Támar Gn 38,1-30 Stalo se pak v té době, že Juda odešel od svých

Támar Gn 38,1-30 Stalo se pak v té době, že Juda odešel od svých

Támar
Gn 38,1-30 Stalo se pak v té době, že Juda odešel od svých bratrů a připojil se k adulamskému muži jménem Chíra. Tam spatřil dceru kenaanského muže, který se jmenoval Šúa. Vzal si ji za ženu a vešel k ní. Otěhotněla, porodila syna a Juda mu dal jméno
Er. Znovu otěhotněla, porodila syna a dala mu jméno Ónan. Nato porodila ještě dalšího syna a dala mu jméno Šela. Bylo to v Kezíbu, kde jej porodila. Juda dal Erovi, svému prvorozenému, manželku jménem Támar. Judův prvorozený Er však byl v očích
Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil. Juda tedy řekl Ónanovi: "Vejdi k bratrově ženě, vezmi si ji podle švagrovského práva a postarej se tak svému bratru o potomstvo." Ale Ónan věděl, že to potomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoli vcházel k
ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka.
Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, proto usmrtil i jeho. Tehdy řekl Juda
své snaše Támaře: "Usaď se v domě svého otce jako vdova, dokud nedospěje můj
syn Šela." Říkal si však: "Jen aby také on nezemřel jako jeho bratři!" Támar tedy odešla a usadila se v otcovském domě.
Uplynulo mnoho dní. Judova manželka, dcera Šúova, zemřela. Když se Juda utěšil,
putoval se svým adulamským přítelem Chírou za střihači svých ovcí do Timny. Oznámili Támaře: "Tvůj tchán putuje do Timny ke stříži svých ovcí." Tu odložila vdovské šaty, zastřela se rouškou, zahalila se a posadila se při vstupu do Énajimu, který je u cesty do Timny. Viděla totiž, že nebyla dána Šelovi za ženu, ačkoli už dospěl. Když ji Juda
uviděl, považoval ji za nevěstku, protože si zastřela tvář. Obrátil se k ní, sedící při cestě, a řekl: "Dovol prosím, abych k tobě vešel." Nevěděl totiž, že je to jeho snacha. Otázala se: "Co mi dáš za to, že ke mně vejdeš?" Odvětil: "Pošlu ti kůzle ze stáda." Řekla:
"Ale dáš mi zástavu, než je pošleš." Otázal se: "Co ti mám dát jako zástavu?" Odvětila:
"Své pečetidlo se šňůrkou a hůl, kterou máš v ruce." Dal jí to a vešel k ní. A ona s ním
otěhotněla. Hned nato odešla, odložila roušku a oděla se do vdovských šatů. Juda pak
poslal kůzle po svém adulamském příteli, aby vyzvedl od té ženy zástavu; ten ji však
nenalezl.
Vyptával se mužů toho místa: "Kde je ta kněžka, která byla v Énajimu u cesty?" Odpověděli: "Žádná kněžka zde nebyla." Vrátil se k Judovi a řekl: "Nenašel jsem ji. Také
mužové toho místa pravili: »Žádná kněžka zde nebyla.«" Juda řekl: "Ať si to nechá; jen
když nebudeme v opovržení. Vždyť jsem to kůzle poslal, ale tys ji nenašel." Asi po
třech měsících bylo Judovi oznámeno: "Tvá snacha Támar se dopustila smilstva a dokonce je již z toho smilstva těhotná." Juda řekl: "Vyveďte ji, ať je upálena." Když už ji
vedli, poslala svému tchánovi vzkaz: "Jsem těhotná s mužem, jemuž patří tyhle věci."
A dodala: "Pohleď jen pozorně, čí je toto pečetidlo, šňůrka a hůl!" Juda si je pozorně
prohlédl a řekl: "Je spravedlivější než já; nedal jsem ji svému synu Šelovi." A už k ní
nikdy nevešel. Nastala chvíle jejího porodu, a hle, v jejím životě byla dvojčata. Když
rodila, jedno vystrčilo ruku. Porodní bába na ni rychle přivázala karmínovou nitku a
řekla: "Toto vyjde první." Ono však stáhlo ruku zpět, a hle, vyšel jeho bratr. Řekla: "Jakou trhlinou ses prodral!" A pojmenovali ho Peres (to je Trhlina). Potom vyšel jeho bratr, který měl na ruce karmínovou nitku. Toho pojmenovali Zerach (to je Rozbřesk).
Máme dnes před sebou příběh, ze kterého nám nejspíš jde hlava kolem, je na náš
vkus poněkud zvláštní. V Bibli je takovýchto zvláštních příběhů ale celá řada, mnohé
z nich ani neznáme, protože dětem se nevyprávějí a textem kázání příliš často taky
nejsou. Jsou to příběhy, nad kterými máme silné rozpaky a divíme se, jak mohou
v Bibli být. Bible ovšem není souborem legend o svatých, nevypráví o dokonalých a
příkladných lidech, právě naopak, k našemu potěšení a povzbuzení nám sděluje, že
Bůh se setkává s docela obyčejnými a v mnoha ohledech nedokonalými lidmi; že prostřednictvím takových jedná v tomto světě, naplňuje své plány a vede ho ke svým cílům. To je velmi zřetelné právě na tom příběhu, který jsem před chvílí přečetla.
Příběh Judy a Támar totiž v těch Božích plánech mají nezastupitelné a důležité místo.
Támar – i když její příběh vypadá jak z bulváru a nás šokuje – Támar je důležitou postavou v dějinách Božího lidu. Její jméno se objevuje v rodokmenu krále Davida a tedy
i v rodokmenu Pána Ježíše! Není to jediná žena, která se v jeho rodokmenu vyskytuje,
evangelista Matouš v něm uvádí ještě jména dalších tří žen, ale ani jedno z nich nepatří úctyhodným a ctěným pramatkám. Vesměs jde o ženy s podivnou minulostí, všechny v ní mají něco, pro co bychom je nepovažovali za hodné cti být uváděny v Ježíšově
rodokmenu. A přece tam jsou: Rachab z Jericha, Rút pohanka, Batšeba, manželka
Davidem zavražděného Uriáše a Támar, abychom viděli – jak už jsem řekla -, že Bůh
nejedná jen s anděly, nýbrž s všelijak hříchem poznamenanými lidmi; že námi nepohrdá, ale bere nás i přes náš hřích jako své partnery.
Ovšem pozor!, ta Támar nedělá nic špatného, to jen z našeho pohledu jedná nemravně, ale ne z pohledu tehdejšího světa a tehdejších mravů, zejména pohanských. A
Támar pohanka je. Juda, jak nám sdělují hned úvodní verše toho příběhu, odešel od
svých bratrů a usadil se v pohanské oblasti, kde si našel i manželku. Proč se usadil
mezi pohany, tu řečeno není. Ale zcela nepochybně mu pohanské zvyklosti docela vyhovují, jak vidíme z toho, že jde klidně s prostitutkou, ani se netají se svou identitou.
Měl být mezi pohany Hospodinovým světlem, měl „svítit jako hvězda uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného“ (Fp 1,15), ale on na to nedbá. Proč se omezovat, když
se ostatní neomezují, že?
V Izraeli byla prostituce zakázána, mezi pohany to byla naopak běžná, dokonce náboženstvím podložená, záležitost. Uctívání sexu a s tím spojená prostituce prostě patřila
ke kultu plodnosti, který byl rozšířen v celém předním Orientu. Prý bylo zvykem, že
provdané ženy vysedávaly u cest a vydávaly se cizincům jako nevěsty zasvěcené bohyni lásky; činily tak prý na základě nějakého slibu. Historik Hérodotos dokonce uvádí,
že prý tak musela učinit jednou za život každá Babylóňanka.
Támar se k této praktice, běžné v její domovině, ovšem uchyluje ze zcela jiných důvodů, nežli činily ostatní pohanské ženy. I to, že žádá Judu o identifikační předměty –
pečetidlo se šňůrkou a hůl byly něco jako naše občanka – naznačuje, že jí nejde o
zvyky pohanů. Je to její způsob boje za spravedlnost, i boje o svůj život a o svou budoucnost.
Juda totiž jednal protiprávně a Támar ublížil, když jí nedal za manžela svého třetího
syna Šelu. Měla na to právo podle zákonu levirátního – tj. švagrovského - manželství,
které platilo jak mezi pohany, tak v Izraeli. O jeho ustanovení čteme v Dt 25. Je tam
řečeno: „Když budou bratři bydlet spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena
zemřelého jinam, za cizího muže. Vejde k ní švagr a vezme si ji za ženu právem švagrovství.“ Toto ustanovení sledovalo dvě věci: jednak narození syna z levirátního manželství zajišťovalo zemřelému budoucnost, protože syn v něm narozený nesl dál jméno
zemřelého, takže ten nebyl vymazán ze společenství Božího lidu. Jednak šlo o sociální
síť, jak dnes říkáme, tj. o zabezpečení vdovy. Žena – ať si o tom dnes myslíme, co
chceme – byla závislá na muži: otci v mládí, později na manželovi či synovi. Zemřel-li
jí manžel a ona neměla syna, kdo se o ni postará? Má jít žebrat? Hospodin se stará o
sirotky a vdovy, dbá o jejich práva!
Hospodin ano, ale Juda ne. Sice Támaře slíbil svého třetího syna za manžela, ale má
strach jí ho dát. Už dva jeho synové po jejím boku zemřeli, není snad prokletá?, přemýšlí Juda. Myslí na svou budoucnost, proto nechce riskovat, že by po Támařině boku
zemřel i ten třetí syn. Co by pak bylo s jeho budoucností? Kdo by nesl dál jeho jméno?
Juda dokonce Támaru nechce ani mít pod vlastní střechou, pošle ji domů, což byla pro
ni velká potupa. Ale byla jeho svědomím, neustále by mu připomínala, že neplní sliby,
že nedodržuje právo. A to on dodržet skutečně nechtěl! Syna sice Támaře slíbil, ale
jen na oko, slib v žádném případě splnit nechtěl. Dopouští se tak stejného přestupku
jako jeho syn Ónan, to ovšem Juda nechce vidět. Vůbec raději hledá vinu u druhého
nežli u sebe.
Viz jeho přístup k Támaře, když se dozví, že je těhotná. Poslal ji od sebe pryč, nechtěl
se o ni postarat, ačkoliv tak měl udělat i jako tchán, nemíní dodržet Hospodinovo právo, ale přesto se cítí být spravedlivým soudcem nad druhým. Jak se zlobí pro domnělý
Támařin hřích a přitom dělá to samé! Ale nad Támaru se povyšuje, tvrdě ji odsuzuje,
ve svém soudu dokonce zachází dál, než bylo obvyklé. Jak pokrytecký, sobecký a proradný může Hospodinův člověk být! Ale je pohodlnější soudit druhého než sebe, že?
Jenže Támar není žádná putička, která by si nechala všechno líbit. Jde jí totiž o hodně,
o život, o budoucnost. A Hospodin stojí při ní, při pohance! Je totiž ve svém jednání
lepší a spravedlivější nežli Juda. A to bohužel v mnoha případech platí dodnes. Stává
se, že nás, lidi církve, zahanbí svým chováním a jednáním ti, kteří stojí mimo. Je to
smutné konstatování. Na nás a skrze nás by mělo vstupovat do světa právo, pokoj,
láska, upřímnost, laskavost. Jenže my leckdy jednáme stejně podivně jako ten Juda,
zaslepení vůči vlastním hříchům horlivě soudíme viny druhých, jednáme pokrytecky,
Boží právo držíme jen na oko, chceme se jako ten Juda vyzout ze svých povinností
vůči svému nevěřícímu okolí.
Juda není svému okolí přitažlivým příkladem a Písmo to nezamlčuje. Nechce nikomu
namluvit, že v Božím lidu jsou všichni obdivu hodní. To, že se hlásím k Bohu, že patřím k církvi, nezaručuje, že jsem lepší než ostatní, i když se leckdy lepší cítím být. Je
otázka, zda oprávněně. Támar se dnes stává i naším svědomím, i nás usvědčuje
z pokrytectví, povýšenosti, z toho, že si hledíme jen vlastních věcí a na práva druhých
se moc neohlížíme, ba dokonce je dovedeme pošlapat stejně jako ten Juda.
To ovšem není všechno, co nám ten dnešní příběh chce říct. Je tu ještě jedna důležitá
věc: Támar neusiluje jen o vlastní práva, nebojuje jen o nějakou budoucnost. Ona bojuje o budoucnost s Hospodinem, o právo patřit k Izraeli! Mohla totiž jednat jinak než
jak jednala. Podle Dt 25 měla právo se obrátit na soud. Kdyby u něj Judův syn Šela
prohlásil, že ji nechce, byla by svobodná a mohla by si vzít někoho jiného. O takovém
řešení čteme v knize Rút, která řeší podobný případ. Támar ale této možnosti nabízené jí zákonem nevyužila, očividně chce být členkou Judovy rodiny.
Asi se divíme: proč stojí o to patřit k těm, kteří s ní tak špatně jednají? Očividně ji mezi
sebou už nechtějí. Když ji Juda poslal domů, jako by jí říkal: vrať se ke svým! Támar
ale nechce, nechce být pohankou, i proto jedná, jak jedná. Svým sňatkem se cítila být
připojena k Božímu lidu a nemíní si toto spojení nechat nikým vzít. Trvá proto na levi-
rátním sňatku, který se vztahoval na všechny mužské příbuzné zemřelého, tedy i na
Judu. Támar si k němu najde cestu i za cenu pohanských praktik. A Hospodin k jejímu
jednání říká: Ano! Vidí její touhu a odpovídá na ni, přijímá Támaru do společenství
svého lidu, dává jí v něm dokonce čestné místo: Judův rod jde totiž dál právě přes
Támařiny syny! Z jejího rodu dokonce vzešel Mesiáš.
Je to zvláštní, tak uboze Juda jednal, a přece právě díky němu Támar poznala Hospodina. Přes ubohost jednání Božího lidu dovedla prohlédnout k Hospodinově velikosti.
To je zázrak! Zázrak, který se děje dodnes. I dnes se stává, že vzdor naší slabosti a
hříšnosti lidé dovedou rozpoznat v našem společenství Boží přítomnost, dovedou ve
všelijak pokřivené a porušené církvi zahlédnout Kristovu tvář a zatouží mu patřit. Je
v tom velké tajemství Boží, že i skrze nás ubohé, nespravedlivé a sobecké dovede
Bůh lidi oslovit a zaujmout, přitáhnout k sobě.
To nám samozřejmě nemůže být popudem k laxnosti a pocitu, že se tedy nemusíme
nijak snažit. Ale může nám to být velkou útěchou ve chvílích, kdy se bojíme, že svou
slabostí a nemohoucností budeme stát Bohu v cestě, že kvůli nám se k němu lidé nikdy nedostanou. Ano, Bůh chce, abychom byli vším, co děláme a říkáme, jeho výkladní skříní. Chce, aby skrze nás lidé viděli jeho slávu a moc, jeho lásku a laskavost. Ale
tu je možné vidět i přes zašlé sklo. Ano, je lepší, když je vyleštěné, ale ani špinavé sklo
nemůže zastřít Boží velikost a slávu. Díky Bohu za to.
Modlitba
Pane Bože, jak velice se podobáme tomu Judovi, nastavil jsi nám v něm zrcadlo. Taky
nedovedeme žít a jednat tak, jak od nás čekáš, taky jsou nám bližší naše vlastní záležitosti nežli ti druzí. Jak ustrašeně dovedeme jednat, jak sobecky a bezohledně si jdeme za svými cíli. Chceš, Pane, abychom byli světlem světa, odpusť nám, že naše
světlo je jen ubohá bludička, žádný zářivý a do daleka viditelný neón.
Víme ovšem, že třtinu nalomenou nedolomíš a doutnající knot neuhasíš. A my ti za to
děkujeme. Kde bychom byli, kdyby nebylo tvé laskavosti! Dávno by ses nás musel
zbavit. Radujeme se, že jsi tak neučinil.
Ba víc, dokonce se odvažujeme věřit, že s námi stále ještě počítáš. Odvahu v to doufat
nám dává právě ten dnešní příběh. S jakou radostí jsme slyšeli, že ani Judova slabost
Támaře nezabránila v tobě vidět Pána, kterému stojí za to patřit. Věříme, Pane, že
stejný zázrak můžeš vykonat i u nás. Prosíme tě o něj.
Pane Ježíši, na tobě vidíme, že se Bůh opravdu bere za práva bezmocných, nemocných, opuštěných a stojících na okraji, jak jsme slyšeli z dnešního příběhu. A žádá,
abychom ho v tom následovali. Prosíme tě, pomoz nám v tom. Dej nám odvahu a sílu
nepřehlížet práva druhých, nestavět se netečně k lidem potřebným, ale dělat pro ně
vše, co je v našich silách.
Ve tvém jménu, Pane Ježíši, se pak ještě obracíme k Bohu touto společnou modlitbou: Otče náš ...
Čtení: Lk 7,11-17 Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho
učedníci veliký zástup lidí. Když se blížili k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl
to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji
Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: "Neplač!" Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti kteří
je nesli, se zastavili. Řekl: "Chlapče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit;
Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: "Veliký
prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid". A tato zvěst se rozšířila o něm po
celém Judsku a po celém okolí.