ve formátu PDF

BLUES CZECH (& SLOVAK) MADE
KATALOG
KE STEJNOJMENNÉ VÝSTAVĚ POPMUSEA
O OSUDECH BLUES NA ÚZEMÍ BÝVALÉ FEDERACE
I. HISTORICKÉ REFLEXE
STARÉ POVĚSTI ČESKÉ (20.— 50. LÉTA)
Jeden z prvních zaznamenaných výskytů slova blues v československém tisku
nalézáme v revue Taneční listy v roce 1925. Pod hlavičkou „originální blues“ se ovšem
skrývají dobové jazzové standardy, nikoli blues jako taková. O sedm let později v kabaretu
E. F. Buriana Červené eso zazněla pravděpodobně první blues na půdě tehdejšího
Československa: jak ukazuje dobový program, stalo se tak hned po přestávce.
Základní rezervoár bluesových kusů sestavil pro své následníky další průkopnický
zjev, Orchestr Gramoklubu vedený Jiřím Šímou. V jeho repertoáru bylo Handyho Beale
Street Blues: na výstavě je k vidění dokonce faksimile partitury, napsaná Šímovou rukou.
Beale Street Blues a další kousky zněly na průkopnických Večerech hot jazzu, na kterých
Orchestr Gramoklubu v letech 1935-36 hýbal českými jazzovými dějinami. Na repertoáru
byly krom Handyho bluesových útvarů mimo jiné i některé pokusy o vlastní..., no, řekněme
pokusy v tomto duchu. Na druhém z těchto večerů došlo k hezkému momentu: Handyho
Joe Turner Blues toho večera zpíval Joe Turner (shoda jmen), první tzv. Afroameričan,
který nahrával v Praze. Padesát let poté pak tento umělec na stránkách magazínu
Storyville Orchestr Gramoklubu nehezky zdrbal jako nejhorší kapelu, se kterou kdy hrál.
Handyho blues přešla i do repertoáru swingových orchestrů válečné éry, například
Orchestru Emila Ludvíka. A jak ukazuje program Večera hot jazzu, který krátce po válce
proběhl v Lucerně (pod záštitou KSČ aneb nic není nemožné), se přinejmenším St. Louis
Blues udrželo na soupisce jazzových produkcí i v období „koaličního lidodema.“
2
V těch letech se objevily dvě důležité informační platformy, které za krátkou dobu
odvedly spoustu práce. Byl to především časopis Jazz, klíčového periodika – nejen pro
zdomácňování blues v Povltaví – v předúnorovém Československu a články známého
jazzového věrozvěsta Emanuela Uggé v Mladé frontě a v časopise My 47. Jazz recenzoval
i první nahrávku autentického country blues, která se v Československu prodávala, Drop
Down Mama Sleepy John Estese.
Sporé kontakty Povltaví s Deltou posílil revival tradičního jazzu, který posílilo
i československé turné australského orchestru Graeme Bella v roce 1947. Průkopníky
tradicionalistického revivalu byli Washboard Beaters (R.Kraus, M.Klofanda, J. Kraus,
Z. Mayer, K. Danda, F. Hrůza) a jejich potomek Czechoslovak Dixieland Jazz Band
(s mladičkým Jiřím Šlitrem u piana). Revivalistické snahy vyvrcholily Uggého pořadem
Cesta jazzu těsně po Únoru a těsně před tím, než sovětské vzory uvrhly veškerý jazz do
klatby.
V půli padesátých let se blues objevovalo na programu pořadů o historii tradičního
jazzu, neklamné to známce mírného pokroku v mezích zákona a drobného uvolňování
šroubů. Nejdůležitější událostí tohoto období bylo pásmo Opravdu blues (1955) Lubomíra
Dorůžky a Josefa Škvoreckého. Doprovodným tělesem této revue byl Pražský dixieland
Ludvíka Švába.
3
BLUES MEETS ROCK (60. LÉTA)
V 60. letech blues v Československu dobylo další pozice. Na gramodeskách vyšly
některé proslulé nahrávky původních bluesmanů, hojně kopírované mladistvými
pokušiteli, někteří z nich se objevili na pódiu pražské Lucerny. Zlepšila se informovanost
bluesových fanoušků. A především – blues přestalo být majetkem českých a slovenských
jazzmanů, uchváceno jsouc rostoucím kontingentem fanoušků rockových.
„Proslulé nahrávky“ se objevily na legendárním albu Supraphonu Hudba černého
lidu (1962): „Třicet vteřin, kdy hráli Leadbelly, Sonny Terry a pak se hlubokým hlasem
ozvalo, že to jsou písně toho černého, utlačovaného lidu.“ (Petar Introvič) dokázalo
v následujících letech nadělat slušnou paseku.
O čtyři roky později se dalo zvolat „Přepište dějiny“: na III. Mezinárodním jazzovém
festivalu v říjnu 1966 patřil jeden večer zastávce American Folk Blues Festivalu. Před
údajně nepříliš plným sálem Lucerny se představili Sleepy John Estes a Yank Rachell,
Buddy Guy, Sippie Wallace, Otis Rush nebo Big Joe Turner. Pár písniček z toho večera je
možné slyšet i na výstavě Blues Czech (&Slovak) Made.
4
Podobné podněty přiměly některé hudebníky z nastupující rockové generace – kteří
ovšem měli zkušenost i s tradičním jazzem – založit uskupení, která se pokoušela
o vlastní písně v countrybluesovém duchu. Prvenství patří nejspíš skupině Blue Five (Jan
A. Pacák, Zdeněk Rytíř, Jindřich Libeš a další), která působili v polovině šedesátých let.
Po Blue Five zůstal Rytířův text Někdy se jdu opít, nazpívaný po mnoha letech Vladimírem
Mišíkem.
V druhé polovině 60. let, především pod vlivem britských rhythm&bluesových souborů,
se i v Československu objevila spousta mladých mičurinců, kteří vehementně křížili
postarší blues a zbrusu nový rock. Nejslavnější české sestavy se točily kolem Radima
Hladíka: nejdříve Matadors, posléze Blue Effect. Čile jim sekundovalo Flamengo, souloví
Framus Five, v jedné fázi své existence i Rebels, v druhé generaci konce 60. let pak
třeba Yatchmen. Na Moravě patřili k elitě olomoučtí Bluesmen, a důležité ohnisko bylo
i na Slovensku – bílého blues se více či méně dotýkali Ursinyho Soulmen, zajímavé věci
se už tehdy děly kolem Petra Lipy (Blues Five, resp. New Blues Five) a Josefa Bariny
(Meditating Four, resp. For Meditation). Rhythm & bluesovým pokušitelům se dostali
i konfrontace s evropskou špičkou, to když na 2.čs. beatový festival přijeli holandští
Cuby & Blizzards.
5
HANSPAULKA HOUTYŠ, OH YEAH!
Konec bluesrockového boomu v Československu se kryje s nástupem normalizace
a dalším utužením šroubů na počátku 70. let. Některé skupiny zanikly (Flamengo),
některé se přeorientovaly na jiný žánr (Blue Effect, resp. M.efekt, Energit). Objevily se
sice některé nové bluesrockové soubory (jako např. Abraam), měly ovšem krátkého
trvání.
6
Nejvýznamnější bluesovou Mekkou 70. a části 80. let, jejíž věhlas překročil i hranice
domovské Prahy a rozšířil se do zbytku republiky, byla Hanspaulka. Legendární „Hanspaul
City“ se na Praze 6 rodilo od počátku sedmdesátých let, kdy se festiválcích Babstock
objevila první skupina z hanspaulské bluesové líhně: Žízeň (s Ondřejem Hejmou a Ivanem
Hlasem). Sílící hanspaulská komunita posléze našla zázemí v mýtické Hospodě u Tyšerů
(odsud její neoficiální, leč rozšířenější název Houtyš). Některé zdejší jamsessiony měly
i mezinárodní účast – to když Vladimír Vytiska a Jaromír Tlučhoř Müller dotáhli do Houtyše
východoněmeckého bluesmana Stefana Diestelmanna (1980), který dle ústního podání
„po tři dni neslezl z Kopce“.
Vlajkovou lodí hanspaulského bluesového svazu byli jednoznačně Bluesberry:
proměnlivé sestavy kolem Petara Introviče šířily slávu Hanspaulky po vlastech českých
a staly se páteří zdejší bluesové scény. Z hanspaulské líhně pocházel také Žlutý pes,
průkopníci jižanského rocku v Čechách.
7
Na počátku osmdesátých let se blues vrátilo i na profesionální pódia. Především
prostřednictvím sdružení Blues Band Luboše Andršta a Petera Lipy, které vydrželo přes
celou první polovinu dekády. Tou dobou Jan Spálený, Petr Kalandra a František Havlíček
založili ASPM, sdružení, které sehrálo na profi scéně obdobnou úlohu v její druhé půli.
Své drobné polínko k historii blues v Československu si dodala i Jazzová sekce.
Kromě článků o blues, které se objevovaly v neocenitelném časopisu Jazz a vystoupení
některých hanspaulských sestav (Bluesberry, Venthyl Brothers) se pokoušela roztočit
Dvanáctku, občasník věnovaný především blues. Žel, vyšlo jen jediné číslo.
V osmdesátých letech se v Československu objevila přinejmenším dvě centra, která
vyprodukovala několik zajímavých zjevení a ve kterých proběhlo několik pravidelných
akcí, v jednom případě celourepublikového dosahu. Jednalo se o mosteckou bluesovou
scénu, soustředěnou okolo skupiny Blues bujon a místního „obrozence“ Bohuslava
Budiny. Na přehlídkách Non stop blues, které probíhaly v nedalekém Litvínově, se scházelo
po celou druhou polovinu 80. let a kus dekády následující všechno, co mělo v českém
a slovenském blues ruce a nohy. Objevoval se tu například nepřehlédnutelný Ján LiteckýŠveda, elitní jednotka slovenského blues. Smrčkův Blues Union, poslední hanspaulští
mohykáni Hlava B, Příbramský blues band a další spolky. Obdobný festival se konal na
sklonku 80. let i v Bratislavě – první ročník r& blues festivalu Rača, prvního bluesového
festivalu na Slovensku, proběhl v roce 1987, poslední se konal v jednadevadesátém.
8
NOVÁ DOBA, STARÁ HUDBA
Devadesátá léta přinesla definitivní zakotvení blues v Čechách i na Moravě a solidní
rozmach celé scény, umocněný i konečně nikým neomezovanou konfrontací se
zahraničím. Kromě hrdinů všech milovníků bílého blues začali se i ve středu Evropy
objevovat autentičtí bluesmani z kolébky žánru, mnohdy i ti, kteří „psali dějiny“ (Hubert
Sumlin aj.)
9
Objevila se přehršel vydaných nahrávek. Kromě série záznamů z koncertů na festivalu
Blues alive (o nich více ve speciální části) se objevilo několik samplerů poskytujících
průřez buď scénami minulosti (kompilace Hanspaul City z roku 1992), i současnými. Edice
čtyř desek Slovenská bluesová spoločnosť zmapovala plnokrevnou scénu v „zalitavské“
části bývalé federace, čtyři samplery Blues ze staré pekárny zase mezinárodní cvrkot
v sympatickém brněnském klubu. Pravidelně vycházejí též profilová alba.
Rušno bylo i na festivalové scéně. Non stop blues i Rhythm & Blues festival Rača sice
zanikly (pokus obnovit ten první skončil neúspěchem), štafetu však převzal Blues alive
a vedle něj se dařilo i dalším přehlídkám (Blues v lese, Prague International Bluenights).
10
II. PATNÁCT LET BLUES ALIVE
PŮLKULATINY NEJVĚTŠÍHO BLUESOVÉHO FESTIVALU
V ZEMÍCH BÝVALÉ FEDERACE
1. SKRYTÁ LÉTA (1996-97)
2. PRVNÍ CIZINCI, NOVÍ NAŠINCI (1998-2000)
T-Model Ford, akvizice labelu Fat Possum, hrál na Blues Alive
v roce 1999.
Paul Wine Jones na Blues Alive 1999. Hlava v druhém plánu patří
Martinu Siebertovi, dlouholetému dvornímu fotografovi festivalu.
Foto Tomáš Turek.
Ann Rabson, první cizokrajná dáma (pokud nepočítáme Tonyu
Graves, Američanku, leč naturalizovanou) v programu Blues Alive.
Foto Tomáš Turek
Mother Follow Chairs zabodovali na Blues Aperitivu 2000, na
podzim se objevili na „velkém“ Blues Alive a od té doby se tam
občas vrátí.
Foto Tomáš Turek
11
Hoochie Coochie Band, dlouholeté ozdoby festivalu a následných
jamsessionů v detašovaných krčmách (a výjimečně i ráno na pěší
zóně Šumperka). Poprvé se objevili v roce 1999.
Foto Tomáš Turek
Juraj Turtev, inventář festivalu a provozovatel proměnlivých sestav
s konstantní formou. Zden na BA 2000. Foto Martin Siebert
3. ROZMACH (2001-2005)
Corey Harris uzavírá ročník 2004 a potvrzuje rozmach festivalu.
Pamětníci tvrdí, že noční jam, do kterého pak zasáhl, byl ještě
masitější než celý koncert. Foto Tomáš Turek
Louisiana Red spojil v roce 2002 síly se „zetvéáčkama“. Fungovalo
to znamenitě. Foto Tomáš Turek.
12
„Kam zdrháte?“ Chris Thomas King, vyvolal v roce 2003 nejprve
hojný pot na čele organizátorů festivalu svou nevyzpytatelným
povahopisem a poté značné rozepře v bluesovém stádci
vystoupením, při kterém ortodoxnější publikum prchalo před jeho
gramci a beaty ze sálu. Foto Tomáš Turek
ZVA 12-28, pilíř a inventář Blues Alive. Highway 61°s harmonikářem Charlie Slavíkem se poprvé objevili v
roce 2003, ještě ve foyer. O rok později z toho bylo hlavní pódium.
Foto Tomáš Turek.
Erich Boboš Procházka přivezl v roce 2001 jedinkrát své Frozen
Dozen. Foto Ivan Prokop
René Lacko, „Hendrix náš slovenský“, začal své působení na Blues
Alive v roce 2002 ve foyer. Foto Martin Siebert
13
Foto Tomáš Turek
4. EXPANZE (2005-2009)
James Cotton, hlavní hvězda Blues Alive 2008: po dramatických
scénách s dýchacím přístrojem ztraceným kdesi ve Francii
předvedl mohutný set. Foto Ivan Prokop
Sue Foley, Blues Alive 2008: “Skvělej koncert. Skvěle zpívá. Skvěle
hraje na kytaru. Ale doma bych jí nechtěl. Asi bych se bál,“ pravil
jeden z návštěvníků. Foto Tomáš Turek
Michael Roach, kytarista s nejvíce zářezy na pažbě za účast na
festivalu. Hrál zde v roce 1999, 206 a pak ještě loni.
Foto Ivan Prokop
Mars Moravicus, neboli Mars na Moravě! Johnny Mars, první
zámořská šajba v programu Blues Alive, ozdobil v listopadu 1998
třetí ročník festivalu – a i ten loňský. Foto Ivan Prokop.
14
„Létající cirkus“ Chicago Blues Band, 14. 11. 2009.
Foto Ivan Prokop
Marcel Flemr se objevil na Blues Alive počátkem tisíciletí v sestavě
skupiny Blues No More. Na sklonku dekády se zde předvedl
dvakrát s vlastním bandem, jednou z nejmladších akvizic na
tuzemské bluesové scéně. Foto Ivan Prokop
Silvia Josifoská je takřka pravidelnou účastnicí festivalu, ať už
s vlastní kapelou, nebo jako součást různých proměnlivých sestav
či jako „hostkyně“. Foto Tomáš Turek
A tady to vždycky začíná: ve foyer šumperského kulturního domu.
Foto Tomáš Turek
15
Námět, historické rešerše, scénář a libreto výstavy: Radek Diestler
Výstavu realizovali: Radek Diestler, Petr Hrabalik
Doprovodné projekce: Alexej Guha
Poděkování: Ondřej Bezr, Vladimír Rybička, Bohumil Budina, Petr Karkoška,
Magdalena Lindaurová, Josef Kytnar, Bluesweiser
místo konání výstavy: KC Kaštan, Bělohorská 150, Praha 6 - Břevnov
termín konání výstavy: 1. 10. - 28. 11. 2010
Popmuseum podporují:
Hlavní město Praha
Ministerstvo kultury České republiky
Český hudební fond
Svaz autorů a interpretů