Klausenrennen 2013

Rudi Caracciola na Mercedes Benz W25
v roce 1934
Klausenrennen v roce 1932 – Rudolf Caracciola na AlfaRomeo P3
Klausenrennen 2013
Na letošní závody na 21,5 km dlouhé trati se 136 zatáčkami
a s převýšením 1237 m přijelo 270 posádek, z nichž bylo i sedm
českých. Podařilo se tak důstojně propagovat i veteránské hnutí
v naší republice.
Trocha z historie
Eliška Junková byla v roce 1926 druhá
v kategorii Roadster do 2000 ccm
Přejímka v Glarusu
Švýcarská vláda pověřila v roce 1864
kanton Glarus, aby se zde vybudovala,
mimo jiné i z vojenských důvodů, cesta
přes průsmyk. Stavba začala v roce 1893
a silnice z Altdorfu do Linthalu dlouhá
46,6 km se stavěla šest let.
Později, s módou automobilových závodů,
bylo rozhodnuto, že se zde v roce 1922 zorganizují závody. Tedy závody, ve Švýcarsku
není nic jen tak jednoduché, a tak první
jízda v roce byla označena jako „test horské
silnice“ a zúčastnilo se jí 14 vozů. Fascinující
scenérie této alpské silnice však přilákala
v dalších letech jak závodníky, tak diváky,
a zdejší závody se staly nejprestižnější na
Alfa Romeo 6C 2500 SS Corsa z roku 1939 Alexandra Vonowa
24
světě. Jezdili zde na šotolinových cestách
a na nejlepších vozech své doby ti nejlepší
jezdci jako Rudolf Caracciola, Tazio
Nuvolari, Louis Chiron, Hans Stuck, Achille
Varzi nebo i naše Eliška Junková. Poslední
ročník se uskutečnil v roce 1934.
V letech 1993, 1998, 2002 a 2006 na
původní slavnou historii navázal Memoriál,
původně plánovaný jako vzpomínková jízda
jednou za čtyři roky. Ročník 2006 byl ale
natolik finančně náročný, že se nedařilo zajistit prostředky pro konání dříve
než letos. Akci vzal za svou náš švýrarský
redakční kolega Jiří Pollak, a tak na ni
mohl vycestovat i sedmičlenný team závodníků do kopečku. A ostudu neudělali.
Sidecar OEC z roku 1926 s motorem přeplňovaným kompresorem
Čekající stroje na technickou přejímku v
Glarusu
Prvně bylo potřeba vyřídit formality a nalepit číslo
Pak odtlačit stroje k technikům a zaparkovat
na náměstí
Glarus
Hodně změn
Češi
Páteční přejímka strojů má tradici už od
prvních závodů. Náměstí se začalo pěkně
plnit, ale vše moc dlouho trvalo a program
nebyl v podstatě žádný, kromě slavnostního
vystřelení z děla na oslavu zahájení závodů.
Pěkné pak byly špalíry diváků z Glarusu do
Linthalu, kde bylo depo, což bylo asi 20
kilometrů.
Příprava dalšího ročníku se hodně protáhla
a to s sebou přineslo i řadu změn a získat bližší
informace nebylo jednoduché. Do okamžiku
startu pořadatel ani nevyvěsil seznam startujících (z mého osobního pohledu byla účast
slabší než minule). Nakonec se ale vše vydařilo, počasí se umoudřilo, vzpomínky tak
budou jedině pozitivní.
Jedním z želízek mezi českými posádkami
byla závodní Zbrojovka Brno Z6 (později
označovaná jako Z2) ze stáje Jana Egidy
z Kutné Hory. Automobil má podvozek
původní, speciální dvoutaktní motor byl ale
kolem války vyměněn za motor Vauxhall.
Abychom udělali velkou parádu,
domluvilo se, že s vozem pojede známý
DKW SS 250 z roku 1935 s přeplňovaným motorem (Ladepumpa)
Montgomery z roku 1930 s motorem JAP o obsahu 350 ccm
Morgan s přeplňovaným motorem JAP
Tříkolek Morgan se letos na Klausenu opět urodilo
25
Cyclecar Salmson s leteckým hvězdicovým devítiválcem VAD 9 o celkovém objemu 2979 ccm
Hezké počasí se udělalo jen na vlastní závody, jinak pořád pršelo
MG K3 Magnette z roku 1934
automobilový závodník a sběratel veteránů
Miroslav Krejsa. Objednal nové pneumatiky
a jel auto vyzkoušet do Brna na okruh.
Jenže ve vyšším tempu začala vřít voda, tak
rychle domů, kde zjistil, že hlava a blok
jsou prohnuté a koníci, co nesou vahadla
rozvodů, drží sotva pohromadě… Takže
motor rozebral, vše nechal přebrousit
a všechny koníky vyrobit a za týden stihl
ještě vyrazit opět do Brna na soběšický
kopeček. Zde už to bylo lepší, ale ještě
ne stoprocentní. Za pět dní bylo potřeba
být ve Švýcarsku, a tak co teď. Vyrobil
tedy speciální „závodní“ nerezové těsnění
Trať je nádherná
26
Miroslav Krejsa s brněnskou Z2
hlavy a riskl to. Ve Švýcarsku zetku projel
a motor už držel, i když voda stále vřela.
Vyrobil tedy expanzní nádobku a vypadalo
to, že by to mohlo vydržet.
Mirek, kromě toho, že umí krásně
a rychle jezdit, má pro techniku velký cit
a umí si vše opravit sám. Autíčko výlet
k přejímce a zpět vydrželo, a tak jsme
čekali, jaké to bude do kopečku. Je to přece
jen kus cesty a „zadejchá“ se i nové vozidlo. Při tréninku vyjel Mirek do poloviny
trati v údolí Urnerboden, kde je časomíra
přerušena, a když chtěl zkontrolovat chladič, vřelá voda mu opařila velmi bolestivě
František a Robert Kudela na Lagondě z roku 1932
Talbot Lago z roku 1939 má šestiválcový motor o objemu 4482 ccm
Petr Uhlíř s Karlem Nestrojilem s Jaguarem SS 100
Bugatti 35B z roku 1931 Hanse Mattiho
obě ruce. Je ale velký bojovník, nic nevzdal,
nechal si ruce ošetřit a vlastní závod pak
dokončil v pěkném čase 17:26 min (necelé
tři minuty za vítězem).
Za Team Elisabeth Junek ještě startovaly posádky Kudela/Kudela s lagondou,
Uhlíř/Nestrojil s Jaguarem SS100, Hlavsa/
Snop na sidecaru Rudge, Šimek na motocyklu Scott TT Replica, Zikmund na arielu
a Martiš na Notron International.
Ve znamení Caraccioly
Sledování vozidel supících do kopce byl
pro každého zážitek. Největší bonbónek
byl vždy na konci jízd, kdy Mercedes-Benz
Museum přivezlo závoďák typu W25 a po
kopcích to ječelo, jako by někdo „zařezával prasečák plný sviní“. Tak strašně ječely
kompresory v motoru. Jinak nejrychlejším jezdcem s automobilem byl Christian
Traber s Talbotem Lago.
Zážitek
Prostředí má úžasného ducha a je velkým
zážitkem se jen přijet podívat. V horách
bylo možné bez větších problémů přespat,
nikde nikdo neběhal a nevyžadoval vysoké
vstupné, dokonce i omezení u trati byla
paradoxně daleko benevolentnější a diváci
v horní partii mohli stát velmi blízko.
Těšme se tedy a nechejme se překvapit
dalším ročníkem, který by měl proběhnout
Bill a Maggie Tuer s tříkolkou Morgan Racing zajížděli nejrychlejší
časy. V poslední jízdě a poslední zatáčce však nabrali sloup, naštěstí
se nikomu nic nestalo
Maserati 4CLT San Remo z roku 1948
v roce 2017. Pokud se tak stane, bude to
jen dobře.
Text: Karel Kupka
Foto: Karel Kupka a Richard Hryciow
Mercedes Benz W25 firemního muzea ze Stuttgartu byla velká
atrakce. Kompresory ječely, jako kdyby někdo zařezával prasečák
plný sviní. Nezapomenutelný zážitek
27
Pepa Hlavinka byl taková naše máma
a celou dobu nám vařil samé speciality
Jiří Hlavsa a Jiří Snop v plném tempu
Klausenrennen ze sedla Ručky
Dovolte, abych se s vámi podělil o zážitky z Klausenu z pohledu
jezdce a trochu i spolujezdce.
Naše posádka opět sváděla vyrovnaný boj se švýcarskou dvojicí
Stefan Genscher a Olaf Buschenbeck na Motosacoche D50 (1930)
28
Když jsme byli na Klausenu poprvé
(v roce 2006, viz MJ č. 2006/11) a ve velké
konkurenci zvítězili, říkali jsme si, že jestli
sem pojedeme příště, musíme ještě zrychlit a přidat koně, protože to tak udělají
všichni. V minulosti se tyto závody jezdily
periodicky po čtyřech letech. Z organizačních důvodů se ale termín dalšího závodu
neustále posunoval, až vznikla 7letá
přestávka. I letos jsme nebyli přesvědčeni
o tom, jestli se to opravdu pojede, protože
termín byl stanoven na poslední víkend
v září, což ve výšce 2000 m n. m. představuje velké riziko sněhových závějí. Ale
nakonec jsem se nechal nakazit Karlovým
optimismem a s postupným přibližováním
ke hranicím Švýcarska se nechuť přetavovala v radost. Co teprve po příjezdu do
depa českého týmu. Po spatření zázemí
a hlavně kuchyně s kuchařem Pepou alias
„míchaným vajíčkem“ jsem si řekl: „Ať
klidně ten sníh napadne, budeme jen jíst
a pít a krásně si lhát, jak bychom byli rychlý,
kdyby nenapadl...“
V pátek krásně pršelo a byla jen přejímka
v Glarusu. Už tam jsme viděli od minulé
účasti velký úbytek strojů. Začal se objevovat i podivný zmatek v organizaci a to je
co říct, v dokonalém Švýcarsku. Jen mě
Pavel Šimek na Scott TT Replica (st. č. 21) svádí boj s Larsem
Janssenem na Scott Power Plus (st. č. 26)
Tonda Martiš na Norton International byl čtvrtým nejrychlejším
motocyklistou
a mého spolujezdce se to nijak netýkalo.
Jakmile zjistili, že jsme ti, co tam minule
vyhráli, nic nebyl problém. Po přejímce
jsme vyrazili s ostatními jezdci z českého
týmu vzhůru na kopeček, s vysvětlováním
co a jak ve které zatáčce. Část trati dostala
nový povrch a zmizela původní dlažba za
prvním tunelem. Po zastavení na vrcholu
jsem pozoroval obličeje zúčastněných
a viděl v nich ten výraz, co jsme měli my
před sedmi lety. Že jsme se asi pomátli tady
závodit na něčem tak úzkém a hrbatém,
o délce a počtu zatáček nemluvě. Hlavně to
vypadalo, že se pojede na vodě, což já mám
rád, ale chápu, že kluci na sólech z toho
radost neměli.
No, ale v sobotu ráno bylo vše jinak,
trať kupodivu oschla a mokro bylo jen ve
spodní části, kterou stejně hned na začátku
pokropila 28tisícilitrová obluda s leteckým
motorem, takže sólisti padali jak hrušky
ze stromu, i když nepršelo. Pomalu jsme
se blížili ke startu tréninku a nervozita
stoupala. Nebyl jsem si jistý, zda naši račku
dotáhneme na vrchol, po předchozích
sezónách ladění a tunění, které vždy skončilo výbuchem motoru. Raději jsem tedy
namontoval cestovní motor a nečekal velký
Prezident Českého Ariel klubu Tomáš Zikmund na Ariel RH si prý
jízdu moc užíval
úspěch. Navíc mě také nepotěšilo, když
jsem si prohlédl naši konkurenci – třeba
OEC s kompresorem, známý Motosacoche
či NSU Bulus dávaly znát, že to bude těžké.
No nic, stojím na roštu, vypínám mozek,
naposledy kontroluji mazání, Jirku, startér
Švýcarský závodník Christian Gobeli na Rudge 500 se bolestivě
natloukl na olejovém pruhu po startu. Přesto dojel všechny jízdy
zvedá vlajku, motor má maximální otáčky
a vyrážíme. Sázím tam kvalty jeden za
druhým a v prvních zatáčkách tančíme
jak na ledě, neustále ve smyku. Silnice se
kroutí jako had, Jirka skáče, seč může,
a jen se modlím, ať ten převod, co jsem
Sidecar NSU 500 Bullus vypadal bojovně, ale do kopečku mo až
tolik nejelo
29
Švýcarům ty jejich Motosacoche do kopečku
pěkně upalují. Zde Bruno Egloff na modelu
C35A z roku 1928
Každý Františkův průjezd zatáčkou byl na vyzutí kola
Vzácné Maserati 26M z roku 1928 Švýcara
Heinze Hofera
namontoval, je správný. Ukazuje se, že ano,
jedničku vůbec neřadím a jen přes spojku
dostávám zadní kolo do smyku a ladně
letíme zatáčkami. Jirka tak tak občas uhne
patníku hlavou, v druhém tunelu dostáváme smyk a máme plné ruce práce to
udržet ve směru, kam chceme jet. Motor
je neustále v plných otáčkách, dojíždíme
Buluse a necháváme jej v propadlišti dějin,
později ještě i jednoho morgana. Blížíme
se k údolí Urneboden, kde to začíná být
trochu rovné, a motor se začíná přetáčet.
Ač nerad, trochu povoluji plyn, ať se to zas
neroztrhne. V minulém ročníku byl v údolí
druhý letmý start, kde jsme hodně ztratili,
takže jakmile vidím na dohled druhý start
a hlavně konkurenci od Motosacoche,
otáčím rukojeť plynu na doraz. Jenže
ouha, druhý start je z klidu, a tak pořadatelé mávají vším, co mají po ruce, aby
mě zastavili. Povedlo se, jen to nevydržela
jedna z brzd. Ale brzdy do kopečka přece
nepotřebuji, říkal kdysi Karel. Adrenalin
pumpuje a občasným popuštěním spojky
trkám startérovi do vlajky, že už je čas,
že Motosacoche nepočká. Zvedá se vlajka,
poslední pohled na Jirku a mažem za nimi.
Začátek druhé části je po rovině, a tak se
to přetáčí, ale teď neubírám, Motosacoche
byl tak blízko. V této části je to hrbaté tak,
že poskakování sajdy půl metru do stran
začnete brát jako normální jev. Lítáme jak
hadr na holi, levá pravá a pořád dokola,
tělesná schránka dostává co proto. Ale cíl je
tak blízko, už na dohled. Poslední zatáčka,
poslední smyk, letíme vytočenou čtyřkou
a cíl. Zastavujeme, objímáme soupeře
a úsměv od ucha k uchu je známkou spokojenosti všech. Od té doby to byla jen čistá
České posádky využili vypadlý šroubek sidecaru k zastavení a společné fotografii
30
radost z jízdy, poháry jsou zbytečné, na tom
jsme se s Jirkou shodli. Pojali jsme to jako
jízdu pro lidi, no trošku rychlejší jízdu,
a oni nám to vraceli potleskem. Jirka totiž
do toho trapu a mlácením sebou o zem ještě
mává lidem a kontroluje nám záda.
To byl trénink a vše vypadalo skvěle. Při
sjíždění dolů máváme a prostě si to užíváme.
Před jednou zatáčkou říkám Jirkovi:
„Nechceš zkusit nějaké nové vyvažování?“
A oba se smějeme, protože při minulém
ročníku tu Jirka vypadl a já ho přejel. Pak
se chlubil, jak má krásně odřenou kombinézu. Dole v depu s klukama probíráme,
jak se komu jelo, a už chystáme taktiku na
první závod, který proběhne odpoledne. Při
čekání na start, který se opět protáhl, Jirka
zjistil, že je nedostatečně uvolněný. Jenže
se s tím už nedalo nic dělat, musel nastoupit tak. Přibližujeme se ke startu, vrkám
plynem a adrenalin opět stoupá. Startér
mává a tradá, jedem na ostro, pravá levá, jde
nám to jak za mlada a pocitově ještě rychleji.
V druhé části, když už si libuju, že budeme
Celý český team na Klausenu
Mirek Krejsa s Jirkou Pollakem se radují ze
získané ceny. Jen jsme vše uklidili, začalo
pršet
brzo nahoře, a projedeme třetí zatáčku od
konce, točím tři a najednou ticho. Odstavuji
sajdu v pangejtu a zprvu značně od plic
lamentuji, že to potvora mohla vydržet
ještě ty dvě zatáčky. Dotlačit to! Podívám se
zbožně k cíli a omdlívám jen z té myšlenky.
A tak jsme si seděli ve škarpě a koukali, jak
to mydlí ostatní. A nebylo to nakonec tak
špatný. Hlodala mě jen myšlenka, co s tím je
a jestli to dole opravíme, abychom mohli jet
druhý závod. Časy se sice sčítají, takže umístnění bylo v háji, ale ještě jsme se chtěli svézt
na tak krásném kopečku. Potřebovali jsme se
tedy dostat rychle dolů, což se stalo s odtahovkou zn. Lagonda. A s tou se to povedlo
snad rychleji, než jsme chtěli. Děkujeme,
pánové Kudelové.
Tak rychle na věc, ať to stihneme, než
se smrkne. Jdu po základních věcech a zjišťuji, že se netočí magnet, a pod víčkem
řetízku zjišťuji, že se vyšrouboval jeden
šroubek rozvodového víka a sprostě svlékl
řetízek pohonu magnetky. Jak říkáme:
„Na račce je spousta kurvítek, která mohou
kdykoli upadnout.“ Ale tohle by nečekal
nikdo z nás. Tak to po malé opravě opět
vrčelo a my se těšili na neděli, jak se pěkně
ukážeme lidem kolem trati. Neděle byla už
přesně podle plánu, dokonce i ráno jsme se
dočkali těch míchaných vajíček k snídani.
Pepo, děkujeme! A jízda byla skvělá, stejně
jako lidé kolem trati, byl to prostě úžasný
víkend mezi veterány a hlavně se stejně
postiženými kamarády.
Závěrem děkuji všem, co nám pomáhali
se na Klausen dostat – Jirkovi Pollakovi,
Tomáši Kašparovi a nejvíc Karlovi Kupkovi,
nezlomnému optimistovi a dodavateli energie ve chvílích nejhorších. Ámen.
Text: Jiří Plameňák Hlavsa
Foto: Karel Kupka a Richard Hryciow
Na cestu na Klausenrennen redakci Motor Journalu automobil zapůjčil CARent
Půjčujeme osobní i užitkové vozy Ford!
krátkodobé zápůjčky
dlouhodobé zápůjčky
Brno, Bělohorská 46
www.fordcarent.cz
31