PORTÁL

Transkript

PORTÁL

PORTÁL
Říjen 2010
1. číslo
Foto: Taurus
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Slovo úvodem
Milé čtenářky a čtenáři,
asi bych tu teď měla napsat něco duchaplného o tom, jak jsem ráda, že vzniklo
první číslo tohoto časopisu, o tom, že mě těší zájem těch, kteří se na prvním
čísle podíleli, a také o tom, jak doufám, že tato aktivita bude dále pokračovat. To
všechno je samozřejmě pravda, mám radost, že se objevil někdo, kdo chce všem
ostatním ukázat, že je něčím zajímavý, že má svoje názory, koníčky, že umí být
něčím výjimečný. Mnohem raději bych však byla, kdyby měl každý z Vás chuť
něčím zajímavým „vybočit z řady“, tedy kdyby se našlo co nejvíce z Vás, kteří
by chtěli přispět.
Název Portál jsem zvolila po velmi dlouhých úvahách a zamítání jiných názvů –
a to proto, že portál je brána kamkoli. My bychom Vám tady chtěli ukázat různé
pohledy na svět – od těch vážných a někdy až smutných, přes ty k zamyšlení a
oddechu, až po ty veselé a vtipné. Záleží na každém, co si vybere a oblíbí.
Také bych Vás ráda seznámila se strukturou časopisu, každý měsíc bude pod
záštitou nějakého většího tématu, na které se bude vázat většina článků, část
časopisu bude „volná“, tedy nemusí s hlavním tématem souviset. Tématem pro
měsíc říjen jsou „Lidské osudy“. Nečekejte žádná poučení, protože tento časopis
si neklade za cíl Vás jen poučovat, chce Vás především seznámit s tím, co nás
všechny obklopuje. Záleží na Vás, jestli se začtete.
Autorka textu: L:-)
2
Obsah
Osudy žen ....................................................................................................................................... 4
Ženská obřízka............................................................................................................................ 4
Waris Dirie................................................................................................................................ 5
Osudy mužů ................................................................................................................................... 6
Nick Cave ................................................................................................................................... 6
Rozhovor s Lukášem Tomíčkem ............................................................................................ 12
Osudy lidí ...................................................................................................................................... 16
Děti z dětských domovů ........................................................................................................ 16
Postižení lidé ............................................................................................................................. 19
Rozhovor s Ivanou Drapovou ........................................................................................... 20
Vlastní tvorba ............................................................................................................................... 22
Narae – fantazy povídka na pokračování ....................................................................... 22
Povídky ..................................................................................................................................... 27
Historické září............................................................................................................................... 31
Zábava .......................................................................................................................................... 34
Foto měsíce .............................................................................................................................. 34
Křížovka...................................................................................................................................... 35
Vtipy ........................................................................................................................................... 36
Redakční rada:
Taurus – fotografka, autorka článků, kvízů (zkrátka všestranná)
Cantam – autorka článků
Lukáš – autor fantazy románu „Narae“, autor kreseb
xfull – autor povídek
Ondra – autor kreseb
Sherlock – autor článků o kapelách a zpěvácích
L:-) – korektorka textů, autorka úvodníků k článkům a toho, co je třeba
3
Jaký je
Váš
názor?
Ženská obřízka
Ženská obřízka bývá často provázána s rituálem. Nejčastěji je
prováděna v afrických zemích a bohužel velice často bývá
spojena s obrovskými komplikacemi, které ohrožují lidský život, nemluvě o
pohlavním životě (většinou je spojen s velikou bolestí a zdravotními
problémy). Naprosto proti lidskosti je i fakt, že obřízka se provádí bez
jakékoli anestezie. Jako dezinfekce se prý používá kravská moč, následkem
čehož bývá častý toxický šok. Psychickými problémy pak obřezaná žena
trpí celý život. Málokdo ví, že obřezaná žena může při porodu vykrvácet.
Milí čtenáři,
chtěla bych Vás seznámit s dlouhodobým problémem, který se odehrává
ve spoustě světových zemí a trápí milióny dívek ročně.
Nedávno jsem dočetla knížku „Květ Pouště – Podivuhodné putování
somálské kočovnice“ od Cathleen Millerové. Hlavní hrdinkou je zde Waris
Dirie, která vypráví onen příběh, jež sama zažila.
Waris se narodila v kočovné rodině
v Somálsku v roce 1965, kde je, jak někteří
víme, tradicí ženská obřízka. Je to opravdu
nejkrutější proces zacházení s ženami, jaký
kdy mohl existovat. Ženskou obřízku
provádějí Afričané z toho důvodu, aby očistili
tělo své dcery a zároveň aby byla připravená
na vdávání. Neobřezaná dívka má stejný status
jako u nás tzv. lehká žena. Muži v Somálsku o
takovou ženu nemají zájem.
Věděli jste?
- Utečenci z Afriky tento zvyk
přenesli také do Evropy a Severní
Ameriky.
- Ačkoli si většina lidí myslí, že
ženská obřízka souvisí s islámem,
není tomu tak.
- V Egyptě je ženská obřízka
zakázána zákonem od roku 2008.
Obřízka se provádí již u tříletých holčiček. V tomto věku ji prodělala
právě i Waris. Průběh vypadá ve zkratce tak, že matka odvede svou nic netušící
dceru do pouště, kde je domluvená s ženou, která tyto procesy provádí. Říká se
jí tzv. migkar. Matka položí svou dceru na kámen a sedne si k ní, chytne ji pod
paže a pevně ji sevře. Stařena vytáhne kus ostrého kamene, nesterilizovanou
žiletku či kus nějakého ostrého trní a začne malé holčičce bezcitně ničit to, co jí
Bůh přidělil. Odstraní jí vnější pohlavní orgány a to, co zničila, pak zašije.
Děvčátko je ošklivě zjizveno a svíjí se v bolestech. Odříznuté orgány nechá ležet
na kameni, kde si na nich pochutnají ptáci. Všude je samá krev. Prostorem se
táhne jekot obřezané dívky, která musí zůstat vždy po procesu několik dní sama
v poušti pod stromem. Připadá Vám to neuvěřitelné a hnusné? Je to opravdu
krutost, že tak malé holčičky musejí trpět pro tradici své země.
Dívky, které prodělaly obřízku, pak velmi vážně trpí. Mají problémy
s močením a také s menstruací. Mívají ohromné, nesnesitelné bolesti a nikdo jim
nepomůže. Také se velmi často stává, že dostanou infekce či dokonce zemřou.
Na tyto následky zemřela právě Warisina sestra.
Proto se snaží různé nadace o to, aby kruté mrzačení a vymírání žen
přestalo. Vždyť o kolik by byl somálský národ bohatší v počtu dívek, kdyby se
obřízka zakázala? Určitě o několik tisíc!
Denně se obřízka udělá okolo 6000 dívek. Ročně je tak obřezáno kolem
1 500 000 dívek1. A proč? Jen aby se udržela jejich tradice?
Ženské obřízce se postavila i WARIS DIRIE, která poprvé promluvila na
veřejnosti o tomto problému.
Doporučuji: Podívejte se na film KVĚT POUŠTĚ, nebo si také
přečtěte tuto knihu.
Autorka článku: Taurus
Waris Dirie
Waris Dirie se narodila v roce 1965 v Somálsku v rodině
kočovníků. Vyrůstala spolu s bratry a sestrami.
Ve třinácti letech utekla do Mogadišu před nuceným
manželstvím se starcem. Z Mogadišu pak odletěla do Londýna ke
svému strýci, aby uklízela v jeho velvyslaneckém domě.
V Londýně ji později objevil známý fotograf Terence Donovan,
který s ní dokonce nafotil slavný Pirelliho kalendář a ona i díky tomu vstoupila na dráhu
modelingové hvězdy. Objevila se v mnoha módních magazínech a předváděla různé značky.
V roce 1997 se stala velvyslankyní Populačního fondu OSN bojujícího proti
praktikování ženské obřízky ve světě.
Vydala také knihy, které byly použity v evropské kampani namířené proti ženské
obřízce.
V roce 2004 ji přímo v jejím vídeňském bytě napadl mentálně narušený Portugalec a
roku 2008 ji v Belgii unesl a tři dny věznil neznámý taxikář.
V průběhu roku 2005 získala rakouské občanství a nyní žije s jazzovým hudebníkem
Danou Murrayem. Mají spolu syna Alekího.
Autorka článku: Taurus
Zdroj: internet, informace z knihy + filmu
1
Podle zpráv Světové zdravotnické organizace dokonce o 3.000.000 ročně (pozn. redakce).
5
Nick Cave
Málokdo z žijících umělců toho stihl tolik jako tento Australan. Na kontě
má řadu hudebních alb s vlastními kapelami, nespočet spoluprací
s hudebníky po celém světě, dva romány, jeden filmový scénář, hudbu
k deseti filmům (nejčastěji ve spolupráci s Warrenem Ellisem) a řadu
epizodních rolí ve filmech i v televizi. Především v hudbě se stal jedním
z nejvlivnějších umělců přelomu století a to přes to, že se ve svých dílech,
často emocionálně velmi vypjatých, zabývá tématy, která se v populární
kultuře objevují zřídka. Jak se píše v jeho životopise, je posedlý
„náboženstvím, smrtí, láskou, Amerikou a násilím.“
6
Mládí a bouřlivé začátky
Nicholas Edward Cave se narodil 22. září 1953 v malém městě Warracknabeal na
jihovýchodě Austrálie. Byl vychován v anglikánské víře a jako malý zpíval v kostelním sboru.
Záhy se však začal dostávat do konfliktů s autoritami v malém zemědělském městě; problémy
vyvrcholily, když se ve dvanácti letech pokusil se svým kamarádem stáhnout kalhotky
šestnáctileté spolužačce, byl přistižen ředitelkou školy a obviněn z pokusu o znásilnění.
Rodiče se nakonec rozhodli poslat ho do internátní školy v Melbourne. Tam se opět přihlásil
do sboru, tentokrát školního, a věnoval se hře na piáno. Problémy s autoritami a zákony však
neustaly. Nick se projevoval ke svému okolí nesnášenlivě, agresívně, mezi spolužáky se cítil
osamělý. Únik z reality hledal v literatuře a umění vůbec.
Když Nickovi zemřel otec při automobilové nehodě, matka zrovna skládala kauci za
jeho propuštění z vazby ve městě St. Kilby, kde byl zadržen pro podezření z vloupání. Bylo
mu tehdy 19 let. Někdy v tomto období začal podle vlastních slov psát první texty.
Následovalo studium malby na univerzitě,
k závěrečným zkouškám však přišel
pouze s jedním obrazem cirkusáka, který
kouká baletce pod šaty, a byl vyloučen.
Studium ho nebavilo, začal se naplno
věnovat hudbě a někdy v této době začal
také užívat heroin. To se psal rok 1977.
V roce 1973 se ještě na střední
škole setkal
s
kytaristou Mickem
Harveyem a založili školní kapelu, která
se po ukončení gymnázia přejmenovala
na Boys Next Door. Na škole hráli
převážně převzaté písně (Lou Reed, Roxy
Music, David Bowie, Alice Cooper aj.),
později přidali vlastní repertoár a natočili The Boys Next Door
album Door Door Door silně ovlivněné
raným punkem. Mick Harvey a Nick Cave spolu hrají dodnes. Skupina dosáhla v Austrálii
slušného úspěchu (kolem stovky představení) a v roce 1980 se v ustáleném složení pod
názvem „The Birthday Party“ vydává do Londýna, později do západního Berlína.
První úspěchy
V Evropě se dostavil skutečný úspěch a Birthday Party se stala známou především
díky živým vystoupením. Caveův zpěv, který se pohyboval od zoufale melancholické
melodičnosti k psychopatickým skřekům, divoká hudba plná zpětnovazebného kvílení,
výstřelky muzikantů nadopovaných alkoholem, heroinem a speedem (obdoba pervitinu) a
kontroverzní texty plné temnoty z nich učinily legendy klubové scény po celé západní
Evropě. Drogy si však také vybíraly svou daň; legendární je
koncert, kdy se nejdříve deset minut před vystoupením
předávkoval baskytarista Tracy Pew, při první písni se
Cave porval s jedním fanouškem a celý koncert skončil tím,
že se předávkoval pro změnu Nick a zhroutil se přímo na
pódiu. Podobné incidenty se podepsaly i na vztazích
v kapele a ta se v roce 1983 rozchází. Kapela však ovlivnila
soustu muzikantů; kapely, které The Birthday Party řadí
mezi své zdroje inspirace, jsou například LCD
Soundsystem, Coil, či My Bloody Valentine.
The Birthday Party
(Silnější povahy se mohou na
záznam představení The
Birthday Party podívat zde:
http://www.youtube.com/wat
ch?v=yaWn0qcRYFA&featu
re=related)
Nick Cave and The
Bad Seeds
Rozpad The Birthday
Party
zanechal
Nicka
v Berlíně,
kde
společně
s Mickem Harveyem začali
spolupracovat se skupinou
muzikantů, kteří hráli ve
vlastních kapelách, ale občas
hrávali společně. Původně vystupovali pod různými názvy (mezi jinými např. Cavemen),
nakonec vešli ve známost jako Nick Cave and The Bad Seeds. Pod tímto názvem vydali první
album a pod stejným názvem funguje kapela dodnes. Slovo kapela není zcela přesné, jedná se
spíš o volné uskupení muzikantů rozesetých po celém světě, z nichž každý pracuje na svých
projektech, jednou za čas nahrají společné album a objedou turné. Uskupení prošlo několika
změnami stylů, které nejspíš kopírují změny v Nickově životě, protože Cave se postupně stal
téměř výhradním autorem textů i hudby.
Nick Cave and The Bad Seeds
„Najednou jsem se musel rozhodnout, jestli budu muzikant nebo feťák,
obojí už bylo neúnosné. Rozhodl jsem se být muzikant.“
Kapela hudebně navázala na Birthday Party, později se však začaly projevovat vlivy
jiných žánrů: původního černošského blues, rockabilly, rock’n’rollu 50. let i country. Album
Kicking Against the Pricks obsahuje Nickovy coververze písní muzikantů, kteří jej ovlivnili:
Johnnyho Cashe, Johna Lee Hookera, Elvise Presleyho aj. Výraznější úspěchy se dostavily
s albem The Good Son krátce poté, co se v roce 1989 členové kapely rozhodli zbavit se
tvrdých drog a Nick se odstěhoval do Sao Paula v Brazílii. Sám Nick se k tomuto tématu
v jednom rozhovoru vyjádřil takto: „Najednou jsem se musel rozhodnout, jestli budu
muzikant nebo feťák, obojí už bylo neúnosné. Rozhodl jsem se být muzikant.“ Texty písní se
stávají více sebezpytující, hudba se klidní a důležitou roli v ní začínají hrát piáno a viola.
Dvě tváře lásky
Popularita Bad Seeds postupně roste v Evropě i
v Americe, v Austrálii už dávno patří Cave mezi
nejslavnější umělce. Vrchol se dostavil v roce 1996
s albem Murder Ballads, které je tvořeno z velké části
duety s Kylie Minogue a PJ Harvey. Nick psal
„mordýřské balady“ už dlouho a dlouho také toužil po
spolupráci se svou krajankou Kylie Minogue. Největší
úspěch zaznamenala píseň Where the Wild Roses Grow,
která
se
dodnes
občas
objevuje
v rádiích
(http://www.youtube.com/watch?v=chF244LWWqg&fe
ature=fvst). Následovalo album The Boatman’s Call, na
němž není ani stopy po divokosti či výrazné rytmice.
Dominuje piáno, viola a Nickův podmanivý zpěv. Písně
na tomto albu mají formu zpovědi či modlitby a zabývají
se hledáním lásky a Boha.
Nick Cave and Kylie Minogue
„…milostná píseň není nikdy jednoduše šťastná. Musí přijmout tu možnost, že
to bude bolet. Písně, které mluví o lásce, aniž by v nich byla stopa po bolesti
nebo vzdechu, nejsou žádnými milostnými písněmi, ale písněmi nenávisti, co se
za milostné písně vydávají. Není radno jim věřit. Zapírají naši přirozenost,
Bohem dané právo smutnit a rozhlasové vlny jsou jich plné.“
Kontrast náplně dvou zmíněných desek asi nejlépe vystihuje kontrast dvou pólů
člověka tak, jak ho Cave vnímá. Texty Murder Ballads jsou o vraždách, násilí, vášních, tedy
zabývají se temnou, pudovou stránkou člověka, zatímco kajícné zpovědi na Boatman’s Call
jsou plné pokání, hledání duchovna a dobra v lidské duši. Spojujícím motivem je láska a její
dvojakost: na jedné straně chtíč, láska tělesná, vášeň, která dokáže člověka změnit
v násilnické zvíře, ale je přítomna zde, na zemi; na straně druhé láska jako splynutí duší, láska
duchovní, která má možnost přinést mír a nadnést člověka nad jeho tělesné instinkty, není
však dosažitelná, a tak se člověk stává neustálým hledačem. Cave na téma lásky v hudbě
napsal podrobný esej s názvem Tajný život milostné písně. Píše v něm mimo jiné toto:
„…milostná píseň není nikdy jednoduše šťastná. Musí přijmout tu možnost, že to bude bolet.
Písně, které mluví o lásce, aniž by v nich byla stopa po bolesti nebo vzdechu, nejsou žádnými
milostnými písněmi, ale písněmi nenávisti, co se za milostné písně vydávají. Není radno jim
věřit. Zapírají naši přirozenost, Bohem dané právo smutnit a rozhlasové vlny jsou jich plné.“
Temná i světlá stránka lidské duše tedy sice stojí u Cavea v protikladu, ale vycházejí z téhož
zdroje – z lásky, a tedy z Boha.
Téma dvou tváří lásky je i ústředním tématem Caveova románu A uzřela oslice
anděla, který prvně vyšel v r. 1989 a vznikal zhruba od rozpadu The Birthday Party, tedy
v době, kdy Cave procházel nejhoršími fázemi heroinové závislosti. Román bychom mohli
označit za dekadentní, odehrává se v podivně uzavřené komunitě náboženské sekty ukulitů a
je vyprávěn hlavním hrdinou, který je z komunity vyvržen, celý život nepoznal nic jiného než
nenávist a násilí, trpí psychickou chorobou, a přes všechny odpornosti, kterých je schopen, ho
vnímáme jako ztraceného nešťastného člověka, který pouze hledá lásku a pochopení. V roce
2009 vyšel jeho druhý román Smrt Zajdy Munroa. Tento román vypráví příběh obchodního
cestujícího závislého na sexu, který musí skloubit svůj život erotomana s výchovou malého
syna. Kromě dvou románů vyšly dvě sbírky
Caveových textů King Ink a King Ink II a v roce
1998 napsal předmluvu k britskému vydání
novozákonního Evangelia podle Marka.
Film, TV a současnost
Mimo výše zmíněného se podílel i na tvorbě
některých filmů. Mezi nejvýraznější role patří
Ghosts
postava notorického kriminálníka ve filmu
založeném na skutečné události Ghosts… of the Civil
Dead o vzpouře ve věznici s nejvyšší ostrahou, který odhaluje brutalitu a manipulaci na straně
dozorců i vězňů. Kromě toho Cave ztvárnil několik epizodních rolí ve filmech Johnny Suede,
Nebe nad Berlínem, či Zabití
Jesseho Jamese zbabělcem Robertem
Fordem. Podílel se též na hudbě
k mnoha filmům a sám napsal scénář
k „australskému westernu“ The
Proposition.
V současné době žije Cave
v Brightonu na jihu Anglie, stále
vydává desky s Bad Seeds, a od roku
2006 hraje také s „tvrdým jádrem“
Bad Seeds v projektu Grinderman.
Dá se říci, že zatímco hudba Bad
Grinderman
Seeds spíše inklinuje k duchovní poloze a texty jsou spíše meditativní
(http://www.youtube.com/watch?v=mRnNMsfLyPI),
Grinderman
zkoumá
tu
druhou,
temnou,
(http://www.youtube.com/watch?v=WuDP7c3Zd8I).
As I Sat Sadly by Her Side
As I sat sadly by her side
At the window, through the glass
She stroked a kitten in her lap
And we watched the world as it fell past
Softly she spoke these words to me
And with brand new eyes, open wide
We pressed our faces to the glass
She said, "Father, mother, sister, brother,
Uncle, aunt, nephew, niece,
Soldier, sailor, physician, labourer,
Actor, scientist, mechanic, priest
Earth and moon and sun and stars
Planets and comets with tails blazing
All are there forever falling
Falling lovely and amazing"
podobu
Caveovy
lásky
Then she drew the curtains down
And said, "When will you ever learn
That what happens there beyond the glass
Is simply none of your concern?
God has given you but one heart
You are not a home for the hearts of your brothers
And God does not care for your benevolence
Anymore than he cares for the lack of it in others
Nor does he care for you to sit
At windows in judgement of the world He created
While sorrows pile up around you
Ugly, useless and over-inflated"
At which she turned her head away
Great tears leaping from her eyes
I could not wipe the smile from my face
Then she smiled and turned to me
And waited for me to reply
Her hair was falling down her shoulders
The kitten she did gently pass
Over to me and again we pressed
Our different faces to the glass
"That may be very well", I said
"But watch the one falling in the street
See him gesture to his neighbours
See him trampled beneath their feet
All outward motion connects to nothing
For each is concerned with their immediate need
Witness the man reaching up from the gutter
See the other one stumbling on who can not see"
With trembling hand I turned toward her
And pushed the hair out of her eyes
The kitten jumped back to her lap
Autor článku: Sherlock
11
Rozhovor s...
Nejprve jsem přemýšlela, zda by vůbec někoho zajímaly
osobnosti, které nejsou slavné, nemají na svém kontě
nejhranější singly a ani nejprodávanější alba, nenapsali knihu, která by
dostala nějaké ocenění, neobjevili žádnou teorii a ani vynález, takže nejsou
nositeli Nobelovy ceny a nehráli v žádném filmu, a tak je jejich tvář masové
veřejnosti neznámá. Shodou náhod jsem si otevřela jednu internetovou
sociální síť a došlo mi, že není o čem přemýšlet. Svět je plný úžasných lidí –
a nemusejí to být zrovna hvězdičky,
jejichž obličeje se na nás denně zubí
z obrazovek, časopisů a internetu.
...Lukášem Tomíčkem
Můžeme začít?
Jasně.
Takže...
Ty začínáš „takže“? Že se nestydíš.
To mělo být takové povzdechnutí. Takový
úvod, že tě tedy čeká otázka. Možná by stálo
za to představit se čtenářům. Vzhledem
k tomu, že jsi velmi originální člověk, zkus to
nějak originálně.
Patřím k bláznivým potrhlíkům, kteří vědí, co
v životě chtějí. Co se chemie týče, věřím, že
jednou dostanu Nobelovu cenu a že budu slavný. (Smích) Mám jednu sestru, dva bratry,
mámu, psa a kočku. (Smích) A jako malý jsem chtěl být stroj na zmrzlinu. (Smích)
Hele, Tys mi vzal otázku o tom, čím jsi chtěl být jako malý. To mělo být až později.
Aha, tak já si na později vymyslím něco jiného...
Ne, to nemusíš. Jen mi objasni, proč jsi chtěl být zrovna strojem na zmrzlinu.
Mám rád zmrzlinu, mimo jiné - a továrna na čokoládu je moc rozlehlá... A kdybych byl
strojem na zmrzlinu, měl bych jí dostatek. (Smích) Té zmrzliny.
Kterou zmrzlinu bys produkoval?
Citron, pistácie, jahoda a potom čokoládovou, ale jen s kousky čokolády – něco jako je
Cartedor. Nevím, jak se to píše. (Smích)
Tak tu ani neznám.
Fakt ne? Je úplně boží a má v sobě kousky čokolády. A jakou máš ty nejraději zmrzlinu?
Mimo toho, že mám otázky klást já, tak všechny kromě vanilkové a takové té modré
šmoulové.
Vanilku taky moc nemusím... A šmoulová je sladká.
Já se tě zase na něco zeptám, jo? Rozhodla jsem se, že každý měsíc věnuji někomu, kdo
studoval na SPŠ Hranice. Proč si myslíš, že jsem si do prvního čísla vybrala zrovna
tebe?
Narovinu? Protože jsem byl ve škole legenda, každý se mě bál a měl ze mě respekt... Měl
jsem vlastní crew, kam jsem patřil já a mých pět osobností... Ne, teďka vážně... Podle mě je to
proto, že ty sama jsi výjimečná, a tak chceš, aby časopis byl výjimečný, a tak sis vybrala
někoho, kdo ti přijde výjimečný a alespoň trochu zůstal v paměti učitelům a dostudovávajícím
žákům. (Úsměv)
Tady je nějak moc výjimečných... O mně se
bavit nebudeme. Když jsi prve zmínil tu chemii,
tak je jasné, jaký obor na naší škole jsi
studoval. Ale jasné mi není, co tě vedlo k tomu,
aby ses na něj přihlásil?
Chtěl jsem dělal psychologii, ale bohužel střední
psychologická není a na gympl bych fakt nešel ani
za zlaté prase... No a chemie mi na základce šla a
bavila mě... Navíc jsem chtěl dělat genetiku apod.
srandy...
Myslíš si, že ti studium této školy něco dalo?
Určitě. Velice dobré základy pro výšku a pak
nějaké ty životní zkušenosti.
Vzpomeneš si na nějaký okamžik, který tě
během studia ovlivnil?
Tak těch bylo nespočet. Rozhodně to byly všechny
exkurze – nejlepší část školního roku (smích). A
pak trojka z tělocviku, která mi zkazila průměr.
Trojka z tělocviku? (smích) A s čím jsi na škole tedy nejvíce zápasil?
Tělocvik – ne, že bych neměl rád pohyb, ale ty nadlidské výkony, které po nás byly
požadovány, byly hrozné. A fyziku už jen z principu. Nemám ji rád od základky.
Dobře. A co ti naopak nejvíce šlo?
Dosáhnout toho, co jsem chtěl – jak u učitelů, tak u spolužáků. A z předmětů asi biochemie ve
čtvrťáku.
Kdy jsi maturoval? Měl jsi strach z maturity? Z čeho nejvíce?
V roce 2009. A strach jsem měl jako každý. Každý z ní má strach a je to dobře, protože jedině
tak to člověka donutí se učit. I když… No a neměl jsem předmět, kterého bych se bál nejvíce.
Jen jsem si nechtěl vytáhnout v analytice kationy a aniony.
13
Vím, že teď studuješ v Brně. Jaký obor sis vybral?
Aplikovaná biochemie.
V čem je Brno jiné oproti Hranicím? Líbí se ti tam? Chceš tam zůstat?
Na 1000 % chci v Brně zůstat. Alespoň do té doby, než se odstěhuji do Norska. Brno mám rád
pro jeho kulturní vyžití. Každou chvíli je tedy nějaká kulturní akce, takže se člověk nenudí. A
k Hranicím – chcípl tam pes. A navíc se tam každý zná s každým. To se mi v Brně taky líbí,
nikoho tam nezajímá, co děláte – můžete si dělat, co chcete.
Teď měla přijít ona otázka, čím jsi chtěl být, když jsi byl malý.
Aha… Tak nyní je ta chvíle, kdy ti řeknu, že jako malý jsem chtěl být opičkou. Nejspíše
makakem.
Opičkou? A ještě k tomu makakem? Proč zrovna makakem?
Víš, že ani nevím? (smích) Ale asi proto, že
mi přišlo fajn si celý den jen tak skákat po
pralese. (smích)
Máš nějaký životní vzor nebo nějaké
moudro, kterým se řídíš?
Per aspera ad astra (Přes překážky ke
hvězdám). Dokonce se mi podařilo dostat to
na naše stužky. No a potom taková klasika
wiccanů – dělej si, co chceš, dokud nikomu
neubližuješ.
Výborná moudra, kéž by se jich držel
každý, jenže bohužel ne každý člověk chce
zdolávat překážky (spíše je obchází,
vyhýbá se jim)... A co nějaký tvůj vzor?
Bez překážek to snad ani v životě nejde.
Hlavně proto, že nás nutí, abychom na sobě
pracovali a hnali se stále vpřed. Znám
spoustu lidí, co chtějí život bez překážek, ale
takoví jsou nakonec nešťastní.
Vím o tobě, že máš rád kočky. Už sis
nějakou pořídil?
Ano. Mám kocoura – směs, co ulice dala. Jmenuje se Thor. A chci si našetřit a koupit si
norskou lesní kočku nebo mainskou mývalí. To jsem takové obří huňaté kočky.
Vidím, že jsi svůj zájem o kočky rozšířil ještě o tu mainskou mývalí, která mi vůbec nic
neříká. (smích) Asi jsou kočky skutečně tvou velkou zálibou. Jaké jsou tvoje další
koníčky?
Magie, tanec, vodní dýmka, maté.
Nedoporučil bys nám nějaký dobrý film nebo knížku?
Film „Mé druhé já“ (drama), „Hory zalité krví“ (horor) – sice vyvražďovačka, ale člověka až
zamrazí jak je to reálné, „Monthy Python a svatý grál“ (komedie). Knihy „Egypťan Sinuhet“
14
(Mika Walttari), „Sběratel kostí“ i jiné knihy autora Jefferyho Deavera a od Betty
McDonaldová „Vejce a Já“, Morová rána“.
Vidím, že jsi kulturně všestranný člověk. Co tedy říkáš na to, že na stránce před
rozhovorem s tebou bude článek o Nicku Caveovi?
Nevím, kdo to je. Musel jsem se poradit s tetou Wikki. (smích) Ta mi řekla, že je to australský
hudebník. Takže jsem rád, že mi dělá předskokana. (smích)
No tohle. Nicka Cavea určitě znáš, v angličtině jste si od něj pouštěli písničku „I am on
fire“, takže pokud si nevzpomínáš, určitě by sis pak měl přečíst ten článek.
Tak na tu písničku si jen tak matně vzpomínám. A určitě si ten článek rád přečtu.
Teď bych to trochu odlehčila...
Někteří si tě pamatují s hnědými
vlasy, jenže to už je minulost.
Přesně. Momentálně mám šedostříbrné
vlasy.
Myslíš, že ti to sluší?
Já se sám sobě líbím odjakživa. (smích)
No, jsem sám se sebou spokojený.
Aspoň někdo je spokojený. (smích)
Kdybych ti teď dala prostor, abys řekl
úplně cokoli, co by to bylo?
Vzducholoď.
Proč?
Protože i malý šneček se může stát
vzducholodí.
Neptej se proč, jen přemýšlej. Jo a je to
moje vlastní moudro.
No, to je potom jiná, to moudro už jsi
mi kdysi sděloval. (Smích) Tak a
poslední věc. Nemáš v záloze nějaké
moudro, jímž bys oblažil duše těch,
kteří se dostali až sem?
Milujte se a množte se. (Smích)
Není důležité, co si o Vás myslí okolí, ale co si o sobě myslíte vy sami.
Díky za rozhovor a ať se ti daří.
Taky děkuji. Taky přeji hodně zdaru.
Autorka otázek: L:-)
15
Děti z dětských domovů
A co Vy
na to?
Autorka fotografie: Taurus
Pokud si zadáte do nějakého internetového vyhledávače slovní spojení
„dětský domov“, zjistíte, že jsou jich po celé naší vlasti desítky, dost možná
jsou jich stovky. Napadlo Vás někdy, kolik dětí žije bez rodičů? Přemýšleli
jste o tom, jak těmto dětem asi je? Co jim chybí? O čem přemýšlejí? Nebo
je Vám to jedno, protože Vás nic podobného nepotkalo, Vaši rodiče Vám
koupí, nač si vzpomenete, máte pokojík sami pro sebe, vlastní počítač, kde
„paříte hry“, moderní oblečení (když nemá značku, nevezmete si ho ani do
hodin tělesné výchovy), nový mobil a MP4? Napadlo Vás někdy, jak těžké
je adoptovat dítě? Jaké požadavky musejí rodiče splnit, aby si dítě mohli
z dětského domova skutečně odvést?
Jednoho dne se tak procházím a jdu kolem dětského domova v Hranicích. Jen co
projdu kolem plotu, vidím dvě děti, které si hrají. Jedno tlačí druhé na čtyřkolce,
smějí se. V dálce slyším ostatní děti, jak si pinkají s míčem, výskají, poletují
sem a tam.
Když jsem popošla kousek dál, zvedla jsem svou zvědavou hlavu a prohlížela
jsem si budovu dětského domova. Očima jsem sledovala okno po oknu. První,
druhé, třetí, až v jednom okně v rohu vidím malého chlapce s brýlečkami
podpírajícího si bradu svou dětskou ručičkou.
Ihned jsem se zamyslela, jaké to vlastně je žít v úplně jiné společnosti. Bez
rodičů. Mámy a táty.
Některé děti jsou v dětském domově již od narození například proto, že rodiče
jej neplánovali a neměli dobré zajištění pro tohoto človíčka. Ostatní se tam
mohou dostat v průběhu života z různých důvodů.
Jaké je to vlastně celý život žít s rodiči a najednou se dostat do takové situace?
Mezi úplně cizí lidi, děti? Myslím, že tyhle děti, které si to zažily, ví své a
nemyslím si, že by takovou věc přijaly moc dobře. Osobně bych asi příliš
dlouho přemýšlela, proč se to muselo stát zrovna mně, ale rozhodně bych to
nepřála ani nikomu jinému.
Některé vysvobodí i to, že si je adoptují jiní lidé a budou jim dávat svou
veškerou lásku. Ze začátku je ale pro ně asi těžké zvyknout si jeden na druhého
a na zcela nové skutečnosti, nový řád a do jisté míry i omezení.
Položila jsem si otázku: „Vzala bych si dítě z dětského domova?“ Přemýšlela
jsem tak o tom a dospěla jsem k závěru, že bych si adoptovala dítě pouze tehdy,
kdy bych nemohla mít své vlastní. Adoptovala bych si nejspíš nějaké miminko,
aby si na mě ihned zvyklo a netušilo, že nejsem jeho pravá máma. Myslím si, že
bych mu neřekla, že je ten človíček adoptovaný. Mohlo by to narušit náš vztah.
Také jsem přemýšlela, že by nebyla špatná adopce na dálku, např. černouška
z Afriky. I pro něj by to byla úleva. Začal by se vzdělávat a tyto africké děti jsou
za každou pomoc moc vděčné.
Znám dokonce jednoho chlapce, kterého si adoptovali dva manželé, když byl
ještě miminko, takže si ani nepamatuje, že byl v dětském domově. Rodiče mu
zatím tuto pravdu neřekli. Zda mu to řeknou, to nikdo neví. Ale to už záleží jen
a jen na nich.
Zaplať Pánbůh, že jsem tam, kde jsem.
Autorka úvahy: Taurus
18
Postižení lidé
Když se řekne postižený člověk, můžeme si představit někoho na vozíku,
někoho hluchého, slepého či postiženého mentálně. Často děláme tu chybu,
že si spojujeme fyzické a psychické postižení dohromady, ale ne každý, kdo
je slepý, musí mít nutně nízké IQ. Znáte někoho ze svého okolí, kdo je na
vozíku? Pomohli byste mu? A co slepému člověku? Dovedli byste se
domluvit s někým, kdo je hluchý? Zkoušeli jste někdy přemýšlet o tom,
jaký je obecný pohled na postižené lidi?
Milí čtenáři,
nedávno jsem narazila na článek týkající se zdravotně postižených, ve kterém se
uvádí, že více jak polovina těchto lidí nemá práci ať už z důvodu, že nemohou
pracovat, nebo jim nejsou vytvořeny správné podmínky, ale našli se i takoví, co
nechtějí pracovat, protože mají strach, že by jim stát sebral důchod.
Prvním problémem je nedostatek bezbariérových přístupů. Firmu by výstavba
přišla na velké peníze, protože by se jednalo o celé upravení prostor. Solidarita
lidí na pracovišti je další, o čem se zmíním. Lidé nejsou příliš ohleduplní ke
spolupracovníkům se zdravotním postižením. Tito lidé potřebují pomoc,
pracovní výkon nemohou mít úplně stejný jako zdravý člověk. V tomto případě
tedy záleží na tom, jaký druh zdravotního postižení člověk má a také na tom, jak
moc ho zdravotní postižení omezuje. Zdravotně postižený člověk musí mít
upravenou pracovní dobu, což se zaměstnavatelům nelíbí, přitom by mohla více
než polovina těchto lidí normálně pracovat, jen kdyby měla zkrácenou pracovní
dobu.
Problémy však nejsou jen na straně zaměstnavatelů. Mnozí ze zdravotně
postižených si odvykli pracovat, příliš se smířili se svou nemocí. Z toho všeho
vyplývá, alespoň podle mě, že kdyby se změnilo chování lidí a zaměstnavatelé
alespoň jednou v životě nepřemýšleli jen nad penězi, které utratí na to, aby
pomohli těmto lidem pracovat, tak tito lidé mohou úplně normálně fungovat
jako každý jiný člověk. Jsou to přece jenom lidé a chtějí, abychom se k nim
chovali jako k sobě rovným a ne je litovali, to oni nepotřebují.
19
Potíž je také s tím, že zdravotně postižení lidé nemají s bezbariérovým
přístupem problémy pouze na pracovních místech, týká se to bohužel také
přístupu do škol, obchodů a dopravních prostředků.
Připravila jsem si pro Vás rozhovor s Ivanou Drapovou z Kojetína, která by se
k tomuto tématu ráda vyjádřila. Je již od narození zdravotně postižená, a tak se
v tomto rozhovoru dozvíte, jaké jsou největší problémy s bezbariérovým
přístupem, ale také se dozvíte něco o psychickém stavu těchto lidí.
Autorka textu: Cantam
Jméno: Ivana Drapová
Věk: 26 let
Trpíš
nějakými
psychickými
problémy z důvodu toho, jak se
k tobě lidé chovají?
Většinou se ke mně chovají lidé
slušně, a když už se vyskytne někdo,
kdo se ke mně chová špatně, tak je
neřeším. A když je to někdo blízký,
tak mě to spíš mrzí. Takže netrpím
žádnými psychickými poruchami, ale
hodně mi vadí, když si někteří lidé
myslí, že když jsem na vozíku, že jsem
i mentálně postižená. Nevím, proč to
někteří lidé pořád hází na stejnou
hromadu. Asi to bude tím, že když se
v TV vysílá nějaký pořad o postižených, tak je to většinou právě o těch
mentálně postižených.
Na kterých místech a s čím přesně jsou největší problémy?
Největší problém vidím v bariérách, ať už se jedná o cestování vlakem nebo
autobusem. Bydlím v malém městečku a tato problematika zde není vůbec
vyřešená. Jezdívá zde i nízkopodlažní autobus a to do Olomouce, ale v jízdním
řádu není vyznačený. A když jsem se informovala na to, proč tam není,
odpověděli mi, že jezdí nepravidelně. Co se týče vlaků, je to taky problém. Ty
sice jsou v jízdním řádu vyznačené, ale problém je v tom, že kdybych chtěla
někam jet, tak se to musí domluvit týden dopředu. To se mi zdá nesmyslné,
protože nemůžu vědět, jestli za týden třeba neonemocním atd. Jinak
samozřejmě obchody a úřady. Třeba sociální úřad v Přerově, kam chodí spousta
postižených si vyřizovat důležité věci, není bezbariérový. Jsou tam schody a
20
plošina žádná. Je to docela paradoxní.
Jaké jsou tvé zájmy?
Já mám spoustu koníčků. Baví mě keramika, hra na flétnu, zpívání ve sboru,
malování, fotografování, četba, poslech hudby, filmy.
Máš práci? Jestli, ne tak z jakého důvodu.
Práci mám, ale jen díky internetu. V dnešní době nemají práci normální lidé, ne
tak postižení. Ale je pravda, že i na internetu se najde spousta podvodníků, kteří
toho zneužívají. Některé mé kamarádky takovým naletěly. Já jsem naštěstí
dostala pracovní nabídku od slušného a jsem spokojená.
Litují tě lidé? Jaký to má vliv na tvou psychiku?
Někteří lidé mě litují, ale já nemám takové projevy ráda, připadá mi to
neupřímné a zbytečné. Nemyslím si, že bych potřebovala něčí lítost. Já se
nelituji, nemám k tomu důvod, a tak nevím proč by to měli dělat druzí. Navíc
litování ještě nikomu nikdy nepomohlo. Spíš umět někomu pomoct je důležité.
Cítíš se jako každý jiný člověk mimo toho, že máš omezení?
Já si určitě nepřipadám jinak než jiné holky, které jsou zdravé. Mám sice jisté
omezení, ale to neznamená, že nemůžu žít naplno. Takže jsem ráda, když se ke
mně lidé chovají normálně jako k ostatním.
Štve tě, že se nemůžeš kolikrát dostat do nějakého města, obchodu ať už
z důvodu, že se nemáš jak přepravit nebo z důvodu bezbariérového
přístupu? Uveď nějakou svou zkušenost s těmito problémy.
Ano, štve a hodně. Co se týče dopravy a bariér, pořád je co zlepšovat. Hlavně
tam, kde bydlím já. Ve větších městech už berou tělesně postižené jako
samozřejmost. Takže podle toho je spousta věcí uzpůsobená: ať už autobusy,
vlaky, tramvaje, obchody i úřady. Třeba v Brně, kde jsem studovala, to bylo
perfektní. Vůbec jsem neměla problém s dopravou a s přístupností obchodů a
úřadů. Všude jsem se dostala bez problémů.
Jsou lidé ochotní ti pomoct?
Mezi lidmi je obrovský rozdíl, o tom jsem se několikrát přesvědčila. Jsou lidi,
kteří jsou ochotní pomoct, když vidí, že to potřebuji a jsou lidé, kteří jsou
lhostejní vůči ostatním. Jednou se mi venku stalo, že jsem z vozíku spadla na
zem. Těžko bych se sama na vozík dostala zpátky. Lidé kolem mě procházeli a
dělali, že mě nevidí. Ale jedna paní za mnou přišla a pomohla mi zpátky na
vozík. Takových lidí si opravdu vážím. Bohužel jich je málo.
Autorka článku: Cantam
21
Narae
Krvavý úplněk
Večerní
obloha,
na níž se třpytil nespočet
hvězd a jíž dominovala
luna obklopená stříbrnou
září, která dopadala svými
dlouhými
paprsky
na
koruny vysokých stromů,
byla temná. Tyto stromy
však na zem propustily jen
málo měsíčních paprsků,
a
tak
na
zem
u
mohutných
kmenů
dopadlo jen nepatrné
množství světla. To však
vyhovovalo
nočním
dravcům a jejich nočnímu
lovu na nic netušící kořist.
Ale
v takovýchto
temných
hvozdech
nečeká nebezpečí pouze
na kořist, ale i na lovce.
Na nedaleké stezce, jež
sloužila
zvířatům
jako
nejrychlejší cesta ke zdroji
vody, se právě o tom měl
tuto smutnou noc někdo přesvědčit.
Kousek opodál stála vysoká postava, byla zahalena do temně zelené róby, na kterou
jemně dopadaly zbytky měsíčních paprsků, které se sotva dostaly přes husté větve
v korunách stromů. Stála úplně nehybně, jako by byla pouhou sochou uprostřed lesa, kterou
zde někdo bezdůvodně vytesal z mramoru, avšak nepatrné pravidelně se opakující zdvihy
hrudníku byly známkou toho, že tajemná postava dýchá, a tím pádem musí být i živá.
V náruči držela nějaký malý balíček, zabalený do kůže sněžného tygra, takového, kteří žijí
někde na severu Aldunu. Konečně se postava pohnula, napřímila hlavu a zahleděla se kamsi
do dáli. Na hlavě měla kápi na okrajích lemovanou zlatými obrazci. Oči postavy zářily
v měsíčním světle, její duhovky byly zbarveny do bíla. Měla ostré rysy obličeje a z pod kápě jí
vylézaly dlouhé bíle vlasy. To vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o ženu.
Zanedlouho se z dálky začal ozývat dusot kopyt, který každou vteřinou sílil, vypadalo
to, že žena čekala právě na tento okamžik. Když už byl v dálce vidět obrys přijíždějícího, žena
si pevně přitiskla obsah svých náručí k tělu a dál bez hnutí stála. Jezdec na koni byl muž. Jeho
22
na první pohled robustní postava nasvědčovala tomu, že je to zkušený bojovník, který se jen
tak něčeho nezalekne. Byl oděn do černé kožené tuniky. Paže měl holé a na zápěstí měl
podivně vypadající černorudé rukavice, ve kterých držel opratě. Nohy měl naopak zakryté
celé do nějaké šupinaté kůže, jež se tu a tam leskla při průjezdu paprskem svitu, jež prostoupil
skrz listy. Boty měl sice vysoké, ale již na první pohled vypadaly velice lehce a obratně. Hlavu
měl celou zakrytou do černé kápě, která zvolna přecházela v dlouhý plášť. U pasu se mu
leskly dvě zahnuté zubaté dýky a na zádech se mu pohupoval luk s toulcem plným šípů
zakončených rudými pery. Jeho kůň byl také černý, avšak s bílými pruhy na hlavě, jež vedly
od uší mezi oči, kde se spojily a dál se táhly směrem k ústům.
Kousek před ženou muž zařval na koně a ten téměř na místě zastavil, muž chvíli dál
seděl a poté seskočil na zem. Zamířil k ženě a cestou si sundal z hlavy černou kápi, která
odhalila jeho na krátko střižené hnědé vlasy. Obličeji dominovala velká jizva přes levé obočí a
kořen nosu. Byl jen o kousek vyšší než žena naproti němu.
„Snad jsem nepřijel pozdě, cestou jsem měl pár problémů,“ vyhrkl muž a podíval se
ženě do očí. Viděl, jak od jejích bílých očí tekly malé pramínky slz. Dělal jako by to neviděl a
pokračoval dál. „Proč ses se mnou vlastně chtěla setkat, Amaneo? Víš, že je to nebezpečné.
Všude jsou tu Efenesské hlídky.“
Žena mírně pozvedla hlavu, až se její slzy zatřpytí v měsíčním světle. „ Potřebuji od tebe
laskavost, Anreasi.“ Řekne žena roztřeseným, avšak půvabným a melodickým hlasem. „ Vím,
že mi již nic nedlužíš, ale jakožto přítele tě žádám, aby ses postaral o mou dcerku.“
„Cože? Dítě? Já,… Nevysvětluj si to špatně, Amaneo, ale já o dětech nic nevím, to
prostě nejde…“ Pronesl muž poněkud rozpačitě.
„Prosím, Anreasi, nikomu jinému věřit nemohu,“ řekla vzlykavě žena.
Anreas začal nervózně přešlapovat, když v tom ho napadla otázka. Zkoumavým
pohledem pohlédl na elfku a s mírným strachem z odpovědi se zeptal: „ A proč se o ni
nepostaráš sama?“
„ Já umírám, Anreasi…“ Elfka si mlčky levou rukou stáhla část róby z ramene a odhalila
tak krvavou ránu na rameni.
„Ale to přece není tak hrozné, vy elfové se dokážete dostat lehce i z horších zraně…“
Anreas se zastavil v půlce věty s otevřenou pusou. Poté téměř neslyšně pronesl: „Jed“.
„ Ano, Anreasi, přesněji kertézský jed. Ovlivňuje nervovou soustavu a způsobuje
strašnou bolest, postupnou paralýzu všech svalů v těle, nejprve končetin, poté i orgánů. Proto
tě snažně prosím, postarej se o moji dcerku, jsi její jediná naděje“.
Anreas byl touto zprávou šokován a neschopen slova, a tak pouze krátce přikývl a
sklopil hlavu. „A co bude teď s tebou, to tě tady mám jen tak nechat umřít?“.
„Ne, nehodlám pomalu umírat. Kousek odtud je jedna hlídka, tak…“. Amanea se
neuvěřitelnou rychlostí ohlédla za sebe a jen těsně se vyhnula šípu, který ji proletěl kolem
hlavy. „Jsou tady,“ řekla potichu, rychle podala obsah své náruče Anreasovi.
Zpod bílé kůže se ozval pláč dítěte.
„Jeď, zachraň ji a vychovej ji“.
23
Anreas se rozhlédl a viděl, jak se mezi stromy sem a tam blýsklo světlo, pocházející
pravděpodobně z pochodně. „Ne, nemohu tě tu nechat samotnou, Amaneo!“
Elfka na něj zlostně pohlédla a řekla: „ Já už jsem stejně mrtvá, ale ušetři toho osudu
mou dceru, Anreasi, boj zde je sebevražda a dobře to víš, nic by na tom nezměnila ani
armáda stovek mužů, takže jeď!“
„Amaneo,…“ pronesl žalostně Anreas a podíval se na dítě v jeho náručí. „Dobře, ale
jedno mi slib, pošli jich do pekel, kolik jen budeš moct!“ Anreas nečekal na odpověď a
rozběhl se směrem ke koni, chytl jej za opratě a vyhoupl se na sedlo s takovou obratností,
kterou by nikdo od někoho s takovouto robustní postavou nečekal. Naposledy pohlédl na
elfku, otočil koně a tryskem odjel zpět, odkud předtím přijel.
Amanea si utřela slzy do rukávu. Ladně se otočila směrem, odkud přiletěl šíp, zůstala
stát a poslouchala se zavřenýma očima. Celý svět jako by se pro ni zpomalil, pozorně
naslouchala krajině kolem sebe, slyšela každé houknutí sovy, zacvrlikání cvrčka. Slyšela údery
srdcí nabuzených bojovníků, jež se stále přibližovali. Slyšela, jak nedaleko od ní zapraskalo pár
větviček pod lidskýma nohama. V nedalekém keři se krčil lučištník, který již napínal tětivu, aby
vystřelil druhý šíp. Avšak její srdce se ozývalo čím dál tím pomaleji, jed již začal účinkovat,
takže věděla, že nemá mnoho času.
První bojovník byl již jen pár metrů od ní a v běhu se napřahoval svým mečem. V tu
samou chvíli vystřelil lučištník šíp ze svého dlouhého luku. Pomalu se točil ve vzduchu a mířil
přímo na tělo elfky. Střet byl nevyhnutelný. Když byl šíp pouhých pár stop před Amaneou a
bojovník se jí už téměř dotýkal ostřím svého meče, Amanea náhle otevřela oči, bleskově
chytla šíp v letu a zapíchla jej bojovníkovi do krku, ten se bezvládně skácel na zem, proud
krve z jeho krční tepny obarvil rukáv elfčiny róby na rudo. Elfka vytrhla šíp z jeho krku a
rozběhla se vpřed. Jen o pár kroků dál již stál další bojovník, toho stihl podobný osud jako
prvního. Amanea mu od pasu odtrhla dýku ještě dřív, než stačil spadnout na zem. Další muž
na ni běžel s obouručním mečem a strašlivě řval. Držel meč napřažený nad hlavou a mocně
s ním máchnul před sebe. Elfka se v běhu postavila bokem k útočníkovi a meč jí projel těsně
před obličejem. Rychle sekla dýkou po jeho noze a v okamžiku, kdy se sklonil v bolestech, mu
zarazila dýku do zad. Z jeho zad vystříkl další proud krve. Elfka teď stála nad jeho mrtvolou
s róbou úplně rudou a nasáklou ještě teplou krví. Rozhlédla se kolem sebe, byla v obklíčení.
Asi dvacet mužů stálo kolem ní a pomalu se přibližovali. Amanea uklidnila dech a pomalu si
začala sundávat promáčenou róbu.
Elfka nyní stála téměř nahá. Její tělo teď bylo zahaleno pouze částmi černé kůže, která
jí nijak nepřekážela v pohybu, a dvěma zahnutými zkříženými šavlemi, které jí visely na
zádech. Byly dlouhé něco přes půl sáhu zhotovené z Khordické rudy. Čepele těchto šavlí byly
tenké jako list, ačkoliv nevypadaly nijak křehce. Nebyla na nich vidět jediná chybička či
oděrka. Byly to dokonalé smrtící nástroje, jež déle neměly čekat na krev.
Kupodivu žádná krev neprosákla skrz róbu, a tak jediné krvavé skvrny na jejím těle
byly na rukou a pravém rameni. Rána na rameni nebyla nijak hluboká, dokonce již ani
nekrvácela, avšak dávala o sobě značně znát. Jed se pomalu dostával k nervové soustavě
Amaney, což jí způsobovalo nepředstavitelnou bolest a zhoršovalo smysly.
Amanea se však nehodlala vzdát, zvedla ruce a pevně sevřela rukojeti obou zbraní.
Útočníci se na chvíli zastavili a váhali, zdali mají pokračovat, což však netrvalo dlouho, téměř
24
jako by jim někdo dal neslyšitelný příkaz, se znovu začali pohybovat směrem k boji připravené
elfce svírající po smrti lačnící meče.
Amanea vědoma si toho, že nemá dostatek času, tentokrát sama udělala první krok
směrem k nejbližšímu válečníkovi. Ten se krčil za pavézou a v ruce třímal palcát, který málem
ani neunesl. Jeho helma mu byla očividně malá, nemohlo mu být více než patnáct. Jen pár
stop před ním elfka vyskočila a ohromným kopem roztříštila jeho štít, což mladého bojovníka
odhodilo pár stop dozadu, kde zůstal ležet na bahnité zemi. Amanea k němu přistoupila a
napřáhla se jedním ze svých mečů. Mladík vyjekl a křečovitě zavřel oči. Amanea jej však
místo zásahu mečem kopla podpatkem do spánku. Jeho silné sevření očních víček náhle
polevilo a on upadl do bezvědomí. Mezi tím se do elfčiny blízkosti dostal jiný válečník. Přiblížil
se k jejím zádům a napřahoval se k útoku. Tento válečník již nebyl nějaké nezkušené dítě, jeho
obličej zdobilo několik jizev, jež jen prohlubovaly jeho již tak nebezpečný výraz. Elfka ihned
zareagovala na blížící se hrozbu, přenesla váhu na pravou nohu, na které se následně
otočila. Meč v její levé ruce lehce projel útočníkovým brněním. Jeho výraz se změnil v
překvapený, jež však dlouho nevydržel a eflka mu druhým zásahem uťala hlavu. Nečekaně
chytla jeho bezvládné tělo, ještě než dopadlo na zem, schovala se za něj právě ve chvíli, kdy
z houští přiletěl další šíp. Ihned nechala tělo dopadnout na zem a běžela k dalšímu útočníkovi,
ten byl o kousek dál a v ruce držel jeden a půl ruční meč a čekal na střet s elfkou.
Jed se však při tomto boji, kdy se elfce zvýšil tep, šířil tělem mnohem rychleji, než by
tomu bylo, kdyby byla v klidu. Amaneu na vteřinku paralyzovala bolest, a ona tak polevila
sevření své levé ruky, načež jí z ní vyklouzl meč. Neměla čas se pro něj teď vrátit, a tak
pokračovala v běhu. Útočník vědom si její slabiny zaútočil na její levý bok, u kterého doufal,
že ho elfka ještě nemá plně pod kontrolou. A opravdu, Amanea stále otřesena kvůli
nepředstavitelné bolesti a zhoršeným smyslům, hned nepostřehla bojovníkův manévr a
nestihla úder vykrýt. Na poslední chvíli chytila přilétající meč svou levou rukou, ze které ihned
vytryskl proud velmi tmavé rudé krve. Její ruka byla rozseknuta mezi palcem a ukazováčkem,
což ji dělalo v boji již nepoužitelnou. Tuto bolest však Amanea očekávala a byla na ni
připravená. Máchla tedy hned svým mečem a přeťala bojovníkovi obě ruce svírající jeho
meč. Když meč dopadl na zem, ruce jej ještě svíraly. Bojovník začal křičet bolestí a o pár chvil
později upadl do bezvědomí.
Elfka se podívala kolem sebe, zbývalo ještě hodně nepřátel a její síly rychle docházely.
Vrhla se tedy do hloučku pěti bojovníků. Prvního srazila na zem kopnutím do rozkroku.
Vyhnula se blížící se čepeli sekery a sekla do bojovníka napravo od ní. Meč projel jeho tělem,
jako by to byla nějaká tenká svíce. Provedla ladnou otočku, vytáhla meč z těla umírajícího
muže a hodila jej po útočníkovi se sekerou. Meč mu prorazil přilbu a zasekl se v jeho hlavě.
Chvíli nehybně stál, avšak za okamžik se mu podlomila kolena a zůstal nehybně klečet.
Amanea sklonila hlavu, aby se vyhnula dalšímu šípu, ten zasáhl jiného bojovníka do levého
ramene a on upustil svůj meč. Amanea jej chytla, ještě než se jeho čepel dotkla země a
prudkým výpadem vpřed jej zabodla do bojovníka, který se připravoval k útoku svou
halapartnou. Ta se zaduněním dopadla za něj a špičkou se zabodla do země za ním.
Amanea pustila meč, vstala a odrazila se nohou od umírajícího muže, přičemž upadl a
nabodl se na druhou stranu halapartny. Amanea v letu koleny přistála na ramena zraněného
muže a šíp mu pravým kolenem zarazila ještě hlouběji. Muž se bolestí zapotácel a spadl i s
elfkou na zem. Amanea byla jek kousek od jejího precizního meče. Skočila po něm, ale muž
pod ní ji chytl za nohu a stáhl zpět. Elfka ho kopla nohou do hlavy, což však nemělo moc
smysl, jelikož jeho hlavu chránila přilba. Neustávala však ve svém snažení a pokoušela se ze
všech sil osvobodit, mezi tím se kolem ní sešli všichni zbylí bojovníci. Elfce se konečně podařilo
25
zasáhnout helmu tak, že doslova odletěla z hlavy muže, jež ji držel, podpatkem mu prokopla
lebku, a tím jej zbavila života. Bojovníci kolem ní opět na chvíli ztratili odhodlání pokračovat v
boji, ale tak jako minule, ani teď to netrvalo příliš dlouho, avšak dost dlouho na to, aby se
Amanea dostala ke své zbrani.
Ještě na zemi se ohnala po noze nejbližšího z bojovníků. Čepel projela jeho nohou a
oddělila ji od zbytku těla. S menšími potížemi způsobenými zraněním a jedem se Amanea
postavila a znovu zaútočila, její útoky byly zběsilejší a nepromyšlenější než předtím, ale
rozhodně ne méně smrtící. Amanea s plamenem v očích skolila šest dalších mužů, každého
brutálněji než toho předchozího. Avšak sama utrpěla mnoho zranění, ze kterých teď tekly
pramínky krve. Jed ji již téměř paralyzoval a ona prožívala hotovou agonii způsobenou bolestí.
Nevšimla si ani dalšího šípu letícího z nedalekého keře, ten ji zasáhl do zad a ona téměř
upadla, další bojovník vycítil svou příležitost a svým palcátem ji udeřil do pravého kolena,
které nepříjemně zapraskalo. Elfce se podlomilo koleno a ona zůstala klečet. Nenápadně
sebrala z jednoho mrtvého těla dýku, jež měl nešťastník zasunutou v botě. Útočník se znovu
napřáhl, tentokrát mířil na zátylek. Amanea před něj však nastavila svou zmrzačenou ruku, a
útok tak zmírnila, úder ji málem převážil. Využila však momentu překvapení a rychlým
pohybem zarazila dýku do rozkroku útočníka. Ten upustil palcát a začal se na zemi svíjet ve
strašných bolestech. Amanea se z posledních sil pousmála. Byla již úplně paralyzována a
čekala na smrt. Další z bojovníků chtěl dokonat toto krvavé dílo, už se napřahoval, když
najednou zůstal nehybně stát, chvíli tak vydržel a poté sklonil svůj meč. Kruh tvořený bojovníky
kolem elfky se z jedné strany otevřel a do jeho středu ke klečící elfce přistoupil muž v černé
kápi. Nebylo mu vidět do obličeje, byl vysoký asi jako Amanea a zlehka a nehlučně k ní
přiklekl. Svou pravou rukou, na které měl tmavě zelené rukavice vytvořené z nějakých šupin,
chytl elfčinu bradu a kousek ji nadzdvihl tak, aby jej viděla.
"Říkal jsem ti, že to tak skončí. Že vyvraždím celý váš vznešený rod... Ani ty, nejlepší
z nejlepších, jsi mi v tom nedokázala zabránit. Ty mi k tomu nic neřekneš?" Řekl s posměšným
výrazem a předstíraným překvapením. "Aha ty nemůžeš, velká Amanea, královna, bojovnice,
neporažený hrdina celého elfského národu tu teď klečí neschopná jediného slova a
poražená lidskými bojovníky," začal křičet tajemný muž. "Chcípni, ty hnusná děvko!" Procedil
přes zuby a zarazil podivně tvarovanou dýku do elfčina srdce. Ta bez známky bolesti sevřela
víčka a naposledy vydechla.
"Hoďte ji na koně a dovezte ji do m..."
Autor kresby a textu: Lukáš
Narae má i vlastní stránky: www.narae.ic.cz
26
Povídky
Zahnán do propasti temna
Zahnán do propasti temna. Do propasti, která nemá
hloubku. Čím více duší se do ní propadá, tím je větší.
Chaos a zánik čpí v ní. Strmé ostré stěny trhají hříšné na
kusy. Krev maso a nekonečný puch se rozléhá všude.
Pouze jeden nevzhlíží vzhůru za světlem tak jako ostatní. Jen jeden je smířen s tím, že skončil
tam, kde zrovna dřepí. Smířen a přesvědčen o tom, že lepší konce existují jen v pohádkách a
dětských říkankách.
Má duše jest jiná, přesto je mé tělo stejné či podobné jako většiny z vás. Tělo je lidské, ale
v duši se skrývá cizinec, monstrum, stvůra – mnohými názvy se vyjádřit dá.
„Poznal jsem tvory, kterým se podobám, ale přesto je nechápu a neřadím se mezi ně
samotné.“ Tato slova vyslovil ten neznámý hledající své druhy.
Láska je pomíjivá jako samotná šavle či rozum korzára. Nikdy nelze přesně vědět, co nás
v danou chvíli očekává. Nelze vědět, zdali to bude dobré či špatné.
Smrt si nevyhledává nás. To my vyhledáváme smrt k tomu, abychom mohli dále žít a
pokračovat v naší životní pouti. Někdo ví, nebo snad tuší, co lze očekávat od života, ale nikdo
neví, co lze očekávat od smrti. Toto tajemství objevili jen mrtví.
Existují lidé, jež věří na osud a nechají se jím vést. Jsou ale i tací, kteří věří v osud a snaží se
jej ovládnout.
Slzy smutku stékají po tváři onoho monstra, jež prožívá něco krásného. Avšak monstrum je
zaslepeno starostmi a smutkem. Nevidí to, co by normální člověk vidět měl. Proto je tím, čím
je, odsuzováno pod nánosem nepříjemných slov a gest. Znemožňováno a drceno samo sebou.
Toto se nedá nazvat životem, jen muka by vystihla vše, co se děje.
Jsem válečník bez duše a původu, bez armády a hromadné síly. Mé tělo zjizveno jest. Můj
meč rezavý je a zbroj taktéž. Za přilbicí schovává se výraz smrti tak dlouhé a bolestivé. Ano,
tak zemřel poslední protivník. Avšak válečník nikdy nedokázal porazit sám sebe. Nadlidský
úkol čeká toto již tak zchátralé tělo ošlehané válkami.
Mladík
Krásné zelenavé louky proměněny v bitevní pole. Potoky a řeky krve valící se do údolí.
Mrtvoly, zohavená těla, jež jsou požírána mrchožrouty. Vše jest proměněno v bitevní hranici
nekonečné války. Uprostřed pole klečící mladík, klečící na nánosu mrtvol a hnijícího masa.
27
Mladík, zabodnut v hrudi šíp, lapá po dechu. Meč jeho nejvěrnější, jest svírán v jeho rukou.
Boj nekončí, mladík čeká na pomoc? To nikdo neví. Temnota zachvátila vše živé i mrtvé.
Mlha a chlad, pouť nekončí. Mladý muž snažící se myslet na vše hezké.
„Nedokážeš. Jsi slabý. Tak slabý.“ Vnitřní hlasy ničící jeho duši. Bolest čiší ze zranění, avšak
vnitřní bolest je mnohem horší. Mladík ztratil city. Jeho duše a hniloba jedno jsou.
Démon
Démon je v každém z nás, ale jen málokdo dokáže obrátit jeho sílu ve svůj prospěch.
Málokdo dokáže komunikovat se svým vnitřním démonem, který nositeli znepříjemňuje
život. Avšak démon znepříjemňuje život i těm, kteří jej dokázali ovládnout. Dokázali pohltit
jeho moc. Démon si za to vybírá svou daň. Daň, která je u každého jiná. Někdo může zešílet
neomezenou energií, kterou vnitřní démon nabízí. Někdo může chtít zničit vše živé na tomto
světě.
Cesta boje a utrpení pokračuje, toto byla etapa pauzy, jen malé utáboření v domnění, že se
cesta pozmění. Válka ale nikdy nespí, já půjdu dále. Život je boj a je tak hořký, ale ještě
nebyla poznána veškerá zloba a hořkost. Hříchy mne budou provázet na cestách. I chabé
vzpomínky, které již několikrát málem zastavili můj tep. Meč a štít s vámi.
Khrotos
Tradují se zvěsti o něčem, co nahání hrůzu snad všem. Lidé, kteří o tomto stvoření vypraví,
jej zahlédli pouhým okem na pouhopouhý zlomek sekundy. Ale i za tu dobu se dokázali
roztřást strachy. Tato věc za sebou zanechává jen spoušť, potoky krve a kusy lidského masa.
Nikdo neví, proč to zabíjí nevinné. Snad pro pobavení? Nebo kvůli potravě? To nikdo netuší.
Příběh začíná tam na okraji lesa v malé krčmě s ještě menším hospodským. V krčmě panuje
nálada jako obvykle, stálí zákazníci pijí, co hrdlo ráčí, tuláci se snaží ohřát u krbu, ale tuto
pohodu narušuje snad jen jeden muž sedící v temném růžku. Pohled onoho muže napovídá
tomu, že je velice moudrý a chytrý – to rozhodně.
„Přisedněte k mému stolu, budu vám vyprávět příběh či legendu. Mnoha jmény lze nazvat
slova, která vyjdou z mých úst.“
Někteří neváhají a přisedají. Dlouho zdi této hospůdky nezaslechly zajímavé vyprávění.
Muž se dal do vyprávění: „Khrotos je stvůra nadlidské síly a moci. Přibližně dva metry dvacet
vysoký zjev, částečně připomínající člověka. Jeho hlava je porostlá bílými vlasy, jejichž délka
sahá něco málo pod ramena. Tvář je silně zjizvena, dokonce i otevřené rány lze rozeznat. Oči
jsou rudé jako noční plameny, zuby bílé jako zimní sníh, ale ostré jako nože neznámých
vrahů. Hlavu drží na svém místě šlachovitý krk, který je spojen s širokými rameny. Následuje
trup a také ruce. Obě tyto části jsou taktéž krvavé a zjizvené. U trupu lze zpozorovat
vystouplá žebra. Ruce dokážou trhat cokoliv na kusy, přičemž Khrotosovi pomáhají i pevné
28
drápy jak na rukou, tak také na nohou. Celé tělo je posázeno vyrýsovanými svaly, které na
některých místech nekryje ani kůže.“
Po těchto několika větách se odmlčí a pokračuje dále: „O tomto možná člověku se vypráví to,
že byl vězněn přibližně sto let ve zdejším království. Byl to údajně muž a byl mučen velmi
krutě a neustále. Bohužel nikdo neví proč. Snad se chtěl jen král pobavit nad tím, že zmrzačí
obyčejného muže? Či se toto vše stalo za jeho zády? Toť otázka. Tak či onak je tady mezi
námi a pomstí se na každém, koho potká.“
Vypravěč chce pokračovat dále, když vtom mu do řeči skočí mohutný lovec třímající svou
sekeru v ruce: „Hloupost! Ještě jsem nikdy v životě neviděl něco takového a to zde již lovím
nějakej ten pátek! Kdyby to, co říkáš, byla pravda, tak by se schovával v lesích, kde je i přes
den temno, zdejší lesy jsou totiž dosti husté a prorostlé.“
K dohadům se přidali i další a další, v krčmě se rozpoutala menší hádka, každý začíná tvrdit
něco jiného.
Mezitím v okolí krčmy...
„Cejtím lidské maso!“ Vysloví předtím, než rozrazí dveře hospody.
Všichni se docela zaleknou, ve dveřích stojí hodně vysoký muž. Ne, podle toho smradu by ho
typovali na řezníka zahaleného ve velkém plášti, ze kterého se line ještě teplá krev.
„Aaaaaaaaaaaa.“ Zařve hromovým hlasem a odhodí plášť.
Ano! Zde je Khrotos v plné síle!
Než se většina zákazníků vzpamatovala z onoho řevu, čtyři už leželi na zemi roztrženi
minimálně na dva kusy. Všichni, jež měli po ruce zbraň, se pustili do monstra, avšak bez
úspěchu. Stěny, okna, stoly i židle, vlastně úplně vše, bylo potřísněno krví a zbytky masa.
Jen jeden se neodhodlal k útoku a čirou náhodou to byl onen vypravěč. Stvůra dojde až
k němu a když si všimne, že se nebojí, tak se zarazí.
„Co jsi vlastně zač?“ Optá se vypravěč.
„Setkáme se v pekle, až tam ti řeknu svůj příběh!“ Hlas démona se ozval z úst vraha.
S těmito slovy byl roztrhnut i poslední z přeživších.
29
Autor obrázku "Khrotos": Ondra
Autor povídek: xfull
Historické...
V této rubrice se dovíte, jaké významné události se v daném měsíci
v průběhu historie staly. V tomto čísle Vás necháme nahlédnout do
historie měsíce
...září.
Zá ří je devátým měsícem v ro ce a má třicet dní. Přibližně 23 . zá ří za číná na
severní poloko uli podzim. V zá ří za čínají po dzimní sklizně – mj. do zrá vá chmel a
vinná réva , a proto se v lido vé tradici českých zemí slaví tzv. vinob raní a do sečná .
1. září:
• 1868 – slavnostní otevření trati Plzeň – České Budějovice
• 1939 – Polsko napadeno fašistickým Německem (začátek 2. světové války)
• 1979 – americká vesmírná sonda Pioneer 11 prolétá kolem Saturnu
• 1985 – objevení vraku Titanicu
2. září:
• 31 př. n. l. – Octavianus porazil Marca Antonia a Kleopatru (bitva u Actia)
• 1347 – Karel IV. korunován českým králem
• 1864 – americká občanská válka
• 1945 – podepsána japonská kapitulace (konec 2. světové války v Asii)
3. září:
• 1939 – vyhlášena válka Německu.
4. září:
• 476 – zánik západořímské říše
• 1886 – Geronimo (náčelník Apačů) se vzdal americké vládě (po 30 letech bojů)
5. září:
• 1723 – Karel VI. korunován na českého krále
• 1914 – začátek bitvy na Marně (1. světová válka)
31
•
1977 – NASA vypustila vesmírnou
sondu s názvem Voyager 1 (dosud nejvzdálenější
objekt ve vesmíru, který vytvořil člověk)
6.
září:
• 1970 – poslední koncert kytaristy Jimiho
Hendrixe
7.
září:
• 1812 – bitva u Borodina (Napoleon)
• 1836 – Ferdinand I. Dobrotivý korunován
českým králem
• 1996 – v Praze koncertuje Michael Jackson
(130.000 diváků)
• 1998 – založen internetový vyhledávač
Google (aužoři dva studenti stanfordské
univerzity)
8.
září:
• 1943 – popraven (nacisty) spisovatel a
novinář Julius Fučík
9.
září:
• 1754 – vysvěcen sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci (památka UNESCO)
• 1945 – čínsko-japonská válka (2. světová válka)
10. září:
• 1919 – vítězné mocnosti podepsaly mírovou smlouvu s Rakouskem (1. světová
válka)
• 1977 – poslední oficiální poprava gilotinou ve Francii
11. září:
• 1697 – bitva u Zenty – Evžen Savojský rozdrtil turecká vojska (tím začal úpadek
osmanské říše)
• 1941 – začátek stavby Pentagonu (Amerika, poblíž Washingtonu)
• 2001 – teroristické útoky v USA
12. září:
• 490 př. n. l. – bitva u Marathonu – Peršané poraženi řeckým vojskem
• 1938 – na sjezdu NSDAP Hitler zaútočil proti Československu
• 1970 – vypuštěna sovětská sonda Luna 16 (přistála na Měsíci a získala první
vzorky tamní půdy)
13. září:
• 1814 – napsána národní hymna USA
14. září:
• 1092 – Břetislav II. se stal českým knížetem
15. září:
• 1916 – poprvé použity tanky (1. světová válka, Angličané)
• 1956 – založení společnosti Sazka
16. září:
• 1817 – objeven Rukopis královédvorský
• 2001 – Tomáš Enge se stal historicky prvním pilotem F1
17. září:
• 1787 – podepsána Ústava USA
18. září:
32
• 1897 – zahájen provoz elektrické tramvaje
u nás
• 1911 – poprvé testováno dvoumotorové
letadlo (Anglie)
19. září:
• 1783 – první let balónem – postaven
Montgolfierem (posádka: kohout, kachna, ovce)
• 1837 – poprvé popsána buněčná stavba těl
živočichů (J. A. Purkyně – český vědec)
• 2006 – oštěpař Jan Železný ukončil kariéru
20. září:
• 1187 – obléhání Jeruzaléma – pod vedením
Saladina
• 1633 – Galileo Galilei souzen (inkviziční
soud)
• 1891 – první automobil na benzín
21. září:
• 1937 – vydána kniha „Hobit aneb cesta tam
a zase zpátky“ – J. R. R. Tolkien (Anglie)
22. září:
• 1575 – Rudolf II. konunován českým králem
23. září: PODZIMNÍ ROVNODENNOST
• 1938 – vyhlášena všeobecná mobilizace československé branné moci
24. září:
• 622 – Mohamed přesídlil z Mekky do Mediny
• 1948 – založena Honzda (výrobce automobilů a motocyklů)
• 1991 – kapela Nirvana vydala své nejslavnější album „Nevermind“
25. září:
• 2005 – španělský jezdec F1 Fernando Alonso se stal nejmladším mistrem světa
v jízdě ve formuli
26. září:
• 1212 – Přemysl Otakar II. získal „Zlatou bulu sicilskou“ od Fridricha II.
27. září:
• 1825 – otevřena první železnice na světě (Anglie)
• 1941 – zastupujícím říšským protektorem jmenován Reinhard Heydrich
• 1949 – zatčena Milada Horáková
28. září:
• 935 – zavražděn kníže Václav svým bratrem Boleslavem I. (ve Staré Boleslavi)
• 995 – Přemyslovci nechali vyvraždit Slavníkovce
• 1931 – otevřena ZOO v Praze
• 1941 – Heydrich vyhlásil stanné právo
29. září:
• 1829 – založen Scotland Yard (Anglie)
• 1938 – podepsána Mnichovská dohoda
30. září:
• 1938 – „Mnichovský diktát“ přijat československou vládou – Sudety tak připadly
Třetí říši
33
FOTO
Každý měsíc zde můžete vidět SOUTĚŽNÍ
fotografii. Vždy si můžete (do 30. dne daného
měsíce, tj. tentokrát do 30. října) tipnout, co je
na dané fotografii. Nejlepší z Vás získá na
konci roku cenu. Odpovědi můžete posílat na
mail: [email protected].
Otázka: Poznejte místnost, která je na fotografii.
34
Křížovka
Pro zábavu jsme Vám připravili i křížovku s tajenkou.
Křížovka je nesoutěžní.
Autorka křížovky: Taurus
35
Vtipy
Manžel se vrátí domů a v
posteli milenec. Vytáhne
pistoli a milence zastřelí.
Manželka na to: „Ale takhle
se nemůžeš divit, že už
nemáš žádný kamarády."
Jednoho dne kouká lord z
okna a vidí svého sluhu, jak
něco nese na zahradu.
Lord: „Jean, co to tam
děláte?“
Jean: „Hnojím jahody,
pane.“
Lord: „To je divné, já myslel,
že na jahody se vždycky
dává šlehačka.“
„Jean, přinesl mi pušku, jdu
na ryby.“
„A nebyl by lepší prut?“
„To si myslíte, že kdybych
mířil na rybáře prutem, tak
mi nějakou rybu dá?“
Potká smutný čert anděla...
„Co se ti stalo?“ Ptá se
anděl.
„Ale, poslední dobou nám
dělají problémy hráči
počítačových her.“
„Proč?“
„No, třeba včera nám
jeden zlikvidoval půlku
pekla, než se mi podařilo
vysvětlit mu, že to není další
level DOOMu.“
„Pepo, vypij prosím tě tento
lék,“ prosí manželka svého
muže.
„Ale vždyť to nám dal
zvěrolékař pro psa.“
„No, víš, když tě Azor uvidí,
možná to vypije i on!"
36

PORTÁL

Transkript

Podobné dokumenty