Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám

Transkript

Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám
Výukový materiál zpracován v rámci projektu
EU peníze školám
Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0996
Šablona:
č.
III/2
VY_32_INOVACE_OBN629
materiálu:
Jméno autora:
Mgr.Tomáš Petříček
Třída/ročník:
2. r.
Datum vytvoření:
15. 1. 2014
Vzdělávací oblast:
Jak přemýšlejí filozofové
Tematická oblast:
Monisté,dualisté,pluralisté
Předmět:
Výstižný popis způsobu
Občanská nauka
Rozdělení filozofie z hlediska
využití, případně
chápání bytí, promítne se studentům
metodické pokyny:
a poté se každý zařadí, kam by patřil
(výhody,nevýhody).Rozhovor o
dobru a zlu, kresba dobra a zla.
Klíčová slova:
Monismus, dualismus, pluralismus,
Marx, Hegel, dobro, zlo, kresba
Druh učebního
materiálu:
Pracovní list
Monismus
Monismus (z řeckého monos – jeden) je ve filosofii názor, že veškerenstvo vychází z jediné
podstaty či substance. Jde o protiklad dualismu a pluralismu. Základem monismu je tvrzení,
že pro vysvětlení fungování světa není potřeba mít princip duchovní a hmotný, ale že svět je
jednotný.
Pojmem, který ve své podstatě vyjadřuje totéž, ale bývá většinou používán v kontextu
východních filosofií, je Nedualita. (1)
Dělení monismu
Existuje monismus idealistický, který tvrdí, že svět je povahy duchovní. Monismus
materialistický naopak zdůrazňuje materiálnost světa (např. marxismus). Na přelomu 19. a 20.
století se v Německu pod jménem monismus objevoval přírodovědecký materialismus (Ernst
Haeckel, Wilhelm Ostwald). (2)
Příklad monismu – marxismus (materialistický)
Marxismus je politická praxe, filosofický a ideologický směr, který založil Karl Marx a
rozvinul Friedrich Engels. Základním dílem politické ekonomie marxismu je Kapitál.
Základem marxismu je historický a dialektický materialismus: v důsledku rozvoje výrobních
prostředků společenské výroby dochází k rozporu mezi třídami a k třídnímu boji mezi
vykořisťovateli a vykořisťovanými. Hlavním motorem dějin je podle Marxe právě rozvoj
výrobních prostředků a tím růst produktivity výroby, jimž přestanou stávající výrobní vztahy
vyhovovat a rostoucí kvantita tohoto rozporu vede ke kvalitativní změně výrobních vztahů.
To platí nejen pro kapitalistický výrobní způsob.
Podle Marxe se třídní rozpory neustále zvětšují, což zákonitě vede k revoluci: nejprve
buržoasie nad aristokracií, v další společensko-ekonomické formaci proletariátu nad
buržoazií, neboť železný zákon mezd a rezervní armáda nezaměstnaných nevyhnutelně
stlačuje mzdy na úroveň životního minima. Revoluce vede ke změně výrobního způsobu ve
společenské základně, zatímco společenská nadstavba (kultura, ideologie) reaguje se
zpožděním.
V ekonomii Marx vycházel z Ricardovy (1772 – 1823) pracovní teorie hodnoty, podle níž
nadhodnotu, kterou dělník vyrobí, si přisvojuje kapitalista. Přitom nedlouho poté, co vyšel
prvý svazek Kapitálu (1867), bylo objektivní pojetí ceny vyvráceno rakouskou školou
ekonomie, když v roce 1871 Carl Menger vydal Grundsätze der Volkswirtschaftslehre
(Principy ekonomie). Moderní marxisté (frankfurtská škola sociálněvědná: Max Horkheimer,
Theodor Adorno, Herbert Marcuse a Jürgen Habermas) proto odlišují hegeliánského mladého
Marxe s konceptem odcizení od komunistického Marxe Kapitálu. (3)
(4) – Filozof, politik, ekonom- Karl Marx
Příklad monismu - idealisté
Idealisté považují za základní entitu ideu (myšlenku, božský duchovní princip,atd.)Mezi
idealisty patří řecký filozof Platón (nauka o idejích, viz. podobenství jeskyně) a německý
filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel
(27. srpna 1770 Stuttgart – 14. listopadu 1831 Berlín) byl významný filosof, představitel
německého idealismu. Hegelovým hlavním přínosem je objev dějinnosti: svět není neměnné,
stálé uspořádání, nýbrž jedno nesmírné dějství, v němž duch hledá cestu sám k sobě. Tomu,
co jest, nelze rozumět jinak než jako procesu, změně, případně i zápasu. Tuto myšlenku
převzala v průběhu 19. století nejen filosofie, ale postupně i jednotlivé vědy: jazykověda,
právo, sociologie a v podobě evoluce také např. biologie, antropologie a kosmologie. (5)
Životopis
Narodil se ve Stuttgartu. Od svých pěti let navštěvoval tamější latinskou školu a brzy si
vynikajícím způsobem osvojil řecké i římské klasiky. Od roku 1788 studoval filosofii a
teologii v Tübingenu se svými přáteli, filosofem Schellingem a básníkem Hölderlinem. Roku
1801 se habilitoval spisem o astronomii v Jeně, kde pak přednášel filosofii. Když roku 1806
porazil Napoleon pruskou armádu u Jeny, Hegel právě dokončoval své nejslavnější dílo –
Fenomenologii ducha. S přítelem Schellingem vydával „Kritický časopis pro filosofii“,
věnovaný hlavně dědictví Kantovy filosofie, a v roce 1808 se stal rektorem norimberského
gymnázia. Zde dokončil své druhé velké dílo, třísvazkovou Vědu o logice (1812–1816). Ta
mu vynesla povolání na katedru filosofie v Heidelbergu, kde napsal Encyklopedii
filosofických věd (1817).
Roku 1811 se oženil s Marií von Tücher, s níž měl dva syny. Roku 1818 byl povolán do
Berlína, kde se těšil nesmírné vážnosti a vlivu. I když jeho přednes nebyl dokonalý a v řeči
často zadrhoval, navštěvovali jeho přednášky i přední činitelé státu. 1821 vyšly jeho Základy
filosofie práva a potom ještě přepracovaná vydání Encyklopedie a Logiky. Řadu přednášek o
filosofii dějin a náboženství, o estetice a dějinách filosofie vydali jeho žáci až po Hegelově
smrti. Vydání sebraných spisů z roku 1990 má 20 svazků.
Zemřel na choleru při epidemii, která vypukla v Berlíně v roce 1831. (6)
(7) - Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Myšlení a dílo
Hegelovo myšlení navazuje na Kanta – jehož si upřímně vážil – a reaguje na začínající
romantismus. V něm vrcholí německý idealismus, systematická snaha o racionální vyjádření i
těch nejméně přístupných stránek skutečnosti jakožto projevu ducha a o jejich výklad „z
pojmu“. Hegelovy spisy jsou velmi obtížné, také kvůli poněkud svévolné terminologii,
přitahovaly však především hloubkou myšlenek i brilantními formulacemi, takže na něj mnozí
filosofové 19. i 20. století tak či onak navazovali. Odrážejí se v něm převratné události jeho
doby, zejména Francouzská revoluce a napoleonské války, které Hegel (aspoň zpočátku) s
obdivem vítal.
Ani pro Hegela není filosofie jen poznáním či vědou, nýbrž „pravá potřeba filosofie nemíří
patrně k ničemu jinému než naučit se žít“; tato potřeba vzniká „když z lidských životů mizí síla
sjednocení a protiklady ztratily svoji životnost“. V myšlení člověk „hledá svou svobodu a
základ mravnosti“. Jejím úkolem je „pochopit to, co jest, neboť to, co je, je rozum.“ Jako je
každý člověk „synem své doby“, tak je také filosofie „svojí dobou uchopenou v myšlenkách“.
Mnozí se bohužel domnívají, že myšlení je „svobodné, jen když se odchyluje od obecně
uznávaného a platného, když si dovede vynalézt něco zvláštního“. V této „neklidné
samolibosti“ je pak kdekdo „přesvědčen, že rozumí filosofii vůbec a je s to o ní hovořit“.
„Žádné jiné umění ani věda není v takovém opovržení“, aby si každý myslel, že je „přímo
vlastní, ovládá“.
Na rozdíl od stálého světa více méně samostatných podstat, Kantových „věcí o sobě“, je
Hegelův svět nekonečná souvislost, plná napětí, protikladů a změn. „Pravdivý je celek. Celek
se však dovršuje jen ve vývoji. O absolutnu je třeba říci, že je bytostně výsledkem, že je teprve
na konci tím, čím ve skutečnosti jest.“ I lidské vědomí vzniká tak, že se naivní vědomí dítěte
(„bytí o sobě“ čili these) nejprve musí obrátit ke druhému („bytí pro druhé“ čili antithese) a
teprve v (reflexivním) návratu k sobě může být nejenom „o sobě“, ale také „pro sebe“, lidskou
osobou. To je jádro Hegelovy dialektiky i dalších klíčových pojmů „Ducha“ a „svobody“.
Vůbec pro lidskou osobu a její vztahy, např. v rodině, má Hegel daleko větší pochopení než
kdokoli z jeho předchůdců. V navázání na křesťanskou myšlenku dějin spásy chápe Hegel
svět jako jedno nesmírné a dramatické dějství, v němž se Duch – oklikou a díky „práci
záporna“ - nakonec vrací sám k sobě. Téma dějin, neustálé a nevratné proměny světa je
jedním z hlavních a trvalých přínosů Hegelovy filosofie, který postupně proměnil i všechny
vědy – od historie přes biologii (Charles Darwin) až po astronomii („velký třesk“).
Základem Hegelovy filosofie společnosti je myšlenka svobody. Ta je totiž pro člověka možná
právě jen v dobře uspořádané společnosti, ve vztahu občana a státu. Hegel je tak jedním z
prvních myslitelů důsledně „občanské“ společnosti, která se neopírá o posvátné autority.
Přesto je Hegel myslitel spíš konzervativní, zejména ve Filosofii práva: základem občanské
společnosti je vlastnictví, v němž si osoba dává svoji skutečnost. Podstatnou institucí je také
rodina s jasně vymezenými rolemi muže a ženy: veřejný život je záležitost mužů. Vysoké
hodnocení občanské společnosti a státu Hegel na několika místech přenáší na soudobé Prusko,
což mu lze právem vytýkat; na druhé straně bylo tehdejší Prusko zemí reforem Steinových,
Hardenbergových a Humboldtových a jedním z nejliberálnějších států své doby.
S Hegelovým jménem je spojen pojem spirála poznání či vývojová spirála. Hovoří o tom, že
vývoj či poznání probíhá po spirále, případně v soustředných kruzích. V určitých fázích života
se člověk dostává do bodu, kdy se kruh uzavírá a člověk postupuje na tomto místě na vyšší
úroveň, vzdálenější soustředný kruh. V případě spirály se objeví bod, který spojnicí se
středem spirály vytyčuje předchozí vývojové body vztahující se k dané problematice. Člověk
tak může dál stavět na již poznaném. (8)
Kresba: Tomáš Petříček (vývoj dle Hegela)
Dualismus
Dualismus (z lat. dualis, dvojitý, podvojný) je velmi široký pojem, který může znamenat
přesvědčení, že:
1. skutečnost se nám ukazuje v polaritě dvou protikladných aspektů;
2. skutečnost je třeba vysvětlovat ze dvou protikladných konceptů;
3. skutečnost vzniká ze sporu dvou protikladných principů (ontologický či metafysický
dualismus). (9)
Dějiny pojmu
Samo označení dualismus je vcelku nedávného původu: vzniklo až na přelomu 17. a 18.
století (Thomas Hyde, Pierre Bayle) a původně znamenalo dualismus náboženský, totiž
přesvědčení, že skutečnost vznikla ze sporu a střetu dvojího božstva, dobrého a zlého.
Počínaje Leibnizem se však užívá hlavně pro označení metafysického dualismu Descartova,
tj. rozlišení dvou podstat, věci rozlehlé (res extensa) a myslící (res cogitans).
Nicméně rozlišení dvou principů skutečnosti lze sledovat už od počátku náboženského i
filosofického myšlení. V náboženském myšlení se dualismus snažil odpovědět na otázku, kde
se bere zlo: jeho původcem je zlé, člověku nepřátelské božstvo. Ve většině náboženských
systémů je toto zlé božstvo nakonec ovšem podřízeno svrchovanému božstvu života a dobra.
V biblickém židovství je i Satan jeden z „Božích synů“ a v křesťanství převládá myšlenka
Augustinova, že zlo je jen nedostatek dobra. Jen v některých formách manicheismu jsou obě
síly v rovnováze a není nic, co by spor mohlo překlenout.
Z jiného hlediska viděli dualitu skutečnosti řečtí filosofové, totiž jako protiklad věčného,
neměnného bytí a proměnlivého, klamného zdání čili nebytí.[1] V Platónových dialozích se
vedle dualismu vědění a zdání objevuje i dualismus pravého světa idejí proti klamnému světu
smyslových zkušeností a konečně dualismus nesmrtelné duše ve smrtelném těle.[2] Aristotelés
se pokusil zmírnit tento neudržitelný protiklad tím, že věčné ideje pokládal za tvary či formy
věcí, nikoli za samostatná jsoucna. Věci vznikají spojením látky a tvaru, takže jedna bez
druhé není lidské zkušenosti přímo přístupná. (10)
Pluralismus
Pluralismus ve filosofii (z latinského pluralis, množný, vícerý) označuje směr, který
zdůrazňuje neredukovatelnou mnohost a rozmanitost světa, případně naší zkušenosti. V
prvním případě hovoříme o pluralismu ontologickém, který tuto neredukovatelnou mnohost
vidí ve skutečnosti samé. To byl patrně postoj starých řeckých filosofů Empedokla,
Anaxagory a Démokrita proti přísnému monismu Parmenidovu a celé eleatské školy. Později
postoj Leibnizův a Pascalův proti dualismu Descartovu.
Ve druhém případě pluralismus zdůrazňuje mnohost různých přístupů, pohledů a pojetí, jež
plyne hlavně z omezených možností člověka. Zkušenost je příliš složitá, než aby se dala plně
vystihnout jediným pohledem, jedinou teorií, odvodit z jediného základního principu, jak chce
monismus. Ani hodnocení různých jevů a skutečností nemůže být často jednoznačné, nýbrž
bude závislé na stanovisku hodnotícího, na jeho situaci a podobně.
Lidské cíle se musí navzájem lišit a nemohou být úplně podobné, ba musí být
principem rozmanitosti, neboť každý jinak vyjadřuje Vesmír podle svého vlastního
způsobu nahlížení. Je totiž úkolem každého, aby byl jedinečným životním odrazem věcí
i celého světa.
Význam společenské rozmanitosti neobyčejně vzrostl v souvislosti s rozpadem názorové
jednoty společností v evropském novověku, s rostoucí mobilitou lidí a s rozvojem globálních
komunikací. Jako se kdysi jednotná věda od pozdního středověku rozchází do jednotlivých
disciplin s vlastním tématem, metodou, terminologií i kritérii, dělí se i novověká filosofie do
různých škol, které si všímají jiných stránek skutečnosti i lidské zkušenosti. Proti pokusům
německého idealismu o vybudování jednotného systému vědění a zkušenosti se ostře postavil
Friedrich Nietzsche a filosofie 20. století tento projekt skutečně opustila. Uvědomuje si
omezenost lidského poznání tváří v tvář nesmírné složitosti a rozmanitosti světa, člověka a
společnosti, a hledá pravdivé poznání s vědomím tohoto omezení.
Pojem pluralismu zavedl počátkem 20. století americký pragmatický filosof William James,
na něhož navázal John Dewey a řada filosofů současných (například Hilary Putnam, Jacques
Derrida, Lyotard, John Dupré aj.) Přes nepochybné důvody pro pluralistické stanovisko
nesmíme však zapomenout ani na to, že rozmanitost hledisek a hodnocení nutně vyžaduje
jakýsi společný podklad vzájemného dorozumění, na němž je teprve možné mluvit o nějaké
pluralitě. Takovým minimálním společným základem je lidský jazyk, jemuž se proto věnuje
filosofie jazyka. Je ovšem otázka, zda toto minimum dostačuje, anebo zda lidské poznání a
zejména život lidské společnosti nevyžaduje také nějaké společně uznávané obsahy, hodnoty
a podobně. (11)
Otázky:
1)Uveďte osobnost Marxe do historických souvislostí.
2)Věřím v rozdělení světa na dobro a zlo?
Autorské odpovědi na otázky:
1)K.Marx žil v období carského Ruska. Jeho dílo, nejen sovětští komunisté do určité míry
zneužili.
2)Dle mého názoru na planetě Zemi dosud existuje to, co lidé chápou jako dobro a zlo. Pro
mě je to pocit neštěstí a štěstí, které cítím v srdci. Pro mě jsou to synonyma. Ale jsou i jiné
výklady.Ale po dobrém skutku se cítí málokdo nešťastný. Otázka je, co to vlastně je dobrý
skutek.
Zdroje a literatura:
1-http://cs.wikipedia.org/wiki/Monismus
2-http://cs.wikipedia.org/wiki/Monismus
3-http://cs.wikipedia.org/wiki/Marxismus
4https://www.google.cz/search?hl=cs&site=imghp&tbm=isch&source=hp&biw=1024&bih=58
7&q=Karl+Marx&oq=Karl+Marx&gs_l=img.3...1694.4924.0.5863.9.9.0.0.0.0.0.0..0.0....0...1
ac.1.35.img..9.0.0.kw0ujF6RsBw#facrc=_&imgdii=_&imgrc=o4_17mjOeM9HYM%253A%
3B8LfyTfJAMdLAaM%3Bhttp%253A%252F%252Fafricasacountry.com%252Fwpcontent%252Fuploads%252F2011%252F09%252Fosho-on-karlmarx.jpeg%3Bhttp%253A%252F%252Fafricasacountry.com%252Fthe-prophet-karlmarx%252F%3B444%3B444
5- http://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_Wilhelm_Friedrich_Hegel
6- http://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_Wilhelm_Friedrich_Hegel
7- http://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_Wilhelm_Friedrich_Hegel
8- http://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_Wilhelm_Friedrich_Hegel
9- http://cs.wikipedia.org/wiki/Dualismus_%28filosofie%29
10- http://cs.wikipedia.org/wiki/Dualismus_%28filosofie%29
11- http://cs.wikipedia.org/wiki/Pluralismus_%28filosofie%29