Lovecká výchova retrívra:Paměť k aportu

ÁST
Výcvik
Č
44
Lovecká výchova retrívra: Paměť k aportu
Úvodem
Předesílám, že celý článek je psán pro použití retrívra v myslivecké praxi.Ale zdůrazňuji, že
veškeré v tomto článku popisované úlohy (disciplíny) lze procvičovat na atrapách zvěře
(vycpaná kůže z domácího králíka, nožka spárkaté zvěře), na dumících, dřevěných činkách
apod. Stačí, když retrívr vezme předmět opakovaně do mordy a vůdce do ruky, a předmět
už má dostatek pachu na to, aby jej retrívr
nosem zcela bezpečně odlišil od ostatních
okolních předmětů.
U jednotlivých úloh (předmětů) využíváme
lovecký pud retrívra, ale výchovou a výcvikem
jej usměrňujeme. U retrívrů, které nehodláme
využívat v lovecké praxi, nácvik „loveckých disciplín“ bereme jako „hru na lov“.Tyto pachové
práce vašeho retrívra nesmírně baví, je to jeho
svět, svět, do kterého byl zrozen, je to svět
pachů, kterým rozumí. I u retrívrů, které nebudeme využívat na lovu, je nácvik loveckých
disciplín nejrychlejším a nejefektivnějším způsobem jeho výchovy; je to nejpřirozenější
nácvik poslušnosti a ovladatelnosti.
Přirozeným způsobem se tak svému retrívrovi stáváte parťákem při činnosti, která je
mu vrozena, kterou umí a které rozumí,
a výsledkem je, že máte vedle sebe vnímavého,
pozorného, poslušného pejska, který vás bere
bez donucování za svého vůdce a je patřičně
hrdý na to, jak umí perfektně plnit vaše povely.
A plní je s radostí!
Na výcvicích při výkladu v restauraci s oblibou demonstruji kvalitu retrívrova nosu následující úlohou: z koše s dřívím, který je u krbu,
vezmu polínko a nechám je některému z našich
psů vzít opakovaně do mordy. Pak jej odvedu
za dveře a někdo z přítomných polínko ukryje
kdekoliv v místnosti. Je to velká restaurace, je
v ní plno lidí se psy a předmět je vždy úspěšně
dohledán nosem.
tem, v lesním porostu různého druhu či
v houštinách.
Retrívr se i ve velmi obtížných terénních
podmínkách skvěle orientuje, dokáže prostor,
do kterého je vyslán, prohledat systematicky,
rychle a kvalitně. Práce na dohledávkách jej
nesmírně baví a při práci projevuje radost
vrtěním prutu, který nese vodorovně s linií
hřbetu, ze strany na stranu. Kořist nese zpět
buď mírným klusem, nebo cvalem, s hlavou
hrdě vztyčenou. Při přinášení se vyznačuje
jemnou mordou: zvěř nedrtí, nijak ji nepoškozuje mačkáním, poraněnou pernatou zvěř nosí
živou. Při hledání je vytrvalý, v hustém neprostupném rákosí vydrží hledat deset minut, aniž
by z prostoru, do kterého je vyslán, vybíhal ven
a musel do něj být povely znovu vracen.
Aport, aport a zase aport
Zdokonalování aportu
Retrívr je lovecký pes, který má vrozeny
vlohy pro práci po výstřelu, tedy pro dohledání ulovené zvěře, která je často v krytině
pro člověka obtížně, nebo dokonce vůbec
nedostupné, či obtížně prostupné. Retrívr se
vyznačuje schopností výborné orientace ve
velmi obtížném terénu. Tři metry vysoké
rákosí, prorostlé malinami, kopřivami, vyrůstající v podmáčeném terénu nebo z bahna,
pod kterým je hluboká vrstva tlející stařiny.
To je terén pro retrívra s mohutnými silnými
předními tlapami a silně vyvinutým klenutým
hrudníkem. Retrívr je vynikající plavec, dokáže
ve vodě překonávat značné vzdálenosti a přinášet zvěř z osamocených ostrůvků, čnějících
z vody a porostlých hustým rákosem. Samozřejmě pro něj není problém ani dohledat
zvěř na poli, pokrytém hustým travním kry-
Retrívr se vyznačuje schopností zapamatovat si až deset míst dopadu různých předmětů.
Je to jeho velmi důležitá vloha, protože není
žádoucí, aby retrívr šel přinést první ulovený
kus zvěře a přitom vyplašil všechny další kusy,
které jsou v daném prostoru ukryty. Retrívr se
vlohově vyznačuje klidem na stanovišti, klidem
při výstřelu a klidem před zvěří. Není nutné
(a na skutečném lovu ani žádoucí) mu opakovaně dávat povely „sedni“, „zůstaň“, „k noze!“,
či jej neustále přivolávat.
Retrívr tedy v klidu sedí u nohy svého vůdce a pracovat začíná až po vydání povelu k přinesení. Povely k přinesení jsou tři, byly uvedeny v předcházejících dílech a zde je znovu
zopakujeme:
Aport – retrívr předmět vidí, nebo jej viděl
dopadnout do krytiny.
Pes přítel člověka 6/2009
Ztracená – retrívr neviděl dopad předmětu,
ale předmět se v daném prostoru prostě musí
nacházet. Retrívr se po jediném vydání povelu
„ztracená“ a po navedení do cílového prostoru bez nalezeného předmětu nesmí vrátit,
i kdyby měl „hledat celý den“. Zpočátku
necháváme hledat retrívra proti větru, tím jej
učíme používat nos.
Stopa – zde se imituje dohledávka postřelené zvěře. Studený kus pernaté či srstnaté je
vlečen terénem po větru a retrívr na povel
„stopa“ sleduje pachovou dráhu, kterou vlečený kus zanechal. Pro retrívra je ona stopa tzv.
pachovou dálnicí a dokáže po ní běžet cvalem
plnou rychlostí a bezpečně přitom vypracovat
všechny ohyby a lomy, které cestou uděláme.
Předmět, zanechaný na konci, sebere a bez dalšího povelu korektně přinese a odevzdá.
Aportovaný předmět (studená zvěř, její
atrapa, dumík, dřevěná kostka) odhazujeme do
stále větší vzdálenosti, nejprve tak, aby jej i po
dopadu viděl, později do krytiny, aby viděl místo dopadu, později jej odhazujeme do krytiny
tak, aby odhození neviděl, nebo jej vlečeme
terénem a retrívr jej dohledává po pachové
dráze, kterou předmět za sebou zanechá. Pro
přinesení pak vydáváme jeden z tří výše uvedených povelů.
Zde začínáme učit psa na píšťalku. V momentě, kdy je blízko aportovaného předmětu,
mu dáváme sérií krátkých hvizdů informaci, že
to je ten předmět, který má vzít, i když je zpočátku pohozen předmět jediný. Pes si hvizdy
rychle spojí s informací, že je již v těsné blízkosti předmětu, který má přinést.
Úlohy činíme stále obtížnějšími, pro dohledávky vybíráme terén, který je těžko prostupný, předmět odhodíme, aby pes odhození neviděl, a k místu odhození se vrátíme z jiné
strany.
Zásadně měníme vzdálenosti, ve kterých se
předmět nachází, u vleček volíme přechody
přes různé druhy krytiny, různé lomy a ohyby,
či různé délky vleček; později vlečky taháme
6
Výcvik
i bez ohledu na směr větru. Úlohy děláme i za
ztížených povětrnostních podmínek (silný vítr,
déšť). Zde se fantazii meze nekladou, jen je
třeba při výcviku citlivě zvyšovat obtížnost
sestavovaných úloh tak, aby pes úlohu mohl
splnit, případně s vaší drobnou pomocí.
Všichni, kteří u mne byli na výcviku, s loveckou kynologií teprve začínají a předem prohlašují, že na skutečné lovy se svým psem chodit
nebudou, jsou nesmírně překvapeni, s jakou
radostí jejich psi tyto pachové práce vykonávají, jak je to baví a jak jde výcvik retrívra
dopředu přímo raketovou rychlostí.
Paměť k aportu
Odhodíme nejprve dva předměty tak, aby
retrívr oba viděl dopadnout a viděl je i po
dopadu. Pak jej vysíláme pro jeden z nich.
Pokud jde pro špatný, dáme povel „ne“, běžíme za ním a ukážeme mu na druhý předmět.
Po krátké chvíli pes reaguje na povel „ne“,
podívá se na vás a vám stačí rukou ukázat na
druhý předmět. Počet předmětů zvyšujeme,
měníme jejich rozmístění, dáváme dva i více
do přímky za sebe, psa vysíláme povelem
„aport“ a u prvního, respektive prvních několika, které má minout, dáváme povel „ne“.
U toho, který chceme, aby zvedl, dáváme pak
povel „aport“, nebo sérii krátkých hvizdů
píšťalkou. Později povel „ne“ vynecháme a pes
bude zvedat jen ten předmět, u kterého
dostane signál píšťalkou.
Předmětů pohazujeme větší množství, do
různých vzdáleností a úlohy různě modifikujeme.
Zde je důležité současně začít zvládat nácvik
„stophvizdu“. Nejprve v rámci vycházky, když
je pes nablízku, vydáme povel „stůj“, doplněný
výrazným posunkem dlaní proti mordě psa –
po několika pokusech pes cvik pochopí. Pak
po povelu „stůj“ dáváme dlouhý hvizd píšťalkou, později vynecháme jak posunek, tak slovní povel.
Retrívr musí na dlouhý hvizd zastavit a podívat se na vůdce. Retrívra z povelu „stůj“ nikdy
nepřivoláváme, přijdeme k němu, pochválíme,
zpočátku můžeme pochvalu doplnit pamlskem, který však rychle vynecháváme.
Je jedno, zda retrívr na stophvizd zůstane
stát, usedne, lehne (daunuje). „Daun“ se zásadně používá u ohařů, ležícímu psovi se hůře běží
za zajícem, než psovi stojícímu.
Mně se docela osvědčilo, že naši psi na „stophvizd“ zastaví, zůstanou na místě a čekají na
další povel.
Navádění psa směrovými
pokyny do cílového prostoru
Retrívr nevidí odhození předmětu. Po povelu „ztracená“ by měl předmět začít dohledávat. Neví však kde, a tak po chvíli znejistí.Tohoto okamžiku využijete, na píšťalku dáte jeden
krátký ostrý hvizd (obdoba slova „pozor“).
Pokud se pes na vás podívá, ukážete mu ve
směru předmětu. Po krátké době pes začne na
krátký hvizd reagovat tak, že se na vás podívá
a bude čekat, že mu ukážete směr, kde má hledat (pes zjistil, že páneček je chytrý, vše ví
a jemu se vyplatí nechat si poradit, protože
rada vede k nalezení předmětu).
Nakonec vše vyústí v následující kombinaci:
povel „ztracená“ a ukázání směru. Uhne-li pes
u naznačeného směru, následuje stophvizd, na
který zastaví a podívá se na vás. Pak následuje
krátký hvizd a výrazný směrový pohyb paží do
nového směru pohybu psa. Stophvizd volíme
nejprve v takovém místě (nejlépe na úrovni
hledaného předmětu), aby pes po něm šel kolmo na původní směr pohybu.
Chce to trochu trpělivosti a vynalézavosti
při sestavování úloh od nejjednodušších přes
složité až k velmi obtížným, ale po čase se
výsledky dostaví.
Samostatný, ale nejobtížnější je povel, po
kterém pes jde směrem od vás. Vzdalovat se
od pánečka? Jen tak na povel? To je těžký
nápor na psychiku. Začínáme na vycházkách,
cestou položíme na zem známý předmět a po
určité vzdálenosti posíláme pro něj psa povelem „dopředu“, který doplňujeme, když jde
správně, opakovaním slov „jdi dál, jdi dál“, pronášenými klidným, konejšivým hlasem. Píšťalka
pak zní ve zvukomalbě slov „jdi dál“: ty táááá,
ty táááá.
Později vysíláme psa na povel „dopředu“,
a pokud jde správně, informujeme jej píšťalkou.
Pokud se odchýlí, následuje stophvizd; pes
zastaví, krátký hvizd (upozornění) a hned po
něm výrazný pokyn paží i s výrazným úkrokem
a mírným pokrčením – pes se vydá kolmo na
původní směr.
Na závěr můžeme po dostatečně trpělivém
nácviku naučit psa jít po lomené čáře až do
značné vzdálenosti, kde cestou bude míjet své
obvyklé aportované předměty, a to až do místa, kde dostane povel „to je on“ (série krátkých hvizdů píšťalkou).
Pachové práce na vlečce
Dohledávky retrívra baví víc než vlečky.
Vypracování vlečky, která měří kilometr, trvá
retrívrovi několik minut, a po tu dobu se musí
plně soustředit jen na ten určitý konkrétní
pach. Jejda, lidičky, kdybyste tak věděli, kolik je
cestou jiných, mnohem zajímavějších pachů, to
byste mi rozuměli, proč běhám všude možně,
jen ne po té vaší „vlečce“!
Pokud zanedbáváte pachové práce na
vlečce na úkor dohledávek, pak se váš pes
změní v psa turistu, který ví, že má něco přinést, ale pohodlnější je předmět nalézt volným hledáním než soustředěnou prací na
vlečce.
Správná chuťová práce na vlečce vypadá tak,
že retrívr jde cvalem plnou rychlostí s polovysokým nosem. Když „vypadne z pachu“
(vyběhne mimo pachovou dálnici), na místě
zaráží, ostře obrací o 180˚ a jde neomylně na
místo, kde si pamatuje, že pach ještě měl
v nose. Na pachovou dráhu se neomylně nasazuje vždy ve směru taženého kusu plnou rychlostí a pokračuje po pachové dálnici.
Závěr
Pozor, všeho s mírou! Nepřežeňte zpočátku nácvik navádění na úkor samostatné
práce na vlečkách a dohledávkách. Retrívr by
se mohl stát příliš závislým na vašich směrových povelech.Velmi rychle zjistí, že čekat, až
mu páneček ukáže, kde předmět je, je snazší,
než samostatně dohledávat. Směrové navádění je v lovecké kynologii užitečné, ale je to,
zejména při použití retrívra v praxi, jen doplněk. Zvěř, která je zhaslá a honci o ní vědí, je
sesbírána ručně, psi dohledávají až nakonec
kusy, které jsou poraněné, jsou zapíchnuté
v nepřehledné krytině a tam psovi moc
nepomůžete. Maximálně jej můžete navést
do cílového prostoru a tam musí stejně pracovat samostatně.
A poslední poznámka – na honu musí být ze
zákona vždy dostatečný počet psů. Pokud
budete na svého psa neustále pohvizdovat,
zastavovat jej a směrovat, tak přinese minimum, nebo nic. Než jej někam dohvízdáte, tak
přiběhne nějaký jiný pes, který onen kus sebere rychleji i bez hvízdání. Nechte jej v klidu
pracovat, on svou práci umí lépe než vy. Po
odpovídajícím nácviku se naučí využívat vítr
a přirozená soutěživost jej naučí hledat tam,
kde by něco mohlo být, hledat v místech, kde
dosud jiný pes nebyl. Nesnažte se být chytřejší,
než váš pes – to ho pak nemusíte mít s sebou.
On je vaším pomocníkem.Velmi často budete
překvapeni, odkud pes zvěř přinesl; z místa,
o kterém ani nemáte tušení, že by tam mohlo
něco být.
RNDr. Karel Zelníček 
Foto: autor
Lovecká psí škola
Zlatý lovec
RNDr. Karel Zelníček
Výchova a výcvik všech loveckých psů
Víkendová výcviková soustředění a celotýdenní tábory
www.zlatylovec.cz; [email protected]
tel. 530 329 328, mobil: 773 698 345
Pes přítel člověka 6/2009
45