Download/Stáhnout - Evropská volební studia

Transkript

Maškarinec, P. Stabilita mongolského stranického systému v letech 1990–2012 z pohledu konceptu stranického nahrazení
21
Stabilita mongolského stranického systému v letech
1990–2012 z pohledu konceptu stranického nahrazení
Pavel Maškarinec ∗ ([email protected])
Abstract
The article deals with the analysis of the stability of representation in Mongolian parliament a er Mongolia’s
transition to democracy in 1990. The main aim of the paper is to identify the size of the party replacement, in
connection with the frequent changes to the Mongolian electoral system and related changes in the party system.
In first step, the concept of party system stability is introduced, including concepts of volatility, party replacement,
and modified concept of party replacement. In the second part of the article, we describe changes to the electoral
system, with the most significant change in the 2012 election. While in the former elections, Mongolia had used
a majority or semi-proportional techniques, in 2012 country passed to majoritarian form of mixed system. The next
chapter provides the basic description of the election results and the genesis of the party system. In the fourth part
of the article, party replacement was calculated for the 1992–2012 elections. We conclude that from the perspective
of political parties’ parliamentary representation, the Mongolia has witnessed quite a rapid stabilization of the
political actors with parliamentary representation. However, the evolution of party system stability in terms of
regained seats was largely lagged, and its increase was largely related to the consolidation of the party system
a er 2000. This instability thus were not caused solely by changes and impacts of the electoral formulas, but was
connected especially with the early development of the party system.
Keywords
Mongolia, Great State Khural, Parliamentary Elections, Party System, Party System Stability, Party Replacement
∗ Mgr. Pavel Maškarinec, Ph.D., působí jako odborný asistent na katedře politologie a filozofie Filozofické fakulty Univerzity
Jana Evangelisty Purkyně, České mládeže 8, 400 01 Ústí nad Labem, Česká republika/Czech Republic.
22
European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 1, pp. 21–42
Úvod
Mongolský volební systém patří – ve srovnání s volebními systémy dalších postkomunistických zemí
bývalého sovětského bloku – mezi nejméně stabilní (viz např. Birch et al. 2002; Birch 2003; Rose, Munro
2003; Millard 2004; Šedo 2007). V šesti dosud uskutečněných volbách do mongolského jednokomorového parlamentu (Velký státní chural – Ulsyn ich chural) byly použity celkem tři typy volebních systémů
(čtyři při započtení zakladatelských voleb do prozatímního parlamentu v roce 1990). Pouze v letech 2000
a 2004 přitom měli mongolští občané šanci hlasovat stejným způsobem jako v předchozích volbách. Výjimkou nebyly ani poslední volby (28. června 2012), kdy došlo z hlediska mechaniky volebního systému
k dosud největší změně. Mongolsko po dvaceti letech opustilo oblast většinových a semiproporčních
technik a přešlo ke smíšenému volebnímu systému.
Hlavní výzkumnou otázkou předkládaného textu je posoudit, do jaké míry časté reformy mongolského volebního systému ovlivňovaly podobu stability zastoupení politických stran v mongolském parlamentu. Vzhledem k omezenému rozsahu textu tudíž bude sledována pouze jedna z možných oblastí
kvantitativního výzkumu stability stranických systémů. Z metodologického hlediska se jedná o případovou studii (case study), která usiluje o poskytnutí co nejhlubšího a komplexního porozumění vybranému případu (Kořan 2008). Konkrétně instrumentální případovou studii (instrumental case study),
která za použití jediné úzce zaměřené případové studie, jež slouží jako příklad širšího fenoménu, usiluje o získání lepšího obecného porozumění a nějaké formy generalizace širších fenoménů (Stake 1995).
Podle Yina případové studie umožňují vyvozovat generalizace, nicméně je nutné brát v potaz, že generalizace vycházející z analýzy jednoho případu nenaplňují nároky, která má např. statistická generalizace založená na velkém počtu pozorování, ale jedná se spíše o rozšíření či generalizaci teorií, tedy
tzv. „analytickou generalizaci“ (Yin 2003: 10).
První část práce bude věnována představení metodologie kvantitativního výzkumu stability stranických systémů. Ve druhé části text přibližuje proměny mongolského volebního systému v letech
1990–2012, včetně detailní klasifikace volebních systémů užívaných v jednotlivých volbách. Třetí část
se zaměřuje na popis vývoje mongolského stranického systému se snahou přiblížit systémovou logiku
fungování stranicko-politické soustavy. Zhodnotíme zejména rychlost stabilizace stranického systému,
existenci hlavních a vedlejších pólů¹, přítomnost různých typů stran (dominantní, predominantní, ultradominantní)² a jejich vlivu na interakce mezi jednotlivými aktéry stranického systému. Stranou nezůstane ani stručný popis výstupů voleb (včetně zhodnocení proporcionality pomocí indexu deformace).
Konečně ve čtvrté (klíčové) části je analyzována stabilita zastoupení mongolských politických stran pomocí konceptu stranického nahrazení. Závěr analýzy přináší shrnutí zjištěných poznatků.
Metodologické zázemí výzkumu stability stranických systémů
Kvantitativní výzkum stability (zejména) západoevropských stranických systémů má dlouhou tradici
(srov. např. Pedersen 1979; Pedersen 1990; Mair 1990; Mair 1997; Bartolini, Mair 1990). Klasickým nástrojem se v této výzkumné oblasti stal tzv. Pedersenův index volatility (Pedersen 1979), s jehož pomocí
byla doložena značná stabilita západoevropských stranických systémů v období po druhé světové válce;
průměrná agregovaná volatilita v letech 1945–1989 dosáhla hodnoty 9,9 % (srov. Mair 1997: 80; Bartolini, Mair 1990: 111). Naproti tomu pozdější výzkumy postkomunistického areálu prokázaly, že výpočet
klasicky měřené volatility má v tomto prostoru poněkud limitovanou výpovědní hodnotu, protože nalezené hodnoty vykazovaly výrazně vyšší hodnoty, než bylo běžné v západoevropských demokraciích
(srov. Birch 2003: 119–135; Rose, Munro 2003: 77–86).
¹Za samostatný pól budeme považovat relevantní uskupení, které se vyznačuje koncentrací nebo akumulací voličské
podpory, případně reprezentuje rozlišitelnou ideově-politickou opci (více viz Fiala, Strmiska 1998: 214–215).
²Při vymezení typů stran přebírá práce tradiční klasifikace. Jako predominantní chápeme stranu, která získá ve více než
trojích řádných volbách po sobě nadpoloviční většinu křesel, ale na druhé straně nemusí být podstatně silnější než druhá strana
(viz Sartori 2005: 208–218). Dominantní strana může být po určitý čas (více než tři po sobě jdoucí volební období) podstatně
větší než jiná strana, ale bez kontroly nadpoloviční většiny poslaneckých mandátů. Ultradominantní strana je současně jak
predominantní, tak dominantní, tj. podstatně silnější než kterákoliv jiná strana (viz Novák 1997: 229).
23
Kritika Pedersenova indexu se soustředila zejména na skutečnost, že tento indikátor nedokáže odlišit případy, kdy je volatilita vyvolána změnou v poptávce voličů od změn způsobených odlišnou nabídkou politických stran. Britská politoložka Sarah Birch zdůraznila, že volatilita představuje mnohavrstevný a multi-dimenzionální koncept a agregovanou volatilitu lze vysvětlit kombinací tří faktorů:
1. Změn preferencí v okruhu voličů, kteří hlasují ve volbách t a t + 1.
2. Změn ve složení elektorátu, způsobených tím, že: a) část voličů hlasujících ve volbách t již
nemohla hlasovat ve volbách t + 1; b) část voličů účastnících se voleb t + 1 se ještě nemohla
účastnit voleb t; c) došlo k výkyvu v míře participace voličů, kteří měli možnost hlasovat jak ve
volbách t, tak ve volbách t + 1.
3. Změny v okruhu a formě participace stran ve volbách t ve srovnání s volbami t + 1 (Birch 2003:
121).
Zatímco se ale většina analýz západoevropských stranických systémů zaměřovala na první dva faktory (s výchozím předpokladem, že změny v okruhu účastníků jsou pouze malé a klasická volatilita je
tudíž vhodným indikátorem změn voličského chování), výzkumy v demokratizujících se státech středovýchodní Evropy prokázaly zvýšenou důležitost třetího faktoru, tj. skutečnosti, že nabídka stran je
do velké míry ovlivňována „rozmary“ elit s malými ohledy vůči požadavkům, touhám či preferencím
elektorátu (Birch 2003: 121).
Podle Birch se proto centrálním bodem výzkumu stability postkomunistických stranických systémů
stává problematika stranického nahrazení (party replacement). Cílem nového konceptu, který Birch
zavádí, je snaha odlišit změny voličské podpory, způsobené spíše fluktuací voličů (volatilita), od změn
způsobených především fluktuací elit (stranické nahrazení), vzhledem k tomu, že obě kategorie nelze
považovat za zcela kompatibilní (Birch 2003: 121–122).
Zjištění Birch potvrdil i Jakub Šedo (2007), který analyzoval působení volebních systémů ve dvaceti
postkomunistických zemích. Šedo jednoznačně ukazuje, že v tomto areálu je mnohem pravděpodobnější, že voliči v následujících volbách nebudou mít možnost podpořit stejnou stranu jako ve volbách
předchozích, protože daný subjekt již neexistuje, resp. prošel výraznou transformací (srov. Šedo 2007:
108–109).
Výše zmíněný problém se Birch (2003: 123) pokusila vyřešit konstrukcí indikátoru stranického nahrazení (R) – jako míry penetrace nových hráčů do stranického systému. Výsledná hodnota R vyjadřuje,
kolik procent hlasů ve volbách obdržely strany, které se neúčastnily předcházejících voleb. Adaptaci
konceptu stranického nahrazení pro parlamentní úroveň představil Šedo (2007), který současně nabídl
nový způsob, jak odlišit „staré“ strany od „nových“, resp. rozšířil koncept stranického nahrazení o čtyři
různé formy nahrazení (z hlediska intenzity); cílem Šedova úsilí bylo přispět k řešení problémů s tvorbou matrice k posuzování kontinuity politických stran (viz příloha 1).³ Jako „nová“ strana je v tomto
přístupu, po přesunu z volební úrovně na úroveň zastoupení, počítána strana, která v minulých volbách nedisponovala parlamentním zastoupením, oproti přístupu Birch, v němž byly za „nové“ počítány
subjekty, neúčastnící se minulých voleb.
Převahu podílů v kategorii 0 (žádná změna) či R0 (minimální změna) lze považovat za výraz
stability okruhu aktérů. Jak uvádí Šedo (2007: 112), kategorii R0 nelze nutně přeceňovat jako výraz
nestability, jelikož je o něco bližší kategorii 0 než R2 (výrazná změna). Převaha kategorie R0 nad
kategorií 0 pouze signalizuje, že parlamentní strany doposud nenašly optimální volební strategii.
Naopak větší podíl stran klasifikovaných v kategoriích R2 a Rc (úplná změna) identifikuje nestabilitu
okruhu politických stran. Zatímco kategorie Rc přímo indikuje potřebu elit či voličů vstupovat do
voleb s novými subjekty, kategorie R2 naznačuje, že se parlamentní strany výrazně odklánějí od svých
dosavadních identit a strategií.
Výpočet R je indikátorem stability okruhu aktérů, nicméně nevypovídá nic o stabilitě jejich zastoupení. Z tohoto důvodu Šedo v dalším kroku operacionalizuje jako novou proměnnou míru stability (S),
³Výhodou Šedova přístupu je zejména to, že pro potřeby zjištění míry stabilizace stran na parlamentní úrovni postačují
informace o podílech poslaneckých mandátů, tedy údaj, jehož dostupnost je v případě mnoha zemí (zejména mimoevropského
areálu) daleko přístupnější oproti podílům hlasů pro jednotlivé kandidující subjekty.
24
udávající podíl obhájených mandátů konkrétní strany, resp. v případě minimálního nahrazení R0 podíl
mandátů získaný zástupci nově zformované kandidátky, úzce navazující na subjekt zastoupený v předešlém legislativním období. Oslabeným stranám je počítán zisk z voleb t, zatímco posíleným stranám
je počítán výsledek z voleb t − 1 (srov. Šedo 2007: 114). Výsledná hodnota S odpovídá klasické volatilitě
(S pro 0 + R0 = 100 − V), ale její výhodou je přímé propojení S s oddělenými hodnotami pro subjekty
zahrnuté v kategorii 0 a pro subjekty v kategorii R0 . Z hlediska interpretace s rostoucí hodnotou kategorií vyjadřujících stabilitu rovněž narůstá hodnota S (srov. Šedo 2007: 114–115).
Důležitým bodem při posuzování stability stranických systémů je ale nejen samotný výpočet hodnot
jednotlivých indikátorů, ale rovněž stanovení konkrétních hodnot, od kterých lze hovořit o (ne)stabilitě
stranického systému. To nabývá na důležitosti zejména v situaci, kdy se nesnažíme o pouze prostorově
ohraničenou analýzu, ale o komparaci stability mezi různými státy. Právě s ohledem na možné srovnání
přebírá práce kategorie vymezující (ne)stabilitu využité v předchozích studiích (Šedo 2007). První
sledovaný indikátor – stabilita okruhu aktérů, tudíž bude členěn do následujících sedmi kategorií:
1. Stabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) do přibližně 10 %; v případě
dlouhodobější stability lze připustit i mírné vybočení z tohoto rámce.
2. Stabilní okruh s nestabilními strategiemi: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) do přibližně
10 %, ale s více než třetinovým podílem kategorie R0 .
3. Částečně stabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) do přibližně 25 %.
4. Částečně stabilní kruh aktérů s nestabilními strategiemi: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2
a Rc ) do přibližně 25 %, ale s více než třetinovým podílem kategorie R0 .
5. Nestabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) kolem třetinového podílu.
6. Nestabilní okruh aktérů s měnícími se strategiemi: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc )
kolem třetinového podílu, ale s převahou kategorie R0 nad kategorií 0.
7. Výrazně nestabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) s více než 50 % (Šedo
2007: 306).
V případě druhého indikátoru – míry stability zastoupení stávajících aktérů, bude stabilizace voličských
bank jednotlivých politických stran členěna do následujících kategorií:
1. Stabilní: kategorie 0 a R0 přesahující 80 %.
2. Částečně stabilní: kategorie 0 a R0 mezi 60 až 80 %.
3. Nestabilní: kategorie 0 a R0 pod 60 % (Šedo 2007: 306–307).
Před vlastní empirickou analýzou je současně nutné vyřešit několik problémů, jimž čelí výzkum stability stranických systémů. Prvním je možnost kandidatury nezávislých kandidátů. V tomto případě
budeme nezávislé kandidáty počítat jako pokračující fenomén (v rámci jednoho bloku) – tj. jejich přítomnost v kategorii 0, případný návrat do parlamentu po vynechaném volebním období v kategorii R2 .
Přesné dohledání všech nezávislých poslanců by bylo obtížné, navíc k posouzení stability přítomnosti
poslanců této kategorie ve stranickém systému i zbytečné (Šedo 2007: 112). Pokud jsou totiž nezávislí
kandidáti a poslanci považováni za určitý fenomén v systému politických stran, jehož podpora se mění,
má jejich shrnutí do jedné kategorie svou logiku (Šedo 2011: 67).
Druhým z problémů je odlišení stran, které se účastnily předcházejících voleb, a nových subjektů.
Vzhledem k tomu, že odlišení jednotlivých stran nemusí být ve všech případech jednoznačné a všeobecně přĳímané, bude snahou, v kapitole věnující se chronologii vývoje stranického systému, přiblížit nejdůležitější aktéry mongolského stranického systému, včetně případných proměn jejich identity,
s uvedením zdrojů, odkud lze případně čerpat podrobnější informace k okruhu zastoupených aktérů
a důvodům, jež nás vedly k prezentovanému zařazení.
Konečně posledním problémem je, jakým způsobem posuzovat koaliční kandidaturu. V našem případě bude u koaličních kandidátek posuzován celkový zisk koalice. Důvodem je jednak problém, že
25
zejména u starších voleb může být obtížné identifikovat, jaké zastoupení získali jednotliví členové koalice, ale současně také to, že z hlediska vývoje stranické konfigurace a úspěšné strategie kandidujících
subjektů je důležitější posouzení, zda zahájení/ukončení koaliční spolupráce bylo účinné v součtu, než
to, zda koaliční kandidatura naplnila očekávání všech zapojených členů (Šedo 2007: 115).
Reformy mongolského volebního systému v letech 1990–2012
Jak je patrné z přehledové tabulky (viz níže tabulka 1), nedocházelo v případě mongolského volebního systému ke změnám pouze některých proměnných, ale v mnoha případech hned několika. První
svobodné volby v mongolské historii se uskutečnily na konci června 1990, tj. ještě v době platnosti komunistické ústavy.⁴ Dle nově přĳatého volebního zákona (23. března 1990) probíhaly volby do Velkého
lidového churalu (Ardyn ich chural)⁵ na základě specifické modifikace dvoukolového většinového systému (Two-Round System, TRS) absolutní většiny v „čisté“ podobě (absolute majority run-off ) v jednomandátových obvodech mezi maximálně dvěma kandidáty. Ve volebních obvodech, kde byli nominováni
více než dva kandidáti, se tak nejprve konalo „předkolo“ (22. července) k zúžení konečného počtu kandidátů na dva. Do boje o poslanecký mandát (29. července) následně postoupili dva kandidáti, kteří
získali nejvíce hlasů, při účasti alespoň 2/3 voličů daného obvodu (srov. Agwaandorjiin 1999: 197–200;
Law of Elections to People’s Hural Deputies of the Mongolian People’s Republic).
Přĳetí první demokratické (celkově čtvrté) ústavy v mongolské historii (13. ledna 1992), vedlo
k opuštění bikameralismu a ustavení jednokomorového parlamentu – Velký státní chural (Ulsyn ich
chural) (srov. Sanders 1992). Spolu s přĳetím ústavy pokračovaly i spory o způsobu volby 76 poslanců
nového parlamentu, které vyvrcholily dvacetidenní ostrou debatou na půdě parlamentu, po níž bylo
8. dubna 1992 dosaženo „kompromisní“ dohody mezi postkomunisty – Mongolskou lidovou revoluční
stranou (Mongol ardyn chuv’sgalt nam, MAChN) a opozičními subjekty.⁶ Reforma volebního systému
se dotkla jeho dvou základních proměnných – volební formule a počtu a velikosti volebních obvodů
a z hlediska mechaniky naplňoval nový volební systém charakteristiku systému neomezeného hlasování (unlimited vote, UV).⁷ Země byla rozdělena do 26 obvodů, jejich velikost se pohybovala od 2 do 4
mandátů,⁸ počet hlasů voličů se rovnal počtu obsazovaných mandátů (multiple vote) a voliči měli možnost své hlasy rozdělit mezi kandidáty různých stran; pro platnost voleb byla vyžadována účast alespoň
50 % voličů registrovaných v daném obvodu (Gluchowski, Grotz 2001: 486–487; Law on the State Great
Hural Elections of Mongolia).
Před volbami 1996 došlo znovu jak ke změně základní formule (resp. po jednom využití semiproporční techniky ve volbách 1992 se Mongolsko vrátilo k většinové technice), tak k novému vymezení
počtu a velikosti volebních obvodů. Před volbami se všechny politické strany shodovaly na potřebě volební reformy, nicméně i navzdory dohodě z roku 1994, kdy MAChN souhlasila s dalším návrhem opozice na zavedení smíšeného systému (opoziční strany předpokládaly, že budou profitovat z poměrné
složky díky své vyšší podpoře v urbanizovaných oblastech), přĳal 16. ledna 1996 parlament kontrolovaný MAChN kontroverzní novelu volebního zákona, jíž Mongolsko přešlo k systému dvoukolového
hlasování (TRS) (srov. Agwaandorjiin 1999: 191–203; Ginsburg 1997: 61–62).⁹ Podle nového systému
⁴K problematice mongolského přechodu k demokracii srov. např. Fritz 2002; Maškarinec 2010.
⁵Na základě změn ústavy z května 1990 byla ustavena druhá komora parlamentu – Malý státní chural (Ulsyn baga chural),
jejíž členové byli voleni nepřímo (Sanders 1992: 510).
⁶Zatímco postkomunisté (jednoznačný vítěz zakladatelských voleb 1990 – srov. Agwaandorjiin 1999: 197–201) prosazovali
přĳetí systému relativní většiny v jednomandátových obvodech (Single Member Plurality, SMP) – resp. „systému prvního v cíli“
(First Past the Post, FPTP), opoziční strany upřednostňovaly smíšený volební systém (26 mandátů mělo být rozdělováno pomocí
FPTP a zbylých 50 listinným poměrným systémem – viz Batbayar 1993: 61).
⁷Z hlediska rozlišení základních formulí volebních systémů přebírá předkládaný text klasifikaci formulí, kterou představili
Chytilek a Šedo (2004), resp. Chytilek et al. (2009). Naproti tomu další autoři Caramani (2000), Reynolds a Reilly (1997) řadí
UV mezi většinové techniky a označují ho jako systém vícenásobného hlasu či nelimitované hlasování (multiple vote, unlimited
vote) – Caramani, resp. blokové hlasování (bloc vote) – Reynolds a Reilly.
⁸18 obvodů se krylo s administrativním vymezením mongolských krajů (ajmak), 2 obvody tvořila velká města (Darchan
a Erdenet) a 6 obvodů se nacházelo na území hlavního města Ulánbátaru.
⁹Proti novele protestovala opozice i mongolský prezident Punsalmágín Očirbat, jeden z klíčových aktérů mongolské tranzice na straně MAChN (srov. Maškarinec 2010: 279–288). Očirbat byl zvolen prezidentem v roce 1990, v nepřímé parlamentní
26
bylo 76 poslanců voleno v jednomandátových obvodech, v rámci dvoukolové hlasovací procedury. Vítězem prvního kola se stal nejsilnější kandidát, pod podmínkou, že získal alespoň 25 % hlasů, v opačném
případě se do dvou týdnů konalo druhé kolo, do něhož postupovali dva nejúspěšnější kandidáti z kola
prvního. Pro platnost voleb byla v obou kolech vyžadována účast alespoň 50 % voličů (Law on the State
Great Hural Elections of Mongolia).¹⁰ Novelizovaný volební systém tak představoval variantu TRS spojující
relativní a absolutní většinu (plurality-majority), tj. systém, kde je v prvním kole vyžadován zisk předem
daného počtu hlasů menší než 50 % – tzv. kvalifikovaná pluralita (qualified plurality – viz Caramani 2000:
30).
Pro následující dvoje volby v letech 2000 a 2004 zůstal volební design zachován, ale již brzy po
volbách 2004 pokračovaly rozhovory o reformě volebního systému, kdy především menší subjekty
kritizovaly volební systém za jeho nedostatečnou reprezentativnost a výrazně disproporční výstupy.¹¹
Diskuze o změně volebního systému zesílily ve druhé polovině roku 2005 a po čtyřech měsících parlamentních debat přĳali mongolští zákonodárci (29. prosince 2005) novelu volebního zákona znamenající
návrat k volebnímu systému z roku 1992 (tj. z hlediska volební formule k systému neomezeného hlasování). Ještě den před přĳetím novely přitom poslanci měli na výběr z pěti návrhů, mezi nimiž nechyběl
ani návrh na zavedení systému poměrného zastoupení (UB Post, 5. 1. 2006). Reforma volebního systému
se znovu dotkla dvou základních proměnných – volební formule a počtu a velikosti volebních obvodů.
Mongolsko bylo rozděleno do 26 vícemandátových obvodů, kopírujících územně-správní členění země,
jejichž velikost se pohybovala od 2 do 4 mandátů; 20 z celkových 76 mandátů (26,3 %) se rozdělovalo
v 6 obvodech hlavního města a zbývajících 56 mandátů (73,7 %) ve 20 „venkovských/krajských“ obvodech (osm obvodů bylo dvoumandátových, dvanáct třímandátových a šest čtyřmandátových). Důležitý faktor, potenciálně ovlivňující orientaci voličů, představoval způsob řazení kandidátů na hlasovacím lístku, užívaný již v minulých volbách. Kandidáti byli primárně rozděleni podle stran, za něž
kandidovali, a v rámci stran byli následně řazeni abecedně. Pořadí stran a koalic na hlasovacím lístku
nicméně bylo určeno datem registrace jednotlivých stran, v případě koalic rozhodovala registrace historicky nejstarší strany.¹² Za kandidáty stran a koalic byli uvedeni nezávislí kandidáti v pořadí, v jakém
byli zaregistrováni volební komisí ve volebním obvodu, kde se rozhodli kandidovat (Law on the State
Great Hural Elections of Mongolia).¹³
Volby v roce 2012 pak přinesly dosud největší zlom v mongolském volebním zákonodárství, když
znovu došlo jak ke změně základní formule, tak vymezení volebních obvodů. Přibližně rok a půl po volbách 2008 (v prosinci 2009) byla v parlamentu ustavena pracovní komise mající za úkol připravit novelu
volebního zákona. Stejně jako v minulosti se jádrem sporu stala otázka zavedení FPTP prosazovaného
MAChN (zahrnujícího i předem stanovenou kvótu pro zastoupení žen na kandidátkách) oproti listinnému poměrnému systému preferovanému AN.¹⁴ Po dlouhých diskuzích nicméně obě strany došly
volbě jako kandidát MAChN. Po svém rozchodu s MAChN ale obhájil v roce 1993 prezidentský mandát, v první přímé prezidentské volbě v mongolské historii, jako kandidát opozičních stran (srov. Batbayar 1994: 41–43).
¹⁰Pokud by v druhém kole voleb nebylo dosaženo předepsané 50% účasti, musely by, do 30 dnů od vyhlášení neplatnosti
původních voleb, být vyhlášeny v daném volebním obvodě nové volby.
¹¹Disproporcionalitu výstupů hlasování ve vztahu k jednotlivým politickým stranám dokládá v tabulkách s výsledky
voleb index deformace (I). Index deformace měří míru nadreprezentace, respektive podreprezentace jednotlivých politických
stran jako podílu mandátů, který strana získá za každé procento získaných hlasů (srov. Šedo 2006: 66–72). Pro hodnocení
disproporcionality výstupů hlasování na úrovni stranického systému jako celku viz např. Maškarinec 2007.
¹²Tato situace v minulosti vedla k tomu, že se nově zakládané strany slučovaly nebo vytvářely koalice s dříve zaregistrovanými stranami, což zajišťovalo jejich kandidátům lepší umístění na hlasovacím lístku (srov. např. IRI 2000: 49; Liao 2004: 68).
¹³Ani shoda na novém volebním systému nepřinesla ukončení debat o vhodné podobě volebního systému a po dlouhých
diskuzích se MAChN, Demokratická strana (Ardčilsan nam, AN), Strana občanské vůle (Irgení Dzorig nam, IDN) a Národní
nová strana (Ündesní šine nam, ÜŠN) na konci roku 2007 shodly na zavedení listinného poměrného volebního systému pro
volby 2008. Návrh počítal se zavedením jednoho celostátního volebního obvodu, kandidátní listiny měly být přísně vázané
a výše omezovací klauzule byla stanovena na 5 % (UB Post, 6. 12. 2007; OSF 2007). Celý plán nicméně zhatily spory uvnitř
AN. Zatímco členové parlamentního klubu strany podpořili přĳetí novely volebního zákona, nejvyšší vedení strany, včetně
předsedy AN Cachjagína Elbegdordže, který v této době nebyl poslancem, odmítlo její přĳetí (UB Post, 13. 12. 2007).
¹⁴Např. na počátku dubna 2010 předložil poslanec AN Erdenín Bat-Úl (od roku 2012 starosta hlavního města Ulánbátaru)
návrh novely volebního zákona zavádějící listinný poměrný systém – všech 76 mandátů se mělo rozdělovat v rámci jednoho
celostátního volebního obvodu politickým stranám (a nezávislým kandidátům), které by získaly alespoň 7 % hlasů (UB Post,
13. 4. 2010).
27
ke kompromisu na zavedení smíšeného volebního systému typu navrstvení (superposition – viz Massico e, Blais 1999).¹⁵ Otázkou zůstávalo pouze vyjasnění počtu mandátů v jednotlivých složkách volebního systému. Vyřešení této otázky se ale ukázalo jako největší problém a k definitivnímu přĳetí novely
volebního zákona došlo až 15. listopadu 2011 (po třech letech diskuzí). Výsledný kompromis mezi Mongolskou lidovou stranou (Mongol ardyn nam, MAN)¹⁶ a AN stanovil výsledný poměr počtu mandátů na
48 : 28 ve prospěch nominální složky (63,16 % vs. 36,84 %), tj. přesně opačně, než tomu bylo v počátcích vyjednávání.¹⁷ Samotné rozdělování nominálních mandátů probíhá v jedno- až třímandátových
obvodech relativní většinou hlasů, pro zisk mandátu musí kandidát získat alespoň 28 % hlasů (kvalifikovaná pluralita), v opačném případě se v daném obvodě konají nové volby.¹⁸ Rozdělování zbývajících
křesel se uskutečňuje za využití listinného poměrného volebního systému, v rámci něhož Mongolsko
představuje jediný celostátní volební obvod. K distribuci mandátů se užívá Hareova kvóta s metodou
největšího zbytku, při stanovení 5% klauzule pro strany i koalice (Law on the State Great Hural Elections
of Mongolia).
Tabulka 1:
Vývoj volebního systému v Mongolsku 1990–2012 (Law of Elections to People’s Hural Deputies of the
Mongolian People’s Republic; Law on the State Great Hural Elections of Mongolia)
Rok
konání
voleb
Typ
volebního
systému
1990
TRS(a)
1992
Počet obvodů
(rozsah)
Klauzule
430
430 (1)
–
Absolutní většina
UV
76
26 (2–4)
–
Relativní většina
1996
TRS
76
76 (1)
–
Absolutní většina / relativní většina(b)
2000
TRS
76
76 (1)
–
2004
TRS
76
76 (1)
–
2008
UV
76
26 (2–4)
–
Relativní většina
26 (1–3)
–
Relativní většina(c)
1 (28)
5 %(d)
2012
MMM
Počet
mandátů
76
Převod hlasů na mandáty
Hareova kvóta(e)
Vysvětlivky:
UV – systém neomezeného hlasování, TRS – dvoukolový většinový systém, MMM – navrstvující smíšený volební systém.
(a) Volby probíhaly v jednomandátových obvodech mezi dvěma kandidáty. Pokud byli v některém z obvodů nominováni
více než dva kandidáti, konalo se v tomto obvodu nejprve „předkolo“ k zúžení konečného počtu kandidátů na dva. Do boje
o poslanecký mandát následně postoupili dva kandidáti, kteří získali nejvíce hlasů, při účasti alespoň 2/3 voličů daného
obvodu.
(b) K zisku mandátu v prvním kole postačoval zisk alespoň 25 % hlasů. Do případného druhého kola postupovali dva
kandidáti. Pro platnost voleb byla v obou kolech vyžadována účast nejméně 50 % voličů.
(c) K zisku mandátu musí kandidát obdržet alespoň 28 % hlasů. V opačném případě se konají doplňovací volby.
(d) Pro samostatné politické strany i koalice politických stran.
(e) Neobsazené mandáty přidělovány metodou největšího zbytku.
¹⁵Další autoři označují tento volební systém jako smíšený systém s většinovým účinkem (mixed-member majoritarian, MMM –
viz Shugart, Wa enberg 2003), nebo paralelní systém (parallel – viz Reynolds, Reilly 1997). Paralelní systém nicméně Reynolds
a Reilly nezařazují mezi smíšené volební systémy, ale naopak mezi semiproporční systémy.
¹⁶MAN je přímým následníkem MAChN (viz níže).
¹⁷MAChN původně (na počátku července 2010) prosazovala rozdělení mandátů v poměru 26 : 50 (FPTP vs. PR), když
předseda MAChN Süchbátaryn Batbold označil tento poměr za nejvhodnější pro zemi. O rok později (v červnu 2011) MAChN,
resp. MAN přišla s návrhem 24 : 52 oproti požadavku AN 26 : 50. Již v říjnu ale obě strany přehodnotily názor a s datem
blížících se voleb MAN předložila návrh v poměru 48 : 28 ve prospěch nominální složky, ve snaze usnadnit přĳetí zákona,
když nejprve usilovala o rozložení mandátů v poměru 52 : 24 ve prospěch nominální složky (Business-Mongolia.com,
8. 7. 2010, 21. 6. 2011, 11. 10. 2011).
¹⁸Dva obvody jsou třímandátové (výhradně na území hlavního města), 18 obvodů dvoumandátových a 6 obvodů jednomandátových (výhradně mimo hlavní město). Celkově se v hlavním městě Ulánbátaru nachází 6 obvodů s průměrem 2,33
mandátů na obvod, zatímco ve zbytku země 21 obvodů o průměrné velikosti 1,70 mandátů.
28
Evoluce mongolského stranického systému v letech 1990–2012
Z hlediska logiky fungování prošel mongolský stranický systém několika fázemi. První období od zakladatelských voleb 1990 do voleb 1992 (resp. až do konce volebního období v roce 1996) bylo charakteristické dominantní (resp. ultradominantní) pozicí postkomunistické MAChN, která si dokázala
udržet rozsáhlou organizační strukturu z období před rokem 1990 a současně i voličskou podporu
velké části obyvatelstva. Naproti tomu pro opoziční subjekty vznikající po roce 1990 byla charakteristická častá frekvence vzniku a slučování stran, a to především v souvislosti s parlamentními volbami
(srov. Agwaandorjiin 1999: 109–185). Přeskupování jednotlivých politických subjektů bylo nicméně
téměř vždy spojeno se stejnými politickými představiteli, kteří stáli za zánikem stávajících uskupení
a vznikem nových. Neustále se opakující štěpení v rámci stranického spektra bylo usnadňováno i tím,
že, jak uvádí Liao (2004: 68), nebylo z ideologického a programového hlediska mezi hlavními mongolskými stranami významnějších rozdílů.
Výsledek zakladatelských voleb 1990 přinesl jednoznačné vítězství MAChN, která získala 358
ze 430 mandátů, zatímco opoziční subjekty, jimž se nepodařilo postavit do voleb jednu soubornou
formaci, obdržely pouze minimum mandátů: Mongolská demokratická strana (Mongolyn ardčilsan nam,
MoAN) 17 mandátů, Mongolská národní pokroková strana (Mongolyn ündesní devšilt nam, MÜDN) 6
mandátů, Mongolská sociálně demokratická strana (Mongolyn social demokrat nam, MSDN) 4 mandáty
a 38 mandátů získali nezávislí (srov. Agwaandorjiin 1999: 191–203; Gluchowski, Grotz 2001: 506).¹⁹
Zatímco tak MAChN ztělesňovala již od počátku zřetelně vymezený pól stranicko-politické soustavy, v řadách opozičních stran nevznikl žádný subjekt, který by dokázal ztělesnit druhý pól stranického systému. Výstupem voleb 1992 se tak stalo další drtivé vítězství MAChN, jež dokázala proměnit 56,90 % hlasů v 70 ze 76 mandátů (92,11 %). Koalice Svaz (Cholbó) zahrnující parlamentní MoAN
a MÜDN spolu se Spojenou stranou (Negdsen nam, NN) obdržela pouhé 4 mandáty²⁰, rovněž parlamentní MSDN 1 mandát a poslední mandát získal nezávislý poslanec (srov. Agwaandorjiin 1999: 212 až
231). Volební výsledky současně potvrdily některé z nevýhod, jež jsou neomezenému hlasování připisovány, tj. především posílení politických stran vykazujících největší koherenci a organizační schopnosti
a tendenci k vysoké disproporcionalitě výstupů hlasování (Farrell 2001: 44–45; Norris 2004: 48; Reynolds
et al. 2005: 44; Taagepera 2007: 29).
Jako reakce na tuto situaci následovala koncentrace roztříštěného opozičního tábora, v rámci kterého došlo před volbami 1996 ke vzniku koalice Demokratický svaz (Ardčilsan cholbó, ACh), v níž se
spojily nejsilnější opoziční strany.²¹ Volby v roce 1996 tak probíhaly de facto jako souboj mezi MAChN
a ACh a jejich výsledek znamenal ukončení dominantního (ultradominantního) postavení postkomunistů a naznačil potenciální tendenci posunu stranického systému směrem k dvoustranickému formátu
a bipolaritě zastupované MAChN a ACh (při pohledu na koalici jako jeden subjekt). Vítězná koalice ACh obdržela za 47,05 % hlasů celkem 50 poslaneckých mandátů (tj. téměř dvě třetiny), zatímco
MAChN získala za 40,49 % hlasů pouze 25 mandátů, zbývající mandát obdržel zástupce malé Mongolské tradiční sjednocené strany (Mongolyn ulamdžlalyn negdsen nam, MUNN). Ukázalo se tedy, že
v případě koncentrace stranického systému, která by zahrnovala proměnu podoby strukturace stranického systému ve směru dvoustranického formátu, by volební systém dokázal svým reduktivním
účinkem přispět k prosazení tohoto zformátování.
¹⁹Z hlediska rozdělení mandátů se lze v různých pracích setkat s mírně odlišnými hodnotami (srov. např. Agwaandorjiin
1999: 200; Atwood 2004: 144; Barkman 2005: 45; Rossabi 2005: 27), tento text přebírá údaje z Gluchowski, Grotz 2001.
²⁰V rámci koalice získala MoAN 2 mandáty a MÜDN a NN po 1 mandátu.
²¹Výsledkem několika vln slučování (srov. Liao 2004: 67) byl v roce 1992 vznik Mongolské národně demokratické strany
(Mongolyn ündesní ardčilsan nam, MÜAN), v rámci které se sloučily od roku 1990 parlamentní MoAN a MÜDN spolu s několika
dalšími stranami a vytvořily po MAChN druhou největší mongolskou politickou stranu (srov. Sanders 2010: 469–471). Zde
je nutné zmínit i působení zahraničních politických nadací (mezi nejaktivnější patřily International Republican Institute,
Konrad-Adenauer-Sti ung nebo Asia Foundation), které se aktivně podílely na rozvoji vznikajícího pluralitního systému.
Právě pod vlivem těchto nadací došlo v únoru 1996 ke vzniku koalice Demokratický svaz, v níž se spojily nejsilnější opoziční
strany MÜAN a MSDN spolu s menšími stranami – Mongolskou stranou zelených (Mongolyn nogón nam, MNN) a Mongolskou
stranou demokratických věřících (Mongolyn šašintny ardčilsan nam, MŠAN) (srov. Fritz 2002: 89–90; Rossabi 2005: 67–69).
29
Tabulka 2:
Výsledky parlamentních voleb v Mongolsku 1992 a 1996 (Gluchowski, Grotz 2001)
1992
Strana
Hlasy
(%)
MAChN
1996
Mandáty
Mandáty
(%)
Strana
Hlasy
(%)
I
Mandáty
Mandáty
(%)
I
56,90
70
92,11
1,62
MAChN
40,49
25
32,89
0,81
Svaz
17,49
4
5,26
0,30
ACh
47,05
50
65,79
1,40
MSDN
10,08
1
1,32
0,13
MUNN
1,82
1
1,32
0,72
2,99
1
1,32
0,44
Nezávislí
3,08
0
0,00
0,00
Ostatní
12,54
0
0,00
–
Ostatní
7,57
0
0,00
–
Celkem
100,00
76
100,00
–
Celkem
100,00
76
100,00
–
Nezávislí
Tendence k prosazení dvoustranického zformátování ovšem byla ukončena před volbami 2000
v důsledku naprosté fragmentace koalice ACh (k důvodům rozpadu koalice viz Rossabi 2005: 69–96).
Ve volbách 2000 tak proti MAChN kandidovaly čtyři subjekty vzniklé rozštěpením ACh a výsledek
voleb přinesl drtivé vítězství MAChN, naprostou porážku stran bývalé vládní koalice a obnovení
dominantního (ultradominantního) postavení postkomunistů.²²
Podle očekávání získala nejvíce hlasů MAChN. Překvapením ale byl rozsah jejího vítězství. MAChN
získala 51,64 % hlasů, za které obdržela 72 mandátů (94,74 %), tzn. ještě o dva mandáty více než v roce
1992. Druhá koalice ACh získala za 13,35 % hlasů jediný mandát. Po jednom mandátu získaly rovněž
Vlast – Mongolská demokratická nová socialistická strana (Ech oron – mongolyn ardčilsan šine socialist nam,
Vlast-MAŠSN) za 11,03 % hlasů a volební koalice IDN-MNN za 3,61 % hlasů, poslední mandát získal
nezávislý poslanec. Ze zbývajících stran bývalé koalice MSDN nezískala za 9,14 % hlasů žádný mandát
a MoAN obdržela pouhých 1,82 % hlasů.²³
Reakcí na tuto situaci byla další vlna koncentrace stranického spektra, podobně jako před volbami
1996, a již na konci roku 2000 došlo ke vzniku Demokratické strany (Ardčilsan nam, AN), v níž se sloučily
MÜAN, MSDN, MŠAN, MoAN a Mongolská demokratická strana obnovy (Mongolyn ardčilsan sergén
mandalyn nam, MASMN) (srov. Liao 2004: 68; Sanders 2010: 209–210). Na konci roku 2003 pak AN, VlastMAŠSN a Strana občanské vůle – Republikánská strana (Irgení Dzorig – bügd najramdach nam, ID-BNN)²⁴
vytvořily koalici Vlast – Demokracie (Ech oron – Ardčilal, EO-A). Na rozdíl od voleb 2000 tudíž ve volbách
2004 stanuly proti MAChN hlavní opoziční strany spojené v jedné koalici podobně jako v roce 1996.
Výraznou koncentraci stranického sytému potvrdilo i srovnání počtu kandidujících subjektů a počtu
kandidátů. Zatímco v roce 2000 kandidovalo průměrně 7,9 kandidátů na mandát, v roce 2004 poklesl
tento počet na 3,2. To překonalo i hodnotu z roku 1996, která dosáhla 4,0 kandidátů na jeden mandát.
Hodnotám z voleb 1996 a 2004 se současně do velké míry přibližovaly i hodnoty z voleb 1992 a 2008,
tj. v době, kdy Mongolsko užívalo systém neomezeného hlasování. V roce 1992 a 2008 kandidovalo
průměrně 3,9, resp. 4,7 kandidátů na mandát. Výrazné navýšení počtu kandidátů na mandát přineslo
až použití MMM v roce 2012. Pokud se zaměříme na nominální část hlasování, kde se rozdělovalo
již pouze 26 z celkových 76 mandátů, můžeme ve volbách 2012 pozorovat dramatický nárůst až na
13,6 kandidátů na 1 mandát (Songúlín erönchí choró, vlastní výpočet). V tomto případě můžeme vyslovit
hypotézu, že nárůst počtu kandidátů byl spojen se snahou politických stran nominovat co nejvyšší počet
kandidátů ve všech obvodech, s cílem přilákání pozornosti k jejich kandidátním listinám a navýšení
²²Volební rok 2000 začal štěpením uvnitř největší vládní strany MÜAN, kterou na počátku roku opustilo část poslanců. První
skupina obnovila samostatnou činnost MoAN a druhá založila Stranu Občanské vůle (Irgení Dzorig nam, IDN). Z bývalých
stran vládní koalice tedy v roce 2000 kandidovaly v rámci ACh pouze oslabená MÜAN a malá MŠAN. MNN utvořila volební
koalici s IDN a zbývající strany, MSDN a MoAN, se rozhodly kandidovat ve volbách samostatně (IRI 2000: 13, 45).
²³Výsledky voleb by zřejmě výrazně nezměnila ani případná kandidatura koalice ACh ve složení z roku 1996. Modelace
výsledků voleb, zahrnující výsledky stran bývalé koalice jako celku, ukázala, že tyto strany by ani při společném postupu
nedokázaly ohrozit vítězství MAChN. Na druhé straně by ke stávajícím 2 mandátům získaly dalších 7, právě na úkor MAChN,
a jejich zastoupení by se zvýšilo z 2,64 % na 11,84 % (Maškarinec 2007: 61).
²⁴ID-BNN vznikla v roce 2002 sloučením IDN, Republikánské strany (Bügd najramdach nam, BNN), Strany pro Mongolsko
a Mongolské strany rozvoje venkova (Sanders 2010: 167–169).
30
šance překročit 5% omezovací klauzuli. To platí zejména pro menší subjekty, které nemohly počítat
s úspěchem v nominálním hlasování a v minulosti, při využití většinových či semiproporčních technik,
své kandidáty stavěly v pouze menší míře.
Výsledek voleb 2004 poté znovu, podobně jako v roce 1996, přiblížil stranický systém ke dvoustranickému formátu (při pohledu na koalici EO-A jako jeden subjekt). MAChN obhájila vítězství, ale
za 48,83 % hlasů obdržela 36 mandátů, tj. pouze polovinu oproti roku 2000. Koalice EO-A zaostala za
MAChN o necelá čtyři procenta hlasů (44,85 %) a získala 34 mandátů. Do parlamentu se dostal ještě
jeden zástupce BNN²⁵, která získala 1,39 % hlasů, a tři nezávislí poslanci. Volby 2004 současně byly historické v tom, že poprvé od roku 1990 nedokázal volební systém zabezpečit vítězné straně parlamentní
většinu a výsledkem byl vznik velké koalice obou nejsilnějších subjektů, resp. MAChN a tří stran tvořících koalici EO-A.
Tabulka 3:
Výsledky parlamentních voleb v Mongolsku 2000 a 2004 (Gluchowski, Grotz 2001, Schafferer 2005)
2000
Strana
Hlasy
(%)
MAChN
2004
Mandáty
Mandáty
(%)
Strana
Hlasy
(%)
I
Mandáty
Mandáty
(%)
I
51,64
72
94,74
1,83
MAChN
48,83
36
48,65
1,00
ACh
13,35
1
1,32
0,10
EO-A
44,85
34
45,95
1,02
Vlast-MAŠSN
11,03
1
1,32
0,12
BNN
1,39
1
1,35
0,97
IDN-MNN
3,61
1
1,32
0,36
Nezávislí
2,93
1
1,32
0,45
Nezávislí
3,50
3
4,05
1,16
Ostatní
17,43
0
0,00
–
Ostatní
1,42
0
0,00
–
Celkem
100,00
76
100,00
–
Celkem
100,00
74
100,00
–
Poznámka: EO-A obdržela ve volbách 36 mandátů, ale MAChN podala ihned po volbách žalobu pro neplatnost voleb ve
dvou obvodech. Dostupné výsledky voleb nezahrnují tyto dva sporné obvody, a proto celkový počet mandátů
z voleb 2004 není 76, ale 74.
Ani období po volbách 2004 nebylo v Mongolsku prosté vnitřních sporů mezi subjekty snažícími
se ztělesnit alternativu vůči postkomunistům. Nejprve došlo k rozpadu koalice EO-A a v lednu 2005 se
vláda zúžila na alianci MAChN a AN (nejsilnější strany zaniklé koalice). Nesnadné sdílení moci mezi
stranami vládní koalice ovšem pokračovalo. Dne 11. ledna 2006 obdržel premiér Cachjagín Elbegdordž
(AN) rezignaci deseti ministrů MAChN, která znamenala pád koaliční vlády. Předseda AN Radnásümberelín Gončigdordž poté odmítl další spolupráci s postkomunisty a nový kabinet – pod vedením
předsedy MAChN Mĳegombyna Enchbolda – vytvořily, spolu s MAChN, Vlast (jedna ze strany bývalé
koalice EO-A), BNN a Lidová strana (Ard tümní nam, ATN).²⁶ Součástí vlády se stali i tři poslanci AN,
kteří nerespektovali názor vedení strany zavrhující spolupráci s MAChN (Tuya 2006: 79–81; Noerper
2007: 77; Sanders 2010: Ixxi–Ixxii).
Uklidnění na politické scéně nepřinesly ani následující měsíce. Na přelomu března a dubna 2006 se
novým předsedou AN stal bývalý premiér Elbegdordž a změně ve vedení se nevyhnula ani MAChN.
Na konci října se v Ulánbátaru konal stranický kongres, kde byl novým předsedou postkomunistů
zvolen dosavadní generální tajemník strany Sandžágín Bajar. V reakci na výsledky kongresu oznámil
²⁵BNN znovuobnovila svou samostatnou činnost v roce 2004 po sporech o vedení ID-BNN mezi lídry dvou hlavních
subjektů, které se podílely na vzniku této strany, Sandžásürengín Ojún (IDN) a Badzarsadynem Džargalsajchanem (BNN)
(srov. Sanders 2010: 167–169, 361–362).
²⁶ATN založil na konci roku 2005 Lamdžavyn Gündalaj. Gündalaj byl zvolen do parlamentu v roce 2000 jako nezávislý
(ve stejném roce vstoupil do AN), v roce 2004 byl zvolen členem parlamentu jako člen AN, aby po krátkém účinkování
v rámci ATN tento subjekt na jaře 2008 opustil a po znovuobnovení členství v AN získal za tuto stranu ve stejném roce znovu
parlamentní mandát (Sanders 2010: 330).
31
8. listopadu premiér Enchbold rezignaci kabinetu a na následném jednání parlamentu byl 22. listopadu
Bajar zvolen novým premiérem. V novém kabinetu zasedly MAChN, IDN a Národní nová strana (Ündesní šine nam, ÜŠN) založená bývalými poslanci AN, kteří byli za svoji účast v předchozí Enchboldově
vládě vyloučeni ze strany (Sanders 2010: Ixxiii–Ixxiv, 496).
Ani návrat k systému neomezeného hlasování ve volbách 2008 nepřinesl výraznější proměnu mongolského stranického systému. Jednoznačným vítězem voleb se stala MAChN, která jako hlavní vládní
strana porazila AN o necelá 4 % hlasů. Rozhodující se ale ukázala schopnost stran převádět hlasy na
mandáty. Zde se znovu potvrdila vyšší koherence a organizační schopnosti postkomunistů, kteří dokázali 43,06 % hlasů proměnit ve 45 mandátů (59,21 %) oproti AN, jež za 39,21 % hlasů získala 28 mandátů
(36,84 %).²⁷ Na druhé straně AN obhájila postavení druhého pólu stranické soustavy, a to i přes snahu
některých bývalých čelných politiků AN, kteří po odchodu ze strany zakládali nové politické strany
s cílem převzít část elektorátu AN. Výsledek voleb 2008 tedy potvrdil tendenci stranického systému
k soutěži dvou stran a skutečnost, že úspěch dalších subjektů je vázán na kandidaturu výjimečně populárních osobností. Zbývající tři mandáty si rozdělili jeden nezávislý poslanec, kandidátka IDN a ministryně zahraničí Sandžásürengín Ocún²⁸, a kandidát Občanské koalice (Irgení evsel, IE) a předseda
zelených Dangásürengín Enchbat; IE založily před volbami Strana občanského hnutí (Irgení chödölgön
nam, IChN), MNN a MSDN (Sanders 2010: 166–167).²⁹
Téměř celé volební období 2008–2012 byla v Mongolsku u moci velká koalice MAChN a AN, jejíž
vznik byl reakcí obou stran na nepokoje po volbách, které vyústily ve vyhlášení výjimečného stavu
mongolským prezidentem Nambarynem Enchbajarem (srov. Bulag 2009: 130–131). Snaha obou stran
o zklidnění napjaté situace v zemi na druhé straně způsobila, že v zemi de facto přestala existovat jakákoliv opozice, protože postkomunisté a demokraté disponovali 73 z celkově 76 mandátů v parlamentu.
Překvapivá porážka Enchbajara v prezidentských volbách 2009 (srov. Bulag 2010: 97–98), jíž stávající
prezident označil za zradu z vlastních řad (srov. ENGLISHnews.mn 2010), byla prvním znakem boje
o moc uvnitř MAChN. Enchbajar poté nezískal nominaci strany v doplňovacích parlamentních volbách na místo uprázdněné novým prezidentem a bývalým premiérem Elbegdordžem, a tyto události
podle mongolského tisku vyjadřovaly obavy vedení MAChN, že by se Enchbajar nespokojil s postem
řadového poslance a mohl usilovat o post předsedy parlamentu nebo premiérský post (APS 2009a; APS
2009b).³⁰ Na podzim 2009 se rovněž odehrála výměna na premiérském postu, když Sandžína Bajara
(MAChN), který odstoupil ze zdravotních důvodů, vystřídal ministr zahraničí a Bajarův stranický kolega Süchbátaryn Batbold; v dubnu 2010 Batbold nahradil Bajara i na postu předsedy MAChN.
K vyvrcholení mocenského boje uvnitř MAChN došlo na stranickém kongresu v listopadu 2010,
kde většina delegátů rozhodla o vypuštění slova „revoluční“ z názvu strany, čímž se strana vrátila
k původnímu názvu z roku 1921 – Mongolská lidová strana (MAN). Na tento krok reagovala část
členů, v čele s Enchbajarem, opuštěním strany a založením „nové“ MAChN. V lednu 2012 Enchbajarova
MAChN oznámila utvoření koalice s Mongolskou národně demokratickou stranou (Mongolyn ündesní
ardčilsan nam, MÜAN) vedenou bývalým předsedou AN Mendsajchany Enchsajchanem. Ve stejné době
opustila AN vládní koalici ve snaze profilovat se před blížícími se volbami jako opozice vůči MAN
(Maškarinec 2012: 98–99).³¹
²⁷Systém neomezeného hlasování posiluje vnitřně soudržné a dobře organizované strany, které dokáží přesvědčit voliče,
aby všechny své hlasy ve volebním obvodu odevzdali pouze jejím kandidátům. Tato skutečnost v minulosti značně nahrávala
MAChN, která měla před AN výhodu silného voličského jádra, především ve venkovských oblastech. Naproti tomu demokraté se museli spoléhat na podporu části fluktujících voličů. V jejich případě ale existovala oprávněná obava, že odevzdají
část hlasů kandidátům dalších stran, jak ukazuje např. na analýze voleb 2004 mongolský sociolog Tamir (srov. Tamir 2005).
²⁸Sandžásürengín Ojún je sestrou lídra mongolského přechodu k demokracii Sandžásürengína Dzoriga, který byl zavražděn
v roce 1998, krátce předtím než, jak se všeobecně očekávalo, měl být jmenován premiérem vlády koalice ACh. Ojún následně
v doplňovacích volbách získala poslanecký mandát po svém bratrovi a od roku 1998 dokázala svůj poslanecký mandát obhájit
ve všech následujících volbách (Rossabi 2005: 112; Sanders 2010: 556–557).
²⁹Činnost MSDN, jejíž většina členů se v roce 2000 podílela na založení AN, byla obnovena na konci roku 2004 částí bývalých
členů MSDN v čele s Ad’jágínem Ganbátarem, v souvislosti s rozpadem koalice EO-A; oficiálně byla strana zaregistrována
20. ledna 2005 (UB Post, 23. 12. 2004, 27. 1. 2005).
³⁰Enchbajar byl předsedou MAChN (1997–2005), premiérem (2000–2004), předsedou parlamentu (2004–2005) a mongolským prezidentem (2005–2009) (Sanders 2010: 242–243).
³¹Enchsajchan byl prvním nekomunistickým premiérem Mongolska (1996–1998), předsedou AN (2003–2005), neúspěšným
prezidentským kandidátem AN z roku 2005 a v roce 2006 jedním z poslanců AN, kteří byli vyloučeni z AN za účast ve vládě
32
Situace před volbami 2012 tedy byla historická nejen výraznou změnou volebního systému, ale rovněž tím, že do hry vstoupil nový subjekt v čele s velmi oblíbenou osobou bývalého prezidenta Enchbajara. Lze pouze spekulovat, do jaké míry se do výsledku voleb promítlo dubnové zatčení Enchbajara,
který byl obviněn z korupce; podle některých pozorovatelů mohla stát za obviněním snaha zbavit se nepohodlného soupeře.³² Enchbajar, který ve věznici zahájil hladovku, byl 14. května propuštěn na kauci,
nicméně volební komise označila jeho kandidaturu za neplatnou z důvodu probíhajícího vyšetřování
(Maškarinec 2012: 99).
Výsledky voleb potvrdily odhady preferencí a fakt, že se síla postavení koalice MAChN-MÜAN výrazně odlišovala od postavení třetích stran ve všech předchozích volbách a účast koalice ve volbách výrazně zasáhla do podoby stranického systému. Vítězem voleb se stala AN, jejíž kandidáti získali 31 ze 76
mandátů, před MAN s 27 mandáty, 11 křesel si zajistila koalice MAChN-MÜAN, dva mandáty obdržela
Strana občanské vůle – zelení (Irgení Dzorig – nogón nam, ID-NN)³³, tři získali nezávislí kandidáti a zbývající dva mandáty zůstaly neobsazeny, protože ve dvou obvodech kandidáti neobdrželi minimálně
požadovaných 28 % hlasů. Výsledek voleb a vstup MAChN-MÜAN na politickou scénu tak výrazně
narušil směřování systému politických stran ke dvoustranickému formátu, které započalo po volbách
2000 ustavením AN. Na rozdíl od minulosti ovšem v roce 2012 nebylo důvodem nárůstu fragmentace
štěpení v rámci skupiny stran navazujících na odkaz stran, jež stály za mongolskou tranzicí, ale secese
části členů MAChN po změně názvu strany v roce 2010. Zatímco v minulých volbách to byli postkomunisté, kdo těžili z fragmentace demokratů, ve volbách 2012 se role obrátily a MAN poprvé od roku 1990
nebude držet žádnou z nejvyšších funkcí, které se po volbách všechny ocitly v držení AN. Prezidentem je od roku 2009 Cachjagín Elbegdordž, předsedou parlamentu byl zvolen Zandáchúgín Enchbold,
starostou hlavního města Ulánbátaru se stal Erdenín Bat-Úl (volby se konaly spolu s parlamentními)
a premiérem byl 9. srpna zvolen předseda demokratů Norovyn Altanchujag poté, co 19. července oznámily AN, MAChN, MÜAN a ID-NN dohodu o vytvoření společné koaliční vlády (Maškarinec 2012:
103).
Tabulka 4:
Výsledky parlamentních voleb v Mongolsku 2008 a 2012 (Songúlín erönchí choró)
2008
Strana
Hlasy
(%)
MAChN
2012
Hlasy
(%)
Mandáty
(%)
Mandáty
I
Mandáty
Mandáty
(%)
I
N
PR
N
PR
C
N
PR
C
N
PR
43,06
45
59,21
1,38
MAN
33,46
31,31
18
9
27
39,13
32,14
36,49
1,17
1,03
AN
39,21
28
36,84
0,94
AN
34,33
35,32
21
10
31
45,65
35,71
41,89
1,33
1,01
IE
4,34
1
1,32
0,30
MAChN-MÜAN
17,88
22,31
4
7
11
8,70
25,00
14,87
0,49
1,12
IDN
3,49
1
1,32
0,38
ID-NN
4,75
5,51
0
2
2
0,00
7,14
2,70
–
1,30
Nezávislí
5,24
1
1,32
0,25
Nezávislí
4,74
–
3
0
3
6,52
0,00
4,05
1,38
Ostatní
4,66
0
0,00
–
Ostatní
4,85
5,55
0
0
0
0,00
0,00
0,00
Celkem
100,00
76
100,00
–
Celkem
46
28
74
Strana
100
100
–
–
–
Poznámka: v roce 2012: N = nominální složka, PR = poměrná složka, C = celkem nominální a poměrná složka; ve volbách
2012 je v nominální složce pouze 46 z celkově 48 rozdělovaných mandátů, protože ve dvou obvodech vítězní kandidáti
nezískali požadovaných 28 % hlasů. Analogicky je nižší i celkový počet všech mandátů, 74 namísto 76.
s MAChN. Po svém odchodu z AN Enchsajchan založil s dalšími kolegy ÜŠN, která neuspěla ve volbách 2008, když získala
pouze 1,70 % hlasů (Sanders 2010: 528–529). V roce 2011 ÜŠN změnila své jméno, když převzala jméno MÜAN, tj. jméno
strany, která integrovala hlavní opoziční subjekty v roce 1992, podílela se na vítězné koalici ACh z voleb 1996, a v roce 2000
ukončila svou činnost, když byla jednou ze stran, jež se podílely na vzniku AN.
³²I přes porážku v prezidentských volbách zůstával Enchbajar jedním z nejpopulárnějších mongolských politiků. Např.
v červnu 2012, tj. těsně před volbami a již v době jeho vazby, jeho popularita převyšovala podporu prezidenta Elbegdordže
i předsedy MAN Batbolda, předseda AN Norovyn Altanchujag se vůbec nedostal do první desítky nejpopulárnějších politiků.
Podobně v dalších průzkumech se Enchbajar umisťoval hned na druhém místě (viz SMF 2011; SMF 2012a; SMF 2012b).
³³ID-NN vznikla v roce 2011 sloučením IDN a MNN. Oficiálně byla strana zaregistrována Nejvyšším soudem
v březnu 2012, nicméně část členů MNN spojení odmítla a kandidovala ve volbách 2012 pod původním názvem MNN
(InfoMongolia.com, 30. 1. 2012, 13. 3. 2012, 28. 5. 2012).
33
Stabilita mongolského stranického systému 1990–2012 z pohledu konceptu
stranického nahrazení
Jak bylo ukázáno v předchozích kapitolách, čelili mongolští voliči v letech 1990–2012 častým změnám
volebního designu, které byly spojeny se změnou volebních formulí i vymezením volebních obvodů
a počtu v nich rozdělovaných mandátů. Značnými změnami procházel i stranický systém. Zejména
v 90. letech docházelo k živelnému vzniku nových stran a jejich následnému přeskupování, na straně
subjektů, které se v roce 1990 podílely na odstranění mongolského nedemokratického režimu a po roce
se 1990 snažily ztělesnit věrohodnou vládní alternativu k postkomunistům. Jakým způsobem se ale
tyto události promítly do stability zastoupení jednotlivých politických stran v mongolském parlamentu
z pohledu konceptu stranického nahrazení?
I přes výše zmíněnou proměnu části politických aktérů, jimž se podařilo v jednotlivých volbách
získat zastoupení, lze konstatovat, že mongolský stranický systém lze z hlediska stability okruhu aktérů zastoupených v parlamentu (tj. stranického nahrazení – R) od počátku označit za stabilní Kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) nepřesáhly v letech 1992–2008 stanovené kritérium 10 %, což
dokumentuje jednoznačná převaha podílů v kategorii 0 či R0 , která se v těchto volbách blížila 100 %
(1992: 100,00 %, 1996: 98,68 %, 2000: 96,06 %, 2004: 98,65 %, 2008: 98,68 %). Jedinou výjimku představovaly poslední volby, kdy podíl těchto dvou kategorií dosáhl 85,13 % a 14,87 % mandátů koalice MAChNMÜAN, které již spadají do kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 ), znamenalo přesun do kategorie vymezující částečně stabilní okruh aktérů (kategorie vyjadřující nestabilitu mezi 10 až 25 %). Výrazné stabilitě
aktérů napomáhala ve všech volbách stabilní pozice postkomunistů, kteří v žádných volbách neztratili pozici velké strany, a zřetelně vymezeného pólu stranicko-politické soustavy. MAChN bylo možné
z hlediska formy nahrazení v celém období klasifikovat do kategorie 0 (tj. „žádná změna“). Lze tak konstatovat, že postkomunisté po roce 1990 rychle nalezli optimální volební strategii, přičemž ve většině
voleb byli v podstatě jedinou stranou, již bylo možné zařadit do této kategorie (nejčastěji byli doplňováni
nezávislými poslanci, jejichž počet byl ovšem ve všech volbách marginální). Na druhé straně výrazné
volební úspěchy MAChN (posilované i působením většinového či semiproporčního hlasování) byly
jedním z hlavních faktorů, jenž stál za vysokými hodnotami této formy nahrazení. Např. celá hodnota
nahrazení v kategorii „žádná změna“ roce 2000 (tj. 94,74 %) byla založena pouze na zisku MAChN.
Rok 2012 byl prvním, kdy do kategorie „žádná změna“ bylo mimo MAChN (resp. v roce 2012
již MAN) možné zařadit i AN. Demokraté potvrdili, že po svém vzniku v roce 2000, kdy integrovali
různé subjekty navazující na odkaz stran, jež stály za mongolskou tranzicí, postupně ztělesnili druhý
pól stranicko-politické soustavy. A to i přesto, že zejména po volbách 2004 vzniklo několik subjektů
(v mnoha případech secesí od AN), které se pokusily (nutno konstatovat, že naprosto neúspěšně) atakovat pozici AN. Navzdory tomu, že bylo v roce 2012 možné poprvé zařadit dvě nejsilnější mongolské strany do kategorie 0 (tj. „žádná změna“), došlo celkově ke snížení stabilizace mongolské stranické
soustavy. Zařazení postkomunistů do kategorie „žádná změna“ v roce 2012 podle našeho názoru nezpochybňuje ani změna názvu strany, k níž došlo v roce 2010. Jednalo se o pouze menší změnu názvu
(detailněji viz výše) a pro většinu voličů bylo nadále zřejmé, že MAN je subjektem jednoznačně pokračujícím v odkazu „původní“ MAChN. To bylo zvýrazněno i skutečností, že nově založený subjekt pod
vedením bývalého prezidenta Enchbajara, jenž přĳal původní název MAChN, kandidoval ve volbách
v koalici s MÜAN, tj. subjektem majícím kořeny v opačném táboře. Což lze dále demonstrovat osobou
lídra MÜAN Mendsajchany Enchsajchana, bývalého člena AN, prvního nekomunistického premiéra
po roce 1990 a neúspěšného prezidentského kandidáta demokratů z roku 2005, který neuspěl právě
v souboji s tehdejším kandidátem postkomunistů Enchbajarem.
Právě časté proměny identity stran snažících se ztělesnit druhý pól mongolské stranické soustavy
v minulosti vedly k tomu, že tyto subjekty často měnily strategii zapojení ve volbách. Ať už se jednalo o proměnu názvů těchto subjektů, jejich různé fúze či vznik koalic, v nichž důležitou roli hrály
subjekty disponující parlamentním zastoupením. Na druhé straně vývoj v části stranického spektra
konkurujícího MAChN spíše signalizoval skutečnost, že tyto subjekty (v mnoha případech s parlamentním zastoupením) doposud nenašly optimální volební strategii a jejich většinové zařazení do kategorie R0 (tj. „minimální změna“) dále potvrzovalo, že se mongolská stranická scéna na parlamentní
34
úrovni poměrně rychle stabilizovala. K výraznějšímu zastoupení stran v dalších kategoriích dochází
až v roce 2012, ve spojení s úspěšnou kandidaturou koalice MAChN-MÜAN, řadící se již do kategorie R2 (tj. „výrazná změna“) – tj. vzniku strany, resp. koalice, na které měl vedle nové strany či stran
relevantní podíl i nějaký parlamentní subjekt. K „nové“ MAChN přešlo několik postkomunistických
poslanců (část z nich dokázala obhájit své mandáty z roku 2008)³⁴, přičemž MAChN vznikla odštěpením od MAN v průběhu volebního období a její název odkazoval na dřívější členství ve straně. Společný
zisk koaličních stran (MAChN a MÜAN) současně dosáhl celkem 14,87 % mandátů, tj. hodnoty, k níž
se doposud žádná další třetí strana v Mongolsku od roku 1992 ani vzdáleně nepřiblížila, s ohledem
na velikost parlamentního zastoupení. Menším subjektům se podařilo vždy získat pouze po jediném
mandátu. Důležité je ovšem zdůraznit, že za výsledkem koalice nestála pouze změna volebního systému, resp. zavedení poměrné složky v rámci smíšeného systému, protože koalici MAChN-MÜAN se
podařilo získat 4 z celkově 11 mandátů v nominální složce.
Zatímco ovšem výše představená analýza stability stranického zastoupení pomocí modifikovaného
konceptu stranického nahrazení indikuje poměrně výraznou stabilitu okruhu politických aktérů, nevypovídají její hodnoty nic o stabilitě zastoupení jednotlivých stran mezi po sobě následujícími volbami.
Z tohoto důvodu se v dalším kroku zaměříme na míru stability (S), udávající podíl obhájených mandátů konkrétní strany, resp. v případě minimálního nahrazení R0 podíl mandátů získaný zástupci nově
zformované kandidátky, úzce navazující na subjekt zastoupený v předešlém legislativním období.
V tomto případě lze konstatovat, že zatímco z hlediska stability okruhu aktérů došlo k poměrně
rychlé stabilizaci, ze systémového hlediska nepatřil mongolský stranický systém k nejstabilnějším a po
postupném nárůstu podílu obhájených křesel přinesly poslední volby v roce 2012 znovu mírné snížení
míry stability. Ve volbách 1996 a 2000 dosáhl podíl přímo obhájených mandátů necelé třetiny (32,89 %),
a o mnoho lepší výsledky nepřináší ani připočtení obhájených mandátů politických stran zařazených do
kategorie R0 . Ani v jedněch volbách výsledný podíl obhájených mandátů nepřesáhl 40 % a zastoupení
stávajících aktérů tudíž musíme označit jako nestabilní (podíl kategorie 0 a R0 menší než 60 %). To
bylo v roce 1996 způsobeno značným propadem MAChN oproti roku 1992 (zisk pouhých 25 mandátů
z původních 70) při současném výrazném vzestupu stran koalice ACh, které disponovaly po volbách
1992 pouze omezeným počtem mandátů (nárůst ze 4 na 50 mandátů ve volbách 1996).
Nárůst míry stability byl následně spojen s postupnou konsolidací AN a jejího postavení jako druhého pólu stranické soustavy. V roce 2004 se míra stability v kategorii 0 (tj. „žádná změna“) zvýšila na
48,69 % (s výjimkou MAChN do této kategorie již ovšem dále spadali pouze nezávislí), ale po započtení
kategorie R0 (tj. „minimální změna“) míra stability obhájených mandátů poprvé přesáhla alespoň 50%
úroveň (52,64 %). Ani tento nárůst ovšem stále nic nezměnil na zařazení stranického systému, z pohledu
pokračujícího zastoupení stávajících stran, do kategorie nestabilní. Obecně nízké hodnoty míry stability přitom byly způsobeny zejména výraznými přesuny mandátů, jimž se nevyhnuly ani velké strany.
Například MAChN po zisku 70 mandátů v roce 1992 získala o čtyři roky později v roce 1996 pouze 25
mandátů, aby v následujících volbách 2000 obdržela dokonce 72 mandátů, z nichž v roce 2004 obhájila
pouze polovinu. Podobné výkyvy získaných mandátů přitom byly typické i pro výsledky dalších stran.
Až výše zmíněný postupný posun AN do pozice jednoznačně identifikovatelné vládní alternativy
vůči MAChN přinesl ve volbách 2008 vyšší míru stabilizace mongolského stranického systému, jež
byla patrná právě na podílu obhájených křesel jednotlivými stranami. Především díky zisku MAChN,
v jejímž případě nebyl nárůst počtu mandátů oproti minulosti tak výrazný (zisk 45 mandátů oproti 36
mandátům v roce 2004), a v menší míře i nezávislým, zůstal téměř totožný podíl obhájených mandátů
v kategorii 0 (tj. „žádná změna“), který dosáhl 48,68 %. Na druhé straně se ale konsolidace pozice AN
promítla do nárůstu podílu obhájených mandátů v kategorii R0 (tj. „minimální změna“) na 38,16 %
z pouhých 3,95 % v roce 2004 (menším vlivem přispěl i opakovaný úspěch malé IDN). V souhrnu
kategorií 0 a R0 dosáhl podíl obhájených mandátů v roce 2008 své dosud nejvyšší hodnoty 86,84 %,
což znamenalo nárůst o 34,2 procentních bodů ve srovnání s volbami 2004 a možnost, poprvé od roku
³⁴Konkrétně Čültemín Ulán a Dendevín Тerbišdagva. Ulán byl poslancem MAChN nepřetržitě od roku 1996, v letech
2000–2004 byl ministrem financí a ekonomiky, 2004–2006 místopředsedou vlády a 2007–2008 ministrem financí. Тerbišdagva
drží poslanecký mandát od roku 2004 a v letech 2004–2006 byl ministrem výživy a zemědělství, opětovně v letech 2006–2007.
Po volbách 2012 se Ulán stal znovu ministrem financí a Тerbišdagva místopředsedou vlády (Nél ej parlament).
35
1992, označit zastoupení stávajících aktérů jako stabilní (tj. přesahující hranici 80 %).
Tabulka 5:
Forma
nahrazení
Stabilita mongolského stranického systému na parlamentní úrovni 1990–2012
(Gluchowski, Grotz 2001; Songúlín erönchí choró)
1992
Na
1996
%
Na
2000
%
32,89
(32,89)
65,79
(6,58)
Na
1
2004
%
94,74
(32,89)
1,32
(1,32)
Na
%
52,70
(48,69)
45,95
(3,95)
Na
%
60,52
(48,68)
38,16
(38,16)
Na
82,43
(73,68)
2,70
(1,32)
94,74
1
R0 (S)
1
5,26
1
R2
0
–
0
–
2
2,62
0
–
1
1,32
1
14,87
Rc
0
–
1
1,32
1
1,32
1
1,35
0
–
0
–
2
3
%
3
1
2
2012
0 (S)
1
2
2008
1
a Počet kandidátních listin, které se dostaly do parlamentu, nezávislí počítáni jako jeden subjekt.
1992: v kategorii 0 → MAChN, MSDN, nezávislí; v kategorii R0 → Svaz (subtyp b – koalice MoAN, MÜDN, NN, tj. stran se
zastoupením z roku 1990 – viz Gluchowski, Grotz 2001: 492–493; Sanders 2010: 460).
1996: v kategorii 0 → MAChN; v kategorii R0 → ACh (subtyp b – koalice MÜAN, MSDN, MNN, MŠAN – hlavními
složkami koalice byly MSDN – samostatné zastoupení po volbách 1990 a 1992 a MÜAN, která vznikla v říjnu 1992 spojením
stran koalice Svaz z roku 1992 – tj. MoAN, MÜDN, NN, MSMN – viz Gluchowski, Grotz 2001: 492–493; Sanders 2010: 460);
v kategorii Rc → MUNN (subtyp a – strana doposud neměla zastoupení).
2000: v kategorii 0 → MAChN; v kategorii R0 → ACh (subtyp b – oproti roku 1996 členy koalice pouze MÜDN a MŠAN,
navíc z MÜDN odešlo před volbami několik poslanců, z nichž část obnovila samostatnou činnost MoAN, a druhá část
založila IDN); v kategorii R2 → nezávislí (návrat do parlamentu), IDN-MNN (subtyp a – koalice IDN a MNN, přičemž na
vzniku IDN měli relevantní podíl bývalí členové a poslanci MÜAN – viz Gluchowski, Grotz 2001: 492–493; Sanders 2010:
167–169); v kategorii Rc → Vlast-MAŠSN (subtyp a – strana doposud neměla zastoupení).
2004: v kategorii 0 → MAChN, nezávislí; v kategorii R0 → EO-A (subtyp b – koalice AN, IDN, Vlast-MAŠSN, tj. stran se
zastoupením z roku 2000, resp. subtyp c – vznik AN výrazně odkazující na názvy několika původních stran – AN vznikla
spojením MÜAN, MSDN, MoAN, MASMN, MŠAN – viz Gluchowski, Grotz 2001: 492–493; Sanders 2010: 209–210);
v kategorii Rc → BNN (subtyp a – strana doposud neměla zastoupení).
2008: v kategorii 0 → MAChN, nezávislí; v kategorii R0 → AN, IDN (subtyp b – rozpad koalice EO-A, ale dva ze tří členů
bývalé koalice uspěli ve volbách); v kategorii R2 → IE (subtyp b – koalice MNN, IChN, MSDN, přičemž MSDN, která se
podílela na vzniku AN v roce 2000, obnovila samostatnou činnost na konci roku 2004 a MNN a IChN doposud neměly
zastoupení – viz Sanders 2010: 166–167).
2012: v kategorii 0 → MAN (subtyp a – menší změna názvu, resp. návrat k původnímu názvu strany z roku 1921), AN,
nezávislí; v kategorii R0 → ID-NN (subtyp c – fúze IDN a MNN); v kategorii R2 → koalice MAChN-MÜAN (subtyp
a + b + c – MAChN vznikla v roce 2012, poté co část členů strany, včetně několika poslanců, odmítla změnu názvu mateřské
strany z MAChN na MAN. MÜAN založili v roce 2006 vyloučení členové AN pod názvem ÜŠN a změna názvu na MÜAN
v roce 2011 měla odkazovat na „původní“ stranu, jež v minulosti disponovala parlamentním zastoupením (po volbách 1996
v rámci koalice ACh) a v roce 2000 se podílela na vytvoření AN.
Další výzvu stabilitě zastoupení stávajících stran přinesly prozatím poslední parlamentní volby,
v nichž se pozici dvou hlavních stran systému (AN a MAN po změně jejího názvu z MAChN v roce 2010)
pokusila narušit koalice MAChN-MÜAN, s ambicí ukončit tendenci směřování stranického systému
k dvoustranickému formátu a bipolaritě zastupované MAN a AN. S tím se pojilo i zavedení smíšeného
volebního systému typu navrstvení, který díky poměrné složce nabízel zisk zastoupení i menším
stranám, které byly dříve ve velké míře postiženy působením většinových či semiproporčních technik.
Současně je ale nutné zdůraznit, že s výjimkou voleb 1992 a 2000 byla pozice třetích stran taková, že by
ani použití volebního designu z roku 2012 těmto subjektům nezajistilo zisk zastoupení v rámci poměrné
složky s 5% omezovací klauzulí.
Výstupy voleb 2012 přinesly, minimálně pro následující funkční období parlamentu, proměnu formátu stranického systému. Na jedné straně se potvrdilo, že AN dokázala postupně ztělesnit druhý
hlavní pól mongolské stranické soustavy, vedle MAN, která v souboji s koalicí MAChN-MÜAN obhájila postavení druhého hlavního pólu. Právě výrazný úspěch koalice MAChN-MÜAN, která získala
11 poslaneckých mandátů, ale znamenal, že bez její účasti neexistovala varianta na sestavení většinové
vlády, pokud nepočítáme možnost vzniku velké koalice AN a MAN; velká koalice existovala v Mongolsku po volbách 2004 i 2008 (viz výše).
36
Volební soutěž v roce 2012 současně značně proměnila konfiguraci stranického systému, když
poprvé v mongolské volební historii můžeme kromě dvou hlavních pólů (s konstatováním, že v mnoha
předešlých volbách bylo možné hovořit pouze o jediném hlavním pólu ztělesňovaném postkomunisty)
identifikovat rovněž jeden vedlejší pól, zastupovaný právě koalicí MAChN-MÜAN. Resp. s ohledem
na pouze omezenou dobu existence tohoto subjektu (a jeho koaliční charakter) lze hovořit minimálně
o tom, že strany této koalice aspirují na postavení vedlejšího pólu, což ovšem mohou potvrdit pouze
další volby; v minulosti nezískala žádná samostatná strana s výjimkou dvou hlavních více než jeden
mandát.
Tabulka 6:
Stabilita okruhu aktérů a jejich zastoupení
Stabilita okruhu
zastoupených aktérů
Stabilita zastoupení stávajících aktérů
stabilní
stabilní
(nestabilní
strategie)
částečně
stabilní
stabilní
částečně stabilní
nestabilní
Mongolsko 1992,
Mongolsko 2008
–
Mongolsko 1996,
Mongolsko 2000,
Mongolsko 2004
–
–
–
–
Mongolsko 2012
–
Poznámka: tabulka zahrnuje z rozsahových i věcných důvodů pouze první tři ze sedmi
kategorií stability okruhu zastoupených aktérů.
Z pohledu stability zastoupení stávajících aktérů přinesly poslední volby na jedné straně výrazný
nárůst obhájených mandátů v kategorii 0 (tj. „žádná změna“), který se z necelých 50 % v roce 2008 navýšil až na 73,68 %, ale současně došlo k další významné změně. Poprvé od roku 1990 postihla fragmentace
část spektra zastupovaného postkomunisty, což se projevilo poklesem míry stability (kategorie 0 a R0 )
z 86,84 % na 75,00 % a přesunem stability zastoupení z kategorie stabilní do kategorie částečně stabilní;
při započtení koalice MAChN-MÜAN do kategorie R2 (tj. „výrazná změna“). Pokles míry stability lze
současně do určité míry spojit se zavedením smíšeného volebního systému, protože koalice MAChNMÜAN získala většinu svých mandátů (7 z 11) v poměrné složce volebního systému. Lze tudíž vyslovit
hypotézu, že v případě zachování systému neomezeného hlasování v podobě z roku 2008 by koalice
získala nižší počet mandátů a pokles míry stability by v roce 2012 byl o poznání nižší. Oba sledované
indikátory stability totiž nepřekročily stanovenou mez příliš výrazně a bez zavedení MMM by tedy
zřejmě stabilita stranického systému zůstala v obou sledovaných okruzích v kategorii stabilní. Obavy
MAChN-MÜAN z šancí uspět v nominální složce demonstruje i fakt, že přední členové MAChN, kteří
po volbách zasedli ve vládě tvořené AN, ID-NN a MAChN (MÜAN jako koaliční partner MAChN
nezískala žádný ministerský post), nekandidovali v rámci nominální složky, ale na celostátní listině,
např. ministr financí Čültemín Ulán, místopředseda vlády Dendevín Тerbišdagva či ministr energetiky
Mišigín Sonompil.
Závěr
Předložený text byl věnován analýze stability mongolského stranického systému v letech 1990 až
2012 z pohledu konceptu stranického nahrazení. Hlavní otázkou textu bylo posoudit, do jaké míry se
časté reformy mongolského volebního systému promítly do podoby stability zastoupení jednotlivých
politických stran v mongolském parlamentu.
Popis evoluce mongolského volebního systému z hlediska jeho dlouhodobější stability ukázal, že
jak voliči, tak političtí aktéři byli vystaveni velmi nestabilnímu prostředí (stabilitě volebních pravidel),
37
jemuž museli pro dosažení optimálního výsledku často přizpůsobovat své strategie. Velmi nízká byla
jak stabilita základní volební formule, k jejíž změně došlo v letech 1992, 1996, 2008 a 2012, tak na ní
navazujícího vymezení volebních obvodů a jejich velikosti.
Tyto změny, spolu s většinovou či semiproporční formou volebních formulí, současně nepřispívaly
ke snadné koncentraci stranické konfigurace, kdy v podmínkách počínající strukturace stranického systému (na straně snažící se ztělesnit pozici druhého pólu stranické soustavy vůči postkomunistům) vedly
k výrazně disproporčním výsledkům. To doložily např. hodnoty indexu deformace, a nedostatečné
zformátování stranického systému bylo v mnoha případech (volby 1992, 2000) prvkem zabraňujícím
potenciálnímu vzniku dvoustranického formátu. Naopak v případě dostatečného zformátování stranické konfigurace (volby 1996, 2004, 2008) mělo většinové i semiproporční hlasování tendenci směřovat
k vyšší koncentraci směrem k dvoustranickému zformátování. Současně lze konstatovat, že samotné
přĳetí (1992) a následné opuštění (1996) semiproporční techniky směrem k většinovému hlasování a následný návrat k semiproporční technice (2008) nemělo z hlediska (de)koncentrace systému výraznější
vliv. Podobně nárůst dekoncentrace po opuštění semiproporční techniky a přĳetí smíšeného systému
(2012) byl způsoben spíše vnitřním vývojem na mongolské stranicko-politické scéně, přestože zavedení
poměrné složky tuto dekoncentraci následně usnadnilo, resp. ji posílilo.
Z pohledu vztahu mezi stabilitou okruhu aktérů a jejich zastoupením v konkrétních volbách došlo
v Mongolsku, z hlediska okruhu v parlamentu zastoupených aktérů, k poměrně rychlé stabilizaci, která
se ve většině voleb kategoriích 0 či R0 , (tj. „žádná změna“ a „minimální změna“) blížila 100% hranici.
Jedinou výjimku představovaly poslední volby, v nichž se podíl těchto dvou kategorií snížil na 85,13 %,
a nemalý úspěch koalice MAChN-MÜAN znamenal nutnost přesunout okruh zastoupených aktérů,
poprvé od roku 1992, do kategorie částečně stabilní. Zde je ovšem nutné upozornit na skutečnost, že
koalice MAChN-MÜAN, stojící za poklesem stability, spadala na jedné straně spadala do kategorie
R2 (tj. „výrazná změna“), ale na straně druhé byl její vznik iniciován politickými aktéry, kteří jsou
dlouhodobě aktivní v mongolské politice (nezřídka zastávají/li vysoké exekutivní i legislativní posty).
Vývoj míry stability z pohledu obhájených mandátů do značné míry zaostával za stabilitou okruhu
zastoupených aktérů. Její nárůst byl do velké míry spojen až s konsolidací stranického systému a ustavením AN v roce 2000, která postupně ztělesnila druhý hlavní pól stranické soustavy vedle postkomunistů, kteří podobné postavení drželi de facto již od mongolského přechodu k demokracii v roce 1990.
Nestabilita obhájených mandátů přitom byla v prvním období (volby 1996, 2000, 2004) posilována nejen
počáteční strukturací stranického systému, ale rovněž semiproporčním a následně většinovým hlasováním, které zesilovaly výkyvy v počtu obdržených mandátů jednotlivých stran. I mongolský příklad
tudíž ukazuje, že užívání volebních technik s většinovými výstupy může v transformujících se zemích
postkomunistického areálu na jedné straně od počátku přispívat ke stabilitě okruhu zastoupených aktérů (i v rámci vznikajících stranických systémů), ale na straně druhé podporuje výraznou nestabilitu
v jejich zastoupení. Na druhé straně v delším časovém srovnání a po jisté konsolidaci stranického systému naopak může být reforma směrem k systému s více poměrnými volební výstupy zdrojem nárůstu
nestability.
Tendence k nestabilitě přitom nebyly v mongolském případě způsobeny výhradně používanými volebními designy, které přispívaly k narušení stability spíše v rovině zastoupení aktérů a jejich strategií.
Výrazná míra nestability stranického systému v rovině obhájených mandátů jednotlivými politickými
subjekty se pojila zejména s počátečním vývojem stranického systému a jeho nedostatečným zformátováním. S postupem času byl následně identifikován téměř jednoznačný trend k postupné stabilizaci
nejen v případě zastoupených aktérů, ale především jimi obhájených mandátů, s menším narušením
v posledních volbách.
Závěrem lze konstatovat, že dopad volebních reforem na stabilitu stranického systému byl spíše
omezený. Otevřenou otázkou zůstává pouze to, zda na tomto konstatování něco změní zavedení
smíšeného volebního systému, jak naznačily volby 2012, nebo byl z historické perspektivy úspěch
koalice MAChN-MÜAN v roce 2012 pouze přechodným jevem, způsobeným momentálními důvody
(rozštěpení postkomunistů, založení nové strany bývalým mongolským prezidentem patřícím nadále
38
mezi nejpopulárnější mongolské politiky a jeho následné zatčení těsně před volbami)³⁵, a i do budoucna
převáží strukturace stranického systému směřující po roce 2000 k dvoustranickému zformátování, na
což ovšem mohou odpovědět až další parlamentní volby. Výsledky přímých prezidentských voleb
2013 přitom naznačily spíše druhou možnost. Již v prvním kole těsně zvítězil dosavadní prezident
Elbegdordž (AN) nad kandidátem MAN Badmánjambúgínem Bat-Erdene, který získal více než čtyřicet
procent hlasů, zatímco kandidátka MAChN a ministryně zdravotnictví Nacagín Udval obdržela pouze
těsně přes šest procent hlasů.
Seznam zkratek politických stran
ACh
AN
ATN
BNN
EO-A
IDN
ID-BNN
ID-NN
IE
IChN
MAChN
MAN
MASMN
MoAN
MNN
MSDN
MŠAN
MUNN
MÜAN
MÜDN
NN
Svaz
Vlast-MA ŠSN
ÜŠN
Demokratický svaz (Ardčilsan cholbó)
Demokratická strana (Ardčilsan nam)
Lidová strana (Ard tümní nam)
Republikánská strana (Bügd najramdach nam)
Vlast – Demokracie (Ech oron – Ardčilal)
Strana občanské vůle (Irgení Dzorig nam)
Strana občanské vůle – Republikánská strana (Irgení Dzorig – bügd najramdach nam)
Strana občanské vůle – zelení (Irgení Dzorig – nogón nam)
Občanská koalice (Irgení evsel)
Strana občanského hnutí (Irgení chödölgön nam)
Mongolská lidová revoluční strana (Mongol ardyn chuv’sgalt nam)
Mongolská lidová strana (Mongol ardyn nam)
Mongolská demokratická strana obnovy (Mongolyn ardčilsan sergén mandalyn nam)
Mongolská demokratická strana (Mongolyn ardčilsan nam)
Mongolská strana zelených (Mongolyn nogón nam)
Mongolská sociálně demokratická strana (Mongolyn social demokrat nam)
Mongolská strana demokratických věřících (Mongolyn šašintny ardčilsan nam)
Mongolská tradiční sjednocená strana (Mongolyn ulamdžlalyn negdsen nam)
Mongolská národně demokratická strana (Mongolyn ündesní ardčilsan nam)
Mongolská národní pokroková strana (Mongolyn ündesní devšilt nam)
Spojená strana (Negdsen nam)
Svaz (Cholbó)
Vlast – Mongolská demokratická nová socialistická strana
(Ech oron – mongolyn ardčilsan šine socialist nam)
Národní nová strana (Ündesní šine nam)
³⁵Enchbajar byl 2. srpna 2012 soudem v Ulánbátaru uznán vinným z korupce a odsouzen na sedm let, z nichž čtyři mu soud
odpustil. 1. srpna 2013 pak mongolský prezident Elbegdordže udělil Enchbajarovi, který většinu trestu strávil ze zdravotních
důvodů v nemocničním zařízení, milost (InfoMongolia.com, 3. 8. 2012, 2. 8. 2013).
39
Přílohy
Příloha 1:
Formy stranického nahrazení (Šedo 2007: 111–112)
Forma nahrazení
Popis formy nahrazení
(0) žádná změna
zachování názvu
i strategie ve volbách
(R0 ) minimální změna
nevýrazná změna identity
či změna strategie zapojení
ve volbách
(R2 ) výrazná změna
zásadní změna,
jejímž výstupem ale není
nesporně nový subjekt
(Rc ) úplná změna
vstup „nového hráče“
na parlamentní
politickou scénu
Subtyp formy nahrazení
a) strana A získala pod stejným či skoro stejným názvem zastoupení v minulých volbách.
b) strana A v těchto či minulých volbách vystupovala
v koalici s marginálním subjektem.
c) ve volbách uspěla koalice se stejným složením jako
v předchozích volbách.
d) došlo k připojení či odchodu nějaké frakce, aniž by
to mělo vliv na název strany.
a) strana A změnila v průběhu volebního období název (vyjma zcela marginálních obměn).
b) vznikla koalice s důležitým podílem jedné či více
parlamentních stran/rozpadla se koalice a její bývalý
člen či členové uspěli v následujících volbách.
c) došlo k fúzi, po které vznikla strana s názvem spojujícím názvy zakládajících stran, či výrazně odkazujícím na jeden či více z původních názvů (vč. převzetí
jména bývalé koalice).
a) vznikla strana, resp. koalice, na které měl vedle
nové strany či stran relevantní podíl i nějaký parlamentní subjekt.
b) od strany A se odštěpila v průběhu volebního období frakce, která založila stranu s názvem odkazujícím na dřívější členství ve straně A.
c) do parlamentu se vrátila strana A, která již byla někdy zastoupena, ale v minulých volbách zastoupení
nezískala. Jako posílení nestability, které může při
propojení více změn v kategorii R0 změnit klasifikaci
i na R2 , lze zvažovat přechod relevantní strany/stran
z jedné koalice do jiné, která byla programově či pozicí
v systému vzdálená jejich „mateřské“ koalici.
a) ve volbách uspěla strana či koalice A, která doposud neměla parlamentní zastoupení.
b) během volebního období se od některé parlamentní
strany odštěpil subjekt, který vůbec nebo jen nevýrazně odkazuje svým názvem na podíl v původní
straně.
40
Seznam použité literatury
A
, S. 1999. Demokratisierungschancen in der Mongolei. Marburg: Tectum Verlag.
APS. 2009a. Enkhbayar party member choice for by-election seat. [on-line]. Ulaanbaatar: Asia Pacific
Securities. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na
http://www.mongolia-investment.com/index.php/news-29/politicalnews/1839-enkhbayar-party-members-choice-for-by-election-seat.
APS. 2009b. How the two parties chose their by-election candidate. [on-line]. Ulaanbaatar: Asia Pacific
Securities. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://www.mongolia-
investment.com/index.php/news-29/political-news/1863-how-thetwo-parties-chose-their-by-election-candidates.
A
, C. P. 2004. Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. New York: Facts On File.
B
, U. B. 2005. Political Parties and the Democratic Process in Mongolia. In S
(ed.) Understanding Modern East Asian Politics. New York: Nova Publishers, s. 37–63.
, C.
B
, S., M , P. 1990. Identity, Competition and Electoral Availability: The Stabilisation of European
Electorates 1885–1985. Cambridge: Cambridge University Press.
B
, T. 1993. Mongolia in 1992: Back to One-Party Rule. Asian Survey. Roč. 33, č. 1, s. 61–66.
B
, T. 1994. Mongolia in 1993: A Fragile Democracy. Asian Survey. Roč. 34, č. 1, s. 41–45.
B
, S. 2003. Electoral Systems and Political Transformation in Post-Communist Europe. Basingtoke/New
York: Palgrave Macmillan.
B
, S. et al. 2002. Embodying Democracy. Electoral System Design in Post-Communist Europe.
Basingstoke/New York: Palgrave Macmillan.
B
, U. E. 2009. Mongolia in 2008: From Mongolia to Mine-golia. Asian Survey. Roč. 49, č. 1,
s. 129–134.
B
, U. E. 2010. Mongolia in 2009: From Landlocked to Land-linked Cosmopolitan. Asian Survey.
Roč. 50, č. 1, s. 97–103.
Business-Mongolia.com. 8. 7. 2010, 21. 6. 2011, 11. 10. 2011. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na
http://www.business-mongolia.com/.
C
, D. 2000. The Societies of Europe. Elections in Western Europe since 1815. Electoral Results by
Constituencies. London: Macmillan.
ENGLISH
. . 2010. Enkhbayar blames Bayar for plo ing his defeat in presidential election. [on-line].
[vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://english.news.mn/content/2302.shtml.
F
, D. M. 2001. Electoral Systems. A Comparative Introduction. New York: Palgrave.
F
, P., S
F
, V. 2002. Mongolia: Dependent Democratization, Journal of Communist Studies and Transition
Politics, Roč. 18, č. 4, s. 75–100.
G
G
, M. 1998. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal.
, T. 1997. Mongolia in 1996: Fighting Fire and Ice. Asian Survey. Roč. 37, č. 1, s. 60–64.
, P., G
, F. 2001. Mongolia. In N
, D., G
, F., H
, C. (eds). Elections in
Asia and the Pacific. A Data Handbook. Roč. II. South East Asia, East Asia, and the South Pacific,
Oxford: Oxford University Press, s. 481–524.
C
, R., Š
C
, R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.
I
, J. (eds). 2004. Volební systémy. Brno: MPÚ MU.
M
.
. 30. 1. 2012, 13. 3. 2012, 28. 5. 2012, 3. 8. 2012, 2. 8. 2013. [on-line]. [vid. 2014-02-11].
Dostupné na http://www.infomongolia.com/.
IRI. 2000. Mongolia Parliament Election Observation Mission Report July 2. Washington DC: International
Republican Institute.
K
41
, M. 2008. Jednopřípadová studie. In D
, P. et al. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie
v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, s. 29–60.
Law of Elections to People’s Hural Deputies of the Mongolian People’s Republic. [on-line]. [vid. 2014-02-11].
Dostupné na http://www.ifes.org/∼/media/Files/
Publications/Election%20Law/1990/IFES_44/EL00549.pdf.
Law on the State Great Hural Elections of Mongolia. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na
http://www.gec.gov.mn/.
L
, H. S. 2004. Elections and Political Development in Mongolia. In S
, C. (ed.) Recent
Elections and Political Trends in East Asia. Haslach/M: East Asia Books, s. 63–76.
M
, P. 1990. Parameters of Change. In M , P. (ed.) The West European Party System. Oxford/New
York: Oxford University Press, s. 208–217.
M
, P. 1997. Party System Change: Approaches and Interpretations. Oxford: Clarendon Press.
M
, L., B
, A. 1999. Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey. Electoral
Studies. Roč. 18, č. 3, s. 341–366.
M
, P. 2007. Mongolský volební systém a jeho účinky na systém politických stran v letech
1992–2006. Slovenská politologická revue. Roč. 7, č. 3, s. 45–70.
M
, P. 2010. Mongolský přechod k demokracii z pohledu teorie tranzice. Politologický
časopis/Czech Journal of Political Science. Roč. 17, č. 3, s. 271–297.
M
, P. 2012. Die Parlamentswahlen in der Mongolei vom 28. Juni 2012, Asien: The German
Journal on Contemporary Asia. Roč. 32, č. 125 (Oktober 2012), s. 94–103.
M
, F. 2004. Elections, Parties, and Representation in Post-Communist Europe. Basingstoke/New
York: Palgrave Macmillan.
Nél ej parlament. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://open.parliament.mn/.
N
N
N
, S. 2007. Mongolia in 2006: Land of the Rising Khan. Asian Survey. Roč. 47, č. 1, s. 74–79.
, P. 2004. Electoral Engineering: Voting Rules and Political Behavior. New York: Cambridge
University Press.
, M. 1997. Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: SLON.
OSF. 2007. Dra Law Suggests Switching to Proportional Representation Voting System. [on-line].
Ulaanbaatar: Open Society Forum. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na
http://www.openforum.mn/.
P
, M. N. 1979. The dynamics of European party systems: Changing pa erns of electoral
volatility. European Journal of Political Research. Roč. 7, č. 1, s. 1–26.
P
, M. N. 1990. Electoral Volatility in Western Europe, 1948–1977. In M , P. (ed.) The West
European Party System. Oxford/New York: Oxford University Press, s. 195–207.
R
, A., R
, B., E
, A. 2005. Electoral System Design: The New International IDEA Handbook.
Stockholm: International IDEA.
R
, R., M
, N. 2003. Elections and Parties in New European Democracies. Washington: CQ Press.
R
, M. 2005. Modern Mongolia. From Khans to Commissars to Capitalists. Berkeley/Los
Angeles/London: University of California Press.
S
, A. J. K. 1992. Mongolia’s New Constitution: Blueprint for Democracy. Asian Survey. Roč. 32,
č. 6, s. 506–520.
S
, A. J. K. 2010. Historical Dictionary of Mongolia. Plymouth: Scarecrow Press.
S
, G. 2005. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK.
S
, C. 2005. The Great State Hural election in Mongolia, June 2004. Electoral Studies. Roč. 24,
č. 4, s. 741–784.
42
S
, M. S., W
, M. P. (eds). 2003. Mixed-Member Electoral Systems: The Best of Both Worlds?
Oxford: Oxford University Press.
Songúlín erönchĳ choró. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://www.gec.gov.mn/.
S
, R. 1995. The art of case study research. Thousand Oaks, CA: SAGE.
Š
, J. 2006. Proporcionalita zastoupení a navrstvující smíšené volební systémy. Evropská volební
studia. Roč. 1, č. 1, s. 61–91.
Š
, J. 2007. Volební systémy postkomunistických zemí. Brno: CDK.
Š
, J. 2011. Vybrané problémy kvantitativního výzkumu stability stranických systémů a jejich
možná řešení, Evropská volební studia. Roč. 6, č. 1, s. 63–74.
SMF. 2011. Politbarometer #9(42), May 2011. Ulanbaatar: Sant Maral Foundation.
SMF. 2012a. Politbarometer #11(44), April 2012. Ulanbaatar: Sant Maral Foundation.
SMF. 2012b. Politbarometer #11(44), June 2012. Ulanbaatar: Sant Maral Foundation.
T
, R. 2007. Predicting Party Sizes: The Logic of Simple Electoral Systems. New York: Oxford
University Press.
T
, C. 2005. Mongolia 2004 Election Analysis. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na
http://www.forum.mn/res_mat/res_mat-29.pdf.
T
, N. 2006. Mongolia in 2005: Sharing Power, Dealing with Corruption. Asian Survey. Roč. 46, č. 1,
s. 79–84.
UB P
. 23. 12. 2004, 27. 1. 2005, 5. 1. 2006, 6. 12. 2007, 13. 12. 2007, 13. 4. 2010. [on-line].
[vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://ubpost.mongolnews.mn/.
Y , R. K. 2003. Case study research: Design and methods. Thousand Oaks, CA: SAGE.

Download/Stáhnout - Evropská volební studia

Transkript

Podobné dokumenty

attachment_id=167

Stujní plány

Relevance malých stran v demokracii Od obecného rámce k české

Poselství z planety Země

Geografie voleb

teoretická aplikace programových priorit Hnutí přímé

EPP-ED a evropská politika - Centrum pro studium demokracie a

Červen 2013