zrak, čich a antropologie

.: ZRAK, ČICH A ANTROPOLOGIE
konference na téma: Terénní výzkum očima (a nosem, pozn.aut.) studentů
Kokava nad Rimavicou 2006
Michal Josephy, student Obecné antropologie FHS UK
.: OBSAH
I.
VĚDA A NEVĚDA : poznámky k metodologii
II.
III.
MYSL A SMYSL : epistemologie zraku a čichu
OBRAZ A RÁM : terén a fotografie
(Obsah vychází z antropologicko-etologického praktika
v lokalitě Dolinka, Klenovec, Slovensko.)
.VĚDA A NEVĚDA
Vedle toho, že J.J. Rousseau objevil pro antropologii “ušlechtilého divocha”,
postavil vůči tvrdému racionalistickému “myslím, tedy jsem”, své měkké sensualistické
“cítím, tedy jsem.”
V okamžiku, kdy jsem jako student Obecné antropologie vstoupil do terénu,
který jsem měl vědecky poznat, mně bylo jasné, že se necítím být zcela doma ani v
jednom z těchto světů. Metodologický aparát sociální a kulturní antropologie mi skýtal
především kvalitativní epistemologické postupy, etologie člověka spíše exaktní
přírodovědný přístup vycházející z klasické etologie a jejích poněkud mechanistických,
kauzalistických a redukcionistických předpokladů.
Váhal jsem, na kterou stranu se přiklonit:- vědom si toho, že tyto “světy” jsou
mnohdy vnímány v konzervativní vědecké / studentské komunitě jako binární
epistemologické opozice a zároveň jako poznání “pravé - a nepravé”, “vědecké -a
nevědecké”, “vážné - a směšné”.
Ve
skutečnosti jsem tak kognitivně operoval jako přeběhlík mezi “oběma
strany barikády”, který účelově přebíhal mezi oběma poznávacími póly, které jsem
nedokázal naráz v mysli podržet jako komplementární části ucelenějšího
a
smysluplnějšího poznávacího procesu.
Ve funkci
“radisty” jsem přepínal na Varolově mostě buď levou a/nebo
pravou mozkovou hemisféru:
V případě levé byla u mě zřetelná snaha o descartovské “clare et distincte”, bytí
jasné a ohraničené: čísla, jednoznačné znaky, logické myšlení, odlišení subjektu a
objektu poznávacího procesu, zkušenostně přístupná (imanentní) skutečnost a
kvantitativně - kauzální princip myšlení.
V případě pravé se prosazovalo
ricoeurovské “l´etre se dit de plusieurs façons“,
bytí mnohotvárné: obraz, symbol, metafora, polysémie, vcítění , “zkušenost
nadzkušenostní” (transcendentní) a kvalitativně - synchronistický princip myšlení.
Vyberte si.
. SMYSL A MYSL
Skutečnost, že lze tyto epistemiologické přístupy ke skutečnosti spojit v
mysli jsem si v terénu znovuuvědomil až zachycením “živé metafory” v rozhovoru s
informátory a následným nazřením její noetické konotace. Tato metafora vyjadřovala
věštecké umění ženy, která dokáže “jasně a zřetelně” popsat jevy, které v budoucnosti
nastanou.
“Je jako pes - vše vycítí”. (Vedle toho údajně disponuje čichovou
“diagnostikou”nemocí a zdravotních neduhů.)
Svrchované
umění “vcítit se” do lidí a světa, jako ideál humanisticky
orientovaného myšlení, je možné zachytit ve frazémech jako: “Cítím, že se mu něco stane”,
“Něco mi na tom nevoní...
Ve své podstatě jde o platónskou epistemologii usilující
o empatické poznání “toho nevýslovného”. Platón měl na tento druh poznání NOS,
respektive NOOS (duch, rozum – z řec. noien, myslet), který se uplatňuje ve
schopnostech “vidět svět vcelku” - resp. v jeho částech sounáležitosti a kontexty.
Platón zároveň dokázal nahlédnout, že ony podstatné a zakládající
pravzory poznání jsou obrazové povahy (IDEA / EIDOS - obraz, vzhled, druh,
podoba) a že je do nich možno “vhlédnout” prostřednictvím “rozumové intuice”,
vhledu.
Tuto zrakovou epistemologii lze verbálně zachytit ve
vyjádřeních typu: “Už do toho vidím”, “Je mi to jasné”, “I see” apod. V této myšlenkové
tradici vědět znamená vidět, vhlížet do podstaty věcí. Úkolem a smyslem vědy by mělo být
a vynášet tyto “vhledy” obrazové povahy “na povrch” ve smysluplné řeči, LOGU, za
pomoci odstupu teoretických perspektiv (THEÓRIA - řec. “podívaná”.)
Sečteno - podtrženo.Co z toho však plyne pro antropologii a “terénní
výzkum“? Především otázky:
_ Jaké místo zaujímá a jakou roli hraje intuice, empatie a celostní vnímání v
antropologii (koncipované jako celostní věda o člověku)?
(Psychologie popsala tyto kognitivní procesy v konceptech typu Köhlerova „aha“ učení
vhledem, celostním vnímáním v Gestalt- psychologii, piagetovským „celostním polem“či
Lewinovou „teorií pole“, zahrnující v topologickém a psychologickém pohledu vztah
mezi „částí“ a „celkem“.)
_ Do jaké míry metodologicky přípustné a přínosné programově, přiznaně a
systematicky propojovat oba dva výše popsané epistemologické kódy?
(Biolog a antropolog G. Bateson ve své knize Mysl a příroda: Nezbytná jednota (Mind
and Nature: A Necessary Unity) říká: “ Bezprostředním záměrem této knihy je vytvořit obraz
toho, jak je svět propojen po mentální stránce. Jak do sebe zapadají myšlenky, informace, a stupně
logické či pragmatické bezrozpornosti ? Jak se vztahuje logika - tradiční způsob řetězení myšlenek - k
vnějšímu světu věcí a bytostí, částí a celků ? Vyskytují se myšlenky samy zřetězeně, či je jim tato
lineární posloupnost uměle vnucována učenci a mysliteli ? Jak se má svět logiky, úzkostlivě se vyhýbající
všem "důkazům kruhem", ke světu, v němž kruhové řetězení příčinnosti je spíše pravidlem než
výjimkou ?“ )(1979:9)
_ Jakým způsobem může vizuální antropologie efektivně pomoci zachycovat a
(re)prezentovat poznání obrazové (ikonické) povahy?
(Jakým způsobem lze kupříkladu antropologicky zachytit silný vizuální vjem lidské krásy
a jejího silného „interakčního pole“, které přitahuje a koncentruje lidi, myšlenky i činy?
Gregory Bateson o „kráse“ říká : „Uvědomme si však, že ve světě vždy byly a dosud jsou
nejrůznější druhy epistemologií, shodující se v důraze na konečnou jednotu a snad i v tom, že je to
jednota estetická. Tato shoda různých postojů dává naději, že sebevětší autorita kvantitativní vědy
nedokáže popřít konečnou jednotící krásu.Jsem přesvědčen, že naše ztráta smyslu pro estetickou jednotu
byla prostě epistemologickou chybou. Domnívám se, že jde o přehmat mnohem závážnější, než všechny ty
daleko menší patologie starších epistemologií, které se v předpokladu oné fundamentální jednoty
shodovaly.“)(1979: 24)
_sémiologie (2005)
. OBRAZ A RÁM
Fotografický obraz je nesporně z řádu „technologického universa“ (Flusser):
fotografický aparát vstupuje do terénu, mění jej, proniká jej a ve formě fotografie jej
„konzervuje“ v časovém řezu. R. Barthes říká: „„Může se stát, že jsem pozorován, aniž o tom
vím, avšak ani o této zkušenosti nemohu mluvit, protože jsem se rozhodl, že se nechám vést vědomím o
svých pocitech. Ale velice často (až příliš na můj vkus) jsem byl fotografován věda o tom. Jakmile však
cítím, že jsem pozorován objektivem, všechno se mění: ustavuji se během „pózování“, okamžitě si
fabrikuji jiné tělo, předem se přetvořím v obraz. Tato proměna je aktivní: cítím, že Fotografie vytváří
moje tělo anebo že jej umrtvuje, jak se zlíbí (…)“(2005:18)
Přesto (i právě proto) je fotografie nedocenitelným typem mediálního záznamu,
prostředkem přiblížení se, vstupu a výstupu z terénu:
fototémata: _Dolinka: první pohledy a průhledy lokalitou
_Veřejný prostor: místo, odkud je dobře vidět a místo, kam je dobře
vidět
_ Soukromý prostor: hranice intimity a identity
_ Portréty : “zoči voči”
_ Dolinka: první pohledy a průhledy lokalitou
_Veřejný prostor: místo, odkud je dobře vidět a místo, kam je dobře vidět
Asfaltová cesta spolu s vysutým betonovým brázděním nejenže zdůraznily
topologii osady rozlišené na “nižší a vyšší”, respektive “pravou a levou stranu”, ale i
vytvořily ryze městský prvek: centrum. Místo setkání, AGORU, boulevard pro předvádění
půvabů místních krasavic, síly a agresivity dospívajících jinochů, ale i přehledný bod
odkud místní “vidí až do své kuchyně”.
Přestože je městské centrum dle Rolanda Barthese jakýmsi antisymbolem, prázdným
místem pro alternativní kulturní symboly, zde lze po schodech v Dolince vystoupat k
autarknímu zdroji vody sváděné z hor, a tedy k symbolu života a organickovenkovského spojení s přírodou. Zároveň však toto místo plní jakousi roli “dětského
hřiště” s bradly, prolézáním a prostorem pro živelné míčové hry založené na principech
fotbalu či vybíjené.
Schodnice však také poskytují místo odpočinku, posezení a “meeting point” pro seznamování.
Právě pro tyto a výšezmíněné charakteristiky bylo toto místo vyhledáváno i výzkumníky.
_ Prostor soukromý: hranice intimity a identity
Hranice mezi prostorem pociťovaným jako vnitřní, vlastní a intimní - a
prostorem vnějším, cizím či společným, není v Dolince ostře vymezena a mnohdy se
tyto rozdíly stírají a rozmazávají. Žádný plot, před nímž je vizitka, zvonek – a za ním je
pes. Dveře do domu, které cizinec pociťuje jako mezník oddělující soukromé, jsou často
volně otevřeny do dvorů – a nebo rovnou chybějí.
Jak však píše P.Williams ve své knize Gypsy World : “ (...)(Romské, pozn. aut)
znaky nemusíejí vypadat jako znaky. Gádžové je nemusí zaznamenat (...) Lidé, kteří umí tyto znaky
číst, mohou nalézt význam v těch znacích, které musí (pro druhé, pozn aut) vypadat tak, že žádný
význam nemají.” (2003:26).
Prostor, který slouží k “obývání intimního světa”. Kuchyně, prádelna, ložnice,
obývací a dětský pokoj. Je možné, že vztah Romů k tomu, co pociťují jako “vlastní” (lat.
proprium –viz G. Allport), a tedy jako součást struktury osobnosti, sebepojetí,
proxemických zón či časového vnímání a ekonomického rozvrhování, se nerozvíjí v
soustředných kruzích s velkou roztečí, ale je více “komprimováno”: podobně jako je
tomu v této ztěsnalé místnosti.
Portréty: “zoči voči”
Sociální učení, resp. učení nápodobou, patří u Romů k nejrozvinutějším. Jaký vzor
je vizuálně reprezentován v pózách na fotografii, je patrné. Napínání trapézového
svalstva a bicepsů patří k základním kulturistickým figurám, které předvádí i někdejší
rodák a usedlík, čtyřnásobný mistr Evropy v kulturistice, Adam Cibuľa. Na fotografii
následující jde o poněkud kontrastnější předvádění vyrýsovaného břišního svalstva oproti
tělnatější figuře.
Rozpaky. Cizinec a jeho “velké prodloužené oko” - objektiv fotoaparátu - zaměřil
portrétní “objekt”. Rozpačitost, dle Eibl-Eibesfeldta, vyjadřuje ambivalenci jemnou
hrou očí a mimiky. Přátelská reakce – oční kontakt a úsměv – se mění odkloněním
pohledu a stažením obličejových svalů směrem k nosu a přikrčením šíje v jakési touze
“nebýt”, zmizet – projevené zmenšením tělesného objemu.
Následná fotografie zachycuje podobnou reakci – tentokráte však s použítím “zástěny” z
vlasů.
Další série záběrů, která následovala po fázi rozpaků však již zrcadlí krásu tak, jak
ji definuje Oxforský slovník: “Dokonalý půvab, vrozený šarm a další kvality, které potěší oko a
vvvolají obdiv.”
Oko. Tradiční symbol vševidoucího boha, poznání a moudrosti, duchovního
středu i nahlížení do duše. Mimo toto významové pole lze roli oka a vidění nahlédnout a
zaznamenat v neverbální komunikaci (interakci). Příslovce “vůči”, vzniklé ze staročeského
“v óči”, popřípadě slovenské “zoči voči”, tváří v tvář či “príde z očú” k této roli přímo
odkazují: Někomu je tak něco “vidět na očích”, popřípadě mu něco “z očí kouká”. Okem
lze po někom “házet”, dělat na něj “zamilované oči” (srov. tzv. ženský “náběrový” pohled).
Očima lze na někom “viset”, někoho “probodávat”, na někoho spiklenecky mrkat.
To, co lze na očích (vedle počtu dioptrií) stran neverbální komunikace dále
kvantifikovat, je kupříkladu doba trvání a četnost pohledu (jako projev zájmu a nezájmu),
popřípadě v kombinaci s velikostí zornice, která tím, jak se zvětšuje a rozevírá signalizuje
zájem spolu s pozitivními emocemi (srov. frazém “měl jí plné oči”).
Klíčová signální a komunikační role očí je zachytitelná již u novorozenců/kojenců:
ve své podstatě orientují svůj obličej podle toho, kde uvidí charakteristické “soustředné
kruhy”, a to i ve formě náhražky, na kterou upřeně a soustředěně zírají. je možné, že v
následujícím případě splnil tuto roli kulatý objektiv a zacloněná čočka:
Ještě něčeho jsou oči schopny. A to: uhranutí. Uhranutí pohledem “zlého oka” (evil
eye, malus oculus, mal de ojo, zočina, mal occhio...), které svou průraznou silou dokáže
zasáhnout věrce i nevěrce, “kvalitativce” i “kvantitativce” a přivodit mu zlou nemoc či
smrt.
Bál jsem se jej i já v okamžicích, kdy bych ve svém rozhovoru se “strigou”( která
své věštecké schopnosti vidění do budoucnosti čerpala ze vcítění do čichových
schopností psů cítících “na sto honů”) nevědomě překročil její nepsaná a mnou
necitlivě vyhodnocená “pravidla hry”. I přes informovaný souhlas jsem se ošíval, když
jsem měl něco o jejích okultních schopnostech sdělit mezi více očima, a přesto, že jsem
nebyl uhranut, nemohl mi její laskavý i nebezpečný - “strašně/krásný” pohled po dva
dny “sejít z očí”, natož z mysli.
Protože mi však tato žena ve své podstatě zprostředkovala “vstup do terénu”
zasvěcením, iniciací, jakož i nahlédnutí epistemologické spojitosti “zraku a čichu”, o
kterém byl tento příspěvek, připadá mi rozumné téma a terén opustit právě
prostřednictvím jejích portrétů.
_Face to enface (2004)
S díky za pozornost !
MJ
Michal Josephy
student katedry Obecné antropologie FHS UK
publikace v médiích: Lidé a Země, National Geographic ČR
Použitá literatura:
BATESON, G.(2002): Mind and Nature: A Necessary Unity. NY: Bantam Books.
BARTHES, R.(2005): Světlá komora: Poznámka k fotografii. Praha: FRA.
WILLIAMS, P.(2003):.Gypsy World. The Silence of the Living and the Voices of the Dead.
Chicago: The University od Chicago Press