Tajné dějiny jezuitů

TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Tajné dějiny
jezuitů
Jiří NOVOTNÝ
František POLÁK
SVAZEK 8
taktiky JEZUITskÉho Řádu
Různé taktiky jezuitského řádu a tím i papežství ve 20. a 21. století
52. Jezuitství, jeho skutečné ideologické prameny a některé důsledky, 53. Aktuální
jezuitské taktiky v dnešní době, 54. Závěr Edmonda Parise, 55.Závěr autorů k prvnímu
českému vydání z roku 1998, 56. Závěr autorů ke druhému českému vydání z roku
2007, Bibliografie, Přílohy.
2008
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
SVAZEK 8
TAKTIKY JEZUITSKÉHO ŘÁDU
Kapitola 52
Jezuitství, jeho skutečné ideologické prameny
a některé důsledky
52.1 Seznámení se základními pojmy
„A
bychom mohli více porozumět současným zákulisním taktikám jezuitů a tím i tak­
tikám celého novodobého papežství na sklonku 20. a začátkem 21. století, musíme si
důkladně osvojit několik důležitých, nezáživných pojmů a aspoň v rychlosti a ve stručnosti si
projít historické podklady a výchozí ideologiecké prameny, z nichž jezuitský řád při svých
taktikách neustále vychází a čerpá a na nichž dodnes stojí jeho cíle a strategie. K pojmům, o
kterých bude řeč, patří: Hlavní cíl, strategie, taktiky, tomismus a novotomismus.
HLAVNÍ CÍL jezuitského řádu je již dávno vytýčen a jak jsme poznali z předchozích svaz­
ků, je cílem tovaryšstva dostat všechny národy Země pod vliv a moc Vatikánu a nastolit celo­
světový římskokatolický (přesněji katolickojeziutský) monopol neboli zavést trvalou celosvě­
tovou nábožensko – politickou římskokatolickou nadvládu jednoho jediného, a to vlastního
náboženského systému.
K dosažení tohoto cíle je dána STRATEGIE, která je rovněž jasně určena: Zrealizovat cíl se
dá pouze cestou zamezení rozšiřující se náboženské a politické svobody a likvidací všech svo­
bodných, nezávislých, demokratických a pluralitních systémů. To je strategický plán. A aby
bylo dosaženo hlavního cíle, volí tato strategie vlastní formu boje neboli taktiku.
1291
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
TAKTIKA jezuitů neboli forma (způsob, metoda, postup) boje je podřízena strategii a je tu­
díž také předem dána. Každá taktika má pak svůj promyšlený postup neboli svůj vlastní tak­
tický plán. Jak jsme z předchozích svazků poznali, dá se jezuitská strategie a cíl naplnit pouze
jediným způsobem, a to svázat svobodnou vůli každého člověka, učinit z něho poslušného a
zaslepeného robota a natrvalo ho připoutat k římskokatolické církvi. Neboli taktikou jezuitů
k dosažení strategie a hlavního cíle své existence je boj proti svobodné vůli lidstva a proti
jeho nezávislosti na římskokatolické církvi. Postup taktiky je různý a záleží vždy na
okolnostech. Podle toho pak existuje taktika například útočná, obranná, vyčkávací, maskova­
cí, zamlžovací, zákulisní, zastrašovací, pronikající, infiltrující, zatlačující soupeře do obrany –
defenzivní, zdržovací a další.
Ve světle těchto základních pojmů a jejich upřesnění není pak těžké porozumět například i
následujícímu popisu činnosti jezuitského řádu při jeho pobělohorských „misiích“: „Již dříve
zmíněný pragmatismus jezuitů lze kupříkladu dobře pozorovat na koncepčním přístupu při ob­
rácení nekatolického obyvatelstva. Po příchodu do nekatolické země se Tovaryšstvo zamě­
řovalo vždy na několik cílů: snažilo se získat podporu bohatých a vlivných »špiček«
společnosti (tito lidé pak byli zárukou zákulisního politického vlivu jezuitů a současně řád
podporovali z materiálního hlediska), rovněž však působilo i na nejširší vrstvy obyvatelstva
(úsilí co nejdříve po příchodu kázat v národním jazyce, pořádání velkolepých slavností a
divadelních představení, misijní činnost) a v neposlední řadě připravovalo pro katolické ná­
boženství výhodnou půdu i do budoucna. Proto byly jednou z řádových domén výchova a škol­
ství. Jezuitská gymnázia a akademie bývaly proslulé jako vyhlášená učiliště. Pro rekatolizační
práci Tovaryšstva je typické, že své školy neuzavíralo ani dětem jinověrců.“ (J. Mikulecký:
Pobělohorská rekatolizace..., str. 7).
Jasně zde vidíme cíl, strategii i taktiku. Cílem jezuitů bylo tajně i veřejně ovládnout
společnost, jejich strategií zde bylo získávání podpory bohatých a vlivných špiček této
společnosti a získání si obliby u prostého obyvatelstva a to následujícícmi taktikami: kázat
v národním jazyce, pořádat velkolepé slavnosti a divadelní představení, misijně šířit římsko­
katolickou propagandu, ideologicky zpracovávat mládež už od školních let, obsadit co nejvíce
středních škol a učilišť svými odchovanci a na každém kroku zabraňovat šíření protestantismu
a nekontrolovaného čtení Bible svaté.
52.2 Tomismus a novotomismus
Výše uvedené cíle, strategie a taktiky mají v jezuitské filosofii a teologii své ideologické
„opodstatnění“, jakési zdůvodnění své existence, své prameny a kořeny. Celá jezuitská věda
totiž vychází z Aristotelova mysticismu šikovně naroubovaného na učení Starého a Nového
Zákona Tomášem Akvinským. Původní zdroj jezuitství tak nacházíme ve filosofii poj­
menované po něm, tedy v tomismu a v pozdějším novotomismu (neotomismu). Cíle, strategie
a taktiky nejsou proto originálním nápadem Ignáce z Loyoly. On jen filosofii a teologii Tomáše
Akvinského uvedl v praktický život prostřednictvím svého nově vzniklého řádu. Tomismus se
stal ideologickou osnovou, náplní a dennodenním programem Tovaryšstva Ježíšova a právě to
v tom bylo originální, neboť u konkurečních řádů, zvláště u dominikánů, byla teologie a filo­
sofie Akvinského brána jen jako určitý filosofický a teologický směr vhodný pouze k hlu­
bokým diskusím, učeným debatám o jakémsi pouhém názoru a k disputacím za zdmi Říma.
Zatímco u jezuitského řádu, hned v jeho počátku, se stal tomismus ideologickým programem a
jakýmsi „zdůvodněním“ a vysvětlujícím „opodstatněním“ existence jezuitského řádu i jeho cí­
lené, téměř pěti setleté naprogramované činnosti.
1292
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
Tomismus italského dominikána Tomáše Akvinského je teologicko – filosofické učení
(učení Aristotela je Akvinským propojeno s křesťantsvím, určil přesnou metodu teologického a
filosofického studia, čímž přesně vymezil hranice těchto oborů a upravil aristotelovskou filo­
sofii, kterou použil pro vysvětlení křesťanských dogmat), které staví na Božím přirozeném
právu a na výhradní Boží vůli. Výsledkem tohoto učení je tzv poddanská smlouva, kterou
uzavřel Bůh s lidmi, jež určuje hierarchii lidí ve společnosti a zdůvodňuje přirozenou ne­
rovnost v reálném světě (páni versus poddaní, bohatí versus chudí apod.). Nejvýše je božské
právo, které je nadřazené pozitivnímu právu a světským zákonům a státním zákonodárným
sborům – parlamentům a vládám. Učení Akvinského v konečném důsledku nadřazuje moc
duchovní nad světskou a učí, že světská moc má být podřízena církvi.
Díla Akvinského, např.: Scriptum super libros Sententiarum a De ente et essentia (obojí
1253 – 1256), Summa Teologiae (Suma teologická, 1266 – 1273), Summa contra gentiles
(Suma proti pohanům, 1259 – 1264), Compendium theologiae (1265 – 1267), O zdůvodně­
ní víry proti Saracénům, Řekům a Arménům, Contra errores Graecorum (Proti řeckým
bludům), Sententia in librum Ethicorum (Komentář k Etice Nikomachově, 1269 – 1271),
Quaestio disputata de malo (Pojednání o otázce zla, 1269 – 1272), De divinis nominibus (O
božských jménech), různé komentáře k Aristotelovým spisům, 1269 – 1273 /celkem 12 ob­
sáhlých prací, např. O vyjadřování nebo Sententia super De anima či Sententia super libros
De caelo et mundo/, různé filosofické spisy, různé teologické univerzitní polemiky – Quaesti­
ones disputatae de veritate (Otázky disputační o pravdě), a z dalších děl např. ještě Quaesti­
ones disputatae de potentia (Disputační otázky o moci [Boží], 1265 – 1268), Disputační
otázky o politické vládě, 24 tezí, Quaestiones Quodlibetales (Otázky libovolné), Quaestio
disputata de anima (Disputační otázky o duši, 1265 – 1268), Quaestio disputata de spiritua­
libus creaturis (Disputační otázka o duchovních stvořeních, 1265 – 1268), De unitate in­
tellectus, contra Averroistas, De aeternitate mundi, contra murmurantes a další.
Tomismus byl po smrti Tomáše Akvinského, patrona vysokých škol, zakázán, rozšiřuje se
teprve od 14. a začátku15. století včetně jeho spisů. Oficiálně je uznán papežem Lvem XIII. (*
2.3.1810 – † 20.7.1903, papežem zvolen 20. února 1878, obnovitel tomismu, diplomat, poli­
tik, státník, sociolog a hlasatel tzv. unionismu, což je snaha o spojení východní církve se zá­
padní; v současné době jsou snahy o jeho blahořečení) až 4. srpna roku 1879 v encyklice Ae­
terni Patris (Věčného Otce) jako novotomismus. Tehdy byla filosofie Tomáše Akvinského po­
výšena na oficiální filozofii římskokatolické církve. Tomismus a novotomismus je proto zákla­
dem celé katolické teologie a oficiální filosofií celého římskokatolického systému. Vedle to­
mistické filosofie existuje i tomistická teologie, jejíž přesné hranice stanovil Tomáš Akvinský.
Tomismus neboli filosofie a teologie Tomáše Akvinského a později novotomismus sehrál a
dodnes sehrává nejvýznamnější roli ve filosoficko – teologické epoše scholastiky a novoscho­
lastiky. Scholastická filosofie ve středověku připravovala půdu pro pozdější teologii platnou
v západním římskokatolickém systému. Z filosofů získal v oblasti tomismu dominantní posta­
vení Aristoteles a to hlavně v době rozkvětu scholastiky. Počátky ovšem patří Platonovi a
Augustinovi. Z toho plyne také vysvětlení, že po schizmatu mezi západní a východní církví
roku 1054 se pravoslaví striktně drželo platonsko – augustinské filosofie a nikoli Aristotela,
jehož filosofie jasně zvítězila v katolicismu. Pro úplnost aspoň krátce doplňme, že vedle poz­
dějšího neotomismu jsou v novoscholastické filosofii ještě další filosofické varianty, jakými
jsou například neoaugustinismus, neoscotismus, neosuarezianismus nebo neobonaventirismus.
Učení zmíněných filosofů propojuje scholastika jak se Starým a Novým Zákonem tak
hlavně s hagiografiemi, což jsou římskokatolické životopisy ponejvíce římskokatolických
světců a mučedníků sepsané podle základní osnovy: narození – život a skutky – smrt – přene­
1293
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
sení ostatků – zázraky. Není tedy ani podivné, že jako prameny hagiografií slouží od 13.
století tzv. papežské kanonizační buly. Tyto texty spolu s Aristotelem a některými fragmenty
řecké filosofie bývají nejčastěji interpretovány a dávány do souborů, kterým se říká Summy.
Tato díla byla ve středověku hlavně v učebnicové podobě, neboť sloužila jako základní zdroj
poznávání i umělecké tvorby. K teologickým a filosofickým poznatkům byly ještě přiřazovány
obory jako: logika, estetika, etika a politika a to všechno vytvářelo souhrn středověkého vědě­
ní. Ten pak sloužil jako učební materiál na univerzitách, kde se scholastika přednášela a to
nejvíce v období od 9. do 16. století.
Pro úplnost se podívejme, jak tuto epochu dělí historici a podrobněji se seznamme s průbě­
hem celého vývoje až po naší dobu:
A) Období první scholastiky, které se ještě dále dělí na dalších tři časová podobdobí: 1)
Období rané scholastiky (9. až 12. století) ovlivněné Augustinem a novoplatonismem. 2) obdo­
bí vrcholné scholastické syntézy, které chronologicky spadá do 13. století. Ve skutečnosti to
byla „zlatá“ éra tohoto filosoficko – teologického myšlení. Hlavně k tomu přispěly nové pře­
klady Aristotela, dále založení univerzit a „plodná“ činnost katolických řádů, které vedle své
činnosti meditativní a „charitativní“ obsazovaly i vysokoškolské posty. Nejznámnější učenci
tohoto období jsou františkán Bonaventura (vlastním jménem Jan Fidanza, *1221 – †1274),
mystik, teolog a filosof Albert Veliký (učitel Tomáše Akvinského, *cca 1193 – †1274) a jeho
žák, „kníže scholastiky“ dominikán Tomáš Akvinský (*1224 /1225/ – † 7.3.1274). Neméně
vzdělaný jako Akvinský byl i františkán Jan Duns Scotus (*cca 1266 – † 8.11.1308). Význam­
ným teologem a filosofem celého středověku byl i františkán Roger Bacon (*cca 1214 –
†1294), který připojil ještě významné vědomosti z přírodních věd. A za 3) je to úpadkové ob­
dobí jehož počátek můžeme zařadit do poloviny 14. století. Hlavní postavou tohoto období
byl františkán Vilém Occam (*1290 – †1346).
B) Období druhé scholastiky zahrnuje dobu od 16. do 19. století, kdy po určitém útlumu
dochází k obnově scholastiky, a to hlavně ze strany prvních jezuitů, kteří jsou v mnohém pří­
padě vzděláni u dominikánů. Proto dostává tento druh scholastiky i svůj osobitý charakter,
který spočívá hlavně v příklonu k nominalismu, což bylo patrné hlavně pro pražskou Karlo –
Ferdinandovu univerzitu v době českého baroka a zároveň, opět díky jezuitskému řádu, do­
chází k posílení papežského centralismu (viz Tridentský koncil, v pořadí již devatenáctý) a
vzniká tzv. protireformační, kontrovertistická teologie. Roku 1551 je také založeno tzv.
Collegium romanum, vedené jezuity (Lainezem, 1558 – 1565 a Aquavivou, 1581 – 1615) a na
něm působí od roku 1577 i jezuitský kněz a teolog, Roberto Bellarmino, jenž se stal roku
1599 kardinálem. Jeho dílo Disputationes de controversiis christianae fidei adversus hujus
temporis haereticos (1586 – 1588) je klasickým výrazem této teologie.
Mohutný vliv druhé scholastiky byl pak patrný hlavně v Itálii, Španělsku a Portugalsku.
V našich zemích dosáhla druhá scholastika nejvyššího stupně v první polovině 18. století.
V tomto období dominují v barokních Čechách a to především v Praze vedle sebe dva filo­
sofické směry. Jedná se o tomismus a scotismus. Elementární rozdíl spočívá v tom, že se to­
mismus podle vzoru Akvinského věnoval více komentářům k Aristotelovi, kdežto scotismus
podle vzoru Jana Dunse Scota věnoval více pozornosti dílu Platonovu. Filosofické komentáře
a později hlavně kritiku vytvářeli především jezuité.
Hlavními reprezentanty této druhé scholastiky filosoficko – teologické obnovy byli pře­
devším jezuitští teologové a filosofové, díky nimž nabyla druhá scholastika zcela nového
směru a neuvěřitelně obřích rozměrů, co se týká vlivu na všechno dění v Evropě. Stala se
ideologickou páteří celé tehdejší společnosti. Z jezuitských filosofů a teologů jmenujme aspoň
tyto: Španěl Francisco Suarez (* 5.1.1548 – † 25.9.1617, neuznával práva monarchů a králů),
1294
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
Španěl Vasquez, dále Molina, Portugalec Pedro da Fonseca (*1528 – †1599), Španěl Rode­
rigo de Arriaga (* 17.1.1592 – † 7.4.1667, vyškolen od jezuitského teologa a filosofa Hurta­
da de Mendozi (†1651), který byl profesorem na jezuitské koleji ve Valladolidu) a Španěl Do­
mingo de Soto (*cca 1494 – †1560, církevní diplomat a politik). Pod ústředním heslem jezui­
tů: „AD MAIOREM DEI GLORIAM“ – „K VĚTŠÍ SLÁVĚ BOŽÍ“ tvořili tovaryši nové filo­
soficko – teologické podhoubí, jež pak vyústilo do nových tvarů, například do jezuitské mo­
rální teologie.
C) Období třetí scholastiky je doba od 19. století dál do současnosti a hlavním filosofickým
směrem v moderní filosofii je zde novotomismus (racionalistický tomismus), který vychází
z učení Tomáše Akvinského a jeho pokračovatelů a kromě jiného se snaží najít vztah mezi ná­
boženstvím a nejmodernějšími poznatky, objevy vědy a textovou kritikou Písma, zkráceně
vztah mezi vírou a rozumem. Podle novotomismu už nejde jen o slepou středověkou víru. A
tak novotomisté např. kloubí biblické stvoření světa v šesti dnech s evolučními teoriemi a
nebo zpochybňují všechno, co se v Bibli zpochybnit dá, zvláště v textech o stvoření života na
Zemi v šesti skutečných dnech.
Pro osvojení nové vědecké metodologie archeologického průzkumu, historické kritiky, lite­
rární a strukturální analýzy textů, hermeneutiky a srovnávací náboženské vědy a pro ná­
slednou aplikaci toho všeho na studium biblických textů, ale i textů církevní tradice je založe­
na roku 1873 Jeruzalémská škola dominikánem Marie – Josephem Lagrangem a roku 1905 v
Římě Papežský biblický institut papežem Piem X. Institut je od počátku pod vedením jezuitů
stejně jako další založené instituce, např. Papežský orientální institut pro propojování katoli­
cismu s orientálním, nekatolickým náboženstvím počínaje pravoslavím (Centro Aletti s jezui­
tským knězem T. Špidlíkem v čele) přes židovství až po všechna asijská náboženství nebo
Gregoriánská univerzita, vatikánský rozhlas či vatikánská observatoř.
Pro římskokatolické filosofy je novotomismus alfou i omegou a aby zvládli výklad ka­
techismu, označují tomistické učení za souhrn tvrzení a tezí. Novotomismus začíná v římsko­
katolické teologii 19. století za papeže Pia IX. konstitucí O katolické víře (1870). Všecka filo­
zoficko – teologická díla a zkoumání se mají měřit s učením, které zastával Tomáš Akvinský.
Svůj vrchol má novotomismus za papeže Lva XIII. který ve své encyklice Aeterni Patris
z roku 1879 striktně doporučuje studium díla svatého Tomáše Akvinského. Impuls byl tehdy
tak mocný, že záhy nato založili jezuité v Římě Akademii sv. Tomáše Akvinského a poměrně
brzy začala vycházet kritická vydání jeho spisů a studií. Na tuto reakci byly ohlasy i ze strany
českých filosofů. V roce 1884 vydává v češtině učebnici tomismu v novém podání Václav
Hlavatý „Rozbor filosofie sv. Tomáše Akvinského“ a téměř současně vydává Josef Pospíšil
dílo „Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského“.
Po vzoru římské akademie pak vzrostla díky jezuitům celá řada ústavů po celé Evropě, kde
hlavním znakem ve výuce byla novotomistická filosofie. Nejznámější jezuitská střediska
novotomismu jsou např. Angelicum v Římě, Pařížský katolický institut, Katolická univerzita
v Miláně, Katolická univerzita ve Freiburku (Švýcarsko), v Madridu aj. U nás je to například
Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, kde byl hlavním představitelem
novotomismu dogmatik, kněz a teolog, prof. ThDr. Václav Wolf, jehož koncepce často vy­
cházela ze španělského tomismu druhé scholastiky.
Nástupce Lva XIII. papež Pius X. (* 2.6.1835 – † 20.8.1914, papežem zvolen 4.8.1903, si­
lný odpůrce všeho moderního, svatořečen Piem XII. roku 1954) v motu proprio „Angelici Do­
ctoris“ opět doporučuje důsledné studium Tomáše Akvinského. Znovu si dává předložit čtyři a
dvacet tezí, ve kterých je tomistická nauka a po důkladném prozkoumání opět konstatuje
jejich nesmírný přínos pro studium filosofie a teologie. Italský papež Pius XI. (vlastním jmé­
1295
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
nem Ambrogio Damiano Achille Ratti * 31.5.1857 – † 10.2.1939, papežem zvolen 1922, posí­
lil postavení Vatikánu uzavřením osmnácti konkordátů včetně Lateránské smlouvy roku 1929
s Benitem Mussolinim zabezpečující suverenitu Svatého stolce a církevního státu) pak ku pří­
ležitosti 600. výročí svatořečení Akvinského roku 1922 vydává encykliku „Studiorum du­
cem“, která rovněž obrací svojí pozornost k tomismu.
Nová forma tomismu (novotomismus) plně otevírá cestu novým orientacím. Vede diskuse
s jinými moderními filosofickými směry, i když jim často podlehne nebo s nimi asimiluje.
Nikdy však neztrácí svůj základ, který Akvinský dokázal „mistrně“ skloubit.
Dnešní znalci novotomistické filosofie uznávají čtyři nejdůležitější směry této filosofie:
Konservativní (tradiční) tomismus, který je dnes ve skutečnosti na ústupu a jeho výzkumy
náleží spíše historikům filosofie. Tento druh tomismu vychází ze syntézy učení samotného
Akvinského a jeho stoupenců, jako byli kardinál Kajetán a Jan od sv. Tomáše. Někteří novoto­
misté tvrdí, že na jeho ústupu se hlavně podílí esencializující inkluze, která plyne od hlavního
kritika tomismu Dunse Scota, později pak od Francisca Suareze a Christiana Wolffa.
Tomismus přestavovaný univerzitou v Lovani, tzv. lovaňský tomismus pěstovaný na jezui­
tské univerzitě v Lovani. Hlavní úlohu zde sehrál zakladatel lovaňské novotomistické školy,
belgický projezuitský kardinál, Désiré Mercier (*1851 – †1926). Tento novotomistický směr
se vyznačoval značnou otevřeností k moderní filosofii a k teorii speciálních věd. Snad na zá­
kladě této otevřenosti se někteří představitelé lovaňského tomismu dostali z jeho základních
tezí a mnohdy sjeli až na pozice fenomenologie a existencionalismu. V lovaňském tomismu se
klade poměrně značný důraz na rozvoj teorie poznání a mimo jiné i na logiku a medievalis­
tiku.
Existenciální tomismus. Do této skupiny patří dva hlavní filosofové moderní doby a to
jezuitský teolog a filosof Jacques Maritain (*1882 – †1973) a projezuitský filosof Étienne
Gilson (* 13.6.1884 – † 19.9.1978).
Transcendentalizující tomismus je varianta novotomismu, která vznikla navázáním na filo­
sofii Immanuela Kanta a Martina Heideggera. Tento druh novotomistické filosofie má hlavně
stoupence na jezuitských univerzitách v západní části Německa. Hlavními představiteli jsou
německý jezuitský teolog Emerich Coreth (†1919), německý jezuitský kněz a teolog Druhého
vatikánského koncilu Karl Rahner (* 5.3.1904 – † 30. 3.1984, profesor dogmatiky a dějin
dogmatu na univerzitě v Münsteru a Innsbrucku, i přes své silné tomistické tendence se nechal
značně ovlivnit Heideggerem) a jezuitský teolog a filosof Johannes Baptist Lotz (*1903 –
†1922, žák německého projezuitského filosofa a příslušníka NSDAP Martina Heideggera /*
26.9.1889 – † 26.5.1976/, profesor na Gregoriánské univerzitě v Římě).
Jak tedy poznáváme, je tomismus a novotomismus velmi úzce a neoddělitelně spjat s jezui­
tským řádem a s jeho filosofií. To je důležité si uvědomit, zvláště když budeme později pro­
bírat politické myšlení Tomáše Akvinského!
52.3 Základy jezuitství v tomismu
O původu a základu jezuitské „nauky“ neboli „vědy“ neboli „jezuitství“ jako filosofického
směru a o jeho přímém propojení s mysticismem v učení a filosofii Aristotela a Platona a s fi­
losofií a teologií Akvinského a o důsledcích, které s tím přímo či nepřímo souvisejí, není třeba
pochybovat. Potvrzuje to i mnoho našich starších historiků, jako například prof. Machovec,
který jasně píše, že „jezuitství jako jisté globálně – filozofické pojetí světa představuje vlastně
1296
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
jakýsi mezní důsledek tendence, která není doložena ani ve Starém, ani v Novém zákoně, ale
ani v prvních téměř třech stoletích křesťanské epochy, zato tím výrazněji od IV. století, kdy se
začali mocně prosazovat odchovanci řeckého racionalismu, pozdní žáci Platónovi a Aristote­
lovi, usilující dát křesťanství stejně pevné základní these, jako jsou třeba Pythagorova věta,
Aristotelovy logické zákony či fyzikální pravidla o kladce, páce a kole na hřídeli. Vynalezli
»dogmata«, tj. katechismově přesné definice a poučky o Bohu, stvoření, Kristu, spasení atd.,
ale i o »nadpřirozenosti«, »trojjedinosti«, »spolupodstatnosti« (o nichž v bibli i raném
křesťanství nic není). Ty pojmy zněly už tehdy v řečtině prostým lidem značně záhadně, ale
když podle nich začaly být vytvářeny napodobeniny v latině, znělo to pro celý západ jako
pouhé »abraka dabraka«. Podobně i pak v novodobých národních jazycích. K »spolupod­
statnosti« se nikdo nemohl modlit, nikoho nešlo takto citově ani mravně povznášet. Postupem
času byly právě podobné abstraktní novotvary prohlašovány za vůbec to nejdůležitější pro
správnou víru. Z pojmu »víry« tak byl vytlačován Abrahamův neklid, mojžíšovské hledačství,
izaiášovská vidina budoucnosti, Ježíšovo »žití královstvím božím« – zůstaly formulky, slovní
hříčky, kupení abstrakt více či méně nejasných. První tisíciletí vládla tato qausi-vědecká
»teologie« (jako druh jakési povinné gnóze) téměř jen ve východním křesťanství, zatím co la­
tinský západ zůstal blíže ranému křesťanství, zde převládl duch jednak Augustinova citu, žití v
dialogu »ty – já« s Bohem a problematika spíše mravní, jednak benediktinské soustředění do
vlastního nitra. Teprve v druhém tisíciletí se snaha o centrální roli přesných a »vždy
správných« pouček začala šířit i na západě, a to hlavně dominikány s jejich scholastikou, jejíž
»přesnost« byla jim ovšem i podkladem pro inkvizici. Nicméně v dynamických dějinách zápa­
du formulkovitost nikdy úplně nezvítězila. Bránili se jí františkáni, ale již i dřív kaceřovaní
valdenští, beghardi, pak ony jakési první feministky v rouše středověkých mystiček. Jejich nám
dochované spisy byly začasté posmrtně církevními cenzory zfixlovány, ale i tak vycítíme z ne­
jednoho místa snahu dostat křesťanství z impotentních mužských formulek k obnovenému
životu v Kristu. Odkaz Ježíšův hájilo a za základ křesťanství prohlásilo ne formulky, ale »na­
podobení Krista« již od VI. století křesťanství iroskotské, jež přešlo do forem karolinských,
clunijských i cisterciáckých, ale i k světcům nového typu (jako byli třeba sv. Václav či Thomas
Beckett), hledajícím ne nové formule, ale novou hloubku a opravdovost.
Když se tedy jezuité začali snažit o systematické zničení reformace XIV. – XVI. století – od
reformace české přes německou až ke švýcarské, nizozemské a anglické – aspoň ti nejinte­
ligentnější mezi nimi si uvědomili, že v zemích koruny české nestačí začít bojem proti Husovi,
v Německu proti Lutherovi a pod. (to byly jen dílčí záležitosti jednotlivých území) nýbrž, že
musí přehodnotit celou tu dlouhou historii, jež se více či méně stavěla vždy proti nadvládě fe­
tišizovaných formulek. Čteme-li pozorně spisy jezuitských teoretiků XVI. – XVII. století, zjistí­
me, že brzy rozpoznali, že jejich centrálním protivníkem je sv. Augustin, a to hlavně svým dů­
razem na absolutní převahu boží milosti, dále svou relativizací pouček tvrzením, tisíckrát roz­
vedeným, že v posledu dělí dobré a zlé jen a jen prožitek lásky, a vůbec nesrovnatelnou ukáz­
kou toho, že křesťanství není především záležitost argumentace, ale záležitostí srdce, hloubky,
dialogického zápasu s Bohem, prostě záležitost hledačství. Ti představitelé snahy udělat z
odkazu Ježíšova racionálně dokazatelný systém (od Athanasia přes Řehoře z Nisy až po To­
máše Akvinského) podle jezuitských teoretiků (Suarez, Molina, Sanchez, Vasqeuz a desítky ji­
ných, zprvu hlavně jen Španělé, později také Němci – jinde působili jen jejich žáčkové a
epigoni, ale nikdy se např. u nás nějaký velký teoretik jezuitismu nenarodil) chybovali prý ne
v jádru, ale tím, že do všech důsledků nešli, že se před démony citu, lásky, osobitosti zastavili
na půli cesty. Tito klasičtí jezuité XVI. – XVII. století považují dogma církve za tak dokonalá,
»hotová« a »daná«, že o nich vůbec nepřemýšlejí, tak jako se nepřemýšlí o Pythagorově větě,
jakmile jsme ji jednou poznali. Jezuitský teolog nepřemýšlí o Bohu, církvi, Kristu atd. (neboť
1297
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
to vše je »dáno«), ale jen a jen o cestách, jak lidi k nim (resp. k tradičně středověkému kato­
lickému pojetí) přivést. Teologie se jim změnila v nauku o manipulaci lidí, o prostředcích, jak
lidi k neměnné pravdě dovést či dotlačit (pastorací, kazatelnou, sugescí, teatrálními
prostředky a zejména zpovědnicí jako způsobem neustálé kontroly a vedení lidí). »Žití s prav­
dou« se tak nenápadně mění v nauku o taktice, jak lidi k nadčasovým, naddějinným for­
mulkám navést. Jezuita žádá ovšem víru v Boha a Krista, ale sám osobně nežije s nimi a jimi,
ale věnuje veškerou pozornost a úsilí těmto »praktikám«. Není divu, že skutečně hluboce
křesťanským duším (jako byl v XVII. století především Blaise Pascal) se jezuité jeví vlastně už
spíše jako ateisté či rouhači. Ovšem – bývají stateční, sečtělí, obětaví. Ale nežijí vírou, nežijí
Kristem. Naši evangeličtí předkové by řekli, že jezuité »nežijí u víře«.
Jest tedy jezuitská nauka vlastně výlučně cosi pastoračně – psychologického, případně po­
litologického, rozhodně připomíná spíše Machiavelliho, resp. současné zkušenosti kriminolo­
gické a detektivní než díla jiných teologů. Jestliže – jak několika ukázkami naznačíme –
dospěli k závěrům téměř neuvěřitelným, lze to vysvětlit, že u nich – aniž to věděli – vlastně
podkladem všeho byl ne »živý Bůh« biblické tradice, ale »bůh« jako hotová pojmová abstrak­
ce, se kterou se křesťansky žít nedá. Do »boha« (bůžka, fetiše) lze ovšem svévolí lidské pseu­
doracionality vložit absolutně cokoliv. Tak např. jezuitští teoretici pojímali »boha« spíše jako
jakýsi super-computer vesmíru, shrnující veškeré informace, ale sledující ve vesmíru zase jen
a jen myšlení lidských jedinců. Jen proto mohou jezuité učit, že když je člověk zadobře s
církevními dogmaty a někoho zabil, může klidně pod přísahou u soudu prohlásit, že ho neza­
bil, když k tomu neslyšně dodá třeba »před jeho narozením«, tak rozumějí biblické myšlence,
že Bůh vidí do našich srdcí, to je tzv. »myšlenková výhrada« (reservatio mentalis). Nebo: když
je jezuita někým známým přistižen v nevěstinci, smí ho zabít, neboť je pravděpodobné, že od­
halení jezuity by poškodilo i Řád i Církev daleko víc než pouhá vražda (»probabilismus«).
Nebo: v obtížných mravních kolizích by měl rozhodnout jen papež – ale je-li momentálně ne­
dostižitelný, může si člověk dát souhlas sám (»epikia«), jeví-li se očividným, že by papež zajis­
té dal přednost zájmu církve, kdyby mohl být informován. Je evidentní, že takto si lze schválit
a dovolit cokoliv. Ostatně mluvit pravdu je prý povinné jen nižší vyššímu, voják důstojníkovi,
laik knězi – nikoliv obráceně. Přirozeně živí konkrétní jezuité nebyli nikdy pouhými naplňova­
teli těchto schémat a v mnohých se ozývaly pochybnosti. Ale proti tomu znali mistři řádu
účinnou metodu: učili své členy tomu, aby pochyby ve vlastních srdcích odstraňovali stup­
ňováním boje proti »nevěře« či »kacířství« jiných, a to až ke krajnímu fanatismu. Všemi
prostředky – od bartolomějské noci až po jinak skvěle vedená gymnazia získali pro katolicis­
mus rychle tolik hlav jako dosud nikdo – na druhé straně v žádné katolické instituci nikdy ne­
bylo a není tolik odpadlíků jako u jezuitů. Metody, jichž použili u nás, v době násilné rekato­
lizace byly ve skutečnosti mnohem tvrdší, nežli se soudí podle beletristických prací.
Takto jezuité zrelativizovali, usnadnili a zlehčili cokoliv (»laxismus«) od citátů bible, výro­
ků Ježíšových až po dekrety papežů: především ovšem jakýkoliv hřích, zatím co dlouhá staletí
před nimi si teologové lámali hlavu i srdce hloubkou naší hříšnosti, našeho sklonu ke zlu a k
novému a novému propadání neřestem, toho jezuité lidi zbavili, učíce je, že jediné, co zbylo
jistého – autorita současného papeže, projevovaná akcemi Tovaryšstva – pomocí jimi ovlá­
dané zpovědnice zbaví hříšníky výčitek a skrupulí. Jezuité sice osobně žili většinou bezúhonně
(opojovali se spíš mocí nad lidmi než sexem), ale ne náhodou se v zemích, kde měli nejsilnější
vliv, prosadila u většiny lidí praxe, vyjádřená úslovím »jen s ní skoč do postele – a pak zpo­
věď v kostele«. Jen když je člověk zadobře s církevními dogmaty – ve všem ostatním je možno
být lehkomyslný, neboť Tovaryšstvo je velkorysé a pro vše lidské má pochopení. Ne náhodou
geniální Pascal aplikoval na jezuity slova Jana Křtitele o Ježíši: »Ejhle otcové, kteří snímají
hříchy světa!« Ti to uměli! Jako v Indii podsouvali »modlám« tzv. »svaté obrázky« (nebo sobě
1298
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
pod roucho), aby modlitba ubohých pohanů tak nepřímo nabyla nějaké ceny, tak – protože si
svým »objevným« a »vyzvednutým« Nepomukem přece jen tak úplně jisti nebyli (neboť o jeho
životě a názorech se nezachovalo naprosto nic), dali jeho běžné soše do rukou krucifix (jaký
ostatně ve 14. století ani znám nebyl), aby – kdyby snad »nebyl svatý« Nepomuk sám – mod­
litby k té soše obrácené nepřišly nazmar.“ (J. Fiala: Hrozné doby protireformace, str. 56 –
60).
52.4 Politické myšlení Tomáše Akvinského
Chceme-li se dozvědět něco víc z oněch „perel“ Tomáše Akvinského, ze kterých jasně po­
známe, že máme co dočinění s ideologií jednoho monopolního systému, jedné organizace a
jednoho neomezeného, diktátorského vládce, pak budeme při prohledávání dostupnosti litera­
tury u nás silně zklamáni. Římskokatolická církev se dobře postarala o to, aby se tyto velmi
zajímavé myšlenky jejího „svatého“ nedostaly jen tak lehce do „nepovolaných“ rukou. Na to,
jak je učení Akvinského církví a papeži celosvětově vyzdvihováno a protěžováno, není pro
obyčejného člověka u nás totiž vůbec jednoduché se k politickým materiálům Akvinského
dostat, a tak nezbývá, než čerpat převážně ze zahraničních zdrojů:
„»Mezi učiteli scholastiky,« prohlásil Lev XIII., »vyčnívá jako nejvyšší a všem nadřazený
Tomáš Akvinský…« (Leo XIII.: On the Restoration of Christian Philosophy, Aeterna Patris,
4.7.1879). »Na poli etiky a politiky,« poukazoval Tierney, »bylo tomistické učení neobyčejně
úspěšné od samého počátku a jeho zásadní doktríny, které pocházely z velké části od Aristote­
la, byly zahrnuty do nejvíce používaných zákoníků a příruček morální teologie ve čtrnáctém
století.« (Tierney: The Crisis of Church and State, 1050 – 1300, str. 165). Bylo to právě To­
mášovo učení, které Lev XIII. všude naléhavě požadoval po všech katolících, aby je vštěpovali
mládeži a brali ho za základ římskokatolické apologetiky, filozofie, výchovy a jednání: »…vy­
zýváme vás, ctihodní bratři, abyste se vší vážností obnovili zlatou moudrost svatého Tomáše a
rozšířili ji do dáli i do šíře na obranu a krásu katolické víry… Nechť se pečlivě vybraní učite­
lé snaží zasadit učení Tomáše Akvinského do mysli studentů…«
Lev XIII. nebyl ani prvním ani jediným papežem, který se pochvalně zmiňoval o Tomášově
autoritě. Jacques Maritain v příloze své knihy Svatý Tomáš Akvinský podává »Papežská svě­
dectví« o Tomášovi, seznam, který zahrnuje desítky odkazů, překlenujících osm století. V roce
1914 Pius X. opět zdůraznil příkaz Lva XIII.:
»Pokud jde o studia, je Naší vůlí a výslovně tímto nařizujeme, aby byla scholastická filo­
zofie považována za základ náboženských studií… Na mysli máme zvláště filozofii, která nám
byla zprostředkována svatým Tomášem Akvinským…Obnovujeme a potvrzujeme je (všechna
ustanovení Našeho předchůdce) a nařizujeme, aby je přísně zachovávali všichni, kterých se
týkají. Ať se biskupové v budoucnosti snaží a naléhají na jejich dodržování… Tatáž nařízení
platí také pro podřízené náboženských řádů… Filozofické zásady, které položil svatý Tomáš
Akvinský, se mají zachovávat zbožně a nedotknutelně… Hlavní teze ve filozofii svatého Tomá­
še se nesmí řadit mezi kategorii názorů, o nichž by se mohlo tím či oním způsobem debatovat,
ale musí být považovány za základy, na kterých je založena celá věda přírodních i božských
věcí… Zkušenost tolika století již ukázala a každým míjejícím dnem stále jasněji dokazuje
pravdu výroku, který učinil Náš předchůdce Jan XXII.: ‚(Tomáš Akvinský) osvítil církev více
než všichni ostatní doktoři dohromady; člověk může z jeho knih načerpat v jednom roce více
užitku než během celého života stráveného v úvahách o filozofii těch ostatních…‘ (Pius X.:
1299
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
Doctoris Angelici, 29.6.1914 v ´Maritain: Svatý Tomáš Akvinský, New York, Meridian Books,
1958, str. 215 – 221´).«
Papežská nařízení neunikla pozornosti. Tomismus vzkvétal ve dvacátém století, kdy publi­
kovalo svá díla několik největších Tomášových studentů. Před téměř šedesáti lety, v roce 1941
poukázal Gordon Clark, že »kdyby měl někdo za úkol prozkoumat seznam knih, článků a ča­
sopisů vydaných římskokatolickými spisovateli, užasl by nad bohatostí jejich tvořivosti.
Předmět zájmu, pokud se neomezujeme na teologii jako takovou, se pohybuje od filozofie,
antropologie, biologie, vzdělávání, historie až po politickou vědu. Význačná však není pouze
kvantita knih. Síla celé této produkce spočívá ve skutečnosti, že římskokatolický přístup se do
všech těchto problémů pouští systematicky. Ať už autor píše o psychologii nebo o politice, ná­
zory vykládané nebo obhajované jsou důsledky tomistického systému… V učených
společnostech naší země je římskokatolickým mluvčím nasloucháno s úctou, zatímco or­
todoxní protestanti jsou buďto pozváni jen zřídkakdy nebo ještě pravděpodobněji neexistují.
(Gordon H. Clark: »A Protestant Worldview« v ´Against the World: The Trinity Review 1978
– 1988´, John Robbins, The Trinity Foundation, 1996, str. 7).«
Co napsal Tomáš o politice? »Nejlepší režim společnosti,« podle Tomáše, »je vláda
jednoho člověka, to nám bude zřejmé, když si vzpomeneme, že cílem, kvůli kterému existuje
vláda, je zachování míru. Mír a jednota zájmů je cílem vládce. Ale jednota více odpovídá pů­
sobení jednoho než mnoha.« (Tomáš Akvinský: Politické názory svatého Tomáše Akvinského,
Dino Bigongiari, vydavatel, New York, Hafner Publishing Company, 1953, xxvii). Tímto argu­
mentem i závěrem se Tomáš opírá o Aristotela, ne o Bibli, protože způsob vládnutí, který Bůh
vytvořil pro starověké Hebrejce, byla konstituční republika, nikoli monarchie. Hříšní Izraelité
později požadovali a dostali monarchii, aby měli krále jako všechny pohanské národy okolo
nich. Jedním z nejvýznamnějších výroků o vládě ze starých dob, je varování před monarchií,
které Bůh Židům předal prostřednictvím proroka Samuela. (Viz 1.Sam. 8). V tomto sledu – v
pohybu od decentralizované republiky k centralizované monarchii – napodobila Římská
církev – Stát starodávné Izraelity.
Římská církev – Stát je samozřejmě založena na vládě jediného muže, římského biskupa. Je
to absolutní monarchie, ve které si monarcha drží svůj titul po celý život. Navíc jednota, o kte­
ré se Tomáš zmiňuje jako o požadavku na dobrou vládu, je motivací pro vládu jednoho muže
v Římské církvi – Státu. Papež, absolutní vládce Římské církve – Státu, představuje jednotu
Římské církve – Státu na zemi.
Zatímco církev a stát jsou sjednoceny, existují podle Tomáše dvě odlišné pravomoci,
duchovní a světská, které vlastní sjednocená vláda:
»Aby mohly být duchovní záležitosti oddělovány od světských, byla správa tohoto
(duchovního) království svěřena ne pozemským králům, ale knězům, zejména pak nejvyššímu
z nich, nástupci svatého Petra, náměstku Krista, římskému papeži, kterému musejí být pod­
dáni všichni králové stejně jako našemu Pánu Ježíši. Neboť lidé, kterým náleží péče o pře­
chodný cíl, by měli být poddáni tomu, komu patří péče o konečný cíl a měli by být usměr­
ňováni jeho vládou.« (Tomáš Akvinský: O instituci království, v ´The Political Ideas of St.
Thomas Aquinas,´ str. 100).
Papež a jedině papež stojí na místě Krista na zemi a jemu jsou poddáni všichni lidé, včetně
vládců: »V papeži se světská moc pojí s duchovní. On třímá špičku obou mocí, duchovní i
světské, z vůle toho, kdo je knězem a králem na věky, krále králů a Dominus Dominantium.«
(Tomáš Akvinský: Politické názory svatého Tomáše Akvinského, xxxiv). Žádný časný vládce
není náměstkem Krista. Navíc všichni světští vládcové jsou vazaly papeže. »V dobách starého
Říma,« vysvětluje Tomáš, »se monarchové protivili Kristu. Ale nyní králové rozumějí a díky
1300
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
tomu, co se naučili, slouží v bázni našemu Pánu Ježíši Kristu, a proto jsou dnes králové
vazaly církve.« (Tomáš Akvinský: Quaestiones Quodlibetales, 11.19).
Použijeme-li starou analogii, Tomáš tvrdil, že »Světská moc je poddána duchovní moci
stejně, jako je tělo poddáno duši, a proto se nejedná o násilné uchvácení autority, jestliže se
duchovní prelát vměšuje do světských záležitostí týkajících se těch záležitostí, ve kterých je mu
světská moc poddána, nebo týkajících se těch záležitostí, o které má z pověření světské moci
pečovat.« (Tomáš Akvinský: Politické názory svatého Tomáše Akvinského, xxxiv).
Proto jsou moci papeže poddáni nejenom všichni lidé, včetně všech vládců, ale papež
může, kdykoli to pokládá za vhodné, zasahovat do světských záležitostí přímo a může použít
moc, která je vždy nepřímo jeho. Tomáš uvedl výslovné pokyny o tom, jak menší mocnosti jsou
poddány jurisdikci papeže a jak obyčejní lidé jsou zavázáni poslouchat spíše papeže než své
bezprostřední nadřízené, aby nedošlo ke konfliktu: »Někdy se podřízená moc vymkne jako ce­
lek moci nadřízené. V takovém případě celá moc podřízeného je uvržena na moc nadřízeného,
takže poslušnost přísluší ve všech dobách a bez výjimek tomu vyššímu. Takovou byla nad­
řazenost císařské moci nad prokonzulem (citováno ze sv. Augustina), taková je moc papeže
nad všemi duchovními mocnostmi v církvi, protože on zřídil církevní hierarchie a disponuje
jimi a jeho moc je určitým způsobem základem církve, jak se to jeví u Matouše v 16. kap.
Z tohoto důvodu se od nás požaduje, abychom ve všech věcech poslouchali spíše jeho než bis­
kupa nebo arcibiskupa. Jemu je mnich povinován svou poslušností spíše nad svému opatovi.
Dvě moci však mohou být takové, že obě vzejdou ze třetí a nejvyšší autority a jejich vzájemné
postavení potom závisí na vůli této úplně nejvyšší moci. Když dojde na tento případ, jedna ze
dvou podřízených autorit řídí tu druhou pouze v těch záležitostech, ve kterých jí byla nejvyšší
autoritou uznána svrchovanost. Takové podstaty je autorita vykonávaná vládci, biskupy, arci­
biskupy a podobně nad jejich poddanými, neboť všichni z nich ji přijali od papeže a s ní přija­
li i podmínky a omezující limity jejího užívání.« (Tomáš Akvinský: Politické názory svatého
Tomáše Akvinského, str. xxxv).
Papež může vykonávat světskou moc nejenom přímo a nepřímo, může navíc exkomunikovat
vládce a tím zrušit všechny závazky, které k němu mají jeho poddaní, aby ho podporovali a
poslouchali, a může tedy libovolně svrhovat vlády. Tomáš napsal:
»… jestliže někdo spáchá hřích nevíry, může být zbaven svého práva vládnout rozsudkem
soudu stejně jako za jiná pochybení… Proto, jakmile je někdo exkomunikován pro odpadnutí
od víry, jeho poddaní jsou ipso facto zproštěni jeho vlády a přísahy lennímu pánovi, kterou
mu byli vázáni.« (Tomáš Akvinský: Summa Theologiae, ii – ii, Otázka 12 v ´Basic Writings of
Thomas Aquinas, Anton C. Pegis – vydavatel, New York, Random House, 1945´).
Tridentský koncil v 16. století prohlásil, že papež má »veškerou moc na zemi… Patří mu
veškerá světská moc, panství, jurisdikce a vláda na celé zemi je jeho božským právem. Všichni
vládci na zemi jsou jeho poddanými a musí se mu podřizovat.« Názory Unam Sanctam nejsou
ani výstřední, zveličené, ani pouze středověké, jsou to názory Tomáše a celé církve – Státu.
Dlouho předtím, než německý filozof G.W.F. Hegel z 19. století popsal stát jako Boha cho­
dícího po zemi, papežové si dělali nárok na to, že jsou Bohem na zemi – náměstkem Krista –
základní doktrína teologie Římské církve – Státu. Když čerpal z této po staletí staré tradice,
popsal Lev XIII. v 19. století sám sebe ve svém encyklickém dopise o opětovném sjednocení
křesťanstva takto: »My, kteří na této zemi zastáváme místo Boha Všemohoucího.« Totalitářské
systémy dvacátého století vděčí mnohem více, než bylo přiznáno, politickému myšlení a životu
Římské církve – Státu.
1301
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
Učení o »hojnosti papežské moci« bylo a je neměnným učením Římské církve – Státu. Její
poslední Katechismus vyjadřuje totalitářský požadavek, vynechávající určité podrobnosti, kte­
ré by mohlo být nevýhodné zmiňovat v době demokracie: »…Římský papež, z důvodu svého
úřadu Kristova náměstka a jako pastýř celé Církve, má plnou, svrchovanou a univerzální moc
nad celou církví, moc, kterou může vždy bez překážek uplatňovat.« (Katechismus katolické
církve, Liguori, Missouri: Liguori Publications, 1994, str. 882).
Církevní právo Římské církve – Státu uvádí, že: »Biskup Římské církve, v němž spočívá
úřad zvláštním způsobem předaný Pánem Petrovi, prvnímu z apoštolů, a tento úřad má být
přenášen na jeho následovníky, je hlavou kolegia biskupů, náměstkem Krista a pastýřem
univerzální církve na zemi. Proto na základě svého úřadu se těší svrchované, plné, bezpro­
střední a univerzální právoplatné moci v církvi, kterou může vždy přímo uplatňovat.« (Kánon
331).
Kanonisté z roku 1983 ochotně vysvětlují:
»Svrchovaná moc (suprema) znamená, že v církvi neexistuje žádná moc nad tuto moc. Není
poddána žádné jiné moci na této zemi…Vatikán ji aplikuje přímo na vztah mezi církví a ob­
čanskými vládami, z nichž některé si tou dobou dělaly nárok na to, že je třeba předem jejich
souhlas, aby mohly papežské dekrety platit pro obyvatelstvo, které je jim poddáno…Plná moc
(plena) ukazuje, že svrchovaná moc se nerozděluje, jako by měl papež mít jen kousek svr­
chované moci. Svrchovaná moc je nedělitelná, neboť je to moc Kristova… Církevní moc je
duchovní realitou, neomezovanou státními hranicemi ani státní jurisdikcí… Univerzální moc
(universali) není omezená hranicemi římské diecéze, jejích provincií, ba ani latinské církve.
Rozšiřuje se na plné společenství katolické církve ve všech jejích obřadních kostelech…« (Ja­
mes Coriden, Thomas J. Green a Donald E. Heintschel, vydavatelé: The Code of Canon Law,
A Text and Commentary. Mahwah, New Jersey, Paulist Press, 1985).
Korunovační obřad papežů zahrnuje příkaz: »Vezmi si tiaru ozdobenou trojitou korunou a
věz, že jsi Otcem panovníků a králů a že jsi Vládcem tohoto světa.«“ (John W. Robbins:
Ecclesiastical Megalomania, The Economic and Political Thought of the Roman Catholic
Church, USA, Trinity, 1999, ISBN 0–940931–52–4, str. 127 – 132).
52.5 Ultramontanismus, univerzalismus
Nyní můžeme jasněji chápat, že monopolní, centralistické, nadřazovačné chování římsko­
katolické církve není důsledkem učení Bible svaté, ale, že plyne z filosofických a teolo­
gických výplodů Akvinského a dalších následovníků jeho názorů a učení. Dnes je tomismus a
novotomismus respektován na všech úrovních církve. Ani papež Jan Pavel II. se netajil s tím,
že je duší i myslí tomistou a novotomistou, stejně jako jeho pokračovatel Benedikt XVI. Jinými
slovy, církev se politických názorů tomismu a neotomismu nejen nevzdala a nevzdá, ale
naopak by ráda viděla, aby tato filosofie rostla a sílila.
Důsledkem politického tomismu a novotomismu je ultramontanismus, neboli hájení centra­
listických zájmů římskokatolické církve a papeže i proti státním a národním zájmům. Jinými
slovy jsou zájmy papeže a církve upřednostňovány před národními a státními zájmy. V uzším
slova smyslu znamená ultramontanismus souhlas s nadřazeností papežské autority nad místní­
mi autoritami a vládami jak světskými, tak duchovními. Papežské centralistické snahy jsou
hájeny na prvním místě, jsou upřednostňovány před národními a státními zájmy a římská
církev je vnímána jako monarchie v čele s papežem neboli jako jedna z forem absolu­
tistických vlád s diktátorským režimem. Jedná také v podstatě o kult papeže a papežství (viz
1302
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
také rok 1854 – dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, rok 1864 Syllabus – seznam a
odsouzení 80 dobových omylů, První vatikánský koncil, papežská neomylnost).
Ultramontanismus je dnes Vatikánem a jeho vojskem presentován jako zdravý, aktivní
směr v katolicismu a dokonce je mezi ultramontanismem a katolicismem rovnítko. Všichni ti,
kteří bojují proti ultramontanismu, bojují ve skutečnosti podle papeže a jezuitů proti katolic­
tví. Ultramontanismus je neodlučitelná filosofie a učení katolicismu stejně jako tomismus.
Je poučné si povšimnout, jak zajímavě definuje ultramontanismus katolická encyklopedie:
„Ultramontanista je za prvé ten, kdo upřednostňuje myšlenky (své) církve nad (vlastní) ná­
boženství, za druhé ten, kdo zaměňuje papeže s církví, za třetí ten, kdo věří, že království Boží
je z tohoto světa a zaměňuje »moc Petrova klíčů, které dostal od Pána Ježíše« i s dočasnou
mocí jurisdikční, za čtvrté ten, kdo věří, že náboženské přesvědčení může být zneužito či zlo­
meno fyzickou silou, za páté ti, kdo jsou horliví v ničení národních církví.“ (Katolická ency­
klopedie Realencycl. fur prot. Theol. u. Kirch., vydání r. 1908).
Dalším důsledkem politického tomismus je univerzalismus ve smyslu práva dobyvatelů na
vládu nad porobenými domorodci i nad jejich životem a smrtí. Většinou se to praktikovalo
podle hesla: Buď budete poddaní či otroci avšak jako „křesťané“ (římští katolíci) a nebo si
zvolíte smrt. Zájmy dobývající církve zde hrají vždy určující, dominantní, nadřazenou úlohu.
Univerzalismus umožňuje vidět místní domorodce jako potencionální „křesťany“ a jen z hle­
diska toho, že se jimi stanou, mají nárok na jakési morální „ohledy“ ze strany dobyvatelů.
Univerzalismus, to je nekompromisní nadvláda římského papeže.
A podobným důsledkem tomismu je centralismus, který v katolicismu nabyl v naší době
obrovských rozměrů. Svědectví o tom podává například rakouský katolický laik a dlouholetý
ředitel náboženského vysílání v rakouské televizi, Peter Pawlowski:
„Vzpomínám si, jak jsem na počátku svých studií filozofie a literatury v roce 1955 šel se
smrtelnou vážností k panu faráři žádat o dispens k četbě knih, které byly součástí studijního
programu, zároveň ale také na indexu. Byli na něm Balzac, ďAnnunzio i Kant se svou Kri­
tikou čistého rozumu! Pro katolíky příliš silným kafem byly podle indexu i spisy Johna Locke­
ho, Pascalovy Myšlenky s Voltairovými poznámkami. »Církev svatá jakožto Bohem vyvolená
neomylná učitelka a vůdkyně věřících...«, čteme v úvodu spisu Index Librorum Prohibitorum
(vydaného roku 1948!), který jsem jednou objevil a koupil v antikvariátu. Ten zbavuje s od­
zbrojující otevřeností laiky svéprávnosti, jako by ani nebyli věřícími, kteří tvoří církev!
Prostorem církevního působení tehdy byla celá společnost. Do dnešních dnů se z něj
mnohé přežilo a jen uvnitř církve ještě existuje proti všem zlým vnějším vlivům pečlivě
chráněný prostor. I tam ale došlo k přerozdělení úloh, a to tak, že laici přestali být partnery
kléru, jakými kdysi bývali vládcové a šlechta. Dnešní laici už jen plní rozkazy církevní vrch­
nosti. Vypjatý klerikalismus zachvátil všechny oblasti katolické církve. Jeho korunou a psanou
ústavou je dogma o papežské neomylnosti z roku 1870. To dnes stojí mimo teologickou deba­
tu, jeho společensko-psychologický dopad je ale obrovský. I když jeho konkrétní užití zůstává
něčím zcela výjimečným, nelze zavírat oči před skutečností, že nevyhnutelně staví papežství
vysoko nad ostatní dialogické hemžení a propůjčuje všem jeho prohlášením - jistě zcela mi­
movolně - dosud nebývalou váhu. Ani kurie přitom nepřišla úplně zkrátka, a tak od té doby
bují římský centralismus, jaký v církevních dějinách nemá obdoby.
Stačí jen připomenout některá jeho nedávná vítězství: »V roce 1854 odsoudil Syllabus Pia
IX. svobodu tisku a projevu; proti politické demokracii vystoupil ještě Lev XIII. v roce 1901 a
že kodex kanonického práva z roku 1917 prakticky ignoruje existenci laiků, je všeobecně zná­
mo. Až do roku 1919 nebyl žádný biskup na území dnešního Rakouska jmenován z Říma, pro­
1303
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
tože metropolitní kapituly volily své metropolity, kteří si pak volili své pomocné biskupy, a ně­
které biskupy měl dokonce právo jmenovat i císař. Římu bylo vyhrazeno právo tyto biskupy
potvrzovat. Dnes se musí v Římě žádat nejen o jmenování všech biskupů, ale bez římského
schválení dnes už nelze jmenovat ani profesora teologie!«
Na této dlouhodobé tendenci mnoho nezměnil ani Druhý vatikánský sněm. V roce 1965,
tedy těsně před vyhlášením jeho dekretů, prohlásil ve svém slavnostním projevu na Katho­
likentagu v Salzburgu koncilní teolog Karl Rahner: »Ještě dnes, bohužel ještě i dnes hájí vý­
znamný římský centralismus se svou byrokracií církev proti domnělým mocnostem zla, které
na ni útočí zvenčí, volá po stranicky pojaté jednotě, semknutosti řad a s trochou překotné
jednoznačnosti argumentuje článkem víry o papežském primátu jako zárukou jednoty, pravdy
a také důvodem, proč vše musí být rozhodnuto ústřední církevní administrativou.« Že jeho
starost nebyla planá, doložila tato církevní administrativa obratem ruky: Bez zaváhání na něj,
pro jistotu, uvalila zákaz publikace.“ (http://www.elabs.com/van/VAN-Post-Catholic.htm).
52.6 Římskokatolická církev a vznikající demokracie
Přímým důsledkem jezuitství a jeho ideologických pramenů je mimo jiné také vztah řím­
skokatolické církve k demokracii, liberalismu, svobodné vůli a pluralitě. Jak jsme ukázali již
v předchozích svazcích, nenávist římské církve vůči vznikajícím pluralitním demokratickým
systémům byla v minulosti vždy obrovská. Na tom se shodují jak církevní historici tak i
dnešní komentátoři náboženského života, z nichž někteří jsou dokonce i z řad římských kato­
líků:
„...Křesťanství má rovněž chronické tendence k totalitnímu pojímání politiky, a Evropa se
přesto dokázala demokratizovat. Ještě v 19. století katolická církev demokracii ostře odmítala
a dodnes vychází z atavistického pojetí jediného světonázoru...“ (George Weigel: Dvojí kul­
turní válka v Evropě, 23.1.2007, http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=1047).
Nenávist papežství ke svobodnému myšlení člověka je naprosto patrna ze slov Pia VII.
v encyklice Diu satis z 18. května 1800: „Pokud nebude potlačena ta velká svoboda myšlení,
mluvení, psaní a čtení, ukáže se, že strategie armády moudrých králů a generálů nás od zla,
které na nás tak dlouho doléhalo, osvobodily jen nakrátko. Dokud nebude všechno i se zá­
rodky odstraněno a zničeno, bude se šířit, překračovat hranice, až nakonec zesílí tak, že za­
sáhne celý svět. Pak už nebudou stačit posádky, stráže, městské zbrojnice, ba ani císařská voj­
ska, aby jej zničily nebo vykořenily.“ (Pius VI.: Diu satis, 15.5.1800, odst. 14, 16 a 25).
„Politická demokracie se musela již od svých poněkud „syrových“ počátků v období Fran­
couzské revoluce vyrovnávat s řadou protivníků a problémů. Mezi jejími nepřáteli najdeme
jak vrstvy, které proti ní stály přirozeně, ale také síly, jež byly do opozice dotlačeny shodou
okolností a u nichž existovala perspektiva smíření a vnitřního sblížení s demokracií. Ani dnes,
více než dvě století od prvních praktických pokusů o realizaci demokratického politického
uspořádání, není úplně jasné, do jaké skupiny patří církve, zejména církev římskokatolická.
Drtivá většina jejích představitelů se dlouho stavěla proti demokracii a proti politickým
kruhům, které o demokracii usilovaly a jejichž vzestup byl s demokracií spjat. Dlouho se jim
zdálo, že režim založený na (alespoň určité) míře individuálního rozhodování, na vyjednávání
mezi různými politickými směry a především na autoritě odvozené nikoliv z Boží vůle, ale z
pouhých voleb, je s principy, jimiž se řídí jejich církev, v nesmiřitelném rozporu. S postupem
desetiletí, kdy se demokratická forma vlády prosazovala ve stále větším počtu zemí, včetně
1304
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
zemí katolických, se ale museli římští katolíci naučit demokracii akceptovat, pohybovat se v
demokratickém prostředí a nakonec i využívat její možnosti.
Kniha německého historika a politologa Hanse Maiera »Revoluce a církev« se věnuje
právě tomuto procesu postupujícímu od vzájemného odcizení a nepřátelství přes stav jakéhosi
ozbrojeného příměří ke smíření. Konkrétním projevem tohoto vývoje je vznik a formování
křesťanskodemokratických stran. Jejich počátky spadají do doby rozšiřování politicky ak­
tivních vrstev obyvatelstva a tříštění původně jednotných klasicky liberálních politických
stran. Nástup stran křesťanskodemokratických Maier neztotožňuje s »běžným« politickým ka­
tolicismem. Odlišuje totiž pojmy politický katolicismus, který má výrazně defenzivní charak­
ter, a katolickou politiku, která se průběžně adaptovala na nové podmínky a usilovala o ob­
hajobu zájmů katolické církve a katolíků (např. o církevní vliv na školství)...“ (Jan Dobeš:
Demokracie a církev, od nepřátelství ke spolupráci, Souvislosti 2/2001, http://www.souvis­
losti.cz/201/dobes.html).
„Oficiální propaganda ukazující na nebezpečí komunismu, který »rdousí« pravověrné ka­
tolíky, byla prováděna s osobním zainteresováním budoucího papeže Pia XII. V tomto ohledu
je dobré si uvědomit, že papežská politika byla vypjatě antikomunistická a přála spíš než
demokracii autoritativním režimům (sama katolická církev nijak přehnaně demokratickou
není ani nyní a to se situace po Janu XXIII, Pavlu VI. a Janu Pavlovi II. velice zlepšila).
Všechny klasické bašty katolické církve se do počátku 2. sv. války staly různými typy diktatur
(výjimkou bylo Irsko) - Portugalsko, Španělsko, Itálie, Polsko... Chorvatská církev podpořila
ustašovský režim. Zednářsko-komunisticko-sionistické hnutí bylo mýtem, který se mezi nevzdě­
lanými lidmi držel velice dlouho (pro příklad není třeba chodit daleko - v Polsku je dodnes si­
lné protižidovské podvědomí, čímž je vinna zejména církev). Španělské povstání bylo velice
přivítáno kvůli nesmiřitelně antiklerikalistickým manýrům republikánů a nekontrolovatelnému
řádění anarchisty podněcované lůzy. V prvních fázích občanské války byli kněží žijící na
republikánském území vystaveni obrovskému nebezpečí (kromě Baskicka) (V prvních měsících
mělo o život přijít 12 biskupů, 4 184 duchovních, 2 365 mnichů a 283 jeptišek /Kulturní atlas
Španělska a Portugalska/). Ale je pravda, že tento postoj byl reakcí na chování církve nejen v
posledních sto letech. Až na výjimky (a byly - ovšem tito »nepohodlní« kněží obvykle skončili
jako nechtění misionáři někde hodně hluboko v Již. Americe) se duchovenstvo nepostavilo za
pracující, ale naopak podporovalo onen »feudalismus« velkostatkářů. Není se proto co divit,
že papežská vlajka zavlála jako první nad Francovým sídlem v Salamance. Mezi katolíky se
rozšiřovaly sbírky pod hesly »Pro Boha a Španělsko«.“ (Adam Zbiejczuk, M. Nejedlá:
Španělská občanská válka, http://odpor.wz.cz/CLANKY/HISTORIE/scw.htm#p17).
„...katolická církev považovala demokracii za hříšnou myšlenku až téměř do konce 19.
století a dodnes ji fakticky popírá svou vnitřní hierarchií...“ (Britské listy, 13.7.2004).
„...zavedením liberální demokracie se ve všech těchto zemích moc církve zmenšila...“ (P.
Fiala: Náboženství a evropská politika, Universum, 3/2006, http://www.portal.cz/scripts/de­
tail.php?id=20438).
„Smlouva o Ústavě pro Evropu se ve své preambuli inspiruje mimo jiné náboženským
odkazem. Ale takováto inspirace přece nemůže existovat, když Evropská unie v sobě slučuje
nonkonfesní státy. Ostatně nedovedu si představit, jak by se mohlo slučovat uspořádání např.
katolické církve se zastupitelskou demokracií.“ (A. Pejchal: Evropská ústava je socialistický
kompilát, 2.3.2005, http://www.euportal.cz/ShowArticle.aspx?artId=150).
1305
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
„K úskalím české publicistiky patří, že řada závažných témat postrádá autory, kteří by kri­
ticky dokázali psát o věcech, o kterých právě média šíří pouze konformní a svrchovaně ideolo­
gický balast. Domácí ohlasy na umírání a skon papeže Jana Pavla II. tuto »bídu české publi­
cistiky« vyjevují víc než zřetelně: za celých patnáct svobodných let nemáme publicistu – a
především kvalitní médium, jež by si takového autora přálo, našlo, popř. si jej samo »vy­
chovalo« –, který by se, ať z liberálních nebo osvíceně levicových pozic, soustavně kriticky za­
býval Vatikánem, tedy katolickou církví jako institucí.
Chtělo by se říci, že je to s podivem: jsme přece země s velmi dlouhou a neobyčejně
plodnou tradicí kritiky katolické církve – zdůrazňuji: jako instituce. Právě u tohoto tématu se
jasně vyjevuje, že Listopad 1989 přinesl svá tabu, svá otáčení znamének: nejenže se politici
zleva doprava při nejrůznějších oficiálních příležitostech účastní katolických mší, ale média
pěstují idealizovaný obraz církví a dokonce i řadu velmi křiklavých prohřešků a selhání po­
jednávají – když už vůbec – nápadně benevolentně: špičky katolické církve se nehorázně soudí
o Svatovítskou katedrálu, kněží nejenže předčítají pastýřské listy s vyhraněným politickým ob­
sahem, ale tu a tam neváhají přímo v kostele dělat dealery nejrůznějším firmám (smlouvy se
prý v »divokých« devadesátých letech podepisovaly přímo v sakristiích...), pedofilní kněze bis­
kupové v tichosti přesouvají z fary na faru (a kritik dosud nejmarkantnějšího případu kněžské
pederastie, student teologie Jan Novák, byl se zástupným odůvodněním vyloučen ze studia a
svým katolickým okolím všemožně ostrakizován), někteří kněží se podílejí na obchodu se sta­
rožitnostmi (rozuměj ze »svých« kostelů) nebo svévolným stavebním zásahem poškozují kul­
turní a památkovou hodnotu svěřených svatostánků...
Ohlas médií na tyto případy bývá nanejvýš zdrženlivý, v redakcích zřejmě panuje všeo­
becně akceptované přesvědčení, že církve jsou tu jen pro »dobré zprávy«.
Je to ostatně pochopitelné: zdá se, že o většině současných médií do písmene platí jejich
marxistická charakteristika jako výrazné ideologické opory kapitalistického systému; církev
tuto funkci plní také, její nekriticky kladný mediální obraz (vyzdvihování charitativní činnosti
a pomíjení bytostně protidemokratické vnitřní struktury, jakož i vyhraněně ideologické povahy
této instituce) pak lze chápat jako jednu z podob vytváření alibi stávajícího režimu.“ (Britské
listy, 7.4.2005, P. Veselý: Blýská se konečně na lepší časy? http://www.blisty.cz/2005/4/7/
art22779.html).
„Křesťanství ani jiné monoteistické náboženství rovněž nikdy nemůže být »oporou demo­
kracie«. S nástupem křesťanství demokracie mizí a objevují se až poté, co byl ideologický a
mocenský vliv křesťanství zlomen. Pokud přetrvávaly v tomto období nějaké formálně demo­
kratické prvky a instituce (např. městské rady, zemské sněmy apod.) byl jejich vliv silně ome­
zen a zaměřen na »nezávadné« oblasti (kde se nemohly dostat do konfliktu s ideologickými a
mocenskými zájmy církve), asi jako »demokracie« Národní fronty v době nedávno minulé. Je
to naprosto logické: demokracie je založena na svobodném myšlení a svobodném a nezávis­
lém hlasování jednotlivých občanů / zastupitelů. V momentě, kdy v populaci převažuje masa
poslušných věřících, která volí podle toho, co jim nařídí biskup nebo papež, je s demokracií
konec.“ (J. Šimůnek: Z jakých potřeb pramení víra, http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/
clanky/5724_11_0_0.html).
„... – »To vyplývá z vaší osobní zkušenosti?« – »Víte, žil jsem několik let ve Španělsku a mí ro­
diče měli mezi stoupenci Opus dei několik přátel. Jinak, abych byl upřímný, žádné osobní
kontakty s nimi nemám. Ale když říkám Opus dei, tak mám na mysli představitele pravicového
křídla v katolické církvi obecně. Ve francouzštině existuje výraz ´cathou-fashou´, což znamená
katolický fašista, a oni jimi opravdu jsou. Jsou to protidemokratičtí elitáři, což opravdu nemá
1306
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
nic společného s duchem Ježíše Krista.«“ (Yann Martel, druhý rozhovor, http://www.kniho­
molky.estranky.cz/clanky/rozhovory/rozhovor-s-martelem---druhy).
„...Pokud se někdo domníval, že katolicismus sehraje v těchto zemích podobně významnou
politicko–sociální roli jako při obnově Německa a Evropy po pádu nacismu, byl během něko­
lika let zklamán. Generace velkých katolických politiků jako Robert Schumann, Adenauer či
De Gasperi se neobjevila. Myšlenka, že by katolická sociální nauka mohla být významnou in­
spirací procesu politicko–ekonomické a sociální transformace v postkomunistických zemích
zůstala spíše zbožným přáním. ...Církve ve středovýchodní Evropě vyšly před několika lety ze
situace konfliktu. Někteří křesťané možná podvědomě očekávali, že se církev po pádu komu­
nismu vrátí do situace »identity«, tradiční společnosti. Tento typ společnosti je však pryč,
nebo radikálně odchází do minulosti. Církve žijí a budou žít v pluralitní společnosti.
Někteří katolíci jsou z této nové situace natolik zmateni, že začínají proti svému okolí
uplatňovat tutéž taktiku »kruhové obrany«, kterou se naučili v době konfrontace s komunis­
tickou totalitou. Někdy vede k pokračování strategie odporu a obrany pouhá setrvačnost,
únava, intelektuální ochablost, neschopnost rozumět »znamením času«, přežívání předkonci­
lní nedůvěry církve k demokracii, neschopnost »žít bez nepřítele«. Tím se ovšem tito křesťané
příliš neliší od mnoha jiných skupin ve společnosti, které jsou také zatíženy »psychologií pro­
puštěného věznů« a trpí ve svobodné společnosti jakousi »agorafobii« – úzkostí z volného
prostoru, doslova: úzkostí z trhu...
...Třetí variantou je možnost, že církev pochopí faktickou polaritu podob dnešního katoli­
cismu nikoliv jako krizi, nýbrž jako velkou šanci pro věrohodnou reprezentaci křesťanství v
dnešní mnohotvárné pluralitní společnosti. Tento scénář předpokládá, že v církvi vzniknou
mechanismy, schopné unést a zpracovat tu velkou vnitřní různost, tenze a někdy i konflikty.
Úlohou církevní autority by v tomto případě bylo udržovat přátelskou komunikaci a dialog,
vytvářet prostor pro jednotlivé aktivity a nepoužívat byrokraticko-centralistických metod
řízení, s mocí zacházet »asketicky«. Církev budoucnosti by pak měla podobu »smířené růz­
nosti«.
Osobně se domnívám, že tento scénář je poněkud utopický, že příliš promítá do církve
moderní politickou zkušenost, model demokracie. V dnešní církvi probíhá vášnivá debata
mezi zastánci "demokratizace církve" a těmi, kteří zdůrazňují její hierarchickou strukturu.
Zdá se mi, že obě stanoviska jsou poněkud jednostranná: sociologicky viděno, církev je
zvláštní kombinací hierarchické, demokratické a charismatické struktury.“ (Tomáš Halík: Ka­
tolická církev v České republice po roce 1989, články a eseje, Přednáška na ČAV, uveřejně­
no ve sborníku Společnost v přerodu. Češi ve 20.století. , Masarykův ústav ČSAV, Praha
2000, s. 144 – 158).
Postoj římské církve ke vznikajícím demokratickým směrům, které se utvářely v deva­
tenáctém století, byl jasně koncipován papežskými encyklikami a jejich doplňky. Papež Pius
VII. vydává 15.5.1800 svou hanebnou, svobodu myšlení, mluvení a psaní odsuzující encykliku
Dius satis (plné znění v angličtině viz PŘÍLOHY na konci posledního svazku jako Příloha č.
42). Papež Pius IX. (Giovanni Maria hrabě Mastai Ferretti, nejdelší pontifikát v dějinách,
1846 – 1878) vydává roku 1864 encykliku Quanta cura (plné znění viz níže) s doplňkem
Souhrn omylů (Syllabus errorum, dvě různá vydání viz PŘÍLOHY na konci posledního
svazku jako Příloha č. 41), kde uvádí osmdesát bludů moderní doby 19. století. Papež v en­
cyklice a Syllabu odsuzuje všechny základy, na kterých dnešní moderní, politické, demokra­
tické systémy stojí:
1307
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
„Encyklika »Quanta cura« papeže Pia IX. z 8.12.1864
Velebným Bratřím, patriarchům, primasům arcibiskupům,
všem majícím milost a jednotu stolice Apoštolské.
Papež Pius IX.
Velební Bratři.
Pozdravení a apoštolské požehnání.
S jakou péčí a pastýřskou bedlivostí papežové Římští, naši předchůdcové, konajíce povinnost
a úřad, odevzdané jim od Krista Pána v osobě sv. Petra, knížete apoštolů, nikdy neustali pásti
beránky a ovce, horlivě krmiti slovem víry veškeré stádo Páně a napájeti spasitelným učením,
a vzdalovati jedovatých pastvin, toť je všeobecně známo.
Vám ale, Velební Bratři, zvláště povědomo. A zajisté těmž předchůdcům Našim, jakožto
ochráncům a obráncům vznešeného katolického náboženství, pravdy a spravedlnosti, starost­
livým velice o spásu duší, nic tak v mysli neleželo, jako aby velemoudrými listy svými a záko­
ny odkryli a zavrhli veškeré kacířství a bludy, které odporujíce naší Božské víře, učení kato­
lické Církve, mravopočestnosti a věčné spáse lidského pokolení, způsobily začasto těžké
bouře, křesťanskou i občanskou společnost zpustošily politováníhodným způsobem.
Z tohoto důvodu stavěli se titíž předchůdcové s apoštolskou statečností na odpor nešle­
chetným úkladům bezbožných lidí, kteří, podobni vlnám rozbouřeného moře, vypěňovali své
pomatenosti a slibovali svobodu, a sami jsouce otroky svého porušení, usilovali vyvrátiti zá­
klady katolického náboženství i občanské společnosti křivými doměnkami a svými záhubnými
spisy, vyhladiti do kořene ctnost a spravedlnost, porušiti srdce a mysl všech, odvrátiti od
pravé kázně a mravů neopatrné, zvláště však nezkušenou mládež, ji bídně kaziti, uchvátiti
osidlem bludu a na konci vyrvati z lůna katolické Církve.
Již však My, jelikož Vám, Velební Bratři, předobře známo, jakmile jsme tajným úradkem Pro­
zřetelnosti Božské - ovšem beze všech Našich zásluh - byli povýšeni na tento Petrův stolec a
spatřili, k převeliké bolesti Našeho srdce, tak děsnou bouři, rozpoutanou tolikerými zlými
doměnkami, jak se valí na křesťanský lid z tolikerých bludů, tu jsme, dle povinnosti Svého
apoštolského úřadu, jdouce podle jasných stop Svých předchůdců, pozdvihli Svého hlasu a za­
vrhli jsme nejčelnější bludy přesmutného našeho věku mnohými na světlo vydanými okružními
listy a allokucemi v konzistoři činěnými i jinými Apoštolskými psaními, povzbuzujíce Vaši vý­
tečnou biskupskou bedlivost, napomínajíce opět a opět veškery Nám nejmilejší syny katolické
Církve, aby se nade vše štítili nákazy tohoto ohavného moru a jeho se varovali.
Především však Svojí první encyklikou, dne 9. 12. 1854 a druhou 9. 6. 1862, zatratili jsme pří­
šerné bludy doměnek, jež panují právě za tohoto času k převeliké škodě duší, ani i na újmu
občanské společnosti, a navýsost odporují netoliko katolické Církvi, jejímu spasitelnému
učení a ctihodným právům, ale i odvěkému přirozenému zákonu, vštípenému od Boha do srdce
každého člověka a zdravému rozumu, a z nichž ostatní bludy, téměř všechny, mají svůj původ.
Ačkoliv jsme však naprosto neopomenuli takové úhlavní bludy často jmenovati a zamítnouti,
přece toho vyžaduje prospěch katolické Církve, spása duší, svěřená nám od Boha i samo
dobro společnosti lidské, abychom poznovu povzbudili Vaši pastýřskou starostlivost k zapu­
zení jiných křivých doměnek, jež se řinou z těchto bludů jako ze svých zdrojů.
1308
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
Domněnky tyto křivé a převrácené tím více jsou zavržení hodny, neboť směřují především k
tomu, aby překáženo bylo, ba aby byla odklizena ona spasitelná moc, kterou má vykonávati
katolická Církev, a to svobodně, dle ustanovení a rozkazu svého Božského původce, až do kon­
ce světa, netoliko nad jednotlivými lidmi, ale i nad pokoleními a národy a jejich knížaty, a aby
vniveč byla uvedena ona vespolná sdílenost rad a svornosti mezi mocí kněžskou a vladařskou,
jez byly vždy ku blahu i ku prospěchu Církvi i občanstvu. (1)
Však o tom, Velební Bratři, máte dobrou vědomost, že se nalézá za tohoto času nemálo ta­
kových, kdož přizpůsobujíce občanské společnosti svou bezbožnou a absurdní zásadu tak
zvaného naturalismu, opovažují se učiti: "že by nejpečlivější ohled na obecné dobro a vůbec
občanský pokrok vyžadoval, aby byla lidská společnost ustanovena a spravována beze všeho
zřetele k náboženství, tak jako by ho ani nebylo, nebo alespoň jako by nebylo rozdílu mezi ná­
boženstvím pravým a falešným."
Podobně se neostýchají tvrditi proti učení písem svatých a svatých otců: "že by obecné dobro
bylo nejlépe zajištěno tam, kde se vladařské moci nepřiznává povinnost trestati rušitele kato­
lického náboženství tresty stanovenými zákonem, leč pokud toho žádá veřejný pokoj." Vy­
cházejíce z této bludné ideje o společenské vládě, neobávají se hověti jiné bludné doměnce,
nanejvýš zhoubné katolické Církvi a spáse duší, kterou nazval bláznovstvím Náš předchůdce,
blahé paměti Řehoř XVI. (2), totiž: "že volnost svědomí a svoboda náboženství je přirozeným
právem každého člověka, což by mělo býti také zákonem vyhlášeno a určeno v každé dobře
zřízené společnosti, občané že pak mají právo ke svrchované svobodě zřejmě a veřejně vyjad­
řovati všeliké své myšlenky ústy, tiskem nebo jiným způsobem, v čemž by neměli býti
omezováni ani církevní a občanskou mocí." Když však toto drze zastávají, zajisté v mysli neu­
važují, že hlásají svobodu k záhubě (3), a že "jestliže by bylo volno lidem míti ustavičně spor o
přesvědčení, nikdy se nebude nedostávati těch, kteří se odvažují odpírati pravdě a důvěřovati
žvástavosti moudrosti lidské, zatímco víra a moudrost křesťanská uznává, poučena jsouc slovy
Pána našeho Ježíše Krista, že se má varovati této marnivosti, nanejvýš škodlivé." (4)
Poněvadž tam, kde bylo odstraněno náboženství z občanské společnosti a zapuzeno zjevení a
vážnost Božího učení, ztrácí se a zatemňuje také přesný pojem o spravedlnosti a lidském
právu a na místo pravé spravedlnosti nastupuje hmotné násilí, a je proto nepochopitelné, že
se někteří opovažují provolávat, nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého
rozumu, "že vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem Božím, ani lid­
ským, veřejným míněním, jak to zvou, nebo jinak vyjevený, a že dokonalé události nabývají
právní platnosti dle politického řádu právě tím, že jsou dokonány."
Kdo však opravdu nevidí a patrně nenahlíží, že lidská společnost, zbavená vazeb náboženství
a pravé spravedlnosti nemůže míti jiného předsevzetí a účelu, než aby nabývala a hromadila
vezdejších statků, aniž by ve svém jednání šetřila jiného zákona, leč pravidla nezkrotného ba­
žení po rozkoších a výhodách, jimž otročí? Z toho důvodu takoví lidé pronásledují společnosti
řeholní, velice zasloužilé o Církev, občanstvo a literární osvětu, s krutou nenávistí a žvástají,
že nemají práva ku trvání, přizvukujíce takto myšlenkám kacířů. Neboť jak velemoudře učil
Náš předchůdce, blahé paměti Pius VI.: "rušiti řády řeholní znamená křivditi právu k veřejné­
mu vyznávání evangelických rad, křivditi způsobu života v Církvi, schválenému pro jeho sho­
du s učením apoštolským, a urážeti slavné zakladatele, ctěné od nás na oltáři, kteří samým
Bohem nadšeni, společenstva tato ustanovili." (5)
1309
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
Nadto bezbožně rozhlašují, "že sluší zbaviti občanstvo i Církev oprávnění veřejně rozdávati
almužny z důvodů křesťanské lásky", a zákon ten že by měl býti zrušen, "jímž v určité dny,
kvůli poctě Boží, jest zakázána služebná práce", původně předstírajíce, že by zmíněné
oprávnění a zákon vadily zásadám nejlepšího národního hospodářství.
Avšak, nepřestávajíce na pouhém odstranění náboženství ze života veřejného, rádi by vyklidili
náboženství i z domácností a rodin. Neboť učí nanejvýš zhoubnému komunismu a socialismu,
a rozhlašujíce ten blud tvrdí: "že společnost domácí a každá rodina má základ své existence a
důvod jedině v právu občanském a z toho důvodu prý plynou a závisí všecka práva rodičů k
dětem jenom z práva a na právu občanském, zvláště právo starati se o vyučování a vy­
chování."
Takovými bezbožnými doměnkami a pletichami usilují tito lstiví lidé o to, aby spasitelné učení
katolické Církve a její působení se zcela vyloučilo z vyučování a vychování mládeže, aby útlé
a poddajné duše mládeže byly naočkovány a pokaženy bídně všemožnými záhubnými bludy a
neřestmi.
Vždyť pak všichni, kdo se pokoušeli o zmatky v Církvi a ve státě, o zvrácení dobrého řádu ve
společnosti, o vyhlazení Božského i lidského práva, soustředili vždy veškeré zlovolné rady,
snahy i práci na to, aby, jak shora řečeno, zaskočili a narušili obzvláště neopatrnou mládež,
na jejímž narušení zakládali všecku svou naději. Proto také nepřestávají nikdy týrati přehroz­
ným způsobem obojí duchovenstvo, jež, jak pravdivě historické pomníky dokazují, bylo k
hojnému užitku křesťanstvu, státu i osvětě, a říkají, "že je nezbytné, aby duchovenstvo, ježto
prý je pravému a užitečnému pokroku vědy a civilisace nepřátelské, bylo odstraněno od péče
a úřadu vyučování a vychovávání mládeže."
Jiní zase, obnovujíce křivé a tolikrát již odsouzené výmysly novotářů, odvažují se s nevšední
nestydatostí podrobovati libovůli občanské vlády svrchovanou autoritu Církve a její sv. Stoli­
ce, udělenou jí od Krista Pána, a popírati všecka práva této Církve a sv. Stolice, pokud tíhnou
k zevnímu řádu.
Neboť se neostýchají tvrditi: "že zákony Církve nezavazují ve svědomí, leč by je vláda ob­
čanská byla prohlásila, že výnosy a ustanovení Římských papežů, hledící k náboženství a
Církvi, potřebují stvrzení a schválení, nebo alespoň občanské moci, že apoštolské konstituce,
jimiž se odsuzují tajné společnosti (6), ať už se v nich vyžaduje přísaha šetřiti tajemství či
nikoliv, jejich stoupenci a příznivci vyloučením z Církve se trestají, nemají prý platnosti v těch
krajinách, kde se takové spolky trpí od světské správy, že klatby, uvalené obecným sněmem
Tridentským a římskými papeži na ty, kdo práva a majetek Církve napadli a urvavše drží, mají
základ pouze v tom, že řád duchovní a občanský i politický se zmátl k dosažení věcí pouze
světských, že Církev nesmí stanoviti nic, čím by se vázalo svědomí věřících směrem k užívání
časných věcí, že Církvi nepřísluší právo zkrocovati rušitele jejích zákonů časnými tresty, že se
shoduje se zásadami svaté theologie a veřejného práva, aby se majetnické právo ku statkům
církevních, řeholních a jiných zbožných ústavů přiřklo a přisoudilo občanské vládě."
Oni dále beze studu vyznávají zevně a veřejně zásadu kacířů, z níž tolik převrácených domně­
nek a bludů povstalo. Žvástají, že církevní moc není po právu Božském rozdílná a nezávislá
na moci občanské, a že není možno, aby se to rozlišení a nezávislost zachovala, aniž by
Církev nenapadala a neuchvátila podstatných práv moci světské.
1310
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
Také nám nelze zamlčeti opovážlivost oněch lidí, kteří, nesnášejíce zdravé učení, tvrdí: "že se
smí odepříti souhlas a poslušenství oněm nálezům a výnosům Apoštolské Stolice, jejichž
předmět se nese podle výkladu k obecnému dobru Církve, k jejím právům a k její kázni, a to
bez hříchu a bez ztráty katolického vyznání, pokud se ony nedotýkají dogmat o víře a
mravech." Avšak nebude nikoho, kdo by jasně a zřejmě neviděl a nepoznával, jak velmi se toto
protiví katolickému článku víry o plné moci, propůjčené římskému papeži Božským právem
samým Kristem Pánem, aby pásl, řídil a spravoval celou Církev. Při tak náramné převrá­
cenosti porušených domněnek, My jsouce dobře pamětlivi Svého Apoštolského úřadu, a velmi
starostlivi o nejsvětější Naše náboženství a zdravé učení a o spásu duší Nám svěřených, jakož
i o blaho světské společnosti vůbec, uznali jsme za potřebné pozdvihnouti opět Svého Apoš­
tolského hlasu.
Pročež všechny a jednotlivé falešné domněnky a učení v tomto listu zvláště zmíněné mocí Svou
Apoštolskou odmítáme, zavrhujeme a odsuzujeme, přikazujíce, aby je všecky dítky katolické
Církve najisto pokládaly za odmítnuté, zavržené a odsouzené.
Mimo to, Velební Bratři, je Vám předobře známo, jak za těchto časů nenávistníci pravdy veš­
keré a spravedlnosti a úhlavní nepřátelé Našeho náboženství podvádějí národy knihami, spis­
ky a novinami, obsahujícími mor a roztroušenými po celém světě, zlomyslně lžou a rozsévají
tak i jiné bezbožné nauky. Nebudiž pro Vás též tajemstvím, že v tomto našem čase se nacházejí
také takoví, kteří pohnuti a podníceni ďábelským duchem zabředli tak hluboko v bezbožnost,
že se neděsí ani zapírání Panovníka, Pána našeho Ježíše Krista, a vzpurného bojování s ne­
šlechetnou nestoudností proti Jeho Božství.
V tomto však Vás musím, Velební Bratři, po zásluze opravdu pochválit, že jste proti takové
bezbožnosti neopomenuli co nejhorlivěji pozvednout svůj biskupský hlas. Proto tímto Svým
listem poznovu láskyplně oslavujeme Vás, kteří jste povoláni mít účast v Naší péči a jste Nám
v Našich velikých trpkostech útěchou, radostí i potěšením pro svou výtečnou nábožnost a
zbožnost, jakou vynikáte, a pro obdivuhodnou onu lásku, věrnost a poslušnost, s jakou jste od­
dáni Nám a této Apoštolské Stolici, a usilujete statečně a pilně vykonávat přetěžký svůj bis­
kupský úřad. Odtud očekáváme od této Vaší výtečné horlivosti, že vezmete meč Ducha, který
jest slovo Boží, a posilněni v milosti Pána Našeho Ježíše Krista budete se den ze dne víc a
více a dvojnásobnou snahou starati, aby věřící, svěření Vaší správě, zdržovali se jedovatých
bylin, které nepěstuje Ježíš Kristus, protože nejsou vštípení Otcova. (7)
A neustávejte těmže věřícím připomínat, že veškeré pravé blaho prýští se lidem z našeho vzne­
šeného náboženství a jeho učení a ze života podle něho a že blahoslavený je lid, jehož Bůh je
Hospodin. (8)
Učte, že království mají trvání na základě katolické víry (9), že nic není tak zhoubného, zkázo­
nosného a všem nebezpečím vystaveného jako ta doměnka, že to samo již stačí, míti svo­
bodnou vůli, s níž jsme se zrodili, takže by nic jiného nebylo, zač bychom Boha prosili, t.j. za­
pomenouce na svůj původ, odřekli se Jeho moci k docílení své svobody. (10)
Ale neopomeňte učit, že je dána moc královská netoliko ke správě světa, ale zvláště k ochraně
Církve (11), a že není ničeho, co by bylo panujícím knížatům k většímu prospěchu a k větší
slávě, jako když - jak psal velemoudrý a velestatečný Náš předchůdce sv. Felix císaři Zeno­
novi - dopřejí Církvi, aby užívala svých zákonů a nedovolují, aby někdo kladl překážky jejich
svobodě ...
1311
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
Neboť jest jisto, že to bude jejich věci užitečné, když se jedná o záležitosti Boží, budou-li pod­
řizovati svou panovnickou vůli kněžstvu Kristovu podle vůle Boží, o to se vynasnaží a nebu­
dou se nad ně vynášet. (12)
Ačkoliv je nám toho vždycky zapotřebí, Velební Bratři, přece jest zvláště nezbytno v tak
velkých těžkostech Církve a občanské společnosti, v tak hrozném spiknutí protivníků proti ka­
tolické věci a této Apoštolské stolici, v tak hrozné směsi bludů, přistoupiti s nadějí k trůnu mi­
losti, abychom nalezli milosrdenství a došli milosti k příhodné pomoci. Z tohoto důvodu jsme
se rozhodli vyzvati zbožnost všech věřících, aby s Námi a s Vámi zároveň ustavičně prosili a
žádali nejvroucnějšími a nejpokornějšími modlitbami nejmilostivějšího Otce světel a milosr­
denství a v plnosti víry se vždy utíkali k našemu Pánu Ježíši Kristu, jenž nás vykoupil Svou
krví, a pokorně a stále se doprošovali Jeho nejsladšího srdce - této oběti nejvroucnější lásky
k nám -, aby ráčil přitáhnouti všechno k Sobě vazbou Své lásky, aby všichni lidé hodně chodili
podle Jeho srdce, rozníceni Jeho nejsvětější láskou, Bohu ve všem se líbili a vydávali ovoce
každým dobrým skutkem.
Protože beze vší pochyby jsou Bohu příjemnější prosby věřících, jestliže k Němu přistupují s
duší čistou od každé poskvrny, ustanovili jsme otevříti s Apoštolskou štědrostí nebeské pokla­
dy Církve, svěřené Naší správě, pro Kristovy věřící, aby totiž tito, k pravé pobožnosti více roz­
níceni a skrze svátost pokání ode skvrn hříchu obmyti tím důvěrněji své prosby k Bohu vyléva­
li a Jeho milosrdenství a milosti docházeli.
Tímto tedy listem udělujeme ze své Apoštolské moci všem i jednotlivým věřícím obého pohlaví
po celém katolickém světě plnomocných odpustků na způsob Milostivého léta, ve lhůtě
jednoho měsíce až do sklonku budoucího léta 1865, a to nikoliv déle, kterýžto měsíc určíte
zejména Vy, Velební Bratři, a jiní řádní církevní představení, a těchto odpustků udělujeme
týmž způsobem, jakým jsme je povolili Svým Apoštolským listem, t. zv. "Breve", daným dne 20.
11. 1846 na začátku nejvyššího Svého papežování a poslaným veškerému Vašemu řádu bis­
kupskému a počínajícím těmito slovy: "Arcano Divinae Providentiae consilio" a udělujeme
jich se všelikým plnomocenstvím, od Nás v tomtéž listu propůjčeným.
Chceme však, aby bylo zachováno všechno, co jsme v dotyčném listu předepsali, a vyjmuto
bylo, co jsme za vyjmuté prohlásili. A toho udělujeme, aniž by co na odpor znějícího mělo va­
diti, byť i zvláštní zmínky a odvolání zasluhovalo. Aby však byla odstraněna každá pochybnost
a nesnáz, rozkázali jsme poslati Vám výtisk onoho listu. Prosme tedy, Velební Bratři, z hloubi
srdce a ze vší své mysli za milosrdenství Boží, neboť On sám doložil slovy: "Milosrdenství své
však od nich nerozptýlím."
Prosme a obdržíme, a jestliže by se doba pro přijetí prodloužila pro těžké naše urážky, tlučme,
neboť tlukoucím bude otevřeno, ač budeme-li na dveře tlouci modlitbami, svými vzdechy a s
pláčem, v čemž ustávati nesmíme, a bude-li naše modlitba jednomyslná ... Jedenkaždý ať se
modlí netoliko za sebe, ale i za všechny bratry, jak nás učil se modlit náš Pán. (13)
Aby pak tím spíše Bůh vyslyšel Naše, Vaše a všech věřících prosby a přání, vyvolme s veške­
rou důvěrou orodovnici k Němu, Neposkvrněnou a Nejsvětější Rodičku Boží, Pannu Marii,
která potřela všecka kacířství po celém světě a jest nás všech Matka nejlaskavější,
"přesladká" ... a milosrdenství plná ... všem uprositelná, všem milostí nakloněná, jež potřeby
1312
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
všech slitovnou láskou objímá" (14), a jakožto královna, stojící v pozlaceném oděvu po pravi­
ci Svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, ozdobena rozličností, může na Něm vyprositi.
Pilně též žádejme za přímluvy nejblahoslavenějšího Petra, knížete apoštolů, a jeho spoluapoš­
tola Pavla i všech svatých nebešťanů, kteří se již stali přáteli Božími, dostali se do království
nebeského a palmu drží, a bez obav o svou nesmrtelnost mají starost o naši spásu. Na konec
Vám ze srdce přejeme hojnost všech nebeských darů a udělujeme přelaskavě z hloubi srdce
Vám samým, Velební Bratři, též veškerému duchovenstvu i světským věřícím, Vaší péči svě­
řeným jako záruku obzvláštní Naší lásky k Vám Apoštolské požehnání.
Dáno v Římě u sv. Petra, dne 8. 12. 1864, od slavného vyhlášení Neposkvrněného Početí Ro­
dičky Boží Panny Marie za článek víry roku desátého. Pontifikátu Našeho roku devatenác­
tého.
Pius P. P. IX.
Poznámky
(1) Řehoř XVI. encyklika "Mirari" 15. 8. 1832
(2) tamtéž
(3) sv. Augustin, epist. 105. al 166
(4) sv. Lev, epist. 164 al. 133. §2 edit. Ball.
(5) epist. cardin. de la Rochefoucalt, 10. 3. 1791
(6) Clement XII. "In eminenti"
Benedict XIV. "Providas Romanorum"
Pius VII. "Ecclesiae"
Lev XII. "Quo graviora"
(7) sv. Ignat. ad Philadelph. 3
(8) Žalm 143
(9) sv. Celestin, epist. 22. ad Synod. Ephes.
(10) sv. Innocenc 1. epist. 29 ad epp. conc. Carthag.
(11) sv. Lev, epist. 156. al. 125
(12) Pius VII. Ep. encykl. "Diu satis", 15. 5. 1800
(13) sv. Cyprian, epist. 11.
(14) sv. Bernard, Serm. de duodecim praerogativis B. M. V. ex verbis Apocal.
Podle dodatku v knize Syllabus Jeho Svatosti Pia IX., Jan Brázda, Praha, 1891.“
Závěr encykliky o „nejlaskavější“ a „přesladké Panně Marii“ a o počítání času „od slavné­
ho vyhlášení Neposkvrněného Početí Rodičky Boží Panny Marie za článek víry“ jasně ukazuje
na skutečné autory tohoto okružního papežského dokumentu – na jezuitské rádce a po­
mocníky.
Zajímavé svědectví o nenávisti papežství vůči jakékoli svobodě, zvláště svobodě svědomí a
myšlení a vůči demokracii přináší kniha John W. Robbinse, Ecclesiastical Megalomania:
„…Římská církev–Stát vymyslela velkou část teorie, na níž byly založeny světské totalitní
režimy dvacátého století, zároveň pro ně vždy představovala model. Praktiky i strategie, které
spojujeme se světským totalitářstvím – řízení myšlenek, vynucená oddanost jediné Straně,
domácí vyzvědačství, udávání přátel, rodinných příslušníků a známých, půlnoční zatýkání,
utajené věznice, tajná policie, neveřejné soudní procesy, konfiskace majetku, cenzura, zásada
vůdcovství, neomylný vůdce, neomylná strana, agresivní války, vyhlazovací války, antisemitis­
1313
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
mus, metoda propagační lži, propaganda – to všechno jsou zároveň pojmy, které charakte­
rizují teorii a praxi Římské církve–Státu po celá staletí.
»Když Pius IX. učinil hluboký komentář…: ‚Já jsem tradice,‘ shrnul tichou revoluci, kterou
účinně završilo vyhlášení papežské neomylnosti. Napříště byla zásada ‚Vůdce‘ v římskokato­
lické církvi dogmaticky přijímána se všemi důsledky. Pravda a tradice se staly vůlí papežské­
ho vůdce, kterého neřídí mrtvá ruka minulosti, ale živé potřeby přítomnosti. (Ridley: Papež­
ství a fašismus, str. 121).«
Římská církev–Stát tedy nevymýšlela všechny tyto taktiky. Mnohé z nich přijala od po­
hanských vlád, ale během uplynulého tisíciletí praktikovala tyto taktiky nanejvýš mimořádným
způsobem. Nacistický režim trval dvanáct let. Komunisté vládli Rusku sedmdesát let. Římská
církev–Stát uplatňuje nadvládu nad vládami a národy už více než tisíc let. Ve své knize z roku
1943, »Křížové tažení za PanEvropu,« vysvětluje Count Coundenhove–Kalergi fašistickou
podstatu římskokatolického systému:
»Ze strany (římského) katolicismu neexistuje žádný důvod k tomu, aby zaujal zásadně an­
tifašistický postoj. (Římský) Katolicismus je fašistickou podobou křesťanství, jehož demokra­
tické křídlo představuje kalvinismus. (Římsko) Katolická hierarchie spočívá plně a pevně na
zásadě vůdcovství v čele s neomylným papežem, který má svrchovanou moc na doživotí… Tato
konstituční – nikoli morální – analogie mezi fašismem a (římským) katolicismem představuje
klíč ke skutečnosti, že v Evropě, stejně jako v Americe, se (římsko)katolické národy řídí fašis­
tickým učením mnohem ochotněji než protestantské národy, které jsou hlavními oporami
demokracie. Dokonce i v Německu nepochází fašistické hnutí z protestantského severu, ale z
(římsko)katolického jihu, ne z Berlína, ale z Mnichova. Podobně jako Hitler i většina ostat­
ních nacistických vůdců má (římsko)katolický, a nikoli protestantský původ. Je zřejmé, že
(římsko)katolická církev bude upřednostňovat demokratický systém ve státech, kde tvoří
menšinu, protože tam je závislá na toleranci. Zdá se, že u (římsko)katolického státu dává
přednost systému umírněného fašismu… (Count Doundenhove–Kalergi: Crusade for Pan Eu­
rope, New York, Putnams, 1943, str. 173).«
…Po staletí Římská církev–Stát vyjadřovala svůj odpor ke svobodě – svobodě myšlení,
svobodě projevu, svobodě vyučování a vzdělávání, svobodě tisku a svobodě náboženství. Lev
XIII., první papež, který psal obšírně o sociálním učení Římské církve–Státu na konci deva­
tenáctého století, se věnoval ve svých různých encyklikách všem těmto otázkám. Pohovořme si
nejprve o svobodě náboženství:
Římská církev–Stát vždy tvrdila, že by nemělo dojít k žádnému oddělení institucí církví a
státu. Lev XIII. napsal:
»V otázce oddělení církve a státu píše tentýž papež (Řehoř XVI.): ‚Ve šťastnější výsledky, ať
pro náboženskou nebo pro občanskou vládu, nemůžeme ani doufat podle přání těch, kteří
chtějí, aby se církev oddělila od státu a aby se rozpadla dohoda mezi světskou a církevní au­
toritou. Je jasné, že tito lidé, kteří touží po opovážlivé svobodě, žijí v hrůze ze smlouvy, která
s sebou vždy nesla dobro a výhody stejně pro náboženské jako pro občanské zájmy.‘ (Lev
XIII.: Immortale Dei, 1885, str. 23).«
Svoboda náboženství, napsal Lev XIII., je falešná svoboda: »…svoboda tak falešné podsta­
ty (svoboda bohoslužby) je velice zhoubná pro opravdovou svobodu jak vládců, tak i jejich
poddaných. Náboženství je ze své podstaty podivuhodně nápomocné státu.« (Lev XIII.: Liber­
tas Praestantissimum, 1888, str. 44). Nejenže je taková svoboda falešná a zhoubná, je dokon­
ce zakázána spravedlností a rozumem: »Zaprvé,« napsal neomylný Lev, »…prověřme tu svo­
bodu v jednotlivostech, svobodu, která tolik odporuje náboženské ctnosti, konkrétně svobodě
1314
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
bohoslužby, jak se nazývá… Spravedlnost proto zakazuje a sám rozum zakazuje, aby Stát byl
bezbožný neboli, aby přijal takový postup jednání, který by končil v bezbožnosti – jmenovitě,
aby se zacházelo stejně s různými náboženstvími (jak je nazývají) a aby jim byla bez rozdílu
udílena stejná práva a privilegia.« (Lev XIII.: Libertas Praestantissimum, 1888, str. 42–43).
Aby se ujistil, že snad nebyl správně pochopen, napadl Lev XIII. také svobodu svědomí:
»Doširoka se obhajuje další svoboda, jmenovitě svoboda svědomí. Jestliže je tím míněno, že
každý člověk může, jak si sám vybere, uctívat Boha, nebo ne, pak je to už dostatečně vyvrá­
ceno již uvedenými argumenty.« (Lev XIII.: Libertas Praestantissimum, 1888, str. 48). Po­
pření svobody náboženství a svobody svědomí je politikou Římské církve–Státu vždy, když má
příležitost uvádět své zásady do života. Jak už jsme viděli, jedním z kořenů pro takové popření
je jednota. Když byla Římská církev–Stát kritizována za pronásledování křesťanů ve Španěl­
sku, kteří chtěli uctívat Boha tak, jak to požaduje Bible, španělští biskupové odpověděli vy­
světlením, že náboženská jednota je základem sociálního pořádku. Metropolitní konference
biskupů uvádí:
»Je nanejvýš udivující zjistit, že mimo Španělsko existují katolíci, kteří napadají katolickou
jednotu… Papež Lev XIII. neposvětil toleranci, kromě případů, kdy si to vyžadují okolnosti,
aby zabránil větším zlům. Dále uvedl, že čím větší je udělená tolerance, tím méně dokonalá je
společnost. Přestaňme my, španělští katolíci, s kritizováním našich bratrů, kteří hledají
ochranu pod praporem svobody, protože tvoří v některých zemích menšinu, ale zároveň pře­
staňme ze zásady s udílením stejných práv lži jako pravdě. A ať katolíci všech zemí, jestliže si
přejí zůstat věrnými papežskému učení, přestanou obviňovat katolíky ze Španělska – ze země,
která má tu přednost, že si uchovala svou jednotu víry – z toho, že mají neústupného nebo
reakcionářského ducha, protože brání tuto katolickou jednotu. Není možné mít víru v kato­
lickou církev, aniž bychom považovali katolickou jednotu za ideál pro každý stát a národ.«
(Citace z: Jacques Delpech: The Oppression of Protestants in Spain, Boston, Beacon Press,
1955, str. 33).
Stejně jako Římská církev–Stát popírá svobodu náboženství, tak popírá i svobodu tisku.“
(John W. Robbins: Ecclesiastical Megalomania, The Economic and Political Thought of
the Roman Catholic Church, USA, Trinity, 1999, ISBN 0–940931–52–4, str. 174 – 178).
52.7 Římskokatolická církev a dnešní demokracie
Vatikánu demokracie a pluralismus vadí ve skutečnosti i dnes. Jeho odmítavý postoj v mi­
nulosti vycházel z tomistických politických názorů a z ultramontanismu a ze stejného bláta ná­
zorů vychází i v současné době. Nic na svém postoji oproti minulým staletím nezměnil. Na­
venek se dnes sice tváří, že vítá parlamentní demokracii a pluralismus moderní společnosti a
že je pro cestu dialogů mezi jím a nekatolickými církvemi a mezi všemi politickými modely
demokracie a že respektuje svobodné rozhodování států, jakou si jdou svou vlastní politickou
cestou a předstírá, že v politice zůstává naprosto stranou a že se do politických rozhodování
vlád, parlamentů a senátů nemíchá a nezasahuje tam. Avšak opak je pravdou.
Stále jsou racionalismus, dále pluralitní, liberální, svobodné politické systémy a různé
modely demokracie nazývány Vatikánem jedem, nákazou, morem a bludem tak, jak to kdysi
definoval papež Pius IX. ve své encyklice Quanta cura a v jejím doplňku Syllabus errorum,
který byl neustále doplňovaný a naposledy vydaný ještě roku 1948 (!!) a jak to nechal ještě
předtím napsat papež Řehoř VI. v encyklice Mirari vos roku 1832, kde odsoudil italské
sjednocovací hnutí, dále demokracii, liberalismus a socialismus a jak to také pak slovy po­
1315
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
blouznění, bludařství, odpadlictví definoval roku 1907 papež Pius X. (Giuseppe Sarto, 1903 –
1914) v encyklice Pascendi Dominici gregis (viz PŘÍLOHY na konci posledního svazku jako
Příloha č. 17) odsuzující moderní trendy společnosti a pak i prakticky dokázal, když „inspi­
roval a podporoval skutečnou honičku na modernisty. Již ve své první enyklice E Supremi
Apostolatus Cathedra psal (viz Paul Johnson: Dějiny křesťanství): »S největší péčí budeme
naše duchovenstvo ochraňovat, aby neupadlo do osidel moderního vědeckého myšlení – vědy,
jež nedýše pravdami Kristovými, nýbrž svými lstivými a prohnanými argumenty znesvěcuje
ducha lidu bludy racionalismu a semiracionalismu.« Jednou z obětí honby na modernisty se
stal např. irský jezuita George Tyrrell, který volal po »právu každé doby přizpůsobovat histo­
ricko-filosofický výraz křesťanství současným jistotám« a navrhoval »ukončit tím tento abso­
lutně zbytečný konflikt mezi vědou a vírou, který je pouhým teologickým strašákem«. Tyrrell
byl v r. 1906 vyhozen od jezuitů a po jeho smrti v r. 1909 mu byl odepřen pohřeb na kato­
lickém hřbitově. Jak říká Paul Johnson, jeho tragický případ byl jen jedním z mnoha. Pius X.
byl nepochybně hluboce zbožný muž, ale přiznám se, že mám velmi nepříjemný pocit z toho,
že Pius XII. jej beatifikoval v r. 1951 a kanonizoval v r. 1954.“ (J. Hořejší: Věda a
křesťanská víra – zdánlivý rozpor?, Text přednášky na semináři v Brně 8. 11. 2000, publi­
kováno ve sborníku Evropa mezi vědou a vírou: hledání nové konfigurace, vydal: M.
Klapetek, Brno 2001, ISBN 80-214-1865-6, http://www-ucjf.troja.mff.cuni.cz/~horejsi/
essays/brno.html).
Situace však není dnes úplně jiná, jak by to chtěl J. Hořejší ve svém pokračování v článku
vidět. Kdo je dnes pro Českou republiku ustanoven jako strážce výše uvedených papežských
odkazů a určen pro boj s liberalismem, politickou pluralitou, svobodou a demokracií v Če­
chách?
„V roce 1993 restrukturalizoval papež výbor evropských biskupských konferencí, omezil
jeho autonomii a podřídil ho Římu. Arcibiskup Vlk byl zvolen novým předsedou tohoto výbo­
ru, jako vhodný muž pro boj proti výstřelkům svobody, demokracie a konzumerismu. Miroslav
Vlk vidí toto svoje jmenováni jako výraz nové jednoty Evropy. ...Po vítězství demokracie však
byla pluralita názorů z katolické církve v Čechách vypovězena,...“ (Britské listy,
http://www.britskelisty.cz/1996/1106brit.htm).
Je proto také pochopitelné, že papež Benedikt XVI. nepřijal 18.5.2007 rezignaci a demisi
kardinála M. Vlka, kterou dle církevního předpisu musel podat při dovršení svého věku 75 let
(17.5.2007) a naopak potvrdil jeho funkční mandát na další období právě za „vynikající“ práci
pro Vatikán. „»Myslím si, že mnozí čekali, že odejdu. A poněvadž mne považovali za překážku
v některých jednáních, tak v tomto smyslu je to určitě pro mne satisfakce, že já tady zůstávám
a že bude nutné se smířit s tím, že v těch jednáních, pokud moje kompetence stačí, se budu
angažovat dál,« řekl Vlk stanici Radiožurnál. Vlk ve čtvrtek, u příležitosti oslav svých pětase­
dmdesátin, oznámil, že pokud by musel v úřadu zůstat, chce se věnovat obnově farností, pří­
pravě synody a výstavbě kostelů na sídlištích. Dluh vidí v neuzavřených jednáních se státem není smlouva s Vatikánem, není dořešeno vyrovnání majetkových křivd minulosti, není model
budoucího financování církví. Kardinál také protestuje proti rozhodnutí soudu, který vrátil ka­
tedrálu sv. Víta státu.“ (Článek: Papež nepřijal rezignaci kardinála Vlka,
http://www.novinky.cz/domaci/papez-neprijal-rezignaci-kardinala-vlka_115337_crd­
ga.html).
„Římskokatolická církev, některé další křesťanské církve a potenciálně i KDU-ČSL jsou
vážnou hrozbou pro demokracii, základní lidská práva a pro každého z nás. ...Římskokato­
lická církev je a vždy byla nepřítelem svobodného myšlení a demokracie
1316
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
[http://www.atheistalliance.org/directory/world.htm]. Již v roce 1791 Pius VI. odsoudil prin­
cip, podle kterého by se člověku nemělo zabraňovat vyznávat svobodně náboženství, podle
kterého by se člověk měl nechat svobodně myslet, přemýšlet a mluvit tak, jak každý považuje
za správné: »…Jak praví sv. Augustin, lidská společnost není než obecný souhlas poslušnosti
králům, jejichž autorita není odvozena od společenské dohody, nýbrž od Boha.« Všichni
papežové až do poloviny dvacátého století neúnavně prohlašovali, že demokracie je v rozporu
s poselstvím evangelií. Pozoruhodnou osobou v této řadě je Pius IX., který v encyklice »Quan­
ta cura« v roce 1864 odsoudil racionalismus, svobodu tisku, zákonem zakotvenou svobodu
náboženského vyznání, svobodu svědomí a stát, který netrestá napadání katolické víry. V do­
plňku »Syllabus Errorum« k této encyklice pak odsoudil to, že by papež mohl a měl přijmout
pokrok, liberalismus a moderní kulturu. Zde tento papež rozvíjel zejména názory svého před­
chůdce Řehoře XVI., který v encyklice »Mirari vos« označoval liberalismus jako »ohavnou
nauku« a svobodu svědomí jako »omyl, absurditu, ba šílenost«. Ignoroval pokrok do té míry,
že odmítl, aby v papežském státě byly zavedeny železnice a plynové osvětlení a další technické
vymoženosti, a takto tento stát ekonomicky zruinoval. Pius X. se tázal: »Bude-li pravomoc zá­
ležet na lidech, co zbude z autority?« A odpověděl si: »Nebude pak žádný zákon v pravém
smyslu tohoto slova a nebude žádná poslušnost.« V roce 1929 Pius XI. znovu připomněl ne­
smiřitelnost církve s principem svobody svědomí: »V katolickém státě nemůže přicházet svo­
boda svědomí v úvahu.« V první polovině dvacátého století pohlíželi papežové na demokracii
jako na zdegenerovaný a zásadně zlý politický systém, který nemůže hájit nějakou morálku a
nemůže mít ani právní základ. Na fašistický systém ovšem papežská kurie pohlížela úplně
jinak, neodsoudila jej ani na začátku druhé světové války, ani když nacisté prováděli genoci­
du, římskokatolická církev naopak »posvěcovala« fašismus a uzavírala smlouvy jako byly la­
teránský pakt s Itálií (1929) a konkordáty s Německem (1933), Portugalskem (1940) a Španěl­
skem (1953). O tom, jak Vatikán spolupracoval s fašisty v Itálii a s Mussolinim, kterého Pius
XI. opěvoval jako »politika bez liberálních předsudků, kterého seslala sama Prozřetelnost« za
to, že omezil náboženskou svobodu protestantských denominací, zakázal rozvody, dohled nad
zákony týkajícími se manželství svěřil do rukou církve a zavedl povinné vyučování nábožen­
ství ve školách viz v [http://free.ngo.pl/humanizm/fliseng.htm].
Zatímco se demokracie rozšiřovala a sílila v různých částech Evropy, římskokatolická
církev se tomuto vývoji stále více vzdalovala. Demokracie, která je založena na pluralitě
hodnot, na rozdíl od monarchie či fašismu totiž nikdy nemůže církvi zaručit privilegované
právní či politické postavení, jaké jí zaručil např. fašistický diktátor A. O. de Salazar v roce
1950, když ji ústavně prohlásil za »národní náboženství« nebo jako to udělal generál Franco
ve Španělsku, když církvi svěřil plnou kontrolu nad vzděláváním, tiskem a výrobou filmů.
Situace je stále stejná i v současnosti. Římskokatolická církev není schopna přijmout ev­
ropskou humanistickou tradici a demokratické principy. Díky svým postojům ohledně
plánování rodiny nesměli vyslanci Vatikánu vystoupit na konferenci OSN v roce 1988. V roce
1994 na demografické konferenci OSN v Káhiře se vyslanci Vatikánu spojili s islámskými fun­
damentalisty, aby bojkotovali závěrečné prohlášení podporované OSN a Evropskou unií. O
rok později na konferenci OSN »Conference on Women« v Pekingu se situace opakovala: S
podporou islámských států se vyslanci Vatikánu postavili proti Západu, který Jan Pavel II. de­
finoval v encyklice »Evangelium Vitae« jako »kulturu smrti«. Tato církev se tak v boji proti
úhlavnímu nepříteli, kterým je po pádu komunismu demokratický stát, spojila i se svým dří­
vějším nepřítelem, tj. s islámem. Římskokatolická církev se odcizila evropské kultuře a její
morální postoje jsou zcela vzdáleny postojům Evropského parlamentu ve Štrasburku a Rady
Evropy v Bruselu. Selhaly i snahy o ekumenické sblížení s ostatními křesťanskými církvemi,
vyhlášené Druhým vatikánským koncilem (viz nedávný dokument Dominus Iesus)
1317
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 52
[http://free.ngo.pl/humanizm/fliseng.htm]. ...Je pozoruhodné, že církev nedávno prohlásila za
svatého Pia IX., onoho velikého bojovníka proti demokracii.“ (http://archiv.nevidi­
telnypes.zpravy.cz/veda/clanky/17427_39_0_0.html, 27.11.2001).
Je až zábavné sledovat, jak náhle dokáže dnešní Řím odhodit svou masku demokracie, když
má nastat například veřejná nebo parlamentní diskuse o platnosti zákona o umělém oplodnění
a jak se snaží pomocí různých taktik zasahovat do referenda o zmíněném zákonu a ovlivňovat
jeho průběh ku příkladu tím, že vyzývá své věřící a sympatizanty, aby k referendu nechodili.
Stejný symptom pravé tváře Vatikánu můžeme sledovat i při agitaci římskokatolické církve
proti kondomům, kterou rozpoutala například v afrických státech nebo když přijde na pořad
dne otázka zákona o všeobecném, celostátním referendu.
Také Jan Pavel II. odmítal demokracii a trval na jedné jediné pravdě: „Velký odpůrce svět­
ských diktatur byl také několikrát obviněn z toho, že v církvi vládne metodami diktátora. Kně­
ží, kteří se s ním dostali do křížku, naznačovali, že je »více oddán sebedisciplíně než sebezpy­
tování«. »Byla by chyba aplikovat americké demokratické procedury na víru a pravdu. O
pravdě nemůžete hlasovat,« odpověděl jednou svým kritikům papež.“ (Mladá fronta DNES,
4.4.2005, příloha: Velký papež, str. E/2).
Různé zdánlivě demokratické tak zvané »křesťanské« strany a také strany založené šlechti­
ci a jinými provatikánskými či přímo projezuitskými agenty (a většinou propojené s ekolo­
gickými ideami a organizacemi) jsou všechny prodlouženou rukou římskokatolické církve a
jsou jasným důkazem toho, jak papežství dnes stejně jako dřív nerespektuje svobodu a demo­
kracii. Hlavním úkolem těchto stran je ve skutečnosti totiž nabourávat jednotu mezi velkými
svobodně a demokraticky zvolenými stranami a s pomocí svých spojenců je zároveň zevnitř
rozleptávat, paralyzovat a způsobovat jejich nestabilitu, nejlépe až do úplného rozkladu a roz­
bití vnitřní jednoty každé velké strany a to až do její konečné, totální vnitřní destrukce.
U nás tuto úlohu perfektně plní od roku 1989 všechny tzv. »křesťanské« a ekologické stra­
ny (např. KDS, ODA, DU, US, SZ,...), nejvíce však KDU-ČSL. Ve vedení takovýchto stran
vždy byli, jsou a budou lidé, kteří s tichým,vědomým či nevědomým souhlasem členské zá­
kladny řídili, řídí a pokaždé budou řídit politiku svých stran tak, aby tyto strany nakonec splni­
ly své prvotní poslání ve prospěch protidemokratické a nepluralitní římskokatolické církve a
jejích řádů.
Římskokatolická církev ještě nikdy neměla k prosazování svých protidemokratických cílů
u nás tak ideální podmínky jako právě dnes. Bezesporu je to způsobeno neznalostí taktik a
praktik této církve, které již mnoho staletí neustále zdokonaluje, vyvíjí a používá i dnes a dále
je to způsobeno také naprostým nezájmem až totální averzí obyvatel naší země k tomuto té­
matu.
1318
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
Kapitola 53
Aktuální jezuitské taktiky v dnešní době
53.1 Předmluva
J
en velmi těžko si lze představit, že bychom nyní vypsali všechny způsoby a metody boje
neboli taktiky, které jezuitský řád a tím i celá římskokatolická církev ve styku se
společností pro své neměnné cíle používá. Celá tato kniha je v podstatě neustálou ukázkou
různých forem taktik jezuitů vůči společnosti a chronologicky ukazuje, jak se jednotlivé tak­
tické postupy měnily a jak se postupně, krok za krokem neustále vyvíjely a zdokonalovaly až
do soudobých podob a to vždy se základním cílem: vytvořit podmínky pro nastolení nedemo­
kratické vlády chránící a prosazující zájmy Vatikánu.
Navíc se taktiky spolu neustále doplňují, vzájemně se prolínají, střídavě obměňují a pak se
zase podle vývoje událostí od sebe rozcházejí. Jedna taktika obměňuje a střídá druhou a málo­
kdy jsou použity taktiky jako samotné formy boje. Tím vzniká mnoho různých variant jedné a
téže taktiky a mnoho podob skupin taktik podle okolností, v nichž se používané taktiky na­
chází.
Sotvakdo proto vypíše kompletní seznam všech taktik a jejich variant, které kdy byly jezui­
tským řádem použity. I jen pouhé stručné shrnutí těch opravdu nejdůležitějších neboli nejvíce
používaných taktik v dnešní době, zabere mnoho stránek a čtenáře pak staví před otázku, zda
se má obrnit trpělivostí a věnovat jim čas nebo je rovnou přeskočit. Necháváme pochopitelně
na jeho volbě, přesto však prosíme: nepodceňujte toto téma a je-li to jen trochu možné, věnuj­
te mu svůj čas.
53.2 Taktika infiltrace
O infiltrační taktice jsme v této knize přinesli již mnoho zpráv a ukázali na mnoho jejích
konkrétních podob, a přesto se zdá, že lidé stále nechápou, co infiltrace v jezuitském pojetí ve
skutečnosti přesně znamená. Jezuitská infiltrace není jen pouhé, samovolné pronikání jezuitů
do nějaké oblasti či společnosti, která s jezuity vůbec nepočítá, ale jde hlavně o tajné, cílené
pronikání jezuitských a různých římskokatolických agentů za účelem paralyzovat a zneškodnit
stávající trendy a směry zájmů pronikajícího subjektu a postupně v něm všechno a všechny
nasměrovat na jedno centrální řízení (centralizace) a dostat tak celou věc pod přímou kont­
rolu a vliv Vatikánu.
Pronikajícím subjektem (protivníkem neboli nepřítelem) může být jak jedinec nebo malá
skupinka tak i jakékoli velké organizace či přímo státní, národní nebo nadnárodní subjekty,
tedy i jakékoli politické strany.
Při infiltrování pronikají jezuitští agenti do řad vytipovaného nepřítele, paralyzují ho tím,
že v jeho vnitřní struktuře způsobí oslabení nebo různě velké destrukce, následně dosadí
(implantují) na původní místo vnitřní struktury svou vlastní strukturu s římskokatolickou
ideologií a pak celý subjekt nasměrují pod centrální kontrolu Vatikánem prověřených osob. V
případě odhalení nebo jakéhokoliv neúspěchu a nezdaru infiltrovaný subjekt co nejrychleji
zničí a totálně zlikvidují do vyhlazení svých stop. Infiltrace je metoda, při které mohou nej­
1319
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
menší politické subjekty svrhnout demokraticky ustanovenou vládu a převzít nestandardním
způsobem moc do svých rukou.
Infiltrace je jedna z nejpoužívanějších a nejdůležitějších taktik jezuitského řádu a tím i Va­
tikánu. V současné době jsme např. svědky toho, jak ve světě díky této metodě proniká řím­
skokatolická církev do jednotlivých zemí za účelem katolizace podle plánu obnovy svaté Říše
římské. S tím současně souvisí také získávání vůdčí pozice v mezinárodních strukturách pod
hlavou Vatikánu. Průnik do cizích zemí je uskutečňován bez ohledu na režim a politické
zřízení všemi prostředky a způsoby. Nejvíce římskokatolické církvi vyhovuje ta vláda, která
zavádí autoritativní a totalitní režimy a agresivní politiku.
Pronikání se uskutečňuje také rozbíjením demokratických systémů a obsazováním důleži­
tých strategických pozic vlastními klerikálními a proklerikálními stranami.
Infiltrace se děje také rozleptáváním společenských struktur šířením a prosazováním řím­
skokatolické ideologie a propagandy na úkor ideologií a propagand druhých. Tímto způsobem
získává římskokatolická církev v mezinárodních organizacích pozice a vliv k prosazování
svých svých cílů v oblasti zájmů a plánů Vatikánu. Pronikání je uskutečňováno hlavně ma­
tením veřejnosti (např. zamlžování historie, změnou významů slov, např. „katolický“ místo
„římskokatolický“, „křesťanský“ místo „římskokatolický“, „křesťanství“ místo „římský kato­
licismus“ apod.), dále prostřednictvím římskokatolické propagandy a jiných metod a strategií.
Příkladů infiltrační činnosti jezuitů (a tím i Vatikánu) a jejich agentů v současném světě i u
nás doma je více než dost, stačí mít jen otevřené „oči“ a „uši“. Jen stručně několik příkladů:
–
Infiltrace neřímskokatolických církví prostřednictvím Římem zrozené a nastrčené
Ekumenie a následné rozleptávání vnitřních církevních, nekatolických struktur.
–
Infiltrace pravoslavné církve v Rusku, na Ukrajině a v Řecku a její rozklad. V Řecku
byla například vytvořena církevní unie se všemi východními církvemi, která požaduje,
aby byl za její hlavu uznán římský papež. Na Ukrajině jezuité oficiálně od 23.4.2003,
kdy tam bylo tovaryšstvo zapsáno do registru náboženských společností.
–
Infiltrace nekatolických struktur a systémů v Británii, v Americe, ve Francii a v
dalších zemích pod rouškou evangelizačních (tj. ve skutečnosti „katolizačních“)
programů římskokatolické církve za účelem převedení na římskokatolické struktury
poslušné Vatikánu.
–
Infiltrace jednotlivých vlád různých zemí a politických špiček s cílem nenápadně,
v zákulisí upevňovat moc a nadřazenost pepeže nad světskou mocí a dosáhnout tak
jednou podřízenosti lidí a celých národů. Postupně jsou infiltrovány všechny důležité
a strategické pozice tak, aby byla moc soustředěna do rukou jednotlivců nebo do
jednoho řídícího centra. Výběr členů pro infiltraci vlád a politiků bývá velmi cílený,
aby následné prosazování cílů fungovalo hladce a bez překážek. Členové řídících
center jsou také vybíráni podle potřebných kritérií a musí být ochotni vždy sloužit
římskokatolické ideologii. Zákulisní infiltrací je např. prosazována politika Říma a
papeže v ekumenickém společenství nebo v organizacích OSN, EU, NATO a dalších.
–
Infiltrace společenských, kulturních, nekatolických a politických oblastí prostřednic­
tvím „spontánně“ vzniklých prokatolických organizací, hnutí a různých zákulisních
institucí vyvíjejících na politické strany různé formy nátlaku, např. „Impuls 99“ (inici­
ovaný a založený kádry římskokatolické církve M. Vlkem, T. Halíkem, D. Hermannem
a dalšími), výzva „Děkujeme, odejděte“, výběrová společenství – tzv. „Elity národa“,
dále „Hudební společnost Zdeny Podhajské“ (v čele s C. Svobodou, M. Výborným, V.
Holáněm, D. Kroupou, I. Medkem, P. Ebenem, I. Hurníkem, P. Tigridem. Patronem je
1320
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
Vatikánem řízená stanice „Svobodná Evropa“). Tyto organizace a hnutí jsou po svém
zrodu v zákulisí, stranou očí veřejnosti napojovány na klerikální politické strany a
samy slouží jako mosty mezi agenty Vatikánu a mezi nic netušícími špičkami na ve­
doucích místech (např. v politice, kultuře, ekonomii apod.).
–
Infiltrace demokraticky zvolených stran jinou politickou stranou s klerikální orientací.
U nás např. strana ODS infiltrována stranou KDS pod vedením praktikujícího římské­
ho katolíka Ivana Pilipa a následné rozbití demokraticky zvolené strany ODS v puči
roku 1997 (tzv. Sarajevský atentát na tehdejšího předsedu strany ODS, V. Klause).
–
Infiltrace klíčových ideologických pozic po volbách koncem devadesátých let 20.
století, kde ve vládě Václava Klause v koalici s KDU–ČSL a ODA zapustila římskoka­
tolická církev hluboko své kořeny do všech důležitých a vlivných struktur společnosti.
Získala svůj vliv v klíčových rezortech veřejného života, ovládla pevně a spolehlivě
masmédia a propojila je s Vatikánem. Získala rozhodující vliv v politicko – ideolo­
gické sféře.
–
Infiltrace masmédií a hromadných sdělovacích prostředků. Např. v Radě pro rozhla­
sové a televizní vysílání zasedal díky schválení poslanecké sněmovny od května 2003
do 31.12.2006 (kromě jiných římských katolíků) i jezuita Petr Kolář (navržen KDUČSL, schválen 99 hlasy z ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU), který předtím působil v re­
dakci náboženského vysílání Českého rozhlasu. Radou byl zvolen do funkce
místopředsedy.
–
Infiltrace školství a infiltrace výchovy a vzdělávání mládeže prováděná převzetím do­
hledu nad školstvím se záměrem vychovat mládež v římskokatolickém duchu a s ko­
nečným cílem zajistit spolehlivé mladé kádry stojící pevně za zájmy římskokatolické
církve. U nás to můžeme sledovat například při obsazování učitelských míst na vy­
sokých školách zejména humanitního směru a při obsazování vysokých postů a agenty
Vatikánu či přímo jezuity nebo při obsazování vedoucích míst různých mlá­
dežnických, vzdělávacích a kulturních institucí a organizací. Obsazuje se vždy
spolehlivými kádry, které stojí pevně za politikou římskokatolické církve. Infiltrační
taktika školství se řídí papežovým prohlášením o úplném a výhradním právu římsko­
katolické církve na dohled nad školstvím, výukou a vzdělávání. Stát nemá údajně
žádné právo v tom církev omezovat a nesmí jí do toho ani zasahovat. Konkrétní
příklady: Ministerstvo školství je ponejvíce v rukou KDU-ČSL s ministry silně prakti­
kujícími katolicismus. UK obsazena aktivními a vlivnými římskými katolíky, např.
rektor UK R. Palouš, T. Halík přednášející na FFUK a další římští katolíci. V únoru
2003 jmenován papežem do čela děkanátu Katolické fakulty Univerzity Karlovy
jezuitský kněz a profesor Ludwig Ambruster. Mládežnické organizace a kluby (YMCA,
Junák, KAM, OM, Royal Rangers a další) i kulturní vzdělávací instituce jsou přímo či
nepřímo vedeny vybranými římskými katolíky ideologicky zaměřenými na tendenční
převýchovu v duchu politiky a cílů římskokatolické církve. Přebudován princip Masa­
rykovské linie a tendenční výklad dějin na vojenských školách. Křesťanská (tj. ve sku­
tečnosti římskokatolická) akademie v čele s T. Halíkem ovlivňuje výuku na státních
školách.
–
Infiltrace veřejného mínění jezuitsko–katolickou propagandou a prostřednictvím růz­
ných prokatolických a zdánlivě nezávislých agentur.
–
Infiltrace lidí použitelných pro řízení na klíčových pozicích. Jde o získávání prově­
řené nekatolické „Elity národa“, která, ač sama není římskokatolického vyznání,
spolehlivě slouží zájmům římskokatolické církve. Výběr osob je prováděn podle těch­
1321
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
to kritérií: Naprostá oddanost, absolutní spolehlivost a poslušnost, hluboká vnitřní lo­
ajalita, poddajnost a ovladatelnost a navíc to musí být osoby, u nichž nehrozí, že by
mohli později „přerůst přes hlavu“. Pod ideologickou kontrolou římskokatolické
církve je nutno získat mozkovou kapacitu národa, jeho vzdělání a výkonnost. Proto
existuje tvorba tzv. výběrových společenství „Elity národa“ i z řad nekatolíků a jejich
začleňování do veřejného života a do řídících rezortů, které mají být pod ideolo­
gickým vlivem římskokatolické církve. Činnost pracovníků je kontrolovatelná a pod
dohledem. Za výhody lze u některých získat loajalitu, ústupky, časem i splynutí
v ideologických požadavcích. Kdo se nepodřídí zájmům římskokatolické církve, je
nepřítel. Můžeme to vidět například v Ekumenické radě církví (ERC), kde vedení od­
povídá výběru kádrů z hlediska zájmu a politiky římskokatolické církve. V nekato­
lických církvích je prostřednictvím vybraných osob prosazována tolerance a tzv. eku­
menický přístup, který v podstatě znamená přijetí prořímskokatolické orientace. Pod­
vratná ideologická činnost se nejednou provádí pod rouškou ekumeny. Do elitních
skupin národa sloužících ideologii římskokatolické církve patří například někteří his­
torikové, redaktoři, komentátoři, nekatoličtí církevní činitelé. Účastní se propagandis­
tické činnosti v masmédiích, na deformaci historie, pomáhají katolizaci v ERC. „Elitu
národa“ spatřujeme i v hnutích: Impuls 99, Děkujeme, odejděte, Hudební společnost
Z. Podhajské, Česká televize věc veřejná, Iniciativa smíření a další.
53.3 Taktika maskování, klamání a dezorientace
Taktika klamání a dezorientace je další účinná zbraň, která je používána při rozleptávání
demokracie a při jejím postupném paralyzování. Cílem je ovlivnit společnost do té míry, aby
byla připravena neklást zásadní odpor při likvidaci demokraticky zvolených vlád a politických
stran. Jde o to, získat co největší přízeň různých vrstev národa a současně vytvořit co nejpří­
znivější budoucí kádrový základ z obyvatel, o který by bylo pak možné se v případě krize bez
rizika opřít.
Dříve na to jezuitům stačil převlek, různá libě vypadající lákadla v podobě divadelních vy­
stoupení či honosných procesí a poutí případně zastrašení inkvizičním tribunálem. Pokaždé to
souviselo s tupou odevzdaností, naivitou a slepou uvědomělostí duší svedených z cesty svo­
bodné vůle. To Vatikánu v dnešní osvobozené společnosti však rozhodně nestačí. Jeho aktivita
musí být maskována mnohem rafinovaněji, než jen pouhým převlekem, proto se zahaluje na­
pohled demokratickými skupinami a zřízeními, lákadla musí mít přinejmenším příchuť ná­
rodního cítění obyvatel a místo hrozby inkvizičním úřadem a soudy plných pekelných muk a
utrpení musela nastoupit hrozba z návratu komunistické strany do čela země.
Příkladů máme opět více než dost. Stručně například:
–
Maskování katolizace ostrovních oblastí v různých částech Země a zemí tzv. Třetího
světa bojem za lidská práva a demokracii (tzv. „demokratizační procesy“) a
prostřednictvím tzv. církevních humanitárních organizací a různých nadnárodních pro­
katolicky orientovaných organizací (např. Freedom House).
–
Maskovaná likvidace vztahů a spolupráce mezi demokraticky zvolenými stranami
ODS a ČSSD prostřednictvím strany KDU-ČSL a prostřednictvím postupné likvidace
opoziční smlouvy mezi těmito stranami na konci devadesátých let 20. století bojem za
práva voličů.
1322
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
–
Maskované rozbití nejvlivnější strany ODS a nastolení politické dezorientace pod fa­
lešnou záminkou záchrany demokracie v ČR koncem 20. století. Tím mohla být urych­
leně zvolena prokatolickými politiky v čele s vatikánským agentem a tehdejším prezi­
dentem V. Havlem poloúřednická, autoritativní a klerikální vláda Josefa Tošovského
chránící zájmy římskokatolické církve, čímž mohlo dojít roku 1998 k urychlenému
provedení protiprávních převodů státního majetku na římskokatolickou církev.
–
Klamání veřejnosti prostřednictvím záměn pravých významů slov a pojmů za jiné vý­
znamy většinou s římskokatolickou ideologií a maskování pravých, skutečných význa­
mů slov a pojmů aniž by to budilo pozornost a také klamání veřejnosti neoprávněným
přivlastňováním si pravých významů slov a pojmů a záměrné pokládání jich do jiných
kontextů za účelem podpory římskokatolické propagandy. Například „křesťanský“
znamená dnes hlavně „římskokatolický“, křesťanství“ značí především „římský ka­
tolicismus“, „misionáři“ – pokud jde o obsazování a zabírání jednotlivých cizích úze­
mí římskokatolickou církví v historii – znamenají „jezuitští rekatolizátoři“, „demo­
kratizační procesy“ znamenají předně „katolizační procesy“ s cílem dostat do země
římskokatolickou církev, upevnit její majetkové a politické postavení a dostat ji pozi­
ce státního (nejlépe jediného) náboženství v zemi, „katolizace“ je římským papežem
maskována slovem „evangelizace“ nebo „služba bližním“. Slovem „církev“ míní Va­
tikán výhradně „římskokatolickou“ a nikoli i jiné církve nekatolické či protestantské.
„Genocida Srbů“ byla systematicky nazývána jako „humanitární válka“ a „bom­
bardování srbské Jugoslávie“ jako „humanitární bombardování“. „Ekumenické
hnutí“ vůbec neznamená duchovně rovnoprávné sdružení nekatolických církví, nýbrž
je to organizace, která je prodlouženou rukou Vatikánu a je snahou, aby se plně stala
„převodovou pákou“ a „prodlouženou rukou“ vatikánské politiky, to je, aby sdružené
nekatolické církve v ekumeně u nás hájily zájmy Vatikánu a byly použity jako zástupci
římskokatolické církve dokonce tam, kde se to jejím představitelům z diplomatickotaktických důvodů nehodí. Maskování pravého významu slova jinými pojmy je silnou
zbraní k dosahování vlastních cílů v naprosté skrytosti, tichosti a v zákulisí cílevě­
domé činnosti Vatikánu. Tím se aktivizuje široká podpora oklamaných, kteří tak nevě­
domky ochotně plní vytčené cíle římskokatolické církve, ač jsou tyto cíle nepřátelské
a likvidační vůči nim samotným.
–
Klamání veřejnosti tím, že se římskokatolická církev v médiích záměrně spojuje a
ztotožňuje s názvy, které patří jiným církvím a jiným náboženským směrům.
–
Dezorientace veřejnosti způsobovaná zamlžováním skutečné historie a ničením dě­
jinné paměti národa tím, že se zamlžují a cíleně překrucují historické skutečnosti ve
prospěch římskokatolické církve. Stačí se jen podívat do školních dějepisů a projít si
choulostivá témata jako například „Jan Hus“, „husitství“, „Bílá Hora“, „poprava
šlechticů na Staroměstském náměstí“, „rekatolizace“, „jezuité“, „Bartolomějská noc“
a další a hned bude každému jasné, že už samotná mládež je systematicky oklamává­
na. A podíváme-li se do různých soudobých encyklopedií a historických pojednáních,
pak uvidíme různě veliké zásahy římskokatolických a prokatolických historiků do po­
pisu našich dějin. Historie národa je zdeformována k obrazu římskokatolického pojetí
dějin a spravedlnosti.
–
Dezorientace veřejnosti prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků, které při­
nášejí naprosto nepodstatné, nic neříkající zprávy jako hlavní události dne, zatímco
skutečně důležité události jsou zatajovány a nebo jsou zveřejněny jako nepodstatné,
nedůležité zprávy, jež jsou veřejnosti předkládány v ponižující rovině, jako kdyby si
1323
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
ani nezasluhovaly, aby se jimi veřejnost zabývala (např. zamlčované nebo jen krátce a
stručně sdělované informace o událostech okolo Chrámu sv. Víta apod.). Vyvyšování
nedůležitých zpráv na úroveň hlavních zpráv dne a potlačování toho, co veřejnost sku­
tečně zajímá, vede k postupné otupělosti a rezignaci veřejnosti až k úplné apatii či
dokonce averzi vůči dění v zemi.
–
Dezorientace veřejnosti a úmyslně vyvolaný zmatek s cílem zakrýt vlastní plány a cíle
(například rozvratnou činnost, přípravy na puče apod.). Vyvolaný zmatek tak zakrývá
vlastní rozvratnou činnost římskokatolické církve.
–
Dezorientace veřejnosti způsobená vypouštěním úplně falešných, silně zpochybňují­
cích a záměrně zavádějích a zdeformovaných informací, aby se veřejnost dostala do
informačního chaosu a nevěděla, čemu věřit a čemu ne. Římskokatolická církev pak
sama „ve vhodný okamžik“ nabízí vlastní pojetí a výklad jako ten jediný správný.
Samotný zmatek a následný nezájem veřejnosti o překroucenou a záměrně zmrza­
čenou pravdu tak perfektně napomůže plánům Říma. U nás to můžeme například sle­
dovat ve spojitosti s deformací národních dějin, například se záměrným ničením sku­
tečného, pravdivého životního obrazu Mistra Jana Husa prostřednictvím tzv. Hu­
sovské komise, záměrným zamlčováním a nebo zlehčováním pobělohorských hrůz
prostřednictvím Rekatolizační komise, záměrným překrucováním informací o krutých
rekatolizátorech (Sarkander, Koniáš...), dále ve spojitosti se lživými výklady o svatých
či s propagandou římskokatolických tradic a svátků.
–
Klamání národního cítění veřejnosti podsouváním okleštěných, polopravdivých, často
přímo falešných a nepravdivých či přímo nikdy neexistujících a zcela vymyšlených
údajů o národních patriarších a světcích v ryze římskokatolickém duchu a trendu (u
nás např. sv. Václav, sv. Jan Nepomucký, bl. Antonín Koniáš, sv. Jan Sarkander a další
„svatí“) za účelem probudit v národu náklonnost a lásku k nepravdivému římskokato­
lickému pojetí dějin údajných skutečných národních „velikánů“. Jde o manipulaci
s národním cítěním veřejnosti s cílem vymazat nekatolické či přímo protikatolické dě­
jiny země a všechny přesvědčit, že římskokatolická církev tu byla již od prvních
staletí našeho letopočtu jako počáteční prvotní církevní organizace a že katolizační
procesy v naší zemi jsou ve skutečnosti pouze procesy rekatolizační, neboli navracují­
cí do počátečního lůna matky Církve, to je do počátečního, prvotního náboženského
stavu.
–
Klamání veřejnosti cílenou rok od roku se stupňující římskokatolickou propagandou
v době tzv. církevních svátků a slavností, zvláště v období Vánoc, Velikonoc, Letnic a
Dušiček s cílem podsunout v té době národu co nejvíce římskokatolického ideologie,
jako kdyby to bylo učení Bible svaté.
–
Dezorientace veřejnosti prostřednictvím různých tiskových agentur, kdy jsou ve­
řejnosti předkládány naprosto nedůležité zprávy zakrývající skutečné dění v zemi, kte­
ré by s nejvyšší pravděpodobností pobouřilo celou veřejnost, např. krádež národní
památky Svatovítské katedrály v Praze římskokatolickou církví apod.
–
Dezorientace veřejnosti vyvolávaná prostřednictvím cílených kampaní od různých
agentur pro výzkum veřejného mínění, kdy je veřejnosti podsouváno přesně to mínění,
které potřebuje římskokatolická církev a její agenti v zájmu plánů Vatikánu s naší ze­
mí. Největší intenzitu podsouvaných lží a jedovatin zažívá národ v době těsně před
volbami do parlamentu a senátu nebo při nějaké veliké rozhodující události, která se
týká velikého počtu obyvatelstva, případně celostátního referenda (u nás např. ame­
1324
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
rická základna u Míšova v brdských lesích s vysoce výkonným vojenským radarem
USA).
53.4 Svatí, Bible svatá a vyhlašování svatých
Pro ty, kteří znají Bibli svatou a zabývají se jejím učením, je taktika klamání a dezorienta­
ce naprosto průhledná a snadno odhalitelná i v dnešní době. Ty tam jsou doby, kdy každá „ba­
bička“ na české vesnici znala svatá Písma mnohem důkladněji a podrobněji než samotný
papež a kdy nebylo možné oklamat české obyvatelstvo a jen tak lehce ho „opít rohlíkem“ va­
tikánských bludů a výmyslů. Původně jsme tuto kapitolu ani nechtěli napsat, neboť jsme před­
pokládali, že i přes hodně pokročilou dobu je ještě stále mnoho rozumných a věrných duší,
které svoji víru opírají o Bibli a jen Bibli jako o jediné měřítko svých duchovních zkušeností a
poznání a nepřipouští žádné kompromisy směrem k Římu ani žádné jiné „alternativní“ výklady
Písma.
Předpokládali jsme, že v otázce římskokatolických purifikačních a beatifikačních procesů
(blahoslavení neboli blahořečení a pak svatořečení) mají věřící na základě Bible jasno. Po
několika věřejných diskusích na toto téma odvysílaných v masmédiích si to už nemyslíme. A
tak (jako malou vložku ve výčtu jezuitských taktik) si nemůžeme odpustit se na chvíli poza­
stavit a věnovat tomuto tématu pár řádků.
Dne 13. května 2005 proběhla v radiu na stanici Radiožurnál přibližně od 18:20 do 19:00
hodin volná diskuse Radioforum na téma: Koho byste volili či vybrali za svatého v rámci nej­
větší osobnosti Čech, Moravy a Slezska? Pořad byl moderován praktikujícím římským kato­
líkem a teologem, Doc. Mgr. Martinem C. Putnou, Dr. V debatě kromě jiného jednoznačně za­
znělo, že svatým nemůže být nikdo jiný než ten, kdo je výhradně římskokatolického vyznání a
provedl přitom za svého života nějaký zázrak.
Podtext celé rozhlasové relace je však mnohem závažnější. Důležitou taktikou římskokato­
lické církve v současné době je totiž také mediálně vnucovat veřejnosti názor, že Česká
republika nutně potřebuje více světců, a nenápadně jí přitom podsouvat, že do jejich výběru se
může zapojit kdokoliv, tedy i nevěřící nebo nekatolicky věřící člověk, čímž se tato skupina
obyvatel nepozorovaně zapojuje do římskokatolických veřejných aktivit, a tím i do samotné
katolizace země.
Zarážející je ale skutečnost, že se v názorech diskutujících posluchačů nevyskytla ani jedi­
ná myšlenka o tom, že vyhlašování a uctívání světců jakoukoliv církví a jakýmkoliv
člověkem, ať si říká, jak chce, a staví se do čela jakékoliv církve, organizace, instituce, skupi­
ny lidstva či se nazve samotným bohem na této planetě, je přímo v protikladu s Biblí svatou,
to je Starým a Novým Zákonem, a že je to před pravým, živým Bohem nejen naprosto nesmy­
slný, prázdný, zcela zbytečný akt, ale dokonce přímo rouhavý čin, neboť se tím snižuje dů­
stojnost a svatost samotného Boha a je Mu upíráno právo na výhradní uctívání tak, jak to vy­
hlásil ve svém Desateru hned v prvním a druhém přikázání.
První přikázání přesně zní: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egy­
ptské, z domu služby. Nebudeš míti jiných bohů přede mnou.“ Druhé přikázání, (které římsko­
katolická církev ve svém katechismu kvůli svým sochám a obrazům světců vypustila)
navazuje a přesně zní takto: „Neučiníš sobě rytiny (tj. sochy a obrazy), ani jakého podobenství
těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž jsou na zemi dole, ani těch, kteréž jsou u
vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Neboť já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh
silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž
1325
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
nenávidí mne, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují a ostříhají (tj. respektu­
jí) přikázání mých.“ (Bible Kralická, Exodus /2. kniha Mojžíšova/, 20. kapitola, 1–6. verš,
text z roku 1613, Česká biblická společnost, 1991, 34M–053, str. 74).
O tom, že v Desateru ve druhém přikázání se jedná o sochy a obrazy lidí, není pochyb.
V 5. knize Mojžíšově nabádá Mojžíš izraelský národ k respektování Božího zákona a dává
zvláště k tomuto prvnímu a druhému přikázání naprosto jasný výklad: „1 Nyní tedy, ó Izraeli,
slyš ustanovení a soudy, kteréž já učím vás činiti, abyste živi byli, a vejdouce, dědičně vládli
zemí, kterouž Hospodin Bůh otců vašich vám dává. 2 Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji
vám, aniž co ujmete od něho, abyste tak přikázaní Hospodina Boha svého, kteréž já přikazuji
vám, zachovali. 3 Oči vaše viděly, co učinil Hospodin pro Belfegor, jak všecky lidi, kteříž ode­
šli po Belfegor, vyhladil Hospodin Bůh tvůj z prostředku tvého. 4 Vy pak, přídržející se Hospo­
dina Boha vašeho, živi jste do dnešního dne všickni. 5 Viztež, učilť jsem vás ustanovením a
soudům, jakž mi přikázal Hospodin Bůh můj, abyste tak činili v zemi, do kteréž vejdete k dě­
dičnému držení jí. 6 Ostříhejtež tedy a čiňte je, nebo to jest moudrost vaše a opatrnost vaše
před očima národů, kteříž, slyšíce všecka ustanovení tato, řeknou: Jistě lid moudrý a rozumný
národ veliký tento jest. 7 Nebo který národ tak veliký jest, kterýž by měl bohy sobě tak blízké,
jako jest Hospodin Bůh váš ve všem volání našem k němu? 8 A který jest národ tak veliký, kte­
rýž by měl ustanovení a soudy spravedlivé, jako jest všecken zákon tento, kterýž já vám dnes
předkládám? 9 A však hleď se a bedlivě ostříhej duše své, abys nezapomenul na ty věci, kteréž
viděly oči tvé, a aby nevyšly z srdce tvého po všecky dny života tvého; a v známost je uvedeš
synům i vnukům svým. 10 A nezapomínej, že jsi onoho dne stál před Hospodinem Bohem svým
na Orébě, když mi byl řekl Hospodin: Shromažď mi lid, ať jim předložím slova má, z nichž by
se učili mne báti po všecky dny, dokudž živi budou na zemi, a témuž aby syny své učili. 11
Tedy přistoupili jste, a stáli jste pod horou; (hora pak ta hořela ohněm až do samého nebe, a
byly na ní tmy, oblak a mrákota.) 12 I mluvil k vám Hospodin z prostředku ohně. Hlas slov
slyšeli jste, ale obrazu žádného jste neviděli kromě hlasu, 13 Jímž vyhlásil vám smlouvu svou,
kteréžto přikázal vám ostříhati, totiž desíti slov, a napsal je na dvou dskách kamenných. 14
Mně také přikázal Hospodin toho času, abych učil vás ustanovením a soudům, abyste činili je
v zemi, do kteréž jdete k dědičnému držení jí. 15 Protož pilně pečujte o duše své, (nebo nevi­
děli jste žádného obrazu toho dne, když k vám mluvil Hospodin na Orébě z prostředku ohně),
16 Abyste neporušili cesty své, a neučinili sobě rytiny aneb podobenství nějakého obrazu,
tvárnosti muže neb ženy, 17 Podobenství nějakého hovada, kteréž jest na zemi, aneb podoben­
ství jakéhokoli ptáka křídla majícího, kterýž létá v povětří, 18 Podobenství jakéhokoli země­
plazu na zemi, aneb podobenství jakékoli ryby, kteráž jest u vodě pod zemí. 19 Ani pozdvihuj
očí svých k nebi, abys, vida slunce a měsíc, i hvězdy se vším zástupem nebeským a ponuknut
jsa, klaněl bys se jim a sloužil bys jim, ješto ty věci oddal (tj. odevzdal, daroval, předal) Hos­
podin Bůh tvůj všechněm lidem pode vším nebem, 20 Vás pak vzal Hospodin, a vyvedl vás
jako z peci železné z Egypta, abyste byli jeho lid dědičný, jako jste dne tohoto. 21 Ale na mne
rozhněval se Hospodin příčinou vaší, a přisáhl, že nepřejdu Jordánu, ani nevejdu do země té
výborné, kterouž Hospodin Bůh tvůj dává tobě v dědictví. 22 Nebo já umru v zemi této, a ne­
přejdu Jordánu, vy pak přejdete, a dědičně obdržíte zemi tu výbornou. 23 Hleďtež, abyste se
nezapomínali na smlouvu Hospodina Boha svého, kterouž učinil s vámi, a nečinili sobě rytiny,
aneb obrazu jakékoli věci, jakož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj. 24 Nebo Hospodin Bůh
tvůj jest oheň sžírající, Bůh silný, horlivý. 25 Když zplodíš syny a vnuky, a zstaráte se v zemi
té, jestliže porušíte cestu svou, a uděláte rytinu ku podobenství jakékoli věci, aneb učiníte
něco zlého před očima Hospodina Boha svého, popouzejíce ho: 26 Osvědčuji proti vám dnes
před nebem i zemí, že hrozně a rychle vyhlazeni budete z země, do kteréž půjdete přes Jordán,
abyste vládli jí. Nedlouho bydliti budete v ní, ale do konce vyhlazeni budete. 27 A rozptýlí vás
1326
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
Hospodin mezi národy, a maličký počet vás zůstane mezi pohany, do kterýchž zavede vás Hos­
podin, 28 A sloužiti tam budete bohům, dílu rukou lidských, dřevu a kameni, ješto nevidí ani
slyší, ani jedí, ani čijí (tj. cítí, vnímají). 29 Jestliže pak i tam hledati budeš Hospodina Boha
svého, tedy nalezneš, budeš-li ho hledati z celého srdce svého a z celé duše své. 30 Kdyžť úzko
bude, a přijdou na tě všecky ty věci, naposledy však, jestliže bys se navrátil k Hospodinu Bohu
svému, a poslouchal bys hlasu jeho, 31 (Poněvadž Hospodin Bůh tvůj jest Bůh silný, milo­
srdný,) neopustí tebe, ani tě nezkazí, ani zapomene se na smlouvu otců tvých, kterouž s pří­
sahou utvrdil jim. 32 Nebo ptej se nyní na dni staré, kteříž byli před tebou, od toho dne, v kte­
rémž stvořil Bůh člověka na zemi, a od jednoho kraje nebe až do druhého, stala-li se kdy věc
podobná této tak veliké, aneb slýcháno-li kdy co takového? 33 Zdali kdy slyšel který lid hlas
Boha mluvícího z prostředku ohně, jako jsi ty slyšel a živ zůstal? 34 Aneb zdali se kdy který
Bůh pokusil, aby přijda, vzal sobě národ některý z jiného národu s zkušováním, znameními a s
zázraky, skrze boje a ruku silnou, v rameni vztaženém a v hrůzi veliké, jako učinil všecko toto
pro vás Hospodin Bůh váš v Egyptě před očima vašima? 35 Toběť jest to ukázáno, abys věděl,
že Hospodin jest Bůh, a že není jiného kromě něho. 36 Dalť s nebe slyšeti hlas svůj, aby vyučil
tebe, a na zemi ukázal tobě oheň svůj veliký, a slova jeho slyšel jsi z prostředku ohně. 37 Pro­
to že miloval otce tvé, vyvolil símě jejich po nich, a vyvedl tě před sebou mocí svou velikou z
Egypta, 38 Aby vyžena národy veliké a silnější, než jsi ty, před tváří tvou, uvedl tebe a dal
tobě zemi jejich v dědictví, jakož dnes vidíš. 39 Věziž tedy dnes a obnov to v srdci svém, že
Hospodin jest Bůh na nebi svrchu i na zemi dole, a není žádného jiného. 40 Protož ostříhej po
všecky dny ustanovení a přikázaní jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, aby dobře bylo tobě i
synům tvým po tobě, a abys prodlil dnů v zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě.“ (Bible
Kralická, Deuteronomium /5. kniha Mojžíšova/, 4. kapitola, 1–40. verš, text z roku 1613,
Česká biblická společnost, 1991, 34M–053, str. 176–177).
Ve 3. knize Mojžíšově říká Bůh o uctívaných modlách a obrazech Mojžíšovi: „Nedělejte
sobě modl, ani obrazu rytého, aneb sloupu nevyzdvihnete sobě, ani kamene malovaného
v zemi vaší nestavějte, abyste se jemu klaněli; nebo já jsem Hospodin Bůh váš .“ (Bible Kra­
lická, Leviticus (3. kniha Mojžíšova), 26. kapitola, 1. verš, text z roku 1613, Česká biblická
společnost, 1991, 34M–053, str. 125–126).
Král David v Žalmu 115. jasně k uctívaným sochám píše: „1 Ne nám, Hospodine, ne nám,
ale jménu svému dej čest, pro milosrdenství své a pro pravdu svou. 2 Proč mají říkati pohané:
Kdež jest nyní Bůh jejich? 3 Ješto Bůh náš jest na nebi, čině všecko, což se mu líbí. 4 Modly
pak jejich jsou stříbro a zlato, dílo rukou lidských. 5 Ústa mají, a nemluví, oči mají, a nevidí.
6 Uši mají, a neslyší, nos mají, a nečijí. 7 Ruce mají, a nemakají, nohy mají, a nechodí, aniž
volati mohou hrdlem svým. 8 Nechať jsou jim podobni, kteříž je dělají, a kdožkoli v nich
doufají. 9 Izraeli, doufej v Hospodina, nebo spomocníkem a štítem takových on jest. 10 Dome
Aronův, doufej v Hospodina, spomocníkem a štítem takových on jest. 11 Kteříž se bojíte Hos­
podina, doufejte v Hospodina, spomocníkem a štítem takových on jest. 12 Hospodin rozpome­
na se na nás, požehná; požehná domu Izraelovu, požehná i domu Aronovu. 13 Požehná bojí­
cím se Hospodina, malým, i velikým. 14 Rozmnoží Hospodin vás, vás i syny vaše. 15 Požeh­
naní vy od Hospodina, kterýž učinil nebesa i zemi. 16 Nebesa jsou nebesa Hospodinova, zemi
pak dal synům lidským. 17 Ne mrtví chváliti budou Hospodina, ani kdo ze všech těch, kteříž
sstupují do místa mlčení, 18 Ale my dobrořečiti budeme Hospodinu od tohoto času až na věky.
Halelujah.“ (Bible Kralická, Žalm, 115. kapitola, 1–18. verš, text z roku 1613, Česká bib­
lická společnost, 1991, 34M–053, str. 561–562).
A v Žalmu 97. se o uctívání model a rytin praví: „Zastyďte se všickni, kteříž sloužíte ryti­
nám, kteříž se chlubíte modlami; sklánějte se před ním všickni bohové. To uslyše Sion, rozve­
1327
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
selí se, a zpléší dcery Judské z příčiny soudů tvých, Hospodine.“ (Bible Kralická, Žalm, 97.
kapitola, 7–8. verš, text z roku 1613, Česká biblická společnost, 1991, 34M–053, str. 552).
Jak sama Bible svatá dosvědčuje, uctívání, vyvyšování a klanění se jakýmkoli sochám, ob­
razům, sloupům a všem různým podobenstvím Boha živý Bůh nejen neschvaluje, ale přímo
doslova nenávidí. Touto modloslužbou je lidmi okrádán o svoji výhradní vykupitelskou a vý­
hradní spásnou moc, o svoji čest, slávu, vyvýšenost, sílu a spravedlnost, a proto Jeho varování
lidstvu proti modloslužbě patří v Písmu svatém k těm nejzávažnějším a nenaléhavějším s těmi
nejtvrdšími, nejhroznějšími a nejkatastrofálnějšími následky v případě neuposlechnutí Božích
výzev při porušení Božích rad, svědectví a přikázání. Koho to více zajímá, nechť si otevře
Bibli svatou například ještě na těchto místech:
Jeremiáš 43,12.13,
1. Mojžíšova 31,19–36,
2. Mojžíšova 34,10–17,
3. Mojžíšova 18,26 + 19,4 + 22,1–5,
4. Mojžíšova 25,1–11.l8 + 31,14 + 33,51–53,
5. Mojžíšova 7,1–6 + 12,3–4 + 16,20–22 + 22,9–29 + 27,15,
Soudců 2,11,
1. Samuelova 5,1–12 + 15,23,
1. Královská 15,11–14 + 21,26,
2. Královská 10,26–30,
1. Paralipomenon 16,23–36,
2. Paralipomenon 24,7–25 + 28,1–2 +31,1 + 34,3–7,
Žalm 78,58 + 96,5 + 106,21–43 + 135,15,
Izaiáš 2,5–22 + 10,10–11 + 21,9 + 31,7 + 40,18–31 + 42,8–18 + 44,8–28 + 45,20 + 48,5
+ 65,3–7,
Jeremiáš 8,19 + 10,14 + 50,1–46 + 51,17 + 51,47.52,
Ezechiel 8,1–18+9,1–11 + 21,21 + 30,13,
Ozeáš 4,17 + 8,3–4 + 14,8,
Micheáš 1,7 + 5,13,
Nahum 1,14,
Abakuk 2,17–20,
Zachariáš 13,2,
Skutky apoštolů 7,38–45 + 14,13 + 19,24,
Epištola k Římanům 1,16–32,
1. epištola ke Korintským 5,9–11 + 6,9–11 + 10,1–22 + 12,2,
2. epištola ke Korintským 6,14–18+17,1,
Epištola ke Galatským 5,19–20,
Epištola k Efezským 5,5,
1. epištola Petrova 4,3–5,
1. epištola Janova 5,21,
Zjevení 9,20.21 + 21,8 + 22,14–16.
Všechna tato místa Písma svatého jasně dokazují, že modlářství neboli modloslužebnictví
neboli sloužení modlám se týká všeho, co zastiňuje pravého, živého Boha a jeho výhradního
spasení lidstva bez jakékoliv účasti lidí, všeho, co snižuje na úroveň lidí Jeho skutečnou stvo­
řitelskou moc a panování v celém vesmíru. Modlami může být cokoli. Modlami mohou být
ženy, modlou může být majetek, modlou mohou být peníze či jiné bohatství, modlou se může
stát moc, funkce, společenské postavení, lidská sláva, věhlas, obdiv a úcta veřejnosti – po­
pularita. Modlami se mohou stát i nebeská tělesa i celý hvězdný prostor, modlami jsou v Bibli
1328
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
svaté také nazývány uctívané a vyvyšované sochy, sošky, sloupy, různé obrazy, obrázky, me­
dailonky i jakékoli uctívané a vyvyšované ztvárněné lidské obličeje, ale také i obrazy nebo
jiná podobenství samotného Boha.
Bůh také v Bibli kralické jasně říká: „Buďte svatí, neboť já svatý jsem“ (3. kniha Mojží­
šova 11,44.45 + 19,2 + 20,7; 1. epištola Petra 1,15.16), to však neznamená pokyn k žádnému
člověku nebo skupině lidí či přímo k církvi, aby si přivlastnili právo rozhodovat, kdo je sva­
tým a kdo nikoli a vyhlašovat svaté k následnému uctívání a vyvyšování. Tento Boží příkaz se
týká neustálého osobního, celoživotního, trvalého posvěcování sebe sama prostřednictvím
Božího Slova v Bibli, prostřednictvím spojení s Bohem skrze modlitbu a skrze poslušenství
Božích rad, usměrnění, svědectví, přikázání a varování v Bibli a skrze dennodenní prožívání
poznané zjevené pravdy ve svém osobním životě. Zde v těchto slovech není žádný příkaz
k tomu, abychom se prohlašovali za svatého nebo se nechali prohlásit za svatého nebo naopak
někoho svatým vyhlašovali.
Právo určit a vyhlásit Svatého má výhradně sám Bůh a pouze On sám rozhoduje, kdo bude
na konci svého života ponechán v knize života neboli se stane Svatým, a tím po svém vzkří­
šení již věčně živým, a kdo bude z knihy života vyškrtnut a jeho jméno bude přepsáno do kni­
hy mrtvých.
Bible svatá dovoluje lidstvu nahlédnout do této záležitosti a zjevuje několik jmen lidí, kteří
jsou skutečně Svatými neboli byli Bohem vzati do nebe buď ještě za svého života, anebo až
po smrti a následujícím vzkříšení a nyní žijí v těsné blízkosti Spasitele Ježíše Krista a sledují
celý plán vykoupení a jeho naplňování i v současné době. Je to Enoch, který nepoznal vlastní
smrt (Epištola Židům 11,5), dále Eliáš, který také neokusil svou smrt (2. kniha Královská
2,1–18), dále Mojžíš, který musel projít svou smrtí (5. kniha Mojžíšova 34,5–7; Epištola Ju­
dova 9; Matoušovo evangelium 17,1–9; Markovo evangelium 9,1–10; Lukášovo evangeli­
um 9,28–36) a pak několik mrtvých Božích služebníků a proroků, kteří byli obživeni při ukři­
žování a následném vzkříšení Ježíše Krista a kteří se ukázali obyvatelům v Jeruzalémě (Ma­
toušovo evangelium, 27,50–53). Jejich jména však Bible nesděluje.
Ani v jednom případě Bůh nedovolil, aby se kdokoli z lidí těmto skutečným, pravým Svět­
cům klaněl, je vyvyšoval a jakýmkoli způsobem je uctíval. Ježíš Kristus naopak zakázal o
celé věci popisované všemi evangelisty hovořit, a to až do svého vlastního vzkříšení a také
nedovolil svým učedníkům, ani Petrovi, aby těmto Svatým ani jemu samotnému postavili
„stánek“ neboli dnes bychom řekli kostel či kapli neb kapličku. Ježíš velmi dobře věděl, že
by se stavba a místo, kde se objevili vzkříšení Svatí, staly záhy kultovním místem, kde by ne­
byl uctíván a vyvyšován pravý, živý Bůh, ale že by se zde uhnízdilo modloslužebnictví a po­
věrečnost s pověrčivostí, tak jako v každém dnešním kostele zasvěceném některému z lid­
ských svatých. Ani v následujících letech po vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista nenaj­
deme v Bibli sebemenší důkaz o tom, že by Bůh vydal příkaz k uctívání vzkříšených Svatých
– Enocha, Eliáše, Mojžíše nebo oněch anonymních Božích proroků a služebníků, nebo dokon­
ce k vystavění kostelů, chrámů či kaplí na jejich počest a slávu.
Lidmi vyhlašovaní světci mají za úkol hlavně orodovat před Bohem, Ježíšem Kristem a
před Pannou Marií a ochraňovat lidi a jejich majetek, jejich výdobytky a vymoženosti. Člověk
tak mezi sebe a svého jediného osobního Spasitele Ježíše Krista staví další a další
prostředníky. Jak ovšem Bible Kralická jasně říká, Bůh kromě svého jediného Syna Ježíše
Krista nepotřebuje a také nemá žádného jiného prostředníka, a již vůbec ne z řad lidí. „Když
tedy viděl, že není žádného muže, až se užasl, že není žádného prostředníka. A protož vysvo­
bození jemu způsobilo rámě jeho (tj. sám Ježíš Kristus), a spravedlnost jeho sama jej zpode­
1329
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
přela (tj. spravedlivý samotný Ježíšův život až do své smrti a vzkříšení bez cizí lidské pomo­
ci).“ (Izaiáš 59,16).
„Jedenť jest zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš, kte­
rýžto dal sebe samého mzdu na vykoupení za všecky, na osvědčení časem svým.“ (1. epištola
k Timoteovi 2,5–6). Tento verš jasně říká, že mezi Bohem a člověkem je JEN JEDEN JEDI­
NÝ Prostředník a tím je sám Ježíš Kristus. Nikdo jiný, a tedy aní žádní světci vyhlášené řím­
skokatolickou církví.
„Takť lepší smlouvy prostředníkem učiněn jest Ježíš.“ (Epištola k Židům 7,22).
Prostředníkem mezi Bohem a člověkem v jeho záchraně (spasení) je podle Božího plánu uči­
něn výhradně Ježíš.
„Nyní pak tento náš nejvyšší kněz (tj. Ježíš Kristus) tím důstojnějšího došel úřadu, čímž i
lepší smlouvy prostředníkem jest, kterážto lepšími zaslíbeními jest utvrzena.“ (Epištola k Ži­
dům 8,6). Nejsou to žádní katoličtí světci, nejsou to žádní andělé ani jiné stvořené bytosti, ale
pouze Ježíš Kristus, kdo je ustanoven do funkce prostředníka při záchraně člověka.
„Čím více krev Kristova, kterýžto skrze Ducha věčného samého sebe obětoval nepoškvrně­
ného Bohu, očistí svědomí vaše od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému? A pro tu příčinu
nové smlouvy prostředník jest, aby, když by smrt mezi to vkročila k vyplacení přestoupení
těch, kteráž byla za první smlouvy, zaslíbení věčného dědictví přijali ti, jenž jsou povoláni.“
(Epištola k Židům 9,14–15).
„A k prostředníku Nového Zákona Ježíšovi, a ku pokropení krví, lépe mluvící nežli Abe­
lova.“ (Epištola k Židům 12,24).
„Jedenť jest vydavatel Zákona, kterýž může spasiti i zatratiti. Ty kdo jsi, jenž soudíš ji­
ného?“ (Epištola Jakubova 4,12).
„…A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný jsa učiněn až do smrti, a to do
smrti kříže. Protož i Bůh povýšil ho nade vše a dal jemu jméno, kteréž jest nad každé jméno,
aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteříž jsou na nebesích, a těch, jenž jsou na
zemi, i těch, jenž jsou pod zemí, A každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem v
slávě Boha Otce.“ (Epištola k Filipenským 2,8–11).
„Pakliť chodíme v světle, jako on jest v světle, obecenství máme vespolek, a krev Ježíše
Krista Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu.“ (1. epištola Janova 1,7).
„Synáčkové moji, totoť vám píši, abyste nehřešili. Pakliť by kdo zhřešil, přímluvci máme u
Otce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1. epištola Janova 2,1).
„Oznamte a přiveďte i jiné, a nechať spolu v radu vejdou, a ukáží, kdo to od starodávna
předpověděl, a hned zdávna oznámil? Zdali ne já Hospodin? Neboť není žádného jiného
Boha kromě mne, není Boha silného, spravedlivého, a spasitele žádného kromě mne.“ (Iza­
iáš 45,21).
„Kdo jest, ješto by je odsoudil? Kristus jest, kterýž umřel za ně, nýbrž i z mrtvých vstal, a
kterýž i na pravici Boží jest, kterýž také i oroduje za nás.“ (Epištola k Římanům 8,34).
„Ale tento poněvadž zůstává na věky, věčné má kněžství. A protož i dokonale spasiti může
všecky přistupující skrze něj k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně. Takovéhoť zajisté
nám slušelo míti nejvyššího kněze, svatého, nevinného, nepoškvrněného, odděleného od
hříšníků, a jenž by vyšší nad nebesa učiněn byl, Kterýž by nepotřeboval na každý den, jako
onino kněží, nejprv za své vlastní hříchy oběti obětovati, potom za za hříchy lidu. Neboť jest
to učinil jednou, samého sebe obětovav. Zákon zajisté lidi mající nedostatky ustavoval za nej­
1330
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
vyšší kněží, ale slovo přísežné, kteréž se stalo po Zákonu, ustanovilo Syna Božího dokonalého
na věky.“ (Epištola k Židům 7,24–28).
Uctívá-li člověk nějakého světce a žádá-li jej o přímluvu u Boha, je tím nejen projevena
nedůvěra Bohu a Jeho Synu Ježíši Kristu, ale Bůh je zároveň postaven do role bezcitného kru­
tovládce, kterého je potřeba neustále obměkčovat a neustále udobřovat dary, oběťmi a svými
vlastními skutky a zásluhami. Navíc se tím živí místo skutečné, pravé, životodárné víry jenom
prázdná, smrtící pověrečnost a pověrčivost.
A v neposledním důsledku je uctíváním svatých živena představa, že duše člověka je ne­
smrtelná a že je schopna žít samostatně a dokonce v nebi vedle nesmrtelného Boha a plnit
stejnou úlohu, jako když je ve spojení s duchem člověka a s jeho tělem zde na Zemi. Bible
Kralická však jasně skrze písemné projevy Božích proroků a služebníků říká, že je to vý­
hradně sám Bůh a nikdo jiný, kterýž sám má nesmrtelnost, a přebývá v světle nepřistupi­
telném, jehož žádný z lidí neviděl, aniž viděti může, kterémužto čest a síla věčná. Amen. (1.
epištola k Timoteovi 6,16). Uctíváním svatých je udržován lidský, mylný názor v posmrtný
život zemřelých, což je vstupní brána ke spiritismu a k černé a bílé magii.
Označí-li se člověk nebo skupina lidí či církev za schopného rozhodovat, kdo je svatý a
kdo ne, pak se činí nejen stejně tak spravedlivým, jako je sám Bůh, ale navíc se přímo nad
Boha povyšuje, a to tím, že v podstatě rozhoduje, kdo může a kdo nemůže z lidí orodovat za
spasení lidstva a kdo bude a nebude stát před Bohem jako obměkčující přímluvce. Navíc tím,
že si usurpuje toto právo i vůči ostatním lidem, povyšuje se i nad ně a staví se do role spraved­
livějšího a bezhříšného. Ovšem Bible jasně říká, že žádný člověk není spravedlivý a že každý
člověk bez rozdílu hřeší:
„Není zajisté člověka spravedlivého na zemi, kterýž by činil dobře a nehřešil.“ (Kazatel
7,20).
„Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu. Vzdejtež velebnost Bohu našemu, skále té, jejíž
skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a
není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest.“ (5. kniha Mojžíšova 32,3–4).
„Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu? Já Hospo­
din, kterýž zpytuji srdce, a zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podlé cesty
jeho, podlé ovoce skutků jeho.“ (Jeremiáš 17,9–10).
„Což tedy? My převyšujeme pohany? Nikoli, nebo jsme již prve dokázali toho, že jsou, i
Židé i Řekové, všickni pod hříchem, jakož psáno jest: Že není spravedlivého ani jednoho.
Není rozumného, není, kdo by hledal Boha. Všickni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou;
není, kdo by činil dobré, není ani jednoho. Hrob otevřený hrdlo jejich, jazyky svými lstivě
mluvili, jed lítých hadů pod rty jejich. Kterýchžto ústa plná jsou zlořečení a hořkosti. Nohy
jejich rychlé k vylévání krve. Setření a bída na cestách jejich. A cesty pokoje nepoznali. Není
bázně Boží před očima jejich.“ (Epištola k Římanům 3,9–18).
Žádnému člověku proto není možné, aby se stavěl do role Boha a určoval mezi lidmi, kdo
je svatým a kdo ne. Veškerá vyhlašování svatých například římskokatolickou církví, jež sama
navíc nerespektuje Desatero popsané v Bibli svaté a uctívá obrazy, sochy, sloupy a kříže, a
veškerá zasvěcování chrámů, kostelů, kaplí, kapliček a dalších církevních budov, stejně tak
jako soch a obrazů těmto určeným světcům jsou před Bohem naprosto prázdným, bezduchým
činem, který pro svoji rouhavost a modloslužebnictví Boha pouze uráží.
1331
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
53.5 Taktika manipulace a propagandy
Základním nástrojem taktiky manipulace a propagandy jsou všechny druhy sdělovacích
prostředků – masmédium. Infiltrované sdělovací prostředky jsou centrálně neustále směrované
na římskokatolickou ideologii a jejich prostřednictvím je pak manipulováno s veřejným míně­
ním ve prospěch římskokatolické církve. Cílem je co nejvíce veřejné mínění ovlivnit a dosáh­
nout souhlasu u co největšího počtu lidí s římskokatolickými plány a činností. Jedná se o tak­
tiku podle jezuitské zásady: „Vítězem je ten, kdo má v rukou tisk, propagandu a ideologii ve
školách.“ Jinými slovy: Moc má v rukou ten, kdo ideologicky vládne ve sdělovacích prostřed­
cích, vytváří potřebné veřejné mínění a tak manipuluje s lidmi. Propaganda se neřídí zákony
objektivity. Její síla tkví ve fanatismu. Vemlouvá se do duše lidu. Propaganda nemá pouze
dohlížet na masmédia, ale také ovlivňovat veřejné mínění a udávat tón veřejnosti. Tisk se
musí stát bezpodmínečně hlasatelem zájmů a nároků římskokatolické církve, musí být této
církvi bez výjimky podřízen a stát pevně na jejích ideologických pozicích. Šíří se agitační lite­
ratura, filmy a další. Při této taktice jde nejvíce o to vyhrát boj o moc v tisku. Je to zápas mezi
římskokatolickou církví a státem a vítězství je na té straně, která má účinnější a působivější
propagandu. Jedná se o manipulaci národa prostřednictvím ideologického ovládnutí masmé­
dií.
V současné době můžeme jasně sledovat, jak je římskokatolická propaganda nástrojem li­
kvidace pravdy, překrucování dějinných souvislostí a překrucování skutečností v dnešní politi­
ce, kultuře a veřejném životě. Mohli jsme vidět, jak se propagandy a nenávistných kampaní
úspěšné využívalo proti ČSSD, ODS a opoziční smlouvě a sledujeme, jak římskokatolická
církev školí mladé kádry do veřejných sdělovacích prostředků.
53.6 Taktika rozeštvávání národa
Další úspěšnou taktikou v dnešní době je taktika rozeštvávání národa s cílem ovlivnit ve­
řejné mínění do takové míry, aby byl celý národ poštván proti demokraticky zvolené vládě.
Veřejnost je rozeštvávána vzájemnou souhrou a vzájemnou spoluprací infiltrovaných poli­
tických špiček, agentur a masmédia. Národ je cíleně dezorientován, maten a obelháván. Skan­
dál stíhá skandál, veřejně se „pere špinavé prádlo“, na světlo vyplavávají aféry i aférky, pod­
vody a klamy, lež stíhá lež a nikdo pořádně neví, co je pravda. Pak přichází na řadu snaha roz­
poutat prostřednictvím nenávistných mediálních kampaní davové šílenství a náladu veřejného
linčování.
Tato taktika byla například použita v roce 1997 při inscenaci puče v ODS. Spočívala ve vy­
volání silné mediální kampaně o vykonstruovaných sponzorských aférách v ODS. Cílem bylo
vyvolat odpor vůči V. Klausovi a jeho ODS a vytvořit tzv. ztotalizovanou jednotu národa proti
korupci v ODS. Pak byla pohotově připravena a nabídnuta alternativa v podobě poloúřednické
vlády J. Tošovského, která měla veškerou rozvrácenost v zemi zachránit. Cíle bylo dosaženo.
Demokratická vláda a koalice V. Kliause se rozpadla, k moci se dostala zcela proklerikální ne­
demokratická vláda J. Tošovského sestavená podle potřeby sloužit římskokatolické církvi.
53.7 Taktika vykonstruovaného převratu pod rouchem demokracie
Cílem taktiky vykonstruovaného převratu neboli vykonstruovaného puče pod rouchem
demokracie je odstranit a zlikvidovat demokracii samu a nastolit římskokatolickou vládu a
1332
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
režim. Jde o vyvolávání situací, které vedou ke zvratům za podpory zorganizovaných, tzv.
elitních skupin obyvatel, které jsou ideologicky zmanipulovány. Podmínkou taktiky je vytvo­
ření vlastní zpravodajské a potlačovatelské instituce a jejích nástrojů. Taktika probíhá pod zá­
minkou preventivního úderu proti něčemu, co se jakoby chystá a čemu je potřeba v rámci
„demokracie“ a „demokratizačních procesů“ předejít nebo, co je nutno odhalit. Údajně dosta­
tečným důkazem nebývá zpravidla víc než velikost a hřmotnost vlastní akce. Věrohodnost
těchto tzv. kardinálních důkazů nebyla však nikdy prokázána.
Taktika byla použita například v roce 1997 k rozbití koalice ODS s KDU–ČSL a ODA,
namířena k likvidaci V. Klause a ODS a demokratického vývoje v naší zemi s cílem nastolit
pouze proklerikální vládu sloužící zcela politice římskokatolické církve.
Také byla použita při pokusu o převrat v České televizi (tzv. „krize v ČT“) koncem roku
2000 a začátkem roku 2001 a při okupaci ČT a televize Nova za „asistence“ a podpory silně
praktikujícího římského katolíka Jana Rumla (tehdy senátor) a Ivana Pilipa a dalších (např.
Halík, Smoljak, Svěrák, Pehe, Kohák, Komers) s cílem obsadit televizní studia a vysílání řím­
skokatolickými kádry. Živě vysílané mše v televizních prostorách provozované jezuitským
knězem Halíkem, blokáda provozů televizních studií, „noční hlídky“ v čele s Rumlem a další
rebelské, pučistické výstřednosti římských katolíků máme ještě plně v paměti.
53.8 Taktika střídavých obměn
Neustále se měnící sitauce vyžadují taktiku střídavých obměn, při níž se pružně střídají růz­
né taktiky, které se právě v dané chvíli aktuálně používají. Málokdy se stane, že by se požívala
jen jedna taktika. Většinou jedna taktika doprovází druhou, vzájemně se prolínají a střídavě
doplňují tak, aby bylo v příhodné době a za jakýchkoliv okolností dosaženo cíle ke
spokojenosti římskokatolické církve.
Z větší části jsou všechny taktiky používány zákulisně a za všech okolností, bez ohledu na
cokoliv, čas a vynaložené prostředky nerozhodují. Konečným cílem je podlomení a následná
likvidace protivníka neboli těch, kteří se nepoddávají římskokatolické ideologii.
Pokud dojde k vyzrazení strategie a plánů římskokatolických kruhů, dojde okamžitě
k převtělení do jiného roucha a ke změně taktik. Je téměř pravidlem, že po určité době, jakmi­
le ochabne pozornost veřejnosti nebo je jsou její oči a uši upoutány k jinému cíli (často zá­
měrně podstrčenému), dochází k návratu k původním taktikám a k dokončení započaté
činnosti pro dosažení původního cíle. Typickým příkladem taktiky střídavých obměn je boj
římskokatolické církve se státem o svatovítskou Katedrálu.
53.9 Taktika rozklonování se
Cílem taktiky rozklonování se je způsobit zdání velikého množství organizací, hnutí a stran
se stejnou politickou linií, ideologií, plány a činností. Tato taktika přivádí veřejnost i politiky
k domnění, že římskokatolické cíle, myšlenky nebo činnost jsou podporovány obrovským
množstvím na sobě nezávislých, různě se nazývajících subjektů, které se spolu ani neznají a
ani vzájemně nespolupracují. Záměrně se vytvoří více subjektů se stejnou politickou linií pod
více názvy. Tím vznikne převaha nad protivníkem, kterého je možno přehlasovat a zlikvi­
dovat.
1333
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
Mezi takovými subjekty je však mnoho skrytých pojítek, které nejsou často na první pohled
viditelné. Především je to skrývaná, utajovaná římskokatolická linie a ideologie, dalším pojít­
kem jsou stejné cíle a plány v souladu s římskokatolickou církví a dalším pojítkem je sku­
tečnost, že za vznikem takového subjektu nebo za jeho založením stojí častokrát jeden a
tentýž římskokatolický kádr nebo jedna a tatáž Vatikánem řízená organizace. Požadavky ta­
kovýchto subjektů jsou většinou až nápadně stejné, avšak celkově to vypadá, jako kdyby tyto
požadavky vznášelo veškeré spektrum společenského, kulturního, hospodářského a politické­
ho života země. Stejné „hlasy“ se střídavě ozývají z té či oné organizace, hnutí, spolku, od
jednotlivců či od celé skupiny lidí.
Stále platí jezuitské heslo: „Církev nepracuje pro dnešek, ani pro zítřek, ale pro bu­
doucnost.“ V ČR jsme mohli taktiku rozklonování se vidět v případe čtyřkoalice a různých
impulsů, výzev, hnutí, spolků, rozmanitých lig a dalších různých uměle vytvořených iniciativ
(Impuls 99, Děkujeme, odejděte, Iniciativa smíření, ČT věc veřejná...).
Taktika rozklonování se byla u nás použita také například při volbě prezidenta roku 2003,
konkrétně při výběru „vhodných“ kandidátů. Především stranou KDU-ČSL a její satelitní Unií
svobody bylo navrhováno veliké množství lidí z řad elitářů a římskokatolických kruhů s cílem
zaplavit svými kandidáty kandidátní listinu a množstvím tak převážit malý počet kandidátů ze
stran ODS a ČSSD. Tím byl dán základ k tomu, aby se prezidentem stal člověk poslušný řím­
skokatolické církve.
53.10 Volba prezidenta České republiky roku 2003
Volba prezidenta České republiky byla v podstatě souhrou několika jezuitských taktik do­
hromady a jen málokdo si tehdy uvědomoval, jak byla naše země jen malý krůček od roz­
poutání intenzivních katolizačních procesů za případné podpory budoucí, silně katolické vlády
a pod patronací případného Vatikánu poslušného nástroje v roli prezidenta. Bezesporu by také
došlo k velikému posílení pozic a moci římskokatolické KDU-ČSL a jejích satelitních stran.
Na post prezidenta bylo v médiích od jara 2002 až do voleb roku 2003 podsouváno ve­
řejnosti mnoho jmen „nejvhodnějších“ kandidátů, z nichž mnozí patří do výše zmiňované
„Elity národa“ a nebo přímo patří do římskokatolických kruhů (jména jsou řazena abecedně,
nikoli chronologicky za sebou): Dagmar Burešová, Dagmar Lastovecká, Erazim Kohák, He­
lena Illnerová, Ivan Wilhelm, Jan Sokol, Jaroslav Bureš, Jaroslav Šedivý, Jaroslava Mose­
rová, Jiří Gruša, Jiřina Šiklová, Josef Jařab, Josef Tošovský, Karel Gott, Lubomír Voleník, M.
Kříženecký, Marek Eben, Martin Potůček, Milan Uhde, Miloš Zeman, Otakar Motejl, Pavel
Klener, Pavel Rychetský, Petr Pithart, Richard Falbr, Stanislav Gross, Tomáš Halík, Václav
Fischer, Václav Klaus a Zdeněk Svěrák.
Čím více se blížil termín prvních voleb, tím intenzivněji v médiích prosazovala římskoka­
tolická církev a politická římskokatolická klika v čele s Cyrilem Svobodou a také za intenzivní
podpory prezidenta V. Havla jméno, které bylo veřejnosti naprosto neznámé – Jan Sokol. Toto
jméno bylo vždy uváděno na prvním místě v doprovodu se jmény jako: Tomáš Halík či Petr
Pithart, Josef Jařab nebo Otakar Motejl. Proti těmto jménům stavěla ODS od počátku profe­
sora Václava Klause. Bylo zajímavé sledovat, jak byl Jan Sokol, konzervativní, římskokato­
lický a projezuitský profesor filosofie, systematicky prosazován řmskokatolickými kruhy už
hned od začátku mediální diskuse o kandidátech v únoru 2002 a jak byl potom stále in­
tenzivněji v médiích podsouván jako údajně jeden z nejlepších a nejvhodnějších kandidátů.
1334
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
Zajímavé je však na tom to, že vůbec nebyl v této době nikým z politiků oficiálně osloven a
požádán o přihlášení se za kandidáta.
První volby 15.1.2003 však dopadly naprostým krachem a pro klerikální politiky to zna­
menalo rychlé vystřízlivění. Mnoho prokatolických či přímo římskokatolických nebo „elit­
ních“ kandidátů to totiž vzdalo ještě než volby vůbec začaly a parlament sám pak naštěstí
v první volbě dokončil „dílo zkázy“, když z kandidátů Pithart – Bureš – Kříženecký – Klaus
nakonec v tajném hlasování nevybral ani jednoho. A podobně dopadly i druhé volby 24. ledna
2003, kde stáli „proti sobě“ Klaus – Zeman – Moserová a parlament opět nikoho nevybral. A
zbylí potencionální kandidáti svou kandidaturu opět stáhli ještě před tímto kolem hlasování.
Nejlépe si vedl prof. V. Klaus, který se stal jasným kandidátem pro třetí kolo voleb.
Parlamentní a senátní přípravy na třetí volby se však již nesly v duchu nervozity a uměle
živené mediální hysterie – co se stane, když prezidentem bude zvolen expředseda nejsilnější
opoziční strany ODS, V. Klaus a nebo, co když nebude zvolen nikdo a země bude bez prezi­
denta? Nastal čas zoufalého hledání protikandidáta vůči profesoru Klausovi, který z obou vo­
leb vyšel vždy jako vítěz s největším počtem hlasů, i když na zvolení za prezidenta jich ještě
mnoho chybělo. Padala další možná jména jako: Illnerová, Wilhelm či Klener a recesně i Ka­
rel Gott. Do třetí volby byl pak nakonec navržen klerikálními a proklerikálními stranami a
částečně i stranou ČSSD bývalý ministr školství v Tošovského katolické vládě z roku 1998,
Jan Sokol, který před tímto třetím kolem hlasování kandidaturu na prezidenta přijal na základě
oficiální žádosti politických špiček z ČSSD (Špidla, Škromach) s velikou propagandistickou
podporou klerikálních politiků v čele s C. Svobodou.
Jakmile Sokol oznámil, že nabídku přijímá a že bude na prezidenta kandidovat, rozpoutala
se v médiích až fanatická propaganda na podporu tohoto prošlechtického, bigotního, římsko­
katolického a hlavně projezuitského profesora ve snaze co nejvíce veřejnost a především
všechny politiky ideologicky zmanipulovat a přesvědčit, že tento kandidát je ten nejvhodnější
budoucí prezident v celé naší zemi a že ODS volí na prezidentskou funkci toho nejne­
možnějšího člověka. Ve všech denících jsme pak četli stejné myšlenky a stejné argumenty,
proč právě Sokol je ten nejlepší, četli jsme na něj stejnou chválu a stejné vyvyšování jeho vy­
sokoškolských a akademických zásluh a titulů, klerikální politici ho najednou znali tak doko­
nale a „dlouho“, že mnoho z nich si s ním hned tykalo jako se svým dlouholetým přítelem,
agentury jako na povel „náhle“ zjišťovaly, že právě on je tím na veřejnosti a mezi politiky nej­
oblíbenějším a nejváženějším kandidátem na prezidenta v zemi, klerikální a proklerikální
novináři a redaktoři psali a mluvili jako o závod, jak právě tento milý a vzdělaný člověk spasi­
telsky zachrání celou naši politickou scénu a všechna média ho v tu chvíli také nazývala stejně
– „Andělem míru“.
Ale všechny deníky také stejné věci i zamlčovaly a jen nerady je pak musely později při­
znávat, jako například Sokolovu silnou náklonnost k sudetským Němcům a nebo jeho skutečný
vztah k našim dějinám:
„Připomeňme známý fakt, že Jan Sokol podepsal (spoluorganizoval?) výzvu Smíření 95, v
níž se požaduje, aby česká vláda jednala se zástupci sudetských Němců. Nyní připustil, že
jako prezident už vládu k těmto jednáním nutit nebude. Ale jak potom chce na Hradě vůbec
koncepčně existovat, když »názory měnit nehodlá«? Bude vládě tolerovat, že s Posseltem ne­
jedná, a sám se s ním bude scházet? ...Vzpomínám v této souvislosti, co v kuloárech na téma
požadavků petice Usmíření 95 tehdy řekl ministr zahraničí Josef Zieleniec: »Sdělilo mi jasně
několik vysoce postavených evropských diplomatů, abychom neblbli, neboť touto naivní poli­
tikou destabilizujeme řadu evropských zemí, Německo samo nevyjímaje.« Já vcelku nemám
nic proti představě, že si Posselt u nás postaví pekárnu a pořídí domek s prodejnou trpaslíků
1335
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
nebo si koupí statek, sedne za traktor a začne hospodařit. Co k tomu však přidá Sokolův
dobrácký politický sentiment, provázaný dokonalou právní naivitou?
V Evropě není místo pro snílky.
Evropská politika, to je mlýnice, v níž není místo pro snílky. Naposledy to předvedl zkušený
Chirac. Jan Sokol politiku dělat nechce a ani neumí: chce konat dobro. K tomu jsou v nor­
málním státě zařízeny nadace a církve, nikoli prezident, který má dělat politiku. Sokolovo
možná konzistentní, ale s politikou neslučitelné filozofování má ovšem širší konsekvence. Jeho
životní pouť svědčí o tom, že vnímá české dějiny a naše zakotvení v Evropě jinak než zaklada­
telé tohoto státu v roce 1918, a také jinak než Václav Havel. Stručně řečeno: Nikoli Havlíček,
Masaryk a Peroutka, nýbrž Pekař a Hácha. Nikoli rok 1918, ale 1526. Nikoli Paříž a Londýn,
nýbrž Berlín a Vídeň. Legitimní pohled. Platí však bezezbytku to, co říkal Masaryk: totiž že
»státy se udržují těmi idejemi, na kterých se zrodily«. Jan Sokol není strážce těchto idejí, pro­
to ani nemůže být reprezentantem masarykovského pojetí českého státu a vhodným prezi­
dentem pro tuto zemi. Toto Jan Sokol velmi dobře ví. Pak je však otázka, proč vlastně na
Pražském hradě chce být.“ (Mladá fronta DNES, 27.2.2003, str. 7, článek ekonoma Karla
Kříže: Proč ho nevolit...).
„Sokol je vzdálen standardnímu politickému světu, jak jej reprezentují nejen občanští a so­
ciální demokraté, ale i hlavní proud v lidové straně. Tento kandidát na prezidenta je pouze
autentickým reprezentantem křesťansko–sociálního proudu v KDU-ČSL, vedeného poslancem
Jiřím Karasem. Jde o zaryté katolíky, kteří stojí v permanentní svaté válce s »neduchovní«
českou společností, již se snaží kárat, napravovat a přivádět do lůna »církve pravé«. Tito lidé
proto působí jako předsunutá vojenská jednotka v týlu nepřítele. Projevuje se to odmítáním
interrupcí, registrovaného partnerství, antikoncepce a snahou o rozšíření výuky náboženství
na nižších stupních základních škol. Posledním velkým projektem je návrh smlouvy s Va­
tikánem, ustavující prominentní postavení jejich církve ve společnosti. Na všechny tyto otázky
se ho snažili v klubu ČSSD ptát. Jan Sokol však odpovídal vyhýbavě a po odchodu prohlásil,
že šlo o »pseudoproblémy«. Nicméně to, v jakých intencích prezident reprezentuje státní moc
a jaká spojenectví přitom bude uzavírat, je podstatou výkonu prezidentské funkce.
...Z velké části i díky Václavu Havlovi byla dosud česká zahraniční politika atlanticky ori­
entovaná a opírala se o strategické spojenectví s USA. Sokol je celou svou životní orientací a
kontakty představitelem převážně německé koncepce sjednocující se Evropy, orientované na
katolické kruhy v Rakousku a Bavorsku. To je snad nejvýznamnější rozpor s většinovými názo­
ry české společnosti. Jestli si premiér Špidla myslí, že systematickým tlakem tohoto 66letého
muže politicky převychová, jde o další z jeho tragických iluzí. Bude-li zvolen Jan Sokol, stane
se tak jedině díky jeho nepopiratelné přednosti - není Václav Klaus.“ (Mladá fronta DNES,
27.2.2003, str. 7, článek B. Pečinky: Byl by nereprezentativní prezident).
Ovšem jsou také skutečnosti, které byly ve všech denících zamlčovány po celou dobu vo­
leb a jsou utajovány dodnes, jako například jeho velmi těsné a dlouhodobé, vřelé vztahy a
kontakty s jezuitskými kněžími jak u nás tak v zahraničí a jeho veliká záliba v jezuitské litera­
tuře a ideologii.
Jak se blížil den třetích voleb, 28.2.2003, získával Jan Sokol (také díky silné mediální pro­
pagandě a neustálého doporučování z římskokatolických kruhů) stále větší a větší podporu
všech poslaneckých a senátorských klubů kromě ODS. Ochotno bylo pro něj hlasovat 138 po­
slanců parlamentu a senátu, včetně většiny ČSSD a části KSČM. Ke zvolení prezidentem mu
chyběly již jen tři hlasy do minimálních 141 hlasů! Dva dny před volbami čteme v tisku, že se
„komunisté zatím stále rozhodují, koho podpoří. Proto je včera navštívil i Sokol. »Nepodbízel
se nám, zůstal svůj,« řekl o schůzce předseda strany Miroslav Grebeníček. Zároveň však v na­
1336
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
rážce na Sokolovy výroky řekl: »Václav Klaus na rozdíl od pana Sokola nepochybuje o demo­
kratickém charakteru KSČM. V tom má jasno.«“ (Mladá fronta DNES, 26.2.2003, str. 1).
Situace začala být velmi kritická. Naštěstí včas, skutečně na poslední chvíli, dva nebo tři
dny před třetím kolem hlasování, se do rukou komunistů dostaly materiály s informacemi od­
halujícími projezuitské smýšlení prof. Sokola, jeho úzké, přátelské spojení s jezuitským řádem
doma a v zahraničí, dále jeho veliké sympatie ke katolickým šlechtickým rodům v Evropě a
jeho pevné, bigotní vztahy s římskokatolickou církví na bázi podřízenosti a poslušnosti vůči
ní jako silně praktikujícího, pokorného katolíka. Písemnosti varovaly, že při zvolení tohoto
člověka za kandidáta na prezidenta dojde k podvodu na vládu, senát a na celou českou ve­
řejnost v tom smyslu, že si římskokatolická církev velmi dobře uvědomovala, že by si český
národ nikdy nepřál mít za prezidenta římskokatolického kněze a tak na jeho místo už od
samého počátku voleb propagandisticky podsouvala pod rouškou akademického vzdělání a
akademických titulů tohoto svého agenta, který je pro strategii a konečné cíle římskokatolické
církve extrémně vyhovujícím kandidátem. Málem to vatikánským kruhům v Praze vyšlo a byl
zvolen Sokol. Avšak informace a materiály dokládající skutečnou pravdu se mezi komunisty
rozšířily rychlostí blesku a doslova na poslední chvíli přispěly k zastavení budoucí otevřené
katolizace země. Tyto písemnosti byly bezesporu poslední kapkou na „vahách pro a proti“ a
KSČM v průběhu posledního dne před volbami skončila s nerozhodností a váhavostí. Její po­
slanci a senátoři pak dali druhého dne své rozhodující hlasy V. Klausovi, který tak získal 142
hlasů (velká většina komunistických poslanců a senátorů, 17 hlasů z ČSSD /i přes přísné dik­
tátorské nařízení jejího šéfa Vl. Špidly zvolit Sokola a ne Klause/ a nejméně 1 hlas z KDUČSL /Kalousek/), zatímco Jan Sokol získal pouze 124 hlasů.
To, co nakonec přesvědčilo poslance a senátory z KSČM však žádná média nesdělila a
těžko kdy již asi sdělí. V novinách jsme pak mohli číst o průběhu třetích voleb jen tyto násle­
dující oficiální informace:
„Komunisté se rozhodli. A předurčili tak výsledek
Rozhodující hlasy
Praha - Na Pražský hrad pomohli Václavu Klausovi zejména komunisté. O volbě se roz­
hodlo hned v prvním hlasování, kdy poslanci a senátoři KSČM téměř jednotně pomohli Klau­
sovi do dalších kol. Komunisté věří, že s Klausem na Hradě posílí své pozice. Jasný pokyn,
jak se chovat ve třetí prezidentské volbě, dal svým věrným předseda KSČM Miroslav Grebení­
ček hned ráno. Přistoupil k mikrofonu a Klause podpořil. »Český stát ve svém čele nepo­
třebuje slabou osobnost, ale vyrovnanou,« zdůraznil a ve zřejmé narážce na Jana Sokola do­
dal, že se prezidenta tentokrát podaří zvolit, »pokud nezacementujeme Hrad příznivcem land­
smanšaftu, šlechty a klerikálů.«
Jak to vysvětlíme našim?
Vlivný člen KSČM potvrdil, že komunisté během včerejška řešili už jen to, jak skutečnost,
že pomohou Klausovi do prezidentského křesla, vysvětlí své členské základně a voličům. Ko­
munisté pak jednotně hlasovali pro Klause a stejnou taktiku použili i v druhém kole volby.
Teprve poté mělo dojít na lámání chleba. »Předpokládám, že náš klub po druhém kole navští­
ví oba kandidáti,« stupňoval cenu komunistických hlasů Grebeníček. Pro komunisty se volba
prezidenta stala příležitostí, jak posílit své pozice a vliv. Zjevný rozklad sociální demokracie
je pro ně výzvou: »Nepotrvá to dlouho a staneme se nejsilnější levicovou stranou,« naznačil
další poslanec KSČM. Spekuluje se však o mnohem konkrétnější odměně pro komunisty za to,
jak hlasovali. Tři minuty v klubu Zájem o návštěvu komunistů před třetím kolem volby nako­
nec projevil jen Klaus. Nejprve hovořil pouze s Grebeníčkem. »Potkali jsme se na chodbě,«
1337
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
připustil Klaus rozhovor s komunistickým předsedou. Také Grebeníček odmítl rozhovor šířeji
komentovat. »Bylo to mezi čtyřma očima,« řekl. Ve čtyři hodiny odpoledne, po vyhlášení vý­
sledků druhého kola volby, kdy zůstali ve hře oba prezidentští kandidáti, požádali komunisté o
přestávku na poradu svého klubu. »Teprve teď se rozhodneme, zda umožníme zvolení Klause
prezidentem, nebo jestli volbu zablokujeme tak, aby mohla přijít na řadu další,« naznačil
místopředseda KSČM Jiří Dolejš. Komunisté se radili půl hodiny. Jediným hostem na jednání
klubu byl - na tři minuty - právě Václav Klaus. »Přišel se nám připomenout, sám požádal o
to, aby k nám mohl přijít. Řekl, že dodrží to, co během všech prezidentských voleb
proklamoval. Ty tři minuty u nás pro něj měly význam. Myslím, že prezidenta se ve třetím kole
zvolit podaří,« řekl poté Grebeníček. Část komunistů vystoupila v klubu s varováním, že po­
máhat do křesla Klausovi není pro stranu strategické. Marně: většina klubu volila Klause i
potřetí.“ (Mladá Fronta DNES, 1.3.2003, str. 2).
Reakce římskokatolických kruhů, jezuitů a projezuitských agentů byla jednoznačně silně
záporná a před veřejností ani neskrývala hluboké zklamání, ale také ani pevné odhodlání se
nevzdávat a vyčkávat na další vhodnou příležitost dostat do čela státu svého poslušného, pro­
katolického nebo ještě lépe přímo římskokatolického, Vatikánu oddaného člověka.
Nemůžeme necitovat slova, která pronesl po skončení volby hlavy státu odpůrce nového
prezidenta, jezuitský kněz a „moralista“ T. Halík: „»Je mi nesmírně líto, že - především z vůle
komunistů - jsme přišli o možnost mít v čele státu opravdu skvělého, moudrého, čestného
muže - Jana Sokola. Václav Klaus je pro mne ztělesněním téměř pravého opaku názorů,
hodnot a vlastností, které bych od nástupce Václava Havla očekával, je pro většinu
společnosti symbolem ´Doby Kožené a Železné´, která už jednou musí skončit. Nemohu se
zbavit obav z velmi negativních dopadů této volby jak na domácí politickou scénu a meziná­
rodní vztahy, tak na morální klima české společnosti - a budu velmi rád, pokud se mé obavy
nesplní. Avšak nepropadněme pesimismu: byli jsme před Klausem, budeme i po něm.«“
(http://www.granosalis.cz/, březen 2003) a pro slovenský deník SME jasně řekl: „Zvolení
Klauze považuji za tragédii“. (SME, 4.3.2003, internet).
53.11 Nejbližší cíl Vatikánu – smlouva a konkordát
Rozčarování projezuitských a římskokatolických kruhů z neúspěchu při volbách mělo své
opodstatnění. Už rok před volbami prezidenta byl 25. července 2002 podepsán zástupcem Va­
tikánu arcibiskupem Erwinem Josefem Enderem a tehdejším ministrem zahraničních věcí
České republiky Cyrilem Svobodou návrh konečného znění Smlouvy mezi Českou republikou
a Vatikánem. Smlouva musela projít ještě souhlasným řízením parlamentu ČR a ratifikačním
řízením nejvyšších ústavních činitelů včetně prezidenta.
Nově zvolený prezident se s tímto návrhem Smlouvy seznámil 14. ledna 2004 a své vyjád­
ření poslal 5. února 2004 písemně ministru zahraničí, premiérovi vlády a dalším vysokým či­
nitelům a také kardinálu Miloslavu Vlkovi. V dopise se postavil proti této smlouvě, přičemž
své závěry jasně bod po bodu odůvodnil rozborem celé Smlouvy. Dopis se okamžitě stal mezi
politiky „hitem“ a „událostí číslo jedna“. Dopis nebo jeho části ihned pronikly od některého
z adresátů do médií a také na veřejnost. Prezidentovi, když se o tom dozvěděl, záleželo na
tom, aby nevznikly nějaké nepodložené dohady či mylné interpretace, a proto se nakonec roz­
hodl zveřejnit celé znění dopisu. Vůči tomuto dopisu zatím nikdo z římskokatolických kruhů
otevřeně neoponoval, což jen dokazuje pádnost a pravdivost prezidentových argumentů. Do­
pis doslova bleskově obletěl celou republiku a četl jej každý, komu na naší vlasti ještě záleží.
1338
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
Než však seznámíme čtenáře s dopisem, musíme napřed uvést kompletní text Smlouvy
mezi Českou republikou a Vatikánem, který mezi tím vyšel na mnoha místech internetu:
„Smlouva
mezi Českou republikou a Svatým stolcem
o úpravě vzájemných vztahů
Česká republika a Svatý stolec
vycházejíce ze staleté tradice společných dějin českého státu a katolické církve,
přesvědčeny o prospěšnosti a nutnosti upravit vzájemné vztahy způsobem odrážejícím vývoj
vztahů mezi státem a katolickou církví a také v souvislosti se zásadními změnami, k nimž do­
chází v Evropě,
vědomy si role katolické církve v českém státě, jakož i v evropských i světových dějinách při
vytváření a ochraně duchovních, kulturních a lidských hodnot a rovněž potenciálu, kterým ka­
tolická církev disponuje v procesu usmíření ve světě,
uznávajíce skutečnost, že Česká republika je demokratickým právním státem chránícím přiro­
zená a nezadatelná práva a základní svobody člověka,
vedeny zásadami mezinárodního práva a zvláště těmi, které se týkají dodržování lidských práv
a základních svobod,
odvolávajíce se, Česká republika na svůj ústavní pořádek a právní řád a Svatý stolec na doku­
menty Druhého vatikánského koncilu a na normy kanonického práva,
vyjadřujíce svou společnou vůli zabezpečit spolehlivou a harmonickou spolupráci mezi
stranami
se dohodly takto:
Článek 1
Česká republika a Svatý stolec (dále jen »smluvní strany«) uznávají vzájemně svou meziná­
rodně právní subjektivitu, navzájem se považují za nezávislé a samostatné subjekty podle
mezinárodního práva, a zavazují se tuto subjektivitu plně respektovat.
Článek 2
Smluvní strany potvrzují diplomatické zastoupení České republiky u Svatého stolce na úrovni
velvyslanectví a diplomatické zastoupení Svatého stolce v České republice na úrovni apoš­
tolské nunciatury.
Článek 3
(1) Církev římskokatolická a Církev řeckokatolická (dále jen katolická církev) jsou v České
republice právnickými osobami v souladu s vnitřními předpisy katolické církve a právním řá­
dem České republiky.
(2) Svatý stolec zabezpečí shodu hranic římskokatolických diecézí a apoštolských administra­
tur, stejně jako řeckokatolických eparchií a exarchátů existujících v České republice se státní­
mi hranicemi České republiky.
1339
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
Článek 4
Smluvní strany se shodují, že v České republice je respektována a zaručena náboženská svo­
boda v souladu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami, kterými je
Česká republika vázána.
Článek 5
(1) Svatý stolec bere na vědomí, že Česká republika je v souladu se svým ústavním pořádkem
nekonfesním státem a není tedy vázána na žádné náboženské vyznání.
(2) Česká republika bere na vědomí, že se katolická církev ve své činnosti řídí vlastními zása­
dami, zvláště pak učením Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu a náboženském di­
alogu.
Článek 6
Česká republika svým právním řádem zaručuje katolické církvi právo, aby svobodně vyko­
návala své apoštolské poslání, spravovala své záležitosti, zejména ustanovovala, měnila nebo
rušila své orgány a své vnitřní struktury, volila, jmenovala a odvolávala své duchovní a další
osoby přímo zapojené do pastorační činnosti, a to v souladu se svými potřebami a podle
svých předpisů, nezávisle na státních orgánech.
Článek 7
Smluvní strany respektují, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud by
to bylo v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním.
Článek 8
Smluvní strany uznávají, že hromadné sdělovací prostředky hrají důležitou roli při ochraně
svobody myšlení a svědomí, jakož i svobody náboženského přesvědčení, a jsou připraveny je v
naplňování této role i nadále podporovat.
Článek 9
Katolická církev vykonává obřady, při nichž je uzavíráno manželství. Takto uzavřený sňatek,
splňující podmínky pro uzavření manželství stanovené právním řádem České republiky, má
stejnou platnost a stejné právní důsledky jako občanský sňatek.
Článek 10
(1) Katolická církev si zřizuje v souladu se svými vlastními předpisy právnické osoby pro or­
ganizaci a vyznávání katolické víry a pro své působení zejména v oblastech školství,
zdravotnictví, sociální a charitativní péče. Takto zřízené právnické osoby církve se stávají
právnickými osobami ve smyslu právního řádu České republiky po splnění podmínek tímto
právním řádem stanovených.
(2) Česká republika zaručuje katolické církvi právo vyučovat a vychovávat své duchovní, ře­
holní a laické pracovníky ve vlastních školách a výchovných zařízeních.
Článek 11
(1) Katolická církev má právo v duchu svého apoštolského poslání a vlastních předpisů zři­
zovat a provozovat vlastní školy, předškolní a školská zařízení, je se stávají součástí výchovně
vzdělávací soustavy České republiky splněním podmínek stanovených právním řádem České
republiky. Vysoké školy zřízené katolickou církví jsou oprávněny působit v České republice po
splnění podmínek stanovených právním řádem České republiky. Následující odstavce tohoto
1340
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
článku upravují pouze postavení škol, a to včetně škol vysokých, předškolních a školských za­
řízení, které jsou, či se stanou součastí výchovně vzdělávací soustavy České republiky.
(2) Církevní školy, předškolní a školská zařízení (dále jen školy) poskytují rovnocenné vzdě­
lání a školské služby jako školy, předškolní a školská zařízení ostatních zřizovatelů, které jsou
součástí výchovně vzdělávací soustavy České republiky. Jejich postavení a financování je
upraveno právním řádem České republiky. Vysoké školy uvedené v odst. 1 poskytují vysoko­
školské vzdělání rovnocenné vysokoškolskému vzdělání poskytovanému veřejnými a státními
vysokými školami.
(3) Doklady o vzdělání dosaženém ve školách a na vysokých školách uvedených v odst. 1 po­
važují smluvní strany za rovnocenné dokladům vydaným obdobnými školami a vysokými ško­
lami, které jsou součástí výchovně vzdělávací soustavy České republiky. Česká republika
uznává doklady o vysokoškolském vzdělání a akademické tituly a hodnosti přiznané v teologii
a náboženských vědách zahraničními teologickými fakultami státními i církevními, jež jsou
katolickou církví uznávány, za podmínek stanovených právním řádem České republiky.
(4) Činnost katolických teologických fakult je upravena v souladu s právním řádem České
republiky vnitřními předpisy fakulty, které schvaluje akademický senát vysoké školy po před­
chozím schválení příslušnou církevní autoritou. Církevní akademičtí pracovníci vyučující na
veřejných vysokých školách katolické náboženství musí mít souhlas příslušné církevní autori­
ty. Odejmutí tohoto souhlasu znamená ztrátu pověření příslušného církevního akademického
pracovníka k vyučování katolického náboženství.
(5) Česká republika umožní výuku katolického náboženství ve školách, předškolních a škol­
ských zařízeních a účast dětí a mládeže na aktivitách v oblasti využití volného času or­
ganizovaných katolickou církví s ohledem na svobodu svědomí, přesvědčení a zodpovědnost a
zájem rodičů a jiných zákonných zástupců dětí. Tyto činnosti jsou prováděny za podmínek
stanovených právním řádem České republiky a podle programů stanovených příslušnou auto­
ritou katolické církve.
(6) Katolická církev zajišťuje výuku katolického náboženství ve školách, předškolních a škol­
ských zařízeních, které jsou součástí výchovně vzdělávací soustavy České republiky,
prostřednictvím učitelů, kteří na základě své odborné a pedagogické způsobilosti budou pově­
řeni výukou katolického náboženství dokumentem (missio canonica) vydaným místním ordiná­
řem. Zrušení tohoto pověření má za důsledek ztrátu pověření příslušného učitele vyučovat ka­
tolické náboženství. V pracovněprávních vztazích budou pro učitele katolického náboženství
platit stejné podmínky stanovené právním řádem České republiky jako pro ostatní učitele.
(7) Obsah a metodika vyučování katolického náboženství podle odstavce 6 musí být v souladu
s učením a zásadami katolické církve; směrnice, programy a učebnice pro toto vyučování vy­
žadují schválení příslušnou církevní autoritou.
Článek 12
(1) Smluvní strany budou pokračovat ve spolupráci při ochraně a udržování kulturního dědic­
tví České republiky, jež je nedílnou součástí evropského kulturního bohatství.
(2) V každé diecézi bude příslušná komise ustavená diecézním biskupem spolupracovat s pří­
slušnými místními orgány s cílem ochrany kulturních památek zejména celostátního významu,
jakož i dokumentů archivních či historicky a umělecky cenných, nacházejících se v kultovních
a církevních objektech katolické církve.
1341
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
(3) Katolická církev, vědoma si svého kulturního dědictví, se zavazuje, že umožní všem, kdo
mají zájem se s ním seznámit, aby k němu měli přístup, a aby se mohlo stát předmětem jejich
studia.
(4) Česká republika bude z peněžních prostředků státu nadále podporovat katolickou církev v
péči o její kulturní památky a národní kulturní památky, sbírky muzejní povahy a jednotlivé
sbírkové předměty, stejně jako archiválie, a to na úrovni rovnocenné s podporou jiných vlast­
níků věcí, jež jsou součástí národního kulturního pokladu.
Článek 13
(1) Katolická církev poskytuje podle svých možností humanitární pomoc v České republice a v
zahraničí a je připravena při ní spolupracovat s vládními a nevládními organizacemi České
republiky.
(2) Charitativní organizace katolické církve v České republice se řídí vlastními stanovami v
souladu s právním řádem České republiky a mají právo na financování jimi poskytovaných
sociálních služeb ze státního rozpočtu za stejných podmínek jako jiná zařízení téhož, nebo ob­
dobného typu.
(3) Katolická církev má právo vykonávat v zařízeních poskytujících sociální služby ducho­
venskou a pastorační službu pro osoby v nich umístěné, jež o to požádají.
(4) Další podmínky pro výkon a zajištění duchovenské a pastorační služby v zařízeních posky­
tujících sociální služby mohou být stanoveny dohodou mezi příslušným církevním představite­
lem a příslušným zařízením sociální péče.
Článek 14
(1) Katolická církev má právo zřizovat a provozovat zdravotnická zařízení za podmínek stano­
vených právním řádem České republiky.
(2) Katolická církev má právo vykonávat ve zdravotnických zařízeních duchovenskou a pasto­
rační službu pro osoby v nich umístěné, jež o to požádají.
(3) Další podmínky pro výkon a zajištění duchovenské a pastorační služby ve zdravotnických
zařízeních mohou být stanoveny dohodou mezi příslušným církevním představitelem a pří­
slušným zdravotnickým zařízením.
Článek 15
(1) Za podmínek stanovených právním řádem České republiky katolická církev:
a) má právo vykonávat duchovenskou a pastorační službu ve věznicích, vazebních věznicích,
popř. dalších zařízeních obdobného charakteru;
b) má právo působit i při poskytování probačních, mediačních a obdobných služeb souvisejí­
cích s trestním řízením a výkonem trestu či opatřeních na to navazujících;
c) může být pověřena správou a provozováním objektů, ve kterých je zřízena věznice.
(2) Bližší podmínky pro výkon a zajištění služeb uvedených v odst. 1 stanoví dohody mezi ka­
tolickou církví a příslušným správním úřadem.
1342
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
Článek 16
(1) Katolická církev má právo zajišťovat duchovenskou službu pro příslušníky ozbrojených sil,
kteří o to požádají, za podmínek stanovených právním řádem České republiky.
(2) Další podmínky pro výkon ustanovení uvedených v odst. 1 mohou být upřesněny smlouva­
mi mezi katolickou církví a příslušnými správními úřady. Tato ustanovení nebrání smluvním
stranám v uzavření samostatné dohody o výkonu duchovenské služby pro příslušníky oz­
brojených sil.
Článek 17
(1) Česká republika bude usilovat způsobem co možná nejrychlejším a pro obě strany přija­
telným o dořešení otázek týkajících se majetku katolické církve.
(2) V České republice je ekonomické zabezpečení katolické církve zaručeno právním řádem
České republiky. V případě vypracování nového modelu financování bude zajištěno, aby pro­
ces jeho zavádění nebyl v přechodném období příčinou ekonomických problémů v katolické
církvi. Nový model by nahradil model stávající.
(3) Příslušné orgány České republiky a zástupci katolické církve podle článku 18 této Smlouvy
budou vzájemně spolupracovat v záležitostech uvedených v odst. 1 a 2.
Článek 18
(1)V otázkách týkajících se celé katolické církve v České republice, zejména pak v záleži­
tostech vyžadujících nová či doplňující řešení, jedná s ministerstvy a jinými správními úřady
České republiky Česká biskupská konference. Tímto ustanovením není dotčeno právo
smluvních stran jednat v těchto otázkách.
(2) Uvedené otázky mohou být upraveny též jak novými smlouvami mezi smluvními stranami,
tak dohodami mezi příslušnými správními úřady a Českou biskupskou konferencí, jednající se
souhlasem Svatého stolce.
Článek 19
Případné sporné otázky týkající se výkladu nebo provádění této smlouvy budou řešeny
smluvními stranami diplomatickou cestou.
Článek 20
Tato smlouva může být měněna a doplňována na základě vzájemné dohody smluvních stran.
Změny a doplňky musí být provedeny písemnou formou.
Článek 21
(1) Tato smlouva podléhá ratifikaci ze strany České republiky v souladu s jejím právním řá­
dem a ratifikaci ze strany Svatého stolce podle jeho procedurálních předpisů.
(2) Tato smlouva vstoupí v platnost prvního dne měsíce následujícího po dni výměny ratifi­
kačních listin.
(3) Tato smlouva se sjednává na dobu neurčitou. Každá ze smluvních stran však může smlou­
vu písemně vypovědět, v tom případě skončí platnost smlouvy 6 měsíců ode dne doručení
oznámení o výpovědi druhé smluvní straně.
1343
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
Dáno v Praze dne 25. července 2002 ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém a italském,
přičemž obě znění mají stejnou platnost.
Za Českou republiku
Cyril Svoboda
Pozn. zpracovatele:
Za Svatý stolec
+ Erwin Josef Ender
•
Text smlouvy byl převzat z webu České biskupské konference (http://www.cirkev.cz);
•
Se smlouvou musí vyslovit souhlas Parlament ČR a ratifikovat ji k tomu oprávněný či­
nitel. Součástí českého právního řádu se Smlouva stane zveřejněním ve Sbírce meziná­
rodních smluv.
•
Info z webu ČBK: Smlouvu mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzá­
jemných vztahů podepsali dnes ve 14.00 hodin místopředseda vlády a ministr za­
hraničních věcí Cyril Svoboda a zástupce Svatého stolce, apoštolský nuncius v ČR ar­
cibiskup Erwin Josef Ender.“
A nyní následuje již zmíněný dopis prezidenta České republiky, prof. Václava Klause ode­
slaný 5.2.2004 Cyrilu Svobodovi a veřejnosti sdělený 13.2.2004:
„Vážený pane místopředsedo,
děkuji za Váš dopis ze dne 14. ledna 2004 ohledně Smlouvy mezi Českou republikou a Sva­
tým stolcem, který jsem si spolu se svými spolupracovníky velmi pozorně prostudoval.
Nepopírám, že ze strany Ministerstva zahraničí byla při přípravě této smlouvy vykonána
spousta práce a jsem si též velmi dobře vědom toho, že každá smlouva mezi dvěma stranami
je střetem dvou zájmů a že proto na sto procent nemůže vyhovovat ani jednomu z nich. Ve
Vašem dopise zmiňujete potřebu »jisté empatie k argumentům druhé strany«, což je jistě
správné, ale to nemůže být argumentem proti tomu, že je třeba hledat pro tu smluvní stranu,
kterou zastupujeme, co nejlepší výsledek. Říkáte také, že text smlouvy v dnešní podobě »před­
stavuje pro Českou republiku optimální výsledek«. Nedomnívám se, že je tomu tak. Oproti
dnešnímu stavu smlouva nabízí posun pouze ve směru výhodném pro stranu druhou.
Jsem přesvědčen, že by smlouva v této podobě v žádném případě neměla být uzavřena. Ve
smluvním právu je logické, že důvod k uzavření smlouvy je jen tehdy, kdy si obě strany navzá­
jem něco poskytují. V textu této smlouvy je však pouze výčet toho, co Česká republika jako su­
verénní stát poskytuje Svaté stolici, zatímco Česká republika od Svaté stolice nic nežádá, ani
nedostává. Není tudíž důvod smlouvu uzavírat, je-li to většinou navíc smlouva spíše rekapi­
tulační, neboť většinu věcí Česká republika jako samozřejmost zaručuje podle současného
právního stavu svým platným právem.
Dovolte mi, abych uvedl několik konkrétních argumentů:
- nemyslím, že je správné uvádět v Preambuli, že vycházíme »ze staleté tradice společných
dějin českého státu a katolické církve«, protože to neodůvodněně symetrizuje český stát a Sva­
tý stolec. Společné dějiny jsme neměli, dalo by se snad říci, že v dějinách současně existovaly
i český stát i katolická církev. Hledání umělé kauzality či podmíněnosti je výraznou extenzí ro­
zumného vidění této věci;
1344
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
- vzájemné vztahy mezi českým státem a katolickou církví je možná výhodné upravit
smluvně, jak se říká v druhém odstavci Preambule, ale musím trvat na tom, že to nemá
žádnou souvislost se změnami, ke kterým dochází v dnešní době v Evropě;
- ustanovení článku 1 je zbytečné. Česká republika nepotřebuje prohlášení Svatého stolce o
uznání její suverenity a stejně tak opačně – ČR udržuje se Svatým stolcem diplomatické styky
a proto ho touto smlouvou nemusí uznávat jako subjekt mezinárodního práva;
- podle diplomatického práva je možné úroveň diplomatického zastoupení kdykoliv změnit
a proto je ustanovení článku 2, ve kterém se zavazujeme k jisté úrovni zastoupení, nesprávné;
- v článku 3 se zavádí nejasná formulace, že je katolická církev právnickou osobou »v
souladu s vnitřními předpisy katolické církve a právním řádem České republiky«. Tato věta
může mít smysl jen v případě, že jsou tyto předpisy identické. Nejsou-li, smlouva musí říci,
který má přednost. Toto ustanovení je v této podobě zbytečné;
- za zcela mylný považuji článek 4, který vyslovuje analytický soud o realitě České repub­
liky (který by eventuálně mohl snad jedině patřit do Preambule). Je absurdní zařadit do
smlouvy větu, že se »smluvní strany shodují«, že je v České republice respektována ná­
boženská svoboda, protože to implikuje, že má Svatý stolec jakési výsadní právo posuzovat
míru náboženské svobody v naší svrchované zemi;
- stejně nepřijatelný je článek 5. Česká republika sice může brát »na vědomí, že se kato­
lická církev ve své činnosti řídí vlastními zásadami«, ale je naprosto nepochopitelné, proč má
tuto samozřejmost závazným způsobem sdělovat v této mezinárodní smlouvě. Stejně tak není
zapotřebí, aby Svatá stolice smluvně brala na vědomí ústavu České republiky. Kdybychom na
toto přistoupili, pak bychom asi potřebovali prohlášení každého suverénního státu ve světě, že
naše ústava platí. Dodatek, že bereme na vědomí, že se katolická církev zvláště řídí »učením
Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu a náboženském dialogu«, je zcela nepatřičný,
protože učení Druhého vatikánského koncilu je aktuální ideologií (kterou může někdo sdílet a
jiný ne), ale nemá nic společného s ústavním pořádkem či legislativou;
- v článku 7 nelze deklarovat, že smluvní strany mají respektovat, že »nikdo nemůže být nu­
cen vykonávat vojenskou službu«. Toto snad může - i v této smlouvě - prohlásit Česká repub­
lika, ale určitě ne druhá strana, která – pokud se nemýlím – nemá žádné občany, které by
mohla nutit k výkonu vojenské služby. Navíc je snad evidentní, že s rušením povinné vojenské
služby v České republice je celá tato formulace zbytečná;
- v článku 8 »uznávají« smluvní strany, že hromadné sdělovací prostředky hrají důležitou
roli a že je budou podporovat. Za prvé, hromadné sdělovací prostředky hrají důležitou roli v
lidské společnosti bez ohledu na to, jestli to tyto dvě smluvní strany uznají nebo ne, za druhé,
nedovedu si představit, jak bude český stát nebo Svatý stolec podporovat hromadné sdělovací
prostředky a za třetí, i kdyby to Česká republika chtěla dělat, není důvod, aby se k tomu za­
vazovala ve smlouvě s cizím státem;
- v článku 10 se říká, že si »katolická církev zřizuje v souladu se svými vlastními předpisy
právnické osoby« a že se »takto zřízené právnické osoby církve stávají právnickými osobami
ve smyslu právního řádu České republiky po splnění podmínek tímto právním řádem stano­
vených«. Z dikce tohoto článku plyne, že je tento proces automatický a že není třeba žádné
uznání orgány České republiky. To považuji za nepřijatelné. Stejný automatismus je v prvním
odstavci článku 11;
1345
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
- v článcích 11, 14, 15 a 16 se opakovaně říká, že »katolická církev má právo…«. To je for­
mulace jakoby z jiného textu než je dvoustranná smlouva. Jediné možné znění je »Česká
republika zaručuje katolické církvi možnost…«;
- články 6, 7, 8, 9, 10, 11 jsou zbytečné. To, co se tam uvádí, plyne z právního řádu České
republiky, není důvod to stvrzovat touto smlouvou. Odstavec (4) článku 11 není možný. Musel
by se změnit zákon o vysokých školách. Smlouva používá pojem »příslušná církevní autorita«,
který v našem právním řádu není. Stejně sporný je odstavec (7), který vyžaduje, aby Česká
republika posuzovala a odpovídala za to – že je »obsah a metodika vyučování katolického ná­
boženství….v souladu s učením a zásadami katolické církve«;
- v článku 15 a 16 se opakovaně mluví o »právu katolické církve«, což nedává smysl. Mělo
by to smysl jen tehdy, kdyby církev tvrdila, že je toto její právo nějak omezováno, což Česká
republika nemůže touto smlouvou implicitně připouštět;
- v prvním odstavci článku 17 se dává zcela zbytečně jednostranný příslib, že »Česká
republika bude usilovat způsobem co možná nejrychlejším a pro obě strany přijatelným o do­
řešení otázek týkajících se majetku katolické církve«, i když je zřejmé, že jde o vysoké poli­
tikum české současnosti a že je tento příslib díky tomu neúnosně »slibující«. Česká republika
se nemůže zavazovat jiné zemi, jak bude řešit své vnitřní poměry.
Vážený pane místopředsedo, seznámil jsem se i s některými dalšími smlouvami, které Svatý
stolec uzavřel s jinými zeměmi. Formulace, které mi v textu této smlouvy vadí, jsem v nich
nenašel (např. ve smlouvě se Slovinskem se nemluví »o společných dějinách slovinského státu
a katolické církve«, ale »o staleté historické vzájemné spojitosti slovinského lidu a katolické
církve«, není tam ani slovo o vojenské službě, není tam nic o církevních koncilech, nemluví se
obecně o hromadných sdělovacích prostředcích, ale říká se, že »církev má právo, aby zaklá­
dala vlastní sdělovací prostředky«, atd.). To také považuji za velmi důležité.
Vážený pane místopředsedo, ze všech těchto důvodů si myslím, že je v České republice
nemožné a neprůchodné smlouvu v této podobě přijmout a předesílám, že bych ji v této podo­
bě nebyl ochoten podepsat. Protože mi však osobně velmi záleží na pozitivním dořešení
vztahů mezi Českou republikou a Svatým stolcem, prosím o sdělení, zda je možné, aby Vaše
ministerstvo začalo vést nové jednání. Jsem připraven i na osobní konzultace a pomoc v tom­
to směru. Pokud by tomu tak nebylo, zvažoval bych možnost převést pravomoc k vyjednávání
na jinou instituci.
Se srdečným pozdravem,
Václav Klaus
Vážený pan
JUDr. Cyril Svoboda
Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR“
(http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=GfY1TbQGkQcS).
V případě výše uvedené smlouvy bychom si předně měli všimnout skutečnosti, že se ne­
jedná o smlouvou mezi Českou republikou a Vatikánem, nýbrž o smlouvou mezi ČR a Kato­
lickou církví jako takovou. Jak píše matematik a fyzik Dr. Přemysl V. Jedlička, „jediné, co se
totiž týká ve smlouvě Vatikánu, je zmínka o diplomatických zastoupeních. Zbytek smlouvy (viz
1346
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
např. http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/sml-cr-v.htm) hovoří o tom, co má stát udělat pro Ka­
tolickou církev, což je principiálně nepřípustné.“
A dál tento důležitý postřeh rozvádí: „Představme si totiž, že by ČR sepsala smlouvu s Ra­
kouskem, týkající se řetězce Julius Mainl a jeho postavení v Čechách. Je pochopitelné, že se
Rakousko snaží, aby každá rakouská firma měla co nejlepší postavení v zahraničí. Kdyby ale
ČR podepsala smlouvu s Rakouskem o Mainlovi, musela by podepsat podobnou smlouvu
s Francií o Carrefouru, s Belgií o Delvitě, s Německem o Bille apod. A co české obchody?
Kdo sepíše mezinárodní smlouvu s ČR o postavení českých obchodů?
Katolická církev je sice v ČR největší z registrovaných církví, to ale neznamená, že má
právo na speciální zacházení. Uznávám, že je rozumné, aby byly katolické charitativní organi­
sace postaveny na roveň těm ateistickým, co ale ty protestantské, ty mohou být diskriminová­
ny? Uznávám, že je rozumné, aby katechismus na školách učili lidé pověření Katolickou
církví, v čem je ale jiné pravoslaví nebo židovství?
Vše, co navrhovaná mezinárodní smlouva říká o vztahu katolické církve a státu by mělo být
řešeno českými zákony týkajícími se v Čechách registrovaných církví. Není sebemenší důvod,
aby byl Katolické církvi dopřán luxus, že je její status zakotven v mezinárodní smlouvě, která
je nadřazena jakémukoliv zákonu ČR.
Nemám nic proti tomu, aby Česká Republika sepisovala smlouvy s Vatikánem; musí to být
však smlouvy, ze kterých obě strany něco získají a které se týkají opravdu států, nikoliv
konkrétních institucí. A to navrhovaná smlouva opravdu nesplňuje a je správné, že ji presi­
dent smetl ze stolu. A ještě jedna věc. Smlouvu, o které dnes byla řeč sepisovali na české
straně katolíci, což je tak trochu konflikt zájmů. Pro příště, aby nemohl být nikdo podezřelý ze
zaujatosti, by měli smlouvu sepisovat lidé, kteří nemají vztah k druhé straně, tzn. za ČR neka­
tolíci a za Vatikán lidé nečeského původu.“ (http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~vincenzo
/layout.cgi?postrehy/22-2-04.html).
Mnohé myšlenky z dopisu prezidenta Václava Klause korespondují také se článkem Dr.
Vladimíra Bíby v srpnovém vydání Newsletter z roku 2007, který nese název: „Smlouva
s Vatikánem je zbytečná“. Článek v mnoha úhlech pohledu potvrzuje zbytečnost smlouvy i
její skrytou útočnost na demokracii České republiky. (viz PŘÍLOHY na konci posledního
svazku jako Příloha č. 40, http://cepin.cz/docs/newslettery/2007-08.pdf?PHPSESSID=
81606d0c094934716161342a0a7a3f5a).
Nyní stojíme před dalšími volbami prezidenta ČR a jedno je jisté. Opozice vůči stávajícímu
prezidentu Klausovi velmi zesílila. Zdánlivě největším argumentem projezuitských a prokato­
lických kruhů a politiků je to, že ještě není dokončena vzájemná smlouva s Vatikánem a že
jsme údajně posledním státem v Evropě, který ještě nemá s Vatikánem uzavřený konkordát,
což je prý „nesmírná ostuda“ a „mezinárodní faux pas“. To je ovšem veliký podvod a hrubá
lež! Z důvodu tohoto nestoudného oklamávání naší veřejnosti jsme proto vložili na konec po­
sledního svazku (viz PŘÍLOHY) mimo jiné také Přílohu číslo 39, v níž souhrnně ukazujeme,
který stát v Evropě má s Vatikánem konkordát a který jen smlouvu případně VŮBEC NIC!!! A
nenechme se mýlit – Vatikán smlouvu už považuje za uzavřenou a schválenou a tudíž ze své­
ho pohledu za platnou a to, že ji náš prezident nepodepsal, považuje papežská diplomacie za
náš vnitřní organizační nepořádek. Papež a jeho kurie má ohledně této smlouvy již naprosto
jasno a považuje ji za plně funkční.
Už od jara roku 2007 se v médiích hovoří o dvou protikandidátech vůči V. Klausovi: o
bývalém disidentu Jiřím Dienstbierovi a římskokatolickém šlechtici a odchovanci jezuitů, za­
kladateli prokatolicky orientované Strany zelených, Karlu Schwarzenbergovi, současném mi­
1347
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 53
nistru zahraničí (plným jménem: Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius
Wratislaw Mena von Schwarzenberg).
Dá se očekávat, že proti současnému prezidentovi (stejně jako i proti dalším budoucím
„nepohodlným“ prezidentům), pokud před papeženci necouvne, budou opět navržena jména
několika „vyhovujících“ kandidátů najednou (a nejlépe až na poslední chvíli) tak, jak to žádají
jezuitské taktiky. Z mnoha stran budou podsouváni lidé ochotní spolupracovat na splnění cílů
římskokatolické církve, lidé poslušní vatikánských příkazů a aktivně přímo či nepřímo spolu­
pracující s jezuitským řádem. Je přeci nutné dokončit rozebrání všech zbývajících lesů, polí,
pozemků a majetků s tím souvisejících neboli územně zlikvidovat Českou republiku (ekono­
micky se to již zcela povedlo!) a udusit tak další z posledních dvou zbývajících jistot (totiž
území a národnost) svobodné nezávislosti českého, moravského a slezského národa na církvi
a na okolních římskokatolických státech a tím i na Vatikánu samotném. Až dojde k úplnému
rozkradení České republiky a k úplnému pozemkovému připoutání k okolním římskokato­
lickým státům zvláště prostřednictvím šlechty a Česká republika tak v podstatě územně za­
nikne (ekonomicky se to již stalo), dojde k její definitivní likvidaci cestou postupné a cílené
devastace národního jazyka až k jeho totálnímu potlačení a na konec dojde k co největšímu
vymazání pravého, nepokřiveného a nezmrzačeného národního povědomí obyvatelstva.
Dnes to zní naprosto nevěrohodně, nicméně sama historie nás o tomto neměnném plánu
papežského Říma poučuje a již z dávna nás před ním varuje. Národ Čechů, Moravanů a
Slezanů byl vždy, stále je a bude pokaždé trnem v oku římskokatolické církvi a jejímu va­
tikánskému vedení. Záleží pouze na lidech v parlamentu, v senátu a ve vládě, do jak velké
míry likvidaci národa připustíme či dokonce uspíšíme nebo naopak oddálíme a tak zpomalí­
me. Řím se však svých ambicí na ovládnutí českého státu a jeho obyvatelstva a také své po­
msty za nedokončenou pobělohorskou katolizaci Čech, Moravy a Slezska nikdy nevzdal a také
ani nikdy nevzdá. Nemá to totiž „v popisu práce“.
1348
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 54
Kapitola 54
Závěr Edmonda Parise
V
této knize jsme si stručně shrnuli hlavní projevy mnohotvárné činnosti Tovaryšstva Ježí­
šova, a to v průběhu všech čtyř století. Ukázali jsme si také, že bojovný a dokonce
vojenský charakter této známé ultramontánní organizace je dostatečným vysvětlením titulu,
který je jí často připisován: Tajná armáda papežství.
Tento řád kněžského vojska se oddal především činnosti ke slávě Boží – ve skutečnosti
však ke slávě svatého stolce, na což je pyšný. Zároveň se snaží v tisku, který cenzurují,
skrývat všechno, jak jen je to možné, a činnost na svém oblíbeném poli mezinárodní politiky
vykládat jako „apoštolské“ záměry.
Chytré maskování, předstírání nevinnosti, žertovné poznámky o tom, že jim duševně
nemocní nepřátelé připisují „temné plány“, což podle nich nemá žádné opodstatnění – to
všechno je třeba na vahách vyvážit jednomyslným nepřátelstvím veřejného mínění vůči nim, a
to vždy a všude tam, kde se objeví a začnou působit a reakcí státníků a politiků na jejich in­
triky, které ve všech zemích vyústily v jejich vypovězení, a to dokonce i v těch nejkatolič­
tějších.
Nevyvratitelným argumentem je 56 rozkazů k vyhoštění, budeme-li citovat jen ty nejdů­
ležitější! Už to samo o sobě by mělo stačit k důkazu o zlé podstatě tohoto jezuitského ná­
boženského řádu.
Cožpak to není pro občanské společnosti nebezpečné, když je to nejpůsobivější nástroj
papežství k prosazování jeho zákonů ve vládách jednotlivých zemí? A jsou to takové zákony,
které již ze své podstaty neberou žádné ohledy na nejrůznější národní zájmy. Svatý stolec, v
podstatě oportunistický, hájí tyto zájmy, pokud jsou v souladu s jeho vlastními zájmy. Tak
tomu bylo, jak jsme viděli, i v roce 1914 a 1939. Potom jezuity vydatně podpoří, avšak ko­
nečný výsledek není pro žádnou zemi nikdy přínosem. To jsme poznali i v roce 1918 a 1945.
Vatikán je hrozný ke svým nepřátelům nebo k těm, kdo se mu protiví a odhalují o něm
pravdu. Tato obojživelná kleropolitická organizace je však ještě strašnější vůči svým přátelům
a přívržencům. Kdo si bude dávat dobrý pozor, může být včas předem varován jejími lstivými,
pokoutnými výpady. Koho však sevře do svých náručí, ten dopadne strašně.
T. Jung o tomto tématu napsal v roce 1874 následující řádky, které nijak nezestárly: „Moc
Francie je nepřímo úměrná poslušnosti vůči římské kurii.“ (T. Jung: La France et Rome;
Charpentier, Paříž 1874, str. 369).
A ještě svědek z pozdější doby: M. Joseph Hours při studiu působení francouzské poměrné
„neposlušnosti“ (zde by bylo spíše vhodnější slovo „poslušnost“): „Není o tom pochyb. Po ce­
lém světadílu (a možná, že dnes už po celé zeměkouli), všude, kde má katolicismus pokušení
plést se do politiky, je zároveň v pokušení stavět se proti Francii.“ (L´Annee politique et eco­
nomique; 19, quai Bourbon, Paříž, 4e, leden–březen 1953, str. 2).
To je skutečně přiléhavá poznámka, i když výraz „pokušení“ je poněkud slabý.
Není dobře vystavovat se tomuto nepřátelství, jako musel dojít k následujícímu závěru plu­
kovník Beck, dřívější ministr zahraničních věcí toho nejkatoličtějšího Polska.
1349
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 54
„Vatikán je jedním z těch, kteří jsou v první řadě zodpovědní za tragédii mé země. Příliš
pozdě jsem si uvědomil, že jsme naši zahraniční politiku vedli tak, aby přesně sloužila vý­
hradním zájmům katolické církve.“ (Prohlášení ze dne 6. února 1940).
Navíc osud katolických Habsburgů nebyl příliš povzbudivý. Pokud jde o Německo, které je
srdci papežů tak drahé, a to zvláště Piovi XII., nemohlo být nakonec spokojeno ani s ná­
kladnými výsadami, které mu Jejich svatosti štědře udílely.
Ve skutečnosti nechápeme, zda ze všeho toho bláznivého dychtění po ovládnutí světa měla
římskokatolická církev nějaký zisk. Byly to plány, které udržovaly při životě především jezui­
té. Těšila se církev v průběhu čtyř století, ve kterých tito záškodníci šířili v Evropě nesváry a
nenávist, vyvražďování a zkázu, od třicetileté války až po Hitlerovo tažení, zisku nebo utrpěla
ztrátu?
Odpověď je jednoduchá. Nejjasnějším a nejvýstižnějším výsledkem je neustálé slábnutí
oficiálního „dědictví svatého Petra“ – je to smutný, ale spravedlivý konec tolika zločinů!
Dosáhli jezuité lepších výsledků v samotném Vatikánu? To je velmi nejasné. Jeden kato­
lický spisovatel napsal:
„Jejich cílem vždy bylo centralizovat církevní moc, kterou mají. Neomylnost papeže dráždí
biskupy i vlády. Nicméně na Tridentském koncilu o ni žádali a na Vatikánském koncilu (1870)
ji dostali. …Proslulost tovaryšstva udivuje uvnitř církve stejně tak jeho odpůrce jako jeho pří­
znivce. Uctíváme tovaryšstvo nebo se ho přinejmenším alespoň bojíme, domníváme se totiž, že
může udělat cokoliv, a podle toho se i chováme.“ (Andre Mater: Les Jesuites, Reider, Paříž,
1932, str. 118).
Další katolický spisovatel ostře vyjádřil, jaké následky bude mít koncentrace moci do ru­
kou pontifa:
„Tovaryšstvo Ježíšovo podezíralo život jako zdroj kacířství a proti němu postavilo svou au­
toritu. Zdálo se, že Tridentský koncil je poslední závětí katolicismu, že je to poslední skutečný
koncil. Po něm už bude pouze Vatikánský koncil, který požehná abdikaci koncilů. Všichni dob­
ře víme, co papežové získali na konci koncilů. Došlo k obrovskému zjednodušení a také zbída­
čení! Římské křesťanství na sebe bere charakter absolutní monarchie, která je nyní i na věky
založena na papežské neomylnosti. Je to krásný obraz, platí se však za něj životem. Všechno
pochází z Říma a Řím je ponechán k tomu, aby spoléhal zase jenom na Řím.“ (Henri Petit: L
´Honneur de Dieu; Grasset, Paříž, 1958, str. 8).
Dále tento spisovatel shrnuje, na čem má tovaryšstvo zásluhy: „Pozdrželo možná smrt
církve, ale udělalo to pomocí jakési smlouvy se smrtí.“ (Henri Petit: L´Honneur de Dieu; str.
88).
V církvi se pod loyolovskou nadvládou šíří skleróza, ne-li přímo nekróza (odumírání).
Bdělí strážci dogmatu, kteří svůj starobylý charakter a své přežitky zdůrazňují neobvyklým
uctíváním Panny Marie, jezuité, mistři Gregoriánské pontifikální univerzity, kterou založil
Ignác z Loyoly, kontrolují vyučování na seminářích, dohlížejí na misijní činnost, vládnou ve
Svatém oficiu (inkvizici), oživují činnost katolíků, cenzurují a řídí náboženský tisk ve všech
zemích, s největší pečlivostí a láskou opatrují slavná poutní místa: Lourdes, Lisieux, Fatimu a
další. Jsou zkrátka všude a za důležité můžeme pokládat to, že papeži při mši musí vždy
asistovat nějaký jezuita. Jeho zpovědníkem je také vždy jezuita.
Když tovaryšstvo usiluje o dokonalou koncentraci veškeré moci do rukou svrchovaného
pontifa, pracuje ve skutečnosti pro sebe a papež, který má z jejich práce navenek zisk, může
pouze opakovat známé úsloví: „Jsem jejich šéf, proto jdu za nimi.“
1350
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 54
Takže je stále těžší a beznadějnější odlišit činnost svatého stolce a tovaryšstva. Tento řád,
který je skutečnou páteří katolické církve, směřuje k tomu, aby měl nad ní úplnou nadvládu.
Nyní už nejsou biskupové dlouhou dobu ničím víc než pouhými „úředníky“, kteří poddajně
vykonávají všechny rozkazy přicházející z Říma nebo spíše od jezuitů.
Bez pochyby se Loyolovi učedníci snaží maskovat před očima věrných katolíků stále větší
krutost stále totalitnějšího systému. Katolický tisk pod jejich přímým vedením vytváří ve
čtenářích dojem, že předkládá různé názory, že je jakoby nezávislý a otevřený „novým“ myš­
lenkám; otcové, kteří dovedou být všem lidem vším (viz např. celá 1. strana Katolického tý­
deníku č. 42, 18.10.1998), ochotně předvádějí žonglérské triky, které předčí už jenom hvězdo­
pravci. V pozadí této malicherné zábavy bdí věčný jezuita, o němž výše zmíněný autor napsal:
„Je mu vrozená nesmiřitelnost. Díky své zručnosti umí míchat karty, vyniká pouze v
tvrdošíjnosti.“ (Andre Mater: Les Jesuites, str. 192).
Výjimečné příklady této tvrdošíjnosti a zákeřné zaujatosti nacházíme v trpělivé práci členů
tovaryšstva, kteří se snaží lépe či hůře přizpůsobit „moderního“ a vědeckého ducha, na kte­
rého si dávají dobrý pozor, aby vyhovoval obecně všem požadavkům „učení“ a zvláště pak
poněkud modlářským formám pobožnosti – uctívání Marie a činění zázraků – těmto dvěma
věcem dělají i nadále tu nejhorlivější propagaci.
„Tradiční Fatimský den se konal 13. ledna. …Tradici Fatimských dnů zahájil právě kardi­
nál Joachim Meisner (kolínský arcibiskup) 13. května 1994 a to… v pražské bazilice sv. Jaku­
ba Staršího na počest zjevení Panny Marie v portugalské FATIMĚ 13. května 1917. …Požeh­
nal sochu Panny Marie Fatimské, kterou přivezl jako dar zdejšímu chrámu. Od té doby se zde
Fatimské dny konají každý 13. den v měsíci a tato tradice se rozšířila i do mnoha dalších
kostelů.“ (Katolický týdeník, č. 4, 25.1.1998).
Bylo by přehnané říkat, že jejich úsilí je korunováno úspěchem. Budeme-li míchat vodu a
oheň, získáme především páru. Ale i nestálost těchto obláčků je poněkud atraktivní pro vy­
chytralou mysl, ačkoli byla varovaná, že příliš mnoho puntičkářství odvádí od upřímné
zbožnosti. „Odstup, satane!“
Co se toho týče, přijdou nám vhod němečtí metafyzici. V nich najdeme všechno, co po­
třebujeme, a dokonce i opak toho. Neexistuje žádná dětinská pověra, která by si po puntičkář­
ském rozboru nezískala určité zdání závažnosti, ba dokonce i hloubky. Je docela zábavné po­
zorovat tuto hru v různých časopisech a bulletinech různých kulturních skupin.
Tam tazatel najde materiál, který potřebuje, a to zvláště ten, kdo má poněkud nenormální
zálibu a raduje se ze čtení mezi řádkami.
Tito lidé plní hořkosti však nežijí jenom v oblasti spekulací. Jezuitští otcové dbají na to,
aby dali svému apoštolátu mezi „intelektuály“ pevný pozemský základ. K darům Ducha, které
štědře udílejí svým učedníkům, jsou přidávány četné výhody. Kromě jiného je to i starodávná
tradice. V době Karla Velikého dostali Sasové obrácení na víru bílou košili. Ti, kteří dnes těží
svůj prospěch z nově nalezené nebo znovu objevené víry, se těší jiným přednostem, zvláště v
akademickém a vědeckém světě. Ne příliš chytrý student bez obtíží skládá všechny zkoušky.
Profesor získává profesorské křeslo podle vlastního výběru, lékař, který je „věřícím“, dostává
kromě bohaté klientely i přednost jako žadatel o vstup do nějaké důležité společnosti atd. ..
Přirozeným postupem tito vyvolení nováčci získají další, a protože ve množství je síla, bude
jejich spojené úsilí nejúčinnější v té oblasti, které říkáme vládnoucí kruhy.
To můžeme vidět ve Španělsku, ale i jinde.
V deníku Le Monde ze 7. května 1956 věnoval M. Henri Fesquet důležitý článek španěl­
skému „Opus Dei“ (Dílu Božímu). Když definoval činnost pobožnůstkářské a okultní or­
1351
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 54
ganizace, napsal: „Její členové… mají za cíl pomáhat intelektuálům dosáhnout úzkostlivého
stavu dokonalosti tím, že vykonávají svoje zaměstnání a posvěcují profesní práci.“
M. Fesquet si je dobře vědom, že nejde o nic nového, protože o kousek dál uvádí: „Jsou
obviňováni – a to nelze popřít – že chtějí zaujmout klíčová postavení v zemi, chtějí být jádrem
univerzity, administrativy, vlády. Snaží se zabránit tomu, aby se na tato místa dostávali nevě­
řící nebo liberálové, ty pak chtějí i vylučovat.“
Je jasně vidět, že do Francie „Opus“ vstoupil „tajně“ v listopadu 1954. „Přinesli“ ho dva
kněží a pět laiků, lékaři a studenti medicíny. Asi to tak bude, ale nevíme, proč bylo toto papež­
ské posílení třeba, když už ve Francii dávno probíhá, a to hlavně v lékařském a akademickém
světě, jak to odhalily určité skandály při zkouškách a soutěžích.
V každém případě francouzská odnož této akce, tak zvaného Božího díla, se už nejeví jako
„tajná“, soudě podle toho, co píše Francois Mauriac:
„…dostalo se mi podivuhodné důvěry, ve skutečnosti natolik podivné, že kdyby nebyl dole
podepsán jeden katolický spisovatel, který patří mezi mé přátele a kterému věřím, myslel bych
si, že se jedná o pouhý vtip. Nabídl svůj článek jednomu časopisu, který jej s povděkem přijal,
ale neproplatil. Přešly měsíce a můj přítel znervózněl, vyptával se, co se s článkem stalo a na­
konec dostal odpověď od ředitele časopisu: »Jak pravděpodobně víte, Opus Dei kontroluje
vše, co během posledních několika měsíců vydáváme. A Opus Dei absolutně zakázal vy­
tisknout tento text.« Přítel se mě potom ptal: »Co je to Opus Dei?« I já se tedy upřímně a
bezelstně ptám…“ (Le Bloc–notes de M. Francois Mauriac v Expressu ze dne 29. října
1959).
Na tuto otázku – na kterou naráží M. Francois Mauriac a která není tak „bezelstná“, jak
říká – se může význačný akademik zeptat těch, které velmi dobře zná: spisovatelů, vydavate­
lů, knihkupců, vědců, přednášejících, lidí kolem kina a divadla – pokud nedá přednost tomu,
aby se informoval přímo ve vydavatelských střediscích.
Pokud jde o opozici k Opus Dei, která vznikla mezi jezuity, nemůžeme v tom vidět nic ji­
ného než skupinovou rivalitu. Tovaryšstvo – jak jsme řekli i dokázali – se rychle
„modernizuje“ i „začleňuje“, podle okolností tak, aby bylo každou nohou v jednom táboře. Le
Monde otiskl článek M. Jean Creacha, který nás ironicky zve k obdivu „Auto–da–fe španěl­
ských jezuitů“, naštěstí se omezuje jen na díla francouzské literatury. Tente, jezuitský cenzor,
jak se zdá, asi nebyl „modernistou“, podle toho, co říká M. Jean Creach:
„Kdyby měl otec Garmendia moc kardinála Taveryho, jehož pohled připodobňuje Greco k
blesku v nazelenalé masce nad kardinálským purpurem, seznámilo by se Španělsko s naší lite­
raturou jedině od zcenzurovaných nebo dokonce sťatých spisovatelů.“
Potom autor cituje několik zábavných příkladů očistné horlivosti reverenda otce a končí
tímto trefným zamyšlením:
„Jsou mozky vytvořené našimi jezuity natolik slabé, že se nedovedou postavit ani tomu nej­
menšímu nebezpečí, že by mohly zvítězit samy nad sebou? šeptal zlomyslný jazyk. Řekni mi,
milý příteli, jestliže toho nejsou schopni, jakou hodnotu může mít učení, které jim udílí ta­
kovou slabost?“ (Le Monde; 31. srpna 1950).
Tomuto humornému kritikovi můžeme odpovědět, že daná slabost mozků utvářených
jezuity je ve skutečnosti hlavní hodnotou jejich učení – ale také jeho nebezpečím.
To je skutečnost, ke které se musíme stále vracet. Zvláštním řízením – kromě některých
úctyhodných, dokonce i známých výjimek – jsou zapřisáhlými nepřáteli svobody myšlení.
Jsou to vymývači mozku s vymytými mozky!
1352
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 54
To je jejich síla, ale zároveň i slabost a zranitelnost. M. Andre Mater nesmírně dobře cha­
rakterizuje totalitarismus jejich řádu: „Pomocí disciplíny, která v duchu sjednocuje jezuitu s
jeho všemi ostatními společníky, jedná a myslí každý z nich s intenzitou třiceti tisíc dalších
jezuitů. To je jezuitský fanatismus.“ (Andre Mater: Les Jesuites, str. 193).
–––––––
Dnes je ještě strašlivější než kdy předtím. Tento jezuitský fanatismus, absolutní vládce řím­
skokatolické církve, ji hluboce zapletl do světové politiky, ve které má zalíbení bojechtivý a
vojenský duch, kterým se tovaryšstvo vyznačuje. Pod jeho péčí podnikla papežská organizace
a svastika smrtící útok na nenáviděný liberalismus a pokusila se zavést „nový středověk“, jak
Hitler slíbil Evropě. (Frederic Hofet, opak. cit., str. 172).
Navzdory šílenému plánu von Ledóchowského, navzdory Himmlerovi, „našemu Ignáci z
Loyoly“, navzdory koncentračním táborům pomalé smrti, navzdory zkaženému myšlení Kato­
lické akce a bezuzdné propagandě jezuitů ve Spojených státech, se plán „prozřetelného muže“
a „svatopetrské dědictví“ nevydařil. Místo aby se rozšířilo na Východ, bylo tím zmenšeno.
Zůstává tu nepopiratelná skutečnost: Nacionálně socialistická vláda, „ta nejkatoličtější, ja­
kou kdy Německo mělo“ (Frederic Hoffet´s: L´Equivoque catholique et le nouveau clerica­
lisme, str. 172). Byla také v největším rozsahu otrocky krutá – a to bereme v úvahu i srovnání
s barbarskými dobami.
Pro mnoho věřících je to skutečně nepříjemné tvrzení, ale vyplatí se o něm přemýšlet. V řá­
dových „vesničkách“, kde byl výcvik přesným obrazem jezuitistické metody, pán – alespoň
zdánlivý – Třetí říše vytvářel tuto „elitu SS“, před kterou se podle jeho přání „otřásal“ svět“ –
ale také zvracel odporem.
Stejné příčiny vyvolávají stejné důsledky. „Existují disciplíny, které jsou příliš těžké, než
aby je lidská duše mohla snést, které úplně odstraní svědomí… Je to zločin odcizení se sobě
samému maskovaný hrdinstvím… Žádný příkaz nemůže být dobrý, jestliže na prvním místě
ničí duši. Když se člověk plně zapojí do společnosti, ostatní bytosti ztrácejí na důležitosti.“
(Henri Petit: L´Honneur de Dieu; str. 25, 72, 73).
Nacističtí vůdcové ve skutečnosti neuvažovali o „jiných bytostech“; totéž můžeme říci o
jezuitech!
„Udělali si modlu z poslušnosti.“ (Henri Petit: L´Honneur de Dieu; str. 25, 72, 73).
A na tuto naprostou poslušnost se odvolávali odsouzení v Norimberku, aby jí omluvili své
strašlivé zločiny.
Nakonec si od téhož autora, který tak dobře rozebral jezuitský fanatismus, vypůjčíme ko­
nečné odsouzení:
„Odsuzujeme tovaryšstvo za jeho dovednost, za jeho politiku a podvod. Přisuzujeme mu
všechny rafinované kalkulace, všechny skryté pohnutky, všechny lstivé údery. Odsuzujeme je i
za inteligenci jeho členů. A přesto není jediné země, kde by tovaryšstvo nezažilo velké
zklamání, kde by se neprojevilo nějakým skandálním způsobem a nepřivolalo na sebe
spravedlivý hněv.“ (Henri Petit: L´Honneur de Dieu; str. 25, 72, 73).
Ptáme se však: Kdyby jejich machiavelismus (politika prováděná bez ohledu na morální
principy, užívající jakýchkoli prostředků, nazvaná podle ital. politika 15. a 16. století N.
Machiavelliho) měl hloubku, která se mu obecně připisuje, vrhali by se tito vážní a hloubaví
lidé do bezedných hlubin katastrof, které lze předvídat lidskou moudrostí a které museli před­
pokládat? Ptáme se proto, protože řád už takové katastrofy zažil ve všech civilizovaných ze­
mích.
1353
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 54
Vysvětlení je prosté. Tovaryšstvo řídí mocný genius. Je to genius natolik mocný, že je ob­
čas žene i proti překážkám, jako by je mohli rozbít, „Ke slávě Boží“. „Jezuité byli… iniciátoři
a organizátoři masové katolické organizace – »Katolická akce«. Aktivně se zúčastňovali a zú­
častňují činnosti katolických stran. Jezuité byli nadšenými obdivovateli fašismu a nacismu.
Jezuita Tacchi–Venturi byl pro 20 let Mussoliniho zpovědníkem, jezuita Stempfler byl
spoluautorem Hitlerovy knihy »Mein Kampf«. Jezuité spolupracovali s fašistou Paveličem v
Jugoslávii a Tisem v Československu; stáli za zády metropolity Šeptyckého v Západní Ukraji­
ně, hrají významnou úlohu v nejbližším okolí Franca ve Španělsku a Salazara v Porugalsku.“
(L.N. Velikovič: Vatikán, náboženství, finance a politika, str.144).
Tímto géniem není generál, nebo jeho rádce, arcibiskupové, ani hlavy všech domácností. Ti
už jen poslouchají neviditelnou, ďábelskou mocnost, která hýbe svým řádem – řádem svých
nástrojů – jezuitů.
„To je ten živý génius tohoto obrovského těla. Je to nevyhnutelná síla vycházející z tohoto
seskupení zavrženého svědomí a spoutané inteligence. Je to výbušná síla a tyranský zuřivý fa­
natismus řádu, který vyplývá z jeho samotné podstaty. Když se nahromadí mraky a blesk má
sílu, bouře musí propuknout.“ (Henri Petit: L´Honneur de Dieu, str. 152–153).
Od roku 1939 do roku 1945 usmrtila bouře 57 milionů duší, zpustošila a zničila Evropu.
–––––––
Musíme být na stráži. Stejná mračna mohou ukrývat další a ještě horší katastrofu. Znovu
může začít blýskat a svět může být uvržen do „bezedné propasti, kterou lze lidskou moudrostí
předzvědět,“ ale ze které, když se do ní nechá uvrhnout, by ho žádná mocnost nemohla za­
chránit.
Navzdory tomu, co mohou říkat mluvčí Vatikánu, to není „antiklerikalismus“, co nás při­
vedlo k pečlivému studiu politiky Vatikánu a jezuitů, a k odsouzení jejich pohnutek a
prostředků, ale byla to nutnost uvědomit veřejnost o tajnůstkářské činnosti fanatiků, kteří neu­
stoupí před ničím – minulost to častokrát potvrdila – aby dosáhli svých cílů.
Viděli jsme, jak se během 18. století evropské monarchie sjednotily, když chtěly zneškodnit
tento zlý řád. Nyní může v klidu osnovat své intriky a zdá se, že demokratické vlády se o to
vůbec nezajímají.
Nebezpečí, jakému je svět vystaven díky tovaryšstvu, je dnes daleko větší než v době „ro­
dinného spolku,“ a dokonce ještě větší než v době, kdy propukly dvě světové války.
Nikdo se nemůže opíjet klamnými iluzemi, pokud jde o otázku, jaké smrtelné následky by
měl další konflikt.
1354
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 55
Kapitola 55
Závěr autorů k prvnímu českému vydání z roku 1998
55.1 Slovo na závěr
K
niha nikdy nevyčerpá téma, které se týká jezuitů, neboť jejich činnost nikdy neustane. I
přes svou rozsáhlost má kniha za úkol čtenáře pouze navigovat na okruh souvislostí a
pomoci mu zorientovat se v té obrovské změti mezinárodního dění. Je mnoho témat, které
jsme z prostorových důvodů nemohli rozvinout, např. otázka interupcí ve vztahu k politice
Vatikánu, používání Duchovních cvičení – exercicií v psychiatrickém léčení a při léčbě vůbec
(viz např.: Katolický týdeník, č. 4, 25.1.1998, str. III), zavedení Svatopetrského haléře v Če­
chách na den 22.2.1998 (viz např.: Katolický týdeník, č. 8, 22.2.1998) nebo o mystériu Mše, o
pokání, o zpovědi (viz např.: A. Tondi: Jezuité, str. 286 – 317) či o morálce duchovních popi­
sované v knihách jezuitských kněží J. Aertnyse a C.A. Damena Morální teologie, Řím 1944 a
Turin 1944 (A. Tondi: Jezuité, str. 290, 297) a v knihách dalších autorů, které nejen, že
nejsou zrušeny, ale jsou naopak dalšími a dalšími jezuitskými teology a „moralisty“ doplňová­
ny a vydávány i v dnešní době; a podobně.
Už tak je tato kniha informacemi doslova nabytá. Další přísun informací, co se Vatikánu a
jezuitů týká, by už hraničil se čtenářovou možností, to vše přijmout a strávit.
Proto jsou u některých témat napsány pouze základní údaje jako prvotní informace. Ale
pokud po nich čtenář bude pátrat dál, pokud se od nich odrazí a bude do hloubky hledat v so­
lidních zdrojích – nejlépe historicko–faktografických – pak jistě dosáhne uspokojivých vý­
sledků. To však už necháváme na čtenářově samostudiu.
Lze očekávat, že bude mnoho lidí, kteří budou veřejně po této knize šlapat se slovy: „Tato
kniha každého, kdo je jen trochu zapojen do politiky a je římským katolíkem, hned označuje
jako jezuitu.“ Toto extrémní obvinění však můžeme s čistým svědomím odmítnout. V žádném
případě totiž není pravdivé.
Jednak je to silně překroucený pravý smysl a význam této knihy. Ten leží v té realitě, že i
česká politika je ze strany Říma ohrožena a že v budoucnu hrozí katolizace celé světové a tedy
i české veřejnosti (pokud bude lhostejná k rozpínání katolicismu a apatická k ambicím na svě­
tovládu římskokatolické církve), a to jakoukoliv formou a se všemi následky.
Kniha tedy na základě historických údajů a na základě současných událostí jasně a ne­
zamlženě varuje před budoucí hrozbou, která při splnění určitých podmínek může zasáhnout
celou lidskou společnost.
Dále se kniha snaží ukázat na ten fakt, že mnoho českých politiků, aniž by si to uvě­
domovalo, se chová v politice přesně tak, jak to jezuitský řád ve svých „morálních“ zásadách
předepisuje. A právě o tomto jezuitství v chování politiků přináší kniha některé konkrétní svě­
dectví a ukázky. Zda tito politici mají či nemají s řádem nejmocnější světové mafie – s řádem
jezuitů – společné pouto, již necháváme na nich samotných.
Ovšem kniha nezakrývá ty politiky, kteří na ovlivnění politické scény spolupracují s církví
vědomě nebo jejichž politické kroky signalizují, že si z nich římský katolicismus učinil své
prostředníky. Kniha však respektuje, že i to je věcí jejich svědomí a politické morálky.
V žádném případě si však nečiní nárok na neomylnost a autoritativnost.
1355
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 55
Zároveň se kniha snaží také ukázat, že je zde mnoho politiků s katolickým vyznáním, kteří
snad možná ani nechápou, jaký politický dosah pro ně samotné a pro celou společnost má
pravidlo Říma, že každý římský katolík správně nečiní nic, co by mu nebylo ze shora na­
řízeno. Lidé si dnes vůbec neuvědomují, že katolík musí napřed splnit příkaz Říma nebo kně­
ze a teprve potom, že se může věnovat svým pozemským povinnostem.
Vzpomeňme si také na různá papežská nařízení ke svým „věrným synům a dcerám“ a
k římskokatolickým řeholníkům a řeholnicím. Tato nařízení nikdy nebyla zrušena. Jasně uklá­
dají, aby každý římský katolík (katolička) a každý řeholník (řeholnice) napomáhal jezuitské­
mu řádu co nejvíce a podporoval ho ze všech svých sil a možností.
Není proto nemožné, aby politik a zvláště je-li římský katolík, byl z vlivu jezuitství zcela
vymaněn a úplně od něho oproštěn. To prostě nejde a Vatikán také neučiní žádných jiných roz­
hodnutí, kterými by svá pravidla měnil a nebo dokonce zrušil.
Každý římskokatolický nebo protestantský politik je žel více či méně do tenat a sítí Va­
tikánu a jezuitského řádu zapleten a ať už vědomě či nevědomě mu slouží. Pochopitelně, že
totéž, ovšem v jiné rovině se týká všech ostatních politiků, kteří jsou materialisté, ateisté a
nebo nemají žádné vyhraněné náboženské přesvědčení a vyznání, ale nejsou svým založením
ani materialisté ani ateisté.
V neposlední řadě kniha předkládá k zamyšlení i téma o tom, že jezuitství, prokatolictví
nebo katolictví v chování českých i světových politiků je právě před vstupem Evropské unie a
NATO do zemí Východní Evropy rozhodně podezřelé a určitě alarmující. Jistě to není zcela
náhodou, že sílící signály o spojení české politiky s Vatikánem zaznívají právě v době, kdy
Vatikán jeví o bývalý Východní blok, a tedy i o český stát, mimořádný zájem a kdy se také
souběžně s tím rozrůstají nespočetné řeholní řády (většinou prodloužené ruce silně aktivních
jezuitských řádů pod jiným názvem).
Tato kniha odhaluje tu skutečnost, že světová politika jako celek je plně ve službách Říma
a jezuitských sil a dále, že Vatikán směřuje i v České republice pouze k jednomu hlavnímu
cíli: Dosáhnout nyní toho, co se římskokatolické církvi v Čechách a na Moravě nepodařilo za
stovky let.
Kniha však rozhodně nemá v úmyslu nikoho napadat, nikoho osočovat. Chce pouze jasně a
na příkladech z politického současného života ukázat na provatikánské politické tahy a intriky,
které se v dnešní politice naší země rýsují, a to bez ohledu na to, kdo je dělá. Není rozhodující
jméno, ale rozhodující je náboženské přesvědčení, funkce a politické skutky každého politika.
Toto vše se promítá do jeho celé politické činnosti, kterou pak veřejnost vnímá a hodnotí.
–––––––
Knize bude také určitě vyčítán ostrý tón v jejích závěrech a konstatováních. Připouštíme,
že se to tak může jevit. Ovšem je to ostří jen zdánlivé. V dnešní době je totiž všechno, co se
týká politiky a náboženství, říkáno v nejasném a nezřetelném tónu. Všechno je více či méně
zamlžováno a zahalováno neproniknutelnou clonou. Témata, která veřejnost zajímají, protože
jsou aktuální a nebo mají dalekosáhlý dopad a vliv, jsou odsouvána do pozadí a nebo jsou pře­
krývány jinými slovy s jiným významem. Všechno je nekonkrétní, v přítmí a ve stínech.
Všechno je jenom stále více v náznacích a v jakýchsi mlhavých konturách, ale veřejnost po
dnešní politice žádá zúčtování a žádá jasné, konkrétní vysvětlení těch či oněch politických
kroků.
Veřejnost je již přesycena těch slovních politických schovávaček, politického zamlžování a
samých „no comments“. Veřejnost žádá jasné, zřetelné slovo, které by nasytilo její vyprahlé
1356
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 55
nitro po skutečné pravdě a skutečném pravdivém pozadí mnoha politických nesrovnalostí a
záhad, mnoha podvodů a lží.
Je však také logické, že od politiků se těchto konkrétních vysvětlení a objasnění veřejnost
nedočká. Dočkat se ani nemůže, protože sama politika kryje intriky a podvody všech kalibrů v
každé době a nikdy lidem neprozradí, jaké jsou ve skutečnosti její aktuální a konkrétní kroky
a k čemu to doopravdy směřuje. Politika je hra a manipulace vykonávaná tou nejmenší skupi­
nou lidí nad tou největší. Může se to třeba nazývat i honosnými termíny, jako například, že
politika je služba veřejnosti nebo hájení jejích zájmů apod., ale ve skutečnosti je to kombinace
hry a manipulace s lidmi. Může se zahalovat do humánních plášťů, ale stále půjde o mocenské
ambice v pozadí. Může se zahalovat do mírových proslovů a procesů, ale stále bude motivem
alibismus. Ukázek leží v této knize více než dost.
Kdo tedy musí přinést pravdivé světlo a vyslovit jasné, konkrétní a nezamlžené slovo, když
ne ti, kteří se zabývají historií i současností a mají klíč k propojení všech důležitých souvislos­
tí. Kdo má vydat jasné a (vzhledem ke zmíněné mlze) ostré svědectví o skutečném, pravém
pozadí politických kroků, které se celé společnosti dotýkají nejvíce, když ne ti, kteří porozu­
měli a pochopili, jaké je skutečné zákulisí celosvětové i domácí politiky? Máme právo si toto
poznání schovávat pro sebe? Domníváme se, že nikoliv. Nepochybně máme za to, že je naší
morální povinností s tím veřejnost seznámit.
55.2
Rozloučení slovy „českého lva“, římskokatolického profesora historie,
T.V. Bílka
„Řád Tovaryšstva Ježíšova se snaží být opět obnoven v původní síle, moci a »slávě«. Dejte
mu šanci a možnost a během času se stane tím, čím byl dříve. Je totiž přirozeným pravidlem,
že ze stejných příčin vznikají stejné následky.
Hříchy starých jezuitů, hluboké rány, jaké zasazovali svou naukou náboženství, církvi a
státům, byly do nebe volající. Avšak zatracují a zavrhují snad noví jezuité hříchy svých před­
chůdců? Protestovali proti nim někdy? Podali nám snad aspoň nepatrné záruky, že nevstoupí
do šlépějí svých předchůdců? V žádném případě! Nemáme ani jediné buly, ani jakéhokoliv
papežského prohlášení, ani jediného dekretu od jejich představenstva nebo valného shromáž­
dění, kterými by se hanebné spisy, jaké stvořili jejich nestoudní členové Eskobar, Busenbaum,
Mariana, Lessius, Salas, Tamburini, Lorthivir, Lamius, Windok, Ribadeneira, Reinold, Suarez,
Sanchez, Stolz, Molin, Navarra, de Toledo, Moullet, Gusy, Fegeli, Emanuel Sa, V. Filincio, L.
Less, Bauny, P. Laymann a sta dalších zavrhovali a zatracovali jako pravé, skutečné kacířské
bludy. Neexistuje ani jedno odsouzení jejich spisů, které byly tištěny s povolením a schválením
samotného řádu.
Noví jezuité převzali celé dědictví svých otců beze změn. Zmocnili se celé pozůstalosti a
prohlásili ji za své vlastnictví. Kdo by tedy mohl být takovým bláznem, aby novým jezuitům
důvěřoval? Kdo by od nich očekával něco dobrého, když se ke všemu, co jejich předchůdci
předtím spáchali zlého a ohavného, dokonce i veřejně přiznávají a zastávají se toho?
Staří jezuité zprznili náboženství a mravnost. Proto je celá Evropa odsoudila a vyhnala ze
všech jejich sídel. Chtějí se tedy noví jezuité předvádět tím, že zase vyvěšují štít svých před­
chůdců a zřizují svůj řád podle zásad, jakými se tito předchůdci řídili?
Pochopitelně, že nejsme tak bojácní, abychom v každém, už dost nepatrném kouři hned vi­
děli nějaký požár a zvonili na poplach. V žádném případě. Když se ale pověstní žháři lidských
1357
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 55
životů, ničitelé lidského štěstí a svobody, svobodné vůle, svobodného zastávání a vyznávání
víry podle svého vlastního svobodného přesvědčení, když se utlačovatelé lidských práv, proná­
sledovatelé pravdy a likvidátoři lásky k životu derou do země, aby v ní založili svůj oheň a
rozbalili v ní svůj stan, pak zajisté nikdo nemůže nazvat hlupákem toho, kdo stojí na stráži,
napomíná k ostražitosti a varuje ostatní.
Kdo by chtěl za takových okolností napadat ostražitost a nebo se jí jen posmívat, pak by
tím jen dokazoval, že je s těmito žháři zajedno neboli v úplném porozumění, souladu a sjedno­
cení a že jejich plány schvaluje a vítá.“ (T.V. Bílek: Dějiny jezuitů, str. 304–308; viz také J.
Ellendorf: Die Moral und Politik der Jesuiten, Darmstadt, 1840).
1358
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 56
Kapitola 56
Závěr autorů ke druhému českému vydání z roku 2008
56.1 Obezřetnost je na místě
ím více se jezuitským řádem a papežstvím budete zaobírat, tím více budou o tomto řádu
Čpřed vámi vyvstávat nové a nové odhalené skutečnosti a tím více bude vznikat mnoho
dalších námětů. Dokud zde bude existovat papežství a jeho mnišské řády, nebudou témata o
římskokatolickém systému nikdy vyčerpána. Vždy bude existovat oblast, i ta nejméně oče­
kávaná, v níž najednou narazíte na vliv a působení římskokatolických sil, aniž byste si toho
kdy předtím všimli.
Proto bude většina lidí pro svoji „slepotu“ tuto knihu pokládat za „paranoidní dílo“ a odsu­
zovat ji jako „snůšku blábolů a nesmyslů“. Takovým říkáme: Nevěříme, že v případě římsko­
katolické církve existuje nebezpečí extrémismu z paranoie. I ta sebeodvážnější paranoia ve
spojení s papežstvím a jeho vojskem ani zdaleka nevystihuje pravý, skutečný stav římského
katolicismu a jeho působení a vliv na naší Zemi. Ani ta sebepodezíravější a sebekontroverz­
nější myšlenka, ani ta sebebláznivější představa o Římu v mysli nikdy nepředstihne a ani plně
nevystihne jeho skutečné, opravdové strategie, taktiky a cíle. Dějinami je nesčetněkrát jasně
potvrzeno, že je lepší být v případě papežství a jeho jezuitů raději „paranoidním bláznem“ než
zaslepeným a důvěřivým naivistou. V tomto případě pokaždé platilo a stále platí a bude platit i
nadále pravidlo obezřetnosti, opatrnosti a nedůvěry k Vatikánu, k jeho mnichům a agentům.
Vždy je lepší být posmívaným bláznem před lidmi než před Bohem.
Raději buďme proto prozíravými a opatrnými než naopak. Kdo tuto pravdu neunese a kdo
tento zákon neposlechne, ztratí všechno. Stále je totiž potřeba mít na paměti, že pronásle­
dování, potlačování, omezování, vyhánění, utiskování a vyvražďování lidí ve jménu nábožen­
ství ve všech epochách dějin, prováděné všemi strukturami lidské společnosti a proti všem
formám svobodně vyznávaného náboženstvím vždy bylo, je a stále bude programové, takže
nelze jinak, než za tímto programem „paranoidně“ předpokládat zlo a zlé síly. A kdo před tě­
mito silami zla couvne, ztratí sám sebe a potvrdí pravdu zákona obezřetnosti.
56.2 Kniha není protestantskou propagandou
Někteří degradují tuto knihu na pouhou protestantskou propagandu. Domníváme se však,
že kniha „Tajné dějiny jezuitů“ dostatečně jasně ukazuje, že jezuité nebojují jenom proti pro­
testantům, ale proti všem, jejichž činy a myšlenky nejsou v souladu s římskokatolickou
ideologií, tedy i proti jakékoli svobodně vládnoucí vrstvě a proti všemu svobodně dýchajícímu
obyvatelstvu a to jak věřícímu tak i nevěřícímu, kteří odmítali či odmítají nechat si spoutat
svobodu svého svědomí římskokatolickými doktrínami a dogmaty. Kniha nezachycuje jen
rozkol mezi dvěma náboženskými směry především v Evropě v průběhu přibližných pěti set
let od založení jezuitského řádu, mezi protestantstvím a katolictvím, ale popisuje v podstatě
boj mezi svobodou myšlení a jednání, svobodou projevu a svobodným rozhodováním na
jedné straně a římskokatolickou diktaturou, usurpátorstvím, hegemonií a svazující ideologií
na straně druhé. Že se tento boj odehrával a dodnes odehrává především na církevní půdě, je
historická i současná skutečnost, a proto tato kniha také o církevní půdě pojednává nejvíce.
1359
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 56
56.3 Objektivita v popisu pronásledování
Jiní knize vyčítají, že nemá údaje o pronásledování jezuitů od protestantů. Těm odpovídá­
me, že tam, kde si jezuité celosvětově nebo celonárodně vykoledovali represe od nekato­
lických nebo protestantských úřadů či soudů nebo dokonce vyhnání, tam je to také v knize
vzpomenuto. Ti, kteří vyčítají autorům neobjektivitu, by si měli uvědomit, že je to předně řím­
skokatolická církev se svými řády a zvláště s jezuitským, kdo je vůči jinověrcům nebo bezvěr­
cům či ateistům netolerantní a je-li v převaze i nakonec agresivní a pronásledující. Jsou-li
v převaze protestanti a nejsou-li vystaveni represím ze strany Říma, jsou mnohem snášen­
livější a pokojnější než jezuité.
Čtenáři by také měli pochopit, že kniha není žádným všeobsáhlým historickým dílem ani
není dějepisem, v němž by bylo zapsáno úplně všechno, co se na naší Zemi během uplynulých
přibližných pěti set let odehrálo. Podíváme-li se navíc do historických záznamů, pronásle­
dování protestantů od jezuitského řádu silně v záznamech převažuje ve všech zemích. Na tom
nemůžeme nic změnit, pokud nechceme přepsat dějiny. Taková je skutečná tvář naší historie.
A protože se kniha zabývá hlavně jezuity a nikoliv protestanty, pak také zachycuje hlavně
činnost Tovaryšstva Ježíšova, a proto také mnoho událostí přeskakuje, nebo se o nich zmiňuje
jen okrajově nebo je pomíjí úplně, protože svým rozsahem nebo významem jsou jen nepa­
trným zlomkem vůči mnohem závažnějším událostem a souvislostem, které jezuitský řád
provázejí.
56.4 Skutečné pohnutky jezuitských otců
Milovníci, sympatizanté, příznivci a sponzoři jezuitů také v knize postrádají vyzvednutí
kladů jezuitského řádu a kladné zhodnocení všeho, co jezuitští patres v průběhu staletí během
své činnosti a působení vytvořili. Nechť si tito přátelé a vyznavači SJ uvědomí, že pravou po­
hnutkou v historii SJ nikdy nebyla při její práci láska k pravdě, k Bibli a k člověku, ale vždy
jen boj a zase jenom boj o to, být všude za všech okolností prvním a pro řád zabrat co nejlepší
sousta. Byl to vždy výhradně zájem o moc, svou vlastní a pak Říma, co bylo hnacím motorem
pro jejich bojovný fanatismus. Proto je to klérovojenský řád, který si sám dokonce říká „vojá­
ci na poli Kristově“ a právě u jezuitů to platí dvojnásob, víc než u jiných římskokatolických
řádů.
Od samého počátku nebyl jejich boj o místo pod sluncem nikdy bojem jako přirozený a lo­
gický důsledek jejich nové počáteční existence, ale byl to přímo boj tohoto vojenského diktá­
torského a fanatického řádu o prvenství ve všem, co dělali a všude, kde se ocitli, byl to vždy
boj o obsazení všech výhodných pozic, o kariéru, o moc a také boj proti všemu a všem, kdo
nestáli a nestojí na straně papežství nebo byli či jsou i dnes ve svém postoji k Římu neroz­
hodní. Jezuité byli ve svém hegemonistickém a dobyvačném charakteru praví předchůdci
dnešních komunistů. „Stále vpřed, zpátky ni krok“. Dopředu je hnala pouze jejich fanatická
horlivost co nejrychleji zabrat všechny oblasti působení pro „větší slávu Boží“, být ve všem
první a vládnout sami a tedy případně vytěsnit i všechny ty, kteří přišli dřív.
Tisíce svedených duší jim sloužilo a odevzdávalo plody své práce v naivní důvěře k řádu.
Ten však jejich plody dřiny zneužíval proti lidstvu pro „větší slávu Boží“ jen a jen za účelem
rozvoje a posilování jezuitského řádu a papežské stolice. Jezuité zabrali všechny cesty k vědě
a umění a dovolili po ní jít jen těm, kteří se sami stali jezuity nebo s nimi přinejmenším kola­
borovali. Přesně jako v dobách komunistů po druhé světové válce. Kdo chtěl studovat, kdo
měl nějaké nadání, kdo chtěl vyniknout, kdo chtěl pro společnost něco znamenat či udělat,
1360
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 56
vždy byl tehdy vystaven komunistickému tlaku, buď aby se začlenil do řad komunistů nebo
aby byl persekuován, paralyzován a ze společnosti nakonec vyřazen.
A jako komunisté, ani jezuité se neštítili ničeho, jen aby dosáhli svého cíle. Měli a mají do­
dnes nejlepší přístup k informacím všeho druhu. Kdo chtěl tehdy studovat lékařství, chemii,
fyziku, matematiku, astronomii, kartografii a další vědní obory na věhlasných univerzitách,
mohl, pokud byl římským katolíkem a nejlépe jezuitou. Jezuitský řád byl a je dodnes mo­
nopolním „dodavatelem“ vědou nejlépe vyzbrojených lidí. Jejich znalosti pak snadno vždy
vynikaly mezi nevzdělanci na mnoha královských dvorech, snadno se pak stávali hlavními po­
radci v oblasti vědy a techniky například v Číně a v Japonsku, snadno pak získávali prvenství
v objevování nových léků při svých misijních taženích exotickými zeměmi nebo při koloniza­
ci jihoamerických indiánů. A dnes mnoho zaslepených příznivců, kteří nevidí historické sou­
vislosti, obdivují jezuitský řád jako hlavního přínosce v kultuře, vědě, umění a vzdělání.
Je to stejné, jako kdybychom dnes obdivovali komunistický režim, že je největším pří­
noscem a dobrodincem 20. století, který se zasloužil o pravý rozvoj rozvinuté, vyspělé
společnosti a lidského ducha. Oba režimy v principu nakládali s informacemi a s lidským po­
tenciálem shodným způsobem – vždy pro své sobecké, bezohledné prvenství a výhradně pro
využití svých vlastních „řádových“ cílů.
Pohnutkou jezuitů nebylo totiž nikdy nic jiného, než sledovat jen cíle svého vlastního řádu.
Proto těmto cílům podřídili úplně všechno. Například jezuitští malíři malovali stovky obrazů
s jezuitskou tématikou, jezuitští skladatelé komponovali stovky jezuitských skladeb, jezuitští
sochaři tesali stovky jezuitských světců, jezuitští architekti navrhovali stovky jezuitských
kostelů, jen aby přilákali do svých řad co nejvíce příznivců, obdivovatelů, sponzorů a dárců.
Jezuité ani na okamžik neváhali zavést do kostelů i celou řadu divadelních her s dramatickou
(dnes bychom řekli akční) tématikou kladoucí hlavně důraz na utrpení hříšníků v pekle a to
hlavně pro zastrašení všech, kdo byli mimo římskokatolickou církev a jezuitský řád. A ta­
kových jezuitských akcí by bylo možné připomenout více.
Příznivci a obdivovatelé Tovaryšů Ježíšových říkají, kdyby nebyli jezuité, nemáme dnes
pobělohorské baroko. Ano, barokní architektura, sochařství, malířství, stavitelství a další „vý­
dobytky“ baroka jsou jistě na první pohled povznášející, ale jen do té doby, dokud si neuvě­
domíme, že přeplácaná a kýčovitá barokní výzdoba měst a kostelů měla za účel hlavně zastřít
kruté, krvavé pronásledování protestantů v tomto období a násilnou katolizaci Čech, Moravy a
Slezska, vyhánění protestantské šlechty do exilu a bezostyšné zabírání (přesněji nezákonné
kradení a rabování) jejich majetku a likvidaci jejich rodových posloupností a šlechtických titu­
lů.
Příznivci a obdivovatelé tovaryšů říkají, kdyby nebyli jezuité, nebyla by dnes pečovatelská
služba o nemocné v jezuitských nemocnicích, ozdravovnách, ústavech, domech a
v podobných zdravotních zařízeních. Ano, tato služba je jistě chvályhodná a společnosti
prospěšná, ale nikdy nebyla nezištná, neboť je dodnes doprovázená katolizací těchto
oslabených duší, to je doprovázená „bojem Kristových vojáků“ o získání všech ope­
čovávaných a ošetřovaných duší pro římskokatolickou církev čí přímo pro jezuitský řád.
Příznivci a obdivovatelé SJ říkají, kdyby nebyli jezuité, neexistovaly by dnes jezuitské cha­
ritativní organizace. I zde je to jenom rouška společensky prospěšné práce pro pravé „misijní“
katolické tažení územími postihnutými přírodní, válečnou nebo revoluční katastrofou.
Příznivci a obdivovatelé SJ říkají, kdyby nebyli jezuité, neexistovaly by dnes jezuitské výu­
kové a vzdělávací programy a přímo i organizace, školy, koleje, jezuitské domy, univerzity,
observatoře, vědecké instituty, laboratoře a další vzdělávací pracoviště. Tito tovaryšofilové
1361
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 56
však zapomínají, že zde nejde o vynález a patent jezuitů a že kdyby jezuité neexistovali, jistě
by tuto činnost prováděly jiné organizace, bezesporu ne tak reakční a ne tak introvertně zamě­
řené na sebe a na římskokatolickou církev.
To samé můžeme říci na jezuitskou osvětovou činnost, na jejich zpovědní činnost, pastýř­
skou duchovní činnost, misijní činnost v cizině a podobně. Pravou pohnutkou, ať jezuité děla­
li cokoli a kdekoli, bylo jen využití všeho a všech příležitostí pro růst a moc svého řádu. Tito
fanatičtí „vojáci na poli Kristově“ neznali a neznají žádných mezí nejen u druhých, ale ani u
sebe. Byli a jsou ochotni při službě svému řádu kdykoliv položit svůj život a stát se i mu­
čedníkem řádu. Proto jezuité vždy vynikali svou „statečností“ a „horlivostí“ právě při mi­
sijních taženích jak v Evropě tak i na jiných světadílech. Jejich riskování vlastního života byla
vždy příslovečná a nesla své „ovoce“. Už za krátkou dobu své existence tak vyrobili víc mu­
čedníků než jiné mnišské řády za dlouhá staletí.
Podíváme-li se do dějin, pak jezuitské „misijní“ úsilí nikdy nebylo nezištné a pro blaho
celé lidské společnosti, jak dnes jezuité tvrdí a jak dnes presentují všechny své „misijní“ úspě­
chy a všechna svá vědecká bádání, objevy a poznatky s tím spojené. Jejich horlivost a sebe­
obětavost vždy nesla pečeť fanatismu ve prospěch svého řádu a římské stolice. Jejich vě­
decký, badatelský přínos tolik vychvalovaný příznivci jezuitů je jen logickým vyústěním
jejich ješitné, soupeřivé snahy použít všech dostupných jakýchkoli prostředků k co nejrych­
lejšímu získání prvenství svého řádu na všech kontinentech, kam se jezuité jen mohli dostat a
zabrat vše pro svůj řád a pro Řím. Kromě jiných řádů hlavně díky jezuitům získával a upev­
ňoval Řím své pozice v Asii a v Americe (zatímco protestantismus měl plné ruce práce vy­
bojovat své místo teprve v Evropě, navrátit jí původní biblické učení a víru a uhájit tam svoji
existenci pod sluncem). Jezuitský kněz Antonio Possevino k tomu v té době chlubně rád po­
znamenával, že „katolická církev je trvale se šířící institucí, »k níž se přidávají rozlehlé ob­
lasti Nových světů od východu slunce až k jeho západu, nemluvě o jihu či severu, kde se k ní
dennodenně připojuje bezpočet konvertujících národů. (J.P. Donnelly: Antonio Possevino´s
Plan for World Evangelisation, v J.S. Cummins, ed., Christianity and Missions, 1450 – 1850
(Aldershot, 1997), str. 55 – 56).« Řečeno chlubným jazykem jezuitů, misijní hnutí učinilo
z Tovaryšstva ( a s ním z celé katolické církve) bezprecedentně expanzivní celosvětovou or­
ganizaci.
Na tom všem však bylo cosi klamného: národy nově obrácené na křesťanství často zdaleka
nebyly přesvědčeny, že se tak stalo k jejich dobru..., i když se vše zvrtlo v tragédii, jež si na
straně vzbouřenců vyžádala víc mučedníků než mezi konvertity, i tento vývoj se dal vykládat
jako úspěch. »Druhý křest krví« se k takovému vysvětlení náramně hodil.“ (J. Wright: Jezui­
té, misie..., str. 82 – 83).
I kronikář a historik jezuitských misií a odpůrce kritiků jezuitismu, J. Wright, nechává za­
znít myšlenku, že „po celém jezuitském světě se trvale střetávaly misie, žízeň po zisku, imperi­
ální snahy a hlásání evangelia“ a v kontextu neustálých protikladných názorů na charakter
jezuitských misionářů a tím i celého řádu neváhá uvést svědectví sběratele a vydavatele jezui­
tských misijních dopisů ze 17. a začátku 18. století, Johna Lockmana, který roku 1717 pre­
sentoval ve svém díle Travels, svazku XII. dva světu známé pohledy na jezuitské misionáře.
Jeden pohled byl pohledem jezuitských patres, kteří ve svých bratřích misionářích viděli
nejlaskavěší bytosti ze všech lidí, jejichž „mysl je obohacena nejvznešenějšími poklady vědě­
ní,“ které „dobrovolně opustily své přátele, příbuzné i rodnou zem,“ vystavily se „všem nebez­
pečenstvím plavby po moři“ a poté vybaveni jen nejnezbytnějšími potřebami vstoupily na
pevninu mezi barbary, jejichž jazyk jim byl zcela neznámý, aby tam v naprostém osamění pu­
tovaly divočinou, „v níž jim hrozí zřícení ze svahu či pád do propasti, smrt ve spárech šelem
1362
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 56
nebo z rukou domorodců – to vše jen z touhy po očistě jejich mysli, po jejich tělesném blahu a
spáse jejich duše.“
„»Tak jezuité prezentují sami sebe a tak je vidí jejich příznivci«,“ pokračuje Lockman,
„»leč na druhé straně:
Uvažujeme-li o člověku, jehož jediným záměrem je po získání vzdělání ovlivňovat své
bližní; o člověku, jenž pod pláštíkem náboženství a ve službách nejhnusnějších politiků
podniká dlouhé cety, navštěvuje cizí kraje, kde se vetře do přízně domorodců, aby se zmocnil
jejich bohatství a v jejich vlastní zemi je zotročil tak, že ve své počestné nevědomosti vnímají
své vazalství jako čiré blaženství – můžeme si vůbec představit bytost zrůdnější? A právě
v tom spočívá protikladná podstata jejich charakteru.«
Je nesmírně těžké volit mezi obrazem jezuitů, coby koloniálních despotů a jezuitů, jakožto
nezištných zachránců duší a zušlechťovatelů myslí,“ potvrzuje Wright a dále prostřednictvím
jakubovského kompilátora cestopisné literatury Samuela Purchase dokládá, že „zatímco je
naprosto vhodné, aby Evropané křižovali po světě kvůli obchodům i zámořským objevům, je
krajně nevhodné zatahovat do tohoto procesu náboženství a dovolávat se pochybné pepžské
povinnosti šířit poselství Kristovo a tím ospravedňovat koloniální brutalitu a uchvatitelství.
»Evangelium,« horlí Purchas, »není mečem určeným k dobývání zemí, ale k ničení pekel...
není beranidlem určeným k prorážení bran pozemských království. ...Je urážkou evangelia,
jsou-li skrze ně králové připravováni o svrchovanost a o svůj majestát. ...Je barbarstvím při­
pravit barbary o dědictví a jejich touhu po víře využít k vlastnímu obohacení, jako by celý
svět byl poplatný katolickému papeži.« (Purchas, Purchas his pilgrimage, 14 – 16).
Byl-li papež hlavním viníkem, pak nikdy neměl mít nouzi o světské lichotníky. Michael
Geddes napsal roku 1694, že »z plané pýchy... oceňuje svět zápal, který vedl Portugalce k
pokřesťanštění Indií. ...Ve skutečnosti to byla chamtivost, nikoli svaté nadšení, co je přimělo
k těmto výbojům... Vláda a koruna neměly jiný cíl, než podrobit si tamní království i města«.
Bylo vskutku podezřelé, že »jejich svaté nadšení rychle vyprchalo všude tam, kde poměry
neslibovaly rychlé obohacení«. (M. Geddes, The History of the Church of Malabar, from the
time of its being first discovered by the Portuguezes in the year 1501 (1694), str. 74). A tak
když Luis de Camoes ve své poezii zvěčnil »ony krále, slavné převelice« a napsal o nich, že
»když kříž a impérium rozšířili a bezbožnické kraje po Africe i v Asii svým mečem pokořili«
(L. de Camoes, Lusovci, zpěv 1, Praha, 1958), asi jen stěží se takové jednání týkalo výhradně
iberských panovníků.“
Jezuita Thwaites v 17. století musel při popisu pohnutek svých kolegů při misijních ta­
ženích a bojích za ovládnutí Severní a Jižní Ameriky ač nerad přiznat, že „»Španělé sem při­
nesli světlo křesťanského náboženství a spolu s ním svou vlastní krutost a hrabivost.« (R.G.
Thwaites, ed., The Jesuit Relations and Allied Documents, Travels and Explorations of the Je­
suit Missionaries in New France 1610 – 1791 (Cleveland, Ohio, 1896), Volume I, str. 55). A
Samuel Purchas pak jde přímo k věci, když odsuzuje „činy kněží, kteří své údajně duchovní
cíle zneužívají ke kořistnickým účelům. Katoličtí misionáři, tvrdil Purchas, by si měli uvědo­
mit, že první apoštolové byli »jen chudí rybáři a výrobci stanů«. Nevyužívali spojenectví s ji­
nými národními celky, ani neverbovali davy do vojensky vycvičených tlup... ani nevyžadovali
peněžitou podporu, násilím neuchvacovali, ani nepřijímali nedobrovolné oběti a dary... nedě­
lili se o válečnou kořist, nebudovali pevnosti, nezřizovali kasárna, neukládali daně, nepřesíd­
lovali obyvatelstvo. Neměli nic společného »s nejhorší vojenskou sebrankou, jež řve, ničí,
plení, zraňuje, mrzačí, zabíjí a dopouští se nejrozmanitějších ukrutností, jakoby vzešlých ze
samých hlubin pekelných.« (Purchas, Purchas his pilgrimage, 61). Jezuité se nejspíš posk­
vrnili špinavou touhou svých protektorů po moci a majetku a provinili se tím, že pomohli
1363
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 56
pláštíkem kříže zakrýt plenění Nových světů. Podle Purchase to byli zrádci, tyjící z kořistění
zámořských držav, zrádci ctihodných apoštolských tradic. ...Jak Španělé, tak Portugalci
uzavřeli prapodivnou dohodu s Římem, podle níž se jezuitské úsilí o spásu duší vždy spájelo
s dosažením těch či oněch ryze světských cílů. Španělsko a Portugalsko si mohly činit nárok
na právo plavby, podrobení i obchodu s Východem, ovšem s reciproční podmínkou šíření
evangelia, stavby kostelů a katedrál a podpory misijní činnosti.“ (J. Wright: Jezuité, misie...,
str. 100 – 107).
Pro „větší slávu Boží“ se jezuité vrhali do neznámých končin, aby tam šířili papežské
evangelium a poddávali pod berlu Říma jeden národ za druhým bez ohledu na cokoli, co by je
mohlo od tohoto úkolu odradit nebo jen zpomalit. Bylo to však fanatické, nedobré úsilí, které
je hnalo neustále vpřed, jen aby byli všude první a obsadili a zabrali co nejvíc. A byl to také
fanatismus, který hnal hned po ukončení noviciátu čerstvé absolventy do atraktivních destina­
cí Číny, Japonska, Indie, všech částí Ameriky a mnoha ostrovů a rozdmýchával v jejich hru­
dích touhu po tom, aby v těchto vzdálených končinách světa prolili svou krev, prožili mu­
čednictví a přinesli tak osobní oběť řádu a nabyvše tím vlastní svatosti stali se hrdiny pravdy
pro další generaci jezuitů.
Bylo to fanatické megalomanství a boj o prvenství, které motivovalo první jezuity podstou­
pit zámořské „misie“ bez ohledu na osobní oběti a na peklo utrpení, kterým museli často pro­
cházet (Japonsko, Filipíny). Jen fanatismus dodával těmto lidem sílu hlásat v extrémních pod­
mínkách Loyolovu víru a římské evangelium a přitom dennodenně čelit všem nebezpečím či
neustále podstupovat riziko smrti. Jen fanatismus také dokáže například rozkázat konvertitům,
aby rozbili všechny své sochy, zapřeli svou identitu, zmrzačili svou původní kulturu a zničili
své vlastní, národní, kulturní památky jako v případě domorodců při setkání s „misionářem“
Františkem Xaverským a dalšími jezuity při jejich „misijních“ taženích v Goa, na Ceylonu
nebo v Japonsku.
Nebylo to z nezištných, humánních důvodů a z lásky k člověku, že jezuitští misionáři po­
dávali svým bratrům v Evropě zprávy o cizích kulturách a seznamovali je s nově objevenými
řekami, s novými hvězdami, novými živočichy, rostlinami (např. kamélie), novými látkami
účinnými proti nemocem (např. žen-šen nebo chinin) či místními zvyky domorodců. Tyto ob­
jevy předně sloužily řádu jako strategické často utajované informace pomáhající účinněji a
rychleji postupovat vpřed a neustále držet před ostatními řády prvenství v obsazování zemí.
Byla to pouhá fanatická „misijní“ horlivost a soupeřivost jezuitů, jež například dodávala
síly přežít riskantní, nebezpečnou cestu rozbouřeným mořem z Francie do Quebeku (René
Ménard, Dominik Scot a další jezuité) a v odloučení od evropské civilizace a v osamění pak
žít až do smrti mezi divokými indiánskými kmeny Nipisingy, Huróny, Irokézy a Ottawy (také
Paul Le Jeune) nebo riskantně obeplout Mysu dobré naděje roku 1685 (sedm jezuitů – zvlášt­
ní členové Královské akademie věd a královští matematici Indie a Číny – vysláno Ludvíkem
XIV., aby opravili geografické mapy, ulehčili navigaci a pozdvihli astronomii na nejvyšší
úroveň). A byla znovu fanatická „misijní“ horlivost a soupeřivost jezuitů, jež byla příčinou
například objevení cesty z Ruska do Číny, jež překročila Himaláj, jež důkladně popsala klima,
faunu, flóru, ale i nemoce a přírodní katastrofy „misijně“ navštívených národů a zemí, jež
zmapovala dlouhé úseky Orinoka, Amazonky a Mississippi, jež objevila i pramen Modrého
Nilu, jež důkladně prozkoumala Dunaj, Gangu a La Platu nebo jež spustila odvážlivce
(Athanasius Kircher) do jícnu Vesuvu a neapolské jeskyně Grotta del cane a postavila „svě­
tový orloj“ – neboli sjednotila čas v jezuitských kolejích po celém světě určením zeměpisné
délky pomocí pozorování Jupiterových měsíců současně v Evropě, Indii, Číně, Kanadě, Me­
xiku, Brazíli a Peru – (opět Athanasius Kircher), jež objevila kontinentální cestu z Indie do
1364
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 56
Číny přes Láhaur a Kábul (Bento de Goes) a jež přinesla přesnější a podrobnější geografické
mapy a navigaci, aby se mohli následné generace dalších jezuitských „misionářů“ rychleji
v těchto zemích orientovat a snadněji pronikat zdejší divočinou. Tyto důležité informace ne­
byly původně vůbec určeny pro jiné řády ani pro nikoho jiného mimo tovaryšstvo. V první
řadě měly sloužit výhradně „misijním“ plánům jezuitského řádu. Na druhou stranu zde ovšem
sehrála svoji úlohu i ona pověstná vychloubačnost jezuitského řádu, a tak nikdy netrvalo
dlouho a některé informace se již záhy dostaly na veřejnost a to dokonce i v knižním vydání.
Tak tomu bylo například v případě Le Comteova vydání o Číně. Jezuitský kněz ve svých dopi­
sech podrobně popisoval svým představeným snad úplně všechno, co se popsat dalo. Z toho
vzniklo tak obrovské množství informací, že jejich zveřejnění vyšlo na několik tehdejších
knižních svazků. Nebyla to však touha jezuity přispět ke vzdělanosti celé evropské veřejnosti,
ale pouze slepá poslušnost o všem informovat své nadřízené do posledních detailů tak, jak to
měli za úkol všichni jezuité vyslaní na misijní cesty do zámoří.
Také to nebyla žádná láska k čínskému lidu, když jezuité přivezli do Pekingu šňupavý ta­
bák a Ezopova a Galileova díla, ani soucit s venezuelskými domorodci, když jim přivezli kávu,
ani náklonnost k obyvatelům Peru, Mexika či Paraguaye, když tam začali jezuité podnikat
v zemědělství, živočišné a rostlinné výrobě a v průmyslu a umožnili indiánům a černým ot­
rokům, aby pro ně pracovali a naučili se ovládat i evropské technické vymoženosti (tkal­
covské stavy, knihtisky, lisy), ani to nebyla náklonnost k obyvatelům Indie, když jejich astro­
nomii obohatili o Keplerovy zákony planetárního pohybu. Jediným motivem byla jejich neko­
nečná vypočítavost a chladnokrevná kalkulace pro „větší slávu Boží“ při tamnějších „misiích“.
Z jejich „misionářského úsilí“, které se šířilo od Kanady po Brazílii, po Africe, po Asii, od
Konga až po Filipíny, se ve skutečnosti zrodila vychytralá, důmyslná strategie, častokrát za­
halená do roušky boje proti otrokářství a kolonialismu, proti bezpráví a útlaku, do boje za svo­
bodu, za demokracii, za lidská práva, za svobodu myšlení a projevu, za revoluční ideály a za
osvícenectví. Nikdy to však nebylo (a není to ani dnes) motivováno nějakou heroickou, sva­
tou, nezištnou láskou jezuitů k lidstvu, ale chladnokrevnou vypočítavostí.
Ti, kteří v tom dnes vidí klady jezuitských patres v podstatě podlehli vatikánské ideologii
dnešní doby. Připustili a nakonec dovolili, aby jejich úsudek okopíroval podsouvanou proka­
tolickou ideologii a propagandu, která na nás útočí ze všech stran. Je nanejvýš správné si uvě­
domit, že kdyby nebylo nenávisti klérovojenského řádu Tovaryšstva Ježíšova vůči nekato­
líkům, protestantům a nevěřícím, tak neexistují ani tzv. „klady“ tohoto řádu. Hnací silou, hna­
cím motorem ke všemu, co SJ kdy dělala a dělá, vždy byla a je boj proti všem, kdo ještě
nejsou pod „berlou Říma“ a proti každému, kdo chce svobodně rozhodovat o svém osobním
životě bez diktátu Vatikánu neb jiné církve do svého svědomí. Ve světle této holé, pravdivé
skutečnosti pak činy tovaryšů SJ – Loyolových žáků, dědiců a synů – dostávají jasnou, zře­
telnou konturu i v naší době a jsou jasným vodítkem i pro budoucnost.
Co lze potom na SJ obdivovat jako opravdu čisté, ryzí a humánní? Zrušila snad SJ svá
dogmata a své doktríny týkající se odsouzení a potrestání všech, kteří nesouhlasí s Římem, to
je nekatolíků či jinověrců neboli kacířů? Odvolali snad někdy jezuité své „morální“ body víry,
které odsuzují tzv. volnomyšlenkáře, to je svobodně uvažující lidi, nekatolické svobodné vlá­
dy a pluralitní, liberální, demokratické systémy neboli další a další kacíře? Jaké „klady“ pak
můžeme od takového řádu očekávat a jaké „klady“ zde můžeme obdivovat, když pravou po­
hnutkou není čisté srdce těchto „vojáků víry“, ale vždy jen slepé a bezduché plnění úkolů pro
„větší slávu Boží“ jezuitského řádu a Vatikánu? Všechno je zde konáno vždy chladnokrevně
s přesným cílem, za konkrétním přesným účelem pro rozšíření moci, síly a vlivu římskokato­
lické církve i řádu samotného.
1365
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
SVAZEK 8
Kapitola 56
Jejich nejmocnější zbraní v boji proti svobodnému světu byla vždy zpověď, přetvářka,
maskování a infiltrace, největší silou jednota získaná prožitím Duchovních cvičení.
Prostředky, jakými vždy dosahovali svých cílů nebyly proto nikdy čisté a svaté. Cesta, pomocí
níž získávali své postavení a pomocí níž likvidovali vše, co se jim stavělo a staví do cesty
nikdy nebyla a ani nemůže být v souladu s Boží vůlí a s Biblí svatou. Co lze tedy na nich vi­
dět kladného, dobrého, povznášejícího, posvěcujícího a čistého? Vždyť i jejich roucho je za
celou tu dobu jejich existence víc než prolité krví milionů a milionů mučedníků, které mají na
svědomí.
56.5 Důvod napsání knihy
Římští katolíci a ekumenicky věřící lidé se diví, proč byla tato kniha vůbec napsána? Ze
svých pozic a ve svých řadách nevidí, že je to právě římskokatolická církev, kdo má snahu
změnit veškerý pravdivý obsah našich převážně řeckoortodoxních a pak později protestant­
ských dějin a obrátit tak kolo historie ve svůj prospěch. Jak bylo dostatečně zdokladováno,
v dnešní době jsme vystavováni stále většímu tlaku římskokatolické ideologii a propagandě.
Není na nás vyvíjen pouze prostřednictvím kostelů a kazatelen, ale hlavně prostřednictvím
médií – tisku, rozhlasu a televize. Všude zaznívají prokatolické, ba, přímo projezuitské myš­
lenky. A právě prostřednictvím těchto propagačních zbraní mění katolická církev dějiny a při­
způsobuje jejich obsah a jejich události svému vlastnímu pojetí o pravdě a spravedlnosti. Lidé
jsou dnes ve své apatičnosti lhostejní k této mediální propagandě katolicismu a nevnímají, jak
nepozorovaně nasávají onen jed katolicismu a jak se ve svých názorech postupně, krok za
krokem mění a přizpůsobují jeho duchu a jak jsou stále víc ochotnější zastávat jeho pozice.
Proto vznikla tato kniha, aby probudila dřímající a zatřásla hluboce spícími a ukázala na sku­
tečnou podstatu věci.
56.6 Nejde o komunistickou propagandu
Je bezesporu zajímavé sledovat, jak se představitelé i členové římskokatolické církve hájí
proti jakémukoliv odhalování pravdy o jejich ideologii, instituci, víře, pověrčivosti a zdánlivě
biblických, církevních praktikách. Všichni okamžitě poukazují na komunismus a argumentují,
že jde o komunistický útok proti církvi a proti samotným věřícím. Tohoto osočení se pochopi­
telně spousta lidí zalekne, protože sotvakdo by chtěl nést společenskou nálepku dřívějšího to­
talitního systému z let 1945 až 1989.
Tato slovní zbraň a osočovací taktika římských katolíků proti pravdě je však silná jen zdán­
livě. Podíváme-li se do dějin, pak například vše, co jsme v této knize napsali přineslo již
dávno veliké množství svědků a to již dokonce od dob prvokřesťanské církve, dále z refor­
mačního období až po naše století a navíc lidé nejen z řad prvních křesťanů a jejich násle­
dovníků a pak z řad protestantů a osvícenců, ale i z řad samotných římských katolíků v každé
době. A kdo z těchto hlasů v minulosti byli komunisté? Komunistická šelma se poprvé projevi­
la až v době francouzské revoluce a pak ve své hlavní evropské síle v době po druhé světové
válce. My však přinášíme fakta známá již stovky a stovky let nazpátek do naší minulosti, tedy
ještě daleko před komunismem, známá už hluboko v naší historii. Ve světle této skutečnosti je
tedy více než patrné, jak ubohý argument proti pravdě dnes římskokatolická církev volí a pou­
žívá. Dalo by se i konstatovat, že jde v podstatě o její pouhý nervózní, hysterický výkřik, kte­
rým se zoufale snaží umlčet něco, co je katolickému systému velmi nepříjemné a nebezpečné.
1366
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Bibliografie:
Aarons Mark a Loftus John: Operace Ratlines, Šokující fakta o nacistických sítích upředených Vatikánem a vy­
zrazených západními zpravodajskými službami Moskvě, Bohemia, 4, Praha, 1994.
Aarons Mark a Loftus John: Tajná válka proti Židům. Jak západní zpravodajské služby zrazovaly židovský lid,
Goldstein & Goldstein, 3, Praha, 1997.
Agnellet Michel: Miracles a Fatima, Vyd. de Trevise, Imprimatur 1958, Paříž, 1958.
Alexander Edgar: Church and Society in Germany, New York, 1953.
Allen Gary: None Dare Call It Conspiracy, Concord press, 1971.
Allen Gary: Rockefeller - Campaigning for the New World Order, Belmont, MA, USA, 1974.
Allix Peter: The Ecclesiastical History of the Ancient Churches of Piedmont and of the Albigenses, reprint in 1821,
USA, 1989.
Ambassador Dodd´s Diary, New York, 1941.
Ambros Pavel: Kam směřuje česká církev?, Velehrad, 1999.
America, New York, různé roky a různá čísla.
Amicus, S.J.: De jure et justitia.
Anderson R.A., W. J. Sutton, D.D.: The Illuminati 666, New York, USA, 1995.
Aniante Antonio: Mussolini, Grasset, Paříž, 1932.
Anno Domini, různá čísla v různých rocích.
Annuario Pontificio, Vaticano, 1955.
Anrnaud Henri: The Glorious Recovery By the Vaudois of Their Valleys; reprint, USA.
Archiv plukovníka House, sv.III, 1939.
Arputhasamy Michael: L´Eglise catholique dans l´Inde, Fribourg, 4, 1948.
Arregui Antonio M.: Annotationes ad Epitomen Instituti societatis Iesu, Řím, 1934.
Arsenic Radoje: "Blitz-Krieg" agrese jako metoda "etnické čistky" Srbů, Policie vyhání zbývající Srby, Záhřeb, 8.
srpna 1995.
Artera Antonio Ubieto: Dějiny Španělska, NLN, Praha, 1995.
Ascendente Domino, bula Řehoře XIII., 25.5.1584.
Askew W.: Europe and Italy´s Acquisition of Libya, 1942.
Augusta P., Brokl J., Honzáková M., Honzák F., ...kolektiv autorů: KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918,
ISBN 80–901579–0–4, Libri, Praha, 1993.
Avanti, Řím, 1897.
Ayarragaray Lucas: La Iglesia en America y la dominacion espanola, Buenos Aires, 1935.
Azevedo J. Lucio de: Épocas de Portugal económico, Lisabon, 1947.
Baďura Bohumil: Španělsko–americká válka 1898, Praha, 1989.
Baird Robert: History of the Ancient Christians Inhabiting the Valleys of the Alps – the Valdenses – the Albigen­
ses – the Vaudois, reprint in 1843, USA, 1991.
Balcar Luboš, Cvekl Vladislav: Historia Magistra 2, Od středověku k moderní společnosti, Český stát po Bílé hoře,
Nakladatelství Svoboda, www.centrumhistorie.cz, Praha, 1974.
Bally Gaston: Les Jesuites, Chambery, Imprimerie Nouvelle, 1902.
Balmes Jakub L.: Katechismus základních pravd, Brno, 1947.
Bancroft G.: History of Colonisation of the United States, Little & Brown, Boston, USA, 1843.
Barbé Ester: Spain and CFSP: The Emergence of a ‚Major Player‘? Mediterranenan Politics, Summer, Issue 2,
2000.
Barbera Maria: La Ratio Studiorum e la parte quarta delle Costituzioni della Compagnia di Gesú, Padova, 1942.
Barbieri Pietro: Ansia religiosa e religione vissuta, Idea, Řím, Gennaio, 1955.
Barrows David P.: History of Philippines, Rev.ed., Chicago, 1925.
Basler Nachrichten, 1942.
Baum Hans, Prantner Robert: Svobodné zednářství a Církev, Olomouc, 1999.
Bayerische Dokumenten zum Kriegssausbruch, III.
Bayet Albert: Histoire de France, Ed. du Sagittaire, Paříž, 1938.
Beak Arthur E.R.: History of Rome to A.D. 565, New York, 1965.
Becker Raymond de: Livre des vivants et des morts, Ed. de la Toison d´Or, Brussels, 1942.
Becková Eleonore: Věřím. Malý katolický katechismus, Kostelní Vydří, 2001.
Begegnungen zwischen Katholischem Christentum und nazional-sozialistischer Weltanschauung Aschendorff,
Munster, 1933.
Bell I.M. Mary: A Short History of the Papacy, Londýn, 1951.
Bellarmin Robert, S.J.: De summa Pontifics autoritate in rebus temporaribus (O nejvyšší moci papeže ve věcech
světských), 1610.
Bellarmini Robert, S.J.: De potestate pontifics in temporalibus.
Bellecio Luigi, S.J.: Esercizi Spirituali di S. Ignazio, Turin, 1937.
Berďajev Nikolaj: Duše Ruska, Brno, 1992.
Berďajev Nikolaj: Filosofie náboženství. II. Původ zla a smysl dějin, Olomouc, 2000.
Berďajev Nikolaj: Filosofie svobody. I. Filosofie náboženství, Olomouc, 2000.
Bergier Jacques a Pauwels Louis: Jitro kouzelníků, 3. vydání, ISBN 80-903399-7-2.
Bezold F. von: Dějiny reformace v Německu, 1900.
1367
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Bible svatá aneb všecka svatá Písma Starého i Nového Zákona, Bible Kralická, kralický překlad podle posledního
vydání kralického z roku 1613, Biblické dílo, 1970 – 30 M – 043 X, Švédsko, 1970.
Bílek Tomáš V.: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, Fr. Řivnáč, I. svazek 672 stran, II. sv. str. 673 – 1470,
Praha, 1882 (sv. I), 1883 (sv. II).
Bílek Tomáš V.: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova a působení jeho vůbec a v zemích království Českého zvláště,
Nakladatel Dr. Frant. Bačkovský, Praha, 1896.
Bílek Tomáš V.: Reformace katolická neboli obnovení náboženství katolického v Království českém po bitvě bělo­
horské r. 1620, Fr. Bačkovský, 336 stran, Praha, 1894.
Bílek Tomáš V.: Statky a jmění kollejí jesuitských, od císaře Josefa II. zrušených.
Binchy D.A.: State and Church in Fascit Italy, Londýn, 1937.
Binchy D.: The Vatican and international diplomacy, Londýn, 1946.
Black D.: Studies of History, No.: 717-13/1, 26-32/17, 12-13/75; Studies of Jesuits, No.: 28-26/12, 28-33/713; State
Scientific and Academic Library, Pl., 1997.
Blanchard Paul: Communism, Demokracy and Catholic Power, Londýn, 1952.
Blanchard Paul: The Irish and Catholic Power, Boston, 1953.
Blow B.: Paměti, 1935.
Bo Dino del, La crisi dei cattolici italiani, 53, Řím, 1954.
Boehmer Heinrich: Les Jesuites, Armand Coli, Paříž, 1910.
Böhmer G: Les Jesuites, 1913.
Bohmer G.: Iezuity, 1913.
Bolton Herbert: Wider Horizons of American History, New York, 1939.
Bonnault Claude de: Historie du Canada Francais (1534-1763), Paříž, 1950.
Borba, různá čísla 1996.
Boros Ladislaus: Osvobození k životu. Exercicie Ignáce z Loyoly jako směrnice pro dnešní život, Zvon, Praha,
1994.
Borovička V.P.: Hříšní papežové, nakl. Erika, ISBN 80–7190–122–9, Praha, 2003.
Boulard F., Essor ou déclin du clergé francais, Paříž, 1950.
Braden S. Charles: Religious Aspects of the Conquest of Mexico, Chapel Hil, N.C., 1930.
Brezzi Paolo: Il papato, Řím, 1951.
Britské listy, www.blisty.cz, různé ročníky 1998 – 2007.
Broderick Robert C.: The Catholic Encyclopedia, Thomas Nielson Inc., Publ., Nashville, New York, 1975.
Bruckberger R.L.: L´Amerique des pyramides, Paříž, 1952.
Brugerette J.: Le Pretre francais et la societe contemporaine, Lethielleux, Paříž, I., III, 1933.
Bulletin Jezuité, Praha, různé ročníky a čísla.
Bulst Werner: Podvod s karbonovým testem turínského rubáše, Olomouc, 1992.
Buonaiuti Ernesto: Pio XII., Řím, 1946.
Bureš František: Dějiny církve katolické pro školy měšťanské, Olomouc, 1948.
Busenbaum Herman, S.J.: Theological moralis (Teologická morálka).
Buxbaum Gunter: Les Catholiques en Europe centrale, Mercure de France, 15.1.1939.
Cabanas J.R.: Las relaciones entre Mexico y Vaticano, Mexiko, 5, 1928.
Calliari Paolo: Il papa veduto da vicino. Spunti apologetici, Miláno, 1950.
Calvary Contender, různá čísla 1990.
Candeloro Giorgio: L´azione cattolica in Italia, Řím, 1950.
Canet Louis: Le Politique de Benoit XV., Revue de Paris, 15.10. a 1.11.1918.
Cappello Felice.: Summa iuris publici ecclesiastici, Řím, 1923.
Cappello Felice: Chiesa a Stato.
Cappello Felice: Summa juris publici ecclesiastici, Romae 1923.
Caraccioli: Vie du Pape Clement XIV., Desant, Paříž, 1976.
Caracciolo Alberto: Roma capitale. Dal Risorgimento alla crisi dello stato liberale, Řím, 1956.
Cardal Roman: Bůh ve světle filosofie, Praha, 2001.
Catholic World, různé svazky v různých rocích.
Ceccaroni Agostino: Piccola enciclopedia ecclesiastica, Appendice, Miláno, 1953.
Cepari Virgilio: Život blahoslaveného Jana Berchmanse z Tovaryšstva Ježíšova, Prato, 1882.
Cepari Virgilio: Život sv. Aloise Gonzagy, Einsiedelen, 1891.
Cesare R. de: Papa Leone XIII. e il Conclave (Nuova Antologia, N. 758), Řím, 1903.
Cesare R. de: Roma e lo stato del papa, Řím, 1907.
Cf. Journal 1933-1939, hraběte Szembecka, Plon, Paříž, 1952.
Cianfarra Camille M.: The Vatican and the Kremlin, New York, 1950.
Cianfarra Camille: La Guerre et le Vatican, Le Portulan, Paříž, 1946.
Ciardi Fabio: Znamení jednoty, Praha, 1999.
Citace monsignora Journeta: Exigences chretiennes en politique, Ed. L.V.F., Paříž, 1945.
Civilta Cattolica, Řím, různé roky a čísla.
Combat, různé roky a různá čísla.
Constitutiones Societatis Iesu, Řím, 1941.
Conway J.S.: The Nazi Persecution of the Churches, USA.
Coreal Francoa: Voyages aux Indes Occodentales, Amsterdam.
Cormack A.A.: Tenants and Agriculture, Londýn, 1930.
1368
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Cornec Jean: Laicite, Sudel, Paříž.
Corti Count Egon C.: The Rise of the House of Rothschild, Boston, Western Islands, 1972.
Cotereau Jan: Anthologie des grands textes laiques, Fischbacher, Paříž, 1946.
Cotereau Jean: Předmluva ke: L´Eglise a-t-elle collabore? , Spartacus, Paříž, květen 1946.
Coube Kanovník: Sainte Therese de l´Enfant Jesus et les crises du temps present, Flammarion, Paříž, 1936, Impri­
matur: 11. ledna 1936.
Crausaz Robert: Lausanne, 1949.
Cristiani, Monseigneur: Le Vatican politique, Imprimatur 15th of June 1956, Ed. du Centurion, Paříž, 1957.
Cronin F.: Catholic Social Principles, The Social Teaching of the Catholic Church Applied to American Economic
Life, Milwaukee, 1951.
Cronin John F., S.J.: Catholic Social Action, Milwuakee, 1948.
Cumont Franz, Ph.S.: The Mysteries of Mithra, 1910.
Cusin Fabio: L´Italia unita (1860-1876), Řím, 1952.
Czerný Jan: Baskové – historický pohled na současný problém, Mezinárodní politika, XXI., číslo 11, 1997.
Časopis: The nineteenth Century and After, č. 58-59, únor 1943.
Česká literatura doby baroka, Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století, památník národního pí­
semnictví, literární archív, ročník 27.
Čornejová Ivana: Tovaryšstvo Ježíšovo, jezuité v Čechách, Ed. Kolumbus, 1. vyd., Mladá Fronta, Praha, 1995.
D´Aubigné Jean-Henri Merle: History of the Reformation of the Sixteenth Century, London, 6, 1846.
D´Aubigné Jean-Henri Merle: History of the Reformation of the Sixteenth Century, reprint from the edition is­
sued in London in 1848, ISBN 0–92330914–4, USA, 1991.
D´Aubigné Jean-Henri Merle: The Reformation in England, S.M. Houghton, USA, 1985.
D´Harcourt Robert: Franz von Papen, l´homme a tout faire, L´Aube, 3.10.1946.
D´Hospital Jeana: Rome en confidence, Grasset, Paris 1962.
Damen a Aertnys: Theologia moralis, Turin, 1944, sv. I. a II.
Daniel Abbe: Le Bapteme de sang, Ed. de l´Idee Libre, Herblay, 1935.
Daniel-Robs: Jesus en son temps; Artheme Fayard, Imprimatur 17. dubna 1944, Paříž, 1944.
Dansette Adrien (de l´Academie Francaise): Histoire religieuse de la France contemporaine, Ed. Flammarion, Pa­
říž, I., II., 1948, 1951.
Day: Occult Illustrated Dictionary, Kay and Ward, 1976.
De Soras, R.P.: Action catholique et action temporelle, Spes, 1938.
De stabilitate et progressu dogmatis, 1. část, čl. VI. 9. I., Typographia editrix romana, Řím, 1908, Sol Ferrer-Fran­
cisco Ferrer: Un Martyr au Xxe siecle, Fischbacher, Paříž.
Degrell Leon: La cohue de 1940.
Dějiny diplomacie, sv.II.
Demarco Domenico: Il tramonto dello Stato pontificio (Il papato di Gregorio XVI.); Turin, 1949.
Denzinger H.: Enchiridion Symbolorum, Freiburg, 1937.
Denzinger H.: Enchiridion Symbolorum, Freiburg, 1937.
Der katholische Episkopat in der Nationalen Revolution Deustchlands, Freiburg, 1934.
Deroo, R.P.: L´Episcopat francais dans la melee de son temps, Bonne Presse, Paříž, 1955, Imprimatur 1955.
Deum indefessae, bula Pavla V., 7.7.1571.
Devatenácté století a potom, Londýn, srpen, 1943.
Dicastile J. de, S.J.: O právu a spravedlnosti.
Diertins, S.J.: Exercitia spiritualia S. P. Ignatii, Turin, 1838.
Diffie Bailey W.: Latin American Civilisation, Harrisburg, Pa, 1945.
Dilectissima nobis, encyklika Pia XI., 3.6.1933.
Documentation catholique, 15. březen 1959.
Dominique Pierre: La politique des Jesuites, Grasset, Paříž, 1955.
Dopis kardinálovi Van Roeyovi, 15. srpna 1929.
Dorazil Otakar: Světové dějiny v kostce, Papyrus a Jeva, 1995.
Doskočil K.: Listy a listiny z dějin československých, Praha, 1938.
Downing Francois: Catholic Contribution to the American Labor Movement, Ed. J.N. Moody, New York, 1953.
Doyle Ch.H.: We have a Pope, sv.II. , New York, 1942.
Doyle Charles Hugo: The Life of Pope Pius XII., New York, 1945.
Dragoun, R.P.: Fascikl kardinála Stěpinače, Nouvelles Editions, Latines, Paříž, 1958.
Draper John William: History of the Intellectual Development of Europe.
Drury Nevill: Dictionary of Mysticism and the Occult, San Francisco, Harper and Row, 1985.
Dúbrava: Vatikán ve službě Ameriky, Bratislava, 1953.
Duca L.: L´Or du Vatican, Laffront, Paříž.
Duclos, R.P.: Le Vatican etla seconde guerre mondiale, Vyd. Pedone, Paříž, 1955, Imprimatur 1955.
Dulles F.: Faith of Our Fathers, Washington, 1954.
Dunn Master Peter, S.J.: Early Jesuits Missions in Tarahumara, Berkeley - Los Angeles, 1948.
Dunn Master Peter, S.J.: Pioneer Black Robes on the West Coast, Berkeley - Los Angeles, 1940.
Dunn Master Peter, S.J.: Pioneer Jesuits in Northern Mexico, Berkeley - Los Angeles, 1944.
Edgar A.: Church and Society in Germany 1789-1950.
Einaudi Mario a Goguel Francois: Christian Democrasy in Italy and France, Notre Dame, Indiana, 1952.
Ellendorf J.: Die Moral und Politik der Jesuiten, Darmstadt, 1840.
1369
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Encyclopedia Britannica, různá vydání.
Encyclopedia of Occultism and Parapsychology, 2d ed., Thule Society, H. House, 1985.
Encyclopedia of the Unexplained: Magic, Occultism and Parapsychlogy, Cavendish, Rainbird Reference Books
Ltd., 1974.
Epitome Instituti Societatis Iesu, Řím, 1943.
Epoca, různé roky a čísla.
Erzberger M.: Německo a Dohoda, 1932.
Escobar Antonius, S.J.: Summa theologiae moralis (Souhrn bohoslovecké mravouky).
Escobar Antonius, S.J.: Theological moralis tractatus.
Evangelíci o Janu Sarkandrovi, Sborník ke kanonizaci nového katolického světce, ISBN 80–900696–9–X, 1995.
Express, různá čísla v různých rocích.
Eyzaquirre I.: Intereses católicos en América, Mexiko, 1863.
Faber George Stanley: The History of the Ancient Vallenses and Albigenses, reprint in 1838, USA, 1990.
Facundus (Fagundez) Štěpán, S.J.: O zřízení církve.
Fagan Myron: The Illuminati - CFR, Emissary Publ., TP.107, 1968.
Falconi Carlo: La Pontificia opera de assistenza in Italia, No.11., Řím, 1954.
Falconi Carlo: Mlčení Pia XII., du Rocher, Monaco, 1965.
Falk Gerhard: Vražda - analýza forem, podmínek a příčin, McFarland & Company, Inc., Publishers Jefferson,
Severní Karolína a Londýn, ISBN 0-89950-478-7, 1990.
Fall of German Empire, 1914-1918, London, 1932, svI.
Fanfani A.: Cattolicesimo e protestantesimo nella formazione storica del capitalismo, Miláno, 1934.
Fantiš Alfréd: Záhada turínského plátna, Brno, 1995.
Fegeli, S.J.: Praktické otázky o výkonech zpovědníka, Augšpurk, 1750.
Ferfecki Stanislav: Strážná věž – peníze a náboženský podvod, Brno, 1997.
Fernesolle, R.P., S.J. Pro pontific,. Imprimatur 26.6.1947, Beauchesne, Paříž 1947.
Fessard, R.P., S.J.: Libre meditation sur un message de Pie XII., Plon, Paříž 1957.
Feuillet Henriette: France Nouvelle, 25. června 1949.
Fiala Jan: Hrozné doby protireformace, Eman Heršpice, 1. vydání, ISBN 80–901854–7–9, 1997.
Fiala Jan: Temno, doba Koniášova, EMAN, 1. vydání, ISBN 80–86211–20–7, Benešov, 2001.
Fiala Petr: Katolicismus a politika. O politické dimenzi katolicismu v postmoderní době, Centrum pro studium
demokracie a kultury, ISBN 80–85959–01–1, Brno, 1995.
Finney Charles G., Rev.: The Characters, Claims, and Practical Workings of Freemasonry, Chicago, E. Cook Pu­
bl., 1986
Flajšhans Václav: O mučenících českých knihy patery, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy,
slovesnost a umění, Praha, 1917.
Foreign Affairs, New York, leden 1938.
Foster William: The Nigrous in History of America, 1955.
Fox John: Acts and Monuments, reprint, USA.
Frederick Nielsen: The History of the Papacy in the XIXth Century, Londýn, 1906.
Freeman James Morton: No Friends of Labour, New York, 1948.
Freyre Gilberto: The Masters and the Slaves, New York, 1946.
Friedlander Saul: Pie XII. et le III.e Reich, Ed. du Seuil, Paříž, 1964.
Fuchs Thomas: Hitler ve faktech, 1. vydání, ISBN 80–7214–163–5, Praha, 2001.
Fülöp-Miller René: Les Jesuites et le secret de leur puissance, Librairie Plon, Paříž, 1933.
Fülöp-Miller René: Macht und Gehaimnis der Jesuiten.
Fülöp-Miller René: Tajemství a moc jezuitů, Rybka Publishers, Praha, ISBN 80–86182–14–2, 2000.
Gabot, S.J.: Opera Tom, I. tract., 5., nota 842.
Gaillard Gaston: La fin d´un temps, Ed. Albert, Paříž, II, 1933.
Galdames L.: A History of Chile, Chapel Hill, 1941.
Galtier Joseph: Les finances du Vatikan (Les Temps), Paříž, 8.VIII. 1903.
Garaudy Roger: Církev, komunismus a křesťané, Praha, 1951.
García Genaro: Caracter de la Conquista espanola en America y en Mexico, Mexiko, 1940.
Gasset Ortega y: Úkol naší doby, Praha, 1969.
Gazette of Lausanne, 15.11.1945.
Gazotte Pierre (de l´Academie Francaise): Histoire de Francais, Flammarion, Paříž, svazek II, 1951.
Gedye G.E.R.: Suicide de l´Autriche, Union latine d´editions, Paříž 1940.
Gercen A.I.: Dopisy z Francie a Itálie, 1931.
Ghioldi Rodolfo: Los catolicos y la politica de la unilad de acción, Cuadernos de cultura, Buenos Aires, Mayo,
1955.
Goldstein Slavko: Pokojné vyvražďování, Feral Tribune, Split, Chorvatsko, 13. ledna 1997.
Gonzaque Reynold de: D´ou vient l´Allemagne, Plon, Paříž, 1939.
Gorlitz Walter a Quint Herbert A.: Adolf Hitler, Amiont, Dumont, Paříž, 1953.
Gorresi Vittorio: I bracci secolari, Madura, 1951.
Gorresová Ida Friederike: Syn země – Teilhard de Chardin, Olomouc, 1998.
Graham Aelred: Catholicism and the World Today, Londýn, 1953.
Gramsci A.: Il materialismo storico e la filosofia di Benedetto Croce, Turin, 1952.
Grant Frank: Kanada v zajetí náboženství, transl., 1930.
1370
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Gray Glenn Janet: The French Huguenots, ISBN 0–8010–3785–1, USA, 1992.
Gray Louis H.: The Mythology of All Races, Cooper Square Pub. Inc., 1964.
Griesinger Theodor: Jezuité, Petrohrad, 1868.
Griffin D.: Fourth Reich of the Rich, Emissary publ., 1979.
Grigulevič Iosip Romualdovič: Papežství 20. století, Svoboda, Praha, 1981.
Grover Rich: Franco Spain: A Reappraisal, http.//www.jstor.org.
Grygar Jiří: O vědě a víře, Kostelní Vydří, 2001.
Guber Ž.: Jezuité, Petrohrad, 1899.
Guenter Lewy: Katolická církev a nacistické Německo, McGrawhill, New York, 1964.
Guerber Andre: Himmler et ses crimes, Les Documents Nuit et Jour, Paříž, 1946.
Guillemain B.: La politique bénéficiale du pape Benoit XII., Paříž, 1952.
Gury Petr, S.J.: Compendium theologiae moralis, 1850.
Gusy Jan Petr, S.J.: Compendium theologiae moralis (Souhrn bohoslovecké mravouky), 1850.
Guyot Yves: Bilan politique de l´Eglisel.
Gwynn D.: The Vatican and the war in Europe, London, 1940.
Hagen Cf. Walter: Le Front secret, Les Iles d´Or, Paříž, 1950.
Hajduk Anton: Turínské plátno, Bratislava, 1991.
Hájek Daniel: UFO – Tajemství a souvislosti, JUPOS, ISBN 80–85832–10–0, Otrava, 1998.
Hájek Jiří: Hitlerův Mein Kampf – z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka, Libe­
rec, Dialog, 2. vydání, ISBN 80–86218–37–6, 2000.
Hamšík Dušan: Genius průměrnosti, 1.vydání, Praha, 1967.
Hamšík Dušan: Heinrich Himmler, druhý muž třetí říše, 2. vyd., Univers, Praha, 1994.
Handelmann Henrique: Historia di Brasil, Rio de Janeiro, 1931.
Hanke Lewis: The Spanish Struggle for Justice in the Conquest of Amerika, Philadelphia, 1949.
Harcourt Robert d´: Catholiques d´Allemagne, Plon, Paříž, 1938.
Harenberg Bodo: Kronika lidstva, Fortuna Print s.r.o., Bratislava, 1992.
Harpes Magazin, New York, November, 1955.
Hayward F.: Histoire des papes, Paříž, 1929.
Hearly John: Pope or Mussolini, New York, 1929.
Hebblethwaite Peter: In the Vatican, 1987.
Hedley George: The Anti-opium League („The Church and Organized Movements“ II), New York, 1946.
Heer Friedrich: Europe, Mother of Revolutions, New York, Prager, 1972.
Hello Ernest: Renan, Německo a atheismus XIX. století, Praha, 1948.
Henriguez, S.J.: Summa theologiae moralis (Souhrn teologické morálky), Venetiae, 1600.
Hildebrand Dietrich von: Trojský kůň v domě Božím, Olomouc, 1999.
Hislop Alexander, Rev.: The Two Babylons or The Papal Worship Proved to be the Worship of Nimrod and His
Wife, Louizeaux Brothers, Neptune, reprint in 1858, USA, 1959.
Hitler Adolf: Libres propos, Flammarion, Paříž, 1952.
Hitler Adolf: Mein Kampf, Otakar II, 1. vyd., ISBN 80–86355–26–8, Praha, 2000.
Hoffet Frederic: L´Equivoque catholique et le nouveau clericalisme, Fischbacher, Paříž, 1957.
Hoffet Frederic: L´Imperialisme protestant, Flammarion, Paříž, 1948.
Hoffet Frederic: Politique romaine et demission des protestants (Demission des Laiques), Flammarion, Paříž.
Hospital Jeana d´: Rome en confidence, Grasset, Paris 1962
Huber J.: Les Jesuites, Sandoz et Fischbacher, Paříž, 1875.
Humanum Genus, encyklika Lva XIII., 20.4.1884.
Humboldt A. de: Essai politique sur le royaume de la Nouvelle Espagne, Paříž, 1825.
Hussard Cf. Jean: Vu en Yougoslavie, Lausanne, USA, 1947.
Chabod Federico: Storia della politica estera italiana dal 1870 al 1896, Bari, 3, 1951.
Chalupa Jiří: Jak se dělá demokracie, Historický obzor, 9, 1998, č.1/2.
Chalupa Jiří: Jak umírá diktatura (pád Frankova režimu ve Španělsku), Votobia, 1997.
Chalupa Jiří: Kapitoly z dějin baskického nacionalismu, Historický obzor, 10, 1999, č.3/4.
Chalupa Jiří: Zápisky o válce občanské (studie o vybraných aspektech Španělské občanské války 1936–1939), Li­
dové noviny, Praha, 2002.
Chapman Edward Charles: Colonial Hispanic America: A history, New York, 1933.
Charmot F., R.P.: La Pedagogie des Jesuites, Edit. Spes, Paříž, 1943.
Charmot F., R.P.: Ratio Studiorum, Edit Spes, Paříž.
Charpentier Armand: Histoire de l´affaire Dreyfus, Fasquelle, 1933.
Chevalier de Fracois y Notas: Instrucciones a los Hermanos Jesuitas administradores de Haciendas, Mexiko,
1950.
Chick Jack T.: Smokescreens, Kalifornie, USA, 1983.
Chiniquy Charles: 50 Years in the „Church“ of Rome, Zkrácené vydání, celkem 366 stran, Ed. J. T. C., CA, USA,
1985, originál vydán poprvé roku 1886 -The Conversion of a Priest, Protestant Literature Depository, Lon­
don, 1886.
Christianity Today, různé roky a čísla.
Christiansen Alf Bie: Černá Internacionála, Vatikán ve světové politice, Melantrich, Praha, 1951.
Chuck Bolte and Paul McCuster: Youth Ministry: Drama & Comedy, Group Books, Colorado: 1987.
Ignacius Loyola: Sententiae asceticae, 2.
1371
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Il Mondo, Miláno, různé roky.
Index Librorum Prohibitorum, SS. MI. DN. PII PP. XII iussu editus, Poliglotta, Vaticana.
Informations catholiques internationales, Paříž, různé roky a čísla.
Iniunctum nobis, bula Pavla III., 14. března 1544.
Institutum Societatis Jesus: římské vydání z roku 1869, sv. II.
Internetové České noviny, 1998.
Io Bello Nino: The Vatican Papers, 1982.
Ireland John: Catholicism and Americanism, New York, 1948.
Isaac Jules: Jesus et Israel, Albin Michel, Paříž, 1948.
Jancini S.: Storia del Partito Popolare Italiano, 1951.
Janovská konference, soubor.
Jones William: The History of the Christian Church from the Birth of Christ, to the XVIII. Century, London,
reprint in 1849, vol. I. and II., USA, 1983.
Jonson H.: Vatican diplomacy in the world war, Oxford, 1933.
Jugoslávský Bulletin, 1995 až 1997.
Jung T.: La France et Rome, Charpentier, Paříž 1874.
Kadlec Jaroslav: Přehled českých církevních dějin, Praha, 1991.
Kah Gary H.: En Route to Global Occupation, Huntington House Publications, Lafayette, 1991.
Kalista Zdeněk: Cesty ve znamení kříže, Vyšehrad, Praha, 1947.
Kalista Zdeněk: České baroko – poznámky životopisné, 1941, http://www.centrumhistorie.cz.
Kánonické právo, Kánony, různé svazky v různých rocích.
Karfík Filip, ed.: Křesťanství a filosofie. Postavy latinské tradice, Praha, 1994.
Katechismus katolické církve, Zvon, 1. vydání, ISBN 80–7113–132–6, Praha, 1995.
Katolická encyklopedie, 1908.
Katolické noviny, různé roky a čísla.
Katolický týdeník, různá čísla v různých rocích.
Kepka Rudolf: Kasárna Kristova, Krajské nakladatelství v Plzni, 1961.
King Bolton: Dějiny sjednocení Itálie, 1901.
Koláček Josef: Čínské epištoly, Refugium, Velehrad-Roma, Velehrad, 1999.
Koláček Josef: Magister Nhiem (Thầy Nhiêm), Refugium, Velehrad-Roma, Velehrad, 1998.
Konetzke Ricardo: Colección de Documentos para la Historia de la formacion social de Hispano-America 14931810, Madrid, 1953.
Korněj L.: Dům Morganů, 1933.
Kovář Stanislav: Křesťanská abeceda, Svitavy, 1995.
Krásl F., Dr.: Arnošt hrabě Harrach, kardinál sv. církve římské a kníže arcibiskup pražský, (Historicko-kritické
vypsání náboženských poměrů v Čechách v l. 1623–1667), Praha, 1886.
Kratochvíl Václav: Církev v dějinách, Příbram, 2002.
Krevea Rafael Altamaira y: Dějiny Španělska.
Krofta K.: Bílá hora, Tiskový odbor České státoprávní demokracie, Praha, 1918.
Kučera, Rak: Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Vyšehrad, Praha, 1983.
Kunc Jiří: Stranické systémy v rekonstrukci (Belgie, Itálie, Španělsko, Československo a Česká republika), Slon,
Praha, 2000.
Kyralová Marie: Ignác z Loyoly, Zvon, Praha, 1992.
L´ Figaro, různé roky a čísla.
L´Annee politique et economique, 19, quai Bourbon, Paříž, 4.ed, leden-březen 1953.
L´Aurore, různá čísla a roky vydání.
L´Economista Italiano, Řím, 19.IV.1913.
L´Espresso, různé roky a čísla.
L´Homme nouveau, L´Avenir catholique, 7. prosince 1958.
L´Ordre de Paris, 8. února 1947.
L´Osservatore Romano, Řím, Vatikán, různé roky a čísla.
L´Unita, různá čísla, různé roky.
La civilta cattolica, různé Quaderno, 1958.
La Croix, různé ročníky a čísla.
La Dokumentation catholique, 1966, č. 1 484, slp. 2 149.
La Tribune des Nations, 30th of June 1950.
Lama F. Ritter von: Papst und Kurie in ihrer Politik nach dem Weltkriege, 1926.
Lamius, S.J.: Opera theological (Theologické dílo).
Landa Diego de: Zpráva o záležitostech v Jukatánu, 1955.
Laporte Maurice: Sous le casque d´acier, A. Redier, Paříž, 1931.
Lauriere Cf. Herve: Vrahové ve jménu Božím, Ed. Dufour, Paříž, 1951.
Lauriere Herve, Assassins au nom de Dieu, Edit. La Vigie, Paříž, 1951.
Lavreckij J. Vatikán, náboženství, finance a politika, Bratislava, 1958.
Lea Charles Henry: The Inquisition of the Middle Ages, ISBN 1–56619–223–4, USA, 1993.
Le Figaro, různé roky a různá čísla.
Le Finanze del Vaticano, Vie Nuove, Roma, 12.II.1956.
Le Monde, různé roky, různá čísla.
1372
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Lea Henry Charles: The Inquisition in the Spanish Despendencies, New York, 1908.
Lea Henry Charles: The Inquisition of the Middle Ages, Barnes & Noble Books, New York, 1993.
Ledre Charles: Un siecle sous la tiare, Katolická knihovna Amiot-Dumont, Paříž, 1955.
Leduc Victor: Le MRP - parti du complot contre la Republique et contre la France, No. 12, Paříž, 1955.
Legrain Dr.: Le Mysticisme et la folie, Ed. de l´Idee Libre, Herblay 1931.
Lehmann Leo H.: Behind the Dictators, Angora Publishing Company, New York, USA, 1942.
Lehmann Leo H: Vatican Policy in the Second World War, New York, 1946, 1950.
Lehmann Leo H.: Vatikánská politika za druhé světové války, Blahoslav, Praha, 1947.
Lena Mario: Il governo democristiano al servizio del grande capitale, Řím, 1953.
Lennhoff Eugen: Svobodní zednáři, Petrklíč, Praha, 1993.
Leon Daniel de: Ultramontanism, The Roman Catholic Political Machine in Action, New York, 1928.
Leon Paul: La guerre pour la Paix, Ed. Fayard, Paříž, 1950.
Les Jesuites, časopis: Le Crapouillot, čís. 24, 1954.
Les papes, princes italiens, Paříž, 1860.
Lettres d´un innocent, leden a únor, 1895.
Lewis: Rosicrusian Questions and Answers with Complete History, Rosicrusian press.
Lewy Guenter: Katolická církev a nacistické Německo, McGrawhill, New York, 1964.
Liberatore, Del diritto pubblico ecclesiastico, kap.I., Prato, 1887.
Lidové noviny, různé roky a čísla v letech 1990-1998.
Litovskaja cerkovnaja unia.
Lituchy Barry: Papež, nacisté a CIA - několik poznámek k úloze vatikánu na likvidaci Jugoslávie, vyd. 30. září
1995.
Livesey Roy: Understanding the New Age, New Wine Press, 1990.
Livet Georges: Náboženské války, Erm, Praha, 1995.
Loftus John a Aarons Mark: Tajná válka proti Židům, ISBN 80–86094–20–0, Praha, 1997.
Lozinskij S.G.: Istoria papstva, Zv. I. Moskva, 1934.
Lozinskij S.G.: Paskij departament pokajannych del, Moskva, 1954.
Lozinskij S.G.: Sviataja inkvizicija, Moskva, 1927.
Lozinskij S.G.: Dějiny papežství, Horizont, Praha, 1989.
Lugan A.: Le Catholicisme aux Etast - Unis, Paříž, 1950.
Lunt William E.: Papal Revenues in the Middle Ages II., New York, 1934.
Luxmoore Jonathan, Babiuchová Jolanta: Vatikán a rudý prapor, Zápas o duši východní Evropy, Volvox Globa­
tor, 1. vyd., ISBN 80–7207–420–2, Praha, 2003.
Mackenzie Holt: Secret Societies, Rinehart and Winston, 1967.
Madariaga Salvador de: The Fall of the Spanish American Empire, New York, 1948.
Magazín 2000, Vesmír, Země lidé, Podivuhodný svět záhad a tajemna, Praha, různé roky a čísla.
Magazín Dnes, různá čísla v letech 1991-1998.
Maggio, různé roky a čísla.
Magri Francesko: L´Azione cattolica in India, Miláno, 1953.
Malý Radomír: Církevní dějiny, Olomouc, 2000.
Malý Radomír: Proč by měl křesťan hlasovat proti vstupu do EU, Přednáška, http://www.natia.cz/archiv1
/204.htm, jaro, 2004.
Man, Myth and Magic, An Illustr. Encyclop. of the Supernatural, Cavendish, BPC Publ. Ltd., 1970.
Manhattan Avro: Katolický teror dnes.
Manhattan Avro: The Vatican and World Politics, Horizon Press, New York.
Manhattan Avro: The Vatican´s Holocaust, Ozark Books, Springfield, MO, 1986.
Manhattan Avro: Vatikán proti dvacátému století, Praha, 1950.
Marchetti Ottaviano, S.J.: Esami di conscienza per le religiose, Řím, 1946.
Marchetti Ottaviano: Il sacerdote, Řím, 1950.
Mariana Juan, S.J.: Historia general de Espaňa (Všeobecná historie Španělska), Španělsko, 1598.
Martin Malachi: The Jesuits, The Society of Jesus and the Betrayal of the Roman Catholic Church, Touchstone,
ISBN 0–671–65716–X, New York, USA, 1988.
Martin Malachi: The Keys of This Blood, The Struggle for World Dominion Between Pope John Paul II., Mikhail
Gorbachev and the Capitalist West, Touchstone, ISBN 0–671–74723–1, New York, USA, 1990.
Martínek Jiří, Martínek Miloslav: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové, Libri, Praha, 1998.
Martiny Giuseppe: La politica finanziaria dei papi in Franzia intorno alle meta del secolo XIII., Řím, 1950.
Martyrdom of the Serbs - Persecution of the Serbian Orthodox Church and massacre of the Serbian people, Chi­
cago, 1943.
Marx J.: Storia ecclesiastica, Firenze, 1938.
Masaryk T.G.: Světová revoluce, sv.I, Praha, 1926.
Mater Andre: Les Jesuites, Reider, Paříž, 1932.
Mater et Magistra, encyklika Jana XXIII., 15.5.1961.
Mattino, 1930.
Mattoso G. Antonio: Historia de Portugal, Lisabon, 1939.
Maurois André: Dějiny Francie, NLN, Praha, 1994.
Maynard Theodor: The story of American Catholicism, New York, 1943.
McCabe J.: The Papacy in France, Londýn, 1943.
1373
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
McCabe J.: The Papacy in politics today, 1939.
McConnell D.R.: A Different Gospel, Hendrikson Publ., 1988.
M’Crie Thomas: History of the Progress and Suppression of the Reformation in Spain, USA, 1998.
McKnight John P.: The Papacy. A New Appraisal, New York - Toronto, 1952.
Mecham J. Lloyd: Church and State in Latin America, Chapel Hill, N.C., 1939.
Melish W.: The Church and fascism, New Masses, 12.3.1946.
Mercure de France: Pius XII. a Hitler, 15.1.1934.
Mercure de France: Rakousko a Hitler, 1. května 1938.
Mesarovič Mihajlo, Pestel Eduard: Mankind at the Turning Point - The Second Report to the Club of Rome, USA,
New York, 1974.
Messori Vittorio: Případ Opus Dei, Brno, 1998.
Meyer: Institutiones iuris naturalis, Friburgi, 1906.
Meyer: Liberatore, Del diritto pubblico ecclesiastico, Prato, 1887.
Meyers H.H.: Battle of the Bibles, Austrálie, Virginie, 1993.
Meyers H.H.: The Inquisitive Christians, The Book Printer, Austrálie, Victoria, 1992.
Mezinárodní vztahy ..., serie III, sv.IX., str. 136-137.
Michel Adolphe: Les Jesuites, Sandoz et Fischbacher, Paříž, 1879.
Michel Williams: The Catholic Church in Action, New York, 1934.
Michelet Jules et Quinet Edgar: Des Jesuites, Hachette, Paulin, Paříž, 1845.
Mikulec Jiří: 31.7.1627 Rekatolizace šlechty v Čechách..., ISBN 80–86515–54–0, Praha, 2005.
Mikulec Jiří: Pobělohorská rekatolizace v českých zemích, ISBN 80-04-26120-5, SPN Praha, 1992.
Miller Starr: Occult Theocrasy, Hawthorne, CA, C.B.C. of America, 1933.
Mirror News, Los Angeles, 24. ledna 1958.
Missioni, 1966.
Missioni, různé roky a čísla.
Mitchell Ruth: Srbové si zvolili válku, internet.
Mladá fronta Dnes, různé roky a čísla 1990-1998.
Moerner Magnus: The Political and Economical Activities of the Jesuits in the La Plata Region, Stockholm, 1953.
Mokrejš Antonín: Friedrich Nietzsche: myslitel, Jinočany, 1993.
Molina Ludvík., S.J.: Liberi arbitrii (Svobodný náhled o darech milosti Boží), Lisabon, 1588.
Mollnau Karl A.: Hříchy politického katolicismu, pravá tvář církevní hierarchie, SNPL, Praha, 1960.
Monod Gabriel: Úvodu k „Jezuitům“ od H. Boehmera, Armand Colin, Paříž.
Moody J.N.: Catholic Social Action in Belgium, 1953.
Moody J.N.: Catholic Social and Political Movements (1789-1950), Church and Society.
Moody J.N.: Church and Society, New York, 1953.
Moody T.W.: Dějiny Irska, NLN, Praha, 1996.
Morgan B. Thomas: The Listening Post, New York, 1944.
Morner Magnus: The Political and Ekonomical activities of the Jesuits in the La Plata Region.
Morton A.L.: Dějiny Anglie, Praha, 1950.
Moses Bernard: Spain´s Declining Power in South Amerika (1730-1806), Berkely, 1919.
Moses Bernard: The Spanish Dependencies in South America, Londýn, 1914.
Moullet P., S.J.: Compendium theologiae moralis (Souhrn bohoslovecké mravouky), Freiburk, Švýcarsko, 1834.
Mourin Maxime: Histoire des Grandes Puissances, Payot, Paříž, 1958.
Müller Helmut: Dějiny Německa, NLN, Praha, 1995.
Mullins Eustace: The World Order, Staunton, VA, Ezra Pound Institute of Civilisation, 1985.
Murphy John C.: An Analysis of the Attitudes of American Catholic Toward the Immigrant and the Negro, 18251925.
Musil Alois: Křesťanské církve nynějšího Orientu, Olomouc, 1939.
NATO Crimes in Yugoslavia, Documentary Evidence, 24. March – 24 April 1999, I., ISBN 86-7549-124-7, Minis­
terstvo zahraničních věcí Jugoslávie, Bělehrad, květen 1999.
NATO Crimes in Yugoslavia, Documentary Evidence, 25 April – 10 June 1999, ISBN 86-7549-134-4, Ministerstvo
zahraničních věcí Jugoslávie, Bělehrad, červenec 1999.
Neapol. Mattino, 13. března 1930.
Nenni Pietro: Six ans de guerre civile en Italie, Librairie Valois, Paříž, 1930.
Neumann P. Augustin, O.S.A.: Katoličtí mučedníci doby husitské, Tiskové družstvé v Hradci Králové, 1927.
New York Herald Tribune, různé roky a čísla.
New York Times, různé roky a čísla.
Newsweek, New York, různé roky a čísla.
Němec Jaroslav: Cesta ke kanonizaci, Olomouc, 1999.
Nicolini A.: History of the Jesuits, 1987.
Nielsen F.: The history of the Papacy in the XIXth Century, Londýn, 1906.
Nigg Walter: Ďábel a jeho služebníci, Brno, 1999.
Nicholson Paul: Mexican and Central American Mythology, Hamlyn Group Limited, 1969.
Nitti F.S.: Meditazioni e ricordi, Miláno, 1953.
Novi List, 30. prosince 1996.
Novi List, 30. prosince 1996.
Nowicki Andrzej: Watykanski bank Pacellich, Warszawa, 1952.
1374
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
O´Sullivan Noël: Fašismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 1995.
Oeuvres completes: de Bucher, II., Mnichov, 1819.
Oeuvres de Napoleon III., Amyot et Plon, II., Paříž 1856.
Oggi, Miláno, 6. XII. 1952.
Okultní teokracie, dáma královského města, Published by Emisary Publications, Pasadena, California, USA.
Opatrný J.: Kdo byl kdo – tradice české iberoamerikanistiky, http://www.libri.cz/databaze/orient/iberoam.php.
Organizzazione del Capitole finanziario italiano, Řím, 1948.
Orlando V.E.: Su alcuni miei rapporti di governo con la Santa Sede, Napoli, 1930.
Ottův naučný slovník, Praha, 1900.
Palafox J. de y Mendoza: Obras XI., Madrid, 1762.
Paleologue Maurice: Journal de l´Affaire Dreyfus, Plon, Paříž, 1955.
Papen Franz von: Mémories, Flammarion, Paříž 1953.
Paris Edmond: Genocide in the Satellite Croatia, Chick Publications, Chino.
Paris Edmond: Le Vatican contre l´Europe, Fischbacher, Paříž, 1957.
Paris Edmond: Le Vatican Contre La France, Chick Publications, Chino, 1957.
Paris Edmond: The Secret History of the Jesuits, Chick Publications, Chino.
Paris Edmond: The Vatican against Europe, Chick Publications, Chino.
Paris Edmond: The Vatican against Europe, P.T.C., London, 1959.
Paris-Presse, 31. prosince 1959.
Pascal Blaise: Listy proti jezuitom, VPL, Bratislava, 1965.
Pauliot Léon, S.J.: Etude sur les Relations des Jesuites de la Nouvelle France (1632-1672), Montreal-Paříž, 1940.
Pečnikov Borislav Alexejevič: Sedm + 1 nejmenších v Evropě, Lidové nakladatelství, Praha, 1989.
Pedro Emilio: Historia economica del Peru, Buenos Aires, 1949.
Pedrueza Ramos Rafael: La lucha de clases a traves de la historia de Mexico, Mexiko, 1935.
Pejhřimovský Josef: Náboženství–původ–zkoumání–srovnání, Olomouc, 1998.
Pekař Josef: Dějiny československé, Praha, 1991.
Pelletier J.: Půl roku v žaláři u generála Franca, 1938.
Penrose Boies: Sea Fights in the East Indies in the Years 1602-1639, Cambridge, Mass., 1936.
Péreza Demetrius Ramos, J.P.: Historia de la colonizacion espanola, Madrid, 1947.
Perrin Jean Paul: History of the Ancient Christians, 1845, USA.
Peters Karel: Dějiny jezuitské koleje v Klatovech, vyd. vlastivědné muzeum v Klatovech, Praha, 1947.
Petit Henri: L´Honneur de Dieu, Grasset, Paříž, 1958.
Pezet Ernest: L´Autriche et la paix, Ed. Self, Paříž, 1945.
Piana La: The political heritage of Pius XII., Foreing Affairs, New York, duben 1940.
Pichon Charles: Historie Vatikánu, Sefi, Paříž, 1946.
Pike Albert: Morals and Dogma of the Ancient and Accepted Scottish Rite of Freemasonry, Washington, DC Hou­
se of the Temple (orig. ed. 1871), 1966.
Pitcarn F.: Ve Španělsku, 1936.
Podlaha Antonín: Velký katechismus katolického náboženství, Praha, 1947.
Pogius: Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana Husa, Líčí očitý svědek POGIUS, Tisk Brno, 1993.
Poláček Pavel: Evropská unie – cesta do otroctví, Matice Čech, Moravy a Slezska, ISBN 80–903384–0–2, 2003.
Poliakov Leon: Breviaire de la haine, Calmann-Levy, Paříž, 1951.
Polišenský Josef a Barteček Ivo: Dějiny Iberského poloostrova do přelomu 19. a 20. století, Olomouc, 2002.
Political Affers, USA, různé roky.
Ponnat Baron de: Histoire des variations et des contradictions de l´Englise romaine, Charpentier, II., Paříž, 1882.
Pogius: Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana Husa, KOFC, Brno, 1993.
Pope Liston: Millhands and Preachers, New York - Londýn, 1942.
Popoli e missioni, různé roky a čísla.
Potter: Vie de Scipion de Ricci, Brusel, 1825.
Pres Italien.
Pressensé E. de: Du catholicisme en France, Paříž, 1851.
Pressensé Edmond de: Du catholicisme en France, Paříž, 1851.
Preston Paul: Franco. Krvavý diktátor nebo spasitel Španělska?, BB art, Praha, 2001.
Problemas de Latinoamerica, No. 11, Mexiko, 1. II. 1956.
Projev Laury Diazové, členky parlamentu za Livourne, pronesený v Ortoně, 15.4.1946.
Projevy papeže Jana Pavla II. při jeho návštěvě v České republice, Praha, 1997.
Providentissima, bula Benedikta XV., 27.5.1917.
Prummer Domenico M.: Manuale Theologiae Moralis, Barcelona, 1946.
Prutz H.: Staatengeschichte des Abendlandes in Mittelalter II., Berlín, 1887.
Quanta Cura, encyklika Pia IX, 8.12.1864.
Quanto fructuosius, bula Řehoře XIII., 1.2.1583.
Qui pluribus, encyklika Pia IX., 9.9.1846.
Quinet Edgar et Michelet Jules: Des Jesuites, Hachette, Paulin, Paříž, 1845.
Rainold (Rosseus) Vilém, S.J.: De justa reipublicae christianae in reges impios et haereticos auctoritate (O
spravedlivé moci křesťanské republiky proti králům bezbožným a kacířským), Španělsko, 1, 1592.
Ramm B.J.: Papežské texty odpuštění hříchů, 5, 1954.
Ranke L.: Římští papeži v posledních čtyř stoletích, 4, 1874.
1375
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Rankin Ch.: The Pope speaks, New York, 1940.
Ranovič A.B.: O prvotním křesťanství, 1963.
Ratio Studiorum Superiorum Societatis Iesu, Řím, 1941.
Ratzinger Joseph: Eschatologie a věčný život, Brno, 1996.
Ratzinger Josef: Eschatologie – smrt a věčný život, Brno, 1990.
Ratzinger Josef: Naděje pro Evropu, Praha, 1993.
Ratzinger Josef: Pravda, hodnoty a moc, Brno, 1996.
Rauschning Hermann: Hitler m´a dit, Ed. Co-operation, Paříž, 1939.
Re Nicolo del: La curia romana, Řím, 1952.
Reforme, Paříž, různé roky a čísla, 1947-1956.
Regimini militantis Ecclesiae, bula Pavla III., 27.9.1540.
Renöckl H., Blanckenstein M.: Nová religiozita fascinuje a zneklidňuje, Kostelní Vydří, 2000.
Reuter Robin de: BSE – nemoc šílených krav a likvidace zemědělství. Osud nebo záměrně vytvořené zlo?, Překlad
z německého originálu: BSE – Der Rinderwahnsinn und die Vernichtung der Landwirtschaft. Schicksal
oder hausgemachtes Übel, Verlag, Anton A. Schmid, Durach, ISBN 80–903576–0–1, 2001.
Rewiew Historia, December, 1954.
Ribadeneira Pedro, S.J.: De institutione Societatis Jesu (O instituci Tovaryšstva Ježíšova).
Ribard Andre: 1969 et le secret du Vatican, Librairie Robin, 38, rue de Vaugirard, Paříž, 1954.
Ridley Jasper: The Statesman and the Fanatic, Constable, London, 1982.
Richard C. Rav. S.: Studie of Two Babylons and Secret Signs of Rome, Anal. No.:1893/8, 1184/19, 22118/3, Pl.,
1984.
Richard Robert: La conquete spirituelle du Mexique, Paříž, 1933.
Rinascita, 1965, různá čísla.
Ring C. George, S.J., R.P.: Religion of the Far East, Milwauke, 1950.
Rippy F.J. and Nelson J. Thomas: The Cruzaders of the Jungles, Chapel Hill, N.C., 1936.
Rivera Alberto: The Godfathers, The Force, Double Cross, Alberto, The Prophet, Chick Jack T. Publ., CA, USA,
1982.
Robertson Pat: The Secret Kingdom, 1982.
Robbins John W.: Ecclesiastical Megalomania, The Economic and Political Thought of the Roman Catholic
Church, ISBN 0–940931–52–4, USA, Trinity, 1999.
Robinson John J.: Zrozeni v krvi, ztracená tajemství svobodných zednářů, Votobia, Olomouc, 1996.
Roguelin Louis: L´Eglise chretienne primitive et le catholicisme, Paříž, Maurice Boivent, 1927.
Root W.: The secret history of the war, New York, 1945.
Rops Daniel: Jesus en son temps, Artheme Fayard, Paříž, 1944, Imprimatur 17.4.1944.
Rops Daniel: Le Retablissement de la Compagnie de Jesus, Etudes, září, 1959.
Rosa Gabriele de: Storia politica dell´Azione cattolica in Italia, Bari, 1953.
Rosa Peter de: Temné papežství, (v originále: Vicars of the Christ), ETC, ISBN 80–86006–04–2, Praha, 1997.
Rotta E.: Il origine del Risorgimento, Miláno, 1948.
Rouquette Robert, R.P.: Saint Ignace de Loyola, Ed. Albin Michel, Paříž, 1944.
Roux Francois Charles: Huit ans an Vatican, Flammarion, Paříž, 1947.
Rovan J.: Le catholicisme politique en Allemagne, Ed. du Seuil, Paris, 1956.
Rowbothan Arnold H.: Missionary and Mandarin, Berkeley-Los Angeles, 1942.
Russell Bertrand: Věda a náboženství, Ed. Gallimard, Paříž 1957.
Russell, Lord, z Liverpoolu: Sous le signe de la croix gammes, L´Ami du livre, Ženeva, 1955.
Saba A.: Storia della chiesa I., Turin, 1927.
Saenz Vincente, R.P.: Morelos y Bolívar, Mexiko, 1947.
Saint–Germain Jacques: La Bataille de Rex, Les oeuvres francaises, Paříž, 1937.
Sakař V.: Staroměstské popravy v roce 1621, http://veritas.evangnet.cz/cz/executcz.htm.
Saltini Don Zeno: Non siamo d´accordo!, Turin, 1953.
Salvemini G.: The Vatican and the Ethiopian War.
Salvemini Gaetano: Mussolini diplomático, Bari, 1952.
Sanchez Tomáš, S.J.: De sacramento matrimonii (O svátosti manželství), Genua, 1592.
Saurin Eli: Dějiny Itálie od roku 1815 do smrti Viktora Emanuela, Petrohrad, 1898.
Sborník tajných dokumentů archivů ministra zahraničí, 1918.
Secret Instructions of the Society of Jesus, Orig. in Manuscript until 1612 Cracow, San Francisco, CA, USA, 1882.
Segmuller Fridolin: Pius X., Řím, 1926.
Seldes George: The Vatican: Yesterday, Today, Tomorrow, New York-Londýn, 1934.
Semlyen Michael de: All Roads Lead to Rome?, The Ecumenical Movement. Dorchester House Publications,
Norwich, GB, 1993.
Serry, S.J.: Historia congregationum de auxiliis divinae gratiae (Dějiny porad o výpomocné milosti Boží), I. 29.
Sforza Carlo: Pius XI., the Roman Church and fascism, Neither liberty nor bread, New York, 1940.
Sforza Carlo: The Vatican and the world war, časop. The Contemporary rewiew, London, červen 1937.
Sforza Carlo: Contemporaly Italy, Londýn, 1946.
Sforza Carlo: L´Italie telle que je l´ai vue, Grasset, Paříž, 1946.
Sforza Carlo: Les batisseurs de L´Europe moderne, Paříž, 1931.
Sharkey Don: White Smoke over the Vatican, Milwaukee, 1943.
Schillebeeckx Edward: To čiňte na mou památku, Praha, 1998.
1376
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Schmause Michael, R.P.: Begegnungen zwichen Katholischen Christentum und nazional-sozialistischer Weltan­
chaunung, Aschendorf, Munster 1933.
Schmidl Johannes, SJ, Prof.: Historia Societatis Iesu prov. Bohem, svazky.
Schneider Wallace Herbert: Religion in 20th Century America, Cambridge, 1952.
Scholasticus Evagrius: Církevní dějiny, Praha, 1991.
Schwartzkoppen von: Les Carnets de, Rieder, Paříž, 1933.
Siegfried Agnes: L´Abbe Fremont, F. Alcan, II., Paříž, 1932.
Simpson Christopher: BLOWBACK. America´s Recruitment of Nazi´s and its Effects on the Cold War New York,
Collier Books, 1988.
Simpson Leslie Byrd: The Repartimiento System of Native Labor in New Spain and Guatemala, Berkeley, 1938.
Sinclair Allen: Life of Cardinal Gibbons, New York.
Sládek Miloš: Zázračná uzdravení a „dobrotivá vzhlédnutí“ v literatuře českého baroka, Sborník příspěvků k čes­
ké literatuře 17. a 18. století, památník národního písemnictví, literární archív, ročník 27, http://www.cent­
rumhistorie.cz.
Slavíček Karel, P., misionář T. J.: Listy z Číny do vlasti (1716-1727), Ed. J. Vraštil, Přerov-Pardubice, 1935.
Smith Howell A.D.: Thou Art Peter, Londýn, 1950.
Solovjov Vladimír: Filosofické základy komplexního vědění, Velehrad, 2001.
Solovjov Vladimír: Krize západní filosofie, Velehrad, 2001.
Sommervogel, C.: Bibliothèque de la Compagnie de Jésus I-X, Bruxelles-Paris, 1890-1900.
Soras de, R.P. Jesuit: Pius XI´s Letter, Peculari Quadam, quoted by Soras, in the Action catholique et action
temporelle, Ed. Spes, Imprimatur 1938, Paříž, 1938.
Steed Ernest H.J.: Two be One, USA, 1978.
Steel J.: The future of Europe, New York, 1945.
Stefanini Luigi: La chiesa cattolica, Brescia, 1952.
Steward: Life Forces: A Contemporary Guide to the Cult and Occult, Andrews and McMeel, Inc., 1980.
Stöcklein Josef, Keller Franz: Der Neue Welt-Bott. Allerhand So Lehr – als Geistliche Brief /Schrifften und ReisBeschreibungen/welche von denen Missionariis der Gesellschafft Jesu aus Beyden Indien und anderen
weit entfeneten Ländern, Augspurg und Grätz, 1726-1759, 36 vol.
Strugar Vlado: Jugoslávie v boji. Národně osvobozenecký boj a revoluce 1941-1945, Naše vojsko, Praha, 1965.
Studies in the Administration of the Indians in New Spain, I - III., Berkely, 1938.
Sturzo L.: Italy and the New World Order, Londýn, 1944.
Suarez Francois, S.J.: Defensio fidei catholicae et apostolicae (Obrana víry katolické a apoštolské), Lisabon, 1614.
Suhard: Gonia della Chiesa?, Řím, 1948.
Summi pontificatus, encyklika Pia XII., 20.10.1939.
Sutton William Josiah, Anderson R.A., D.D.: The Illuminati 666, Teach Services, Brushton, New York, USA, 1995.
Sutton William Josiah: The Antichrist 666, W.F.G., 1980.
Syllabus, encyklika Pia IX., 8.12.1864.
Szanya Anton: Úloha katolické církve v epoše fašismu, ISBN 80-968938-3-1, orig. Vídeň, 1988, př.-Praha, 2005.
Šejnman M. M.: Vatikán mezi dvěma světovými válkami, Brno, 1, 1949.
Tablet Duccio: La proprieta fondiaria ecclesiastica in Italia, Řím, 1953.
Tajné archívy Wilhelmstrasse, Dokument 83-26 19/I, Berlín 25. ledna 1939.
Tamburini, S.J.: Explicatio Decalogi.
Taparelli: Saggio Teoretico di diritto naturale, Roma, 1855.
Taparelli: Saggio Teoretico di diritto naturale, Řím, 1855.
Tarquini: Iuris publici ecclesiastici institutiones, Romae, 1898.
Tarquini: Iuris publici ecclesiastici institutiones, Řím, 1898.
Teeling W.: Pope Pius XI and world affairs, New York, 1937.
Temoignage chretien, 6.12.1957.
Tenand Francois: L´Ascension politique du Marechal Petain, Ed. du livre francais, Paříž, 1946.
The American Catholic Who´s Who, 10, Michigan, 1952-1953.
The BDM Letter, Biblical Discernment Ministries, říjen 1992.
The Clergy and Civil Defense, Washington, 1951.
The Clergy and Civil Defense, Washington, 1951.
The Church and Organized Movements, New York, 1946.
The National Catholic Almanach, Parterson-New Jersey, 1950.
The Official Catholic Directory, New York, 1950.
The Papacy and the Kingdom of Italy, London, 1926.
The Pope speaks, New York, 1940.
The Popes new order, Londýn, 1943.
The Times, různá čísla, 1931.
Theiner: Annales eccelsiastes.
Tchernoff J.: Les Demagogies contre les democracies, R. Pichon a Durand-Auzias, Paříž, 1947.
Time and Paris-Presse, 3rd of November, 1959.
Time Magazine, různé roky a čísla.
Time, New York, různá čísla a různé roky.
Tindall George B.: Dějiny Spojených států amerických, NLN, Praha, 1996.
Toledo Francois de, S.J.: In summa casuum consientia, Španělsko.
1377
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Tomášek František kardinál: Pokoj vám!, Praha, 1999.
Tomazi A.: La Conquete de l´Indochine, Paříž, 1931.
Tondi Alighiero: Jezuité, (v originále: I gesuita, 1954), SNPL, Praha, 2. vydání, 1958.
Tondi Alighiero: Tajná moc jezuitů, Svobodné slovo, Melantrich, Praha, 1955.
Tondi Alighiero: Vaticano e neofascismo, Řím, 1952.
Toulky českou minulostí, Český Rozhlas, http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/105194, 2004.
Townsend Waud L.: The Biography of His Holiness Pope Pius XI., Londýn, 1930.
Trajnin J.: Baskové v boji za svou samostatnost, 1937.
Trapl Miloš: Politický katolicismus a československá strana lidová v Československu v letech 1918-1938, SPN,
Praha, 1990.
Trapl Miloš: Politika českého katolicismu na Moravě 1918 - 1938, SPN, Praha, 1968.
Týden, různé roky a čísla 1991-1998.
Tylenda J.N.: Jesuit Saint and Martyrs, Chicago, 1998.
Ubieto Antonio Arteta a kol.: Dějiny Španělska, Praha, 1995.
Ulloa Juan y Antonio: Noticias secretas de America, Madrid, 1918.
Universum - revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie, 1995.
Ustaša (měsíčník), 1932.
Val Merry del: Memories of Pope Pius X., London, 2, 1933.
Válečná poselství světu od Pia XII., Vyd. Spes, Paříž, 1945.
Vatikánský koncil, Řím, 1870.
Vavřinová Valburga: Malá encyklopedie vánoc, Libri, ISBN 80–7277–132–9, Praha, 2002.
Velikovič Lazar Naumovič: Černá garda Vatikánu, Horizont, Praha, 1984.
Ventura: De iure publico ecclesiastico commentaria, Romae, 1826.
Ventura: De iure publico ecclesiastico commentaria, Řím, kniha I., kap.I., sv.1., 1826.
Venturi Tacchi Pietro: Storia della Compagnia di Gesu in Italia.
Vercruysse Brunona, P. SJ: Praktická rozjímání na každý den v roce, dle úpravy P. Fidelise Battaglia, II., Horaž­
ďovice, 1906.
Veroffentlichungen der Kommission fur Neuere Geschichte Osterreichs, 26, Vídeň, Lipsko, 1930.
Veselý Z.: Dějiny českého státu v dokumentech, Victoria Publishing, Praha, 1994.
Viance Georges: La Federation nationale catholique, předmluva od R.P. Janviera, Flammarion, Paříž, 1930.
Vieujan Abbe Jean: Grande Apologetique, Bloud et Gay, Paříž, 1937.
Vilaplana A. R.: Svědčím, 1934.
Villaplana Antonio Ruitz: Questo é Franco, Roma, 1945.
Vlček Jaroslav: Dějiny české literatury, I., Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1960.
Voght J.A.: Devatenácté století a potom, Londýn, srpen, 1943.
Vozčikov M.S.: Vatikán ve službách amerického imperialismu, SVPL, Bratislava, 1953.
Vraštil Josef: Seznam zámořských misionářů staré české provincie, Zpravodaj z československé provincie Tova­
ryšstva Ježíšova, 1934/1, str. 7-10., 1934.
Vraštil Josef: Účast staré české provincie Tovaryšstva Ježíšova na zámořských misiích, Zpravodaj z českoslo­
venské provincie Tovaryšstva Ježíšova, 1934/1, str. 30-33, 1934.
Vurm Bohumil: Tajné dějiny Evropy II. Od stvoření světa po druhou světovou válku, Anagram Ostrava, 1997.
Vurm Bohumil: Tajné dějiny Evropy. Od Atlantidy po druhou světovou válku, Bohemia Praha, 1996.
Výroky von Lamy, L´ Homme Libre, 22. května 1919.
Waldaphel I.T.: Mytologie, Bratislava, 1976.
Walsh Walter: The Secret History of the Oxford Movement, 1899.
Warner Christian: World Dictatorship and the New Age Movement, Newswatch Magazine, September, 1986.
Watkin E.I.: The Catholic Center, New York, 1943.
Webster Nesta H.: Secret Societies and Subversive Movements, Hawthorne, CA, C.B.C. of America, orig. publ.,
1924.
Wernz-Vidal: Jus canonicum.
What in the World!, různá čísla 1996.
Wilder J.B.: The Other Side of Rome, Zondervan publ., Grand Rapids, Mi, USA, 1959.
Williams M.: The Catholic Church in Action, New York, 1934.
Wlliams Michel: The Catholic Church in Action, New York, 1934.
Woodrow Ralph: Babylon Mystery Religion, USA, 1981.
Woodward E.L.: Three Studies in European Conservatism (Metternich, Guizot: The Catholic Church in the Nine­
teenth Century), Londýn, 1929.
Worldmark Encyclopedia of Nations, vyd. 1995.
Wormser Rene A.: Foundations - Their Power and Influence, New York, The Devin-Adair Comp., 1958.
Wright, Jonathan: Jezuité, misie, mýty a dějiny, BB art s.r.o., Praha, ISBN 80-7341-780-4, 2006.
Wylie James Aitken: The History of Protestantism, Mourne Missionary Trust, Mourne Missionary Trust,
Northern Ireland, reprint 1920, USA, 1985.
Wylie James Aitken: The Papacy, Mourne Missionary Trust, Northern Ireland, reprint in 1851, USA, 1985.
Yanez Augustin: Fray Bartolomé de Las Casas, Mexiko, 1942.
Yearbook of International Organizations, Brussel, 1954.
Zákoník kanonického práva, Knihy 1-5.
Zavala Silvio: New Points on the Spanish Colonisation of America, Philadelphia, 1943.
1378
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
Zeitschrift fr Sozialismus, č.9, Dass Dritte Reich und die Kirchen, Karlovy Vary, 1934.
Zprávy ČTK, 1988-1991.
1379
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
BIBLIOGRAFIE
1380
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
PŘÍLOHY
PŘÍLOHY
TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ
PŘÍLOHY