Juvenilia Territorialia V - text.indd

Transkript

Univerzita Karlova v Praze
Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií
Juvenilia
Territorialia
V.
Praha 2012
Juvenilia Territorialia
(Sborník prací absolventů bakalářského studia IMS FSV UK)
V.
editor:
Jiří Vykoukal
redakce:
Michaela Kůželová
Praha 2012
1
Evropský sociální fond
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Tato publikace je vydána v rámci projektu „Inovace bakalářského studijního
oboru Mezinárodní teritoriální studia na Institutu mezinárodních studií
FSV UK ve spojení s rozvojem praktických dovedností studentů a pedagogů“
(CZ.2.17/3.1.00/32154)
Všechna práva vyhrazena. Publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována
nebo šířena v žádné formě bez souhlasu vydavatele.
Vydala
Univerzita Karlova v Praze
Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií
U Kříže 8, 158 00 Praha 5
Grafická úprava a tisk
Reprostředisko UK MFF
Sokolovská 83, 186 75 Praha 8
© Institut mezinárodních studií UK FSV, 2012
ISSN 1802-2766
2
OBSAH
Editorial
Jiří Vykoukal .......................................................................................................
Role atomové bomby v zahraniční politice Spojených států amerických
v době korejské války
Jitka Štěpánová ....................................................................................................
Uplatnění Reaganovy doktríny v Afghánistánu v době sovětské okupace
Klára Šimčíková ...................................................................................................
Spojené štáty a Izrael: A Special Relationship?
Zahraničná politika USA voči Izraelu v rokoch 1956–1973
Katarýna Strýčková .............................................................................................
Příčiny úspěchu proizraelské lobby ve Spojených státech
Jakub Záhora .......................................................................................................
Porovnanie jadrovej politiky posledných dvoch amerických administratív
George W. Busha a Baracka Obamy
Katarína Svitková ...............................................................................................
Prítomnosť ilegálnych imigrantov v USA: navrhované riešenia
a ich dôsledky
Tatiana Hořavová ...............................................................................................
Nejaktivnější období britské Kampaně za jaderné odzbrojení
Barbora Langmajerová .......................................................................................
Protestní hnutí roku 1968 ve Velké Británii
Tomáš Hrabal .....................................................................................................
Diskuze o zavedení Bill of Rights ve Velké Británii
Anna Kimelová ....................................................................................................
Obraz Commonwealthu ve Velké Británii v letech 1991–2011
Jana Růžičková ....................................................................................................
Reflexe španělské občanské války v díle Ernesta Hemingwaye
a George Orwella
Martina Macáková ............................................................................................
Bibliografie ..............................................................................................................
Jmenný rejstřík .......................................................................................................
5
7
37
79
113
143
177
213
257
293
337
377
401
423
3
4
Editorial
Jiří Vykoukal
Pátý svazek sborníkové řady Juvenilia Territorialia zahrnuje v zásadě dva silné
teritoriální bloky zaměřené na Spojené státy americké a Velkou Británii. V prvním
případě jsou to příspěvky zabývající se americkou zahraniční politikou, a to jednak
ve vztahu ke dvěma významným konfl iktům období studené války (korejská válka
a sovětská intervence v Afghánistánu), jednak ve vztahu k Izraeli (bilaterální vztahy
v letech 1956–1973 a působení proizraelské lobby v USA), a konečně z hlediska
srovnání jaderné politiky v době prezidentských administrativ George W. Bushe
a Baracka Obamy. Poslední studie se soustřeďuje na koncepční možnosti a limity
řešení ilegální imigrace.
Britský blok zastupuje spíše vnitřní problematika, a to jednak v podobě příspěvků věnovaných protestnímu hnutí roku 1968, kampani za jaderné odzbrojení
a současné debatě o zavedení Bill of Rights. Mimo vlastní ostrovy pak směřuje studie
o současných interpretacích Commonwealthu. Americký a britský pohled pak spojuje poslední studie srovnávající přístup Ernesta Hemingwaye a George Orwella
ke španělské občanské válce.
Všechny publikované příspěvky jsou upravené verze bakalářských prací obhájených na Institutu mezinárodních studií UK FSV v rámci studijního oboru
Mezinárodní teritoriální studia.
5
6
Role atomové bomby v zahraniční politice Spojených států
amerických v době korejské války
Jitka Štěpánková
Úvod
Vývoj, zkoušky a následné použití atomové bomby na konci druhé světové války měly
zcela zásadní dopad na další světový vývoj. Američané objevili do té doby nejničivější
zbraň, kterou lidstvo kdy poznalo a která takřka okamžitě měnila mocenské postavení Spojených států amerických ve světě. Zároveň však objevili prostředek, který
jim měl, alespoň jak doufali, umožnit ovlivňovat budoucí politické uspořádání, a to
především na evropském kontinentě. Podobné naděje vkládal do bomby, ještě před
jejím úspěšným použitím, například americký ministr zahraničí James F. Byrnes,
ministr války Henry L. Stimson nebo i sám prezident Franklin D. Roosevelt.1
Po shození atomových pum a zjištění jejích účinnosti, která překračovala původní odhady, byli američtí státníci připraveni využít této vojenské zbraně i jako
prostředku v diplomatickém vyjednávání. I když prezidenta Trumana, nástupce
Franklina D. Roosevelta v Bílém domě, atomová zbraň děsila, byl si vědom výhody,
kterou Američanům monopol na jadernou zbraň poskytoval. Tři sta divizí Rudé
armády v Evropě sice stále zaručovalo Sovětům převahu v konvenčních ozbrojených
silách, ovšem ničivá síla atomové bomby dokázala tuto nevýhodu alespoň z části
kompenzovat. Americká vláda doufala, že právě pomocí hrozby jadernou zbraní
by si mohla na SSSR vymoci určité ústupky. Stalin se diplomatického tlaku USA
obával a jako obranu před ním ještě více posílil a upevnil svoji pozici nesmlouvavého
a neústupného vůdce komunistického státu.2 I přes to však představitelé Trumanovy administrativy tvrdili, že atomovými výhružkami dokázali ovlivnit chování
Sovětského svazu v poválečném období.
Historikové ovšem na podobná prohlášení pohlížejí většinou velmi skepticky
a dodnes vedou debaty o skutečné roli, kterou vlastně jaderná zbraň na počátku
studené války sehrála. Právě objasnění role atomové zbraně v prvním „horkém“
konfliktu studené války, tedy v korejské válce, je i cílem této studie. V tomto směru
si lze klást některé zásadní otázky. I když Američané jadernou zbraň v korejské
válce na bitevním poli nepoužili, měla i tak vliv na průběh celého konfliktu? Jaký
byl vlastně důvod toho, že tato moderní a nepochybně vysoce účinná zbraň nebyla
ve válce využita? Proměnila se atomová zbraň z čistě vojenské zbraně na politickou
1
Martin J. Sherwin, „The Atomic Bomb and the Origins of the Cold War: U.S. Atomic-Energy
Policy and Diplomacy, 1941–1945“, The American Historical Review 78, č. 4 (říjen 1973): 947.
2
David Holloway, Stalin a bomba: Sovětský svaz a jaderná energie 1939–1956 (Praha: Academia,
1994), 179–204.
7
zbraň, jak si přáli již Stimson s Rooseveltem? Právě tyto otázky jsou při objasnění
role jaderné zbraně v korejském konfliktu velmi podstatné a důležité. Je ovšem
nutno podotknout, že ať už bylo vnímání zbraně na počátku padesátých let jakékoli,
přetrval faktor atomové bomby v myslích politiků během celé studené války a ovlivňoval rozhodnutí amerických prezidentů a státníků dlouho po podepsání příměří
v Koreji v červenci roku 1953.
Studie mapuje vývoj úvah o atomové bombě v amerických nejvyšších politických
a vojenských kruzích a následně hledá odpověď na otázku, zda bylo možné jadernou zbraň reálně využít, či zda měla sloužit pouze k diplomatickým účelům jako
prostředek k odstrašení nepřítele a donucení ho k ústupkům. Následující text se
pokusí ukázat, že zbraň nebyla v korejském konfliktu reálně využitelná a že hrála
roli především na diplomatickém poli.
Práce je rozdělena na dvě delší kapitoly. První část se zabývá vojenskou rolí
atomové bomby v průběhu korejské války, druhá pak politickou rolí této zbraně
v konfliktu. Obě tato témata jsou poměrně odlišná, a proto je v práci zvolen dvojí
postup, jak otázku role atomové zbraně zkoumat a analyzovat.
První kapitola vychází především z analýzy sekundární odborné literatury
a soustřeďuje se zejména na zmapování různých náhledů na jadernou zbraň jakožto
možného vojenského prostředku k ukončení korejské války. Konfrontuje a srovnává
názory nejen historiků a sociologů, ale především politiků a vojenských činitelů,
kteří v této době působili v americké administrativě. Dále zkoumá možné důvody,
proč se oba američtí prezidenti úřadující v době korejské války (Harry Truman,
Dwight Eisenhower) zdrželi použití atomové zbraně na bitevním poli a přikročili
k takzvané omezené válce. Kapitola mapuje dopady vlastnictví jaderné zbraně
na vojenské uvažování aktérů konfliktu a snaží se posoudit jejich relevanci a praktické projevy.
Druhá kapitola vychází rovněž především ze sekundární literatury, ale zde
analyzované odborné články nejsou pouhým popisem jednotlivých kroků, názorů
a událostí v průběhu války, ale jsou rovněž teoretickými studiemi historiků a sociologů, kteří se snaží objasnit případný odstrašující účinek jaderné zbraně na nepřítele
v širším kontextu. Podobný dopad jaderných zbraní je vědeckou komunitou dosud
široce diskutován, žádný historik však doposud nenabídl interpretaci či teorii, která
by dokázala uspokojit oba hlavní názorové tábory. První z těchto táborů reprezentuje
například John Mueller, který tvrdí, že jaderné zbraně byly v průběhu studené války
irelevantní. Na druhé straně stojí příznivci názoru, že právě atomovým zbraním
vděčíme za období „dlouhého míru“ bez přímého vojenského střetu mezi supervelmocemi, což je kupříkladu John L. Gaddis nebo Elspeth Rostowová. Kapitola však
vychází především z názoru amerického experta na zahraniční politiku a občanská
práva Mortona H. Halperina, který tvrdí, že atomová zbraň disponuje odstrašujícím
potenciálem, ovšem k jeho využití by podle něj bylo zapotřebí splnění tří podmínek
(vlastnictví použitelných atomových zbraní, veřejné vyhlášení podmínek použití
8
zbraní v omezené válce a situace vyžadující nukleární útok). Bude zkoumáno, zda
tyto podmínky byly během korejské války naplněny, a zda tedy podle Halperinovy
teorie, mohlo dojít k odstrašení nepřítele a ke konečnému podepsání příměří právě
díky jaderným zbraním.
Pomocí porovnání chování politiků a států v různých historických okamžicích a za různých okolností je možné napsat obecnější studii o dopadu jaderných
zbraní na mezinárodní diplomacii. Další kapitola této práce je založena převážně
na podobných článcích z odborných časopisů, popisující odstrašující roli jaderných
zbraní, její počátky, vývoj a samozřejmě také pochybnosti, které teorii odstrašení
obklopují. Samotná korejská válka hraje v těchto teoreticky pojatých studiích spíše
marginální roli. Teoretické koncepty argumentující ve prospěch odstrašující role
jaderných zbraní bylo však možno aplikovat na první „horký“ konflikt studené války
a měly tudíž pro tuto práci svůj dosti zásadní přínos. Mezi nejdůležitější koncepty
použité v této práci patří zmíněná teorie Mortona H. Halperina, kterou popsal
ve své práci Nuclear Weapons and Limited War.3
Vojenská role atomových zbraní
Korejská válka byla a je pro mnohé historiky a politiky vůbec nejdůležitějším konfliktem studené války. Její průběh ovlivnil nejen další zahraniční a vnitřní politiku
Spojených států amerických, ale také celkový vývoj vztahu obou supervelmocí –
USA a SSSR. Podle Roberta Jervise, jednoho z historiků, který tezi o důležitosti
korejské války zastává, to byla právě tato válka, která pro další roky určila podobu
a charakteristické rysy bipolárního soupeření.4 Zatímco před korejskou válkou
vztah USA a SSSR provázela vysoká míra rizika možného konfliktu mezi oběma
zeměmi a tedy i velká hrozba globálního střetu, po korejské válce se k těmto jevům
přidaly další faktory – navyšování obranných rozpočtů, výraznější rozmístění vojsk
obou táborů v Evropě, citelnější vnímání role sovětsko-čínského bloku ze strany
USA, přesvědčení, že omezené války představují to největší nebezpečí, i závazek
k boji proti komunismu na celém světě.5 Tímto způsobem byla korejská válka vnímána mnoho let po svém ukončení, nicméně v době vypuknutí konfliktu v roce 1950
ji tehdejší státníci na Západě viděli jako první krok Sovětského svazu ke světové
dominanci, často srovnávaný s chováním Německa a Japonska ve třicátých letech
20. století. Sovětský souhlas s útokem Severní Koreje na Korejskou republiku
na jihu poloostrova byl vnímán jako zkouška amerického odhodlání bránit svět
před šířením komunismu pod vedením Sovětského svazu, přičemž americká admi3
Morton H. Halperin, „Nuclear Weapons and Limited War“, The Journal of Conflict Resolution 5,
č. 2 (červen 1961): 146–66.
4
Robert Jervis, „The Impact of the Korean War on the Cold War“, The Journal of Conflict
Resolution 24, č. 4 (prosinec 1980): 563.
5
Ibid., 564.
9
nistrativa počítala s tím, že jakékoli intenzivnější zapojení SSSR do probíhajících
bojů by automaticky znamenalo třetí světovou válku.6 V této době byl totiž koncept
omezené války při existenci nukleárních zbraní v arzenálu obou zemí v podstatě
neznámým pojmem. Útok z června roku 1950 byl od počátku chápán jako lokální
vojenský střet, předcházející možné budoucí generální vojenské ofenzivě Sovětského
svazu.7 Korea se proměnila v „rozhodující ideologické bitevní pole“8. Ač byl Korejský poloostrov mimo obranný perimetr Spojených států, který americký ministr
zahraničí Dean Acheson vymezil ve svém projevu z ledna 1950 a který kopíroval
linii od Aljašky, přes Aleutské ostrovy, Japonsko a souostroví Rjúkjú až po Filipíny,9 požádaly Spojené státy i přes to, již den po útoku, o schválení rezoluce Rady
bezpečnosti OSN, která by agresi odsoudila a která by poskytla vojskům vyslaným
na pomoc Korejské republice záštitu mandátu OSN.10
Dá se říci, že reakce americké strany byla adekvátní míře vnímané hrozby. I když
byla americká veřejnost proti zapojení USA do bojů a do prezidentské kanceláře začaly přicházet dopisy žádající, aby se USA konfliktu neúčastnily, prezident Truman
se rychle rozhodl podpořit jihokorejská vojska.11 V podstatě okamžitě se také začalo
jednat o použití atomových zbraní k zastavení komunistického postupu. Otázka
nasazení těchto zbraní v konfliktu s sebou však přinášela od počátku více otázek než
odpovědí. Problematické bylo vnímání podobného kroku spojenci Spojených států,
především Velkou Británií a Francií, i morální zábrany lidí, kteří měli o jejich nasazení rozhodovat. To se týkalo především tří členů speciální komise národní bezpečnostní rady (National Security Council, NSC) vytvořené v roce 1949 – ministra
obrany, ministra zahraničí a ředitele komise pro atomovou energii (Atomic Energy
Commission, AEC), kteří měli v podobných otázkách radit prezidentovi, který by
následně učinil konečné rozhodnutí.12 Další problém ale představovaly i technické
aspekty použití atomových zbraní, jelikož Američané v této době neměli k dispozici bombardéry, které by doletěly z USA až do Koreje. V případě útoku by tedy
bylo třeba využít zahraniční vojenské základny, které v této době (mimo základny
6
Marc Trachtenberg, „A ,Wasting Asset‘: American Strategy and the Shifting Nuclear Balance,
1949–1954“, International Security 13, č. 3 (zima 1988–1989): 18.
7
Morton H. Halperin, „The Korean War“, in The Use of Force: MilitaryPpower and International
Politics, eds. Robert J. Art a Kenneth N. Waltz (Lanham: Rowman & Littlefield Publishers Inc.,
2004), 185.
8
Arnold A. Off ner, Another Such Victory: President Truman and the Cold War, 1945–1953
(Stanford: Stanford University Press, 2002), 348.
9
„Speech on the Far East by Dean Acheson, January 12, 1950“, http://teachingamericanhistory.
org/library/index.asp?document=1612 (staženo 21. 4. 2011).
10
Karel Durman, Popely ještě žhavé I. – Velká politika 1938–1991: Světová válka a nukleární mír
1938–1964 (Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004), 322–23.
11
Ibid., 322.
12
Roger M. Anders, „The Atomic Bomb and the Korean War: Gordon Dean and the Issue of
Civilian Control“, Military Affairs 52, č. 1 (leden 1988): 5.
10
ve Velké Británii), ještě ve velké většině nebyly na podobné operace připraveny.13
Problematický byl také faktor obav z případné odvety směrované pravděpodobně
proti západní Evropě a Japonsku a vedené Sovětským svazem, který již v té době,
podle tehdejších odhadů, disponoval arsenálem čítajícím deset až dvacet atomových
bomb.14 Posledním, ale pravděpodobně nejdůležitějším aspektem, který stál v cestě
v použití atomových zbraní v počátcích války, byly vojenské strategické plány vedení
války proti nepříteli. Tyto vojenské plány totiž počítaly s nasazením bomb přímo
proti největší hrozbě – Sovětskému svazu. Podobné plány existovaly již od léta 1945
a byly průběžně dále rozšiřovány a přepracovávány. Jedno však měly společné – atomová bomba v nich hrála ústřední roli a celý případný útok na SSSR závisel právě
na jejím použití.15
Podle amerického diplomata George Kennana potřebovali američtí vojenští plánovači najít po konci druhé světové války nového soupeře, na nějž by se ve své činnosti
zaměřili. Sovětský svaz, který z války vyšel jako druhá největší mocnost na světě, byl
ideálním cílem. Právě z těchto důvodů američtí stratégové zpodobňovali Sovětský
svaz jako nesmírně nepřátelskou zemi, která byla schopna hrozivých činů.16 Sám
George Kennan volal v roce 1946 po střízlivějším pohledu na povahu a pravé úmysly
Sovětského svazu. Jeho známý Dlouhý telegram o osmi tisících slovech však zároveň
přispěl k definitivnímu opuštění poněkud naivního optimismu některých politiků
vůči Stalinovi a jeho politice a ke ztrátě posledních zbylých nadějí v možnost užší
poválečné americko-sovětské spolupráce. Kennan sice svými názory ovlivnil vznik
politiky zadržování, později však s ohledem na vývoj světového dění a americké zahraniční politiky obviňoval některé politiky ze špatné interpretace svých myšlenek
a z jejich následného propagandistického využití. 17 I když Kennan věřil, že Sovětský
svaz představoval pro Američany nebezpečí, kritizoval velmi nepřátelský a agresivní
postoj americké administrativy znemožňující jakoukoli formu spolupráce se Sověty.
Winston Churchill naopak podněcoval Trumana k ještě důraznější politice vůči
Příprava obnášela především prodloužení, rozšíření a zpevnění ranvejí a pojezdových drah
na vybraných letištích. Dále bylo také zapotřebí dopravit na místo jednotky zvláštních speciálně
vycvičené pro manipulaci s atomovými bombami a tým techniků. Nutné bylo i vybudování
zvláštních oddělených skladů pro jaderné komponenty. Více Ken Young, „No Blank Cheque:
Anglo-American (Mis)Understanding and the Use of the English Airbases“, The Journal of
Military History 71, č. 4 (říjen 2007): 1140; Harry R. Borowski, „A Narrow Victory: The Berlin
Blockade and the American Military Response“, Air University Review (červenec–srpen 1981),
http://www.airpower.maxwell.af.mil/airchronicles/aureview/1981/jul–aug/borowski.htm
(staženo 13. 10. 2010).
14
Michio Kaku a Daniel Axelrod, To Win A Nuclear War: The Pentagon’s Secret War Plans
(Boston: South End Press , 1987), 62.
15
Ken Young, „US ,Atomic Capability’ and the British Forward Bases in the Early Cold War“,
Journal of Contemporary History 42, č. 1 (leden, 2007): 118.
16
George Kennan, The Nuclear Delusion: Soviet-American Relations in Atomic Age (New York:
Pantheon, 1982), 220.
17
Ibid., 218–23.
13
11
SSSR. Churchill varoval Spojené státy před hrozící válkou se Sovětským svazem,
která měla podle něj vypuknout do sedmi až osmi let, a nabádal amerického prezidenta k podniknutí preventivních kroků.18
Plány na preventivní i preemptivní napadení Sovětského svazu existovaly již
od konce druhé světové války.19 První seznam možných cílů byl například sestaven
již 3. listopadu 1945.20 Tyto úvahy vycházely z předpokladu, že Sověti měli v úmyslu zaútočit na Spojené státy.21 Jelikož v sovětské ideologii hrála myšlenka světové
revoluce a konce kapitalismu stále podstatnou roli, pociťovali Američané ze strany
Sovětského svazu hrozbu pro vlastní bezpečnost. Připočteme-li k této obavě strach
Evropy z postupné expanze SSSR na západ a z technického rozvoje země, který se
pozorovatelům mohl zdát velmi rychlým a úspěšným, 22 bylo vcelku pochopitelné,
že se Američané myšlenkou preventivního útoku zabývali. Pro americké vojenské
stratégy, koncipující hypotetické vojenské plány zaměřené proti SSSR, byla úvaha
založená na principu „nejlepší obrana je útok“ vcelku logickým závěrem. Generál
Orvil Anderson shrnul toto uvažování jednoduše: „Pokud chcete předejít útoku,
zaútočte.“23 Truman ovšem podobné návrhy odmítal se slovy, že je pošetilé myslet
si, že „válka může být zastavena jinou válkou ... válce se nedá zabránit ničím jiným,
než mírem“.24 I přes nesouhlas některých politiků se však stal koncept preventivní
války důležitou součástí americké vojenské strategie a každý rok byl vytvořen nový
vojenský plán, který s touto možností počítal. Atomové zbraně se přitom staly
pilířem těchto plánů. Podle armádních velitelů, stratégů, ale i některých vědců a intelektuálů, měli Američané využít svého jaderného monopolu proti nepříteli dříve,
než i on objeví tajemství jaderných zbraní.25 Po tom, co Sověti v srpnu roku 1949
poprvé úspěšně odzkoušeli svoji vlastní atomovou bombu, byl však jaderný monopol
ztracen, získaná sebedůvěra se rozplynula a vojenská rovnováha nejen v Evropě
narušena. Strach z útoku na Spojené státy tedy přirozeně ještě vzrostl.
Viz například Marc Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’“, 9.
Preemptivní válka je vedena státem k zastrašení nepřítele nebo k předejití napadení vlastního
území, přičemž s útokem protivníka se počítá jako s víceméně nevyhnutelným. Preventivní válka
je vedena z důvodu ochromení nepřítele představujícího potenciální hrozbu. Konkrétní plány
útoku nepřítele však v tomto případě nejsou známy nebo vůbec neexistují.
20
Holloway, Stalin a bomba, 267.
21
Kennan, The Nuclear Delusion, 220.
22
Americká CIA předpokládala, že se Sovětům nepodaří zkonstruovat atomovou bombu
minimálně do poloviny roku 1953. První sovětský atomový test 29. srpna 1949 (o kterém se ale
Trumanova administrativa dozvěděla až 21. září a celý svět pak o dva dny později, když Truman
oznámil zjištění americké vlády v prohlášení k americké veřejnosti) tedy vyvolal šok a zděšení.
23
Gian P. Gentile, „Planning for Preventive War 1945–1950“, Joint Force Quarterly 8, č. 24
(2000): 68, http://www.ndu.edu/inss/Press/jfq_pages/1424.pdf (staženo 6. 5. 2009).
24
Ibid., 73.
25
Marc Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’“, 8.
18
19
12
Ačkoli měli Američané nad Sověty v počtu atomových zbraní převahu (na konci
roku 1949 atomový arzenál USA čítal 235 bomb)26 a ačkoli v této době Sověti nedisponovali žádným vojenským zařízením, které by mohlo atomovou bombu dopravit
až na území Spojených států, Marc Trachtenberg věří, že Američané okamžikem
detonace sovětské bomby ztratili nad Sovětským svazem psychologickou vojenskou
převahu a výhodu, kterou jim atomový monopol poskytoval.27 Podle něj se americké
„okno příležitosti“ zavřelo a nastalo období americké vojenské slabosti. Šance se
naopak naskytla Sovětskému svazu, a jelikož Američané věřili v komunistický plán
ovládnutí světa, obávali se, že s příchodem korejské války nastala první fáze uskutečnění tohoto plánu. K americkým obavám přispěla i analýza CIA z podzimu 1950,
která tvrdila, že období americké vojenské slabosti již nastalo a mělo by vyvrcholit
v roce 1952.28 Jelikož koncept omezené války v atomovém věku nebyl znám a Američané vnímali ztrátu nukleárního monopolu jako bezprostřední hrozbu své vlastní
bezpečnosti, snažili se globálnímu konfliktu zcela vyhnout, a proto neprovokovat
nepřítele. Po vypuknutí korejské války se nesmírně obávali propuknutí přímého
konfliktu mezi USA a SSSR, který by byl vyvolán sovětským útokem a který by
mohli Američané prohrát.29 V případě podobného scénáře by došlo na převedení
doposud hypotetických strategických vojenských plánů útoku proti Sovětskému
svazu za použití jaderných zbraní na plány operační.
V době začátku korejské války byl takovým plánem Shakedown. Tento plán,
známý také pod označením Off tackle, byl vytvořen v prosinci roku 1949 a soustředil
se hlavně na obranu západní Evropy.30 Hlavním těžištěm plánu byl nukleární útok
na průmyslová centra Sovětského svazu a na jeho největší města, přičemž USA
by mohly nasadit asi tři sta jaderných zbraní.31 I z tohoto důvodu bylo nasazení
atomových zbraní v Koreji problematické a u řady čelných vojenských představitelů
nezískalo velikou podporu. V roce 1949 si totiž náčelníci generálního štábu (Joint
Chiefs of Staff, JCS) nechali vypracovat zprávu, která měla analyzovat efekt atomového útoku na sedmdesát sovětských měst. Zpráva, zpracovaná komisí vedenou
generálporučíkem H. R. Harmonem z vojenského letectva, vyvolala v květnu roku
1949 zneklidnění. Podle ní by totiž plánovaný útok nepřinesl sovětskou kapitulaci,
nezničil by komunismus ani by vážněji neohrozil moc sovětského vedení.32 I když by
měl útok vážné dopady na sovětský průmysl a znamenal by smrt asi 2,7 milionu lidí,
nezlomil by vůli obyvatelstva k odporu a naopak by napomohl sovětské protiamerické propagandě a vedl by k mobilizaci obyvatel a jejich většímu odhodlání bojovat
Young, „US ,Atomic Capability’“, 132.
Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’“, 11.
28
Ibid., 16.
29
Anders, „The Atomic Bomb and the Korean War“, 2.
30
31
Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 74.
32
Ibid., 60.
26
27
13
za režim.33 Pentagon si uvědomil, že by útok nebyl schopen zasadit Sovětskému
svazu „rozhodující úder“, a tím pádem by Sovětům nezabránil v tolik obávaném
vpádu do západní Evropy, který by podle něj následoval.34 Speciální komise vytvořená Pentagonem ve své zprávě na toto zjištění reagovala a doporučila rozšířit
americký arzenál nukleárních zbraní na 400.35 Za těchto podmínek by byly v případě amerického útoku všechny atomové zbraně použity proti Sovětskému svazu,
a tudíž bylo nasazení jaderných zbraní v Koreji a později se vstupem Číny do války
i v Mandžusku chápáno jako plýtvání drahocennou zbraní, které bylo v očích
amerických vojenských činitelů zapotřebí jinde. Generál Omar Bradley se vyjádřil
jasně, když řekl, že válka s Čínou by byla „nesprávnou válkou, na nesprávném místě
a s nesprávným nepřítelem“.36
Většina amerických vojenských činitelů tedy nechtěla použít atomové zbraně
v Koreji, protože za celým konfliktem viděla mimo jiné plán Sovětského svazu donutit Spojené státy k použití těchto zbraní, k vyčerpání svého arzenálu a k přesunu
konvenčních jednotek ze západní Evropy, kterou by pak mohli Sověti snáze napadnout. Tento pohled na korejskou válku jako na sovětský tah odvracející pozornost
od skutečně zásadních oblastí byl mezi Američany velmi rozšířen. Věřil mu i sám
prezident Truman, který vyjádřil své odhodlání zachovat americkou vojenskou
přítomnost v Evropě a chránit jí před sovětským vpádem.37 I generál Bradley se
stavěl proti použití atomových zbraní v Koreji, protože by takový útok způsobil,
že by Spojené státy nebyly připraveny na obranu Evropy na začátku třetí světové
války.38 Jervis tvrdí, že to byl právě průběh Korejské války, který měl na svědomí
posílení organizace NATO, jeho větší militarizaci a navýšení rozpočtů na obranu
evropských států.39
Problém „plýtvání“ atomovými zbraněmi se částečně vyřešil až s první úspěšnou
zkouškou taktické atomové zbraně, tedy menšího typu jaderné bomby o menší
ničivé síle, v roce 1951. Použití těchto bomb by neohrozilo zásoby připravené pro
plán Shakedown, takže se možnost využití těchto zbraní v Koreji stala mnohem
realističtější a lákavější. Ministr obrany Robert Lovett si proto vyžádal od náčelníků generálního štábu studii, která se zabývala možnostmi použití taktických
nukleárních zbraní v Koreji.40 Iniciátorem vývoje těchto zbraní byl fyzik J. Robert
Oppenheimer, který se podílel už na vývoji atomových bomb svržených v létě 1945
na Japonsko. V jeho přístupu k jaderným zbraním se zrcadlil určitý paradox. Jelikož
Gentile, „Planning for Preventive War 1945–1950“, 70.
35
Ibid.
36
37
Halperin, „The Korean War“, 186.
38
39
Jervis, „The Impact of the Korean War on the Cold War“, 579–80.
40
33
34
14
si byl Oppenheimer velmi dobře vědom účinků jaderných zbraní, děsily ho vojenské
plány, které stratégové přizpůsobovali dostupnému počtu zbraní. Na začátku roku
1951 čítal americký arzenál na 640 atomových bomb, přičemž 135 z nich mohlo být
svrženo na cíle během šesti dnů, v roce 1952 už Spojené státy disponovaly dokonce
více než tisícem atomových bomb (toto rapidní navýšení počtu jaderných zbraní
přímo vyplynulo z Trumanova příkazu k urychlení výroby zbraní z počátku korejské války).41 Oppenheimer se také snažil zabránit možnému dopadu použití termonukleární bomby, kterou Američané úspěšně otestovali již na konci října 1952.
Přísně tajný projekt Vista, který probíhal v letech 1951–1952 na Kalifornském
institutu technologie, se tedy zaměřil právě na výzkum možného využití taktických
zbraní v omezené válce.42 Ač se Oppenheimer snažil v prvé řadě zabránit zkáze
způsobené termonukleární zbraní, jakýmsi vedlejším produktem jeho úsilí byl vývoj
a produkce malých atomových zbraní, jejichž nasazení v boji bylo mnohem snazší,
čímž se paradoxně riziko jaderné války zvýšilo. První zkouška taktické atomové
bomby, upravené pro účely použití na bitevním poli, proběhla v lednu roku 1953.43
Otázka použití atomových zbraní v Koreji tedy nezávisela jen na aktuální vojenské situaci, ale byla vnímána jako komplexnější problém, který by mohl mít přesah
a vliv na budoucí válku proti Sovětskému svazu. Třebaže politici i vojenští činitelé
zpočátku věřili, že Sovětský svaz není do bojů v Koreji přímo zapojen,44 SSSR i tak
hrál ve všech jejich úvahách velmi důležitou roli. Jelikož použití atomových zbraní
v Koreji z velké části záviselo na vojenských plánech proti Sovětskému svazu, dá se
s nadsázkou říci, že díky plánům na hromadný a mnohem ničivější útok na Sovětský
svaz za užití nukleárních zbraní, nedošlo k jejich nasazení v počátku korejské války
a tato válka tedy zůstala omezená, nejen geograficky, ale i z hlediska použitých
zbraní. Poprvé ve 20. století tak došlo k tomu, že v době války nebylo využito veškeré
dostupné vojenské techniky. V tomto případě je však nutno zdůraznit, že nedošlo
k aktivnímu použití atomových zbraní. Pasivní použití těchto zbraní, které, podle
Stalina „nahánějí hrůzu pouze těm, kdo mají slabé nervy“45, bylo v tomto konfliktu
častým jevem.
Analytik z amerického think-tanku RAND Daniel Ellsberg v této souvislosti
napsal: „Nelze říci, že Spojené státy během všech těchto let jen tak hromadily nukleární zbraně ... nepoužité a využitelné ... znovu a znovu, většinou v utajení před
americkou veřejností, Spojené státy používají atomové zbraně pro jiné účely: v praxi
Morton H. Halperin, „Nuclear Weapons and Limited War“, The Journal of Conflict Resolution
5, č. 2 (červen 1961): 147.
43
44
V té době se ještě nevědělo o nasazení sovětských vojenských pilotů v bojových akcích v Koreji.
45
Ernest R. May, úvod ke knize Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy since
1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a Jonathan Rosenberg (Oxford:
Oxford University Press, 1999), 2.
41
42
15
asi tak, jako použijete zbraň, když jí někomu v přímé konfrontaci přiložíte k hlavě,
ať už zmáčknete spoušť nebo ne.“46 Přesně tak byla využita atomová zbraň i ve válce
v Koreji. Už jen samotné vědomí její existence ovlivňovalo celý konflikt. Tuto
zkušenost američtí politici získali v průběhu první berlínské krize, kdy Truman
již několik dnů po začátku sovětské blokády města schválil přesun dvou eskader
bombardérů B-29 do Velké Británie. Ač byly tyto letouny známé svou schopností
přepravovat atomové zbraně, žádný ze strojů poslaných v létě roku 1948 do Británie
nebyl k těmto účelům upraven.47 Informace o jejich dislokaci, bez dalších technických podrobností, se ovšem dostala do médií a byla to právě tato zmínka, z níž
mnozí pozorovatelé odvodili, že by byly Spojené státy ochotny použít na obranu
Berlína atomové zbraně.48 Podle některých politiků zapříčinil tento Trumanův
manévr určitou zdrženlivost Stalina v počátku krize.49
Podobný přístup Truman zopakoval i v začátcích korejské války. Americký prezident se nejdříve společně se svými poradci od velitele amerického letectva Hoyota
S. Vandenberga dozvěděl, že v případě zapojení Sovětského svazu do konfliktu
by americké letouny byly schopny zničit sovětské základny poblíž Koreje pouze
za použití jaderných zbraní.50 Po tomto zjištění Truman nařídil okamžité zahájení
přípravy plánu atomového útoku proti SSSR, pro případ, že by se Stalin rozhodl
vstoupit do války.51 Ač Truman pochyboval o reálnosti takovéto možnosti, rozhodl
se demonstrovat své odhodlání setrvat v Koreji podobným krokem jako v případě
berlínské krize – přesunem bombardérů B-29 do Velké Británie. Tentokrát však celá
operace probíhala ve větším utajení, protože se Britové, ale i náčelníci generálního
štábu obávali, že podobný postup by mohl být Moskvou považován za nepřátelský
akt, který by mohl vyprovokovat útok Sovětského svazu. Proto Truman přistoupil
na podmínky Britů a celý přesun proběhl tak, aby na veřejnosti vypadal jako čistě
rutinní záležitost.52 O tři týdny později, v červenci 1950, však poslal americký
prezident deset bombardérů B-29 na ostrov Guam v západní části Tichého oceánu,
tedy do bezprostřední blízkosti konfliktu.53 I když ani tato letadla nenesla komponenty jaderných zbraní, zpráva o jejich přesunu se, podobně jako v případě berlínské
krize, rychle objevila v médiích, konkrétně v The New York Times. Došlo k tomu
tak rychle, že si Roger Dingman pokládá otázku, zda tento únik informací nebyl
Off ner, Another Such Victory, 257.
48
Borowski, „A Narrow Victory“.
49
50
Richard K. Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance (Washington D.C.: The Brookings
Institution, 1987), 32.
51
Roger Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, International Security 13, č. 3
(zima 1988–1989): 56.
52
Ibid., 58.
53
46
47
16
jen chytrým politickým tahem administrativy.54 Později byla tato letadla, na rozdíl
od těch umístěných ve Velké Británii, stažena zpět na území USA.55
Poté, co Truman schválil přesun bombardérů na Guam, se jej na konci července
roku 1950 na tiskové konferenci jeden z novinářů zeptal, zda stále platí jeho předchozí vyjádření, že by neváhal s použitím atomové zbraně v případě sovětské agrese.
Na přímou otázku, jestli o takovém kroku uvažuje, odpověděl prezident záporně.56
Z počátku války mělo také americké letectvo zakázáno bombardovat oblasti blízko
čínských hranic a cíle, které by mohly být Čínou považovány za důležité, aby ani
Peking nedostal záminku ke vstupu do války.57 Tyto opatrné kroky v prvních
měsících konfliktu si Trachtenberg vysvětluje jako důkazy své teorie o vlivu ztráty
jaderného monopolu na zahraniční politiku Spojených států. Zatímco si podle něj
Sověti v době otevřeného „okna příležitosti“ mohli dovolit riskovat, což také udělali
schválením a podporou útoku Severní Koreje, Spojené státy musely v době své vojenské slabosti postupovat obezřetně a zdrženlivě.58 Paul Nitze, který na počátku
roku 1950 nahradil George Kennana na postu ředitele Sekce analýzy a plánování
amerického ministerstva zahraničí, předpokládal, že Sovětský svaz nezamýšlel
rozpoutat totální válku, obával se však jeho větší připravenosti podnikat menší
ozbrojené akce a použít sílu v lokálních konfliktech.59 Příležitostí k podobnému
postupu mohla být právě i snaha sovětského severokorejského spojence o sjednocení obou částí poloostrova. Sovětský postup však znepokojoval nejen Američany,
ale i západní Evropu, která, navzdory poválečným předpokladům, nepovažovala
za největší hrozbu svoji neutěšenou ekonomickou situaci a zkázu po světové válce,
ale možnou sovětskou expanzi do zbytku svobodné Evropy.60 Proto bylo v Koreji
zapotřebí postupovat na jedné straně opatrně, na druhé straně ale s rozhodností
a odhodláním bránit státy ohrožené komunistickou expanzí, a to i kvůli uklidnění
evropských spojenců.61
Teprve s měnící se rovnováhou sil, kterou měl na svědomí především rychle
narůstající rozdíl mezi americkým a sovětským atomovým arzenálem (Američané
měli na konci roku 1950 369 akceschopných atomových bomb, zatímco Sověti
jich v té době neměli více než pět),62 mohli Američané postupně přistupovat k agresivnějším krokům. Po počáteční fázi války, kdy se ukázalo, že podobný střet
i za existence jaderných zbraní nemusí přerůst v globální konflikt a může zůstat
Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 64
56
„Harry S. Truman News Conference, July 27, 1950“.
57
58
59
Jervis, „The Impact of the Korean War on the Cold War“, 577.
60
Kennan, The Nuclear Delusion, preface, xiii.
61
62
John Lewis Gaddis, Studená válka (Praha: Nakladatelství Slovart, 2006), 61.
54
55
17
omezeným, se útoky na cíle v Severní Koreji neustále rozšiřovaly a zintenzivňovaly.63 I když američtí vojenští teoretikové původně nepředvídali možnost podobného
omezeného konfliktu, vzniklé situaci se dokázali přizpůsobit velice rychle. Podle
profesora Roberta Aysona působila atomová zbraň, ač přímo nepoužitá, v počátcích
konfliktu jako stabilizační prvek.64 Případné nasazení jaderných zbraní by bylo pro
všechny země ničivé, a proto se jej snažily vyvarovat. Severní Korejci rovněž omezili
útoky letectva a uchýlili se převážně pouze k pozemnímu boji. Tato stabilita byla
zachována až do konce října roku 1950, tedy do doby, než se generál MacArthur
přiblížil se svými jednotkami k řece Ja-lu a tudíž k jižním hranicím Číny. Podle
Thomase Schellinga představovala právě tato řeka jakýsi „klidový bod“, který do té
doby přispíval ke stabilitě konfliktu. Před narušením této, jakési „smluvní hranice“
obou stran, bylo možno zhruba předvídat činy nepřítele, ale poté, co se jednotky
OSN přiblížily k řece, byl její stabilizační efekt narušen. Čínské „dobrovolnické“
jednotky následně překročily na konci října 1950 řeku Ja-lu a vstoupili na korejské
území.65
Již rozhodnutí vojsk OSN překročit 38. rovnoběžku mělo závažné důsledky
pro celý další průběh konfliktu, ovšem klíčovým okamžikem bylo podle ministra
zahraničí Deana Achesona právě přiblížení se spojeneckých jednotek k řece Ja-lu.66
Z lokální války se stala mezinárodní krize. Čínská armáda postupovala velmi rychle
a tlačila před sebou jednotky OSN, které ustupovaly zpět k 38. rovnoběžce a dále
na území Korejské republiky. Vojenský tlak spojené armády ČLR a Severní Koreje
a reálná možnost americké porážky vrátily otázku užití nukleárních zbraní zpět
do hry. Původní plán generála MacArthura na vytvoření smrtonosné radioaktivní
zóny bombardováním jadernými zbraněmi a zamořením oblasti jaderným spádem,
která by oddělila Severní a Jižní Koreu na několik set let, nenašel v Pentagonu ani
Bílém domě větší ohlas.67 Po rychlém postupu čínských jednotek se ovšem generálovy požadavky na použití jaderných zbraní k zastavení čínského postupu a zvrácení
průběhu války začaly projednávat v nejvyšších kruzích s mnohem větší pozorností.
Všechny generálovy požadavky a návrhy však byly nakonec jak náčelníky generálního štábu, tak NSC a prezidentem odmítnuty. Poradci nejdříve odmítli návrh
MacArthura, aby mu byla dána plně k dispozici letadla B-29.68 Velitel vojsk OSN
však své požadavky stupňoval, a tak byl poradní kruh kolem prezidenta Trumana
nucen odmítat i takové žádosti, jakou byl požadavek dislokace a následného použití
Robert Ayson, „Bargaining with Nuclear Weapons: Thomas Schelling’s ,General’ Concept of
Stability“, The Journal of Strategic Studies 23, č. 2 (červen 2000): 49.
65
Ibid., 53.
66
67
68
Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 62.
63
64
18
34 atomových bomb.69 I když Washington uvažoval o nasazení jaderných zbraní
k případné obraně evakuovaných jednotek, aby se předešlo „závažné vojenské porážce“,70 zprávy z bojiště od generála MacArthura byly považovány za přehnané
a nakonec se náčelníci generálního štábu vyjádřili k situaci v tom smyslu, že není
natolik závažná, aby si vyžádala použití atomových zbraní.71
Generál MacArthur nicméně stále trval na svém a navrhoval rozšíření války
a odstranění všech limitujících faktorů dosud ovlivňujících průběh konfliktu.
Neschvaloval například prezidentův zákaz bombardovat základny v Mandžusku
– Truman povolil jen útok proti mostům přes řeku Ja-lu.72 Omezení útoků na strategické cíle ovšem uplatňovala i nepřátelská strana. Komunisté, ač by k podobným
útokům měli podle generála Bradleyho vojenské kapacity,73 nikdy letecky nenapadli
ani přístavy Pusan a Inčon, ani zásobovací konvoje nebo jednotky na bitevním poli
v Jižní Koreji a podobná omezení platila i na moři.74 Například klíčový přístav
Pusan, který spojencům umožňoval zásobování jejich armády a vlastně celou vojenskou operaci v Koreji, byl přitom v noci osvětlen a poskytoval tak Severokorejcům
a Číňanům ideální cíl. Cílem leteckých útoků se však nestal. Čínským leteckým základnám, které Američané neměli povoleno bombardovat, na oplátku nebyl vydán
rozkaz vyslat bojová letadla k útoku proti jednotkám OSN.75 Omezení tedy platila
na obou stranách nepřátelských linií. Nutno ovšem dodat, že se s postupem války,
k velké nevoli především Britů, zákazy leteckého bombardování nepřátelských cílů
ze strany Američanů zmírňovaly. Britové se tohoto vývoje obávali, protože právě
na jejich území byly předsunuté vojenské základny, ze kterých by Američané
podle vojenských plánů zahájili svůj případný atomový útok proti SSSR. Proto
se předpokládalo, že právě tyto základny by se pro Sověty staly jedním z prvních
cílů.76 Postupné odbourávání limitů v Koreji bylo zapříčiněno i měnící se vojenskou
rovnováhou, která se díky termonukleárním zbraním, rychlé výstavbě atomových
bomb a vytváření arzenálu taktických nukleárních zbraní znovu výrazně přesouvala
na americkou stranu.77 „Okno příležitosti“ se znovu začalo otevírat a Američané byli
Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 36.
71
Ibid.
72
Durman, Popely ještě žhavé I, 328.
73
Crane C. Conrad, „To Avert Impending Disaster: American Military Plans to Use Atomic
Weapons During the Korean War“, The Journal of Strategic Studies 23, č. 2 (červen 2000): 75.
Generál Bradley v listopadu 1950 oznámil JCS, že nepřítel shromáždil v Mandžusku okolo
300 letounů, včetně 200 letadel, které byly schopny zasáhnout cíle na letištích OSN. Obával se
také o osud stahujících se konvojů, protože i ty byly velmi zranitelné.
74
Morton H. Halperin, „The Limiting Process in the Korean War“, Political Science Quarterly 78,
č. 1 (březen 1963): 15–16.
75
76
Young, „No Blank Cheque“, 1139, 1153, 1165.
77
69
70
19
stále více ochotni riskovat rozšíření války, pokud by v průběhu mírových jednání
nedošlo k dohodě. Z pohledu komunistů mohla naopak podle Halperina s ohledem
na omezení leteckých úderů sehrávat roli přítomnost ruských vojenských pilotů.
V případě jejich sestřelení, zajetí a následného zjištění sovětského přímého zapojení
do bojových operací by totiž s velkou pravděpodobností došlo k eskalaci konfl iktu
a možná i k válce mezi Sovětským svazem a Spojenými státy.78
Generál MacArthur se ovšem vyhrocení konfliktu nebál a žádal vytrvale
o povolení podniknout příslušné kroky. Byl o svém názoru tak silně přesvědčen,
že začal šířit podobné zprávy mezi novináři, a to bez jakékoli předešlé konzultace
s prezidentem nebo členy náčelníky generálního štábu a NSC. Generál například
varoval Čínu, že by Spojené státy mohly zrušit veškerá omezení bojových operací
v Koreji.79 Podobná upozornění vyslovoval MacArthur opakovaně. Truman byl
tímto postupem rozlícen a považoval generálovy kroky za neuposlechnutí svých
příkazů, porušení kázně a napadání autority prezidenta. I spojenci byli MacArthurovým chováním znepokojeni a Britové se obávali, že je „bláznivý místokrál“
v Tokiu zatáhne do totální války.80 Kritická situace nastala v dubnu roku 1951, kdy
se jednotky OSN znovu přiblížily k 38. rovnoběžce a chystaly se jí překročit, což
ve Washingtonu vyvolalo ještě větší obavy. Kromě toho z Koreje dorazily zprávy
o dislokaci nových čínských jednotek za řekou Ja-lu a sovětských ponorek u Vladivostoku. 81 Washington očekával společnou čínsko-ruskou ofenzivu a obával se
propuknutí všeobecné války. Náčelníci generálního štábu požádali o přesun devíti
atomových bomb do Asie, který Truman autorizoval – kompletní atomové bomby
pak skutečně dorazily na základnu na Guamu. 82 Zbraně, po kterých MacArthur již
dlouho toužil a jejichž použití vyžadoval, se k němu dostaly blíže než kdy předtím.
Samotný přesun atomových zbraní však v žádném případě neznamenal povolení
k jejich použití. Jejich případné nasazení by muselo být konzultováno s NSC a potvrzeno prezidentem. Generál MacArthur tedy zažádal o autorizaci použít zbraně
proti případnému útoku Sovětů.83 Trpělivost spojenců i prezidenta byla však již vyčerpána a generál ztratil jejich důvěru. MacArthur tak v důsledku nebyl pro jistotu
ani plně informován o záložních plánech JCS, které počítaly s okamžitým útokem
na základny v Mandžusku v případě, že by z nich komunisté zaútočili na jednotky
OSN. Důvodem byla především obava, že by mohl MacArthur reagovat přehnaně
a dokonce by možná přikročil k podobnému postupu dříve, než by k němu dostal
příkaz. 84 Truman se o situaci radil v dubnu 1951 i se svými poradci, generály
Durman, Popely ještě žhavé I, 334.
80
81
82
Ibid., 4.
83
84
Conrad, „To Avert Impending Disaster“, 76.
78
79
20
Marshallem a Bradleym, ministrem zahraničí Achesonem a bývalým velvyslancem
v Moskvě Averellem Harrimanem. Všichni se shodli na tom, že „velký generál“ musí
být vystřídán. 85 Ač následovala další neautorizovaná prohlášení generála i jeho dopis
Kongresu, podle Dingmana to byl právě nedostatek důvěry v otázce použití nukleárních zbraní, který vedl Trumana k závěru, že generála MacArthura, opěvovaného
v Americe jako hrdinu, musí z Koreje odvolat. 86 Západní evropské státy Trumanovo
rozhodnutí uvítaly. Spojenci se podle Hayese tímto krokem tiše dohodli na tom, že
hrozby nukleárními zbraněmi mohou být použity k zadržování komunismu, nikoli
však k jeho zatlačení. 87 Truman ve svém tiskovém prohlášení jako důvod odvolání
uvedl generálovu snahu rozšířit konflikt, což by podle Trumana bylo chybou, která
by měla „závažné důsledky“. O nukleárních zbraních však nepadlo ani slovo, a to ani
v jeho projevu z 13. dubna 1951, který pronesl dva dny po oznámení MacArthurova
propuštění. Truman v tomto projevu vysvětlil své rozhodnutí tím, že chtěl udržet
konflikt v Koreji omezený, bez rozšíření pozemních bojů na čínské území. Prezident prohlásil, že se svou politikou „snaží zabránit vzniku třetí světové války“. 88
Kdyby totiž Spojené státy rozšířily boje i do Číny, riskovaly by tím vypuknutí právě
takové války, které se snažily předejít. I podle Aysona by mělo překročení řeky Ja-lu
dalekosáhlé důsledky pro stabilitu celého konfliktu, která závisela na dodržování
určitých limitů a omezení. 89
Národem milovaný „americký César“ ovšem ani po svém triumfálním návratu
zpět do vlasti, kdy ho v New Yorku vítalo v ulicích více než osm milionů lidí, nepřestal působit administrativě problémy.90 Ve svém projevu před Kongresem 19. dubna
1951 se znovu velmi důrazně dožadoval rozšíření války v Koreji,91 a když se čerstvě
zvolený prezident Eisenhower vrátil před nástupem do úřadu ze své cesty po Koreji, čekal na něj dopis od MacArthura, v němž generál žádal o schůzku, na níž
chtěl prezentovat tajný plán jak ukončit válku v Koreji a dosáhnout amerického
vítězství. Když se pak Eisenhower v prosinci roku 1952 s generálem skutečně sešel,
přednesl mu MacArthur svůj návrh využití atomových zbraní v Koreji. Jeho tajným
„Diary entries, April 6, 1951, President’s Secretary’s Files, Truman Papers“, http://www.
trumanlibrary.org/whistlestop/study_collections/koreanwar/documents/index.php?pagenumbe
r=2&documentdate=1951–04–06&documentid=ma–firem48–1 (staženo 15. 4. 2011).
86
87
Peter Hayes, „American Nuclear Hegemony in Korea“, Journal of Peace Research 25, č. 4,
speciální vydání: Militarization and Demilitarization in Asia–Pacific (prosinec 1988): 354.
Hrozby by spojenci použili pouze v případě, kdy by se snažili zabránit komunistické expanzi
(útok z iniciativy komunistického státu), nikoliv v případě, kdy by se snažili komunisty zatlačit
sami (útok by iniciovali spojenci).
88
„Speech Explaining the Firing of MacArthur by Harry S. Truman, April 13, 1951,“ http://
teachingamericanhistory.org/library/index.asp?document=860 (staženo 15. 4. 2011).
89
Ayson, „Bargaining with Nuclear Weapons“, 53.
90
91
„General Douglas MacArthur, Farewell Address to Congress, April 19, 1951“, http://www.
americanrhetoric.com/speeches/douglasmacarthurfarewelladdress.htm (staženo 21. 4. 2011).
85
21
plánem totiž nebylo opět nic jiného než bombardování nepřátelských vojenských
cílů v Severní Koreji jadernými zbraněmi a vytvoření nukleárního štítu nad řekou
Ja-lu.92 Třebaže Eisenhower tento konkrétní návrh odmítl, obecně možnost užití
nukleárních zbraní ke splnění svého závazku „dostat Ameriku z této šlamastyky“93
zvažoval nejen jako efektivní způsob ukončení války, ale i jako způsob, který by
byl jak z hlediska amerických ztrát, tak z hlediska výdajů na vedení války méně
nákladný.94 Pravdou nicméně je, že ačkoli Eisenhower zvažoval možnost použití
atomových zbraní na bitevním poli, mnohem více než jejich vojenské využití ho
lákala představa využití těchto zbraní na poli diplomatickém. I když dal prezident
několikrát najevo, že by se shození atomových bomb na Koreu za určitých podmínek nebránil, šlo podle historiků především o takzvané „nukleární vyděračství“ než
o vyjádření skutečné připravenosti tyto zbraně použít.95
Dřívější problém, se kterým se potýkali vojenští stratégové, tedy nedostatek
vhodných cílů pro atomový útok v Koreji, byl vstupem Číny do války v podstatě
vyřešen, ale i za této situace se Američané stále ještě omezovali na použití výlučně
konvenčních zbraní a neútočili na čínské území. Halperin tvrdí, že v době konfliktu
byly atomové zbraně pro vojenské velitele stále ještě relativně nové a nedostatečně
vyzkoušené.96 Vysvětluje tím hlášení většiny velitelů letectva operujících v Koreji, že
jsou tyto zbraně nepoužitelné například ke zničení mostů a že na severu poloostrova
obecně neexistují žádné vhodné cíle pro atomový úder. Ke stejnému závěru došlo
i velení letectva v průběhu operace „Hudson Harbor“, která měla otestovat postup
shazování atomových bomb v Koreji simulací útoků na cíle na poloostrově. Cvičení
probíhající v roce 1951 však prokázalo nedostatek taktických cílů, na které by se
mohl útok zaměřit.97 Toto obecně přijímané přesvědčení se přitom snažil vyvrátit i sám prezident Eisenhower, který sice nejdříve přiznal, že v Koreji není příliš
vhodných cílů pro atomové bomby, ale později sám několik možných cílů na jednání
NSC navrhl.98 Pro Ninu Tannenwaldovou byla neochota určit vhodné cíle pro atomové zbraně jasným důkazem váhání ohledně využití bomb v bojových operacích.
Podle ní začaly být jaderné zbraně vnímány jako zbraně poslední volby, k jejichž
nasazení by se Spojené státy uchýlily jen v krajním případě.99 Ze standardní součásti amerického arzenálu se tak atomové bomby začaly přesouvat do kategorie
Ibid., 77.
94
Ibid., 80.
95
96
97
Conrad, „To Avert Impending Disaster“, 79–80.
98
Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 40, 80. Eisenhower přemýšlel například o oblasti
Kesong, ve které se v únoru 1953 na rozloze o 28 čtverečních mílích shromáždil velký počet
nepřátelských jednotek i válečného materiálu.
99
Nina Tannenwald, „The Nuclear Taboo: The United States and the Normative Basis of Nuclear
Non-Use“, International Organization 53, č. 3 (léto 1999): 446.
92
93
22
„nekonvenčních zbraní“. Konvenční zbraně byly přitom přece jen vhodnější pro
potřeby velitelů na bojištích než atomová zbraň, která ještě nebyla přizpůsobena
k použití na bitevním poli. Například divize psychologického vedení války amerického letectva neviděla v použití atomových bomb na počátku války žádné pozitivum
jak z vojenského, tak i z politického a psychologického hlediska.100 Dokument NSC147 vytvořený náčelníky generálního štábu hovořil dokonce o možné diskreditaci
nukleárních zbraní.101 Armádní velitelé se obávali, že pokud by nukleární zbraně
byly v Koreji použity a prokázaly se jako neefektivní, znehodnotil by se tím jejich
odstrašující účinek.102 Tento faktor hrál významnou roli i v rozhodnutí, že si
Američané, a celé NATO, které se postupně stávalo funkční vojenskou organizací,
musí zachovat i vlastní konvenční zbraně a musí investovat jak do jejich vývoje, tak
i do jejich výroby.103
Poradci obou prezidentů, tedy Trumana i Eisenhowera však přihlíželi i k dalším
důvodům hovořícím proti použití atomových zbraní. Mezi ně se řadilo i možné narušení jednoty spojenectví zemí OSN, bojujících na straně USA, protože spojenci
byli pouhými zvěstmi o plánech na nasazení nukleárních zbraní v konfliktu velmi
znepokojeni. Například britský předseda vlády Clement Attlee na konci roku 1950
urychleně navštívil Washington v reakci na tiskovou konferenci Harryho Trumana,
na které prezident nepřímo naznačil, že jeho administrativa uvažuje o použití
atomových zbraní v korejské válce.104 I tento Attleeho spěšný krok vedl ministra
zahraničí Achesona k přesvědčení, že atomová zbraň není „politickým esem“, jak
tvrdil předseda Komise pro zajištění národní bezpečnosti Stuart Symington, ale
spíše „politickou nevýhodou děsící spojence k smrti“.105 Někteří spojenci se právě
v obavě z možné sovětské odvetné akce v Evropě namísto dalšího rozšiřování konfliktu vyslovovali pro mírová jednání se Severokorejci. V posledních měsících války,
kdy Eisenhower hrozil stupňováním válečných operací a použitím nukleárních
zbraní, byl sám prezident tímto konzistentním odporem evropských zemí zklamán
a roztrpčen. Jak řekl, pokud budou „mít spojenci námitky proti použití atomových
bomb, mohli bychom je také klidně požádat o poskytnutí dalších tří nebo více divizí potřebných k zahnání komunistů nazpět, namísto užití atomových bomb“.106
Přístup spojenců trápil i náčelníky generálního štábu, kteří se jím dokonce zabývali na svém setkání v březnu roku 1953. Jednoznačným výsledkem jejich debaty
Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 81. Dokument NSC-147 dostupný na: http://www.
dwightdeisenhower.com/koreanwar.html, (staženo 15. 4. 2011).
102
103
104
McGeorge Bundy, „The Unimpressive Record of Atomic Diplomacy“, in The Use of Force:
Military Power and International Politics, eds. Robert J. Art a Kenneth N. Waltz (Lanham:
Rowman & Littlefield Publishers Inc., 2004), 88.
105
106
100
101
23
byla shoda na nutnosti zbořit toto tabu spojené s užitím nukleárních zbraní mezi
evropskými politickými špičkami.107 Podle Hayese sehrál faktor odporu spojenců
v Eisenhowerově konečném rozhodnutí nepoužít tyto zbraně nakonec dokonce
stejnou roli, jako neschopnost přesunout atomové zbraně do Koreje konvenčním
způsobem.108 Navíc tlak spojenců posílil znepokojení a morální pochybnosti o použití jaderných zbraní ve válce i v samotných Spojených státech, kde se toto negativní
smýšlení o jaderných zbraních rychle šířilo.109
Nevhodnost užití atomových zbraní tedy nevycházela pouze z vojenských strategických úvah. Nina Tannenwaldová tvrdí, že státníky svazovaly i morální zábrany,
které sehrály významnou roli při tvoření „nukleárního tabu“.110 Prezident Truman
sice prohlásil, že „ač se modlí, aby už nikdy nemusel udělat takové rozhodnutí [použít atomovou zbraň], nikdo by neměl pochybovat o tom, že pokud by to bylo nutné,
toto rozhodnutí by udělal“.111 V soukromí se však vyjádřil o atomových zbraních
naprosto jasně a podle Gaddise to byl paradoxně jediný prezident, který považoval
nukleární zbraně za prakticky nepoužitelné.112 Truman také dával najevo svůj nesouhlas s jejich vnímáním coby další zbraně v americkém arzenálu. Podle některých
generálů bylo totiž nutné nepřikládat nukleárním zbraním zvláštní důležitost a považovat je jen za další prostředek k vedení boje. Například generál Curtis LeMay
nechápal, jaký je rozdíl mezi „zabitím lidí nukleární bombou a rozbitím jejich hlav
kameny“.113 Naopak, generál Ridgeway, který vystřídal MacArthura na postu velitele vojsk OSN v Koreji, Paul Nitze či Dean Rusk, tuto argumentaci odmítali.114
Všichni tito muži viděli atomovou bombu jako zbraň popírající americké hodnoty a mravní zásady. V době, kdy už byl americkým prezidentem generál Dwight
Eisenhower, se toto vnímání atomové bomby jakožto nemorální zbraně, která by neměla být za žádných okolností použita, rozšířilo ve státní správě i v rámci americké
veřejnosti ještě mnohem silněji. Navíc si armádní velitelé uvědomovali, že kdyby
došlo k použití atomové bomby, komunisté by celosvětového anti-nukleárního cítění
mohli propagandisticky využít a nasazení zbraně by se rázem obrátilo v neprospěch
Ameriky. Problém tedy spočíval i v tom, že odpor proti nukleárním zbraním dospěl
do stádia, kdy si americká vláda vlastně nemohla použití bomby dovolit. Ministr
zahraničí John Foster Dulles v březnu roku 1953 prohlásil, že „za současné situBetts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 40.
Hayes, „American Nuclear Hegemony in Korea“, 354.
109
110
Tannenwaldová, „The Nuclear Taboo“, 440.
111
112
John L. Gaddis, „Conclusion“ in Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy
since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a Jonathan Rosenberg
(Oxford: Oxford University Press, 1999), 269.
113
May, úvod ke knize Cold War Statesmen Confront the Bomb, 4.
114
107
108
24
ace a stavu světového mínění, nemůžeme atomovou bombu použít, měli bychom
se proto vynasnažit rozptýlit tyto obavy“.115 Jak prezident, tak i Dulles, se snažili
o ukončení stigmatizace nukleárních zbraní, aby se k jejich použití mohli v případě
potřeby uchýlit bez výraznějšího odporu jak domácí veřejnosti, tak zahraničních
spojenců.116 Tannenwaldová na základě těchto úvah tvrdí, že ač měli Američané
pro nenasazení nukleárních zbraní v Koreji i další důvody, tyto politické a morální
faktory mohly hrát v jejich rozhodování klíčovou roli.117
Korejská válka byla de facto prvním „horkým střetem“ studené války. Třebaže se
s omezenou válkou v době počátku tohoto konfliktu nepočítalo, nakonec se všechny
strany řídily určitými pravidly a nepřekračovaly limity nastavené jak pro používané
zbraně, tak pro přijatou taktiku a vytyčené cíle. Otázka, proč se tak stalo, má hned
několik odpovědí. Zdá se nicméně, že z vojenského hlediska ze strany Spojených
států hlavní roli v nahlížení na konflikt sehrála atomová bomba, a to jak roli pozitivní, tak negativní. Na počátku války nedošlo k jejímu nasazení kvůli strategickým
plánům vytvořeným pro případ napadení Sovětského svazu. I poté, co si Američané
uvědomili, že by SSSR nedokázali zasadit jaderným bombardováním rozhodující
úder, bylo považováno za nutné uchovat všechny dostupné zbraně tohoto typu
k útoku na Sovětský svaz. Tento útok, byť by nebyl rozhodující, by jej oslabil natolik,
že by v následujících dnech třetí světové války nebyl schopen ohrozit ani bezpečnost USA, ani bezpečnost spojenců na západě Evropy, čímž by poskytl Západu čas
připravit se na další fázi války. Dalším důvodem byl nedostatek vhodných cílů k atomovému útoku v Severní Koreji a možná odvetná akce Sovětů proti západní Evropě,
proti strategicky klíčovým přístavům Pusan a Inčchon nebo proti Japonsku. Použití
těchto zbraní zabraňoval i přístup spojenců, kteří jej odmítali jak z vojenského, tak
morálního hlediska. Právě morální hledisko bylo posledním faktorem hrajícím roli
v nenasazení nukleárních zbraní a hrálo spíše podružnou roli. Všechny výše zmíněné
důvody byly relevantní, uvažujeme-li o praktickém nasazení atomových bomb v konfliktu a jejich svržení na nepřítele. Z hlediska pasivního použití zbraní k vyvinutí
diplomatického nátlaku na nepřítele a k pokusu zastrašit jej před případným rozšířením konfliktu však tyto faktory nehrály až tak zásadní roli. Na poli diplomacie
vyvstávaly totiž spíše jiné problémy, kterým politici museli čelit a které museli zvážit
před tím, než se uchýlili k takzvanému „nukleárnímu vyděračství“.
Politická role atomových zbraní
Ještě před svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v létě 1945 tehdejší
americký prezident Roosevelt uvažoval, jak by se dalo vlastnictví tak ničivé zbraně
Ibid.
117
115
116
25
politicky zužitkovat. Společně s ministrem zahraničí Jamesem F. Byrnesem a ministrem války Henry L. Stimsonem vkládali do využití zbraně na diplomatickém poli
velké naděje.118 Tyto naděje po něm zdědil i nastupující prezident Truman, který,
ačkoli neměl žádnou konkrétní koncepci toho, jak v praxi v tomto směru postupovat, doufal, že mu atomová zbraň přinese lepší pozici při vyjednávání se Sovětským
svazem.119 Jeho představy se však rozplynuly už v září 1945 na londýnské konferenci
Rady ministrů zahraničí.120 Po této konferenci Trumanova administrativa opustila
představu, že by atomová bomba mohla být použita k získání diplomatických
ústupků ze strany Moskvy.121 Tento názor Truman ovšem opět brzy přehodnotil a to
v kontextu stažení sovětských jednotek ze severního Íránu v roce 1946, ke kterému
podle prezidenta došlo poté, co pohrozil Stalinovi jadernými zbraněmi.122 Truman
ve svých memoárech vzpomíná na ultimátum, které Stalinovi dal, a tvrdí, že právě
toto ultimátum vedlo sovětské vedení k vyklizení Íránu.123 Podle řady historiků
však Truman žádný podobný krok nepodnikl, což věrohodnost jeho pozdějších
úvah zpochybňuje. I George Kennan, který v té době působil na americké ambasádě
v Moskvě, popírá, že by se podobná zpráva ke Stalinovi vůbec dostala.124
Přesvědčení, že atomové zbraně jako účinný diplomatický prostředek skutečně
fungují, se poměrně rychle rozšířilo, což ukazoval i další vývoj událostí. Podle Bundyho vytvořila Trumanova prezentace událostí v Íránu (ať již Truman záměrně lhal
či si na celou záležitost špatně pamatoval) určitý precedent a napomohla přesvědčit
řadu politiků o tom, že nukleární zbraně fungují k odstrašení nepřítele. Nebyl to
tak jen Truman, Stimson, Baruch a další, kdo věřili v atomovou diplomacii. Stejné
přesvědčení sdíleli i členové Eisenhowerovy administrativy, jako byl například John
Foster Dulles či sám prezident. Eisenhower ve svých pamětech zmiňuje například
rozhovor se svým zvláštním poradcem Shermanem Adamsem o tom, jak došlo
k uzavření příměří v Koreji. „Nebezpečí atomové války... Řekli jsme jim, že bychom
nemohli nadále pokračovat v omezené válce, pokud by se komunisti vyhýbali uzavření
Martin J. Sherwin, „The Atomic Bomb and the Origins of the Cold War“, 946–47.
David S. Broscious, „Longing for International Control, Banking on American Superiority:
Harry S. Truman’s Approach to Nuclear Weapons“ in Cold War Statesmen Confront the Bomb:
Nuclear Diplomacy since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May
a Jonathan Rosenberg (Oxford: Oxford University Press, 1999), 21.
120
Američané přijížděli na konferenci v naději, že díky atomové zbrani získají při projednávání
evropského poválečného uspořádání převahu. Molotov byl však Stalinem před odjezdem
do Londýna upozorněn, aby se podobnému diplomatickému nátlaku bránil a naopak zaujal
neústupný postoj. Na konferenci tak vznikla patová situace, kdy Američané (zejména ministr
zahraničí James F. Byrnes) spoléhající na svoji silnější pozici trvali při jednání na svém a taktéž
Sověti odmítali jakkoli ustoupit. Konference tedy skončila neúspěchem, protože se účastníci
nebyli schopni na ničem zásadnějším dohodnout.
121
Broscious, „Longing for International Control, Banking on American Superiority”, 25.
122
123
Bundy, „The Unimpressive Record of Atomic Diplomacy“, 87.
124
Ibid.
118
119
26
smlouvy o příměří...“125 Argument, že nukleární hrozba Číně ze strany Eisenhowery
administrativy ukončila korejskou válku, dokonce Dulles uvedl v lednu roku 1956
v rozhovoru pro magazín Life.126 I další američtí státníci smýšleli podobně. Například prezident Nixon později, v roce 1968, řekl podle Boston Globe republikánským
delegátům na sjezdu strany: „Jak ukončíte válku? Řeknu vám, jak skončila Korea. Šli
jsme tam a zapletli jsme se do té zmatené války. Eisenhower diplomatickou cestou
naznačil Číňanům a Severokorejcům, že nebude tolerovat pokračující vyčerpávající
pozemní válku. No a během pár měsíců se domluvili.“127 Eugene Rostow, ředitel
Úřadu pro kontrolu zbrojení a odzbrojení (Arms Control and Disarmament Agency,
ACDA), řekl v roce 1982: „Mojí tezí je, že nukleární zbraně mají naprosto zásadní
vliv ve všech diplomatických otázkách.“128 Dokonce i průzkum provedený v roce
1953 mezi americkými univerzitními studenty prokázal, že Američané věřili, že
atomová bomba je efektivnějším odstrašujícím prostředkem proti válce než OSN.129
Atomová bomba začala být, víc než kdy jindy, vnímána jako funkční mechanismus
zahraniční politiky. Koncem korejské války přišla éra „pax atomica“130, trvající
po celou dobu studené války, přičemž se obecně věřilo, že to byla právě atomová
bomba, která zabránila přímé konfrontaci USA a SSSR. Období po druhé světové
válce, kdy se spolu přímo válečně nestřetly žádné světové mocnosti, označil historik
John Lewis Gaddis jako dobu „dlouhého míru“, za jehož existenci vděčíme právě
atomové bombě. Politolog Kenneth Waltz věří, že nukleární zbraně měly pro tento
relativní klid zbraní svůj velký význam.131 Americká politoložka Elspeth Rostowová
pak dokonce s nadsázkou tvrdila, že by si atomová zbraň zasloužila Nobelovu cenu
míru.132
Přesvědčení, že se atomové zbraně zasloužily o „dlouhý mír“, sdílí více historiků,
proti nim však stojí jiní, kteří tvrdí opak. Například John Mueller tvrdí, že nukleární zbraně byly v mezinárodní politice irelevantní, a to i v případě korejské války.133
I když Mueller věří, že Korea byla důležitým stabilizačním prvkem pro další vývoj
studené války, je skeptický ohledně pozitivní role atomové bomby v tomto konflik125
Rosemary J. Foot, „Nuclear Coercion and the Ending of the Korean Confl ict“, International
Security 13, č. 3 (zima 1988–1989): 92.
126
127
Edward Friedman, „Nuclear Blackmail and the End of the Korean War“, Modern China 1, č. 1
(leden 1975): 76.
128
129
Edward A. Suchman, Rose K. Goldsenová, Robin M. Williams, Jr., „Attitudes Toward the
Korean War“, The Public Opinion Quarterly 17, č. 2 (léto 1953): 174.
130
131
Kenneth N. Waltz, „Nuclear Myths and Political Realities“, The American Political Science
Review 84, č. 3 (září 1990): 744.
132
May, úvod ke knize Cold War Statesmen Confront the Bomb, 3.
133
John Mueller, „The Essential Irrelevance of Nuclear Weapons: Stability in the Postwar World“,
International Security 13, č. 2 (podzim 1988): 55–79.
27
tu.134 Stejně tak McGeorge Bundy je přesvědčen, že domnělá ultimáta a náznaky
Číně o eskalaci války do nukleárního konfliktu, nebyly příčinou vyjednaného
příměří. Podle něj k nejdůležitějším posunům v přístupu Severokorejců i Číňanů
došlo ještě před těmito hrozbami, jak v důsledku smrti Stalina, tak proto, že se pro
Číňany stával korejský konflikt příliš velkou přítěží a sami se ho snažili ukončit.135
I Dingman považuje tvrzení Dullese o ukončení korejské války díky nukleárním
hrozbám za zavádějící, protože v celém vyjednávání nesehrály nikterak významnou roli.136 Na stranu „nukleárních skeptiků“ se přidal i Edward Friedman, který
tvrdí, že argumentace Dullese je nepřesvědčivá a spíše než čemukoli jinému sloužil
lepší prezentaci jeho osoby i celé Eisenhowerovy administrativy.137 Negativní pohled na odstrašující účinek nukleární hrozby dovedený do extrému pak dokonce
označuje atomové vyděračství za kontraproduktivní a uměle prodlužující válku.138
Také podle Friedmana vedou podobné kroky k zostření konfliktu, protože nepřítel
nechce být vnímán jako slabý soupeř podléhající vydírání, a proto naopak místo
aby ustoupil, svůj odpor ještě více zesílí. Stejný názor měl i George Kennan, který
napsal, že nukleární vyděračství by nepřineslo kýžený efekt. Podle něj by „každý
režim, který neztratil rozum, odmítl nukleární vydírání a hrozby“.139 Tento pohled
může být podpořen i do jisté míry oprávněným tvrzením, že domnělé výhružky,
které prezident Eisenhower a jeho ministr zahraničí Dulles adresovali nepříteli,
místo zlepšení celé situace díky větší ochotě Číny a KLDR vyjednávat a zmírnění
bojů přinesly zcela opačný efekt. Číňané totiž například zahájili dvě velké ofenzívy
v dubnu a květnu roku 1953, tedy v době, kdy již pravděpodobně obdrželi výhružky
z americké strany o možné eskalaci války.
Na rozdíl od řady politiků tedy mnozí historici nesdílí názor, že atomová zbraň
sehrála rozhodující roli při vyjednávání příměří v průběhu korejské války. K jejich
nejpřesvědčivějším argumentům patří pravděpodobně teze, že hrozby, které adresoval Eisenhower a jeho spolupracovníci Číně a Severní Koreji, se možná ke svým
zamýšleným adresátům vůbec nedostaly. Tyto výhružky byly totiž zpravidla vyřčeny
před třetí stranou s domněním, že budou následně zprostředkovány nepříteli. Dulles
tak například řekl indickému premiérovi Néhrúovi 21. května 1953, že „pokud by
došlo ke zhroucení mírových jednání, Spojené státy by byly pravděpodobně nuceny
přistoupit k tvrdšímu spíše než k mírnějšímu vojenskému postupu, což by mohlo
Ibid., 63.
Bundy, „The Unimpressive Record of Atomic Diplomacy“, 88.
136
137
Friedman, „Nuclear Blackmail and the End of the Korean War“, 75.
138
139
Kennan, The Nuclear Delusion, 71.
134
135
28
rozšířit oblast, v jejímž rámci je konflikt veden“.140 Podle prezidentova poradce Shermana Adamse byla tato „zpráva záměrně poskytnuta Indii, aby se dostala k čínským
komunistům“.141 Indický premiér Néhrú se ovšem proti roli amerického „poslíčka“,
který by podobné vzkazy vyřizoval, ostře ohradil. Byla to přitom role, do které jej
pasoval Dulles ve svém, již zmiňovaném rozhovoru pro časopis Life. Néhrú dokonce
nařídil indickému velvyslanci ve Washingtonu, aby informoval ministerstvo zahraničí, že se premiér necítil po květnové Dullesově návštěvě v Indii povinen předat podobnou informaci Pekingu a že nic takového tedy neudělal.142 Reakce premiéra byla
pravděpodobně ovlivněna i snahou Indie nezasahovat do bipolárního soupeření.
Dalším problémem nukleárních hrozeb a s nimi spojeného diplomatického nátlaku
byla i jejich vágní formulace. Je otázkou, zda si Číňané (za předpokladu, že se k nim
tato informace vůbec dostala) formulaci „tvrdší spíše než mírnější vojenský postup“
přeložili jako hrozbu použití nukleárních zbraní.143 V této souvislosti Roger Dingman dokonce věří, že se Eisenhowerova administrativa vlastně vůbec nepokoušela
použít nukleárního nátlaku k urychlení uzavření rozhovorů o příměří.144
I přes tyto pochybnosti však Dulles s Eisenhowerem trvali na tom, že jejich
chytře promyšlený plán, který zahrnoval „diskrétní zmínky“ o americkém záměru
použít atomové bomby v případné rozšířené konfrontaci mezi oběma tábory, byl
pro uzavření příměří rozhodujícím krokem.145 Prezident Nixon v pozdějším rozhovoru pro magazín Time vyjádřil svůj názor na popírání role atomové zbraně při
vyjednávání. „Tato teorie“, řekl, „se objevila, protože je bomba velmi nepopulární.
Ale já vím, že v Koreji hrála roli. A hrála rozhodující roli v roce 1956 při Suezské
krizi...“146 Fungoval tedy politický nátlak a hrozba rozšíření konfliktu za použití
nukleární zbraně k odstrašení Číňanů před další eskalací konfliktu a k jeho definitivnímu ukončení v podobě uzavření dlouho očekávaného a vyjednávaného příměří?
Ano, tedy alespoň podle některých historiků a politiků. Nukleární zbraně skutečně
mohly za určitých okolností fungovat jako odstrašující prostředek. Podle Halperina by nicméně musely být splněny tři zásadní podmínky.147 Zaprvé by podle něj
bylo nutností, aby Spojené státy vůbec použitelné atomové zbraně vlastnily. Tuto
podmínku USA bez problému splňovaly. I přes to bylo ale jejich nasazení v Koreji,
především kvůli technickým problémům, ze začátku války nemožné. Kvůli malému
Andrew Erdmann, „,War No Longer Has Any Logic Whatever’: Dwight D. Eisenhower and
the Thermonuclear Revolution“ in Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy
since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a Jonathan Rosenberg
(Oxford: Oxford University Press, 1999), 100.
141
142
Foot, „Nuclear Coercion and the Ending of the Korean Confl ict“, 104.
143
144
Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 88–89.
145
146
147
Halperin, „Nuclear Weapons and Limited War“, 161.
140
29
doletu amerických bombardérů, které byly pro přenos atomových zbraní uzpůsobeny, bylo zapotřebí použít předsunutých vojenských základen. Prezident Truman
sice povolil přesun části komponentů atomové bomby na tyto základny v Británii
už v létě 1950, ale přesun kompletních zbraní připravených k použití do Británie
a Maroka autorizoval až prezident Eisenhower na jaře roku 1954.148
Zadruhé by bylo zapotřebí veřejně vyhlásit podmínky, za kterých by Spojené
státy použily nukleární zbraně v podobně omezené válce, jakou byla ta korejská. Ačkoli Eisenhower mnohokrát prohlásil, že by nukleární zbraně mohly v Koreji najít
uplatnění a ačkoliv sám navrhl vhodné cíle pro tyto zbraně, tyto debaty ve většině
případů probíhaly v nejvyšším utajení za zavřenými dveřmi pouze v malém okruhu
prezidentových poradců.149 Žádné veřejné prohlášení, které by definovalo specifické
okolnosti nutící Američany k použití atomových zbraní v Koreji, nebylo učiněno
ani v době administrativy prezidenta Trumana, ani za jeho nástupce prezidenta
Eisenhowera. Namísto toho Truman na počátku války oznámil, že Spojené státy
neuvažují o užití atomových zbraní v konfliktu.150 Později, na konci listopadu roku
1950, tedy již po tom, kdy čínské dobrovolné jednotky překročily řeku Ja-lu, sice
Truman na tiskové konferenci zmínil, že Američané vždy uvažovali o využití všech
dostupných zbraní, tedy i atomové bomby v konfliktu151, jeho výrok se však ihned
poté snažil zmírnit tiskový mluvčí Bílého domu. Kvůli uklidnění SSSR později
Američané předali Sovětům zprávu o návštěvě britského premiéra Clementa
Attleeho ve Washingtonu, při které ho Truman ujistil, že se Američané k nasazení
atomových bomb nechystají.152 I další členové Trumanovy administrativy a vojenští
velitelé se veřejně vyjadřovali v neprospěch použití atomových bomb v Koreji.153
Bylo tomu tak i přes to, že v této době byla ještě americká veřejnost spíše nakloněna
použití atomových zbraní k ukončení konfliktu (tento postoj veřejnosti přetrval
až do listopadu roku 1951, kdy se v průzkumu vyjádřilo 51 % respondentů pro
použití zbraní ke zničení nepřátelských vojenských cílů a k ukončení vojenského
patu na poloostrově).154 Truman se však podobnými prohlášeními připravoval
o taktickou výhodu, kterou mu nukleární zbraně mohly poskytnout. CIA například
v prosinci roku 1950 předala prezidentovi zprávu, ve které uváděla, že čínské vedení
si je „naprosto jisté, že OSN nepoužije atomové bomby“.155
150
151
„Harry S. Truman News Conference, November 30, 1950“, http://www.presidency.ucsb.edu/
ws/index.php?pid=13673#axzz1LHsh4lz8 (staženo 15. 4. 2011).
152
153
154
Stephen Badsey, „Propaganda, the Media, and Psychological Operations: The Korean War“
in The Korean War 1950–1953: A 50 Year Retrospective, The Chief of Army’s Military History
Conference, eds. Peter Denis a Jeff rey Grey (Canberra, Army History Unit, 2000), 3.
155
148
149
30
Hrozba atomovou zbraní tedy podle Halperina v případě Trumanovy administrativy nemohla být účinná. Prezident sice věřil v úspěch atomové diplomacie nejen
v případě Íránu a berlínské krize, ale i korejské války, většina historiků však tvrdí, že
výsledky jeho politiky byly v tomto ohledu neprůkazné, zejména v případě situace
v Koreji. Mnohem častěji se přiklánějí k názoru, že atomová diplomacie neměla
za Trumanovy administrativy na čínské nebo severokorejské komunisty žádný vliv.
Důkazem pro tato tvrzení může být i zapojení čínských komunistů do konfliktu.
Někteří američtí představitelé sice věřili, že i když Číňané překročili řeku Ja-lu,
zastaví se nejdále v Pchanmundžonu, ve vesnici ležící v podstatě na hranici Severní
Koreje a Korejské republiky, protože měli především zájem na zachování existence
Severní Koreje, nikoli na jejím sjednocení s jihem.156 Podle Halperina ovšem Američané mohli čínské intervenci i zcela předejít, pokud by čínskému vedení jasně
pohrozili použitím atomové bomby na čínském území.157 Nic takového se ovšem
nestalo a Američané místo toho ještě před invazí Čínu uklidňovali prohlášeními
o svém úmyslu nenarušit čínské území ani čínské legitimní zájmy v Severní Koreji.158
Na druhou stranu však Číňané při svém postupu nepoužili vzdušných sil k bombardování území Korejské republiky a vedli i v dalších ohledech omezenou válku. To
by mohlo teoreticky dokazovat vliv zastrašení atomovou zbraní na čínskou strategii.
Toto tvrzení je ovšem samozřejmě těžko prokazatelné, jelikož důvodů ke svému postupu mohli mít Číňané několik, například již zmiňovaný vysoký podíl sovětských
letců létajících na čínských strojích.
Nejkrizovější situace, kdy bylo nasazení zbraní nejpravděpodobnější, nastala
podle některých historiků na jaře roku 1951. Hayes dokonce tvrdí, že Američané
byli v té době použití nukleárních zbraní mnohem blíž než například v době kubánské raketové krize.159 Američtí vojenští představitelé věřili, že Sověti chystají
společně s Číňany ofenzívu, která by znamenala počátek třetí světové války. Truman
reagoval vysláním letounů B-29 nesoucích kompletní atomové zbraně do Pacifi ku
na základnu na Guam a jejich převedením pod vojenské velení.160 Tento krok učinil
možnost použití atomových zbraní mnohem reálnější, protože za normálních okolností tyto zbraně podléhaly Komisi pro atomovou energii, která byla kontrolována
civilisty.161
Poslední jmenovaný krok však proběhl v tajnosti a generál MacArthur, který otevřeně volal po použití atomových bomb, byl vzhledem ke ztrátě prezidentovy důvěry
a snahám o vyhrocení konfliktu odvolán ze své funkce velitele vojsk OSN v Koreji.
Aby si však nepřátelé nevyložili odvolání MacArthura jako slabost Spojených států
158
Halperin, „The Limiting Process in the Korean War“, 30–31.
159
160
161
Ibid., 2.
156
157
31
a neochotu riskovat rozšíření konfl iktu, vyslal Truman pro jistotu na konci dubna
bombardéry schopné nést atomové zbraně, včetně kontrolního týmu a velení, ještě
blíže konfliktu, konkrétně do Tokia.162 Samotné jaderné zbraně, a to i přes to, že se
původně počítalo s jejich přesunem na Okinawu, odkud by byl případný útok veden,
však zůstaly na Guamu.163 Ani v tomto případě neexistuje žádný přesvědčivý důkaz,
že by těmito kroky byli komunisté zastrašeni, spíše naopak. Číňané po těchto přesunech zahájili dvě do té doby největší pozemní ofenzívy.
Aby bylo odstrašení nukleárními zbraněmi účinné, je podle Gellera při střetu
nukleárních států především za potřebí jasného projevu odhodlání a ochoty bojovat.
Pokud však stojí stát vlastnící atomovou zbraň proti státu, který takovou zbraň
ve svém arzenálu nemá, přidávají se k čistě vojenským a strategickým úvahám
i morální aspekty a politické zábrany, které podkopávají efektivitu nukleárních
zbraní jako odstrašujícího prostředku proti slabším, nenukleárním státům.164 Nenukleárním státem v případě korejské války byla KLDR i Čína, která si bez ohledu
na atomové zbraně vlastněné Spojenými státy dovolila riskovat vstup do konfliktu.
Chování Číny tedy bylo v souladu s Gellerovým závěrem, že v případě nenukleárního státu je teorie možnosti odstrašení tohoto státu nukleární bombou v praxi
neuplatnitelná.165
Zajímavé je, že ačkoli je to většinou prezident Eisenhower, který je spojován
s uchýlením se k nukleárnímu vydírání nepřítele v případě korejského konfliktu
a v důsledku této politiky jsou mu připisovány i zásluhy za ukončení války, Dingman argumentuje, že Truman a jeho administrativa využívali jaderných zbraní
jako politického mechanismu častěji.166 Trachtenberg zase do atomové diplomacie
zapracovává i svoji teorii „oken příležitostí a slabosti“ a tvrdí, že na konci funkčního
období Trumanovy administrativy již měli Američané takovou převahu oproti
Sovětskému svazu v počtu atomových zbraní i v jejich technické vyspělosti (i díky
úspěšnému otestování termonukleární zbraně), že si americká vláda už na konci
roku 1952 mohla dovolit podnikat ráznější kroky na bojišti i na poli rétorických
hrozeb nepříteli.167 Toto tvrzení nedokazuje pouze stále se snižujícími se omezeními cílů leteckého bombardování, ale také zjevně narůstající smělostí politiků
a jejich ochotou dovolit eskalaci konfliktu. Tato smělost se projevila například
u amerického velvyslance v Indii Chestera Bowlese na podzim roku 1952, kdy před
členy indické vlády prohlásil, že „pokud by komunisti pokračovali v maření všech
snah o uzavření příměří, nezahájili bychom vědomě třetí světovou válku, ale pokraDingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 75.
164
Daniel S. Geller, „Nuclear Weapons, Deterrence, and Crisis Escalation“, The Journal of Conflict
Resolution 34, č. 2 (červen 1990): 294.
165
Ibid., 297.
166
167
Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’ “, 30.
162
163
32
čovali bychom v rozšiřování korejské války, dokud bychom jí nevyhráli“.168 Hrozby
Dullese a Eisenhowera tedy nebyly v podstatě ničím novým. Dokonce i sám Truman
uvažoval v určitých chvílích o použití taktických nukleárních zbraní.169 Přesto se
ale obecně historici přiklání k tomu, že prezident Eisenhower jako první americký
prezident plně integroval nukleární vydírání a hrozby do zahraniční politiky Spojených států.170
Ovšem ani Eisenhowerova administrativa nezvládla komunikaci s nepřítelem
tak, jak by si jí Halperin v ideálním případě představoval. Prezident společně se
svým ministrem zahraničí Dullesem sice nastolili tvrdší politický kurz vůči Číně,
nejen proto, aby jí odstrašili hrozbou nukleárních zbraní od rozšiřování bojových
operací, ale rovněž proto, aby ji přinutili k větší komunikaci. Ani v tomto případě
však oba státníci nespecifi kovali podmínky, za kterých by došlo k případnému
použití jaderných zbraní. Ačkoli Dulles při své již zmíněné návštěvě Indie naznačil
možné rozšíření konfliktu, pokud by zkolabovala mírová jednání, nehovořil konkrétně o nukleárních zbraních a není ani jisté, zda se jeho hrozba vůbec k Číňanům
dostala. Eisenhower a jeho poradci na konci května 1953 sice dospěli k názoru, že
„kdyby se konflikt rozšířil i mimo korejské území, bylo by zapotřebí použít atomovou bombu“171, ale tento závěr byl diskutován pouze na tajných jednáních prezidenta,
náčelníků štábu a NSC. Informace z jednání se tak k nepříteli s největší pravděpodobností rovněž nikdy nedostaly. Prezident tak sice měl téměř absolutní důvěru
v efektivitu svých hrozeb z hlediska odstrašení a donucení Pekingu k ústupkům, ale
jeho plány zůstaly povětšinou uvnitř jeho úzkého kruhu poradců a k jejich realizaci
v praxi nedošlo.172 Stejně tak tomu bylo v případě plánu s názvem NSC Action 794,
který v případě obnovení války počítal s rozšířením konfliktu a použití nukleárních zbraní. Eisenhower sice dokument podepsal a formálně autorizoval dne 20.
května 1953, ovšem jak dokument, tak jeho obsah zůstaly v naprostém utajení.173
Kromě toho se členové JCS shodli na tom, že přípravy, které by si podobné rozšíření
války vyžádalo, by trvaly několik měsíců a jejich započetí spojovali až s výsledkem
probíhajících mírových rozhovorů.174 Jinak řečeno, teprve přípravy na jaderný útok,
nikoliv jaderný útok samotný, by následovaly až po kolapsu vyjednávání. Ani to však
nezabránilo prezidentovi Eisenhowerovi prohlásit na konferenci na Bermudách
v prosinci roku 1953, že „to bylo vědomí ochoty Spojených států použít sílu, které
přineslo konec násilnostem“.175 Jak Eisenhower, tak i Dulles totiž zastávali názor,
Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’ “, 30.
170
Erdmann, „,War No Longer Has Any Logic Whatever’“, 88.
171
172
173
Ibid., 41.
174
175
168
169
33
že bylo s komunistickými vládci potřeba jednat řečí síly, protože to byla jediná řeč,
které rozuměli.176 Jejich hrozby nukleární válkou přesně zapadaly do jejich vnímání
korejského konfliktu i komunistického přístupu obecně. Dulles později řekl, že
dosažení míru si vyžaduje odvahu zajít na pokraj války.177 V případě korejské války
tento „pokraj“ tvořily hrozby použití atomových zbraní, Američané ovšem nedokázali přesně specifi kovat okolností, za kterých by se tak skutečně stalo.
Třetí podmínkou, která by podle Halperina musela být splněna, aby došlo
k úspěšnému odstrašení nepřítele atomovou zbraní, byla politika „akce“. Pod tím si
představuje konkrétní návrhy použití zbraní v omezených válkách za specifických
podmínek: jednalo by se o větší konflikt; nepřítel by disponoval větší armádou;
nepřítele by bylo třeba zatlačit zpět; nebo, nepřítel by zaútočil na určité, jasně definované cíle.178 První případ v době korejské války nenastal, jelikož se válku, i díky
nepoužití atomových zbraní, podařilo udržet v omezené rovině. Druhý scénář, tedy
větší armáda nepřítele, v Koreji sice po intervenci čínských „dobrovolníků“ nastal,
ovšem situace podle amerických velitelů nebyla natolik vážná, aby si zásah atomové
bomby do dění na bitevním poli vyžádala. I třetí podmínku bychom v Koreji mohli
najít, a to znovu v kontextu zapojení čínských jednotek, ale stejně jako v minulém
případě, nebyla považována za dostatečně závažný faktor. Posledním případem,
na jehož základě by Američané podle této teorie mohli použít atomovou zbraň v korejské válce, by byl pravděpodobně útok na nejdůležitější přístav Pusan, díky němuž
byla celá „policejní“ operace možná. Tento přístav, ač poskytoval nepříteli velmi
dobrý cíl (jak již bylo zmíněno, Pusan byl v noci osvětlen) se nikdy nestal terčem
leteckého útoku.179 Komunistické síly se dokonce vůbec nepokusili letecky ohrozit žádný z cílů v Korejské republice. Takovéto analytické zhodnocení situace dle
Halperina naznačuje, že Američané se v době korejské války nedostali do situace,
která by si vyžádala nukleární útok, takže nikdy nebyla naplněna třetí podmínka
potřebná k odstrašení Číňanů.180
Je těžké říci, jakou roli sehrála atomová bomba na poli diplomacie v průběhu
korejské války. Jisté je, že se Američané vlastnictví bomby v konfliktu snažili politicky využít a že si jednotliví politici připisovali zásluhy na ukončení konfliktu
a podepsání příměří právě na základě své atomové politiky. Příkladem je v tomto
ohledu nejen sám prezident Eisenhower, ale i jeho ministr zahraničí John Foster
Dulles. Oba byli, alespoň dle svých prohlášení v tisku či poznámek v memoárech,
přesvědčeni o efektivitě amerických nukleárních hrozeb. I když většina historiků
věří, že jsou pohledy obou politiků na situaci v Koreji zkreslené a motivované snahou vylepšit jejich image u veřejnosti, přesvědčení o účinnosti atomových hrozeb
Waltz, „Nuclear Myths and Political Realities“, 734.
178
179
Ibid., 151.
180
Ibid., 165.
176
177
34
v mezinárodních vztazích přetrvalo ještě mnoho let po ukončení korejské války
a ovlivňovalo i politiku a rozhodování následujících administrativ. Korea tak například podle Hayese přispěla k zformulování obecně přijímané teorie, že hrozba
atomovou zbraní může odstrašit nebo přinutit protivníka ke změně chování.181
Dingman zase tvrdí, že je možné pohlížet na korejskou válku jako na zkušenost,
ze které čerpali v následujících letech američtí státníci poučení při hledání správného postupu k odstrašení nepřítele. Byla totiž první lekcí, která jim napomohla
v průběhu času uvědomit si a pochopit základní paradox jaderných zbraní. Tyto
zbraně „dávají těm, kteří je vlastní, více zodpovědnosti v omezování jejich použití
než reálně využitelné moci“.182 Footová, která rovněž pochybuje o účinnosti hrozeb
Dullese a Eisenhowera, nicméně připouští, že atomový nátlak pravděpodobně měl
alespoň nějaký, byť omezený, dopad na ukončení konfliktu. Rozhodně ale popírá
jeho dominantní roli tak, jak ji prezentují oba výše zmínění státníci.183
Závěr
Atomová bomba hrála v korejské válce velmi důležitou roli. Nejen, že přispěla
k tomu, že tato válka zůstala jen omezeným vojenským konfliktem, ale také utvořila
jakýsi precedent pro zacházení s atomovou zbraní a její možné využití v mezinárodní politice v budoucích konfliktech studené války.
Ministr zahraničí v době Trumanovy administrativy Dean Acheson prohlásil,
že nás „Korea zachránila“.184 To samé by se dalo říci i o vojenské roli atomové zbraně
v celém korejském konfliktu – „atomová zbraň nás zachránila“. I kvůli obavám z použití bomb proti nesprávnému nepříteli a z možné reakce nepřítele i spojenců, morálních zábran a nedostatku vhodných cílů nedošlo k jejímu vojenskému nasazení,
i když se pro něj část armádních velitelů, v čele s generálem MacArthurem, velmi
důrazně vyslovovala. Korejská válka však zůstala omezeným konfliktem. I když by
se mohlo zdát, že se s atomovými zbraněmi počítalo jako se zbraněmi pro chvíle
nejvyšší nouze, které by byly použity pouze v případě leteckého útoku ze základen
v Číně nebo v případě zapojení Sovětského svazu do války, Eisenhower ani Truman
(navzdory pozdějším tvrzením) pravděpodobně nikdy neuvažovali o skutečném
použití atomových bomb v případě podobně omezeného konfliktu. Tuto domněnku
potvrzují mimo jiné i známky nedostatečné a neochotné přípravy atomového útoku,
například prohlášení JCS o možném rozšíření války v případě zhroucení mírových
jednání v květnu 1953, neúspěch cvičné operace „Hudson Harbor“ o dva roky dříve
nebo rozhodnutí nepřesunout jaderné zbraně na Okinawu. Jinými slovy, jak říká
183
184
181
182
35
americký analytik Strobe Talbott, jaderné zbraně existují, aby se o nich mluvilo, ne
proto, aby byly použity.“185
Atomová diplomacie v průběhu korejské války se zjevně opravdu neřídila žádnými fi xními pravidly a byla spíše improvizovanou reakcí na danou situaci. Přesuny
bombardérů za Trumanovy administrativy by se daly interpretovat jako odpověď
na domácí tlak veřejnosti i kritiků administrativy. Truman těmito přesuny demonstroval svou pevnou pozici, rozhodnost a ochotu bránit svět před šířením komunismu a mohl jimi zmírnit napětí jak doma, tak v zahraničí. Eisenhower zase svými
kroky mohl částečně uspokojit veřejnost, které slíbil, že válku v Koreji ukončí. Oba
prezidenti také mohli svým pevným postojem vlastně jen naplňovat zásady strategie
odstrašení nepřítele, která působí pouze v případě, že dáte najevo svou neústupnost
a veřejně se nezříkáte žádné možnosti, o níž jinak reálně neuvažujete. Jejich jednání
by se tedy dalo vysvětlit i neochotou Spojených států zcela se zřeknout strategie
„prvního použití“ atomové bomby, ačkoli její odpůrci vždy zastávali ve Washingtonu
ty nejvyšší úřady a jejich praktická implementace byla tudíž nereálná. Eisenhower
i Truman mohli díky zdánlivé dvojznačnosti a nepředvídatelnosti svých budoucích
kroků klamat protivníka a donutit jej ke změně chování.
V praxi však kroky Trumanovy a Eisenhowerovy administrativy na poli atomové diplomacie zásadní zvrat nepřinesly, byť svůj dílčí význam nepochybně měly.
Hrozby, které podle svých slov američtí státníci vyslali směrem k nepříteli, možná
ani nenašly adresáta a podle některých teoretiků a bezpečnostních expertů stejně
nebyly splněny podmínky, které by byly zapotřebí k účinnému odstrašení nepřítele.
Významné změny v čínském a sovětském přístupu ke konfliktu měly pravděpodobně spíše jiné příčiny, například Stalinovu smrt či vysoké ztráty čínských dobrovolníků a narůstající náklady na vedení konfliktu. Atomová diplomacie tedy mohla
významně ovlivnit politickou rétoriku, ale zdá se, že z hlediska odstrašení nepřítele
v době korejské války neměla tak velký vliv a tak velkou důležitost, jaké jim byly
především některými politiky připisovány.
185
Peter R. Beckam, „Sociology and Nuclear Weapons: A View from Outside“, Sociological
Forum 7, č. 1, speciální vydání: Needed Sociological Research on Issue of War and Peace (březen
1992): 20.
36
Uplatnění Reaganovy doktríny v Afghánistánu v době sovětské
okupace
Klára Šimčíková
Úvod
Sovětská invaze do Afghánistánu v zimě 1979 ukončila období uvolnění ve vztazích
se Spojenými státy a započala novou fázi eskalace studené války. Demokratický
prezident Jimmy Carter a po něm i republikán Ronald Reagan invazi důrazně
odsoudili a jejich veřejně proklamovaným cílem se stalo sovětské stažení. K tomu
nakonec došlo v únoru 1989 a krátce nato skončila s rozpadem Sovětského svazu
i studená válka. Americká politika oslavila svůj triumf.
Málo známou kapitolou tohoto úsilí je tajná americká pomoc afghánským bojovníkům, kteří povstali proti marxistickému režimu a jeho sovětským obráncům.
O poskytnutí asistence afghánským rebelům, známým také jako mudžáhedíni,
rozhodl už Carter. Podpora však pokračovala i v době Reaganovy administrativy
a stala se součástí globální ofenzívy proti klientským režimům Sovětského svazu,
ukotvené v tzv. Reaganově doktríně. Na základě této koncepce Spojené státy pomáhaly opozičním skupinám v zemích, které se ocitly pod komunistickou nadvládou.
Cílem této studie je zjistit, do jaké míry představuje operace USA v Afghánistánu typický příklad aplikace Reaganovy doktríny, a posoudit, jak se v rozhodování
o této operaci odráží dynamika zahraničněpolitických aktérů v americké politice.
Klade si také otázku, do jaké míry můžeme program asistence Afghánistánu hodnotit jako efektivní ve snaze donutit Sovětský svaz ke stažení, či zda byl v rozhodnutí o ukončení sovětského angažmá vedlejší. Pro zjištění dopadu na stažení SSSR
je analyzována účinnost kroků Carterovy, ale především Reaganovy administrativy
vůči SSSR v kontextu jeho vojenského a ekonomického oslabování.
Úvodní sekce vymezuje postavení Afghánistánu v sovětsko-amerických vztazích
v sedmdesátých letech a Carterův postoj k situaci v zemi před invazí a po ní. Následuje kapitola o Reaganově zahraniční politice, která se zabývá pojmem Reaganova
doktrína a zkoumá ho z hlediska charakteristických rysů, problémů implementace
a celkového hodnocení. Převážná část studie se pak věnuje oběma obdobím Reaganovy administrativy s ohledem na konkrétní uplatnění Reaganovy doktríny. Popisuje celkovou strategii Spojených států v oblasti a formy, jakých asistence nabývala.
Dále představuje aktéry, kteří se na jejím poskytování podíleli, a jak byly jejich akce
koordinovány. Kromě tajné operace se text zabývá také diplomatickým řešením situace. Výsledky americké politiky jsou důležité pro posouzení vlivu na vývoj vztahů
se Sovětským svazem v rámci studené války, což je obsahem další kapitoly, kde jsou
37
také nastíněny dlouhodobější důsledky pro Spojené státy a region. V závěrečné
diskuzi jsou shrnuta základní zjištění a zodpovězeny otázky vytyčené v úvodu.
První kapitola uvádí čtenáře do kontextu politiky USA v Afghánistánu a využívá chronologického popisu událostí. V následující teoretické části je aplikovanou
metodou kvalitativní analýza zahraniční politiky Ronalda Reagana a pojmu Reaganova doktrína. V případové studii o Afghánistánu je pro popis událostí použita
deskriptivní metoda, dále analýza dokumentů a rozhodovacích procesů, které hrály
v implementaci politiky USA roli, a v diskuzi také komparativní metoda – pro
porovnání Reaganovy doktríny a tohoto specifického případu její aplikace.
Z primárních zdrojů využívá studie především zahraničněpolitické dokumenty
USA, které na internetu zpřístupnil archiv National Security Archive při Univerzitě George Washingtona ve Washingtonu, D. C. K dispozici jsou také prameny,
jež ukazují, jak se na afghánskou válku díval nejen Sovětský svaz, tedy zejména
politbyro ÚV KSSS, ale i aktéři v USA, včetně CIA a dalších aktérů v americké
administrativě. Další dostupné primární zdroje představují prezidentské direktivy
z doby Reaganovy administrativy (vzhledem k charakteru americké operace zůstává
však mnoho dokumentů dosud neodtajněných a u mnoha dalších zákonná lhůta pro
odtajnění dosud neuplynula, což poněkud omezuje pramennou základnu).
Tématem tajných operací USA v Afghánistánu se v češtině příliš mnoho publikací nezabývá. Výjimkou je monografie Martina Nováka1 a kniha od autorů Jiřího
F. Šišky a Sergeje F. Sergejeva,2 která se věnuje vojenským aspektům afghánské
války. Jinak je však tato studie založena převážně na sekundární literatuře v anglickém jazyce. Je také nutné zmínit, že všechny přímé citace použité v textu vyházejí
z angličtiny a jsou přeloženy autorkou.
Zřejmě nejinformativnější knihou o tajných operacích v době Reaganovy administrativy je Deciding to Intervene: The Reagan Doctrine and American Foreign Policy
od amerického historika Jamese Scotta.3 Autor je přesvědčen, že afghánská operace byla nejúspěšnější implementací Reaganovy doktríny, protože si oproti jiným
akcím dokázala udržet podporu přes tři administrativy a splnila své cíle. Soustředí
se na aktivity klíčových hráčů (ve vládě i v Kongresu) a jeho kritika se týká spíše
jejich chování v pozdních fázích konfliktu. Podobný pohled zastává historik Alan
Kuperman v článku The Stinger Missile and U.S. Intervention in Afghanistan, který
Martin Novák, Džihád proti Kremlu: sovětská válka v Afghánistánu a zrod Al-Káidy (Praha:
Epocha, 2008).
2
Jiří F. Šiška a Sergej F. Sergejev, Vrtulníky proti mudžáhedínům: sovětsko-afghánský válečný
konflikt 1979–1989 (Cheb: Svět křídel, 2008).
3
James M. Scott, Deciding to Intervene: the Reagan Doctrine and American Foreign Policy (Durham:
Duke University Press, 1996).
1
38
se zaměřuje na vliv nasazení moderních raket Stinger.4 Na rozdíl od Scotta však
Kuperman dochází k závěru, že jejich dopad je přeceňován.
Aktivitami CIA v Afghánistánu se zabývá novinář Steve Coll.5 Coll pracuje
zejména s výpověďmi osob, které se operace účastnily, a nevyhýbá se kontroverzním
aspektům působení CIA v oblasti. Naopak Feiferův Velký hazard: Sovětská válka
v Afghánistánu přibližuje válku z hlediska jejích sovětských účastníků.6 Odlišný
pohled, tentokrát ze strany afghánských mudžáhedínů bojujících proti Sovětům,
nabízí americký novinář Robert Kaplan, který o svých zkušenostech s vůdci odporu
napsal knihu Soldiers of God: With Islamic Warriors in Afghanistan and Pakistan.7
Stephen Tanner se v Afghanistan: A Military History from Alexander the Great to
the War against the Taliban věnuje především vývoji konfliktu na bitevním poli. 8 Detailní analýzu konfliktu z vojenského hlediska i v kontextu mezinárodních vztahů
nabízí také Martin Ewans v knize Conflict in Afghanistan: Studies in Asymmetric
Warfare.9
Diplomacie a sovětsko-amerických vztahů se dotýká sborník The Last Decade
of the Cold War: From Conflict Escalation to Conflict Transformation, zejména pak
studie Reagan’s Anti-Revolutionary Offensive in the Third World autora Odda Arne
Westada.10 Stejný autor zasazuje afghánskou situaci do širšího kontextu v rozsáhlé
publikaci o studené válce The Global Cold War.11 Způsobem, jak konflikt Afghánistánu obě znepřátelené strany řešily, se zabývá sborník Soviet-American Conflict
Resolution in the Third World.12
Autoři Andrew Hartman13 a John Prados14 pak popisují strategii USA v regionu
a zkoumají americké motivace pro podporu Afghánistánu a její dopady. Důsledky
4
Alan J. Kuperman, „The Stinger Missile and U.S. Intervention in Afghanistan“, Political Science
Quarterly 114, č. 2 (léto 1999): 219–62.
5
Steve Coll, Ghost Wars: The Secret History of the CIA, Afghanistan, and Bin Laden, from the Soviet
Invasion to September 10, 2001 (New York: Penguin Press, 2004).
6
Gregory Feifer, Velký hazard: sovětská válka v Afghánistánu (Praha: Slovart, 2009).
7
Robert D. Kaplan, Soldiers of God: With Islamic Warriors in Afghanistan and Pakistan (New
York: Vintage Departures, 2001).
8
Stephen Tanner, Afghanistan: A Military History from Alexander the Great to the War against the
Taliba (Philadelphia: Da Capo, 2009).
9
Martin Ewans, Conflict in Afghanistan: Studies in Asymmetric Warfare (New York: Routledge,
2005).
10
Olav Njølstad, ed., The Last Decade of the Cold War: From Conflict Escalation to Conflict
Transformation (London: Frank Cass, 2004).
11
Odd Arne Westad, The Global Cold War: Third World Interventions and the Making of Our
Times (Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2007).
12
Mark N. Katz, ed., Soviet-American Conflict Resolution in the Third World (Washington, D.C.:
United States Institute of Peace Press, 1991).
13
Andrew Hartman, „,The Red Template’: US Policy in Soviet-occupied Afghanistan“, Third
World Quarterly 23, č. 3 (červen 2002): 467–89.
14
John Prados, „Notes on the CIA Secret War in Afghanistan“, The Journal of American History
89, č. 2 (září 2002): 466–71.
39
pro americkou politiku vyvozují z afghánské operace politologové Seth G. Jones15
a Tom Landsford,16 kteří popisují genezi dnešních problémů USA v regionu.
Zahraniční politice Reaganovy administrativy obecně se věnuje Frances FitzGerald.17 V pasáži, která analyzuje pojem Reaganova doktrína, se pak studie opírá
o článek Roberta W. Tuckera,18 jenž stojí v rozporu se studií Chestera Pacha.19 Pach
dochází na rozdíl od Tuckera k závěru, že Reaganova doktrína nepředstavovala
jednotnou koncepci a jednalo se o pragmatickou politiku, která se lišila v každém
případě, kdy byla aplikována.
V neposlední řadě v textu zazní vlastní stanovisko Ronalda Reagana z jeho
pamětí20 a Schweizerovy biografie o prezidentovi Reaganova válka: velký příběh o čtyřicetiletém boji Ronalda Reagana a konečném vítězství nad komunismem.21
Afghánistán mezi Spojenými státy a Sovětským svazem
Strategická poloha Afghánistánu z něj vždy činila oblast střetu velmocí. Do bezpečnostního okruhu USA, konceptu „jižního zadržování“22 , nicméně v době studené
války nespadal. USA sice s Kábulem udržovaly hospodářské styky, ale v zadržování
Sovětského svazu Afghánistán nefiguroval nikdy tak prominentně jako Pákistán,
a země tak byla považována spíše za součást sovětské zóny vlivu.
Pro Sovětský svaz Afghánistán představoval protiváhu proamerických států
v regionu, jimiž byly od padesátých let Pákistán a Írán. Sovětský svaz poskytoval
Afghánistánu vojenskou a hospodářskou pomoc a posílal do Kábulu své poradce.23
Jako první také uznal republiku vzniklou roku 1973 poté, co Muhammad Daúd
po dvou set letech existence svrhl afghánské království. Podporu si Daúd zajistil
15
Seth G. Jones, In the Graveyard of Empires: America’s War in Afghanistan (New York: W. W.
Norton & Company, 2010).
16
Tom Landsford, A Bitter Harvest: US Foreign Policy and Afghanistan (US Foreign Policy and
Conflict in the Islamic World) (Aldershot, Hants, England; Burlington, Vt.: Ashgate, 2003).
17
Frances FitzGerald, Way Out There in the Blue: Reagan, Star Wars and the End of the Cold War
(New York: Simon & Schuster, 2001).
18
Robert W. Tucker, „Reagan’s Foreign Policy“, Foreign Affairs 68, č. 1 (1988/1989): 1–27.
19
Chester Pach, „The Reagan Doctrine: Principle, Pragmatism, and Policy“, Presidential Studies
Quarterly 36, č. 1 (březen 2006): 75–88.
20
Ronald Reagan, Život jednoho Američana: paměti prezidenta (Praha: Prostor, 1998).
Peter Schweizer, Reaganova válka: velký příběh o čtyřicetiletém boji Ronalda Reagana a konečném
vítězství nad komunismem (Praha: Ideál, 2007).
22
Patřily sem Pákistán, Írán a Turecko. Martin Ewans, Conflict in Afghanistan: Studies in
Asymmetric Warfare (New York: Routledge, 2005), 100. Tyto státy byly pro USA v regionu
Perského zálivu prioritou, což dokazuje například snaha zapojit je do Bagdádského paktu v roce
1954.
23
Nechal zde také například vystavět dopravní infrastrukturu, kterou později využil při invazi
v roce 1979, včetně významné letecké základny Bagram.
21
40
od komunistické strany Afghánistánu (PDPA), 24 jejíž umírněnou frakci Parcham
přizval do vlády a začal s reformami, které prosazovala. Její levicová odnož Khalq
a fundamentalistické skupiny zatím přešly do opozice, část z nich pak do exilu
v Pákistánu.
USA nový režim s výhradami uznaly, současně ale podněcovaly boj afghánských
menšin za autonomii.25 Afghánistán však jinak pro USA na důležitosti nezískal. Jak
poznamenává vedoucí stanice CIA v Kábulu v letech 1975–1978 Graham Fuller,
země byla v době převratu pro americkou zahraniční politiku nevýznamná, jednalo
se pouze o vhodné místo k rekrutování sovětských diplomatů a agentů KGB.26
Daúd se přesto do roku 1975 od SSSR do jisté míry odvrátil, zejména kvůli pokusu o puč proti jeho vládě. Roli také hrála ekonomická pomoc od Íránu a Saúdské
Arábie vyjednaná s přispěním USA. Afghánský prezident po zkonsolidování své
moci sestavil novou vládu bez komunistické strany a za asistence Henryho Kissingera se pokoušel urovnat vztahy s Pákistánem, které narušoval zejména problém
Paštúnistánu (oblasti obývané Paštúny na území obou států). Znepokojený Leonid
Brežněv žádal, aby se republika „západních špionů“ zbavila. Daúdova odpověď však
zněla: „Nikdo nám nebude říkat, jak máme vést svou zemi.“27
Spíše než odmítnutí řídit se radami SSSR však negativně působily Daúdovy
snahy o modernizaci. Vedly totiž k tomu, že si nový stát znepřátelil řadu skupin –
socialisty, umírněné i fundamentalisty koncentrující se v Pákistánu.28 Represe vůči
PDPA pak v roce 1977 obě frakce – Parcham a Khalq – sblížily a PDPA poté jako
jednotná strana provedla v dubnu 1978 převrat.
24
Oficiální název Lidově-demokratická strana Afghánistánu (People’s Democratic Party of
Afghanistan, PDPA). Strana vznikla v době afghánského království a navázala styky se Sovětským
svazem. Její působení narušovalo rozbití na dvě frakce: Parcham, stavící se za postupný přechod
k socialismu zohledňující afghánské podmínky, a Khalq, který požadoval okamžité nastolení
socialismu pomocí radikálních společenských přeměn. Přesto se PDPA dařilo podněcovat
politické nepokoje. Landsford, A Bitter Harvest, 107.
25
V Afghánistánu žije 41 % Paštúnů, 22 % Tádžiků, 6 % Uzbeků, 5,6 % šíitských Hazárů
a množství dalších menšin. Hafi zullah Emadi, „New World Order or Disorder: Armed Struggle
in Afghanistan and United States’ Foreign Policy Objectives“, Central Asian Survey 18, č. 1
(1999): 55.
26
Graham Fuller, rozhovor se Sethem Jonesem, 19. srpna 2008. Citováno in Seth G. Jones, In
the Graveyard of Empires: America’s War in Afghanistan (New York: W. W. Norton & Company,
2010), 11–12 (poznámka č. 25).
27
Henry Bradsher, Afghanistan and the Soviet Union (Durham: Duke University Press, 1983), 66.
Citováno dle Emadi, „New World Order“, 56.
28
Steve Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy, 1973–1990“, in Volume II: Afghanistan:
Lessons from the Last War. National Security Archive Electronic Briefing Book No. 57, eds. John
Prados a Svetlana Savranskaya, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/
NSAEBB/NSAEBB57/essay2.html (staženo 1. 5. 2011).
41
Spojené státy se k nastalé situaci stavěly opatrně zejména proto, že nebylo jisté,
jakou roli v tomto puči hrála Moskva.29 Jisté je, že po jeho provedení poskytla afghánským komunistům pomoc pro stabilizaci režimu.30 Postoj prezidenta Jimmyho
Cartera vůči novému režimu v Afghánistánu osciloval mezi názorem jeho poradce
pro národní bezpečnost Zbigniewa Brzezinského, který byl pro přerušení styků,
a státního tajemníka Cyruse Vance, jenž se domníval, že takový přístup by mohl
vehnat zemi do náruče Sovětů. USA se proto zatím snažily o korektní vztahy. Tento
přístup však zkomplikovaly nepokoje, které začaly republiku sužovat následující
rok.
Režim PDPA zpočátku sliboval, že zachová islámské instituce a radikální
změny zavádět nebude. Agenda ohlášená v říjnu 1978 však mířila přímo na stávající
socioekonomickou strukturu Afghánistánu. Vláda radikální frakce Khalq, která
převládla nad Parchamem (jehož členy, mezi něž patřil i budoucí prezident Babrak
Karmal, perzekuovala), vedla v čele s prezidentem země Núrem Muhammadem
Tarakím snahy o transformaci země podle sovětského modelu bez ohledu na místní
faktory a její reformy nebyly obyvatelstvem přijímány pozitivně. Zdálo se, že afghánští vůdci „... systematicky plánovali znepřátelit si každý segment afghánského
národa“.31
Především na venkově se kmenoví vůdci obrátili proti režimu, protože prováděné reformy nedostatečně zohlednily jejich náboženské přesvědčení, tedy islám,
a budily dojem nepřijatelného ateismu.32 Odpor vůči reformám se však přenesl
i do měst. Rebelové z islamistické skupiny Sitem-i-Melli dokonce unesli amerického
velvyslance v Kábulu Adolpha Dubse, který byl pak v únoru 1979 zavražděn. Tehdy
se postoj USA změnil a pomoc Afghánistánu byla ukončena. Více se však Carter
bez podpory Kongresu zdráhal udělat.33 Naopak SSSR učinil v té samé době z Afghánistánu hlavního příjemce sovětské pomoci.34
V březnu 1979 proběhlo zatím nejostřejší vyjádření nespokojenosti s režimem,
herátské povstání, kdy Afghánci odpověděli na volání po svaté válce – džihádu –
vyhlášené emigranty v severovýchodním Pákistánu, kde se už od Daúdova převratu
Rozhovor s Charlesem Coganem (veden neznámým autorem), srpen 1997, National Security
Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/coldwar/interviews/episode-20/cogan1.html (staženo
28. 4. 2011).
30
„Dodávka zvláštního vybavení Demokratické republice Afghánistánu“, setkání ÚV KSSS,
21. dubna 1978, http://www.wilsoncenter.org/index.cfm?topic_id=1409&fuseaction=va2.docu
ment&identifier=5034D1F4-96B6-175C-92656F5C5B6B4973&sort=Collection&item=
Soviet%20Invasion%20of%20Afghanistan (staženo 30. 4. 2011).
31
Landsford, A Bitter Harvest, 118.
32
I Moskva se snažila tento postup mírnit: Jurij Andropov tvrdil, že zaostalá země není
na podobné reformy připravena a afghánští soudruzi podle SSSR „vzali maxistické poučky moc
vážně“. Coll, Ghost Wars, 39 a 41.
33
Ibid., 42.
34
Odd Arne Westad, The Global Cold War: Third World Interventions and the Making of Our
Times (Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2007), 306.
29
42
nacházelo centrum odporu vůči kábulské vládě. Rebelii podpořila i vojenská diktatura Pákistánu v čele s generálem Muhammadem Zijáulem Hakem, přestože objem
pákistánské pomoci mírnily obavy ze sovětské odvety.
S ozbrojeným odporem lokálních vůdců tradičně nepřátelských vůči centrální
vládě si afghánská armáda, již každý den opouštěly stovky dezertérů, nedokázala
sama poradit a vedení režimu po povstání v Herátu opakovaně vyzývalo svého severního souseda k asistenci.35 Sovětský svaz však zatím nevnímal vojenský zákrok
jako nutný pro stabilizaci země a přislíbil pouze materiální pomoc.36 Politbyro se
domnívalo, že situaci vyřeší odstranění radikálního premiéra Hafizulláha Amína
z vedení země, protože především jím prosazované praktiky podněcovaly hnutí
odporu, zatímco prezident Núr Muhammad Tarakí se stal symbolickou postavou
bez reálného vlivu.37
Brzezinski nicméně Cartera varoval, že SSSR nemá v plánu Afghánistán stabilizovat zvenčí, ale chce afghánské nestability využít k ohrožení Pákistánu a Iránu
a k další agresi v regionu.38 V červenci 1979 americký prezident Carter stanovisko
Brzezinského podpořil a potvrdil tajnou pomoc povstalcům prostřednictvím CIA.
Místo zbraní se ale do Afghánistánu zatím poslalo jen komunikační zařízení a USA
začaly pomáhat s propagandou proti kábulskému režimu. Carter však neusiloval
o jeho svržení, a tudíž lze americkou pomoc jen stěží považovat za příčinu prosincové invaze.39
K rozhodnutí intervenovat vedla Komisi politbyra o Afghánistánu40 obava
o přežití režimu. Politbyru katastrofálně nevyšel plán na eliminaci Amína. Místo
toho nechal afghánský premiér v září 1979 zavraždit prezidenta Tarakího. Pro
SSSR tím Amín přestal být důvěryhodným vůdcem: panoval strach, že by mohl
začít spolupracovat s USA.41 „Americká raketová síla na Hindúkuši“ představovala
pro sovětské představitele nejhorší možný scénář.42 Pád režimu by také znamenal, že
35
„Přepis telefonického rozhovoru Alexeje Kosygina a Muhammada Núra Tarakího, 18. březen
1979“, National Security Achive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/
r2.pdf (staženo 2. 5. 2011).
36
„Přepis setkání politbyra ÚV KSSS, 17.–18. březen 1979“, National Security Achive,
ht
tp://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/r1.pdf (staženo 2. 5. 2011). Westad, The
Global Cold War, 309.
37
38
Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy“.
39
V této souvislosti je zajímavý postoj Brzezinského, který tvrdí, že Cartera přesvědčil právě
proto, aby invazi vyvolal. Andrew Hartman, „,The Red Template’: US Policy in Soviet-occupied
Afghanistan“, Third World Quarterly 23, č. 3 (červen 2002): 470.
40
Členy této komise, jež byla zřejmě založena v roce 1979, byli například Andrej Gromyko, Jurij
Andropov a Dmitrij Ustinov.
41
Tyto kontakty však podle staničního vedoucího CIA v Kábulu Grahama Fullera neexistovaly.
Rozhovor se Sethem Jonesem, 19. srpna 2008. Citováno in Jones, In the Graveyard of Empires, 17
(poznámka č. 45).
42
Tanner, Afghanistan, 235.
43
by SSSR přišel o své investice, a byl by nebezpečný kvůli muslimům žijících ve středoasijských sovětských republikách, kteří by mohli následovat afghánský příklad
a přestat být vůči SSSR loajální.43 USA se podle komise dosud nevzpamatovaly
z Vietnamu: zabývaly se Íránem a usilovaly o ratifi kaci smlouvy SALT II, a proto
jejich reakce neměla být ostrá.44 Roli hrály zřejmě i předchozí intervence na základě
tzv. Brežněvovy doktríny omezené suverenity, podle které vnitřní ohrožení socialistických režimů představovalo problém pro všechny ostatní socialistické státy.45
Rozhodnutí o invazi učinila nakonec velmi malá skupina členů politbyra a to
na základě informací, které fi ltroval Jurij Andropov a které kladly důraz hlavně
na možnost Amínova spojení se CIA a subverzivní aktivity USA.46 Podle ideologů
KSSS mělo nasazení vojenských jednotek vést k rychlému provedení socialistické
revoluce – etnické roztříštění afghánské společnosti bylo zcela ignorováno.47 Nejvyšší zástupci armády rozhodnutí kritizovali: náčelník Generálního štábu Rudé
armády Nikolaj Ogarkov navrhoval politické, ne vojenské řešení, a počet vojáků,
který SSSR do Afghánistánu plánoval poslat, podle něj nemohl splnit vytyčené
cíle.48 Invaze byla však i přes tento odpor 12. prosince 1979 odsouhlasena.49
Po podepsání memoranda byl do Kábulu poslán oddíl speciálních sovětských
jednotek, formálně na ochranu prezidentského paláce, ve skutečnosti s cílem Amína
svrhnout, k čemuž došlo 27. prosince. Dva dny předtím vstoupily do země sovětské
jednotky, oficiálně na pozvání afghánských vůdců na obranu země proti vnější agresi.
Tito vůdci byli ale zanedlouho nahrazeni novým vedením, tedy příslušníky Parchamu, se kterými SSSR začal v průběhu roku 1979 spolupracovat.50 Cílem Sovětů
bylo obsadit strategické body, předat je afghánské armádě a stáhnout se. Podcenili
ale sílu lidového odporu a jejich angažmá se protáhlo na dlouhých deset let.
Feifer, Velký hazard, 13.
Schweizer, Reaganova válka, 122.
45
„Projev Leonida Brežněva na V. sjezdu Polské sjednocené dělnické strany“,13. listopadu 1968,
Modern History Source Book, http://www.fordham.edu/halsall/mod/1968brezhnev.html
(staženo 5. 5. 2011).
46
„Zpráva pro ÚV KSSS o situaci v Afghánistánu, autoři Jurij Andropov, Andrej Gromyko,
Dmitrij Ustinov a Boris Ponomarev, 28. červen 1979“, National Security Archive, http://www.
gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/r4.pdf (staženo 2. 5. 2011); 29. říjen 1979, National
Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/r6.pdf (staženo 2. 5.
2011).
47
Rozhovor s Elie Krakowskim (veden neznámým autorem), srpen 1997, National Security
Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/coldwar/interviews/episode-20/krakowski1.html (staženo 28. 4. 2011).
48
„Popis rozhodnutí ÚV KSSS poslat jednotky do Afghánistánu“, citováno z Alexander
Lyakhovsky, The Tragedy and Valor of Afghan (Moskva, GPI „Iskon“, 1995), National Security
Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/r8.doc (staženo 2. 5. 2011).
49
„Situace v A“, ručně psané rozhodnutí ÚV KSSS o nasazení jednotek v Afghánistánu,
12. prosinec 1979, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/
NSAEBB57/r9.pdf (staženo 2. 5. 2011).
50
Westad, The Global Cold War, 317.
43
44
44
Prezident Carter se v předchozí politice vůči SSSR snažil udržovat détente, a to
i přes vznikající krize v zemích Třetího světa. V průběhu roku 1979 se ale po událostech např. v Íránu začal Carterův postoj měnit. Věrohodnost détente se ocitla
na kriticky nízké úrovni, pozice USA byla vnímána jako slabá a Carter považoval
za nutné se přizpůsobit konzervativním náladám společnosti.
Ačkoli CIA podávala těsně před invazí zprávy o pohybech sovětských vojsk,
analytici nevěřili, že Sověti k operaci skutečně přikročí. Počet nasazených sovětských jednotek byl podle nich pro takovou akci nedostatečný, a navíc by SSSR musel
čelit mezinárodním důsledkům.51 Administrativa proto sovětský vpád neočekávala
a nevnímala ho jako obranný, ale expanzivní a ohrožující pozici USA v regionu,
přestože podle jiných hlasů SSSR usiloval spíše o konsolidaci afghánského režimu
než o postup k ropným zásobám Indického oceánu.52
Při rozhodování o reakci na vpád sovětských vojsk do Afghánistánu prosazoval
státní tajemník Cyrus Vance pokračování détente, ale i tentokrát se Carter přiklonil
k pozici Brzezinského. Brzezinski navrhl den po invazi dodat rebelům k humanitární pomoci i zbraně a techniku, přehodnotit politiku vůči Pákistánu a začít v této
záležitosti spolupracovat s Čínou a arabskými zeměmi, aby mohly USA Sovětům
„znepříjemnit pobyt“.53 Prezident souhlasil a Národní bezpečnostní rada byla
o tomto rozhodnutí informována 2. ledna 1980.54 Oproti situaci v Íránu, kde panovaly o krocích USA velké spory, bylo nastartování této operace relativně snadné.
Po Carterově souhlasu získali Afghánci první zbraně už na počátku ledna 1980.55
Na veřejnosti Carter krok odsoudil jako „největší ohrožení míru od druhé
světové války“ a v OSN prosadil rezoluci požadující stažení.56 O to samé požádal
Brežněva. Odpověď generálního tajemníka KSSS však byla vyhýbavá a Carter ji
odmítl jako „nedostatečnou a naprosto pomýlenou“.57 Následovalo zavedení sankcí
proti SSSR. Byly zrušeny dohody o prodeji obilí, zakázán dovoz technologií, odložena ratifi kace SALT II a bojkotovány olympijské hry v roce 1980 v Moskvě.
Obavu, že by se dalšími oběťmi sovětské rozpínavosti mohly stát země vyvážející
ropu, vyjadřovala lednová Carterova doktrína, jejíž podstatou byla strategická prio51
Ani v jednom se odborníci nemýlili – jak poznamenává americký vojenský historik Martin
Ewans, „... [A]nalytici to pochopili, a Sověti ne.“ Ewans, Conflict in Afghanistan, 126.
52
Jones, In the Graveyard of Empires, 21.
53
Coll, Ghost Wars, 51.
54
Odd Arne Westad, „Reagan’s Anti-Revolutionary Offensive in the Third World“, in The Last
Decade of the Cold War: from Conflict Escalation to Conflict Transformation, ed. Olav Njølstad
(London: Frank Cass, 2004), 206. Odlišný pohled nabízí americký historik Prados: rozšíření
tajné operace CIA v Afghánistánu podle něj nebylo reakcí na sovětský manévr, ale došlo k němu
už 17. 12. na setkání speciálního koordinačního výboru Národní bezpečnostní rady. Spojené
státy tedy stejně jako SSSR zareagovaly na afghánskou vnitřní nestabilní situaci. Prados, „Notes
on the CIA Secret War“, 467.
55
56
Citováno dle Feifer, Velký hazard, 90.
57
Ewans, Conflict in Afghanistan, 125.
45
rita Perského zálivu. Jakýkoli „pokus vnější silou získat nadvládu nad regionem Perského zálivu [bude] považován jako útok na zásadní zájmy Spojených států a [bude]
odvrácen všemi nutnými prostředky, včetně vojenské síly“.58 Tuto rétoriku podpořil
Carter intenzivnější spoluprací se Saúdskou Arábií a dalšími státy arabského světa,
které invaze pobouřila.
Moskvu však spíše než mezinárodní reakce znepokojovaly problémy, které ji
čekaly v samotném Afghánistánu. SSSR si neuvědomil, jak malou podporu kábulský režim skutečně měl, a sovětská přítomnost zničila poslední pozůstatky jeho
legitimity. Sovětská armáda po úspěšné invazi narazila na protiakce rebelů. Místo
pomoci afghánské armádě se sovětské jednotky ocitly v otevřeném boji a uprostřed
občanské války, již měly za kábulský režim vybojovat.59 S odporem se vojáci setkávali zejména v horách a na hustě obydleném venkově, kde povstalci sestavovali
malé pohyblivé oddíly a využívali znalosti terénu a strachu při přepadech ze zálohy.
Rebelie se začínala měnit ve svatou válku.
Kontingent sovětských sil v Afghánistánu naopak trpěl demoralizací a nezkušeností. Sověti byli špatně vybaveni a zásobováni, podléhali nemocím či drogové
závislosti. Přestože jednotky nebyly nikdy posíleny nad počet 120 000 vojáků,60
porazit vojensky by je šlo jen obtížně, protože si dokázaly bez potíží udržovat
klíčová místa. Zemi se mu však ovládnout nepodařilo. Jestliže se ještě na počátku
roku 1980 členové politbyra domnívali, že stahování začne zanedlouho, velitelé
v poli si již uvědomili, že válka bude trvat mnohem déle a vojenské řešení možná
ani neexistuje; důstojníci vyslovili obavu, že by se Afghánistán mohl stát sovětským
Vietnamem.61
Sousední Pákistán se mezitím stával úkrytem stále většího počtu uprchlíků.
Před invazí jich tu bylo 400 000, na konci osmdesátých let už 3,5 milionu.62 Každý
z nich se musel pro získání přídělů, tedy humanitární pomoci a zbraní, zaregistrovat
u exilových organizací, kterých bylo zpočátku šest. Právě tyto strany si Pákistán
vybral jako oficiální představitele afghánského lidu a s žádnými jinými skupinami
nebyl ochotný jednat.63 Lokální vůdci v Afghánistánu ale často s vizí exilových stran
nesouhlasili a spojovali se s nimi pouze proto, aby získali dodávky pro své boje.64
Tajná operace CIA řízená ze stanice CIA v Islámabádu, která v omezené podobě
začala již v červenci 1979, v této době spočívala ve výcviku vojenských instruktorů
58
„Carter Would Fight for Persian Gulf; Seeks to Resume Draft Registration“, The Washington
Post, 24. ledna 1980. Citováno dle Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy“.
59
„Měnící se mise sovětských sil v Afghánistánu“, citováno z Lyakhovsky, The Tragedy and Valor
of Afghan.
60
61
Svetlana Savranskaya, „The Soviet Experience in Afghanistan: Russian Documents and
Memoirs“, in Prados a Savranskaya, Volume II: Afghanistan.
62
Dalšího 2,5 milionu odešlo do Íránu. Ewans, Conflict in Afghanistan, 134.
63
64
Scott, Deciding to Intervene, 42.
46
v Pákistánu a spojení s mudžáhedíny65 prostřednictvím pákistánské zpravodajské
služby ISI (Inter-Services Intelligence), jež dopravovala zbraně a vybavení koupené
USA v Egyptě přes horské průsmyky do afghánských provincií. Peníze a vojenský
materiál dodávaly také další státy, „které dychtily způsobit sovětským ozbrojeným
silám citelné škody“, například Saúdská Arábie či Čína.66
Rozsah a kvalita této pomoci byly zatím omezené, jednalo se o zastaralé a lehké
zbraně sovětského původu. Pákistánský diktátor považoval za nemoudré Sověty
provokovat modernější výzbrojí. Invaze byla pro Pákistán příležitostí, ale také
stálou hrozbou, protože Moskva i Kábul byly přesvědčeny, že je jediným řídícím
centrem rezistence. Pákistánský vůdce si ale velmi dobře uvědomoval svůj význam
pro USA i jejich obavy o Perský záliv. Pro Cartera, kladoucího mimořádný důraz
na lidská práva, měl být pákistánský diktátor se svým nukleárním programem
a represemi vůči obyvatelstvu sice správně nepřijatelný, dostal se však do pozice být
důležitým spojencem. Carterovu nabídku vojenského a ekonomického programu
za 400 milionů dolarů z března 1980 si dokonce mohl dovolit odmítnout jako
„mizernou“67 a vyčkat zvolení Reagana, po jehož nástupu se mu podařilo uzavřít
výhodnější obchod.
Carterova administrativa si kladla za cíl pobyt Sovětům pouze znepříjemnit
a odradit SSSR od podobných akcí jinde ve světě. O účinnosti odporu mudžáhedínů vůči sovětské okupaci však panovala skepse. Navýšení prostředků či masivní
pomoc Pákistánu nebyly na pořadu dne. I přes zostření přístupu k SSSR a nastartování řady dalších tajných operací na podporu antikomunistických hnutí ve Třetím
světě Carter ztrácel naději na znovuzvolení v roce 1980. Podle některých zástupců
détente z řad liberálů zareagoval prezident na sovětský krok příliš ostře a nedal
SSSR šanci stáhnout se bez poškození reputace. Pro konzervativce byly naopak
Carterovy kroky neúčinné a symbolické. I tyto důvody přispěly na konci roku 1980
ke zvolení Ronalda Reagana prezidentem.
Reaganova doktrína
V roce 1981, kdy se Ronald Reagan stal prezidentem, se Spojené státy v zahraničí
potýkaly s řadou problémů. Ztratily důležitého spojence v Iránu, sovětská vojska
nedávno vstoupila do Afghánistánu a kubánské jednotky působily v Angole, zatímco
65
Mudžáhedíni (výraz označuje „boží vojáky“) pocházeli z řad afghánských uprchlíků, kteří byli
rekrutováni v pákistánských táborech pro boj v Afghánistánu. Charakterizoval je náboženský
„fundamentalismus bez politického podtextu“. Robert D. Kaplan, Soldiers of God: With Islamic
Warriors in Afghanistan and Pakistan (New York: Vintage Departures, 2001), 17. Představovali
antikomunistické hnutí, které jako celek usilovalo o stažení SSSR z Afghánistánu a jeho
opětovnou nezávislost – v tomto cíli je byly USA ochotné podpořit.
66
67
Angelo Rasanayagam, Afghanistan: a Modern History (London: Tauris, 2005), 105.
47
vietnamské se sovětskou pomocí v Kambodži. V Nikaragui hrozilo zformování
levicové vlády, což znamenalo bezpečnostní riziko v blízkosti amerického území.
Přestože Reagan nevstupoval do Bílého domu jako prezident zaměřený výhradně na zahraniční politiku, už před svým zvolením podobně jako celá republikánská strana kritizoval způsob, jakým se ke studené válce stavěl Jimmy Carter.
Jeho strategie podle Reagana snižovala vliv Spojených států na světové dění. Nový
prezident se ztotožňoval s kritikou republikánské strany vůči politice détente, jež
podle konzervativců představovala rezignaci Ameriky na její právoplatné místo.
Domníval se, že „pro Ameriku je nesmyslné, nesprávné a nebezpečné vzdát se role
supervelmoci a vládce svobodného světa“.68 Spojené státy měly po řadě selhání
znovu získat převahu nad Sovětským svazem, kterou si až do konce sedmdesátých
let udržovaly.
K dosažení tohoto cíle využíval Reagan řadu nástrojů. Velmi ostrá byla jeho
rétorika vůči Sovětskému svazu. V roce 1983 tuto zemi dokonce označil za „Říši
zla“, antitezi Spojených států.69 Dal tak najevo, že Spojené státy nepovažují SSSR
za partnera, se kterým se budou snažit vyjednávat a jemuž budou pro zachování
rovnováhy ustupovat. V další fázi eskalace studené války v osmdesátých letech zůstal prostor pouze pro soupeření mezi velmocemi, jež mělo být zakončeno porážkou
SSSR jako systému, který byl ve své podstatě chybný, což odpovídalo Reaganovu
celoživotnímu antikomunistickému postoji.
Odhodlání postavit se SSSR a zastavit expanzi jeho vlivu projevil Reagan
otevřeně například invazí na ostrov Grenada v roce 1983, kde hrozilo zformování
marxistické vlády. Stejně tak působilo i jeho odmítnutí podpořit ratifi kaci smlouvy
SALT II, již Carter i přes invazi do Afghánistánu podporoval.70 Do Reaganovy
zahraničněpolitické koncepce zapadal také projekt Strategické obranné iniciativy,
snahy využít moderní technologie na vybudování obranného systému před nepřátelskými střelami, kterou SSSR vnímal jako hrozbu neutralizace svého jaderného
arzenálu.
Stejně významná jako výše zmíněné nástroje zahraniční politiky byla však
strategie později pojmenovaná jako Reaganova doktrína. Jako pojem vznikla v roce
1985, kdy tak novinář Charles Krauthammer označil neskrývanou podporu antikomunistickým revolucím, tedy „těm, kdo riskují své životy na každém kontinentu,
od Afghánistánu po Nikaraguu, aby vzdorovali Sověty podporované agresi“.71 Tato
Reagan, Život jednoho Američana, 230.
„Projev na výročním sjezdu Národního sdružení evangelíků v Orlandu, stát Florida“,
8. března 1983, Ronald Reagan Presidential Library, http://www.reagan.utexas.edu/archives/
speeches/1983/30883b.htm (staženo 23. 4. 2011).
70
Westad, „Reagan’s Anti-Revolutionary Offensive“, 201.
71
Charles Krauthammer, „The Reagan Doctrine“, Time, 1. dubna 1985, http://www.time.com/
time/magazine/article/0,9171,964873,00.html (staženo 1. 5. 2011).
68
69
48
politika měla sloužit ke zvrácení sovětského postupu v rozvojových zemích tzv.
Třetího světa, a to z morálních důvodů.
Vznik koncepce je však datován do počátků Reaganova funkčního období a podíleli se na něm nejvyšší představitelé exekutivy. Ti navazovali nejen na ideologii
Reaganovy administrativy, ale také na předchozí strategie či prezidentské doktríny.
Podle amerického historika studené války Johna Pradose představuje Reaganova
doktrína upravenou verzi politiky zadržování, pouze s otevřenou podporou opozičních skupin a prvkem ofenzivnosti.72 Naopak americký politolog James Scott73
se domnívá, že Reaganova doktrína je „potomek zatlačování“ padesátých let a představuje opuštění politiky zadržování; oproti Eisenhowerovi se však nedrží pouze
rétoriky, přestože tajné operace v Iránu a Guatemale v padesátých letech mohou být
považovány za precedenty k Reaganově doktríně.74
Bezprostřední příčinou zformulování strategie byla pak domácí situace na konci
sedmdesátých let: vietnamský syndrom, pravicový obrat vedoucí k Reaganově zvolení a také pociťovaný sovětský expanzionismus sedmdesátých let, tedy dojem, že se
světová rovnováha přiklání na sovětskou stranu. Expandující SSSR ale znamenal
také více možností, kde sovětské „impérium“ zranit. Pro oslabení vazeb mezi SSSR
a Třetím světem stačilo za malé náklady a s minimálním rizikem přímé konfrontace
podpořit svržení nestabilních klientských režimů čelících povstání. Tím by bylo pro
SSSR nákladnější režimy udržovat při životě a mohlo by to také vést k oslabení
jeho pozice na mezinárodní scéně. A to vše bez riskování amerických životů – tato
podmínka byla ve světle vietnamské války nezbytná.75
Uplatnění Reaganovy doktríny nemělo automaticky znamenat pomoc nedemokratickým silám reakce. V Reaganově podání bylo cílem nejen zvítězit, tedy
podkopat vliv marxistických vlád a posléze je i svrhnout, ale takové vítězství mělo
být výhrou demokracie: „... [B]ojovníci za svobodu povstávají ..., bojují a umírají za ty
samé demokratické svobody, které jsou pro nás posvátné.“ 76
Na formulaci doktríny se zpočátku podílela zejména National Security Planning
Group (NSPG a také National Planning and Coordination Group), prezidentův
poradní orgán tvořený představiteli různých vládních agentur, který byl pověřen
72
John Prados, President’s Secret Wars: CIA and Pentagon Covert Operations from World War
II Th rough Iranscam (New York: William Morrow & Company, 1988), 78. Citováno dle
Robert W. Tucker, „Reagan’s Foreign Policy“, Foreign Affairs 68, č. 1, America and the World
(1988/1989): 13.
73
74
Prados, President’s Secret Wars. Citováno dle Scott, Deciding to Intervene, 15.
75
Tucker, „Reagan’s Foreign Policy“, 16.
76
„Projev ke společnému zasedání Kongresu o stavu Unie“, 25. ledna 1988, Ronald Reagan
Presidential Library, http://www.reagan.utexas.edu/archives/speeches/1988/012588d.htm (staženo 23. 4. 2011).
49
dohledem nad tajnými operacemi USA.77 NSPG se skládala z představitelů agentur
(např. CIA) a vládních institucí (např. ministerstva obrany a zahraničí) pod vedením
poradce pro národní bezpečnost, kteří pak ve skupinách diskutovali o jednotlivých
tajných operacích a dohlíželi na ně. Z jejich závěrů pak mohl Reagan svým schválením učinit oficiální politiku.
Stoupencem aktivního přístupu ohledně tajných operací byl především ředitel
CIA William Casey, jenž v březnu 1981 představil program pro skupiny v Afghánistánu, Angole, Kambodži, na Kubě, v Iránu, Laosu, Libyi a Nikaragui, který by
v budoucnu mohla řídit právě CIA. Tam, kam už pomoc proudila, by se úsilí rozšířilo, na což by, jak Casey zdůrazňoval, musely Spojené státy vynaložit jen minimum
prostředků.78
Tato politika, jež v mnoha případech již v zemích Třetího světa probíhala, byla
posléze ukotvena v prezidentské direktivě U. S. National Security Strategy (NSC-NSDD-32) z května 1982. Ta potvrzovala nové cíle v přístupu vůči SSSR: „Zadržet a zvrátit rozšíření sovětské kontroly a vojenské přítomnosti ve světě, zvýšit
náklady na sovětskou podporu [klientských režimů] a používání ... subverzivních
sil.“ 79 Využitím „hospodářských nedostatků“ měl být také SSSR odrazen od aktivit
ve Třetím světě. Na tuto direktivu pak v lednu 1983 navázala NSDD 75, ve které
si Spojené státy kladly za cíl „zadržovat a po čase zvrátit sovětský expanzionismus
účinným a neustálým soupeřením ve všech světových arénách, zejména v celkové
vojenské rovnováze a v geografických regionech, kde má Amerika prioritní zájmy“,
a tím v sovětském systému vyvolat evoluční změny. 80 Reaganova strategie tedy kladla
důraz na systematické využití strukturální slabosti SSSR, a to prostřednictvím
podpory protirežimních hnutí.
Administrativa byla však také ovlivňována externími aktéry, například vlivným
konzervativním think-tankem Heritage Foundation, který v roce 1984 požadoval
integrovanou strategii na pomoc opozičním hnutím ve státech, kde působily klientské vlády SSSR, či dokonce jejich vytvoření, pokud se v dané zemi žádné vhodné
skupiny nenacházely. 81
Společně s faktem, že pomoc už byla poskytována v Afghánistánu, Angole, Nikaragui a Kambodži, se po roce 1984 vyvíjely pokusy vysvětlit motivaci Reaganovy
doktríny a ospravedlnit prostředky na ni vynakládané – a to zejména z prezidentovy
strany, což se projevovalo i v jeho rétorice. Zmínky o morální i materiální podpoře
Loch K. Johnson, „Covert Action and Accountability: Decision-Making for America’s Secret
Foreign Policy“, International Studies Quarterly 33, č. 1 (březen 1989): 81–109.
78
79
„U.S. National Security Strategy“, http://www.fas.org/irp/offdocs/nsdd/nsdd-032.htm (staženo 22. 4. 2011).
80
„U.S. Relations with the U.S.S.R“, http://www.fas.org/irp/offdocs/nsdd/nsdd-075.htm (staženo 22. 4. 2011).
81
77
50
„bojovníků za svobodu“ se tak objevují až v projevech o stavu Unie z let 1985 i 1986,
přestože v některých případech povstalcům proudila pomoc už několik let, aniž by
na to prezident veřejnost někdy upozornil. Právě fázi 1985–1987 považuje proto
americký politolog James Scott za stádium „propagace“ doktríny vůči veřejnému mínění. O osvětlení podstaty Reaganovy doktríny se snažil i ministr zahraničí George
Shultz, podle kterého vyjadřovala víru, že vítězství komunismu se dá zvrátit pomocí
lidovým hnutím. Jejich podpora se sice lišila případ od případu, ale o tom, kde ležely
sympatie USA, nebylo pochyb.82
Americký politolog Chester Pach83 se však domnívá, že Reaganova doktrína
byla pouze novinářským produktem, který jako soudržnou strategii administrativa
nikdy vyhlásit nechtěla a který Charles Krauthammer povýšil na základě Reaganových projevů na „geopolitický princip“, přestože jeho rétorika měla pouze zvrátit
námitky Kongresu proti pomoci nikaragujským Contras. Podle Pacha žádná nová
doktrína nevznikla, jednalo se pouze o ospravedlnění již probíhající asistence.
Sám Reagan své zahraničněpolitické iniciativy jako Reaganovu doktrínu nikdy
neoznačil a pro administrativu byl význam tohoto pojmu „záhadou“, přestože jako
abstraktní myšlenka se prý Reaganovi zalíbil. Žádná oficiální politika se však explicitně o Reaganově doktríně nikdy nezmínila a standardy pro přidělování pomoci
neexistovaly. 84 Jak se vyjádřil později Krauthammer, doufal, že doktrína dodá USA
legitimitu při svrhávání nepřátelských režimů. Podpora administrativy rebelům
byla však daleko méně konzistentní a nepodařilo se vyvinout široce aplikovatelnou
strategii. Reagan pravděpodobně v Reaganovu doktrínu nevěřil, spíše se řídil radami
ministerstva zahraničí a pokračoval už v běžících programech. 85
Ačkoli byla doktrína tedy jako mediální konstrukce zformulována zdánlivě jasně
a v Reaganově rétorice působila rozhodně, její aplikace byla rozporuplná a složitá,
jak se ukázalo například v Nikaragui (viz dále). Důvodem kontroverze byl fakt, že
v americké politice k tzv. doktríně nepanoval jednotný postoj. Co se týče podstaty
doktríny a jejích cílů, existovaly tři široké frakce: stoupenci, pragmatici a oponenti.
Pro obhájce doktrína představovala možnost, jak destabilizovat či svrhnout
klientské režimy SSSR (nebo dokonce SSSR samotný) či je alespoň demokratizovat (včetně Sovětského svazu), což prosazoval ředitel CIA Casey. Doktrína se také
mohla stát nástrojem, jak dosáhnout řešení regionálních konfliktů. Propagátorem
tohoto „dvoukolejného přístupu“ byl ministr zahraničí Shultz. Stoupenci apelovali
82
Citováno in John Lewis Gaddis, Strategies of Containment: A Critical Appraisal of Postwar
American National Security (New York: Oxford University Press, 2005), 371 (poznámka č. 112).
83
Chester Pach, „The Reagan Doctrine: Principle, Pragmatism, and Policy“, Presidential Studies
Quarterly 36, č. 1 (březen 2006): 75–88.
84
Robert McFarlane, rozhovor s Lou Cannonem, 5. ledna 1990. Citováno in Lou Cannon,
President Reagan: The Role of a Lifetime (New York: PublicAffairs, 2000), 323 (poznámka č. 54).
85
Charles Krauthammer, dopis Lou Cannonovi, 8. března 1990. Citováno in Cannon, President
Reagan, 321 (poznámka č. 49); Rodney McDaniel, rozhovor s Lou Cannonem, nedatováno.
Citováno in Cannon, President Reagan, 321 (poznámka č. 53).
51
také morální rétorikou. Například podle velvyslankyně Spojených států při OSN
Jeane Kirkpatrickové měly Spojené státy pomáhat antikomunistickým hnutím,
protože to bylo správné, nejen ze strategických důvodů.
Oponenti, především liberálové v Kongresu či někteří představitelé ministerstva
zahraničí, měli naopak pochybnosti o prostředcích a následcích. Nebyli si jistí, zda
jsou režimy opravdu tak totalitární a bojovníci opravdu tak demokratičtí. Panovaly
obavy z eskalace soupeření supervelmocí a po roce 1985 se projevil i strach, že
reformy Michaila Gorbačova budou ukončeny kvůli konfliktu ve Třetím světě. 86
Rebelové se také často jevili jako příliš slabí, což mohlo vést k navýšení podpory ze
strany SSSR ke stabilizaci režimů – původní účel doktríny by tak byl zcela obrácen.
Klíčové pozice v rozhodování administrativy i Kongresu však zaujali ti, kteří zachovávali pragmatické postoje. Pokud politiku administrativy podporovali, pomoc
byla poskytnuta; ale v případech, kdy o ní zapochybovali, byli ochotni americké zapojení odmítnout, jak ukazuje příklad uplatnění Reaganovy doktríny v Nikaragui,
kde pragmatický postoj převážil nad argumenty stoupenců radikálnější politiky.
Na spory o povaze doktríny pak navazovaly další neshody, tentokrát v procesu
utváření politiky. Od formulace přes implementaci po evaluaci se na něm totiž podílely čtyři skupiny. Zatímco prezident a jeho poradci činili prvotní a klíčová rozhodnutí (Reaganovo zapojení však bylo epizodické – další důkaz toho, že Reaganova
doktrína byla spíše prosazována Reaganovým okolím než samotným prezidentem),87
zahraničněpolitická byrokracie. Orgány jako ministerstvo obrany, ministerstvo
zahraničí, CIA, Národní bezpečnostní rada byly klíčové při implementaci politiky,
například ve vedení programů asistence či tajných operací. Panovaly mezi nimi však
rozpory, které vyplývaly zejména z odlišného hodnocení rizik vůči USA.88
Přístup k určitým stádiím tvorby politiky, například k jejímu hodnocení, umožnil nevládním aktérům (médiím, think-tankům, zájmovým skupinám a veřejnému
mínění) také vliv Kongresu. Přestože měla role Kongresu omezený účinek, jeho
vedoucí představitelé, výbory i individuální členové hráli ve všech případech, kdy se
zvažovalo americké zapojení ve Třetím světě, významné úlohy. Někdy se dokonce
chopili iniciativy před administrativou – především v případě Afghánistánu. Naopak v Nikaragui se Kongres stavěl proti pomoci Contras, což ovlivnilo směřování
politiky v celé této oblasti.
Administrativa ani Kongres se také nikdy nedokázaly shodnout na kritériích,
za kterých by měla být doktrína nasazena, a bylo tedy obtížné určit, ve kterých
zemích by k tomu mělo dojít. Oproti volání po univerzální aplikaci šlo o koncepce,
které určovaly konkrétní podmínky, které pro aplikaci doktríny bylo nutné splnit.
Jednu z nich zastával například kongresman Robert Torricelli (D-NJ), který poScott, Deciding to Intervene, 31.
88
86
87
52
važoval za nutné, aby rezistence byla vnitřně motivována, dostávalo se jí světové
podpory a země čelila zahraniční (tedy komunistické) intervenci, nejen domácímu
sporu – tomuto ale odpovídal pouze Afghánistán.89 Specifická kritéria tak nevznikla
a případy byly vždy posuzovány jednotlivě.
Výsledkem vnitropolitických rozporů byla situace, kdy se z relativně jasné
myšlenky stala komplikovaná politika. Tzv. Reaganova doktrína, tak jak byla původně zamýšlena, se dočkala plné implementace pouze v Afghánistánu, ale i zde
byla k nelibosti některých stoupenců univerzální strategie konfrontace se SSSR
kombinována s diplomacií. Kambodža obdržela jen nevojenskou pomoc, v Etiopii
bylo od realizace upuštěno úplně kvůli absenci nemarxistických rebelů a Mosambik
byl kvůli složité vnitřní situaci podporován jen krátce. V Angole a Nikaragui probíhala aplikace nekonzistentně a ve druhé z těchto zemí dokonce narazila Reaganova
doktrína na tak ostrý odpor Kongresu, že to vyústilo v jeden největších skandálů
Reaganovy administrativy, aféru Írán-Contras.
Do jisté míry ojedinělým případem aplikace Reaganovy doktríny je Afghánistán.
Oproti iniciativám, jakou byla například Nikaragua, se asistence této zemi těšila
široké podpoře a Afghánistán je dodnes považován za úspěšný příklad Reaganovy
iniciativy, protože americká politika zde měla údajně přímý vliv na rozhodnutí
o stažení sovětských vojsk a ovlivnila i změnu sovětského systému.
Reaganova reakce 1981–1984
K afghánské operaci CIA se Ronald Reagan od počátku svého prezidentství
stavěl pozitivně. Stejně jako Carter se domníval, že SSSR chce v oblasti bohaté
na ropu připravit USA o úlohu supervelmoci,90 což vyžadovalo jednoznačnou
americkou odpověď. V prvních letech jeho administrativy však nenastal žádný
velký odklon od způsobu, jakým program probíhal za Carterovy administrativy,
a nedošlo ani k zásadnímu zvýšení prostředků na něj vynaložených. V první fázi,
přibližně do roku 1983, stál USA asi 30 mil. USD za rok.91 Nezměnily se ani cíle,
jichž se americká politika v oblasti snažila dosáhnout – o vítězství mudžáhedínů
nad kábulským režimem a sovětskými vojsky administrativa ani Reagan zatím
neuvažovali.92
Kromě tajné operace působila Reaganova administrativa v Afghánistánu také
na diplomatické úrovni. V tomto směru zrušil Reagan embargo na dovoz obilí
do SSSR, které po invazi vyhlásil Carter; Sovětský svaz ale podle Reagana tuto
91
Rozpočet operací byl samozřejmě tajný, ale informace o něm unikaly na veřejnost a do tisku
poměrně často.
92
89
90
53
nabídku na lepší vztahy odmítl.93 Diplomacie se nadále spíše než na bilaterální
úrovni odehrávala pod taktovkou OSN, jednání o politickém urovnání situace
vedená OSN ale nevedla k žádnému významnějšímu pokroku. Ve skutečnosti
byla v USA před dohodou o stažení bez většího poškození reputace SSSR dávána
přednost postupnému zvyšování nákladů SSSR na pobyt v regionu prostřednictvím operace CIA, což mělo Sovětský svaz odradit od dalších invazí v zemích
Třetího světa.94
Asistence afghánským povstalcům si v prvním období Reaganova prezidentství získala širokou podporu administrativy, Kongresu a také veřejnosti, a to i přes
tajný charakter implementace tohoto programu CIA. Afghánci byli Američany
vnímáni téměř jako romantičtí hrdinové. Program CIA přesto neprobíhal bez
problémů.
Pákistán, tradiční nepřítel Sovětského svazu a Indie, byl díky své geografické
pozici a zpravodajské síti nenahraditelným spojencem USA v regionu. Oproti Carterově lpění na dodržování etických zásad byl Reagan vůči zdejšímu diktátorskému
režimu „vstřícnější“.95 Americký ministr zahraničí Alexander Haig Pákistáncům
přímo sdělil, že jejich vnitřní situace je jejich problém. Spojené státy se nebudou
zabývat porušováním lidských práv ani vývojem jaderných zbraní.96 Prezident Reagan také v roce 1981 nabídl Pákistánu vojenskou a ekonomickou pomoc na šest let
ve výši 3,2 mld. USD a možnost nákupu strojů F-16.97 Muhammad Zijául Hak tak
získal příležitost dělat obojí: „mohl si splnit svůj sen řídit džihád a přitom dostávat
západní podporu“.98
Pro úspěch operace však začaly Spojené státy spolupracovat nejen s Pákistánem,
ale i s dalšími státy. Programu se účastnily například zpravodajské služby Francie
a Velké Británie, tradiční spojenci USA ve studené válce.99 V tom samém roce,
kdy Pákistán obdržel od USA vojenskou a ekonomickou pomoc, uzavřel Reagan
také dohodu s královskou rodinou v Saúdské Arábii, která začala výměnou za pět
průzkumných letadel AWACS na tajnou operaci poskytovat na dolar přesně tolik
95
Pákistánský diktátor Muhammad Zijául Hak porušoval systematicky lidská práva v zemi
a mimo jiné nechal popravit svého předchůdce Bhutta. Carter a po něm i Reagan se ale řídili
zásadou, že nepřítel SSSR Pákistán je přítelem USA. Rozhovor s Casparem Weinbergerem (veden
neznámým autorem), srpen 1997, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/
coldwar/interviews/episode-20/weinberger1.html (staženo 28. 4. 2011).
96
Hartman, „The Red Template“, 476.
97
98
99
Zapojil se i Írán – kvůli špatným vztahům se Západem nepřispíval na operaci CIA, ale přímo
šíitským Hazárům na západě Afghánistánu. Tanner, Afghanistan, 251.
93
94
54
pomoci, co dávaly USA.100 Tyto prostředky plynuly na speciální účet společný
s CIA v bance Bank of Credit and Commerce International, kterou řídili Pákistánci
přímo spojení s ISI.101
Spojené státy potřebovaly od svých spojenců také získat zbraně. Z řady důvodů
bylo nemožné, aby mudžáhedíni bojovali s americkou výzbrojí. Do Pákistánu
tak proudily izraelské zásoby sovětských zbraní ukořistěné v arabsko-izraelských
válkách, britské pušky Lee Enfield z Řecka a Indie, poškozené samopaly z Egypta
či zbraně z druhé světové války z Turecka.102 Primárním zdrojem byl Egypt, kde
vznikla kompletní továrna na kopie sovětských zbraní (výměnou za „sovětské“
samopaly AK-47 dostával Egypt od USA americké zbraně), a Čína, v této době
rival SSSR, která za tvrdou měnu a novou výzbroj poskytovala také kvalitní kopie
sovětských zbraní, tedy to samé, co kdysi posílala Vietnamcům na boj proti USA.103
Zbraně států Varšavské smlouvy měly USA posloužit k tomu, aby mohly svou
účast na protisovětských operacích v Afghánistánu úspěšně popírat. A jak poznamenal pákistánský diktátor Muhammad Zijául Hak: „Voda v Afghánistánu se
musí vařit při správné teplotě.“104 Moderní zbraně by pouze zvýšily riziko sovětské
odvety. Na druhou stranu byl ale velký počet dodaných zbraní nepoužitelný.
Co se týče organizace pomoci, vypadala situace na americké straně následovně.
Zpravodajská služba Pákistánu ISI poskytla CIA seznam požadovaných zbraní
a ta jej poslala do USA, kde Kongres prostředky v rozpočtových výborech schválil.
CIA pak nakoupila zbraně a další potřebné vybavení. Dalším úkolem agentury
bylo vybavení přepravit do Karáčí nebo letecky do Péšávaru. V Pákistánu CIA také
přispívala například na logistiku, stavbu skladišť či rádiové vybavení a poskytovala
satelitní informace a poradenství ohledně technologických záležitostí. Důležitou
aktivitou byl výcvik pákistánských instruktorů, kteří měli získané bojové znalosti
předávat přímo mudžáhedínům, a to nejen v Pákistánu. Výcvikový program provozovala CIA od roku 1984 také v americkém státě Virginia.105
Plánování války, výcvik mudžáhedínů a alokaci zbraní a zásob však přebírala
ISI. CIA do těchto aktivit podle dohod s ISI nemohla nijak zasahovat. Z vůle ISI
měla CIA dokonce zakázán přímý kontakt s mudžáhedíny – stejně jako všichni
američtí občané, přestože se toto nařízení ne vždy dodržovalo. Ačkoli byl tedy
Celkem přispěla Saúdská Arábie CIA asi 500 mil. USD a kromě toho podporovala hnutí
odporu i přímo. Coll, Ghost Wars, 64. V pákistánských uprchlických táborech se začala šířit její
ultrakonzervativní forma islámu – wahhábismus.
101
Účty CIA v BCCI mohly sloužit i k fi nancování operací, které Kongres jinak zapovídal.
Rasanayagam, Afghanistan: A Modern History, 106.
102
103
104
105
Frédéric Bozo, „Before the Wall: French Diplomacy and the Last Decade of the Cold War,
1979–89“, in The Last Decade of the Cold War: from Conflict Escalation to Conflict Transformation,
ed. Olav Njølstad (London: Frank Cass, 2004), 255.
100
55
americký program v osmdesátých letech vůbec největší operací CIA, podílelo se
na ní překvapivě málo operativců – přibližně se jednalo o stovku agentů.106 CIA byla
převážně odkázaná na Pákistán, jehož představitelé s ní, Saúdskou Arábií a Čínou
celé úsilí koordinovali.
CIA měla v této situaci sotva na výběr. Její přítomnost v Afghánistánu byla i před
invazí minimální, zatímco Pákistán měl s guerillami kontakty už dávno před začátkem projektu CIA. Sovětská propaganda dále tvrdila, že rebelové bojují za americký
imperialismus, a podle ISI by aktivní činnost agentů CIA na afghánském území
toto tvrzení jen podpořila.107 CIA i americké vládě vyhovovalo, že mohla své zapojení po dlouhou dobu úspěšně popírat. Na druhou stranu však měla spolupráce s ISI
za následek řadu potíží.
Problémem, který poznamenal vztahy CIA s ISI nejvíce, bylo rozdělování pomoci. Jak už bylo zmíněno, CIA neměla pravomoci distribuci ovlivnit. Důsledkem
bylo, že „americká politika spoléhala velmi silně na pákistánskou definici toho, co
je potřeba udělat a co udělat lze“.108 S ISI měla CIA už od padesátých let dobrou
zkušenost a důvěřovala tvrzení jejích představitelů, že pomoc je rozdělována podle
výkonnosti v poli, a ne na základě ideologie.109 Pravda však byla opačná: 75 %
asistence obdržely islamistické skupiny.110 Polovinu z toho pak afghánský vůdce
Gulbuddín Hekmatjár, antiamerický extremista, kterému zcela chyběla nejen vojenská základna v Afghánistánu, ale i širší podpora, a byl proto na Pákistánu zcela
závislý.111 Přesně z tohoto důvodu ho také Pákistán podporoval – populární vůdci
se Pákistánu odmítali podřizovat.
Pákistánský diktátor Muhammad Zijául Hak považoval Hekmatjára za osobu,
která po stažení sovětských vojsk a pádu kábulského režimu vytvoří Pákistánu nakloněný islamistický stát, čímž se konečně vyřeší problém Paštúnistánu.112 O jeho
výkonnosti však panovaly pochyby. ISI sice tvrdila, že Hekmatjárova skupina má
nejvyšší schopnost odporovat SSSR, ale například Reaganův poradce Jack Wheeler
tvrdil, že pomoc by Hekmatjárovi proudit neměla, protože se v jeho skupině vyskytuje obrovská míra korupce.113
Naopak úspěšní velitelé jako Ahmed Šáh Masúd, afghánský velitel hovořící
francouzsky, který proslul jako „vládce“ strategického Panšírského údolí (dokonce
se mu zde na krátkou dobu podařilo uzavřít příměří se Sověty) a Hekmatjárův nejScott, Deciding to Intervene, 49.
108
Rozhovor s Elie Krakowskim (veden neznámým autorem), srpen 1997.
109
Rozhovor s Charlesem Coganem (veden neznámým autorem), srpen 1997.
110
111
Nepopulární byl zejména proto, že podnikal spíše útoky na své rivaly než na Sověty, akumuloval
zbraně a peníze a obchodoval s drogami. Kaplan, Soldiers of God, 69.
112
113
106
107
56
větší rival, nedostávali od ISI téměř nic nebo jejich dodávky rozkradli jiní.114 Také
umírněné politické strany jako Národní islámská fronta Afghánistánu obdržely
daleko méně pomoci než radikálové.115
Tato situace nijak nepřispívala k soudržnosti afghánských politických stran
sídlících v Péšáváru. Ty byly navázané na etnické skupiny a dělily se do dvou frakcí:
umírněné (tradicionalistické, požadující ústavní vládu a oddělení náboženství
od státu) a extremistické (islamistické, prosazující islámské právo a instituce). V roce
1981 se z nich zformovalo nestabilní uskupení, které však bojkotoval Pákistánem
favorizovaný fundamentalista Hekmatjár a vydrželo pouze do roku 1982, kdy se
od něj odštěpila konzervativní islámská aliance podporovaná ze Saúdské Arábie.
Aby získal Muhammad Zijául Hak lepší dohled nad alokací dodávek, vyzval v roce
1984 všech sedm pešávarských skupin k vytvoření dalšího spojenectví. Nadále však
trval rozpor mezi Pákistánem favorizovanými fundamentalisty a umírněnými.
Vůdcem nové koalice se stal Hekmatjár, ale jeho akce spíše podněcovaly rozkol.
Plýtvání a korupce byly dalšími problémy činnosti ISI. Stávalo se, že část
amerických dodávek si nechali Pákistánci a vůdci mudžáhedínů pro svou vlastní
potřebu, aby posílili svou moc a vyzbrojili se, zatímco afghánští povstalci vycházeli
naprázdno. Strany také často podepisovaly smlouvy na více zbraní, než potřebovaly,
a zbytek se prodal, z čehož profitovala ISI i její svěřenci. Takto „přerozděleno“ bylo
údajně až 30 % veškeré pomoci.116
Dalším faktorem, nad kterým USA neměly kontrolu, byli „arabští Afghánci“:
militantní islamisté z arabských zemí, především ze Saúdské Arábie, Jemenu a Alžírska, kteří v řádu tisíců přicházeli studovat do pákistánských táborů financovaných Saúdskou Arábií panislamistický fundamentalismus. Původně byli verbováni
palestinským právníkem Abdulláhem Júsufem Azzamem. K jeho společníkům
patřil i saúdský milionář Usáma bin Ládin, jenž se věnoval hlavně zakládání táborů
pro výcvik rekrutů117 a po založení extremistické organizace al-Káida roku 1989 se
vrátil domů jako hrdina.
Mezi Afghánci se Arabové netěšili velké popularitě, protože oproti nim nebojovali za svobodu, ale kvůli ideologii a také ve snaze získat zkušenosti v boji. Pro
USA však představovali vítanou posilu pomáhající americkým zájmům.118 CIA
viděla islám jako jednotící prvek povstaleckých skupin,119 přestože se občas vyskytly
114
I z tohoto důvodu začala CIA později poskytovat také přímou pomoc asi 50 vůdcům včetně
Masúda, o čemž se ISI neměla dozvědět. Coll, Ghost Wars, 151. V roce 1984 také CIA pomáhala
vést centra pro mužáhedíny vEgyptě, kde byla mimo přímý dohled pákistánské zpravodajské
služby. Bozo, „Before the Wall“, 252.
115
Kaplan, Soldiers of God, 191.
116
117
Geraint Hughes, „The Soviet–Afghan War, 1978–1989: An Overview“, Defence Studies 8, č. 3
(září 2008): 334.
118
Bozo, „Before the Wall“, 258.
119
57
otázky týkající se spojení mezi islamismem a extremismem, v průběhu studené
války se jimi USA zabývaly jen okrajově.
Přes pochybnosti CIA o pákistánských úmyslech a aktivitách dalších zúčastněných byli mudžáhedíni samotní Američany oslavováni. Zejména Reagan se je
ve svých projevech snažil spojit s americkými ideály a podroboval kritice sovětskou
brutalitu.120 Podle názoru amerického historika Lou Cannona byli mudžáhedíni
jediní bojovníci, o které kdy kromě Contras Reagan projevil zájem.121 Ministr zahraničí George Shultz prohlásil, že „jejich odvaha a odhodlanost je inspirací pro nás
všechny“.122 Od roku 1982 se v USA také každoročně připomínal Den Afghánistánu
(21. března).
Jak již bylo řečeno, do konce roku 1982 se výše pomoci držela na stejné úrovni
jako za Cartera. Důvodem opatrného přístupu byly obavy ze sovětského napadení
Pákistánu, nutnost stále popírat americké zapojení a přesvědčení, že rebelové nemohou vyhrát. První významnější navýšení pomoci bylo spojeno až s postupným
zlepšením amerických vztahů s Pákistánem poté, co Reagan přestal kritizovat jeho
nukleární program, a zejména s osobou ředitele CIA Williama Caseyho.
Casey působil jako ředitel CIA už od roku 1981 a vždy se zasazoval o agresivnější politiku vůči SSSR. Stejně jako Reagan věřil v přímé ohrožení USA ze
Střední Ameriky, z čehož vycházela jeho podpora operaci na pomoc nikaragujským
Contras.123 Teprve na konci roku 1982 se mu však podařilo spojit se s okruhem
radikálně naladěných osob v administrativě i v Kongresu, které pasivní politika
USA ve Třetím světě frustrovala.124 Podle historika Andrewa Hartmana Casey sám
sebe „považoval za vrchního velitele války proti sovětské armádě v Afghánistánu“.125
Hrál klíčovou roli v přesvědčování Saúdské Arábie a Číny, aby zvýšily své příspěvky,
a vyvíjely tak na americkou administrativu nátlak na eskalaci.126 Ostatní složky
administrativy, hlavně ministerstvo zahraničí George Shultze, ho však kritizovaly
za nezávislou agendu v zahraniční politice.127
Brutalita rebelů však nebyla nikdy kritizována tak jako ta Contras. Steven F. Hayward, The
Age of Reagan. The Conservative Counterrevolution: 1980–1989 (New York: Crown Forum, 2009),
352.
121
Cannon, President Reagan, 322.
122
123
Christopher M. Andrew, For the President’s Eyes Only: Secret Intelligence and the American
Presidency from Washington to Bush (New York: HarperCollins Publishers, 1995), 461.
124
125
126
Joe Stork, „The CIA in Afghanistan: ‚The Good War’“, MERIP Middle East Report, č. 141,
Hidden Wars (červenec–srpen 1986): 13.
127
V roce 1983 Casey dokonce přednesl návrh na přenesení konfl iktu na území SSSR, jeho „měkký
podbřišek“ ve Střední Asii, a získal si autorizaci prezidenta i Pákistánu. Jednalo se o sabotáže
prováděné Afghánci, útoky na sovětská letiště, pašování Koránu v uzbečtině a propagandistické
literatury ve snaze vyvolat muslimské povstání. Feifer, Velký hazard, 162. Riskantní akce byla ale
roku 1987 ukončena v souvislosti s aférou Írán-Contras.
120
58
V květnu 1982 schválil Reagan Národní bezpečnostní strategii NSC-NSDD-32
(viz kapitola Reaganova doktrína), která vyjadřovala nové cíle zahraniční politiky
USA vůči SSSR, pod které spadaly již probíhající tajné operace v zemích, kde působily klientské režimy SSSR. Tato politika měla sloužit k aktivizaci programů,
mezi něž patřil i ten afghánský, a vliv na její formulaci měla hlavně Caseyho CIA
a ministerstvo obrany.
Na rozhodnutí exekutivy poskytnout více prostředků na Afghánistán (od roku
1983 50 milionů dolarů) se podílel velkou měrou i Kongres, jehož členové vyvíjeli
tlak na poskytnutí pokročilejších zbraní rebelům. Patřili sem senátoři Paul Tsongas
(D-MA) a Gordon J. Humphrey (R-NH) nebo kongresmani Don Ritter (R-PA)
a Charlie Wilson (D-TX), kteří se na půdě Kongresu snažili prosadit rezoluci
požadující nasazení vyspělých zbraní v Afghánistánu. Kongresmani však narazili
na odpor administrativy a ministerstva zahraničí. Obě instituce tvrdily, že moderní
zbraně znemožní USA dále popírat svou účast.
I přesto tato rezoluce představovala jistý nátlak na prezidenta a jeho okolí, protože ukázala, jak širokou podporu operace má. Administrativa skutečně na konci
roku 1982 rozhodla o přidělení nových prostředků. Program CIA byl pak v lednu
1983 vtělen do direktivy NSDD 75, jež požadovala maximální tlak na sovětské
stažení z Afghánistánu a udržování vysokých nákladů na dosažení evoluční změny
v SSSR – nákladů ve smyslu ekonomickém i jako vyjádření poškození reputace
(viz kapitola Reaganova doktrína). Podle Jamese Scotta byla právě tato direktiva
vyjádřením cílů Reaganovy doktríny.128
Nová kvantita a také kvalita zbraní měly přesvědčit SSSR k politickému
řešení bez rizika, že by se Moskva rozhodla napadnout Pákistán. Přesně toho se
totiž oproti Caseymu obávala byrokracie CIA, Pentagonu a většina představitelů
ministerstva zahraničí. Tito tzv. „bleeders“ nevěřili ve vítězství mudžáhedínů; dávali
přednost scénáři, kde by SSSR postupně vykrvácel.129 V administrativě však působili stále aktivněji radikálové, jako byli Fred Iklé, Richard Perle a Elie Krakowski
na ministerstvu obrany, či Elliot Abrams nebo Paul Wolfowitz při ministerstvu
zahraničí, podle jejichž názoru bylo třeba vyvinout „agresivnější a intenzivnější
pomoc pro Afghánce“.130 V neposlední řadě úspěšná invaze USA na ostrov Grenada
přispěla v roce 1983 k tomu, že radikálové debatu o zvyšování pomoci zcela ovládli.
V poskytnutí dalších prostředků na operaci CIA hrál už hlavní roli právě
Kongres, a to zejména člen Sněmovny reprezentantů Charlie Wilson, nadšený antikomunista, kterému se dařilo pro afghánskou operaci získat prostředky, o něž CIA
ani nestála. Wilson působil ve výboru pro dozor nad rozpočtem a podvýborech pro
zahraniční operace a obranu. Využil dvoukrokového procesu autorizace rozpočtu
Stork, „The CIA in Afghanistan“, 13.
130
128
129
59
pro ministerstvo obrany a upravil rozpočet CIA na afghánskou operaci na fiskální
rok 1983 (dozvěděl se totiž, že činí pouhých 40 mil. USD), přičemž si pojistil spolupráci členů výboru tak, že přislíbil svou podporu jinde.131
Wilson se stejně jako mnozí další členové Kongresu domníval, že SSSR by
měl zaplatit za Vietnam a že dávat mudžáhedínům neefektivní zbraně a posílat
je na smrt je nemorální. Prohlásil, že se mu podařilo celý Kongres přesvědčit, že
pomoc mudžáhedínům je záležitostí, jejíž význam je pouze o trochu menší než
křesťanství.132 Na svých neoficiálních cestách do Afghánistánu se setkal s vůdci odporu a požadoval pro ně protiletadlovou zbraň a modernější zbraně obecně. O tom
začal dokonce bez vědomí CIA jednat s Egyptem a Izraelem133 a zajistil si i podporu
pákistánského vedení.
Agentura byla z tohoto vměšování „konsternovaná“. Navrhovaný nákup protiletadlového děla švýcarského Oerlikonu by znamenal konec amerického utajení.134
Přesto se se Wilsonovi v průběhu roku 1983 podařilo rozpočet zvýšit o dalších
40 milionů, z čehož polovina měla být použita přímo na tuto zbraň.
V říjnu 1984 pak v Kongresu prošla upravená rezoluce Paula Tsongase a Dona
Rittera, podle které nebylo možné a ani správné poskytovat rebelům pouze takovou
pomoc, aby bojovali a umírali. Měli mít možnost zvítězit, a to díky účinné podpoře
ze strany prezidenta Reagana. Zatímco okruh kolem prezidenta už začínal smýšlet
v podobném smyslu, ministerstvo zahraničí stále odporovalo. To však v roce 1984
nezabránilo dalšímu navýšení pomoci – tentokrát na 130 milionů – opět za výrazné
podpory ze strany Wilsona.135
Afghánská vláda v čele s Babrakem Karmalem si ani přes snahy vyjít vstříc
Afgháncům nezískala podporu a závisela zcela na Sovětském svazu. Hnutí odporu
se postupně zmocnilo většiny území.136 Těžkopádné sovětské jednotky se potýkaly
s malými mobilními oddíly mudžáhedínů, které přepadaly konvoje, na nichž pro
nedostatek letišť Sověti logisticky záviseli. V prvních třech letech chyběla Sovětské
armádě jakákoli protipovstalecká strategie. Vojska byla cvičena pro boj s Čínou či
NATO a spoléhala na těžkou techniku, která se v afghánských podmínkách ukázala jako neefektivní.
Jako typický příklad strategické neschopnosti Sovětské armády je možné zmínit
největší sovětská tažení v Afghánistánu, jakým byla např. ofenzíva proti Masúdovi
Citováno in Jones, In the Graveyard of Empires, 38 (poznámka č. 59).
133
Kromě toho údajně přesvědčil Saúdy, aby těžili více ropy, a tím snížili její cenu, protože by to
poškodilo sovětskou ekonomiku. Coll, Ghost Wars, 98.
134
135
136
„The Soviet Invasion of Afghanistan: Five Years After“, květen 1985, Central Intelligence
Agency, Directorate of Intelligence, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/
NSAEBB/NSAEBB57/us5.pdf (staženo 20. 4. 2011).
131
132
60
v Panšírském údolí (celkem jich v letech 1980–1982 bylo šest), během které Sověti
využívali tradičních sovětských nástrojů – tanků, helikoptér a letecké podpory. Rebelové zareagovali tak, že se rozptýlili v horách, a jakmile útočníci ztratili iniciativu,
přepadali je.137 Sověti se proto nakonec zaměřili na obranné boje a udržování měst,
dopravních tepen a základen, kde se soustředila polovina z nich. Povstalci mezitím
ovládli venkov.
Hlavním cílem Sovětské armády bylo vybudování jejího afghánského protějšku,
kterému by přenechali většinu bojových operací proti povstalcům. Afghánské
ozbrojené síly však trpěly „syndromem otáčivých dveří“ – ihned po narukování
dezertovali Afghánci i se zbraněmi. Ze 100 000 vojáků byla čtvrtina považována
za nespolehlivou; proto na afghánské vojáky museli neustále dohlížet sovětští poradci.138 Nedůvěra mezi afghánskými a sovětskými „spojenci“ se ostatně projevovala
na všech úrovních kábulského režimu, a stejně tak panovalo napětí mezi slovanskými a muslimskými vojáky v Sovětské armádě.139
Druhým nejdůležitějším úkolem bylo přerušit dodávky mužáhedínům. I přes
časté pohraniční střety však SSSR nikdy neohrozil přímo pákistánské území.
Přednost dal řešení situace zevnitř, kdy jednal s mimořádnou brutalitou. Protože
pro sovětské vojáky bylo obtížné odlišit rebely od civilistů, každý Afghánec představoval potenciálního nepřítele.140 SSSR se proto pokusil o systematickou depopulaci
venkova za pomoci bombardování, zaminování a taktiky spálené země.
Tato strategie „migratorní genocidy“ nabyla na intenzitě zejména v roce 1984,
který je považován za nejhorší období celé války.141 Od června se totiž vyvíjely snahy
o novou protipovstaleckou strategii, jež spočívala v přeskupení pozemních sil (stažení tanků) pro větší pohyblivost a zaměření na dosud nepřístupné úkryty guerill
podél pákistánské hranice. Rok 1984 přinesl sovětským vojskům nejvíce obětí
za celou válku, dvakrát více než v roce 1983.142 Protipovstalecké operace využívající
letecké převahy se však začínaly ukazovat jako efektivní – mudžáhedínům chyběla
proti leteckým útokům jakákoli obrana.
Snaha SSSR se z afghánského konfliktu vymanit začala už v roce 1980. Politbyro však zatím trvalo na tom, že se stáhne pouze na žádost kábulské vlády, a to
Hughes, „The Soviet-Afghan War“, 338.
139
Rudá armáda trpěla řadou dalších potíží: centralizovaná struktura vedení znemožňovala
jakokouli flexibilitu v poli, chyběla disciplína, zásobování bylo nedostatečné, vojáci podléhali
nemocem a drogovým závislostem. Feifer, Velký hazard, 113 a 122. To vše přispělo na konci
osmdesátých let ke zhroucení sovětských sil.
140
141
Hughes, „The Soviet-Afghan War“, 339.
142
Ewans, Conflict in Afghanistan, 144. Celkem bylo v Afghánistánu přítomných asi 125 000
mužů, daleko méně než Američanů ve Vietnamu. Síly mudžáhedínů činily oproti tomu 90 000 až
500 000 vzhledem k tomu, že v některých regionech měl odpor sezónní charakter. Hughes, „The
Soviet-Afghan War“, 337 a 340.
137
138
61
jedině po stabilizaci situace s povstalci, což vyžadovalo garance sousedních států
o neposkytování pomoci. Dohoda Pákistánu a Afghánistánu s garancemi SSSR
a USA o nevměšování však neměla šanci uspět. Diplomaté na sovětské straně se
domnívali, že je veškerý odpor podněcován ze zahraničí a že válka po odříznutí
pomoci okamžitě skončí. Takový výsledek ale žádná smlouva zaručit nedokázala.
V listopadu 1980 jmenoval generální tajemník OSN Kurt Waldheim svého
„osobního představitele“ pro Afghánistán, který měl sjednat dohodu vyhovující
všem účastníkům. Tím se stal Perez de Cuellar a o dva roky později Diego Cordovez, který provozoval kyvadlovou diplomacii mezi všemi čtyřmi aktéry – Afghánistánem, Pákistánem, Sovětským svazem a Spojenými státy. Zůstávala však bez
jasných výsledků zejména proto, že Pákistán odmítal s Kábulem navázat kontakt
a požadoval jednání pouze prostřednictvím OSN, zatímco Kábul trval na přímých
rozhovorech s Islamabádem.143 Pákistán ale afghánskou vládu tímto způsobem
uznat nehodlal.
Ani USA se však neprojevily jako ochotný aktér, a to navzdory faktu, že politické ujednání bylo oficiálním cílem americké politiky. To se projevilo i na setkání
amerického státního tajemníka Alexandera Haiga s Anatolijem Dobryninem v roce
1981, kdy sovětský velvyslanec v USA naznačil, že SSSR chce v Afghánistánu zvážit
i jiné cesty a možná se dokonce stáhnout. Haig na tuto poznámku však nereagoval,
jen sovětskému zástupci zopakoval, že pro zlepšení vztahů s USA musí SSSR projevit „umírněnost“.144
Jistou naději na stažení sovětských vojsk vzbuzoval nástup Jurije Andropova
jako nového generálního tajemníka KSSS. Andropov si uvědomoval náklady invaze,
vnitřní problémy SSSR a chtěl zlepšit nejen vztahy s USA a Čínou, ale i se zeměmi
Třetího světa a islámskými státy. Jeho pozice však nebyla zcela jasná. Odmítal ustupovat „americkému imperialismu“, ale zároveň jednal s Muhammadem Zijáulem
Hakem i OSN a intenzita operací sovětských vojsk klesla. Babraku Karmalovi
Andropov dokonce sdělil, že přítomnost sovětských vojsk v Afghánistánu nemá
otevřený konec.145
Úspěchy rebelů a snahy pákistánské armády, aby pomoc USA dále proudila
do země, však vedly k pákistánským obstrukcím vůči sovětským pokusům o stažení. CIA v čele s Caseym se také přikláněla k pokračujícímu „ztěžování života“
SSSR. Ani Reagan si nepřál, aby SSSR vyvázl z války lehce, což vedlo ke stížnosti
Andropova, že „Američané dělají všechno, aby nás z Afghánistánu nepustili“.146
S pokračováním akce mohla totiž administrativa na SSSR vyvíjet stále větší tlak,
Rasanayagam, Afghanistan: a Modern History, 117.
Frances FitzGerald, Way Out There in the Blue: Reagan, Star Wars and the End of the Cold War
(New York: Simon & Schuster, 2001), 172.
145
146
143
144
62
a tím se nabízela možnost dosáhnout současně i dalších zahraničněpolitických cílů,
tedy například dohody o jaderných zbraních.
Podle amerického novináře Petera Schweizera Reaganovu politiku vůči
Afghánistánu do jisté míry ovlivnil i text amerického historika Richarda Pipese
nazvaný „Sovětský svaz v krizi“, z něhož vyplývalo, že pokud SSSR z afghánské
krize vyvázne lehce, jeho věrohodnost tolik neutrpí – naprostý opak toho, čeho se
operace CIA snažila dosáhnout.147 Na problém nejednoznačnosti amerického přístupu upozornil i diplomat OSN Diego Cordovez: „USA i Pákistán se ... vydávají
cestou klamu. Na veřejnosti je jejich přístupem vyjednávání, zatímco se shodují, že
nejlepším způsobem je vojenská eskalace.“148
Ministr obrany Caspar Weinberger považoval však za větší problém to, že USA
na každém kroku pochybovaly o upřímnosti motivů SSSR a nechtěly se stáhnout
předčasně. Chyběl důkaz, že po stažení Sověti nebudou pokračovat v omezování afghánské nezávislosti jinými prostředky.149 Poradce ministerstva obrany pro otázky
mezinárodní politiku v letech 1982–1988 Elie Krakowski pak zastává názor, že
Sovětský svaz se stáhnout nehodlal a jednání pro něj pouze představovalo propagandistický nástroj, jehož prostřednictvím se snažil Západu zabránit v pomoci
Afghánistánu.150
Ať už byly Andropovovy úmysly jakékoli, po nástupu Konstantina Černěnka
do čela KSSS ztratila diplomacie urgenci. Ke konci roku 1984 však ještě Cordovez
dokázal znepřátelené strany přivést do Ženevy (přestože ne k jednomu stolu). Klíčovými otázkami bylo stažení jednotek, garance velmocí, že se nebudou vměšovat
do afghánských záležitostí, a návrat uprchlíků. USA při rozhovorech prosazovaly
také přijetí opozičních skupin do vlády. Jako největší překážka se ukázal časový
rozvrh stažení, který SSSR stále nebyl ochoten dodat, zatímco Pákistán odmítal
v tomto případě vůbec jednat. Potenciálním problémem do budoucna měla být také
délka stahování, kterou SSSR prosazoval co nejdelší. I tak se Cordovez domníval, že
se vyřešení situace přiblížilo. Nepočítal ale s událostmi, které přinesl rok 1985, kdy
v Afghánistánu válka eskalovala.
Počátkem roku 1984 došla CIA k závěru, že „zranitelnost“ SSSR vybízí k USA
k vypracování agresivnější strategie.151 Zatímco v minulosti panoval strach z reakce
SSSR, události jako sestřelení letadla KAL 007 či rozmístění raket Pershing II v Evropě znamenaly pro mnohé členy administrativy nový vrchol studené války. Poslední
navýšení prostředků na tajnou operaci v Afghánistánu také představovalo konec
předstírání, že USA nemají s potížemi Sovětů v Afghánistánu nic společného.152
Ibid., 248.
149
Rozhovor s Casparem Weinbergerem (veden neznámým autorem), srpen 1997.
150
151
Bozo, „Before the Wall“, 254.
152
147
148
63
Nová taktika Sovětské armády v Afghánistánu pak vedla v USA k debatě, zda
by neměli mudžáhedíni obdržet efektivní protiletadlové zbraně – letecké útoky devastovaly afghánský venkov a rebelové postrádali jakoukoli možnost účinné obrany.
Přestože rebelové (a spolu s nimi ISI) žádali už od roku 1983 moderní americké
rakety Stinger, Zijául Hak dával před americkými zbraněmi, které by prozradily
zapojení USA do konfliktu a mohly vyvolat nepřiměřenou sovětskou reakci, raději
přednost dělu Oerlikon švýcarské výroby a jeho úsudkem se řídila i americká administrativa.153 Pro Stinger se tak vyslovovaly pouze nezávislé organizace jako Free the
Eagle, skupina konzervativních lobbyistů ve Washingtonu, či jednotlivci, jako byl
například senátor Paul Tsongas.
Administrativa prosazovala opatrnější přístup. Nasazení Stingeru odmítaly
jako celek CIA i Pentagon. Panovaly obavy ze sovětské protieskalace či narušení
vztahů USA a SSSR v jiných oblastech, například v kontrole zbrojení. Jednalo by se
o prokazatelně americké zbraně, které mohli Sověti zkopírovat, či se mohly dokonce
dostat do rukou teroristů. Pochybnosti panovaly i o schopnosti rebelů sofistikovanou technologii vůbec zvládnout.154
V době, kdy probíhala debata v rámci americké administrativy, začali sovětští
vrchní velitelé v Afghánistánu hlásit první úspěchy protipovstalecké taktiky. Člen
politbyra Michail Gorbačov však už v prosinci 1984 oponoval, že i přes pokroky se
SSSR musí stáhnout.155 V březnu 1985 se pak Gorbačov stal novým generálním
tajemníkem KSSS. Situace v Afghánistánu se měla zásadním způsobem proměnit
a s ní i celý Sovětský svaz.
Reaganova reakce 1985–1989
Na počátku Reaganova druhého volebního období byla vojenská eskalace SSSR
v Afghánistánu v plném proudu. Souběžně se sovětskými aktivitami vzrostla
i činnost kongresmanů a jejich kritika podle nich opatrného přístupu Bílého domu.
Charlie Wilson vyjádřil cíle Kongresu takto: „Půjdou ke dnu. Ve Vietnamu bylo
58 000 mrtvých a Rusům to dlužíme ...“156
Kongresmani se stále častěji vydávali na vlastní pěst do krizové oblasti přesvědčovat pákistánského diktátora, že má vyvíjet na administrativu neustálý nátlak
na poskytnutí lepší výzbroje; výlety podnikali také do Čínské lidové republiky, aby
zajistili rozšíření operace nezbytnou podporu.157 Zasloužili se však nejen o vojenskou stránku věci, ale i o rozšíření ekonomické a humanitární pomoci. K tomu vedla
Landsford, A Bitter Harvest, 128 (poznámka č. 88).
Kuperman, „The Stinger Missile“, 223.
155
156
Citován in Emadi, „New World Order“, 59.
157
153
154
64
jejich kritika ministerstva zahraničí, že se nedostatečně zajímá o životní podmínky
Afghánců v pákistánských táborech.
Administrativa si tedy mohla být v každém okamžiku jistá, že získání peněz
od Kongresu na eskalaci války nebude žádný problém. O tom, zda k ní skutečně
dojde, však musela stejně jako v předchozích případech rozhodnout exekutiva.
Casey se v Pákistánu poradil s operativci CIA a ISI – a výsledkem byla dohoda
o intenzifi kaci války.158 Tentokrát ale CIA přišla o svou pozici jediného amerického
hráče v řízení angažmá USA v Afghánistánu, protože když se na počátku roku 1985
začalo s reevaluací politiky ve Washingtonu, hrála hlavní roli v plánování dalších
aktivit v Afghánistánu National Planning and Coordination Group (NPCG, viz
kapitola Reaganova doktrína).159
V přehodnocování afghánské strategie se skupina o Afghánistánu v rámci
NPCG opírala především o tajné informace získané ze SSSR, které naznačovaly,
že sovětští „jestřábi“ z vojensko-průmyslového komplexu přesvědčili Gorbačova,
aby válku eskaloval. Bylo tedy nutné zvýšit americkou pomoc, aby sovětská eskalace
zůstala bez účinku.160 Z činnosti skupiny pak v březnu 1985 vznikla (dodnes neodtajněná) direktiva NSDD 166 (US Policy, Programs and Strategy in Afghanistan),
jež ospravedlnila velký nárůst prostředků prosazený Kongresem na tento rok.161
K vyhnání SSSR z Aghánistánu měly být použity „všechny dostupné prostředky“.162 Na formulaci direktivy se podíleli především představitelé Pentagonu Fred
Iklé a Michael Pillsbury – naopak pro CIA a ministerstvo zahraničí (avšak ne pro
tradičně radikálního Caseyho) byla příliš provokativní.163 Především ministerstvo
zahraničí stálo místo eskalace o klidnější vztahy se SSSR, aby mohly pokročit
rozhovory o nukleárních zbraních.164 Direktiva se však shodovala s Reaganovým názorem, který předal svým poradcům: „Udělejte, co můžete, abyste mudžáhedínům
pomohli nejen přežít, ale zvítězit.“165
Dodatek k direktivě popisoval konkrétní způsoby pomoci: povstalci měli získat
satelitní fotografie a minomety se zaměřováním pomocí satelitů amerického námořnictva, výcvik v používání výbušnin a pušky Sniper pro útoky na sovětské důstojníky. Některým osobám v administrativě už však tato eskalace příliš připomínala
Ibid., 57.
Ztráta kontroly CIA byla způsobena pravděpodobně závažností rozhodnutí a situací ve Střední
Americe, kde se pomoc Contras stala velmi spornou politikou.
160
161
Na rok 1985 už bylo na afghánskou operaci vyhrazeno 250 mil. USD, tedy více než polovina
celkového rozpočtu CIA.
162
163
Coll, Ghost Wars, 126. Direktiva také umožňovala CIA operovat přímo na území Afghánistánu
– i to bylo vnímáno s obavami. Landsford, A Bitter Harvest, 128.
164
165
158
159
65
teroristické praktiky, což vyhlíželo paradoxně ve světle toho, že Reagan na problém
terorismu poukazoval stále častěji.166
Obsah dodatku k NSDD 166 nebyl zdaleka tak kontroverzní jako rozhodnutí
o nasazení účinné protiletadlové zbraně, raket Stinger, jež si rebelové přáli už nejméně od roku 1983. Debata o Stingeru vyvrcholila na počátku roku 1986. Podle
některých zapříčinil změnu politiky nástup Gorbačova, který byl vnímán jako
vůdce, jehož by další intenzifi kace bojů donutila odejít. Pravděpodobnější však je,
že National Security Planning Group ovlivnily informace od zpravodajců o horšící se
ekonomické situaci v SSSR a plánech Sovětské armády na další eskalaci.167 USA
tak mohly postoupit o krok dále ve své strategii na vyhnání Sovětů z Afghánistánu.
Administrativa, dokonce i Caseyho CIA, však váhala. Stinger by znamenal
konec možnosti popírat, že mají USA s rezistencí cokoli společného. Zejména
velitelé Sboru náčelníků štábů americké armády projevovali obavy, že by moderní
technologie mohl SSSR získat, zkopírovat a následně vyvinout protiopatření. Ministerstvo zahraničí zase nechtělo zhoršit vztahy s novým sovětským vůdcem Gorbačovem ani ohrozit mírová jednání v Ženevě. Dalším problémem byla distribuce
zbraní přes ISI, tedy nebezpečí, že je Pákistánci zpeněží pro vlastní prospěch. Střely
by se tak mohly dostat do rukou teroristů a být použity proti americkým letadlům.
Naopak pro prodej se vyjádřily ministerstvo obrany, NSC a většina Kongresu.
Podle ministra obrany Caspara Weinbergera se po bitvách dvou posledních let,
ve kterých Afghánci utrpěli značné ztráty, zdálo, že „neexistuje žádný jiný způsob,
jak zajistit, že mudžáhedíni budou moci pokračovat“.168 Fred Iklé z Pentagonu čelil
odporu Sboru náčelníků štábů a CIA tak, že členy Kongresu v čele se senátorem
Orrinem Hatchem (R-UT), dalším podporovatelem mudžáhedínů, posílal do Pákistánu, kde získali souhlas Muhammada Zijáula Haka s nasazením této zbraně.
Hatch se pak osobně o dodávkách Stingeru dohodl s Caseym. Michael Pillsbury
z ministerstva obrany pak vypracoval plán předání Stingerů vyhovující byrokracii
CIA a ta svůj odpor stáhla.169
Překvapivým spojencem Caseyho se stal ministr zahraničí George Shultz. Přestože jeho ministerstvo bylo jako celek proti, podle Shultze bylo třeba SSSR zranit,
aby byla Moskva donucena zasednout k jednacímu stolu. V dubnu 1986 pak Reagan
na základě dosaženého konsenzu autorizoval dodávky Stingerů pro Afghánistán
a také Angolu. V letech 1986 a 1987 dosáhla tak i díky ceně Stingeru výše americké
pomoci vrcholu: utratilo se 470–650 milionů dolarů za rok.170 V období, kdy ostatní
Coll, Ghost Wars, 127, 139.
168
Rozhovor s Casparem Weinbergerem (veden neznámým autorem), srpen 1997.
169
170
166
167
66
programy CIA utichaly, tak na Afghánistán proudilo 80 % rozpočtu CIA na tajné
operace v zámoří.171
Účinek Stingeru na letecké operace Sovětů byl okamžitý. Sověti museli změnit
svou taktiku, a v důsledku toho se letecké akce staly neúčinnými. Stinger měl také
podstatný psychologický dopad, protože při jakékoli operaci šel „přední stroj v podstatě na smrt“,172 morálka v sovětském kontingentu prudce klesla. Aby Sověti snížili
své náklady, přešli k taktice rozsáhlé afghanizace protipovstaleckých akcí – ani
afghánská armáda se však do riskantních leteckých operací nechtěla pouštět.
V letech 1986–1988 rebelové údajně sestřelili přibližně 270 letadel, empirické
důkazy však chybí. Mudžáhedíni sami tvrdili, že úspěšnost raket byla až 75 %, zatímco podle CIA činila asi 40 %.173 Svou vděčnost vyjádřili povstalci tak, že z první
akce pořídili audiovizuální záznam, který odeslali Reaganovi. „S páskem přišla
omluvná poznámka pro prezidenta: Nahrávka je roztřesená, protože afghánský
kameraman byl tak nadšen novou zbraní.“174
Hlavním faktorem při stažení sovětských sil, o kterém politbyro rozhodlo v listopadu 1986, dva měsíce po nasazení Stingeru, však tato nová zbraň nebyla (ve skutečnosti se o něm politbyro ani nezmínilo). Jak totiž tehdy sovětští vůdci přiznávali,
bez razantního navýšení jednotek nebylo možné válku vyhrát, a k tomu nebyli
ochotní. K odchodu by tedy zřejmě došlo, i kdyby USA pomoc dále neeskalovaly.175
Pro nového generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova nepředstavoval
Afghánistán podobný problém jako v minulosti Vietnam pro USA. Počet nasazených jednotek a obětí dosáhl pouze asi čtvrtiny Vietnamu.176 Přesto znamenaly tyto
náklady v době poklesu ekonomiky dodatečné břemeno, které Gorbačovovi bránilo
prostředky přesunout z vojensko-průmyslového komplexu do sektoru civilního.
Také domácí opozice nemohla dosáhnout úrovně vietnamské války: o konfliktu
se lidé dozvídali málo a mudžáhedíni byli líčeni jako „bandité placeni zahraničními
mocnostmi“, pokud se vůbec přiznala jejich existence. V duchu Gorbačovovy
glasnosti měla však sovětská média nyní o válce informovat otevřeně, a to i o jejích
obětech, což vedlo ke zpochybňování smyslu sovětského zapojení (a zahraniční
politiky SSSR obecně).177
Pro Gorbačova mělo být stažení z Afghánistánu krokem k nutným reformám.
Potřeboval normalizovat vztahy s Třetím světem a arabskými zeměmi, ale zejména
Tim Weiner, Legacy of Ashes: The History of the CIA (New York: Anchor Books, 2008), 486.
173
174
175
Kuperman, „The Stinger Missile“, 220. Srov. Scott, Deciding to Intervene, 62.
176
„The Costs of Soviet Involvement in Afghanistan. CIA Directorate of Intelligence Assessment“,
únor 1987, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/
us8.pdf (staženo 23. 4. 2011).
177
Hughes, „The Soviet–Afghan War“, 342.; Kuperman, „The Stinger Missile“, 239.
171
172
67
se Západem, aby mohla proběhnout přestavba v rámci SSSR.178 Zachránit Sovětský
svaz před kolapsem znamenalo vyřešit i otázku zbrojení, které bránilo oživení ekonomiky, a zachovat si reputaci i po krizi probíhající v Afghánistánu.179
Zpočátku dal Gorbačov pokyn k pokračování eskalace. V roce 1985 měli afghánsko-sovětští spojenci navrch: byli lépe koordinovaní, získali sofistikované vybavení
na lokalizaci rebelů a pomáhali jim speciální sovětské síly Specnaz.180 O Gorbačovových motivech jsou vedeny spory: podle amerického novináře Petera Schweizera byl
sovětský vůdce přesvědčen, že v Afghánistánu nelze ustoupit, a proto se snažil válku
vyhrát.181 Je také možné, že eskalace byla dohodnuta už před jeho nástupem.182
Co se však jeví jako nejpravděpodobnější je, že Gorbačov k eskalaci svolil,
protože stále potřeboval podporu osobností v čele KSSS k ekonomickým a společenským změnám.183 Ve skutečnosti se Gorbačov nesnažil vyhrát, jeho cílem bylo
spíše udržet v Afghánistánu přátelský režim po stažení. K tomuto rozhodnutí došel
podle dokumentů už v říjnu 1985, kdy se setkal s afghánským prezidentem Karmalem a doporučil mu rozšířit základnu režimu, protože se bude muset v budoucnu
obejít bez sovětských vojsk.184 Karmal však nechtěl přijmout, že Sověti zemi opustí,
a snažil se reformy brzdit. V květnu následujícího roku ho proto nahradil bývalý
vůdce afghánské zpravodajské služby Khadamat-e Etela’at-e Dawlati (KHAD)
Muhammad Nadžíbulláh.185
Už od počátku roku 1986 intenzita vojenských operací poklesla. V únoru pak
Gorbačov Afghánistán označil v politbyru za „krvácející ránu“ a potvrdil, že se SSSR
brzy stáhne.186 V KSSS sice stále převažovala opozice především ze strany KGB
a armády, postavení Gorbačova se však po XXVII. sjezdu KSSS, kde představil
převratné vnitřní reformy, již podařilo upevnit.187 Obrat přišel v listopadu 1986, kdy
velitel afghánské operace Sergej Achromejev shrnul problém takto: pro Sovětskou
armádu není problém situaci udržovat neurčitě dlouho, ale bitvu o afghánský lid
FitzGerald, Way Out There in the Blue, 421.
Takto analyzoval motivaci pro stažení v únoru 1987. „Přepis zasedání politbyra“, 23. února
1987, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB272/
Doc%207%201987-02-23%20Politburo%20Session%20About.pdf (staženo 4. 5. 2011).
180
181
182
Ewans, Conflict in Afghanistan, 145; Kuperman, „The Stinger Missile“, 238.
183
Americká politoložka Sarah Mendelsonová toto popisuje jako charakteristický kompromis
v prvních dvou letech Gorbačova ve funkci: k pomalé změně personálu potřeboval vyrovnávat
stálý tlak „ještřábů“ v politbyru a armádě. Citováno dle Kuperman, „The Stinger Missile“, 238.
184
„Memorandum o konverzaci Michaila Gorbačova s Babrakem Karmalem“, 14. března 1985,
National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB272/Doc%20
1%20Gorbachev-Karmal%20conversation.pdf (staženo 4. 5. 2011).
185
Kuperman, „The Stinger Missile“, 237 a 239.
186
187
178
179
68
už dávno prohrála.188 Z požadavku přátelského Afghánistánu slevilo politbyro
na „neutrální“. Gorbačov ale stažení stanovil na maximálně dva roky i v případě, že
tato podmínka splněna nebude.189
Nadžíbulláh se měl přesto snažit o určité uvolnění a rozšíření politické základny
režimu, aby si získal kmenové skupiny. V červnu 1987 byla přijata nová ústava,
zakotvující možnost existence více politických stran a islám jako státní náboženství. Jako člověk zodpovědný za brutalitu vůči Afgháncům z doby jeho působení
v KHAD však mohl Nadžíbulláh sotva někoho usmířit a péšávarská sedmička
jeho nabídku na smír odmítla. Na konci roku 1987 pak Gorbačov Nadžíbulláha
informoval, že politika usmíření selhala a sovětská vojska zemi skutečně opustí.190
Závazek nového vůdce SSSR k afghánské operaci byl v amerických očích přinejmenším nejasný, zdálo se však nepravděpodobné, že by v Afghánistánu zvýšil počet
jednotek. Od počátku se sovětský vůdce také stavěl pozitivně k jednáním Pákistánu
a Afghánistánu na půdě OSN. Na základě dopisu od Gorbačova došel i Reagan
k závěru, že „... aniž by to výslovně řekl, vypadalo to tak, že se Sovětský svaz chce
nějak vymanit z války v Afghánistánu a naléhá na nás, abychom přesvědčili Pákistán, aby nepodporoval afghánské rebely“.191
V červnu 1985 byla ale jednání na mrtvém bodě. Aby donutily SSSR jednat, nabídly USA OSN stát se garantem jednání a ukončit podporu povstalců. I tady však
bylo americkým cílem spíše SSSR „zdiskreditovat než jim [stažení] usnadnit“.192
Ministerstvo zahraničí vycházelo z předpokladu, že se SSSR dobrovolně nestáhne,
pouze na něj bude vyvíjen nátlak. A pokud by ke stažení přece jen došlo, afghánský
komunistický režim by to podle všech prognóz nepřežil. USA proto přislíbily zastavení pomoci mudžáhedínům, s čímž souhlasil i Reagan.
Ministerstvo zahraničí si za tento závazek však vysloužilo kritiku ze strany
konzervativního think-tanku Heritage Foundation, jež ho považoval za zradu Reaganovy doktríny, požadavku na sebeurčení a nezávislosti Afghánistánu. Nespokojenost vyjádřil i Kongres – zejména významný podporovatel Afghánistánu senátor
Gordon Humphrey nedůvěřoval motivům SSSR a napadal fakt, že vůdci odporu
byli z ženevských jednání vyloučeni.193
Ani Reagan se v listopadu 1985 na ženevském summitu nedokázal s Gorbačovem dohodnout, přestože právě zde USA z Gorbačovových poznámek poprvé
„Přepis zasedání politbyra“, 13. listopadu 1986, National Security Archive, http://www.gwu.
edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB272/Doc%205%201986-11-13%20Politburo%20on%20
Afghanistan.pdf (staženo 4. 5. 2011).
189
190
191
Dopis Michaila Gorbačova Ronaldu Reaganovi, duben 1985. Citováno in Reagan, Život
jednoho Američana, 569.
192
Beth A. Fischer, „The United States and the Transformation of the Cold War“, in Njølstad, The
Last Decade of the Cold War, 193.
193
188
69
pochopily, že Gorbačov pravděpodobně válku vést nechce.194 Když však Reaganovi
sovětský vůdce navrhl stažení z Afghánistánu do čtyř let, Reagan na myšlenku
politického ujednání nenavázal a uchýlil se ke kritice násilí v Afghánistánu.
Gorbačov pak v dopise odeslaném krátce po summitu znovu naznačil, že má
zájem na řešení situace, pokud mu USA pomohou udržet v Afghánistánu neutrální,
nestranný a hlavně ne fundamentalistický režim. Ve svém dopise Reaganovi Gorbačov psal: „Spojené státy úmyslně nevidí dveře, které jsou otevřeny politickému
řešení v této oblasti.“ Postěžoval si také, že USA ani zájem na urovnání nemají:
„Spojené státy ... podněcují akce proti vládám a vyzbrojují antisociální a ve své podstatě teroristické skupiny.“195
V tom se nemýlil: Washington považoval sliby za úskok. Zatím převažoval
názor, že se SSSR nikdy nestáhne a veškerá jednání jsou tedy marná. Gorbačovovým největším problémem bylo, že nedokázal Reagana přesvědčit, že svá slova
myslí vážně nebo že mu jeho pozice v Sovětském svazu vůbec dovoluje nějaké
změny provést.196 V administrativě také dále panovaly neshody mezi ministerstvem
zahraničí na jedné straně a Pentagonem a Kongresem na straně druhé. Zatímco
ministerstvo usilovalo pouze o stažení jednotek a Afghánistán v sovětské sféře vlivu
mu vyhovoval, druzí dva aktéři měli širší cíle, například svržení režimu a ustavení
vlády reprezentující afghánský lid.197
V průběhu roku 1986 pak nastala řada situací, které sovětsko-americké vztahy
zhoršily: USA zaútočily na Sověty podporovanou Libyi a došlo k narušení teritoriálních vod SSSR u Krymu. Mezitím USA vyvíjely nátlak na uzavření dohody
o kontrole jaderného zbrojení.198 O rozhodnutí politbyra z listopadu 1986 stáhnout
se z Afghánistánu, pokud zde zůstane kábulský režim, se měl Reagan dozvědět
až následující rok,199 mezitím však pokračoval v dosavadní politice eskalace v Afghánistánu a jednání vázla. Americká ofenzíva včetně Stingeru tak už rozhodnutý
SSSR nedonutila k rychlejšímu stažení, ale naopak ztížila najít řešení.200
Gorbačovova cesta ven z Afghánistánu vedla z důvodu americké nespolupráce
přes OSN. Zde probíhaly rozhovory o časovém rozvrhu stažení mezi mudžáhedíny,
Pákistánem a SSSR. Nejdříve SSSR navrhoval stahování v délce čtyř let, zatímco
Pákistán požadoval odchod vojsk do čtyř měsíců. V září 1987 sice už sovětská
Dopis Michaila Gorbačova Ronaldu Reaganovi, prosinec 1985. Citováno in Reagan, Život
jednoho Američana, 599–600.
196
197
198
199
Spojené státy nezaznamenaly ani symbolické stažení jedné jednotky z Afghánistánu v červenci
1986, které mělo naznačit Gorbačovovy úmysly. Kuperman, „The Stinger Missile“, 240. Podle
zpravodajců však Gorbačov stáhl pouze těžké jednotky, místo kterých do Afghánistánu poslal
dalších 9 000 vojáků. Feifer, Velký hazard, 193.
200
194
195
70
nabídka zněla deset měsíců a pákistánská osm, ale jednání se příliš protahovalo
a sovětské potíže narůstaly.
Gorbačov se proto rozhodl využít dobrého vztahu sovětského ministra zahraničí Eduarda Ševardnadzeho s jeho americkým protějškem Shultzem. Podle dojmu
amerického politika v září 1987 „Sověti prakticky prosili, abychom jim pomohli
dostat se z Afghánistánu“.201 Ševardnadze Shultzovi soukromě sdělil, že pokud
bude dohoda podepsána do 1. března 1988, začne se 15. března se stahováním vojsk.
SSSR ale za slib stažení požadoval ukončení asistence po začátku stahování a spolupráci s USA na vytvoření koaliční vlády. Trvání SSSR na vládě bylo motivováno
strachem z totální porážky, zablokovalo však vývoj jednání, protože Shultz odmítal
otázku stažení spojit s reorganizací vlády.
Generální tajemník KSSS se této podmínky vzdal až na prosincovém summitu
ve Washingtonu, což bylo vnímáno jako známka toho, že chce skutečně odejít. Toho
Reagan využil a vyvinul zde na Gorbačova tlak, aby určil datum stažení a souhlasil
s časovým rozvrhem. Reagan se však soukromě vyjádřil, že „výsledky [summitu]
nesmí nijak zkomplikovat naše snahy zachovat silný rozpočet na obranu ... a podporu Contras a mudžáhedínů“.202
V únoru 1988 Gorbačov své úsilí zachovat neutrální afghánský režim vzdal
a vyhlásil oficiální odchod z Afghánistánu. Vojáci měli zemi opustit do deseti měsíců, většina do 90 dní. Gorbačov udělal pro zachování režimu skutečně všechno:
vyzkoušel eskalaci, dohodu s Pákistánem i nahrazení nenáviděného Karmala úslužnějším Nadžíbulláhem. Nyní se smířil s faktem, že o složení další vlády Afghánistánu už rozhodovat nebude. Záleželo už jen na dohodě Pákistánu a Afghánistánu
a ukončení pomoci ze strany USA, Gorbačov však hodlal odejít i případě, že by
dohody dosaženo nebylo.203
Těsně před podpisem finálního urovnání vyzval Cordovez USA, aby dodržely
svůj závazek z roku 1985 o zastavení podpory opozice. Ministerstvo zahraničí
a NSC se rozhodly jej dodržet, ale Reagan odmítl, že by podobný příslib kdy
schválil, a podle svých slov nehodlal mudžáhedíny zradit.204 Reakce Kongresu byla
také prudká – Humphrey a Wilson prosadili rezoluci požadující, aby prezident
v pomoci mudžáhedínům pokračoval. Kongresmani odmítali stažení, které by v Afghánistánu ponechalo komunistický režim. Vyvíjeli také nátlak na koalici rebelů,
aby dohodu odmítli. Když Senát pohrozil, že zablokuje dohodu o likvidaci raket
středního a kratšího doletu (INF), vyjednavači byli donuceni svůj postoj změnit.
USA si tak nadále podržely právo povstalcům asistovat. 205
Mark N. Katz, ed., Soviet-American Conflict Resolution in the Third World (Washington, D.C.:
United States Institute of Peace Press, 1991), 74–75.
203
Ibid., 72.
204
205
Ibid., 70.
201
202
71
Situaci také zkomplikoval přístup Pákistánu. Cordovez se totiž pokoušel zároveň se ženevskými jednáními vést paralelní rozhovory mezi Kábulem a péšávarskou
sedmičkou, aby zajistil, že v Kábulu vznikne vláda vyhovující všem.206 Sedmička
vůdců ale Cordovezovy návrhy odmítla a Zijáulovy vlastní záměry s Afghánistánem
málem způsobily, že se Cordovez s Nadžíbulláhem nedohodl. Pákistánský diktátor
se snažil Sedmičku donutit, aby mírové ujednání odmítla. Názor změnil až po Reaganově telefonátu. Prezident diktátora ujistil, že Spojené státy budou Pákistánu stát
po boku, dokud rebelové vládu nezískají.207
Dohoda v Ženevě uzavřená 14. dubna 1988 mezi USA, SSSR, Afghánistánem
a Pákistánem dávala Sovětům na stažení devět měsíců, Afghánistánu poskytla
právo na sebeurčení a uprchlíkům bylo umožněno se vrátit. Do afghánských záležitostí se měly USA a ostatní země přestat vměšovat, což v samostatném dokumentu
garantovaly obě supervelmoci. Tyto garance se později ukázaly jako bezvýznamné.
USA se už v březnu rozhodly prosazovat „pozitivní symetrii“ ohledně ukončení
pomoci. Snížení jejich asistence tedy mělo odpovídat tomu, jak ji redukuje SSSR.208
USA veřejně stále projevovaly nedůvěru vůči SSSR – Shultz po podepsání
dohod prohlásil nejen, že USA budou pokračovat v podpoře rebelů, ale i že se Moskva z Afghánistánu stejně nikdy nestáhne.209 V tom se však mýlil. Polovina vojsk
opustila zemi do půlky srpna, a přestože bylo stahování v listopadu pozdrženo kvůli
„flagrantnímu porušování [ženevských] dohod ze strany Pákistánu a USA“,210 poslední voják překročil hranice v únoru 1989. Jednalo se o první naprostou porážku
v sovětských dějinách.211 USA nakonec dosáhly svého cíle. S dalším vývojem situace,
kdy afghánský režim přežil i ten sovětský, však počítal málokdo.
Důsledky americké politiky v Afghánistánu
Afghánistán nebyl sovětským Vietnamem, jak si to přáli mnozí členové Kongresu,
ale na rozdíl od USA Sovětský svaz tuto válku nepřežil. Vlastní náklady na konflikt
byly relativně nízké: nasazena tu byla 2 % ozbrojených sil a prosovětskému režimu
v Kábulu Moskva přispívala asi 5 až 10 miliard rublů za rok.212 Přítomnost Sovětů
v Afghánistánu ale narušovala vztahy se Západem v době, kdy se SSSR řítil k ekonomickému kolapsu a nutně potřeboval přestavbu systému, o niž usiloval Gorbačov.
206
Není tedy pravda, že povstalci byli z jednání zcela vyloučeni. K výsledné mírové dohodě ale
vázáni nebyli.
207
208
Katz, Soviet-American Conflict Resolution, 72.
209
210
211
212
72
Přestože se sovětská vojska v zemi mohla udržet a jejich vojenská porážka nehrozila, po roce 1986 chyběla v politbyru vůle závazek eskalovat. To vyjadřovalo
dlouhodobou změnu v myšlení sovětských intelektuálů, kteří kritizovali politiku
velmoci vůči Třetímu světu.213 Pokud země jako Afghánistán nebyly na socialismus
připraveny a místo lidové podpory závisely na sovětské asistenci, musel se sovětský
přístup k těmto režimům změnit.214
Mlčení o sovětských ztrátách (oficiálně 14 500 mrtvých, ve skutečnosti je ale
počet mrtvých sovětských vojáků odhadován na 30 000, dále 50 000 zraněných
a 12 000 invalidů),215 které mohlo skončit až za glasnosti, také vyhrotilo společenské
problémy v zemi. Traumatizovaní veteráni války se začali sdružovat a vyjadřovat
své soukromé stížnosti. Za vojenské zásluhy se jim nedostávalo žádného uznání ani
příspěvků od státu216 a později se jejich boj obrátil proti Sovětskému svazu jako systému, který si v zahraničí stále snažil udržet status supervelmoci, zatímco domácí
obyvatelstvo strádalo.
Neúspěch také přispěl k tomu, že SSSR byl v budoucnu mnohem méně ochotný
intervenovat nebo zabraňovat secesím, ke kterým docházelo od konce osmdesátých
let. Reputace armády byla nenávratně poškozena. Na prosincovém sjezdu lidových
zástupců SSSR v roce 1989 bylo opuštěno ideologické zdůvodnění invaze a Gorbačov také odhalil, za jakých okolností byl vydán rozkaz k invazi. Zdálo se málo
pravděpodobné, že bude tím, kdo nařídí další. 217
Stažení z Afghánistánu pomohlo zlepšit vztahy USA. Gorbačov jím mohl demonstrovat, že se SSSR skutečně změnil. To však nezbránilo jeho kolapsu v roce
1991. Ke zhroucení vedly s největší jistotou ekonomické a společenské vyčerpání
a tlak studené války. Afghánistán tak nebyl jeho hlavní příčinou, zabránil však
tomu, aby se SSSR s vnitřními a zahraničními problémy vypořádal dříve.218
Na konci osmdesátých let byl Afghánistán rozvrácenou a zdevastovanou zemí.
Válka zanechala 1,5 milionu obětí.219 Po celém území byly roztroušeny čtyři mili-
215
Sami vojáci se domnívají, že ze všech sil, které službou prošly, padlo asi 75 000. Feifer, Velký
hazard, 255.
216
Někteří z nespokojených vojáků dokonce konvertovali k islámu. Hughes, „The Soviet-Afghan
War“, 344. Kvůli kontaktům Rudé armády s džihádem narostl také fundamentalismus v převážně
muslimských sovětských republikách ve Střední Asii. Galster, „Afghanistan: The Making of U.S.
Policy“.
217
Katz, Soviet-American Conflict Resolution, 68.
218
Feifer, Velký hazard, 259. Podle jiných interpretací ze strany ruských nacionalistů naopak vedlo
právě stažení ke zhroucení SSSR. Rozpadu mělo totiž zabránit použití síly, ale toho už SSSR
nebyl po afghánském debaklu schopen. Hughes, „The Soviet-Afghan War“, 344.
219
213
214
73
ony min, přičemž minová pole byla jen málokdy zdokumentovaná či označená. Přes
hranice uprchlo pět milionů lidí a dva miliony dalších ztratily domov rámci země.220
Nový už nemarxistický, ale islamistický kábulský režim, jehož pozice se USA
tak usilovně snažily podkopat, se však i přes sovětské stažení držel a odpor vůči
němu pokračoval. Ženevské dohody se až na zajištění stažení ukázaly jako neúspěšné. Kábulu totiž pomáhal SSSR i nadále: byly dodávány zbraně a proudila
sem ekonomická pomoc, bez níž by režim zřejmě okamžitě padl. USA oproti tomu
očekávaly Nadžíbulláhův pád221 a v zimě 1989 dokonce nakrátko přestaly úplně
dodávat zbraně povstalcům (na rok 1990 bylo ale znovu přislíbeno asi 300 milionů
dolarů).222
Exilovým vůdcům se nedařilo vytvořit životaschopnou vládu. Koalice z února
1989 si nezískala ani uznání v zahraničí, ani podporu v zemi, kde stále probíhaly
boje zejména mezi Hekmatjárem a ostatními skupinami, kterých se také účastnili
i v politických společenstvích nezastoupení lokální velitelé. Americká podpora tak
sice pokračovala, ale nepřítel už v Afghánistánu nebyl, a USA tak vlastně financovaly pouze prodloužení občanské války mezi skupinami, které po odchodu Sovětů
spojovalo jen málo.
Konzervativci v Kongresu argumentovali, že amerických cílů – sebeurčení, suverenity a nezávislosti Afghánistánu a návratu uprchlíků – stále nebylo dosaženo.223
Stále častěji se ale debatovalo i o přehodnocení strategických cílů USA v oblasti.
Objem pomoci na rok 1991 už poněkud klesl a po srpnovém puči v Moskvě v tom
samém roce byla po dohodě se SSSR ukončena úplně, a to z několika důvodů:
přechodná vláda se rozpadla, studená válka se chýlila ke konci a někteří „arabští
Afghánci“ se začali obracet proti USA.
Nadžíbulláhův režim padl až v dubnu 1992, po útoku Masúda a Hekmatjára
na Kábul. Vítězné strany se dohodly na vládě, ale občanská válka mezi nimi pokračovala. Mimo kontext studené války však už tento afghánský vnitřní chaos pro USA
ztratil význam.224 Stabilitu zemi přislíbila až organizace s názvem Tálibán, skupina
vniklá v uprchlických táborech spřízněná se saúdským wahhábismem, kterou USA
podporovaly a povzbuzovaly k tomu samému i Saúdskou Arábii a Pákistán.225
Tálibán se moci chopil roku 1996 a později poskytl úkryt Usámovi bin Ládinovi
a al-Káidě.
V osmdesátých letech byl jeden ze dvou světových uprchlíků Afghánec. Kaplan, Soldiers of
God, 11.
221
„USSR: Withdrawal from Afghanistan“, březen 1988, Central Intelligence Agency, Special
National Intelligence Estimate, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/
NSAEBB/NSAEBB57/us9.pdf (staženo 20. 4. 2011).
222
223
224
225
220
74
Podle některých odhadů válka v Afghánistánu v osmdesátých letech přímo
ovlivnila více než 100 000 muslimských extremistů, kteří sice „sdíleli se svými
patrony ze Spojených států společného nepřítele, ale ne společné hodnoty“.226 Pro
muslimské bojovníky z řady zemí představovalo vítězství nad Sověty obrovské
posílení morálky. Jak se ale vyjádřil Charles Cogan, jeden z vedoucích projektů
v afghánském programu CIA, USA si tehdy neuvědomily, „že mudžáhedíni přijdou
do USA a budou páchat teroristické činy“.227
Americký novinář Robert Kaplan, který se v osmdesátých letech osobně zúčastnil války v Afghánistánu jako reportér, okomentoval situaci slovy: „USA nechaly
Pákistán vybrat jediného vůdce, který byl terorista.“228 Tento fakt, často kritizovaný
ze strany amerických liberálů, si však američtí představitelé uvědomili, až když se
proti nim Hekmatjár postavil ve válce v Perském zálivu. Po útocích na ambasády
USA v Keni a Tanzanii přiznali podezřelí, že zbraně a výcvik dostávali v Aghánistánu. Roku 1993 zaútočili bývalí bojovníci z řad „afghánských Arabů“ poprvé
na Světové obchodní centrum v New Yorku.
Dalším prvkem „zpětné rány“ z afghánské operace bylo rozšíření obchodu
s drogami, jež pomáhal financovat džihád. Nejmocnějšími drogovými bossy byli
právě velitelé z řad mudžáhedínů (především Hekmatjár), kteří nutili rolníky drogy
pěstovat jako formu daně. V průběhu války se Afghánistán stal jedním z největších
světových producentů heroinu. Ten následně i díky CIA putoval do západní Evropy
i na americký kontinent.229 Paradoxně Ronald Reagan vedl zároveň s drogami válku.
Nezamýšleným důsledkem akce byla také proliferace Stingerů. Celkem bylo
do Afghánistánu posláno 900 až 1 200 střel, ale pouze 340 jich bylo použito.
Zbytek si nechali afghánští velitelé pro sebe nebo zůstaly v Pákistánu či se prodaly
na černém trhu.230 V roce 1991 sice CIA podnikla zpětný výkup (za cenu dvojnásobnou, než kolik stály při pořízení), ale podařilo se jí získat zpět jen asi 200 raket.231
Polovina z poslaných střel tedy zůstala buď v rukou Afghánců, nebo je jejich lokace
neznámá.
Diskuze a závěr
Reaganova doktrína a její dopady byly kontroverzní už v osmdesátých letech a zůstávají takové i dnes. Přestože v rétorické rovině se idea Reaganovy doktríny zdála
Pach, „The Reagan Doctrine“, 83.
228
Kaplan, Soldiers of God, 172.
229
Zapojení CIA, zejména politická ochrana, již poskytovala, a logistické spojení, umožnilo
podle amerického historika Andrewa Hartmana otevřít pro afghánské drogové lordy evropský
a americký trh. Hartman, „The Red Template“, 469, 482.
230
V dalších letech se objevily v zemích, jako byla Bosna, Tádžikistán, Tunisko, Írán, Irák,
Zambie, Severní Korea či Libye. Kuperman, „The Stinger Missile“, 253.
231
226
227
75
jasná, nepanoval konsenzus o jejích cílech, prostředcích ani o kritériích, za nichž
by měla být uplatněna. Také v implementaci se postoje aktérů v americké politice
lišily, což vedlo k tomu, že některé iniciativy, například pomoc Contras, bylo pro
radikály obtížné prosadit, 232 zatímco ohledně jiných panovala shoda – příkladem je
asistence Afghánistánu. V důsledku byla politika implementována velmi opatrně,
a je tedy možné tvrdit, že Reaganova doktrína nepředstavuje univerzální myšlenku,
kterou se administrativa ve Třetím světě řídila. Spíše se jedná o konstrukt, který
lépe umožňuje chápání této politiky, ale příliš ji při tom zjednodušuje.
Protože neexistovala shoda o podobě Reaganovy doktríny, představuje Afghánistán unikátní případ. Od ostatních aplikací se afghánská operace odlišovala
zejména přímým ohrožováním životů sovětských vojáků, konsenzem, který o této
politice panoval, a tím, že je obecně považována za největší úspěch Reaganovy
doktríny jako významný faktor ve stažení sovětských vojsk z Afghánistánu i v jeho
kolapsu o několik let později.
Popud k americké podpoře antisovětských sil v Afghánistánu vzešel od prezidenta Cartera, který se obával o region Perského zálivu, když sovětská invaze
v roce 1979 narušila mocenskou rovnováhu v regionu. Carterova administrativa ale
poskytla jen symbolickou podporu. Očekávala totiž, že povstalci nebudou úspěšní.
Jejich cílem mělo být primárně zvýšení sovětských nákladů.
Ronald Reagan se i díky osobnímu přesvědčení (které se odráželo v jeho projevech na podporu mudžáhedínů) rozhodl v aktivitách předchozí administrativy
pokračovat, jejich intenzitu však zpočátku nezměnil. K navýšení americké podpory
přispěl až vliv radikálů na ministerstvu obrany, v CIA (zejména jejího ředitele
Williama Caseyho) a v Kongresu. Afghánská operace představuje unikátní příklad
zapojení legislativního orgánu do tvorby zahraniční politiky i díky aktivismu jednotlivců, jakým byl například kongresman Charlie Wilson. Právě ti hráli hlavní roli
v přesvědčování Pákistánu, že je nutné na Sověty vyvíjet větší nátlak, a to zejména
po sovětské vojenské eskalaci na přelomu let 1984 a 1985. Naopak ministerstvo
zahraničí se k této intenzifi kaci stavělo opatrně.
Po roce 1985 se cílem USA stalo, prostřednictvím podpory ozbrojeného boje
povstalců proti SSSR, dosažení diplomatického průlomu a donucení Sovětů se
z Afghánistánu stáhnout, čehož bylo dosaženo. Z tohoto hlediska můžeme tajnou
pomoc Afgháncům považovat za úspěch Reaganovy politiky ve Třetím světě.
Přestože se nejednalo o „sovětský Vietnam“, náklady (reputace, zdroje a sovětské
232
Protože nikaragujští Contras nebyli schopni ohrozit režim, Kongres je odmítl dále sponzorovat.
Aféra Irán-Contras propukla, když představitelé Národní bezpečnostní rady bez Reaganova
vědomí použili na pomoc Contras peníze získané z prodeje zbraní Iránu. Ukázalo se tím, že
situace, kdy je nejasné, kdo za tajné akce nese zodpovědnost a kdo o nich rozhoduje, mohou vést
k nepředpokládaným důsledkům – tedy k selhání politiky a poškození reputace prezidenta i jeho
okolí. Loch K. Johnson, „Covert Action and Accountability: Decision-Making for America’s
Secret Foreign Policy“, International Studies Quarterly 33, č. 1 (březen 1989): 83. Je však nejisté,
do jaké míry Reagan o aktivitách NSC věděl.
76
životy) skutečně přispěly ke snaze Gorbačova a dalších zvrátit vliv propagátorů
invaze a přehodnotit zahraniční politiku s ohledem na provedení vnitřních změn
v SSSR. Afghánistán byl společně s odmítáním normalizace ekonomických vztahů,
zbrojením a mezinárodním tlakem důležitým prvkem v širším americkém úsilí
o konfrontaci SSSR – a to i přesto, že v předchozích dekádách stál zcela mimo sféru
zájmu USA.
Aplikaci politiky Reaganovy doktríny lze však také vyčítat, že konflikt prodloužila. USA blokovaly politické řešení, dokud nemohly vyjednávat z pozice
silnějšího hráče. SSSR dal vícekrát najevo, že o vyřešení situace stojí, pro USA bylo
ale výhodné Moskvu vázat ve vyčerpávajících bojích. Na druhou stranu bylo pro
Reaganovu administrativu obtížné důvěřovat SSSR, že se opravdu snaží o trvalé
řešení situace.
Ani po nástupu Gorbačova se jednání o Afghánistánu neurychlila: Gorbačov
sice rozhodl o stažení už v roce 1985, ale politbyro se až do úplného konce snažilo udržet kábulský režim. Ani SSSR, ani Spojené státy se nedokázaly shodnout
na tom, jak se bude situace vyvíjet po stažení, a ve výsledku zde zůstal režim, jenž
byl pro povstalce stále nepřijatelný, což znamenalo pokračování války. Ustanovení
dohodnutá v ženevských dohodách zůstala až na klauzuli o sovětském stažení
nesplněna.
Operace CIA také ukázala nedostatky v americké administrativě, zejména co
se týče neshod mezi agenturami. Příkladem může být eskalace v roce 1986, kdy byl
konečně po dlouhém jednání nasazen Stinger, a to i přesto, že Sověti již tehdy signalizovali své úmysly se stáhnout. Došlo tak k tomu, že „návrh Stingeru byl odmítnut,
když by dával smysl, a schválen, když už smysl nedával, a implementován způsobem,
který zbytečně zvýšil rizika pro americkou bezpečnost“.233
Podobným případem je pokračování v pomoci po roce 1989, kdy USA už
dosáhly svého cíle. Vzhledem k rozporům v utváření politiky, nejednotné implementaci a absenci jasných kritérií bylo obtížné určit, kdy bylo aplikaci doktríny
možné označit jako úspěšnou a ukončit americkou pomoc. V Afghánistánu tak
sice asistence přispěla ke stažení zahraničních jednotek, ale už ne k pádu režimu.
Po odchodu Sovětů byla tak ještě na dlouhou dobu asistence prodloužena, přestože
už sloužila jen k financování občanské války. Americký konsenzus o nutnosti udržování pomoci se v tomto období už definitivně rozpadl a měnící se přístup SSSR
ke Spojeným státům ukončil potřebu i ospravedlnění doktríny.
Kritizovat je možné i samotnou CIA za její spoléhání se na ISI a nedostatek
vnitřní debaty, koho skutečně podporovat. CIA posílala do Afghánistánu množství
zbraní, které rebelové pouze hromadili na další boje mezi sebou. Nespravedlivá alokace pomoci také způsobila, že rozštěpené afghánské strany nedokázaly zformovat
stabilní vládu, jež by nahradila Nadžíbulláhův režim.
233
77
Zpočátku bylo pochopitelné, že CIA přenechala pravomoci ISI, která měla kontakty, kvalifi kaci a nemusela (jako USA) popírat své zapojení. V pozdějších fázích,
kdy už byla americká pomoc veřejně známá, však měla CIA lépe monitorovat, jak
je pomoc rozdělována, protože ISI za americké peníze favorizovala fundamentalistické muslimské skupiny. Mohla tak alespoň zmírnit mnoho negativních jevů:
rozšíření obchodu s drogami, proliferaci zbraní, plýtvání, korupci a extremismus ze
strany „arabských Afghánců“, který se později obrátil proti Spojeným státům
Reaganova politika si ale žádala boj s komunismem, a přestože prezident podporoval i demokracii, v afghánském případě se ukázalo, že obě myšlenky je obtížné
spojit. Komunismus v osmdesátých letech i kvůli ideologii konzervativců (včetně
Reagana) představoval větší riziko a hrozba extremismu byla ignorována. Jak se
vyjádřil jeden z řídících důstojníků tajné operace v Afghánistánu Charles Cogan,
nestačí Spojené státy pouze kritizovat – „... musíte se ohlédnout a říct: vyhráli jsme
studenou válku“.234
Podobná nevšímavost panovala po ukončení pomoci vůči afghánskému lidu
a jeho budoucnosti: po odchodu SSSR ztratil Afghánistán pro USA význam. Jak
se mělo později ukázat, byla to kritická chyba, protože se nestabilní země v dalších
letech stala útočištěm pro teroristy. Válka nejen urychlila rozpad SSSR a konec
studené války, ale stala se i faktorem inspirujícím džihád proti Západu, s jehož
důsledky se dnes USA potýkají.
234
78
Spojené štáty a Izrael: A Special Relationship?
Zahraničná politika USA voči Izraelu v rokoch 1956–1973
Katarína Strýčková
Úvod
Fenomén zvláštneho vzťahu medzi Spojenými štátmi americkými a Izraelom býva
už roky kontroverzným bodom v diskusiách a jednaniach usilujúcich o vyriešenie
arabsko-izraelského konfliktu. Význam tohto vzťahu vzrástol začiatkom sedemdesiatych rokov, kedy Sovietsky zväz stratil sympatie svojich arabských spojencov
(hlavne Egypta) a pod vplyvom vlastných problémov postupne slabol jeho vplyv
na Blízkom východe. Tým sa Spojeným štátom naskytla príležitosť naplno a slobodne demonštrovať svoju podporu Izraelu bez obáv, že by týmto krokom vohnali
arabské štáty do náručia ZSSR. V tomto období tak vrcholil tzv. special relationship.
Existencia zvláštneho vzťahu medzi Spojenými štátmi a Izraelom však siaha
oveľa ďalej. Prvé prejavy amerických sympatií k Izraelu sa objavili už za administratívy prezidenta Harryho S. Trumana, kedy Spojené štáty ako prvé uznali existenciu
Izraela, a to len jedenásť minút od jeho slávnostného prehlásenia prvým izraelským premiérom Davidom Ben-Gurionom 14. mája 1948.1 Nasledujúci americkí
demokratickí prezidenti ďalej pokračovali v budovaní onoho zvláštneho vzťahu.
Prezident John F. Kennedy sa na stretnutí s izraelskou ministerkou zahraničných
vecí Goldou Meirovou v roku 1962 vyjadril: „Spojené štáty majú s Izraelom zvláštny
vzťah na Blízkom východe, ktorý je podobný jedine tomu, aký majú s Veľkou Britániou v celom rade svetových záležitostí.“2 V podobnom zmysle sa vyjadril v roku
1977 aj prezident Jimmy Carter: „Máme zvláštny vzťah s Izraelom. Je absolútne
rozhodujúce, aby nikto v našej krajine a ani inde na svete nikdy pochyboval o tom,
že naším prvoradým záväzkom na Blízkom východe je chrániť právo Izraela na existenciu, na jeho trvalú existenciu v mieri.“3
Americká podpora Izraela sa samozrejme neobmedzovala len na slovné prejavy
sympatií. To, čo robí zvláštny vzťah skutočne zvláštnym, totiž nebola len vzájomná
dôvera a priateľstvo medzi vrcholnými predstaviteľmi vlád dotyčných štátov, ale
hlavne vysoká miera vzájomnej politickej, ekonomickej a bezpečnostnej spolupráce.
V rokoch 1948–1996 poskytli Spojené štáty Izraelu vojenskú a ekonomickú pomoc
vo výške 65 miliárd dolárov, čo z Izraela v tomto období robilo najväčšieho prijí1
Michael Ottolenghi, „Harry Truman’s Recognition of Israel“, The Historical Journal 47, č. 4
(2004): 963.
2
Yaacov Bar-Siman-Tov, „The United States and Israel since 1948: A ,Special Relationship’?“,
Diplomatic History 22, č. 2 (1998): 231.
3
Ibid.
79
mateľa americkej zahraničnej pomoci.4 V reakcii na udalosti z 11. septembra 2001
a následnú vojnu v Afganistane sa v dnešnej dobe síce Izrael radí až na štvrté miesto
najväčším príjemcov americkej zahraničnej podpory, avšak je treba zdôrazniť, že
tieto údaje demonštrujú len čiastky oficiálne poskytnuté americkou vládou.5 Okrem
nich do Izraela prúdi množstvo ďalších financií poskytovaných rozličnými neziskovými a nevládnymi organizáciami, ktoré na rôznych úrovniach taktiež výdatne
podporujú Izrael. Jednou z najznámejších a najvplyvnejších organizácií takéhoto
druhu je Americko-izraelský výbor pre verejné záležitosti (American Israel Public
Affairs Committee, AIPAC). 6
Všetky vyššie uvedené údaje sú jasne čitateľným dôkazom toho, že Izrael má
v americkej zahraničnopolitickej koncepcii na Blízkom východe jedinečné strategické postavenie. Zvlášť počas Studenej vojny predstavoval tento vzťah základný
stavebný kameň americkej zahraničnej politiky na Blízkom východe. Jeho kľúčovou
časťou boli americké dodávky zbraní Izraelu, a to predovšetkým kvôli vtedajšej bezpečnostnej situácii v regióne. Zaistenie americkej prítomnosti na Blízkom východe
prostredníctvom vzťahu s Izraelom umožňovalo Spojeným štátom obmedziť vplyv
Sovietskeho zväzu v regióne, a tak zabezpečiť prísun arabskej ropy do USA. Izrael
na oplátku získal spoluprácou s USA strategického dodávateľa zbraní nevyhnutne
potrebného pre zachovanie vlastnej suverenity a existencie. Vzájomná americko-izraelská spolupráca tak bola obojstranne výhodná.
Avšak tento vzťah nebol ideálny hneď od začiatku a od vzniku Izraela až po súčasnosť prešiel komplikovaným vývojom. Aké dôvody viedli Spojené štáty k nadviazaniu tohto vzťahu? Ovplyvňoval vzťah s Izraelom pozíciu a vnímanie Spojených
štátov ostatnými arabskými štátmi na Blízkom východe v období Studenej vojny?
Ak áno, aký dopad to malo na jeho kvalitu a akým spôsobom to ovplyvnilo americké
strategické ciele v tejto oblasti?
Z časového hľadiska článok odpovedá na tieto otázky analýzou obdobia lemovaného na jednej strane počiatkom Suezskej krízy v júli 1956 a na strane druhej
Jomkippurskou vojnou, resp. piatym arabsko-izraelským vojenským konfliktom,
v októbri 1973. Toto obdobie je pre pochopenie vzniku special relationship kľúčové,
pretože je tu možné pozorovať ako postupné zbližovanie medzi aktérmi, tak aj samotné vyvrcholenie vzťahu. Na prelome šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov totiž
došlo k zmenám, ktoré mali na charakter special relationship bezprecedentný dopad
a začali tak novú éru vzájomných americko-izraelských vzťahov.
Ibid.
Za rok 2010 figuruje na prvom mieste Afganistan, potom Pakistan a na treťom mieste Haiti.
Viď United States Agency for International Development, „Where does USAID’s Money Go?“,
http://www.usaid.gov/policy/budget/money/ (stiahnuté 2. 4. 2011).
6
The American Israel Public Affairs Committe, „Donate Now.“, http://www.aipac.org/Donate_
Now/index.asp (stiahnuté 3. 5. 2011).
4
5
80
Predpoklady vzniku special relationship
Americké strategické ciele na Blízkom východe
Special relationship je možné najjednoduchšie definovať ako jedinečný a s ničím neporovnateľný vzťah s vysokou mierou priateľstva, dôvery a politickej a bezpečnostnej spolupráce.7 Príčiny vzniku takéhoto vzťahu nie je jednoduché popísať, pretože
každý zvláštny vzťah je svojim spôsobom jedinečný a k jeho nadviazaniu viedli jeho
tvorcov mnohokrát rozdielne dôvody. A tak jedinou univerzálnou premennou, ktorú
je možné aplikovať v každom zvláštnom vzťahu, je jednoducho fakt, že z takéhoto
vzťahu majú obe strany profit. To platí aj pre americko-izraelský special relationship.
Existuje množstvo verzií vysvetľujúcich existenciu americko-izraelského special
relationship. Ich podstata je často krát zakladaná na vysvetleniach, že hlavnou príčinou tohto zvláštneho vzťahu sú spoločné politické a ideologické hodnoty medzi
USA a Izraelom, alebo tiež ich spoločne biblická minulosť. Tieto tvrdenia sú síce
pravdivé, avšak pre nadviazanie zvláštneho vzťahu nie sú rozhodujúce. Je pravda, že
ako Spojené štáty tak aj Izrael sú liberálnymi demokraciami dodržujúcimi princípy
základných ľudských a občianskych práv, avšak USA udržujú zvláštny vzťah aj
s takými zemami, ktoré podobné hodnoty nevyznávajú. Príkladom môže byť Saudská Arábia, krajina s jedným z najprísnejších náboženských režimov na Blízkom
východe dodnes otvorene praktikujúca verejné popravy, a s ktorou Spojené štáty tiež
udržujú special relationship. 8
Podobne neobstojí ani vysvetlenie o spoločnej biblickej minulosti. Ako príklad
je možné uviesť britského premiéra a ministra zahraničných vecí lorda Arthura
Balfoura, autora Balfourovej deklarácie, dokumentu požadujúceho založenie židovského štátu v Palestíne. K tomuto prehláseniu viedli v roku 1917 lorda Balfoura
pravdepodobne skôr politické dôvody než emocionálne väzby voči židovskému
národu. V roku 1905 totiž patril k jedným z tých, ktorí hlasovali za tzv. Aliens Bill
zamedzujúci masívnemu prílivu Židov z Ruska a z východnej Európy do Británie.9
Rovnaký postoj voči masívnemu prílivu Židov mala Británia aj počas druhej.
svetovej vojny, kedy blokovala prúd Židov do Palestíny, alebo Spojené štáty, ktoré aj
napriek svojej spoločnej biblickej minulosti so Židmi blokovali od určitej doby masívny príliv židovských utečencov do USA, ktorí tam hľadali útočisko pred hrôzami
európskeho holokaustu.
Ako je možné vidieť, pokusy nájsť príčiny special relationship medzi USA
a Izraelom v spoločnej histórií, kultúre či hodnotách zlyhávajú. Akokoľvek sú tieto
Bar-Siman-Tov, „The United States and Israel since 1948“, 232.
Council on Foreign Relations. „The United States and Saudi Arabia: A Relationship Threatened
By Misconceptions“, http://www.cfr.org/saudi-arabia/united-states-saudi-arabia-relationshipthreatened-misconceptions/p6982 (stiahnuté 19. 4. 2011).
9
Ibrahim I. Ibrahim, „The American-Israeli Alliance: Raisons d’etat Revisited“, Journal of
Palestine Studies 15, č. 3 (1986): 20.
7
8
81
tvrdenia pravdivé, pre vznik zvláštneho vzťahu neboli rozhodujúce a sú skôr kozmetickými odôvodneniami aktuálneho statusu quo než reálnymi dôvodmi. Všetky tieto
príklady len potvrdzujú vyššie zmienenú tézu, že special relationship existuje len
a jedine kvôli profitu, ktorý obom aktérom poskytuje. Pozrime sa teda konkrétne,
aký profit poskytuje tento vzťah Izraelu a aký Spojeným štátom.
Z izraelského uhlu pohľadu je hľadanie motívu pre nadviazanie vzťahu s USA
prosté. Bezprostredne po svojom vzniku potreboval Štát Izrael pre svoje prežitie
ochrancu, ktorý by mal dostatočne veľký medzinárodný vplyv, aby uhájil jeho kontroverzný vznik a existenciu, a sponzora, ktorý by mal dostatok prostriedkov na to,
aby mu v jeho boji za nezávislosť dokázal poskytnúť patričnú finančnú a vojenskú
podporu. Popis sedel na USA perfektne. Čo však malý, chudobný a nestabilný štát,
akým Izrael krátko po svojom vzniku určite bol, mohol poskytnúť globálnej veľmoci,
akým boli Spojené štáty?
Najdôležitejším americkým záujmom na Blízkom východe v období Studenej
vojny bolo získať prístup k ložiskám ropy. Tie však boli takmer bez výnimky vo
vlastníctve arabských štátov, ktoré sa dlhodobo nachádzali v sovietskej sfére záujmu. Sovietsky zväz však na rozdiel od USA neusiloval o kontrolu nad ropnými
ložiskami, sám disponoval dostatočne bohatými ropnými zásobami v Strednej Ázii
a v oblasti Kaspického mora. Pre Moskvu teda ropa nebola primárnym záujmom.
Hlavným záujmom sovietskej politiky bolo zabrániť, aby USA získali sympatie
arabských štátov, zaistili si pravidelné dodávky ropy a zvýšili tak svoje skóre v studenovojnovom konflikte.
Cieľom Spojených štátov bolo teda zamedziť prenikanie Sovietskeho zväzu
do oblasti. Obávali sa, že pokiaľ by sa Sovietom podarilo získať sympatie čo i len
jedného arabského štátu, podľa princípov teórie domina by časom podľahli sovietskemu vplyvu všetky štáty a s nimi aj ich ropné zásoby. To by mohlo mať pre Spojené
štáty existenčné následky.
Samotná otázka ropy nabrala na dôležitosti začiatkom sedemdesiatych rokov,
kedy vedecké výpočty odhalili, že je potreba ťažbu ropy v USA znížiť, inak môže
dôjsť k vyčerpaniu zdrojov skôr, než sa za ne stihne nájsť náhrada. Spojené štáty vtedy
síce disponovali dostatočnými vlastnými zásobami v Mexickom zálive a na Aljaške,
napriek tomu však naďalej zostávali v silnej závislosti na ropnej produkcii Blízkeho
východu, kde bola najväčším producentom Saudská Arábia, a to až s 25 % podielom
na celosvetovej ropnej produkcii.10 Takto sa Blízky východ stal v sedemdesiatych
rokoch strategicky jedným z najdôležitejších regiónov pre USA. Výpočty totiž
ukázali, že jeden rok bez saudskoarabskej ropy by stál ekonomiku Spojených štátov
272 miliárd dolárov, zvýšil by nezamestnanosť o 2 % a rapídne by zrýchlil infláciu,
čo by malo na hospodárstvo jeho dvoch hlavných obchodných partnerov, Európu
Seth P. Tillman, The United States in The Middle East: Interests and Obstacles (Bloomington:
Indiana University Press, 1982), 51.
10
82
a Japonsko, fatálny dopad.11 Prečo sa však Spojené štáty rozhodli podporovať Izrael,
keď vedeli, že tým stratia sympatie arabských štátov?
Snahou Spojených štátov bolo udržať na Blízkom východe stabilitu a ochrániť
tak svoj strategický záujem číslo jedna – ropu. Na prevažne despotickom Blízkom
východe figuroval Izrael ako jediný demokratický a stabilný štát ochotný poskytnúť
Spojeným štátom pomoc pri potlačovaní prípadných konfliktov. Počas krízových
situácií ohrozujúcich celoregionálnu stabilitu sa Izrael vždy ukázal ako verný a oddaný americký spojenec, zatiaľ čo arabské štáty mnohokrát obetovali priateľstvo
s USA k dosiahnutiu vlastných cieľov.
Bola to práve nestabilita arabských autoritatívnych vlád, ktorá presvedčila
Spojené štáty, že nie je možné sa spoliehať na ich spojenectvá. Naopak Izrael sa
v krízových regionálnych situáciách ukázal ako verný americký spojenec.
Pozorný čitateľ sa môže na tomto mieste spýtať, či to nebola práve americká
podpora Izraelu, ktorá najviac podrývala regionálnu stabilitu? Odpoveď je nie,
nebola. Arabské štáty na Blízkom východe si sú síce kultúrne a nábožensky blízke,
politicky však medzi nimi panujú rovnaké rozdiely ako medzi ostatnými štátmi
kdekoľvek inde na svete. Každý z týchto štátov má svoje individuálne strategické
záujmy a hrozby. Navyše, ako už bolo vyššie spomenuté, vo väčšine týchto štátov
panujú autoritatívne režimy, čo len zvyšuje ich náchylnosť k silovému riešeniu problémov. Kombinácia týchto faktorov spôsobuje, že aj bez izraelskej prítomnosti je
Blízky východ výbušným a nestabilným regiónom. Viď konflikty medzi Egyptom
a Saudskou Arábiou v šesťdesiatych rokoch, Zjednotenou arabskou republikou
(egyptsko-sýrska únia, United Arab Republic, UAR) a Libanonom v roku 1958,
Iránom a Irakom v osemdesiatych rokoch či Irakom a Kuvajtom v rokoch 1990–91.
Izraelská prítomnosť na Blízkom východe paradoxne pôsobí na región stabilizačne. Izrael svojou geografickou polohou a americkou vojenskou technikou, ktorou
je vybavený, pôsobí ako predĺžená ruka Spojených štátov, ktorá dohliada a stráži
stabilitu v regióne. V prípade vypuknutia konfliktu môžu Spojené štáty prostredníctvom Izraela priamo a rýchlo zasiahnuť. Zasiahnuť oveľa rýchlejšie a efektívnejšie, ako keby museli do oblasti vysielať jednotky z kontinentálnych USA.
Zároveň toto večné riziko vypuknutia konfliktu, ktoré Blízkemu východu neustále hrozí, poskytuje Spojeným štátom akési oprávnenie udržiavať v regióne dlhodobo svoj vplyv, a tak kontrolovať a do istej miery aj usmerňovať celkové regionálne
dianie podľa svojich záujmov.
Izrael je pre Spojené štáty tak svojou geografickou polohou, politickým usporiadaním a ekonomickou situáciou vhodným spojencom. Na prelome šesťdesiatych
a sedemdesiatych rokov vzájomné prekrývanie strategických cieľov a záujmov Tel-Avivu a Washingtonu v oblasti Blízkeho východu dosiahlo rozsiahlej kompatibility,
11
Ibid.
83
a tak aj vhodných podmienok pre vznik stabilného, priateľského a pre obe strany
efektívne fungujúceho vzťahu, čiže special relationship.
Vplyvná americká židovská loby
Mnohé vedecké štúdie zaoberajúce sa zahraničnou politikou USA tvrdia, že podobný špeciálny vzťah, aký vznikol medzi Spojenými štátmi a Izraelom, mali resp.
majú USA aj s inými štátmi, napr. s Veľkou Britániou, Čínou do roku 1949, Brazíliou, Spolkovou republikou Nemecko či už vyššie spomenutou Saudskou Arábiou.12
Vzťah s Izraelom sa však z ostatných spomínaných príkladov vymyká svojim
emocionálnym rozmerom, ktorý môžeme vidieť v blízkych osobných kontaktoch
a väzbách medzi americkou a židovskou verejnosťou. Tieto osobné vzťahy by sa dali
najskôr prirovnať k vzťahom, ktoré existovali medzi americkou a britskou administratívou najmä v štyridsiatych, pedesiatych a osemdesiatych rokoch.
Avšak tým tajomným tlačidlom, ktoré posúva vzťah USA–Izrael na stupnici výnimočnosti ešte vyššie nad vzťah s Britániou, je dosah a vplyv mocnej židovskej loby
na americkú politiku. Tou najznámejšou a najvplyvnejšou proizraelsky lobujúcou
organizáciou v USA je Americko-izraelský výbor pre verejné záležitosti, AIPAC.
AIPAC zblízka monitoruje legislatívu v Kongrese a na základe toho vykonáva
výskum a štatistiku, ktorej výsledky neskôr uvádza do obehu v hlavných mainstreamových médiách. V prípade potreby je schopný vyprodukovať obrovské množstvo
korešpondencie a telefonátov, ktoré dokážu v neuveriteľne krátkom čase zaplaviť
kancelárie príslušných kongresmanov a prinútiť ich tak znovu prehodnotiť svoje
rozhodnutia.13
Ďalšími podobnými organizáciami sú Americký židovský výbor (American
Jewish Committee) či Konferencia prezidentov hlavných židovských organizácií
(Conference of Presidents of Major Jewish Organizations), ktoré sa však na rozdiel
od AIPAC svojou činnosťou nezameriavajú na Kongres, ale na Biely dom a State
Department. Určite nemenej významným článkom celého tohto proizraelsky lobujúceho mechanizmu je aj samotná Izraelská ambasáda, ktorej členovia udržujú blízke
a dlhodobé kontakty s členmi vlády a výborným spôsobom tak sprostredkúvajú
efektívnu komunikáciu medzi Washingtonom a Tel-Avivom.
Sú to práve tieto blízke vzťahy a kontakty, ktorými izraelská loby rozširuje pole
pôsobenia špeciálneho vzťahu medzi USA a Izraelom z oblasti politickej spolupráce
na spoluprácu ekonomickú, kultúrnu či vzdelávaciu.
Vezmime si príklad len tej poslednej spomenutej. Na základe množstva
partnerských a medziuniverzitných dohôd medzi americkým a izraelským ministerstvom školstva počet izraelských študentov študujúcich na amerických školách
12
Pozri napríklad David A. Reynolds, „,Special Relationship?’ America, Britain and the
International Order Since the Second World War“, International Affairs 62, č. 1 (1985–1986): 4.
13
Tillman, The United States, 65.
84
ďaleko prekračuje počty iných zahraničných študentov. Počet amerických študentov
v Izraeli je až tak veľký, že existujú dokonca samostatné oddelenia na izraelských
univerzitách vyučujúce výlučne Američanov, napr. The Rothberg School for Overseas
Students na Hebrejskej Univerzite v Jeruzaleme.14
A spolupráca nie je obmedzená len na židovských Američanov. Izraelský
študijný program The United Negro College Fund umožňuje letný študijný pobyt
v Izraeli aj čiernym kresťanským americkým študentom.15 Od roku 1972 funguje
aj projekt The Binational Science Foundation, z ktorého nadácie bolo poskytnutých
už vyše 2 000 grantov pre asi 300 amerických výskumných inštitúcií, aby sa tak
prehĺbila vzájomná vedecká spolupráca medzi oboma krajinami.16
Toto je len zlomok dôkazov toho, že Izrael a Spojené štáty spája špeciálne puto,
ktoré nemožno zredukovať len na oblasť politickej spolupráce. Vyššie spomenuté
fakty nám odhalili príčiny a predpoklady vzniku tohto vzťahu. Nasledujúce riadky
ukážu, ako k nadviazaniu takéhoto vzťahu fakticky došlo.
Vznik Izraela a jeho vzťah so Spojenými štátmi v rokoch 1948 až 1955
Keďže udalosti z roku 1956 nevychádzali z medzinárodného politického vákua, je
pre celkové pochopenie problematiky nevyhnutné poznať aj vývoj pred rokom 1956,
a to obzvlášť obdobie z konca štyridsiatych rokov. V záujme čo najzrozumiteľnejšieho prechodu do skúmaného obdobia je preto potrebné načrtnúť vývoj americko-izraelských vzťahov v prvých dekádach studenovojnového konfliktu.
Štát Izrael vznikol 14. mája 1948, kedy David Ben-Gurion ako prvý premiér
historicky novodobého Izraela oficiálne vyhlásil nezávislosť. Štát vznikol na území
Palestíny za veľmi pohnutých medzinárodných podmienok. Jeho vzniku predchádzalo dlhoročné obdobie nenávisti, vzájomných rozporov a krvavých sabotážnych
akcií ako zo strany Arabov tak aj zo strany Židov. Tento vzájomný arabsko-izraelský antagonizmus narastal priamo úmerne so zvyšujúcim sa prílivom židovských
prisťahovalcov utekajúcich z Európy pred rodiacim sa nacizmom.
Po druhej svetovej vojne sa situácia dostala do neriešiteľnej roviny, a tak sa Veľká
Británia, správca palestínskeho mandátu ešte z čias Versailleskej mierovej konferencie, rozhodla svojho záväzku vzdať a vrátiť mandát Organizácií spojených národov
(OSN). V roku 1947 bol preto vytvorený Zvláštny výbor OSN pre Palestínu (United Nations Special Committee on Palestine, UNSCOP), ktorého úlohou bolo nájsť
východisko z napätej situácie na Blízkom východe. Výbor po šiestich mesiacoch
14
Mitchell G. Bard a Daniel Pipes, „How Special is the U.S.-Israel Relationship?“, The Middle
East Quarterly 4, č. 2 (1997): 46.
15
Program je celkom rozdelený na tri časti. Prvý mesiac študenti pracujú na stavbe kibucov,
ďalší doučujú angličtinu Izraelcov a posledný mesiac študujú na Hebrejskej Univerzite. Viď Bard
a Pipes, „How Special“, 46.
16
Ibid.
85
odporučil konflikt riešiť rozdelením Palestíny na dva štáty – arabský a židovský.17
To vyvolalo na arabskej strane pochopiteľné pobúrenie a nesúhlas a tieto pocity sa
následne stali jednotiacim prvkom širokej koalície arabských štátov rozhodnutej
definitívne vyriešiť krízovú situáciu silovými prostriedkami.
Britské jednotky opúšťali krajinu takpovediac už v čase vojny, kedy okolité štáty
Egypt, Sýria, Libanon a Jordánsko za vojenskej podpory Saudskej Arábie, Jemenu
a Sudánu formovali a rozmiestňovali svoje jednotky na útočné pozície proti Izraelu.18 Premiér Ben-Gurion však prehlásením nezávislosti takticky naplánovaným
na posledný deň pred oficiálnym dátumom definitívneho odchodu britských jednotiek z územia zmaril Arabom šancu využiť moment, kedy v zemi panoval stav
anarchie, a vyrazil im tak ich hlavný tromf z ruky. Po prehlásení nezávislosti Izraela
už arabské štáty totiž fakticky útočili na samostatný, suverénny a zvrchovaný štát tešiaci sa medzinárodnej podpore oboch superveľmocí – ako USA tak aj Sovietskeho
zväzu. Možno práve táto atmosféra očakávaného arabského útoku podnietila prezidenta Harryho S. Trumana k rýchlej avšak pre ostatných členov jeho administratívy
nepochopiteľnej akcií, kedy sa rozhodol uznať existenciu Izraela iba jedenásť minút
od jeho slávnostného prehlásenia premiérom Ben-Gurionom.19
Aj keď sa vznik Izraela časovo zhoduje s približným začiatkom Studenej vojny,
Izrael sa prekvapivo nestal dejiskom súboja medzi západným a východným blokom. Práve naopak, obe veľmoci volili za návrh OSN o rozdelení zeme a výrazne
sa podieľali na vzniku samostatného Izraela. Ich politická a v prípade ZSSR aj
vojenská podpora bola najmä v prvých rokoch pre Izrael rozhodujúca. Sovietske
dodávky zbraní, najmä z Československa, boli v období vojny za nezávislosť pre
Izrael kľúčové. Americká podpora však na rozdiel od tej sovietskej neprerástla
do vojenskej roviny. Aj keď sa Trumanovym prekvapivo rýchlym uznaním Izraela
(pravdepodobne vyžiadaným silným tlakom predných predstaviteľov židovskej
menšiny v USA) stali Spojené štáty prvým medzinárodným garantom jeho existencie, názory na jeho podporu sa v americkej administratíve líšili. State Department,
Pentagon aj CIA nesúhlasili s prezidentovu náklonnosťou k Izraelu a nahliadali
na americko-izraelské spojenectvo ako na hrozbu, ktorá by mohla zmariť americké
strategické ciele v regióne.20
V tomto období záujmy USA v regióne nekorešpondovali so záujmami Izraela,
boli si dokonca protichodné. Hlavným cieľom USA totiž bolo udržať si priazeň
arabských štátov, ktoré hrali v Studenej vojne dôležitú úlohu ako dodávatelia strategických surovín. Prísľub vojenskej podpory Izraelu či jeho zapojenie do regionálnej
koalície spolu s arabskými štátmi by podkopalo americko-arabskú spoluprácu, a to
Ottolenghi, „Harry Truman’s Recognition“, 972.
As’ad AbuKhalil, „The Arab-Israeli Confl ict“, in The Middle East (Washington, D.C.: CQ
Press, 2005), 30.
19
Ottolenghi, „Harry Truman’s Recognition“, 963.
20
Bar-Siman-Tov, „The United States and Israel“, 233.
17
18
86
hlavne spoluprácu s Egyptom, ktorého členstvo v regionálnej koalícii bolo pre Spojené štáty viac než dôležité.
Izrael síce za podpory USA a ZSSR svoju krehkú existenciu nakoniec uhájil,
avšak k vytvoreniu zvláštneho vzťahu ešte nedošlo. S cieľom zakonzervovať nedávne
prímerie v regióne a umožniť tak presun pozornosti na zhusťujúcu sa atmosféru
v kórejskej oblasti podpísali USA spolu s Britániou a Francúzskom 25. mája 1950
Tripartitnú dohodu, ktorou sa zaväzovali obmedziť dodávky zbraní do oblasti
na minimum.21 Predovšetkým Spojené štáty sa obávali, že by podpisom zmluvy
o dodávkach zbraní s Izraelom podnietili arabské štáty v ich úsilí zbrojiť. V takomto
prípade by nebolo pochýb, že by pohľady Arabov smerovali práve k Sovietskemu
zväzu, ktorý bol v tomto období jediný štát schopný vojensky konkurovať Spojeným štátom. To by nevyhnutne viedlo skôr či neskôr k nekontrolovaným závodom
v zbrojení a následnej destabilizácii Blízkeho východu.
V politike vojensky sa neangažovať na Blízkom východe pokračovala aj administratíva prezidenta Eisenhowera. Predovšetkým State Departement a jeho predseda
John Foster Dulles usilovali o rovnocenný prístup k Izraelu a k arabským štátom.
Preto akékoľvek izraelské snahy o nadviazanie bližšej spolupráce so Spojenými
štátmi zostávali bez americkej odozvy. Navyše úsilie Izraela o spoluprácu s USA
ho zároveň vzďaľovalo od prípadnej spolupráce so Sovietskym zväzom, a zhoršovalo
tak podmienky Židov v ZSSR, čo sa prejavilo na novej vlne antisemitských tendencií a čistiek, ktorá sa v zemi spustila v posledných rokoch života Josifa V. Stalina.
Snaha Spojených štátov arabské štáty príliš nepopudzovať a nerozširovať tak
studenovojnový konflikt na Blízky východ, nakoniec presvedčila premiéra Ben-Guriona o tom, že s podporou USA momentálne Izrael nemôže rátať. Zatiaľ čo sa
pri svojom vzniku tešil podpore oboch superveľmocí, v polovici pedesiatych rokov
tak zostal Izrael na Blízkom východe osamotený. Vynechanie Izraela zo Západom
iniciovanej dohody o regionálnej spolupráci, tzv. Bagdadského paktu, a podpis sovietsko-egyptskej dohody o dodávkach zbraní v septembri 1955 prinútili nakoniec
premiéra Ben-Guriona k nadviazaniu bližšej spolupráce s Francúzskom.22 Tá bola
síce len krátkodobou, ale zato kvalitnou vojenskou spoluprácou, ktorá vyvrcholila
v spoločnej akcií na Sueze v roku 1956.
Dwight D. Eisenhower a neúspešné snahy Izraelu o nadviazanie special
relationship
Americko-izraelské vzťahy boli od svojho počiatku všeobecne formované súbojom
medzi dvomi hlavnými skupinami politikov amerického vládneho rozhodovacieho
procesu. Tieto skupiny sa vo svojich názoroch diametrálne odlišovali, pretože obe
Ibid., 234.
Avi Shlaim, „Israel Between East and West, 1948–1956“, International Journal of Middle East
Studies 36, č. 4 (2004): 666.
21
22
87
boli založené na inom prístupe, ktorý mali Spojené štáty podľa nich v globálnej politike uplatňovať. Ktorej skupine sa vo vláde podarilo získať väčšiu podporu, podľa
toho sa aj formovala americká politika voči Izraelu. Tými spomínanými dvomi
večne súperiacimi skupinami boli tradicionalisti a pragmatici.
Jadro tradicionalistickej skupiny tvorili politici zo State Departement, ktorí
oponovali nadväzovaniu bližšieho vzťahu s Izraelom. Obávali sa, že by tým spretrhali vzťahy s arabskými štátmi, ktoré boli naštrbené už z čias chvatného uznania
existencie Izraela prezidentom Trumanom. To by mohlo arabské štáty následne
viesť k hľadaniu podpory u Sovietskeho zväzu, ktorý v období studenovojnového
konfliktu dokázal jediný Spojené štáty vojensky vyvážiť. Rozširovanie sovietskeho
vplyvu v regióne Blízkeho východu by mohlo viesť ku konfrontácii so záujmami
Spojených štátov, čím by hrozilo rozšírenie regionálneho konfliktu na globálnu úroveň. Tradicionalisti preto uprednostňovali, aby Washington uplatňoval voči Izraelu
a arabským štátom rovnocennú politiku a v prípade zvýšených nárokov zo strany
Izraela ho odkázal na európske mocnosti – Britániu a Francúzsko. 23
Na rozdiel od tradicionalistov, pragmatici pri svojom rozhodovaní zohľadňovali
viacero hľadísk, a ako už evokuje ich názov, uvažovali pragmaticky. Rovnako ako
tradicionalisti vychádzali z rovnakej premisy, že americká podpora Izraela ohrozuje
americké vzťahy s arabskými štátmi. Avšak pokiaľ sa vyskytli situácie, v ktorých
spolupráca s Izraelom mohla byť pre Spojené štáty prínosná, nebránili sa jej.
Podmieňovali ju však izraelskými ústupkami v arabsko-izraelskom konflikte, čím
zároveň stabilizovali situáciu v regióne a ochraňovali tým americké záujmy v ňom.
Skupina pragmatikov nebola tak koherentnou skupinou politikov ako tradicionalisti, pretože jej členovia pochádzali z rôznych oblastí americkej spoločnosti.
To spôsobovalo, že pri presadzovaní svojich názorov museli často hľadať podporu
iných záujmových skupín, ktoré boli zvyčajne prožidovsky orientované. Takými
skupinami boli napríklad Poradný zbor pre národné vzťahy židovskej komunity
(National Jewish Community Relations Advisory Council), Konferencia prezidentov
hlavných amerických židovských organizácií (Conference of Presidents of Major
American-Jewish Organizations), alebo už spomínaný AIPAC.24
V administratíve prezidenta Eisenhowera prevažovala skupina tradicionalistov,
ktorú reprezentoval predovšetkým štátny tajomník John F. Dulles. Dulles bol silnou
osobnosťou, ktorý si žiarlivo strážil svoje postavenie najvplyvnejšieho prezidentovho
poradcu. To sa prejavilo následne aj vo vzťahoch s Izraelom, v ktorých Spojené štáty
v záujme zachovania rovnocennej politiky k štátom na Blízkom východe odmietali opakujúce sa izraelské požiadavky na dodávky zbraní. Obávali sa, že by tieto
dodávky zbraní Izraelu odradili arabské štáty od spolupráce so Spojenými štátmi,
Abraham Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson and the Politics of Arms Sale to Israel: In the Shadow of the
Hawk (London: Frank Cass Publishers, 2004), 5.
24
Ibid., 7.
23
88
a tak by následne hľadali podporu u Sovietskeho zväzu, čo by mohlo v oblasti viesť
k neželaným závodom v zbrojení. Sovietsky zväz mal totiž na rozdiel od USA iný
prístup k štátom blízkovýchodného regiónu.25 Jeho hlavným cieľom bolo vytlačiť
americký vplyv z oblasti, a tak vrelo podporoval protiamerické nálady, ktoré u Arabov vyvolalo Trumanovo uznanie Izraela. Arabským štátom rád prisľúbil vojenskú
pomoc, pretože vedel proti koho záujmom budú v konečnom dôsledku tieto zbrane
nasadené.
Izrael sa tak na rozdiel od arabských štátov nachádzal v oslabenej pozícií. Svojou
neustálou orientáciou na Spojené štáty stratil už v skorých rokoch svojej existencie
podporu Sovietskeho zväzu. Avšak americkú náklonnosť nezískal. Zatiaľ čo jeho
strategickým záujmom bolo uhájiť svoju existenciu, primárnym záujmom Spojených
štátov bolo udržať región stabilizovaný, aby neboli ohrozené strategické námorné
cesty a ložiská ropy držané v rukách arabských štátov.
Izrael sa tak v polovici pedesiatych rokov ocitol bez prostriedkov. Arabské štáty
boli vyzbrojované Sovietmi, nemali teda záujem o uzavretie mieru. Izrael im však
sám čeliť nemohol, potreboval pomoc. Tá prišla v podobe anglo-francúzskeho spojenectva v roku 1956.
Suezská kríza
Vplyv Veľkej Británie a Francúzska na Blízkom východe sa v prvej polovici pedesiatych rokov výrazne znížil. Nacionalistická politika vedená egyptským prezidentom
Gamalom Abdel Násirom podporujúca Arabov z francúzskych protektorátov
v Alžírsku, Maroku a Tunisku podkopala postavenie Francúzska v severnej Afrike.
Rovnako prinútila Britov opustiť svoje posledné vojenské základne v Egypte v roku
1954.26 Znepokojujúco pôsobili aj Násirove sympatie so Sovietskym zväzom a ich
potenciálny dopad na bezpečnosť na Blízkom východe. Spojené štáty tak v reakcií
na egyptskú prosovietsku politiku a Násirove neskrývané sympatie s Čínskou ľudovou republikou odmietli financovať stavbu Asuánskej priehrady na hornom toku
Nílu. Tento americký postoj však spôsobil odvolanie aj ďalších zahraničných pôžičiek, predovšetkým tej britskej. Násir sa preto rozhodol riešiť situáciu znárodnením
Suezského prieplavu.
Tu však vstúpili do hry Británia a Francúzsko, hlavní akcionári Suez Canal
Company, ktorých Násirovo počínanie rozhorčilo, a tak sa so svojimi požiadavkami
obrátili na Spojené štáty. Aj napriek naliehavému tlaku Británie a Francúzska
Washington odmietal voči Egyptu vojensky zasiahnuť, pretože by tak došlo k poškodeniu reputácie Západu ako pomyselného účastníka svetovej politiky snažiaceho sa o mierové riešenie problémov. Americké odmietnutie vojensky sa zúčastniť
25
26
Nadav Safran, Israel: The Embattled Ally (Cambridge: The Belknap Press. 1978), 348.
Petr Luňák, „Spojenci v krizi: Suez a Jom Kippur“, Dějiny a současnost 21, č. 2 (1999): 36.
89
riešenia problému a roky trvajúca politická a vojenská podpora Sovietskeho zväzu
protiizraelsky naladenému Egyptu boli dvomi najhlavnejšími príčinami zblíženia
medzi Britániou, Francúzskom a Izraelom, ktoré vyvrcholilo 23. októbra 1956
na tajnej schôdzke v parížskom Sèvres.27 Všetky tri štáty sa tu dohodli na spoločnej
ozbrojenej akcií voči Egyptu, ktorá mala priniesť patričnú satisfakciu na všetkých
troch stranách.
Po prevedení plánu z papiera do skutočnosti o necelý týždeň neskôr však celá,
aj keď vojensky úspešná, akcia skončila medzinárodným fiaskom. Spojené štáty
nielen že celé jednanie politicky odsúdili, ale rozhodli sa ho využiť ako vhodnú
príležitosť k získaniu arabských sympatií. Sovietsky zväz, ktorý v tej dobe vojensky
zasahoval v Maďarsku, pohrozil vojenskou intervenciou a zvýšil si tak svoj kredit
u arabských krajín. Prezident Eisenhower bol v tomto období síce zaneprázdnený
prezidentskými voľbami, avšak kritické ohrozenie amerických záujmov v oblasti
si vynucovalo okamžitý zásah. Spojené štáty nemohli dovoliť, aby sa ZSSR stal
jediným „víťazom“ celého konfliktu. Prostredníctvom OSN vyzvali všetkých troch
agresorov, aby okamžite ukončili boje a stiahli sa zo svojich pozícií. Veľká Británia
a Francúzsko žiadosti vyhoveli, avšak Izrael sa bezpodmienečne stiahnuť odmietal.
Ben-Gurion si uvedomoval, aké boli americké pozície voči Izraelu pred konfliktom.
Tiež vedel, že Násirovej agresívnej politike voči Izraelu nie je koniec. Pokiaľ by
Izrael vrátil získané územie Gazy a Sinajský polostrov „zadarmo“, jeho pozícia by
sa nezmenila a celá akcia by bola zbytočná. Izrael v podstate nemal čo vo vzťahu
s Američanmi v tomto období riskovať.
Aj keď boli na začiatku Spojené štáty iniciátorom celého búrlivého pohybu
v OSN, odhodlané postavenie Izraela prinútilo prezidenta Eisenhowera prehodnotiť svoj postoj. Uvedomil si, akú významnú úlohu hrá Akabský záliv v izraelskej
bezpečnosti a zároveň aj v bezpečnosti celého regiónu. Rozhodol sa preto nakoniec
izraelské požiadavky na „pokojný prejazd“ izraelských lodí Akabským zálivom podporiť. Dňa 7. novembra bola v Rade bezpečnosti OSN schválená Rezolúcia 1001
(ES-I), na základe ktorej boli v Suezskom prieplave rozmiestnené mierové jednotky
OSN (United Nations Emergency Force).28 Nasledujúci deň sa izraelské jednotky
stiahli.
Suezská kríza bola začiatkom konca koloniálnej politiky Británie a Francúzska
na Blízkom východe. Prázdne miesto, ktoré tieto mocnosti v oblasti zanechali bolo
potrebné vyplniť, inak hrozilo jeho obsadenie Sovietskym zväzom. Americká administratíva na túto hrozbu preto reagovala nasledujúci rok dokumentom, ktorý
americké záujmy na Blízkom východe popisoval nasledovne:
27
Avi Shlaim, „The Protocol of Sèvres,1956: Anatomy of a War Plot“, International Affairs 73,
č. 3 (1997): 509.
28
United Nations, „United Nations Resolutions Adopted by the General Assembly
During Its First Emergency Special Session“, http://www.un.org/ga/search/view_doc.
asp?symbol=A/3354&Lang=E (stiahnuté 15. 4. 2011).
90
„... [Z]abezpečiť a chrániť územnú celistvosť a politickú nezávislosť tých národov, ktoré požiadajú o pomoc proti takejto zjavnej ozbrojenej agresii zo strany
ktorýchkoľvek národov ovládaných medzinárodným komunizmom.“ 29
Jednalo sa o takzvanú Eisenhowerovu doktrínu. Možnosť splniť záväzky z nej
vyplývajúce mal Washington možnosť predviesť v revolučnom roku 1958. S posilnením Násirovej pozície po Suezskej kríze rástla koncom pedesiatych rokov v regióne
Blízkeho východu druhá hrozba ohrozujúca americké záujmy. Okrem už tradičnej
sovietskej hrozby museli Spojené štáty čeliť aj hrozbe arabského nacionalizmu a panarabskej jednoty propagovanej prezidentom Násirom. Krízové obdobie dosiahlo
vrcholu v júli 1958, kedy 6. vojenská flotila U.S. Navy (U.S. Sixth Fleet) zasiahla
v Libanone, aby tým pomohla legitímnej vláde premiéra Kamila Šamúna potlačiť
v zemi nepokoje vyvolané Násirovými sympatizantmi.30 Tí po sformovaní Spojenej
arabskej republiky medzi Egyptom, Sýriou a neskôr aj Jemenom v podstate nainfikovali celý región revolučnými náladami.
Libanon však nebol jedinou zemou prechádzajúcou touto krízou. Okrem neho
boli ohrozené aj prozápadné režimy v Jordánsku, Sýrii a Iraku, čo výrazne komplikovali postavenie Spojených štátov v oblasti. Zo zmienených sa v západnom bloku
podarilo nakoniec udržať len Jordánsko. Keďže Sýria sa spojila s Egyptom v UAR,
jej ďalšie členstvo v Bagdadskom pakte sa neočakávalo. Svoje členstvo v ňom vypovedala aj nová iracká vláda, ktorá už rok po baasistickom prevrate nadviazala vzťahy
so Sovietskym zväzom. Bagdadský pakt sa tak v podstate rozpadol a spolu s ním aj
permanentný vplyv Západu, ktorý v regióne udržiaval.31
Izrael v kríze roku 1958 hral síce pasívnu úlohu, avšak jeho postavenie v americkom úsilí zachrániť arabské režimy pred pádom k sovietskemu bloku malo pozitívny
dopad na jeho vnímanie Spojenými štátmi. Izraelská prítomnosť na Blízkom východe viazala egyptské ozbrojené jednotky, bránila Násirovej slobodnej akcii a tým
pádom obmedzovala možnosť prepuknutia jednotlivých drobných konfliktných
ohnísk v jeden veľký celoregionálny požiar. Spojené štáty videli po kríze 1958 Izrael
v novom svetle, ako akúsi balancing power.32 Na ich postoji k nemu to však veľa nezmenilo. Na izraelské požiadavky na dodávky zbraní boli americké uši stále hluché,
a tak jediným vyzbrojovateľom Izraela naďalej ostávalo Francúzsko. V období rokov
administratívy prezidenta Eisenhowera americko-izraelský special relationship jednoducho absentoval.
„The Eisenhower Doctrine, Message from President Eisenhower to Congress“, Jewish Virtual
Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/US–Israel/ikedoc.html (stiahnuté 12. 4.
2011).
30
Safran, Israel: The Embattled, 363.
31
Sídlo bolo premiestnené do Ankary a organizácia sa premenovala na Middle East Treaty
Organization (METO).
32
Safran, Israel: The Embattled, 360.
29
91
Budovanie special relationship: John F. Kennedy a Lyndon B. Johnson
John F. Kennedy a historicky prvá dodávka zbraní Izraelu
S nástupom demokratov do americkej vlády dochádza vo vzájomných vzťahoch
medzi Spojenými štátmi a Izraelom k hlbokému obratu, a to po oboch stránkach –
politickej aj vojenskej. Prezident Kennedy sa netajil svojimi sympatiami voči Židom
a ich štáte na Blízkom východe a počas svojho krátkeho pôsobenia v úrade tieto
svoje pocity niekoľko krát verejne demonštroval. Už krátko po nástupe do úradu
v máji 1961 na stretnutí s premiérom Ben-Gurionom povedal: „Bol som zvolený
Židmi. Viete ... niečo im dlžím.“33 V americkej multikultúrnej spoločnosti je akýmsi
zaužívaným pravidlom, že jedinci z rôznych spoločenských vrstiev a náboženských
alebo etnických skupín majú tendenciu po generácie sympatizovať a voliť tú istú
politickú stranu. Je všeobecne známe, že americká židovská menšina tvorí stabilnú
voličskú základňu práve demokratickej strany, čoho sú si jej predstavitelia vedomí,
a preto na to berú, podobne ako bral aj prezident Kennedy, pri svojom politickom
rozhodovaní zreteľ.
Medzi prezidentovými najbližšími spolupracovníkmi sa rovnako nachádzali
Židia. Prezident Kennedy si ich pohľadu vážil a prípadné vrodené predsudky, ktorými by mohli disponovať, nezvažoval. Keď sa Myer Feldman, presvedčený americký
Žid a špeciálny poradca pre otázky Blízkeho východu prezidenta Kennedyho a neskôr aj jeho nástupcu prezidenta Lyndona B. Johnsona, pri rozhovore s prezidentom
Kennedym raz priamo vyjadril, že „prechováva emocionálne sympatie s Izraelom“,
a že to by mohlo „zafarbiť“ jeho rady, ktoré prezidentovi poskytne, a že preto by
si možno prezident mal zvoliť niekoho iného, odpovedal prezident Kennedy jednoducho „nie“.34 Feldman tak patril ku skupine politikov, ktorí disponovali veľkou
zásobou dobrej vôle, náklonnosti a sympatií voči Židom. U prezidenta si udržiaval
preferencie aj nad štátnym tajomníkom Deanom Ruskom, ktorý v otázkach amerického angažovania na Blízkom východe patril skôr ku skupine tradicionalistov.
Prezident Kennedy mal však otvorenú myseľ. Je to možné pozorovať na jeho politike
voči arabským štátom, v ktorej si nechal rovnako poradiť aj ministrom Ruskom,
a ktorou sa okrem iného snažil vymedziť voči politike svojho predchodcu Dwighta
Eisenhowera.
V roku 1962 sa prezident Násir rozhodol odpovedať na pomoc vojenskej junty
v Severnom Jemene, ktorá usilovala o zvrhnutie kráľa Hamida al-Dina.35 Zapojil sa
tak do dlhoročného boja, kedy Egypt vysielal do zeme stovky vojakov, ktorí v bojoch
s kráľovskými jednotkami podporovanými Saudskou Arábiou masakrovali civilné
obyvateľstvo. Hrozilo, že na Blízkom východe opäť prepukne vlna protimonarchic33
Herbert Druks, The uncertain friendship: the U.S. and Israel from Roosevelt to Kennedy (Westport,
Conn.: Greenwood Press, 2001), 223.
34
Ibid., 220.
35
Michael C. Dunn, „Egypt (country profi le)“, in The Middle East, 226.
92
kých nálad, tak ako tomu bolo v roku 1958. Tradiční spojenci Spojených štátov,
Saudská Arábia a Jordánsko, sa obávali, že by mohli byť po Jemene ďalší na rade.
Prezident Kennedy sa preto rozhodol zlepšiť vzťahy s Egyptom, a zabrániť tak
jeho väčšej orientácii na Sovietsky zväz. Kennedyho prístup bol založený na recipročnom princípe, na základe ktorého prezident veril, že Egypt zmení svoj pohľad
a politiku voči Spojeným štátom, pokiaľ budú zo strany Spojených štátov k tomuto
vyvinuté prvotné kroky. Oným prvotným krokom, ktorý bol prezident Kennedy
rozhodnutý spraviť, bolo navýšenie americkej ekonomickej pomoci Egyptu cez tzv.
PL-480 program (Public Law 480, Agricultural Trade Development Assistance Act).36
Očakával, že tento prvý krok presvedčí prezidenta Násira k prehodnoteniu svojej
politiky a k prechodu na umiernený kurz. Zároveň veril, že ho tým odradí od bližšej
spolupráce so Sovietskym zväzom a bližšie pripúta k Spojeným štátom. Veril, že
Egypt sa bude obávať o stratu štedrej americkej ekonomickej podpory. Avšak aj
napriek tejto lákavej ponuke Egypt nezmenil svoje postavenie a urobil tak škrt cez
rozpočet idealistických plánov prezidenta Kennedyho.
Začiatkom šesťdesiatych rokov sa zintenzívnila nie len vzájomná egyptsko-sovietska ekonomická, ale aj vojenská spolupráca. Sovietsky zväz poskytoval Egyptu
pôžičky na výcvik vojakov, posielal do zeme svojich vojenských poradcov a zásoboval
Egypt čoraz modernejšou vojenskou technikou. S narastajúcou vojenským potenciálom Egypta narastali aj izraelské obavy. V napätej atmosfére všetci regionálni aktéri
poznali Násirove agresívne zámery voči Izraelu. Jordánsky minister zahraničných
vecí Musa Nasir varoval Izrael, že arabské štáty sú „absolútne jednotné“ v otázke
„vyhlásenia vojny“ Izraelu v prípade, že sa pokúsi použiť vodu z rieky Jordán na zavlažovanie Negevskej púšte.37
Obavy Izraela narastali ešte viac s vedomím, že regionálny izraelský náskok vo
vojenskej výzbroji sa prehlbovaním egyptsko-sovietskej spolupráce v posledných
rokoch znížil. Premiér Ben-Gurion preto opäť nastolil otázku dodávok amerických
zbraní Izraelu. Jeho požiadavky neboli odvážne, keďže nepožadoval zbrane útočného typu. Požadovanými zbraňami boli rakety Hawk (Hawk anticraft missiles),
obranné protilietadlové rakety typu zem-vzduch.38
Prezident Kennedy si síce uvedomoval vážnosť situácie, v ktorej sa Izrael nachádzal, avšak otázke dodávok amerických zbraní do Izraela nebol naklonený. Obával
sa, že by rozšírením podpory Izraela o vojenský rozmer rýchlo stratil sympatie arabských štátov, čím by sa zvýšil sovietsky vplyv v regióne. Sovietsky vplyv na Blízkom
východe narastal už od začiatku šesťdesiatych rokov a ohrozoval postavenie Spojených štátov v oblasti, ktoré naopak kvôli svojej náklonnosti voči Izraelu strácali
kredit u arabských štátov. Dokazovalo to niekoľko prípadov. Napríklad Násirovo
Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson, 27.
Ives-Halperin, „Chronology of Events, 1945–2005“, in The Middle East, 445.
38
Druks, The uncertain friendship, 226.
36
37
93
oznámenie v roku 1960, že Sovietsky zväz bude financovať dostavbu Asuánskej
priehrady, projektu, ktorý mal byť pôvodne financovaný Spojenými štátmi39, či
rozhodnutie Saudskej Arábie z roku 1961 nepredĺžiť americko-saudský pakt z roku
1957, na základe ktorého mala byť v saudskom Dhahrane postavená americká vojenská základňa. Saudský kráľ Saud vysvetlil, že hlavnou príčinou nepredĺženia paktu
bola práve vzrastajúca americká podpora Izraelu.40 Napäté vzťahy mali USA aj so
svojim druhým strategickým spojencom, Jordánskom, a to hlavne kvôli izraelskému
rozhodnutiu použiť vodu rieky Jordán pri zavlažovaní Negevskej púšte a taktiež
kvôli otázke palestínskych utečencov.
Otázka palestínskych utečencov bola dlhodobým medzinárodným problémom,
ktorý bol, bohužiaľ bezvýsledne, niekoľkokrát riešený už od prvej izraelsko-arabskej vojny v roku 1948. Izrael však v tejto otázke praktikoval politiku „mŕtveho
chrobáka“, pretože prípadný návrat týchto utečencov naspäť do Izraela by mal vážne
dopady na izraelský vnútornú bezpečnosť. Na začiatku šesťdesiatych rokov žilo
v Izraeli približne 230 000–240 000 Palestínčanov, čo tvorilo približne 11 % jeho
vtedajšej populácie. Ako sa vyjadrila vtedajšia izraelská ministerka zahraničných
vecí Golda Meirová, „nie všetci z nich [izraelskí Palestínci] sú mierumilovnými
občanmi“.41 Preto bolo pre Izrael nepredstaviteľné, že by do zeme prijal čo i len
zlomok z celkového počtu palestínskych utečencov. Ten podľa štúdií z roku 1958
dosahoval výšky 1 053 628 osôb.42 Avšak pre Spojené štáty mala otázka palestínskych utečencov dôležitý význam. Nielenže podkopávala vzťahy s ich arabskými
spojencami, hlavne s Jordánskom, ale zároveň blokovala mierové jednania medzi
Izraelom a Arabmi, čím pôsobila na celý región destabilizačne.
So stupňujúcimi sa izraelskými požiadavkami na dodávky rakiet Hawk prišiel
preto prezidentov poradca Feldman s návrhom prepojenia utečeneckej otázky
s otázkou americkej vojenskej podpory Izraela. Spojené štáty boli ochotné dodať
Izraelu požadované rakety Hawk, pokiaľ Izrael bude súhlasiť s Johnsonovym plánom.43 Tento plán bol vypracovaný Palestínskou zmierovacou komisiou (Palestinian
Conciliation Commission) pod vedením Josepha E. Johnsona v roku 1961 a ako jediné
riešenie utečeneckej otázky uvádzal celkové osídlenie izraelského územia, teda aj
jeho púštnych oblastí.44
Israel Ministry of Foreign Affairs, „Highlights of Main Events, 1947–1974“, http://www.mfa.
gov.il/MFA/Foreign+Relations/Israels+Foreign+Relations+since+1947/1947–1974/HIGH
LIGHTS+OF+MAIN+EVENTS–+1947–1974.htm (stiahnuté 6. 4. 2011).
40
Ives-Halperin, „Chronology of Events, 1945–2005“, 445.
41
42
Joseph Ginat a Edward J. Perkins, The Palestinian Refugees: Old Problems – New Solutions
(Brighton: University of Oklahoma Press, 2001), 34.
43
44
„Glossary: J.“, Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/glossJ.html
(stiahnuté 6. 4. 2011).
39
94
Feldman predstavil prezidentove podmienky predaja rakiet Hawk na stretnutí
s premiérom Ben-Gurionom a ministerkou Meirovou, ktorí sa však voči otázke palestínskych utečencov postavili s výhradami a celkovo prekvapili Feldmana s dobre
pripravenou ofenzívou. Premiér Ben-Gurion povedal, že bude súhlasiť s repatriáciou istej časti utečencov jedine vtedy, ak UAR tiež prijme istú časť týchto utečencov,
a ak prezident Násir prestane s podporou ich iredentistických tendencií v Izraeli.45
K podpore izraelského postoja voči americkej ponuke ministerka Meirová tiež
spomenula, že „získala konkrétne dôkazy potvrdzujúce, že Egypťania vlastnia
navádzané strely, ktoré odkúpili od SRN za cenu 250 miliónov libier“, čo podľa nej
jasne dokazuje „ich [egyptské] jasné záujmy“.46
Tieto nové informácie primäli Feldmana prehodnotiť rozhodnutia. Mali však
vôbec Spojené štáty možnosť Izraelu Hawky neposkytnúť? V otázke nemecko-egyptskej spolupráce Washington už dlhší čas evidoval znepokojujúce informácie
o tom, že SRN sa pravdepodobne podieľa na vývoji egyptskej jadrovej zbrane.47
Podobné domnienky sa však objavovali aj na strane izraelskej, a to v spojení s jeho
jadrovým reaktorom v Dimone. Ak by Spojené štáty požadované konvenčné zbrane
Izraelu neposkytli, samy by prispeli k zrýchleniu jeho nukleárneho výskumu, a tým
aj možnosti vypuknutia jadrového konfliktu v oblasti. To by mohlo mať katastrofálne globálne následky.
Tradičný neústupný postoj Ben-Guriona a odhalenie týchto nových informácií mali preto na konečné rozhodnutie prezidenta Kennedyho rozhodný dopad.
V lete 1962 sa sformovala koalícia pragmatikov vedených Robertom W. Komerom
z Národnej bezpečnostnej rady (National Security Council, NSC) a prožidovských
politikov reprezentovaných Feldmanom, ktorá presvedčila prezidenta ku konečnému rozhodnutiu súhlasiť s predajom rakiet Hawk Izraelu, a to bez akýchkoľvek
následných ústupkov zo strany Izraela.48
Prezident Kennedy sa tak stal prvým americkým prezidentom, ktorý Izraelu
dodal vojenské zbrane, a začal tým politiku nového kurzu voči Izraelu.49 Poučený
neúspešným pokusom o zlepšenie vzťahov s Egyptom si uvedomoval, že americký
recipročný prístup nepresvedčí prezidenta Násira k zmene jeho regionálnych cieľov,
z ktorých eliminácia Izraela bol tým najdôležitejším. Bezpečnosť regiónu bola pre
Spojené štáty rozhodujúca. V prípade ozbrojeného konfliktu na Blízkom východe by
boli nielenže ohrozené americké strategické záujmy, ale tiež hrozilo, že by sa tento
Ibid.
47
Herbert Druks, The uncertain alliance: the U.S. and Israel from Kennedy to the peace process
(Westport, Conn.: Greenwood Press, 2001), 4.
48
49
Spojené štáty dodali Izraelu zbrane fakticky už v roku 1958, kedy súhlasili s predajom 100
protitankových zbraní Izraelu. Avšak v porovnaní s kvalitou a počtom nasledujúcich dodávok je
tento údaj zanedbateľný a na celkový charakter special relationship nemal dopad.
45
46
95
regionálny konflikt mohol preniesť aj do globálnej roviny. V atmosfére napätého
studenovojnového konfliktu zhusteného berlínskou krízou a kubánskou raketovou
krízou Spojené štáty takúto konfrontáciu nechceli riskovať. Prezident sa preto
rozhodol vyzbrojiť Izrael, aj keď zatiaľ len obrannými zbraňami. Predpokladal, že
len vyzbrojený a sebavedomý Izrael dokáže jediný ovplyvniť Násira v prehodnotení
jeho militantných nálad.
Istú úlohu v konečnom prezidentovom rozhodnutí hrali určite aj blížiace sa
voľby do Kongresu naplánované na november 1962, v ktorých prezident svojim prípadne negatívnym rozhodnutím nechcel ohroziť tradičnú alianciu medzi americkou
židovskou menšinou a demokratickou stranou.
Súhra všetkých týchto faktorov konečne priviedla Spojené štáty na cestu budovania special relationship s Izraelom. Táto cesta však bola dlhá a administratívou
prezidenta Kennedyho len začínala. Ako vývoj special relationship pokračoval za jeho
nástupcu Lyndona B. Johnsona odhalí nasledujúca kapitola.
Lyndon B. Johnson a cesta k Šesťdňovej vojne
Lyndon B. Johnson nastúpil do úradu prezidenta za atmosféry smútočných nálad
spojených s násilnou smrťou jeho predchodcu. Tieto nálady bolo obzvlášť cítiť
v kruhoch americkej židovskej menšiny, ktorá sa obávala, že s prezidentom Kennedym stratil Izrael svojho patróna pre budovanie special relationship. Aj keď bol
prezident Johnson členom Židmi tradičnej podporovanej demokratickej strany,
panovali obavy, že by mohol urobiť koniec krehkej vojenskej spolupráci nadviazanej
medzi Washingtonom a Tel-Avivom v roku 1962.
V otázke vzťahu s arabskými štátmi prezident Johnson nepokračoval v línií načrtnutej jeho predchodcom. Bol si vedomý Násirovych panarabských regionálnych
ambícií a vedel, že žiadne zvýšenie americkej zahraničnej pomoci ho od jeho cieľov
neodradí. Johnsonovo presvedčenie potvrdzovala pretrvávajúca egyptská podpora
severojemenským povstalcom a následné zvyšovanie Násirovho vplyvu v regióne.
To vo februári 1963 viedlo v Iraku k zvrhnutiu premiéra Abd al-Karima Quasima
a nastoleniu vlády panarabskej strany Baas.50 O bezpečnosť sa tak začali obávať
tradiční americkí spojenci, Saudská Arábia a Jordánsko, a v neposlednom rade aj
Izrael. Po Násirovom protiamerickom prejave v decembri 1964 v Port Saide sa
preto prezident Johnson rozhodol vážne prehodnotiť americkú ekonomickú pomoc
Egyptu.51 Nakoniec však napriek silnému tlaku zo strany Kongresu túto pomoc
neprerušil. Akokoľvek, vzájomné americko-egyptské vzťahy sa tým nijak nezlepšovali. So začiatkom vietnamskej vojny pritvrdil Násir svoju protiamerickú rétoriku
a prisľúbil podporu všetkým národne oslobodzovacím hnutiam v ich úsilí zvrhnúť
50
51
J. E. Peterson, „Iraq (country profi le)“, in The Middle East, 268.
96
proamerické režimy. V apríli 1965 dokonca povolil otvoriť informačnú kanceláriu
Národného frontu oslobodenia Južného Vietnamu v Káhire.52
Prezident Johnson neoplýval toľkými priateľskými vyjadreniami na adresu
Izraela ako jeho predchodca, avšak jeho sympatie a činnosť v prospech Židov boli
rozhodné. Jeho asistent Harry C. McPherson Jr. sa o ňom raz vyjadril: „Niekde
v krvi Lyndona Johnsona prúdi veľké množstvo židovských červených krviniek.
Myslím si, že je čiastočný Žid ... nielen kvôli jeho náklonnosti k radám Židov, ale
kvôli spôsobu jeho správania.“53 Prezident Johnson si uvedomoval strategickú dôležitosť americko-izraelského spojenectva a úlohe vyzbrojeného Izraela v brzdení
Násirovych militantných nálad. Napriek tomu však otázke ďalších dodávok zbraní
Izraelu naklonený nebol. Ešte ako Kennedyho viceprezident mal v čerstvej pamäti
okolnosti spojené s predajom protilietadlových rakiet Hawk v roku 1962. Premiér
Ben-Gurion vtedy odmietol pristúpiť na americké podmienky týkajúce sa plánu
na vyriešenie otázky palestínskych utečencov a neurobil tak ani po samotnom
podpise zmluvy. Spojené štáty tak obetovali svoj politický kredit u arabských štátov
za cenu nadviazania zvláštneho vzťahu s Izraelom, čo síce konečne naplnilo dlhoročne očakávané izraelské túžby, avšak túžby Spojených štátov Izrael nenaplnil.
Táto americká skúsenosť sa v nasledujúcich rokoch vznášala nad všetkými ďalšími
izraelskými požiadavkami o dodávkach zbraní a komplikovala ich vyjednávania.
Preto bol prezident Johnson zdržanlivý, keď Izraelci predložili v roku 1963 svoje
požiadavky na dodávky tankov M-48A Patton odôvodnené argumentom, že zväčšujúce sa kvalitatívne rozdiely medzi izraelskou a egyptskou výzbrojou znemožňujú
Izraelu jeho úlohu vystupovať ako odstrašujúci protivník a brzdiť tak egyptské
agresívne tendencie v regióne.54 S prezidentovým názorom súhlasili aj ďalší aktéri
americkej vlády. Jednými z nich bol už tradične State Departement pod vedením
Deana Ruska, ktorý ako reprezentant tradicionalistov odmietal akékoľvek ďalšie
dodávky zbraní Izraelu v obavách, že by tým Spojené štáty vohnali Arabov do náručia Sovietskeho zväzu. Izraelu preto odporúčal, aby sa so svojimi požiadavkami
obrátil na západoeurópske zeme, predovšetkým na Francúzsko.55
Naopak horlivým podporovateľom zblíženia americko-izraelskej spolupráce vo
vojenskej oblasti bol prezidentov poradca Feldman, ktorý bol pod silným vplyvom
židovských vládnych aj nevládnych organizácií. S blížiacimi sa prezidentskými voľbami naplánovanými na november 1964 preto apeloval na prezidenta, aby prehodnotil svoj postoj a umožnil tak americkej židovskej menšine opäť voliť demokratov.
Akúsi politiku stredu razili pragmatici reprezentovaní McGeorgeom Bundym a Robertom W. Komerom z Národnej bezpečnostnej rady. Boli naklonení
Ibid.
Druks, The uncertain alliance, 33.
54
55
Ibid., 32.
52
53
97
americko-izraelskej spolupráci, avšak poučení prípadom o predaji rakiet Hawk
volili tento krát iný prístup. Ich stratégia spočívala na princípe výmeny quid pro
quo. Chápali americké uspokojenie izraelských požiadavkou jedine a iba ako formu
odmeny za predchádzajúce izraelské ústupky v ich konflikte s arabskými štátmi. To
malo umožniť Spojeným štátom získať kontrolu nad vývojom na Blízkom východe,
a znížiť tak riziko vypuknutia regionálneho konfliktu. Potom čo americké spravodajské služby získali informácie, že francúzska firma Marcel Dassault podpísala
s Izraelom dohodu o dodávke rakiet MD-620 SSM typu zem–zem schopných niesť
jadrové zbrane, sa prezident Johnson nakoniec rozhodol podporiť pragmatické
krídlo a Izraelu požadované tanky dodať. USA však na oplátku žiadali izraelský
súhlas s inšpekciami v jeho jadrovom zariadení v Dimone.56
Otázka Dimony nebola v izraelsko-amerických vzťahoch spomenutá prvýkrát.
Už v roku 1960 prezident Eisenhower usiloval o izraelský prísľub, že jadrový
výskum v Dimone zostane len pri civilných účeloch. Tento prísľub však nedostal
a podobne dopadol aj prezident Kennedy, ktorý otázku Dimony zahrnul do balíčka
amerických požiadavkou podmieňujúcich predaj rakiet Hawk.57 Prezident Johnson
začlenil otázku Dimony do americko-izraelských vyjednávaní hneď niekoľkokrát.
Obával sa totiž, že by izraelský jadrový výskum nielenže mohol podnietiť Egypt
v jeho snahách o zisk podobného typu zbraní, ale, čo bolo horšie, že by prezentoval
svoje obavy o vlastnú bezpečnosť Sovietskemu zväzu, ktorý by mohol následne
v Egypte rozmiestniť svoje rakety. Pri spomienkach na nedávnu prítomnosť sovietskych rakiet na Kube behal Američanom pri tejto predstave ešte stále mráz
po chrbte.
Izraelci však ani tento krát neboli ochotní v otázke Dimony poľaviť. Hlavným
izraelským vyjednávačom bol premiér Levi Eškol, ktorý prevzal úrad po rezignácií premiéra Ben-Guriona v júni 1963. Eškol zlepšil všeobecné postavenie Izraela
na zahraničnej scéne. V roku 1964 uskutočnil prvú oficiálnu cestu izraelského
premiéra do Washingtonu, čím sa mu podarilo zvrátiť negatívne nálady navodené
odmietavým postojom Ben-Guriona z vyjednávaní o raketách Hawk.58 Avšak aj
napriek tejto svojej priateľskej povahe, dokázal premiér Eškol v kľúčových otázkach
izraelských záujmov zaujať vytrvalý a neoblomný postoj.
To sa potvrdilo v roku 1964, kedy prezident Johnson zahrnul otázku Dimony
do jednaní ohľadom predaja amerických tankov M48-A Patton Izraelu. Spojené
štáty požadovali, aby Izrael sprístupnil výskumné stredisko v Dimone americkým
inšpektorom a vyvrátil tak medzinárodné obavy z jeho jadrového výskumu, ktorý
prispieval k zhusteniu atmosféry na Blízkom východe. Premiér Eškol bol však
Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson, 33–34.
Mordechai Gazit, „The Genezis of the US-Israeli Military-Strategic Relationship and the
Dimona Issue“, Journal of Contemporary History. 35, č. 3 (2000): 418.
58
Israel Ministry of Foreign, „LEVI ESHKOL – Prime Minister of Israel 1963–1969“, http://
www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/Levi+Eshkol.htm (stiahnuté 7. 4. 2011).
56
57
98
neústupný. Vnímal otázku izraelského jadrového výskumu ako jediný prostriedok,
ktorým by mohol odradiť prezidenta Násira od jeho útoku na Izrael. Oproti masívnej podpore kvalitných egyptských zbraní dodávaných Sovietskym zväzom bol
otáznik nad izraelským jadrovým programom jedinou strategickou výhodou, ktorou Izrael voči Egyptu disponoval. Toto rozhodné Eškolove postavenie bolo naviac
podporené vývojom na izraelskej domácej politickej scéne. V období blížiacich sa
parlamentných volieb (november 1965) bol Eškol totiž často kritizovaný bývalým
premiérom Ben-Gurionom s konkurenčnej strany Mapai za svoj údajne ústupčivý
prístup v otázke Dimony. Eškol sa preto obával, že ak by v prípade amerického
nátlaku povolil, mohol by to Ben-Gurion využiť vo svoj prospech.59
Rok 1965 sa tak stal svedkom ďalšieho kroku Spojených štátov na ich ceste
k budovaniu special relationship s Izraelom. V korešpondencií medzi americkým
zástupcom ministra obrany pre medzinárodné záležitosti Petrom Solbertom a izraelským ministrom obrany Zvim Dinsteinom Johnsonova administratíva formálne
súhlasila s predajom 210 tankov M-48A Patton Izraelu. Prezidentovi Johnsonovi sa
nepodarilo presvedčiť premiéra Eškola, aby sprístupnil svoj jadrový program medzinárodnému spoločenstvu a uspokojil sa tak len s jeho prísľubom, že Izrael nebude
prvou zemou, ktorá začne s výrobou jadrových v regióne Blízkeho východu.60
Spojené štáty tak teda podobne ako v roku 1962 týmto obchodom opäť viac
stratili, než získali. Nielenže nezískali izraelský súhlas v otázke Dimony, stratili
naviac svoj kredit u arabských štátov, u ktorých americko-izraelská zbrojná dohoda
vyvolala neskôr značné pobúrenie. Táto takpovediac vynútená americká podpora
Izraelu tak len potvrdzuje, že medzi nimi a Izraelom existoval special relationship.
Ten však v tomto období ešte nedosahoval takú kvalitu, akú bude mať od prelomu
šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov. Izrael totiž musel stále za americkú podporu
bojovať a jeho víťazstvo v tomto boji nebolo nikdy apriori isté.
Podobné kolo jednaní sa odohralo aj v roku 1966, kedy Izrael prezentoval Spojeným štátom svoju ďalšiu zbrojnú požiadavku. Tento krát mal záujem o stíhačky
A-4E Skyhawk. K tomuto rozhodnutiu Izrael viedli jeho informácie o čerstvých dodávkach sovietskych bombardérov IL-28 Egyptu, Sýrii a Iraku.61 Izraelci sa obávali,
že by im v prípade arabského leteckého útoku neumožnila síce kvalitná, avšak iba
obranno-pozemná americká výzbroj efektívne sa ubrániť. Preto trvali na dodávkach
leteckej výzbroje.
Podobne ako v roku 1965, tak aj v tomto prípade sa prezident Johnson rozhodol
prepojiť otázku zbrojnej dohody s otázkou izraelského jadrového programu. Avšak
podobne ako v roku 1965, tak aj v tomto prípade v pomyselnom „vytrvalostnom súboji“ s premiérom Eškolom prehral. V máji 1966 tak Spojené štáty podpisom ďalšej
Ibid., 64–65.
61
Ibid., 89.
59
60
99
zbrojnej dohody s Izraelom rozšírili izraelský vojenský park o 48 stíhačiek A-4E
Skyhawk.62 Táto v poradí tretia americko-izraelská zbrojná dohoda za posledné
štyri roky tak potvrdzovala, že predpoklady na plnohodnotný special relationship
sa pomaly napĺňajú. Spojené štáty sa síce naďalej snažili udržať vzťah s Izraelom
v implicitnej rovine, avšak uvedomovali si, že jedine dostatočné zásobovanie Izraela
konvenčnými zbraňami môže spomaliť práce na jeho jadrovom programe.
Je evidentné, že izraelský jadrový program predstavoval hlavnú politickú páku,
ktorú Izrael v jednaniach so Spojenými štátmi efektívne využíval k dosahovaniu
svojich zbrojných požiadaviek. Americkí politici museli s Izraelom spolupracovať
a podporovať ho konvenčnými zbraňami, aby ho tak odpútali od jeho jadrového
výskumu, ktorý celkovo pôsobil na región destabilizačne a ohrozoval tým americké
strategické záujmy. Táto spolupráca ešte nepredstavovala plnohodnotný special
relationship, pretože sa stále jednalo o spoluprácu vynútenú, spoluprácu založenú
na princípe quid pro quo. Bezpodmienečná spolupráca, ktorú možno nazvať aj plnohodnotný special relationship sa objavila až koncom šesťdesiatych rokov. Vtedy už
nielen americká politická, ale aj občianska spoločnosť nahliadala na Izrael inak, inak
ako v pedesiatych rokoch. Čo však spôsobilo tento obrat v americkej spoločnosti?
Túto zmenu spôsobili hlavne dve udalosti. Tou prvou bolo zatknutie popredného nacistického pohlavára Adolfa Eichmanna izraelskými agentmi v Argentíne
v roku 1960. Adolf Eichmann bol nacistický podplukovník, niekedy označovaný aj
za otca holokaustu, ktorý sa výraznou mierou podieľal na programe konečného riešenia židovskej otázky. Práve súd s Eichmanom odhalil americkej verejnosti hrôzy
a zverstvá páchané na Židoch behom druhej svetovej vojny. Tento súdny proces
bol prvým, ktorý sa prostredníctvom televízie dostal až do amerických obývačiek.
To citeľne zasiahlo psychiku americkej spoločnosti a napomohlo tak v mysliach
Američanov podporiť myšlienku zvláštneho prístupu k Izraelu, Izraelu ako štátu
bojujúceho za svoju slobodu a nezávislosť. Ako sa súdne pojednávanie stupňovalo,
v americkom vnímaní boli Židia postupne vnímaní nie už ako aktivisti za židovskú
vec, ale ako obete strašnej genocídy.63
Tým druhým „televíznym trhákom“ v amerických médiách bolo vypuknutie vojny
vo Vietname a postupné sebazničujúce sa zamotávanie USA do nej. Neschopnosť
Spojených štátov ako svetového garanta mieru a nezávislosti v nej uspieť spôsobilo,
že Židia a ich boj za mier a nezávislosť na Blízkom východe boli zrazu vnímaní ako
bratský národ rovnakých spoločenských hodnôt snažiaci sa o to, čo Američania vo
Vietname nedosiahli.64 Sám prezident Johnson vo svojej politike vytváral akúsi paralelu medzi konfliktom na Blízkom východe a jeho nedávno zviditeľneným hnutím
Ibid., 100.
Elizabeth Stephens, „America, Israel & The Six Day War“, History Today 57, č. 6 (2007): 16.
64
Ibid., 17.
62
63
100
Fatah a vietnamským Vietcongom.65 Považoval dianie na Blízkom východe za akýsi
reparát na Vietnam, reparát na neúspech USA, ktorý bol však svojou podstatou
oveľa hrozivejší pre zachovanie globálnej bezpečnosti.
Šesťdňová vojna a konečne special relationship
Vplyvom vzájomného americko-izraelského zbližovania strácali postupne Spojené štáty arabské sympatie, čo umožňovalo prezidentovi Násirovi ľahšie získavať
podporu pre jeho regionálne ciele. V šesťdesiatych rokoch začali navyše pribúdať
drobné prestrelky na izraelsko-sýrskej hranici a zvyšovali tak napätie v oblasti.
Spojené štáty odporúčali Izraelu na ne neodpovedať a riešiť celú situáciu cez OSN.
Tam však boli akékoľvek medzinárodné snahy o sankcionovanie arabských štátov
vetované Sovietskym zväzom, čo len Arabov povzbudzovalo v ich rozhodnutí vyriešiť otázku postavenia Izraela na Blízkom východe raz a navždy. V útoku na Izrael,
z ktorého by arabská koalícia štátov pod vedením Egypta vyšla víťazne, videl Násir
zároveň riešenie aj pre jeho oslabené postavenie na domácej politickej scéne, kde
v priebehu šesťdesiatych rokov postupne strácal podporu obyvateľstva. V novembri
1966 tak podpísal Egypt so svojim tradičným spojencom Sýriou obrannú dohodu,
ktorá podriaďovala ozbrojené zložky oboch zemí jednotnému vojenskému veleniu.66
Začali tak vznikať prvé plány vojenskej akcie.
Kríza začala naberať reálne kontúry v máji 1967, kedy Egypt požiadal generálneho tajomníka OSN U Thanta o stiahnutie mierových jednotiek OSN zo Sinajského polostrova, ktoré tam boli rozmiestnené ešte z čias Suezskej krízy. Prezident
Johnson však varoval Izrael pred preventívnym útokom a snažil sa situáciu riešiť
diplomatickou cestou. Americké jednotky boli v tomto období viazané vo Vietname, a tak by bolo pre Spojené štáty nebezpečné, pokiaľ by sa objavilo nové krízové
ohnisko na Blízkom východe. Na stretnutí s izraelským ministrom zahraničných
vecí Abbom Ebanom povedal: „Izrael nebude sám, pokiaľ sa nerozhodne byť sám.“67
Situácia, v akej sa nachádzal Izrael, bola neľahká. Ocitol sa takpovediac bez
spojencov. Na jednaniach s Francúzskom a Britániou sa síce obe európske veľmoci
vyjadrili pre prípadnú podporu, avšak svoju pomoc podmieňovali účasťou Spojených
štátov. Aj keď bol prezident Johnson osobne naklonený vojenskej podpore Izraela,
k prípadnej akcii však potreboval súhlas Kongresu, ktorý bol v tomto období znepokojený vývojom vo Vietname. Celá akcia navyše vyžadovala čas, keďže sa jednalo
o ústavnú procedúru. Čas však Izrael nemal. V posledných dňoch pred vojnou mal
každý deň preňho rozhodujúci význam. Každým dňom vyhlásenej mobilizácie
Douglas Little, „The Making of Special Realtionship: The United States and Israel,
1957–1968“, International Journal of Middle East Studies 25, č. 4 (1993): 574.
66
Ives-Halperin, „Chronology of Events, 1945–2005“, 448.
67
Stephens, America, Israel, 17.
65
101
totiž Izrael strácal 20 miliónov dolárov na obilninovej a ekonomickej produkcii.68
Okrem toho ďalšie odkladanie preventívneho izraelského útoku len zvyšovalo šance
Arabov lepšie sa vyzbrojiť, a tým pádom marilo šance Izraelu vyťažiť z momentu
prekvapivého útoku čo najviac.
Izraelské znepokojenie dosiahlo vrcholu v máji 1967, kedy Násirov dlhoročný
rival jordánsky kráľ Hussein podpísal s Egyptom obrannú vojenskú zmluvu, čím sa
pripojil k egyptsko-sýrskej koalícií. To sa stalo však až potom, čo prezident Násir
zablokoval Tiranskú úžinu a porušil tým podmienky prímeria z roku 1957. Izrael
označil tento akt za casus belli a dal sa preto k útoku.
Dňa 5. júna 1967 izraelské letectvo zaútočilo na egyptské radarové stanice a zničilo prakticky všetky egyptské vzdušné sily.69 Egyptskí spojenci na Násirove výzvy
začali ihneď útočiť, avšak ani to nezastavilo spanilú jazdu Izraela. Izraelu sa podarilo
poraziť koalíciu arabských štátov hlavne vďaka tomu, že jej postup bol nejednotný,
čo umožnilo Izraelu vysporiadať sa s každým nepriateľom postupne a nie naraz.
Vojna behom šiestich dní skončila absolútnym víťazstvom Izraelu, ktorý si tak
rozšíril svoje územie viac než trikrát. Egyptu obsadil Gazu a celý Sinajský polostrov,
Sýrii jej Golanské výšiny a Jordánsku Západný breh Jordánu spolu s východným
Jeruzalemom. Prvýkrát po vyše dvoch tisícoch rokoch izraelský národ konečne
kontroloval svoje biblické hlavné mesto.70 Oslavy Izraelcov nemali konca.
Dňa 22. novembra 1967 bola v RB OSN jednohlasne prijatá rezolúcia 242,
ktorá vo svojej preambule hovorila o „neprípustnosti zisku územia vojnou a potrebe
spolupráce na spravodlivom a trvalom mieri, v ktorom každý štát v oblasti môže žiť
v bezpečí“. Základom rezolúcie boli ďalej dve požiadavky: stiahnutie izraelských
ozbrojených síl zo všetkých území získaných pri nedávnom konflikte, ukončenie
všetkých vojenských stavov a rešpektovanie suverenity, teritoriálnej integrity a politickej nezávislosti všetkých štátov v oblasti a uznanie ich práv na existenciu v mieri
v rámci bezpečných a uznaných hraníc, bez hrozieb alebo aktov násilia.71
Tomuto dokumentu predchádzalo niekoľko kôl neprijatých návrhov a neúspešných jednaní, a tak možno práve preto bol svojim obsahom tak vágny a nejednoznačný. V konečnom dôsledku umožňoval ako izraelskej tak aj arabskej strane
vytiahnuť si z jeho obsahu to, čo jej najviac vyhovovalo, čím tak neschopnosť oboch
strán dohodnúť sa len zväčšoval. Izrael sa na adresu rezolúcie 242 vyjadril, že „s ňou
dokáže žiť“, naopak Sýria ju úplne odmietla. Egypt a Jordánsko ju prijali, avšak
odmietali s Izraelom priamo jednať, pretože požadovali najprv jeho stiahnutie
z okupovaných území.72
Safran, Israel. The Embattled, 390.
70
Stephens, America, Israel, 18.
71
Safran, Israel. The Embattled, 430
72
68
69
102
Spojené štáty boli počas celej vojny vnímané ako izraelský spojenec. Prezident
Johnson sa nakoniec totiž nechal Izraelom presvedčiť, že preventívny útok bol
jediným riešením patovej situácie. Izraelská ekonomika bola čiastočne ochromená
plnou mobilizáciou a pokiaľ by Izrael vyčkával na arabský prvý útok, mohlo by sa
stať, že by malé izraelské teritórium tento masívny a zo všetkých strán postupujúci
útok nezvládlo.
Izrael sa tak ako faktický víťaz vojny objavil pred Spojenými štátmi v úplne inom
svetle a spolupráca s nim nabrala pre USA na dôležitosti, a to hneď z viacerých dôvodov. V prvom rade samotné víťazstvo Izraela nad spojenými arabskými jednotkami
bez pomoci spojenca pôsobilo na Washington príťažlivo a vynieslo Izrael na pozíciu
regionálnej vojenskej veľmoci. Po druhé, Izraelom obsadené územia sa mohli stať
cenným prostriedkom pre konečné vyriešenie arabsko-izraelského konfliktu, a teda
aj ukončenia dlhoročného napätia v regióne ohrozujúceho americké strategické záujmy. A po tretie, nový vylepšený vojenský a mocenský imidž Izraela spôsobil, že ho
Spojené štáty začali považovať za svojho strategického partnera a nie len slabšieho
spoločníka požadujúceho neustálu ochranu.
Šesťdňová vojna zmenila Izrael na amerického hlavného demokratického spojenca strategickej dôležitosti. Izrael si získal podporu Spojených štátov nie svojou
slabosťou a potrebou byť chránený, ale naopak svojou demonštráciou sily. Takto
vzniklo pevné puto medzi oboma štátmi, teda plnohodnotný special relationship.
Spojené štáty preto k otázkam dodávok zbraní Izraelu pristupujú od tohto
obdobia citlivo. Veria, že zvýšením odstrašujúceho výrazu Izraelu odradia arabské
štáty od ďalšieho útoku a prinútia ich tak radšej zasadnúť s Izraelom za vyjednávací
stôl. Americkým cieľom bolo teda stabilizovať región. Po šesťdňovej vojne si uvedomili, že Izrael im v tom môže byť nápomocný.
Izrael sa tak stal hlavným americkým spojencom v regióne. Toto nové spojenectvo bolo potvrdené v novembri 1968, kedy Spojené štáty podpisujú už v poradí
štvrtú zbrojnú zmluvu s Izraelom, a predávajú mu tak 50 nadzvukových stíhačiek
F-4 Phantom.73 Zmluva bola opäť podpísaná bez akýchkoľvek amerických podmienok voči Izraelu, čo len opäť potvrdzovalo samotnú existenciu special relationship.
Richard M. Nixon – koniec special relationship?
Prezident Richard M. Nixon pri svojom nástupe do úradu prezidenta musel čeliť
kritickej situácii ako doma, tak aj v zahraničí. V americkej spoločnosti stále doznievalo hnutie za občianske práva a vražda Martina Luthera Kinga Jr., doma aj v zahraničí vrcholila nespokojnosť s americkým angažovaním vo Vietname, zhoršovala sa
ekonomická situácia zeme. Dianie na Blízkom východe bolo len jedným z množstva
problémov, ktoré sužovali americkú vládu. Prezident preto musel zakročiť rázne.
73
103
Na začiatku Nixonovej vlády preto dochádza v americko-izraelských vzťahoch
k návratu k republikánskej politike rovnocenného prístupu. Jej hlavným nositeľom
bol štátny tajomník William Pierce Rogers, ktorý ako zástanca tradicionalistov pripisoval nestabilitu na Blízkom východe pretrvávajúcemu arabsko-izraelskému konfliktu. Práve v neústupnosti Izraela odstúpiť okupované územia videl Rogers príčinu
prílišnej sovietskej angažovanosti v regióne a napätie medzi Izraelcami a Arabmi.
Preto sa snažil Izrael dotlačiť k odstúpeniu týchto území, k čomu používal vojenskú
podporu ako páku.74
Na druhej strane pragmatický prístup propagoval prezidentov poradca pre
otázky národnej bezpečnosti Henry Kissinger. V osobe Kissingera sa pragmatické
idey spájali so záujmami americkej židovskej menšiny. Sám bol americký Žid nemeckého pôvodu s početnými kontaktmi v izraelských politických kruhoch. Priateľské vzťahy mal s izraelským veľvyslancom vo Washingtone Jicchakom Rabinom,
neskorším izraelským premiérom. V spojení Izraela a USA videl Kissinger jediný
možný spôsob ako obmedziť sovietsku angažovanosť v regióne a odradiť arabské
štáty od silového riešenia problému. Len vyzbrojovanie Izraela a zaistenie mu
dostatočnej politickej a ekonomickej podpory umožní Izraelu vystupovať ako silný
protivník, čo Sovietsky zväz a arabské štáty prinúti prehodnotiť ich potenciálny
útok.75
Prezident Nixon sa spočiatku prikláňal k myšlienke využiť Izraelom získané
územia ako hlavný vyjednávací arzenál voči Arabom. Odsudzoval politiku svojho
predchodcu prezidenta Johnsona, ktorý odmietal na Izrael tlačiť a len čakal, kedy
budú Arabi ochotní k vyjednávaniam. Takýmto pasívnym prístupom naopak viac
popudzoval arabské štáty proti USA a zároveň im poskytoval priestor prezbrojiť.
Prezident Nixon sa preto hneď rozhodol pristúpiť k vyjednávaniam. Tie však boli
čoskoro zatienené Opotrebovacou vojnou, ďalším arabsko-izraelským konfliktom
v rokoch 1969–1970. Výsledkom vyjednávaní bol tzv. Rogersov plán, ktorý bol
však ako na izraelskej, tak aj na egyptskej strane odmietnutý. Neúspech jednaní,
opätovné prepuknutie nepokojov a pretrvávajúca neschopnosť Arabov získať späť
stratené územia len ďalej radikalizovala región.
V roku 1970 vypukla v Jordánsku občianska vojna, kde proti sebe stál režim
kráľa Husseina a Organizácia pre oslobodenie Palestíny (Palestine Liberation Organization, PLO). Jednotky PLO po roku 1967 rozšírili svoju činnosť na územie
Jordánska, odkiaľ v snahe vyprovokovať Izrael podnikali útoky na jeho územie. Kráľ
Hussein spočiatku tieto snahy podporoval, pretože veril, že takýmto spôsobom sa
mu podarí získať Západný breh späť pod jeho kontrolu. Ako však časom vychádzali
na povrch nároky PLO byť jediným politickým reprezentantom Palestínčanov
a celého ich územia Palestíny (vrátane Západného brehu Jordánu), sympatie kráľa
74
75
Ibid., 243.
104
Husseina aj jeho vôľa spolupracovať s PLO postupne vyprchali. Konflikt vyvrcholil
v septembri 1970, kedy Sýria podporovaná Sovietskym zväzom začala podporovať
jednotky PLO v ich boji proti jordánskemu hašemitskému kráľovstvu.76
Konflikt v Jordánsku fungoval pre prezidenta Nixona ako katalyzátor pre
prehodnotenie jeho postavenia voči Izraelu. Spojené štáty mali záujem na udržaní
priateľského jordánskeho režimu, avšak vplyvom udalostí vo Vietname disponovali
v tomto čase obmedzenými vojenskými aj finančnými možnosťami. Prezident preto
pristúpil na Kissingerov návrh v jordánskej otázke spolupracovať s Izraelom, ktorý
mal na hraniciach so Sýriou a Jordánskom rozmiestniť svoje jednotky, a tak zastrašiť
Sýriu aj jordánske jednotky PLO. Plán sa nakoniec vydaril. USA takto dosiahli svoje
strategické ciele v regióne len vďaka vojenskej podpore Izraela, ktorý sa prejavil ako
verný a hodnotný partner. Poradca Kissinger tlmočil prezidentove slova premiérke
Meirovej nasledovne: „Prezident nikdy nezabudne na úlohu Izraelu pri potlačovaní
zhoršujúcej sa situácie v Jordánsku a úsilí zvrhnúť tamojší režim... Spojené štáty
majú šťastie, že disponujú na Blízkom východe takým spojencom ako Izrael. Tieto
udalosti budú zohľadnené v budúcom vývoji.“ 77
Tento comeback of special relationship sa prejavil v dvoch oblastiach nasledujúcej
americko-izraelskej spolupráce. Po prvé, Spojené štáty začali Izraelu poskytovať
bezprecedentnú materiálnu aj finančnú pomoc. V číselnom vyjadrení to znamená,
že americká finančná podpora sa zvýšila zo sumy 269,6 milióna dolárov z rokov
1968–1970 na 1,5 miliardy dolárov za roky 1971–1973 a vojenská podpora sa zvýšila zo 140 miliónov dolárov v rokoch 1968–1970 na 1,2 miliardy dolárov v rokoch
1971–1973.78 Po vojenskej stránke sa tak Izraelu podarilo konečne získať pravidelné
dodávky zbraní od USA. V roku 1972 boli izraelské vzdušné sily opäť posilnené
ďalšími dodávkami 40 stíhačiek F-4 Phantom a 90 stíhačiek A-4 Skyhawk.79
Za druhé, v otázke arabsko-izraelského konfliktu došlo medzi Washingtonom
a Tel-Avivom k akejsi nepísanej dohode, podľa ktorej Spojené štáty prisľúbili, že nebudú tlačiť na Izrael, aby zmenil svoju politiku voči okupovaným územiam. V tomto
postoji zotrvajú dovtedy, dokiaľ budú arabské štáty naďalej praktikovať útočnú
a nepriateľskú protiizraelskú politiku. V nasledujúcich rokoch 1971–1973 tak
dosahuje americko-izraelský special relationship klimaxu. Medzinárodné okolnosti
spôsobili, že ako USA tak aj Izrael si uvedomili svoju vzájomnú závislosť a potrebu
v dosahovaní svojich cieľov v oblasti Blízkeho východu. Toto rozhodnutie malo
na riešenie arabsko-izraelskej otázky fatálny dopad, pretože prispelo ku zakonzervovaniu palestínskej otázky, ktoré pretrváva fakticky až dodnes. Z izraelského uhlu
André Bank, „Jordan (country profi le)“, in The Middle East, 309.
78
Ibid., 246.
79
76
77
105
pohľadu však mal tento prístup nevyčísliteľnú hodnotu, a preto možno konštatovať,
že vzájomný vzťah USA–Izrael tak dosahoval svoj politický vrchol.
V súlade s týmito zmenami sa prezident Nixon rozhodol v roku 1971 presunúť
otázky týkajúce sa Blízkeho východu z agendy štátneho tajomníka Rogersa na poradcu Kissingera. Ako sa neskôr ukázalo, nebola to dvakrát najšťastnejšia voľba.
Kissingerova pozornosť bola v tomto čase sústredená na konflikty vo Vietname
a Kambodži a na rysovanie trojuholníkovej diplomacie medzi USA, ZSSR a Čínou.
Unikali mu tak dôležité signály vysielané novým egyptským prezidentom Anwarom
as-Sádátom, ktorý nastúpil do úradu po smrti Gamala Násira v roku 1970. Prezident Sádát spočiatku síce usiloval o pokračovanie egyptsko-sovietskeho spojenectva, avšak keď Sovieti odmietli Sádátove požiadavky na zvýšenie dodávok zbraní,
vypovedal v roku 1972 všetkých sovietskych poradcov z Egypta. Sádát veril, že tým
pritiahne pozornosť Spojených štátov. Ako sa však ukázalo, tieto predpoklady boli
unáhlené. V tom istom roku sa totiž v USA konali voľby do Kongresu, čo bolo
nevhodné obdobie pre experimentovanie s novými spojencami. Prezident Nixon tak
na egyptské výzva patrične nezareagoval, a tak si ani neuvedomil, že tým sám prispel
k ďalšiemu konfliktu, ku ktorému sa v regióne schyľovalo.
Jomkippurská vojna a oslabenie special relationship
Možnosť prepuknutia ďalšieho spojeného arabského útoku na Izrael sa začiatkom
sedemdesiatych rokov čím ďalej, tým viac zvyšovala. Príčin bolo viacero: chronická
nestabilita v regióne, pretrvávajúca izraelská prítomnosť na arabských územiach
okupovaných od roku 1967, masívny prúd sovietskych a amerických zbraní do regiónu, zvýšená intenzita arabských a izraelských teroristických útokov, neúspech
mierových jednaní.
Obe svetové veľmoci navyše čelili v tomto období problémom na domácej fronte,
a tak ich zainteresovanosť v regióne Blízkeho východu klesala. V Sovietskom bloku
sa začali spúšťať prvé útržky z obrovskej lavíny hospodárskych problémov, ktorá
sovietsky režim nakoniec na konci osemdesiatych rokov celý pochovala. Ťažkosti
sa nevyhli ani Spojeným štátom. Okrem vrcholiaceho konfliktu vo Vietname sa
prezident Nixon zmietal v spleti afér rozožierajúcich jeho vlastnú administratívu,
a to či už v korupčnej afére jeho viceprezidenta Spiro Agnewa alebo jeho vlastnej
afére Watergate. Prezidentovej pozornosti tak logicky unikalo dianie na Blízkom
východe, kde prezident Sádát márne usiloval o nové americko-egyptské vzťahy.
Posilnený americko-izraelský superspecial relationship navyše zmaril nádeje a znepokojil ostatné arabské štáty, ktoré s nástupom republikánskeho prezidenta v USA
očakávali prerušenie nekontrolovaného americko-izraelského zbližovania.
Všetky tieto okolnosti primäli prezidenta Sádáta k poznaniu, že strastiplnú situáciu z roku 1967 nebude možné vyriešiť diplomatickými prostriedkami. Podobný
názor našiel u nového sýrskeho prezidenta Háfiza al-Asáda. Aj keď straty Sýrie
106
v roku 1967 neboli tak veľké ako tie egyptské, Damašok jediný neuznal rezolúciu
242 a patril tak k najnebezpečnejším nepriateľom Izraela. Prezident Asád preto
ponuku na vojenskú spoluprácu rád uvítal.
Dňa 6. októbra 1973 zaútočili spojené egyptsko-sýrske jednotky na Izrael
a začali tým najväčší ozbrojený konflikt od druhej svetovej vojny – Jomkippurskú
vojnu. 80 Jej názov reaguje na fakt, že arabský útok bol naplánovaný na najväčší
židovský sviatok Jom Kippur, ktorý je sprevádzaný celodenným pôstom a intenzívnym modlením. Arabom sa tak aj napriek nepriamym varovaniam jordánskeho
kráľa Husseina podarilo využiť moment prekvapenia a zasiahnuť tak Izrael v stave
absolútnej nepripravenosti.
Behom prvých dvoch dní bojov sa egyptským jednotkám podarilo prekročiť
Suezský kanál a pokračovať ďalej na Sinajský polostrov. Rovnako úspešné boli aj
sýrskej jednotky postupujúce zo severu na Golanské výšiny. Avšak aj napriek týmto
prvotným úspechom nebola Jomkippurská vojna zakončená arabským víťazstvom.
Naopak, už na tretí deň sa Izraelu podarilo získať boje na oboch frontoch pod kontrolu a pomaly získať prevahu nad protivníkmi. Zásluhu na tom mali hlavne Spojené
štáty. Izraelská výzbroj bola výrazne posilnená americkými vojenskými dodávkami
vo výške 2,2 miliárd dolárov schválených Kongresom 18. októbra 1973. 81 Bez nich
by tento obrat vo vojne len ťažko bolo možné uskutočniť. Izraelské lietadlové a tankové sily boli totiž vplyvom sovietskych protilietadlových a protitankových zbraní
značne obmedzené. Washington sa kvôli tejto podpore dostal dokonca do konfliktu
so západoeurópskymi štátmi, ktoré sa v prípade zasahovania do konfliktu obávali
arabskej odvety. Ako sa nakoniec ukázalo, na túto odvetu nebolo treba dlho čakať.
Deň po schválení americkej podpory Izraelu vyhlásila Organizácia krajín
vyvážajúcich ropu (Organization of the Petroleum Exporting Countries, OPEC)
pod vedením Saudskej Arábie bojkot predaja ropy do Spojených štátov. 82 Na ropu
bohaté arabské štáty ako Saudská Arábia či Irán boli v tomto období tradičnými
spojencami Spojených štátov a v samotnom arabsko-izraelskom konflikte sa snažili
neinteresovať. Avšak so stúpajúcou izraelskou vojenskou silou budovanou za výdatnej americkej pomoci v šesťdesiatych rokoch a zvyšovaním dosahu tejto sily sa
priamo úmerne zvyšovali aj obavy týchto arabských štátov o vlastnú bezpečnosť.
To vysvetľuje, prečo sa aj tak vzdialené štáty ako Maroko alebo Alžírsko priamo
zúčastnili v Jomkippurskej vojne. 83
Dňa 22. októbra 1973 bola v RB OSN jednohlasne prijatá rezolúcia 338 požadujúca okamžité zastavenie bojov a následné implementovanie rezolúcie 242 vo
AbuKhalil, „The Arab-Israeli Confl ict“, 42.
Ibid., 44.
82
Ibid.
83
80
81
107
všetkých jej bodoch.84 Táto rezolúcia bola výsledkom jednaní medzi USA a ZSSR
a pre Izrael bola šokom. Izrael totiž neočakával, že Spojené štáty budú súhlasiť
s okamžitým prímerím. Veril, že USA sa spolieha na víťazstvo Izraelu, ktoré by
definitívne odradilo arabské štáty od ďalšieho útoku a prinútilo ich tak konečne
k mierovým jednaniam. Poradca Kissinger však súhlasil s okamžitým prímerím
a navyše pohrozil Izraelu, že pokiaľ boje okamžite neukončí, nebude sa môcť ďalej
spoliehať na americkú pomoc. 85 Toto bol prvý viditeľný náznak zmeny v americkej
politike voči Izraelu po Jomkippurskej vojne. Prečo však takáto náhla zmena?
Ako izraelské jednotky postupne získavali prevahu nad arabskými, pohľad
Spojených štátov na Izrael a na jeho úlohu na Blízkom východe sa menil. Spojené
štáty už viac nemali záujem na oslnivom víťazstve Izraela, ako tomu bolo v roku
1967. Obávali sa, že by opätovná arabská porážka mohla spustiť vlnu chaosu a sériu
ľavicových pučov v arabských krajinách, ktorá by mohla skončiť až samotnou intervenciou ZSSR v regióne. V takomto prípade by sa Spojené štáty asi len ťažko vyhli
fyzickému vtiahnutiu do konfliktu. Navyše z izraelskej strany by to znamenalo
koniec ochoty k mierovým vyjednávaniam. Preto Washington uprednostňoval
kontrolovaný vývoj konfliktu, a to podporovaním Izraela iba do takej miery, aby to
stačilo na jeho prevahu, nie však zdrcujúce víťazstvo ako v roku 1967. Arabské štáty
mali byť síce porazené, nie však stratiť ďalšie územia. Tak by zostala zachovaná
rovnováha moci optimálna pre zahájenie mierových jednaní.
Jomkippurská vojna bola ďalším zo série zlomových bodov formujúcich vzájomný vzťah medzi Spojenými štátmi a Izraelom. Ako v každej kríze, aj tento
krát bolo hlavným cieľom USA zabezpečiť stabilitu v regióne. Izraelské absolútne
víťazstvo v Jomkippurskej vojne preto tento krát nebolo v súlade s americkými
cieľmi, pretože len ďalej radikalizovalo región. Washington teda potreboval Izrael
zabrzdiť, čo sa prejavilo na ich vzájomnom vzťahu ako oslabenie special relationship.
V skutočnosti však zvláštny vzťah medzi USA a Izraelom nestratil zo svojej kvality.
Spojené štáty naďalej rátajú s izraelskou vojenskou dominanciou ako s mantinelmi
obmedzujúcimi arabskú protiizraelskú agresiu. Avšak rovnako ako arabskú politiku
voči Izraelu, tak aj izraelskú politiku voči arabským štátom je potrebné v záujme
zachovania stability kontrolovať. K tomu slúži special relationship.
Záver
Special relationship medzi Spojenými štátmi a Izraelom nevznikol ako ad hoc spojenectvo usilujúce o vyriešenie konkrétneho konfliktu v regióne Blízkeho východu, ale
skôr ako výsledok dlhodobej, kontrolovanej a na oboch stranách pozorne premys84
United Nations, „SECURITY COUNCIL RESOLUTIONS – 1973“, http://daccess-ddsny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/288/65/IMG/NR028865.pdf?OpenElement
(stiahnuté 16. 4. 2011).
85
108
lenej spolupráce. Hlavnou úlohou tohto spojenectva bolo naplniť a ochrániť strategické ciele a záujmy oboch jeho aktérov v regióne. Zatiaľ čo hlavný záujem izraelskej
politiky na Blízkom východe zostáva po celú dobu existencie Izraela nemenný a zameraný na jediný cieľ, a to udržať jeho existenciu a bezpečnosť, americké politické
vystupovanie voči Blízkemu východu, a teda aj Izraelu, nebolo až tak jednoznačné.
Ústredným cieľom americkej politiky na Blízkom východe bolo zachovať
v regióne stabilitu, a to hneď z dvoch dôvodov. Po prvé, regionálna nestabilita by
ohrozila americký strategický cieľ číslo jedna, ropu, surovinu, ktorá mala v období
studenovojnového konfliktu neoceniteľný priemyselno-vojenský význam. Po druhé,
prípadná nestabilita v regióne by sa v období studenovojnového konfliktu mohla
ľahko preniesť na globálnu úroveň, čo by pre Spojené štáty mohlo znamenať konfrontáciu so Sovietskym zväzom. Obe hrozby predstavovali pre Spojené štáty vysoké
nebezpečenstvo, ktoré by mohlo mať v najhoršom prípade ťažké dopady na samotnú
existenciu USA. Izrael mohol pomôcť toto riziko eliminovať. Preto vznikol special
relationship.
Washington si prvý krát uvedomil možnosť využiť Izrael ako stabilizátora regionálneho napätia až v revolučnom roku 1958. Aj keď hral Izrael v tejto regionálnej
kríze iba pasívnu rolu, jeho vystupovanie zapôsobilo na Spojené štáty a postavilo ho
tak do úplne nového svetla. Bol to zlomový okamih v americko-izraelských vzťahoch,
ktorý pripravil pôdu pre zmeny šesťdesiatych rokov. Aj napriek pretrvávajúcemu
izraelskému úsiliu však v tomto období nedošlo k nadviazaniu special relationship.
V republikánskej vláde prezidenta Eisenhowera si rozhodujúce postavenie stabilne
udržiavali tradicionalisti propagujúci rovnocenný americký prístup ako k Arabom,
tak aj k Židom.
S nástupom demokratov do úradu amerického prezidenta dochádza v americko-izraelských vzťahoch k obratu o 180 stupňov. Prezident Kennedy a jeho nástupca
prezident Johnson zaujali voči Izraelu priateľský postoj. Nárast panarabských tendencií pod vedením prezidenta Násira vrelo podporovaných Sovietmi ich priviedol
k presvedčeniu, že len vyzbrojený Izrael dokáže efektívne stabilizovať región a plniť
tak funkciu akejsi predĺženej ruky USA v regióne. Zároveň vyzbrojovaním Izraela
vzrastala jeho zastrašovacia schopnosť voči potenciálnym protivníkom, čím sa riziko arabského útoku znižovalo.
O plnohodnotnom special relationship však ešte nie je možné hovoriť. Americké
dodávky zbraní neboli automatické a Izrael musel za ne naďalej bojovať. Otázku
vyzbrojovania Izraela sa obaja demokratickí prezidenti snažili prepojiť s riešením
nových pálčivých regionálnych problémov, akými boli napríklad nejasnosti okolo
izraelského jadrového programu či otázka palestínskych utečencov. Avšak neústupný postoj Tel-Avivu a pokračujúce masívne sovietske vyzbrojovanie Egypta
a Sýrie nakoniec zlomilo americké pragmatické snahy o quid pro quo politiku a dodávky boli nakoniec uskutočnené.
109
Prelom šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov priniesol na Blízky východ nezvratné zmeny. Šesťdňová vojna a izraelský postoj pri potlačovaní nepokojov v roku
1970 v Jordánsku vyniesli americko-izraelský special relationship do bezprecedentnej polohy. Aj napriek tomu, že prezidentský úrad bol v rukách republikánov, Izrael
sa stal americkým chránencom a verným spojencom. Tento konečne plnohodnotný
special relationship však podnecoval negatívne pocity u arabských štátov a ďalej radikalizoval napätú situáciu v regióne spôsobenú pretrvávajúcimi neúspechmi v mierových jednaniach medzi Arabmi a Židmi. Vyvrcholenie tohto arabského rozhorčenia
prišlo v podobe Jomkippurskej vojny a nasledujúceho ropného embarga.
Samotná otázka ropy nabrala pre Washington na dôležitosti už začiatkom
sedemdesiatych rokov, kedy vedecké výpočty odhalili nedostatočnosť amerických
ropných rezerv. V spojení s dopadmi jomkippurského ropného embarga z roku
1973 táto skutočnosť presvedčila Washington, že pokračovanie americkej bezpodmienečnej podpory Izraelu ohrozuje regionálnu stabilitu a americké strategické
záujmy na Blízkom východe. Znemožnenie zničujúceho izraelského víťazstva vo
vojne malo zvýšiť sebavedomie arabských štátov a podnietiť tak ich ochotu zasadnúť s Izraelom za vyjednávací stôl. To sa prejavilo ochladením special relationship,
nie však jeho elimináciou. Washington si naďalej uvedomoval význam Izraelu pri
kontrole vývoja a stability na Blízkom východe, a preto sa ho rozhodol zachovať.
A zachováva ho dodnes.
Vráťme sa teraz k otázkam položeným v úvode práce. Ako je možne vidieť
vyššie, samotný vzťah medzi USA a Izraelom nebol rozhodujúcim faktorom
ovplyvňujúcim postavenie Spojených štátov na Blízkom východe. Vedľa štátov ako
Egypt, Sýria či Irak, ktoré vystupovali proti americkému zasahovaniu v regióne
a ostro brojili proti americko-izraelskému spojenectvu, existovali aj také štáty, ktoré
síce s americko-izraelským spojenectvom nesympatizovali, avšak nevnímali ho
ako prekážku k ich spolupráci so Spojenými štátmi. Takými štátmi boli napríklad
Jordánsko, Saudská Arábia a Irán. Tie si s USA zachovávali aj v období vrcholného
special relationship všeobecne mierumilovné vzťahy. Čo sa menilo bola len kvalita
týchto vzťahov. V zlomových rokoch 1967 a 1973 ich kontakty s Washingtonom
ochladli (viď ropné embargo), avšak nikdy neboli prerušené a ak áno, tak za krátke
obdobie sa vrátili do pôvodného stavu.
Na otázku, či malo striedanie prezidentských administratív dopad na vývoj
special relationship, by bolo možné odpovedať, že len do určitej miery. Všeobecne
platilo, že republikánske vlády si od podpory Izraelu udržiavali odstup, zatiaľ čo
tie demokratické túto spoluprácu uprednostňovali. Nebolo to však pravidlo. Special
relationship dosiahol svoj vrchol práve za republikánskej vlády prezidenta Nixona,
pretože k tomu viedli vtedajšie okolnosti. Izraelská pomoc USA nebola v roku 1970
o nič väčšia ako v roku 1958, avšak na rozdiel od roku 1958, začiatkom sedemdesiatych rokov sa Spojené štáty nachádzali v stave, kedy kvôli vlastným problémom
na domácej politickej scéne (Watergate) a ďalším udalostiam svetovej politiky (Viet110
nam, Kambodža) nedisponovali dostatočnou politickou a vojenskou schopnosťou
konflikt vyriešiť samy. Washington tak začiatkom sedemdesiatych rokov potreboval
Izrael viac než v roku 1958, a preto umožnil posilnenie special relationship. Tu je
vidieť, že to boli vždy Spojené štáty, kto kontroloval vývoj, intenzitu a smerovanie
special relationship, a to vždy podľa toho, nakoľko to vyhovovalo americkým strategickým záujmom v regióne.
111
112
Příčiny úspěchu proizraelské lobby ve Spojených státech
Jakub Záhora
Úvod
Spojené státy se významně angažují v blízkovýchodním konfliktu již od jeho samého počátku v roce 1948, kdy byl založen Stát Izrael. Byť řešení konfliktu mohou
dosáhnout pouze sami obyvatelé Blízkého východu, USA jakožto světová velmoc
mají významný vliv na jeho průběh.
Formování americké zahraniční politiky je komplexní proces, na nějž působí
řada faktorů, a americký systém je otevřen vlivu zájmových skupin, které dokážou
významně zasáhnout do rozhodovacích procesů ve Washingtonu. V souvislosti
s blízkovýchodním konfliktem je nejčastěji skloňována lobby proizraelská.
Problematika proizraelské lobby ve Spojených státech je vysoce kontroverzní
a lze se setkat se širokým spektrem postojů k otázce míry jejího vlivu – od skutečně
antisemitských výlevů, které v mírných obměnách replikují dávné stereotypy Židů
ovládajících celou vládu USA, až po názory, že proizraelská lobby má jen marginální
dopad na americkou zahraniční politiku.
Tato studie se ztotožňuje s názory, které tvrdí, že proizraelská lobby ve Spojených státech je velice efektivní a její vliv na americké kroky na Blízkém východě je
neopomenutelný pro chápání americké zahraniční politiky. Proizraelskou lobby se
rozumí organizace a jedinci, jejichž politická angažovanost má za cíl zajistit americkou podporu izraelského státu.
Tématu proizraelské lobby je věnována řada článků i knih, které zahrnují parafráze na nechvalně známý antisemitský spis Protokoly sionských mudrců i seriozní
vědeckou literaturu – problémem v tomto případě tedy není nedostatek literatury,
nýbrž její vědecká relevance a objektivita. Ačkoli fundované odborné práce objasňují
mnoho aspektů fungování a vlivu lobby, jen velice zběžná pozornost je věnována
otázce, proč jsou organizace a jedinci, kteří usilují o americkou podporu Izraeli,
natolik úspěšní. Cílem předkládaného článku je alespoň z části zaplnit tuto mezeru
a stanovit a popsat příčiny, které činí proizraelskou lobby v USA tak vlivnou. Co se
týče časového vymezení, text se zaměří především na období od sedmdesátých let,
kdy začal být vliv lobby zcela zřejmý.
Přístup předkládaného textu k problematice je vzhledem k jejímu charakteru
multidisciplinární a zahrnuje politologické i historické přístupy. Práce zkoumá
nejen fungování lobby v rámci amerického politického systému, ale zběžně se věnuje
i historickému vývoji americko-izraelských vztahů a židovské komunity ve Spojených státech.
113
Po důkladném výzkumu byly identifi kovány hlavní faktory, které umožňují
proizraelským organizacím a jedincům významně ovlivňovat formování americké
zahraniční politiky. Těmito příčinami jsou: vysoká efektivita AIPAC (American
Israeli Public Action Committee), nejvýznamnější proizraelské lobbyistické organizace; demografické složení židovské komunity v USA, a z něho vyplývající vliv
amerických Židů na výsledky voleb; absence jakékoli účinnější arabské lobby, která
by logicky měla působit v role protivníka lobby proizraelské; veřejný diskurz v USA,
který všeobecně straní izraelské straně; a konečně, proizraelská lobby těží ze spojenectví s hnutím křesťanského sionismu, které na základě náboženských imperativů
podporuje izraelský stát.1
Co se týče struktury, první kapitola nejdříve stručně popíše rozsah diplomatické,
ekonomické a vojenské pomoci, kterou USA poskytují židovskému státu. Následně
budou představeny názory, které výjimečně štědrý postoj USA vůči Izraeli vysvětlují strategickým významem spojenectví pro Spojené státy a morálními imperativy.
Tyto argumenty budou vzápětí z velké části vyvráceny; logickým závěrem tak je, že
americkou podporu vysvětluje vliv proizraelské lobby.
Další kapitoly představí již zmíněné jednotlivé příčiny, které tvoří klíč k pochopení toho, proč je proizraelská lobby do takové míry schopná působit na formování
americké zahraniční politiky. Závěr poté nabídne shrnutí poznatků, demonstruje
provázanost jednotlivých faktorů a stanoví míru jejich významu pro zkoumanou
problematiku. Ukazuje se, že vliv lobby pramení z velké části ze zásadní diskrepance
mezi možnostmi a schopnostmi proizraelských skupin na jedné straně a arabské komunity a jejích spojenců na straně druhé – tato situace dává organizacím a jedincům
usilujícím o americkou podporu Izraeli do značné míry volné pole působnosti.
Rozsah americké pomoci
Objem ekonomické pomoci plynoucí z USA do Izraele se začal prudce zvyšovat
na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se Spojené státy staly nejdůležitějším
spojencem židovského státu.2 Zatímco v letech 1949–1967 obdržel Izrael průměrně
64,3 milionu dolarů ročně, během následujících šesti let tato částka vzrostla více
než pětinásobně na 328,2 milionu. Od poloviny sedmdesátých let se začala měnit
struktura finanční pomoci a Spojené státy začaly čím dál více peněz poskytovat
formou nevratných grantů, nikoli půjček jako dříve. Objem grantů se oproti prvním
dvaceti letům existence izraelského státu raketově zvýšil a během druhé poloviny
osmdesátých let a po celé období devadesátých let tak překračovala roční finanční
1
Křesťansko-sionistické organizace jsou v této práci chápány jako spojenci proizraelské lobby,
nikoli však její součást, jelikož se ve své činnosti zaměřují na dosažení více cílů a americká podpora
Izraele není jejich nejvyšší prioritou.
2
Viz např. Douglas Little, „The Making of a Special Relationship: The United States and Israel,
1957-1968“, International Journal of Middle East Studies 25 (1993): 573–80.
114
pomoc částku 3 miliardy dolarů. Během posledních několika let lze vysledovat
určitý pokles finanční asistence pro Izrael, která nyní dosahuje cca 2,5 miliardy
dolarů.3 Židovský stát je tak dnes po Afghánistánu a Iráku největším příjemcem
americké zahraniční pomoci.4 Celkem Izrael obdržel od USA od svého vzniku 106
miliard dolarů.5 Tato skutečnost je obzvláště zajímavá, když vezmeme v úvahu, že
Izrael se v současné době z hlediska různých ekonomických i sociálních ukazatelů
blíží rozvinutým západním státům.6
Americká finanční pomoc Izraeli je specifická nejen svým rozsahem, ale i podmínkami, za kterých je udělována. Zatímco asistence určená ostatním zemím je
těmto státům vyplácena ve čtyřech rovnoměrných splátkách během roku, Izrael
obdrží celou sumu na počátku každého fiskálního roku, což mu umožňuje čerpat
z této částky poměrně vysoké úroky.7 Podobné odlišnosti lze vysledovat i u grantů
určených striktně pro vojenské účely. Zatímco ostatní země musí celou částku utratit za nákup americké výzbroje a vojenského materiálu, Izrael smí zhruba čtvrtinu
této sumy použít na podporu domácích výrobců zbraňových systémů. 8
Ve vojenské oblasti lze poukázat především na americké dodávky nejmodernějších zbraní – nejen že USA poskytují Izraeli rozsáhlou finanční pomoc, ale
za poskytnuté finanční zdroje jim následně dodávají špičkovou vojenskou techniku
jako jsou stíhačky F-15 a F-16, helikoptéry Blackhawk, tzv. chytré bomby apod.
Během druhé Reaganovy administrativy se Izrael oficiálně stal „hlavním americkým
3
„U.S. Assistance to Israel“, Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/
US-Israel/U.S._Assistance_to_Israel1.html (staženo 14. 4. 2011); dále pak Shirl McArthur,
„A Conservative Estimate of Total Direct U.S. Aid to Israel: Almost $114 Billion“, Washington
Report on Middle East Affairs (2008), http://www.washington-report.org/component/content/
article/245-2008-november/3845-congress-watch-a-conservative-estimate-of-total-direct-usaid-to-israel-almost-114-billion.html (staženo 14. 4. 2011).
4
Srov. „U.S. Foreign Economic and Military Aid by Major Recipient Country: 2001 to 2008“,
U.S. Census Bureau, http://www.census.gov/compendia/statab/2011/tables/11s1298.pdf
(staženo 14. 4. 2011).
5
„U.S. Assistance to Israel“.
6
Dle časopisu The Economist se v roce 2005 v žebříčku kvality života v jednotlivých zemích
Izrael umístil na 38. příčce ze 111; HDP na osobu a index lidského rozvoje Izraele byl vyšší
než u pobaltských zemí, České republiky, Polska, Slovinska a řady dalších evropských zemí
(údaje pro HDP na osobu jsou z roku 2006, pro index lidského rozvoje z roku 2009). Viz „The
Economist Intelligence Unit’s Quality-Of-Life Index“, The Economist Intelligence Unit, http://
www.economist.com/media/pdf/QUALITY_OF_LIFE.pdf (staženo 14. 4. 2011); „Human
Development Report“, United Nations Development Programme, http://hdr.undp.org/en/
media/HDR_2009_EN_Complete.pdf (staženo 14. 4. 2011); „World Economic Outlook
Database“, International Monetary Fund, http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/
data/weoselgr.aspx (staženo 14. 4. 2011).
7
Uvedeno in Jeremy Sharp, „U.S. Foreign Aid to Israel“, CRS Report to Congress (2010): 5, http://
www.fas.org/sgp/crs/mideast/RL33222.pdf (staženo 14. 4. 2011).
8
Phyllis Bennis, „Plus Ca Change, Plus Ca La Meme Chose: US Aid to Israel“, Middle East
Report 207 (1998): 16.
115
spojencem mimo členy NATO“9 a získal ještě širší přístup k produktům amerických
zbrojařských firem. Tyto firmy také často spolupracují se svými izraelskými protějšky na vývoji nových zbraní a vojenských zařízení. V posledních letech jsou pro
Izrael nesmírně důležité především protiraketové obranné systémy, jejichž společný
vývoj a výroba je dle zprávy určené pro členy amerického Kongresu mnohými příslušníky obou států vnímána jako „zásadní součást izraelských strategických vztahů
se Spojenými státy“.10
Spojené státy poskytují Izraeli i rozsáhlou diplomatickou podporu a v porovnání s většinou ostatních zemí jsou velmi zdrženlivé v kritice izraelských akcí, byť
i k ní někdy dochází. Postoj Washingtonu jasně dokládá americké hlasování v OSN.
Dle Saliby Sarsara USA v letech 1946–2002 vetovaly celkem 76 rezolucí Rady
bezpečnosti, z nichž 35, tedy téměř polovina, bylo kritických vůči Izraeli. Spojené
státy byly často jediným státem, který proti rezoluci hlasoval.11 Co se týče hlasování
ve Valném shromáždění o záležitostech týkajících se Izraele a Palestiny, Sarsar
uvádí, že v druhé polovině devadesátých let hlasovaly americká a izraelská delegace
shodně v 83 % případů.12 V otázce mírového procesu dokonce i někteří američtí
vládní úředníci kritizují postoj USA vůči izraelsko-palestinskému konfliktu jako
příliš vstřícný vůči izraelským požadavkům.13 Byť současná administrativa Baracka
Obamy přistupuje k Izraeli v řadě otázek tvrději než řada jejích předchůdců, ani
dnes rozhodně nelze hovořit o zásadním rozchodu s dosavadní linií, která spočívá
v diplomatické podpoře židovského státu.
Argumenty zastánců americké podpory Izraele a jejich kritika
Nejčastěji uváděné důvody, které mají tak úzce vázat USA k Izraeli, lze rozdělit
do dvou hlavních kategorií. První kategorie zahrnuje morální argumenty, druhá pak
úvahy o strategickém významu Izraele pro USA.
9
Mark Clyde, „Israeli-United States Relations“, CRS Issue Brief for Congress (2001), http://fpc.
state.gov/documents/organization/7933.pdf (staženo 14. 4. 2011).
10
Sharp, „U.S. Foreign Aid to Israel“, 8. Jedná se především o obranný systém „Iron Dome“.
Význam tohoto a dalších systémů pro Izrael pramení ze skutečnosti, že teroristická hrozba
Hizballáhu a Hamásu na sebe v posledních letech bere podobu raketových útoků na izraelská
obydlí v blízkosti pásma Gazy, respektive u hranic s Libanonem.
11
Saliba Sarsar, „The Question of Palestine and United States Behavior at the United Nations“,
International Journal of Politics, Culture, and Society 17 (2004): 466. Mearsheimer a Walt uvádějí
ještě vyšší čísla: podle nich Washington v období 1972–2006 vetoval 42 rezolucí. Viz John
Mearsheimer a Stephen Walt, The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy (London: Penguin Books,
2008), 42. Rozdíl může být způsoben odlišným pojímáním „kritického obsahu“ dané rezoluce.
12
Sarsar, „The Question of Palestine“, 465.
13
Aaron Miller, dlouholetý americký vyjednavač na Blízkém východě, prohlásil, že „mnozí
představitelé USA zapojení ve snahách o dosažení míru mezi Izraelci a Palestinci ... příliš často
působili jako právníci Izraele“. Aaron Miller, „Israel’s Lawyer“, Washington Post, 23. května 2005,
http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2005/05/22/AR2005052200883.
html (staženo 14. 4. 2011).
116
Dle zastánců argumentů z první kategorie Izrael představuje jakožto židovský
stát útočiště pro po tisíciletí pronásledovanou menšinu, která musela čelit perzekuci
a pogromům, ústícím nakonec v masové vyvražďování. Izrael je pro Židy ochranou
před antisemitismem a zárukou, že se nacistické konečné řešení nebude opakovat.
Existenční nejistota však vzhledem k nepřátelství okolních arabských států a Íránu
stále přetrvává a americká podpora Izraele má tak zajistit, že se nebudou opakovat
hrůzy holocaustu.14 Izrael bývá dále označován za ostrov demokracie uprostřed
oceánu autoritativních, více či méně odpudivých režimů. Z tohoto pohledu je tedy
přirozené, že je spojencem USA.15
Stoupenci úzkých izraelsko-amerických vztahů argumentují rovněž strategickou nepostradatelností Izraele pro USA. Během studené války sloužil židovský stát
k vyvažování vlivu Sovětského svazu v regionu a jeho ozbrojené síly byly schopné
držet v šachu sovětské spojence. Ačkoli po rozpadu bipolárního systému tyto
úvahy již nejsou relevantní, dle názoru některých lidí Izrael i nadále působí jako
stabilizační prvek na Blízkém východě a zároveň napomáhá USA uskutečňovat
jejich národní zájmy, tedy především zajišťovat přístup k ropě a udržovat spřátelené
režimy u moci.16 V éře následující po 11. září připadla pak Izraeli role klíčového
spojence v boji proti společnému nepříteli v podobě globálního terorismu, který
stejnou měrou ohrožuje oba státy.17
Podrobnější rozbor výše zmíněných argumentů nicméně ukazuje, že mnohá
z těchto tvrzení, která mají vysvětlovat bezprecedentní rozsah americké pomoci
izraelskému státu, nejsou ve skutečnosti tak jednoznačná, jak jejich zastánci
naznačují.
Tato práce nepopírá dlouhou historii antisemitismu a utrpení, kterým musel
židovský národ v minulosti projít a která více než ospravedlňuje vznik vlastního
státu. Problém nespočívá v absenci morálního práva Izraele na jeho existenci,
nýbrž v ceně, kterou za mezinárodněpolitickou emancipaci Židů zaplatili původní
obyvatelé Palestiny; Herzlův známý výrok „země bez národa pro národ bez země“
byl pravdivý jen ve své druhé polovině. Lze se dohadovat o tom, do jaké míry bylo
vyhnání (či útěk) původního arabského obyvatelstva během války z let 1948–1949
předem naplánováno židovským vedením a provedeno židovskými ozbrojenými
silami – rozhodující je však skutečnost, že morálně nezpochybnitelné právo Židů
na vlastní stát bylo již od samého počátku doprovázeno eticky neobhajitelnými
ztrátami Arabů, které jsou přímým důsledkem dovršení snah sionistického hnutí.
14
Abraham Foxman, The Deadliest Lies: The Israel Lobby and the Myth of Jewish Control (New
York: Palgrave Macmillan, 2007), 97–104.
15
William Bennet, „Moral Clarity and The Middle East“, National Review Online, 22. 7. 2003,
http://www.nationalreview.com/articles/207563/moral-clarity-and-middle-east/william-jbennett (staženo 14. 4. 2011).
16
„Why Israel?“, AIPAC, http://www.aipac.org/25937.asp (staženo 14. 4. 2011).
17
Bennet, „Moral Clarity“.
117
Šestidenní válka z roku 1967 a zábor Západního břehu Jordánu a pásma Gazy
morální pozice Izraele ještě dále oslabila.
Je pravdou, že co se týče počtu obyvatel, Izrael musí čelit početní přesile okolních arabských států.18 Hrozba „druhého holocaustu“ je však minimálně od poloviny sedmdesátých let vysoce nepravděpodobná. Izrael stabilizoval své vztahy
s Egyptem i Jordánskem19 a vlastnictví atomových zbraní je pak důležitou pojistkou
proti fyzické likvidaci. Iránský jaderný program představuje nepochybně pro Izrael
nebezpečí, je však pravděpodobné, že volání po zničení „sionistické entity“ je spíše
součástí propagandistické kampaně než proklamací skutečných cílů Teheránu,
jelikož jejich dosažením by íránské vedení riskovalo svou vlastní existenci vzhledem
ke zmíněnému izraelskému jadernému arzenálu.
Je pravdou, že Izrael je jedinou skutečnou demokracií na Blízkém východě,
samotná existence demokratického státního zřízení však automaticky nezaručuje
neomezenou americkou podporu, protože realpolitik často převažuje nad morálními
imperativy. Jestliže se USA nevyhýbají spojenectví s autokratickými režimy (z oblasti Blízkého východu lze jmenovat především Saudskou Arábii a Egypt, v minulosti šáhův Írán), pak lze argumentovat, že korelace mezi hodnotami a politickým
systémem daného státu na straně jedné a americkou podporou na straně druhé
rozhodně není daností.
Argumenty o přínosech strategického partnerství USA a Izraele jsou přesvědčivější, ale opět nejsou zcela jednoznačné. Během studené války sice sloužil židovský
stát jako hlavní protiváha sovětského vlivu v oblasti, jak ale ukazuje Cheryl Rubenberg , do jisté míry právě americké dodávky zbraní Izraeli nutila arabské státy, aby
hledaly podporu u hlavního soupeře USA, tj. SSSR.20
Schopnost Izraele zajistit nepřerušované dodávky ropy na světové trhy, což je
jeden z hlavních amerických zájmů na Blízkém východě, je značně omezená, jak
se jasně ukázalo během irácko-íránské války v osmdesátých letech21 – v tomto
Obyvatelstvo Izraele čítá necelých sedm a půl milionu osob. Naproti tomu jen Egypt,
Jordánsko, Sýrie a Libanon, které sousedí s Izraelem, mají dohromady přes 115 milionů obyvatel
(údaje z června 2010). „The World Factbook“, CIA, https://www.cia.gov/library/publications/
the-world-factbook/ (staženo 14. 4. 2011).
19
Současné dalekosáhlé změny na Blízkém východě samozřejmě vylučují možnost spolehlivějšího
výhledu do budoucna, je nicméně nepravděpodobné, že by jakýkoli nový režim (s výjimkou
skutečně krajních islamistických fundamentalistů) byl ochoten usilovat o skutečně zásadní
změnu statutu quo, jelikož by musel čelit jak izraelským ozbrojeným silám, tak i téměř jistě
postihům ze strany USA.
20
Cheryl Rubenberg, Israel and the American National Interest: A Critical Examination (Urbana,
IL: University of Illinois Press, 1986), 1–22. Celý proces byl vlastně kruhem, jelikož sovětské
zbraně v rukou Arabů nutili Izraelce žádat o další podporu ze strany USA, což zase přimělo
arabské státy, aby zvýšily sovětské dodávky. Autorka však opomíjí skutečnost, že i před širším
americkým zapojením na Blízkém východě hledal Izrael spojence, které v době předcházející
Suezské krizi našel ve Francii a Velké Británii – a již toto spojenectví přimělo arabské vlády, aby
se uchýlily pro pomoc k SSSR.
21
Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 56.
18
118
kontextu se jako důležitější spojenci jeví země Perského zálivu, především Saudská
Arábie. Blízký vztah USA s Izraelem je pro americké zájmy v tomto ohledu spíše
přítěží než přínosem. Izrael rovněž není schopen udržet u moci Americe nakloněné
režimy, jak ilustroval pád šáha v roce 1979 či izraelská intervence v Libanonu v roce
1982, která vedla k vzestupu Hizballáhu.22
Představa boje proti společnému nepříteli v období po 11. září je do značné míry
iluzorní, neboť byť se obě země potýkají s teroristickou hrozbou, zdroj této hrozby
je v případě Izraele a Spojených států odlišný. Hamás a Hizballáh, dvě hlavní organizace ohrožující Izrael, se v rámci své teroristické činnosti zaměřují téměř výlučně
na akce proti židovským cílům, a USA zůstávají stranou jejich zájmu.23
Úzké vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem nejsou pochopitelně výhradně výsledkem vnitropolitické konstelace ve Washingtonu. Izrael je nejstabilnějším státem
na Blízkém východě24 a jako takový je přirozeným kandidátem na pozici hlavního
amerického spojence v oblasti. Izraelské výzvědné služby intenzivně spolupracují
se svými americkými protějšky a izraelské vojenské operace poskytují možnost
testovat nové americké zbraně.25 Podobné vazby však pojí USA s řadou dalších
států po celém světě. Tyto skutečnosti tedy nejsou dostatečným vysvětlením pro
bezprecedentní rozsah americké podpory a pomoci Izraeli – nesmírně důležitým
faktorem je zde nade vší pochybnost úspěšnost proizraelské lobby. Příčinami této
úspěšnosti se zabývají následující kapitoly.
Vliv AIPAC
AIPAC je považován za jednu z nejmocnějších lobbyistických organizací ve Washingtonu. Časopis National Journal jej v roce 2005 označil za druhou nejvlivnější
lobby, o tuto příčku se AIPAC dělil s American Association of Retired People (AARP).26 Toto umístění je ještě působivější, když si uvědomíme, že agenda AIPAC
bezprostředně oslovuje jen poměrně malou část americké populace ve srovnání
například s odborovými svazy AFL-CIO. Navzdory všeobecně zažitým představám
nelze proizraelskou lobby ztotožňovat s AIPAC.27 Ten však zůstává organizací
Výjimku představují jordánské události z let 1970–1971, kdy se země ocitla na pokraji občanské
války mezi Palestinci a silami věrnými králi Husajnovi. Hrozba izraelského zásahu zabránila
Sýrii, aby vojensky podpořila palestinské organizace.
23
Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 63–64. Hizballáh provedl sebevražedné útoky proti
americkým silám v roce 1983, jednalo se nicméně o jednotky dislokované v samotném Libanonu.
24
Tato dlouhodobá skutečnost je jen podtržena současným vnitropolitickým stavem arabských
zemí Blízkého východu.
25
Stephen Zunes, „Why U.S. Supports Israel“, Foreign Policy in Focus, 1. 5. 2002, http://www.
fpif.org/articles/why_the_us_supports_israel (staženo 14. 4. 2011).
26
Citováno in Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 117.
27
Americký politolog židovského původu Dov Waxman rozlišuje tři základní kategorie
proizraelských organizací v USA: levicové, které se zasazují o izraelské ústupky vůči Palestincům
a lze je označit za „mírový tábor“; skupiny ve středu, které takřka bezvýhradně podporují stávající
22
119
s největším vlivem na formování americké zahraniční politiky a z pohledu této práce
proto hraje nesmírně důležitou roli.
Dle prohlášení samotné organizace má AIPAC 100 tisíc členů,28 kteří jsou
organizováni v devíti regionálních a deseti satelitních střediscích. Roční rozpočet
AIPAC se pohybuje okolo 47 milionů dolarů29 a organizace přímo zaměstnává 150
lidí, z nichž necelý tucet působí jako registrovaní lobbyisté.30 Jednou z příčin úspěchu
AIPAC je do značné míry právě skutečnost, že jeho členstvo je vysoce organizované
a v případě potřeby ho lze masově mobilizovat – ať již za účelem fundraisingu nebo
lobování formou dopisové či emailové kampaně.31
AIPAC působí převážně na Capitol Hillu, kde ovlivňuje názory zákonodárců
několika způsoby. Organizace každoročně organizuje a sponzoruje návštěvy Izraele, jichž se účastní vybraní kongresmani a senátoři. AIPAC tak pochopitelně
činí s cílem vypěstovat u dotyčných kladný vztah k židovskému státu – američtí
státníci jsou během pobytu opakovaně konfrontováni s názory izraelských politiků
a expertů, kteří zdůrazňují význam Izraele pro USA, jeho demokratický charakter
atd.32 Americký novinář Wolf Blitzer dokonce uvádí, že „židovští předáci a izraelští
úředníci souhlasí s tím, že návštěvy [amerických] politiků do Izraele jsou nejdůležitější a nejefektivnější cestou, jak v nich vzbudit proizraelské sympatie“.33 Ačkoli
citovaný výrok zjevně přeceňuje význam těchto sponzorovaných cest (pozvaní
politici pravděpodobně již dříve dali najevo určité proizraelské sklony, které u nich
pobyt v Izraeli může jen dále posílit), jejich význam pro utužování vztahů mezi oba
státy nelze popřít.
Stejně jako v případě jakékoli jiné lobby, i zaměstnanci AIPAC vypracovávají
analýzy a zprávy zasílané členům Kongresu, které jim mají pomoci orientovat se
v situaci na Blízkém východě. Organizace vydává čtrnáctideník Near East Report,
který měl podle některých údajů v devadesátých letech 40 tisíc pravidelných čte-
izraelskou vládu; a konečně organizace pravicové, které jsou zastánci tvrdé linie vůči Palestincům
i blízkovýchodnímu konfl iktu obecně. Byť jsou hranice mezi těmito kategoriemi pochopitelně ne
zcela ostré, AIPAC lze zařadit spíše mezi skupiny pravicové. Dov Waxman, „The Israel Lobbies:
A Survey of the Pro-Israel Community in the United States“, Israel Studies Forum 25 (2010):
5–28.
28
„About AIPAC“, AIPAC, http://www.aipac.org/about_AIPAC/default.asp (staženo 14. 4.
2011).
29
Michael Massing, „Deal Breakers“, The American Prospect, 11. 3. 2002, http://prospect.org/cs/
articles?article=deal_breakers (staženo 14. 4. 2011).
30
Janice Terry, U.S. Foreign Policy in the Middle East: The Role of Lobbies and Special Interest
Groups (London: Pluto, 2005), 71.
31
Jonathan Goldberg, Jewish Power: Inside the American Jewish Establishment (Reading, MA:
Addison Wesley Pub. Co., 1996), 224.
32
33
Wolf Blitzer, Between Washington and Jerusalem: A Reporter’s Notebook (New York: Oxford
University Press, 1985), 130.
120
nářů.34 Je zcela logické, že publikace AIPAC zdůrazňují hrozby, kterým židovský
stát čelí, a opomíjejí kontroverzní témata, jako je výstavba osad na Západním břehu
– údajné „objektivní analýzy“ tak slouží především k povzbuzování proizraelských
sympatií na Capitol Hillu.
Možnosti AIPAC jsou asi nejokázaleji prezentovány na její každoroční konferenci. Té se pravidelně účastní nejen experti na zahraniční politiku, novináři
a stovky vysokoškolských studentů, ale i přední politici z obou hlavních stran –
například v roce 2007 na konferenci přednesli proslov tehdejší viceprezident Dick
Cheney, demokratická předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, šéf
republikánů v Senátu Harry Reid a spolu s nimi řada dalších osobností.35 V hlavním sále jsou vyvěšeny plakáty s hesly zdůrazňujícími pevná strategická i kulturní
pouta, která vážou Spojené státy s Izraelem a konference je každoročně zahájena
šéfem AIPAC, který neopomene zmínit význam židovského státu pro USA.36
Zpráva, kterou AIPAC skrze svoji konferenci každoročně vysílá, je tedy jasná –
Izrael je nepostradatelný a přirozený spojenec USA, přičemž tento názor potvrzuje
svou přítomností i politická elita země. Politikům poskytuje konference příležitost
se zviditelnit a potvrdit svoji oddanost izraelsko-americkému svazku. Návštěvníci
konference (jejichž počty jdou do tisíců) odcházejí jasně přesvědčeni o vlivu AIPAC,
který je schopen oslovit politické špičky bez ohledu na jejich stranickou příslušnost.
Výše popsané metody, skrze něž AIPAC ovlivňuje dění v Kongresu a Senátu,
nicméně plně nezdůrazňují nejzásadnější prvek úspěchu organizace, kterým jsou
finanční prostředky – jak již v roce 1982 podotkl tehdejší ředitel AIPAC Thomas
Dine, „jestliže máte něco prosadit, musíte pomoci zvolit kandidáty, kteří budou
hlasovat podle vašich preferencí“.37
Navzdory svému jménu AIPAC není Political Action Committee (PAC)38 a dle federálních zákonů tedy nesmí finančně přispívat na politické kampaně. Role AIPAC
spočívá v tom, že podrobně pozoruje dění na Capitol Hillu a vede pečlivé záznamy
o hlasování jednotlivých kongresmanů a senátorů v otázkách spojených s bezpečností Izraele i celkovou situací na Blízkém východě. Jedná se například o finanční
pomoc židovskému státu, postoje k palestinské otázce či íránskému jadernému
programu. Na základě výsledků tohoto sledování AIPAC následně určí, kdo má
být finančně podpořen a kdo nikoli. AIPAC rovněž kontaktuje uchazeče o různé
federální úřady a zjišťuje jejich postoje k otázkám, které se týkají Izraele. „HodnoCitováno in Terry, The Role of Lobbies, 72.
„Lexington: Taming Leviatan“, The Economist, 15. března 2007, http://www.economist.com/
node/8861497 (staženo 14. 4. 2011).
36
Průběh konference je popsán v Dan Flesher, Transforming America’s Israel Lobby: The Limits of
Its Power and the Potential for Change (Washington, D.C.: Potomac Books, 2009), 30–33.
37
Dine je citován in Blitzer, Between Washington and Jerusalem, 127.
38
PACy jsou soukromé organizace, jejichž účelem je primárně ovlivňovat výsledek voleb skrze
fi nanční příspěvky kandidátům.
34
35
121
cení“ politiků je následně rozšířeno mezi příslušné PACy a individuální dárce, kteří
finančně podpoří proizraelské kandidáty.39
PACy začaly být masově zakládány v sedmdesátých letech, kdy byla federálními
zákony významně omezena částka, kterou mohli jednotlivci i organizace přispívat
na volební kampaně. Jelikož však potřeba kandidátů získávat finance (stejně jako
snahy lobbyistů i nadále ovlivňovat politický proces) zůstaly nezměněny, logickým
důsledkem omezení výše finančních příspěvků byl masový nárůst počtu PACů,
což umožnilo stanovené limity obejít.40 V současné době existuje podle Center for
Responsive Politics 36 proizraelských PACů.41 Velkou roli nicméně hrají i jednotliví
dárci, kteří přispívají nezanedbatelnými částkami – například jen členové správní
rady AIPAC darovali mezi léty 1997 a 2001 okolo 3 milionů dolarů.42 Celkem
přispěly proizraelské PACy v letech 1990–2004 na volební kampaně vybraných
kandidátů a politických stran částkou 41,3 milionu dolarů.43
AIPAC pochopitelně neusiluje pouze o znovuzvolení zástupců, kteří jsou
naklonění židovskému státu – snaží se rovněž dosáhnout porážky kongresmanů
a senátorů, kteří jsou označeni za protiizraelské, čehož dosahuje podporou jejich
protikandidátů. Lze se setkat s řadou politiků, jejichž volební neúspěch je přičítán
vlivu AIPAC. Jedním z nejznámějších případů je republikánský senátor za Illionois Charles Percy, který byl na počátku sedmdesátých let velice populární mezi
chicagskými židovskými voliči. Po návštěvě Blízkého východu v roce 1975 však
prohlásil, že Izrael by měl začít vyjednávat s Organizací pro osvobození Palestiny
(PLO) a později podpořil prodej stíhaček F-15 a letadel AWACS Saudské Arábii.
Senátní volby v roce 1984 se tak staly „křížovou výpravou pro proizraelské aktivisty“.44 Nutno dodat, že výpravou úspěšnou. Percy byl poražen svým demokratickým
soupeřem Paulem Simonem o 89 tisíc hlasů.45 Stejně skončil Percyho stranický
kolega Paul Findley (kongresman ze Springfieldu v Illinois), který vyjádřil sympatie
Jásiru Arafatovi. AIPAC podpořil do té doby neznámého demokratického politika
Richarda Durbina, který po volbách do Kongresu v roce 1982 Findleyho na jeho
Michael Massing, „Storm over the Israel Lobby“, New York Review of Books, 8. 6. 2006, http://
www.theshalomcenter.org/node/1127 (staženo 14. 4. 2011); Mearsheimer a Walt, The Israel
Lobby, 153–55.
40
Blitzer, Between Washington and Jerusalem, 126–27.
41
Massing, „Storm over the Israel Lobby“.
42
Massing, „Deal Breakers“.
43
Citováno in Miloš Calda, „Etnické lobby a jejich vliv na zahraniční politiku Spojených států“,
Mezinárodní politika 28 (2004): 14. The Economist pro stejné období udává dokonce částku 56,8
milionu dolarů, rozdíl je způsoben pravděpodobně tím, že autor do této sumy započítává kromě
příspěvků od PACů i ty od jednotlivých dárců. Viz „Lexington: Taming Leviatan“.
44
Goldberg, Jewish Power, 270.
45
Ibid.
39
122
postu vystřídal.46 Z nedávné minulosti lze jmenovat především případ Cynthie
McKinneyové a Earla Hilliarda, demokratických členů Kongresu, kteří zaujali
negativní postoj vůči Izraeli, což mělo negativní dopad na finanční dary směřující
na podporu jejich kampaně; oba dva prohráli ve volbách v roce 2002.47
Daniel Flesher upozorňuje, že vliv AIPAC na volební výsledky je do značné
míry přeceňován, což dokazuje poukázáním na dvě skutečnosti. Zaprvé ukazuje,
že peníze od proizraelských PACů tvoří často jen zlomek celkových finančních příspěvků jednotlivých kandidátů.48 Zadruhé, že existuje mnoho případů, kdy AIPAC
nedokázal dosáhnout zvolení vybraného kandidáta, případně nebyl schopen zajistit
porážku kandidáta považovaného za protiizraelského.49 Flesher tvrdí, že politická
moc AIPAC je založena spíše na „pověstech“ o jeho vlivu než na jeho skutečných
možnostech.50 Jakkoli má v těchto bodech částečně pravdu (Michael Massing například souhlasí, že „postoj kandidáta vůči Izraeli je jen zřídkakdy jedinou příčinou
jeho neúspěchu“51), i on sám nakonec uznává, že „i relativně omezený rozpočet může
mít vliv na politické rozložení sil“.52
Demografické složení židovské komunity ve Spojených státech a jeho význam
pro volby
Počet příslušníků americké židovské menšiny pohybuje okolo šesti a půl milionu.
Židé tedy tvoří zhruba 2,2 % americké populace53 a na první pohled by ve volbách
neměli hrát významnější roli. Jak ale upozorňuje Mitchell Bard, americká židovská
komunita je velmi silně koncentrovaná do jasně vymezených geografických oblastí.
Přes 90 % jejích příslušníků žije ve třinácti státech, které jsou klíčové pro prezi-
46
Goldberg, Jeff rey, „Real Insiders: A Pro-Israel Lobby and an F.B.I. Sting“, The New
Yorker, 4. červenec 2005, http://www.newyorker.com/archive/2005/07/04/050704fa_fact?
currentPage=all (staženo 14. 4. 2011).
47
Massing, „Storm“.
48
Flesher, Transforming America’s Israel Lobby, 38–43. Flesher však cituje výše příspěvků jen
u několika málo kandidátů (Denis Hastert, Jim Bunning ), což jeho tezi ubírá na průkaznosti,
jelikož AIPAC se mohl primárně soustředit na podporu jiných politiků.
49
Flesher, Transforming America’s Israel Lobby, 49–50.
50
Ibid., 43–45.
51
Massing, „Storm“.
52
Flesher, Transforming America’s Israel Lobby, 45.
53
Čísla k roku 2006. Sčítání židovské obyvatelstva naráží na problém defi nice Žida – jedná se
o náboženskou nebo etnickou kategorii? Většina průzkumů (včetně následujícího) aplikuje druhé
zmíněné kritérium, tj. za Žida je považován nejen člověk židovské víry, ale i ten, který se cítí být
Židem, aniž by byl praktikující věřící. Pro počet Židů v USA viz „Jewish Population of the United
States by State“, Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/US-Israel/
usjewpop.html (staženo 14. 4. 2011).
123
dentské volby, jelikož disponují tolika voliteli, že kandidátům k vítězství stačí získat
pouze je.54
Význam židovských hlasů není způsoben pouze jejich koncentrací v daných
státech, ale i volebním chováním židovské menšiny. K volbám se zpravidla zaregistruje pouhá polovina celkové americké populace, zatímco mezi Židy tak učiní
80 %. I mezi zaregistrovanými (potenciálními) voliči se pak Židé k volebním urnám
dostavují častěji než průměrní Američané.55 Výsledkem je, že v některých státech
tvoří Židé pravidelně až dvakrát větší část elektorátu než odpovídá jejich podílu
na obyvatelstvu. Nejmarkantnějším příkladem je v tomto ohledu New York, kde
Židé tvoří 9 % obyvatelstva, a přitom představují 18,3 % voličů.56 Židovská menšina
je tedy neúměrně ke své velikosti důležitá pro volby prezidentské, senátní a v některých obvodech také pro volby do Sněmovny reprezentantů.
Je všeobecně známo, že američtí Židé patří historicky k nejspolehlivějším
stoupencům demokratické strany.57 Podrobná analýza nicméně poskytuje přece jen
o něco diferenciovanější obraz: 55–60 % Židů skutečně stabilně volí demokraty bez
ohledu na okolnosti, zatímco republikáni mohou napevno počítat s 10 % židovských
hlasů. Zhruba třetina židovské populace, představující jeden až jeden a půl milionu
hlasů, se však ve volbách rozhoduje mezi oběma hlavními stranami i nezávislými
kandidáty.58
I tato část elektorátu dokáže v některých případech významně ovlivnit výsledek
voleb. V roce 1960 hlasovalo pro Johna Kennedyho 80 % amerických Židů, o pětinu více než pro demokratického kandidáta v předchozích volbách. Těchto 20 %
představovalo necelých půl milionu hlasů, Kennedy přitom nad Nixonem zvítězil
o pouhých 118,5 tisíce hlasů.59 O osm let později dokázal Nixon získat o 200 tisíc
židovských hlasů více než jeho republikánský předchůdce ve volbách v roce 1964.
Židovské hlasy tak představovaly dvě pětiny z rozhodujících hlasů, které mu zajistily převahu nad demokratickým soupeřem Hubertem Humphreyem.60
54
Jedná se o následující státy: New York, Kalifornie, Florida, New Jersey, Pensylvánie, Illinois,
Massachusetts, Maryland, Ohio, Texas, Georgia, Connecticut a Arizona. Tyto státy dohromady
disponují 278 voliteli, tedy 51,7 % z celkového počtu 538. Mitchell Bard, „The Israeli and Arab
Lobbies“, Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/US-Israel/lobby.
html#The%20Informal%20Israeli%20Lobby (staženo 14. 4. 2011).
55
Goldberg, Jewish Power, 30–31.
56
Údaj je z roku 1992. Citováno in Goldberg, Jewish Power, 30. Srov. též s Terry, The Role of
Lobbies, 8.
57
Anna Greenberg a Kenneth Wald, „Still Liberal after All These Years?: The Contemporary
Political Behaviour of American Jewry“, in Jews in American Politics, ed. Sandy Maisel (Lanham,
Oxford: Rowman & Littlefield, 2001), 171–76.
58
Goldberg, Jewish Power, 33–35.
59
Ibid., 35.
60
Ibid.
124
Je to přitom z velké části přístup jednotlivých kandidátů k Izraeli, který rozhoduje o tom, na čí stranu se nevyhranění američtí Židé ve volbách přikloní.61 Tato
skutečnost není nijak překvapující, jelikož izraelský stát je dnes pevnou součástí
identity velké části amerického židovstva.62 V souvislosti s volbami Janice Terryová
tvrdí, že „[spolu s Američany původem z Kuby] jsou američtí Židé jedinou etnickou
skupinou ve Spojených státech, která historicky podporuje konzistentní, dlouhodobé a aktivní snahy [proizraelské lobby] ovlivňovat zahraniční politiku“.63 Jeff rey
Helmreich dodává, že k zásadním změnám ve volebních preferencí Židů bez jasných
vyhraněných stranických sympatií dochází „pouze ve volbách, v nichž kandidují
politici zastávající kontroverzní postoje vůči Izraeli“.64
K masivnímu odklonu židovských voličů od kandidátů, kteří byli považováni
za protiizraelské, došlo v historii amerických voleb několikrát. Prezidentské volby
1980 jasně ukazují, že skutečně nelze automaticky ztotožňovat židovského voliče
s příznivcem demokratické strany, pokud demokratický kandidát zaujme vůči
Izraeli stanoviska, které židovská komunita pokládá za nepřátelská. Jimmy Carter
byl během svého prvního volebního období stále intenzivněji americkými Židy
vnímán jako stoupenec Arabů, jimž údajně stranil na úkor Izraele (Carterovi bylo
mj. vyčítáno, že jím pověřený velvyslanec při OSN Donald McHenry hlasoval pro
rezoluci ostře odsuzující výstavbu židovských osad na palestinských územích). Carterův republikánský vyzyvatel Ronald Reagan naproti tomu veřejně a opakovaně
vyjadřoval své sympatie židovskému státu. Toto odlišné vnímání obou kandidátů
a jejich postojů nakonec způsobilo, že v porovnání s volbami roku 1976 celá jedna
pětina židovských voličů přešla k republikánům. Reagan obdržel dvě pětiny hlasů
židovské komunity, zatímco pro Cartera hlasovalo pouhých 45 % Židů. V roce
1992 pak George Bush ztratil oproti minulým volbám podporu 23 % amerických
Židů poté, co vyhrožoval neschválením americké půjčky Izraeli, která měla pomoci
židovskému státu zvládnout nápor masivní imigrace ze zemí bývalého SSSR.65
Američtí Židé tedy díky demografickému složení svojí komunity a svojí angažovanosti představují významnou politickou sílu, která nemůže být ignorována
uchazeči o post prezidenta či senátora ve státech s velkou židovskou populací. Židé
ve Spojených státech se při volbách pochopitelně nerozhodují zcela výlučně na záJeff rey Helmreich, „The Israel Swing Factor: How the American Jewish Vote Influences U.S.
Elections“, Jerusalem Center for Public Affairs, http://www.policyarchive.org/handle/10207/
bitstreams/18018.pdf (staženo 14. 4. 2011).
62
Viz Chaim Waxman, „Center and Periphery: Israel in American Jewish Life“, in Jews in
America: A Contemporary Reader, ed. Roberta Farber a Chaim Waxman (Hanover: Brandeis
University Press, 1999), 212–25.
63
Terry, The Role of Lobbies, 7.
64
Helmreich, „Israel Swing Factor“.
65
Jedním z důvodů Bushova odmítavého postoje vůči půjčkám Izraeli byla snaha omezit federální
výdaje, které výrazně narostly během osmdesátých let. Pro další případy, kdy se židovští voliči
významně zasáhli do průběhu voleb. Helmreich, „Israel Swing Factor“.
61
125
kladě kandidátova postoje vůči situaci na Blízkém východě, tento faktor nicméně
jejich preference velice významně ovlivňuje. Pro kandidáty (i pro ty, kteří se ucházejí
o znovuzvolení) je tedy z politického hlediska nejjistější buď explicitně vyjádřit
sympatie vůči Izraeli nebo se alespoň zdržet jeho kritiky.
Nízká efektivita arabské lobby
Odborníci odhadují, že ve Spojených státech žije mezi 2,5 a 3 miliony osob arabského
původu.66 Američtí Arabové jsou logicky vzato hlavními oponenty proizraelské
lobby ve Spojených státech. Arabské organizace a spolky, ani další složky americké
společnosti nakloněné arabskému etniku, však nikdy nebyly schopny dosáhnout takového vlivu na americkou zahraniční politiku jako jejich židovské protějšky. Právě
absence účinné protiváhy je jedním z klíčů úspěchu proizraelské lobby.
Ačkoli první spolky sdružující osoby arabského původu začaly vznikat již
na sklonku 19. století, až do šedesátých let se téměř žádné podobné organizace neangažovaly v otázkách zahraniční politiky.67 Zlom přišel po ohromujícím vítězství
Izraele v roce 1967, které probralo americké Araby z politické letargie.68 Ještě téhož
roku vznikla Association of Arab American University Graduates (AAUG), u jejíhož
zrodu stáli akademici a intelektuálové, z nichž patrně nejznámější byl americko-palestinský profesor Edward Said. AAUG zpočátku reagovala na diskriminaci a negativní postoje veřejnosti69 zdůrazňováním jedinečnosti arabské kultury a odmítáním
asimilace, až od sklonku osmdesátých let se začala více integrovat do amerického
veřejného života.70 V současné době stojí však AAUG spíše na okraji politické scény
a orientuje se především na akademickou činnost (je například vydavatelem odborného časopisu Arab Studies Quarterly).
National Association of Arab Americans (NAAA) byla na rozdíl od AAUG již
od počátku založena s cílem fungovat jako lobbyistická organizace a ovlivňovat americkou zahraniční politiku na Blízkém východě. Další významnou organizací zastupující arabské Američany je American-Arab Anti-Discrimination Committee (ADC),
založená roku 1980 bývalým senátorem Jamesem Abourezkem. Od NAAA se od66
Terry, The Role of Lobbies, 59–60; Nabeel A. Khoury, „The Arab Lobby: Problems and
Prospects“, Middle East Journal 41 (1987): 380.
67
Výjimku představuje Institute of Arab American Affairs, který vznikl v roce 1945 s cílem
vyvažovat vliv sionistické lobby ve Washingtonu; ten ale vzápětí ukončil svou činnost kvůli
nedostatku fi nancí. Pro přehled vývoje arabské komunity od konce 19. do poloviny 20. století viz
Michael Suleiman, „A History of Arab-American Political Participation“, in American Arabs and
Political Participation, ed. Phillipa Strum (Washington: Woodrow Wilson International Center
for Scholars 2006), 9–11.
68
Yossi Shain, „Arab-Americans at a Crossroads“, Journal of Palestine Studies 25 (1996): 47.
69
K těmto předsudkům viz níže.
70
Shain, „Multicultural Foreign Policy“, Foreign Policy, č. 100, 25th Anniversary Issue (podzim
1995): 76–77.
126
lišovala především důrazem na obranu arabské menšiny proti diskriminaci a negativním stereotypům – „ADC je lidsko-právní organizací zabývající se obranou práv
osob arabského původu“, jak uvádí organizace na svých internetových stránkách.71
V roce 2002 došlo ke sloučení NAAA a ADC. Poslední významnou organizací
reprezentující Araby ve Spojených státech je Arab American Institute (AAI), který
byl založen v roce 1985 s cílem podporovat zapojení arabské menšiny do politického
procesu, včetně obsazování funkcí ve státních i federálních úřadech.72
Po Šestidenní válce přinesla další posílení politického uvědomění Američanů
arabského původu izraelská intervence v libanonské občanské válce v roce 1982.73
Vpád izraelských sil na libanonské území a následný masakr v uprchlických táborech Sabře a Šatíle (který byl však spáchán křesťanskými milicemi, nikoli izraelskými vojáky) zvrátil alespoň částečně (a do velké míry dočasně) sympatie americké
veřejnosti na stranu Arabů.74 ADC a NAAA zmobilizovaly arabskou komunitu
a protestovaly proti izraelské invazi.
První intifáda, lidové povstání vypuknuvší na podzim 1988, během nějž byly
izraelské síly na okupovaných územích konfrontovány s palestinskou, převážně
nenásilnou, revoltou, opět dodala arabské lobby v USA politický a propagandistický kapitál.75 Záběry zachycující palestinské mladíky čelící s kameny v rukou
izraelským tankům měly silný dopad na postoj veřejnosti k izraelsko-palestinskému
konfliktu po celém světě včetně USA. Naopak události 11. září 2001 pozici arabské
komunity výrazně oslabily.
Ze současných neúspěchů arabské lobby však nelze vinit výhradně teroristické
útoky z roku 2001 a jejich důsledky. Tyto události měly samozřejmě vysoce negativní dopad na arabskou komunitu, arabské zájmové skupiny však trpěly (a nadále
trpí) celou řadou dalších problémů, které silně omezují jejich politický vliv.
Arabská komunita ve Spojených státech je vysoce heterogenní a její členové
pochází z několika různých zemí Blízkého východu. Jak navíc upozorňuje Michael
Suleiman, arabské komunity ve Spojených státech se často neformují dle národnostní příslušnosti, nýbrž spíš na základě příslušnosti sektářské či klanové.76 Lze
sledovat i napětí mezi starousedlíky a nově příchozími.77 Z těchto důvodů si nelze
„Mission“, ADC, http://www.adc.org/about-us/mission/ (staženo 14. 4. 2011).
„About the Institute“, AAI, http://www.aaiusa.org/pages/about-institute/ (staženo 14. 4.
2011).
73
Léto 1982 označil Yossi Shain za „nejskvělejší hodinu“ [„the fi nest hour“] arabské komunity
v USA. Shain, „Arab-Americans“, 48.
74
Pro podrobný popis dopadu války v Libanonu na americké veřejné mínění viz Eytan Gilboa,
„Trends in American Attitudes Toward Israel“, in Dynamic of Dependence: U.S.-Israeli Relations,
ed. Gabriel Sheffer (Boulder (CO): Westview Press, 1987), 63–72.
75
Shain, „Multicultural Foreign Policy“, 81–82.
76
Suleiman, „History“, 3. Stav americko-arabské minority odráží identickou situaci v arabských
státech, nejedná se tedy o specifi kum arabské komunity v USA.
77
Khoury, „Arab Lobby“, 386.
71
72
127
arabskou menšinu představovat jako monolitickou a nekonfliktní skupinu. To se
jasně ukázalo v letech 2003–2004, kdy arabští maronité libanonského původu vyjadřovali hlasitou podporu sankcím proti Sýrii, která byla obviňována z vměšování
se do vnitřních záležitostí jejich rodné země.78 V polovině devadesátých let se pak
arabská komunita rozštěpila v otázce přístupu k židovsko-americkým organizacím
po uzavření mírových dohod mezi izraelskou vládou a zástupci Palestinců. Zatímco
šéf AAI James Zogby se stal stoupencem spolupráce s židovskými organizacemi
v USA, řada arabských osobností jeho postup ostře odsoudila.79
Vědomí příslušnosti k arabskému etniku je z obecného hlediska nezbytným
předpokladem pro politickou mobilizaci ve prospěch Arabů jakožto celku. Absence tohoto postoje mezi většinou arabsko-americké populace způsobuje mimo
jiné to, že výše zmíněné organizace se od svého založení permanentně potýkají
s nedostatkem členstva a podpory ze strany arabsko-americké veřejnosti. Předáci
nejvýznamnějších arabských spolků si například postěžovali Yossimu Shainovi, že
se nikdy nemohli spolehnout na víc než 20 tisíc občasných členů80 a Khalil Jahshan,
šéf NAAA, v polovině devadesátých let přiznal, že organizace „ztratila kontakt“
s arabským etnikem. 81 Za takovýchto podmínek je samozřejmě pořádání masových
veřejných kampaní nemožné.
Nedostatečná veřejná podpora působí organizacím sdružující arabské Američany další problém, a tím je chronický nedostatek financí. V roce 1995 byla NAAA
nucena omezit počet svých pracovníků na pouhé tři osoby z důvodu snížení objemu
finančních darů a její vedení následně dospělo k závěru, že vyvíjení samostatné činnosti k ovlivnění zahraniční politiky USA již není nadále možné, 82 což vedlo o sedm
let později k jejímu sloučení s ADC. Arabské organizace také nejsou schopny
shromáždit finanční prostředky na podporu politiků, s nimiž sympatizují. Od roku
1989 do roku 2004 věnovaly arabské a muslimské PACy kandidátům a stranám
na federální úrovni 297 tisíc dolarů, 83 což ostře kontrastuje s izraelskou lobby, která
během tohoto období podpořila proizraelské politiky sumou 41,3 milionu dolarů. 84
78
Terry, The Role of Lobbies, 53. Odlišné vyznání bylo nepochybně jednou z příčin odporu
maronitů vůči islámské Sýrii.
79
Jednalo se především o osoby sdružené okolo AAUG. Shain, „Arab-Americans“, 54–55.
80
Ibid., 58.
81
Shain, „Multicultural Foreign Policy“, 79.
82
Ibid.
83
Mezi kandidáty, kteří obdrželi nejvyšší fi nanční příspěvky od arabských PACů patří především
John Dingell a David Bonior. Oba jsou demokratickými kongresmany z Michiganu – tedy
z oblasti s vysokým zastoupením arabského obyvatelstva. „Arab American PAC Contributions to
Federal Candidates“, Center for Responsive Politics, http://www.opensecrets.org/pacs/pacgot.
php?cmte=C00346239&cycle=2000 (staženo 14. 4. 2011).
84
Calda, „Etnické lobby“, 14. Pro volby v roce 1996 shromáždily arabské a muslimské PACy
pouhých 20,625 dolarů, zatímco izraelská lobby téhož roku věnovala proizraelským kandidátům
2,738,647 dolarů – poměr těchto dvou částek je 1:133. Richard Curtiss, „Pro-Israel PAC
Donations Soared in Final Months of 1996 Election Cycle“, Washington Report on Middle East
128
Nedostatek peněz také znemožňuje vést účinnou mediálně-propagandistickou
kampaň a nutí (nepočetné) členy jednotlivých organizací, aby se spíše než lobování
věnovali shánění sponzorů. Těmi se poté často stávají zahraniční vlády (především
zemí v Perském zálivu), což arabsko-americké organizace politicky kompromituje.85
Téměř nulové politické uvědomění Arabů žijících v USA se pochopitelně projevuje i v jejich chování a preferencích u voleb. Jak ukazuje Michael Suleiman, kongresmani a senátoři arabského původu, kteří ve volbách do zastupitelských orgánů
uspěli, byli zvoleni v okresech s mizivým zastoupením arabského obyvatelstva a naopak v oblastech s početnou arabskou komunitou ke zvolení arabských kandidátů
nedošlo. 86 Ačkoli tyto skutečnosti (tj. že Arabové nevolí Araby) ještě nutně přímo
nepoukazují na nízké politické uvědomění, Suleimanovy závěry jsou podpořeny
dalšími průzkumy, které svědčí o skutečnosti, že obyvatelstvo arabského původu
volí v pozoruhodné shodě s celkovými výsledky ve svém okresku – specifická témata
jako Palestina či Izrael tedy volební preference arabské komunity nijak výrazně neovlivňují. 87 Je tudíž vcelku logické, že ani zastupitelé zvolení v distriktech s velkými
arabskými komunitami nemusí brát ohledy na názory této menšiny, neboť tím jejich
šance na znovuzvolení nijak neutrpí. To se jasně ukázalo například v roce 2006, kdy
Kongres přijal rezoluci ostře odsuzující teroristické aktivity Hamásu a Hizballáhu
proti Izraeli. Část textu vyzývající obě strany k minimalizaci civilních obětí byla
vypuštěna, neboť byla proizraelskými kongresmany označena za příliš kritickou
vůči židovskému státu. Proti rezoluci, která tak naprosto opomíjela Izraelem zaviněné úmrtí stovek civilistů, hlasovali pouze tři kongresmani88 zvolení v distriktech
s početnou arabskou komunitou v oblasti Michiganu. Zbytek zástupců z oblastí
s vysokým zastoupením Arabů hlasoval pro rezoluci. 89 Arabové v Kongresu a Senátu obecně jen zřídkakdy hlasují pro návrhy, které odpovídají proklamovaným
zahraničně-politickým cílům arabské komunity.90
Proarabská lobby se neskládá pouze z etnických organizací, nicméně ani její další
komponenty nedisponují dostatečným vlivem na to, aby představovaly skutečnou
Affairs, duben–květen 1997, http://www.wrmea.com/component/content/article/186-1997-april
-may/2552-pro-israel-pac-donations-soared-in-final-months-of-1996-election-cycle-.html
(staženo 14. 4. 2011).
85
Shain, „Multicultural Foreign Policy“, 49.
86
Suleiman, „History“, 14–16.
87
Richard Curtiss, „Arab-American Votting Patterns Reflect U.S. Regional Preferences“,
Washington Report on Middle East Affairs, 1996, 43, http://www.wrmea.com/backissues/1196/
9611043.html (staženo 14. 4. 2011).
88
Jednalo se o Carolyn Kilpatrick, Johna Conyerse a Johna Dingella. Z těchto tří kongresmanů je
pouze Conyers arabského původu. „House Vote On Passage: H. Res. 921 [109th]: Condemning
the Recent Attacks Against the State of Israel“, GovTrack, http://www.govtrack.us/congress/
vote.xpd?vote=h2006-391 (staženo 14. 4. 2011).
89
Noam Levey, „In Politicians’ Pro-Israel Din, Arab Americans Go Unheard“, Los Angeles Times,
23. 7. 2006, http://articles.latimes.com/2006/jul/23/nation/na-arabvote23 (staženo 14. 4. 2011).
90
Terry, The Role of Lobbies, 53–55.
129
protiváhu AIPAC a ostatních proizraelských organizací. Arabům jsou nakloněni
zástupci ropného průmyslu, kteří z pochopitelných důvodů usilují o dobré vztahy
USA s blízkovýchodními vývozci ropy. Ropná lobby se však zaměřuje především
na ovlivňování domácí legislativy související s výší daní, ochranou životního prostředí apod. V této oblasti je také mnohem úspěšnější než při ovlivňovaní zahraniční
politiky, která není její prioritou.91
Arabské státy se rovněž snaží zapojit do rozhodovacích procesů ve Washingtonu, ale naráží především na neznalost amerického politického prostředí a mechanismů, což jim znemožňuje jakékoli efektivní lobování (jejich situace ostře
kontrastuje s případem Izraele, jehož diplomaté přicházejí do Washingtonu velice
dobře připraveni a seznámeni s americkým systémem). Jednotlivé vlády navíc nejsou
schopné vzájemně koordinovat své aktivity, a to ani v rámci Arabské ligy.92
Veřejný diskurz
Průzkumy ukazují, že co se týče blízkovýchodního konfliktu, americké veřejné mínění je již od roku 1948 spíše nakloněno Izraeli. Ačkoli míra sympatie vyjadřované
židovskému státu v některých obdobích poklesla, americká veřejnost jako celek
vždy vnímala příznivěji Izraelce než Araby.93 Tento stav lze vysvětlit dominantním
diskurzem. Jak ukáže tato kapitola, mnoho z amerických mainstreamových médií
zachycuje a prezentuje izraelsko-palestinský konflikt neobjektivně. V americkém
prostředí jsou také rozšířené protiarabské stereotypy. Obě tyto skutečnosti přirozeně napomáhají proizraelské lobby v jejím úsilí. Lobby navíc dokáže částečně sama
ovlivňovat veřejnou diskuzi, a to především pomocí odkazování se na holocaust
a s ním souvisejícího obviňování z antisemitismu.
Proizraelský i proarabský tábor pravidelně obviňují americká média ze zaujatosti
při prezentaci blízkovýchodního konfliktu. Několik odborných studií ukázalo, že
pravdu má spíše druhá skupina – americké noviny, televizní zpravodajské stanice
i další média v mnoha případech zkreslují události ve prospěch izraelské strany.94
Skupina Fairness and Accuracy in Reporting (FAIR) podrobila zkoumání vysílání
National Public Radio (NPR) během prvních šesti měsíců roku 2001, kdy bylo celMearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 144–45; Terry, The Role of Lobbies, 58.
Terry, The Role of Lobbies, 50–53.
93
Srv. Gilboa, „Trends“, 37–81. Pro období od poloviny osmdesátých let do současnosti viz
„Support for Israel in U.S. at 63 %, Near Record High“, Gallup, 24. 2. 2010, http://www.gallup.
com/poll/126155/support-israel-near-record-high.aspx (staženo 14. 4. 2011).
94
Jedná se především o tyto studie: Stephen Marmura, „A Net Advantage? The Internet,
Grasroots Activism and American Middle-Eastern Policy“, New Media & Society 10 (2008):
247–71; Hillel Nossek, „Our News and Their News: The Role of National Identity in the
Coverage of Foreign News“, Journalism 5 (2004): 343–68; Matt Viser, „Attempted Objectivity:
An Analysis of The New York Times and Haáretz and Their Portrayals of the Palestinian-Israeli
Confl ict“, The International Journal of Press/Politics 8 (2003): 114–20.
91
92
130
kem zabito 77 Izraelců a 148 Palestinců. Dle FAIR byla ve vysílání NPR zmíněna
smrt 62 Izraelců oproti 51 Palestincům. V případě Palestinců byla navíc hlášena
především úmrtí příslušníků bezpečnostních složek, zatímco mezi oznámenými
izraelskými oběťmi byli dle NPR hlavně civilisté. Co se týče dětských obětí, z celkového počtu zabitých osob mladších 18 let NPR seznámilo posluchače s úmrtím
22 % Palestinců oproti 89 % Izraelců v této věkové kategorii. Kromě toho, že zde
vznikl dojem, že izraelské oběti byly vyšší než ve skutečnosti, bylo americké publikum uvedeno v omyl tím, že získalo dojem, že izraelské oběti byli především civilisté
a děti, zatímco zabití Palestinci byli většinou příslušníci ozbrojených složek.95
Podobného zkreslování se dopouštějí i tištěná média. V období mezi zářím 2000
a březnem následujícího roku informovaly kalifornské noviny San Jose Mercury
čtenáře o 71,5 % případů, kdy byli zabiti Izraelci, oproti 4,3 % případů, kdy byly
oběťmi Palestinci. Přitom počet zabitých Palestinců byl ve skutečnosti třikrát vyšší
než počet zabitých Izraelců. Během téhož časového období počet palestinských dětských obětí dosáhl čísla 93, Izraelci mladší 18 let zemřeli čtyři. Přesto další noviny,
San Francisco Chronicle, věnovaly izraelským i palestinským dětským obětem shodně
šest článků.96 Jedno z nejrenomovanějších amerických tištěných médií, noviny The
New York Times, také nepodávalo objektivní informace o skutečné situaci na Blízkém východě. Jak ukázal Matt Viser, The New York Times konflikt prezentovaly
z izraelského úhlu pohledu: zprávy popisující násilí, jehož původci byli Palestinci, se
na přední stránky novin dostávaly mnohem častěji než zprávy označující za pachatele násilí Izraelce. Smrt Palestinců byla zmíněna na stránkách The New York Times
pouze okrajově, zatímco izraelským obětem se dostalo mnohem širší pozornosti.97
Zkreslování blízkovýchodní reality nicméně rozhodně nelze přikládat pouze
vlivu zájmových skupin. Izraelský badatel Hillel Nossek tvrdí, že „existuje kulturní
fi ltrování událostí médii“, které je založeno na „geografické, politické nebo kulturní
blízkosti“.98 Domácí politické a sociokulturní prostředí je tedy do značné míry určujícím faktorem pro výběr zpráv i jejich následné zpracování.99 Vzhledem k tomu, že
Izrael je jediným demokratickým státem v oblasti, je logické, že většina amerických
médií vnímá konflikt na Blízkém východě především prizmatem boje spřátelené
demokracie proti autoritářským protivníkům a teroristické hrozbě (která je navíc
zdánlivě identická s tou, jíž dlouhodobě čelí USA). Toto prizma pak vede novináře
k častějšímu ignorování arabských obětí. Výsledkem je nepřesné zachycení izrael95
Výzkum FAIR je citován in Marmura, „Net Advantage“, 263. Počet obětí, jejich věk a status
autoři převzali ze záznamů izraelské neziskové organizace B’Tselem, která dlouhodobě
monitoruje izraelské akce na okupovaných územích.
96
Citováno in Marmura, „Net Advantage“, 263. Jednalo se o články, v jejichž titulku byla
explicitně zmíněna smrt dítěte.
97
Viser, „Attempted Objectivity“, 116–18.
98
Nossek, „Our News“, 347.
99
Ibid., 348.
131
sko-palestinského konfliktu, které pomáhá posilovat proizraelské cítění většinové
americké veřejnosti.
Kromě problematického přístupu amerických médií k otázkám spojeným s Izraelem a Palestinou je dalším významným fenoménem, který vysvětluje prožidovský
postoj americké veřejnosti, negativní obraz Arabů, pevně zakořeněný v americkém
prostředí. Jedním z prvních autorů, který se začal tímto fenoménem zabývat, je
samozřejmě Edward Said, jehož dílo Orientalismus100 ukazuje, že obraz (nejen)
Blízkého východu tak, jak je vnímán Západem, je spíš než odrazem reality produktem fantazie Evropanů a obyvatel Západu obecně. Jakkoli se Said v knize zabývá
řadou problémů a jeho teze jsou leckdy sporné, tato studie akceptuje tu část jeho
argumentace, která tvrdí, že Arabové jsou jakožto obyvatelé Orientu zobrazováni
ve většině případů negativně.
Předsudky vůči Arabům existovaly v americkém prostředí již dlouhou dobu.
Výrazněji se aktivovaly poté, co se Spojené státy jakožto globální velmoc začaly angažovat v prostoru Blízkého východu.101 Tyto negativní stereotypy mají řadu podob,
které se, jak upozorňuje Michael Suleiman, mohou měnit v závislosti na politických
okolnostech.102 Ty nevinnější zobrazují Araby jako sexuálním chtíčem posedlé
slabochy, případně lenochy neschopné samostatné tvůrčí činnosti; význačným
rysem povahy Arabů má být rovněž naprostá neúcta k ženám, často překračující
hranici násilí.103 Od sedmdesátých let se nicméně do popředí dostávají stereotypy,
které jsou často reakcí na aktuální události – Arab se tak pod vlivem Chomejního
revoluce v Íránu stává zaslepeným islamistou;104 po ropných šocích z první poloviny sedmdesátých let je obsazen do role nemorálního ropného šejka;105 a konečně,
poté, co je během sedmdesátých a osmdesátých let svět konfrontován s fenoménem
terorismu, jehož pachatelé často pocházejí z oblasti Blízkého východu, se každý
Arab stává potenciálním únoscem či vrahem.106 Poslední stereotyp je v současnosti
pravděpodobně nejrozšířenější. Hlavní příčinou jsou pochopitelně útoky z 11. září
2001, které v očích řady obyvatel Západu definitivně potvrdily ztotožnění Araba
s islamistickým teroristou.107
Edward Said, Orientalismus: Západní koncepce Orientu (Praha, Litomyšl: Paseka, 2008).
Ibid., 321–70.
102
Michael Suleiman, „Islam, Muslims and Arabs in America: The Other of the Other of the
Other ...“, Journal of Muslim Minority Affairs 19 (1999): 33.
103
Ibid., 44.
104
Fawaz Gerges, „Islam and Muslims in the Mind of America: Influences on the Making of U.S.
Policy“, Journal of Palestine Studies 26 (1997): 69–70.
105
Said, Orientalismus, 323; Gerges, „Islam and Muslims“, 69.
106
Suleiman, „Islam, Muslims and Arabs“, 31; Gerges, „Islam and Muslims“, 71–73.
107
Viz např. Bobby Ghosh, „Islamophobia: Does America Have a Muslim Problem?“, Time,
19. srpen 2010, http://www.time.com/time/nation/article/0,8599,2011798,00.html (staženo
14. 4. 2011).
100
101
132
Stereotypní zobrazování Arabů coby sexuálních zvrhlíků, fanatiků či teroristů
je zprostředkováváno do velké míry populární kulturou, která řadu těchto stereotypů převzala a která je dále šíří na veřejnosti. Ukazuje se, že příslušníci arabského
etnika jsou negativně zobrazováni v literatuře,108 komiksech109 i fi lmech.110
Dlouhou životnost a rozšířenost těchto stereotypů lze vysvětlit několika
skutečnostmi. Většina autorů, ať již literátů či fi lmařů, má minimální, případně
žádné, osobní zkušenosti s realitou Blízkého východu či s Araby. Dotyční se pak
při zobrazování „orientálců“ (ve smyslu tohoto slova, v jakém jej používá Said) řídí
převládajícím většinovým diskurzem, který se tak v důsledku sám reprodukuje.111
I autor, který by chtěl nabídnout odlišný pohled na arabskou menšinu, je často
konfrontován se skutečností, že dané stereotypy jsou již příliš hluboce zakořeněné
na to, aby veřejnost akceptovala alternativní narativ.112
Výsledný dojem, že Arabové jsou kvalitativně „odlišní“ od Západu, má pochopitelně závažné důsledky i v politické rovině. Kromě již zmiňovaných proizraelských
sympatií americké veřejnosti je to především (byť ne explicitně formulovaný) závěr,
že arabská komunita není plnohodnotnou součástí americké společnosti. Právě
obava, že budou spojováni s tímto „neamerickým prvkem“, přiměla pravděpodobně
několik politiků, aby oficiálně odmítli finanční dary od osob arabského původu.
Naposledy tak učinila Hillary Clintonová při volbách do Senátu v roce 2000, před
ní například Walter Mondale, když se ucházel v roce 1984 o post prezidenta, či
Joseph Kennedy kandidující do Kongresu v roce 1986.113
Společensko-mediální klima ve Spojených státech je tedy samo o sobě příznivé
pro působení proizraelské lobby. Samotné skupiny hájící zájmy židovského státu
nicméně navíc také disponují mocnými nástroji, kterými aktivně ovlivňují veřejný
diskurz. Jedná se o připomínání událostí holocaustu a obviňování z antisemitismu.
Známým kritikem holocaustu jakožto politického nástroje je vyhraněně levicový americký politolog židovského původu Norman Finkelstein.114 Ačkoli, jak
Gregory Orfalea, „Literary Devolution: The Arab in the Post-World War II Novel in English“,
Journal of Palestine Studies 17 (1988): 109–28.
109
Jack Shaheen, „The Comic Book Arab“, The Link 24 (1991), http://www.ameu.org/page.
asp?iid=142&aid=186&pg=1 (staženo 14. 4. 2011).
110
Michel Shehadeh, „Reel Bad Arabs: How Hollywood Vilifies a People by Jack Shaheen – Book
Review“, The American Journal of Islamic Social Science 19 (2002): 139–42.
111
Suleiman, „Islam, Muslims and Arabs“, 37. Nedostatek či rovnou absence přímé zkušenosti
s popisovaným prostředím a kulturou se samozřejmě neomezuje pouze na arabské etnikum
a Blízký východ.
112
Shaheen, „Comic Book Arab“.
113
Suleiman, „History“, 12. Lze se ptát, nakolik jsou dotyční politici takto zásadoví vždy
a nakolik se jednalo jen o účelové, jednorázové gesto. Tato otázka však v daném kontextu není
příliš důležitá, neboť rozhodující je, že bylo vůbec politicky průchodné tak učinit, což potvrzuje
teze o Arabech jakožto „páriích“ americké společnosti.
114
Norman Finkelstein, Průmysl Holocaustu: Úvahy o zneužívání židovského utrpení (Vimperk:
Dokořán, 2006).
108
133
konstatuje Pavel Barša, je Finkelsteinova nejznámější kniha Průmysl holocaustu
skutečně spíše „polemickým pamfletem“115 než propracovanou analýzou, autor v ní
upozorňuje na důležitou skutečnost, a to že nacistická genocida doposud představuje nezanedbatelný politický kapitál.
Holocaust je v současné době pevnou součástí amerického veřejného diskurzu116
a proizraelské organizace této skutečnosti bohatě využívají, jak jasně ukazují výše
popsané výroční schůze AIPAC. V hale, kde konference probíhá, se na obřích
obrazovkách střídají obrazy Hitlera a íránského prezidenta Ahmadínežáda, který
slibuje zničit Izrael. Tyto fi lmové sekvence končí rezolutním prohlášením „nikdy
více“.117 Podobných příměrů využívají i izraelští politici.118
Připomínání holocaustu přináší proizraelské lobby značné výhody. Vzpomínky
na Osvětim a kladení rovnítka mezi nacistické plynové komory a současné hrozby
(íránský jaderný program) umožňuje vzbuzovat dojem, že se izraelský stát neustále
potácí na okraji hluboké propasti. Skutečnost, že hlavní obětí „konečného řešení“
bylo etnikum, které nyní tvoří většinu obyvatelstva Izraele, umožňuje propojit
a provázat hrozby, kterým v současnosti čelí židovský stát, s nacistickými zločiny.
Tato interpretace dokáže snadno získat sympatie veřejnosti a přitom opomíjí, že
se z bezmocných židovských vězňů koncentračních a vyhlazovacích táborů stali
občané regionální vojenské mocnosti, která navíc jako jediná disponuje jadernými
zbraněmi.
Zdůrazňování holocaustu má však i nátlakovou funkci. Jelikož nacistická genocida představuje dle řady proizraelsky orientovaných osob zločin stojící mimo
všechny ostatní „běžné“ zločiny, podpora Izraele se stává morální povinností, určitou kompenzací za utrpení v minulosti. Tento morální imperativ je často ještě
zdůrazňován připomínáním toho, že Spojené státy (a spolu s nimi naprostá většina
zbytku světa) během druhé světové války nijak výrazně nezasáhly proti nacistické
vyhlazovací politice.119
Stoupenci Izraele disponují kromě připomínání holocaustu dalším nástrojem
schopným ovlivňovat veřejný diskurz – obviňováním z antisemitismu.120 Antisemitismus je v podání řady konzervativních stoupenců Izraele identický s jakoukoli
Pavel Barša, doslov k Finkelstein, Průmysl Holocaustu, 107.
Pavel Barša, Paměť a genocida: Úvahy o politice holocaustu (Praha: Argo, 2011), 154–68.
117
Popsáno in Massing, „Storm“.
118
Viz např. Herb Keinon, „PM in Moscow Questions Abbas’ Desire to End Confl ict“, Jerusalem
Post, 24. březen 2011, http://www.jpost.com/DiplomacyAndPolitics/Article.aspx?id=213704
(staženo 14. 4. 2011).
119
Pavel Barša popisuje situaci tak, že ze Židů se stali „morální věřitelé“, zatímco z Gójů (Nežidů)
„morální dlužníci“. Barša, doslov k Finkelstein, Průmysl Holocaustu, 112.
120
Pro podrobnější rozbor a kritiku „nového antisemitismu“ viz Brian Klug, „The Myth of the
New Anti-Semitism“, The Nation, 15. 1. 2004, http://www.thenation.com/article/myth-newanti-semitism (staženo 14. 4. 2011).
115
116
134
kritikou izraelských kroků.121 Podle této interpretace například odmítání výstavby
bezpečnostní bariéry oddělující Západní břeh od Izraele (kvůli ohledům na palestinské obyvatelstvo a humanitární problematičnost této výstavby) není pouze
nesouhlasem s konkrétní akcí izraelské vlády – jedná se o útok proti celému židovskému národu, tj. o projev antisemitismu. Zde se podobná obvinění propojují
s připomínáním hrůz holocaustu, jelikož to byl právě antisemitismus, který vedl
k Osvětimi a ke „konečnému řešení“ a je tudíž hluboce zavrženíhodný. Nařčení
z nenávisti vůči Židům je tedy ve veřejné diskuzi mimořádně účinnou a diskreditující zbraní.122 Tato obvinění se nevyhýbají ani lidem, kteří jsou kritičtí vůči Izraeli
a zároveň jsou židovského původu – dotyčný(á) je následně označen(a) za „sebe
nenávidícího Žida“ („self-hating Jew“).123
Velice známým případem obvinění z antisemitismu byla aféra kolem bývalého
amerického prezidenta Jimmyho Cartera, který v roce 2006 vydal knihu Palestine:
Peace Not Apartheid. Jak upozorňuje liberální rabín Michael Lerner, Carterovi odpůrci svou argumentaci nezaložili na kritickém přezkoumání jeho teze (tj. Skutečně
se izraelská okupace podobá jihoafrickému apartheidu?), nýbrž rovnou Cartera
nařkli z antisemitismu.124 Zde lze citovat článek známé historičky Debory Lipstadtové, která prohlašuje, že „[Carter] se spolehl na antisemitské stereotypy“. Později
ale svůj odsudek zmírňuje a uvádí, že tak učinil „možná nevědomky“.125 Z antisemitismu byli obviněni i prominentní američtí profesoři mezinárodních vztahů
Stephen Walt a John Mearsheimer po publikování jejich studie The Israel Lobby
and U.S. Foreign Policy.126 Ovšem skutečnost, že autoři kritizují izraelskou politiku
(přičemž s informacemi skutečně v některých pasážích zacházejí selektivně) a že jejich dílo bylo nadšeně přijato známým rasistou Davidem Dukem, rozhodně nemůže
být považována za důkaz zastávání antisemitských postojů – Walt a Mearsheimer
Srov. Alvin Rosenfeld, „Progressive“ Jewish Thought and the New Anti-Semitism (New York:
American Jewish Committee, 2006), 7–9.
122
123
Takto je pravidelně nazýván například právě Norman Finkelstein. Pro více informací viz
Susan Glenn, „The Vogue of Jewish Self-Hatred in Post: World War II America“, Jewish Social
Studies 12 (2006): 120–23.
124
Michael Lerner, „There Is No New Anti-Semitism“, Huffington Post, 6. únor 2007, http://www.
huffi ngtonpost.com/rabbi-michael-lerner/there-is-no-new-antisemit_b_40600.html (staženo
14. 4. 2011).
125
Deborah Lipstadt, „Jimmy Carter’s Jewish Problem“, The Washington Post, 20. 1. 2007, http://
www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2007/01/19/AR2007011901541.html
(staženo 14. 4. 2012). Článek je v této souvislosti pozoruhodný především tím, že autorka v něm
Carterovy údajné antisemitské sklony dokazuje výhradně poukázáním na skutečnost, že se v celé
knize vyskytují pouze dvě zběžné zmínky o holocaustu.
126
Eliot Cohen, „Yes, It’s Anti-Semitic“, Washington Post, 5. duben 2006, http://www.washin
gtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/04/04/AR2006040401282.html (staženo 14. 4.
2011).
121
135
naopak dlouhou historii protižidovské nenávisti uznávají a explicitně tuto nenávist
odmítají.127
Křesťanští sionisté v USA
U mnoha z tradičních politických spojenců Izraele ve Spojených státech došlo
během sedmdesátých let k pozvolnému ústupu z proizraelských pozic; důvody leží
ve zmiňovaných kontroverzních politikách izraelských vlád vůči územím pásma
Gazy a Západního břehu Jordánu.128 Kritický postoj vůči izraelským krokům však
nesdílela skupina Američanů, která během devadesátých let zaujala pozici nejspolehlivějších spojenců Izraele v USA. Jednalo se o skupinu fundamentalistických
evangelíků.
Většina fundamentalistických evangelíků trvá na doslovné interpretaci bible,
podle níž je existence židovského státu nezbytnou podmínkou druhého příchodu
Krista. Teologie se v tomto případě výrazně přelévá do politiky a tato kombinace
židovskému státu v současné době zajišťuje postavení nejvýznamnějšího spojence
v USA po AIPACu a dalších převážně židovských organizací.
Základní knihou křesťansko-sionistického hnutí je Scofield Reference Bible.
Autor tohoto komentáře Starého i Nového zákona Cyrus Scofield129 tvrdil, že svět
se blíží svému konci, jak jej popsala Kniha Zjevení. Konec světa v jeho současné
podobě bude dle Scofielda a některých jeho následovníků zahájen okamžitým vytržením vyvolených do nebe. Poté bude následovat období hladomorů, chaosu a válek,
během nichž se moci nad světem zmocní Antikrist, aby byl po sedmi letech poražen
pravověrnými v čele s Ježíšem, který nastolí tisícileté království.130
Čím bude ale zahájen sled událostí vrcholící druhým příchodem Krista? Baptistický profesor teologie Tony Campolo uvádí, že u Scofielda lze vysledovat tři nezbytné podmínky, po jejichž splnění se vize apoštola Jana uskuteční: izraelský národ
musí být obnoven, Židé se musí navrátit do Svaté země jakožto její jediní obyvatelé
a konečně, židovský chrám na hoře Sión musí být znovu vystavěn.131 Ve světle těchto
Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 11–13 a 196.
Gabriel Sheffer a Menachem Hofnung, „Israel’s Image“, in Dynamic of Dependence: U.S.-Israeli
Relations, ed. Gabriel Sheffer (Boulder (CO): Westview Press, 1987), 8–24.
129
Cyrus Scofield se narodil v Michiganu v roce 1843. Vystudoval práva, po krátkém působení
v kansaské politice se však stal evangelickým pastorem. Scofield Reference Bible vyšla v roce 1909,
autor ji roku 1917 vydal znovu v přepracované verzi. Zemřel roku 1921.
130
Pro podrobnější popis viz Rammi Haija, „The Armagedon Lobby: Dispensationalist
Christian Zionism and the Shaping of US Policy Towards Israel-Palestine“, Holy Land Studies:
A Multidisciplinary Journal 5 (2006): 80–83.
131
Tony Campolo, „The Ideological Roots of Christian Zionism“, Tikkun Magazine, leden/únor
2005, http://www.tikkun.org/article.php/Campolo-roots-of-christian-zionism (staženo 14. 4.
2011).
127
128
136
tří bodů lze tedy snadno pochopit, proč dnešní Scofieldovi stoupenci podporují
izraelský (pro ně především židovský) stát.
Křesťanský sionismus nelze v americkém prostředí považovat za marginální
proud, a to i v případě, že odmítneme přehnaná tvrzení Johna Falwella, jednoho
z hlavních protagonistů hnutí, který uvedl, že počet jeho stoupenců dosahuje 70
milionů ve Spojených státech.132 Dokonce i někteří badatelé hovoří až o 10 % Američanů, kteří se označují za zastánce Scofieldova učení.133
Za své rozšíření na území USA vděčí hnutí z velké části produktům masové
kultury – fi lmům, knihám a televizním pořadům propagujícím Scofieldovo
učení. Velký dopad měla série Left Behind (později i zfi lmovaná) vydaná v letech
1995–2007, která se stala bestsellerem. Jen v samotných USA se prodalo celkem 60
milionů výtisků.134
Křesťanští sionisté však nejsou pouhými pozorovateli událostí, které podle nich
svědčí o brzkém nastolení Království Božího; k uskutečnění těchto událostí sami
aktivně přispívají podporou Izraele, jehož existence je nezbytnou podmínkou pro
druhý příchod Krista.
V současné době existuje ve Spojených státech řada křesťanských sborů a organizací, jejichž hlavní agendou je podpora (ať již finanční či politická) Izraele. V roce
1980 byla založena International Christian Embassy Jerusalem (ICEJ), mezi jejíž cíle
patří „být součástí Božího plánu přivést Židy zpět do Izraele“.135 Další podobnou
organizací je Christians United for Israel (CUFI), křesťanská obdoba židovského
AIPAC. Podporu Izraeli jako svou prioritu uvádějí dále National Christian Leadership Conference for Israel, Christians Friends of Israeli Communities, Christians’ Israel
Public Action Committee, Unity Coalition for Israel a řada dalších.
Postoje těchto organizací, které se často hlásí k nejtvrdší linii vůči blízkovýchodnímu konfliktu, odrazují řadu liberálně smýšlejících Židů, ať už amerických
či izraelských, kteří vnímají takto úzké propojení politiky s náboženstvím s krajní
nedůvěrou. Izraelští politici i řada amerických Židů však tyto kontroverze záměrně
opomíjí, a to kvůli politickému vlivu, kterým křesťanští sionisté disponují.
Tento vliv byl patrný zvláště během funkčních období republikánských administrativ, což je do jisté míry přirozené vzhledem ke sdíleným konzervativním hodnotám řady republikánů a křesťanských sionistů. Soudí se, že křesťanští sionisté začali
získávat vliv ve vládě zejména během Reaganovy administrativy v osmdesátých
Citováno in Mary McKay, „Zion’s Christian Soldiers“, CBS News, 8. 6. 2003, http://www.
cbsnews.com/stories/2002/10/03/60minutes/main524268.shtml (staženo 14. 4. 2011).
133
Haija, „Armagedon Lobby“, 75. Odhady odborníků se nicméně různí - viz dále např. Jane
Lampman, „Mixing Prophecy and Politics“, The Christian Science Monitor, 7. 7. 2007, http://www.
csmonitor.com/2004/0707/p15s01-lire.html (staženo 14. 4. 2011).
134
Číslo k roku 2005, uvedeno in Campolo, „Ideological Roots“.
135
„The Objectives of the ICEJ“, ICEJ, http://www.icej.org/article.php?id=2951 (staženo 14. 4.
2011).
132
137
letech.136 Někteří z nich se dokonce stali i vysoce postavenými vládním úředníky.
Jedním z nejznámějších případů je James Watt, který sloužil jako ministr vnitra
v Reaganově administrativě.137
Také u řady kongresmanů a senátorů podporujících židovský stát se tato jejich
tendence zakládá na náboženském přesvědčení. Například republikánský senátor
James Inhofe z Oklahomy vyjádřil názor, že Izrael má právo na celé území mandátní Palestiny, jelikož „tak řekl Bůh“.138 Vůdce republikánů v Kongresu v letech
1995–2003 Dick Armey zastával názor, že by Palestinci měli opustit území
na západ od řeky Jordán, čímž by byl konečně zajištěn mír mezi Araby a Židy.139
Jeho nástupce Tom DeLay prohlásil: „Cestoval jsem v oblasti Judey a Samaří a stál
jsem na Golanských výšinách. Neviděl jsem okupovaná území. Viděl jsem Izrael.“140
Křesťanští sionisté však neovlivňují zahraniční politiku USA pouze skrze
osobní kontakty či přímo zastoupení v administrativě a na Capitol Hillu. Jejich
stoupenci jsou skrze síť proizraelských organizací schopni masové politické mobilizace, díky níž několikrát ovlivnili americkou zahraniční politiku. Křesťanští
sionisté se výrazně zasadili o odvolání rezoluce OSN č. 3379 odsuzující sionismus
jako rasismus.141 Ačkoli se izraelská lobby snažila již od jejího přijetí zvrátit rozhodnutí Valného shromáždění, až po nátlaku křesťansko-sionistických organizací,
jejichž členové dle instrukcí předáků hnutí bombardovali své volené zástupce
protestními dopisy, vydal Kongres v roce 1990 dvě prohlášení odsuzující rezoluci
OSN č. 3379.142 Ta byla rok poté skutečně odvolána.143 Podobná dopisová kampaň
se uskutečnila během prvního volebního období George W. Bushe. V březnu 2002,
po sérii palestinských sebevražedných atentátů, zahájil Izrael operaci „Defensive
Shield“, během níž znovu obsadil města a uprchlické tábory na Západním břehu.
Lampman, „Mixing Prophecy and Politics“.
Watt proslul postojem vůči životnímu prostředí, jehož likvidace se mu vzhledem k domnělému
brzkému konci světa jevila jako zcela nepodstatná. Campolo, „Ideological Roots“. Campolo však
v jiných bodech přeceňuje vliv dispensacionalismu v nejvyšších patrech tehdejší administrativy,
když Reaganův důraz na zbrojení označuje za výsledek prezidentova přesvědčení o brzké poslední
bitvě se satanskými silami. Na politickém zastoupení křesťanských sionistů v republikánských
administrativách od osmdesátých let se však shoduje většina autorů.
138
Citováno in Lampman, „Mixing Prophecy and Politics“.
139
Allan Brownfeld, „Strange Bedellows: The Jewish Establishment and the Christian
Right“, Washington Report on Middle East Affairs (2002), http://www.wrmea.com/archives/
august2002/0208071.html (staženo 14. 4. 2011).
140
Citováno in Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 135.
141
Text rezoluce dostupný elektronicky na http://unispal.un.org/UNISPAL.NSF/0/761C10
63530766A7052566A2005B74D1 (staženo 14. 4. 2011). Je nutno dodat, že přirovnání sionismu
k rasismu se objevuje až v poslední větě rezoluce, která, ač kritizuje „rasistický režim v okupované
Palestině“, odsuzuje i apartheid v Jihoafrické republice a režim panující v Zimbawe, stejně jako
vyjadřuje přesvědčení, že „jakákoli doktrína rasové diferenciace či nadřazenosti ... je morálně
odsouzeníhodná“.
142
Haija, „Armagedon Lobby“, 80.
143
Ibid., 79–80.
136
137
138
Prudkost izraelské reakce přiměla americkou administrativu k protestům. Ty ale
byly takřka vzápětí odvolány poté, co Bílý dům obdržel bezmála 100 tisíc dopisů,
emailů a telefonátů požadujících zdržení se jakékoli kritiky izraelské strategie.
Na této akci se významně podílely právě dispensacionalistické organizace, které
vyzývaly své členy, aby se do kampaně zapojili.144
Mearsheimer a Walt však v této souvislosti upozorňují, že vliv křesťanských
sionistů by se neměl přeceňovat,145 čehož se často dopouštějí jak sami představitelé
dispensacionalistického hnutí (kteří tak činí z propagandistických důvodů), tak
i někteří autoři. Jak nicméně ukazují příklady zmíněné výše, vliv fundamentalistických křesťanů na americkou politiku vůči Blízkému východu nelze opomíjet.
Závěr
Tento text ukázal, že šíře podpory, kterou Spojené státy poskytují Izraeli, nemůže
být vysvětlena morálními závazky, a že navzdory některým názorům je spojenectví
obou zemí výhodné především pro Izrael; ačkoli i USA poskytuje úzký vztah s židovským státem výhody, přičemž rozsah americké podpory nevychází ze strategické
nezbytnosti. Lze tedy dát za pravdu těm autorům, kteří za štědrým postojem USA
vůči Izraeli vidí především vliv proizraelské lobby.
Obsahem předchozích kapitol pak byla identifi kace a popis nejdůležitějších
příčin, které činí lobby ve Spojených státech tak úspěšnou. Zbývá jen zasadit tyto
příčiny do vzájemných souvislostí a zároveň určit, které z nich mají největší dopad
na fungování lobby.
To, že nelze chápat jednotlivé faktory odděleně, se jasně ukazuje na postoji
politických elit vůči Izraeli. Politici, kteří se skrze okázalou podporu Izraele snaží
zavděčit židovským voličům, tak mohou činit, jelikož nejen židovský, ale i průměrný
americký volič straní Izraeli. Výsledkem působení proizraelsky naladěných médií
je, že vyjádřit podporu Izraeli či zaujmout tvrdé stanovisko vůči palestinské otázce,
jsou nekontroverzní, politicky bezpečné kroky, kterými dotyčný kandidát neriskuje
nepřízeň obyčejných voličů, kteří, pokud k této problematice vůbec zaujímají vyhraněný postoj, tak pak většinou postoj proizraelský.
Nicméně z hlediska zkoumaného tématu nejvýznamnější skutečnost, která má
největší dopad na daný problém, je absence jakéhokoli významnějšího protitlaku,
který by působil proti zájmům proizraelské lobby. Jedná se tedy především o absenci
účinné lobby arabské. Diskrepance mezi možnostmi stoupenců Izraele na jedné
straně a arabskými zájmovými skupinami na straně druhé pramení z propastného
rozdílu mezi židovskou a arabskou komunitou v USA.
144
145
Ibid., 90–91.
Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 138–39.
139
Tato propast existuje takřka ve všech myslitelných oblastech. Obě komunity se
diametrálně liší v politické angažovanosti jejích členů – zatímco samotný AIPC má
100 tisíc členů a proizraelské PACy přispívají na volební kampaně miliony dolarů
(které darovalo především americké židovstvo), arabské organizace sdružují několik
tisíc osob a jejich finanční zdroje se pohybují v řádech desítek tisíc dolarů.
Nedostatek horlivosti na straně Američanů arabského původu nenahrazuje
ani přízeň jiných složek americké společnosti. Jak jsme viděli, priority ropné lobby
spočívají v ovlivňování domácí legislativy a proarabské sympatie dále vyjadřují jen
okrajové skupiny bez jakéhokoli většího vlivu. Naproti tomu na straně Izraele stojí
křesťanští sionisté, kteří jsou zastoupeni na Capitol Hillu a dokáží působit na administrativu díky masovým nátlakovým kampaním.
Zásadní nepoměr panuje i mezi „propagandistickým kapitálem“ obou komunit.
Holocaust se pevně etabloval nejen jako součást židovské identity, ale i amerického
diskurzu, a apel na zabránění „nové Osvětimi“ je tak vysoce účinným nástrojem
při působení na veřejnou debatu ve Spojených státech. Od připomínání hrůz nacistické vyhlazovací politiky lze pak snadno přejít k obviněním z antisemitismu,
což je nařčení, které může leckdy racionální kritiku zcela diskvalifi kovat jako výron
protižidovské nenávisti.
Na tomto místě se nabízí srovnání s „Nakbou“, vyhnáním arabského obyvatelstva
z území současného Izraele během let 1948–1949, která v palestinské identitě představuje událost, jejíž význam je srovnatelný s významem holocaustu pro identitu židovskou, a která je v americkém prostředí takřka zcela opomíjená. Mohutné muzeum
holocaustu umístěné na washingtonském Mallu je pouze jednou z mnoha podobných
institucí ve Spojených státech, památníky věnované palestinským uprchlíkům však
v USA nenajdeme. Židé i Izrael, ochrana před novým holocaustem, tak v americkém
prostředí zůstávají v pozici, která je jasně nadřazená pozici arabské menšiny.
Zcela zásadní nepoměr mezi arabskou a židovskou komunitou nesmírně ulehčuje proizraelské lobby její působení. Jak bylo právě řečeno, zastánci Izraele jsou
v debatě s proponenty arabské lobby vždy ve výhodě, a sympatie americké veřejnosti
jsou dlouhodobě na jejich straně. Podpora izraelského státu může být vždy ospravedlněna poukazem na hrozbu nové genocidy, naproti tomu Arabové jsou leckdy
vykreslováni jako potenciální pachatelé tohoto masakru.
Propast mezi Araby a Židy v USA co se týče politického uvědomění a pocitu
odpovědnosti vůči svému etniku má zásadní vliv na americké volby a postoje
kandidátů vůči americké politice na Blízkém východě. Kandidát, který deklaruje
vstřícnost k Izraeli, je odměněn hlasy židovských voličů a ze strany arabské menšiny
zůstane „nepotrestán“, jelikož její členové se ve svých volebních preferencích nerozhodují podle témat souvisejících s jejich domovskými zeměmi. Naopak ti politici,
kteří zaujmou zdrženlivý, neřku-li nepřátelský postoj vůči izraelskému státu, riskují
odliv voličů židovského původu, který není kompenzován přízní arabského etnika,
které zůstává indiferentní.
140
Mizivý vliv, který má arabská lobby a který pramení z nezájmu arabské komunity, pak vysvětluje, proč dokáží proizraelské organizace v čele s AIPAC do takové
míry ovlivňovat dění na Capitol Hillu. Stejně jako v případě voličských preferencí
politici, kteří jsou označeni za nepřátele Izraele, musí často čelit intenzivní kampani,
mající za cíl zabránit jejich (znovu)zvolení. Podpora ze strany arabské lobby je minimální, zatímco jejich soupeři obdrží finanční příspěvky od AIPAC a dalších spolků.
Proto může AIPAC disponovat takovým vlivem, ačkoli jeho rozpočet je nižší než
u některých dalších významných lobby. Pragmaticky uvažující politici nemají důvod
riskovat přísun peněz od proizraelských organizací, jelikož k finančním příspěvkům
od izraelské lobby prakticky neexistuje alternativa v podobě darů od lobby arabské.
Je tedy evidentní, že zásadní rozdíly mezi židovskou a arabskou komunitou
v USA, a z nich vyplývající diskrepance ve schopnostech ovlivňovat politické procesy, je klíčovým faktorem, nutným k pochopení úspěchu proizraelské lobby. Tyto
diskrepance jsou dlouhodobé a strukturální, a je tedy vysoce nepravděpodobné, že
by v dohledné budoucnosti došlo k zásadnější změně v míře vlivu, kterým proizraelská lobby v současnosti disponuje.
Na druhé straně je možné, že v rámci lobby se do popředí dostanou lidé a organizace, které reprezentativněji reflektují liberální sklony amerických Židů, což
by se jistě odrazilo na obsahu toho, co se lobby snaží prosadit. V takovém případě
se dá předpokládat, že pod vlivem transformované lobby by američtí zákonodárci
a administrativa mohli nutit Izrael k ústupkům vůči Palestincům. Je však zcela nepravděpodobné, že by se potenciální „mírová“ lobby snažila negovat dosavadní vývoj
americko-izraelských vztahů a za cíl by si vytkla zásadní přehodnocení americké
politiky vůči oblasti Blízkého východu, která by se již nesestávala z úzkého spojenectví s židovským státem. Lze tedy konstatovat, že co se týče výhledů do budoucna,
štědrá americká podpora téměř jistě i nadále zůstane hlavním rysem vztahů mezi
Izraelem a Spojenými státy.
141
142
Porovnanie jadrovej politiky posledných dvoch amerických
administratív George W. Busha a Baracka Obamy
Katarína Svitková
Úvod
Období od konca Studenej vojny sa jadrová politika Spojených štátov amerických
musela prispôsobiť novej bezpečnostnej situácii vo svete. Bipolárne svetové usporiadanie bolo nahradené systémom viacerých vzájomne sa vyvažujúcich aktérov
v oblasti ako bezpečnostnej, tak politickej a ekonomickej. Jadrová otázka sa stala
komplexnejšou; na jednej strane pozorujeme snahu vyvíjať jadrové zbrane v štátoch,
ktoré v minulosti nemali na to potrebnú technologickú kapacitu či záujem. Sú
medzi nimi štáty, ktoré sa odmietajú riadiť medzinárodnými zmluvami upravujúcimi otázku vývoja jadrových technológií. Správanie týchto štátov vzbudzuje obavu
v regiónoch Blízkeho a Ďalekého východu, ako aj svetových veľmocí, a prispieva
k úvahám ďalších štátov vyvíjať vlastné jadrové programy s cieľom ochrany vlastnej
národnej bezpečnosti.
V protiklade k tomuto trendu je postoj lídrov svetových veľmocí, v prvom rade
Spojených štátov: v posledných rokoch pozorujeme snahu presadzovať jadrové
odzbrojenie, zníženie počtu jadrových zbraní vo svete, zaistenie zraniteľného nukleárneho materiálu a odradenie iných krajín od rozvoja jadrových zbraní. Za jednu
z najvážnejších hrozieb spojených s jadrovými technológiami sa považuje možnosť
neštátneho aktéra, ako teroristickej organizácie, zneužiť jadrovú zbraň na ohrozenie Spojených štátov alebo ich spojencov. V záujme každej americkej administratívy
je takémuto vývoju zabrániť, čo sa odráža v spomínaných zásadách jadrovej politiky.
Spoločným znakom vlád Georgea Walkera Busha a Baracka Husseina Obamu
je snaha znižovať počty jadrových zbraní dvoch superveľmocí Studenej vojny, čo sa
odrazilo v podpisoch bilaterálnych odzbrojovacích zmlúv Spojených štátov a Ruskej
federácie. V snahe posilniť svetovú bezpečnosť Bush aj Obama uskutočnili kroky
s cieľom obmedziť pokrok ďalších štátov vo vývoji jadrových zbraní. V záujme Spojených štátov bolo a je zabrániť hlavne zbrojeniu krajín, ktoré sa odmietajú riadiť
medzinárodnými normami v tejto oblasti, bránia sa medzinárodným mechanizmom
vytvoreným v záujme kontroly zbrojenia a pod zámienkou jadrového výskumu pre
mierové účely sa pokúšajú vyvíjať a testovať jadrové bomby. Obaja spomínaní americkí prezidenti sa vyznačovali odmietavým prístupom ku spomínaným aktivitám
týchto štátov, ako aj zdôrazňovaním teroristickej hrozby, ktorú so sebou prináša
nezaistený jadrový materiál, alebo jadrové technológie v rukách štátov, ktoré sú voči
USA nepokryte nepriateľské.
143
Spomínané východiská boli pre oboch prezidentov totožné, hoci sa Bush
a Obama odlišujú v používanej rétorike a prostriedkoch. George W. Bush počas
svojej vlády presadzoval okrem iného rozvoj amerického jadrového arzenálu ako
odpoveď na hrozbu zbraní hromadného ničenia v rukách nepriateľských režimov
a teroristov, čím zvýšil úlohu jadrových zbraní v americkej bezpečnostnej stratégii.
Administratíva Baracka Obamu taktiež počíta s modernizáciou jadrového arzenálu,
no zároveň sa snaží znížiť úlohu jadrových zbraní v americkej bezpečnostnej stratégii, rozvíjať spoluprácu s ďalšími štátmi v záujme presadenia potrebných medzinárodných zmlúv, a k problému nepriateľských režimov sa stavia viac diplomaticky.
Obaja prezidenti však zdieľajú spoločný cieľ zvýšiť americkú národnú bezpečnosť, aj
keď medzi jednotlivými aspektmi ich jadrových politík sú určité rozdiely.
Zatiaľ čo deväťdesiate roky sa vyznačovali transformáciou bezpečnostnej situácie Studenej vojny, za vlády Georgea Busha sa naplno ukázali nové hrozby pre
americkú a medzinárodnú bezpečnosť, ktoré ostávajú nemenné počas vlády Baracka
Obamu. Jadrové programy štátov ignorujúcich medzinárodné normy v tejto oblasti
a terorizmus otvorili otázku, ako sa vyrovnať s existenciou tisícok jadrových zbraní
a nezaisteného jadrového materiálu, zabezpečiť dodržovanie medzinárodných
zmlúv a využívanie jadra na mierové účely. Posledné dve americké administratívy
boli v tomto novom prostredí nútené riešiť spomínané otázky, pričom ich prístupy
sa líšia iba čiastočne. Spomínaní dvaja prezidenti už vládli v období multipolárneho
svetového usporiadania, čo malo vplyv na spôsob, akým presadzovali svoju víziu
bezpečnostnej politiky. Počas dvoch funkčných období prezidenta Busha boli jasne
stanovené bezpečnostné priority a stratégie, ktoré vyústili do konkrétnych krokov
v otázke jadrovej politiky. Súčasný prezident Obama vládne necelé tri roky, no jeho
plány v tejto oblasti boli známe už od prezidentskej kampane. Dodnes sa mu podarilo presadiť niekoľko významných iniciatív spojených s jadrovou problematikou.
Riešenia ďalších problémov, s ktorými sa potýkal aj jeho predchodca, sa ukazujú
ako zložité a dlhodobé.
Pokúsim sa porovnať jadrovú politiku USA dvoch posledných administratív,
pričom pojem jadrová politika zahŕňa otázky súvisiace s jadrovým vývojom, teda
jadrovými bombami a materiálmi použiteľnými na ich výrobu. Z dôvodu obmedzeného rozsahu práce sa budem venovať hlavne bezpečnostne politickej problematike
v tejto oblasti, ako jadrové zbrane a ich úloha v americkej národnej bezpečnosti, zaistenie štiepneho materiálu, prístup k štátom nedodržujúcim medzinárodné normy
a národné a medzinárodné iniciatívy súvisiace s jadrovou bezpečnosťou. Vzhľadom
na rozsah práce však nebudem analyzovať otázku amerického systému raketovej
obrany a ďalšie aspekty jadrovej politiky, ako je energetický, environmentálny, vedecký, atď.
V práci využívam metódu komparácie pri porovnaní dvoch po sebe nasledujúcich amerických administratív v otázke prístupu k jadrovej politike. Vychádzam pri
tom z tézy, že hoci sa jadrová politika presadzovaná počas vlády Busha a Obamu
144
líšila v použitých prostriedkoch a prístupoch ku konkrétnym čiastkovým problémom, mala veľa zhodných znakov v dôsledku rovnakých otázok, ktorými obe administratívy boli nútené sa zaoberať. Ich jadrová politika mala spoločný primárny cieľ
zabrániť nepriateľským štátom v rozvoji nukleárnych technológií a udržať stabilný
systém svetovej bezpečnosti pod vedením Spojených štátov ako vojenskej veľmoci.
Ako v minulosti, tak aj dnes je v záujme USA udržať stabilitu na Blízkom východe
ako aj na Kórejskom polostrove zo strategických, politických a v neposlednom rade
ekonomických dôvodov, a prístup Busha aj Obamu k jadrovej otázke túto skutočnosť odráža.
Moja práca je zložená z úvodu, štyroch hlavných kapitol a záveru. V prvej kapitole sa pokúsim stručne načrtnúť hlavné rozdiely medzi geopolitickou realitou
Studenej vojny a tou súčasnou, aby som mohla poukázať na nové hrozby, ktorými
sa súčasná bezpečnostná situácia vyznačuje. Okrem teroristickej hrozby a nového
prístupu k zásade odstrašenia sa zameriam aj na opis multilaterálnych iniciatív
v oblasti nešírenia jadrových zbraní, ktoré vznikli v období pred nástupom Georgea
W. Busha do prezidentského úradu. Druhá kapitola je analýzou jadrovej politiky,
ktorou sa vyznačovalo obdobie administratívy Georgea W. Busha v reakcii na spomínané súčasné hrozby, pričom sa zameriam na konkrétne kroky, ako je prístup
vlády k odzbrojovacím zmluvám, postoj k štátom odmietajúcim medzinárodné
normy v tejto oblasti a ďalšie otázky jadrovej politiky. Rovnakým spôsobom budem
v tretej kapitole postupovať pri analýze krokov, ktoré doteraz oznámila alebo podnikla vláda Baracka Obamu, aby som sa v nasledujúcej štvrtej časti pokúsila charakterizovať podobnosti a rozdiely prístupov oboch prezidentov k otázkam jadrovej
politiky. V závere zhrniem základné zistenia a pokúsim sa podporiť tvrdenie, že pri
využívaní často odlišných postupov a rétoriky Busha a Obamu boli a sú primárne
ciele daných administratív v tejto oblasti totožné.
V prvej kapitole práce opisujem zmeny v oblasti bezpečnosti, ku ktorým došlo
od konca obdobia Studenej vojny, pričom primárne vychádzam z publikácie K. B.
Payna The Great American Gamble: Deterrence Theory And Practice From The Cold
War To The Twenty-First Century (2008). Pri rozbore jadrových stratégií oboch
vlád čerpám z politických dokumentov ako Quadrennial Defense Review 2001,
2006 a 2010, Nuclear Posture Review 20021 a 2010, rezolúcií Bezpečnostnej Rady
OSN číslo 1540 a 1778, ďalej medzinárodných zmlúv upravujúcich odzbrojovaciu
problematiku, konkrétne Strategic Offensive Reductions Treaty z roku 2002 a New
Strategic Arms Reduction Treaty z roku 2010. V neposlednom rade vychádzam
z publikácie Strategic Survey 2010: The Annual Review of World Affairs vydanej
uznávaným nezávislým think-tankom The International Institute for Strategic Studies,
ďalej Nuclear Weapons and Strategy (Stephen J. Cimbala, Routledge, 2005), The
1
NPR bola vypracovaná v roku 2001 a publikovaná v na začiatku roka 2002, preto sa v rôznych
zdrojoch uvádza ako NPR 2001, resp. 2002.
145
Tradition of Non-Use of Nuclear Weapons (T. V. Paul, Stanford University Press,
2009), The Nuclear Taboo (Nina Tannenwald, Cambridge University Press, 2007)
a Nuclear Terrorism: The Ultimate Preventable Catastrophe (Graham Allison, Holt
Paperbacks, 2005). Alternatívny pohľad vzhľadom na menované zdroje predstavuje publikácia Atomic Obsession (John Mueller, Oxford University Press, 2010).
Taktiež vychádzam z výskumných publikácií pripravených Carnegie Endowment for
International Peace, jedného z najvplyvnejších think-tankov v bezpečnostnej oblasti,
v ktorom pôsobí široké názorové spektrum odborníkov a Arms Control Association,
ktorá je dlhodobo zameraná na podporu odzbrojenia. Tento konzistentný pohľad
je výhodou pri hodnotení prístupov oboch administratív. V práci som ďalej použila
vyjadrenia samotných prezidentov Georgea W. Busha a Baracka Obamu, členov ich
vlád a bezpečnostných poradcov a informácie z odborných periodík ako The RUSI
Journal alebo Jane’s Intelligence Review.
Nové výzvy a zmeny jadrovej politiky USA
Zmeny po Studenej vojne
Počas trvania Studenej vojny boli na základe vtedajšieho geopolitického usporiadania zaužívané isté modely, ktoré po jej skončení v dnešnej geopolitickej realite stratili
opodstatnenie. V bipolárnom svete sa rozvíjali dva masívne jadrové programy v záujme odradenia rivala od použitia jadrovej zbrane, pričom základným cieľom bola
možnosť spôsobiť protivníkovi pre neho neprijateľné straty. Dnes sa štáty vnímané
ako jadrové veľmoci prikláňajú k politike udržania vysoko efektívneho no rozsahom obmedzeného arzenálu jadrových zbraní v záujme zachovania bezpečnosti
a obmedzenia výdavkov na jadrové zbrojenie. Bipolárny systém svetového usporiadania nahradil systém multipolárny, kde do globálneho diania zasahuje vyšší počet
svetových mocností a ďalších štátov, ktoré sa snažia zvýšiť svoju prestíž a politický
vplyv. Viaceré z nich sa z rôznych dôvodov pokúšajú, alebo aspoň uvažujú o vývoji
jadrových zbraní, čo je v rozpore s bezpečnostnými záujmami Spojených štátov.
Z uvedeného vyplýva zvýšenie počtu štátov disponujúcich jadrovými zbraňami
v porovnaní s obdobím Studenej vojny. Zmluva o nešírení jadrových zbraní2 definovala päť oficiálnych jadrových mocností: USA, vtedajší Sovietsky zväz, Čínu,
Francúzsko a Veľkú Britániu. Dnes sa dá s istotou povedať že jadrovými zbraňami
disponujú aj nečlenovia NPT Izrael, India a Pakistan, na jej výrobe intenzívne
pracuje Severná Kórea, podozrievaný z podobných pokusov je Irán. Ďalšie štáty sú
viac či menej úspešné vo vývoji technológií, ktoré je možné využiť na konštrukciu
jadrových zbraní. Ďalšiu problémovú skupinu predstavujú producenti štiepnych
materiálov, odmietajúci sa podrobiť medzinárodnej kontrole. Za riziko je potom
v neposlednom rade považovaná možná spolupráca štátov s ambíciou vyvinúť
2
Non-Proliferation Treaty (NPT).
146
jadrovú bombu s producentmi jadrových materiálov v rozpore s medzinárodnými
režimami nešírenia, rovnako ako hrozba získania jadrovej zbrane teroristickou
organizáciou.
Situácia sa diametrálne zmenila aj v otázke financovania zbrojenia. Obranná
politika Spojených štátov bola počas Studenej vojny založená na predpoklade, že
každá strana bude sledovať a udržiavať rovnovážny stav v zbrojení s cieľom zaistiť
„rovnováhu hrozby“3. Rozvíjali sa teda dva masívne jadrové programy s cieľom vyrovnať sa jeden druhému a odstrašiť protivníka od prípadného útoku. Sovietsky
zväz ako akútna hrozba pre Spojené štáty zanikol a dnes jadrový program rozvíjajú
štáty disponujúce neporovnateľne menšími zdrojmi financií. „Súčasný rozpočet
na obranu USA je približne 50-krát väčší ako celý hrubý domáci produkt (HDP)
Kórejskej ľudovej republiky.“4 V prípade nových jadrových „mocností“ sa teda nedá
hovoriť o možnosti týchto štátov vojensky alebo hospodársky konkurovať Spojeným
štátom. Geopolitické implikácie jadrového zbrojenia v štátoch nepriateľských voči
USA, ktoré sa nachádzajú v politicky citlivých regiónoch, sú však obrovské, a práve
preto tvorí politika voči nim súčasť zahraničnopolitickej agendy amerických vlád.
Teroristická hrozba
Jedno z najvážnejších rizík, ktoré so sebou prináša jadrové zbrojenie vo svete, je
možnosť zneužitia jadrovej zbrane na spáchanie teroristického útoku. „Viac dostupných zbraní vo viacerých štátoch môže pobádať bezohľadných politických alebo
vojenských lídrov, alebo ich poradcov, šíriť technológiu alebo know-how pomocou
utajených sietí cez štátne hranice. Tieto utajené siete by mohli slúžiť pri zmocnení nie
len štátov ale aj teroristov.“5 Úspešné použitie jadrovej bomby proti civilnému alebo
vojenskému cieľu v Spojených štátoch alebo u spojencov by vyvolalo neodvratnú
reakciu zo strany USA. Jadrová odveta by však bola v takomto prípade nepredstaviteľná z mnohých dôvodov. Teroristická organizácia, ako aj skupina jej členov priamo
zodpovedná za spáchanie pomyselného útoku je neštátnym činiteľom6, takže napadnutý štát by bol nútený zamerať odvetný útok na ťažko determinovateľné lokality.
Oveľa efektívnejší spôsob, ako zamerať a eliminovať teroristickú bunku je použitie
konvenčných zbraní, ktorému predchádza presné plánovanie s využitím celej škály
prostriedkov od spravodajských služieb po špičkovú vojenskú techniku. Jadrová
odveta je tiež nemysliteľná vzhľadom na problém „collateral damage“, teda isté
zasiahnutie civilného obyvateľstva. V záujme vyrovnať sa s teroristickou hrozbou
Ballance of Terror.
Keith B. Payne, The Great American Gamble : Deterrence Theory and Practice From The Cold War
to The Twenty-First Century (Fairfax, VA: National Institute Press, 2008), 337.
5
Stephen J. Cimbala, Nuclear Weapons and Strategy: U.S. Nuclear Policy for the Twenty-First
Century (New York: Routledge, 2005), 72.
6
Non-state actor.
3
4
147
je najideálnejším riešením takémuto vývoju úplne zabrániť, teda nedať teroristom
možnosť získať alebo použiť jadrovú zbraň kdekoľvek na svete (deterrence by denial).
Takýto stav je možné dosiahnuť dodržovaním zásady nešírenia jadrových zbraní
a zabezpečením existujúceho nukleárneho materiálu. V záujme zabráneniu teroristickému útoku je teda nevyhnutný rozvoj špičkových vojenských technológií zameraný na presnú lokalizáciu a zneškodnenie teroristickej bunky a v neposlednom
rade rozvoj ľudských zdrojov v oblasti spravodajských služieb. Kroky v tomto smere
podnikol už bývalý riaditeľ CIA Leon Panetta, keď oznámil iniciatívu do piatich
rokov zvýšiť počet analytikov ovládajúcich „kritické jazyky“ ako arabčina, paštčina
a urdština v záujme prispôsobiť HUMINT7 požiadavkám novej doby. 8
V porovnaní s obdobím Studenej vojny už protivníkom Spojených štátov nie
je z „racionálne“ kalkulujúci Sovietsky zväz snažiaci sa udržať rovnováhu hrozby
získaním dostatočnej jadrovej kapacity na odradenie USA od útoku. Riaditeľ
CIA počas administratívy prezidenta Clintona James Woolsey zhrnul novú bezpečnostnú situáciu slovami: „Sú dni kedy mi Sovieti chýbajú, keď si spomeniem
na al-Qaidu a Hizballah. Sovieti boli zložitým súperom, ale aspoň sme ich mohli
odradiť a zadržať.“9 Celý studeno-vojnový koncept vzájomne zaručeného zničenia10
je v prípade teroristických organizácií bezvýznamný. Stúpenci radikálneho výkladu
islamu zameraného na zničenie západného sveta sú pripravení za „ochranu islamu“
položiť život, pričom veria, že mučenícka smrť im zaručí večnú slávu a posmrtný
život. „Pre ľudí s takýmto zmýšľaním MAD nie je obmedzením, ale výhodou.“11
Obrovská vojenská kapacita Spojených štátov nie je faktorom, ktorý by dokázal
odradiť novodobého protivníka, teda teroristov, od útoku.
Ďalším problémom je nedostatočné poznanie a pochopenie protivníka, jeho
podstaty a zámerov. Ako štáty nepriateľské k USA, tak teroristické organizácie
sú pre amerických lídrov ťažšie uchopiteľné a ich zámery ťažšie vypočítateľné. To
znamená, že je zložitejšie odhadnúť ich plány, zabrániť prípadnému útoku, alebo
na takýto útok adekvátne reagovať. V rámci spomínaného „deterrence by denial“ sú
najdôležitejším zdrojom spoľahlivé a včasné informácie, tomto smere má teda nenahraditeľnú úlohu americká spravodajská služba pri zbieraní všetkých relevantných
poznatkov z oblasti obrazovej, signálnej, ľudskej, meracej a verejne dostupnej inteligencie, ako ich opisuje Mark M. Lowenthall.12 Bývalý riaditeľ CIA George Tennet
opísal zámer teroristických organizácií získať jadrové zbrane nasledovne: „Ak sa
Human Intelligence.
Mark Mansfield, bývalý CIA Director of Public Affairs, prednáška POL300C: CIA and the
World of Intelligence, University of Miami, 1. 2. 2010.
9
Payne, The Great American Gamble, 349.
10
Mutually assured destruction (MAD).
11
12
Mark Lowenthal, Intelligence: From Secrets to Policy (Washington D.C.: CQ Press, 2009),
82–106.
7
8
148
im podarí vyrobiť hríbový mrak, zapíšu sa do histórie. Taká udalosť by Al-Qaidu
vyniesla na úroveň veľmocí a splnila Bin Ladinovu vyhrážku zničiť našu ekonomiku
a priniesť smrť do každej americkej domácnosti. Aj v najtemnejších dňoch Studenej
vojny sme sa mohli spoliehať na fakt že Sovieti, presne ako my, chceli prežiť. U teroristov to neplatí. Al-Qaida vyhlasuje, že zatiaľ čo my sa smrti bojíme, oni ju vítajú.“13
Nová forma odstrašenia
Studeno-vojnová zásada odstrašenia nepriateľa od útoku tak naráža na ďalší
problém: vzniká otázka, či je vôbec možné aplikovať spomínanú zásadu vo vzťahu
k nepriateľským režimom alebo teroristickým organizáciám. Vláda Spojených štátov totiž v prípade znepriatelených štátov môže, okrem diplomatických vyjednávaní
s neistými výsledkami, jedine dúfať v skorú zmenu ich vlády.14 V prípade teroristov
je v záujme USA ich kompletné zničenie. Neštátni aktéri teda nemajú záujem
na vyjednávaní s americkou vládou alebo súhlas s akýmikoľvek ústupkami, pretože
by za to nič nezískali. Naopak, Sovietsky zväz mohol vyjednávaním dosiahnuť
isté zmeny vo vzájomnom vzťahu alebo ústupkom zabrániť hrozbe jadrovej konfrontácie. V dnešnej bezpečnostnej situácii bolo odstrašenie v studeno-vojnovom
zmysle nahradené tzv. „tailored deterrence“15, ktoré má brať do úvahy špecifických
protivníkov, identifi kovať ich zámery, prostriedky a v neposlednom rade vzájomné
vzťahy. Príprava pomyselného teroristického útoku s použitím jadrovej zbrane by
totiž zahŕňala veľké množstvo často na sebe nezávislých aktérov, ako producenta
štiepneho materiálu, osoby poskytujúce vedeckú, technickú či logistickú podporu,
až po samotného teroristu ktorý útok vykoná. Snaha zamerať a zneškodniť čo
najviac častí tejto „reťaze“ je dnes cieľom amerických vlád a základom novej formy
odstrašenia, teda „tailored deterrence“. S uvedeným súvisí snaha zabrániť šíreniu jadrových zbraní vo svete, zníženie počtu existujúcich zbraní a zaistenie nukleárneho
materiálu.
Politika nešírenia jadrových zbraní
V záujme čeliť spomínaným hrozbám sa americké vlády pokúšajú prispôsobiť jadrovú politiku novej dobe prostredníctvom redukcie a modernizácie jadrového arzenálu. Iniciatíva nešírenia jadrových zbraní a odzbrojenia, ako súčasť bezpečnostnej
a zahraničnopolitickej agendy Bushovej aj Obamovej administratívy, je mimoriadne
zložitý a časovo náročný proces. Desaťročia Studenej vojny zanechali nie len psyPayne, The Great American Gamble, 366.
Gary Samore, White House Coordinator for Arms Control and WMD, Proliferation and
Terrorism, prednáška v Ústavu mezinárodních vztahů, Praha, 13. 4. 2011.
15
U.S. Department of Defense, Quadrennial Defense Review Report, 6. 2. 2006, 49, http://www.
defense.gov/qdr/report/report20060203.pdf (stiahnuté 5. 5. 2011).
13
14
149
chologický a kultúrny odkaz v štátoch celého sveta, no jej fyzické pozostatky, teda
existujúce jadrové zbrane, sú dodnes predmetom diskusií na scéne medzinárodnej
politiky. Takzvané jadrové veľmoci, medzinárodne uznané ako štáty disponujúce
jadrovým arzenálom, sú dnes spravidla práve tie, ktoré prichádzajú s iniciatívami
odzbrojenia. Modernizácia zásob jadrových zbraní, teda zníženie ich počtu, a snahy
o obmedzenie výroby a distribúcie materiálov použiteľných na výrobu bômb pramenia z obavy ich zneužitia takzvanými „rogue states“, ktorými sú krajiny sponzorujúce
terorizmus, „nepriateľské štáty tretieho sveta s veľkou vojenskou silou a vyvíjajúce
zbrane hromadného ničenia ... v snahe sabotovať stávajúce svetové usporiadanie“.16
Spojené štáty znepokojuje „rozvoj siete jadrových transferov zahrňujúci Pakistan,
Irán, Severnú Kóreu a Líbyu. Tieto siete vážne ohrozujú režim nešírenia, keďže
tieto výmeny zahŕňajú dokonca členské štáty NPT“.17
V období pred vládou Georgea W. Busha a Baracka Obamu sa začali významné
iniciatívy zamerané na odzbrojenie a nešírenie jadrových zbraní na globálnej úrovni,
ktoré sú z dôvodov rozdielnych záujmov zainteresovaných štátov dodnes neukončené. Medzinárodné rokovania a snahy o ich ratifi káciu však tvorili súčasť bezpečnostnej agendy oboch spomínaných administratív, čo rozoberiem v kapitolách
venovaných konkrétnym prezidentom.
Základným dokumentom v oblasti nešírenia je Zmluva o nešírení jadrových
zbraní NPT, ktorej cieľom je zabrániť šíreniu jadrových zbraní a technológií,
podporiť mierové využitie jadrovej energie a prispieť k odzbrojeniu. Do platnosti vstúpila v marci 1970 a dodnes ju prijalo 190 krajín sveta. Zmluva dáva
základ systému kontroly prevádzanej Medzinárodnou agentúrou pre atómovú
energiu. NPT označuje päť nukleárnych mocností spomenutých v úvode kapitoly,
pričom štáty disponujúce jadrovými zbraňami Izrael, India a Pakistan nie sú jej
signatármi.
Zmluva o eliminácii štiepnych materiálov18 dodnes nemá konkrétne znenie. Jej
základom má byť obmedzenie výroby štiepnych materiálov použiteľných na výrobu
bômb. Zmluva má tiež definovať spôsoby kontroly jadrových zariadení za účelom
zistenia, či signatári plnia požiadavky, ku ktorým sa zaviazali. Problém redukcie
štiepnych materiálov je už roky v navrhovanej agende Odzbrojovacej konferencie19.
„Problém existujúcich zásob blokuje konsenzus pri vyjednávaní o FMCT. Niektoré
štáty, ako napríklad členovia Hnutia nezúčastnených, tvrdia, že eliminácia by sa
mala dotýkať už vyprodukovaného a uskladneného štiepneho materiálu žiadajúc,
aby jadrové štáty nezvratne obmedzili existujúce zásoby štiepnych materiálov, aby
16
Mary Caprioli a Peter F. Trumbore, „Rhetoric vs. Reality: Rogue States in Interstate Confl ict“,
The Journal of Conflict Resolution 49, č. 5 (október 2005): 770.
17
T. V. Paul, The Tradition of Non-Use of Nuclear Weapons (Stanford, CA: Stanford University
Press, 2009), 179.
18
Fissile Material Cut-Off Treaty (FMCT).
19
Conference on Disarmament.
150
tieto už nikdy nemohli byť použité na výrobu jadrových zbraní. Ostatné krajiny,
ako Spojené štáty, Veľká Británia a Japonsko, uprednostňujú budúce obmedzenie
materiálov. Niektoré štáty si tiež myslia, že FMCT by mala upravovať zaobchádzanie so štiepnymi materiálmi, nie len zákaz ich produkcie.“20 Presadiť FMCT je
nepochybne v záujme USA, pretože existencia štiepnych materiálov vo svete a ich
ďalšia výroba odporuje zásade nešírenia jadrových zbraní, zvyšuje riziko nelegálneho obchodovania s týmto materiálom, dáva nepriateľským režimom možnosť
vyvíjať jadrové programy, a zvyšuje hrozbu jadrového terorizmu.
Zmluva o úplnom zákaze jadrových skúšok 21 bola prijatá na Valnom zhromaždení OSN 10. septembra 1996, ale dodnes nevstúpila do platnosti. CTBT na území
členských štátov zakazuje všetky jadrové explózie, či už pre civilné alebo vojenské
účely. Taktiež zaväzuje signatárov, aby sa vzdali akejkoľvek podpory alebo úlohy pri
vykonaní testu jadrovej zbrane alebo akejkoľvek inej jadrovej explózie.22 Vláda Georgea Busha nemala záujem na ratifi kácii CTBT, pretože nechcela prísť o možnosť nových jadrových testov v prípade, že by sa bezpečnostná situácia nečakane zhoršila.
Tento prístup je založený na predpoklade, že pokiaľ trvá jadrové nebezpečenstvo
zo strany externého protivníka, americká vláda by sa nemala vzdávať možnosti svoj
jadrový arzenál vylepšovať a tak zaistiť národnú bezpečnosť. Podľa Asociácie kontroly zbrojenia23 by CTBT naopak americkú bezpečnosť posilnila. „Najdôležitejší
dôvod pre ratifi káciu CTBT je zabránenie ostatným krajinám zlepšovať ich arzenály
– Číne, Indii, Pakistanu, Severnej Kórei a Iránu, ak to dospeje až tak ďaleko... získame oveľa viac limitovaním ostatných krajín ako stratíme zákazom testovania.“24
Podľa správy ACA Spojené štáty nepotrebujú jadrové testy, aby si udržali svoj
jadrový arzenál. CTBT je taktiež efektívne overiteľná. „Ak druhá strana prekročí
limity akýmkoľvek vojensky významným spôsobom, budeme schopní zaznamenať
takéto porušenie a včas zareagovať, a tým vziať druhej strane výhodu plynúcu z porušenia ... zabránilo by sa podvádzaniu pretože potenciálne výhody jadrového testu,
ktorý by nebol zaznamenaný, by boli malé (vojensky bezvýznamné) a potenciálna
cena by bola vysoká vzhľadom na medzinárodnú reakciu, možné sankcie a vojenskú
odvetu.“25 Americká ratifi kácia je potrebná pre vstup zmluvy do platnosti, tak isto
ako ratifi kácia 44 jadrovými štátmi ako sú definované v Prílohe 2 Zmluvy. Z týchto
20
Fissile Material Cut-Off Treaty (FMCT), Reaching Critical Will, Women’s International
League for Peace and Freedom, http://reachingcriticalwill.org/legal/fmct.html (stiahnuté 17. 11.
2010).
21
Comprehensive Test Ban Treaty (CTBT).
22
Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty, CTBTO, http://www.ctbto.org/fi leadmin/content/
treaty/treaty_text.pdf (stiahnuté 12. 3. 2011).
23
Arms Control Association.
24
Tom Z. Collins a Daryl G. Kimball, „Now more than ever: The Case For The Comprehensive
Nuclear Test Ban Treaty“, Arms Control Association Briefing Book, február 2010, http://www.
armscontrol.org/system/fi les/ACA_CTB_Briefi ng_Book.pdf (stiahnuté 17. 11. 2010).
25
Ibid.
151
štátov Čína, Egypt, India, Indonézia, Irán, Izrael, Severná Kórea, Pakistan a USA
Zmluvu zatiaľ neratifi kovali. Keď ju schváli americký Senát, Čína bude pravdepodobne nasledovať. Podobná spojnica existuje medzi ratifi káciou v Indii a Pakistane.
Správa ACA zhŕňa problematiku nasledovne: „Ratifi kácia CTBT by významne
zredukovala schopnosť jadrovo ozbrojených štátov vyvíjať nové a smrtonosnejšie
jadrové zbrane, obmedzila možnosti štátov vyvíjajúcich technológie jadrových
zbraní, výrazne zlepšila národné a medzinárodné spôsoby ako zaznamenať a vyšetriť tajné jadrové testovanie a podporila vedúcu pozíciu Spojených štátov v boji
proti šíreniu jadrových zbraní, zvyšujúc americkú bezpečnosť v budúcich rokoch.“26
Ratifi káciu zmluvy CTBT označil Obama ako jednu zo svojich priorít, bude však
musieť o výhodách zmluvy presvedčiť dostatočný počet senátorov zdieľajúcich názory s predchádzajúcou vládou.
Politika jadrového odzbrojenia
Okrem krokov v záujme politiky nešírenia jadrových zbraní George W. Bush a Barack Obama podpísali počas svojej vlády konkrétne medzinárodné zmluvy v oblasti
jadrového odzbrojenia. Strategic Offensive Reductions Treaty (SORT), nazývaná tiež
Moskovská zmluva, bola podpísaná Georgeom W. Bushom a Vladimirom Putinom
v máji 2002 v Moskve. V apríli 2010 ju nahradila zmluva New START Treaty
podpísaná Barackom Obamom a Dimitrijom Medvedevom na stretnutí v Prahe.
Obe spomínané bilaterálne zmluvy opíšem v nasledujúcich kapitolách venovaných
jednotlivým administratívam.
Vlády Busha a Obamu sa museli vyrovnať s novými hrozbami pre národnú bezpečnosť vyplývajúcimi zo zmien po skončení Studenej vojny. Ich spoločným znakom
je snaha obmedziť až zastaviť šírenie jadrových technológií iných štátov v záujme zabránenia zneužitia jadrových zbraní nepriateľskými režimami alebo teroristickými
organizáciami na útok voči Spojeným štátom a ich spojencom. Spomínané zásady
a rezolútny postoj voči nerešpektovaniu medzinárodných noriem v prípade „rogue
states“ sú hlavnými spoločnými charakteristikami Bushovej a Obamovej administratívy. V nasledujúcej kapitole rozoberiem konkrétne kroky a ciele prvého z nich.
George W. Bush
George Walker Bush nastúpil do úradu ako 43. prezident Spojených štátov v roku
2001. Jeho funkčné obdobie bolo okrem iného poznačené teroristickým útokom
na New York a Washington 11. septembra 2001. Jeho administratíva presadzovala
politiku nekompromisného postoja voči externým protivníkom ohrozujúcim USA
a v dôsledku toho vojenské zásahy v Afganistane a Iraku. V otázke jadrovej politiky
26
Ibid.
152
sa Bush vyznačoval snahou zabrániť šíreniu jadrových zbraní do rúk nepriateľských
štátov a teroristických organizácií. Jeho rétorika zameraná proti hrozbe zbraní hromadného ničenia27 sa stala charakteristickou pre obdobie jeho vlády, keď stúpenci
vojenskej intervencie v Iraku argumentovali údajnou existenciou WMDs v krajine
diktátora Husseina.
Novodobé hrozby
Necelé tri týždne po teroristických útokoch 11. septembra 2001 bol vydaný dokument Ministerstva obrany Quadrennial Defense Review 2001, v ktorom sa jasne
odráža zámer bojovať proti teroristom a režimom, ktoré ich podporujú. Podľa
správy budú Spojené štáty naďalej závislé na prírodných zdrojoch pochádzajúcich
z Blízkeho východu, a práve v tejto oblasti sa vyskytujú štáty, ktoré by sa mohli pokúsiť získať, alebo už získali, jadrové zbrane. Tieto štáty vyvíjajú raketové programy
a podporujú medzinárodný terorizmus. V jadrovej otázke upozorňuje na krajiny
s nestabilnými vládami a nejasnými mocenskými štruktúrami, ktoré disponujú
jadrovými zbraňami. Poukazuje na potrebu prispôsobiť vojenské kapacity USA
tomuto trendu. QDR definuje novú „obrannú stratégiu“, ktorej súčasťou je odradiť
ostatné štáty od zámeru vojensky konkurovať USA, zabrániť hrozbám a nátlaku
voči krajine a schopnosť poraziť akéhokoľvek protivníka v prípade, že zásada zabránenia zlyhá. Zdôrazňuje potrebu transformovať americké vojenské kapacity
tak, aby boli USA schopné „úspešne“ viesť dva vojenské konflikty súčasne a právo
prezidenta rozhodnúť o vojenskom zásahu s cieľom zmeny režimu či okupácie.
Taktiež sa venuje otázke protiraketovej obrany, keď predstavuje plán vyvinúť nový,
viacvrstvový obranný systém na ochranu amerických základní aj spojencov. 28
Odzbrojenie: SORT Treaty
Administratíva Georgea Busha taktiež presadzovala zásadu jadrového odzbrojenia,
ktorá dostala konkrétnu podobu v bilaterálnej zmluve USA a Ruska pod názvom
Strategic Offensive Reductions Treaty (SORT) podpísanej v 24. 5. 2002 v Moskve
Georgeom Bushom a Vladimirom Putinom s platnosťou desať rokov. SORT bola
koncipovaná ako pokračovanie zmlúv START I a START II. Tieto boli bilaterálnymi zmluvami Spojených štátov a Ruska, ktoré obmedzovali počet rozmiestnených hlavíc pre obe zmluvné strany. START I bola podpísaná v roku 1991 a vstúpila
do platnosti v roku 1994. START II, ktorá mala slúžiť ako pokračovanie START
I, bola podpísaná v roku 1993 americkým prezidentom Georgeom H. W. Bushom
a jeho ruským náprotivkom Borisom Yeltsinom. Hoci bola v americkom Senáte raWeapons of mass destruction (WMDs).
U.S. Department of Defense, Quadrennial Defense Review Report, 30. 9. 2001, 42, http://www.
defense.gov/pubs/qdr2001.pdf (stiahnuté 1. 4. 2011).
27
28
153
tifi kovaná, nikdy nevošla do platnosti, keďže ruská strana dlho váhala s ratifi káciou.
Nakoniec START II nahradila zmluva SORT, na ktorej základe mali oba signatári
zredukovať počet funkčných rozmiestnených jadrových hlavíc medzi 1 700 a 2 200.
SORT pritom nestanovil, ako majú strany naložiť so skladovanými hlavicami.29
Kritici tejto zmluvy upozorňovali na fakt, že v nej chýba kontrolný mechanizmus
dodržovania záväzkov, a že spomínané redukcie počtu rozmiestnených hlavíc neznamenajú skutočné zničenie týchto hlavíc. Zmluva SORT bola nahradená v apríli
2010 podpisom zmluvy New START Treaty v Prahe.
Zbrane hromadného ničenia
Hrozba zbraní hromadného ničenia sa stala ústrednou témou Bushovej bezpečnostnej politiky. Národná stratégia boja proti zbraniam hromadného ničenia30
z decembra 2002 označila WMDs ako jednu z najvážnejších hrozieb americkej
národnej bezpečnosti. Podľa dokumentu je nevyhnutné „rozvíjať schopnosti našich
vojenských, spravodajských, technických a právo vynucujúcich komunít na zabránenie pohybu WMD materiálu, technológií a expertízy do nepriateľských štátov
a k teroristickým organizáciám“.31 Dôkazy získané v Afganistane po útoku z roku
2001 „naznačujú, že Al-Qaeda a skupiny na ňu napojené sa aktívne snažia získať
zbrane hromadného ničenia.“32
Vláda sa v spomínanej Národnej stratégii zaviazala podporovať úlohu NPT
a Medzinárodnej agentúry pre atómovú energiu (IAEA) a prijatie Dodatkového
protokolu.33 Tento je považovaný za spôsob, ako zvýšiť autoritu IAEA pri prevádzaní inšpekcií jadrových zariadení. Protokol z roku 1997 by jej garantoval rozšírený prístup k informáciám a lokalitám štátov, ktoré ratifi kovali NPT. Bez tohto
protokolu totiž IAEA nemôže robiť kontroly nenahlásených zariadení. Štáty známe
porušovaním medzinárodných noriem v otázke jadrového zbrojenia, ako sú Irán,
Sýria a Severná Kórea, Dodatkový protokol neprijali,34 napriek Bushovmu zámeru
ich o tom presvedčiť. Ďalším bodom Národnej stratégie boli rokovania týkajúce sa
The Strategic Offensive Reductions Treaty (SORT), James Martin, Center for NonProliferation
Studies, NTI WMD 411, september 2010, http://www.nti.org/f_wmd411/f2b2_1.html (stiahnuté 1. 4. 2011).
30
National Strategy to Combat Weapons of Mass Destruction (WMD).
31
White House, National Strategy to Combat Weapons of Mass Destruction (WMD), december
2002, 2, http://www.fas.org/irp/offdocs/nspd/nspd-wmd.pdf (stiahnuté 2. 5. 2011).
32
Nina Tannenwald, The Nuclear Taboo : The United States and the Non-Use of Nuclear Weapons
Since 1945 (New York: Cambridge University Press, 2007), 381.
33
White House, National Strategy to Combat Weapons of Mass Destruction (WMD), december
2002, 4 http://www.fas.org/irp/offdocs/nspd/nspd-wmd.pdf (stiahnuté 2. 5. 2011).
34
Theodore Kalionzes a Kaegan McGrath, „Obama’s Nuclear Nonproliferation and Disarmament
Agenda: Building Steam or Losing Traction?”, Monterey Institute for International Studies, 15. 1.
2010, http://www.nti.org/e_research/e3_obama_administration_agenda.html (stiahnuté 8. 11.
2010).
29
154
Zmluvy o zákaze štiepnych materiálov FMCT, ktoré by podporili americké bezpečnostné záujmy. Tieto záujmy nezahŕňajú redukciu amerických štiepnych materiálov, ako vyplýva z plánu obnoviť modernizáciu amerických jadrových zariadení
načrtnutého v Nuclear Posture Review 2001. „Je jasná potreba obnoveného komplexu
jadrových zbraní, ktorý... bude schopný v prípade nariadenia navrhnúť, rozvinúť,
vyrobiť a overiť hlavice ako odpoveď na nové národné požiadavky, a bude pripravený znovu obnoviť podzemné jadrové testy v prípade potreby.“35 Bezpečnostná
hrozba počas Bushovej vlády nepostúpila do štádia, aby bolo nevyhnutné obnoviť
podzemné jadrové testy. Na druhej strane Bushova vláda, ako už bolo spomenuté,
nepovažovala úplný zákaz jadrových skúšok do budúcnosti za krok v záujme národnej bezpečnosti, a preto nemala v úmysle presadzovať ratifi káciu CTBT.
NPR 2001 sa detailne venuje aj problematike podzemných vojenských zariadení
(HDBTs36) využívaných ako sklady zbraní hromadného ničenia, balistických striel
či ako veliteľské a kontrolné základne. Schopnosť zamerať a zničiť takéto zariadenia
je podľa správy v súčasnosti limitovaná. Konvenčné zbrane môžu iba prerušiť fungovanie, no nemôžu dlhodobo fyzicky zničiť zariadenia hlboko pod zemou. USA
má v súčasnosti k dispozícii jediný typ jadrovej zbrane, ktorá dokáže preniknúť
pod zem, jej účinnosť je však otázna v závislosti od druhu terénu, pod ktorým sa
spomínané HDBTs nachádzajú.37 Táto skutočnosť značne limituje schopnosť USA
v prípade potreby zamerať a zničiť takéto zariadenia.
Úloha jadrových zbraní v národnej bezpečnostnej stratégii
Všetky spomínané technické inovácie majú za cieľ zlepšiť plánovanie, lokalizáciu,
zameranie a efektívne zničenie zbraní hromadného ničenia protivníka v prípade
ohrozenia amerických záujmov. V neposlednom rade má modernizácia znížiť „collateral damage“ na minimum. Odzbrojovací projekt SORT spomínaný v predchádzajúcej kapitole teda ide ruka v ruke s modernizáciou stávajúceho jadrového arzenálu
Spojených štátov tak, aby boli USA pripravené v prípade agresie efektívne reagovať.
Podľa kritikov má rozšírenie úlohy jadrových zbraní v národne bezpečnostnej
stratégii USA negatívny dopad na samotnú americkú bezpečnosť. Z NPR 2001
totiž vyplýva snaha modernizovať jadrový arzenál tak, aby USA mohli odpovedať
jadrovým útokom nie len na jadrový útok, ale aj na iné druhy útokov: konvenčných,
chemických, biologických, ako aj na „prekvapivý vojenský vývoj“. Toto dáva jadrovým zbraniam mimoriadnu dôležitosť v rámci americkej národnej bezpečnosti,
a v skutočnosti vyvoláva snahu ďalších krajín spoliehať sa na jadrové zbrane ako
záruku efektívnej obrany. Výhody plynúce z možnosti USA okamžite reagovať
35
Excerpts from the 2001 Nuclear Posture Review, Global Security, http://www.bits.de/
NRANEU/docs/nprexc.pdf (stiahnuté 24. 4. 2011).
36
Hard and deeply buried targets (HDBTs).
37
Excerpts from the 2001 Nuclear Posture Review.
155
jadrovým útokom na náhodný, chybný či neautorizovaný útok zo strany Ruska
sú taktiež dvojsečné. Takýto stav totiž núti ruskú stranu udržiavať časť jadrového
arzenálu vo vysokom stupni pohotovosti, a tým zvyšuje riziko náhodného či nenariadeného útoku s nedozernými dôsledkami. NPR 2001 taktiež vôbec nerieši
otázku taktických jadrových zbraní, iba konštatuje, že takéto „nestrategické“ sily sú
súčasťou amerického aktívneho jadrového arzenálu. Rusko aj USA vlastnia tisícky
taktických jadrových zbraní, a keďže tieto sú spravidla menej zabezpečené ako strategické, riziko nepovoleného použitia alebo krádeže je u nich vyššie.38
Vojenské intervencie
Problém zbraní hromadného ničenia tvoril ústredný bod Bushovej rétoriky v mesiacoch ktoré predchádzali americkej ozbrojenej intervencii v Iraku v marci 2003.
V Nuclear Posture Review z roku 2001 boli krajiny Severná Kórea, Irak, Irán, Sýria
a Líbya označené sa dlhodobo nepriateľské k Spojeným štátom a ich bezpečnostným
partnerom. „Obzvlášť Severná Kórea a Irak dlhodobo vzbudzujú vojenské obavy.
Všetky podporujú a ukrývajú teroristov, všetky vlastnia aktívne zbrane hromadného ničenia a rozvíjajú raketové programy.“39
Quadrennial Defense Review z roku 2006 vysvetľuje potrebu Bushovej Vojny
proti terorizmu40 ako spôsob ochrany amerických občanov a spojencov USA vo
svete. Znova upozorňuje na hrozbu teroristických organizácií využívajúcich islam
na ospravedlnenie útokov voči USA. Podľa dokumentu sa tieto organizácie všemožne snažia získať chemické, biologické a jadrové zbrane. Americká prítomnosť
v Afganistane a Iraku je nevyhnutná, pretože v štátoch s nestabilnou vládou majú
teroristi bezpečné základne41. QDR uvádza konkrétne príklady modernizácie vojenskej techniky vrátane konvenčných aj jadrových zbraní v rámci systému „odvetnej
infraštruktúry“. Dokument sa do hĺbky venuje hrozbe zbraní hromadného ničenia
a krokom, ktoré Bushova administratíva do roku 2006 podnikla.42
Namiesto redukcie jadrového arzenálu Bushova administratíva presadzovala
jeho modernizáciu, a problém zbraní hromadného ničenia sa snažila riešiť elimináciou režimov, ktoré považovala za podporujúce terorizmus. Kritici tohto Bushovho
prístupu tvrdia, že Bush riešil spojitosť „rogue states“, zbraní a terorizmu, keď „sa
zameral namiesto „čo“ na „kto“. Nová stratégia sledovala elimináciu režimov naLisbeth Gronlund a Stephen Young, „A Review of the 2002 US Nuclear Posture Review“, Union
of Concerned Scientists Working Paper, 14. 5. 2002, http://www.ucsusa.org/assets/documents/
nwgs/npr_review.pdf (stiahnuté 3. 5. 2011).
39
Excerpts from the 2001 Nuclear Posture Review.
40
War on Terror.
41
Safe havens.
42
U.S. Department of Defense, Quadrennial Defense Review Report, február 2006, http://www.
defense.gov/qdr/report/report20060203.pdf (stiahnuté 2. 5. 2011).
38
156
miesto zbraní v presvedčení, že Spojené štáty môžu určiť, ktoré krajiny sú dosť
zodpovedné mať jadrové zbrane a ktoré nie. Sila USA, nie multilaterálne zmluvy,
mali vynucovať tento úsudok. Irak nemal program jadrového zbrojenia pred vojnou
a nemá ho ani teraz, ale nepotrebná vojna destabilizovala región a zvýšila riziko
jadrového terorizmu, zatiaľ čo Irán a Severná Kórea pokročili vo svojich jadrových
programoch za posledných päť rokov viac, ako za predchádzajúcich desať... stále viac
štátov sa pokúša získať technológie na výrobu jadrovej zbrane, a stále menej národov
dôveruje Spojeným štátom“.43 Zástancovia Bushovho prístupu však argumentujú
tým, že zásah v Iraku a Afganistane bol nevyhnutný v záujme americkej a svetovej
bezpečnosti. V neposlednom rade prispel k zabráneniu šírenia jadrových zbraní
v problémových štátoch. V decembri 2003 po deviatich mesiacoch rokovaní medzi
zástupcami Líbye, USA a Británie súhlasila líbyjská vláda so zničením všetkých
svojich chemických, biologických a jadrových zbraní. „Fungovalo to mimoriadne
dobre, s nízkou cenou, žiadnou stratou na životoch a celý líbyjský jadrový program
bol premiestnený do Oak Ridge v Tennessee.“44
Medzinárodná spolupráca v oblasti jadrovej bezpečnosti
Vláda Georgea Busha vytvorila počas svojho pôsobenia niekoľko multilaterálnych
iniciatív s cieľom zvýšiť jadrovú bezpečnosť vo svete. V máji 2003 oznámil prezident
Bush nový medzinárodný projekt s názvom Proliferation Security Initiative (PSI).
Jeho podstatou je zabránenie transferu jadrového materiálu z a do štátov a neštátnych aktérov nerešpektujúcich zásady nešírenia, vrátane možnosti zabavenia lodí
z dôvodu prevozu jadrového materiálu. Členmi PSI je viac ako 90 štátov sveta
vrátane Veľkej Británie, Kanady, Ruska či Singapuru.45 PSI začala prinášať konkrétne výsledky krátko po jej vzniku, keď na jej základe bolo „zastavených jedenásť
transferov spojených s WMD od roku 2004 do 2005, a viac ako dva tucty od roku
2005 do 2006“.46 V záujme zabrániť šíreniu jadrových zbraní ďalej vláda Georgea
Busha podporila Rezolúciu Bezpečnostnej rady OSN 1540, ktorá nabáda členské
štáty legislatívne ošetriť problém šírenia zbraní hromadného ničenia. Upozorňuje
Joseph Cirincione, „Strategic Collapse: the Failure of the Bush Nuclear Doctrine“, Arms Control
Today, Arms Control Association, november 2008, http://www.armscontrol.org/act/2008_11/
cirincione (stiahnuté 3. 5. 2011).
44
Alexandra Bell a Joseph Cirincione, „The Nuclear Pivot: Change and Continuity in American
Nuclear Policy“, The RUSI Journal 155, č. 3 (jún/júl 2010): 35.
45
U.S. Department of State, Proliferation Security Initiative, http://www.state.gov/t/isn/c10390.
htm (stiahnuté 24. 4. 2011).
46
Sharon Squassoni, „Proliferation Security Initiative (PSI)“, CRS Report for Congress, 14. 9.
2006, http://www.fas.org/sgp/crs/nuke/RS21881.pdf (stiahnuté 2. 5. 2011).
43
157
na potrebu zabrániť prístupu neštátnych aktérov k takýmto zbraniam.47 Nemenej
dôležitá je Globálna iniciatíva boja proti jadrovému terorizmu48 s vyše 80 členskými štátmi na celom svete a štyrmi pozorovateľmi, a to IAEA, EU, INTERPOL
a UNODC.49 Iniciatíva bola vyhlásená Georgeom Bushom a Vladimirom Putinom
v júli 2006 a má za úlohu zabrániť jadrovému útoku teroristov, prípadne ho spoľahlivo rozpoznať a tiež naň reagovať, zabrániť ilegálnemu obchodu s jadrovými
materiálmi a zvýšiť bezpečnosť civilných jadrových zariadení.50 Jej členmi sú okrem
iných Afganistan, India, Pakistan, Izrael a Čína.
Bushova politika voči „rogue states“
Severná Kórea
Po tom, čo KĽDR odmietala plniť predchádzajúce záväzky a zmraziť svoj jadrový
program, ju v januári 2002 George W. Bush zaradil do „Osi zla“51 spolu s Iránom
a Irakom. V čase amerického útoku na Irak na jar 2003 sa severokórejský režim
rozhodol vystúpiť z NPT a vyhostil z krajiny posledných západných inšpektorov
monitorujúcich jadrové zariadenia. Nasledujúce obdobie bolo charakteristické
stupňujúcimi sa obavami západu z prípravy jadrového testu. Ten sa uskutočnil 9.
októbra 2006 a hoci podľa odborníkov nebol úspešný, posunul Severnú Kóreu bližšie k výrobe jadrových zbraní. Spomínaný test odsúdilo medzinárodné spoločenstvo, a následne sa obnovili šesť stranné rokovania KĽDR, Spojených štátov, Ruska,
Japonska, Číny a Južnej Kórei. George W. Bush sa vyjadril k možnosti Severnej
Kórei poskytnúť jadrové zbrane teroristom: „Severokórejský režim zostáva jedným
z vedúcich svetových šíriteľov raketových technológií, vrátane transferov do Iránu
a Sýrie. Presun jadrových zbraní alebo materiálu Severnou Kóreou štátom alebo
neštátnym aktérom by bolo považované za vážne ohrozenie Spojených štátov, a Severná Kórea by sa musela plne zodpovedať za dôsledky takéhoto konania.“52 V roku
2007 Bushova administratíva ustúpila v otázke bankových sankcií voči KĽDR,
za čo sa severokórejský režim zaviazal zastaviť svoj jadrový program. Na konci
Bushovho funkčného obdobia v decembri 2008 sa však Severná Kórea odmietla
podrobiť kontrole plnenia svojich záväzkov. Dôvodom tohto kroku bola podľa diploUnited Nations Security Council, UNSC Resolution 1540, 28. 4. 2004, http://daccess-dds-ny.
un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/328/43/PDF/N0432843.pdf?OpenElement (stiahnuté 1. 5.
2011).
48
Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism (GICNT).
49
Renee Sonderman, Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism (GICNT): Efforts in Nuclear
Forensics, http://www.jaea.go.jp/04/np/activity/2011-02-02/2011-02-02-23.pdf (stiahnuté 5. 5.
2011).
50
U.S. Department of State, The Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism, http://www.state.
gov/t/isn/c18406.htm (stiahnuté 1. 5. 2011).
51
„Axis of evil“
52
47
158
matov snaha KĽDR získať výhodnejšie podmienky od nastupujúcej administratívy
Baracka Obamu.53 Na nevýhody spojené s ekonomickými sankciami upozorňuje
aj John Mueller. Podľa neho sú „ničivé ale tak isto v podstate kontraproduktívne,
hlavne v spôsobe akým hrajú do karát neústupným lídrom v cieľových krajinách“54.
Dlhodobý proces neúspešných rokovaní a neustála snaha severokórejského režimu
vyvinúť, testovať a demonštrovať jadrovú kapacitu znamenajú vážnu prekážku zásady nešírenia jadrových zbraní.
Irán
Bushova administratíva označila Irán ako člena „Axis of evil“ a upozorňovala
na snahu režimu vyvinúť jadrovú zbraň. Iránska vláda privítala americkú vojenskú
intervenciu a pád režimu Saddáma Husseina, no o akomkoľvek diplomatickom zblížení sa hovoriť nedá. Irán vyprodukoval priemyselné množstvá obohateného uránu
a pokročil v technologickom rozvoji s údajným cieľom priblížiť sa výrobe jadrovej
zbrane. Napriek tomu sa Bushova vláda zdráhala pustiť do diplomatických rokovaní
s Iránom. Kritici presadzujú názor, že „americké odmietnutie uznať status Iránu
ako legitímnej sily neznižuje vplyv Iránu, naopak, ho zvyšuje“.55 Na druhej strane
vyjednávať s takýmto režimom je mimoriadne zložité, a v prípade „rogue states“ to
málokedy prináša hmatateľné výsledky.
Zhrnutie
Receptom Bushovej administratívy na krajiny vyvíjajúce zbrane hromadného ničenia bolo zvýšenie amerických výdavkov na zbrojenie. Tieto zahŕňali aj program
modernizácie jadrového arzenálu vrátane plánu konštrukcie nových zbraní, ktorý si
vyžiadal značné finančné zdroje a podľa niektorých expertov v konečnom dôsledku
neprispel k zvýšeniu svetovej bezpečnosti, práve naopak, podnietili ďalšie štáty
zvažovať jadrový program. Vláda pripustila možnosť znovuobnovenia jadrového
testovania, a teda nemala v pláne ratifi káciu Zmluvy o zákaze jadrových skúšok.
Prezident Bush viedol významné medzinárodné iniciatívy v oblasti nešírenia jadrového materiálu ako Proliferation Security Initiative a Global Initiative to Combat
Nuclear Terrorism, ktoré fungujú dodnes. Bush podpísal s ruským prezidentom
odzbrojovaciu zmluvu SORT, na základe ktorej sa znížil počet povolených strategických jadrových zbraní. Vo vzťahu k Ruskej federácii bol významný americký
plán viacvrstvového systému raketovej obrany, ktorého určité prvky ruská strana
„North Korea’s Nuclear Program”, New York Times, http://topics.nytimes.com/top/news/
international/countriesandterritories/northkorea/nuclear_program/index.html (stiahnuté 23. 3.
2011).
54
John Mueller, Atomic Obsession: Nuclear Alarmism From Hiroshima To Al-Qaeda (New York:
55
Cirincione, „Strategic Collapse“.
53
159
považovala za ohrozenie svojej bezpečnosti. Obdobie vlády Georgea W. Busha bolo
poznačené dôsledkami teroristického útoku 9/11 a charakteristické zdôrazňovaním
hrozby zbraní hromadného ničenia, „rogue states“ a terorizmu, pričom tieto tri boli
vzájomne prepojené. Primárnym cieľom Bushovej administratívy v tejto oblasti
bolo posilnenie národnej bezpečnosti, aj keď význam jadrových zbraní v národnej
bezpečnostnej stratégii bol podľa mnohých odborníkov priveľký. Barack Obama
prevzal úrad prezidenta krajiny v zložitej bezpečnostnej situácii, ktorej sa pokúša
prispôsobiť svoju jadrovú politiku.
Barack Obama
Barack Obama bol v novembri 2008 zvolený za prezidenta Spojených štátov po tom,
čo sa mu podarilo presvedčiť verejnosť o potrebe výraznej zmeny v americkom
vedení a politike. V otázke jadrovej politiky sa však jeho ciele nelíšia od jeho predchodcu, práve naopak. Hlavné plány v tejto oblasti zverejnil prostredníctvom svojho
pamätného prejavu v Prahe v apríli 2009.
Prejav v Prahe
Barack Obama nastúpil do prezidentského úradu 20. januára 2009 a okrem riešenia
vnútropolitických problémov sa hneď zaoberal aj zahraničnopolitickými a bezpečnostnými otázkami. 5. apríla 2009 predniesol na Hradčanoch verejný prejav, v ktorom upozornil na nebezpečenstvo plynúce z šírenia jadrových technológií a potrebu
redukcie súčasného počtu jadrových zbraní, ktorých vo svete zostali tisíce z čias
Studenej vojny. Ako prezident krajiny, ktorá ako jediná v histórii skutočne použila
jadrovú zbraň, vyhlásil, že Spojené štáty sú morálne zodpovedné konať. Upozornil
na nevyhnutnosť nájsť medzinárodného partnera pre spoluprácu v tomto projekte,
pričom zdôraznil, že Spojené štáty majú záujem túto iniciatívu viesť. Obama
poukázal na teroristickú hrozbu spojenú s jadrovými zbraňami. „Viaceré štáty si
zadovážili tieto zbrane. Testovanie pokračuje. Na čiernom trhu sa obchoduje s jadrovými tajomstvami a materiálmi. Technológia výroby bomby sa rozšírila. Teroristi
sú pripravení ju kúpiť, vyrobiť alebo odcudziť.“56
Obama priznal, že táto iniciatíva si môže vyžiadať veľa času, no USA obmedzia
úlohu jadrových zbraní v rámci ich národnej bezpečnosti, a budú sa snažiť presvedčiť ďalšie krajiny, aby ich príklad nasledovali. Prezident ďalej vyhlásil, že jeho
administratíva bude presadzovať ratifi káciu Zmluvy o úplnom zákaze jadrových
skúšok (CTBT), a bude sa snažiť o novú zmluvu, ktorá by preukázateľne obmedzila produkciu štiepnych materiálov používaných pre výrobu jadrových zbraní.
56
The Acronym Institute for Disarmament Diplomacy, President Obama Speech on Nuclear
Disarmament, 5. 4. 2009, http://www.acronym.org.uk/docs/0904/doc10.htm (stiahnuté 17. 11.
2010).
160
Niekoľko hodín pred Obamovým pražským prejavom Severná Kórea uskutočnila
raketový test. „Táto provokácia zdôrazňuje potrebu konať... Pravidlá musia byť
záväzné. Porušenia musia byť potrestané. Slová musia niečo znamenať.“57 Prezident
podčiarkol dôležitosť potrebnej medzinárodnej spolupráce a fungovania inštitúcií
zaisťujúcich inšpekcie jadrových zariadení. Ďalej sa zaviazal viesť dialóg s Iránom,
pričom by sa obe strany mali vzájomne rešpektovať. Vyjadril sa tiež k otázke plánovanej protiraketovej obrany na území Českej republiky a Poľska. Osud tohto
projektu bude podľa jeho slov závisieť práve na politike Iránu. Ak bude islamská
republika naďalej predstavovať bezpečnostnú hrozbu pre región, v projekte sa má
pokračovať. Ak by sa podľa neho podarilo hrozbu z Iránu eliminovať, USA by mali
silnejšiu bezpečnostnú základňu, a konštrukcia raketovej obrany v Európe by nebola potrebná. Obama opakovane upozornil na teroristickú hrozbu a oznámil novú
iniciatívu „zaistiť všetok zraniteľný nukleárny materiál vo svete počas nasledujúcich
štyroch rokov“.58
Nové prístupy k jadrovej problematike
V septembri 2009 Obama zvolal špeciálne zasadnutie Bezpečnostnej rady OSN,
aby riešilo otázky nešírenia jadrových zbraní a odzbrojenia. Po prvý krát tak americký prezident viedol zasadnutie Bezpečnostnej rady. Bola tu jednohlasne prijatá
rezolúcia 1887, z ktorej vyplýva primárna zodpovednosť Rady venovať sa otázkam
jadrových hrozieb, a byť oboznámená so všetkými prípadmi porušovania medzinárodných jadrových zmlúv.59 Táto rezolúcia síce neurčila žiadne nové povinnosti,
nemenovala žiadne konkrétne problémové štáty a vynechala otázku oblastí bez
jadrových zbraní, ako je tá navrhovaná arabskými štátmi na Blízkom východe.
Na druhej strane však pritiahla pozornosť na ciele Obamovej jadrovej politiky
a pripravila pôdu pre ďalšie kroky nasledujúcu jar.60
Ďalším dôležitým dokumentom v tejto oblasti bola Nuclear Posture Review
vydaná v apríli 2010. Znamenala zmenu americkej deklaratórnej politiky v oblasti
prípadného použitia jadrových zbraní. V minulosti totiž vlády pripúšťali použitie
jadrovej zbrane na odvrátenie alebo odvetu útoku spôsobeného akýmikoľvek zbraňami hromadného ničenia, alebo dokonca konvenčnými zbraňami. Nová NPR
deklaruje, že hlavnou úlohou amerických jadrových zbraní je zabránenie jadrovému
útoku. Stúpenci kontroly zbrojenia navrhovali ísť ešte ďalej a vyhlásiť zásadu „noIbid.
Ibid.
59
United Nations Security Council, UNSC Resolution 1887, 24. 9. 2009, http://daccess-dds-ny.
un.org/doc/UNDOC/GEN/N09/523/74/PDF/N0952374.pdf?OpenElement (stiahnuté 1. 5.
2011).
60
Alexander Nicoll, ed. Strategic Survey 2010: The Annual Review of World Affairs (New York:
Routledge, 2010), 39.
57
58
161
-first-use“ zo strany USA, tento návrh sa im však vzhľadom na nedostatočnú podporu
nepodarilo presadiť. Z NPR tak isto vyplýva zásada, že Spojené štáty nepoužijú
jadrovú zbraň proti nejadrovému štátu, kto rý je členom NPT a riadi sa zásadami
jadrového nešírenia.61
Odzbrojenie: New START Treaty
Jeden z prvkov odzbrojovacej iniciatívy, ktorú súčasný americký prezident načrtol vo
svojom pražskom prejave, dostal konkrétnu podobu vo forme zmluvy New START
Treaty. New START Treaty nahradila už spomínanú zmluvu SORT. Hlavné rokovania o obsahu zmluvy New START prebiehali vo švajčiarskej Ženeve, pričom hlavou americkej delegácie bola zástupkyňa amerického ministerstva zahraničia Rose
Gottemoellerová62 a ruskú stranu zastupoval riaditeľ pre bezpečnosť a odzbrojenie
ruského ministerstva zahraničných vecí Anatoly Antonov.
Zmluva New START bola podpísaná 8. apríla 2010, teda rok po Obamovom
pražskom prejave, prezidentmi Spojených štátov a Ruskej federácie. Zmluva
obmedzuje počet strategických jadrových hlavíc nesených medzikontinentálnymi
balistickými strelami (ICBMs) a balistickými strelami vypúšťanými z ponoriek
(SLBMs) na 1 550, a taktiež ťažkých bombardérov schopných niesť jadrové zbrane.
Toto obmedzenie je o 74 % nižšie, ako limit určený zmluvou START z roku 1991
a o 30 % nižšie, ako ten pre rozmiestnené strategické hlavice určený Moskovskou
zmluvou z roku 2002. Ďalej nová zmluva obmedzuje počet rozmiestnených strategických jadrových nosičov na 700 (ICBMs, SLBMs, jadrovo vybavené ťažké bombardéry) a počet rozmiestnených aj nerozmiestnených ICBMs a SLBMs a ťažkých
bombardérov schopných niesť hlavice na 800. Cieľom zmluvy je splniť spomínané
limity do siedmych rokov. Platnosť zmluvy je desať rokov a so súhlasom oboch strán
sa môže predĺžiť o päť rokov.63
Dôležitou časťou zmluvy je dohoda o vzájomnej kontrole založenej na vzájomných konzultáciách, výmenách detailných dát a osemnástich fyzických inšpekciách
za rok. Odkedy v decembri 2009 vypršala platnosť START I nedošlo ani k jednej
kontrole ruských jadrových zariadení.64 Satelitné monitorovanie a ďalšie spravodajské nástroje sa naďalej používajú, nedokážu však určiť, koľko hlavíc sa nachádza
v rakete. To je možné len na základe fyzickej inšpekcie.
61
62
Ibid., 48.
Assistant Secretary of State for the Bureau of Arms Control, U.S. Department of State.
U.S. Department of State, Treaty between the United States of America and the Russian Federation
on Measures for the Further Reduction and Limitation of Strategic Offensive Arms, 8. 4. 2010, http://
www.state.gov/documents/organization/140035.pdf (stiahnuté 1. 5. 2011).
64
Rose Gottemoeller, New START: Security Through 21-st Century Verification, Arms Control
Association, September 2010, http://www.armscontrol.org/act/2010_09/Gottemoeller (stiahnuté 18. 11. 2010).
63
162
Zástancom odzbrojenia prekáža fakt, že New START nebude viesť k podstatným zmenám v zložení strategických arzenálov oboch krajín. Napríklad limitovaný
počet rozmiestnených strategických jadrových nosičov na 700 (ICBMs, SLBMs
a ťažké bombardéry vybavené jadrovými zbraňami) ruská strana už spĺňa. Počet
spomínaných nosičov je v prípade Ruska 571, a v prípade USA 798.65 Podľa novej
zmluvy sa každá rozmiestnená strela (ICBM alebo SLBM) zarátava do limitu podľa
počtu jadrových hlavíc, ktoré sa na nej inštalované. Bombardéry sú však vždy započítavané ako jeden, bez ohľadu na počet hlavíc ktorými sú vybavené. Pri takomto
systéme počítania sa zničeniu „vyhne“ spolu 1 200 jadrových hlavíc, z toho 400
na strane USA a 800 na strane Ruska, čo na druhej strane pre amerických oponentov odzbrojenia môže znamenať veľký problém. Každá strana teda zneškodní okolo
200 hlavíc, aby splnila limity stanovené novou zmluvou.
Taktiež je treba pripomenúť, že zmluva neadresuje zásoby skladovaných hlavíc,
teda tých, ktoré nemôžu byť použité okamžite. Počet hlavíc na sklade sa bude stále
pohybovať v tisícoch v prípade USA aj Ruskej federácie. To je jeden z argumentov
kritikov novej zmluvy. Na druhej strane je možné novú zmluvu chápať ako východisko k ďalším jednaniam smerujúcim k ešte výraznejším redukciám ako rozmiestnených tak skladovaných zbraní.
Ďalší fakt hodný povšimnutia je, že ruský jadrový arzenál obsahuje veľký počet
hlavíc „po expiračnej dobe“. Zbrane vyrobené za existencie Sovietskeho zväzu
ostávajú v ruských vojenských skladoch a postupne zastarávajú, a tak ich jadrový
potenciál je ťažké determinovať. USA ani Rusko sa svojich arzenálov nevzdajú príliš
jednoducho. Na základe zmluvy New START oba štáty eliminujú zastarané zbrane,
ktoré sú náročné na údržbu a v porovnaní s modernými strategickými systémami
ich využiteľnosť klesá. Týmto spôsobom sa môžu ušetriť prostriedky na investície do vývoja nových vojenských technológií. „Ruský strategický modernizačný
program je aktívnejší ako ten americký. Je to hlavne z dôvodu starších zbraní, limitovanej možnosti obnovovania stávajúcich systémov a tradičnej štruktúre ruského
obranného priemyslu preferujúceho nový rozvoj na úkor predlžovania životnosti.“66
K vylepšovaniu amerického arzenálu už dochádza v rámci Obamovho modernizačného plánu, ktorý rozoberiem v ďalšej časti.
Kritici novej zmluvy z radov republikánov okrem iného vyjadrili obavy, že Ruskej
federácii nemožno stopercentne veriť ako partnerovi v tejto otázke, keďže o svojom
jadrovom programe úplne neinformuje. Ako protiargument je však možné uviesť
fakt, že zmluva New START dáva základ pre systém vzájomnej kontroly, vrátane
vyššie spomenutých osemnástich fyzických inšpekcií za rok. Ratifi kácia zmluvy je
dôležitým krokom v oblasti redukcie jadrových zbraní, a tak isto znamená znovuob65
Pavel Podvig, „START-up : The New Strategic Arms Reduction Treaty“, Jane’s Intelligence
Review (jún 2010): 50.
66
Podvig, „START-up“, 49.
163
novenie fyzických kontrol jadrových zariadení USA aj Ruska. Poradca pre národnú
bezpečnosť Thomas Donilon v marci 2011 oznámil konkrétne kroky americkej
vlády v tomto smere. Spojené štáty a Rusko si podľa neho už vymenili aktuálne
dáta týkajúce sa súčasného stavu ich jadrových zariadení, a v apríli 2011 má dôjsť
k obnoveniu fyzických inšpekcií.67 Spomínané dáta podľa zmluvy New START
zahŕňajú aktuálny stav a umiestnenie strategických jadrových zbraní vrátane medzikontinentálnych striel, striel vypúšťaných z ponoriek a ťažkých bombardérov.
16. septembra 2010 Výbor Senátu pre zahraničnú politiku po 26 zasadaniach
schválil New START Treaty a odporučil jej ratifi káciu. Objavil sa však problém
získať potrebnú dvojtretinovú väčšinu. Zmluvu podporila väčšina demokratických senátorov, a taktiež prominentní republikáni ako bývalí ministri zahraničia
George Pratt Shultz, Henry Alfred Kissinger, James Addison Baker a Colin Luther
Powell.68 Na adresu Obamovej iniciatívy sa Kissinger a Shultz vyjadrili nasledovne:
„Mimoriadne vítame ciele tejto zmluvy, a dúfame, že na základe pozorných a rozsiahlych zvážení Senátu Spojených štátov a Ruského federálneho zhromaždenia
budeme schopní zmluvu ratifi kovať. Tiež povzbudzujeme tieto vlády, aby začali už
dnes plánovať ešte rozsiahlejšie redukcie, vrátane taktických jadrových zbraní.“69
Na druhej strane Doug Lamborn, republikánsky člen Snemovne reprezentantov za Colorado vyjadril obavu, že „Obamova administratíva posiela našu krajinu
na cestu eliminácie našich jadrových zbraní v čase, kedy hrozba voči nášmu národu
nevymizla“.70 Republikáni v Senáte, napríklad James Warren DeMint za Severnú
Karolínu, požadovali tajný záznam rokovania uskutočneného pred dohodou, aby si
overili americké záväzky sľúbené Moskve. Republikáni vyjadrili obavu, že dohoda
obsahuje vyjadrenia limitujúce schopnosť USA používať raketové obranné systémy.
Toto tvrdenie Biely dom odmietol.71
V novembri 2010 The Washington Times informoval o snahe istej konzervatívnej
skupiny presvedčiť senátorov, aby bránili ratifi kácii zmluvy New START. Podľa
článku kritici zmluvy tvrdia, že Obamov plán nezastaví zbrojenie, práve naopak,
zvýši jadrovú kapacitu štátov ako Irán a Severná Kórea. Naliehavé listy boli do67
Thomas Donilon, U.S. National Security Adviser, prednáška na 2011 Carnegie International
Nuclear Policy Conference, 28. 3. 2011, Washington, D.C., http://carnegieendowment.org/
events/?fa=viewSubEvent&id=43486 (stiahnuté 10. 4. 2011).
68
Gregory Hilton, „Senate Votes on New START Treaty, McCain and DeMint Lead Opposition“,
The DC World Affairs Blog, 15. 9. 2010, http://diplomatdc.wordpress.com/2010/09/15/senatevotes-on-new-start-treaty-on-thursday-mccain-and-demint-lead-opposition-by-gregory-hilton/
(stiahnuté 17. 11. 2010).
69
„Key Quotations on the New START Treaty“, The Wall Street Journal, 13. 4. 2010, http://
www.whitehouse.gov/sites/default/fi les/New%20START%20Quotations.pdf (stiahnuté 18. 11.
2010).
70
Martin Matishak, „GOP Steps Up Opposition to Obama Nuclear Agenda“, Global Security
Newswire, 28. 5. 2010, http://gsn.nti.org/gsn/nw_20100528_7625.php (stiahnuté 10. 11. 2010).
71
Ibid.
164
ručené senátorom z najmenej desiatich štátov.72 Základom spomínaného pohľadu
na medzinárodné vzťahy je predpoklad, že by USA mali zostať natoľko mocnými,
aby sa každý štát dopredu vzdal snahy s nimi súťažiť, pretože toho jednoducho nebude ekonomicky a technologicky schopný. To podľa tejto skupiny udržuje bezpečnosť USA a taktiež medzinárodný mier. Obávajú sa toho, že ak sa USA dobrovoľne
oslabí, tak sa niektoré štáty odvážia pustiť s nimi do mocenského súperenia.
V decembri 2010 sa po dlhom vyjednávaní podarilo v Kongrese zmluvu New
START ratifi kovať. Okrem požiadavky modernizácie amerického arzenálu prijal
Senát dodatok k rezolúcii o ratifi kácii zmluvy, ktorý požaduje, aby prezident Obama
v období do jedného roka začal vyjednávať s ruskou stranou o „zaistení a redukcii
taktických jadrových zbraní preukázateľným spôsobom“ 73.
Úspešná ratifi kácia prispela k posilneniu Obamovej pozície, ktorá bola oslabená
výsledkami volieb v polovici prezidentovho funkčného obdobia v novembri 2010. Je
tiež signálom pre Ruskú federáciu, že USA sú v oblasti jadrového odzbrojenia spoľahlivým partnerom, a teda ďalšia spolupráca v tomto smere je možná a potrebná.
Pozornosť by mala byť ďalej zameraná na otázku protiraketovej obrany. „Spolupráca v raketovej obrane otvára možnosti transformovať strategické vzťahy Ruska
so Západom smerom k ich demilitarizácii. Nerealizovanie myšlienky spolupráce
by znamenalo udržanie – hoci v oslabenej forme – vzťahov zo Studenej vojny.“ 74
Cieľom úspešnej spolupráce v tomto smere by malo byť vytvorenie vojensko-strategického partnerstva. Spoločný postup USA a Ruska v oblasti protiraketovej obrany
by vytvoril základ pre ďalšiu spoluprácu v oblasti strategickej a politickej.75
Obamov zahraničnopolitický úspech v oblasti jadrového odzbrojenia v spolupráci s Ruskou federáciou teda môže znamenať posun dopredu vo viacerých
významoch. Americkému prezidentovi sa podarilo presvedčiť Kongres o výhodách
spolupráce s Ruskom, čo značí jeho schopnosť presvedčivo argumentovať aj pri
aktuálnom kongresovom zložení nevýraznej demokratickej väčšiny. Ratifi kácia
New START vyslala do sveta správu o jasných cieľoch Obamovej administratívy
a odhodlaní ich naplňovať, ako boli predstavené v Obamovom prejave v Prahe
v apríli 2009. Rusko samotné ocení ratifi káciu ako krok smerom k budúcej užšej
spolupráci s novou výzvou vytvorenia strategického partnerstva pri presadzovaní
projektu protiraketovej obrany. Súčasná americká administratíva sa tak približuje
k naplneniu deklarovaného cieľa jadrového odzbrojenia ako ho ukladá aj NPT.
72
Joseph Weber, „Group rallies opposition to nuclear pact with Russia“, The Washington Times,
4. 11. 2010, http://www.washingtontimes.com/news/2010/nov/4/group-rallies-opposition-rus
sia-nuclear-pact/ (stiahnuté 10. 11. 2010).
73
Tom Z. Collina, „Russia Approves New START – Now What?“, Arms Control Association
Blog, 26. 1. 2011, http://armscontrolnow.org/2011/01/26/russia-approves-new-start-now-what/
(stiahnuté 1. 4. 2011).
74
Dimitri Trenin, „After New START“, INOSMI, 23. 12. 2010, http://www.carnegie.ru/pub
lications/?fa=42187 (stiahnuté 23. 4. 2011).
75
Ibid.
165
Obamova odzbrojovacia iniciatíva New START, plynúca ako z idealistických
tak z pragmatických dôvodov, má odporcov na domácej politickej scéne, ale musí
čeliť aj relatívnemu nezáujmu médií a americkej verejnosti. Dopady ekonomickej
krízy a reforma zdravotníctva sú pre Američanov akútnejšími problémami, ako
otázka jadrového odzbrojenia.
Americký prezident mnohokrát v rôznych verejných prejavoch zdôraznil
potrebu obnoviť morálnu autoritu Spojených štátov vo svete tým, že USA budú
postupovať v rámci medzinárodných noriem. Obamov projekt obsahuje idealistický
prvok v snahe zbaviť svet nebezpečných jadrových zbraní s cieľom zabezpečiť mier.
Situácia dnes však pripomína skôr závody v zbrojení ako spoločnú snahu tieto riziká eliminovať.76 Práve preto sa mnohým odzbrojovacia snaha zdá prinajmenšom
nerozumná.
New START je bilaterálnou zmluvou Spojených štátov a Ruska. Jadrovému
arzenálu spomínaných štátov sa žiadny iný nevyrovná, no do skupiny krajín, ktoré
podľa NPT smú disponovať jadrovými zbraňami patria ešte Francúzsko, Británia
a Čína. V záujme posilnenia odzbrojenia by sa do diskusie mali zapojiť aj tieto štáty.
Americká strana nutne potrebuje podporu svetových lídrov, aby dokázala projekt
dlhodobo udržať.
Zníženie úlohy jadrových zbraní a modernizácia arzenálu
Cieľom Obamovej administratívy nie je presadiť redukciu amerických jadrových
zbraní bez zaistenia národnej bezpečnosti. Projekt modernizácie súčasného jadrového arzenálu je odpoveďou kritikom zmluvy New START, ako aj krokom v záujme
udržania efektívneho arzenálu na odradenie protivníka, ako to Obama zdôraznil vo
svojom prejave v Prahe. Počas nasledujúcich desiatich rokov plánuje Obamova vláda
investovať osemdesiatpäť miliárd dolárov do modernizácie komplexu na výrobu
zbraní Správy národnej jadrovej bezpečnosti (NNSA) a vylepšiť existujúce zásoby
jadrových zbraní.77 Modernizácia amerického arzenálu bola jednou z požiadaviek,
ktorou viacerí členovia Senátu podmieňovali svoj súhlas s ratifi káciou zmluvy New
START. Technické inovácie budú zahŕňať obnovu starých, nie výrobu nových
jadrových zbraní78, čo znamená rozdiel v porovnaní so zámermi Bushovej administratívy. Z Nuclear Posture Review 2010 vyplýva zámer obnovovať stávajúce zbrane
William Walker, „President-elect Obama and Nuclear Disarmament“, IFRI Security
Studies Center, 2009, http://www.ifri.org/fi les/Securite_defense/Walker_Obama_nuclear_
disarmament.pdf (stiahnuté 6. 5. 2011).
77
Thomas D’Agostino, NNSA Administrator, FY 2012 Budget Hearing Testimony before the
Senate Armed Services Committee, Subcommittee on Strategic Forces, 30. 3. 2011, http://nnsa.
energy.gov/mediaroom/congressionaltestimony/sasctestimony33011 (stiahnuté 9. 5. 2011).
76
78
Ben Rhodes, Gary Samore, Laura Holgate, „Nuclear Security Summit Press Briefi ng“, Washington
Convention Center, 13. 4. 2010, http://www.whitehouse.gov/the-press-office/press-briefi ng-ben-rhodes-deputy-national-security-advisor-strategic-communications (stiahnuté 23. 4. 2011).
166
a ich súčasti tak, aby sa zabezpečila ich spoľahlivosť.79 Program obnovy sa týka aj
strategických dodávacích systémov s cieľom predĺžiť životnosť rakiet Minuteman
III aspoň do roku 2030, kedy bude na rozmiestnenie pripravený nový typ rakiet
dlhého doletu. V prípade obnovených rakiet Trident II D5 sa počíta s funkčnosťou
až do roku 2045. 80 Toto korešponduje s Obamovým plánom znížiť úlohu jadrových
zbraní v americkej národnej bezpečnostnej stratégii, no súčasne sa neprestať na ne
spoliehať v prípade nepredvídaného vývoja udalostí.
Nešírenie
V máji 2010, teda približne mesiac po podpise zmluvy New START, sa v New Yorku
konala hodnotiaca konferencia Zmluvy o nešírení jadrových zbraní (NPT), ktorej
Obama prikladal veľkú dôležitosť. Signatári zmluvy sa zišli, aby prediskutovali
aktuálne problémy v oblasti jadrového odzbrojenia. Okrem iného sa jednalo o vývoj
v Severnej Kórei, ktorá vystúpila z NPT v roku 2003, riziká, ktoré prináša iránsky
jadrový program, problematiku blízkovýchodnej zóny bez zbraní hromadného
ničenia (Mideast Nuclear Weapon Free Zone), otázku jadrového rozvoja na mierové
účely a iné. Americká ministerka zahraničia Hillary Clintonová a iránsky prezident
Ahmadinejad počas konferencie vystúpili s prejavmi, v ktorých odsúdili krajinu toho
druhého z porušovania zásad nešírenia a ohrozovania medzinárodného mieru.81
Podľa Deepti Choubeyové z Carnegie Endowment for International Peace bola
konferencia úspechom v tom zmysle, že zástupcovia krajín s veľmi odlišnými postojmi dokázali v mnohých otázkach nájsť spoločný kompromis. Akčné plány, ako
súčasť schválenej agendy, obsahujú „špecifické a zmerateľné aktivity, ktoré majú
štáty podniknúť, aby podporili tri piliere NPT: zákaz zbrojenia, odzbrojenie a využitie jadrovej energie na mierové účely. Sekcia zákazu zbrojenia zahŕňa zaistenie
dodržiavania, posilnenie záruk, výzvu na prijatie Dodatkového protokolu, podporu
Medzinárodnej agentúry pre atómovú energiu, posilnenie vývozných kontrol, dôraz
na potrebu fyzickej ochrany jadrových materiálov, zastavenie nezákonného obchodovania, predchádzanie jadrovému terorizmu atď“.82
V otázke jadrového odzbrojenia dospeli štáty k dohode, že o svojom pokroku
sa budú vzájomne informovať na stretnutí Prípravného výboru NPT, ktorý sa bude
konať v roku 2014. Finálny dokument nalieha na štáty, ktorých ratifi kácia Zmluvy
o úplnom zákaze jadrových skúšok je predpokladom pre jej vstup do platnosti, aby
79
U.S. Department of Defense, Nuclear Posture Review Report, apríl 2010, http://www.defense.
gov/npr/docs/2010%20nuclear%20posture%20review%20report.pdf (stiahnuté 24. 4. 2011).
80
Podvig, „START-up“, 48.
81
Richard Weitz, „Conference Call: Nuclear Council Reaches Consensus“, Jane’s Intelligence
Review (júl 2010): 48.
82
Deepti Choubey, Understanding the 2010 NPT Review Conference, Carnegie Endowment
for International Peace, 3. 6. 2010, http://www.carnegieendowment.org/publications/?fa=
view&id=40910 (stiahnuté 3. 4. 2011).
167
k nej pristúpili čo najskôr, pričom explicitne menuje Indiu, Pakistan a Izrael. Dokument ďalej znovu potvrdzuje právo rozvojových krajín na využitie jadrovej energie
na mierové účely. 83 Podľa kritikov konferencia nevyriešila dôležitú otázku prijatia
dodatkového protokolu k NPT štátmi ako je Irán, ani nestanovila jasné sankcie
za vystúpenie členov z NPT, ktoré by potenciálne zabránili takémuto vývoju. Ďalej
nevyriešila otázku Izraela, Indie a Pakistanu, teda nečlenov NPT disponujúcich
jadrovými zbraňami. 84 Nasledujúca konferencia o NPT sa bude konať v roku 2015.
Zabezpečenie existujúceho jadrového materiálu
Za ďalší z dôležitých krokov v záujme zabránenia zneužitiu jadrového materiálu teroristickými organizáciami sa považuje zaistenie existujúceho „zraniteľného“ nukleárneho materiálu. Sam Nunn, bývalý demokratický senátor, vedúci predstaviteľ
Nuclear Threat Initiative a neoficiálny Obamov poradca si myslí, že „získanie zbrane
alebo materiálu je najťažší krok, ktorý musia teroristi vo svojom scenári urobiť, a zároveň najjednoduchší pre nás, kde ich môžeme zastaviť. Na druhej strane je každá
nasledujúca časť scenára je jednoduchšia pre teroristov a zložitejšia pre nás“.85 Podľa
Quadrennial Defense Review 2010 je cieľom vlády zaistiť „prísne bezpečnostné opatrenia pre civilné aj vojenské zariadenia na celom svete“. 86 Spojené štáty spolupracujú
v tomto smere s mnohými krajinami, na ktorých území sa nachádzajú zariadenia
produkujúce alebo skladujúce štiepny materiál. Medzinárodný projekt s názvom
Global Lockdown Initiative zahŕňa technické vylepšenia spomínaných zariadení,
vytváranie centier určených na tréning osôb, ktoré pri svojej práci zodpovedajú
za nukleárny materiál, a v neposlednom rade zneškodňovanie nadbytočného jadrového materiálu. 87 V apríli 2010 usporiadal prezident vo Washingtone konferenciu
o jadrovej bezpečnosti88, kde zástupcovia 40 krajín riešili otázku nukleárneho materiálu, teda vysoko obohateného plutónia a uránu použiteľných na výrobu jadrových
zbraní, v spojitosti s teroristickou hrozbou. Záverečné komuniké obsahuje záväzok
zabezpečiť všetok zraniteľný nukleárny materiál vo svete do štyroch rokov. Z vyhlásení jednotlivých krajín vyplývajú konkrétne plány participovať v medzinárodných
83
2010 Review Conference of the Parties to the Treaty on the Non-Proliferation of the Nuclear
Weapons: Draft Final Document, 27. 5. 2010, New York, http://www.reachingcriticalwill.org/
legal/npt/revcon2010/DraftFinalDocument.pdf (stiahnuté 8. 11. 2010).
84
Weitz, „Conference call“, 53.
85
Graham Allison, Nuclear Terrorism: The Ultimate Preventable Catastrophe (New York: Holt
Paperbacks, 2004), 199.
86
U.S. Department of Defense, Quadrennial Defense Review Report, február 2010, http://www.
defense.gov/qdr/images/QDR_as_of_12Feb10_1000.pdf (stiahnuté 1. 5. 2011).
87
Ibid.
88
Nuclear Security Summit.
168
iniciatívach v záujme zaistenia jadrovej bezpečnosti. Komuniké však nestanovuje
žiadne termíny ani sankcie za prípadné nedodržanie týchto záväzkov.89
Americká vláda naďalej podporuje rozvoj bezpečnej jadrovej energie na mierové
účely. Následky marcového výbuchu v elektrárni Fukushima v Japonsku podľa Obamovho bezpečnostného poradcu Garyho Samora dokazujú nevyhnutnosť vysokého
zabezpečenia a prísnych kontrol jadrového materiálu kdekoľvek na svete. Samore
sa na konferencii v apríli 2011 na pôde českého ministerstva zahraničia vyjadril,
že Spojené štáty budú naďalej spolupracovať s partnerskými štátmi na celom svete
v záujme bezpečnej jadrovej energie a vytvorenia „bezpečných a zaistených reaktorov novej generácie“.90 Obavy z iného ako mierového využívania jadra v prípade
niektorých štátov sú ďalším z problémov, ktorým sa Obamova vláda musí zaoberať.
Obamova politika voči „rogue states“
Severná Kórea
Po niekoľkých viac či menej úspešných pokusoch o úspešný test rakety dlhého doletu
medzinárodné spoločenstvo znepokojil test trojfázovej rakety, ktorý vláda KĽDR
vyhlásila za úspešný. Tento sa odohral len niekoľko hodín pred prejavom Baracka
Obamu na pražských Hradčanoch 5. apríla 2009 a iba posilnil skepsu ktorá existuje
v rámci medzinárodného spoločenstva91 voči Obamovej vízii jadrového odzbrojenia.
Ako už bolo spomenuté, test rakety odsúdil prezident Obama vo svojom prejave.
Ďalej bola kríza prehĺbená 25. mája 2009 podzemnou jadrovou skúškou Severnej
Kórei. Podľa údajov CTBTO92 výbuch o sile približne 2,5 kiloton s magnitúdou
4,52 Richterovej stupnice znamenal mierny nárast sily v porovnaní s posledným
testom z roku 2006.93 Bezpečnostná rada OSN prijala rezolúciu na sprísnenie kontroly severokórejského jadrového programu, nabádajúc pritom členské štáty OSN,
aby vykonávali kontrolu plavidiel a lietadiel u ktorých je podozrenie, že prevážajú
vojenský materiál a zbrane. Administratíva prezidenta Obamu sa zaviazala, že si jej
89
Ian Kearns, „Nuclear Security After The Washington Summit“, The RUSI Journal 155, č. 3
(jún/júl 2010): 49.
90
Gary Samore, The Prague Agenda – The Way Forward, prednáška na Ministerstve zahraničných
vecí ČR, Praha, 12. 4. 2011.
91
Hynek Nik, Continuity and change in the U.S. Foreign and Security Policy with the Accession of
President Obama (Prague: Institute of International Relations, 2009), 11.
92
Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty Organisation.
93
„CTBTO’S Initial Findings on the DPRK’S 2009 Announced Nuclear Test“, Press Release, 25. 5.
2009, http://www.ctbto.org/press-centre/press-releases/2009/ctbtos-initial-fi ndings-on-the-dp
rks-2009-announced-nuclear-test/?Fsize=kuyzyweqhcib1%20or%201%3D%40%40version-(stiahnuté 10. 4. 2011).
169
vojenské námorníctvo v takých prípadoch vyžiada povolenie a nebude na plavidlá
vstupovať násilím, pretože Severná Kórea by to považovala za akt vojny.94
V novembri 2010 sa objavila správa o novom jadrovom zariadení na území
Severnej Kórei. Počas predchádzajúcej návštevy amerických inšpektorov v roku
2009 spomínané zariadenie ešte vybudované nebolo. Dr. Siegfried Hecker, americký jadrový vedec, ktorý nové zariadenie navštívil, opísal vysoko sofistikovanú
kontrolnú miestnosť, z ktorej je možné ovládať stovky centrifúg, už nainštalovaných
a uvedených do prevádzky. Podľa severokórejskej vlády ich počet dosahuje až 2 000.
Dr. Hecker, rovnako ako odborníci z americkej spravodajskej služby, je presvedčený,
že spomínané zariadenie nemohlo byť vybudované bez existujúcej siete zariadení
na výrobu centrifúg a spracovanie uránu.95
Je nepochybne v americkom záujme, aby Severná Kórea obmedzila svoj jadrový
program na výlučne mierové účely, prijala Dodatkový protokol k NPT, Zmluvu
o zákaze jadrových skúšok a podriadila svoj jadrový rozvoj medzinárodne uznávaným normám. Čas ukáže, či bude Obamova administratíva počas svojho trvania
schopná v tejto otázke dosiahnuť významnejší pokrok. Od čias Bushovej vlády
za zatiaľ neobnovili šesť stranné rokovania, ktoré ale neviedli k výraznému posunu
v tejto otázke. Americká vláda môže v prípade severokórejského režimu iba dúfať, že
chystaná zmena lídra krajiny prispeje k vývoju podľa amerických predstáv.
Irán
Ďalšou z krajín, ktorých jadrový program vzbudzuje americké obavy, je Irán. Otázka
obohacovania uránu v rámci iránskeho jadrového programu sa dlhodobo ukazuje
ako ťažko riešiteľná. Irán dlhodobo nie je schopný preukázať inšpektorom IAEA,
že jeho jadrový program je na mierové účely. Podľa prezidenta Obamu problémom
nie je jadrový výskum, ale podozrenie, že Irán sa pokúša vyrobiť jadrovú bombu. To,
spolu s Ahmadinejadovými známymi vyjadreniami o potrebe vymazať Izrael z mapy
spôsobuje obavu o stabilitu v regióne. V októbri 2009 ponúkol prezident Obama
iránskemu režimu náhradné palivo pre Teheránsky výskumný reaktor za výmenu
1 200 kg nízko obohateného uránu, ktorý Irán zhromažďoval od roku 2006. V dôsledku politického nátlaku Ahmadinejad túto dohodu odmietol.96 Bezpečnostná
rada OSN prijala v júni 2010 už štvrtú rezolúciu so sankciami pre Irán z dôvodu nerešpektovania medzinárodných noriem nešírenia. Svet si bude musieť zvyknúť na to,
že Irán rozvíja svoj jadrový program, a Irán musí vo vlastnom záujme dbať na to,
aby neprekročil hranicu medzi jadrovým vývojom a jadrovým ozbrojením. Problém
94
„North Korea’s Nuclear Program”, The New York Times, http://topics.nytimes.com/top/
news/international/countriesandterritories/northkorea/nuclear_program/index.html (stiahnuté
23. 3. 2011).
95
Ibid.
96
Nicoll, Strategic Survey 2010, 208.
170
„rogue states“ sa nepodarilo vyriešiť prezidentovi Bushovi, a je málo pravdepodobné,
že sa ho podarí vyriešiť Obamovi do konca jeho funkčného obdobia.
Zhrnutie
Hoci na hodnotenie výsledkov Obamovej jadrovej politiky je ešte pomerne skoro, sa
dva roky po tom, čo americký prezident predstavil v Prahe svoju iniciatívu, dá hovoriť o značnom posune vpred – bola vyjednaná a podpísaná zmluva New START
s Ruskom, Obama dosiahol jej ratifi káciu v Senáte vďaka ochote vyjednávať s republikánskymi senátormi a brať do úvahy ich pripomienky. „New START získala
podporu Senátu pretože dáva zmysel a má silnú podporu americkej armády a ľudí
z národnej bezpečnosti.“97 Obamova administratíva by sa mala snažiť spolupracovať
s Ruskom na projektoch ďalšieho odzbrojenia so zahrnutím taktických zbraní a presadzovať túto politiku aj v prípade ďalších štátov disponujúcich jadrovými zbraňami
a materiálmi, ktoré môžu byť použité na ich výrobu. Ďalším krokom prezidenta
by mohla byť kampaň presvedčiť Senát o ratifi kácii Comprehensive Test Ban Treaty,
teda úplný zákaz testovania jadrových zbraní.
Štáty priamo aj nepriamo závislé na americkej ekonomickej a vojenskej pomoci,
menovite Izrael a Južná Kórea, by nemali Obamovu odzbrojovaciu iniciatívu chápať
ako svoje ohrozenie (Izrael zo strany Iránu a Južná Kórea zo strany Severnej Kórei).
Obama sa zaviazal, že USA svoju jadrovú výzbroj úplne neeliminujú. „Pokiaľ tieto
zbrane existujú, udržíme si bezpečný, zaistený a efektívny arzenál na zastrašenie
akéhokoľvek protivníka, a budeme garantovať takúto ochranu našim spojencom.“98
Okrem plánu pokročiť v redukcii stávajúceho jadrového arzenálu Obamova administratíva podnikla kroky v záujme zaistenia existujúceho, „zraniteľného“ jadrového
materiálu vo svete.
V porovnaní s predchádzajúcom prezidentom je Obamov prístup k „rogue states“
viac diplomatický, aj keď je otázne, či sa problém Iránu a Severnej Kórei dá vyriešiť
diskusiami, hoci aj na najvyššej úrovni. Spojené štáty potrebujú podporu lídrov
ďalších svetových mocností, aby vyvíjali efektívny nátlak na spomenuté krajiny
s cieľom limitovať ich jadrový program na mierové využitie. Existencia množstva
jadrových zbraní ohrozuje svetovú bezpečnosť, a dlhodobým riešením tejto situácie
je postupná eliminácia týchto zbraní na nevyhnutné minimum. Obamova administratíva urobila niekoľko úspešných krokov, no stále má pred sebou výzvu presadiť
CTBT, FMCT, dohodu s Ruskom ohľadne taktických zbraní, či vyriešiť otázku
protiraketovej obrany. Na jadrovú otázku je mimoriadne zložité, ak nie nemožné,
nájsť úspešný recept z dôvodu protichodných záujmov niektorých krajín. V nasleDaryl G. Kimball, „After New START, What’s Next?“, Arms Control Today (leden/únor
2011), http://www.armscontrol.org/act/2011_01-02/Focus (stiahnuté 24. 3. 2011).
98
President Obama Speech on Nuclear Disarmament.
97
171
dujúcej kapitole sa pokúsim porovnať prístupy Busha a Obamu k otázkam jadrovej
politiky a zhodnotiť ich výsledky.
Porovnanie jadrovej politiky: Bush vs. Obama
Porovnávať a hodnotiť jadrovú politiku dvoch spomínaných administratív je mimoriadne zložité z dôvodu krátkeho časového odstupu, keďže mnohé jej dôsledky
vyjdú najavo až po niekoľkých rokoch. Napriek tomu sa v prístupe oboch prezidentov k danej problematike už dnes dajú nájsť jasné podobnosti a rozdiely, a taktiež je
zrejmé, že Bush aj Obama sa, hoci použitím rôznych prostriedkov, snažili dosiahnuť
čo najväčšiu stabilitu a bezpečnosť pre Spojené štáty a ich spojencov.
Novodobé odstrašenie
Z oficiálnych dokumentov vydaných oboma vládami vyplýva snaha prispôsobiť
studeno-vojnovú zásadu odstrašenia novodobým podmienkam. Hrozba vývoja jadrových zbraní v krajinách, ktorých záujmy sú v protiklade s americkou predstavou
o svetovej bezpečnosti, je stále aktuálna, rovnako ako možnosť týchto štátov spolupracovať s neštátnymi aktérmi. Teroristický útok proti USA s použitím jadrovej
zbrane by mal nepredstaviteľné dôsledky ako z civilného, tak aj vojenského hľadiska
a americké vlády preto robia všetky nevyhnutné kroky k zabráneniu takéhoto
vývoja. „Rogue states“ a teroristické siete boli Bushom označené za novodobého nepriateľa číslo jeden, a snahou oboch prezidentov bolo spomínané riziká eliminovať,
aj keď každý z nich na to používal iné prostriedky. Prístupy prezidentov k politike
odzbrojenia, nešírenia a zaistenia existujúceho jadrového materiálu sa teda v istých
smeroch odlišovali, no na druhej strane mali niektoré spoločné prvky. Vzhľadom
na to, že nedošlo k jadrovému útoku proti Spojeným štátom, sa dá konštatovať, že
kombinácia spomínaných zásad je úspešná.
Nešírenie
Zabránenie šírenia technológií použiteľných na výrobu jadrovej zbrane bolo
súčasťou plánov oboch porovnávaných administratív. Obamova vláda podporuje
medzinárodné projekty iniciované prezidentom Bushom ako Proliferation Security
Initiative a Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism. Faktom však je, že ani
jednej z porovnávaných vlád sa zatiaľ nepodarilo presvedčiť kľúčové štáty, aby prijali Dodatkový protokol k NPT, dojednanie FMCT je stále otázkou budúcnosti
a ohľadom CTBT sa okrem podporných vyjadrení reprezentantov Obamovej
administratívy markantný pokrok dosiahnuť nepodarilo. Bushova administratíva
ratifi káciu Zmluvy o úplnom zákaze jadrových skúšok nesledovala, práve naopak,
presadzovala modernizáciu amerického jadrového arzenálu a prípadné testy ozna-
172
čila za potrebné a zodpovedné. Na druhej strane prezident Obama podľa bude
svojich slov aktívne presadzovať ratifi káciu CTBT v Senáte. Podľa jeho názoru by
zákaz jadrových skúšok posilnil svetovú bezpečnosť.
Odzbrojenie
Obaja prezidenti podpísali počas svojej vlády bilaterálnu odzbrojovaciu zmluvu
s Ruskou federáciou. Bushova SORT Treaty obmedzila počet rozmiestnených
jadrových hlavíc a Obamova New START obmedzila počet medzikontinentálnych
balistických a z ponoriek vypúšťaných striel nesúcich jadrové hlavice a ťažkých bombardérov schopných niesť jadrové zbrane. Významný rozdiel je v tom, že zmluva
New START na rozdiel od SORT zavádza verifi kačný systém, teda umožňuje
vzájomné fyzické inšpekcie jadrových zariadení. Bush aj Obama označili Rusko
za strategického partnera v oblasti bezpečnosti v čase, keď sa zvyšuje riziko úspešného jadrového vývoja a potenciálneho útoku zo strany nepriateľského režimu.
V oblasti odzbrojenia by teraz podľa mnohých expertov mala nasledovať bilaterálna
zmluva obmedzujúca počet taktických jadrových striel.
Úloha jadrových zbraní v národnej bezpečnostnej stratégii
Z dokumentov vydaných počas Bushovej vlády, citovaných v tretej kapitole, vyplýva
jasný zámer technických inovácií amerického jadrového arzenálu vrátane vývoja
nových zbraní. Napriek spomínanému názoru niektorých bezpečnostných odborníkov, že takéto aktivity iba provokujú nové závody v zbrojení, bolo zámerom Bushovej
vlády nepochybne zvýšiť americkú bezpečnosť. Na druhej strane je diskutabilné,
či je možné zaistiť svetový mier výrobou ďalších jadrových zbraní. V tejto otázke
sa Obama od svojho predchodcu odlišuje len minimálne: nehovorí síce o výrobe
nových zbraní, no zaviazal sa pracovať na dlhodobom udržaní a obnovovaní amerického arzenálu. Jeho princíp zníženia úlohy jadrových zbraní v rámci národnej
bezpečnosti teda neznamená rezignáciu na modernizáciu arzenálu. Korektný
a prehľadný prístup americkej vlády k odzbrojeniu má však určite potenciál vytvoriť na medzinárodnej scéne situáciu priaznivú k diskusiám, kedy štáty s rôznymi
bezpečnostnými záujmami nájdu spoločnú reč v otázkach zmlúv ako FMCT alebo
CTBT. Spoločný prístup k štátom odmietajúcim medzinárodné normy v jadrovej
oblasti tiež sľubuje lepšie výsledky ako jednostranná snaha USA presadiť svoj názor,
resp. ho dotknutým štátom vnútiť.
Prístup k „rogue states“
Termín „rogue states“ sa rozšíril počas Clintonovej administratívy, no väčšina médií
a verejnosť ho spája s politikou Georgea W. Busha, ktorý štáty ako Irán a Severná
173
Kórea spoločne pomenoval Osou zla. Šesť stranné rokovania so Severnou Kóreou
zlyhali, čo nebolo dôsledkom nedostatku vôle Bushovej administratívy problém
riešiť, ale snahy Pyongyangu získať materiálne výhody bez zámeru skutočne svoj
raketový a jadrový program eliminovať. V tomto prípade sa Bush aj Obama potýkali s totožným problémom. Z Obamovho pražského prejavu však vyplýva jasná
zmena rétoriky v tomto smere. Hoci jej cieľ, teda bránenie Iránu a Severnej Kórei
v získavaní a sofistikácii jadrových zbraní, zostáva rovnaký, čiastočne sa zmenil
spôsob, ako to dosiahnuť. Obamovi sa podarilo získať medzinárodnú podporu pre
silnejšie sankcie, ako tomu bolo za jeho predchodcu. Bushovu nepriateľskú rétoriku
nahradila Obamova ochota spolupracovať a diskutovať. Spomínaný severokórejský
raketový test z 5. apríla Obama vo svojom prejave odsúdil, no vyjadril ochotu
diskutovať s cieľom eliminovať jadrové zbrane vo svete s a tak posilniť svetovú
bezpečnosť. V prípade Iránu vyzval na dialóg založený na vzájomnom rešpekte, no
nevylúčil pokračovanie v plánoch na vybudovanie stredoeurópskej protiraketovej
obrany v prípade, že hrozba z Iránu bude ďalej rásť. Ako bolo spomenuté v kapitole venovanej predchádzajúcemu prezidentovi, Bush na rozdiel od Obamu nejavil
záujem s iránskym režimom diskutovať. Súčasný prezident má pred sebou jasne
definovaný cieľ, ktorého naplnenie zaberie mnoho rokov a úsilia, ale treba oceniť
jeho prístup k tejto otázke a pripravenosť na diskusiu s lídrami krajín, ktoré pred
ním Bush zaradil do „Osi zla“. Úloha diplomacie v americkej zahraničnej politike
v tomto ohľade za Obamovej administratívy značne vzrástla. Treba však podotknúť,
že sa ciele Obamovej administratívy v otázke Severnej Kórei a Iránu nelíšia od cieľov Bushovej administratívy: odzbrojenie oboch štátov s cieľom udržať globálnu
bezpečnosť a zaistiť v ich prípade využívanie jadrovej energie výhradne na mierové
účely. Prostriedky využívané k tomuto účelu sa tiež výrazne nezmenili, keďže obe
porovnávané vlády sa snažia zvýšiť na KĽDR a Irán medzinárodný nátlak.
Záver
Cieľom práce bolo podporiť tézu, že jadrová politika Georgea W. Busha a Baracka
Obamu sa síce líši v prostriedkoch, no nelíši sa v stanovenom cieli, teda eliminácii
jadrovej hrozby pre Spojené štáty a ich spojencov. Posledné dve administratívy spravovali krajinu v novom bezpečnostnom prostredí plnom hrozieb, ktoré sa výrazne
odlišujú od rizík, ktoré so sebou prinášala Studená vojna. Bush a Obama sa okrem
iného potýkali s otázkami zbraní hromadného ničenia, teroristickej hrozby, „rogue
states“ či redukcie amerického jadrového arzenálu. Za vlády oboch prezidentov sa
podobná východisková bezpečnostná situácia odrazila na podobnej jadrovej politike, ktorú presadzovali.
Prezident Bush viedol Spojené štáty v mimoriadne zložitom období. Teroristické útoky na New York a Washington 11. septembra 2001 ukázali nevyhnutnosť
zabrániť šíreniu zbraní hromadného ničenia. V prípade, že by sa teroristom podarilo
174
použiť takúto zbraň proti USA, následky by boli katastrofálne z hľadiska vojenskej
či civilnej infraštruktúry, ako aj straty ľudských životov. Jadrová politika Georgea
W. Busha sa vyznačovala zvýšenou úlohou jadrových zbraní v národnej bezpečnostnej stratégii, no na druhej strane mala za cieľ posilniť americkú a svetovú bezpečnosť
pomocou zásad nešírenia jadrových zbraní v ďalších krajinách. Za týmto účelom
spolupracovala jeho administratíva s vládami ďalších štátov v medzinárodných
iniciatívach ako napríklad PSI a GICNT.
Prezident Obama podporuje tieto Bushove iniciatívy, ku ktorým pridal napríklad zásadu zaistiť všetok zraniteľný nukleárny materiál vo svete počas nasledujúcich štyroch rokov. Súčasný prezident zdieľa ciele jadrovej politiky so svojim predchodcom, za čo si vyslúžil kritiku niektorých odborníkov. „Jadrová politika Baracka
Obamu sklamala jeho stúpencov naľavo a nahnevala jeho kritikov napravo.“99 Zatiaľ
čo prvej skupine vadí nepopierateľná miera kontinuity s jadrovou politikou jeho
predchodcu prezidenta Busha, druhá skupina považuje Obamove aktivity v záujme
obmedzenia amerického jadrového arzenálu v súčasnej dobe za nebezpečné.
Úloha jadrových zbraní v národnej bezpečnostnej stratégii je jedným z príkladov
rozdielnych prostriedkov prezidentov Busha a Obamu na dosiahnutie totožného
cieľa. Obaja sú presvedčení, že je v záujme americkej bezpečnosti udržať si efektívny
jadrový arzenál na odradenie akéhokoľvek protivníka. Prvý z nich však pripúšťal výrobu nových jadrových zbraní, zatiaľ čo druhému stačí obnovovanie tých stávajúcich.
Zatiaľ čo prezident Bush si odmietal zavrieť dvere k možnosti budúcich jadrových
testov, prezident Obama opakovane vyjadruje svoj zámer presvedčiť Kongres o výhodách skorej ratifi kácie CTBT. Bushova NPR 2001 počíta s možnosťou použiť
jadrové zbrane na odvrátenie alebo reakciu na aj iný ako jadrový útok, na druhej
strane Obamova NPR 2010 úlohu jadrových zbraní v podstatne obmedzuje.
Vo vzťahu k „rogue states“ ide obom štátnikom o to presvedčiť problémové štáty
podriadiť ich jadrové programy systému medzinárodne uznanej kontroly a zabrániť
tak vývoju jadrových zbraní. Prezident Bush je známy svojou ostrou rétorikou voči
Iránu a Severnej Kórei ako členom „Osi zla“. Prezident Obama hneď na začiatku
svojej vlády vyjadril ochotu spolupracovať a diskutovať s týmito štátmi vzájomne
rešpektujúc svoje národné záujmy. Diplomatickými prostriedkami sa mu podarilo
získať širšiu podporu pre medzinárodné sankcie. To, že ani jednému zo spomínaných prezidentov sa nepodarilo vyriešiť otázku jadrového programu Severnej Kórei
a Iránu neznamená zlyhanie ich jadrových politík, ale neochotu spomínaných štátov
riadiť sa medzinárodnými normami v tejto oblasti a ich snahu využiť ústupky veľmocí vo svoj prospech bez skutočnej ambície vzdať sa jadrového programu.
Nástup Baracka Obamu do prezidentského úradu znamenal pre mnohých
očakávanie veľkých zmien, nevynímajúc otázku prístupu k jadrovej politike. Bezpečnostné hrozby, ktoré musí americká vláda riešiť, sa však od obdobia administra99
Bell a Cirincione, „The Nuclear Pivot“, 34.
175
tívy Georgea W. Busha nelíšia, a preto je v tejto oblasti od roku 2001 po súčasnosť
badateľná značná kontinuita. Čas ukáže, či spomínané odlišné prostriedky povedú
k ďalším úspechom Obamovej jadrovej politiky. Vývoj svetovej bezpečnostnej situácie v tejto oblasti totiž závisí na faktoroch, z ktorých množstvo nie je možné
z pozície prezidenta USA ovplyvniť.
176
Prítomnosť ilegálnych imigrantov v USA: navrhované riešenia
a ich dôsledky
Tatiana Hořavová
Úvod
Otázka ilegálnej imigrácie do USA je v súčasnosti jednou z najnaliehavejších otázok
domácej politiky Spojených štátov. Počet ilegálnych imigrantov na území USA sa
dnes pravdepodobne pohybuje okolo jedenástich miliónov1, čím Spojené štáty obsadzujú prvú priečku v rebríčku krajín s najväčšou populáciou ilegálnych imigrantov
na celom svete.
Imigrácia všeobecne je v USA veľmi citlivou témou, a o ilegálnej imigrácii
konkrétne to platí dvojnásobne. Celá problematika vyvoláva množstvo morálnych
a politických otázok, emócií a obáv z negatívneho vplyvu ilegálnych imigrantov
na domáce obyvateľstvo z kultúrnych, ekonomických či bezpečnostných dôvodov.
To, že ide o nadmieru aktuálnu a akútnu tému, ktorá na seba viaže značnú
pozornosť a vyvoláva ostré reakcie, dokladuje i prijatie tvrdého imigračného zákona
v štáte Arizona (Arizona SB 1070) v apríli 2010, ktorý jeho kritici i zástancovia
považujú za najširšie a najstriktnejšie opatrenie proti ilegálnym imigrantom v posledných desaťročiach, a ktorý vyvolal národnú i medzinárodnú kontroverziu.
Nemenej polarizovaná a pozornosť priťahujúca je i diskusia o zákone DREAM Act
(Development, Relief and Education for Alien Minors Act), ktorý sa snažil vytvoriť
cestu k získaniu legálneho statusu pre niektorých mladých ilegálnych imigrantov
po splnení stanovených podmienok, a ktorého prijatie v decembri 2010 americký
Senát zablokoval.
V názore, že situácia je kritická a vyžaduje si riešenie, a že aktuálne nastavenie
imigračných zákonov a opatrení nie je adekvátne, existuje v Spojených štátoch
i mimo nich široká zhoda. Napriek tomu sa zdá, že presadenie komplexnej imigračnej reformy hraničí s nemožnosťou. To je jeden z dôvodov, prečo si myslím, že
si táto vyhrotená otázka zasluhuje pozornosť a dôkladné zamyslenie. Okrem toho,
ilegálna imigrácia je narastajúcim problémom, ktorým sa musia zaoberať i mnohé
iné krajiny sveta s podobnou mierou príťažlivosti pre imigrantov, akú má USA.
Rozobratie a pochopenie otázky ilegálnej imigrácie do Spojených štátov tak môže
byť prínosné i pre pochopenie problémov, ktorým čelia politickí činitelia a verejnosť
v rôznych iných oblastiach sveta.
1
Bryan C. Baker, Michael Hoefer a Nancy Rytina, „Estimates of the Unauthorized Immigrant
Population Residing in the United States: January 2009“, Homeland Security, Office of
Immigration Statistics, January 2010, 1. http://www.dhs.gov/xlibrary/assets/statistics/publi
cations/ois_ill_pe_2009.pdf, 1 (stiahnuté 13. 12. 2010).
177
Vo svojej práci sa preto pokúsim zamyslieť nad tým, prečo je v USA otázka prístupu k ilegálnej imigrácií v slepej uličke. Tento prístup budem analyzovať v dvoch
rovinách. Jednak ako prístup fi lozofický, resp. koncepčný, t.j. cieľ a zameranie
imigračnej politiky; a tiež ako prístup v praktickej rovine, t.j. jednotlivé navrhované
riešenia problematiky ilegálnej imigrácie. V súvislosti s prvou, teoretickou rovinou
sa budem zamýšľať nad tým, z čoho koncepcie prítomné v súčasnej debate pramenia,
aká a či vôbec nejaká prevažuje, kto ich podporuje a ako sa tieto koncepcie odrážajú
v navrhovaných riešeniach. V rámci druhej, praktickej roviny budem analyzovať
jednotlivé v súčasnosti proponované riešenia, ktoré sú s teoretickou debatou organicky spojené, a ich dôsledky. Obecne sa budem snažiť identifi kovať najzásadnejšie
strety v imigračnom diskurze, problémy imigračnej debaty a ich zdroje, rovnako
ako prekážky, ktoré stoja v ceste zmene imigračnej politiky vo vzťahu k ilegálnym
imigrantom.
Napriek tomu, že o ilegálnej imigrácii a jej navrhovaných riešeniach sa píše
hojne, v mnohých prípadoch ide o rozoberanie konkrétnych jednotlivých aspektov
a domácich dopadov ilegálnej imigrácie, proponovanie či zatracovanie jednotlivých
riešení, či hodnotenie situácie tendenčným spôsobom. Prác, ktoré sa vecne zaoberajú problémami imigračnej diskusie samotnej, je však málo. Moja práca sa preto
pokúsi ponúknuť vyvážený analytický pohľad na súčasnú imigračnú dilemu.
Pre pochopenie problematiky a následnej diskusie je potrebné ozrejmiť kontext,
súčasnú situáciu a cestu, ktorá k nej viedla, preto sa v prvej kapitole svojej práce
stručne zamyslím nad doterajším vývojom imigračnej legislatívy a koreňmi ilegálnej imigrácie. Napriek tomu, že táto otázka vystupuje do popredia už niekoľko
desaťročí, ťažisko mojej práce spočíva v analýze aktuálnej situácie, preto sa budem
snažiť zaoberať sa primárne dnešným stavom a pracovať s najnovšími dostupnými
štatistikami. Do prvej kapitoly pre lepšiu orientáciu v problematike zahrniem
i stručné zhrnutie súčasného nastavenia imigračného systému a demografických
charakteristík ilegálnych imigrantov.
V druhej kapitole sa pozriem na súčasnú imigračnú debatu a hlavné dôvody
kritiky ilegálnej imigrácie. Na čom je kritika založená? Aký je reálny dopad kritizovaných javov? Čo je hlavným problémom, ktorý z ilegálnej imigrácie plynie? Je vôbec
možné to určiť, resp. zhodnúť sa v definovaní problému? Aké to má implikácie pre
následnú debatu o možnostiach riešenia situácie?
V poslednej kapitole, sa zamyslím nad navrhovanými riešeniami situácie miliónov nezdokumentovaných imigrantov nachádzajúcich sa na území USA a i opatreniami, ktorých cieľom je preventívne pôsobiť proti akumulácii ďalších ilegálnych
imigrantov v Spojených štátoch v budúcnosti. Aké riešenia sú v dnešnej debate prítomné, kto ich podporuje, a prečo? Aká je ich politická priechodnosť a čo prípadne
zabraňuje ich implementácii? Rada by som sa zamyslela i nad možným vývojom
otázky ilegálnej imigrácie do budúcnosti a možnosťami súčasnej administratívy
Baracka Obamu.
178
Korene a súčasný stav problematiky ilegálnej imigrácie
Dnešný americký imigračný systém sa odvíja primárne od imigračného zákona
z roku 1965 (Immigration and Naturalization Act of 1965, tiež známy ako Hart-Celler
Act) a jeho neskorších novelizácií. Tento zákon, prijatý najmä vďaka silnému hnutiu
za občianske práva v šesťdesiatych rokoch, zrušil dovtedy platný systém založený
na národnom pôvode prisťahovalcov. Kvóty stanovené pre jednotlivé národnosti
nahradil preferenčný systém, ktorý sa sústredil hlavne na snahu o zjednocovanie
rodín, prijímanie potrebných kvalifi kovaných i nekvalifi kovaných zahraničných
pracovníkov a poskytovanie utečeneckého azylu. Väčšia otvorenosť systému tak
viedla i k zmene etnickej štruktúry imigrantov – okrem prisťahovalcov z tradičných
tzv. zdrojových krajín, ktorými do toho času boli pre USA najmä krajiny západnej
Európy, začali do Spojených štátov prichádzať i početné skupiny imigrantov z Ázie
či Stredného východu.
Avšak, tento zákon stanovil počet 120 000 imigrantov ročne ako vrchnú hranicu pre imigráciu zo západnej pologule2 , čo sa v mnohých prípadoch ukázalo ako
nepostačujúce.
Exemplárnym prípadom je otázka mexickej imigrácie, ktorá tradične tvorí
najväčšiu zložku imigrácie do Spojených štátov. Dôvody sú logické: geografická
blízkosť, nižšia ekonomická vyspelosť Mexika, záujem amerických zamestnávateľov
(najmä v poľnohospodárstve či mäso spracujúcom priemysle) o služby mexických
pracovníkov, tradícia imigrácie v tejto oblasti, rovnako ako husté sociálne siete
medzi imigrantmi. Počet mexických občanov, ktorí sa ročne chcú vysťahovať
do USA, však prekračuje povolený počet, a mnoho zo záujemcov o prisťahovanie
preto každoročne prichádza z Mexika do USA nelegálnou cestou.
Pri snahe o pochopenie dnešných vzorov migrácie z Mexika do USA je potrebné
pripomenúť i tzv. Bracero Program, realizovaný medzi rokmi 1942 až 1964, pretože
vzory imigrácie, ktoré tento program vytvoril, do veľkej miery ovplyvňujú i súčasné
toky neautorizovaných imigrantov. Šlo o časovo obmedzený pracovný program,
ktorý americkým zamestnávateľom umožňoval importovať pracovníkov z Mexika
na dobu určitú – 9 mesiacov z roka.
Bracero Programu, ktorý vznikol ako snaha vysporiadať sa s nedostatkom pracovných síl v poľnohospodárstve spôsobeným druhou svetovou vojnou a napokon
pokračoval i po vojne, sa zúčastnilo viac ako 5 miliónov Mexičanov.3 V roku 1964
bol program zastavený kvôli tlakom jednak zo strany odborových organizácii, podľa
ktorých mal Bracero projekt nepriaznivý účinok na platy ostatných pracovníkov
2
Kryštof Kozák, „Facing Asymmetry. Understanding and Explaining Critical Issues in U.S.Mexican Relations“ (diplomová práca, Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Katedra
amerických studií, 2008), 217.
3
Michael C. LeMay, Illegal Immigration: A Reference Handbook (Santa Barbara: ABC-CLIO,
2007), 4.
179
v USA; tlaky prichádzali i zo strany aktivistov za občianske práva, ktorí poukazovali
na zneužívanie či zlé zaobchádzanie s pracovníkmi participujúcimi na programe.
Prúd Mexičanov prichádzajúcich do USA však napriek tomu neskončil – „kontrolovaný vstup dočasných pracovníkov fariem tak nahradil tok neautorizovaných
imigrantov [...], a šlo v podstate o tých istých, ktorí participovali na Bracero programe“4, pretože dopyt po práci Mexičanov v USA stále trval, rovnako ako ich vôľa
odísť do Spojených štátov kvôli práci.
Zdá sa teda, že už tu sa skutočná situácia začína rozchádzať s podmienkami
nastavenými platnou právnou reguláciou problematiky. Okrem toho je potrebné
do úvahy vziať tiež fakt, že od osemdesiatych rokov sa situácia na poli imigrácie
celkovo výrazne zmenila. „Globalizácia, pokroky v možnostiach prepravy a komunikácie, zhusťovanie sociálnych sietí medzi imigrantmi či prehlbujúca sa závislosť
zamestnávateľov na práci imigrantov viedli k urýchleniu migrácie nielen do USA,
ale celkovo migrácie v medzinárodnom merítku,“5 Spojené štáty ale zotrvávajú pri
systéme vytvorenom a nastavenom z veľkej časti v polovici minulého storočia.
Fungovanie imigračného systému; aspekty dôležité z pohľadu ilegálnych imigrantov
Možnosť získať právo legálneho trvalého pobytu na území USA či takzvanej
„zelenej karty“ je dnes limitovaná a pomerne náročná. Žiadateľom je toto právo
udeľované na základe preferenčného systému, ktorý dáva na prvom mieste prednosť
žiadateľom s blízkymi rodinnými vzťahmi k americkým občanom alebo legálnym
trvalým obyvateľom USA. Podľa blízkosti vzťahu sa v rámci tejto preferenčnej skupiny vyčleňujú ďalšie kategórie. Na druhom mieste sú preferencie založené na možnostiach zamestnania, kde sa opäť vyčleňuje niekoľko ďalších kategórii pracovníkov.
Rozlišuje sa tu tiež vysokokvalifi kovaná pracovná sila v špecializovaných odboroch,
pre ktorú je vyčlenené vízum H-1B. Dočasným pracovníkom s požiadavkou nízkej
alebo minimálnej kvalifi kácie je vyhradená vízová kategória H-2A.6
Ďalšie preferenčné skupiny sú zamerané na utečencov a žiadateľov o azyl; systém
obsahuje tiež tzv. „program rozmanitosti“ (diversity program) vytvorený pre imigrantov z krajín s nízkou mierou legálneho vysťahovalectva do USA.
Okrem možnosti uplatniť svoju žiadosť o udelenie legálneho statusu prostredníctvom niektorej z preferenčných skupín existuje ešte možnosť prihlásiť sa do lotérie o zelenú kartu. Avšak, osoby pochádzajúce z krajín, z ktorých do USA prúdia
najväčšie množstvá imigrantov, sa do tejto lotérie prihlasovať nesmú. Dôvodom je
snaha Spojených štátov udržiavať diverzitu.
Ibid.
David Coates a Peter Siavelis, Getting immigration right: what every American needs to know
(Washington: Potomac Books, 2009), 58.
6
US Citizenship and Immigration Services, http://www.uscis.gov/portal/site/uscis/ (stiahnuté
13. 12. 2010).
4
5
180
Ak sa teda žiadateľ nehodí ani do jednej z preferenčných skupín, a nesmie ani
využiť možnosť lotérie, na zisk práva trvalého pobytu sa jednoducho nekvalifi kuje.
Mnoho tých, ktorých sa táto diskvalifi kácia týka, sa však namiesto akceptovania
tohto verdiktu rozhodnú vstúpiť na územie USA alebo ostať na ňom nelegálne.
Avšak, ani situácia tých záujemcov o imigráciu, ktorí majú šancu uplatniť svoje
nároky v rámci niektorej preferenčnej skupiny, nie je vždy úplne jednoduchá. Legálny status sa snaží získať nesmierne množstvo ľudí a počet žiadostí niekoľkonásobne prevyšuje nielen ponuku, ale aj schopnosť imigračných úradov žiadosti rýchlo
a efektívne vyriešiť. Čakacia doba sa tak môže natiahnuť na roky a niekedy až desaťročia. Takáto situácia je výnimočne nevyhovujúca najmä pre čakateľov v rámci prvej
preferenčnej skupiny pracujúcej s rodinnými zväzkami – „deti, s ktorých žiadosťami
sa mešká, často čelia problému, že „vyrastú“ zo svojej preferenčnej kategórie, ak
čakacia doba spôsobí, že prejdú z veku pod 18 rokov nad tento vek (a to ich privedie
do kategórie „dospelé deti“)“ 7 – v tejto kategórii („dospelé deti“) je zisk legálneho
statusu o niečo náročnejší a žiadateľom to výrazne skomplikuje situáciu.
Nutnosť príliš dlho čakať či eventualita zbytočného premrhania vlastnej šance
– napríklad spomínaným „vyrastením“ zo svojej kategórie – tak mnoho žiadateľov
o legálny status privádza k snahe o vyskúšanie iných ciest, ako sa do Spojených štátov
dostať, a ostať na ich území – či už prostredníctvom priameho nedovoleného vstupu
cez hranice, využitím falošných dokladov alebo prekročením platnosti turistických
či iných víz. Vo výsledku takéhoto nastavenia systému je podľa niektorých štúdií
v súčasnosti takmer jeden z troch prisťahovalcov ilegálnym imigrantom. 8
Pri uvažovaní o fungovaní imigračného systému z pohľadu ilegálnych imigrantov je kľúčovou otázkou tiež vzťah medzi ekonomickými potrebami USA a možnosťami imigračných zákonov.
Pre kvalifi kovaných pracovníkov je v rámci preferenčnej skupiny súvisiacej so
zamestnávaním každoročne vyčlenených 140 000 zelených kariet.9 V prípade nekvalifi kovaných pracovníkov je limit nastavený len na 5 000 pracovníkov ročne.10
Dnešní ilegálni imigranti: počty a demografická kompozícia
V súčasnosti sú to hlavne imigranti z Latinskej Ameriky (Mexiko, stredná a južná
Amerika a Karibik), ktorí tvoria viac ako polovicu všetkých prichádzajúcich – legálnych i nelegálnych, keďže 54,6 % americkej populácie narodenej v zahraničí pocháLeMay, Illegal Immigration, 45.
Steven A. Camarota, „Immigrants in the United States, 2007: A Profi le of America’s ForeignBorn Population“, Center for Immigration Studies, November 2007, 1, http://www.cis.org/
articles/2007/back1007.pdf (stiahnuté 13. 12. 2010).
9
Susan Martin, „US Employment-Based Admissions: Permanent and Temporary“, Migration
Policy Institute, 3. 1. 2006, 3, http://www.migrationpolicy.org/itfiaf/pb_15_1.06.pdf (stiahnuté
13. 12. 2010).
10
Ibid., 8.
7
8
181
dza z tohto regiónu. Podľa krajiny pôvodu imigrantov je na prvom mieste Mexiko,
ktoré nasleduje Čína, India, Filipíny a Vietnam11.
Počet ilegálnych imigrantov prítomných na území USA v súčasnosti sa udáva
na už spomínaných približne 11 miliónov, ide ale len o odhady, keďže žiadny úrad
nevyhotovuje profi ly nezdokumentovaných imigrantov, ktoré by boli založené
na konkrétnom vyčíslení. Avšak i produkcia týchto odhadov je náročná, „pretože
vláda nemá administratívne údaje o príchode a odchode [neautorizovaných prisťahovalcov], a tiež preto, že ich výsledné počty sú v cenzoch a iných prieskumoch
obyvateľstva zvyčajne podhodnotené“12 – ilegálni imigranti majú snahu akýmkoľvek
počítaniam uniknúť, pretože sa obávajú odhalenia svojho ilegálneho statusu a hroziacej deportácie. Mnohí ilegálni imigranti, ktorí sa rozhodnú dostať sa do USA
priamym nedovoleným prekročením hraníc, okrem toho do Spojených štátov
prichádzajú až na niekoľký pokus, čo snahu o ich počítanie ešte viac komplikuje.
Na druhej strane, niektorí ilegálni imigranti sa z územia USA niekedy navracajú
do krajín svojho pôvodu a neskôr sa vracajú, čo sťažuje vytváranie predpokladov
o tom, koľko imigrantov vlastne zotrváva v USA.
Metóda, ktorá sa v súčasnosti používa na vytvorenie odhadov veľkosti populácie
ilegálnych imigrantov na území USA a niektorých jej charakteristík – napríklad
veku či národného pôvodu – „v zásade odčítava odhadovanú populáciu legálnych
prisťahovalcov od celkovej populácie narodenej v zahraničí a nakladá so zvyškom
ako so zdrojom údajov o populácii neautorizovaných migrantov“.13 Ide o takzvanú
reziduálnu metodológiu, ktorú využíva napríklad americké ministerstvo pre vnútornú bezpečnosť (US Department of Homeland Security, DHS), Úrad pre sčítanie
ľudu (United States Census Bureau) či think-tank Pew Hispanic Center, kde táto
metóda vznikla.
Vo vládnych a oficiálnych zdrojoch v súčasnosti teda predpoklad počtu ilegálnych imigrantov skutočne osciluje okolo čísla 11 miliónov, avšak podľa niektorých
zdrojov je skutočný počet nezdokumentovaných imigrantov v USA viac ako 20
miliónov. Toto číslo uvádza napríklad server Immigration Counters.com, zameraný
na zdôrazňovanie negatív ilegálnej imigrácie. V počte 20 miliónov sa s Immigration
Counters zvykla zhodovať napríklad i investičná spoločnosť Bear Stearns, ktorá
vytvárala vlastné analýzy ilegálnej imigrácie.14
Camarota, „Immigrants in the United States, 2007“, 7.
Congressional Budget Office, „A Description of the Immigrant Population“, November 2004,
http://www.cbo.gov/ftpdocs/60xx/doc6019/11-23-Immigrant.pdf (stiahnuté 8. 12. 2010).
13
Jeff rey S. Passel, „Estimates of the Size and Characteristics of the Undocumented Population“,
Pew Hispanic Center, 2005, 1, http://pewhispanic.org/reports/report.php?ReportID=44
(stiahnuté 13. 12. 2010).
14
Robert Justich, „The Underground Labor Force Is To The Surface“, Bear Stearns, 3. 1. 2005, 1,
http://www.bearstearns.com/bscportal/pdfs/underground.pdf (stiahnuté 6. 12. 2010).
11
12
182
Na druhej strane, predpokladá sa, že v súvislosti s ekonomickou krízou sa počty
ilegálnych imigrantov v USA znižujú. Ministerstvo pre vnútornú bezpečnosť odhaduje, že v roku 2009 tento počet klesol zhruba o milión.15
Ak za smerodajné teda vezmeme oficiálne vládne zdroje a prijmeme približne
11 miliónov ako relevantný údaj, predpoklady pokračujú s odhadom, že 62 % z daných 11-tich miliónov ilegálnych imigrantov je z Mexika, severoamerický región
obecne (Kanada, Mexiko a Karibik spolu) tvorí 77 %, na ďalšom mieste je Ázia
(9 %); južná Amerika tvorí takmer 7 %.16
Čo sa týka rozloženia ilegálnych imigrantov na území USA, napriek tomu, že
žijú vo všetkých štátoch, ich prítomnosť je vysoko koncentrovaná len v niektorých.
V roku 2009 žila viac než polovica (57 %) ilegálnych imigrantov len v piatich štátoch:
Kalifornia, Texas, Florida, New York a Illinois. V Kalifornii samotnej žila takmer
štvrtina (24 %) všetkých neautorizovaných imigrantov nachádzajúcich sa v USA.17
Vek ilegálnych imigrantov je zväčša pomerne nízky, v roku 2009 malo 74 %
ilegálnych imigrantov od 18 do 44 rokov; čo sa týka genderového rozloženia, muži
zväčša prevažujú nad ženami, v roku 2009 ich bolo 58 %.18
Súčasná kritika a dopady ilegálnej imigrácie
O tom, že ilegálna imigrácia predstavuje pre USA problém, pochybuje málokto;
názory sa ale líšia pri snahe o odpoveď na otázku, čo konkrétne je problémom
a prečo. Takáto situácia sa neskôr odráža v rôznosti riešení, ktoré jednotliví aktéri
imigračnej debaty navrhujú a, zároveň, proti ktorým sa stavajú. Pre pochopenie
príčin, ktoré ich vedú k proponovaniu niektorého z riešení, sa v tejto kapitole bližšie
pozriem na dôvody kritiky ilegálnej imigrácie do USA; svoju analýzu rozdeľujem
na právny, ekonomický, kultúrny a bezpečnostný rozmer tejto debaty.
Právny rozmer
Hlavným problémom je podľa niektorých aktérov imigračnej debaty samotný
fakt, že na území USA sa bez povolenia nachádza približne 11 miliónov ľudí pohybujúcich sa mimo dohľad úradov. V rámci tzv. „law-and-order“ mentality sa tu
zdôrazňuje fakt, že ilegalita podkopáva vládu práva a v konečnom dôsledku znižuje
dôveru v právo všeobecne a imigračné zákony špeciálne. Ako sa písalo v liste republikánskych členov Výboru kongresu pre imigračnú reformu, „rešpekt vlády práva je
jedna zo základných konzervatívnych hodnôt. [...] Nemôžeme ďalej tolerovať nedoBaker, Hoefer a Rytina, „Estimates of the Unauthorized Immigrant Population“, 1.
Ibid., 4.
17
Ibid.
18
Ibid., 5.
15
16
183
držiavanie a ignorovanie našich imigračných zákonov. [...] Nelegálni prisťahovalci
sú už z definície zločinci.“19
Tendencia nazerať na problém z tohto uhla sa vyskytuje väčšinou na pravej
strane politického spektra; pre mnohých komentátorov zastávajúcich takéto nazeranie daná situácia predstavuje bezprecedentný rozklad americkej suverenity. Podľa
nich by americký národ mal mať právo minimálne na prehľad o tom, kto sa na jeho
území nachádza, a tiež možnosť samostatne rozhodovať, kto na jeho území smie
byť a kto nie.
Pre kozmopolitov, pro-imigračných liberálov, zástupcov odborov či občianskoprávnych aktivistov však nie je problémom vlastná prítomnosť ilegálnych
imigrantov na území USA, ale ich status. Poukazujú na to, že ilegálni imigranti sú
predovšetkým ľudia s ľudskými právami, ktoré je potrebné rešpektovať. S ilegálnym
statusom sa však v USA stávajú súčasťou akejsi „podtriedy“ ľudí, ktorá je bezbranná
voči zneužívaniu zo strany zamestnávateľov a bojí sa komunikovať s úradmi.
Ekonomický rozmer
Negatívne sa z ekonomických dôvodov k ilegálnej imigrácii stavajú predovšetkým
ekonomickí protekcionisti, pre ktorých je hlavným problémom plynúcim z ilegálnej
imigrácie škodlivý dopad ilegálnych imigrantov na amerických pracovníkov a „parazitovanie“ ilegálnych imigrantov na americkom systéme sociálneho zabezpečenia.
Na druhej strane stoja expanzionisti hájaci obchodné záujmy a zástancovia
voľného trhu, podľa ktorých krajina profituje z možnosti využiť pracovnú silu lacných zahraničných pracovníkov. Problémom je pre nich to, že krajina nie je schopná
adekvátne reagovať na realitu, teda na to, že v USA sú zamestnávatelia a mimo USA
sú zamestnanci, ktorí chcú spolupracovať, ale nemôžu.
Pre aktivitu imigrantov na americkom pracovnom trhu je veľmi dôležité, s akou
vzdelanostnou výbavou a kvalifi káciou do krajiny prichádzajú. Zdá sa však, že
„ilegálni imigranti majú najnižšiu úroveň vzdelania spomedzi všetkých imigrantov“,
20
čo potvrdzuje štúdia Pew Hispanic Center. Neautorizovaní imigranti v produktívnom veku sú menej vzdelaní než ostatné zložky obyvateľstva: 49 % z nich nemá
ani stredoškolské vzdelanie, zatiaľ čo v prípade legálnych prisťahovalcov ide len
o 25 % a v domácej populácii o 9 %.21 Imigranti sú teda často ľudia, ktorí nemajú
19
Susan Jones, „Republican Lawmakers Won’t Back Bush on Immigration“, CNSNews.com, 26. 1.
2004, http://cnsnews.com/node/29331 (stiahnuté 15. 12. 2010).
20
Gordon H. Hanson, The Economic Logic of Illegal Immigration (New York: Council on
Foreign Relations Press. 2007), 12, http://www.cfr.org/immigration/economic-logic-illegalimmigration/p12969 (stiahnuté 8. 12. 2010).
21
, Jeff rey S. Passel, „Unauthorized Migrants: Numbers and Characteristics“, Pew Hispanic
Center, 14. 6. 2005, 23, http://www.pewhispanic.org/fi les/reports/46.pdf (stiahnuté 8. 12. 2010).
184
buď schopnosť alebo vôľu pracovať na svojej kvalifi kácii, čo ich predurčuje na pozície
s nízkym platom; často tak rozširujú percento amerických chudobných.
Častým argumentom ekonomických protekcionistov v neprospech imigrantov
všeobecne a ilegálnych imigrantov detto je uvádzanie predstavy, že imigranti „kradnú
prácu“. Expanzionisti zdôrazňujúci potrebu lacných zahraničných pracovníkov pre
americkú ekonomiku ale kontrujú tvrdením, že zväčša ide o prácu, o ktorú miestni
obyvatelia aj tak nemajú záujem a len imigranti sú ochotní túto prácu prijať. „Tento
druh prác sa niekedy označuje ako tzv. 4-D jobs – dangerous, dirty, dull or domestic,“22
teda nebezpečné, špinavé, jednotvárne či v domácnosti. Zamestnať sa v takomto
druhu práce je pre väčšinu domáceho obyvateľstva spoločensky neprijateľné; ilegálni
imigranti naopak vo väčšine prípadov prichádzajú s rozhodnutím prijať akúkoľvek
prácu. Okrem toho, fakt, že ich vzdelanie je zväčša pomerne nízke, ich šancu získať
prácu z inej kategórie než „4-D“ znižuje takmer na nulu, keďže jediné, čo mnohí
z nich môžu ponúknuť, je nekvalifi kovaná pracovná sila.
Po takejto pracovnej sile je však v zásade konštantný dopyt. Projekcia amerického Ministerstva práce napríklad predpokladá, že do roku 2016 bude približne
4,1 milióna pracovných miest vyžadovať len krátkodobé zaučenie priamo na mieste
práce.23 Keďže domáce obyvateľstvo o takéto pozície nejaví záujem, na ich miesto
nastupujú nekvalifi kovaní pracovníci najmä z Mexika, a prichádzajú poväčšine ilegálnou cestou – najmä preto, že je ročne vydávaných príliš málo víz pre takýto účel.
Ekonomickí protekcionisti (a zástancovia tvrdého postupu voči imigrantom všeobecne) ale zvyknú popierať argument, že o prácu, ktorú ilegálni imigranti na území
USA vykonávajú, americkí zamestnanci nemajú záujem. Tom Tancredo, bývalý
republikánsky člen Snemovne reprezentantov zo štátu Colorado, hovorí: „Dôvod,
že mnoho týchto pracovných pozícií je voľných, je to, že to nie je práca, ktorú by
chceli Američania robiť ... za taký plat.“24
Pri úvahe o vplyve imigrácie na platy sa ponúka predstava, že tým, ako imigranti
rozšíria ponuku pracovnej sily, sa dopyt jednoduchšie nasýti a cena práce sa tak
zníži. Okrem toho, ilegálni imigranti sú ochotní akceptovať aj platy pod hladinou
minimálnej mzdy, keďže do USA zväčša prichádzajú so snahou získať akúkoľvek
prácu za akýchkoľvek podmienok. To by tak teoreticky malo mať negatívny vplyv
na celé odvetvia, v ktorých nachádzajú prácu, pretože zamestnávatelia budú chcieť
(v rámci minimalizácie vlastných výdajov) znižovať platy i ostatným zamestnancom,
ktorí odvádzajú rovnakú prácu, ale na rozdiel od ilegálnych imigrantov, žijúcich
Kozák, „Facing Asymmetry“, 212.
David Coates, „The Economic Impact of Immigration“, in Getting Immigration Right: what every
American needs to know, ed. David Coates a Peter Siavelis (Washington: Potomac Books, 2009),
87.
24
Daniel J. Tichenor, „Strange Bedfellows: The Politics and Pathologies of Immigration Reform“,
Labor: Studies in Working-Class History of the Americas 5, č. 2 (2008): 41.
22
23
185
v permanentnom strachu z deportácie, nemajú problém vyžadovať dodržiavanie
svojich zamestnaneckých práv.
Avšak, stanoviť reálny dopad ilegálnej imigrácie na úroveň platov je nesmierne
náročné. I v prípade jednoduchšie zmapovateľnej legálnej imigrácie sa výsledky
rôznia – od zistení, že imigrácia má výrazne negatívny vplyv na platy domácich obyvateľov, 25 až po štúdie s úplne opačnými výsledkami, ktoré dopad imigrácie na platy
dokonca vidia pozitívne.26 Argumenty tu teda existujú pre obe strany debaty; pri
štúdiách vždy záleží na zvolenej metodológii a spôsobe výberu a vyhodnocovania
údajov.
Zástancovia názoru, že ilegálna imigrácia nemá nijaký radikálne negatívny
vplyv na výšku platov niekedy poukazujú i na vzťah medzi pracovnou silou ilegálnych imigrantov a domácich pracovníkov. Keďže podľa nich väčšina ilegálnych
imigrantov prijíma také pozície, o ktoré miestne obyvateľstvo nemá záujem, nezdá
sa, že by ponuka ich pracovnej sily súťažila s domácou ponukou a mala tak priamy
negatívny vplyv na platové ohodnotenie. Dá sa teda dokonca argumentovať i v tom
smere, že tým, ako ilegálni imigranti obsadia najnižšie pozície, domáci pracovníci
získajú lepšie ohodnotené miesta a ilegálna imigrácia tak má na ich platy v konečnom dôsledku pozitívny efekt.
Keď sa na otázku zamestnávania ilegálnych imigrantov pozrieme z pohľadu
zamestnávateľov, musíme si uvedomiť, že pre niektoré odvetvia, ako je napríklad
zber paradajok či pomarančov, prísun ilegálnych imigrantov zabezpečuje ich konkurencieschopnosť, či v extrémnych prípadoch samotné prežitie. Keby v týchto
odvetviach pracovali drahší pracovníci, ich cena by sa musela odraziť tiež na cene
produktov a tie by tak stratili svoju súčasnú výhodu na trhu, ktorá tkvie práve
v nízkej cene. Ak krajina nie je ochotná zmieriť sa s takouto situáciou, odpoveďou
by teoreticky mohlo byť rozhodnutie „úplne sa zbaviť veľkoplošného poľnohospodárstva. Anglicko to urobilo a pokojne väčšinu potravín nakupuje od zahraničných
výrobcov. To znamená možno menšiu potravinovú bezpečnosť, ale i menšiu potrebu
pracovníkov. V USA je to zložitá diskusia, pretože je to krajina, ktorá je závislá
na lacnej pracovnej sile“.27
Výrazne negatívny dopad však má zamestnávanie ilegálnych imigrantov často
na nich samotných, pretože im v snahe o udržanie konkurenčnej výhody mnohé
podniky dávajú nesmierne nízke platy, a poskytujú malé alebo žiadne zamestnanecké výhody. Mnohí ilegálni imigranti však zo strachu z deportácie a nedostatku
25
Viď napríklad George Borjas, Heaven’s Door: Immigration Policy and the American Economy
(Princeton: Princeton University Press, 1999).
26
Napríklad Gianmarco Ottaviano a Giovanni Peri, Rethinking the Gains from Immigration:
Theory and Evidence from the U.S. (Cambridge, MA: National Bureau of Economic Research,
2005), 4.
27
Nathan Thornburgh, „Can a Guest Worker Program Work?“ Time, 24. 5. 2007. http://www.
time.com/time/magazine/article/0,9171,1625191,00.html (stiahnuté 13. 12. 2010).
186
iných možností nájsť si zamestnanie kvôli svojej nízkej kvalifi kácii takýto prístup
akceptujú, niekedy aj za cenu ohrozovania vlastného života v nebezpečnej práci.
Čo sa týka čerpania sociálnych služieb, nezdokumentovaní imigranti oficiálne
nemajú právo na žiadne, ale napríklad ich deti spadajú pod iný režim. Majú právo
na využívanie tzv. Children’s Health Insurance Program, ktorého úlohou je poskytovať pomoc pri zdravotnom poistení detí, ktoré si ho nemôžu dovoliť. Okrem toho,
ak sú deti ilegálnych imigrantov vďaka v USA platiacemu jus soli automaticky
americkými občanmi, vzťahuje sa na nich celá škála sociálnych benefitov.
Ekonomickí protekcionisti na to poukazujú ako na parazitovanie ilegálnych
imigrantov na systéme, do ktorého prispievajú iní. Do rovnakej kategórie tiež
spadá využívanie pohotovostnej zdravotnej starostlivosti ilegálnymi imigrantami,
za ktorú musia zaplatiť americkí občania a legálni prisťahovalci, či fakt, že ilegálni
imigranti svoje deti posielajú do amerických škôl, ale nepodieľajú sa na pokrývaní
nákladov s tým spojených.
Všeobecne je z pohľadu samotných ilegálnych imigrantov do istej miery možné
namietať proti uvedeným obvineniam z parazitovania na systéme, pretože mnohí
ilegálni imigranti napríklad pracujú na základe falošných dokladov a tak napokon
prispievajú do Fondu sociálneho zabezpečenia. Platia tiež daň z predaja a nepriamo,
cez nájomné, i daň z majetku; vo výsledku však v ich prípade jednako len nejde
o plnú angažovanosť na systéme prispievania do štátnej pokladne.
Kultúrny rozmer a národná identita
Obavy v kultúrnej rovine pramenia z pocitu akejsi kultúrnej nadradenosti a s ňou
súvisiacou snahou uchrániť „našu zem“ pred prílevom „cudzincov“. Kritici, kultúrni
protekcionisti, tu často pracujú s obavami z ohrozovania národnej identity a neželaných zmien tváre Ameriky28.
Na jednej strane debaty o imigrácii existuje pomerne radikálny názor, že Američania ako „národ imigrantov“ by mali nových záujemcov o prisťahovanie – v rámci
zachovávania tradície a snahy zostať verný svojmu pomenovaniu – jednoducho
nechať vojsť do svojej krajiny bez akýchkoľvek regulácii. Polemika s týmto názorom sa realizuje hneď na niekoľkých úrovniach – od poukazovania na prípadné
negatívne dôsledky masového prílevu najrôznejších prisťahovalcov až po námietky
voči samotnému vnímaniu amerického národa ako národa imigrantov – napríklad
Samuel P. Huntington vo svojej knihe Kam kráčaš, Amerika? tvrdí, že americký
národ je skôr národom osadníkov než imigrantov, s tým, že „osadníci a imigranti sa
V tejto súvislosti je možné pripomenúť obálku časopisu Time z novembra 1993, ktorá sa
zaujímala doslova o „novú tvár Ameriky.“ Spojením viacerých rás žijúcich na území USA vtedy
počítačom vytvorila obraz ženy, ktorá má zobrazovať, ako „imigranti tvarujú prvú multikultúrnu
spoločnosť na svete.“ Odkaz na obálku: http://www.time.com/time/covers/0,16641,19931118,
00.html (stiahnuté 17. 12. 2010).
28
187
bytostne líšia“, pretože „osadníci opúšťajú existujúcu spoločnosť, aby založili novú
spoločnosť ..., prisťahovalci naproti tomu nevytvárajú novú spoločnosť. Sťahujú sa
z jednej spoločnosti do inej“.29 I preto je podľa neho americký národ dnes v zásade
jasne zadefinovanou a uzatvorenou skupinou, založenou na odkaze starousadlíkov,
a prílišná otvorenosť novým, odlišným prisťahovalcom môže vo svojich dôsledkoch
priniesť rozvrat americkej kultúry a spoločnosti.
Tu sa oplatí opäť odkázať na históriu Spojených štátov, jednak pripomenutím
vtipu o tom, že zástupy ilegálnych imigrantov boli v Amerike vždy problémom –
stačí sa spýtať ktoréhokoľvek Indiána;30 a tiež serióznou úvahou: „Ak sa pozrieme
na históriu objektívne, uvedomíme si, že každá nová vlna imigrantov sa stretla
s podozrievaním a pochybnosťami; na druhej strane ale bola každá predošlá vlna
imigrantov očistená a vzdávala sa jej pocta.“31 Tak, ako sa Američania vymedzovali
voči prílevu Írov v 19. storočí a neskôr Aziatov na počiatku storočia 20-teho, tak
dnes poukazujú na špecifickú kompozíciu súčasnej imigrácie. Tá je iná než zvyčajné
prúdy prisťahovalcov pred prijatím imigračného zákona z roku 1965. Európanov
vystriedali hlavne ľudia z Latinskej Ameriky či Ázie; ide teda najmä o nespokojnosť
s faktom, že dnešná imigrácia, a v prípade ilegálnej imigrácie je to ešte badateľnejšie, je menej rôznorodá, keďže „viac ako 5 % [imigrantov] pochádza zo španielsky
hovoriacich krajín, čo reprezentuje v [obavách kritikov] v histórii USA bezprecedentný stupeň etnickej koncentrácie“.32 Z toho pramení obava, že takto homogénna
skupina si bude udržiavať svoje špecifi ká a prinášať tak nežiaduce cudzorodé prvky
do americkej spoločnosti.
Huntington vo svojej knihe Kam kráčaš, Amerika? píše, že „do konca dvadsiateho
storočia došlo k vývoju, v ktorého dôsledku sa Amerika môže transformovať v kultúrne rozdvojenú anglo-hispánsku spoločnosť s dvomi národnými jazykmi“,33 a táto
„hispanizácia“ amerického kontinentu podľa neho do veľkej miery súvisí s tým, že
„mexickí prisťahovalci a ich potomstvo sa do americkej spoločnosti neasimilovali
v takej miere, v akej to v minulosti učinili a stále činia mnohé iné prisťahovalecké
komunity“.34
Ďalej zachádza už spomínaný Tom Tancredo, autor knihy In Mortal Danger,
v ktorej popisuje „smrteľné nebezpečenstvo“, ktoré ilegálna imigrácia predstavuje
Samuel P. Huntington, Kam kráčíš, Ameriko: krize americké identity (Praha: Rybka, 2005), 48.
Viď Karikatúra zobrazujúca prvých amerických usadlíkov ako akúsi prvú vlnu ilegálnych
imigrantov, http://geekpolitics.com/illegal-immigrants-problems-and-solutions/ (stiahnuté
6. 12. 2010).
31
„Top 10 Immigration Myths and Facts“, National Immigration Forum, June 2003, http://www.
immigrationforum.org/images/uploads/MythsandFacts.pdf (stiahnuté 6. 12. 2010).
32
LeMay, Illegal Immigration, 41.
33
Huntington, Kam kráčíš, Ameriko, 226.
34
Ibid., 227.
29
30
188
pre americký národ. Americká spoločnosť podľa neho v dôsledku ilegálnej imigrácie
„hnije zvnútra“ a je na ceste k vlastnému pádu.35
Zo širšieho pohľadu je možné napokon odkázať i na debatu o prijímaní imigrantov do americkej spoločnosti všeobecne. Na jednej strane existuje názor, že
imigrácia je prínosná kvôli novým impulzom, ktoré so sebou prináša, poprípade
i kvôli svojim možným ekonomickým prínosom; zástancovia tohto názoru preto
podporujú rozšírenie možností legálnej imigrácie. Na druhej strane stoja náhľady,
podľa ktorých je imigrácia z podstaty škodlivá a prináša so sebou rozličné nebezpečenstvá – jednak v rámci ohrozovania národnej identity, a tiež kvôli potrebe výdajov
na novo prichádzajúcich. Obecne: „Keď je prežitie neisté, kultúrna diverzita vyzerá
hrozivo. ... Naproti tomu, keď prežitie začína vyzerať ako niečo, čo je automaticky
isté, etnická a kultúrna diverzita sa stávajú omnoho prijateľnejšími – nad istým
bodom je diverzita nie len prijateľná, ale pozitívne hodnotená, pretože je zaujímavá
a stimulujúca.“36
Bezpečnostný rozmer
S obavami kultúrnych konzervatívcov z ilegálnej imigrácie sa často spája i predstava,
že ilegálni imigranti budú zvyšovať kriminalitu, keďže jednak odmietajú spolupracovať s úradmi a pohybujú sa mimo ich dosah; a tiež preto, že sú často chudobnejší
než väčšina populácie.
Odborné štúdie zaoberajúce sa súvislosťami medzi imigráciou a zločinom však
často prichádzajú k výsledku, že imigranti páchajú omnoho menej trestných činov
než domáci obyvatelia. Napríklad Immigration Policy Center zistilo, že pravdepodobnosť uväznenia u ľudí „narodených v USA vo veku 18–39 rokov je 5krát vyššia
než u ich rovesníkov narodených v zahraničí“.37
Kritici týchto štúdií väčšinou zdôrazňujú fakt, že štúdie málokedy robia rozdiel
medzi legálnymi a ilegálnymi prisťahovalcami. Eric Rasmusen, ekonóm z Indiana
University, sa preto snažil vyextrahovať dáta zo správy amerického Government Accountability Office38, ktorá sa zaoberala počtami uväznených cudzincov v amerických
väzniciach. Podľa jeho výpočtov „ilegálni imigranti páchajú 6 % všetkých zločinov
35
„Tancredo warns America ,in mortal danger’“, World Net Daily, 22. 5. 2006, http://www.wnd.
com/?pageId=36280 (stiahnuté 9. 12. 2010).
36
David Coates a Peter Siavelis, Getting immigration right: what every American needs to know
(Washington: Potomac Books, 2009), 45–46.
37
Kathleen Kingsbury, „Immigration: No Correlation With Crime“, Time, 27. 2. 2008, http://
www.time.com/time/nation/article/0,8599,1717575,00.html (stiahnuté 13. 12. 2010).
38
Ide o súčasť Kongresu, zaoberajúcu sa auditom, hodnotením a vyšetrovaním aktivít americkej
vlády.
189
v USA, čo krajinu stojí 24 miliárd dolárov.“39 Rasmusenovi kritici mu vyčítajú, že
medzi ilegálnych imigrantov započítal všetkých ľudí bez amerického občianstva,
Rasmusen sám však v prospech svojich náhľadov argumentuje tým, že legálni imigranti na to, aby legálny status získali, musia prejsť mnohými prehliadkami svojho
trestného registra a vo výsledku to teda sú ľudia, ktorí dodržujú zákony, na rozdiel
od ilegálnych imigrantov, ktorých nikto neskontroloval.
Na druhej strane sa však dá namietať, že práve ilegálni imigranti dodržujú
zákony veľmi dôkladne, pretože sa chcú vyhnúť kontaktu s úradmi a tým predísť
vlastnej deportácii, ako uvádza kriminológ z Florida State University, prof. Daniel
Mears40.
Výrazný nárast antiimigračná rétorika však zaznamenala najmä v dôsledku
teroristických úrokov z 11. septembra 2001. Pat Buchanan, americký konzervatívny
komentátor a politik, známy svojim radikálnym postojom voči ilegálnej imigrácii,
situáciu hodnotil s tým, že „teroristi sú medzi nami ako nezdokumentovaní imigranti“, ilegálnych imigrantov by preto vyhostil, a obmedzil by tiež legálnu imigráciu,
resp. v jeho slovníku „imigračné tsunami“.41 Faktom však je, že s Mexičanmi, ktorí
tvoria najväčšiu časť ilegálnych imigrantov, zatiaľ žiadne teroristické aktivity neboli
spojené.
Zhrnutie
Keď sa pozrieme spätne na všetky štyri prediskutovávané oblasti, zisťujeme, že
debata je vo všetkých veľmi intenzívna a argumenty existujú často pre obe strany.
V štatistikách a štúdiách sa dá len pomerne ťažko vyznať a ich výsledky sú vo
väčšine prípadov protichodné; veci komplikuje i to, že sa kritika ilegálnej imigrácie
často mieša s kritikou prisťahovalectva ako takého, teda i s jeho legálnou zložkou.
Konceptuálne prístupy a navrhované opatrenia
Väčšina aktérov a komentátorov imigračnej debaty sa zhoduje v stanovisku, že
existencia širokej triedy nezdokumentovaných prisťahovalcov nie je v záujme USA,
avšak, ako vidno i z predošlej kapitoly, v súčasnosti „nie je nedostatok návrhov, ako
k ,problému’ ilegálnej imigrácie pristupovať. Čoho je nedostatok, to je akákoľvek
zhoda v otázke, ktorý z množstva návrhov momentálne prítomných v hre je nad-
39
Eric Rasmusen, „Illegal Immigrants Cause 6 % of Crime, which Costs $ 24 Billion“,
Eric Rasmusen’s Weblog, http://rasmusen.org/t/2008/04/illegal-immigrants-cause-21-of-crime.
html (stiahnuté 13. 12. 2010).
40
Kingsbury, „Immigration: No Correlation With Crime“.
41
„Pat Buchanan on Immigration“, On Th e Issues, http://www.ontheissues.org/celeb/Pat_
Buchanan_Immigration.htm (stiahnuté 17. 12. 2010).
190
radený ostatným“,42 rovnako ako, zdá sa, politická vôľa a schopnosť presadiť zmenu
imigračnej politiky.
Ako vidno i z predošlej kapitoly, v šírke názorov na vhodný prístup k ilegálnym
imigrantom na území USA je však všeobecne možné vysledovať dve základné línie
úvahy – prvá zdôrazňuje záujmy domáceho obyvateľstva a poukazuje na úlohu práva
a zákonov v spoločnosti. Druhá línia úvahy je „mäkšia“ a poukazuje na potrebu rešpektovania ľudských práv imigrantov a ich sociálnych väzieb na území Spojených
štátov.
Obecne by sa tieto súperiace náhľady na možnosti prístupu k imigračnej problematike dali, podľa terminológie Andrey Baršovej a Pavla Baršu, označiť za napätie
medzi národným a liberálnym poslaním štátu. V rámci národného poslania sa
štát snaží zabezpečovať kolektívne dobra príslušníkov konkrétneho, „domáceho“,
národa, a v rámci liberálneho poslania chce zabezpečovať individuálne práva príslušníkov ľudského druhu.
Pri zjednodušení oboch pohľadov by sa ako ich základné výstupy v rovine konkrétnych opatrení dali uviesť v prvom prípade nútená masová deportácia, v druhom
všeobecná amnestia.
Okrem týchto dvoch základných – a extrémnych – možností tu ale existuje
ďalšie množstvo čiastkových opatrení, pričom za niektoré z nich sa často zasadzujú
zástancovia oboch popísaných pohľadov. I dve hlavné politické strany v Spojených
štátoch, republikáni a demokrati, sú v otázke prístupu k ilegálnej imigrácii rozdelené – v rámci demokratickej strany existuje krídlo, ktoré podporuje tvrdé opatrenia
proti nezdokumentovaným imigrantom, vrátane masovej repatriácie či odmietania
poskytovania sociálnych služieb ilegálnym imigrantom na území USA; všeobecne
má však demokratická strana tendenciu podporovať vytváranie pracovných programov a ciest k získaniu legálneho statusu pre imigrantov, ktorí sú v USA ilegálne. republikánska strana, i keď sa tradične zasadzuje za tvrdší postup, je ale tiež vnútorne
nejednotná a i v nej sa nájdu prúdy, ktoré podporujú skôr politiku tradične spájanú
s demokratickou stranou než s ich vlastnou.
Všeobecne sa pri úvahe o možnej reforme imigračného systému zväčša uvažuje
o potrebe prísť s komplexným balíkom opatrení, ktoré by riešili čo možno najširšie
spektrum problémov ilegálnej imigrácie. Mnohé čiastkové riešenia podporované niektorým segmentom aktérov imigračnej debaty však môžu svoj cieľ často dosiahnuť
len v kooperácii s inými opatreniami, ktorých podpora prichádza niekedy z iných
strán; na presadenie komplexnej reformy je preto potrebné vytvárať obojstranné
koalície a prijímať kompromisy, čo sa ukazuje ako veľký problém.
V tejto kapitole sa budem venovať najprv línií tvrdých opatrení snažiacich sa
vykoreniť problém ilegálnej imigrácie nútenou masovou deportáciou ilegálnych
David Coates, „Options for Action, Strategies for Change“, in Getting Immigration Right: what
every American needs to know, ed. David Coates a Peter Siavelis (Washington: Potomac Books,
2009), 219.
42
191
imigrantov pobývajúcich na území USA a politikou dôsledného presadzovania existujúcich imigračných zákonov. V ďalšej časti sa zaoberám líniou mäkších opatrení,
kde sa sústredím na otázku amnestie a legalizácie statusu ilegálnych imigrantov
a možnosťou vystavania dočasného pracovného programu pre pracovníkov zo
zahraničia.
„Tvrdé“ opatrenia
Masová deportácia
Najradikálnejším opatrením navrhovaným ako riešenie otázky ilegálnej imigrácie
v USA je nútená masová deportácia, teda vykázanie ilegálnych imigrantov z USA
späť do ich rodných krajín. Táto koncepcia je v súlade s tzv. „law-and-order“ mentalitou; ide tu o už spomínané zdôrazňovanie zákonov a potreby ich dodržiavania.
Ilegálni imigranti porušili imigračné zákony buď už priamo svojim vstupom na územie USA alebo tým, že napriek povinnosti z tohto územia odísť na ňom zostali. Sú
to teda v prvom rade porušovatelia zákona a podľa zástancov tohto pohľadu nemajú
právo na území USA zotrvávať: na to, aby si americký právny systém zachoval svoju
dôveryhodnosť, je nevyhnutné riadne dodržiavať jeho pravidlá, v tomto prípade teda
odstrániť z územia USA tých, ktorí na ňom nemajú byť.
Pri zamyslení sa nad praktickými súvislosťami realizácie masovej deportácie
sa však vynára niekoľko problémov: „Na to, aby [masovú deportáciu] bolo možné
vykonať, by v USA bolo potrebné vytvoriť elementy policajného štátu: systém
susedských špehov, rozšírenú imigračnú tajnú políciu, veľké zadržiavacie areály
s konotáciami podobnými Guantanamu, a zásadnú eróziu občianskych slobôd.“43
To je jedna strana problému: nútená relokácia približne 11-tich miliónov ľudí
– čo by zrejme bola jedna z najväčších deportácií v dejinách ľudstva – predstavuje
obrovský etický problém a USA, ktoré kladú dôraz na rešpektovanie ľudských práv,
by si nesmierne poškodili vlastnú medzinárodnú reputáciu.
Okrem toho je možné sa zamýšľať tiež nad tým, či USA majú fyzicky kapacity
na to, aby dokázali vykonať masovú deportáciu, a podľa všetkého takáto možnosť
reálne do úvahy neprichádza, slovami Johna McCaina: „Na to, aby sme deportovali
11 miliónov ľudí, by sme potrebovali 200 000 autobusov, ktoré by zabrali úsek dlhý
1 700 míľ. To všetko pri predpoklade, že máme zdroje na to, aby sme našli a zadržali
všetkých 11 miliónov, alebo aspoň polovicu. A tie nemáme, a všetci vieme, že nikdy
ani mať nebudeme.“44 Okrem toho by takéto opatrenie malo katastrofálne dopady
Ibid., 221.
John McCain, „McCain Statement on Border Security and Immigration Reform
Legislation“, U.S. Senator John McCain, 30. 3. 2006, http://mccain.senate.gov/public/index.
cfm?FuseAction=PressOffice.Speeches&ContentRecord_id=ce7596a1-0670-40f0-b054e5c3650c02dd&Region_id=&Issue_id=e2d83197-0adb-4a53-994a-9eb58268b452 (stiahnuté
9. 12. 2010).
43
44
192
na lokálne komunity a viedlo by k rozdeľovaniu rodín a pretrhávaniu sociálnych
väzieb.
Pri snahe o vyčíslenie nákladov hromadnej deportácie sa Rajeev Goyle a David
A. Jaeger, autori štúdie Deporting the Undocumented: A Cost Assessment vypracovanej
v roku 2005 pre liberálny výskumný ústav Center for American Progress dopracovali
k čiastke 206,241 miliárd dolárov za 5 rokov.45 Autori berú do úvahy náklady spojené so zatýkaním, zadržiavaním, transportom ilegálnych imigrantov či prípadnými
potrebnými právnymi službami a výpočty zakladajú na dátach dostupných z oficiálnych vládnych zdrojov. Výsledky však označujú za konzervatívne a predpokladajú,
že skutočná cena prípadnej hromadnej deportácie by bola ešte vyššia.
Naviac, pri uvažovaní o ekonomickom dopade odsunutia všetkých ilegálnych
imigrantov z územia USA je potrebné spomenúť i fakt, že by tým USA prišli o časť
pracovnej sily, ktorá sa podieľa na fungovaní americkej ekonomiky; tá by však naraz
jednoducho zmizla.
Zástancovia masovej deportácie ale kontrujú tvrdením, že deportácia vôbec nie
je až taký abnormálny koncept. Jednak poukazujú na príklady z americkej histórie,
kedy už podobné opatrenia boli využité – napríklad v časoch hospodárskej krízy sa
k takémuto kroku uchýlil prezident Hoover v snahe odstrániť cudzích pracovníkov
a nahradiť ich americkými, ktorí si nedokázali nájsť prácu. Prezident Truman tiež
nechal deportovať približne 2 milióny ilegálnych prisťahovalcov po druhej svetovej
vojne, aby vytvoril priestor pre vracajúcich sa vojnových veteránov. Asi najznámejším príkladom je však dva roky trvajúca tzv. Operation Wetback,46 s ktorou v roku
1954 začal prezident Eisenhower. Tentoraz šlo o snahu uvoľniť miesto pre veteránov
Koréjskej vojny. V rámci operácie Wetback tak bolo do Mexika repatriovaných vyše
milióna Mexičanov a ich detí, z ktorých boli ale mnohé narodené v USA a tak boli
americkými občanmi.47
Čo sa týka predpokladaných nákladov hromadnej deportácie, zástancovia deportácie síce označujú výsledky kalkulácii za absurdne vysokú čiastku; na druhej
strane: „aj keby to bol opodstatnený cenový odhad, masová deportácia by za to
stála“,48 ako hovorí článok ekonóma Edwina Rubensteina na stránke VDARE.com,
Rajeev Goyle a David A. Jaeger, „Deporting the Undocumented: A Cost Assessment“, Center
for American Progress, July 2005, 2, http://www.americanprogress.org/wp-content/uploads/kf/
DEPORTING_THE_UNDOCUMENTED.PDF (stiahnuté 17. 12. 2010).
46
„Wetback“, čo v preklade znamená „mokrý chrbát“, je pejoratívne označenie Mexičana, alebo
v širšom ponímaní akejkoľvek osoby latinskoamerického pôvodu, ktorá nelegálne prekročila
hranicu medzi Mexikom a Spojenými štátmi. Termín sa viaže k tomu, že množstvo týchto osôb sa
do USA dostalo preplávaním alebo preborením sa cez rieku Rio Grande, a počas toho si zamočili
chrbát.
47
Kozák, „Facing Asymmetry“, 217.
48
Edwin S. Rubenstein, „No-one’s Suggesting Mass Deportation – But It Would Pay For
Itself “, VDARE.com, 26. 1. 2006, http://www.vdare.com/articles/national-data-by-edwin-srubenstein-69 (stiahnuté 13. 12. 2010).
45
193
ktorá sa zasadzuje za obmedzenie imigrácie. Podľa Rubensteina by sa deportáciou
odstránila ekonomická záťaž, ktorú ilegálni imigranti vytvárajú, takže masová
deportácia by sa vlastne sama spätne zaplatila.
Všeobecne však väčšina Američanov chápe, že nie je dosť dobre možné 11 miliónov ľudí jednoducho vysídliť – či už kvôli technickej nemožnosti niečo také vykonať,
z etických dôvodov či kvôli faktickej závislosti americkej ekonomiky na práci týchto
ľudí. Nakoniec, alternatívu masovej deportácie podporuje len relatívne malé množstvo radikálnych kultúrnych a ekonomických protekcionistov.
Dôslednosť v presadzovaní existujúcich zákonov
Tí zástancovia tvrdého prístupu k ilegálnym prisťahovalcom, ktorí uznávajú, že nútená masová deportácia nie je realistickou možnosťou, ako najlepší spôsob prístupu
k populácii ilegálnych cudzincov uvádzajú tzv. „attrition through enforcement“, čo je
možné preložiť ako akési „vyčerpanie [ilegálnych imigrantov] vynucovaním [imigračných zákonov]“, resp. inštitucionalizované zužovanie ich životného priestoru
s cieľom priviesť ich k rozhodnutiu odísť z USA dobrovoľne.
Argumentácia tu stojí na názore, že dva extrémy prístupu k ilegálnym imigrantom – masová deportácia a všeobecná amnestia – nie sú jedinými, a ani vhodnými,
možnosťami postupu.
Profesor Kris W. Kobach, profesor práva na University of Missouri School of Law
situáciu vo svojej eseji Attrition Through Enforcement: A Rational Approach to Illegal
Immigration 49 komentuje prirovnaním k príkladu príliš rýchlej jazdy na diaľnici.
Tá sa tiež nerieši tým, že by každý, kto zrýchľuje, dostal pokutu, ale ani úplným
upustením od rýchlostných limitov. Namiesto toho existujú kontroly a povedomie
o nich, čo má dostatočný odstrašujúci efekt.
Rovnaký princíp by sa podľa neho mal využiť aj v prípade ilegálnej imigrácie,
keďže sa napokon „prakticky v každej oblasti práva spoločnosť spolieha na predchádzanie porušovaniu zákona pomocou presvedčivej hrozby vynucovania práva“.50
Čo sa týka konkrétnych kontúr tejto stratégie, návrhy rôznych strán sa rôznia,
všeobecne sa však zvyknú uvádzať niektoré z nasledujúcich možností51: vytvorenie
tlaku na zamestnávateľov s úmyslom zabrániť im zamestnávať nezdokumentovaných imigrantov; zamedzenie prílivu ilegálnych imigrantov zabezpečením hranice;
zamedzenie prístupu ilegálnych imigrantov k práci, sociálnym službám a vzdelaniu
s cieľom podporiť ich v tom, aby sa dobrovoľne vrátili do krajín svojho pôvodu;
zefektívnenie procesu identifi kovania a odsunu deportovateľných jedincov a ukonKris W. Kobach, „Attrition through Enforcement: A Rational Approach to Illegal Immigration“,
Tulsa Journal of Comparative & International Law 15 (2008): 153–61.
50
Ibid., 154.
49
51
Niektoré z týchto opatrení obsahuje napr. i článok Jessicy M. Vaughan, „Attrition Through Enforcement: A Cost-Effective Strategy to Shrink the Illegal Population”, Center for Immigration Studies,
April 2006, http://www.cis.org/Enforcement-IllegalPopulation (stiahnuté 13. 12. 2010).
194
čenie politiky tzv. sanctuary cities. V nasledujúcich odstavcoch sa bližšie pozriem
na jednotlivé body a vyhodnotím ich z hľadiska ich podpory, praktických súvislostí
a dopadov.
Vytvorenie tlaku na zamestnávateľov
„Vypnutie magnetu práce“ v USA sa viacerým stranám imigračnej debaty javí ako
vhodný postup jednak pre odstránenie problémov spojených s pokračujúcim prílevom ďalších ilegálnych imigrantov, ale aj s tými, ktorí už na území USA sú: radikálni
oponenti prítomnosti ilegálnych imigrantov v USA to vidia ako vhodný spôsob, ktorým sa dá dosiahnuť samodeportácia nezdokumentovaných pracovníkov; odbory
zase veria, že povedie k zlepšeniu pracovných podmienok – prípadní bezohľadní
zamestnávatelia, ktorí by zamestnávali ilegálnych imigrantov a zneužívali ich, by
tak už nemohli robiť. Zároveň s týmto konceptom však navrhujú legalizáciu statusu
nezdokumentovaných imigrantov, v čom sa už so zástancami púheho vynucovania
existujúcich zákonov nezhodujú.
Zabrániť zamestnávateľom zamestnávať ilegálnych imigrantov by sa podľa
zástancov tohto konceptu malo robiť jednak uvalením sankcií a odobratím licencií
tým zamestnávateľom, ktorí zákaz porušia, a tiež zavedením povinnosti pre zamestnávateľov preverovať status svojich potenciálnych zamestnancov predtým, než ich
do zamestnania prijmú.
V súčasnosti existujúci systém dokumentácie E-Verify ale prináša mnohé problémy – do používania ho ako dobrovoľný projekt zaviedol imigračný zákon IRIRA
(Illegal Immigration Reform and Immigrant Responsibility Act) z roku 1996 a zamestnávateľom umožňuje preverovať pracovné oprávnenie pracovníkov porovnaním ich
osobných údajov s databázami sociálneho zabezpečenia a ministerstva pre vnútornú
bezpečnosť.
E-Verify ale kvôli chybám v databázach môže prinášať nepravdivé výsledky –
správa amerického Úradu sociálneho zabezpečenia (Social Security Administration)
odhaduje, že „nezrovnalosti v dátach v približne 17,8 milióna prípadov (4,1 %)
z celkového počtu 435 miliónov záznamov môžu vyústiť v nesprávnu spätnú informáciu.“52 Okrem toho, „E-Verify nedokáže zachytiť viac ako polovicu neautorizovaných pracovníkov, ktorých kontroluje ..., najmä kvôli tomu, že nedokáže detekovať
krádeže identity.“53
So zavádzaním nových druhov dokumentácie sa však i všeobecne spája kritika,
špecifická pre americké prostredie, pretože vytváranie občianskych preukazov tu
52
Office of the Inspector General, „Congressional Response Report: Accuracy of the Social
Security Administration’s Numident File“, December 2006, http://www.ssa.gov/oig/ADOBE
PDF/A-08-06-26100.pdf (stiahnuté 6. 12. 2010).
53
„E-Verify Misses Half of Illegal Workers, Report Finds“, Fox News Network, 25. 2. 2010, http://
www.foxnews.com/politics/2010/02/25/e-verify-misses-half-illegal-workers-report-finds/
(stiahnuté 13. 12. 2010).
195
je vnímané ako zásah do osobnej slobody. Najmä kritici používania biometrických
dát na sledovanie ľudí poukazujú na eróziu občianskych práv, ktorú by takýto druh
dokumentácie so sebou priniesol. Okrem toho tu samozrejme je praktická rovina
otázky: cena takéhoto systému by sa mohla vyšplhať až do výšky niekoľkých miliárd
dolárov. Kritici menej sofistikovaných metód, ako sú papierové preukazy, poukazujú na možnosti ich falšovania a následnej zámeny identít. S tým súvisí i občasný
argument tých, ktorí podporujú expanzívnu imigračnú politiku kvôli obchodným
záujmom: zamestnávatelia často ani nevedia, že zamestnávajú ilegálnych imigrantov; podľa nich preto nie je férové vystavovať ich sankciám. Taktiež, podľa nich by
malo byť záujmom štátu vytvoriť priaznivé podmienky na spoluprácu zamestnávateľov a zamestnancov, ktorí pre nich chcú pracovať – púhym uvaľovaním sankcií
na zamestnávateľov bez vytvorenia inej možnosti získať zahraničných pracovníkov
sa však postupuje úplne opačne.
Okrem toho, toto identifi kovanie nelegálnych imigrantov priamo na pracovisku
na zamestnávateľov prakticky presúva právomoci polície, čo vytvára neprirodzené
spojenie medzi súkromným sektorom a štátom, a vedie k stavu permanentného
podozrievania.
Snahy zaviesť sankcie pre zamestnávateľov v snahe zabrániť im zamestnávať
ilegálnych imigrantov ale v súčasnosti vyvolávajú pomerne cynické reakcie. Jedným
z dôvodov sú minulé pochybenia: snaha o ich zavedenie tu už bola v rámci zákona
IRCA v roku 1986, avšak „sankcie pre zamestnávateľov sa ukázali byť bezzubým
tigrom“54 a vláda postupovala v otázke ich vynucovania veľmi laxne, takže nemali
želaný efekt.
Okrem toho sa proti tomuto konceptu stavajú i občianskoprávne skupiny a reprezentanti minorít, najmä latinskoamerickej, pretože sa obávajú, že to povedie
k diskriminácii každého, kto vyzerá alebo znie „cudzo“.
Zabezpečenie hranice
Pre mnohých zástancov vynucovania existujúcich zákonov je najdôležitejšou otázkou zabezpečenie južnej hranice USA s Mexikom, pretože práve tá tradične zažíva
najväčší nápor ilegálnych imigrantov. Mnohé hlasy v tomto tábore, ktorý sa koncentruje prevažne v republikánskej strane a v angličtine sa (minimálne jeho radikálnejšia zložka) označuje ako „border hawks“, vidia práve južnú hranicu ako bod, kde by
sa s riešením imigračnej problematiky malo začať. Konkrétnou reprezentáciou tejto
koncepcie je jednak budovanie múru pozdĺž južnej hranice, navyšovanie rozpočtu
a počtu členov pohraničnej stráže a tiež modernizovanie technológii monitorujúcich
pohraničné oblasti.
Pri úvahe o efekte zabezpečovania hranice sa však ukazuje, že „zatiaľ čo vynakladanie peňazí na vynucovanie imigračných zákonov prudko stúpalo, počet nezdoku54
Tichenor, „Strange Bedfellows“, 50.
196
mentovaných imigrantov v Spojených štátoch sa zhruba strojnásobil z 3,5 milióna
v roku 1990 na odhadovaných 11,9 milióna v roku 2008“.55 Okrem toho, zo súčasných zhruba 11-tich miliónov neautorizovaných prisťahovalcov je približne 60 %
tých, ktorí do krajiny vošli neoprávnene; zvyšných 40 % tvoria tí, ktorí prekročili
dobu platnosti svojich víz, dostali sa na územie USA vďaka falošným dokladom či
z územia neodišli napriek tomu, že to mali urobiť.56 Zaisťovanie hraníc teda nemá
žiadny dopad na takmer polovicu ilegálnych imigrantov v krajine, pretože tí svoj
nelegálny status získali úplne inou cestou než nedovoleným prechodom cez hranice.
Napriek tomu – podľa štúdie, ktorú vypracovalo Immigration Policy Center v októbri
2009 – sa od roku 1992 ročný rozpočet pre pohraničnú hliadku (Border Patrol) zvýšil o 714 %, z 326,2 milióna dolárov vo fiškálnom roku 1992 na 2,6 bilióna dolárov
vo fiškálnom roku 2009.57
Kritici tvrdia, že stavanie múrov je neefektívne, drahé a zbytočné – „múry len
presmerujú prúdy imigrantov. Pôjdu popod ne alebo okolo nich. Múry samé osebe
neodstrašujú, ale pôsobia ako pasca“58 a takáto politika tak vedie k dôsledkom,
ktoré vôbec neboli zamýšľané: imigranti, ktorí sa raz úspešne dostanú do Spojených
štátov, aj napriek vlastnej vôli vrátiť sa – aspoň na čas – do krajiny svojho pôvodu,
radšej ostávajú na území USA, pretože sa boja, že druhý krát by im pokus vojsť
do krajiny nelegálne už nemusel vyjsť – USA ich tak vlastne podporujú v tom, aby
ostávali na ich území.
Avšak, južná hranica je nesmierne dôležitá z politického hľadiska, pretože jej
poróznosť je výrazne viditeľná a kritizovaná. Rovnako dobre viditeľná je ale i snaha
o jej zabezpečovanie. V širšom zmysle je tu tak „politický kalkul, že tvrdé a dobre
viditeľné vynucovanie práva na hraniciach je užitočné, pretože presvedčí širokú
verejnosť o tom, že politici nestratili kontrolu nad imigráciou“.59
Tento prístup teda vítajú stúpenci „law-and-order“ mentality, a ekonomickí
a kultúrni protekcionisti domáceho národa. Ako argument niektorí z nich (najmä
po 9/11) uvádzajú i to, že zabezpečovaním hranice USA sa intenzívnejšie bojuje
proti terorizmu, pretože teroristi sa môžu pokúšať dostať sa do krajiny spolu s Mexičanmi, ktorí idú do USA za prácou. „Zapečatenie“ južnej hranice USA podľa nich
tejto možnosti teda efektívne vzdoruje.
Walter Ewing, „Money for Nothing: Immigration Enforcement without Immigration Reform
Doesn’t Work“, Immigration Policy Center, May 2008, 7, http://www.immigrationpolicy.org/
sites/default/fi les/docs/MoneyForNothing05-08.pdf (stiahnuté 6. 12. 2010).
56
57
„Breaking Down The Problems: What’s Wrong With Our Immigration System?“,
Immigration Policy Center, October 2009, 12, http://lawprofessors.typepad.com/files/
problem20paper20fi nal201021091.pdf (stiahnuté 15. 12. 2010).
58
Coates, „Options for Action“, 222.
59
Wayne A. Cornelius, „Controlling ,Unwanted’ Immigration: Lessons from the United States,
1993–2004“, Journal of Ethnic and Migration Studies 31, č. 4 (2005): 789. http://www.ccis-ucsd.
org/PUBLICATIONS/wrkg92.pdf (stiahnuté 17. 12. 2010).
55
197
Avšak, dá sa tu uvažovať i o tom, či je – akýmkoľvek spôsobom – reálne možné
prúdenie ilegálnych imigrantov do krajiny zastaviť. Vzhľadom k výraznej socioekonomickej disparite medzi Mexikom a Spojenými štátmi je to aspoň v súčasnosti
pomerne nepravdepodobné. Ako hovorí Michael Chertoff, bývalý americký minister pre vnútornú bezpečnosť: „Keď sa snažíte bojovať s ekonomickou realitou,
je to prinajlepšom drahý a veľmi, veľmi zložitý proces, ktorý je takmer odsúdený
na neúspech.“60
Napokon, keď sa pozrieme na vyššie uvádzané štatistiky smerujúce na efektivitu
zabezpečovania hranice, ukazuje sa, že sa tomuto konceptu želaný cieľ zatiaľ nepodarilo splniť. Kritizujú ho i ľudskoprávni aktivisti poukazujúci na to, že pri snahe
o ilegálne prekročenie hranice každoročne mnoho ľudí prichádza o život.
Zamedzenie prístupu k sociálnym službám
Snahy odrezať ilegálnych imigrantov od možnosti využívať sociálne služby a zdravotnú starostlivosť na území USA, vzdelávať sa na štátne trovy, vlastniť vodičský
preukaz a podobne, sa objavili už v minulosti – príkladom je tzv. Návrh 187, výsledok protiimigračnej iniciatívy v štáte Kalifornia v roku 1994. Situácia tu však bola
skomplikovaná i faktom, že proponenti Návrhu sa sústredili primárne na latinskoamerických imigrantov. Napriek tomu, že svoj postup obhajovali čisto ekonomickými
záujmami, nevyhli sa okrem obvinenia z porušovania ľudských práv tiež obvineniu
z xenofóbnych motívov. Návrh 187 bol nakoniec prehlásený za neústavný.
Všeobecne takéto iniciatívy vyvolávajú výraznú kritiku z rôznych strán – od občianskoprávnych aktivistov cez kozmopolitne a pro-imigračne uvažujúcich liberálov
až po odbory. Táto koncepcia zatláča imigrantov hlbšie do podzemia spoločnosti
a ignoruje ich ľudské práva. Okrem toho môže mať negatívne dôsledky i pre domácu populáciu – tým, že ilegálni imigranti nebudú mať prístup k pohotovostnej
zdravotnej starostlivosti, predstavujú riziko nákazy i pre legálne obyvateľstvo; tým,
že nebudú vlastniť vodičské preukazy, môže to mať negatívne dopady na celkovú
bezpečnosť na cestách.
Zefektívnenie procesu selektívnych deportácii
V súčasnosti funguje odsun deportovateľných jedincov metódou prepadových
akcií pod hlavičkou ICE (Immigration and Customs Enforcement), čo je úrad fungujúci pod ministerstvom pre vnútornú bezpečnosť, založený v roku 2003 primárne
ako odpoveď na teroristické útoky z roku 2001. Ide o selektívne akcie, trendom je
ale zvyšujúci sa počet ročne deportovaných ilegálnych imigrantov, najmä od deväť-
60
Raúl Hinojosa-Ojeda, „Raising the floor for american workers“, Center for American Progress,
Immigration Policy Center, 7. 1. 2010, 3. http://www.americanprogress.org/issues/2010/01/
raising_the_floor.html (stiahnuté 16. 12. 2010)
198
desiatych rokov 20. storočia. V súčasnosti ide o počty ročne nad 300 000 deportácii
(v roku 2007 to bolo 319 382 a 358 886 v roku 200861).
Zástancovia týchto akcií v tradícií argumentácie „law-and-order“ mentality
vyzdvihujú fakt, že sa vynucovaním jednak posilňuje dôveryhodnosť amerických
imigračných zákonov, a tiež, že takéto akcie dávajú ilegálnym imigrantom na vedomie, aká je skutočná pozícia americkej vlády ku ich prítomnosti na území USA.
Ideou je teda rozšíriť v imigrantskej komunite povedomie o nepoľavujúcom tvrdom
postoji voči porušovaniu imigračných zákonov.
Čo však zástancovia tejto stratégie vidia ako problém, je fakt, že ICE má
pre tieto účely len približne 3 000 ľudí na zaisťovanie celých Spojených štátov62 .
V záujme zefektívnenia preto navrhujú jednak navýšiť kapacity zástupcov ICE pre
tento účel, a tiež zvýšiť počet dohôd v rámci §287 (g) zákona INA (Immigration
and Nationality Act) z roku 1995. Napriek tomu, že imigračná politika je primárne
federálnou zodpovednosťou, tento paragraf umožňuje vytvárať dohody medzi ICE
a lokálnymi úradmi, pričom sa na lokálne úrady presúvajú právomoci federálnych
vynucovateľov zákona.63
Odporcovia týchto prepadových akcií zdôrazňujú negatívne dopady takéhoto
prístupu: selektívne prepady jednak vytvárajú strach v imigrantskej komunite, čoho
dôsledkom sa imigranti ešte viac uzatvárajú pred americkými úradmi a presúvajú
sa hlbšie do „podzemia“ spoločnosti. Selektívne akcie ICE, rovnako ako masová
deportácia, sú kritizované i kvôli ich negatívnym etickým konotáciám – „zatknutia
v noci, rozdeľovanie rodín, opustenosť tých, ktorí ostanú v USA – to je anatéma pre
mnohých aktivistov v latinskoamerickej komunite, katolíckych biskupov (vrátane
pápeža), a mnohých aktivistov odborových organizácii a demokratickej strany“.64
Opäť sa tu uplatňuje argument inkompatibility takéhoto postupu s hodnotami
americkej spoločnosti, ako je úcta k človeku, rešpekt hodnoty rovnosti a humánny
spôsob riešenia problémov.
Ukončenie politiky sanctuary cities
Sanctuary cities sú mestá či oblasti, ktoré praktikujú politiku diskrétneho prístupu
k ľuďom na ich území, nepátrajú po ich právnom statuse a neoznamujú federálnym
úradom, ak majú kontakt s osobou, ktorá sa na ich území nachádza nelegálne.
61
United States, Department of Homeland Security, Yearbook of Immigration Statistics: 2008
(Washington D.C.: U.S. Department of Homeland Security, Office of Immigration Statistics,
2009), 95, http://www.dhs.gov/xlibrary/assets/statistics/yearbook/2008/ois_yb_2008.pdf (stiahnuté 17. 12. 2010).
62
Kobach, „Attrition through Enforcement“, 154.
63
So zmluvami uzatvorenými pod hlavičku tohto paragrafu sú spojené niekoľké podmienky:
lokálni úradníci musia byť na vykonávanie federálnych právomocí vhodne vyškolení a musí im byť
udelený mandát na vykonávanie týchto právomocí pod dohľadom pracovníkov ICE.
64
199
Takouto politikou sa riadia mnohé mestá po celých Spojených štátoch, zahŕňajúc
napríklad El Paso, San Diego, New York či San Jose, ktoré patria k mestám s najvyššou populáciou ilegálnych imigrantov.
Dôvodom, prečo mestá takúto politiku aplikujú, je jednak snaha predísť negatívnym dopadom obáv ilegálnych imigrantov zo spolupráce s úradmi či poskytovateľmi
sociálnych služieb; niekedy sa k tejto snahe pridáva tiež argument o „požiadavkách
liberálnej demokracie: je nespravodlivé vystavovať osoby, ktoré prispievajú tejto
spoločnosti, všadeprítomnej hrozbe deportácie“.65
Kritici, opäť v rámci „law-and-order“ mentality, túto politiku však vidia ako
reprezentáciu „absurdnej formy národného ,seba-hendikepovania’ vo vzťahu k vynucovaniu práva na hraniciach; vláda v podstate jednou rukou ničí to, čo druhou
vytvára“.66 Okrem toho sa tu samozrejme uplatňuje argument podkopávania dôveryhodnosti imigračného zákonodarstva – ak zákony nedodržuje krajina sama, kto
iný to bude robiť?, pýtajú sa kritici.
Zhrnutie
Vynucovania existujúcich imigračných zákonov má podľa zástancov tejto koncepcie
množstvo výhod, okrem iného napríklad nízku cenu. Think-tank Center for Immigration Studies cenu odhaduje na približne 400 miliónov za rok, čo je menej ako
1 % z prezidentovej požiadavky na navýšenie rozpočtu DHS z roku 200767.
Jediné, čo je teda podľa proponentov reálne potrebné, je skutočná šanca, že
vynucovanie práva sa bude konať – to platí jednak pre ilegálnych imigrantov, ale
aj pre zamestnávateľov. Argument je, že keby vedeli, že existuje skutočná šanca, že
dostanú pokutu alebo im bude odňatá licencia, ilegálnych cudzincov by jednoducho
nezamestnali.
Pre ilegálnych imigrantov samotných sa ako jediné logické vyústenie týchto
opatrení vníma rozhodnutie odísť z USA. Keď budú vedieť, že práca pre nich nie
je (lebo ich zamestnávatelia nebudú chcieť zamestnať) a že je veľká šanca, že ich
predstavitelia ICE či iní úradníci skutočne nájdu a deportujú, nemajú dôvod v USA
ostávať.
Oponenti poukazujú na porušovanie ľudských práv, negatívne etické konotácie
a tiež neefektívnosť či nemožnosť uskutočniť jednotlivé navrhované opatrenia. Dokladom negatívnych reakcií sú štrajky a intenzívna odozva na už spomínaný arizonský zákon SB 1070, ktorý tiež pracoval so stratégiou „attrition through enforcement.“
65
Linda Bosniak, „The Undocumented Immigrant: Contending Policy Approaches“, in Debating
Immigration, ed. Carol M. Swain (Cambridge: Cambridge University Press, 2007), 89.
66
Ibid., 90.
67
Vaughan, „Attrition Through Enforcement“, 1.
200
(Na druhej strane, tento zákon získal i pomerne širokú podporu68 a inšpiroval i iné
štáty k snahe zaviesť podobné opatrenia.) Každopádne, New York Times stratégiu
„attrition through enforcement“ nazýva „the misery strategy“ a hovorí, že je „úzka,
krátkozraká, ničivá a sama sa poráža. Naviac, nebude účinná,“69 keďže nie je isté,
či dané postupy skutočne povedú k samodeportácii ilegálnych imigrantov: „To by
sa podarilo len ak by sa život ilegálnych imigrantov v USA stal omnoho horším ako
život napríklad v rurálnej Guatemale alebo v slumoch v Mexico City.“ 70
„Mäkké“ opatrenia
Spätná legalizácia statusu ilegálnych imigrantov
„Zlegálnenie“ statusu nezdokumentovaných prisťahovalcov mnohí jeho zástancovia
vidia ako jedinú možnosť, ako ilegálnych prisťahovalcov oslobodiť z podzemnej
ekonomiky a ukončiť ich separáciu od ostatnej spoločnosti z dôvodu ich obáv pred
úradmi. Taktiež, podľa mnohých aktivistov z tohto tábora všetci zdieľajú „vinu“
za ilegálnu imigráciu – americkí zamestnávatelia, konzumenti i zákonodarcovia;
legalizácia je tak podľa nich jediné morálne riešenie.
Proti sú však „border hawks“ a stúpenci „law-and-order“ mentality, podľa ktorých
takéto riešenie vysiela zlé signály a v konečnom dôsledku podporuje porušovanie
zákona.
Na úvod je tu vhodné vyjasniť dva základné termíny, s ktorými sa v tejto debate
pracuje: „legalizácia“ a „amnestia“. Niekedy sa pokladajú za synonymá, zväčša sa
však legalizácia vníma ako zisk legálneho statusu po splnení určitých podmienok,
a amnestia ako priame získanie legálneho statusu bez vynaloženia úsilia. Druhá
možnosť preto automaticky popudzuje tých, ktorí ilegálnych imigrantov vnímajú
ako porušovateľov imigračných zákonov; amnestia je v tomto prípade kritikmi vnímaná ako odmeňovanie zločincov. Slovo amnestia pochádza z rovnakého gréckeho
koreňa ako slovo „amnézia“, čiže strata pamäte; v súvislostiach imigračnej debaty to
teda môžeme vnímať ako akési zabudnutie na minulosť ilegálnych imigrantov. Amnestia sa preto často vníma ako termín s negatívnym nábojom, opisujúci spoločnosť,
ktorá nehrá podľa vlastných pravidiel a je ochotná vo svojom vnútri privítať tých,
ktorí jej zákony porušili, a ešte k tomu bez toho, aby im to vyčítala.
68
Daniel B. Wood, „Opinion polls show broad support for tough Arizona immigration
law“, Christian Science Monitor, 30. 4. 2010, http://www.csmonitor.com/USA/Society/
2010/0430/Opinion-polls-show-broad-support-for-tough-Arizona-immigration-law (stiahnuté
13. 12. 2010).
69
„The Misery Strategy“, New York Times, 9. 8. 2007, http://www.nytimes.com/2007/08/09/
opinion/09thu1.html (stiahnuté 16. 12. 2010).
70
Ibid.
201
S týmto náhľadom sa dá polemizovať z viacerých stanovísk. Jednak, zástancovia
termínu amnestia argumentujú, že žiadna ľudská bytosť nie je ilegálna71, takže
nepotrebuje žiadať o legalizáciu. Okrem toho, legalizácia a amnestia sledujú v konečnom dôsledku rovnaký cieľ: „Či uložíte ilegálnym imigrantom pokuty, donútite
ich učiť sa po anglicky či stokrát sa pomodliť Zdravas Maria, nakoniec im aj tak
dovolíte ostať a stať sa občanmi.“ 72
Výsledok legalizácie i amnestie by teda bol rovnaký: poskytnutie možnosti
získať status legálneho obyvateľa USA, časom teoreticky i americké občianstvo.
Oba termíny odlišuje len rozsah podmienok, ktoré by potenciálni záujemcovia
o zlegalizovanie statusu museli splniť: od žiadnych v prípade amnestie až po celý set
rôznych požiadaviek v prípade legalizácie – napríklad zaregistrovať sa do programu
žiadostí o legalizáciu, zaplatiť manipulačný poplatok a spätne dane, ktoré by žiadateľ Spojeným štátom dlžil za čas svojho ilegálneho pobytu na ich území, doložiť
vlastnú bezúhonnosť či prezentovať dostatočnú znalosť angličtiny.
Dôvod, pre ktorý mnohí kozmopolitne orientovaní liberáli a expanzionisti
sledujúci obchodné záujmy legalizáciu podporujú, je už spomínaná možnosť vyviesť
ilegálnych imigrantov z tieňa, čo by pre nich znamenalo možnosť plného a ničím
neohrozovaného zapojenia sa do života. Taký stav by bol podľa zástancov legalizácie prínosný nielen pre nich samotných, ale i pre zvyšok spoločnosti, pretože by sa
tým odstránili už spomínané nechcené javy ako čerpanie sociálnych benefitov zo
strany ilegálnych imigrantov, ich neochota spolupracovať s úradmi etc. Legalizáciu
podporujú i zamestnávatelia a „business“ všeobecne, pretože to je jedna z možností,
ako zregularizovať spoluprácu (momentálne nezdokumentovaných) zahraničných
pracovníkov a amerických zamestnávateľov.
Podporovatelia legalizácie73 ako ďalšiu výhodu uvádzajú tiež zvýšenie produktivity, ktorá by vyplývala z posunu pracovníkov do nových pozícií a zvýšenia ich
investícií do vlastného vzdelania, schopností a života celkovo. Okrem toho, zlegalizovaní pracovníci by získali vyššie platy, ktoré by sa odrazili vo väčších príjmoch
z daní a zvýšenej kúpnej sile, čo je na úžitok celej americkej ekonomike. Na základe
týchto predpokladov vytvorilo Immigration Policy Center štúdiu, podľa ktorej by
Shahid Haque-Hausrath, „No Human Being is Illegal: Why use of the term ,illegal alien’ is
inaccurate, offensive, and should be eliminated from our public discourse“, Border Crossings Law
Firm, 5. 2. 2009, http://www.bordercrossinglaw.com/blog/archives/28 (stiahnuté 7. 12. 2010).
72
Nathan Thornburgh, „Immigration: The Case for Amnesty“, Time, 7. 6. 2007, http://www.
time.com/time/magazine/article/0,9171,1630543,00.html (stiahnuté 6. 12. 2010).
73
Medzi zástancov legalizácie ilegálnych imigrantov patria napríklad organizácie, ktorých cieľom
je zlepšovať pozíciu imigrantov či presadzovať ich požiadavky, napr. LULAC (League of United
American Citizens), organizácia s cieľom bojovať proti diskriminácii mexických Američanov;
či radikálna organizácia MEChA (Movimiento Estudiantil Chicano de Aztlán), ktorá dokonca
kladie požiadavky na Spojené štáty s cieľom navrátiť niektoré ich územia Mexiku; ďalej odborové
zväzy ako napr. UFWA (United Farm Workers of America), odborový zväz pracovníkov
v poľnohospodárstve; z dvoch hlavných amerických politických strán legalizáciu podporujú viac
demokrati; z aktérov mimo USA sa za legalizáciu stavia logicky najmä štát Mexiko.
71
202
komplexná imigračná reforma zahŕňajúca primárne zlegalizovanie statusu nelegálnych prisťahovalcov zvýšila americký HDP o 0,84 %.74
Kritici však poukazujú na to, že časté nízke platové ohodnotenie ilegálnych
imigrantov nemusí nevyhnutne prameniť z faktu, že majú ilegálny status; často
je táto skutočnosť založená „na ich nízkom veku, nízkom vzdelaní a kvalifi kácii,
nedostatočnej znalosti angličtiny a krátkom čase, ktorý strávia pri špecifickom
zamestnávateľovi. Existuje vlastne mnoho výskumov, ktoré naznačujú, že blahobyt imigrantov sa neodvíja až tak od ich legálneho statusu, ale od času, ktorý
na území USA strávia“,75 takže prípadný zisk legálneho statusu vlastne ich pozíciu
na trhu práce nemusí radikálne zmeniť. Takýto pohľad teda naštrbuje i spomenutú
predstavu, že by po zisku legálneho statusu imigranti postúpili do vyššie platovo
ohodnotených pozícií a začali by výraznejšie prispievať do americkej ekonomiky.
„Border hawks“ zlegalizovanie statusu nelegálnych prisťahovalcov často vnímajú
v prvom rade ako akési odmeňovanie zločincov. Legalizácia podľa nich vysiela zlý
signál na všetky strany a vedie k tomu, že imigračnú politiku krajiny v podstate
vytvárajú imigranti samotní, čo je nežiaduce. Okrem toho kritici často argumentujú
tým, že poskytnutie cesty k legalizácii je „výsmechom našich imigračných zákonov,
[pretože] penalizuje tých záujemcov o prisťahovanie, ktorí trpezlivo čakajú na zisk
povolenia“.76 Proti tomu by bolo možné namietať s tým, že prakticky ide o dve rôzne
skupiny ľudí, ktoré sa v zásade navzájom neovplyvňujú. Ilegálni imigranti, ktorí už
v USA sú, by tam boli bývali prišli pravdepodobne bez ohľadu na to, či by sa ich
status niekedy v budúcnosti mal zmeniť, nezávisle od oficiálnej imigračnej politiky
a ľudí, ktorí chcú získať povolenie na pobyt v USA legálnou cestou.
Oponenti legalizácie často upozorňujú i na možnú fiškálnu záťaž plynúcu zo
zavedenia legalizácie: kvôli novo zlegalizovaným prisťahovalcom by Spojené štáty
museli vynakladať viac prostriedkov na sociálne benefity. Štúdia Roberta Rectora,
ktorú publikovalo konzervatívne Heritage Foundation, predpokladá, že amnestia by
amerických daňových poplatníkov stála 2,6 bilióna dolárov.77 Oplatí sa tu však spomenúť, že daná štúdia takmer vôbec nepočíta s možnými neskoršími príspevkami
zlegalizovaných imigrantov americkej ekonomike; vidí ich len ako hrozbu americkým zdrojom. Na druhej strane stoja výsledky analýz Immigration Policy Center,
podľa ktorých by komplexná reforma imigračného systému, ktorá by zlegalizovala
Hinojosa-Ojeda, „Raising the floor“, 13.
Peter Skerry, „Why Amnesty Is the Wrong Way to Go“, The Brookings Institution, 12. 8.
2001, http://www.brookings.edu/research/opinions/2001/08/12immigration-skerry (stiahnuté
13. 12. 2010).
76
77
Robert Rector, „Amnesty Will Cost U.S. Taxpayers at Least $ 2.6 Trillion“, The Heritage
Foundation, 6. 6. 2007, http://www.heritage.org/research/reports/2007/06/amnesty-will-costus-taxpayers-at-least-26-trillion (stiahnuté 16. 12. 2010).
74
75
203
ilegálnych imigrantov a vytvorila realistické limity pre budúcu imigráciu, priniesla
krajine výrazný zisk – viď graf č. 1.
Graf č. 1: Ekonomické dopady komplexnej reformy, programu pre dočasných
pracovníkov, a masovej deportácie
Zdroj: Raúl Hinojosa-Ojeda, Raising the floor for american workers (Center for American
Progress, Immigration Policy Center, 2010), 10.
Často vyjadrovanou obavou je i predpoklad, že legalizácia povedie k ďalšej
nezdokumentovanej imigrácii, pretože sa tým vytvorí predstava, že každý nezdokumentovaný prisťahovalec bude mať napokon šancu získať legálny status. Táto obava
rezonovala veľmi silne i pri súčasných diskusiách o navrhovanom zákone DREAM
Act (Development, Relief and Education for Alien Minors Act), ktorý chcel poskytnúť
cestu k legalizácii mladým ilegálnym imigrantom, ktorí sa do USA dostali ešte ako
deti. Podmienkou pre zisk legálneho statusu sú dva roky vojenskej služby alebo
dva roky štúdia na americkej inštitúcii vyššieho vzdelávania. Avšak, Lamar Smith,
republikánsky zástupca Texasu v Snemovni reprezentantov, hovorí: „Je zbytočné
zamýšľať sa nad akýmikoľvek imigračnými zákonmi, ktoré ponúkajú amnestiu,
predtým, než zabezpečíme hranicu, keďže také zákony budú len podporovať ďalšiu
ilegálnu imigráciu.“ 78
Shankar Vedantam, „Passing of DREAM Act is very unlikely in next Congress, Republicans
say“, Washington Post, 23. 12. 2010, http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article
/2010/12/23/AR2010122303480.html (stiahnuté 29. 12. 2010).
78
204
Tu je možné poukázať na zákon IRCA (Immigration Reform and Control Act)
z roku 1986, ktorého súčasťou bolo poskytnutie cesty k legalizácii niektorým
poľnohospodárskym pracovníkom a nezdokumentovaným imigrantom. Tento
zákon sa často vníma ako zlyhanie, pretože sa mu očividne nepodarilo zamedziť
akumulovaniu ďalších ilegálnych imigrantov. Avšak, „štúdie ukazujú, že výkyvy
v migrácii sa zakladali omnoho menej na imigračnej politike a omnoho viac na základných ekonomických podmienkach v USA a v Mexiku. Ak chcete naozaj stlačiť
ilegálnu imigráciu, spôsobte v USA recesiu. Lepším nápadom by mohla byť pomoc
Mexiku, aby vytvorilo viac pracovných miest s lepšími platmi“.79 Napokon, mnoho
z ilegálnych imigrantov, napríklad i z Mexika, by radšej ostalo doma, takže snaha
o zlepšenie situácie v Mexiku by nakoniec plnila i ich požiadavky.
Na druhej strane je pravda i to, že zákon IRCA sa nezaoberal budúcou imigráciou, a tak vlastne prispel k riešeniu celej problematiky len čiastkovo. Zdá sa teda,
že prípadná komplexná imigračná reforma by mala v sebe okrem poskytnutia
cesty k legalizácii obsahovať i presah do zmien imigračnej politiky celkovo, s tým,
že by vytvorila flexibilné limity na budúcu imigráciu, založené na realistických
predpokladoch.
Tu je však možné odkázať na populačné prognózy Organizácie spojených národov: podľa nich masový prílev imigrantov z Mexika do USA najneskôr do roku 2030
skončí, pretože Mexiko prechádza demografickými zmenami, niektoré jeho oblasti
sú takmer vyľudnené a populácia celkovo starne. 80 Nutnosť počítať s intenzívnymi
imigračnými tlakmi teda za niekoľko dekád už pravdepodobne nebude prítomná
a situáciu zjednoduší. Táto prognóza sa dá použiť i ako opodstatnenie vytvorenia
cesty k legalizácií pre dnešných ilegálnych imigrantov, keďže noví ilegálni imigranti
podľa nej v budúcnosti už nebudú predstavovať až taký zásadný problém.
Ďalším poučením zo zákona IRCA je otázka stanovenia podmienok legalizácie.
Hlavným argumentom oponentov legalizácie je už spomínaný názor, že prakticky
ide o odpustenie za porušenie imigračných zákonov. Zástancovia legalizácie preto
v snahe o zabezpečenie politickej priechodnosti cesty k legalizácii väčšinou navrhujú
relatívne tvrdé podmienky, ktoré majú evokovať akési spätné potrestanie za toto
porušenie zákonov.
Avšak, vo výsledku sa však často stane to, že tieto podmienky mnohým ilegálnym imigrantom na možnosti legalizácie zabránia participovať. Zákon IRCA
napríklad požadoval takmer 5 rokov predošlej prítomnosti na území USA a doloženie tejto prítomnosti dokladmi o zamestnaní či platení nájomného, čo mnohí
ilegálni imigranti nemali, keďže nechceli za sebou nechávať dôkazy o svojej ilegálnej
prítomnosti v USA. Ako ďalší problém sa ukázala otázka rodinných zväzkov, keď
Thornburgh, „Immigration: The Case for Amnesty“.
Pierrette Hondagneu-Sotelo, „Ten Th ings You Need to Know about Mexican Immigration“, in
Getting Immigration Right: what every American needs to know, ed. David Coates a Peter Siavelis
(Washington: Potomac Books, 2009), 219.
79
80
205
sa mnohí ilegálni imigranti spôsobilí k participácii na programe IRCA radšej ani
nepokúsili o zisk legálneho statusu, pretože sa báli, že tak úradom odhalia svojich
nespôsobilých príbuzných, ktorí potom budú deportovaní.
Nakoniec bol teda zákon IRCA „legalizačným programom, ktorý sa zásadným
spôsobom rozchádzal so svojim hlavným cieľom „očistiť štát“ od širokej skupiny
nelegálnych prisťahovalcov“. 81
Všeobecne sa v otázke legalizácie stretáva mnoho náhľadov. Verejnosť je síce
nespokojná s „odmeňovaním zločinnosti“, ale uvedomuje si, že ilegálnych imigrantov nie je možné z USA jednoducho vymazať. Očividná je tiež akási závislosť USA
na práci týchto ľudí.
Zákonodarcovia sa tak nachádzajú v zložitej situácii – sú tu radikálni oponenti
legalizácie, potreba kompromisov, a početní zástancovia legalizačného úsilia, ktoré
má i výraznú podporu hispánskej populácie. Jej zástupcovia poukazujú na to, že lojalita hispánskych obyvateľov voči USA je zjavná a preto by mali získať právo vyjadrovať sa k smerovaniu krajiny82 . Pre politikov ide o veľmi dôležitú voličskú skupinu,
ktorej sa chcú „zapáčiť“. To chcel (okrem iného) dosiahnuť i prezident Bush svojimi
návrhmi imigračnej reformy, ktoré okrem vytvorenia pracovného programu a posilnenia vynucovania práva zahŕňali i cestu k zaslúženej legalizácii pre ilegálnych
imigrantov. Jeho úsilie ale neprinieslo želané výsledky, a i hispánska minorita, ktorá
ma napokon tradične tendenciu voliť demokratov, sa od Bushovej strany v prezidentských voľbách roku 2008 odklonila a výrazne dopomohla Barackovi Obamovi
k zisku prezidentského postu; jeho sľub venovať sa reforme imigračného problému
však zatiaľ ostáva nenaplnený.
Vystavanie dočasného pracovného programu
Na základe argumentu, že ilegálna imigrácia pramení z nedostatku víz pre potrebných nekvalifi kovaných zahraničných pracovníkov, sa rozvíja myšlienka, že
vhodnou odpoveďou na túto dilemu by bolo vytvorenie premysleného pracovného
programu. To podporujú jednak stúpenci voľného trhu, a tiež zamestnávatelia, ktorí
chcú týchto pracovníkov zamestnávať.
Opačný názor majú „border hawks“ a ekonomickí protekcionisti, ktorí nesúhlasia
s tým, že o pozície, ktoré by sa zapĺňali pracovnými programami, domáci nemajú
záujem. Nízke platy odvádzajú pozornosť domácich pracovníkov do iných oblastí,
ale môžeme si klásť otázku, či nie je práve možnosť importovať pracovníkov na dne
problému nízkych platov. Niekdajší minister práce Robert Reich v minulosti do-
81
Helene Hayes, U.S. immigration policy and the undocumented: ambivalent laws, furtive lives
(Westport: Praeger, 2001), 68.
82
Daniel J. Tichenor, „Navigating an American Minefield: The Politics of Illegal Immigration“,
The Forum 7, č. 3 (2009): 3.
206
konca obvinil priemysel z využívania programu na to, aby amerických pracovníkov
nahradil lacnejšími zahraničnými.83
Proti pracovným programom sa stavajú i odbory a občianskoprávni aktivisti,
avšak z iného dôvodu: obávajú sa zlých pracovných podmienok a možného zneužívania pracovníkov zamestnávateľmi – v rámci nastavenia pracovných programov
môžu zamestnávatelia nad svojimi novými pracovnými silami získať relatívne veľkú
moc a ich snaha o ušetrenie peňazí a zaistenie produktivity pracovníkov môže viesť
až k vykorisťovaniu či takmer novodobému otroctvu. Zamestnávatelia svojich zamestnancov niekedy takmer držia ako rukojemníkov, vezmú im doklady a vyhrážajú
sa deportáciou prakticky za minimálne pochybenia; pracovníci si nemôžu žiadať
o zamestnanecké výhody či preplácanie nadčasov etc.
Ďalším problémom je časové ohraničenie pracovných programov. Napriek
tomu, že programy sa koncipujú ako dočasné, hrozí tu nebezpečenstvo, že prerastú
do neželaných dôsledkov. Príkladom je už spomínaný program Bracero, ktorý má
dodnes vplyv na vlny nelegálnej imigrácie – tesne po ukončení programu sa množstvá pracovníkov, ktorí boli v rámci daného systému aktívni, jednoducho natrvalo
presťahovali na územie Spojených štátov, a často so sebou priviedli i rodinných príslušníkov. Oficiálny pracovný program sa tak stal zdrojom širokých a dlhotrvajúcich
prúdov ilegálneho prisťahovalectva. Toto je ďalší z dôvodov, pre ktorý sa ekonomickí
protekcionisti a „border hawks“ stavajú proti pracovným programom, ktoré často vnímajú ako akúsi „nohu vo dverách“ – na jednej strane je strážená hranica a na druhej
možnosť, poskytovaná štátom, aby si potenciálni ilegálni imigranti vyskúšali život
v prijímacej krajine. Poslať ich potom domov a veriť, že sa nevrátia, tentoraz však
nelegálne, môže byť v mnohých prípadoch pomerne naivným uvažovaním.
Záver
Pri pohľade na súčasný stav imigračnej politiky Spojených štátov sa zdá, že eventualita každoročného príchodu množstva ilegálnych imigrantov do USA je inherentnou
súčasťou sústavy imigračných opatrení samotnej, ktorá podľa všetkého neposkytuje
potrebnú flexibilitu. Uplatňuje sa tu tiež dedičstvo opatrení a projektov z minulosti,
napr. programu Bracero, a atraktivita Spojených štátov ako vyspelej a ekonomicky
príťažlivej krajiny.
Snahu definovať hlavný problém daného stavu sťažuje rozdielnosť pohľadov
zainteresovaných strán. Pre niektorých je hlavným problémom samotná nelegálna
prítomnosť nezdokumentovaných imigrantov na území USA, pre iných je to status ilegálnych imigrantov a ich „život v tieni“. Ďalší zdôrazňujú negatívne vplyvy
ilegálnych imigrantov na domáce obyvateľstvo, iní vidia ako problém neuspokojivé
možnosti využiť prácu potrebných zahraničných pracovníkov. Debata o vhodnom
83
207
postupe riešenia tak vychádza z rozličných štartovacích bodov a jednotlivé navrhované riešenia sa snažia riešiť rozdielne problémy.
Rozoberať skutočný dopad ilegálnej imigrácie a určovať, čí pohľad na ilegálnu
imigráciu je najbližšie reálnej situácii, podľa výsledkov mojich skúmaní nemá veľký
zmysel. Zdá sa, že väčšina aktérov imigračnej debaty vychádza zo svojej vopred
danej pozície plynúcej z ich postavenia, záujmov a náhľadov, a túto pozíciu spätne
podporuje vhodne zvolenými argumentmi a štúdiami. Pretože prípadná protistrana
zastávajúca odlišné stanovisko často postupuje rovnako, nie je dosť dobre možné
očakávať akýsi prienik a konštruktívnu debatu.
Obecne sa v imigračnom diskurze uplatňujú dve základné koncepcie – jedna
zdôrazňuje záujmy domáceho národa a potrebu jeho ochrany, druhá akcentuje širšie
dobro všetkých príslušníkov ľudského rodu, bez ohľadu na ich legálny či ilegálny
status.
Tieto dva pohľady sú v imigračnej debate v USA prítomné už desaťročia, avšak
ani jeden z nich neprevažuje. Jednotliví aktéri a záujmové skupiny v imigračnej
diskusii sa svojimi názormi a potrebami síce prikláňajú k jednému alebo druhému
pólu, avšak Spojené štáty ako také jednotnú fi lozofiu imigračnej politiky nemajú.
Nestanovili si, či je ich cieľom primárne zabezpečiť záujmy domáceho obyvateľstva
a ekonomiky, dobro občanov na úkor cudzincov, zabezpečenie amerických firiem či
domácej potravinovej bezpečnosti, alebo, práve naopak, dobro všetkých ľudí v USA,
ich ľudské práva a spokojnú existenciu a obecne realizáciu kozmopolitných náhľadov
na pohyb osôb. USA si nestanovili ani to, ktoré prvky z týchto dvoch základných
náhľadov si vybrať, a k čomu imigračnou politikou ultimátne smerovať. Napokon,
i v rámci uvažovania o imigrácii celkovo existujú dva tábory: podľa jedného je imigrácia pre Spojené štáty prínosná a potrebná, podľa druhého má najmä negatívny efekt.
Dve základné koncepcie a ich proponenti sa v diskusii vzájomne míňajú, čo
udržiava celú debatu v mŕtvom bode. Podobným spôsobom sa tak rozvíja i diskusia
o riešeniach celej otázky. Skoro každé riešenie má potenciál priniesť dôsledky,
ktoré budú v rozpore so želaniami zástancov iných riešení, a preto bude ťažké či až
nemožné nájsť dostatok podpory na ich skutočné implementovanie.
Prvé mnou skúmané opatrenie, masovú deportáciu, ktorá je v súlade s požiadavkami a náhľadmi extrémnych kultúrnych, národných a ekonomických protekcionistov, je pravdepodobne možné vopred vylúčiť ako prakticky nevykonateľné kvôli
negatívnym etickým konotáciám a veľkej nákladnosti.
Drakonické opatrenia proponované v rámci stratégie „attrition through enforcement“ so sebou tiež prinášajú množstvo negatívnych etických implikácii, a dosiahnutie ich cieľa, teda samodeportácia ilegálnych imigrantov, je v mnohých prípadoch
neisté.
Okrem toho sa i v rámci tejto stratégie opäť bijú protichodné náhľady a koncepcie – „border hawks“ a obhajcovia záujmov domáceho obyvateľstva všeobecne,
ktorých väčšinovým cieľom je „zbaviť sa“ ilegálnych imigrantov, stoja proti americ208
kým zamestnávateľom, ktorí by miesto samodeportácie imigrantov radi dosiahli
zregularizovanie ich prítomnosti v USA; súčasné laxné vynucovanie existujúcich
imigračných opatrení je napokon do istej miery možné prisúdiť práve tomuto
záujmu.
Potláčanie prílevu imigrantov na hraniciach podľa všetkého nemá želaný dopad
(zastavenie prúdu ilegálnych imigrantov), a často má následky, s akými sa nepočítalo
a nie sú žiaduce (zablokovanie doterajšieho cirkulárneho prúdu imigrantov a ich
ostávanie na území USA).
Sankcie pre zamestnávateľov, ktorí vedome zamestnávajú ilegálnych imigrantov,
v skutočnosti vlastne nikdy nebolo seriózne vynucované. Napriek tomu, že takáto
možnosť neprináša až také zásadné etické negatíva, šanca, že sa nájde dostatok politickej vôle na jeho reálne presadenie, je ale podľa všetkého pomerne nízka; síce sa tu
uplatňuje požiadavka etického prístupu k ľuďom (a zamestnancom) v USA, naráža
tu ale na pravdepodobný dôsledok zvyšovania cien a nákladov amerických firiem,
s čím sa veľká časť diskutérov nie je ochotná zmieriť.
Eventualitu legalizácie je možné označiť za jednu z najkontroverznejších, keďže
už len spojenie „amnestia pre ilegálnych imigrantov“ celú túto iniciatívu stigmatizuje. Možnosť legalizácie sa naviac zdá vopred zablokovaná kvôli negatívnym
minulým skúsenostiam so zákonom IRCA a argumentu oponentov, že legalizácia
vyvolá ďalšiu ilegálnu imigráciu. Opatrenie legalizácie by bolo čistou reprezentáciou
koncepcie liberálneho poslania štátu a zabezpečovania dobra príslušníkov ľudského
druhu, a splnilo by požiadavky veľkej časti účastníkov imigračnej debaty, ale pre
ochrancov domáceho obyvateľstva a zástancov „law-and-order“ mentality je v zásade
neprijateľnou možnosťou.
Vytváranie pracovných programov kvôli svojim možným dopadom je taktiež
veľmi spornou možnosťou . Síce sa zdá, že by malo potenciál flexibilne odpovedať
na ekonomické potreby USA, vyvoláva však odpor opačne zameranej časti imigračnej debaty.
Pri snahe o zmenu politiky v imigračnej oblasti sa teda ukazuje nutnosť vytvárania kompromisov a koalícií stúpencov rozličných opatrení. Čisté koncepčné riešenia
očividne nie sú aplikovateľné kvôli reálnemu stavu vecí a absencie jasne stanoveného
cieľa imigračnej politiky. Súčasný prístup je tak odsúdený na lavírovanie medzi
dvomi krajnými možnosťami a ich miernejšími verziami.
Vo výbere vhodných riešení sa tak pri snahe o vyhovenie čo najširšiemu spektru náhľadov ponúka zväčša jednak podporenie vynucovania práva na hraniciach
i vnútri krajiny s reálnym dôrazom na vynucovanie sankcií zamestnávateľov vedome
zamestnávajúcich ilegálnych imigrantov, vytvorenie cesty k legalizácii, širších
možností legálnej imigrácie, a pracovného programu. Zásadnou prekážkou sú ale
negatívne skúsenosti z minulosti, najmä so zákonom IRCA, a nedostatok viery, že
podobné opatrenia majú potenciál priniesť pozitívne zmeny. Okrem toho je tu neústupnosť jednotlivých účastníkov debaty a v podstate i neochota diskutovať. Tým
209
sa Spojené štáty pravdepodobne odsudzujú k zotrvávaniu v aktuálnych podmienkach. Cieľ, ktorý súčasné nastavenie dosahuje, je tak v súlade s pohľadom niektorých
(najmä republikánskych) komentátorov situácie: neodmeňovanie porušovateľov
imigračných zákonov. Napokon, zdá sa, že aktuálna situácia mnohým účastníkom
debaty vyhovuje, a napriek rôznym problémom, ktoré z nej plynú, nemajú skutočný
záujem na jej zmene.
Pri skúmaní v súčasnosti zaseknutej debaty o ilegálnej imigrácii v USA sa však
dajú nájsť i iné návrhy na zmenu situácie, ktoré sa, na rozdiel od mnohých zvyčajne
proponovaných riešení, snažia atakovať pôvod problému, a nie jeho dôsledky.
Ide napríklad o nápad riešiť otázku ilegálnej imigrácie zásadným rozšírením
možností legálnej imigrácie, ktorý je v súlade s náhľadmi radikálnych zástancov
voľného trhu, minimálneho štátu a kozmopolitanizmu; to však samozrejme naráža
na reštriktívnejšie zameranú zložku imigračnej debaty.
Nápad odstrániť alebo aspoň zmenšiť „pracovný magnet“ Spojených štátov
úplným upustením od existencie veľkého poľnohospodárstva taktiež stojí v opozícií
k názorom mnohých amerických firiem, zamestnávateľov a i spotrebiteľov.
Ďalším nápadom je snaha zvonku zlepšiť situáciu v Mexiku s cieľom udržať jeho
občanov mimo USA. Spojené štáty by v rámci tohto náhľadu mali zmeniť vnímanie
dnešnej migračnej situácie ako patologického javu, a pristupovať k nemu ako k logickému dôsledku susedstva dvoch krajín na odlišnej úrovni; reprezentáciou takejto
zmeny by malo byť opustenie unilaterálnej reštriktívnej politiky, akceptovanie dynamiky reálneho stavu, a vyvíjanie snahy o ovplyvňovanie tokov imigrantov, nie ich
zastavovanie, pretože to sa ukazuje ako prakticky nemožné. Taktiež sa tu uplatňuje
argument, že mnohí ilegálni imigranti by v skutočnosti omnoho radšej ostali doma,
takže by bolo dobré podporovať zmeny, ktoré by viedli k zlepšeniu situácie v Mexiku, čo by mali reflektovať aj obhajcovia imigrantov v USA a miesto legalizačných
úsilí tlačiť skôr na úsilie o pomoc Mexiku. Avšak, opäť, bez koherentnej imigračnej
fi lozofie zo strany USA je šanca na sústredené priklonenie sa k tomu či onomu
prístupu nízka.
Šance súčasného prezidenta Baracka Obamu na presadenie zmeny imigračnej
politiky sú pomerne mizivé, i kvôli tomu, že po nedávnych voľbách do Snemovne
reprezentantov v nej získali prevahu republikáni, ktorí svoju neochotu podporovať komplexnú reformu avizovali už vopred, a predviedli ju i pri diskusii o zákone
DREAM Act. Možnosť zmeny sa tak zrejme bude i do budúcna odvíjať od toho,
aký názor bude mať svojich zástupcovi práve v Kongrese, a nakoľko títo zástupcovi
dokážu presadiť svoju víziu bez prijímania prílišného množstva kompromisov a následného „rozrieďovania“ pôvodných návrhov.
Na druhej strane, istú nádej poskytujú predpoklady OSN, podľa ktorých kvôli
demografickým zmenám v Mexiku masívny prílev imigrantov do USA v horizonte
niekoľkých dekád skončí, čím by sa množstvo problémov takpovediac vyriešilo
samo.
210
Ukazuje sa teda, že problémami prístupu k ilegálnej imigrácii v USA a dôvodmi zotrvávania v slepej uličke je na teoretickej rovine absencia definície cieľa
a koherentnej fi lozofie imigračnej politiky a súboj dvoch základných protichodných
riešení, z ktorých každé má, i keď niekedy z rozdielnych dôvodov, svojich zástancov
i odporcov. Tí sa v následnej debate k sebe navzájom nepribližujú, skôr naopak,
utvrdzujú sa vo svojich vzájomne rozporných náhľadoch, ktoré často ani nie sú
založené na faktoch, ako skôr na dojmoch a predpokladoch.
Do roviny praktických, konkrétnych návrhov sa daný stav premieta predkladaním množstva riešení, z ktorých ale väčšina sleduje cieľ odlišný od ostatných, a popudzuje zástancov opačných názorov. Konsenzus sa hľadá nadmieru ťažko a bez
zmeny uvažovania a nastolenia vedúcich princípov imigračnej politiky i tak nemá
potenciál prispieť k zásadnej zmene prístupu k súčasnej situácií.
211
212
Nejaktivnější období britské Kampaně za jaderné odzbrojení
Barbora Langmajerová
Úvod
Protesty proti jaderným zbraním představují zajímavý studenoválečný fenomén,
o kterém se v české literatuře mnoho nedočteme. Knihy věnované britským poválečným dějinám si obvykle vybírají jiná témata, od druhé poloviny padesátých let
se přitom veřejná debata v ostrovním království stále častěji stáčela k nukleárnímu
zbrojení, proti kterému v jistých etapách studené války protestovaly desetitisíce až
statisíce lidí. Nejen v Británii, ale i jinde v západní a severní Evropě se protijaderné
hnutí stalo významnou společenskou silou, jejíž protesty znepokojovaly nejen národní vlády, ale také hlavního spojence západní Evropy – Spojené státy. Mezera
v české literatuře mě inspirovala k vlastnímu zpracování této problematiky. Tento
článek se soustředí na činnost hlavní britské protestní skupiny, Kampaně za jaderné
odzbrojení (Campaign for Nuclear Disarmament, CND).
Tato organizace byla nejaktivnější ve dvou časových obdobích: v letech 1958–
1963 (tzn. etapa vymezená vznikem CND a utišením první vlny protestů roku 1963)
a 1978–1987 (postupnou obnovu činnosti Kampaně symbolizuje vydání petice
proti neutronové bombě, protesty postupně utichly roku 1987, kdy byla podepsána
Smlouva o likvidaci raket středního doletu). Článek se zaměřuje na zmíněná dvě
období, která se pokusí srovnat a vysvětlit, proč se protestů v osmdesátých letech zúčastnilo více lidí než kdy dříve (podle organizátorů se největšího aldermastonského
pochodu roku 1962 zúčastnilo 150 tisíc lidí, demonstrace v Hyde Parku měla v roce
1983 přilákat až 400 tisíc aktivistů). Nebudou zkoumány výhradně změny členské
základny, ale zvýšená popularita Kampaně bude zasazena i do širších souvislostí,
k nimž patří například vliv Labouristické strany nebo mezinárodní spolupráce.
Na podobě protestů v osmdesátých letech se jistě podepsaly také změny, kterými
britská společnost procházela od šedesátých let. S tím souvisí emancipace mladých
lidí a žen či změna postoje k protestním akcím jako takovým. Nezbytnou součástí
tohoto článku je představení vnitropolitických i zahraničních faktorů, které nakonec vedly k podpoře protijaderných protestů.
S takto vymezeným tématem souvisí také struktura a metoda využitá při psaní
této studie. Ta je tvořena dvěma hlavními částmi, v nichž jsou představeny nejprve
mezinárodní souvislosti britského jaderného zbrojení a navazuje na ně rozbor
činnosti CND. Kapitoly věnované samotné Kampani jsou rozděleny do stejných
menších oddílů, které by čtenáři měly umožnit snazší srovnání. Text se zaměřuje
zejména na (1) vznik, popř. obnovu CND, (2) její hlavní aktivity, (3) příčiny úpadku
Kampaně a utišení protestů, (4) členskou základnu, (5) spřízněné skupiny a nakonec
213
reakce (6) Labouristické strany, (7) vlády a (8) veřejnosti. Pro udržení kontextu je
mezi tyto hlavní části vložena jedna menší kapitola, která se věnuje světovému dění
a protijadernému hnutí v šedesátých a sedmdesátých letech. Protože je obsahem
tohoto článku analýza jednoho fenoménu ve dvou časových obdobích, při psaní byla
využita metoda diachronní komparace. Samotná komparace a výsledky práce jsou
představeny v samotném závěru článku.
Britská jaderná politika v mezinárodním kontextu
První část se věnuje britskému poválečnému vývoji až do roku 1963, kdy byla podepsána první smlouva omezující jaderné zbrojení. Padesátá léta jsou obdobím, kdy se
Británie musela vyrovnat s postupnou ztrátou impéria, na což reagovala hledáním
nové pozice ve světě. Podle tehdejších vládních představitelů jí právě vlastnictví
jaderné zbraně mohlo dodat na významu.1
Britští vědci se během 2. světové války podíleli na britsko-kanadsko-americkém
projektu Manhattan, který vedl k sestrojení první atomové bomby. V souvislosti
s ním došlo v letech 1943–1944 k podepsání několika dohod mezi britským premiérem Winstonem Churchillem (1940–1945) a americkým prezidentem Franklinem
D. Rooseveltem (1933–1945).2 Tato ujednání zaručovala úplnou výměnou informací o jaderném programu, obě strany se navíc zavázaly neposkytovat výzkumná
data třetím státům. Nový prezident Harry S. Truman (1945–1953) ale tyto dohody
po skončení války přehlížel.3 Již 1. srpna 1946 podepsal Zákon o jaderné energii
(zvaný také McMahonův zákon),4 podle kterého nesměla americká vláda poskytovat
jiným státům informace o svém pokroku ve výzkumu jádra.5
Britsko-americká atomová spolupráce tím byla narušena a Britům tak po válce
chyběly klíčové informace, s jejichž využitím by mohli sestrojit vlastní jadernou
zbraň. Až do roku 1949 měli ale britští vědci přístup k takovým výsledkům amerického výzkumu, jež přímo nevedly k výrobě bomby – tato výsada byla spojená
s dočasnou dohodou mezi Británií a USA o americkém přístupu ke zdrojům uranu
Kenneth O. Morgan et al., Dějiny Británie (Praha: NLN, 2008), 498–500.
Např. Quebecká dohoda z roku 1943 a Dohoda z Hyde Parku (ve státě New York, nacházelo se
zde Rooseveltovo venkovské sídlo) z roku 1944. Zdroj: Lorna Arnold and Mark Smith, Atomic
policies and policy makers: Britain, Australia and the Bomb (Basingtoke: Palgrave Macmillan,
2006), 3, 6, http://www.palgrave.com/pdfs/1403921024.pdf (staženo 19. 4. 2011).
3
Jedním z důvodů změny amerického postoje byla také jedna z prvních špiónských afér
atomového věku: britský vědec Alan Nunn May, který během války pracoval na jaderném
výzkumu v Kanadě, přiznal, že předával Sovětům informace o pokroku ve využívání atomové
energie. Alfred Goldberg, „The atomic origins of the British nuclear deterrent“, International
Affairs 40, č. 20 (1964): 410–16.
4
Constantine A. Pagedas, Anglo-American strategic relations and the French problem, 1960–1963:
A troubled partnership (London: Frank Cass, 2000), 10–11.
5
„Atomic Energy Act of 1946 (Public Law 585, 79th Congress)“, Office of Scientific & Technical
Information, http://www.osti.gov/atomicenergyact.pdf (staženo 11. 4. 2011).
1
2
214
v Belgickém Kongu.6 Prodloužení této smlouvy ale zabránila aféra „nejdůležitějšího
z vyzvědačů atomového věku“ Klause Fuchse.7 Nadále však fungovala vojenská kooperace mezi oběma státy, což se projevilo například na úspěšném fungování leteckého mostu během První berlínské krize (červen 1948 – květen 1949). Ve stejném
období došlo k dohodě o umístění amerických bombardérů B-29 (schopných nést
atomové pumy) na britské půdě. 8
Rozhodnutí o britském nezávislém jaderném programu vzešlo z jednání Attleeho úzké vládní komise Gen 75 a nutnost výroby atomové zbraně byla formulována
na začátku roku 1947.9 Ovšem již v říjnu 1945 premiér Attlee (1945–1951) oznámil
záměr vybudovat výzkumnou laboratoř v Harwellu, kde měli vědci rozvíjet všechny
aspekty využití atomové energie.10 Brzy se však projevila potřeba postavit nové
zařízení, které by se věnovalo výhradně výrobě zbraní – tím se stal Atomic Weapons
Establishment v Aldermastonu, vzdáleném přibližně 80 kilometrů západně od Londýna. Pojem „Aldermaston“ se stal nejen synonymem pro vědce věnující se vývoji
jaderných zbraní, ale také pro pravidelné velikonoční protesty proti nukleárnímu
programu. Stavba nové instituce byla zahájena v dubnu 1950, většina výroby se sem
přesunula do roku 1955.11
V září 1949 provedli Sověti svůj první úspěšný test atomové bomby. Konzervativci využili této nukleární zkoušky ke kritice současné vlády, jejíž jaderný program
dosud probíhal v utajení, a tudíž se zdálo, že Británie nedosahuje ve vývoji vlastní
zbraně žádného pokroku. Přitom ve chvíli, kdy W. Churchill znovu usedl na premiérské křeslo (1951–1955), stála již Británie na prahu získání nukleární zbraně.
První úspěšná jaderná zkouška proběhla v říjnu 1952.12
6
Británie si zajistila přístup k uranovým dolům v Belgickém Kongu během 2. světové války, kdy
belgická exilová vláda sídlila v Londýně. Správa dolů probíhala na základě společných belgicko–
britsko–amerických dohod, které měly zajistit ochranu zdrojů uranu před případnou německou
invazí. Američané se v Belgickém Kongu vylodili v září 1942 a vyjednali si využití až tří čtvrtin
veškeré těžby uranové rudy, konžský uran byl poté využit v projektu Manhattan. Jonathan E.
Helmreich, United States relations with Belgium and the Congo, 1940–1960 (London: Associated
University Presses, 1998), 43–45; Petr Luňák, Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené
válce (Praha: Libri, 1997), 58.
7
Fuchs byl původem Němec, který se přes Británii dostal až do centra americké výroby atomové
bomby – Los Alamos. Přitom již od roku 1941 předával tajné informace Sovětům. V letech
1946–1949 pracoval jako vedoucí britské jaderné laboratoře v Harwellu, v létě 1949 ale jeho
výzvědnou činnost odhalily americké tajné služby. Aféra je popsána v knize: David Halberstam,
Černobílé desetiletí: Padesátá léta a Spojené státy (Praha: Prostor, 2002), 46–52.
8
Tato letadla byla oficiálně v britské vlastnictví, v případě války by ale spadala pod americké
velení. S. J. Ball, „Military nuclear relations between the United States and Great Britain under
the terms of the McMahon Act, 1946–1948“, The Historical Journal 38, č. 2 (1995): 442–44.
9
Arnold a Smith, Atomic policies and policy makers, 8.
10
Goldberg, „The atomic origins“, 421–22.
11
V roce 1956 Aldermaston zaměstnával již 4 tisíce pracovníků, z toho bylo 225 vědců. Graham
Spinardi, „Aldermaston and British nuclear weapons development: Testing the ,Zuckerman
thesis’“, Social Studies of Science 27, č. 4 (1997): 551–53.
12
Luňák, Západ, 60.
215
Jakmile se Británie stala třetí jadernou mocností, nemínila zůstávat pozadu
ve vývoji nových zbraní. V červenci roku 1954 byl parlament informován o záměru
sestrojit vodíkovou bombu.13 O měsíc později byl v USA schválen nový zákon umožňující spolupráci se státy, které v nukleárním výzkumu dosáhly nezávislého pokroku.
Následně Američané nabídli Britům informace, které by jim umožnily upravit své
bombardéry tak, aby byly kompatibilní s americkými jadernými hlavicemi. Britové
se ale vyhýbali výhradní závislosti na americké technologii. Pokračovali ve vlastní
výrobě vodíkové zbraně,14 avšak s využitím dat, které jim Američané poskytli.15
K úspěšnému testu termonukleární bomby došlo v květnu 1957 na Vánočním ostrově a pozice britské vlády tak ve vyjednávání s USA získala na vážnosti.16
S hrozbou nukleární války vznikaly strategické plány, podle nichž mohl dát
premiér pokyn k přípravám na jadernou válku v souvislosti s varováním tajných
služeb o hrozícím útoku. Takové varovné zprávy dostávala vláda již 6. listopadu
1956 v souvislosti se Suezskou krizí.17 O sovětských vojenských přípravách informoval vrchní velitel spojených britsko-francouzských jednotek, na zásah se začala
připravovat armáda i námořnictvo. Zásah v Suezu se setkal s nepochopením nejen
na mezinárodní, ale také na domácí scéně – nejhlasitější kritika se ozývala ze strany
labouristů.18 Suezská porážka byla psychologickou ranou pro všechny, kdo se
domnívali, že Británie je stále světovou supervelmocí, která si může dovolit jednat
samostatně.
Již na počátku roku 1957 navrhl nový premiér Harold Macmillan (1957–1963)
snížit rozpočet na konvenční zbraně a založit britskou obranu na těch jaderných.19
Ovšem ještě než byla Británie zcela hotova se svými testy termonukleární zbraně,
oznámil Sovětský svaz pozastavení vlastního testování (31. března 1958) a OSN
13
Peter Hennessy, The Prime Minister: The office and its holders since 1945 (London: Penguin
Books, 2001), 111.
14
Ball, „Military nuclear relations“, 449–51.
15
Americká bomba Mark 28 tak dala vzniknout britské střele Blue Steel a vodíkové bombě Yellow
Sun. Spinardi, „Aldermaston and British nuclear weapons“, 551.
16
Premiér Macmillan na úspěšnou jadernou zkoušku reagoval slovy: „Uvolnilo to atmosféru
v politickém smyslu, ačkoli ji to fyzicky mohlo trochu znečistit.“ Cit. dle: Lawrence S. Wittner, The
struggle against the bomb. Volume two, Resisting the bomb: A history of the world nuclear disarmament
movement, 1954–1970 (Stanford: Stanford University Press, 1997), 162.
17
Po společném britsko-francouzském postupu v Suezu vznikly obavy ze sovětské intervence,
obzvlášť poté, co Spojené státy tento krok svých západních spojenců nepodpořily. Stručný popis
krize je dostupný zde: Vladimír Nálevka, Světová politika ve 20. století (II.) (Praha: Nakladatelství
Aleš Skřivan ml., 2000), 81–82.
18
Henry J. Steck, „The re–emergence of ideological politics in Great Britain: The Campaign for
Nuclear Disarmament“, The Western Political Quarterly 18, č. 1 (1965): 97–98.
19
Tato strategie byla formulována v Sandysově zprávě, analýzu jejího obsahu lze nalézt zde:
Claire Taylor, „A brief guide to previous British defence reviews. SN/IA/5714“, House of
Commons Library, http://www.parliament.uk/briefi ngpapers/commons/lib/research/briefi ngs/
snia–05714.pdf (staženo 19. 4. 2011).
216
vydala zprávu o zdravotních dopadech jaderných zbraní.20 O přerušení svých
zkoušek uvažovaly i Spojené státy, které nakonec ke stejnému kroku přesvědčily
i Spojené království. Zároveň byl v červenci 1958 přijat dodatek k McMahonovu zákonu – došlo k obnovení atomové spolupráce mezi oběma státy a Američané získali
možnost využívat jaderné základny na britské půdě.21 Britové tak získali záruku,
že nezůstanou technologicky pozadu, i když nebudou moci své zbraně testovat.22
Viditelně se tak od doby Suezské krize zlepšila komunikace mezi představiteli
obou států, zesílená spolupráce západních mocností byla také reakcí na sovětské
vypuštění Sputniku v říjnu 1957.23
V listopadu 1958 vypukla Druhá berlínská krize, která z pohledu Britů znamenala hrozbu nového válečného konfliktu přímo na evropském kontinentě.24 Pro
svou geografickou blízkost ji vnímali dokonce intenzivněji než pozdější střet supervelmocí kvůli umisťování sovětských raket středního doletu na Kubě. Karibská
krize, kterou svět napjatě sledoval od poloviny října 1962, znamenala pro Británii
zejména opatrné jednání premiéra Macmillana, který byl v následujících týdnech
v neustálém kontaktu s americkým prezidentem.25 Zažehnání hrozící atomové
války bylo symbolickým předělem ve vnímání nukleárního nebezpečí – bylo zřejmé,
že světový konflikt není nevyhnutelný a obě strany jsou ochotné jednat dříve, než
sáhnou po svých jaderných zbraních.
V prosinci 1962 se prezident Kennedy (1961–1963) a premiér Macmillan sešli
v Nassau na Bahamách, kde uzavřeli dohodu o vyzbrojení britských ponorek americkými jadernými raketami Polaris. Kennedy ještě nějakou dobu uvažoval o částečné
integraci jaderných zbraní pod velením NATO, Británie si ale podržela možnost
nezávislého použití raket, pokud by byla ohrožena bezpečnost země.26 Nákup amerických zbraní kritizovali zastánci nezávislého jaderného programu, slavným se stal
20
„Report of the United Nations Scientific Committee on the effects of atomic radiation“, General
Assembly Official Records: Thirteenth session Supplement No. 17 (A/3838). New York, 1958,
http://www.unscear.org/docs/reports/1958,%2013th%20session%20%28Suppl.%20No.17%
29/1958fi nal-1_unscear.pdf (staženo 11. 4. 2011).
21
Luňák, Západ, 164.
22
Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 163–65.
23
Více informací o sovětsko-amerických vztazích v reakci na program Sputnik viz Halberstam,
Černobílé desetiletí, 547–65.
24
Průběh krize a bližší souvislosti popisuje: Nálevka, Světová politika ve 20. století (II.), 195–98.
25
Více informací k britské pozici v Karibské krizi viz Hennessy, The Prime Minister, 118–31.
26
Kennedy navrhoval plán Mnohostranné jaderné síly (Multilateral Force), která měla pod
společným velením sdružovat evropské jaderné zbraně a část amerického arzenálu. Proti tomuto
návrhu vystupovali britští a francouzští představitelé. Washington se tohoto plánu defi nitivně
vzdal po podepsání Smlouvy o zákazu rozšiřování jaderných zbraní (Non–Proliferation Treaty)
roku 1968. Luňák, Západ, 177–97.
217
například výrok Harolda Wilsona, který tento obranný systém nazýval „takzvaně
britským, takzvaně nezávislým, takzvaně odstrašujícím“.27
Roku 1963 došlo k prvnímu průlomu v otázce nukleárního odzbrojení. Tento
mezník symbolizuje Smlouva o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší,
kosmickém prostoru a pod vodou. V srpnu 1963 ji v Moskvě podepsali představitelé
Spojeného království, USA a SSSR.28 Tato dohoda uklidnila veřejnost obávající se
zejména zdravotních rizik spojených s nukleárními zkouškami. Protijaderní aktivisté viděli smlouvu jako úspěšný výsledek protiatomové debaty, kterou pomohli
rozdmýchat. Ozývali se ale také kritici smlouvy, kteří upozorňovali především
na skutečnost, že se k podpisu později nepřipojily nové jaderné mocnosti – Francie
a Čína29 – a na to, že nedošlo k omezení testů pod zemským povrchem.30
Kampaň za jaderné odzbrojení v letech 1958–1963
Vznik a cíle CND
Následující kapitola naznačuje vývoj v postoji proti jaderným zbraním po druhé
světové válce až do vzniku Kampaně za jaderné odzbrojení (Campaign for Nuclear
Disarmament, CND) roku 1958. Věnuji se nejvýznamnější opozici vystupující
proti britskému jadernému programu, který jako první kritizovali pacifisté, levicoví
labouristé, komunisté a vědci. V reakci na nukleární testy vznikly organizace, které
lze považovat za institucionální předchůdce CND. Do této kapitoly jsem zahrnula
také první rok činnosti Kampaně, která si teprve definovala své cíle a způsoby
protestu.
První britské protesty proti jaderným zbraním
Protijaderní aktivisté padesátých let mohli navázat na britskou tradici pacifistického hnutí, které v zemi působilo v meziválečném období. Bezprostředně po skončení 2. světové války ovšem problematika jaderných zbraní zatím nepoutala velkou
27
„The so-called British, the so-called independent, the so-called deterrent.” Cit. dle: Stuart Croft
et al., Britain and defence 1945–2000: A policy re-evaluation (Harlow: Longman, 2001), 72.
28
„Treaty banning nuclear weapons tests in the atmosphere, outer space and under water“,
NuclearFiles.org: Project of the Nuclear Age Peace Foundation, http://www.nuclearfi les.
org/menu/library/treaties/partial-test-ban/trty-partial-test-ban_1963-10-10.htm (staženo 12. 4.
2011).
29
Západní představitelé se pokoušeli začlenit do smlouvy také čínský jaderný program, Čína
ale nebyla ochotná k jednání – sám Chruščov údajně přiznal, že v otázce čínského atomového
výzkumu nemůže nic dělat. Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 422.
30
Richard Taylor, Against the bomb: The British peace movement 1958–1965 (Oxford: Clarendon
Press, 1988), 107.
218
pozornost a i samotní pacifisté se věnovali především problémům obnovy poválečné
Evropy.31
První protesty se objevily v reakci na termonukleární testy. Roku 1954 vznikla
Národní kampaň k vodíkové bombě (Hydrogen Bomb National Campaign), jež k debatě o vodíkové zbrani přispěla peticí, kterou podepsal na jeden milion lidí. Jejím
obsahem byla ale pouze výzva na uspořádání mezinárodní konference, která by se
věnovala jadernému odzbrojení a posílení OSN.32
Další důležitou opozici proti jaderné zbrani tvořili vědci, které reprezentoval
především Bertrand Russell a Joseph Rotblat.33 Bertrand Russell, známý fi losof
a matematik, využil svých osobních kontaktů a roku 1955 se mu podařilo získat
podporu Alberta Einsteina, s nímž následně vydal manifest, který měl informovat
veřejnost o nebezpečí jaderné války. Pod toto prohlášení se podepsala řada význačných vědců a laureátů Nobelovy ceny, což dokumentu dodalo na vážnosti.34 Vědci
zpravidla podporovali rozvoj atomové energie, je-li využita k mírovým účelům,
k účasti na zbrojní výrobě ale měli mnozí z nich své výhrady.35 Známou vědeckou
iniciativou byly odborné konference Pugwash, nazvané podle svého prvního místa
konání v červenci 1957 v kanadském Novém Skotsku. Debat se účastnily desítky
vědců ze západního i východního bloku. Konference se věnovaly tématům nukleární hrozby, nutnosti rozsáhlého odzbrojení a vědecké zodpovědnosti, vědci se
ve svých příspěvcích ovšem zabývali především dohledem nad jaderným arzenálem
a možnostem odzbrojení. Pozice delegátů se většinou lišila – zatímco východoevropští vědci zpravidla zastupovali svou vládu a měli její podporu, západní političtí
představitelé do vědeckého obsazení příliš nezasahovali a ke konferencím se stavěli
spíše rezervovaně.36
Odpor vůči jaderným zbraním využila také britská komunistická strana. Ta získala stěžejní vliv v Britském mírovém výboru (British Peace Committee, BPC), který
se na jaře 1950 připojil ke Stockholmské výzvě. Bezpodmínečný zákaz atomové
31
Lawrence S. Wittner, The struggle against the bomb. Volume one, one world or none: A history
of the world nuclear disarmament movement through 1953 (Stanford: Stanford University Press,
1994), 84–89.
32
John Minnion a Philip Bolsover, eds., The CND story: The first 25 years of CND in the words of
the people involved (London: Allison and Busby Limited, 1983), 11–12.
33
Rotblat byl jediným vědcem, který přerušil svou účast na projektu Manhattan. Svou vědeckou
činnost později soustředil na možnosti odzbrojení a zdravotní dopady jaderné energie. Nuclear
Files: Joseph Rotblat, http://www.nuclearfi les.org/menu/library/biographies/bio_rotblat–
joseph.htm (staženo 12. 4. 2011).
34
Krátce po vydání manifestu vznikla také tzv. Deklarace z Mainau, kterou iniciovali němečtí
vědci Max Born a Otto Hahn. Pod deklaraci upozorňující na nebezpečí, jaké s sebou v současné
době může nést vědecký výzkum, se podepsalo na 52 laureátů Nobelovy ceny, přesto už dokument
nepřitáhl takovou podporu jako Russellův a Einsteinův manifest. Wittner, The struggle against the
bomb. Volume two, 5–7.
35
Wittner, The struggle against the bomb. Volume one, 90–92.
36
Leonard E. Schwartz, „Perspective on Pugwash“, International Affairs 43, č. 3 (1967): 498–507.
219
bomby v Británii svým podpisem podpořil na jeden milion lidí, BPC ale byl kvůli
svému spojení s komunisty uvržen do izolace.37 Protesty komunistických aktivistů
byly veřejností vnímány jen jako jeden z nástrojů sovětské politiky, BPC se přitom
podařilo získat i některé nekomunistické intelektuály, jakým byl například J. B.
Priestley, spisovatel a jeden ze zakládajících členů CND.38
Za přímou institucionální předchůdkyni CND je považována Národní rada pro
zákaz testů jaderných zbraní (National Council for the Abolition of Nuclear Weapons
Tests, NCANWT), založená v listopadu 1956 v Londýně. Rada si dala za úkol
působit na britskou vládu, aby přispěla k mezinárodnímu jednání o zákazu jaderných zkoušek. Hlavní tón této kampaně byl morální, a proto se skupině podařilo
získat působivý seznam příznivců, s jejichž pomocí mohla lobbovat u politických
stran.39 Protestní hlasy se ozvaly v souvislosti s britským záměrem otestovat vlastní
vodíkovou bombu, jejíž zkouška byla naplánovaná na květen 1957. V této době
vznikl Výbor pro přímou akci (Direct Action Committee, DAC), který považoval
politické vyjednávání za neúčinné a úspěch protijaderného hnutí viděl v přímých,
mimoparlamentních protestech.40 NCANWT tedy mohla směřovat za stejným
cílem jako DAC, komunisté nebo pacifisté, ale s žádnou z těchto skupin se přímo
neztotožňovala.
Počátky CND
Za spouštěč událostí, který vedl k založení Kampaně za jaderné odzbrojení, je považován článek spisovatele a dramatika J. B. Priestleyho otištěný 2. listopadu 1957
v týdeníku New Statesman.41 Jeho příspěvek s názvem „Británie a jaderné bomby“
vyvolal bouřlivé reakce, a tak se tehdejší šéfredaktor Kingsley Martin rozhodl k tomuto tématu uspořádat informační schůzku, která se konala v lednu 1958 v domě
budoucího předsedy CND, Johna Collinse.42 Samotná Kampaň byla oficiálně založena 17. února 1958 na shromáždění v londýnské Central Hall. Nová organizace si
dala za úkol vytvářet tlak na britskou vládu, s jejíž pomocí by mělo dojít ke snížení
jaderného nebezpečí a zastavení závodů ve zbrojení i za cenu jednostranné akce ze
strany Británie. Vláda by se měla snažit prosadit mezinárodní jednání, která by
vedla k (1) zastavení dalších jaderných testů a (2) zákazu budování nových základen,
(3) ke zřízení neutrálních a bezjaderných zón, (4) zákazu výroby jakýchkoli nukleárních zbraní a (5) znemožnění šířit zbraně do dalších států. Kabinet měl zároveň
Minnion a Bolsover, The CND story, 11.
Wittner, The struggle against the bomb. Volume one, 197–201.
39
Taylor, Against the bomb, 5–10.
40
41
J. B. Priestley, „Britain and the nuclear bombs“, New Statesman, 2. listopadu 1957, http://www.
newstatesman.com/society/2007/02/nuclear–world–britain–power (staženo 9. 4. 2011).
42
John Collins byl kanovníkem v katedrále svatého Pavla v Londýně, v literatuře je tedy obvykle
oslovován Canon Collins. Taylor a Pritchard, The protest makers, 6.
37
38
220
zajistit, aby nad územím Spojeného království nepřelétaly letouny nesoucí jaderné
hlavice.43 Brzy se ukázalo, že širší spektrum příznivců CND se shodne zejména
na požadavku britského jednostranného odzbrojení.44
Podobně jako NCANWT se i nová Kampaň snažila zdůrazňovat své morální
působení, což se ukázalo jako úspěšná strategie, jak získat širší spektrum sympatizantů, aniž by se CND nějak politicky profi lovala.45 Na tomto místě je nutné
podotknout, že vedení Kampaně nepatřilo k nezkušeným, apolitickým idealistům – většina vedoucích postav se již dříve zapojila do jiných protestních hnutí,
pravidelně publikovala, spolupracovala s Labouristickou stranou a 19 členů vedení
se objevilo v tehdejším Who’s Who. Skutečnost, že se jednalo o známé osobnosti,
pomohla přilákat řadu sponzorů i zájem veřejnosti.46 Kampaň svou činnost platila
z členských příspěvků, veřejných dotací a darů svých příznivců. Historikům ani
odpůrcům CND se nepodařilo najít ve financování Kampaně žádné kontroverze.47
Symbolickým začátkem několikaletého období intenzivních protestů proti
jaderným zbraním se stal první velikonoční pochod k jadernému zařízení v Aldermastonu roku 1958.48
První protestní pochod organizoval Výbor pro přímou akci, i když za podpory
CND. Mezi těmito dvěma skupinami již od počátku panovaly neshody ohledně
způsobu protestů, a tak spolu sice částečně spolupracovaly, ale nikdy se nespojily
v jednotnou organizaci. I v době prvního aldermastonského pochodu se CND
nadále považovala za elitní nátlakovou skupinu, která se nechce příliš zapojovat
do veřejných protestů. Vedení Kampaně začalo svůj postoj přehodnocovat po úspěchu velikonoční demonstrace – poslední den se protestů zúčastnilo pět až deset tisíc
lidí,49 což přilákalo zájem tisku i veřejnosti.50 Příští rok se už CND rozhodla převzít
organizaci aldermastonského pochodu, vytvořila ale s DAC funkční koalici.51
Před prvním plánovaným pochodem kontaktoval organizátory umělec Richard
Holtom, který CND nabídl svůj nový symbol. Zlomený kříž uzavřený v kruhu
v sobě ukrýval hned dva významy – v první řadě šlo o spojení semaforových signálů
Ačkoli aktivisté považovali toto první setkání za úspěšné, J. B. Priestley si stěžoval na
nedostatečnou pozornost ze strany médií. „Campaign for Nuclear Disarmament: Mr. Priestley
Speaks of Press ,Boycott’“, The Times, 24. února 1958.
44
45
Taylor a Pritchard, The protest makers, 53–54.
46
47
Luke Massey. E–mailová korespondence s autorkou, 13. dubna 2011.
48
Spinardi, „Aldermaston and British nuclear weapons“, 551–53.
49
Londýnská policie hovoří o 6 tisících demonstrantů, proti kterým nebylo potřeba jakkoli
zasahovat. „Report of the Commissioner of Police of the Metropolis for the year 1958“, 20th
Century House of Commons Sessional Papers, 1958–1959, Cmnd. 800, XVIII.931.
50
Taylor a Pritchard, The protest makers, 7, 114–17.
51
Frank E. Myers, „Dilemmas in the British peace movement since World War II“, Journal of
Peace Research 10, č. 1–2 (1973): 83.
43
221
pro písmena N a D (odkazující na jaderné odzbrojení – nuclear disarmament) a zároveň vyjadřoval lidské zoufalství nad světem stojícím na prahu jaderné katastrofy (viz
obrázek níže).52 Dnes je toto logo obecně známé jako mírový symbol (viz obrázek).
Obrázek: Logo CND
Činnost CND v letech 1959–1964
Kampaň za jaderné odzbrojení byla při pořádání druhého aldermastonského
pochodu již zastřešující organizací, podporu jí ale vyjádřily i pacifistické a levicové
skupiny a časopisy.53 V roce 1959 bylo rozhodnuto o změně směru pochodu, který
nyní začínal v Aldermastonu a zpravidla končil na londýnském Trafalgarském
náměstí.54 Tato nová strategie se vyplatila – policie odhadovala počet účastníků
závěrečné demonstrace, která se konala na Velikonoční pondělí 1959, až na 20 tisíc
lidí.55
CND se ale nepodařilo patřičně využít období mezi velikonočním pochodem
a volbami na podzim 1959. Předvolební kampaně se bezpečnostní politice příliš nevěnovaly a labouristé, kteří byli pro aktivisty nadějí na změnu jaderné politiky, volby
prohráli. Tento neúspěch vedl k rozkolu uvnitř Labouristické strany, což paradoxně
vyvrcholilo vítězstvím příznivců jednostranného odzbrojení na stranické konferenci v březnu 1960. K podpoře CND se také dočasně připojily dvě velké odborové
organizace – General Workers’ Union a General and Municipal Workers’ Union.
Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 48.
Friends’ Peace Committee, Christian Action, Victory of Socialism, Universities and Left Review,
Direct Action Committee. Taylor, Against the bomb, 48.
54
Tato změna jistě souvisela s úvahou, že v hlavním městě se sejde více demonstrantů než
v desítky kilometrů vzdáleném Aldermastonu. Jednalo se ale také o ideovou změnu – aktivisté tak
pochodovali směrem k vládě, která je zodpovědná za obrannou politiku země, nikoli ke zbrojnímu
podniku, jehož zaměstnanci si nemohou tak snadno zvolit jinou formu obživy. Taylor, Against the
bomb, 48–49.
55
„Report of the Commissioner of Police of the Metropolis for the year 1959“, 20th Century House
of Commons Sessional Papers, 1959–1960, Cmnd. 1106, XX.219.
52
53
222
Tento překvapivý úspěch ovšem vedl k napětí uvnitř Kampaně – jelikož nadále
rostl počet členů CND,56 musela samotná organizace sáhnout k vnitřní reformě: již
nemohla být řízena elitní skupinou známých, ale bylo nutné hnutí zdemokratizovat
a rozšířit počet členů v jejím vedení. To ale činnost CND zkomplikovalo a zpomalilo. S větším množstvím aktivistů rostla i jejich ideologická roztříštěnost a začali se
mezi nimi projevovat radikálové, kterým dočasná činnost Kampaně připadala málo
průbojná a efektivní.57
Problémy uvnitř CND ale nebyly na první pohled zjevné. Počet členů postupně
rostl, v roce 1961 byl založen měsíčník Sanity, který brzy získal na 45 tisíc předplatitelů.58 Aldermastonský pochod roku 1962 byl největší akci CND v tomto období
– závěrečného protestu v Hyde Parku se podle organizátorů zúčastnilo na 150 tisíc
lidí a pochod skončil impozantní tichou demonstrací před americkou ambasádou,
která pro mnohé symbolizovala nekončící závody ve zbrojení.59
Po smírném zažehnání Karibské krize aktivity Kampaně začaly postupně narážet na nezájem obyvatelstva, na což vedení CND reagovalo hledáním nových témat,
jakým bylo například odstranění nukleárních zbraní ze střední Evropy nebo větší
orientace na OSN a multilaterální odzbrojení. Rozšíření programu Kampaně ale
ve výsledku vedlo k oslabení hnutí, neboť pro mnohé byl požadavek jednostranného
odzbrojení tím jediným, co je s CND spojovalo.60 Zároveň ti aktivisté, kteří se
snažili o rozsáhlejší změny britské bezpečnostní politiky, většinou upřednostňovali
mimoparlamentní (a často nelegální) formy protestu, které CND odmítala.61
Za poslední významnější demonstraci tohoto období je považován aldermastonský pochod roku 1963. Zde ale již zavládla anarchie a častěji se objevovaly
násilné incidenty.62 Zmatek tu způsobila iniciativa Špióni pro mír (Spies for Peace),
kteří zveřejnili tajné dokumenty, v nichž byla mj. popsána síť tajných podzemních
bunkrů, které by se v případě jaderného útoku staly regionálními sídly vlády. V tu
56
The Times odhadovaly počet účastníků aldermastonského pochodu roku 1960 na 60 tisíc lidí,
organizátoři přitom hovořili až o 100 tisících. Srov. „60,000 in bomb protest demonstration:
Smooth control of crowds at end of Aldermaston march“, The Times, 19. dubna 1960. Policejní
záznamy přitom hovoří přibližně o 20 tisících demonstrantů na závěrečné londýnské demonstraci,
což by bylo množství srovnatelné s předchozím ročníkem. „Report of the Commissioner of
Police of the Metropolis for the year 1960“, 20th Century House of Commons Sessional Papers,
1960–1961, Cmnd. 1440, XX.233.
57
58
59
The Times počty demonstrantů odhadovaly na 80 tisíc. Srov. „Aldermaston march ends in
protest of silence“, The Times, 24. dubna 1962.
60
61
Myers, „Dilemmas in the British peace movement“, 86.
62
To ovšem neznamenalo, že by se převážná část demonstrantů odklonila od svého nenásilného
předsevzetí – průzkum z roku 1965 ukázal, že by velká část účastníků odmítla přijít na demonstraci
v případě, že by během jejího průběhu hrozilo ničení majetku. A většina demonstrantů by se
protestů nezúčastnila, pokud by zde existovala možnost násilí vůči jiným lidem. Robin Jenkins,
„Who are these marchers?“, Journal of Peace Research 4, č. 1 (1967): 56.
223
chvíli se organizace pochodu zhroutila, protože se část demonstrantů chtěla vydat
k místu tajných krytů.63 Úpadek hnutí se již zdál nevyhnutelný – za konec této prvotní fáze činnosti CND je považována rezignace předsedy Johna Collinse v dubnu
1964.64
Spřízněné skupiny
Jak již bylo naznačeno výše, radikálnější složku protijaderného hnutí tvořil Výbor
pro přímou akci (DAC). Ten svým způsobem navazoval na tradici britského individuálního pacifismu, který s sebou ale nesl stejný problém, jaký musela řešit
i CND – ačkoli se její příznivci rekrutovali především z řad levice, nikdy se jim
nepodařilo využít potenciál silného dělnického hnutí. DAC se nepodařilo vytvořit
silnou reformní skupinu, protože postrádal jakoukoli dlouhodobou strategii (ačkoli
mu nelze upřít úspěchy při plánování jednotlivých protestů).65
V létě 1960 navíc vznikla nová organizace, která taktéž považovala CND
za málo průbojnou v prosazování svých požadavků. Příznivci přímé akce se začali
shromažďovat kolem Bertranda Russella, který zaštítil vznik Výboru sta (Committee of 100). Nová organizace v podstatě přebírala aktivity a příznivce DAC, který tak
postupně pozastavoval své fungování.66
Committee of 100 ovšem musel čelit pravidelným zásahům policie, která se
rozhodla rozložit organizaci protestů tím, že zatýkala přímo jejich organizátory.
V létě 1961 byl zadržen a odsouzen k dvouměsíčnímu vězení sám Bertrand Russell, kterému bylo tehdy již 89 let.67 V prosinci 1961 policie zatkla pět vedoucích
aktivistů, kteří byli následně obviněni ze spiknutí.68 Fungování Výboru nemělo
příliš dlouhého trvání – již v lednu 1963 Bertrand Russell označil směřování této
organizace za natolik nejasné, že rezignoval na svou funkci prezidenta. Bez něj coby
vedoucí figury ztratil Výbor na významu.69
Minnion a Bolsover, The CND story, 26; Taylor, Against the bomb, 97.
Collins své odstoupení odůvodňoval tím, že „... předseda bude potřebovat mnohem více času
a energie na řešení všech záležitostí spojených s Kampaní, než kolik by byl on sám schopen
nabídnout“. „Canon Collins resigns as C.N.D. chairman“, The Times, 10. dubna 1964.
65
66
67
Ibid., 188–89.
68
Podle policie byli aktivisté obviněni z konspirace, porušení a nabádání k překročení zákona
o státním tajemství (Official Secrets Act, 1911), což se mělo projevit vniknutím na pozemky
královského letectva. Vstup na leteckou základnu by mohl údajně ohrozit bezpečnost a zájmy státu.
Srov. „Report of the Commissioner of Police of the Metropolis for the year 1961“, 20th Century
House of Commons Sessional Papers, 1961–1962, Cmnd. 1765, XX.413. Výstražným dojmem měly
také působit tresty pro zatčené aktivisty – v únoru 1962 byli odsouzeni k 18 měsícům vězení,
jediná žena, která byla při tomto zásahu zadržena, dostala výjimku v podobě ročního vězení.
Taylor a Pritchard, The protest makers, 11.
69
63
64
224
Je rovněž vhodné zmínit ženskou skupinu CND – ta byla sice oficiální součástí
Kampaně, ale fungovala takřka nezávisle. Již v prosinci 1958 zorganizovala setkání
s poslankyněmi britského parlamentu a roku 1962 si vymohla setkání s premiérem
Macmillanem.70
V roce 1962 vznikla nová organizace nesoucí název Nezávislý volební výbor
(The Independent Election Committee, INDEC). Ten měl voličům nabízet informace
o tom, kteří kandidáti jsou bez ohledu na stranickou příslušnost nakloněni myšlenkám CND. Kampaň nebyla přímo spojená s INDEC, nebránila ale svým členům,
aby se při volbách řádila doporučením tohoto výboru.71 Kampaň samotná vyvíjela
podobnou iniciativu v osmdesátých letech, kdy zjišťovala a zveřejňovala postoje
kandidátů k nukleárním zbraním.72
Členská základna
Profi l členů Kampaně za jaderné odzbrojení reflektoval změny, které probíhaly
ve společnosti po skončení druhé světové války. V padesátých letech začali mladí
lidé snáze dosahovat finanční nezávislosti na svých rodinách, což vedlo ke vzniku
nové, mladé střední třídy, která s sebou nesla i specifickou kulturu.73
Protijaderné protesty získávaly podporu u intelektuálů, jako byli například
nezávislí umělci, spisovatelé a novináři, kteří se obvykle nemusejí obávat ztráty
zaměstnání v souvislosti se svými veřejnými projevy. Sympatizanty CND ale najdeme také mezi učiteli, zdravotním personálem či sociálními pracovníky. Tito lidé
většinou získali nadprůměrné vzdělání, jejich finanční hodnocení ale patří do skupiny méně výdělečných povolání. Parkin vyjadřuje názor, že aktivisté jsou zřejmě
ochotnější přijmout hůře placenou práci, pokud jim může přinést jiné, nemateriální
uspokojení.74
Ačkoli se tito lidé svým vzděláním a povoláním řadili ke střední třídě, která
obvykle volila spíše konzervativce, jejich volební preference byly jiné. Většina členů
CND volila labouristy, protijaderní aktivisté se ovšem často neztotožňovali s labouristickou hospodářskou politikou.75 Postupně se tak zvyšoval počet lidí, kteří dávali
„Nuclear fears put to women M.P.s: Campaign group at the House“, The Times, 11. prosince
1958.
71
72
Paul Byrne, „Nuclear weapons and CND“, Parliamentary Affairs 51, č. 3 (1998): 429.
73
74
Pouze čtvrtina respondentů ukončila vzdělání v patnácti letech či dříve, zatímco britský
průměr v té době činil 80 %. Srov. Frank Parkin. Middle class radicalism: The social bases of the
British Campaign for Nuclear Disarmament (Manchester: Manchester University Press, 1968),
93–100, 177–89.
75
Mezi sympatizanty CND byla větší podpora liberálních reforem, jako bylo ukončení
diskriminace homosexuálů nebo zlepšení situace imigrantů, příliš ale nepodporovali britskou
politiku zaměstnanosti, zestátňování průmyslu a právní ochrany odborů. Myers, „Dilemmas in
the British peace movement”, 87.
70
225
přednost menším stranám (zejména liberálům), nebo k volbám jít vůbec nechtěli
– podle Taylora a Pritcharda se až třetina respondentů označila za apolitické, k nim
patřily zejména ženy.76
Odpor proti jaderným zbraním se často projevoval u příslušníků křesťanských
církví, které ovšem ve vztahu k nukleárním zbraním nevystupovaly jednotně. Důvodem může být i tradiční přesvědčení, že církev by měla být apolitická a měla by se
věnovat individuálnímu rozvoji svých věřících, spíše než státním či mezinárodním
otázkám. Ukazovalo se také, že se mnozí duchovní více obávali šíření komunismu
než vypuknutí nového válečného konfliktu. Církve ovšem nebránily svým příznivcům, aby se soukromě zapojovaly do protestních aktivit – duchovní tak často
působili ve vedení lokálních poboček CND a sám její předseda John Collins byl
anglikánským knězem. Obecně k sympatizantům CND častěji patřili příslušníci
reformovaných a nekonformních církví, zastoupení katolíků bylo poměrně nízké.77
Ačkoli byli členové Kampaně obviňováni z komunistického smýšlení, mezi
CND a britskou komunistickou stranou nepanovala žádná pevná vazba. Strana až
do poloviny roku odmítala myšlenku jednostranného odzbrojení, ačkoli protestovala
proti britským jaderným testům (zcela v souladu s oficiální politikou SSSR). Proč se
ústřední výbor strany rozhodl v květnu 1960 vyjádřit podporu unilateralismu, není
zcela jasné, ale zřejmě šlo o reakci na podobný krok ze strany největších odborových
svazů. Komunisté se poté začali zapojovat do místních organizací CND, nepodařilo
se jim zde ale získat větší vliv. Využívali tak alespoň setkání a demonstrací CND
k tomu, aby zde prezentovali své názory.78 Bylo zjevné, že mezi CND a komunistickou stranou nepanovala větší spolupráce.79 To mj. potvrzuje i dobový článek The
Times, ve kterém autor zmiňuje, že komunisté Kampani oponovali až do chvíle, než
se pokusili využít jejího úspěchu v působení na britskou veřejnost.80
Část aktivistů se hlásila k nové levici, která se snažila nabízet alternativu ke komunistické i Labouristické straně. Existovala zde fungující symbióza mezi Novou
levicí a CND, jejíž činnosti se často věnovaly časopisy New Reasoner a Universities
and Left Review. 81 Představitelé nové levice také hráli důležitou roli při formulování
cílů CND. 82 Viděli například budoucnost britské zahraniční politiky v „pozitivní
neutralitě“, jejíž součástí by bylo vystoupení z NATO a vytvoření nového neutrálního bloku, nezávislého na stávajícím bipolárním uspořádání. Nová levice také podTaylor a Pritchard, The protest makers, 24–27.
Mezi respondenty Parkinova výzkumu se 52 % věřících považovalo za quakery, metodisty,
presbyteriány nebo baptisty, 34 % se hlásilo k anglikánské církvi a pouze 4 % ke katolicismu.
Parkin, Middle class radicalism, 60–74.
78
79
Steck, „The re–emergence of ideological politics“, 101–2.
80
„Minister denies C.N.D. influence on policy“, The Times, 14. července 1965.
81
Tyto dva časopisy, reprezentující názory Nové levice, se roku 1960 sloučily v New Left Review.
82
Steck, „The re–emergence of ideological politics“, 99–100.
76
77
226
porovala politické vyjednávání (aniž by sama měla ambice na vytvoření nové levicové
strany), ale stejně jako CND zřejmě přeceňovala vliv morálního apelu na chování
politiků a její hlasy většinou zůstávaly nevyslyšeny. 83
Ačkoli nalezneme mezi příznivci CND hodně mladých lidí, v padesátých letech
ještě nedocházelo k ostrému generačnímu střetu – velká část aktivistů se mohla
spoléhat na podporu rodiny, často hlavně z matčiny strany. Pro mnoho mladých lidí
byla CND první příležitostí, jak se zapojit do politického života, velká část z nich
se pak politicky angažovala i nadále. 84 Začal se také projevovat vliv univerzitního
vzdělání – studenti vnímali rozdíl mezi hodnotami, které jsou jim vštěpovány
na univerzitě, a chováním vlády. 85 Podle průzkumu, který se konal na velikonočním
pochodu 1965, tvořili studenti celou polovinu demonstrantů.86
Vztah k Labouristické straně
V poválečném období se mezi labouristy pravidelně objevovaly hlasy odmítající jaderné zbraně, v padesátých a šedesátých letech byly ale jen zřídka vyslyšeny ve vedení
strany. Autoři věnující se britské obranné politice považují prvních třicet let studené
války za období konsenzu mezi oběma stranami, opozice začala výrazněji vystupovat proti bezpečnostní strategii vlády až na konci sedmdesátých let.87 V předvolební
kampani roku 1959 sice strana slibovala revizi britské obranné politiky, nemluvila
ale přímo o jaderném odzbrojení.88
Pro odpůrce jaderných zbraní hrála klíčovou roli stranická konference roku
1960, během které byla přijata dohoda o budoucí roli a ideologii strany – do tohoto
ujednání byl zahrnut také požadavek unilateralismu. 89 Rozhodnutím stranické
konference se ale labourističtí poslanci příliš neřídili a CND se neodhodlala k tomu,
aby vyžadovala dodržování stranických závazků.90 V následujícím roce se potvrdilo,
že příklon k unilateralismu byl jen dočasným důsledkem vnitrostranického boje –
83
Geoff rey Foote, The Labour Party’s political thought: A history (New York: St. Martin’s Press,
1997), 287.
84
Taylor a Pritchard uvádějí, že až 20 % členů CND se později zapojilo do protestů proti válce
ve Vietnamu, 43 % bylo aktivních v komunální politice, 37 % se zapojilo do environmentálního
hnutí a 14 % působilo v ženských skupinách (je zjevné, že mnozí aktivisté vystřídali několik
různých zaměření). Taylor a Pritchard, The protest makers, 32.
85
86
Jenkins, „Who are these marchers“, 46–52.
87
Andrew Dorman, „The politics of defence“ in Britain and defence 1945–2000: A policy re–
evaluation, ed. Stuart Croft et al. (Harlow: Longman, 2001), 104.
88
Andrew Thorpe, A history of the British Labour Party (New York: Palgrave Macmillan, 2008),
160.
89
Thorpe, A history of the British Labour Party, 156. Detailní popis konference přinesly The Times.
Srov. „Mr. Gaitskell defeated on nuclear arms issue in five–hour Labour debate“, The Times,
6. října 1960.
90
227
aniž by došlo k výraznější změně politické situace v zemi či ve světě, strana i velké
odborové organizace ze svých plánů požadavek jednostranného odzbrojení vyňaly.91
Roku 1963 nečekaně zemřel předseda strany Hugh Gaitskell a na jeho místo
byl zvolen Harold Wilson. Unilateralismus, coby hlavní argument proti vedení
strany, náhle ztratil na přitažlivosti a ve straně se o britském jaderném arzenálu
přestalo hovořit. CND navíc utrpěla rezignací tří labouristických poslanců z vedení
Kampaně. Změna ve vztahu k nukleárním zbraním se projevila i na titulní straně
labouristického týdeníku Tribune – ten v srpnu 1963 odstranil ze své první stránky
slogan, který zde čtenáři vídali po celých pět let: „List, který jde v čele kampaně
proti vodíkové bombě.“92 Wilson sice v předvolební kampani sliboval revizi obranné
politiky země, když ale roku 1964 volby skutečně vyhrál, nebyl zatížen žádnými
konkrétními závazky.93
Reakce vlád
Ať už stál v čele britské vlády konzervativní či labouristický premiér, málokdy zpochybňoval vlastnictví jaderných zbraní jako nástroj k odstrašení Sovětského svazu.
Zároveň ale nemohl ignorovat občanské protesty namířené proti vládní obranné
strategii, jichž by mohla snadno využít opozice. V krocích vlády se také projevoval
tehdejší strach z rudé hrozby, a tak vláda analyzovala průběh protestů a snažila se
zjistit, zda-li neprobíhají pod taktovkou komunistů. Politici si ale byli dobře vědomi,
jak by na veřejnost působil zákaz nenásilných demonstrací, vláda tedy dávala přednost jednání s organizátory, kteří museli zajistit klidný průběh protestních akcí.94
To ovšem neznamenalo, že by vláda vystupovala vůči představitelům CND
obzvlášť vstřícně. Ministři pravidelně odmítali žádosti o setkání a na debaty o jaderných zbraních neposílali své zástupce.95 Vláda se snažila bránit protiatomovým
protestům tím, že kontrolovala tok informací – nízké povědomí o jaderném programu neměli pouze řadoví občané, nýbrž i samotní poslanci.96 Debata o jaderných
zbraních měla být pozastavena především do doby, než proběhne úspěšná termonukleární zkouška. Zřejmě největším zásahem vlády v otázce veřejného mínění byl
zákaz vysílání fi lmu z dílny BBC „Hra na válku“ (The War Game). Snímek vznikl
roku 1965 a ukazoval život v zemi během jaderné války a po ní. Vláda tento fi lm
Parkin, Middle class radicalism, 113–18, 126.
„The Paper That Leads the Anti-H-Bomb Campaign“; Steck, „The re-emergence of ideological
politics“, 90; Parkin, Middle class radicalism, 134–35.
93
94
Ibid., 110–15, 121.
95
Ibid., 353.
96
Na začátku roku 1958 navrhl Lord Hailsham (konzervativní politik, který působil v letech
1970–1974 a 1979–1987 jako lord kancléř) uspořádat v Dolní sněmovně debatu o jaderných
zbraních. To vláda odmítala i přes veškerá naléhání, že poslanci nemají dostatek informací.
91
92
228
sice nezavřela do trezoru, zakázala ale jeho televizní vysílání kdekoli na světě. Film
tak stranou veřejného zájmu získal zvláštní cenu na festivalu v Benátkách, cenu
britské fi lmové akademie a Oscara za nejlepší dokumentární fi lm (ačkoli se nejedná
o skutečný dokument). V televizi se poprvé vysílal až roku 1985.97
K radikálnějším zásahům proti demonstrantům se vláda odhodlala až na začátku šedesátých let. V srpnu 1961 byla zakázána demonstrace na Parlamentním
náměstí, šlo o první zakázané shromáždění od roku 1916. Následovaly zásahy
na akcích organizovaných Committee of 100, jehož hlavní představitelé skončili v rukách policie. Na druhou stranu tato vládní opatření možná zabránila mnohem horším incidentům – premiér musel počítat se skutečností, že kdyby se demonstranti
v rámci svých protestů přiblížili k letadlům nesoucí jaderné hlavice, měli američtí
vojáci povoleno střílet. Vláda tedy využívala nejrůznějších způsobů, jak zabránit
protestům před leteckými základnami – například i výhružkou místní autobusové
společnosti, že pokud bude dovážet aktivisty na místo protestů, přijde o licenci.98
Zatímco premiér Harold Wilson (1964–1970, 1974–1976) rozuměl morálním
argumentům aktivistů, ačkoli je sám nepodporoval, jeho předchůdce Alec Douglas-Home (1963–1964) zásadně odmítal, aby požadavky aktivistů získaly větší váhu
než trpělivé mezinárodní vyjednávání.99 Za pravdu mu dalo podepsání smlouvy
o částečném zákazu jaderných testů. V zemi se pak objevovaly obrázky sedících
demonstrantů, kteří pasivně protestovali v době, kdy vláda aktivně vyjednávala.100
Reakce veřejnosti
Nelze říci, že by atomová bomba vyvolávala odpor veřejnosti již od doby svého
vzniku. Nesouhlas s bombardováním Hirošimy vyjádřilo na konci války jen 21 %
Britů. Rozdílné názory byly prezentovány v novinách. Zatímco Daily Telegraph
oceňoval rychlé ukončení války, redaktoři The Times vnímali atomový výbuch jako
varování, že příští válka bude znamenat konec civilizace. Obavy z nukleární energie
se začaly pomalu projevovat až v následujících letech. V květnu 1946 bylo 46 %
Britů přesvědčeno, že atomová bomba přinese víc škody než užitku. V lednu téhož
roku se navíc až 74 % respondentů vyjádřilo souhlasně k převedení jaderných zbraní
pod kontrolu Rady bezpečnosti OSN.101 Podle průzkumu, který proběhl roku
1955, měli Britové více než z výroby atomových zbraní obavy ze zdravotních dopadů
The War Game, http://www.youtube.com/watch?v=58NmAzQzRjk (staženo 9. 4. 2011).
Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 350–53.
99
100
101
Všechna statistická data pocházejí z: Wittner, The struggle against the bomb. Volume one,
81–83, 357.
97
98
229
jaderných zkoušek. Většina respondentů také neodmítala vlastnictví nukleárních
zbraní, ale hlavně jejich použití.102
Ačkoli měly cíle hnutí za jaderné odzbrojení veřejnou podporu, řadoví voliči
zpravidla nebyli příliš nakloněni občanské neposlušnosti. To potvrdil průzkum
veřejného mínění z roku 1961, v němž se 61 % veřejnosti vyjádřilo proti „sit-down“
demonstracím.103 Ani novináři nebyli jednotní, pokud šlo o hodnocení aktivit CND.
Například o aldermastonském pochodu roku 1960 se The Times,104 The Observer
a Daily Mirror vyjadřovaly kladně, ačkoli si zároveň ponechaly jistou rezervovanost.
Výhradně pozitivně psaly o demonstraci levicové deníky Daily Herald a Daily Worker, zatímco pravicový Daily Telegraph a Daily Mail protesty zcela odmítaly.105
CND se podařilo zvýšit povědomí o jaderných zbraních, veřejnost ale úplně
nesdílela její požadavky – většina respondentů podporovala mezinárodní zákaz
jaderných zbraní spíše než jednostranné odzbrojení, podpora umístění ponorek
Polaris na britském území se mezi lety 1960–1964 dokonce zvýšila.
Kampaň za jaderné odzbrojení může za svůj největší úspěch považovat skutečnost, že se jí podařilo rozpoutat veřejnou debatu o jaderném zbrojení, přispěla
také k lepší informovanosti obyvatelstva, ke kterému se nedostávaly téměř žádné
informace o britské obranné politice. Na rozkladu hnutí se projevilo několik
různých faktorů: (1) výsledek Karibské krize a zažehnání válečného konfliktu,
(2) podepsání smlouvy o částečném zákazu jaderných testů roku 1963, (3) změny
uvnitř Labouristické strany a její odklon od unilateralismu, (4) zaměření pozornosti
na válku ve Vietnamu, (5) roztříštěnost uvnitř hnutí a jeho neschopnost mobilizovat
širší společnost.106 CND bylo vytýkáno, že jednala příliš izolovaně – nejen, že se
jí nepodařilo navázat širší spolupráci s odbory a Labouristickou stranou, ale ani
v zahraniční politice nepřekračovala svou „malou britskou“ koncepci jednostranného odzbrojení. Na situaci se jistě také podepsala únava samotných aktivistů, kteří
brali dohodu o omezení jaderných testů jako své malé vítězství, po jehož dosažení si
mohou zaslouženě odpočinout.107
Ibid., 194.
104
The Times psaly o pochodu jako o „po dlouhé době největší demonstraci“, příchod aktivistů,
kteří prošli celou trasu až z Aldermastonu, popisovaly jako „působivý“. Srov. „60,000 in bomb
protest demonstration: Smooth control of crowds at end of Aldermaston march“, The Times,
19. dubna 1960.
105
Taylor, Against the bomb, 57.
106
Taylor a Pritchard, The protest makers, 14, 128–29.
107
Nigel Young, „Cuba’62: That was the week that was (almost our last)“ in The CND story, eds.
Minnion a Bolsover, 63.
102
103
230
Protijaderné hnutí v 60. a 70. letech
Následující kapitola představuje období od podepsání smlouvy o částečném zákazu
jaderných testů z roku 1963 až do rozhovorů o neutronové bombě roku 1978.
V této době probíhala jednání, která vedla k dalším zákazům atomových zkoušek
a k omezení strategických zbraní.108 V souvislosti s protijadernými protesty nejsou
však šedesátá a sedmdesátá léta příliš zajímavá. Aktivisté bojující proti nukleárním
zbraním se odmlčeli, pozornost veřejnosti se zaměřila na válku ve Vietnamu a studentské bouře roku 1968. I z tohoto důvodu by tato kapitola měla představovat jen
logické propojení dvou nejdůležitějších období činnosti CND.
Změny v jaderné politice
Omezování vývoje nukleárních zbraní a jejich zkoušek neskončilo smlouvou
o částečném zákazu jaderných testů. Její signatáři roku 1968 podepsali Smlouvu
o zákazu šíření jaderných zbraní.109 Došlo také ke změně pravidel v umisťování jaderných zbraní – roku 1966 podepsaly USA a SSSR smlouvu o zákazu rozmístění
atomových zbraní ve vesmíru,110 v roce 1972 vešel v platnost zákaz o umisťování
zbraní hromadného ničení na mořském dně.111
Rozhovory o omezení strategických zbraní (Strategic Arms Limitation Talks,
SALT) vyvrcholily roku 1972 dohodou, která měla zajistit rovnováhu sovětských
a amerických strategických zbraní. Kvóty byly ještě upravovány na vladivostockém
summitu roku 1974,112 v dohodách byly ale ignorovány kvalitativní změny výzbroje
– zejména možnost umístit několik jaderných hlavic na jedinou raketu.113 Součástí
ujednání byl také zákaz budování antibalistických systémů.114 Smlouva ovšem záOSN vyhlásila 70. léta „desetiletím odzbrojení“ (Disarmament Decade). Srov. Lawrence S.
Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, Toward nuclear abolition: A history of the world
nuclear disarmament movement, 1970 to the present (Stanford: Stanford University Press, 2003), 2.
109
„The treaty of the non-proliferation of nuclear weapons“, 2005 Review Conference of the
Parties to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, 2-27 May 2005, New York,
http://www.un.org/en/conf/npt/2005/npttreaty.html (staženo 20. 4. 2011).
110
Treaty on Outer Space.
111
„Treaty on the Prohibition of the Emplacement of Nuclear Weapons and Other Weapons of
Mass Destruction on the Sea-Bed and the Ocean Floor and in the Subsoil Thereof “, NuclearFiles.
org: Project of the Nuclear Age Peace Foundation, http://www.nuclearfi les.org/menu/library/
treaties/seabed/trty_seabed_1972-05-18.htm (staženo 12. 4. 2011).
112
Americký prezident Gerald R. Ford (1974–1977) a generální tajemník ÚV KSSS Leonid I.
Brežněv (1964–1982) vydali po summitu společné prohlášení. „Joint U.S. – Soviet Statement.
Office of the White House Press Secretary. Vladivostok (U.S.S.R.), November 24, 1974“, Gerald
R. Ford Presidential Library & Museum, http://www.fordlibrarymuseum.gov/library/exhibits/
vladivostok/jstatement.pdf (staženo 3. 5. 2011).
113
114
„Treaty on the Limitation of Anti–Ballistic Missile Systems“, Department of State, http://
www.state.gov/www/global/arms/treaties/abm/abm2.html (staženo 20. 4. 2011).
108
231
padní Evropě nezajišťovala menší stupeň ohrožení – do rozhovorů nebyly zahrnuty
sovětské rakety středního doletu, které mohly zasáhnout západoevropské cíle. Byly
to právě moderní rakety středního doletu, které od roku 1979 představovaly hlavní
téma strategických rozhovorů mezi oběma bloky.115
Základem britského jaderného odstrašení byly ponorky vybavené americkými
střelami Polaris, které plně fungovaly jako součást obranné strategie od roku 1969.116
Vlády Harolda Wilsona nadále udržovaly dobré vztahy se Spojenými státy, jejich
vojenskou spolupráci ovšem ovlivnilo britské snižování výdajů na obranu. V září
1965 tak premiér sice přislíbil britskou podporu amerického angažmá ve vietnamské válce (1964–1973), nezavázal se ale k vyslání britských jednotek.117 V této době
se Británie navíc musela soustředit na řešení hospodářské krize a vnitropolitických
problémů s ní spojených. Na ropné šoky z let 1973–1974 vláda reagovala zájmem
o využití zásob ropy v Severním moři a hledáním alternativních zdrojů energie
(včetně jaderných elektráren).118 Ekonomická krize vyvrcholila až britskou půjčkou
od Mezinárodního měnového fondu roku 1976 a „zimou nespokojenosti“, která probíhala na přelomu let 1978 a 1979.119 S hospodářskými problémy souvisela i revize
bezpečnostní politiky – v roce 1975 se Británie definitivně vzdala své velmocenské role v zámoří, stáhla také své letecké a námořní síly z oblasti Středozemního
moře.120 Království se začalo soustředit na své nejbližší okolí a zaměřilo se převážně
na plnění svých základních závazků vůči NATO.121
V tomto období se měnila i role Aldermastonu – britští vědci se snažili modifi kovat rakety Polaris v novém programu s názvem Chevaline. Projevovala se ale
neochota vlády tento projekt financovat a uvažovalo se spíše o civilním využití
moderních technologií – existovala tak možnost, že by se vědci v Aldermastonu
v budoucnu věnovali např. počítačovému inženýrství. Nakonec ale zvítězila potřeba
zachovat vědeckou úroveň v jaderném výzkumu, od roku 1973 byl Aldermaston
znovu pod přímým dohledem ministerstva obrany.122
Luňák, Západ, 286–87.
Dorman, „The politics of defence“, 15.
117
Thorpe, A history of the British Labour Party, 172–76.
118
Morgan, Dějiny Británie, 506–7.
119
Ellis Wasson, Dějiny moderní Británie od roku 1714 po dnešek (Praha: Grada, 2010), 335.
120
Toto stahování vojenských sil ze zámoří souvisí s opuštěním řady strategických bodů „na východ
od Suezu“ (East of Suez), což zahrnovalo oblast sahající od Středozemního po Jihočínské moře.
Jeff rey Pickering, „Politics and ‘Black Tuesday’: Shifting power in the Cabinet and the decision to
withdraw from East of Suez, November 1967–January 1968“, Twentieth Century British History
13, č. 2 (2002): 144–70.
121
122
V šedesátých letech Aldermaston krátce spadal pod ministerstvo pro technologie (to fungovalo
samostatně v letech 1964–1970), v této době se také uvažovalo o změně zaměření tohoto zařízení.
Spinardi, „Aldermaston and British nuclear weapons“, 561–67.
115
116
232
Změny v Kampani za jaderné odzbrojení
Po podepsání smlouvy o částečném zákazu jaderných testů nukleární zbraně sice
nezmizely, zájem o ně byl ale podstatně nižší než dříve. Projevovalo se také psychické vyčerpání – lidé nechtěli strávit celý život v neustálých obavách z jaderné
války a postupně se tuto hrozbu naučili ignorovat.123 Mladí aktivisté se soustředili
spíše na válku ve Vietnamu či studentské protesty, větší podporu nalézala také
ekologická hnutí. CND měla na začátku sedmdesátých let jen asi 200 členů, návštěvnost jejích akcí nepřesahovala dva tisíce osob.124 Organizátoři se snažili získat
pozornost plánováním kampaní v rekreačních oblastech, k mobilizaci mladých lidí
byly vhodné hudební festivaly.125 Takovou událostí byl například londýnský „festival
pro život“. Jeho úspěch roku 1970 podtrhl vzkaz Johna Lennona, který účastníkům
oznámil plánované početí potomka s Yoko Ono: „Pokud budeme mít dítě, potřebujeme mu zajistit mír, aby přežilo.“126 V roce 1972 se objevil jediný výraznější pokus
obnovit aldermastonský pochod, The Times v souvislosti s ním nostalgicky psaly
o „kampani, která kdysi hnula Británií“.127
Logická byla snaha Kampaně nalézt nové zaměření – konaly se protesty proti
velkým státním investicím do zbrojního průmyslu nebo proti chemickým a biologickým zbraním. CND spolupracovala s jinými organizacemi na pořádání protestů
proti válce ve Vietnamu128 a navazovala kontakty s ekologickými skupinami, které
nesouhlasily s budováním jaderných elektráren. Díky této spolupráci vznikl základ
pro kooperativnější působení CND, což se projevilo v následujících letech.129 „Starou“ CND tak připomněl pouze protest před čínskou ambasádou v Londýně v roce
1966, kdy ČLR vyvinula svou první vodíkovou bombu.130
Příznivci Kampaně se ale s těmito novými tématy většinou neztotožňovali
a činnost CND byla plně obnovena až v roce 1978 v souvislosti s debatou o nové
jaderné zbrani – neutronové bombě. Téhož roku také OSN zorganizovala speciální
zasedání o odzbrojení, které nabídlo mírovým a protijaderným organizacím prostor
k diskuzi.131
Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 8.
125
Minnion a Bolsover, The CND story, 28, 32.
126
„Lennon plea for peace at CND rally“, The Times, 30. března 1970.
127
„Aldermaston: from a tumult to a trickle“, The Times, 30. března 1972.
128
London – Anti-Vietnam Demonstrations (aka Mothering Sunday Brings More Protests for Peace
in Vietnam). Video newsreel fi lm, 28. března 1968. British Pathé, http://www.britishpathe.com/
record.php?id=45136 (staženo 4. 5. 2011).
129
Nejdůležitějšími britskými skupinami protestujícími proti válce ve Vietnamu byly Vietnam
Solidarity Campaign a British Campaign for Peace in Vietnam. Srov. Wittner, The struggle against
the bomb. Volume two, 456. V environmentálních otázkách CND spolupracovala s Ecology Party,
Friends of the Earth a Greenpeace.
130
Minnion a Bolsover, The CND story, 29–33.
131
123
124
233
Vývoj v otázce jaderných zbraní po roce 1978
Následující kapitola se zabývá jadernou problematikou během tzv. druhé studené
války. V Británii je toto období spojeno zejména s konzervativní vládou Margaret
Thatcherové (1979–1990), která v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky spolupracovala se Spojenými státy – obzvlášť úzké vazby existovaly mezi britskou premiérkou a americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (1981–1989).132 Novou debatu o nukleárních zbraních otevřel americký záměr sestrojit neutronovou bombu.
Možnost jaderné války se začala znovu diskutovat v reakci na sovětskou invazi
do Afghánistánu. Zájem širší veřejnosti o tuto problematiku vyvolalo především
rozhodnutí NATO umístit v západní Evropě americké rakety středního doletu.
Británie dále řešila budoucnost svých ozbrojených sil – námořnictvo ospravedlnilo
svou roli zejména po krátké válce o Falklandské ostrovy, premiérka usilovala o modernizaci britského raketového systému.
Staré sovětské rakety středního doletu byly rychle nahrazovány moderními
střelami SS-20, namířenými proti cílům v západní Evropě. V reakci na rozmisťování těchto raket zvažoval Západ několik možností, jak spolehlivě zajistit svou
obranu proti případnému sovětskému útoku. V lednu 1978 americký prezident
Carter (1977–1981) vyjádřil možnost, že by nové odstrašení zajišťovala neutronová
bomba, sestrojená tak, aby svou radiací zasahovala pouze živé tkáně, zatímco
hmotné statky by zůstaly nedotčeny. Spojené státy se ovšem brzy vzdaly plánu
na umístění této zbraně v západní Evropě. Její obranu měly v budoucnu zajišťovat
moderní strategické zbraně – Pershing II.133 O rozmístění těchto raket v Evropě se
jednalo na ostrově Guadeloupe v lednu 1979. Představitelé USA, Británie, Francie
a Německa se shodli na dvojí strategii – umístění taktických střel v západní Evropě
spolu s pokračováním odzbrojovacích jednání se SSSR. Tyto závěry byly potvrzeny
i na příštím zasedání NATO téhož roku.134
Americko-sovětské rozhovory o strategických zbraních byly přerušeny v reakci
na sovětskou invazi do Afghánistánu v prosinci 1979 (nedošlo tak ke konečné
ratifi kaci SALT II, o němž se hovořilo již od roku 1977). SSSR vyslal do Afghánistánu vojenský kontingent se záměrem zajistit stabilitu zdejšího nově nastoleného
komunistického režimu. Spojené státy na invazi reagovaly mimo jiné vyhlášením
embarga na sovětský export a bojkotem olympiády v Moskvě roku 1980. Postoj
západoevropských států byl nejednoznačný – olympijský bojkot podpořila pouze
Británie a SRN, k ekonomickým sankcím se západní Evropa nepřipojila.135
132
Lenka Rovná tuto osobní spolupráci nazývá nejdůležitější zahraničně politickou vazbou
80. let. Lenka Rovná, Premiérka jejího veličenstva (Praha: Nakladatelství Evropského kulturního
klubu, 1991), 106.
133
134
Robert D. Putnam and Nicholas Bayne, Hanging together: The seven–power summits (Harvard:
Harvard University Press, 1984), 111.
135
234
V počátcích vlády Margaret Thatcherové procházelo Spojené království hospodářskou krizí. Na té se podepsal náhlý nárůst ceny ropy v letech 1979–1980, na ní
byla také úzce navázána hodnota libry. Británie tak čelila vysoké inflaci a nízkému
exportu. Thatcherová se rozhodla s krizí bojovat pomocí vládních škrtů, které se
dotkly všech státních výdajů včetně obrany. O bezpečnost země v důsledku nedostatečného financování obrany se obával ministr Francis Pym (1979–1981), kterému se
podařilo usmlouvat snížení škrtů z půl miliardy liber na 170 milionů. Na jeho místo
ale nastoupil John Nott (1981–1983), stoupenec Thatcherové, který pokračoval
ve snižování státních výdajů, což mohlo ohrozit až samotnou existenci britského
námořnictva.136 Nott prosadil především nižší financování kontinentálních a námořních závazků vůči NATO, neuvažovalo se ovšem o snižování výdajů na domácí
obranu a nezávislé nukleární odstrašení.137
Válka o Falklandy vypukla 2. dubna 1982, kdy se na tomto souostroví vylodily
argentinské invazní síly. Ostrovy, které jsou britským zámořským teritoriem, oplývají surovinovým bohatstvím (ropnými ložisky) a mají důležitý strategický význam
(leží na spojnici Atlantiku a Pacifi ku). Argentinci předpokládali, že se Spojené království omezí pouze na formální protesty a přenechá souostroví Argentině výměnou
za výhodnější podmínky pro rybolov a těžbu ropy. Thatcherová ale invazi vnímala
jako ohrožení falklandského principu sebeurčení a válku považovala za nezbytný
zásah proti diktatuře. Díky těmto argumentům získala nejen podporu Spojených
států, ale také OSN, která vydala rezoluci 502 požadující (1) ukončení násilností,
(2) stažení argentinských vojsk a (3) diplomatické řešení sporů.138 Boje přesto trvaly
až do 14. června, přičemž Britům válku paradoxně vyhrály zbraně, které byly v důsledku armádních škrtů určené k likvidaci.139 Britské vítězství tak nejen potvrdilo
důležitost královského námořnictva, ale přineslo popularitu i premiérce a jejím
vládním krokům, které byly do té doby téměř výhradně terčem kritiky.140
Západ mezitím dále uvažoval o své obranné strategii. V červenci 1980 se britská
vláda rozhodla nahradit stárnoucí střely Polaris za nový raketový systém Trident,
zároveň potvrdila rozhodnutí umístit na britské půdě americké střely s plochou
dráhou letu.141 V březnu 1983 Američané představili svůj záměr zahájit Strategickou obrannou iniciativu (SDI), známou pod neformálním názvem „hvězdné války“,
která měla chránit území USA proti vzdušnému útoku pomocí obranných zařízení
Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 93–103.
138
„UN Resolution 502 (1982)“, Official Documents System of the United Nations, http://
daccess-dds-ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/435/26/IMG/NR043526.pdf
(staženo 21. 4. 2011).
139
Rovná, Premiérka jejího veličenstva,107–15.
140
Andrew Gamble, The free economy and the strong state: The politics of Thatcherism (London:
Macmillan, 1989), 111.
141
Základy tohoto rozhodnutí byly položeny již za předchozí Callaghanovy vlády (1976–1979).
Srov. Gamble, The free economy, 106.
136
137
235
v kosmickém prostoru. Toto oznámení znepokojilo nejen Sověty, ale i spojence
Američanů v západní Evropě – ti si nyní nemohli být jisti, zda-li by v případě evropského konfliktu Američané zasáhli ve prospěch Západu, kdyby jim samotným
žádný útok nehrozil. Evropané naopak získávali pocit, že by mohli být jako první
zataženi do jaderné války, v níž nemají žádné vlastní zájmy.142 V listopadu 1983
však již byly v Evropě umístěny první rakety Pershing II a Američané od „hvězdných
válek“ pomalu odstupovali.143 V té době americké zpravodajské služby získaly informace, podle kterých Moskva očekávala jaderný útok. Tyto mylné zprávy o amerických záměrech a nedorozumění, které by mohly způsobit, vyděsily i prezidenta
Reagana.144
Britsko-americký vztah v osmdesátých letech nelze považovat za absolutně idylický. Thatcherová nesouhlasila s jednostrannou americkou akcí na Grenadě, která
je členem Commonwealthu.145 Evropany rozladilo také americké bombardování
Libye v dubnu 1986. Britové sice Američanům poskytli své letecké základny, o plánovaném zásahu se ale dozvěděli až den předem, americká vláda větší konzultaci
zřejmě ani neplánovala. Podobně opomíjení si američtí spojenci připadali v říjnu
téhož roku, kdy se Reagan sešel s Gorbačovem v Reykjavíku. Evropané se obávali,
že zde americký prezident bez jejich vědomí přislíbí redukci západního jaderného
arzenálu, zatímco SSSR by si ponechal převahu v konvenčních a chemických
zbraních.146
Nástup Gorbačova do čela SSSR znamenal důležitý přelom v odzbrojovacím
jednání – Gorbačov vystupoval s protijadernou rétorikou a zdálo se, že tentokrát
nejde jen o trik sovětské propagandy.147 Před zmiňovaným setkáním v Reykjavíku
se američtí a sovětští představitelé sešli ještě na summitu v Ženevě v listopadu
1985. Zde sice nedošlo k podpisu žádné konkrétní dohody, státníci se ale shodli
na nutnosti dalších jednání o taktických zbraních.148 Ta vyvrcholila v prosinci 1987,
kdy došlo ve Washingtonu k podpisu Smlouvy o likvidaci raket středního doletu.149
142
Glen Sussman and Brent S. Steel, „Support for protest methods and political strategies among
peace movement activists: Comparing the United States, Great Britain and the Federal Republic
of Germany“, The Western Political Quarterly 44, č. 3 (1991): 527.
143
Reagan musel na tuto Strategickou obrannou iniciativu defi nitivně rezignovat po podepsání
Smlouvy o likvidaci raket středního doletu roku 1987. Tento obranný program již nenalezl
dostatečnou podporu a demokratický Kongres odmítl schválit jeho fi nancování. Wittner, The
struggle against the bomb. Volume three, 401.
144
145
Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 128–29.
146
Luňák, Západ, 300–301, 317; Gamble, The free economy, 112.
147
Sugestivní líčení rozhovoru s Gorbačovem nabídl americký týdeník Time. „An Interview
with Mikhail Gorbachev“, Time, 9. září 1985, http://www.time.com/time/magazine/article
/0,9171,959753,00.html (staženo 21. 4. 2011).
148
Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 390–91.
149
„Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty“, Arms Control Association, http://www.
armscontrol.org/documents/inf (staženo 21. 4. 2011).
236
Tento dokument symbolizoval další předěl v otázce jaderných zbraní a protestů
proti nim.
Kampaň za jaderné odzbrojení v letech 1978–1987
Opětovná obnova CND a jejích cílů
Kampaň za jaderné odzbrojení se kolem roku 1978 začala odvolávat ke své tradici
z přelomu padesátých a šedesátých let. Diskutovány byly nejen úspěchy organizace,
ale také důvody jejího úpadku. Mladí členové CND se chtěli vyhnout chybám svých
předchůdců a vytvořit tak novou strategii, která přiláká širší spektrum příznivců –
to se jim podařilo například lepší komunikací s odbory nebo kooperací s podobnými
skupinami v zahraničí.
Jedním z prvních kroků k obnově Kampaně bylo v roce 1978 vydání petice proti
neutronové bombě. Britové se inspirovali holandským protestem, který během
několika měsíců získal až jeden milion signatářů.150 Od té doby počet příznivců
CND rychle rostl – zatímco ještě v roce 1979 měla Kampaň jen čtyři tisíce členů,
o pět let později jejich řady tvořilo až 100 tisíc lidí.151 To se projevilo i na objemu
financí, jakými Kampaň nyní disponovala – její činnost je již tradičně financována
členskými příspěvky a prodejem literatury. Odpůrci CND se aktivisty snažili
zdiskreditovat tvrzením, že své protesty organizují s finanční podporou Moskvy.
V reakci na toto podezření nový předseda Kampaně Bruce Kent152 nabídl 100 liber
tomu, kdo o těchto vazbách nabídne nějaký důkaz.153 Kromě tématické literatury
CND nadále vydávala svůj týdeník Sanity, který v osmdesátých letech vycházel
v nákladu 40 tisíc výtisků.154
CND získala množství příznivců poté, co vláda vydala příručku „Chránit se
a přežít“ (Protect and Survive), v níž se lidé měli dozvědět to nejdůležitější o civilní
obraně a chování v případě jaderného útoku. Následně vznikl i stejnojmenný animovaný seriál, který popisoval zejména nezbytné přípravy před vypuknutím nukleární války.155 V reakci na tyto materiály vydal E. P. Thompson, mluvčí organizace
150
Cathy Ashton, „The end of the 70’s – the beginning of the revival“, in The CND story,
eds. Minnion a Bolsover, 75. Ashtonová ve svém příspěvku charakterizuje působení CND
v sedmdesátých letech, upozorňuje na prospěšnost mezinárodní spolupráce a konstatuje, že
i stranou veřejné pozornosti udělali aktivisté v sedmdesátých letech velký kus práce, na níž může
obnovená CND úspěšně navazovat.
151
Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 426.
152
Předsedou CND byl v letech 1977–1979 a 1987–1990, vedoucí funkce v Kampani ale zastával
po celá osmdesátá léta.
153
Katolický prelát Bruce Kent nastoupil do čela CND roku 1977, nepřímo tak navázal na tradici
duchovního předsedy Kampaně, kterým byl v předchozím období anglikánský kněz John Collins.
Srov. Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 22, 64, 137.
154
155
Protect and Survive, http://youtu.be/yRUzS7–5YQw (staženo 27. 4. 2011).
237
Evropské nukleární odzbrojení (European Nuclear Disarmament), vlastní verzi této
příručky s názvem „Protestovat a přežít“ (Protest and Survive), tento titul se pak stal
jedním z hesel na následných demonstracích.156
Kampaň získala záminku k obnovení činnosti po oznámení amerického
prezidenta Cartera o plánovaném sestrojení neutronové bomby a jejím umístění
v západní Evropě. V následujících letech byly ale protesty namířeny převážně proti
umisťování raket středního doletu v Evropě (kritika byla namířená proti americkým
Pershing II i proti sovětským SS-20) a proti novým střelám s plochou dráhou letu.
Konzervativní vláda si vysloužila kritiku za svůj nákup raketového systému Trident
a za plánované cvičení civilní obrany, které zahrnovalo také výcvik pro případ jaderné války. Byly organizovány demonstrace i v reakci na zahraniční politiku vlády
(například proti falklandské válce) nebo mezinárodní situaci (invaze do Afghánistánu, vyhlášení výjimečného stavu v Polsku), CND se ale většinou snažila tyto
protesty zasadit do kontextu s jaderným zbrojením.157
Začal se také projevovat britský zájem o činnost pacifistických či protijaderných organizací v Evropě či USA. Strategie Kampaně se nyní neomezovala pouze
na prosazování jednostranného odzbrojení (ačkoli požadavek unilateralismu zůstal
ve stanovách CND nezměněn), nýbrž i na mezinárodní jednání. Britští aktivisté
také vyjadřovali svou podporu perzekuovaným protijaderným demonstrantům, zejména v Sovětském svazu, Východním Německu nebo Turecku. Ačkoli přirozeným
důsledkem protestů proti atomovým zbraním byla opozice vůči členství v NATO
coby organizaci disponující jaderným arzenálem, požadavek britského vystoupení
z Aliance se nestal prioritou Kampaně.158
Činnost CND v letech 1979–1987
První úspěšnější akcí nové CND se na jaře 1979 stal sedmitýdenní protestní pochod
z Aldermastonu do skotského Faslane, kde byla základna jaderných ponorek. Počet
účastníků byl odhadován na pět tisíc, což je přinejmenším dvakrát více lidí, než
kolik navštěvovalo setkání CND v posledních letech.159 V červenci 1980 se v LonHenry Muller and Mary Cronin, „Disarming threat to stability“, Time, 30. listopadu 1981,
http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,925047,00.html (staženo 2. 5. 2011).
157
Předseda Kampaně Bruce Kent vysvětloval postoj CND ke znepřáteleným světovým blokům
slovy: „Oběma supervelmocím říkáme následující: Obě dvě můžete bez jakéhokoli vyjednávání
snížit stavy svých jaderných zbraní, aniž byste cokoli riskovaly – stále budete mít dostatečný
arzenál pro odstrašení.“ Muller a Cronin, „Disarming threat to stability“.
158
Požadavek vystoupení z NATO byl také součástí Thompsonova manifestu „Protestovat
a přežít“, sám autor ale později tuto rétoriku oslabil a tvrdil, že opuštění NATO by mělo smysl
jedině ve spojení s vytvořením bezjaderné zóny v Evropě a rozbitím rozdělených světových bloků.
Srov. Stuart Croft, „Britain’s nuclear weapons discourse“ in Britain and defence 1945–2000:
A policy re–evaluation, ed. Stuart Croft et al. (Harlow: Longman, 2001), 78. Wittner, The struggle
against the bomb. Volume three, 132–33.
159
156
238
dýně konala demonstrace pod záštitou Labouristické strany, sešlo se zde na 20 tisíc
lidí protestujících proti střelám s plochou dráhou letu a programu Trident. Tyto
protesty se postupně přelily i do dalších měst, jako byl např. Oxford a Cambridge.160
Úspěšné protesty z padesátých let již připomínala londýnská demonstrace CND
z 26. října 1980, na kterou dorazilo na 80 tisíc aktivistů. Protest navíc získal na vážnosti díky účasti některých labouristických poslanců, kteří chtěli být viděni v čele
pochodu.161
V této době častěji přebíraly iniciativu místní skupiny CND, zejména pokud šlo
o protesty využívající přímou akci, například blokování vojenských základen nebo
jaderných zařízení.162 Takovými lokálními protesty bylo například vyhlašování
bezjaderných zón (nuclear-free zones). V listopadu 1980 se jako první proti jádru
vyslovila radnice v Manchesteru. Do října 1983 se k ní připojilo až 155 místních
zastupitelstev, za bezjadernou zónu tak platil například celý Wales.163 Radnice
tímto rozhodnutím odmítly umístění nukleárních zbraní ve svém obvodu, stejně
jako převoz jaderného materiálu. Města také vyjádřila svůj odpor k plánovanému
cvičení civilní obrany (Hard Rock), kterého se nakonec vláda musela vzdát, což bývá
považováno za jeden z největších úspěchů protijaderného hnutí v tomto období.
Konala se pak sice menší cvičení civilní obrany, ale již bez jaderného prvku.164 Některá města využívala protijaderných zón jen jako způsob protestu proti vládě, jiná
se snažila o uvedení těchto závazků do praxe. Rada Velkého Londýna např. pověřila
skupinu odborníků, aby zkoumali vztah mezi odzbrojením a nezaměstnaností.165
Tato revolta byla mimo jiné důsledkem všeobecně se zhoršujícího vztahu britské
vlády a místních samospráv, což vedlo až k ubírání kompetencí radnicím nebo rušení některých zastupitelstev, např. Rady Velkého Londýna roku 1986.166 Příznivci
CND se také projevovali v jednotlivých volebních obvodech. Předvolební kampaně
zpravidla využívali k protijaderným debatám, zjišťovali a zveřejňovali postoje kandidátů k nukleárním zbraním.167
CND nezapomněla na popularitu hudebních festivalů, kterých Kampaň
využívala ke své prezentaci v šedesátých a sedmdesátých letech. Symbolem protijaderného hnutí se v osmdesátých letech stal festival v Glastonbury. Počátky této
několikadenní hudební akce můžeme nalézt již v předchozím desetiletí a tehdy byla
také přirovnávána k britskému Woodstocku. Až od června 1981 se ale festival konal
162
Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 426–27.
163
Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 132, 139, 294.
164
165
Michael Clarke and Marjorie Mowlam, Debate on disarmament (London: Routledge & Kegan
Paul, 1982), 8–9.
166
Gamble, The free economy, 115.
167
160
161
239
pravidelně každý rok a vytvořil si vazby na CND. Kampaň ho sice sama neorganizovala, ředitel festivalu Michael Eavis ale CND vycházel ve všem vstříc – nechával
zde vystupovat její řečníky, pomáhal vybírat peníze na financování Kampaně. Podle
ředitele festivalu se v Glastonbury během osmdesátých let podařilo pro CND vybrat údajně až jeden milion liber.168
Nejznámějším protestem tohoto období byl ženský mírový tábor před leteckou
základnou Greenham Common, kam měly být umístěny střely s plochou dráhou
letu. Mírový tábor vznikl spontánně v srpnu 1981 po skončení pochodu z Cardiff u
do Greenhamu. Demonstranti zde chtěli uspořádat debatu s představiteli vlády, ta
ovšem jednání odmítla. Na protest proti tomuto rozhodnutí se zdejší ženy rozhodly
utábořit před branami základny. Ačkoli byla původní demonstrace genderově
smíšená, mírový tábor byl určen výhradně ženám. Ty považovaly jaderné zbraně
za důsledek přirozených mužských sklonů k násilnému chování, jedním z hesel
jejich protestu bylo „seberte mužům jejich hračky“.169
Tábor fungoval až do začátku roku 1984, kdy policie nařídila vyklizení osad
a všechny zbylé aktivistky poslala domů. Po celou dobu existence tábora bylo zatčeno asi 1 200 žen za občanskou neposlušnost, některé z nich byly odsouzeny k pobytu ve vězení za blokování vojenských vozidel a poškozování vládního majetku.170
Na jejich podporu vznikaly podobné mírové tábory po celém světě, do samotného
tábora v Greenhamu přijížděly aktivistky ze západní Evropy i USA.171 V Greenhamu také probíhaly velké demonstrace – v prosinci 1982 se zde sešlo na 30 tisíc
žen, které ozdobily plot základny dětskými obrázky a další dekorací symbolizující
život ohrožený jadernými zbraněmi. Později zde ženy vytvořily přes 14 kilometrů
dlouhý lidský řetěz, který obklopil celý vojenský areál. V říjnu 1983 se jim dokonce
podařilo strhnout až 6,5 kilometru plotu a vniknout na základnu, kde pomalovaly
americká letadla mírovými symboly.172
Tento protest sice neprobíhal pod záštitou CND, ta ale odhodlání žen podporovala. Na druhou stranu se ovšem členům Kampaně nelíbilo vyloučení mužů
z mírového tábora a také mediální obraz, jaký ženy vyvolávaly – spíše než o jaderných zbraních se v souvislosti s protestem hovořilo o charakteru žen, které opustily
své muže a děti a vytvořily v Greenhamu komunitu ve stylu novodobých hippies.173
Počínání žen také s obavami sledovala policie a další bezpečnostní složky – ačkoli si
168
George McKay, „Subcultural innovations in the Campaign for Nuclear Disarmament“, Peace
Review: Journal of Social Justice 16, č. 4 (2004): 432–33.
169
„Take the toys away from the boys“. Cit. dle: Wittner, The struggle against the bomb. Volume
three, 133–34.
170
Russ Hoyle and Arthur White, „Breaking camp at Greenham: Britain ends a protest
over missile deployment“, Time, 16. dubna 1984, http://www.time.com/time/magazine/
article/0,9171,954249,00.html (staženo 2. 5. 2011).
171
172
173
240
policisté byli vědomi mírového zaměření těchto protestů, přesto nemohli ignorovat
potenciální hrozbu, která by plynula z narušení bezpečnosti vojenského zařízení.
Přítomnost policie, která se snažila zajistit normální chod základny i života v přilehlé obci, tak vyžadovala velké výdaje ze strany státu.174
V roce 1981 se na demonstraci v Hyde Parku sešlo až 250 tisíc účastníků,
o podobných počtech se hovoří i u dalších akcí, které CND pořádala v následujících letech. Za největší protest této doby je považována další demonstrace v Hyde
Parku roku 1983, které se podle odhadů zúčastnilo až 400 tisíc aktivistů.175 CND
ale při organizaci protestu spolupracovala s policií a během akce nedošlo k žádným
významnějším nepokojům – obyčejní Londýňané si mohli stěžovat jen na dopravní
omezení ve městě.176 V dubnu téhož roku vytvořilo na 70 tisíc Britů přes 22 kilometrů dlouhý řetěz, který spojoval hned tři jaderná zařízení.177
Po nástupu Gorbačova do čela SSSR a po zahájení rozhovorů o odzbrojení
protesty v západní Evropě sice pokračovaly, ale obvykle v menším rozsahu než
v předchozích letech. V červenci 1985 se konalo setkání Evropského nukleárního
odzbrojení (viz kapitola Spřízněné skupiny a mezinárodní spolupráce), kde se aktivisté shodli na svém neúspěchu v boji proti střelám středního doletu a rozhodli se
v budoucnu soustředit na protesty proti „hvězdným válkám“. CND se přesto i v roce
1987 dařilo organizovat stotisícové demonstrace, také díky spolupráci s dalšími
organizacemi, např. Přáteli Země (Friends of the Earth). Hnutí se také po letech
činnosti zprofesionalizovalo a zefektivnilo – CND zaměstnávala 40 lidí, kteří se věnovali hlavně administrativě a organizačním záležitostem, Kampaň se také naučila
komunikovat s vládou nebo místními zastupitelstvy.
Jednou z posledních významnějších protiatomových akcí byla kampaň nesoucí
název Cruisewatch. Tato iniciativa vznikla v reakci na rozhodnutí vlády přesunout
rakety s plochou dráhou letu ze základny v Greenhamu na jiné, tajné místo. Cruisewatch si dala za úkol sledovat, zveřejňovat a narušovat tyto vojenské manévry,
což vedlo až k blokování vojenských konvojů.178 Aktivita hnutí definitivně utichla
v souvislosti s první válkou v Zálivu – ta odvrátila pozornost veřejnosti od jader174
„House of Commons. Second report from the Defence Committee. Session 1983–84. The
physical security of military installations in the United Kingdom. Together with the minutes of
proceedings of the committee relating to the report; and part of the minutes of evidence taken
before the committee on 11 and 30 April, 1, 9, 15, 16 and 17 May and 5 and 6 June, 1984, with
appendices. Volume I. Report and minutes of proceedings“, 20th Century House of Commons
Sessional Papers, 1983/1984, HC 397.
175
The Times upozorňovaly na to, že organizátoři protestů obvykle nadsazují počet demonstrantů,
jeden z jejich zdrojů tvrdí, že množství účastníků na této největší demonstraci roku 1983
nepřesahovalo 100 tisíc lidí. Srov. Rodney Cowton, „CND rally numbers disputed“, The Times,
4. listopadu 1985.
176
„Report of the Commissioner of Police of the Metropolis for the year 1983“, 20th Century
House of Commons Sessional Papers, 1983/1984, Cmnd. 9268.
177
Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 131, 138.
178
Ibid., 335–37.
241
ných zbraní stejně, jako to dříve udělala válka ve Vietnamu. Kritici vlády měli náhle
k dispozici nové téma, které s činností CND příliš nesouviselo.179 Ačkoli Kampaň
za jaderné odzbrojení nezanikla a oficiálně existuje dodnes, její působení je o poznání slabší, než tomu bylo v jejích dvou nejslavnějších obdobích.
Spřízněné skupiny a mezinárodní spolupráce
Jak je vidět na příkladu místních zastupitelstev či ženského mírového tábora, CND
musela v osmdesátých letech spolupracovat s širším spektrem zájmových skupin,
stejně jako s mezinárodními organizacemi. Jednání o jaderném odzbrojení nemohlo
probíhat výhradně na britské půdě, Kampaň se nyní více než dříve snažila nalézt
podporu environmentálních hnutí, odborů i labouristů.
Kampaň za jaderné odzbrojení pokračovala v tradici ze sedmdesátých let a navazovala spolupráci i s dalšími skupinami. Nejednalo se nutně o organizace protestující proti jaderným zbraním, objevovala se také témata, která spojovala příznivce
CND s jinými aktivisty. Kampaň se tak například v odporu proti sovětské invazi
do Afghánistánu připojila k Národní radě míru (National Peace Council). O spolupráci se CND vyjádřila zájem Britská protijaderná kampaň (Britain’s Anti Nuclear
Campaign), která se až do roku 1980 soustředila pouze na protesty proti atomové
energii. Díky vazbám na CND získávala příznivce nová Světová odzbrojovací kampaň (World Disarmament Campaign), jejímž hlavním cílem bylo zahájit mezinárodní
jednání. Její petici požadující multilaterální jaderné odzbrojení podepsalo na 2,25
milionu signatářů.180
Vznikaly také menší protestní skupiny, které zpravidla sdružovaly odborníky
v jistém oboru – učitele, novináře, advokáty, atd. Výrazná byla Zdravotnická kampaň proti jaderným zbraním (Medical Campaign Against Nuclear Weapons), jejíž základ tvořili lékaři a zdravotnický personál. Zdravotníci spolupracovali i na světové
úrovni sdružení pod organizací Mezinárodní lékaři pro předcházení jaderné válce
(International Physicians for Prevention of Nuclear War), v roce 1985 se jejich setkání
v Budapešti zúčastnilo až 135 tisíc doktorů ze 41 zemí. Svou roli hráli i vědci, jejichž
hlas byl obzvlášť významný v protestech proti civilní obraně. I nadále se konaly
konference Pugwash, i když již nedosáhly takové slávy jako na přelomu padesátých
a šedesátých let.181
V osmdesátých letech získala na významu mezinárodní spolupráce mírových
a protijaderných organizací. Jejich představitelé se poprvé pravidelně setkávali
a organizovali společné demonstrace, na lokálních protestech se častěji objevovali
zahraniční řečníci. Tato mezinárodní spolupráce dodávala hnutí na vážnosti. Vláda
Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 65–66, 133.
181
Ibid., 66, 133, 229.
179
180
242
nemohla protesty jednoduše ignorovat, dokonce i americká administrativa bedlivě
sledovala evropské demonstrace proti umísťování raket Pershing II.182 Západoevropští aktivisté nemohli být tak snadno osočováni z protiamerických postojů, jakmile
jim vyjádřily podporu i spřátelené americké organizace.183 Britská CND si nyní již
začala uvědomovat, že mezinárodní spolupráce a multilaterální dohody o odzbrojení mají větší šanci na úspěch než jednostranné akce a požadavek unilateralismu.184
Mezinárodní organizace se sice často shodly na požadavku jaderného odzbrojení, jinak ale reprezentovaly širokou škálu zájmů. Nadále fungovala nejstarší ženská pacifistická organizace Ženská mezinárodní liga pro mír a svobodu (Women’s
International League for Peace and Freedom), nebo západoevropská skupina Ženy
pro mír (Women for Peace). Protijaderný postoj v katolické církvi reprezentoval
Mezinárodní Pax Christi (Pax Christi International), který ovšem nezískal podporu
papeže Jana Pavla II. – ten považoval jaderné odstrašení za morálně akceptovatelné,
pokud nakonec povede k rozsáhlejšímu odzbrojení. Zástupci všech křesťanských
církví se sešli v srpnu 1983 ve Vancouveru na shromáždění Světové rady církví
(World Council of Churches). Její generální shromáždění odsoudilo umísťování a použití jaderných zbraní, zároveň uznalo občanskou neposlušnost jako možný způsob
obrany proti přípravám na jadernou válku. Pacifisté se sdružovali především pod
Mezinárodní odpůrce války (War Resisters’ International) nebo Společenství pro
usmíření (Fellowship of Reconcilation), které sdružovalo také nábožensky zaměřené
pacifisty.185
Novým fenoménem bylo environmentální hnutí, nejznámějšími organizacemi
byly Přátelé Země a především Greenpeace. Ti protestovali zejména proti jaderným
testům, těžbě uranu a ukládání jaderného odpadu v Pacifi ku. Francouzské nukleární zkoušky v Polynésii nazývali přímo jaderným kolonialismem. Ve spolupráci
s Greenpeace a vědci stála CND u zrodu Koalice proti hvězdným válkám (Coalition
Against Star Wars), která pořádala setkání kritizující americkou Strategickou
obrannou iniciativu.186
Na mezinárodní politiku měla vliv tzv. Palmeho komise, jejíž předsedou byl
švédský premiér Olof Palme (1969–1976, 1982–1986). Komise sestávala z politiků
z obou stran železné opony, Británii zde reprezentoval bývalý ministr zahraničí
David Owen. Komise roku 1982 vydala obsáhlou zprávu „Společná bezpečnost:
Plán na přežití“ (Common Security: A Blueprint for Survival), v níž se objevil po-
184
Edward Thompson, „Resurgence in Europe, and the role of END“ in The CND story, eds.
Minnion a Bolsover, 63.
185
186
Ibid., 337.
182
183
243
žadavek snížení počtu konvenčních sil v Evropě, posílení role OSN a vyhlášení
bezjaderné zóny ve střední Evropě.187
Komunikaci mezi jednotlivými národními organizacemi zajišťovalo několik skupin, díky kterým mohli aktivisté koordinovat své aktivity, domlouvat mezinárodní
strategii nebo zajišťovat financování protestů. Spolupráci na kontinentě zajišťovala
organizace Evropské nukleární odzbrojení. Ta o Velikonocích 1981 uspořádala
mezinárodní demonstraci v Bruselu, asistovala při organizaci mezinárodních konferencí nebo pomáhala aktivistům zařizovat jejich zahraniční cesty.188 Komunikaci
západoevropských, severoamerických a australských aktivistů zprostředkovávalo
Mezinárodní centrum mírové komunikace a koordinace (International Peace Communication and Coordination Center). Mezinárodní organizace, jejíž význam tkvěl
především v úspěšné spolupráci s OSN, nesla název Mezinárodní mírová kancelář
(International Peace Bureau) a sídlila přímo v Ženevě.189
Mient Jan Faber, někdejší předseda holandské Mezicírkevní mírové rady
(Interkerkelijk Vredesberaad, IKV) tvrdí, že CND sice oficiálně spolupracovala
s evropskými partnerskými organizacemi, přesto se většinou držela spíše stranou.
Na rozdíl od END se nesnažila navázat bližší vztahy s východoevropskými aktivisty
a disidenty, jejichž spolupráce podle Fabera mohla vést k „tání zdola.“ Z pohledu
nizozemských aktivistů se tak CND zřejmě nevzdávala svého tradičního izolacionismu a Faber za nejaktivnější evropské organizace požadující jaderné odzbrojení
považuje holandskou IKV, celoevropské END a západoněmecké Zelené.190
Členská základna
Na vyšší návštěvnost protestů v osmdesátých letech měly svůj vliv jistě i společenské
změny, které se v Británii (stejně jako v mnoha dalších zemích) začaly projevovat
na začátku šedesátých let. Studenti se začali intenzivněji zajímat o politické dění,
které mladí lidé obvykle spíše ignorují. Jejich protesty v šedesátých letech souvisely
také s faktem, že tehdejší mladí lidé již vyrůstali během studené války, která pro ně
byla symbolizována bojem mezi demokracií a totalitarismem. Z tohoto důvodu pro
ně bylo přirozené požadovat například lepší zastoupení studentů na univerzitách.
Svým způsobem přelomové byly protesty proti válce ve Vietnamu, která na britské
obyvatelstvo neměla v podstatě žádný přímý vliv (v kontrastu s americkými demonstranty, kteří mohli být osobně povoláni do armády). Protesty proti nukleárnímu
zbrojení patřily k podobnému druhu protestů, jelikož se lidé stavěli proti něčemu,
s čím se v běžném životě nesetkávali. Změna v postavení mladých lidí se výrazně
projevila roku 1970, kdy Britové získali právo volit již od osmnácti let. Všechny
Alex Mitchell, „Disarmament – the Palme Commission’s proposals“, Third Way 5 (1982): 5–8.
Thompson, „Resurgence in Europe, and the role of END“, 63.
189
190
Mient Jan Faber. E–mailová korespondence s autorkou, 9. května 2011.
187
188
244
tyto společenské změny měly nezanedbatelný vliv i na protestní hnutí v následujícím
období.191
Ačkoli v osmdesátých letech počet členů CND vzrostl, jejich profi l zůstával podobný – ke Kampani se nejčastěji přidávali mladí lidé z univerzitně vzdělané střední
třídy, pracovali obvykle ve státní službě, vzdělávání nebo kreativních odvětvích. Příslušnost protijaderných aktivistů ke vzdělané střední třídě vyvrací přesvědčení, že
veřejné protesty přicházejí ke slovu až ve chvíli, kdy demonstranti nemají dostatečné
ekonomické, sociální nebo intelektuální zdroje na to, aby se zapojili do normálního
politického života. Stejné zůstávají i morální argumenty proti nukleárním zbraním
– ty jako klíčové označovaly dvě třetiny aktivistů.192 Protijaderné hnutí je typickou
ukázkou zájmových skupin, jaké vznikají v postindustriální demokracii. Vyšší
vzdělání obyvatelstva, lepší přístup k informacím a větší společenský vliv médií zvyšuje zájem občanů o politické otázky. Nové postmateriální hodnoty také obsahují
požadavek udržení míru a omezení zbrojní výroby. Postmaterialisté, kteří usilují
o vyšší cíle jako je světový mír, se také snáze ztotožňují s nesobeckými kroky, jakým
je například jednostranné odzbrojení.193
Stejně jako v padesátých letech ani později v Kampani nepřevažovali pacifisté,
slovy jejího předsedy Bruce Kenta: „Ačkoli absolutně odmítáme zbraně hromadného ničení, předpokládám, že mnoho mých kolegů by podporovalo nějaký druh
konvenčních zbraní. Nikdo v CND nenavrhuje, aby se jakákoli země vzdala své
vojenské obrany.“194 Kent je zároveň příkladem církevního představitele působícího
v Kampani – duchovní údajně tvořili až 23 % členů CND, jejíž křesťanská skupina
organizovala bohoslužby před většími demonstracemi a vydávala také vlastní časopis. K unilateralismu se připojily menší protestantské církve (např. baptisté nebo
skotská církev), metodisté odmítali střely s plochou dráhou letu a použití jaderných
zbraní za jakýchkoli okolností (ačkoli nekritizovali koncept nukleárního odstrašení). Vůči vládní obranné strategii byla nejméně kritická anglikánská církev, ta ale
požadovala, aby se všechny země zavázaly, že nepoužijí jaderné zbraně jako první.
Sám předseda CND byl katolickým prelátem a zastoupení katolíků bylo v Kampani
o něco vyšší, než je jejich podíl na britském obyvatelstvu. Katolická církev jako celek
se ovšem k protijaderným protestům nepřipojila.195
Kampaň za jaderné odzbrojení přitahovala zejména tři skupiny aktivistů – ženy,
mladé lidi a osoby s vyšším dosaženým vzděláním. Ženy obecně méně podporují
války a ozbrojené střety, což přirozeně vede k opozici vůči nukleárním zbraním.
V osmdesátých letech začal být ženský element v protiatomovém hnutí velmi paThomas, Nick, „Challenging myths of the 1960s: The case of student protest in Britain“,
Twentieth Century British History 13, č. 3 (2002): 277–97.
192
193
Sussman a Steel, „Support for protest methods“, 522–26.
194
Muller a Cronin, „Disarming threat to stability“.
195
191
245
trný – ženy tvořily nejméně polovinu členů CND a leckdy začaly přebírat iniciativu
v jejím vedení. Vznikaly i výhradně ženské protestní skupiny, některé ženy se ale staly
členkami CND, aniž by měly v úmyslu vymezovat se vůči svým mužským kolegům.
Protesty v Greenhamu ukazovaly především feministickou část protijaderného
hnutí – tyto ženy považovaly mužskou agresivitu a vojenské akce za dvě strany téže
mince. Kampaň za jaderné odzbrojení ale přitahovala i ženy, které si nadále udržovaly svou tradiční společenskou roli – ty pak vnímaly především praktickou stránku
zvýšených výdajů na zbrojení. Uvědomovaly si, že finance investované do národní
obrany pak často chyběly v jiných oblastech – snižovaly se dotace na jesle či školní
jídelny, byla omezena sociální podpora rodinám s dětmi.196
Při pohledu na způsoby protestů panoval rozpor mezi studenty a ostatními lidmi
s vyšším vzděláním. Vzdělaní lidé sice mají tendenci zapojovat se do politických aktivit, a očekávají také jednoznačné prosazování svých požadavků, na druhou stranu
se neztotožňují s nekonvenčními způsoby protestu. Naopak mladí lidé a studenti
patří mezi nejradikálnější aktivisty, ačkoli mohou mít vyšší vzdělání než jejich starší
spoluobčané. Je ovšem nutné podotknout, že ačkoli studenti podporovali nelegální
stávky nebo třeba blokování dopravy, na demonstracích proti jaderným zbraním
panovala jen minimální podpora použití násilí při protestních akcích.197
Protesty proti jaderným zbraním většinou vychází „zdola“ – aktivisté často
považují rozhodování o nukleárním programu jako málo demokratické, upozorňovali zejména na rozpory mezi veřejností a experty, kteří rozhodují o bezpečnostní
politice.198 Poválečná generace mohla získat dojem, že mír je přirozenou součástí
života a je ohrožován především těmi, kdo se účastní válečných příprav – přirozeným viníkem se tak stalo ministerstvo obrany, armáda a zbrojní průmysl. Mladí lidé
nepovažovali jaderné zbraně jako obranu proti případné válce, ale jako její možnou
příčinu. Napětí bylo také spojené s krizí sociálního státu – aktivisté upozorňovali
na to, že nezbytné škrty ve státních výdajích probíhají častěji v sociálním systému
než v nákladech na obranu.199
Na rozdíl od jiných hnutí nemohli protiatomoví aktivisté přispět k reformám
tím, že by sami změnili svou každodenní rutinu (jako například environmentalisté,
kteří mohou sami svým životním stylem přispět k úsporám energie a ochraně
přírody). Kampaň za jaderné odzbrojení mohla uspět jedině ve chvíli, kdy došlo
k uzavření dohody o omezení nukleárních zbraní na státní či mezinárodní úrovni.
Na druhou stranu mohli aktivisté využívat strachu, že dopady jaderné války by byly
okamžité a mohly by zasáhnout každého – nešlo zde o neurčitý strach z budoucnosti
jako v případě změn klimatu, které se projevují až po letech. Lidé, kteří protestovali
Alison Whyte, „Th inking for Ourselves“ in The CND story, eds. Minnion a Bolsover, 84–88.
Sussman a Steel, „Support for protest methods“, 524–37.
198
Ibid., 520.
199
Josef Joffe, „Peace and populism: Why the European anti–nuclear movement failed“,
International Security 11, č. 4 (1987): 22, 27–29.
196
197
246
proti atomovým zbraním, ovšem nemohli své scénáře případného konfliktu ničím
podložit – neexistoval jasný důkaz, že by samotné britské vlastnictví jaderných
zbraní vedlo k tomu, že by byla Británie zatažena do případné nukleární války.200
Politické a společenské ohlasy hnutí
Labouristická strana a odbory
Na začátku osmdesátých let začalo být protijaderné zaměření Labouristické strany
výraznější než kdykoli dříve. Labourističtí poslanci se objevovali v čele demonstrací
organizovaných CND, ve vedení strany stál známý odpůrce nukleárních zbraní
Michael Foot (lídrem strany a stínového kabinetu byl v letech 1980–1983).201
Na stranických konferencích roku 1980 a 1981 labouristé přijali rezoluce o unilateralismu. Oficiální politikou strany se jednostranné odzbrojení ovšem stalo až v roce
1982, kdy byl unilateralismus přijat dvoutřetinovou většinou hlasů. Toto směřování
se projevilo především v předvolební kampani roku 1983. Strana šla do voleb se
slibem zrušit nový jaderný systém Trident, odmítnout rozmísťování střel s plochou
dráhou letu a uzavření všech nukleárních základen v zemi. Labouristé nepožadovali
vystoupení z NATO, naopak zdůrazňovali důležitost kolektivní bezpečnosti, která
zajistí obranu země i bez využití jaderných zbraní. Ve svém programu labouristé
hovořili o nutném spojení unilateralismu a multilateralismu – jakmile se začnou
státy (za podpory silných mezinárodních institucí, zejména OSN) jednostranně
zbavovat svých jaderných zbraní, bude možné dosáhnout úspěšného celosvětového
odzbrojení. Británie by se zároveň měla účastnit všech důležitých odzbrojovacích
jednání.202
Tato předvolební strategie byla nakonec silně neúspěšná, kritizoval ji i bývalý
labouristický premiér James Callaghan, který svůj postoj odůvodňoval slovy: „Británie a Západ by se neměly zbavovat svých zbraní, aniž by něco získaly na oplátku
od Sovětského svazu.“203 Z labouristického pohledu byla ale změna bezpečnostní
politiky nejvýhodnější cestou, jak získat nové voliče, aniž by proti sobě popudili
odbory. CND totiž vystupovala s plánem, jak by mohla být pracovní místa ve zbrojním průmyslu převedena na mírovou výrobu. Také pro Kampaň bylo spojenectví
s Labouristickou stranou tou nejvýhodnější cestou, jak získat politický vliv – ačkoli
ji podporovaly i menší strany, například velšští nebo skotští nacionalisté, jejich role
je kvůli britskému politickému systému značně omezená. 204 Neúspěch labouristů
ve volbách roku 1983 byl dán také vznikem nové levicové strany – sociálních demoByrne, „Nuclear weapons and CND“, 430.
Joffe, „Peace and populism“, 26–27.
202
„1983 Labour Party Manifesto“, Labour Party, http://www.labour-party.org.uk/manifestos
/1983/1983 labour-manifesto.shtml (staženo 30. 4. 2011).
203
Cit. dle: Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 121.
204
Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 426–32.
200
201
247
kratů v čele s Royem Jenkinsem a Davidem Owenem. Aliance sociálních demokratů
a liberálů získala v roce 1983 přes čtvrtinu hlasů, přispěla tak k labouristickému
volebnímu fiasku, kdy obdrželi nejméně hlasů od roku 1918.205
Vztah labouristů k CND se tak v následujících letech výrazně proměňoval – to
se projevilo v roce 1987, kdy vedení strany doporučovalo svým kandidátům distancovat se od požadavků Kampaně. Tento krok byl odůvodňován rozdíly v programu
Labouristické strany a CND, která navíc údajně nepředstavila žádné komplexní
návrhy britské bezpečnostní politiky.206 Nový lídr labouristů Neil Kinnock (1983–
1992) odmítal unilateralismus jako oficiální politiku strany. Labouristické ovšem
vyškrtli požadavek jednostranného odzbrojení až ze svého programu zveřejněného
před národními volbami roku 1992.207
Na rozdíl od padesátých let se CND v osmdesátých letech podařilo získat
na svou stranu i odboráře. Podobně jako Labouristická strana i odbory přijaly
na svém kongresu roku 1981 rezoluci o unilateralismu, v následujících dvou letech
požadovali zrušení všech jaderných základen v Británii. Do roku 1987 s CND
formálně spolupracovalo na 28 národních odborových organizací, které reprezentovalo až 6,8 milionu britských odborářů. Toto spojení samozřejmě působilo i na Labouristickou stranu. Odbory ve spolupráci s CND například protestovaly proti
americkému projektu „hvězdných válek“.208 Úspěšná byla společná kampaň CND
a odborů nesoucí název „Pracovní místa, ne bomby“. Tato iniciativa upozorňovala
na rychlejší ekonomický růst těch států, které tolik neinvestují do zbrojení – jako
příklad si vybrali Japonsko, jehož výdaje na obranu byly nižší než v Británii, ale
těšilo se z rychlejšího růstu ekonomiky.209 CND se sice konečně podařilo navázat
spolupráci s odbory, to ale neznamená, že by se na ně začala přímo orientovat –
prioritou Kampaně bylo udržovat vztahy s nejrůznějšími zájmovými skupinami.210
Reakce vlády
Kampaň za jaderné odzbrojení měla silného oponenta v Margaret Thatcherové a její
konzervativní vládě. Premiérka obhajovala britské vlastnictví nukleárních zbraní
slovy: „Samotné konvenční zbraně nepůsobí odstrašujícím dojmem, to už prokázaly
dvě světové války. Chceme Evropu bez válek a abychom toho dosáhli, musíme si
Thorpe, A history of the British Labour Party, 215–19.
„The Times Diary: CND out in the cold“, The Times, 19. května 1987.
207
Philip Webster, „Kinnock admits switch from unilateralist defence policy“, The Times,
10. února 1989.
208
Tim Jones, „Star Wars campaign“, The Times, 29. května 1987.
209
Ruth Longoni a Walter Wolfgang, „CND and the Unions“ in The CND story, eds. Minnion
a Bolsover, 131.
210
Clarke a Mowlam, Debate on disarmament, 6.
205
206
248
ponechat jaderné zbraně.“211 Nedoporučovala snižovat atomový arzenál Západu
přinejmenším do té doby, než se sníží sovětská převaha v konvenčních a chemických
zbraních. Přesto se nebránila rozhovorům se SSSR, o jeho novém představiteli
řekla: „Pan Gorbačov se mi líbí, můžeme spolu jednat.“212
Konzervativci kritizovali unilateralistický postoj labouristů, Thatcherová jejich
bezpečnostní politiku před volbami 1987 nazvala „politikou porážky, kapitulace,
okupace a nakonec vleklých guerillových bojů. Nikdy dřív Labouristická strana
nenabízela zemi tak nezodpovědnou obrannou politiku. Obrannou politiku bílé
vlajky“.213 Kritickou poznámku vůči labouristům si neodpustila ani po podepsání
Smlouvy o likvidaci raket středního doletu, tehdy jim vzkázala, že by sotva došlo
k podepsání takové dohody, kdyby byli u moci „oni a jejich kamarádi z CND“. Dle
jejího soudu by labouristická politika vedla jedině k tomu, že by se Západ vzdal
svého jaderného arzenálu, zatímco Sověti by si mohli ponechat svých 1 300 jaderných hlavic.214 Pozice jejího ministra zahraničí Geoff reyho Howea (1983–1989)
byla o něco složitější, obzvlášť když se ukázalo, že jeho syn je sám členem CND
a pracuje na přípravách vzpomínkové akce 40. výročí bombardování Hirošimy. 215
Konzervativci podporovali pravicové skupiny, které záměrně narušovaly akce
organizované CND. Ty považovaly Kampaň za nástroj sovětské propagandy, logo
CND přemalovávali srpem a kladivem a nazývaly ho „symbolem komunistů, neutralistů a poraženců“. Jednou z takových skupin byla Koalice pro mír skrz bezpečnost (Coalition for Peace through Security), kteří nad dubnovou demonstrací CND
v roce 1983 nechali přeletět letadlo nesoucí nápis „CND – aprílový žertík Kremlu“.
Tyto organizace většinou odmítaly zveřejňovat své financování, jejich zdroje byly ale
údajně přímo či nepřímo spojené s vládami Británie a USA.216 Propojenost některých podobných organizací s Konzervativní stranou byla zjevná – Výbor pro mír
a svobodu (Committee for Peace with Freedom) se scházel doma u konzervativního
poslance Winstona Churchilla, vnuka slavného premiéra. Kampaň pro obranu
a mnohostranné odzbrojení (Campaign for Defence and Multilateral Disarmament)
byla organizována přímo z ústředí Konzervativní strany.217 Konzervativci také vyhráli spor s CND ohledně předvolební kampaně – podle britských zákonů nemohou
místní pobočky CND nabádat lidi, aby volili kandidáty labouristů, liberálů nebo
Cit. dle: Croft, „Britain’s nuclear weapons discourse“ in Britain and defence 1945–2000,
ed. Croft et al., 73.
212
Cit. dle: Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 151, 163.
213
Cit. dle: Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 378.
214
Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 163.
215
„The Times Diary: Howe’s that? / Foreign Secretary’s son’s CND membership“, The Times,
2. července 1985.
216
Cit. dle: Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 136.
217
„The Guardian has looked at the activities of the Coalition for Peace Through Security, a small
Right-Wing pressure group which aims to combat the popular appeal of the Campaign for
Nuclear Disarmament“, The Guardian, 14. února 1983.
211
249
sociálních demokratů, pokud se samy nepodílejí na financování těchto politických
stran. Konzervativci tak narušili iniciativu aktivistů, kteří podporovali kandidáty
nakloněné nukleárnímu odzbrojení podobným způsobem, jako to od roku 1962
dělal INDEC.218
Reakce veřejnosti
V osmdesátých letech se velká část britské společnosti stavěla proti umísťování
nových raket na území Británie nebo proti modernizaci jaderného arzenálu. Přesto
zde již nepanovala taková shoda ve vztahu k protiatomovým protestům. Řadoví
občané většinou nepodporovali mimoparlamentní protesty, kritiku si vysloužily
obzvlášť ženy tábořící v Greenhamu, protože je konzervativní média popisovala
jako nezodpovědné radikálky, které daly přednost „bivakování“ u letecké základny
před vlastní rodinou.219 Protijaderní aktivisté se ale zpravidla snažili působit na veřejné mínění tak, aby zvýšili povědomí o plánech ministerstva obrany nebo NATO.
Následně sledovali četné průzkumy, které se dotazovaly na postoje obyvatel vůči
různým typům zbraní, na strach z jaderné války, apod.
Obzvlášť odmítavě se lidé stavěli k umísťování nových zbraní na britském území,
ačkoli v osmdesátých letech vesměs nadále panovala důvěra ke strategii jaderného
odstrašení. Odpor k novým americkým zbraním také souvisel s pochybnostmi
o schopnostech Američanů „rozumně řešit současné světové problémy“ – v roce
1983 v této otázce důvěřovalo USA jen 24 % respondentů.220 Již v roce 1981 se
53 % Britů stavělo pro uzavření amerických vojenských základen ve své zemi, jen
třetina obyvatel by byla pro zvýšení vojenských výdajů, pokud by o to USA požádaly své spojence v NATO.221 Po invazi do Afghánistánu se také zvýšily obavy
z jaderné války, kterou považovalo za pravděpodobnou až 69 % dotázaných.222 Roku
1986 The Times publikovaly výsledky průzkumů, které podporovaly vládní politiku. Podle nich dvě třetiny obyvatel souhlasily s ponecháním vlastních jaderných
zbraní, dokud jimi disponuje SSSR, polovina respondentů souhlasila s dokončením
programu Trident a 48 % odmítala odstranění amerických střel s plochou dráhou
letu. Výsledky se lišily napříč politickým spektrem – vlastnictví jaderných zbraní
podporovalo 87 % konzervativních voličů, ale jen 45 % sympatizantů Labouristické
strany.223 Naopak The Guardian psal ve stejném roce o průzkumu, podle nějž 44 %
„The Conservative Party is claiming that CND is in breach of the 1949 Representation of the
People Act in respect of its election activities“, The Guardian, 17. května 1983.
219
220
Joffe, „Peace and populism“, 14–15.
221
Muller a Cronin, „Disarming threat to stability“.
222
Joffe, „Peace and populism“, 16.
223
„H-bomb test soldier sues ministry over cancer / Damages claimed after exposure to tests on
Christmas Island“, The Times, 15. listopadu 1986.
218
250
respondentů souhlasí s jednostranným odzbrojením, zatímco před třemi lety se pro
unilateralismus vyslovilo jen 16 % Britů. 224
Zde je také vidět rozpor v mediálním obrazu CND – zatímco levicový tisk
dával Kampani dostatek prostoru, konzervativní noviny se k protestům obvykle
stavěly odmítavě. The Times o aktivistech píší jako o hippies, kteří se snaží působit
spíše za pomoci emocí než faktů.225 O něco více prostoru získávala CND v televizi
a rádiu, i tak se ale redakce většinou omezovaly na popis průběhu demonstrací, než
na analýzu řečnických projevů apod. V roce 1982 se ale opět projevila dramaturgie
BBC, která do své série dokumentů Q.E.D. zařadila fi lm „Průvodce Armageddonem“
(A Guide to Armageddon) popisující možné dopady jaderného útoku na Londýn.226
CND také mohla využívat přízně známých osobností, jako byl v osmdesátých letech
například spisovatel Salman Rushdie nebo herečka Susannah Yorková.227
Ve volbách se ovšem ukazovalo, že podpora jaderných zbraní pro konzervativce
nepředstavuje zásadní nevýhodu. To se projevilo např. roku 1983, kdy vítězila Margaret Thatcherová, ačkoli se v době konání voleb polovina respondentů vyjádřila, že
je proti vládnímu rozhodnutí umístit americké střely s plochou dráhou letu na britské půdě. Ukázalo se ale, že větší roli v rozhodnutí voličů hrají jiné oblasti veřejného
života – na prvním místě se tehdy objevil problém nezaměstnanosti.228 Poprvé od
2. světové války se ale obranná politika stala významným tématem předvolební
kampaně. Projevil se zde také tzv. „falklandský faktor“,229 jenž přinesl politiku
vládě, které se navíc podařilo přesvědčit voliče, že by se země pod labouristickým
vedením stala zcela bezbrannou.
Závěr
Když na konci padesátých let vznikala Kampaň za jaderné odzbrojení, mohla svou
činností navázat na britskou tradici pacifistického hnutí, které v zemi působilo již
v meziválečném období. V reakci na výrobu vodíkové bomby a jaderné testy vzniklo
několik organizací, které se většinou snažily působit na britskou vládu, jež by se
podle nich měla vzdát svého jaderného výzkumu a měla sama přispět k mezinárodní
dohodě o odzbrojení. Jedinou skupinou, která se snažila o nadnárodní spolupráci,
byli vědci – to se projevilo na konferencích Pugwash organizovaných od roku 1957.
Oproti tomu na konci sedmdesátých let CND navazovala již na svůj vlastní odkaz,
„A new poll undertaken by Gallup for CND reveals that 44 % of those questioned said Britain
should abandon its nuclear deterrent whatever other countries do“, The Guardian, 15. září 1986.
225
Woodrow Wyatt, „Weapons that can save the world“, The Times, 9. listopadu 1985; Craig
Seton, „200 hippie arrests near Stonehenge“, The Times, 21. června 1986.
226
Q.E.D. – A Guide to Armageddon, http://www.youtube.com/watch?v=7AYMS1po0L8 (staženo 4. 5. 2011).
227
Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 131, 137.
228
Joffe, „Peace and populism“, 6–7, 10–11.
229
224
251
který s sebou nesl i dlouhá léta nečinnosti – tehdy se ale Kampaň naučila spolupracovat i s jinými skupinami, často také na mezinárodní úrovni. CND obnovila
své protestní akce po změně bezpečnostní strategie Západu, která měla být nejprve
spojena s novou neutronovou bombou, poté se ale vlády shodly na rozmístění raket
středního doletu v západní Evropě. Tato problematika spojovala britské protestní
hnutí s podobnými skupinami na kontinentě.
Pro obě srovnávaná období bylo typické financování kampaně z členských
příspěvků a darů, popřípadě z prodeje literatury, apod. Šedesátá a sedmdesátá léta
s sebou také přinesla rostoucí oblibu hudebních festivalů, v souvislosti se CND se
většinou hovoří o festivalu v Glastonbury, kde účastníci sami přispívali na aktivity
Kampaně. Uvnitř CND probíhal po celou dobu její činnosti spor o nejvhodnější
formu protestů – setkávali se tu lidé, kteří prosazovali politické vyjednávání (nejlépe
prostřednictvím Labouristické strany), ale také radikálnější aktivisté, kteří takové
jednání považovali za málo účinné a sami se přikláněli k přímé akci a občanské
neposlušnosti.
Na přelomu padesátých a šedesátých let Kampaň uspěla v rozpoutání veřejné
debaty o jaderných zbraních, o nichž dosud neměla veřejnost dostatek informací.
Nejznámějším protestem CND byl pravidelný velikonoční aldermastonský pochod,
kterého se roku 1962 zúčastnilo podle organizátorů až 150 tisíc demonstrantů.
V souvislosti s tímto pochodem také vzniklo logo CND, které je známé dodnes
jako mírový symbol. V osmdesátých letech aktivněji vystupovaly lokální skupiny
CND, které podpořila i místní zastupitelstva, když začala napříč Británií vyhlašovat bezjaderné zóny. Nejpočetnější demonstrací té doby bylo patrně setkání
v Hyde Parku roku 1983, kde se podle organizátorů sešlo na 400 tisíc aktivistů.
Nejznámějším protestem se stal ale zřejmě ženský mírový tábor u letecké základny
Greenham Common, který fungoval nepřetržitě téměř tři roky (léto 1981 – jaro
1984). Mírový tábor nevznikl z iniciativy CND, ta ovšem zdejší ženy podporovala
v jejich odhodlání.
Na utlumení činnosti hnutí se v obou zkoumaných obdobích nejvíce projevila
mezinárodní situace – na počátku šedesátých let mělo největší vliv mírové řešení
Karibské krize, podepsání Smlouvy o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi
v ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou, a rozpoutání války ve Vietnamu,
která se od poloviny šedesátých let stala hlavním tématem protestů. Utlumení činnosti CND v letech osmdesátých probíhalo o něco pomaleji – demonstrace slábly
již po nástupu Gorbačova do čela SSSR v roce 1985. V Británii se ovšem konaly
protesty až do roku 1987, kdy byla podepsána Smlouva o likvidaci raket středního
doletu. Zájem o jaderné zbraně definitivně utichl až v souvislosti s pádem železné
opony a první válkou v Zálivu, která získala pozornost aktivistů podobně jako dříve
Vietnam.
Ačkoli se tento článek soustředí na činnost Kampaně za jaderné odzbrojení, ta se
nevyhnula spolupráci s jinými skupinami. První období činnosti CND bylo spojeno
252
se sporem o využití přímé akce – to prosazoval Výbor pro přímou akci a následně
Výbor sta. Již v této době se začala projevovat svébytnost ženské skupiny CND,
ačkoli ženský aktivismus se naplno projevil až v následujících letech. Na začátku
šedesátých let také vznikl Nezávislý volební výbor, který nabízel voličům informace
o postoji jednotlivých kandidátů k jaderným zbraním. O totéž se v osmdesátých
let snažily místní pobočky CND. Kampaň se v sedmdesátých letech naučila více
spolupracovat s podobnými skupinami, i když se zcela nezaměřovaly na jaderné
odzbrojení – vznikly tak například funkční vazby na environmentální hnutí. CND
se konečně podařilo nalézt podporu odborů, ve spolupráci s nimiž se Kampaň zajímala o to, jak by se případné odzbrojení podepsalo na nezaměstnanosti. Národní
centrála CND se nyní soustředila převážně na koordinaci protestů, které častěji
probíhaly pod taktovkou místních organizací. S podobnými požadavky kromě
CND vystupovaly i oborové skupiny – nejviditelněji se projevovali lékaři a vědci.
Kampaň také navázala fungující vazby s nadnárodními organizacemi, díky nimž
se podařilo zorganizovat mezinárodní demonstrace, případně koordinovat protesty
v jednotlivých státech. Zatímco v polovině padesátých let na veřejnost zapůsobil
Russellův a Einsteinův manifest věnující se nebezpečí jaderné války, roku 1982 vyšla
neméně vlivná zpráva tzv. Palmeho komise, která sdružovala politiky z obou stran
železné opony.
Protijaderné protesty získaly své příznivce v padesátých letech také díky
úspěšné emancipaci mladých lidí, což umožnilo vznik nové mladé vzdělané střední
třídy. Tento profi l splňovali členové CND i po třiceti letech. Jednalo se zpravidla
o lidi s rozporuplným společenským statusem – získali nadprůměrné vzdělání, ale
vybrali si kreativní povolání nebo práci ve státním sektoru, s níž bylo spojené i nižší
finanční ohodnocení. Aktivisté často patřili k voličům Labouristické strany, u ní ale
oceňovali spíše liberální reformy (např. rovná práva homosexuálů nebo přistěhovalců) než hospodářskou a sociální politiku. I z tohoto důvodu většina členů CND
odmítala jakýkoli vliv komunistické strany, ačkoli byla Kampaň často osočována
ze spolupráce s „rudými“. Pro obě zvolená období je pro Kampaň typická podpora
ze strany mladých lidí a zejména studentů, kteří také často volí radikálnější formy
protestu. V osmdesátých letech větší vliv získaly ženy, které organizovaly i úspěšné
nezávislé akce. Aktivněji vystupovali také duchovní, kteří ještě v šedesátých letech
váhali, zda by se církev měla zapojovat do veřejného života. Zatímco na přelomu
padesátých a šedesátých let hrál v CND roli ideologický vliv nové levice, v osmdesátých letech se hovoří spíše o postmateriálních hodnotách, které sdílí většina protijaderných aktivistů. Tehdy také takřka vymizely vzpomínky obyvatelstva na poslední
světovou válku a aktivisté začali vnímat jaderné zbrojení jako potenciální ohrožení
míru, spíše než jako úspěšnou strategii odstrašení.
Pro CND bylo důležité spojení s Labouristickou stranou. V prvním období se
labouristé připojili k požadavku jednostranného odzbrojení jen krátce (1960–1961),
jednalo se také převážně o vyjádření protestu proti vedení. Oproti tomu v osmdesá253
tých letech byla na stranických konferencích rezoluce o unilateralismu přijata hned
několikrát, což vyvrcholilo předvolební kampaní roku 1983, v níž strana otevřeně
hovořila o nutnosti odzbrojení. Toto směřování ale obvykle zmařila změna ve vedení strany – v šedesátých letech utichla debata o jaderných zbraní v souvislosti
s nástupem Harolda Wilsona, v osmdesátých letech se nový labouristický lídr Neil
Kinnock rozhodl o změně strategie, která s sebou nesla i odmítnutí další spolupráce
s CND.
Postoje britských vlád ovlivňoval strach z rudé hrozby, přičemž Kampaň za jaderné odzbrojení byla častým terčem obvinění z podpory komunismu. V padesátých a šedesátých letech se vláda snažila utišit veřejné protesty tím, že omezovala tok
informací o nukleárních zbraních. V osmdesátých letech Konzervativní strana spolupracovala s některými pravicovými skupinami, které záměrně narušovaly setkání
CND, a obviňovala Kampaň z posluhování Sovětskému svazu. V prvním období reagovali představitelé státu na potenciální ohrožení národní bezpečnosti (například
blokováním vojenských zařízení) zatýkáním hlavních představitelů protijaderného
hnutí, zatímco o několik let později byli aktivisté a labouristé osočováni z ohrožování bezpečnosti země, vláda proti nim však nijak radikálně nezasahovala. Jakmile
ale došlo k uzavření některé z klíčových odzbrojovacích smluv, vládní představitelé
si nikdy nenechali ujít příležitost, aby demonstrantům připomněli, že na jadernou
politiku měla větší vliv trpělivá mezinárodní jednání než pouliční protesty.
Mediální obraz Kampaně za jaderné odzbrojení se vždy lišil podle politické
orientace britských deníků – zatímco levicové noviny protesty obvykle podporovaly,
pravicové listy se k aktivistům stavěly spíše kriticky. Důležitou roli zde hrál televizní
kanál BBC, který na veřejnost zapůsobil tím, že do svého programu zařadil dva
kontroverzní snímky „Hra na válku“ (1965) a „Průvodce Armageddonem“ (1982).
Postoj veřejnosti k jadernému odstrašení se měnil v souvislosti s krizemi, jakými
procházel vztah obou světových bloků. Ovšem i v obdobích, kdy panovala výrazná
opozice veřejnosti proti nukleárním zbraním, běžní obyvatelé vyjadřovali odpor
vůči pouličním mimoparlamentním protestům a přímé akci. Ve prospěch Kampaně
ovšem často hovořila podpora známých osobností, jako byl v šedesátých a sedmdesátých letech John Lennon a Paul McCartney nebo v osmdesátých letech Susannah
Yorková a Salman Rushdie.
Větší podpora protestů v osmdesátých letech nebyla spojená pouze s radikalizací společnosti, která proběhla v souvislosti s působením hnutí hippies v šedesátých
a sedmdesátých letech. Na rozsáhlejší činnosti Kampaně za jaderné odzbrojení se
podepsaly kromě společenských změn také jiné faktory, ke kterým patřila například
úspěšnější mezinárodní spolupráce a navázání lepších vztahů s tradičními organizacemi, jako byly církve, Labouristická strana nebo odbory. Profi l členů CND se
v průběhu několika desetiletí výrazně nezměnil, výjimkou je však větší emancipace
žen, která se projevila v organizaci úspěšných, výhradně ženských, protestních akcí
v osmdesátých letech.
254
Kampaň za jaderné odzbrojení ztratila velkou část svých příznivců po skončení
studené války, což bylo dáno i změnou ve vnímání jaderné hrozby. I když dnes není
příliš pravděpodobné, že by mohlo dojít k rozpoutání nové světové války za použití
nukleárních zbraní, stále existují státy disponující jaderným arzenálem a jejich počet
navíc dále roste. Ani CND dosud nezanikla, ačkoli její aktivity jsou nesrovnatelně
menší než před třiceti lety.
255
256
Protestní hnutí roku 1968 ve Velké Británii
Tomáš Hrabal
Úvod
Rok 1968 je významným milníkem v poválečných světových dějinách. Z důvodu
vlny protestů, které v této době zasáhly řadu států, bývá označován jako „rok
barikád“, „rok, který otřásl světem“ nebo „rok, který přetvořil svět“.1 V západních
zemích jej lze považovat za vyvrcholení společenských změn, ke kterým došlo
během šedesátých let a které byly spojené s větší aktivitou mladé generace narozené
ve čtyřicátých letech, jejím vymezování se vůči existujícímu společenskému systému,
a to i prostřednictvím do té doby nevídaného radikálního jednání.
Při zkoumání protestů roku 1968 na Západě bývá pozornost zaměřena převážně na události ve Spojených státech, Francii, Německu nebo Itálii. Důvod tkví
v míře intenzity těchto protestů a s tím spojeným dopadem na celou společnost.
Velká Británie zůstává v tomto směru ve stínu výše zmíněných zemí a bývá na ni
kladen menší důraz. Bylo by však chybou ji zcela opomíjet, jelikož i zde nabraly
protesty výraznějších rysů a dokázaly spojit velké množství převážně mladých lidí
k dosažení společných cílů. Právě z tohoto důvodu bude britské hnutí zkoumáno
na následujících stránkách.
Tato studie se tedy bude zabývat protestním hnutím roku 1968 ve Velké Británii. Pod tímto označením se konkrétně pro účely práce rozumí protesty převážně
mladých lidí proti různým složkám soudobého společenského systému. Ty se
projevily ve dvou oblastech: v odporu proti válce ve Vietnamu, americké politice
a postoji britské vlády v konfliktu, a dále v protestech na britských vysokých školách
směřujících zejména proti způsobu jejich vedení.
Cílem práce je jednak poskytnout obraz o britském protestním hnutí roku 1968,
který se v české literatuře zatím nevyskytuje, a dále jej interpretovat – konkrétně
podrobit přezkumu kritické názory, podle kterých byly protesty neopodstatněné
a vyvolané skupinou radikálů sledujících vlastní cíle. Podobné názory byly ve své
době zastávány médii, ale i dalšími pozorovateli, a vyskytují se i v současném vědeckém diskurzu. Na jednotlivých případech protestního hnutí bude ukázáno, jestli
byly kritické názory vůči protestům opodstatněné.
1
David Caute, The Year of the Barricades: A Journey Through 1968 (New York: Harper & Row,
1988).
Mark Kurlansky, 1968: Rok, který otřásl světem (Praha: Slovart, 2007).
Carole Fink, Philipp Gassert a Detlef Junker, eds., 1968: The World Transformed (Cambridge:
Cambridge University Press, 1999).
257
Práce vychází především ze sekundární literatury, výjimkou jsou soudobé
novinové články. Jelikož v české odborné literatuře je otázka hnutí roku 1968
ve Velké Británii opomíjená, budou použity především anglické texty. Z důvodu
neexistence monografie, která by zkoumanou problematiku pojímala jako celek, se
bude vycházet jednak z odborných článků a příspěvků ve sbornících, věnovaných
buďto problému souhrnně, nebo pouze případu vietnamské války, respektive protestům na vysokých školách. Dále budou použity práce zabývající se šedesátými
lety v Británii, konkrétně kapitoly věnované společenské situaci a protestům roku
1968, případně „britské“ kapitoly prací věnovaných protestům roku 1968 v různých
zemích. V neposlední řadě budou citovány práce zaměřené čistě na problematiku
pochodů proti válce ve Vietnamu, problematiku britských vysokých škol a zdejších
protestů, opomenuty nezůstanou ani biografie jejich účastníků.
Studii tvoří čtyři části. První se věnuje společensko-politickému kontextu šedesátých let ve Velké Británii, přičemž zde jsou zmíněny jednak společenské změny,
ke kterým v této době došlo, dále politická situace spojená s vládou Labouristické
strany a premiéra Harolda Wilsona, stranou nezůstává ani britská nová levice,
jakožto ideový základ protestů, a hnutí za jaderné odzbrojení, které bylo jejich
předchůdcem.
Ve druhé části jsou zkoumány tři pochody proti válce ve Vietnamu, které
proběhly v letech 1967 a 1968 a byly v tomto směru hlavním projevem britských
protiválečných nálad. Vedle popisu protestů, vycházejícího jak z líčení jejich organizátorů, tak i z pozdějších odborných prací, jsou zmíněny i postoje médií. Na základě
existujících údajů je pak analyzován nejvýznamnější pochod, a to se zaměřením
na účastníky, jejich motivaci a cíle, o něž usilovali.
Třetí část se zabývá protesty na britských vysokých školách. Nejprve jsou
uvedeny události let 1966–1969 na London School of Economics (LSE), které byly
v britském kontextu těmi nejvýraznějšími, a následně i protesty na dalších univerzitách a colleges. Pozornost je přitom zaměřena na cíle, o jejichž dosažení účastníci
usilovali, a jejich reálný základ.
Ve čtvrté části je snahou interpretovat britské protestní hnutí na základě podaného popisu, s konkrétním zaměřením na otázku jeho opodstatnění. Jde konkrétně
o vyjádření kritik, které byly nebo stále jsou vůči protestům vznášeny, a to jak ze
strany médií, tak i dalších soudobých účastníků nebo pozdějších komentátorů.
Tyto kritiky, zpochybňující především protestujícími napadané cíle a osočující jejich
organizátory, jsou zde za využití výše popsaných jednotlivých případů potvrzeny,
nebo vyvráceny.
Společensko-politický kontext
Protesty převážně mladých lidí, které Velká Británie zažila okolo roku 1968, byly
jevem v této zemi dosti neobvyklým, a to z důvodu jejich účastníků i období, kdy
258
k nim došlo. V prvním případě bylo nezvyklé, aby vůdčí silou hromadných protestů
byli mladí lidé, ve druhém potom, aby k nim docházelo v období klidu a relativního
blahobytu.2 Proto je důležité se nejprve podívat na specifi ka společenské situace,
v níž se země v této době nacházela, a na zdroje, v nichž protestující hledali inspiraci.
Jelikož protesty mladých lidí, převážně studentů, v roce 1968 nebyly výlučně britskou záležitostí, ale došlo k nim obdobně i v jiných západních zemích, je přirozené,
že některé z následujících jevů jsou pro všechny tyto země společné, vedle toho však
lze nalézt i výlučně britská specifi ka.
Společenské změny v 60. letech
Mladá generace, narozená během baby boomu ve druhé polovině čtyřicátých let,
dosáhla dospělosti v šedesátých letech, v době hospodářského růstu a technického
pokroku, která vystřídala předchozí období války a odříkání. Oproti generaci svých
rodičů tak tito lidé nebyli nuceni klást na první místo potřebu materiálního zajištění, ale mohli se zaobírat jinými tématy, která byla v tehdejší době a společnosti
aktuální. Takové chování s sebou přinášelo i zpochybňování tehdy existujících
autorit a pravidel, vytváření si vlastních protichůdných názorů a také jejich veřejné
demonstrování.3
V důsledku tohoto docházelo k odklonu od dřívějších společenských hodnot
k novým. Byl oslaben koncept rodiny a důraz se přesunul na jednotlivce, skromnost
byla nahrazena spotřebou, křesťanství oslabilo ve prospěch ateismu a východních
náboženství, vedle kultury vznikla i „proti-kultura“ (counter-culture), změn doznal
i způsob oblékání. Na toto společenské uvolnění je možné se dívat ze dvou směrů.
Jednak jako na rozpad dosud platných hodnot, ale také jako na rozvoj tolerance
ve společnosti.4
Díky rozvoji techniky a s ním spojenými novými prostředky komunikace bylo
umožněno, aby události, k nimž došlo kdekoli na světě, získaly svoji odezvu v celé
řadě zemí. Témata jako válka ve Vietnamu, revoluční hnutí ve třetím světě nebo
dekolonizace Afriky proto mohla získat globální rozměr, a ovlivňovat a formovat
tak názory lidí v různých částech světa.
Při uvážení výše zmíněného lze mít za to, že společenské uvolnění a nová mladá
generace, s vlastními kritickými názory na soudobou situaci, vytvářely podhoubí
2
Pochody a střety obdobné těm z roku 1968 zažila Velká Británie naposledy ve 20. a 30. letech
v případě protestů nezaměstnaných, respektive střetů při fašistických pochodech v Londýně.
Srov. Arthur Marwick, The Sixties: Cultural Revolution in Britain, France, Italy and the United
States, 1958–1974 (Oxford: Oxford University Press, 1998), 533.
3
Jaroslav Pažout, Mocným navzdory: Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století (Praha: Prostor,
2008), 17–18.
4
Příkladem může být přijetí zákonů, které dekriminalizovaly homosexualitu a liberalizovaly
potraty a rozvody. K tzv. permissive era viz blíže Mark Donnelly, Sixties Britain (Harlow: Pearson
Education Limited, 2005), 116–23.
259
pro vznik protestů. Zahraničněpolitická témata a nespokojenost se situací na vysokých školách se pak staly jejich spouštěčem.
Politická situace: vláda Labouristické strany 1964–1970
Od roku 1955 byla v Británii u vlády Konzervativní strana. Země tehdy zažívala
období růstu, a tak nebylo překvapením, že tatáž strana zvítězila i ve volbách v roce
1959. Na počátku šedesátých let však vzrůstaly obavy ze zaostávání země v oblasti
třetí průmyslové revoluce, založené na vesmírných technologiích, mechanizaci
ve výrobě a pokročilých způsobech komunikace. Problém dosti nízkého hospodářského růstu ještě zhoršovalo, že „... domácí spotřebitelé dlouhodobě dávali přednost
zahraničnímu zboží, jako byla japonská tranzistorová rádia, německé přehrávače,
americká auta a italské oblečení ...“.5
Pokud k tomuto přidáme ještě nespokojenost se zkostnatělým společenským
systémem, v němž mělo hlavní slovo pár aristokratických rodin, je přirozené, že se
začala ozývat volání po změně. Vyslyšet se je rozhodla Labouristická strana vedená
Haroldem Wilsonem se svým programem modernizace Británie, který ji přinesl
úspěch ve volbách v říjnu 1964.6
Akceschopnost kabinetu však byla již od počátku omezena jednak velmi těsnou většinou čtyř hlasů v Dolní sněmovně, a také značným schodkem zahraniční
platební bilance. Ačkoli se první problém podařilo vyřešit vypsáním nových voleb
v březnu 1966, které straně přinesly pohodlnou většinu 97 křesel, schodek byl kabinet nucen řešit omezením veškerých slibovaných investic, zvýšením daní a nakonec
i devalvací měny.7 Tato opatření přirozeně vedla k rostoucí nespokojenosti s vládní
politikou, studentské protesty však směřovaly především vůči jejímu postoji k válce
ve Vietnamu a podpoře Spojených států v ní.
Jedna z oblastí, s níž byla s nástupem labouristů v roce 1964 spojena víra
ve změnu, byla zahraniční politika. Očekávání byla taková, že dojde k odklonu
od dosavadního směřování nastoleného konzervativci a bude zaujata politika „anti-imperialistická, internacionalistická, založená na univerzálních normách“. Tuto
víru podporovala jednak dřívější prohlášení Harolda Wilsona, který byl v padesátých letech ostrým kritikem americké zahraniční politiky zejména v jihovýchodní
Asii, ale například i labouristický předvolební program slibující konec kolonialismu
a zmírnění napětí studené války. 8
Po nástupu k moci se však Wilsonova vláda rozhodla nadále zachovat special
relationship, a zůstat tedy při Spojených státech ve vietnamském konfliktu. Zaujala
Ibid., 48–49.
Ibid.
7
Norman Lowe, Modern British History (Basingstoke: Palgrave, 1998), 497–98.
8
Rhiannon Vickers, „Harold Wilson, the British Labour Party, and the War in Vietnam“, Journal
of Cold War Studies 10, č. 2 (léto 2008): 44–45.
5
6
260
přitom ale středovou pozici, kdy na jedné straně USA veřejně podporovala, pokračovala ve vojenském výcviku Jihovietnamců v Malajsii, poskytla Jižnímu Vietnamu
hospodářskou pomoc, své lékaře, učitele, policejní odborníky i techniky, a to spolu
s tajným prodejem zbraní USA, přes opětovné americké požadavky však odmítla
poslat do války své vojáky.9
Tato pozice, jakkoli pochopitelná, byla na jednu stranu kritizována Spojenými
státy jako nedostatečná, na stranu druhou pak byla levicovým křídlem labouristů
a mimoparlamentní levicí považována, vzhledem k předvolebním slibům, za zradu
a stala se jedním z hlavních témat protestů v roce 1968.
Ideový základ: britská nová levice
Myšlenkovým základem, o který se opírala protestní hnutí roku 1968 v západním
světě, byly postoje tzv. nové levice. Tento komplex ideových směrů je možné nalézt
pod obdobným názvem v řadě zemí,10 přičemž společným rysem bylo odmítání
konzumně orientované industriální společnosti a jejích mechanismů, které potlačují
lidskou svobodu.11 „Novost“ této levice spočívala v jejím vymezení se vůči dosavadním levicovým směrům, tedy sociální demokracii a komunismu sovětského typu,
ve snaze o nalezení třetí cesty, inspirované neomarxismem, trockismem, anarchismem a národněosvobozeneckými hnutími ve třetím světě, jako byla ta ve Vietnamu,
Číně nebo na Kubě.12
Důvodem pro odklon od komunismu bylo potlačení revoluce v Maďarsku v roce
1956 Sovětským svazem a jeho celkové pojetí založené na silném státu. Na sociální
demokracii kritizovala její podporu stávajícího systému postaveného na odcizení
člověka a jeho omezení na pouhý „článek řetězce“, nehájení skutečných zájmů zaměstnanců a přílišný důraz na ekonomické otázky namísto problematiky kultury
a kvality života.13 Nemožnost změny v rámci stávajícího politického systému potom
vedla ke vzniku „přímých akcí“ (direct actions)14 za účelem prosazení svých cílů, jimiž
Ibid., 48.
New Left, Neue Linke, Nouvelle Gauche, příp. Nuova Sinistra.
11
Intelektuálním vzorem byla pro novou levici díla Jürgena Habermase, Theodora Adorna
a Herberta Marcuse.
12
Pažout, Mocným navzdory, 25.
13
Colin Crouch, The Student Revolt (London: The Bodley Head, 1970), 18–22.
Ge
rd-Rainer Horn, The Spirit of ‘68: Rebellion in Western Europe and North America, 1956–1976
(Oxford: Oxford University Press, 2008), 153–54.
14
Ukázkami přímé akce byly pochody nebo sit-downs a sit-ins, tedy obsazení veřejných prostor
nebo budov; příklad účastenské demokracie potom můžeme nalézt v protestech za silnější
postavení studentů na správě vysokých škol, viz část Protesty na vysokých školách.
9
10
261
bylo rozšiřování „účastenské demokracie“ oproti současnému „nedemokratickému“
systému.15
Raná britská nová levice vznikla ze dvou skupin utvořených mezi léty 1956
a 1958, jimiž byli disidentští komunisté, sdružení kolem časopisu New Reasoner,
a levicoví studenti z oxfordské univerzity, vydávající časopis Universities and Left
Review. Zatímco první časopis se věnoval spíše vytváření alternativních konceptů
vůči stalinismu, druhý se zabýval změnou podmínek stávajícího kapitalismu. V roce
1959 došlo ke spojení obou skupin za vzniku časopisu New Left Review,16 který se
stal základem nové levice v Británii.17
Jedním z témat, kterým se skupina věnovala vedle teoretických koncepcí týkajících se marxismu, kulturních změn a alternativy k labouristické politice, byla
i otázka mezinárodní politické situace a studené války. Stála přitom v opozici vůči
stávajícímu bipolárnímu rozdělení světa a navrhovala jednostranné jaderné odzbrojení jako základ nového mezinárodně-politického upořádání, v němž by Británie
namísto NATO podporovala národy třetího světa v jejich boji za sebeurčení.18
V oblasti odzbrojení se skupina shodla s tehdy existujícím Hnutím za jaderné
odzbrojení (Campaign for Nuclear Disarmament, CND), která představovala hlavní
společenské hnutí té doby a stala se průkopníkem přímé akce v zemi. Následný
úpadek CND a vnitřní spory uvnitř časopisu, spolu s chybějícím strategickým směřováním, však vedly do roku 1961 k rozpadu New Left Review v předchozí velikosti
a následnému přetrvávání ve zmenšené míře na ryze intelektuální úrovni.19
Úpadek New Left Review jakožto sjednotitele nové levice v Británii však neznamenal úplný zánik jejích myšlenek. V druhé polovině šedesátých let a v souvislosti
s protesty roku 1968 působila řada časopisů a skupin okolo nich,20 které se řadily
k nové levici, již se však nepodařilo je sjednotit v jednu, jako k tomu došlo na konci
padesátých let.
Dopad rané nové levice kolem New Left Review na protesty roku 1968 navzdory
časovému rozestupu však přesto nelze opomenout. Inspirací byla především nastolením a rozborem levicových témat týkajících se soudobé společnosti, která ovlivňovala pozdější představitele vůdčích skupin roku 1968, ale i formou šíření svých
myšlenek prostřednictvím časopisů, kterou lze u pozdějších skupin rovněž nalézt.
15
David Caute, The Year of the Barricades: A Journey Through 1968 (New York: Harper & Row,
1988), 33–34.
16
Madeleine Davis, „The Origins of the British New Left“, in 1968 in Europe: A History of
Protest and Activism, 1956–1977, eds. Martin Klimke a Joachim Scharloth (New York: Palgrave
Macmillan, 2008), 46–47.
17
Skupina vytvářela svoji organizační strukturu prostřednictvím místních klubů a skupin; v době
vrcholu čítala na 50 lokálních organizací při počtu tří tisíc členů.
18
Ibid., 50.
19
Donnelly, Sixties Britain, 55–56.
20
Viz blíže část Okolnosti vzniku pochodů.
262
Předchůdce protestů roku 1968: CND a mírové hnutí 50. a 60. let
Významným předchůdcem hnutí roku 1968 byla Campaign for Nuclear Disarmament, britské mírové hnutí přelomu padesátých a šedesátých let. CND reagovala
na tehdy probíhající jaderné zbrojení a testování jaderných zbraní a bojovala za jaderné odzbrojení. Hnutí vzniklo v roce 1958 a brzy získalo značnou popularitu,
ještě téhož roku jej tvořilo 270 místních skupin, o tři roky později mělo jeho měsíčník Sanity předplaceno 45 tisíc lidí.21
Své cíle propagovala CND prostřednictvím metod přímé akce, kladla přitom
důraz na jejich mírovou povahu a odmítání násilí. Nejznámějším příkladem byly
tzv. velikonoční pochody, z nichž první se uskutečnil v roce 1958. Téměř šest tisíc
lidí22 se tehdy vydalo na čtyřdenní pochod z Londýna do 80 kilometrů vzdáleného
Aldermastonu, k britskému zařízení na výrobu jaderných zbraní. Tato akce si
získala značnou popularitu a byla v následujících letech opakována,23 závěrečného
setkání na Trafalgar Square24 se v roce 1960 zúčastnilo 60–100 tisíc a v roce 1961
na 45 tisíc lidí.25,
I přes tak masovou podporu hnutí záhy upadlo, po roce 1963 již žádné další pochody neproběhly.26 Důvodem byly jednak vnitřní spory o další směřování, jednak
podpis Smlouvy o zákazu jaderných testů27 v roce 1963, který řada účastníků brala
za dostatečný úspěch.
Navzdory pozdějšímu úpadku je však třeba zmínit význam, který CND měla
pro protestní hnutí roku 1968. Důrazem na odpor proti studené válce, organizováním veřejných protestů a zároveň i osobní zkušeností účastníků se stala CND pro
pozdější hnutí inspirací a lze říct, že protesty proti Vietnamu z roku 1968 navázaly
na pochody za jaderné odzbrojení. V průzkumu mezi účastníky největšího proti-
21
Michael Frey, „The International Peace Movement“, in 1968 in Europe: A History of Protest and
Activism, 1956–1977, eds. Martin Klimke a Joachim Scharloth (New York: Palgrave Macmillan,
2008), 39.
22
Šlo většinou o mladé lidi a příslušníky střední třídy. Donnelly počet mladých v pochodu roku
1962 odhaduje na 90 %. Donnelly, Sixties Britain, 40.
23
Popularita hnutí přesáhla britské hranice, obdobné organizace vznikly v dalších letech
ve skandinávských zemích a velikonoční pochody následovaly v Německu, Nizozemsku, Itálii
a Řecku.
24
Směr pochodu se v dalších letech změnil z důvodu přilákání většího počtu lidí a zisku větší
pozornosti médií.
25
Holger Nehring, „Searching for Security: The British and West German Protests Against
Nuclear Weapons and ,Respectability’, 1958-1963“, in Peace Movements in Western Europe, Japan
and the USA during the Cold War, ed. Benjamin Ziemann (Essen: Klartext Verlag, 2007), 168.
26
Část členů CND v čele s Bertrandem Russellem nově vytvořila mírovou organizaci nazvanou
Commitee of 100 a pokusila se pokračovat v protestech, úspěchů CND však nedosáhla.
27
Celý název: Smlouva o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru
a pod vodou.
263
-vietnamského pochodu 27. října 1968 se 37 % z nich přihlásilo k současné nebo
dřívější příslušnosti k CND a 21 % pak k příslušnosti ke Committee of 100.28
Pochody proti válce ve Vietnamu
Protestní hnutí roku 1968 ve Velké Británii se projevovalo především ve dvou oblastech, a to pochodech proti válce ve Vietnamu a protestech studentů na vysokých
školách. Protiválečným pochodům bude věnována tato kapitola, protesty na vysokých školách budou rozebírány v kapitole následující. Válka ve Vietnamu byla
přirozeně natolik zásadním tématem, že nacházela odezvu i na vysokých školách,
konkrétní příklady ale budou zmíněný až v kapitole jim věnované.
V rámci této kapitoly se konkrétně pozornost zaměří na tři protiválečné pochody, které proběhly v Londýně v letech 1967 a 1968. Zmíněny budou nejprve
okolnosti jejich vzniku a organizace, které je iniciovaly, posléze budou probírány
jednotlivé pochody a nakonec proběhne analýza největšího a nejvýznamnějšího
pochodu na základě dostupných informací o jeho účastnících.
Okolnosti vzniku pochodů
Válka ve Vietnamu byla v šedesátých letech tématem, které vyvolávalo ostré názory
v celém západním světě a stalo se jednou z významných, ne-li nejvýznamnější oblastí
zájmů tehdejšího protestního hnutí. Velká Británie přitom nebyla výjimkou. Jak již
bylo řečeno výše, díky rozvoji telekomunikací v předchozích letech byly informace
týkající se válečných událostí snadno dostupné, stejně jako informace o protiválečných protestech v ostatních zemích. Díky tomu bylo možné, aby události probíhající
na druhém konci světa získaly silnou odezvu u obyvatel Británie, zejména pak
u mladé generace.
Již bylo zmíněno v kapitole věnované CND, že na počátku šedesátých let bylo
v Británii aktivní hnutí, jemuž se podařilo sjednotit v rámci protestních akcí mírového a protijaderného zaměření desetitisíce mladých lidí. Je tedy zjevné, že navzdory
úpadku tohoto hnutí z důvodu vnitřních sporů i obsahového vyčerpání zde existoval
potenciál pro obdobné aktivity v budoucnu. Válka ve Vietnamu, zejména po své
eskalaci vyvolané ofenzivou Tet na počátku roku 1968, se pak stala záminkou pro
tyto aktivity, přičemž celou záležitost umocňovala zahraniční politika tehdejší
Wilsonovy vlády, která navzdory očekáváním odpůrců války v konfliktu zachovala
podporu Spojeným státům.
28
James D. Halloran, Philip Elliott a Graham Murdock, Demonstrations and Communication:
A Case Study (Harmondsworth: Penguin Books, 1970), 54.
264
Organizační struktura
Poté, co CND vyklidila pozici nejsilnější mírové organizace v Británii, zaujala její
místo v souvislosti s vietnamskou válkou vytvořená Vietnam Solidarity Campaign
(VSC).29 Tato organizace byla založena v roce 1967 skupinou trockistů Kenem
Coatesem, Patem Jordanem a Tariqem Alim a usilovala o „... propagaci veřejného
odporu proti Wilsonově politice a mobilizaci na podporu vietnamského boje“.30
Hlavní postavou VSC a svým způsobem i ztělesněním protivietnamských protestů
v Británii a mluvčím hnutí se stal Tariq Ali, Pákistánec, který v šedesátých letech
odjel do Británie studovat na univerzitu v Oxfordu, kde se stal předsedou studentských odborů.
K propagaci svých názorů VSC vydávala časopis Black Dwarf.31 Články v něm
publikované byly v duchu nové levice kritické vůči soudobému kapitalismu a často
vytvářely dojem extrémistické levice usilující o společenskou revoluci, např. ty
nazvané „Studenti. Nový revoluční předvoj“ nebo „Všechnu moc kampusovým
sovětům“.32 To vedlo u některých k přesvědčení, že „VCS nezajímalo pouze ukončení války ve Vietnamu ... [ale] chtěla úplnou přeměnu společnosti a věřila z celého
srdce v nezbytnost násilí k dosažení tohoto cíle.“33 Sám Ali toto ale popíral s tím, že
„nikdy v žádné fázi si nikdo, kdo byl skutečně zapojený ve VSC, nepředstavoval, že
by... demonstrace byly čímkoli víc než ukázkou anti-imperialistické levicové síly“.34
Vedle VSC působily v této době ještě dalšími levicové organizace jako International Socialism (IS) nebo International Marxist Group (IMG), jejich význam však
byl menší, IS čítala 450–500 členů a IMG pouze kolem 40.35 V otázce čistě jen
vietnamské války potom vedle VSC byla aktivní ještě British Campaign for Peace in
Jakkoli byla VSC nejvíce aktivní v Londýně, vytvářela i místní organizace. Vietnam Solidarity
Campaign Bulletin z roku 1968 zmiňuje Glasgow, Sheffield, Liverpool, Manchester, Nottingham
nebo Swansea – citováno podle Anthony O. Edmonds, „The Viet Nam War and the British Student
Left: A Study in Political Symbolism“, The Viet Nam Generation Big Book 5, č. 1–4 (březen 1994),
http://www2.iath.virginia.edu/sixties/HTML_docs/Texts/Scholarly/Edmonds_Brit_Left.
30
Tariq Ali, Street Fighting Years: An Autobiography of the Sixties (Glasgow: William Collins Sons
& Co., 1987), 118.
31
Pokud jde o náklad časopisu, Rowbothamová, jeho členka, zmiňuje, že po zásahu jednotky
Scotland Yardu v sídle časopisu v roce 1968 se prodalo 15 tisíc výtisků. Srov. Sheila Rowbotham,
Promise of a Dream: Remembering the Sixties (London: The Penguin Books, 2000), 197. Pravidelný
náklad však byl jistě nižší.
32
Citováno podle Nick Thomas, „Challenging Myths of the 1960: The Case of Student Protest in
Britain“, 20 Century British History 13, č. 3 (září 2002): 277–97.
33
Gerard DeGroot, Sixties Unplugged (London: Macmillan, 2008), 359.
34
Ronald Fraser, ed., 1968: A Student Generation in Revolt (New York: Pantheon Books, 1988),
279.
35
Holger Nehring, „Great Britain“, in 1968 in Europe: A History of Protest and Activism,
1956–1977, eds. Martin Klimke a Joachim Scharloth (New York: Palgrave Macmillan, 2008),
127. Konkrétní počet členů VSC zdroje neuvádí, lze se opřít jen o počet místních poboček a počet
odběratelů časopisů, jak bylo zmíněno výše.
29
265
Vietnam (BCPV). Ačkoli BCPV byla založena už v roce 1965, VSC ji svojí velikostí
i aktivitou záhy předčila a stala se vůdčí protiválečnou silou v Británii. Zatímco
BCPV byla ovládaná „starou levicí“, tedy labouristy a komunisty, ve VSC dominovala mimoparlamentní levice, zejména trockisté. Rozdíly existovaly i co do cílů.
BCPV usilovala o stažení amerických jednotek, realizaci Ženevských dohod z roku
1954 a proběhnutí voleb v obou vietnamských státech, kdežto VSC vedla kampaň
za „vítězství Severního Vietnamu jako součásti mezinárodního socialistického boje
vůči kapitalismu“.36
První pochod: 22. října 1967
Jakkoli byly nálady proti vietnamské válce v britské společnosti přítomné již dříve,
Tariq Ali například zmiňuje protiválečnou demonstraci na Grosvenor Square37
v roce 1965,38 masový rozměr nabylo protiválečné hnutí v letech 1967 a 1968.
První z trojice největších londýnských pochodů proti válce ve Vietnamu organizovaných VCS proběhl 22. října 1967.39 Demonstranti v počtu cca 10 tisíc40, což bylo
více, než očekávala policie i sami organizátoři, se sešli na Trafalgar Square a poté
se s nápisy „Vítězství Vietnamu“, „Vítězství FNO“ vydali na Grosvenor Square.41
Plánem pořadatelů bylo „ohradit americké velvyslanectví, předat petici, skandovat
hesla, zpívat písně na podporu FNO a [poté] demonstraci ukončit“.42 Demonstrantům se dokonce podařilo prorazit policejní zástup a dojít až k samotné budově, poté
však byli odraženi.43 Navzdory tomuto menšímu střetu však celý protest proběhl
bez výraznějšího násilí nebo zatýkání.
Fakt, že se při demonstraci podařilo poměrně snadno dosáhnout velvyslanectví,
byl pro organizátory překvapením. Ali mezi ex post úvahami o tom, co by demonstranti dělali, kdyby vnikli do budovy, uvádí například nápad „použít dálnopis ...
Nick Thomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain: The Relationship between
Protesters and the Press“, Contemporary British History 22, č. 3 (září 2008): 340.
37
Náměstí v centru Londýna, nedaleko Hyde Parku, kde sídlí velvyslanectví USA.
38
Ali, Street Fighting Years, 46.
39
Informace týkající se organizování a průběhu demonstrací jsou čerpány převážně z monografie
T. Aliho, hlavního organizátora, který poskytuje jejich nejdetailnější obraz.
40
Tento počet uvádí Ali nebo Donnelly, Sixties Britain, 147, oproti tomu Thomas s odkazem
na univerzitní časopisy zmiňuje účast 5–8 tisíc. Srov. Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“,
288.
41
Z těchto nápisů lze vypozorovat, že nešlo o demonstraci za dosažení míru ve Vietnamu, nýbrž
o demonstraci za vítězství Fronty národního osvobození Jižního Vietnamu, kterou podporovala
VSC. Srov. Warwick, The Sixties, 633.
42
43
Část demonstrantů se poté odebrala na Oxford Street, kde se posadila na ulici, a tím ji „ovládla“,
po několika minutách však došlo k jejich rozehnání policií. Srov. „38 police hurt in fight at
Vietnam march“, The Guardian, 23. října 1967.
36
266
k odeslání zprávy americkému velvyslanectví v Saigonu a informování jej o tom, že
provietnamské síly se zmocnily prostor na Grosvenor Square“.44
Pro VSC byla demonstrace úspěchem jak co do své velikosti, tak co do ohlasu,
který vyvolala. O její aktivitě totiž díky tomuto získala povědomí širší veřejnost,
což se projevilo v nárůstu členů – počet místních skupin se poté zdvojnásobil, zisku
podpory ze strany Britů, větším počtu sponzorských darů i v navázání kontaktů
s obdobnými organizacemi v zahraničí, například s německou SDS.45
Výše zmíněný pohled na celý pochod očima Aliho, který jej popisuje jako převážně poklidný, je pro vytvoření objektivní představy třeba konfrontovat i s jinými
náhledy. DeGroot, ač ne jeho přímý účastník, zdůrazňuje, že během demonstrace
bylo zatčeno 44 osob46 a že demonstrace byla „výrazně rozhněvanější než cokoli, co
Anglie v předcházející době spatřila“.47
The Guardian ve svém popisu události zmiňuje, že demonstrace zpočátku probíhala poklidně, poté co se ji však na Grosvenor Square pokusili rozehnat policisté
na koních, došlo ke střetům, kdy 38 policistů bylo zraněno, jedenáct odvezeno
do nemocnice, ale jen jeden v ní musel zůstat přes noc. Vedle toho bylo zatčeno 47
demonstrantů za držení útočných zbraní, nebezpečné chování nebo fyzické napadení. Příčinu vzniku střetů však deník nepřičítá žádné straně.48
Je tedy možné říci, že první protivietnamská demonstrace byla překvapením,
jelikož dokázala zmobilizovat poměrně velký počet lidí. Střety, k nimž došlo, je
patrně možné přičíst jak chování demonstrantů, tak místy neadekvátnímu chování
policistů, nezvyklých na obdobné akce.
Násilí na Grosvenor Square: 17. březen 1968
Pochod ze 22. října 1967 považovala VSC za úspěch, a to z důvodu účasti na něm
i ohlasu, který vyvolal u širší veřejnosti. Její vedení se proto rozhodlo uspořádat
další pochod, naplánovaný na 17. března následujícího roku. Byla na něj přitom
zaměřena větší pozornost, než tomu bylo v případě pochodu prvního, což bylo
dáno válečným vývojem a zahájením ofenzivy Tet na začátku roku 1968 Vietcongem
a severovietnamskou armádou, která znamenala zintenzivnění války a odhalila
selhání dosavadní americké strategie v ní. Ali k tehdejší náladě v britské společnosti
dodává: „... [K]dyž jsem cestoval po Británii s cílem získat podporu pro demonstraci 17. března 1968 ... setkání se najednou zvětšovala. Byla dvoj- i trojnásobná
co do velikosti a převládala zde atmosféra triumfu a vzdoru. Ofenziva Tet ukázala
Levicová studentská organizace Der Sozialistische Deutsche Studentenbund. Ibid., 160–61.
46
Thomas uvádí 47 zatčených. Thomas, „Challenging Myths of 1960s“, 288.
47
DeGroot, Sixties Unplugged, 360.
48
„38 police hurt in fight at Vietnam march“, The Guardian, 23. října 1967.
44
45
267
zranitelnost americké moci a kontrast se zbabělou ponížeností labouristické vlády
byl tak výrazný, že vyvolal vlnu rozčarování.“49
VSC z tohoto důvodu přikládala březnové demonstraci značný význam, a tak její
vedení v předvečer pochodu probíralo, jaký by měl být jeho cíl. Jedním z návrhů bylo
obsadit americké velvyslanectví v Londýně, což by mělo „obrovskou propagandistickou hodnotu“. Z důvodu očekávané připravenosti policie si ale vedení VSC bylo
vědomé obtížnosti takovéhoto plánu, a tak se nakonec shodlo, že „rozhodnutí bude
učiněno na poslední chvíli, poté co bude možné odhadnout poměr sil na místě“.50
Pochod 17. března začal setkáním na Trafalgar Square.51 Přítomno bylo podle
různých zdrojů 10–25 tisíc lidí52 a po dvou krátkých proslovech představitelů VSC se
dav s rudými vlajkami a vlajkami FNO za skandování hesel53 vydal po Oxford Street
směrem ke Grosvenor Square a poté, co prorazil policejní kordon, vnikl na samotné
náměstí, přičemž prostor před velvyslanectvím byl bráněný policií.54 Ali následující
situaci líčí tak, že policie nedovolila demonstrantům předat na velvyslanectví svůj
dopis a přítomni byli její příslušníci na koních, což vyvolalo v protestujících pocit
napětí. Následný pokus policistů demonstranty rozehnat pak vyvolal násilné střety,
které trvaly dvě hodiny. Ali nakonec líčení demonstrace uzavírá slovy: „Dostali jsme
se blízko k imperialistické pevnosti, ale v sedm hodin večer jsme se rozhodli náměstí
vyklidit. Mnoho soudruhů [comrades] bylo těžce zraněných a jedna těhotná žena
byla závažně zbitá.“55
Další přímá účastnice a členka VSC Sheila Rowbothamová k události dodává,
že před velvyslanectvím došlo k přetlačování davu s policií, přičemž její příslušníci
jinde bili obušky samostatné skupinky demonstrantů. Ke snaze policie rozehnat
dav koňmi potom podotýká: „Policisté vypadali, že se zbláznili. Patrně je zaskočilo
chování [protestujících], které nepředpokládali.“ Úmysl demonstrantů vyvolat
násilné střety přitom odmítá s poukazem na to, že „většina lidí přišla oblečená
na procházku Londýnem, a ne na bitvu“.56
Za zmínku stojí ještě popis celé akce od Ronalda Frasera, který s odkazem
na vzpomínky dalších účastníků uvádí, že „jakmile se demonstrace pohnula ke GroAli, Street Fighting Years, 174.
Ibid., 177.
51
Videozáznam viz http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/march/17/newsid_2818
000/2818967.stm (staženo 14. 4. 2011).
52
DeGroot uvádí počet 10–20 tisíc. DeGroot, Sixties Unplugges, 361. Proti tomu Ali zmiňuje
25 tisíc. Ali, Street Fighting Years, 179.
53
Mezi často skandovaná patřila (v angličtině): „Ho, Ho, Ho Chi Minh,“ „Victory to NLF“ nebo
„Hey, hey, LBJ, how many kids have you killed today?“
54
K motivaci účastníků demonstrace Ali dodává, že podle průzkumu veřejného mínění se „většina
stavěla proti politice USA ve Vietnamu a ... téměř 20 % chtělo vietnamské vítězství“.
55
Ibid., 180–81. Události byl přítomný i Mick Jagger, který podle ní složil skladbu Street Fighting
Man a originál textu zaslal do redakce Black Dwarf.
56
Rowbotham, Promise of a Dream, 170–71.
49
50
268
svenor Square ... došlo k proražení policejního zástupu a trávník ve středu náměstí
najednou představoval volný prostor. S vidinou [jeho] otevření se stovky lidí nahrnuly dovnitř a rozběhly se k velvyslanectví ... Namísto toho, aby se po anglicku
párkrát pošťouchli s policisty a pak se stáhli, se lidé skutečně chtěli skrz ně protlačit
a doběhnout až ke schodům velvyslanectví ...“ Fraser přitom neopomíjí zdůraznit
nezvyklou míru násilí ze strany zasahující policie.57
Celkový počet osob, které v důsledku zranění při demonstraci vyhledaly ošetření, byl 117 policistů a 45 demonstrantů, byli ale jistě i další zranění, kteří se však
ošetřili sami.58 „Ve večerních televizních zprávách toho dne převládaly záběry nejnásilnějšího britského civilního protestu v živoucí paměti, obrázky, které nasvědčovaly
nástupu nové fáze militantního jednání.“59
Byla to právě média, jejichž popis a hodnocení demonstrace ovlivňovaly způsob,
jakým byla vnímána. Nick Thomas zmiňuje, že proběhlé události se setkaly s hromadným zavržením ze strany médií,60 k čemuž přispívaly i některé provokativní
výroky ze strany organizátorů – před březnovým pochodem byl médii citován Aliho
výrok, že během demonstrace obsadí americké velvyslanectví „na tak dlouho, jak
obsadil Vietcong americké velvyslanectví v Saigonu“.61 Zdůrazňuje přitom, že březnová demonstrace vedla u médií k otevřenému nepřátelství vůči krajně levicovým
organizátorům, kteří měli být viníky vzniklých násilností tím, že je vyprovokovali.
V hodnocení samotné demonstrace přitom ze strany médií převažovalo zdůrazňování jejího násilného průběhu, přičemž oproti chování protestujících byl vyzdvihován přístup policie, která „až po značných provokacích začala bojovat a používat
obušky, a to jen po krátkou dobu“. Obavy z opakování násilností pak vyvolávaly
i hlasy volající po zákazu dalších pochodů.62
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že tak silná reakce médií, ač někdy možná
přehnaná, se jeví jako pochopitelná, jelikož obdobně násilné protesty byly v Británii
věcí do té doby neznámou. Dřívější akce CND se vyznačovaly svojí umírněností
a i první protivietnamský pochod z října 1967 byl ve srovnání s březnovým prakticky
bezkonfliktní. Podstatná přitom byla i velikost protestu – 10–25 tisíc účastníků
Fraser, 1968, 186–87.
Navzdory jistým nepřesnostem je zajímavé, že počet zraněných policistů byl více než dvojnásobný
než v případě demonstrantů. Tento fakt svědčí o tom, že v případě násilí demonstrantů šlo spíše
o úmyslné jednání než jen o sebeobranu.
59
Donnelly, Sixties Britain, 148.
60
Bylo tomu tak navzdory skutečnosti, že s výjimkou Daily Telegraph se většina deníků stavěla
proti americké politice ve Vietnamu nebo ji přinejmenším zpochybňovala.
61
Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 280, 289. S ohledem na výše zmíněné se zdá, že
v tomto případě šlo jen o „silácké prohlášení“, která ale nebylo míněno vážně.
62
Thomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain“, 342–44. Zde viz i další citáty
z jednotlivých tiskovin. DeGroot zmiňuje, že po zákazu dalších protestů volaly Telegraph,
Daily Mail a Sun. Při svém hodnocení role médií přitom podotýká, že ač zaměřená proti násilí,
svojí přítomností na demonstraci mohla přítomné pohánět k radikálnějšímu jednání, a tak
ke vzniklému násilí neúmyslně přispět. Srov. DeGroot, Sixties Unplugged, 361.
57
58
269
demonstrace představovalo fenomén, který nebylo možné ignorovat. Zahraniční
události následujících týdnů a měsíců, zejména ty proběhlé v květnu ve Francii, pak
byly ukázkou a hrozbou toho, co by v Británii mohlo nastat.
Vrchol: 27. říjen 1968
Další protiválečný pochod ohlásila VSC na 27. října toho roku. Jak již bylo zmíněno,
s ohledem na okolnosti březnové demonstrace a události v zahraničí se objevovaly
hlasy volající po zákazu pochodu, ty však odmítl tehdejší ministr vnitra James
Callaghan s tím, že svoboda protestovat musí být zachována. S blížícím se pochodem obavy rostly, přispěl k tomu i Black Dwarf, který v nadpise svého červnového
čísla hlásal: „Paris, London, Rome, Berlin. We Will Fight. We Shall Win“.63
Vidinu násilné revoluce ve svém zářijovém vydání přiživil i deník The Times,
nejhlasitější kritik demonstrací, když otiskl na titulní straně článek pojednávající
o militantním spiknutí, které mělo využít demonstraci jako odrazový můstek k násilné revoluci.64 Objevovaly se i hlasy odrazující od účasti a osočující organizátory
z toho, že jde o „politické hooligans“, jejichž zájmem není otázka Vietnamu, ale
pouze vyvolání střetu s policií.65 Vyskytovaly se i katastrofické předpovědi. Tehdejší
poslanec a poradce policejní federace Eldon Griffiths například popsal pro Daily
Telegraph v předvečer pochodu možný scénář, podle kterého „do zítřejšího večera
bude západní část Londýna možná vypadat jako bojiště. Pokud demonstrace ,proti
všemu’ [uvozovky přidané T. H.] dostojí cílům svých organizátorů, ... desítky tisíc
křičících a tlačících se demonstrantů vtrhnou na americké a australské velvyslanectví, zaútočí na takové symboly USA, jako jsou hotel Hilton a American Express,
vpadnou do Parlamentu a promění městskou dopravu v chaos“.66
Vedení VSC, která se podílela na organizování pochodu, intenzivně řešilo, jaký
má být jeho program. Vzhledem k dřívější zkušenosti a obavám z krveprolití bylo
nakonec rozhodnuto, že pochod nepovede k americkému velvyslanectví, ale skončí
v Hyde Parku, což VSC ohlásila i na svých tiskových konferencích, když zároveň
zdůrazňovala, že nestojí o bezhlavé násilí ani o střety s policií. Přesto však existovaly
obavy, že by policie mohla zablokovat ulice, což by násilí vyprovokovat mohlo, a také
nejistota z jednání jedné maoistické skupiny, která se netajila svým plánem vydat se
na Grosvenor Square.67
Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 289.
65
Vyjádřily se tak v tisku studentské odbory NUS. Srov. DeGroot, Sixties Unplugged, 361.
66
Citováno podle Thomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain“, 346.
67
Ali, Street Fighting Years, 220–23.
63
64
270
Pochod samotný a zejména pak reakce médií na něj nejhlouběji analyzují ve své
studii Halloran, Elliott a Murdock. Proto bude následující text vycházet především
z jejich práce.68
Dne 27. října se demonstranti sešli v centru Londýna, ne však na Trafalgar
Square, nýbrž nedaleko nádraží Charing Cross. Počet účastníků zmínění autoři
odhadují na 60 tisíc, jiné zdroje ale uvádí až 100 tisíc lidí.69 Celá akce byla oficiálně
pořádaná The October 27 Ad Hoc Committee, pod kterou spadala i VSC s Alim jako
hlavním organizátorem, vedle toho se však pochodu účastnily i další skupiny, které
budou uvedené později. Snahou organizátorů bylo zejména udržet pořádek, proto
rozdávali účastníkům informační letáky a dávali jim během pochodu ústní pokyny.
Pochod vedl od Charing Cross podél Temže a pak po Fleet Street a Strandu
na Trafalgar Square, účastníci s sebou nesli nápisy na podporu FNO a skandovali
hesla týkající se války.70 K zastavení a hlasitějším protestům došlo u australského
velvyslanectví, a to z důvodu angažování země ve Vietnamu. Následně dav pokračoval skrze Whitehall, přičemž k zastavení došlo na Downing Street, kde Ali
odevzdal pro premiéra Wilsona vzkaz: „Drahý Harolde, 100 000 lidí ti přišlo říct,
abys přestal podporovat Američany a začal podporovat FNO. Co s tím? Zdraví,
TA za VSC.“ 71 Demonstranti poté u Parlamentu zabočili směrem k hotelu Hilton
a do Hyde Parku, kde byl cíl celkem čtyřhodinového pochodu.72 Navzdory velkému
počtu lidí nedošlo k výraznějším střetům, pouze dvě skupiny extrémistů se odtrhly
od hlavního proudu a vydaly se k americkému velvyslanectví, kde došlo k jejich
střetu s policií. Katastrofické scénáře předcházející pochodu se však nenaplnily.
Pro analyzování povahy a motivace účastníků pochodu poskytuje neocenitelná
data průzkum časopisu New Society mezi 270 přítomnými.73 Podle něj 64 % tvořili
lidé v rozmezí 18–24 let, přičemž počet studentů nebo nedávných absolventů byl 75–
46 % studentů univerzit a 29 % studentů jiných institucí vyššího vzdělávání. V kontextu protestů na vysokých školách, které budou probrány dále, tak lze považovat
vysokoškolské studenty za hybnou sílu britských protestů roku 1968. Zahraničních
účastníků pochodu bylo 15 %, nemalou část z nich však jistě tvořili studenti britských
vysokých škol. Toto lze chápat jako důkaz, že britské protesty nebyly izolovaným,
vnitrostátním fenoménem, ale odpovídaly obdobným protestům v jiných zemích.
Bez toho by totiž cizinci patrně neměli důvod se v takové míře zúčastnit.
Halloran, Elliot a Murdock, Demonstrations and Communication, 38–42.
Např. Fraser, 1968, 279.
70
Hesla byla obdobná jako v případě březnové demonstrace.
71
72
Z míst, kterými pochod prošel, je možné vyvodit, že jeho organizátoři se zaměřovali jednak
na vyjádření nesouhlasu s podporou americké politiky ve Vietnamu (příklad australského
velvyslanectví), dále na ovlivnění britské zahraniční politiky ve válce (Whitehall, Downing Street
a Parlament), také na odpor vůči kapitalismu (hotel Hilton) a v neposlední řadě i na ovlivnění
britského veřejného mínění (samotné situování pochodu do centra Londýna).
73
Data jsou citována z Halloran, Elliot a Murdock, Demonstrations and Communication, 47–55, 67.
68
69
271
V souvislosti s násilnostmi v okolí amerického velvyslanectví bylo zraněno 74
policistů a 96 demonstrantů a přihlížejících, většinou však utrpěli pouze odřeniny
a pohmožděniny, přes noc musel v nemocnici zůstat jen jeden policista. V tomto
směru byl pochod klidnější než ten březnový, a to navzdory přibližně trojnásobné
účasti. Zatčeno přitom bylo 25 osob ve věku 17–28 let, z nich však studenti tvořili
jen 16 %, čtvrtina byla nezaměstnaných a polovina vykonávající málo kvalifi kovaná
povolání. Je tedy zjevné, že v rámci celého převážně studentského pochodu tvořili
výtržníci menšinu a nešlo o příslušníky hlavního proudu.
Pokud jde o politickou orientaci studentských demonstrantů, je významné, že
58 % z nich v minulosti bylo členy nebo podporovalo CND nebo Committee of 100,
tedy mírové iniciativy. Tento fakt je dosti významný, protože ukazuje, že motivace
velké části účastníků v oblasti podpory mírové politiky byla dlouhodobá, a jejich
účast na demonstraci tak měla své opodstatnění a nešlo jen o nějaký momentální
rozmar. Toto tvrzení podporuje i skutečnost, že 70 % lidí se již dříve zúčastnilo
nějaké demonstrace. Vedle toho počet 30 % osob, které byly na své první demonstraci, poukazuje na schopnost zmobilizovat i velké množství jinak apatických lidí
pod záminkou „emotivního tématu, které mířilo na jejich smysl pro spravedlnost“,74
v tomto případě ztělesněné odporem k americkému počínání ve vietnamské válce.
Ohledně cílů, ke kterým demonstranti směřovali, 97 % usilovalo o změnu americké politiky ve Vietnamu a 85 % chtělo ovlivnit britskou politiku podpory USA
ve válce. Ve vítězství FNO přitom doufalo 56 %, zatímco v kompromisní ujednání
38 % účastníků. Je tedy zjevné, že motivace drtivé většiny účastníků se týkala jednoho tématu, a to války ve Vietnamu. Vedle toho však 67 % uvedlo, že protestuje
proti struktuře britské společnosti obecně, v čemž lze spatřit ukázku širších změn
ve společnosti v šedesátých letech, spojených s vymezováním se mladé generace vůči
stávajícímu systému, jak o nich bylo pojednáno výše.
Jakkoli bylo řečeno výše, že dominantním tématem pochodu byla válka ve Vietnamu, přítomny byly i další skupiny, které jej využily k propagaci svých cílů. Je
tak vidět jednak ze skupin, které se vedle VSC podílely na organizování pochodu
v rámci The October 27 Ad Hoc Committee a které lze podřadit pod skupiny politické, obchodní a odborové, studentské, náboženské, mírové a medicínské, a také
z letáků, které jimi byly rozdávány před demonstrací, např. ty od International
Socialists pojící „Vítězství FNO“ a „Vládu dělnictva“, příp. letáky volající „Vítězství
FNO. Za Biafru“. Nápisy, které se v davu vyskytovaly, potom směřovaly mj. i proti
zvyšování nájmů nebo zmražení mezd.75
Halloran, Elliot a Murdock, Demonstrations and Communication, 37–38, 82.
Caroline Hoefferle, „A Web of Interconnections: Student Movements in Britain and the United
States“, in Peace Movements in Western Europe, Japan and the USA during the Cold War, ed.
Benjamin Ziemann (Essen: Klartext Verlag, 2007), 137.
74
75
272
Lze tedy uzavřít, že ačkoli byl pochod 27. října 1968 zaměřený primárně proti
politice USA a Velké Británie ve Vietnamu, byl současně i výrazem vymezování se
mladé generace proti stávajícímu systému, které z velké části nebylo nahodilé nebo
impulzivní, ale mělo dlouhodobou povahu. Zároveň však pochod dokázal zmobilizovat i nemalý počet osob, jež do té doby svůj nesouhlas aktivně nevyjadřovaly,
a také skupiny, které jej využily k propagaci svých konkrétních zájmů.
Média ve svém hodnocení demonstrace zdůrazňovala jeho poklidnost a disciplinovanost policie s tím, že v Londýně neexistují podmínky pro bezbřehé násilí.
Následně se pak nevyhnula kritickým hlasům ze strany veřejnosti poukazujícím
na jejich pokrytectví a připomínajícím názory, které dříve publikovala. VSC pak
absenci násilí vysvětlovala tím, že „úřady uznaly právo [demonstrantů] obsadit celou
ulici bez nějaké překážky, k čemuž nedošlo během žádné dřívější demonstrace, ale
jen 27. [října], jelikož se úřady zalekly velikosti demonstrace a věděly, že by demonstranti žádné zásahy proti sobě nestrpěli“.76 Na celou věc se však lze rovněž dívat
tak, že „... předpovědi násilných střetů ze strany médií a všeobecné povědomí, že
by televizní kamery sledovaly jakékoli známky potíží, vedly většinu demonstrantů
k umírněnosti“.77
Přestože demonstrace z 27. října dokázala zmobilizovat desetitisíce stejně politicky orientovaných mladých lidí a byla vrcholem protivietnamského hnutí, představovala zároveň i počátek jeho úpadku. Ali sám přiznává, že problémem VSC bylo její
jednostranné zaměření, které znamenalo, že vyčerpáním hlavního tématu jí „došla
pára“. Absence nosné myšlenky potom znamenala konec mobilizace mladé generace
v masové míře a její omezení jen na místní úroveň v rámci protestů na univerzitách.78
Vysvětlení, proč téma Vietnamu ztratilo mobilizační náboj – demonstrace VSC
v březnu 1969 se zúčastnilo jen čtyři tisíce lidí – může spočívat v počátku stahování
amerických jednotek z Vietnamu79 a také v obecném posunu britského veřejného
mínění. To se totiž po událostech roku 1968 otočilo silně proti americké politice
ve válce, a tak je možné, že „řada britských studentů získala pocit, že odvedla svoji
v práci ve vyvíjení tlaku na americkou vládu. Bez strachu z narukování a skutečných
vládních represí, které by je motivovaly, se studenti obrátili k jiným společenským
tématům, jako byla studentská a dělnická práva“.80
Protesty na vysokých školách
Druhou oblastí, ve které se britské hnutí projevilo, byly vysoké školy. K protestům
zde docházelo v letech 1966–1969. V této kapitole budou popsány jednotlivé příThomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain“, 348–49.
78
Fraser, 1968, 281; Donnelly, Sixties Britain, 150.
79
Thomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain“, 349.
80
Hoefferle, „A Web of Interconnections“, 142.
76
77
273
pady, z důvodu větší systematičnosti dojde k jejich rozdělení do čtyř částí. Největší
prostor bude věnován událostem proběhlým na London School of Economics, která
byla svědkem nejvýznamnějších protestů a u níž lze na základě dostupných údajů
analyzovat motivaci a postoje jejích studentů. Další protesty budou rozděleny do tří
skupin – v první budou rozebrány ty, které se odehrály na univerzitách a pramenily
z jejich vnitřního fungování. Ve druhé skupině bude zmínka o univerzitních protestech vyvolaných vnějšími příčinami, ačkoli i tyto měly často dohru v rámci školy.
Samostatně pak budou uvedeny události na colleges, a to pro jejich do jisté míry
odlišnou povahu.
Oproti LSE budou další případy podány více přehledově. Důvodem je jednak,
že nebyly tolik výrazné jako ty na LSE, a také, že povětšinou neexistuje relevantní
literatura, která by se jim blíže věnovala. Jelikož se většina protestů koncentrovala
do roku 1968 a často v rámci jedné školy docházelo k více událostem v průběhu
roku, nebudou seřazeny chronologicky, ale podle svého významu.
London School of Economics
London School of Economics, součást University of London, byla místem, kde se britské studentské protesty projevily jako první. Škola byla již v této době na vysoké
odborné úrovni, co do osazenstva měla dosti kosmopolitní charakter81 a její studenti
tvořili jednotný celek a nebyli rozčlenění na jednotlivé autonomní colleges. 82 LSE se
zároveň vyznačovala dlouhodobou levicovou tradicí, 83 kterou utvrdilo předválečné
působení levicově orientovaných intelektuálů, např. Harolda Laskiho, a která přetrvávala až do šedesátých let a přilákala stejně politicky zaměřené studenty. Tělesem,
které sdružovalo všechny studenty školy, byly odbory (union), v jejichž rámci působily dvě skupiny – umírněná Labour Society a marxistická Socialist Society. 84 Jejich
vzájemné ideové střetávání v následujících letech významně determinovalo povahu
protestů na škole.
První konflikt na LSE nastal v roce 1966, kdy bylo oznámeno, že novým ředitelem školy se má stát dr. Walter Adams, dřívější ředitel University College v Rhodesii.
Téma Rhodesie, kde byla v předchozím roce vyhlášena nezávislost a došlo k vytvoření segregačního režimu, jitřilo u studentů emoce již v minulosti. Po oznámení
o zvolení Waltera Adamse marxisté projevili odpor vůči osobě, která měla být
s tímto režimem spojena, a začali na škole šířit letáky prokazující, že „dr. Adams
81
V rámci celé školy tvořili 27 % studentů cizinci. Z nich největší část pocházela z USA
a na následných protestech se také podílela – inspirací pro ni byly obdobné dřívější události
na amerických univerzitách.
82
Marwick, The Sixties, 561.
83
Založena byla v roce 1895 Fabiánskou společností.
84
Crouch, The Student Revolt, 33. Autor citovaného díla byl představitelem umírněného
studentského proudu, byl přímým účastníkem protestů na LSE, a proto bude v této kapitole
vycházeno z velké části z jeho popisu.
274
prokázal neochotu bránit akademickou svobodu, vyhýbal se rozhodování v důležitých věcech, byl odloučený od vyučujících i studentů a ... provinil se jistými administrativními pochybeními“. Sám Colin Crouch jako účastník protestů přiznává, že
studentské hnutí přistupovalo k problému jako k příležitosti „skutečně něco udělat“,
konkrétně zabránit Adamsovu nástupu do funkce, a nezabývalo se příliš faktickou
stránkou vznesených obvinění. Téma ale získalo značnou pozornost a studentské
odbory se rozhodly požadovat odpověď na otázky týkající se Adamsova dřívějšího
působení. 85
Lord Bridges, předseda Court of Governors, hlavního správního orgánu školy,
v dopise adresovaném deníku The Times vznesená obvinění odmítl, problém však
nastal, když chtěly na tento dopis zareagovat studentské odbory. Ředitel školy
Sydney Caine s odkazem na vnitřní předpisy zamítl, aby byla odpověď v tisku
publikovaná pod jménem školních odborů, ty však po poradě s učiteli katedry
práva takový příkaz nerespektovaly a pověřily svého předsedu Davida Adelsteina
zasláním odpovědi. Toto jednání následně vedlo k zahájení disciplinárního řízení,
rada ale shledala, že Adelstein jednal na základě mylné právní rady, a upustila
od potrestání. 86
Problém tím však neskončil, jelikož v lednu 1967 bylo studenty zorganizováno
setkání proti Adamsovu nástupu do funkce, které však ředitel Caine zakázal
z důvodu obavy z násilností. Studenti ovšem tento zákaz chápali jako potlačení své
svobody slova a sešli se před zamčenou posluchárnou, na místě poté došlo k přetlačování mezi jimi a vrátnými, během něhož jeden vrátný dostal infarkt a zemřel. 87
Ačkoli ze samotného úmrtí nebyl nikdo obviňován, disciplinární komise zahájila řízení s šesti hlavními organizátory, přičemž dva z nich byli shledáni vinnými
z podněcování k zakázanému setkání a vyloučeni do konce školního roku. Na to
zareagovali ostatní studenti tzv. sit-in, tedy fyzickým obsazením vstupní haly hlavní
budovy, které trvalo osm dní a zúčastnilo se jej 200–800 osob88 a dále bylo doplněno
o bojkot přednášek. Význam této akce pro její účastníky spočíval jednak v protestu
proti svévolnému jednání vedení školy, vedle toho však šlo i o zcela novou zkušenost
a dosud nepoznaný způsob vyjádření nesouhlasu. 89 Ačkoli následně disciplinární
komise v novém jednání upustila od potrestání a došlo ke zklidnění emocí, proběhlý
sit-in se stal do budoucna vzorem pro obdobné protesty.
Vedle odporu vůči disciplinárním řízením existovalo ještě jedno téma, které
bylo cílem studentský odborů, a to otázka účasti studentů na rozhodování v rámci
školy. Toto téma bylo významné nejen na LSE, ale představovalo námět řady protestů i na dalších britských vysokých školách. Na LSE byla k jeho řešení ustavena
Ibid., 37–38.
Caute, The Year of the Barricades, 357–58.
87
Ibid.
88
Celkový počet studentů se v té době pohyboval okolo tří tisíc.
89
Crouch, The Student Revolt, 53–56.
85
86
275
společná komise učitelů a studentů, zejména marxistů, snahy o dohodu však neměly
valný úspěch. Vedle toho představila i vládou zřízená komise svůj návrh řešení, jenž
se stal dále předmětem diskusí. DeGroot k tehdejší situaci ironicky poznamenává,
že „studenti se cítili povzbuzení svým vítězstvím [upuštěním od potrestání ze strany
disciplinární komise], ale neměli tušení, co dělat dál“,90 čímž se rozumí i postup
v otázce jednání ohledně účasti na řízení školy. Obdobně tehdejší ředitel Caine
vidí problém v požadavcích studentů, které „zástupci učitelů považovali za až příliš
extrémní... a z nichž představitelé studentů nebyli ochotni ustoupit“.91 Na stejnou
stranu se staví i Crouch, představitel umírněného studentského křídla, který uznává
nereálnost návrhů marxistů92 a dodává, že jejich síla byla v organizování jednotlivých protestů, ale postrádali schopnost pracovat na strukturálních reformách.93
Na jednáních o pozici studentů při rozhodování přednesli své návrhy i zástupci
umírněného křídla, kompromisu však dosaženo nebylo.
Další studentské akce proběhly na LSE v průběhu roku 1968. Prvními z nich
byl marxisty zorganizovaný květnový sit-in na podporu francouzských studentů
a zakládající schůze nové studentské organizace Revolutionary Socialist Students
Federation. Obě události nebyly co do účastníků velkého rozsahu, ukázaly ale, že
levicová „studentská revolta“ na LSE nepotřebovala jako motivaci k protestům
na půdě školy jednání jejího vedení, ale naopak chápala školu jako vhodné místo pro
propagaci svých dalších zájmů.94
Tento fakt potvrdily události proběhlé v říjnu v souvislosti s očekávaným velkým
protivietnamským pochodem. Marxisté si vzali za svou myšlenku, že by se LSE
stala během demonstrace „svatyní a místem lékařské pomoci účastníkům“ a pokusili se tento plán prosadit v rámci studentských odborů. Ty však byli ve zmíněné
otázce rozdělené,95 a proto zaujaly neutrální postoj. Přesto se nakonec škola stala
během pochodu zmiňovaným útočištěm, po slibu organizátorů následně ji uklidit
proběhla celá akce bez problému, vedení školy plán sice zprvu zakázalo, ale nakonec
mu nebránilo.96
Sydney Caine, British Universities: Purpose & Prostects (London: The Bodley Head, 1969), 114.
92
Obecně marxisté požadovali větší zastoupení studentů na řízení školy a omezení moci
mimo-univerzitních členů správní rady. Během vyjednávání však představili i svůj návrh, aby
o univerzitních záležitostech rozhodovala společná komise všech zde činných osob – vedle učitelů
a studentů se tím mysleli např. i vrátné a zaměstnance jídelny – těžko však soudit, do jaké míry
byl míněn vážně.
93
Crouch, The Student Revolt, 61.
94
Ibid., 70.
95
Zatímco marxistické křídlo chápalo americkou politiku ve Vietnamu i vedení univerzity
jako různé formy téhož útlaku v rámci soudobé společnosti, umírnění považovali otázku války
za oddělenou a neviděli důvod k jejímu spojování s univerzitními záležitostmi.
96
Ibid., 72–76.
90
91
276
Ještě jednou se LSE stala svědkem studentských nepokojů, a to na počátku
roku 1969. V souvislosti se zasedáním předsedů vlád zemí Commonwealthu byla
studenty naplánovaná konference (teach-in), která se měla zabývat tématem Rhodesie a Jižní Afriky. Studenti požadovali po řediteli Adamsovi, aby zveřejnil aktiva,
která v těchto zemích škola držela, a zároveň aby bylo zakázáno firmám, které tam
obchodují, pořádat ve škole nábory mezi studenty. Adams se na konferenci dostavil,
ale požadavkům odmítl vyhovět. Nato byl slovně napaden, a proto odešel, studenti
se sice pokusili jej přivést zpět, ale narazili na protipožární železné brány, které
nechalo vedení před nedávnem nainstalovat po budově. Tyto brány se poté staly
terčem útoku studentských radikálů, kteří na zasedání odborů prosadili jejich svépomocné odstranění a následně tak i učinili.97 Ředitel školy na událost zareagoval
přivoláním policie, která výtržníky dopadla ve školním baru. Soudně bylo obesláno
osm studentů a dva učitelé, kteří jejich jednání podporovali. V důsledku proběhlých
událostí ředitel Adams školu na čtyři týdny uzavřel, výuka probíhala v ostatních
budovách University of London, dva vyšetřovaní učitelé byli následně propuštěni.98
Tyto události znamenaly zhoršení společenského klimatu na LSE, a to nejen
mezi studenty a vedením, ale i mezi studenty a učiteli, kteří pomáhali policii usvědčit výtržníky. Z toho důvodu bylo možné očekávat další protesty, s výjimkou vandalismu malé skupinky radikálů však k žádné přímé akci nedošlo. Nesouhlas studentů
a části učitelů s propuštěním sice existoval a vynutil si zřízení odvolací komise,
odpor však byl pouze verbální.99 Nejspíš lze dát za pravdu Crouchovi, který tvrdí,
že „tento druh jednání iniciovaný novou levicí je ze své podstaty přechodný a závisí
především na výbuchu emocí a náhlém odklonu od normálního života. Když však
události trvají delší dobu, je těžké takovou atmosféru udržet a šířit hnutí dál ...“.100
Rozhodnutí ředitele Adamse o uzavření školy tak patrně vedlo k potřebnému
zklidnění emocí, celková únava z protestů potom znamenala, že revolta předchozích
měsíců již na LSE neměla další pokračování.
Pro zkoumání protestů proběhlých na LSE v roce 1967, konkrétně sit-in a bojkotu přednášek nastalých v důsledku rozhodnutí disciplinární komise o dočasném
vyloučení dvou studentů, poskytuje důležité informace odborný sociologický
průzkum mezi studenty, zorganizovaný vyučujícími sociologie a statistiky.101 Pozornost zde bude věnována především údajům týkajících se „undergraduates“, tedy
studentům bakalářského programu, kteří tvořili na škole většinu (65 %) a u nichž
97
Toto téma bylo dalším konfl iktním bodem mezi radikálními a umírněnými studenty. Zatímco
první chápali brány jako symbol útlaku a prosadili si jejich odstranění, druzí vnímali, že takové
jednání jde za rámec oprávněných požadavků, a dávali přednost vyjednávání.
98
Warwick, The Sixties, 641.
99
Caute, The Year of the Barricades, 368–70.
100
101
Průzkum byl publikovaný v monografi i Tessa Blackstone et al., Students in Conflict: L.S.E. in
1967 (London: London School of Economics, 1970). Pro následující údaje viz strany 136, 181,
183, 190 a 206.
277
je větší předpoklad účasti na otázkách týkajících se školy než u vyšších „postgraduates“. Z výzkumu vyplývá, že sit-in se v nějaké míře zúčastnilo 41 % studentů,
účast na přednáškách pak omezilo z důvodu bojkotu 56 %.102 Pokud jde o stranické
zaměření, z britských studentů se do sit-in zapojilo 85 % z příslušníků levicových
skupin, 48 % labouristů, a naopak jen 16 % konzervativců.103 Mezi cíli, o které studenti usilovali, patřila v oblasti spolurozhodování především možnost efektivně104
se podílet na fungování knihovny (69 %) a na disciplinárních řízeních (54 %), oproti
tomu menšina toužila mít slovo v otázkách systému vyučování (43 %), obsahu kurzů
(34 %), zkoušek (24 %) nebo jmenování ředitele (13 %).105
Ze zmíněných údajů je patrné, že protesty na LSE byly, pokud jde o politickou
orientaci jejich účastníků, převážně levicovou záležitostí. Příslušníci Labouristické
strany nebo jiných levicových skupin mezi studenty školy obecně převažovali,
zároveň byli v rámci protestů i těmi nejaktivnějšími. Celková účast studentů na sit-in byla 41 %, na bojkotu přednášek, pak 56 %. Tato čísla lze interpretovat tak,
že protesty nebyly marginální záležitostí, naopak dokázaly zmobilizovat přibližně
polovinu z celkového počtu studujících, zároveň však lze namítat, že nešlo o akci,
která by vyjadřovala vůli přesvědčivé většiny všech studentů školy. Údaje ohledně
oblastí, v nichž studenti usilovali o efektivní rozhodování, jasně ukazují, že motivace
v tomto ohledu mířila především na praktické oblasti, jako bylo fungování knihovny,
a jen menšina měla zájem podílet se na ryze akademických záležitostech. Poměrně
vysoký zájem o ovlivňování disciplinárních řízení je možné vysvětlit v kontextu důvodů vzniku sit-in, kterými bylo dočasné vyloučení dvou organizátorů zakázaného
setkání a předtím řízení s předsedou studentských odborů ohledně dopisu do The
Times, která obě byla studenty vnímána jako nespravedlivá.
Na základě zmíněných informací týkajících se protestů na LSE lze shrnout,
že zde došlo během let 1966–69 k vyjádření studentské nespokojenosti v oblasti
jmenování nového ředitele spojeného s režimem v Rhodesii, a s tím souvisejícím
sporem ohledně práva odborů veřejně vyjádřit svůj názor, a disciplinárním řízením
s předsedou odborů, resp. organizátory protestního setkání. Další spornou oblastí
bylo právo studentů na účast při řízení školy. Revolta se týkala i podpory protivietnamského pochodu a nakonec také protipožárních železných bran. Všechny
tyto akce nutně ke svému vzniku potřebovaly být určitými studenty zorganizo102
Lze oprávněně předpokládat, že řada studentů svoji účast omezila z jiného důvodu než bojkotu,
tito však tvořili jen 8 % z celkového počtu studujících.
103
Podle průzkumu se v celkových číslech nejvíce studentů hlásilo k Labouristické straně (507),
dále ke Konzervativní straně (243), liberálům (194) a nejméně k dalším levicovým skupinám
(103), resp. k žádné z možností (159).
104
Pod pojmem „efektivní podílení se“ se zde rozumí souhrnně požadavek většiny nebo rovnosti
hlasů pro studenty v příslušných oblastech oproti hlasům učitelů.
105
Jedná se zde o cíle v oblasti spolurozhodování obecně, a ne o důvody účasti na sit-in, resp.
bojkotu přednášek. Těmi bylo vyjádření nesouhlasu s odsouzením organizátorů zakázaného
shromáždění proti novému řediteli Adamsovi.
278
vané. Na LSE se této role ujaly dvě levicové skupiny, a to radikální (marxistická)
a umírněná. Zatímco protesty proti jmenování nového ředitele plynuly spíše ze
snahy radikálů o nějaké ovlivnění univerzitního dění, kdy zkoumání pravdivosti
vznesených obvinění nehrálo tak velkou roli, protesty proti disciplinárním řízením,
která v této souvislosti probíhala, měla svoji oporu v obecné vůli studentů, kteří je
vnímali jako nespravedlivá a usilovali o to, aby se na jejich organizování mohli sami
podílet. Téma spolurozhodování o univerzitních záležitostech, o němž společně
jednali zástupci studentů a učitelů, pak rovněž pramenilo z vůle většiny posluchačů;
reálné požadavky většiny však patrně nebyly tak ambiciózní, jak je předkládali jejich
zástupci. Na útok na protipožární brány lze nakonec nahlížet jako na izolovanou
akci radikálů, která neměla opodstatnění ve vůli většiny studentů.
Protesty na univerzitách – vnitřní příčiny
Vedle LSE proběhly v roce 1968 protesty i na dalších univerzitách. V této podkapitole bude věnována pozornost těm, které byly motivované vnitřními poměry
na školách a usilovaly o jejich změnu.
Leicester
Univerzita v Leicesteru byla jedním z míst, kde se studentské protesty zaměřily
na otázku jejich účasti na přijímání rozhodnutí v rámci školy. Univerzitní senát zde
odmítl požadavek účasti na řídících orgánech školy vznesený studentskými odbory,
ty si odsouhlasily hromadné bojkotování jídelny a odmítaly podepisovat prezenční
listiny na přednáškách, dokud nebudou jejich požadavky splněny.106 Bojkot byl
doplněný sit-in, který trval několik dní. Protest byl nakonec odvolán a studenti se
s vedením škody shodli na kompromisu, Crouch však k tomuto poznamenává, bez
bližších detailů, že dohoda znamenala drtivou porážku revoluční studentské levice,
která svými požadavky šla daleko za hranu, jež byla obvyklá. Tento jev ovšem nebyl
výjimečný, neboť často došlo k využití tématu účasti na rozhodování k vyvolání
protestu, který však v očích svých organizátorů měl širší politický rozměr.107
Birmingham
Další institucí, kterou zasáhly protesty týkající se studentského zastoupení, byla
univerzita v Birminghamu. Původně zde k dosažení svého cíle demonstrovalo
formou osmidenního sit-in 100 studentů.108 Vyjednávání s vedením školy se však
Caute, The Year of the Barricades, 345.
108
Ibid., 119–21.
106
107
279
protahovala,109 a proto radikální studenti zvýšili své požadavky na úplnou otevřenost jednání všech univerzitních orgánů a následně obsadili školní kanceláře. Tato
forma přímé akce se však nesetkala s podporou většiny studentů, sit-in byl posléze
ukončen z důvodu obavy z disciplinárního postihu.110
Hull
Univerzita v Hullu byla svědkem obsazení administrativního křídla 200 studenty. Ti
svůj program shrnuli do osmi bodů obsahujících mj. požadavek rovného zastoupení
ve všech řídících komisích včetně plného hlasovacího práva, kontroly nad studentskými kolejemi a zrušení zkoušek. Pro své úsilí získali podporu 26 vyučujících, 100
z nich se obecně vyjádřilo ve prospěch reforem.111 Vůdčí osobností zde byl student
sociologie Thomas Fawthrop. Ten odmítal soudobý systém hodnocení založený
na závěrečných písemných zkouškách a místo něj navrhoval, aby si studenti mohli
vybrat mezi zkouškou a sepsáním písemné práce nebo několika esejů. Svůj odpor
projevil i prakticky – na protest odešel od závěrečné zkoušky a test roztrhal se slovy:
„Přišel jsem sem, abych se učil a vzdělával, a ne aby mě klasifi kovali.“112 Fawthrop
však ve svém jednání zůstal osamocený, ostatní studenti se omezili jen na sit-in.
Keele
Mezi další protesty spadá např. sit-in na univerzitě v Keele, vedený rovněž ve jménu
studentského práva na spolurozhodování. Tato událost však neměla delšího trvání,
studenti od ní záhy upustili a dali přednost vyjednávání.113 Důležitou ovšem byla
motivace studentů, jíž byl přísný režim návštěv na studentských kolejích, fungující
i na dalších obdobných institucích v Británii.114 Důvodem těchto omezení byla
tehdejší hranice zletilosti 21 let a z ní plynoucí postavení univerzit in loco parentis,
v jehož důsledku měly na studenty dohlížet. Protesty v Keele, stejně jako obdobné
akce v Liverpoolu a Manchesteru, pak v tomto ohledu poukazují na názorový posun
mladé generace směrem k menším restrikcím a větší svobodě jednotlivce. Skuteč109
Je pravdou, že vstřícnost ze strany vedení školy byla omezená. Po dlouhých jednáních sice
nabídlo studentům účast ve školních komisích, avšak bez možnosti hlasování. Srov. Caute, The
Year of the Barricades, 365.
110
L. Neville Brown, „Student Protest in England“, The American Journal of Comparative Law 17,
č. 3 (1969): 397.
111
112
Kevin Rafferty, „Student walks out of exam“, The Guardian, 29. května 1968.
113
Crouch, The Student Revolt, 115. Vyjednávání nakonec bylo úspěšné, když asociace vyučujících
přiznala studentům právo na účast v univerzitním senátu a univerzitních komisích. Srov. „Joint
commitee of Senate and students suggested for Hull“, The Guardian, 7. června 1968.
114
Pro ilustraci: studentky bydlících na britských kolejích měly povinnost se do určité doby vracet
domů, řádově do 22.–24. hodiny, což bylo někdy vynucováno i hrozbou pokut. Obdobně přísná
opatření platila pro mužské návštěvy, které byly např. i na liberální leedské univerzitě povoleny
pouze mezi 14. hodinou a večeří v pracovní dny a mezi 14. a 22. hodinou o víkendech.
280
nost, že obdobné mínění rezonovalo i ve zbytku společnosti, pak dokládá snížení
věkové hranice dospělosti na 18 let v roce 1970.115
Manchester
Jako poslední zmiňme protest na univerzitě v Manchesteru, kde vedle výše uvedeného protestu 100 studentů uspořádalo sit-in za lepší fungování knihovny.116 Ukazuje se tak, že tato nová forma přímé akce se v rámci škol rozšířila a byla využívána
i k dosažení méně závažných cílů.117
Menší protesty byly vedle uvedených univerzit zaznamenány i jinde, byly však
nevelkého rozsahu a tematicky nevyčnívaly z uvedeného rámce, a tak již uváděny
nebudou.
Protesty na univerzitách – vnější příčiny
Následující události jsou ukázkou druhé skupiny britských vysokoškolských
protestů – těch, které se vyházely z jiných příčin než z fungování škol. V praxi
se jednalo zejména o návštěvy a přednášky osob, které byly pro své názory nebo
vykonávanou funkci kontroverzní. Pravdou je, že tyto konfliktní události mívaly
často dohru v rámci školy a dotýkaly se jejích institucí, původní protesty tak v řadě
případů získaly i lokální rozměr.
Leeds
V případě Leedsu uspořádala skupina studentů protest proti návštěvě pravicového konzervativního poslance Patricka Walla,118 známého podporou „bílých“
režimů v Rhodesii a Jižní Africe, a po jeho příjezdu jej a jeho manželku fyzicky
napadli. Nato univerzita zřídila k projednání incidentu disciplinární komisi, do níž
vybrala šest studentů, šest učitelů a vicekancléře s rozhodujícím hlasem. Komise
shledala pět studentů vinnými a uložila jim pokuty.119 Proti tomu se však postavily
studentské odbory,120 které kritizovaly, že členové komise nebyli zvoleni, zároveň
požadovaly i odpovědi na otázky týkající se sporného sbírání informací o vybraných
studentech univerzitní bezpečnostní službou.121 Z důvodu nesplnění požadavků
Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 293–94.
Obdobně na univerzitě v Yorku proběhl krátký sit-in za lepší kvalitu školních jídel. Srov.
117
Ibid., 119.
118
Proti stejnému muži se protestovalo i na univerzitě v Yorku.
119
Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 284–85.
120
Údaje o poměru hlasů se liší. The Guardian uvádí poměr 382 : 244. Srov. John Cunningham,
„Student stage sit-in in demand for inquiry“, The Guardian, 26. června 1968.
121
Studenty ve snaze o prošetření aktivit bezpečnostní služby podpořilo peticí 61 vyučujících.
Srov. Cunningham, „Sit-in ends after staff back the students“, The Guardian, 29. června 1968.
115
116
281
zahájilo 400 studentů sit-in, vedení školy naopak požadovalo pro další jednání jeho
ukončení. Z důvodů praktických obtíží byli studenti schopni udržet protest jen několik dnů a poté kapitulovali. Celá akce přesto nezůstala zcela bez výsledku, jelikož
během příštích měsíců došlo ke zřízení komise zabývající se zapojením studentů při
řízení školy a v disciplinárních řízeních.122
Pro porozumění protestu jsou důležité údaje vyplývající z průzkumu mezi
studenty. V něm 63 % uvedlo, že nesouhlasí s demonstrací proti Patricku Wallovi,
a jen 22 % ji podpořilo. Zároveň se jako politicky aktivní označilo pouze 15,5 %
respondentů, ve vztahu k politice pak bylo sympatizantů různých levicových skupin
odlišných od labouristů pouze 3,5 %.123
Jestliže tato čísla dáme do souvislosti s faktem, že na univerzitě došlo během
protestů k ustavení zvláštní skupiny studentů proti levicovým radikálům,124 ale i se
skutečností, že sit-in se zúčastnilo 400 osob, lze si o celé situaci udělat přibližně
následující obrázek. V Leedsu působila malá skupina levicových radikálů, která
zorganizovala protest proti poslanci Wallovi, jenž však většina studentů nepodporovala. V důsledku incidentu nastalého během protestu bylo s výtržníky zahájeno
disciplinární řízení, které ovšem nebylo bezvadné, zároveň existovaly i pochyby
o chování školní bezpečnostní služby. Tyto události vedly k příklonu většiny jinak
apatických studentů na stranu protestujících radikálů, a to za podpory části učitelů.
Následný sit-in sice změnu politiky školy přímo nevyvolal, v pozdějších měsících ale
k jejímu posunu přesto došlo.
Essex
V případě univerzity v Essexu byly nepokoje vyvolány přednáškou vědce T. A. Inche
z vládního ústavu pro výzkum biologických zbraní. Plánem radikálních studentů
bylo klást otázky související s vědcovou prací, jako by šlo o výslech, a nenechat
jej souvisle hovořit. Přerušení přednášky ovšem přinesl vpád 150členného davu
do místnosti, který vyvolal zmatek, během něhož jeden student přiběhl k přednášejícímu a vysypal na něj hořčičný prášek. I když účastníci vnímali celou akci jako
recesi, vedení univerzity tři z nich bez jednání vyloučilo pro útok na akademickou
svobodu. Na protest proti tomuto rozhodnutí následovalo třítýdenní obsazení školy
700 studenty, podporované značnou částí učitelů, majících vyloučení rovněž za nedemokratické. Okupace nakonec dosáhla úspěchu, když vedení vzalo rozhodnutí
zpět, a navíc posunulo v důsledku zpoždění zkouškové období o tři týdny. 125
Celá záležitost tím však neskončila, jelikož reakcí radikálů na posun zkoušek byl
návrh na jejich úplné zrušení. Ten byl realizován vyhlášením tzv. svobodné uniThomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 285–86.
Ibid., 286–87.
124
„Students start group to counter reform“, The Guardian, 20. června 1968.
125
Fraser, 1968, 273–75. Caute, The Year of the Barricades, 346–47.
122
123
282
verzity, alternativní formy výuky nesvázané univerzitními předpisy a stanoveným
obsahem studia. Ačkoli tento projekt neměl dlouhodobého trvaní, podařilo se mu
přilákat na jeden tisíc studentů a učitelů, a stal se tak v britském kontextu výjimečnou událostí.126 Rovněž je na něm možné vypozorovat jeden podstatný rys, vyskytující se i na jiných školách, a to posun podstaty protestu od poměrně malé šarvátky
vyvolané radikály k hromadnému hnutí zasahujícímu celou instituci.
Sussex
Terčem útoku na sussexské univerzitě byl představitel amerického velvyslanectví,
který byl na protest proti americké politice ve Vietnamu polit červenou barvou.
Následovalo disciplinární řízení se dvěma studenty, které však většina ostatních
žáků školy podpořila – z 1 200 požadovalo zahájení protestu jen 100.127 K žádné
další obdobné události na škole v následné době již nedošlo. Důvod lze spatřit
v kvalitním systému disciplinárního řízení v Sussexu s jasně vymezenými pravidly
postupu včetně odvolání a s účastí studentů a mladých vyučujících v disciplinárních
komisích.128 Oproti případům Leedsu a Essexu zde tak chyběl prvek nedemokratičnosti v jednání univerzitního vedení, díky čemuž bylo pro většinu studentů snazší
se s rozhodnutím ztotožnit a neměli důvod k protestu.
Exeter
Zásadní událostí v Exeteru byla potyčka, k níž došlo během mítinku konzervativního poslance Enocha Powella.129 Tato událost byla menšího rozsahu, a tak není
nutné se jí blíže věnovat, zmíněna je však proto, že poukazuje na další téma studentské revolty. Osobnost Powella jitřila emoce, jelikož šlo o významného představitele
proti-imigračního proudu v soudobé britské společnosti, jenž spatřoval ve změně
etnického složení obyvatel Británie ohrožení společenské stability. Powell v tomto
směru volal po „praktickém zastavení příchodu veškerých nebělošských imigrantů
a zavedení systému dobrovolného odchodu“, čímž rozdmýchal veřejnou debatu
a stal se častým terčem útoků např. i na univerzitách.130
126
Caute, The Year of the Barricades, 347. Celá akce měla vedle toho i celonárodní dopad. Vyvolala
totiž v médiích debatu o otázce chemických a biologických zbraní, která přispěla k rozhodnutí
vlády podřídit vlastní výzkumný program mezinárodní odzbrojovací komisi. Srov. Crouch, The
Student Revolt, 104–5.
127
„Strike call rejected by students“, The Guardian, 5. březen 1968.
128
129
Odpor proti jeho osobě proběhl i na univerzitách v Bathu, Cardiff u, Essexu a Oxfordu.
130
K tématu viz blíže Donnelly, Sixties Britain, 165–71.
283
Protesty na colleges
Tzv. colleges tvořily vedle univerzit druhou složku britského vysokého školství. Jejich
zaměření bylo oproti univerzitám především praktické, jako příklad je možné uvést
umělecké školy, colleges of art. Toto postavení v britském vysokoškolském systému
znamenalo přehlížení zmíněných institucí ve prospěch „lepších“ univerzit, což se
projevovalo v jejich nižší kvalitě.131 Zdejší prostředí proto mělo zjevný potenciál
ke vzniku studentských protestů.
Hornsey
Události na Hornsey College of Art započal požadavek týkající se studentských práv,
konkrétně se jednalo o možnost, aby předseda studentských odborů měl ve svém
studiu nárok na jeden volný, tzv. sabatový rok, a to z důvodu výkonu povinností
spojených s jeho funkcí.132 Toto oprávnění nakonec místní úřad, který školu
spravoval, udělil, problém se však vzápětí objevil na jiném místě. V rámci reformy
vysokého školství labouristická vláda navrhovala slučování colleges do větších celků,
tzv. polytechnics. Od tohoto kroku si kabinet mj. sliboval zlepšení kvality výuky s argumentem, že „tato ‚racionalizace’ poskytne studentům lepší podmínky než malé
colleges a podnítí nárůst počtu studentů ...“, zároveň mělo dojít k přiblížení výuky
univerzitnímu formátu, avšak bez důrazu na výzkum. Kritici namítali, že připodobnění k univerzitám nepovede k ničemu jinému než ke vzniku „nejnižší známé formy
‚vyššího’ vzdělávání ... vedené špatně placenými instruktory bez zájmu o výzkum“.133
Na Hornsey se proti návrhu na sloučení s dalšími školami za podpory učitelů
vzedmulo studentské hnutí, požadující úplnou reformu po vzoru Beaux-Arts v Paříži.134 Nezůstalo ovšem jen u slov. Studenti, s vidinou možnosti skutečně systém
změnit, školu na šest týdnů ovládl a sami ji řídili. S cílem podnícení kreativity,
na umělecké škole tak nezbytné, se začaly v rámci školy vytvářet nové semináře
a byly vzneseny návrhy na vytvoření „sítě“ kurzů, založených na individuálních
projektech, na místo pevně stanoveného obsahu studia s předměty zakončenými
zkouškami.135 Ve snaze dokázat životaschopnost své koncepce oproštěné od byrokratických restrikcí se studenti dokonce ujali fungování jídelny, jejího zásobování
nebo úklidu budovy.136
Tom Nairn a Jim Singh-Sandhu, „Chaos in the Art Colleges“, in Student Power: Problems,
Diagnosis, Action, eds. Alexander Cockburn a Robin Blackburn (Harmondsworth: Penguin
Books, 1969), 104.
132
Jednalo se o častý a zdánlivě opodstatněný požadavek studentských odborů. Ředitel LSE
S. Caine jej však odmítá s poukazem na to, že byl vedl k odcizení předsedy od prostých studentů
a učinil by z funkce „trofej“ pro ty, usilující o získání moci. Srov. Caine, British Universities, 146.
133
Nairn a Singh-Sandhu, „Chaos in the Art Colleges“, 110–11.
134
135
136
Fraser, 1968, 276–77.
131
284
Toto jednání podnítilo vznik sněmovní komise vyšetřující poměry ve škole. Ta
se ve svých závěrech přiklonila na stranu studentů a navrhla, aby měli poradní roli
při rozhodování, na což vedení školy nakonec přistoupilo. Oproti původnímu plánu
studentů na přetvoření výuky však šlo o ze jejich strany značný ústupek.137
Se začátkem nového školního roku 1968/69 se ovšem veškeré naděje na změnu
fungování college ukázaly jako marné. Vedení školy totiž nepřipustilo zápis některých vůdčích studentů a propustilo učitele, kteří jejich revoltu podporovali.138
Guildford
V případě Guildfordu se jednalo stejně jako v Hornsey o protesty na umělecké college. Události zde započal sit-in studentů, podporovaných částí učitelů, který žádal
spoluúčast na rozhodování v rámci školy a reagoval na dosavadní autokratické řízení
ze strany jejího ředitele. Po příslibu zřízení komise k vyřešení problému studenti
od akce upustili, příštího dne však správní rada veškeré diskuse utnula. Následoval
další krátký sit-in, po němž rada rozhodla školu uzavřít. Část studentů přesto odmítala budovu opustit a přečkala zde až do počátku letních prázdnin. Se zahájením
nového školního roku vedení zareagovalo na předchozí události tak, že vyloučilo
vůdčí studenty a část vyučujících, která jejich jednání podporovala.139
Mezi tímto případem a Hornsey lze spatřit jisté podobnosti. Jednalo se vždy
o jednání studentů nespokojených s fungováním školy za podpory části učitelů.
Odpor se projevil formou přímé akce, ať už jako sit-in, nebo dokonce skrze pořádání
alternativních kurzů. Obdobná byla i reakce vedení škol, která nejprve přislíbila
jednání, aby je následně odmítla, a navíc vyloučila studenty a učitele, kteří reformu
prosazovali.
Interpretace protestního hnutí
Na předchozích stránkách bylo ukázáno, že Británie byla v roce 1968 svědkem
řady protestů mladých lidí, které se projevily jednak ve formě pochodů proti válce
ve Vietnamu, a jednak jako různé varianty studentských nepokojů na vysokých
školách, zaměřených na rozličné cíle. Otázkou je, jak tyto projevy nespokojenosti
vnímat a interpretovat, zejména pokud jde o jejich příčiny a opodstatněnost v britském kontextu. V této kapitole bude pozornost věnována různým pohledům, které
na tuto problematiku existují. Nejprve budou zmíněny hlavní argumenty kritiků,
které budou následně blíže specifi kovány a poté konfrontovány s opačnými pohledy.
První skupinu, která se k otázce protestů vyjadřovala, tvořila britská média,
zejména pak tisk. Konkrétní pohled na věc se přirozeně odvíjel od zaměření daCrouch, The Student Revolt, 111–13.
Ibid., 114.
139
Marwick, The Sixties, 637–38.
137
138
285
ného periodika, obecně však platilo, že vůči protestujícím byl zastáván postoj spíše
kritický. Ať již šlo o otázku Vietnamu nebo vysokých škol, britský tisk považoval
vnitrostátní události za součást globální studentské vzpoury. Bulvár přitom tvrdil,
že protesty byly vyvolané zahraničními revolucionáři, zatímco liberální média
kritizovala aktivisty z „bezmyšlenkovitého kopírování příkladů francouzských,
německých a amerických studentů vytvářením křivd, které v Británii ve skutečnosti
neexistovaly“.140
Výstižný komentář přibližující podstatu kritiky byl vznesen v souvislosti s událostmi na Hornsey, kdy místní noviny Wood Green, Southgate and Palmers Green
Weekly Herald ve svém úvodníku vyjádřily názor „tiché většiny“ společnosti, když
na adresu revolucionářů prohlásily: „... [B]anda pomatenců, ať už zde v Haringeyi
nebo na Grosvenor Square nebo v Paříži nebo v Berlíně nebo v Mexiku, nemůžu
nikdy svrhnout zavedený systém ... Může se jim nelíbit, že se musí přizpůsobit
systému, v němž se po nich chce, aby studovali, věnovali se předepsaným předmětům a skládali zkoušky nebo jejich ekvivalenty, a aby uznali, že se tak připravují,
díky shovívavosti ostatních, na život, v němž budou vydělávat ... Systém je náš. My
jsme obyčejní lidé, zaměstnanci pracující od devíti do pěti, pondělí až pátek, žijící
v domku na předměstí, kteří tvoří systém. My nejsme jeho oběti. Nejsme jeho otroci. My jsme on a on je my. Myslí si snad banda mizerných děcek, že může obrátit
vše vzhůru nohama? Ti uvidí.“141
První výše uvedená výtka se dotýkala vůdčích postav protestů, za které byli
považováni zahraniční revolucionáři. V souvislosti s protivietnamskými pochody
tento dojem vytvářela především osoba Pákistánce Tariqa Aliho, hlavního organizátora a nejvýraznější postavy VSC. V případě vysokých škol se objevovaly
obdobné názory, ne přímo v tom smyslu, že primárními hybateli jsou zahraniční
revolucionáři, ale že jsou jimi malé skupinky extrémistů, které dokázaly „pobláznit“
ostatní, jinak apatické studenty. Obecně pak kritici tyto aktivisty označovali jako
demagogy, desperáty, hooligans nebo cizí verbež.142
Tento postoj zastávaly i národní studentské odbory NUS, jejichž předseda
Geoff rey Martin přičítal vznik sit-ins v zemi „militantní menšině“ a „malým extremistickým skupinám“.143 Stejný přístup vyznával např. i tehdejší ředitel LSE Sydney
Caine, jenž takovou roli na své škole přikládal skupině radikálních levicových
studentů, ovládající studentské odbory, a mající tak podstatný vliv na ostatní posluchače.144 Tento kurz zaujímá i současný historik Gerard DeGroot, který na adresu
radikálů uvádí, že „v Británii se vždy vyskytuje malé jádro odhodlaných politických
Nehring, „Great Britain“, 132. První postoj zaujímal např. The Sun, druhý potom The
Guardian. Srov. Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 279–80.
141
Citováno podle Marwick, The Sixties, 636–37.
142
DeGroot, Sixties Unplugged, 359–60.
143
144
Caine, British Universities, 144–45.
140
286
aktivistů, kteří pociťují nefalšovanou potřebu protestovat, a další skupina, milující
zvuk tříštícího se skla“.145 Stejný autor vedle toho zpochybňuje i jejich skutečnou
motivaci a označuje je za pouhé herce, jelikož „samotný fakt, že revolucionáři stále
dochází na hodiny a chtějí získat titul, zdá se potvrzuje, že politika byla jen jejich
koníčkem“.146
Zčásti kritický postoj zaujímal mj. i tehdejší studentský vůdce a představitel
umírněného levicového křídla Colin Crouch, který sice obecně podporoval studentské aktivity, zejména pokud šlo o právo na spolurozhodování, byl však kritický
např. ke svévolnému odstranění protipožárních bran skupinou extremistů. Tento
přístup podle něj „... ukazoval úplné odmítnutí myšlenky, že vedení LSE má jakékoli
právo [školu] ovládat a řídit. Radikálové zřetelně pracovali s modelem školy, podle
něhož byli oni sami jedinými, kdo určoval její osud, a jedinou skupinou s právem zde
rozhodovat“.147
Pro podporu těchto postojů lze odkázat na výše citované údaje. V případě
protestů proti válce ve Vietnamu se prvního z nich zúčastnilo jen 5–10 tisíc lidí,
na počtu 60 tisíc při třetím pochodu měla svůj vliv jistě i značná medializace tématu
podnícená organizátory. Tariq Ali i Sheila Rowbothamová ve svých pamětech zmiňují, jak navštěvovali různé britské univerzity a agitovali za účast na pochodech,148
Ali sám byl aktivní i mediálně, stejně jako celá VSC. Různá prohlášení v tisku, vydávání vlastního časopisu a svolávání tiskových konferencí mohou být toho důkazem.
Průzkumy veřejného mínění konané na vysokých školách rovněž naznačují, že
většina studentů byla spíše apatická a že aktivitou hýřili především levicoví radikálové. Na univerzitě v Leedsu se jako politicky aktivní označilo 15,5 % studentů, setkání studentských odborů na LSE často navštěvovalo 74 % příslušníků levicových
skupin, ale 34 % konzervativců.149 Dále je možné poukázat na častý vývoj univerzitních protestů, kdy na počátku byla akce menší skupiny studentů, např. v Leedsu
proti poslanci Wallovi nebo Essexu proti vědci Inchovi, která v důsledku dalšího
vývoje nabyla většího rozměru a mobilizovala i ostatní studenty, někdy i vyučující.
Proti těmto kritickým názorům je přirozeně možné postavit i názory opačné.
Podezření, že akce jsou organizovány zahraničními revolucionáři, zjevně nebude
pravdivé. Vedle Pákistánce Aliho byli dalšími představiteli VSC, respektive jeho
časopisu Black Dwarf, Ken Coates, Pat Jordan, Christopher Logue nebo Sheila
Rowbothamová,150 všichni Britové, stejně jako Colin Crouch na LSE nebo Thomas
Fawthrop v Hullu.
Gerard DeGroot, „Street-Fighting Men“, History Today 58, č. 5 (květen 2008): 32.
147
148
Ali, Street Fighting Years, 217; Rowbotham, Promise of a Dream, 183.
149
Blackstone et al., Students in Conflict, 91, 102.
150
Ali, Street Fighting Years, 118, 130.
145
146
287
Tvrzení, že hlavními hybateli protestů byly menší skupinky radikálů, lze dát
patrně za pravdu, jelikož jak v případě protivietnamských protestů, tak těch vysokoškolských, tito radikálové působili a podíleli se na rozhodování. Vedle toho je
však třeba zdůraznit, že obecným rysem jakýchkoli protestů je nutná přítomnost
určité skupiny organizátorů, kteří jsou nejradikálnější a svojí činností mobilizují
ostatní. Případ britských protestů tak nebyl v tomto ohledu ničím neobvyklým.
Důležité je se proto dále ptát, zda byly motivy odporu opodstatněné, tedy zda měli
jeho aktéři pro své jednání reálný důvod. Pokud ano, nebyly protestní události ničím
nestandardním, jestliže by tomu tak ale nebylo, lze přisvědčit kritikům, že šlo pouze
o „revoltu pro revoltu“ a snahu aktivistů se zviditelnit a v případě vysokých škol je
využít jako „základ mnohem širšího politického jednání“.151
Druhé zásadní námitce kritiků, tedy že se protestující dovolávali křivd, které
v Británii vůbec neexistovaly, je možné v jistém směru dát za pravdu. Relativně
příznivá hospodářská situace v šedesátých letech znamenala pro tehdejší mládež,
zejména ve srovnání s předchozími generacemi, jistotu materiálního zajištění, které
je pro život nezbytné. Téma vietnamské války se jí rovněž přímo nedotýkalo, britská
vláda totiž odmítala podpořit Spojené státy, svého nejbližšího spojence, vysláním
vlastních vojáků do boje, a to přes intenzivní nátlak prezidenta Johnsona. Odporem
proti válce tak mladí lidé nic neriskovali. Nebyli konfrontováni s přímou hrozbou
odvodů jako jejich američtí vrstevníci152 a nemuseli ani řešit morální dilema možného „nepatriotismu“, které by při britské aktivní účasti hrozilo.153
Obdobně by se dalo nahlížet na otázku vysokých škol. Zatímco v roce 1954 studovalo v zemi 82 tisíc vysokoškolských studentů a v roce 1962 již 118 tisíc, v ročníku
1970/71 šlo pak až o 235 tisíc studentů, během jedné dekády se tak celkový počet
více než zdvojnásobil.154 Životní podmínky na vysokých školách navíc také byly
uspokojivé, jistě lepší než v předchozích desetiletích,155 a nově otevírané univerzity
svým studijním prostředím nepochybně převyšovaly obdobné školy ve Francii nebo
Itálii.156
Protiargumentem k těmto názorům může být v případě Vietnamu skutečnost,
že pro vyjádření odporu s válkou nemusí účastníci demonstrací nutně sledovat své
vlastní zištné důvody. Odpor proti vietnamské válce byl celosvětovým fenoménem,
a tak není překvapením, že se v jisté podobě projevil i v Británii. Fakt, že jeho
hlavními aktéry zde byla mládež, pak lze rovněž chápat – z důvodu dobrých životních podmínek v šedesátých letech měla možnost se místo materiálního zajištění
věnovat jiným, politickým otázkám. Navíc i další okolnosti nasvědčují tomu, že ze
Caine, British Universities, 128.
Platilo to tím spíše, že Británie již disponovala profesionální armádou.
153
154
Nehring, „Great Britain“, 125.
155
Caine, British Universities, 129.
156
151
152
288
strany britské mládeže nešlo v případě protivietnamských pochodů o „pobláznění“.
Z účastníků největšího z nich 58 % uvedlo, že v minulosti bylo členy nebo podporovalo CND nebo Committee of 100, tedy mírové iniciativy. Odpor proti Vietnamu
tak zapadá do delšího názorového trendu mladé generace. Jako ukázku smýšlení
prostého účastníka je možné uvést úryvek z dopisu reagujícího na kritický článek
DeGroota. V něm pisatelka uvádí: „Kdyby byl [Gerard DeGroot] při těch demonstracích ... viděl by tisíce obyčejných mladých lidí, včetně mladých dělníků, kteří
byli plní zlosti nad masovým vražděním a mrzačením ve Vietnamu, prováděného
‚nejlepší zemí na světě’. Přesvědčení ‚revolucionáři’ byli pochopitelně v menšině, ale
byli to oni, kdo měli energii dát věci masovou podobu.“157 Reálnost odporu mládeže
proti politicky kontroverzním tématům obecně je tím spíše pravdivá, že se na ně
často zaměřovaly protesty na univerzitách – jako příklad lze připomenout protesty
proti představiteli amerického velvyslanectví v Sussexu, vědci pracujícímu ve vládním ústavu pro výzkum biologických zbraní nebo poslancům Wallovi a Powellovi,
známým pro své názory ohledně Rhodesie, respektive imigrace.
Pokud jde o britské vysoké školy, cílem studentů bylo především získání účasti
na jejich řízení. Tento požadavek odpovídá změně vnímání univerzit ze strany studentů, kteří se chápali nikoli již jako pasivní příjemci podřízení učitelům a vedení
školy, ale více jako rovnocenní partneři v rámci akademické obce. Existovala však
i další sporná témata – příklady Leedsu a Essexu ukazují, že konflikty vyvolávaly
i způsoby vedení disciplinárních řízení, které byly co do jejich spravedlivosti diskutabilní, na vývoji v Sussexu je proti tomu vidět, že pokud bylo disciplinární řízení
„čisté“, kontroverze nevyvolávalo a bylo studenty přijato. Jako další náměty revolty
lze zmínit formy výuky a plány na slučování škol, což dokládají události v Hullu
nebo Hornsey. Životní podmínky na univerzitách rovněž nebyly bezproblémové.
Příklady Keele a dalších ukazují, že zkostnatělá pravidla platící na vysokoškolských
kolejích byla v šedesátých letech již překonaná, a tak je pochopitelná snaha o jejich
změnu. Vedle toho však je třeba připustit, že v některých případech skutečně problémy vyvolaly radikální skupiny, aniž by k nim měly racionální důvody, konkrétně
třeba při odstranění protipožárních bran na LSE, tato jednání ale byla spíše výjimečná a není možné je považovat za vypovídající o protestech jako celku.
Na základě výše uvedeného lze k interpretaci britského protestního hnutí co
do jeho opodstatnění poskytnout následující postoj. Ačkoli bylo toto hnutí kritizováno jako bezdůvodné a vyvolané skupinami radikálů s cílem se zviditelnit, je
třeba poukázat na existenci reálných příčin, které jej vyvolaly. Ať jimi byl odpor
proti válce ve Vietnamu, fungování univerzit nebo jiná, politická témata, opíraly se
vždy o racionální základ. Existence radikálů organizujících protesty, kteří pro ně
zmobilizovali širší, jinak apatickou většinu, je pravdou. Tento jev je ovšem možné
nalézt u protestů obecně, a ne jen na případě roku 1968 a Velké Británie. Navíc
157
Wenda Clenaghen, „Be There or Be Square“, History Today 58, č. 6 (červen 2008): 67.
289
platí, že pokud zde radikálové jednali zjevně proti zdravému rozumu, zbylá většina
je v tomto nepodpořila. Lze proto uzavřít, že britské protestní hnutí jako celek
bylo opodstatněné a námitky kritiků je možné s poukazem na konkrétní případy
vyvrátit.
Závěr
Protesty roku 1968 ve Velké Británii jsou příkladem revolty mladé generace, dospívající během šedesátých let a vymezující se vůči různým rysům stávajícího společenského systému. Jejich vznik právě v této době je dán společenskými změnami, jimiž
nejen Británie, ale i další státy procházely a jež pro ně vytvářely příhodné podmínky.
Jednalo se zejména o relativní hospodářskou stabilitu, umožňující nastupující generaci zaměřovat se nikoli na otázky materiálního zajištění, s nimiž se museli potýkat
jejich rodiče, ale na témata jiná, kulturní, společenská i politická.
Revolta mládeže v šedesátých letech nabývala různých podob, změna životního
stylu, vkusu a kulturního cítění byla jednou z nich. Rok 1968 však ukázal i její
jinou tvář, a to vyjadřování nespokojenosti s různými záležitostmi prostřednictví
metod přímé akce. V britském kontextu je možné nalézt podobné případy již dříve.
Na přelomu padesátých a šedesátých let bylo v zemi aktivní mírové hnutí bojující
za jaderné odzbrojení, pořádající na podporu svých cílů dálkové pochody a veřejná
shromáždění, skrze něž reagovalo na mezinárodněpolitickou situaci a probíhající
jaderné zkoušky. S dohodou společenství států o jejich zákazu pak přirozeně došlo
k úpadku hnutí i přímých akcí. Podstatným pro další vývoj však byla samotná
existence generace, jejíž příslušníci byli schopni a ochotni se spojit, aby vyjádřili
společnou nespokojenost s určitým tématem.
Válka ve Vietnamu byla jednou z klíčových událostí, jež jitřila emoce v šedesátých letech a byla odmítána zejména ze strany mládeže. Velká Británie v tomto
ohledu nebyla výjimkou. Ačkoli země navzdory tradičně blízkému vztahu se Spojenými státy nebyla konfliktu účastna přímo, její vláda s ním souhlasila a americkou
politiku podporovala. Díky činnosti sdělovacích prostředků se navíc k obyvatelům
dostávaly informace o temných stránkách války samotné, takže si mohli utvářet
vlastní, často kritické názory na věc. V Británii tak zjevně existovaly podmínky pro
vznik protiválečných protestů, podobných těm z počátku dekády, bylo jen potřeba
prvotního impulzu. Tím se stalo jednání skupiny Vietnam Solidarity Campaign,
která zorganizovala v Londýně první protiválečný pochod. Účast na něm nelze
označit za masovou, dostačovala ale pro to, aby přilákala pozornost ostatních osob
i médií. VSC se v Británii stala pro záležitost protivietnamského odporu vůdčí silou
a svým aktivním jednáním dokázala zmobilizovat pro druhý pochod podstatně více
lidí, tím spíše, že v důsledku ofenzivy Tet nabral válečný konflikt na intenzitě. Násilnosti, ke kterým během druhé demonstrace došlo, pak přinesly pochodům další,
nezamýšlené zviditelnění, díky čemuž se staly žádoucí příležitostí k sebeprezentaci
290
i pro jiné skupiny. Třetího, posledního pochodu se v důsledku těchto okolností
zúčastnilo 60 tisíc osob, díky čemuž se stal jedním z nejvýraznějších projevů kolektivní vůle v britských poválečných dějinách. Následný vývoj byl pak podobný jako
u protijaderných protestů. V důsledku vyčerpání tématu a neschopnosti přeorientovat se na jiné došlo ke ztrátě motivace účastníků, a tedy i k rychlému úpadku hnutí.
Vysoké školy byly druhou oblastí, v níž se protesty britské mládeže roku 1968
projevily. Konkrétní příčiny se v jednotlivých případech lišily, lze mezi nimi však
nalézt společné rysy. Prvním problémem, o jehož změnu studenti usilovali, bylo
fungování škol. Šlo zde v největší míře o způsob přijímání rozhodnutí, kdy existovala
snaha studentů o změnu stávajícího systému, který jim žádná práva v tomto směru
neposkytoval. Vedle toho na některých školách směřovalo úsilí ke zlepšení podmínek bydlení nebo jiných podmínek spojených se studiem. Dosažení těchto cílů
bylo společnou snahou většiny studentů, hlavními organizátory ale bývaly menší
skupiny radikálů, které mobilizovaly ostatní vrstevníky. Užívanými prostředky byla
jednak jednání s představiteli škol, ta však byla často obtížná, a proto docházelo
i k využívání metod přímé akce, nejčastěji obsazování budov. Další vysokoškolské
protesty nebyly primárně spojené s univerzitními záležitostmi, ale vycházely z vnějších příčin, zejména politických názorů studentů, kteří využívali škol jako vhodných
prostředí ke své prezentaci. I tyto záležitosti ale často následně získaly univerzitní
rozměr, nejčastěji se tak stalo z důvodu disciplinárního řízení se studenty, které
ostatní považovali z různých důvodů za nespravedlivé. Jako problematická se jeví
otázka, zda byla studentská jednání úspěšná. V některých případech ano, obzvláště
pokud šlo o změnu výsledků disciplinárních řízení a odvracení uložených postihů,
vyskytovaly se však i případy opačné čili v této oblasti neúspěšné. Ohledně změn
ve fungování institucí byly reálné výstupy plynoucí z protestů více rozpačité.
Zpravidla se jim totiž nepodařilo dosáhnout okamžité změny, ale jen upozornily
na problém a vyvolaly další diskusi.
Ve snaze o shrnutí podstaty problému zkoumaného v této práci lze na základě
zmíněných skutečností o roce 1968 ve Velké Británii prohlásit, že se v něm sešla
kriticky uvažující mladá generace s menšími skupinami aktivistů a existujícími konfliktními tématy, aby spolu vytvořily hnutí, které se stalo vrcholem dynamického
období šedesátých let.
291
292
Diskuze o zavedení Bill of Rights ve Velké Británii
Anna Kimelová
Úvod
Článek pojednává o diskuzi o Bill of Rights (listina práv), která probíhá ve Velké
Británii. Tato diskuze se soustředí na to, zda a proč má být přijat původní britský Bill of Rights1. Na tuto otázku poté navazují i další, které se týkají především
jeho obsahu, způsobu právního zakotvení a případného dopadu přijetí. Ochrana
lidských práv ve Velké Británii byla výrazně ovlivněna v roce 1998 schválením zákona Human Rights Act, kterým byla do britského ústavního uspořádání začleněna
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Zákon se ve Velké Británii
setkal s výraznou kritikou především mezi politiky a v médiích. Jeho pozice byla
do značné míry narušena kvůli bezpečnostním hrozbám, kterým v posledních
letech Velká Británie čelila v souvislosti s ohrožením terorismem. Human Rights
Act podle kritiků omezoval možnosti ochrany před touto hrozbou. K této kritice
se přidala i kritika jeho celkového fungování a způsobu, jakým zasahoval do pravomocí jednotlivých státních institucí. V tomto kontextu v posledních několika letech,
intenzivně poté po roce 2007, probíhala ve Velké Británii diskuze o možnosti zavedení nového Bill of Rights. Do diskuze se vedle politiků zapojilo i velké množství
odborníků, nevládních organizací a think-tanků.
Téma zavedení Bill of Rights se výrazně dotýká problematiky britského ústavního uspořádání a ochrany práv. Již schválení Human Rights Act znamenalo v tomto
směru podstatnou změnu. Human Rights Act ovlivnil vztahy mezi parlamentem,
vládou, soudy a dalšími státními orgány a zasáhl i do jejich fungování. Zásadně
také pozměnil tradiční způsob ochrany práv v zemi. Navrhovaný původní britský
Bill of Rights by měl v tomto směru také výrazný vliv, jehož míra by byla dána především jeho obsahem a způsobem zakotvení. Současná diskuze je do značné míry
výjimečná, protože před zavedením Human Rights Act probíhala převážně na akademické úrovni a veřejnost nebyla dostatečně konzultována. To podle mnohých
odborníků způsobilo nedostatečné přijetí zákona ve společnosti. Snahy o zapojení
veřejnosti představují proto jednu z hlavních vlastností současné diskuze a zvýrazňují její význam.
Cílem článku je představit a analyzovat diskuzi o Bill of Rights. Text ukáže, že
obecně argumenty podporující přijetí Bill of Rights vychází zaprvé z kritiky stávající
úpravy podle Human Rights Act a z požadavku na změnu způsobu ochrany práv,
případně na odvolání tohoto zákona. Zadruhé je Bill of Rights podporován, protože
1
Tento pojem neodkazuje k dokumentu z roku 1689.
293
představuje možnost zlepšení ochrany práv a zlepšení jejich chápání ve společnosti.
Umožnil by také rozšíření ochrany nad rámec daný Human Rights Act o práva, která
za šedesát let existence Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod získala
na důležitosti a která jsou ve Velké Británii tradičně uznávána. Zatřetí je na Bill
of Rights pohlíženo jako na součást budoucí psané ústavy. Shoda na prospěšnosti
zavedení Bill of Rights však není jednoznačná. Hlavními odpůrci Bill of Rights jsou
některé nevládní organizace zabývající se lidskými právy, které upozorňují, že návrh
Bill of Rights by mohl být vzhledem k tlaku politiků a veřejnosti na upřednostnění
bezpečnosti státu před právy využit k omezení ochrany lidských práv.
Ústavní systém Velké Británie a systém ochrany lidských práv
Bill of Rights
Nejdůležitějším pojmem, který se mnohokrát opakuje v celém článku, je pojem Bill
of Rights. Jeho český ekvivalent je listina práv. V textu je dále odkazováno na britský
zákon z roku 1998, jehož anglický název Human Rights Act by se do českého jazyka
překládal podobně. Pro potřeby odlišení těchto dvou názvů jsou proto využívány
anglické ekvivalenty. Zákon z roku 1998 je nazýván Human Rights Act a bude používána zkratka HRA a potenciální budoucí listina práv, o které se vede diskuze, je
nazývána Bill of Rights. Dále je zmiňován český termín listina práv v případech, kdy
práce pojednává obecně o textu vymezujícím lidská práva.
Definovat pojem listina práv je poměrně obtížné. Listiny práv mají kromě
přísně právní roviny i rovinu symbolickou a rovinu aspirace. Obsahují často široce
vyjádřená práva, oprávnění a hodnoty. Jejich interpretace a charakteristika jsou tak
poměrně široké. Vše je dále komplikováno otázkou, zda listina práv, která není
právně vymahatelná, může být vůbec za listinu práv považována. Obecná definice
listiny práv, kterou nabízí expert v oblasti lidských práv prof. Alston, jí charakterizuje ve třech bodech. Zaprvé se jedná o dokument poskytující ochranu lidských
práv, která jsou v daném období dějin považována za zásadní. Zadruhé je tento
dokument závazný pro vládu a jeho odvolání je možné pouze s vynaložením velkého
úsilí. Zatřetí poskytuje nějakou formu nápravy a odškodnění v případě, že dojde
k porušení práv.2 Listina práv má v demokratické společnosti, která respektuje práva,
významnou úlohu. Její platnost má být dlouhodobá a má pomoci vytvořit stabilní
systém politických a právních institucí země. V rovině symbolické přispívá k rozvoji
povědomí o právech ve společnosti. Vyjadřuje, že společnost považuje určitá práva
2
Francesca Klug, „A bill of rights: do we need one or do we already have one?“, Irvine Human
Rights Lecture (2007): 4–5, http://eprints.lse.ac.uk/19676/ (staženo 22. 1. 2011).
294
za natolik významná, že je definuje v dokumentu, který stojí nad ostatními zákony
země, a státní orgány se podřizují nezávislým soudům ochraňujícím tato práva.3
V průběhu článku bude zmíněno několik návrhů na podobu Bill of Rights,
které jeho název částečně pozměňují. Pro potřeby textu jsou v těchto případech
tyto názvy uváděny v originálu a v kurzívě, protože jejich případný překlad by byl
matoucí a v mnohých případech by se téměř shodoval.
V otázce překladu anglických názvů je dále důležité zmínit, že ve většině případů
jsou používány české překlady, s výjimkou názvů dokumentů tvořících tradičně
ústavu a názvů Zelených knih. Český překlad je využit například u názvů komor
parlamentu, výborů, komisí a dalších institucí a úřadů. V případě politických stran,
jejichž názvy jsou v českém jazyce rozšířené, je českého ekvivalentu také využíváno.
U menších stran je pro větší přehlednost v závorce uveden i originál názvu. Avšak
u názvů nevládních organizací a think-tanků, v jejichž případě český překlad není
rozšířen a mohl by být matoucí, je uveden pouze originální název.
Ústavní systém Velké Británie
Ústavní systém Velké Británie se vyvíjel po několik staletí a je výsledkem dlouhodobého úsilí a mnoha kompromisů. K ústavním změnám ve Velké Británii nedocházelo
v důsledku politických nebo státních krizí, jak tomu často bylo v ostatních zemích.
Kontinuita vývoje britského systému bývá považována za jednu z jeho nejdůležitějších charakteristik.4 Dalším znakem je neexistence jediného psaného ústavního
textu. Britská ústava je z větší části tvořena psanými dokumenty, které nebyly tvořeny
systematicky, mají různou formu a čerpají z různých zdrojů. Nepsaná část ústavy se
skládá ze zvykového práva, z něhož se odvozují některé z významných principů, jako
je suverenita parlamentu nebo královské výsady.5 Důležitými součástmi nepsané
ústavy jsou ústavní konvence.6 Britská ústava se vyznačuje také začleněním právních
knih, které jsou využívány pro interpretaci ústavy a jejichž autoři nesmí být naživu.7
V neposlední řadě je nutné zmínit, že v současnosti za součást ústavy považujeme
i evropské právo. 8
Vytvořit přesný souhrn všech dokumentů, které do britské ústavy můžeme
zahrnout, je problematické. Ve Velké Británii formálně neexistuje rozdíl mezi
obyčejnými zákony a zákony ústavními. Nelze tedy jednoznačně rozhodnout, co vše
3
Aileen Kavanagh, „The Role of a Bill of Rights in Reconstructing Northern Ireland“, Human
Rights Quarterly 26, č. 4 (2004): 960, 967–68.
4
Anthony Stephen King, The British Constitution (Oxford: Oxford University Press, 2007), 3, 63.
5
Michael Moran, Politics and governance in the UK (Houndmills: Palgrave Macmillan, 2005), 71.
6
Gillian Peele, Governing the UK (Oxford: Blackwell, 1995), 27.
7
Vladimír Klokočka a Eliška Wagnerová, Ústavy států Evropské unie. Díl první (Praha: Linde,
2004), 770.
8
Moran, Politics and governance in the UK, 73.
295
k ústavě patří.9 Zákonů považovaných za součást ústavy je přes 300. Od dokumentů
Magna Carta 1215, Bill of Rights 1689 a Act of Union 1707 přes zákony, které rozšiřovaly volební právo (1832, 1867, 1884), Parliament Acts 1911 a 1949, Crown Proceedings Act 1947 a Parliamentary Comissioner Act 1967, po European Comunities Act
1972, Race Relations Act 1976 a British Nationality Act 1981. V posledních dvaceti
letech bylo schváleno přes 70 zákonů, které můžeme považovat za součást ústavy.10
Jedná se především o zákony o skotské, severoirské a velšské devoluci a HRA z roku
1998.11
Jednou z nejdůležitějších charakteristik britského ústavního uspořádání je princip suverenity parlamentu. Podle tohoto principu je parlament nejvyšším tvůrcem
zákonů v zemi.12 Klasická teorie suverenity parlamentu pochází od Alberta Diceye.
Vykládá tento princip jako absolutní právo parlamentu tvořit a odvolávat zákony.
Nikdo nemá právo zrušit nebo pominout zákony schválené parlamentem.13 V současnosti je suverenita parlamentu částečně omezena na jedné straně legislativou Evropské unie a smlouvami, které vymezují členství Velké Británie, a na druhé straně
zákonodárstvím v oblasti lidských práv. Objevují se proto hlasy volající po nahrazení
principu suverenity parlamentu suverenitou lidu podle vzoru ústavy Spojených států.14 Princip suverenity parlamentu je často zmiňován v kontextu ochrany lidských
práv, protože závazná listina práv by byla s tímto principem v rozporu.15
Vedle suverenity parlamentu je druhým významným principem britské ústavy
vláda zákona. Albert Dicey mu přisuzuje tři charakteristiky. Zaprvé nemůže být
nikdo trestán, aniž porušil zákon a byl odsouzen soudem, zadruhé nikdo není
nad zákonem a každý má přístup k soudu a zatřetí obecné ústavní principy jsou
výsledkem rozhodnutí soudů v konkrétních případech.16 Úloha soudů v britském
ústavním uspořádání je významná. V první řadě je nutné zmínit úlohu soudců jako
tvůrců zvykového práva, jehož principy jsou součástí ústavy.17 Dále soudci vykládají
zákony a kontrolují, zda je s nimi činnost vlády v souladu. V porovnání s ostatními
zeměmi je ve Velké Británii úloha soudců omezena nemožností prohlásit zákon
za neústavní, což je důsledkem neexistence klasického ústavního textu.18 V souvisKlokočka a Wagnerová, Ústavy států Evropské unie. Díl první, 769.
Colin Turpin a Adam Tomkins, British Government and the Constitution: text and materials
(Cambridge: Cambridge University Press, 2007), 5.
11
Iain McLean, What’s wrong with the British constitution? (Oxford; New York: Oxford University
Press, 2010), 326–27.
12
Ibid., 4.
13
Ibid., 19.
14
Ibid., 11.
15
Nevil Johnson, Reshaping the British constitution: essays in political interpretation (Houndmills:
Palgrave Macmillan, 2004), 28.
16
Peele, Governing the UK, 26.
17
McLean, What’s wrong with the British constitution?, VIII.
18
King, The British Constitution, 45–46.
9
10
296
losti se vstupem do Evropského společenství v roce 1972 a schválením HRA se však
pravomoci soudců zvětšily.19
Reformní tendence posledních let
Období posledních desetiletí přineslo zásadní změny, které mají na fungování
britského ústavního systému velký vliv. Tvoří kontrast k pohledu na britské ústavní
uspořádání jako na výsledek výlučně postupného a pozvolného vývoje.20 Za jednu
z příčin reformních tendencí je považováno dlouhé období vlády Konzervativní
strany po roce 1979. Během tohoto období došlo ke z výšení pravomocí centrální
vlády, objevila se nespokojenost s prací justice, se vztahy mezi politickými institucemi a s volebním systémem. 21 Společnost v tomto období začala více zpochybňovat
rozhodnutí exekutivy, pokud existovalo podezření, že toto rozhodnutí narušilo
její práva. Začala být proto diskutována potřeba reformy ústavy a zavedení listiny
práv.22
Ústavní reforma byla dlouhodobě prosazována řadou nevládních organizací,
nátlakových skupin a think-tanků.23 Mezi nejvýznamnější patřily Charter 88,
Liberty, Campaign for Freedom of Information, Institute for Public Policy Research
a Constitution Unit z londýnské University College. Mezi jejich hlavními činnostmi
bylo vedení kampaní za ústavní změny a provádění analýz potenciálních změn.24
Na konci dvacátého století se plán na ústavní reformu stal jedním z hlavních bodů
programu nové vlády Tonyho Blaira.
Reformní činnost započala vláda schválením HRA v roce 1998, kterým byla
do britského právního systému začleněna větší část Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod Rady Evropy. Dále byla v roce 1998 přenesena část pravomocí
regionálním shromážděním. Důležitým krokem byla také reforma Sněmovny lordů
z roku 1999, na základě které se významně snížil počet dědičných lordů zasedajících
ve Sněmovně. Další reformy se týkaly mimo jiné svobody informací držených vládou, vedení Velkého Londýna a místních samospráv. Po mírném zpomalení reforem
na počátku tisíciletí byl v roce 2005 schválen Zákon o reformě ústavy (Constitutional
Reform Act), který změnil pravomoci lorda kancléře (Lord Chancellor) a nově zavedl
Nejvyšší soud. Reformní kroky Labouristické vlády patří mezi nejvýznamnější
reformy ústavního uspořádání Velké Británie ve dvacátém století.25
Ibid., 98.
Ibid., 3.
21
Peele, Governing the UK, 17, 19–21.
22
Johnson, Reshaping the British constitution, 27.
23
Ibid., 162.
24
Turpin a Tomkins, British Government and the Constitution, 6, 22.
25
Ibid., 22–24.
19
20
297
Ochrana lidských práv ve Velké Británii
Britská ústava až do nedávné doby neobsahovala listinu práv v podobě, jakou můžeme nalézt v ústavách evropských zemí nebo Spojených států. Přesto můžeme britský zákon Bill of Rights z roku 1689 považovat za jeden ze základních pilířů ochrany
lidských práv v západní kultuře a ve Velké Británii. Ochrana lidských práv byla
ve Velké Británii tradičně ponechána v kompetenci soudů a byla tak převážně ovlivněna formováním zvykového práva.26 Podle tradičního britského chápání lidských
práv nebylo jejich formální zakotvení žádoucí, protože by narušilo přirozené právo
činit cokoliv, co není výslovně zakázáno zákonem. Toto pojetí svobody se nazývá
reziduální svoboda a je vlastní britskému zvykovému právu. 27 Jeho kořeny můžeme
spatřit v historické snaze omezit vládu a monarchu pomocí zákonů. Pravomoc interpretovat zákony a rozhodovat spory byla přenechána soudům.28 Reziduální pojetí
svobody stojí v protikladu ke kontinentální tradici, která práva vymezuje pozitivně
a přesně určuje oblasti, do kterých stát nezasahuje.29
Ve Velké Británii bylo po dlouhou dobu nahlíženo na formální deklarování
práv jako na nedostatečné. Dosavadní systém byl považován za jednoznačně
stabilnější. Jeho základem bylo striktní omezení pravomocí exekutivních orgánů
a svoboda obyvatel dělat vše podle libosti, pokud to není v rozporu se zákonem nebo
nezasahuje do svobody ostatních. Toto pojetí však bylo narušeno novou aktivitou
a odpovědností státu především v oblastech ekonomické a sociální politiky v druhé
polovině 20. století. Státní orgány začaly více zasahovat do běžného života obyvatel.
Dalším důsledkem bylo větší podřízení soudů vládní moci a zmenšení jejich úlohy
ochránců práv obyvatel.30
Úloha britských soudců jako ochránců práv začala být znovu více zřejmá od poloviny devadesátých let 20. století. Soudy v tomto období pokračovaly v důrazu
na soudní přezkum, patrný již od sedmdesátých let, a soustředily se také na pojem
ústavní práva.31 V britském ústavním systému nebyla ústavní práva zakotvena,
avšak soudy uznávaly některá práva jako významnější než jiná a klasifi kovaly je jako
ústavní nebo základní. Jako příklady můžeme uvést právo neomezeného přístupu
k soudu, právo soudního přezkumu úředního rozhodnutí podle doktríny iracionálnosti, právo na život nebo právo svobody projevu.32 Princip, podle kterého existují
určitá základní práva, se tak postupně v britském ústavním systému prosazoval.
Turpin a Tomkins, British Government and the Constitution, 728.
28
Johnson, Reshaping the British constitution, 24–25.
29
30
Johnson, Reshaping the British constitution, 25–26.
31
Ibid., 147.
32
Turpin a Tomkins, British Government and the Constitution, 729–30.
26
27
298
Způsob ochrany práv ve Velké Británii měl mnoho kritiků. Ti upozorňovali
především na roztříštěnost systému, která měla za následek složitost procesu a velmi
různorodý stupeň ochrany. Do roku 1997 rozhodl Evropský soud pro lidská práva
v padesáti případech v neprospěch Británie.33 Řešením tohoto problému mělo být
zavedení listiny práv, která by celý systém zjednodušila a zajistila by vyšší standard
ochrany práv. Nabízely se dvě možnosti, z nichž první bylo vytvoření originální britské listiny práv, které by však bylo velmi náročné a komplikované. Druhou možností
bylo začlenění Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod do britského
ústavního systému. V roce 1997 nová vláda Labouristické strany zvolila druhou
variantu a zákonem HRA 1998 včlenila Úmluvu do ústavního systému. Schválení
tohoto zákona bylo přelomovým okamžikem pro britský ústavní pořádek i pro
ochranu lidských práv.34
Human Rights Act 1998
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) byla sepsána
v rámci poválečných snah západoevropských zemí zvýšit ochranu lidských práv
a zabránit návratu autoritativních režimů. V roce 1950 se na jejím návrhu podílely
členské státy nově vytvořené Rady Evropy. Úmluva byla ratifi kována v roce 1951
dvanácti státy včetně Velké Británie. Velká Británie hrála v procesu navrhování
Úmluvy důležitou roli. Předsedou komise, která představila návrh Úmluvy, byl
Sir Maxwell Fyfe, zástupce britského žalobce při procesu s nacistickými zločinci
v Norimberku.35 Přes tento výrazný podíl v Británii v té době převažoval názor, že
Úmluva je tvořena převážně pro státy, jejichž politický a ústavní život byl narušen
válkou a diktátorskými režimy.36
Nejdůležitější myšlenky a hlavní význam Úmluvy charakterizoval v roce 1950
mluvčí Konzervativní strany Duncan Sandys. Upozorňoval na odlišnost Úmluvy
a Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů. Úmluva obsahuje spíše menší množství práv, která jsou základem západoevropského způsobu
života. Na rozdíl od Všeobecné deklarace je ochraňování těchto práv pro signatářské země závazné. Patrně nejvýznamnější změnou je ustavení Evropského soudu
pro lidská práva (European Court of Human Rights, dále ECtHR), na který se mohou
obracet všichni, kterým byla zmíněná práva upřena. Sandys vyzval labouristickou
vládu, aby přijala jurisdikci ECtHR, ale ta to odmítla. Velká Británie proto v pozdějších letech přijímala jurisdikci po etapách.37
33
Rodney Brazier, Constitutional reform: reshaping the British political system (Oxford; New York:
34
35
McLean, What’s wrong with the British constitution?, 201.
36
37
McLean, What’s wrong with the British constitution?, 201–2.
299
Britští občané neměli až do roku 1966 přístup k ECtHR ve Štrasburku. V roce
1966 vláda Harolda Wilsona umožnila občanům individuální přístup k soudu
a uznala jurisdikci soudu. Tento krok měl velký význam pro britský soudní
a politický systém. Rozhodnutí ECtHR se stala významným zdrojem pro britské
právo a soudy začaly přihlížet k jeho rozhodnutím a přímo k jednotlivým článkům
Úmluvy. Také vláda kladla větší důraz na to, aby její kroky a navrhované zákony byly
v souladu s rozhodnutími soudu. Přes tyto zmíněné změny však přetrvávala kritika
způsobu ochrany práv ve Velké Británii.38 Velmi kritizována byla především skutečnost, že Britové, kteří se chtěli domoci nápravy poškození svých práv deklarovaných
v Úmluvě, museli vynaložit velké úsilí a finanční prostředky na podání stížnosti
k ECtHR.39 Celý proces byl velmi zdlouhavý. Podle odhadů trvá až pět let, než se
případ dostane před soud a náklady činí až třicet tisíc liber.40
V devadesátých letech 20. století se vedle již zmíněných nevládních organizací
a nátlakových skupin na stranu zastánců vytvoření listiny práv přidalo i mnoho
soudců, mezi nimi i lord nejvyšší soudce (Lord Chief Justice) Lord Taylor, pozdější
dva držitelé tohoto titulu Sir Thomas Bingham a Lord Woolf a mnoho dalších.
Hlasy odpůrců, mezi kterými byl i Lord Mackay, lord kancléř v letech 1987–1997,
však byly stále slyšet a týkaly se zejména potenciálního včlenění Úmluvy. Upozorňovali na to, že Úmluva je příliš široká a obecná a její včlenění by způsobilo nežádoucí
zpolitizování do té doby nezávislého soudnictví.41
Po volbách v roce 1997 však vítězná Labouristická strana na základě svého
předvolebního programu prosadila zákon HRA 1998, kterým byly do britského
soudního systému začleněny hlavní články Úmluvy. HRA, který vstoupil v účinnost
v roce 2000, neobsahuje vyčerpávající soupis práv. Na příklad ekonomická a sociální práva nejsou obsažena a mnohá práva jsou předmětem výjimek a omezení.42
HRA obsahuje základní práva, jako je právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucené práce, právo na svobodu a bezpečí, právo na spravedlivý soud, zákaz
stíhání za čin, který nebyl trestným v době jeho spáchání, právo na ochranu před
zasahováním do soukromého a rodinného života, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, svobodu projevu, svobodu se shromažďovat a další.43 Dodatečné protokoly
zaručují právo vlastnit majetek, právo na vzdělání a na svobodné volby a zakazují
Ian Loveland, „Incorporating the European Convention on Human Rights into UK law“,
Parliamentary Affairs 52, č. 1 (1999): 114.
40
Francesca Klug, „Rights Brought Home: a briefi ng on the Human Rights Bill with amendments“,
The Constitution Unit (1997): 2, http://www.ucl.ac.uk/spp/publications/unit-publications/16.pdf
(staženo 5. 3. 2011).
41
42
David Judge, Political institutions in the United Kingdom (Oxford: Oxford University Press,
2005), 229.
43
Human Rights Act 1998, čl. 1–11.
38
39
300
trest smrti.44 HRA není na rozdíl od listin práv v mnohých zemích pevně zakotven
v ústavním systému a není tak chráněn speciálními formálními procedurami proti
změnám nebo odvolání. Podle principu suverenity parlamentu nemůže současný
parlament schválit zákon, který by omezoval činnost budoucího parlamentu.45
Základní myšlenkou HRA je požadavek, aby veškerá legislativa byla v souladu
s Úmluvou a aby veřejné orgány jednaly také tak. Soudy mají povinnost interpretovat primární a sekundární právní předpisy podle Úmluvy. HRA neumožňuje
soudům rušit zákony na základě porušení Úmluvy, ale mají právo deklarovat, že
zákon není v souladu s Úmluvou. Tato deklarace však nemá vliv na platnost zákona.
Jeho případná změna nebo odvolání je plně na rozhodnutí vlády.46 Díky této úpravě
HRA nenarušuje princip suverenity parlamentu. Přesto ale podle odborníků tento
zákon přenesl větší pravomoci do rukou soudů.47 Ministři mají také povinnost při
předkládání zákona před druhým čtením učinit prohlášení, zda je zákon v souladu
s HRA.48 HRA neumožňuje, aby jednotlivec žaloval jiného jednotlivce pro porušení
práv. Toto je možné pouze v případě, že k porušení práv došlo v rámci vykonávání
veřejné služby, jako je například školství, zdravotnictví nebo bezpečnost.49
HRA měl velký vliv na britský ústavní systém a na systém ochrany lidských práv.
Došlo k posunu směrem k větší vzájemné kontrole a respektu a lepší komunikaci
jednotlivých složek státní moci a institucí.50 Příkladem jsou pozitivní reakce vlády
na prohlášení soudů o nesouladu zákonů nebo kroků představitelů veřejné moci
s Úmluvou, kdy vláda provedla záhy nápravu nebo se k ní alespoň zavázala.51 Zákon
také zvýšil možnosti odškodného a nápravy pro oběti porušení práv, což nebylo
dříve v Británii běžné.52 Významnou roli sehrál HRA v období po útocích na New
York v roce 2001 v souvislosti s protiteroristickou legislativou zaváděnou v Británii.
Přispěl k většímu respektu lidských práv při její tvorbě a prosazování. Podpořil také
větší otevřenost kroků vlády a veřejné moci.53 Tato skutečnost však patrně přispěla
k negativnímu pohledu na zákon ze strany vlády.54
Human Rights Act 1998, protokol 1, 6.
Loveland, „Incorporating the European Convention on Human Rights into UK law“, 115.
46
Human Rights Act 1998, odst. 3, 4, 6.
47
Judge, Political institutions in the United Kingdom, 230–31.
48
Human Rights Act 1998, odst. 19.
49
Francesca Klug, „The United Kingdom Experience“, London School of Economics, 4, http://
www2.lse.ac.uk/humanRights/articlesAndTranscripts/The_UK_Experience.pdf (staženo 5. 3.
2011).
50
McLean, What’s wrong with the British constitution?, 209.
51
Klug, „A bill of rights: do we need one or do we already have one?“, 8.
52
53
Feldman, „Extending the Role of the Courts: The Human Rights Act 1998“, Parliamentary
History 30, č. 1 (2011): 79–80, http://onlinelibrary.wiley.com/ (staženo 5. 3. 2011).
54
44
45
301
Debata o způsobu ochrany lidských práv ve Velké Británii přijetím HRA
neskončila. Po útocích v roce 2001 se zákon stal pro mnohé kontroverzním kvůli
bezpečnostním hrozbám, kterým Velká Británie čelila. Především článek Úmluvy
zakazující mučení byl předmětem debat, protože kvůli němu nemohla Británie
posílat ilegální imigranty a lidi podezřelé z terorismu do zemí, kde by byli vystaveni
riziku mučení. Konzervativní strana chtěla reagovat odvoláním zákona a i v řadách
Labouristické strany se objevovaly pochybnosti o správnosti zákona. Vláda Labouristické strany navrhla diskuzi o budoucím způsobu ochrany práv, která byla zahájena v roce 2007 Zelenou knihou The Governance of Britain.55 Gordon Brown popsal
HRA jako první krok a inicioval debatu o původním britském Bill of Rights. David
Cameron prohlásil, že případná konzervativní vláda bude uvažovat o zrušení HRA
a jeho nahrazení britským Bill of Rights.56 Pouze liberální demokraté zachovávali
svojí podporu HRA a Úmluvě.57 Debata probíhala i mezi odborníky a významným
způsobem se do ní zapojovaly i nevládní organizace a think-tanky.
Diskuze o zavedení Bill of Rights
Kritika Human Rights Act
Diskuze o zavedení Bill of Rights se naplno rozvinula v roce 2007. Pro její hlubší
pochopení je však nutné zmínit události, které této diskuzi bezprostředně předcházely a které měly zásadní vliv na předkládané argumenty a návrhy. Především
události roku 2006 jsou v tomto směru podstatné. Kritika, která se HRA dotýkala
již od roku 2000, kdy vstoupil v účinnost, se v roce 2006 výrazně zintenzívnila.58
Obecně můžeme hlavní body kritiky shrnout do několika následujících tvrzení. Zastánci HRA je nazývají mýty a jejich rozšíření přičítají nedostatečnému vysvětlení
veřejnosti, jaká práva HRA ochraňuje a jak systém ochrany funguje.59
Mezi tyto mýty patří tvrzení, že HRA dává velkou moc do rukou nevoleným
soudcům a umožňuje jim rušit zákony schválené parlamentem. HRA také údajně
zavádí nová práva, která v Británii dříve neplatila a jsou zavedena pod zahraničním
nátlakem často spojovaným s Evropskou unií. Velmi rozšířeným mýtem je, že HRA
podporuje především ty, kteří si to nezaslouží. Myšleni jsou zločinci a teroristé
Feldman, „Extending the Role of the Courts: The Human Rights Act 1998“, 83.
Brazier, Constitutional reform, 124.
57
Feldman, „Extending the Role of the Courts: The Human Rights Act 1998“, 84.
58
Robert Hazell, Towards a New Constitutional Settlement An Agenda for Gordon Brown’s First
100 Days and Beyond (London: The Constitution Unit, UCL, 2007), 31, http://www.ucl.ac.uk/
constitution-unit/publications/tabs/unit-publications/141.pdf (staženo 15. 3. 2011).
59
Liberty, A Parliamentarian’s Guide to the Human Rights Act (2010): 52, http://www.libertyhuman-rights.org.uk/policy/reports/parliamentarian-s-guide-to-the-human-rights-act-sept2010.pdf (staženo 15. 3. 2011).
55
56
302
chránění na úkor většiny, která dodržuje zákony, a na úkor obětí.60 Často je také
zmiňováno, že HRA nedostatečně zdůrazňuje souvislost mezi právy a povinnostmi.
Dále je důležité zmínit názory, podle kterých HRA neumožňuje deportovat nebezpečné cizince, vytváří nátlak na veřejné orgány, které následně kladou přílišný
důraz na práva podezřelých a odsouzených, a důrazem na soukromí znemožňuje
svobodné zpravodajství v médiích. V neposlední řadě je kritizována jeho nedostatečná „britskost“.61
V roce 2006 se kritika HRA vystupňovala. Vláda, opozice i média si stále
častěji kladly otázku, zda by HRA neměl být pozměněn nebo úplně odvolán.
Za jednu z hlavních příčin můžeme označit vývoj ve třech zásadních případech,
které se týkaly HRA a zajištění bezpečnosti obyvatel. První případ se týkal devíti
Afgánců, kteří v roce 2000 unesli letadlo, aby se dostali do Velké Británie. High
Court, jeden z nejvyšších soudů, rozhodl, že Afgánci nemohou být deportováni,
protože by jim hrozilo mučení nebo smrt.62 Premiér Tony Blair v reakci na toto
rozhodnutí uvedl: „Není možné, abychom byli v situaci, kdy nemůžeme lidi, kteří
unesou letadlo, deportovat zpět do jejich země. To, že je chceme deportovat, není
zneužití spravedlnosti, zneužitím zdravého rozumu je to, že to nemůžeme udělat.“63
Druhou kontroverzní událostí bylo zveřejnění zprávy o procesu, na základě
kterého byl v roce 2005 propuštěn z vězení Anthony Rice odsouzený na doživotí.
Ten několik měsíců po svém propuštění zavraždil čtyřicetiletou Naomi Bryantovou. Podle zveřejněné zprávy bylo rozhodnutí o propuštění špatné, způsobené sérií
procedurálních chyb a podceněním nebezpečnosti odsouzeného.64 Pro veřejnost
a média však bylo hlavní příčinou jeho propuštění neadekvátní přihlížení k právům
zločince, což bylo způsobeno obavou z žaloby na základě HRA.65
Třetí kontroverze souvisela s vládním prohlášením, že kvůli HRA nemůže Velká
Británie deportovat cizince, kteří jsou propuštěni z vězení.66 Ministr vnitra John
Reid krátce poté uvedl, že většina lidí, která dodržuje zákony, považuje za špatné,
aby soudní rozhodnutí upřednostňovala práva zahraničních vězňů před bezpečností
obyvatel Spojeného království. Velká Británie nemůže na základě článku 3 Úmluvy
60
Joint Committee on Human Rights, The Human Rights Act: the DCA and Home Office Reviews
(2006): 24, http://www.publications.parliament.uk/pa/jt200506/jtselect/jtrights/278/278.pdf
(staženo 15. 3. 2011).
61
Liberty, A Parliamentarian’s Guide to the Human Rights Act, 52–58.
62
Joint Committee on Human Rights, The Human Rights Act: the DCA and Home Office Reviews, 7.
63
Ibid., 9.
64
Ibid., 12–14.
65
Alan Travis a Steven Morris, „Killer should not have been freed, says report“, The Guardian,
11. května 2006, http://www.guardian.co.uk/uk/2006/may/11/topstories3.ukcrime (staženo
15. 3. 2011).
66
HC Deb, 3. květen 2006, c 969–973, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm200506/
cmhansrd/vo060503/debtext/60503-04.htm#60503-04_spmin0, (staženo 15. 3. 2011).
303
deportovat cizince, pokud by mu hrozilo mučení, smrt nebo nelidské a pokořující
zacházení.67
Do diskuze o HRA přispěl i lídr Konzervativní strany David Cameron, který
v projevu v červnu 2006 navrhl zrušení HRA a jeho nahrazení moderním Bill of
Rights. Reagoval tak na nutnost lépe vyvažovat svobody a bezpečnost, což podle
něho HRA nezajišťuje dostatečně. Především v oblastech boje proti zločinu a terorismu oslabuje státní moc. Označil jej dokonce za „pozvánku pro teroristy“.68
Původní Bill of Rights by podle Camerona pomohl také v případech, kdy jsou před
ECtHR rozhodovány britské případy. ECtHR by mohl využít tzv. doktríny margin
of appreciation69 a respektovat principy obsažené v Bill of Rights.70
Premiér Tony Blair reagoval na zmíněné události prohlášením k ministru vnitra
Johnu Reidovi, že by měla být schválena legislativa umožňující vládě vetovat rozhodnutí soudů a zmínil možnost změny HRA. Ta by přiměla soudy lépe vyvážit
práva jednotlivce a bezpečnost obyvatel.71 Blair také požádal tehdejší ministerstvo
pro záležitosti ústavy a ministerstvo vnitra o přezkoumání fungování HRA.72
Ministerstvo pro záležitosti ústavy shledalo, že HRA nemá zásadní vliv na trestní
právo a na schopnost vlády bojovat proti zločinu. Hlavní problémy v oblasti protiteroristické legislativy nejsou způsobeny HRA, ale rozhodnutími ECtHR jako bylo
rozhodnutí v případu Chahal v. The United Kingdom.73 V dalších oblastech považuje
ministerstvo vliv HRA za kladný a neshledává, že by HRA výrazně pozměnil
rovnováhu mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí.74 Zpráva ministerstva
vnitra uvedla, že HRA je orgány systému trestního práva považován za přínosný
a případné výtky souvisí spíše se závazky danými Úmluvou, než s HRA. Zároveň
67
Joint Committee on Human Rights, The Human Rights Act: the DCA and Home Office Reviews,
11, 37.
68
David Cameron, „Balancing Freedom and Security – A Modern British Bill of Rights“,
(příspěvek přednesený pro Centre for Policy Studies, 26. června 2006), 11, http://www.cps.org.
uk/cps_catalog/CPS_assets/555_ProductPreviewFile.pdf (staženo 15. 3. 2011).
69
Doktrína odkazuje k prostoru, který přenechává ECtHR národním institucím v naplňování
jejich povinností v rámci Úmluvy. cit. podle „The Margin of Appreciation“, Council of Europe,
http://www.coe.int/t/dghl/cooperation/lisbonnetwork/themis/ECHR/Paper2 _en.asp
(staženo 18. 4. 2011).
70
Cameron, „Balancing Freedom and Security“, 6, 15–18.
71
BBC News, „Blair ,to amend human rights law’“, BBC News, 14. květen 2006, http://news.bbc.
co.uk/2/hi/uk_news/4770231.stm (staženo 15. 3. 2011).
72
3.
73
Jedná se o rozhodnutí ECtHR z roku 1996, na základě kterého nemůže Velká Británie
deportovat člověka, který by byl vystaven riziku smrti, mučení nebo nelidského a ponižujícího
zacházení. Cit. podle European Court of Human Rights „Chahal v. The United Kingdom“, Int J
Refugee Law 9. č. 1 (1997): 86.
74
Department for Constitutional Affairs, Review of the Implementation of the Human Rights Act
(2006): 1, 35, http://webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/http://www.dca.gov.uk/peoples-righ
ts/human-rights/pdf/full_review.pdf (staženo 15. 3. 2011).
304
však poukázala na náznaky přílišné opatrnosti úřadů v případech, kdy mají podle
HRA a Úmluvy vytvořit rovnováhu mezi právy jednotlivce a bezpečností veřejnosti.
Jedním z důvodů mohou být obavy ze soudních sporů.75
Výše zmíněné události roku 2006 do značné míry ovlivnily diskuzi, která se rozvinula v roce 2007. Významný vliv na její charakter však měla také změna na pozici
předsedy Labouristické strany. Tonyho Blaira, který stál za schválením HRA, avšak
v průběhu let jej sám často kritizoval a navrhoval jeho pozměnění76, vystřídal Gordon Brown. Brown se již v zahajovací řeči své kampaně na pozici předsedy strany
vyjádřil, že v má v nejbližších měsících v plánu vybudovat národní konsenzus pro
program ústavní reformy. Tato reforma by měla podle jeho slov „posílit odpovědnost
těch, kteří drží moc, měla by ujasnit práva a povinnosti občanů Británie, měla by
bránit unii a ostražitě chránit těžce dobyté svobody jednotlivce“. Již v tomto projevu
tedy Brown naznačil, jaké budou kroky jeho vlády, a dal najevo, že chce v dalším
vývoji sehrát důležitou roli.77
Hlavní mezníky diskuze od roku 2007
Zelená kniha The Governance of Britain
Diskuze o zavedení Bill of Rights ve Velké Británii dostala v roce 2007 impuls v podobě Zelené knihy The Governance of Britain.78 Zelená kniha byla vydána v červenci
toho roku krátce po jmenování Gordona Browna premiérem.79 Labouristická strana
se od roku 1997 soustředila na reformování britského ústavního pořádku. Přes důležité kroky v mnoha oblastech byla jejich reformní snaha často předmětem kritiky
kvůli nedostatku dlouhodobější vize a prosazování reforem shora bez dostatečné
veřejné diskuze. Zelená kniha The Governance of Britain měla symbolizovat změnu
tohoto přístupu. 80
Základní otázky, na které má Zelená kniha odpovědět, jsou dvě. Zaprvé jak
zajistit, aby byla moc odpovědnější a zadruhé jak prosazovat a pozvednout práva
a povinnosti občanů. Dokument měl podle představy vlády být prvním krokem
75
32–33.
76
Ned Temko a Jamie Doward, „Revealed: Blair attack on human rights law“, The Guardian, 14. květen
2006, http://www.guardian.co.uk/politics/2006/may/14/humanrights.ukcrime (staženo 15. 3. 2011).
Hazell, Towards a New Constitutional Settlement, 7.
Ministry of Justice, The Governance of Britain (červenec 2007), http://www.official-documents.
gov.uk/document/cm71/7170/7170.pdf (staženo 15. 3. 2011).
79
Maer a Horne, „Background to proposals for a British Bill of Rights and Duties“, 3, http://
www.parliament.uk/documents/commons/lib/research/briefi ngs/snpc-04559.pdf (staženo 22. 1.
2011).
80
Maer a Horne, „The Governance of Britain Green Paper“, Research paper 07/72 (2007), 3,
http://www.parliament.uk/documents/commons/lib/research/rp2007/rp07-072.pdf (staženo
15. 3. 2011).
77
78
305
k celonárodní diskuzi o ústavních změnách. Tato diskuze se měla soustředit
na téma budoucnosti britské ústavy a na britské občanství a hodnoty. 81 Zelená
kniha se konkrétně soustředí na čtyři oblasti. Jedná se o omezení práv výkonné moci
ve prospěch parlamentu, o rozšíření odpovědnosti exekutivy a o znovuoživení demokracie. Poslední část Zelené knihy se věnuje problematice Prohlášení britských
hodnot a Bill of Rights. 82
V otázce Bill of Rights vláda deklaruje, že považuje HRA z roku 1998 za první
krok k vytvoření Bill of Rights. Tento zákon by měl sloužit jako základ, na kterém
bude Bill of Rights postaven. HRA obsahuje podle vlády práva, která jsou Velké
Británii vlastní od doby prohlášení Magna Carta a která budou platit, dokud Británie neodstoupí od Úmluvy. Tento krok však vláda vylučuje, protože by pro občany
znamenal znovu nutnost dlouhého dovolávání se práv před ECtHR. Sepsání nového Bill of Rights představuje možnost nově definovat, co občané mohou očekávat
od veřejné moci, od sebe navzájem a může pomoci vytvořit systém, v rámci kterého
mohou být lépe naplňovány hodnoty společné obyvatelům Velké Británie.83
Bill of Rights je příležitostí zahrnout nová témata nad rámec HRA. Jedná se
především o zdůraznění spojení mezi právy a povinnostmi, které z práv vyplývají.
Z tohoto důvodu využívá The Governance of Britain pojem Bill of Rights and Duties.
Zelená kniha zdůrazňuje také nutnost zajistit, aby práva neomezovala možnosti
výkonné moci rozhodovat o rozdělování státních zdrojů. Tato podmínka se týká
především případného začlenění ekonomických a sociálních práv. V neposlední
řadě Zelená kniha vyzdvihuje nutnost rovnováhy mezi ochranou lidských práv
a ochranou obyvatel. 84
S otázkou Bill of Rights je v Zelené knize úzce spojena i výzva k vytvoření
Prohlášení britských hodnot. Toto prohlášení by mělo napomoci jasněji identifikovat hlavní principy britské identity a britského občanství a také povinností, které
jsou s tím spojeny. Za nejdůležitější z nich vláda považuje svobodu, demokracii,
toleranci, svobodu slova, pluralitu a plnění občanských povinností. Pojmenování
těchto základních hodnot a principů by mělo napomoci sjednocení Britů a upevnění
jednoty národa. 85
Důležitou úlohou The Governance of Britain je iniciování diskuze o hodnotách
a principech důležitých pro britskou společnost a také o právech, která jsou britské
kultuře vlastní. Tato diskuze je podle vlády velmi významná především z toho důvodu, aby se zajistilo, že hodnoty sdílené ve společnosti budou obsaženy v ústavě
a v Bill of Rights. Vláda se v dokumentu zavazuje podpořit celonárodní diskuzi vyMinistry of Justice, The Governance of Britain, 5–6.
Ibid. 5–8.
83
Ibid., 60–61.
84
Ibid.
85
Ibid., 53–57.
81
82
306
dáním diskusních dokumentů, informačních materiálů a plánuje úzkou spolupráci
s think-tanky a akademiky. 86
Debata v Dolní sněmovně
Zelená kniha The Governance of Britain byla uvedena v Dolní sněmovně 3. července
2007. Premiér Gordon Brown v projevu k poslancům dokument představil a prohlásil, že změny navrhované v Zelené knize jsou jedinečnou možností, jak čelit
novým výzvám v oblastech bezpečnosti, ekonomických změn a tlaku na soudržnost
společnosti.87 Část projevu se týkala i návrhu na Bill of Rights. Prohlásil, že rozhodnutí o tom, co by mělo tvořit práva a povinnosti občanů, by mělo být předmětem
veřejné diskuze. Gordon Brown také zmínil, že vedením této diskuze s veřejností
byl pověřen ministr spravedlnosti Jack Straw. Diskuze a série veřejných slyšení měla
začít na podzim roku 2007 ve všech částech země. 88
Vůdce opozice David Cameron z Konzervativní strany přivítal většinu návrhů
obsažených v Zelené knize, avšak část týkající se Bill of Rights kritizoval. Uvedl,
že Británie potřebuje v daný okamžik především objasnění pozice HRA. Cameron
prohlásil, že by tento zákon měl být odvolán, protože znemožňuje deportaci cizinců
představujících bezpečnostní hrozbu. 89 Brown reagoval na toto prohlášení citací
Kennetha Clarka z Konzervativní strany, který uvedl, že konzervativní návrhy
na Bill of Rights jsou xenofobní a postrádají právní smysl. Alan Beith z Liberálně
demokratické strany ocenil ochotu vlády o navrhovaných změnách vést diskuzi.90
Další část debaty v Dolní sněmovně se týkala již jiných návrhů ze Zelené knihy.
Projevy premiéra Gordona Browna
Premiér Gordon Brown se významně podílel na šíření a objasňování myšlenek
a návrhů obsažených v The Governance of Britain. Ústavní reforma byla tématem
jeho prvního proslovu v parlamentu v pozici předsedy vlády a věnoval se jí i v dalších
projevech následujících po představení Zelené knihy.91 V projevu v září 2007 mimo
jiné představil koncept shromáždění občanů zvaného Citizens Summit. Měl být tvořen reprezentativní částí obyvatel, kteří budou pracovat na formulování Prohlášení
britských hodnot. Brown vyzdvihl zapojení obyvatel do procesu formulace, což má
Ibid., 59–61.
HC Deb, 3. července 2007, c 815, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm200607/
cmhansrd/cm070703/debtext/70703-0003.htm#07070334000001 (staženo 20. 3. 2011).
88
Ibid., c 819, 820.
89
Ibid., c 820, 821.
90
Ibid., c 822, 825.
91
Maer a Horne, „The Governance of Britain Green Paper“, 57.
86
87
307
pomoci jeho budoucímu přijetí veřejností.92 Měsíc poté Brown vyjádřil znepokojení
nad tím, že v posledních letech je v Británii podceňován význam svobody. Jeho
vláda se bude zasazovat o to, aby nebyly aktuální bezpečnostní hrozby zneužívány
jako záminka pro opuštění důrazu na hodnoty lidské svobody. Podpora principů
svobody bude naopak jedním ze způsobů boje proti hrozbám. V tomto projevu také
Brown oznámil, že tímto dnem Jack Straw zahajuje debatu o British Bill of Rights
and Duties.93
Zpráva Společného výboru pro lidská práva
Do diskuze o budoucím Bill of Rights se zapojil i Společný výbor pro lidská práva.94
Již 22. května 2007 zahájil veřejná slyšení, ve kterých se mohli jednotlivci i organizace vyjadřovat k následujícím otázkám – jestli a proč existuje potřeba pro zavedení
Bill of Rights, jaká práva byl měl případně zahrnovat, jaký by měl být vztah mezi Bill
of Rights, HRA a dalšími mezinárodními závazky a jaký by měl mít Bill of Rights vliv
na vztahy mezi exekutivou, parlamentem a soudy.95 Do konce srpna 2007 obdržel
výbor 31 stanovisek od jednotlivců a organizací a v srpnu následujícího roku publikoval zprávu A bill of rights for the UK?.96
V této zprávě výbor jednoznačně vyjádřil podporu plánu na vytvoření Bill
of Rights, především z toho důvodu, že v britské společnosti existuje podle jeho
mínění mnoho skupin, jejichž práva nejsou dostatečně chráněna. Výbor vyzdvihl
nutnost široké diskuze o aspektech Bill of Rights, aby se jeho zavedení stalo událostí
ústavního charakteru a ne charakteru pouze politického.97 Zpráva také oceňuje
rozhodnutí vlády stavět na HRA a vytvořit Bill of Rights podle modelu tzv. ECHR-plus. Úmluva by podle tohoto modelu byla základem, ke kterému by byla připojena
další práva zvyšující ochranu. Konkrétní nová práva jsou předmětem diskuze, avšak
výbor se přiklání k zahrnutí následujících práv – práva na soudní proces s porotou,
práv na správní soudnictví, práva dětí a dalších ohrožených skupin, a z tzv. práv třetí
92
Gordon Brown, „Speech to the National Council of Voluntary Organisations“ (příspěvek
přednesený pro National Council of Voluntary Organisations, 3. září 2007), http://webarchive.
nationalarchives.gov.uk/+/http://www.number10.gov.uk/Page13008 (staženo 20. 3. 2011).
93
Gordon Brown, „Speech on Liberty“ (příspěvek přednesený pro University of Westminster,
25. října 2007), http://webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/http://www.number10.gov.uk/
Page13630 (staženo 20. 3. 2011).
94
Jedná se o výbor parlamentu složený ze zástupců obou komor. Jeho úkolem je zabývat se
otázkou lidských práv ve Velké Británii a fungováním HRA. viz http://www.parliament.uk/jchr.
95
Joint Committee on Human Rights, Press Notice č. 38 (22. května 2007), http://www.
parliament.uk/business/committees/committees-archive/joint-committee-on-human-rights/
jchrpn38-220507/ (staženo 20. 3. 2011).
96
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 (srpen 2008):
8, http://www.publications.parliament.uk/pa/jt200708/jtselect/jtrights/165/165i.pdf (staženo
14. 2. 2011).
97
Ibid., 12, 15.
308
generace98 právo na zdravé a udržitelné životní prostředí. V otázce kontroverzních
ekonomických a sociálních práv se přiklání k začlenění práva na zdraví, bydlení,
vzdělání a životní standard, která však budou pouze deklarována a nebudou vymahatelná u soudu. V neposlední řadě je zásadní zmínit názor výboru, podle kterého
by Bill of Rights neměl kvůli tradiční roli parlamentu poskytnout soudům právo
odvolávat zákony.99
Výbor navrhl vlastní název UK Bill of Rights and Freedoms místo vládního návrhu British Bill of Rights and Duties. Reaguje tím na jedné straně na potenciální
problematičnost slova British v souvislosti s rozdělením země na Anglii, Skotsko,
Severní Irsko a Wales. Na straně druhé tím vyjadřuje svůj nesouhlas s pevným
začleněním povinností do Bill of Rights.100
Vláda Gordona Browna představila v prosinci 2008 svojí odpověď na návrhy
a připomínky výboru. Důležité je zmínit především body, ve kterých se stanovisko
vlády liší od názoru komise. V otázce začlenění ekonomických a sociálních práv
vyjádřila vláda obavu, že jejich začlenění zvýší možnost zásahů soudů do přerozdělování zdrojů v socio-ekonomických oblastech, což je pro vládu nepřijatelné. Výbor
naopak navrhuje, aby soudy mohly jednat v případech vážného porušování těchto
práv, a neshledává toto opatření nedemokratickým.101 Vláda nesouhlasí s negativním postojem výboru k zapojení povinností do Bill of Rights. Výbor jako důvod
uvádí, že vláda využívá zapojení povinností jako prostředku k posílení důležitosti
otázky bezpečnosti na úkor lidských práv. Dále také prý podmiňuje práva splněním
povinností, což je v rozporu s jejich univerzálností. Výbor také tvrdí, že vláda svým
důrazem na povinnosti podporuje mýty o HRA (viz část Důvody aktivity politiků
v oblasti Bill of Rights).102 Výbor také doporučil, aby byla ustavena nezávislá komise
pověřená vedením národní diskuze, která by probíhala před projednáváním Bill of
Rights v parlamentu.103
Výbor upozorňoval ve své reakci na odpověď vlády na odklady publikace Zelené
knihy k dalšímu vývoji v otázce Bill of Rights. Vyzýval vládu, aby jí publikovala
co nejdříve a zamezila tak pochybám o vážnosti záměru v otázce Bill of Rights.104
Záměr vydat novou Zelenou knihu byl publikován již v červenci 2008 v dokumentu
Práva třetí generace jsou mezinárodně uznávanou součástí lidských práv, ale nejsou zařaditelná
mezi občanská, politická, ekonomická ani sociální práva. Srov. Společný výbor pro lidská práva,
A Bill of Rights for the UK? Government Response to the Committee’s Twenty–ninth Report of Session
2007–08 (leden 2009): 57, http://www.publications.parliament.uk/pa/jt200809/jtselect/jtri
ghts/15/15.pdf (staženo 14. 2. 2011).
99
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 5–6, 20.
100
Ibid., 5, 30.
101
Joint Committee on Human Rights, A Bill of Rights for the UK? Government Response to the
Committee’s Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 6, 19.
102
Ibid., 11, 25.
103
Ibid., 3.
104
Ibid.
98
309
Governance of Britain: One Year On.105 Tento závazek splnila vláda 23. března 2009
vydáním Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework.106
Zelená kniha Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework
Zelená kniha Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework byla
publikována 23. března 2009. Základní myšlenkou Zelené knihy je návrh na přijetí
Bill of Rights and Responsibilities, jehož základem by byla práva zahrnutá v HRA
a dále by v sobě zahrnoval větší důraz na povinnosti a odpovědnost.107 Na rozdíl
od dříve zmiňované The Governance of Britain tak v nové Zelené knize již dostal
návrh na Bill of Rights plný prostor. Vláda se v Zelené knize snaží odpovědět
na otázku, jak nejlépe upravit vztah mezi občanem a státem, aby byly ochráněny
základní svobody a aby byla zároveň podpořena vzájemná odpovědnost. Načasování
diskuze vysvětluje tím, že dnes žijeme v době velkých změn, což s sebou přináší
mnohé situace, které nelze předvídat. Mnozí z těch, kteří se dosud cítili bezpeční,
objevují svojí zranitelnost. Vláda chce v této situaci pomocí široké diskuze ochranu
práv a svobod pozvednout.108
Povinnosti a odpovědnost neměly až dosud v ústavním uspořádání tak významné postavení jako práva, přestože mají důležité místo ve zvykovém právu,
v zákonech, v HRA a jsou uznávanou součástí britské morálky. Vláda si proto
klade za cíl obzvlášť zásadním povinnostem poskytnout větší prostor a přispět tak
k jejich lepšímu pochopení. Zároveň však ujišťuje, že nemá v úmyslu práva splněním
povinností podmiňovat.109
Spojení práv a povinností je v dokumentu ukazováno odkazem na významné
myslitele v historii, kteří toto propojení uznávali.110 Myšlenka, že jednotlivci mají
k sobě navzájem povinnosti, je součástí každodenního života a etických a morálních
pravidel. V současnosti však podle Zelené knihy dochází k atomizaci společnosti,
lidé jsou více nezávislí, samostatní a vzájemné povinnosti a odpovědnost se ztrácí.111 Bill of Rights and Responsibilities by tak mohl přispět k lepšímu pochopení
povinností a jejich souvislostí s právy a podpořit solidaritu ve společnosti. V Zelené
knize je však podtrhováno, že cílem není oslabit práva, ale lepším nastíněním těchto
Ministry of Justice, Governance of Britain: One Year On (červenec 2008): 22–23, http://
webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/http://www.justice.gov.uk/docs/governance-britain-oneyear-on.pdf (staženo 14. 2. 2011).
106
Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework (březen
2009), http://www.justice.gov.uk/rights-responsibilities.pdf (staženo 14. 2. 2011).
107
Pojem responsibility je v Zelené knize využíván podle kontextu jako ekvivalent pro oba české
výrazy.
108
Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework, 13.
109
Ibid., 8–9.
110
Aristoteles, John Stuart Mill, Thomas Paine, Jean-Jacques Rousseau, Adam Smith.
111
Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework, 14–17.
105
310
souvislostí přispět k chápání práv.112 Vláda předkládá k diskuzi například návrhy
na začlenění povinnosti podat informace o závažném zločinu, zasednout v porotě
u soudu, starat se o děti, platit daně, přispívat do sociálního pojištění a nepobírat
dávky pokud je člověk schopen pracovat.113
Dokument obsahuje mnoho úvah o možném začlenění práv nad rámec HRA.
Velká Británie tradičně dodržuje některá práva, která nejsou dosud v tomto zákoně
zakotvena. Zelená kniha představuje úvahy o zakotvení sociálních a ekonomických
práv, která mají své kořeny v britském státu blahobytu. Dále zmiňuje právo na soud
s porotou, avšak jeho začlenění nenavrhuje, protože mezi odborníky není jednotný
názor na vhodnost tohoto způsobu projednávání.114 Navrhované právo na rovnost
je již obsaženo v zákonech a zvykovém právu, ale jeho začlenění do Bill of Rights by
podpořilo tuto ochranu. Mezi další návrhy, které vláda předkládá, patří práva obětí
trestných činů, právo na řádnou správu, právo na zdraví a prospívání dětí a princip
udržitelného rozvoje v souvislosti s životním prostředím a právo na určitý standard
bydlení.115
Významný prostor je v Zelené knize věnován také možným způsobům zakotvení práv. Zelená kniha nastiňuje možnosti od čistě deklarativního a symbolického
pojetí až po přímo vymahatelná práva. Tato druhá možnost je považována za nejméně vhodnou, především v souvislosti s ekonomickými, sociálními a kulturními
právy. Ani v případě povinností neuvažuje vláda o zakotvení postihů, protože by to
nepřispělo k rozšíření pocitu odpovědnosti a vzájemné tolerance. Vláda neplánuje
změnu vymahatelnosti v případě práv již dříve zakotvených v HRA. Ani v případě
nových práv není jejich obecná vymahatelnost považována za nejlepší způsob úpravy.
Naopak se vláda kloní spíše k úpravě podle HRA, kdy mají soudy pouze možnost
prohlásit, že určitý zákon není v souladu s Úmluvou.116
Budoucnost HRA není z dokumentu jednoznačně zřejmá. Nabízeny jsou možnosti inkorporace do Bill of Rights and Responsibilities nebo samostatnost. Předložení konečné podoby Bill of Rights and Responsibilities parlamentu ke schválení vláda
neplánuje před následujícími volbami.117
Debata v Dolní sněmovně
Zelenou knihu předložil v Dolní sněmovně ministr spravedlnosti Jack Straw.
O dokumentu se vedla živá diskuze a setkal se s výraznou kritikou především ze
strany poslanců Konzervativní strany. Dominic Grieve, stínový ministr spravedlIbid., 17–18.
Ibid., 20–21, 27.
114
Ibid., 36–38.
115
Ibid., 9.
116
Ibid., 10, 56.
117
Ibid., 10.
112
113
311
nosti, prohlásil, že HRA selhal v ochraňování našich svobod a způsobil nejasnosti
v prosazování práv v praxi. Navrhovaný Bill of Rights and Responsibilities podle něho
situaci ještě zhorší. Konkrétně zmiňuje, že možnost, aby soudy rozhodovaly o ekonomických a sociálních otázkách, považuje za nepřípustnou. Další konzervativní
poslanci prohlásili, že Zelená kniha ve skutečnosti nepřináší nic nového, protože
navrhovaná práva jsou již chráněna ve stávajících ústavních dokumentech.118
Liberální demokraté přijali novou Zelenou knihu pozitivněji než konzervativci.
David Howarth, stínový ministr spravedlnosti, však nesouhlasil se začleněním
povinností do Bill of Rights. Obvinil vládu z podbízení se těm, kteří prohlašují, že
existují lidé, kteří si lidská práva nezaslouží. Howarth také vyslovil názor, že pokud
práva nebudou zakotvena jako vymahatelná, bude hrozit narušení celé idey lidských
práv. Tento názor vyslovil i další řečník z řad Liberálních demokratů Alan Beith.
Listinu práv, která neobsahuje vymahatelná práva, označil za listinu nadějí a tuh.119
Poslanec za Skotskou národní stranu Pete Wishart upozornil na skutečnost,
že Skotsko by mělo mít vlastní úpravu práv a povinností a v rámci Unie by nemělo
docházet k přísnému uplatňování těchto britských nařízení.120
Debata ve Sněmovně lordů
Ve Sněmovně lordů byla Zelená kniha Rights and Responsibilities: developing our
constitutional framework představena také 23. března 2009. I zde vyjádřili zástupci
Konzervativní strany svůj nesouhlas s jejím obsahem. Lord Kingsland kritizoval
především to, že vláda neplánuje začlenění habeas corpus a práva na soud s porotou
a vyjádřil také údiv nad tím, že v Zelené knize není zmíněna rodina jako velmi důležitá instituce rozšiřující odpovědnost ve společnosti.121 Lord Waddington kritizoval
nerozhodnost vlády v otázce vymahatelnosti práv. Upozorňoval také na jedné straně
na možný nárůst soudních sporů, pokud práva budou vymahatelná a na druhé
straně na nemožnost garance dodržování práv pokud nebudou vymahatelná.122
Lord Thomas of Gresford z řad liberálních demokratů prohlásil, že se obává, že
vláda bude absolutní práva podmiňovat povinnostmi. Vláda tak podle něho ustupuje
od HRA. Skutečnost, že práva nemají být vymahatelná ukazuje, že Zelená kniha je
pouze snahou uspokojit bulvární média i opravdové zastánce lidských práv.123 Lord
Lester of Herne Hill kritizoval především skutečnost, že vláda neplánuje začlenění
118
HC Deb, 23. března 2009, c 41–47, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm200809/
cmhansrd/cm090323/debtext/90323-0006.htm#0903235000003 (staženo 20. 2. 2011).
119
Ibid., c 43–45.
120
Ibid., c 46–47.
121
HL Deb, 23. března 2009, c 475–478, 480–482, http://www.publications.parliament.uk/pa/
ld200809/ldhansrd/text/90323-0005.htm#0903238000440 (staženo 20. 2. 2011).
122
Ibid., c 480–481.
123
Ibid., c 477–478.
312
práv, která chybí v HRA a jejichž začlenění by umožnilo vytvoření opravdu britského Bill of Rights a zlepšilo vnímání lidských práv v zemi.124
Zpráva o průběhu veřejné diskuze
Veřejná debata, kterou zahájila Zelená kniha Rights and Responsibilities: developing
our constitutional framework probíhala mezi 23. březnem 2009 a 26. únorem 2010.
Jejím cílem bylo zapojit veřejnost a zájmové skupiny do debaty o Bill of Rights and
Responsibilities. Široká veřejná debata o možných ústavních změnách probíhala již
od roku 2007 na základě Zelené knihy The Governance of Britain, avšak Zelená
kniha z roku 2009 zúžila debatu tematicky. Diskuze se vedla především o národní
identitě, národních hodnotách, Bill of Rights and Responsibilities a psané ústavě.
Diskuze byla doplněna sérií poradních shromáždění po celé zemi a byly využívány
i moderní informační technologie jako online diskusní fóra a Twitter. Zpráva o průběhu a výsledcích této diskuze byla předložena parlamentu 30. března 2010.125
Do diskuze se zapojilo 2500 lidí. Vedle jednotlivců to byly charity, nevládní
organizace, náboženské a politické skupiny a právnické a akademické organizace.
Podle zprávy respondenti vítali Zelenou knihu a většina se domnívala, že je správný
čas pro diskuzi o Bill of Rights. Hlavním argumentem pro jeho podporu bylo možné
rozšíření povědomí o právech a povinnostech a rozšíření výčtu práv nad rámec
HRA. Naopak ti, kteří byli proti Bill of Rights, zmiňovali nejčastěji dostatečnost
dosavadní ochrany a také skutečnost, že v problematice ústavního uspořádání země
jsou důležitější body k diskuzi. V otázce začlenění povinností byli účastníci diskuze
rozdělení na dvě poloviny. Podle jedné části by jejich začlenění podpořilo kladné
změny ve společnosti, podle druhé části by naopak znamenalo zasahování státu
do oblastí, které jsou doménou obcí, komunit, náboženských organizací a rodiny.
Velká část respondentů souhlasila se začleněním nových práv, především pak práv
dětí a práv na rovnost a řádnou správu. Podpora začlenění ekonomických a sociálních práv pak již nebyla tak široká. V otázce zakotvení práv upřednostnila většina
plnou vymahatelnost, avšak ne vždy v případech, kdy se jednalo o rozdělování zdrojů.
V diskuzi dostalo jednoznačně přednost symbolické zakotvení povinností.126
Ze závěru zprávy je patrné, že účastníci debaty vyzvali vládu k podpoře další
diskuze, na níž by se podíleli lidé z různých prostředí. Vláda se k další podpoře
diskuze zavázala v průběhu příštího parlamentního období.127
Ibid., c 481–482.
Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework
Summary of responses (březen 2010): 6–7, http://www.justice.gov.uk/publications/docs/rightsresponsibilities-response.pdf (staženo 20. 2. 2011).
126
Ibid., 9–11.
127
Ibid., 23.
124
125
313
Volební kampaň 2010 a kroky nové vládní koalice
Premiér Gordon Brown oznámil 6. dubna 2010, že parlamentní volby se budou
konat 6. května 2010. Zároveň tímto oznámením také zahájil volební kampaň.128
Téma Bill of Rights nebylo jedním z hlavních témat kampaně, což je zřejmé při
pohledu na volební programy tří největších politických stran. Vládní Labouristická
strana se ve svém programu zavazovala ochraňovat práva obyvatel a podporovat
plnění jejich povinností. Plně se přihlásila k HRA a zavázala se, že jej neodvolá.
Místo dříve prosazovaného Bill of Rights and Responsibilities však přišla Labouristická strana s návrhem na ustavení komise ze všech politických stran, která by
projednávala možnosti zavedení psané ústavy.129 Podle prof. Francescy Klugové
byly příčinou opuštění návrhů ze Zelené knihy z roku 2009 rozpory ve vládě. Ty
se týkaly především vlivu, který by Bill of Rights and Responsibilities měl na vztahy
mezi legislativou, exekutivou a soudy a neshod ohledně začlenění ekonomických
a sociálních práv.130
Konzervativní strana v programu slíbila, že nahradí HRA zákonem UK Bill
of Rights, aby ochránila svobody proti zásahu státu a podpořila větší společenskou
odpovědnost. Více se program k otázce Bill of Rights nevyjadřoval a neposkytl bližší
informace o potenciální podobě UK Bill of Rights.131 Liberální demokraté se v programu zavázali zavést Zákon o svobodě, který by obnovil občanské svobody důležité
pro Británii. Dále chtěli podporou HRA zajistit, že každý bude mít stejnou míru
ochrany. Vyjádřili také názor, že nejlepším způsobem ochrany obyvatel před terorismem je teroristy soudně stíhat a ne se vzdávat těžce získaných práv a svobod.132
V otázce budoucnosti HRA bylo před volbami zřejmé, že ze tří hlavních politických stran pouze Konzervativní strana prosazuje jeho odvolání. Dále se k tomu
zavázala v programu například Strana za nezávislost Spojeného království (UK
Independence Party), která to zdůvodnila snahou zvýšit bezpečnost země zrušením
překážek deportací „nebezpečných Imámů, lidí podezřelých z terorismu a zločinců“.
Strana také chtěla prosazovat odstoupení od Úmluvy.133 Britská národní strana
(British National Party) slibovala vedle zrušení HRA a odstoupení od Úmluvy
BBC News, „Election race begins as Brown confirms 6 May date“, BBC News, 6. dubna 2010,
http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/election_2010/8603591.stm (staženo 27. 3. 2011).
129
Labour Party, The Labour Party Manifesto 2010, 0:5, 9:3, http://www.labour.org.uk/manifestosplash (staženo 27. 3. 2011).
130
Francesca Klug, „Why Lib Dems reject bill of rights“, The Guardian, 14. duben 2010, http://
www.guardian.co.uk/commentisfree/2010/apr/14/human-rights-reform-manifestos (staženo
27. 3. 2011).
131
Conservative Party, Invitation to join the government of Britain, 79, http://www.conservatives.
com/Policy/Manifesto.aspx (staženo 27. 3. 2011).
132
Liberal Democrats, Liberal Democrat Manifesto 2010, 87, 93–94, http://www.libdems.org.uk/
our_manifesto.aspx (staženo 27. 3. 2011).
133
UK Independence Party, UKIP Manifesto, 6, http://www.ukip.org/media/policies/UKIP
manifesto1304.pdf (staženo 27. 3. 2011).
128
314
odvolání celé legislativy v oblasti lidských práv, kterou prosadily předcházející konzervativní a labouristické vlády. Strana se zavázala zvrátit omezování občanských
svobod za účelem boje proti terorismu a slíbila také zavést Bill of Rights, který by
garantoval základní občanské svobody.134
Podporu HRA naopak vyjádřila Labouristická strana a liberální demokraté.
Z menších stran to byla také například Skotská národní strana. Ve svém programu
jednoznačně tvrdila, že bude stát proti plánům na jeho odvolání. V programu
2010 nenavrhovala zavedení Bill of Rights.135 Zlepšení ochrany práv však prosazuje
v rámci samostatné skotské ústavy.136 Strana Zelených (Green) v programu navrhla
zavedení psané ústavy, jejíž součástí by byl Bill of Rights. Nevyjádřila se zde přímo
k otázce budoucnosti HRA137, avšak z dřívějších postojů je zřejmé, že zákon a práva
v něm chráněná podporuje.138
Kroky nové vládní koalice
Ve volbách v roce 2010 zvítězila Konzervativní strana a sestavila koaliční vládu
s liberálními demokraty. Z výše zmíněných návrhů je zřejmé, že názory těchto stran
na ochranu práv ve Velké Británii se do značné míry liší. Zveřejnění koaliční dohody
tak mělo přinést objasnění budoucích plánů koalice. V konečné podobě koaliční
smlouvy, zveřejněné 20. května 2010, je lidským a občanským právům věnována
půlstrana. V ní koalice prohlašuje, že bude ochraňovat občanská práva a obnoví
práva lidí proti pronikání státní moci. V dokumentu stojí, že britský stát se stal
příliš autoritativním a narušil základní lidské svobody a historická práva. Vláda
se zavazuje předložit Zákon o svobodě, který však blíže nespecifi kuje. Dále chce
ustavit komisi, která by zkoumala vytvoření UK Bill of Rights. Navrhovaný zákon by
stavěl na Úmluvě a inkorporoval by ji. Zajistil by tak, aby dosavadní práva byla stále
součástí britského práva a tato práva by rozšířil.139 Původní verze koaliční dohody,
134
British National Party, British National Party General Election Manifesto, 6, 39, http://www.
general-election-2010.co.uk/2010-general-election-manifestos/BNP-Manifesto-2010.pdf (staženo 27. 3. 2011).
135
Scotish National Party, Manifesto 2010, 16, http://www.snp.org/issues/manifestos/west
minster (staženo 27. 3. 2011).
136
Scotish National Party, Manifesto 2007, 65, http://www.snp.org/issues/manifestos/holyrood
(staženo 27. 3. 2011).
137
Green Party, Green Party General Election Manifesto 2010, 32, http://www.greenparty.org.uk/
assets/fi les/resources/Manifesto_web_fi le.pdf (staženo 27. 3. 2011).
138
Green Party, Rights and Responsibilities Bill should include responsibility for good government,
http://www.greenparty.org.uk/news/rights-and-responsibilities-bill-should-include-respon
sibility-for-good-government-says-green-party.html (staženo 27. 3. 2011).
139
Her Majesty’s Government, The Coalition:our programme for government, http://www.direct.
gov.uk/prod_consum_dg/groups/dg_digitalassets/@dg/@en/documents/digitalasset/dg_
187876.pdf (staženo 27. 3. 2011).
315
zveřejněná již 11. května, však zmínku o ustavení této komise neobsahovala.140
To vzbudilo domněnky, že se tento bod stal předmětem sporu mezi koaličními
partnery a později navrhovaná komise má být pokusem o konsenzus mezi jejich
protichůdnými stanovisky.141 Program vlády přednesený královnou 25. května 2010
otázku Bill of Rights nebo HRA neobsahoval.142
Problematiku lidských práv mají v koaliční vládě ve své pravomoci ministr spravedlnosti a lord kancléř Kenneth Clarke a generální prokurátor Dominic Grieve. Kenneth
Clarke v roce 2006 řekl, že výroky Davida Camerona o HRA jsou namířené proti
cizincům a konzervativní návrhy na Bill of Rights jsou xenofobní a právně nesmyslné.143
V červenci 2010 při debatě v Dolní sněmovně Clarke tyto své výroky mírnil s tím, že
problematikou fungování HRA a budoucí zprávou komise o British Bill of Rights se
bude vláda zabývat a situaci bude hodnotit. Zároveň vyloučil odstoupení od Úmluvy.144
Dominic Grieve je v rámci Konzervativní strany považován za odborníka
na problematiku lidských práv, který nesouhlasí s plány na odvolání HRA.145 Pod
jeho vedením bude pravděpodobně politika koaliční vlády směřovat k sepsání Bill
of Rights, který by stavěl na právech obsažených v HRA.146 Svoje názory na tuto
problematiku vyjádřil Grieve v proslovu v březnu 2009. Prohlásil, že vytvoření
Bill of Rights přinese lepší definici ustanovení Úmluvy. Zajistí také, že tato ustanovení budou považována za podstatné pro všechny lidi a nebudou nazírána jako
mezinárodní závazek, který upřednostňuje některé jednotlivce proti právům většiny, která dodržuje zákony.147 Tento postoj potvrdil i po jmenování generálním
prokurátorem.148
BBC News, „Full Text: Conservative-Lib Dem deal“, BBC News, 12. května 2010, http://news.
bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/election_2010/8677933.stm (staženo 27. 3. 2011).
141
UK Human Rights Blog, Terror case reopens debate on repeal of Human Rights Act (19. května
2010), http://ukhumanrightsblog.com/2010/05/19/terror-case-reopens-debate-on-repeal-ofhuman-rights-act/ (staženo 27. 3. 2011).
142
HL Deb, 25. května 2010, c 5-7, http://www.publications.parliament.uk/pa/ld201011/
ldhansrd/text/100525-0001.htm#1005255000174 (staženo 27. 3. 2011).
143
Tom Whitehead, „Coalition government: Conservatives drop plans to scrap European
Human Rights Act“, The Telegraph, 14. května 2010, http://www.telegraph.co.uk/news/politics/
conservative/7721590/Coalition-government-Conservatives-drop-plans-to-scrap-EuropeanHuman-Rights-Act.html (staženo 27. 3. 2011).
144
HC Deb, 20. července 2010, c 156, 157, http://www.publications.parliament.uk/pa/
cm201011/cmhansrd/cm100720/debtext/100720-0001.htm (staženo 27. 3. 2011).
145
Afua Hirsch „Profi le: Dominic Grieve“, The Guardian, 12. května 2010, http://www.guardian.
co.uk/politics/2010/may/12/coalition-dominic-grieve-attorney-general-profile (staženo 27. 3. 2011).
146
Constitution Unit, Monitor 45 (červen 2010), http://www.ucl.ac.uk/constitution-unit/
publications/tabs/monitor-newsletter/monitor-45 (staženo 27. 3. 2011).
147
Dominic Grieve, „Multiculturalism - A Conservative vision of a free society“ (4. března 2009),
http://www.conservatives.com/News/Speeches/2009/03/Dominic_Grieve_Multiculturalism
_-_A_Conservative_vision_of_a_free_society.aspx (staženo 27. 3. 2011).
148
Patrick Wintour, „Coalition sidesteps damaging split over British bill of rights“, The Guardian,
19. května 2010, http://www.guardian.co.uk/law/2010/may/19/coalition-bill-of-rights (staženo
27. 3. 2011).
140
316
Otázka ustavení komise, která bude projednávat vytvoření British Bill of Rights,
zůstávala po sestavení vlády dlouho nejasná. Na otázku, kdy bude komise ustavena,
odpověděl 15. června v Dolní sněmovně Kenneth Clarke, že vláda o tom podá
zprávu co nejdříve.149 Situaci ohledně ustavení komise objasnilo až v listopadu 2010
vydání plánu činnosti ministerstva spravedlnosti na roky 2011 až 2015, do kterého
bylo ustavení komise na prošetření vytvoření UK Bill of Rights začleněno.150 Komise
byla ustavena 18. března 2011 a v Dolní sněmovně byly představeny její kompetence.
Úkolem komise má být prošetření možností ustavení UK Bill of Rights, který bude
stavět na závazcích daných Úmluvou. „Komise bude prošetřovat fungování a uskutečňování těchto závazků a také se bude zabývat možnostmi, jak podpořit lepší
chápání těchto závazků a svobod. Komise také bude poskytovat vládě předběžné
poradenství v souvislosti s probíhajícím Interlaken procesem na reformu Štrasburského soudu v předstihu a následně po britském předsednictví Rady Evropy. Měla
by konzultovat, spolu s veřejností, soudnictví, regionální administrativy a legislativy
a usilovat o předložení zprávy nejpozději do konce roku 2012.“ Ve vládním prohlášení dále stálo, že Velká Británie bude usilovat o reformu ECtHR s cílem zvýšení
role států v ochraně práv Úmluvy.151
Budoucnost návrhu na vytvoření UK Bill of Rights je vzhledem k neshodě uvnitř
koalice v této otázce velmi nejasná. Premiér David Cameron opakovaně prosazoval
zrušení HRA a vyjadřoval se také velmi negativně o pravomocích soudů omezit
exekutivu.152 Také konzervativní volební program jasně vyjádřil plán na zrušení
HRA.153 Naopak druhá koaliční strana, liberální demokraté, dlouhodobě vyjadřuje
tomuto zákonu svojí podporu, což je patrné z volebního programu.154 Tuto politiku
strany výrazně potvrdili i ministr pro energetiku Chris Huhne a Lord McNally,
juniorní ministr na ministerstvu spravedlnosti. Na stranické konferenci 17. května
2010 prohlásili, oba rezignují, pokud dojde ke zrušení HRA.155 Koaliční dohoda
je tak kompromisem Konzervativní strany, protože v jejich programu je nejen odvolání HRA, ale také zavedení Bill of Rights podle modelu ECHR-minus. Koaliční
149
HC Deb, 15. června 2010, c 398W, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201011/
cmhansrd/cm100615/text/100615w0013.htm#10061567000017 (staženo 27. 3. 2011).
150
Ministry of Justice, Business Plan 2011-2015, http://www.number10.gov.uk/wp-content/
uploads/MOJ-FINAL-Business-Plan.pdf (staženo 27. 3. 2011).
151
HC Deb, 18. března 2011, c 32WS, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201011/
cmhansrd/cm110318/wmstext/110318m0001.htm#11031849000004 (staženo 5. 4. 2011).
152
Cameron, „Rebuilding trust in politics“, 8. února 2010, http://www.conservatives.com/news/
speeches/2010/02/david_cameron_rebuilding_trust_in_politics.aspx (staženo 27. 3. 2011).
153
Conservative Party, Invitation to join the government of Britain, 79.
154
Liberal Democrats, Liberal Democrat Manifesto 2010, 94.
155
Kevin Schofield, „Kennedy snub for coalition“, The Sun, 17. května 2010, http://www.thesun.
co.uk/sol/homepage/news/election2010/2975204/Charles-Kennedy-snubs-coalition-move.html
(staženo 27. 3. 2011).
317
dohoda však jasně stanovuje, že budoucí UK Bill of Rights musí být sepsán podle
modelu ECHR-plus.156
Komise se bude muset vyrovnat s nelehkým úkolem sjednotit rozdílné postoje
obou stran koalice. Mezi členy komise jsou významní právníci a odborníci na lidská
práva.157 Existují však obavy, že komise se bude muset během své práce vyrovnávat
s velmi odlišnými stanovisky svých členů, protože mezi nimi jsou důrazní zastánci
lidských práv i skeptici.158 Možnou překážkou také může být postoj regionálních
shromáždění a vlád. Skotská národní strana je proti britskému Bill of Rights,
protože na něj pohlíží jako na krok zpět v otázce devoluce. V Severním Irsku by
se takový zákon mohl stát příčinou sporů mezi unionisty a nacionalisty, kteří
prosazují samostatný severoirský Bill of Rights podle Velkopáteční dohody. David
Cameron i Dominic Grieve v minulosti zdůraznili nutnost širokého diskuzního
procesu ve společnosti, který by podpořil pocit vlastnictví Bill of Rights v britské
společnosti.159
Další aktéři diskuze, jejich názory a argumenty
Nevládní organizace, think-tanky, nátlakové skupiny
Do diskuze o zavedení Bill of Rights ve Velké Británii se zapojilo mnoho nevládních
organizací, think-tanků a nátlakových skupin. Následující část práce se bude zabývat jejich postoji k zavedení Bill of Rights a k současné ochraně práv ve Velké Británii.
Výběr zmiňovaných aktérů byl dán především mírou jejich zapojení do veřejných
slyšení Společného výboru pro lidská práva v roce 2007160 a do veřejné diskuze,
která následovala po vydání Zelené knihy Rights and Responsibilities: developing
our constitutional framework.161 V neposlední řadě byla kritériem intenzita zapojení
do dlouhodobější veřejné diskuze o Bill of Rights a reformě britského ústavního systému. V reakci na aktuální dění v otázce Bill of Rights je zařazen i názor think-tanku
Policy Exchange.
Robert Hazell, The Conservative-Liberal Democrat Agenda for Constitutional and Political
Reform (London: The Constitution Unit, UCL, 2010), 61, http://www.ucl.ac.uk/public-policy/
UCL_expertise/Constitution_Unit/149.pdf (staženo 27. 3. 2011).
157
Členy komise jsou Sir Leigh Lewis KCB, Jonathan Fisher QC, Martin Howe QC, Baroness
Kennedy of the Shaws QC, Lord Lester of Herne Hill QC, Philippe Sands QC, Anthony
Speaight QC, Professor Sir David Edward QC a Dr Michael Pinto-Duschinsky.
158
Patrick Wintour a Alan Travis, „Deadlock likely on commission pondering a British bill of
rights“, The Guardian, 18. březen 2010, http://www.guardian.co.uk/law/2011/mar/18/deadlockbill-of-rights-commission (staženo 5. 4. 2011).
159
Hazell, The Conservative-Liberal Democrat Agenda, 62–63.
160
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II (srpen
2008), http://www.publications.parliament.uk/pa/jt200708/jtselect/jtrights/165/165ii.pdf (staženo 29. 3. 2011).
161
Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework Summary
of responses, 27–28.
156
318
Při obecném pohledu na účastníky diskuze je zřejmé, že nejaktivněji se jí účastní
nevládní nestranické organizace a nátlakové skupiny zabývající se ochranou občanských svobod a podporou lidských práv. Podíl zastánců konzervativního proudu je
mezi aktivními přispěvateli do diskuze menší. Následující část kapitoly proto bude
tento poměr zohledňovat.
Liberty
Liberty, nezávislá nátlaková skupina zabývající se lidskými právy, je jedním z nejaktivnějších účastníků diskuze. Liberty podporuje HRA a snaží se vyvrátit mýty,
které jsou s ním spojovány. Vyjadřuje obavy, že současná debata povede pod tlakem
veřejnosti, médií a politiků k oslabení dosavadní ochrany lidských práv. K často
zmiňovanému argumentu, podle kterého by Bill of Rights umožnil lepší přijetí práv
mezi lidmi než HRA, Liberty dodává, že lidská práva si musí mezi lidmi po určitou dobu hledat své místo. HRA by měl dostat prostor toto místo nalézt. Pokud
nebudou práva v něm obsažená dostatečně obhajována, budoucí Bill of Rights tím
bude také negativně ovlivněn. Liberty jednoznačně odmítá, že by budoucí Bill of
Rights měl přispívat k zdůraznění povinností. Často zmiňovaná kritika, že HRA
přispívá ke snížení bezpečnosti je podle Liberty nesmyslná, protože HRA ukládá
státu povinnost chránit obyvatele.162 K probíhající diskuzi o Bill of Rights Liberty
poznamenává, že vzhledem k nedostatečnému porozumění stávajících práv a nedostatečné shodě na nich není realistické, aby se ochrana práv v rámci nového zákona
zvětšila. Naopak podle nich bude diskuze spíše ovlivněná snahami o omezení
ochrany práv.163
Justice
Dalším významným účastníkem diskuze je Justice, organizace zabývající se lidskými právy a reformami práva. Justice pokládá vytvoření Bill of Rights založeného
na Úmluvě a podpořeného celospolečenskou diskuzí za potenciálně cenný projekt.
Přestože podle jejich názoru není vzhledem k existenci HRA jeho vytvoření nutností, jeho symbolická hodnota by byla důležitá. Mohl by poskytnout větší ochranu
základním právům, rozšířit ochranu práv nad rámec HRA, podpořit vládu zákona
v zemi a mohl by také plnit vzdělávací úlohu ve smyslu prohlubování veřejného
povědomí o lidských právech. Britský Bill of Rights by také mohl přispět k rozvoji
162
Liberty, Liberty’s response to the Joint Committee on Human Rights: „A British Bill of Rights“
(2007): 4–10, http://www.liberty-human-rights.org.uk/pdfs/policy07/response-to-jchr-re-britishbill-of-rights.pdf (staženo 29. 3. 2011).
163
Liberty, Liberty’s response to the Ministry of Justice’s Green Paper: Rights and Responsibilities
developing our constitutional framework (2010): 17, http://www.liberty-human-rights.org.uk/pdfs/
policy10/liberty-s-response-to-the-rights-and-responsibilities-green-paper.pdf (staženo 29. 3.
2011).
319
specificky britské jurisprudence v oblasti práv.164 Justice vyjadřuje obavu, že vláda
opomněla potenciální překážky Bill of Rights ze strany regionálního uspořádání
země. Jeho schválení by vyžadovalo souhlas regionálních shromáždění a úpravu
regionálních uspořádání.165
The British Institute of Human Rights
The British Institute of Human Rights (dále BIHR) je nezávislá charitativní organizace zabývající se rozšiřováním podpory lidských práv. BIHR neshledává probíhající
diskuzi o Bill of Rights za vhodnou. V situaci, kdy je stávající lidsko-právní legislativa
poměrně nová a stále plně nepřijatá veřejností, dává BIHR přednost koncentraci
na lepší zakotvení HRA ve společnosti. HRA podle BIHR nevzešel z veřejné debaty a následným pokusům o jeho podporu a vysvětlení se nedostalo podpory.166
BIHR se ohrazuje proti diskuzi o tom, jestli je HRA nejlepší možný prostředek
ochrany. Obává se, že vzhledem k současnému pohledu politiků a médií na HRA
by tato debata mohla vést k narušení ochrany poskytované HRA.167 BIHR proto
místo předčasné diskuze o Bill of Rights navrhuje diskuzi o významu a hodnotě
lidských práv ve Velké Británii, což pomůže lepšímu přijetí potenciálního Bill of
Rights v budoucnosti.168
Unlock Democracy
Unlock Democracy je nátlaková skupina a následnická organizace Charter 88, která
byla jedním z hlavních podporovatelů HRA. Unlock democracy prosazuje psanou
ústavu obsahující Bill of Rights. Svůj postoj podporuje několika tvrzeními. Vzhledem
k tomu, že Dolní sněmovna je obvykle ovládána jednou stranou a Sněmovna lordů je
významně oslabena, kontrola exekutivy je velmi slabá. Ústavní reformy provedené
po roce 1997 výrazně pozměnily dosavadní ústavní uspořádání a tradiční britská
ústava již z velké části neexistuje. Proces veřejné formulace Bill of Rights by mohl
být počátkem diskuze o psané ústavě. Unlock Democracy uznává kladný vliv HRA,
164
Joint Committee on Human Rights, Twenty-ninth Report of Session 2007–08 Volume II,
143–44.
165
Justice, Response to Ministry of Justice Green Paper: Rights and Responsibilities: developing
our constitutional framework (2010): 2, 7–9, http://www.justice.org.uk/images/pdfs/MoJ%20
Rights%20and%20Responsibilities%20Green%20Paper%20consultation%20response.pdf
(staženo 29. 3. 2011).
166
The British Institute of Human Rights, BIHR submission to the JUSTICE Bill of Rights
consultation (2007): 1, 2, http://www.bihr.org.uk/sites/default/fi les/Response_to_JUSTICE_
consultation.pdf (staženo 29. 3. 2011).
167
Ibid., 3.
168
The British Institute of Human Rights, BIHR Statement on Bill of Rights (2009): 1–2, http://
www.bihr.org.uk/sites/default/fi les/BIHR%20Statement%20on%20Bill%20of%20Rights.pdf
(staženo 29. 3. 2011).
320
avšak upozorňuje i na problémy s ním spojené. Jedná se především o skutečnost,
že veřejnost dokumentu nikdy plně neporozuměla a nepovažovala jej za něco, co jí
ochraňuje. Proto prosazuje Bill of Rights vymahatelný v rámci psané ústavy, který
by stavěl na právech z HRA. Trvá také na tom, že Bill of Rights musí ochraňovat
všechny obyvatele bez ohledu na občanství.169
The UK Democratic Audit
The UK Democratic Audit (dále UKDA) je výzkumná organizace, zabývající se hodnocením kvality demokracie a lidských práv ve Velké Británii. UKDA se vyjadřuje
kladně k návrhu na vytvoření Bill of Rights na základě HRA. Ochrana lidských práv
podle nich závisí na veřejné podpoře, a proto vyzývají k informované debatě, která
začlení i veřejnost. UKDA podporuje vytvoření psané ústavy a navrhuje, aby se Bill
of Rights stal součástí nového ústavního dokumentu. Podobně jako výše zmíněné
organizace vyjadřuje UKDA výhrady vůči zakotvení Bill of Rights jako britského.
Vidí v tom pokusy o vymezení vůči evropským nebo menšinovým právům a hodnotám, což by působilo škodlivě na jednotu společnosti a narušovalo princip všeobecnosti lidských práv. UKDA vidí v Bill of Rights možnost posílit ochranu práv
ve dvou oblastech, které byly kvůli rozsudkům britských soudů oslabeny. Jedná se
o začleňování DNA nevinných lidí do národního registru a o rozhodnutí, že se
na soukromé pečovatelské domy nevztahuje HRA, kvůli čemuž mnoho lidí nemá
patřičnou právní ochranu.170
International Association for Human Values (UK)
International Association for Human Values (UK) (dále IAHV) se zabývá rozvojem chápání lidských hodnot ve společnosti. IAHV vyjadřuje podporu sestavení
Bill of Rights. Postoj IAHV se částečně se liší od výše zmíněných názorů. IAHV
navrhuje, aby se součástí Bill of Rights staly lidské hodnoty. Konkrétně IAHV zmiňuje nenásilí, pečování o život, soucit, přátelskost, spolupráci, velkorysost a službu
společnosti. Tyto lidské hodnoty považuje za základní rysy lidství a pouze jejich
začleněním bude možné dosáhnout plného prosazení práv. IAHV také na rozdíl
od jiných účastníků diskuze podporuje začlenění povinností. Podle jejich názoru je
s každým garantovaným právem spojená povinnost přiznat toto právo i ostatním.
Přijetí povinností a uznání lidských hodnot povede k větší společenské odpovědnosti a k přijetí podílu na prosperitě celé společnosti.171
169
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–2008 Volume II,
175–77.
170
Ibid., 122–24.
171
Ibid., 140–42.
321
Policy Exchange
Konzervativní think-tank Policy Exchange publikoval v únoru roku 2011 studii,
která přinesla odlišný pohled na Bill of Rights a britské závazky vůči ECtHR. Zpráva
kritizuje úlohu, kterou v současnosti hrají soudy na základě HRA. ECtHR je
kritizován, že interpretuje Úmluvu způsobem, který se významně odchyluje od původních záměrů jejích tvůrců. Zároveň také nebere dostatečně ohled na národní
odlišnosti mezi státy. Zpráva navrhuje, aby se Velká Británie pokusila vyjednat
reformu ECtHR, na základě které by byl soud efektivnější a vstřícnější k národním
tradicím. Pokud by tato jednání nebyla úspěšná, měla by Británie vystoupit z jurisdikce ECtHR a dále respektovat Úmluvu. Podle Policy Exchange by toto vystoupení
nemělo mít vliv na členství v Radě Evropy a Evropské unii. Nový Bill of Rights by
umožnil zavedení priorit v případě proti sobě stojících práv (například právo svobody projevu by mělo přednost před právem na soukromí), začlenil by povinnosti
a omezil by vliv soudů na zákonodárný proces a interpretaci zákonů.172
Akademici a odborníci
Do diskuze o Bill of Rights se vedle politiků a nevládních organizací zapojili významným způsobem také akademici zabývající se ústavou, ústavním právem a ochranou
lidských práv. Následující kapitola mapuje názory nejvýznamnějších účastníků této
diskuze.
Francesca Klugová
Francesca Klugová je profesorkou na univerzitě London School of Economics. Podle
prof. Klugové je zavedení Bill of Rights žádoucí a to i přesto, že plně podporuje
HRA. Zásadní problém však spatřuje ve skutečnosti, že HRA nebyl plně přijat
britskou veřejností.173 Za příčinu tohoto neúspěchu označuje selhání politiků, kteří
se nepokusili HRA vysvětlit veřejnosti. Dalším důvodem pro přijetí Bill of Rights je
podle ní současný přístup britských soudů, které dobrovolně místo rozvíjení britského precedenčního práva interpretují HRA striktně podle rozhodnutí ECtHR.
Podle HRA mají však tato rozhodnutí pouze brát na vědomí. Tato situace by mohla
být pomocí Bill of Rights vyjasněna. Třetím důvodem, který prof. Klugová uvádí,
je možnost, že Bill of Rights bude moci nově zahrnout některá moderní práva nad
rámec Úmluvy.174
Policy Exchange, Bringing Rights Back Home: Making human rights compatible with parliamentary democracy in the UK (únor 2011): 11–13, 60–61, http://www.policyexchange.org.uk/images/
publications/pdfs/PX_Keeping_Human_Rights_at_Home_WEB_07_02_11.pdf (staženo
29. 3. 2011).
173
Francesca Klug, „A Bill of Rights: what for?“ (2007): 8, http://www2.lse.ac.uk/humanRights/
articlesAndTranscripts/FK_SmithInstitute_07.pdf (staženo 5. 4. 2011).
174
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 1.
172
322
Prof. Klugová důrazně vyvrací tvrzení podporované Davidem Cameronem,
podle kterého by Bill of Rights mohl přimět soudce ECtHR k většímu respektu specificky britských tradic ochrany práv. Podle Klugové se jedná o špatnou interpretaci
doktríny margin of appreciation, která se uplatňuje pouze v případech, kdy neexistuje
v dané oblasti evropský konsenzus.175 Případné vyčlenění Úmluvy z britského práva
by podle Klugové bylo nebezpečným signálem autoritativním režimům. Uvažované
začlenění povinností do Bill of Rights považuje Klugová za přínosné v případě, že
by mělo podobu obecného prohlášení v preambuli. Prof. Klugová nesouhlasí, aby
byla soudům dána pravomoc rušit zákony. Naopak model, který uplatňuje HRA,
kdy soudy mají pouze pravomoc prohlásit, že zákon odporuje Úmluvě, je podle ní
správný.176
Vernon Bogdanor
Podle názoru Vernona Bogdanora, profesora na univerzitě v Oxfordu, by přijetí
Bill of Rights bylo prospěšné. Umožnilo by připojení nových práv k Úmluvě, která
byla sepsána před padesáti lety v naprosto jiných podmínkách. Jako příklad uvádí
práva na soukromí a na rovnost nebo práva související se životním prostředím. Bogdanor také podporuje začlenění některých práv ze sociální a ekonomické oblasti,
konkrétně práv na vzdělání a práv na lékařskou péči. Právě doplnění některých
práv nad rámec HRA považuje Bogdanor za způsob, jak přesvědčit společnost
o tom, že jim Bill of Rights opravdu patří a není určen pouze pro menšiny. Za práva,
která by toto umožnila, považuje právo na soud s porotou a právo na péči v rámci
Národní zdravotní služby, která jsou dlouhodobě zmiňována při průzkumech
veřejného mínění.
Nový Bill of Rights by měl být chráněn proti změnám udělením absolutního
práva veta Sněmovně lordů. Zamezilo by to, aby byl zákon svévolně měněn dočasnou
parlamentní většinou kvůli politickým účelům. Bogdanor tvrdí, že veřejná diskuze
o Bill of Rights musí být vedena velmi široce a podporuje i schválení Bill of Rights
v rámci referenda.177 Bogdanor upozorňuje na nutnost pečlivé ochrany práv v době
teroristické hrozby a HRA považuje za základ této ochrany. Důrazně se ohrazuje
proti konzervativnímu návrhu na Bill of Rights, protože Konzervativní strana se
v průběhu diskuze za práva obsažená v HRA jednoznačně nepostavila.178
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 4–9,
146.
177
Ibid., 47–57.
178
Chris Arnot, „Ruling class“, The Guardian, 17. února 2009, http://www.guardian.co.uk/
education/2009/feb/17/vernon-bogdanor (staženo 5. 4. 2011).
175
176
323
Robert Hazell
Robert Hazell je profesorem na University College London. Vyjadřuje se pro Bill of
Rights, který by stavěl na základu v podobě HRA. Nový Bill of Rights by podle jeho
názoru mohl přinést silnější ochranu práv a také by mohl být lépe přijat ve společnosti. Mezi právy, která by mohla doplnit stávající HRA, uvádí právo na bydlení,
právo na rovnost, právo na soud s porotou, posílení práva na soukromí a práva
homosexuálů. Varuje však před příliš širokým obsahem Bill of Rights, protože by to
mohlo způsobit slabost a nevymahatelnost dokumentu. Přikládá velký význam veřejné diskuzi, která by podle jeho názoru ve spojení s referendem mohla přinést větší
pochopení veřejností a lepší přijetí. Zároveň však upozorňuje, že by jejím vedlejším
důsledkem mohla být přílišná očekávání veřejnosti.179 Do diskuzního procesu musí
být podle Hazella zapojena regionální shromáždění i vlády. Jejich postoj se však
může stát velkou překážkou. Samotné regionální uspořádání může představovat
problém, protože mnohá z navrhovaných práv mohou zasahovat do regionálních
pravomocí, konkrétně do pravomocí v oblastech vzdělávání, zdravotnictví a sociální
politiky.180
Robert Blackburn
Profesor Robert Blackburn působící na King’s College London považuje potenciální
Bill of Rights za velmi prospěšný. Mohl by zajistit ochranu proti krokům státu
a soukromých organizací a také poskytnout prostor k začlenění práv a principů,
které vycházejí ze specificky britských tradic a okolností. Na mysli má například
zvláštní důraz na toleranci, svobodu slova, odmítání svévolného jednání úřadů,
řádný proces, spravedlivý soud a svobodu politického a náboženského smýšlení.
Zakotvení těchto práv považuje za důležité především v kontextu rozvoje nových
technologií a hrozby jejich zneužití. Vyslovuje se proti začlenění povinností, protože
ty jsou podle něho již součástí samotného konceptu lidských práv. Ekonomická
a sociální práva by měla mít podobu deklarativní a veřejnost, parlament a soudy
by měly mít možnost na ně odkazovat. Vymahatelnost práv je podle něho vhodná
pouze v případě některých práv, konkrétně zmiňuje práva občanského a politického
charakteru. Bill of Rights by podle Blackburna měl mít vyšší status a přednost před
běžnými zákony parlamentu a jeho změna by měla být podmíněna zvláštní parlamentní procedurou. Obecně se Blackburn obává, že vlády budou zneužívat diskuze
o Bill of Rights ke svému prospěchu a budou usilovat o to, aby jeho konečná podoba
sloužila jejich záměrům.181
Hazell, Towards a New Constitutional Settlement, 31–33.
Hazell, The Conservative-Liberal Democrat Agenda, 62.
181
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 95–97.
179
180
324
Centre for Public Law
Mezi členy Centre for Public Law na univerzitě v Cambridge patří například profesor Trevor Allan, Dr Mark Elliott nebo profesor David Feldman. Centrum se
do diskuze také zapojilo a jeho členové zformulovali společné stanovisko. Zabývá
se především vztahem mezi budoucím Bill of Rights a HRA. Možnost, že by Bill
of Rights měl zcela nahradit Úmluvu, považují za velmi nevhodnou. Odstoupení
od Úmluvy by s sebou neslo rozsáhlé vnitropolitické a mezinárodní obtíže. Mnohá
z práv obsažených v Úmluvě jsou již součástí zvykového práva, což by vedlo k nejasnostem. Mohlo by to způsobit komplikace pro členství v Evropské unii. Bill of
Rights by proto podle názoru Centre for Public Law měl začlenit práva z Úmluvy
a umožnit soudům, aby tato práva interpretovaly v souladu s rozhodnutími ECtHR.
Začlenění práv nad rámec Úmluvy by podle jejich mínění bylo možné, avšak pouze
v případě, že tato práva nebudou v rozporu s právy Úmluvy. Jako příklady dodatečných práv uvádějí právo na soud s porotou, právo na správní soudnictví a sociální
práva. Vyjadřují pochybnosti o požadavku, aby Bill of Rights definoval práva jasněji
a detailněji než HRA. Bill of Rights by se tím stal méně flexibilním a vyžadoval by
častější pozměňování.182
Veřejné mínění a média
S problematikou Bill of Rights souvisí také veřejné mínění. Důležitost otevřené
veřejné diskuze byla zdůrazňována ve vládních dokumentech k tomuto tématu
a upozorňovali na ní také odborníci, nevládní organizace a think-tanky. Základním předpokladem vytvoření Bill of Rights, který by měl pevnou pozici v ústavním
systému i ve společnosti, je vytvoření společenského konsenzu. Pro vytvoření úplného obrazu diskuze o zavedení Bill of Rights je proto zásadní zmínit také postoj
veřejnosti.
Veřejné mínění v souvislosti s lidskými právy bylo ve Velké Británii v posledních několika letech významně ovlivňováno prezentací HRA v bulvárních médiích.
Tato prezentace byla často nepřesná, neposkytovala úplné informace a vedla tak
k vytvoření obrazu HRA jako zákona, který slouží především „cizincům, teroristům a pedofi lům“.183 Tento obraz HRA byl vytvořen částečně tak, že o mnohých
případech týkajících se lidských práv média informovala pouze na jejich počátku,
avšak výsledek procesu již oznámen nebyl. Lidé tak získali pocit, že i natolik nesmyslné případy, jako byla stížnost vězně, že mu byl upřen pornografický časopis a tím
byla porušena jeho práva, jsou na základě HRA projednávány. Ve skutečnosti byla
žádost o přezkoumání zamítnuta, avšak o tom již média výrazněji neinformovala.
Dále docházelo k rozšiřování nepravdivých a zavádějících informací o důsledcích,
182
183
Ibid., 106–9.
325
které z HRA vyplývají. Jednalo se například o tvrzení, že nebude možné natáčet
dětská představení na motivy narození Krista nebo že učitelé nebudou moci ošetřovat drobná poranění žáků. Podobná zavádějící tvrzení a nesprávná interpretace
zákona významným způsobem narušovaly pozici nejen HRA, ale mohly narušit
i vnímání principů ochrany práv obecně.184
Postoj veřejnosti k ochraně práv byl však i přes výše zmíněné okolnosti poměrně
kladný. Z průzkumů společnosti ICM pro Joseph Rowntree Reform Trust vyplývá,
že od roku 1991 se podpora Bill of Rights stabilně pohybuje okolo 80 %.185 Podle
průzkumu z roku 2010 by potenciální Bill of Rights podle tázaných měl obsahovat
právo na spravedlivý soud s porotou (88 % dotázaných), právo na ošetření v rámci
Národní zdravotní služby (87 %), právo vědět, jaké informace shromažďuje vláda
o obyvatelích (81 %), soukromí telefonické, poštovní a emailové komunikace (79 %)
a právo svobodného shromažďování na mírových demonstracích (72 %). Ze všech
dotazovaných 52 % vyjádřilo plnou podporu Bill of Rights a 28 % částečnou podporu. Silně nesouhlasily 3 % dotázaných a částečně nesouhlasily také 3 %.186 V roce
2006 byla podpora pro zmíněná práva velmi podobná. Silnou podporu Bill of Rights
obecně vyjádřilo 51 % dotázaných, naopak silně nesouhlasily 2 %. Podpora mezi
voliči tří hlavních politických stran byla téměř shodná.187
Průzkum společnosti Ipsos MORI pro Komisi pro rovnoprávnost a lidská práva
z roku 2009 ukázal, že mezi nejdůležitější lidská práva obecně lidé zařazují právo
na důstojnost a respekt, právo vyjádřit své názory, právo na spravedlivé zacházení
bez ohledu na rasu, pohlaví a postižení nebo právo na soukromý a rodinný život.
S výrokem, že je důležité mít zákon na ochranu práv, souhlasilo 84 % dotázaných,
proti byla 4 %. Zároveň však 8 % lidí prohlásilo, že obecně o právech neví nic, 50 %
pak prohlásilo, že o nich ví velmi málo. Podobné výsledky byly i v případě HRA.
Nikdy o něm neslyšela 4 % dotázaných, 16 % o něm slyšelo, avšak nic o něm neví
a 50 % o něm ví podle vlastních slov velmi málo. S výrokem, že lidská práva jsou pro
mě v každodenním životě bezvýznamná, souhlasilo 64 % dotázaných.188
Výsledky průzkumu společnosti Ipsos MORI ukazují, že veřejnost má poměrně
malé povědomí o lidských právech a že tato problematika pro ni není prioritou.
Podobné výsledky přinesl i průzkum Hansard Society z roku 2008. Otázka, proč by
měla Velká Británie přijmout Bill of Rights, byla zřejmá 28 % dotazovaných, zatímco
184
Department for Constitutional Affairs, Review of the Implementation of the Human Rights Act,
30–31.
185
Klug, „A Bill of Rights: what for?“, 11.
186
Joseph Rowntree Reform Trust, ICM, State of the Nation Poll (2010): 5, http://www.jrrt.org.
uk/uploads/son-2010-summary-of-fi ndings.pdf (staženo 5. 4. 2011).
187
Joseph Rowntree Reform Trust, ICM, State of the Nation Poll (2006): 5, http://www.jrrt.org.
uk/uploads/SoN%202006%20summary%20of%20fi ndings.pdf (staženo 5. 4. 2011).
188
Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain
(2010): 13, 17, 22–23, http://www.equalityhumanrights.com/uploaded_fi les/pdfs/hra_plus_
exec_summary.pdf (staženo 11. 4. 2011).
326
68 % spíše nevědělo, nebo vůbec nevědělo, proč by měl být přijat. Se skutečností,
že Velká Británie nemá vlastní Bill of Rights, vyjádřilo nesouhlas 25 % lidí, souhlas
poté 12 %. Ostatní neměli vyhraněný názor.189
Analýza diskuze o Bill of Rights
Diskuze o zavedení Bill of Rights ve Velké Británii je velmi široká. Jak je patrné
z předchozí kapitoly, zapojilo se do ní mnoho odborníků a zájmových skupin a aktivní jsou v tomto směru i hlavní politické strany. Pro potřeby analýzy diskuze bude
v další části práce její obsah rozdělen do následujících částí. Nejprve bude představeno shrnutí argumentů, které podporují přijetí Bill of Rights, v protikladu k nim
poté budou zmíněny argumenty vedoucí k jeho odmítání. V otázce možné podoby
Bill of Rights se analýza bude soustředit na problematiku jeho případného obsahu
a na právní a ústavní zakotvení. V rámci těchto uvažovaných možností budou zmíněny i jejich potenciální důsledky.
Důvody aktivity politiků v této oblasti
Argumenty podporující přijetí Bill of Rights
Argumenty, které podporují Bill of Rights, můžeme rozdělit do dvou skupin. První
skupina obecně podporuje Bill of Rights pro Velkou Británii především z důvodů
obecné prospěšnosti jeho přijetí. Druhá skupina argumentů vychází především
z kritiky dosavadní ochrany práv na základě HRA. Některé ze zmíněných argumentů stojí v protikladu, protože jsou vyslovovány jinými skupinami. Obecně by
přijetí Bill of Rights podle zastánců dalo obyvatelům lepší představu, co očekávat
od veřejné moci a od sebe navzájem.190 Bill of Rights by také měl kladný vliv na vládu
zákona v zemi, na ochranu proti krokům státu a také na zlepšení ochrany práv.191
V souvislosti s touto ochranou by mohla být zvýšena i role parlamentu192 a mohlo by
dojít k rozvoji specificky britské jurisprudence.193 Bill of Rights by umožnil i začlenění
práv nad rámec HRA, který čerpal z Úmluvy sepsané před více než šedesáti lety.
189
Hansard Society, Audit of Political Engagement 5 (2008): 25–28, http://www.hansardsociety.
org.uk/blogs/publications/archive/2008/03/27/audit-of-political-engagement-5-march-2008.
aspx (staženo 5. 4. 2011).
190
Ministry of Justice, The Governance of Britain, 61.
191
Justice, A British Bill of Rights Informing the debate (2007): 116, http://www.justice.org.uk/
images/pdfs/ABritishBillofRights.pdf (staženo 29. 3. 2011).
192
Hansard Society, The Governance of Britain: Hansard Society Response to the Government’s Green
Paper (říjen 2007): 2, http://www.hansardsociety.org.uk/blogs/parliament_and_government/
archive/2007/10/16/hansard-society-response-to-the-governance-of-britain-consultation.aspx
(staženo 11. 4. 2011).
193
Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 23.
327
Mohl by tedy zahrnout i práva, která získala od té doby na důležitosti.194 Jako příklad můžeme uvést ekonomická a sociální práva. Často je také zmiňováno zakotvení
práv, která vychází z britských tradic a z britského právního prostředí a zakotvení
povinností. Důležitým argumentem pro Bill of Rights je zlepšení ochrany mnoha
skupin ve společnosti, jako jsou starší lidé, nemocní, přistěhovalci a ohrožené děti.195
Za významnou je také považována případná symbolická hodnota původního
britského Bill of Rights. Poskytl by lepší představu o hodnotách, na kterých Velká
Británie stojí, a o principech, které její obyvatelé sdílejí.196 Mohl by se tak stát
sjednocujícím prvkem ve společnosti a změnit vnímání lidských práv jako nařízení
Evropské unie.197 Zásadní by také mohl být jeho vliv na rozšíření povědomí a informací o lidských právech.198 Na rozdíl od HRA by měl také potenciál být lépe
přijat veřejností. HRA nepředcházela veřejná diskuze, obyvatelé o zákonu nedostali
potřebné informace před jeho schválením a ani poté nebylo vynaloženo dostatečné
úsilí na jeho vysvětlení veřejnosti.199 Bill of Rights, který by byl sepsán na základě
řádné celonárodní diskuze, by tak mohl mít větší legitimitu a obyvatelé by jej mohli
považovat za vlastní.200 V neposlední řadě je důležité zmínit hlasy, které prosazují
Bill of Rights jako součást širší debaty o psané ústavě, pro kterou by se mohl stát
impulsem. Bill of Rights by se stal součástí psané ústavy a přispěl by ke stabilitě
ústavního uspořádání.201
Druhá skupina argumentů pro Bill of Rights vychází především z kritiky HRA.
V této souvislosti je často zmiňováno narušení podpory bezpečnosti a vynucená
změna priorit veřejných orgánů směrem k právům jednotlivců na úkor společnosti.
HRA tak údajně zmenšil pravomoci státu bojovat proti terorismu a kriminalitě.202
K tomu také přispěla rozhodnutí ECtHR, především pak rozhodnutí o zákazu
deportací cizinců do zemí, kde by jim hrozilo mučení a smrt.203 Nový Bill of Rights
by umožnil lepší vyvážení bezpečnosti a práv.204 Podle některých názorů by také
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 22, 47.
Ibid., 14–15, 36.
196
Ministry of Justice, The Governance of Britain, 10.
197
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 15, 25.
198
199
Helen Wildbore, „Does Britain need a Bill of Rights?“, Politics Review 17, č. 4 (2008): 2, http://
www.lse.ac.uk/archived/global/staff wildbore.htm (staženo 11. 4. 2011).
200
201
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 123,
175.
202
Robert Hazell, Conservatives’ Constitutional Agenda (London: The Constitution Unit, UCL,
2010), 63, http://conservativehome.blogs.com/fi les/tory-const.pdf (staženo 11. 4. 2011).
203
Wildbore, „Does Britain need a Bill of Rights?“, 2.
204
Cameron, „Balancing Freedom and Security“, 2.
194
195
328
přiměl ECtHR, aby více respektoval zvláštnosti britských tradic a suverenitu parlamentu a dal Britům větší volnost především v otázkách bezpečnosti.205
Vedle změny bezpečnostních aspektů by Bill of Rights také mohl přinést změnu
v prosazování práv. Soudy by mohly získat pravomoc odvolání zákonů odporujících
Bill of Rights místo současné deklarace neslučitelnosti. Proti tomu stojí hlasy, podle
kterých by byl naopak Bill of Rights možností omezit vliv soudců, kteří nejsou volení.206 Jasnější formulace vlivu rozhodnutí ECtHR na britské soudy by ukončila
situaci, kdy soudy interpretují HRA přesně podle rozhodnutí ECtHR, přestože ho
podle HRA mají interpretovat na základě domácích tradic.207 Dále by mohl přinést
ochranu proti soukromým organizacím, kterou dosud HRA neposkytoval.208
Argumenty vedoucí k odmítání Bill of Rights
Odmítání zavedení Bill of Rights nejčastěji vychází ze spokojenosti se stávající
úpravou v podobě HRA, což je názor rozšířený mezi odborníky na lidská práva
a právníky.209 Odpůrci současné debaty o Bill of Rights argumentují tím, že není
vhodná doba pro tuto debatu, protože stávající lidsko-právní legislativa HRA není
v platnosti dlouho a neměla tedy možnost najít své místo v právním systému a veřejnost jí dosud dostatečně neporozuměla. Namísto diskuze o Bill of Rights proto
navrhují soustředit se na vysvětlení obsahu a fungování HRA, bez čehož potenciální debata o novém zákonu v budoucnosti nemůže být efektivní. 210 Jiné argumenty
vycházejí z předpokladu, že pokud jsou výhrady vůči HRA pro některé zastánce
Bill of Rights jediným důvodem pro jeho přijetí, měly by být řešeny změnou HRA.
Nesouhlas s HRA není považován za dostatečný důvod pro přijetí Bill of Rights.
V souvislosti s kritikou HRA je také často zmiňováno, že hlavní výhrady jsou dány
nemožností deportovat nebezpečné cizince. Nový Bill of Rights by však řešení tohoto problému nepřinesl, protože Velká Británie by i po zrušení HRA byla stále
vázána Úmluvou.211
Mezi další výhrady vůči současným úvahám patří celková kritika charakteru diskuze, která je do značné míry ovlivněna tlakem veřejnosti, médií a politiků směrem
k omezení ochrany pod stávající rámec daný HRA a Úmluvou.212 S tvorbou návrhu
Klug, „A Bill of Rights: what for?“, 9.
Policy Exchange, Bringing Rights Back Home, 9.
207
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 121.
208
Liberal Democrats, For the People, By the People (srpen 2007): 14, http://s3.amazonaws.com/
ld-migrated-assets/assets/0000/9367/Policy_Paper_83_-__For_the_People__by_the_People.
pdf (staženo 11. 4. 2011).
209
Hazell, Conservatives’ Constitutional Agenda, 63.
210
The British Institute of Human Rights, BIHR submission to the JUSTICE Bill of Rights
consultation, 1–3.
211
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 16, 19.
212
Liberty, Liberty’s response to the Joint Committee on Human Rights: „A British Bill of Rights“, 4.
205
206
329
na Bill of Rights je vzhledem k obavám o bezpečnost z posledních let spojena i hrozba,
že návrh bude reagovat pouze na tyto dočasné zájmy, avšak pomine dlouhodobé
principy a cíle. To by mělo být hlavním účelem Bill of Rights, protože se jedná o dokument, který by měl být závazný i pro další generace.213 Další obecná výhrada vůči
diskuzi o Bill of Rights spočívá v pochybách, zda je možné, aby dokument takového
významu mohl vzniknout v době stability na základě odborné a veřejné diskuze.
Dosavadní zkušenost spíše ukazuje, že k tomu dochází v souvislosti s významnými
okamžiky, jako jsou občanská válka, okupace nebo jiné dramatické události v životě
národa.214 V souvislosti s regionálním uspořádáním země se objevují úvahy, že by
přílišný důraz na „britskost“ dokumentu, která je politiky v diskuzi často zmiňována, mohl působit negativně na jeho vnímání v regionech.215 V neposlední řadě
může být argumentem proti zavedení Bill of Rights nedostatečný zájem veřejnosti.216
Diskuze o možné podobě Bill of Rights
Obsažená práva
Význačnou část diskuze o Bill of Rights tvoří úvahy o možném obsahu dokumentu.
Jedná se převážně o zvažování, zda má Bill of Rights obsahovat práva nad rámec
HRA a Úmluvy a jaká práva to mají být. Součástí diskuze o obsahu jsou také úvahy
o případném začlenění povinností.
V otázce, zda má být Bill of Rights sepsán podle modelu ECHR-plus nebo
ECHR-mínus, existuje mezi účastníky diskuze poměrně jasný konsenzus. Většina
odborníků, nevládních organizací a think-tanků zastává názor, že Bill of Rights musí
poskytovat minimálně stejnou ochranu jako HRA.217 Tento názor sdílí i Labouristická strana a liberální demokraté. V případě Konzervativní strany existovaly
v tomto ohledu vnitřní rozpory, které se týkaly možnosti omezení některých práv
Úmluvy pomocí Bill of Rights.218 V současné době se však i Konzervativní strana
v rámci koaliční dohody zavázala k respektování Úmluvy a HRA jako základu
pro Bill of Rights.219 Omezení práv pod rámec HRA by nezmenšilo vliv Úmluvy
a rozhodnutí ECtHR, aniž by Velká Británie zároveň od Úmluvy neodstoupila.220
Obecné požadavky na charakter obsahu se liší. Na jedné straně jsou návrhy na široké zakotvení práv, které by umožnilo dlouhodobou platnost.221 Na straně druhé
Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 116–17.
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 23.
215
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 60.
216
Hansard Society, Audit of Political Engagement 5, 1.
217
218
219
Her Majesty’s Government, The Coalition:our programme for government, 11.
220
221
213
214
330
jsou pak požadavky na jasnou a přesnou formulaci, která usnadní interpretaci
a prosazování práv.222
Převažují názory, podle kterých by Bill of Rights měl obsahovat nejen práva dosud
obsažená v HRA, ale měl by zahrnout i práva další. Nejčastěji jsou zmiňována práva
tradičně uznávaná ve Velké Británii, sociální a ekonomická práva, práva dětí, tzv.
práva třetí generace a mezinárodně uznávaná práva.223 Mezi uvažovanými právy,
která můžeme považovat za tradičně britská, patří právo na soud s porotou, právo
na správní soudnictví, právo na rovnost, právo na právní pomoc, 224 právo přístupu
k soudu a právo na řádnou správu. Tato práva jsou dlouhodobě součástí zvykového
práva a zákonů a existují proto názory, že by měla být klasifi kována jako ústavní.225
Ekonomická a sociální práva patří mezi nejdiskutovanější a zároveň nejkontroverznější. Mezi uvažovaná práva patří právo na odpovídající úroveň bydlení, právo
na fyzické a mentální zdraví, právo na vzdělání, právo na práci, právo na sociální
zabezpečení226 a právo na ošetření v rámci Národní zdravotnické služby. Jedná se
o práva, která získávala své pevné místo v rámci britského státu blahobytu a mnohá
z nich jsou zakotvena v zákonech. V současnosti je ohledně jejich významu poměrně
velká shoda mezi veřejností, nevládními organizacemi i částí politické scény. Hlavní
výhradou proti jejich začlenění je však to, že by výrazně posílilo úlohu soudů a jejich
možnosti zasahovat do přerozdělování zdrojů a financí, což přísluší voleným zástupcům. Dále by začlenění mohlo vést k přílišným očekáváním veřejnosti a ke zvýšení
počtu žalob proti veřejným orgánům. Z toho důvodu je často zmiňováno kompromisní řešení, které tato práva zahrne, avšak nebudou vymahatelná. V tomto případě
však hrozí, že jejich začlenění nebude mít žádný reálný dopad.227
Mnohými účastníky diskuze je prosazován také větší důraz na práva dětí, která
nejsou zvlášť upravena v HRA ani v Úmluvě.228 Zelená kniha z roku 2009 navrhovala začlenění práva na zdraví a prospívání dětí.229 Mezi odborníky a zastánci práv
dětí je však zmiňována možnost začlenění celé Úmluvy o právech dítěte OSN, která
obsahuje široký seznam specifických práv dětí.230 V současnosti britské soudy podle
názoru organizací zabývajících se právy dětí k této úmluvě dostatečně nepřihlížejí.
Cameron, „Balancing Freedom and Security“, 17.
Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain
(2010): 4, http://www.equalityhumanrights.com/uploaded_fi les/pdfs/hra_plus_exec_summary
.pdf (staženo 11. 4. 2011).
224
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 37–39.
225
222
223
226
Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain, V.
Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain,
37.
229
230
37.
227
228
331
Dodatečná ochrana je nutná, protože práva dětí jsou obzvlášť závislá na okolnostech, které nemohou ovlivnit.231
Dalším okruhem práv, která by mohla být začleněna, jsou tzv. práva třetí generace,
mezi která můžeme zahrnout právo na sebeurčení, právo na přírodní zdroje a právo
na ekonomický a sociální rozvoj. Především práva spojená s životním prostředím
jsou v kontextu Bill of Rights zmiňována. V jejich případě není konsenzus natolik
široký, jako v případě práv dětí, avšak postupně jsou v Evropě stále více uznávána.
Konkrétně se hovoří především o právu na zdravé a čisté životní prostředí a na jeho
udržitelný rozvoj.232 Námitky jsou v tomto případě podobné, jako u ekonomických
a sociálních práv, protože práva související s životním prostředím by mohla umožnit
soudům zasahovat do oblastí určených tradičně vládě a parlamentu. 233
V neposlední řadě je uvažováno začlenění práv, která jsou součástí mezinárodních dokumentů podepsaných Velkou Británií. Vedle již zmíněné Úmluvy o právech dítěte by to mohl být Mezinárodní pakt občanských a politických práv OSN
234
nebo Charta základních práv a svobod Evropské unie. 235
Součástí diskuze o obsahu Bill of Rights je i návrh na začlenění povinností. Je to
součástí návrhů Zelené knihy z roku 2009 a pro začlenění povinností se vyjadřuje
i Konzervativní strana. Mezi odborníky na lidská práva však nepanuje shoda o prospěšnosti začlenění povinností.236 Obavy se týkají především možného podmínění
práv plněním povinností, což by odporovalo jejich univerzalitě. Přímé zakotvení
povinností by mohlo potenciálně vést k omezení práv. Práva v sobě již přirozeně
nesou povinnosti, z nichž nejzákladnější je povinnost respektovat práva druhých. 237
Existují i názory, podle kterých jsou již v legislativě povinnosti dostatečně zakotveny,
a jejich další zdůraznění není žádoucí.238 Možným pozitivním důsledkem by bylo
objasnění, že všichni mají povinnost respektovat práva druhých. To může přispět
k větší toleranci ve společnosti. Mezi obecná doporučení odborníků patří, aby bylo
231
Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II,
110–11.
232
233
234
Justice, Response to Ministry of Justice Green Paper: Rights and Responsibilities: developing our
constitutional framework, 4–5.
235
Velká Británie má v současnosti v rámci Protokolu č. 30 Lisabonské smlouvy vyjednán z Charty
základních práv a svobod Evropské unie opt-out. Srov. „Treaty of Lisbon amending the Treaty on
European Union and the Treaty establishing the European Community“, Official Journal of the
European Union 50, c 306 (2007): 156.
236
19–20.
237
Liora Lazarus, Benjamin Goold, Rajendra Desai a Qudsi Rasheed, „The relationship between
rights
an
d responsibilities“, Ministry of Justice Research Series 18/09, ii., 1, http://www.justice.gov.uk/
publications/docs/research-rights-responsibilities.pdf (staženo 18. 4. 2011).
238
332
jasně deklarováno, že práva nejsou závislá na plnění povinností a aby povinnosti
nebyly vymahatelné.239 Za vhodné místo pro vyzdvihnutí povinností jako protějšku
práv proto bývá považována preambule k Bill of Rights, což zajistí zdůraznění jejich
významu ve společnosti a zároveň vyloučí podmínění práv.240
Způsob právního zakotvení
Způsob právního a ústavního zakotvení Bill of Rights patří mezi nejdůležitější
otázky, které budou muset být zodpovězeny při jeho navrhování. Hlavním úkolem
je dosáhnout shody na modelu, který na jedné straně zajistí obranu principům práv
před vůlí parlamentu a exekutivy a na druhé straně dá parlamentu jako demokraticky volené instituci možnost ochranu práv ovlivňovat. Právní zakotvení má dvě
roviny. Jedná se o procedurální zakotvení, které popisuje zvláštní proces určující
způsob budoucí změny Bill of Rights, a také o pravomoci soudů prosazovat Bill of
Rights proti běžné legislativě.241 Dosavadní zakotvení v rámci HRA umožňovalo
parlamentu volně měnit HRA nebo schvalovat zákony, které s ním byly v rozporu,
pokud výslovně deklaroval, že to má v úmyslu. Práva podle tohoto modelu byla
chráněna pouze omezeně tak, že veškerá legislativa měla být interpretována v souladu s HRA. Tento model umožňuje poměrně snadné omezení práv nebo dokonce
odvolání dokumentu. Výhodou však je, že může být upravován podle nových společenských okolností a odpovídá principu suverenity parlamentu. Z těchto důvodů
patří mezi modely vhodné pro Bill of Rights a je podporován například Společným
výborem pro lidská práva.242
V diskuzi se objevují další modely zakotvení, které předpokládají speciální
postupy při změně Bill of Rights. Současný parlament by tak zavazoval následující
parlamenty ke konkrétním krokům, čímž by došlo k omezení suverenity parlamentu.243 Prvním uvažovaným modelem je požadavek na souhlas obou komor
parlamentu, kvůli čemuž by změny Bill of Rights musely být vyňaty z parlamentního
zákona z roku 1911 a Dolní sněmovna by tak nemohla přehlasovat Sněmovnu lordů.
Druhou možností je speciální většina hlasujících, například dvě třetiny, nebo tři
čtvrtiny. Třetí možností je nutnost referenda o každé změně Bill of Rights. Poslední
uvažovaný model předpokládá pouhou klauzuli proti změnám Bill of Rights.244
První model je nejbližší současnému ústavnímu uspořádání Velké Británie.
Jeho využití by patrně bylo součástí širšího procesu reformy složení a pravomocí
239
22–24.
240
241
Ibid., 53–54.
242
57.
243
Peele, Governing the UK, 33.
244
333
Sněmovny lordů.245 Tento model je upřednostňován organizací Justice i Konzervativní stranou.246 Druhý model vyžadující zvláštní většinu není již natolik blízký
britským ústavním a politickým tradicím. Byl však upřednostňován organizacemi
Liberty a IPPR v jejich návrzích Bill of Rights z devadesátých let 20. století. Možnost
zavedení referenda je také poměrně cizí britským tradicím a v historii proběhla
na celonárodní úrovni pouze dvě. Tato možnost není účastníky diskuze výslovně
podporována. Klauzule proti změnám byla v historii využita například v Magna
Charta nebo v zákonech o unii z roku 1707 a 1800. Představovala by však velmi
měkkou formu zakotvení.247
Problematika vymáhání práv patří také mezi často diskutované a zásadně se
dotýká vztahu mezi jednotlivými složkami moci. Existuje několik možných modelů,
které budou představeny. Bez ohledu na zvolený model však budou práva, která jsou
součástí Úmluvy, nadále prosazována ECtHR. První model je založen na pravomoci soudů odvolávat zákony, které jsou v rozporu s Bill of Rights. Druhý model
také uděluje soudům pravomoc zákon odvolat, avšak umožňuje parlamentu, aby
toto odvolání zrušil. Třetí model odpovídá současnému uspořádání podle HRA,
případně jeho částečným úpravám. Čtvrtý model nepředpokládá žádnou pravomoc
soudů prohlásit zákon za neslučitelný s Bill of Rights.248
Mezi účastníky diskuze není shoda na tom, zda by soudy měly mít možnost
zákony odvolávat. Proti této pravomoci se ohradil ve své zprávě Společný výbor pro
lidská práva a mnozí odborníci, kteří se účastnili jeho veřejného slyšení.249 Tuto pravomoc nepředpokládala ani Zelená kniha z roku 2009.250 Opačný názor zastávají
například liberální demokraté, kteří prosazují, aby soudy mohly prohlásit zákon
za neplatný, pokud odporuje Bill of Rights.251
Zvolené modely budou mít zásadní vliv na charakter Bill of Rights, na vztah mezi
obyvateli a státem a také mezi vládou, parlamentem a soudy. Pozice Bill of Rights
a síla, s jakou bude ochraňovat práva, bude záviset také na jeho podpoře mezi lidmi
a politiky a na míře, do jaké se v zemi rozvine kultura respektu práv. Právě modely
zakotvení a vymáhání, pravděpodobnost dlouhé platnosti Bill of Rights a stability
jeho podoby mohou tento veřejný respekt a podporu dokumentu povzbudit.252
57.
247
248
Ibid., 112.
249
250
251
Liberal Democrats, For the People, By the People, 14.
252
Ibid., 62–63.
245
246
334
Závěr
Diskuze o zavedení Bill of Rights, která probíhá ve Velké Británii od roku 2007,
patří mezi nejdůležitější momenty politického a společenského dění v zemi. Její
význam je dán především samotným tématem diskuze, protože úvahy o přijetí Bill of
Rights přímo souvisí s úvahami o britském ústavním uspořádání. Diskuze se účastní
čelní politici, akademici, odborníci na lidská práva a mnoho nevládních organizací,
think-tanků a nátlakových skupin. V neposlední řadě je nutné zmínit snahy o zapojení veřejnosti do této debaty. Cílem studie bylo poskytnout obraz nejdůležitějších
momentů této diskuze a zmiňovaných argumentů a následně diskuzi analyzovat.
Článek usiloval o představení postojů nejdůležitějších a nejaktivnějších účastníků
diskuze.
Z představených názorů a argumentů jednotlivců a organizací je zřejmé, že podpora přijetí Bill of Rights má několik příčin. Jedná se nejprve o postoje, které vychází
z kritiky Human Rights Act a stojí na názoru, že by Bill of Rights mohl představovat
příležitost změnit systém ochrany práv. V rámci těchto názorů je nejvýraznější ten,
který prosazuje Bill of Rights kvůli možnosti vyvážení práv jednotlivců právy a bezpečností společnosti. V diskuzi zaznívají také názory, že by britský Bill of Rights mohl
vyřešit některé problémy vycházející z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva, protože by soud na jeho základě více respektoval britské tradice. V diskuzi
je také kladen důraz na původnost a „britskost“ dokumentu, který by stál v opozici
k Human Rights Act, který začlenil Úmluvu o ochraně lidských práv a základních
svobod Rady Evropy. Podpora Bill of Rights související s kritikou Human Rights Act
je také v případě mnohých účastníků debaty zdůvodňována nedostatečným přijetím
a pochopením Human Rights Act britskou veřejností. To mělo za následek vytvoření
nesprávné představy o obsahu a fungování dokumentu a výrazně to proto narušilo
obraz a kulturu lidských práv v zemi. Bill of Rights, kterému by předcházela široká
a detailní diskuze podporovaná vládou, by mohl tento obraz změnit a přispět k nové
podpoře ochrany práv.
Druhou skupinu argumentů tvoří ty, které tvrdí, že by Bill of Rights pomohl
zlepšit ochranu práv ve Velké Británii. Vedle již zmíněné změny ve vnímání práv
veřejností by mohl podpořit vládu zákona v zemi a poskytl by obyvatelům lepší
představu o tom, co mají očekávat od státu a jeho orgánů a také od sebe navzájem.
Součástí diskuze jsou i úvahy o plné vymahatelnosti práv a o ochraně Bill of Rights
před změnami nebo odvoláním, což by podle mnohých zásadně změnilo úroveň
ochrany práv. Bill of Rights by také mohl poskytnout větší ochranu ohroženým
skupinám obyvatel, jako jsou starší lidé, nemocní, přistěhovalci nebo děti. S tímto
postojem úzce souvisí další okruh argumentů, které podporují Bill of Rights, protože
umožní začlenění práv, která nebyla dosud součástí Human Rights Act. V tomto
směru jsou nejčastěji zmiňována práva, která jsou považována za tradiční součást
britského práva a myšlení. Největší podporu mají právo na soud s porotou, právo
335
na správní soudnictví, právo na rovnost a právo přístupu k soudu. Zvažováno je také
začlenění ekonomických a sociálních práv, s čímž je však spojena kontroverze týkající se možného přesunu pravomocí rozhodovat o rozdělování zdrojů od politiků
k soudcům. V neposlední řadě je zvažováno zahrnutí povinností, což má upozornit
na jejich provázanost s právy danou nutností respektovat práva ostatních při užívání
vlastních práv, avšak nemá vést k podmínění práv plněním povinností.
Podpora zavedení Bill of Rights vychází v případě některých účastníků diskuze
také z prosazování psané ústavy pro Velkou Británii. Bill of Rights by se v případě
jejího přijetí stal jednou z jejích nejdůležitějších součástí.
Z představení a analýzy diskuze o Bill of Rights je zřejmé, že zaznívají také hlasy
odmítající jak Bill of Rights, tak samotnou diskuzi o něm. Odmítání nového Bill of
Rights je zdůvodňováno především spokojeností s obsahem a fungováním Human
Rights Act. V diskuzi se objevily také názory, podle kterých není dobré v současnosti
debatovat o nové lidsko-právní legislativě, protože Velká Británie přijala tu stávající
před pouhými několika lety a s jejím hodnocením je nutné ještě počkat. Probíhající diskuze je do značné míry ovlivněna atmosférou obav z narušení bezpečnosti
obyvatel kvůli ochraně lidských práv. Tato atmosféra je podle názorů některých
účastníků naprosto nevhodná pro diskuzi a může způsobit, že přijetí nového Bill of
Rights povede k omezení dosavadní ochrany lidských práv.
Přijetí Bill of Rights by mělo podle názoru naprosté většiny přispěvatelů do diskuze být výsledkem široké a informované debaty. Z této debaty by měl vyplynout
kompromisní návrh Bill of Rights, který by byl přijatelný pro většinu společnosti,
vyjadřoval by její názory a charakter a mohl tak přispět k její jednotě a k lepšímu
přijetí Bill of Rights než tomu bylo v případě Human Rights Act. Diskuze, která
probíhá od roku 2007, doposud požadovanou shodu nepřinesla. Politici, odborníci,
zájmové skupiny i veřejnost vyjadřují v mnohých bodech odlišné názory a konsensu,
potřebného podle většinového názoru k vytvoření návrhu, zatím nebylo dosaženo.
Význam diskuze o tomto tématu je však nesporný a její výsledek bude mít značný
vliv na budoucnost ochrany práv a na samotné postavení práv ve Velké Británii.
336
Obraz Commonwealthu ve Velké Británii v letech 1991–2011
Jana Růžičková
Úvod
Tato práce se zabývá organizací Commonwealth of Nations, konkrétně jejím obrazem
ve Velké Británii v letech 1991–2011. Commonwealth je uskupení, jež se vyvinulo
z britského impéria a již více než šedesát let představuje výraznou organizaci
ovlivňující vztahy nejen mezi bývalými britskými koloniemi. Od většiny ostatních
mezinárodních organizací se odlišuje mimo jiné tím, že nevznikl s nějakým konkrétním účelem, naopak jeho role se neustále proměňovala a přizpůsobovala novým
podmínkám. V minulosti přispěl Commonwealth také k pokojnému průběhu procesu dekolonizace a velkou měrou se zasadil o ukončení politiky apartheidu v Jižní
Africe. Definovat jeho obecnou roli v současném světě však není jednoduchý úkol,
a kolem Commonwealthu tak panuje řada mýtů a nejasností.
Pozvolná přeměna impéria v Commonwealth v období po roce 1949 umožnila
Spojenému království udržet si vazby na bývalé kolonie i po dovršení procesu
dekolonizace. V počátcích hrála Británie v rámci Commonwealthu vedoucí úlohu,
avšak v průběhu šedesátých let 20. století přestali postupně britští politici i britská
veřejnost jevit o imperiální otázky a o otázky související s Commonwealthem zájem,
a Británie se tak z pozice vedoucího státu Commonwealthu začala posouvat na úroveň řadového člena. Pozice žádné jiné z členských zemí Commonwealthu nezaznamenala takto výraznou proměnu, což je hlavní důvod, proč je práce zpracovávána
právě z pohledu Velké Británie.
V minulosti bylo Impérium, jakožto předchůdce dnešního Commonwealthu,
integrální součástí britské zahraniční politiky, významným prvkem britské národní
identity a zároveň oblíbeným tématem médií. Jak již bylo řečeno, od počátku šedesátých let 20. století začal Commonwealth v povědomí britské společnosti ustupovat
do pozadí a jeho obraz v Británii se začal ve srovnání s obrazem bývalého impéria
měnit. S tímto procesem souvisí i hlavní náplň této práce, jíž je rekonstrukce současného britského obrazu Commonwealthu a jeho následné konfrontování s realitou.
Pojmem současný je v práci označováno období mezi léty 1991–2011. Toto časové
vymezení vyplývá z faktu, že právě v roce 1991 byla vydána nejaktuálnější deklarace
definující cíle a roli Commonwealthu, tzv. Deklarace z Harare. Tento rok je tudíž
možné považovat za jedno ze stěžejních dat v historii organizace, a období let 1991
až 2011 tak zároveň tvoří nejmodernější etapu v jejím vývoji. Důvodem, proč se práce
věnuje právě současnosti a ne tolik minulosti vztahů Británie ke Commonwealthu, je
především skutečnost, že historický vývoj těchto vztahů je, na rozdíl od současného
stavu, dobře zpracován.
337
Cílem práce tedy je jednak zrekonstruovat současný britský obraz Commonwealthu, odpovědět na otázku, zdali tento obraz odpovídá realitě a zároveň případně
poukázat na hlavní oblasti, v nichž se obraz od reality odchyluje. Práce by vedle
zmapování obrazu Commonwealthu měla zároveň z britského hlediska přispět
do debaty o roli a významu Commonwealthu, která jej, především v posledních dvou
desetiletích, provází.
Z metodologického hlediska je práce jednopřípadová studie s komparativními
prvky, založená na empiricko-analytickém přístupu. Jedná se o tzv. jedinečnou případovou studii, jejímž cílem je detailní prozkoumání daného případu.1 Práce je rozdělena do několika kapitol. První z nich stručně nastiňuje výše zmíněný historický
vývoj vztahů mezi Velkou Británií a Commonwealthem. Druhá kapitola představuje
současný Commonwealth, způsob jeho fungování a jeho základní cíle a hodnoty. Třetí
a čtvrtou kapitolu je možné hodnotit jako stěžejní části práce. Cílem třetí kapitoly
je zrekonstruovat obraz Commonwealthu v současné Británii a poukázat na atributy
obrazu, které se v souvislosti s Commonwealthem u britské společnosti vyskytují
nejčastěji. Obraz je rekonstruován zvlášť pro jednotlivé složky britské společnosti,
kterými jsou britská politická scéna, britská média a britská veřejnost. Toto dělení
vyplývá především z předpokladu, že každé z těchto složek společnosti se dostává
o Commonwealthu odlišných informací, každá k němu má ze své podstaty jiný vztah,
každá s ním má jiné zkušenosti, a tudíž se jednotlivé obrazy na úrovni těchto tří
složek mohou odlišovat. Obraz je rekonstruován na základě předem stanovených
parametrů. Tyto parametry jsou rozděleny do tří rovin, které se zabývají jednak
vnějšími charakteristikami, jednak kontextuálními charakteristikami a jednak obsahovými charakteristikami jednotlivých zdrojů. Za účelem rekonstrukce obrazu je
v této kapitole používána především metoda obsahové a diskurzivní analýzy. První
metoda analýzy umožňuje rozbor obsahu jednotlivých oficiálních dokumentů, projevů, respektive novinových článků, z nichž kapitola čerpá, a jejím účelem je zjistit,
v jakém kontextu se o Commonwealthu ve Velké Británii hovoří. Popsání způsobu,
jakým je obraz Commonwealthu konstruován, je následně předmětem diskurzivní
analýzy těchto textů. Hlavním kritériem při výběru pramenů je snaha o zahrnutí
všech relevantních aktérů a zachycení převládajících názorů na organizaci; práce si
neklade za cíl poskytnout vyčerpávající analýzu zdrojů. Ve čtvrté, poslední, kapitole
je zrekonstruovaný obraz následně porovnán pomocí srovnávací analýzy s reálným
stavem Commonwealthu, jež je definován na základě rozboru odborné literatury.
Kapitola nejprve srovnává správnost jednotlivých atributů získaných rekonstrukcí
obrazu s realitou a následně obecněji hodnotí správnost obrazu u jednotlivých
složek společnosti.
1
Petr Drulák et al., Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních
vztazích (Praha: Portál, 2008), 29–34.
338
Co se týká terminologie, je v této práci jako ekvivalent k pojmu Commonwealth
užíváno českého označení Společenství (ve smyslu Společenství národů), popřípadě
pojmu organizace. Stěžejní pojem „obraz“ je v práci definován jako „pojetí osoby,
produktu, instituce atp., které je zastáváno veřejným míněním a které je mnohdy
úmyslně tvořeno či upravováno publicitou, reklamou, propagací atp.“.2 Pojmy související s Commonwealthem, které jsou v českém jazyce zavedené, jsou v práci užívány
v češtině s uvedením anglického originálu při prvním výskytu. Ostatní pojmy, pro
něž není ustálený český ekvivalent, jsou naopak používány v originální formě a při
prvním výskytu je uveden jejich český překlad. Název Spojené království Velké
Británie a Severního Irska je v práci z důvodu rozsahu nahrazovánu buď označením
Velká Británie, Británie anebo Spojené království.
Problematikou Commonwealthu se v českém prostředí mnoho autorů nezabývá
a literatura související s tímto tématem se omezuje jen na několik málo titulů.
Převážná většina sekundárních zdrojů využitých v této práci je tudíž v původním
anglickém jazyce.
Vedle knih je v práci využito také řady odborných článků publikovaných především v časopise Round Table, který se již od počátku 20. století zabývá analýzou
událostí týkajících se britského impéria, respektive Commonwealthu, a do nějž
přispívá řada předních odborníků na Commonwealth.
Vzhledem k časové aktuálnosti není zatím téma tohoto příspěvku v řadě aspektů v rámci sekundární literatury příliš podrobně zpracováno. Některé jeho části
jsou tudíž založeny především na primárních zdrojích, jež jsou ale vždy sekundární
literaturou doplněny a podloženy. Pro podrobnější představení je možné zdroje
rozdělit podle jednotlivých kapitol.
První kapitola práce, zabývající se historickým vývojem Commonwealthu a jeho
vztahů s Velkou Británií, vychází především ze dvou publikací, jež byly přeloženy
do českého jazyka. Jedná se o tituly Impérium: britská imperiální zkušenost od roku
1765 do současnosti Denise Judda3 a Britské impérium: cesta k modernímu světu Nialla
Fergusona,4 které se podrobně věnují historickému vývoji britského impéria.
Druhá kapitola, pojednávající o současném Commonwealthu, je založena jednak
na informacích získaných z encyklopedií International Organizations: A dictionary
and directory, jejímž autorem je Giuseppe Schiavone,5 a Dictionary of the British
Empire and Commonwealth Alana Palmera,6 jednak na informacích z oficiálních
Marcel Danesi, Encyclopaedic Dictionary of Semiotics, Media and Communication (Toronto:
University of Toronto Press Inc., 2000), 117.
3
Denis Judd, Impérium: britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti (Praha: BB art,
1999).
4
Niall Ferguson, Britské impérium: cesta k modernímu světu (Praha: Prostor, 2007).
5
Giuseppe Schiavone, International Organizations: A dictionary and directory (New York: Palgrave
MacMillan, 2005).
6
Alan Warwick Palmer, Dictionary of the British Empire and Commonwealth (Murray: London,
1996).
2
339
internetových stránek Sekretariátu Commonwealthu a jednak na významných dokumentech organizace.
Kapitola rekonstruující obraz Commonwealthu ve Velké Británii čerpá především
z primárních zdrojů. Část zabývající se politickou scénou je založena na projevech
a prohlášeních klíčových britských politiků a na soudobých oficiálních dokumentech
jako jsou zprávy ministerstva zahraničí nebo volební, respektive vládní, programy
nejvýznamnějších politických stran. Velmi důležitá je pro tuto kapitolu analýza The
Future Role of the Commonwealth,7 vypracovaná na přelomu let 1995/96 Výborem
pro zahraniční záležitosti Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království (Foreign Affairs Committee, FAC). Tato analýza se zabývá stavem vzájemných vztahů
mezi Spojeným královstvím a Commonwealthem, je dostupná v archivech britského
Parlamentu a byla vypracována na základě nekolikaměsíčního šetření. Její součástí
je množství záznamů o průběhu šetření, projevů, komentářů a písemných prohlášení řady významných britských politiků. Ze sekundárních zdrojů jsou pro tuto
kapitolu významné dvě práce britského politologa Paula Williamse, 8 které nabízejí
množství zajímavých poznatků o vztazích Británie ke Commonwealthu nejen v období vlády Tonyho Blaira. Informace doplňuje také publikace autorů Kate Fordové
a Sundera Katwaly Making the Commonwealth Matter,9 která se kriticky vyjadřuje
ke stavu fungování organizace a je hojně využívána i ve čtvrté kapitole této práce.
Část třetí kapitoly zabývající se rekonstrukcí mediálního obrazu Commonwealhu
vychází především z obsahové analýzy listů The Guardian a The Telegraph a je podložena informacemi z publikace Reinventing the Commonwealth, jejímiž autory jsou
taktéž Kate Fordová a Sunder Katwala10 a která dále rozpracovává téma kritického
hodnocení role organizace a navrhuje její reformu. V kapitole je také použit odborný
článek publicisty Michaela Holmana British Media and the Commonwealth,11 zabývající se právě obrazem Commonwealthu na britské mediální scéně. Poslední část
třetí kapitoly, pojednávající o obrazu Commonwealthu na úrovni britské společnosti,
je založena na řadě průzkumů veřejného mínění a je doplněna množstvím odborných článků a další sekundární literatury.
7
Foreign Affairs Committee, „First Report: The Future Role of the Commonwealth“ (London,
House of Commons, 1996).
8
Paul D. Williams, „Blair’s Britain and the Commonwealth“, Round Table 94, č. 380 (2005):
381–91.
Paul D. Williams, British Foreign Policy under New Labour, 1997–2005 (Houndmills: Palgrave
Macmillan, 2005).
9
Kate Ford a Sunder Katwala, Making the Commonwealth Matter, Interim Report (London: The
Foreign Policy Centre, 1999).
10
Kate Ford a Sunder Katwala, Reinventing the Commonwealth (London: The Foreign Policy
Center, 1999).
11
Michael Holman, „British Media and the Commonwealth“, Round Table 84, č. 334 (1995):
179–85.
340
Poslední kapitola práce je, na rozdíl od kapitoly předchozí, založena především na zdrojích sekundárních. Mezi ty hlavní patří již zmiňované práce autorů
Kate Fordové a Sundera Katwaly, dále publikace Davida McIntyrea A Guide To
the Contemporary Commonwealth,12 která nabízí velmi srozumitelné představení
fungování organizace. Důležitá je pro tuto kapitolu také práce Timothy M. Shawa
Commonwealth: inter- and non-state contributions to the global governance,13 jež obsahuje podrobný popis struktury Commonwealthu a důležitou analýzu jeho vnitřního fungování. Z autorů nelze opomenout ani Krishnana Srinivasana, bývalého
zástupce generálního tajemníka Commonwealthu, jež je autorem titulu The Rise,
Decline and Future of the British Commonwealth,14 který nabízí další detailní náhled
do nitra organizace a poměrně podrobně se zabývá i vztahem britské společnosti
k ní. V kapitole bylo taktéž použito množství dokumentů souvisejících s projektem
Commonwealth Conversation, který na přelomu let 2009 a 2010 pořádala Royal
Commonwealth Society (RCS) u příležitosti šedesátého výročí Londýnské deklarace,
a který si kladl za cíl analyzovat vztahy mezi Commonwealthem a jeho obyvateli.15
Z dalších relevantních titulů stojí za zmínku aktuální a navíc česká práce kolektivu autorů pod vedením Davida Šance a Marka Ženíška Commonwealth z perspektivy politické vědy.16 Tato publikace je především komparací politických systémů
několika členských zemí Commonwealthu, ale v úvodních kapitolách nabízí, v českém jazyce jedinečný, přehled historie a současného fungování organizace. Na základě překladů užívaných v této publikaci je ve studii použita většina odborných
pojmů.
Historický vývoj Commonwealthu a jeho vztahy s Británií
Uvolňování vazeb mezi Británii a některými jejími koloniemi, dosud založených
na plné nadřazenosti mateřské země, je možné pozorovat od první poloviny 19. století. Zásadním mezníkem v tomto vývoji jsou léta 1837–1839. V jejich průběhu
došlo k povstání ve frankofonní části Britské severní Ameriky (dnešní Kanady)
a britská vláda, poučená z vývoje ve třinácti amerických osadách, začala hledat kompromisní cestu k uklidnění situace. Do Kanady byla proto vyslána komise vedená
lordem Durhamem, jejímž úkolem bylo analyzovat stav a navrhnout řešení, které by
12
William David McIntyre, A Guide To the Contemporary Commonwealth (New York: Palgrave
Macmillan, 2001).
13
Timothy M. Shaw, Commonwealth: inter- and non-state contributions to the global governance
(London: Routledge, 2008).
14
Krishnan Srinivasan, The Rise, Decline and Future of the British Commonwealth (Houndmills:
Palgrave Macmillan, 2008).
15
The Royal Commonwealth Society – Královská společnost Commonwealthu, jedna z asociací
přidružených ke Commonwealthu.
16
David Šanc, Marek Ženíšek a kol., Commonwealth z perspektivy politické vědy (Plzeň: Aleš
Čeněk, 2008).
341
zabránilo další eskalaci konfliktu. Výsledkem práce komise byla tzv. Durhamova
zpráva z roku 1839 doporučující ustavení samosprávy. Tato zpráva, která je dodnes
považována za důležitý zvrat v ústavně-právních vztazích mezi Británií a zeměmi
impéria, následně vedla k ustavení Kanadského dominia v roce 1867.17 Status
dominia zaručoval jednak vnitřní samosprávu provincie a jednak větší samostatnost v oblasti zahraniční politiky a vedle Kanady jej v následujících letech získaly
i ostatní „bílé“ kolonie.18
V duchu změn, které impérium ve druhé polovině 19. století provázely, bylo
v roce 1884 poprvé k jeho označení použito pojmu Společenství národů (Commonwealth of Nations), což odkazovalo na proměnu vztahů mezi mateřskou zemí
a „bílými“ koloniemi.19 Avšak předtím, než se britské impérium skutečně vyvinulo
do formy společenství navzájem rovných národů, prodělalo celou řadu změn
a ke konkrétnějšímu zpracování konceptu společenství došlo až ve dvacítých letech
20. století v reakci na události první světové války.20
Po vypuknutí velké války mobilizovala Británie také své imperiální síly a obyvatelstvo jejích kolonií bylo do boje aktivně zapojeno. Důsledkem války pro Británii
bylo na jedné straně další rozšíření jejího koloniálního panství, na druhé straně
ale také růst nákladů spojených s jeho existencí. První světová válka přinesla též
změnu postoje Britů vůči impériu samotnému – poprvé se v souvislosti s ním začaly
mezi elitou objevovat pochybnosti a kritika, které je možné vysledovat v dobové
literatuře.21
Po válce doznal změn i charakter vztahů mezi mateřskou zemí a dominii, která
sehrála v průběhu vítězné války významnou roli, a tudíž posílila své pozice. Právě
v meziválečném období můžeme v rámci britského koloniálního panství pozorovat
první rysy vztahů mezi suverénními státy. Významným milníkem tohoto vývoje se
stala především tzv. Balfourova deklarace z podzimu 1926, která byla vypracována
tehdejším ministrem zahraničí lordem Balfourem. Dominia v ní byla označena
za „autonomní společenství v rámci britského Impéria, která jsou si rovna ve svém
statusu a nejsou nijak podřízena jedno druhému v žádném z aspektů svých domácích či zahraničních záležitostí, i když jsou sjednocena společnou věrností Koruně
a volně spojena jako členové Britského společenství národů“.22 Tato formulace byla
Judd, Impérium, 73–78.
Status získaly postupně Austrálie (1901), Nový Zéland (1907), Jižní Afrika (1910) a po první
světové válce Irský svobodný stát (1922).
19
Michael Romancov, „Commonwealth – vznik a vývoj“, in David Šanc, Marek Ženíšek a kol.
Commonwealth. Z perspektivy politické vědy (Plzeň: Aleš Čeněk, 2008), 22.
20
Donald Maitland, „Britain, the Commonwealth and Europe: an Overview“, in Britain, the
Commonwealth and Europe: The Commonwealth and Britain’s Applications to Join the European
Communities, ed. Alex May (New York: Palgrave Macmillan, 2001), 1.
21
Ferguson, Britské impérium ..., 322–40.
22
Balfour Declaration 1926, (1926), http://www.foundingdocs.gov.au/resources/transcripts/cth
11_doc_1926.pdf (staženo 23. 2. 2011).
17
18
342
legalizována v roce 1931 tzv. Westminsterským statusem, který tak formálně,
i když nadále s určitými omezeními, zakotvil samostatnost dominií v oblasti vnitřní
i zahraniční politiky a také jejich rovnoprávnost s Velkou Británií a v následujících
letech umožnil přetvoření bývalého impéria na Britský Commonwealth.23
V průběhu druhé světové války sice pomohly země Impéria z ekonomického
hlediska Británii ve větší míře, než v první světové válce, reakce některých z nich
nicméně byla, také vlivem sílícího nacionalismu, ve srovnání s předešlým konfliktem
výrazně zdrženlivější. Irský svobodný stát se dokonce přiklonil k neutralitě. Velmi
záporné reakce se Britům dostalo v Indii, která odmítla své vtažení do války a reagovala násilnými protesty; nepokoje byly sice potlačeny, ale jasně ukázaly, že stav
britské imperiální politiky není dále udržitelný. 24 Na Británii byl vyvíjen tlak nejen
zevnitř impéria, ale i zvnějšku. Hlavní britský spojenec, Spojené státy americké,
se v duchu své tradice v boji za nezávislost stavěl jednoznačně proti myšlenkám
kolonialismu. Navíc národní hnutí v jednotlivých zemích impéria sílila a i mezi britskými politiky, především těmi stojícími na levé části politického spektra, se šířilo
přesvědčení o nesprávnosti britské imperiální politiky. 25 Po válce tak následovaly
výrazné změny a další rozvolňování vztahů s impériem. Britská politická elita byla
nucena si uvědomit, že v dané situaci není možné koloniální panství nadále udržovat a financovat jej. Staré impérium, v němž většina obyvatel podléhala cizí britské
nadvládě, se v nadcházejících letech proměnilo ve společenství zcela nezávislých,
suverénních států,26 i když s úzkými vazbami na Británii v rámci nově vznikajícího
Commonwealthu.27
Základním mezníkem ve vývoji moderního Commonwealthu se stalo přijetí
Londýnské deklarace v roce 1949. 28 Její obsah nabídl řešení institucionální krize,
ve které se Britské společenství ve druhé polovině čtyřicátých let ocitlo a umožnil
pokračovat Indii ve svém členství v Commonwealthu i po přijetí republikánské
formy vlády, což odporovalo dosud zavedeným zvyklostem. Vývoj v Indii vydláždil
cestu i dalším zemím, které se v následujících letech vydaly cestou státní suverenity
v rámci Společenství. Z jeho názvu bylo v důsledku probíhajících změn vypuštěno
přízvisko „britský“ jako symbol vzájemné rovnosti všech členů.29
Miloslav Hrad, Co je Britské společenství národů (Praha: SNPL, 1961), 10–14.
Judd, Impérium ..., 325–32.
25
Ibid., 368.
26
V roce 1947 byla vyhlášena nezávislost Indie a Pákistánu. Oba státy, které zároveň s nezávislostí
získaly i statut dominia, se v zápětí staly členy Britského společenství národů a byly později
následovány dalšími zeměmi.
27
Kenneth Clinton Wheare, „Is the British Commonwealth Withering Away?“ The American
Political Science Review 44, č. 3 (1950): 546.
28
The London Declaration (Londýn: 1949), http://www.thecommonwealth.org/fi les/214257/
FileName/TheLondonDeclaration1949.pdf (staženo 27. 2. 2011).
29
Krishnan Srinivasan, The Commonwealth Yesterday and Today (Přednáška na Institute of Social
Studies. Hague: Institute of Social Studies, 1991), 3.
23
24
343
Vztahy Británie ke Commonwealthu se v následujících letech začaly postupně
proměňovat, i když změny, ke kterým došlo na přelomu čtyřicátých a padesátých
let, nevyvolaly na britské politické scéně nebo mezi britskou veřejností výraznější
otřesy. Tento klidný odklon od bývalého impéria byl umožněn právě díky existenci
Commonwealthu. Díky němu bylo možné nadále uchovat představu o velmocenské
pozici Británie, prezentovat svou porážku na imperiálním poli jako pozitivum
a udržet dosavadní, především finanční, svazky v téměř nedotčené podobě.30
Zlom na cestě k definitivnímu konci imperiální politiky Velké Británie znamenala Suezská krize roku 1956. V důsledku vývoje se tehdejší konzervativní vláda
Harolda Macmillana zcela přiklonila k přesvědčení o nevyhnutelnosti dekolonizace
a v následujících letech dosáhla většina států bývalého Impéria nezávislosti.31 Udržování impéria bylo nadále finančně i politicky neúnosné a přestalo hrát roli pro zajištění britských klíčových zájmů, které se začaly orientovat více do Evropy, směrem
k nově vytvořenému Evropské hospodářské společenství (EHS).32 Britská vláda sice
nadále prezentovala Commonwealth jako významný nástroj, o který je třeba pečovat
a přesvědčovala veřejnost i ostatní státy Commonwealthu, že mezi vstupem Británie
do EHS a její budoucí rolí v Commonwealthu není žádný rozpor.33 Faktem ale je,
že v první polovině šedesátých let můžeme pozorovat odklon od pozornosti vůči
Společenství a větší soustředění Velké Británie na Evropu. V atmosféře klesajícího
zájmu Londýna o Commonwealth byl společným rozhodnutím představitelů Commonwealthu ustaven v roce 1965 nový orgán, Sekretariát Společenství. Došlo tak
k celkové přeměně organizace, která se tudíž stala skutečně mezinárodní, neboť její
administrativa již nebyla pouze v britských rukách.34
V šedesátých letech tak význam Velké Británie ve Společenství klesl; Londýn
si sice nad ostatními metropolemi udržel pozici „prvního mezi rovnými“, ale nemohl již žádným způsobem vykonávat nad ostatními členskými státy moc, pokud
se nechtěl vystavovat kritice z imperiálního jednání.35 I po omezení britské role se
však Commonwealth nadále projevoval aktivně na mezinárodním poli a v roce 1971
byla na Setkání šéfů vlád členských zemí Společenství v Singapuru vydána Deklarace principů Společenství (tzv. Singapurská deklarace), která se stala formálním
základem pro definování vztahů mezi jednotlivými členy Společenství a jeho role
Hedley Bull, „What is the Commonwealth,“ World Politics 11, č. 4 (1959): 583, 586.
32
David Sanders, Losing an Empire, Finding a Role: British Foreign Policy since 1945 (Basingstoke:
Macmillan Education, 1990), 131–34.
33
Harold Macmillan, „Britain, Europe and the Commonwealth“, Vital Speeches of the Day 23,
č. 20 (1957): 614.
34
McIntyre, A Guide ..., 21–22.
35
30
31
344
ve světě.36 V následujících dekádách sehrál Commonwealth výraznou roli při řešení
problematiky jihoafrického apartheidu či rhodeské otázky.
Současný Commonwealth
Commonwealth je organizace sdružující 54 zemí z celého světa. Deklarace principů
Společenství z roku 1971 jej definuje jako „volné sdružení nezávislých a suverénních
států ..., které konzultují a spolupracují ve společném zájmu svých obyvatel a v zájmu
podpory mezinárodního porozumění a světového míru“.37 Většinu jeho členů (s výjimkou Mozambiku a Rwandy) pojí historické vazby na britské Impérium, z něhož
se Commonwealth vyvinul. 38
Commonwealth jako organizace nedisponuje žádnou zakládací smlouvou či
chartou; spolupráce mezi jeho členy je spíše než na striktních pravidlech založena
na konzultacích a kooperaci, které nicméně vycházejí z celé řady dokumentů.39
Mezi ty nejdůležitější patří Singapurská deklarace z roku 1971 a Deklarace z Harare z roku 1991. Tyto dva dokumenty tvoří jakousi „morální chartu“ Společenství
a definují základní hodnoty a cíle, jež by měli jeho členové dodržovat.40 Singapurská
deklarace se hlásila především k demokracii, lidským právům, osobním svobodám,
právnímu státu a vzhledem k době svého vzniku kladla, také velký důraz na rasovou rovnost a odmítnutí kolonialismu. O dvacet let později potvrdila Deklarace
z Harare význam těchto původních hodnot a navíc je obohatila o atributy odrážející
novou atmosféru ve světě, jako jsou ochrana životního prostředí, udržitelný rozvoj,
pomoc malým státům41 a podobně.
Problémem těchto deklarací však byla jejich nezávaznost a dlouhotrvající absence
jakýchkoli nástrojů, které by mohly přimět členské státy k naplňování základních
hodnot Společenství. „Bezzubost“ organizace částečně oslabil Millbroocký akční
program Společenství (Millbrook Commonwealth Action Programme) z roku 1995,
který ustavil Vládní akční skupinu společenství (Commonwealth Ministerial Action
Group, CMAG). Tato skupina, složená z generálního tajemníka Společenství a ministrů zahraničních věcí devíti vybraných členských států, kteří jsou v této funkci
CHOGM, Singapore Declaration of Commonwealth Principles (Singapur: 1971), http://www.
thecommonwealth.org/shared_asp_fi les/GFSR.asp?NodeID=141097 (staženo 24. 10. 2010).
37
Ibid.
38
„The Commonwealth“, Commonwealth Secretariat, http://www.thecommonwealth.org/Inter
nal/191086/191247/the_commonwealth/ (staženo 27. 2. 2011).
39
Schiavone, International Organizations ..., 75.
40
Srinivasan, The Commonwealth ..., 5.
41
Malé státy (small states) defi nuje Sekretariát Commonwealthu jako země s populací menší
než 1,5 milionu, které jsou ve svém rozvoji vystaveny zvláštním problémům, vycházejícím právě
z jejich velikosti a kapacity. Srov. http://www.thecommonwealth.org/Internal/190628/190656/
faqs/ (staženo 27. 2. 2011). CHOGM. Th e Harare Commonwealth Declaration (Harare, Zimbabwe:1991), http://www.thecommonwealth.org/fi les/36123/FileName/harare.pdf (staženo
24. 10. 2010).
36
345
pravidelně každé dva roky obměňováni, má za úkol „zabývat se závažnými nebo
dlouhodobými případy porušování Deklarace z Harare, které odporují základním
principům Commonwealthu“ a navrhovat opatření, která těmto potížím zabrání.42
V čele Commonwealthu stojí britská královna jakožto „symbol volného svazku
mezi členskými státy“, přičemž tato její pozice byla definována na základě Londýnské deklarace z roku 1949.43 Hlavním orgánem Commonwealthu jsou tzv. Setkání
šéfů vlád členských zemí Společenství (Commonwealth Heads of Government Meeting, CHOGM), které se vyvinuly z původních imperiálních konferencí.44 První
CHOGM se sešel roku 1971 v Singapuru, a právě v jeho průběhu byla přijata výše
zmiňovaná Singapurská deklarace. Setkání se konají pravidelně každé dva roky
v různých městech Commonwealthu, trvají zpravidla několik dní a vedle šéfů vlád
členských zemí se jich účastní i královna. Jejich cílem je formulování politiky organizace a určení hlavních směrů činnosti pro nadcházející období. Na setkáních se
nehlasuje – rozhodnutí plynoucí z CHOGM vycházejí z diskuze a jsou vždy formulována na základě konsenzu, což je jedna ze základních charakteristických vlastností Společenství. Ve dvouletém období mezi jednotlivými setkáními předsedů
vlád zastává hlavní koordinační, organizační a administrativní úlohy Sekretariát
Společenství (Commonwealth Secretariat, ComSec). Byl založen v roce 1965, v jeho
čele stojí generální tajemník a sídlí v Londýně.45 Jeho chod je financován z příspěvků
členských zemí,46 nicméně celkový rozpočet Sekretariátu je velmi střídmý.47 Skrze
Sekretariát je dále financována řada ostatních orgánů Společenství – mezi ty nejvýznamnější se řadí například Fond Commonwealthu pro technickou spolupráci
(Commonwealth Fund for Technical Cooperation, CFTC), který byl založen v roce
1971 a zprostředkovává odbornou spolupráci mezi jednotlivými členskými zeměmi
Společenství.48
Jedním z dalších specifických rysů Commonwealthu je fakt, že jeho činnost není
založena pouze na vztazích na nejvyšší politické úrovni. Naopak existence Commonwealthu do značné míry staví na velkém množství vazeb v rámci tzv. People’s
Commonwealth (Lidové společenství), jež je tvořeno množstvím nejrůznějších neziskových organizací. Tyto neziskové organizace působící „zdola“, které jsou finanCHOGM. Millbrook Commonwealth Action Programme on the Harare Declaration
(Milbrook, Nový Zéland: 1995), http://www.thecommonwealth.org/shared_asp_fi les/GFSR.
asp?NodeID=141096 (staženo 10. 11. 2010).
43
The London Declaration (Londýn: 1949), http://www.thecommonwealth.org/fi les/214257/
FileName/TheLondonDeclaration1949.pdf (staženo 27. 2. 2011).
44
Palmer, Dictionary, 92, 196–97.
45
Schiavone, International Organisations ..., 77.
46
Britský příspěvek činí zpravidla 30 % celkového rozpočtu Sekretariátu.
47
Pohybuje se okolo 15 milionů liber ročně, http://www.thecommonwealth.org/Internal/19
0945/34492/funding/ (staženo 24. 4. 2011).
48
„Commonwealth Fund for Technical Co-operation“, Commonwealth Secretariat, http://www.
thecommonwealth.org/Internal/158192/158185/about_the_cftc/ (staženo 24. 4. 2011).
42
346
covány skrze Nadaci Společenství (Commonwealth Foundation), podporují činnost
Commonwealthu v nejrůznějších oblastech a napomáhají tak rozvoji spolupráce mezi
jeho obyvateli. Do této kategorie spadá také i Federace her Commonwealthu (Commonwealth Games Federation), která každé čtyři roky pořádá Hry Commonwealthu
(Commonwealth Games), obdobu Olympijských her.49
Velká Británie a současný Commonwealth
Cílem této kapitoly je zrekonstruovat oficiální obraz Commonwealthu na jednotlivých úrovních britské společnosti, tj. britské politické scény, britských médií
a britské veřejnosti.
Co se týká první skupiny, tedy vrcholné britské politické scény, jsou do analýzy
zařazeny postoje těch politických subjektů, které mají, respektive měly, výrazný vliv
na formování britské zahraniční politiky v jednotlivých obdobích. Při výběru textů
byla zohledňována především jejich reprezentativnost, a to tak, aby na jejich základě
bylo možné postihnout celé zkoumané období, zahrnout vládnoucí strany a zmapovat postoje hlavních aktérů britské zahraniční politiky. Sekce věnující se politické
scéně je rozčleněna na čtyři části, které odpovídají funkčním obdobím jednotlivých
britských premiérů v průběhu posledních dvaceti let. Důvodem této periodizace
je snaha demonstrovat, jak se obraz Commonwealthu v Británii v souvislosti se
změnami na vnitřní politické scéně případně měnil. Britská královna jako politický
subjekt není do rekonstrukce obrazu Commonwealthu na úrovni britské politické
scény zahrnuta. Názory Alžběty II. na Společenství vycházejí přirozeně především
z jejího titulu hlavy Commonwealthu, a tudíž lze její postoje ke Společenství z pozice britské královny jen těžko odvozovat.
Počátek devadesátých let 20. století, tedy období vlády Johna Majora (1990–
1997), je v historii Commonwealthu hodnocen jako období jeho renesance, a to jak
ve sféře jeho činnosti, tak v přístupu britských (a jiných) politiků k němu. Právě
v této době proběhla v souvislosti se Společenstvím řada významných událostí.
Byl vypracován nový ideový dokument Společenství, Deklarace z Harare; kvůli
porušování těchto nově definovaných principů byli suspendováni dva jeho členové;50
po ukončení apartheidu bylo v roce 1994 obnoveno členství Jižní Afriky; byl založen nový orgán Společenství, tzv. CMAG; postupně začala vznikat síť neziskových
organizací a sdružení tvořících tzv. People’s Commonwealth.
I ve Velké Británii je možné v tomto období pozorovat post-thatcherovské probouzení zájmu o Commonwealth, který byl v posledním desetiletí spíše upozaďován.51
Ford a Katwala, Making ..., 15–16.
V roce 1995 byla suspendována Nigerie (její členství bylo obnoveno v roce 1997) a v roce 1997
Pákistán (členství obnoveno v roce 2004).
51
William David McIntyre, „Whose Commonwealth? Responses to Krishnan Srinivasan’s The
Rise, Decline and Future of the British Commonwealth“, Round Table 96, č. 388 (2007): 57.
49
50
347
Tento obrat vycházel z několika zdrojů a následně vedl k pokusu o prozkoumání
a nové definování britské role v Commonwealthu. Mezi tyto zdroje je možné řadit
jednak probíhající změny související s rozpadem východního bloku a ukončením
studené války. Dalším ze zdrojů změn byly komplikace ve vztahu k postupující
evropské integraci, které se objevily na počátku devadesátých let 20. století. Tyto
komplikace, které souvisely především s problematikou ratifi kace Maastrichtské
smlouvy a jejími politickými i ekonomickými dopady na Velkou Británii, vytvořily
prostor pro Commonwealth a pro obnovení vztahů s ním v nové, především ekonomické, podobě.52 V neposlední řadě souvisí oživení zájmu Londýna o Commonwealth
s již výše zmiňovaným ukončením politiky apartheidu v Jižní Africe. Tento problém
zatěžoval Společenství a vztahy mezi jeho členy po několik desítek let a jeho vyřešení
vedlo k obnovení jednoty mezi členskými zeměmi, uvolnilo kapacitu pro definování
nových cílů, umožnilo celkové ozdravení organizace a vedlo tak k novému zájmu
Británie o angažmá v ní.53
V rámci tohoto vývoje byla vypracována celá řada analýz týkajících se právě
vztahů Británie a Commonwealthu54 a Společenství se dostalo i do pole zájmu některých britských politiků a diplomatů.55 Jedním z hlavních závěrů tohoto nebývalého
zájmu bylo zjištění výrazného ekonomického potenciálu Společenství pro Velkou
Británii, který vychází z tzv. faktoru Commonwealthu.56 Vzhledem k rostoucí hospodářské síle zemí Asie a v souladu s těmito zjištěními, prosazovala vláda Johna
Majora posilování ekonomických vazeb právě na asijský region a na místní členské
státy Commonwealthu.57
Při definování obecného vztahu vlády Johna Majora ke Commonwealthu je
možné vysledovat několik základních charakteristik, které byly v souvislosti se
Společenstvím velmi často užívány. Nejdůrazněji byl Commonwealth spojován
s výše popisovanými ekonomickými přínosy pro jeho členské státy; vláda zároveň ale
uznávala, že příliš mnoho hmatatelných výhod Commonwealth Británii nepřináší.
52
Chris Gifford, The Making of Eurosceptic Britain. Identity and Economy in a Post-Imperial State
(Hampshire: Ashgate, 2008), 110–30.
53
Katharine West, „Britain, the Commonwealth and the global economy“, Round Table 83, č. 332
(1994): 407–18.
54
Zahraniční výbor Dolní sněmovny parlamentu Spojeného království připravil rozsáhlý text
nazvaný „The Future role of the Commonwealth“, komise vedená profesorem Tomem Symonsem
z Trent University vypracovala tzv. Symonsovu zprávu (plným názvem Learning from Each Other:
Commonwealth Studies for the 21st Century), která se zabývala informovaností o Commonwealthu
a Derek Ingram, britský novinář a jeden z předních odborníků na téma Commonwealth, vytvořil
tzv. Ingramovu zprávu (plným názvem Review of the Commonwealth Secretariat’s Information
Programme) kritizující způsoby, jakými Sekretariát Společenství organizaci prezentuje.
55
56
Tj. výhody plynoucí z užívání stejného jazyka (angličtiny), stejného právního systému a obchodní
kultury, které ulehčují ekonomickou činnost v rámci Společenství a především snižují náklady.
57
West, „Britain“, 407–18.
348
Velmi často byl zmiňován výrazný podíl Velké Británie při fi nancování chodu
Společenství, který činil 30 % rozpočtu Sekretariátu. Zároveň však byl zdůrazňován fakt, že Commonwealth není v žádném případě „britským“ Commonwealthem
a vláda rezolutně odmítala jakýkoliv koloniální podtext svého jednání. Společenství
bylo vládou vnímáno jako prostředek umožňující Británii hrát globální roli, jako
vhodný nástroj pro prohlubování vzájemných vazeb mezi členskými státy a jako
fórum pro řešení globálních problémů. Jeho hlavní přínos byl spatřován jednak
v činnosti při šíření demokracie a demokratických hodnot a jednak v podpoře tzv.
malých států.58
Důležité je v této souvislosti zdůraznit, že Commonwealth byl sice Majorovou
vládou brán v potaz, avšak prioritu pro něj tvořily především Evropská společenství/Evropská unie a NATO.59 Souhrnně lze hodnotit oficiální postoj vlády Johna
Majora ke Společenství jako pozitivní, ale zároveň střídmý a je možné tvrdit, že
celkové hodnocení Commonwealthu se udržovalo spíše v obecné rovině.
Již v průběhu volební kampaně projevovala Labouristická strana, vedená Tony
Blairem (premiérem v letech 1997–2007), velmi vstřícný postoji vůči Společenství,
pomocí čehož se vymezovala vůči dosud vládnoucím konzervativcům, jejichž přístup
ke Commonwealthu hodnotila jako neadekvátní. Po vítězství ve volbách si Blairova
nově vzniklá vláda vzala v souvislosti s Commonwealthem za své několik poměrně
rozsáhlých, i když neurčitých, závazků. Již manifest labouristů pro volby v roce 1997
New Labour Because Britain Deserves Better proklamoval odhodlání labouristů „dát
Commonwealthu novou prioritu“,60 podobně Programové prohlášení ministerstva zahraničních věcí (Foreign and Commonwealth Office, FCO) ze stejného roku přijímalo
za cíl „posílit Commonwealth, zvýšit blahobyt jeho členů a zlepšit spolupráci mezi
členskými zeměmi“.61 Rok 1997, který byl britskou vládou dokonce označen za „rok
Commonwealthu“ se celkově nesl v duchu velmi pozitivního přístupu ke Společenství,62 což se projevilo i při CHOGM, které se konalo pod labouristickou taktovkou
v tomtéž roce ve skotském Edinburghu. Toto setkání hlav států, které do značné
míry nastiňovalo budoucí přístup Blairovy vlády ke Společenství, bývá, především
Srov. např.: John Major, „Mr Major’s Speech in Harare“, (projev na Commonwealth Heads
of Government Meeting v Harare, Harare, 17. 10. 1991), http://www.johnmajor.co.uk/page978.
Douglas Hurd, „The Commonwealth in a Changing World“, Round Table 83 č. 329 (1994): 17–21;
Baronka Chalker z Wallasey při šetření FAC. House of Commons: First Report: The Future Role
of the Commonwealth. Foreign Affairs Committee (1996), 34–48; Malcolm Rifkind při šetření
FAC. House of Commons: First Report: The Future Role of the Commonwealth. Foreign Affairs
Committee (1996), 143–60.
59
Britain and the Commonwealth (London: HMSO, 1992), 1.
60
Labour Party, Because Britain Deserves Better, Labour Party Election Manifesto 1997, http://
www.politicsresources.net/area/uk/man/lab97.htm (staženo 9. 3. 2011).
61
Citováno podle: Paul D. Williams, „Blair’s Britain“, 382.
62
McIntyre, Whose Commonwealth ..., 57.
58
349
v souvislosti s ekonomickými tématy, hodnoceno jako velmi výrazné a zlomové
setkání.63 Blair, který se označil za „nadšeného zastánce Commonwealthu“,64 při této
příležitosti zdůrazňoval především ekonomické aspekty Společenství, které měla
jeho vláda v plánu využívat pro prosazování politiky liberalizace mezinárodního
obchodu, jehož se měl stát Commonwealth nástrojem.65
Blairův pozitivní vztah ke Commonwealthu jako k nástroji ekonomického rozvoje plně zapadá do širšího kontextu jeho rozvojové politiky, jež byla prosazována
v duchu multilateralismu a neoliberalismu a na níž kladl velký důraz. Do popředí
britského zájmu se tak dostala v této době Afrika, a potažmo některé členské státy
Společenství a došlo k založení Oddělení pro mezinárodní rozvoj (Department for
International Development, DfID), v rámci něhož se vláda mimo jiné zabývala snižováním chudoby či dluhovou pomocí.66
Obecně byl v první fázi Commonwealth Blairovou vládou charakterizován jako
unikátní uskupení, které představovalo důležité neformální fórum, které znamenalo jedinečnou příležitostí především pro malé státy a mělo velký potenciál v ekonomické rovině.67
Postoj vlády ke Commonwealthu doznal značných změn v souvislosti s událostmi
ze září 2001 a válkou proti terorismu. Většina pozornosti byla v následujícím období
věnována především tímto směrem a pozice Commonwealthu v rámci britské zahraniční politiky se změnila.68 Společenství bylo sice v rámci mezinárodní spolupráce
označováno za jeden z prostředků boje proti terorismu, avšak Británie se začala
soustředit především na ty členské země, jako Keňa nebo Pákistán, které mohly mít
ve válce proti terorismu strategický potenciál, a Commonwealth jako celek ustoupil
do pozadí.69 Tento pokles zájmu dokládá i obsah strategických dokumentů a zpráv
o činnosti publikovaných FCO. Commonwealth v nich sice byl nadále zmiňován, a to
především v multilaterálním kontextu, ale spolupráce s ním se omezovala téměř
Ford a Sunder, Making ..., 20.
Citováno podle: „Blair Hails Commonwealth as Global Pillar at Summit“, LA Times, 25. říjen
1997, http://articles.latimes.com/1997/oct/25/news/mn-46572 (staženo 13. 3. 2010).
65
Williams, British Foreign ..., 111.
66
Ibid., 75–76, 111, 144.
67
Srov. např.: „Commonwealth still has a role, says Blair“, Buzzle, 3. 3. 2002, http://www.buzzle.
com/editorials/3-3-2002-12455.asp. (staženo 14. 3. 2011); Bruce Cleghorn, „The role of the
Commonwealth“, (projev na Commonwealth Medico-Legal Conference, Kuala Lumpur, 17. 1.
2003), http://ukinmalaysia.fco.gov.uk/en/news/?view=News&id=2099175 (staženo 24. 2. 2010);
Gordon Brown, „The Rt Hon Gordon Brown MP Statement to Commonwealth Finance Ministers
Meeting: Mauritius-“DEBT 2000: THE MAURITIUS MANDATE““, (projev na setkání
ministrů fi nancí Commonwealthu, Mauricius, 16. 9. 1997), http://webarchive.nationalarchives.
gov.uk/+/http://www.hm-treasury.gov.uk/speech_chex_160997.htm (staženo 14. 3. 2011).
68
McIntyre, Whose Commonwealth ..., 57.
69
Williams, Blair’s Britain ..., 384–85.
63
64
350
výhradně na válku proti teroristům70 a tradiční poskytování stipendií pro studenty
ze zemí Společenství.71
Do popředí zájmu britských politiků (a nově i veřejnosti) se Commonwealth znovu
dostal v souvislosti s vyhrocením krize v Zimbabwe mezi léty 2002 a 2003. Problémy,
kterým musela Blairova vláda v této souvislosti čelit jak v rámci Commonwealthu, tak
v rámci boje s domácí konzervativní opozicí, vedly ke zproblematizování vztahu
Blairovy vlády ke Společenství a k dalšímu odklonu od organizace ve snaze vyhnout
se podezření z imperiálního vměšování.72 Příznačné je, že v souvislosti s krizí
v Zimbabwe a snahou o její řešení byla ve Zprávě ministerstva zahraničních věcí
pro léta 2003–2004 zdůrazňována snaha o řešení tohoto problému ve spolupráci
s Evropskou unií (sic) a Commonwealth byl v této věci zmíněn spíše okrajově.
Po rezignaci Tonyho Blaira v roce 2007 a sestavení nové labouristické vlády
v čele s Gordonem Brownem (vládl v letech 2007–2010) se postoj Spojeného království ke Commonwealthu příliš nezměnil a zůstával velmi střídmý. Brownova vláda
si nicméně v souvislosti se Společenstvím vzala za své některá nová témata, jako
byla reforma mezinárodních institucí a boj proti klimatickým změnám, a jiná, jako
prosazování liberálních ekonomických vztahů, poněkud odsunula do pozadí. V celkovém měřítku však bylo Commonwealthu v rámci Brownovy zahraniční politiky
věnováno jen velmi málo prostoru, což dokládají jak zprávy o činnosti FCO,73 tak
volební program pro rok 2010.74
Ačkoli nebyl Commonwealth významnou součástí labouristické zahraniční
politiky, do popředí jejího zájmu se v průběhu funkčního období Gordona Browna
dostal, a to v roce 2009 u příležitosti šedesátého výročí vydání Londýnské deklarace. V této souvislosti došlo v Británii i ve světě opět k nebývalému nárůstu aktivity
kolem Commonwealthu a ani Brownova vláda nenechala toto jubileum nepovšimnuté. Jak Gordon Brown, tak jeho ministr zahraničí David Milliband se k tématu
Commonwealthu několikrát podrobně vyjádřili a vzhledem k charakteru události
jsou tato vyjádření zpravidla ve velmi pozitivním tónu. Commonwealth byl při této
příležitosti obvykle spojován se dvěma tématy, kterým se Brownova vláda aktivně
věnovala po celou dobu své vlády, a to s reformou mezinárodních institucí a s bojem
Británie fi nančně podporovala projekt boje proti terorismu (Counter-Terrorism project)
organizovaný Sekretariátem Commonwealthu.
71
Zprávy ministerstva zahraničních věcí, tzv. FCO Departmental Reports, z let 2003–2009, http://
www.fco.gov.uk/en/publications-and-documents/publications1/annual-reports/departmentalreport/archive/ (staženo 13. 3. 2011).
FC
O. UK International Priorities: A strategy for FCO 2003 (2003), http://www.sovereignty.org.uk/
siteinfo/newsround/FCOStrategyFullFinal.pdf (staženo 13. 3. 2011).
72
Williams, Blair’s Britain ..., 387–89.
73
FCO. FCO Departmental Report 2007/2008 a FCO Departmental Report 2008/2009, http://
www.fco.gov.uk/en/publications-and-documents/publications1/annual-reports/departmentalreport/archive/ (staženo 6. 12. 2010).
74
Labour Party, A future fair for all, Labour Party Election Manifesto 2010, http://www2.labour.
org.uk/manifesto-splash (staženo 9. 3. 2011).
70
351
proti klimatickým změnám. V souvislosti s prvním tématem bylo Společenství
spatřováno jako unikání nástroj, který, především díky své „soft power“,75 může
probíhající reformu doplňovat a posilovat. V souvislosti s globálním oteplováním
a bojem proti změnám klimatu byla organizace vnímána jako praktická platforma,
na jejímž základě mohlo dojít ke sblížení stanovisek členských zemí. CHOGM 2009
v Trinidadu a Tobagu proběhl jen několik dní před konáním klimatické konference
v Kodani a Brown doufal, že se Commonwealth stane „odrazovým můstkem“ 76 pro
další jednání o klimatických změnách na celosvětové úrovni. V Trinidadu a Tobagu
se Británii skutečně podařilo prosadit potřebu vytvoření fondu pro financování boje
proti klimatickým změnám v rozvojových zemích, výsledky konference v Kodani
však mnoho dalších pozitivních výsledků nepřinesly.77
Základní charakteristiky, které Brownova vláda v souvislosti s Commonwealthem zdůrazňovala, byly především jeho jedinečnost, jeho „soft power“, jeho přínos
pro demokracii a jeho globální dosah. Vláda neopomíjela ani nutnost reformy organizace, a to především reorganizace Sekretariátu, potřebu větší orientace na mladé
lidi, změny struktury financování a nutnost určení konkrétnějších cílů Společenství. Jeho hlavní síla byla spatřována jednak v jeho jasně definovaných hodnotách,
jednak v jeho schopnosti komunikovat se zeměmi Třetího světa a jednak v jeho
rozmanitosti.78
Co se týká formulace postojů vlády Davida Camerona, která byla sestavena
v roce 2010, má na základě koaličních dohod mezi konzervativci a liberálními
demokraty rozhodující slovo při formování zahraniční politiky spíše Konzervativní
strana, a tak je současný postoj Británie ke Commonwealthu určován především
názory konzervativců.
Již v průběhu volební kampaně před parlamentními volbami v roce 2010 dávali
toryové najevo své pevné odhodlání zlepšit vazby mezi Commonwealthem a Londýnem a využívali toto téma k poměrně ostré kritice na adresu vládnoucí Labouri75
„Soft power“ (měkká síla) je schopnost aktérů získat si podporu díky svojí přitažlivosti (například
kulturní nebo politické), jejím opakem je „hard power“ (tvrdá síla), která je založena na nátlaku.
Srov. Joseph Nye, Soft power: The means to success in the world politics (New York: Public Affairs,
2004), x.
76
Andrew Porter, „Gordon Brown: Commonwealth meeting can be a springboard for climate
change deal“, The Telegraph, 17. října 2009, http://www.telegraph.co.uk/earth/copenhagenclimate-change-confe/6664065/Gordon-Brown-Commonwealth-meeting-can-be-springboardfor-climate-change-deal.html (staženo 14. 3. 2011).
77
Gordon Brown, „Commonwealth Heads of Government Meeting“, (projev před House of
Commons shrnující výsledky CHOGM v Trinidadu a Tobagu, Londýn, 30. 11. 2009), http://
www.publications.parliament.uk/pa/cm200910/cmhansrd/cm091130/wmstext/91130m0003.
htm#09113018000032 (staženo 14. 3. 2011).
78
Např. David Milliband, „More Common, More Wealth: Next Steps for the Commonwealth“
(projev při příležitosti zahájení Commonwealth Conversation, Londýn, 20. 7. 2009), http://
www.thecommonwealthconversation.org/wp-content/uploads/2009/07/Miliband-Common
wealth-Speech-Monday-20-July-2009.pdf (staženo 26. 2. 2011).
352
stické strany, jejíž vztah ke Společenství hodnotili velmi negativně. Labouristům
bylo především vyčítáno, že Commonwealth opomíjejí jak ve svých strategických
dokumentech, tak ve své reálné politice, že zavírají britská diplomatická zastoupení
v jeho členských zemích, že jej nedostatečně využívají a Konzervativní strana deklarovala své odhodlání tento stav změnit.79 Commonwealth se tak dostal do popředí
zájmů konzervativců, byl součástí jejich volebního programu a byl následně zahrnut
i do programu koaliční vlády. Hlavním cílem konzervativců a liberálních demokratů
vůči Společenství se stalo „posílení Commonwealthu a orientace na podporu demokratických hodnot a rozvoje“. 80
O Společenství hovoří nová vláda a její představitelé při různých příležitostech
a neomezují se pouze na události, které jsou s Commonwealthem přímo spjaté.
Nebyl proto opomenut ani v projevech ministra zahraničí Williama Haguea, které
představovaly novou tvář britské zahraniční politiky. 81 Cameronova vláda spatřuje
v Commonwealthu velký potenciál, který však zůstával dlouhou dobu nevyužit a má
v plánu začít jej plně užívat jako nástroj britské zahraniční politiky a slibuje mu
„neochvějnou podporu“. Jeho hlavní potenciál pro Británii spatřuje v možnostech
obchodu a přístupu na nové, rozvíjející se trhy.82
Commonwealth je koaliční vládou obvykle charakterizován jako unikátní uskupení, jehož síla je spatřována v rozmanitosti, jako nástroj britské zahraniční politiky
„ušitý na míru“ pro dnešní svět založený na prolínání vazeb83 a v neposlední řadě
také jako důležitá organizace prosazující demokracii a lidská práva, zasazující se
o prevenci konfliktů a budování „lepšího světa“.84
Přístup současné vlády ke Commonwealthu nicméně není bezmezně pozitivní –
jeho roli se snaží nepřeceňovat a prosazuje jeho reformu.85 Vláda si proto definovala
79
William Hague, „A 21st Century Partnership with the Commonwealth“ (projev v Royal
Commonwealth Society, Londýn, 4. 2. 2009), http://www.conservatives.com/News/Spee
ches/2009/02/William_Hague_A_21st_Century_Partnership_with_the_Commonwealth.
aspx (staženo 6. 3. 2011).
80
Koalice, „The Coalition. Our Programme for Government“ (2010), 20, http://webarchive.
nationalarchives.gov.uk/20100526084809/http://programmeforgovernment.hmg.gov.uk/
fi les/2010/05/coalition-programme.pdf (staženo 6. 3. 2011).
81
William Hague, „Britain’s Foreign Policy in a Networked World“ (projev pro FCO, Londýn,
1. 7. 2010), http://www.conservatives.com/News/Speeches/2010/07/William_Hague_Britains
_Foreign_Policy_in_a_Networked_World.aspx (staženo 24. 10. 2010).
82
„William Hague pledges Conservative support for the Commonwealth“, Conservative Home,
3. 2. 2009, http://conservativehome.blogs.com/torydiary/2009/02/william-hague-p.html (staženo 6. 3. 2011).
83
Michael Ancram, Farewell to Drift. A New Foreign Policy for a Network World (London: Global
Strategic Forum, 2010), http://www.globalstrategyforum.org/upload/upload101.pdf (staženo
23. 2. 2011).
84
William Hague, „The Commonwealth in a networked world“ (projev v Lowy Institute
for International Policy, Sydney, 19. 1. 2011), http://ukinmacedonia.fco.gov.uk/en/news/?
view=Speech&id=536723182 (staženo 24. 2. 2011).
85
Ibid.
353
několik cílů, kterých chce ve vztahu ke Commonwealthu dosáhnout – jedná se mimo
jiné o prohlubování obchodu v rámci organizace, podporu rozvojových programů
Commonwealthu, posilování a obnovování jeho struktur a taktéž jeho rozšiřování.
Cameronova vláda má také v plánu směřovat potenciál Commonwealthu především
do těch oblastí, v nichž může hrát jedinečnou roli a naopak omezit jeho činnost tam,
kde existují zkušenější a lépe financované organizace. 86
Konkrétním příkladem pokusu o realizaci těchto cílů je například rozhodnutí
vlády soustředit britskou rozvojovou pomoci více do zemí Commonwealthu. DfID
zatím tento svůj slib částečně naplnilo, když omezilo investice do zemí jako je Čína
nebo Vietnam, na druhou stranu se změny v přerozdělování financí negativně dotknou i některých zemí Commonwealthu87 a největším příjemcem financí z DfID
se nyní nově stane Etiopie, nečlenská země Společenství, která na prvním místě
nahradí Indii. 88
Přístup Cameronovy vlády ke Commonwealthu, přinejmenším v rétorické rovině,
je možné hodnotit, především ve srovnání s předchozím obdobím, jako nebývale
vstřícný. Nicméně na celkové hodnocení je zatím příliš brzy.
Způsob vnímání Commonwealthu na úrovni vrcholné politické scény se v Británii
v průběhu posledních dvaceti let příliš neměnil. Jednotlivé vlády sice přistupovaly
k organizaci s různou intenzitou a s různými ambicemi a je možné nalézt určitá
témata, jimž se v souvislosti se Společenstvím věnovaly některé vlády podrobněji
než jiné, nicméně postoj všech čtyř vlád spojuje několik charakteristik, které při
definování svého postoje ke Commonwealthu používaly.
Hodnotili-li britští představitelé Společenství, používali zpravidla velmi pozitivní přívlastky. Jedním z nejvíce skloňovaných atributů organizace, byla její unikátnost, která byla spatřována ve faktu, že Commonwealth je mostem mezi různými
světy – spojuje země chudé a bohaté, rozvojové a rozvinuté, a je tudíž jedinečnou
platformou pro globální diskuzi. Navíc Společenství, na rozdíl od většiny ostatních mezinárodních uskupení, dává prostor malým státům a není založeno pouze
na regionálních vazbách, ale na globálních, univerzálních vztazích. Díky těmto charakteristikám je podle britských politiků Commonwealth schopen zprostředkovat
sblížení jinak velmi rozdílných států a přivést je ke společnému konsenzu.
Jako významnou charakteristiku obrazu Commonwealthu na úrovni britské politické scény je možné v této souvislosti považovat skutečnost, že postoje opozičních
William Hague, „Commonwealth“ (písemné stanovisko ministra, 9. 12. 2010), http://www.
publications.parliament.uk/pa/ld201011/ldhansrd/text/101209-wms0002.htm#1012094400
1557 (staženo 16. 3. 2011).
87
Omezení pocítí například Kamerun nebo Gambie.
88
David Lyon, „Overseas aid shake-up: How DfID plans to spend abroad“, BBC News, 1. 3. 2011,
http://www.bbc.co.uk/news/uk-12606665 (staženo 6. 3. 2011).
86
354
stran k organizaci byly zpravidla spíše entuziastické, zatímco postoje vládních stran
více umírněné. 89
Společná byla pro všechny dosavadní vlády také snaha jednoznačně se distancovat od obvinění z kolonialismu, která bývají v některých případech jedním z důvodů
zdrženlivějšího postoje k organizaci. Na druhou stranu vlády zdůrazňovaly důležitost britské role, a to především v oblasti financování organizace. Britští politici
se plně hlásili k hodnotám, které si Commonwealth vytyčil, a vyjadřovali mu velmi
silnou důvěru.
Commonwealth byl jednotlivými vládami vnímán jako nástroj sloužící k celé řadě
účelů, jež lze rozdělit do několika obecnějších skupin:
•
Commonwealth jako ekonomický nástroj: Potenciál Společenství v ekonomické
oblasti byl jednotlivými vládami hodnocen jako velmi rozsáhlý a často byl
označován za jednu z jeho hlavních předností. Společenství bylo vnímáno jako
prostředek, který umožňuje vstup na nové trhy a díky faktoru Commonwealthu
snižuje obchodní náklady.
•
Commonwealth jako nástroj demokracie: Společenství v očích politiků hrálo
důležitou roli v prosazování demokratických hodnot a bylo vnímáno jako jeden
z prostředků pro podporu osobních svobod, posilování zákonnosti a spravedlnosti ve světě.
•
Commonwealth jako nástroj rozvojové politiky: Commonwealth byl vnímán jako
prostředek, který „umožňuje Británii hrát po boku dalších národů odpovědnou
roli v podpoře rozvoje a stability Třetího světa“.90
•
Commonwealth jako nástroj zahraniční politiky: Společenství bylo všemi vládami
zahrnováno do rámce politiky multilateralismu a ve strategických dokumentech stálo po boku dalších mezinárodních organizací jako OSN (Organizace
spojených národů), NATO či ES/EU (Evropská společenství/Evropská unie),
i když jeho priorita byla zpravidla nižší. Commonwealth tak spolu s ostatními
uskupeními umožňoval projednávat nejrůznější globální témata.
Na následujících řádcích je věnován prostor druhé analyzované složce britské
společnosti, tedy britským médiím. Cílem této části práce je zmapovat, jak organizaci reflektují. Tato sekce vychází jednak ze sekundární literatury a jednak z obsahu
tištěných médií, která jsou, na rozdíl od televizních či rozhlasových záznamů,
jednoduše dostupná na internetu. Konkrétně se jedná o obsah archivů britských
deníků The Telegraph a The Guardian. Výběr právě těchto dvou deníků je založený
na výsledcích výzkumu National Readership Survey, v němž se The Telegraph pravidelně objevuje na prvním místě mezi deníky spadajícími do kategorie „quality
89
90
Srinivasan, The Rise ..., 150–51.
Britain and the Commonwealth, 1.
355
newspaper“ a soustřeďujícími se na pravicově orientované čtenářstvo a obdobně The
Guardian je nejčtenějším deníkem z této kategorie orientující se na levicové čtenáře.91 Cílem průzkumu těchto dvou periodik není jejich detailní obsahová analýza,
nýbrž potvrzení a doplnění informací zjištěných v sekundární literatuře.92
Kate Fordová a Sunder Katwala93 se ve své brožuře nesoucí název Reinventing the
Commonwealth zabývají v souvislosti s potížemi, s nimiž se Commonwealth potýká,
mimo jiné i problémem jeho obrazu v médiích. Ta se přirozeně orientují především
na témata, která jsou čtenářsky přitažlivá a mají „lesk“, jež však Commonwealthu
do značné míry chybí. Navíc se rozpočet Společenství dlouhodobě potýká s nedostatkem financí na mediální prezentaci a výsledkem tohoto stavu je opomíjení
Commonwealthu médii. Autoři také docházejí k závěru, že tento malý zájem o Commonwealth souvisí především s širším problémem nízké efektivity organizace.94
K velmi podobným závěrům jako Fordová a Katwala dochází i Michael Holman95 ve svém článku British Media and the Commonwealth. V něm upozorňuje
především na fakt, že o Commonwealthu se píše v souvislosti s výraznými událostmi,
avšak většina témat, která se Commonwealthu týkají, není čtenářsky příliš zajímavá.96
Obecně převažující tvrzení ohledně vztahu britských médií ke Commonwealthu je, že média organizaci opomíjejí, a jeho veřejný profi l je nazýván „mediální
katastrofou“.97
Obsah deníků The Telegraph a The Guardian výše uvedeným tvrzením odpovídá.
Commonwealth není v žádném případě tématem, které by plnilo titulky těchto
novin. Pokud se Commonwealth do titulku dostane, nejedná se zpravidla o články
zabývající se Commonwealthem samotným, ale spíše výjimečnou událostí nebo
důležitým tématem, které s Commonwealthem nějakým způsobem souvisí a obsah
těchto článků se udržuje na velmi informativní úrovni. Témata, v jejichž souvislosti
se o Commonwealthu píše, se dají rozdělit do čtyř skupin srovnaných dle intenzity
zpravodajství:
Hry Commonwealthu: Při příležitosti konání Her Commonwealthu se v obou denících objevuje velmi podrobné zpravodajství, které mapuje průběh Her a sportovní
výsledky. Tématem Her Commonwealthu se nicméně noviny zabývají i v období mezi
jednotlivými ročníky a informují například o výběru pořádajících zemí, přípravách
NRS, „NRS Readership Estimates – Newspaper and Supplement“ (průzkum trhu. leden–prosinec
2010), http://www.nrs.co.uk/toplinereadership.html (staženo 24. 3. 2011).
92
Detailní analýza ani není možná, vzhledem k omezenému časovému rozpětí archivovaných
článků (v případě The Guardian na léta 1998–2011 a v případě The Telegraph 2000–2010).
93
Kate Fordová a Sunder Katwala jsou výzkumní pracovníci nezávislého think-tanku Foreign
Policy Center.
94
Ford a Katwala, Reinventing ..., 50.
95
Michael Holman je bývalý redaktor Financial Times zaměřující se na Afriku.
96
Michael Holman, „British Media and the Commonwealth“, Round Table 84, č. 1 (1995):
179–85.
97
McIntyre. A Guide ..., 106, 223.
91
356
her a dalších tématech, která s touto sportovní události souvisejí. Počty článků
o hrách Commonwealthu ve srovnání s množstvím článků o jiných událostech s Commonwealthem souvisejících (např. CHOGM) může vyvolávat dojem, že tyto hry jsou
jedním ze základních prvků existence Commonwealthu. Bližšími rozbory podstaty
Her Commonwealthu či Commonwealthu samotného se však tyto články nezabývají.
Poslední hry se konaly v roce 2010 v indickém Dillí a ve zkoumaných médiích byly
hodnoceny v relativně negativním tónu, především proto, že byly provázeny celou
řadou finančních i organizačních skandálů.98
Politické zvraty v členských zemích: V souvislosti s Commonwealthem je v obou
denících poskytováno zpravodajství zabývající se významnými vnitropolitickými
zvraty v jeho členských zemích – příkladem může být zpravodajství o vývoji událostí
a následném pozastavení členství Pákistánu99 a Fidži100 v Commonwealthu a především zpravodajství o vývoji v Zimbabwe. Právě v souvislosti s vývojem v Zimbabwe
mezi léty 2002–2003 došlo k výraznému zintenzivnění zpravodajství o organizaci.
Deníky informovaly jak o sporných volbách, znovuzvolení Mugabeho a následném
pozastavení členství Zimbabwe v Commonwealthu v roce 2002, tak o vystoupení
země ze Společenství v roce následujícím. V souvislosti s těmito událostmi se ve sledovaných médiích objevila i kritická vyjádření na adresu Commonwealthu, která
negativně hodnotila jeho neschopnost urychleně v otázce Zimbabwe zasáhnout.101
CHOGM: Setkání šéfů vlád členských zemí Commonwealthu, například ve srovnání s Hrami Commonwealthu, příliš novinářskou pozornost nepřitahují. V tisku je
Např. „Commonwealth Games 2010: What’s going wrong in Delhi today?“, The Telegraph,
13. října 2010, http://www.telegraph.co.uk/sport/othersports/commonwealthgames/8050220/
Commonwealth-Games-2010-Whats-going-wrong-in-Delhi-today.html (staženo 6. 4. 2011).
Jason Burke, „Does this look ready to you? Chaos in run-up to Commonwealth Games“, The
Guardian, 22. září 2010, http://www.guardian.co.uk/sport/2010/sep/21/commonwealth-gamescollapse-bridge-delhi (staženo 6. 4. 2011).
99
Např. David Blair a Isambar Wilkinson, „Pakistan suspended from Commonwealth“, The
Telegraph, 23. listopadu 2007, http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/1570323/Pakistan
-suspended-from-Commonwealth.html (staženo 6. 4. 2011).
Patrick Wintour, „Pakistan suspended from Commonwealth“, The Guardian, 22. listopad 2007,
http://www.guardian.co.uk/politics/2007/nov/22/foreignpolicy.uk?INTCMP=SRCH (staženo
6. 4. 2011).
100
Např. Bonnie Malkin, „Fiji faces expulsion from the Commonwealth“, The Telegraph, 22. prosince 2008, http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/australiaandthepacific/fiji/3902380/
Fiji-faces-expulsion-from-the-Commonwealth.html (staženo 6. 4. 2011).
Hélène Mulholland, „Commonwealth suspends Fiji following coup“, The Guardian, 8. prosinec
2006, http://www.guardian.co.uk/politics/2006/dec/08/foreignpolicy.uk?INTCMP=ILCNE
TTXT3487 (staženo 6. 4. 2011).
101
Např. Benedict Brogan, „Commonwealth must restore credibility, say Tories“, The
Telegraph, 7. února 2003, http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/australiaandthepaci
fic/australia/1421330/Commonwealth-must-restore-credibility-say-Tories.html (staženo 6. 4.
2011).
„Commonwealth fails to back Zimbabwe suspension“, The Guardian, 30. ledna 2002, http://
www.guardian.co.uk/world/2002/jan/30/zimbabwe?INTCMP=SRCH (staženo 6. 4. 2011).
98
357
sice zpravodajství o jednotlivých ročnících CHOGM k nalezení, ale jak v případě
The Telegraph, tak v případě The Guardian je relativně slabé. Zprávy obvykle informují o faktu, že CHOGM se konal a o jeho hlavních výsledcích či o hlavních událostech s ním souvisejících. Podrobnější pozornosti se nicméně dostalo např. setkání
v Trinidadu a Tobagu v roce 2009, které bylo novinářsky zajímavé hned ze dvou
důvodů. Jednak proto, že se toto setkání, jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole,
mělo stát platformou pro řešení klimatických změn,102 jednak proto, že jej navštívil
francouzský prezident Nicolas Sarkozy, což otevřelo prostor pro debatu o anglo-francouzských vztazích, respektive vztazích Commonwealthu a Frankofonie.103
Diskuzi rozvířilo také konání CHOGM v ugandské Kampale v roce 2007, v jehož
průběhu došlo k pozastavení členství Pákistánu. Fakt, že Pákistánu bylo pozastaveno členství kvůli nedemokratickému počínání prezidenta Mušarafa právě v Kampale, hlavním městě státu, v němž vládl obdobně kontroverzní prezident Museveni,
byl komentátory označován za příklad pokryteckého jednání Commonwealthu.104
Články přímo o Commonwealthu jako organizaci: Ačkoli se zpravodajství o Commonwealthu zaměřuje spíše na informativní články, je možné nalézt i několik článků
hodnotících, které se obvykle objevují především v souvislosti s konáním výše zmiňovaných CHOGM. Postoje ke Commonwealthu se odlišují především v závislosti
na osobních názorech komentátorů a na konkrétních souvislostech. V archivech se
vyskytují jak texty pozitivní, tak negativní. Příkladem pozitivního hodnocení může
být text politického komentátora Roberta Colvillea z podzimu 2009, který se v souvislosti s nadcházejícím CHOGM v Trinidadu a Tobagu nese ve velmi kladném
a nadějném duchu.105 Naopak příkladem velmi negativního hodnocení Společenství
je článek redaktora The Guardian Juliana Borgera z podzimu 2010, v němž se autor
vyjadřuje k nedávno zveřejněnému dokumentu, ve kterém generální tajemník Commonwealthu Kamalesh Sharma v podstatě prohlásil, že vystupovat proti porušování
demokracie ve členských zemích není úkolem Commonwealthu. Za tento svůj výrok
i za svou dlouhodobou činnost si Sharma, potažmo Commonwealth, vysloužili
102
„Commonwealth summit in Trinidad seeks climate change agreement“, The Telegraph,
27. listopadu 2009, http://www.telegraph.co.uk/earth/environment/globalwarming/6667627/
Commonwealth-summit-in-Trinidad-seeks-climate-change-agreement.html (staženo 6. 4. 2011).
103
Nicholas Watt, „Nicolas Sarkozy to attend Commonwealth meeting“, The Guardian,
27. listopadu 2009, http://www.guardian.co.uk/politics/blog/2009/nov/27/nicolas-sarkozycommonwealth-meeting?INTCMP=SRCH (staženo 6. 4. 2011).
104
Peter Tatchell, „Uganda’s tyrant“, The Guardian, 22. listopadu 2007, http://www.guardian.
co.uk/commentisfree/2007/nov/22/ugandastyrant?INTCMP=SRCH (staženo 6. 4. 2011).
105
Robert Colvile, „Commonwealth: Relic of empire returns to centre stage“, The Telegraph,
26. listopadu 2009, http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/6659029/CommonwealthRelic-of-empire-returns-to-centre-stage.html (staženo 24. 3. 2011).
358
od Borgera obsáhlou kritiku.106 Obecnější hodnocení postojů daných médií ke Commonwealthu nicméně není možné z těchto zdrojů odvozovat.
Hodnocení přístupu médií ke Commonwealthu obsažená v sekundární literatuře
korespondují s obsahem zkoumaných deníků, přičemž ani v oblasti rozsahu, ani
v oblasti témat se od sebe The Telegraph a The Guardian výrazněji neliší. Společenství
jako takové se stává tématem novinových článků spíše výjimečně a na Společenství
je odkazováno především v souvislosti s konáním důležitých události, které však
nejsou příliš hojné. Nejčastěji je Commonwealth zmiňován v souvislosti se sportovními výsledky na Hrách Commonwealthu a s významnými politickými zvraty v jeho
členských zemích. Média informují také o přistoupení, respektive pozastavení
členství či vyloučení některého ze členských států a o výsledcích jednání CHOGM,
přičemž jejich zpravodajství se udržuje na velmi informativní úrovni. Na detailní
činnost Commonwealthu (především na mimovládní úrovni) není příliš brán zřetel,
což může vést, jak tvrdí Derek Ingram, k mylným interpretacím jeho role.107
Poslední část této sekce se věnuje vztahu britské veřejnosti ke Commonwealthu
a jejím cílem je nastínit, jaký je stav tohoto vztahu a také jak se tento vztah v posledních dvaceti letech vyvíjel. Kapitola vychází jednak z několika průzkumů veřejného
mínění, které byly v Británii v posledních desetiletích provedeny, a z komentářů
k nim a jednak ze sekundární literatury.
Britská veřejnost obyčejně vnímá Commonwealth (poněkud zkresleně) jedním
ze tří způsobů: jako politickou organizaci států, která je viditelná především v průběhu CHOGM, jako odraz britské imperiální minulosti a především jako sportovní
rámec, který je ztělesňovaný Hrami Commonwealthu.108
Toto poněkud zúžené vnímání jeho role zapadá do širšího a dlouhodobého problému nízké informovanosti o činnosti Commonwealthu (nejen) u britské veřejnosti.
Jádro tohoto problému je spatřováno ve faktu, že Commonwealth nemá jedno konkrétní zaměření a jeho vznik a role nejsou historicky jednoznačně určeny, a tudíž je
problematické jej jednoduše prezentovat veřejnosti.109 Situaci ztěžuje skutečnost, že
o Commonwealthu se v britských školách příliš neučí, neexistují aktuální učebnice
popisující jeho činnosti a média, jak bylo naznačeno v předchozí kapitole, mu také
nevěnují příliš pozornosti. Navíc generace lidí, kteří vyrůstali v období po druhé
světové válce, kdy byl Commonwealth nedílnou součástí britské identity, přirozeně
ubývá a dnešní mladá generace jej nevnímá jako populární záležitost.110
106
Julian Borger, „Commonwealth has abandoned human rights commitment – leaked memo“,
The Guardian, 8. října 2010, http://www.guardian.co.uk/law/2010/oct/08/commonwealthhuman-rights-leaked-document (staženo 6. 4. 2011).
107
Derek Ingram, „Memorandum pro šetření FAC“, in: House of Commons: First Report: The
Future Role of the Commonwealth (London: Foreign Affairs Committee, 1996), 243.
108
House of Commons, First Report: The Future Role of the Commonwealth, v.
109
110
359
Důsledkem všech těchto faktorů je, že povědomí mladších generací o Commonwealthu má výrazně sestupnou tendenci. Mezi starší generací, jež stála u zrodu
Společenství, a tudíž lépe rozumí jeho východiskům, a mladší generací, která jej
vnímá z dnešního úhlu pohledu, vzniká stále větší propast.111 Mezi mnohými mladými Brity se dokonce šíří různé negativní stereotypy týkající se Commonwealthu
– často jej vnímají jako odkaz imperiální minulosti své země, jako organizaci, která
je soustřeďována především v britských rukách, je elitářská a povýšená.112
Výše představená tvrzení korespondují s výsledky několika průzkumů veřejného
mínění, které byly v minulých letech v Británii provedeny a které se zabývaly buď
přímo Společenstvím, nebo obecnějšími tématy, jejichž je Commonwealth součástí.
Z těchto průzkumů je navíc možné odvodit i několik dalších závěrů.
Dlouhodobý průzkum prováděný společností Ipsos-MORI mezi léty 1969 až
2003 prokázal, že význam Commonwealthu pro Brity pravidelně klesá.113 Zatímco
v roce 1969 na otázku: „Který z aktérů – Evropa, Commonwealth, Amerika – je pro
Británii nejdůležitější?“ odpovědělo 34 % Britů, že nejdůležitější je Commonwealth,
v roce 2003 tak odpovědělo pouze 16 % a v průzkumu Royal Commonwealth Society,
který kladl stejnou otázku v roce 2009, takto odpovědělo jen 14 % Britů.114
Srovnání výsledků výše zmíněného rozsáhlého průzkumu pořádaného RCS,
který byl pořádán u příležitosti šedesátého výročí Londýnské deklarace v roce 2009
souběžně v několika zemích Commonwealthu,115 prokázalo, že Britové si organizace
cení nejméně ze všech obyvatel zkoumaných zemí.116 V britském případě tento průzkum dále potvrdil fakt, že mladší generace mají o Commonwealthu nižší povědomí,
než starší. Například 30 % respondentů z věkové skupiny 18–34 let nebylo schopno
označit žádnou členskou zemi Commonwealthu z výběru, ve kterém figurovala také
Austrálie či Indie. U nejstarší generace, tj. věková skupina 55 a více let takových
osob bylo 10 %. Obdobný rozdíl přinesla například také odpověď na otázku: „Kdo
je v čele Commonwealthu?“, na níž 30 % nejmladších odpovědělo, že neví a královnu
111
Steve Brace, „Commonwealth citizens-building the next generation through education“, Round
Table 89, č. 356 (2000): 493.
112
Amanda Shah, „Survival of the Youngest: Pan-Commonwealth NGOs and the younger
generation“, Round Table 92, č. 369 (2003): 250.
113
Ipsos-MORI, „Britain’s Most Important Relationship – trends 1969–2003“ (průzkum
veřejného mínění, 28. 4. 2003), http://www.ipsos-mori.com/researchpublications/research
archive/poll.aspx?oItemId=2447&view=wide, (staženo 2. 12. 2010).
114
YouGov pro Royal Commonwealth Society, „Results from Commonwealth polls“ (průzkum
veřejného mínění, 20. 7. 2009), http://www.thecommonwealthconversation.org/wp-content/
uploads/2009/07/Commonwealth-Poll-FINAL.pdf (staženo 23. 11. 2010).
115
Průzkum se prováděl ve Velké Británii, Austrálii, Kanadě, Indii, na Jamajce, v Malajsii a v Jižní
Africe.
116
The Commonwealth Conversation hosted by the Royal Commonwealth Society, „RCS CC
Global Press Release“ (tisková zpráva, 20. 7. 2009), http://www.thecommonwealthconversation.
org/wp-content/uploads/2009/07/RCS-CC-Global-Press-Release-FINAL1.pdf (staženo 29. 10.
2010).
360
správně uvedlo 57 %, zatímco v případě nejstarší generace nevědělo 12 % a královnu
uvedlo 81 %.
Průzkum také ukázal, že postoj Britů k organizaci je relativně ambivalentní,
když na otázku dotazující se na pocity respondentů v případě, že by Británie opustila Commonwealth, odpovědělo celkem 55 % osob, že by jim to bylo jedno nebo
nevědělo. Příznačný je také fakt, že 49 % Britů nebylo schopno uvést žádnou z aktivit Commonwealthu a pokud nějakou aktivitu uvedli, z valné většiny jmenovali Hry
Commonwealthu.117
Vzhledem ke stále se rozšiřujícím generačním rozdílům v otázce Commonwealthu je při hodnocení jeho obrazu u britské veřejnosti nutné rozlišovat postoje starší
a mladší generace. Zatímco starší Britové mají o Commonwealthu lepší povědomí,
ti mladší mají jen velmi nízké znalosti, a tudíž je i obraz organizace u mladší generace více zkreslený (to se týká např. jejich představ o imperiálním charakteru
Společenství). Bez ohledu na věkovou kategorii přesto není celkové povědomí
o Commonwealthu na příliš vysoké úrovni. Commonwealth si Britové spojují s pojmy
jako demokracie, rozvojová pomoc, kulturní výměna nebo ekonomika, nicméně
jednoznačně převládající téma, které si v souvislosti s organizací asociují, jsou Hry
Commonwealthu.
Srovnání britského obrazu Commonwealthu s realitou
Cílem této části práce je vyhodnotit zrekonstruovaný britský obraz Commonwealthu
a porovnat jej s realitou. První sekce se zabývá jednotlivými atributy obrazu Commonwealthu, které byly získány v předchozí kapitole, a vyhodnocuje, zdali odpovídají skutečnosti. Do skupiny atributů byly zařazeny témata a charakteristiky, které
si britští politici, britská média a veřejnost nejčastěji s Commonwealthem spojují – tj.
označení Commonwealthu za unikátní uskupení, problematika britského postavení
vyplývající z imperiální minulosti, význam Her Commonwealthu, charakteristika
Commonwealthu jako ekonomického nástroje, nástroje demokracie, rozvojové politiky a britské zahraniční politiky. Atributy připisované Commonwealthu nejsou
vyhodnocovány zvlášť pro každou složku společnosti, protože některé z nich se vyskytly ve více případech. Další části sekce se zabývají už odděleným vyhodnocením
jednotlivých složek, tj. politické scény, médií a veřejnosti, a závěr kapitoly nabízí
celkové zhodnocení.
O unikátnosti Commonwealthu hovořili pravidelně téměř všichni britští političtí
představitelé. Commonwealth skutečně disponuje několika jedinečnými charakteristikami, mezi které patří politiky často zmiňovaná rozmanitost organizace, její
konsenzuálnost, prostor, který je v jejím rámci udělován malým státům, výjimečný
YouGov pro Royal Commonwealth society, „Commonwealth“ (průzkum veřejného mínění,
proveden ve dnech 2.–4. 3. 2009), http://www.thercs.org/society/Filestore/PDFDownloads/
RCS_poll.pdf (staženo 29. 10. 2010).
117
361
formát vztahů mezi členskými zeměmi i celá řada dalších, které již politici tolik
nevyzdvihují. Mezi ty nejvýraznější je možné řadit schopnost organizace přizpůsobovat se vnějším podmínkám, existenci tzv. People’s Commonwealth a dále pak
existenci instrumentů sloužících k pozastavení členství států v organizaci, jeho
jedinečný původ a existenci velké sportovní události s ním spojené.
Fakt, že organizace nedisponuje žádným mechanismem hlasování, nutí její členy
k diskuzi, sbližování stanovisek a budování konsenzu. Rozmanitost jejích členů,
kteří pocházejí ze všech koutů světa a zastupují nejrůznější úhly pohledu, umožňuje
vytvářet takový konsenzus, který bude globálně přijatelný. Tento postup umožňuje
Commonwealthu přispívat k řešení celosvětových problémů, jakými je například
problematika klimatických změn zmiňovaná v předchozích kapitolách.118
Co se týká malých států, je pro ně Commonwealth skutečně unikátní platformou.
Z 54 členských zemí Společenství řadí ComSec 32 právě do skupiny malých států.119
Tyto snáze zranitelné státy mají v rámci Commonwealthu možnost prosazovat svůj
hlas a své zájmy, a to díky tomu, že jsou zde zastoupeny stejnou měrou, jako státy
velké a rozvinuté. Tato charakteristika zároveň výrazně odlišuje Commonwealth
od ostatních mezinárodních organizací.120
Jako jedinečný je možné označovat také neformální charakter vztahů uvnitř
Společenství, který vyplývá především z jeho historického vývoje. Commonwealth
(a především CHOGM) je mnohými popisován jako klub, ve které panuje uvolněná,
přátelská, srdečná atmosféra, což přispívá k dalšímu sbližování představitelů členských států a budování lepších vazeb.121
Svou schopnost přizpůsobovat se prokázal Commonwealh v minulosti již několikrát, naposledy na počátku devadesátých let po ukončení politiky apartheidu v Jižní
Africe. Ačkoli boj proti němu byl jednou z hlavních náplní činnosti Společenství
v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, snaží se Commonwealth adaptovat i na nové podmínky a nalézt nové sféry své činnosti i po dovršení boje proti
apartheidu.122
Existence tzv. People’s Commonwealth, který bývá mnohdy politiky, médii
i veřejností opomíjen, je jedním z nejcharakterističtějších atributů organizace.
Commonwealth totiž na rozdíl od většiny ostatních mezinárodních organizací neFord a Katwala, Making ..., 4.
Commonwealth Secretariat, Small States Digest 4 (2004): 2, http://www.thecommonwealth.
org/fi les/233712/FileName/Small_States_Digest_4.pdf (staženo 14. 4. 2011).
120
Závazek pomoci malým státům zkotvuje Commonwealth i do Deklarace z Harare. O jeho
činnosti ve prospěch malých států zpravuje pravidelně vydávaná publikace Small States Digest
a řada oficiálních dokumentů, které vydává ComSec. Publikace a dokumenty dostupné z: http://
www.thecommonwealth.org/Document/190628/159719/223389/small_states/ (staženo 14. 4.
2011).
121
Srinivasan, The Commonwealth ..., 19.
122
Amitav Banerji, „The Commonwealth of Nations: A Force for Democracy in the 21st Century?“,
Round Table 97, č. 399 (2008): 818.
118
119
362
operuje pouze na úrovni vlád, ale také na úrovni obyvatel, což je prvek, na který je
Commonwealth velmi pyšný.123
Posledním vybraným charakteristikám, tj. existenci instrumentů sloužících
k pozastavení členství ve Společenství, existenci Her Commonwealthu a jedinečnému původu organizace, je věnován prostor v následujících částech kapitoly.
Souhrnně lze tvrdit, že atribut unikátnosti Commonwealthu, který se vyskytuje
především u britských politiků, odpovídá skutečnosti, i když na některé jeho aspekty je kladen větší důraz než na jiné.
Commonwealth, jakožto organizace vzniklá v důsledku rozpadu britského
Impéria, s sebou nese určitou historickou zátěž a britští politici i britská veřejnost
vnímají z toho plynoucí postavení Británie ve Společenství zcela odlišným způsobem.
Britští politici se ve svých projevech snaží dávat jednoznačně najevo, že se od britské
koloniální minulosti distancují, že do Commonwealthu v žádném případě nepromítají britské velmocenské zájmy a že Británie je zcela obyčejným členem organizace.
Nicméně u veřejnosti, v některých médiích a i v ostatních členských zemích Společenství se setkáváme s názory, že Commonwealth je i v současnosti pod výrazným
britským vlivem a že je odrazem britské imperiální minulosti.124 Konkrétní příklad
problematického vnímání Společenství je možné nalézt už v samotném názvu organizace – dodnes se totiž setkáváme s označením „Britský Commonwealth“, který
však formálně již od roku 1949 neexistuje.125
Příčin, které zavdávají důvody tomuto „britskému problému“ a podporují dojem,
že Velká Británie je spíše „první mezi rovnými“ než řadovým členem organizace,
je několik. Ten základní je možné spatřovat již na samotném počátku vzniku
Commonwealthu, který, jak již bylo zmíněno několikrát, přímo vyplýval z rozpadu
impéria. Dezintegrace koloniální říše probíhala tak klidně a důstojně, že ji obyvatelstvo Británie vůbec nebylo nuceno zaznamenat, a Britům tudíž nebyl poskytnut
prostor pro to, aby mohli jasně diferencovat mezi impériem a Commonwealthem.126
Vzhledem k faktu, že rozpad impéria i vznik Commonwealthu byly řízeny Brity, je
Společenství dodnes založeno na britských zkušenostech a tradicích a i v průběhu
samotné dekolonizace došlo k zachování řady původně imperiálních forem vztahů
mezi členskými zeměmi a Británií. Navíc Británie byla a je pro chod Commonwealthu klíčová – má největší podíl na jeho financování a velká část jeho zaměstnanců
Ford a Katwala, Reinventing ..., 33–35.
Joanna Bennett, Dhananjayan Sriskandarajah a Zoë Ware, Common what? Emerging findings
of the Commonwealth Conversation (London: The Royal Commonwealth Society, 2009), http://
www.thecommonwealthconversation.org/wp-content/uploads/2009/11/Common-What.pdf
(staženo 10. 3. 2011).
125
126
Ford a Katwala, Making ..., 4.
123
124
363
jsou právě Britové, což je zároveň přirozený důsledek faktu, že většina oficiálních
institucí i neziskových organizací Commonwealthu sídlí právě v Londýně.127
Paradoxně se role Británie v Commonwealthu stává terčem kritiky rovnou ze
dvou stran – na jedné straně se ozývají hlasy, které ji kritizují za imperiální vměšování,128 na druhé straně stojí otázka „kdy se Británie přidá ke Commonwealthu?“
implikující dojem nedostatečného zapojení Spojeného království do organizace.
Londýn je v důsledku tohoto stavu nucen v rámci Commonwealthu velmi důsledně
balancovat, což je mnohdy problematické.129
Na jednoznačném řešení „britského problému“ se neshodují ani odborníci. Zatímco Krishnan Srinivasan130 zastává názor, že Britové by měli v Commonwealthu
hrát větší roli a že bez Britů nebude Commonwealth schopen efektivně fungovat,131
David McIntyre132 na jeho tvrzení reaguje kriticky a tvrdí, že „Commonwealth není
britský již půl století“ a navrhuje, aby se vůdčí role v organizaci ujal nějaký jiný
stát.133
Hodnocení správnosti aspektu obrazu odrážejícího britskou (imperiální) minulost v organizaci je problematické. Jak postoje britských politiků, tak dojem, který
panuje u britské veřejnosti, jsou založeny na logickém základě a vycházejí z informací, které jsou jim poskytovány. Problém však spočívá ve faktu, že řada z těchto
informací má protichůdný obsah. Commonwealth nicméně není v žádném případě
možné označovat za imperiální nástroj Británie, a to už jen z toho důvodu, že členství v něm je zcela dobrovolné. Zároveň se ale zdá, že role Británie, přinejmenším
z finančního hlediska, je pro chod organizace nadále klíčová, i když formálně nemá
Spojené království v organizaci větší pravomoci než jiné členské státy.
Hry Commonwealthu jsou hodnoceny jako mediálně neúspěšnější aktivita
Společenství.134 Jak bylo naznačeno v předchozí části práce, tato sportovní událost
velmi přitahuje zájem britských médií a potažmo i britské veřejnosti, což dokazují
výsledky průzkumů veřejného mínění.
Srinivasan, The Rise ..., 116, 155–57.
Jako v případě krize v Zimbabwe.
129
Dhananjayan Sriskandarajah, Příspěvek na konferenci The UK and the World: Rethinking
the UK’s International Ambitions and Choices. Session 6. A Changing Britain (Londýn: Chatham
House, 14. 7. 2010), 4. Přepis konference dostupný na http://www.chathamhouse.org.uk/
fi les/17018_140710ukrole_6.pdf (staženo 21. 2. 2011).
130
Krishnan Srinivasan je indický diplomat, bývalý zástupce generálního tajemníka
Commonwealthu a vědecký pracovník na Institute of Commonwealth Studies, University of
London.
131
132
David McIntyre je emeritní profesor historie na University of Cantenbury, Christchurch,
Nový Zéland a zároveň je autorem řady publikací na téma Commonwealth.
133
McIntyre, Whose ..., 58.
134
Forda aKatwala, Making ..., 15.
127
128
364
Hry se vyvinuly v průběhu třicátých let 20. století, avšak rozsáhlých rozměrů,
tak, jak je známe dnes, nabyly až během devadesátých let, po zapojení soukromého
sektoru do jejich financování. Popularita her stoupla v posledních desetiletích
natolik, že v očích veřejnosti i médií postupně zastínily i význam CHOGM a pro
britskou veřejnost se staly netypičtějším ztělesněním existence Commonwealthu.135
Velkou popularitu si hry získaly také za hranicemi Společenství a jejich koncept
převzala i jiná mezinárodní sdružení – např. Mezinárodní organizace frankofonie
pořádá od roku 1989 vlastní Hry Frankofonie136 a Společenství portugalsky mluvících zemí pořádá od roku 2006 Hry Lusofonie.137
Hry Commonwealthu byly v minulosti součástí politické dimenze Společenství,
což se projevovalo například jejich bojkoty v rámci boje proti apartheidu. Dodnes je
tato sportovní událost velmi důležitou součástí existence Společenství, je jedním
z aspektů jeho jedinečnosti a ztělesňuje jeden z mála případů činnosti tzv. People’s
Commonwealth, o který veřejnost jeví opravdový zájem.138 Sport je sám o sobě velmi
populární záležitostí a Hry Commonwealthu tudíž umožňují Společenství relativně
jednoduchou cestou rozšiřovat povědomí o svých hodnotách, pomáhat budovat
vztahy mezi obyvateli členských zemí, podporovat spolupráci a vytvářet občanskou
společnost a také přitahují zájem mladé generace, který je pro Commonwealth životně důležitý.139
Fakt, že britská média a britská veřejnost si v souvislosti s Commonwealthem
nejčastěji asociují hry, jistě není chybný. Sport přirozeně přitahuje více zájmu než
politická jednání. Commonwealth sám usiluje o propagaci své sportovní dimenze
a pokouší se prostřednictvím her prosazovat hodnoty, na nichž je založen. Velký
mediální a společenský zájem ve Velké Británii je tudíž možné považovat za důležitý úspěch Commonwealthu. Zároveň je ale nutné podotknout, že obraz organizace
založený na hrách je do značné míry zavádějící – Hry Commonwealthu jsou sice
integrální součástí existence organizace, ale nestojí jako jediné v centru jeho podstaty. Médiím i veřejnosti tudíž unikají další důležité aspekty existence organizace.
Ekonomický rozměr Commonwealthu je velmi vyzdvihován britskými politiky.
U současné vlády Davida Camerona je dokonce stavěn do popředí důležitosti celé
organizace a význam mu přiznává, i když v menší míře, i britská veřejnost.
Ekonomická rovina skutečně je důležitou součástí Společenství, což dokazuje
i existence samostatného dokumentu věnovaného ekonomické dimenzi Commonwealthu, tzv. Edinburské deklarace z roku 1997. Hlavní pozornost organizace
Shaw, Commonwealth ..., 98–99.
Les Jeux de la Francophonie, „6 éditions inoubliables“, http://jeux.francophonie.org/-editionsinoubliables.html (staženo 21. 4. 2011).
137
Comunidade dos Países de Língua Portuguesa, „Jogos da Lusofonia“, http://www.cplp.org/
Default.aspx?ID=291 (staženo 21. 4. 2011).
138
Ford a Katwala, Making ..., 15.
139
135
136
365
v ekonomické oblasti je na základě této deklarace směřována směrem k boji proti
chudobě, pomoci rozvojovým zemím a malým státům a také ke spravedlivějšímu
řízení vývoje globalizace tak, aby z něj těžily všechny státy a regiony světa, pokud
možno, rovnoměrně.140 Ačkoli ekonomická politika Commonwealthu, jak je z deklarace patrné, neodráží příliš zájmy rozvinutých zemí, přináší i přesto Londýnu několik
výhod. Británie může těžit například ze snahy Společenství odstraňovat obchodní
bariéry, podporovat investice či obchod. Velkou výhodu v ekonomické oblasti, která
má pozitivní vliv i na Spojené království, přináší také již dříve zmiňovaný faktor
Commonwealthu. Obvykle je udáváno, že v jeho důsledku dochází v případě obchodů v rámci Společenství ke snižování nákladů o 10–15 %, ale poslední propočty
dokonce hovoří až o 50 % snížení,141 což může pro Británii znamenat, ve srovnání
s jinými rozvinutými zeměmi stojícími mimo Commonwealth, významnou komparativní výhodu.142 Faktor Commonwealthu nicméně není možné přeceňovat, protože je
výrazně oslabován jednak vlivem globalizace a jednak faktem, že angličtinu, která je
důležitým aspektem tohoto faktoru, používá téměř celý svět, v čele s ekonomickou
velmocí, Spojenými státy americkými.143
Další potenciální výhodou členství Británie v Commonwealthu je fakt, že jeho
členy jsou některé velmi rychle rostoucí ekonomiky, z čehož by mohlo Spojené
království v budoucnosti taktéž těžit.144 V současné době nicméně Velká Británie
potenciál Commonwealthu v ekonomické rovině příliš nevyužívá – podíl exportu
Spojeného království ze Společenství a importu do něj se pohybuje pod 9 % celkových obchodů Británie.145
Obraz Commonwealthu jako důležitého ekonomického aktéra přijímaný řadou
britských politiků není zcela neadekvátní, avšak naplnění ekonomického potenciálu je možné očekávat spíše až v budoucích letech v souvislosti s růstem zemí jako
Indie a Jižní Afrika a dalším rozvojem ekonomické dimenze Společenství. Danny
Sriskandarajah, ředitel RCS, v této souvislosti dokonce předvídá, že budoucnost
Commonwealthu by mohla spočívat právě v oblasti ekonomiky.146 V současnosti
CHOGM, „Promoting Shared Prosperity: Edinburgh Commonwealth Economic Declaration“
(Edinburgh, 1997), http://www.thecommonwealth.org/press/31555/34582/34862/promoting_
shared_prosperity__edinburgh_commonwealt.htm (staženo 14. 11. 2010).
141
Joanna Bennett et al., „Trading places: the ,Commonwealth effect’ revisited!“ (pracovní
dokument, The Royal Commonwealth Society, 30. 9. 2010), 13, http://www.thercs.org/society/
Filestore/PDFDownloads/TradingPlaces_WorkingPaper.pdf (staženo 16. 4. 2011).
142
Srinivasan, The Rise..., 136.
143
Ibid., 138.
144
Dva členské státy Commonwealthu, Indie a Jižní Afrika, jsou například zároveň členskými
státy BRICS, tj. uskupení nejrychleji se rozvíjejících ekonomik světa.
145
Bennett, „Trading places“, 8.
146
The RCS, „Commonwealth members enjoy up to 50% trade advantage“ (tisková zpráva,
30. 9. 2010), http://www.thercs.org/society/Filestore/PDFDownloads/Trade_PressRelease_
FINALrevised.pdf (staženo 16. 4. 2011).
140
366
však z výhod Commonwealthu těží spíše než Británie ostatní, především rozvojové,
členské země.
Commonwealth, který sám sebe definuje jako asociaci „jejíž členské státy spolupracují v zájmu společných cílů v oblasti demokracie“,147 a svůj závazek demokratickým hodnotám zakotvuje i v Deklaraci z Harare, je možné hodnotit také jako
nástroj demokracie. Společenství si s demokracií a s hodnotami s ní souvisejícími,
jako jsou lidská práva, právní stát či „dobré vládnutí,“148 spojují všechny složky
britské společnosti, nejvýrazněji však britští politici. Britové chápou Commonwealth
jako nástroj, který slouží k rozšiřování demokratických hodnot ve světě, avšak je
možné vysledovat vyjádření, která o schopnostech Společenství v oblasti demokracie
pochybují.149 Tento rozpor není v Commonwealthu nijak ojedinělý a zapadá do širší
dlouhodobé debaty, která se zabývá skutečným potenciálem Commonwealthu v oblasti prosazování demokratických hodnot.
Do poloviny devadesátých let 20. století nedisponoval Commonwealth žádnými nástroji k prosazování svých předsevzetí týkajících se demokracie. Ustavení
CMAG a následné pozastavení členství Nigerie za popravu devíti aktivistů v roce
1995 tak bylo právem považováno za historický a bezprecedentní krok ve vývoji
směrem k akceschopnějšímu Commonwealthu.150 Dalším obdobně pozitivně
hodnoceným krokem bylo i pozastavení členství Pákistánu v roce 1999. V obou
případech motivovalo omezení členství státy ke změnám a k reformám, které následně umožnily jejich opětovné přijetí151 do organizace.152 Události v Zimbabwe
v letech 2002–2003 však v tomto relativně pozitivním vývoji způsobily negativní
obrat. Zimbabwe na pozastavení svého členství v roce 2002 v důsledku pochybných voleb nereagovalo reformami, ale naopak vystoupením z Commonwealthu, což
posílilo argumenty skeptiků, kteří tvrdí, že Commonwealth je pouhým „debatním
kroužkem“ bez jakýchkoli účinných mechanismů pro prosazování demokracie.153
Kritici Commonwealthu také vyčítají jeho neschopnost reagovat v kritických situacích dostatečně rychle, principielně a rezolutně.154 Tento stav vyplývá mimo jiné ze
dvou základních příčin – jednak Commonwealth nemá stálý exekutivní orgán, který
147
„The Commonwealth“, http://www.thecommonwealth.org/Internal/191086/191247/the_co
mmonwealth, (staženo 14. 4. 2011).
148
Ve smyslu anglického good governance.
149
Takové komentáře se objevovaly například v souvislosti s krizí v Zimbabwe.
150
Virginia Crowe, The Commonwealth in a Changing World. New Relationships and New
Directions? (Londýn: HMSO, 1997), 10–11.
151
Nigerii bylo obnoveno členství v r. 1999, Pákistánu v roce 2004 (avšak v roce 2007 bylo znovu
pozastaveno).
152
Banerji, „The Commonwelath“, 816.
153
Don McKinnon, „The Modern Commonwealth – challenges in the 21st Century“ (projev
na London School of Economics, Londýn, 12. 11. 2007), 1–5. http://www.thecommonwealth.
org/speech/181889/34293/35178/172338/speech_to_lse.htm (staženo 14. 4. 2011).
154
367
by byl schopen rozhodnutí pohotově přijmout, a jednak před jakýmkoli zásahem
je Commonwealth nucen nejprve vystavět jednotné stanovisko, což je často velmi
zdlouhavé, neefektivní a vyvolává to nové spory mezi členskými státy. Jedinečná
pozitivní charakteristika Commonwealthu, tedy jeho konsenzus, se tak zároveň stává
jeho velkou přítěží. Další problémy Společenství v oblasti akceschopnosti při prosazování demokratických hodnot plynou z nedostatku finančních a personálních
kapacit, který omezuje jeho efektivitu.155
Stoupenci Commonwealthu na kritiku reagují několika argumenty. Uznávají, že
Commonwealth sice nemá žádné silové mechanismy pro prosazování svých hodnot,
disponuje však morální autoritou, jejíž účinnost při budování demokracie byla
v minulosti několikrát prokázána. Příkladem může být fakt, že od devadesátých
let 20. století došlo, za podpory Společenství, ve více než deseti zemích afrického
Commonwealthu k přechodu k systému pluralitní demokracie.156 Ačkoli jsou
úspěchy CMAGu, zvlášť v případě Zimbabwe, sporné, Commonwealth je jedinou
mezinárodní organizací, která instrumentem jako je CMAG disponuje a která se
uchyluje k pozastavování členství zemí porušujících její základní principy s eventuelní možností jejich úplného vyloučení.157 Dalším argumentem, který hovoří
ve prospěch Společenství, jsou jeho úspěchy na poli volebního pozorování a s ním
souvisejícího poradenství, které jsou velmi efektivním prostředkem pro prosazování
demokracie.158
Obraz Commonwealthu jako nástroje pro podporu demokracie, který zastává
značná část britské společnosti, jistě není mylný. Commonwealthu se sice v některých
případech nedaří plně dodržovat, respektive prosazovat své závazky demokracii
v plné míře, avšak k tomuto cíli soustavně směřuje. Budování demokracie je nekončící proces, v němž může Commonwealth jednotlivé členské státy, pokud projeví
zájem, silně podporovat. Tuto roli Commonwealthu ve světě vystihl v roce 1978 jeho
bývalý generální tajemník Sonny Ramphal slovy: „Commonwealth nemůže jednat
za svět, ale může pomoci světu jednat“.159
Rozvojová politika hraje v rámci Commonwealthu důležitou roli a je dalším z atributů obrazu Commonwealthu, na který kladou důraz jak britští politici, tak britská
veřejnost.
Závazek Commonwealthu podporovat rozvoj je zakotven ve výše zmiňované
Edinburské deklaraci z roku 1997, nicméně Commonwealth se této sféře činnosti
McKinnon, „The Modern Commonwealth“, 4–5.
157
Thomas G. Weiss a Rorden Wilkinson, „Foreword“ in: Shaw, Commonwealth ..., xi.
158
Arthur R. Donahoe, „The Commonwealth and Democracy at the Start of the 21st Century“,
Round Table 89, č. 354 (2000): 185.
159
V originále „the Commonwealth cannot negotiate for the world, but it can help the world to
negotiate,“ http://www.ramphalcentre.org/sonny-ramphal/sonny-ramphal.htmlm (staženo 14. 4.
2011).
155
156
368
věnuje již delší dobu – například od osmdesátých let se aktivně zasazuje v oblasti
oddlužování nejchudších států.160 S pomocí dalších aktérů mezinárodní dění, jakou
jsou Mezinárodní měnový fond (MMF) nebo Světová banka, je v této své činnosti
úspěšný.161 Zároveň Commonwealth také podporuje rozvojové země ekonomicky,
a to skrze své programy financované členskými státy. Commonwealth se tudíž stává
nástrojem i příjemcem rozvojové pomoci.
Velká Británie taktéž klade na zahraniční pomoc (overseas aid) velký důraz.
Důkazem toho je mimo jiné fakt, že vedle zdravotnictví je zahraniční pomoc jedna
ze dvou oblastí britského hospodářství, kterou nezasáhnou rozpočtové škrty plánované vládou Davida Camerona, a naopak dojde k navýšení jejího financování.162
V oblasti zahraniční pomoci spolupracuje sice Británie s Commonwealthem,
ale zároveň spolupracuje i s dalšími mezinárodními organizacemi a vyvíjí i samostatnou činnost, paralelní k činnosti Commonwealthu. Pomocí orgánů Společenství
a pomocí bilaterální podpory skrze DfID163 poskytuje Londýn finanční pomoc
řadě rozvojových členských i nečlenských zemí Společenství.164 Suma směřovaná
do zemí Commonwealthu se např. za rok 2008/2009 pohybovala kolem hodnoty
1,4 miliard liber, což činí přes 40 % celkové bilaterální pomoci poskytované Velkou
Británií. Konkrétní sumy poskytované touto cestou zemím Společenství se podle
různých zdrojů liší, nicméně jejich relativní výše každoročně roste.165 Vedle finanční
rozvojové pomoci se Británie taktéž dlouhodobě aktivně zasazuje o oddlužení,
které prosazuje mimo jiné opět i skrze programy Commonwealthu.
Obraz Commonwealthu jako nástroje britské rozvojové politiky není chybný, nicméně Commonwealth není v této oblasti pro Británii jedinečným nástrojem. Spojené
království financuje rozvoj skrze celou řadu dalších bilaterálních a multilaterálních
programů na Commonwealthu zcela nezávislých. Commonwealth je tudíž možné
hodnotit jako důležitou, avšak ne unikátní, součást britské rozvojové politiky.
Dalším atributem, který bývá Commonwealthu připisován, a to především
britskými politiky, je jeho význam pro zahraniční politiku Spojeného království.
Commonwealth zahrnuje 54 členských států světa, které společně tvoří 1/3 světové
McKinnon, The Modern Commonwealth ..., 2.
Ford a Katwala, Making ..., 23–25.
162
HM Treasury, „Spending Review 2010“ (TSO, 2010), 5, http://www.direct.gov.uk/
prod_consum_dg/groups/dg_digitalassets/@dg/@en/documents/digitalasset/dg_191696.pdf
(staženo 16. 4. 2011).
163
Do založení samostatného DfID v r. 1997 byla pomoc poskytována skrze ODA (Overseas
Development Administration), která byla součástí FCO.
164
Srinivasan, The Rise ..., 147.
165
Srovnej např.: DfID, „Statistics on International Development 2004/05–2008/09“ (statistika,
2009), http://www.dfid.gov.uk/Documents/publications1/sid%202009/fi nal-printed-sid-2009.
pdf (staženo 20. 3. 2011); DfID, „Total DFID1 and GPEX Bilateral Aid by Region and
Country Groupings“ (statistika, naposledy aktualizováno 30. 3. 2009), http://www.dfid.gov.
uk/About-DFID/Finance-and-performance/Aid-Statistics/Statistics-on-Internationa

Juvenilia Territorialia V - text.indd

Transkript

Podobné dokumenty

vakuove bomby

Súdán - Společně k rozmanitosti

Juvenilia Territorialia IV - text.indd

měnící se struktura právního řádu a jeho atributy

Budoucnost svobody

Konflikt v Iráku, postavení Íránu a umístění protiraketových základen

Prezentace aplikace PowerPoint

Vývoj charakteristik sněhové pokrývky a jejich stav při pádu

ROLY 2011 - stech