Fikční svět Maria Bellatina - současná mexická próza

Transkript

Andrea Alon. Fikční svět Maria Bellatina – současná mexická próza (ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 11 (15.6.2008)
Fikční svět Maria Bellatina - současná
mexická próza
Andrea Alon
Mgr. Andrea Alon (1977) je doktorandkou na Ústavu románských studií FF UK, obor
románské literatury. Věnuje se studiu současné mexické prózy.
Posudky:
Doc. PhDr. Hedvika Vydrová (Ústav románských studií FF UK)
PhDr. Anežka Charvátová (Ústav románských studií FF UK)
Obsah:
1
2
3
4
Úvod ................................................................................................................................... 2
Mario Bellatin a směřování současné mexické prózy........................................................ 2
Mario Bellatin, autor jednoho díla ..................................................................................... 4
Fikční svět Maria Bellatina ................................................................................................ 5
4.1
Intensionální strukturace Bellatinova světa................................................................ 5
4.2
Mezery a čtenářova rekonstrukce............................................................................... 6
4.3
Fikční svět jako literární systém................................................................................. 6
4.4
Narativní modality...................................................................................................... 7
4.5
Bellatinova fikční encyklopedie................................................................................. 8
4.5.1
Japonské romány ................................................................................................ 8
4.5.2
Falešné pojmenování a záměrné nepojmenování............................................. 10
5
Falešná angažovanost ....................................................................................................... 12
6
Literatura jako interdisciplinární umění ........................................................................... 13
7
Závěr................................................................................................................................. 14
Abstrakt:
Úvodní část článku přináší stručný přehled vývoje mexické prózy od počátku 90. let minulého
století do současnosti s přihlédnutím k celkovému kontextu mexické prózy druhé poloviny 20.
století. Samotná práce je pak věnována dílu Maria Bellatina (1960), který je považován za
jednoho z nejosobitějších spisovatelů současné mexické literární generace. Mario Bellatin je
autorem necelé dvacítky krátkých próz, které i přes svou odlišnost v podstatě tvoří kapitoly
jedné knihy. Autor ve svých dílech vytváří svébytný fikční svět, jenž se v jednotlivých dílech
vrací a sjednocuje tak celé Bellatinovo dílo. Cílem článku je odhalit a popsat specifika
Bellatinova fikčního světa s využitím literární teorie fikčních světů Lubomíra Doležela.
Dalším tématem článku je pak otázka angažovanosti a interdisciplinárnosti v tvorbě
mexického autora. Dílo Maria Bellatina je v Mexiku hodnoceno velmi kladně a bylo již
přeloženo do několika jazyků.
Abstract:
Mario Bellatin es una de las voces más originales y radicales de la narrativa mexicana
contemporánea. El artículo comienza con un breve panorama de la narrativa mexicana actual
-1-
tratando de situar la obra de Bellatin en el contexto de las letras mexicanas desde los años
noventa cuando fueron publicadas las primeras novelas de dicho autor. A continuación se
concentra en el análisis de la obra misma del escritor, apoyándose principalmente en la teoría
literaria de los mundos posibles descrita por Lubomír Doležel. La autora del presente artículo
trata de analizar varios rasgos específicos que reaparecen de manera regular en la obra de
Bellatin y así contribuyen a crear un mundo narrativo original que el lector reencuentra en
cada una de las obras. Este mundo bellatinesco unifica varios libros del autor y hace que sus
novelas, relatos y cuentos parezcan capítulos de una sola obra. El artículo se dedica también a
otros aspectos que forman parte de la poética del autor: el compromiso cuestionable y el
carácter interdisciplinario de su literatura.
Klíčová slova:
Mario Bellatin, současná mexická próza, fikční svět, fikční encyklopedie, angažovanost
1 Úvod
Sergio Pitol, jedna z nejvýraznějších osobností mexického kulturního a intelektuálního života,
spisovatel a držitel ceny Premio Cervantes za rok 2005, ikona dnešní generace mexických
spisovatelů, řekl po vydání Bellatinova Salónu krásy: S Mariem Bellatinem mezi námi se
román opět stává vysokým žánrem. Podobný výrok z úst člověka tak sečtělého je nesporně
velikým uznáním i povzbuzením. Pitolova a Bellatinova tvorba si jsou na první pohled dosti
vzdáleny. Barokně hustý, popisný a detailně propracovaný Pitolův styl zcela kontrastuje
s jazykovým minimalismem a strohostí Maria Bellatina. Přesto tyto dva autory mnohé
spojuje. Vzájemná propojenost mezi jednotlivými díly, výrazná osobitost, kterou se jejich
tvorba stává těžko zařaditelnou do kontextu mexické prózy, a konečně i jakési tajemství, které
v jejich dílech dřímá. Ptají-li se jich na vlivy a zdroje, z kterých čerpají, oba vyzdvihují a na
první místo řadí umění kinematografie. Pro oba je literatura životní potřebou. Nejen svou
erudicí a jemnou ironií navazují na Jorge Luise Borgese, jehož hlas se ve tvorbě obou autorů
jasně ozývá. Spřízněnost spisovatelů, které dělí jedna generace, potvrzuje i skutečnost, že
Pitol a Bellatin jsou přátelé a vzájemní obdivovatelé. Když Pitol mluví o obnově a nové cestě
mexické prózy, říká, Bellatin je nejradikálnější.
2 Mario Bellatin a směřování současné
mexické prózy
Mario Bellatin (1960) je dnes neodmyslitelnou postavou současné hispanoamerické prózy.
Svou prvotinu, román Solné ženy (Mujeres de sal), publikoval v roce 1986. První úspěšné
romány spadají do 90. let minulého století, což ho řadí k nové generaci mexických
spisovatelů, jejichž tvorba se zviditelňuje právě v tomto období. Jde vesměs o autory narozené
v šedesátých letech, tedy v období boomu, které pro hispanoamerickou literaturu představuje
zásadní mezník. Tato nová generace se právě vůči období boomu často vymezuje.
Největší pozornost vzbudila ke konci minulého století skupina pěti spisovatelů v čele s Jorge
Volpim, která se v polovině devadesátých let příznačně definovala jako generace Crack a
v roce 1996 vydala manifest. V hispanoamerickém literárním kontextu je jakýmsi protějškem
chilské skupiny McOndo vedené spisovateli Albertem Fuguetem a Sergiem Gómezem, ačkoli
-2-
program obou skupin se i přes určité podobnosti liší. Spisovatelé hnutí Crack přicházejí
především s odmítnutím laciné podoby magického realismu, která často charakterizuje spíše
romány období známého jako postboom. Dále se stavějí proti veškerým klišé tradičně
spojovaným s hispanoamerickou literární tradicí, a proto tvorbu spisovatelů hnutí Crack
charakterizuje důrazný odklon od stěžejních mexických témat, jako jsou národní historie a
definování národní identity, předkolumbovské kultury, mytologie, vrstvení kultur. Dějiště se
tak nejednou přesouvá do Evropy, autoři čerpají z nedávné evropské historie a mezi
postavami najdeme jen málo Mexičanů. Tvorba Maria Bellatina s touto generací sice na první
pohled může souznít v samotném odklonu od mexických témat, avšak tento odklon se děje
zcela zásadně jiným způsobem, a proto nelze Bellatinovu tvorbu s Crackem nikterak spojovat.
O Bellatinově inspiraci japonskou, arabskou či židovskou kulturou pojednáme v následujících
kapitolách. Dodejme, že generace Crack není první, kdo se vyhýbá mexickým tématům.
Postupné opouštění národní problematiky ojediněle zaznamenáváme už u spisovatelů
předchozí generace (např. Sergio Pitol, Salvador Elizondo, José Emilio Pacheco, Juan García
Ponce). Pro spisovatele Cracku je však tento odklon radikální a programový.
Další výraznou postavou na poli současné mexické prózy je Xavier Velasco (1964), jehož
vynesl na literární výsluní román Ďábel strážný (Diablo guardián, 2003), za který obdržel
prestižní španělskou cenu Premio Alfaguara. Tento rozsáhlý novodobý pikareskní román,
jehož antihrdinkou je patnáctiletá Violeta, zpracovává vedle jiných téma mládeže, střední
třídy, mexického komplexu méněcennosti, pohraničí, drog a prostituce, odkazuje se na
rockovou hudbu a pop kulturu, používá rytmus rapu, mluvený jazyk mládeže a „spanglish“. V
jistém smyslu tak navazuje na proud literatury, který se v šedesátých letech utvářel v Mexiku
ve stínu velkých spisovatelů boomu a který známá mexická spisovatelka a literární kritička
Margo Glantz sporně pojmenovala Literatura de la Onda. Označení Onda, spojované
s mexickou obdobou hnutí hippies, vyvolalo značné rozhořčení ze strany spisovatelů, které
Margo Glantz takto označila. Pojmenování bylo vnímáno jako pejorativní a literatura s touto
nálepkou jako nízká. José Agustín, který bývá považován za hlavního představitele literární
Ondy, s Margo Glantz dodnes polemizuje a s její terminologií, kterou považuje za mylnou, se
ani dnes neztotožňuje. Je však nezpochybnitelné, že literatura, kterou do Mexika nově uvedla
tato generace (José Agustín, Gustavo Sainz, Parménides García Saldaña), ať už ji nazveme
jakkoli, výrazně ovlivnila pozdější literární vývoj v Mexiku a stala se klíčovou nejen pro
současnou mexickou prózu (Juan Villoro, Xavier Velasco), ale i kinematografii.
V celkovém kontextu současné mexické prózy některá výše zmíněná témata Velascova
románu (pohraničí, drogy) dílo přibližují k jinak poněkud odlišnému proudu, který bývá
označován jako pohraniční literatura (literatura fronteriza). Soustřeďuje se na území
mexicko-americké hranice a témata související s touto oblastí: ilegalita, obchod s drogami,
násilí a podobně. Jako příklad můžeme uvést jméno Luise Humberta Crosthwaita (Tijuana,
1962) a jeho dílo s výmluvným názvem Návod k překročení hranic (Instrucciones para cruzar
la frontera, 2002). Pohraniční literatura se zčásti překrývá s tzv. severní literaturou (literatura
del norte), označení, které se používá spíše pro jev určité decentralizace a které zahrnuje
tvorbu spisovatelů pocházejících z oblastí severní části Mexika. Autoři ze severu nutně
nepojednávají o tématech pohraniční literatury, jejich tvorba je různorodá a jediným pojítkem
mezi nimi často zůstává jen místo původu. Mezi čelní autory ze severu patří například
Eduardo Antonio Parra, Elmer Mendoza, Daniel Sada či David Toscana.
Dalším, neopominutelným rysem současné románové tvorby je stále stoupající počet žen
spisovatelek a častější zastoupení témat spojených s postavením ženy v mexické společnosti
-3-
(literatura femenina). Tato tendence má rovněž své kořeny již v šedesátých letech, kdy vyšla
klíčová díla tří velkých Mexičanek: Eleny Garro, Rosario Castellanos a Eleny Poniatowské.
Znovuzrození a jisté obnovení zažívá též historický román (v Mexiku tradičně spojován
s románem mexické revoluce), který mívá výrazné dokumentární rysy, často čerpá z mexické
historie 19. století a nezřídka nabývá podoby národní alegorie. Počátek této nové linie
historického románu lze vidět v knize Zprávy z císařství (Noticias del Imperio, 1987)
Fernanda del Pasa, spisovatele, jehož předchozí romány z šedesátých let byly experimentální
povahy v souladu s kánonem hispanoamerického boomu. Oblibu a kvalitu historického
románu dokládá i skutečnost, že nedávnou anketu publikovanou v mexickém literárním
časopisu Nexos (číslo 355, duben 2007) o nejlepší mexický román za posledních třicet let, v
níž hlasovalo 60 spisovatelů a literárních kritiků převážně mexického původu, vyhrály právě
Zprávy z císařství. V současné době patří mezi významné autory historických románů
například Enrique Serna, Rosa Beltrán, Cristina Rivera Garza.
Na závěr našeho stručného přehledu, který není ani zdaleka vyčerpávající, zmíníme ještě
tvorbu, v níž hraje výraznou roli násilí, sex, perverze, předměstí a marginalita. O podobné
próze se někdy v mexických literárních kruzích mluví jako o špinavém realismu (realismo
sucio) a za předního představitele je považován spisovatel a esejista Guillermo Fadanelli,
který je zároveň vydavatelem kontrakulturního časopisu Moho. Všechny zmíněné směry jsou
samozřejmě velmi obecné a vzájemně se překrývají a prolínají, mnozí autoři pěstují literaturu
různorodou a mnozí se k žádné z vyjmenovaných tendencí nijak nepřibližují. Už jsme
naznačili, že podobné směřování, jaké zažívá mexická próza, lze pozorovat i v jiných tvůrčích
disciplínách, snad nejvýrazněji v současné mexické kinematografii či hudbě.
3 Mario Bellatin, autor jednoho díla
Mario Bellatin se narodil v mexickém hlavním městě v roce 1960, mládí však prožil
v peruánské Limě, kde také vydal svých prvních pět románů, což vysvětluje, proč se o
Bellatinovi někdy píše jako o spisovateli mexicko-peruánském. Do Mexika se vrátil
v polovině devadesátých let, předtím strávil několik let na Kubě, kde studoval.
Po své nepříliš významné prvotině Solné ženy (Mujeres de sal, 1986) na sebe upozornil
následujícími třemi romány, které v roce 1994 souborně vyšly pod názvem Tři romány (Tres
novelas). Všechny tyto tři romány, Skleníkový efekt (Efecto invernadero, 1992), Věčný kánon
(Canon perpetuo, 1993), Salón krásy (Salón de belleza, 1994) jsou už dokonalou ukázkou
Bellatinovy poetiky a vytvoření fikčního světa ve smyslu, v jakém se bude rozvíjet v jeho
další próze. Po návratu do Mexika vydává romány Čínská dáma (Damas chinas, 1995), Slepý
básník (Poeta ciego, 1998), Zahrada paní Murakami (El jardín de la señora Murakami, 2000),
Květy (Flores, 2000), domnělý překlad románu neexistujícího slavného japonského autora –
Shiki Nagaoka: fiktivní nos (Shiki Nagaoka: una nariz de ficción, 2001), Škola lidské bolesti
v Sečuánu (La escuela del dolor humano de Sechuán, 2001), Mutant Jákob (Jácobo el
mutante, 2002), Psí hrdinové (Perros héroes, 2003). Mezi nedávné Bellatinovy práce patří
Lekce pro mrtvého zajíce (Lecciones para una liebre muerta, 2005), Přenosná underwoodka,
model 1915 (Underwood portátil. Modelo 1915, 2005), Denní směna opice a pacienta (La
jornada de la mona y el paciente, 2006), prózy fragmentárního charakteru s prvky metafikce a
se skutečnými i vymyšlenými autobiografickými rysy, které jsou vlastně jakousi kompilací
momentů z autorových předchozích děl, komentářů a polemik s kritikou. Zatím poslední
-4-
román Maria Bellatina byl vydán španělským nakladatelstvím Anagrama a nese název Velké
sklo (El gran vidrio, 2007).
K Bellatinově popularitě přispěl mimo jiné rok 2000, ve kterém byl jeho román Salón krásy
nominován na prestižní francouzskou cenu Médicis za nejlepší zahraniční román publikovaný
ve Francii. O rok později pak ve své rodné zemi získal rovněž významnou cenu Premio
Xavier Villaurrutia za román Květy. Jeho dílo bylo zatím přeloženo do angličtiny, němčiny,
francouzštiny, italštiny a portugalštiny a je už dnes předmětem studia na amerických
univerzitách a ve Španělsku. Mimo jiné založil Dynamickou dílnu pro spisovatele (Taller
Dinámico de Escritores).
Dílo Maria Bellatina tvoří v současnosti necelé dvě desítky próz. Každá z nich se vyznačuje
vlastní originalitou, přesto je autorův rukopis nezaměnitelný. Stačí přečíst jednu z jeho knih a
čtenář snadno rozpozná Bellatinovo autorství u dalších, k čemuž přispívá i skutečnost, že
jedním z rysů Bellatinovy tvorby je vzájemná propojenost jeho děl. Bellatin bývá považován
za autora jediného díla, jehož pomyslnými kapitolami jsou jednotlivé romány či povídky. I on
sám své dílo tak vidí, o čemž svědčí i nedávno vydaná publikace nazvaná Průhledný pták
(Pájaro transparente, Mansalva, 2006). Tímto argentinským vydáním měl Bellatin v úmyslu
vytvořit nové dílo na základě svých předchozích. K tomuto účelu použil tří ze svých
předchozích próz, románu Věčný kánon a povídek Černá kulička (Bola negra) a Pohled
průhledného ptáka (La mirada del pájaro transaparente), původně napsanou pro antologii
povídek současných mexických autorů Nějaké lepší město (Una ciudad mejor que ésta)
uspořádanou Davidem Miklosem a vydanou v roce 1999 nakladatelstvím Tusquets. Z titulů
vytvořil názvy kapitol a přidal čtvrtou, závěrečnou kapitolu, aby, jak říká, tento čin odůvodnil
a dokázal, že vše je součástí téhož psaní. Závěrečnou kapitolou je ve skutečnosti sebekritická
přednáška, kterou autor přednesl ve španělském El Escorialu a ve které se snažil rozebrat své
dílo na pozadí nálepky podivného spisovatele. Kapitola je příznačně pojmenována Je zvláštní
být zvláštním spisovatelem (Lo raro es ser un escritor raro). I zde můžeme znovu vzpomenout
na Sergia Pitola, který nejednou vložil jako kapitolu románu některou z předchozích povídek.
Jednotícím prvkem spisovatelovy tvorby je mimo jiné Bellatinův vypravěčský styl, jenž spolu
s návratnými motivy vytváří specifický narativní fikční svět, který je v rámci jistých variací a
nuancí jeden a týž v celé autorově tvorbě. V roce 2005 vydala mexická pobočka španělského
nakladatelství Alfaguara Bellatinovo souhrnné dílo (Obra reunida), které obsahuje 13
autorových próz.
4 Fikční svět Maria Bellatina
4.1 Intensionální strukturace Bellatinova světa
Mario Bellatin je od prvních stránek nápadný svou úsporností vyjadřování, která může někdy
působit až toporně a prostoduše. Tento koncizní autor si vystačí s minimem jazykových
prostředků, vyhýbá se dlouhým souvětím, užívá jen nezbytná adjektiva, v jeho tvorbě se
téměř neobjevují dialogy či úvahy. Jde o holé, krátké a nezaujaté komentování skutečností,
událostí a dojmů. Román může někdy působit takřka jako stručné převyprávění. Některé
romány mají fragmentární charakter, jiné si uchovávají relativní celistvost. Bellatinův způsob
vyprávění má ještě jeden podstatný a nezaměnitelný rys, kterým se autorovi daří vytvářet
maximální napětí a držet čtenáře v přitažlivém neklidu. Je jím autorův dokonalý odstup,
chladná nezaujatost, lhostejná odtažitost, falešná nevinnost, které charakterizují Bellatinovo
psaní. V jeho knihách se téměř nesetkáváme s emocemi, a pokud ano, nepůsobí důvěryhodně.
-5-
Svět Bellatinových knih, přestože je drsný, syrový až morbidní a surový, je světem bez
soucitu, pláče, lásky, vášně, nadšení, útrap či rozhořčení. Chybí v něm sebemenší emotivní
náboj a tato emoční neutralita je pro čtenáře velmi zarážející. Autorův vypravěčský styl plně
odráží spisovatelův záměr: dostat čtenáře do tápající pozice, sebrat mu jeho předsudky a
jistoty, a otevřít mu tak cestu do fikčního světa.
4.2 Mezery a čtenářova rekonstrukce
Bellatinův minimalismus plní svou funkci; romány jsou utkány nejen z toho, co je řečeno, ale
zásadní měrou také z toho, co je zamlčeno. Bellatin úmyslně pojímá psaní jako hru, kterou
rozehrává se čtenářem. Předkládá mu text, ve kterém je mnoho nedořečeného a naznačeného.
Znejistěnému čtenáři nepomáhá, spíše ho mate, svádí na špatnou cestu a někdy se mu i
vysmívá. Bellatin je kritiky často označován za spisovatele ticha, který ponechává čtenáři
svobodu dotvořit si román sám. Jeho tvorba tak částečně odráží Iserovu recepčně-estetickou
koncepci, teorii o mezeře a implikovaném vnímateli, představu interaktivního čtení a
subjektivního zaplňování mezer. Čtenář se stává spoluautorem díla, mezery čekají na jeho
doplnění. Mnohdy je nemožné rozlišit, zda autor čtenáře navádí na určitou cestu cílové
interpretace, či ji z ní záměrně svádí. Sám autor tvrdí, že neexistuje jediná, pravdivá
interpretace jeho děl. V rukou každého nového čtenáře vzniká nové dílo. Autor napíše a
čtenář dotvoří. Kolik čtenářů, tolik verzí jedné knihy. A každé další přečtení vede k novému
porozumění. Zdá se, že Bellatinova tvorba má hermeneutický aspekt. Podle Isera však čtenář
zaplňuje mezery na základě svých znalostí, které vycházejí z jeho zkušenosti se světem
úplným, aktuálním. Doležel zde vidí slabinu recepčně-estetické koncepce. Mimesis, odvržená
moderními a postmoderními tvůrci světů, se mstí tím, že řídí čtenářovu rekonstrukci.1 Jak si
dále ukážeme, v případě Bellatinova díla mimetická rekonstrukce selhává, čímž Iserovu teorii
o mezeře přesahuje. O této otázce pojednáme v kapitole o fikční encyklopedii.
4.3 Fikční svět jako literární systém
Již jsme naznačili, že jednotlivé prózy Maria Bellatina se odehrávají ve stejném fikčním světě,
a tvoří tak koherentní celek.
Sám spisovatel k tomu říká:
To, co píši, je poslušno literárnímu systému, který jsem si vymyslel a postupem času
zdokonaloval. Vytvoření takového systému mi velmi pomáhá, neboť mi dává pocit, že knihy
postupně spoluvytvářejí jakýsi organický celek, že příběhy, které vyprávím, ustupují do pozadí
a to, co vyniká, je literatura.
A dodává:
Moje práce vypadá takto: Položím si několik otázek, a ve chvíli, kdy se text rozvíjí, se snažím
vytvářet soběstačný vlastní svět, který bude mít své vlastní zákony, který vyvolá své vlastní
otázky, odpovědi, způsoby vidění světa, to vše v rámci svého vlastního kruhu. Chci, aby realita
zůstala venku, aby se nekonfrontovala s textem realita, nýbrž samotný text, který vytváří
1
DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica. Fikční a možné světy. Praha : Karolinum, 2003, s. 173.
-6-
mechanismy sloužící k jeho dešifrování.2
4.4 Narativní modality
Bellatinův narativní fikční svět je svět přirozený, který se v nemalém měřítku podobá světu
aktuálnímu, z něhož hojně čerpá. Jde o svět paralelní, analogický, který si i přes svou
absurdnost a hermetičnost uchovává řád, koherentnost a logiku. Pokusme se nyní popsat
fikční svět Bellatinovy prózy na základě modálních systémů tak, jak je definuje Lubomír
Doležel.
Z aletického hlediska jde o svět přirozený, neboť jde o svět fyzikálně možný, kde se neděje
ani neexistuje nic, co by bylo v rozporu s přírodními zákony světa aktuálního. Avšak jeden ze
zcela zásadních rysů Bellatinova fikčního světa se definuje na úrovni aletického vybavení
postav. Většina osob obývající Bellatinův svět trpí nějakou aletickou ztrátou. Doležel mluví o
aletických cizincích, tj. fikčních osobách, kteří se odchylují v nějakém základním rysu od
standardu světa. Můžeme také mluvit o postavách fragmentárních, neúplných či marginálních.
V Bellatinových prózách vždy vystupují ve větší či menší míře lidé nemocní a zdravotně
postižení. A pokud jejich újma není z oblasti zdravotní, definuje se na úrovni společenského
standardu, často se kombinuje obojí: např. homosexuál s chybějící nohou. Po boku travestitů,
homosexuálů a narkomanů v něm defilují lidé trpící závažnou nemocí či nejrůznějším
fyzickým postižením (sám Bellatin se stal obětí léku thalidomid podávaného v 60. letech
těhotným ženám a narodil se bez jedné ruky, kterou mu dnes nahrazuje ortopedická protéza).
Ve fikčním světě Bellatina se aletická ztráta stává standardem, nemoc či fyzické postižení se
stává normou, pravidlem a nikoli výjimkou, a tak je tento svět i představen čtenáři, neutrálně
a bez soucitu.
Deontická omezení určují fikční svět především na úrovni norem a konvencí. Deontická
struktura fikčního světa se mění zavedením nových norem a pozměněním a zrušením norem
existujících.3 Bellatinův svět zdánlivě respektuje normy a konvence aktuálního světa, v pozadí
je však patrná ironie. Toto ironické nahlížení konvencí především z oblasti rodinných vztahů
či náboženství občas způsobí určité posuny. Například v povídce Černá kulička náboženské
zvyky přikazují, že rodiče dospělého entomologa Enda Hiroshiho musí žít nesezdáni a
odděleně, dokud staré služebné nevypadnou všechny zuby. Do té doby se mohou setkat pouze
v přítomnosti jejich syna.
Axiologická struktura světa vychází z hodnotového žebříčku. Bellatinův svět se zdá být
světem bez zjevné valorizace, hodnoty i nehodnoty jsou v něm podobně jako emoce
redukovány na minimum. Už bylo řečeno, že Bellatinův svět funguje bez lásky, soucitu,
přátelství. Vše, co je popisováno, je prezentováno neutrálně, s odtažitou lhostejností. A pokud
2
BOSCH, Lolita. Mario Bellatin. Tumbado en la cama y mirando el techo. Quimera. Revista de literatura. Julioagosto 2007, núm. 284/5, s. 88. „Lo que escribo obedece a un sistema literario que me he inventado y he ido
perfeccionando con el tiempo. Creerlo me sirve mucho porque me da la sensación de que los libros van
formando un todo orgánico, que las historias que cuento pasan a segundo plano y lo que resalta es la literatura. ...
Mi trabajo es ése: quiero plantearme una serie de preguntas, y al momento de discurrir el texto crear un universo
propio que tenga sus propias leyes, que plantee sus propios interrogantes, respuestas, formas de ver la vida, todo
dentro de un circuito propio. Que la realidad esté afuera, que no tenga ser la realidad la que coteje el texto, sino
que sea el propio texto el que cree los mecanismos para poder ser decodificado.“
3
DOLEŽEL, L., c. d., 128.
-7-
je nějaká hodnota či emoce nastíněna, způsob, jakým je čtenáři představena, ji činí
nevěrohodnou. Tak ani činnost protagonisty v Salónu krásy, který přijímá nevyléčitelně
nemocné pod střechu svého kadeřnického salónu a pečuje o ně až do jejich skonání, nelze
s určitostí vnímat jako dobrotivost. Čtenář nenabývá pocitu, že by tak hlavní představitel činil
z morální povinnosti, či ze soucitu. Próza je silně estetizovaná, přes veškerou péči se hlavní
hrdina ve svých myšlenkách více zaobírá postupným odumíráním rybiček, uvadlostí
všudypřítomných akvárií a zašlou slávou bývalého salónu, než devastujícím koncem svých
pacientů.
Z epistemického pohledu se v Bellatinových prózách vždy vine jakási tajemná nit, která však
zůstává neuchopitelná a čtenáře ponechává jeho dohadům a domněnkám. V nejednom případě
bývá nositelkou tajemství například záhadná postava služebné (Chráněnkyně ve Skleníkovém
efektu, Etsuko v Zahradě paní Murakami, Charifa v Pohledu průhledného ptáka a do jisté
míry i Shikibu v Černé kuličce, trenér-ošetřovatel v Psích hrdinech a mladý sluha v Shiki
Nagaoka: fiktivní nos). Zdá se, že postava služky u Bellatina má svou předchůdkyni např. v
enigmatické Madame z Pitolových Květinových slavností (Juegos florales, 1982). Klíčem
k objasnění se zdá být též nepřítomný text, o kterém se mluví, jeho obsah však zůstává skrytý
(Zahrada paní Murakami, Shiki Nagaoka: fiktivní nos, Slepý básník, Škola lidské bolesti
v Sečuánu, Psí hrdinové), jindy v textu opakovaně figuruje nenápadná zmínka o jistých
sochách (Skleníkový efekt), tají se zásadní funkce igelitových tašek v životě jedné rodiny (Psí
hrdinové), nebo se naráží na zakázanou a nebezpečnou hru tří bílých kamenů proti třem
černým kamenům (Zahrada paní Murakami). V předchozí kapitole jsme již naznačili, že
Mario Bellatin staví svůj fikční svět na dvojznačnosti, záměrné nedořečenosti, scestí,
domněnkách, falešných stopách, matení a hře. Přes mnohé výpůjčky ze světa aktuálního je
zdánlivě průhledný až prostoduchý Bellatinův svět nejednoznačný a enigmatický.
4.5 Bellatinova fikční encyklopedie
4.5.1 Japonské romány
Každá fikční encyklopedie se více či méně odchyluje od encyklopedie světa aktuálního. (…)
Odkrývání implicitního významu ve fikčních textech řídí nesmírně rozmanité fikční
encyklopedie. Aby čtenář mohl rekonstruovat a interpretovat fikční svět, musí přeorientovat
svůj kognitivní postoj ve shodě s encyklopedií tohoto světa. Jinými slovy, znalost fikční
encyklopedie je nezbytně nutná k tomu, aby čtenář pochopil fikční svět. Encyklopedie
aktuálního světa může být do určité míry užitečná, ale nikdy není dostatečná. V případě
mnoha fikčních světů nás svádí na nesprávnou cestu, neposkytuje pochopení, ale zkreslené
čtení. Čtenáři musí být neustále připraveni modifikovat, doplňovat nebo dokonce úplně
vyřadit encyklopedii aktuálního světa.4
Mario Bellatin si pohrává se čtenářem především na úrovni implicitnosti a presupozic, které si
čtenář vytváří na základě svých znalostí o aktuálním světě. Dokonalým příkladem jsou jeho
japonské romány, mezi něž patří Zahrada paní Murakami, Shiki Nagaoka: fiktivní nos a
povídka Černá kulička. Vlastní jména v názvech prvních dvou románů jasně odkazují čtenáře,
jenž zapojí znalosti o aktuálním světě, k Japonsku. V jeho myšlence ho při další četbě utvrzují
i jména jednotlivých postav (Izu Murakami, Shikibu, Etsuko, Matsuei Kenzó, Takagashi,
Endo Hiroshi…), rituály a klišé, které si tradičně spojujeme s japonskou kulturou a na které je
kladen v textu důraz: čajové ceremonie, kimona, futóny, sushi, sumo, masáže shiatsu,
4
DOLEŽEL, L., c. d., 178, 181.
-8-
japonské zahrady. I kulturní a historické reálie zdánlivě odkazují k Japonsku. Čtenář se cítí
dezorientován, když se dočte:
Curiosamente, la obra de Shiki Nagaoka es desconocida para un buen número de los países
de Oriente. Sin embargo, de un tiempo a esta parte la comunidad intelectual de Japón
principalmente ha mostrado sumo interés en los libros de nuestro autor.5
En esa época el padre del señor Murakami aún mantenía relaciones con el Japón.6
Země, ve které se romány odehrávají, nemá referenci v aktuálním světě. Je výtvorem autorova
fikčního světa. Autor si pohrává se čtenářem, který se zpočátku snaží najít spojení mezi
fikčním a skutečným světem, než pochopí, že se musí osvobodit od pout aktuálního světa.
Zahrada paní Murakami, jejíž úplný titul zní El jardín de la señora Murakami Oto noMurakami monogatari je čtenáři předložena jako překlad pořízený Mariem Bellatinem.
Podobně Shiki Nagaoka: fiktivní nos je autobiografie nikdy neexistujícího „japonského“
autora, která je navíc v závěru knihy doplněna bibliografií a věrohodně působící fotografickou
dokumentací z jeho života a díla. Text Zahrady paní Murakami Bellatin komentuje
poznámkami pod čarou, jakoby šlo opravdu o překlad, a na konci ještě přidává závěrečné
poznámky. Pozornější čtenář kroutící zpočátku hlavou nad sérií zjednodušených klišé (o
Japonsku a japonské společnosti) po chvíli rozpozná spisovatelovu ironii a zábavnou hravost.
Zpočátku možná s rozpaky nevěřícně pročítá vysvětlivku, kde je mu složitě objasněno, co je
to kimono, brzy se však stane součástí Bellatinova narativního světa a s pobaveným úsměvem
se mezi vysvětlivkami japonských slov a reálií poučí, co je formika. Čtenář, který si na pomoc
vezme encyklopedii, se dozví, že jednotlivá období vlád japonských dynastií, jak je autor pod
čarou uvádí, vůbec neodpovídají historickým skutečnostem. Po podrobném pátrání zjistí, že
kraj Ochún, odkud pochází otec Izu a který se dle tvrzení v poznámce pod čarou nachází
v samotném středu země, nenajdeme na nejpodrobnější japonské mapě a že ve skutečnosti je
Ochún jméno jedné kubánské bohyně s africkým původem. Když čtenář odhalí, že se román
neodehrává v Japonsku a že jeho případná znalost či neznalost japonských reálií není klíčem
k románu, rychle pochopí, že vztahování textu k aktuálnímu světu nepřispívá k jeho
porozumění a že pod tímto zdánlivě japonským příběhem se skrývají další vrstvy. Ve fiktivní
autobiografii neexistujícího spisovatele Shiki Nagaoky se dozvídáme, že výrazně ovlivnil
mexického spisovatele Juana Rulfa a Peruánce José Maríu Arguedase a že všichni tři viděli
v umění fotografie alternativu k psanému slovu. Rovněž se dočítáme, že v závěru života
napsal Shiki Nagaoka knihu, která se pro mnohé stala fundamentální a která však bohužel
neexistuje v žádném známém jazyce. Toto dílo Shiki Nagaoky, jehož titul je rovněž
nepřeložitelný a je znám pouze v podobě symbolu, představuje klíč k dílu „japonského“
spisovatele. Podle slov sestry autora jde o esej pojednávající o vztahu mezi psaním a
tělesnými defekty. Nemožnost překladu díla však nebrání jeho šíření, bylo několikrát vydáno
doma i v zahraničí. V rodné zemi autora existuje na Poloostrovní univerzitě i katedra věnující
se výhradně spisovatelově tvorbě, v Paříži existuje vědecká literární skupina tzv. nagaokistů,
která se pravidelně setkává v Latinské čtvrti. V souvislosti s fikčním světem Bellatinových
japonských románů se vraťme ještě jednou k Lubomíru Doleželovi:
5
BELLATIN, Mario. Shiki Nagaoka: una nariz de ficción. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México:
Alfaguara, 2005, s. 233. Je zvláštní, že dílo Shiki Nagaoky je ve většině orientálních zemí neznámé. Avšak od
jisté doby projevuje zejména japonská intelektuální komunita nanejvýš zájem o knihy našeho autora.
6
BELLATIN, Mario. El jardín de la señora Murakami. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México:
Alfaguara, 2005, s. 172. V té době ještě otec pana Murakamiho udržoval styky s Japonskem.
-9-
Tvůrci fikce praktikují radikálně neesenciální sémantiku, přisvojili si svobodu měnit i ty
nejtypičtější a nejznámější vlastnosti a životní běh skutečných (historických) postav, když je
včleňují do fikčního světa. (…) Fikční texty jsou mimo pravdivostní hodnocení: jejich věty
nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. (…) Zatímco pro zobrazující texty je oblast reference
dána, fikční texty získávají svou referenční oblast tím, že vytvářejí fikční svět.7
4.5.2 Falešné pojmenování a záměrné nepojmenování
Bellatin se snaží situovat své prózy mimo čas a prostor. Činí tak většinou dvojím způsobem.
Na jedné straně otázku časoprostorovosti téměř opomíjí (např. Čínská dáma), na druhé straně,
a to je případ častější, vyvrací časová a prostorová zakotvení využíváním velice konkrétních
referencí z aktuálního světa, které však vzájemně nelogicky promíchává, čímž se vytváří
svébytný narativní svět vzdálený světu aktuálnímu (viz Bellatinovy japonské romány).
Například pokud jde o vlastní jména postav, pohybuje se Bellatin mezi dvěma extrémy. Buď
volí jména záměrně zcela příznaková (typicky japonská, arabská, čínská, německá, židovská
apod.), nebo postavy vlastní jméno nemají a jsou pojmenovány podle své profese, postavení,
rodinného či společenského statutu (Matka, Milenec, Přítelkyně, Chráněnkyně, Pianistka,
nepohyblivý muž, podzimní milenec, spisovatel, Básník, předsedkyně, dítě, stařena).
Evokace jiných kultur je narativní pastí, jejímž cílem není zakotvit vyprávění v konkrétním
kontextu, ale naopak z něho vyprávěné vytrhnout a vzdálit čtenáře známým referencím, a
přiblížit ho tak esenci fikčního světa. Proto jsou mnohé kontexty, jak kulturní, tak zeměpisné,
ve velké míře nevěrohodné, ponořené do podivné atmosféry, která je vytrhává z reálného
prostředí a umísťuje je do ne-místa typického pro fikci.8
I reálné postavy vyskytující se v Bellatinově díle (Juan Rulfo, José María Arguedas, Tanizaki
Junichiro, Joseph Roth) se stávají součástí fikce. Bellatin ve svých dílech umně využívá
falešných referencí a ironické intertextuality, které umocňují hravý charakter jeho díla.
Významná je i intertextualita v samotném rámci Bellatinova díla, která však opět nevede
k porozumění. Například v jedné kapitole knihy Květy postava spisovatele (el escritor)
vypráví v mešitě šejkovi svůj mystický sen:
Než byl spisovatelův sen u konce, objevil se černý pták, který přeletěl nad vyděšenými
věřícími. Pták přistál na spisovatelově rameni a zašeptal něco, co nemohl nikdo slyšet. Poté
přeletěl na rameno šejka, odkud ho obvinil, že svým věrným nevyprávěl příběh o pohledu
průhledného ptáka. Podle tohoto příběhu, napsaného Mariem Bellatinem, v jisté chvíli nebyl
onen pták ptákem, ale dítětem, jež bydlelo v malém bytě v Káhiře a jež bylo vystrašené
zakázanými náboženskými rituály, které provozovali jeho rodiče.9
Čtenář, který zná Bellatinovu povídku Pohled průhledného ptáka, je po přečtení této ukázky
zmatený. Pohled průhledného ptáka je enigmatická povídka, která zanechává v mysli
tápajícího čtenáře mnoho nevyjasněných otázek. Výše uvedená poznámka v knize Květy snad
otevírá novou možnost interpretace povídky, která se tak nicméně spíše komplikuje, než
objasňuje.
Vraťme se znovu ke vztahu aktuálního a fikčního světa a k otázce referenčnosti v díle Maria
7
DOLEŽEL, L., c. d., 31–39.
PALAVERSICH, Diana. Prólogo. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 14–15.
9
BELLATIN, Mario. Flores. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 391.
8
- 10 -
Bellatina. Někdy autor uvádí veškeré podrobnosti a klišé směřující ke zcela konkrétnímu
pojmenování jevu či situace současného světa, ale konečnému ztotožnění se bedlivě vyhýbá, a
tak udržuje čtenáře v napjatém očekávání a nejistotě. Po dobu celé knihy čtenář marně čeká,
že dojde k potvrzení jeho domněnky. Jako příklad uveďme román Salón krásy. Protagonistou
a zároveň vypravěčem románu je bezejmenný homosexuální kadeřník a travestita, který se
svými dvěma přáteli v minulosti úspěšně provozoval salón krásy a vedl bouřlivý noční život.
Román se odehrává v uzavřeném prostoru čtyř stěn bývalého salónu proměněného
v Umírárnu (Moridero), o okolním či předchozím životě se čtenář dozvídá formou
útržkovitých vzpomínek. Kadeřníkova zpověď začíná ve chvíli, kdy už jsou někdejší zlaté
časy salónu minulostí. Salón už nějakou dobu funguje jako Umírárna, jakási konečná pro
nevyléčitelně nemocné v posledním stadiu nemoci. Popisované příznaky choroby i další
okolnosti jednoznačně napovídají, že se jedná o nemoc AIDS, jméno nemoci však zůstává po
celou dobu nevyřčené. Román tak nabývá podoby alegorie. Lze ho možná číst jako
apokalyptickou vizi světa promítnutou do prostředí salónu krásy, který se postupně mění
v jakousi středověkou leprosérii. Či v dekadentním duchu jako apokalypsu krásy na pozadí
bývalé slávy postupně zahnívajícího salónu krásy. V duchu modernismu jsou pak zrcadlem
onoho úpadku a blížícího se konce obrovská, všudypřítomná akvária s exotickými rybkami,
jejichž původně čirá, tyrkysově zbarvená voda se postupně kalí, a kdysi blyštící se,
pestrobarevné rybky se požírají a napadeny plísní jedna po druhé umírají. Hlavní hrdina pak
paralelně pohřbívá ryby i své hosty, kteří sem přišli umřít, přičemž věnuje nápadně více
pozornosti rybkám, než lidem. Akvária se postupně vyprazdňují, až nakonec zbývá jediné.
Poslední akvárium, poslední vzpomínka na bývalou krásu. Vypravěč pomalu přivyká
skutečnosti, že přichází i jeho vlastní konec, a tím i konec celé Umírárny. Co dál? Nechat
umřít poslední hosty a nevpustit už žádné další? Ukončit činnost Umírárny a zapomenout, že
vůbec někdy existovala? Uzavřít se do své samoty, vrátit prostoru původní ornamentální
podobu, a připravit si tak dekor pro své umírání se jeví jako jediná možná cesta. Sám
uprostřed krásy.
Yo solo, muriéndome en medio del decorado. (…) Entonces me encontrarán: muerto, pero
rodeado del pasado esplendor.10
Jedině takový způsob smrti připadá hlavnímu hrdinovi přijatelný a důstojný. Krása je opakem
utrpení, opakem rezignace, jediná zbraň, kterou lze důstojně čelit nevyhnutelné konečné
porážce. Sám autor se ke vzniku a smyslu tohoto románu vrací v některých ze závěrečných
fragmentů knihy Lekce pro mrtvého zajíce (Lecciones para una liebre muerta, 2005), kde
mimo jiné píše:
El libro salón de belleza quizá tenga su sentido final en el interés del escritor en responderse
ciertas preguntas sobre las posibles relaciones entre belleza y muerte.11
Jde o román, ve kterém estetická funkce hraje zásadní roli. Je jedno, zda si čtenář pod
nejmenovanou nevyléčitelnou chorobou představí středověkou lepru, mor, či jejich dnešní
obdobu, nemoc AIDS. Zdá se, že román je jednou velkou básnickou metaforou. Metaforou
končícího života, metaforou zániku.
10
BELLATIN, Mario. Salón de belleza. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 51,
52. Jen já sám umírající uprostřed dekorace. (…) A tak mě najdou: mrtvého, ale obklopeného dřívější nádherou.
11
BELLATIN, Mario. Lecciones para una liebre muerta. Madrid: Anagrama, 2005, s. 132. Konečný smysl knihy
salón krásy tkví nejspíš ve spisovatelově zájmu zodpovědět si jisté otázky týkající se možných vztahů mezi krásou
a smrtí.
- 11 -
Dalším podobným příkladem je román Věčný kánon, který v mnohém odkazuje k totalitní
Kubě. Hlavní představitelkou je Naše Žena (Nuestra Mujer), román je situován do horkého
města na mořském pobřeží, ve městě je cítit všudypřítomná neviditelná moc, domácnosti
kontroluje policie, voda a potraviny jsou přísně rozdělovány, syn Naší Ženy před lety záhadně
zmizel se svým otcem. Na samotném začátku knihy neznámý telefon vyzve protagonistku,
aby se dostavila do Domu (la Casa), kde si před časem objednala poslech svého dětského
hlasu. Sama samozřejmě o podobné objednávce nic netuší, přesto na schůzku dorazí a už se
z místa nikdy nedostane. Náznaky tedy působí dosti explicitně, přesto se téměř nesetkáme
s konkrétním referentem, který by jednoznačně odkazoval ke Castrově Kubě. Je tu snad jediná
konkrétní narážka, když je zmíněno jméno kubánského spisovatele José Lezamy Limy, jehož
fotografie stojí spolu s dalšími (Thomase Manna a Marylin Monroe) na jakémsi oltáři, který si
Naše Žena vytvořila na počest osob a situací, které ovlivnily její život. Figurují zde i
fotografie Beatles, rodiny a miniaturní křišťálová lokomotiva patřící malému synovi. Na stole
leží kniha Nesnadné lásky od Itala Calvina. Vzhledem k tomu, že se jméno Lezamy Limy
vyskytuje vedle jiných jmen z různých zemí, nejsme si jisti, že lze vnímat tuto zmínku
jednoznačně příznakově. Nahodilá ale určitě není. Představuje jeden z obvyklých
Bellatinových postupů čeření a umocňování čtenářovy nejistoty. Pro Kubu ale svědčí i
skutečnost, že Mario Bellatin v předchozích letech v této zemi pobýval. Tím se dostáváme
k často diskutované otázce angažovanosti Bellatinových děl.
5 Falešná angažovanost
Mnozí čtenáři i někteří literární kritici vidí Bellatinovo dílo jako kritický, alegorický obraz
naší společnosti odkazující k problémům moderního světa. Pokud se přikloníme k této
interpretaci, Salón krásy promlouvá o devastující nemoci AIDS a zániku lidstva (tuto možnou
interpretaci jsme naznačili v předchozí kapitole), Věčný kánon kritizuje totalitní systémy,
Květy pak vyjadřují nedůvěru ve vědecký pokrok, který se může obrátit proti člověku, a
zároveň kritizují chování společnosti k nemocným a zdravotně postiženým lidem, Psí
hrdinové předkládají pesimistickou vizi budoucnosti Latinské Ameriky, Pohled průhledného
ptáka může vyznít jako varování před náboženským fanatismem na straně jedné a
modloslužebnictvím na straně druhé. Ve většině Bellatinových próz pak pozorujeme
degradaci společenských vztahů, v první řadě rodinných (Skleníkový efekt, Salón krásy,
Čínská dáma, Psí hrdinové, Zahrada paní Murakami, Květy…). My se však přikláníme k jiné
interpretaci Bellatinových děl, jež vidí spisovatelovu angažovanost jako záměrně falešnou.
Bellatin odmítá přítomnost jakékoli kritiky, sociální obžaloby či poselství ve svých románech.
A nejinak je tomu i v Salónu krásy. Třebaže je román napsán v 1. osobě, je vyprávěn
s nevinnou objektivitou, kdy vypravěč ke své výpovědi nezaujímá žádný postoj. V románu by
mnozí mohli vidět obžalobu katolické církve, zdravotnictví, neziskových organizací,
charitativních spolků, rodinné instituce. Mario Bellatin to však rezolutně odmítá. Autorův
postoj je stejný jako postoj jeho vypravěče, totiž odměřený a nezaujatý. Místo tu nemá kritika,
ani morální poučování. Citujme samotného autora v rozhovoru pro francouzský literární
časopis Le Matricule des Anges:
Já žádný postoj nezaujímám. Někteří například viděli (v Salónu krásy) kritiku nemocnic. Mě
ale nezajímá, co se děje v nemocnicích. Já se snažím nemít žádné předsudky o příběhu, který
- 12 -
se chystám napsat. Mně záleží na textu.12
Citujme ještě fragment 236 z Bellatinovy knihy Lekce pro mrtvého zajíce, který zpochybňuje
jednoznačnost interpretace Salónu krásy:
Algunas personas creyeron descubrir la presencia de una enfermedad en particular mientras
leían salón de belleza. Otras encontraron similitudes con los morideros que en la edad media
servían como último lugar para todo género de apestados. Algunos más hallaron una serie de
metáforas o puentes entre los peces y los personajes enfermos.13
Ani Diana Palaversich, autorka rozsáhlé předmluvy k Bellatinovu souhrnnému dílu, nevidí
v Bellatinovi angažovaného autora (engagé) v Sartrově smyslu. Mimo jiné říká:
... čtenáře přivyklé četbě avantgardních textů a postmoderní fikce zajímají spíše než explicitní
či implicitní poselství této prózy její metafikční aspekty, způsob, jakým text komentuje a
ozřejmuje proces psaní, a zdůrazňuje tak, že se jedná o invenci reality, a ne o její objektivní
reprodukci. (…) Bellatinův skutečný závazek není politický, nýbrž estetický.14
Bellatinova literatura je vystavena na textu, jeho autonomii a autogenerativním charakteru
celé jeho prózy. V příběhu vidí jen nástroj či záminku.
... nejméně mě zajímá příběh jako takový, zajímá mě pouze jako záminka k tomu, aby byl text
soběstačný.15
6 Literatura jako interdisciplinární umění
Mario Bellatin nemá pocit, že do svého fikčního světa zásadním způsobem exportoval něco ze
své čtenářské zkušenosti. Daleko hlubší a přímější přínos vidí z oblasti jiných odvětví umění,
především kinematografie, fotografie, výtvarných umění (tituly dvou nedávných próz
odkazují k dílům Josepha Beuyse a Marcela Duchampa) či divadelní inscenace (Škola lidské
bolesti v Sečuánu). Například fotografická dokumentace tvoří nedělitelnou součást některých
jeho knih (Shiki Nagaoka: fiktivní nos, Psí hrdinové, Mutant Jákob). O samotných knihách
říká:
... z knih jiných spisovatelů mě nejvíce zajímá to, co známe pod pojmem „atmosféry“, a
12
GUICHARD, Thierry. Le Mexique en quête d‘une nouvelle voie. Le Matricule des Anges. Décembre 2001 –
février 2002, nro. 376, s. 38. „Je ne prends pas parti. Par exemple certains ont vu une critique des hôpitaux : ça
ne m’intéresse pas ce qui se passe dans les hôpitaux. J’essaie de ne pas avoir de préjugés sur l’histoire que je vais
écrire. C’est le texte qui m’importe.“
13
BELLATIN, Mario. Lecciones para una liebre muerta. Madrid: Anagrama, 2005, s. 131. Někteří lidé se
domnívali, že v salónu krásy objevili přítomnost nějaké konkrétní nemoci. Jiní našli podobnost mezi umírárnami,
které ve středověku sloužily jako poslední stanice pro všechny, kdo se nakazili morem. Další objevili celou řadu
metafor či paralel mezi rybami a nemocnými.
14
PALAVERSICH, Diana. Prólogo. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005, s. 14.
„...lectores, acostumbrados a la lectura de los textos vanguardistas o de la ficción posmoderna, se ven menos
interesados en los mensajes explícitos o implícitos de esta narrativa que en sus aspectos metafictivos: la manera
en la cual el texto comenta y obvia el proceso de la escritura , subrayando que se trata de la invención de la
realidad y no de su reproducción objetiva. ... el compromiso verdadero de Bellatin no es polítco, sino estético.“
15
BOSCH, Lolita. Mario Bellatin. Tumbado en la cama y mirando el techo. Quimera. Revista de literatura.
Julio-agosto 2007, núm. 284/5, s. 90. „...lo que menos me interesa es la historia como tal, sino sólo como
pretexto para que el texto pueda sostenerse."
- 13 -
možnosti, díky kterým jsou díla soběstačná, bez referentů odkazujících k jiným instancím
reality.16
I když Bellatin popírá zásadní vliv literatury jiných autorů na jeho tvorbu, spřízněnost
s některými spisovateli (Beckett, Borges, Kafka, Robbe-Grillet, Roth) je silně patrná.
Bellatinovy knihy obsahují nejednu metaliterární poznámku, jež do jisté míry zřejmě tlumočí
ideje samotného autora. Nejvíce metaliterárních odboček najdeme ve falešné biografii Shiki
Nagaoka: fiktivní nos nebo v knize Věčný kánon.
V rámci Bellatinova zájmu o propojení literatury s jinými druhy umění je na místě zmínit, že
v roce 2003 Bellatin uskutečnil v Paříži performanci nazvanou Dvojníci spisovatelů (Dobles
de escritores), která má podobný myšlenkový původ jako jeho falešná autobiografie
neexistujícího autora Shiki Nagaoky. Dvojníci čtyř významných mexických spisovatelů
(Sergio Pitol, Margo Glantz, Salvador Elizondo a José Agustín) se po dobu půl roku setkávali
se svými protějšky, aby pak mohli vystoupit pod jejich jmény a identitou na kongresu
organizovaném v Paříži.
7 Závěr: Fragmentární svět samoty
Fikční svět je vždy neúplný. V případě Maria Bellatina je zcela fragmentární, a to na všech
úrovních. Fragmentární je jazyk i text, jednotlivé příběhy, často pouze načrtnuté, fragmentární
jsou postavy, neboť jsou většinou fyzicky nedokonalé a chybí jim lidský rozměr, fragmentární
jsou jejich vztahy, rodinné, milostné, jejich víra. Hledáme-li téma, které by mohlo být
pojítkem mezi jednotlivými díly a jakousi všudypřítomnou konstantou a které se snad skrývá
pod hrou, chladným odstupem a silnou estetizací Bellatinových děl, nabízí se téma bolestné
samoty a prázdnoty.
Bibliografie
BELLATIN, Mario. 2005. Obra reunida. México: Alfaguara, 2005.
BELLATIN, Mario. 2005. Lecciones para una liebre muerta. Madrid: Anagrama, 2005.
BOSCH, Lolita. 2007. Mario Bellatin. Tumbado en la cama y mirando el techo. Quimera.
Revista de literatura. Julio-agosto 2007, núm. 284/5, s. 88–94.
Complació a Sergio Pitol el homenaje que le rindieron la UDLA y la BUAP. Dostupné z:
http://www.udlap.mx/noticias/boletin/boletin.aspx?id=368
DOLEŽEL, Lubomír. 2003. Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha: Karolinum, 2003.
Encuesta Nexos. Las mejores novelas mexicanas de los últimos 30 años. Nexos, abril 2007,
nro. 352, p. 23–27.
16
BOSCH, Lolita. Mario Bellatin. Tumbado en la cama y mirando el techo. Quimera. Revista de literatura.
Julio-agosto 2007, núm. 284/5, s. 89. „...de los libros de los otros lo que más me interesa son lo que suele
conocerse como “las atmósferas“, y las posibilidades que tienen las obras de sostenerse por sí mismas, sin
referentes que conlleven a otras instancias de la realidad.“
- 14 -
FOŘT, Bohumil. 2007. Fikční světy a Pražská škola. In Svět literatury, 2007, č. 36, s. 84–95.
GLANTZ, Margo. 1971. Onda y escritura. Jóvenes de 20 a 33. Coyoacán, 1971. Dostupné z:
http://www.cervantesvirtual.com/servlet/SirveObras/02437175000794506300080/index.htm
GUICHARD, Thierry. 2002. Le Mexique en quête d’une nouvelle voie. Le Matricule des
Anges. Décembre 2001 - fěvrier 2002, nro. 376, s. 36–39.
ISER, Wolfgang. 2001. Apelová struktura textů. In SEDMIDUBSKÝ, Miloš; ČERVENKA,
Miroslav; VÍZDALOVÁ, Hana (ed.). Čtenář jako výzva: výbor z prací kostnické školy
recepční estetiky. Brno, Host, 2001, s. 39–63.
PALAVERSICH, Diana. 2005. Prólogo. In BELLATIN, Mario. Obra reunida. México:
Alfaguara, 2005, s. 11–23.
RIEBOVÁ, Markéta. 2006. Rituál fugy. Host, 2006, č. 07, s. 58–63.
ZÚÑIGA PAVLOV, Jorge. 2008. La narrativa global latinoamericana entre los dos
milenios. Diplomová práce. Praha: FF UK, 2008.
Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty
z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561
- 15 -

Fikční svět Maria Bellatina - současná mexická próza

Transkript

Podobné dokumenty