už 1100 hlasů. Někdejší přátelé z mládí takový výsledek neočekávali.145)
142
) Urban, O., s. 387. Výrok pochází z roku 1888.
) Trojan, B., II; Urban, O., s. 365–366.
144
) Trojan, B., I; Urban, O., s. 358, 369–370, 386–388. Jak jsme výše uvedli, Václav hrabě Kounic byl dříve jedním
z nápadníků Zdeňky Havlíčkové.
145
) Trojan, B., I; Urban, O., s. 395, 399–400; Urban, Z. a kol., Československé dějiny v datech, s. 319–320.
143
54
Na sklonku života
„Jsem se všemi lidmi i Bohem vypořádán, nejsem si vědom žádného křivého jednání
oproti nikomu a mohu klidně oči zavříti.“ 146)
Alois Pravoslav Trojan
V r. 1880 se Trojan přestěhoval do Prahy, kde bydlel na Uhelném trhu na Staré rychtě
spolu se svou slabomyslnou dcerou Olgou. V této době už byl známou a váženou osobností nejen v Čechách, ale i v zahraničí (tam byl známý svými sympatiemi k jihoslovanským národům). Přátelil se s mnoha českými šlechtici, jako byli např. Karel Schwarzenberg,
hrabě Clam-Martinic, hrabě František Thun a další. Při jednání s nimi nikdy neztrácel humor a nebál se dovolit si nějakou připomínku nebo kritiku. Trojan vystupoval jako čestný
měšťan mnoha měst a obcí (např. Praha, Rakovník, Mutějovice), dále jako člen notářské
komory a prezident českého notářského spolku. V roce 1887 byl zvolen ředitelem Hypoteční banky. Z této pozice se zasazoval o jednotné a rovnoprávné označení bankovek.
V prosinci t. r. se mu dostalo největšího životního ocenění. Byl mu udělen Řád Železné
koruny v oboru notářství a právnictví. V r. 1891 se stal předsedou Národní jednoty severočeské, v jejímž čele ostře protestoval proti punktacím.147) Ve vysokém stáří podstoupil
Trojan obtížnou operaci, při níž mu byly drcením odstraněny močové kameny. Nedbal rad
lékařů ani kolegy Riegra, aby se držel v klidu na lůžku: „Přeji Vám z té [tj. z celé] duše brzké
uzdravení, ale musím Vám radit, abyste se nevystavil horšímu onemocnění předčasným vycházením. Ve Vašem i našem věku je třeba se šetřiti pokud možná.“ 148) Kvůli nepříjemné nemoci
se nemohl zúčastnit některých důležitých zasedání říšské rady ve Vídni. Jeho poslanecká
práce ve výboru pro domovní daň proto stagnovala. Protože začátkem roku 1890 nepřijel
na povinný zápis poslanců do Vídně, nemohly mu být vypláceny poslanecké diety.149)
Začátkem února 1893 se Alois Pravoslav Trojan vracel pěšky ze schůze ředitelstva
Hypoteční banky. V doprovodu známého vinohradského advokáta a poslance Josefa
Herolda a hraběte Zdeňka Thuna se cestou přes Karlův most nachladil a dostal zápal
plic. Devátého února téhož roku v devět hodin ráno oznámil prof. MUDr. Jan B. Eiselt, že
se starý pán zřejmě nedožije poledne. Trojan upadl do agonie, odmítl přivolaného kněze
a podle slov ošetřujícího doktora do dvanácté hodiny zemřel. V poslední chvíli u něj stál
jeho syn Boleslav a přítel Julius Grégr. Hned odpoledne zašel Boleslav se smutným oznámením na Staroměstskou radnici, kde mu starosta Šolc přislíbil vystrojení pohřbu. Večer
ovšem přišla zpráva, že město nemůže pohřeb zajistit, protože Trojan nebyl pražským
měšťanem. Rozčíleného Boleslava uklidnil Grégr, který mu za mladočechy slíbil přípravu
pohřbu. Radnice později uznala své pochybení, protože archivář Emler doložil dokonce
Trojanovo čestné občanství. Pohřeb se konal 12. února 1893. Veliký průvod šel od kostela
sv. Jindřicha na vyšehradský hřbitov, kde byl Trojan pochován. Na poslední cestě ho doprovázeli příslušníci Sokola a mnoho vlasteneckých spolků.150)
146
) Trojan, B., I. Alois P. Trojan prý tento výrok pronesl na smrtelné posteli.
) Trojan, B., I–II; Ottův slovník…; LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Korespondence přijatá. Blahopřání od
Karla Adámka, Tomáše Černého, Karla Mattuše aj.; Spalová, Biografie, s. 385.
148
) LA PNP, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Korespondence přijatá, dopis od F. L. Riegra z 27. 2. 1890.
149
) Tamtéž, dopis od F. L. Riegra z 19. 2. 1889; Trojan, B., I. „Dieta“ byla denním platem poslance, pokud nebyl
sněm uzavřen.
150
) Trojan, B., I; Soukup, s. 152. Rakovnická reálka vyjádřila Boleslavovi dopisem z 11. února 1893 upřímnou
soustrast.
147
55
O rok později, 20. srpna
1894, připravil „Komitét
pro zřízení pamětní desky
Trojanovy v Knovízi“ velkou
slavnost, které se účastnilo
značné množství spolků. Přijeli také zástupci okresního
i městského zastupitelstva
v Rakovníku. Hlavním řečníkem byl Eduard Grégr, po
jehož oslavném projevu zazněla píseň Kde domov můj.
Během provolávání „Sláva
památce Trojanově“ zde byla
odhalena pamětní deska
s podobiznou A. P. Trojana
a s nápisem: „Rodný dům
JUDra Prav. Trojana, * 1815
✝ 1893.“ 151)
Rakovník se o Trojanovu
památku příliš nezajímal.
V r. 1935 vyhověl okresní
úřad žádosti archiváře Jana
Rennera, který chtěl získat
pro síň muzea Trojanův
obraz. V muzeu měly být poÚmrtní oznámení A. P. Trojana, r. 1893 (SOkA Rakovník)
dobizny „mužů zasloužilých
o Rakovník“ . V lednu r. 1940
připravil Muzejní spolek na návrh Kamily Spalové smaltovanou tabulku, o níž jsme se
již zmínili v úvodu a která byla zasazena na domě Maxe Perutze s textem: „V tomto domě
bydlel v českém národním životě proslulý JUDr. Alois Pravoslav Trojan, poslanec a notář rakovnický. U něho v letech 1868–1870 žila ,dcera národa´ Zdenka Havlíčková.“ 152)
Závěr
Alois Pravoslav Trojan byl bezpochyby velkým nadšencem pro českou národní věc,
a to už od svého mládí, kdy začínal rozvíjet vlasteneckou činnost po boku národních buditelů. Zájem o věci veřejné a jakási chuť ho přivedly do soudnictví a politiky. Zde mohl
uplatnit svou schopnost diskutovat, řečnit a především pomáhat rozvoji všeho užitečného a dobrého. Proto ho nalézáme v mnoha kulturních spolcích, vědeckých institucích
151
) SOkA Kladno, f. Komitét pro zřízení pamětní desky Aloise Pravoslava Trojana v Knovízi, 1 fasc., pozvání ke
slavnosti dne 19. srpna 1894, bez inv. č. V Knovízi byla u této příležitosti založena Čtenářská beseda Trojan.
152
) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 131, sl. 740; Z Muzejního spolku. RN 11, 1940, č. 1, s. 5, autor neuveden. Léta pobytu Zdeňky Havlíčkové v Rakovníku bývají v regionální literatuře uváděna chybně. Správný
údaj je 1867–1870. Ke Z. Havlíčkové a mýtu o „dceři národa“ více viz Macura, Vladimír: Český sen. Praha,
Nakladatelství Lidové noviny 1998.
56
a průmyslových a technických klubech.
Trojan všude propaguje používání češtiny
a často usiluje o možnost spolupráce nebo
kompromisu mezi navzájem odlišnými
skupinami. Ať už jde o šlechtu, měšťanstvo
a venkovany, staročechy a mladočechy
nebo o Čechy a Němce. Tento osmačtyřicátník si vštěpoval zásady rovnosti různých
lidských názorů a přesvědčení, pokroku
a svobodomyslnosti. Intenzivně podporoval vše, co má slovanského ducha.
Po r. 1848 se stal známou, ale také nežádoucí osobou. Za svým notářským povoláním odchází na venkov, kde – snad aspoň
zpočátku – má čas věnovat se své rodině
a organizovat společenský život v rámci rakovnického regionu. S nadšením se pustil
nejprve do spolkového života v Rakovníku,
potom do regionální politiky a nakonec
i do podnikání. K tomu všemu se v r. 1861
přidala možnost návratu do vysoké politiky
Trojanův náhrobek na vyšehradském hřbitově a Trojanovi se jen stěží dařilo přesunout
některé své povinnosti a závazky na ostatní
v Praze (foto autor)
měšťany. Častý stres, vypětí a pravidelné
služební cesty do Prahy nebyly přínosné ani pro jeho zdraví, ani pro výchovu čtyř dětí.
Trojan, který se každému druhému snaží pomoci, je sám postižen několikerým rodinným
neštěstím.
Velké nadšení pro národní věci ho vyčerpávalo i finančně. Nedovedl nikomu odepřít
radu a pomoc zdarma a víc než podle svých možností přispívá na celonárodní sbírky. Také
nebyl schopen neustále dohlížet na chod spolků, které inicioval. Některé z nich potom
zanikají. Povinnosti na zemském sněmu a kandidování do říšské rady ho v 70. letech 19.
století natolik zaměstnávaly, že nestíhal vykonávat všechny funkce, ke kterým se v rakovnickém regionu zavázal. Maloměsto, vzdálené od centrálního a žhavého politického dění,
se tak pro něj stalo spíše určitou přítěží; proto v r. 1879 nadobro odešel z Rakovníka.
Trojan měl tehdy před sebou ještě třináct let politických zápasů ve Vídni a v Praze.
Avšak kolem starého právníka, k němuž se jeho kolegové chovali většinou uctivě, proudil už život jiné generace, která řešila vlastní problémy po svém, posouvala měřítka národních hodnot a nebyla ochotna za každou cenu uzavírat kompromisy. Tyto proměny
ve společnosti si Trojan uvědomoval. V roce 1890 se pevně přimkl k mladočechům, hájil
jejich zájmy a neohroženě vystupoval proti punktacím. Kvůli straně kandidoval dokonce
proti svému příteli z mládí a dlouholetému spolupracovníkovi Františku Ladislavu Riegrovi. V r. 1893 Alois Pravoslav Trojan umírá a mladočeši mu připravili velký pohřební
průvod. Později se však Trojanův syn Boleslav nepohodl s výrazným představitelem
mladočechů Bedřichem Pacákem kvůli stavbě otcova pomníku. Trojanova podobizna se
nakonec objevila pouze na jeho náhrobku.
57
Alois Pravoslav Trojan zůstává člověkem s velkými zásluhami. Na šíři jeho činnosti
v rakovnickém regionu lze vidět, že zde prožil nejproduktivnější období svého života.
Připusťme však, že k některým projektům dal pouze podněty, jiné jeho počiny zkrachovaly. Kde se mu dařilo, tam rozvíjel svou práci dál. Velkým přínosem zůstává jeho poslanecká činnost ve vztahu k městu. Paradoxem je, že o tak nadšeného a práceschopného
člověka projevilo zájem poměrně málo pozdějších badatelů. Tato studie se k danému
tématu rozhodně nestaví jako k vyčerpanému, a to ani v rámci Rakovnicka. Bude velmi
zajímavé a přínosné prostudovat ještě další uchovaný materiál vztahující se nějakým
způsobem k JUDr. Aloisu Pravoslavu Trojanovi a k politickému a společenskému vývoji
Rakovníka ve druhé polovině 19. století.
Prameny a literatura
-
-
58
SOkA Rakovník, f. Akademický spolek Krakovec v Rakovníku, kart. č. 3.
Tamtéž, f. AMR, neuspořádáno, domovská příslušnost.
Tamtéž, f. AMR, neuspořádáno, Popisná kniha obyvatel města 1870, bez sign.
Tamtéž, f. AMR, neuspořádáno, Popisná kniha obyvatel města i předměstí pro cizí 1870, bez sign.
Tamtéž, f. AMR, neuspořádáno, různé jednací řády spolků.
Tamtéž, f. Měšťanská beseda rakovnická, neuspořádáno, kniha č. 4, Kniha o schůzích výboru 1872–1883.
Tamtéž, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 35, 100, 102, 109, 110, 131.
Tamtéž, f. OkÚ Rakovník, Katalog prezidiálních spisů I.
Tamtéž, f. OkZ Rakovník, kart. č. 1–3.
Tamtéž, f. Politický klub rakovnický, neuspořádáno.
Tamtéž, f. Spolkový rolnický cukrovar Rakovník, kart. č. 1.
Tamtéž, Trojan Alois Pravoslav – osobní fond, 1 kart.
Tamtéž, Winter Zikmund – osobní fond, kart. č. 1.
ANM Praha, f. Matice česká, kart. č. 38.
LA PNP Praha, Trojan Alois Pravoslav – osobní fond, 4 kart.
SOkA Kladno, f. Komitét pro zřízení pamětní desky Aloise Pravoslava Trojana v Knovízi, 1 fasc., pozvání ke
slavnosti dne 19. srpna 1894, bez inv. č.
GZWR, Memorabilien Buch der Ober-Realschule in der königlichen Stadt Rakonitz 1827–1894, školní kronika.
Hovorka, František: Zaznamenání těch znamenitějších dějin v král. městě Rakovníku ve 14., 15., 16., 17., 18.
a 19. století přihodilých. SOkA Rakovník, Hovorka František – osobní fond, neuspořádáno, rkp.
Malec, Ferdinand: Rakovnická kronika 1892–1900. SOkA Rakovník, Malec Ferdinand – osobní fond, neuspořádáno, rkp. bez názvu.
Renner, Jan: Účast Rakovníka na událostech r. 1848. SOkA Rakovník, f. Renner Jan – osobní fond, neuspořádáno, strojopis.
Trojan, Bohuslav: Ze života Dra Al. Prav. Trojana I–III. LA PNP Praha, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Rukopisy.
Zápisky Měšťanské řemeslnické besedy v Rakovníku 1838–1909. SOkA Rakovník, f. Měšťanská beseda
rakovnická, kart. č. 3, kronika spolku, bez sign.
Brožová, Věra: Zikmund Winter (1846–1912). Rakovník, OM Rakovník 1991.
Došková, Petra: Působnost Josefa Čermáka v Rakovníku. Starostou města v letech 1893–1910. SOkA Rakovník, knihovna, sign. D 1243 R, diplomová práce, Ústí n. Labem 2000, strojopis.
Eichinger, Zdeněk: Vzpomínky na minulost. Procházka nejstarší částí hřbitova nejsvětější Trojice. VMS 34,
1996, s. 25–46; 35, 1997, s. 27–42.
Feyerfeil, Čeněk: Pět a dvacet let činnosti a snažení samosprávného okresu rakovnického (1865–1890).
Rakovník, OkZ Rakovník 1891.
Herold, Bohuslav st.: Zdeňka Havlíčková v Rakovníce 1868–1870. RN 4, 1933, č. 38, s. 2.
Herold, Bohuslav st.: Drobty vzpomínek na rakovnické domy a jejich obyvatele v XIX. a XX. století. Uspoř.
J. Koníček, Rakovník, MS Rakovník 1938.
Janata, Jaroslav: Dcera národa. Rozvoj 11, 1972, č. 4, s. 2.
Kapoun, Václav: Povodeň v Rakovníku před 125 lety. Rakovnicko 6, 1998, č. 1, s. 4.
Kazda, Karel: Dr. Alois Pravoslav Trojan. Slánský obzor 36, 1928, s. 3–34; 38, 1930, s. 3–50.
-
-
Koníček, Josef: Rakovnický buditel MUDr. Matěj Dobromír Štembera. VMS 15, 1925, s. 17–46.
Koníček, Josef: Zapomenutý básník [Václav Kropáček]. Rakovník, MS 1930; VMS 19, 1929, s. 41–56.
Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1976). Životopis. Praha, Argo 1998.
Kořalka, Jiří: Pozvání do Frankfurtu. Slovo k historii, č. 24, Praha, Melantrich 1990.
Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník, vyd. J. Novotný 1896.
Razím, Vladislav: Vzpomínky na starý Rakovník. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1994.
Renner, Jan: Rakovník XIX. století. Rakovník, MS Rakovník 1931.
Renner, Jan: Zdeňka Havlíčková v Rakovníku. VS 8, 1937–38, s. 93–95.
Soukup, Jan: Dějiny reálné školy v Rakovníce. In: Sto let reálky rakovnické I. Rakovník, Sbor pro oslavu
stoletého jubilea reálky rakovnické 1933, s. 17–191.
Spalová, Kamila: Biografie. In: Renner, Jan: Popis politického a školního okresu rakovnického. Vlastní náklad 1902, s. 342–388.
Švarc, František: Rakovnicko na přelomu 19. a 20. století. VMS 39, 2001, s. 27–49.
Trejbal, Václav: Vzpomínka na Dra Aloise Pravoslava Trojana. RN 4, 1933, č. 6, s. 2–3.
Urban, Otto: Česká společnost 1848–1918. Praha, Nakladatelství Svoboda 1982.
Winter, Zikmund: Paměti ze života dvou přátel. Ed. V. Brožová, Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1996.
Hrůzná povodeň v Čechách na den nejsvětější Trojice Boží, tj. dne 25. a 26. května 1872. Vypravování strašných událostí dle zpráv nejčelnějších časopisů. Praha, vyd. Jan Spurný 1872.
O povodni. Světozor 6, 1872, č. 25, s. 293; č. 28, s. 330; č. 29, s. 341; č. 30, s. 355; č. 31, s. 366–377; č. 32, s. 379;
č. 33, s. 390; č. 34, s. 398.
Povodeň v Čechách. Světozor 6, 1872, č. 23, s. 274; č. 24, s. 282; č. 25, s. 294; č. 28, s. 320.
Ruch, almanach omladiny českoslovanské, sv. 3., Uspoř. J. Dürich, J. Kálal a J. R. Nejedlý. Praha 1873.
Z Muzejního spolku. RN 11, 1940, č. 1, s. 5.
Zhoubná povodeň v Čechách dne 25. a 26. května 1872. Původní vyobrazení míst a budov, které povodní
největší škodu utrpěly, od malířů Františka Chalupy, Eduarda Herolda, Antonína Gareise a Ferdinanda Zelinky, vyňata jsou ze Světozora. Praha, vyd. František Skrejšovský 1872.
125 let rakovnického Sokola (1869–1994). Rakovník, TJ Sokol Rakovník 1995.
59
Příloha I
Soupis politických a právnických prací, konceptů a stanov vypracovaných
A. P. Trojanem
-
-
-
-
-
-
-
-
-
60
Authentické vyhotovení ze spisu notárního. Dr. Alois Trojan v. r., c. k. notár, 10. 6. 1867.
SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, tisk smlouvy mezi král. městem Rakovníkem a plnomocníky várečného práva, Rakovník 1867.
Jednací řád pro Okresní zastupitelstvo v Rakovníku. Instrukce pro výbor Okresního zastupitelstva v Rakovníku. Služební pravidla pro úřadníky okresního výboru v Rakovníku.
Rakovník, OkZ Rakovník 1881.
Koncepty řečí v adresní debatě českého sněmu 25. února 1867. Knihovna Národního muzea, sign. IV E 27, rkp. Viz Bartoš, František Michálek: Soupis rukopisů Národního muzea
v Praze I. Praha, Melantrich 1926, s. 212.
Listina základní. Rakovník, Okresní výbor Rakovník 1880, zakládací listina veřejné nemocnice.
Nachweis ungesetzlicher Gerichts praxis und Justizverveigernugen in den böhmischen
Kronländern gegen die Würde und das öffentlicher Recht der böhmischen Nation mit
Dar legung dringender Abhilfe im Interesse allgemeiner Rechtssicherkeit. LA PNP Praha,
Trojan A. P. – osobní fond, sl. Rukopisy, fragment práv. spisu, po r. 1880.
Pamětní spis o regulování řek v Čechách. Denkschrift über die Regulierung der Flüsse in
Böhmen. Viz Ottův slovník naučný XXV. Praha 1906, s. 787.
Pravoslav Alois Trojan ke voličům a krajanům i všem Čechům o návrzích prince z Liechtensteinu a JUDra Josefa Herolda a jejich soudruhův na změnu říš. zákona o vyučování ve
školách obecných s náčrty o politické situaci a poměrech na radě říšské a t. d. Praha, nákl.
autora 1888.
Rede des Reichtsrathsabgeordneten Dr. Trojan, gehalten in der 328. Sitzung des Abgeordnetenhauses am 1. Feb. 1884. LA PNP Praha, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Doklady,
rkp.
Rovnoprávnosť v úřadech soudních. Spis ztracený mezi léty 1881–1885 ve spisovně Akademického spolku Krakovec. Viz SOkA Rakovník, f. Akademický spolek Krakovec v Rakovníku.
Stanovy občanské záložny pro krajinu rakovnickou. Rakovník, nákladem rakovnické záložny 1872.
Stanovy občanské záložny pro krajinu rakovnickou, zapsaného společenstva s obmezeným ručením. Rakovník, vydavatel neuveden 1874.
Stanovy spolku Hospodářsko-průmyslného v Rakovníku. Rakovník, vlastní náklad 1868.
Zákon o sýpkách obecných a fondech peněžných k nim příslušících v Království českém.
Výklad s úvahou i dějepisnou od Dra P. A. Trojana. Praha, vyd. E. Grégr 1864.
Zweck und Berechtigung des Rechtsinstitutes öffentlicher Notare. Wothwendigkeit und
Wüklichkeit der Einführung dieses Institutes, mit übersichtlicher Darstellung und kritischer Beleuchtung der einheimischen Cautelarjustiz alter wie neuer Zeit. LA PNP Praha,
Trojan A. P. – osobní fond, sl. Tisky, diplomová práce, uloženo pod názvem Über das Notariat, Praha 1855.
Příspěvky do novin a časopisů: Bohemia, Constitutionelles Blatt aus Böhmen, Květy, Národní listy, Právník. Viz Ottův slovník naučný XXV. Praha 1906, s. 787.
Příloha II
Deklarace 130 rakovnických občanů požadujících rovnoprávné postavení
českého národa (1867)
(LA PNP Praha, Trojan A. P. – osobní fond, sl. Doklady)
Obyvatelé v královském Rakovníku
1. IV. 1867
Osvědčení
Hluboce dojati smělým, bezohledným si počínáním nepřátel vlasti naší české sledovali jsme s vřelým účastenstvím statné spolubojovníky za pravdu a právo při posledním
volebním zápasu velkostatkářův českých: vděčně uznávajíce věrné se přidružení mnohých zvlášť, ale opětné přihlášení slavné vlastenecké šlechty k národu ve vytrvalé snaze
o zachování samostatnosti zděděné; nalézáme v souhlasu tom vznešeném útěchu, že
tím jistěji a rychleji zvítězí konečně pravda naše a vrátí právo Království českého.
Chcemeť i my Čechy svobodné, v nich rovné právo a blaho všech obyvatelů obou
národností, tedy celé Čechy šťastné a spokojené v mocném jedině tak upokojeném
Rakousku!
Zástupcové okresu:
okresní výbor:
MUDr. Josef Král (okresní starosta)
Jan Herold (purkmistr, náměstek starosty)
Dr. A. P. Trojan (člen okresního výboru, starosta obecní záložny)
Dr. Mikuláš Karlach (farář slabecký)
Jan Kroupa (z Mutějovic)
Václav Hejda (z Krakova)
Karel Brzák (z Rakovníka)
Michal Pleiner (hospodářský správce za velkostatek Petrovice)
Josef Sutner (okresní tajemník)
[Následují podpisy dalších rakovnických měšťanů]
61
Jan Černý
ŽIVOT PODIVÍNSKÉHO VLASTENCE
JOSEFA ALEXANDRA DUNDRA
18021874
Na počátku devatenáctého století se rozmáhá zájem o český jazyk a českou tvorbu, postupně se rozvíjí emancipace národního myšlení. Pokračuje také soutěživost
s německou kulturou. Ta procházela vzestupnou tendencí a stala se vyšším vzorem
pro české snahy. Každý průměrný vzdělanec té doby musel znát německý jazyk, který
zprostředkovával českému prostředí kulturu evropských myslitelů a literátů, navíc se od
druhé poloviny 18. století užíval v úředním styku. Poněmčování státní správy zapadalo
do kontextu josefského ideálu dokonale fungujícího jednotného státu s jednotným
státním národem. I když čeština zcela opomenuta nebyla – v českých regionech si mimo
jiné uchovala postavení pomocného úředního jazyka – úlohu odborného komunikačního prostředku plnit nemohla. Chyběla rozvinutost její spisovné formy, česky mluvící
společnosti chyběly vyšší vrstvy. V emancipačních procesech jak německé, tak české
kultury hrály také roli vlivy románské, čeští učenci hledají vzory slovanské, angloamerické nebo severské.
Také česká věda, podporovaná v rámci zemského patriotismu místní šlechtou, se
nadále vyjadřuje německy. Dobrovský píše českou mluvnici německým jazykem, Jungmann své rozsáhlé lexikografické dílo sestavuje ve vztahu k německému slovníku, František Palacký v roce 1836 vydává první díl svých Dějin v němčině, aby si je mohl přečíst
co nejširší okruh vzdělaného obyvatelstva. Také slavný muzejní časopis, vycházející
dodnes, měl zpočátku svou českou a německou verzi. Obě se lišily odborným pojetím.
Vzdělanost a osvícenská racionalita ve své době obtížně pronikaly na zemědělský
venkov, který i později žil barokní tradicí a v českých oblastech používal češtinu ke každodennímu styku. Tento svět venkovana však počal být během první poloviny 19. století
pozvolna rozrušován. Někteří žáci pokračovali ve studiích v Praze nebo vandrovali do
světa za řemeslem. Mnohdy získali četné kontakty, které si udržovali po většinu dalšího
života. Zrovna tak se na venkov dostávali vlastenecky založení intelektuálové, kteří sem
vnášeli nové myšlenky. Ať už šlo o lékaře, učitele, advokáty, úředníky nebo o vlastenecké
kněze. Jejich myšlenková úroveň byla různá a jejich působení v pražském i venkovském
prostředí nepřinášelo vždy závažnější hodnoty, čehož si všímala již soudobá kritika. Vrstevnatá intelektuální společnost se měnila, české vlastenectví procházelo vývojem a kritický přístup k tvorbě rostl. Úloha mnohých drobných vlastenců je přitom nepoznána
a jejich méně závažná tvorba nám zůstává skrytá. V této práci budeme sledovat životní
osudy jednoho z nich, Josefa A. Dundra, a pokusíme se odhalit jeho místo v tehdejší
obrozenské společnosti.
Mladá léta učednická, vandrovní a jiná
Svérázný svět venkovského města v západní části středních Čech, prodchnutý katolickou zbožností a závislý na zemědělském hospodaření, zobrazil v letech 1801–1834 ve
62
své kronice soukromé povahy Václav Preinhelter, školní učitel v Novém Strašecí.1) Tato
česky psaná práce líčí každodenní život zdejších obyvatel, pokouší se také interpretovat
události evropské politiky i záležitosti rakouského státu. Dozvídáme se tak o pohledu
běžného venkovana na převratné události ve Francii a Evropě přelomu 18. a 19. století,
můžeme sledovat místní těžkosti způsobené krizovou finanční situací v Rakousku, která
vrcholila státním bankrotem v roce 1811. Preinhelter dramaticky vylíčil oba mohutné
požáry města v letech 1811 a 1812, zanechal nám popisy mnohých pozdně barokních
venkovských oslav, ať šlo o návštěvu křivoklátské vrchnosti nebo například o svěcení
nových zvonů. Všímal si poutníků směřujících při různých příležitostech do Prahy, zoufal
nad vojenskými jednotkami, které procházely krajem a představovaly pro obyvatelstvo
nemalou zátěž. I když se autor subjektivně pojatého textu netají svou zámožností, přesto můžeme vyčíst strach z přírodních katastrof, které snadno zapříčinily neúrodu, úhyn
dobytka a následný hlad a nedostatek.
K Václavu Preinheltrovi, který v Novém Strašecí vyučoval v letech 1785–1830, avšak
často si vydržoval pomocníky, musely chodit do školy děti místního krejčovského mistra
Víta Dundra. Ten pocházel z blízkého Rynholce a jako ani ne ještě dvacetiletý si r. 1789,
zjevně s podporou svého otce Matěje, koupil v Novém Strašecí kromě dalších pozemků
pole za Pražskou bránou, aby zde postavil dům. To svědčí o jisté zámožnosti Dundrovy
rodiny. V únoru 1796 se Vít oženil s místní Josefou Čermákovou a společně pak žili na
tehdy vznikajícím Pražském předměstí v novém domě čp. 174, který však podle prvního
číslování z r. 1771 obdržel číslo popisné 157.2) To se také objevuje v matrikách při postupném narození všech Dundrových dětí, kterých měli Vít a Josefa spolu celkem devět.
Z nich se jako třetí narodil 1. dubna 1802 Josef. 3) Mezi jeho sourozence patřili také dva
mladší bratři – Václav (nar. 1811), původně knihkupec, poté hospodářský správce ve Štýrsku, literát a slávista, a Vít (nar. 1814), starosta města Nového Strašecí v letech 1874–79 a
1883–87.4)
O raném mládí Josefa Dundra toho mnoho nevíme – vlastně pouze to, co sám zaznamenal. V roce 1850 si zapsal několik poznámek, které se uchovaly v pozůstalosti jeho
bratra Václava. O sobě tu Dundr uvedl, že „býval oudů drobných z dětinství, protož k tuhým prácem se nebrával, ale k liternímu umění a hudbě se vedl, ježto jeho hlas kantový byl
1
)
2
)
)
3
4
)
Kronika učitele Václava Preinheltra 1801–1834. SOkA Rakovník, Preinhelter Václav – osobní fond, kart. č. 1.
Preinhelter zemřel r. 1834 ve věku 73 let, uvedenou kroniku psal až do své smrti. Více Vacek, František:
Dějiny města Nového Strašecí. Vyd. Frant. Soukup 1930, s. 416–417.
SOkA Rakovník, f. AMNS, neuspořádáno, gruntovní kniha č. 79, fol. 380.
SOA Praha, matriky, M–13 Nové Strašecí, inv. č. 7. V matrice je uvedeno Josefovo narození k 2. 4., avšak patrně se jedná o datum křtu, jak také svědčí původní název matriky (Kniha pokřtěných). Sám Dundr později
několikrát uvedl, že se narodil 1. dubna.
Dundrovy děti se podle příslušných matrik narodily v tomto pořadí: Anna (1798), František (nar. 1799),
Josef (1802), Jan (1804), Vojtěch (1807), Barbora (1809), Václav (1811), Vít (1814) a Stanislav (1818).
O několik let později, ke konci roku 1816, koupili manželé Dundrovi další dům, tentokrát blíže náměstí, a to
dnešní čp. 129 (tehdy 72). Sem se také v pokročilejším věku nastěhovali a původní dům, který Vít založil,
přenechali r. 1827 nejstaršímu synovi Františkovi. Záhy poté však mladí manželé František a Eleonora Dundrovi patrně zemřeli (stejně tak otec Vít) a dům čp. 174 převzal bratr Vít. Situace však nebyla jednoduchá;
sourozenců zůstávalo mnoho a roli hrálo i množství pozemků. Spletité majetkové poměry Dundrovy rodiny, které svědčí o jistém rodovém povahovém rysu, se neustále řešily po celé 19. století (r. 1867 se dokonce
Josef soudil s Vítem o dluh 600 zl.), jak můžeme doložit z materiálu uloženého v níže citovaných osobních
fondech Josefa Dundra a jeho bratra Václava Jiřího. Dále viz ANM Praha, Topografická sbírka F, kart. č. 178,
rodina Dundrů v Novém Strašecí; SOkA Rakovník, f. AMNS, neuspořádáno, gruntovní kniha č. 8, 82.
63
tak líbezný a pronikavý, že se každému venku i v Praze líbil, jakmile v kostele na koru při mši
se ozval. Kdyby bývali učitelé jen výkonně byli uměli učiti, jinák by se bylo vše a mnohem líp
dařilo“. Níže pak napsal, že byl „v nejútlejším věku kromovou ranou omráčený, psotníkem
dávený, neštovicemi oslnulý, od vola do větru uhozený a jinými mnohými nehodami stíhaný
a otužený“.5) Kritická poznámka stárnoucího mládence na adresu učitelů se může vztahovat také na Václava Preinheltra. Dundr si však patrně svého kantora jinak vážil a také
jeho rodiče s ním udržovali vstřícný vztah, což může dokládat i ta skutečnost, že r. 1811
šel Preinhelter narozenému Josefovu bratru Václavovi za kmotra. Ke konci svého života
Dundr o novostrašeckých školních létech navíc uvedl: „Za mého času byl učitelem zdejším
Václav Prainhelter, zdejší synek, a školním pomocným učitelem Josef Nijan [?] […]. Letního
času býval jsem často jediným žákem ve škole přítomný, neb bylo sousedstvo ohněm l. 1811
a 1812 velmi ochudlé a děti k domácímu posloužení více se přidržovaly než k chodění do školy. Jediná světnice u Jakuba Najmana u Rakovnické brány […] k vyučování byla najata [při
požárech opakovaně vyhořela i místní škola – pozn. J. Č.] , pak u Frolíků na náměstí. V ní
byly dvě líhy šousem [?] položené a na nich fošny přendané, na těch jsme sedali, a kdo psáti
měl, musel k učitelovu stolku. Protož zřídk[a] které dítě vědělo co z náboženství, umělo-li
mimo čtení trochu psáti a počítati, byl to velký div. A předc učitel byl velmi vzdělaný a schopný muž [...].“ 6)
Novostrašeckou školu ukončil Josef Dundr zřejmě v roce 1814, neboť na podzim
t. r. jej můžeme doložit jako žáka prvního ročníku týnské německé hlavní školy v Praze,
jednoho z nejvýznamnějších ústavů toho druhu v zemi. Avšak před tím ještě docházel
do farní školy u trinitárů ve Spálené ulici.7) O dalších jeho studiích toho mnoho nevíme.
Navštěvoval gymnázium a nastoupil na techniku, kterou však nedokončil.8) Chtěl pracovat z existenčních důvodů jako tiskař, ale pak se rozhodl, že vstoupí na učitelskou dráhu.
Nejdříve působil jako „denní písař“ (diurnista) na pražském magistrátu, „kdež i také […]
1 zl. 40 sem placen byl. To dálo se v měsíci prosinci, lednu, únoru a březnu [1820–21], od toho
času sem ostatní předměte na hlavní normální škole dohotovil a v nich se utvrdil, též mezi
tím časem suplicíroval sem za měsíc na Smíchově místo učitele, jak i potom u karmelitánů,
dokud byl učitel nemocen“.9) V letech 1821–25 pak Dundr působil jako podučitel na farní
škole u františkánů, která sídlila v klášteře na Novém Městě u kostela P. Marie Sněžné.10)
5
)
6
7
)
)
8
)
9
)
10
)
64
LA PNP Praha, Dundr Václav Jiří – osobní fond, neuspořádáno, kart. č. 2/C/9. Jedná se původně o tištěnou
žádost od V. V. Tomka, v níž prosil o životopis pro druhé vydání Jungmannovy Historie literatury české
(vyd. 1849). Zde sice vyšlo Dundrovo heslo (s některými chybami v bibliografii), avšak jedna verze Tomkovy žádosti vyplněná Dundrovým silně subjektivním textem se dochovala v citovaném osobním fondu.
Dundr, J. A.: Strašecí Nové město, v kraji Pražském. ANM, f. Dundr Josef Alexandr – osobní fond, kart. č. 6,
rkp.
MMNS, sbírka osobností – J. A. Dundr, vysvědčení týnské hlavní školy z 17. 3. 1815. Tento dokument dokládá Dundrovu přítomnost v prvním ročníku v listopadu 1814. Hlavní školy připravovaly žáky pro řemeslnická povolání i ke studiu na gymnáziu.
Ottův slovník naučný VIII. Praha, vyd. J. Otto 1894, s. 187; dále viz níže uvedené Dundrovy vzpomínky.
V Praze tehdy existovala tři gymnázia: malostranské, novoměstské a staroměstské (akademické). Polytechnický ústav se zformoval r. 1803 a výuku zahájil o tři roky později.
Z dopisu V. Hankovi psaného 18. 7. 1821 (LA PNP Praha, Dundr V. J. – osobní fond, neuspořádáno, kart.
č. 2/C/9). Jde patrně o farní školu na Smíchově a dále snad o školu u sv. Havla v bývalém klášteře na Starém
Městě, nebo o farní školu u P. Marie Vítězné na Malé Straně.
LA PNP Praha, Dundr V. J. – osobní fond, neuspořádáno, kart. č. 2/C/5, kvalifikační vysvědčení z 29. 7. 1838;
Ottův slovník… (zde je chybně uvedeno, že jako diurnista pražského magistrátu působil J. Dundr v roce
1819).
V té době složil na pražské hlavní vzorné škole příslušné zkoušky pro učitelství prvních
čtyř ročníků hlavní školy, které můžeme doložit vysvědčením z konce srpna 1825.11) Sám
toto vše shrnul ve výše uvedeném textu z r. 1850, kde dále napsal, že se „[…] dostal do
Prahy k st. trinitárům za zpěváka, kde se liternímu učení vlastně učiti počal. A že se tu všecko
mluvilo a dělalo po německu, divíval se, proč tomu také tak česky neučilo v Strašecím. Než
na hlavní škole tejnské, pak na gymnáziu a technickém ústavu dobře se mu dařilo, až pak
pro nedostatek potřeb živobytí k impressorství12) jíti chtěl, ale pro zrazování študoval pedagogiku na vzorní škole, a tak učitelství se oddal. Z příčiny, že pěkně s dítky jednoho úředníka
uměl zacházeti a spisy dobře jemu přepisovati, odporučil ho k revizí kontribeční při pražském
magistrátě za diurnistu (1821) a hned potom na zimu byl dosazen za školního mládence u sv.
Františka v Praze. Líto jest mu až potud pěti let zde za nic pro nic strávených“.
V době svých studií se mladý Josef nechal biřmovat a od té doby používal jméno Josef
Alexandr a v příjmení variantu jak Dunder, tak zejména později Dundr.13) Pobyt v Praze
také ovlivnil jeho myšlení, jak ukážeme níže. Navázal tu kontakty s vlasteneckými skupinami, především s Václavem Hankou, které posléze udržoval, než v Praze na počátku
čtyřicátých let zakotvil trvale. V roce 1825 zakončil své podučitelství v Praze a v letech
1826–30 vyučoval na škole v Hlinsku u Chrudimi. Odtud se nám dochovala bohatá soukromá korespondence, zasílaná především rodičům, sestře Anně a bratru Václavovi. Dundr
v několikrát citovaném rukopise z r. 1850 uvedl, že v Hlinsku „měl za úkol děti hlavně německy učiti, které sotva česky čísti uměly, ale šlo to předce a přitom mohl […] aspoň živ býti“.
Z této korespondence, částečně dochované v Dundrově pozůstalosti, částečně v pozůstalosti jeho bratra Václava, lze vyčíst, že mladý učitel důvěrně pronikl mezi zdejší obyvatele
a navázal četné známosti. Už po svém příchodu do Hlinska napsal o svých sympatiích
k místním obyvatelům Václavu Hankovi: „Abych popisoval vejstavnosti města Hlinska, bylo
by spíš pošetilé než marné, než což může mít dřevěná bouda za výtečnost? Však o obyvatelích
lze něco v určitosti povědít: neb sprostnost a dobročinnost jsou jejich zvláštní ctností, předc by
se ale mnohý as zaškaredil, řeklo-li by se mu, že sprosťákem jest? Pomyslí-li z večera na jakou
svačinu, třeba mi toliko jít po ulici a brzo někdo volá: ‚Pane učitel, na slovíčko!‘ I to již dobrá
čáka, že na stůl buď uzené maso s šunkou, nebo telecí pečeně nebo slivovice nebo pivo a ač není
to dobročinná povaha Hlinských? U p. faráře a radního zkoušeného bývám nejčastěji u oběda
a u měšťanů na snídání.“ 14) Neúspěšně se také později snažil o to, aby se sem jeho sestra
Anna provdala za místního Josefa Severína, který „jest drobet zbrklý, ale dobrý přičinlivý
člověk, hraje pěkně varhany, umí tkáti plátno, dělá řemeslo zednické a jest sám doma jediný,
mají hezkou mohovitost, umí čistě německy, jest dobře zvědavý a staré má rodiče“.15) Ještě tři
roky po odchodu z Hlinska uvažoval sám, že se ožení s jakousi vdovou Petrlovou, aby tam
nemusel prodávat majetek, který si zřejmě nastřádal.
11
) LA PNP Praha, Dundr V. J. – osobní fond, neuspořádáno, kart. č. 2/C/5, vysvědčení pražské vzorné školy
z 30. 8. 1825. Tato škola sídlila na Malé Straně v Karmelitánské ulici. Měla sloužit jako vzor pro všechny nižší
školy v zemi a organizovala mimo jiné i kurzy pro přípravu učitelů.
12
) tiskařství
13
) Také citovaná matrika narození (pokřtěných) uvádí variantu Dunder, v pozdějších letech (viz mj. níže uvedená příslušná matrika úmrtí) se však už zapisuje varianta Dundr.
14
) Z nedatovaného dopisu V. Hankovi, psaného patrně roku 1826. Dundr zde také píše, že začal vyučovat 24.
t. m., může se tak jednat o září (LA PNP Praha, Dundr V. J. – osobní fond, neuspořádáno, kart. č. 2/C/9).
15
) Tamtéž, dopis rodičům a sestře Anně z 24. 1. 1828. Anna zůstala do smrti svobodná, zemřela v Novém
Strašecí na konci srpna 1857 (SOA Praha, matriky, M–13 Nové Strašecí, inv. č. 13).
65
Proč Dundr náhle z Hlinska odešel, nám není známo. Ve jmenovaném vzpomínkovém textu pouze uvedl, že jej „osud (1830) obrátil odtud […] zase do Strašecího, do Vídně
(1832) a pak do Blovic (1834), kde přijal při tamější radě listovní úřad, z umění kněh městských
vedení appelatorní zkoušku odbyl a celých osm let velmi nuzně, ale spokojeně přečkal a tam
za měšťana se přijal“. Podle korespondence lze skutečně doložit Dundrovu přítomnost
v N. Strašecí v letech 1830–31 a pak až na počátku roku 1833, kdy píše Václavu Hankovi,
že se pokouší dostat na vzornou školu do Prahy, snad tedy jako učitel. Dundr zjevně sháněl nové zaměstnání, a dlouho nemohl uspět. V září 1831 píše Hankovi o tom, že je těžké
uchytit se v Praze a že se pokouší získat úřednickou práci ve Strašecí, v únoru 1833 jej
zase prosí o pomoc, aby se mohl dostat do Prahy. Někdy v průběhu let 1832–33 patrně
cestoval po Rakousku a pobýval nějaký čas ve Vídni, kde v té době jeho bratr Václav získal místo vedoucího knihkupectví. Z další korespondence Hankovi je patrné, že Dundr
uvažoval o trvalejším odchodu do Vídně a že žádal známého literáta o pomocné místo,
zřejmě mimo jiné ve Vlastenském muzeu: „[…] bratr můj Čech jest a já též do Vídně se
odeberu, jestli se mne nedostane místo k obsluhování Vám v Praze povědomé“ (20. 2. 1833).
„Z příčiny dotčeného kontribučenství a některých vyupomínání do Hlinského sem se odebral,
a tu jestli nic nepořídím, dále do Vídně se odeberu“ (27. 3. 1833). O práci, nejlépe v Praze,
prosí Hanku zoufale ještě v květnu 1833.16)
Nakonec se Josefu Dundrovi podařilo získat místo magistrátního kancelisty (složil
zmíněné příslušné zkoušky) při městském úřadu v Blovicích u Plzně, kam nastoupil
v březnu 1834 a setrval tu až do půli roku 1842. Z citovaného kvalifikačního vysvědčení
vyplývá, že kancelářské práce vykonával již na hlinském magistrátu v době svého tamějšího působení. V Blovicích Dundr setrval dostatečnou dobu, aby zde poznal zdejší kraj
a sebral tu materiál pro svou nejrozsáhlejší topografickou práci vydanou tiskem. Nelze
brát vážně jeho stesky na nuzný život, neboť jak v Hlinsku, tak především v Blovicích
se Dundrovi nevedlo nejhůře. Po odchodu do Prahy musel v Blovicích částečně prodat,
částečně pronajmout své pozemky a dva domy, z nichž jeden stavěl a druhý koupil.17)
Dundrův studijní pobyt v Praze, posléze zaměstnání v Hlinsku a Blovicích a nakonec
i časté cestování po českých a rakouských zemích ovlivnily jeho vlastenecké myšlení
a také vytvořily vztah k jeho nejvýznamnější literární práci, která vzešla především z topografického bádání.
Vlastenecké počátky a příchod do Muzea
Z našich dosavadních vědomostí o stavu města Nového Strašecí na počátku 19. století nevyplývá, a ani to nelze příliš očekávat, že by někteří obyvatelé byli ovlivněni vlasteneckými či racionalistickými myšlenkami, které se sem mohly dostat například z nedaleké Prahy. Také v kronice stárnoucího Preinheltera žádný takový vliv nezaznamenáváme,
místní učitel se pohybuje v prostředí pozdně barokního světa, katolické zbožnosti
a lidské oddanosti osudu. Jak jsme ukázali, Josef Dundr nevzpomínal na své rané studentské období zrovna příznivě a z jeho textu je zjevné, že po příchodu do Prahy kolem
16
) LA PNP Praha, Dundr V. J. – osobní fond, neuspořádáno, kart. č. 2/C/9, korespondence J. A. Dundra s V. Hankou. Posledně citovaný text se týká Dundrovy úvahy, zda přijmout místo kontribučního úředníka v Hlinsku,
kam by se tak vrátil.
17
) Tamtéž, dopis J. Fialovi z 15. 6. 1845 a V. Hankovi z 12. 2. 1842; ANM Praha, Topografická sbírka F, kart. č. 178,
rodina Dundrů v Novém Strašecí.
66
roku 1814 pozoroval změněné prostředí, které ho do jisté míry oslovilo. Z výše uvedené
Dundrovy vzpomínky o výuce v německém jazyce na pražských školách vyplývá, že
nebyl ani tak příjemně překvapen němčinou, jako spíše obsahem vzdělání, které škola
poskytovala, i když z dnešního pohledu se tehdejší výuka vyznačovala mechaničností
a memorováním, a to i na slavné týnské škole. Německý jazyk tak Dundr bral víceméně
jako samozřejmost přesto, že v novostrašecké škole se vyučovalo česky a také v Týnu
obecně měli tehdy problém s tím, aby se žáci správně naučili vyjadřovat německy. Míchání obou jazyků nebylo v Praze ničím výjimečným.18)
K počátkům svého vztahu k českému jazyku pak Dundr v roce 1850 zaznamenal, že
mu „drahý rok (1817) jistý vychovatel kabát, kalhoty a posléze Nejedlého gramatiku Židům
prodal. Bída prý železo láme, ale tak vzdělaný člověk že by kradl – šat, knihy a poslední vindr. Právě tato gramatika poprvé dala mu [tj. Dundrovi] přesvědčení, když ji u Žida vyplatil“.
Dále napsal, že „již před 35 léty (1814) měl […] ke všemu, co českého bylo, takovou uctivost,
že všechno v jazyku českém tisknuté i po zemi válené rád zdvíhal, čítal, ano i ukládal a prospíval“. O počátcích svého vztahu k vlastenectví a češtině posléze zaznamenal tuto příhodu: „Jak láska jeho k češtině se počala, vykládá se as tak: Při svém příchodu do Prahy ptala
se ho paní ředitele koru, zdali bude z něho vlastenec. Nevěděl, co tím myslí, mlčel, ale ona mu
učinila hned objasnění. Vidíš, vlastenec jest dobrý Čech, nedopustí nic na ně, žádné klepy ani
utrhání, i když jiné řeči umí, toliko česky rozpráví, českých spisů a knih sobě váží a nic z toho
za celý svět nezmění. Takových lidí jest nyní v Praze mnoho a na naší ulici (Spálené) […] mají
mnoho českých kněh uložených. A skutečně bylo na Spálené ulici několik strávníků češtiny
a jistý bohoslovec Hrdlička byl mezi nimi velmi v Praze známý. Po jeho odchodu hospodáři
Křikava, Payer, Linka i jiní […] , a tak poznenáhla naučil se Dunder pány vlastence znáti, kteří
mu dali chuti k naučení se gramatiky a posléz i vlastencem se jmenovati. Jistý Eduard Rössler,
rozený sice Němec, byl Dundrův nejvroucnější druh, ten k padesáti mladých mužů k němu
naklonil, že se působením jeho stali nejvroucnějšími ctiteli české literatury.“ 19)
Z této krátké a nedbale zaznamenané Dundrovy vzpomínky můžeme dále vyčíst,
že k této skupině „padesáti mladých mužů“ patřili jeho generační vrstevníci a známí
buditelé, například básník a pozdější vlastenecký kněz František J. Vacek Kamenický
(1806–1869), který v Praze před r. 1825 studoval filozofii a stýkal se s kroužkem literátů,
kam patřil J. S. Tomíček, J. Franta, J. J. Langer, Tyl nebo Jungmann ml. Poté studoval
seminář v Českých Budějovicích a v roce 1846 zakotvil v někdejším Dundrově působišti
– v Blovicích, kde také zemřel. Dále Dundr vzpomíná na filologa a bibliografa Antonína
Hansgirga (1806–1877), pozdějšího profesora v Litoměřicích a na Akademickém gymnáziu v Praze, jenž spolupracoval s uvedeným F. J. Vackem a také s Josefem Jungmannem
či V. Hankou. K této skupině patřil také básník, filolog a překladatel Jan Pravoslav Koubek
(1805–1854), jehož Dundr také zmiňuje. Ti všichni v průběhu 20. let pobývali na studiích
v Praze, hlásili se k vlasteneckým skupinám a byli ovlivněni J. Jungmannem, V. Hankou
či F. L. Čelakovským. Tento okruh publikoval v obrozenském literárním časopisu Čechoslav, k němuž se v uvedené vzpomínce hlásí také Josef Dundr. Jeho činnost tu však není
18
19
) Bělina, Pavel a kol.: Dějiny Prahy II. Praha–Litomyšl, Paseka 1998, s. 91–96.
) LA PNP Praha, Dundr V. J. – osobní fond, neuspořádáno, kart. č. 2/C/9. Poslední citovaná vzpomínka je
přiložena k uvedenému dotazníku V. V. Tomka a psána jako drobné poznámky na lístcích. Tento text také
dokládá Dundrovu přítomnost hned po příchodu do Prahy u bývalých trinitárů, kteří dříve sídlili ve Spálené ulici.
67
doložena. Naopak se již v této době pokusil publikovat ve vlasteneckém beletristickém
týdeníku Hyllos, jehož česká verze vycházela v letech 1820–21.20)
Ze 30. a 40. let se nám v Dundrově osobním fondu uchovaly čtyři listy od Jana Svatopluka Presla, které jsou přátelské a týkají se odborných záležitostí z přírodopisu, dějepisu a topografie.21) Zmínit musíme dopis od Josefa Jungmanna, v němž 8. května 1840
odpovídá Dundrovi na jeho žádost o pomoc k dosažení místa služebníka při pražské
hvězdárně. Od této činnosti jej Jungmann zrazuje, „jelikož Vy schopni jste k něčemu užitečnějšímu vlasti a Vás důstojnějšímu. […] Jest tuším Vaše nynější místo a ouřad [tj. v Blovicích]
čestnější a příjemnější i nebude scházeti Vám naděje k postupování k dalšímu v budoucnosti,
což aby se brzo událo, přeji z té duše“.22) Svůj úmysl zakotvit v české metropoli Dundr
nikdy neopustil a své působení v Hlinsku i Blovicích tak jistě bral pouze jako dočasné
provizorium. Obtížnější zůstává odpověď na otázku Dundrova postavení v těchto vlasteneckých kruzích. V žádném případě tu nezastával dominantní úlohu, což můžeme
ukázat na úrovni a přijetí Dundrovy publikační činnosti (viz dále). V úvahu je třeba vzít
také Dundrovy pozdější vztahy k uvedeným obrozencům, s nimiž určité, ač ne tak časté
kontakty udržoval (viz Dundrova korespondence), avšak je patrné, že je používal spíše
jako záchytné body ve svém pozdějším trochu komplikovaném společenském postavení. V některých recenzích na Dundrovy práce, uvedených níže, se objeví výtka na jeho
ustrnutí, „připomínaj[íc] nám první doby našeho literního diletantství, kde všecko, co kdo
napsal, dobré bylo […]“.23)
Dundr tehdy navázal jisté kontakty především s o jedenáct let starším Václavem
Hankou. Ty se později změnily v přátelský a úzký pracovní vztah a vydržely až do Hankovy smrti v roce 1861. Zatímco z uchované korespondence lze Dundrovy vztahy se známými obrozenci doložit méně, v případě tohoto literáta je situace zcela opačná.24) Kdy
se poznali, není známo. Nejstarší dopis se dochoval z počátku ledna 1821, jinde Dundr
Hankovi píše, že jej obdivoval již předtím, než se osobně seznámili. Ve druhé polovině
druhého desetiletí 19. století již Hanka působil v Praze, kam se vrátil ze svých vídeňských
studií a kde v té době dospíval i novostrašecký student. Navíc po roce 1817 vstoupil Hanka ve všeobecnou známost díky nálezu domněle staročeského Rukopisu královédvorského. Dundr nekriticky pohlížel na Hanku jako na starší a vzdělanější autoritu, často jej
prosil o půjčení nebo věnování knih, které nebyly na venkově dostupné. Sděloval mu
své vlastenecké názory nebo jej mnohokrát, jak jsme uvedli, prosil o zajištění zaměstnání v Praze. Ve třicátých letech v těchto dopisech ostřeji vystupuje proti dravým Němcům
a poněmčování „Čechie, která dlouho spala“ . Negativní pohled na školní výuku nezměnil:
„Však nyní lid nedbá ani na lež, ani na čáry, dost časně se dítky v jakýchkoli domech učívají
bleptům a takové domy jsou v každém kraji. Domům říkají normálky a bleptům – učení normální. I v Rakovníku, nevím čím nadáním, zřídila se taková blepta.“ 25) Na počátku 20. let
20
)
)
22
)
23
)
24
)
Lexikon české literatury 1 A-G. Praha, Academia 1985; 2/I H-J, Praha, Academia 1993.
LA PNP, Dundr Josef Alexandr – osobní fond, neuspořádáno, kart. č. 4 (2/B/32).
Tamtéž.
Z recenze K. V. Zapa na Dundrův popis Plzeňska (Česká včela, 1845, č. 8, s. 324).
Část Dundrovy korespondence s V. Hankou je uložena v Dundrově os. fondu v LA PNP (přijatá), část ve
fondu jeho bratra Václava (korespondence odeslaná Hankovi). V osobním fondu V. Hanky (v LA PNP) se
žádné Dundrovy listy nenacházejí. Od přesných citací korespondence vedené mezi Dundrem a Hankou již
níže upouštíme.
25
) Dopis Hankovi z 1. 12. 1832.
21
68
si také stěžuje Hankovi na velkou chudobu, která mu brání číst a shánět knihy a vůbec
věnovat se vlasteneckému poslání. Pravidelně se seznamoval s Hankovými pracemi
a zaujímal k nim svá stanoviska, nesená nekritickým obdivem (např. Pravopis český podle
základu Dobrovského).
Dundrova korespondence s Hankou vrcholí a také končí rokem 1842. Hanka, známý
především díky slavným Rukopisům, pracoval od r. 1819 v nově založeném Muzeu při sepisování sbírek. Poté zde působil jako prozatímní a od r. 1823 až do své smrti jako řádný
bibliotekář. Od r. 1842 spravoval také archiv a stal se kustodem numizmatických sbírek.
V prosinci 1841 nabídl Dundrovi do Blovic, aby zastával místo jeho pomocníka: „Služba
ta záleží v tom, že musí od 9 hodin do 1 odpoledne v Muzeu přítomen býti a tam povinnosti
konati, za co bude dostáno asi 120 zl. stříbra.“ 26) Hanka prý doporučil Dundra novému jednateli Muzea Františku Palackému jako zdatného opisovače, který mu vždy odpoledne
měl být podle potřeby k ruce, a to za zvláštní příplatek. Trvalo však půl roku, než Hanka
blovického úředníka přiměl k definitivnímu příchodu do Prahy a k převzetí nabízené
práce muzejního sluhy (pedela). Proč se celou první polovinu roku 1842 Dundr zdráhal
do Prahy přestěhovat, není zcela jasné. V únoru Hankovi sdělil, že to „nemá tak velkého
kvapu a že se mnoho nepromešká, ježto v zejmě lidé beztoho nepracují“. V Praze prý nemá
kam se nastěhovat a v Blovicích má problémy s prodejem svého majetku. Navíc blovický
„magistrát z ohledu zásluh mých jako kancelistovi a knihovnímu udělil mně od 29. ledna t. r.
vyhotoveným úkazem měšťanské blovské právo bez poplatku, aspoň z toho patrné, že jsem
své povinnosti konal“.27) Další Dundrovy zprávy již působí jako prosté výmluvy; odvolával
se, že nemůže rychle z úřadu odejít, že musí zaučovat nováčka, poté že ho magistrát
nechce propustit. Na počátku května se zas Hanky ptá, jestli se ještě o službu při Muzeu
může hlásit. Z Hankových odpovědí je znát, že muzejnímu výboru Dundrovu službu
slíbil, a teď nemůže slib naplnit. Už v lednu naznačil Dundrovi, že neplní slovo, že on mu
vše zařídil a Dundr nechce do Prahy přijít, ač je již na místo přijatý. Jestli nechce nastoupit, ať to hned sdělí, aby muzejní výbor mohl přijmout někoho jiného.28) V dubnu Hanka
odmítl Dundrovu žádost, aby Muzeum zajistilo u blovického magistrátu jeho rezignaci.
V Muzeu nebyl Dundr úplně neznámý, patrně už dříve zde poskytoval některé služby
jako opisovač a udržoval jistě řadu kontaktů s různými osobnostmi. Navíc na konci 30.
let publikoval některé své topografické články v muzejním časopise (viz níže) a jeho
bratr Václav, jakožto zaměstnaný vídeňský knihkupec, poslal již v červnu 1836 prostřednictvím Hanky přihlášku za člena „národního českého Muzea“ a nabídl, že část příspěvků
bude platit dodávkami slovanských knih. Václav Dundr také slíbil členství v Matici české
a mimo jiné Hankovi zdvořilostně sdělil: „Též musím připomenouti, kdyby láska bratra
mého Josefa k Vám jako výtečnému vlastenci nebyla zahořela, on od Vás pěstován nebyl
a jeho mysl vlídností a otcovskou šetrností kojena nebývala, nebyl bych i já na dráhu se dostal, po níž nyní kráčím, neb Vy ste působil mluvnou [?] mocí na srdce a mysl jeho a na mě
účinkoval toto druhé dědictví.“ 29) Josef A. Dundr neřešil záležitost se svým nástupem do
Muzea jen prostřednictvím Hanky, ale omlouval se i přímo muzejnímu výboru do Prahy.
Výbor přijal Dundra do služby 12. ledna, a to za uvedených 120 zlatých stříbra, k tomu
26
)
)
28
)
29
)
27
Dopis Hanky Dundrovi z 7. 12. 1841.
Dopis Hankovi z 12. 2. 1842.
Dopis Hanky Dundrovi z 11. 1. 1842.
ANM Praha, f. RNM, kart. č. 2, sl. B4/II, č. 25.
69
„za práce, kterých při zakládání všeobecného listáře konati měl, 60 zlatých ročního platu
poctěn a obdařen“. Na konci ledna požádal Dundr výbor o vyčkání a uvedl již citované
důvody, na konci dubna pak navrhoval, aby ho výbor ze služby propustil, pokud nemůže
posečkat. Vše ale nasvědčuje tomu, že během února a března Dundr v Praze pobýval
a vykonával svou muzejní službu, aniž byl z Blovic propuštěn. Od konce března a během
dubna pobýval opět v Blovicích, kam byl zas propuštěn z Muzea na dovolenou, a prosil
Muzeum o trpělivost. 30) V létě 1842 však již můžeme zaznamenat jeho stálou činnost při
Vlastenském, později Českém muzeu v Praze.
Z dochovaných zpráv je tedy patrné, že Josef Alexandr Dundr pronikl mezi mladou
intelektuální společnost v Praze, s níž pak udržoval vztahy až do svého trvalého příchodu do české metropole v roce 1842. Výraznější stopy však v tomto období po sobě nezanechal, a zpráv tak mnoho nemáme. Do svého odchodu do Hlinska tu zřejmě působil
jako běžný chudý student a posléze začínající kantor, ovlivněný intelektuálními vzory,
především Jungmannem a Hankou, k nimž pěstoval nekritický obdivný vztah. Jako
mnoho jiných se pokoušel publikovat ve vlasteneckých periodikách, avšak bez závažnějšího výsledku. Větší pozornost na sebe upoutal místopisnými pracemi.
Zaměstnancem Českého muzea
Muzeum sídlilo od r. 1821 na Hradčanech ve Šternberském paláci. Rok před příchodem Josefa Dundra prodělal muzejní výbor některé změny, z nichž nejzávažnější bylo
bezesporu to, že se jeho členem stal tehdy už všeobecně uznávaný František Palacký,
který navíc přijal funkci jednatele. Tu pak vykonával v letech 1841–52. Palacký zahájil
v Muzeu novou éru, nesenou zejména novými koncepcemi. Mimo jiné se snažil o budování historických sbírek (dosud se větší důraz kladl na přírodní vědy), žádal osamostatnění archivu a založení českého diplomatáře. Dobrému rozvoji se těšila muzejní knihovna, opatrovaná bibliotekářem Hankou, jenž se zasloužil především o rozmnožení slovanských fondů. Jeho pracoviště se stalo známým literárním slovanským střediskem. 31)
Delší dobu pracoval Hanka v knihovně sám, ač už v roce 1823 se počítalo se zaměstnáním pomocníka pro katalogizaci. Tuto práci však vykonával až Josef Ruda (1807–1875),
původem lékař, který nastoupil do Muzea v roce 1837. V době příchodu Dundra byl
Ruda jmenován kustodem a zaměřoval se na evidenci přírodovědecké literatury. Podle
J. Vrchotky nastoupil Josef Dundr definitivně do Muzea 11. května 1842.32) Vedle dozoru
v čítárně knihovny od zmíněné 9. do 13. hodiny měl tedy odpoledne sloužit Palackému
jako výkonný písař, a tak údajně pobírat dvojí plat. Dundr navíc vykonával další pomocné práce, jako opatřování a expedici knih pro čítárnu. Vrchotka se zmiňuje o platu 126 zl.
a dále o nepříliš dobrém vzájemném poměru J. Dundra a Hanky. To nemůžeme přímo
doložit, avšak vzhledem k zvláštním povahám obou mužů a také při uvážení skutečnosti,
že od r. 1842 byl Hanka vlastně Dundrovým nadřízeným a že se takřka denně od té doby
stýkali, je možné, že jejich vztah procházel různými peripetiemi. Případné neshody však
nevyústily v závažné antipatie, jak se ještě zmíníme níže. Otázkou zůstává, co Dundr
přesněji vykonával jako pomocná síla u Františka Palackého. Odpověď může dát uvede30
) Tamtéž, kart. č. 5, sl. J5, č. 11.
) Sklenář, Karel: Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha–Litomyšl, Paseka 2001; Bláhová, Ivana: Vývoj
muzejní správy v letech 1842–1892. ČNM 37–39, 1968–1970, s. 39–49.
32
) Vrchotka, Josef: Dějiny Knihovny Národního muzea v Praze 1818–1892. Praha, SPN 1967, s. 147–148.
31
70
ná korespondence mezi Muzeem a Dundrem z ledna 1842. Zde se mluví o pomocných
pracích při sestavování českého listáře, za které měl Dundr ročně obdržet 60 zl., nebo
měsíčně 5 zl. konvenční mince. Šlo tedy o práci kopisty, kterou ostatně vykonával také
ve prospěch knihovny už po svém nástupu do Muzea. Další zprávy týkající se Dundrovy
dlouholeté činnosti v muzejní knihovně skutečně svědčí o jeho pouze pomocné práci,
nikdy nebyl pověřen závažnějšími úkoly. I když byl literárně činný a vyvíjel jistou badatelskou aktivitu, v Muzeu si nezískal vážnější respekt. Naopak jeho zdejší působení bylo
v pozdějších letech spíše podivínské a sám Dundr se stal cílem různých posměchů.
Agenda Českého muzea nám zachovala pouze zprávy o pomalém kariérním postupu muzejního pedela a o výši jeho platů. Již v září 1843 si Dundr stěžuje na nízký plat
120 zl. a žádá o jeho zvýšení, v lednu 1844 pak zase žádal o uprázdněné místo kancelisty
Společnosti Českého muzea.33) O lepší práci a ohodnocení prosil ještě v lednu 1848, kdy
nepřímo poukazoval na své úřednické zkoušky magistrátního kancelisty a pro vedení
pozemkových knih.34) Dlouho se však patrně jeho příjmy nezlepšily, ač Dundr dostával
nepravidelné odměny za svou vedlejší pomocnou činnost. Ještě 25. srpna 1852 si Dundr
stěžuje muzejnímu výboru, že jeho plat se od nástupu před jedenácti lety nezměnil, „že
vrátný p. Vildner lépe stojí než on sám a všichni již skoro lepší placeni jsou než před 11 lety.
Pan Palacký, bývalý jednatel muzejní, podepsanému do přestěhování se z Hradčan osm
zlatých měsíčně platil ze své kapsy, od té doby plat ten od něho přestal. Pan rytíř Šternberk
nařídil mu, aby si dal oděv ušíti, ale potud nic neobdržel“.35) Tato zpráva svědčí o tom, že
Dundr zajisté musel také pomáhat při stěhování Muzea z Hradčan do nově získané budovy Nostického paláce Na Příkopě (tehdy Kolovratská třída). Stěhování započalo v září
1846 a během podzimu již byly sbírky přemístěny. Dundr tu také uvádí svou práci coby
přepisovače: „Co se prosebník napřepisuje spisů Skály ze Zhoře, co se nalepí cedulek, co se
nakolkuje kněh, co napřináší a naodnáší, co nahlídá, to vše leží v službě a povinnosti jeho,
kterou od 5. hodiny až do pouhé tmy svědomitě a neustále vykonává. Z toho jest patrno, že
nemá podepsaný ani řádné obuvi, ani prádla, a to ne z nešetrnosti vyplývá, ale z toho, že při
stěhování, když skoro všecky knihy vázal, rozvazoval, podával, nosil a rozstavoval, až se celý
otrhal a jen 20 zl. stř. náhrady dostal, až do bídy a nemoce padl.“ Dundr zajisté přehání, jak
bylo jeho častým zvykem, dále navíc hovoří, že bude nucen se „žebrotou po domích živiti“. Avšak aspoň částečně si můžeme z jeho účelového psaní představit práci muzejního
pedela, který navíc vykonával po Praze různé roznášky nebo dohlížel na návštěvníky
sbírek.36) Muzejní výbor pak Dundrovi v říjnu zvýšil plat o 10 zlatých. V dubnu 1851 se
výbor usnesl na zpřístupnění čítárny nejširší veřejnosti a přijal rozhodnutí, kterým lze aspoň zčásti doložit Dundrova citovaná slova: „Pana Dundra užíváno také za posluhovatele
při knihovně k tomu, aby knihy do čítárny přinášel a je odtamtud zase do knihovny odnášel
i aby je stavěl na jich místa.“ 37)
V těchto letech již Dundr není nazýván pedelem, ale amanuensiem, tedy knihovním
úředníkem. Tento titul obdržel r. 1848.38) Dále však měl dozor v čítárně a přepisoval nej33
)
)
35
)
36
)
37
)
38
)
34
ANM Praha, f. RNM, kart. č. 6, sl. J6, č. 3, 7.
Tamtéž, kart. č. 6, sl. J7, č. 25.
Tamtéž, kart. č. 6, sl. J7, č. 26.
Tamtéž, kart. č. 20, r. 1861, č. 182.
LA PNP Praha, Hanka Václav – osobní fond, kart. č. 49.
Chalupa, Aleš: Zaměstnanci Národního muzea v letech 1818–1968. ČNM 137–139, 1968–1970, s. 57.
71
různější texty i rozsáhlejší spisy. Víme, že v muzejní knihovně měl na starosti současnou
českou literaturu, přičemž ostatní pracovníci obstarávali další části: Ruda přírodovědecké oddělení, Adolf Patera (nastoupil r. 1863) slovanské odd., Antonín Jaroslav Vrťátko
pak sbírku rukopisů a prvotisků. Právě v srpnu 1852 dostal Dundr za úkol provést revizi
knihovny, vyřadit duplikáty a vyhotovit jejich seznam, navíc byl pověřen opatřit všechny
svazky signaturou a psát exlibris.39) S touto prací měl už krátce předtím určité potíže, jak
dosvědčuje usnesení muzejního výboru z února 1851, pod kterým je podepsán jednatel
F. Palacký: „Jest-li toho vina, že se správě knihovny nedostává potřebných signatur, nechť
správa knihovny ihned beze všeho meškání dá sobě dostatečný počet takových signatur
natisknouti. Pakli by snad neochotnost p. Dundra byla toho příčina, nechť správa knihovny
jej vší mocí k tomu přidrží, a kdyby to nic nepomohlo, nechť to oznámí výboru a výbor věděti
bude, kterak by se v příčině této zachovati měl.“ 40)
Jistě kuriózní chvíle si Dundr prožil během červnových svatodušních bouří v Praze
roku 1848, kdy muzejní budova byla poškozena střelbou. O těchto událostech sepsal
2. července t. r. zprávu, zachovanou v registratuře Národního muzea (Nehody domu
muzejního na Kolovratské třídě).41) Začíná ji 12. červnem, kdy po dvanácté hodině obědval v Jindřišské ulici a vyrušil jej poplach a křik na ulici, „a coby se lid byl měl sbíhati, ten
vůčihledě se tratil a ulice v okamžiku byly liduprázdné. To vida, vracuji se domů. Co vidím?
Muzeum jest vojskem oblehnuté a před tím ležely stoly, sesle roztřískané“. Do budovy se
Dundr nedostal a šel se projít po Praze směrem k Valdštejnskému paláci a na Újezd, zpět
se však vracel jen obtížně a velmi neochotně se účastnil stavění barikád: „Neb abych
nebyl bit a vybit, musel sem pomáhati barikády čili hráze stavěti, dlažení s dost bídnými
sekyrami vylamovati, kamení nositi, boudy na Uhelném trhu, v […] Jezuitské ulici vedle Koloredovic domu bočiti, tlačiti, obraceti a stavěti do ulic, ač jsem se dosti časně všude s vaňkem
poraditi věděl, přece sem se tak umoždil, že plivaje krev, žádný mě více nikde k práci nenutil,
a tak k návratu sem se odhodlal.“ Dundr se vrátil zpět k budově Muzea, kde ho ale stráž
odmítla vpustit dovnitř. Podle jeho svědectví byl dům již poškozen střelbou, avšak hrůza nastala okolo páté hodiny, kdy byla zahájena palba z ručnic: „Dům se otřásal, z oken
sklo lítalo a šest gardistů od Svornosti stráž v domě držících smutně pozdychovalo. Okolo
10. hodiny všechno utichlo […].“ Podle všeho se Dundr přeci jen do Muzea dostal. Poté
popisuje druhý den, kdy se v domě zastavovaly různé vojenské jednotky a braly zbraně,
střelný prach, bubny, futrály, bodáky, čepice i látky. Tím samozřejmě utrpěly muzejní
sbírky. Čtrnáctého června zase vojáky zaujaly bedny se sbírkami, které tu podle Dundra
ještě zůstaly z nedávného stěhování: „Nezbývalo nic jiného učiniti, než že se bedny, které
sem na Hradčanech snažně naplňoval, bez vědomosti pana minerálného kustoda Zippe tam,
kam náležely, odnésti musely.“
Dundr si pak pro něj charakteristickým způsobem stěžuje, že v těžkých chvílích
zůstal sám a poté se do Muzea hrnuli hosté, „mnozí z doktorů, spisovatelů a učedníků“ .
Procházeli se tu 19. června se šavlemi a čepicemi stráže Svornosti a v kloboucích Národní
gardy, avšak byli podle Dundra odzbrojeni dalším vojskem, které budovu náhle obsadilo. Dundr také popisuje ztráty sbírek (především historické zbraně, prapory), zmiňuje se
39
) Vrchotka, s. 96, 97, 100, 128.
) LA PNP Praha, Hanka Václav – osobní fond, kart. č. 49.
41
) ANM Praha, f. RNM, kart. č. 16, sl. U7/II, č. 16.
40
72
o známém zničení českého praporu, který vojáci roztrhali bodáky, a dále o zabrání Hankovy památné šavle, hned při první prohlídce jeho bytu. Další vojenská razie se v Muzeu
dle Dundrova svědectví konala 24. června a pak ve dnech 30. t. m. a 1.–2. července. Z textu navíc vyplývá, že Josef Dundr měl v areálu Muzea také byt.
Dundr byl ale nadále více zaujat sám sebou a svou druhořadou pozicí v Muzeu, z níž
se snažil vymanit. V obsáhlém stížném listu, který sepsal v březnu 1861 a zaslal jej muzejnímu výboru, líčí své ponížené postavení, jež bylo údajně často zneužíváno dalšími
muzejními pracovníky, ať už odbornými, nebo úředníky.42) Dundrovi zjevně vadilo jeho
posluhovačské zaměstnání, které se za dvacet let nezměnilo. Vykonával stále pomocné
práce všeho druhu, i když tehdy působil v Muzeu především jako přepisovač různých
textů. Dále zmínil svůj věk před šedesátkou a nedobrý zdravotní stav a hrozil odchodem
ze služby. Muzejní výbor toto vše vzal na vědomí a 21. května ho jmenoval „skriptorem při
knihovně muzejní“. 43) Od července 1863 také již dosáhl výplaty 400 zl. Pro srovnání uveďme, že A. J. Vrťátko, který po Hankově smrti vedl knihovnu, měl v té době plat 1000 zl.
Několikrát zmíněná Dundrova práce jako kopisty ve prospěch muzejní knihovny
bývá pozitivně hodnocena, především prý proslul jeho přepis Jugmannových Zápisků.44) O Dundrově skriptorské činnosti se občas dozvídáme z jeho listů zaslaných muzejnímu výboru nebo ze soupisu rukopisů muzejní knihovny, který sestavil F. M. Bartoš.45)
Z různé Dundrovy korespondence také vyplývá, že tuto práci vykonával už před svým
nástupem do Muzea. Také Bartoš uvádí některé texty kopírované Dundrem ve dvacátých letech a posléze věnované Muzeu.46) Jako muzejní zaměstnanec „přepsal pro Muzeum z povinnosti“ Komenského Didaktiku, kterou takto pořídil i pro Matici českou, „ale za
tu práci ničehož sem nedostal od nikohož“.47) Dále na počátku 40. let ještě pořizoval opisy
textů Pavla Skály ze Zhoře; k tomu napsal: „Mimo to zkopíroval sem několik tisíc listů často
dosti nečitelných pro Muzeum, které v jeho archivu viděti se mohou, také mnoho rukopisů,
mezi nimi čtyři silné folianty Skálovy Církevní historie české […].“ 48) Sám si patrně také cenil
svou kopii jednoho textu Tomáše Štítného, kterou zmiňuje ve svých dopisech. Zřejmě
se jedná o budyšínský rukopis Řečí besedních, zaznamenaný Bartošem.49) V dubnu 1863
nabídl Dundr Muzeu svoji kopii erekčních knih. Patrně ji pořídil z vlastní iniciativy, neboť
Muzeum opis odmítlo, „poněvadž dotčené kopie Bergerovy k potřebě muzejní pohotové
jsou“. Z těchto kopií ostatně Dundr při své práci vycházel.50) Podle Bartošova seznamu se
42
)
)
44
)
45
)
46
)
43
47
)
)
48
49
)
)
50
Tamtéž, kart. č. 20, r. 1861, č. 182.
Tamtéž.
Ottův slovník…; Masarykův slovník naučný II, s. 436.
Bartoš, František Michálek: Soupis rukopisů Národního muzea v Praze I–II. Praha, Melantrich 1926–1927.
Bartoš, I, č. 1272 (nálezy pražského soudu apelačního z 2. pol. 16. st.), č. 1008 (Mat. Philonom Benešovský:
Knížka slov českých vyložených, tisk z r. 1587). K opisům, které Dundr pořizoval ve svých raných letech,
uveďme ještě jeho slova v citovaném nedatovaném dopise zaslaném Hankovi z Hlinska patrně r. 1826:
„Jaký rukopis z 15. století v hlinské radnici se chová, jenž obsahuje všelijaké nálezy a rozsudky na půhony mnohých měst a městeček, z ohledu staropisu jest velmi spis ten dle mého úsudku vážen. Navedl jsem p. faráře, aby
ho k národnímu muzeum zaslal. […] I řekl mi již pan farář, že mne na vůli stojí, bych věrný opis způsobil, který
by se pak národnímu muzeum zaslal. Originál prý si v listovně páni zdejší chtějí na památku zachovat.“ Dundr
projevil ochotu k opsání uvedeného rukopisu.
ANM Praha, f. RNM, kart. č. 6, sl. J7, č. 26, Dundrův dopis muzejnímu výboru z 25. 8. 1852; Bartoš, I, č. 580.
Tamtéž, kart. č. 20, r. 1861, č. 182, Dundrův dopis muzejnímu výboru z 25. 3. 1861. O Skálovi ze Zhoře v té
době Dundr také publikoval článek: Některé zprávy o Pavlu Skálovi ze Zhoře. ČČM 32, 1858, s. 287–289.
Bartoš, I, č. 370.
ANM Praha, f. Matice česká, kart. r. 1851–1863, č. 1863/18.
73
v Knihovně Národního muzea dále nachází Dundrův přepis Traktátu o mládenci marnotratném (tisk z r. 1515). Ten Dundr později vydal (viz níže). Dále pořídil opis děčínského
překladu Vavřince z Březové (1842), textů Mikuláše Dačického, zajistil výtahy z Paprockého Diadochu, Polův Milion atd. 51)
Českým spisovatelem a badatelem
Dundrovu spisovatelskou a badatelskou činnost nelze příliš přeceňovat, i když nemůžeme přehlédnout značnou píli, s níž ke své práci přistupoval. Sám se považoval za
českého vlastence a spisovatele poznávajícího svou zemi a její obyvatele, které je třeba
vzdělávat a informovat o české vlasti. Převážně psal česky, v některých případech použil
i němčinu. Pozornost také věnoval výuce německého jazyka a vůbec s němčinou pracoval
jako s tehdy běžným jazykem. Jeho publikační činnost můžeme rozdělit do tří základních
okruhů, a to na práce topografické a historické, lidovýchovné a naučné a dále na texty zabývající se Dundrovým rodným regionem, tedy městem Novým Strašecím a jeho okolím.
Svému rodišti věnoval zvláštní pozornost už od počátku dvacátých let. Tím se pro nás stal
zatím prvním známým badatelem, který se pokoušel zpracovat dějiny tohoto města. Část
výsledků této své práce publikoval, většina však zůstala v rukopisech, uložených v jeho
pozůstalosti v Literárním archivu PNP a v Národním muzeu. Zde se také nachází rukopisy
většiny dalších níže uvedených publikací.52) Dundrova odborná publikační produkce však
byla již ve své době odmítána, a to pro věcné i jazykové nedostatky.
Lidovýchovné a naučné publikace
Dundrův zájem vzdělávat českého venkovana vyšel nepochybně z jeho venkovského původu a také z jeho učitelské praxe. Drobné knížečky zabývající se polním hospodařením a vůbec radami prostým zemědělcům nejsou příliš vysoké odborné úrovně, ač
prozrazují zájmy někdejšího studenta techniky. Zapadají do kontextu množství obdobných publikací, jejichž autoři nepočítali s valným vzděláním českého venkova, a nešetřili
tak množstvím jednoduchých rad a pouček o správném životě hospodáře. Avšak musíme poznamenat, že tato úroveň Dundrovi vyhovovala, o závažnější publikace se pokoušel méně a bez úspěchu. Úsilí věnoval také výuce němčiny, která však přes své tehdejší
postavení nebyla pro český venkov ani na počátku 19. století takovou samozřejmostí.
Už jsme se zmínili o tom, jak se například žáci obtížně vyrovnávali s německou výukou
na pražských školách, s čímž měl Dundr zajisté vlastní zkušenosti. Do této kapitoly také
řadíme některé naučné práce, mnohdy koncipované jako učebnice. Někdy stojí na pomezí topografie a týkají se stručných zeměpisných a přírodovědných popisů Českého
království, věnovaných široké veřejnosti, buď žákům, nebo různým tehdy běžným cestovatelům, ať už tovaryšům, řemeslníkům či různým vandrovníkům.
Jak jsme také uvedli, s prvními projevy publikační činnosti se u Dundra setkáváme už
na počátku 20. let. Tehdy otiskl řadu drobných vzdělávacích prací, poznamenaných jeho
učitelským zaměstnáním. Pro mravní výchovu malých dětí vydal Dundr v roce 1823 „roz51
) Bartoš, I, č. 388, 585, 601, 1278. Výtahy z Paprockého se dochovaly také v Dundrově pozůstalosti v LA PNP.
) V těchto kapitolách o Dundrově spisovatelské činnosti si všímáme především jeho charakteristických
textů nebo těch, které vyšly tiskem (důraz pak klademe na práce topografické a regionální). Rukopisy dalších Dundrových prací nalezneme kromě jeho osobního fondu v citovaném Bartošově Soupisu rukopisů
Národního muzea. V kartotéce rukopisů v ANM navíc najdeme Dundrův spis Plzeň hrad, psaný po r. 1862.
52
74
milou knížečku“ Dárek dobrým dítkám neb Krásné povídačky a poučující rozprávky, která
obsahuje množství krátkých jednoduchých příběhů s mravoličným koncem. Práci určil
rodičům a učitelům, kteří je měli dětem vypravovat, a působit tak na jejich správný vývoj, založený na pokoře a pracovitosti. Knížka však není původní, Dundr použil publikaci
Jana Javornického „Krásné povídky k vzdělání rozumu a ušlechtění srdce roztomilých dítek“ (1812, 1813).53) Jako školní učitel vydal Dundr také téhož roku jednoduchou přírodovědnou učebnici pro žáky Vypravování o všech věcech na Zemi a zvláště jejich užitku a potřebě. Určil ji „českým jinochům, bývalým žákům, nyní řemeslníkům“ a zaměřil se hlavně
na základní popis Země, rostlinstva, živočišstva a člověka: „Člověk posestává z dvou
rozdílných a bytečných dílů, a to sice z viditelného těla a nesmrtedlné duše neviditelné.“
V té době Dundrovi vyšla větší práce opět učebnicového charakteru, zaměřená na
popularizaci zeměpisných poznatků – r. 1822 sepsal předmluvu ke svému Zeměpisu Království českého (1823, 168 s.). Již předem tu rezignoval na odbornost svého zpracování
(Můj oučel není, bych snad prácičkou touto si jméno v učeném světě vydobýval. Spokojen
budu, když oblíbení jen některých sobě získám, kteří v mé knize to, co vlast v sobě zvláštního
má, nacházeti budou), avšak nepřímo naznačil, že sám prováděl určitou kritiku některých údajů, a že tedy práce je do jisté míry originální. Navíc děkuje za rady J. S. Preslovi
a V. Hankovi. Preslovi, známému přírodovědci, také publikaci věnoval. Po stručném
dějepisném úvodu a zeměpisné charakteristice zde podal seznamy hor a kopců, řek, typických rostlin a živočichů, pokusil se popsat průmysl, cesty, obchod, obyvatelstvo, ale
i správní záležitosti. Publikace tak mohla sloužit jako popisná faktografická příručka i pro
cestovatele.54) Těm však Dundr v té době věnoval hlavně Průvodce po Čechách (1822),
o němž se zmíníme v topografické části. Už na počátku dvacátých let tak sestavoval
různě zaměřené popisné práce spíše kompilačního charakteru, které mu posloužily jako
základ k jeho topografické badatelské činnosti.
Své zkušenosti pak také na konci padesátých let uplatnil při sepsání učební pomůcky
Čtení učitele českého jazyka na technických školách o promyslu a industrii v Čechách (1859,
222 s.). V této publikaci, zaměřené na popis průmyslu, půdy, hospodářství, surovin či obchodu, též nezapřel bývalého studenta Polytechnického ústavu. Ještě více se jeho technický zájem projevil v překladatelském záměru odborných prací: Navedení k stavitelství
čili Umění o stavení u vezdejším živobytí k potřebě řemeslníkům zednickým, tesařským i jiným, tak i každému hospodáři a zvláště žákům na slavných školách (rkp., kol. 1834) a Hlavní
pravidla stavitelství (vyd. 1861). Sem můžeme zařadit i některé Dundrovy texty týkající se
autorova někdejšího úřednického a účetnického praktického zaměření. Máme na mysli
především nevydané rukopisy Tisíc tři sta osmdesáte šest uložení početních (1832) a Vedení
gruntovních kněh (1839).55)
Lidovýchovné publikační činnosti, určené českému venkovanovi, se Dundr věnoval
především od čtyřicátých let, po jeho trvalém příchodu do Prahy. V roce 1843 publikoval
Pastýřskou domácí knihu čili Navržení, jak by se mohl dobytek hovězí v Čechách a Moravě
53
) Uvedená Javornického publikace je sama překladem. Dále viz Jungmann, Josef: Historie literatury české.
Praha, České muzeum 1849, s. 465–466, 572–573.
54
) Dundrův dopis Matici české z 29. 12. 1855 svědčí o tom, že autor měl tehdy připravené druhé vydání Zeměpisu Království českého, které Matici nabídl. Nevíme však, že by spis znovu vyšel (ANM Praha, f. Matice
česká, kart. r. 1851–1863, sl. 53).
55
) Bartoš, I, č. 522, 1051. Srv. Volf, Miloslav: Výsledky soupisu gruntovních knih v Středočeském kraji. SAP 16,
1966, s. 56.
75
zvelebiti a jak ho lze řádně chovati (1843, 122 s.). Sám si pochvaluje užitečnost této práce,
zaměřené na dobytkářství, a nabádá ke vzdělávání o chování a využití dobytka. Vypisuje
tu pak množství rad a pouček jak pěstovat tato hospodářská zvířata. Do této kategorie
patří také Dundrův překlad německé knížky Vítek včelař a spolu aulař (1843, 148 s.). Jde
o zábavné pojednání o včelách a včelařství, podané jako vyprávění o Vítkovi, který choval včely. Dundr práci určil „pro sprosté české hospodáře“ a uvedl ji mottem: „Národ, který
se sám neopouští, nebývá opuštěn. Včelař, neopouští-li včelu, ona ho neopustí!“ V šedesátých letech vydal vlastním nákladem práci nazvanou Rolnická čítanka pro školu a dům
ve vybraných vzorných sepsáních (1866). Tato praktická knížka je věnována hospodářství,
hospodářům a hospodyňkám, zabývá se zemědělstvím, upřednostňuje polní hospodaření před jinými živnostmi, autor vystupuje proti zahálce, špatnosti, zařazuje sem
spoustu rad a užitečných receptů. Publikace je opět určena venkovu a do určité míry
nám může ukázat ideální obraz života na vesnici v uvedeném období. Nezodpovězenou
otázkou pak zůstává funkční smysl těchto prací, zda padly na úrodnou půdu, jestli byly
na venkově čteny a s jakým úspěchem.
K specifickým Dundrovým projevům náleží jeho jazykové učebnice a příručky týkající se poznávání němčiny. Již v knížce Malý Slovan nebo Sbírka nejpotřebnějších slov a způsobu k mluvení se snadnými rozprávkami z obecního života a polohopisným slovjasníkem
k potřebě všeobecné česky a německy (1833, 192 s.) se snažil zaměřit na „správný“ výklad
českých a německých slov. Knihu tvoří česko-německý slovník, dělený do oddílů podle
slovních druhů, dále sem zařadil „cvičení v mluvení“, vlastně konverzaci, dělenou zas
podle různých témat (na obědě, u krejčího, zábavy atd.). Dundrův zájem o české a německé lexikum můžeme také doložit z jeho pozůstalosti, kde se dochovalo množství
jazykových poznámek a excerpt. Podobně v roce 1831 zaslal list Antonínu Markovi, kde
si stěžuje na nedostatečnou znalost českých názvů a na to, že německé varianty neodpovídají českým, a to ani ve známých místopisných pracích, jejichž autoři mnohdy neuměli česky a nebyl jim znám vztah obou jazyků. Postavil se za používání českých jmen
a podnikal výtahy z Dobrovského slovníku nebo z různých dostupných jazykových
příruček.56) To se také nepříliš šťastně odráží v jeho topografických pracích, kde naopak
opomíjí německé názvy, které se vedle (nebo místo) českých ve své době obvykle užívaly, a nahrazuje je vlastními, mnohdy spornými variantami. Uvedený Dundrův Malý Slovan již krátce po vydání velmi ostře odsoudil obrozenský literát a kritik Jakub Malý ve své
recenzi publikované v časopise Jindy a nyní. Zde uvedl, že Dundr „i nejhrubší neumělost
jazyka německého jeví a že mu gramatika a dobropis český zcela nevídané kraje jsou“. Obviňuje ho z libovolného nepřípustného tvoření slov, z množství germanismů, špatných
slovních variant a vůbec z hrubého zacházení s jazykem. Recenzi pak J. Malý, který kritizoval i samotný výraz „slovjasník“ a překřtil ho na „temník“, zakončil vzletným výkřikem
o ubohém postavení Čechů, pokud by se jejich jméno mělo šířit takovými pracemi.57)
Na počátku padesátých let publikoval Dundr obsažnější učebnici Vzorná cvičení
k rychlému a snadničkému naučení se řeči německé (1852, 228 s.), která má podle mínění
autora vycházet z praktického užívání jazyka. Jde tak především o konverzační cvičebnici s českými a německými větami, někdy je zde uvedena varianta z opačného jazyka.
56
57
) LA PNP Praha, Marek Antonín – osobní fond, č. 39/54, dopis od J. A. Dundra z 10. 2. 1831.
) Jindy a nyní, 1833/II, č. 4, s. 31–32.
76
Práce je dělena do 384 paragrafů, vedle uvedených vět tu vždy nalezneme příslušný
slovníček. Učebnice však není příliš přehledná, paragrafy neobsahují nadpisy, ani nenacházíme tematické celky apod. V Dundrově pozůstalosti se uchovalo více obdobných
rukopisů, které však nebyly vydány (Česko-německá zábavná knížka kapesní). K jeho zájmu o výuku na školách také patřily překlady učebnic a metodických příruček. Jako příklad uvedeme Knihu methodní nebo Navedení k dokonalému vedení učitelského úřadu pro
učitele na triviálních a hlavních školách (1824, 272 s.) a dále pak Dundrovo sdělení z r. 1850,
že „všechny tehdejší knihy pro 4. třídu nor. škol do jazyku českého přeložil, ale nikdy tiskem
nevydal. Konečně jsou Dundrovy nejdůležitější práce, kterým nejvíce času a pilnosti věnoval,
topografie Království českého a gramatika pro hlavní školy. Bůh dá, že je za živobytí svého
ještě tiskem na světlo vydá, které kdyby při Muzeum v službě nebyl, nikdy by nebyl taková
díla k stavu přivedl“.58)
Svůj didaktický zájem měl Dundr jistě na mysli také při vydání zmíněného tisku ze 16.
století Traktátec, kterýž má jméno Pán rady (1870), morální pojednání o mladém marnotratném rytíři, které však o tři roky později vydal v muzejním časopise J. Jireček. 59) Srovnání obou edic by vypovídalo o úrovni Dundrovy práce, avšak dostalo se nám do ruky
jen torzo Dundrovy publikace uložené v Knihovně Národního muzea. Za zmínku ještě
stojí Dundrova spolupráce na Douchově Knihopisném slovníku.60) Hlavní autor děkuje
vedle Dundra za pomoc také F. A. Urbánkovi. Nevíme sice přesně, jakým způsobem Dundr na slovníku participoval, avšak můžeme si být jisti, že napsal nebo aspoň revidoval
heslo týkající se jeho osoby (s. 37), které zaznamenává Dundrovu bibliografii do r. 1861.
Dundrův zájem o soupis česky psaných knih pak lze doložit i jeho nepublikovaným
rukopisem z roku 1860, optimisticky nazvaným Kněhopis pro vzdělance národu českého
v Čechách, Moravě, Slezsku, Uhřích, Prusích, Sasích, Americe a jinde rozptýlených.61) Uvedl
zde podobně jako Doucha abecední seznamy česky psaných publikací z let 1775–1860
a patrně tímto soupisem, pokud jde o Dundrův původní text, přispěl k sestavování uvedeného Knihopisného slovníku.
Topografie a historie
Dundrovy místopisné texty právem zabírají většinu celé jeho pozůstalosti. Nepřehledné značné množství drobných lístků s excerpty se stává pro badatele těžko stravitelné a do některých archivních kartonů plných tohoto materiálu nelze zcela proniknout.
K místopisnému zájmu se Dundr dostal již za studentského pobytu v Praze a prohloubil
ho zřejmě v době svého „putování“ po Čechách. Vydával nepůvodní kompilační příručky plné praktických informací o jednotlivých místech, určené, jak už několikrát uvedeno,
nejrůznějším prostým cestujícím. Topografii se pak věnoval v Blovicích a pokračoval v ní
i po svém přesídlení do Prahy. Z jeho velkolepého záměru sestavit po Schallerovi a Sommerovi velkou topografii Čech, navíc v češtině, však zůstalo jen torzo.
58
) Z uvedeného dotazníku pro V. V. Tomka (viz pozn. č. 5).
) Jireček, Josef: Zrcadlo marnotratných. ČČM 47, 1873, s. 235–272.
60
) Doucha, František: Knihopisný slovník česko-slovenský. Praha, vyd. I. L. Korber 1865, 320 s. Slovník je podle
předmluvy hlavního autora koncipován jako dodatek k Jungmannově Historii literatury české a zahrnuje
seznam publikací vyšlých v češtině od r. 1774 do současnosti.
61
) LA PNP, Dundr J. A. – osobní fond, kart. č. 2/C/3.
59
77
Už roku 1822 vydal Dundr patrně svou vůbec první samostatnou publikaci, nazvanou Průvodce po Čechách (48 s.). Jedná se pouze o abecední výčty měst, městeček
a městysů se stručným udáním německých i latinských názvů, dále příslušného kraje,
vzdálenosti od Prahy, výskytu češtiny či němčiny a s udáním magistrátu a rychtářství,
pokud se v místě nalézalo. Dundr nezakrývá, že vyšel z tehdy známých topografií
(J. Schaller, J. N. Müllner, Ch. Crusius).62) Knížku tedy určil „k zvláštnímu prospěchu
a potřebě všem putujícím (vandrujícím) řemeslníkům“ . Dva roky nato mu vyšla obdobná
práce, avšak zaměřená na církevní záležitosti, s názvem Ponaučení o stavu a řádech duchovenstva v Čechách z ohledu stavopisu vůbec (146 s.). Po velmi stručných a povrchně
podaných církevních dějinách se tu autor zabývá církevními statky, církevní strukturou
a územněsprávním rozložením, uvádí seznam všech pražských biskupů a arcibiskupů
od Dětmara, podává také vysvětlení k nekatolickému duchovenstvu povolenému za
Josefa II., zmiňuje se o židovství. Poté následuje abecední seznam všech tehdejších duchovních osad v Českém království a zrušených i ponechaných klášterů. Dundr zde také
uvádí prameny, především Müllnerův zeměpis a Catalogus cleri od r. 1823, navíc podle
svých slov využil „pomoci některých v vlastenské historii zběhlých mužů“.
Na přelomu třicátých a čtyřicátých let pak Dundr vydával různé časopisecké články
týkající se konkrétních místopisných záležitostí, a to především v Časopise Českého muzea – Rabí a Švihovice (1838), Červený Hrádek (1839) a v České včele – Velvary (1838), Rychtenburk neb Radyně (1840), Kunětická hora (1841), Výsady města Prachatic (1845), Trosky
aneb Skály (1841) nebo delší článek Něco o Boleslavsku (1843), stručný popis tehdejšího
Boleslavského kraje. Tyto spíše drobnější časopisecké studie vrcholily v první polovině
čtyřicátých let obsáhlejší prací, otištěnou v muzejním časopise, Rozhraní mezi Čechy
a Němci v Čechách.63) Zde Dundr vyšel z údajů Schallera a Sommera, využil zde také svůj
česko-německý jazykový zájem (mohl již pracovat s Jungmannovým slovníkem), a pokusil se tímto podat národnostní rozhraní mezi oběma skupinami obyvatel, národnostní
vývoj a jazykovou hranici. Samozřejmě neopomněl připojit seznam českých a německých místních jmen v příslušných krajích.64)
Topografické badatelské zaměření rozvíjel Dundr za svého pobytu v Blovicích, kdy
již pracoval na své nejvýznamnější otištěné práci Polohopis kraje Plzeňského, vydané
roku 1845 v českém jazyce. Dochovaný dopis od J. S. Presla svědčí o tom, že Dundrovy
místopisy vstoupily do určitého povědomí a že se v Muzeu v Praze už r. 1841 jeho topografie Plzeňska diskutovala: „V červnu měl sbor muzejní pro řeč a literaturu českou posezení
a já předložil mu vědomost o Vaší topografii kraje Plzeňského. Ačkoli všichni tomu povděčni
byli, že Vy tak pilen a neunaven, litovali, že nemáte příležitosti a studovati [?] prameny,
z nichž pro topografii mnoho prospěšného a potřebného vyčerpati by se mohlo. Rozhodnutí bylo, že by žádaný bylo, aby jste se tomu studiu oddati mohl. Jelikož Vy v Praze nemáte
žádného zaměstnání, myslelo se na to, aby jste někde umístěn byl. Všecko záleží na tom, aby
jste Blovici opustil.“ 65) Možná šlo o jeden z důvodů, proč záhy poté obdržel Dundr Hankovu nabídku na pomocné místo v Muzeu. Z korespondence zaslané Dundrem muzejní
62
) Roubík, František: Přehled vývoje vlastivědného popisu Čech. Praha, SPS 1940, s. 26nn, 38, 41.
) Rozhraní mezi Čechy a Němci v Čechách. ČČM 17, 1843, 570–597; 18, 1844, s. 132–136. Rukopis práce je
uložen v Dundrově osobním fondu v LA PNP (kart. č. 2/C/4).
64
) Roubík, s. 55–56.
65
) LA PNP Praha, Dundr J. A. – osobní fond, kart. č. 2/B/32, dopis od Presla Dundrovi z 19. 11. 1841.
63
78
společnosti se lze dozvědět, že již roku 1840 měl Dundr připravený popis Rakovnického
kraje, který do Muzea poslal se žádostí o posudek. Sám si cenil svého zaměření na české
varianty místních jmen, neboť „potud není ani jediný spis toho druhu psaných prací o Čechách (ano Sommrovou nevyjímám), kde by jména jako hlavní věc spisu takovéhoto správně
psána byla“. Odpověď však poukázala na obtížnost takového zpracování, které by s sebou mělo nést prostudování starých pramenů. Popis Rakovnicka tehdy nevyšel.66)
Topografii Plzeňska sestavoval Dundr tedy již v době, kdy byl po Schallerovi (1790)
německy publikován také příslušný díl Sommerův (1838), jehož vzoru se mohl držet.
Dundr se pokusil rozvinout i svou vlastní badatelskou aktivitu, kterou můžeme vyčíst
z uvedených citací. Zde samozřejmě vedle Schallera a Sommera uvádí Jungmanna,
Paprockého, Stránského, Pubičku, Zimmermanna, Beckovského, ale i tehdy vydávaný Palackého Archiv český. Pracoval navíc s dalšími prameny, k nimž se mj. dostával
v Muzeu (zřejmě tedy od r. 1842) také jako přepisovač a z nichž jsme některé už citovali
(erekční knihy, Vavřinec z Březové). Studoval zemské desky, pracoval se Starými letopisy českými, patrně za svého pobytu na Plzeňsku procházel farní kroniky, přirozeně
studoval blovickou spisovnu. Dundr měl přístup také k Eichlerově topografické sbírce,
kterou Muzeum vlastnilo a s níž Sommer pracoval. Dundrův popis Plzeňského kraje, jak
je patrné z předešlého výkladu, se více zaměřoval na historii jednotlivých obcí, včetně
města Plzně, i když se autor snažil neopomenout geografické záležitosti (půdy, podnebí,
obyvatelstvo, méně však geologie). Zde mu mohl být nápomocen, jak také zjišťujeme
z jeho citací, uvedený J. S. Presl. Historický výklad byl slabinou u Sommera, který neuměl česky a mnoho dat opsal ze Schallera a Eichlera, podobně na tom bylo jeho podání
českých místních jmen, kterými se Dundr, jak známo, pokoušel zabývat.67) Dundr svou
práci započal městem Plzní a poté text dělil, shodně se Sommerem, podle jednotlivých
panství, statků a měst. Co se týče historického výkladu o městě Plzni, použil, aniž by to
uvedl ve svých citacích, materiál plzeňského profesora J. V. Sedláčka, který byl zaslán
Eichlerovi a od té doby se nachází v jeho sbírce. Dundr využil i rukopisu Šimona Plachého z Třebnice, věnovaného Sedláčkem Muzeu r. 1824.68) Všechny tyto údaje svědčí
o určité Dundrově badatelské činnosti, kdy především po r. 1842 využíval rostoucí sbírky
Vlastenského muzea.
Při srovnání Dundrova Polohopisu se Sommerovým svazkem o Plzeňsku však přijde
jisté zklamání, neboť již na první pohled je zřejmé, že Dundr se Sommera v nejlepším případě velmi těsně přidržoval. Jak jsme poznamenali, rozvržení celé práce je zcela shodné
se Sommerem, pořadí kapitol nevyjímaje, i když bereme v úvahu, že oba vychází ze stejného správního dělení tehdejšího Plzeňského kraje. Při pohledu na statistické údaje si
snadno uvědomíme, že data jsou převzatá ze Sommera, a to i počty obyvatel a domů
v jednotlivých obcích, včetně Blovic, kde mohl Dundr jistě získat data aktuálnější. Části
textů týkající se základních údajů o jednotlivých místech jsou také mnohde pouhým
překladem Sommerovy práce. Dundrovi se sice bezpochyby podařilo nashromáždit
66
) ANM Praha, f. RNM, kart. č. 15, sl. R4, č. 7. Části Dundrových konceptů k Rakovnickému kraji se dochovaly
v jeho pozůstalosti v ANM (kart. č. 13). Ve fondu jsou také poznámky k samotnému Rakovníku (kart. č. 6).
Zde Dundr využil již tehdy vyšlý popis města od M. D. Štembery.
67
) Roubík, s. 64.
68
) Bělohlávek, Miloslav: K dějinám vlastivědných popisů Čech. Účast J. V. Sedláčka na topografiích Čech. In:
Acta regionalia, Praha, SPS a Kabinet muzejní a vlastivědné práce při Národním muzeu 1965, s. 50–55. Autor zde mylně uvádí Dundrovo křestní jméno (Václav).
79
řadu především historických informací, avšak pracoval s nimi pouze tak, že je zakompiloval do Sommerova textu, který jen zčásti upravil. Překvapí také Dundrovy místní názvy,
z nichž mnohé jsou patrně jeho vlastní verzí. Pouze někde dokládá jejich vývoj nebo
německé či latinské varianty – ty však většinou opomíjí.
Dundrův popis Plzeňska velmi ostře odsoudila soudobá kritika. Karel Vladislav
Zap přistoupil v České včele k pokusu zhodnotit Polohopis už předem s tím, že dojde
k úplnému zavržení celého díla. Kritizuje nedostatečnost popisu přírodních podmínek,
kopírování a překrucování Sommera (Zastaralá inventární data ze suchopárného místopisu Sommerova vypsaná a propletená směsí historických a rodopisných dat beze vší kritiky
a všeho provedení, bez ladu a skladu sepsaných), odsuzuje Dundrův jazykový styl, mnoho
germanismů, svévolnost v tvoření místních názvů atd. ([…] kde ho jeho prameny opustily,
tam si dovolil jména dle sluchu a obdoby do češtiny převlíkati, a co nejhoršího, že namnoze
k tomu ani nynější běžné ač zpotvořené neb zněmčené jméno nepřidal). Spis nazval nechutným, některé části pomatené, zvlášť kritizuje zpracování města Plzně a chotěšovského
kláštera. Nakonec vyjadřuje obavu, že Dundr bude zpracovávat další kraje. Jediné, za co
jej chválí, je velká píle. Tomuto tisku by podle Zapa zkrátka „prospěšnější bylo, aby se ho
nikdo netýkal“.69) V podobných intencích se pohybuje recenze publikovaná o dva měsíce později v Květech, podepsaná dr. Čejkou z Rokycan. Ten sice nepodává komplexnější
rozbor, o jaký se pokusil Zap, ale Dundra odsuzuje za to, že ze založení požáru Rokycan
r. 1784 viní váženého místního měšťana F. Š. Hejrovského, a to jen na základě ústního
sdělení, které však podle Čejky žádný pamětník nemohl vydat. To prý Čejku a všechny
místní pamětníky, které v článku jmenuje, velmi pobouřilo. Nakonec Dundra vyzývá,
aby tuto lež odvolal.70) Muzejní časopis si Dundrova popisu Plzeňska nevšímal, pouze
již uvedený Jakub Malý ve svém článku o současné literatuře odbyl Dundrův Polohopis
poznámkou: „Dundr svým Místopisem dal nový důkaz své spisovatelské nepovolanosti.“ 71)
Nevíme, do jaké míry se na výtkách podílela osobní antipatie, avšak všechny uvedené
recenze, včetně výše citované kritiky „Malého Slovana“, se v zásadě shodují na stejných
nedostatcích Dundrových prací.72)
Josef Alexandr Dundr svou práci o Plzeňsku věnoval někdejšímu příteli ze studentských let, tehdy již profesoru českého jazyka a literatury, zmíněnému Janu Pravoslavovi
Koubkovi a vzpomíná výše uvedený kruh mladých obrozenců – E. Rösslera Počehradského, Vacka Kamenického nebo A. Hansgirga. Mezi tištěnými předplatiteli také nalezneme
stále stejná jména osobností, s nimiž byl Dundr ve styku – Hanka, Presl, Ruda, objevuje
se tu V. Krolmus a hrabě Fridrich Berchtold, s jehož rodinou udržoval Dundr písemný
kontakt.73) Josef Dundr měl, jak jsme naznačili, širší záměr než popis jednoho kraje. To
již dokládá celý souhrnný název uváděné práce: Království české staticky-polohopisně
69
)
)
71
)
72
)
Česká včela, 1845, č. 65, s. 264.
Květy, 1845, č. 122, s. 487–488.
ČČM 20, 1846, s. 646.
Spíše pozitivně však hodnotí Dundrovy topografické práce F. Roubík ve svém Přehledu vývoje vlastivědného popisu Čech (1940). Zde k Dundrově popisu Plzeňska uvádí, že jde o „dobře psaný první díl“, a poukazuje na „vzor“ Sommerovy práce, na studium původních pramenů a uvádění citací (s. 56). M. Bělohlávek
neutrálně píše, že Dundr zde „vyšel z dosavadních prací Schallerových a Sommerových, ale také z novější
literatury“ (Bělohlávek, s. 55).
73
) LA PNP Praha, Dundr J. A. – osobní fond, kart. č. 2/B/32.
70
80
popsané.74) V předmluvě píše, že po
Plzeňském kraji bude „následovat
Chrudimský, Prachenský atp., až všech
šestnácte krajů vyjde“. K publikování
žádného dalšího se však nedostal,
celé toto jeho úsilí skončilo v podobě
množství excerpt a konceptů, uložených v jeho pozůstalosti v Archivu Národního muzea. Práci patrně zbrzdily
uvedené negativní reakce na první
díl. Ty mohly vrcholit dopisem zaslaným z Blovic r. 1847, zřejmě od Vacka
Kamenického. Někdejší Dundrův přítel zde uvedl svůj názor na první díl
Polohopisu, který „byl tak nepříznivě
přijat a nechvalně veřejnou kritikou
posouzen. Divím se tomu, milý brachu,
že ste byl již tolikráte sklepán od kritiků
i zdravého rozumu Vám upírajících a že
si přece nedáte pokoj a vždy bič na sebe
jim podáváte. Já Vám upřímně radím,
abyste po takové nepříjemné zkušenosti
nedával se do věcí, k nimž sice dobrou
vůli a přičinlivost, ale potřebného vědeckého vzdělání a schopnosti nemáte Titulní list Dundrova popisu Českého království.
[…]“. Z dalšího listu je patrné, že se Vyšel pouze první díl – Plzeňský kraj
oba vlastenci kvůli této záležitosti
nepohodli.75)
V roce 1849 se Dundr v dopise A. V. Šemberovi vyjádřil k nově vyšlému Palackého
Popisu Království českého, který představuje seznam názvů měst, městeček a osad
s příslušnými vybranými údaji (počet domů a obyvatel, výskyt hradu, tvrze či kláštera).
Dundr na Palackého Popis nahlížel jako na vítaný doplněk k Sommerově topografii,
u níž postrádal rejstřík (u Sommera se však základní rejstřík nalézá), chválí jeho věcnost,
pravdivost a uvedení českých i německých variant. Způsob podání některých údajů
formou značek pokládá za vhodný pro zapamatování. Kritizuje však způsob řazení jmen
a absenci nebo nesprávnost dalších konkrétních údajů – výměry katastrů, nepřesnost
některých názvů a počtů obyvatel či domů – vypisuje poté řadu jednotlivých příkladů,
s nimiž nesouhlasil, kritizoval také korekturu celé práce. Nakonec však uvedl: „Z toho se
vidí nejprve, že p. Palacký podal popis nejen v listinách starých i v nejnovějších topografiích
obsažených jmen, ale i množství, která by se bez něho podle polohy naleznouti nemohla
ani v Sommerově topografii, a za druhé, že velmi věda pokročila v poznání české vlasti.“ 76)
74
) Z některých zpráv (mj. ze Zapovy recenze) je patrné, že doboví autoři vyjadřovali také podiv nad Dundrovým užitím výrazu „staticky“(srv. statisticky).
75
) LA PNP Praha, Dundr J. A. – osobní fond, kart. č. 2/B/32.
76
) LA PNP, Dundr V. J. – osobní fond, kart. č. 2/C/9, dopis od J. A. Dundra A. V. Šemberovi z 19. 6. 1849.
81
Poznal tedy aspoň Palackého odbornou připravenost, nevíme však, jaký postoj zaujal
například k odlišnosti mnohých jmen od názvů uvedených ve svém vlastním popisu
Plzeňska, vydaném o tři roky dříve.
Drobné záležitosti vztahující se k popisu konkrétních míst či objektů publikoval
Dundr také v padesátých a šedesátých letech, i když už ne v tak velkém počtu jako v ranějším období. Roku 1858 mu vyšla útlá knížečka Buchlov hrad, s vytknutím míst, v nichž
památka svatých Cyrila a Metoděje se zachovala, v Markrabství moravském blíž Velehradu,
slavného sídla markrabí a biskupů moravských, v kraji Hradišťském (2. vyd. 1862, 52 s.). Zde
vedle moravského markrabství podal výklad o řece Moravě, Velehradu, Starém Městě,
popisuje cesty do hradu a jeho příběhy. I zde uvádí prameny, z nichž čerpal, především
Bočkův Codex, Erbenova Regesta, Müllerovu práci o Buchlově z r. 1837, ale i Hájka, Pešinův Mars Moravicus atd. V průběhu šedesátých let pak nechal otisknout ještě drobné
články v Památkách archeologických a místopisných: Klášter nepomucký (1865), Klášter
podlažický (1868), Příspěvky k historii o zahynutí knížete Dimitra Sanguška (1860).
V neuspořádaném Dundrově osobním fondu se nachází další množství různých
textů, u nichž není mnohdy patrné, zda jde o Dundrovu původní práci, o přepis, nebo
o překlad. O Dundrově práci můžeme hovořit například u připraveného adresáře Názevník Českého království za rok 1849.77) V těchto rukopisech jde v mnohých případech zřejmě o koncepty k zamýšlené topografii, s velkým počtem výpisků a poznámek. Většina
sebraného místopisného materiálu se nám uchovala v části osobního fondu uloženého
v Archivu Národního muzea. Zde nalezneme různorodě připravené koncepty abecedně
seřazené podle jednotlivých okresů (kart. č. 1–7), dále tu jsou Dundrovy opisy různých
listin a akt týkajících se jednotlivých měst (Heřmanův Městec, Děčín, Kouřim, Plzeň,
Kadaň) a výtahy z desk zemských. Badatel tu nalezne i několikrát uvedené opisy konfirmačních a erekčních knih od poloviny 14. století. Obsáhlé jsou rovněž kopie sněmů
českých, chronologicky řazené od r. 1546, najdeme tu i lístkové katalogy. Z konceptů je
nejlépe do tisku připraven, svázán a reprezentativně upraven Chrudimský kraj (kart. č. 3),
označený jako druhý díl celého popisu, jak to ostatně Dundr slíbil v citované předmluvě
k Plzeňsku. O dalším připraveném kraji se dozvídáme z korespondence zaslané muzejnímu výboru. Na konci prosince 1850 mu Dundr nabídl svůj místopis kraje Pražského, ale
zda se jednalo o další díl polohopisu království, nevíme.78)
Počátky regionální práce v Novém Strašecí
Při všeobecném zájmu Josefa Alexandra Dundra o historický místopis se dá samozřejmě předpokládat, že stranou nezůstalo jeho rodné město, kde i po Dundrově odchodu do Prahy žili jeho rodiče a sourozenci, kam se průběžně vracel a kde také zemřel a byl
pochován. Zájem o dějiny Nového Strašecí můžeme v té době stopovat pouze ve farní
kronice, kde se některé zápisy týkají starší historie, a pak u několikrát citovaného učitele
Václava Preinheltra, který do své kroniky přepisoval mimo jiné městská privilegia.
Nejstarší dochované Dundrovy záznamy, ať se týkají historie, místopisu, pověstí atd.,
se vztahují právě k Novému Strašecí. Bohužel Dundr nebyl celý život schopný dát dohromady závažněji zpracovaný obraz města, i když měl nastřádáno množství materiálu
77
) Zde by bylo zajímavé srovnání s Palackého Popisem, tedy jestli Dundr stále používal varianty své, nebo
jestli zapracoval poznatky velkého historika.
78
) ANM Praha, f. RNM, kart. č. 6, sl. J7, č. 10.
82
a o větší syntetické texty se pokoušel, jak můžeme doložit z jeho pozůstalosti. Několik
prací se dochovalo pouze v konceptech, které však mají daleko k důkladně připravené
studii; z dějin města aspoň publikoval drobné články. Ty stojí na počátku zdejší regionální práce a jde zatím o vůbec první tištěné texty zabývající se místní historií, které jsme
doposud nalezli. Také nejstarší Dundrův publikovaný článek, o kterém víme, se vztahuje
k tomuto městu a byl otištěn v časopise Hyllos na počátku roku 1821, a to pod názvem
Základ svobodného města Novostrašecího v Rakovnickém kraji.79) Osmnáctiletý Dundr zde
podal pověst o vzniku města a jeho názvu odvozeného od slova „strašit“ (později pověst
a tuto etymologii označil za nepravdivou), ukázal tu svůj zájem o místní jména. Článek
není odborný a z tohoto pohledu ne tak významný, ukazuje však aspoň existenci a stav
této pověsti na počátku 19. století, ačkoli musíme počítat s tím, že ji Dundr patrně upravil. Poslední odstavec článku, kam se autor snažil vtěsnat základní data k dějinám města,
navíc mnoho nesvědčí o větší znalosti místní historie. Pro uvedený primát má však text
zajímavou důležitost.
Z jmenovaných konceptů a excerpt je patrné, že Dundr se zdejšími dějinami zabýval
už za svých studií a pak především v šedesátých a na počátku sedmdesátých let. Tehdy
také otiskl své dvě nejvýznamnější publikované práce vztahující se k Novému Strašecí,
a to v Památkách archeologických a místopisných. Zde nejprve roku 1865 vyšel stručný
článek Ondřej Chládek, primas v Novém městě Strašecím,80) který pojednává o známém
sporu Strašeckých s pražským arcibiskupem o kněze pod obojí. Spor, vedený v letech
1614–16, skončil vypovězením vzpurných představitelů obce z města a ztrátou městských privilegií. K tomuto tématu se Dundr často ve svých poznámkách a konceptech
vrací, nastřádal tu mnohý materiál. Ten zřejmě v 60. letech také využil Dundrův bratr
Václav, tehdy již pobývající opět v Novém Strašecí, který opsal důležité prameny týkající
se náboženských vztahů ve městě této doby do pamětní knihy nově založeného Čtenářského spolku.81) Nejucelenější publikovaný text ke svému regionu vydal Dundr r. 1870
a nazval jej prostě Nové Strašecí, ač s lákavým podtitulem Ze širšího sepsání Jos. Alex.
Dundra Strašeckého.82) Jde o stručný přehled dějin města, který má zároveň určité rysy
místopisu. Článek je faktografický, popisný, bez hlubšího interpretačního přístupu. Ukazuje však, že Dundr prošel některé prameny, a pokusil se tak vymezit základní historická
data vztahující se k Novém Strašecí. Větší pozornost opět věnuje náboženským otázkám,
uvedenému odporu města na počátku 17. století a církevním záležitostem po třicetileté
válce. Končí privilegiem Leopolda I. z r. 1700.
Jak jsme uvedli, v Dundrově pozůstalosti nalezneme množství výpisů a konceptů
k jeho rodnému městu, avšak materiál je různorodý, neucelený, patrně torzovitý. Většinou tu Dundr neuváděl zdroj, z něhož příslušné informace získal. Někdy se také neubráníme podezření, že si v těchto konceptech vymýšlel, nebo různé dohady a výmysly
byl ochoten brát jako historický fakt. Mezi významnější rukopisy patří především Krátká
geografie neb Výborné vypsání města Novostrašecího v Čechách (26 s.) již z roku 1819
79
) Dundr, J. A.: Základ svobodného města Novostrašecího v Rakovnickém kraji. Hyllos [česká verze], 1821,
č. 1, s. 5–6. Dundr však později uváděl, že článek vyšel r. 1820 – srv. obr. s Dundrovým rukopisem.
80
) PAM 6, 1865, s. 271–272.
81
) SOkA Rakovník, f. Čtenářský spolek Nové Strašecí, neuspořádáno, Památní kniha Čtenářského spolku
novostrašeckého 1864–1893, bez sign., s. 27–35.
82
) PAM 8, 1870, s. 427–432, 597–598. Pokračování článku na s. 597 nese název Nové město Strašecí.
83
a pak přibližně stejně starý text Škronické památky města Strašecí v kraji Rakovnickém
(cca 35 s.).83) Obě práce nesou opět silné topografické rysy, autor se zabývá popisem
města, domů, kostela, kaplí (a vůbec opět církevními záležitostmi), dále obyvatelstvem
a okolními osadami (Pecínov, Rynholec, Třtice), ale například také zábavami v době
autorovy současnosti: „Obyčejné obveselení těchto obyvatelů pozůstávají v plesu, v třelbě
a v hrách, jako kuželkách, kartech, vrhcábnici a jiných domácích her.“ Z toho je také patrné,
že tyto práce mají svůj zvláštní význam pro obraz města v první polovině 19. století, kdy
Dundr popisuje své rodiště coby přímý svědek. Mnohde také promítl své vlastní zkušenosti. Například o zdejších obyvatelích dále uvedl, že „oni své mládenecký ochotně do
Žatce, Slanýho a nejhlavněji do hlavního města Prahy počínají odesílati, takže se liternímu,
též hudebnímu umění poučují a jich mnozí bez mála do počtu těch se mohou čítati, kteří nejen od rozličných národů pochvaly, ale rozličných druh věnců, kterými se jako jiní Češi skvíti
počínají, obdrželi“.
Lze snad předpokládat, aspoň podle typu Dundrova písma, které se v průběhu let
měnilo, že jmenované výtahy pořizoval během celého života. Jednotlivé poznámky se
hodně opakují, autor mnohdy několikrát přepisoval celé listy. Excerpta lze rozdělit do
několika skupin vymezujících témata, jimž se Dundr v rámci regionu věnoval. Jsou to
tedy pověsti týkající se především počátků města a jeho nejranějších dějin, z nichž jednu
jsme zmínili. Tu také Dundr později jako jedinou přímo označil za pověst a odmítl zároveň její pravdivost. Další pověsti se týkají například knížete Oldřicha, jehož Božena prý
pocházela ze Strašecí, existence „hradu“ v místech dnešního katolického kostela nebo
sem snad můžeme počítat i působení Jana Husa. V tomto případě však nelze jednoznačně říci, do jaké míry Dundr Husa a jeho místní kázání bral jako záležitost pověsti a do jaké
míry jako svou historickou konstrukci. Dále se věnoval nejstarším písemným zprávám
o městě a poté především církevním záležitostem, kdy využil své výtahy z erekčních
a konfirmačních knih. Zaměřil se také pochopitelně na různé majestáty a městská privilegia, která opisoval, a dále, jak jsme uvedli, na náboženské záležitosti především 16.
a 17. století. Hodně výpisků a poznámek se vůbec týká novostrašecké farnosti, farářů
a místního kostela Narození P. Marie. Závažnější jsou Dundrovy popisy města z počátku
19. století, řadu informací získal i pro století předchozí, kdy se ve městě objevilo několik
barokních staveb (např. kaple sv. Isidora, kaple Nejsv. Trojice). Především však uveďme
zmínky o městských domech, popis požárů města z let 1811 a 1812, výklady o místním
hospodářství nebo obyvatelstvu. Závěrem však musíme znovu konstatovat, že veškeré
Dundrovy poznámky jsou chaotické, mnohdy se opakují, u řady z nich si nejsme jisti jejich původem. Není tedy třeba jejich význam v žádném případě přeceňovat.
To dokládají i další nepříliš zdařilé pokusy sestavit obsáhlejší syntetický text k dějinám města,84) a to v šedesátých a počátkem sedmdesátých let. Z té doby se dochovaly
práce s názvem Strašecí Nové a dále potom trochu odlišný Památkový směs týkající se
založení farního kostela v Novém městě Strašecím, sídle c. k. okresního soudu, někdy na
král. komorním panství křivoklátském, s obsažením památek hrádku Křivoklátu, Rakovníka,
Unhoště a jiných měst. První práce má obdobný charakter, který jsme popsali výše, koncept o místním kostele a ostatních památkách představuje spíše dějiny křivoklátského
83
) LA PNP Praha, Dundr J. A. – osobní fond, kart. č. 2/C/1, 2/B/33.
) Všechny tři následující Dundrovy rukopisy, vztahující se k regionu, jsou uloženy: ANM Praha, Dundr J. A.
– osobní fond, kart. č. 6.
84
84
panství se zaměřením na Křivoklát, N. Strašecí, Rakovník, ale i na okolní obce. Autor
sestavil text chronologicky, a to od pohanských počátků (od Sáma) a knížecího období,
kde skutečně není možno zjistit, které zprávy bral Dundr za skutečné a které řadil k pověstem, až do roku 1854, tedy do smrti knížete Karla Egona II. z Fürstenberka. Práci však
jako vždy tvoří pouhý soupis faktů a událostí, které se Dundrovi podařilo nashromáždit
a jež pak časově seřadil. Celý text, vzniklý po r. 1862, obsahuje více než sto stran a můžeme ho brát jako větší práci, kterou Dundr o svém regionu napsal a která se dochovala
v ucelené podobě.
Těsně před svou smrtí se Dundr zřejmě pokusil své celoživotní badatelské výsledky
týkající se regionu shrnout, a to ve spisu Strašecí Nové město, v kraji Pražském, který lze
datovat do období až kolem roku 1872. Zhruba třistastránkový rukopis se dělí na dvě
základní části, jednak na město Nové Strašecí, jednak na novostrašecký okres. K práci
můžeme opět říci něco obdobného, co jsme sdělili u výše uváděných místopisů – jedná
se o topografii zaměřenou na historii, především u města samotného. Informace ke
starší minulosti se drží schématu, který jsme uvedli (pověsti, církevní dějiny, různé
spory v 16. a 17. stol. atd.), za nejcennější můžeme považovat zprávy o současném
stavu města, tedy o prvních dvou třetinách 19. století – významné stavby (domy, ulice,
hradby), rychtářství, purkmistři, městský úřad, znak a pečeť města, obchod, živnosti,
dobytek, rostlinstvo a živočišstvo (podrobné seznamy rostlin a zvířat, např. také hmyzu, červů atd.), trhy, clo, pozemky – katastr aj. Podobně tak autor členil i okres, avšak
více informací tu nalezneme například k lesům, vodstvu, silnicím nebo k počínajícímu
spolkovému životu. Dundr nám tak zanechal přinejmenším zajímavé svědectví o životě, obrazu i správním fungování města své doby. Práce se jako ostatní vyznačuje
nepřílišnou přehledností, neuspořádaností, jednotlivé tematické okruhy jsou prokládány drobnými nesouvisejícími kapitolkami, které se zabývají konkrétními příhodami
jak z historie, tak ze současnosti. Dundrovy sebevědomé ambice ve vztahu k této práci
dokládají jeho slova uvedená v předmluvě: „Jak se od mé strany o to dbalo, v tomto spisu aby se všecko pamětihodné dobře povědělo a vyřídilo, laskavý čtenář posoudí sám. Připomíná se toliko, že k tomuto spisku bylo čerpáno z takových pramenů, k nimž hrubě málo
kdo mívá jaký volný přístup, pak se k tomu také někteří učení muži svou radou přispěli a od
nichž se vděčně přijala. Aby se stručnosti ušetřilo, mnohé se zkrátilo, ano i docela opominulo; a tak tuto se podává. Dej Bože, aby každý, kdo spisek tento buď čte, nebo slyšeti čísti
bude, k dobrému pomyšlení veden byl.“
Josef A. Dundr také podporoval osvětové snahy v Novém Strašecí, které můžeme
zaznamenat od šedesátých let. Ač se městu věnoval již od druhého desetiletí 19.
století, ovlivňoval tak i místní obrozenskou práci, rozvíjenou později. To mohlo také
souviset s jeho pozdními texty o zdejším regionu. Předně Dundr udržoval kontakt
s novostrašeckým písmákem a statkářem Matějem Durasem (1808–1894, žil v usedlosti čp. 80), jenž také absolvoval pražskou týnskou školu a posléze Akademické
gymnázium. Durasovy aktivity můžeme zjistit ze zpráv Archeologického sboru,
publikovaných v Památkách archeologických a místopisných. Na tyto schůze často
Dundr docházel. V dubnu 1858 Duras písemně sbor informoval o Novém Strašecí,
kde „na některé starobylé věci a významná místa v okolí svého města pozornost milovníkův starožitných památek obrací“. Přibližně za tři měsíce zas poslal sboru oznámení
„o významných jménech v okolí tamějším a o nápisu na kameni ve venkovské zdi kostela
85
ve Třticích zazděném“. 85) V roce 1862 zaslal Muzeu některé drobné předměty (olověné
kulky, plíšky, části nádob), „5 listin papírových ze 17. a 18. století“ a sdělil několik zajímavostí o blízké lokalitě Tři stoly. 86) V roce 1865 získalo Muzeum od Durase zprávu města
z r. 1649 o škodách způsobených za třicetileté války, se kterou pravděpodobně pracoval i Dundr. 87) Z pozdějšího krátkého informativního textu sepsaného stejnojmenným
učitelem L. Durasem se můžeme navíc dozvědět o praktických hospodářských aktivitách Matěje Durase, k čemuž měl Dundr vztah. 88) Durase, jak jsme naznačili, můžeme
mimo jiné zařadit k amatérským archeologům té doby. Údajně spolupracoval s Václavem Krolmusem, který zkoumal blízký vrch Žalý, a také s křivoklátským hajným Antonínem Pelcem. I ten byl v kontaktu s Muzeem a je považován za průkopníka místní
archeologie. 89)
V citované zprávě L. Durase jsou zaznamenány písmákovy badatelské aktivity
v městském archivu, které dnes můžeme doložit. Předně Matěj Duras pořizoval výpisy
z gruntovních knih a více zpráv hovoří o tom, že sestavil spis k dějinám města, který však
dnes nemáme, ani jeho existenci nelze zatím potvrdit.90) Zpráva L. Durase dále uvádí, že
novostrašecký statkář připravoval tento spis k vydání s J. A. Dundrem, ale z celé záležitosti nakonec sešlo. Přímý kontakt M. Durase s Dundrem je pak možné dokumentovat
dvěma dochovanými listy. V září 1865 píše Duras Dundrovi o uvedeném vyčíslení škod
za třicetileté války a dále zmiňuje svou aktivitu v novostrašeckém archivu. Z dopisu
také zjišťujeme kontakt se známým historikem F. A. Tinglem.91) V červnu 1866 ve velmi
přátelském a vstřícném listu adresovaném Matěji Durasovi do Strašecí Dundr uvedl:
„Doufám také, že ste moje u Vás ležící poznámky o Strašecím a Křivoklátě již prošel, protož
dávám vědět, jestli okolo 24. toho měsíce v Strašecím se zastavím, což by mohlo býti v neděli
odpoledne okolo třetí hodiny, že si je zase od Vás vezmu, bych je, co možná bude, uspořádal.
Že by ✝ p. farář Grolmus jaký spis o Strašecím měl a Muzeum ho věnoval, mohu upřímně Vašnostem sděliti, že sme si řekli, já že mu materiál dám a on ho pod svým jménem řádně zdělá
a vydá. Když ale zemřel, z toho sešlo, a tudy také ničehož nemohl Muzeum dáti.“ 92) Není jisté,
zda Matěj Duras sám nějaký spis napsal, nebo jestli se nejednalo spíše o poznámky Dundrovy. V úvahu by pak snad připadal uvedený text o Novém Strašecí a křivoklátském
panství, který vznikl po roce 1862. Dopis také dokládá kontakty Dundra a snad i Durase
se známým romantickým archeologem Václavem Krolmusem.
Za samozřejmý pak považujeme udržovaný vztah Dundra s bratrem Václavem Jiřím,
který se v polovině šedesátých let stal jednatelem a knihovníkem novostrašeckého Čtenářského spolku, vzniklého v roce 1864. O jeho chronologických záznamech k historii
města ve spolkové pamětní knize jsme se již zmínili. Čtenářský spolek započal nepo85
)
)
)
88
)
89
)
90
)
PAM 3, 1859, s. 140–141.
PAM 4, 1860, s. 96; 5, 1863, s. 45.
PAM 6, 1865, s. 277.
MMNS, Osvětoví pracovníci, nezařazeno, rkp.
Tamtéž; Sklenář, Karel: Z Čech do Pompejí. Praha, Čs. spisovatel 1989, s. 242–243.
Tyto jeho aktivity lze mj. doložit několika zapomenutými, M. Durasem podepsanými záložkami v nejstarší
dochované gruntovní knize města N. Strašecí (od r. 1610). O Durasově spisu se mj. zmiňuje F. Velc (Velc,
Ferdinand: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu slanském. Praha 1904, s. 335),
o jeho výtazích z gruntovních knih F. Vacek (Vacek, pozn. na s. 87, 73).
91
) LA PNP Praha, Dundr J. A. – osobní fond, kart. č. 2/B/32, dopis od M. Durase z 20. 9. 1865.
92
) AMNS, sbírka osobností, Dundr J. A., dopis M. Durasovi z 13. 6. 1866.
86
87
86
Počátek spisu Strašecí Nové město, v kraji Pražském; Dundrův rukopis, kolem r. 1872 (ANM Praha)
chybně pod vlivem bratří Dundrů aktivně shánět české tisky, které by se dostaly na venkov,
a byly tak k dispozici místnímu obyvatelstvu. Josef nabídl spolku darování knih vydaných
Maticí českou, s níž spolupracoval a byl již dlouho jejím zakládajícím členem.93) O tento
93
) Podle tištěného seznamu zakladatelů byl Dundr tímto členem Matice od r. 1854 (ANM, f. Matice česká, kart.
č. 38, Jména p. p. zakladatelův na konci roku 1863 v abecedním pořádku), podle Dundrova členského průkazu (č. 2201) však už od r. 1847 (MMNS, sbírka osobností – Dundr J. A.).
87
dar pak spolek přímo Dundra požádal dopisem z 26. prosince 1865, který se dochoval ve
fondu Matice české, kam jej Dundr patrně předal. V roce 1863 totiž Dundr věnoval Matici
500 zlatých na doplnění jejího základního jmění a za to patrně obdržel kromě činného
členství poukaz na bezplatné odběry knih. Tento „lístek matiční na věčné časy, jejž sbor
muzejní k vědeckému vzdělání řeči a literatury české za značný příspěvek k základnímu jmění Matice české přisoudil jemu“ (tj. Dundrovi), pak Josef Dundr věnoval novostrašeckému
Čtenářskému spolku, což dosvědčuje dopis, který spolek obdržel od Matice 1. května
1866. Pětadvacátého t. m. spolek Matici poděkoval, navíc požádal o zaslání knih již
vydaných, pokud jsou k dispozici.94) Prvního července t. r. Čtenářský spolek poděkoval
také Dundrovi, jmenoval ho svým čestným členem a vyhotovil pro něj diplom, který se
nám dochoval.95) Vypracoval jej bratr Václav Jiří, jenž 19. července výboru sdělil, že „ten
má tomu pánovi deputací nebo alespoň jedným výborem podán býti, poněvadž pošta nejde
a po kvasničkovi se čestné diplomy nezasílají“.96) Podle zápisů spolku doručili diplom kromě bratra Václava ještě František Osvald a Jan Vyskočil.97)
Václav Jiří Dundr zemřel v roce 1872 a jeho bratr o dva roky později. Krátce po smrti
Josefa věnovali v září 1874 „Dundrovic dědicové“ Čtenářskému spolku část jeho knihovny.98) Mezi publikace patřily svazky Památek archeologických a místopisných, muzejního časopisu, tisky Matice lidu, Jungamnnova Historie literatury české a další knihy. Díky
zásluze obou bratří Dundrů se do města dostaly a veřejnosti zpřístupnily mnohé další
práce, získané jak od Matice české, tak z uvedené Dundrovy pozůstalosti (Palackého
Dějiny, Tomkův Dějepis města Prahy atd.). Venkovské město tak mělo příležitost dostat
se k tehdejší odborné literatuře, což nebylo bez významu. Knihovnu Čtenářského spolku
později převzalo novostrašecké muzeum a mnohé z těchto prací, které mohly ovlivnit
zdejší přístup k minulosti a starožitným památkám, vlastní dosud (Palacký, Tomek, ČČM
atd.).99)
Josefa Alexandra Dundra můžeme označit za průkopníka zdejší regionální badatelské činnosti, která se tak ve městě začala pozvolna rozvíjet od konce druhého desetiletí
19. století. Díky svému soustavnému zájmu o národní dějiny, ač jakkoli komplikovanému,
a také díky své činnosti v Českém muzeu se dostal k významným pramenům, které tak
mohl využít. Bohužel zůstal na úrovni romantizujícího hromadění poznámek a výtahů,
dokládajících sice značný zájem, avšak nedostatečnou vůli a slabý kritický přístup pro sepsání významnější práce. Regionální dějepisectví na Novostrašecku i poté zaznamenalo
pouze ojedinělý vzestup, který vyvrcholil v první třetině dvacátého století obsáhlejšími
faktografickými dějinami města od Františka Vacka. Poté však nastala trvalá stagnace,
oslabovaná jen několika méně významnými vlastivědnými aktivitami novostrašeckého
muzea.
94
) ANM Praha, f. Matice česká, kart. r. 1864–1877, č. 1865/43, 1866/20; SOkA Rakovník, Památní kniha Čtenářského spolku.
95
) MMNS, sbírka osobností, Dundr J. A.
96
) SOkA Rakovník, f. Čtenářský spolek Nové Strašecí, neuspořádáno, kart. č. 1.
97
) Tamtéž, Památní kniha Čtenářského spolku. Jisté obavy z doručení nepochybně souvisely s prusko-rakouskou válkou z léta roku 1866.
98
) Tamtéž.
99
) SOkA Rakovník, f. Čtenářský spolek Nové Strašecí, neuspořádáno, Evidenční kniha spolkové knihovny
1874, bez sign.; Památní kniha Čtenářského spolku.
88
V závěru života
V lednu 1861 zemřel ve svém bytě v Muzeu bibliotekář Václav Hanka. V čele bohaté
muzejní knihovny, která již mohla úspěšně konkurovat knihovně univerzitní, ho vystřídal Antonín Jaroslav Vrťátko, údajně nepořádný a organizačně nepříliš schopný pracovník. Počet svazků v knihovně neustále narůstal a rostl také nepořádek, neboť knihovna
zápasila s nedostatkem místa. Na počátku šedesátých let navíc získalo Muzeum rozsáhlou knihovnu z odkazu Františka Antonína Kolovrata-Libštejnského, která celkový počet
svazků téměř zdvojnásobila. Knihovna tedy potřebovala přibrat další zaměstnance,
neboť do té doby tu pracovali pouze Hanka, Ruda, Vrťátko a Dundr, od roku 1850 zde
krátce působil (na vlastní žádost zdarma) Václav Nebeský. Stav zaměstnanců byl tedy
rozmnožen v roce 1863, kdy sem nastoupili jako asistenti Adolf Patera a Josef Perwolf,
jenž pak r. 1871 odešel na místo profesora do Varšavy. V roce 1866 byl přijat ještě Jiří
Wegner, suplující knihovník Královské české společnosti nauk.100)
Jak se změnila práce Dundrova, není příliš známo. Patrně dále pečoval o čítárnu, přepisoval texty a jistě na něj byly kladeny vyšší nároky, co se týče evidence nových přírůstků. Některé zprávy opět hovoří o tom, že nepříliš dobře vycházel se svým nadřízeným,
tentokrát s Vrťátkem. Přiměřeně také rostla Dundrova výplata, která se vyšplhala počátkem roku 1873 na služné 540 zl. ročně, navíc Dundr užíval byt v budově Muzea. Jaká byla
faktická Dundrova pozice v okruhu muzejních pracovníků, nemůžeme s jistotou určit,
neboť k tomuto závěrečnému období máme málo pramenů, navíc dosti subjektivních
a pro Dundra ne zrovna lichotivých. Citovaná žádost z roku 1861 o zvýšení platu, kde si
Dundr stěžuje na své nízké postavení, nesvědčí o tom, že by pomocný knihovník patřil
k váženým kolegům. Jednak si sám stěžuje na četné ústrky od různých učenců, jednak
nás zarazí ponížený a neúměrně sebelítostný tón, jaký v této žádosti, určené muzejnímu
výboru, zvolil. Další dochované drobné zprávy se shodují na jeho velmi podivínském
zjevu, kterého si prý všiml sám Karel Havlíček.101) Proslula Dundrova neochota v čítárně ke studentům, typizovaná drobná postavička starého nerudného mládence budila
v okolí posměch.
Známý přírodovědec a dlouholetý zaměstnanec Muzea Antonín Frič, jenž kdysi
pracoval ve své populární „rasovně“ na muzejním dvoře, si ještě v roce 1899, tedy
pětadvacet let po Dundrově smrti, na muzejního pomocníka vzpomněl a zachytil ho
na jednoduché kresbě v sešlém oděvu, vysokém cylindru, s lahví v ruce a s načervenalým nosem.102) Utkvěl mu tak v paměti, jak se potácí v delším kabátě ulicemi Prahy. Frič si
také schoval část jakési Dundrovy stížnosti, psané někdy na přelomu 60. a 70. let. Je plná
sebelítosti, samoty a žalu nad promarněným životem: „A já uctivě podepsaný říkám, že já
[n]ejstarší ze všech osob muzejních, vládnoucích i sloužících, nejstarší sluha […] [?] a nejdéle
v Muzeu sloužím, od vlády muzejní utiskován jsem. Nalévač pivní má lepší renomé (slovutnost) u sládka nežli já od ministerstva muzejního. Bude tomu třidcet let, co jsem udělal na
dobídku našeho slavného pana Václava Hanky ten krok, že jsem z Blovic k Muzeum přikročil.
Když si vzpomínám, co jsem všechno zkusil, žasnu! […] Smrť nebožtíka Hanky způsobila mi
100
) Sklenář, Obraz vlasti, s. 252–253; Vrchotka, s. 148–149.
) Ottův slovník…
102
) ANM Praha, Frič Antonín – osobní fond, kart. č. 7, Pamětní kniha I, s. 119. Protože si pod tuto podobiznu Frič
připsal poznámku „Josef Dunder dle mých vzpomínek“, předpokládáme jeho autorství.
101
89
velikou bolesť a velikou ztrátu. Není tu, kdo by se mě ujal, aby ztratil slova, že něco dovedu,
ale každý, když něco hloupého proved, strkal to na Dundra.“ Osamocený stařec si stěžuje
na Zapa, Nebeského, hlavně pak na Vrťátka, což potvrzuje výše uvedená slova, že jejich vztah nebyl v pořádku: „Pan Vrťátko mě před Šemberou profesorem, před Zoubkem
ředitelem a jinými osobami šeredně zbědoval [?] pro jeho vlastní vinu a nezkušenosť. Já jistě
nejsem žádný ošemeta ani zrádce, ale takovéto utiskování není snesitedlné.“ 103) Že Dundr
rozhodně nebudil u svého okolí vážnost a respekt, dokládá i jednoduchá veršovánka,
která se posmívá knihovníkově staromládeneckému životu. Pro její výpovědní hodnotu,
ač komického a subjektivního ražení, ji uvádíme v příloze v plném znění, jak se dochovala ve Fričově pozůstalosti.104)
Můžeme se domnívat, že v 70. letech již nebyl Dundr pro Muzeum příliš užitečný,
k odpočinku se však neměl, ač neustále vyhrožoval, že z Muzea odejde. V dubnu 1873
poděkoval jednasedmdesátiletý skriptor muzejnímu výboru za uvedené zvýšení služného na 540 zl., které pobíral od ledna, avšak nevíme, jestli následující jeho sdělení
padlo na úrodnou půdu: „Aby se velectěný výbor lépe přesvědčil, že uctivě podepsaný ještě
při síle jest, ač poloslepý a polohluchý, nabízí se dále ke všem možným službám, pokud by
je podstoupiti mohl, on potud nezahálí, ani žádá ještě výslužné, leda by mu samovolně od
veleslavného výboru společnosti Muzea samovolně! uděleno bylo.“ 105) Muzejní výbor měl
s Dundrem strpení ještě rok, avšak 14. března 1874 se definitivně rozhodl poslat jej do
penze.106) Jeho místo již Muzeum znovu neobsadilo, na podzim t. r. odmítlo s tímto
rozhodnutím žádost Aug. Česlava Ludikara, okresního sekretáře a c. k. konzervátora ve
Strakonicích, který chtěl získat Dundrovo skriptorské zaměstnání. S odchodem musel
Dundr opustit i muzejní byt, a tak mu výbor přidělil roční výslužné 600 zlatých. Byt měl
vystěhovat do prvního srpna, kdy si mohl v muzejní pokladně vyzvednout první penzi.
Dundr dekret o výslužbě obdržel 22. dubna, měl tedy více jak tři měsíce na nové zajištění. Tím definitivně končí nejen jeho činnost v Muzeu, ale také jeho dosavadní smysl
života, který byl přese všechno spjat s Prahou a s touto výjimečnou institucí. Přestěhoval
se zpět do Nového Strašecí, a to do starého otcovského domu čp. 174, kde se na počátku
století narodil a kde před dvěma lety zemřel jeho bratr Václav Jiří. Mnoho si důchodu
neužil, snad si ještě vyzvedl první výslužné. Už 14. září 1874 Josef Alexandr Dundr náhle
umírá, podle matriky raněn mrtvicí. Místní děkan František Nigrin jej ani nestačil zaopatřit. Pohřeb se konal 17. t. m., Dundr byl uložen na novostrašecký hřbitov, který se tehdy
nacházel u kaple sv. Isidora.107) V roce 1912 se sem přestalo pohřbívat, tehdy bylo také
na nový hřbitov přeneseno tělo Dundrova bratra Víta (✝ 1896), bývalého starosty města,
který však na rozdíl od obou sourozenců po sobě zanechal vlastní rodinu. Nevíme, že by
byly přeneseny i ostatky Josefa a Václava.
Josef Dundr zanechal rozsáhlou pozůstalost, která však brzy po jeho smrti začala
rychle mizet. Za mimořádné svědectví můžeme považovat zprávu pro muzejní výbor od
103
) Tamtéž, kart. č. 8, Pamětní kniha II, s. 75.
) Tamtéž. Za upozornění na informace o Dundrovi uložené ve Fričově pozůstalosti děkuji PhDr. Karlu Sklenářovi, DrSc.
105
) ANM Praha, f. RNM, kart. č. 27, č. 46.
106
) Tamtéž.
107
) SOA Praha, matriky, M–13 Nové Strašecí, inv. č. 46.
104
90
Adolfa Patery, která se týká Dundrových písemností.108) Patera se
z pověření výboru vydal 7. září 1877
do Nového Strašecí, aby prohlédl,
co po muzejním skriptorovi zůstalo. Zašel za děkanem Nigrinem,
který jej uvedl k Dundrovu bratrovi,
zřejmě Vítovi, jenž mu pozůstalost
ukázal. Patera o ní napsal: „Literární
pozůstalosť byla již bohužel velmi
přebraná, zejména si prý vzal několik
nůší rozličných spisů příbuzný Dundrův p. Pikl, učitel [u] sv. Mikuláše
v Praze, a mnozí jiní. Též byl v Novém
Strašecí pan páter Narátil [!], který
si též vybral mnoho listin a přepisů
Dundrových. Prohlédl jsem celou
pozůstalosť a vybral vše, co se hodilo
pro knihovnu a archiv muzejní, zejména jsem vybral všechen materiál
k topografii Čech a k genealogii českých rodin, který se zde ještě nalézal.
Mimo níže uvedené rukopisy a knihy
přivezl jsem přes 400 znaků českých
rodin, z nichžto je přes 200 v barvách
provedeno, pak 7 listin pergameno- Josef Alexandr Dundr podle vzpomínek Antonína Friče,
vých a 12 papírových a 30 svědomí.“ r. 1899. Jediná známá Dundrova podobizna (ANM Praha)
Patera zde nalezl také tištěné
knihy a některé rukopisy, jež snad původně patřily Muzeu. To vedlo J. Vrchotku k nepřímému obvinění, z něhož vyplývá, že Dundr si z knihovny bral, co se mu hodilo. To prý
zapříčinilo spory s Vrťátkem, tento důvod však nelze doložit. Na Dundrovu obhajobu
můžeme říci, že zemřel náhle a nečekaně a že nestihl ve své pozůstalosti udělat pořádek.
Její další osudy tak byly dosti komplikované, přesně již nezjistíme, co vše obsahovala.
Topografická část je dosud uložena v Archivu NM, další části byly v rámci Národního muzea předány v letech 1907 a 1911 do budovaného Literárního archivu, který se po svém
přestěhování na Strahov stal v roce 1964 součástí Památníku národního písemnictví. Tak
došlo k definitivnímu rozdělení Dundrova osobního fondu. V roce 1983 z něj byla v LA
PNP vyčleněna pozůstalost bratra Václava Jiřího,109) obsahující převážně hospodářský
108
109
) ANM Praha, f. RNM, kart. č. 29, č. 516.
) Vycházíme zde z písemného sdělení odborné pracovnice LA PNP: „Zjistili jsme v našich přírůstkových knihách, že osobní fond Dundr Josef Alexandr nám předal v roce 1907 dr. V. Řezníček, kustod Muzea Království českého (jak zapsáno), a další část byla předána v r. 1911 Archivem Muzea Království českého a v tomtéž roce jsme
obdrželi ještě jednu část od pana J. Hlasivce (pravděpodobně pracovník Muzea Království českého). V roce 1983
z fondu Dundr Josef Alexandr byl vyčleněn fond Václav Jiří.“ Nevíme však, kdo byl onen J. Hlasivec, kterého
jsme mezi pracovníky Muzea nenalezli (Chalupa, Zaměstnanci Národního muzea…).
91
materiál a úřední korespondenci z jeho působení ve Štýrsku. Co se dělo s ostatními
částmi Dundrových písemností, nevíme. Rodina zmíněného učitele Františka Pikla, který
měl za manželku dceru starosty Víta Dundra, udržovala ještě ve 40. letech 20. století
kontakt s novostrašeckým muzeem, které také přebralo různé rodinné písemnosti,
včetně množství rodinných fotografií. Vzniká tak domněnka, že některé písemnosti byly
i později Národnímu muzeu předány, pokud ještě existovaly, neboť Piklova rodina měla
evidentní zájem na jejich trvalejším uložení. A jak dokládá Dundrův fond v Archivu NM,
některé materiály sem byly dodány až na přelomu 19. a 20. století.
Zapadlý vlastenec
Po slibných začátcích, jak se nám mohou jevit ve dvacátých a třicátých letech, kdy
Dundr měl navázány kontakty s tehdejší obrozenskou elitou, se začínají jeho pozice
brzy měnit. Nepodařilo se mu tyto vztahy příznivě rozvíjet, naopak se neustále udržoval
v druhořadém, později až poníženém postavení. I když mu nemůžeme upřít značnou píli,
s jakou se zajímal o výše vymezená témata, přesto nesplnil nároky kladené na tehdejšího intelektuála. Dundrovy drobné brožurky nebyly považovány za hodnotné, neboť jde
o málo cenné kompilace bez původního myšlení. Také jeho regionální práce představují
snůšku jednotlivých zajímavostí, autor nerozlišuje mezi ověřenou skutečností a pověstí,
mnoho záležitostí si nekriticky domýšlel, někdy pouze přepisoval jednotlivé prameny.
Pracím chybí koncepce a smysl, Dundr se v záplavě informací topil. Nejvíce mu tak vyhovovaly různé topografie, kde mohl uplatnit svůj popisný přístup a kompilaci doplnit
o vlastní nabádané poznatky. Nezaznamenali jsme však žádnou příznivou reakci na jeho
texty (snad kromě citovaného F. Roubíka).
Dundrův vnitřní myšlenkový svět se patrně nedokázal příliš odpoutat od svérázného
dobového venkovského obrazu přelomu 18. a 19. století, v němž prožil své dětství. Také
z jeho didaktických příruček vysvítá silná náklonnost k náboženské pokoře a tiché pilné
práci. Převratné myšlenkové změny, kulturní pohyb, intelektuální proudy, vývoj tehdejší
vědy či české politiky jakoby se ho příliš nedotkly, ač časově i prostorově stál uprostřed
dění. Výmluvná je jeho pozice v revolučních dnech r. 1848, o které nám vydal vlastní
svědectví. Tehdy byl Dundr zaujat sám sebou, vír událostí se ho netýkal, naopak mu
překážel. Nenašli jsme mnoho dokladů o Dundrově přímé angažovanosti v tehdejším
intelektuálním světě, jeho dochovaný názor na Palackého Popis nebo návštěvy Archeologického sboru působí spíše jako výjimky. Nevíme, do jaké míry byl schopný pojmout
do sebe množství podnětů, jež mohl získat, avšak zřejmě ustrnul na jednoduchém
nadšeném vlastenectví, které dále kriticky nerozvíjel a které v pozdější době působilo
naivně.
V padesátých a šedesátých letech se stal víceméně odmítaným podivínem zapadlým v muzejní knihovně, který neustále hromadí spoustu materiálu, avšak bez schopnosti jeho interpretačního využití. Někdy zarazí Dundrův až servilní vztah k Hankovi, na
němž byl zřejmě závislý a jenž sám nepatřil mezi vytříbené autority, jako byl Dobrovský,
Jungmann nebo Palacký. Ač se Dundr stýkal s mnohými učenci, stal se obrozencem až
„druhé kategorie“, nepříliš uznávaným, později komicky nazíraným podivínem, který
se hned po své smrti ponořil do propasti zapomnění. Na jeho pozůstalost si v Muzeu
vzpomněli až tři roky po Dundrově odchodu, úsměvná Fričova vzpomínka na konci
století dojme svou malebnou kuriózností, důležitou ovšem tím, že tak vznikla jediná
92
známá Dundrova podobizna. Ani ve svém rodném regionu nezanechal hlubší stopu,
ač stál v rámci vymezené úrovně na počátku místního bádání. Vzhledem k pozdějšímu
vývoji je tato činnost záslužná. Všechny jeho rukopisy z města zmizely, setkáme se tu jen
s několika drobnostmi v novostrašeckém muzeu a pak s nepatrnou zmínkou v uvedené
práci Františka Vacka.
Prameny a literatura
-
ANM Praha, Dundr Josef Alexandr – osobní fond, 15 kart.
Tamtéž, Frič Antonín – osobní fond, kart. č. 7, 8.
Tamtéž, f. RNM, kart. č. 2, 5, 6, 15, 16, 20, 22, 27, 29.
Tamtéž, f. Matice česká, kart. r. 1851–1863, 1864–1877, kart. č. 38.
Tamtéž, Topografická sbírka F, kart. č. 178, rodina Dundrů v Novém Strašecí.
LA PNP Praha, Dundr Josef Alexandr – osobní fond, 6 kart.
Tamtéž, Dundr Václav Jiří – osobní fond, 6 kart.
Tamtéž, Hanka Václav – osobní fond, kart. č. 49.
Tamtéž, Marek Antonín – osobní fond, č. 39/54.
MMNS, sbírka osobností, Dundr Josef Alexandr; Dundr Václav Jiří; Dundr Vít.
Tamtéž, Osvětoví pracovníci, nezařazeno, rkp.
SOA Praha, matriky, M–13 Nové Strašecí, inv. č. 7, 8, 12, 13, 46, 47.
SOkA Rakovník, f. AMNS, neuspořádáno, gruntovní knihy č. 8, 79, 82.
Tamtéž, f. Čtenářský spolek Nové Strašecí, neuspořádáno, kart. č. 1; Památní kniha Čtenářského spolku
novostrašeckého 1864–1893, bez sign.; Evidenční kniha spolkové knihovny 1874, bez sign.
-
Bartoš, František Michálek: Soupis rukopisů Národního muzea v Praze I–II. Praha, Melantrich 1926–1927.
Bělina, Pavel a kol.: Dějiny Prahy II. Praha–Litomyšl, Paseka 1998.
Bělohlávek, Miloslav: K dějinám vlastivědných popisů Čech. Účast J. V. Sedláčka na topografiích Čech. In:
Acta regionalia, Praha, SPS a Kabinet muzejní a vlastivědné práce při Národním muzeu 1965, s. 50–55.
Bláhová, Ivana: Vývoj muzejní správy v letech 1842–1892. ČNM 37–39, 1968–1970, s. 39–49.
Doucha, František: Knihopisný slovník česko-slovenský. Praha, vyd. I. L. Korbel 1865.
Chalupa, Aleš: Zaměstnanci Národního muzea v letech 1818–1968. ČNM 137–139, 1968–1970, s. 57.
Jungmann, Josef: Historie literatury české. Praha, České muzeum 1849.
Roubík, František: Přehled vývoje vlastivědného popisu Čech. Praha, SPS 1940.
Sklenář, Karel: Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha–Litomyšl, Paseka 2001.
Vacek, František: Dějiny města Nového Strašecí. Vyd. Frant. Soukup 1930.
Vrchotka, Josef: Dějiny knihovny Národního muzea v Praze 1818–1892. Praha, SPN 1967.
Lexikon české literatury 1 A-G. Praha, Academia 1985; 2/I H-I, Praha, Academia 1993.
Masarykův slovník naučný II. Praha, Čs. kompas 1926.
Ottův slovník naučný VIII. Praha, vyd. J. Otto 1894.
periodika: Květy, Česká včela, Jindy a nyní, Hyllos, ČČM (ČNM), PAM
-
93
Příloha
Balada o panu D., k rozkazu p. A. Fr. vyhotovená
Slavnou píseň jmu se pěti,
o Dundrovi vyprávěti,
Alexander chlapík divný,
pro kolegy nezáživný,
v Muzeum podivně řádí,
hrůzné kousky tam vyvádí.
Sám si k ohni dříví štípá,
přičemž hrozně dveřmi skřípá,
slavné jest to podívání,
když on ještě před snídaní
šaty vlastnoručně práší,
negližém svým vrabce straší.
Sotva že se osmá blíží,
Dunder po schodech se plíží,
hnedle však se zpátky žene,
neb vždy něco zapomene,
ve dne bručí, kejchá, zejvá,
večer líbezně však zpívá.
Mnozí lidé moc se diví,
čím se asi Dunder živí,
v létě švestkami se blaží,
v zimě z pecek kávu praží,
v hmoždíři ji pracně tluče,
mrzutě si při tom bruče.
Tak jest Dunder v domácnosti,
k příbuzným pln lakomosti,
básník moc na slovo vzatý,
starý broukal kostrbatý,
střeží staré rukopisy,
aby nežraly je krysy.
Na kapsu ohled nebrává,
šest set na divadlo dává,
proto je pan Vrťátko
dal jen malé drobátko,
kdo nevěří, ať tam běží,
v Síť víry to psáno leží.
Knihy nerad z ruky dává,
každému notně nadává,
kdo si jaké vypůjčuje,
na študenty zvlášť hubuje,
při tom tajné plány kuje,
o svou kasu rád pečuje.
Tolik víme dle doslechu,
co on tropí za neplechu,
lidé, jež ho lépe znají,
víc nechť o něm povídají,
pakli něco více zvíme,
s radostí vám vše sdělíme.
Tři kodlové, malý, velký a veselý
94
Jan Krško
PODÍL PĚVECKÉHO ODBORU CÍRKVE
ČESKOSLOVENSKÉ NA KULTURNÍM
ŽIVOTĚ RAKOVNÍKA MEZI DVĚMA
SVĚTOVÝMI VÁLKAMI
Úvod
Na společenské klima předmnichovského Rakovníka měla bezesporu svůj vliv
i Církev československá (dále jen CČS), která v této době zaujímala ve městě pozici nejsilnějšího náboženského společenství. Působení CČS na širokou veřejnost organizačně
zajišťovala spolu s farářem především rada starších, jakožto vedení zdejších přívrženců
této konfese. Početní stav rady však často nedovoloval v dostatečné míře zvládnout veškeré problémy a úkoly, které měla CČS v Rakovníku řešit. Obdobně jako v jiných částech
republiky zde vznikají při radě starších pracovní odbory, které zaměřují svoji činnost na
specifické oblasti církevního života, především na charitativní aktivity, organizaci výstavby sakrálních a jiných objektů, na péči o bohoslužebný zpěv atd.
Odbory se sice vytvářely od počátku existence této konfese, nicméně jejich právní
zakotvení se objevuje až v ústavě CČS v roce 1931. Konkrétně se ústava vyjadřuje v tom
smyslu, že „pro plnění úkolů přikázaných náboženské obci zřízením církevním po stránce
vzdělávací a výchovné, organizační a propagační nebo sociálně pomocné mohou sestoupiti
se členové obce v odbory s vlastním představenstvem, odpovědným radě starších“. Podle
ústavy odbory bezprostředně podléhaly radě starších jak v otázkách ideové náplně, tak
ve finančních záležitostech. S hmotnými prostředky, které odbory v rámci své činnosti
získaly, mohly disponovat jen se souhlasem rady starších.1)
Vznik rakovnického pěveckého odboru CČS
V Rakovníku působil v době první republiky pěvecký, stavební a sociální odbor a velice krátký časový úsek odbor zábavní.2) Někteří členové rady starších zvažovali v rámci
1
)
2
)
Ústava Církve československé. Praha 1931. Nejčastěji vznikaly sociální odbory, jejichž vytváření koneckonců
ústava náboženským obcím nařizovala.
Působení jednotlivých rakovnických odborů CČS nebylo dosud zpracováno. Jejich aktivita v různých
obdobích kolísala, a tak i míra dochovaných písemností má často jen torzovitý charakter. O činnosti
stavebního odboru nás vedle zápisů ze schůzí (ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/13r, č. i. 80,
Zápis o schůzích stavebního odboru 1925–1928) informuje několik písemností ze spisového materiálu rady
starších (Tamtéž, sign. IB – 10, č. i. 10/IIC – spisy z roku 1925, pozvání Bohumilu Kloučkovi na ustavující schůzi
stavebního odboru 11. května 1925; Tamtéž, dopis Čeňku Vaněčkovi z 16. dubna 1925; Tamtéž, dopis Františku
Vanišovi z 6. května 1925; Tamtéž, sběrací listina č. 331; Tamtéž, výzva k finanční podpoře na stavbu Husova
sboru z 6. července 1925; Tamtéž, sign. IB – 15, č. i. 15/IIC – spisy z roku 1930, dopis Ulrichovi z 18. května 1930;
Tamtéž, sign. IB – 27, č. i. 27/IIC – správní komise 1933, dopis diecézní radě z 18. května 1933) a pražského vedení církve (ÚAM CČSH Praha, f. Ústřední rada, K – písemnosti náboženské obce – Rakovník, dopis ústřední
radě z 12. dubna 1924). Dále pak zmínky v kronice rakovnické náboženské obce (ACČSH Rakovník, Pamětní
kniha náboženské obce CČS v Rakovníku, s. 48, 73) a v tisku CČS (Rakovník. Český zápas 11, 25. ledna 1928,
95
šíření věrouky CČS vytvoření i propagačního odboru, avšak tyto plány nakonec nebyly
realizovány.3)
Ze všech existujících odborů CČS v Rakovníku pak můžeme za nejaktivnější považovat pěvecký odbor, který ve své činnosti prakticky plnil i funkci zaniklého zábavního
odboru. Tendence založit pěvecký odbor se objevují již od roku 1923, což vycházelo
z přirozené snahy zkvalitnit zpěv při různých církevních slavnostech a obřadech.4) Ve své
podstatě šlo o ustavení a vedení stálého pěveckého sboru. Po několikaměsíční přípravné práci se nakonec podařilo získat dostatečný počet zájemců o sborový chrámový zpěv.
Na své první schůzi 14. února 1924 se pak oficiálně ustavil pěvecký odbor. Významnou
roli při jeho vzniku sehráli Eduard Nachtigal, František Klimeš, Antonín Fišer a František
Beránek, kteří v zápisu ze schůze figurují jako zakládající členové.5) S největší pravděpodobností se tito iniciátoři rozhodli koncipovat pěvecký odbor nejen jako organizaci
zaměřenou na bohoslužebný zpěv, ale zahrnující i aktivity společenského charakteru.
Koneckonců lze předpokládat, že na nich ležela hlavní míra zodpovědnosti za pořádání
různých divadelních představení a společenských večerů CČS v předchozích letech.6)
Ze zakládajících členů pak zřejmě hlubšími hudebními schopnostmi vynikal především Nachtigal, neboť funkce sbormistra připadla právě jemu. Na několik let se tak stal
vůdčí postavou celého pěveckého odboru. Vedle zakládajících členů však již na prvním
zasedání vstoupila do odboru řada dalších osob, z niž značnou část tvořili rodinní příslušníci Nachtigala, Klimeše a Fišera. Z těchto ostatních členů stojí za pozornost hlavně
Františka Tröglerová, jejíž manžel Čeněk poskytoval odboru cenné služby. Jméno Čeňka
Tröglera totiž nebylo v hudebním světě aspoň na úrovni regionu neznámé. Většina ra-
3
)
4
)
5
)
6
)
96
č. 4, s. 5). Aktivita sociálního odboru ve srovnáním se stavebním a pěveckým výrazněji zaostávala. Téměř
nečinný odbor musel být několikrát reorganizován a obnovován. Důležité údaje o kontroverzní existenci
tohoto odboru lze získat především v zápisech z jeho schůzí (ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB – 31,
č. i. 31/IIC – spisy z roku 1934, zápisy ze schůzí sociálního odboru z let 1925–1928), ale i v dalších materiálech
rady starších (Tamtéž, sign. ID2 – 8 , č. i. 8/Pol. spr., dopis okresní politické správě z 19. září 1924; Tamtéž, sign. IB
– 10, č. i. 10/IIC – spisy z roku 1925, dopis diecézní radě z 10. února 1925; Tamtéž, dopis pořadatelstvu slavnosti
Den matek z 25. května 1925), faráře (Tamtéž, f. Duchovní správa, sign. IA – 3, č. i. 3/IC – spisy z roku 1929, dopis
ústřední radě ze 7. května 1929) a ústřední rady (ÚAM CČSH Praha, f. Ústřední rada, sign. AV – 14, č. i. 62/VIC
– 14). Nesmíme zapomenout ani na krátké zmínky v církevním tisku (Z Rakovníka. Český zápas 8, 4. června
1925, č. 23, s. 5; Všem příslušníkům Církve československé na Rakovnicku! Český zápas 13, 13. srpen 1930, č. 33,
s. 301) a v citované kronice náboženské obce (Pamětní kniha náboženské obce…, s. 35–97). Existenci pěveckého, stavebního a sociálního odboru v Rakovníku pak uvádí i schematismus CČS (Schematismus československé církve. Praha 1933, s. 157) a některé statistiky zveřejněné v církevních kalendářích (Statistický přehled
Církve československé. In: Český zápas – rodinný kalendář Církve československé na obyčejný rok 1925. Praha
1924, s. 123; Statistický přehled Církve československé. In: Český zápas – rodinný kalendář Církve československé
na obyčejný rok 1926. Praha 1925, s. 106). Existenci zábavního odboru dokládá jen pozvánka na jeho schůzi,
kde jsou podepsáni účastníci zasedání (ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB – 2, č. i. 2/IIC – spisy, Pozvání
ke schůzi zábavného odboru z 18. června 1921).
O přípravách ke vzniku propagačního odboru nás seznamuje pouze zpráva pro valnou hromadu náboženské obce (Tamtéž, sign. IB – 8, č. i. 8/IIC – ustavující valná hromada z 6. dubna 1924, zpráva tajemnická).
Datace prvních pokusů vytvořit pěvecký odbor se objevuje jen v kronice náboženské obce. Věrohodnost
této informace však zvyšuje okolnost, že zápisy v kronice vedl jeden z čelných představitelů odboru Čeněk
Trögler (Pamětní kniha náboženské obce…, s. 24).
ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru, zápis ze schůze
14. února 1924. Zápis o první schůzi pěveckého odboru byl retrospektivně pořízen až v létě 1927, kdy se
začaly vést pravidelné protokoly ze zasedání. Autor však zpětně dopsal jen záznam z tohoto shromáždění,
takže o schůzích odboru v letech 1924–1927 nemáme žádné zprávy.
Horek, Oldřich: Historie Církve československé v Rakovníku. Medailonky osobností I. Rakovník 2000, s. 31.
Fotografie členů pěveckého odboru zhotovená den po ustavující schůzi. Sedící zleva: František
Beránek, Josefa Nachtigalová, Františka Tröglerová, Eduard Nachtigal, Josefa Fišerová, Vilemína
Vágnerová, Antonín Fišer. Stojící zleva: Josef Fořt, Ludvík Sudík, Marie Klimešová, Johana Lipertová, Václav Pánek, Růžena Klimešová, František Klimeš, Josef Černohorský (foto B. V. Kračmar,
ACČSH Rakovník, sbírka fotografií)
kovnických obyvatel jej hodnotila nejen jako dobrého řídícího učitele, ale především
oceňovala jeho hudební a skladatelské schopnosti.7)
První aktivity
Poměrně kvalitní personální obsazení pěveckého odboru se zřejmě hned od počátku odrazilo na jeho práci, protože již za několik týdnů na valné hromadě náboženské
obce se přítomní na adresu tohoto sdružení vyjadřovali se značným uspokojením.8) Valná hromada je zároveň první písemně doloženou akcí, kde se pěvecký odbor prezentoval s určitým hudebním programem. Další vystoupení pak pěvecký odbor zorganizoval
na 1. června 1924 při slavnostním otevření kaple Jeronýma Pražského v Hostokryjích.
7
)
8
)
ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru, zápis ze schůze
14. února 1924. Čeněk Trögler vstoupil do pěveckého odboru sice až v roce 1931, nicméně již krátce po
vzniku této organizace pro ni začal přepisovat některé notové texty (ACČSH Rakovník, sbírka hudebnin
pěveckého odboru, Modlitba pod hvězdami, přepis z 2. března 1924; Tamtéž, Vystěhovalec, přepis z 12. března
1924). Postava Čeňka Tröglera není dosud zpracována. Stručnou zmínku obsahuje Mičkova monografie
o osobnostech Rakovnicka, kde však musíme brát zřetel na kontroverzní charakter práce (Mička, Ladislav:
Kulturní tvář Rakovnicka II. Rakovník 1979, s. 242). Klíčové okamžiky z Tröglerova života zachycuje jeho kronika (Trögler, Čeněk: Mé paměti. ACČSH Rakovník, rkp.).
Pamětní kniha náboženské obce…, s. 24; ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB – 8, č. i. 8/IIC – ustavující
valná hromada z 6. dubna 1924, zpráva tajemnická.
97
Programy vystoupení na valné hromadě a v Hostokryjích nebyly nijak náročné, neboť
členové odboru se omezili jen na několik bohoslužebných písní.9)
Větší úsilí musel pěvecký odbor vynaložit v rámci přípravy na svou první známou
samostatnou akci – přátelský večírek konaný 15. listopadu 1924. Průběh slavnosti nemůžeme pro nedostatek písemností prakticky zmapovat. Víme jen, že úvodní část večírku
měla obsahovat „humoristický program“. Následovala taneční zábava, kde hudbu zajišťovala skupina Ladislava Adámka.10)
Tyto příležitostné aktivity však víceméně jen doplňovaly činnost odboru. Hlavním
úkolem bylo zajištění hudebního doprovodu při různých církevních obřadech, a to především při pravidelných bohoslužbách. Odbor v prvé řadě musel upravit vybrané písně
z kancionálů pro sborový zpěv v jednotlivých hlasech a přepracované notové záznamy
pak rozmnožit dotyčným členům pěveckého sboru. Řešení problému se nakonec zhostila osobnost, která sice nebyla členem odboru, ale měla patřičné zkušenosti. Šlo o již
zmiňovaného Čeňka Tröglera. Od jara 1924 tak postupně zpracovával některé písně pro
čtyřhlasy.11) Pro rok 1924 stojí za pozornost především jeho úprava Písně Štědrého večera
od Josefa Žemly. Prezentace skladby o půlnoční bohoslužbě vzbudila mezi přítomnými
vlnu nadšení. Rada starších následně zaslala Tröglerovi děkovný dopis, kterým ve své
podstatě vyjadřovala i své uspokojení nad činností pěveckého odboru.12)
Vedle sborového zpěvu v rámci liturgie se od pěveckého odboru očekávalo i vystoupení při pohřbech. Obdobně jako u bohoslužeb bylo předpokladem zpracování vhodných notových textů. Trögler tak od konce srpna 1924 začal upravovat či nově vytvářet
smuteční písně pro různé věkové kategorie zemřelých.13) Přepis Tröglerových děl pro
ostatní členy pěveckého sboru pak nejen v oblasti pohřebních písní zajišťoval František
Klimeš. V případě smutečních skladeb se však Klimeš odhodlal k vlastní tvůrčí iniciativě
a přepracoval některé partitury. Pomineme-li Tröglera, můžeme na základě této skutečnosti považovat Klimeše vedle Nachtigala za nejvýznamnější postavu pěveckého
odboru.14) Zásluhou Tröglerovy a Klimešovy iniciativy měl odbor dostatek notového
materiálu nejen pro vlastní akce, ale i k pravidelným zkouškám. Členové sboru se k procvičovaní zpěvu scházeli obvykle dvakrát v týdnu v prostorách obuvnické dílny, kterou
vlastnil sbormistr Nachtigal. Účastníci zde vedle klasických čtyřhlasů pro liturgický zpěv
trénovali i sólová vystoupení.15)
9
)
10
)
11
)
12
)
13
)
14
)
15
)
98
Tamtéž, zápis o ustavující valné hromadě 6. dubna 1924. Průběh oslav otevření kaple v Hostokryjích zachycuje článek: Krško, Jan: Kaple Jeronýma Pražského v Hostokryjích. Rakovnický historický sborník 2, 2001,
s. 70–85.
O přátelském večírku nás jen velice zběžně informuje povolení městského a okresního úřadu konat tuto
akci (ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. ID2 - 8, č. i. 8/Pol. spr., dopis okresní správy politické z 8. listopadu
1924; Tamtéž, sign. ID2 - 9, č. i. 9/Město, dopis městské rady ze 14. listopadu 1924). Obdobně skoupá je i vlastní
pozvánka (Tamtéž, sign. ID2 - 5, č. i. 5/Pěv. odb., pozvánka na přátelský večer 15. listopadu 1924).
ACČSH Rakovník, sbírka hudebnin pěveckého odboru, Oběť Bohu, úprava z 24. dubna 1924; Tamtéž, Chvalozpěv, úprava z 24. května 1924.
ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB – 10, č. i. 10/IIC – spisy z roku 1925, dopis Čeňku Tröglerovi z 20. ledna
1925; Tamtéž, sbírka hudebnin pěveckého odboru, Píseň Štědrého večera, úprava z 8. prosince 1924.
Tamtéž, sbírka hudebnin pěveckého odboru, Ku pohřbu, úprava z 28. srpna 1924; Tamtéž, Všeobecné, úprava
z 28. srpna 1924; Tamtéž, Jest v boží radě souzeno, úprava z 29. prosince 1925.
Pamětní kniha náboženské obce…, s. 24; Trögler, Mé paměti, s. 266; ACČSH Rakovník, sbírka hudebnin pěveckého odboru, partitury pohřebních sborů od F. Klimeše.
Pamětní kniha náboženské obce…, s. 24. Srv. ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. ID2 - 5, č. i. 5/Pěv. odb.,
výkazy o činnosti pěveckého odboru za květen, červen a prosinec 1930.
Poměrně precizní příprava dávala odboru
reálnou šanci zorganizovat i náročnější kulturní akci. Tou se měla stát akademie k pátému
výročí vzniku rakovnické náboženské obce,
kterou se odbor rozhodl připravit na 19. září
1925. Odbor se snažil pojmout slavnost jako
pásmo církevních i světských skladeb s klavírním doprovodem. Vedle vlastních členů
chtěl ale zajistit účast některé významnější
postavy hudebního světa. Sbormistr se proto
obrátil na svého bratra, pražského barytonistu
Hugo Nachtigala a jeho choť Marii. Tito pozvaní umělci se skutečně stali zlatým hřebem
akce, neboť nadšená rada starších jim později
zaslala velmi vřelé poděkování. Úspěch ale
zaznamenali i ostatní účinkující. Představení
se totiž zúčastnilo několik set příznivců vážné
hudby a jejich reakce byly vesměs pozitivní.
Akademie tak bezesporu překračovala vnitrocírkevní rámec a dávala rakovnické veřejnosti
tušit, že pěvecký odbor vnese do kulturního
života města svůj díl práce.16)
Pozitivní ohlas mezi obyvateli podnítil
odbor k zorganizování obdobné akce i v následujícím roce. Akademie konaná 11. září 1926
se však těšila poněkud menšímu zájmu. Důvodem mohla být skutečnost, že zde vystupovali
jen místní hudebníci.17) Slabší efekt z prezentace tohoto pěveckého pásma přiměl zřejmě odbor k rozhodnutí uspořádat kulturní akci zcela
jiného charakteru, a to divadelní představení.
Za vhodnou hru nakonec odbor s ohledem na
blížící se životní jubileum Aloise Jiráska vybral
spisovatelovo drama Otec. Myšlenka sehrání
divadla získala mezi členy odboru značnou
podporu, protože se do nacvičování hry zapoPlakát k divadelnímu představení „Otec“ ze jilo více než dvacet nadšených zájemců. Po několika zkouškách pak mohla 14. listopadu 1926
14. listopadu 1926 (SOkA Rakovník)
16
) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, pozvánka na akademii 19. září 1925; ACČSH Rakovník, f. Rada starších,
sign. IB – 10, č. i. 10/IIC – spisy z roku 1925, pozvánka na akademii 19. září 1925; Rakovník. Český zápas 8, 10. září
1925, č. 37, s. 5; Trögler, Mé paměti, s. 267. Návštěvnost akce můžeme odvodit ze závislosti ceny vstupného
na celkovém zisku, který byl určen na případnou stavbu kostela. Bohužel konkrétní údaj se objevuje jen
v kronice náboženské obce, a nelze jej ověřit z účetního materiálu (Pamětní kniha náboženské obce…, s. 24,
33).
17
) Rakovník. Český zápas 9, 8. září 1926, č. 37, s. 5; Pamětní kniha náboženské obce…, s. 37; ACČSH Rakovník,
f. Rada starších, sign. ID2 - 5, č. i. 5/Pěv. odb., pozvánka na akademii 11. září 1926.
99
v rakovnické sokolovně místní veřejnost zhodnotit, jak dalece odbor celou záležitost
zvládnul. Bohužel o konkrétních reakcích obyvatel na divadelní představení nemůžeme pro nedostatek materiálu nic říci. Víme jen, že zájem byl poměrně velký, neboť hru
sledovalo téměř 200 osob. V každém případě však touto akcí činnost odboru obsáhla
i dosud opomíjenou oblast dramatické tvorby.18)
Reorganizace odboru
Poměrně velké množství účinkujících dávalo tušit postupný nárůst členů pěveckého
odboru. Na počátku roku 1927 tak počet zájemců o práci v odboru dosáhl třiceti. Tato
skutečnost však vyžadovala určité organizační změny, neboť zodpovědnost za vedení
vlastně ležela jen na bedrech sbormistra Nachtigala. Vzhledem k početnímu stavu
a různorodým aktivitám přesahovalo samozřejmě řízení organizace možnosti jednoho
člověka.
Situaci navíc komplikovalo zhoršení vztahů mezi odborem a radou starších ohledně
přerozdělování hmotných prostředků. Odbor spadal ve všech směrech pod pravomoc
rady, a proto i jeho finanční hotovost plně kontrolovali zástupci náboženské obce. Většina zisku z akcí pořádaných odborem byla po dohodě s radou určena na financování
stavby kostela nebo pro sociální účely. Pěvecký odbor nicméně požadoval určitý obnos
pro nákup hudebnin, na krytí ušlé mzdy zpěvákům při pohřbech v pracovní dny a na
případnou odměnu sbormistrovi. V této záležitosti však nechtěla rada požadavky odboru plně akceptovat. Její stanovisko vnímali členové odboru jako nedocenění své práce
a začali napadat vedení náboženské obce. Konflikt přerostl v létě 1927 do takové roviny,
že Nachtigal odstoupil z funkce sbormistra a celé uskupení přestávalo prakticky vyvíjet
činnost.
Jeho rozpadu nakonec zabránila iniciativa Františka Klimeše, Antonína Fišera a Františka Beránka, kteří začali se zásadní reorganizací. V rámci přípravných prací nejprve
přesvědčili Nachtigala, aby svoji rezignaci stáhl, a přiměli radu starších k vstřícnějšímu
postoji vůči finančním požadavkům odboru. Zároveň se s představiteli náboženské
obce dohodli, že napříště bude odbor místo sbormistra řídit vícečlenný výbor.
Na základě těchto konzultací byla na 27. červenec 1927 svolána schůze odboru, kde
si měli přítomní ustanovit své vedení. Členové si patrně natolik cenili práce Beránka,
Klimeše a Fišera při obnově organizace, že všechny tři zvolili na čelná místa ve výboru. Beránek se stal předsedou, Klimeš jednatelem a archivářem a Fišer pokladníkem.
Dosavadního vedoucího činitele Nachtigala shromáždění potvrdilo jen na jeho postě
sbormistra. Vedle těchto funkcionářů pak účastníci schůze zvolili do výboru ještě Jiřího
Endyše a Rudolfa Vodrážku.
Po ustavení řídícího orgánu přistoupilo shromáždění k formulování základních
principů činnosti pěveckého odboru. V otázce organizování různých aktivit se měl vždy
vyžádat souhlas rady starších. Při přerozdělování zisku z těchto kulturních záležitostí se
počítalo s tím, že jedna polovina připadne radě, druhá odboru. Díky tomuto přísunu
18
) SOkA Rakovník, f. DOJ Tyl Rakovník, programy a pozvánky na představení došlé DOJ Tyl, kart. č. 12, inv. č. 32,
plakát divadelních ochotníků CČS v Rakovníku ze 14. listopadu 1926; ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB
- 11, č. i. 11/IIC – spisy z roku 1926, plakát divadelních ochotníků CČS v Rakovníku ze 14. listopadu 1926; Pamětní
kniha náboženské obce…, s. 37; Divadelní ochotníci Církve československé v Rakovníku. Nové proudy 9, 13.
listopadu 1926, č. 46, s. 4.
100
finančních prostředků by pak odpadaly jakékoliv hmotné závazky rady vůči odboru.
Přítomní se rovněž vyjádřili k problému vlastnictví zhotovených notových záznamů, kde
schválili výhradní majetkové právo náboženské obce. V případě rozpadu odboru si tak
žádný z jeho bývalých členů nesměl dané texty ponechat.
V závěru schůze vystoupil Fišer a tlumočil rozhodnutí rady poskytnout sbormistrovi
měsíční odměnu ve výši 100 korun. Představitelé náboženské obce tím zřejmě chtěli
ukázat dobrou vůli, neboť rada za svoji práci nebyla honorována. Současně však zdejší
vedení CČS apelovalo na korektnější přístup příznivců odboru. Tento požadavek ale
vzbudil mezi účastníky zasedání rozčarování, protože podle jejich slov neexistovala
žádná averze členů odboru vůči radě. Reakce shromáždění tak dávala tušit, že vzájemné
vztahy budou i nadále problematické.19)
Přes určité napětí ale v příštích měsících k otevřeným střetům nedošlo. O bezprostřední situaci po reorganizační schůzi 27. července jsme poměrně dobře informováni,
neboť se nám pro následující necelé čtyři roky dochovala téměř souvislá řada zápisů ze
shromáždění pěveckého odboru. V jednotlivých protokolech ze zasedání se pak ukazuje snaha odboru skloubit pořádání kulturních akcí s pravidelným vystupováním při
bohoslužbách či jiných církevních obřadech. V této souvislosti muselo jeho vedení řešit
staronovou otázku vyrovnání cestovních nákladů a náhrady ušlé mzdy zpěvákům při
Snímek pěveckého odboru z 21. srpna 1927 (foto B. V. Kračmar, ACČSH Rakovník, sbírka fotografií)
19
) O krizových jevech v pěveckém odboru a jejich následném řešení nás vedle kroniky náboženské obce
informuje především zápis ze schůze 27. července 1927 (Pamětní kniha náboženské obce…, s. 45; ACČSH
Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru, zápis ze schůze 27.
července 1927). Více světla by do problému patrně vnesly zápisy ze schůzí rady starších, které se však až do
roku 1944 nedochovaly.
101
pohřbech. Kvůli dobrovolné výši příspěvků za církevní úkony nestačil dar pozůstalých
často krýt ani náklady duchovního. Navíc pohřby nemajetných stoupenců CČS byly
zcela zdarma. Finanční stav pěveckého odboru však znemožňoval vyplácet výdaje jejich
členů při pohřbech v plném rozsahu.20)
Naštěstí řada zpěváků s ohledem na neutěšené zdejší poměry odmítala přijmout
jakoukoliv náhradu za cestu a ušlou mzdu. Vedení odboru tento přístup pochopitelně
vítalo, avšak pokud vložené prostředky některého člena překročily určitou mez, snažilo se jejich ztrátu kompenzovat jiným způsobem. Například náklady Jiřího Endyše se
pokoušel odbor vyrovnat tím, že jeho dětem zakoupil obuv.21) Tento postup se nezvolil
jen v případě náhrad škod vzniklých cestou a přerušením práce v zaměstnání za účelem
vystupování zpěváků při pohřbech. Za rozmnožování notových textů Klimešem vyplatilo vedení odboru vnukům tohoto člena jako vánoční dar 150 korun. Odmítání přímé
peněžní náhrady a hledání jiných možností odměny tak v tomto období ukazuje na
výrazně pozitivní vztahy aspoň u části členů odboru.22)
Činnost odboru v kulturní sféře
Nepříliš radostný stav hmotných prostředků pěveckého odboru výrazně nezměnily
ani zisky z různých kulturních aktivit. Hlavní význam těchto uměleckých podniků často
tkvěl jen ve skryté propagaci CČS, která tak ve městě mohla prezentovat svůj kladný
vztah ke kulturnímu dění.
K nejčastěji pořádaným akcím patřily různé večírky s kulturní vložkou. O průběhu
těchto společenských posezení nemůžeme přes existenci zápisů ze schůzí mnoho říci.
Naše poznatky víceméně nepřekračují znalosti o již zmiňovaném prvním večírku pěveckého odboru z 15. listopadu 1924. Z vyúčtování jednotlivých akcí prakticky jen víme,
že na večírcích často účinkovala hudební skupina Ladislava Adámka. Položky za nákup
líčidel, vypůjčení selského kostýmu a zmínky o rozepisování kupletů pak dokládají předvedení dnes již blíže nespecifikovaných uměleckých vystoupení. Většina večírků byla
pořádána pro širokou veřejnost, a tak zde šla návštěvnost někdy i ke stovkám. Menší
účast měla pochopitelně soukromá posezení odboru, konaná například ke konci roku či
jako rozloučení s některým členem.23)
Vedle společenských večerů se odbor po své reorganizaci snažil navázat i na vcelku
úspěšnou tradici akademií s pásmem církevních i světských skladeb. V programu se
objevovaly převážně Bendlovy a Dvořákovy práce, které byly místo klavírního doprovodu nyní prokládány vystoupením kvarteta trombonistů.24) Akce měly zřejmě na zdejší
poměry velkou návštěvnost, poněvadž když se při jedné akademii prodalo 200 lístků,
20
) Za mnohé lze uvést případ, kdy odbor zaplatil zpěvákům za vystoupení ve Žloukovicích 18. září 1927 jen
polovinu cestovného (ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého
odboru, zápis ze schůze 19. září 1927).
21
) Tamtéž, zápis ze schůze 4. ledna 1928.
22
) Tamtéž, zápis ze schůze 12. prosince 1928.
23
) Tamtéž, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru; Pamětní kniha náboženské obce…,
s. 54–83; Rakovník. Český zápas 14, 4. března 1931, č. 10, s. 82.
24
) ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru; Tamtéž, sign.
ID2 - 5, č. i. 5/Pěv. odb., pozvánky na akademie 12. května 1928 a 21. září 1930; Náboženská obec v Rakovníku.
Český zápas 13, 24. září 1930, č. 39, s. 348.
102
hovořilo se o slabé účasti.
Zájem rakovnické veřejnosti
tak ukazoval na postavení
odboru v kulturní sféře
města.25)
Charakter
akademie
měla i slavnost k pátému
výročí vzniku pěveckého
odboru. Jubileum založení
organizace sice připadalo
na 14. únor 1929, nicméně
vedení odboru s ohledem
na probíhající plesovou
sezonu přesunulo celou
akci až na březen. Přípravné
práce však odbor zahájil již
na sklonku roku 1928, kdy
rozdělil základní plán oslav
na valnou hromadu a na
duchovní koncert. V příštích
měsících pak členové odboru zajišťovali jako u jiných
akcí vhodné prostory, účast
hudebníků, tisk plákatů, dovoz občerstvení a rozesílání
pozvánek různým společenským organizacím.
Po těchto organizačních
záležitostech se sobotního
večera 16. března 1929 shromáždili příznivci odboru ke
slavnostní výroční schůzi.
V úvodu zasedání zapěli
přítomní Bendlův Chorál
národa českého. Následovaly
zprávy jednotlivých funkcionářů, ve kterých hodnotili
činnost organizace za minuOznámení o konání divadelní hry „Babí léto“ 6. října 1928
lých pět let. V této souvislos(SOkA Rakovník)
ti řečníci oceňovali pomoc
všech členů či spolupracovníků odboru. Druhý den se uskutečnil koncert se skladbami
od Fibicha, Förstera, Haydna a Smetany. Hudební doprovod zajišťovala skupina Ladisla25
) ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru, zápis ze schůze
14. května 1928. Srv. Pamětní kniha náboženské obce…, s. 57.
103
va Adámka či členové sboru prostřednictvím harmonia užívaného při bohoslužbách.
Pěvecké části pak doplňovala sólová vystoupení kvarteta trombonistů. Programovou
náplní i rozsahem přípravných prací patřila akademie ke stěžejním akcím odboru v rámci jeho činnosti za první republiky.26)
Z hlediska celkového významu měla u pěveckého odboru zvláštní postavení dramatická tvorba. Při pořádání divadelních her se kladl vždy velký důraz na precizní přípravu.
S několikaměsíčním předstihem byly vybrány ze svého středu osoby zodpovědné za
režii a scénář, které následně zkontaktovaly vhodné zájemce o jednotlivé role, a začalo
se se zkouškami. Další určení členové měli na starosti výrobu či výpůjčku rekvizit, objednání tisku plakátů či organizaci při vlastním vystoupení. S ohledem na jiné aktivity
bylo pro odbor nacvičení hry poměrně náročnou záležitostí, takže dramatickou činnost
do svého programu příliš často nezahrnoval. Z období mezi světovými válkami známe
vedle již zmiňovaného představení Otec ze 14. listopadu 1926 jen další dvě hry uvedené
pěveckým odborem. Konkrétně se jednalo o představení Babí léto, sehrané 6. října 1928,
a Slečinka s mikádem, prezentované 14. září 1929.27)
Přes omezený počet se dramatická vystoupení pěveckého odboru těšila poměrně
velké pozornosti rakovnické veřejnosti. Celkový zájem nakonec přiměl radu starších, aby
13. července 1930 vyzvala odbor k nastudování další hry.28) Odbor reagoval tím, že se
v prvé řadě rozhodl změnit vlastní název a stanovy s cílem zdůraznit svou činnost na divadelním poli. Na své mimořádné valné hromadě 16. srpna 1930 tak členové organizace
s úpravou vnitřního řádu schválili i nové označení odboru jako „pěvecko-dramatický“.
Navržené změny pak odbor předložil radě starších k ratifikaci. Postoj představitelů
náboženské obce nám sice zůstává skryt, nicméně charakter nových stanov již dopředu
vylučoval kladnou odpověď. Upravené znění stanov bohužel neznáme, avšak někteří
členové odboru uvedli, že se těmito stanovami měli stát na radě „úplně samostatnými“.29)
Více světla do problému by snad vnesly zápisy ze schůzí zdejší samosprávy CČS, které se
ale pro toto období nezachovaly. V každém případě postavení a název odboru zůstávaly
i nadále stejné. Na této skutečnosti nic nezměnilo ani zvýšené úsilí uspořádat další diva-
26
ID2 - 5, č. i. 5/Pěv. odb., dopis pěveckého odboru z 1. února 1929, dopis Františka Holuba z 24. února 1929; Tamtéž, pozvánka na slavnostní členskou schůzi pěveckého odboru 16. března a duchovní koncert 17. března 1929;
Pamětní kniha náboženské obce…, s. 60–61, 63; SOkA Rakovník, f. DOJ Tyl Rakovník, programy a pozvánky na
představení došlé DOJ Tyl, kart. č. 12, inv. č. 32, pozvánka na slavnostní členskou schůzi pěveckého odboru 16.
března a na duchovní koncert 17. března 1929.
27
ID2 - 5, č. i. 5/Pěv. odb., plakát na divadelní představení Babí léto, 6. října 1928; Tamtéž, plakát na divadelní představení Slečinka s mikádem, 14. září 1929; Tamtéž, sign. IB – 14, č. i. 14/IIC – spisy z roku 1929, plakát na divadelní
představení Slečinka s mikádem, 14. září 1929; Pamětní kniha náboženské obce…, s. 59, 67. SOkA Rakovník,
f. DOJ Tyl Rakovník, programy a pozvánky na představení došlé DOJ Tyl, kart. č. 12, inv. č. 32, plakát na divadelní
představení Babí léto, 6. října 1928.
28
) ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB – 15, č. i. 15/IIC – spisy z roku 1930, dopis rady starších z 13. července
1930.
29
) Tamtéž, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru, zápis ze schůze 24. července 1930; Tamtéž,
zápis z mimořádné valné hromady. V protokolu z valné hromady není uvedeno datum akce. Musíme se tedy
spolehnout na věrohodnost záznamu v kronice náboženské obce, kde se konkrétní časový údaj nachází
(Pamětní kniha náboženské obce…, s. 76–77).
104
delní představení. Vzrůstající spory s radou ostatně zabránily případná další dramatická
vystoupení realizovat.30)
Spory s radou starších
Poměrně korektní vztahy mezi radou a odborem, které se vytvořily po reorganizační
schůzi z 27. července 1927, neměly dlouhého trvání. První příznaky možných konfliktů
se objevují již v květnu 1928, kdy je poukazováno na malou ochotu rady účastnit se
uměleckých vystoupení odboru.31) Vznikající napětí tak na počátku roku 1929 přerůstá
únosnou mez. Rada starších tehdy zintenzivnila kritiku kulturních akcí odboru, které
prý svým světským charakterem narušovaly křesťanský ráz organizace. Práce odboru
se podle názoru rady nijak nelišila od činnosti běžného spolku, a ztrácela tak pro CČS
smysl. Rada proto požadovala, aby s ní veškerá plánovaná představení byla předem
konzultována.
Odbor odmítal výtky představitelů náboženské obce s tím, že ti nemohou posuzovat kvalitu jeho kulturních akcí, neboť se jich většinou neúčastní. Poukazoval na částky
odváděné náboženské obci, které více než splňovaly závazky dané při shromáždění 27.
července 1927. Kritické poznámky obou stran pak jen přilévaly olej do ohně a oddalovaly
řešení podstaty sporu, a to otázku možné kontroly vystupování odboru. V této záležitosti odbor sice uznával pravomoci rady, avšak upozorňoval na skutečnost, že čekáním
na souhlas zástupců náboženské obce se jen komplikuje organizace příprav kulturních
podniků. Nakonec se odbor rozhodl předložit radě návrh, aby ze svého středu vybrala
vhodného delegáta. Ten by se účastnil zasedání odboru a měl by dostatečné pravomoci
ke schválení konkrétních akcí. Rada tuto možnost akceptovala, takže v polovině února
1929 došlo k částečnému zklidnění situace. 32)
V jistém smyslu můžeme dát v tomto sporu za pravdu oběma stranám. Řada kulturních aktivit odboru měla skutečně k činnosti církevní organizace hodně daleko. Určitý
propagační aspekt ve prospěch CČS se jim však nedal upřít. Navíc zajišťovaly byť značně
omezený přísun financí pro budoucí stavbu kostela či pro sociální účely. V tomto ohledu
musíme znovu zdůraznit, že celkový zisk z uměleckých vystoupení nebyl přes relativně
velký zájem veřejnosti nijak závratný. Po odečtení nákladů jen v ojedinělých případech
přesáhl částku 200 korun. 33)
Stav hmotných prostředků odboru často vyžadoval od jejich členů vedle aktivní práce i vlastní investice. Ve srovnání s ostatními členy odboru (včetně výboru) tak Nachtigalova mzda působila trochu výjimečně. S největší pravděpodobností právě placené místo
30
) ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru, zápis z mimořádné valné hromady; Tamtéž, zápis ze schůze 30. ledna 1931; Rakovník. Český zápas 13, 13. srpna 1930, č. 33,
s. 301. Přívlastek „dramatický“ se při označení organizace ani v následujícím období prakticky neužíval.
31
) Pamětní kniha náboženské obce…, s. 57; ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. ID2 - 5, č. i. 5/Pěv. odb., dopis
pěveckého odboru z 15. května 1928.
32
) Tamtéž, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru, zápis ze schůzí 3. ledna 1929, 1. února
1929, 16. února 1929; Tamtéž, sign. ID2 - 5, č. i. 5/Pěv. odb., dopis rady starších z 31. prosince 1928; Tamtéž, dopis
pěveckého odboru ze 4. ledna 1929; Tamtéž, dopis rady starších z 23. ledna 1929; Tamtéž, dopis pěveckého
odboru z 1. února 1929; Tamtéž, dopis Františka Holuba z 24. února 1929; Pamětní kniha náboženské obce…,
s. 60.
33
) Vyúčtování jednotlivých akcí obsahují protokoly schůzí odboru. Uvedené částky bohužel nelze ověřit
z účetního materiálu náboženské obce (ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská
kniha pěveckého odboru).
105
sbormistra zavdávalo rakovnickým občanům důvod k domněnkám, že všichni zpěváci
odboru jsou za svoji činnost honorováni. Případné odměny však měly sloužit jen jako
vyrovnání nákladů členů. Víceméně nepravdivá kritika některých obyvatel nakonec přiměla radu, aby se za odbor postavila a uvedla věc na správnou míru. 34)
Přes intervenci zástupců náboženské obce ve prospěch odboru jsou vzájemné
vztahy i nadále napjaté. K jejich opětovnému vyhrocení došlo na podzim roku 1929,
kdy z příjmu za divadelní představení neodevzdal odbor radě žádný obnos. O průběhu
celého sporu nemáme příliš mnoho zpráv, poněvadž i zápisy ze schůzí odboru z tohoto
období byly později z knihy protokolů odstraněny. Víme jen, že 4. prosince 1929 rezignuje Nachtigal na několik měsíců na svoji funkci a organizace téměř přestává pracovat. 35)
Navíc na sklonku března 1930 odchází z Rakovníka jeden z jejích nejvýznamnějších
představitelů František Klimeš.36) Teprve k 8. květnu 1930 máme k dispozici další zápis
ze zasedání odboru, což dokládá určitou konsolidaci poměrů.
Řada problémů však zůstávala i nadále nevyřešena. Mezi ně patřila otázka náhrady
mzdy a cestovného zpěvákům při pohřbech. Odbor se proto již na schůzi 8. května 1930
rozhodl přimět radu k ochotě vyplácet mu z dobrovolných darů za pohřby jednu třetinu.37) Z iniciativy Nachtigala ale odbor později tento návrh stáhl a předložil rakovnické
samosprávě CČS zcela nový způsob řešení. S ohledem na skutečnost, že se přítomnost
sboru při posledním rozloučení se zesnulým stávala víceméně povinností, chtěl odbor
honorovat každé vystoupení svých členů. Nemělo tedy záležet na tom, zda kvůli účasti
na pohřbu musel dotyčný zpěvák přerušit svou práci. Konkrétně se žádalo, aby z darů za
pohřby vyplatila rada každému zpěváku po pěti korunách, přičemž početní stav sboru
při těchto obřadech měl být šestičlenný. V případě, že náboženská obec za pohřeb
sociálně slabého příslušníka CČS nic nedostala, ztráceli nárok na mzdu i zpěváci. Rada
nechtěla již tak napjaté poměry zbytečně komplikovat a na stanovisko odboru přistoupila.38)
Odlišný postoj však rada zvolila při posuzování žádosti samotného Nachtigala ohledně zvýšení platu na 200 korun. Ve své zamítavé odpovědi pak navrhuje, aby Nachtigal
raději snížil počet zkoušek, neboť úroveň sboru již nevyžaduje častější nacvičování. Zároveň představitelé náboženské obce doporučovali odboru omezit pro klesající zájem
veřejnosti pořádání různých kulturních akcí.39) Pokud se skutečně ve druhé polovině
34
) Zástupci náboženské obce se rozhodli k rázné intervenci již z toho důvodu, že se mezi rakovnickou veřejností šířila fáma o honorovaní členů odboru dokonce za zpěv při bohoslužbách. Závažnost problému
nakonec vedla odbor k tomu, aby se zabýval záležitostí některých křivých svědectví i na své výroční valné
hromadě (ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru,
zápis ze slavnostní členské schůze 16. března 1929; Tamtéž, zápis ze schůze 8. dubna 1929; Tamtéž, sign. ID2 - 5,
č. i. 5/Pěv. odb., dopis pěveckého odboru bez data).
35
) Pamětní kniha náboženské obce…, s. 67; ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB – 14, č. i. 14/IIC – spisy z roku
1929, dopis Nachtigala ze 4. prosince 1929.
36
) Horek, Historie Církve československé…, s. 23. Pěvecký odbor se s Klimešem rozloučil na přátelském večírku
29. března 1930. Šlo o jednu z mála akcí organizace v této době (Pamětní kniha náboženské obce…, s. 70;
Tamtéž, f. Rada starších, sign. IB – 15, č. i. 15/IIC – spisy z roku 1930, dopis městskému úřadu z 19. září 1930).
37
) ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru, zápis ze schůze
8. května 1930.
38
) Tamtéž, zápis ze schůze 15. listopadu 1930; Tamtéž, zápis ze schůze 5. ledna 1930; Pamětní kniha náboženské
obce…, s. 67.
39
) ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB – 16, č. i. 16/IIC – spisy z roku 1931, dopis Nachtigala z 30. března 1931;
Tamtéž, dopis rady starších bez data.
106
roku 1930 snižovala návštěvnost při vystoupeních, můžeme k důvodům řadit i rozpory
mezi členy. Bližší pozadí vnitřní krize neznáme, avšak její hloubka přiměla předsedu
Beránka dočasně rezignovat na svůj post. V případě Nachtigala pak zřejmě rozhádané
poměry v odboru hrály vedle odpovědi rady podstatnou roli v jeho rozhodnutí vzdát se
9. května 1931 funkce sbormistra a následně i opustit řady organizace.40)
Odchod Nachtigala znamenal ukončení jedné významné etapy vývoje odboru.
K charakteristikám tohoto období patřilo kromě vlastní činnosti uvnitř církve i organizování různých společenských akcí. Tato vystoupení přes kontroverzní charakter v křesťanské rovině přinesla svůj skromný díl do uměleckého života města. V tomto aspektu
pak musíme ocenit Nachtigalovu práci a zmírnit naše odsouzení sbormistrova jednání
týkající se jeho finančních požadavků. Navíc s ohledem na tíživé sociální postavení
Nachtigala znamenal pro něj příjem z činnosti v odboru výrazné posílení rodinného
rozpočtu. Koneckonců Nachtigal nebyl jedinou placenou silou v rakovnické náboženské
obci. Vedle duchovních dostávali svůj honorář i kostelník, varhaník, administrativní síla
a uklízečka.41)
Odbor pod vedením Čeňka Tröglera
Demise Nachtigala patrně vyvolala úplný rozklad odboru. O jeho existenci totiž
nemáme prakticky po celý rok žádné zprávy.42) Vedle absence sbormistra zde závažnou
roli hrála nechuť členů dále se jakkoliv angažovat, takže radě dalo mnoho úsilí aspoň
částečně obnovit jeho činnost. Za klíčovou událost můžeme považovat nástup nového
sbormistra, kterým se stal dlouholetý spolupracovník odboru Čeněk Trögler. Charakter
nastávajících vztahů mezi odborem a radou již předurčovala ta skutečnost, že Trögler
na rozdíl od svého předchůdce nežádal za svoji práci nikdy žádný honorář. Pro celá třicátá léta totiž neznáme jediný případ konfliktu odboru s představiteli náboženské obce.
V Tröglerově stanovisku k případným odměnám však zřejmě hrálo roli i jeho uspokojivější sociální postavení.43)
Odlišná však měla být i celková podoba odboru. Díky předešlým sporům řada členů
natrvalo přerušila své vazby k tomuto uskupení, takže nyní počet možných zájemců
poklesl více než o polovinu. Rovněž většina bývalých funkcionářů se k další práci stavěla
negativně. Trögler proto musel veškeré starosti s řízením převzít na sebe. Oproti předešlému vedení však měl trochu jiné podmínky, neboť vnitřní uspořádání obnoveného
odboru postrádalo pevnější organizační strukturu. Svědčí o tom především absence
jednacího řádu a někdy užívaný název „Pěvecké volné sdružení příslušníků CČS“. Nabízí
se tak otázka, zda se ještě jednalo o odbor v pravém slova smyslu, nebo již jen o sbor
40
) Tamtéž, sign. K – 1a/15r, č. i. 82, Jednatelská kniha pěveckého odboru, zápis ze schůze 15. listopadu 1930;
Tamtéž, zápis ze schůze 30. ledna 1931; Tamtéž, sign. IB – 16, č. i. 16/IIC – spisy z roku 1931, dopis Nachtigala
z 9. května 1931.
41
) Tamtéž, sign. IB – 18, č. i. 18/IIC – spisy z roku 1928.
42
) Tamtéž, sign. IB – 17, č. i. 17/IIC – spisy z roku 1932, přiznání o dani z obratu pro pěvecký odbor z 30. června
1932.
43
) Přesné datum převzetí funkce sbormistra Tröglerem neznáme. Dokonce i Trögler ve svých pamětech
celou záležitost časově řadí do období kolem roku 1930 (Trögler, Mé paměti, s. 266, 313). O bezplatné práci
Tröglera a o vztazích mezi odborem a radou hovoří vedle kroniky náboženské obce a článku v dobovém
tisku především dotazník o způsobech pěstování chrámového zpěvu (Pamětní kniha náboženské obce…,
s. 63, 94; ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB – 37, č. i. 37/IIC – spisy z roku 1936, dotazník o stavu církevního
zpěvu a hudby z 20. července 1936; Rakovník. Naše cesta 3, 15. listopadu 1937, č. 6, s. 24).
107
zpěváků. Druhou variantu podporuje mimo jiné skutečnost chybějících zápisů ze schůzí
z období po odchodu Nachtigala. Protokoly se samozřejmě mohly ztratit či zničit, avšak
v úvahu připadá i možnost, že odbor nekonal řádná shromáždění. Kontakt členů se tak
vedle samotných vystoupení mohl omezovat jen na jednotlivé zkoušky.44)
K nacvičovaní různých skladeb se zpěváci nyní scházeli jen jednou týdně.45) Za důvod
lze považovat nejen výše zmíněné stanovisko rady starších, ale i časovou zaneprázdněnost Tröglera v jiných hudebních souborech.46) Omezení zkoušek však vycházelo i ze
změn v tvůrčí náplni odboru. Z činnosti organizace totiž prakticky vymizelo pořádání
různých společenských akcí a veškerý zájem se soustředil na vnitrocírkevní práci.47)
V této rovině se však plně mohly uplatnit Tröglerovy schopnosti. Myslíme tím především jeho nesčetné úpravy hudebních děl či zcela originální Tröglerovy skladby. Největší
množství jeho prací církevního zaměření se vztahovalo k vánočnímu období. Trögler věnoval přípravám na vystoupení v rámci vánočních bohoslužeb vždy velkou pozornost.
Podle zpracované skladby pak vedle nacvičení dotyčného díla sborem zajistil určitý
hudební doprovod, přičemž na některé nástroje hrál osobně. Za mnohé Tröglerovy
práce můžeme uvést jeho úpravu písně Nad Betlémem pro dva ženské hlasy s varhany,
klarinetem, violou, fagotem a basou. Dále pak přepracované koledy Na nebesích hvězdička vychází (nyní koncipovaná pro sólové vystoupení s varhaním doprovodem) a Poslechněte mě málo (určená pro dva dětské hlasy, klarinet, fagot a violu).48) Pěvecký odbor
pod Tröglerovým vedením ale organizoval zvláštní vystoupení i při dalších klíčových
obdobích křesťanského roku. Trögler tedy jako doprovod pro pašijová čtení na Velký
pátek zpracoval skladby Dokonáno a Výtky Spasitele. K oslavám kostnického mučedníka
pak nově upravil pro čtyřhlas Husovu tryznu od Josefa Píchy.49)
Vedle pravidelných bohoslužeb a náboženských slavností pochopitelně sbor účinkoval i při mimořádných akcích CČS ve městě. Ve třicátých letech to především byla
návštěva patriarchy Gustava Adolfa Procházky a tryzna k desátému výročí úmrtí zakladatele církve Karla Farského.50) Ke vzpomínkové slavnosti se Trögler rozhodl zhudebnit
tehdy v CČS populární báseň Marie Žlábkové Šel světem tich, opěvující Farského dílo.
Zpracovanou skladbu pak odbor nastudoval a v úvodu smutečního obřadu ji prezentoval široké veřejnosti. Uvedení Tröglerovy práce vzbudilo mezi přítomnými vlnu nadšení,
44
) Většinu informací máme ze zprávy o stavu církevního zpěvu. Ačkoliv dotazník pochází až z roku 1936,
můžeme předpokládat platnost údajů i pro dobu, kdy se Trögler ujal postu sbormistra (ACČSH Rakovník,
f. Rada starších, sign. IB – 37, č. i. 37/IIC – spisy z roku 1936, dotazník o stavu církevního zpěvu a hudby z 20.
července 1936).
45
) Trögler, Mé paměti, s. 266; ACČSH Rakovník, f. Rada starších, sign. IB – 37, č. i. 37/IIC – spisy z roku 1936, dotazník
o stavu církevního zpěvu a hudby z 20. července 1936.
46
) O Tröglerově angažovanosti v různých společenských organizacích získáme nejvíce informací v jeho
vzpomínkách (Trögler, Mé paměti).
47
) Po celá 30. léta není kromě jednoho případu známa žádná jiná akce odboru s ryze nekřesťanským obsahem. Tato skutečnost však může vyplývat z nedostatečné informovanosti díky relativní torzovitosti
případných pramenů.
48
) Trögler, Mé paměti, s. 266–267; Pamětní kniha náboženské obce…, s. 97; ACČSH Rakovník, sbírka hudebnin
pěveckého odboru, Nad Betlémem, úprava z 15. prosince 1931; Tamtéž, Na nebesích hvězdička vychází, úprava
z 26. listopadu 1931; Tamtéž, Poslechněte mě málo, úprava ze 4. prosince 1931.
49
) Tamtéž, Dokonáno, zpracováno 20. února 1934; Tamtéž, Výtky Spasitele, zpracováno 21. března 1932; Tamtéž,
Tryzna Husova, úprava z 18. června 1936.
50
) Aktivní účast pěveckého odboru při slavnosti návštěvy patriarchy Procházky zachycuje jen zpráva z místního tisku (Správní komise náboženské obce CČS v Rakovníku. Nové Proudy 15, 29. října 1932, č. 44, s. 5).
108
což postavilo vystoupení sboru při tryzně mezi jeho nejvýznamnější akce ve třicátých
letech. Na rozdíl od představení z Nachtigalova období však měl tento úspěch jen vnitrocírkevní rámec.51)
Pořádání akcí světského charakteru totiž, jak již bylo řečeno, z činnosti odboru
prakticky vymizelo. Jedinou známou výjimkou se stal večírek 8. srpna 1937, který měl
odbor uspořádat k oslavě narozenin předsedy rady starších Vladimíra Beránka. Trögler
tehdy mimořádně nacvičil se sborem několik necírkevních písní s milostnou tematikou.
Po jejich uvedení se podle představ sbormistra mělo blahopřát předsedovi rady, místo
toho však přítomní gratulují překvapenému Tröglerovi k jeho 65. narozeninám. Zástupci
náboženské obce a členové odboru samozřejmě chtěli již od počátku konat posezení
k oslavě Tröglerova jubilea, nicméně z obav, aby sbormistr ze skromnosti neodmítl
akci zorganizovat, rozhodli se jej takto dezinformovat. Celý večírek lze v jistém smyslu ohodnotit jako bezvýznamnou záležitost, která ani nestojí za náš hlubší zájem. Její
zaznamenání v několika pramenech však ukazuje na specifičnost akce v rámci činnosti
odboru, a dokládá tak jednostranné zaměření organizace. Zároveň svědčí o dobrých
vzájemných vztazích odboru a rady.52)
Ryze křesťanský obsah práce odboru pochopitelně neznamenal naprosté potlačení
vlivu organizace na mimocírkevní kulturní dění v Rakovníku. Vystoupení odboru při
různých bohoslužbách a slavnostech CČS totiž mnohdy sledovali i nekonfesijně orientovaní zájemci, kteří mohli zhodnotit úroveň skladby a zpěvu. V této souvislosti nesmíme
zapomínat na pravidelnou účast sboru na Husových oslavách v Rakovníku a na Krakovci.
Význam účinkovaní odboru na těchto akcích vzrostl právě na sklonku třicátých let, kdy
se oslavy kostnického mučedníka stávaly i manifestací na obranu vlasti.53) Národně křesťanská forma činnosti odboru pak sehrála důležitou roli i v době okupace.
Závěr
Vytvoření pěveckého odboru bezpochyby obohatilo vnitřní život rakovnické náboženské obce CČS. Svůj primární úkol péče o chrámový zpěv totiž odbor zajišťoval téměř
po celou dobu existence, včetně některých krizových období, kdy jeho činnost v jiných
oblastech prakticky ustala. Tato původní náplň práce se ale záhy rozšířila o aktivity společenského charakteru. Pořádání různých večírků, koncertů a divadelních představení
přesahovalo rámec církevní organizace a v pozitivním i negativním ohledu přibližovalo
odbor různým uměleckým korporacím ve městě. Rakovničtí obyvatelé tak mohli sledovat práci instituce náboženského charakteru ve zcela odlišné rovině. Na jedné straně
z hlediska křesťanských kategorií snižoval obsah některých akcí prestiž odboru jako církevního tělesa, v jiném pohledu mu však světský charakter vystoupení otevíral možnost
působení v rámci celkového kulturního dění ve městě.
51
) Pamětní kniha náboženské obce…, s. 98; Z našeho života. Naše cesta 3, 15. dubna 1937, č. 1, s. 2; Rakovník. Naše
cesta 3, 15. května 1937, č. 2, s. 7; Poznámky na okraji. Naše cesta 3, 15. května 1937, č. 2, s. 8; Rakovník. Naše cesta
3, 15. září 1937, č. 4, s. 15.
52
) Trögler, Mé paměti, s. 267; Pamětní kniha náboženské obce…, s. 98; Rakovník. Naše cesta 3, 15. listopadu 1937,
č. 6, s. 24.
53
) O průběhu slavností Jana Husa na Krakovci nás seznamuje monografie: Krško, Jan: Husovy oslavy CČS na
Krakovci z historického hlediska. Rakovník 1999. Účast odboru na krakovecké pouti v roce 1938 dokumentuje
místní tisk (Z našeho života. Naše cesta 4, 15. září 1938, č. 4, s. 15).
109
V této záležitosti nicméně nesmíme význam akcí odboru přeceňovat. Vystoupení
necírkevního charakteru se konala jen příležitostně a jejich leckdy nepříliš vysoká
kulturní úroveň stavěla odbor po stránce umělecké tvorby daleko za činnost jiných
místních společenských organizací. Přes tuto skutečnost však odbor určité postavení
v rakovnické kulturní sféře bezesporu měl. Mezi jiným o tom svědčí relativně velká účast
zdejších občanů na jednotlivých akcích odboru. Do jaké míry se ale činnost odboru
v nenáboženské církevní oblasti shodovala s poměry v jiných částech republiky, ukáží
až paralelní studie.
Vyhraněně konfesijní rámec pak odbor dostal až po odchodu Nachtigala. Při celkovém hodnocení tohoto období musíme zvažovat, jak dalece kvality Tröglerových skladeb a jím nacvičená vystoupení při bohoslužbách mohly vyvážit rezignaci odboru na
jiné aktivity. Ze zorného úhlu křesťanského kodexu však smysluplnost odboru vzrostla
právě ve třicátých letech.
110
Luboš Smitka
VÝVOJ ZEMĚDĚLSKÉHO ŠKOLSTVÍ
V RAKOVNÍKU
Před vznikem samostatné hospodářské školy
Výuka hospodářství na rakovnické reálce
Rakovnická veřejnost v první polovině 19. století stále naléhavěji pociťovala, že ve
městě schází škola, která by byla důkladnou přípravou budoucích hospodářů a řemeslníků do praktického života. Tuto situaci se snažil pomoci vyřešit pražský arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský, který věnoval část finančních prostředků ze své nadace na
zřízení a každoroční chod reálné školy v Rakovníku (otevřena 1833).1) Tato škola se měla
stát podle arcibiskupova přání hospodářsko-průmyslovým ústavem. Učební osnovy,
sestavené profesorem F. J. Gerstnerem, zahrnovaly z tohoto důvodu kromě všeobecně
vzdělávacích předmětů i odborné předměty určené pro budoucí hospodáře a průmyslníky. Žáci se tak na škole učili například strojnictví, stavitelství, praktické měřictví a ve
třetím ročníku bylo pět hodin týdně věnováno hospodářskému učení.2)
Škola musela hned od počátku řešit řadu problémů. Neměla dostatek učebnic a vyučovacích pomůcek a studenti si nemohli své teoretické znalosti ověřovat v praxi. Změna
nastala od školního roku 1850–51, kdy ústav procházel v rámci školství reorganizací. Zákonné požadavky se však neslučovaly s představami města. Rakouská vláda totiž, mimo
jiné s ohledem na přání zakladatele školy, v červnu 1852 navrhovala, aby rakovnická
reálka měla tři třídy, k nimž by byly připojeny dvě třídy pro vzdělávání řemeslníků a další
dvě pro budoucí hospodáře. Náklady na mzdy rozšířeného pedagogického sboru, pokud by na to nestačily prostředky z fondu arcibiskupa Chlumčanského, se měly hradit
ze státní pokladny. Představitelé Rakovníka si ale přáli mít ve městě úplnou vyšší reálku,
a tudíž hospodářství z výuky téměř vymizelo. 3)
Na chod nově přetvořené školy však peníze z Chlumčanského fondu nedostačovaly,
a na reálce zavládly nedobré poměry. Náležitý prostor věnovaný výuce hospodářství se
měl obnovit až od počátku školního roku 1864–65, po další reorganizaci ústavu. Nová
přeměna školy znamenala rozšíření počtu učitelů a ustanovení zvláštního pedagoga
pro výuku hospodářství, jehož jmenování si nárokovala vláda. Po konkurzním řízení
se stal prvním samostatným učitelem hospodářství Antonín Červený, suplent při vyšší
reálce v Praze.4) Jeho služné činilo ročně 600 zlatých, k nimž mu později přispívala ještě
120 zlatými ze svých prostředků obec. Antonín Červený zahájil na škole výuku začátkem
školního roku 1865–66.
1
)
2
)
3
)
)
4
Soukup, Jan: Dějiny reálné školy v Rakovníce. In: Sto let reálky rakovnické. Rakovník, Sbor pro oslavu stoletého jubilea reálky rakovnické 1933, s. 41.
Winter, Zikmund: Slavnostní spis na paměť padesátiletého trvání vyšších reálných škol v Rakovníku. Rakovník, vyd. městská obec rakovnická 1883, s. 53.
Tamtéž, s. 53–54.
Tamtéž, s. 54.
111
Výnos c. k. místodržitelství z června 1864 stanovil rozdělení výuky hospodářství do
dvou let, žáci jej však neměli jako povinný předmět. Na základě dalšího výnosu došlo
v září 1865 po poradě s ředitelem reálky P. Michalem Martinovským k uzavření dohody
mezi rakovnickou městskou radou a učitelem hospodářství. Dohoda stanovila, že výuka
tohoto předmětu bude umožněna žákům reálky od druhé třídy. Ústav však měl také přijímat jako řádné žáky hospodářské školy mladíky, kteří s dobrým prospěchem ukončili
obecnou školu.5) Ti platili 12 zl. školného ročně a 6 zl. zápisného na pořizování učebních
prostředků. K výuce praktického hospodaření poskytlo městské zastupitelstvo škole
obecní pozemky na zkušební pole, došlo ke zřízení ovocnářské školky a zelinářské zahrady. Dále byly koupeny některé hospodářské nástroje, vytvořeny sbírky semen, hnojiv,
různých nerostů a založena zvláštní hospodářská knihovna. Ve sborníku k padesátiletému výročí rakovnické reálky, sestaveném Z. Wintrem, jsou uvedeny předměty, které
hospodářská výuka zahrnovala: „V hospodářské učení pojaty jsou: 1. nauka o půdě, jejím
tvoření, složení a zlepšování; 2. nauka o hnojivech a hnojení půdy; 3. nauka o vzdělání půdy
a nejdůležitějším nářadí hospodářském; 4. povšechné a podrobné pěstování rostlin hospodářských a průmyslových; 5. štěpařství a ovocnářství; 6. všeobecný a podrobný chov zvířat
hospodářských; 7. hospodářská správověda a účetnictví.“ 6)
Poté, co byl Antonín Červený jmenován profesorem na vyšší hospodářské škole
v Táboře, ustanovila vláda 17. prosince 1873 v Rakovníku nového učitele hospodářství,
Ludvíka Millotu.7) Nároky na vzdělání rolnického
dorostu se časem zvyšovaly, a dosavadní výuka
hospodářství na rakovnické reálce již k tomuto
účelu nepostačovala. Stále častěji se ozývaly hlasy, které požadovaly zřízení samostatné rolnické
nebo rolnicko-průmyslové školy, neboť v celé
severozápadní části Čech nebyla tehdy instituce,
která by synům z rolnických rodin umožňovala
získat odpovídající vzdělání. Vhodným sídlem pro
takovou školu se zdál být Rakovník, a to především
díky železničnímu spojení a dobře spravovaným
usedlostem v jeho obvodu.
Snahy o založení samostatné školy
Čeněk Feyerfeil, okresní starosta v Rakovníku v letech 1881–1894 (foto Benda, Praha, SOkA Rakovník)
5
)
)
7
)
6
Tamtéž.
Tamtéž, s 54–55.
Tamtéž, s. 55.
112
Volání po samostatné rolnické škole vyslyšel
zdejší okresní starosta Čeněk Feyerfeil, který tuto
myšlenku prosazoval prostřednictvím rakovnického okresního zastupitelstva a „Hospodářsko-průmyslového spolku pro krajinu rakovnickou“,
v jehož čele stál. Feyerfeil písemně požádal 12. října 1881 jménem okresního výboru rakovnickou
městskou radu o podporu zamýšleného projektu,
a to s následující představou: „Okresní výbor usnesl
se, že zasadí se o zřízení dotyčné školy o třech třídách s tím, aby pokud se týče rolnictví, byla
podobně zařízena jako nižší škola rolnická dříve v Libverdě, nyní v České Lípě umístěná.“ 8)
Podporu budoucí škole slíbil předseda zemědělské rady Karel ze Schwarzenberga,
neboť sama vláda uznávala potřebu takovýchto odborných škol. Aby však bylo možno
pro ni žádat zemskou a státní podporu, musela být úplně zařízena a nesměla mít žádné
dluhy. Nejpalčivějším problémem se zdálo získání odpovídajících místností a pozemků.
Ve zmiňovaném dopisu z 12. října 1881 tak Feyerfeil žádá městskou radu o zapůjčení
potřebných pozemků a prostor: „Co se týče místností, jest zapotřebí školní budovy, chléva,
stodoly a podobných; v školní budově nalézaly by se nejen síně učební, nýbrž i k tomu příslušící pokoje k uschování učebních pomůcek atd. a byty ředitele, chovanců a ostatních zřízenců
ústavu; pozemků jest dle úsudku odborných znalců zapotřebí 60–100 korců.“ 9)
Městské zastupitelstvo v Rakovníku na své schůzi 13. prosince 1881 snahu o vznik
nové školy sice uvítalo, avšak představa, že by vedle reálky vydržovalo ještě další školu,
byla pro zdejší městskou samosprávu nepřijatelná. Nakonec obec přislíbila aspoň propůjčit škole bezplatně dvůr na Karlovarském předměstí, a to s chlévem (kromě chléva
pro býky), domovním stavením a kůlnou. Nájem chtělo město po dohodě platit pouze
ze stodoly, kterou nedávno nechalo za velkých nákladů postavit. Dále bylo ochotno pro
účel rolnické školy pronajmout za běžné pachtovné ceny pozemky o rozloze 60–100
korců (nebo 90 až 150 měřic)10), které však měly až do roku 1884 pronajaté jednotlivé
osoby. Zřizovatel školy by se tedy s nimi musel vyrovnat a poskytnout jim patřičné odškodnění.11)
Škola zatím neměla zajištěny ani místnosti pro vyučování. Okresní zastupitelstvo
v Rakovníku se 22. prosince 1882 usneslo poskytovat každoročně počínaje rokem 1884
na vydržování této školy 400 zl. a přijalo rozhodnutí, aby škola byla co nejdříve zřízena.
Situaci mapovala i zemědělská rada Království českého, a proto vyslala v únoru 1884 do
Rakovníka své zástupce Viléma Teklého z Hracholusk a J. A. Prokůpka ze Skutlin. Ti se
zde 8. února 1884 v úřadovně rakovnického okresního zastupitelstva zúčastnili jednání
všech zainteresovaných stran. Kromě zástupců zemědělské rady byli na poradě přítomni uvedený okresní starosta a zároveň předseda hospodářského spolku Čeněk Feyerfeil,
rakovnický starosta Otomar Zákon, člen zemědělské rady a předseda ovocnářského
spolku Josef Laun, předseda rakovnické spořitelny Jan Heinz, jednatel hospodářského
spolku Leopold Štorch a místopředseda zdejšího hospodářského spolku a člen místního
okresního zastupitelstva Antonín Bařtipán ze Hředel. Z jednání vzešel protokol, který
vznik nové školy definitivně potvrdil: „Především usnešeno po delší úradě, aby zřídila se
v Rakovníku zimní škola rolnická s dvouletým během a aby okresní zastupitelstvo ve smyslu
výnosu c. k. ministerstva orby ze dne 14. března 1877 [...] považováno bylo za zakladatele
a vydržovatele ústavu tohoto, o čemž právoplatné usnesení nejdéle do konce t. měsíce předloženo bude.“ 12)
Nejdůležitější bylo zajištění dostatečných finančních prostředků. K vydržování školy
potvrdilo místní okresní zastupitelstvo vůli poskytovat každoročně okolo 400 zl. Rakov8
SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno.
Tamtéž. 1 korec = 2877,3 m2
10
) 1 míra = 1918 m2
11
) Tamtéž.
12
) Tamtéž.
9
)
)
113
nická spořitelna se zavázala ročně věnovat 200 zl., ovšem s podmínkou, že bude nutno
každý rok o tuto částku žádat. Za dalšího stálého přispěvatele slíbil přistoupit s položkou
50 zl. ročně také rakovnický hospodářský spolek, který navíc rozhodl darovat na zařízení školy jednorázový příspěvek 100 zl. Částkou 50 zl. odsouhlasilo ústav každoročně
podporovat také Okresní zastupitelstvo v Novém Strašecí. Městské zastupitelstvo v Rakovníku schválilo škole bezplatně propůjčit místnosti a zkušební pole o výměře asi 10
měr. Díky dohodě z 8. února 1884 byla škole rovněž zapůjčena bez náhrady od místního
„Spolku pro pěstování stromoví“ ovocnářská školka o výměře okolo dvou jiter, obsahující sto různých druhů mateřských stromů a okolo 15 000 sazenic.13) Hospodářský spolek
v Rakovníku věnoval vlastní knihovnu, čítající 290 svazků.14)
Co se týče vyučování, došlo ke schválení osnov pro zimní hospodářské školy s dvouletým během. Shoda nastala také u představy, aby vedle hospodářských a pomocných
nauk kladla výuka hlavní důraz na chmelařství a řepařství, kterým se ve zdejším kraji velmi dařilo. Pro stanovy školy byly vytyčeny následující zásady: „Vyučování děj se bezplatně;
vrchní dozor svěřen budiž zemskému výboru a správa bezprostřední vložena na zvláštní kuratorium ze kruhu zúčastněných utvořené. Učitelstvo sestávati má z ředitele zemským výborem jmenovaného, jenž vedle správy ústavu a vyučování hlavním předmětům povinen bude
kočovné přednášky v obvodu mu přiděleném bezplatně konati, učitele výpomocné ustanoví
kuratorium ze sil učitelských na domácím ústavě středním, popřípadě ze škol obecních.“ 15)
Dobu vyučování stanovily osnovy na 32 hodin týdně.
Odhady ročních nákladů na provoz školy se pohybovaly okolo 2250 zl.16) Městské
zastupitelstvo v Rakovníku se na své schůzi 11. února 1884 usneslo, že pokud škole
neopatří potřebné učební místnosti, vyplatí ústavu prozatím na školní rok 1884–85
nájemné do výše 200 zl. r. č. a zajistí mu bezplatně zkušební pole s podmínkou, že čistý
výnos z pozemku připadne obci. Podporu zřízení hospodářské školy vyjadřovali i drobní přispěvatelé, jako například F. Verner, nájemce dvora v Modřejovicích, či rakovnický
obchodník Leopold Popper – oba věnovali k tomuto účelu po 10 zl. Okresní starosta
Čeněk Feyerfeil se snažil oslovit ještě větší okruh veřejnosti a jménem okresního výboru
požádal 6. dubna 1884 o jednorázovou finanční podporu jednotlivé představitele zdejších obcí.17) Poté, co zemský sněm na schůzi 13. října 1884 povolil škole roční subvenci
1000 zl. r. č., dal se očekávat vznik nového ústavu každým okamžikem.18)
13
Tamtéž. 1 jitro = 5754,6 m2
SZeŠ Rakovník, neuspořádáno, Pamětní kniha školy 1889–1992, školní kronika, s. 8.
Tamtéž. Tato částka zahrnovala: služné řediteli 1200 zl., odměnu výpomocným učitelům 500 zl., výdaje na
učební pomůcky 100 zl., výdaje na tiskopisy, prohlášky atd. 100 zl., náklady na topení a osvětlení 100 zl.
a různá další vydání 250 zl.
17
) Tamtéž.
18
) Zpráva o druhém běhu Zimní školy hospodářské v Rakovníku. Rakovník, Zimní hospodářská škola v Rakovníku 1886, s. 10; SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 105.
)
)
15
)
16
)
14
114
Hospodářská škola v letech 1884–1892
Počátky ústavu
Otevření Zimní hospodářské školy v Rakovníku dne 1. ledna 1885 povolil zemský
výbor na svém zasedání v prosinci předchozího roku.19) Výbor žádal c. k. místodržitelství,
aby ještě vymohlo u ministerstva orby dříve garantovaný státní příspěvek 500 zl., a to na
pět následujících let. Roční podporu škole v hodnotě 500 zl. vláda později schválila.20)
Jakmile zemský výbor školu povolil, vyvstala potřeba rychlého jmenování jejího ředitele
a sestavení kuratoria, tedy orgánu, který by školu spravoval. Ředitelem ústavu byl ustanoven absolvent vyšší hospodářské školy v Táboře, rodák z Josefova Jan Tomeš.
Tomeš se záhy po svém příchodu velice
aktivně zapojil do hospodářského dění
regionu, a to nejen jako ředitel zimní hospodářské školy. Přestože nepocházel z Rakovnicka, získal si zde brzy svou činorodostí
a odbornými kvalitami mnoho příznivců
a obdivovatelů. Začlenil se i do místního
spolkového života, a to jako jednatel rakovnického hospodářského spolku, kde byl rovněž redaktorem jeho věstníku. Tomeš také
redigoval Chmelařské listy a „Listy župní jednoty hospodářské pro severozápadní kraje
Království českého“. Mimo to napsal četnou
řadu článků národohospodářského obsahu
do různých odborných časopisů, zejména
pro Archiv zemědělský, Českoslovanského
hospodáře, Chrudimský list hospodářský,
Pivovarské listy apod.21)
První kuratorium, které hospodářskou
Jan Tomeš, první ředitel zemědělské školy
školu spravovalo, mělo devět členů. Zasedali v něm Čeněk Feyerfeil, okresní starosta
v Rakovníku v letech 1884–1891 (SOkA Raa c. k. veřejný notář, který se stal předsedou,
kovník)
statkář ve Hředlích Antonín Bařtipán jako
zástupce zemského výboru, statkář v Rakovníku Josef Laun jako zástupce zemědělské
rady, okresní hejtman Josef Manschinger, jmenovaný vládou, dále pak rolník v Tuchlovicích Jan Nedvěd jako zástupce Okresního zastupitelstva v Novém Strašecí, rakovnický
starosta Otomar Zákon, hájící zájmy města, dr. Karel Wolf za rakovnickou spořitelnu,
prof. Leopold Štorch, určený Hospodářsko-průmyslovým spolkem pro krajinu rakovnickou, a první ředitel školy Jan Tomeš, který však měl pouze poradní hlas. 22)
19
)
)
21
)
22
)
20
Zpráva o druhém běhu…, s. 10.
SOkA Rakovník, f. Okrašlovací spolek v Rakovníku, kniha č. 2, Zápisy ze schůzí spolku 1886–1920.
Zpráva o druhém běhu…, s. 10.
115
Škola byla slavnostně otevřena 4. ledna 1885 v místnostech Okresního zastupitelstva
v Rakovníku.23) V prvním roce ji navštěvovalo 22 žáků většinou z Rakovnicka, ale také
z Lounska. Jeden žák byl dokonce z Hořovicka.24) V průběhu dalších let přibyli ještě
studující například z Novostrašecka, Jesenicka, Kladenska, Slánska, Kralovicka, Berounska a Podbořanska.25) Učitelé si předměty rozdělili následovně: Jan Tomeš vyučoval
přírodní vědy, povšechné pěstování rostlin, chov dobytka, nauku o strojích a účetnictví,
děkan P. Josef Kuchynka mravouku, prof. August Hlaváček měřictví, kreslení a krasopis,
prof. Jan Topka češtinu, zeměpis a dějepis, František Bůžek počty, Čeněk Leipert, okresní
a panský zvěrolékař, kování kopyt.26) Od samého počátku se musela škola vyrovnávat
s nedostatkem učebních pomůcek. V této otázce vypomáhala zejména rakovnická reálka, která je ústavu zapůjčovala.27) Pomůcky začala postupně škola získávat také díky
darům učitelů, žáků i školních příznivců.
První školní rok byl zakončen 30. dubna. Pro letní měsíce, kdy výuka neprobíhala,
ukládaly stanovy hospodářské školy jejímu řediteli pořádat v obcích okresu bezplatně
vzdělávací kurzy.28) Jan Tomeš tak již v roce 1885 pořádal pro zájemce první letní kurz,
který se věnoval chmelařství.29) Jen v tomto roce zorganizoval celkem takovýchto školení dvaatřicet. Následujícího roku došlo k rozšíření školy o druhý ročník, a proto byl přijat
asistent Alois Žert, hospodářský úředník z Cerhenic. Vzhledem k tomu, že škola vlivem
ředitele Tomeše získala ovocnářskou školku, doplnil učitelský sbor ještě zahradník
František Jindřich. 30) Okresní zastupitelstvo také rozhodlo o založení řádné a pokusné
chmelnice na pozemcích v Lubnici, přenechaných městem, a to pro prvních 16 kop na
výměře 16 arů.31)
V roce 1886 školu úspěšně ukončilo prvních šestnáct posluchačů. Ústav se velice
slibně rozvíjel a zájem si získávaly také vzdělávací kurzy. Dokládá to například únorový
pětidenní první kurz mlékařství, pořádaný ředitelem Tomešem v místnostech Měšťanské besedy v Rakovníku. Přednášející na něm sděloval 108 účastníkům své zkušenosti
z cesty po Německu a Dánsku. O půl roku později se v prvních dnech srpna 1886 zúčastnilo 67 kantorů štěpařského kurzu pro učitelstvo.
Chyběla však vlastní budova, což se ukázalo jako největší problém. Kuratorium hospodářské školy prozatím najalo v domě pana Červeného za Pražskou bránou (hostinec
čp. 9/II) místnosti za roční nájemné 220 zl.32) Rakovnický magistrát věnoval na nájemné
částku 100 zl., avšak aby nemusel již dále na tuto záležitost přispívat, snažil se od 1. října
1886 zajistit pro výuku prostory v nově postavené budově dívčí školy u kostela sv. Bar23
) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 105; Pamětní kniha školy, s. 3. Tehdejší sídlo okresního zastupitelstva bylo od r. 1865 v budově radnice, avšak s jistotou nemůžeme určit, zda tu úřadovalo i v r. 1885.
Navíc nevíme, zda v prostorách OkZ škola v 80. letech vyučovala (popř. jak dlouho), nebo jestli tu došlo
pouze k uvedenému slavnostnímu otevření.
24
) Pamětní kniha školy, s. 5.
25
) Výroční zpráva Rolnické a chmelařské školy v Rakovníku za školní rok 1924–1925, s. 13.
26
) Pamětní kniha školy, s. 4–5.
27
) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno.
28
) Tamtéž.
29
30
) Zpráva o druhém běhu…, s. 26.
31
) Tamtéž. Feyerfeil, Čeněk: Pět a dvacet let činnosti a snažení samosprávného okresu rakovnického
1865–1890. Rakovník, OkZ Rakovník 1891, s. 143.
32
116
toloměje. Na požadavek hospodářské školy, aby zde měla jednu učebnu velkou, jednu
menší a dvě místnosti pro kabinety, reagovala městská rada stanoviskem, že nemůže
vyhovět, protože na to nemá dostatek prostor.33) Tyto problémy se stávaly pro školu
postupně neúnosné.
Stanovy zimní hospodářské školy ukládaly ústavu věnovat se teoretickému i praktickému vzdělávání v oboru chmelařství. Zejména díky poslancům zemského sněmu
A. P. Trojanovi, V. Teklému a J. Krejčímu se podařilo při škole zřídit učební chmelařský
kurz, spojený s výzkumnou stanicí. Probíhal každý rok po dobu přibližně čtrnácti dnů
a vstoupil v život 1. května 1887 za podpory rakovnického okresního a městského zastupitelstva, zemského výboru a místní městské spořitelny. 34)
Stavba vlastní budovy
Už v roce 1886 se kuratorium rozhodlo zajistit postavení náležité školní budovy,
která se jevila čím dál více potřebnější. Škola upevňovala svou pozici a stala se údajně
nejnavštěvovanějším zimním hospodářským ústavem v Českém království. Spokojenost
s její správou a přízní zejména u rolnické veřejnosti vyjádřil ve svých výrocích inspektor
všech českých hospodářských škol a ústavů J. B. Lambl, který slíbil zasadit se o to, aby
byla pro stavbu nové školní budovy povolena co nejvyšší státní a zemská subvence.
Původně se městské zastupitelstvo v Rakovníku na schůzi 3. listopadu 1886 usneslo
darovat pro účel stavby nové budovy staveniště o rozměru až do 900 m2, časem však
byla nabídka snížena na pozemek o maximální rozloze 300 m2.35) O finanční podporu
žádalo kuratorium školy mimo jiné okresní zastupitelstva v Novém Strašecí, Křivoklátě,
Lounech, ve Slaném a Kralovicích.
Záležitost však ustala až do poloviny roku 1888. Odhady nákladů na novostavbu počítaly tehdy s částkou 16 846 zl. 22 kr., mimo ceny za stavební místo. 36) Kuratorium školy
14. června 1888 upomínalo městskou radu v Rakovníku, aby mu věnovala již konkrétní
slibovaný pozemek. Představou kuratoria bylo vybudovat areál naproti Střelnici a u kapličky sv. Jana nebo jinde v této části města. 37) Městská rada zjistila, že by musela stavební
místo pro školu koupit, a proto se snažila ze svého závazku nějak šikovně vykličkovat.
Usnesla se, že daruje škole pozemek, až kuratorium získá potřebné dotace pro realizaci
svého záměru. Záležitost se přeci jen nakonec pohnula vpřed a 19. října 1888 se sešla
komise, která již vyhledávala pro novostavbu vhodné prostranství. V čele této komise
stál rakovnický starosta Otomar Zákon. Jednání se dále zúčastnili za hospodářský odbor
Edmund Zákon a František Ryba, jako člen rakovnické městské rady Jan Heinz, za kuratorium zimní hospodářské školy Čeněk Feyerfeil, dále Jan Tomeš coby představitel školy
a František Donda jako technický znalec určený zdejší obcí. 38)
Z dochované zprávy o tomto ohledání lze vyčíst, že komise navštívila tři místa, která
se jí zdála pro stavbu vhodná. První se nacházelo v již tehdy zrušeném parku vedle zahrady Leopolda Saxla. Komise o této variantě uvedla: „Stavební místo […] hodí se polo33
)
)
35
)
36
)
37
)
38
)
34
Tamtéž.
Feyerfeil, Pět a dvacet let činnosti…, s. 142.
SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 105.
Tamtéž.
117
hou svou úplně pro stavbu zimní hospodářské školy. […] Plocha takto ohraničená ve výměře
900 met.2 postačila by všem účelům zimní hospodářské školy a vyhověla by i požadavkům,
které by na škole v budoucnosti mohly se činiti – zejména stačila k umístění hospodářských
stavení atd. Když k dotazu p. starosty prohlásil tech. znalec p. Frt. Donda, že základy pro budovu tu nebyly by příliš nákladné, naopak že půda pro základy tam se nalézající jest příznivá,
prohlásila komise ta za souhlasu pp. zástupců zimní hospodářské školy místo navržené pro
stavbu tu za úplně spolehlivé a vhodné.“ 39) Jako druhou možnost stavebního místa pro
nový areál zkoumala komise prostranství vedle domu p. Janáka u cukrovarského mostu.
Zde se však dříve nacházel rybník, a tak podloží nebylo příliš vhodné pro základy budovy. Komisi v této části města znepokojoval také každodenní ruch. K třetí variantě se
komise vyjádřila: „Jest to jihovýchodní část plochy nejníže Sekyry se nalézající, která povstane upravením stavební čáry v pravém úhlu od jihovýchodního rohu domu ,fabrika‘ zvaného
z jedné [strany] a rovnoběžné čáry od rohu hostince p. Jos. Bretschneidra se stavební čárou
pro druhou stranu od domku Táborského k domu p. Dondy Blaž. ustanovenou.“ 40) Ani zde
to však nebylo příznivé pro položení základů nové budovy a vyvstávala tu ještě také
nutnost přeložení kanálu.
Přizvaný technický odborník Josef Brzák se klonil k variantě první, přičemž čelo školy
mělo být obráceno proti východu. Ani jedna z variant se však nakonec nerealizovala.
Liknavost rakovnického magistrátu, který patrně nechtěl vynaložit na školu potřebné
finanční prostředky, přiměla ostatní garanty novostavby, aby svolili k poskytnutí ještě
větší finanční pomoci. Na své schůzi 26. listopadu 1888 udělilo dokonce Okresní zastupitelstvo v Rakovníku kuratoriu zimní hospodářské školy právo zahájit na jaře následujícího roku stavbu bez ohledu na to, zda škola získá nějakou státní dotaci. Usneseno
bylo požádat také o peněžní příspěvky veškeré rolnictvo celého rakovnického okresu.
Zástupci obcí prohlašovali, že rolníci budou bezplatně dovážet stavební materiál, a i ten
že částečně darují. K zahájení stavby však ústav stále neměl příslušný pozemek. Na naléhání kuratoria jej nakonec rakovnická obec přeci jen poskytla. Městské zastupitelstvo
odsouhlasilo 13. února 1889 návrh městské rady a darovalo zimní hospodářské škole
západní část (jednalo se o třetinu) obecního dvora, který se nacházel u Panského mlýna
na Karlovarském předměstí.41)
Dne 1. března 1889 se konalo výběrové řízení na zakázku pro stavbu nové školní budovy. Sedmičlenná komise zvažovala návrhy tří místních firem – Josefa Brzáka, Františka
Dondy a Josefa Vaněčka. Pěti hlasy byla zakázka přidělena staviteli Brzákovi. Na žádost
kuratoria ze 4. února 1889 pak vydal stavební úřad v Rakovníku 31. března 1889 povolení
k vybudování nové školy, a to v západním cípu uvedeného pozemku.42) Průběh prací zachycuje prostřednictvím několika zmínek městská kronika: „První kámen přivezen z Velkého [dnes Panošího – pozn. L. S.] Újezda na třinácti vozech. Rolníci sváželi zdarma kámen,
cihly, opuku, i rakovničtí hospodáři dali zdarma povozy. Dne 3. dubna počato s bouráním
starého dvora a se stavbou nové budovy, která rychle pokračovala.“ 43)
39
)
)
41
)
42
)
43
)
40
Tamtéž. Parcela č. 333.
Tamtéž. Druhé místo neslo č. parcely 412/2, poslední leželo na částech parc. č. 350 a 351.
Tamtéž.
Tamtéž. Jednalo se o stavební parcelu č. 305 a o část pozemku parc. č. 228.
Tamtéž, Pamětní kniha okres. města Rakovník 1836–1962, obecní kronika, s. 153.
118
Koncem léta se již stavba chýlila ke konci, a tak se na počest této události konala ve
dnech 27. a 28. září 1889 slavnost vysvěcení nové budovy zimní hospodářské školy.44)
První den se uskutečnil v sále hostince U Zlaté štiky přátelský večer, spojený s koncertem hudby kolínského Sokola. Program kolínské kapely, který pokračoval na náměstí
před rakovnickou radnicí, musel být záhy pro deštivé počasí přesunut do sálu restaurace
U Zlaté koruny. Mezi skladbami zde pronesl příležitostný proslov asistent hospodářské
školy Josef Slabý. Následujícího dne, 28. září, proběhl hlavní program slavnosti. V dopoledních hodinách se shromáždili hodnostáři a četné deputace v sále městské radnice.
Svědek události informuje v měsíčníku „Listy župní jednoty hospodářské pro severozápadní kraje Království českého“ o účasti zástupce okresního hejtmanství, okresního
komisaře pana hraběte Wallise, inspektora českých škol hospodářských J. B. Lambla,
ředitele velkostatku ve Mšeci pana z Laufbergrů, starosty města Rakovníka Otomara
Zákona, poslance za obce rakovnického, lounského, novostrašeckého a křivoklátského
soudního okresu Václava Jindřicha, dále pak o účasti pedagogického sboru rakovnické
reálky, členů kuratoria rakovnické hospodářské školy, starosty okresu v Novém Strašecí
Jana Nedvěda, zdejšího továrníka Josefa Čermáka, ředitele hospodářské školy v Hořovicích F. Průhonnýho, školního inspektora Gabriela Jaroše a mnoha zástupců a deputací
venkovských obcí či hospodářských a řemeslnických spolků.
O desáté hodině dopolední se před rakovnickou radnici dostavil průvod, který se
skládal mimo jiné ze sboru vojenských vysloužilců, dobrovolných hasičů, Sokola nebo
z rakovnických ostrostřelců. Odtud se všichni shromáždění odebrali společně k chrámu
sv. Bartoloměje, kde děkan Josef Kuchynka sloužil mši. V jedenáct hodin zástup lidí pokračoval k nové budově hospodářské školy. Zde poté, co pěvci zapěli Slavnostní chorál,
odevzdal stavitel Josef Brzák předsedovi kuratoria Feyerfeilovi klíč od budovy. Feyerfeil
staviteli poděkoval, v krátkém projevu vylíčil vývoj školy a požádal pana děkana Kuchynku o vysvěcení tohoto nového sídla. Pak děkan pronesl obsáhlý proslov týkající
se rolnického stavu a soudobých společenských problémů. Poslední, kdo vystoupil na
řečniště, aby objasnil další cíle školy, poděkoval předsedovi kuratoria Feyerfeilovi za
veškeré jeho snažení a provolal příštímu vzkvétání školy „Na zdar“, byl ředitel Jan Tomeš.
Slavnostně naladěný průvod se pak vydal zpět před městskou radnici, kde se rozešel.
Odpoledne byl ještě v sále hostince U Zlaté koruny zahájen banket, který celou slavnost
definitivně zakončil.
Kolaudace nového objektu (čp. 252/II) proběhla 16. prosince 1889.45) Komisi stavebního úřadu řídil jeho referent Hynek Dienel. Technický znalec František Donda podal
o novostavbě zprávu a doporučil objekt ke schválení.46) Stavba byla při řízení z hlediska
44
) Listy župní jednoty hospodářské pro severozápadní kraje Království českého 1, 1889, č. 10, s. 73–74.
46
) Tamtéž. Zpráva F. Dondy zní: „Nově postavená budova školní, dnes prohlédnutá, zbudována jest dle schválených plánů až na malé odchylky, které provedeny jsou v pravém křídle budovy v přízemí. Jest to změna rozvržení
bytu. Změna provedena ve směru tom, že navržená příčka mezi rohovým a středním pokojem směrem k silnici
vypuštěna a na místě dvou menších pokojů zřízen jeden větší, dále že projektovaný záchod v pravém křídle
budovy v přízemí zrušen, vlastně neproveden a zaměněn spižírnou, a že příčka předsíň od chodby oddělující
se prodloužila. Dále projektované schody dvouramenné pilířovité zaměněny jsou za schody dvouramenné
samonosné i do prvého patra i na půdu. Na místě projektovaného jednoho sklepu jsou provedeny sklepy dva
s předsíní. Změny tyto nejsou však nijak na újmu stabilitě neb bezpečnosti budovy, a proto odporučuji, aby
dodatečně byly schváleny.“
45
119
Školní budova čp. 252/II v dnešní ulici Dukelských hrdinů v meziválečném období (foto Karel
Veselý, Rakovník, SOkA Rakovník)
zdravotního, technického i požárního uznána za způsobilou, a proto komise její užívání
k daným účelům povolila. Městský úřad v Rakovníku se poté snažil zajistit, aby školní
budova s pozemky sloužila i v budoucnu svému účelu. Dne 28. prosince 1889 proto
rakovnický magistrát uzavřel s Okresním zastupitelstvem v Rakovníku za přistoupení
kuratoria zimní hospodářské školy smlouvu, která stvrdila okresnímu zastupitelstvu pro
školu bezplatný zisk vlastní stavební parcely a dalších pozemků.47) Okresní výbor, výkonný orgán okresního zastupitelstva, se naproti tomu zavázal, že pokud přestane budovu
čp. 252/II s pozemky využívat pro účel zimní hospodářské školy nebo její nástupkyně,
vyplatí zdejší obci 2088 zl. r. č.48)
Stavba se tedy nerodila vůbec lehce, mimo jiné také proto, že se na ni nepodařilo získat státní dotaci. Nejvíce finančních prostředků poskytl na stavbu zřizovatel školy, tedy
Okresní zastupitelstvo v Rakovníku, a to 10 000 zl. Dále přispěly rakovnická spořitelna
2000 zl., Okresní hospodářská záložna v Rakovníku 1200 zl., Okresní zastupitelstvo v Novém Strašecí 200 zl. Četné peněžní a materiální dary věnovaly také různé spolky i jednotlivci z mnoha míst zdejšího okresu. Na dofinancování stavby, jejíž náklady dosáhly
14 477 zl. 88 kr., si rakovnické okresní zastupitelstvo muselo vypůjčit od zdejší spořitelny
6000 zlatých na úrok 5,5 %. Úroky však nakonec spořitelna okresu odpustila.49)
47
) Šlo o uvedenou parc. č. 305/2 a o čís. kat. 228 a 229, k nimž později přibyl ještě pozemek čís. kat. 3638,
přináležející původně obecnímu dvoru čp. 72/II.
48
49
) Feyerfeil, Pět a dvacet let činnosti…, s. 153. SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno.
120
Fond arcibiskupa Chlumčanského
V roce 1891 se škola s velkým úspěchem zúčastnila Zemské jubilejní výstavy v Praze,
kde obdržela četná ocenění.50) V srpnu téhož roku pak uspořádala pod vedením Františka Bolecha „lukařský kurz“, na němž přednášeli také profesor reálky Jan Kušta a ředitel
Tomeš. Zanedlouho poté postihla školu citelná rána, když ředitel Tomeš náhle 8. září
1891 zemřel.51) Za velké účasti veřejnosti byl pochován na zdejším hřbitově a správa
ústavu byla prozatímně svěřena asistentovi školy Josefu Slabému.52)
Před kuratoriem školy však stál nyní další nelehký úkol. Na přelomu 80. a 90. let 19.
století vrcholily přípravy na přechod rakovnické reálky pod správu státu. Tato skutečnost
znamenala uvolnění některých prostředků z finančního fondu arcibiskupa Chlumčanského, zčásti určeného pro podporu rakovnické reálky. Zimní hospodářská škola se již
krátce po svém vzniku snažila o to, aby jí po zestátnění reálky aspoň část těchto peněz
připadla. Záležitost se pak protahovala několik let, až na schůzi rakovnického okresního
zastupitelstva 30. října 1890 přečetl Čeněk Feyerfeil sdělení místní městské rady, že kardinál a pražský arcibiskup František hrabě Schönborn jakožto správce fondu souhlasí
s tím, aby v případě zestátnění reálky částka z nadačního fondu úplně připadla Zimní
hospodářské škole v Rakovníku, nebo ústavu, na který by byla škola rozšířena.53) Jako
hlavní podmínku převodu prostředků arcibiskup stanovil, že škola musí mít katolický ráz.
Dále sobě a svým nástupcům vyhradil právo schvalovat rozšiřování i reorganizaci školy,
pokud bude využívat prostředků této nadace.54) Okresní zastupitelstvo s podmínkami
souhlasilo, a hospodářská škola tak po převzetí reálky státem získávala z fondu arcibiskupa Chlumčanského každoročně 4740 zl. 55) Jako výraz vděčnosti zakladateli fondu
pak zde bývala vždy během prvního pololetí sloužena za arcibiskupa Chlumčanského
zádušní mše.
Studium na hospodářské škole
Od svých počátků trvalo studium na hospodářské škole dva roky a probíhalo ve
dvou pětiměsíčních cyklech. Studijní rok se rozbíhal počátkem listopadu a končil na
konci března. Škola přijímala žáky ve věku od 14 do 18 let, výjimečně i starší, kteří s dobrým prospěchem ukončili aspoň obecnou školu. Školné vybíráno nebylo, pouze nově
zapsaní žáci přispívali částkou 2 zl. na školní knihovnu. Nemajetní mohli být od tohoto
poplatku zproštěni. Podle zmínky z konce osmdesátých let 19. století činily roční výdaje
na žáka, který bydlel v Rakovníku, mezi 50 až 70 zl. Pokud žáci nebyli z Rakovníka, snažila
se škola umožnit jejich ubytování u místních rodin. Za byt s polovičním zaopatřením
zaplatili rodiče žáka přibližně 7 nebo 8 zl. měsíčně, s plným zaopatřením pak od 13 zl.
měsíčně výše. Školní pomůcky přišly žáka ročně asi na 15 zl. Vyučovací předměty rozdělovaly osnovy do tří skupin – na předměty přípravné (český jazyk, zeměpis, dějepis,
přírodní vědy, počty, měřictví, mravouka atd.), na hospodářské vědy (pěstování hospo50
)
)
52
)
53
)
54
)
55
)
51
Pamětní kniha školy, s. 44.
SZeŠ Rakovník, neuspořádáno; Soukup, Dějiny reálné školy…, s. 147. SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno.
Feyerfeil, Pět a dvacet let činnosti…, s. 36–37.
Tamtéž, s. 37–38.
Tamtéž, s. 145; V některých pramenech je uvedena částka 3600 zl., která však neodpovídá námi zjištěným
skutečnostem.
121
dářských rostlin, chov hospodářského zvířectva, nauka o správě selských statků, hospodářské účetnictví a písemnictví, zahradnictví, lesnictví, lukařství) a na „vědy povšechně
pro hospodáře důležité“ (zvěrolékařství, kování kopyt, stavitelství, praktické měřictví,
rukodělné práce apod.). Své znalosti prokazovali žáci zejména veřejnými zkouškami na
konci školního roku. 56)
Na přelomu století (1892–1918)
Rozšíření na celoroční rolnicko-chmelařskou školu
Zestátnění reálky, ke kterému došlo v září 1892, sehrálo velmi důležitou roli při
přeměně zimní hospodářské školy na celoroční dvojtřídní rolnicko-chmelařskou školu,
která vešla v život počínaje školním rokem 1892–93.57) Tato transformace ji zařadila mezi
výjimečné ústavy, možná i mimo hranice rakousko-uherské monarchie. Novým ředitelem se stal po konkurzním řízení učitel rolnické školy v Mladé Boleslavi Bohdan Erben.58)
Velké úcty a vážnosti zde stále požívalo dílo prvního ředitele Jana Tomeše, a proto byla
také dne 10. září 1893 v prvním patře školní budovy pietně odhalena jeho pamětní
deska.59) K zasazení desky došlo z popudu profesora Fr. Bolecha, který k tomuto účelu
věnoval nemalou finanční částku. Během roku 1894 se s ústavem rozloučil dosavadní
předseda kuratoria Čeněk Feyerfeil.60) Na jeho místo zvolilo kuratorium nového rakovnického okresního starostu, tentokrát člena zemědělské rady Království českého a statkáře v Pavlíkově Františka Pánka.61)
Vytvoření školního statku
Uvedená reorganizace si vyžádala vytvoření vlastního zemědělského statku, kde
by žáci získávali četné praktické dovednosti. K jeho zřízení zavazovaly ústav stanovy.
Z tohoto důvodu si kuratorium školy pronajalo od 1. listopadu 1894 od Bohumíra Staňka usedlost čp. 137/II (dnes ul. Čs. legií) s 58 korci pozemků za roční nájemné 1700 zl.
Zároveň od něj odkoupilo zásoby píce a zrna za 3370 zl.62) Zemský výbor v Praze uložil
kuratoriu, aby statek pro školu zakoupilo, a tak byl získán na základě kupní smlouvy, definitivně uzavřené 12. června 1895, za 22 000 zl.63) Škola však neměla dostatek finančních
prostředků, a musela koupi statku splácet, k čemuž nutně potřebovala vyšší příjmy.64)
Zemský sněm v Praze zvýšil tedy škole počínaje rokem 1895 roční dotaci o 1500 zl., dotaci rovněž zvýšilo ministerstvo orby, a to o 1000 zl. ročně na deset let počínaje rokem
1896.65)
56
) Listy župní jednoty hospodářské pro severozápadní kraje Království českého 1, 1889, č. 10, s. 73; 4, 1892,
č. 2–3. s. 11.
57
58
59
) SZeŠ Rakovník, neuspořádáno.
60
61
) Tamtéž, s. 56.
62
63
) Tamtéž.
64
) Po dobu deseti let splácela škola ročně i s úroky 2712 zl. 40 kr.
65
122
Budova někdejšího školního statku, zřejmě čp. 137/II, kde se mimo jiné nacházel i byt ředitele
školy – první polovina 20. století (SOkA Rakovník)
Vytvořením statku začalo školní hospodářství svou rozlohou odpovídat poměrům
malorolníka na Rakovnicku. Správu statku vykonával učitel Adolf Nečas. Podle školní
výroční zprávy dosáhla v roce 1895 výměra pozemku 18 ha 65 arů 82 m2.66) Hospodářské
budovy jsou v této zprávě uváděny vesměs jako zděné, v dobrém stavu a svou velikostí
přiměřené rozloze statku, v jehož blízkosti se nacházela sušárna na chmel. K obstarávání
potažních prací vlastnil statek jeden koňský potah, který vykonával všechny práce na
statku, na zkušebním poli i na pokusných chmelnicích. Při chovu užitkového dobytka
se hlavní důraz kladl na mlékařství. Statek choval deset dojných krav a tři jalovice. Krávy
byly plemene domácího a smíšeného s bernským a holandským plemenem.67) Aby se
předcházelo míšení různých plemen, odsouhlasilo rakovnické městské zastupitelstvo
18. února 1895 návrh smlouvy o připojení obecní plemenné stanice ke školnímu statku.68) Tím statek na sebe převzal povinnost vydržovat pro dobytek z města aspoň tři
plemenné býky. Používáním těchto čistokrevných býků (siemenského plemene) chtěl
statek dosáhnout zušlechtění a zdokonalení plemene domácího a povznesení chovu
skotu ve zdejším kraji.
Spolu s plemennou stanicí získala škola do pronájmu obecní louku pod Skalkou. Stanice se patrně potýkala s velkými problémy, což napovídá školní výroční
zpráva za rok 1896–97, kde je v majetku statku uveden pouze jeden býk siemenského plemene. O vybavenosti statku pak vypovídá vcelku rozsáhlý inventář
66
) Výroční zpráva rolnické a chmelařské školy v Rakovníce za školní rok 1894–1895, s. 20.
) Tamtéž, s. 20–21.
68
67
123
jeho nářa dí. 69 ) Podle školních výročních zpráv však Rakovník, a tím i školní statek trpěl
nedostatkem dobrého dělnictva.70) Značná důležitost byla přikládána také pěstování
chmele. Na svých chmelnicích pěstoval statek kromě chmele domácího i četné další odrůdy, jako například raný červeňák, dubský zeleňák, dále alostský nebo alsaský chmel.
Největší plochu statku, více než 15 hektarů, tvořila pole. Způsob hospodaření označujeme jako intenzivní s hlavní péčí o okopaniny, pícniny a chov dobytka. Pokud to bylo
možné, zachovávaly se zde zásady střídavého hospodaření. Z plodin, které pokrývaly
pole, uveďme žito, ječmen, oves, cukrovku, vojtěšku a jetel červený. Kolem školní budovy se rozprostíralo zkušební pole o rozloze 2,15 hektarů, na kterém byly pěstovány téměř
všechny hospodářské plodiny, o nichž se žáci během studia učili. Zde skoro všechny práce vykonávali sami žáci. Rolnicko-chmelařská škola obhospodařovala také tři zahrady.
V zelinářské zahradě o výměře 14 arů 38 m2 se objevovaly četné druhy zeleniny, jako
různé odrůdy zelí, cibule, okurek, salátu, celeru, kedlubny, kapusty, mrkve, karfiolu, rajských jablíček, pórku, chřestu atd. V neveliké botanické zahradě byly pěstovány hlavně
okrasné, medonosné a lékařské rostliny. K tomu všemu spravoval ústav ještě ovocnářskou školku o ploše 1 ha, kterou škole svěřil prostřednictvím místního hospodářského
spolku rakovnický Spolek pro pěstování stromoví.71)
Stanovy školy
V souvislosti s přeměnou zimní hospodářské školy na celoroční školu rolnicko-chmelařskou byly v roce 1894 vydány nové stanovy a nové učební osnovy.72) Díky nim
si můžeme poměrně dobře učinit obraz o tehdejší organizaci školy i o výuce. Podle
proklamovaného účelu školy je patrné, že kladla stále větší důraz na pěstování chmele
(což se promítlo i do jejího názvu): „Rolnická a chmelařská škola v Rakovníce má za účel
poskytovat jinochům, kteří vychodili aspoň školu obecnou, onu míru teoretického i praktického vzdělání, jaké jest nezbytně třeba k samostatné správě malých statků a k racionálnímu
pěstování chmele; vychovávat popřípadě nižší úředníky pro službu na velkostatcích, jakož
i zušlechťovat v každé příčině povahy žactva.“ 73) Výuka trvala stále dva roky. Každý školní
rok měl dvě pololetí, začínal 1. října a končil 31. července, druhé pololetí bylo zahajováno
1. března. Prázdniny se řídily zvláštními nařízeními pro rolnické školy. Žáky ústav přijímal
počátkem školního roku, výjimečně do konce měsíce listopadu. Žádal-li žák některé rolnické školy na počátku roku nebo pololetí o přijetí do Rolnicko-chmelařské školy v Rakovníku, musel si nechat své vysvědčení opatřit potvrzením, že proti jeho přijetí do jiné
školy není žádných námitek. Přijímání nových žáků ve druhém pololetí se umožňovalo
pouze v prvním ročníku.
69
) Výroční zpráva rolnické a chmelařské školy v Rakovníce za školní rok 1894–1895, s. 21. Inventář nářadí zahrnoval v roce 1895: pět vozů, saně pro náklad, 1 ježatý a 1 hladký válec, 4 pluhy, Šustův podrývák (věnován
otcem historika Josefa Šusty, ředitelem velkostatku v Třeboni), 2 vyorávače na řípu a vyorávadlo na brambory, 2 plečky, plenidlo, 2 znamenáče, 2 brány, secí stroj, mláticí stroj žentourový, řezačku s pastorkem na
žentour, čisticí mlýnek na obilí, triér, strojek na řezání řípy, 150 rohatin na sušení sena, 160 lísek k sušení
chmele, voznici na močůvku apod.
70
) Výroční zpráva rolnické a chmelařské školy v Rakovníce za školní rok 1894–1895, s. 21.
71
) Tamtéž, s. 21–23.
72
) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 105.
73
) Tamtéž.
124
Vyučovacím jazykem byla výhradně čeština. K přijetí do školy musel žák prokázat
rodným listem svůj věk, zdravotním průkazem dobrý zdravotní stav a propouštěcím vysvědčením dosažení potřebného vzdělání. Žák ke studiu také potřeboval souhlas rodičů
nebo poručníka, že smí školu na vlastní náklady navštěvovat. O přijetí žáků rozhodoval
ředitel, přičemž přednost dostávali synové rolníků z rakovnického okresu a z ostatních
chmelařských oblastí. Mezi nimi pak především ti, kteří se zamýšleli věnovat správě
vlastního hospodářství. Počty žáků v jednotlivých ročnících určovalo kuratorium. Učitelský sbor tvořili řádní učitelé, zvlášť ustanovení pro rolnicko-chmelařskou školu, a externí
pedagogové. Mezi řádné učitele patřily čtyři pedagogické síly, a to ředitel, dva učitelé
(z nichž jeden byl katecheta) a adjunkt. Jednou z těchto sil musel být chemik, který měl
na starosti výzkumnou stanici. Vrchní dozor nad správou školního statku a nad zkušební stanicí náležel řediteli. Jmenování správce školního statku příslušelo kuratoriu, jeho
ustanovení však bylo podmíněno souhlasem zemského výboru. K osobě správce se
ještě vyjadřoval ředitel školy. Počet externích učitelů se pohyboval podle potřeby. Vyučovali zejména znalost práva, zdravovědu, zvěrolékařství a hudbu. Řádní učitelé mimo
katechety museli prokázat svoji odbornou způsobilost pro rolnické školy. Ředitele a druhého učitele školy jmenoval zemský výbor na návrh kuratoria za souhlasu vlády a pražského arcibiskupa, jakožto správce fondu Václava Leopolda Chlumčanského. Katechetu
ustanovoval sám pražský arcibiskup, adjunkta jmenovalo pouze kuratorium.
Rolnicko-chmelařská škola vydávala žákům dvojí vysvědčení – během školního
roku to byly výtahy z klasifikačních listin, po absolvování obou ročníků a vykonání
všech potřebných zkoušek pak „vysvědčení na odchodnou“ (absolutorium). Pokud žák
vystoupil ze školy v průběhu roku, obdržel pouze vysvědčení frekventační. Správu školy
vykonávalo kuratorium, které se skládalo z jedenácti členů – vždy po jednom zástupci
vlády, pražského arcibiskupa, zemského výboru, zemědělské rady, rakovnické městské
obce, rakovnického hospodářského spolku, zdejší spořitelny a hospodářské záložny
(spořitelna a záložna však jen pokud školu hmotně podporovaly); Okresní zastupitelstvo
v Rakovníku jako zakladatel školy bylo v kuratoriu zastoupeno dvěma členy, a to svým
starostou a jedním členem, jehož zvolilo ze svého středu. Také ředitel, který se za správu školy zodpovídal kuratoriu, v něm zasedal, avšak jak jsme zmínili, pouze s poradním
hlasem. Předsedu a místopředsedu si kuratorium volilo ze svého středu nadpoloviční
většinou hlasů přítomných členů na dobu tří let. Mimo jiné stanovovalo výši poplatků,
které měli žáci hradit, studium však zůstávalo v polovině devadesátých let podle dochovaných zpráv bezplatné.
Jako pomoc chudým žákům bylo z fondu arcibiskupa Chlumčanského poskytováno deset stipendií po padesáti zlatých, které po návrhu ředitelství a kuratoria školy
uděloval pražský arcibiskup. Ze stanov ústavu je patrné, jak velký vliv měla na chod
školy katolická církev. Podtrhuje to skutečnost, že stanovy školy ukládaly, aby byla v její
budově zřízena kaple, v níž by se žáci v neděli a o svátcích povinně účastnili bohoslužeb.74) Možnost ovlivňovat chování žáků během studia měl zajišťovat disciplinární řád,
převzatý od rolnické a lesnické školy v Písku. Tímto kázeňským řádem, uveřejněným
ve výroční zprávě školy za studijní rok 1896–97, si ústav osoboval právo dohlížet na
chování a jednání žáků nejen na škole, ale i mimo ni.75) Z prvních bodů řádu je patr74
) Tamtéž.
) Výroční zpráva rolnické a chmelařské školy v Rakovníce za školní rok 1896–1897, s. 38–40.
75
125
né, jakou důležitost přikládala škola vymezení postavení žáka a představitele školy
v tehdejší společnosti: „1. chování žáků budiž ve škole i mimo školu vždy vzorné; 2. každý
chovanec jest povinen chovati se ku představeným svým vždy uctivě, poslušně a pravdomluvně.“ Zdá se, že některé body poukazují na společenské problémy, se kterými se
škola patrně potýkala: „6. všeliké nedovolené hry a zábavy, zejména veškeré hry o peníze, se přísně zapovídají; 7. návštěva hostinců a kouření se zakazuje.“ Určité části řádu
bychom dnes spíše brali jako neoprávněné zasahování do práv a svobod žáků: „8. ku
návštěvě veřejných zábav, divadla jest vždy zvláštního dovolení od ředitelství třeba; […] 16.
sbírati příspěvky k jakémukoliv účelu dovoluje se chovancům jen tehdy, když ředitelství to
schválilo; […] 23. stravovati se v hostincích se nedovoluje; 24. dobu večerní má chovanec
doma stráviti, v létě od 15. května do 31. července nejdéle v 9 hodin, na jaře od 1. dubna
v 8 hodin, na podzim od 1. října a v zimě do 31. března v 6 hodin musí doma býti.“
Součástí řádu byla také pravidla, která podle míry provinění určovala tresty za jeho
porušení. Mezi ně patřily například domluva od třídního učitele, důtka od ředitele či vyloučení ze školy. Všechna napomenutí se zapisovala do třídní knihy a měla za následek
sníženou známku „z mravů“. Pokud učitelský sbor uznal žáka za „nebezpečného“ i pro
ostatní školy, mohl navrhnout jeho vyloučení ze všech dalších ústavů.76)
Učební osnovy
Učební osnovy dodržovaly na rolnické škole tradiční formu. Výuka byla rozdělena
do jednotlivých předmětů, jejím základem se stala učebnice určená pro tento typ škol.
Vyučovací předměty byly rozděleny na povinné (až 1440 hodin za školní rok) a nepovinné. Osnovy z října 1894 stanovovaly následující zásady výuky: „Výklad budiž pochopitelný
a pokud možno názorný, provázen dle možnosti poučnými pokusy a demonstracemi, i budiž
podán formou dokonalou. Způsob vyučování budiž v podstatě vývodným. Probrané učivo
v každé hodině budiž ku konci výkladu stručně shrnuto a žactvem zopakováno.“ 77)
Mezi základy tehdejšího vzdělání patřily znalosti z katolického náboženství. K osvojení těchto vědomostí sloužil tedy předmět „náboženství“, který vyučoval katecheta
a který zahrnoval katolickou věrouku, liturgiku a mravouku. Předmět s názvem „řeč
vyučovací a písemnosti“ představoval procvičování čtení textů a jejich porozumění (se
zaměřením na dějiny vlasti), dále pak výuku pravopisu a základů mluvnického tvarosloví
a slohová cvičení. Po zvládnutí potřebných jazykových dovedností se žáci ve druhém
ročníku snažili naučit ovládat úřední korespondenci, různé listiny a písemnosti potřebné
v praktickém životě. V „počtech“ se vyučující zaměřovali například na celá čísla a zlomky,
na zvládnutí metrické soustavy měr a vah, na znalost domácí měny a měny sousedních
států a cenných papírů Rakouska-Uherska. Později žáci prováděli složitější početní
úkony, se kterými se mohli setkat v hospodářství. Náplň „měřictví a vyměřování“, k němuž bylo přiřazeno také kreslení, je vcelku již z názvu patrná. Žáci zde nejprve rýsovali
přímky, úhly, pravidelné i nepravidelné obrazce, zabývali se tu podobností a shodností
trojúhelníků i výpočtem ploch jednotlivých těles. Druhý ročník pak byl zaměřen jak na
teoretické, tak i na praktické vyměřování polností. V „kreslení“ se žáci při výuce dostávali
od kreslení od ruky až k rýsování plánů (stavební plány, plány náčiní, hospodářských
76
) Tamtéž, s. 38–40.
) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 105.
77
126
strojů apod.) a katastrálních map, poté kreslili podle modelů a přírody. Své zeměpisné
znalosti měli možnost studenti zdokonalovat pouze v prvním ročníku (matematický
zeměpis, tedy vědomosti o terénu, čtení map, popis světadílů a Rakouska-Uherska se
zvláštním zřetelem na české země a jejich zemědělské a dopravní poměry).
Zdálo by se, že na škole bude důležitý „přírodopis“. Možná překvapivě jej učební
osnovy zařazovaly pouze do prvního ročníku. Pravdou ale je, že přírodopis svými 180
hodinami ostatní předměty o hodně převyšoval. Pedagogové se zde nejvíce věnovali
popisu a poznávání jednoduchých hospodářsky významných nerostů, nejdůležitějších
hornin i přehledu zemských útvarů. Mnoho hodin vyplňovaly přednášky o kulturních
rostlinách a plevelech, z živočišné říše pak o zvířatech – škodlivých a jejich hubení a užitečných a jejich ošetřování. Předmět „přírodozpyt a nauka o povětrnosti“ se zabýval
fyzikálními jevy, vysvětlováním kosmických zákonů, naukou o počasí a jeho předpovědí,
avšak také například znalostmi o parních strojích a jejich obsluze. Chemie a chemická
technologie kladla hlavní důraz na tvorbu půdy a život rostlin a živočichů, poté na znalosti hospodářského průmyslu. V „pěstování rostlin hospodářských“ se žáci obeznamovali s hospodářskými rostlinami, užitkovým zahradnictvím, ovocnářstvím a zelinářstvím
a také s účelem a principem nejdůležitějších strojů a nářadí používaných k obdělávání
půdy.
Skutečnost, že velká pozornost byla věnována pěstování chmele a jeho významu
v pivovarnictví, dokládá zvláštní předmět „chmelařství“. Samostatně vyhrazovaly osnovy také „chov hospodářského zvířectva“. Zajímavá je náplň „zdravovědy zvířat hospodářských“, kde žáci získávali nejen znalosti o jednotlivých zvířecích nemocech a jejich
léčbě, ale také se učili poznávat kopyta, jejich vady i různé způsoby kování. „Správověda
a účetnictví“ měly naučit žáky dobře hospodařit, odhadovat výnosy úrody, znát ceny
pozemků, osevní postupy, poměry práce a pracovních sil, orientovat se ve smlouvách
a ovládat jednoduché účetnictví. „Zákonoznalství“ zas vštěpovalo studentům určité
právní povědomí se vztahem k hospodářství, „lesnictví“ je seznamovalo kromě obecných poznatků o lese i například se způsoby lesní těžby, učilo je kácení stromů i ochraně
lesa. Část učiva zabíralo „stavitelství hospodářské“. Zde žáci probírali jednotlivé stavební
materiály a učili se zařizovat hospodářské stavby, obydlí, stodoly, sýpky, stáje, cesty, ale
i hnojiště a studny. „Hygiena“ měla zase za úkol obeznamovat studenty s obecnými
zásadami zdravotnictví a s poskytováním první pomoci při různých nehodách. Určitá
váha byla při studiu kladena na úhledné psaní, což dokumentuje „krasopis“, ve kterém
žáci procvičovali správnou techniku psaní okrouhlého (kolmého i ležatého) latinského
písma a písma italského. Záležitostem školního hospodářství a diskuzím o různých hospodářských otázkách (např. rostlinné a živočišné produkce) se věnovaly „hospodářské
rozpravy“.
Do učebních osnov byly zařazeny také dva nepovinné předměty, a to zpěv a druhý
zemský jazyk. Součást teoretických výkladů tvořila „praktická cvičení“, v nichž se žáci
na školním statku učili vykonávat veškeré zemědělské práce. Nezbytnou součást učiva představovaly exkurze za zemědělskými zajímavostmi, do lesů, na vzorně zařízené
statky, chmelnice, dobytčí trhy, ale i do továren a dílen zabývajících se hospodářským
průmyslem.78)
78
) Tamtéž.
127
Před vznikem Československa
Ve druhé polovině devadesátých let navázala škola na své úspěchy ze Zemské jubilejní výstavy. Roku 1895 se zúčastnila Národopisné výstavy v Praze, kde se představila
široké veřejnosti, a to jak na hospodářské, tak i na chmelařské výstavě. Svými bohatými
expozicemi tu vzbudila všeobecnou pozornost. Za expozici na hospodářské výstavě získala státní stříbrnou medaili, na chmelařské výstavě pak čestný diplom zemědělské rady
Království českého. Ceny a uznání z různých výstav si škola odnášela i v následujících
letech. V průběhu školního roku 1895–96 dosáhla dalšího rozvoje zřízením výzkumné
chmelařské stanice, která se skládala z chemické a mikroskopické laboratoře.79)
Přestože si hospodářská škola vybudovala určité postavení, pokusilo se kuratorium
ještě zvýšit její prestiž přeměnou ústavu na střední hospodářskou školu, která by byla
spojena se školou zimní. Zemský výbor však tuto snahu v říjnu 1897 zamítl.80) Výnosem
z 18. listopadu 1897 přiznalo ministerstvo orby škole charakter veřejného učiliště.81)
Na sklonku století došlo ke zkvalitnění školního hospodářství, a to hlavně obnovením
plemenné stanice čistokrevného skotu siemenského plemene. Stanice se skládala z jednoho býka a pěti plemenic. Ušlechtilé kusy zakoupil v jižním Bádensku v listopadu 1898
správce školního statku Adolf Nečas za přítomnosti zástupců českého odboru zemědělské rady.82) Kromě plemenné stanice došlo k vybudování „vzorného hnojiště“, úpravě
rejdiště pro dobytek, k přestavení a rozšíření kravína a k nákladným opravám všech
hospodářských budov.
Roku 1899 odešel ředitel školy Bohdan Erben na místo profesora vyšší hospodářské školy v Táboře a správou ústavu byl pověřen uvedený Adolf Nečas. Ten spravoval
rolnicko-chmelařskou školu velice krátce. Již v roce 1900 se stal novým ředitelem školy
Antonín Mohl, jenž patřil mezi uznávané odborníky.83) Zabýval se hlavně chmelovými
škůdci a prostředky k jejich hubení. Své poznatky uveřejňoval ve výročních zprávách
školy a v odborných časopisech. Je také autorem řady publikací. Díky své dobré odborné pověsti působil jako poradce zemědělské rady i ministerstva orby. Aktivně se také
zapojoval do politického života, dosáhl dokonce zvolení poslancem zemského sněmu.
Za ředitele Mohla koupila škola další pozemky, takže její statek svou výměrou začal odpovídat střední hospodářské usedlosti.84) V letech 1914–18 však do vývoje zasáhla první
světová válka, které monarchie podřídila veškeré dění ve státě. Hospodářská škola tak
prožívala období útlumu.
Nedlouho před vypuknutím první světové války navštěvoval školu její patrně nejznámější žák, herec a pozdější šéf činohry Národního divadla v Praze Zdeněk Štěpánek.
Narodil se v Tvoršovicích na Benešovsku a v Rakovníku se po četném stěhování usídlili
jeho rodiče, když byl ještě dítě. Jeho otec zde přijal místo správce lihovaru. Po absolvování páté třídy obecné školy složil Štěpánek zkoušky na rakovnickou reálku. Tady však měl
značné studijní i osobní problémy, patrně díky svému sklonu k bohémskému životu. Na
reálku vzpomínal velice hořce, když například cituje výrok Zikmunda Wintra, že „špatný
79
)
)
81
)
82
)
83
)
84
)
80
Pamětní kniha školy, s. 73–75.
Tamtéž, s. 87.
SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 105.
Výroční zpráva Rolnické a chmelařské školy v Rakovníku za školní rok 1924–1925, s. 6, 11.
Tamtéž, s. 6.
128
učitel je mráz, který spálí květy mu svěřené“. Své studium charakterizuje dokonce rčením,
že „mnoho psů, zajícova smrt“ . Nakonec tedy Štěpánek přešel na rolnicko-chmelařskou
školu, kterou také dokončil.85) O slavném herci se ve svých vzpomínkách krátce zmiňuje
jeho spolužák z rolnicko-chmelařské školy Josef Malecký z Lužné, který ji navštěvoval
v letech 1911–13: „Známý činoherní herec Zdeněk Štěpánek, který se mnou školu absolvoval,
mně říkal profesor, a když se zkoušelo, říkal: ,Profesor, budeš napovídat!‘ “ 86)
Období 1918–1948
Za první republiky
Po skončení první světové války a zejména po vzniku Československa ovlivnila školu vlna
euforie, během níž se díky ministerstvu zemědělství a zemskému správnímu výboru dostalo
ústavu mnoha darů v podobě knih a školních pomůcek. Ředitel Antonín Mohl odešel v roce
1923 na vlastní žádost do penze a krátce nato zemřel.87) Zemský správní výbor jmenoval od
1. srpna 1923 novým ředitelem dosavadního správce rolnické školy v Písku Jaromíra Špačka,
rodáka z Klatov, který získal své odborné znalosti převážně v ovocnářství a zelinářství.88)
Své vědomosti využíval například jako stálý soudní znalec v oborech polního hospodářství
a hospodářského průmyslu, a to dokonce i u zemského soudu v Praze. Působil také jako
zemědělský zpravodaj pro státní statistický úřad. Špaček si v Rakovníku velmi brzy získal
veřejnost, což můžeme doložit jeho výraznějším postavením v různých spolcích.89)
Jako ředitel školy prosadil Špaček zejména rozsáhlé opravy školní budovy i budov
školního statku, který se snažil také modernizovat. Opravy se týkaly například kravína,
konírny, skleníku, zřízena byla stáj pro hřebce, dále vepříny s moderním zařízením kotců,
mlékárna, sušárna na chmel atd. Řediteli se podařilo rovněž zefektivnit zahradu, která
se tak stala slušným zdrojem příjmů. Podařilo se mu také zprostředkovat vytvoření
„přípustné stanice“ hřebců, která získala oldenburského tmavého hnědáka domácího
chovu a obdobného importovaného hnědáka. Hřebci zůstali ve statku v soukromém
ošetřování a používali se občas k zemědělským pracím.90)
Ve dvacátých letech ztrácela svůj vliv na chod ústavu katolická církev. Způsobovala
to mimo jiné skutečnost, že fond arcibiskupa Chlumčanského již nebyl pro školu tak
důležitým přínosem, a navíc velkou část těchto finančních prostředků odčerpávalo
služné katechetovi Františku Bícovi. V době jeho odchodu ze školy požádalo kuratorium
zemský správní výbor, aby dále již nereflektoval výnos z nadace arcibiskupa Chlumčanského. Zemský správní výbor skutečně tento návrh r. 1926 schválil. Po Jaromíru Špačkovi,
který zemřel v březnu 1927, vedl školu do konce srpna t. r. odborný učitel, diplomovaný
agronom Jan Baloun. Novým ředitelem se stal od 1. září 1927 profesor vyšší hospodářské
školy v Klatovech Jaromír Nešpor.91) V počátcích jeho úřadování v čele školy proběhla
85
) Štěpánek, Zdeněk: Herec. Vzpomínky národního umělce Zdeňka Štěpánka. Praha, Mladá fronta 1961.
87
) Výroční zpráva Rolnické a chmelařské školy v Rakovníku za školní rok 1924–1925, s. 6. Antonín Mohl zemřel
v Rakovníku 8. 1. 1924.
88
89
) Nové proudy 10, 1927, č. 16, s. 6.
90
91
86
129
reforma politické správy. Zřizovatel školy, Okresní zastupitelstvo v Rakovníku, bylo během roku 1928 zrušeno a jeho agenda byla převedena pod Okresní úřad v Rakovníku, na
který tak přešla hlavní tíha zajištění školy.
Reformu politické správy Jaromír Nešpor dobře využil. S jeho příchodem získala
škola mnohem větší dotace, a to jak stálejšího charakteru, tak i jednorázové účelové příspěvky. Dotace místních podporovatelů se zvýšily o 8300 Kč. Nejvíce přispíval Okresní
úřad v Rakovníku, a to částkou 5000 Kč. Dále škole poukazovaly větší finanční prostředky okresní hospodářská záložna (2500 Kč) a rakovnická spořitelna (1500 Kč). Nově se na
vydržování ústavu rozhodlo každoročně podílet částkou 1000 Kč také místní hospodářské družstvo, které za to požadovalo členství svého zástupce v kuratoriu školy. Stal se
jím rolník ze Hředel Václav Švácha.92)
Na přelomu dvacátých a třicátých let byla škola zařazena do jednotných osnov rolnických škol, a ztratila tím svoji jedinečnost speciální chmelařské školy, s čímž se rakovnická veřejnost evidentně nemohla dlouho smířit.93) Nový název ústavu zněl Rolnická
škola v Rakovníku. Jaromíra Nešpora, který odešel do Vysokého Mýta, vystřídal na místě
ředitele roku 1933 diplomovaný agronom Antonín J. Vít z odborné hospodářské školy
v Rokycanech.94) Ve druhé polovině třicátých let veřejnost poukazuje na zastaralost školní budovy a na nevyhovující školní statek. Za Vítova ředitelování tak začal nový stavební
rozvoj statku, který však zabrzdilo období okupace a protektorátu.
Škola v době okupace
V tomto období nebyla nová výstavba žádoucí, a tak se převážně pouze renovovalo.
Naštěstí se škole aspoň podařilo do r. 1941 postavit několik nových hospodářských budov – stodolu, kolnu na vozy, špýchar a sušárnu na chmel. V květnu 1943 převzal školu
do správy a vlastnictví Zemský úřad v Praze (po válce přeměněn na zemský národní
výbor). V důsledku toho došlo ke změně názvu ústavu na Zemská rolnická škola v Rakovníku. Správcem školy se stal Josef Dlabola, dosud profesor vyšší hospodářské školy
v Táboře.95)
Obsazení zbytku Československa Německem a následný vznik Protektorátu Čechy
a Morava ovlivnily nejen hospodářskou situaci školy, ale i výuku. Velký důraz byl kladen
na znalosti německé Říše a na výuku němčiny, kterou zde externě vyučoval Emanuel
Hendrich. Ten zároveň působil jako smluvní pomocná kancelářská síla. Ve školním roce
1943–44 navštěvovalo ústav 39 žáků v prvním a 36 žáků ve druhém ročníku. Tehdy byl
také při Zemské rolnické škole v Rakovníku otevřen první ročník lidové školy zemědělské, kterou začalo navštěvovat v oddělených třídách 15 chlapců a 40 dívek.96) Vyučování
tady probíhalo jedno odpoledne v týdnu.
92
) Tamtéž.
) Beránek, Vladimír: Oživte starou tradici chmelařské školy v Rakovníku. Rakovnické noviny 8, 1937, č. 8,
s. 1.
94
95
96
) Tamtéž, s. 110.
93
130
Pokus o vybudování nové školy a nového školního statku
Záhy po válce se ředitel Dlabola pokusil navázat na snahy ze třicátých let. Prioritou
se stalo postavení nové školní budovy a vytvoření moderního školního statku, kde bylo
hlavní snahou dosáhnout scelení pozemků. Diskuzi o stavbě nové rolnické školy a statku zmiňuje zápis ze schůze školské komise ONV Rakovník ze dne 5. srpna 1946. Zemský
národní výbor v Praze zařadil do rozpočtu na rok 1947 půl milionu korun na přípravu
stavby nové rolnické školy a 1 milion korun na nový školní statek.97) Objevily se i další
plány, jako například zřízení školního internátu apod. K celkové realizaci projektu však
nakonec nedošlo. Příčinou byly pravděpodobně rozpory mezi ředitelem Dlabolou a učitelem Josefem Ludvíkem, který nesouhlasil se stavbou nové školy na navrženém místě
za městskou zahradou.98) Tyto rozpory jakoby předznamenaly následující události, kdy
ústavem zmítaly vnitřní problémy a hrozil mu dokonce zánik.
V dobách socialismu (1948–1989)
Školou internátního typu
Komunistický převrat v únoru 1948 zahájil změny, které si vynucovaly také zásadní
reorganizaci zemědělského školství. Zavedením krajského zřízení v roce 1949 připadla
škola pod správu Krajského národního výboru v Praze. Škola se krátce vrátila ke svému
Bývalý hotel U Nádraží čp. 102/II před rekonstrukcí v polovině 70. let 20. století (SOkA Rakovník)
97
) ONV Rakovník, kart. č. 613.
) Tamtéž, kart. č. 623; Pamětní kniha školy, s. 112.
98
131
dřívějšímu názvu Rolnická škola v Rakovníku. Z projektů, které se ředitel Dlabola po
válce pokusil prosadit, se mu nakonec podařilo vybudovat aspoň školní internát pro
35–60 žáků. Byl vytvořen nákladem 600 tisíc korun adaptací bývalého hostince U Nádraží (čp. 102/II). Svůj provoz internát zahájil 1. září 1951 při novém otevření dvouleté
výběrové rolnické školy pěstitelského směru, jejíž zřízení bylo vázáno právě na možnost
ubytování studentů.99) Od počátku měl internát řadu nedostatků. Ubytováno zde bylo
nejdříve pouze pět žákyň, jeho vzdálenost od budovy školy a statku byla velká a navíc
se objekt nachází nedaleko železničního nádraží, což ztěžovalo kontrolu vedení školy
nad žactvem. K dalším problémům pak patřilo nevhodné vybavení a také skutečnost, že
MNV Rakovník si ponechal budovu internátu ve svém majetku. Přesto zůstávalo zřízení
internátu ředitelovou pozitivní zásluhou.
Doba socialistických změn
K dalším uskutečněným krokům v období Dlabolova vedení patří rozšíření výměry
školního statku až na cca 60 ha a scelení této výměry různými směnnými smlouvami
převážně do jednoho celku, děleného jen malým množstvím soukromých polí. Ředitel
pečlivě zachoval staré meze a nechal dále osívat všechna pole jednotlivě, a tím se dostal
do sporu se správcem školního statku Josefem Muffem. Dlabolovi bylo rovněž vyčítáno,
že platil často bývalým vlastníkům mnohem vyšší pachtovné, než bylo obvyklé. Rozšíření výměry statku nezměnilo skutečnost, že jeho budovy zůstávaly stejně nevyhovující
jak umístěním a rozsahem, tak hlavně stářím. Jelikož se prováděly pouze drobné opravy,
jejich stav se neustále zhoršoval, až někde dosahoval kritického stavu.100)
Ředitel Dlabola odešel 31. prosince 1951 na vlastní žádost do penze, zůstal však
na školním statku jako vedoucí účetní. Po jeho odchodu z funkce ředitele se kromě
hospodářské situace školního statku ještě více prohloubily vnitřní problémy školy,
umocňované častým střídáním vedení a osobní nevraživostí. Situace dospěla tak daleko, že ministerstvo zemědělství údajně navrhovalo zrušení školy i školního statku.
Po Josefu Dlabolovi se stal dočasně ředitelem Jiří Carda, profesor čtyřleté zemědělské
školy v Mělníku, který po šesti týdnech odešel na vlastní žádost na KNV do Prahy. Jako
ředitel byl poté dosazen Josef Ludvík. Ten již dříve musel pro zmíněné spory s Dlabolou
ze školy odejít. V únoru 1952 se tak vrátil z rolnické školy ve Slaném, navíc ale do ředitelské funkce. V rakovnické škole se setkal s odporem. Byl obviňován z povýšeneckého
chování k žákům i ze špatných politických názorů, které, jak uvádí Dlabola, čpěly starou
„agrárničtinou“, protože se například nemohl smířit s tím, že jeho pole připadlo v roce
1950 školnímu statku. Ředitel Ludvík se podle školní kroniky dostal do sporu jak se žáky,
tak i se zaměstnanci statku, stížnosti na jeho osobu zde šetřilo dokonce i KNV v Praze.
Nakonec byl Ludvík, pravděpodobně i díky zásahu poslance Jaromíra Vošahlíka, s okamžitou platností 8. května 1952 zbaven své funkce. Zatímní správou školy byla pověřena
dr. Bohumila Běhounková, která zde od září 1951 vyučovala zemědělskou ekonomiku
a politiku. V této funkci ji (přes stížnosti Josefa Ludvíka) dodatečně potvrdilo KNV i ministerstvo zemědělství.101)
99
) Tamtéž, s. 112–113.
101
) Tamtéž, 114–115.
100
132
Po Únoru 1948 vyvstal kolektivizační tlak na zemědělské hospodaření. Zemědělské
školství mělo za úkol čím dál více připravovat pracovní síly zejména pro socialistickou
zemědělskou velkovýrobu. Těmto potřebám však neodpovídal systém zemědělského
školství, a tak došlo na základě vládního usnesení z června roku 1952 k jeho reformě,
která pochopitelně zasáhla i rakovnickou rolnickou školu. Vytvářely se tu například nové
studijní programy, byly prováděny kádrové obměny učitelů, odejít museli i někteří žáci.
Začátkem školního roku 1952–53 opustily školu děti větších sedláků, kteří nesouhlasili
s novou zemědělskou politikou. Stav žactva doplnily žákyně ze zrušené rolnické školy ve
Slaném. Ty však musely mnoho dohánět, neboť škola ve Slaném byla vedena na způsob
dřívějších hospodyňských škol.102) Z učitelského sboru odešel nejdříve na zdravotní dovolenou a poté do důchodu prof. Václav Cinert, který zde vyučoval více než dvacet let.
Rolnická škola, od roku 1950 Základní odborná škola rolnická v Rakovníku, tak prodělávala počátkem padesátých let časté změny; nakonec se přetvořila v zemědělskou
mistrovskou školu. Při ústavu začala fungovat od roku 1954 zimní škola zemědělské
mládeže.103) Do tohoto studijního programu, jehož výuka probíhala půl dne v týdnu od
listopadu do března, se hlásili mladí lidé ze zemědělských pracovišť po ukončení osmileté školní docházky. Stát ze svých prostředků poskytoval posluchačům stravu a hradil
náklady na jízdné. Mladí zemědělci zde mimo jiné získávali znalosti základů rostlinné
a živočišné výroby a organizace práce v zemědělských socialistických závodech.104)
Pod vedením B. Běhounkové se aspoň zpočátku situace na škole stabilizovala, což
patrně zabránilo jejímu zániku. Toto období je však spojeno se snahou o socialistické
změny v zemědělské škole v duchu komunistické linie.105) Na jaře 1953 byla rozšířena
a scelena výměra školního statku do velikých lánů a zaveden stálý devítihonný osevní
postup s jedním přechodným rokem. Dále došlo k rozorání mezí a k úpravě půdy pro
mechanizaci. Výměra statku se na podzim roku 1953 po dlouhých jednáních se státním
statkem v Rakovníku zvětšila na 100 ha, jak to stanovovalo vládní usnesení o reorganizaci zemědělských škol z června 1952. Zvětšení výměry bylo dosaženo přibráním dvou
lánů asi o rozloze 14 ha, oba od státního statku v Rakovníku, a 5 ha ladem ležící půdy
v městské zahradě. Aby škola získala vyhovující prostory pro ustájení hovězího dobytka,
dojednala dále se státním statkem převzetí hospodářských budov vedle školy v ulici Dukelských hrdinů s tou podmínkou, že dosavadní stáje budou přestavěny na vepřín.106)
Za ředitelování dr. Běhounkové byly také provedeny rozsáhlé opravy budov školy
i školního statku. Dále se jí podařilo navázat spolupráci s Výzkumným chmelařským
ústavem v Žatci a obnovit pokusné pěstování chmele. Ředitelka Běhounková však odešla na vlastní žádost 31. prosince 1954 do JZD Mutějovice. Správou školy pověřilo ministerstvo zemědělství dosavadního zdejšího učitele Jiřího Soukupa. Ten zajistil zejména
lepší materiálně-technické vybavení. Pro školní statek se mu podařilo v červenci 1955
získat po dlouhých jednáních od státního statku v Rakovníku objekt v ulici Dukelských
hrdinů, potřebný pro živočišnou výrobu. Kvůli jeho špatnému stavu však musel být
vzápětí renovován. V průběhu t. r. obdržel školní statek také nové hospodářské stroje,
102
)
)
104
)
105
)
106
)
103
Tamtéž, s. 116.
Fric, František: Zimní zemědělská škola pro mládež. Boj o novou vesnici 4, 1954, č. 15, s. 2.
Tamtéž.
Tamtéž, s. 117–118.
133
zakoupené z přidělené investiční částky od ministerstva zemědělství. Na nákup dalších
strojů získal Soukup poté ještě částku 21 500 korun od krajské správy školních statků
v Mělníku. Od 1. září 1956 došlo k přeměně zdejší školy na zemědělskou mistrovskou
školu, obor pěstitelství. Funkci ředitele tehdy vykonával Václav Jasanský.107)
Zřízení zemědělské technické školy
Školské reformy přicházely dále. Rozhodnutím ministerstva zemědělství a lesního
hospodářství vznikla v Rakovníku v roce 1958 z dosavadní mistrovské školy zemědělská
technická škola, která tak zastřešovala a organizovala všechny studijní programy tohoto typu (viz níže). Jejím úkolem bylo vychovat novou generaci pro „nadšené a aktivní“
budování socialistického zemědělství.108) Došlo proto k většímu propojení s jednotnými
zemědělskými družstvy a se státními statky rakovnického okresu. V čele tohoto ústavu
stanul Zdeněk Horáček. Škola se snažila během čtyřletého studia vyškolit samostatné
zemědělské techniky, odborníky v pěstitelském a chovatelském oboru. Široký okruh
zájemců o studium způsobil, že hned v prvním školním roce 1958–59 došlo k otevření
třech tříd prvního ročníku.
S ohledem na další potřeby rakovnického okresu byly při zemědělské technické škole zřízeny další typy odborných škol, především studium pro absolventy jedenáctiletých
středních škol, tedy dvouletá nástavba. Na původní typ zemědělské školy navázala zemědělská mistrovská škola, která odborně připravovala dospělé zemědělské pracovníky
a zůstala v rozsahu dvou ročníků. Sem vysílaly posluchače jednotlivé zemědělské podniky a ti po absolvování studia odcházeli do funkcí vedoucích pracovních skupin v rostlinné a živočišné výrobě. Na základě usnesení vlády z dubna 1958 byl dále zřízen dvouletý
učební poměr v oboru pěstitelsko-chovatelském. Realizace tohoto způsobu teoretické
a praktické výuky byla ve školním roce 1958–59 prováděna ve dvou prvních a jednom
druhém ročníku. Učni se dva dny v týdnu podrobovali teoretickému vyučování v hlavních odborných předmětech, třetí den se chlapci při praktické výchově zdokonalovali
v „kovooboru“, „dřevooboru“ a sedlářství, dívky v šití a vaření. Pro výuku získávala škola
odborné instruktory z praxe. Po dvouleté výuce zastávali vyškolení zemědělští učni
v družstvech a státních statcích místa kvalifikovaných zemědělských pracovníků. Od
školního roku 1960–61 se tato forma studia změnila v internátní učňovské učiliště, které
bylo s kapacitou 110 učňů vytvořeno ve 20 kilometrů vzdálené Jesenici.
Od počátku existence zemědělské technické školy probíhalo při škole ještě dálkové studium pro pracovníky zemědělské výroby, kteří si chtěli osvojit vyšší zemědělské
vzdělání bez přerušení svého zaměstnání. Základ studia zde tvořila samostatná práce
účastníků. Posluchači získali znalosti, které osnovy předepisovaly pro zemědělskou
technickou školu. Ve školním roce 1959–60 se tento program, který byl původně pětiletý, změnil na tříleté technické studium. Mimo to pořádala škola ještě z podnětu okresního výboru KSČ zimní kurz odborného zemědělského školení pro vedoucí pracovníky
a funkcionáře zemědělské správy, zaměstnance traktorových stanic, státních statků
a především pro vedoucí pracovníky jednotných zemědělských družstev. Tento kurz trval vždy pět měsíců, byly pro něj vypracovány zvláštní osnovy a do výuky škola zapojila
107
) Tamtéž, s. 120–131.
) SZeŠ Rakovník, neuspořádáno, Zpráva o zřízení a budování Zemědělské technické školy a školního statku
v Rakovníku v letech 1958–1960.
108
134
Sídlo Masarykovy obchodní akademie a Střední zemědělské školy v Rakovníku (foto B. V. Kračmar, Rakovník, SOkA Rakovník)
řadu externích učitelů, především ze zemědělské výroby. Patrně potřeba dalších kvalifikovaných pracovních sil vyústila ve školním roce 1960–61 ještě ve zřízení jednoroční
školy pro dospělé zemědělské zaměstnance.109)
V roce 1958 se reorganizovaná zemědělská škola stěhovala do nových prostor, a to
do větší části zdejší ekonomické školy (Masarykova obchodní akademie), s níž společně dodnes užívá budovu. Zpočátku škola dočasně užívala prostory ve druhém patře.
Teprve po stavebních úpravách, které byly provedeny svépomocí o prázdninách r. 1959,
mohla obývat první dvě patra. O rok později již měla k dispozici 9 učeben, 6 odborných
kabinetů, tělocvičnu, 2 knihovny, 2 provozní kanceláře, sborovnu, ředitelnu a potřebné
skladovací prostory. Žákům a žákyním ze vzdálenějších míst již mohla umožnit studium zejména díky novým ubytovnám. Dívčí internát se podařilo během prázdnin 1959
zajistit v upravených prostorách staré hospodářské školy z r. 1889. Vybavení internátu
bylo provedeno přesunem zařízení z jiných škol a v objektu došlo k rekonstrukcím, díky
nimž vznikla možnost ubytovat 55 dívek. Chlapecký internát byl umístěn v r. 1958–59
do zmíněného někdejšího hotelu U Nádraží, kde se po nákladných úpravách vytvořilo
ubytování pro 60 chlapců. V budově se také zřídila kuchyně a krejčovská dílna pro praktickou výuku dívek dvouletého učebního oboru.110)
109
110
) Tamtéž.
) Tamtéž.
135
Značný nárůst žáků, kdy školu navštěvovalo ve školním roce 1960–61 až 428 posluchačů (včetně učebních oborů), způsobil i rozšíření pedagogického sboru. Nové cíle
zemědělského školství však zřejmě znamenaly i jeho podstatnou obměnu politicky
vhodnými „kádry“. Výuku tak zajišťovali odborní učitelé, kteří byli do Rakovníka přeloženi z jiných zemědělských škol, případně z jiných odborných pracovišť, v menší míře pak
učitelé působící na původní zemědělské mistrovské škole. S příchodem nových učitelů
vyvstaly potíže s nedostatkem bytů, a tudíž škola obsadila několik bytových jednotek
náležejících školnímu statku. Ale ani to patrně nestačilo, a proto žádala ještě rady ONV
a MNV v Rakovníku o přidělení bytových jednotek v novostavbách. Během dvou let dosáhl pedagogický sbor počtu 20 členů.
Vytvoření nového školního statku „Bulovna“
Reorganizace zemědělské školy ovlivnila i reorganizaci školního statku. Jeho nové
konstituování, které přes různé změny trvá dodnes, popisuje zpráva sestavená ke zřízení
zemědělské technické školy: „Školní statek zemědělské technické školy vznikl počátkem
roku 1958 sloučením původního, svému účelu nevyhovujícího školního statku zemědělské
mistrovské školy o výměře 99,41 ha a provozovny ,Bulovna‘ ČSSS v Rakovníku o výměře
295,81 ha. V roce 1958 a 1959 se výměra školního statku zvětšila převzetím pozemků likvidovaných hospodářství soukromých zemědělců o dalších 169,70 ha, takže konečná výměra k 31.
12. 1959 představovala 564,92 ha.“ 111) Na pokyn místních orgánů převzala škola počátkem
Školní statek „Bulovna“ na přelomu 50. a 60. let 20. století (foto Z. Humpál, Praha, SOkA Rakovník)
111
) Tamtéž.
136
roku 1959 od Komunálních služeb města Rakovníka také rozsáhlé rychlírny zeleniny
a květin v Huřvinách, které se rozprostíraly na ploše 4900 m2, a k tomu náležející pařeniště, provozní zařízení a bytové jednotky. Tento specializovaný podnik byl školnímu statku
předán nejspíše proto, že nebyl dobudován ani výrobně zajištěn.
Vytvoření nového rozsáhlého školního statku přinášelo s sebou mnoho problémů.
Chyběly skladovací prostory na píci i jadrná krmiva, opravárenské dílny, teletník, porodna prasnic a možnost ustájení chovných prasat, konírna, kolny na nářadí, drůbežárna,
sušárna chmele a další nutné provozní prostory. Chov hospodářských zvířat byl údajně
zanedbaný, mechanizace nestačila na včasné zvládnutí polních prací, statek neměl
dopravní prostředky ani nejnutnější nářadí. Hned od počátku se snažil řešit problémy
novou výstavbou (konírna pro 8 párů koní, truhlářská a kovářská opravářská dílna, farma pro plemenný chov 26 prasnic a chov plemenných běhounů, drůbežárna, odchovna
kuřat atd.) a získáním potřebné mechanizace. V roce 1958 měl k dispozici pouze jediný
traktor, v polovině roku 1960 již používal 6 kolových a 3 pásové traktory a nákladní
auto.
Kromě výstavby a renovací vlastních objektů statek upravil a do provozu zapojil
také převzaté zemědělské usedlosti ve svém okolí. Jednalo se o mlýn „U Hradců“ pro
ustájení přeměnných prasnic a odchov selat, „U Šrámků“ k odchovu chovných jalovic
v ideálně zdravém prostředí a pro centrální šrotovnu a míchárnu krmiv. Přebírána byla
ještě usedlost „Papírna“ pro chov a hlavně žír skotu. Tyto objekty měly pro školní statek
velký význam, neboť náklady na jejich stavební úpravy si vyžádaly minimální nároky, ale
hospodářský efekt jejich využití mohl být značný.112)
Specializace studia
V letech 1960 až 1972 byla zemědělská technická škola zaměřena na obor pěstitelsko-chovatelský. Výuka se během této doby příliš neměnila. Žáci maturovali ze šesti
předmětů: z českého a ruského jazyka, rostlinné a živočišné výroby, ekonomiky, organizace a také z praxe.113) Od roku 1972 rozdělila škola studium podle specializace na
dva samostatné obory – pěstitelství a chovatelství. Toto rozdělení zůstalo zachováno
dodnes. Studenti maturovali (od r. 1976) rovněž ze šesti předmětů. Na obou oborech
skládali zkoušku z českého a ruského jazyka, ekonomiky a organizace. Pěstitelé měli jako
další maturitní předmět rostlinnou výrobu, volitelný předmět (ochrana rostlin, meliorace, živočišná výroba nebo semenářství a šlechtění) a praxi zaměřenou na rostlinářství.
Žáci oboru chovatelství skládali dále závěrečnou zkoušku z živočišné výroby, volitelného předmětu (živočišná výroba II, veterinářství nebo rostlinná výroba) a chovatelsky
zaměřené praxe.
V roce 1982 byl volitelný předmět při maturitě zrušen, takže se v dalších letech maturovalo pouze z pěti předmětů. Zemědělská škola nabízela několik dalších studijních
programů. Absolventům zemědělských odborných učilišť umožňovala od roku 1966
nástavbové studium. Během let se tento program různě měnil a nakonec došlo v roce
1980 k jeho zrušení. Jednu z forem vzdělávání zde tvořilo v letech 1960 až 1969 dálkové
studium, většinou pro pracovníky ze zemědělských organizací a podniků rakovnického,
112
113
) Tamtéž.
137
kladenského, berounského, ale i lounského okresu či okresu Praha-západ. Jako možnost
získání maturity poskytovala škola zaměstnancům zemědělského provozu jednoleté
studium pro funkcionáře, a to v období mezi lety 1960–64. Dalším studijním programem byla dívčí odborná škola, která probíhala krátce na počátku sedmdesátých let.114)
Vývoj po roce 1960
Od 1. srpna 1960 nastoupil do funkce ředitele školy Jaroslav Soukup, který dbal na
dodržování jednoty teorie a praxe. Škola ještě více upevňovala své začlenění do koncepce socialistického zemědělství. Velká pozornost byla věnována plnění účelovosti
školního statku a spolupráci se zemědělskými podniky na okrese.115) Na pozemku pod
železničním nádražím založili žáci v létě 1964 botanickou zahradu, jejíž součástí se
stalo i ovocnářské oddělení.116) V šedesátých letech opět mění škola název, tentokrát na
Střední zemědělskou technickou školu Rakovník. Řediteli Soukupovi se podařilo v roce
1967 vyřešit letitý problém: dne 15. září 1967 byl slavnostně otevřen v sousedství školní
budovy nový internát. Tím se mohly opustit oba stávající objekty – „U Nádraží“ a stará
hospodářská škola u Panského (Šmídova) mlýna, kam se poté nastěhovala zvláštní škola.
Pětipodlažní internát v hodnotě pět a půl milionu korun postavil za 27 měsíců stavební podnik Průmstav Beroun. Jeho kapacita je 215 lůžek. Ubytování dodnes umožňují
dvou- nebo třílůžkové pokoje se sociálním zařízením v předsíni. Pro žáky tu byly zřízeny
klubovny, čítárny, studovny a knihovna. V suterénu budovy se nacházejí centrální sprchy
a šatny. Internát je spojen podzemní chodbou se sousední budovou školy.117)
V roce 1969 byl při školním statku založen jezdecký kroužek. Zpočátku měl pouze
dva jezdecké koně, později se však jejich počet rozrostl. Od počátku sedmdesátých let
vedl výcvik zkušený trenér, absolvent kladrubské jezdecké školy, a oddíl dosáhl prvních
soutěžních úspěchů.118) Na začátku školního roku 1983–84 odešel ředitel Soukup do
důchodu a na jeho místo nastoupil Miloslav Skuček. Roku 1984 se opět škola přejmenovává, tentokrát na Střední zemědělskou školu Rakovník. Tento název užívá dosud.
Ke stému výročí otevření školy proběhly v roce 1985 velké oslavy, jejichž součástí byla
výstava v domově mládeže.119) Posledním výrazným zlomem v historii školy se staly
události listopadu 1989, po nichž musel ústav v rámci restitucí majetku vrátit původním
vlastníkům nebo jejich potomkům téměř veškeré pozemky školního statku. Správu školy převzal zřízený Školský úřad Rakovník, který shodou okolností sídlil ve staré budově
„U Nádraží“. S koncem socialistického zemědělství skončila i éra socialistického zemědělského školství.
114
) Tamtéž, s. 142–144.
) Tamtéž, s. 144.
116
) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, neuspořádáno, Kronika města Rakovníka 1963–1968, s. 137; Pamětní
kniha školy, s. 150–151.
117
) Pamětní kniha školy, s. 148; Kronika města Rakovníka 1963–1968, s. 436–437.
118
) SOkA Rakovník, MěNV Rakovník, neuspořádáno, Kronika města Rakovníka 1968–1972, s. 470.
119
) Kolář, J.: 100 let zemědělského školství. Rozvoj 24 (34), 1985, č. 49, s. 1–2.
115
138
Závěr
Zemědělské školství prošlo v Rakovníku mnohaletým vývojem, od vyučování na
rakovnické reálce přes samostatnou zimní hospodářskou a posléze rolnickou školu až
k dnešní střední zemědělské škole. Přes veškeré prostorové i finanční problémy si výuka hospodářství nakonec dokázala v regionu vydobýt důležité postavení, o něž se od
počátku velkým dílem přičiňovali mimo jiné představitelé školy, kteří byli uznávanými
osobnostmi nejen na Rakovnicku. Z nich je třeba jmenovat aspoň Jana Tomeše, Antonína Mohla či Jaromíra Špačka.
K výrazným problémům, které škola během let řešila, patřilo její nevhodné umístění.
Z počátečních najatých prostor se mohla přestěhovat až v roce 1889, kdy jí byla postavena budova na Karlovarském předměstí. Ta se během let stala nevyhovující, avšak nového vlastního objektu se již ústav nedočkal. V souvislosti s kolektivizací a nárůstem počtu
žáků, potřebných pro socialistickou zemědělskou velkovýrobu, získal ústav v roce 1958
nové prostory v místní ekonomické škole, kde sídlí dodnes. Praktickou výuku žáků měl
zpočátku zajistit školní statek zřízený v polovině 90. let 19. století z usedlosti Bohumíra
Staňka. Od roku 1958 jej postupně nahrazoval nový statek „Bulovna“, který přes různé
změny funguje dodnes. V padesátých letech se na rolnické škole začala ukazovat jako
nezbytná existence internátu, který byl zprvu zajištěn adaptací dřívějšího hotelu U Nádraží a úpravou původní budovy rolnické školy. Patřičné nároky na ubytování žáků ale
splnilo až postavení nového internátu v r. 1967.
V období socialistického Československa musela škola překonávat i mnohé společenské problémy, které nepochybně poznamenaly výuku. Přesto se Střední zemědělská
škola v Rakovníku dnes řadí vedle gymnázia a obchodní akademie mezi nejvýznamnější
školské ústavy ve městě.
139
SOUPIS BIBLIOGRAFICKÝCH ZÁZNAMŮ
REGIONÁLNÍ KNIHOVNY STÁTNÍHO
OKRESNÍHO ARCHIVU V RAKOVNÍKU
1. ČÁST, AI
-
Adresář politického okresu slanského. Slaný, Řemeslnická beseda v Slaném 1904, 262 s.
-
Agrotechnické pokyny pro pěstování chmele. Praha, Ministerstvo zemědělství ve Státním
zemědělském nakladatelství 1953, 15 s.
-
Akční program Okresního výboru Komunistické strany Československa v Rakovníku. Rakovník, vydání neuvedeno, 25 s.
-
Almanach aneb kulturní mapa Rakovnicka. Rakovník, vydavatel neuveden 1996–1999,
nestr., 4 sv.
-
Amfora. Fotoklub Rakovník. Vydáno k výroční klubové výstavě 35/2000. 1965–2000. Rakovník, Fotoklub Rakovník 2000, 35 s.
-
ATD… Jesenické noviny. Jesenice, Obecní úřad Jesenice, roč. 1–2, 1996–1997.
-
Autobrzdy Rakovník 1922–1972. Praha, Ústav pro výzkum motorových vozidel 1972, 13 s.
-
Barochová-Kejlová, Anežka: Historie Kejlova rodu. Historie jedné větvičky z rodu Kejlů.
Ostrava 1988, strojopis, 36 s.
-
Bartl, Josef: Křivoklátské nocturno. Komedie o čtyřech dějstvích z časů dávno minulých.
Praha, Dilia 1955, 83 s.
-
Bartoš, Josef: Do roku Wintrova. Přednáška konaná v kruhu pražských Rakovničanů dne
8. ledna 1936. Rakovník 1936, 20 s., zvláštní otisk z RN.
-
Bartoš, Josef: Jubileum práce (Předsedkyni Muzejního spolku rakovnického PhDr. Kamile
Spalové). Rakovník 1947, 24 s., zvláštní otisk z VMS.
-
Bartoš, Josef: Karel Burian. Rousínov, Výbor pro jubilejní oslavy v Rousínově 1934, 51 s.
-
Bartoš, Josef: Královské město Rakovník. Vydání neuvedeno, 8 s.
-
Bartoš, Josef: O kulturní regionalismus. Rakovník, Společnost přátel umění 1936, 25 s.
-
Bartoš, Josef: Regionalismus a venkovské muzejnictví. Rakovník 1937, 18 s., zvláštní otisk
z RN.
-
Bartoš, Josef: Za Jiřím Heroldem. Rakovník, Kruh přátel Mistra Jiřího Herolda 1935, 131 s.
-
Bartoš, Josef: Zikmund Winter a Rakovník. Rakovník, Společnost přátel umění 1937, 142 s.
-
Bednařík, Tomáš – Bednařík, Milan: Křivoklát v zrcadle XX. století. Křivoklát, Fotostudio „B“
1999, 126 s.
-
Bednařík, Tomáš – Junek, Lubomír: Na stráži socialismu. Z historie závodní jednotky Lidových milicí n. p. Permon. Vydavatel neuveden 1981, 25 s.
-
Bednařík, Tomáš: 60 let organizované kopané v obci Branov. 1928–1988. Branov, TJ Sokol
Branov 1988, 46 s.
140
-
Bednařík, Tomáš: Historické památky Rakovnicka. Rakovník, Raport 1997, 178 s.
-
Bednařík, Tomáš: Kniha pověstí z Rakovnicka, Novostrašecka, Křivoklátska, Poddžbánska,
Jesenicka a Čistecka. Rakovník, Raport 1998, 144 s.
-
Bechyně, Antonín: 50 let ledního hokeje v Lánech. 1935–1985. Vydání neuvedeno, 39 s.
-
Bělohlav, Josef: Vlastivědný sborník české monografie. Křivoklát se 4barevnou mapou
a 22 obrazy. Praha, vyd. Irena Bělohlavová 1913, 20 s.
-
Bělohlávek, Felix: Ruská cesta. Hra o třech dějstvích. Praha, Dilia 1958, 99 s.
-
Beneš, Jaroslav: Obrázky z historie Chlumu. Mlečice, MNV Mlečice 1989, 22 s.
-
Benešovská, Klára – Žižka, Jan: Křivoklát. Hrad a okolí. Praha, Středisko státní památkové
péče a ochrany přírody Středočeského kraje 1987, nestr.
-
Berní rula. Kraj Rakovnický. Výtah B. Pouba, rkp., nestr.
-
Biedermann, František – Krůta, Václav: Městečko. Okres Rakovník. K setkání rodáků a přátel 26. července 1997. Vydání neuvedeno 1997, 36 s.
-
Biedermann, František: Vzpomínka na dům čp. 98/II. Hostinec „U České koruny“
1846–2000, postavený panem Antonínem Rothem. Rakovník 2000, strojopis, 77 s.
-
Biedermannová, Jiřina – Biedermann, František: Osada Na Podzámecké. Místo neuvedeno 1993, strojopis, nestr.
-
Bílek, František: Pochod krajem Oty Pavla. Sobota 25. června 1994. Branov, TJ Sokol Branov 1994, 18 s.
-
Birnbaumová, Alžběta: Křivoklát. Praha, Státní památková správa 1958, nestr.
-
Birnbaumová, Alžběta – Menclová, Dobroslava: Křivoklát. Státní hrad a památky v okolí.
Praha, Sportovní a turistické nakladatelství 1960, 39 s.
-
Blažek, Vladimír: Hradní kaple a kostel na Křivoklátě a okolní farnosti Zbečno, Městečko
a Nezabudice. Ústí nad Labem 1998, strojopis, 96 s.
-
Blažek, Vladimír: Posloupnosti hradních kaplanů na Křivoklátě a farářů ve farnostech Křivoklát, Zbečno, Městečko, Nezabudice, Lišany. Ústí nad Labem 1998, strojopis, 37 s.
-
Bleskovka OV Svazu družstevních rolníků. Rakovník, OV Svazu družstevních rolníků
v Rakovníku 1980–1988, nestr.
-
Bohemia Centralis. Beroun, Bohemia Centralis 2001, nestr.
-
Borský, Jaroslav: 40 let sjednocené tělovýchovy v Rakovníku. Rakovník, vydavatel neuveden 1988, 74 s.
-
Bouda, Ludvík – Cikánek, Antonín: Jak je to s rybníky na Rakovnicku? Rakovník, OV KSČ
Rakovník 1965, 35 s.
-
Brabec, Jan: O původu místních jmen v soudním okrese novostrašeckém. Nové Strašecí
1940, 11 s., zvláštní otisk z Vlastivědného sborníku školního okresu slánského a kladenského.
-
Bradáč, Josef: Paměti Josefa Bradáče. Vydání neuvedeno, 58 s.
-
Bradáčová, Jaroslava: Komunisté Rakovnicka, šedesát let v boji i v práci. Rakovník, OKS
Rakovník 1981, nestr.
141
-
Bradáčová, Jaroslava: Kulturně výchovná činnost na Rakovnicku. Rakovník, OKS Rakovník
1982, 2 s.
-
Bradáčová, Jaroslava: Rakovnicko v roce 35. výročí osvobození Československa sovětskou
armádou. Soubor fotografií. Rakovník, OKS Rakovník 1980, 4 s.
-
Bradáčová, Jaroslava: Socialistická zemědělská výroba v okrese Rakovník. Rakovník, OKS
Rakovník 1980, nestr.
-
Bradáčová, Jaroslava: Ze života nejmladší generace rakovnického okresu 1979. Rakovník,
OKS a odbor školství ONV Rakovník 1979, nestr.
-
Bradáčová, Jaroslava: Jaromír Vošahlík. Rakovník, OKS Rakovník 1989, 43 s.
-
Bradáčová, Jaroslava: Rakovnicko po čtyřiceti mírových letech. Rakovník, OKS Rakovník
1985, nestr.
-
Bradáčová, Jaroslava: Slavné májové dny v Rakovníku. Rakovník, OKS Rakovník 1985, nestr.
-
Brejcha, Jaroslav: Kounovské kamenné řady. Zpráva o výzkumné práci astronomického
kroužku mládeže při Lidové hvězdárně v Rokycanech. Rokycany, Lidová hvězdárna v Rokycanech 1976, 26 s.
-
Brožová, Věra: Zikmund Winter (1846–1912). Rakovník, OM Rakovník 1991, 31 s.
-
Bukováček. Občasník Obecního úřadu Velká Buková. Velká Buková, Obecní úřad Velká
Buková 2000–2001.
-
Bulletin Okresní komise lidové kontroly a statistiky Rakovník. Rakovník, Okresní komise
lidové kontroly a statistiky Rakovník 1965, nestr.
-
Bulletin. Okresní oddělení Ústředního úřadu státní kontroly a statistiky. Rakovník, okresní
oddělení Ústředního úřadu státní kontroly a statistiky Rakovník 1962, nestr.
-
Bulletin. Zpráva o vývoji národního hospodářství v okrese Rakovník za rok 1979–1989.
Rakovník, okresní oddělení ČSÚ Rakovník 1980–1990, 12 sv.
-
Burian, Josef: Paměti Svojetína a okolí. Svojetín, Obecní úřad Svojetín 2000, 86 s.
-
Burianům, Karlovi a Emilovi k poctě. Nakl. Jaroslav Kural, rok a místo vyd. neuvedeny, nestr.
-
Buss, Alois: Hrad Křivoklát. Stručné dějiny. Křivoklát, Okrašlovací a cizinecký spolek na
Křivoklátě 1926, 4 s.
-
Buss, Alois: Křivoklát. Průvodce po hradě a jeho okolí. Praha, nakl. Pavel Körber 1922, 30 s.
-
Cafourková, Eva: Rozvoj školství na Rakovnicku do roku 1948. Diplomová práce, Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň 1983, strojopis, 75 s.
-
Cechner, Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu rakovnickém I–II. Praha, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro
vědy, slovesnost a umění 1911–1913, 148 s., 329 s.
-
Celoměstský závazek města Nové Strašecí k 60. výročí VŘSR. Nové Strašecí, MěNV N. Strašecí 1976, 17 s.
-
Celookresní závazek národních výborů a národní fronty na počest 30. výročí Vítězného
února na rok 1978. Rakovník, ONV Rakovník 1977, 16 s.
-
Celopodnikový socialistický závazek Jednoty spotřebního družstva Rakovník na rok 1981,
uzavřený k XVI. sjezdu KSČ a na počest 60. výročí založení KSČ. Rakovník, Jednotné spotřební družstvo Rakovník 1980, 5 s.
142
-
Celopodnikový socialistický závazek Rakona, n. p., Rakovník. Rakovník, Rakona, n. p. 1976,
nestr.
-
Cesta mistra Jana Husa do Kostnice. Vydání neuvedeno 1995, 18 s.
-
Cestovní zpravodaj ČAM [Čech a Moravy]. Kladno, město uhlí a železa. Rakovník, město
průmyslu. Brno, Národohospodářská propagace Čech a Moravy 1943, 44 s.
-
Cikánek, Antonín – Laitner, František – Černý, Jaroslav: Rakovnicko v letech 1942–1943.
Vzpomínky a archivní dokumenty. Rakovník, OV Českého svazu protifašistických bojovníků Rakovník 1988, 157 s.
-
Cikánek, Antonín – Janata, Jaroslav: Hrady a zámky rakovnického okresu. Rakovník,
Okresní pedagogické středisko v Rakovníku 1966, nestr.
-
Cikánek, Antonín – Laitner, František: Rakovnicko v letech 1938–1941. Vzpomínky a archivní dokumenty. Rakovník, OV KSČ Rakovník 1965, 155 s.
-
Cikánek, Antonín: 50 let od úmrtí dr. Zikmunda Wintra. 1912–1962. Rakovník, Vydavatel
neuveden 1962, nestr.
-
Cikánek, Antonín: 700 let města Rakovníka. 1873–1963. 90. výročí založení Spolku vzájemně se podporujících dělníků v Rakovníku. Rakovník, MNV Rakovník 1963, 8 s.
-
Cikánek, Antonín: Privilegia města Nového Strašecí. Nové Strašecí, MěNV N. Strašecí 1966,
22 s.
-
Cikánek, Antonín: Rakovník budující. Výstava ve Wintrově síni radnice. Od 1. do 31. října
1962. Rakovník, vydání neuvedeno, 4 s.
-
Cikánek, Antonín: Rakovník v archivních dokumentech. 700 let města Rakovníka. Rakovník, Městská osvětová beseda Rakovník 1963, 12 s.
-
Cironis, Petros: Kronika obce Hradiště na Rokycansku 1834–1895. Rokycany, Státní okresní
archiv Rokycany 1995, 54 s.
-
Cironis, Petros: Z letopisů Zvíkovce na Rokycansku. Rokycany, Státní okresní archiv Rokycany 1997, 47 s.
-
Cmíral, Adolf: Lidové písničky z Rakovnicka a Křivoklátska. Pro střední hlas s průvodem
klavíru. Praha, vyd. M. Urbánek – Mozarteum 1935, 15 s.
-
Cristal. Měsíčník ZO SSM při ZOU Jesenice. Jesenice, ZO SSM při Zemědělském odborném
učilišti Jesenice 1975–1980.
-
Cyklistický klub rakovnický. Rakovník, Cyklistický klub Rakovník 1932, nestr.
-
Cyrus, Bohumil: Tůň v Bučině u Kounova. Studie hydrobiologická. Žatec, České muzeum
v Žatci 1934, 11 s., zvláštní otisk z Věstníku Českého muzea v Žatci „Krajem Lučanů“.
-
Čech, Jaroslav: Císařské hony na Křivoklátsku u Valdštejnů. Rakovník, Rabasova galerie
-
Čech, Jaroslav: Koblihy. Rakovnická soudnička z poloviny XVI. století. Rakovník, Rabasova
galerie Rakovník 1992, nestr.
-
Čech, Jaroslav: Příběh ze starého Rakovníka. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1993,
91 s.
-
Čech, Jaroslav: Rakovnické renesanční soudničky. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník
1998, 96 s.
143
-
Čech, Jaroslav: Rakovník – radnice. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1995, 15 s.
-
Čechy. Díl XI, Rakovnicko, Slánsko a středočeské meziříčí. Praha, vyd. J. Otto 1903, 403 s.
-
Čekáme na tvoji pomoc! Nové Strašecí, ČLUZ N. Strašecí, rok vyd. neuveden, nestr.
-
Černé a zelené zlato Rakovník. 3.–6. září 1967. Program oslav Černého a zeleného zlata.
Rakovník, vydavatel neuveden 1967, nestr.
-
Černohorský, Antonín: Stará vzpomínka. Podle vyprávění své maminky. Praha, vydavatel
neuveden 1944, 15 s.
-
Černý, Jan: Jan Renner (1869–1959). Život a dílo rakovnického archiváře, muzejníka a učitele. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1999, 163 s.
-
Černý, Jan: Jan Renner (1869–1959). Život a dílo rakovnického archiváře, muzejníka a učitele.
Diplomová práce, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1998, strojopis, 290 s.
-
Černý, Jaroslav: Zikmund Winter a Rakovník. Rakovník, vydavatel neuveden 1952, 14 s.
-
Černý, Stanislav – Truneček, Karel: O nové methodě ku radikálnímu odstranění rakoviny
kožní. Praha, nákl. vlastním 1897, 15 s.
-
Černý, Stanislav: 70 let tělovýchovné jednoty. 50 let fotbalu v Řevničově. Řevničov, TJ
Sokol Řevničov 1978, 28 s.
-
Černý, Stanislav: 80 let TJ Sokol Řevničov, 60 let kopané. Řevničov, TJ Sokol Řevničov 1988, 8 s.
-
Čerstvý vítr. Občasník Sdružení podnikatelů se sídlem v Novém Strašecí. Nové Strašecí,
Sdružení podnikatelů v N. Strašecí 1999–2000, nestr.
-
Červen, měsíc myslivosti a ochrany přírody. Výstava na hradě Křivoklátě červen–červenec
1979. Křivoklát, Myslivecké sdružení Eustach 1979, 24 s.
-
České pálené lupky. Nové Strašecí, ČLUZ N. Strašecí 1959, 13 s.
-
Činnost ROH v okrese Rakovník. Rakovník, Okresní odborová rada v Rakovníku 1966, 21 s.
-
Čísla do kapsy. Meziokresní srovnání vybraných ukazatelů v rámci Středočeského kraje.
Rakovník, okresní oddělení ČSÚ Rakovník 1983, nestr.
-
Čistá 1039–1969. Pořad oslav. Čistá, MNV Čistá 1969, nestr.
-
Čistá u Rakovníka. 950 let. 1039–1989. Program oslav. Čistá, MNV Čistá 1989, 3 s.
-
Čistecký zpravodaj. Čistá, MNV (Obecní úřad) Čistá 1983–2001, nestr.
-
Čížek, Jiří – Kos, Jaroslav – Šantl, Hugo: Rakovnicko a Zbirožsko. Praha, Sportovní a turistické nakladatelství 1959, 130 s.
-
ČLUZ. Podnikové informace. Nové Strašecí, odbor kádrů, propagace a socialistické soutěže ČLUZ N. Strašecí 1971–1987, nestr.
-
Čluzík. Zpravodaj pracujících Českých lupkových a uhelných závodů v Novém Strašecí.
Místo vyd. neuvedeno, KDK-ČLUZ, CZV KSČ, ZV ROH a CZV SSM ČLUZ N. Strašecí 1989–
1990, nestr.
-
Davidová, Hana: Adresář kulturních zařízení a společenských organizací Středočeského
kraje. Praha, Středočeské krajské kulturní středisko 1989, 69 s.
-
Dědičová, Anna: Po stopách vzpomínek. Účelová publikace k příležitosti závěrečného
koncertu „lánské žákovské dechovky“ v červnu 1981. Lány, kulturní klub MNV Lány 1981,
14 s.
144
-
Dělnické hnutí Středočeského kraje. Praha, Středisko státní památkové péče 1975, 13 s.
-
Der Bezirk Rakovník. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1993, nestr.
-
Deset let doma. Památník Čsl. obce legionářské, jednoty v Rakovníku. Rakovník, Čsl. obec
legionářská, jednota v Rakovníku 1931, 104 s.
-
Deset let JZD Javorná 1956–1966. Čistá, vydavatel neuveden 1966, nestr.
-
Deset let Okresního pozemkového úřadu Rakovník. Uspořádávání vlastnických vztahů
a tvorby krajiny. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 2001, 51 s.
-
Die Urgeschichte und die Geschichte von Kolleschowitz. Warnsdorf, Opitz 1909, 40 s.
-
District of Rakovník. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1993, nestr.
-
Divadelní listy. Rakovník, přípravný výbor Krajské přehlídky divadelních her pro děti v Rakovníku 1975–1982, nestr.
-
Do roku 1959 po příkladu nejlepších JZD. Rakovník, ONV Rakovník 1958, 19 s.
-
Dobové spisky Čs. matice lesnické. Písek, Čs. matice lesnická 1934, nestr.
-
Dokument o bytové a občanské výstavbě v kraji Praha v letech 1961–1970. Praha, vydavatel neuveden 1959, 18 s.
-
Dokument o bytové výstavbě v okrese Nové Strašecí. Nové Strašecí, vydavatel neuveden
1959, 16 s.
-
Došková, Petra: Působnost Josefa Čermáka v Rakovníku. Starostou města v letech
1893–1910. Diplomová práce, Pedagogická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně,
Ústí n. L. 2000, strojopis, 126 s.
-
Družstevní zpravodaj JZD „1. máj“ Panoší Újezd. Panoší Újezd, kulturní komise JZD Panoší
Újezd, roč. 1–8, 1983–1990.
-
Družstevní zpravodaj JZD Mír Mšec. Mšec, JZD Mír Mšec 1987–1989.
-
Dudková, Marta: Křivoklátsko – kraj černých čápů. Praha, ASCO 1996, 78 s.
-
Duras, Joseph: Chemisch-medizinische Beschreibung der Stahlwässer zu Sternberg in
Böhmen, nebst einer skizzirten Topographie dieses Kurortes. Praha, vydavatel neuveden
1820, 78 s.
-
Duras, Joseph: Medizinisch-topographische Beschreibung der königl. Kreisstadt Rakonitz
und des unterhänigen Markets Senomat. Praha, vydavatel neuveden 1838, 79 s.
-
Durdík, Tomáš – Křížová, Květa: Hrad Křivoklát. Libice nad Cidlinou, VEGA 1997, nestr.
-
Durdík, Tomáš – Sušický, Viktor: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Střední Čechy. Praha,
Agentura Pankrác, s. r. o. 2000, 204 s.
-
Durdík, Tomáš – Štaubner, Bedřich: Hrad Pravda. Louny, Společnost přátel starožitností
a OM Louny 1995, 23 s.
-
Durdík, Tomáš: Hrad Týřov. Praha, Společnost přátel starožitností a OM Rakovník 2001, 70 s.
-
Dvaceti pěti let družstevního podnikání vzpomíná „Budoucnost“, všeobecné konzumní
a výrobní družstvo zapsané společenstvo s. r. o. v Rakovníku. Vydavatel neuveden 1937,
32 s.
-
Dvě skladby: Berounské brány, Rakovnická. Dvě skladby pro dechový orchestr od Oty
Pihrta. Beroun, Okresní a městské kulturní středisko Beroun 1977, nestr.
145
-
Dvořáková, Zora: Stezkami domova a inspirace. Praha, Středočeské nakladatelství a knihkupectví 1981, 315 s.
-
Dyk, Jan: Popis politického okresu kralovického. Praha, Budeč kralovická 1886, 109 s.
-
Džbán. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 1997–1999, nestr.
-
Ekonomika okresu Rakovník v 7. pětiletce. Rakovník, okresní oddělení ČSÚ Rakovník 1986,
60 s.
-
Ekonomika okresu Rakovník za čtyři roky 7. pětiletky. Rakovník, okresní oddělení ČSÚ
-
Ekoprogram Rakovník. Ekologická soustava hospodaření pro okres Rakovník. Rakovník,
ONV Rakovník 1985, 69 s.
-
Elznic, Václav: Rodokmen Elzniců a Elsniců v Čechách 1655–1975. Praha, vydavatel neuveden 1976, 121 s.
-
Expozice rakovnického průmyslu. Rakovník srpen–září 1940. V městském muzeu (Stará
pošta). Rakovník, vydání neuvedeno, 25 s.
-
Fakta a argumenty. Rakovník, OV KSČ Rakovník 1976, 24 s.
-
Fakta a argumenty č. 3. Rakovník, Dům politické výchovy Rakovník 1975, 23 s.
-
Fakta a argumenty o rozvoji okresu Rakovník 1976–1980. Rakovník, ONV a okresní oddělení ČSÚ Rakovník 1981, 117 s.
-
Fakta a argumenty. Okres Rakovník v rámci Středočeského kraje. Školství 1981/82. Rakovník, okresní oddělení ČSÚ Rakovník 1982, 17 s.
-
Fakta a argumenty pionýrské organizace SSM okresu Rakovník. Leden 1974. Rakovník,
vydání neuvedeno, nestr.
-
Fakta a argumenty PO SSM v Rakovníku 1988. Rakovník, PO SSM Rakovník 1988, 35 s.
-
Fakta a argumenty PO SSM v Rakovníku 1982. Rakovník, PO SSM Rakovník 1982, 18 s.
-
Fakta a argumenty v rámci ekonomické propagandy 1980–1981. Rakovník, okresní oddělení ČSÚ Rakovník 1982, 15 s.
-
Fakta a argumenty z okresu Rakovník. Rakovník, okresní oddělení ČSÚ a OV KSČ Rakovník,
rok vyd. neuveden, 10 s.
-
Fakta a argumenty z okresu Rakovník. Rakovník, okresní oddělení ČSÚ a OV KSČ Rakovník
1986, 12 s.
-
Fakta a argumenty. Rakovník, Dům politické výchovy – OV KSČ Rakovník 1979, 19 s.
-
Fakta a argumenty. Rakovník, Dům politické výchovy – OV KSČ Rakovník 1978, 30 s.
-
Fakta a argumenty. O výsledcích dosažených v sociální politice v okrese Rakovník. Rakovník, OV KSČ Rakovník 1985, 31 s.
-
Fakta o činnosti okresní organizace SSM. Rakovník, vydavatel neuveden 1977–1984, nestr.
-
Fakta o rozvoji Pražského kraje. Praha, oddělení propagandy a agitace Krajského výboru
KSČ 1960, 100 s.
-
Fakta o rozvoji Pražského kraje. Praha, Krajský výbor KSČ 1958, 109 s.
-
Fakta o Středočeském kraji. Praha, Středočeské nakladatelství Siréna 1968, 97 s.
146
-
Fakta o Středočeském kraji. Rakovník, ideologické oddělení středočeského Krajského
výboru KSČ 1966, 157 s.
-
Fakta o výsledcích práce odborů v okrese Rakovník za léta 1974–1976. Rakovník, Okresní
odborová rada Rakovník 1977, 24 s.
-
Farní kostel sv. Václava v Čisté. Vydání neuvedeno, 9 s.
-
Felt, Martin: Mšecké Žehrovice. 950 let. Výroční sborník. Mšecké Žehrovice, Obecní úřad
M. Žehrovice a Felt Technika 1995, 105 s.
-
Fencl, František: Historie Pěvecko-hudebního spolku Vítězslav Novák v Rakovníku a Rakovnické opery. Místo neuvedeno 1987, strojopis, 2 sv., 201 s., 202–411 s.
-
Fencl, Josef: Kounovské řady. Rakovník, OM Rakovník 1982, nestr.
-
Fencl, Josef: Z historie pivovarnictví a chmelařství Rakovnicka. Rakovník, OMG Rakovník
1983, 98 s.
-
Feyerfeil, Čeněk: Pět a dvacet let činnosti a snažení samosprávného okresu rakovnického
1865–1890. Rakovník, OkZ Rakovník 1891, 190 s.
-
Fibiger, Karel: Dějiny Jesenicka. Jesenice, MNV Jesenice 1969, 181 s.
-
Fideicommiss-Domäne Pürglitz. Fideicommissbesitzer Seine Durlaucht Fürst Max Egon
zu Fürstenberg. Křivoklát, nákl. vlastním 1884, 58 s.
-
Fischl, Luděk: Z doby švindlu. Praha, knihtiskárna E. Grégra 1876, 30 s.
-
Fojtíková, Miloslava: Normativní stanovení velikosti organizačních jednotek v zemědělském podniku. Diplomová práce, Vysoká škola zemědělská, Praha 1985, strojopis, 71 s.
-
Fotonoviny. Rakovník, OV KSČ, Okresní zemědělská správa, OV Svazu družstevních rolníků, OKS Rakovník 1980–1985, nestr.
-
Franěk, Albín – Renner, Jan: Pověsti z Rakovnicka. Rakovník, Okresní knihovna a Okresní
pedagogické středisko Rakovník 1982, 53 s.
-
Franěk, Albín – Renner, Jan: Rakovnicko a Křivoklátsko v pověstech. Rakovník, nákl. vlastním 1915, 92 s.
-
Franěk, Albín: Rakovník, předměstí, ulice a náměstí. Rakovník 1929, rkp., 48 s.
-
Fraňková-Stádníková, Marie: Zprávy a dokumenty o obci Chyňavě I–II. Chyňava, obec
Chyňava 1991–2000, 96 s.,135 s.
-
Friedl, Karel – Kárník, Zdeněk: Přírodou a památkami středních Čech. Praha, Středisko
památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje 1986, 176 s.
-
Friedl, Karel – Laňka, Václav: Ochrana přírody v okrese Rakovník. Rakovník, ONV a Okresní
dům pionýrů a mládeže Rakovník 1976, 67 s.
-
Friedl, Karel: Význam zeleně při tvorbě a ochraně životního prostředí Rakovnicka. Rakovník, ONV Rakovník 1975, 68 s.
-
Frolíková, Markéta: Z historie českého regionálního tisku na Rakovnicku a Novostrašecku
(do roku 1945). Závěrečná bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2001, strojopis, 73 s., 42 s. příl.
-
Froněk, František: Bibliografie Rakovnicka a nejbližšího okolí. Praha 1950, strojopis, 162 s.
-
Froněk, František: Faráři ve Zbečně a jejich desátky. Rakovník, vydavatel neuveden 1932, 20 s.
147
-
Froněk, František: Jivno a Jinčov ve vzpomínkách a literatuře. Praha, vyd. F. Froněk, rok
vyd. neuveden, 9 s.
-
Froněk, František: Pastevnictví ve Zbečně. Praha, vyd. F. Froněk 1937, 8 s.
-
Froněk, František: Poslední rychtáři zbečenští a představení. Rakovník, vydavatel neuveden 1932, 8 s.
-
Fryč, Franz: Lose Blätter aus der heimatlichen Geschichte. Luditz, Verlag von M. Hoffer
1913, 70 s.
-
Fürst, J. Vl.: Obecní hromada. Obrázek ze života českého lidu o čtyřech dílech. Děj kolem
r. 1790–1800. Praha, Zemědělské knihkupectví A. Neubert 1933, 39 s.
-
Gamma: Knížka z leta (Trocha beletrie). Ve prospěch hladovějících dětí na Rusi. Praha, vyd.
B. Kočí 1921, 83 s.
-
Generel rozvoje koncentrace a specializace zemědělské výroby v okrese Rakovník. Rakovník, Zemědělské stavební sdružení Rakovník 1976, nestr.
-
Gerten Sagen. Krty, Obecní úřad Krty [2001], strojopis, nestr.
-
Glazované dlaždice RAKO. Vzorník rakovnické továrny na výrobu šamotového zboží, mozaikových dlaždic a kamen v Rakovníku. Rakovník, RAKO, rok vyd. neuveden, nestr.
-
Görtler, Miroslav – Punčochář, Vendelín: Rakovník. Stručné dějiny. Procházky městem.
Rakovník, MěNV Rakovník 1966, 32 s.
-
Görtler, Miroslav – Soukup, Vlad.: K rudému praporu komunismu. Příspěvek ke vzniku
strany ve Středočeském kraji. Praha, Ústav pro další vzdělávání učitelů a výchovných
pracovníků 1961, 156 s.
-
Görtler, Miroslav: Husovy reliéfy na rakovnických knižních vazbách ze XVI. století. Rakovník 1948, s. 17–44, zvláštní otisk z VMS.
-
Görtler, Miroslav: K otázce Wintrova podpisu. Praha 1973, s. 233–237, tisk z SSH.
-
Görtler, Miroslav: Nové úkoly regionální práce historické. Rakovník 1948, s. 10–16, zvláštní
otisk z VMS.
-
Görtler, Miroslav: Památná místa protifašistického boje Středočeského kraje. Praha, Naše
vojsko 1976, 155 s.
-
Görtler, Miroslav: Počátek Wintrova archivního studia. Rakovník 1948, s. 73–76, zvláštní
otisk z VMS.
-
Görtler, Miroslav: Rakovnicko v boji proti fašismu. Studie z dějin let 1939–1941. Praha, Středočeské nakladatelství a knihkupectví 1984, 228 s.
-
Görtler, Miroslav: Splněné tužby. Boj za národní osvobození ve středních Čechách v letech
1917–1918. Praha, Středočeské nakladatelství a knihkupectví 1982, 181 s.
-
Görtler, Miroslav: Střední Čechy v boji o národní osvobození. Praha, Krajský pedagogický
ústav 1968, 213 s.
-
Görtler, Miroslav: Střední Čechy v boji za ideje komunismu. Praha, Krajský pedagogický
ústav 1971, 248 s.
-
Görtler, Miroslav: V první linii. Příspěvky k 60. výročí vzniku KSČ. Praha, Středočeské nakladatelství a knihkupectví 1981, 197 s.
148
-
Görtler, Miroslav: Ve jménu života. Praha, Středočeské nakladatelství a knihkupectví 1980,
325 s.
-
Görtler, Miroslav: Zikmund Winter a Rakovník. Rakovník, Svaz české mládeže 1947, 19 s.
-
Guth, Alois: Památník na oslavu čtvrtstoleté činnosti dobrovolného sboru hasičského
v městě Čisté. Čistá, Dobrovolný hasičský sbor Čistá 1902, 24 s.
-
Haiflerová, Lenka: Socha sv. Jana Nepomuckého u Nového Domu. Seminární práce, Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava 1999, strojopis, nestr.
-
Hajný, Antonín: 100 let požární ochrany v Řevničově. Řevničov, ZO Svazu požární ochrany
Řevničov 1983, 46 s.
-
Hajný, Antonín: 80 let požární ochrany v Drnku. 1902–1982. Drnek, Svaz požární ochrany
ZO Drnek 1982, 25 s.
-
Hajný, Antonín: Průvodce Nové Strašecí. Nové Strašecí, Městské kulturní středisko N. Strašecí 1985, 24 s.
-
Hajný, Antonín: Senomaty. 750 let. 1233–1983. Senomaty, MNV Senomaty 1983, 66 s.
-
Hašková, Lenka – Šulc, Zdislav: Druhá směna našich dolů. Praha, Ministerstvo financí
a osvěty 1950, 94 s.
-
Hauner, Stanislav: Obyvatelstvo, katastrální výměra a pozemková reforma politického
okresu rakovnického. Rakovník, České muzeum v Žatci 1932, 35 s.
-
Havel, Jan – Kondelík, František – Košťál, Dr.: Herbicidy a jejich využití na okrese Rakovník.
Rakovník, OV KSČ a Výrobní zemědělská správa Rakovník, rok vyd. neuveden, 8 s.
-
Havel, Radek: Miniročenka Středočeského kraje. 1993. Praha, Krajská statistická správa
1994, 67 s.
-
Havel, Vladimír: Jaroslav Maria, člověk a dramatik. Tábor, Autografie 1940, 11 s., zvláštní
otisk z časopisu Český jih.
-
Havlík, Josef : Školství na Kralovicku a Manětínsku. Vydání neuvedeno 1935, 32 s.
-
Havlík, Marcel – Havlíková, Béda: Poznej kraj, ve kterém žiješ. Nákl. vlastním, rok a místo
vyd. neuvedeny, nestr.
-
Havlík, Marcel: Z domova a okolí. Vzpomínka na Karla Šnobla, malíře a sportovce. Rakovník 1981, nestr., otisk z týdeníku Rozvoj.
-
Hazlbauer, Zdeněk – Volf, Petr: Raně barokní hrnčířské formičky z Nového Strašecí a způsoby jejich použití. Praha 1993, s. 23–30, kopie z Památek středních Čech.
-
Hazlbauer, Zdeněk: Pozůstatky gotických kachlových kamen z hradu Krakovce. Praha
1993, s. 24–29, kopie z Památek středních Čech.
-
Hejnic, Josef – Martínek, Jan: Příležitostná poezie v městských knihách rakovnických. Vydání neuvedeno, nestr.
-
Hejnic, Josef : Dvě poznámky o Sixtovi z Ottersdorfu. Vydání neuvedeno, nestr.
-
Helšus, Jaroslav: Kounovské kamenné řady. Vydání neuvedeno, 37 s.
-
Herber, Otto: Medaile. Výstavu pořádají OKS a OMG Rakovník pod záštitou České numizmatické společnosti, pobočky medaile, ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky,
Čsl. společností přátel drobné plastiky v Praze a Střední průmyslové školy v Jablonci nad
Nisou. Rakovník, vydavatel neuveden 1975, 16 s.
149
-
Herink, Ladislav – Laňka, Václav: Výlety a vycházky po Rakovnicku. Rakovník, Okresní
pedagogické středisko Rakovník 1973, 52 s.
-
Herold, Bohuslav st.: Drobty vzpomínek na rakovnické domy a jejich obyvatele v XIX.
a XX. století. Rakovník, MS Rakovník 1938, 127 s.
-
Herold, Bohuslav ml.: Jiří Herold. Rakovnická výstava Jiřího Herolda. Vydání neuvedeno,
55 s.
-
Herold, Johann – Schupansky, Gustav: Programm zur Erweiterung der Rakonitzer Steinkohlengewerkschaft. Gotha, Stollbergschen Buchdruckerei 1857, 22 s., 6 s. příl.
-
Hesla k XVI. sjezdu a k 60. výročí založení KSČ a k volbám do zákonodárných a zastupitelských sborů v roce 1981. Rakovník, OKS Rakovník 1981, nestr.
-
Hesla k XVII. sjezdu a k 65. výročí založení Komunistické strany Československa a k volbám do národních výborů a zastupitelských sborů. Rakovník, OKS Rakovník 1985, nestr.
-
Historické památky a památná místa dělnického hnutí na Rakovnicku. Rakovník, ONV
Rakovník, rok vyd. neuveden, nestr.
-
Historické příběhy z Novostrašecka. Nové Strašecí, Vlastivědné muzeum v N. Strašecí
1980, 107 s.
-
Hlas pracujících. Časopis závodní skupiny ROH Rakovnického tukového závodu (národního podniku Rakona). Rakovník, závodní rada Rakovnického tukového závodu (n. p. Rakona) 1949–1952, nestr.
-
Hlavní směry rozvoje kultury v okrese Rakovník na léta 1986–1990. Rakovník [1990], 21 s.
-
Hledáte vhodné zaměstnání nebo učební poměr? Nové Strašecí, ČLUZ N. Strašecí 1975, 20 s.
-
Holý, František: Krajem Hedčanů. Obrázky z Křicka. Chříč, kulturní klub JZD 9. květen Chříč
1976, 30 s.
-
Holý, Ladislav – Spurný, František: Strom památníkem. Hrdinům padlým ve světové válce
1914–1915–1916. Rakovník, nákl. vlastním 1916, 78 s.
-
Horek, Oldřich – Fencl, Zdeněk: Historie Církve československé husitské v Rakovníku.
Data, plakáty a fotografie 1919–2002. Rakovník, náboženská obec CČSH v Rakovníku
2002, 43 s.
-
Horek, Oldřich: Historie Církve československé v Rakovníku I–II. Rakovník, náboženská
obec CČSH v Rakovníku 2000–2001, 94 s., 128 s.
-
Horka, Miloslav: Obecní hospodářství a správa obcí. Rakovník, nákl. vlastním 1928, nestr.
-
Horníková, Monika: Náměstí na dlani. Posledních sto let na Husově náměstí a snad i něco
navíc. Rakovník, Občanské sdružení Vyhlídka 2001, 84 s.
-
Hořejší, František: Stručná zpráva o činnosti Okresního zastupitelstva v Novém Strašecí za
čas 1865–1895. Nové Strašecí, OkZ N. Strašecí 1896, 28 s.
-
Hostinský, Bohuslav: Vzpomínky na Jiřího Herolda. Vydání neuvedeno, 13 s.
-
Houda, Josef: Džbán. Ochranářská studie. Louny, kulturní správa ONV Louny 1969, 171 s.
-
Hrad Křivoklát, perla českých památek. Turistická mapa Křivoklátska. Vydání neuvedeno,
nestr.
-
Hřebečská desítka. Třetí ročník přespolního běhu. Hřebečníky, TJ Sokol Hřebečníky 1989,
37 s.
150
-
Hředelské okénko. Zpravodaj Osvětové besedy ve Hředlích. Hředle, Osvětová beseda
Hředle 1956, nestr.
-
Hudba starých mistrů na Křivoklátě a ve Veltrusích. Léto 1969. Vydání neuvedeno, nestr.
-
Hulinský, Jindřich: Slánsko turistické a památkové. Slaný 1935, 29 s., zvláštní otisk z časopisu Hlas národního Slánska.
-
Hůlka, František: O úkolech českého lidu na pohraniční čáře jazykové. Praha, nákl. vlastním 1897, 75 s.
-
Hůlka, Karel: Uvedení do historického koncertu pořádaného rakovnickým odborem Národopisné výstavy 6. dne m. ledna 1895 v Rakovníce. Rakovník, rakovnický odbor Národopisné výstavy 1894, 27 s.
-
Husova stráž pod Krakovcem. Rakovník, náboženská obec CČSH v Rakovníku, roč. 1,
2001–2002.
-
Husova stráž pod Krakovcem. Věstník Církve československé. List na obranu náboženské
svobody národa československého. Rakovník, CČS, roč. 1, 1920–1921.
-
Hušek, Václav: Rakovnický kraj v odboji 1939–1945. Vydání neuvedeno, 25 s.
-
Hyšman, Filip – Paroubek, Otakar G.: Popis okresního hejtmanství slanského. Praha, vyd.
F. Kytka 1887, 128 s.
-
Chládek, František: Básně. Praha, Mladá fronta 1952, 60 s.
-
Chládek, František: Písně. Praha, středočeský KNV v nakl. Orbis 1965, 122 s.
-
Chládková, Libuše: Klement Gottwald. Lánská akce. Rakovník, OKS Rakovník 1986, nestr.
-
Chlumský zpravodaj. Noviny patronátní komise pro MNV a JZD Chlum. Praha, závodní
skupina ROH a Práce 1959–1962, nestr.
-
Chmel velkovýrobním způsobem. Rakovník, OV KSČ a ONV Rakovník 1962, 7 s.
-
Chmelový zpravodaj. Rakovník, OV Českého svazu mládeže Rakovník 1958–1959, nestr.
-
Chochola, Václav: 700 let obce Tuchlovice. Ze zápisků z kronik obcí. Tuchlovice, MNV
Tuchlovice 1983, 51 s.
-
Chráněná krajinná oblast Křivoklátsko. Praha, Pressfoto, rok vyd. neuveden, nestr.
-
Imrich, Mirko: Rakovník – město ve znamení červeného raka. In: Národní výbory. Časopis
pro poslance a pracovníky NV, 1968, č. 25, s. 16–18.
-
Indra, Bořivoj: Hrdelní soudnictví v 18. století a střední Čechy. Výběrový katalog výstavy,
uspořádané v listopadu a prosinci 1993 v Muzeu Policie ČR v Praze na Karlově. Praha, SOA
Praha a Muzeum Policie ČR 1993, 15 s.
-
Informace o plnění závěrů XV. sjezdu krajské a okresní konference KSČ v národních výborech okresu Rakovník. Rakovník, OV KSČ Rakovník 1979, 31 s.
-
Informace o středních školách, učebních oborech a pracovních místech v okresu Rakovník. Rakovník, odbor pracovních sil ONV Rakovník 1976, 64 s.
-
Informace o studijních a učebních oborech v okrese Rakovník 1989. Rakovník, odbor pracovních sil ONV Rakovník 1989, 62 s.
-
Informace o studijních a učebních oborech v okrese Rakovník 1990. Rakovník, odbor pracovních sil ONV Rakovník 1990, 18 s.
151
-
Informace o školení v roce 1975–1976 ve Školním středisku PRŘ a VT Nové Strašecí. Nové
Strašecí, Školní středisko Programu racionalizace řízení a výpočetní techniky 1975, 22 s.
-
Informace o učebních oborech a pracovních místech v okrese Rakovník. Rakovník, odbor
pracovních sil ONV Rakovník 1977, 55 s.
-
-
-
Informace o učebních oborech v okrese Rakovník 1984. Rakovník, odbor pracovních sil
ONV Rakovník, rok neuveden, 64 s.
-
Informace o učebních oborech v okrese Rakovník. Rakovník, odbor pracovních sil ONV
-
Informační bulletin okresu Rakovník. Rakovník, Okresní úřad Rakovník 1996–1998, 75 s.
-
Informační zpravodaj JZD 9. květen Senomaty. Základní ukazatelé za rok 1984 ve srovnání
s rokem 1981–1983. Senomaty, JZD Senomaty 1985, 8 s.
-
Informační zpravodaj Okresního zemědělského sdružení v Rakovníku. Rakovník, Okresní
zemědělská správa Rakovník 1970–1988, nestr.
-
Informační zpravodaj Výrobní zemědělské správy v Rakovníku. Rakovník, Výrobní zemědělská správa v Rakovníku 1965–1978, nestr.
-
Instrukce pro známkování chmele (výňatek z časopisu „Český chmelař“). Louny, Jednota
chmelařská v Lounech 1943, 48 s.
-
Intenzifikace a iniciativa v 8. pětiletce. Rakovník, OKS Rakovník 1987, 34 s.
-
Internacionály, sjezdy KSSS a KSČ. Pro posluchače stranického vzdělávání. Rakovník, Dům
politické výchovy OV KSČ a Okresní pedagogické středisko Rakovník 1975, 33 s.
-
Investiční rozvoj v okrese Rakovník. Rakovník, ONV Rakovník 1976, nestr.
-
Ivanov, Miroslav: A hořel snad i kámen. Praha, vydavatel neuveden 1982, 174 s.
-
Ivanov, Miroslav: Novosvětská. Praha, Panorama 1984, 415 s.
Marie Brožová – Jan Černý
152
INTERIÉRY STÁTNÍHO OKRESNÍHO
ARCHIVU V RAKOVNÍKU
(Foto J. Krško)
Vestibul
Pořádací místnost
153
Depozitář
Badatelna
154
ARCHIV V ROCE 2002
Rok 2002 znamenal pro české archivnictví významný mezník. V souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů došlo k 1. srpnu t. r. k delimitaci okresních archivů. Státní
okresní archiv v Rakovníku se tak stal vnitřní organizační jednotkou Státního oblastního
archivu v Praze. V praktické rovině se reorganizace státní správy na dosavadní činnosti
okresního archivu neprojevila a jeho působnost zůstává po stránce územní i obsahové
nezměněna.
Rakovnický archiv převzal v uplynulém roce celkem 71 přírůstků v rozsahu 93,23 bm
archiválií. Mezi významnější patří spisy Okresního národního výboru Rakovník a některých obecních úřadů, podobně i části fondů Nadace a Výboru pro postavení pomníku
T. G. Masaryka v Rakovníku a Lidového bytového družstva Rakovník. V současné době
tak archiv spravuje 1259 fondů, což představuje 3133,21 bm příslušného materiálu.
V roce 2002 uskutečnil archiv 28 průzkumů spisoven a archivních dohlídek. Jejich
součástí bylo i poskytnutí metodické pomoci pracovníkům těchto spisoven. Průběžně
došlo k vydání 14 povolenek ke skartaci písemností s prošlou ukládací lhůtou. Rozsáhlejší skartační práce pak proběhly u Okresního úřadu Rakovník, a to v souvislosti s ukončením jeho činnosti.
Zaevidováno bylo 52 nových fondů. Pracovníci archivu v daném období zpracovali
30 fondů, z toho inventarizovali fondy čtyři, a to Místní národní výbor a Obecní úřad
Oráčov, osobní fond Václava Typolta a TJ Sokol Nové Strašecí. Celkově se podařilo uspořádat 21,66 bm. Z předchozího roku pokračovalo pořádání kmenových fondů Archiv
města Rakovníka (1319–1945), Děkanský úřad Rakovník (1724–1990) a ONV Rakovník
(1961–1990).
Zájem o studium archivního materiálu ze strany občanů a badatelů byl i letos značný. V průběhu roku se přihlásilo 104 badatelů, kteří uskutečnili 414 studijních návštěv,
během kterých archiv poskytl 1237 zápůjček. Část badatelské veřejnosti tvořili studenti,
kteří zpracovávali své seminární a diplomové práce. Ze studovaných témat se badatelé
nejvíce věnovali regionální historii, rodopisu, dějinám obcí, významným regionálním
osobnostem a historické geografii. Nejvíce využívali fond Okresního úřadu Rakovník,
Berní správy Rakovník, fondy jednotlivých obecních úřadů, ONV Rakovník, fondy
rakovnických spolků, dále sbírky mapového materiálu, fotografií a plakátů. Archivní
dokumenty byly zapůjčeny na výstavy pořádané zdejším Muzeem T. G. Masaryka, další publikovány v reprezentativní Knize o Rakovníku.
Státní okresní archiv vyřídil a zpracoval celkem 276 písemných žádostí (orgány státní
správy a samosprávy vznesly 98 žádostí, soudy a notáři se na archiv obrátili s 66 požadavky, soukromé osoby podaly 23 dotazů a vědecké instituce 3). V evidenci programu
„Knihovna“ je zaznamenáno 28 467 svazků knih. V průběhu roku bylo zakoupeno 132
nových odborných publikací. Prezenčně archiv zapůjčil 270 svazků z regionální a 88
z odborné knihovny.
Restaurátorské práce se týkaly čtyř pergamenových listin z let 1668–1800 (f. Archiv
městečka Čistá) a 26 tovaryšských listů. Zhotovena byla i zajišťovací reprodukce obecní
kroniky města Rakovníka z let 1836–1962. Došlo k rozšíření stavu výpočetní techniky
o server a barevnou laserovou tiskárnu, přednáškový sál mohl být vybaven přehráva155
čem DVD a videorekordérem, pro pořizování soudobé dokumentace archiv zakoupil
nový fotoaparát.
Ohledně opravy a údržby budovy došlo ke kompletní výměně zkorodovaného oplechování střechy nad administrativní částí. Klempířské práce pokračovaly i nad depozitáři
(zde se opravila pouze jižní strana budovy). Rovněž byla vyměněna podlahová krytina
ve studovně. Několikaletý provoz si vyžádal i zastřešení celé rampy, která je určena pro
příjem archivního materiálu. Další nutné opravy přesáhnou do příštího roku.
Okresní archiv také pokračoval ve spolupráci se školami. Studentské a žákovské exkurze (celkem 11) zajistili zaměstnanci s odborným výkladem zaměřeným na regionální
historii a možnosti jejího studia či na zpracování a využívání archiválií. V prostorách
studovny byla instalována výstava k vývoji průmyslu v Rakovníku. Další stálou výstavku,
která seznamuje návštěvníky s naším archivnictvím, s místní historiografií a minulostí
rakovnického archivu či s významnějšími regionálními prameny, připravili pracovníci
v prostorách přednáškového sálu.
Renata Mayerová
156
SEZNAM ZKRATEK
ACČSH – Archiv Církve československé husitské
ANM – Archiv Národního muzea Praha
AMNS – Archiv města Nového Strašecí (fond SOkA Rakovník)
AMR – Archiv města Rakovníka (fond SOkA Rakovník)
CČS – Církev československá
CČSH – Církev československá husitská
CZV – celozávodní výbor
ČČH – Český časopis historický
ČČM – Časopis Českého muzea, Časopis Muzea Království českého
ČLUZ – České lupkové a uhelné závody
ČNM – Časopis Národního muzea
ČSAV - Československá akademie věd
ČSSS – Československý státní statek
ČSÚ – Český statistický úřad
DOJ – Divadelní ochotnická jednota
GZWR – Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník
JZD – Jednotné zemědělské družstvo
KDK – Kamenouhelné doly Kladno
KNV – Krajský národní výbor
LA PNP – Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha
MěNV – Městský národní výbor
MMNS – Městské muzeum Nové Strašecí
MNV – Místní národní výbor
MS – Muzejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického
OKS – Okresní kulturní středisko
OkÚ – Okresní úřad
OkZ – Okresní zastupitelstvo
OM – Okresní muzeum
OMG – Okresní muzeum a galerie
ONV – Okresní národní výbor
OV – Okresní výbor
PAM – Památky archeologické a místopisné
PO – pionýrská organizace
RN – Rakovnické noviny
RNM – Registratura Národního muzea (fond ANM)
ROH – Revoluční odborové hnutí
SAP – Sborník archivních prací
SSH – Středočeský sborník historický
SSM – Socialistický svaz mládeže
SOA – Státní oblastní archiv
SOkA – Státní okresní archiv
SPS – Společnost přátel starožitností českých
SZeŠ – Střední zemědělská škola
TJ – tělovýchovná jednota
ÚAM – Ústřední archiv a muzeum
VMS – Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického
VS – Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a kralovického s Manětínskem
zl. r. č. – zlatý rakouského čísla
ZO – základní organizace
157
Rakovnický historický sborník III/2002
Vydal: Státní okresní archiv v Rakovníku
Redakční rada: Jan Černý, Renata Mayerová, Jan Krško, Luboš Smitka
Sazba: Lokša PrePress Rakovník. Tisk: Tuček tiskárna Rakovník
Náklad: 750 výtisků
NEPRODEJNÉ
158
RAKOVNICKÝ
II/2001
RAKOVNICKÝ
II/2001

rhs-3-pdf - Státní oblastní archiv v Praze

Transkript

Podobné dokumenty