Jak se žilo hlásným na Valdické bráně

Jak se žilo hlásným na Valdické bráně
Nedávno, přes zimu roku 2002/3, byla Valdická brána, nejvýraznější a pro mne
nejkrásnější stavba Jičína, uzavřena. V nejvyšších patrech se pod omítkou objevily široké
praskliny a masivní zdi bylo třeba stáhnout kleštinami
Nebylo to poprvé. Dne 21.7.1924 poslal městské radě dopis majitel velkého domu č.
14 přiléhajícího k bráně, kdysi celnice, kožešník pan Antonín Rudolf a upozorňoval v něm
na širokou prasklinu pod oknem ve zdi obrácené k jeho domu, tedy na severní straně.
Přičítal to silnému automobilovému provozu v bráně. Po ohledání věže městským
inženýrem Našincem zařídila rada okamžitou opravu. Z visutého lešení zalili spáru řídkým
cementem zedníci firmy ing. Františka Holečka.
Ale o stavební problémy mi nejde, mne zajímají lidé. Inženýr Našinec ve své zprávě
o trhlině píše, že jsou „v ní hnízda vrabců, netopýrů, rorejsů, která děti pana Knapa často
chytaly a vodou vylévaly a jiným způsobem dobývaly“. Ano, i tady na bráně žily, rodily se a
hrály si děti. Tady přece bydlel hlásný se svou rodinou.
Hlásný na této nejvyšší jičínské bráně, zvané proto Věžová brána, působil ne-li od doby,
kdy byla postavena (1568-1578) tehdejšími majiteli města Trčky, tak jistě od třicátých let
sedmnáctého století. Strážný měl z tohoto nejvyššího místa Jičína, bylo to za třicetileté
války, především hlásit pohyby cizích vojsk, případně požáry. Ty požáry, ty zůstaly
předmětem hlášení do druhé světové války, ale další povinnosti…?
Instrukce pro městské zřízence a úředníky, které vypracovala radnice za nového
starosty V. Fejfara v roce 1878 říkají, že hlásný bdí v době noční nad městem a jeho
povinností je kromě hlášení „každého nahodilého neštěstí“, tj. především požáru,
oznamovat každou hodinu v době noční troubením. To ponocní, bylo jich osm, to měli
snadnější: sloužili ve svém obvodu po dvou, jeden od půl deváté do půlnoci, druhý od
půlnoci do čtyř hodin ráno. Museli ovšem přijít dopoledne do městského úřadu a pomáhat
tam jako sluhové, hlavně s posílkami. Měli také vyšší plat než hlásný. V roce 1905 brali 576
K ročně, kdežto hlásný jen 320 K s přídavkem 20 K na palivo. Měl ovšem zdarma byt – na
bráně.
U hlásného to nebylo s povinnostmi zcela jasné. I ve dne měl město střežit a hlásit
požár troubením a červeným praporkem, v noci červenou lampou. (Tento způsob
signalizace potvrdil hlásnému jako platný i v samostatném československém státě první
poválečný starosta Jičíně dr. Čihula.) Ale počítalo se s tím, že si hlásný ve dne i něco
přivydělá. Vždyť k jeho požitkům patřilo i chudé obecní políčko na Šibeňáku, kde pěstoval
brambory. Bez pomoci manželky to zastat nešlo a snad i proto se za hlásného vybírali
muži, kteří měli rodinu.
Byla tu však ještě jedna povinnost – vyzvánění podle pokynů pana děkana. Věžová
brána byla vlastně zvonicí kostela sv. Jakuba, u kterého po Valdštejnově smrti nedošlo
k postavení věží. Zvony byly na bráně zavěšeny podle Mencla už roku 1675. Od roku 1766
se vyzvánělo na zvony tři a na malý umíráček. Zvonilo se při úmrtí umíráčkem, vyzvánělo
se po dobu pohřebního průvodu z domu smutku nebo z kostela sv. Jakuba na
novoměstský hřbitov. Tahle práce měla svou kladnou stránku – přinášela do rodinné kasy
hlásného penízky. Tarif za hodinu zvonění stanovilo zastupitelstvo v roce 1874 na 2 zl. 40,
z čehož dostával hlásný třetinu. Podle pana Josefa Zikmunda mu zvonění v roce 1871
vyneslo asi 50 zlatých ročně. A k tomu vánoční dárek od pana děkana.
Pan Zikmund, zchudlý mistr provaznický, však nebyl hlásným, byl zvoníkem. Po
smrti hlásného Jana Splítka 1.5.1870 byla funkce zvoníka oddělena od funkce hlásného.
Tím se po Splítkovi stal Antonín Rejman, který se svou ženou, třemi dcerami a dvěma
odrostlými syny, kteří už vydělávali, bydlel na bráně, kdežto pan zvoník Zikmund si platil
podnájem ve městě. Dělení požitků (např. z pole na Šibeňáku) se stalo kamenem úrazu při
rozdělení funkcí a město muselo spory stále rovnat. A tak když pan Zikmund odešel
k 1.1.1886 na odpočinek, protože mu už bylo obtížné až pětkrát denně vystupovat po 156
schodech na bránu, město vyhovělo panu Rejmanovi a ponechalo mu funkci hlásného i
zvonictví. A také po jeho smrti vypsalo konkurs na hlásného včetně zvonictví.
V konkurzu zvítězil pan František Knap, dosud městský metař s početnou rodinou.
Když se tento čtyřicátník se svou ženou Annou stěhoval v lednu 1897 do dvou světnic
nahoře na bráně, měli sedm malých dětí a dvě se jim ještě na věži narodily. Žena, jak bylo
zvykem, pomáhala mužovi v plnění povinností a město s ním bylo spokojeno. Ačkoliv
městský lékař MUDr. Pelikán pana Knapa před nástupem do nového zaměstnání prohlédl a
shledal ho po tělesné i duševní stránce zdravým, František Knap se za tři roky vážně
rozestonal a za další tři roky zemřel. Dne 24.8.1903 žádá vdova, aby jí byla služba
ponechána, když ji po dobu mužovy nemoci roky vykonávala ke spokojenosti všech.
Ostatně má šest dítek ještě školou povinných a nezaopatřených. Stalo se a Anna Knapová
na bráně dosloužila do důchodu.
Jakpak tam na bráně děti žily, pokud nevyplavovaly vrabce a rorejse z praskliny ve
zdi? Prostory nahoře byly hodně stísněné a vodou se muselo šetřit. Vynášela se nahoru
v putně na zádech. Ještě že se už při goticko-renesanční stavbě brány myslelo na záchod –
na prévét. Byl vysunut ven pod zastřešeným vrcholem boční válcové stavby ukrývající
šnekové schodiště nad místem, kde točité schody končí a vchází se do druhého patra.
Výkaly tak původně padaly do prostoru, kde se stýká válec schodiště se stěnou vlastní
hranolovité věže. Tam, kde je dnes u hradeb mříží uzavřený prostor. Později byl odpad
sveden do trubek a v prevétu stávala malá „putna na splach“, o takovou novou putnu totiž
žádala paní hlásná městskou radu. Rozhodně však bylo třeba na záchod sbíhat do poloviny
výšky brány a pak zase nahoru.
Za tuhé zimy a mrazivých větrů se nahoře musilo v obou místnostech hodně topit.
Město nejprve palivové dříví poskytovalo, později na ně přispívalo penězi a po plynofikaci
města přenechávalo hlásnému koks z městské plynárny.
Starší děti musely mamince ve službě pomáhat. Z večera jim matka svěřovala
hodinové troubení. To bylo v roce 1912 a 1913, kdy na bráně často pobýval o plných třicet
let mladší partner paní Anny, František S., a kdy za šera často stoupávali nahoru vojáci
z jičínské posádky. Chodili za zkaženou dcerou Josefou, která měla už dvě nemanželské
děti – také žily na bráně – ale občané podezírali i matku z téhle živnosti. Nespokojenost
s hlásnou a její rodinou vyvrcholila, když se jeden voják nahoře nakazil a Josefa byla
úředně poslána do nemocnice. Tenkrát policejní revizor pan Janďourek všechny
nepřístojnosti sepsal a poslal hlášení radě. Paní Anna, která začínala své žádosti obracející
se na městskou radu a psané úhledným písmem slovy „Slavná městská rado! Ponížená
služebnice Vaše …“, byla radou předvolána a slíbila věci napravit. S jedinou výjimkou:
matčina „snaha přidržet zletilou dceru Josefu k řádnému životu je bezvýsledná“.
Paní Knapová své sliby asi většinou splnila, protože na bráně dosloužila až do svých
66 let a v roce 1923 odešla do výslužby s měsíční starobní podporou 50 Kč, která do roku
1937 vystoupila na 200 Kč. A ani mravní zkáza, jak se obával ve svém hlášení pan policejní
revizor, její děti asi nepostihla. Jičínský Předvoj přinesl v roce 1984 zprávu, jak na věž
svěže vystoupala paní Anna Čermáková z Prahy – Břevnova, která se tu roku 1918
narodila. Poslední dítě, které se Knapovým na bráně narodilo.
Po zdatné Anně Knapové se stal hlásným pan František Bruk. Bydlel na bráně
s ženou a dvěma dcerkami. Více než jeho předchůdci se stále pokoušel získat všelijaké
přídavky a podpory. Dřívější možnost přivydělat si zvoněním totiž pominula, když byla po
první světové válce na kostele sv. Jakuba zřízena vlastní zvonice. A přivydělat si během
dne nějakou prací bylo v době hospodářské krize obtížné. A tak tloukla rodina bídu s nouzí.
Pan Bruk bral totiž jen 116 Kč měsíčně, což znamenalo čistých 83 Kč, jak v jedné své
žádosti vypočítává, protože za republiky se už muselo povinně odvádět nemocenské a
sociální pojištění. (V roce 1936 dosáhl platu 300 Kč měsíčně). Noční vytrubování hodin už
tehdy ztrácelo na významu, když se hodiny a hodinky staly běžnou pomůckou v každé
domácnosti. Rada podle všeho pana Bruka této povinnosti na čas zbavila. Když však se mu
stalo, že v noci jeden požár nedaleko Jičína zaspal, obnovila rada města 10/1 1927
hlásnému povinnost oznamovat v noci hodiny. V zimě od 22., v létě od 23. hodiny – až do
čtyř hodin ráno.
Brukovi na Valdické bráně prožili celý protektorát. Když za války v listopadu 1942
pan Bruk před sokolovnou upadl a utrpěl úraz, musel právě tehdy německý maršál
Rommel v Africe Angličanům vyklidit Tobruk. A po Jičíně se šířila vtipná šuškanda: „To Bruk
pad!“ Na Bráně Brukovi bydleli ještě po únoru 1948. Sovětskou hvězdu však prý se jim na
bránu připevňovat nechtělo.
Nástupcem pana Bruka se stal na bráně Aleš Panocha, kterého starší Jičíňáci ještě
dobře pamatují. Svérázný starý muž s dlouhým plnovousem, v kraťasech s padacím
mostem, bafající z fajfky. Vyučeného cukráře, který přišel do Jičína z Nymburka (nar. tam
29/3 1890) roku 1908, více než práce a starost o rodinu přitahovalo svobodné myšlení.
Především východní filosofie a mystika. Tento svérázný myslitel bydlel ve třicátých letech
s rodinou ve vagónové kolonii chudiny na Novém Městě a navrhoval ve svých přípisech
organizovat pro nezaměstnané obecní práce – zpevňování polních cest opukou. Od r. 1950
bydlel na bráně sám. Nebyl to už hlásný, ale, jak je zaznamenáno v přihlašovací kartě,
kastelán. Tedy muž starající se o stavbu a provádějící po ní zájemce, turisty.
Už nacisté prý Panochu za jeho osobité řeči zatkli a zle ztýrali. Ani komunisté s ním
nebyli spokojeni. Pověstný byl jeho bonmot, když ukazoval z brány lipovou alej a valdickou
kartouzu s věznicí: „Tam trvá cesta dvacet minut a zpátky dvacet let“. Jičínská kronika
z roku 1954 uvádí rozhodnutí rady, že mu bude zakázáno, aby návštěvníkům podával
jakékoli informace, protože „mluví všelijak a pouštěl si hubu na špacír“. V následujícím
roce pro něho prof. Šalda vypracoval závazný text o Jičíně, od kterého se nesměl odchýlit.
Komfort na bráně neměl ani on, ale přece jen se mnohé zlepšilo. Prevét se stal
splachovacím záchodem a odpad z něho vede v úžlabině dvou stěn dolů do kanalizace.
K záchodu, tedy do poloviny výšky věže, byla přivedena vodovodní přípojka, ale odtud
nahoru se musela voda nadále vynášet. Za mrazů nesměl kastelán zapomenout, aby
přívod vody uzavřel a vodu z trubek vypustil. A tak je tomu dodnes.
Pan Panocha své kastelánství na bráně skončil v srpnu 1959 a odstěhoval se do
domku č. 34 v dnešní ulici 17. listopadu. O šest let později 10.10.1965 umírá. Kasteláni po
něm, zdá se, už na bráně trvale nesídlili a v turistické sezóně na bránu jen docházeli, ať už
to byl pan Šembera, paní Květa Nedvědová nebo pan učitel Duczynský z Holína. (Materiály
MěNV Jičín po roce 1945 nejsou dosud archivně zpracovány, a proto ani běžně přístupné.)
A přece se tu ještě jednou někdo usídlil, a vlastně i s rodinou. Byl to nynější
nájemce brány Jiří Wilda. Ten se tu usadil – trochu z nouze, trochu z nonkomformismu,
trochu pro legraci na podzim roku 1991 po festivalu Jičín město pohádky.
Žertovné Starostovo vyhlášení, že obnovuje službu hlásného a ponocného a
pověřuje Jiřího Wildu touto službou, je datováno 21. března 1992. A opravdu, příležitostně
se z ochozu brány pro oživení města ozývalo troubení. Nakonec musel Wilda se svou
Vlaďkou a nějaký čas i s dvěma dětmi vydržet na bráně bydlet do roku 1994, než získal
v Jičíně byt. A kupodivu to prý šlo!
Vladimír Úlehla