PDF, 2.69MB

Lukáš Bujna
SVÍCE V TMÁCH
deník z duchovních cvičení
1
Motto:
Ty, Hospodine, rozsvěcíš mou svíci, můj Bůh mi září v tmách. (Žalm 18)
Svíce mým krokům je slovo tvé, svítí mi na cestě. (Žalm 119)
Kosmický Kristus ve sboru v Mirovicích (autor Filip Štojdl)
2
Neděle 21. července
Duchovní cvičení začínají večerní bohoslužbou v husitském kostele v Mirovicích,
postaveném na pahorku zvaném Svatá hůrka. Bratr biskup Filip káže na Lukášovo
evangelium 10, 38-42, příběh sester Marty a Marie z Betanie. Marta chtěla Ježíše uctít
a pohostit, měla plnou hlavu starostí a plné ruce práce, kdežto Marie usedla Ježíšovi
k nohám (postoj učedníka) a naslouchala jeho slovu. Ježíš Martě nevyčetl, že pracuje,
ale že ji práce vnitřně zahlcuje. Proto se trápí pro mnoho věcí, zatímco naslouchající
Marie si vybrala to, oč nepřijde. Člověk musí vědět, kdy přestat, kdy se zastavit, ztišit
a naslouchat.
Co dělá církev církví? Především to, že se modlí. V životě církve si udržuje výsadní
postavení veřejná modlitba liturgická. Posvátnou liturgií církev oslavuje Boha, anebo
jinak řečeno, dává se s vírou Bohu k službám, aby se v ní oslavil. Nedělní liturgie má
charakter oslavy vzkříšení, vítězství života nad smrtí. Oslavujeme vzkříšení Kristovo,
bez něhož by nebylo vzkříšení našeho. A nejenom našeho, ale ani světa!
Nezapomínejme, že Kristus je Logos - ono Slovo, jímž vše bylo učiněno. Smrtí Logu
vyschl životodárný zdroj, z něhož se napájelo veškeré stvoření. Bez Logu se kosmos
nevyhnutelně rozdrolí v chaos. Mrtvé tělo si ještě krátce podrží svůj tvar a tvářnost,
ale rozkladný proces je neodvratný a postupně více a více viditelný… Při Kristově
agónii nastalo zemětřesení a zatmění slunce - signály, že svět byl vyvrácen z kořenů.
Nebýt zmrtvýchvstání třetího dne, náš svět - ba celý vesmír - by se pozvolna rozpadl
a nakonec znicotněl, neboť bez podloží Logu nemůže existovat. Možná, že za rok po
Kristově smrti by se naše Země podobala popelavé krajině z McCarthyho románu
Cesta či Mrtvým močálům z Tolkienova Pána prstenů. Jestliže svět nadále trvá a žije,
toť hmatatelný důkaz, že Kristus vstal z mrtvých!
O Velkém pátku, poté, co Kristus na kříži odevzdal ducha, začal svět odumírat a na
Velikonoční neděli byl znovustvořen Kristovým vzkříšením. Logos dosud udržuje
kosmický řád a brání silám nicoty.
Drama konce a nového začátku se každoročně zpřítomňuje o velikonočních svátcích.
Kristova kalvárie: výmluvná výpověď o lidské odcizenosti Bohu, která se projevuje
v důsledku sebevražedným jednáním - vždyť lidé zahubili Toho, kdo jim daroval
život a kdo jako jediný dokáže lidský život doopravdy naplnit. Už sv. Augustin
interpretoval hřích jako tendenci k neexistenci, snahu navrátit se do nebytí… Zabitím
Krista si lidé sami nad sebou podepsali ortel smrti, odsoudili se k propadu do nicoty.
Člověk byl stvořen z ničeho, je „nejvyšší umocninou prachu“ (Shakespearův Hamlet)
a do prachu jej to osudově táhne. Kristovo vzkříšení je porážkou osudu, překonáním
kletby! Prachu byla dána ještě jedna šance. Lidstvo získalo čas k obrácení. Počínaje
Velikonoční nedělí běží lhůta k pokání. Je to darovaný čas. Na jak dlouho? Apoštol
Pavel varuje: „Lhůta je krátká. Podoba tohoto světa pomíjí“ (1. Korintským 7, 29.31).
3
Smyslem duchovních cvičení není ani tak mnoho se naučit a získat, jako spíše mnoho
odložit, zbavit se zbytečného nákladu: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste
břemeny obtíženi, a já vám dám odpočinout“ (Ježíšova slova u Matouše 11, 28, užito
ve Farského liturgii před svatým přijímáním).
Americký psychoterapeut Alberto Pesso popsal základní lidské potřeby takto: 1) mít
své místo, prostor, kam patřím, kde jsem doma; 2) být v bezpečí; 3) mít podporu;
4) být nasycen; 5) mít limity (a to i v oněch čtyřech předchozích potřebách).
Dítě v děloze je nadlehčováno plodovou vodou, plave v ní, při narození však poprvé
pocítí tíži, přitažlivost, gravitaci: je to okamžik pádu. Prvotní hřích?
Narazíš-li v textu nebo rozhovoru třeba jen na jediné slovo, jemuž nerozumíš, nechej
si je ihned vysvětlit, neboť to slovo ti brání vnímat vše ostatní, čemu bys jinak snadno
porozuměl.
Duchovní kořeny Evropy tkví v křesťanství. Proto je pro Evropana křesťanství cestou
spásy, neboť ho navrací k jeho kořenům. Lékem na vykořeněnost není jakákoli víra,
nýbrž jen rodná víra. Evropan potřebuje Boha ne jako vesmírný zákon či stav mysli,
nýbrž Boha jako osobnost, protějšek, partnera, s nímž komunikuje (v tomto vztahu je
zároveň přítomen odstup i spojení).
„V ráji Bůh Adama oslovil a on mu odpovídá. Člověk stvořený Slovem má tedy
podstatně ráz dialogální. Neodpovídá-li, buď tedy neslyší, nebo popírá svou vlastní
povahu. Bohu odpovídáme už faktem, že jsme, že existujeme. I v nás se jeho
stvořitelské slovo stalo tělem. Ale naše existence je svobodná. Stvořil ji svobodně Bůh
a chce, abychom ji my svobodně rozvinuli do plnosti. Odpovídáme tedy Božímu
slovu každým souhlasem k dobru, které se naskytlo a které nám Bůh přímo nebo
nepřímo vnukl. Když je tato odpověď vědomá, hledí se i ona vyslovit slovem
a vzniká modlitba jako rozhovor duše s Bohem. Rozhovor, o jehož důležitosti jsme se
přesvědčili, se přirozeně stává intenzivnějším a častějším. A protože je neoddělitelný
od práce, všechna lidská práce se pak stává spoluprací s Bohem, s jeho Slovem, které
tvoří a vykupuje svět.“ (Tomáš Špidlík, Liturgické meditace)
Pondělí 22. července
Text z pouštních otců k rozjímání na dnešní den: Nespoléhej na vlastní spravedlnost.
Nelituj toho, co už patří minulosti a ovládni jazyk a břicho (sv. Antonín Poustevník).
Odlož nikoli svou minulost - ta tě přece zformovala do současné podoby! Odlož
lítost, stud, hněv, výčitky, pocity viny, že tvá minulost mohla vypadat jinak. Smiř se
s člověkem, jímž jsi byl, pak se smíříš s člověkem, jímž jsi dnes, lépe se poznáš a lépe
se přijmeš. Uvidíš se pak takový, jaký jsi v Božích očích.
4
Žij v přítomném okamžiku! Žiješ-li zajat minulostí nebo budoucností, nežiješ vlastně
vůbec, neboť život se neděje tehdy či potom, nýbrž TEĎ. Na toto téma cituje biskup
Filip duchovního mistra Anthonyho de Mella: Když si čistíš zuby, myslíš na snídani;
když snídáš, myslíš na práci; když pracuješ, myslíš na to, co budeš dělat večer. Nikdy
nejsi přítomen, v myšlenkách pořád někde jinde…
Při ranní bohoslužbě se čte slovo Hospodinovo zapsané u proroka Micheáše 6, 8:
„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys
zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Často
je překážkou duchovního života naše scestná představa, co všecko po nás Bůh žádá,
kolik příkazů a zákazů nám nakládá na ramena. Ale Bůh po nás žádá jen jedno: Uč se
pokorně chodit se mnou! Nic víc, neboť z tohoto vyplývá vše ostatní. Dále pak zazní
Matoušovo evangelium 12, 38-42, kde Ježíš říká ohledně znamení svého mesiášství:
„Zde je více než Jonáš, zde je více než Šalomoun.“ Ježíš je více než prorok, více než
král. Ale kým je pro mne?! Hamletovsky vyjádřeno: To je, oč tu běží!
Podobně jako Marta ze včerejšího evangelia i my si děláme mnoho starostí, když se
věci vyvíjejí jinak než jak jsme si to představovali a naplánovali. Vadí nám, když to ti
druzí vnímají odlišně. Ale co když ti druzí mají pravdu a naopak my se mýlíme? Což
máme na pravdu patent?!
Bohu musíš odevzdat všechno, co si v sobě neseš, dobré i špatné. S důvěrou, že Bůh
to špatné odejme a dobré vrátí posvěcené. Nebo taky ne! Je to na něm. Co odpověděl
Kristus Pavlovi na jeho nářky, aby ho zbavil satanova ostnu v těle? „Stačí, když máš
mou milost“ (2. Korintským 12, 9). Srovnej s modlitbou sv. Ignáce z Loyoly, autora
Duchovních cvičení (Exercicií): „Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou
paměť, můj rozum a mou vůli, všechno co mám a co vlastním. Od tebe jsem to přijal
a tobě to vracím, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou milost a lásku, o to
prosím a víc nežádám.“
Intelektuální debaty o Bohu nejsou k ničemu, pokud nevedou k praktickému užitku
v životě, pokud tebou neotřesou, nezmění tě a nepřiblíží ke Kristu.
Klíčové je věřit. Víra je dar a milost. Kdo věří, aniž by ještě věděl, v co přesně, jistě
jednou uvěří i v Boha, o němž svědčí Písmo svaté a Kristova církev.
Víra musí sloužit, přinášet užitek ve spojení s činnou láskou. Ale nelze na vše hledět
pod zorným úhlem užitečnosti a hodnotnosti. Květina je krásná, protože je květinou,
nikoli proto, že je někomu užitečná. Invalidní či hendikepovaný člověk možná také
není nikomu užitečný, ale i on je květinou svého druhu. O květiny se pečuje, nešlape
se po nich. Ani po lidské důstojnosti se nesmí šlapat! Krása křesťanství spočívá mimo
jiné i v tom, že člověku nejen jeho ztracenou důstojnost navrací, ale ještě ho pozvedá
k důstojnosti nové a vyšší.
5
Je jediné místo ve vesmíru, kde „není“ Bůh, které neřídí a neovládá: svobodná lidská
vůle. Pro duchovní cestu se musíš svobodně rozhodnout, ale když se rozhodneš, pak
té cestě zůstaň věrný a oddaný, vytrvej na ní navzdory překážkám! Víra dává jistotu,
že Bůh nás nezkouší nad naše síly a spolu se zkouškou nabízí i východisko.
Myšlenka Klementa Alexandrijského, kterou si často opakuji: „Buď věrný své cestě!“
Tvá cesta nemusí být pro mne a moje cesta nemusí být pro tebe. Proto tě jako kněz
nesmím vést svou cestou, nýbrž doprovázet tě po tvé cestě, jak daleko to půjde: „Kdo
tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě“ (Matouš 5, 41).
Vezmi si příklad z Abrahama: na Boží zavolání vyšel do neznámé země. Vezmi si za
vzor Pannu Marii: řekla Bohu své ano, fiat, staň se. Co odpovíš ty, až na tebe zavolá?
„Počkej, necítím se připraven! Ještě musím něco nastudovat, v mnohém se polepšit!“
Byl praotec Abraham připraven odejít, měl sbalené kufry? Byla Popelka nazaretská
připravena na mateřství, měla přichystanou výbavičku? Na Boží slovo nejsme nikdy
připraveni. Přesto - nebo právě proto - musíme Bohu odpovědět jako Samuel: „Mluv,
tvůj služebník slyší!“ Když tě Bůh v Kristu obdarovává milostí a svěřuje ti poklady,
nečekej, neodmítej, neodkládej! Jak se zpívá v postní písni: „Pán tě volá, neotálej, teď
je vhodný čas, / nevíš, zda tě zítra bude Ježíš volat zas“ (č. 29).
Člověk je povolán ke spolupráci na díle vlastní spásy (východní idea synergie). Sami
se nespasíme, ale Bůh nás nespasí bez nás.
Apoštol Pavel vybízí: „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení“ (Filipským
2, 12). Spolupráce s Bohem si žádá námahu, je to práce, dřina, výsledky se neprojeví
hned. Postupujeme krok za krokem; až po čase zjistíme, jakou vzdálenost jsme ušli.
Je třeba myslet jenom na příští krok na cestě, nikoli na cíl! Ježíš neřekl: Já jsem cíl.
Řekl: Já jsem ta cesta! Vzpomeň, jak jsi v neděli s hlavou zpraženou letním sluncem
stoupal po úbočí kopce ke starobylé rotundě nad Starým Plzencem. Křesťanství se
zakládá na principu CESTY. Buď poutníkem, zůstaň v pohybu, vyvíjej se, opouštěj
staré názory a přesvědčení, byť by se jednalo o bolestné loučení: „Jestliže tě svádí tvá
pravá ruka, utni ji a odhoď pryč“ (Matouš 5, 30).
Při duchovních cvičeních se koná bohoslužba každý den. Síla každodenního svatého
přijímání: být stále nablízko Kristu, vycházejícímu nám naproti v eucharistii. Přijímat
ho ve svátostném tajemství tak, jako on přijímá mne! On se stal jednou krví se mnou,
když přijal přirozenost člověka. Nyní se mohu stát jednou krví s ním, když otevírám
srdce a přikládám rty ke kalichu.
V noci držíme modlitební stráž, na mne připadá čas mezi druhou a třetí ráno. Klečím
v kostele před krucifixem osvětleným mihotavými plamínky zvolna dohasínajících
čajových svíček, na kolenou rozevřený žaltář: „Ty, Hospodine, rozsvěcíš mou svíci,
můj Bůh mi září v tmách“ (Žalm 18).
6
Příběhy a výroky pouštních otců, shrnutými do sbírky Apofthegmat, se jako červená
nit vine otázka učedníka mistrovi: „Co mám dělat?“ Musím poznat, kdo jsem, abych
pochopil, co dělat. Ale kdo jsem?! „Co je člověk, ptám se, že na něj pamatuješ, co je
lidský tvor, že tě zajímá?“ (Žalm 8). V témž starozákonním textu se rýsuje odpověď.
Člověk jako jediný ze všech tvorů dokáže vyjádřit Bohu vděčnost a vzdát mu chválu
a čest: „Hospodine, jak vznešené máš jméno všude po zemi!“ Sláva a velikost člověka
spočívá v tom, že může oslavovat Boha. Místo toho však rád oslavuje sebe a staví si
modly, do nichž si promítá velikášské představy o sobě.
„Žena byla v komatu a umírala. Náhle měla pocit, že stoupá do nebe a ocitá se před
soudnou stolicí. »Kdo jsi?« oslovil ji hlas. »Jsem žena starosty,« odpověděla. »Neptal
jsem se tě, čí jsi žena, kde kdo jsi.« »Jsem matka čtyř dětí.« »Neptal jsem se tě, čí jsi
matka, ale kdo jsi.« »Jsem učitelka.« »Neptal jsem se tě, co děláš, ale kdo jsi.« Snažila
se seč mohla ale na otázku »Kdo jsi?« prostě nebyla schopná podat uspokojivou
odpověď. »Jsem křesťanka.« »Neptal jsem se tě na tvé vyznání, ale kdo jsi.« »Jsem
žena, která den co den chodila do kostela a vždy pomáhala chudým a potřebným.«
»Neptal jsem se tě, co jsi dělala, ale kdo jsi.« Očividně u zkoušky neprošla, byla totiž
poslána zpátky na zem. Uzdravila se ze své nemoci a byla rozhodnutá přijít na to,
kdo je. A rázem bylo všechno jiné.“ (Anthony de Mello, O cestě)
Díky poněkud klikaté nedělní jízdě ze sokolovského sboru do mirovického mi došlo,
že bloudění je nedílnou součástí naší cesty. Dostali jsme mapu, teď se v ní učíme číst.
Vylezl jsem po lešení na kostelní věž ozdobenou černým kovovým kalichem. Žádné
hrdinství. Pán Ježíš „slezl“ z nebe na zemi a podal mi v kalichu svou krev při liturgii!
Sestoupil, aby mi zachránil život darováním vlastní krve!! To je hrdinství, k němuž
dává sílu věrnost přijatému poslání a láska k Bohu a bližnímu. Správně napsal Karel
Farský v Postilách, že Ježíšova oběť je „herojská“. Po sestupu do muk smrti dokonce
následoval sestup ještě hlubší - až do pekel. Descendit ad infernam, jak se vyznává
v Apoštolském krédu. Co když lze živého Boha nalézt spíše dole než nahoře? Není
snad namáhavější slézat dolů než šplhat vzhůru? Asi budeme nuceni projít peklem,
aby se nám otevřelo nebe…
Pekelná osamělost: Ježíšovo umírání v podání Matoušově: „Bože můj, Bože můj, proč
jsi mě opustil?“ Zároveň nebeská naděje: Ježíšovo umírání v podání Lukášově: „Otče,
do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“
„Mohl přece pouhým přivřením víčka, mžiknutím oka anulovat sběř u svých nohou,
mohl učinit, aby se hora lebčí se svými hovny i s celým Jeruzalémem propadla do
země -, ale to právě on neučinil. Kdyby to byl učinil, bývalo by to bylo jen vrcholné
číslo mága, nikoli výkupná oběť. Právě tím, že dopustil vše, totální sebezhanobení,
zážitek i prozoufání faktu, že byl opuštěn i tím, kdo ho poslal, spasil jak onu sběř, tak
dřevo vlastního kříže.“ (Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti)
7
Sestra Marie, účastnice duchovních cvičení: „Kam se vytratila láska a milosrdenství
u křesťanů, kteří si libují v sekernickém zákonictví a farizejství?“ Milá sestro, copak
Ježíš nevaruje: „Nesuď, abys nebyl souzen?“ Ve smyslu: Neodsuzuj, abys nebyl
odsouzen! Křesťan nesmí odsuzovat, může však posuzovat: „Nesuďte podle zdání,
ale suďte spravedlivým soudem!“ (Jan 7, 24). K tomu je zapotřebí daru rozlišování:
„Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl
vyjmout třísku z oka svého bratra“ (Matouš 7, 5). „Kdybyste byli slepí, hřích byste
neměli. Vy však říkáte: »Vidíme.« A tak zůstáváte v hříchu“ (Jan 9, 41). „Kdybychom
soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni“ (1. Korintským 11, 31). Když bližního
neodsuzujeme a sebe soudíme soudem Kristovým, pak nebudeme odsouzeni spolu
se světem.
Nejhorší hereze protestantismu: být sám sobě papežem, který si vykládá Písmo dle
svého, takže v posledku naplňuje postřeh starořeckého sofisty Protagora z Athén, že
člověk je mírou všech věcí (příklad: odsuzování meditace coby ďábelského vynálezu,
mariánské úcty jako modloslužebnictví atd.).
Reformační princip Sola Scriptura (Pouze Písmo) platí především v tom významu, že
vede věřícího ke Kristu dosvědčenému Písmem. Pro život křesťana je důležitější Ježíš
Kristus než Písmo. To není nic proti Písmu! Jde prostě o hierarchii hodnot - Písmo si
ceníme vysoko, ale Krista nejvýše. Křesťan se řídí Duchem Kristovým, farizej literou
Písem. Spasen budeš skrze Krista, nikoli skrze Písmo! Křesťan může přežít bez Písma
(v extrémní situaci, jakou je věznění či pronásledování), ale nikoli bez Krista (hlavně
v oněch extrémních situacích).
Podle byzantské legendy sv. Kateřina Alexandrijská přežila dlouhé roky na poušti,
aniž by kdy četla Bibli. Protože si nosila Krista v srdci, měla tam vepsané i poselství
Písem. Křesťanství není náboženství knihy (Bible), nýbrž osoby (Krista)!
„Svatá Písma ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré
Písmo pochází z Božího Ducha,“ učí Pavel v druhém listu adresovaném svému žáku
Timoteovi (3, 15-16). Důraz položme na slovíčko VEŠKERÉ. Moudrost ke spáse dává
CELEK Písem, ucelená, úplná zvěst, Ježíšem geniálně shrnutá (ve shodě s nejlepší
rabínskou tradicí) do dvojího přikázání lásky k Bohu a bližnímu: „Na těchto dvou
přikázáních spočívá CELÝ Zákon i Proroci“ (Matouš 22, 40).
„Mnozí z těch, kteří vyznávají, že věří v Krista, jsou nesvorní. Zdá se tedy nutné určit
jasné, přímé a nepopiratelné pravidlo: je třeba, aby bylo zachováváno církevní učení
skrze řád posloupnosti předávané od apoštolů a až dodnes v církvích trvající. Pouze
té pravdě je třeba věřit, která se v ničem neliší od církevní a apoštolské tradice. Svatí
apoštolové, hlásající víru Kristovu, co nejjasněji předali všem věřícím pouze to, o čem
uvěřili, že je nutné. Důsledky svých tvrzení však zanechali, aby byly zkoumány těmi,
kteří přijali milost moudrosti a vědění skrze Ducha Svatého.“ (Origenes, O příčinách)
8
Seshora je nejlépe vidět dolů. Nadhled pomáhá vybrat si správné místo pro život.
Proč mne přitahují jeskyně, podzemní sluje? Představují symbol ženského lůna, jistě
i ve smyslu erotickém (intimní spojení), ale nad to ve smyslu návratu do mateřského
klína, sestupu k počátkům, k základům svého bytí: dítě plovoucí v děloze má k Bohu
nejblíže, je jím obklopeno: „V lůně mé matky jsi mě tkal, byl jsem hněten v zemských
hlubinách“ (Žalm 139).
Podle antických autorů (např. Sofokla) je největším neštěstím člověka narodit se. Co
na to křesťanská víra? Narození se stane neštěstím, pokud se člověk nenarodí znovu,
pokud se nenechá zrekreovat, znovustvořit k novému životu víry, naděje a lásky (viz
Ježíšův noční rozhovor s Nikodémem u Jana 3, 1-21).
Světlo se rodí ze tmy. V noci ze soboty na neděli Kristus vstal z mrtvých!
Při včerejší večerní pobožnosti před zahájením modlitební stráže biskup Filip recituje
Píseň bratra Slunce (nebo též Chvalozpěv stvoření), sv. Františka z Assisi. Závěrečné
verše o sestře Smrti složil František v posledních měsících svého života: „Nejvyšší,
všemocný, dobrý Pane, / tobě buď chvála, sláva, čest / a všechno dobrořečení. / Patří
tobě jedinému, Nejvyšší, / a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno. / Ať tě
chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, / zvláště pak bratr Slunce, / neboť on je den
a dává nám světlo, / je krásný a září velkým leskem, / vždyť je, Nejvyšší, tvým
obrazem. / Ať tě chválí, můj Pane, sestra Luna a hvězdy, / stvořil´s je na nebi jasné,
vzácné a pěkné. / Ať tě chválí, můj Pane, bratr Vítr / a vzduch a oblaka, jasná obloha
i každé počasí, / kterým živíš své tvory. / Ať tě chválí, můj Pane, sestra Voda, / která
je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá. / Ať tě chválí, můj Pane, bratr Oheň,
kterým osvětluješ noc / a on je pěkný, příjemný, mocný a silný. / Ať tě chválí, můj
Pane, naše sestra matka Země, / která nás živí a slouží nám, / a rodí rozličné plody
s pestrými květy a trávu. / Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku /
a snášejí nemoci a soužení. / Blaženi ti, kdo je snesou v pokoji, / neboť ty, Nejvyšší,
dáš jim korunu. / Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra Smrt těla, / žádný živý člověk jí
nemůže uniknout. / Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších. / Blaze těm, které
nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí, / neboť druhá smrt jim neublíží. / Chvalte
mého Pána, dobrořečte a děkujte mu / a služte mu s velikou pokorou.“
K dnešní ranní pobožnosti zas bratr biskup vybral z církevního zpěvníku píseň Učiň
mne, Pane, nástrojem (č. 296), jejíž text vychází z následující Františkovy modlitby:
„Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje: / kde je nenávist, tam ať přináším lásku, /
kde je křivda, ať přináším odpuštění, / kde je nesvár, ať přináším jednotu, / kde je
omyl, ať přináším pravdu, / kde je pochybnost, ať přináším víru, / kde je zoufalství,
ať přináším naději, / kde je temnota, ať přináším světlo, / kde je smutek, ať přináším
radost. / Pane, učiň, ať nechci tolik / být utěšován, jako spíše utěšovat, / být chápán,
jako spíše chápat, / být milován, jako spíše milovat. / Neboť tak jest: / kdo se dává,
9
ten přijímá, / kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán, / kdo odpouští, tomu se odpouští,
/ kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.“
Ve františkánské spiritualitě je hluboce zakotvena vděčnost za dar stvoření. Právě ve
stvořeném světě se můžeme setkat s Bohem Stvořitelem. Křesťanství oproti pohanské
antice zdůraznilo, že sféra tělesného je stejně významná jako sféra duchovního, že
kvůli duchu se nesmí zapomínat na tělo. Teolog a přírodovědec Teilhard de Chardin
v této souvislosti hovořil o „svaté hmotě“.
Myšlenka Henriho Nouwena: jsme lidé zranění, lámaní. Svou zraněnost musíme po
Kristově vzoru obejmout, jako on objal kříž. Nechápejme naše zranění jako znamení
zatracení, připomínající nám naši hříšnost! Pochopme je naopak jako požehnání pro
naše niterné očištění a posvěcení.
I vzkříšený Kristus nese na svém oslaveném těle stopy po zranění - jizvy po ranách
kříže. Prožitá bolest zůstává součástí jeho identity. I naše přijatá a smířená minulost
musí zůstat součástí našeho životního příběhu. Neboť i ve světě obnoveném světlem
Kristova vzkříšení budou vždy přítomny rány, jizvy, zranění. Ani tomu nemůže být
jinak: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne,“ říká
Ježíš v evangeliích (např. u Matouše 16, 24). Jemu - ukřižovanému Pánu - to můžeme
věřit! Na něm zároveň vidíme, že odvaha a věrnost v nesení kříže nevede k zmaření
a znicotnění ve smrti, nýbrž k vyvýšení a oslavení ve vzkříšení, k věčnému životu ve
společenství s Bohem Otcem (co jiného si představit pod pojmem „život budoucího
věku“ v Nicejsko-cařihradském krédu?).
Abba Hilarion pravil: „Jsi-li smutný, skoro vždycky to znamená, že myslíš jenom na
sebe.“ Tento citát z pouštních otců máme vepsaný do programu našich duchovních
cvičení. Ovšemže jsme zaneseni mnohým, co nám nezavdává příčinu ke spokojenosti
a bezstarostnosti… Jenže kdo se přespříliš zaměstnává sám sebou, nebude mít radost
ze života. Neustálé přehrabování se v sobě nás odvádí od obvazování ran bližních,
neboť si sebemrskačsky libujeme v otevírání starých ran vlastních. Kdyby se Samařan
z Ježíšova podobenství bolestínsky zabýval sám sebou, zahleděn do sebe by zřejmě
přehlédl polomrtvého člověka, jehož lupiči zbili, okradli a pohodili u cesty. Jelikož
neměl před očima jen svoje ego, spatřil bližního a zachránil ho. Tím zachránil i sám
sebe, neboť kdo zachrání jednu duši, jako by zachránil celý vesmír.
Poslání křesťana: modlitbou a prací (dle hesla sv. Benedikta: Ora et labora) svět nejen
udržovat (to by nutně znamenalo udržovat jej v nynějším hříšném, padlém, nečistém
stavu), nýbrž posvěcovat jej, a tak do porušeného světa vnášet náznaky a předzvěsti
přicházejícího Božího království, onoho budoucího věku, kde Bůh „setře každou slzu
z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude“ (Zjevení 21, 4). Co
z toho vyplývá? Křesťan je člověk, jenž do přítomnosti vnáší budoucnost - eschaton.
V Duchu Kristově pomáhá proměňovat přítomné eschatologickým, tak jako Kristova
10
přítomnost mocí Ducha Svatého proměňuje obyčejný chléb a víno ve svaté dary Těla
a Krve. Podle učení husitského teologa Zdeňka Trtíka se Ježíš zjevil na zemi jako host
z eschatologické dimenze, z budoucího věku. Přišel z budoucna, aby svou osobností
a dílem proměnil a posvětil přítomný čas. Křesťan, přijímající eucharistii, se též stává
eucharistií, která dále zevnitř proměňuje a posvěcuje svět.
Život křesťana: smíření mezi starostí o věci vezdejší (nejstarší Boží přikázání: „Ploďte
a množte se“, péče o rodinu, potomstvo, živobytí) a očekáváním věcí příštích (prosba
z Otčenáše: „Přijď království tvé!“, zvolání apokalyptikovo: „Přijď, Pane Ježíši!“).
Křesťan je bytostí na rozhraní dvou dimenzí: jednou nohou zde (tento svět), druhou
tam („onen“ svět, budoucí věk, eschaton). Nebo jinak: oběma nohama na prahu mezi
tímto a oním světem - Kristovo pozvání u Jana 10, 9: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze
mne, bude zachráněn.“
Křesťanství posvěcuje hmotu, křesťan může být „materialistou“ v nejlepším smyslu
slova. Čím bych byl bez těla? Bludičkou, přízrakem, strašidlem, fantómem, chimérou
či snad i démonem (a jak známo, démon tělo nemá, je bytostí duchovní; démon není
materialistou, nýbrž spiritualistou).
Křesťanství nezná a nesmí znát osudové oddělování duše od těla. Novozákonní víra
přece nestojí na dichotomii duše-tělo, nýbrž na pavlovské trichotomii duch-duše-tělo.
Duch: složka, jíž poznávám Boha, orgán kontemplace; dále i princip myšlení a tvorby
(zpěv z Taizé: Veni, Creator Spiritus!). Duše: složka psychicko-emoční. Tělo: složka
hmotná, vymezující mne v čase a prostoru; báze pro duši i ducha. Proto křesťanský
důraz na vzkříšení těla, nikoli na platónské učení o nesmrtelnosti duše. Trojina duchduše-tělo: obraz Nejsvětější Trojice. Není snad psáno, že člověk byl stvořen k obrazu
Božímu (srov. Genesis 1, 27)? Čili k obrazu Boha Otce i Syna i Svatého Ducha?
Křesťanství překonalo dualismus duše versus tělo při zachování duality člověk (tvor)
a Bůh (Stvořitel). Kde jsou dva, tam vzniká prostor vzájemného sdílení a sjednocení.
V mirovickém sboru jsem zakoupil sbírku básní Intimní liturgie od mého oblíbeného
francouzského autora Paula Verlaina. I ubohá lidská troska, v níž se prokletý básník
Verlaine změnil na konci svého pohnutého životaběhu, vytvořila před smrtí krásné
dílo. Čtu je o samotě v dávno opuštěném vápencovém lomu u obce Nerestce asi tři
kilometry od Mirovic. Čerpám z těchto veršů naději pro nás: ať jsme jakkoli nalomeni
či zcela zlomeni, Bůh si nás i v našem pádu může použít jako nástroje své vůle. Jen
drcené hrozny vydají šťávu!
Kým jsem? Chodící otázkou (dle básnířky Sylvy Fischerové: otázka obalená masem).
Správné odpovědi naleznu, až se naučím klást správné otázky. Ale otázkou ať jsem
především pro sebe, pro druhé musím být naopak čitelný, srozumitelný a přístupný.
11
Nemám právo ničit bližního svými otázkami, přenášet na něho svůj občasný vnitřní
zmatek (od toho je tu zpovědník). To bych zrazoval poslání kněze! Varováním budiž
příběh pochybnostmi zmítaného faráře z Bergmanova filmu Hosté Večeře Páně.
První mniši odcházeli do pouště, aby utekli před lidmi a v samotě našli sami sebe.
Jsou tací, kteří to dělají přesně obráceně: utíkají mezi lidi, aby unikli sami sobě. Jenže
před sebou nemůžeš utéct, vždycky se doženeš! Se sebou se musíš smířit, přijmout se
přijetím Kristova pokoje. Proto si občas při bohoslužbě vyměňujeme pozdrav pokoje
s podáním ruky. Komu podáš ruku, pohlédneš mu do očí a popřeješ mu pokoj, toho
přijímáš za svého bratra. A pokud ho pak přesto někdy podrazíš, jako by sis podtrhl
vlastní židli. Následuje pád. Rozbitá hlava, v horším případě pochroumaná páteř.
Apoštol Pavel naléhavě domlouvá: „Na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit
s Bohem!“ (2. Korintským 5, 20). I Mistr Jan Hus dokládá (v Řeči o míru, kterou chtěl
přednést před kostnickým koncilem), že smíření s Bohem působí smíření se sebou
samým. A kdo je smířen se sebou, může sloužit jako prostředník smíření mezi lidmi,
uzdravovatel zraněných vztahů, nositel míru podle Kristova příkazu: „Když vejdete
do některého domu, řekněte nejprve: Pokoj tomuto domu!“ (Lukáš 9, 5).
Až se spatříš Kristovýma očima jako milované dítě Boží, naučíš se milovat sama sebe,
abys miloval druhé a naplnil přikázání: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“
V rámci duchovních cvičení odcházíme na pusté místo, do lomu, kde v tichu trávíme
čas každý sám: měkká verze egyptské pouště nejstarších křesťanských poustevníků.
Nemluvíme, mlčíme, a tím pádem nasloucháme - zvukům přírody, ozvěnám svého
nitra. Bez pobytu v ústraní člověk nepozná, kým je. Na otázku „Kdo jsem?“ se nabízí
odpověď jedině ve spočinutí v tichu.
Je smutnou pravdou, že většina lidí - včetně mnoha křesťanů - se nezná, nevědí, kdo
jsou. Jsme odcizeni sami sobě, protože odcizeni Bohu. Jedinou naší nadějí je Kristova
krev, jejímž prolitím byla zpečetěna nová smlouva smíření mezi Bohem a člověkem.
Protože se neznáme, neumíme být sami sebou. Proto si nasazujeme všelijaké masky.
Je zajímavé, že řecké i latinské slovo pro masku (prosópon, persona) zároveň v těchto
jazycích označuje lidskou osobu. Znamená to, že se svými maskami natolik srůstáme,
až se pod nimi ztrácejí naše tváře?! Hrůzná představa! Pohled do Kristovy tváře nám
naštěstí navrací naší pravou tvář. Z tohoto důvodu jsou pro křesťanskou spiritualitu
významné ikony, předně obrazy Krista: k vnitřní očistě velmi pomáhá modlit se před
nimi, nebo na ně prostě jen pozorně hledět (jsou chvíle, kdy se nám slov nedostává).
Ikony slouží jako okna do nebe, průzory do pravé skutečnosti bez škrabošek a líčidel.
V lomu přitahuje pozornost z kamínků sestavené bludiště, upomínající na labyrint
zobrazený v gotické katedrále v Chartres. Pustíš se dovnitř, přijdeš téměř do středu,
12
ale dál cesta nevede. Vrátíš se zpátky na začátek a směr do středu hledáš jinudy. Je to
symbolické: dítě je blízko Božího království, ale jak dospívá, cíl cesty - Království - se
spíše vzdaluje než přibližuje. Dospělý se musí znovu stát dítětem (nikoli dětinským,
infantilním!), aby našel svou cestu do posvátného Středu, jímž je Bůh v Kristu - duše
naší duše, hlubina našeho srdce. „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království
jako dítě, jistě do něho nevejde“ (Marek 10, 15). Abychom si osvojili ducha dětství,
ducha údivu a důvěry, je nutné se spolu se sv. Janem Křtitelem učit prostotě, pokoře
a trpělivosti: „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3, 30).
Dno lomu je poseto malinkými šnečími ulitami. Sbíráme si je na památku. Něco nám
připomínají. Každý máme od dětství potřebu bezpečí, úkrytu, soukromí. Ale pozor,
abychom se v té privátní ulitě nezazdili a nezchřadli v ní! Židovská moudrost: Kde
bydlí Bůh? Všude, kam ho člověk pustí (čti O smutných očích Hany Karadžičové od
Olbrachta). Vpusťme Boha do naší těsné ulity! Jeho přítomnost ji promění nikoli ve
vězení, nýbrž v poustevnu.
Noční modlitební stráž: fyzické bdění ukazuje k duchovní bdělosti: „Bděte a modlete
se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé“ (Matouš 26, 41).
Kdo se naučí bdít, naučí se rozlišovat duchy. Modlíme se dnes a denně: „Neuveď nás
v pokušení, ale zbav nás od Zlého.“ Ježíš jistě dobře věděl, proč nás naučil modlit se
právě takto! Pravda je vždycky jednoduchá, zato my jsme příliš složití. Prostá pravda
se vyjadřuje pouhými sedmi prosbami Otčenáše.
Snad tehdy, až pochopíme, o co vlastně v modlitbě Páně prosíme, poznáme zároveň,
kdo jsme a co máme dělat, abychom vytrvali až do konce na cestě spásy. Básník Ivan
Diviš se před spaním modlíval Otčenáš česky a poté Paternoster latinsky, čili nejprve
jazykem rodným a pak jazykem církevním.
Úterý 23. července
Při ranní pobožnosti se biskup Filip modlí nádhernými slovy sv. Augustina: „Pozdě
jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Ty
jsi byl uvnitř a já venku, a tam jsem tě hledal, a já šeredný vrhal se na všecky tvé
krásné tvory, jež jsi stvořil. Ty jsi byl se mnou, ale já jsem nebyl s tebou. Vzdalovalo
mě od tebe všechno to, co by vůbec nebylo, kdyby nebylo tebou. Ty jsi volal, křičel
a přehlušil jsi mou hluchotu. Ty jsi se skvěl, zářil a zahnal jsi mou slepotu. Tvá vůně
mě zaujala, vdechl jsem ji a dychtil jsem po tobě. Okusil jsem tě a lačním a žízním po
tobě. Dotkl ses mne a vzplanul jsem touhou po tvém míru.“
Pozdě jsem si tě zamiloval! To je modlitba všech později obrácených, u nichž trvalo
dlouhá léta, než Kristus přehlušil jejich hluchotu, zahnal jejich slepotu a oni konečně
zaslechnou Boží volání a spatří v dáli světlo. Musí pak čelit pokušení, že Božích darů
nejsou hodni, nejsou na jejich přijetí připraveni, ještě potřebují čas, než Bohu zahlásí:
13
Haló, Hospodine, už můžeš! Už jsem silný ve víře, mohu přijmout křest, biřmování,
manželství, mateřství, otcovství, kněžství, tu a tu službu či práci, nu a nakonec stáří
a smrt! Budeme však vůbec kdy natolik silní ve víře, natolik si jistí, abychom se cítili
připraveni? Nenechávej Boha čekat, už se načekal dost! Vždyť sis ho, člověče, pozdě
zamiloval! „NYNÍ je čas příhodný, NYNÍ je den spásy!“ (2. Korintským 6, 2). Nabídni
Bohu své prázdné ruce už dnes, víš snad něco o zítřku?
Včera po návratu z lomu sdílení zkušeností z pobytu „na poušti“. Je až s podivem,
kolik různorodého jsme si odtamtud odnesli. Marie: tvrdost kamene - tvrdost srdce;
bezohledné prosazování kázně; nedostatek lásky, milosrdenství, soucitu, pochopení.
Jana: klid, spočinutí, oddechnutí, spokojenost, souznění s přírodou. Lucie: stísněnost,
neklid, touha utéct ze skal do volného prostoru. Oldřich: citlivé, básnicky vnímavé
pozorování Kristových stop vtištěných do stvoření; stop, do nichž jsme z milosti Boží
pozváni vstoupit a následovat je. Lukáš: mysl zahlcená otázkami a starostmi (Marto,
Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí…); přeplněná nádoba, v duši vřava
a zástup; ale zároveň - jako nezřetelný spodní proud - pokyn ke ztišení, oproštění,
osvobození od minulosti; konec vlády strachu.
Sdílení uzavírá bratr biskup modlitbou sv. Anselma, jíž Anthony de Mello dokládá,
že naše schopnost pokání závisí na hloubce zakoušení Boží lásky: „Kéž tě poznávám
a kéž tě miluji, abych se z tebe mohl radovat. A není-li to v pozemské životě možné
v plnosti, kéž aspoň dělám den ze dne pokroky, abych posléze k plnost dospěl; kéž tě
zde poznávám stále víc, abych tě tam poznal úplně; kéž zde roste má láska k tobě,
aby tam byla úplná. Tak bude moje radost zde veliká svou nadějí, a tam naprostá
svou skutečností.“
Ústředním tématem letošních letních duchovních cvičení je zpytování svědomí, čili
poznání sama sebe. Svědomí nezpytujeme proto, abychom si zoufali nad množstvím
našich hříchů a podlehli falešnému domnění, že Božího odpuštění nejsme hodni. Bůh
nás miloval jako první, když jsme ještě tonuli v hříších a neznali Krista, který přinesl
oběť vlastního života za nás, aby odhalil velikost Boží lásky: „Bůh tak miloval svět,
že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život
věčný“ (Jan 3, 16). Zpytování svědomí nás naopak má přivést k radosti a vděčnosti,
že cokoli špatného a zlého, z čeho tě tvoje svědomí obviňuje, na co vzpomínáš i co jsi
zapomněl, to všechno je už dávno odpuštěno Kristovým křížem. Na nás je, abychom
Boží lásce uvěřili a Boží odpuštění si vírou osvojili, přijali je. Opět Anthony de Mello
v knize Hledání Boha vysvětluje, že největší skutek, jaký pro Krista můžeme udělat,
je věřit v jeho lásku: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on
poslal“ (Jan 6, 29). Není třeba jiných skutků než odvahy důvěřovat. Bůh nám sděluje:
„Věř ve mně, věř v mou lásku k tobě.“
Podvečerní procházka po Mirovicích. Na místním hřbitově umístěny pamětní desky
se jmény desítek povražděných dětí, odvezených do Osvětimi z cikánského sběrného
14
tábora v Letech u Písku. Bezbranné oběti Hitlerova rasového šílenství, sotva se dožily
dvou tří let věku. Odpočívejte v pokoji! Myslím na polského mučedníka Maxmiliána
Kolbeho, františkána, který se v Osvětimi obětoval za spoluvězně. „Nikdo nemá větší
lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15, 13). Hřbitovům se říkávalo
„svatá pole“. Těla zemřelých pokřtěných věřících se kladla do hrobů jako semena do
půdy. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li
však, vydá mnohý užitek“ (Jan 12, 24). Tématem příštích duchovních cvičení (dá-li
Pán) bude ars moriendi, umění umírat, umění dobré smrti.
„Hřbitov, společná noclehárna (coimásthai) Spících, čekajících na zvuk trubky, který je
probudí z věkovité strnulosti. Hřbitov, pole odpočinku a naděje, předsíň vzkříšení
s rezignovaností svých křížů a s výmluvností hlasu mrtvých, který je diskrétnější než
melodický šelest cypřišů a který je vychovatelem pozorných duší. Meditace na prahu
Věčnosti. Hamlet před hádankou Hrobu. Smrt, jaká královna! Její Mlčenlivý Majestát!
Jakou samotu znamená smrt! Je hranicí našeho vědění, našich lásek, naší pýchy, která
hryže prach před Hádankou. Je to Nicota, anebo Temno? Což je mlčení svatého pole,
hřbitůvků sevřených malomocnými zdmi, uzavřených rezavým mřížovím, méně
děsivé a méně výchovné nežli mlčení nekonečných prostorů, které děsilo Pascala?
Zvědavý a neklidný člověk chtěl by prorazit tajemstvím, roztrhat tento závoj,
vyptávat se Mlčenlivé. Chtěl by jasno, podrobnost, potvrzení, chtěl by vidět, dotýkat
se… Mlčení Věčnosti! Koktání filosofií, výsměch okultismu, střídmost Zjevení, které
není určeno, aby ukojilo naši zvědavost, ale aby nám řeklo tolik, kolik je potřeba,
abychom mohli přemýšlet a probádat svou morální lenost, anebo povzbuzovat svou
bázlivost, abychom se mohli orientovat a popohnat se k Spáse.“ (Jean de Courberive,
Obhajoba mlčení)
Při včerejší večerní pobožnosti se četlo z Lukášova evangelia 7, 36-50 o ženě hříšnici
v domě farizeově, která projevila kajícnost a lásku k Ježíšovi tím, že mu umyla nohy
vlastními slzami, osušila svými vlasy a pomazala vzácným olejem. V kázání biskup
Filip vypráví o knězi Janu Švehlovi, který - stár devadesát let - ještě v den své smrti
při nedělní bohoslužbě podával věřícím svaté přijímání a žehnal je znamením kříže.
Mohl jim posloužit Tělem a Krví Páně, jelikož bratr biskup - tehdy ještě farář - mu
přepustil své místo, třebaže bratr Švehla nebyl ustrojen v taláru. Liturgický úbor je
však věcí služebnou, nikoli podstatnou. Kněz „Jeník“ píseckým farníkům naposledy
posloužil a téhož večera odešel na věčnost…
Poučení z tohoto příběhu: učme se nejen dávat, ale i přijímat, nejen sloužit, ale i dát si
posloužit, nechat se obdarovat, přijmout službu druhých, tak jako Ježíš přijal službu
hříšné ženy. Po kázání následuje umývání nohou. Bratr biskup nám slouží a my jeho
službu přijímáme. Pak umývám nohy já jemu, i on mou službu přijímá. Na rozdíl od
liturgie Zeleného čtvrtka, kdy je umývání úkonem spíše rituálním, dnes je úkonem
praktickým. Po dlouhém horkém dni, jehož část jsme prožili venku, máme nohy
zaprášené a bolavé, ošlehané travinami a pobodané komáry. Umývání (i s mazáním
15
olejem, hojivým balzámem pro uťapaná chodidla) zakoušíme jako službu uzdravení,
přijímanou od samého Krista: „Chápete, co jsem vám učinil?“ (Jan 13, 12).
Noční modlitební stráž, opět četba žalmů: „Tvou tvář hledám, Hospodine, neskrývej
přede mnou svoji tvář!“ (Žalm 27).
Duchovní cvičení nejsou vždy příjemným zážitkem. Při pobytu v tichu a následných
rozhovorech se z našich temných sklepních prostor vynořují na světlo Boží doposud
nevyřešené a nesmířené vzpomínky a traumata. Kdo očekává od duchovních cvičení
navození povznesené nálady, bude překvapen, jaké všelijaké pocity na něho budou
ve vlnách dorážet. Podstatné je, že všechny ty zraňující vzpomínky byly vytaženy na
světlo, čímž se otupil jejich ostrý hrot, takže už nemohou uvnitř bodat. Na světle
budou smířeny, zahojeny. Jizvy však zůstanou, abychom nezapomněli, kdo obětavě
nesl všechny naše nemoci na vlastním těle: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce
a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ (Jan 20, 27) „Naše bolesti
na sebe vzal. Jeho jizvami jsme uzdraveni“ (Izajáš 53, 4.5).
„Naše citová hnutí stále stoupají a klesají. Někdy zažijeme velké výkyvy nálad, od
rozrušení po depresi, od radosti k bolesti, od vnitřní harmonie po vnitřní chaos.
Nepatrná událost, něčí slovo, zklamání v práci - mnoho věcí v nás může spustit
takovou houpačku nálad. Změny nálad většinou ovlivnit nemůžeme. Zdá se, že se
nám spíše stávají, než abychom si je vytvářeli. Je proto důležité vědět, že náš citový
život není totožný s životem duchovním. Duchovní život je život Božího Ducha
v nás. Když vnímáme citové posuny, musíme spojit svého ducha s Duchem Božím
a připomínat si, že to, co cítíme, nejsme my. Jsme a zůstáváme, ať už máme jakoukoli
náladu, Božími milovanými dětmi. Jsme odsouzeni k tomu, abychom byli pasivními
oběťmi našich nálad? A musíme od druhých vyžadovat, aby se s našimi náladami
vyrovnali? Ačkoliv je těžké zvládat své nálady, můžeme je postupně překonat tím, že
povedeme ukázněný duchovní život. Pomůže nám to, abychom podle svých nálad
nejednali. Možná se ráno nebudeme »cítit« ve své kůži, protože »pociťujeme«, že
život nestojí za nic, že nás nikdo nemá rád a že naše práce je hotová nuda. Ale ať už
vstáváme v jakémkoli rozpoložení, věnujme malou chvilku četbě evangelia,
pomodleme se slovy žalmů a poděkujme Bohu za nový den. Možná pak naše nálady
ztratí nad námi svou moc.“ (Henri Nouwen, Chléb na cestu)
Na cestu do lomu dostáváme od bratra biskupa dřevěný křížek ve tvaru písmene T
(hebrejský znak tau), jaký podle tradice nosíval sv. Antonín Poustevník. V samotě
dnes rozjímáme nad slovy prastaré střelné modlitby: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží,
smiluj se nade mnou hříšným.“ Modlitba je jako šíp - můžeme ji vystřelit vzhůru
k nebesům v kterémkoli okamžiku, při práci i odpočinku. Nevím, jestli tuto původně
řeckou modlitbu znal učitel národů Jan Amos Komenský, nicméně v půvabné knížce
Informatorium školy mateřské doporučuje dětskou modlitbičku: „Pane Ježíši Kriste,
Beránku Boží, smiluj se nade mnou.“
16
Při dnešním pobytu v lomu jsem přijal zpověď sestry Marie, v níž uzrálo rozhodnutí
přidružit se k společenství Kristova lidu v naší po lidsku nedokonalé husitské církvi.
Podle klasické definice sv. Augustina jsou svátosti prostředky Boží milosti. Účastí na
svátostech si osvojujeme Boží odpuštění, a tím i naší spásu. Znovu se přesvědčuji, že
staré osvědčené definice netřeba měnit a nahrazovat modernějšími. Mariina zpověď
jistě přinesla a ještě přinese velikou milost, ovoce smíření. Projeví se to v pravý čas,
tím jsem si jist. Díky Bohu za to, že jsme církví svátostnou, že smíme čerpat z těchto
pramenů milosti! Hlavně čerpej s vděčností, vyvaruj se lhostejnosti a samozřejmosti!
Nic není samozřejmé, vše je zázrak a dar. Bohužel, i zázraky mohou zevšednět, což
vidíme každého dne: ráno se probudíš, je to zázrak, nemusel ses probudit; ty vstaneš,
jako by se nic zvláštního nestalo, ani nepoděkuješ… A přitom ti milosrdný Bůh opět
prodloužil lhůtu! Nebude ji však nastavovat do nekonečna.
„Svatý je člověk, když Křest přijme. / Pokorné děťátko, jež sladce dříme / v čistotě
naprosté, jíž v světě nevidíme. // Svatý je člověk po Oběti. / Kristovo tělo jeho tělo
světí / pokornou milostí a silou předsevzetí. // Šťastný člověk dny uzavírá, / když po
Posledním pomazání zmírá / a vzlétá v poklidu k Tvůrci všehomíra.“ (Paul Verlaine,
Intimní liturgie)
Nejvýraznější zvuk zaslechnutý dnes v lomu: křik dravého ptáka. Apoštol Jan, velký
mystik mezi evangelisty, bývá zobrazován jako orel - vznáší se do nebeských výšin,
do Boží blízkosti.
Při lezení po skalách jsem neohrabaný, nešikovný, pomalý. Občas zavrávorám jak
flamendr a zápasím o rovnováhu. Kampak zmizela ohebnost a pružnost jinošského
věku? Ale co! S povzdechem přijmu své limity a zároveň si s úsměvem připomenu
dětství a pokusím se znovu objevit a oživit jeho ducha.
Do lomu jsem si vzal vypůjčené geologické kladívko, roztloukal jím kameny a hledal
trilobity. Žádné mrtvé fosilie jsem sice nenašel, ale zato jsem v malém jezírku objevil
živou žábu. Beru to jako výzvu, abych si po návratu domů přečetl Modlitbu žáby od
Anthonyho de Mella. Práší se mi na ní v knihovně bůhvíkolik let…
Středa 24. července
Účastněme se liturgického a svátostného života, jak jen můžeme. Nezapomínejme, že
jsme obdrželi ohromné privilegium být Kristovým tělem zde na zemi! Místo každého
z nás v Kristově těle je nezastupitelné a jedinečné. Buďme hrdí, že ve svých srdcích
neseme znamení kříže, neboť v tomto znamení zvítězíme nad hříchem i smrtí. In hoc
signo vinces. Apoštol Pavel nám připomíná: Nestyďme se za evangelium!
Víme přece, komu jsme uvěřili! Boží odpovědí na naše jistě nedokonalé pokání nikdy
nebude odsouzení a zavržení, nýbrž rozhřešení a odpuštění. Bůh nám každého rána
17
nabízí vzácnou příležitost začít znovu. Teď je ovšem na nás, abychom tu nabídnutou
šanci nepromarnili! „Hledejte Hospodina, pokudž může nalezen býti, vzývejte ho,
pokudž blízko jest“ (Izajáš 55, 6). Tato prorocká slova jsem si v jazyce Bible kralické
poprvé přečetl v Husově sboru v Praze-Nuslích, kde jsem přijal křest. Pokřtěni jsme
pouze jednou, tato iniciační svátost je neopakovatelná. I pokřtěný křesťan však musí
podstoupit i jakýsi druhý „křest slz“, jak církevní učitelé dávných dob nazývali tento
duši prospěšný úkon kajícnosti (nejlépe, má-li svátostnou formu zpovědi), jímž se
vnitřně očistíme přijetím PRAVDY. Pravda o nás nezní vždy hezky v uších, natož
v srdci, neboť je pravda, že jsme lidé hříšní. Ale je také pravda, že jsme Božími dětmi
a Bůh nás miluje jako své vlastní. Pravda o Bohu je úžasně osvobozující! Křesťanství
je poselstvím lásky a svobody. Kupodivu právě my, lidé tzv. věřící, se leckdy tomuto
poselství uzavíráme a bojíme se doopravdy milovat a být svobodní se vším všudy…
V mnoha ohledech zůstáváme poplatní okolnímu světu, z něhož přitom na nás útočí
jedna Jobova zvěst za druhou, ať už v oblasti politiky, hospodářství, práce či zdraví.
Proto využijme šance začít znovu! Vraťme se k Hospodinu celým srdcem! Ve světě je
soužení a nedostatek, v Kristu radost a dostatek. To není naivita, nýbrž realita!
Velikonoce jsou svátky slz i úsměvů, nářek i jásot se tu spájejí vjedno. Velikonoce nás
uvádějí na paradoxní cestu věřících lidí: sestupujeme do výše, letíme pádem vzhůru.
Spolu s Kristem se noříme do propasti smrti, abychom odtud vystoupali do života.
Kříž i zmrtvýchvstání Božího Syna jsou střídavě (nebo dokonce souběžně) přítomny
v našich životech a rozprostřeny po celé jejich délce. Vše, co prožíváme, ať dobré či
zlé, můžeme s vírou vztáhnout k Ježíšovu velikonočnímu příběhu. Pokud to opravdu
činíme, naplňuje se vize apoštola Pavla, že nás nic nemůže oddělit od lásky Kristovy.
Když trpíme, jdeme v Ježíšových stopách o Velkém pátku. Když se radujeme, ozařuje
nás světlo vzkříšení o Velikonoční neděli. My všichni právě teď zakoušíme jednu či
druhou podobu velikonočního příběhu, smutnou nebo radostnou. Jsou to však dvě
strany téže mince! Není zmrtvýchvstání bez kříže a není kříže bez zmrtvýchvstání.
Jestliže nás zasahuje bolest a smutek, nezapomínejme na anděla, který odvalil kámen
od Kristova hrobu. I z našich srdcí spadne kámen! Pociťujeme-li štěstí a spokojenost,
nezapomínejme na Kristovu cestu na Golgotu. I my tudy musíme kráčet!
Největším hříchem je pýcha. Křesťanovi hrozí, že zpychne tím, jak je okázale zbožný
a dobročinný: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé…“ (Lukáš 18, 11). Pravá
dobročinnost však souvisí s nesením kříže, neboť dávat máme ze svého nedostatku,
nikoli nadbytku, po vzoru chudé vdovy z evangelia (srov. Lukáš 21, 1-4). Odkud se
vytrácí duch prostoty a chudoby (nelpění na věcech, názorech, zálibách), tam se lidé
musí k dobročinnosti popohánět a nutit (humanitární akce, organizovaná charita).
Mnohdy se pak nejedná o skutky milosrdenství a lásky (což byla křesťanská almužna
v původním smyslu slova), nýbrž o úplatek špatnému svědomí.
5. května 1897 vyhořel v Paříži dobročinný bazar. Spisovatel Léon Bloy se o požáru
zmínil v dopise příteli: „Když jsem četl první zprávy o té strašné události, měl jsem
18
zřetelný a báječný pocit, že mi spadla ze srdce obrovská tíha. Konečně jakýsi začátek
spravedlnosti! To slovo »bazar« ve spojení s dobročinností, charitou! Oheň propukl
a OPĚT BYL NASTOLEN POŘÁDEK. Všechno to neslo nepopiratelnou známku
trestu. Přirozená myšlenka, že je to Boží zásah, a tedy zásah spravedlivý, nikoho
nenapadla. Očekávejte a připravujte se na další katastrofy, takové, že ve srovnání
s nimi hnusná katastrofa bazaru bude neškodná záležitost. Konec století se blíží a já
vím, že svět nikdy nebyl tak ohrožený jako teď“ (Stránky z díla).
Non pro mundo rogo. „Ne za svět prosím,“ modlí se Ježíš vpředvečer své oběti, „ale za
ty, které jsi mi dal“ (Jan 17, 9). Svět, tak jak je, svět zkorumpované lidské společnosti
odcizené Bohu, nemá budoucnost! Ani ji nesmí mít! Budoucnost mají všichni ti, které
si Ježíš ze světa povolal za své učedníky. A má-li vůbec lidským hříchem poskvrněný
svět nějakou budoucnost, pak asi jedině takovou, jakou prorocky načrtl Egon Bondy
v novele Afghánistán: po válečné apokalypse trpí zbytky lidstva zotročeny totalitním
režimem. Zaplaťpánbůh, že nadějí křesťana je úplně jiná Apokalypsa!
Z nitra Země prýští na povrch výrony energie. Cítí ji zvířata, cítil ji i člověk, dokud se
jeho „šestý“ smysl neotupil civilizovaným životem. Zemskou energii však nelze nijak
ovládnout a využít; naopak ona ovládne a zneužije člověka, pokoušeného magicky si
ji získat na svou stranu. Jedině stromy dovedou se zemskou energií účelně pracovat,
neboť jsou dostatečně v půdě vkořeněny a mají staleté zkušenosti. Na místech, kde
energie vyvěrá, se vztyčovaly dolmeny a menhiry, které ji koncentrovaly a nabíjely
se jí - docela jako akumulátory. Dodnes vyzařují zvláštním, nebezpečným kouzlem.
Proto naši zbožní předkové nad průsečíky energetických siločar postavili křesťanské
chrámy, zasvěcené Kristu, neboť on snesl na Zemi energii nebeskou, kosmickou; a po
své smrti sestoupil do útrob Země, aby si její temnou energii podmanil a proměnil ji.
Ač to může znít podivně, křesťanské sakrální stavby (např. Santiniho klášterní kostel
v Kladrubech) pracují jako transformátory - zemskou energii usměrňují a posvěcují,
aby neovládala, nýbrž sloužila.
Při včerejší večerní bohoslužbě jsme slavili svátost biřmování, udělenou sestře Marii.
Biskup Filip na ní vložil ruce se slovy „Přijmi pečeť darů Ducha Svatého“ a pomazal
ji posvátným olejem, křižmem, aby bylo zřejmé, že odteď až navěky náleží Božímu
Pomazanému - Kristu Ježíši. Při liturgii jsem kázal na Matoušovo evangelium 12 4650, v němž Ježíš prohlašuje: „Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má
sestra i matka.“ Co je však Boží vůlí? Navykli jsme si chápat ji jako požadavek, nikoli
jako dar. Nicméně proroci nahlédli, že Boží vůlí je obdarovat nás odpuštěním: „Kdo
je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost! Nesetrvává ve svém hněvu,
neboť si oblíbil milosrdenství. Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do
mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy“ (Micheáš 7, 18-19).
Činit Boží vůli obnáší na prvním místě obdarovávat bližního odpuštěním a předávat
mu tak nový život. Zarputilým prosazováním své vůle ubíjíme bližního nemístnými
19
požadavky, které na něho klademe s přesvědčením, že je žádá Bůh. Deus le volt, Bůh
tomu chce: heslo křižáků. Opravdu to chtěl Bůh? Nebo spíše lidé, beroucí Boží jméno
do úst nadarmo?! Jsme povoláni věřit v Boha, a ne v naší představu o Bohu!
V mirovickém sboru jsme před oltářem sestavili kříž z kamenů, které jsme si přinesli
z lomu. Také přímo v lomu jsme společně navršili hromádku kamení, o níž se bratr
Oldřich vyjádřil, že představuje náš oltář setkání s Hospodinem.
Duchovní cvičení jsme včera v noci završili zapálením posvátného ohně, do něhož
každý z nás vhodil složený lístek. Popsali jsme jej našimi hříchy, ale i obdarováními.
Ohledně hříchů prosíme, aby je oheň Hospodinův roztavil; ohledně darů, aby je žár
ohně protříbil. Za houstnoucí tmy hledíme do víru plamenů, modlíme se a zpíváme.
Co asi prožíval pravěký lovec, když poprvé vykřesal jiskru…? Kéž se i v nás rozhoří
oheň Ducha! „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!“
(Lukáš 12, 49). „On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm“ (Matouš 3, 11).
„Všem byla při zrození vtisknuta do ruky svíčka. Milióny běží se svíčkou
v napřažené ruce. Jen nemnozí však přišli na to, že je třeba svíčku zapálit. A jen
velmi nemnozí z těchto nemnohých, kdo vůbec svíčku zapálili, přišli na to, že je třeba
svíčku uchopit ne za nohu, ale za plamen, a to ne proto, aby jej uhasili, ale aby jím
propálili dlaň.“ (Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti)
Při zpáteční cestě už nebloudíme. Jízda ubíhá klidně, příliš nemluvíme, většinu času
tiše rozjímáme: Co si z duchovních cvičení odnášíme? A co jsme tam zanechali? Naše
putování za duchovní obnovou začalo prosebnou modlitbou u oltáře v sokolovském
sboru. K témuž oltáři se zas vracíme, tentokrát s modlitbou díků. Víme, kam patříme
a kde jsme doma: „Hnízdo si našla vlaštovka, aby vyvedla mláďata - u tvých oltářů,
Hospodine zástupů“ (Žalm 84).
„Jeden stařec každodenně proseděl v kostele celé hodiny bez jediného pohybu.
Jednoho dne se ho kněz zeptal, o čem že to k němu Bůh mluví. »Bůh nemluví. On jen
naslouchá,« zněla jeho odpověď. »Dobrá. O čem tedy mluvíte vy k němu?« »Já také
nemluvím. Jen naslouchám.« Čtyři stupně modlitby: Já mluvím, ty nasloucháš. Ty
mluvíš, já naslouchám. Nikdo nemluví, oba nasloucháme. Nikdo nemluví, nikdo
nenaslouchá: Ticho.“ (Anthony de Mello, Modlitba žáby)
Pane Bože, vysvoboď mě od strachu z minulosti i od obav z budoucnosti. Minulost
už není a budoucnost ještě není. Dej mi žít ve světle tvé přítomnosti! Vlij mi do srdce
lásku, která strach zahání. Pomoz mi držet se slova tvého Syna: „Nebojte se, já jsem
s vámi po všecky dny až do konce světa.“ Čeho se bát, když nás nic nemůže odloučit
od lásky Kristovy, ani minulost ani budoucnost? Bože můj, neprosím, abys mě zbavil
strachu, ale svěřil mi více lásky - k tobě, k sobě, k bližnímu. A s láskou ať roste i moje
radost a vděčnost za dary stvoření a vykoupení! Amen.
20
BÁSEŇ Z DUCHOVNÍCH CVIČENÍ
Oldřich Horek
Nespoléhej na vlastní spravedlnost.
Nelituj toho, co už patří minulosti a ovládni jazyk a břicho.
I. Prolog
Uprostřed kamenů
osamocení
vlastní spravedlnost umlčena,
minulost beztvářná.
Vláda nad sebou
umožňuje přežít,
kontakt s Nejvyšším - žít.
II. Setkání
Uprostřed stěn
kamenů odloučení
kostra nitra potahována
šlachami, svaly a kůží,
dává se do pohybu
pohledem k slunci k trůnu Nejvyššího.
Pojmenovává jej
Ty,
činí přítelem,
připoutává ke stvoření
a hledá druha.
Jen nestydět se
a zůstat nazí!
III. Otázky na cestě
Proč vyšli jsme, Pane,
z tvých ochranných skal,
pevných a nezdolných,
na nichž stát měl
náš dům proti větru a vlnám
odolný.
21
Na místě toho
vlastní spravedlnost!
Lítost nebo návrat?
Či vláda tvého srdce?
Kostlivce roztřeseného strachem?
K čemu zlý,
ostrý jazyk,
jímž nepřetneš
tíseň a strach?
A nářek v dostatku?
Zahnán bude jen tvou pílí,
když poznáš,
jak otevírá svou náruč
k tvé hojnosti.
IV. Odhalení stop
Stopa na tvém místě znak tvé cesty,
mého určení.
Vkládám v ní
bosou nohu,
odhodlání,
k němuž mi pravíš,
jaké bude - jít.
„Nebát se krve!
Než uvykneš chůzi,
zanecháš dech svého těla,
upevníš cestu
příštím.
Pokulháváš - tvá levá
je znamením zápasu chtít…
Duch odhodlán, ale tělo slabé…“
Jít! Otče náš, který jsi…
Ve stopách krev Jeho,
prolitá všechna,
jí obroušeny
nejostřejší kameny
pro cestu příštích.
Jeho krev
smísí se s jejich krví.
Proudí k věčnosti.
22
V. Budoucnost
Na stromový lístek
zapsán monogram,
datum - přítomnost.
Zůstane tu
než přijde podzim,
opadne
a zetlí k rozpadu.
Můj čas!
A přece!
Kdesi se mnou
tvá věčnost
zaznamenána - jak?
Jsme spolu!
Až odejdu, nezbude
kámen…
Snad pouze - popel,
který rozeznáš…
A věčnost?
O ní mi dáváš vědět
a netýká se mého prachu.
22. 7. 2013
labyrint v bývalém vápencovém lomu u obce Nerestce
23
účastníci letních duchovních cvičení v Mirovicích (zleva: Lukáš Jan Bujna,
Kateřina Lucie Nývltová, Jana Marie Špičková, Jana Lukášová, Filip Michael Štojdl)
Kontakt:
Husův sbor (farní úřad)
Obce Ležáky 542, 356 01 Sokolov
bohoslužba: neděle od 10.00
biblická hodina: středa od 16.30
meditační kroužek: čtvrtek od 17.00
mobil faráře: 733 394 636
e-mail faráře: [email protected]
www.ccsh.cz
www.plzenskadiecese-ccsh.cz
www.duchovniobnova.blogspot.com
www.krestanskameditace.cz
Svíce v tmách. Deník z duchovních cvičení
neprodejný tisk vydaný autorem
pro vnitřní potřeby církve
v Sokolově Léta Páně 2013
Bohu díky!
24