Z období prvních řas
Transkript
Z období prvních řas
Daniela Vodáčková Z období prvních řas Z OBDOBÍ PRVNÍCH ŘAS Daniela Vodáčková Z období prvních řas PRAHA 2016 Kniha vychází za finančního přispění Ministerstva kultury ČR Copyright © Daniela Vodáčková, 2016 Cover illustration © Veronika Holcová, 2016 Czech edition © dybbuk, 2016 ISBN 978-80-7438-140-9 VINOH R ADSKÁ 17 Naproti rozhlasu Dva maskaróni, skrytí strážci až v prvním patře na balkónu. Ne hromotluci, ale šašci. A Merkurovy hlavy (na frontónu) na domech zleva hledí z výšky na ulici. A je to stejné překvapení jako ty děti, putti s bříšky, co dlouho byly pod lešením, a roky předtím poničené kulkami z května, totalitou, střelbou v osmašedesátém. Ulicí Jungmannovou (názvy proměněné: Fochova, za války Schwerinova, znovu Fochova; ze Stalinovy na Vinohradskou) jdeme s fotoaparátem. 9 Lupa Došli jsme domů (doma je v druhém patře). V předsíni první dveře zprava – temné prahory. Tam vlčice má noru, cígo, bačkory. Kovová postel? A lustr pergamenem zastřen. Její obraz je živý, shrbená stará paní. Z ukrytých nedopalků si novou papirosku ubalí. Zpívá mi basem, láká na kokosku. Na stole v kuchyni kafe, historky k popukání: V Paříži, v hostinci U vola, dala si čaj nalejt mrtvola. Když jí ho moc dlouho nenesli, utekla jim i se seslí. 10 Když v roce devatenáct set třicet měli sněm sokolíci, krajkové spodní prádlo předváděla ve větší společnosti… A anděl se tak smál, že z něj byl anděl čůrající… O dávné mikulášské vyprávěla – především podrobnosti. Tři sudičky Ludmila Štorková, Liduška Nedbalová, Jarmila Mordová, rozená Dostálová (poté co ovdověla, tak zase Dostálová). Laskonky, štafetky, zmrzlina vanilková v kuchyni. Přou se tam o politice. Dvě sestry, jedna sestřenice. Liduška, svobodná, bývalá úřednice. Jarmila v paruce, zamlada krasavice. Divoká Ludmila (Lilča), výtvarnice a fotografka. Milostným životem budila pohoršení. Noblesní Jarmila, rentgenová laborantka. Drobounká Liduška, z pecek ve vězení košíčky vyráběla. Tetička diverzantka. Už zase spolu. Tři jména na kameni. 11 Finola Ta prkýnka záchodků ve školce srovnaná do dvou řad naproti sobě. Sedíme s Bedřiškou, ona, já, obě, a smějem se jedné mé historce. A potom četla jsem o Finole, vědmě. Ta měla modré oči – Bédiny. Průzračné jak dva akvamaríny. Viděly to, co já? A viděly stejně? 12 Ze všech těch otázek nejtěžší byla, zda jsem to ještě já, anebo někdo jiný, koho zná jenom ona. Kdybych si její oči nasadila a rozhlédla se po jeskyni: co můžu vlastně poznat? Hexametr V pokoji u stolu spící, hlavu má složenou v loktech, ta kdysi buclatá dívka, studentka gymnázia, nejprve Minervy, nyní Elišky Krásnohorské. Dodnes má v paměti básně a v latině je říká. Octla se předčasně sama, u strýce, v klášteře chvíli… Řekla jen velice málo, co tehdy prožila v mládí. Co víme? Dohady, víc ne. Když potom porodila, ujala se jí teta a žily společně v Nuslích. A přišel ten muž a v chlapci sám sebe poznal, své rodové znaky – to podle blonďatých vlasů, které měl v dětství (my všichni jsme tmavovlasí). Nedávno vytáhla sešit v odřené červené kůži. Byly v něm obrázky šatů. A také milostná báseň. Děda byl starší než ona, o celých sedmnáct roků. 13 Jiný pokoj Tabulky skel v předsíni už dávno osleply. Žárovka světlo nikdy nepřidala. Patery dveře a litinové kliky vedou z toho předpeklí do dálav pokojů. Strop na čtyři dvacet změřen. Z obrazu v dálce hledí pán, má kružítko a krychli. Klavír je léty uondán, ve vitríně pár bichlí o Krči, Nuslích, Michli (rozlámaný celofán). 14 Kompletní Otta s doplňky; papíry, náčrty, střihy. Příborník, fotky, skleničky. Noří se postupně z mlhy. Dvě úctyhodná křesla jsou z divokého osla. V pokoji Hašlerův koncert na piáno: Koch & Korselt. V roce 1968 Ať vypadnou ty myši z našeho domečku! Myši v uniformách mluvily rusky. V Rígráku navždy zůstaly vtisky do asfaltu. Bylo to tenkrát pro kočku. Můj táta mi tehdy dal čokoládu. „Až ji sníš, tak všechno pochopíš…“ Velkou skříň trefila jedna myš! Schovali jsme se pod oknem, vzadu. Ten sen byl o domě celém jen z lešení. Na Vinohradské hořela drogerie. Ve školce jsme se (jako) stříleli. „Nedělejte to, copak jste šílený?“ A na balkóně morče. Asi to nepřežije. Zelený tank stojí v rozhlasovém průčelí. 15 Potmě Kolem chodí, mumlá, zavřeští Neklan proměněný ve vlka. Hlasy, hlasy v noci, hlasy, tma. Kostlivec – hřeb v hlavě – zaprosí. Čůrat, čůrat musím, proboha! Pokoj, další pokoj, zádveří, hala, chodba, záchod – stojí tam vysušená černá mrtvola. Splachovadlo. Kdybych zatáhla, strašná bouře hradem zaduje, jiné duchy přitom probudí. 16 Bílá skříň, ve skříni nástroje. Ordinace tady bývala. Počůrat se, to je řešení. Obluda z hor Štěrk se promísil s šedým ledem, chvíli mráz, chvíli obleva. Má matka mířila doleva Vešla do krámu s výprodejem. Zatímco v obchodě vybírala nějaký šminky, blůzy, šátek, tam někde v horách nastal zmatek, jak z vrcholů obluda si to hnala. Chlupatá nestvůra s tlamou zubatou spěchala z kopců cestou uvátou. Spěchala, přitom šťastně řvala, jak lidi do drápů pochytá, nejdřív je pozře, pak spočítá. Má matka si rtěnku kupovala. 17 Křtiny Vlhký chlad jeskyní. Všude na ně narazíš. A na náměstí velké Santiniho oko. Ozvěna uvnitř naplňuje božský pokoj šepotem. Jsou tu mí předrazí. Jako čtyřletá jsem pochopila, kam se lidé ztrácejí. Tady jsou různé zvony. Hrají melodie. V tetiných zahradách digitalis a lobélie neobvyklých barev. Od kostela, alejí k domu, co působí městsky i lesně; to proto, že zdejší lesy jsou hluboké. 18 Podivný poklad nalezli v skalní stěně: V nedaleké Býčí skále v době halštatské se odehrál obřad zmrtvýchvstání. Bezruké kostry žen, náramky, spony bronzové, opasky, žezla, perly a hlavy s čelenkami. Brod nad Tichou Alejí, okolo sochy Svatého Jana, mezi kaštany (nesvítí, zmrzly klíněnkami; spadané listy voní; toužím tam jít). Na kopci kostel. Vloni i před lety, podobně. Zničené náhrobky srovnány před vchodem do fary. U dveří stojí Elsa. Od ní se dozvídám o domě. Pozve mě dovnitř. Před kamny židle a hluboká křesla. Elsina psice na slamník vlezla. My jdeme do patra. Z kostela šestou zvoní. Tohle býval můj pokoj, zůstaly tu mé skříně a otomany. I tuhle místnost si dobře pamatuji, má okna na tři strany. Tady ten stolek od mojí svíčky chytl, mohli jsme shořet v okamžiku. Jestlipak, Elso, víte, že dům má podivnou akustiku? Ze sklepa jdou sem zvuky, jako když brnkáte na varhany. Dobře jste, Elso, udělali, že jste sem zavedli elektriku. 19 Götaplatsen Göteborské náměstí se podobá Václaváku. Stojíme u Muzea, ne, stojíme u přízraku! Není tam Národní, ale Technické muzeum. Pod ním je kašna a místo Václava Neptun. Tramvaje jezdí, Vodičkovou, taky Štěpánskou. Bývalý Dům módy (teď Baťa) mezi Opletalovou a Jindřišskou. Z Václaváku na Příkopy nevede kolmice, zato v Nekázance dva domy váže spojnice. Uprostřed náměstí hledáme lavičku. Na chvíli spatříme dědu a babičku. Sedí tam spolu, nás nezahlédli. Jsou živí? To my jsme umřeli? 20 S Žižkovskou věží se prolíná Utkiken. Zátoka, lodě, jeřáby a světla nad mořem. Veronika Holcová Byl jeden stín, a ten šel spát. Tak vznikl úsměv, holčičí. A rostlo, rostlo jehličí na jabloni. A tolikrát, co ruce tvář tvou podpíraly. A byla zima – protiklad. Tvé letní tváře zčervenaly. I údiv zůstal, neuvad, když na stromě jak modrý šat vlál těžký samet králičí, když stromy s větrem sledovaly tu dívku spící – chtěla spát. Vizionářku, kdoví čí. Proč jen jsme se jich nezeptali! 21 Vítězný tanec Dřeň strachu, mlha, mžitky, nespím. tuším, že se blížíš k rozhraní. Stříbrná hmota, figurku ducha lepím. amulet vytvrzený v plameni. Druhý den boj, ty o ničem nevíš, do sálu digitálních přístrojů tě převezli, poslední šance, nebo refýž. Křovácký duchu, zařvi! Zabojuj! Stromy, a mezi nimi panteřice nádherná jako Lilith, žena Adamova. Proč tedy nemocná a poraněná? (Mami, to po tobě jsem bojovnice! I mezi námi jiskřívala nabroušená slova.) 22 Mistryně vhledu, divá svatá žena. Ohlížíme se za těmi, co námi prošli skrz; spálili na uhel, či jiskry rozfoukali. Snad něco z ovoce jsme ochutnali. Pomeranče, hořkosladký trs, kdysi za zdmi mé zahrady. Víc hořko zůstává a zbytky žihadla v kůži favoritky. Ještě opláču staré arkády. Vzdálená čára, obzor, fialová, a za ní, co když začátek už nepřijde? A zase liška. Stopy liščí ohon schová, najdeš je? Za keři naváté. Je to i není skrýš. A… 23 Kudy? Občas – když hukot vnitřního moře silou vody vyplaší jiskry poledne, ode dna z písku staré tvory vyzvedne – zakopnu o bludný kořen. Prostor na malou chvíli rozbředne, Smíchov Vinohrady pozře. Na gauči sedí stín a čte o velehoře. Kudy na nádraží? Vedro vražedné vypaluje vrásky do kanape, i houževnatá dracéna se toho žáru lekla. 24 A příboj neochlazuje, jen lomozí. Věnuji ti sedm rudých kapek, při našem rozhovoru jedna z nich teď na podlahu stekla. Já ještě nejsem v bodě výchozím. Včerejší rozhovor (s myšlenkou na Roberta Frosta) Teď čekám vichřici, už začínám ji tušit, když slova běžela, i napříč, proti mně. Měl jsi je uslyšet. A měl sis zacpat uši. Vždyť moje vlastní řeč nás oba zalehne! Pod klenbou uvidíš jen rozptýlené čáry do různých počátků. Některé z nich jsou tvé. Ty čáry v pohybu jsou dráhy času. Zdali to není, vidíš to, vstupní mříž v kostele? Jen trochu vylétla jsem, přivolal jsi mne zpět. Na rukavici tvé teď sedím. Králíky pro tebe nachytám, i pro myš doletět bych mohla. Chtěl bys ji? Hned potom do lesa, do chrámu odlišného, kde nelze nevidět to staré sloupoví a tmavá nebesa. 25 PATC HWOR K Skončila dříve, než začala. Jepice, umíráček, pirueta. V ohbí cesty, na vrcholu kopce. Za zatáčkou silnice. V bezčasí tikot hodin neuslyšíme, jenom prázdnotu. Zeptal ses, jak lidé umírají. Jsou jako řada stromů na hranici viditelnosti. 29 Zeptal ses, jak lidé umírají. Slyší hlasy a vidí lidi, které my nevidíme. Někdy jdou podle mapy. Má drápy a ostré zuby. Bydlí s námi. Spí s námi. Zpívá s námi. Skrze sklo skleníku jsme viděli sochy se zmrzlými nosy. Osla a sovu. Zeptal ses, jak lidé umírají. Můžeš je hladit. Hlaď je. Jen dej pozor na temeno hlavy. 30 Ze skleníku jsme šli v sobě zavěšeni. Byl podzim jako nyní. Taky mne budou bolet klouby. Seschnu, anebo nateču, jak modrá švestka. I nos bude modrý. Ještěrka na kameni vyfocená navěky. Smaragdově syčí. Zeptal ses, jak lidé umírají. Z drobků a jemných bodů si obraz poskládáš. Cesta kolem letohrádku. Obrovitý povyhaslý drak se zbytky ohníčků v nozdrách. Zaplanou jen občas. Ze všech tvarů kolem si troufnu jen na větvičku s deseti listy. Listy ginkga založené v sešitě. 31 Zeptal ses, jak lidé umírají. Zvířata a lidi potkávají. Zváni na buchty a na polívku od zemřelé babičky. Kopec. Na něm několik borovic a také jalovce. Sucho. Rezaví mravenci. Nic. 32 Jak rostou větve stromů? Do výšky? Do roviny? Do prostoru? Zeptal ses, jak lidé umírají. Někteří vzlétnou. Někteří přejdou na druhou stranu řeky. Ty vždycky ořezáváš tužky nožem tak ostrým, že vzduch při jeho průniku nic nepozná. Zeptal ses, jak lidé umírají. Někdo ztratí hlas. Těsně před koncem ho znovu rozezvučí. 33 Zeptal ses, jak lidé umírají. Jako když se rodí na druhou stranu. Zeptal ses, jak lidé umírají. Někteří jako bojovníci. Smrt vítají válečným pokřikem. Napětí mezi dvěma slovy k neunesení. Radioaktivita velkého písmene, bezpečí v závorce, propadliště, čoud. Na fotografii dvě stařeny. Trochu se pohnuly. Vše se vejde mezi dvě slova. 34 Jak zvláštně jsi mne ovinul svým kluzkým lachtaním tělem. Dusí mě tvůj vlastní nedostatek vzduchu. Roztančená motýlice. Starorůžová vazba květin. Stačí jim přiřadit jména. Stačí jen pozorovat, jak slova sama nalézají svá místa. Začneme slovem „určitě“. „Určitě není.“ „Určitě ještě někdy.“ Hledáme na internetu jméno amerického malíře. Na jeho obrazech je červená se žlutou a deštníky. 35 S barvami přišla na svět rovnováha. Každý centimetr mé kůže bude jinak barevný. Bojím se (za tebe) udělat chybný krok. Víš, že most je už starý? Někde uprostřed je díra. V kameninovém hrnku vrstvy. Asi aragonit. Čaj, a ještě lépe voda jako v přírodní studni. Přikrčená na křesle, číhající na let neviditelných bytostí. Živočich? Rostlina? 36 Úplné prázdno. Zdánlivé prázdno. Tři kameny spolu hovoří. Co když ten pták na zdi je moje teta Jarmila? Dívá se jako ona. Chodí jako ona. Možnáže právě barevné ryby, bubliny, roztančený kolotoč a vyprsknutý smích sem nedolehnou. už nikdy. Zeptal ses, jak lidé umírají. Nějakou dobu předtím mají jiné světlo kolem hlavy. 37 Chtěla bych s tebou zažít tolik, že se nemohu odlepit od židle. Nemohu otevřít oči. Vzduch je těžký jako vodní hlubina. Červená inkoustová tužka značky Mefisto. Obyčejná tužka značky Eros. Křídy Gioconda a pastelky Mondeluz. Ach. Archeologie bytu. Po vrstvách odstraňuji vzpomínky. To vše prošlo rukama kdysi, v jiném životě. Znali jsme se tenkrát? Tráva pod nohama se skrčila a zase hrdinně vstala. Písek se dál tlačí k zemi. 38 Jednou jsem měla sen, že jsi orlík. Přilétáš a mizíš. Rozhodla jsem se, že tvůj let neomezím, i když odletíš navždy. Běh ve spirále, v prastarém tvaru, stejně jako meandry střev. Směřuji ke středu, jsem tam, jdu zpátky. A pak znovu. Pokřik svaté husy trval od večera do čtyř do rána. Kejhání se točilo a točilo. Raduji se. Z padajícího prachu, z mechu plného zelených brouků, z vyleštěných nehtů. 39 Spřežení příslovcí obklopilo arénu. Neprodyšno skrz naskrz. Ani slovo nepronikne. Ta cesta pod nohama vzdychá. Tráva nedovoluje vejít. Zimní tráva obklopená spícími keři, co zapomněly na několik šípků. Už dlouho jsem se nedívala do hloubky. Země se rozevřela a chtěla mě pohltit celou, anebo část ze mne. Na prašné silnici nad Gironou mě zastavila stará paní. Dlaně pokryté hennou. Ptala se stejně jako všechny babičky světa, zda mám děti. 40 V těle matróny spí víla. Probudí se v jiném životě. Anebo vyletí jako hrdlička. Všimneš si jí? Podél vykopávek kamenná zídka. Nejdřív jsem přehlédla tu hloubku pod námi. Vede do druhého suterénu. Cihlová Vindobona. Podle čeho poznáš faleš? Podle vzdálenosti mezi slovy? Ze závorek? Z pravopisu? Zeptal ses, jak lidé umírají. V tramvaji stály dvě rozcuchané holky. Byly to převaděčky na věčnost. 41 Někteří psi v okolí Barcelony nejsou přátelští. Mají skvrny jako hyeny. Obvykle na tebe čekají někde uprostřed cesty. Posloucháme sovy. Některé znějí jako dřevěná flétna. Jak by jejich zvuk vypadal, kdyby uměly otáčet oči. Někdo by očekával, že sem napíšu něco tajného nebo tajemného. Tak tedy, František v noci chrastil potrubím v domě. Bál se o děti. Psali, že zlatý inkoust sám povede ruku po papíru a vzniknou hvězdy, celá města, zlaté hory. 42 Dnes jsem usínala uprostřed vlastní věty. Zdál se mi sen o hrotech, které nenabodnou, o kapkách, které nedopadnou. Kéž by tu byl ještě jeden pokoj zapomenutý všemi. V něm je nejlepší místo k nebytí v příliš divokém bytí. Měla čepičku zakončenou čímsi, co připomínalo – mušličku, pralinku anebo roh jednorožce, když do něj praštíš. Jela autem až kamsi na úbočí. Celou dobu přemýšlela, že tenhle den zvolí za svůj poslední. Četla jsem to v její básni. 43 Zeptal ses, jak lidé umírají. Vím, že jednou poletíš s husami přes moře. Budeš v levém cípu jejich formace. Naposledy vydechla na břehu a pak ji slunce začalo pomalu vysoušet. Neviděla ani písek, ani děti, co do ní šťouchaly klacíky. Oč by bylo snadnější sedět na terase v Ipswichi, povídat si se vzduchem a naslouchat neviditelným poslům. Při bližším prozkoumání jde o plachtu na trávu plnou neohraničených slov, co do sebe narážejí. 44 S JEŠTĚR KOU NA R AMENI Mýtina Mech a jehličí. Ležíme na zemi s mojí sestrou, mluvíme o dětech a o sestřině domě. Je slunečná říjnová sobota. Budeme trhat švestky. Vstáváme z mechu, pod námi stlačené lístky. Jako by z nich vstaly dvě muflonice. 47 +++ Díváme se z mostu. Bahno. Náplavka zakrytá prkny, střepy, třískami; pach povodňové míchanice. Lampy ve vodě. Nesvítí! Deset večer, ještě světlo. Rané léto, nové léto, další léto. Tobě přinesla velká voda příslib úrody. Co pro mne? 48 Malá Vídeň Skutálet se k bezejmenným, k zapomenutým. Tlejí sami. Sběračka kosti neposbírá. Jáma navždy kráká. Zvolna dohořívá. Dívej se z hrobu na zem. Utopím se ve vlastní soli, co vysuší mrtvolu, dokonale, horký písek, natron. Na domě, na průčelí se hýbe černý pták, mají ho v emblému. Ještě doznívá. Drž mne za ramena, ať mohu psát bez utrpení. Dívej se mým směrem a vyprávěj, co vidíš. Nemám své vlastní sršení. Malá Vídeň. Morový sloup, mariánský sloup. Ďáblík z rohu kostela vystrkuje zadek. Já, Médea, co ví, že své děti, milounké, sotva ochmýřené děti, nezabije. Jen sama projde nekonečnými průchody v živém plotě (s únikovými cestičkami pro ty, co se začnou bát). 49 Z okna Choco café Dnes, podvečer ohraničených zvuků, i tvary jsou oddělené, podpatky jinak doléhají na žulové dláždění; výrazná denní doba. Ty vždycky říkáš: „Toho člověka jsem už někdy viděl a to dítě tady před dvaceti lety lízalo zmrzlinu“ (ačkoliv ji tu ještě neprodávali). Denní doba prohlubuje barvy. Půlka nebe je v pruské modři a půlka už v modři pařížské. Mezi nimi probleskuje červeň, nach a purpur. Zdi domů házejí šedorůžové stíny. 50 V kavárně plánujeme s přítelkyní cestu do Delft. Čtyřicet minut tramvají č. 1 z Haagu, přes most, kolem ovcí a malých políček. Pak podejít koleje, kolem Oude Kerk, dále kolem Nieuwe Kerk, obchodu s hudebninami, obchodu s fajánsovými suvenýry do kavárny Kobus Kuch Cafe. I zde soumrak vyrábí zvuky, jsou odlišné od těch pražských. Je to těmi cyklisty, vodou z kanálů, zakutálenou hlávkou zelí z tržiště, anebo terakotovými dlaždicemi, co znějí jinak nežli kočičí hlavy? Podlaha, Johanneskirche, Halle Trojúhelníky a čtverce, hvězdy, osm cípů, dítě, co tu není, skládá. Tři barvy: turek, macchiato, latte. Říkáš o těch barvách: kostní čerň z rozemleté mumie, umbra z pole a okr z okolí Roussillonu. Proto si to fotíš. Říkáš: Pořád se to opakuje – Můj konec je můj začátek. Říkáš: Fascinuje mě ta jednoduchost. Říkáš: Zvuk každou dlaždici prohýbá jako šíp tětivu. Dlažba s postupujícím sluncem, temná, barevná od vitráží, nejvíc je tělové z obrovských chodidel svatého Johannese. Ve škvírách mezi dlaždicemi šupiny kůže, hlína z cesty, mikroskopičtí korýši, havěť, kousky trávy, lupy. Mnohokrát přemyto, proměněno v kýblu s vodou, od roku 1893, šest tisíc dvě stě devadesát dvakrát. 51 Až do večera Dnes ráno vteřiny táhly nejpomaleji. Tekoucí led, molekuly skla se plazily jako váhavá lavina, co začala svou cestu v období prvních řas. Po celou dobu sem nalétávaly puchýřky vzpomínek, na minulý týden, na jednu řádku, co měla být vynechána, na oteklý zub, včerejší smažená rajčata, sklo, sklo, sklo, horké střepiny, královnu teček, zatočené ocásky krevet, také ze skla. Mluvil se mnou zaujatě, dvanáctiletý chlapec, na zadních, ušli jsme spolu hezkou dráhu, z hory až do jeskyně, byl rád, že právě já létám nad propastí, tolik vzduchu, co přináší polétavé nápady. 52 S přítelkyní jsme nakoupily různé látky v apokalyptickém obchodě, dva prodavači, vypadali jako trenéři ping-pongu, se vyznali: pompadurka, sukně s neviditelným švem, bordura, šantung, organtýn, paspulka, vypasované sáčko, tady ubrat, sámečky, vy šijete v ruce? Do obchodu s kořením jsi zavolal, mezi paprikové vločky, růžový pepř a pačuli, můj mobil pčíkl, jak nasál vzduch, až se zježily chlupy. Ty nevíš, že ráno jsem vytáhla (za tebe) Marnost, Porážku, Zoufalství… Tvá volba mojí rukou, bez ironie, úzko za soutěsku v horách, teprve teď budeš celý, dospělý, muž, raněný sekerou do ramene. Za oknem Choco café se zaleskly tvé nevidoucí oči. Chlad ranního líného ledu tentam. Rovnováha, pracná stavba ze dřívek a peří, se rozsypala, znovu a zase, po tisící prvé. 53 Odpoledne Zvíře. Má černé chlupy nebo peří. Samice. Mláďata (byly jich spousty) dávno vychovala. Je na odchodu. Ačkoliv slunce pořád svítí, kus oblohy se pokryl bílým šlemem. A zpoza toho nebeského světla se chystá vyjet s křikem na podmračeném koni, velikém jako kus nebe, apokalyptický jezdec. 54 A náhle ticho. Neslyšně prorůstají kořínky trávy. Brouci našli nový domov v jejím těle. Je ticho, vítr právě ustal, ticho, co mluví jinou řečí, ticho bez času, ticho před domem Pána Boha. To ticho jednou skončí, zatím přetrvává. Žena-kostra I. Je sráz, na dně je zima. Je voda nebo zeď. Bylo to? A je teď? Věčná tma před očima. Jsou časy beznaděje. Tichá jsou fortissima myšlenek vody. Snímá snad hříchy? Moře se nevyleje. Laskavá podoba smrti. Ta, která změnám pomáhá. Děsivá, tišící, předrahá. Prolni mnou bez váhání, i když jsem svoje paní, kéž mne to nerozdrtí. II. Je sráz, na dně je zima. Je voda nebo zeď. Bylo to? A je teď? Očima nejhezčíma zblízka mne pozoruje muflonice – má Anima. A za ní probleskuje ta jiná – mrtvá žena. Kdo je to? A kým byla? Na dlažbě, čelem k zemi (kámen anebo cihla) zpívám jí rekviem. Jsem bodem rozuzlení, zrcadlem, médiem. 55 III. Je sráz, na dně je zima, Je voda nebo zeď. Bylo to? A je teď? Prozatím. Kdo to dřímá v hloubce? Loďko, veď! Za háček pevně ji třímá. Co pluje za ním, není ryba! Čí je to kostí změť? Doma ji přikryl dekou a ze sna zaplakal. Ona tu slzu vypila. Péčí a blízkostí měkkou tepot v ní vykřesal, a ona ožila. 56 Budova po rekonstrukci Optický klam vzdálenosti. Naše kvetoucí My je cloněno z neobvyklé strany. V poznaňském obchodním centru, přestavěném z pivovaru, visí ze stropu soudobá fosílie složená z mnoha částí: spirála – prehistorický tvar, kostra i s žebry, dráty, vytvářející dojem zvuku. Před určitou dobou jsem odolala síle gravitace, pád vyměnila za bolest. Teď moře odnáší něco ze mne, naplaveniny a mrtvé korýše. Na cestě dlouhé tři sta padesát sedm metrů si všímám laviček. Osová souměrnost. Půl domu má fasádu a polovina je nahá. I mne odrazují určité vrstvy konverzace. 57 Tobě, mně V hukotu blížící se kadence nenahmatáš ani útržek včerejšího pokoje v dusné tmě zámlk a načatých vět. Jsi mlčenlivý kavalír, co se neodvažuje gestem naznačit, jako by ležící pravda měla zničit svět. Je několik průhledů skrz králičí masku, co tleje už od západu slunce. Ta jediná má jistou váhu slov. Komár. Žíznivá samička. I já bych kousla do tvého krku, jednou i víckrát, a zanechala otisk, podlitinu, několik modřin. Měl bys pak kérku ve tvaru mluvící tlamy. 58 Když vrznou dveře, je to, jako bys sténal. Snad vzpomínka na levou ponožku, jejíž protějšek zmizel rotujícím pohybem v odpadové rouře. Rotující pohyb – proud moči nebo cokoliv jiného ve vztahu k nejrůznějším nápadům. Arktická louka v létě Zbytečně po tisící zasypu pepřem. Zbytečně po tisící obvážu. Raději odjedu učit na univerzitu za polárním kruhem. Okna široce otevřená do arktického léta. Výlety do tří do rána, venku je tolik světla. Mohu se soustředit na dech, mohu se bezpečně přemístit do nového herního setu. Ve vzduchu tuším řeku. Na palouku vyšívané lístky, rostlinná vlákna, stromy napůl z goblénu, každý list zvlášť, pod ním stíny a v nich mokro. Křídla tleskají. Den přežívá, přelitý – z vlhkých vláken rostoucích pod zemí – do noční vázy. 59 Co se trhá? Slova ztrácejí svou krystalovou mřížku. Shluky se potloukají, aby se po chvíli přilepily na jiné místo mimo euklidovský prostor mimo skutečnost, na níž se naštěstí nedokážeme shodnout. Ležící hlavy na písku promlouvají s šestnáctiletou bytostí ženského pohlaví, a něco si nechávají pro sebe, aby ji nevyděsily. 60 Někde na jihu Volná. Znamená to nežít jen ve škvírách mezi vnitřními imperativy? Lněná látka může být pomačkaná. Uvnitř mysli zdvižený jeden koutek úst, půlměsíc, veslice, trochu nakřivo ve vodě, na písku. Dálnice pro velbloudy a pro mne. Je mladý večer i pozdní dopoledne. Na terase jsou barvy laděny do různých odstínů okru. Cesta pro mravence vede napříč cihlovými dlaždicemi. Svěže zelená ještěrka mi sedí na rameni. Umí mluvit mou řečí a já ovládám tu její. Spolu se díváme pod slupky. 61 OBSAH Vinohradská 17........................................................................................... 7 Naproti rozhlasu........................................................................................... 9 Lupa...............................................................................................................10 Tři sudičky.................................................................................................... 11 Finola.............................................................................................................12 Hexametr......................................................................................................13 Jiný pokoj......................................................................................................14 V roce 1968..................................................................................................15 Potmě............................................................................................................16 Obluda z hor................................................................................................. 17 Křtiny............................................................................................................18 Brod nad Tichou..........................................................................................19 Götaplatsen..................................................................................................20 Veronika Holcová......................................................................................... 21 Vítězný tanec...............................................................................................22 Ohlížíme se...................................................................................................23 Kudy?.............................................................................................................24 Včerejší rozhovor.........................................................................................25 Patchwork................................................................................................... 27 S ještěrkou na rameni.............................................................................45 Mýtina........................................................................................................... 47 + + +................................................................................................................48 Malá Vídeň....................................................................................................49 Z okna Choco café.......................................................................................50 Podlaha, Johanneskirche, Halle................................................................ 51 Až do večera.................................................................................................52 Odpoledne.....................................................................................................54 Žena-kostra..................................................................................................55 Budova po rekonstrukci............................................................................. 57 Tobě, mně......................................................................................................58 Arktická louka v létě..................................................................................59 Co se trhá?...................................................................................................60 Někde na jihu............................................................................................... 61 Daniela Vodáčková Z OBDOBÍ PRVNÍCH ŘAS Editor Petr Borkovec Redakce Olga Stehlíková Korektura Markéta Hofmeisterová Ilustrace na obálce Veronika Holcová z cyklu Deníkové záznamy, 1997, olej na losinském papíru, 29 × 42 cm Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, www.dybbuk.cz, roku 2015 jako svou 250. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-140-9