Esej o reality show VyVolení

"Je něco reálného ve státě českém..."
autor: K.T.
Reality show. Snad nejčastěji probírané téma druhého pololetí roku 2005. Reality
show VyVolení a BigBrother sledované a ignorované, přijímané a odmítané,
prožívané a kritizované. Zejména kritizované. Sledovala jsem to dění se zájmem;
až k závěru, kdy se zdá, že už není, co dodat, mediální ohlas se pomalu začíná
měnit v dozvuk.... Pořád mi však připadá, že něco důležitého nebylo ještě řečeno,
a postrádám to. S očekáváním, že si přečtu něco nového a informovaného, jsem se
v polovině ledna začetla do "Posudku na reality show", který na stránkách Pražské
vysoké školy psychosociálních studií a Pražské psychoterapeutické fakulty
(www.viap.cz/clanky) prezentoval PhDr. Jiří Růžička, PhD. s kolektivem
spolupracovníků. Text byl kompaktní, názorově sjednocený - a velmi kritický.
Paralelně s četbou jsem si tříbila, v čem je můj názor na reality show odlišný, a stále
víc jsem cítila, že je zapotřebí, aby tento odlišný názor někdo formuloval. Nakonec
jsem se rozhodla, že to budu já sama, a začala jsem k Růžičkovu textu psát
formálně stejně strukturovaný polemický pendant "Posudek na realitu". ("Kdybych
s Vámi nebyla schopna polemizovat, znamenalo by to, že jste mne nic nenaučil.")
Ke svému překvapení jsem v průběhu psaní zjistila, že autoři do již publikované
verze zasáhli, článek přejmenovali na "Realita reality show. Psychologická analýza",
dodali jednostránkovou pasáž názorově nekompaktního textu a zmírnili některé
formulace v závěru. Text jako celek se tím pro mne stal kontroverzním, nehledě
k tomu, že i přes dodaný podtitulek pro mne už první verze vyznívala spíše jako
moralita než jako analýza. Nad tím jsem se pozastavila hned po prvním čtení že autoři dali před striktně psychologickým hlediskem přednost "sociologizujícímu"
hledisku, ze kterého - alespoň podle mého názoru - nutně docházeli k různým
spekulacím a dopouštěli se paušalizací. Přesto později v textu formulovali návrh,
aby např. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání požadovala, aby v případném
dalším běhu reality show mohli nezávislí psychologové pozorovat scénu i zákulisí.
Kladu si otázku, jaký by to mělo smysl a proč by tomuto návrhu měl kdo vyhovět,
když již teď jako psychologové reality show sledovali, nezávisle si všímali, čeho
chtěli, ale z konkrétního dění neinterpretovali ve svém textu téměř nic. Pokud by
smyslem toho "pozorování" mělo být paralelní vysvětlování toho, co se v reality
show děje, zásadně by se tím posunulo vyznění pořadu do nějaké populárně
naučné kategorie - to by měl divákům někdo říkat, co si mají myslet? Já bych je
nechala, ať myslí sami za sebe.
Pro mne jako pro frekventantku skupinového psychoterapeutického výcviku byla
reality show přitažlivá, zajímalo mne, jací tam budou lidé, co se ve skupinách bude
dít, jak se budou vyvíjet vzájemné vztahy. Po dvou dílech jsem přestala sledovat
reality show BigBrother, z jednoho prostého důvodu: obyvatelé vily Velkého bratra
se mi jednoduše nelíbili - fyzicky, názorově, nijak. Nepřitahoval mne tam žádný muž,
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
1
nechtěla bych kamarádit s jedinou ženou - totéž se stává i v realitě, že nám nějaká
parta "nesedne". Nezajímali mne. (Z úplně stejného důvodu jsem nedočetla Kafkovu
"Ameriku": nezajímalo mne, co se bude dál dít s hlavní postavou Karlem R., protože
se podle mého názoru už na lodi choval hloupě.) VyVolení mne zajímali: byli mi
osobně sympatičtí, líbili se mi jako lidé, jejich vztahy se začaly vyvíjet docela
přirozeně. Kdyby se mi nelíbili ani oni, nesledovala bych ani tuto reality show,
a mrzela by mne promarněná příležitost sledovat nějakou skupinu jako vnější
pozorovatel bez nutnosti (ale i bez možnosti) být aktuálně přítomná, jak aktuálně
přítomný pak je terapeut ve své skupině. Připomínám, že jsem VyVolené sledovala
primárně jako televizní divák, a viděla jsem skupinu lidí, kteří mi jsou sympatičtí,
nesledovala jsem je odtažitě jako odcizené objekty nebo jako potenciální klienty,
i když (po absolvování Pražské psychoterapeutické fakulty a ve druhém roce
výcviku v Institutu aplikované psychoanalýzy) byl počínající profesní postoj v mém
pohledu již také částečně přítomen.
Reality show a realita
Na reality show se snesla záplava kritiky, fakticky pořád stejné; postupně se
v debatě o reality show neobjevovalo už nic nového. (To platí i o Růžičkově a kol.
textu, ze kterého budu citovat, pokud u citace nebude uvedeno jinak.) Vysledovala
jsem tři základní postoje kritiků: 1) je to celé nereálné a nemorální; 2) celek je
režírovaný a detaily postrádají smysl; 3) kdo má s reality show něco společného
(ať už jako účastník nebo divák), nechává se manipulovat a zkazit. Vzhledem k
tomu, co někdy bývá v sestřizích z různých reality show vidět, je obtížné jejich kritice
čelit, protože při objektivním posuzování jednotlivých reality show musíme současně
dokázat autenticky vnímat dění uvnitř i autenticky být vně, za jejich hranicemi.
Pokud chceme psát o realitě reality show, musíme psát především o realitě.
Jaká je realita jako předobraz, taková je reality show jako její zrcadlo. Nikoli naopak,
že jaká je reality show jako předobraz, taková je realita jako její zrcadlo. A jaká je
reality show? Je taková, jakou jsme viděli. Je tím, co jsme viděli: jsou to ty denní
sestřihy, rekapitulace skutečností, které se tam udály, a jsou to ty detaily, v jakých
se ty skutečnosti odehrály. Kritika reality show jako by pramenila ze šoku, že jsme
se viděli jako v zrcadle: za čím hezčího se považujeme, tím větším šokem je pro nás
zrcadlový obraz a tím více se od něj potřebujeme distancovat a zavrhovat jej.
Nahlédli jsme do zrcadla, a někteří z nás jsou viděným odrazem zděšeni. Začnou
viděný obraz považovat vydávat za předlohu samu. Jako by krásný Dorian Gray
pohlížel na svou měnící se tvář na obraze, děsil se jejích proměn reflektujících jeho
jednání, a přes to dál ukazoval ostatním svůj obličej, o němž nebyl ochoten si
přiznat, že je falešný; až postupně. Jeho finální atak na obraz pak vše změnil:
smrtelně tím zranil sám sebe, nabyl zpět svou zohyzděnou tvář a obrazu se vrátil
jeho původní, autentický vzhled.
Reality show nás nezkazí: zkazí nás realita, pokud to připustíme. Realita je horší:
nelze ji vypnout. Realita na nás útočí. Realitu vytváříme všichni: všichni jsme jí
ovlivňováni a všichni ji režírujeme; sami si ji sestříháváme, když zapomínáme, když
se přizpůsobujeme, když jsme pohodlní, když podléháme svým slabostem, když
věříme, čemu chceme a potřebujeme. Nechceme, aby nám reality show nabízela
realitu - nevědomá přitažlivost reality show pro dnešního "postmoderního" diváka
je dána právě tím, že je přesným opakem reality: že úkoly jsou hrou, člověka s
palcem dolů nečeká smrt, ale odchází do života (i když tam "odstrkovaný nakonec
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
2
stejně ostrouhá", a na člověku si "smlsne kdejaká havěť", zatímco v reality show je
odměněn). Chceme ten sen, kde únosci v černých maskách nás odvezou na pouť
a ne na poušť, kde nás před kamerou přinutí žebrat o život, který se tak stane
závislým na splnění či nesplnění politických požadavků, na nichž nám nezáleží.
Chceme vydovádět se na atrakcích a ne stát se atrakcí zpráv světových agentur.
Sledování reality show není dáno touhou po realitě, ale nevědomým strachem z ní.
V Televizních novinách uvedla Nova 16. ledna 2006 zprávu o požáru administrativní
budovy ve Vladivostoku: oheň, který se rozhořel na schodišti mezi šestým a
sedmým patrem, odřízl pracovníky banky sídlící ve dvou posledních podlažích. Lidé
před ohněm vylezli na římsy. Několik mladých žen se na nich už nedokázalo udržet,
pustily se a padaly - zatímco je snímala kamera. Viděli jsme jejich pád, bylo to vidět
- ...
Za těchto okolností je brojení proti škodlivosti reality show pokrytectvím, ze kterého
jsou mravokárci usvědčováni hrůzami reality samotné. Žijeme v realitě, kterou nám
nikdo předem "nesestříhá"; nevhodné momenty nikdo nevyřadí, životní úkoly nám
nikdo nevymýšlí, jejich řešení nikdo nerežíruje. Těm mladým ženám na místo jejich
dopadu nikdo nenastavěl pád tlumící kaskadérskou věž z krabic jako VyVolené
Monice...
Argument, že reality show předstírají, že jsou realitou, je mylný, a požadavek, že by
se realitě přiblížily, kdyby realizátoři ukázali i štáb, dramaturgii, režii, je scestný podle mého názoru by se realitě naopak oddálily. Požadavek nahlížet do režie a být
přítomen jednání štábu je naprosto "nerealistický": viděl snad někdo záběry George
Bushe v generálním štábu při udělování dispozic pro útok na Irák před tím útokem?!
Copak v realitě víme, co přijde? Nevíme to; a přece se něco chystá - právě teď:
a zítra, za týden, časem nás to zasáhne, možná krutě - Budeme bez možnosti
přípravy, a budeme to muset unést - ... my jsme účastníkům reality show možná
nevědomě záviděli ty instrukce předem, to: "Vyvolení! Za deset minut začne ...
všechno potřebné si vyzvedněte v zásobovací místnosti." - Chtít vidět štáb je přáním
vidět boha! Přáním nahlédnout boží úradek - "- zatímco bůh je tak svobodný, že by
mohl, kdyby chtěl, jediným aktem své vůle změnit svět (...) a to ne proto, že
můžeme určit, jaká je přirozenost boží, ale proto, že jí nemůžeme klást žádné
meze." (U. Eco, "Jméno růže") A tak jako ve "Jménu růže" vyslovuje bratr Vilém svůj
závěr: "Non in commotione, non in commotione dominus." ("Ne ve zmatku, ne ve
zmatku je pán."), totiž že život, realita, je pohybem, je zmatkem, proměňuje se a
přetváří, protože mu nikdo, nikdo nedává řád, takto musíme a můžeme pohlížet i na
reality show, jako na realitu v realitě. I jako na hru ve hře - a to proto, že má předem
daný řád, a proměňuje se jen v jeho mezích, v prostoru daném prostorem vily a v
čase určeném k vyřazení všech kromě vítěze.
Když nás média zahlcují tím, co se v realitě děje, neprotestujeme - nebo jen
minimálně. Mne např. nezajímá den po dni detailně sledovat, kam všude v mozku
krvácí nemocný Ariel Šaron a na kolik procent mu ventilují plíce - patří tyto zprávy
na obrazovku? Je to pro mne cizí osoba, a v půlhodině vymezené pro zprávy mi
postačí dozvědět se, že je nemocen a nevykonává svou funkci. Do takových
podrobností se v našich nemocnicích často nedozvíme informace ani o vlastních
rodinných příslušnících. Když byly záplavy v New Orleans, fotografie s nafouklými
mrtvolami nás atakovaly z prvních stránek novin rozložených na pultech trafik, kam
jdeme s dětmi koupit Mateřídoušku - potřebují to vidět? Když Nova nebo Prima
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
3
vysílaly sestřihy z reality show, proti tomu, co se tam děje, se protestovalo
vehementně, přestože televize je jediným vizuálním médiem, které můžeme
vypnout. Růžička a kol. se domnívá, že reality show: "... nepatří do veřejného
celoplošného vysílání. Svým profilem, průběhem i jednotlivými momenty, v duchu
negace a destrukce mravních hodnot a ideálů, v projevech pokleslosti a úpadku
lidských vztahů, je považujeme za nevhodné a ohrožující nejen děti a mládež,
ale svým působením také ostatní lidi i celou kulturu". Zdůrazňují neochotu médií vzít
na sebe zodpovědnost - avšak volání po zodpovědnosti médií stojí v protikladu
k principu zamítnutí kolektivní viny: zodpovědnost je vždy osobní, individuální odpovědnost režiséra, redaktora, reportéra. Téma "nastolení zodpovědnosti
právnických osob" je tématem "odjímání odpovědnosti fyzickým osobám,
jednotlivcům". I sledování jakéhokoli pořadu dětmi je na rodičích, ne na sledovaném
médiu. Aby mohly mít reality show nebo jakékoliv jiné mediálně šířené pořady
úspěch, musí být v divácích už předem "nastavena" ochota je sledovat, a je
nastavena jinde - v realitě. A každý ji má nastavenou individuálně.
Nemůžeme spravedlivě žádat, aby televizní společnosti nevysílaly určité pořady
(vůči kterým máme výhrady) jen proto, že nejsou vhodné pro děti, a že existují
rodiče, kteří svým dětem televizi nevypnou. Téma "snižování věkové hranice trestní
odpovědnosti" je tématem "odjímání zodpovědnosti dospělým za výchovu dětí". Čím
se odlišuje vychované a nevychované dítě? Tím, jak se chová teď? Ne; liší se
historií - tím, že tomu vychovanému někdo znovu a znovu říkal, co se dělá a nedělá,
že v tom, co se nedělá, se mu znovu a znovu zabraňuje, že k tomu, co se má dělat,
ho někdo znovu a znovu musí přimět, že za vulgární výrazy ho někdo znovu a znovu
kárá, denně, donekonečna, důsledně a přitom vlídně - to je únavné, únavné,
únavné. A přece nelze jinak. Kdo chceme, aby vychovával naše děti? Každý z nás
může být tím rodičem, který svým dětem televizi při nevhodném pořadu vypne,
znovu a znovu; každý z nás může být divákem, který ji vypne i bez dětí, občanem,
který dá televizní společnosti najevo svůj názor třeba i na obsah zpráv. Udělat to a
dělat to systematicky je ovšem tak nepohodlné. - Ale demokracie není pohodlným
systémem.
Morálka a autority
V souvislosti s posunem morálních hranic k horšímu jsou reality show také
kritizovány, "neboť svým působením zmíněné hranice boří a rozvracejí", uvádí např.
Růžička a kol. Za morální autority přitom považují vedle rodičů a učitelů také
instituce a společenství, jako např. sportovní družstva, církve, i veřejné instituce jako
soudy a školy apod. "Pokud mravní autority mlčí, nepůsobí nebo ztratily vliv,
společnost i jedinci jsou vážně ohroženi mravním rozkladem." To je pravda, ale
s posuzováním reality show to nemá nic společného; spíše by se tato teze hodila
do posuzování reality - kauzy nejasného financování majetku vrcholných politiků,
kauzy podvodných konkursů v hospodářské sféře za spoluangažovanosti soudců
a konkursních správců, kauzy fotbalové korupce a korupce na úrovni komunální
politiky - to všechno je jen několik reálných kauz, k nimž došlo, aniž by s nějakou
reality show vůbec měly co do činění a aniž by jejich aktéři byli nějakou reality show
ovlivněni. A přepisy policejních odposlechů z některých kauz, které se objevily
v tisku v souvislosti s aktuálním projednáváním těch kauz před soudem, ukazují,
že vulgarismů je realita plná a reality show je do ní nevnášejí jako nějaké novum.
(Ostatně se domnívám, že VyVolení nebyli v kontextu emoční zátěže v používaných
výrazech nijak vulgárnější, než by byla většina z nás.)
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
4
Za příklad znevažování autorit v reality show je často uváděno "znevážení
učitelského stavu": jeden z účastníků reality show BigBrother, učitel Jaroslav, se
první večer opil. Vzhledem k tomu, že tam byl na svou vlastní zodpovědnost,
znevážil pouze sám sebe. Přece si na základě té události nezačneme myslet, že
všichni učitelé jsou stejní - Totéž platí i v realitě: v aféře kolem ghanského kakaa se
znevážil poslanec Michal Kraus sám, nebyla tím znevážena celá sněmovna. Ať už
bude podle platného práva v jeho kauze rozhodnuto jakkoli, minimálně se projevil
jako ignorantní hlupák, když se v září 2001 pustil do obchodní transakce
s podnikatelem, jehož "podnikatelské" aktivity s pornografickou webovou stránkou
zneužívající jméno tehdejší první dámy byly v květnu téhož roku plné noviny (a na
něhož bylo v té době podáno trestní oznámení i v další kauze). Jako "reality show"
mi připadá spíš to, že poslance Oldřicha Němce, který oprávněně pochybuje
o vysvětlení, které poslanec Kraus ve věci podal, znevažuje premiér Paroubek,
kterému jako by byl přednější krátkodobý stranický zájem než dlouhodobé budování
autority a prestiže svého úřadu; to, že předsednictvo ČSSD Němce za trest vyškrtlo
z kandidátky, místo aby ocenilo, že někdo z členů jejich strany má dost svobodné
vůle vyslovit názor, který je jasný každému se zdravým rozumem - to je ovšem
realita... Autorita parlamentu - kolik padlo mezi poslanci facek? Počínaje tou už
historickou fackou poslance Wagnera poslanci Grulichovi v roce 1995...? - Mezi
VyVolenými nepadla ani jedna, pokud vím.
Celek a detaily
Obvyklou moralizující tezí kritiků reality show je to, že jde o zavrženíhodný celek,
v němž jednotlivé pozitivní detaily, "milé výjevy i sympatické projevy lidí, jímavé
a hluboké scény" jako by neměly smysl. To, že "řada situací i momentů (...)
zapůsobila svou pozitivní hodnotou a laděním" pro ně hodnotu nemá. S tím
rozhodně nesouhlasím: detaily jsou hodnotné. Růžička a kol. se takovými momenty
nenechal "vést k relativismu. Naopak ještě více jsme se utvrdili v přesvědčení, že
celek určuje smysl částí, které jej vytvářejí." Toto jejich tvrzení mi připadá stejně
pomýlené jako stanovisko některých lidí, že nebudou přivádět děti do tohoto světa a toto stanovisko ještě ke všemu považují za zodpovědné... Osobně zastávám
stanovisko, že části dávají smysl celku, jsou diverzifikovaným obsahem celku,
celek ozřejmují a vybavují jej významem. Samozřejmě záleží na tom, jak velký díl
celku naplňují části určitého typu, ale samostatný smysl a obsah má každá z nich.
Pokud by celek určoval smysl částí, zbavili bychom smyslu každý individuální akt;
nemělo by smysl, aby František Kriegel odmítl podepsat Moskevský protokol, když
ho podepsali všichni ostatní členové ÚV KSČ, Kriegel sám to tak měl cítit, a neměl
by právo stát se pro mnohé z nás morální autoritou. Pokud by celek určoval smysl
částí, neměla by pravdu vesnická důchodkyně, která za minulého režimu v nějakém
rozhovoru na sugestivní otázku redaktora, že za první republiky dřeli na agrární
velkopodnikatele, kteří vykořisťovali jejich práci, a že teprve vznik družstva dal jejímu
životu smysl, reagovala přirozenou lidskou odpovědí, že byli mladí, práce jim
nevadila, byli zamilovaní a chodili tancovat, a že byla šťastná. Pokud by celek
určoval smysl částí, popřeli bychom krutě nabytou osobní zkušenost Viktora Frankla
a dalších, kteří i v nelidských podmínkách koncentračních táborů dokázali "dát
životu smysl". - Jsem si vědoma toho, že uvádím nesouměrné a v konkrétní rovině
nesrovnatelné skutečnosti, ale i v takovém "odsouzeníhodném" celku, jakým je
reality show, má posuzovaný detail hodnotu a smysl: přinesený svetr, připálená
cigareta, přivítání po návratu z Duelu.
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
5
Připomeňme si i Havlův "Protest", ve kterém je konfrontace ideologie hlásané
společností a postoje zastávaného jednotlivcem podána brilantně - Detail má
smysl; a právě detail je prostorem pro psychology; nevím, proč si to ulehčili
a detaily reality show odbyli jako pouhé skladebné prvky celku, jehož smysl je pro ně
- ovšem kdoví proč - už předem dán jako negativní. Zabývat se detailem je obtížné:
je vždy snazší z prvního dojmu říct třeba: "Ti tam po sobě zase řvou!", než se
soustředit na to, proč řvou, kdo první zvýšil hlas a v jakém úmyslu, zda druhý ho
chce překřičet nebo hájit právo, aby jiný názor byl také slyšen. O důležitosti detailu
svědčí i to, jak se VyVolení stále vraceli ke scéně s balónky, protože smysl vyústění
tohoto "detailu" do dalšího "detailu", kterým bylo Vladkovo ostříhání vlasů, jim stále
nebyl jasný a stále ho nechápali. (Možnou interpretaci uvádím v článku "VyVolení a
vlasy nejen Vladkovy: psychoanalytický pohled".)
Jestli psychologové soudí, že nemá smysl, když se někdo v reality show v tom
či onom momentě, situaci, detailu zachová slušně, mravně, hezky, že nemá smysl,
když je jeho chování sympatické, že empatie vyvolaná v divácích a pozitivní ladění
nějaké situace nemá smysl, pak je toto sdělení tím nejhorším, které mohli
účastníkům i divákům vzkázat.
Realizace reality show
Už jakoby folklórem se stává průběh a výsledky Zimbardova stanfordského
experimentu, přes který je nahlížena každá reality show: že účastníci jsou zbaveni
svobody, psychicky deprivováni, systematicky ponižováni, degradováni ve své
důstojnosti. Tento pohled na reality show byl ještě posílen faktem, že Philip
Zimbardo v listopadu 2005 přebíral v Praze Cenu Nadace D. a V. Havlových,
a publicita kolem jeho osoby byla značná. Jeho projekt, který byl velmi významný
např. pro kriminologii nebo vězeňství, právě proto, že experimentálním způsobem
prověřoval vlastnosti lidské psychiky v extrémních situacích, však do dnešních
formátů reality show rozhodně není otrocky přenášen. Nikdo nebyl ze strany
realizátorů systematicky ponižován - a že by se příležitost našla: když na závěr už
ve slovenské vile VyVolených dostaly dívky taneční úkol, a Katka, nešťastná z toho,
že přibrala, jej odmítla splnit, nikdo ji nijak netrestal...
Tentýž Philip Zimbardo je však už mnohem méně často citován v jiném svém
názoru, a to ohledně stereotypů, které si v průběhu života osvojíme: "Život nás
všech je povětšině velice nudný, nezajímavý, stejný. (...) Většina z nás totiž
obyčejně nedělá věci, jež by nějak radikálně měnily náš život." (Reflex 42/2005)
Ano: kolik lidí pracuje tak tvůrčím způsobem, že si může dovolit prožívat svůj běžný
život jako "nenudný", bez stereotypů? Kdo tak naplňuje svůj volný čas? Spousta lidí
"vášnivě" zahrádkaří - ale kdybyste jim promítli hodinový "sestřih" toho, jak celé
odpoledne pleli kapustu, unudí se i oni sami! - Každá etapa života je jiná: dětství,
mládí, dospělost, stáří, v každé etapě máme jiné možnosti a jiné povinnosti, v jedné
etapě je naším úkolem domov opustit a v jiné domov vybudovat, nejdříve hledáme
rozptýlení a teprve později stabilitu... Svého času mne překvapil (protože mne
nenapadlo tak uvažovat) a pak mi připadal realistický názor jednoho sociologa, který
během pražských protestů proti jednání Mezinárodního měnového fondu vyslovil
své přesvědčení, že mnohé z dívek, které jsou dnes aktivní v davu mezi
antiglobalisty, s dredy a v maskáčových kalhotách, budou za pár let pracovat
ve firmách a v bankách, v kostýmcích a nalíčené. To "dnes" a "za pár let" je
důležité; a to, že v realitě existuje obojí, odvaha k protestu i kázeň k práci, je dobré.
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
6
- Co je principielně špatného na tom, když se někdo rozhodne věnovat část "své"
nudy, pár měsíců života - v době, kdy ho před sebou máme tolik, že konce
nedohlédneš - prožitku hry? Proč ne? Proč nezkusit získat novou zkušenost? A nad
další motivací - získat peníze - se už vůbec nepohoršuji: tato motivace platí pro
všechny lidi, jen její míra je u každého individuální. Že s touto motivací vstupují lidé
do reality show, je nediskvalifikuje - s motivací získat peníze chodíme do práce
všichni.
Vztah reality a lidí, kteří se hlásí do reality show, je ten, že zájemci o účast i ti, kteří
nakonec byli vybráni, s námi a mezi námi žili už před reality show: jsou to reální
lidé, kteří se svými konkrétními vlastnostmi existují, i když nikdo žádnou reality show
nepořádá. Ke snaze degradovat výběr ("Vybírány jsou osoby z nestandardních,
spíše okrajových vrstev naší společnosti, často z narušených rodin," atd.) je
zapotřebí spravedlivě uvést, že realizátoři vybírali z přihlášených osob, mezi
kterými se objevovali lidé ze všech sociálních skupin a různorodého sociálního
statutu - např. učni, studenti středních škol, vysokoškoláci, maminky na mateřské,
otcové rodin, zaměstnaní i nezaměstnaní (MF DNES, 10.12.2005). Ke statistickosociologickému hledisku mohu poznamenat, že na první konkurs VyVolených se
přihlásilo 8400 osob, na druhý konkurs v listopadu 2005 asi 5000 osob. To
představuje (když podle údajů ČSÚ bylo k 31.12.2004 v České republice 2,8 mil.
osob ve věku 18-35 let) 0,298 %, popř. 0,177 % oslovené populace, "- což není
mnoho!", asociuje se mi výrok Zdeňka Svěráka z jednoho cimrmanologického
semináře: v celé generaci není ani jedno procento dobrodruhů!
I v reality show jsou lidé jako všude jinde; zkusme si to "otestovat": kdyby
v libovolném vagóně metra, v tramvaji nebo autobuse napočítal každý z nás čtrnáct
lidí, kteří stojí nebo sedí nejblíž okolo, přidal se k nim a pomyslně tak vytvořil "svou"
skupinu patnácti VyVolených, kdybychom si zkusili představit, že bychom spolu
zůstali den, týden, měsíc - ... dospějeme k tomu, že by se mezi námi začala rozvíjet
obdobná dynamika vztahů, sympatií a antipatií, zjistili bychom, že my také
používáme vulgární výrazy, a kdyby někdo o sobě uvedl, že jeho nebo její sexuální
orientace není většinová, také by se tam našel někdo, kdo by ho nebo ji nesnášel.
Kdo by byl konfliktní, toho bychom se snažili vystrnadit, atd. atp., stejně jako
modifikujeme své okolí v realitě, stejně jako k tomu docházelo v reality show.
Ani by nás nemusely sledovat kamery.
Ostatně to neustálé poukazování kritiků, že reality show je režírována a není
"realitou", je zbytečné: vždyť o tom rámci všichni vědí a akceptují jej. Jako by se
nám však těmito poukazy podsouvalo věřit, že každý projev účastníků reality show
je režírován (jako v Čapkově "Jak se dělá film": "Teď mlčky zaplakat! - a slečna
mlčky zapláče...") "Díky režii je nesnadné odhadnout, které situace jsou hrané
a které autentické," - ovšem kdo sledoval např. VyVolené soustavně a pozorně, ten
v tom měl jasno, jednak prostřednictvím internetových stránek, jednak
prostřednictvím vysvětlivek dole na obrazovce, případně byla záležitost zpětně
vysvětlena, že šlo např. o úkol apod. Ale o to nejde: významné je, zda jsme ochotni
zaujmout postoj, že všechno jsou autentické projevy, a že všechno je hra, hra
ve hře. Přitom je nám jasné, že Petr Zvěřina byl ve svých výlevech ("slavné" výroky
o tom, jak do Prahy nepřijel na babetě, verbální napadání štábu do kamer apod.)
naprosto autentický, přestože se nás po svém vyřazení z reality show intenzívně
snažil přesvědčovat, že hrál "bubáka", jak to po něm chtěla režie. Je jasné, že se
prostě projevil - pod tlakem, pod kterým se cítil být - a diváci ho posléze realisticky
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
7
ohodnotili. Nikdo by nechtěl mít přítele, který je v zátěžové situaci na všechny strany
agresivní.
K pokynům režie a úkolům štábu je možné zaujmout postoj jako k manipulaci nebo
jako ke hře, a zdá se, že v mnohém je náš přijatý postoj apriorní. I postoj, který
zaujímáme vůči moderátorům, vychází z našeho vnitřního uzpůsobení nebo
ze zkušeností - pro Růžičku a kol. je Tereza Pergnerová "všestranně zdatná
manipulátorka, která se umí skvěle stylizovat do podoby přítelkyně a starší
rozumějící kamarádky." Na mne její vztahy k VyVoleným působily věrohodně, a to,
že k nim paralelně - při Zúčtování nebo při Výzvě - byla důsledná (můj dojem je,
že mnohé odpozorovala od vedení skupiny při protidrogové terapii, kterou úspěšně
podstoupila), že VyVolené nutila udržovat kázeň a dodržovat řád, bylo naprosto
v pořádku - svá pravidla má i hra. Hra. Mít schopnost si hrát; "hrát hru", jak často
opakovali sami VyVolení, je na každém z nás. Možná už tomu výrazu nerozumíme,
není pro nás jednoznačný: hračky byly vždy pro děti, chlapecká hra s autíčky
a holčičí hra s panenkami... Zatímco je realitou, že dnes si hrají dospělí: v prostoru
za svítícím nápisem "Herna" žádné rozzářené dětské oči nenajdeme, do "herny" je
dokonce do 18 let vstup zakázán! A navíc toto hraní ani nemá se hrou nic
společného: dospělí hrají, ale nehrají si.
Obava o sociální deprivaci a izolaci účastníků reality show je také péčí, která jde
mimo centrum reálného problému - týrané ženy nebo staří lidé v kauzách domácího
násilí, kde pro velkou latenci tohoto jevu je počet případů projednávaných před
soudem pověstným vrcholem ledovce, trpí často řadu let. Nebo si představte tuto
"reality show": lidé, kterým důvěřujete, vás seberou a odvezou na několik týdnů
do neznámého prostředí, a nechají vás tam - mezi cizími lidmi, z nichž někteří se
možná stanou vašimi přáteli, ale jiní vás nezřídka šikanují a zesměšňují, aby si šplhli
u vedoucích, kteří mají téměř absolutistickou moc. Budíček ne hudbou, ale píšťalkou
a řvaním, příděly jídla v určené době, kolektivní provádění hygieny,
několikakilometrové pochody určeným tempem, někdy vás probouzejí k nočním
bojovkám, máte minimum kontaktů s vnějším světem - a to je realita; a vy jste
sedmileté dítě poprvé na táboře.
Už z předchozích příkladů je zřejmé, že zneužívání a zasahování do intimity je
v realitě výrazně a významně horší. Lze říci, že k manipulaci a vymývání mozku
masivně dochází paradoxně právě v soukromí, za zavřenými dveřmi; a absurdní
hlavní starostí večer zbité ženy je ráno to, aby následky zranění nebylo
pod make-upem vidět...V reality show nikdo intimitu neočekával, nemohl ji očekávat,
přece. Mohli jsme vidět, že účastníci byli typy s převahou extravertních povahových
rysů, typy, které zátěž unesly. - V reality show nešlo ani o postupné zbavování
intimity a pronikání do soukromí: šlo o úvodní skokové vzdání se intimity, které se
zásadněji neprohlubovalo, a se kterým měli účastníci možnost se vyrovnat v úvodní
fázi reality show s dostatečným (v rámci daného formátu) prostorem k formování
výchozí konzistence skupiny. Z mého pohledu byl člověkem, který se opakovaně
dopouštěl narušování intimity, Michal Fraš vůči dívkám, např. vůči Katce, které
opakovaně zvedal přikrývku, pod kterou se převlékala, nebo vůči Lindě, kterou topil
ve vířivce. Z aktuálních ohlasů v internetové diskusi byla patrná odmítavá reakce
diváků na Michalovo chování.
Vztahy, sexualita, láska - další oblast kritizovaná kvůli tomu, že v reality show
dochází k ponižování sexuality na konzum bez lásky: jako by realita byla plná
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
8
ideálních lidí s ideálními vztahy. Ale diskutované reality show nebyly koncipovány
jako seznamka! Ostatně VyVolení svou sexualitu nijak horentně nekonzumovali...
A vůbec: toho sexu tam zase až tolik nebylo - jako bychom v realitě byli asexuální...
Podle relevantního průzkumu agentury SC&C z roku 2004 (Pátek LN, 24.6.2004)
uvádí čtyři pětiny Čechů, že aktuálně mají sexuálního partnera, a že frekvence jejich
pohlavních styků je 8 až 9 měsíčně, takže při všech těch kamerách tam jsme
za celou dobu vysílání VyVolených měli vidět mnohem víc! - Zlehčuji to,
samozřejmě. Jsem přesvědčená, že většina lidí má svého sexuálního partnera ráda,
že většina lidí sexualitu spojuje s láskou. A sex bez lásky, stejně jako nevěra v jinak
stabilním vztahu: k tomu mohu pouze poznamenat - s MUDr. Miroslavem Plzákem,
který byl již před desítkami let v této věci realistický -, že se to prostě stává, že se to
může stát i nám, a ovšem že si tím nemáme ničit blízkost, lásku, rodinu, máme-li ji.
Jsme sexuální bytosti, vzrušujeme jiné a jsme jimi vzrušováni, a stává se, že někdy
s někým máme sexuální kontakty na základě pouhé přitažlivosti dříve, než si s ním
vybudujeme láskyplný vztah, nebo si s ním ani poté vůbec žádný vztah
nevybudujeme. To, jak rozumíme své sexualitě a jak s ní zacházíme, se v naší
psychice zakládá mnohem dříve, než vůbec začneme sami sexuálně žít. Že mezi
účastníky reality show dojde k sexuálnímu kontaktu, nemůže být pro dospělého
člověka ničím překvapivým. A jestli je divák reality show voyeurem, který netrpělivě
čeká na Noční show, to si on sám do svého způsobu sledování reality show
"přinesl" z reality.
Možná je namístě položit si otázku, proč máme vůbec očekávat, že by se účastníci
reality show, kteří si před příchodem do vily byli naprosto cizí, k sobě měli chovat
s nějakou mimořádnou láskou a péčí?! Ve srovnání se vztahy, s jakými se
setkáváme v realitě, se k sobě chovali uspokojivě korektně (byli pro sebe navzájem
"good enough", přiměřeně dobří, abych použila psychoanalytický termín), drželi své
hranice, dokázali se ohrazovat vůči atakům. Hádali se a byli vulgární, ale proč
by jejich vztahy měly být hodnoceny hůř než vztahy v realitě? Vždyť tam nedošlo
k žádnému trestnému činu, kterých je realita "plná"... - Nerada bych vyvolala dojem,
že se domnívám, že když přímo v reality show nedošlo k trestnému činu, že vlastně
vůbec o nic nejde; že zjednodušuji a dostávám se do opačného extrému
než Růžička a kol., kteří se odmítli zabývat momenty a chováním, které jim bylo
sympatické, které na ně působilo pozitivně, a tím těmto pozitivním momentům
odepřeli vypovídající hodnotu. Není tomu tak, že bych odmítala vypovídající hodnotu
negativních momentů; v souhrnu jsem se však ve VyVolených až na jednu
nesetkala s výrazně horšími situacemi, než jaké přináší realita.
Tou jednou záležitostí, kterou jsem vnímala jako principielně spornou, nedobrou
a negativní, byly situace, které se začaly rozvíjet kolem přítomnosti živých zvířat
ve vile. (Pokud vím, v reality show BigBrother obdobnou záležitost vyřešili účastníci
"rázně" a pro sebe bez psychické zátěže: sele opili a to muselo být odvezeno.) Bylo
patrné, že do vztahu VyVolených ke zvířatům (ryby, nějaká drůbež, kozy) pronikají
některé přenosové charakteristiky: někdo projevoval přehnaný infantilní zájem
o "(spolu)vězně", jiní zvířata naopak ignorovali a projevovali tak potřebu distance
od vlastního pocitu "uvěznění". Postupně začali VyVolení distortovaně vnímat
pokyny režie, které se zvířaty souvisely, a extrémně na ně reagovat (např. Regina
proklamovala své rozhodnutí odejít, pokud se budou ryby grilovat; to byla vzhledem
ke krátké době "pobytu" ryb ve vile neúměrná reakce, apod.). Vznik takových reakcí
na straně VyVolených pro mne byl důkazem situačního a - doufám, že nevědomě gradovaného vymývání mozku účastníků ze strany režie, jejímž pokynům VyVolení
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
9
začali podléhat jako stupňované "manipulaci". Vyhrocením protrahované situace byl
"požadavek" poražení jedné z koz kvůli masu.
Domnívám se, že v této situaci byli VyVolení psychicky "odtrženi od reality". Pokyn
ze štábu si vyložili jako požadovanou porážku kozy kvůli masu; vyložili si tento
pokyn tak i proto, že se nechali "zahltit" vědomím, že je mezi nimi Jindřich, který má
s takovým úkonem praktickou zkušenost a byl by schopen ho odborně provést. Štáb
však zadání formuloval tak (v dopise, který četl tehdejší boss), aby na sebe někdo
vzal zodpovědnost za řešení situace - šlo o nekonkrétní požadavek. Jeho řešením
by bylo, kdyby kdokoli z VyVolených přijal jasné rozhodnutí: "Beru si
na zodpovědnost, že se žádná koza zabíjet nebude." VyVolení však byli
pod stupňovaným tlakem už od ryb, které si oblíbili a pak je měli grilovat, a štáb
jejich "náhradní řešení" s párky nepřijal, a k takovému řešení nemohli dojít. Bylo to
jako úkol, kdy je třeba narýsovat trojúhelník tak, abychom spojili 4 body rozmístěné
do čtverce - to nelze. Ovšem pouze zdánlivě: 2 vrcholy výsledného trojúhelníku je
totiž třeba umístit vně čtverce představovaného těmi body, za jeho "hranice".
V uvedené záležitosti mi celá skupina připadala nejvíc nekoherentní, rozpadající se,
rozdrobená; jednotlivci separovaní a osamělí, neschopni se semknout a "přežít".
Za nedobré považuji to, že štáb tyto skutečnosti nevyhodnotil a nereagoval na ně
dřív, než tak učinil. Bylo pro mne nepříjemné sledovat, jak se dospělí lidé - možná
proto, že se v jejich reakcích začaly projevovat prvky dílčího ztotožnění se svými
"(spolu)vězni" - pod vlivem situace mění: od úvodního ještě rozumného odmítnutí
zabít ryby, podloženého vegetariánstvím odmítajících; přes rozpad skupiny daný
tím, jak někteří VyVolení podléhali "manipulaci" víc; až k rozpolcenosti jednotlivců,
neschopných zaujmout pozici buď dát přednost splnění úkolu za cenu potlačení
vnitřního nesouhlasu nebo si zachovat vnitřní rovnováhu podržením si svých pocitů
za cenu jasného odmítnutí úkol splnit. Záležitost vyústila v naprostou neschopnost
kohokoli z VyVolených logicky zvážit, že bez naplnění hygienických, zdravotních
a veterinárních zákonných požadavků, a bez technických a dalších náležitostí nelze
porážku provádět. VyVolení jako skupina byli zdeptáni a poraženi, skupina byla
bez vlastní vůle, podrobená, neschopná, rozklížená. - A jako v předchozím příkladu
s trojúhelníkem, celkově vyřešit tuto záležitost a vymanit se z patové situace také
znamenalo překročit "hranice" skupiny: VyVolení dostali pokyn ze štábu, aby kozy
odvedli do zásobovací místnosti.
Debatu o realizaci reality show můžeme na tomto místě doplnit úvahou, nakolik byli
její účastníci svobodní a nakolik byli omezováni. Jedna názorová linie kritiky reality
show jde tím směrem, že účastníci byli omezeni úplně ve všem; druhá názorová
linie je naopak nesena v tom duchu, že si její účastníci dělali, co chtěli. Nikdo, nikde,
nikdy není bezbřeze svobodný, aby nemusel brát ohled vůbec na nic, a stejně tak
není nikdo naprosto svázán omezeními všeho druhu.. V reality show byly limity dány
pravidly hry, pravidla vytvářela její rámec. Rozhodně nelze říci, že by jednání a
chování účastníků reality show nebylo nijak limitováno. Pokud jde o vnitřní limity (že
např. nešli daleko pro vulgární výraz), nemůže snad nikdo očekávat, že účast v
reality show má být pro její účastníky nějakým převýchovným programem, jehož
prostřednictvím by měli přijmout nový vnitřní řád... Jako bychom neustále zapomínali
na to, že jejich účast pro ně může být prostě zábavou! Hrou, ze které mají radost!
Proč např. moralizovat např. nad Katčiným tancem ve sprše při úkolu "Miss mokré
tričko", když se jím můžeme jednoduše bavit stejně jako ona a ostatní VyVolení. A
současně nemusíme nic měnit na pohledu na ni jako na cudného a slušného
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
10
člověka, protože hra na erotický tanec nijak neposunula její následné chování vůči
mužským účastníkům reality show. (Spíše bylo možné sledovat, že štáb, zpočátku
jakoby "nabuzený" ukládat erotické a sexuálně zaměřené úkoly, pod vlivem
autentických reakcí VyVolených na takové úkoly v tom později polevil.) Všichni
účastníci byli dospělí lidé s vnitřními limity, které si přinesli ze svého dosavadního
života, a jejich vnitřní uzpůsobení jim umožnilo vyrovnávat se s jistě náročným
fungováním ve vile. Myslím, že každý z účastníků poznal, co a jak je pro něj v
soutěži limitem, a podle toho svobodně jednal - k takovému jednání počítám i
demonstrované stesky některých VyVolených, že chtějí jít domů, tj. těch, kteří
poznali, že jejich touha setrvat ve vile má svůj limit.
Reality show a diváci
V souvislosti s tématem svobody a vnitřních limitů zmiňují Růžička a kol. i vnější
opory, které člověk potřebuje k tomu, aby se mohl existovat jako společenská
a spolupracující bytost. Není však zcela jasné, zda mají na mysli konkrétní
skutečnost, že VyVoleným ("uzavřeným" ve vile bez kontaktu se světem) psychicky
chyběly vnější opory v osobách jejich rodin a přátel, nebo zda se spíše obecně
vyjadřují k tomu, jaké vnější opory mají diváci reality show, o jaké hodnoty se opírají
apod.. Zase je namístě připomenout, že reality show neaspirují na to, aby byly
nějakými vnějšími oporami, že to od nich snad nikdo neočekává, a že pokud divák
pocítí souznění s určitou reakcí některého z účastníků reality show, je toto souznění
dáno apriorně tím, co bylo v divákovi už předem založeno jiným způsobem. "Pokud
jsou rodinné vlivy nedostatečné a vnější opory chybí , (...) je ohrožena celá
společnost." Dnešní realita je taková, že rodinné vlivy jsou nedostatečné. To ovšem
opět znamená, že realita je primární, vliv reality je určující, a vliv jedné nebo dvou
reality show v záplavě skutečností, které na nás "valí" realita, je zanedbatelný.
Oporou získanou z vnějšího prostředí je zkušenost s konkrétním jednáním, které je
v souladu s našimi vnitřními zásadami, a které má zamýšlený účinek.
Nelze říci, že každý jednotlivý detail prezentovaný v reality show VyVolení "... ničí,
popírá a permanentně zpochybňuje hranice mravů i dobrého chování a pěkných
a slušných lidských vztahů." Např. v tom, jak se Vladko Dobrovodský důsledně
a opakovaně ohrazoval vůči arogantním a verbálně agresívním projevům, jakými jej
atakoval Petr Zvěřina v souvislosti s jeho homosexualitou, v tom, jak dokázal dát
Petrovým projevům hranice, a svou pozici ustál, mohli VyVolení být konkrétní vnější
oporou - tj. Vladko jako osobnost a VyVolení jako formát, který sdělení
zprostředkoval. Samo o sobě je však kladení požadavku, že by společnost měla
aspirovat na to, aby média vychovávala, nabízela životní vzory a opory, scestné.
Je to nemístný postoj: že zábava má vychovávat, že výchova má být zábavná, že
obrana má být přiměřená... Zábava má bavit, výchova má být důkladná, obrana má
být účinná... Možná samo používání termínu "média" je zavádějící: jako by jejich
úkolem bylo jakési abstraktní "zprostředkovávání", kdy přestává být konkrétně
jasné, o zprostředkovávání čeho jde. Termín "sdělovací prostředky" je mnohem
jasnější: má jít o sdělování informací a zpráv, ne o neukázněné zahlcování
extenzívními zbytečnostmi.
Vedle sexuálního voyeurství připisují kritici divákům i adrenalinovou závislost:
předvídají, že příští reality show bude muset vyvolávat v divácích ještě větší excitaci,
neboť vzniká adrenalinová závislost, a vzrušení spojené s anticipacemi a napětím je
třeba stupňovat. Střízlivě řečeno, ani teď to nebyl kdovíjaký "adrenalin", a přece měli
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
11
VyVolení svou vysokou sledovanost. Za celou dobu této reality show byl průměrný
denní počet diváků starších 15 let sledujících hlavní pořad 1,499 milionu diváků (tj.
38,0 % všech dospělých diváků přítomných u obrazovek) a průměrný denní počet
diváků starších 15 let sledujících Noční show byl 446 milionu diváků (tj. 39,4 %
všech dospělých diváků přítomných u obrazovek). Všimněme si, že při zachování
stejného podílu sledovanosti se na eroticky zaměřenou Noční show dívalo třikrát
méně diváků než na hlavní pořad (údaje poskytla tisková mluvčí Prima TV Jana
Malíková). Mám za to, že většina diváků byli reální, normální lidé, zajímající se o
dynamiku vývoje vztahů mezi účastníky, o jejich běžnou kooperaci v rámci denního
programu, o řešení úkolů a v neposlední řadě o osobnosti jednotlivých VyVolených;
jsou to normální lidé, kteří jsou zase také zvědaví na reálné, normální lidi. Já
alespoň se domnívám, že takovými lidmi je tvořena česká společnost, a
předpokládám, že takovými lidmi jsem v reálném životě obklopena (přes všechny
výhrady, které člověk dnes může mít k nevychovanosti mládeže, k vulgaritě a k
dalším negativním lidským a společenským projevům). K lidem kolem sebe
přistupuji z tohoto hlediska a jako k takovým; jako takoví se mi v zásadě jevili i
VyVolení a tedy i jejich diváci.
Na jedné straně máme různá show Petra Novotného, Zlaté mříže a Silvestry plné
efektů, na druhé straně např. pořad Jiřího Krampola "Nikdo není dokonalý": už
několik let stačí stále stejné kulisy a dva zajímaví spoluúčinkující, a každý pořad je
skvělý. Tady vůbec neplatí teze, že je potřeba, aby všechno bylo "hustší" (naopak
aktuální "zahuštění" o přítomnost premiéra Jiřího Paroubka prestiži pořadu možná
spíš uškodí): tady jde totiž o naši vlastní aktivní spoluúčast, o pocit sounáležitosti,
který je v tomto pořadu tak atraktivní, protože jsme to my, kdo odpovídáme ty
pitomosti na otázky, a také my sedíme v hledištích sálů v našich městech, kam
za námi Krampol a kol. není líný přijet; nejsme žádné najaté publikum v ateliéru
v Praze.
Neozveme-li se "z reality", bude redakcím zpráv i tvůrcům reality show chybět
zpětná vazba, a lehce se budou moci - a právě podle "návodu" obsaženého
v tvrzení "nezávislých" psychologů, že člověk potřebuje stále vyšší dávky
adrenalinu, aby se cítil spokojen - domnívat, že v dalším kole reality show je třeba
"přitvrdit", aby to bylo "hustší", zatímco spousta diváků (a nikdo se nezajímá, jak je
tato skupina velká) byla třeba mnohem silněji než situací s najatým striptérem
(na kterého se účastnice tvářily chvílemi dost rozpačitě) zaujata intimním
rozhovorem v soukromí (které se i ve vile dalo vytvořit): Vladko a Michal a plyšáci...
Z pera kritiků z řad odborníků mi vadí i takové paušalizující výroky, jako např.: "Je
zákonité, že všechny (kurzíva K.T.) děti vyprávějí o tom, co všechno viděly nejen
po osmé, v sestřizích, ale i po desáté hodině. (...) tlaku podléhají i rodiče, kteří (...)
nechtějí před dětmi vypadat zpozdile." Toto přece nejsou zjištěná fakta, která by
platila pro všechny. Navíc je sledovanost VyVolených v tiskových zprávách Primy
vykazována pro osoby starší 15 let, takže se nelze podloženě vyjadřovat
ke sledování pořadu dětmi. - Tvrzení typu: "Celý svět je zděšen...", "Všichni
oplakávají...", "Každý s napětím sleduje..." nejsou ničím jiným než glajchšaltující
hantýrkou, která má k pravdě daleko. Jak výjimečné bylo přečíst si mezi lítostivými
odpověďmi na otázku, jaký význam měl pro tázaného zemřelý papež Jan Pavel II.,
jednoduché upřímné sdělení Terezy Pergnerové, že žádný. Pohoršující odpověd?
Nikoli, přesně naopak - dokázat takto odpovědět znamená nepodlehnout tomu
tlaku: přece to není povinnost, aby pro nás měl význam papež. Dokázat takto
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
12
odpovědět, pokud takové stanovisko zastáváme, je přesně tím, po čem volají kritici
reality show: je volbou být sám sebou, je důvěrou v sebe a v hodnoty, které
zastáváme.
Už na začátku eseje jsem uvedla, jak mne překvapilo, že Růžička a kol. zasáhli
do již hotového a publikovaného textu. Doplnili stránku "psychologického
zdůvodnění", kontroverzního v tom, že v něm obsahově popírají mnohé z toho,
co tvrdí předtím, a tříští tak názorovou jednotu textu. Mohu spekulovat, že autoři
provedli anketu mezi diváky - zřejmě mezi svými studenty -, jejíž reálné výsledky
nepotvrdily jejich předchozí kategorické závěry. Protože šlo o studenty, tedy
o vzdělané a přemýšlivé respondenty, nemohli autoři jejich názory bagatelizovat
a odmítnout jako irelevantní, a výsledky prezentovali v uvedené pasáži. A hle diváci už nejsou slídilové s narušenými společenskými pouty, kteří si vytvářejí
přeludná sepětí s lidmi z obrazovky, ale tolerující jedinci dobře rozlišující mezi
výrazem a míněním, najednou jsou bystří, diferencují mezi různými druhy konfliktů,
jsou schopni rozpoznat city a motivace druhých. Najednou nejde o málem "stádní"
nápodobu ("druzí také koukají"), ale o zájem, který je vlastní každému člověku
a přirozeně odpovídá lidské povaze.- Celý text je téměř nesmiřitelně nesen
motivem, co hrozného se to v naší kultuře objevilo, ale závěr této pasáže vyznívá
značně smířlivecky, že vlastně o nic nejde, že se reality show "omrzí a nastoupí
další pořady. Stejně nebo i více sledované než tyto." A najednou bez obav, jak moc
"hustší" tyto pořady budou muset být, aby sledovány byly...
Závěr?
Dospěla jsem k nějakému závěru? Nebo spíš: nabízí nám nějaké závěry realita?
Nabízejí se nám o reality show nějaké závěry z reality samotné?
Jedním závěrem je, že reality show BigBrother pokračovat nebude: a to je dobrý
závěr, protože Velkému bratrovi se oprávněně vytýkalo mnohé (já bych mu navíc
vytkla i tu parodii na Orwellovo "Velký bratr tě sleduje", protože tady toho zřejmě
moc nesledoval, když byly jeho promluvy předtočeny...). Nova se rozhodla druhou
řadu nevysílat, asi ne proto, že by "morální strážci národa" tolik halasili, ale že
sledovanost prostě nebyla taková, aby druhou řadu vysílat chtěli.
Dalším závěrem je to, že reality show VyVolení pokračovat bude, že se do ní
hlásí lidé, kteří už vědí, do čeho jdou, kteří mají zájem otestovat sami sebe
ve výjimečné zkušenosti, pobavit sebe i nás, užít si, hrát si, třeba i vyhrát. Jen
doufejme, že Prima udrží úroveň svého pořadu - protože (a to se také ukázalo),
ta "větší síla" konkurenční reality show táhla diváky méně.
Možným závěrem je i to, že odtrženost reality show od reality se nepotvrdila když do projektu VyVolených zasáhla realita a účastníci i štáb byli společně
vyhozeni na dlažbu, překročili hranice mezi realitou a reality show, a elegantní
řešení v realitě nám nabídli jako obohacující prvek reality show.
A dobrým závěrem je i to, že Prima chce řešit vystěhování z vily soudně, a že
ve věci vystěhování bude rozhodnuto podle zákona.
Co víc bychom mohli od reality chtít?
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
13