zpravy CASII

INDUSTRIE Z TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH
MATERIÁLŮ DOBY KAMENNÉ II
Michaela Zelinková
ve spolupráci s
Martinou Lázničkovou-Galetovou
TYPOLOGICKÝ PŘEHLED NÁSTROJŮ Z TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH
MATERIÁLŮ
Vytvoření přehledné typologie předmětů tak variabilních, jako jsou nástroje z kostí, paroží
a zuboviny je velmi složitý a zdlouhavý proces, kterého se již v 60 letech ujala H. CampsFabrer (1966). Od let 80 začaly být pod jejím vedením v edici Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique publikovány sešity zaměřené na jednotlivé typy nástrojů, ve
kterých byly definovány hlavní kategorie, které byly detailně členěny do jednotlivých
subtypů, bohužel mnohdy poněkud vytržených z kontextu. Význam zmíněných sešitů je
neoddiskutovatelný, bohužel způsob jakým byly pojaty byl poněkud nešťastný. Pojmenování
nástrojů bylo založeno na použité surovině a morfologii artefaktu, hlavní podíl ovšem
představovalo zavádějící funkčně zabarvené označení (např. lissoir, poinçon atd.). Stejný
problém můžeme pozorovat i ve stávající české nomenklatuře artefaktů z tvrdých živočišných
materiálů (analogicky s francouzskými označeními – hladidlo, šídlo atd.). Průlom v klasické
typologii učinila D. Stordeur (1982; 1985), která zdůrazňovala také další aspekty nástrojů,
zejména jejich technologickou stránku. V současné době jsou mezi odborníky na industrii
z tvrdých živočišných materiálů upřednostňovány velmi obecné neutrální názvy vycházející
z morfologie předmětů, které dávají prostor širšímu kontextu artefaktu, tedy stránce
technologické, morfologické i funkční. Pouze syntéza těchto hledisek a tedy zasazení
artefaktu do širšího chronologicko-kulturního rámce, může přinést ucelenější pohled na danou
problematiku. Neutrální označení navíc sdružují množství artefaktů, které by podle klasické
nomenklatury byly děleny do několika typů. Nicméně je třeba podotknout, že funkčně
zabarvené názvy byly základním kamenem pro další práci a současná nomenklatura ze
starších označení vychází. Typologie industrie z tvrdých živočišných materiálů a její pojetí
vůbec, doznalo v uplynulém desetiletí jistých změn a do dnešních dnů se neustále vyvíjí.
Cílem této práce nebylo vytvoření nové typologie, ani kritika prací předešlých.
Naopak práce z větší části vychází ze staré zažité typologie, současně se ovšem snaží alespoň
částečně reflektovat nové směry, kterými se moderní názvosloví ubírá. Je také třeba
podotknout, že tím, že práce vychází zejména z francouzské a částečně britské literatury, jsou
zde prezentovány typy definované na základě vůdčích artefaktů z těchto zemí. Zásadním
problémem jednotné „univerzální“ typologie artefaktů jsou samozřejmě regionální
a chronologicko-kulturní odlišnosti, které mnohdy hrají velmi významnou roli. Tato práce je
velmi obecným přehledem vůdčích typů, nikoli příručkou pro studium industrie z tvrdých
živočišných materiálů, a ani se jí nesnaží být. Vzhledem k neustálému vývoji dané
problematiky není v současné době žádoucí vydávat obecně platné a ustanovující práce,
ovšem je nutno reflektovat minulý a současný stav bádání, aby bylo možno posunout se zase
o krok dále. Právě takovouto prací se snaží stať být. Pro ucelenost práce jsou zde uváděny jak
stará označení, tak i názvy současné.
I. Nástroje se zašpičatělou distální částí (outils pointu fr., pointed artefacts angl.)
Velmi variabilní skupina předmětů definovaná na základě vůdčího morfologického znaku –
zašpičatělé distální – funkční části. Vzhledem k neutrálnosti názvu mohou být do této široké
skupiny řazeny jak hroty, tak i nástroje tradičně, ovšem nevhodně označované jako tzv. šídla,
bodce, dýky atd., od jejichž názvů se již v současném názvosloví ustupuje, ale které jsou zde
pro úplnost uváděny.
I. 1 „Šídla“ (poinçons fr., awls angl.), „bodce“ (pointes fr., points, piercers, bodkins angl.),
jehly (aiguilles fr., needles angl.) a „dýky“ (poignards fr., daggers angl.)
Předměty protáhlé formy z kosti, paroží, případně mamutoviny, jejichž distální – funkční část
má kruhový průřez. Výrobní modifikace byla nejrozsáhlejší v distální části nástroje, směrem
proximálním úprav ubývá. Proximální část má často původní anatomickou formu suroviny.
Morfometrická heterogenita této skupiny nástrojů vyplývá z použité suroviny. Distální
konec bývá zašpičatělý, otupený nebo fasetovaný, popřípadě může nést žlábek na spodní
straně. Významný je tvar hran v distální části. Ty mohou být pravidelně sbíhavé od mediální
části až k distálnímu konci, přičemž samotné hrany jsou buď přímé nebo konvexně vyduté;
dále pak volně sbíhavé s hranami přímými, konvexními nebo konkávními, popřípadě
s prolomením jedné nebo obou stran (Camps-Fabrer 1990a, 3). V mediální části mohou být
hrany paralelní, konvexní či konkávní, s průřezem kulatým, oválným, trojúhelníkovitým,
polygonálním, konvex-konkávním nebo plan-konvexním (Camps-Fabrer 1990a, 4). Báze má
často formu neupravené epifýzy kosti, jindy je proximální konec retušován, obroušen, příčně
seříznut atd. (Camps-Fabrer 1990a, 3).
Velká variabilita použitých surovin se odráží v množství použitých výrobních
technologií - od lomu ohybem, přes přímé a nepřímé údery pro odstranění epifýzy. Pro
jemnější tvarování bylo využíváno řezání a broušení, případně mohlo být kombinováno
několik technik (Camps-Fabrer 1990a, 7).
Velká morfometrická heterogenita této skupiny nástrojů souvisí s její funkční
variabilitou. Právě předpokládaná funkce dala názvy artefaktům, aniž by byly dané funkce
přímo doloženy. Od zavádějících pojmů šídlo, bodec či dýka se v současném názvosloví
upouští a pojmy jsou nahrazovány obecným termínem zašpičatělé nástroje (outils pointu fr.)
nebo nástroje se zašpičatělou distální částí, které jsou pouze hrubě děleny na předměty
„velké“ a „malé“ formy (grand/petit forme fr.). Ještě v nedávné době bylo užíváno termínu
perforační nástroje (outils perforants fr.), ale i od toho se dnes již upustilo, protože ne
všechny artefakty sloužily k proděravění. Zažité pojmy jsou na některých místech práce
záměrně uváděny pro správné pochopení smyslu původního označení.
Starší práce vyčleňovaly a definovaly spoustu typů a subtypů, zejména na základě
použité suroviny (anatomického určení), případně na užitých výrobních postupech. Přestože
jsou dnes již některé z těchto typů nadbytečné a mnohdy byly poněkud uměle vytvořeny, je
zde většina těchto subtypů pro úplnost uváděna.
Expedientní „šídla“ (poinçons d´économie fr.)
Nástroje vytvořené z náhodně vzniklých fragmentů kostí, paroží nebo mamutoviny, jejichž
forma byla bez výrazných úprav vhodná k použití ve smyslu zašpičatělého nástroje. Jedná se
o expedientní nástroje vzniklé propojením zisku potravního a surovinového, přičemž předmět
sice nebyl úmyslně vytvořen, ale byl cíleně vybrán na základě morfologické a velikostní
adekvátnosti. Modifikována byla většinou pouze distální část, a to tzv. pomalými technikami
(à érrosion lente - Allard, Hamon & Sidéra 2006, 187) tedy strouháním, řezáním nebo
broušením. Tento typ není nějak chronologicky ani geograficky omezen (Camps-Fabrer
1990b, 1).
Kategorie nástrojů se zašpičatělou distální částí se zachovanou epifýzou
Morfometricky velmi variabilní kategorie zahrnující velké množství typů,
které byly v původním názvosloví podrobněji děleny na základě použité
suroviny. Většina nástrojů této kategorie byla vyrobena přímým či
nepřímým úderem, případně za použití preparační drážky, čímž byla
oddělena jedna z epifýz, zatímco druhá epifýza byla celá zachována jako
rukojeť. Zachování proximální či distální epifýzy může být částečně
kulturním ukazatelem (Sidéra 2000, 193). Úderem vzniklá spirálovitá
zlomenina byla využita jako funkční zašpičatělý vrchol. Distální konec byl
pak v některých případech dále upravován strouháním nebo broušením.
Obr. 1 – Zašpičatělý nástroj se zachovalou epifýzou (Camps-Fabrer 1990d, fig. 3)
Ve starších nomenklaturních pracích (Camps-Fabrer 1990c-e) byly nástroje v této
kategorii členěny do typů na základě kosti použité pro výrobu. Rozlišována tedy byla „šídla“
z pažních a vřetenních kostí malých savců (Camps-Fabrer 1990c, 1) a „šídla“ z holenních
kostí malých a středně velkých savců, přičemž zašpičatělé nástroje ze zaječích kostí jsou
doloženy již od perigordienu a z holenních kostí ovcí od neolitu (Camps-Fabrer 1990d, 1).
Dále byl vyčleněn typ „šídel“ z lýtkových kostí malých a velkých savců, který je doložený
již během paleolitu, dále v neolitu a době bronzové (Camps-Fabrer 1990e, 1).
Významným typem jsou zašpičatělé nástroje
z loketních kostí, které maximálně využívají původního tvaru
kosti. Oploštělý okovec (olecranon) a kladkový zářez (incisura
trochlearis) sloužily bez dalších úprav jako přirozená rukojeť.
Samotné tělo loketní kosti je tenké a ze stran oploštělé, na
průřezu trojúhelníkovité, tedy ideální pro funkci „šídla“ či
„bodce“ s minimálním pracovním nasazením. Výroba spočívala
pouze v oddělení kosti loketní od kosti vřetenní a následné
redukci bodcovitého výběžku lomem a strouháním či broušením.
Typ je doložen od mladého paleolitu (Camps-Fabrer
& Provenzano 1990, 1).
Obr. 2 – Zašpičatělý nástroj z loketní kosti soba (Camps-Fabrer & Provenzano 1990, fig. 1)
Dalším významným typem náležejícím do této kategorie jsou nástroje se
zašpičatělou distální částí z metapodií, které byly na základě velikostní třídy zvířete dále
děleny na zašpičatělé nástroje z metapodií malých savců, které jsou doloženy již od
paleolitu (Camps-Fabrer 1990f, 1). Specifickým typem jsou zašpičatělé nástroje
z rudimentárních metapodií koně, které byly vyrobeny z II a IV záprstní (metacarpus) či
nártní (metatarsus) kosti koně. Artefakty maximálně využívají přirozené morfologie kosti,
která je trojhranná, bodcovitě utvářená s knoflíkovitým ukončením. Při výrobě byly
knoflíkovitá ukončení a distální část odstraněny a pečlivě upraveny do zašpičatění. Typ je
doložen od mladého paleolitu.
Nástroje se zašpičatělou distální částí z výsad paroží jelenovitých
Výsady paroží, jejichž distální anatomická část je upravená do zašpičatělého
bodce. Na proximální části bývají patrné stopy po oddělení výsady. Typ je
doložen od paleolitu (Camps-Fabrer & Ramseyer 1990a, 1-7).
Pro určení zašpičatělé výsady jako funkčního artefaktu je třeba
důkladnější analýzy distální části, a to vzhledem k častému přirozenému
zašpičatění a ohlazení výsad činností samotných zvířat.
Obr. 3 – Zašpičatělý nástroj z výsady (Camps-Fabrer & Ramseyer 1990a, fig. 2)
Kategorie nástrojů se zašpičatělou distální částí z podélných třísek dlouhých kostí
Kategorie vyčleněná na základě morfologie použité suroviny. Některé typy řazené k této
kategorii se částečně překrývají s typy předchozí kategorie. Jedná se zejména o nástroje
z metapodií, přičemž zásadní rozdíl je spatřován ve výrobních postupech.
Zašpičatělé
nástroje
z podélně
rozdělených
metapodií
přežvýkavců byly vyrobeny podélným rozštípnutím srostlého třetího
metapodia v místě podélného cévního žlábku (sulcus longitudialis dorsalis),
přičemž polovina kladky (trochlea) zůstala zachována jako držadlo. Distální
část byla upravena do hrotu. Od mladém paleolitu je doloženo takovéto
využití sobího metapodia (Camps-Fabrer 1990g, 1).
Obr. 4 – Zašpičatělý nástroj z metapodia (Camps-Fabrer 1990g, fig. 2)
Zašpičatělé nástroje z broušených metapodií středně velkých savců
vykazují stejnou morfologii vyskytující se od staršího do pozdního neolitu,
přičemž ovšem v technologii výroby byly zaznamenány zásadní odlišnosti
(Sidéra 2005, 85). Technologie výroby tedy hraje velmi významnou roli
z hlediska kulturního ukazatele. Zatímco během staršího neolitu byly tyto
nástroje vyráběny jak podélným řezáním a následným broušením metapodií
(nejčastěji ovce/koza), tak i pouze broušením, v pozdním neolitu bylo
využívána zejména kombinace řezání a broušení (Sidéra 2005, 85). Proximální
část (anatomicky distální) těchto nástrojů má téměř pravoúhlý průřez.
Obr. 5 – Zašpičatělý nástroj vyrobený broušením metapodia (Camps-Fabrer 1990k, fig. 2)
Zašpičatělé nástroje z třísek cíleně štípaných kostí byly vyrobeny
z upravených či neupravených dlouhých třísek kostí, jejichž proximální části
byla ponechána část epifýzy, nebo byla celá upravena. Typ doložený od
paleolitu (Camps-Fabrer 1990h, 1).
Zašpičatělé nástroje z plochého fragmentu žebra byly získávány
z nejrovnější části podélně, částečně nebo úplně, rozštípnutého žebra a jeho
sekundárním zašpičatěním. Typ je doložen již od paleolitu. Artefakt je mimo
funkce šídla také spojován s využitím jako hřebenu k vochlování (CampsFabrer 1990ch, 1-7), tedy rozdělování proužků lýka na jednotlivá vlákna.
Obr. 6 – Zašpičatělý nástroj z žebra (Camps-Fabrer 1990ch, fig. 2)
Dvojklané bodce z metapodií (pointes bifide fr.)
Artefakty vyrobené podélným rozštípnutím jednoho konce metapodia,
přičemž jedna epifýza zůstala alespoň částečně zachována jako
proximální konec artefaktu. Distální konec nástroje má formu dvou
rozeklaných paralelních bodců od sebe oddělených pod ostrým úhlem
v místě podélného cévního žlábku, tedy v místě srůstu třetího metapodia
(Camps-Fabrer 1990l, 1-5). Typ doložený od závěru neolitu, jeho funkce
je spojována s vochlováním.
Obr. 7 – Dvojklaný bodec z metapodia (Camps-Fabrer 1990l, fig. 2)
Hřebeny z paroží (peignes fr., combs angl.)
Artefakty vyrobené z části lodyhy nebo výsady paroží, případně z diafýzy
dlouhé kosti, jejichž distální funkční konec je opatřen dvěma nebo více
dlouhými zuby. Jejich funkce je spojována s česáním vlny (příze),
odchlupením kožešiny po fermentaci, zjemňováním kůže nebo s funkcí
vochlovacích hřebenů. Tyto artefakty jsou poměrně vzácné, vyskytují se
zejména u britské neolitické kultury Windmill Hill, dále ve středním
a pozdním neolitu, době bronzové a železné (Camps-Fabrer 1990m, 1-15) .
Obr. 8 – Hřeben z paroží (Camps-Fabrer 1990m, fig. 3)
Kategorie nástrojů se zašpičatělou distální částí, jejichž původní tvar byl zcela změněn
tvarováním
Tato kategorie sdružuje typ kompletně modifikovaných nástrojů se zašpičatělou distální
částí, které byly vyrobeny podélným řezáním původní suroviny a následným tvarováním
broušením nebo strouháním do kulatého, oválného, pravoúhlého nebo plan-konvexního
průřezu s pravidelnými hranami. Proximální část může být postupně se
zužující, příčně seříznutá nebo konvexní (Camps-Fabrer 1990i, 1). Typ je
doložen již od paleolitu.
Dalším typem jsou oboustranně zahrocené nástroje (double pointes
fr., double bodkins angl.) vyrobené z kosti nebo paroží, které jsou na obou
koncích upraveny do zašpičatění. V případě, že je mediální část oploštělá
broušením, je pravděpodobnější využití těchto artefaktů ve smyslu
oboustranného projektilu(Camps-Fabrer 1990j, 1-6).
Obr. 9 – Oboustranně zahrocený nástroj (Camps-Fabrer 1990j, fig. 1)
„Dýky“/nástroje velké formy se zašpičatělou distální částí (poignards/outils pointu – grand
forme fr., „daggers“, stabs angl.)
Nástroje vyrobené z podélných třísek kostí nebo paroží zahrocené v distální
části, s přiostřenými hranami pravidelně sbíhajícími k distální části (CampsFabrer & Buisson 1990, 1-2).
Polotovar byl získán podélným rozštípnutím diafýzy kosti nepřímým
úderem a dotvořen strouháním či broušením distální části (Camps-Fabrer
& Buisson 1990, 9). Funkční byl ostrý distální konec i hrany. Vzhledem
k jednostrannému funkčnímu zabarvení pojmu „dýka“ je v současném
názvosloví preferováno neutrální označení zašpičatělý nástroj velké formy.
Obr. 10 – „Dýka“ (Camps-Fabrer & Buisson 1990, fig. 4)
Jehly (aiguilles à chas fr., needles angl.)
Nástroje protáhlé formy s jedním koncem ostrým, vyhlazenou mediální částí, která se
případně proximálním směrem oplošťuje, a které jsou v proximální části v místě zploštění
kolmo proděravěné (Stordeur 1990, 1).
Primárně měla jehla sloužit k proděravění kůže či kožešiny
a k protažení vlákna (Hahn 1991, 289), je ale také spojována s dalšími
funkcemi jako např. tetováním. Jako suroviny pro výrobu bylo využíváno
kosti, mamutoviny i paroží. Vlastní výroba spočívala v extrakci polotovaru
drážkováním a řezáním, a následné modifikaci strouháním a broušením
(Stordeur 1990, 10). V konečné fázi byla tlakem, řezáním, prořezáváním
drážky, nebo kruhovou rotací provedena perforace. Typ je doložen od
gravettienu (Bosinski 1987, 66-67) s největším rozšířením v magdalénienu..
Obr. 11 – Jehla (Stordeur 1990, fig. 5)
Zakřivené jehly (aiguilles courbe fr., courved needles angl.)
Výrazně tvarově modifikované artefakty vyrobené z výsad paroží nebo klů
divokých prasat, jejichž distální část je zašpičatělá a část proximální je
perforovaná, případně redukovaná dvěma laterálními zářezy. Typ doložený
již od neolitu, dále pak v době bronzové (Camps-Fabrer & Ramseyer
1990b, 1).
Obr. 12 – Zakřivená jehla (Camps-Fabrer & Ramseyer 1990b, fig. 1)
Masivní jehlice (aiguilles à bélière fr.)
Zakřivené artefakty vyrobené z výsad paroží, výjimečně z kosti, na jejichž konvexně
vypouklé části blíže proximálnímu konci se nachází výrazné rozšíření, které je perforované
paralelně s dlouhou osou nástroje. Rozšíření je situované vždy na opačné straně než kam
zahýbá hrot. Proximální konec je tupý, případně zašpičatělý, distální je
zašpičatělý. Funkce artefaktu je v případě zašpičatění obou konců spojována
s funkcí síťovacích jehel, případně ozdob. Tento typ nástroje je doložený
v závěru neolitu, chalkolitu a ve starší době bronzové (Camps-Fabrer
& Ramseyer 1990c, 1-9).
Obr. 13 – Masivní jehlice (Camps-Fabrer & Ramseyer 1990c, fig. 4)
I. 2 Hroty (sagaies/pointes fr., projectile points angl.)
Artefakty kulatého, oválného nebo eliptického průřezu, používané k lovu, rybolovu nebo
k boji (Cattelain 1997, 213), jejichž distální konec byl v tomto smyslu funkční (Delporte
& Mons 1988a, 1). Pro typologické členění hrotů je primárně sledován tvar báze (proximální
části), celková kontura projektilu, forma ukončení distální části, průřez mediální části, rýhy
a případná výzdoba (Delporte & Mons 1988a, 3).
Od mladého paleolitu byly využívány hroty různé morfologie, jejichž funkce byla
určena na základě etnografických analogií, archeologického kontextu, traseologických studií
a experimentů. Přestože pro většinu paleolitických hrotů neexistují přímé doklady připevnění
násady, jednotlivé způsoby jsou rekonstruovány na základě morfologie báze hrotů.
Morfometrická data velké části projektilů dávají možnost připojení násad, které by mohly být
také vrhány za pomocí luku či vrhače (Cattelain 1997, 213).
Výroba spočívala ve vytvarování polotovaru požadované formy, přičemž technologie
výroby byla závislá na použité surovině. Největší pozornost byla při výrobě věnována
proximální a distální části. Hroty projektilů nesou specifické funkční stopy spojené s funkcí
vrhací zbraně (deformace, fragmentarizace).
Hroty s jednoduchou bází (sagaies/pointes à base simple fr., simple base points angl.)
Podtyp vyčleněný na základě tvaru proximální části, která je upravená do jednoduché báze.
Může mít tvar lancety, vřetenovitý, kosočtverečný, půlkruhový, kónický nebo nepravidelný
(Hahn 1988a, 6). Mediální část hrotu bývá vyhlazená, část distální zašpičatělá, otupená nebo
může být ukončena ostřím (Hahn 1988a, 1). Hlavní typy představují lancetovité (sagaies
losangiques fr., losange-shape points angl.) a vřetenovité (sagaies fussiformes fr., spindleshaped points angl.) hroty (Knecht 2000, 31).
Úprava proximální části, zejména pak zóny s promáčknutím
a zářezy, vypovídá o možných způsobech připevnění násady (Hahn 1988a,
13).
Hroty s jednoduchou bází jsou doloženy již od závěru středního
paleolitu (mousterién), zejména pak během aurignacienu (mladečské hroty)
a pokračují i v gravettienu a starší fázi magdalénienu (Hahn 1988a, 1).
Technická jednoduchost a různorodost formy báze se odráží
i ve velkém geografickém rozšíření. Technologie výroby závisí na použité
surovině. V případě paroží je doložena kombinovaná technika, která se
předpokládá i pro kost a mamutovinu. Následovalo tvarování strouháním
nebo řezáním.
Obr. 14 – Hrot s jednoduchou bází (Hahn 1988a, fig. 4)
Hroty s rozštěpenou bází (sagaies/pointes à base fendue fr., split base points angl.)
Vůdčí typ aurignacienu definovaný na základě nálezů z La Ferrassie (Peyrony 1934). Rozptyl
typů je závislý na průřezu, obrysu a formě báze, na základě čehož byly vyčleněny skupiny
hrotů s rozštěpenou bází s trojúhelníkovitým obrysem a oválným průřezem, a hroty
s lancetovitým obrysem s bikonvexním průřezem (Hahn 1991, 269). Chronologicky se
vyskytují již od aurignacienu, dále během szeletienu a gravettienu (Hahn 1988b, 1).
Hroty s rozštěpenou bází byly většinou vyrobeny z paroží upraveného
do půlkruhové formy, rozštěpení báze bylo docíleno nepřímým úderem na
klín vložený na bázi. Teprve po úspěšném rozštípnutí byl polotovar
dotvarován (Knecht 2000, 29).
Proximální část sloužila k upevnění k násadě, přičemž existují dvě
hypotézy fixace. První možností je umístění tzv. jazykovitého dílu (pièces
à languette) mezi rozštěpené pysky. Druhou možností je vklínění obou
elastických pysků do násady s rozštípnutým koncem (Hahn 1988b, 14-17).
Dle funkčních stop na distálních částech sloužily pravděpodobně tyto
artefakty jako vrhací zbraně (Hahn 1988b, 14).
Obr. 15 - Hrot s rozštěpenou bází (Hahn 1988b, fig. 9)
Hroty s jednostranně seříznutou bází (sagaies/pointes à base biseautée simple fr., points with
a single bevelled base angl.)
Artefakty protáhlé kopinaté formy, jejichž distální konec je funkční, mediální část vyhlazená,
popřípadě rytá a proximální část je upravena tak, že jedna strana kontinuálně pokračuje z části
mediální do proximální, zatímco druhá je šikmo seříznuta (Delporte & Mons 1988b, 1).
Distální konec může být ostrý nebo tupý, popřípadě zploštělý s hranou. Mediální částí často
prochází podélná rýha, která mohla sloužit pro rychlejší odtok krve zasaženého zvířete, nést
jed, popřípadě mohly být v rýze umístěny kamenné nástroje (Delporte & Mons 1988b, 16).
V proximální části je pozornost věnována především hraně, kde jsou rozlišeny čtyři základní
formy - plochá, příčně konkávní, podélně konkávní a kombinace příčně a podélně konkávní.
Seříznutá hrana často také nese hluboké rýhy, které mohou být příčné, podélné nebo šikmé
k dlouhé ose nástroje (Delporte & Mons 1988b, 9). Tyto pravděpodobně sloužily k lepší
přilnavosti k násadě.
Hroty s jednostranně seříznutou bází byly zřejmě připojeny k násadě
se stejnou úpravou kontaktní části (Knecht 2000, 34). Krom adhesivního
materiálu bylo k upevnění z praktických důvodů pravděpodobně také
použito rostlinných vláken nebo šlach (Stodiek 2000, 75).
Hroty s jednostranně seříznutou bází byly vyráběny převážně z třísek
dlouhých kostí, které byly dále tvarovány podélně k ose nástroje, báze byla
upravena řezáním nebo strouháním. Tloušťka hrotů byla limitována
tloušťkou použité suroviny – kompakty kosti (Knecht 2000, 33). Tyto hroty
jsou typické pro gravettien (Knecht 2000, 33).
Obr. 16 - Hrot s jednostranně seříznutou bází (Delporte & Mons 1988b, fig. 2)
Hroty z mamutích žeber (mammoth-rib points angl.)
Hroty z mamutích žeber jsou známy z několika gravettienských lokalit v Německu. Tyto
hroty byly vyrobeny z plochých třísek podélně rozdělených žeber, které byly následně
tvarovány strouháním v podélném směru do oválného či kruhového průřezu. Během tvarování
byla z kosti zcela odstraněna vrstva kompakty a hrot byl vytvarován ze spongiózy. Některé
hroty jsou rýhovány příčně nebo šikmo k dlouhé ose nástroje (Knecht 2000, 34).
Hroty s oboustranně seříznutou (dlátovitou) bází (sagaies/pointes à base biseautée double
fr., points with double bevelled base angl.)
Protáhlé hroty s distální částí zašpičatělou, tupou nebo s ostřím, vyhlazenou mediální částí,
někdy opatřenou podélnou rýhou a proximální částí upravenou do dlátovitého tvaru (Delporte
& Mons 1988c, 1). Hroty s oboustranně seříznutou bází jsou široce geograficky
rozšířeny v průběhu mladého paleolitu (Delporte & Mons 1988c 1). Rozlišují se
dvě formy, a to na základě morfologie hran, které mohou být buď paralelní
(v proximální a mediální části), nebo pravidelně sbíhající od báze až k vrcholu
(Delporte & Mons 1988c, 5). V proximální části je významné ukončení
dlátovité báze, které může být konvexní, konkávní nebo ploché a seříznutí hran,
které mohou být konvexní, konkávní nebo ploché. Také u tohoto typu hrotů se
vyskytuje rytí na proximální části, které mohlo usnadňovat připevnění násady
(Delporte & Mons 1988c, 7), která byla pravděpodobně mimo adhesivní látku
připevněna také rostlinnými vlákny nebo šlachami (Stodiek 2000, 73).
Obr. 17 - Hrot s oboustranně seříznutou bází (Delporte & Mons 1988c, fig. 2)
U obou výše zmiňovaných typů hrotů (s jednostranně i oboustranně seříznutou bází) je
také možnost jejich využití jako mezičlánků projektilů, které umožňují standardizovat délku
projektilů a dovolují znovuvyužití poškozených hrotů bez jejich celkové úpravy (Cattelain
& Onoratini 1993, 21-22).
Hroty s postupně seříznutou bází (sagaies/pointes à base raccourcie fr., points with
shortened base angl.)
Protáhlé artefakty s funkční distální částí ukončenou zašpičatěním, otupením, případně ostřím,
s vyhlazenou mediální částí s hranami paralelními nebo sbíhajícími. Proximální část je
redukována nepravidelnými schodky (Mons 1988, 1). Tento typ se sporadicky vyskytuje již
od aurignacienu, nejhojnější je v magdalénienu (Mons 1988, 1).
Rozlišují se dvě formy proximální části, a to s bází hrubě upravenou se zřetelným
příčným odlomením konce a typ s pravidelně upravenou kónickou bází (Mons 1988, 6).
Existují dvě teorie týkající se stupňovitého ukončení báze. Podle první z nich
je hrot s postupně seřezanou bází výsledkem rychlé úpravy hrotu poškozeného, podle
druhé jde o záměrnou výrobu tohoto typu (Mons 1988, 8). Není také vyloučeno, že
jde o sekundární využití odpadu výroby po výrobě jiného zašpičatělého předmětu (Le
Dosseur 2003, 124).
Obr. 18 – Hrot s postupně seříznutou bází (Mons 1988, fig. 1)
Hroty s vidlicovitou bází (sagaies/pointes à base fourchue fr., forked base points angl.)
Artefakty protáhlé formy s distálním koncem zašpičatělým, tupým nebo
s ostřím, s vyhlazenou mediální částí a proximální částí symetricky vidlicovitě
rozpůlenou (Delporte & Mons 1988d, 1). Vidlice v proximální části mohou
mít buď sbíhavé nebo rozbíhavé tendence a mohou tak ukazovat na dva
rozdílné typy uchycení násady. Proximálním směrem se vidlice zužují až do
zašpičatění (Delporte & Mons 1988d, 6). Tento typ projektilu je typický pro
magdalénien (Pétillon 2006).
Pokud není distální část pronikající, čili nemá-li tvar zašpičatělý nebo
tupý, ale má ploché ostří, může se jednat o mezičlánek spojující projektil
a násadu (Delporte & Mons 1988d, 9).
Obr. 19 – Hrot s vidlicovitou bází (Delporte & Mons 1988d, fig. 1)
Oboustranně zašpičatělé hroty (pointes à double pointe fr., double pointed points angl.)
Protáhlé artefakty s vyhlazenou mediální částí a zašpičatěním obou konců, přičemž jeden
z konců bývá masivnější a druhý gracilnější (Delporte & Mons 1988e, 1). Tento typ je
doložen během mladého paleolitu, vyskytuje se ovšem i na neolitických lokalitách, kde byl
pravděpodobně využíván ve smyslu „šídla“ (Delporte & Mons 1988e, 2).
Z morfologického hlediska jsou významné oba konce, které mohou být
ukončeny zašpičatěním, tupým koncem nebo ostřím. Dále jsou sledovány hrany,
které mohou být v mediální části paralelní, a pak oboustranně sbíhající; konvexní,
čili sbíhající plynule k oběma koncům bez centrálního bodu zlomu a s hranami
ohýbajícími se k oběma koncům s centrálním bodem zlomu. Mohou být také
opatřeny jednou nebo několika podélnými rýhami (Delporte & Mons 1988e, 3-5).
Obr. 20 - Oboustranně zašpičatělý hrot (Delporte & Mons 1988e, fig. 1)
Isturitzké hroty (pointes d´Isturitz fr., Isturitz points angl.)
Velmi variabilní skupina artefaktů většinou vyrobených z podélně rozštípnutého paroží,
průřezu bikonvexního, plan-konvexního, oválného nebo konvex-konkávního. Jeden z konců
(proximální nebo distální) je zašpičatělý, otupený, případně s ostřím, a na téže části je
množství zářezů, případně skupin zářezů mezi sebou paralelních, s více či méně pravidelnými
rozestupy, ležícími většinou příčně, popřípadě šikmo k dlouhé ose hrotu, zřídka doprovázené
vruby nebo záseky na laterální straně (Goutas, v přípravě).
Tento typ je geograficky specifikován pro jihozápadní Francii. Chronologicky se řadí
do mladého aurignacienu, gravettienu a epigravettienu (de Sonneville-Bordes 1988, 5).
Označení konce se zářezy jako proximálního nebo distálního
souvisí s funkční interpretací isturitzkého hrotu. Díky hlubokým vrubům
byl tento typ označován za „protoharpunu“ (Ragout 1939-1940, 699).
Dle další teorie byly rýhy a vruby vytvořeny s úmyslem pevnějšího
připojení násady, o čemž by svědčilo i časté vyhlazení proximální části
až do lesku (de Saint-Perier 1949, 71). Je ovšem třeba podoktnout, že na
některých artefaktech jsou zřetelné stopy deformací na proximálních,
případně i distálních koncích (Goutas, v přípravě), je tedy nutno
uvažovat i o dalších funkcích této velmi variabilní skupiny artefaktů.
Obr. 21 – Isturitzký hrot (de Sonneville-Bordes 1988, fig. 3)
Listovité projektily (sagaies foliacée/en forme de cuilleur fr., foliaceous/spatulae-like points
angl.)
Artefakty tvaru listu vavřínu či zimostrázu s řapem, které byly vyčleněny na základě
materiálu z Pavlova. Dle morfologické klasifikace byly definovány čtyři typy (Brühl
& Svoboda 2003, 92).
Typ I má kapkovitý až trojúhelníkovitý tvar listu s bikonvexním čočkovitým
průřezem, který bývá díky původnímu tvaru suroviny (mamutovina) mírně prohnut. Řap se na
přechodu k listu mírně zužuje (Brühl & Svoboda 2003, 92). Typ II má tvar listu zimostrázu,
který zabírá asi polovinu délky nástroje. Průřez listu je plochý a čočkovitý. Řap
má průřez pravoúhlý s paralelními hranami (Brühl & Svoboda 2003, 92). Typ III
má krátký kapkovitý až trojúhelníkovitý list, který nezabírá ani čtvrtinu celkové
délky nástroje a opracováním je zřetelně odsazený od řapu, který je pravoúhlého
průřezu s paralelními hranami (Brühl & Svoboda 2003, 93-94). Typ IV má list
tvaru vavřínového listu s plochým čočkovitým průřezem. List zabírá více než
polovinu celkové délky. Vrchol hrotu je ve většině případů tupý a zakulacený.
Řap má průřez kruhový, pravoúhlý až čočkovitý s paralelními hranami (Brühl
& Svoboda 2003, 98).
Obr. 22 – Listovitý projektil, typ IV (Brühl & Svoboda 2003, Abb. 2)
Funkčně jsou tyto artefakty interpretovány jako speciální projektily k lovu kožešinové
zvěře a ptáků, přičemž zašpičatění distální části by v tomto případě bylo vzhledem
k možnému poškození kožešiny nežádoucí (Brühl & Svoboda 2003, 98).
II. Ozubené nástroje (outils barbelés fr., barbed artefacts angl.)
V rámci ozubených nástrojů je možno rozlišit dvě morfologicky odlišné podskupiny nástrojů
– tzv. pasivní nástroje, ke kterým patří rybářské háčky a udice a aktivní nástroje, které jsou za
účelem lovu či rybolovu aktivně vrhány.
Určujícím znakem druhé skupiny artefaktů jsou zuby na dříku. Na základě
morfometrických znaků ozubených artefaktů sledovaných v etnografickém kontextu je možno
definovat několik základních typů. V prvé řadě je třeba rozlišit artefakty mobilní, které po
vystřelení zůstávají v kontaktu s lovcem nebo násadou zbraně a artefakty nemobilní, se
kterými lovec po vystřelení ztrácí kontakt. Mezi mobilní artefakty jsou řazeny harpuny
a harpunovité šipky, mezi nemobilní ozubené šipky, ozubené hroty a několikahroté ozubené
šipky či oštěpy. Klíčem k rozlišení jednotlivých typů je krom celkové morfologie a charakteru
zubů i úprava báze, přičemž mobilní artefakty jsou většinou na bázi opatřeny tzv. provazovým
otvorem (Weniger 2000, 79). Mobilní artefakty jsou obecně spojovány s lovem mořských
savců a ryb, zatímco artefakty nemobilní se suchozemskou kořistí (Weniger 2000, 87).
Tzv. „protoharpuny“ (protoharpons fr., protoharpoons angl.)
Toto označení se dnes již nepoužívá. V pravém slova smyslu se nejedná o harpuny, ale
o velmi heterogenní hroty vycházející z tradice hrotů s jednoduchou bází (Weniger 2000, 87).
Harpuny (harpons fr., harpoons angl.)
Podlouhlé vrhací nástroje s jednou nebo dvěma řadami zubů na dříku a špičatou distální částí.
Proximální část je určena k připevnění k násadci (Julien 1995, 13). Harpuny se skládají ze
dvou částí - hlavy harpuny (nejčastěji nacházené na lokalitách) a násadce. Charakteristickým
znakem harpun je jejich připojení k lovci či násadě provazem upevněným na bázi, která byla
za tímto účelem upravena (perforace, rozšíření - Weniger 2000, 81). Chronologicky jsou
velmi časté v magdalénienu (vůdčí fosilie), také azilienu a neolitu. V paleolitu je lze dále
typologicky členit podle počtu řad zubů na jedno-, dvou- a víceřadé (Julien 1982), dále podle
počtu a tvaru zubů.
Surovinou pro výrobu harpun bylo nejčastěji paroží, nebo mamutovina. Technologie
výroby zahrnuje extrakci tyčinky z větve paroží
drážkováním. Z vyštípnuté tyčinky se pak
podélným strouháním/škrábáním tvaroval průřez
budoucí harpuny. Ozubení bylo naznačeno
šikmými zářezy na bocích a tvarováno
strouháním/škrábáním, stejně jako proximální
část. Zuby a mediální část bývají zdobeny
geometrickými motivy drážkováním (Julien
1995, 25).
Úkolem harpun bylo znemožnění úniku
zasaženého zvířete pomocí zmíněného spojení
s lovcem. Z důvodu spojení byla nutná malá
vzdálenost mezi kořistí a lovcem (Weniger 2000,
81). Harpuny jsou většinou spojovány s lovem
mořských savců a ryb, mohly být vrhány za
pomocí vrhače, nebo také luku.
Obr. 23 - Harpuny se dvěma řadami zubů (Julien 1982, fig. 15)
Harpunovité šipky (harpoon-arrows angl.)
Artefakty štíhlejší formy než harpuny, jejichž zoubky jsou drobnější, ovšem početnější. Báze
harpunovitých šipek je stejně jako báze samotných harpun opatřena tzv. provazovým otvorem
sloužícím k připojení lovce a kořisti (Weniger 2000, 85). Morfologie ozubení je uzpůsobena
k udržení projektilu v kořisti a hlubší penetraci při snaze zvířete uprchnout. Rozlišení harpun
od harpunovitých šipek je založeno na šířce báze vsazované do násady (Weniger 2000, 86).
Několikahroté ozubené šipky a oštěpy (multipronged arrows and spears angl.)
Artefakty skládající se z několika velmi štíhlých ozubených hrotů. Hlavní rozdíl mezi
harpunami a několikahrotými ozubenými šipkami či oštěpy lze spatřovat v charakteru
ozubení. Zatímco harpuny nesou na dříku pouze několik velkých zubů, ozubené šipky
a oštěpy nesou na svých hrotech několikanásobně víc drobných zoubků situovaných velmi
blízko u sebe. Důvod je spatřován v rozdílné funkci nástrojů. Pravděpodobně se vyskytují již
od mladého paleolitu (Weniger 2000, 79).
Vidlicovité harpuny (föenes fr., fish spears angl.)
Předměty s vícečetným špičatým zakončením, definované jako malé,
podlouhlé předměty, jejichž proximální část nese jedno nebo více
zakončení ve formě špice a distální část je různě upravena pro uchycení
(Bellier et al. 1995, 67). Mediální část je opatřena zoubky, téměř vždy na
obou stranách orientovanými směrem k části proximální. Použitý materiál
na výrobu těchto nástrojů je paroží jelenovitých nebo kost.
Vidlicovité harpuny jsou typické pro magdalénien, bývají často
asociovány s harpunami. Technologie výroby byla pravděpodobně také
analogická technologii používané při výrobě harpun. Hypotézy o způsobu
užití jsou různé, spojovány jsou s háčky a s dalšími rozeklanými nástroji
určenými k lovu ptáků, nebo jako součásti pastí.
Obr. 24 – Vidlicovité harpuny bez ozubení (Bellier et al. 1995, fig. 6)
Kostěné šipky (pointes de flèches en os fr., arrow-heads angl.)
Artefakty různé velikosti s distálním koncem ostrým a bází upravenou pro fixaci do násady.
Tento typ artefaktu je doložen od středního neolitu prakticky v celé kontinentální Evropě.
Šipky se skládají z několika částí – hrotu, který odpovídá distálnímu konci a těla, tedy
proximální části. V některých případech mohou mít šipky křidélka, stopku neboli řap, který
může být odsazen (Séronie-Vivian 1995, 101-102). Funkce těchto artefaktů je spojována
s lovem.
Háčky a udice (hameçon fr., fishook angl.)
Předměty podlouhlého tvaru, rovné nebo zakřivené, s jedním nebo dvěma
konci zašpičatělými a žlábkem nebo zářezem
určeným k fixaci (Averbouh & Cleyet-Merle 1995,
83). Nejčastěji byly vyrobeny z kosti, parohu nebo
z mamutoviny. Objevují se od chatelperronienu,
aurignacienu,
s podstatným
rozvojem
v magdalénienu. Zahnutá forma háčku se objevuje
až od azilienu. Byly používány k rybolovu nebo
jako háčky k zavěšení.
Obr. 25 - Jednoduchý ohnutý háček (Averbouh & Cleyet-Merle 1995, fig. 6)
Obr. 26 – „Udice“ (Averbouh & Cleyet-Merle, 1995, fig. 5)
III. Vrhače (propulseurs fr., spearthrowers, atlatl, angl.)
Protáhlé nástroje variabilní délky, sloužící k lovu, rybolovu nebo k boji (Cattelain 2000, 214),
jejichž distální část nese zařízení určené ke kontaktu patice násadce projektilu a část
proximální nese rukojeť nebo připevnění (Cattelain 1988a; Cattelain 1988b, 1). Objevují se
v solutrénu a největší rozmach zaznamenávají v magdalénienu. Geograficky jsou omezeny na
oblast jiho-východní Francie, Švýcarsko a Durynsko.
Skupinu těchto nástrojů lze rozdělit na typy samčí zakončené háčkem, samičí
zakončené prohlubní, nebo oboupohlavné, kdy je okraj ukončovací prohlubně formován do
ostruhy (Cattelain 1988b, 11).
Materiálem použitým při výrobě bylo převážně paroží sobů,
méně už mamutovina nebo kost. Technologie výroby spočívala
v upravení spongiózy parohu strouháním/škrábáním, háček nebo
perforace byly modifikovány drážkováním (Stodiek 1993). Háček
může být také jednoduše hrubě upraven jen odstraněním materiálu.
Zdobení bylo vytvořeno buď rydlem, nebo vyškrábáno v kortikální
vrstvě parohu, povrch byl hlazen/leštěn. Na povrchu nástroje
nacházíme často stopy adhezívních materiálů, nebo okru.
Vrhače jsou zdobeny rytinou, nesou plasticky tvarovanou
hlavu nebo přední část zvířete, které jsou zakomponovány do
celkové formy nástroje. Časté je také zdobení ve formě oploštělého
plastického znázornění zvířete s otočenou hlavou, popřípadě bez
hlavy.
Funkcí tohoto nástroje je zvýšení rychlosti při vrhání zbraní,
a tedy hlubší průnik projektilu. Vrhače jsou stále používány
v různých částech světa, např. Austrálii, na Nové Guínei,
Mikronésii, v části arktické zóny nebo v tropické části Ameriky.
Obr. 27 – Hlavní typy magdalénienských vrhačů (Piel-Deisruisseaux 1990, fig. 245)
IV. Nástroje s hranou a ostřím, neboli klínovité segmenty (outils tranchants fr.,
beveled artefacts, wedge shape artefacts angl.)
Artefakty, jejichž distální část byla upravena do jednolícé nebo dvoulícé (dlátovité)
formy. Proximální části byla buď ponechána původní forma, nebo byla kompletně upravena
(Provenzano 1998a, 5).
Celková morfologie artefaktů vychází ze zvolené suroviny a umístění funkční hrany.
Distální část je indikátorem jednotlivých typů. Funkční hrana může být konvexní, konkávní
nebo plochá. Průřez distální části může být plan-konvexní, konvex-konkávní, bikonvexní,
pravoúhlý, oválný a zřídka také asymetrický, plan-konkávní nebo půlkruhový (Provenzano
1998a, 6).
Označení jednotlivých částí podléhá klasické nomenklatuře, pouze v případě
dlátovitého ukončení je nutno doplnit, že jako spodní je označována strana s delší hranou
(Provenzano 1998a, 6).
Funkce těchto nástrojů je spojována zejména s jejich využitím ve smyslu prostředníků,
přičemž distální část je v kontaktu s opracovávaným materiálem (Provenzano 1998a, 8) a na
proximální část je aplikována síla v podobě úderů či tlaku. Některé nástroje tohoto typu byly
pravděpodobně používány při vydělávání kůže, při práci se dřevem nebo parožím, vyloučeno
není ani jejich použití jako loveckých zbraní (Provenzano 1998a, 14). Nástroje s hranou
a ostřím jsou doloženy od mladého paleolitu (Provenzano 1998a, 5).
Jednolícé nástroje vyrobené z paroží jelenovitých bez podélného rozštípnutí suroviny
Základní rysem této skupiny nástrojů je charakter
proximální, případně mediální části artefaktu, které je
ponechána původní forma užité suroviny. Naopak
distální část byla šikmým oddělením suroviny
upravena do jednolícé funkční hrany, která mohla být
dále upravována strouháním (Provenzano 1998b, 21).
Nástroje vyrobené z paroží bez podélného
rozštípnutí suroviny jsou rozšířeny téměř ve všech
mladopaleolitických kulturách na území celé Evropy
(Provenzano 1998b, 17).
Hlavní funkce tohoto nástroje je spatřována
především v práci s kůží, nástroje se stopami úderů na
konci proximální části mohly být využívány také při
práci se dřevem (Provenzano 1998b, 21).
Obr. 28 – Jednolící nástroj z paroží (Provenzano 1998b, fig. 2)
Na tomto místě je nutno typologicky upřesnit několik dalších užívaných pojmů. Jde
zejména o dláto (ciseau fr., chissel angl.) – obecně popisované jako předmět s funkční
dvoulícou hranou na distálním konci, na jehož proximálním konci se mohou případně
vyskytovat deformace po úderech (je ztotožňován s prostředníkem) (Camps-Fabrer 1977, 22)
a klín (coin fr., wedge angl.) – který se od dláta liší distální částí, jedná se o jednolící artefakt
(Camps-Fabrer 1977, 22) funkčně spojovaný se stejnými úkony jako dláto. P. McComb (1989,
123-128 ) zavádí nadřazený název „klínovité segmenty“ a jednotlivá označení odmítá pro
neprokázané funkční spojení pojmu a vlastního nástroje (McComb 1989, 123-128). Jako
prostředník (intermédiaire fr., punch angl.) je označen kus kosti, paroží nebo mamutoviny,
rovný nebo zakřivený, který vykazuje na obou koncích deformace po úderu. Od dlát se liší
zašpičatělým, ale tupým distálním koncem, kterému chybí zkosení, respektive hrana (Hahn
1991, 297). Distální konec nese v podélné ose množství škrábanců a jizev a dlouhé negativy
po funkčně odštípnutých kusech suroviny. Funkce prostředníků je spatřována především
v odrážení kamenných čepelí (Hahn 1991, 297).
Zde je nutné zmínit disproporce v chápání pojmu prostředník, kdy ve francouzské
literatuře je pojmu „intermédiaire“ používáno všeobecně k označení jakéhokoliv nástroje,
který je vložen mezi opracovávanou surovinu a úderný nástroj.
Jednolícé nástroje vyrobené podélným rozštípnutím suroviny
Nástroje vyrobené podélným rozštípnutím suroviny, především
paroží. Artefakty jsou v distální části opatřeny funkční jednolícou
hranou. Předmět se vyskytuje ve většině mladopaleolitických
kultur v téměř celé Evropě (Provenzano 1998c, 25).
Celková forma artefaktů se liší na základě použité
suroviny, obecně ovšem jejich morfologie vychází z poloviny
diafýzy dlouhé kosti nebo lodyhy, případně výsady paroží.
(Provenzano 1998c, 26).
Stopy pracovní činnosti mají především charakter
deformací po úderech na proximálním konci, na distální části je
patrné rozdrcení a šupinky po nárazu, samotná hrana bývá z horní
strany často vyhlazená do lesku s mikrostriací. Funkčně je tento
typ řazen mezi prostředníky (Provenzano 1998c, 30).
Obr. 29 – Jednolící nástroj vyrobený podélným rozštípnutím (Provenzano 1998c, fig. 1)
Prostředníky z výsad paroží
Artefakty vyrobené z výsad paroží, které jsou v distální části ukončeny jednolícou nebo
dvoulícou hranou. Tvar nástroje odpovídá plně tvaru výsady, pouze distální část je upravená
do hrany, a to většinou povrchovými technikami. Funkčně opět zapadá do celkového rámce
předmětů s hranou (Camps-Fabrer & Ramseyer 1998, 42).
Dvoulícé „bagety“
Nástroje cylindrického průřezu, jejichž distální konec je ukončen dvoulícou hranou.
Proximální konec vykazuje deformace po úderech (Provenzano 1998d, 43).
Morfologicky je zde zřejmá podoba s hroty s bází upravenou do dlátovité báze, což je
vysvětlováno recyklací zlomených hrotů. Původní proximální část hrotu – oboustranně
seřezaná báze se stává funkční hranou klínovitého nástroje. Dochází tedy ke změně orientace.
Z výrobního hlediska jsou rozlišovány dvoulícé klínovité segmenty vyrobené s primárním
cílem vytvořit klín, které jsou většinou objemnější. Druhým typem jsou sekundárně
přetvořené klíny z poškozeného hrotu (Provenzano 1998d, 44).
Boční hrany nástroje jsou paralelní, případně mírně sbíhavé směrem
k distální části. Ukončení distální části je morfologicky shodné s distální
částí hrotů, tedy přímé, které převažuje u sekundárně vytvořených nástrojů
(Deffarage; Laurent & de Sonneville-Bordes 1974, 108) a konvexní. Hrany
jsou rovné, konvexní nebo konkávní, přičemž u reutilizovaných hrotů
převažuje plochá hrana, zatímco u primárně vytvořených nástrojů je profil
hrany konvexní (Provenzano 1998d, 44).
Proximální část je buď tvarována příčnou debitáží nebo je
pozůstatkem zlomení hrotu, tedy přímá nebo bombovitá, značně
deformovaná údery. Na nástroji se také často objevují rýhy, které jsou
u původních hrotů malé a úzké, v případě primárně vytvořených klínů
hlubší, což je zdůvodňováno lepší přilnavostí při uchopení (Provenzano
1998d, 44-46).
Obr. 30 – Dvoulícé „bagety“ (Provenzano 1998d, fig. 4)
Na obou koncích nástroje bývají patrné funkční stopy. Proximální konec je silně
deformován údery, konec distální je šupinkovitě odlámán, což je dokladem jeho využití jako
prostředníku (v obecném smyslu).
Klínovité nástroje z trubicovité diafýzy dlouhé kosti
Artefakty, které po morfologické stránce vychází z diafýzy dlouhé kosti
a jejichž distální část je upravena do jedno- nebo dvoulícé hrany.
Proximální část si většinou ponechává anatomickou epifýzu kosti. Tento
typ artefaktu je doložen od neolitu a jeho funkce je spojována
s opracování kůže, dřeva nebo paroží (Camps-Fabrer, Choï, PascualBenito & Provenzano 1998, 51-77).
Obr. 31 – Klínovitý nástroj z trubicovité diafýzy dlouhé kosti (Camps-Fabrer, Choï,
Pascual-Benito & Provenzano 1998, fig. 4)
Klínovité nástroje z podélně rozštípnutých dlouhých kostí
Artefakty, které vznikly podélným rozštípnutím dlouhé kosti (výjimečně z dolní čelisti krávy)
a následnou úpravou distální části do jedno- nebo dvoulícé hrany. Proximální konec odpovídá
polovině původní epifýzy nebo je výrazněji modifikován. Tyto artefakty jsou doloženy od
neolitu a jejich funkce je spojována s opracováním kůží, dřeva
a paroží. Deformace a vruby na bočních hranách dokládají
uchycení těchto artefaktů do násad (Camps-Fabrer, Choï
& Provenzano 1998, 79-105).
Obr. 32 – Klínovitý nástroj z podélně rozštípnuté dlouhé kosti (CampsFabrer, Choï & Provenzano 1998, fig. 3)
Rydla (burins fr., burins angl.)
Artefakty vyrobené z diafýzy dlouhých kostí, žeber nebo paroží,
jejichž distální funkční konec je upraven do jednoduché rydlové
hrany na laterální straně základny. Tyto nástroje jsou doloženy na
západě ruských planin, Uralu a v baltských zemích pro období
mezolitu a neolitu. Na základě traseologie se zdá, že tyto artefakty
sloužily jako rydla k rytí zářezů či drážek do měkkých materiálů.
Vysoký stupeň fragmentarizace mediální části by mohl ukazovat na
uchycení artefaktů do násad (Cattelain & David 1998, 109-117).
Obr. 33 – Rydlo (Cattelain & David 1998, fig. 1)
Čepele seker a teslic (lames de hache, herminettes fr., adzes angl.)
Cylindrické oploštělé nástroje vyrobené z části výsady, lodyhy, případně pánevní kosti losa,
jejichž distální část je upravena do jedno- nebo dvoulícé hrany a proximální konec je
opracován do patky. Tyto artefakty se exkluzivně vyskytují na mezolitických lokalitách
Zamostje 2 a Mullerup 1, ovšem morfologicky podobné artefakty jsou v neolitickém kontextu
doloženy v západní Evropě. Předpokládá se uchycení těchto artefaktů do násad a jejich funkce
je spojována s otesáváním dřeva (David 1998, 119-127).
„Motykovité kopáče“ (pronghoes angl.)
Tzv. motykovité kopáče vznikly příčným odřezáním části lodyhy
a odstraněním výsad, s výjimkou funkční výsady nadoční, která byla
zkrácena šikmým oddělením směrem od růže, čímž vznikla příčná hrana
(Klíma 1987, 321). Funkční byla výsada, lodyha sloužila jako rukojeť.
Motykovité kopáče jsou často pokryty seskupeními převážně
příčně orientovaných paralelních rýh (Klíma 1987, 322). Doloženy jsou od
mladého paleolitu, gravettienu-pavlovienu.
Funkce těchto kopáčů je především spojována s prací se zeminou,
(Klíma 1987, 322). Vyloučena není ani možnost využití nástroje při
vydělávání kůže (Brühl 2005, 271). Na základě velikostního kriteria byla
vydělena podskupina malých kopáčů, v rámci které je uvažováno i o jiné
funkci (hračky - Klíma 1987, 291).
Obr. 34 – „Motykovitý kopáč“ (Klíma 1987, obr. 28)
V. Nástroje s otisky úderů (os à impressions et éraillures fr., artefacts with impressions
angl.)
Do této kategorie jsou řazeny fragmenty diafýzy dlouhých kostí a žebra velkých zvířat, první
prstní články, distální konce pažních kostí praturů a koní, zuby šelem a paroží jelenovitých,
které si buď ponechávají původní anatomickou podobu, nebo byly modifikovány. Na jejich
povrchu jsou zóny s deformacemi, tvořené jizvami po drcení, mnohdy doprovázené striací,
vzniklé kontaktem s tvrdým, případně i ostrým předmětem (Patou-Mathis & Schwab 2002,
11). Tento typ se vyskytuje od středního paleolitu.
Retušéry (retouchoirs fr., retouchers angl.)
Fragmenty diafýzy dlouhých kostí nebo žeber velkých zvířat, první prstní články, zuby šelem
atd. s typickými krátkými lineárními a paralelními otisky po úderech, ležícími jeden vedle
druhého, orientovanými šikmo, podélně nebo příčně k dlouhé ose nástroje. Orientace úderů je
považována za kulturní ukazatel (Schwab 2002, 68). Otisky jsou koncentrovány v konkávní
zóně, popřípadě ve dvou zónách na koncích úštěpu, na vnější, periostální straně kosti
(Malerba & Giacobini 2002, 29).
Pracovní stopy odpovídají aktivnímu úderu kosti na kámen, čímž vzniká zóna pokrytá
striací, spojená se vznikem mikroretuše na hraně ostří opracovávaného kamenného artefaktu
(Malerba & Giacobini 2002, 31).
Otloukače (percuteurs fr., percussors, strikers angl.)
Nejčastějším materiálem používaným k odbíjení kamenných úštěpů je paroží, přesněji řečeno
báze lodyhy. Aktivní distální část otloukače tedy odpovídá růži (nejpevnější část paroží)
a první výsadě (ta ovšem není funkční - Averbouh & Bodu 2002, 79).
Také mamutovina je pro svou velkou tvrdost a hmotnost ideální surovinou k výrobě
otloukačů. Otloukače z mamutoviny využívají nejčastěji přirozenou formu klu mladého
jedince (Steguweit 2005, 181). Plocha báze je stejně jako u růže paroží zakulacená.
Otloukač slouží k oddělení kamenného úštěpu, přičemž ostré hrany kamene vnikají do
styčné plochy otloukače a vedou k rozdělení energie úderu (Hahn 1991, 296). Deformace po
úderech se jeví jako miskovité prohlubně a záseky (Averbouh & Bodu 2002, 121).
Ke stejné funkci mohlo být také využito distálních částí pažních kostí kopytníků
(Valensi 2002, 75), přesněji řečeno válcovitých kladek (trochlea humeri). Právě na nich jsou
často lokalizovány otisky lineárních a paralelních úderů.
Tlakové odštěpovače (compresseurs fr., pressure flakers angl.)
Nástroje na jedné straně alespoň částečně zašpičatělé, případně otupené sloužící
k odštěpování třísek nebo k produkci tlakové retuše na kamenných artefaktech. Na rozdíl od
prostředníků je proximální část bez deformací po úderech (Hahn 1991, 296).
Tento typ nástroje je nejčastěji vyroben z výsad paroží, zejména výsady oční nebo
nadoční, které jsou jen v distální části minimálně upraveny seříznutím nebo ohlazením (Hahn
1991, 296).
Otisky po úderech mohou také vznikat pasivním způsobem, tedy když kost/paroží
slouží jako kovadlina nebo podložka (při řezání dřeva nebo kůže - Schwab 2003, 17). Aktivně
mohou naopak otisky vznikat při použití kosti/paroží jako pomocného nástroje při
protlačování jehly při práci s tvrdými materiály (Schwab 2003, 17 – v dnešní době má tuto
funkci náprstek). Rozlišení jednotlivých stop je ovšem velice náročné a žádá si traseologickou
analýzu a využití experimentů (Schwab 2003, 18).
VI. Složené artefakty (outils composites fr., composite tools angl. )
Do této velmi variabilní skupiny jsou řazeny artefakty, které plní svou funkci ve spojení
s jinými nástroji. Nejčastější jsou různé typy násad a rukojetí.
Člunky (navettes fr., shuttles angl.)
Cylindrické silné a krátké předměty vyrobené převážně ze sobího paroží,
rozštípnuté na obou koncích. Morfologicky můžeme rozlišit tři části:
centrální část a klíšťky na obou koncích, sestávající ze dvou jazýčků, které
svírají štěrbinu (Allain & Rigaud 1993, 5-13). Objevují se
v magdalénienu, kde představují vůdčí typ (magdalénien à navettes).
Sloužily jako držadla k uchycení kamenných nástrojů, zejména škrabadel.
Obr. 35 – Člunek (Allain & Rigaud 1993, fig. 4)
Mezičlánky projektilů (pré-hampes/eléments intermédiaires de hampes de projectile fr.,
foreshaft angl.)
Podélné artefakty na obou koncích uzpůsobené k připojení další části. Jejich konce jsou
upraveny do podoby jedno- nebo dvoulícé hrany nebo jsou vidlicovitě rozštípnuté (Cattelain
& Onoratini 1993, 15). Výroba těchto předmětů je stejná jako u hrotů s odpovídající distální
částí. Typ je doložen již v aurignacienu.
Mezičlánky dovolují znovupoužití poškozených, nebo silně zkrácených vrcholů hrotů,
bez úpravy parametrů projektilu (délka a vyvážení) a navíc dovolují jakkoliv vstupovat do
koncepce báze projektilu. Způsob vyvážení projektilů s ohledem na jejich vrhání může
potvrzovat využití prodlouženého aktivního konce k zatížení vrcholu. Implantovaný
mezičlánek také umožňuje standardizovat délku projektilu (Cattelain & Onoratini 1993, 2122).
Obr. 36 - Různé způsoby spojení hrotů, mezičlánků a násad (Cattelain & Onoratini 1993, fig. 5, 6, )
Násady, rukojeti a držadla (manches fr., handles, hafts, shafts angl.)
Předměty z kostí nebo paroží, rovné nebo zahnuté, délkově variabilní, částečně nebo úplně
opracované. Skládání/vložení nástrojů do sebe může být provedeno pomocí pouzdra - tuleje
nebo pukliny do níž může být nástroj zasazen podélně, příčně nebo ze strany (laterálně).
Z paroží je nejčastěji využíváno výsad, případně částí výsad, lodyhy a určitých částí
lodyhy i s výsadou. Z kostí jsou pak nejčastěji využívány kosti dlouhé a žebra velkých savců
s puklinou situovanou na laterální straně (Barge-Mahieu et al. 1993, 23, 27).
Příčné oddělování paroží probíhá většinou šikmými záseky nebo řezáním. U kostí je
často ponechána jedna z epifýz, která potom slouží jako proximální část, druhá strana je
většinou příčně odřezána. U žeber je zóna pro vložení nástroje upravena podélnou rýhou na
laterální straně žebra (Barge-Mahieu et al. 1993, 27).
Zahnuté násady z výsad paroží s předmětem vkládaným podélně
k dlouhé ose násady jsou známy již od mladého paleolitu. Funkční
distální část byla uzpůsobena pro připojení dalšího nástroje
eliptickou prohlubní (připojení ve stejném smyslu jako u
jednostranně seříznutého hrotu). Tento typ byl identifikován na
základě etnografických analogií (Jelínek 1977, 172).
Obr. 37 - Zahnutá násada z výsady paroží (Jelínek 1977, 172)
Násady z paroží s předmětem vkládaným podélně k dlouhé ose násady
byly vyrobeny z výsad, lodyh nebo části lodyhy i s výsadou variabilní
délky, přičemž jeden z konců byl vyhloubený do prohlubně různé hloubky,
orientované v podélném směru násady, určené k uchycení předmětu
(Camps-Fabrer & Ramseyer 1993a, 39).
Obr. 38 – Násada z paroží s předmětem vkládaným podélně k ose násady (CampsFabrer & Ramseyer 1993a, fig. 4)
Násady z kosti s předmětem vkládaným podélně k dlouhé ose násady byly vyrobeny
z diafýzy dlouhé kosti různé velikosti s otvorem přirozeným – trubicovitá dřeňová dutina
nebo vyrobeným (Barge-Mahieu; Camps-Fabrer & Choï 1993, 58). Proximální část mohla
být tvořena zachovanou epifýzou, nebo mohla být kost ještě v diafýze příčně seříznuta.
Obr. 39 – Násada z dlouhé kosti (Barge-Mahieu; Camps-Fabrer & Choï
1993, fig. 8)
Násady z paroží s předmětem vkládaným příčně k dlouhé
ose násady jsou známy od mladého paleolitu. Funkční otvor
může být vytvořen na místě oddělené výsady nebo části lodyhy
(Barge-Mahieu; Camps-Fabrer & Choï 1993, 59).
Násady z bazální části paroží jsou doloženy od neolitu (Camps
Fabrer & Ramseyer 1993b, 73). Jedná se o nástroje vyrobené
z lodyhy, případně i růže, a první oční nebo nadoční výsady, která
stojí k lodyze v pravém úhlu, a která má v sobě otvor pro zasazení
předmětu. Pouze dvěma příčnými odděleními lodyhy a konce
výsady vznikl nástroj.
Obr. 40 – Násada z lodyhy a výsady paroží (Camps Fabrer & Ramseyer
1993b, fig. 3)
Násady z kosti s předmětem vkládaným do drážky vyryté na laterální
straně jsou doloženy od konce neolitu. Artefakty vyrobené z plochých
kostí (žeber), které jsou částečně podélně na laterální straně rozdělené
drážkou, která je uzpůsobena pro uchycení jednoho nebo několika
kamenných artefaktů (Camps-Fabrer & Ramseyer 1993c, 79).
Obr. 41 - Násada z kosti s předmětem vkládaným do drážky vyryté na laterální
straně (Camps-Fabrer & Ramseyer 1993c, fig. 3)
Těla srpů (corps de faucilles fr., bodies of sicles angl.)
Artefakty vyrobené z kosti nebo paroží, na laterální straně opatřené
drážkou uzpůsobenou pro uchycení jednoho nebo několika kamenných
artefaktů, které byly upevněny adhesivní látkou. Morfologicky podobné
nástroje spadají již do mladého paleolitu, artefakty ke žnutí jsou
doloženy v natoufienu na Předním Východě, v Evropě se nástroje tohoto
typu prosazují počátkem neolitu (Beldiman, Camps-Fabrer & Nandris
1993, 83-84).
Obr. 42 – Srpy (Beldiman, Camps-Fabrer & Nandris 1993, fig. 2)
Tubusy (tubes fr., tubes angl.), pouzdra (étuis fr., cases fr.), píšťaly (sifflets fr., whistles angl.)
či flétny (flûtes fr., flutes angl.)
Do kategorie složených předmětů patří také pouzdra a tubusy. Surovinou pro jejich výrobu
byly zejména vřetenní (radius), pažní (humerus), loketní (ulna), záprstní a nártní kosti
(metapodia) a vzácně také žebra (costae). Proximální i distální části byly buď příčně odděleny
(většinou řezáním), nebo byl jednomu z konců ponechán původní anatomický tvar – epifýza.
Rozlišujeme tedy typ tvořený diafýzou oboustranně otevřenou a diafýzou s jednostranně
zachovalou epifýzou (Averbouh 1993, 99-109).
Výroba spočívala v odřezání jedné nebo obou epifýz, ohlazení odřezaných hran,
strouhání mediální části a ve vytvoření otvoru odstraněním spongiózy.
Nástroje s otevřenými konci mohly sloužit jako flétny či vábničky, jako
nejpravděpodobnější využití předmětů se zachovalou epifýzou se jeví funkce kontejnerů.
V několika případech byly dokonce v předmětech tohoto typu nalezeny jehly (Averbouh 1993,
110). Vyloučeno není ani jejich využití pro uchovávání barvy nebo okru (Averbouh 1993,
110), o čemž by svědčilo časté zabarvení dřeňové dutiny. Všeobecně mohly mít tedy funkci
pouzder či násad. Artefakty tohoto typu jsou doloženy od mladého paleolitu.
Tuleje (gaines de haches fr., axe sleeves angl.)
Prostřední články sloužící k uchycení kamenného ostří a k připojení
k násadě. Artefakty jsou rozděleny na tři části – vrchol (distální část),
do něhož se zasazuje kamenné ostří, čep (proximální část), sloužící
k připojení násady a dřík (mediální část). Na základě úpravy
proximální části je možno rozlišit několik typů tulejí. Surovinou
k výrobě bylo paroží, artefakty jsou doloženy pro střední neolit
(Ramseyer 1993, 115-120).
Obr. 43 – Tulej sekery (Ramseyer 1993, fig. 9)
VII. Segmenty s ohlazením (outils utilisés par frottement/outils
frottant/lissoirs fr., smoothers/segments with polish angl.)
Starší funkčně zabarvené označení - hladidlo (lissoir fr., smoother angl., Glätter něm.) se dnes
již nepoužívá. Pojem je nahrazen ve francouzské literatuře termínem „outil frottant“,
v anglofonních zemích jsou tyto nástroje označovány jako „segmenty s ohlazením“
(„segments with polish“ - McComb 1989, 117).
Jedná se o artefakty vyrobené převážně z podélně rozštípnutých žeber nebo dlouhých
kostí větších zvířat. Spodní strana, v podobě vyhlazené spongiózy, byla v kontaktu
s opracovávaným materiálem, horní stana odpovídá kompaktě. Distální konec je většinou
konvexně ukončen (Stordeur 1988, 25). Rozsáhlé vyhlazení povrchu je pravděpodobně
výsledkem použití při práci s mastnými materiály jako je např. kůže. Na základě morfologie
hran je možno rozlišovat další typy těchto nástrojů (Stordeur 1988, 25). Segmenty
s ohlazením jsou doloženy od mladého paleolitu.
Tyto předměty byly dle stop na bočních hranách vyráběny kombinovanou technikou.
Hrany byly často upraveny strouháním (McComb 1989, 117).
VIII. Spatulovité nástroje (cuillers/, spatules fr., spoon-like/ spatulae-like tools angl.)
Předměty z kostí, méně často z paroží nebo mamutoviny, složené z protáhlé rukojeti
rozšiřující se distálním směrem do tvaru prohnuté lžíce s tupými okraji (Buisson et al. 1993,
133).
Obecně je konkávně prohnutá strana označována jako horní a vypouklá jako spodní.
List lžíce odpovídá distální části a rukojeť části mediální a proximální. Distální část má
protáhlou formu s pravidelnými nebo křivými hranami, které mohou distálním směrem sbíhat
v lomený oblouk. Hrana může být také ukončena konvexně. Příčný průřez distální částí je
konvex-konkávní. Nástroje tohoto typu jsou často zdobené (Buisson et al. 1993, 142) a jejich
výroba vyžadovala velké pracovní nasazení. Doloženy jsou již pro období mladého paleolitu
a během celého neolitu.
A
B
Obr. 44 – A. Lžíce z Haute-Garonne (Buisson & Peltier 1993, fig. 1), B. Spatula k úpravě keramiky?
(Nandris & Camps-Fabrer 1993, fig. 2)
Z hlediska funkce se uvažuje o využití těchto nástrojů při přípravě a požívání jídla,
zejména morku. Barevné stopy na nástrojích nevylučují ani jejich využití při práci s barvivem
(Buisson et al. 1993, 144). Některé specifické typy (s bází tvaru V) sloužily pravděpodobně
na tvarování a vyhlazování keramiky (pro období neolitu). Velké masivní kusy vyrobené
z lopatek mamutů a nosorožců spojoval B. Klíma (1994, 94; 1997, 234) se sečnými zbraněmi
ve smyslu kyjů a mačet, a menší s funkcí lopat a lžic (Klíma 1997, 234). Některé drobnější,
případně gracilnější artefakty spatulovitého tvaru mohly také sloužit jako lovecké zbraně ve
smyslu projektilů (viz listovité hroty). Vzhledem k rozsáhlé dekoraci některých nástrojů lze
také uvažovat o jejich neutilitární funkci (Lázničková 2005), na základě analogií nelze
vyloučit ani multifunkčnost těchto artefaktů.
IX. Misky (godets fr., small goblets/ bowls angl.), poháry, číše, lampy (gobelets fr.,
beakers, goblets angl.)
Jako misky jsou označovány oddělené kyčelní kloubní jamky
(acetabulum) stydké kosti. Vzhledem k jejich častému zabarvení
okrem jsou považovány za nádobky na barvivo, chronologicky
jsou doloženy v mousteriénu, magdalénienu a pravděpodobně také
v neolitu (Patou-Mathis 1993, 168, 174).
Obr. 45– Miska z kyčelní jamky (Patou-Mathis 1993, fig. 1)
Jako poháry, číše či lampy jsou označovány nádobky
vyrobené převážně z báze paroží, případně lodyhy,
jejichž
vyhlazené
stěny
plynule
přecházejí
v zakulacené dno. Tyto artefakty jsou doloženy od
středního neolitu a předpokládá se, že sloužily jako
nádobky na tekutiny či pryskyřice, případně jako
lampy (Camps-Fabrer & Ramseyer 1993d, 175-184).
Obr. 46 – Číše z báze paroží (Camps-Fabrer & Ramseyer
1993d, fig. 8)
X. Perforované hole, dříve také náčelnické, velitelské hole (bâtons percés fr., angl.)
Nástroje vyrobené z paroží (výjimečně z kosti nebo mamutoviny), skládající se z protáhlé
válcovité časti a širší, perforované části distální, jejíž forma je variabilní (Peltier 1992, 7). Na
základě morfologie lze rozlišit 4 typy holí: hůl se dvěma horizontálními rameny, s jednou
nebo dvěma zakulacenými rameny, s krátkými rameny, nebo bez ramen nebo hůl s více
perforacemi.
Chronologicky se perforované hole objevuji od aurignacienu, časté jsou v gravettienu
a solutrénu, s maximálním výskytem v magdalénienu. Surovinou pro výrobu bylo paroží,
které bylo oddělováno rozřezáním, úderem nebo drážkováním. Tvarovaní bylo často
redukováno pouze na perforování, povrch mohl být strouhán nebo drážkován. Perforace
mohla být provedena tlakem nebo rotací (Mons 1976, 17). Perforované hole bývají často
dekorovány (rytina, skulptura) a finálně hlazeny a leštěny (Peltier 1992, 19).
Velké množství hypotéz týkající se funkce tohoto
nástroje můžeme rozdělit na ty, které mu připisují funkci
neutilitární, symbolickou nebo rituální (např. historicky
zastaralý původní název - bâton de commandement náčelnická hůl, ve francouzské nomenklatuře již
nepoužívaný), nebo funkci utilitární tj. nástroj nebo zbraň
(např. narovnávač kopí, stanový kolík, spínadlo nebo
dýka). Funkce tohoto nástroje není jednoznačně určena,
aktuálně je spojována a experimentálně ověřována
s narovnáváním hrotů projektilů a také jako blokovací
kolík při provlečení lan z organických materiálů (Lompre
2003;156, Rigaud 2001, 139).
Obr. 47 – Provrtané hole (Piel-Deisruisseaux 1990, fig. 225)
XI. Tyčinky („bagety“) (baguettes fr., angl. wand)
Pod pojmem „bagety“ jsou obecně chápány tyčinkovité předměty extrahované za pomoci
kombinované techniky z paroží jelenovitých. Jedná se de facto o polotovary, které byly dále
modifikovány. Finálními artefakty mohly být např. hroty nebo půlkruhové „bagety“.
Půlkruhové tyčinky (baguettes demi-rondes fr., semi-round wands angl.)
Předměty plan-konvexního průřezu, vyrobené z paroží, kosti nebo
mamutoviny, jejichž dorsální strana je konvexnější, většinou tvořená
kompaktou. Ventrální strana odpovídá většinou vyhlazené spongióze
(Feruglio 1992, 71). Na jedné nebo obou stranách jsou aplikovány
šikmé rýhy, případně složitější ryté motivy (Mons 1980-1981, 1519). Konce těchto nástrojů mohou být různě upravené, většinou však
zašpičatělé, ztenčující se (podobné jednostrannému seříznutí),
s prožlábnutím na spodní straně (konkávní seříznutí), s prožlábnutím
na horní straně, se schodkovitě osekanou bází, seříznuté z laterální
strany nebo vidlicovitě rozštípnuté. Hrany mediální části jsou
paralelní (Feruglio 1992, 73-75).
Obr. 48 – Půlkruhová tyčinka (Feruglio 1992, fig. 6)
Půlkruhové tyčinky byly vyrobeny extrakcí „bagety“ z paroží jelenovitých
a následným broušením vrstvy spongiózy. Na závěr byly aplikovány ryté motivy (Feruglio
& Buisson 1999, 147).
Hypotézy týkající se funkce těchto nástrojů jsou zatím ve stádiu dohadů. Uvažuje se
o spojení dvou „baget“ k sobě (Leroi-Gourhan 1965, 55;Feruglio & Buisson 1999, 147),
případně o funkci mezičlánků projektilů (Cattelain & Onoratini 1993, 15) Tento typ nástroje
se nachází již ve vrstvách gravettienu a zejména magdalénienu (Feruglio 1992, 71).
Tyčinky z paroží (baguettes simples en bois de cerf fr., simple wands angl.)
Podlouhlé artefakty s paralelními stranami vyrobené z lodyhy, případně výsady
paroží, jejichž distální konec je většinou zaoblený, zřídka zašpičatělý nebo
s ostřím. Proximální konec bývá zaoblený, často perforovaný. Horní strana
odpovídá povrchu parohu, spodní strana spongióze, průřez artefaktů bývá často
čtverhranný. Tyto artefakty, které mohly sloužit jako tlakové odštěpovače nebo
tkalcovské člunky, případně jako „hladidla“ či závěsky (s případnou perforací),
jsou doloženy od středního neolitu (Camps-Fabrer & Ramseyer 1992, 85-91).
Obr. 49 –Tyčinka z paroží (Camps-Fabrer & Ramseyer 1992, fig. 2)
Tyčinky s hlavicí odsazenou žlábkem (baguettes à tête en bois de cerf fr., wands with head
angl.)
Válcovité podlouhlé předměty s paralelními hranami, vyrobené z paroží nebo mamutoviny,
jejichž proximální část je odsazena žlábkem a tvoří hlavici, která může být perforovaná.
Distální část je ve většině případů příčně seříznutá, otupená nebo má hranu (Barge-Mahieu;
Camps-Fabrer & Ramseyer 1992, 95).
Surovinou pro výrobu bylo nejčastěji paroží, přičemž výsada nebo část lodyhy byla
šikmo odsekána nebo odřezána, hrany byly upraveny strouháním a žlábek vytvarován
šikmými záseky (Barge-Mahieu; Camps-Fabrer & Ramseyer 1992, 105).
Interpretace ohledně funkce jsou velmi variabilní. Některé
artefakty jsou označovány jako falické nebo antropomorfní
závěsky, jiní autoři je považují za tlakové odštěpovače, případně
otloukače nebo tkalcovské člunky či závaží. Výrazné vyhlazení po
tření v místě zúžení ukazuje na zavěšení artefaktu (Barge-Mahieu;
Camps-Fabrer & Ramseyer 1992, 105-106). Artefakty tohoto typu
jsou doloženy od středního neolitu, podobné artefakty však známe
také z moravského pavlovienu (Svoboda 2001, 184).
Obr. 50 – Tyčinka se žlábkem (Barge-Mahieu; Camps-Fabrer & Ramseyer
1992, fig. 4)
XII. Štípané kostěné nástroje (outils sur éclat fr., flake bone tools angl.)
Zvláštní skupinu tvoří nástroje z úštěpů kostí, které jsou
typologicky členěny podle klasické terminologie
kamenné štípané industrie (Ono 2005, 438). Zatím byly
vyčleněny nástroje označené jako jednolící sekáč,
zahrocený sekáč, dvoulící sekáč, pěstní klín, štípač, hrot,
škrabadlo, dláto a klínovitý nástroj (Ono 2005, 438).
Přestože by se tyto nástroje daly předpokládat spíše ve
starších vrstvách, nachází se i na lokalitách pozdního
paleolitu (Ono 2005, 439).
Obr. 51 – Štípané kostěné nástroje (Ono 2003, fig. 9)
XIII. Kosti velmi velkých zvířat s proraženými otvory (os de grands mammifères
perforées fr., perforated bones of big size animals angl.)
Tyto předměty nejsou nástroji v pravém slova smyslu, ale přesto pravděpodobně plnily
významnou funkci. Do různých mamutích kostí – karpálií, tarsálií, lopatek, žeber a dlouhých
kostí byly skrz kompaktu až do spongiózy proraženy otvory různých velikostí.
Dle K. Valocha (1982, 62) ukazují formy otvorů na různé využití. Je možné, že tyto
předměty mohly po upevnění do země sloužit k ukotvení stanových a jiných konstrukcí
(Valoch 1982, 62). Proražené kosti jsou doloženy od mladého paleolitu.
XIV. Artefakty ze spongiózy (outils d´os spongieux fr., spongy-bone tools angl.)
Artefakty vyrobené z houbovité tkáně dlouhých kostí velmi velkých
zvířat. Vyskytují se ve dvou formách, buď jako zašpičatělé masivní
bodce víceméně kruhového průřezu, které si jako rukojeť ponechávají
část epifýzy, nebo jako větší ploché až oválné kusy, které mohou mít
na jedné straně částečně zachovalou kompaktu.
Vzhledem k ohlazení spongiózy se zdá, že tyto artefakty mohly
mít abrazivní funkci (Valoch 1982, 61) využívanou například
v určitých stádiích vydělávání kůže. Artefakty ze spongiózy jsou
doloženy od mladého paleolitu.
Obr. 52 – Zahrocené artefakty ze spongiózy (Valoch 1982, Abb. 12 a 13)
Poděkování:
Autorky by rády poděkovaly Mgr. Jiřině Tomkové za překlad německého resumé k oběma
dílům. Speciální díky patří Mgr. Zdeňce Nerudové, PhD. a Madame Isabelle Sideře.
Erratum prvního dílu:
Obr. 8 – Stavba klu (Christensen 1999, fig. 38)
Seznam použité literatury:
ALLAIN, J. - DESBROSSE, R. - KOZLOWSKI, Z. J. - RIGAUD, A. 1985: Le magdalénien
à navettes. Gallia préhistoire, 1. 37-124.
ALLAIN, J. - RIGAUD, A. 1993: Fiche navettes. In: H. Camps-Fabrer (ed.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VI: Élements
récepteurs. Éditions du Cedarc, Treignes. 5-14.
ALLARD, P. – HAMON, C. – SIDÉRA, I. 2006: Investissement technique et degrés
d´élaboration des productions lithiques et osseouses du Rubané dans le Bassin
parisien. In: A. Astruc et. al. (eds.), Normes techniques et pratiques sociales. De la
simplicité des outilages pré- et protohistoriques. XXVIe rencontres internationales
d´archéologie et d´histoire d´Antibes. Éditions APDCA, Antibes. 185-194.
AVERBOUH, A. 1993: Fiche tubes et étuis. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques
de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier V: Éléments récepteurs. Éditions du
Cedarc, Treignes. 99-114.
AVERBOUH, A. – BODU, P. 2002: Fiche percuteur sur partie basilaire de bois de cervidé.
In: M. Patou-Mathis (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier X: Retouchoirs, compresseurs, percuteurs… Os à impressions et éraillures.
Éditions de la Société Préhistorique Française, Paris. 117-139.
AVERBOUH, A. - CLEYET-MERLE, J.-J. 1995: Hamençons. In: A. Averbouh, C. Bellier,
A. Billamboz, P. Cattelain, J.-J. Cleyet-Merle, M. Julien, L. D. R. Mons, M.-R.
Séronie-Vivien & A. C. Welté (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique. Cahier VII: Éléments barbelés et apparentés. Éditions du Cedarc,
Treignes. 83-100.
BARGE-MAHIEU, H. – BELDIMAN, C. – BUISSON, D. – CAMPS-FABRER, H. – CHOÏ,
S-J. – NANDRIS, J.G. – PELTIER, A. – PROVENZANO, N. – RAMSEYER, D. 1993: Fiche
générale manches. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VI: Éléments récepteurs. Éditions du Cedarc,
Treignes. 23-32.
BARGE-MAHIEU, H. – CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1992: Fiche
baguette a tête en bois de cerf. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique, Cahier V: Bâtons percés, baguettes. Éditions du
Cedarc, Treignes. 95-107.
BARGE-MAHIEU, H. – CAMPS-FABRER, H. – CHOÏ, S-J. 1993: Fiche manches en
os insertion longitudinale. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VI: Élements recepteurs. Éditions du Cedarc,
Treignes. 59-68.
BELDIMAN, C. – CAMPS-FABRER, H. – NANDRIS, J.G. 1993: Fiche corps de faucille.
In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier VI: Éléments récepteurs. Éditions du Cedarc, Treignes. 83-88.
BELLIER, C. - CATTELAIN, P. - WELTÉ, A.-C. 1995: Föenes. In: A. Averbouh, C. Bellier,
A. Billamboz, P. Cattelain, J.-J. Cleyet-Merle, M. Julien, L. D. R. Mons, M.-R.
Seronie-Vivien & A. C. Welté (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse.
Cahier VII: Éléments barbelés et apparentés. Éditions du Cedarc, Treignes. 67-82.
BOSINSKI, G. 1987: Die grosse Zeit der Eiszeitjäger – Europa zwischen 40 000 und
10 000 v. Chr. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz
34. 3-139.
BRÜHL, E. 2005: The bone, antler, and ivory tools. In: J. Svoboda (ed.), Pavlov I –
Southeast. A Window into Gravettian Lifestyles. Dolnověstonické studie, sv. 14/2005.
Brno. 252-293.
BRÜHL, E. – SVOBODA. J. A. 2003: Zu dem Elfenbeinspitzen vom
Mitteljungpaläolitischen Mammuthjägersiedlungsplatz Pavlov I in Südmähren. In:
Erkenntnisjäger. Kultur und Umwelt des frühen Menschen. Veröffentlichungen des
Landesamtes für Archäologie. Band 57. Festschrift für Dietrich Mania. Halle (Saale).
91-101.
BUISSON, D. – CAMPS-FABRER, H. – CHOÏ, S.-Y. – NANDRIS, J. G. – PELTIER, A.
1993: Fiche générale cuillers. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie
osseuse préhistorique, Cahier VI: Éléments récepteurs. Éditions du Cedarc, Treignes.
133-139.
BUISSON, D. – PELTIER, A. 1993: Fiche cuillers a cuilleron élargi. In: H. CampsFabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VI:
Éléments récepteurs. Éditions du Cedarc, Treignes. 141-152.
CAMPS-FABRER, H. 1966: Matière et art mobilier dans la préhistoire Nord-Africane
et Sahariene. Arts et métiers graphiques. Paris.
CAMPS-FABRER, H. 1977: Méthodologie appliquée a l´industrie de l´os
préhistorique. Abbaye de Sénanque (Vaucluse) 9-12 juin 1976. Paris.
CAMPS-FABRER, H. 1990a: Fiche générale. In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D.
Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III:
Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence, Aixen-Provence. 1-16.
CAMPS-FABRER, H. 1990b: Fiche poinçon d´économie. In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer
& D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier
III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence,
Aix-en-Provence. 1-2.
CAMPS-FABRER, H. 1990c: Fiche poinçon sur tibia d´Ovis/Capra. Poinçons sur humerus et
radius de petit mammifère. In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons,
pointes, poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence, Aix-enProvence. 9-10.
CAMPS-FABRER, H. 1990d: Fiche poinçon pris sur tibia de léporidé. In: H. Camps-Fabrer,
D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de
l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-8.
CAMPS-FABRER, H. 1990e: Fiche poinçon pris sur fibula entière de Suidé ou de petit
mammifère. In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons,
pointes, poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence, Aix-enProvence. 1-5.
CAMPS-FABRER, H. 1990f: Fiche poinçon sur métapode entier d´Ovis/Capra ou de petit
mammifère. In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons,
pointes, poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence, Aix-enProvence. 1- 8.
CAMPS-FABRER, H. 1990g: Fiche poinçon sur métapode fendu de petit ruminant. In: H.
Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie
osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles.
Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-16.
CAMPS-FABRER, H. 1990h: Fiche poinçon sur esquille fendue régularisée ou non à
l´extrémité proximale. In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons,
pointes, poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence, Aix-enProvence. 1- 6.
CAMPS-FABRER, H. 1990ch: Fiche pointe plate sur côte. In: H. Camps-Fabrer, D.
Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de
l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-10.
CAMPS-FABRER, H. 1990i: Fiche pointe entièrement façonnée. In: H. Camps-Fabrer, D.
Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de
l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-6.
CAMPS-FABRER, H. 1990j: Fiche double pointe. In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D.
Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III:
Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence, Aixen-Provence. 1-8.
CAMPS-FABRER, H. 1990k: Fiche poinçon sur métapode abrasé de petit mammifère. In: H.
Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie
osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles.
Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-6.
CAMPS-FABRER, H. 1990l: Fiche pointe bifide sur métapode. In: H. Camps-Fabrer, D.
Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de
l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-6.
CAMPS-FABRER, H. 1990m: Fiche peigne sur merrain de cerf (sérançoir?). In: H. CampsFabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de
l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-16.
CAMPS-FABRER, H. – BUISSON, D. 1990: Fiche poignard plat et tranchant sur les bords.
In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles.
Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-23.
CAMPS-FABRER, H. – CHOÏ, S-J. – PASCUAL-BENITO, J-L. – PROVENZANO, N.
1998: Objet à biseau distal pris sur os non fendu. In: H. Camps-Fabrer at al. (eds.), Fiches
typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VIII: Biseaux et tranchants.
Éditions du Cedarc, Treignes. 51-78.
CAMPS-FABRER, H. – CHOÏ, S.-Y. – PROVENZANO, N. 1998: Objet à biseau distal pris
sur os fendu. In: H. Camps-Fabrer at al. (eds.), Fiches typologiques de l´industrie
osseuse préhistorique, Cahier VIII: Biseaux et tranchants. Éditions du Cedarc,
Treignes. 79-108.
CAMPS-FABRER, H. – PROVENZANO, N. 1990: Fiche poinçon sur ulna de petit et gros
mammifère. In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.).
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons,
pointes, poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence, Aix-enProvence. 1-11.
CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1990a: Fiche pointe sur andouiller de cervidé. In:
H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles.
Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-7.
CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1990b: Fiche aiguille courbe. In: H. CampsFabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de
l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-7.
CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1990c: Fiche aiguille à bélière. In: H. CampsFabrer, D. Ramseyer & D. Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de
l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-14.
CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1992: Fiche baguette simple en bois de cerf. In: H.
Barge-Mahieu et al. (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier V: Bâton percés, baguettes. Éditions du Cedarc, Treignes. 85-93.
CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1993a: Fiche manches en bois de cervidé à
insertion longitudinale. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie
osseuse préhistorique, Cahier VI: Eléments récepteurs. Éditions du Cedarc, Treignes.
39-58.
CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1993b: Fiche manches coudés à douille ou à tenon
en bois de cerf. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier VI: Eléments récepteurs. Éditions du Cedarc, Treignes. 73-78.
CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1993c: Fiche manches en os rainurés latéralement.
In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique,
Cahier VI: Éléments récepteurs. Éditions du Cedarc, Treignes. 79-82.
CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1993d: Fiche gobelets en bois de cerf. In: H.
Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier
VI: Éléments récepteurs. Éditions du Cedarc, Treignes. 175-185.
CAMPS-FABRER, H. – RAMSEYER, D. 1998: Objet biseauté non perforé pris sur extrémité
d´andouiller de cerf. In: H. Camps-Fabrer et al. (eds.), Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VIII: Biseaux et tranchants. Éditions du
Cedarc, Treignes. 31-42.
CATTELAIN, P. ed. 1988a: Fiches typologiques de l'industrie osseuse préhistorique. Cahier
II: Propulseurs. Publication de l´Université de Provence, Aix-en-Provence.
CATTELAIN, P. 1988b: Les propulseurs: utilisation et traces d'utilisation. In: Archéologie
expérimentale. Actes du colloque international: "Experimentation en archéologie:
bilan et perspectives", tome 2- La terre. L'os et la pierre, la maison et les champs.
Beaune 1988. Paris. Édition Errance. 74-81.
CATTELAIN, P. 1997: Hunting during the upper paleolithics, bow, spearthrower or both? In:
H. Knecht (ed.), Projectile technology. New York, Plenum press (Interdisciplinary
contributions to archaeology). 213-240.
CATTELAIN, P. – DAVID, E. 1998: Objet à biseau latéral simple en os ou en bois de
cervidés, dit aussi „burin“. In: H. Camps-Fabrer et al. (eds.), Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VIII: Biseaux et tranchants. Éditions du
Cedarc, Treignes. 109-118.
CATTELAIN, P. – ONORATINI, G. 1993: Fiche éléments intermédiaires de hampes
de projectile. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier VI. Éléments récepteurs. Éditions du Cedarc, Treignes. 15-22.
DAVID, E. 1998: Objet à biseau distal unifacial ou bifacial simple sur os ou en bois d´élan,
dit aussi „lame de hache ou d´herminette“. In: H. Camps-Fabrer at al. (eds.), Fiches
typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VIII: Biseaux et tranchants.
Éditions du Cedarc, Treignes. 119-127.
DEFFARGES, P. – LAURENT, P. – de SONNEVILLE-BORDES, D. 1974: Ciseaux ou
lissoirs magdaléniens. Bulletin de la Société Préhistorique Française 71. 85-96.
DELPORTE, H. – MONS, L. 1988a: Fiche générale. In: H. Camps-Fabrer (ed.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier I: Sagaies.
Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-9.
DELPORTE, H. – MONS, L. 1988b: Fiche sagaie à biseau simple (unifacial). In: H.
Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier
I: Sagaies. Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-18.
DELPORTE, H. – MONS, L. 1988c: Fiche sagaie à biseau double (bifacial). In: H.
Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier
I: Sagaies. Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-11.
DELPORTE, H. – MONS, L. 1988d: Fiche sagaie à base fourchue. In: H. CampsFabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier I:
Sagaies. Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-11.
DELPORTE, H. – MONS, L. 1988e: Fiche sagaie à double pointe. In: H. CampsFabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier I:
Sagaies. Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-12.
de SAINT- PERIER, R.1949: Prototypes de harpons ou bases de sagaies?
L´Anthropologie 53. 68-73.
de SONNEVILE-BORDES, D. 1988: Fiche sagaie d´Isturitz. In: H. Camps-Fabrer
(ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier I: Sagaies.
Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-9.
FERUGLIO, V. 1992: Fiche baguette demi-rondes. In: H. Camps-Fabrer (ed.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier V. Bâtons percés,
baguettes. Éditions du Cedarc, Treignes. 71-85.
FERUGLIO, V. – BUISSON, D. 1999: Accolements de pièce à section demi-ronde. In: M.
Julien et al. (eds.), Préhistoire d´os. Recueil d´études sur l´industrie osseuse
préhistorique. Publications de l´Université de Prevence. Aix-en Provence.
GOUTAS, N. (v přípravě): Les pointes d´Isturitz: armes de chasse ou outils de
transformation?
HAHN, J. 1988a: Fiche sagaie à base simple de tradition aurignacienne. In: H.
Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier
I: Sagaies. Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-17.
HAHN, J. 1988b: Fiche sagaie à base fendue. In: H. Camps-Fabrer (ed.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier I: Sagaies.
Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-21.
HAHN, J. 1991: Erkennen und Bestimmen von Stein- und Knochenartefakten.
Einführung in die Artefaktmorfologie. Archeologica Venatoria. Band 10. Tübingen.
JELÍNEK, J. 1977: Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Artia. Praha.
JULIEN, M. 1982: Les harpons magdaléniens. XVIIe supplément à Gallia Préhistoire.
JULIEN, M. 1995: Harpons magdaléniens. In: A. Averbouh, C. Bellier, A. Billamboz, P.
Cattelain, J.-J. Cleyet-Merle, M. Julien, L. Mons, D. Ramseyer, M.-R. Seronie-Vivien
& A. C. Welté (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse. Cahier VII: Éléments
barbelés et apparentés. Éditions du Cedarc, Treignes. 13-28.
KLÍMA, B. 1987: Paleolitická parohová industrie z Pavlova. Památky archeologické
1987, 289-368.
KLÍMA, B. 1994: Die Knochenindustrie, Zier- und Kunstgegenstande. In: J. Svoboda
(ed.), Pavlov I, Excavations 1952 – 1953. Dolnověstonické studie, sv. 2/1994.
Published as ERAUL, Liège, No. 66, 89-151.
KLÍMA, B. 1997: Bone industry, decorative objects and art. In: J. Svoboda (ed.),
Pavlov I – Northwest. The upper paleolithic burial and its settlement context.
Dolnověstonické studie, sv. 4/1997. Brno. 227-286.
KNECHT, H. 1997: Projectile points of bone, antler and stone: experimental exploration of
manufacture and use. In: H. Knecht (ed.), Projectile technology. New York, Plenum
press (Interdisciplinary contributions to archaeology). 191-212.
KNECHT, H. 2000: Design strategies of Early Upper Paleolithic Bone and Antler Projectile
Technologies. In: C. Bellier, P. Cattelain & M. Otte (eds.), La chasse dans la
Préhistoire, actes du colloque international de Treignes, 3-7 octobre 1990. Societé
royale belge d´Anthropologie et de Préhistoire/Université de Liège – Service de
Préhistoire (ERAUL 51)/CEDARC (Artefacts 8). 28-36.
LÁZNIČKOVÁ, M., 2005. Les "spatules" de la grotte de Pekárna (Moravie, République
tchèque): analyses typologiques et technostylistiques, en relation avec le support.
Mémoire de la Société préhistorique française, XXXIX. 221-230.
LE DOSSEUR, G. 2003: Sens et contre sens. Réflexions concernant l´orientation
d´un geste technique observé sur des objets en matières osseuses du Levant. In: A.
Averbouh & M. Christensen (eds.), Transformation et utilisation préhistoriques des
matières osseuses. Actualité de recherches universitaires en France 2000-2003.
Préhistoire Anthropologie Méditerranéennes t. 12. 115-127.
LEROI-GOURHAN, A. 1965: Préhistoire de l´Art occidental. Paris.
LOMPRE, A. 2003: Une nouvelle étude techno-fonctionelle appliquée a un ensemble
magdalénien de bâtons percés. Préhistoire Anthropologie Méditeranéennes, 12. 147163.
MALERBA, G. – GIACOBINI, G. 2002: Fiche éclats diaphysaires avec marques
tranversales d´utilisation. In: M. Patou-Mathis (ed.), Fiches typologiques de l´industrie
osseuse préhistorique, Cahier X: Retouchoirs, compresseurs, percuteurs… Os à
impressions et éraillures. Éditions de la Société Préhistorique Française, Paris. 29-37.
McCOMB, P. 1989: Upper Paleolithic osseous artifacts from Britain and Belgium, an
inventory and technological description. BAR International Series 481.
MONS, L. 1976: Les bâtons perforés de la grotte du Placard (Charente) au Musée des
Antiquités Nationales. Antiquités Nationales. 11-20.
MONS, L. 1980-1981: Les baguettes demi-rondes du Paléolithique supérieur occidental:
analyse et réflexions. Antiquités Nationales, nº 12/13. 7-19.
MONS, L. 1988: Fiche sagaie à base raccourcie. In: H. Camps-Fabrer (ed.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier I: Sagaies.
Publications de l´Université de Provence, Aix-en-Provence. 1-9.
NANDRIS, J. G. – CAMPS-FABRER, H. 1993: Fiche cuillers a cuilleron a base en V du
FTN. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse
préhistorique, Cahier VI: Ěléments récepteurs. Éditions de Cedarc, Treignes. 153-162.
ONO, A. 2003: Fracture patterns and clasification of flake bone tools in the
Paleolithic. In: H. Müller-Beck (ed.), Veröffentlichungen des Landesamtes für
Archäologie. Kultur und Umwelt des frühen Menschen. Band 57. Festschrift Dietrich
Mania. Halle (Saale) 433-440.
PATOU-MATHIS, M. 1993: Fiche godets. In: H. Camps-Fabrer (ed.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier V: Eléments
récepteurs. Éditions de Cedarc, Treignes.169-174.
PATOU-MATHIS, M. – SCHWAB, C. 2002: Fiche générale. In: M. Patou-Mathis
(ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier X: Retouchoirs,
compresseurs, percuteurs… Os à impressions et éraillures. Éditions de la Société
Préhistorique Française, Paris. 11-19.
PELTIER, A. 1992: Fiche générale de bâtons percés. In: H. Camps-Fabrer (ed.), Fiches
typologiques de l´Industrie osseuse préhistorique, Cahier V: Bâton percés, baguettes.
Éditions du Cedarc, Treignes. 7-34.
PÉTILLON, J.-M. 2006: Des magdaleniéns en armes. Technologie des armatures de
projectile en bois de cervidé du magdalenién superieur de la Grotte d´Isturitz
(Pyrenées –Atlantiques). Artefacts 10. Éditions du Cedarc, Treignes.
PEYRONY, D. 1934: La Ferrassie. Préhistoire, 3. 1-92.
PIEL-DEISRUISSEAUX, J.-L. 1990: Outils préhistoriques. Masson, Paris.
PROVENZANO, N. 1998a: Fiche générale des objets à biseau distal. In: H. Camps-Fabrer et
al. (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VIII:
Biseaux et tranchants. Éditions du Cedarc, Treignes. 5-17.
PROVENZANO, N. 1998b: Objet à biseau distal unifacial sans débitage longitudinal pris sur
bois de cervidés. In: H. Camps-Fabrer et al. (eds.), Fiches typologiques de l´industrie
osseuse préhistorique, Cahier VIII: Biseaux et tranchants. Éditions du Cedarc,
Treignes. 17-23.
PROVENZANO, N. 1998c: Objet à biseau distal unifacial avec débitage longitudinal pris sur
bois de cervidés. In: H. Camps-Fabrer et al. (eds.), Fiches typologiques de l´industrie
osseuse préhistorique, Cahier VIII: Biseaux et tranchants. Éditions du Cedarc,
Treignes. 25-30.
PROVENZANO, N. 1998d: Objet à biseau distal bifacial sur baguette. In: H. Camps-Fabrer
et al. (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VIII:
Biseaux et tranchants. Éditions du Cedarc, Treignes. 43-50.
RAGOUT, A. 1939-1940: Un proto-harpon aurignacien. L´Anthropologie 49. 697-701.
RAMSEYER, D. 1993: Fiche gaines de haches. In: H. Camps-Fabrer (ed.),
Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier VI: Eléments
récepteurs. Éditions de Cedarc, Treignes. 115-132.
RIGAUD, A. 2001: Les bâtons percés: décors énigmatiques et fonction possible. Gallia
Préhistoire, 43. 101-151.
SÉRONIE-VIVIEN, M.-R. Pointes de flèche. In: A. Averbouh, C. Bellier, A. Billamboz, P.
Cattelain, J.-J. Cleyet-Merle, M. Julien, L. Mons, D. Ramseyer, M.-R. Seronie-Vivien
& A. C. Welté (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse. Cahier VII: Éléments
barbelés et apparentés. Éditions du Cedarc, Treignes. 101-119.
SCHWAB, C. 2002: Fiche éclats diaphysaires du paléolithique moyen et supérieur: La Grotte
d´Isturitz (Pyrénées – Atlantiques). In: M. Patou-Mathis (ed.), Fiches typologiques de
l´industrie osseuse préhistorique, Cahier X: Retouchoirs, compresseurs, percuteurs…
Os à impressions et éraillures. Éditions de la Société Préhistorique Française, Paris.
60-73.
SCHWAB, C. 2003: Les „os à impressions et à éraillures“ de la grotte d´Isturitz
(Pyrénées-Atlantiques, France). In: M. Patou-Mathis, P. Cattelain & D. Ramseyer
(eds.), L´industrie osseuse pré- et protohistorique en Europe. Approches
technologiques et fonctionnelles. Actes du colloque 1.6., XIVe Congrès du l´UISPP
Liège, 2-8/09/2001. 9-18.
SIDÉRA, I. 1993: Les assamblages osseoux en bassins parisien et rhénan du VIe au IVe
millénaire B.C. Histoire, techno-économie et culture. Thèse de l´Université Paris I.
SIDÉRA, I. 2000: Les matières dures animales. In: D. Ramseyer (ed.), Munteler/Fischrgässli.
Un habitat néolithique au bord du lac de Morat (3895 à 3820 anant J.-C.).
Archéologie fribourgeoise. 118-166.
SIDÉRA, I. 2005: Technical data, typological data: a comparison. In: H. Luik, A. M. Choyke,
C. E. Bartey & L. Lougas (eds.), From Hooves to Horns, From Mollusc to Mammoth.
Manufacture and Use of Bone Artefacts from Prehistoric Times to the Present.
Proceedings of the 4th Meeting of the ICAZ Worked Bone Research Group at Tallinn,
26th–31st of August 2003. Tallinn. 81-90.
STEGUWEIT, L. 2005: Gebrauchsmuster an “Elfenbein – Zylinder” aus
jungpaläolitischen Fundstelle in Niedereösterreich und Mähren.
Mitt.Komm.Quatärforsch. Österr. Akad.Wiss., 14. Wien. 177-193.
STODIEK, U. 1993: Zur technologie der jungpalaolithishen Speerschleuder. Verlag
archaeologica Venatoria Institut.
STODIEK, U. 2000: Preliminary results of an experimental investigation of Magdalenian
antler points. In: C. Bellier, P. Cattelain & M. Otte (eds.), La chasse dans la
Préhistoire, actes du colloque international de Treignes, 3-7 octobre 1990. Societé
royale belge d´Anthropologie et de Préhistoire/Université de Liège – Service de
Préhistoire (ERAUL 51)/CEDARC (Artefacts 8). 70-78.
STORDEUR, D. 1979: Les Aiguilles à chas au Paléolithique. XIIIe supplément à Gallia
préhistoire. Paris.
STORDEUR, D. 1982: L´industrie osseuse de la Damascène du VIIe au VIe millénaires. In:
Industrie de l´os néolithique et de Ages des métaux, 2. Édition du C.N.R.S. Paris, 9-25.
STORDEUR, D. 1985: Classification des outillages osseousx de Khirokitia, Chypre, VIe
millénaires. In: Industrie de l´os néolithique et de Ages des métaux, 3. Édition du
C.N.R.S. Paris, 11-23.
STORDEUR, D. 1988: Outils et armes en os du gisement Natoufien de Mallaha (Eynan)
Israel. Mémoires et travaux du centre de recherche français de Jérusalem nº 6. Paris.
STORDEUR, D. 1990: Fiche aiguille à chas. In: H. Camps-Fabrer, D. Ramseyer & D.
Stordeur (eds.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier III:
Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de l´Université de Provence, Aixen-Provence. 1-13.
SVOBODA, J. 2001: Závaží z mamutoviny v Předmostí a Pavlově. In: V. Hašek – R.
Nekuda - J. Unger (eds.): Ve službách archeologie III. 184-189.
VALENSI, P. 2002: Fiche extrémités distales d´humérus de grand Ongulés. In: M. PatouMathis (ed.), Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique, Cahier X:
Retouchoirs, compresseurs, percuteurs… Os à impressions et éraillures. Éditions de la
Société Préhistorique Française, Paris. 75-86.
VALOCH, K. 1982: Die Beingeräte von Předmostí in Mähren. Antropologie N.S. 20.
57-69.
WENIGER, G. C. 2000: Magdalenien barbed points: harpoons, spears and arrowheads. In: C.
Bellier, P. Cattelain & M. Otte (eds.), La chasse dans la Préhistoire, actes du colloque
international de Treignes, 3-7 octobre 1990. Societé royale belge d´Anthropologie et
de Préhistoire/Université de Liège – Service de Préhistoire (ERAUL 51)/CEDARC
(Artefacts 8). 387-399.
ZELINKOVÁ, M. 2006: Kostěná a parohová industrie ze sídliště Dolní Věstonice I.
Diplomová práce. Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita Brno.
ZUSAMMENFASSUNG:
Artefakten aus Knochen, Geweih, Elfenbein und Zahnbein der Steinzeit II.
Der zweite Teil der Arbeit wird auf Typologie der Artefakte aus Knochen, Geweih und
Elfenbein der Steinzeit gerichtet. In der Kurzform bringt sie dem Leser elementare
morphologische, technologische und funktionelle Aspekte von einzelnen Artefaktentypen.
Die Arbeit basiert vőllig auf der franzőzischen und britischen Nomenklatur und wird aufgrund
der Leittypen auf einigen Kapiteln eingeteilt.
Překlad Jiřina Tomková
Kontakt:
Michaela Zelinková (s podporou Francouzské vlády – 534582L/P539499F)
adresa: Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzity Brno, Vinařská 5,
603 00, Brno
email: [email protected], [email protected]
Martina Lázničková-Galetová (s podporou post-doc grantu GAČR 404/03/D063).
adresa : Ústav Anthropos MZM, Zelný trh 6, 659 37, Brno
email: [email protected]